Světová spotřeba elektřiny vstupuje do nové fáze vývoje, v níž se elektřina stává hlavním nositelem hospodářského růstu, technologických inovací i klimatické transformace. Zpráva Electricity 2026 Mezinárodní energetické agentury (EIA) přináší dosud nejrozsáhlejší pětiletý výhled do roku 2030 a ukazuje, že globální poptávka po elektřině roste rychleji než ekonomika, mění se struktura výroby, sílí tlak na sítě a flexibilitu a emise z elektroenergetiky poprvé v moderní historii směřují ke stabilizaci.

Elektřina se v nadcházejících letech stane klíčovým pilířem světového energetického systému a její význam poroste rychleji než kdykoli v minulosti. Globální poptávka po elektřině má v období let 2026 až 2030 růst průměrným tempem 3,6 procenta ročně, což představuje zrychlení přibližně o padesát procent oproti průměrnému ročnímu růstu v předchozí dekádě. Zatímco v letech 2015 až 2025 se celosvětová spotřeba zvyšovala v průměru o 700 terawatthodin ročně, v následujících pěti letech to bude přibližně 1 100 terawatthodin ročně. Celková spotřeba elektřiny tak vzroste z přibližně 28 200 terawatthodin v roce 2025 na zhruba 33 600 terawatthodin v roce 2030. Tento vývoj potvrzuje, že svět vstoupil do takzvaného věku elektřiny, v němž se elektrická energie stává hlavním nositelem dekarbonizace, digitalizace i ekonomického rozvoje.

Zásadní strukturální změnou je narušení dlouhodobého vztahu mezi růstem elektřiny a růstem ekonomiky. Po většinu posledních tří desetiletí platilo, že spotřeba elektřiny rostla zhruba v souladu s globálním HDP a rychleji pouze v obdobích krizí nebo jejich doznívání. Rok 2024 se stal prvním běžným rokem, kdy globální spotřeba elektřiny předstihla hospodářský růst, a i když se tento trend v roce 2025 mírně zbrzdil vlivem počasí, v celém období do roku 2030 má spotřeba elektřiny růst výrazně rychleji než ekonomika. Elektřina má do roku 2030 růst přibližně dvaapůlkrát rychleji než celková spotřeba energie, což zásadně mění strukturu konečné spotřeby. Podíl elektřiny na celkové konečné spotřebě energie má vzrůst z 21 procent v roce 2025 na 24 procent v roce 2030.

Hlavním tahounem růstu zůstávají rozvíjející se ekonomiky, které se mají podílet na téměř osmdesáti procentech celkového přírůstku globální spotřeby elektřiny do roku 2030. Dominantní roli nadále hraje Čína, která má sama představovat přibližně polovinu globálního přírůstku. V absolutních číslech Čína v období 2026 až 2030 přidá zhruba 2 600 terawatthodin nové poptávky, což odpovídá dnešní celkové spotřebě Evropské unie. Průměrné tempo růstu čínské spotřeby elektřiny má dosahovat 4,9 procenta ročně, což je sice méně než průměrných 6,5 procenta v uplynulé dekádě, avšak v absolutních objemech jde o ještě vyšší přírůstky než dříve, přibližně 520 terawatthodin ročně. Čínská spotřeba již v roce 2025 překročila hranici 9 500 terawatthodin a průmysl nadále představuje zhruba 60 procent celkové poptávky, i když jeho relativní význam postupně klesá ve prospěch služeb, budov a dopravy.

Indie a země jihovýchodní Asie se stávají stále významnějšími motory růstu. Indie má do roku 2030 vykazovat průměrný roční růst spotřeby elektřiny kolem 6,4 procenta, jihovýchodní Asie přibližně 5,3 procenta. Klíčovým faktorem je zde kombinace rychlého hospodářského růstu, urbanizace a prudce rostoucí poptávky po chlazení, která zvyšuje nejen celkovou spotřebu, ale i špičkové zatížení soustav.

Zásadní změnou posledních let je návrat růstu spotřeby elektřiny ve vyspělých ekonomikách po zhruba patnáctiletém období stagnace. V roce 2025 se vyspělé ekonomiky podílely na téměř dvaceti procentech globálního přírůstku spotřeby, zatímco v roce 2024 to bylo sedmnáct procent a v předchozí dekádě často méně než deset procent. Tento podíl by se měl do roku 2030 stabilizovat kolem dvaceti procent. Ve Spojených státech vzrostla spotřeba elektřiny v roce 2025 o 2,1 procenta a do roku 2030 se očekává průměrný roční růst blízký dvěma procentům. Přibližně polovinu tohoto nárůstu mají zajistit datová centra, jejichž rychlá expanze souvisí s rozvojem umělé inteligence, cloudových služeb a digitalizace ekonomiky. Celkově mají Spojené státy do roku 2030 přidat více než 420 terawatthodin nové spotřeby.

Evropská unie po hlubokých poklesech v letech 2022 a 2023 a mírném oživení v roce 2024 zaznamenala v roce 2025 růst spotřeby o 0,9 procenta. Do roku 2030 se očekává průměrný roční růst přibližně dvou procent, přičemž návrat na úroveň spotřeby z roku 2021 se nepředpokládá dříve než v roce 2028. Celkový přírůstek spotřeby v EU má činit zhruba 300 terawatthodin. Hlavním zdrojem růstu budou budovy, zejména díky chlazení, tepelným čerpadlům a datovým centrům, zatímco průmysl má růst pouze pozvolna po předchozím propadu energeticky náročných odvětví. Významný příspěvek přidá také doprava, kde rozvoj elektromobility zvýší spotřebu o více než 100 terawatthodin do roku 2030.

Růst poptávky se promítá i do vývoje spotřeby elektřiny na obyvatele. Ve Spojených státech má spotřeba na hlavu do roku 2030 překonat dosavadní historické maximum z roku 2005 ve výši přibližně 13 700 kilowatthodin na osobu. Evropská unie má překročit své maximum z roku 2008, kdy spotřeba činila 6 410 kilowatthodin na osobu. Čína již v roce 2022 předstihla EU v celkové spotřebě elektřiny na obyvatele a tento náskok má dále růst, přestože spotřeba domácností na osobu zůstává nižší než v Evropě. Naproti tomu subsaharská Afrika zůstává regionem s velmi nízkou spotřebou elektřiny na obyvatele, která se za posledních třicet let téměř nezměnila, a přibližně 600 milionů lidí zde stále nemá přístup ke spolehlivé elektřině, což výrazně omezuje hospodářský a sociální rozvoj.

Rostoucí poptávka je doprovázena zásadní proměnou výroby elektřiny. Obnovitelné zdroje mají do roku 2030 zvyšovat výrobu přibližně o 1 000 terawatthodin ročně, z čehož více než 600 terawatthodin připadne na solární fotovoltaiku. Celková výroba z obnovitelných zdrojů má růst tempem zhruba osmi procent ročně. Společně s jadernou energetikou mají obnovitelné zdroje a jádro do roku 2030 pokrývat přibližně polovinu celosvětové výroby elektřiny. Jaderná energetika dosáhla v roce 2025 historického maxima výroby a její další růst bude tažen zejména novými kapacitami v Číně, Indii a dalších rozvíjejících se ekonomikách, přičemž samotná Čína se má podílet zhruba čtyřiceti procenty na globálním přírůstku jaderné výroby.

Přestože podíl uhlí na výrobě elektřiny bude globálně klesat, uhlí zůstane i v roce 2030 největším zdrojem elektřiny. Obnovitelné zdroje, zemní plyn a jádro mají společně pokrýt veškerý dodatečný růst poptávky do roku 2030 a zároveň vytlačovat uhelnou výrobu, která se má vrátit přibližně na úroveň roku 2021. Emise oxidu uhličitého z elektroenergetiky, které dnes činí zhruba 13,9 miliardy tun ročně, se mají v období 2026 až 2030 stabilizovat. Již v roce 2025 se globální emise z výroby elektřiny meziročně nezvýšily a ve srovnání s rokem 2015 klesla uhlíková intenzita výroby elektřiny o čtrnáct procent, přičemž do roku 2030 má tempo tohoto poklesu dále zrychlovat.

Rychlá transformace elektroenergetiky klade mimořádné nároky na elektrické sítě a flexibilitu soustav. Celosvětově je dnes více než 2 500 gigawattů projektů výroby, akumulace a velkých odběrů zadržováno v připojovacích frontách kvůli nedostatečné kapacitě sítí. Roční investice do sítí by se musely zvýšit z přibližně 400 miliard dolarů na zhruba 600 miliard dolarů do roku 2030, tedy o přibližně padesát procent, aby bylo možné pokrýt očekávaný růst poptávky. Současně se ukazuje, že efektivnější využití stávajících sítí, včetně moderních technologií a regulačních změn, by mohlo umožnit připojení dalších 1 200 až 1 600 gigawattů projektů, které dnes čekají na připojení. Významnou roli v krátkodobé flexibilitě začínají hrát velkokapacitní bateriová úložiště, jejichž instalovaný výkon rychle roste zejména v regionech s vysokým podílem solární a větrné energie.

Zpráva Electricity 2026 tak ukazuje, že svět vstoupil do období, kdy elektřina přestává být pouze jednou ze složek energetického mixu a stává se jeho ústřední osou. Rychlejší růst spotřeby než ekonomiky, masivní rozvoj obnovitelných zdrojů, tlak na sítě, stabilizace emisí a nové požadavky na cenovou dostupnost a bezpečnost dodávek společně vytvářejí nový rámec energetické politiky.

Evropská unie v polovině roku 2026 zakáže firmám ničit neprodané oblečení a obuv. Na první pohled se může zdát, že jde o logický krok proti plýtvání a zásah do světa rychlé módy. Při bližším pohledu je však tato novinka součástí mnohem širší proměny evropské environmentální politiky, která klade stále vyšší nároky nejen na podniky, ale i na státní aparát, jenž má nová pravidla uvést do praxe, kontrolovat a dlouhodobě rozvíjet.

