Zlom v klimatickém právu: Co znamená stanovisko Mezinárodního soudního dvora?

Dne 23. července 2025 zazněla v Haagu slova, která mohou zásadně změnit podobu klimatické politiky i mezinárodních vztahů. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) vydal své dosud nejvýznamnější poradní stanovisko k otázce klimatické odpovědnosti států. Reagoval tak na žádost Valného shromáždění OSN, za níž stálo přes 130 států v čele s malým, ale odhodlaným Vanuatu. Poprvé v historii mezinárodního práva soud jednoznačně definoval, co znamená povinnost chránit klima – a co hrozí, pokud ji státy poruší.

Ačkoli stanovisko není právně závazné v tom smyslu, že by umožňovalo přímé sankce, jeho dopad je obrovský. Soud totiž prohlásil, že ochrana klimatu není jen morální apel či politický závazek, ale právní povinnost. Státy musí s náležitou péčí („due diligence“) podnikat konkrétní kroky k omezení emisí, přičemž se přihlíží k jejich historické odpovědnosti i aktuálním možnostem. Nečinnost – nebo třeba poskytování licencí na těžbu fosilních paliv bez odpovídající kontroly – může být mezinárodně protiprávní. A protiprávní činy mají své důsledky: povinnost ukončit nezákonné jednání, ujistit o jeho neopakování a v některých případech i poskytnout náhradu škody.

Závazky vůči světu i klimatická spravedlnost

Zcela zásadní je rovněž to, že ICJ označil ochranu klimatu za povinnost „erga omnes“ – tedy závazek vůči celé mezinárodní komunitě, nikoliv pouze vůči bilaterálním smluvním partnerům. To otevírá dveře státům, které jsou klimatickými změnami nejvíce zasaženy – například tichomořským ostrovům – aby právně napadly politiku i těch největších znečišťovatelů.

Stanovisko ICJ čerpá nejen z Pařížské dohody, ale také z řady dalších mezinárodních smluv. Zmiňuje například Úmluvu OSN o mořském právu (zajišťuje ochranu mořského prostředí), Vídeňskou úmluvu o ochraně ozonové vrstvy, Úmluvu o biologické rozmanitosti (ochrana přírody a ekosystémů) či Úmluvu o boji proti desertifikaci (proti šíření sucha a degradaci půdy v ohrožených oblastech, zejména v Africe). Soud zároveň připomněl principy mezinárodního obyčejového práva, zejména předběžné opatrnosti, spravedlnosti mezi státy a odpovědnosti za škodu.

Právní síla tohoto stanoviska se může stát jakousi „zbraní“ v rukou aktivistů, ale i diplomatickým nástrojem. Právníci mluví o nové etapě klimatické justice. Lze předpokládat, že organizace jako Greenpeace nebo přímí žalobci typu Juliana v. USA už, že budou ICJ stanovisko využívat jako argument v klimatických soudních sporech. Množí se rovněž výzvy k finančním reparacím – zejména vůči bohatým státům a těžařským velmocím, které nejvíce přispěly ke změně klimatu.

Právo versus politika: reakce a rizika polarizace

Vedle naděje na větší právní odpovědnost ale rozhodnutí ICJ otevírá i rizika polarizace. Část radikálních ekologických hnutí jej může vnímat jako morální ospravedlnění pro přímé akce – například blokády infrastruktur, veřejné konfrontace politiků nebo tlak na firmy pomocí naming & shaming. Na druhé straně mohou populistická a nacionalistická hnutí ICJ rozhodnutí zneužít k tvrzení, že jde o další příklad „globalistického diktátu“, který ohrožuje národní suverenitu. Tato polarizace může vést ke stagnaci nebo dokonce útlumu věcné klimatické politiky.

Silně rezonuje rozhodnutí ICJ ve Spojených státech, kde se prezident Donald Trump po svém návratu do Bílého domu v lednu 2025 pustil do rychlé demontáže environmentálních regulací zavedených předchozí administrativou. Jeho administrativa již přistoupila k přehodnocení klíčového nástroje EPA známého jako „endangerment finding“, který sloužil jako právní základ pro regulaci emisí skleníkových plynů. Zároveň USA oznámily zastavení účasti na několika mezinárodních iniciativách v oblasti klimatu a otevřeně podporují nové těžební projekty fosilních paliv, zejména na federálních územích.

Geopolitické paradoxy a evropská křižovatka

V tomto kontextu získává stanovisko ICJ ještě větší význam. Soud výslovně uvedl, že nečinnost bohatých států může představovat mezinárodně protiprávní jednání, čímž se otevírá prostor pro diplomatické výzvy i možné žaloby – například ze strany tichomořských ostrovních států, které čelí akutním dopadům stoupající hladiny moří. Trumpova environmentální politika, která se silně odchyluje od mezinárodního konsenzu, tak může Spojené státy postavit do role „klimatického vyvrhele“ – nikoliv jen politicky, ale i právně, přestože USA, podobně jako některé další státy, Mezinárodní soudní dvůr formálně neuznávají jako závaznou instanci.

