Navzdory ekonomickým problémům, rostoucím cenám i geopolitickému napětí zůstává ochrana přírody jednou z nejvýraznějších priorit Evropanů. Nový průzkum Eurobarometr odhalil překvapivě silnou shodu napříč členskými státy Evropské unie. Drtivá většina obyvatel považuje biodiverzitu za základ zdraví, prosperity i bezpečné budoucnosti a očekává, že politici budou jednat mnohem důsledněji.

V době, kdy evropskou veřejnost zaměstnávají obavy z ekonomické situace, bezpečnostních hrozeb nebo rostoucích životních nákladů, zůstává ochrana přírody mimořádně silným společenským tématem. Nejnovější průzkum Eurobarometr, který Evropská komise zveřejnila u příležitosti letošního Evropského týdne zeleně, ukazuje, že podpora ochrany biodiverzity je napříč Evropskou unií mimořádně vysoká a navzdory současným krizím nijak neoslabuje.

Více než devět z deseti Evropanů považuje ochranu biodiverzity a přírody za zásadní. Lidé si stále více uvědomují, že zachování zdravých ekosystémů není pouze otázkou ochrany živočichů a rostlin, ale také podmínkou pro kvalitní život. Respondenti spojují biodiverzitu se zdravím obyvatel, potravinovou bezpečností, dostupností čisté vody, odolností vůči změnám klimatu i s dlouhodobou ekonomickou prosperitou. Výsledky lze přeložit, že ochrana přírody už není vnímána jako okrajové ekologické téma, ale jako jeden ze základních pilířů fungující společnosti.

Průzkum zároveň odhalil, které hrozby Evropané považují za nejnebezpečnější. Na prvním místě se umístilo znečištění ovzduší, půdy a vody, které za vážnou hrozbu pro biodiverzitu označilo 94 procent respondentů. Jen těsně za ním následovaly průmyslové havárie a člověkem způsobené katastrofy včetně ropných havárií, které znepokojují 92 procent Evropanů. Třetí nejčastěji zmiňovanou hrozbou je přeměna krajiny pro zemědělské využití nebo urbanizaci. Tento problém označilo za závažný 90 procent dotázaných.

Výraznou podporu získávají také chráněná území, která většina Evropanů považuje za jeden z nejúčinnějších nástrojů ochrany přírody. Celkem 96 procent respondentů je přesvědčeno, že chráněné oblasti hrají klíčovou roli při předcházení ničení přírodních stanovišť. O procentní bod méně lidí zdůrazňuje jejich význam pro ochranu ohrožených druhů. Dalších 94 procent respondentů upozorňuje na přínosy chráněných území pro kvalitu ovzduší, vodní zdroje i udržitelný rozvoj místních ekonomik.

Zajímavým zjištěním je rostoucí povědomí o síti Natura 2000, která představuje nejrozsáhlejší soustavu chráněných území na světě. O této evropské síti dnes ví již 42 procent obyvatel Evropské unie. Oproti předchozímu měření jde o nárůst o 12 procentních bodů, což naznačuje, že veřejnost se o otázky ochrany přírody zajímá více než v minulosti a lépe rozumí konkrétním nástrojům, které Evropská unie využívá.

Občané zároveň dávají jasně najevo, že nestačí pouze přijímat nové strategie a cíle. Očekávají důsledné naplňování existujících pravidel, obnovu poškozených ekosystémů a zohledňování ochrany biodiverzity při plánování rozvoje měst, infrastruktury i hospodářských aktivit. Podle výsledků průzkumu chtějí Evropané zachovat silnou ochranu chráněných území a zajistit, aby ochrana přírody nebyla upozaděna krátkodobými ekonomickými zájmy.

Průzkum probíhal mezi únorem a březnem roku 2026 ve všech 27 členských státech Evropské unie. Osobně bylo dotázáno přibližně 26 500 lidí různých věkových, sociálních a demografických skupin v jejich rodných jazycích. Výsledky tak představují jeden z nejkomplexnějších pohledů na postoje evropské veřejnosti k ochraně přírody.

Luxusní resort na albánském ostrově Sazan není jen spor o jeden kus pobřeží. Je to příběh o tom, jak se pojem strategická investice stává univerzálním klíčem k odemykání území, která byla ještě včera považována za nedotknutelná. A také o otázce, zda dnešní elity ještě rozlišují mezi vytvářením hodnot a proměnou všeho živého, vzácného a veřejného v další položku na seznamu investičních příležitostí.

Když Ivanka Trumpová prohlásila, že s manželem Jaredem Kushnerem ostrov Sazan „objevili“, vyvolalo to v Albánii vlnu pobouření. Tisíce lidí vyšly do ulic, protože nešlo jen o nešťastně zvolenou formulaci. Za jedinou větou se skrývá mnohem hlubší způsob uvažování. Ostrov, který byl po generace součástí národní krajiny, historie a přírodního dědictví, se v tomto pohledu mění na objekt. Na aktivum. Na příležitost. Na místo čekající na svého investora.

Právě zde se otevírá otázka, co vlastně znamená strategická infrastruktura. Původní význam byl poměrně jasný. Strategická byla elektrárna, přehrada, železniční koridor, spalovna, nemocnice nebo vodovod. Tedy něco, bez čeho společnost nemůže dlouhodobě fungovat. Něco, co slouží celku a jehož přínos přesahuje soukromý zisk investora.

V posledních desetiletích se však význam tohoto pojmu nenápadně posunul. Strategickou investicí se může stát téměř cokoli. Logistický park. Golfový areál. Obří obchodní centrum. Soukromý resort pro nejbohatší klientelu planety. Albánská vláda ostatně projektu na Sazanu skutečně udělila status strategické investice a právě tento status se stal jedním z hlavních zdrojů současných protestů.

Tady se dostáváme k jádru problému. Není totiž rozhodující, zda resort vytvoří několik stovek pracovních míst nebo přinese nové daňové příjmy. Téměř každá rozsáhlá developerská stavba přinese nějaká pracovní místa. Skutečná otázka zní jinak. Může být luxusní enkláva určená pro velmi úzkou skupinu globálních boháčů skutečně strategickým zájmem celé společnosti?

Pokud odpovíme ano, pak se hranice veřejného zájmu rozpouští. Jakmile lze za strategickou infrastrukturu označit resort, kasino nebo soukromou marinu, stává se tento pojem jen administrativní nálepkou, která usnadňuje překonávání ekologických, majetkových a společenských překážek včetně těch legislativních.

Případ Sazanu navíc ukazuje ještě jednu věc. Moderní nenasytnost už dávno nespočívá v tom, že někdo chce více peněz. Peníze samy o sobě přestávají být cílem. Skutečným cílem je získávat stále vzácnější a exkluzivnější prostory. Nejde o další hotel ve městě. Jde o celý ostrov. Nejde o běžnou pláž. Jde o chráněné pobřeží. Nejde o dostupné bydlení pro místní obyvatele. Jde o místo, kam se většina místních nikdy nepodívá.

Tento mechanismus lze pozorovat po celém světě. Nejvyšší forma bohatství už není vlastnit dům. Nejvyšší forma bohatství je vlastnit výhled. Vlastnit horizont. Vlastnit pobřeží. Vlastnit kus přírody, který byl dosud veřejný nebo alespoň symbolicky společný. Čím vzácnější místo, tím vyšší prestiž. A čím větší ekologická či kulturní hodnota území, tím silnější investiční magnet.

Proto mnohé Albánce nerozzlobila jen samotná stavba. Rozhněvala je představa, že jejich země je vnímána jako prostor čekající na kolonizaci kapitálem. Protestní hesla typu „Albánie není na prodej“ nejsou jen ekologickou námitkou. Jsou výrazem odporu proti pocitu, že rozhodování o budoucnosti země se přesouvá od občanů k investorům a politickým „elitám“.

Ještě před několika lety stačilo přidat na obal výrobku zelený list, slogan o šetrnosti k přírodě nebo obecné tvrzení o ekologickém přístupu a značná část zákazníků podobnému sdělení bez větších pochybností uvěřila. Udržitelnost se stala jedním z nejsilnějších marketingových témat současnosti a environmentální argumenty začaly ovlivňovat nákupní rozhodování milionů spotřebitelů napříč Evropou. S rostoucí popularitou těchto sdělení však současně narůstal i počet případů, kdy ekologické přínosy nebyly schopny obstát při bližším zkoumání.

Právě na tento vývoj reaguje Evropská unie novým legislativním rámcem, který zásadním způsobem mění podobu environmentální komunikace. Obecná tvrzení o ekologické šetrnosti, klimatické odpovědnosti nebo udržitelnosti již nebudou moci fungovat jako marketingová zkratka. Každé podobné sdělení bude muset být podloženo ověřitelnými daty, transparentní metodikou nebo důvěryhodným certifikačním systémem. V praxi tak končí období, kdy bylo možné budovat image odpovědné společnosti především prostřednictvím pečlivě zvolených formulací.

Změna je zakotvena ve směrnici 2024/825, která posiluje práva spotřebitelů v souvislosti se zelenou transformací evropské ekonomiky. Evropská komise přitom vycházela z dlouhodobých zjištění, podle nichž byla značná část environmentálních tvrzení problematická. Studie Evropské komise z roku 2020 například ukázala, že více než polovina posuzovaných ekologických tvrzení poskytovala spotřebitelům neúplné, zavádějící nebo nepodložené informace a přibližně 40 procent těchto tvrzení nebylo možné doložit žádnými relevantními důkazy. Právě nedostatek transparentnosti postupně vedl k oslabování důvěry veřejnosti v environmentální sdělení firem.

Nová legislativa přichází v době, kdy evropský trh s udržitelnými výrobky rychle roste. Podle průzkumů Eurobarometru považuje více než tři čtvrtiny evropských spotřebitelů dopady výrobků na životní prostředí za důležitý faktor při nákupu. Zároveň však významná část respondentů přiznává, že má potíže rozlišit mezi skutečně doloženými environmentálními přínosy a marketingovými prohlášeními. Spotřebitelé se tak často pohybují v prostředí, kde je množství ekologických symbolů, log a označení natolik vysoké, že jejich vypovídací hodnota postupně slábne.

Členské státy měly povinnost převést požadavky směrnice do svých právních řádů do konce března letošního roku. Řada zemí však termín nestihla. Evropská komise proto zahájila řízení o nesplnění povinnosti vůči dvaceti členským státům včetně České republiky. Česká republika sice připravila novelu zákona o ochraně spotřebitele i občanského zákoníku, legislativní proces však nebyl dokončen a transpozice nebyla oficiálně oznámena Evropské komisi. Pokud nedojde k nápravě, mohou následovat další kroky včetně případného postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie.

Význam nové úpravy spočívá v tom, že se nezaměřuje pouze na jednotlivá slova nebo slogany. Mění samotný princip, na kterém je environmentální komunikace postavena. Nestačí tvrdit, že je výrobek ekologický, šetrný nebo udržitelný. Firma musí být schopna vysvětlit, v čem konkrétně ekologický přínos spočívá, jak byl měřen a jaké důkazy jej potvrzují. Regulace se navíc netýká pouze textu. Stejně důležitou součástí jsou grafické symboly, barevná schémata, označení na obalech nebo vizuální prvky reklamních kampaní, pokud mohou vytvářet nepodložený dojem environmentální výjimečnosti.

Zvláštní pozornost je věnována klimatickým tvrzením. V posledních letech se staly běžnou součástí firemních strategií závazky uhlíkové neutrality nebo klimatické neutrality. Mnohé společnosti však těchto deklarací dosahovaly především prostřednictvím nákupu uhlíkových kreditů a kompenzačních projektů, aniž by významně snižovaly vlastní emise. Nový evropský přístup proto zdůrazňuje, že prioritou musí být skutečné omezení emisí ve výrobě, dopravě nebo provozu. Kompenzace mohou představovat pouze doplňkový nástroj.

