Do poloviny srpna tohoto roku shořelo v Evropské unii asi 2,5krát více hektarů než odpovídá průměru posledních dvaceti let pro toto období. Nová studie publikovaná v časopise Global Change Biology ukazuje, že do konce století by se plocha zasažená požáry mohla podle vývoje emisí zvýšit o desítky procent, nebo se dokonce téměř ztrojnásobit. Výzkumníci však současně přinášejí důležitou pozitivní zprávu. Budoucnost evropských požárů nebude určovat pouze klima. Významnou část výsledku může ovlivnit člověk, například způsobem hospodaření s krajinou.

Horko, sucho a vítr vytvářejí podmínky, v nichž se oheň může šířit rychleji a zasahovat mnohem větší území. Podle údajů Evropského systému pro informace o lesních požárech EFFIS shořelo v Evropské unii do 12. srpna 2026 přibližně 550 000 hektarů, což odpovídalo zhruba dvaapůlnásobku dvacetiletého průměru pro toto období. Právě v této situaci je mimořádně aktuální studie týmu vedeného Maikem Billingem z Potsdamského institutu pro výzkum dopadů klimatu, na které spolupracovali také vědci ze Senckenberg Biodiversity and Climate Research Centre a dalších institucí.

Studie nazvaná Future projections of burned area in Europe highlight the importance of human action se nesnaží předpovědět, kde přesně vypukne konkrétní požár v roce 2085 nebo kolik hektarů shoří v určitém letním týdnu. Jejím cílem je mnohem širší otázka. Jak se může evropský požární režim vyvíjet v průběhu tohoto století, pokud se budou měnit klimatické podmínky, vegetace, využívání krajiny a společenské podmínky a pokud se současně bude měnit schopnost společnosti požáry zvládat.

Modelování budoucích scénářů vývoje

Výzkumníci proto využili dva modelovací přístupy, označované jako SPITFIRE a BASE, které propojili s dynamickým vegetačním modelem LPJmL. Modely umožňují sledovat nejen počasí příznivé pro vznik a šíření požáru, ale také vývoj vegetace, využívání půdy, některé socioekonomické charakteristiky a schopnost požáry zvládat. Výsledkem je několik možných scénářů, které ukazují, jak velký rozdíl mohou způsobit dnešní rozhodnutí.

Pokud by svět pokračoval v cestě vysokých emisí skleníkových plynů a silného oteplování, mohla by samotná změna podmínek příznivých pro vznik a šíření požárů do konce století zvýšit každoročně vypálenou plochu v Evropě přibližně o 192 procent oproti současnosti. Jinými slovy, požáry by mohly zasáhnout téměř třikrát větší plochu než dnes. Ani výrazné omezení emisí skleníkových plynů však podle modelů nemusí znamenat návrat k současné situaci. Ve druhém scénáři, který počítá s nízkými emisemi a výrazným omezením globálního oteplování, by mohla roční vypálená plocha přesto vzrůst přibližně o 39 procent.

Rozdíl mezi jednotlivými scénáři přitom není jen otázkou několika desítek procent. Výzkumníci pracují se scénářem SSP1 2.6, který odpovídá oteplení přibližně o 1,8 °C, a se scénářem SSP3 7.0, při němž globální oteplení dosahuje přibližně 3,6 °C. Právě při výrazně vyšším oteplení se požáry podle modelů stávají mnohem častějšími nejen ve Středomoří, ale také ve velké části západní a střední Evropy. Riziko tak může výrazně růst i v oblastech, které dnes rozsáhlé požáry nezažívají často a jejichž systémy ochrany před požáry nejsou na takovou zátěž připraveny.

Komplexní faktory ovlivňující šíření ohně

Čísla je ale potřeba vnímat v jejich správném kontextu. Studie netvrdí, že Evropa v roce 2100 skutečně přijde o třikrát větší plochu než dnes. Modely pracují s různými předpoklady o vývoji klimatu, vegetace, využívání půdy i lidské společnosti. Výsledkem proto není přesná předpověď budoucnosti, ale obraz toho, jak by se situace mohla vyvíjet za různých podmínek. Právě proto je důležité, že autoři nesledovali pouze vliv klimatické změny, ale také možnosti, jak může člověk rozsah požárů a jejich následky ovlivnit.

Rozsah požárů totiž neurčuje jen teplota. Roli hraje počasí, množství a druh dostupné vegetace, vlhkost půdy, stav rostlinného materiálu, vítr, způsob využívání krajiny i lidská činnost. Význam má také to, jak rychle se podaří požár zjistit a jak účinně proti němu dokáže člověk zasáhnout. V některých regionech mohou být důležité také změny ve složení vegetace nebo způsob hospodaření na zemědělské a lesní půdě. Studie přitom ukazuje, že zatímco požární počasí, tedy podmínky, které podporují vznik a rychlé šíření požárů, a schopnost požáry zvládat patří k významným faktorům v evropském měřítku, v jednotlivých regionech mohou hrát ještě větší roli hustota obyvatelstva, charakter vegetace a způsob využívání půdy.

Socioekonomický rozměr požární ochrany

Zajímavé přitom je, jak studie vůbec zachycuje schopnost jednotlivých zemí požáry zvládat. Model BASE nepoužívá pouze obecný předpoklad, že bohatší země mají lepší hasiče. Jako hlavní socioekonomickou proměnnou využívá Index lidského rozvoje neboli HDI. Ten zahrnuje například úroveň příjmů, vzdělání a délku života a v modelu slouží jako ukazatel celkové úrovně rozvoje společnosti. Autoři vycházejí z předpokladu, že vyšší HDI souvisí s rozvinutějšími institucemi, většími finančními možnostmi a vyšší kapacitou pro prevenci a hašení požárů. Schopnost požár zvládnout tak není v modelu chápána pouze jako počet hasičských vozů, ale jako součást širší ekonomické a institucionální vyspělosti společnosti.

Tento detail je důležitý i pro pochopení výsledků. Pokud se zvyšuje životní úroveň a institucionální kapacita země, může se současně zlepšovat její schopnost požáry předcházet, včas je odhalit a účinně zasáhnout. Model proto propojuje klimatické podmínky s tím, jak dobře je společnost schopna na jejich důsledky reagovat. Budoucí požární riziko tak nevzniká pouze v atmosféře. Do značné míry se odvíjí také od toho, jak fungují instituce, kolik prostředků je možné věnovat prevenci a jak dobře je společnost připravena na mimořádné události.

Význam včasné reakce a její limity

Právě tady se ukazuje jeden z nejdůležitějších závěrů celé studie. Budoucí rozsah požárů nebude záviset pouze na tom, jak moc se oteplí planeta. Významnou roli bude mít také schopnost evropských zemí požárům předcházet a včas na ně reagovat. Lepší připravenost, účinnější prevence, dostatek hasičů a techniky, kvalitnější koordinace zásahů i další opatření mohou výslednou rozlohu požárů výrazně ovlivnit. Modelové výpočty dokonce ukazují, že další zvyšování schopnosti požáry zvládat by ve srovnání se scénáři bez takového zlepšení mohlo snížit vypálenou plochu o 72 až 92 procent.

Výzkumníci tak docházejí k pozoruhodnému závěru. Pokud by se kapacita požární ochrany dále zvyšovala, modely předpokládají snížení vypálené plochy až o 92 procent v podmínkách oteplení kolem 1,8 °C a přibližně o 72 procent při oteplení kolem 3,6 °C ve srovnání se scénáři, v nichž by se tyto schopnosti nezlepšovaly. Rozdíl mezi oběma hodnotami současně ukazuje, že čím výraznější bude oteplování, tím obtížnější bude samotnou prevencí a hašením rostoucí požární riziko zvládat.

To ovšem neznamená, že lepší vybavení hasičů a modernější technika dokážou účinky globálního oteplování jednoduše odstranit. Právě v tomto bodě přináší studie důležité varování. I při dalším zlepšování schopnosti požáry zvládat zůstává v podmínkách silného oteplování zvýšená požární aktivita přibližně v 55 procentech evropských oblastí náchylných k požárům. Při mimořádně rozsáhlém požáru se totiž může situace dostat za hranici možností dostupných zásahových prostředků. Oheň se může šířit tak rychle a na tak velkém území, že ani rozsáhlé nasazení hasičů a techniky nedokáže jeho postup okamžitě zastavit.

Paradox udržitelného scénáře a akumulace paliva

Vývoj krajiny navíc přináší jeden překvapivý paradox. Intuitivně bychom očekávali, že ekologicky šetrnější scénář SSP1 2.6 musí automaticky znamenat také méně požárů. Studie ale ukazuje, že tomu tak nemusí být všude a vždy. V tomto scénáři dochází mimo jiné k obnově lesů a k opouštění méně produktivní zemědělské půdy. Pokud se však taková půda přestane pravidelně obhospodařovat nebo spásat, může na ní začít přibývat tráva, křoviny a další jemná vegetace, která za sucha rychle vysychá a představuje snadno dostupné palivo.

Tento efekt se může projevit například ve Valašské nížině nebo v jižním Španělsku. Ekologická obnova krajiny tak může v některých lokalitách krátkodobě vytvořit podmínky, které paradoxně povedou k většímu množství dostupného paliva a vyšší vypálené ploše. Neznamená to samozřejmě, že ochrana přírody nebo obnova lesů jsou problémem. Ukazuje to spíše, jak složité jsou vztahy mezi krajinou, biodiverzitou, hospodařením a požáry. Udržování krajiny v dobrém stavu proto může vyžadovat také vhodnou péči, například pravidelné hospodaření nebo pastvu tam, kde je to ekologicky a místně vhodné.

Logistické výzvy v terénu a role prevence

Letošní požáry ve Francii, Španělsku nebo Řecku jasně ukazují, jak rychle mohou extrémní podmínky zaměstnat hasičské kapacity. Když se současně rozhoří velké množství ohnisek, nestačí mít pouze dostatek techniky. Záleží také na tom, kde je k dispozici, jak rychle se k požáru dostane, zda je dostatek vody, jak funguje logistika a komunikace, jakou roli může sehrát letecká technika a jak rychle se podaří nové ohnisko odhalit. Neméně důležité je také předem upravovat krajinu tak, aby oheň neměl k dispozici rozsáhlé souvislé plochy snadno hořlavého materiálu.

Do popředí se přirozeně dostává prevence. Evropská krajina se v posledních desetiletích v mnoha oblastech výrazně proměnila. Některé venkovské regiony se vylidňují, část zemědělské půdy se přestává obdělávat a vegetace na opuštěných pozemcích postupně houstne. Pokud se k tomu přidají delší období horka a sucha, může v krajině přibývat materiálu, který se při požáru snadno stává palivem. Péče o krajinu tak nebude pouze otázkou ochrany přírody, zadržování vody v krajině nebo zemědělské produkce. Stále důležitější může být také jako součást ochrany před rozsáhlými požáry.

Význam prevence přitom nespočívá jen v tom, aby se zabránilo samotnému vzniku požáru. Důležité je také omezovat množství a souvislost vegetace, která může sloužit jako palivo, a vytvářet v krajině podmínky, které zpomalí šíření ohně. Z pohledu budoucího požárního rizika tak může mít význam způsob, jakým se pečuje o lesy, zemědělskou půdu, okraje sídel i opuštěné pozemky. Právě tady se ochrana před požáry propojuje s celkovou péčí o krajinu.

Nové hrozby pro dosud bezpečné regiony

Budoucí požární riziko navíc se nebude zvyšovat všude stejně. Evropa má velmi různorodé klima, vegetaci, krajinu i způsob hospodaření. Jednotlivé regiony se liší také hustotou obyvatelstva a schopností požáry zvládat. Proto mohou být změny výraznější v některých částech jižní, střední nebo západní Evropy, zatímco jinde může být vývoj odlišný. Výsledky modelů je proto potřeba vnímat především regionálně.

Studie tak upozorňuje na další důležitou skutečnost. Rostoucí požární riziko se nemusí týkat pouze tradičně ohrožených oblastí kolem Středozemního moře. S pokračujícím oteplováním se mohou vhodné podmínky pro rozsáhlé požáry posouvat také do částí střední a západní Evropy. Pro země, které mají s rozsáhlými požáry menší zkušenosti, to může znamenat potřebu přehodnotit dosavadní systém prevence, monitoringu i zásahů.

Velkou roli hraje také nejistota spojená s předpovídáním budoucího vývoje. Modelování požárů je složité právě proto, že v krajině současně působí klima, vegetace, člověk a způsob využívání půdy. Každá změna může ovlivnit další část systému. Jiná skladba vegetace může znamenat více nebo méně dostupného paliva a zároveň ovlivnit množství vody zadržované v krajině. Odlišný charakter krajiny může změnit rychlost šíření ohně a lidská přítomnost zase ovlivňuje pravděpodobnost vzniku požáru i možnosti jeho včasného zlikvidování. Není proto překvapivé, že se výsledky jednotlivých modelů mohou v některých regionech lišit.

Nutnost provázaného přístupu

Autoři navíc upozorňují, že účinnost požární ochrany může být v podmínkách výrazně teplejšího klimatu v některých případech nadhodnocena. Modely vycházejí ze vztahů známých ze současného světa, jenže extrémně rozsáhlé požáry mohou vytvořit podmínky, se kterými máme zatím omezené zkušenosti. Pokud bude oheň postupovat rychleji, bude vznikat více ohnisek současně a zároveň budou vysychat rozsáhlejší oblasti, nemusí být možné jednoduše zopakovat dnešní způsob ochrany pouze ve větším měřítku.

Právě proto nelze budoucí požární riziko řešit pouze investicemi do hasičské techniky. Studie ukazuje, že nejúčinnější cestou je kombinace několika opatření. Snižování emisí skleníkových plynů může omezit samotné zhoršování klimatických podmínek, zatímco prevence, monitoring, péče o krajinu a účinnější požární ochrana mohou snížit rozsah škod, které za daných podmínek vzniknou. Jedno opatření tedy nenahrazuje druhé.

Každý den při dýchání dostaneme do plic tisíce litrů okolního prostředí a většinou vůbec nepřemýšlíme o tom, co všechno se spolu s kyslíkem dostává do našich dýchacích cest. Nová česká studie ale ukazuje, že účinky znečištěného ovzduší mohou sahat mnohem hlouběji než k podrážděným očím nebo kašli. Zdravá a astmatická dýchací tkáň na stejné ovzduší nereagovaly stejně.

Měřicí stanice nám každý den poskytují údaje o koncentracích prachových částic různých velikostí, oxidů dusíku, benzo[a]pyrenu a dalších škodlivin. Tato data jsou základem pro hodnocení kvality ovzduší i ochranu veřejného zdraví. Sama o sobě ale neříkají, co přesně se po vdechnutí znečištěného ozduší odehrává uvnitř lidských dýchacích cest.

Právě tuto otázku si položili vědci ze skupiny kolem Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Ve studii Transcriptional responses to real-world ambient air pollution in healthy and asthmatic human 3D airway models grown at the air-liquid interface publikované v časopise Journal of Hazardous Materials Advances zkoumali, jak skutečné venkovní ovzduší působí na lidskou dýchací tkáň a zda se její reakce liší podle zdravotního stavu dárce.

