Máte seznam chemických látek? A mohla bych ho vidět? „Firmy mnohdy vůbec netuší, že nakládají s chemickými látkami, ale chemie je všude...,“ říká Ing. Markéta Miklasová, odborná poradkyně v oblasti ekologie s více než 26 lety praxe. Podívejte se na nový díl podcastu INIVOR, ve kterém se dozvíte, co všechno patří mezi chemické látky a směsi (CHLaS), kdo a proč musí vést jejich seznam, zda stačí mít jen bezpečnostní listy, kdo nám s evidencí může pomoci a jak má správně vypadat seznam a na co si dát pozor. Zkrátka – po poslechu podcastu budete mít v chemických látkách jasno, pevnější půdu pod nohama a inspekční kontroly v malíčku. Podcast INIVOR z dílny společnosti INISOFT s.r.o. si můžete pustit ZDE.

 

V Jihočeském kraji se zemědělci zaměřují na rozšiřování bioplynových stanic, které efektivně využívají organický odpad k výrobě energie. Například Janovská kompostárna, která nedávno prošla modernizací a nyní jako první v Česku funguje jako multifunkční stanice: zpracovává bioodpad na plyn, elektřinu i přírodní hnojiva. Součástí jejího provozu je třídicí linka, která umožňuje přijímat i balené potraviny. Paradoxem vlastně je, že dostatek paliva pro tyto stanice přináší současný životní styl, kdy lidé hodně plýtvají jídlem. Více ZDE

Voda je nejcennější surovina na Zemi a je ve veřejném zájmu, aby byla dobrá a bylo jí dost. Neexistuje však dostatečný metodický pokyn pro stanovení, vymezení a využívání ochranných pásem vodních zdrojů. Proč dosavadní postupy nestačí? Poslechněte si AV ex, nezávislé a nestranné expertní stanovisko, které AV ČR připravuje pro legislativní potřeby zákonodárců Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Teto expertní stanovisko popisuje nedostatky současné ochrany vodních zdrojů a rozebírá problematiku ochranných pásem. Navrhuje také doporučení, která povedou k zlepšení právní ochrany vodních zdrojů z pohledu kvantity i kvality vody. Případně PDF verze je dostupná ZDE.

Zatímco v některých částech světa lidé bojují s hladem, my často bezmyšlenkovitě házíme jídlo do koše. A přestože většina z nás věří, že plýtváme „jen trochu“, realita je často jiná. Potraviny netvoří jen obsah našich lednic, ale také energetickou, ekonomickou a etickou stopu, kterou zanecháváme. Nový výzkum CVVM odhaluje, kolik toho skutečně vyhazujeme, proč to děláme – a hlavně co bychom s tím mohli (a měli) udělat.

Plýtvání potravinami je podle 56 % české veřejnosti velký problém a dalších 41 % uznává, že je špatné – i když se často cítí zahlceni jinými „většími“ tématy. Jen 2 % lidí v Česku plýtvání vůbec nevnímají jako celospolečenský problém. To ukazuje, že povědomí roste – ale bohužel i počet potravin, které zbytečně končí v odpadu.

Až 65 % domácností tvrdí, že vyhazuje méně než 10 % potravin, přesto v realitě tvoří domácnosti 60 % veškerého potravinového odpadu. Průměrný obyvatel planety vyhodí 79 kg jídla ročně, což je víc než váha průměrného člověka.

Češi nejčastěji vyhazují potraviny, které se zkazí, na které zapomenou, nebo jde o přebytky v podobě odkrojků. Mnozí přiznávají, že kupují příliš velká balení, vaří více, než sní, nebo mění plány a jídlo zůstane nevyužité. Přitom 51 % respondentů věří, že by mohli vyhodit podstatně méně, než dnes dělají.

Hlavním důvodem, proč lidé přestávají plýtvat, je úspora peněz (86 %) – a hned za ní následuje ekologické hledisko (75 %). Produkce potravin je náročná na vodu, energii i půdu. A přitom potravinový odpad v EU produkuje až 16 % emisí skleníkových plynů z celého potravinového systému. Kdyby byl potravinový odpad stát, byl by pátým největším znečišťovatelem v EU. A ekonomicky? Jen EU přichází kvůli plýtvání o 132 miliard eur ročně.

Plýtvání má ale také hlubší, etický rozměr – zatímco 783 milionů lidí čelilo v roce 2022 hladu, denně se na světě vyhodí 1 miliarda jídel. To odpovídá 1,3 jídla na každého hladovějícího člověka.

60 % Čechů si myslí, že plýtvá méně než ostatní domácnosti. Tento sebeklam je však častou překážkou při změně chování – máme pocit, že „my nejsme ti, co by měli něco měnit“. Ale i domácnosti, které tvrdí, že vyhodí maximálně 10 % potravin, často připouštějí, že část z toho by šla zachránit – třeba lepším plánováním, menšími nákupy nebo sdílením přebytků.

Zajímavé je i to, že senioři vyhazují výrazně méně než mladí lidé. Ve věku nad 65 let přiznává čtvrtina dotázaných, že nevyhazuje vůbec nic – což je výzva i inspirace pro mladší generace, která často ztrácí vztah k hodnotě jídla.

