Zápasíte s plněním stále přísnějších třídicích cílů a máte pocit, že už jste vyčerpali všechny technické možnosti? Ministerstvo životního prostředí přichází s metodikou, která obrací pozornost od infrastruktury k tomu nejdůležitějšímu článku systému, k chování obyvatel. Ukazuje, že cesta ke splnění zákonných limitů nevede jen přes další kontejnery nebo svozové optimalizace, ale především přes promyšlenou, systematickou a dlouhodobou komunikaci.

České obce dnes čelí jasně definovanému legislativnímu tlaku, který vychází ze zákona o odpadech a stanovuje ambiciózní cíle v oblasti třídění komunálního odpadu. Již v krátkodobém horizontu je nutné dosahovat podílu odděleně soustřeďovaných složek na úrovni šedesáti procent, přičemž tento podíl se bude v následujících letech dále zvyšovat. Problémem přitom není nedostatečná infrastruktura, protože Česká republika disponuje jednou z nejhustších sítí sběrných míst v Evropě. Klíčová bariéra spočívá jinde, v ochotě a schopnosti obyvatel systém správně využívat.

Metodika Ministerstva životního prostředí proto pracuje s premisou, že další zvyšování míry třídění nelze dosáhnout pouze technickými opatřeními, ale především změnou každodenního chování. To je ovlivňováno kombinací socioekonomických, psychologických a systémových faktorů, přičemž právě poslední dvě oblasti může obec aktivně formovat. Největší potenciál se skrývá v cílené komunikaci, která dokáže ovlivnit rutinní rozhodování domácností, tedy to, co lidé skutečně dělají při každodenním nakládání s odpady.

Zásadním principem, na němž metodika staví, je dlouhodobost a systematičnost. Jednorázová informační kampaň nemůže přinést zásadní změnu, protože adaptace obyvatel na nové postupy může trvat i několik let. Komunikace musí být kontinuální, opakovaná a postupně gradovaná. Stejně důležité je její zacílení, protože univerzální sdělení neosloví všechny skupiny obyvatel stejně účinně. Jinak je třeba komunikovat s rodinami s dětmi, jinak se seniory a jinak s podnikateli.

Velký důraz je kladen na srozumitelnost a praktičnost sdělení. Obyvatelé nepotřebují abstraktní environmentální apel, ale konkrétní návody, co kam patří, proč je to důležité a jaký to má dopad. Efektivní komunikace proto kombinuje jednoduchý jazyk, názorné příklady a vizuální prvky. Klíčové je také vysvětlovat širší souvislosti, například kam odpad putuje, jak se dále zpracovává a jaké jsou ekonomické i environmentální důsledky nesprávného třídění.

Metodika identifikuje široké spektrum komunikačních nástrojů, přičemž zdůrazňuje, že jejich kombinace výrazně zvyšuje účinnost. Základ tvoří textové a grafické nástroje, jako jsou polepy nádob, informační letáky, místní tisk nebo webové stránky. Tyto kanály mají výhodu v plošném zásahu a relativně nízké náročnosti, přičemž například polepy nebo letáky patří mezi nejúčinnější, protože se s nimi obyvatelé setkávají opakovaně a přímo v kontextu třídění. Elektronická komunikace naopak umožňuje flexibilně reagovat na aktuální situaci a oslovit zejména mladší generaci.

Vedle pasivních nástrojů však metodika zdůrazňuje význam aktivních forem komunikace, které mají často výrazně vyšší dopad. Patří sem například komunitní akce, exkurze do zařízení na zpracování odpadu, veřejné rozbory směsného komunálního odpadu nebo vzdělávací programy. Tyto aktivity umožňují přímou zkušenost, která má silný formativní efekt a pomáhá překonávat stereotypy i informační bariéry.

Zcela specifickou roli hraje spolupráce se školami. Děti představují mimořádně efektivní cílovou skupinu, protože si snadno osvojují nové návyky a zároveň přenášejí získané informace do rodinného prostředí. Ekologická výchova tak nepůsobí izolovaně, ale multiplikuje svůj efekt napříč domácnostmi. Metodika proto doporučuje systematické zapojení škol do odpadové problematiky, včetně exkurzí, projektové výuky nebo soutěží, které podporují aktivní zapojení žáků.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů, který metodika identifikuje, je tzv. doorstepping, tedy adresná zpětná vazba domácnostem. Tento přístup spočívá v kontrole třídění odpadu a následném informování konkrétní domácnosti o výsledku, například prostřednictvím visačky na nádobě. Právě tato personalizace výrazně zvyšuje účinnost komunikace, protože lidé reagují mnohem citlivěji na přímé hodnocení svého chování než na obecná sdělení. Doorstepping zároveň umožňuje identifikovat konkrétní problémy a cíleně je řešit.

Dalším silným nástrojem je analýza složení odpadu, která poskytuje konkrétní data o tom, jaké složky končí ve směsném odpadu a jaký je jejich potenciál pro třídění. Prezentace těchto výsledků veřejnosti má významný edukativní efekt, protože ukazuje reálný stav v dané obci a zároveň nabízí konkrétní doporučení pro zlepšení. Data a lokální příklady obecně patří mezi nejúčinnější argumenty, protože zvyšují důvěryhodnost komunikace a umožňují obyvatelům se s problémem ztotožnit.

Metodika zároveň upozorňuje, že komunikace by neměla být pouze informativní, ale také motivační. Vhodné je pracovat s pozitivními impulzy, například zdůrazňovat přínosy pro životní prostředí nebo ekonomiku obce. Motivace může být podpořena i systémovými nástroji, jako jsou poplatky závislé na množství produkovaného odpadu, které vytvářejí přímou vazbu mezi chováním domácnosti a jejími náklady.

Důležitým aspektem je také pravidelné vyhodnocování komunikace. Obce by měly sledovat, jaké nástroje fungují, jak se vyvíjí míra třídění a jak reagují obyvatelé. Na základě těchto dat je možné strategii průběžně upravovat a zvyšovat její efektivitu. Komunikace tak není jednorázovým projektem, ale dynamickým procesem, který se vyvíjí v čase.

Celkově metodika ukazuje, že cesta k plnění třídicích cílů není primárně technologickým problémem, ale otázkou řízení chování. Obce, které dokážou systematicky pracovat s komunikací, zapojit obyvatele a vytvořit prostředí podporující správné návyky, mají výrazně vyšší šanci uspět. Změna přístupu od infrastruktury ke komunikaci tak představuje klíčový posun, který může rozhodnout o tom, zda obce legislativní cíle splní, nebo budou čelit pokutě.

Ministerstvu životního prostředí patří poděkování za to, že jako inspirativní zdroje v metodice uvádí odborný portál www.treruka.cz a časopis Odpadové fórum, moc si toho vážíme!

10 zásadních metodických pravidel:

• Klíčovým problémem není infrastruktura, ale chování obyvatel, další zvyšování třídění závisí především na změně návyků

• Komunikace musí být dlouhodobá, systematická a opakovaná, jednorázové kampaně nemají zásadní efekt

• Univerzální sdělení nefunguje, komunikaci je nutné segmentovat podle cílových skupin obyvatel

• Největší účinnost mají jednoduchá, praktická a konkrétní sdělení, která jasně říkají co a jak třídit

• Kombinace více komunikačních kanálů výrazně zvyšuje dopad, zejména spojení fyzických a digitálních nástrojů

• Přímá zpětná vazba domácnostem, například formou doorsteppingu, patří mezi nejúčinnější nástroje změny chování

• Analýzy složení odpadu jsou zásadním zdrojem dat, umožňují cílit komunikaci a ukazovat konkrétní problémy

• Zapojení škol má multiplikační efekt, děti přenášejí správné návyky do domácností

• Aktivní formy komunikace, jako exkurze nebo veřejné rozbory odpadu, mají výrazně vyšší dopad než pasivní informování

• Úspěšná strategie vyžaduje průběžné vyhodnocování a adaptaci, komunikace musí být řízena jako kontinuální proces, nikoli jednorázová aktivita

Dokument ke stažení:

Metodika vzdělávání obyvatel pro obce v oblasti odpadového a oběhového hospodářství

Před třiceti tisíci lety čelili lidé na Moravě světu, který byl v mnoha ohledech stejně nejistý jako ten náš. Proměnlivé klima, omezené zdroje, nutnost přizpůsobení. Přesto dokázali vytvořit vyspělou společnost, která nejen přežila, ale zanechala po sobě jedinečné svědectví o schopnosti člověka efektivně hospodařit s prostředím, minimalizovat „odpad“ a přemýšlet v dlouhodobých souvislostech.

Krajina pod Pálavou před třiceti tisíci lety není romantickou kulisou z učebnic. Je to tvrdý, proměnlivý a v mnoha ohledech nehostinný prostor, kde přežití není samozřejmost, ale každodenní projekt. Vítr formuje step, stáda velkých zvířat migrují v rytmu, který člověk nemůže řídit, a klima se mění způsobem, který nelze předvídat ani ovlivnit. A přesto právě tady vzniká jedna z nejpozoruhodnějších kapitol lidských dějin.

Lidé gravettienu nejsou „primitivní lovci mamutů“. Jsou to stratégové. Inženýři přežití. Mistři adaptace. Každý jejich krok má důsledky. Každé rozhodnutí: kde postavit tábor, kdy se přesunout, co ulovit, co zpracovat a co uchovat, je otázkou rovnováhy mezi rizikem a ziskem. Neexistuje nadprodukce. Neexistuje odpad v dnešním smyslu slova. Existuje pouze materiál, který ještě nenašel své další využití.

Mamut není jen kořist. Je to komplexní zdroj. Maso jako potrava, tuk jako energie, kosti jako konstrukční materiál, kůže jako ochrana, šlachy jako spojovací prvky. To, co dnes nazýváme „cirkulární ekonomikou“, bylo tehdy přirozeným principem fungování. Ne proto, že by to bylo moderní nebo správné, ale proto, že nic jiného nebylo možné.

A přesto, nebo právě proto, tito lidé vytvářejí umění. Symboly. Pohřbívají své mrtvé s péčí a významem. Investují energii do něčeho, co přesahuje okamžité přežití. V prostředí, kde by se mohlo zdát, že není prostor pro „nadbytek“, vzniká kultura.

Možná bychom čekali, že dnešní svět je od toho jejich radikálně odlišný. Že jsme se posunuli dál, že jsme překonali limity prostředí. Ale stačí drobný posun perspektivy a podobnosti začnou být znepokojivě zřejmé.

Také dnes žijeme v době změny klimatu. Také dnes čelíme nejistotě, kterou jsme si dlouho nechtěli připustit. Také dnes řešíme, jak nakládat se zdroji, které nejsou neomezené i když jsme si na tuto iluzi zvykli. Rozdíl je v tom, že naše „tábory“ jsou města, naše „mamutí zdroje“ jsou globální dodavatelské řetězce a náš „odpad“ je problémem, který neumíme přirozeně začlenit zpět do systému.

