Zpětný odběr zboží (Odpadové fórum 10/2006)

Otázka:
    Supermarket má se svými dodavateli zboží dohodu o odebrání zpět prošlého či poškozeného zboží. Musí mít tito dodavatelé oprávnění nakládání s odpady?

    Pro upřesnění otázky a zjednodušení odpovědi předesílám, že otázku chápu tak, že nejde ani o část čtvrtou zákona o odpadech, která hovoří o povinnostech při nakládání s vybranými výrobky, vybranými odpady a vybranými zařízeními, ani o část pátou zákona, která hovoří o zpětném odběru některých výrobků.
    Druhým zjednodušením je "opomenutí" fungování mezičlánků, tedy velkoobchodu a dopravce. Otázka je položena na povinnosti dodavatele, což chápu jako výrobce, ve vztahu k supermarketu, tedy odběrateli = prodejci, jde tedy o jejich přímé vztahy.
    Odpověď je po tomto upřesnění otázky zdánlivě jednoduchá. Ano, musí mít oprávnění pro nakládání s odpady, pokud to, co z obchodu přebírají do svého vlastnictví, jsou odpady. Jsem tedy zpět u definice odpadů a pokusím se domyslet, jaké konkrétní případy mohou při obchodních vztazích nastat.
    Otázka se netýká jen potravinářského zboží, ale zboží veškerého, začnu tedy zbožím nepotravinářským. Pod slovem "poškozené zboží" budu chápat případ, kdy výrobek - prodejní artikl je neprodejný pro svoji vadu. Například tím, že se na kočárku pro panenky neotáčejí kolečka, mlýnek na pepř má zkřivený nůž nebo z nábytku se loupe nátěr či stůl má nohu vypadlou z čepu. Jde o výrobní vadu, nebo poškození při dopravě či skladování a manipulaci v obchodě, která je objevena buď při rozbalení výrobku nebo při jeho vybírání zákazníkem, nejpozději při jeho použití zákazníkem.
    V takovém případě se výrobek vrací dodavateli a u něj nastupuje podle mého názoru stejný režim jako v případě podobného zjištění ve výrobě či při výstupní kontrole. Kolečka u kočárku se namažou či vymění, nůž u mlýnku se vymění, nábytek se znovu nastříká, noha od stolu se znovu připevní. Tedy věc se opraví. Není důvod takto vrácené výrobky považovat za odpad a to v žádné fázi jejich pohybu.
    Trochu složitější může nastat situace v případě úplného zničení výrobku. Jako příklad nechť poslouží skleněné zboží. Pokud je dodána bedna pivních sklenic, která spadla z kamionu a každá druhá je rozbitá, potom lze předpokládat, že prodejna zboží ani nerozbalí, tedy je nepřevezme a výrobce s ním po vrácení naloží stejně jako s výrobním výmětem. Pokud se v prodejně rozbijí dvě sklenice nešikovností prodavače či zákazníka, tak se zřejmě střepy zametou a skončí v odpadovém kontejneru spolu s ostatními odpady "komunálního typu". Těžko si představit v praxi situaci, kdy se střepy právě z těchto dvou sklenic uschovají a "vrátí" dodavateli při dodávce nového zboží.
    U potravinářského zboží (nebo u léků) přistupuje další fenomén, kterým je doba trvanlivosti (expirační doba), po jejímž uplynutí již nemá výrobek dostatečnou kvalitu (stanovenou podle jiných předpisů) a může z definice odpadu - § 3 odstavec (1) zákona přijít v úvahu jako důvod "…. nebo povinnost se jí zbavit…". Zde opět narazíme na kouzelné slůvko "zbaviti se" jako podmínku vstupu výrobku do systému odpadových předpisů.
    Jsem přesvědčen, že je třeba použití tohoto slůvka velmi vážit podle skutečných okolností. Jinak se zachovám v případě, že balíčkované maso, trvale uložené v kvalitních chladícím boxu, je "den po lhůtě" a já mám fungující smlouvu s výrobcem krmiva pro masožravá zvířata nebo s nedalekou zoologickou zahradou a bezesporu jinak v případě, že     vinou dlouhodobé nezjištěné poruchy chlazení totéž maso musí skončit v kafilerii. V obou případech si umím představit situaci, že by se o odběr postaral dodavatel masa, například proto, že má i pro své odpadní produkty z výroby smlouvy s kafilerií i zoologickou zahradou. V prvém případě nevidím důvod (z hlediska zákona) považovat činnost za nakládání s odpadem, ve druhém případě jednoznačně ano.
    Že v případě potravin, které již nesplňují některé požadavky na jejich konzumaci, nejde v každém případě o odpad, lze ukázat třeba na případu ztvrdlého pečiva, které, pokud není jinak znehodnoceno, se v obchodě jen stalo jiným výrobkem (s nižší cenou) a je zakoupeno pro jiné účely. Buď potravinářské (na výrobu strouhanky) nebo jiné - na krmení domácích králíků nebo na procházku s vnoučaty spojenou s krmením kachen na rybníku. Podobná situace nastává při prodeji zvadlé, tedy již nikoli čerstvé zeleniny a v mnoha dalších případech.
    Obecně lze tedy odpovědět, že pokud je komodita, kterou z obchodu odebírám, odpadem, potom je zpět odebírající organizace povinna vlastnit všechna oprávnění, vyžadovaná zákonem o odpadech. Při konkrétních situacích však může nastat velké množství nejrůznějších variant, které je třeba individuálně a kvalifikovaně posoudit a teprve poté si o potřebě takových "oprávnění" učinit názor.
    Jako zásadní kritérium pro posouzení doporučuji užít nebezpečí ohrožení životního prostředí - všechna ostatní kritéria jsou nutně jen formální.

    Nechť čtenář porovná výše uvedené řádky z mými statěmi "Pojem odpad" a "Druhotné suroviny", které vyšly v tomto a v čísle šestém časopisu a které s tímto problémem úzce souvisejí.

Ing.Michael Barchánek