Jídlo není jen spotřební zboží. Je to výsledek práce, energie, vody, půdy – a mnohdy i rukou těch, kteří si ho sami nemohou dovolit. Plýtvání potravinami je problém, který začíná u každého z nás. Nevyřeší ho zákony ani strategie. Kampaně na něj mohou upozorňovat, ale pokud nezměníme pohled na to, co pro nás jídlo znamená, a neuvědomíme si jeho skutečnou hodnotu, jen těžko se dobereme k celospolečenské změně.

Dokument ke stažení:

Plýtvání potravinami v českých domácnostech – Potraviny 2025
 

Evropská komise připravuje nové prováděcí nařízení, které stanoví aktualizovaný vzor prohlášení o shodě pro opětovně plnitelné nádoby obsahující fluorované skleníkové plyny (F-plyny). Tento návrh reaguje na nové požadavky stanovené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/573. 

Nový vzor má především zajistit, že nádoby uvedené na trh budou skutečně opětovně plnitelné a budou součástí uzavřeného systému snižujícího riziko úniků F-plynů. Změna se týká například jasného uvedení povinnosti vrácení nádoby, identifikace odpovědného subjektu či povinného logistického systému pro zpětný odběr. Změna dopadne na výrobce, dovozce i distributory nádob na F-plyny v celé EU. Týká se především firem v oblasti klimatizační techniky, chladírenství a servisu tepelných čerpadel. Nový vzor bude závazný při prodeji koncovým uživatelům a měl by začít platit od června 2025.

Dokument ke stažení:

• EU 97_25 EK Návrh prováděcího nařízení

• EU 97_25 EK Příloha

Přes obrovské veřejné investice zůstává stav českého životního prostředí alarmující. Nejvyšší kontrolní úřad ve své souhrnné zprávě za rok 2025 rozkrývá nepříjemnou realitu: peníze sice tečou, ale výsledky se nedostavují. Energetické úspory, ochrana vody, přírody či ovzduší – všude narážíme na podobné vzorce. Chybí strategické řízení, efektivní spolupráce resortů i ochota měřit skutečný dopad projektů. 

Navzdory tomu, že finanční prostředky z evropských i národních zdrojů byly často čerpány účelně, výsledky se zdaleka nedostavují. Projekty mnohdy nenaplňují své strategické cíle, a tím pádem selhávají ve svém hlavním účelu – skutečně zlepšit stav životního prostředí. NKÚ opakovaně varuje, že samotné utrácení peněz nestačí – důležité je, aby podporované aktivity měly hmatatelný dopad.

Do oblasti životního prostředí přitom směřují značné veřejné prostředky. Jen z operačního programu „Životní prostředí“, který byl jedním z nejvýznamnějších nástrojů financování environmentálních opatření, bylo v období 2014–2020 poskytnuto téměř 72 miliard korun. Z toho 66 miliard korun směřovalo přímo do oblastí kontrolovaných NKÚ – například na energetické úspory, vodní a odpadové hospodářství, ochranu přírody a krajiny či zlepšování kvality ovzduší. Celkové výdaje jsou pak podle dat Českého statistického úřadu ještě významnější – jen v roce 2023 směřovalo do ochrany životního prostředí více než 130 miliard korun. Navzdory významným investicím zůstává Česká republika v mezinárodním srovnání na chvostu. Stav životního prostředí v roce 2024 odpovídal 6. nejhorší pozici v rámci unijní sedmadvacítky

Jedním z výrazných selhání je oblast energetických úspor. Z 20 miliard Kč, které měly být využity na zateplování a úspory ve veřejných budovách, bylo do poloviny roku 2020 vyčerpáno jen 3,5 miliardy. Reálně se tak dosáhlo pouhé pětiny plánovaných úspor. Podobně v bytových domech programy IROP a Nová zelená úsporám využily jen třetinu svých alokací, aniž by se přiblížily energetickým cílům.

Výrazné selhání je patrné také v odpadovém hospodářství. V roce 2020 skončilo na skládkách 48 % komunálního odpadu, přestože tento způsob likvidace je v hierarchii nakládání s odpady považován za nejméně vhodný. Kapacita skládek se navíc mezi lety 2016 a 2020 zvýšila o 17 %, zatímco očekávané navýšení kapacit pro recyklaci a energetické využití se prakticky neuskutečnilo. Ministerstvo životního prostředí sice nastavilo pravidla podpory formálně správně, ale jejich realizace nepřinesla systémovou změnu. Navíc byl původní zákaz skládkování odložen z roku 2024 na rok 2030, bez odpovídajících ekonomických nástrojů k jeho prosazení.

Z kontrol rovněž vyplynulo, že efektivitu podpory v oblasti životního prostředí snižují zejména tyto faktory:

• nedostatky ve strategickém řízení,

• pomalá administrace projektů,

• nedostatečné zacílení podpory,

• nekvalitní monitoring dopadů poskytované podpory,

• chybějící motivace a nezájem příjemců,

• legislativní podmínky a nevymáhání dodržování pravidel,

• meziresortní spory a konflikty agend.