Zatímco gravettien pracoval s uzavřeným cyklem, naše ekonomika je z velké části tzv. lineární. Vezmi – vyrob – spotřebuj – vyhoď. Model, který by v paleolitu znamenal rychlý konec, jsme dokázali rozšířit do planetárního měřítka. A teprve teď zjišťujeme, že hranice systému existují.

Paradoxem je, že čím sofistikovanější technologie máme, tím složitější je návrat k jednoduchým principům. Efektivní využití materiálů, minimalizace ztrát, respekt k limitům prostředí, to nejsou nové myšlenky. Jsou staré desítky tisíc let. Jen jsme je překryli vrstvami komfortu, globalizace a odložených důsledků.

Co by asi viděl gravettienský lovec, kdyby se ocitl v dnešním světě? Nekonečné množství materiálů, které po krátkém použití ztrácejí hodnotu. A naopak, co nevidíme my, když se díváme na něj? Nevidíme systém, který byl extrémně efektivní, protože musel být. Nevidíme znalost prostředí, která byla otázkou přežití, nikoli zájmové specializace. Nevidíme schopnost žít v rámci limitů, aniž by to bylo vnímáno jako omezení.

Možná právě proto má smysl se k tomuto období vracet. Ne kvůli romantice pravěku, ale kvůli schopnosti nahlédnout na vlastní svět z odstupu. Ukazuje, že otázky, které dnes řešíme, jako jsou odpady, využívání zdrojů, klimatická adaptace, rizika, nejsou vlastně nové. Jsou jen znovu aktuální. A že odpovědi nemusí být vždy složitější, než si myslíme.

Pokud vás zajímá, jak konkrétně fungoval „svět bez odpadu“ v podmínkách doby ledové, jaké strategie přežití využívaly komunity kolem Dolních Věstonic a Pavlova a co z jejich přístupu může být inspirací pro současnou environmentální praxi, nenechte si ujít speciální přednášku Martina Nováka z Centra prehistorické archeologie Archeologického ústavu AV ČR, Brno.

Přednáška bude součástí programu konference v rámci Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP, 21. až 23. dubna 2026 Hustopeče u Brna), který nabídne unikátní propojení archeologie, environmentálních témat a současných vědeckých poznatků v oblasti životního prostředí.

Pro účastníky Symposia ODPADOVÉ FÓRUM si organizátoři připravili speciální unikátní bonus v podobě velmi výhodného ročního předplatného odborného časopisu Odpadové fórum, který je dlouholetým a vyhledávaným informačním zdrojem v oblasti průmyslové ekologie. Další podrobnosti najdete na www.TVIP.cz.

Evropské zemědělství se dostává do bodu zlomu, kdy už nejde jen o hektarové výnosy a výši dotací, ale o samotnou schopnost zajistit si dostatek potravin. Nejnovější analýza Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ukazuje, že klimatická změna přepisuje ekonomiku zemědělství rychleji, než na ni stíhají reagovat trhy i politika. Současně ale přináší zásadní zjištění. Investice do odolnosti nejsou ztrátou, ale jednou z mála cest, jak stabilizovat příjmy zemědělců i budoucnost evropského potravinového systému.

Evropské zemědělství dnes funguje v prostředí, které se zásadně liší od podmínek posledních dekád. Teploty v Evropě rostou zhruba dvakrát rychleji než globální průměr a extrémní jevy, jako jsou dlouhodobá sucha nebo přívalové srážky, se stávají novým normálem. V praxi to znamená, že produkce potravin je stále méně předvídatelná. Výkyv v jediné sezóně může znamenat pokles výnosů o desítky procent, což se okamžitě promítá do cen i dostupnosti potravin.

Nová analýza Evropské agentury pro životní prostředí, která pracuje s desítkami konkrétních případových studií napříč kontinentem ukazuje, že tradiční model intenzivního zemědělství naráží na své limity a že ekonomické dopady těchto změn už nejsou hypotetické. Jen extrémní sucho v Evropě v roce 2022 způsobilo škody přesahující 40 miliard eur a zemědělství patřilo mezi nejvíce zasažené sektory. V některých regionech jižní Evropy klesly výnosy plodin o 20 až 30 procent, zatímco náklady na zavlažování a energie prudce vzrostly. Tyto dva faktory, tedy pokles produkce a růst nákladů, vytváří situaci, která je z dlouhodobého hlediska ekonomicky neudržitelná.

Zásadní roli v tomto vývoji hraje voda. Přibližně čtvrtina území Evropské unie je již dnes vystavena pravidelnému vodnímu stresu, tedy situaci, kdy poptávka po vodě převyšuje její dostupnost. V zemědělství se přitom spotřebuje zhruba 40 procent celkové vody, v některých regionech až 80 procent. Jakmile se dostupnost vody sníží, dopad na produkci je okamžitý. Nedostatek vody totiž nelze nahradit technologickými vstupy tak snadno jako například živiny.

Dalším strukturálním problémem je degradace půdy. Odhaduje se, že více než 60 procent evropských půd není v dobrém stavu, což se projevuje ztrátou organické hmoty, sníženou schopností zadržovat vodu a vyšší erozí. Půda tak ztrácí svou základní funkci, tedy schopnost stabilně produkovat biomasu. V ekonomickém vyjádření to znamená vyšší závislost na hnojivech a chemických vstupech, jejichž ceny jsou navíc silně volatilní a závislé na globálních trzích s energiemi.

Právě tato kombinace faktorů vytváří novou realitu, kdy zemědělství se proměňuje v odvětví, kde systém řízení rizik hraje zásadní roli. Analýza proto pracuje s konceptem klimaticky odolného zemědělství, což je přístup zaměřený na snížení zranitelnosti vůči klimatickým šokům při zachování ekonomické výkonnosti. V praxi jde o opatření, která zvyšují schopnost systému absorbovat extrémy, například lepší hospodaření s vodou, diverzifikaci plodin nebo změny v agrotechnice.

Klíčové je, že tato opatření mají měřitelný ekonomický efekt. Farmy, které je zavádějí, vykazují podle analýzy nižší volatilitu příjmů, v některých případech až o desítky procent. To je zásadní rozdíl v prostředí, kde výnosy mohou meziročně kolísat výrazněji než ceny na komoditních trzích. Adaptace tak funguje jako forma ekonomického zajištění, které snižuje riziko ztrát a zvyšuje stabilitu podnikání.

Z makroekonomického pohledu je situace ještě závažnější. Přibližně 75 procent ekonomiky eurozóny je závislé na ekosystémových službách, tedy funkcích přírody, jako je produkce potravin, regulace vody nebo opylování. Jakmile dochází k jejich narušení, dopady se přelévají napříč celou ekonomikou. Zemědělství je přitom prvním článkem tohoto řetězce a zároveň jedním z nejzranitelnějších.

Investice do adaptace proto nelze chápat jako dodatečný náklad, ale jako strategickou investici do stability ekonomiky. Studie uvádí, že každý investovaný euro do adaptačních opatření může přinést násobné přínosy v podobě snížených ztrát, vyšší produktivity a stabilnějších příjmů. V některých případech se návratnost těchto investic pohybuje v řádu několikanásobku původních nákladů.

Navzdory těmto datům zůstává problémem implementace. Společná zemědělská politika Evropské unie, která každoročně rozděluje desítky miliard eur, zatím věnuje řízení klimatických rizik jen omezenou pozornost. Pouze menší část prostředků je cíleně zaměřena na adaptační opatření, což vytváří nesoulad mezi reálnými hrozbami a strukturou podpory.

Zásadní změna proto spočívá v přechodu od reaktivního k preventivnímu přístupu. Místo kompenzací škod po extrémních událostech je nutné systematicky investovat do odolnosti celého systému. To zahrnuje nejen technologické inovace, ale i změnu ekonomických pobídek, lepší práci s daty a integraci klimatických rizik do rozhodovacích procesů.

Otázky změny klimatu a zemědělství se často redukuje na čísla, technologie a průmyslové strategie, jenže podstata problému je mnohem hlubší. Soustředit se pouze obecně na průmysl a jeho ekonomický výkon bez ohledu na stav přírody znamená přehlížet základní předpoklad fungování společnosti. Tento pohled zásadně mění optiku celého problému. Zemědělství, dostupnost vody, kvalita půdy nebo stabilita klimatu nejsou oddělené oblasti, ale provázané prvky jednoho celku. Pokud dochází k narušení krajiny, neznamená to jen ekologický problém, ale přímý zásah do ekonomiky, zdraví obyvatel i kvality života.

Zvlášť varující je skutečnost, že degradace přírody probíhá často nenápadně a dlouhodobě. Postupné narušování krajiny, ztráta její schopnosti zadržovat vodu nebo pokles biodiverzity se nemusí projevit okamžitě, ale o to tvrdší dopady přicházejí později. Podle odborníků přitom Česká republika v ochraně krajiny si nevede nijak skvěle a při současném trendu může čelit závažným problémům v relativně krátkém horizontu.

Klíčovým momentem je proto změna vnímání investic do přírody. Nejde o náklad navíc ani o ideologickou otázku, ale o investici do základní infrastruktury života. Obnova půdy, zadržování vody v krajině nebo stabilizace ekosystémů mají přímou vazbu na potravinovou bezpečnost, zdraví obyvatel i ekonomickou stabilitu.

Jinými slovy nejde o to, zda si ochranu přírody můžeme dovolit, ale zda si můžeme dovolit ji opomíjet. Právě v tomto bodě se spojuje environmentální a ekonomická perspektiva. Zájmy ochrany přírody, každodenního života obyvatel a chod průmyslu totiž nejsou v rozporu, ale ve skutečnosti se překrývají a jsou vzájemně propojené.

Zajímavý pohled nabízí i optika fotografie. Fotograf ví, že výsledný snímek nikdy nevzniká jen tím, co je v záběru, ale především světlem, které scénu formuje, a prostředím, které dává obrazu hloubku. Pokud se změní světelné podmínky, mizí kontrast, struktura i detaily. Podobně funguje i krajina. Ta není jen kulisou pro produkci potravin, ale komplexním „světlem“ celé ekonomiky.

Degradovaná půda, vyschlá krajina nebo narušené ekosystémy nepředstavují jednotlivé vady obrazu, ale systematickou ztrátu dynamického rozsahu, tedy schopnosti zachytit a udržet život v celé jeho šíři. Stejně jako fotograf nemůže zachránit špatně nasvícenou scénu ani tou nejlepší technikou, ani ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat v prostředí, kde se rozpadá základní „expozice“ přírodních podmínek.

Zdroje:

• Závisíme na přírodě. Řešit jen průmysl dovede kvalitu našich životů a zdraví do pekel, říká vědkyně

• Building climate-resilient agriculture in Europe: an economic perspective

Každý den je o nepatrný zlomek sekundy delší než ten předchozí. Na lidské vnímání je tato změna nepostřehnutelná, ale pro vědu představuje zásadní zprávu o tom, jak se mění samotná dynamika planety. Rotace Země se zpomaluje už miliardy let, dnes však do tohoto procesu stále výrazněji zasahují i změny klimatu způsobené člověkem. Co vlastně brzdí otáčení planety a jaké důsledky to může mít pro náš svět, technologie i měření času?