Výzkum reálné směsi škodlivin na 3D modelu

Nešlo přitom o další experiment, při němž jsou buňky vystaveny jediné konkrétní chemické látce. Výzkumníci použili skutečné venkovní ovzduší, tedy komplexní směs částic a chemických látek, s níž se lidské dýchací cesty setkávají v reálném životě. Právě tato komplexnost je důležitá. Člověk totiž nevdechuje oxidy dusíku, prachové částice nebo benzo[a]pyren odděleně. Do plic se dostává směs látek, jejíž složení se mění podle místa, počasí, dopravy, průmyslu i dalších zdrojů.

Pro experiment vědci využili trojrozměrný model lidských dýchacích cest označovaný jako MucilAir. Je vytvořen z lidských buněk a svou strukturou i vlastnostmi se více podobá skutečnému epitelu dýchacích cest než běžná buněčná kultura pěstovaná na plochém povrchu.

Epitel tvoří povrchovou vrstvu dýchacích cest a představuje jednu z prvních bariér mezi vnějším prostředím a organismem. Není ale jen pasivní ochrannou vrstvou. Podílí se na tvorbě hlenu, obranných reakcích, komunikaci s imunitním systémem i obnově poškozené tkáně.

Modely byly proto pěstovány na takzvaném rozhraní vzduch–kapalina, v odborné literatuře označovaném jako air-liquid interface. Zatímco spodní část tkáně získávala živiny z kultivačního média, její povrch byl vystaven okolnímu ovzduší. Dýchací epitel tak mohl reagovat na skutečnou směs znečišťujících látek způsobem, který se více přibližuje podmínkám v lidských dýchacích cestách.

Nejvýraznější odezvu vyvolalo městské ovzduší

Výzkumníci následně modely vystavili ovzduší na třech místech v České republice. Jedna lokalita představovala prostředí s relativně nízkou zátěží, druhá průmyslovou oblast a třetí městské prostředí. Expozice trvala pět dnů.

Právě městské ovzduší vyvolalo v buňkách nejvýraznější odezvu. Rozdíly mezi lokalitami se přitom promítly nejen do naměřených koncentrací znečišťujících látek, ale také do biologické reakce tkáně. Ovzduší z oblasti s nízkou zátěží a z průmyslového prostředí způsobilo pouze omezené změny.

Městská lokalita vykazovala nejvyšší koncentrace částic PM_2,5 a PM₁₀. Průměrná koncentrace PM_2,5 zde dosahovala 36,6 mikrogramu na metr krychlový a PM₁₀ 40,4 mikrogramu na metr krychlový. Významnou charakteristikou byla také přítomnost benzo[a]pyrenu, jehož průměrná koncentrace dosáhla 5,3 nanogramu na metr krychlový. Benzo[a]pyren patří mezi polycyklické aromatické uhlovodíky a vzniká například při nedokonalém spalování organických materiálů. Je proto typickým ukazatelem některých druhů znečištění spojených se spalovacími procesy.

Rozdílná reakce zdravých a astmatických buněk

Čísla o koncentracích znečišťujících látek ale představovala teprve začátek. Vědce zajímalo především to, co se děje uvnitř buněk.

Proto sledovali takzvaný transkriptom, tedy soubor RNA molekul přítomných v buňce v určitém okamžiku. Analýza transkriptomu umožňuje zjistit, které geny jsou aktivnější a které naopak méně aktivní. Jinými slovy ukazuje, jak buňka na dané podmínky reaguje na úrovni genové aktivity. A právě tady se objevily výrazné rozdíly mezi zdravou a astmatickou tkání.

U buněk pocházejících od zdravých dárců městské ovzduší změnilo aktivitu 164 genů. U 145 z nich aktivita poklesla, zatímco u 19 se zvýšila. U modelů vytvořených z buněk astmatických dárců byla změna z hlediska počtu genů menší. Ovlivněno bylo 42 genů, z nichž 34 vykazovalo nižší aktivitu a osm vyšší.

Obě skupiny přitom sdílely pouze 21 společných změn. Zdravá a astmatická dýchací tkáň tedy na stejné ovzduší ve většině sledovaných případů reagovaly odlišně.

Samotný počet změněných genů ale nelze chápat jako přímé měřítko poškození. Více změněných genů automaticky neznamená větší zdravotní újmu. Podstatné je, které biologické procesy se mění a jaký mohou mít tyto změny význam pro fungování tkáně. Studie navíc nesledovala všechny možné funkční důsledky zaznamenaných molekulárních změn.

Změny ve struktuře tkáně versus buněčný stres

U zdravé tkáně se změny soustředily především na procesy spojené s takzvanou extracelulární matrix. Jde o síť bílkovin a dalších molekul, která obklopuje buňky a vytváří jejich bezprostřední prostředí. Pomáhá udržovat strukturu tkáně, ovlivňuje pohyb a růst buněk, jejich vzájemné přichycení i komunikaci s okolím.

Extracelulární matrix tedy není jen jakousi buněčnou výplní. Funguje jako aktivní součást tkáně a pomáhá buňkám reagovat na změny prostředí nebo na poškození.

Se změnami těchto procesů souvisela aktivita několika genů, například BGN, COL3A1, PDGFRB a LUM. Výzkumníci zaznamenali také změny drah spojených s buněčnou adhezí a se signalizační drahou PI3K/AKT. Buněčná adheze umožňuje buňkám přichytit se k okolním strukturám a vytvářet mezi sebou spojení. Signalizační dráha PI3K/AKT zase patří k důležitým mechanismům, jimiž buňky zpracovávají informace z okolí. Podílí se mimo jiné na regulaci jejich růstu, přežívání a metabolismu.

U astmatické tkáně byl obraz výrazně odlišný. Změny se týkaly především funkcí dýchacího epitelu a reakcí spojených s buněčným stresem. Mezi ovlivněnými geny byly například SCGB3A1, CLCA2, GAL3ST4, CLSPN, GINS4, IL19 a CCL2. Některé z nich souvisejí se sekreční funkcí epitelu, jiné s opravou buněk, jejich dělením nebo komunikací s imunitním systémem.

Výsledky ukazují, že zdravá a astmatická dýchací tkáň na znečištěné ovzduší nereagují stejně. U zdravé tkáně se změny týkaly především procesů souvisejících s její strukturou a komunikací buněk s okolím. U astmatické tkáně se naopak výrazněji projevily změny spojené s funkcí epitelu, buněčným stresem a komunikací s imunitním systémem.

Skrytá vrstva regulace pomocí nekódující RNA

Vědci se ale nezastavili u genů kódujících bílkoviny. Podívali se také na další vrstvu regulace, kterou představují nekódující RNA. Patří mezi ně mikroRNA, označované jako miRNA, a dlouhé nekódující RNA, tedy lncRNA. Tyto molekuly mimo jiné pomáhají regulovat genovou aktivitu a ovlivňují, která část genetické informace bude v buňce v daném okamžiku využita.

U zdravých modelů například pokles některých mikroRNA souvisel se zvýšenou aktivitou genů spojených s buněčnou rovnováhou, oxidačním stresem, metabolismem a strukturou tkáně.

Oxidační stres nastává ve chvíli, kdy v buňce vzniká více reaktivních molekul, než dokážou její ochranné mechanismy účinně neutralizovat. Pokud tento stav přetrvává, může přispívat k poškození buněčných struktur.

U astmatických buněk se změnily například mikroRNA miR-205-5p, miR-19b-3p a miR-138-5p. Jejich změny byly spojeny s regulačními mechanismy souvisejícími mimo jiné s oxidačním stresem, zánětlivými procesy a přestavbou dýchacích cest.

Nový pohled na hodnocení zdravotních rizik

Studie tak přináší pohled na znečištění ovzduší z jiné perspektivy. Tradiční měření nám říká, co se nachází v prostředí a v jaké koncentraci. Molekulární analýza umožňuje sledovat další úroveň a zkoumat, jak na tuto komplexní směs reagují lidské buňky.

Mezi údajem z měřicí stanice a skutečným biologickým účinkem tak vzniká další vrstva informací. A právě ta může pomoci lépe pochopit, proč stejné znečištění nemusí mít na všechny lidi stejný účinek.

Stačí několik sekund tepla a z povrchu osiva mohou zmizet nežádoucí patogeny. Pokud však teplota vystoupá příliš vysoko, může spolu s nimi zmizet i schopnost semene vyklíčit. Výzkumníci z Vysokého učení technického v Brně proto hledají přesnou hranici mezi účinnou sanitací a poškozením osiva. Vyvíjejí technologii, která má místo chemického moření využít tepelnou energii, proudění a páru. Za sebou už mají laboratorní experimenty, polní pokusy, matematické modelování, užitný vzor i funkční poloprovozní jednotku. Nejnovější výsledky přitom ukazují, že cesta k praktickému zařízení vede také přes poznání toho, co nefunguje.

Představme si obyčejné pšeničné zrno. Je malé, lehké a na první pohled vypadá dokonale nehybně. Uvnitř však ukrývá zárodek nové rostliny. Na jeho povrchu mohou současně přežívat mikroorganismy, které mohou po zasetí způsobit problémy v porostu. Zemědělec proto potřebuje dvě věci zároveň. Chce odstranit to, co na semeni nechce, ale zachovat to nejdůležitější, tedy jeho schopnost dát vzniknout nové rostlině.

Bilance chemického ošetření osiv v Česku

Ošetření osiva patří k důležitým krokům ještě před výsevem. Na jeho povrchu mohou být přítomny houbové patogeny a další nežádoucí organismy, které se po zasetí mohou podílet na rozvoji chorob a ovlivnit zdravotní stav porostu. Běžnou cestou je chemické moření. Jen v České republice se každoročně používají desítky až stovky tun pesticidních účinných látek přímo v souvislosti s mořením osiva, přesné číslo však nelze z veřejné souhrnné statistiky jednoduše vyčíst, protože ÚKZÚZ ve společných kategoriích zahrnuje mořidla spolu s dalšími fungicidy a insekticidy. V roce 2025 bylo v těchto širších kategoriích evidováno 1 075,9 tuny účinných látek u fungicidů včetně fungicidních mořidel a dalších 79,0 tuny u zoocidů včetně insekticidních mořidel.

Výzkumníci z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně však už několik let hledají možnost, jak tento proces nahradit fyzikálním působením tepla. Princip vypadá jednoduše. Semeno se vystaví tepelnému působení dostatečnému k potlačení nebo odstranění patogenů. Ve skutečnosti jde o mimořádně citlivý proces. Teplota musí být dost vysoká, aby zasáhla mikroorganismy, ale současně nesmí poškodit embryo uvnitř zrna. Termická sanitace proto hledá podmínky, při nichž je tepelný zásah pro semeno ještě přijatelný, zatímco patogeny jsou usmrceny nebo je omezena jejich aktivita. Vedle sanitace může vhodné ošetření podporovat také klíčení nebo omezovat dormanci, tedy přirozený klidový stav, při němž životaschopné semeno za jinak vhodných podmínek ještě nezačne klíčit.

Vývoj patentovaného řešení a spolupráce s praxí

Výzkum VUT má za sebou několikaletý vývoj. Na technologii spolupracují procesní inženýři Fakulty strojního inženýrství se zemědělskými partnery. Projekt zaměřený na termickou sanitaci osiv jako ochranu před houbovými patogeny a škůdci, probíhal v letech 2022 až 2025. Podílely se na něm VUT, Zemědělský výzkum v Troubsku a společnost SEED SERVICE. Součástí práce byly také polní pokusy. V roce 2024 se povedlo registrovat užitný vzor číslo 38196 s názvem Zařízení pro termickou sanitaci osiv. Vývoj tak spojil biologické požadavky s otázkami přenosu tepla, proudění, konstrukce zařízení a řízení celého procesu.

Patentované řešení využívá kombinované tepelné médium tvořené spalinami plynného paliva a vodou, která se přímo během procesu mění na páru. Nejde přitom jen o dosaženou teplotu. Výsledek ovlivňuje také rychlost proudění, délka působení, skutečná teplota povrchu semen a vlastnosti konkrétního druhu osiva. Právě jejich správné nastavení určuje, kolik tepelné energie se k zrnu skutečně dostane.

Zajímavý je také způsob práce s vodou. U některých tepelných metod se osivo po ošetření musí znovu vysušit, což celý proces prodlužuje a přidává další spotřebu energie. VUT pracuje s proudícím plynným médiem a párou, takže není nutné semena dlouhodobě namáčet a následně sušit. To může znamenat jednodušší technologický postup i nižší energetickou náročnost.

Limity horkého vzduchu a hledání optimálního režimu

Právě při hledání optimálních podmínek však výzkumníci narazili na zásadní problém. Mikroorganismus a semeno nejsou vůči teplu stejně odolné. To, co stačí k poškození patogenu, může být současně příliš intenzivní pro embryo. Hledání správného postupu tak znamená najít, krom teploty, správnou kombinaci několika fyzikálních a biologických parametrů.

Velmi názorně to ukázala odborná studie publikovaná v roce 2026 v časopise Applied Sciences. Výzkumníci v ní zkoumali sanitaci pšeničného osiva pomocí suchého horkého vzduchu. Experiment byl založen na velmi krátkém působení trvajícím pouze dvě až čtyři sekundy. Teplota vzduchu se pohybovala od 150 do 350 °C a testovaly se průtoky 280 a 557 litrů za minutu.

Výsledky ukázaly, jak úzký prostor pro optimalizaci existuje. Při teplotách do přibližně 175 °C zůstávala klíčivost relativně dobře zachována, účinnost sanitace však dosahovala pouze přibližně 30 až 40 procent. Při výrazně vyšších teplotách už bylo možné dosáhnout účinnosti přesahující 90 procent, současně však začala výrazně klesat klíčivost.

V testovaném rozsahu se nepodařilo najít režim, který by současně poskytl více než 90procentní sanitaci a alespoň 85procentní klíčivost. To je jeden z nejdůležitějších výsledků výzkumu, který ukazuje, že pouhé zvyšování teploty není řešením. Patogeny lze vysokou teplotou účinně zasáhnout, ale současně vysoká teplota poškodí samotné osivo.

Proudění výrazně ovlivňuje, kolik tepla se k osivu dostane. Při průtoku 280 litrů za minutu se povrchová teplota semen po ošetření pohybovala přibližně mezi 36,7 a 80,5 °C. Po zvýšení průtoku na 557 litrů za minutu vzrostla na 42,1 až 122,7 °C. Samotná teplota horkého vzduchu proto nevypovídá o tom, jakému tepelnému působení je zrno skutečně vystaveno.

Modelování termofyzikálních vlastností semen

Pro praktické využití je právě tato souvislost zásadní. Zařízení musí během krátké doby předat dostatek tepla velkému množství semen a současně zajistit, aby byl proces co nejrovnoměrnější. Nedostatečně zahřátá semena mohou zůstat neúčinně ošetřená, zatímco příliš vysoká tepelná dávka může poškodit jejich klíčivost.

Proto se na VUT řeší termofyzikální vlastnosti jednotlivých druhů osiva. Pro návrh zařízení jsou důležité například tepelná kapacita, hustota, sypná hmotnost a pórovitost. Tyto údaje umožňují modelovat ohřev a následné ochlazování semen a předvídat jejich chování při průchodu zařízením.