V oblasti zlepšování kvality ovzduší kontrolované v letech 2020 až 2022 se ČR stále potýká se zhoršenou kvalitou ovzduší a na jejím území nejsou dlouhodobě dodržovány imisní limity. MŽP vynaložilo 12,7 mld. Kč z prioritní osy 2 OPŽP a z NZÚ (tj. 78 % peněžních prostředků) na výměny nevyhovujících kotlů v domácnostech. MŽP podpořilo 111 tisíc výměn, které přispěly ke zlepšení kvality ovzduší. Nicméně podle informací MŽP zůstávalo k dubnu 2024 v ČR v provozu více než 150 tisíc nevyhovujících kotlů I. a II. emisní třídy.

Ani boj se suchem a povodněmi nepřináší kýžený efekt. Ačkoliv bylo mezi lety 2016–2018 vynaloženo 28 miliard korun, většina opatření nebyla cílená na problém sucha. Vláda plánovala 135 protipovodňových projektů, z nichž více než polovina nebyla do roku 2021 ani zahájena. Místo slibovaných 4,2 miliardy ročně bylo uvolněno pouhých 1,4 miliardy. Výsledkem jsou rostoucí škody a nerealizované přírodní revitalizace.

V oblasti ochrany přírody nedochází ke kýžené obnově biologické rozmanitosti. Projekty za miliardy korun, včetně návštěvnických center, často selhávají v prokázání skutečného přínosu. Biodiverzita v zemědělské krajině nadále klesá, přičemž mnohé indikátory naplňují jen zlomek plánovaných hodnot.

Také kvalita ovzduší zůstává problémem. Ačkoliv bylo vyměněno přes 111 tisíc nevyhovujících kotlů, zůstává v provozu dalších 150 tisíc. Některé prostředky, například na kolové nakladače, byly využity neúčelně. Vysoké výdaje se nepromítají do dostatečného zlepšení stavu.

Další neřešenou oblastí jsou staré ekologické zátěže. Po více než 30 letech od zahájení sanací zůstává více než třetina případů nevyřešena. Bez razantního zásahu hrozí, že likvidace kontaminovaných lokalit potrvá až do roku 2042, a riziko šíření znečištění bude dál narůstat.

Na druhou stranu, oblast kanalizací a čištění vod představuje pozitivní výjimku. Díky dobře nastavenému systému podpory se podařilo zvýšit podíl obyvatel napojených na kanalizaci na 87,4 %. Investice ve výši 24 miliard korun byly v této oblasti většinou efektivně využity.

NKÚ také upozorňuje na rezervy v mezinárodním srovnání. Přestože Česká republika spolupracuje na mezinárodních projektech v rámci EUROSAI a INTOSAI, v některých oblastech zůstává za evropským průměrem. Výsledky auditu potvrzují, že samotné členství v evropských strukturách nestačí – klíčová je schopnost proměnit politiku v praxi.

Zpráva NKÚ je mrazivým zrcadlem reality. Ukazuje, že k ochraně životního prostředí nestačí mít plány a rozpočty – potřebujeme fungující systém, koordinaci, motivaci a hlavně odpovědnost. Bez skutečných výsledků zůstanou i ty největší investice jen promarněnou příležitostí. Pokud to s udržitelností myslíme vážně, je čas přestat přehazovat paragrafy a začít konat. Jinak budeme v budoucnu sčítat nejen škody na přírodě, ale i na důvěře veřejnosti.

Dokument ke stažení:

Souhrnná zpráva z kontrol NKÚ v oblasti životního prostředí (pdf, 929 kB)

Kdysi jsme je bez rozmyslu vysušovali, dnes po nich znovu toužíme. Mokřady — často opomíjené, přesto mimořádně cenné části krajiny — se stávají nadějí v době klimatické nejistoty. Nejde jen o romantický návrat přírody do její původní podoby. Jde o zadržování vody, snížení emisí CO₂, podporu biodiverzity a dokonce i o lepší život pro nás všechny. Devítidílný seriál iDNES.cz nabízí komplexní pohled na význam mokřadů v české krajině. Seriál přináší hluboký pohled na to, proč jsou mokřady zeleným zlatem budoucnosti a jaká cesta vede k jejich návratu do krajiny. Každý díl se zaměřuje na různé aspekty, od ekologických přínosů po konkrétní příklady obnovy.

1. díl: Klimatická superzbraň v krajině

Mokřady nejsou jen podmáčená místa – jsou to živé akumulátory uhlíku. Obnova několika stovek hektarů ročně může významně pomoci při snižování emisí skleníkových plynů. Mokřady vážou CO₂ lépe než lesy a zároveň zabraňují vysychání krajiny. V době častějších such a povodní plní funkci jakéhosi přírodního „nárazníku“, který chrání půdu i obyvatele. Díky nim se krajina stává odolnější a stabilnější, a to bez nutnosti složitých technologií.

2. díl: Historická chyba, kterou lze napravit

Po staletí jsme mokřady vysušovali ve jménu pokroku a zemědělské produktivity. Meliorace, odvodňovací kanály a regulace toků přetvořily krajinu k nepoznání. Výsledkem je ale krajina náchylná k erozi, přehřívání a ztrátě vody. Dnes si stále více uvědomujeme, že jsme tímto způsobem přišli o zásadní pilíř ekologické rovnováhy. Druhý díl seriálu přináší důkazy, že obnova mokřadů je reálná – a nutná.