Rotace Země se nikdy neodehrávala v dokonale stabilním rytmu. Přestože si lidé zvykli na představu pevného čtyřiadvacetihodinového dne, ve skutečnosti jde jen o přibližnou hodnotu. Země se otáčí o něco pomaleji než v minulosti a tento proces pokračuje i dnes. V dlouhodobém měřítku jde o velmi pomalou změnu, ale její příčiny jsou z hlediska fyziky planety mimořádně zajímavé.

Nejdůležitější roli v tomto procesu hraje gravitace Měsíce. Jeho přitažlivost působí na oceány a vytváří přílivové vyboulení, které není přesně zarovnané s linií spojující Zemi a Měsíc. Proto mezi oběma tělesy vzniká gravitační tření, které postupně odebírá rotující Zemi část rotační energie. Důsledkem je pomalé zpomalování rotace planety. Tento proces prodlužuje délku dne přibližně o 2,3 milisekundy za století a probíhá už po miliardy let. V dávné geologické minulosti tak byl den výrazně kratší. Například před stovkami milionů let trval zhruba 22 hodin a ještě dříve byl ještě kratší.

V posledních desetiletích však vědci pozorují další mechanismus, který začíná mít měřitelný vliv na rotaci planety. Souvisí s proměnami klimatu a především s rychlým táním ledovců a polárních ledových štítů. Když led na pólech taje, voda se přesouvá do oceánů a rozlévá se směrem k rovníku. Tím se mění rozložení hmoty na planetě. Fyzikální princip je podobný jako u krasobruslařky, která při piruetě zpomalí, když roztáhne ruce dál od osy otáčení. Čím více hmoty je vzdáleno od rotační osy, tím pomaleji se těleso otáčí.

Právě tento efekt dnes začíná být měřitelný. Analýzy satelitních dat ukazují, že přesuny vody způsobené táním ledovců a změnami v zásobách podzemní vody prodlužují délku dne zhruba o 1,3 milisekundy za století. Ještě na počátku dvacátého století byl tento vliv výrazně menší. Pokud by globální oteplování pokračovalo současným tempem, mohl by se do konce století tento efekt zvýšit až na přibližně 2,6 milisekundy za století, tedy na hodnotu srovnatelnou nebo dokonce vyšší než vliv měsíčních přílivů.

Změny rotace Země však neovlivňuje pouze klima a gravitace Měsíce. Do hry vstupuje také dynamika uvnitř planety. Pohyby v zemském plášti, proudění roztaveného kovu ve vnějším jádře nebo velká zemětřesení mohou dočasně změnit rozložení hmoty a tím i rychlost rotace. Tyto změny jsou obvykle malé a krátkodobé, ale moderní měření je dokážou zachytit.

Zpomalení rotace planety má především důsledky pro velmi přesné měření času. Moderní civilizace stojí na extrémně synchronizovaných systémech. Navigační družice, finanční transakce, telekomunikační sítě nebo datová centra používají atomové hodiny, jejichž přesnost je mnohem vyšší než nepravidelný rytmus rotace Země. Aby se astronomický čas a atomový čas příliš nerozcházely, zavádějí se občas takzvané přestupné sekundy, které drobnou odchylku vyrovnávají. I nepatrné změny délky dne tak mohou komplikovat fungování globálních technologických systémů.

Na lidské každodennosti se však zpomalování rotace planety nijak dramaticky neprojevuje. Rozdíly v řádu milisekund jsou příliš malé na to, aby je člověk pocítil. Z hlediska planetární fyziky ale představují cenný indikátor hlubších procesů, které se odehrávají v oceánech, atmosféře i uvnitř Země. Přesná měření rotace totiž dokážou zachytit i velmi jemné změny v rozložení hmoty na planetě. Právě díky tomu dnes vědci vidí, že tání ledovců a přesuny vody způsobené oteplováním planety už začínají měřitelně ovlivňovat samotný pohyb Země. Rotace planety se tak stává nečekaným, ale velmi přesným svědkem probíhající klimatické změny. 

A možná je v tom i tak trochu malý paradox. Pokud by se Země přeci jednou opravdu otáčela pomaleji, až by den byl téměř nekonečný, člověk by vlastně nikdy nestárnul. Lidstvo by tak svým způsobem díky klimatickým změnám nakonec objevilo i elixír mládí.

Evropská regulace chemických látek v obalech na potraviny se rychle zpřísňuje a jedním z nejdiskutovanějších témat posledních let jsou per- a polyfluorované látky známé jako PFAS. Tyto látky byly po desetiletí používány pro své výjimečné vlastnosti, zejména schopnost odpuzovat mastnotu a vodu. Právě tyto vlastnosti však zároveň vyvolávají rostoucí obavy z jejich dopadů na zdraví i životní prostředí.

Pro výrobce obalů i potravinářské firmy tak vzniká zásadní otázka, jak se v nové regulaci orientovat a jak prokázat bezpečnost svých materiálů. Nedávno publikovaná vědecká studie přináší nástroj, který může být v tomto směru překvapivě praktický. Navrhuje totiž rizikovou matici PFAS, která umožňuje systematicky vyhodnotit pravděpodobnost jejich výskytu v různých typech obalů.

V posledních letech se PFAS staly symbolem širší debaty o takzvaných věčných chemikáliích. Jedná se o velkou skupinu syntetických látek, které jsou mimořádně stabilní a v prostředí se rozkládají jen velmi pomalu. Právě tato stabilita z nich udělala technologicky atraktivní materiály pro širokou škálu průmyslových aplikací od textilu přes elektroniku až po potravinové obaly. V obalových materiálech se PFAS používají zejména tam, kde je potřeba vytvořit bariéru proti mastnotě nebo vlhkosti. Typickým příkladem jsou papírové a kartonové obaly pro rychlé občerstvení, pečivo nebo balení mastných potravin.

Rostoucí množství vědeckých studií však zároveň upozorňuje na jejich mimořádnou perzistenci v životním prostředí a potenciální zdravotní rizika. Regulátoři v Evropě proto postupně přistupují k jejich omezení. Významnou roli v tomto procesu hraje připravované evropské nařízení o obalech a obalových odpadech známé pod zkratkou PPWR. Jedním z jeho cílů je minimalizovat přítomnost problematických látek v obalech během celého jejich životního cyklu. Pro výrobce to znamená nejen sledovat chemické složení materiálů, ale také být schopni prokázat, že jejich obaly nepředstavují zbytečné riziko.

Právě zde vstupuje do hry koncept tzv. rizikové matice PFAS. Autoři nedávné studie (Development of a Risk Matrix for Assessing PFAS in Food Packaging) navrhli metodický přístup, který umožňuje systematicky posuzovat pravděpodobnost výskytu těchto látek v různých typech potravinových obalů. Cílem není pouze identifikovat problémové materiály, ale také pomoci firmám prioritizovat testování a dokumentaci. V praxi totiž není reálné analyzovat každou jednotlivou položku v dodavatelském řetězci stejnou intenzitou. Mnohem efektivnější je zaměřit pozornost tam, kde je riziko skutečně nejvyšší.

Riziková matice vychází z kombinace několika faktorů. Prvním z nich je samotný materiál obalu. Některé materiály mají historicky mnohem vyšší pravděpodobnost použití PFAS než jiné. Druhým faktorem je funkční role, kterou mají tyto látky v konkrétním výrobku plnit. PFAS byly často používány jako prostředek k vytvoření bariéry proti mastnotě, a proto se jejich přítomnost častěji očekává u obalů pro mastné nebo vlhké potraviny. Třetí složkou hodnocení jsou analytické indikátory, které umožňují laboratorně detekovat přítomnost fluorovaných sloučenin.

Zvláštní pozornost studie věnuje metodám založeným na měření celkového fluoru. Takzvaný total fluorine představuje relativně rychlý screeningový nástroj, který dokáže signalizovat přítomnost fluorovaných látek v materiálu. Pokud je tato hodnota zvýšená, může následovat podrobnější analýza, která identifikuje konkrétní sloučeniny. Podobný princip využívá i měření extrahovatelného organického fluoru, které umožňuje lépe pochopit, jaká část fluorovaných látek může být z materiálu uvolněna.

Důležitým přínosem navržené metodiky je také klasifikace obalových materiálů podle jejich typického rizikového profilu. Studie ukazuje, že pravděpodobnost výskytu PFAS není rovnoměrná napříč všemi materiály. Zvláště u vláknitých materiálů, jako je papír nebo karton s mastnotěodolnou úpravou, se historicky používání těchto látek objevovalo častěji. Naopak materiály jako sklo nebo některé typy plastů mají z hlediska PFAS výrazně nižší pravděpodobnost kontaminace.

Tato diferenciace má pro průmyslovou praxi zásadní význam. Firmy mohou díky ní lépe zaměřit své kontrolní mechanismy a vyhnout se zbytečně nákladným analýzám tam, kde je riziko minimální. Riziková matice tak slouží nejen jako vědecký nástroj, ale také jako praktický rámec, který firmám pomáhá zajistit soulad s legislativními požadavky v celém dodavatelském řetězci.

Velmi důležitým aspektem je i komunikace mezi jednotlivými články řetězce. Výrobci obalů, dodavatelé materiálů a potravinářské společnosti potřebují sdílet informace o chemickém složení výrobků mnohem transparentněji než v minulosti. Riziková matice poskytuje společný jazyk, který může usnadnit předávání těchto informací a zároveň pomoci identifikovat oblasti, kde je potřeba detailnější dokumentace.

Z pohledu evropské legislativy je tento přístup zajímavý také proto, že podporuje princip prevence. Namísto toho, aby se regulace zaměřovala pouze na konečný výrobek, umožňuje sledovat potenciální problém už v raných fázích návrhu materiálu. To je v souladu s širším trendem ekodesignu, který se snaží minimalizovat environmentální dopady výrobků již při jejich vývoji.

Autoři studie zároveň upozorňují, že navržený systém je stále ve fázi dalšího vývoje. PFAS tvoří extrémně rozsáhlou skupinu látek a jejich analytická detekce není vždy jednoduchá. Riziková matice proto nepředstavuje definitivní řešení, ale spíše strukturovaný rámec, který může pomoci orientovat se v komplexním problému.

Přesto jde o významný krok směrem k praktičtější implementaci budoucí regulace. Pro mnoho firem totiž není největší výzvou samotná existence pravidel, ale jejich interpretace v každodenní praxi. Pokud se podaří vytvořit nástroje, které dokážou složitou chemickou problematiku převést do srozumitelných rozhodovacích procesů, může to výrazně usnadnit přechod k bezpečnějším materiálům.

Otázka o PFAS v potravinových obalech určitě nebude v nejbližších letech slábnout. Naopak se dá očekávat, že s příchodem nových evropských pravidel bude tlak na transparentnost a kontrolu chemických látek dále růst. Riziková matice PFAS ukazuje, že i v tak složité oblasti lze hledat systematická řešení, která propojují vědecké poznatky s potřebami průmyslové praxe.