Zákaz likvidace neprodaného textilu a obuvi vychází z nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků, takzvaného ESPR (Ecodesign for Sustainable Products Regulation), které vstoupilo v platnost v roce 2024. Evropská komise tím reaguje na praxi, kdy část oblečení a bot nikdy není použita, přesto je záměrně znehodnocena nebo zničena, často z marketingových důvodů nebo kvůli ochraně značky. Podle odhadů Komise se v Evropské unii každoročně zničí čtyři až devět procent vyrobeného textilu ještě předtím, než se dostane ke spotřebiteli, což znamená zbytečné plýtvání surovinou, energií i generováním emisí skleníkových plynů.

Od 19. července 2026 proto začne platit zákaz úmyslné destrukce neprodaného oblečení, obuvi a doplňků pro velké podniky. Střední podniky získají přechodné období do roku 2030, zatímco malé a mikro podniky jsou z této povinnosti zatím vyňaty. Pravidla se přitom vztahují na všechny firmy, které uvádějí výrobky na trh EU, tedy i na značky se sídlem mimo Evropu. Cílem je narušit zaběhlou praxi, podle níž je likvidace přebytků ekonomicky jednodušší a levnější než hledání cest k jejich dalšímu využití.

Regulace však nekončí samotným zákazem. Od února 2027 budou muset velké firmy povinně zveřejňovat detailní informace o neprodaných produktech, které vyřadily z oběhu. Půjde nejen o množství a hmotnost, ale také o důvody, proč k tomu došlo, a o opatření přijatá ke snížení těchto přebytků do budoucna. Evropská unie tím poprvé systematicky zavádí veřejnou transparentnost v oblasti, která byla dosud skryta hluboko v interních procesech firem.

Nařízení zároveň počítá s výjimkami, například v případech, kdy by další použití výrobku představovalo bezpečnostní riziko, kdy je produkt vážně poškozen nebo kdy je nutné chránit duševní vlastnictví. Tyto výjimky však nemají být automatické a budou podléhat kontrole ze strany národních orgánů. Právě zde se ukazuje, že nová legislativa není pouhou proklamací, ale komplexním systémem, který vyžaduje odborné posuzování, metodické vedení trhu a schopnost vymáhání práva v praxi.

Zákaz ničení neprodaného textilu je navíc jen jedním z prvních konkrétních opatření v rámci ESPR. Nařízení postupně zavede další povinnosti, včetně požadavků na životnost, opravitelnost a recyklovatelnost výrobků nebo digitální produktové pasy, které mají shromažďovat informace o materiálovém složení, původu a environmentálních dopadech produktů. Textilní sektor tak funguje jako předvoj změn, které se budou v dalších letech týkat celé řady průmyslových odvětví.

Tento vývoj má zásadní důsledky i mimo samotné podnikání. Stále detailnější a techničtější evropská pravidla předpokládají státní správu, která je schopna nejen transponovat a formálně přijmout nové povinnosti, ale také je odborně vysvětlovat, kontrolovat jejich dodržování, vyhodnocovat data a reagovat na nové typy problémů. Environmentální politika se tím posouvá z roviny obecné regulace do oblasti sofistikovaného řízení systémových změn.

Případ neprodaného oblečení a obuvi tak ukazuje, že ambiciózní cíle Evropské unie v oblasti cirkulární ekonomiky nejsou jen otázkou politické vůle, ale také institucionální kapacity. Bez stabilního, kvalifikovaného a profesionálního aparátu, který dokáže nové povinnosti naplnit obsahem, hrozí, že se z přelomových pravidel stane pouhá administrativní zátěž bez reálného dopadu. Právě schopnost státu tuto agendu dlouhodobě efektivně zvládat se tak stává jedním z klíčových předpokladů úspěchu státního aparátu.

Nařízení má zároveň výrazný ekonomický a sociální rozměr, který bývá v debatě o regulaci často přehlížen. Omezení destrukce neprodaného oblečení a obuvi vytváří prostor pro rozvoj navazujících činností, jako jsou opravy, úpravy, renovace, třídění a opětovný prodej textilu. Tyto aktivity jsou zpravidla pracnější než samotná výroba nového zboží, a proto mají vysoký potenciál vytvářet pracovní místa napříč regiony, včetně lokálních dílen, sociálních podniků a menších specializovaných provozů. Zároveň jde o legální ekonomickou činnost, která generuje daňové příjmy a odvody do veřejných rozpočtů, místo aby hodnota výrobků končila bez užitku na skládkách nebo ve spalovnách.

Kvalitnější tok neprodaného, ale stále použitelného oblečení má pozitivní dopad i na sociální oblast. Textilní banky a charitativní organizace dnes často narážejí na problém nízké kvality darovaného oblečení, které je obtížně využitelné nebo vyžaduje nákladné dotřiďování. Pokud firmy budou systematicky směřovat neprodané zásoby k dalšímu využití místo jejich ničení, mohou textilní banky pracovat s kvalitnějším ošacením, lépe naplňovat své sociální poslání a efektivněji pomáhat lidem v materiální nouzi. Nová evropská pravidla tak nevedou pouze k omezení environmentálních dopadů, ale otevírají i cestu k propojení udržitelnosti s ekonomickým rozvojem a sociální soudržností.

Textilní sektor přitom není výjimkou, ale spíše předzvěstí dalšího vývoje. Podobný model regulace se postupně rozšiřuje i na další skupiny výrobků, od elektroniky přes baterie, automobily až po stavební materiály. Digitální produktové pasy, nové povinnosti v oblasti ekodesignu, rozšířená odpovědnost výrobců či detailní reporting environmentálních dopadů se stávají standardem. Každý takový krok zvyšuje tlak nejen na firmy, ale i na státní instituce, které mají a musejí zajistit, že pravidla budou realizována a nebudou tak jen formální.

Další informace:

• Delegated Regulation setting out derogations from the prohibition of destruction of unsold consumer products

• Implementing Regulation on the details and format for the disclosure of information on discarded unsold consumer products

• Ecodesign for Sustainable Products Regulation

• Ecodesign for Sustainable Products Regulation

• Textiles strategy

• The destruction of returned and unsold textiles in Europe’s circular economy

Čistírny odpadních vod jsou často vnímány jako konečná stanice nečistot, které podniky, města a domácnosti produkují. Ve skutečnosti jsou spíše přestupní stanicí. To, co z vody odstraní, totiž nezmizí mávnutím kouzelným proutkem, jen změní podobu. Pevné zbytky dál žijí vlastním životem. Jsou využívány v zemědělství, ukládány, energeticky zpracovávány nebo dále upravovány. Právě v nich se ale mohou hromadit látky, které si s běžnými představami o odpadu příliš nespojujeme. Studie publikovaná v časopise Environmental Science Water Research and Technology ukazuje, že i zdánlivě obyčejný krok, jako je sušení kalu, může zásadně ovlivnit osud jedné z nejproblematičtějších skupin chemických látek.

Upravené (stabilizované) kaly z čistíren odpadních vod jsou pevné zbytky vznikající při čištění odpadních vod. Materiál, který vzniká denně v obrovských objemech. Jen v Evropské unii se ročně vyprodukuje přibližně 10 milionů tun sušiny čistírenských kalů, což odpovídá hmotnosti přibližně 1 430 stadionů pro lední hokej použitých na ZOH 2026 v Cortině d’Ampezzo, a v České republice přibližně 240 tisíc tun, tedy hmotnosti zhruba 34 takových stadionů.

Kaly obsahují organickou hmotu, živiny využitelné v zemědělství, ale také stopové zbytky chemikálií, které naše civilizace produkuje v nebývalém množství. Právě v nich se dnes stále častěji nachází jedna z nejproblematičtějších skupin látek současnosti: PFAS, takzvané věčné chemikálie. Jde o syntetické sloučeniny s mimořádně pevnou vazbou mezi uhlíkem a fluorem, díky níž jsou extrémně odolné vůči rozkladu. Právě tato vlastnost jim vysloužila přezdívku věčné chemikálie. Jakmile se jednou dostanou do životního prostředí, zůstávají v něm velmi dlouho a mohou se postupně hromadit v půdě, vodě i živých organismech.

Do kanalizace se PFAS dostávají nenápadně. Z oblečení s nepromokavou úpravou, z kosmetiky, z čisticích prostředků, z průmyslových procesů. Čistírna je z vody do velké míry odstraní, ale tím příběh nekončí. Látky se přesunou právě do kalu. Otázka pak zní, co se s nimi děje dál, když je kal sušen, skladován nebo využíván.

Sušení kalů je běžný technologický čistírenský krok. Jeho hlavním cílem je snížit obsah vody, zmenšit objem materiálu a usnadnit jeho další využití nebo přepravu. Vědci se však rozhodli podívat se na sušení jinýma očima. Zajímalo je, zda tento proces ovlivňuje i množství PFAS, které v kalech zůstávají. Nešlo o laboratorní teorii, ale o kombinaci měření v reálném provozu čistíren a kontrolovaných experimentů, kde byl kal sušen při různých teplotách.

Výsledky byly překvapivé. Po usušení kalů se množství měřitelných PFAS v pevném materiálu snížilo v průměru o více než osmdesát procent. To je zásadní číslo, zejména s ohledem na to, že PFAS jsou obecně považovány za látky, které běžné technologické procesy prakticky neovlivňují. Sušení přitom probíhalo při relativně nízkých teplotách, kolem sto stupňů Celsia, tedy daleko od podmínek, při nichž by se dal očekávat chemický rozklad těchto velmi stabilních molekul.

Tady je ale potřeba zpomalit a číst mezi řádky. Snížení množství PFAS v kalech neznamená, že by tyto látky zázračně zmizely. Studie naznačuje, že část z nich se může během sušení přesouvat z pevné fáze do jiné podoby. Některé mohou odcházet spolu s vodní parou nebo v jemných aerosolech do ovzduší. Jinými slovy, problém se může přesouvat z jednoho místa na jiné. Suchý kal je chemicky čistší, ale otázka zní, kam se jeho původní zátěž poděla.

