Více času na podstatné

Zelená ocel čeká na své zákazníky. Automobilky ztrácejí zájem, stavebnictví začíná hledat cestu k nízkoemisní výrobě

02.11.2026 17:16

Výroba oceli s výrazně nižší uhlíkovou stopou se v Evropě postupně rozbíhá, její odbytiště však zatím rostou pomaleji, než výrobci očekávali. Automobilový průmysl, který patřil k hlavním zájemcům o nízkoemisní materiály, začíná s nákupy váhat. Určitý prostor pro uplatnění zelené oceli se naopak otevírá ve stavebnictví, například při rekonstrukcích mostů. Zásadní překážkou zůstává cenový rozdíl oproti konvenční výrobě a ochota zákazníků za ni připlácet.

Evropský trh se zelenou ocelí ukazuje, jak složitá může být cesta od průmyslové inovace k běžnému obchodnímu produktu. Hutní společnosti investují do nových výrobních technologií, připravují kapacity pro produkci oceli s nižšími emisemi a hledají zákazníky, kteří by byli ochotni jejich úsilí ocenit. Jenže zájem odběratelů zatím zdaleka neodpovídá očekáváním výrobců. Nejnovější vývoj na evropském trhu naznačuje, že ani zákazníci s ambiciózními klimatickými cíli nejsou připraveni automaticky přijmout vyšší cenu.

Podle informací zveřejněných 2. listopadu 2026 na serveru EUROMETAL zůstala poptávka po zelené oceli v Evropě během října utlumená. Zástupce severoevropského výrobce ploché oceli upozornil na minimální nákupní aktivitu ze strany automobilového průmyslu. Cenové příplatky za nízkoemisní materiál se podle něj obtížně prosazují a výraznější oživení očekává až v průběhu roku 2027, kdy by mělo být jasnější, jakou podobu získají evropská průmyslová pravidla podporující dekarbonizaci.

Zajímavější vývoj se mezitím objevuje ve stavebnictví. Konkrétním příkladem je nizozemský trh, kde se začíná projevovat zájem o zelenou ocel využívanou při rekonstrukcích mostů. Právě tento segment může nabídnout zajímavé příležitosti. Ve stavebních projektech se totiž stále častěji sleduje uhlíková stopa použitých materiálů a ocel představuje jednu z významných položek, u nichž lze emisní bilanci projektu ovlivnit už při výběru dodavatele.

Za ekologičtější ocel se připlácí stovky eur za tunu

Cenový rozdíl dobře ukazuje, proč se zelená ocel zatím prosazuje pomalu. Podle údajů společnosti Fastmarkets se příplatky za nízkoemisní plochou ocel na severoevropském trhu na konci října pohybovaly v rozmezí 120 až 200 eur za tunu oproti běžné oceli. Ještě o týden dříve přitom horní hranice činila 200 eur, zatímco dolní hranice byla 170 eur. Rozpětí se tak během jediného týdne výrazně rozšířilo směrem dolů.

Pro představu, samotná cena běžného svitku oceli válcované za tepla (HRC) dosahovala v říjnu v severní Evropě v průměru 746,38 eura za tunu. Příplatek za nízkoemisní variantu tak může představovat významnou část pořizovacích nákladů. U velkých průmyslových odběratelů, kteří nakupují tisíce tun materiálu, jde o částky, které se promítají do konkurenceschopnosti jejich konečných výrobků.

Rozdíly jsou patrné také mezi jednotlivými dodavateli. Rakouský výrobce, který plánuje zahájit produkci zelené oceli začátkem roku 2027, nabízel příplatky 120 až 150 eur za tunu. Švédský dodavatel připravující výrobu na rok 2027 požadoval přibližně 200 eur a německý výrobce nabízel budoucí produkci s příplatkem 180 až 250 eur za tunu. Společnosti, které již mají výrobní kapacity k dispozici, požadovaly dokonce 170 až 300 eur za tunu.

Podstatné je také to, jakým způsobem se obchod uskutečňuje. Podle EUROMETAL se zelená plochá ocel prodává především prostřednictvím přímých smluv mezi hutěmi a konečnými zákazníky. Obchodníci a distributoři se do nákupů příliš nehrnou, protože si nejsou jisti, zda dokážou vyšší cenu přenést na své odběratele. Některé zakázky se realizují v objemech určených pro testování materiálu nebo konkrétní projekty, zatímco běžný spotový trh zůstává velmi slabý.

Co se vlastně skrývá pod označením zelená ocel

Při hodnocení trhu je důležité rozlišovat mezi jednotlivými kategoriemi nízkoemisní oceli. Označení zelená ocel totiž nemá jednotnou univerzální definici a různí výrobci i analytické společnosti používají rozdílná kritéria. Fastmarkets ve svém hodnocení trhu pracuje s ocelí, jejíž souhrnné emise v kategoriích Scope 1, 2 a 3 nepřesahují 0,8 tuny CO₂ na tunu vyrobené oceli.

Scope 1 zahrnuje přímé emise vznikající při výrobě, například spalováním paliv nebo v technologických procesech. Scope 2 zachycuje nepřímé emise spojené s nakupovanou energií, především elektřinou a teplem. Scope 3 zahrnuje další nepřímé emise v hodnotovém řetězci, například spojené s dodavateli surovin, dopravou nebo dalšími činnostmi mimo přímou kontrolu výrobce.