Problematika uhlíkových kompenzací přitom není okrajovým tématem. V posledních letech se objevila řada studií upozorňujících na skutečnost, že některé projekty deklarující zachycení nebo snížení emisí přinášely výrazně nižší přínosy, než bylo původně uváděno. Kritika se týkala například části lesnických projektů, u nichž bylo obtížné doložit skutečný rozsah dosažených úspor emisí nebo jejich dlouhodobé zachování. Právě podobné zkušenosti vedly evropské instituce k požadavku mnohem důslednějšího ověřování klimatických tvrzení.

Jak uvádí Ivana Hekerle, ředitelka komunikace konzultační společnosti CIRA Advisory, „Evropská směrnice o posílení práv spotřebitelů pro zelenou tranzici, která pravidla nastavuje, byla přijata už v roce 2024. Teď je na členských státech Evropské unie, aby cíle směrnice ukotvily v národní legislativě. Nová pravidla mají zvýšit transparentnost vůči spotřebitelům a zároveň posílit jejich ochranu například prostřednictvím zachování životnosti elektroniky.“

Právě oblast životnosti výrobků představuje další významný rozměr celé změny. Evropská unie se dlouhodobě snaží omezovat model rychlé spotřeby, kdy jsou výrobky navrženy tak, aby byly po relativně krátké době nahrazeny novými. Nová úprava proto podporuje právo na opravu, dostupnost náhradních dílů i lepší informovanost o životnosti produktů. Spotřebitel by měl získat jasnější představu o tom, jak dlouho lze výrobek používat, zda je opravitelný a jaké servisní možnosti jsou k dispozici.

Tento přístup úzce souvisí s rozvojem oběhového hospodářství. Evropská agentura pro životní prostředí opakovaně upozorňuje, že prodloužení životnosti výrobků patří mezi nejúčinnější nástroje pro snižování spotřeby surovin i množství vznikajících odpadů. Například prodloužení životnosti chytrých telefonů o jediný rok by v rámci Evropské unie znamenalo úsporu milionů tun emisí skleníkových plynů a významné snížení spotřeby kritických surovin potřebných pro výrobu elektroniky.

Vedle environmentálních přínosů hraje důležitou roli také ekonomický rozměr. Trh s opravami, repasovanými výrobky a opětovným využíváním materiálů představuje jeden z nejrychleji rostoucích segmentů evropské zelené ekonomiky. Z pohledu spotřebitele se navíc zvyšuje možnost informovaně vybírat výrobky nejen podle ceny, ale také podle jejich skutečné životnosti a provozních nákladů.

Nová pravidla zároveň doprovázejí sankční mechanismy. V českém návrhu legislativy mohou pokuty za klamavá environmentální tvrzení dosáhnout až pěti milionů korun. Finanční sankce však představují pouze část možných dopadů. V době, kdy důvěra zákazníků patří mezi nejcennější firemní aktiva, mohou být reputační škody výrazně nákladnější než samotný správní postih. Jediný veřejně známý případ zavádějícího tvrzení může během krátké doby poškodit značku budovanou řadu let.

Praxe z jiných evropských zemí naznačuje, že kontrola environmentálních tvrzení již není pouze teoretickou možností. V Německu se opakovaně řešily případy společností, které propagovaly klimatickou neutralitu bez dostatečně doloženého plánu snižování emisí. V Nizozemsku se pod drobnohledem úřadů ocitly letecké společnosti kvůli způsobu prezentace uhlíkových kompenzací. V Itálii byly uděleny milionové sankce za zavádějící tvrzení o ekologických vlastnostech výrobků v segmentu rychlé módy. Podobné případy ukazují, že pozornost regulátorů se stále více zaměřuje na skutečný obsah environmentálních sdělení, nikoli pouze na jejich formální podobu.

„Ze zahraničních trhů vidíme jasný trend, že stavět marketing na nepodložených environmentálních slibech se firmám přestává vyplácet. Spotřebitelé přestali korporátním proklamacím věřit kvůli jejich vágnosti a kauzám, u kterých ale firmám dosud chyběl legislativní postih. To se nyní radikálně mění a pravidla hry dostávají jasné, vymahatelné mantinely,“ komentuje Ivana Hekerle.

Zkušenosti odborníků přitom ukazují, že problematická tvrzení často nevznikají jako vědomý pokus o klamání zákazníků. Mnohem častěji jde o důsledek nedostatečné koordinace mezi marketingem, technickými útvary a specialisty na udržitelnost. Firmy disponují dílčími informacemi o environmentálních aktivitách, ty se následně zjednoduší do marketingového sdělení a během tohoto procesu se ztratí potřebný kontext i důkazní základ. Výsledkem může být tvrzení, které působí přesvědčivě, ale z pohledu regulace již neobstojí.

Společnost CIRA Advisory pomáhá firmám s auditem tzv. green claims komunikace firmy, školením týmů a nastavováním autentických strategií, které obstojí před novou legislativou. Pro rychlý přehled nových pravidel vydali krátký ebook, který legislativu i evropské kauzy shrnuje. „Greenwashing často vzniká z neznalosti problematiky nebo neznalosti nové legislativy. Každý, kdo udržitelnost jakkoliv komunikuje, by si měl nyní udělat audit svých výroků a buď některá tvrzení stáhnout, nebo zveřejnit podpůrné důkazy,“ dodává Hekerle.

Evropská unie tímto krokem vysílá jasný signál. Udržitelnost přestává být otázkou atraktivních sloganů a stále více se stává otázkou dat, měření a prokazatelných výsledků. Firmy, které dokážou své environmentální přínosy doložit transparentním a srozumitelným způsobem, mohou získat významnou konkurenční výhodu. Naopak společnosti spoléhající na obecné formulace a neurčité sliby budou čelit rostoucímu právnímu i reputačnímu riziku. Pro spotřebitele by výsledkem měla být především větší jistota, že ekologická tvrzení na výrobcích a v reklamách skutečně odpovídají realitě a nejsou pouze součástí promyšlené marketingové strategie.

Současně je však situace složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vedle již schválené směrnice 2024/825 připravovala Evropská unie také samostatnou směrnici o environmentálních tvrzeních známou jako Green Claims Directive. Ta měla stanovit podrobné požadavky na způsob ověřování a dokládání ekologických tvrzení ještě před jejich zveřejněním a vytvořit jednotnější metodický rámec napříč členskými státy. V průběhu roku 2025 se však návrh stal součástí širších snah Evropské komise o snižování administrativní zátěže podniků v rámci balíčků označovaných jako Omnibus. Komise proto oznámila záměr návrh stáhnout a jeho další osud zůstává nejistý. 

V praxi tak vzniká zajímavá situace. Zatímco zákaz některých typů nepodložených ekologických tvrzení a nové povinnosti vůči spotřebitelům již platí a členské státy je musí převést do svých právních řádů, podrobnější evropský systém pro jednotné ověřování environmentálních tvrzení zatím nevznikne. Firmy se proto budou muset orientovat především podle již schválených požadavků na ochranu spotřebitele, obecných ustanovení proti klamavé reklamě a postupně se formující rozhodovací praxe dozorových orgánů a soudů. 

Právě v tomto přechodném období nabývá na významu odborné posouzení environmentální komunikace a důsledná kontrola všech veřejně prezentovaných tvrzení. Řada společností proto stále častěji využívá služeb specializovaných poradců, kteří pomáhají identifikovat potenciálně problematická sdělení, ověřit jejich důkazní základ a nastavit komunikaci tak, aby obstála nejen před zákazníky, ale i před regulátory. Konzultační společnosti zaměřené na oblast udržitelnosti, mezi které patří například CIRA Advisory, proto v současnosti hrají důležitou roli při převodu často složitých regulatorních požadavků do každodenní firemní praxe.

Některé výrobny energie se dnes nacházejí v paradoxní situaci. Přestože mají nárok na provozní podporu, mechanismus jejího krácení kvůli investiční dotaci v praxi často nefunguje tak, jak měl. Připravovaná novela proto otevírá cestu k řešení dlouhodobých problémů a zároveň zavádí jasná pravidla pro případy, kdy výrobce svou volbu způsobu redukce podpory vůbec neučiní. Cílem je větší právní jistota, spravedlivější nastavení podpory a prevence nežádoucího překompenzování.

Navrhovaná novela vyhlášky o zajištění přiměřenosti poskytované provozní podpory zdrojů energie reaguje na problémy, které se v posledních letech objevily při praktickém uplatňování pravidel pro zohlednění investiční podpory v systému provozních podpor. Úprava navazuje na zákon o podporovaných zdrojích energie a týká se výrobců elektřiny, tepla a biometanu, kteří vedle provozní podpory čerpali také investiční dotace. Smyslem těchto pravidel je zabránit tomu, aby byly jednotlivé projekty podporovány nad rámec povolený českou i evropskou legislativou veřejné podpory.

Dosavadní právní úprava umožňovala dva způsoby, jak investiční podporu promítnout do následně vyplácené provozní podpory. Varianta A spočívá v průběžném snížení výše provozní podpory po celou dobu jejího poskytování. Varianta B naopak zachovává podporu v plné výši, avšak zkracuje období, po které je vyplácena. Oba modely byly při svém vzniku považovány za rovnocenné možnosti, mezi nimiž si mohl výrobce v některých případech vybrat. Praxe však postupně ukázala, že druhý způsob redukce naráží na zásadní limity.

Problém vznikl zejména po změnách zákona o podporovaných zdrojích energie, které u některých druhů podpor opustily princip pevně stanovené výše podpory po celou dobu životnosti výrobny. Nově dochází k pravidelným úpravám výše podpory, což je například případ podpory elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla. Právě zde se ukázalo, že výpočtový model varianty B je založen na předpokladu neměnné podpory a při proměnlivých hodnotách přestává fungovat. V některých situacích proto není možné spolehlivě určit dobu, o kterou má být provozní podpora zkrácena.

Na tuto skutečnost již reagovala vyhláška č. 117/2025 Sb., která pro nově vstupující výrobny sjednotila systém redukce podpory na variantu A. Z důvodu zachování principu právní jistoty a zákazu retroaktivity však nebyla změna automaticky rozšířena na všechny stávající výrobny. V systému tak zůstala skupina zařízení, která nadále podléhá variantě B, přestože se u nich ukazuje její praktická nefunkčnost. Jedná se zejména o některé výrobny elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie uvedené do provozu před účinností předchozí novely.

Právě na tuto skupinu výrobců míří nově navrhovaná změna. Jejím hlavním cílem je umožnit výrobnám, které jsou dnes fakticky uzamčeny ve variantě B, přechod na variantu A. Tím se odstraní situace, kdy není možné správně zohlednit investiční podporu a současně se zabrání riziku překompenzace. Pokud by totiž redukce podpory nebyla provedena vůbec, mohlo by docházet k neoprávněnému zvýhodnění některých příjemců veřejné podpory, což by bylo v rozporu s národními i evropskými pravidly.

Novela současně řeší další dlouhodobě nejasnou oblast. Současná vyhláška totiž nestanoví, do kdy a jakým způsobem musí výrobce zvolit konkrétní variantu redukce provozní podpory. V praxi tak vznikají situace, kdy výrobce žádnou volbu neučiní a právní předpis neobsahuje jednoznačné pravidlo, jak v takovém případě postupovat. Navržená úprava proto zavádí jasný mechanismus. Pokud výrobce svou volbu neprovede nebo pokud nebude možné variantu B objektivně použít, bude automaticky aplikována varianta A založená na snížení výše provozní podpory.