Na domácí scéně může ICJ stanovisko posílit klimatické žaloby vedené jednotlivými státy Unie i občanskými organizacemi. Již nyní se spekuluje o tom, že několik právních týmů připravuje nové podněty, které by mezinárodní rámec využily k posílení argumentace před americkými soudy. Zároveň poroste tlak na velké firmy z fosilního sektoru – nejen kvůli veřejnému mínění, ale i kvůli rostoucím právním rizikům. ICJ totiž potvrdil, že stát nese odpovědnost i za činnost soukromých subjektů, pokud je nedokáže dostatečně regulovat.

Trumpova pozice na mezinárodním poli je kvůli tomu oslabena. Jeho partneři v rámci G7, NATO i OSN jej vnímají jako politika, který vědomě ignoruje mezinárodní právní vývoj v oblasti klimatu – a tím ohrožuje jak globální důvěru, tak možnost společného postupu v dalších oblastech, jako je bezpečnost nebo obchod.

Pozoruhodný geopolitický paradox se rýsuje i ve střední Evropě. Nedávný objev rozsáhlého ropného naleziště v Polsku by mohl zásadně přispět k energetické bezpečnosti EU a snížit závislost na ruských surovinách. Nové fosilní projekty jdou proti cílům Pařížské dohody i klimatickým plánům EU. Stanovisko ICJ přitom výrazně posiluje argumentaci, že těžba a spalování nových ropných zásob bez odpovídajících kompenzačních opatření může být vnímáno jako nedostatečná „due diligence“. Polsko by se tak mohlo dostat do právního i politického střetu s jinými státy – zvláště pokud by těžbu prezentovalo jako trvalé řešení bez jasného plánu na dekarbonizaci.

Evropská unie se v takovém případě ocitá v klasickém dilematu: jak sladit klimatické závazky s rostoucími bezpečnostními potřebami. Pokud Polsko zůstane bez strategie přechodu k čisté energetice, může se stát terčem kritiky i vnitroevropské izolace. Naopak pokud těžbu rámcově zasadí do přechodového období a zároveň navýší investice do obnovitelných zdrojů, může svou pozici udržet.

Klimatická spravedlnost jako právní realita

Stanovisko Mezinárodního soudního dvora z července 2025 mění pravidla hry. Ochrana klimatu už není jen politickou ambicí – stává se právní povinností. Aktivisté, státy i soudy po celém světě získali do ruky nástroj, který může zásadně urychlit dekarbonizaci. Ale zároveň i zostřit konflikty – mezi Západem a globálním Jihem, mezi klimatem a bezpečností, mezi právem a suverenitou. Právo se tak definitivně zařadilo mezi klíčové nástroje klimatické transformace. A způsob, jakým s ním budou státy nakládat, rozhodne možná víc než technologický pokrok.

Česká republika nadále postrádá vlastní klimatický zákon. Chybí tak závazné termíny a mechanismy k dosažení uhlíkové neutrality, ukotvení práv občanů na ochranu klimatu či jasné odpovědnosti veřejných institucí. Vláda se opírá o nelegislativní nástroje – strategické dokumenty jako Politika ochrany klimatu nebo aktualizovaný Národní klimaticko-energetický plán. Otázkou ale zůstává, zda jsou tyto plány, často vnímané jako deklaratorní, schopny obstát ve světě, kde klimatické právo získává čím dál větší váhu. Otevřeně si tak musíme položit otázku: je pro Česko přijetí klimatického zákona jen symbolickým gestem, nebo nutným už krokem k právní jistotě a důvěryhodnosti v evropském i mezinárodním prostoru?

O to naléhavější je tato otázka ve světle první klimatické žaloby v historii České republiky, která je aktuálně projednávána Ústavním soudem. Skupina občanů a odborných organizací v ní tvrdí, že stát nedostatečně chrání jejich základní práva před dopady klimatické změny. Stanovisko Mezinárodního soudního dvora přitom posiluje jejich argumentaci – konstatuje totiž, že nečinnost států v oblasti snižování emisí může představovat porušení mezinárodního práva a povinností vůči budoucím generacím. Pro Českou republiku tak vzniká precedens: v prostředí, kde klimatická politika získává právní rozměr, se chybějící klimatický zákon může stát svým způsobem významným rizikem a to jak v domácích, tak mezinárodních právních sporech na straně jedné a klimatickým "bičem" na straně druhé.

Ať už jde o ropu nebo její deriváty, které nás provázejí na každém kroku, od plastů po pohonné hmoty, problém nespočívá v samotné surovině, ale v tom, jak s ní lidstvo nakládá. Stejně jako v případě plastů nebude řešením démonizace „černého zlata“, ale hledání možností, jak její využití omezit a postupně nahradit – pokud to umožní technologický vývoj, vědecké poznatky i ekonomická realita. Součástí této transformace musí být i spravedlivé řešení pro země, jejichž ekonomika je dnes na těžbě ropy existenčně závislá.