Právě v této ambivalenci spočívá hlavní přínos studie. Neříká jednoduché ano nebo ne. Ukazuje, že běžný technologický krok, který už dnes existuje a funguje, má výrazný vliv na chování věčných chemikálií. Zároveň ale připomíná, že snížení koncentrace v jednom materiálu automaticky neznamená odstranění rizika jako takového. Pro regulátory, provozovatele čistíren i veřejnost je to důležitý signál. Nestačí sledovat pouze to, co zůstává v kalu, ale je nutné chápat celý tok látek.

Z praktického hlediska je ale zjištění velmi významné. Sušení kalů je technologie, která je již široce dostupná a relativně jednoduchá. Pokud se ukáže, že při správném nastavení může systematicky snižovat chemickou zátěž pevných zbytků, může se stát důležitou součástí strategie, jak omezit šíření PFAS v životním prostředí. Bez nutnosti sahat hned po nákladných a technologicky složitých řešeních, jako je například spalování při extrémních teplotách nad 1 000 °C.

Rychlý nástup elektromobility a ukládání energie je často vyprávěn jako příběh technologického optimismu. Méně emisí, menší závislost na fosilních palivech, čistší města. Spolu s tímto příslibem se ale objevují i otázky, které zatím zůstávaly spíše na okraji zájmu. Jednou z nich je chemická stopa, kterou po sobě zanechávají baterie ve chvíli, kdy doslouží. Nová vědecká studie publikovaná v časopise Analytical and Bioanalytical Chemistry ukazuje, že i technologie vnímané jako zelené mohou mít méně viditelnou stránku, jež si zaslouží pozornost.

Lithium-iontové baterie dnes tvoří neviditelnou páteř moderního života. Pohánějí elektromobily, mobilní telefony, notebooky i domácí úložiště energie. Jakmile jejich životnost skončí, míří do recyklačních zařízení, kde se rozebírají, zahřívají a chemicky zpracovávají, aby bylo možné znovu získat cenné kovy, jako je lithium, kobalt nebo nikl. Tento proces je klíčový pro cirkulární ekonomiku i surovinovou bezpečnost. Právě zde se ale otevírá otázka, co se při recyklaci děje s chemickými látkami, bez nichž by baterie nefungovala.

Studie se zaměřuje na skupinu látek označovaných zkratkou PFAS, což jsou per a polyfluorované alkylové látky, tedy syntetické chemické sloučeniny s mimořádně pevnými vazbami mezi uhlíkem a fluorem. Tyto vazby dávají látkám výjimečnou stabilitu a odolnost vůči teplu i chemickému rozkladu. Zároveň však znamenají, že se v přírodě téměř nerozpadají. Jakmile se jednou dostanou do životního prostředí, zůstávají v něm po velmi dlouhou dobu, a proto je nazýváme věčné chemikálie.

PFAS nejsou v bateriích náhodou. Některé z těchto látek nebo jim velmi blízké sloučeniny se používají v elektrolytech, tedy v kapalných nebo gelových částech baterie, které umožňují pohyb iontů mezi elektrodami a tím i ukládání a uvolňování energie. Jiné fluorované látky mohou vznikat postupně, ať už během dlouhodobého používání baterie, nebo při jejím zahřívání v rámci recyklačních procesů. Problém nastává ve chvíli, kdy se baterie rozebírá a zpracovává. V té době se tyto látky mohou uvolňovat do pevných zbytků, kapalin, ale i plynů.

Autoři studie nechtěli zůstat u obecného konstatování, že PFAS v recyklaci existují. Jejich cílem bylo najít způsob, jak tyto látky spolehlivě odhalit a změřit i v materiálech, které jsou pro chemickou analýzu mimořádně složité. Typickým příkladem je takzvaná černá hmota, jemný prášek vznikající při drcení vyřazených baterií. Obsahuje směs kovů, uhlíkatých částic a zbytků elektrolytu a z hlediska analýzy připomíná chemickou změť, ve které se stopová množství látek snadno ztratí. Vědci proto využili kombinaci kapalinové chromatografie a hmotnostní spektrometrie, označovanou jako LC–MS/MS, tedy metodu, která dokáže látky nejprve oddělit podle jejich vlastností a následně je identifikovat podle hmotnosti molekul. Díky tomu bylo možné zachytit i velmi nízké koncentrace PFAS, které by jinak zůstaly skryté.

Výsledky ukázaly, že v recyklačních materiálech se skutečně nacházejí fluorované látky přímo spojené s bateriovými elektrolyty, například fluorované sulfonylimidy, ale také jednodušší PFAS, zejména kyselina trifluoroctová, zkráceně TFA. Tato malá fluorovaná molekula je obzvlášť problematická tím, že se snadno šíří vodním prostředím a jen velmi obtížně se z něj odstraňuje. Zásadním zjištěním bylo i to, že tepelná úprava, která je běžnou součástí recyklace a má pomoci odstranit organické složky a zefektivnit získávání kovů, tyto látky zcela nezlikviduje. V některých případech je sice odstraní z pevného materiálu, zároveň ale může přispět k jejich přeměně a úniku do plynné fáze, odkud se mohou dále šířit.

Podstatné je zdůraznit, že studie není varováním před recyklací jako takovou. Recyklace baterií je nezbytná a bez ní by ekologické i ekonomické náklady spojené s těžbou surovin byly výrazně vyšší. Výzkum však upozorňuje, že s rychle rostoucím množstvím bateriového odpadu se objevují nové typy znečištění, které jsme dosud systematicky nesledovali. Pokud se věčné chemikálie uvolňují během recyklace do ovzduší, vody nebo zbytkových materiálů, mohou se postupně hromadit v životním prostředí a vytvářet dlouhodobou chemickou zátěž.

Hlavní přínos této práce spočívá v tom, že dává do rukou odborníkům nástroj, jak tyto procesy sledovat, popsat a kvantifikovat. Bez spolehlivé analytické metody by bylo nemožné rizika nejen řídit, ale dokonce je vůbec rozpoznat. Studie tak připomíná, že udržitelnost není jen otázkou emisí oxidu uhličitého nebo množství recyklovaných tun materiálu. Je to i schopnost dívat se pod povrch technologických řešení a včas rozpoznat vedlejší efekty, které by se jinak mohly stát další tichou a neviditelnou zátěží pro životní prostředí.

Vědecká studie publikovaná v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) ukazuje, jak od zahájení zásadních environmentálních regulací ve Spojených státech poklesla expozice olovu u lidí během posledního století. Výzkum, který vedli Thure E. Cerling, Diego P. Fernandez a Ken R. Smith z University of Utah, využil lidské vlasy a mapoval historické stopy olova až do současnosti. Data ukazují úctyhodný více než stonásobný pokles olova v lidských vlasech, což je přímý důsledek omezení emisí olova díky environmentální politice USA a především vzniku Environmental Protection Agency (EPA) v roce 1970 a následných právních předpisů.

A proč zrovna olovo? Tento těžký kov byl po desetiletí všudypřítomný ve vodovodních potrubích, barvách, průmyslových spalinách a zásadně také jako aditivum v automobilových palivech, kde fungoval jako antidetonační přísada zlepšující výkon motorů. Moderní věda však prokázala, že olovo je neurotoxin (látka toxická pro nervový systém) akumulující se v lidských tkáních, který i při nízkých hladinách zvyšuje riziko poškození mozku, ledvin a dalších orgánů, a neexistuje pro něj známá bezpečná hladina expozice. V praxi to znamená, že i malé množství olova může mít škodlivé účinky, zejména u dětí během vývoje.

Vědci se proto rozhodli pro jemný, ale přitom silný archivní materiál — lidské vlasy. Vlasy rostou postupně a jejich struktura z keratinu akumuluje stopové prvky z okolního prostředí během růstu. Na rozdíl od krevních testů, které ukazují krátkodobou expozici, zachovávají vlasy stopu dlouhodobějšího kontaktu s těmito látkami. Navíc historické vzorky uchované ve fotoalbech a rodinných sbírkách umožnily vědcům sledovat změny během desetiletí. Do studie bylo zahrnuto celkem 47 až 48 takových historických vzorků datovaných od roku 1916 až do roku 2024, získaných od obyvatel oblasti kolem údolí Wasatch Front ve státě Utah.

Zpracování probíhalo pomocí hmotnostní spektrometrie (metoda pro detekci a kvantifikaci chemických prvků), která ukázala, jak dramaticky se měnila koncentrace olova v lidských vlasech. Před rokem 1970, kdy ještě neexistovala přísná federální regulace olova, byly naměřené hodnoty často kolem 50–100 ppm (parts per million, dílů na milion). To znamená, že olovo tvořilo v některých historických vzorcích až 120krát více než v současných vlasech. Podle jiných výpočtů byly průměrné historické koncentrace mezi 43 a 60,5 ppm, přičemž jeden individuální vzorek z 40. let dosahoval téměř 100 ppm.

Následující dekády přinesly prudký pokles. Po vzniku EPA v roce 1970 a zavedení zákonů jako Clean Air Act a Clean Water Act probíhalo postupné omezování olova v palivech a dalších produktech. Od poloviny 70. let regulace vedla k postupnému snižování obsahu olova v benzinu — zhruba 2,2 gramu na galon v roce 1970 se množství snížilo na 1 gram na galon do roku 1981 a prakticky bylo odstraněno kolem roku 1987. S tím souvisel i pokles olova v lidských vlasech: na začátku 80. let se koncentrace snížily přibližně na 15 ppm, do 90. let pod 10 ppm, v 2000. letech kolem 2–3 ppm a v roce 2024 často pod 1 ppm. Přesné současné průměry se pohybují kolem 0,5 ppm či méně, tedy zhruba 86–121krát nižší než v nejznečištěnějších historických vzorcích.

Tato více než stonásobná redukce expozice olovu dokumentovaná ve vlasech odráží v širším měřítku i změny v životním prostředí a veřejném zdraví. V oblasti Wasatch Front se před 70. lety nacházely významné hutní a průmyslové provozy, které společně s emisemi z olověného benzinu přispívaly k extrémním úrovním znečištění, jež byly běžné po celém kontinentu. Uzavření těchto provozů v 70. letech a celonárodní omezení olova v palivech a výrobcích bylo hlavní hybnou silou poklesu environmentální zátěže.