Tradiční výroba ve vysokých pecích využívá k redukci železné rudy koks a uhlí, což je spojeno s vysokými emisemi oxidu uhličitého. Jednou z perspektivních alternativ je přímá redukce železné rudy zemním plynem, případně vodíkem, následovaná výrobou oceli v elektrické obloukové peci. Další možností je využívání recyklovaného šrotu v elektrických obloukových pecích, jejichž emisní bilance závisí mimo jiné na původu použité elektřiny a kvalitě vstupních surovin.

Právě přechod k výrobě založené na přímé redukci železa a elektrických obloukových pecích vyžaduje mimořádně vysoké investice. Výrobci proto potřebují mít předem zajištěný odbyt, aby dokázali nové provozy ekonomicky obhájit.

Evropská průmyslová politika může vytvořit nový trh

Určitý impuls by mohl přinést připravovaný evropský Industrial Accelerator Act (IAA), tedy legislativní iniciativa zaměřená na podporu průmyslové dekarbonizace a posílení evropské průmyslové výroby. Právě na její konkrétní podobu čekají někteří výrobci, kteří zatím odkládají další investiční rozhodnutí.

Zajímavou představu o možném významu této legislativy přinesla v září 2026 analýza organizací Agora Industry a Agora Energiewende. Podle jejich propočtů by pravidla pro využívání nízkoemisních materiálů ve veřejných zakázkách a dalších formách veřejné podpory mohla do roku 2030 vytvořit poptávku po přibližně devíti milionech tun nízkoemisní oceli ročně. Z toho dva až pět milionů tun by připadalo na plochou ocel využívanou například v automobilovém průmyslu, domácích spotřebičích a obalovém průmyslu. Další dva až tři miliony tun by mohly připadat na dlouhé ocelové výrobky používané ve stavebnictví, infrastruktuře a strojírenství.

Analýza zároveň upozorňuje, že dobrovolné závazky jednotlivých společností zatím nedokážou zajistit dostatečně stabilní odběr. Veřejné zakázky by mohly situaci změnit prostřednictvím dlouhodobých smluv, požadavků na minimální podíl nízkoemisních materiálů a ochoty veřejných zadavatelů akceptovat odpovídající cenový rozdíl. Agora navrhuje také průběžně vyhodnocovat účinnost pravidel a případně zvyšovat navrhovanou minimální hranici 25 % nízkoemisní oceli.

Právě jistota budoucího odbytu může být pro hutní společnosti zásadní. Výstavba nových provozů na přímou redukci železa a elektrických obloukových pecí vyžaduje miliardové investice. Bez dlouhodobých odběratelských smluv a předvídatelných podmínek se výrobci jen obtížně rozhodují, zda do takových projektů vložit další kapitál.

Budoucnost evropských hutí

Významnou roli v dalším vývoji bude mít také evropský systém emisních povolenek EU ETS a mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM. Postupné omezování bezplatných povolenek a zohledňování emisní náročnosti dovážených materiálů mají v dalších letech měnit ekonomické podmínky výroby oceli. Podle analýzy Fastmarkets z února 2026 by se tím měla postupně zmenšovat cenová nevýhoda nízkoemisní výroby oproti tradičním vysokým pecím. Současně však zůstávají vysoké ceny elektřiny a náklady na zemní plyn či vodík významnou překážkou pro nové technologie.

Právě vodík přitom představuje jednu z nejperspektivnějších cest k výraznému snížení emisí v hutnictví. Při výrobě železa může nahradit uhlíkatá redukční činidla a umožnit přechod k technologii přímé redukce železné rudy, po níž následuje zpracování v elektrické obloukové peci. Ekonomická dostupnost takto vyrobeného vodíku však zůstává zásadním problémem. Evropská agentura ACER ve své analýze evropského trhu s vodíkem uvádí, že obnovitelný vodík byl v roce 2024 v průměru přibližně čtyřikrát dražší než vodík vyráběný z fosilních paliv. Významnou část jeho výrobních nákladů přitom tvoří elektřina potřebná pro elektrolýzu.

Situaci navíc komplikuje pomalý rozvoj samotného vodíkového trhu. Jak jsme upozornili koncem října, evropské projekty narážejí na vysoké výrobní náklady, nedostatek dlouhodobých odběratelských smluv a zaostávající infrastrukturu pro přepravu a skladování vodíku. Výrobci potřebují garantovaný odběr, aby získali financování nových kapacit, zatímco průmyslové podniky vyčkávají na dostupnější cenu a jistotu budoucích dodávek. Bez vybudování potrubních sítí a skladovacích kapacit se navíc obtížně propojují budoucí výrobní centra s průmyslovými odběrateli.

Podobné problémy přitom zdaleka neřeší jen ocelářství. Velmi názorně je dokresluje také situace evropského chemického průmyslu. Jak upozornil zkraje listopadu 2026 Svaz chemického průmyslu ČR, česká chemická výroba se oproti předkrizovému období propadla o více než 12 % a investice za poslední tři roky klesly o 90 %. Prezident svazu Daniel Tamchyna upozorňuje především na vysoké ceny energií, nedostatečnou kapacitu distribučních sítí a náklady spojené s emisními povolenkami. Výmluvně přitom odmítá představu, že by evropské výrobky zachránila samotná značka Made in Europe. Zákazníci budou podle něj i nadále rozhodovat především podle ceny, kterou bez dostupných energií evropské podniky nedokážou udržet.

 

Použité zdroje a souvislosti:

Štítky:

Zpět