3. díl: Oáza života uprostřed polí a měst
Mokřady hostí jedinečné druhy rostlin, ptáků, obojživelníků a hmyzu. Jsou místem, kde se střetává suchozemský i vodní svět. Poskytují prostor pro rozmnožování, migraci i úkryt. Ztrátou mokřadů přicházíme o celé potravní řetězce a biologickou pestrost, která je základem zdravé přírody. Třetí díl ukazuje, proč bez mokřadů ubývá nejen žab a vážek, ale i ptáků a opylovačů — a proč je to problém i pro člověka.

4. díl: Když se krajina nadechne – obnova v praxi

Jak vypadá návrat mokřadu do krajiny krok za krokem? Tento díl popisuje konkrétní příklady z různých krajů České republiky. Od drobných tůní u vesnic až po rozsáhlé revitalizace toků. Důležité je zapojení lidí — starostů, zemědělců, ekologů i dobrovolníků. Bez společné vize to nejde. Ale jakmile se podaří první krůčky, mokřady se vracejí překvapivě rychle a s obrovským dopadem.

5. díl: Spojenectví s půdou – mokřady a zemědělství

Na první pohled se může zdát, že mokřady a zemědělství nejdou dohromady. Opak je pravdou. Půda v blízkosti mokřadů bývá úrodnější, odolnější proti suchu a přehřívání. Tento díl vysvětluje, jak mohou mokřady podpořit udržitelné hospodaření, zadržet živiny v krajině a snížit závislost na umělých zavlažovacích systémech. Dokonce mohou přispět ke zvýšení výnosů v dlouhodobém horizontu.

6. díl: Když příroda vrací krásu a klid

Obnova mokřadů není jen ekologická akce – je to i návrat estetiky a duševní pohody do krajiny. Místní lidé, kteří žijí poblíž obnovených mokřadů, popisují pozitivní změny: zlepšení mikroklimatu, větší výskyt ptáků a zvířat, ale také zvýšení atraktivity pro turisty. Tento díl ukazuje, jak může být mokřad nejen biologicky funkční, ale i krásný – a jak se stává místem odpočinku a inspirace.

7. díl: Co brání návratu vody do krajiny?

Přestože výhody mokřadů jsou nesporné, jejich obnova čelí mnoha výzvám. Byrokracie, majetkoprávní vztahy, omezené financování nebo odpor části veřejnosti – to vše proces zpomaluje. Sedmý díl podrobně popisuje, jak tyto překážky překonat, a nabízí příklady, kde se to už podařilo. Ukazuje také, že k obnově mokřadů nestačí dobrá vůle — je třeba systémová změna.

8. díl: Světové inspirace – mokřady jako strategický nástroj

Jak s mokřady pracují jiné státy? Od Nizozemska po Kanadu — mokřady se ve světě stávají součástí klimatických strategií. Osmý díl přináší inspiraci z mezinárodního prostředí, ukazuje inovativní přístupy, jako je „peatland banking“ nebo integrace mokřadů do městské infrastruktury. Tyto příklady dokazují, že když se mokřady stanou prioritou, výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.

9. díl: Budoucnost začíná teď – scénáře pro Česko

Jaké scénáře obnovy mokřadů máme v Česku k dispozici? A co bychom mohli udělat už dnes? Závěrečný díl se dívá dopředu. Srovnává různé přístupy, shrnuje úspěšné projekty a klade důraz na mezioborovou spolupráci. Vybízí čtenáře k aktivitě — ať už na úrovni obcí, farem nebo jednotlivců. Budoucnost české krajiny totiž začíná rozhodnutími, která děláme právě teď.

Závěrem stojí za to připomenout jednoduchou, ale silnou pravdu: mokřady nejsou jen vodní plochy — jsou to živé důkazy, že když necháme přírodě prostor, dokáže se nejen zotavit, ale i uzdravit nás. V době klimatické krize nejsou mokřady nostalgickým návratem ke kořenům, ale odvážným krokem vpřed. Chcete-li pochopit celou šíři jejich významu, ponořte se do kompletního seriálu - odkaz ZDE.

Evropská unie dnes lithium označuje za jednu z nejkritičtějších surovin současnosti. Klíčovou roli hraje zejména v oblasti elektromobility a obnovitelných zdrojů, protože je základním prvkem bateriových úložišť. Bez lithia se takzvaná zelená transformace neobejde – alespoň ne v té podobě, jak ji dnes plánujeme. Jenže otázka nezní jen „kolik lithia potřebujeme“, ale především „na co přesně a za jakou cenu?“.

S přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku vzrostl zájem o lithium raketovým tempem. Evropa, která si klade za cíl stát se lídrem v dekarbonizaci, se zároveň snaží osvobodit od závislosti na dovozu surovin z Číny nebo Jižní Ameriky. Lithium je proto vnímáno nejen jako surovina, ale jako nástroj geopolitické autonomie.

Podle odhadů Evropské komise poroste poptávka po lithiu do roku 2050 až dvanáctinásobně. Tato čísla živí nejen investice do nových ložisek, ale také politické rozhodnutí, která mají těžbu výrazně usnadnit. Vzniká však otázka, zda honba za těžbou nepředbíhá reálné potřeby a udržitelné scénáře spotřeby.