Studie zároveň připomíná, že ačkoliv jsou dnešní úrovně olova ve vlasech dramaticky nižší než v minulosti, žádná expozice olovu není bez rizika. I minimální množství může mít dlouhodobé negativní zdravotní důsledky. Autoři varují, že oslabování environmentálních regulací či snaha o jejich revizi může vést k obnově vyšších úrovní expozice. Navíc geografické rozdíly znamenají, že výsledky z jedné oblasti USA nemusí přesně reprezentovat situaci jinde ve světě nebo v jiných regionech USA. Přesto vlasy jako biologický archiv nabízejí mimořádně cenný nástroj pro retrospektivní analýzu environmentálních podmínek a inspirují k dalším výzkumům spojujícím historické materiály, environmentální chemii a veřejné zdraví.

Tato studie tak nejen kvantifikuje dramatický pokles olověné expozice během století, ale zároveň ukazuje, jak může obyčejný pramen vlasů, stejně tak jako letokruhy, sloužit jako klíč k pochopení environmentální historie a úspěchů veřejné politiky v ochraně zdraví populace. Olympijské hry nesou poselství míru, respektu a snahy být lepší nejen jako jednotlivci, ale i jako společnost. Připomínají, že vítězství nemá smysl, pokud je dosaženo na úkor zdraví, férovosti a budoucnosti dalších generací. Studie o olovu ve vlasech ukazuje, že když se civilizační výkon opře o vědu a odpovědnost, dokáže zanechat stopu, která se z lidského těla postupně vytrácí. A právě to je možná ta nejdůležitější olympijská disciplína dnešní motoristické doby.

Česko se blíží okamžiku, kdy už nebude možné problémy s odpady pouze odsouvat na okraj politických i veřejných rozhodnutí. Rok 2030 není abstraktní milník z evropských strategií, ale pevná hranice, za níž má skončit skládkování dále využitelných a recyklovatelných odpadů. Zatímco u komunálních odpadů se postupně rýsují konkrétní technologická řešení, v oblasti nebezpečných odpadů zůstává realita mnohem tvrdší. Kapacity pro jejich bezpečné zpracování v Česku dlouhodobě chybí.

Návrh vybudovat ve Žďáru nad Sázavou teplárnu za více než 1,5 miliardy korun představuje ambiciózní spojení energetiky s oběhovým hospodářstvím. Zařízení s roční kapacitou 40 tisíc tun komunálního směsného odpadu má fungovat na principu dotřiďovací linky a následného spalování upraveného paliva, které má být z více než sedmdesáti procent biologicky rozložitelné. Zbytkové teplo má sloužit domácnostem v regionu a podle investorů přispět ke stabilitě cen tepla i ke snížení emisí ve srovnání s tradičními zdroji založenými na uhlí nebo plynu.

Projekt je navíc časově koncipován tak, aby mohl vstoupit do zkušebního provozu těsně před začátkem roku 2030, tedy před legislativním koncem skládkování využitelných odpadů, a stát se součástí systémového řešení, které Česko nutně potřebuje. Důležité je, že tento záměr není ve Žďáru provázen výrazným odporem veřejnosti a je vnímán spíše jako pragmatická odpověď na otázku, kam s odpadem v době, kdy se skládkování stává ekonomicky i legislativně neudržitelným.

Zcela jiný charakter má debata kolem plánované spalovny průmyslových a nebezpečných odpadů v Hůrce na Českobudějovicku. Projekt, za nímž stojí společnost Quail patřící do skupiny FCC, narazil na jednoznačný nesouhlas zastupitelů obce Temelín i části obyvatel regionu. Kritika se soustředí nejen na obavy z dopadů na životní prostředí a zdraví lidí, ale také na způsob, jakým byl záměr veřejnosti představen. Silným tématem je očekávaný nárůst těžké dopravy spojený s dovozem desítek tisíc tun nebezpečných materiálů ročně a pocit, že region, který už dnes nese zátěž jaderné energetiky a debat o hlubinném úložišti, je znovu stavěn před další riziko. Odpor se promítá do snahy maximálně využít proces posuzování vlivů na životní prostředí a otevřít širší veřejnou diskusi o tom, kde leží hranice přijatelné koncentrace environmentálně citlivých provozů.

Pod povrchem těchto dvou příběhů se ale skrývá stejný strukturální problém. Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je spíše přiznáním reality než oslabením cílů ochrany životního prostředí.

Do širšího kontextu zapadá i veřejné slyšení Senátu k záměru vybudování spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví. Diskuse odborníků, samospráv i občanské veřejnosti zde odkryla hlubší slabiny českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Zazněla kritika nejasného rozdělení rolí, nedostatečné nezávislosti posuzování i omezené ochrany obyvatel v dotčených územích. Výstupem jsou doporučení směřující k posílení důvěryhodnosti procesu a k větší participaci veřejnosti, bez níž se žádné citlivé odpadové projekty neobejdou.

Celkový rozměr Českého spalovacího evergreenu vlastně spočívá v jednoduché, ale nepohodlné otázce. Pokud jako společnost odmítáme skládkování, musíme být připraveni přijmout technologie, které ho nahradí. Pokud uznáváme, že nebezpečné odpady vznikají a vznikat budou, musíme si přiznat, že jejich bezpečné zpracování nelze donekonečna přesouvat jinam nebo do nekonečna odkládat v čase. Rozdíl mezi Žďárem a Temelínem neukazuje, že jedny odpady jsou přijatelné a jiné ne, ale že důvěra, otevřenost a srozumitelnost rozhodování jsou klíčem k tomu, zda se nutná řešení stanou součástí krajiny, odpadové resp. energetické infrastruktury nebo symbolem konfliktu. Rok 2030 se blíží a s ním i okamžik, kdy už nebude možné volit mezi ideálním a nepohodlným, ale pouze mezi připraveností a odpadovou krizí.

V celé problematice by však neměla zaniknout role prevence vzniku odpadů, která zůstává základním pilířem moderní odpadové politiky. Vzdělávání, změna spotřebitelského chování, rozvoj reuse center, opravárenských iniciativ a cirkulárních modelů podnikání jsou nenahraditelné a dlouhodobě přinášejí pozitivní efekty. Zároveň je ale nutné vnímat jejich reálný dopad a časový horizont. Takzvaná "soft" řešení sama o sobě nedokážou eliminovat miliony tun odpadů, které v Česku každoročně vznikají. Vedle nich musí existovat i "hard" řešení, tedy technologická infrastruktura schopná tyto toky bezpečně a efektivně zpracovat. Skutečná odpovědnost nespočívá v volbě mezi prevencí a technologiemi, ale v jejich vyváženém propojení.

Řešíte legislativní povinnosti podnikové ekologie ve vaší firmě? Chcete se rychle orientovat v povinnostech a novinkách? Potřebujete registr závazných povinností k ISO 14001 nebo vytvářet identifikační štítky a ILNO na pár kliknutí?

Společnost ENVI GROUP s.r.o. se kromě odborného poradenství, auditní a lektorské činnosti v oblastech průmyslové, komunální ekologie, udržitelnosti zabývá přes 20 let vydavatelskou a publikační činností. Dnes naše vydavatelské portfolio obsahuje množství vzorových materiálů a především nejprodávanější e-book Průvodce podnikovou ekologií vč. aplikace pro nebezpečné odpady.

Přidaná hodnota elektronického průvodce

• online aplikace dostupná odkudkoliv po přihlášení
• komplexní přehled povinností podnikové ekologie (odpady, vody, chemie, ovzduší, havárie, obaly aj.) pro malé, střední i velké firmy
• sestavení registru závazných povinností (dle kap. 6.1.3 normy ISO 14001), generování identifikačních štítků nebezpečných odpadů a ILNO
• exkluzivní vzorová dokumentace (v editovatelné podobě) od provozních řádů, havarijních plánů, protokolu o nezařazení, základních popisů odpadů, bilancí VOC, smluv apod.

Uživatel má k dispozici též přehledný, měsíčně aktualizovaný INFOservis přinášející změny v národní i evropské legislativě a informace o připravovaných právních předpisech.

Pro koho je průvodce vhodný?

E-book používají jak zkušení, tak i začínající ekologové. Materiál obsahuje kromě povinností i praktický výklad, komentáře auditorů, poradců s letitou praxí. Díky tomu je ideálním doplňkem pro pracovníky s kumulativními funkcemi, kteří dostali ekologii na starost ke svým standardním povinnostem (např. bezpečáci, sekretariát, kvalitáři, vedoucí údržby, chemici).

Které firmy využívají průvodce podnikovou ekologií?

Počet uživatelů průvodce je v řádech vyšších stovek, kteří při své provozní činnosti každodenně využívají všechny funkcionality. Jedná se o energetické firmy, strojírny, automotive, lakovny, podniky vodovodů a kanalizací, zemědělce, autoservisy, odpadové společnosti, nápojáře a spoustu dalších.

Kde lze průvodce objednat?

Samostatný průvodce je možné objednat na našem e-shopu. Případně účastníci odborných seminářů a kurzů ENVI GROUP získávají přístup k průvodci přístup jako bonus v ceně kurzovného.

Evropská agentura pro chemické látky znovu připomíná, že ochrana zdraví a životního prostředí má v evropské chemické politice prioritu. Na seznam látek vzbuzujících mimořádné obavy nově přibývají dvě průmyslově využívané chemikálie, jejichž vlastnosti vyžadují zvýšenou pozornost výrobců, dovozců i uživatelů.

Agentura oznámila rozšíření takzvaného Candidate List, tedy seznamu látek vzbuzujících velmi vysoké obavy (SVHC látky) podle nařízení REACH. Tento seznam slouží jako varovný signál pro průmysl i veřejnost, že u daných chemických látek existují závažná rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí a že mohou být v budoucnu předmětem ještě přísnější regulace. Nově byly na seznam zařazeny dvě látky, které se v současnosti běžně používají v průmyslových procesech a materiálech.