Nové pravidlo se má vztahovat také na případy, kdy výpočet podle varianty B vede k neproveditelnému výsledku. Může jít například o situace, kdy se v průběhu životnosti výrobny mění parametry podpory, kdy výpočet generuje zápornou dobu podpory nebo kdy dochází k matematicky neaplikovatelným výsledkům. I v těchto případech bude systém automaticky směřovat k variantě A jako k univerzálně použitelnému a transparentnímu řešení.

Předkladatelé novely očekávají, že změna přispěje k větší právní jistotě, transparentnějšímu nastavení podpůrných mechanismů a přesnějšímu zohlednění investičních dotací při výpočtu provozní podpory. Současně má vést ke snížení rizika neoprávněného čerpání veřejných prostředků a k jednotnější aplikaci pravidel v celém systému podporovaných zdrojů energie.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová zpráva

• Platné znění

Dvě aktuální zprávy z různých koutů Evropy ukazují, jak široce dnes zasahují otázky životního prostředí do každodenního života. Zatímco Velká Británie představila jeden z nejambicióznějších plánů na snižování emisí v Evropě, ve Francii se pozornost soustředí na obsah kadmia v půdě a potravinách.

Britská vláda na začátku června oznámila nový klimatický závazek, podle něhož chce země do roku 2040 snížit emise skleníkových plynů o 87 procent oproti úrovni z roku 1990. Cíl navazuje na dlouhodobou britskou strategii směřující k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 a představuje další krok v systému takzvaných uhlíkových rozpočtů, které Spojené království využívá již řadu let.

Nový závazek vychází z doporučení nezávislého Výboru pro změnu klimatu, který britské vládě poskytuje odborné podklady pro klimatickou politiku. Podle jeho propočtů je dosažení stanoveného cíle technicky i ekonomicky proveditelné, pokud bude pokračovat rozvoj bezemisních technologií a modernizace energetiky.

Velká Británie patří mezi země, kterým se v posledních desetiletích podařilo výrazně omezit emise. Od roku 1990 klesly přibližně o polovinu. Klíčovým faktorem byl postupný útlum výroby elektřiny z uhlí. Ještě před dvěma desetiletími zajišťovaly uhelné elektrárny významnou část britské spotřeby energie. Dnes jejich podíl klesl na minimum a stále větší význam získávají obnovitelné zdroje.

Zejména pobřežní větrné elektrárny se staly symbolem proměny britské energetiky. Severní moře patří k oblastem s mimořádně příznivými podmínkami pro výrobu elektřiny z větru a Spojené království zde vybudovalo jedny z největších offshore parků na světě. Investice do této oblasti pokračují i nadále a vláda počítá s jejich dalším rozšiřováním.

Součástí plánů je rovněž modernizace přenosové soustavy, která musí zvládnout rostoucí podíl elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů. Velkou pozornost věnuje Londýn také dopravě. V následujících letech má pokračovat elektrifikace osobní i nákladní dopravy a rozšiřování infrastruktury pro dobíjení elektromobilů.

Významnou roli mají sehrát také změny ve vytápění budov. Britské domácnosti stále ve velké míře využívají zemní plyn. Vláda proto podporuje instalaci tepelných čerpadel a energetické renovace budov, které mají snížit spotřebu energie i provozní náklady.

Podle britského ministerstva energetiky může přechod k čistším zdrojům přinést kromě nižších emisí také větší energetickou nezávislost. Zkušenosti z posledních let ukázaly, jak výrazně mohou světové ceny plynu a ropy ovlivnit účty domácností i konkurenceschopnost průmyslu. Větší podíl domácích obnovitelných zdrojů má podle vlády přispět k větší stabilitě energetického systému.

Zatímco Británie soustřeďuje pozornost na energetiku, ve Francii se do popředí dostala otázka kadmia. Tento těžký kov se přirozeně vyskytuje v některých horninách a půdách, problémem však může být jeho dlouhodobé hromadění v životním prostředí a následný vstup do potravního řetězce.

Francouzská agentura pro bezpečnost potravin, životního prostředí a práce ANSES upozornila, že Francouzi jsou kadmiu vystaveni více než obyvatelé ostatních zemí Evropské unie. Podle odborníků se významná část populace pohybuje na úrovních, které vyvolávají zdravotní obavy při dlouhodobé expozici.

Kadmium se do lidského organismu dostává především prostřednictvím potravy. Rostliny jej přijímají z půdy a následně se může objevovat v různých zemědělských produktech. Dlouhodobý příjem vyšších dávek je spojován se zvýšeným rizikem poškození ledvin, oslabením kostní tkáně a některými nádorovými onemocněními.

Francouzské úřady upozorňují, že významným zdrojem kadmia v půdě jsou fosfátová hnojiva používaná v zemědělství. Fosfor patří mezi základní živiny nezbytné pro růst rostlin a bez jeho doplňování by nebylo možné dosahovat současných zemědělských výnosů. Fosfátové horniny však vedle fosforu obsahují i další prvky, mezi nimi právě kadmium.

Velká část fosfátových surovin využívaných ve Francii pochází z Maroka. Severoafrická země disponuje největšími známými zásobami fosfátů na světě a patří mezi klíčové dodavatele pro evropské zemědělství. Některá marocká naleziště však obsahují vyšší koncentrace kadmia než ložiska v jiných částech světa.

Právě tato skutečnost stojí za zvýšenou pozorností francouzských odborníků. Kadmium se po aplikaci hnojiv může postupně hromadit v zemědělské půdě. Proces probíhá velmi pomalu, ale jeho důsledky mohou přetrvávat po desetiletí. Na rozdíl od některých jiných látek se totiž kadmium v prostředí snadno nerozkládá.

Francouzská agentura ANSES proto doporučila postupné zpřísňování limitů pro obsah kadmia v hnojivech. Podle odborníků představuje omezení přísunu této látky do půdy nejúčinnější způsob, jak snížit její koncentrace v zemědělské krajině i v potravinách.

Problematika přitom není nová. Evropské instituce se jí zabývají již řadu let a obsah kadmia v hnojivech patří mezi sledované parametry při schvalování jednotlivých produktů. Členské státy však k této otázce přistupují různě a limity se v minulosti lišily.

Zvláštní pozornost je věnována také dětem a dospívajícím. Vzhledem k nižší tělesné hmotnosti mohou být účinky dlouhodobé expozice výraznější než u dospělých. Odborníci proto sledují nejen stav půdy, ale také zastoupení kadmia v běžně konzumovaných potravinách.

Význam tématu podtrhuje i skutečnost, že fosfor patří mezi strategické suroviny evropského zemědělství. Bez pravidelného doplňování této živiny by se produkce mnoha plodin výrazně snížila. Evropské státy proto hledají cesty, jak zajistit dostatek fosforu a současně omezovat nežádoucí příměsi obsažené v některých fosfátových horninách.

Otázka kadmia tak dalece přesahuje rámec samotného zemědělství. Dotýká se bezpečnosti potravin, ochrany půdy i dlouhodobého hospodaření s přírodními zdroji. Právě půda přitom představuje jeden z nejcennějších a zároveň nejpomaleji obnovitelných zdrojů, na nichž evropské zemědělství stojí.

Voda je jedním z nejcennějších přírodních zdrojů Evropy. Právě proto vzbuzuje mimořádnou pozornost záměr Evropské komise přehodnotit část legislativy, která dosud chránila povrchové i podzemní vody před zásahy s potenciálně negativními dopady. V pozadí stojí rostoucí potřeba strategických surovin pro energetickou transformaci a otázka, zda může být jejich získávání v některých případech důležitější než dosavadní přísné požadavky na ochranu vodních zdrojů.

Evropská komise otevřela v květnu 2026 revizi rámcové směrnice o vodě, která již více než dvacet let patří mezi základní pilíře evropské ochrany životního prostředí. Tato norma byla vytvořena s cílem zabránit zhoršování stavu řek, jezer i podzemních vod a zajistit jejich dlouhodobou ochranu pro obyvatele, zemědělství, průmysl i přírodní ekosystémy. Právě díky ní musely členské státy při schvalování velkých projektů důsledně posuzovat jejich možné dopady na vodní zdroje.

Impulzem k současným úvahám je především snaha Evropské unie posílit vlastní přístup ke strategickým surovinám. Lithium, kobalt, nikl či vzácné zeminy se staly klíčovou součástí výroby baterií, elektromobilů, větrných elektráren i dalších technologií spojených s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku. Evropské státy se zároveň snaží omezit závislost na dovozu těchto surovin ze zahraničí a posílit vlastní těžební kapacity.

Právě zde se střetávají dva zásadní zájmy. Na jedné straně stojí ochrana vody, jejíž význam v posledních letech ještě zesílil kvůli častějším obdobím sucha a dopadům klimatické změny. Na straně druhé je snaha zajistit dostatek nerostných surovin nezbytných pro průmysl budoucnosti. Evropská komise proto zvažuje možnost, že by některé těžební projekty mohly být posuzovány jako projekty převažujícího veřejného zájmu. Takový přístup by za určitých okolností umožnil realizaci záměrů, které dnes narážejí na velmi přísná omezení vyplývající z ochrany vod.

Odborníci i ekologické organizace upozorňují, že případné uvolnění podmínek může mít dlouhodobé následky. Jakmile dojde ke zhoršení kvality podzemních vod nebo narušení citlivých vodních systémů, bývá jejich obnova mimořádně složitá, finančně nákladná a často trvá mnoho let. Kritici proto varují, že jakékoli oslabení ochranných mechanismů může představovat riziko nejen pro přírodu, ale také pro zásobování obyvatel pitnou vodou.

Zastánci změn naopak zdůrazňují, že současná legislativa vznikala v době, kdy Evropa neřešila tak naléhavou potřebu strategické surovinové soběstačnosti. Podle nich by měla pravidla lépe zohledňovat nové ekonomické a bezpečnostní okolnosti a umožnit posuzování projektů v širším kontextu. Argumentují také technologickým pokrokem, který podle jejich názoru dokáže část negativních dopadů těžby výrazně omezit.

Celá otázka tak přesahuje samotnou ochranu vod. Ve skutečnosti se dotýká budoucího směřování Evropské unie a hledání rovnováhy mezi ochranou přírodních zdrojů a snahou zajistit suroviny potřebné pro moderní ekonomiku. Rozhodnutí, která v této oblasti padnou, mohou na dlouhá léta ovlivnit podobu evropské krajiny, stav vodních zdrojů i možnosti rozvoje těžby v členských státech. V sázce není pouze přístup k nerostnému bohatství, ale také podoba ochrany vody, bez níž se žádná společnost neobejde.

Zdroj: Komise otevírá směrnici o vodách. Těžba surovin může převážit nad ochranou vod

Na evropský trh míří další rozsáhlá kontrolní akce zaměřená na bezpečnost výrobků. Inspektoři v členských státech budou ověřovat, zda výrobky obsahující regulované chemické látky splňují přísné požadavky evropské legislativy. Pro výrobce, dovozce i distributory to znamená jasný vzkaz. Nestačí předpokládat shodu, bude nutné ji umět prokázat.

Evropské orgány dohledu připravují koordinovanou kontrolní kampaň, jejímž cílem je ověřit dodržování omezení pro nebezpečné látky obsažené ve výrobcích uváděných na evropský trh. Iniciativa vzniká pod záštitou fóra pro prosazování práva při Evropské agentuře pro chemické látky a navazuje na dlouhodobou snahu Evropské unie posilovat ochranu zdraví spotřebitelů i životního prostředí prostřednictvím důslednějšího vymáhání chemické legislativy.

Připravované kontroly se zaměří především na výrobky, u nichž existuje zvýšené riziko výskytu látek podléhajících omezením podle nařízení REACH. Nejde přitom pouze o samotné chemické směsi, ale také o běžné spotřební výrobky, které mohou obsahovat regulované látky v jednotlivých součástech nebo materiálech. Evropská legislativa stanovuje pro řadu nebezpečných látek konkrétní limity, případně jejich použití zcela zakazuje. Mezi tradičně sledované látky patří například olovo, kadmium nebo nikl, jejichž nadlimitní výskyt může představovat riziko pro lidské zdraví.