Lithium sice napomáhá ekologickým řešením, ale jeho těžba bývá ve jménu zelených cílů překvapivě nešetrná. Ve všech lokalitách, kde se těžba připravuje – od Portugalska po Českou republiku – naráží na silný odpor místních obyvatel i ekologických hnutí. Kritizují se environmentální dopady, nedostatek transparentnosti i nízké přínosy pro místní ekonomiku.

Environmentální geografka Nina Djukanović upozorňuje, že otázka spotřeby zůstává často stranou. Pokud se nesníží celková materiálová náročnost evropské ekonomiky, žádné množství lithia – byť vytěženého ekologicky a lokálně – nebude dostatečné. Zásadní je nejprve měnit samotný model spotřeby a až následně řešit těžbu a dovoz.

V roce 2024 přijala EU nový legislativní rámec – tzv. Critical Raw Materials Act (CRMA), který definuje strategické suroviny a stanoví cíle pro jejich těžbu, zpracování a recyklaci v rámci Unie. Dokument je klíčovým nástrojem k posílení evropské autonomie a udržitelnosti, avšak v praxi často převažuje důraz na strategické zájmy před environmentálními a sociálními standardy.

CRMA stanovuje, že maximálně 65 % dodávek jedné suroviny může pocházet z jedné třetí země. Cílem je snížit riziko závislosti na nestabilních regionech a vytvořit vlastní „zelené hodnotové řetězce“. Otázkou však zůstává, zda Evropa nepřesouvá těžební problémy jinam – k ekologicky i politicky křehkým partnerům.

Evropské partnerství se zeměmi jako je Demokratická republika Kongo, Chile nebo Argentina čelí rostoucí kritice. Těžební projekty jsou často provázeny porušováním lidských práv, environmentálními devastacemi a minimálním přínosem pro místní komunity. Místo deklarované „zelené diplomacie“ tak některé dohody připomínají staronové koloniální přístupy.

Nina Djukanović varuje, že evropské hodnoty se v kontextu kritických surovin posouvají od principů solidarity, ochrany životního prostředí a lidských práv k čistě pragmatickému prosazování strategických zájmů. Honba za surovinami tak není jen otázkou průmyslové politiky, ale hluboké hodnotové transformace.

Konkrétní příklad ukazuje projekt Jadar v Srbsku. Těžbu lithia tam měla provádět společnost Rio Tinto. Po masových protestech byl projekt pozastaven, ale v roce 2023 jej s podporou EU znovu obnovili. Tento případ ukazuje, jak snadno může být veřejný odpor překonán politicko-ekonomickým tlakem – a jak tenká je hranice mezi „zelenou budoucností“ a mocenskou hrou.

Na závěr se vracíme k základní otázce: je současná těžba lithia cestou k udržitelnosti, nebo jen novou podobou ekonomického růstu? Pokud bude těžba provázena vysokou spotřebou, nedostatkem recyklace a přehlížením lokálních dopadů, pak se může snadno stát ekologickou pastí. Skutečná zelená transformace začíná nikoli v dolech, ale v hodnotovém nastavení společnosti.

Pro podrobnější informace a hlubší vhled do problematiky těžby lithia v kontextu evropské politiky a environmentálních výzev doporučujeme si přečíst celý článek „Lithium potřebujeme, otázka ale je, na co. Honba za ním svědčí o posunu hodnot EU, míní odbornice“ od Kláry Malinovské na serveru iROZHLAS.cz. Článek nabízí detailní analýzu současné situace a přináší pohledy odborníků na dopady těžby lithia v Evropě. Celý text je dostupný ZDE

Dne 22. května 2025 zahájil Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) veřejnou konzultaci k navrhovaným změnám prováděcího nařízení Evropské komise o zveřejňování informací v rámci třetího pilíře podle tzv. CRR3, tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012), ve znění pozdějších předpisů. Návrh specifikuje rozšířené a přiměřené požadavky na zveřejňování informací týkajících se ESG rizik, akciových expozic a souhrnné expozice vůči subjektům stínového bankovnictví.

Návrh rovněž zavádí nové kódy statistické klasifikace hospodářských činností v EU (NACE). Cílem návrhu je přiměřeným způsobem zvýšit transparentnost a konzistentnost zveřejňovaných informací. Konzultace probíhá do 22. srpna 2025.

Bližší informace k možnosti poskytnout zpětnou vazbu naleznete pod tímto odkazem.

Podzemní voda v okolí bývalé skládky u silnice na Zašovice u Okříšek na Třebíčsku vykazuje znepokojivý trend. Poslední jarní odběry potvrdily výrazný nárůst koncentrací některých nebezpečných prvků. Největší skok zaznamenali odborníci u arzenu, na některých místech až osminásobek oproti loňskému roku. Výrazně vzrostly také hodnoty kobaltu, olova a vápníku.

Starosta Okříšek, Zdeněk Ryšavý, uvedl, že ačkoli hodnoty zůstávají v normě, obec plánuje rozšíření monitoringu, aby se zjistilo, zda se kontaminace nešíří dále. Nárůst škodlivin může být důsledkem plošného odlesnění kvůli kůrovcové kalamitě, což umožňuje rychlejší vymývání zbytkové kontaminace do okolí.