První z nich je n-hexan, organické rozpouštědlo široce využívané v chemickém průmyslu. Setkat se s ním lze například při výrobě a zpracování polymerů, v některých typech lepidel, nátěrových hmot, čisticích prostředků nebo při laboratorních a technologických aplikacích, kde je potřeba účinně rozpouštět nepolární látky. Dlouhodobá nebo opakovaná expozice n-hexanu je však spojována s poškozením nervového systému a dalšími závažnými zdravotními dopady.

Druhou nově zařazenou látkou je fluorovaný bisfenol známý pod systematickým názvem 4,4′ [2,2,2 trifluoro 1 trifluormethyl ethylidene]diphenol a jeho soli. Tyto látky se používají především jako pomocné a síťující složky při výrobě polymerních materiálů, pryskyřic a dalších technických plastů, kde přispívají k požadovaným mechanickým a chemickým vlastnostem výsledných výrobků. U této skupiny látek však byly identifikovány reprodukčně toxické účinky, což znamená riziko negativního vlivu na plodnost nebo vývoj potomstva.

Zápis na Candidate List má přímé praktické dopady. Firmy, jejichž výrobky obsahují některou z těchto látek v koncentraci vyšší než 0,1 procenta hmotnosti, musí svým odběratelům a na vyžádání i spotřebitelům poskytovat informace o bezpečném používání. Výrobci a dovozci výrobků mají zároveň povinnost oznámit přítomnost těchto látek agentuře ECHA, přičemž údaje se následně objevují v databázi SCIP, ta je zatím stále povinná, ale návrh Environmentálního Omnibus balíčku počítá s jejím zrušením a nahrazením alternativními digitálními nástroji. Aktualizaci vyžadují také bezpečnostní listy, aby odpovídaly novým legislativním požadavkům a poskytovaly uživatelům aktuální informace o rizicích.

Rozšíření seznamu zároveň znamená, že výrobky obsahující tyto látky nemohou získat environmentální označení EU Ecolabel. Pro podniky je to další motivace hledat bezpečnější alternativy a postupně problematické látky nahrazovat. Krok ECHA tak zapadá do dlouhodobého trendu evropské chemické politiky, která směřuje k vyšší ochraně zdraví obyvatel, prevenci environmentálních škod a k podpoře inovací založených na bezpečnějších a udržitelnějších materiálech.

Vědci z Fakulty bezpečnostního inženýrství VŠB – Technické univerzity Ostrava otevřeli dveře do světa, ve kterém se vodík už nejeví jen jako vzdálená energetická vize, ale jako reálná součást moderní mobility a energetiky. Jeho potenciál je obrovský, ale zároveň zcela nevyzkoumaný z hlediska bezpečnosti krizových situací. Právě touhle hranicí nás provádí proděkan proděkan pro vědu a výzkum a koordinátor Centra excelence pro bezpečnostní výzkum na FBI Vojtěch Jankůj, který neváhá jít přímo do epicentra experimentů, aby pochopil chování nových technologií i jejich rizika.

Ve svém výzkumu se tým Fakulty bezpečnostního inženýrství zaměřuje na praktické ověřování vodíkových technologií v situacích, které mohou mít kritické následky v reálném světě. Vodík se stále více objevuje jako alternativní nosič energie, typicky v mobilních aplikacích jako jsou vodíková vozidla, ale i v průmyslových skladovacích systémech. I když tato vozidla a systémy mohou fungovat bezpečně, objevují se situace, které nejsou dostatečně zdokumentované či pochopené – například co se stane, když dojde při požáru k uvolnění vodíku z tlakové láhve nebo jak se fragmenty takové láhve budou šířit po explozivním roztržení.

Velkorozměrové experimenty proto probíhají ve vojenském prostoru Hradiště, který poskytuje unikátní podmínky pro simulaci rizikových událostí. V rámci těchto zkoušek se vědci zaměřují na chování tlakových lahví o různém objemu a tlaku a sledují parametry jako teplota pláště či vnitřní tlak, aby dokázali přesně stanovit destrukční body a vznik nebezpečných zón. V jednom případě půlmetrový fragment urazil až sedm set metrů od místa testu, což zásadně mění představy o bezpečných zónách při zásazích.

Experimenty nejdou jen za hranice standardního měření. Vědci pracují s řadou technik od teplotních senzorů, přes drony s termovizí až po vysokorychlostní kamerové systémy, které umožňují detailní analýzu chování láhví při nestandardních situacích. Výsledky těchto testů slouží nejen pro pochopení fyzikálních procesů, ale přímo vkládají konkrétní poznatky do vzdělávání budoucích specialistů v oboru i do školení složek integrovaného záchranného systému, jako je Hasičský záchranný sbor. Tato spolupráce mezi univerzitou, průmyslem a záchrannými složkami je klíčová nejen pro vytvoření bezpečnostních postupů, ale také pro budoucí standardy a pravidla pro manipulaci, skladování či zásahy u vodíkových technologií.

Zkušenosti z experimentů ukazují, že bezpečnostní rizika spojená s vodíkem jsou velmi specifická a vyžadují hluboké pochopení fyzikálních procesů, které se liší od tradičních fosilních paliv i jiných alternativních systémů. Například existují situace, kdy standardní postupy zásahu, jako hašení ze zadní části vozidla, nemusí být optimální a lze doporučit odlišné taktiky založené na detailním vědeckém poznání. Produkty výzkumu i samotné metody ověřování jsou dnes součástí odborného vzdělávání specialistů i probíhajících workshopů a školení.

Vědci se také připravují na další testy, které budou simulovat náročné scénáře v laboratorních i venkovních podmínkách, včetně testování extrémních tlaků až do 1000 bar. To vše ukazuje, že problematika bezpečnosti vodíku není pouze technickou výzvou, ale je zásadní pro to, aby se vodík mohl stát skutečně běžnou součástí energetické budoucnosti bez kompromisů v ochraně zdraví a majetku.

Závěrem se přirozeně otevírá otázka, kde se podobné poznatky mohou proměnit v konkrétní zkušenost a sdílenou praxi. Právě téma krizového řízení v kontextu nových technologií, energetických přechodů a chemických rizik bude jedním z klíčových motivů odborných diskusí na konferenci APROCHEM, která v rámci Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP) dlouhodobě propojuje průmysl, vědu, státní správu i bezpečnostní experty. Konference se uskuteční již 22. - 23. dubna 2026 v Hustopečích u Brna. Více na www.TVIP.cz.

Zdroj: Text čerpá z rozhovoru s proděkanem pro vědu a výzkum a koordinátorem Centra excelence pro bezpečnostní výzkum na Fakultě bezpečnostního inženýrství VŠB-TUO, který klade důraz na to, že i když vodíkové technologie nabízejí obrovský potenciál pro dekarbonizaci a moderní energetické systémy

Evropská komise otevírá konzultaci k akčnímu plánu pro ženy ve výzkumu, inovacích a startupech a poprvé tak explicitně spojuje otázku genderové rovnosti s budoucí konkurenceschopností Evropské unie. Nejde o deklaraci hodnot, ale o přiznání systémového problému, který dlouhodobě oslabuje evropskou vědu, inovace i schopnost reagovat na globální výzvy. Připravovaný akční plán má ambici změnit prostředí, v němž ženy v těchto oblastech pracují, rozhodují a zakládají nové projekty.

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci k přípravě Akčního plánu EU pro ženy ve výzkumu, inovacích a začínajících podnicích, který má být představen ve druhém čtvrtletí roku 2026. Dokument, jenž je nyní otevřen k připomínkám, jasně ukazuje, že otázka genderové rovnosti už není vnímána jako doplněk sociální politiky, ale jako jeden ze základních předpokladů konkurenceschopnosti, technologické suverenity a dlouhodobé odolnosti Evropské unie. Ambice je taková, že do roku 2030 se má Evropský výzkumný prostor stát pro ženy nejatraktivnějším místem na světě pro svou práci.

Impulzem pro vznik akčního plánu je paradox, který evropská data opakovaně potvrzují. Ženy v Evropě dosahují vysoké úrovně vzdělání a v některých oborech dokonce tvoří většinu absolventek doktorského studia, přesto se jejich zastoupení s postupem kariéry dramaticky snižuje. V technických a digitálních oborech zůstávají výrazně v menšině, v podnikovém výzkumu představují jen zhruba pětinu výzkumných pracovníků a ve vedoucích pozicích výzkumných institucí či firem se jejich podíl pohybuje kolem jedné čtvrtiny. Ještě ostřeji se nerovnost projevuje v inovačních ekosystémech. Pouze zlomek patentových přihlášek je podáván ženami a týmy složené výhradně ze zakladatelek získávají v Evropské unii jen zanedbatelnou část investic rizikového kapitálu.

Evropská komise v dokumentu otevřeně přiznává, že tyto rozdíly nejsou jen otázkou individuálních rozhodnutí, ale výsledkem strukturálních bariér, stereotypů, institucionálních nastavení a často i toxického pracovního prostředí. Výzkumy citované v podkladech ke konzultaci ukazují, že psychický nátlak a sexuální obtěžování nejsou v akademickém a výzkumném prostředí výjimkou, ale systémovým problémem, který má přímý dopad na odchody žen z oboru, zpomalování kariér a ztrátu lidského kapitálu. Právě tyto zkušenosti patří k tématům, k nimž Komise vyzývá veřejnost, aby se vyjádřila.

Navrhovaný akční plán má mít průřezový charakter a propojit výzkum, inovace, podnikání i investiční prostředí. Počítá s podporou strukturálních změn, které mají vytvořit bezpečné a inkluzivní pracovní prostředí, s cílenými opatřeními na posílení postavení výzkumnic, inovátorek a zakladatelek startupů a s důrazem na obory, kde jsou genderové rozdíly nejhlubší, zejména v oblasti STEM (Science, Technology, Engineering and Mathematics). Zároveň má akční plán navazovat na stávající evropské politiky, od rámcového programu Horizont Evropa přes Strategii EU pro startupy a scaleupy až po připravovanou Strategii rovnosti žen a muž na období po roce 2026.