Trendy v plastikářském průmyslu. To bude hlavním letošním tématem konference PLASTKO 2026, která se uskuteční ve dnech 22. až 23. dubna 2026 na Univerzitě Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně.

Akce se poprvé konala již v roce 2008, jedná se tedy o tradiční konferenci, kterou pořádá Univerzitní institut (UNI) UTB, Centrum polymerních systémů (CPS), Centrum transferu technologií (CTT) a Plastikářský klastr.

„Hlavním cílem konference je seznámit odbornou veřejnost s aktuálními trendy v oboru, sdílení dobré praxe a navázání spolupráce mezi podniky a akademickou sférou,“ sdělila Ing. Ivana Bartoníková, ředitelka Centra transferu technologií UTB ve Zlíně.

„Během dvou dnů se uskuteční celá řada velmi zajímavých přednášek představující novinky a trendy plastikářského sektoru. Hovořit se bude také o výsledcích výzkumu a vývoje vědecké i komerční sféry. Letos jsme pro účastníky připravili rovněž bohatý doprovodný program,“ uvádí ředitel Centra polymerních systémů zlínské univerzity prof. Vladimír Sedlařík.

Doprovodný program bude zaměřen na prezentaci výsledků projektů Národního centra kompetence (www.polyenvi21.cz) a dalších projektů řešených na Centru polymerních systémů. „Dále se uskuteční DesignThinking workshop na téma Odpadní biomasa jako komponenta pro nové udržitelné materiály a produkty, který souvisí s realizací projektu CirkArea (www.cirkarena.cz),“ dodává prof. Vladimír Sedlařík, který je za UTB hlavním řešitelem zmiňovaných strategických projektů.

Podrobnosti k programu a registraci najdou zájemci na: https://cps.utb.cz/plastko2026/program-plastko

Dokument ke stažení:

program_konference_16.03.2026.pdf

Česká republika patří mezi země, které pravidelně čelí extrémům počasí, střídání sucha a ničivých povodní. Stát proto v posledních letech investoval miliardy korun do protipovodňových opatření a projektů na zadržování vody v krajině. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu však ukazuje, že část těchto peněz nepřináší očekávané výsledky. Strategie postrádá měřitelné cíle, některé programy neplní své vlastní parametry a v řadě případů dochází k chybám v řízení projektů i v jejich realizaci.

Rozsáhlé povodně zasáhly Českou republiku v posledních desetiletích opakovaně a jejich následky se promítly nejen do života obyvatel, ale také do veřejných financí. Za posledních dvacet sedm let způsobily škody přibližně za 260 miliard korun a připravily o život 140 lidí. V reakci na tyto zkušenosti stát postupně vytvořil systém dotačních programů zaměřených na prevenci povodní a zadržování vody v krajině. Mezi lety 2020 a 2024 vynaložilo Ministerstvo zemědělství na tyto účely přibližně 7,1 miliardy korun. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu však ukazuje, že významná část těchto výdajů není provázána s jasnými výsledky a v některých případech jejich efekt zůstává omezený.

Kontrola se zaměřila na to, zda byly veřejné prostředky určené na protipovodňovou ochranu a zvyšování retenční schopnosti krajiny využívány účelně, hospodárně a v souladu s právními předpisy. Prověřeno bylo Ministerstvo zemědělství jako poskytovatel podpory a také sedm vybraných příjemců dotací. NKÚ analyzoval vzorek 46 projektů na úrovni ministerstva v hodnotě téměř 900 milionů korun a dalších 35 projektů u příjemců dotací v celkové hodnotě přibližně 760 milionů korun. Výsledky kontroly ukazují, že systém podpory trpí zásadními koncepčními i realizačními nedostatky, které mohou omezovat skutečný přínos investovaných prostředků.

Jedním z nejvýraznějších problémů je nedostatečné strategické plánování. Ministerstvo zemědělství ve své strategii do roku 2030 sice stanovilo obecné cíle zaměřené na zlepšení prevence před povodněmi a zmírnění dopadů sucha, avšak tyto cíle nejsou doprovázeny konkrétními výsledkovými ani dopadovými ukazateli. Strategie pracuje především s ukazateli vyjádřenými objemem finančních prostředků, které mají být na jednotlivá opatření vynaloženy. Takové ukazatele však neumožňují posoudit, zda skutečně dochází ke zlepšení retenční schopnosti krajiny nebo ke zvýšení ochrany obyvatel před povodněmi. Jinými slovy stát sice sleduje, kolik peněz utratil, ale nikoli to, jaký skutečný efekt tyto výdaje přinesly.

Kontrola rovněž odhalila, že ministerstvo systematicky nevyhodnocuje skutečné potřeby projektů zaměřených na výstavbu či rekonstrukci rybníků a malých vodních nádrží. Neexistuje ani kvalifikovaný odhad objemu finančních prostředků, které by bylo nutné vynaložit, aby byla zajištěna potřebná úroveň ochrany před hydrologickými extrémy. V důsledku toho nelze posoudit, zda cíle jednotlivých programů odpovídají reálným potřebám krajiny ani zda jsou veřejné prostředky směrovány tam, kde by jejich přínos byl největší.

Závažné nedostatky se objevily také při plnění cílů konkrétních dotačních programů. U tří z osmi kontrolovaných programů nebyly naplněny plánované cíle v oblasti zlepšení retenční schopnosti krajiny. Významné problémy se objevily například u programu zaměřeného na opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích. Z patnácti sledovaných ukazatelů nebylo dosaženo cílových hodnot u deseti z nich a u sedmi ukazatelů nepřesáhlo plnění ani polovinu plánované hodnoty. To znamená, že například počet odbahněných a rekonstruovaných malých vodních nádrží dosáhl pouze zhruba 44 procent původního plánu a objem odstraněných sedimentů zůstal na přibližně třetině očekávané hodnoty.

Dalším problémem bylo opakované snižování cílových hodnot v průběhu realizace některých programů. Ministerstvo zemědělství upravovalo parametry tak, aby bylo možné formálně vykázat jejich splnění, přestože původně stanovené cíle zůstaly nenaplněny. Typickým příkladem je program zaměřený na prevenci před povodněmi, u něhož byl původně plánovaný retenční objem výrazně snížen. V jednom případě klesla hodnota sledovaného ukazatele z téměř sedmdesáti milionů kubických metrů na pouhých pět milionů. Takové úpravy sice umožňují vykázat administrativní úspěch programu, ale zároveň znamenají, že skutečná schopnost krajiny zadržovat vodu roste mnohem pomaleji, než bylo původně plánováno.

Kontrola dále upozornila na chyby v řízení programů, které komplikují hodnocení účelnosti vynaložených prostředků. Ministerstvo například nestanovilo jednotnou metodiku pro vykazování některých výsledkových ukazatelů. Příjemci dotací tak často pracovali s odlišnými interpretacemi jednotlivých ukazatelů a jejich hodnoty stanovovali buď na základě vlastního odborného odhadu, nebo podle starších posudků. V některých případech ministerstvo přebíralo data z různých zdrojů bez jednotného metodického rámce. Výsledkem je situace, kdy údaje o dosažených výsledcích nejsou vzájemně porovnatelné a neposkytují spolehlivý obraz o skutečném přínosu projektů.

NKÚ zároveň upozornil na riziko nehospodárného vynakládání prostředků v případě projektů, u nichž stát financoval projektovou dokumentaci, aniž by byla následně zajištěna realizace samotné stavby. V některých případech byla dokumentace zpracována a uhrazena ze státních prostředků, ale investiční projekt nebyl následně realizován například kvůli výraznému růstu nákladů. Pokud k realizaci nedojde ani v budoucnu, budou prostředky vynaložené na projektovou přípravu podle kontrolorů fakticky ztraceny.

Kontrola se zaměřila také na projekty realizované příjemci dotací. Většina z nich byla podle NKÚ realizována v zásadě účelně a hospodárně, přesto se objevila řada dílčích nedostatků. U čtyř z pětatřiceti kontrolovaných projektů byla zjištěna snížená účelnost. V některých případech šlo například o nesouvislé řešení protipovodňové ochrany, které omezovalo efekt celého projektu. V jiném případě bylo koryto vodního toku po provedené úpravě zanedbáno a postupně se zanášelo sedimentem a vegetací, což snižovalo jeho schopnost odvádět vodu při zvýšených průtocích.

Nedostatky se objevily také v oblasti hospodárnosti. U tří projektů NKÚ zjistil chyby při zadávání veřejných zakázek nebo překročení limitů stanovených pro způsobilé výdaje. V jednom případě kontrola identifikovala skutečnosti nasvědčující porušení rozpočtové kázně. V jiném projektu se po dokončení stavby objevila vada, která snížila funkčnost vodního díla a vyžádala si další náklady na opravu.

Celkový obraz kontroly tak ukazuje systém, který sice disponuje významnými finančními prostředky a rozsáhlou strukturou programů, ale zároveň trpí nedostatečným strategickým řízením a slabým vyhodnocováním skutečných výsledků. Přestože opatření zaměřená na zadržování vody v krajině a prevenci povodní představují klíčovou součást adaptace na změnu klimatu, protože schopnost krajiny zadržet vodu je jedna z nejdůležitějších linií ochrany obyvatel i ekonomiky, jejich realizace v praxi naráží na nedostatky v plánování, řízení i kontrole.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 25/06

Odpad byl po desetiletí vnímán jako konečná stanice materiálů, které lidstvo spotřebovalo. Poslední vědecké výsledky ale ukazují stále zřetelněji jiný obraz. Laboratoře po celém světě přicházejí s technologiemi, které dokážou rozložit plasty na užitečné chemikálie, přeměnit polymerní materiály zpět na stavební molekuly nebo získat cenné kovy z elektroodpadu. Jen během posledního týdne se objevilo několik výzkumů, které naznačují, že budoucnost odpadového hospodářství se může odehrávat spíše v laboratořích než na skládkách.

Plast, který se mění na ocet

Jedním z nejpozoruhodnějších objevů posledních dní je technologie, která dokáže přeměnit plastový odpad na kyselinu octovou. Výzkumníci vyvinuli proces založený na fotokatalýze, tedy chemické reakci aktivované světlem. V tomto případě se jako zdroj energie využívá sluneční záření a jednoduchý katalyzátor na bázi železa.

Princip je relativně elegantní. Polymerní řetězce plastu jsou při ozáření postupně rozštěpeny a přeměněny na menší molekuly. Konečným produktem je kyselina octová, tedy látka běžně používaná v chemickém průmyslu při výrobě plastů, rozpouštědel, lepidel nebo syntetických vláken. Jinými slovy materiál, který byl dosud považován za obtížně recyklovatelný odpad, se může stát surovinou pro další průmyslovou výrobu.

Zásadní význam tohoto výzkumu spočívá v energetické náročnosti procesu. Mnohé současné technologie chemické recyklace vyžadují vysoké teploty, tlak nebo energeticky náročné katalytické reakce. Fotokatalytický přístup naopak využívá energii slunce a relativně jednoduché chemické prostředí. Pokud by se podařilo technologii škálovat do průmyslové podoby, mohlo by to znamenat významný krok směrem k energeticky efektivní recyklaci plastů.