Obec má obavy kvůli blízkosti studní obyvatel a důležitého vodního vrtu Vodárenské akciové společnosti. Podle mluvčí Ivy Librové mají Okříšky dva vzájemně nezávislé vodní zdroje, a případné riziko je tak zvládnutelné. Radnice však plánuje zvýšit počet měřících bodů a provádět odběry každého půl roku.

Zdroj: irozhlas.cz

Nelegální přeprava odpadu není okrajový incident, ale rostoucí problém, na který celníci i inspektoři životního prostředí stále častěji narážejí. V rozhovoru pro Odpadové fórum odhaluje tisková mluvčí Generálního ředitelství cel Vladimíra Malovíková zákulisí boje s odpadovou mafií, která do České republiky ve velkém vozí směsi kontaminovaných plastů, textilu, demoliční suti i jiného problematického odpadu.

Celní správa ČR má přitom klíčovou roli – může zadržet nejen samotný odpad, ale i dopravní prostředek. Úzce spolupracuje s Ministerstvem životního prostředí a Českou inspekcí životního prostředí, které určují další osud zajištěného nákladu. A že nejde o výjimky, dokazuje například rozsáhlá akce CROSSCHECK, při níž bylo zadrženo přes 87 tun odpadu v několika krajích. Každý region přitom čelí jinému typu problému – Plzeňský kraj řešil textil s gumou, Ústecký demoliční suť.

Nejčastěji k nám proudí odpad z Německa a Itálie, a to kvůli rozdílům v cenách za zpracování. Většina případů se týká odpadů kategorie „ostatní“, které bývají špatně deklarované nebo končí v zařízeních, jež nemají oprávnění s nimi nakládat.

Celníci upozorňují i na závažné legislativní mezery – například chybějící jednotný evropský systém evidence přeprav, nebo nedostatečné možnosti postihu samotných dopravců. Navrhují proto posílení jejich právní odpovědnosti a možnost ukládat sankce přímo ze strany celní správy.

Výrazně pomáhá spolupráce s ČIŽP, která poskytuje odborná stanoviska ke klasifikaci odpadu a konzultuje legislativní i technické otázky. Celníci zároveň apelují na veřejnost, aby v případě podezření na nelegální dovoz odpadu kontaktovala místně příslušný celní úřad a předala maximum informací.

Ačkoliv může jít na první pohled o jednotlivé případy, v souhrnu ukazují znepokojivý trend. Podle Vladimíry Malovíkové proto celní správa připravuje další celorepublikové kontrolní akce – podrobnosti ale z pochopitelných důvodů předem nezveřejňuje.

Celý rozhovor pod titulkem Celníci v první linii proti odpadové mafii si můžete přečíst v červnovém čísle časopisu Odpadové fórum. Pokud ještě nemáte předplatné, můžete si ho snadno zřídit ZDE.
 

Odpadové fórum č. 6/2025 - přehled obsahu:

Celníci v první linii proti odpadové mafii
Redakce OF
 

Udržitelná výroba v paradoxní slepé uličce, kdy ekologie jde proti ekologii
Veronika Sojková

Hořící skládky odpadu: Problém, který už nelze přehlížet
Redakce OF

Recyklace? Ještě počká. Co nám říkají data o životnosti trakčních akumulátorů?
Jan Dedek

Udržitelná budoucnost díky moderním nástrojům a vzdělávání o třídění a snižování množství odpadu
Václav Vachuška

Polemika: Klimatická krize mezi politikou a vírou
Redakce OF

Klimatická bilance Trumpovy politiky a evropské odpovědi
Redakce OF

Reuse centrum: Tady končí má zbytečnost a tobě začíná nový příběh
Redakce OF

Příběh reuse v Poděbradech: Město, které dává věcem druhou šanci srdcem
Redakce OF

Reuse centra: Druhý život věcí a nová šance pro životní prostředí
Pavla Švermová

Reuse provozy se v Česku rozšiřují a jejich přínos dokládají již třetím rokem unikátní data
Reuse federace

Revitalizace brownfieldů: Dlouhodobá investice pro udržitelný rozvoj obcí a komunit
Redakce OF

Bývalá textilka by měla obléci moderní pyrolýzní šat
Redakce OF

Klíčem k omezení energetického využití komunálního odpadu je primární třídění
Martin Hájek

Je ZEVO strašák, nebo ne?
Kateřina Žáková

Spolupráce dvou velkých měst v odpadovém hospodářství
Jakub Šimoník

S odpadem hospodaříme chytře. Recyklujeme rovnou na místě
Redakce OF

Pražské služby staví na úspěchu ZEVO Malešice. Mají už druhé škvárové parkoviště
Pražské služby

Snadné a bezproblémové zásobování kotlů palivem
Tomáš Hamšík

Popílky z odkališť a jejich použití ve stavební praxi
František Kresta

Produkce alternativních chemických látek z odpadu
Karel Borovec

Evropa se připravuje na další horké léto a obavy z nedostatku vody rostou. V Německu již úřady v oblasti Hannoveru, zahrnující 1,2 milionu obyvatel, zavedly od 1. června přísná omezení zavlažování. Při teplotách nad 27 °C je mezi 11. a 17. hodinou zakázáno zalévat veřejné i soukromé plochy, včetně zahrad, parků a sportovišť.