Kontrolní akce má zároveň reagovat na zkušenosti z předchozích celoevropských projektů. Ty opakovaně ukázaly, že část výrobků vstupujících na evropský trh nesplňuje požadavky chemické legislativy. V některých případech byly zjištěny zakázané nebo omezené látky v koncentracích převyšujících povolené limity, jindy chyběla potřebná dokumentace nebo správné označení výrobků. Výsledky dřívějších kontrol přitom potvrdily, že problém se netýká pouze jednotlivých výjimek, ale představuje dlouhodobou výzvu pro orgány dozoru i hospodářské subjekty.

Z pohledu výrobců a dovozců bude klíčové prokázání souladu s požadavky nařízení REACH. Evropské úřady dlouhodobě upozorňují, že odpovědnost za shodu výrobků neleží pouze na dodavatelském řetězci mimo Evropskou unii, ale především na subjektu, který výrobek uvádí na evropský trh. Firmy proto musí disponovat dostatečnými informacemi o složení výrobků, mít k dispozici relevantní analytické podklady a být schopny doložit, že jejich produkty neobsahují omezené látky nad stanovenými limity.

Význam kontrol navíc roste v době, kdy Evropská unie postupně rozšiřuje regulaci chemických látek a zpřísňuje požadavky na bezpečnost výrobků. Stále větší důraz je kladen nejen na samotné složení produktů, ale také na transparentnost dodavatelských řetězců, sledovatelnost materiálů a dostupnost informací pro spotřebitele. Firmy jsou proto nuceny věnovat větší pozornost řízení chemické shody napříč celým životním cyklem výrobku.

Připravovaný projekt má přinést také cenná data o skutečné úrovni dodržování pravidel na evropském trhu. Získané poznatky poslouží nejen inspekčním orgánům, ale i Evropské komisi a regulatorním institucím při rozhodování o budoucím směřování chemické politiky. Současně by měly pomoci identifikovat oblasti, kde je potřeba posílit informovanost podniků nebo zpřesnit kontrolní mechanismy.

Každý rok vznikají miliardy párů obuvi a desítky milionů tun textilu, ale jen malá část těchto výrobků se vrací zpět do oběhu. Nové evropské analýzy ukazují, že problém už dávno nespočívá v tom, zda materiály lze znovu použít. Klíčová otázka zní, proč se to v praxi téměř neděje. Odpověď vede přes složitou konstrukci výrobků, ekonomiku třídění i systém, který je stále nastaven na rychlou spotřebu a ještě rychlejší ztrátu hodnoty.

Globální módní a obuvnický průmysl patří k největším materiálovým tokům současné ekonomiky. Jen obuvnický sektor každoročně vyrobí přibližně 23,8 miliardy párů bot a očekává se další růst trhu. Přesto se podle nejnovějších analýz kolem 90 % vyřazené obuvi nikdy nevrátí zpět do výrobního cyklu a končí na skládkách nebo ve spalovnách.

Stejný paradox odhaluje i projekt Rewear zaměřený na textil. Výzkumníci analyzovali tisíce kusů použitého oblečení ve třídicích centrech napříč Evropou a zjistili, že většina oděvů je technicky stále použitelná. Celých 37 % kusů neneslo žádné známky poškození a dalších 41 % vykazovalo pouze drobné vady. Přesto se velká část těchto výrobků nikdy nedostane k novému uživateli, protože náklady na třídění, čištění, opravy nebo logistiku převyšují jejich tržní hodnotu.

Výzkumníci zároveň zjistili, že mezi nejčastější důvody vyřazení oděvů nepatří roztržení nebo nefunkčnost, ale estetické faktory. Lidé se oblečení zbavují kvůli změně stylu, špatnému padnutí, zastaralému vzhledu nebo drobným skvrnám. Technická životnost oděvů je tak často výrazně delší než jejich životnost spotřebitelská. Právě zde se ukazuje jeden z nejzásadnějších závěrů obou studií: největší překážkou cirkulární ekonomiky není technický stav výrobků, ale ekonomika jejich dalšího využití.

Když je výrobek příliš složitý na vlastní recyklaci

V případě obuvi je problém ještě výraznější. Moderní sportovní nebo běžecká bota představuje mimořádně komplexní výrobek. Jeden pár může obsahovat více než 60 samostatných komponentů a vzniká v rámci stovek výrobních operací. Materiály jsou navrženy pro výkon, komfort, nízkou hmotnost a cenu, nikoliv pro snadné rozebrání na konci životního cyklu.

Studie upozorňuje, že obuv patří k nejsložitějším spotřebním výrobkům z pohledu cirkulární ekonomiky. Zatímco plastová láhev bývá vyrobena převážně z jednoho materiálu, jediná sportovní bota může kombinovat desítky druhů polymerů, textilií, pěn, gum a adheziv. Každá další materiálová vrstva přitom zvyšuje náročnost budoucí recyklace.

Analýza více než tisícovky vyřazených bot v evropském projektu Closing the Footwear Loop ukázala, že dominantní metodou spojování jednotlivých částí jsou lepené spoje. Ty sice zlevňují výrobu a zvyšují funkčnost výrobku, ale prakticky znemožňují efektivní demontáž a oddělení materiálů pro následnou recyklaci. Výsledkem je situace, kdy jsou technicky recyklovatelné materiály uzamčeny uvnitř konstrukce, kterou nelze ekonomicky rozebrat.

Více než polovina analyzovaných modelů využívala právě lepené spojení mezi svrškem a podrážkou. Mechanické oddělení těchto částí bývá časově náročné a často vede k poškození materiálů, což výrazně snižuje jejich další využitelnost.

Další komplikaci představují směsné materiály. Stejně jako v textilním průmyslu jsou i v obuvi kombinovány různé druhy plastů, pěn, pryže, textilií a lepidel. Čím více materiálů je v jednom výrobku propojeno, tím náročnější je jejich identifikace a následné oddělení. To výrazně snižuje kvalitu recyklátu i ekonomickou atraktivitu celého procesu.

Další překážkou jsou černé pryžové podrážky. Běžné optické a infračervené třídicí systémy mají problém tyto materiály rozpoznat kvůli uhlíkovým pigmentům, které pohlcují signál senzorů. I relativně jednoduchý komponent se tak může stát slepým místem automatizovaného třídění.

Čtvrtina „odpadu“ není poškozená

Možná nejpřekvapivější zjištění přineslo hodnocení technického stavu vyřazené obuvi. Výzkumníci zjistili, že přibližně 24 % bot zařazených mezi nerecyklovatelný nebo znovu neprodejný odpad nevykazovalo žádné fyzické poškození. Důvodem vyřazení byla ztráta páru, znečištění, módní zastaralost nebo prostě absence ekonomicky životaschopného systému pro jejich další využití.

V některých případech byly mezi vyřazenou obuví nalezeny i téměř nové páry. Část výrobků se do odpadu dostala kvůli ztrátě jedné boty, drobným estetickým vadám nebo proto, že jejich majitelé nenašli jednoduchý způsob, jak je nabídnout k dalšímu využití. To znamená, že významná část výrobků nekončí mimo oběh proto, že by dosloužila, ale proto, že současná infrastruktura neumí efektivně "zachytit" jejich zbytkovou hodnotu.

Podobný obraz přináší i textilní sektor. Studie Rewear ukazuje, že pouze 5 až 10 % vytříděných oděvů dosahuje dostatečně vysoké tržní hodnoty, aby generovalo významný zisk. O osudu zbytku často nerozhoduje kvalita, ale značka, aktuální módní trendy nebo spotřebitelské preference. Hodnota oděvu je tak mnohdy více sociální než materiálová. Projekt Rewear zároveň ukazuje výrazný rozdíl mezi fyzickou a tržní hodnotou výrobků. Oděv může být zcela funkční, ale pokud neodpovídá aktuálním trendům nebo nepochází od známé značky, jeho ekonomická hodnota na sekundárním trhu rychle klesá.

Export není cirkularita

Často se předpokládá, že darované oblečení a obuv automaticky pokračují v životním cyklu. Realita je složitější.

Studie Closing the Footwear Loop ukazuje, že přibližně 90 % znovu použitelných vytříděných bot putuje na exportní trhy, zejména do Pákistánu, Číny nebo Spojených arabských emirátů. Tam jsou dále tříděny, opravovány a prodávány. Tento systém sice prodlužuje životnost výrobků, ale neznamená skutečně uzavřený materiálový cyklus. Po druhém či třetím použití totiž značná část těchto produktů opět končí jako odpad.

Pákistán se podle studie stal jedním z klíčových světových uzlů pro další třídění použité obuvi. Do země proudí velké objemy vytříděných bot z Evropy, které jsou následně opravovány, rozdělovány podle kvality a distribuovány na další regionální trhy.

Podobný mechanismus funguje i u textilu. Evropské systémy sběru jsou do značné míry závislé na exportu použitého oblečení do zemí s nižšími příjmy. Reuse zde funguje jako důležitá ekonomická aktivita, avšak zároveň přesouvá budoucí odpad mimo místo původní spotřeby. Autoři studie upozorňují, že export použitých výrobků sice prodlužuje jejich životnost, ale zároveň komplikuje sledování skutečných materiálových toků. Ve chvíli, kdy výrobek opustí Evropu, bývá jeho další osud jen obtížně dohledatelný.

Technologie existují. Chybí ekonomika

Obě studie přinášejí i překvapivě optimistický závěr. Technologická řešení pro třídění, identifikaci materiálů, opravy i recyklaci již existují nebo rychle vznikají. Pilotní projekty ukázaly, že sportovní obuv lze úspěšně rozebrat, zpracovat a získané materiály znovu využít při výrobě nových produktů. Byly také testovány specializované systémy pro automatizované třídění obuvi podle materiálového složení.

Testované recyklační projekty ukázaly, že z použité sportovní obuvi lze získávat pryžové granule, pěnové materiály nebo textilní vlákna využitelná například ve sportovních površích, stavebnictví či při výrobě nových produktů. Technologická proveditelnost tedy již byla v řadě případů potvrzena.

Skutečnou překážkou se tak stále více ukazuje ekonomika celého systému. Výrobky jsou navrhovány pro efektivní výrobu a nízké náklady, nikoli pro druhý život. Náklady na sběr, logistiku, čištění, opravy a demontáž přitom často převyšují hodnotu získaných materiálů. Dokud se tento poměr nezmění, zůstane většina cirkulárních řešení omezená na pilotní projekty.

Studie opakovaně upozorňují na takzvaný „value gap“ – rozdíl mezi náklady na získání materiálu a jeho následnou tržní hodnotou. Právě tento rozdíl dnes představuje jednu z největších bariér rozvoje skutečně cirkulárních obchodních modelů.

Situaci se snaží měnit i evropská regulace. Evropská unie již přijala opatření směřující k omezení ničení neprodaných textilních a obuvnických výrobků a současně zavádí nové požadavky na odpovědnost výrobců za celý životní cyklus produktů.

Významnou změnu mohou přinést také digitální produktové pasy, které mají v budoucnu nést informace o materiálovém složení, původu komponentů i možnostech oprav. Tyto údaje by mohly výrazně usnadnit třídění a recyklaci výrobků na konci jejich životního cyklu.

Největší problém neleží v odpadu, ale v designu

Společným jmenovatelem textilu i obuvi je rozpor mezi technickou možností a systémovou realitou. Materiály lze recyklovat. Výrobky lze opravovat. Použitelné kusy lze znovu prodávat. Přesto většina z nich končí mimo oběh.