Podle analýz Evropského institutu pro rovnost žen a mužů by odstranění genderových rozdílů v technických a přírodovědných oborech mohlo do poloviny století zvýšit HDP na obyvatele v EU o několik procentních bodů, což v absolutních číslech znamená stovky miliard eur. Konzultace je otevřena širokému spektru aktérů od výzkumnic a akademiček přes startupistky, investorky a manažerky až po instituce, organizace občanské společnosti a veřejnou správu.

Evropská komise se ptá nejen na konkrétní překážky, s nimiž se ženy setkávají, ale také na to, jaké kroky by měla EU a členské státy podniknout, aby se rovnost, rozmanitost a začleňování staly reálnou součástí každodenní praxe, nikoli jen proklamací ve strategických dokumentech.

Dokument ke stažení:

• EU 35_26 EK Výzva k předložení informací – Ares(2026)

Na západním pobřeží Spojených států amerických se pouští do jednoho z nejodvážnějších infrastrukturních projektů své historie. Projekt Pure Water Southern California má denně recyklovat až 150 milionů galonů vody, tedy zhruba 570 milionů litrů, což odpovídá spotřebě přibližně 1,5 milionu obyvatel. V regionu, který se dlouhodobě potýká s extrémním suchem, jde o zásadní krok k zajištění stabilních a udržitelných zdrojů vody.

Za projektem stojí Metropolitní vodohospodářský distrikt jižní Kalifornie ve spolupráci s kanalizačními službami okresu Los Angeles. Výsledkem má být největší zařízení na recyklaci vody ve Spojených státech, postavené na nejmodernějších technologiích čištění odpadních vod. Kombinace membránové filtrace, aktivního uhlí a UV dezinfekce umožní proměnit vyčištěnou odpadní vodu na zdroj vhodný pro doplňování podzemních zásob a v další fázi i pro přímou spotřebu. Tyto procesy se už dnes ověřují v pilotním provozu v Carsonu, který slouží nejen k technickému testování, ale také k postupnému získávání důvěry veřejnosti.

Ambicím projektu odpovídá i jeho finanční zajištění. Z federálních zdrojů získal program významnou podporu od U.S. Bureau of Reclamation v rámci programu Title XVI pro recyklaci vody, nejprve ve výši 99,2 milionu dolarů v květnu 2024 a následně dalších 26,2 milionu dolarů v listopadu téhož roku. Kalifornie už dříve přispěla částkou 80 milionů dolarů a celkové investice se mají v konečném součtu vyšplhat do řádu miliard. Silná kombinace federální a státní podpory dává projektu stabilní základ a zároveň z něj činí atraktivní platformu pro zapojení mezinárodních dodavatelů a technologických partnerů.

V současnosti se Pure Water Southern California nachází ve fázi technického plánování, environmentálního posuzování a detailního návrhu. Klíčová výběrová řízení na hlavní stavební a technologické celky zatím nebyla vyhlášena, jejich zahájení se však očekává po dokončení povolovacích procesů, pravděpodobně kolem roku 2026. Právě nyní je proto ideální čas začít projekt sledovat, navazovat kontakty a připravovat se na vstup do budoucích tendrů.

Pro české podnikatele a technologické firmy představuje tento projekt mimořádně zajímavou příležitost. Kalifornie aktivně hledá inovativní řešení v oblasti membránových a filtračních technologií, automatizace a digitálního monitoringu vodních procesů, energetické efektivity vodohospodářských zařízení i specializovaných inženýrských a konzultačních služeb zaměřených na udržitelnost. Účast na projektu takového rozsahu může českým firmám nejen přinést konkrétní zakázky, ale také posílit jejich pozici na americkém trhu a otevřít cestu k dalším projektům v oblasti moderního vodního hospodářství.

Zájemci o zapojení do projektu mohou sledovat veřejné zakázky na portálech:

• MWD Procurement Portal - www.mwdh2o.com/procurement-and-professional-services
• Public Purchase – MWD - www.publicpurchase.com/gems/mwd,ca/buyer/public/home
• PlanetBids Vendor Portal - pbsystem.planetbids.com/portal/16151/bo/bo-detail/110146

Rok 2026 přináší zásadní změny v ochraně životního prostředí, které se přímo dotknou provozů, podnikových ekologů i vedení firem. Nové povinnosti, nové systémy a termíny, které není radno podcenit. Právě na tyto změny se zaměřuje v nový díl podcastu INIVOR ve kterém se dozvíte: 

• Na kdy se posouvá zákaz skládkování vybraných nebezpečných odpadů a proč zůstávají kapacity problémem?

• Jak vás ovlivní nové evropské nařízení o přeshraniční přepravě odpadů a přechod na elektronický systém DIWASS?

• Kdo musí nově žádat o povolení zdroje znečišťování ovzduší, kdo ho musí aktualizovat a do kdy?

• Havarijní plány a ISPOP – jaké jsou nové lhůty a proč se vyplatí plán nejdříve aktualizovat a teprve potom vložit do systému?

• PPWR – evropské nařízení o obalech: co začít řešit už roce 2026 a proč by měli zbystřit nejen ekologové, ale i výroba, logistika a management?

Evropané čelí klimatické realitě, která se stále více prolíná s jejich každodenním životem, a přesto zůstávají většinou nedostatečně připraveni čelit dopadům změny klimatu. Nová zpráva Overheated and underprepared: Europeans’ experiences of living with climate change vydaná Evropskou environmentální agenturou (EEA) přináší dosud nejobsáhlejší přehled o tom, jak občané EU vnímají, zažívají a reagují na extrémní jevy spojené s globálním oteplováním.

Na základech rozsáhlého dotazníkového šetření zahrnujícího více než 27 000 respondentů z 27 evropských zemí tato analýza podrobně zobrazuje, jaké klimatické dopady Evropané již pocítili, jak se obávají budoucnosti a jaké adaptační kroky byly podniknuty na úrovni domácností i obcí. Zpráva jasně ukazuje, že ačkoli existuje vysoká míra osobní zkušenosti s extrémy klimatu, skutečná připravenost, infrastruktura i sociální zajištění zůstávají nedostatečné a vyžadují koordinovanou reakci politik, komunit i veřejnosti jako celku.

V úvodu zprávy autoři zdůrazňují, že změna klimatu není abstraktní hrozba, ale současná zkušenost značné části populace. Více než čtyři z pěti respondentů uvedly, že je v posledních pěti letech zasáhl alespoň jeden klimatický dopad včetně horka, záplav, požárů nebo nedostatku vody. Pocit nepohodlí způsobený vysokými teplotami doma i venku patřil k nejčastěji zmiňovaným zkušenostem, přičemž téměř polovina dotázaných uvedla, že v místě svého bydliště pociťuje nadměrné teplo, což výrazně ovlivňuje jejich denní fungování. Navzdory rostoucím teplotám a frekvenci extrémních událostí však jen necelá polovina domácností podnikla základní opatření k zvýšení vlastní odolnosti vůči klimatickým rizikům. Stinné plochy, ventilace nebo klimatizace patřily mezi nejčastější adaptační prvky, ale méně než pětina domácností má připravenou nouzovou výbavu, pojištění proti extrémním jevům nebo záložní zdroje energie.

V tomto kontextu nouzová výbava znamená základní soubor věcí, které domácnosti umožňují zvládnout krátkodobý výpadek infrastruktury v důsledku extrémního počasí nebo jiné krizové situace související se změnou klimatu, typicky vlny veder, povodně, blackouty nebo dlouhodobé sucho. Konkrétně se tím myslí například zásoba pitné vody a trvanlivých potravin na několik dní, léky a zdravotnické potřeby, baterky nebo svítilny, náhradní baterie či powerbanky, základní lékárnička, prostředky pro ochlazení organismu během veder a také důležité dokumenty uložené v chráněné podobě. V širším pojetí do toho patří i jednoduché prostředky umožňující přežití bez elektřiny nebo tekoucí vody po omezenou dobu.

Klíčovým výsledkem analýzy je odhalení výrazných regionálních a socioekonomických nerovností. Respondenti z jižní a středovýchodní Evropy častěji hlásili klimatické dopady než obyvatelé severních regionů, ale paradoxně právě severní Evropa vykazovala nejnižší poměr respondentů, kteří uvedli jak dopady, tak adaptační opatření ve svém okolí. Zpráva také ukazuje, že skupiny s nižšími finančními prostředky, nájemci a osoby s horším zdravotním stavem jsou zasaženy klimatickými hrozbami disproporcionálně a zároveň méně často uvádějí, že by přijaly opatření na zvýšení vlastní odolnosti či zaznamenaly adaptační kroky ze strany místních úřadů. Například více než 38 % všech respondentů uvedlo, že si nemohou dovolit v letním období udržet adekvátní chlad v domě, přičemž tato hodnota stoupala na 66 % u těch, kteří měli finanční potíže.

Zpráva dále analyzuje vnímání adaptačních opatření implementovaných místními samosprávami a zjišťuje, že nejčastěji zaznamenávanými kroky jsou varovné systémy před extrémním počasím nebo veřejné kampaně o rizicích a opatřeních. Méně běžné byly infrastruktury jako protipovodňová opatření nebo chladicí centra, která by pomohla zmírnit dopady vln veder, jež jsou pro zdraví populace jedním z největších současných rizik. Ve zprávě EEA jsou chladicí centra uváděna jako příklad dlouhodobější adaptační infrastruktury, která může výrazně snížit zdravotní dopady vln veder, jež patří k nejnebezpečnějším klimatickým rizikům v Evropě.