Výzkum se navíc nezaměřuje pouze na pšenici. Diplomová práce z Fakulty strojního inženýrství VUT se zabývala termickými metodami pro omezení patogenů u zemědělských osiv a pracovala s lupinou a slézem. Součástí byla materiálová a energetická bilance vytvořená v programu CHEMCAD, laboratorní experimenty založené na plánovaném experimentu a sledování klíčivosti spolu s mikrobiologickou kontaminací.

Od poloprovozu k potenciálu v potravinářství

Vývoj technologie pokračuje a v roce 2026 VUT představuje funkční poloprovozní jednotku, která má ukázat její možnosti v podmínkách bližších skutečnému provozu. Využití přitom nemusí zůstat pouze u osiva. Univerzita vidí potenciál také při zpracování obilovin v potravinářství.

Hlavní přínos termické sanitace spočívá v možnosti omezit používání chemických látek už na začátku zemědělské produkce. Pokud se podaří nastavit proces tak, aby spolehlivě potlačoval patogeny a současně zachoval klíčivost, může odpadnout část chemického ošetření a s ním spojená rezidua. VUT právě omezení chemických látek uvádí mezi významnými environmentálními přínosy technologie.

Výhodou může být také menší potřeba vody. Pokud proudící tepelné médium s párou zajistí požadovaný účinek bez následného namáčení a vysoušení osiva, zjednoduší se celý proces a může klesnout i spotřeba energie. Při průmyslovém využití proto nebude rozhodovat pouze účinnost sanitace, ale také celková energetická bilance zařízení.

Na tuto práci navazuje nový projekt s názvem Aplikace fyzikálních metod ošetření osiva pro jeho sanaci a podporu při klíčení a vzcházení semen, který je naplánován na období 2026 až 2030. Výzkumníci tak sledují nejen odstranění patogenů, ale také možnost ovlivnit stav osiva před výsevem a podpořit jeho následné klíčení a vzcházení. Zda se tento efekt skutečně potvrdí, ukážou další experimenty.

Pokud se podaří technologii dále zdokonalit, může zemědělcům nabídnout několik výhod najednou. Méně chemických přípravků, žádná jejich rezidua na ošetřeném osivu, přesně řízený fyzikální proces a v některých případech také nižší spotřeba vody a energie na následné sušení. Podmínkou ovšem zůstává dostatečná rychlost zpracování, rovnoměrnost ošetření a energetická náročnost, která bude při skutečném provozu přijatelná.

Jeden z největších obchodů na českém odpadovém trhu se znovu posunul. O české a slovenské aktivity dánské skupiny Marius Pedersen je stále velký zájem, závazné nabídky však zájemci podali až 14. srpna, tedy výrazně později, než se původně očekávalo. Ve hře jsou finanční i strategičtí investoři z Česka i zahraničí a hodnota transakce se podle odhadů může pohybovat mezi 15 a 21 miliardami korun.

Prodej českého a slovenského byznysu Marius Pedersen se dostal do rozhodující fases, zároveň se ale ukazuje, že původní časový plán byl příliš optimistický. Závazné nabídky měly podle původního harmonogramu přijít už na konci června a kupní smlouva měla být podepsána do konce července. Nakonec se termín pro podání nabídek posunul až na 14. srpna. Tento termín nyní potvrdil Igor Mesenský z KPMG, která prodej organizuje.

Důvodem zdržení nebyl nedostatek zájemců. Problém byl spíše v tom, že prodávající investorům dosud neumožnil plný přístup k firemním datům potřebným pro detailní prověrku podniku. Podle informací z trhu se mezitím připravovaly další reporty, které si potenciální kupci vyžádali. Šlo především o technické a environmentální prověrky. U tak rozsáhlé odpadové společnosti jde o zásadní část celého procesu, protože kupující potřebuje přesně vědět, jaký je stav jednotlivých zařízení a jaké závazky a investice mohou s podnikem v budoucnu souviset.

Harmonogram a vyhodnocení nabídek

Nyní má KPMG nabídky vyhodnotit a do konce srpna vybrat užší skupinu nejvážnějších zájemců. Ti by měli následně získat přístup k podrobnějším údajům a provést vlastní hloubkovou kontrolu. Podpis kupní smlouvy se proto očekává nejdříve kolem října. Samotné dokončení transakce však může přijít ještě později. Podle Martina Vachaty z poradenské společnosti Talers může být obchod uzavřen až na přelomu letošního a příštího roku, případně v první polovině roku 2027. Hodně přitom záleží na tom, kdo soutěž vyhraje.

Přehled hlavních zájemců na trhu

Právě složení zájemců je na celé transakci mimořádně zajímavé. Podle KPMG jde o kombinaci českých a zahraničních investorů a zároveň finančních i strategických hráčů. Konkrétní počet nabídek poradci nezveřejnili, z trhu však postupně pronikají informace o jménech, která se o podnik zajímají.

Mezi nimi je například skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Zájem v minulosti podle několika zdrojů z prostředí fúzí a akvizic projevil také průmyslník Michal Strnad, jehož skupina CSG patří k největším českým průmyslovým uskupením. Dalším zájemcem je investiční skupina Wood & Company, která chce Marius Pedersen případně získat prostřednictvím své odpadové společnosti KOSIT. Ta už svou účast v soutěži přímo potvrdila. V minulosti se mezi zájemci objevily také skupiny Kaprain Karla Pražáka a EP Industries Daniela Křetínského a Romana Korbačky.

Zahraniční konkurence přitom není o nic méně zajímavá. Ve hře se podle zdrojů objevila francouzská skupina Paprec, jejíž zájem ale podle informací z trhu ochladl. Paprec navíc nedávno koupil 80procentní podíl v rakouské společnosti Brantner green solutions, která působí také v Česku a na Slovensku. Dvě velké akvizice současně by proto pro investora mohly být značnou zátěží.

Za potenciálního strategického zájemce lze považovat také FCC Environment. Ta působí v odpadovém hospodářství v obou zemích a podle expertů by právě její případné převzetí Marius Pedersen mohlo výrazně změnit postavení společnosti na trhu. V Česku by se po takové akvizici mohla dostat na první místo. To je současně důvod, why by případný obchod mohl být z hlediska hospodářské soutěže složitější.

Podobně se zmiňují další velké evropské odpadové skupiny, například Veolia, Remondis nebo rakouský Saubermacher. Posledně jmenovaná společnost sice konkrétní zájem o Marius Pedersen nepotvrdila, zároveň ale uvedla, že akvizice jsou důležitou součástí její dlouhodobé růstové strategie a že sleduje možnosti expanze na evropské trhy.

Rozdíly v přístupu investorů a cena

Právě rozdíl mezi strategickým a finančním investorem může být pro celý obchod klíčový. Finanční investor bude především posuzovat výnosnost podniku a možnost dalšího růstu jeho hodnoty. Strategický hráč může naopak počítat se synergiemi s vlastními firmami, využitím společné infrastruktury nebo posílením postavení na jednotlivých regionálních trzích. Proto může být ochoten zaplatit více. Současně ale právě silný strategický hráč může narazit na požadavky antimonopolních úřadů.

To je ostatně jeden z důvodů, proč může být samotné dokončení transakce výrazně pozdější než podpis smlouvy. Pokud podnik získá investor, který už má na českém nebo slovenském trhu významné postavení, budou úřady muset posoudit, zda spojením nevznikne příliš silná pozice v některých částech trhu. U finančního investora bez významného podílu v odpadovém hospodářství může být situace jednodušší.

Mimořádně zajímavá je samozřejmě také cena. Podle Martina Vachaty by se při loňské EBITDA Marius Pedersen kolem 112 milionů eur mohla hodnota transakce pohybovat přibližně mezi 18 a 21 miliardami korun. Pokud by cena klesla blíže k 15 miliardám, považoval by ji za určité zklamání z pohledu dánských vlastníků. Marek Rehberger z Patria Corporate Finance je opatrnější a hodnotu transakce odhaduje kolem 15 miliard korun.

Rozdíl několika miliard korun tak není pouze otázkou vyjednávání. Ukazuje také, jak rozdílně mohou jednotliví investoři hodnotit budoucnost odpadového byznysu. Pro jednoho může být rozhodující současná ziskovost a návratnost investice. Jiný může v podniku vidět prostor pro další růst, využití vlastních kapacit nebo posílení pozice na trhu.

Strategie dánského vlastníka a historie firmy

Za samotným prodejem navíc stojí poměrně specifická situace dánského vlastníka. Marius Pedersen je vlastněn rodinnou nadací Marius Pedersen Foundation a mimo Dánsko působí právě v České republice a na Slovensku. Dánská skupina se nyní chce více soustředit na domácí trh a svou strategii Green Future, která počítá s dosažením uhlíkové neutrality do roku 2035. Podle české společnosti nejsou podmínky na českém a slovenském trhu s touto strategií dobře slučitelné.

Do rozhodnutí o prodeji proto vstupuje také způsob, jakým je dánská skupina vlastněna. Fungování nadace je založeno především na dividendách z vlastněných společností. Pokud český a slovenský podnik vstupuje do období, kdy bude kvůli vývoji legislativy potřebovat další významné investice, může být pro vlastníka logické zvážit, zda chce tento investiční cyklus financovat, nebo podnik prodat.

Marius Pedersen přitom není na českém trhu žádným nováčkem. Dánská skupina do České republiky vstoupila už na počátku devadesátých let a během následujících desetiletí zde vybudovala rozsáhlé podnikání. Zabývá se sběrem a svozem komunálního i separovaného odpadu, tříděním a zpracováním průmyslových a nebezpečných odpadů, tříděním a lisováním využitelných materiálů a dalšími službami. Právě dlouhodobě budovaná síť provozů a zákaznických vztahů je jedním z důvodů, proč má podnik pro strategické investory takovou hodnotu.

Dnes tak není jisté ani to, kdo Marius Pedersen získá, ani kdy bude obchod definitivně uzavřen. Jisté je pouze to, že zájem investorů přetrvává a že se hraje o podnik, jehož hodnota se podle dostupných odhadů počítá v desítkách miliard korun.

Pod hladinou moře se odehrává jeden z nejpozoruhodnějších příběhů ukládání uhlíku na planetě. Rozsáhlé louky mořských trav jsou nejen útočištěm pro mořský život. Jejich biomasa představuje významnou zásobu organického uhlíku a samotné rostliny každoročně vážou desítky až stovky milionů tun uhlíku. Nová studie upozorňuje, že pokud chceme skutečně pochopit potenciál takzvaného modrého uhlíku, musíme se na mořské louky dívat nejen jako na cenná stanoviště biodiverzity, ale také jako na součást globálního uhlíkového cyklu. A právě Středomoří v tomto příběhu zaujímá mimořádné postavení.

Když se hledají přírodní systémy schopné zachycovat a dlouhodobě uchovávat uhlík, pozornost se přirozeně obrací k lesům, půdám nebo mokřadům. Mnohem méně nápadná je přitom krajina, která se nachází několik desítek centimetrů pod hladinou. Mělké pobřežní vody mohou být pokryty hustými porosty kvetoucích rostlin, které vytvářejí rozsáhlé mořské louky. Rodům jako Posidonia, Zostera nebo Thalassia připadá důležitá ekologická role, protože poskytují útočiště a potravu řadě mořských organismů. Současně se však podílejí na jednom z procesů, který je pro klimatický systém zásadní, na zachycování a ukládání organického uhlíku.

Nová studie zveřejněná v časopise Nature Communications přináší dosud nejpodrobnější globální odhad množství uhlíku uloženého přímo v biomase mořských trav a současně ukazuje, jak rychle tyto ekosystémy nový organický uhlík vytvářejí. Výzkumný tým vyhodnotil údaje o struktuře porostů, jejich biomase a čisté primární produkci z různých částí světa. Výsledkem je odhad globální zásoby uhlíku v biomase mořských trav na úrovni 24 až 40 milionů tun.

Zásoba uhlíku versus čistá primární produkce

Ještě zajímavější pohled nabízí čistá primární produkce. Ta vyjadřuje množství organického uhlíku, které rostliny vytvoří fotosyntézou po odečtení uhlíku spotřebovaného vlastním dýcháním. U globálních porostů mořských trav dosahuje podle studie 83 až 137 milionů tun uhlíku ročně. Tato hodnota ukazuje, jak intenzivně jsou tyto ekosystémy schopny prostřednictvím fotosyntézy převádět anorganický uhlík do organické hmoty.

Právě rozlišení mezi zásobou a produkcí je pro pochopení významu mořských luk zásadní. Ekosystém může obsahovat velké množství uhlíku v dlouhověké biomase, aniž by měl současně nejvyšší roční produkci. Jiný porost může naopak rychle vytvářet novou biomasu, ale jeho celková zásoba může zůstávat relativně nízká. Tyto dvě charakteristiky proto nelze zaměňovat. Každá popisuje jinou část fungování ekosystému a každá má jiný význam pro hodnocení uhlíkového cyklu.

Středomoří má ze sledovaných oblastí nejvyšší zásobu uhlíku v biomase mořských trav na hektar. Za ním následují tropické oblasti Indického a Tichého oceánu a tropický Atlantik. Nejvyšší čistá primární produkce však byla zaznamenána v jižních mírných oblastech, v severním Pacifiku a ve východním severním Atlantiku. Místo s největší uhlíkovou zásobou tedy nemusí být zároveň místem s nejrychlejším ročním přírůstkem organické hmoty.

Výraznou roli v těchto rozdílech hraje samotná biologie jednotlivých rodů porostu. Posidonia podle studie vykazuje přibližně padesátkrát vyšší zásobu uhlíku v biomase než Halophila. V oblastech s vysokou zásobou uhlíku dominují často velké, dlouhověké a dlouhodobě přetrvávající druhy. Typickým příkladem je právě Posidonia ve Středomoří. Naopak některé jiné oblasti jsou charakteristické menšími, rychleji kolonizujícími nebo krátkovělejšími druhy.

Dlouhověkost má v tomto systému mimořádný význam. Rostlina, která dokáže po dlouhou dobu vytvářet rozsáhlou biomasu a setrvat na jednom místě, postupně buduje významnou uhlíkovou zásobu. V takovém případě není rozhodující pouze okamžitá rychlost růstu. Stejně důležitá je schopnost ekosystému uhlík dlouhodobě udržet. Právě proto může být ochrana již existujících porostů z hlediska klimatické politiky stejně významná jako jejich obnova.

Tento pohled je důležitý také proto, že většina dosavadního výzkumu modrého uhlíku se soustředila především na organický uhlík akumulovaný v sedimentech mořského dna. Nová studie upozorňuje, že pozornost si zaslouží také uhlík uložený přímo v nadzemní a podzemní biomase mořských trav a samotná čistá primární produkce. Teprve propojení těchto složek umožňuje lépe pochopit, jak mořské louky fungují jako součást globálního uhlíkového cyklu.