Polymery, které se dokážou rozložit na povel

Další studie přináší ještě radikálnější představu o budoucnosti plastů. Vědci představili nový typ polymerního materiálu, který je možné po skončení jeho životnosti rozložit zpět na původní molekulární stavební bloky.

Zásadní rozdíl oproti většině současných plastů spočívá v samotném designu polymeru. Materiál je navržen tak, aby obsahoval chemické vazby, které zůstávají stabilní během běžného používání výrobku, ale mohou být cíleně rozštěpeny specifickou chemickou reakcí. Jakmile je proces aktivován, polymerní struktura se postupně rozpadá na monomery, tedy molekuly, z nichž byl materiál původně vytvořen.

Takový přístup představuje zásadní posun od tradiční recyklace směrem k takzvané molekulární cirkularitě. Materiál není pouze mechanicky rozemlet a znovu zpracován s nižší kvalitou, ale skutečně se vrací na začátek výrobního cyklu. Získané molekuly mohou být znovu použity pro výrobu nového plastu se stejnými vlastnostmi.

Pokud by se podobné polymery začaly používat ve velkém měřítku, mohlo by to zásadně změnit způsob, jakým průmysl přemýšlí o plastových výrobcích. Namísto materiálů určených k jednorázové výrobě a následné likvidaci by vznikaly produkty navržené od počátku pro opakovanou chemickou recyklaci.

Bezpečnější a účinnější recyklace baterií

Rychlý rozvoj elektromobility a akumulátorových technologií zároveň vytváří nový environmentální problém v podobě rostoucího množství bateriového odpadu. Vědci proto intenzivně hledají způsoby, jak efektivně a bezpečně získávat zpět cenné kovy obsažené v lithium-iontových bateriích.

Jedna z nových technologií využívá vodní chemické procesy, které umožňují oddělovat lithium, nikl nebo kobalt z použitých baterií bez extrémních teplot nebo agresivních chemikálií. Tradiční pyrometalurgické metody často pracují při velmi vysokých teplotách a jsou energeticky náročné. Aqueous procesy naopak probíhají ve vodném prostředí a mohou být výrazně šetrnější jak z hlediska energie, tak z hlediska emisí.

Výzkum zároveň upozorňuje na často přehlíženou fázi recyklace baterií, kterou je jejich předúprava. Demontáž, drcení a separace jednotlivých komponent mohou představovat významnou část environmentálních dopadů celého recyklačního procesu. Optimalizace těchto kroků je proto klíčová pro skutečně udržitelnou recyklaci bateriových systémů.

S rostoucím počtem elektromobilů bude právě oblast bateriového odpadu jedním z nejrychleji rostoucích segmentů odpadového hospodářství. Technologie, které umožní efektivní návrat strategických kovů zpět do výroby, tak mohou mít zásadní ekonomický i environmentální význam.

Elektroodpad jako nový zdroj drahých kovů

Výzkum z posledních dní zároveň připomíná, jak velký potenciál se skrývá v takzvaném urban mining, tedy získávání surovin z již existujících výrobků a odpadu. Analýzy elektronických zařízení ukazují, že některé běžné přístroje obsahují překvapivě vysoké množství drahých kovů.

U vybraných typů elektroniky mohou vědci identifikovat až stovky miligramů zlata. Tento kov se používá především v elektronických obvodech, protože má vynikající elektrickou vodivost a zároveň odolává korozi. Problémem je, že velká část těchto zařízení končí po skončení životnosti ve směsném odpadu nebo na skládkách.

Z pohledu surovinové politiky je přitom elektroodpad mimořádně cenným zdrojem. Koncentrace drahých kovů v elektronice může být v některých případech vyšší než v přírodních rudách. Zatímco tradiční těžba zlata často pracuje s velmi nízkými koncentracemi kovu v hornině, použitá elektronika může představovat výrazně bohatší materiálový zdroj.

Moderní recyklační technologie proto stále častěji směřují k sofistikovaným metodám separace kovů z elektronických komponent. Pokud se podaří tyto procesy ekonomicky optimalizovat, může se elektroodpad stát významným sekundárním zdrojem strategických surovin.

Zdravá krajina jako bohatství

Suma sumárum, vědecké směry, které se objevily jen během posledního týdne, ukazují, že odpadové hospodářství vstupuje do nové fáze. Materiály, které byly ještě donedávna vnímány především jako problém a zátěž pro životní prostředí, se stále častěji ukazují jako zdroj cenných chemických látek, kovů a nových materiálů. Plast může být surovinou pro průmyslové chemikálie, polymery lze navrhovat tak, aby se po skončení životnosti rozpadly zpět na základní molekuly, bateriový odpad se stává strategickým zdrojem kovů a elektroodpad může obsahovat koncentrace drahých kovů srovnatelné s přírodními rudami.

Je tedy s podivem, že odpad respektive odpadové hospodářství nepatří mezi priority nedávno představené stínové vlády, byť motto stínového ministra životního prostředí zní „Chraňme co má hodnotu“. A právě současný vývoj vědy ukazuje, že odpady hodnotu bezpochyby mají. Často velmi vysokou. Moderní environmentální politika přitom nemůže spočívat pouze v ochraně krajiny, zadržování vody v krajině či biodiverzitě. Stejně důležitou součástí ochrany přírody je i schopnost umět efektivně nakládat s přírodními zdroji a vracet je zpět do oběhu.

Současná věda stále častěji ukazuje, že řešení environmentálních problémů nevznikají náhodou, ale díky systematické práci výzkumných týmů. I čeští vědci nezahálí a dnes stojí v první linii poznání, které pomáhá porozumět proměnám krajiny i napravovat škody způsobené průmyslovou činností. Od modelování budoucnosti evropských lesů až po využití nanotechnologií při obnově znečištěných půd vznikají poznatky, jež mohou zásadně ovlivnit ochranu životního prostředí i hospodaření s přírodními zdroji. 

Paradoxem však zůstává, že české firmy stále jen omezeně využívají dostupné nástroje podpory výzkumu a vývoje jako jsou daňové odpočty na VaV, které by mohly inovace výrazně posílit. Nabízí se proto otázka, jaké platformy dnes dokážou propojit vědce, výzkumníky, podnikatele i veřejnou správu a vytvořit prostor pro sdílení zkušeností, spolupráci a vznik nových projektů.

Modelování budoucnosti evropských lesů v podmínkách klimatické změny

Proměna evropských lesů v důsledku klimatické změny patří mezi nejvýznamnější environmentální témata současnosti. Na výzkumu, který se snaží odhadnout budoucí vývoj lesních ekosystémů v Evropě, se podíleli také čeští vědci z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. Mezinárodní tým vedený profesorem Rupertem Seidlem z Technické univerzity v Mnichově publikoval výsledky své práce ve světově prestižním vědeckém časopise Science. Studie s názvem Climate change will increase forest disturbances in Europe throughout the 21st century analyzuje, jak mohou požáry, vichřice a kůrovcové kalamity ovlivnit evropské lesy během tohoto století.

Na výzkumu se podíleli mimo jiné doktorka Laura Dobor a profesor Tomáš Hlásny z České zemědělské univerzity. Jejich práce ukazuje, že rozsah narušení evropských lesů může v budoucnu výrazně narůst. Pokud by globální oteplení do konce století přesáhlo čtyři stupně Celsia, může se plocha zasažená požáry, vichřicemi a kůrovcem více než zdvojnásobit ve srovnání s obdobím let 1986 až 2020. Dokonce i v optimističtějším scénáři, kdy by se oteplení podařilo udržet kolem dvou stupňů, očekávají vědci větší rozsah poškození lesů než v minulosti.

Výzkumný tým využil kombinaci satelitních dat a pokročilého modelování vývoje lesních ekosystémů. Model byl trénován na více než 135 milionech hodnot získaných ze simulací vývoje lesů a z historických dat o disturbancích. Vědci simulovali vývoj lesů na přibližně třinácti tisících lokalitách napříč Evropou a vytvořili tak jeden z nejpodrobnějších modelů budoucí dynamiky lesních ekosystémů. Analýza pracuje s rozlišením až na úroveň jednoho hektaru, což umožňuje sledovat regionální rozdíly v očekávaném vývoji.

Výsledky studie ukazují, že největší dopady lze očekávat v jižní a západní Evropě, kde bude kombinace vyšších teplot a častějších extrémních jevů vytvářet ideální podmínky pro šíření požárů nebo přemnožení kůrovce. Sever Evropy by měl být podle modelů zasažen méně, i když ani zde nelze vyloučit lokální ohniska kalamit. Vědci zároveň upozorňují, že rostoucí rozsah narušení lesů bude mít přímé dopady nejen na biodiverzitu, ale také na schopnost lesů ukládat uhlík, poskytovat dřevo nebo stabilizovat krajinu.

Nanočástice železa jako naděje pro obnovu kontaminovaných půd

Zatímco výzkum lesních ekosystémů pomáhá předvídat budoucí vývoj krajiny, jiný směr současné vědy se soustředí na řešení problémů, které vznikly v minulosti. Jedním z nich je dlouhodobé znečištění půd v průmyslových oblastech. Vědecký tým vedený profesorem Michaelem Komárkem z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity zkoumá, zda by při sanaci kontaminovaných půd mohly pomoci železné nanočástice. Výzkum podporovaný Grantovou agenturou České republiky se zaměřuje na stabilizaci toxických kovů a metaloidů v půdě tak, aby se již nedostávaly do rostlin, podzemních vod ani potravního řetězce.

Kontaminace půdy patří mezi nejrozšířenější environmentální problémy průmyslových regionů. V oblastech s dlouhou historií hutní nebo chemické výroby se do půdy dostávají prvky jako arsen, kadmium nebo olovo, které mohou přetrvávat desítky až stovky let. Tradiční způsob sanace spočívá v odtěžení kontaminované zeminy a jejím odvozu na specializované skládky. Tento postup je však často extrémně nákladný a při velkém rozsahu znečištění prakticky nerealizovatelný.

Alternativou je takzvaná stabilizace kontaminantů přímo v půdě. Při tomto postupu se používají látky označované jako sorbenty, které dokážou škodlivé prvky chemicky vázat a zabránit jejich mobilitě. Tým profesora Komárka zkoumá především železné nanočástice, které mají díky své velikosti a velkému specifickému povrchu mimořádně vysokou reaktivitu. Tyto částice dokážou účinně zachycovat kovové ionty a vytvářet stabilní sloučeniny, které se již snadno neuvolňují do okolního prostředí.

Výzkumníci kombinují laboratorní experimenty s dlouhodobými terénními studiemi, což umožňuje sledovat chování nanočástic v reálných půdních podmínkách. Kromě standardních analytických metod využívají také pokročilé techniky izotopové geochemie a analýzy na synchrotronových zdrojích záření, které umožňují sledovat chemické procesy na úrovni atomů. Výsledky ukazují, že stabilizace kovů pomocí železných nanočástic může být účinná i v dlouhodobém horizontu a že velikost částic není vždy rozhodujícím faktorem jejich účinnosti.