Podle autorů studie se až 80 % environmentálních dopadů výrobku určuje už ve fázi návrhu. Rozhodnutí o použitých materiálech, spojích nebo konstrukci tak zásadně ovlivňují, zda bude možné výrobek po letech efektivně opravit, rozebrat nebo recyklovat.

Studie Rewear i Closing the Footwear Loop proto docházejí ke stejnému závěru: budoucnost cirkulární ekonomiky nebude určovat pouze vývoj recyklačních technologií. Rozhodující bude to, zda se podaří změnit samotný návrh výrobků, vytvořit ekonomicky funkční systémy sběru a opravit způsob, jakým společnost přemýšlí o hodnotě věcí po skončení jejich prvního života.

Právě proto se stále častěji hovoří o přechodu od „designu pro výrobu“ k „designu pro cirkularitu“. Cílem není pouze vytvořit kvalitní výrobek, ale také zajistit, aby si co nejdéle uchoval svou materiálovou i ekonomickou hodnotu během celého životního cyklu.

Jinými slovy, problémem dneška není, že by boty a oblečení nebylo možné zachránit. Problémem je, že současný systém často nedokáže rozpoznat jejich hodnotu dříve, než skončí v odpadu.

Dokument ke stažení:

• Sorting for Circularity: Project REWEAR

• Clothing the Footwear Loop

Recyklace hliníkových obalů zaznamenává v Evropě výrazný pokrok a některé země již dosahují výsledků, které překonávají i budoucí cíle Evropské unie. Mezi nejúspěšnější státy patří Itálie, kde se míra recyklace nápojových plechovek v roce 2025 vyšplhala na 92,8 procenta. Země tak překonala nejen současné evropské cíle, ale i požadavky stanovené pro rok 2030. Úspěch přichází v době, kdy členské státy Evropské unie hledají cesty k vyšší návratnosti cenných obalových materiálů a plnění stále ambicióznějších cílů v oblasti oběhového hospodářství.

Itálie v roce 2025 potvrdila svou pozici mezi nejúspěšnějšími evropskými zeměmi v oblasti recyklace hliníkových obalů. Podle údajů zveřejněných národním konsorciem CIAL dosáhla míra recyklace hliníkových obalů 69,5 procenta, čímž země výrazně překročila současný evropský cíl ve výši 50 procent a zároveň splnila i cíl 60 procent stanovený Evropskou unií až pro rok 2030.

Na italský trh bylo během roku uvedeno přibližně 93 500 tun hliníkových obalů, což představovalo meziroční nárůst o sedm procent. Recyklační systém přesto dokázal zpracovat rekordních 65 tisíc tun hliníkových obalů, což bylo podle CIAL nejvyšší množství za poslední roky. Celková míra využití hliníkových obalů dosáhla 72,9 procenta.

Největší pozornost však vzbudily výsledky nápojových plechovek. Jejich míra recyklace dosáhla 92,8 procenta, což představuje meziroční nárůst o 5,5 procentního bodu. Právě tento údaj se stal hlavním tématem odborných médií zaměřených na obalový průmysl a recyklaci. Německý Packaging Journal upozornil, že hodnota 92,8 procenta odpovídá úrovni dosahované nejlepšími evropskými zálohovými systémy sběru nápojových obalů. Packaging Europe zase připomněl, že podle údajů organizací European Aluminium a Metal Packaging Europe činí evropský průměr recyklace nápojových plechovek přibližně 76 procent, zatímco průměr zemí s nejúspěšnějšími systémy návratu obalů se pohybuje kolem 92 procent.

Zahraniční média přitom nezdůrazňovala pouze samotnou míru recyklace. Opakovaně upozorňovala také na environmentální přínosy dosažených výsledků. Recyklace 65 tisíc tun hliníkových obalů podle údajů CIAL zabránila vzniku více než 460 tisíc tun emisí oxidu uhličitého a současně přinesla energetickou úsporu odpovídající přibližně 205 tisícům tun ropného ekvivalentu. Vzhledem k tomu, že výroba recyklovaného hliníku vyžaduje pouze zlomek energie oproti výrobě primárního kovu, patří hliník mezi materiály s nejvyšším potenciálem pro rozvoj oběhového hospodářství.

Zajímavé je, že odborné články publikované v Německu, Velké Británii i dalších zemích nevěnovaly pozornost pouze samotné Itálii. Výsledky byly často zasazovány do širšího evropského kontextu. Packaging Europe například připomněl, že celková míra recyklace nápojových plechovek v Evropské unii společně se Spojeným královstvím, Norskem, Islandem a Švýcarskem dosáhla podle posledních dostupných dat 76,3 procenta. Italských 92,8 procenta tak výrazně převyšuje evropský průměr.

Právě srovnání s evropskou špičkou je jedním z důvodů, proč jsou výsledky Itálie sledovány také v České republice. Tuzemský systém třídění kovových obalů prošel výraznou proměnou. Ve stále větším počtu měst a obcí mohou obyvatelé odkládat nápojové plechovky i další drobné kovové obaly přímo do žlutých kontejnerů určených pro takzvaný multikomoditní sběr. Tento systém využívá například Brno, České Budějovice a řada dalších municipalit. Moderní třídicí linky následně dokáží kovové obaly automaticky oddělit od plastů pomocí magnetických a indukčních technologií.

Právě rozšiřování multikomoditního sběru patří v České republice k nejvýznamnějším změnám posledních let. Pro spotřebitele znamená jednodušší třídění a vyšší dostupnost sběrné infrastruktury, protože žluté kontejnery jsou zpravidla rozmístěny hustěji než samostatné nádoby na kovy. Současně se zvyšuje množství vytříděných kovových obalů, které se vracejí zpět do materiálového využití.

Problematika nápojových plechovek se však v České republice neomezuje pouze na otázku třídění. Organizace podporující zavedení zálohového systému upozorňují, že současná míra sběru plechovek zůstává výrazně pod úrovní zemí s nejvyšší návratností obalů. Například Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN) uvádí, že z více než jedné miliardy nápojových plechovek uvedených každoročně na český trh se k recyklaci vrací přibližně pouze třetina. Podle propočtů institutu tak současný systém každoročně přichází zhruba o 11 100 tun hliníku, který končí mimo recyklační tok.

Evropské cíle se přitom netýkají pouze hliníkových plechovek. Významnou roli hrají také PET lahve. Směrnice o jednorázových plastech stanovila členským státům povinnost zajistit oddělený sběr 77 procent PET lahví do roku 2025 a 90 procent do roku 2029. Právě hranice devadesáti procent je dnes jedním z klíčových ukazatelů, podle kterého Evropská komise hodnotí efektivitu systémů sběru nápojových obalů.

Evropské instituce a české odborné organizace zveřejnily v uplynulém období několik nových analýz a datových souborů, které popisují vývoj v oblasti průmyslu, energetiky, chemické regulace a využití prostorových dat. Tyto materiály zahrnují technologické studie zaměřené na dekarbonizaci energeticky náročných průmyslových odvětví, statistiky spotřeby energie v průmyslu Evropské unie, detailní údaje o energetické struktuře jednotlivých sektorů i otevřená geodata z českých regionů.

Společné výzkumné středisko Evropské komise zveřejnilo analýzu technologií využívaných při dekarbonizaci energeticky náročných průmyslových odvětví. Studie se zaměřila na projekty realizované v sektorech, jako je výroba oceli, cementu, chemikálií, skla nebo papíru, které patří mezi významné zdroje průmyslových emisí v Evropské unii. Cílem analýzy bylo zmapovat technologické směry, které jsou v těchto odvětvích aktuálně rozvíjeny a testovány v kontextu snižování emisní náročnosti průmyslové výroby.

Analýza identifikuje několik hlavních technologických směrů, mezi které patří využití nízkouhlíkového vodíku, elektrifikace výrobních procesů, systémy rekuperace energie a technologie založené na principech cirkulární ekonomiky. Dále se zaměřuje na opatření spojená s efektivnějším využíváním surovin a snižováním materiálových ztrát v průmyslových procesech. Podle hodnocení dosáhlo přibližně 40 procent sledovaných technologií vysoké úrovně technologické připravenosti, což je jeden z indikátorů jejich potenciálního uplatnění v praxi.

Studie zároveň popisuje konkrétní technologické přístupy v jednotlivých průmyslových odvětvích. Ve výrobě oceli se objevují řešení využívající vodík při redukčních procesech, které nahrazují tradiční fasilní vstupy. V chemickém průmyslu jsou zastoupeny technologie zaměřené na využívání alternativních surovin a na uzavírání materiálových cyklů, tedy opětovné využití vstupních materiálů v rámci výrobních procesů. Podobné technologické přístupy jsou uváděny i v dalších analyzovaných průmyslových sektorech, kde se liší podle specifik výroby a energetické náročnosti jednotlivých procesů.

Evropský průmysl spotřebovává méně energie

Podle údajů Eurostatu dosáhla konečná spotřeba energie v průmyslu Evropské unie v roce 2024 celkem 8 835 petajoulů. Ve srovnání s rokem 2014 to představuje pokles o 8,1 procenta. Data potvrzují dlouhodobý trend snižování energetické náročnosti průmyslové výroby v Evropské unii, který je pozorovatelný již od devadesátých let.

Struktura spotřeby energie ukazuje, že největší podíl v průmyslu tvoří elektřina s 2 945 petajouly, což odpovídá 33,3 procenta, a zemní plyn s 2 817 petajouly, tedy 31,9 procenta. Obnovitelné zdroje a biopaliva dosahují 999 petajoulů, což představuje 11,3 procenta celkové spotřeby a zároveň vyšší podíl než ropa a ropné produkty, které tvoří 10,4 procenta. Zbytek spotřeby připadá na pevná fosilní paliva, teplo a odpad.

Ve srovnání s rokem 2014 došlo v průmyslu k poklesu spotřeby pevných fosilních paliv o 34,8 procenta a k poklesu využití tepla o 23,7 procenta. Naopak spotřeba energie z obnovitelných zdrojů a biopaliv vzrostla o 24,3 procenta. Data tak ukazují posun ve struktuře energetického mixu směrem k nižšímu zastoupení pevných fosilních paliv a rostoucímu podílu obnovitelných zdrojů.

Potravinářský průmysl v Evropské unii, který zahrnuje výrobu potravin, nápojů a tabákových výrobků, spotřeboval v roce 2024 celkem 1 134 petajoulů energie, což odpovídá 12,8 procenta celkové průmyslové spotřeby energie. Ve srovnání s rokem 2014 se jeho spotřeba zvýšila o 4,7 procenta.

Struktura spotřeby v tomto odvětví ukazuje dominantní postavení zemního plynu s 46,3 procenta a elektřiny s 35,3 procenta. Obnovitelné zdroje a biopaliva v tomto sektoru zaznamenaly mezi lety 2014 a 2024 nárůst o 68,4 procenta. Současně došlo k růstu spotřeby elektřiny o 8,1 procenta a zemního plynu o 5 procent, zatímco využití pevných fosilních paliv pokleslo o více než třetinu.

Ústecký kraj otevírá veřejnosti solární data

CENIA ve spolupráci s Ústeckým krajem zpřístupnila veřejnosti data vzniklá na základě leteckého laserového skenování a analýzy solárního potenciálu území. Zveřejněné datové soubory obsahují digitální modely terénu, digitální modely povrchu a specializované vrstvy zaměřené na potenciál využití sluneční energie v území.

Letecké laserové skenování umožňuje tvorbu detailních trojrozměrných modelů krajiny pomocí laserových impulsů vysílaných z letadla. Tato data jsou využívána například při mapování krajinných struktur, správě lesních porostů, hodnocení povodňových rizik, plánování dopravní infrastruktury nebo sledování změn v krajině.