Regionální rozdíly v emisích a rizika pro Středomoří

Právě tady se ochrana mořských ekosystémů přímo propojuje s ochranou klimatu. Když mořská louka zanikne, nepřicházíme jen o prostor, který využívají ryby, bezobratlí a další organismy. Zaniká také část biomasy, v níž je uložen uhlík nahromaděný během růstu porostu. Význam takové ztráty proto neurčuje pouze plocha, která zmizela. Záleží také na tom, jaké druhy na ní rostly, kolik biomasy vytvořily a jak dlouho dokázaly uhlík uchovávat.

Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou přitom značné. Nejvyšší podíl na odhadovaných ročních emisích spojených se ztrátou mořských trav připadá na Austrálii, která představuje 52 procent globálního součtu. Následují Španělsko, Mexiko, Itálie a Spojené státy. Samotné pořadí však nevypovídá jen o rozsahu úbytku. Významnou roli hraje také množství uhlíku uloženého v konkrétních porostech a jejich rozšíření.

Mimořádnou pozornost si proto zaslouží Středomoří. Zdejší mořské trávy haní v přepočtu na plochu nejvyšší zásobu uhlíku v biomase ze všech sledovaných oblastí. Současně rostou v moři, které patří k nejintenzivněji využívaným pobřežním oblastem světa. Výstavba, znečištění, přísun živin i oteplování moře mohou zhoršovat podmínky pro jejich další růst. Každý zachovaný porost tak znamená nejen zachované stanoviště pro mořské organismy, ale také zachovanou zásobu uhlíku.

Evropská politika a využití dat

Právě tento souvislý pohled se postupně promítá i do evropské politiky ochrany přírody a klimatu. Evropská unie usiluje o zachování a obnovu mořských trav v rámci ochrany mořského prostředí a obnovy přírody. Evropská komise zároveň věnuje stále větší pozornost uhlíku uloženému v pobřežních ekosystémech, kam patří právě mořské trávy, mangrovy nebo přílivové mokřady. Do budoucna se počítá také s možností využít údaje o takto uloženém uhlíku při vytváření systémů uhlíkových a přírodních kreditů.

Takový přístup pochopitelně potřebuje spolehlivá data. Právě kvalita dat je jedním z důležitých výsledků nové práce. Výzkumníci rozšířili databázi biomasy mořských trav o 91 procent a doplnili údaje z oblastí, které byly v předchozích souborech zastoupeny méně. Díky tomu lze lépe porovnávat jednotlivé regiony a přesněji odhadovat, kde má ochrana nebo obnova mořských luk největší význam pro zachování uhlíkových zásob.

Mořská louka dokáže vytvořit za rok více uhlíku než české lesy

Pro českou krajinu získávají tato čísla úplně jiný rozměr, když je porovnáme s uhlíkem uloženým v našich lesích. Globální zásoba uhlíku v biomase mořských trav dosahuje podle studie 24 až 40 milionů tun. To odpovídá přibližně 8 až 13 procentům uhlíku uloženého v nadzemní biomase všech českých lesů. Národní inventarizace lesů uvádí pro období 2016 až 2020 celkovou zásobu 314,3 milionu tun uhlíku, v průměru tedy 110,3 tuny uhlíku na hektar. Mořské louky tak na první pohled nepůsobí jako ekosystém srovnatelný s rozsáhlými lesními porosty, jejich význam však nespočívá pouze v množství uhlíku, které právě drží. Stejně důležitá je rychlost, s jakou vytvářejí novou biomasu, a schopnost uhlík v ekosystému dlouhodobě udržet.

Právě při pohledu na roční produkci je rozdíl mimořádně výrazný. Mořské trávy podle studie každoročně vytvoří 83 až 137 milionů tun nového organického uhlíku, zatímco česká lesní inventarizace zaznamenala v letech 2011 až 2020 průměrnou roční změnu zásoby uhlíku v nadzemní biomase lesů kolem 0,95 milionu tun. Tato hodnoty ovšem nelze chápat jako přímé srovnání schopnosti obou ekosystémů pohlcovat uhlík. Čistá primární produkce mořských trav vyjadřuje tvorbu organické hmoty po odečtení dýchání rostlin, zatímco změna zásoby v českých lesích je výsledkem celé řady procesů včetně růstu stromů, jejich odumírání, těžby a dalších ztrát. Přesto rozdíl dobře ukazuje, jak intenzivní může být biologický cyklus v mořských loukách a proč jejich ochrana představuje klimatické opatření s významem, který se při pohledu pouze na plochu těchto ekosystémů snadno přehlédne.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Antibiotika zachraňují životy, jejich účinnost však není samozřejmá. Bakterie si mohou vytvořit schopnost přežít léčbu, která je dříve spolehlivě ničila. Tento jev označujeme jako antimikrobiální rezistenci a jeho význam celosvětově roste. Nový vědecký přehled ukazuje, že důležitým nástrojem pro její sledování může být něco tak běžného, jako je odpadní voda. V kanalizaci se totiž setkávají biologické stopy pocházející z domácností, nemocnic, zemědělství i dalších zdrojů. Jejich analýza může pomoci zjistit, kde se odolnost vůči antibiotikům zvyšuje, jak se šíří a kde může být zapotřebí zasáhnout.

Antibiotika patří k nejdůležitějším vynálezům moderní medicíny. Dokážou léčit bakteriální infekce, které byly ještě před několika generacemi často fatální. Jejich účinnost ale není nekonečná. Bakterie se mohou působení antibiotik přizpůsobit a získat vlastnosti, díky nimž léčbu přežijí. Pokud se takové bakterie dále množí a šíří, antibiotikum, které dříve spolehlivě zabíralo, může postupně přestat účinkovat.

Tento jev se označuje jako antimikrobiální rezistence, zkráceně AMR. Antimikrobiální znamená působící proti mikroorganismům, tedy například proti bakteriím, virům, houbám nebo parazitům. V případě antibiotik jde konkrétně o rezistenci bakterií vůči léčivům, která je mají ničit nebo zastavit jejich množení. Rezistence tedy neznamená, že člověk se stane odolným vůči antibiotiku. Odolnost získává samotný mikroorganismus.

Koncept Jednoho zdraví a geny rezistence

Podstatné je také to, že bakterie a jejich genetická informace se pohybují mezi lidmi, zvířaty a životním prostředím. Antibiotika se používají nejen v humánní medicíně, ale také ve veterinární péči a v zemědělství. Zbytky léčiv se mohou dostávat do prostředí a spolu s bakteriemi a jejich genetickým materiálem putovat dál. Proto Evropská unie používá přístup označovaný jako One Health, tedy Jedno zdraví. Jeho základní myšlenka je jednoduchá. Zdraví lidí, zvířat a životního prostředí spolu souvisejí a není možné účinně řešit jeden problém, pokud přehlédneme ostatní části systému.

Právě v tomto systému může sehrát překvapivě důležitou úlohu odpadní voda. Kanalizace shromažďuje vodu z velkého množství domácností a podle konkrétního systému také z nemocnic, zdravotnických zařízení, zemědělských provozů, průmyslu nebo dalších zdrojů. Spolu s vodou do kanalizace vstupují bakterie, jejich genetický materiál a také zbytky různých látek. Mezi nimi mohou být i geny, které bakteriím umožňují přežít působení antibiotik.

A právě tady se dostáváme k pojmu, který je pro celý výzkum zásadní. Gen je úsek genetické informace, který nese určitou biologickou instrukci. Některé geny například určují vlastnosti důležité pro růst nebo fungování organismu. Jiné mohou bakteriím umožnit odolnost vůči určitému antibiotiku. Tyto geny se označují jako geny antimikrobiální rezistence, anglicky antimicrobial resistance genes, zkráceně ARG.

Když vědci hledají ARG v odpadní vodě, nehledají přímo nemocné lidi ani se nesnaží z kanalizace určit, který konkrétní člověk je nositelem rezistentní bakterie. Sledují genetickou informaci přítomnou v celém vzorku. Z ní mohou zjistit, jaké geny rezistence se v daném prostředí vyskytují, v jakém množství a jak se jejich výskyt mění v čase.

Metoda monitorování odpadních vod a její limity

Tento způsob sledování se označuje jako monitorování odpadních vod, anglicky wastewater based surveillance. Zkratka WBS se v odborné literatuře používá právě pro tento přístup. Jeho princip je poměrně jednoduchý. Namísto toho, aby bylo nutné vyšetřit velké množství jednotlivců, odebere se vzorek odpadní vody, který v sobě nese biologické informace pocházející od celé sledované populace.

Stejný princip se výrazně rozšířil během pandemie covidu 19. Vědci tehdy analyzovali genetický materiál viru v kanalizaci a podle jeho množství sledovali, jak se infekce v populaci vyvíjí. Nebylo nutné testovat každého obyvatele města. Odpadní voda poskytla souhrnný obraz o tom, co se v dané populaci děje.

U antimikrobiální rezistence může být využití podobné, ale zároveň složitější. Vir je možné sledovat podle jeho genetického materiálu poměrně přímo. U rezistence je třeba zjistit nejen přítomnost konkrétního genu, ale také pochopit, v jakém organismu se nachází a zda skutečně umožňuje odolnost vůči určitému antibiotiku. Právstě tato otázka patří mezi významné současné technické problémy.

Jeden gen totiž sám o sobě nevypráví celý příběh. Pokud vědci naleznou v odpadní vodě gen rezistence, ještě to automaticky neznamená, že vědí, která bakterie jej nese, jak snadno se může šířit nebo jaké riziko představuje pro člověka. Proto je nutné genetická data kombinovat s dalšími informacemi. Výzkum se tak postupně dostává od prostého zjištění přítomnosti určitého genu k mnohem složitější otázce, jak se tento gen v prostředí pohybuje a do jakých bakterií může přecházet.

Právstě schopnost sledovat vývoj v čase je jednou z největších předností monitorování odpadních vod. Jednorázový vzorek může ukázat okamžitý stav, pravidelný odběr však umožňuje sledovat trend. Pokud například množství určitého genu začne v určité oblasti dlouhodobě růst, může to být signál, že se zde rezistence šíří nebo že se změnily podmínky, které její šíření podporují.

Výzkumný přehled ukazuje, že množství a rozmanitost genů rezistence souvisejí s místními podmínkami. Roli může hrát například úroveň sanitace, dostupnost čisté vody, zdravotnická infrastruktura nebo další sociální a environmentální faktory. Studie z různých částí světa zároveň ukazují rozdíly v genetickém složení odpadních vod. Ve sledovaných prostředích bylo nalezeno 49 společných genů rezistence. Jejich opakovaný výskyt v různých prostředích upozorňuje na možnost dalšího šíření nejen v rámci jednotlivých lokalit, ale také mezi regiony.

Význam pro lokální monitoring a hotspoty

Právstě proto může mít tento způsob monitoringu význam zejména v místech, kde klasické zdravotnické sledování neposkytuje dostatek údajů. Pokud lidé nemají snadný přístup ke zdravotní péči, nemusí být rezistentní infekce zachyceny včas. Odpadní voda přitom může poskytnout souhrnnou informaci o celé komunitě, aniž by bylo nutné vyšetřovat každého jednotlivce.

Významná je také možnost sledovat různé zdroje. Vzorek může pocházet z městské kanalizace, ale také z nemocnice, farmy nebo jiného konkrétního provozu. Rozsah monitoringu tedy může sahat od jediné budovy až po celé město. Díky tomu lze postupně hledat místa, kde se určité geny rezistence vyskytují ve zvýšené míře. Taková místa se označují jako hotspoty, tedy oblasti s neobvykle vysokou koncentrací sledovaného jevu.

Pokud se například v určité oblasti objeví nárůst konkrétních genů rezistence, může to být důvod k podrobnějšímu zkoumání. Následně lze prověřit používání antibiotik, zdravotnická zařízení, zemědělské provozy nebo další možné zdroje. Odpadní voda tak nemusí být pouze nástrojem pro popis současného stavu. Může sloužit také jako včasné upozornění na místo, kde se situace začíná měnit.

Výsledky však nelze správně interpretovat bez znalosti okolností, za kterých vzorek vznikl. Odpadní voda není každý den stejná. Její množství i složení se mění podle denní doby, počasí, spotřeby vody nebo charakteru připojených zdrojů. Jiný obraz může poskytnout vzorek odebraný během běžného pracovního dne a jiný vzorek po vydatném dešti. Pokud mají být údaje mezi sebou porovnávány, musí být odběry i laboratorní postupy nastaveny jednotně.

Standardizace a výzvy v globálním měřítku

Právstě standardizace, tedy používání stejných a předem stanovených postupů, bude pro budoucí využití této metody zásadní. Výzkumníci potřebují srovnatelně odebírat vzorky, stejně je zpracovávat a používat odpovídající metody genetické analýzy. Teprve potom lze spolehlivě říci, že rozdíl mezi dvěma oblastmi nebo dvěma časovými obdobími skutečně odráží změnu v rezistenci a není pouze důsledkem odlišného způsobu měření.

Ještě složitější je situace v oblastech, kde chybí souvislá kanalizační síť. Právstě tam mohou být hygienické podmínky horší a riziko kontaktu lidí s kontaminovanou vodou vyšší. Současně zde ale není možné jednoduše odebrat jeden reprezentativní vzorek z centrální kanalizace, protože žádná taková síť nemusí existovat. To vytváří významnou mezeru v globálním sledování antimikrobiální rezistence.

Dalším problémem je ochrana soukromí. Čím menší počet lidí kanalizační systém obsluhuje, tím přesněji mohou genetická data popisovat konkrétní komunitu. Proto je nutné stanovit pravidla pro to, jak se data ukládají, kdo k nim má přístup a jakým způsobem se zveřejňují. Výzkum musí být dostatečně podrobný, aby byl užitečný pro ochranu zdraví, zároveň však nesmí vytvářet zbytečné riziko pro soukromí lidí, jejichž biologické stopy se ve vzorku nacházejí.

A právě zde se znovu vrací princip One Health. Pokud chceme pochopit, proč se rezistence někde zvyšuje, nestačí sledovat pouze nemocnice a pacienty. Potřebujeme současně vědět, jak se antibiotika používají v humánní a veterinární medicíně, co se děje v zemědělství, jak jsou zpracovávány odpadní vody a jaké podmínky panují v okolním prostředí. Jednotlivé části systému se totiž mohou navzájem ovlivňovat.

Výzkumníci proto upozorňují, že budoucí monitoring bude potřebovat rozsáhlé propojení různých druhů dat. Genetické údaje z odpadních vod je třeba porovnávat s informacemi ze zdravotnictví, zemědělství, životního prostředí a farmaceutické oblasti. Teprve tak lze získat dostatečně přesný obraz o tom, kde rezistence přetrvává, kde se zvyšuje a jakými cestami se může šířit.

Odpadní voda je tedy směsí biologických informací, které mohou vypovídat o tom, co se v určité populaci a jejím okolí odehrává. Pokud se naučíme tyto informace správně číst, může kanalizace získat další, dosud málo využívanou funkci. U antimikrobiální rezistence je přitom rychlost zásadní. Čím dříve se podaří zachytit nárůst určitého genu rezistence nebo objevení nového genetického mechanismu v nové oblasti, tím více času máme na hledání příčiny a přijetí opatření.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nejvyšší správní soud zrušil část územního plánu obce Rybitví, která znemožňovala modernizaci a obnovení provozu tamní spalovny odpadů. Vyhověl tak kasační stížnosti společnosti AVE CZ odpadové hospodářství. Rozhodnutí ale samo o sobě neznamená povolení provozu. Soud především konstatoval, že obec své omezení neodůvodnila způsobem, který by obstál při přezkumu územního plánu.