Zajímavým směrem výzkumu je také kombinace nanočástic s biocharem, tedy uhlíkatým materiálem vznikajícím pyrolýzou biomasy. Biochar zlepšuje strukturu půdy a zároveň může sloužit jako nosič reaktivních částic. Kombinace těchto materiálů může zvýšit schopnost půdy vázat kontaminanty a současně podpořit aktivitu půdních mikroorganismů a růst rostlin.

Výzkumníci zároveň zdůrazňují, že skutečnou výzvou není pouze prokázat účinnost technologie v laboratorních podmínkách, ale také ověřit její funkčnost v terénu a vyhodnotit ekonomické přínosy. Pro rozsáhlé průmyslové lokality, kde není možné odtěžit miliony tun kontaminované zeminy, by totiž podobné metody mohly představovat realistickou cestu k obnově krajiny.

Suma sumárum. Oba výzkumné směry ukazují, jak zásadní roli hraje moderní věda při řešení environmentálních problémů. Modelování budoucnosti evropských lesů poskytuje klíčové informace pro adaptaci krajiny na klimatickou změnu, zatímco nanotechnologie otevírají nové možnosti obnovy půd zasažených průmyslovou činností. Společným jmenovatelem je schopnost vědecké komunity propojit základní výzkum s praktickými řešeními, která mohou mít reálný dopad na stav životního prostředí.

Nevyužitý nástroj podpory inovací

Celkové výdaje na výzkum a vývoj v Česku dosahují přibližně 1,8 % hrubého domácího produktu, zatímco průměr Evropské unie je kolem 2,2 %. Navíc se tento podíl od roku 2014 spíše snižuje, zatímco v řadě evropských zemí naopak roste. Jedním z nástrojů, který má firmy motivovat k investicím do inovací, jsou daňové odpočty na výzkum a vývoj. Ty umožňují podnikům odečíst část nákladů na výzkumné projekty od základu daně. Přestože potenciální objem těchto úlev dosahuje miliard korun, řada firem je v praxi využívá jen omezeně. Česká ekonomika tak přichází o významnou příležitost, jak podpořit vznik nových technologií, produktů a postupů s vyšší přidanou hodnotou.

Nízké využívání tohoto nástroje souvisí mimo jiné s nejistotou podniků ohledně výkladu pravidel a administrativní náročností celého procesu. Firmy se často obávají sporů s finanční správou nebo dodatečných kontrol, které by mohly vést k doměření daně. Výsledkem je opatrný přístup podniků, které raději investice do výzkumu financují bez využití dostupných daňových pobídek.

Z dlouhodobého hlediska však právě širší zapojení podnikatelského sektoru do výzkumu a vývoje patří mezi klíčové předpoklady modernizace ekonomiky. Pokud se podaří systém podpory inovací zpřehlednit a posílit jeho důvěryhodnost, mohou se daňové úlevy stát významným nástrojem, který pomůže českým firmám přejít od modelu levné výroby k ekonomice založené na znalostech a technologických inovacích.

Most mezi výzkumem, průmyslem a veřejnou správou

Právě propojování výzkumné sféry s podnikatelským prostředím je jedním z klíčových předpokladů, aby se nové poznatky dokázaly proměnit v konkrétní technologie a inovace. Jednou z klíčových odborných akcí, která již několik desetiletí vytváří unikátní prostor pro setkávání vědy, akademiků, státní správy a byznysu, je odborná konference Týden výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí, známá pod zkratkou TVIP. Letošní ročník proběhne ve dnech 21. až 23. dubna 2026 v Hustopečích u Brna a opět nabídne širokou platformu pro diskusi o aktuálních výzvách v oblasti technologií, bezpečnosti i ochrany životního prostředí. Nový ročník TVIP zastřešují dvě tradiční specializovaná odborná setkání, konference APROCHEM a symposium ODPADOVÉ FÓRUM.

Symposium ODPADOVÉ FÓRUM se letos kromě prezentace aktuálních projektů z oblasti odpadového hospodářství, ochrany vod a ovzduší zaměří také na odpady vznikající při recyklaci a výrobě automobilů, vedlejší produkty potravinářského průmyslu či na problematiku radioaktivních a dalších obtížně řešitelných odpadů. Konference APROCHEM pak pokrývá široké spektrum témat souvisejících s řízením průmyslových a systémových rizik, bezpečností kritické infrastruktury, prevencí závažných havárií, kybernetickou bezpečností i bezpečnou implementací nových technologií v průmyslu i veřejné správě.

Významnou novinkou letošního ročníku je vzdělávací kurz věnovaný zákonu o prevenci závažných havárií a jeho praktické aplikaci. Program je určen především pro pracovníky samospráv a veřejné správy a nabídne hlubší vhled do právního rámce, kontrolních mechanismů i nejčastějších nedostatků v bezpečnostní dokumentaci. Kurz má ambici pomoci účastníkům lépe porozumět souvislostem této legislativy a posílit schopnost jejího efektivního uplatňování v praxi.

Právě na podobných fórech často vznikají nové spolupráce, sdílejí se zkušenosti z praxe a diskutují se možnosti, jak přenášet výsledky výzkumu do reálného hospodářství. Pokud vás zajímá, kam směřuje současná věda, jaké inovace vznikají v oblasti životního prostředí a jak mohou podniky lépe využívat potenciál výzkumu a vývoje, patří TVIP bezpochyby mezi akce, které stojí za pozornost. Další podrobnosti jsou zájemcům dostupné na www.TVIP.cz.

Odpověď tedy zní?

A tak se vlastně vracíme k otázce z titulku. Požáry, vichřice, kůrovcové kalamity i železné nanočástice spojuje špičkový výzkum a schopnost vědy hledat odpovědi na problémy, které na první pohled spolu vůbec nesouvisejí. Aby však tyto poznatky nezůstávaly jen na stránkách vědeckých časopisů, potřebují také prostředí, které podporuje jejich vznik i přenos do praxe. Patří sem nejen nástroje, jako jsou daňové odpočty na výzkum a vývoj, které mohou motivovat firmy investovat do inovací, ale také platformy, kde se mohou setkávat vědci, podnikatelé a veřejná správa.

Pokud máte to příjemné víkendové štěstí a najdete si chvíli na klidné přemýšlení nad světem kolem nás, stojí za to otevřít také nové číslo popularizačního A / Magazínu Akademie věd ČR. Najdete v něm pestrou cestu napříč současnou vědou od témat spojených s jazyky a komunikací přes úvahy o možnosti života ve vesmíru až po fascinující příběhy z dávné minulosti planety, jako je například výzkum pravěkých želv. A / Magazín je dostupný ZDE a věřte, že víkendová věda, vlastně není až taková věda a bádání je prima.

V tomto díle se zaměřujeme na hranice zákona o odpadech a na to, kdy se vaše činnost řídí právě ním a kdy jinou legislativou. Působnost zákona o má totiž řadu výjimek a hranic, které vysvětlujeme na konkrétních praktických příkladech.
V podcastu se dozvíte například:

• Jak poznat, zda se na vás skutečně vztahuje zákon o odpadech?

• Které oblasti jsou ze zákona zcela nebo částečně vyjmuty?

• Kdy se uplatní režim vodního zákona (např. u odpadních vod, kalů nebo průmyslových vod)?

• Proč odpadní voda zpravidla nespadá pod režim zákona o odpadech?

• Jak posuzovat splaškové vody z jímky vyvážené na čistírnu odpadních vod?

• Kdy lze zeminu použít přímo v místě činnosti?

Vřele doporučujeme školení:

• iKURZ: Evidence odpadů a ISPOP v praxi

• iKURZ: Odpadová legislativa v r. 2026 pro původce odpadů

• Workshop o odpadech aneb odpadářské minimum pro rok 2026

• Podniková ekologie v roce 2026

Chcete vědět podrobně, co je aktuálně platné v nařízení CLP, jak se změnily termíny podle Omnibus a co se připravuje za změny v Omnibus IV? Změny v CLP - termíny pro aktualizaci etiket, velikost písma, reklama a on-line prodej, povinnosti pro bezobalový prodej.

Kolektiv zkušených lektorů se problematikou těchto povinností zabývá ve své profesní praxi již řadu let, což je pro vás zárukou kvality a profesionálního přístupu.

Souhrnný přehled přednášek kurzu

• Aktuality v legislativě chemických látek a směsí (Kandidátský seznam, příloha XIV a XVII REACH, příloha VI CLP, návrhy omezení, ethanol)

• Povinnosti při nakládání s SVHC látkami

• Platné znění a připravované změny (Omnibus VI) nařízení (ES) č. 1272/2008

• Prezentace testovacího zařízení VUOS a.s.

• Kontroly ČIŽP

• Jak pracovat s databází ECHA CHEM

• PFAS látky – platná a připravovaná legislativa

• Mikroplasty z pohledu legislativních povinností (oznamování přes REACH-IT)

• Toxicita mikroplastů

• Biocidní přípravky – jejich prodej v ČR, co si pohlídat

• Průřezové změny v legislativě podnikové ekologie 2026

Kurz je možné zařadit do rámce vzdělávání odborně způsobilých osob podle nařízení REACH.

Termín konání:

19. – 20. 5. 2026 Brno, hotel Vista

Kompletní časový harmonogram kurzu a další informace naleznete: www.chemeleoni.cz

Těšíme se na setkání s Vámi                             

za společnost CHEMELEONI s.r.o.

Ing. Martina Dobšáková, Ing. Tomáš Králik

Pátek třináctého bývá dnem, který si lidé spojují se smůlou. Český výzkum však přináší pravý opak. Vědci ukazují, že rozmarýn, rostlina známá především z kuchyně a středomořských zahrad, může sehrát překvapivě důležitou roli při ochraně skladovaného obilí. Nová metodika, na které vědci pracovali, naznačuje, že aromatický olej z této bylinky dokáže účinně působit proti skladištním škůdcům a snížit tak závislost na syntetických insekticidech.

Ve skladech obilí probíhá každoročně nenápadný, ale ekonomicky velmi významný příběh. Skladištní škůdci dokážou během několika měsíců poškodit zásoby zrna tak, že klesá nejen jejich množství, ale i kvalita. Napadené obilí může být kontaminováno fragmenty hmyzu, ztrácí obchodní hodnotu a zároveň se zvyšuje riziko růstu plísní. Na celém světě je se skladovanými obilovinami spojováno více než šestnáct set druhů škůdců a některé z nich představují pro zemědělce i potravinářský průmysl dlouhodobý problém.

V České republice patří mezi tyto nejvýznamnější druhy například pilous černý, pilous rýžový, korovník obilní nebo lesák skladištní. Některé z těchto druhů se vyvíjejí přímo uvnitř zrna a poškozují ho zevnitř, jiné žijí v mezerách mezi zrny a využívají už narušené obilky. Výsledkem je postupné znehodnocování komodity, které může způsobovat významné ekonomické ztráty v celém řetězci od zemědělce až po potravinářské zpracování.