Součástí dat je také model solárního potenciálu, který umožňuje vyhodnocovat vhodnost jednotlivých střech pro instalaci fotovoltaických systémů na základě jejich orientace, sklonu a míry zastínění. Data slouží jako podklad pro plánování investic do obnovitelných zdrojů energie na úrovni domácností, firem i veřejné správy.

Chemická legislativa EU se posouvá od evidence k aktivnímu řízení rizik

Evropská agentura pro chemické látky zveřejnila čtvrtou zprávu o fungování nařízení REACH a CLP, která hodnotí vývoj v období let 2021 až 2025. Zpráva popisuje vývoj evropské chemické regulace směrem k systematičtějšímu hodnocení chemických látek z hlediska jejich rizik.

Podle zprávy jsou data o chemických látkách stále více využívána pro regulační rozhodování, identifikaci nebezpečných látek a přípravu omezení nebo autorizací. Evropská unie tato data využívá jako základ pro hodnocení chemických látek v rámci jednotného regulačního rámce.

Zpráva uvádí zvyšování kvality registračních dokumentací i efektivity kontrolních mechanismů. Důležitou roli hraje propojení různých legislativních nástrojů, které umožňuje rychlejší identifikaci látek vzbuzujících mimořádné obavy. Data jsou zároveň využívána také pro hodnocení skupin chemických látek namísto jednotlivých látek, což mění způsob jejich regulačního posuzování.

Dokument ke stažení:

Technical Report on Innovative Techniques (TRIT)

Report on the operation of REACH and CLP 2026 [EN][PDF]

Když se řekne odpočinek, většina lidí si představí dovolenou, několik dní volna nebo útěk od každodenních povinností. Jenže skutečný odpočinek není jen otázkou času. Záleží také na tom, kde ho trávíme. Moderní výzkum totiž ukazuje, že některá prostředí dokážou naši psychiku obnovovat výrazně lépe než jiná. A rozdíly jsou mnohem větší, než bychom si možná mysleli.

Dvě rozsáhlé vědecké studie z posledních let přinášejí fascinující pohled na to, proč se po procházce lesem nebo podél mořského pobřeží často cítíme lépe než po odpoledni stráveném v rušném centru města. Jejich závěry jsou mimořádně aktuální v době, kdy se města potýkají s rostoucími teplotami, přibývajícím stresem a stále větší psychickou zátěží svých obyvatel.

Lidský mozek je výsledkem milionů let evoluce odehrávající se převážně v přírodním prostředí. Teprve během několika posledních generací se většina populace přesunula do měst, kde každodenně čelí intenzivnímu hluku, dopravě, reklamním sdělením, digitálním technologiím a nepřetržitému proudu informací. Z pohledu psychologie jde o prostředí, které od člověka neustále vyžaduje soustředění a zpracovávání podnětů. Mozek je prakticky permanentně v pohotovosti.

Právě proto se v posledních desetiletích vědci stále intenzivněji zabývají otázkou, zda existují prostředí, která dokážou tuto psychickou zátěž zmírnit. A odpověď zní jednoznačně ano. Příroda není pouze estetickým doplňkem krajiny. Funguje jako přirozený nástroj psychické regenerace.

Jedna z analyzovaných studií se zaměřila na pobřežní oblasti a jejich schopnost podporovat duševní obnovu. Výzkumníci porovnávali různá místa od přírodních pláží a dun až po silně urbanizované přístavy a pobřežní promenády. Výsledky ukázaly, že lidé vnímají přírodní pobřežní lokality jako výrazně více obnovující než místa, kde dominují budovy, asfalt, infrastruktura nebo komerční zástavba.

Na první pohled to může působit samozřejmě. Přesto je zajímavé, jak výrazné rozdíly byly zaznamenány. Nestačilo totiž být pouze u moře. Záleželo na tom, jak mořské pobřeží vypadalo. Pláže s otevřeným výhledem na horizont, přírodními dunami, vegetací a minimem lidských zásahů vykazovaly podstatně vyšší regenerační potenciál než místa s restauracemi, stánky, parkovišti nebo hustou zástavbou.

Zdá se, že lidská psychika mimořádně pozitivně reaguje na kombinaci několika faktorů. Důležitá je přítomnost vody, otevřeného prostoru, přírodních struktur a pocitu volnosti. Právě horizont, který se před člověkem otevírá bez překážek, může vytvářet pocit úlevy od každodenních omezení. Voda navíc přináší rytmické zvuky a vizuální podněty, které mozek zpracovává bez námahy a které pomáhají snižovat psychické napětí.

Druhá studie přinesla ještě širší pohled. Zahrnovala více než šestnáct tisíc respondentů z osmnácti zemí světa a zkoumala souvislosti mezi kontaktem s přírodou a psychickým zdravím. Výsledky ukázaly, že nejde pouze o to, zda člověk žije v blízkosti zeleně. Mnohem důležitější je, jak často ji skutečně navštěvuje.

To je velmi podstatné zjištění. Mnoho měst dnes investuje do výsadby stromů a budování parků. Samotná existence zelených ploch však automaticky nezaručuje lepší duševní zdraví obyvatel. Rozhodující je aktivní kontakt s přírodou. Jinými slovy, park za oknem není zdaleka tak přínosný jako park, kterým pravidelně procházíme.

Pravidelné návštěvy přírodních lokalit byly spojeny s vyšší životní spokojeností, lepší psychickou pohodou a nižší mírou psychické tísně. Výzkumníci zároveň zjistili, že významnou roli hraje i takzvané propojení s přírodou. Lidé, kteří vnímají přírodu jako důležitou součást svého života a cítí k ní emocionální vztah, vykazovali lepší výsledky v oblasti duševního zdraví.

Nejde tedy pouze o fyzickou přítomnost v přírodním prostředí. Důležitý je také způsob, jakým ho prožíváme. Člověk, který během procházky věnuje pozornost okolní krajině, zvukům, vůním a detailům přírody, pravděpodobně získává více psychických benefitů než ten, kdo stejnou trasu absolvuje ve spěchu a s očima upřenýma do mobilního telefonu.

Tyto poznatky získávají nový význam v souvislosti s klimatickou změnou. Města po celém světě se stále častěji potýkají s fenoménem městských tepelných ostrovů. Beton, asfalt a budovy během dne akumulují teplo a následně ho vyzařují ještě dlouho po západu slunce. Rozdíly mezi teplotou v centru města a v okolní krajině mohou dosahovat několika stupňů Celsia.

Vyšší teploty přitom nepředstavují pouze fyzickou zátěž. Rostoucí počet studií ukazuje, že horko ovlivňuje také naši psychiku. Zvyšuje podrážděnost, zhoršuje soustředění, přispívá k únavě a může prohlubovat stres. V období veder roste výskyt psychických obtíží i subjektivně vnímaná nepohoda.

Právě zde se ukazuje mimořádný význam kvalitních přírodních ploch ve městech. Stromy poskytují stín, vegetace ochlazuje okolí prostřednictvím evapotranspirace a vodní prvky pomáhají zmírňovat přehřívání prostředí. Současně vytvářejí prostor, kde si lidé mohou psychicky odpočinout od nároků moderního života.

Budoucnost měst proto nebude záviset pouze na dopravě, energetice nebo bydlení. Stále důležitější bude také schopnost vytvářet místa, která podporují psychickou regeneraci obyvatel. Parky, zelené koridory, přírodní nábřeží, městské lesy nebo revitalizované vodní plochy přestávají být luxusem. Stávají se součástí veřejného zdraví.

Zajímavé je, že z hlediska regenerace nemusí být rozhodující velikost přírodního prostoru. Často mnohem více záleží na jeho kvalitě. Menší park s dostatkem stromů, stínu a klidných zákoutí může přinášet větší psychický užitek než rozsáhlá plocha zeleně obklopená rušnou dopravou. Lidský mozek totiž nevnímá pouze množství přírody, ale také její charakter.

Při pohledu na výsledky obou studií se postupně skládá poměrně jasný obraz. Největší regenerační potenciál mají prostředí, kde se kombinuje příroda, voda, otevřené výhledy a relativní klid. Právě proto bývají tak oblíbené pobřežní oblasti, jezera, říční nábřeží, lesní cesty nebo přírodní louky. Tato místa dokážou nabídnout něco, co je v běžném městském prostředí stále vzácnější. Pocit prostoru, přirozenosti a mentálního uvolnění.

S blížícím se létem navíc přichází ideální příležitost využít těchto poznatků v praxi. Pokud si chceme skutečně odpočinout, nemusíme nutně plánovat exotickou dovolenou na druhém konci světa. Výzkumy naznačují, že mnohem důležitější než vzdálenost destinace je kvalita prostředí, ve kterém trávíme čas.

Největší přínos může mít pravidelný pobyt v přírodě, ideálně v blízkosti vody nebo v místech s dostatkem vegetace a otevřenými výhledy. Vyplatí se zpomalit, odložit telefon, věnovat pozornost okolí a dopřát mozku chvíli bez neustálých podnětů. Někdy může mít hodinová procházka podél řeky nebo odpoledne strávené ve stínu stromů větší regenerační účinek než celý den v přeplněném zábavním centru.

Možná právě v tom spočívá největší poselství současné vědy. Skutečný odpočinek často nehledáme na správném místě. Rozhodující není ani luxus ani vzdálenost od civilizace. Nejsilnější obnovující účinky totiž nepřináší další dávka zábavy, nakupování nebo digitální stimulace. Přináší je prostředí, ve kterém může naše mysl na chvíli přestat bojovat o pozornost. A právě příroda zůstává jedním z nejúčinnějších a zároveň nejdostupnějších způsobů, jak toho dosáhnout. Rozhodující je tedy míra přirozenosti prostředí a naše schopnost být v něm skutečně přítomni.

Podrobné informace:

Blue space exposure, health and well-being: Does freshwater type matter?

Ještě před několika lety šlo o vizi aktivistů a vědců. Dnes se z ní stává oficiální strategie Evropské unie. Nová zpráva Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) ukazuje, že postupy nahrazující pokusy na zvířatech se v systému REACH používají častěji než samotné testy na zvířatech. Současně Evropská komise rozjíždí plán, který má v budoucnu vést k úplnému nahrazení zvířecích experimentů při hodnocení bezpečnosti chemických látek. Cesta k tomuto cíli však nebude jednoduchá ani rychlá.

Evropská unie se přibližuje jednomu z nejambicióznějších cílů moderní regulatorní vědy, vytvořit systém hodnocení bezpečnosti chemických látek, který nebude závislý na testování na zvířatech. Potvrzuje to šestá zpráva Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) o využívání alternativních metod podle článku 117 odst. 3 nařízení REACH i aktuální iniciativa Evropské komise zaměřená na zavádění evropského plánu pro postupné ukončení testování na zvířatech.

Zpráva ECHA přináší dosud nejkomplexnější pohled na to, jak firmy plní požadavky na získávání údajů o nebezpečných vlastnostech chemických látek. Analýza téměř 13 tisíc registrovaných látek ukazuje, že alternativní přístupy jsou dnes využívány častěji než klasické experimentální studie. Nejrozšířenější metodou je takzvaný read-across, tedy využití údajů o podobných látkách pro předpověď vlastností jiné chemikálie. Významnou roli hrají také výpočetní modely QSAR, přístupy založené na váze důkazů a odůvodněná vynechání některých zkoušek. Experimentální studie představují přibližně 32 procent případů, zatímco různé adaptační přístupy více než 36 procent.

Podle ECHA jde o důkaz, že princip zakotvený přímo v nařízení REACH, podle něhož mají být testy na obratlovcích využívány pouze jako krajní možnost, se v praxi skutečně prosazuje. Agentura zároveň upozorňuje, že část předkládaných alternativních řešení stále nesplňuje požadovanou vědeckou a regulatorní kvalitu, což následně vede k požadavkům na doplnění údajů nebo provedení dalších studií.