Příběh spalovny v Rybitví se začal psát už před desítkami let. Zařízení fungovalo do roku 2004, kdy byl jeho provoz ukončen. Společnost AVE CZ odpadové hospodářství se následně začala zabývat jeho modernizací a možností obnovení provozu. Záměr se ale dostal do sporu s obcí Rybitví, která v rámci změny územního plánu přijala regulaci, jež takové využití areálu prakticky vyloučila.

Nová úprava územního plánu stanovila, že na území obce nejsou přípustná zařízení s nadregionálním významem pro energetické využití odpadu ani zařízení pro využití nebo odstranění ostatních a nebezpečných odpadů. Regulace se tak dotkla i areálu, v němž byla spalovna v minulosti provozována a jehož další využití chtěla společnost AVE CZ spojit právě s její modernizací.

Společnost se proti této části územního plánu bránila u soudu. Krajský soud v Hradci Králové letos v dubnu většinu územního plánu ponechal v platnosti. AVE CZ proto podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nyní její argumentaci zčásti přijal, dubnový rozsudek krajského soudu v napadené části zrušil a současně zrušil příslušné části změny územního plánu obce Rybitví.

Odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu

Podstatou rozhodnutí není závěr, že spalovna musí být provozována, ani že její modernizace automaticky splňuje všechny požadavky na ochranu životního prostředí. Soud řešil především to, zda obec mohla prostřednictvím územního plánu takový záměr vyloučit a zda pro své rozhodnutí uvedla dostatečné důvody.

Právstě zde NSS našel zásadní problém. Obec podle soudu své rozhodnutí dostatečně neodůvodnila a opírala je mimo jiné o podklady, které nebyly dostatečně aktuální. Samotné obecné poukazy na ochranu životního prostředí a veřejného zdraví podle soudu nestačí k tomu, aby bylo možné tak výrazně omezit využití konkrétního území. Pokud územní plán zasahuje do práv vlastníka a současně znemožňuje konkrétní způsob využití existujícího areálu, musí být zřejmé, proč je takové omezení nezbytné a z jakých aktuálních podkladů vychází.

Tento požadavek není bez významu právě u zařízení, které už v daném místě existuje. Nejde zde o situaci, kdy by obec nově rozhodovala, zda na dosud nezastavěném pozemku připustí výstavbu průmyslového zařízení. Spalovna v Rybitví byla v minulosti povolena, zkolaudována a provozována. Spor se proto týká také toho, zda může nová územně plánovací regulace zásadně změnit možnosti využití existujícího areálu a fakticky znemožnit jeho modernizaci.

Nejvyšší správní soud při svém rozhodování připomněl také starší spor týkající se stejného areálu. Už v roce 2011 řešil otázku omezení vlastnických práv a tehdy zdůraznil potřebu řádného odůvodnění takového zásahu. Podle nynějšího rozsudku obec tyto závěry při přípravě nové regulace dostatečně nezohlednila.

Hierarchie nakládání s odpady a limity obcí

Zajímavá je také argumentace související s hierarchií nakládání s odpady. Ta stanovuje pořadí, v němž mají být jednotlivé způsoby nakládání s odpady využívány, od předcházení vzniku odpadu přes opětovné použití a recyklaci až po další způsoby využití a odstranění. Energetické využití tedy nestojí na začátku této hierarchie, zároveň ale není z odpadové politiky vyloučeno.

Nejvyšší správní soud proto nenašel v relevantních koncepčních dokumentech oporu pro závěr, že by modernizované zařízení pro energetické využití odpadu mělo být v Rybitví automaticky nepřípustné. Naopak připomněl význam moderních technologií a využívání existujících zařízení při splnění současných technických a environmentálních požadavků.

To však neznamená, že ochrana životního prostředí a veřejného zdraví ustupuje vlastnickým právům. Obec může tyto zájmy při územním plánování chránit a může stanovit také poměrně výrazná omezení. Musí ale prokázat, že pro ně existují konkrétní důvody a že zvolená regulace odpovídá skutečné situaci v území. Územní plán nemůže být založen pouze na obecném předpokladu, že určitý typ zařízení představuje riziko.

Právstě v tom je potřeba současné rozhodnutí NSS číst. Soud nehodnotil, zda je modernizovaná spalovna v Rybitví ekologicky přijatelná, ani nestanovil, že její provoz má být obnoven. Rozhodl o zákonnosti konkrétního způsobu, kterým obec její možné využití v územním plánu vyloučila.

Rozsudek NSS tedy přináší především jasnější hranici pro územní plánování. Pokud obec prostřednictvím územního plánu znemožní konkrétní způsob využití existujícího areálu, musí být schopna přesvědčivě vysvětlit, proč je takové omezení potřebné a o jaké aktuální skutečnosti se opírá. V případě Rybitví podle Nejvyššího správního soudu takové odůvodnění dostatečné nebylo.

Dokument ke stažení:

Text rozhodnutí NSS

Každou sekundu uniká do oceánů přibližně 25 tisíc kusů pružných plastových obalů. Sáčky, obaly, kapsičky a další drobné jednorázové formáty patří k nejhůře recyklovatelným druhům plastových obalů a podle Ellen MacArthur Foundation by do roku 2040 mohlo do oceánů přibýt dalších 20 bilionů těchto kusů. Řešením by mohl být papír, jenže jednoduchá výměna plastu za papír rozhodně nestačí. Nová zpráva Paper based flexibles from vision to action ukazuje, že skutečná cesta vede přes mnohem složitější kombinaci nových materiálů, bezpečných chemických úprav, recyklace, odpovědného získávání vláken a především změny celého systému výroby a nakládání s obaly.

Plastový sáček, obal od sušenek nebo malý jednorázový sáček s kosmetikou působí jako zanedbatelný kousek odpadu. Právě jejich množství však vytváří jeden z největších problémů současného nakládání s plasty. Pružné plastové obaly (ohebné plastové sáčky, fólie a podobné obaly) jsou lehké, levné a pro výrobce mimořádně praktické. Po použití se z nich ale stává materiál, jehož sběr, třídění a recyklace jsou v mnoha částech světa ekonomicky velmi obtížné. Ellen MacArthur Foundation upozorňuje, že právě malé formáty pružných obalů patří mezi nejproblematičtější části plastového odpadu. Každou sekundu jich podle nadace přibližně 25 tisíc uniká do oceánů a do roku 2040 by jejich množství mohlo narůst o dalších 20 bilionů kusů.

Problém se přitom netýká pouze oceánů. Tyto obaly jsou velmi rozšířené například v regionech, kde chybí dostatečná infrastruktura pro sběr a recyklaci odpadu. Právě zde se používají v obrovském množství pro prodej potravin, nápojů, kosmetiky nebo čisticích prostředků v malých porcích. Zpráva Ellen MacArthur Foundation z března 2026 uvádí, že pružné plastové obaly představují přibližně 80 procent plastových obalů, které se dostávají do oceánů. Nadace je proto řadí mezi zásadní překážky na cestě k omezení plastového znečištění.

Limity samotného papíru a technologická výzva

Na první pohled se nabízí velmi jednoduché řešení. Pokud je problémem plastový sáček, proč ho jednoduše nenahradit papírovým. Jenže právě tady začíná být celý příběh podstatně zajímavější. Papír totiž musí naplnit požadavky, které by se vyrovnaly plastových obalů. Musí být dostatečně pevný, odolný vůči vlhkosti a mastnotě, musí chránit obsah a v mnoha případech také prodloužit jeho trvanlivost. Samotné papírové vlákno přitom takové vlastnosti zpravidla nemá.

Výrobci proto používají povrchové úpravy, bariérové vrstvy, lepidla, nátěry a tiskařské barvy. A právě ty mohou z ekologicky zajímavého papírového obalu vytvořit materiál, který se bude recyklovat velmi obtížně nebo který může po odhození přetrvávat v prostředí. Ellen MacArthur Foundation proto zdůrazňuje, že nahrazení plastu papírem nesmí znamenat pouhé přenesení problému jinam. Špatně navržený papírový obal může přinést vyšší spotřebu dřeva, vody nebo další environmentální dopady a současně může obsahovat problematické povrchové vrstvy.

Evropská legislativa a konec věčných chemikálií

Do této problematiky navíc právě vstupuje evropské nařízení PPWR, které se v celé Evropské unii začalo obecně uplatňovat 12. srpna 2026. Pro výrobce papírových obalů je důležité také nové omezení takzvaných věčných chemikálií PFAS. Ty se mohou používat například pro zvýšení odolnosti papíru vůči vodě a mastnotě, tedy vlastností, které jsou u potravinových obalů často žádoucí. PPWR však stanovuje, že od 12. srpna 2026 se nesmějí na trh uvádět obaly určené pro styk s potravinami, pokud obsahují PFAS v koncentracích na úrovni stanovených limitů nebo vyšší.

Nadace proto stanovila šest základních kritérií, podle nichž by se mělo posuzovat, zda může být papírový pružný obal skutečně přínosnou alternativou. Musí být odpovědně získáván a vyráběn, musí splňovat technické a ekonomické požadavky, být bezpečný z hlediska použitých chemických látek, umožňovat místní recyklaci a současně musí zapadat do širšího systému oběhového hospodářství. Důležité je také jeho chování v případě, kdy se dostane mimo systém nakládání s odpady.

A právě poslední podmínka ukazuje, proč je vývoj těchto materiálů tak komplikovaný. Ideální obal by měl být dostatečně odolný během používání, ale zároveň by měl být po skončení životnosti dobře recyklovatelný a v případě úniku do přírody také biologicky rozložitelný. Ellen MacArthur Foundation tuto ambici označuje jako kombinaci dvou možných cest konce životnosti. Materiál by měl být schopen fungovat v recyklačním systému, ale zároveň by neměl v prostředí přetrvávat podobně jako klasický plast. Právě spojení těchto vlastností s požadavky skutečných výrobků patří podle nadace k největším technologickým výzvám.

Zapojení průmyslových lídrů a finančního sektoru

Podle aktuální zprávy se v posledních měsících výrazně zvýšila aktivita velkých výrobců i investorů. Unilever například uvádí, že během pěti let výzkumu prověřil přibližně 3 000 technologií a nyní chce přejít od rozsáhlého výzkumu k reálnému nasazení. Do konce roku 2028 se zavázal využít přibližně 10 až 15 tisíc tun papírových pružných obalů. Pokrok v této oblasti navíc začlenil do svého systému hodnocení udržitelnosti, který je propojený také s odměňováním vedení společnosti.

Podobným směrem se vydává také Nestlé. Společnost pracuje na alternativních obalových materiálech včetně papíru a v roce 2019 založila vlastní Nestlé Institute of Packaging Sciences. Ten spolupracuje s více než 180 odborníky na obaly a také s výzkumnými institucemi, začínajícími firmami a dodavateli. Mars zase podle Ellen MacArthur Foundation upozorňuje na potřebu rychlejšího vývoje povrchových úprav a lepidel, protože právě tyto technologie mohou rozhodnout o tom, pro jak široký okruh výrobků bude možné papírové obaly skutečně použít.

Do vývoje začínají vstupovat také investoři. Circulate Capital v dubnu 2026 oznámil první uzavření svého druhého asijského fondu ve výši 220 milionů dolarů. Mezi jeho investiční priority patří také alternativní papírové obaly, především na trzích Indie, Indonésie, Thajska, Vietnamu, Filipín a Malajsie, kde je problém s únikem pružných plastových obalů mimo systém odpadového hospodářství mimořádně významný. Vedle toho vznikají specializované investiční aktivity zaměřené na nové materiály, opětovné využití, recyklaci, optimalizaci dodavatelských řetězců nebo využití umělé inteligence.

Inovativní technologie a hledání alternativních vláken

Velmi zajímavý je také technologický vývoj. Jednou z cest jsou nové biopolymerní povlaky, úpravy povrchu papíru a zdokonalené bariérové vrstvy. Pozornost přitahuje také technologie Atomic Layer Deposition, která umožňuje vytvářet extrémně tenké bariérové vrstvy. Její význam spočívá mimo jiné v tom, že může zvýšit odolnost obalu při použití velmi malého množství povlakového materiálu, což může pomoci zachovat jeho recyklovatelnost. Právě technologie tohoto typu mohou postupně překlenout rozdíl mezi materiálem, který funguje v laboratoři, a obalem, který je možné vyrábět ve velkém množství a za přijatelnou cenu.

Další důležitá otázka se týká samotných vláken. Pokud má být papír skutečně součástí řešení plastového odpadu, nemůže být odpověď založena pouze na tom, že svět začne používat mnohem více dřeva. To by mohlo znamenat další nároky na půdu, vodu a biodiverzitu. Proto se hledají alternativní zdroje vláken včetně zemědělských zbytků a dalších ne dřevních surovin. Organizace Canopy například prostřednictvím iniciativy Pack4Good spolupracuje se 449 společnostmi, jejichž společné roční tržby přesahují 287 miliard dolarů, s cílem omezit využívání starých a ohrožených lesů v dodavatelských řetězcích obalového průmyslu.

Ekonomická realita a nutnost systémových změn

Přesto zůstává před papírovými obaly jeden velmi praktický problém. Cena. Ellen MacArthur Foundation uvádí, že domácí kompostovatelné papírové pružné obaly jsou dnes obvykle dvakrát až šestkrát dražší než jejich plastové alternativy. K tomu se přidává další problém. Papírové obaly mohou být na současných balicích linkách pomalejší než plastové. Výrobci tak neřeší jen cenu samotného materiálu, ale také rychlost balení, případné úpravy výrobních technologií a spolehlivost celého procesu.

Z toho vyplývá možná nejdůležitější závěr celé zprávy. Papír sám o sobě plastový problém nevyřeší. Ellen MacArthur Foundation zdůrazňuje, že materiálová náhrada musí být spojena s rozvojem sběru a recyklace a současně s omezením používání malých jednorázových pružných obalů tam, kde je možné využít opětovné použití, doplňování nebo jiné způsoby distribuce.

Zajímavé přitom je, že podobnou myšlenku Ellen MacArthur Foundation formulovala už v roce 2022. Tehdy odhadovala, že náhrada části plastových pružných obalů papírem by při tehdejší úrovni technologií mohla být relevantní přibližně pro 15 procent těchto obalů. Zároveň už tehdy upozorňovala, že taková strategie musí být spojena s omezením spotřeby primárních vláken a odpovědným získáváním surovin, jinak by se problém mohl přesunout z plastového odpadu na rostoucí poptávku po dřevě.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Thyssenkrupp v německém Duisburgu hodlá postupně změnit způsob výroby železa. Místo vysokých pecí využije přímou redukci železné rudy a počítá především s obnovitelným vodíkem. Jenže právě zeleného vodíku je v Evropě zatím málo a jeho cena zůstává pro velkou průmyslovou výrobu příliš vysoká. Evropská komise proto nyní schválila úpravu podmínek veřejné podpory projektu za přibližně tři miliardy eur. Nové zařízení může v přechodném období využívat zemní plyn, aniž by podnik přišel o podstatnou část veřejného financování.