V Rakousku zatím podobná opatření zavedena nebyla, ale situace je znepokojivá. Podle analýzy Greenpeace z roku 2024 hrozí do roku 2050 akutní nedostatek vody ve 471 obcích, přičemž více než polovina z nich se nachází v Dolním Rakousku. Průzkum agentury Integral ukázal, že 60 % Rakušanů má obavy z budoucího nedostatku vody a více než 90 % požaduje konkrétní ochranná opatření.

Změny klimatu, nepravidelné srážky a rostoucí spotřeba vody, zejména v průmyslu, přispívají k této situaci. Deset největších průmyslových podniků v Rakousku spotřebuje ročně tolik vody jako 3,9 milionu obyvatel. Mnoho obcí již investuje do zajištění zásobování vodou, například město Neunkirchen nedávno otevřelo nový zásobník za 3,8 milionu eur.

Zatímco Německo již přijímá konkrétní opatření, Rakousko čelí výzvě, jak se připravit na budoucí sucha a zajistit dostatek vody pro své obyvatele.

Česká republika se v oblasti vědy a výzkumu drží na solidní úrovni, avšak při přechodu od nápadu k reálnému produktu naráží na řadu překážek. Evropské dotační programy často vyžadují spolupráci subjektů z různých zemí, což má podpořit mezinárodní integraci a transfer znalostí. V Česku však mezinárodní partnerství vznikají obtížně, což je částečně způsobeno tzv. akademickým „inbreedingem“, kdy vědci zůstávají na stejné univerzitě po celou kariéru, a nedostatečnou zahraniční prezentací. 

Přechod od laboratorního objevu k tržnímu produktu vyžaduje značné investice, které často přesahují možnosti dostupných dotací. V českém prostředí je však obtížné získat investory ochotné podstoupit vyšší riziko, což brání rozvoji inovativních projektů. I když se podaří získat investice a vybudovat prototyp, firmy často narážejí na nedostatek kvalifikovaných pracovníků, zejména v oblasti technologií a výzkumu. To omezuje schopnost firem škálovat výrobu a expandovat na zahraniční trhy. Více informací shrnuje Jan Petrásek ve svém článku na Médium.cz, kde identifikuje klíčové problémy brzdící české inovace. Více ZDE




 

Stavebnictví má pověst konzervativního oboru. Ale i tady se blýská na lepší časy – hlavně díky metodě BIM, tedy Building Information Modeling. Ve zkratce: místo hromady papírových výkresů máte chytrý digitální model, který ví všechno o budově – od materiálů přes rozvody až po energetickou náročnost. A hlavně: všechna profese pracují se stejným datovým modelem, ne „každý podle svého“.

Aby Česko v tomto směru neujelo světu, vznikla Koncepce zavádění metody BIM, která má nastavit pravidla, vzdělávání i technickou podporu pro veřejné i soukromé stavby. Ministerstvo průmyslu a obchodu teď zveřejnilo tři nové dokumenty, které pomáhají koncept posunout z teorie do praxe:

1. Pravidla pro provozní pasportizaci stávajících budov v majetku veřejné správy

Tento doporučující dokument stanovuje návrhy pro standardizaci procesu pasportizace s cílem zvýšit produktivitu správy majetku, optimalizovat provozní náklady a umožnit efektivní facility management, zejména u budov ve vlastnictví subjektů veřejné správy. Cílem dokumentu je představit způsoby, jak lze zpracovat pasport stavby, aby byla pořizována data v digitální formě a aby se takto shromážděná digitální data dále využívala efektivním způsobem. Dokument se zabývá pouze pasportizací stávajících staveb a je nejlépe aplikovatelný na provozní pasportizaci budov pozemních staveb.

2. Systém vzdělávání v metodě BIM pro pracovníky veřejné správy

Další nově publikovaný doporučující dokument hraje ústřední roli pro zavedení systému vzdělávání v metodě BIM. Vzdělávání je zásadní pro úspěšnou digitální transformaci stavebnictví, která je v současné době na nízké úrovni, což brání efektivnímu zavedení BIM. Cílem je zajistit dostatek znalostí a dovedností pro úspěšné přijetí a využívání BIM, což zahrnuje změnu myšlení, osvojení nových pracovních postupů a rozvoj digitální gramotnosti. Tyto snahy přímo navazují na Aktualizaci Koncepce zavádění metody BIM a její Implementační plán, především na strategický cíl SC2 – Zavedení systému vzdělávání, podpora dalšího vzdělávání a osvěta a dále věcného záměru zákona o BIM. Dokument je určen především pro dvě cílové skupiny, a to představitelům organizací veřejné správy, kteří připravují vzdělávací programy, a také odborným vzdělávacím organizacím.