Významným zjištěním je také rychlý nástup moderních laboratorních metod, které nahrazují testování na zvířatech, zejména při hodnocení podráždění kůže, poškození očí nebo takzvané kožní senzibilizace, tedy schopnosti látky vyvolat alergickou reakci po opakovaném kontaktu s pokožkou. Stále větší roli přitom hrají metody in vitro využívající buněčné kultury, tkáně nebo jiné laboratorní modely mimo živý organismus. U nově získávaných dat již tyto postupy jednoznačně převažují.

Zatímco ještě před několika lety byly pokusy na zvířatech v těchto oblastech běžnou součástí bezpečnostního hodnocení, v letech 2022 až 2025 tvořily alternativní laboratorní metody téměř 90 procent všech nových studií zaměřených na podráždění kůže a očí. U kožní senzibilizace jejich podíl přesáhl 70 procent. Potvrzuje se tak, že tam, kde jsou spolehlivé a regulatorně uznávané alternativy k dispozici, dochází k rychlému ústupu od využívání laboratorních zvířat.

Zpráva zároveň ukazuje, že evropský systém stále ve značné míře využívá historická data. Přibližně polovina všech experimentálních studií dostupných v databázi REACH vznikla ještě před vstupem nařízení v platnost v roce 2009. Právě sdílení těchto údajů mezi registranty patří k hlavním nástrojům, jak zabránit zbytečnému opakování testů na zvířatech.

Publikace ECHA přichází v době, kdy Evropská komise posouvá debatu o alternativách k testování na zvířatech na novou úroveň. V návaznosti na evropskou občanskou iniciativu Save Cruelty-Free Cosmetics připravila plán, jehož dlouhodobým cílem je úplné nahrazení testování na zvířatech při hodnocení chemické bezpečnosti. Dokument se týká patnácti legislativních oblastí od průmyslových chemikálií přes pesticidy a biocidy až po léčiva nebo potravinářské přísady.

Na začátku června 2026 Evropská komise společně s Evropským partnerstvím pro alternativní přístupy k testování na zvířatech uspořádala v Bruselu konferenci věnovanou zavádění tohoto plánu do praxe. Diskuse se soustředily na využití umělé inteligence v regulatorní vědě, vytváření takzvaných bezpečných prostorů pro sdílení dat mezi regulátory a průmyslem i na další rozvoj metod hodnocení bezpečnosti chemických látek bez použití zvířat.

Klíčovou roli v celém procesu má sehrát ECHA. Agentura již investuje miliony eur do vývoje nových přístupů, podílí se na tvorbě mezinárodních metodických standardů OECD a rozvíjí nástroje využívající umělou inteligenci, toxikokinetické modelování nebo moderní omické technologie. Součástí strategie je také budování nové evropské datové infrastruktury, která má zpřístupnit rozsáhlé soubory údajů pro vývoj a ověřování nových metod.

Přes veškerý pokrok však samotná ECHA upozorňuje, že úplné nahrazení pokusů na zvířatech zůstává mimořádně náročným úkolem. Zatímco u některých jednodušších oblastí již existují plnohodnotné alternativy, u složitějších typů hodnocení, například reprodukční toxicity, dlouhodobých účinků nebo komplexních environmentálních rizik, stále chybějí metody schopné zajistit stejně vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a životního prostředí. Právě proto evropský plán počítá s postupným přechodem založeným na důsledném vědeckém ověřování nových přístupů, nikoli s okamžitým zákazem všech zvířecích studií.

Směr vývoje je však zřejmý. To, co bylo ještě před několika lety považováno za vzdálenou vizi, se dnes stává konkrétní součástí evropské chemické politiky. Aktuální zpráva ECHA naznačuje, že tato proměna už není otázkou budoucnosti, ale probíhá přímo před očima regulatorních úřadů, průmyslu i veřejnosti.

Dokument ke stažení:

ECHA's report on use of alternatives to animal testing for REACH

Ještě před několika lety představovaly ropa a lithium dva odlišné světy. Jeden byl symbolem spalovacích motorů a fosilní energetiky, druhý se stal klíčovou surovinou pro elektromobily a akumulaci energie. V Texasu se však tyto světy začínají nečekaně propojovat. Vedle ropy a zemního plynu se zde z hlubinných solanek získává také lithium, tedy kov, bez kterého si dnešní bateriový průmysl jen těžko představit. Technologie známá jako přímá extrakce lithia naznačuje, že infrastruktura vybudovaná pro fosilní průmysl může najít nové využití i v době energetické transformace.

Na první pohled působí spojení ropného průmyslu a výroby baterií jako paradox. Pod povrchem texaských ropných polí se však kromě uhlovodíků nacházejí také rozsáhlé zásoby velmi slaných podzemních vod, označovaných jako solanky. Ty vznikaly během milionů let geologického vývoje a obsahují řadu rozpuštěných minerálů. V některých oblastech jsou mezi nimi i významné koncentrace lithia, které lze za určitých podmínek ekonomicky získávat.

Právě tyto solanky stojí v centru pozornosti nové generace těžebních technologií. Tradiční produkce lithia je obvykle spojena buď s těžbou tvrdých hornin, nebo s odpařováním solných roztoků v rozsáhlých nádržích, které zabírají velké plochy a vyžadují specifické klimatické podmínky. Přímá extrakce lithia, označovaná zkratkou DLE z anglického Direct Lithium Extraction, využívá jiný přístup. Místo dlouhodobého odpařování pracuje přímo s kapalnou solankou, z níž se lithium odděluje pomocí specializovaných chemických a fyzikálních procesů.

V některých případech se využívá takzvaná doprovodná voda vznikající při těžbě ropy a zemního plynu, jindy jsou čerpány hlubinné solanky ze samostatných vrtů. Výhodou je, že část infrastruktury už v daných lokalitách existuje. Ropné společnosti disponují zkušenostmi s vrtáním, čerpáním hlubinných kapalin i jejich následným zpracováním. To může snížit některé investiční náklady a urychlit rozvoj nových projektů. Neznamená to však, že lze beze změn využít veškerá stávající zařízení. Mnohé projekty vyžadují úpravy vrtů, nové technologické celky nebo systémy pro návrat upravené solanky zpět do podzemních struktur.

Samotný proces extrakce představuje pozoruhodnou ukázku moderní separační chemie. Lithium se v solance nachází společně s velkým množstvím dalších rozpuštěných látek, například se sodíkem, vápníkem, draslíkem nebo hořčíkem. Úkolem technologie je vybrat z tohoto chemicky složitého prostředí právě ionty lithia a ostatní složky ponechat stranou. K tomu slouží speciální sorbenty, iontoměničové materiály nebo elektrochemické systémy využívající membrány a elektrické napětí. Společným cílem všech těchto metod je vytvořit koncentrovaný roztok lithia, který lze následně zpracovat na hydroxid nebo uhličitan lithný používaný při výrobě bateriových článků.

Právě schopnost selektivně zachytit lithium rozhoduje o úspěchu celé technologie. Solanky z ropných polí bývají chemicky velmi složité a často obsahují látky, které mohou snižovat účinnost procesu nebo postupně zanášet použité materiály. Sorbenty a membrány proto vyžadují pravidelnou regeneraci a celý systém musí být pečlivě řízen. Vedle technické náročnosti hraje důležitou roli také ekonomika provozu. O výsledné konkurenceschopnosti nerozhoduje pouze množství získaného lithia, ale také spotřeba energie, životnost použitých materiálů, náklady na chemikálie a dlouhodobá spolehlivost zařízení.

Právě ekonomická stránka představuje jednu z největších otázek budoucnosti přímé extrakce lithia. Přestože technologie budí značný zájem investorů i vlád, většina projektů se stále nachází ve fázi rozšiřování výroby nebo komercializace. Teprve následující roky ukážou, zda dokáže dlouhodobě konkurovat zavedeným zdrojům lithia z australských dolů nebo z rozsáhlých solných pánví v Jižní Americe.

Texas se tak stává svým zajímavou laboratoří proměny současné energetiky. Místo jednoduchého příběhu o nahrazování ropy obnovitelnými zdroji zde vzniká složitější realita, v níž se staré a nové technologie vzájemně doplňují. Infrastruktura vybudovaná pro fosilní průmysl nemusí tak nutně ztratit význam. V některých případech se může stát součástí nového dodavatelského řetězce surovin, které budou zásadní pro elektrifikaci dopravy a rozvoj energetických úložišť.

Přímá extrakce lithia proto není pouze dalším technickým vylepšením těžebního průmyslu. Představuje také pokus využít existující průmyslové zázemí novým způsobem a reagovat na rostoucí poptávku po kritických surovinách. Pokud se podaří překonat technologické i ekonomické překážky, mohou se některá dnešní ropná pole v budoucnu stát významnými zdroji lithia pro výrobu baterií. Energetická transformace by pak nebyla jen příběhem nahrazování jedněch zdrojů druhými, ale také příběhem nečekaných spojení mezi světem fosilních paliv a technologiemi budoucnosti.

Lidstvo má jen málo environmentálních příběhů se šťastným koncem. Zacelování ozonové díry bývá označováno za jeden z největších úspěchů moderní vědy a mezinárodní spolupráce. Jenže ani tento triumf není bez stínu. Nová epizoda Laboratoře ČRo Plus otevírá fascinující a zároveň znepokojivé téma náhrad za původní freony, které sice pomohly ochránit atmosféru před dalším poškozováním, ale zároveň po sobě zanechávají chemické stopy s mimořádně dlouhou životností.

Pozornost vědců se soustředí na kyselinu trifluoroctovou známou pod zkratkou TFA, látku vznikající rozkladem moderních chladiv, ale také některých pesticidů či léčiv. Přestože není tak toxická jako některé dříve používané sloučeniny, její mimořádná stabilita a schopnost šířit se vodním prostředím z ní činí globální problém. Vědci ji nacházejí v řekách, podzemních vodách, půdě, arktickém ledu i pitné vodě. Koncentrace této látky v některých evropských zemích během posledních let výrazně vzrostly a její přítomnost byla zaznamenána také v lidském těle.

Laboratoř přináší pohled do světa environmentální chemie, kde jednoduchá řešení prakticky neexistují. Posluchači se dozvědí, proč jsou vazby mezi uhlíkem a fluorem tak mimořádně odolné, jak vznikají takzvané věčné chemikálie a proč se některé technologické inovace mohou po letech proměnit v nový ekologický problém. Odborníci zároveň vysvětlují, že právě freony se významně podílely na globálním oteplování a podle odhadů přispěly přibližně desetinou k celkovému nárůstu jeho intenzity. Současně však připomínají, že zákaz nejškodlivějších látek skutečně funguje a ozonová vrstva se postupně obnovuje.

Pohledy odborníků na životní prostředí Tomáše Cajthamla, chemika Petra Cíglera a studentky chemie Kateřiny Weberové ukazují, jak složité je hledání rovnováhy mezi technologickým pokrokem a ochranou planety. Posluchače čeká strhující cesta od ledniček a klimatizací až po chemické procesy odehrávající se v atmosféře, vodě i lidském těle. Je to příběh o tom, že každé vyřešené dilema může otevřít další otázky a že skutečné porozumění světu začíná tam, kde končí jednoduché odpovědi. Záznam pořadu si můžete poslechnout ZDE.

Stát rozdělil téměř dvě miliardy korun na opatření, která měla pomoci českým městům a obcím lépe hospodařit se srážkovou vodou a připravit se na dopady klimatické změny. Nejvyšší kontrolní úřad však zjistil, že kvůli roztříštěnému systému hodnocení nelze spolehlivě určit, zda veřejné peníze skutečně přinesly očekávaný efekt. Kontrola zároveň odhalila nedostatky v koncepčním řízení, nízký zájem domácností o podporu zelených střech a zachytávání dešťové vody i pochybení při zadávání veřejných zakázek.