Thyssenkrupp patří mezi nejvýznamnější německé průmyslové skupiny. Jeho ocelářská společnost Thyssenkrupp Steel Europe vyrábí především plochou ocel pro automobilový průmysl, strojírenství a další průmyslové odběratele. Hlavní výrobní základnu má v Duisburgu, kde provozuje rozsáhlý integrovaný ocelářský komplex s vysokými pecemi. Právě tam nyní připravuje přechod k jiné technologii výroby železa.

Nové zařízení pro přímou redukci železa, známé pod zkratkou DRI, má stát přibližně tři miliardy eur. Zhruba dvě třetiny této částky poskytuje německá spolková vláda a spolková země Severní Porýní Vestfálsko. Projekt má postupně nahradit část výroby založené na vysokých pecích a umožnit výrazné snížení emisí oxidu uhličitého.

Nová technologická cesta bez koksu a vysokých pecí

Rozdíl mezi oběma výrobními technologiemi je zásadní. Ve vysoké peci se železo získává z rudy pomocí koksu, který dodává teplo a zároveň se podílí na chemických reakcích, při nichž se z rudy odstraňuje kyslík. Při přímé redukci železa, tedy technologii DRI (Direct Reduced Iron, přímo redukované železo), se ruda redukuje pomocí plynu. Redukčním plynem může být zemní plyn, vodík nebo jejich směs. Výsledkem je přímo redukované železo, které se následně taví v elektrické obloukové peci. Pokud je k redukci použit obnovitelný vodík a elektřina pro elektrickou obloukovou pec pochází z nízkouhlíkových zdrojů, může celý proces snížit emise CO₂ přibližně o 90 až 95 procent oproti klasické výrobě ve vysoké peci.

Právě vodík dává technologii DRI její největší význam pro dekarbonizaci ocelářství. Pokud je redukčním činidlem obnovitelný vodík, nevzniká při samotné redukci železné rudy oxid uhličitý jako u klasické výroby ve vysoké peci. Vedlejším produktem redukce je především vodní pára. Pokud je ale použit zemní plyn, část emisí zůstává. Přesto může být výsledná uhlíková stopa výrazně nižší než u výroby železa ve vysoké peci. Thyssenkrupp uvádí, že výroba DRI na zemní plyn může snížit emise přibližně o polovinu oproti konvenčnímu vysokopecnímu procesu.

Když se zelené ambice střetnou s realitou trhu

Dlouhodobým cílem projektu proto není zemní plyn. Je jím obnovitelný neboli zelený vodík, vyráběný elektrolýzou vody za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů. Právě na jeho dostupnosti stojí představa nízkoemisní výroby železa v Duisburgu. A tady se původní ekonomická kalkulace začala rozcházet s realitou.

Thyssenkrupp už v únoru 2024 vypsal tendr na dodávky obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku pro nový závod. Počítal s dlouhodobými kontrakty a postupným růstem dodávek až na přibližně 151 tisíc tun vodíku ročně. V březnu 2025 však firma nákupní tendr pozastavila. Nabízené ceny byly podle ní výrazně vyšší, než předpokládala, a rozvoj evropské vodíkové ekonomiky postupoval pomaleji, než se původně očekávalo.

Pro ocelářství je to zásadní problém. Nestačí totiž postavit zařízení schopné pracovat s vodíkem. Potřebné množství vodíku musí být skutečně vyrobeno, dopraveno k závodu a dodáváno za cenu, která umožní konkurenceschopnou výrobu oceli.

Evropská unie přitom počítá s velmi rychlým růstem výroby obnovitelného vodíku. Plán REPowerEU stanovil pro rok 2030 cíl deseti milionů tun domácí výroby obnovitelného vodíku a dalších deset milionů tun dovozu. Vodík má přitom směřovat mimo jiné do průmyslových odvětví, která se obtížně zbavují fosilních paliv, právě včetně výroby železa a oceli. Technologická možnost tedy existuje. Problémem je tempo jejího zavádění, potřebná infrastruktura a především cena elektřiny a samotného vodíku.

Obrovský hlad po čisté elektrické energii

Výroba zeleného vodíku totiž začíná u elektřiny. Elektrolýza spotřebovává značné množství elektrické energie a pokud má být výsledný vodík podle evropských pravidel považován za obnovitelný, musí splnit poměrně přísné podmínky týkající se původu použité elektřiny. Evropská komise odhadovala, že samotná výroba deseti milionů tun obnovitelného vodíku v EU by do roku 2030 vyžadovala přibližně 500 TWh obnovitelné elektřiny.

To ukazuje, proč je zelený vodík pro průmysl stále drahou komoditou. Ocelárna potřebuje jeho dodávky ve velkém objemu a bez výpadků, zatímco výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů závisí na počasí. K ceně samotného vodíku se navíc připočítávají náklady na elektrolyzéry, jeho přepravu, skladování a potřebnou infrastrukturu.

Zemní plyn jako most k ekologické budoucnosti

Thyssenkrupp se přitom nesnaží tento problém obejít tím, že by od vodíku úplně ustoupil. Konstrukce DRI zařízení umožňuje využívat různé redukční plyny. Zemní plyn proto může fungovat jako přechodné palivo a později být nahrazován vodíkem podle toho, jak se bude vodíkový trh rozvíjet. Technologicky tak není nutné čekat s výstavbou zařízení až do okamžiku, kdy bude zelený vodík dostupný v potřebném množství.

Právě tato možnost je nyní důležitá také pro veřejné financování. Evropská komise schválila úpravu pravidel, která umožní Německu změnit podmínky podpory tak, aby projekt mohl pokračovat i v situaci, kdy v jeho počáteční fázi nebude k dispozici dostatek vodíku. Přibližně dvě miliardy eur veřejných prostředků tak zůstávají pro projekt dosažitelné. Německá vláda nyní musí schválenou změnu promítnout do konkrétních dotačních rozhodnutí.

Zkouška dospělosti pro evropskou dekarbonizaci

Příběh Duisburgu tak není jen příběhem jedné ocelárny. Ukazuje konkrétní problém evropské průmyslové transformace. Technologie pro výrazné snížení emisí existují, ale jejich nasazení závisí na dostupnosti energie, infrastruktury a vstupních surovin. U zeleného vodíku je tento vztah obzvlášť viditelný, protože jeho výroba je přímo závislá na dostupnosti velkého množství konkurenceschopné obnovitelné elektřiny.

Nová technologie může vzniknout a začít vyrábět železo, i když zelený vodík nebude při jejím spuštění dostupný v původně předpokládaném množství. Zemní plyn může překlenout období, kdy vodíková infrastruktura a nabídka ještě nestačí potřebám velkého průmyslového podniku. Současně však platí, že skutečný dekarbonizační potenciál projektu se naplno projeví až ve chvíli, kdy zemní plyn začne nahrazovat obnovitelný vodík.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Extrémní vedra, přívalové deště, povodně, bouře i zhoršující se kvalita ovzduší už nejsou jen tématem meteorologických statistik. Stávají se každodenní realitou milionů zaměstnanců a významným faktorem ovlivňujícím zdraví, pracovní výkon i ekonomické výsledky firem. Nová britská studie ukazuje, že klimatické dopady se stále výrazněji promítají do pracovního prostředí a že většina organizací na tuto situaci zatím není dostatečně připravena. Přizpůsobení pracovních podmínek se tak stává nejen otázkou bezpečnosti práce, ale také ekonomické stability a konkurenceschopnosti.

Když se hovoří o dopadech změny klimatu, pozornost bývá nejčastěji zaměřena na infrastrukturu, energetiku, zemědělství nebo ochranu přírody. Méně pozornosti se věnuje samotným zaměstnancům, přestože právě oni představují jednu z nejzranitelnějších skupin. Výzkumný tým Univerzity v Leedsu se proto zaměřil na to, jak extrémní projevy počasí ovlivňují pracovní podmínky v různých odvětvích ekonomiky. Výsledky přinášejí znepokojivý obraz současného stavu. Více než polovina dotázaných pracovníků uvedla, že během výkonu své práce již zažila alespoň jednu mimořádnou meteorologickou událost, která negativně ovlivnila jejich pracovní podmínky, zdraví nebo schopnost plnit pracovní úkoly.

Studie zahrnula 1 288 zaměstnanců ze sedmi odvětví, která jsou vůči klimatickým vlivům zvláště citlivá. Patřilo mezi ně zemědělství, stavebnictví, doprava a logistika, zdravotnictví, sociální služby nebo složky integrovaného záchranného systému. Výzkumníci zjistili, že nejvyšší míru rizika nesou zaměstnanci vykonávající fyzicky náročnou práci ve venkovním prostředí. Právě u nich se nejčastěji objevovaly zdravotní komplikace, pokles produktivity i zvýšená nemocnost související s počasím.

Skrytá hrozba v podobě tepelného stresu

Vysoké teploty představují nejviditelnější problém, ale zdaleka není jediným. Zaměstnanci stále častěji čelí důsledkům přívalových srážek, lokálních záplav, silného větru, sucha nebo zhoršené kvality ovzduší. Tyto jevy mohou komplikovat dopravu do zaměstnání, narušovat provoz firem, zvyšovat riziko pracovních úrazů a zároveň negativně působit na psychickou pohodu pracovníků. Výzkum ukázal, že mezi zaměstnanci, kteří čerpali pracovní neschopnost v souvislosti s počasím, označilo 40 procent respondentů za jednu z hlavních příčin právě tepelný stres.

Tepelný stres vzniká ve chvíli, kdy organismus nedokáže dostatečně odvádět teplo, které vzniká při metabolismu a současně na něj působí okolní teplota, sluneční záření, vysoká vlhkost vzduchu nebo fyzická námaha. Tělo se za běžných podmínek ochlazuje především pocením a odváděním tepla prostřednictvím krevního oběhu, při vysoké tepelné zátěži však tyto mechanismy nemusí stačit. Prvním projevem bývá výrazné pocení, žízeň, únava, slabost, bolest hlavy, závratě, nevolnost a zhoršená schopnost soustředění.

Člověk může být podrážděný, zmatený nebo mít zpomalené reakce, což je zvláště nebezpečné při práci se stroji, ve výškách nebo při řízení vozidel. Při dalším nárůstu tělesné teploty může dojít k vyčerpání z horka a v závažných případech k úžehu či úpalu. Varovnými příznaky jsou zejména poruchy orientace a vědomí, velmi vysoká tělesná teplota, zrychlený tep, horká kůže a kolaps. Těžký tepelný stres může poškodit mozek, srdce, ledviny i další orgány a bez rychlé pomoci může ohrozit život. Tepelná zátěž může současně snižovat fyzickou i psychickou výkonnost, prodlužovat reakční dobu, zvyšovat chybovost a tím i pravděpodobnost pracovního úrazu.

Když počasí diktuje ekonomické ztráty

Ekonomické dopady přitom nejsou zanedbatelné. Klesající pracovní výkonnost během vln veder již představuje měřitelnou zátěž pro celé hospodářství. Analýza London School of Economics odhaduje, že jediná červnová vlna veder ve Spojeném království v roce 2026 mohla vést ke ztrátě přibližně 16 milionů odpracovaných hodin a způsobit ekonomické škody přesahující jednu miliardu liber. Z pohledu zaměstnavatelů tak klimatická adaptace přestává být otázkou společenské odpovědnosti a stále více se stává otázkou řízení rizik a ochrany ekonomické výkonnosti.

Přestože jsou dopady stále viditelnější, připravenost zaměstnavatelů zůstává překvapivě nízká. Pouze 26 procent respondentů uvedlo, že jejich zaměstnavatel disponuje plánem pro zvládání extrémních meteorologických situací nebo klimatických rizik. Jen 30 procent pracovníků absolvovalo školení zaměřené na zvládání těchto rizik. Výsledky naznačují, že velká část organizací stále považuje klimatické dopady za výjimečné události namísto dlouhodobého provozního faktoru.

Cesta od technických úprav k péči o lidi

Výzkumníci upozorňují, že adaptační opatření nelze omezovat pouze na technická řešení budov nebo ochranu majetku. Stále důležitější jsou opatření zaměřená přímo na zaměstnance. Patří mezi ně úpravy pracovní doby během horkých dnů, zajištění dostatečné hydratace, stinných odpočinkových míst, ochranných pracovních pomůcek nebo lepšího systému včasného varování. Významnou roli hraje také vzdělávání pracovníků a jejich zapojení do přípravy adaptačních plánů.

Rostoucí pozornost získává také otázka legislativní ochrany zaměstnanců. Odborové organizace napříč Evropou prosazují zavedení závazných limitů pro práci při vysokých teplotách a požadují jasně definované povinnosti zaměstnavatelů v oblasti ochrany před tepelným stresem. Podle evropských odborových svazů jsou současná doporučení v mnoha případech nedostatečná a neodpovídají rychlosti, s jakou se klimatické podmínky mění.

Výzva, která nemíjí ani český trh práce

Zjištění britské studie mají význam i pro Českou republiku. Tuzemská ekonomika je silně závislá na průmyslu, stavebnictví, logistice, zemědělství a dalších odvětvích, která patří mezi klimaticky nejcitlivější. S pokračujícím růstem průměrných teplot a častějším výskytem extrémních meteorologických jevů lze očekávat, že obdobné problémy budou stále častěji řešit i čeští zaměstnavatelé. Otázka adaptace na klimatické podmínky tak postupně přestává být environmentálním tématem a stává se součástí strategie řízení lidských zdrojů, bezpečnosti práce a dlouhodobé ekonomické odolnosti podniků.

Zatímco ještě před několika lety byla klimatická adaptace spojována především s ochranou krajiny a infrastruktury, dnes se stále zřetelněji ukazuje, že její skutečný úspěch bude záviset také na schopnosti chránit lidi. Právě zaměstnanci totiž představují vedle přírodních zdrojů základní kapitál každé organizace. Pokud budou extrémní projevy počasí nadále oslabovat jejich zdraví, pracovní výkon a schopnost vykonávat své profese, nepůjde už jen o problém jednotlivců. Půjde o výzvu, která zasáhne fungování celé ekonomiky.

Dokument ke stažení:

Workers and climate adaptation at work

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Když člověk vykácí amazonský prales a později zemědělskou půdu opustí, příroda nemusí čekat na člověka, aby začala znovu. Nová studie ukazuje, že první fázi obnovy může nastartovat překvapivě malá skupina stromových druhů. Pouhých 15 až 25 druhů představujících jen asi 3 až 6 procent sledované druhové skladby dokáže v obnovujících se amazonských lesích představovat více než polovinu početnosti stromů a palem i více než polovinu uloženého uhlíku. Zároveň však platí důležité varování. Zelený les, který po letech vyroste na opuštěném poli, ještě nemusí být návratem původního pralesa.