Tradiční ochrana skladovaného obilí se proto opírá především o syntetické insekticidy nebo fumigační plyny. Ty sice dokážou být velmi účinné, ale jejich dlouhodobé používání přináší několik zásadních problémů. U mnoha populací škůdců se postupně vyvíjí rezistence, takže některé přípravky přestávají fungovat. Zároveň roste tlak na snižování chemických reziduí v potravinách a na omezení látek, které mohou mít negativní dopady na životní prostředí.

Nová metodika českých vědců, která navrhuje využití rozmarýnového esenciálního oleje jako alternativního prostředku ochrany. Na jejím zpracování se podílel tým odborníků z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu v Praze Ruzyni, konkrétně Radek Aulický, Tomáš Vendl, Ondřej Douda a Václav Stejskal, spolu s Janem Prokopem ze společnosti de Wolf GROUP. Metodika vznikla v rámci výzkumného projektu podpořeného Národní agenturou pro zemědělský výzkum Ministerstva zemědělství a její využití doporučil také Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.

Základní princip je přitom překvapivě jednoduchý. Esenciální olej z rozmarýnu obsahuje řadu těkavých biologicky aktivních látek, které mohou působit jako přírodní insekticidy. Při aplikaci ve formě aerosolu se tyto látky šíří uzavřeným prostorem skladu a působí na hmyz fumigačním způsobem. Jinými slovy, škůdci jsou vystaveni výparům, které narušují jejich životní funkce.

Laboratorní testy ukázaly, že rozmarýnový olej má toxický účinek na několik významných druhů skladištních brouků. Citlivost jednotlivých druhů se sice liší, ale u některých z nich byla zaznamenána velmi vysoká mortalita i při relativně nízkých dávkách. Zajímavým zjištěním je také skutečnost, že účinnost oleje může ovlivňovat prostředí, ve kterém je aplikován. Přítomnost zrna například část účinných látek absorbuje, takže je někdy nutné použít vyšší koncentraci.

V experimentálních podmínkách byla účinnost testována nejen v laboratorních lahvičkách, ale také v kontejnerech simulujících reálné skladovací prostředí. Rozmarýnový olej byl aplikován do uzavřeného prostoru s cirkulací vzduchu, kde se nacházelo několik desítek kilogramů pšenice a populace skladištních škůdců. Výsledky potvrdily, že tato přírodní látka může fungovat i v podmínkách blízkých praxi.

Zajímavé je také to, že účinnost oleje souvisí s teplotou. Některé druhy hmyzu reagují citlivěji při vyšších teplotách, zatímco při chladnějších podmínkách může být jejich mortalita nižší. Tyto poznatky jsou důležité zejména pro praxi, protože skladovací prostory mohou během roku procházet výraznými teplotními změnami.

Rozmarýn lékařský je přitom rostlina, která má dlouhou historii využití. Ve středomořské oblasti byl po staletí symbolem paměti, věrnosti a ochrany. V tradiční medicíně se používal jako prostředek podporující trávení, krevní oběh nebo koncentraci. Aromatické listy obsahují bohatou směs terpenů a dalších sloučenin, které jsou zodpovědné za charakteristickou vůni i biologické účinky.

Z chemického hlediska je jednou z hlavních složek rozmarýnového oleje látka nazývaná 1,8 cineol, která může tvořit přibližně polovinu jeho obsahu. Spolu s dalšími terpeny vytváří směs látek s antimikrobiálními, antioxidačními a insekticidními vlastnostmi. Právě tato kombinace biologických aktivit činí z rozmarýnu mimořádně zajímavou surovinu nejen pro gastronomii nebo kosmetiku, ale také pro zemědělství.

Další výhodou je skutečnost, že extrakty z rozmarýnu jsou již dnes využívány jako potravinářská přísada a jejich bezpečnost byla posuzována evropskými regulačními orgány. To znamená, že jde o látku, která je z hlediska potravinového řetězce relativně dobře známá a přijatelná.

Ekonomická stránka podobných řešení je samozřejmě zásadní. Skladištní škůdci mohou způsobovat ztráty v řádu několika procent uskladněné produkce, což při velkých objemech obilí představuje významné finanční částky. Ztráty navíc nevznikají jen přímým poškozením zrna, ale také náklady na jeho sanaci, čištění nebo likvidaci.

Použití přírodních látek, jako je rozmarýnový olej, by mohlo v budoucnu představovat doplněk k současným metodám ochrany potravin. V rámci takzvané integrované ochrany skladovaných produktů by mohl pomoci snížit množství používaných syntetických insekticidů a zároveň zpomalit vznik rezistence u škůdců. Význam by mohl mít zejména v ekologickém zemědělství, kde je nabídka účinných prostředků proti skladištním škůdcům velmi omezená.

Samozřejmě je třeba počítat i s určitými limity. Esenciální oleje bývají často dražší než syntetické přípravky a jejich účinnost může záviset na koncentraci nebo podmínkách prostředí. Přesto výzkum ukazuje, že při správném nastavení dávkování a aplikace může být rozmarýn zajímavou součástí budoucích strategií ochrany.

Suma sumárum, opět se ukazuje, že řešení některých problémů může vyrůst doslova na zahradě mezi bylinkami. A někdy prostě stačí jen změnit úhel pohledu, aby se z obyčejné kuchyňské rostliny stal nástroj moderního udržitelného zemědělství.

Evropská chemická agentura (ECHA) vstupuje do rozhodující etapy rozsáhlého procesu, jehož cílem je omezit používání per‑ a polyfluoroalkylovaných látek, známých pod anglickou zkratkou PFAS a často označovaných jako „věčné chemikálie“. Tato skupina syntetických látek je charakterizována extrémní perzistencí v životním prostředí, vysokou mobilitou a potenciálními negativními dopady na zdraví lidí i ekosystémy. Po letech vědecké a konzultační práce se nyní proces přesouvá do okamžiku, který může významně ovlivnit regulaci těchto látek napříč evropským trhem a průmyslem.

V první polovině března 2026 má odborný výbor ECHA pro socio‑ekonomickou analýzu (SEAC – Socio‑Economic Analysis Committee) schválit své návrhové stanovisko k celoevropské restrikci PFAS. Toto stanovisko, které se nyní připravuje, zahrnuje komplexní posouzení socio‑ekonomických dopadů navrhovaného omezení, včetně dostupnosti a proveditelnosti alternativních látek a technologií pro různé průmyslové sektory. Po jeho odsouhlasení bude následovat 60denní veřejná konzultace, během níž budou moci průmysloví aktéři, nevládní organizace, výzkumníci i občané poskytnout připomínky a dodat další podklady k dopadům navrhovaného opatření. Po vyhodnocení těchto podkladů SEAC připraví finální stanovisko, které se očekává do konce roku 2026.

Tento krok navazuje na nedávné schválení odborného stanoviska Výboru pro hodnocení rizik (RAC – Risk Assessment Committee), které bylo zveřejněno v březnu 2026 a které detailně hodnotí rizika pro lidské zdraví a životní prostředí spojená s výrobou, uváděním na trh a používáním PFAS. Společně poskytují stanoviska obou výborů vědecký podklad pro rozhodování Evropské komise a členských států v rámci řízení podle nařízení REACH, které umožňuje zavádět omezení na úrovni celého Evropského hospodářského prostoru. ECHA poté formálně postoupí obě stanoviska Evropské komisi, která na jejich základě připraví návrh omezení k projednání a hlasování v REACH výboru složeném z členských států.

Proces je součástí širší iniciativy, kterou v lednu 2023 zahájila skupina pěti členských států (Dánsko, Německo, Nizozemsko, Norsko a Švédsko), když předložila návrh na plošné omezení výroby, použití a uvádění na trh více než 10 000 různých PFAS látek. Cílem této iniciativy je minimalizovat emise PFAS a jejich škodlivé expozice v oblastech, kde rizika nelze dostatečně kontrolovat a kde neexistují přijatelné alternativy. Regulace těchto „věčných chemikálií“ by měla přispět k ochraně zdraví, snížení environmentálních zátěží a vytvoření harmonizovaných pravidel na trhu EU.

V kontextu těchto kroků je klíčové si uvědomit, že návrh omezení PFAS je jedním z nejrozsáhlejších chemických regulačních projektů EU. PFAS jsou používány v celé řadě aplikací od textilií s voděodolnými úpravami přes hasicí pěny až po polovodičový průmysl a jejich vysoká chemická stabilita představuje náročný kompromis mezi technologickou funkčností a ochranou lidského zdraví a životního prostředí. Otevření veřejné konzultace proto poskytuje jedinečnou příležitost pro všechny zainteresované strany, aby přispěly relevantními daty a argumenty k finálnímu rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude regulace PFAS v EU definitivně nastavena.

Další informace:

• Q&A on the restriction process

• Restriction proposal

• Restrictions process

• Topics page on PFAS

• Committee for Socio-Economic Analysis

Evropská unie stojí před otázkou, jak skloubit ambiciózní environmentální cíle s konkurenceschopností průmyslu. Finská vláda proto na začátku března zaslala Evropské komisi dopis, v němž vyzývá k systematickému zjednodušení evropské legislativy. Helsinky zdůrazňují, že klimatické ambice je nutné zachovat, ale současně odstranit zbytečnou administrativní zátěž, která komplikuje inovace i fungování podniků. Pro Českou republiku může být tento přístup zajímavým impulsem k aktivnější debatě o podobě evropských pravidel.

Finská vláda na začátku března oslovila předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen dopisem, v němž upozorňuje na rostoucí regulační zátěž spojenou s evropskou legislativou. Premiér Petteri Orpo v dokumentu zdůrazňuje, že Evropská unie musí hledat rovnováhu mezi ambiciózními environmentálními a klimatickými cíli a schopností evropského hospodářství obstát v globální konkurenci. Podle finské vlády se v posledních letech počet a složitost evropských pravidel výrazně zvýšily a v některých případech začínají brzdit investice, inovace i praktickou implementaci environmentálních politik.

Finsko proto podporuje iniciativu Evropské komise zaměřenou na zjednodušování legislativy a vyzývá k jejímu systematičtějšímu uplatňování. Podle Helsinek by se Evropská unie měla zaměřit nejen na tvorbu nových pravidel, ale také na revizi těch stávajících. Smyslem není oslabit environmentální cíle, nýbrž zajistit, aby byly předpisy přehledné, srozumitelné a technologicky neutrální. Finská vláda upozorňuje, že složité nebo překrývající se požadavky mohou vytvářet zbytečné náklady pro podniky i veřejnou správu a ve výsledku zpomalovat transformaci směrem k udržitelnému hospodářství.

Dopis rovněž zdůrazňuje význam předvídatelnosti a stability regulace. Podniky podle finské vlády potřebují jasný a dlouhodobě srozumitelný rámec, aby mohly plánovat investice do inovací, moderních technologií a udržitelných řešení. Pokud jsou pravidla příliš komplexní nebo se rychle mění, zvyšuje to nejistotu a může to vést k odkládání investic. Zjednodušení legislativy je proto podle Finska důležitým předpokladem pro posílení evropské konkurenceschopnosti i pro úspěšnou realizaci klimatické politiky.