3. BIM-protokol, Plán realizace BIM – BEP a Požadavky na výměnu informací EIR

Doporučující dokument BIM–protokol stanovuje jasná pravidla pro tvorbu, předávání a následné užívání informačního modelu stavby (IMS). Vychází z informačního protokolu ČSN EN ISO 19650-2, čl. 5.1.8 a jeho hlavním účelem je specifikovat způsob aplikace metody BIM na konkrétním projektu, definovat požadavky na informace, včetně způsobu mezioborové komunikace, výměny dat a údržby nebo dodávky informací na konkrétním projektu.¨

Dalšími stěžejními dokumenty jsou Plán realizace BIM BEP a Požadavky na výměnu informací EIR. BEP, který je vytvořen na základě BIM–protokolu, detailně popisuje dohodnuté postupy, pravidla a standardy ve vztahu k veškerým informacím souvisejícím s tvorbou IMS daného projektu. EIR pak specifikuje konkrétní požadavky na informace a jejich požadavky na výměnu informací vztažených k IMS tak, aby výsledný informační model stavby byl konzistentní, kvalitní a plně využitelný pro dosažení cílů projektu.

Všechny dokumenty prošly připomínkovým řízením, během kterého byly doručené připomínky posouzeny a vypořádány. Česká agentura pro standardizaci zveřejňuje výstupy z opatření Koncepce zavádění metody BIM v České republice na webových stránkách ZDE.

Dokument ke stažení:

• Pravidla pro provozní pasportizaci stávajících budov v majetku veřejné správy

• Systém vzdělávání v metodě BIM pro pracovníky veřejné správy

• BIM protokol

• Plán realizace BIM - BEP

• Požadavky na výměnu informací EIR

Rok 2025 přináší další ročník prestižní soutěže E.ON Energy Globe, která oceňuje výjimečné projekty v oblasti udržitelnosti a ochrany životního prostředí. Šest finalistů letošního ročníku představuje pestrou paletu inovací – od ekologického zemědělství přes architektonické rekonstrukce až po vesmírné technologie. Hlasování je otevřené do 30. června 2025, a každý hlasující se může zapojit do soutěže o atraktivní ceny, včetně letu balónem, zapůjčení elektromobilu či pobytu v Mikulově. Podrobnosti k jednotlivým projektům naleznete ZDE.

Plastový odpad, zejména ve formě mikroplastů, představuje jednu z nejzávažnějších ekologických výzev současnosti. Malé částečky, které unikají běžným čistírnám a postupně zaplavují oceány i půdu, jsou obtížně odstranitelné a často se stávají součástí potravního řetězce. Tým vědců z Institutu environmentálních technologií VŠB-TUO však nyní přichází s převratnou metodou, která by mohla tento problém nejen řešit, ale zároveň nabídnout čistý zdroj energie.

Výzkumníci totiž vyvinuli způsob, jak pomocí slunečního záření přeměnit mikroplasty – konkrétně běžně používané polymery jako PET (polyethylentereftalát) a PLA (polylaktid) – na vodík, tedy na čisté palivo budoucnosti. A co je na tom nejlepší? Celý proces probíhá za pokojové teploty a využívá pouze světlo a fotokatalyzátor.

Klíčem k úspěchu je využití polovodičových fotokatalyzátorů – konkrétně oxid titaničitý (TiO₂) a grafitový uhlík-nitrid (g-C₃N₄). Tyto materiály, při ozáření světlem, iniciují chemické reakce, při nichž dochází k rozkladu polymerních řetězců plastů a zároveň k uvolňování molekul vodíku. Výzkum přinesl obzvláště dobré výsledky při použití TiO₂ ve vodním prostředí – právě tehdy docházelo k nejvyšší výtěžnosti vodíku.

Proces je přitom velmi efektivní – výzkumný tým pozoroval nejen produkci plynu, ale i proměnu plastů do podoby snáze odbouratelných meziproduktů. To otevírá dveře nejen k energetickému využití plastového odpadu, ale i k jeho ekologičtější likvidaci.

Zásadní přínos tohoto výzkumu spočívá v tom, že dokáže spojit dvě dosud oddělené oblasti environmentální technologie – odstraňování plastových mikročástic z prostředí a produkci obnovitelného vodíku. Mnoho současných přístupů ke zpracování plastového odpadu vyžaduje vysoké teploty, tlak nebo chemikálie. Tento nový přístup je však výrazně šetrnější k životnímu prostředí – s minimálními energetickými nároky a využitím běžného světla.

Navzdory laboratorní fázi výzkumu je technologie slibným kandidátem pro budoucí aplikaci – například jako součást úpraven vody, kde by mikroplasty mohly být nejen odstraněny, ale zároveň využity jako zdroj cenné energie. Potenciál pro využití této technologie je obrovský – od decentralizovaných systémů obnovitelné energie až po ekologickou recyklaci plastového odpadu přímo v průmyslových provozech.

Tato studie tak představuje jeden z důležitých kroků k dosažení oběhového hospodářství, kde se z odpadu stává surovina a z environmentální hrozby energetický zdroj. Pokud se technologie podaří převést do praktického provozu, mohla by výrazně změnit způsob, jakým se díváme na plasty – nejen jako na problém, ale jako na součást řešení energetické transformace.

Další informace:

Photoreforming of PET and PLA microplastics for sustainable hydrogen production using TiO2 and g-C3N4 photocatalysts