Amazonský prales bývá často vnímán jako jeden obrovský organismus, jehož fungování stojí na nepředstavitelném množství druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů. Právě mimořádná rozmanitost Amazonie proto činí nový vědecký poznatek tak pozoruhodným. Když se půda po odlesnění přestane obdělávat, obnova vegetace není náhodným procesem, při němž by se všechny druhy vracely stejnou rychlostí. Naopak se ukazuje velmi výrazná dominance malé skupiny stromů, které se v různých částech východní Amazonie a v různých fázích vývoje sekundárního lesa opakovaně prosazují. Toto zjištění přinesla studie „Hyperdominance and Rarity in Amazonian Secondary Forests“ publikovaná v časopise Global Change Biology dne 16. června 2026.

Vědci analyzovali 102 výzkumných ploch ve čtyřech regionech východní Amazonie. Jednotlivé oblasti od sebe dělilo v průměru 600 kilometrů, přičemž nejmenší vzdálenost činila 150 kilometrů a největší 1 000 kilometrů. To je důležité, protože výsledek nevychází z jediného lesa nebo jediné lokality. Výzkumný soubor pokrýval rozsáhlou část východní Amazonie a zahrnoval různé fáze obnovy sekundárních lesů.

Fenomén hyperdominance v sekundárních lesích

Vědci se zaměřili na stromy a palmy a sledovali dva důležité ukazatele. Zajímalo je, kolik jednotlivých stromů určité druhy představují, a současně kolik uhlíku je v jejich biomase uloženo. Pouhých 15 až 25 druhů, tedy přibližně 3 až 6 procent sledovaných druhů, představovalo více než 50 procent početnosti a současně více než 50 procent zásoby uhlíku v sekundárních amazonských lesích. V odborné terminologii se takový jev označuje jako hyperdominance.

Ještě zajímavější je skutečnost, že přibližně devět procent všech sledovaných druhů se objevovalo napříč všemi zkoumanými regiony a různými fázemi obnovy lesa. To naznačuje, že určitá skupina stromů má mimořádně širokou ekologickou toleranci a dokáže se prosazovat v různých podmínkách během vývoje sekundárního lesa.

Výzkumníci identifikovali také osm druhů, které se jako hyperdominantní opakovaly napříč různými velikostmi stromů, metodami hodnocení i sledovanými ukazateli. Patřily mezi ně Annona exsucca, Cecropia palmata, Tapirira guianensis, Inga alba, Attalea maripa, Amphiodon effusus, Banara guianensis a Vismia guianensis. Tato skupina společně představovala přibližně 16 až 27 procent celkové početnosti a zásoby uhlíku v amazonských sekundárních lesích.

Ekologická strategie pionýrských druhů stromů

Ukazuje se tedy, že vznikající les může být v prvních etapách svého vývoje výrazně formován omezeným počtem druhů. Tyto stromy dokážou obsadit prostředí, které je po zemědělském využívání velmi odlišné od podmínek původního pralesa.

Po vykácení lesa totiž nezůstane pouze prázdný prostor. Změní se teplota půdy, množství světla dopadajícího k povrchu, vlhkost, dostupnost živin i množství organické hmoty. Půda může být opakovaně obdělávána, sešlapávána nebo vypalována a její vlastnosti se mohou výrazně lišit od půdy pod starým lesem.

Právě zde získávají výhodu takzvané pionýrské druhy. Dokážou rychle růst, využívat velké množství světla a obsadit prostor, v němž by pomaleji rostoucí druhy původního lesa měly mnohem menší šanci přežít. Jejich význam přitom nespočívá pouze v tom, že samy vyrostou.

Jakmile začnou vytvářet souvislejší vegetační kryt, mění prostředí kolem sebe. Koruny zachycují část slunečního záření, pod nimi vzniká vlhčí a zastíněnější mikroklima a opadávající listy přinášejí do půdy organický materiál. Kořeny stabilizují půdu a rostoucí vegetace vytváří strukturu, kterou mohou postupně využívat další druhy.

První generace stromů tak může vytvořit podmínky pro další generaci. Obnova lesa proto nemusí začít návratem stovek druhů, které kdysi rostly na stejném místě. Může začít několika málo odolnými druhy, které postupně připraví prostředí pro mnohem složitější společenstvo.

Nová studie zároveň ukázala zajímavou vlastnost těchto dominantních druhů. U větších stromů s průměrem kmene nad 10 centimetrů vykazovaly hyperdominantní druhy nižší hustotu dřeva než ostatní druhy, a to napříč různými stádii obnovy. Vědci to spojují s jejich ekologickou strategií. Rychle rostoucí pionýrské stromy často investují do rychlého růstu namísto tvorby velmi hustého dřeva.

Průběh a limity sekundární sukcese

To také pomáhá vysvětlit, proč nemusí tyto druhy amazonský les ovládat navždy. Sekundární sukcese, sekundární sukcese, tedy postupné přirozené obnovování rostlinného a živočišného společenstva na místě, kde byl původní ekosystém narušen nebo zničen, ale půda a část podmínek pro život zůstaly zachovány, je postupný proces. Druhy, které dokážou velmi rychle obsadit otevřenou plochu, nemusí mít stejnou výhodu ve chvíli, kdy se koruny uzavřou, prostředí se ochladí a zastíní a začne přibývat konkurence o světlo, vodu a živiny.

Výzkum tedy spíše ukazuje existenci ekologického mechanismu, v němž malá skupina druhů dokáže během prvních etap sukcese zastávat nepoměrně významnou část struktury a uhlíkové funkce vznikajícího lesa. Z leteckého snímku může být sekundární les po několika desetiletích obtížně rozeznatelný od okolní vegetace. Jeho ekologická struktura však může být stále odlišná. Chybět mohou některé dlouhověké stromy, specializované rostliny, živočichové i složité vztahy mezi nimi.

Rychlost obnovy biomasy a biologické rozmanitosti

Velmi důležitý pohled přinesla další studie, tentokrát publikovaná v časopise Global Change Biology už v roce 2018. Její přesný název je „Secondary forests enhance biodiversity recovery in the eastern Amazon“. Výzkumníci tehdy sledovali 59 přirozeně obnovujících se sekundárních lesů a 30 okolních původních lesů ve východní Amazonii a pracovali s databází zahrnující více než 1600 druhů velkých a malých rostlin, ptáků a brouků.

Výsledky byly překvapivě optimistické. Po období obnovy trvajícím až 40 let dosáhly sekundární lesy v průměru 88 procent druhové bohatosti původních lesů a 85 procent podobnosti jejich druhového složení. Během prvních dvaceti let, pro které měli vědci spolehlivá data o stáří lesa, rostla biomasa v průměru o 1,2 procenta ročně, což odpovídalo rychlosti ukládání uhlíku přibližně 2,25 tuny uhlíku na hektar za rok. Druhové bohatství rostlo v průměru o 2,6 procenta ročně a podobnost druhového složení o 2,3 procenta ročně.

Studie přinesla ještě jedno zajímavé zjištění. Ve chvíli, kdy množství biomasy v obnovujícím se lese dosáhlo přibližně 75 tun na hektar, začaly výrazněji přibývat druhy s vysokou ochranářskou hodnotou. Nešlo tedy jen o to, že stromů postupně přibývalo. Jak les houstl, rostl jeho stín, členitost i množství potravy a úkrytů, a spolu s tím se postupně měnilo i jeho druhové složení. Do mladého lesa začaly pronikat rostliny a živočichové, kteří jsou typičtí spíše pro vyspělejší lesní prostředí.

Současně však autoři této studie jasně upozornili, že sekundární lesy se během sledovaného období nevrátily do stavu typického pro původní prales. Přirozená regenerace tedy dokáže velmi rychle obnovit značnou část biomasy a biologické rozmanitosti, ale neznamená automatický návrat původního ekosystému.

Komplexní analýza ekosystému napříč taxonomickými skupinami

Ještě detailnější sondu přinesla studie zveřejněná 8. dubna 2026 v časopise Nature pod přesným názvem „Biodiversity resilience in a tropical rainforest“. Její autoři Timo Metz, Nina Farwig, Carsten F. Dormann a desítky dalších vědců nesledovali pouze stromy. Zaměřili se na 16 taxonomických skupin ze tří říší, tedy na mnohem širší část potravních sítí tropického lesa. Výzkum probíhal v nížinném tropickém lese v Ekvádoru a zahrnoval 10 856 druhů nebo morfologických druhů a dalších 23 590 bakteriálních sekvencí.

Tato práce přinesla mimořádně zajímavé číslo. Během 30 let obnovy se početnost a druhová rozmanitost sledovaných skupin v průměru vrátily na více než 90 procent hodnot starého lesa, zatímco podobnost druhového složení dosáhla přibližně 75 procent. To znamená, že les může poměrně rychle získat velkou část své biologické aktivity, ale návrat přesně těch druhů, které charakterizují vyspělý prales, probíhá mnohem pomaleji.

Rozdíly mezi jednotlivými skupinami organismů byly přitom značné. Po 30 letech se podle typu organismu pohybovala obnova početnosti mezi 37 a 100 procenty a obnova druhové rozmanitosti mezi 50 a 100 procenty. U druhového složení činilo rozpětí 31 až 100 procent. Medián pro druhové složení byl 81 procent u ploch s předchozím pěstováním kakaa a 75 procent u ploch využívaných jako pastviny.

Obnova lesa přitom není jen otázkou toho, kolik nových stromů vyroste. S postupným zahušťováním porostu se mění podmínky pro další rostliny a les získává stále pestřejší podobu. Vědci zjistili, že druhy typické pro vyspělejší les se mohou do obnovujících se porostů vracet poměrně rychle, pokud mají v okolní krajině odkud přicházet jejich semena. Právě zachované části původního lesa proto hrají při obnově zásadní roli. Fungují jako zdroj semen, z nichž mohou postupně vyrůstat další druhy a obohacovat mladý les.

Nová studie v časopise Nature zároveň ukázala, že pro rychlost obnovy je důležité především to, jak snadno se jednotlivé druhy mohou do vznikajícího lesa dostat. Nestačí tedy pouze přežít období, kdy byla půda využívána člověkem. Stejně důležité je, zda se po jeho odchodu mohou do obnovujícího se porostu dostat semena dalších druhů. Čím lepší spojení má mladý les s okolními zachovanými porosty, tím větší má šanci postupně získávat pestřejší druhové složení.A tady se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších problémů amazonské krajiny. Les se sice dokáže obnovovat, ale potřebuje zdroj života, z něhož mohou semena, živočichové a další organismy přicházet.

Význam okolní krajiny pro úspěšnou regeneraci

Výzkum „Loss of secondary forest resilience by land use intensification in the Amazon“, publikovaný v časopise Journal of Ecology, ukázal, jak zásadní může být okolní krajina. Vědci sledovali 38 sekundárních lesů v centrální Amazonii, jejichž průměrný věk po opuštění půdy byl přibližně pět let. Nejbližší sledovaná plocha bezprostředně sousedila s původním lesem, zatímco nejvzdálenější byla od jeho okraje 1,7 kilometru.

Rozdíl byl výrazný. Sekundární lesy obklopené původním lesem dosáhly během pěti let přibližně o 30 procent vyšší druhové bohatosti než plochy bez okolního původního lesa. V přepočtu na standardizovaný vzorek to znamenalo přibližně 25 druhů. Okolní les tedy funguje jako zásobárna semen a současně jako zdroj živočichů, kteří semena rozšiřují. Čím je obnovovaná plocha od takového zdroje vzdálenější, tím obtížnější může být návrat druhů typických pro vyspělejší les.

Rozsah tohoto problému ukazuje také studie „Amazonian secondary forests are greatly reducing fragmentation and edge exposure in old growth forests“, publikovaná v časopise Environmental Research Letters v roce 2023. Analýza amazonské krajiny ukázala, že sekundární lesy už v roce 2020 pokrývaly přibližně 188 000 kilometrů čtverečních. Zároveň 94,1 procenta jejich plochy leželo v územích propojených s fragmenty původního lesa.

Sekundární les přitom nemusí být jen místem, které se pomalu vrací ke své původní podobě. Může mít mnohem širší význam. Pokud vyroste mezi zachovanými částmi pralesa, dokáže je znovu propojit a vytvořit souvislejší krajinu. Takové porosty usnadňují šíření semen a umožňují mnoha druhům postupně pronikat do míst, kde před několika lety zůstávala jen obdělávaná půda. Obnovující se les tak může postupně zacelovat místa, která člověk v amazonské krajině rozdělil.

Faktory omezující přirozenou obnovu pralesa

Příroda však potřebuje čas a vhodné podmínky. Pokud člověk půdu opakovaně vykácí a znovu využívá pro zemědělství, nemusí dostat dostatek času na přirozenou obnovu. Každé další obdělávání může půdu oslabovat, narušovat její vlastnosti a připravovat ji o část semen, z nichž by mohly vyrůst nové rostliny. Ještě větší překážkou se může stát měnící se klima. Vyšší teploty, nepravidelné srážky a delší období sucha mohou zvýhodnit odolnější druhy a naopak ztížit návrat těch, které potřebují vlhčí prostředí.

Ani jednotlivé části lesa se přitom neobnovují stejnou rychlostí. Strom může vyrůst během několika let, zatímco návrat některých druhů typických pro starý prales může trvat desítky let. Ještě pomalejší může být obnova složitého života v půdě, kde se musí znovu vytvořit rozsáhlá síť organismů podílejících se na rozkladu organické hmoty a koloběhu živin. Přirozená obnova proto není okamžitý návrat do minulosti, ale dlouhý proces, během něhož se les postupně mění a získává stále složitější podobu.

Právě proto není vždy nutné sázet nové stromy na každém místě, kde člověk les odstranil. Pokud v okolí zůstávají původní porosty, půda není znovu intenzivně využívána a semena mají odkud přicházet, může se obnova rozběhnout téměř sama. Úkolem člověka pak nemusí být přírodu znovu vytvořit, ale především jí poskytnout prostor a čas.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Čtyři vrtule se roztočily, letoun se rozjel po ranveji a jedenáct tun se dalo do pohybu. Pak se kola odlepila od země. Žádný hukot turbín, žádné spalování leteckého paliva. Energii pro vzlet dodávaly baterie. Heart Aerospace X1 zůstal 27 minut ve vzduchu, vystoupal do výšky 335 metrů a jeho elektrická pohonná soustava během letu dodala více než jeden megawatt výkonu. Na první pohled krátký zkušební let. Ve skutečnosti zásadní okamžik v historii letectví.

Příběh přitom nezačíná v roce 2026. Elektrický pohon se do vzduchu vydal ještě dříve, než bratři Wrightové uskutečnili svůj slavný první motorový let. V roce 1883 dostali francouzští bratři Gaston a Albert Tissandierovi do vzduchu malou řiditelnou vzducholoď poháněnou elektromotorem Siemens. Motor měl výkon přibližně 1,1 kW a energii mu dodávalo 24 elektrických článků. Vrtule se roztočila a elektrický pohon se poprvé stal součástí skutečného letu.

O rok později přišla ještě působivější ukázka. Vzducholoď La France, kterou postavili Charles Renard a Arthur Krebs pro francouzskou armádu, byla poháněna elektromotorem o výkonu několika kilowattů. Dne 9. srpna 1884 urazila přibližně osm kilometrů za 23 minut a dokázala se vrátit na místo, odkud odstartovala. Její elektrický pohon napájela baterie vážící přibližně 435 kilogramů.