Chladicí centra jsou veřejně přístupná místa určená k ochraně obyvatel před extrémními vedry, zejména během vln horka, kdy vysoké teploty představují zdravotní riziko. Slouží především lidem, kteří nemají doma možnost dostatečného ochlazení nebo patří mezi zranitelné skupiny, jako jsou senioři, chronicky nemocní, malé děti nebo sociálně slabší obyvatelé. V praxi jde nejčastěji o klimatizované prostory v budovách veřejné infrastruktury, například v knihovnách, komunitních centrech, kulturních domech, školách, městských úřadech nebo zdravotnických zařízeních, které jsou během extrémních veder dočasně otevřeny veřejnosti. Součástí chladicích center bývá možnost odpočinku, přístup k pitné vodě a někdy i základní zdravotní asistence nebo informace o tom, jak zvládat horko.

Tento obraz naznačuje, že adaptace je zatím spíše reaktivní a orientovaná na krátkodobé informace než na dlouhodobé strategické investice do klimatické odolné infrastruktury. Analýza se také věnuje demografickým rozdílům ve vnímání změny klimatu. Mladší respondenti ve věku 16 až 29 let, ženy a lidé z jižní a středovýchodní Evropy vyjadřovali vyšší úroveň obav z budoucích klimatických dopadů než ostatní skupiny, což ukazuje na rozdílné očekávání rizik a potenciální poptávku po politických a sociálních řešeních. Tyto rozdíly podtrhují potřebu cílených politik, které berou v úvahu heterogenní zkušenosti a kapacity různých skupin obyvatel.

V závěru autoři apelují na poskytování podpory, která zvýší dostupnost adaptačních opatření na úrovni domácností a komunální úrovni, s důrazem na sociální spravedlnost, aby nebyly zranitelné skupiny opomíjeny. Efektivní reakce na rostoucí klimatická rizika vyžaduje jak preventivní investice do odolné infrastruktury, tak zvyšování povědomí a schopností občanů reagovat na akutní jevy. Závěry zprávy odrážejí širší kontext evropských klimatických rizik, přičemž EEA i další vědecké analýzy upozorňují, že Evropa jako celek je nejrychleji se oteplující světadíl a že extrémní jevy se budou pravděpodobně zintenzivňovat, což vyžaduje koordinovanou a dlouhodobou strategii adaptace a mitigace.

Dokument ke stažení:

Overheated and underprepared: Europeans' experience of living with climate change

Kanada se díky svým bohatým geologickým zásobám, stabilnímu legislativnímu prostředí a cíleným investicím postupně stává klíčovým hráčem na světovém trhu s kritickými minerály, které jsou nezbytné pro elektromobilitu, bateriové technologie a přechod na obnovitelné zdroje energie. Podle analýzy Mezinárodní energetické agentury z února 2026 má Kanada jedinečnou příležitost stát se spolehlivým a strategickým dodavatelem právě v době, kdy globální trhy jsou čím dál více zranitelnější kvůli úzké koncentraci těžby některých strategických minerálů například v Číně.

Severoamerická země disponuje rozsáhlými zásobami lithia, niklu, kobaltu, grafitu a vzácných zemin a na rozdíl od většiny jiných producentů pokrývá většinu hodnotového řetězce od těžby přes zpracování až po výrobu komponentů pro baterie a high-tech průmysl. V současnosti Kanada provozuje 56 aktivních projektů v různých fázích těžby a zpracování, a podle odhadů by její lithium mohlo do roku 2050 pokrýt až polovinu celkové globální poptávky. V klíčových provinciích Britská Kolumbie, Ontario, Quebec a Saskatchewan směřuje drtivá většina investic. A to téměř 75 % do průzkumu a 85 % do kapitálových výdajů související přímo s rozvojem těžebního sektoru.

Další konkurenční výhodou je dostupnost nízkoemisních zdrojů energie, především hydroelektráren a jaderných elektráren, které umožňují produkovat minerály s výrazně nižší uhlíkovou stopou. Kanada je domovem přibližně poloviny světových veřejně obchodovaných společností zaměřených na průzkum a těžbu kritických surovin, a města jako Toronto a Vancouver se stala globálními centry financování a služeb pro celý sektor.

Strategie Kanady však nekončí u primární těžby. Velký potenciál vidí v cirkulární ekonomice. Critical Minerals Strategy podporuje využití sekundárních zdrojů, od průmyslového odpadu přes vedlejší produkty až po post-konzumní materiály. Silná recyklační infrastruktura a sekundární trhy umožňují minerály efektivně vracet zpět do výroby. Podle odhadů Natural Resources Canada by recyklované lithium, nikl a kobalt mohly do roku 2035 pokrýt 5 až 10 % poptávky po bateriích pro elektromobily vyráběné v kanadských továrnách. I když země nemá samostatnou strategii zaměřenou čistě na recyklaci, principy cirkulární ekonomiky jsou pevně zakotveny ve federálních programech financování a podpory inovací.

Rozvoj sektoru kritických surovin má zásadní dopad na kanadskou ekonomiku i pracovní trh. Celý sektor včetně těžby a souvisejících služeb přímo i nepřímo zaměstnával v roce 2024 přibližně 724 000 lidí, přičemž příspěvek tohoto odvětví k hrubému domácímu produktu dosáhl 156 miliard CAD, což představuje asi 5 % celkové kanadské ekonomiky. Sami aktéři trhu odhadují, že poptávka po kvalifikovaných pracovnících v těžebním sektoru bude muset do roku 2033 nahradit 100 000 až 220 000 zaměstnanců kvůli odchodům do důchodu a expanzi produkce, což výrazně zvyšuje tlak na vzdělávání a rekvalifikace pracovní síly. Průmysl kritických surovin přitom přímo vytváří téměř 55 000 pracovních míst spojených s produkcí, jejich zpracováním a přidruženými službami.

Ve snaze podpořit celý hodnotový řetězec kritických minerálů Kanada v roce 2022 zavedla strategii, kterou federální vláda podpořila téměř 4 miliardami CAD veřejných prostředků, pokrývajících široké spektrum aktivit od geologických výzkumů a průzkumu přes zpracování až po výrobu a recyklaci surovin. Tato podpora zahrnuje programy jako Critical Minerals Infrastructure Fund s plánovaným financováním 1,5 miliardy CAD na rozvoj čisté energetické a dopravní infrastruktury v příštích sedmi letech a Critical Minerals Research, Development and Demonstration Program s alokací 192 ,1 milionu CAD na technologie zpracování a inovace. Kromě toho byly vyčleněny prostředky i na 11 milionů CAD pro globální partnerství a spolupráci, které posilují integraci kanadských projektů do širších mezinárodních dodavatelských sítí. 

V rámci federálního rozpočtu na období 2026–2030 se navrhuje vytvoření Critical Minerals Sovereign Fund ve výši 2 miliard CAD, jehož účelem bude strategicky investovat do společností a projektů a poskytovat například kapitálové vstupy, záruky úvěrů či smlouvy o odběru. Součástí plánů je rovněž First and Last Mile Fund, který by zahrnoval Critical Minerals Infrastructure Fund a poskytl až 1,5 miliardy CAD další podpory infrastruktury. 

Mezinárodní spolupráce je dalším důležitým prvkem kanadské strategie. Jako součást své předsednické role v G7 Kanada iniciovala Critical Minerals Action Plan, který spojuje země G7 k budování diverzifikovaných a standardizovaných trhů s kritickými minerály a k mobilizaci kapitálu a inovací. Na setkání ministrů energie a životního prostředí v Torontu v roce 2025 byla oznámena řada investic a partnerství, která mají urychlit a odemknout projekty v hodnotě 6,4 miliardy CAD s cílem posílit dodavatelské řetězce kritických minerálů v rámci Partnerství pro produkci kritických surovin. 

Ve středu 2. února 2026 proběhl webinář Technologické agentury České republiky k 3. veřejné soutěži v rámci podprogramu PP3 programu Prostředí pro život 2, který přinesl uchazečům aktuální informace o administrativních postupech, hodnoticím procesu a možnostech přípravy projektových návrhů. Mezi podporovanými tématy nechybí výzkumná témata zaměřená na materiálové toky, cirkulární ekonomiku a odpady.

Součástí webináře byla také prezentace možností diseminačních, komunikačních a popularizačních činností, které jsou klíčovou součástí projektů financovaných z programu. Tyto aktivity umožňují, aby výsledky výzkumu našly uplatnění v praxi, byly sdíleny s odbornou veřejností a zvýšily dopad projektů na průmysl, státní správu i občanskou společnost.

Jako konkrétní příležitost pro účinnou komunikaci se nabízí celorepublikově populární a uznávaný odborný časopis Odpadové fórum, který je distribuován mezi více než deset tisíc odborníků z oblasti odpadového hospodářství v průmyslu, výzkumu, státní správy, samosprávy a politické reprezentace. Stejně tak elektronický recenzovaný časopis WASTE FORUM. Publikace v těchto médií vám umožní nejen prezentovat výsledky své práce, nové metodiky, poznatky a doporučení, ale zároveň podpoří aktivity z pohledu navazování spolupráce a viditelnosti projektů v relevantní odborné komunitě.

Uchazeči tak mají možnost již v projektovém návrhu efektivně a cíleně naplánovat využití časopisu Odpadového fóra pro diseminaci výsledků, čímž zásadně zvyšují praktickou relevanci svého projektu, dopad výstupů a úspěšnost schválení projektu. Záznam webináře a prezentace jsou dostupné online na stránkách TA ČR a velmi dobře vám poslouží jako podrobný průvodce pro všechny, kdo plánují podání projektů. Konec soutěžní lhůty je stanoven na 4. března 2026 (16:29:59).

V Evropě se recyklace plastů stále zřetelněji ukazuje nejen jako environmentální nutnost, ale také jako technologické dobrodružství, které propojuje vědu, průmysl a inovace do složitého, dynamického a místy až překvapivě křehkého ekosystému, v němž se střetávají fyzikální limity materiálů, ekonomika provozů a rostoucí regulatorní tlak na uzavírání materiálových toků.