Víceleté sucho z let 2015 až 2018 upozornilo na rostoucí problém hospodaření se srážkovými vodami v českých městech a obcích. Právě urbanizovaná území s vysokým podílem nepropustných povrchů odvádějí dešťovou vodu rychle pryč z krajiny, čímž se zhoršuje schopnost území zadržovat vodu a odolávat extrémům počasí. Ministerstvo životního prostředí proto v letech 2021 až 2025 podpořilo prostřednictvím Národního plánu obnovy a Operačního programu Životní prostředí projekty zaměřené na vsakování, retenci a akumulaci srážkové vody, výměnu nepropustných povrchů či budování zelených střech. Celková podpora dosáhla 1,84 miliardy korun, z toho 1,59 miliardy korun získalo 182 obcí na realizaci 293 projektů.

Nejvyšší kontrolní úřad však dospěl k závěru, že skutečný přínos těchto investic nelze spolehlivě vyhodnotit. Ministerstvo totiž v jednotlivých dotačních programech používalo odlišné soustavy ukazatelů, které mezi sebou nejsou srovnatelné. Jeden program sledoval objem zadržené vody, jiný objem retardované vody a další pracoval s odlišnými datovými položkami. Výsledky jednotlivých programů proto nelze porovnat ani vyhodnotit jako celek. Stát tak není schopen jednoznačně doložit, do jaké míry dotace skutečně přispěly ke zlepšení hospodaření se srážkovými vodami.

Kontrola zároveň upozornila na nedostatečné strategické řízení celé oblasti. Ministerstvo životního prostředí mělo už na základě vládního usnesení z roku 2017 připravit koncepci hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaných územích. Namísto toho vznikla v roce 2019 pouze studie, která sice popsala hlavní problémy a navrhla řadu opatření, ale nestanovila konkrétní cíle, termíny, odpovědnosti ani způsob vyhodnocování jejich plnění. Dokument navíc není pro žádného z aktérů závazný. Podle NKÚ tak dodnes chybí strategický rámec, který by jednotlivá opatření sjednotil a umožnil vyhodnocovat jejich skutečné dopady.

• Aktuální zdroj financování programu NZÚ umožňuje podporu adaptačních a mitigačních opatření pouze v kombinaci s jinými opatřeními.

• Celkem 17 % českých domácností žijících v rodinných domech využívá zachytávání srážkových vod do podzemních nádrží.

• Obce neměly zájem o podporu tvorby adaptačních koncepčních dokumentů z OPŽP21+.

• MŽP nevyhodnocovalo každoročně indikátory, které si stanovilo pro sledování pokroku v oblasti hospodaření se srážkovými vodami v koncepci ochrany před následky sucha pro období 2023–2027.

• Dosud nedošlo k odstranění výjimek ze zpoplatnění odvádění srážkových vod do jednotné kanalizace pro veřejnou potřebu.

zdroj: NKÚ

Slabé koncepční řízení se promítlo i do samotných projektů. Kontroloři prověřili devět projektů financovaných z dotačních programů a zjistili, že pouze jedna z kontrolovaných obcí postupovala na základě širší koncepce hospodaření se srážkovými vodami. Ostatní projekty vznikaly izolovaně bez předchozí analýzy potřeb celého území. Přestože jednotlivá opatření mohla být technicky správně navržena, jejich celkový přínos pro adaptaci obcí na změnu klimatu je podle NKÚ omezený.

Významná část kontroly se zaměřila také na program Nová zelená úsporám. Přestože jedním z jeho cílů je podpora adaptačních opatření, zájem domácností o zachytávání dešťové vody nebo budování zelených střech zůstal velmi nízký. Z celkové podpory ve výši 15,7 miliardy korun směřovalo na tato opatření pouze 167,7 milionu korun, tedy přibližně jedno procento všech vyplacených dotací. Domácnosti jednoznačně upřednostňovaly podporu na tepelná čerpadla, fotovoltaiku nebo další energeticky úsporná opatření.

Nízký zájem se projevil také v rozvoji zelených střech. V období let 2021 až 2024 vzniklo v České republice přibližně 1,6 milionu metrů čtverečních zelených střech, avšak pouze osm procent této plochy bylo podpořeno z programu Nová zelená úsporám. Ve srovnání se zahraničím přitom Česko výrazně zaostává. Zatímco v Německu dosáhl roční přírůstek zelených střech v roce 2023 více než 10 milionů metrů čtverečních, v České republice to bylo necelého půl milionu metrů čtverečních. Za Německem zaostáváme i v přepočtu na obyvatele, podobně jako za Rakouskem.

Kontrola odhalila také problémy při zadávání veřejných zakázek. U pěti z devíti prověřovaných projektů zjistil NKÚ porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Zadavatelé podle kontrolorů neoprávněně zvýhodňovali konkrétní výrobky používané ve stavebnictví, když v zadávací dokumentaci uváděli přímé či nepřímé odkazy na konkrétní produkty bez dostatečného odůvodnění. Tím mohli předem zúžit okruh potenciálních dodavatelů a omezit hospodářskou soutěž, která je základním předpokladem efektivního využívání veřejných prostředků.

NKÚ ve čtyřech případech konstatoval, že použití odkazů na konkrétní výrobky bylo v rozporu se zásadami stanovenými zákonem. Přestože byly kontrolované projekty po věcné stránce realizovány a přinesly zamýšlené výsledky, způsob výběru dodavatelů podle kontrolorů vyvolává pochybnosti o transparentnosti soutěže a o tom, zda bylo možné dosáhnout výhodnějších podmínek. U části projektů navíc NKÚ uvedl, že zjištěná pochybení nasvědčují možnému porušení rozpočtové kázně, což může vést k dalšímu správnímu řízení a případným finančním dopadům pro příjemce dotací.

Výsledky kontroly tak ukazují, že problém českého hospodaření se srážkovými vodami nespočívá pouze v nedostatku peněz. Stát dokázal na adaptační opatření uvolnit miliardové částky, dosud však nevytvořil systém, který by umožnil jednotně měřit jejich přínosy, vyhodnocovat efektivitu podpory a strategicky řídit rozvoj této oblasti. Bez jasných cílů, společných ukazatelů a dlouhodobé koncepce proto zůstává nezodpovězená základní otázka, zda investované miliardy skutečně pomohly českým městům a obcím lépe hospodařit s dešťovou vodou.

Miliony litrů kontaminované vody, tisíce tun zamořené půdy a rostoucí obavy o zdraví celých komunit. Australská vláda zahájila největší právní bitvu ve své historii a po americkém koncernu 3M požaduje více než dvě miliardy australských dolarů, v přepočtu téměř 30 miliard korun, za škody způsobené takzvanými věčnými chemikáliemi. Případ může zásadně ovlivnit budoucnost globálního chemického průmyslu a otevřít další vlnu sporů po celém světě.

Austrálie se rozhodla tvrdě zasáhnout proti jednomu z největších výrobců chemických látek na světě. Federální vláda podala žalobu na společnost 3M a její australskou pobočku kvůli rozsáhlé kontaminaci způsobené látkami známými pod zkratkou PFAS. Tyto chemické sloučeniny se po desetiletí používaly především v hasicích pěnách určených k likvidaci požárů hořlavých kapalin. Dnes jsou však označovány za jednu z největších ekologických hrozeb současnosti, protože se v přírodě prakticky nerozkládají a mohou přetrvávat desítky až stovky let.

Australské úřady tvrdí, že společnost věděla o možných rizicích mnohem dříve, než je veřejně přiznala. Podle žaloby měla firma zatajovat výsledky vlastních testů, které upozorňovaly na závažné dopady těchto látek na životní prostředí. Vláda zároveň obviňuje výrobce z poskytování zavádějících informací o bezpečnosti produktů obsahujících PFAS. Právě tato údajná kombinace utajování a podcenění rizik se stala základem rekordního soudního nároku.

Kontaminace se týká nejméně osmadvaceti vojenských základen napříč Austrálií, kde byly hasicí pěny používány při výcviku i při zásazích. Chemikálie se postupně dostaly do půdy, podzemních vod i okolních ekosystémů. Náklady na odstraňování následků už přesáhly 1,3 miliardy australských dolarů. Součástí sanací bylo odstranění přibližně 200 tisíc tun znečištěné zeminy a čištění miliard litrů vody. Stát zároveň financoval náhradní zdroje pitné vody a další ochranná opatření pro zasažené komunity.

PFAS jsou často označovány jako věčné chemikálie právě proto, že se v životním prostředí téměř nerozpadají. Vědci je spojují s řadou zdravotních problémů včetně poškození jater, hormonálních poruch, oslabení imunitního systému nebo zvýšeného rizika některých druhů rakoviny. Kvůli své mimořádné odolnosti se tyto látky hromadí nejen v přírodě, ale také v lidském organismu. Jejich stopy byly nalezeny v krvi obyvatel mnoha zemí světa.

Samotná společnost 3M obvinění odmítá a oznámila, že se bude před soudem bránit. Firma zdůrazňuje, že výrobu některých PFAS látek ukončila již před lety a že příslušné produkty přestala v Austrálii prodávat zhruba před dvěma desetiletími. Poukazuje také na skutečnost, že australské ministerstvo obrany používalo hasicí pěny ještě dlouho poté, co jejich prodej skončil.

Spor však zdaleka nepředstavuje pouze australský problém. Společnost 3M již v roce 2023 souhlasila ve Spojených státech s vyrovnáním přesahujícím deset miliard dolarů v souvislosti s kontaminací vodních zdrojů způsobenou PFAS. Australská žaloba proto přichází ve chvíli, kdy se po celém světě zpřísňuje regulace těchto látek a státy stále častěji hledají způsoby, jak přenést náklady za ekologické škody zpět na jejich výrobce.

Výrazně aktivnější začíná být také Evropská unie. Právě PFAS se staly jedním z hlavních témat evropské chemické legislativy a v rámci systému REACH vznikl návrh na jedno z nejrozsáhlejších omezení chemických látek v historii evropského trhu. Návrh podporovaný Německem, Nizozemskem, Dánskem, Švédskem a Norskem počítá s postupným omezením výroby, používání i uvádění tisíců PFAS sloučenin na trh, a to kvůli jejich dlouhodobým dopadům na životní prostředí i lidské zdraví.

Další zásadní změnu přináší nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech známé jako PPWR. Od 12. srpna 2026 nebude možné uvádět na trh potravinářské obaly obsahující PFAS nad stanovené limity. Opatření se dotkne například mastnotěodolných papírových obalů, fastfoodových krabiček, obalů na pečivo nebo některých jednorázových gastro obalů, kde se tyto látky dlouhodobě používaly kvůli odolnosti vůči vodě, tuku a vysokým teplotám. Evropská regulace navíc nepočítá s přechodným obdobím pro doprodej zásob, což vytváří výrazný tlak na výrobce i dodavatelské řetězce. Nicméně společnosti upozorňují, že doposud nebyla stanovena metodika měření PFAS látek v obalech určených pro kontakt s potravinami.

Význam aktuálního případu proto výrazně přesahuje hranice Austrálie. Pokud vláda uspěje, může vzniknout precedent, který povzbudí další státy, regiony i místní samosprávy k podobným žalobám. V době, kdy se stále více ukazuje skutečný rozsah ekologických a zdravotních dopadů věčných chemikálií a zároveň přibývá regulatorních omezení od Spojených států přes Austrálii až po Evropskou unii, se soudní síň stává místem, kde se rozhoduje nejen o miliardových náhradách škod, ale také o odpovědnosti průmyslu za následky desetiletí používání látek, jejichž stopa zůstává v krajině i lidských tělech mnohem déle, než si kdokoliv dokázal představit.