Součástí finské iniciativy je také přehled zjednodušení více než čtyřiceti evropských právních předpisů, u nichž Helsinky navrhují zvážit zjednodušení nebo lepší koordinaci. Jde o právní rámce z různých oblastí včetně průmyslové politiky, oběhového hospodářství nebo environmentální regulace. Finská vláda tím chce otevřít širší evropskou otázku, jak zajistit, aby legislativa podporovala inovace a investice a současně naplňovala environmentální cíle Evropské unie.

V oblasti energetiky Helsinky upozorňují především na Energy Efficiency Directive (EED). Podle finské vlády obsahuje tato směrnice velké množství povinností týkajících se reportingu, plánování a ověřování úspor energie. Finsko proto navrhuje rozsáhlou revizi několika článků směrnice, které podle něj vytvářejí nepřehledné a administrativně náročné postupy pro podniky i veřejnou správu.

Další oblastí je Renewable Energy Directive (RED). Finsko zde navrhuje zjednodušení některých pravidel pro implementaci obnovitelných zdrojů a snížení administrativních povinností spojených s vykazováním plnění cílů v oblasti obnovitelné energie. Cílem je podle Helsinek především zrychlit investice do nových energetických projektů a odstranit překrývající se požadavky mezi různými evropskými předpisy.

Významnou pozornost věnuje dopis také legislativě na ochranu přírody. Finsko upozorňuje na vysoké náklady spojené s implementací Nature Restoration Regulation. Podle finské vlády by právě v této oblasti mohly být náklady na obnovu ekosystémů v přepočtu na obyvatele nejvyšší v celé Evropské unii, zejména kvůli velkému rozsahu lesů, vodních ploch a rašelinišť. Helsinky proto navrhují hledat způsoby, jak snížit administrativní zátěž a náklady spojené s realizací tohoto nařízení.

Podle přiloženého materiálu se však finské návrhy dotýkají mnohem širšího spektra evropské legislativy. Mezi významné oblasti patří například regulace průmyslu, oběhového hospodářství, chemických látek nebo nakládání s odpady.

V oblasti oběhového hospodářství Finsko upozorňuje na administrativní náročnost Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR). Podle finského stanoviska by nová pravidla pro obaly měla více zohledňovat technologickou neutralitu a reálné environmentální přínosy jednotlivých materiálů. Helsinky proto prosazují zejména větší flexibilitu při plnění některých požadavků a důslednější posuzování dopadů na průmysl. PPWR například stanovuje nové požadavky na recyklovatelnost obalů a cíle pro využívání recyklovaného plastu v obalech.

Další oblastí je Waste Framework Directive, tedy základní rámcová směrnice o odpadech. Další oblastí je Waste Framework Directive (WFD), tedy základní rámcová směrnice o odpadech. Finsko upozorňuje především na administrativní zátěž pro podniky a malé organizace při sledování a evidenci odpadů, zejména v souvislosti s přípravou materiálů k opětovnému využití a podmínkami end-of-waste. V dokumentu se zdůrazňuje, že některé povinnosti podle WFD jsou složité a mohou brzdit investice do recyklace a cirkulární ekonomiky, aniž by přinášely významný přínos pro ochranu životního prostředí.

Finská vláda zmiňuje také potřebu úprav u Industrial Emissions Directive (IED), která reguluje emise průmyslových zařízení. Podle Helsinek by některé administrativní postupy spojené s povolováním a vykazováním emisí mohly být zjednodušeny tak, aby nedocházelo k duplicitám mezi evropskou a národní regulací.

V oblasti chemické legislativy se finská vláda ve svém materiálu zaměřuje na CLP Regulation, která určuje povinnosti výrobců, dovozců a distributorů ohledně bezpečnostních informací a označování chemických látek a směsí. Dokument upozorňuje, že některé požadavky tohoto nařízení jsou pro podniky složité a administrativně náročné, zejména pro malé a střední firmy. Finsko identifikuje několik oblastí, kde by zjednodušení mohlo snížit byrokratickou zátěž a zároveň zachovat vysokou úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví: jde o zjednodušení označování malých balení, podporu digitální komunikace informací o výrobci, harmonizaci pravidel a jednotné šablony napříč členskými státy, zefektivnění klasifikace směsí a snazší aktualizaci informací elektronickým a centralizovaným způsobem, aby se minimalizovalo duplicitní hlášení a administrativní nároky na firmy.

Mezi další předpisy, u nichž Finsko navrhuje diskusi o zjednodušení, patří například Batteries Regulation, Construction Products Regulation, Critical Raw Materials Act nebo EU Deforestation Regulation. V těchto případech finská vláda upozorňuje především na překrývání požadavků mezi jednotlivými právními předpisy a na potřebu větší koordinace mezi různými politikami Evropské unie.

Finský dopis lze vnímat jako výzvu k pragmatičtějšímu přístupu k evropské regulaci. Helsinky zdůrazňují, že ambice v oblasti ochrany klimatu a životního prostředí zůstávají plně zachovány. Klíčové však podle nich je, aby byla evropská pravidla navržena tak, aby jejich implementace byla realistická, méně fragmentovaná, administrativně jednodušší a ekonomicky udržitelná. Právě v tomto směru může finský přístup představovat inspiraci i pro další členské státy včetně České republiky, které se rovněž snaží hledat rovnováhu mezi ekologickou transformací a udržením konkurenceschopnosti svého průmyslu.

Zdroj:

• Finland calls on EU to simplify regulation

• Letter from Prime Minister Orpo to the President of the European Commission Ursula von der Leyen

• Finland’s simplification proposals for EU legislation

• Finland calls for wholesale revision of EU green laws
   

Evropa si stále silněji uvědomuje, že bez stabilního přístupu ke strategickým surovinám nebude možné zvládnout ani energetickou transformaci ani digitální revoluci. Rada Evropské unie proto schválila vyjednávací pozici k úpravám legislativy o kritických surovinách, která má zajistit spolehlivější dodávky, podpořit recyklaci a posílit oběhové hospodářství evropského průmyslu.

Evropská unie stojí na prahu zásadního rozhodnutí o své průmyslové budoucnosti. Rada EU se shodla na vyjednávací pozici k novým pravidlům, která mají zajistit stabilní přístup ke strategickým surovinám a současně posílit jejich recyklaci a opětovné využití. Přijatá pozice zároveň poskytuje předsednictví Rady mandát k zahájení vyjednávání s Evropským parlamentem, která odstartují poté, co Parlament přijme vlastní stanovisko. V době geopolitických napětí, rostoucí poptávky po materiálech pro čisté technologie a vysoké závislosti na dovozu tak Evropa hledá cestu k větší surovinové bezpečnosti i cirkulární ekonomice.

Evropská rada přijala svou pozici k legislativnímu návrhu Critical Raw Materials Act, jehož cílem je posílit bezpečnost dodávek kritických surovin a současně podpořit jejich efektivnější využívání v evropském průmyslu. Tyto materiály jsou klíčové pro výrobu technologií spojených s energetickou transformací, digitalizací či moderní průmyslovou výrobou, například pro baterie, polovodiče nebo větrné turbíny. Evropská ekonomika je však v současnosti výrazně závislá na jejich dovozu z omezeného počtu zemí, což zvyšuje riziko narušení dodavatelských řetězců a oslabuje strategickou autonomii EU.

Samotný rámec pro tuto politiku vznikl už v květnu 2024, kdy vstoupil v platnost akt o kritických surovinách. Ten vytváří systém, který má zajistit udržitelné, diverzifikované a stabilní dodávky nerostných surovin nezbytných pro zelenou a digitální transformaci evropské ekonomiky. Současně stanovuje konkrétní cíle do roku 2030, podle nichž by se alespoň deset procent roční spotřeby strategických surovin mělo těžit přímo v Evropské unii, čtyřicet procent by mělo být zpracováno v evropských zařízeních a čtvrtina potřebných materiálů by měla pocházet z recyklace.

Význam této politiky se ještě zvýšil v posledních letech, kdy se dodavatelské řetězce kritických surovin stále více stávají součástí geopolitických vztahů. Situaci vyostřila například série čínských exportních omezení týkajících se prvků vzácných zemin a dalších strategických materiálů. Právě tyto kroky zvýraznily potřebu, aby Evropská unie posílila vlastní kapacity a současně diverzifikovala zdroje dodávek.

Na tuto situaci reaguje také akční plán REsourceEU, který Evropská komise představila v prosinci 2025. Plán počítá s úpravami stávající legislativy o kritických surovinách a s celou řadou dalších opatření zaměřených na posílení jednotného trhu se surovinami, společné nákupy strategických materiálů, vytváření zásob, podporu inovací a rozvoj oběhového hospodářství. Součástí iniciativy je také zjednodušení povolovacích procesů, podpora investic do projektů těžby, zpracování i recyklace a rozvoj mezinárodních partnerství, která mají zajistit stabilnější dodavatelské řetězce.

Rada EU zároveň zdůrazňuje, že budoucí politika surovin musí být pevně propojena s principy oběhového hospodářství. Recyklace, opětovné využívání materiálů a efektivnější nakládání se zdroji mohou významně snížit tlak na primární těžbu a současně posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu. V současnosti se totiž v EU recykluje jen relativně malý podíl strategických materiálů a potenciál druhotných surovin zůstává z velké části nevyužitý.

Brownfieldy, dřevostavby, recyklované a přírodní materiály, města připravená na klimatickou změnu. O udržitelném stavebnictví se dnes hodně mluví, ale jak opravdu funguje v praxi?

Přijďte na 3. ročník konference s výstavou Kroky k udržitelnému stavebnictví 2026, kde uvidíte reálné stavby, konkrétní materiály a zkušenosti z realizovaných projektů. Konference se uskuteční 27. března 2026
PVA EXPO Praha Letňany.

Konference propojuje architekturu, urbanismus, dřevostavby i inovativní, přírodní a recyklované materiály a přináší především praktické zkušenosti z realizací – nikoli jen teorii.

Na co se můžete těšit:

• inspirativní projekty z praxe
• data a zkušenosti z realizovaných staveb
• komentovanou výstavu materiálů
• otevřenou diskusi odborníků i investorů
• neformální setkání nejen s účastníky stavby školy v Zambii

Tipy zde najdou nejen architekti, projektanti a stavební firmy, ale také lidé, kteří plánují vlastní stavbu či rekonstrukci.

Konference se koná v rámci veletrhů FOR INTERIOR & DESIGN a FOR GARDEN, takže účastí získáte i možnost navštívit další akce zaměřené na moderní bydlení.

Podívejte se na program konference

Registrace je otevřena – zajistěte si své místo včas. Přihlášení na konferenci

Těšíme se na setkání s Vámi.

Redakce TZB-info, ESTAV.cz a estav.tv

Odkaz na web konference: https://konference.tzb-info.cz/cz/kroky-k-udrzitelnemu-stavebnictvi