Publikace „Mapping of Plastics Recycling Processes and Technologies“, kterou vydala organizace Plastics Recyclers Europe, představuje dosud nejucelenější a nejdetailnější mapování současného stavu recyklace plastového odpadu na evropském kontinentu. Nejde přitom jen o popis jednotlivých technologií, ale o komplexní analýzu toho, jak mechanická recyklace, solvolýza a chemická recyklace fungují v reálných provozních podmínkách, jaké mají ekonomické a materiálové limity, kde nacházejí tržní uplatnění a jaký je jejich skutečný potenciál pro budoucí rozvoj cirkulárního hospodářství, včetně vazby na dostupnost vstupních toků, energetickou náročnost procesů a kvalitu výstupních surovin.

Rozsah problému i příležitosti je patrný už ze základních čísel. V roce 2022 bylo v zemích EU27+3 vyrobeno a přeměněno do finálních výrobků přibližně 54 milionů tun plastových materiálů, což odpovídá zhruba 121 kilogramům plastů na jednoho obyvatele ročně. Největší podíl připadl na obaly, které tvořily zhruba 42 procent celkového objemu, následovalo stavebnictví s 20 procenty, spotřební zboží s 24 procenty, automobilový průmysl s 9 procenty a elektroprůmysl s přibližně 5 procenty. Tato čísla jasně ukazují, že plasty jsou hluboce zakořeněny v každodenním fungování moderní společnosti a že jakýkoli posun směrem k udržitelnému nakládání s nimi musí nutně pracovat s obrovskými materiálovými toky, dlouhými hodnotovými řetězci a velmi rozdílnými požadavky jednotlivých sektorů, od krátkodobých obalových aplikací až po stavební výrobky s životností v řádu desítek let.

Každý recyklační proces přitom začíná tříděním, které je zcela zásadním faktorem ovlivňujícím kvalitu i ekonomiku celého systému, protože již v této fázi se rozhoduje o tom, zda materiál zůstane ve vysoké kvalitativní smyčce, nebo nevratně degraduje. Současné moderní třídicí linky již dávno nejsou jen mechanickými zařízeními, ale sofistikovanými technologickými celky, které kombinují infračervenou spektroskopii pro identifikaci polymerů podle jejich optických vlastností, proudění vzduchu pro oddělování lehkých a těžších frakcí a stále častěji také algoritmy umělé inteligence schopné analyzovat materiálové toky v reálném čase a průběžně optimalizovat nastavení linky, přičemž jedna velká třídicí linka dnes dokáže zpracovat desítky tisíc tun plastového odpadu ročně.

Díky této kombinaci technologií se dnes daří dosahovat čistoty tříděných frakcí přesahující 95 procent, což je hranice, která zásadně rozhoduje o tom, zda bude výsledný recyklát použitelný pro náročné aplikace, nebo skončí jen jako nízkohodnotný materiál. Přestože mechanické třídicí systémy jsou implementovány ve více než 55 procentech zařízení, řešení založená na umělé inteligenci se zatím uplatňují v méně než desetině provozů, a to navzdory tomu, že testovací projekty ukazují zvýšení výtěžnosti třídění o 5 až 10 procent a snížení provozních ztrát v řádu jednotek procentních bodů, což naznačuje značný nevyužitý potenciál další digitalizace a automatizace.

Na tento vstupní krok navazuje mechanická recyklace, která zůstává páteří evropského systému zpracování plastového odpadu a v současnosti představuje více než tři čtvrtiny veškeré skutečně realizované recyklace plastů. Procesy mletí, mytí, sušení a následné extruze umožňují přeměnit odpadní plasty na vločky nebo granule, které lze znovu využít při výrobě nových výrobků. Mechanická recyklace se nejlépe uplatňuje u relativně čistých a chemicky stabilních polymerů, jako jsou PET, HDPE, PP nebo PS. U PET lahví je možné zachovat až 90 procent původní molekulární struktury polymeru, což otevírá cestu k jejich opakovanému využití nejen v obalovém průmyslu, ale také v textilním sektoru či automobilovém průmyslu, kde se recyklovaný PET uplatňuje například v technických textiliích, výplních nebo interiérových dílech.

Průměrná kapacita mechanických recyklačních linek se pohybuje kolem 10 tisíc tun ročně, přičemž menší provozy často zpracovávají jen stovky tun, což má přímý dopad na jejich ekonomickou efektivitu a schopnost investovat do modernizace. Limity mechanické recyklace se nejvýrazněji projevují u kontaminovaných materiálů, vícevrstvých fólií nebo plastů s aditivy, kde dochází k degradaci vlastností a poklesu kvality recyklátu, často o desítky procent oproti primární surovině.

Právě zde vstupují do hry pokročilejší technologie, zejména chemicko-fyzikální procesy založené na rozpouštění polymerů, známé jako solvolýza. Tyto metody umožňují selektivně oddělit polymerní řetězce od barviv, plniv a dalších kontaminantů pomocí specifických organických rozpouštědel. Výsledkem jsou recykláty s čistotou přesahující 98 procent, které lze využít i pro velmi náročné aplikace, včetně potravinářských obalů nebo kosmetiky, kde jsou kladeny extrémní požadavky na hygienu, homogenitu materiálu a stabilitu vlastností. V Evropě dnes funguje několik pilotních zařízení s kapacitou okolo 1 000 tun ročně a objem investic do těchto technologií postupně roste, přičemž jednotlivé projekty často dosahují investičních nákladů v řádu desítek milionů eur, protože nabízejí reálnou možnost, jak snížit závislost na primárních fosilních surovinách a současně zvýšit kvalitu recyklovaných plastů.

Ještě ambicióznější přístup představuje chemická recyklace, která rozkládá polymery na jejich základní chemické stavební jednotky. Procesy jako pyrolýza, gasifikace nebo depolymerizace probíhají za vysokých teplot a často bez přístupu kyslíku, přičemž výsledkem jsou uhlovodíkové frakce nebo monomery použitelné pro výrobu nových plastů či chemických produktů. Teoreticky umožňuje chemická recyklace zpracovat až 100 procent plastového odpadu, včetně materiálů, které jsou dnes prakticky nerecyklovatelné, například silně znečištěné směsné plasty nebo komplexní vícevrstvé výrobky. Praktická průmyslová implementace těchto technologií je však zatím omezená a jejich využití se pohybuje pod hranicí 25 procent, což odráží jak technologickou náročnost, tak vysoké investiční a energetické požadavky, kdy spotřeba energie na tunu zpracovaného plastu výrazně převyšuje mechanickou recyklaci.

Zásadní roli v celém systému hrají také specifické vlastnosti jednotlivých polymerů. Zatímco HDPE a PP jsou díky své stabilitě ideálními kandidáty pro mechanickou recyklaci, materiály jako PET, PS nebo PVC často vyžadují kombinaci různých technologických přístupů. Zvláštní výzvu představují výrobky z elektroodpadu, automobilového průmyslu nebo stavebnictví, kde se plasty mísí s kovy, sklem a dalšími materiály a jejich oddělení je technologicky i ekonomicky velmi náročné, přičemž podíl plastů v těchto produktech v posledních dvou dekádách vzrostl o desítky procent.

Tmavě zelená barva je přiřazena procesům, které jsou široce zavedené a komerčně ověřené, typicky mechanické třídění a mechanická recyklace běžných polymerů, jako jsou PET, HDPE nebo PP, jež jsou v Evropě provozovány v desítkách až stovkách zařízení s kapacitami v řádu tisíců až desítek tisíc tun ročně. Tento přístup umožňuje rychle identifikovat, kde již recyklace funguje ve velkém měřítku, a kde se naopak skrývají investiční příležitosti a potřeba dalšího výzkumu a podpory inovací, zejména v oblasti přechodu z pilotních projektů do průmyslového měřítka.

Světle zelená označuje technologie, které již fungují v průmyslovém měřítku, ale zatím nejsou plošně rozšířené, což se týká například pokročilých třídicích systémů kombinujících NIR spektroskopii s umělou inteligencí nebo některých forem solvolýzy u vybraných polymerů, kde existují první komerční provozy. Žlutá barva reprezentuje technologie v přechodové fázi mezi pilotním ověřením a skutečným vstupem na trh, kam spadá část chemické recyklace, zejména pyrolýza směsných plastů nebo depolymerizační procesy, které jsou technicky funkční, ale stále zápasí s vysokými investičními náklady, energetickou náročností a nejistou ekonomikou.

Oranžová barva je vyhrazena technologiím s velmi omezeným praktickým nasazením, často v podobě pilotních linek s kapacitou stovek tun ročně, kde se ověřuje dlouhodobá stabilita procesů, kvalita výstupních surovin a jejich skutečné uplatnění na trhu. Červená pak označuje technologie, které se nacházejí převážně ve fázi laboratorního nebo poloprovozního výzkumu, například nové katalytické postupy chemické recyklace nebo kombinované procesy umožňující selektivní rozklad více polymerů současně, u nichž zatím neexistují data potvrzující jejich ekonomickou a provozní životaschopnost.

Rozdíl mezi současným stavem a budoucím potenciálem ilustrují i konkrétní data. V roce 2022 bylo v Evropě mechanicky recyklováno více než 1,5 milionu tun PET lahví, zatímco chemická recyklace dosahovala jen několika desítek tisíc tun. Celkový evropský trh s recyklovanými plasty dnes činí přibližně 8,5 milionu tun ročně a očekává se, že do roku 2030 vzroste minimálně o 25 procent, a to zejména v důsledku přísnější regulace, cílů balíčku cirkulární ekonomiky a rozšířené odpovědnosti výrobců, která stále více přenáší náklady na konečné producenty plastových výrobků.

Celý report tak představuje strategický kompas pro politiky, investory, výzkumníky i průmyslové manažery. Ukazuje, že plasty nemusí být slepou uličkou environmentální politiky, ale mohou se stát cennou surovinou s opakovaně využitelným životním cyklem. Zároveň však připomíná, že bez kvalitního třídění, chytrého designu výrobků a cílených investic do technologií zůstane tento potenciál nenaplněn, a že skutečně cirkulární hospodaření s plasty začíná už ve fázi návrhu výrobku, nikoli až na konci jeho životnosti.

Dokument ke stažení:

First Plastic Recycling Technologies Mapping in Europe released by PRE