Fyzikální limity bateriového pohonu

A právě tady se začíná psát příběh, který vede až k dnešnímu X1. Technologie se změnila téměř k nepoznání, ale jeden problém zůstal. Elektromotor je velmi účinný způsob, jak přeměnit energii na tah. Mnohem obtížnější je vzít s sebou do vzduchu dostatek energie.

Pro automobil není hmotnost baterie nepřekonatelným problémem. Letadlo má ale úplně jiná pravidla. Každý kilogram, který konstruktér přidá na palubu, musí letoun nejprve zvednout ze země a potom jej během celého letu nést. U spalovacího letadla navíc palivo během letu postupně ubývá. U bateriového stroje zůstává hmotnost baterie po celou dobu letu stejná.

Proto je u elektrického letadla tak důležitá takzvaná měrná energetická hustota baterie, tedy kolik energie dokáže baterie uložit v jednom kilogramu své hmotnosti. U dnešních baterií je tento poměr stále mnohonásobně horší než u leteckého paliva. Elektromotor přitom problémem není. Je velmi účinný, lehký a dokáže vysoký výkon dodávat okamžitě. Slabým místem je množství energie, které si baterie dokáže vzít s sebou.

Premiéra celého systému ve vzduchu

Právě proto je první let Heart X1 tak zajímavý. Nejde o malý elektrický cvičný letoun, lehký experimentální stroj ani dron. X1 má úctyhodné rozpětí 32,3 metru, délku 23,1 metru a maximální vzletovou hmotnost přes 11,3 tuny. Na křídle má čtyři elektrické pohonné jednotky a během prvního letu jejich soustava dodala více než jeden megawatt výkonu. Každá ze čtyř elektrických pohonných jednotek je přitom schopna podle technických údajů Heart Aerospace pracovat s výkonem až 400 kW. Celkový instalovaný výkon tedy dosahuje přibližně 1,6 MW.

Let se uskutečnil 12. srpna na letišti Plattsburgh International Airport ve státě New York. X1 během 27 minut absolvoval pojíždění, vzlet, stoupání, manévrování a přistání. Vystoupal do výšky přibližně 1 100 stop, tedy 335 metrů. Pro elektrické letectví je důležité především to, že tentokrát nešlo pouze o pozemní zkoušku motoru nebo laboratorní test baterie. Do vzduchu se dostal celý systém najednou.

A právě v tom spočívá význam onoho zdánlivě krátkého letu. Elektromotor už létat umí dávno. Baterie také. To, co bylo potřeba ukázat, bylo něco mnohem složitějšího. Že lze bateriový pohon, výkonovou elektroniku, elektromotory, vrtule, konstrukci letounu a všechny palubní systémy spojit do stroje, který se svou velikostí začíná blížit skutečnému regionálnímu dopravnímu letounu.

Od experimentu k regionální dopravě

X1 přitom není letoun, který by měl vozit cestující. Je to létající zkušebna pro mnohem ambicióznější projekt Heart Aerospace s označením ES 30. A právě tady se příběh začíná posouvat od technologického experimentu k možnému budoucímu způsobu regionální dopravy.

ES 30 má mít kapacitu 30 cestujících a Heart Aerospace u něj počítá s hybridně elektrickým pohonem. Na kratších tratích má být schopen letět čistě na elektřinu přibližně 200 kilometrů. Pokud bude potřeba pokračovat dál, nastoupí hybridní režim a celkový plánovaný dolet se má zvýšit až na 800 kilometrů. Výrobce uvádí také přibližně třicetiminutové nabíjení a současný cíl získat typovou certifikaci v roce 2031.

Hybridní pohon zde znamená, že ES 30 nebude odkázán pouze na baterie. Pro kratší let bude využívat elektrický pohon napájený z baterií. Jakmile ale bude potřeba letět dále, zapojí se také dvojice turbovrtulových motorů poháněných klasickým leteckým palivem. Ty umožní pokračovat v letu i poté, kdy by samotná kapacita baterií na další stovky kilometrů nestačila. Nejde tedy o to, že by se během letu „přepnul elektromotor na benzín“. Elektrická a spalovací část mají v hybridním systému spolupracovat a podle letového režimu využívat výhody obou technologií.

Výhody a technologické výzvy elektrifikace

A právě hybridní koncepce je důležitá. Největší slabinou baterií není elektromotor, ale množství energie, které dokážou uložit v přepočtu na kilogram hmotnosti. Letecké palivo má v tomto ohledu stále obrovskou výhodu. Baterie proto nemusí v prvním kroku nahradit letecký motor ve všech situacích. Mohou dostat hlavní roli tam, kde jejich vlastnosti dávají největší smysl.

Krátké regionální tratě jsou pro takový přístup zajímavým prostorem. Letoun nemusí několik hodin křižovat kontinent. Může spojovat menší letiště, na kterých by velký dopravní stroj nedával ekonomický smysl. Elektromotor navíc nabízí vysokou účinnost, okamžitou regulaci výkonu a konstrukčně jednodušší pohonný systém než klasický spalovací motor.

Jenže jednoduchost elektromotoru neznamená jednoduchost celého letounu. Konstruktéři musí řešit bateriové články a jejich uspořádání, chlazení, výkonovou elektroniku, rozvod elektrické energie, požární bezpečnost, konstrukční zatížení i rozmístění hmotnosti. Každý kilogram baterií se promítá do vzletové hmotnosti a každý kilowatt výkonu musí být bezpečně dopraven z bateriového systému až k motoru. Musí mít také dostatečný výkon ve správný okamžik.

Zajímavou otázkou bude také nabíjení. U ES 30 Heart Aerospace počítá s přibližně třicetiminutovým nabíjením. Letiště tak budou muset být schopna dodat velké množství elektrické energie v krátkém čase, což znamená odpovídající výkonovou infrastrukturu. Elektrifikace letadel tak nebude pouze otázkou vývoje nového typu pohonu. Změnit se bude muset i energetické zázemí letišť.

Reálná ekonomika provozu

Zajímavé je také číslo, které po prvním letu obletělo svět. Celý 27minutový let měl podle Heart Aerospace spotřebovat elektřinu v hodnotě přibližně pěti dolarů, tedy zhruba 105 korun. To je samozřejmě velmi lákavá částka, ale nebylo by správné z něj okamžitě odhadovat nebo počítat cenu budoucí letenky. X1 je experimentální demonstrativní letadlo a první let není běžný komerční provoz. Do skutečných nákladů musí vstoupit cena baterií, jejich životnost, nabíjecí infrastruktura, údržba, letištní poplatky, posádka, amortizace letounu a celá řada dalších položek.

Samotná cena elektřiny je pouze jednou částí nákladové rovnice. Nicméně žijeme v době, kdy aerolinky celosvětově čelí obrovskému tlaku na snižování emisí a uhlíkových daní. Heart Aerospace u svého budoucího modelu ES 30 slibuje snížení provozních nákladů až o 40 % oproti klasickým regionálním letadlům, což je pro letecké dopravce potenciálně velmi zajímavé.

Přesto má těch 27 minut ve vzduchu svůj mimořádný význam. V roce 1883 se malá vzducholoď pohybovala vzduchem díky elektromotoru, který měl výkon přibližně jeden kilowatt. Dnes se na obloze objevil více než jedenáctitunový letoun se čtyřmi elektromotory a výkonem přesahujícím jeden megawatt. A tak se po více než 143 letech uzavírá pozoruhodný kruh, kdy se baterie poprvé pokusila létat a v srpnu roku 2026 už opravdu létá.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská ekonomika v prvním čtvrtletí roku 2026 stagnovala, emise skleníkových plynů však vzrostly o 0,3 procenta na 837 milionů tun ekvivalentu CO₂. V meziročním srovnání je obraz příznivější. Emise klesly o 1,2 procenta, zatímco HDP vzrostl o 0,8 procenta. Česká republika navíc vykázala výrazně vyšší hospodářský růst než Evropská unie jako celek.

Evropská ekonomika na začátku roku 2026 nepřidala. Hrubý domácí produkt Evropské unie zůstal v prvním čtvrtletí na stejné úrovni jako v posledních třech měsících roku 2025. Emise skleníkových plynů přitom podle nejnovějších údajů Eurostatu vzrostly o 0,3 procenta a dosáhly přibližně 837 milionů tun ekvivalentu CO₂.

Meziroční srovnání však vyznívá výrazně lépe. Oproti prvnímu čtvrtletí roku 2025 evropské HDP vzrostlo o 0,8 procenta, zatímco emise klesly o 1,2 procenta. Evropské hospodářství tak vytvořilo vyšší ekonomický výkon při nižších emisích. Právě tento vývoj je podstatnější než krátkodobý mezičtvrtletní růst emisí.

Při bližším pohledu na jednotlivé sektory je patrné, odkud zvýšení emisí především přišlo. Nejvýraznější růst zaznamenaly dodávky elektřiny, plynu, páry a klimatizace, kde emise vzrostly o 4,8 procenta. Domácnosti naopak své emise snížily o 1,3 procenta a zpracovatelský průmysl společně s dopravou a skladováním o 0,6 procenta.

Výrazné rozdíly existují také mezi členskými státy. Emise mezi posledním čtvrtletím roku 2025 a začátkem roku 2026 vzrostly ve dvaceti zemích, zatímco v sedmi klesly. Největší pokles zaznamenalo Slovinsko o 5 procent, Lucembursko o 3,8 procenta a Rumunsko o 2,7 procenta. Naopak Estonsko zvýšilo emise o 9,7 procenta, Finsko o 6,4 procenta a Bulharsko o 4,6 procenta. Ve většině zemí, kde emise rostly, současně rostl také HDP.

Česká republika se od vývoje celé Evropské unie v prvním čtvrtletí odlišovala. Zatímco evropská ekonomika stagnovala, český HDP podle Českého statistického úřadu vzrostl mezičtvrtletně o 0,2 procenta a meziročně o 2,2 procenta. Česká ekonomika tak rostla rychleji než evropský průměr. K růstu přispěla především spotřeba domácností a investiční aktivita.

Podstatný je také vývoj emisí v předchozím období. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025 patřilo Česko mezi sedm členských států, kde emise klesly. Český pokles tehdy činil 0,6 procenta, zatímco ekonomika pokračovala v růstu. Vývoj tak ukázal, že ani v průmyslově orientované české ekonomice nemusí vyšší hospodářský výkon automaticky znamenat vyšší produkci skleníkových plynů.

Právě schopnost spojit hospodářský růst s poklesem emisí bude v dalších letech jedním z klíčových ukazatelů evropské ekonomiky. Aktuální data Eurostatu naznačují, že tento proces pokračuje, i když jednotlivá čtvrtletí přinášejí rozdílné výsledky. Pro Českou republiku bude důležité, zda dokáže rychlejší hospodářský růst udržet a současně pokračovat ve snižování emisní náročnosti průmyslu a energetiky.

Bioplyn, nebo kompost? Máme před očima zdánlivě jednoduchou otázku. Poslat biologický odpad do bioplynové stanice a proměnit jej v energii, nebo jej nechat dozrát v kompostu a vrátit organickou hmotu tam, kde jí zoufale ubývá? V době, kdy nejen Českou republiku stále častěji trápí sucho a zároveň hledá cesty, jak omezit závislost na fosilních palivech, však nejde jen o způsob nakládání s odpadem. 

Jde o rozhodnutí, zda budeme organickou hmotu vnímat především jako palivo, nebo jako základní stavební materiál života v půdě. Možná přitom stojíme před mnohem zajímavější otázkou. Neměli bychom si vybírat mezi bioplynem a kompostem, ale hledat způsob, jak z jednoho biologického toku získat maximum energie a současně co nejvíce organické hmoty vrátit do krajiny?

Odpad je zvláštní lidský produkt. V přírodě totiž nic takového neexistuje. Látky, které jeden organismus již nevyužije, se mohou stát zdrojem živin a energie pro jiný organismus a následně se vracejí do přirozeného koloběhu látek. Člověk tento kruh přerušil a začal organickou hmotu soustřeďovat do popelnic, na skládky nebo do spaloven. Teprve nyní si znovu uvědomujeme, že biologický odpad není jen něco, čeho se potřebujeme zbavit. Je to zásobárna uhlíku, živin, energie a především potenciálního života.

A právě zde vzniká otázka, která je mnohem hlubší než samotné rozhodnutí o technologii. Co je pro Českou republiku v době klimatické změny cennější? Energie, která může snižovat naši závislost na fosilních palivech a tím snižovat geopolitická rizika a současně omezovat emise CO₂ a nebo půda schopná udržet vodu? Odpověď není jednoduchá, protože potřebujeme obojí současně a čas nás tlačí.

Hledání rovnováhy ve vyprahlé krajině

Česká krajina se potýká s nedostatkem organické hmoty v půdě. Ministerstvo zemědělství (MZe) upozorňuje, že organická hmota má zásadní význam pro půdní funkce a pozitivně ovlivňuje schopnost půdy zadržovat vodu. Podle státní koncepce se roční potřeba nehumifikovaných organických látek v českých půdách pohybuje přibližně mezi 3,5 a 4 tunami na hektar, přičemž v průměru je třeba dodat 1,5 až 2 tuny ve formě statkových a organických hnojiv.

Půda je složitý živý systém, který dokáže vodu přijímat, zadržovat a postupně ji uvolňovat. Když v ní ubývá organické hmoty, ztrácí část této schopnosti. MZe přímo uvádí, že jedním z největších problémů je nedostatečné doplňování kvalitní organické hmoty do půdy.

Pro lepší představivost, každé zvýšení podílu organické hmoty (humusu) v ornici o pouhé 1 % prokazatelně zvyšuje retenční kapacitu půdy o zhruba 150 až 300 tisíc litrů vody na jeden hektar a to v závislosti na půdním typu.

Kompost proto není jen hromada rozložených zbytků ze zahrady. Je to způsob, jak vracet část toho, co jsme z půdy odebrali, zpět. Český akční plán pro cirkulární ekonomiku dokonce výslovně počítá s podporou využívání kvalitních kompostů z bioodpadů s cílem zvyšovat obsah organické hmoty v půdě a její schopnost zadržovat vodu. Jenže potom přichází druhá strana mince.

Od odpadu k zelené energii a miliardovým investicím

Stejná organická hmota může být zdrojem bioplynu. A z bioplynu může vzniknout elektřina, teplo nebo po vyčištění biometan, který lze využít jako obnovitelný plyn. Česká republika přitom už dnes disponuje významnou bioplynovou infrastrukturou. Podle údajů MPO bylo v roce 2021 v Česku přibližně 400 bioplynových stanic, dalších 112 zařízení vyrábělo bioplyn v čistírnách odpadních vod a 66 zařízení využívalo skládkový plyn. Celková produkce tehdy dosáhla zhruba 1,3 miliardy kubických metrů bioplynu.

A tento sektor se může dál rozvíjet. V roce 2026 stát spustil aukční podporu biometanu a pro první výzvu stanovil objem podporované výroby na 45 milionů Nm³ ročně. Celkový program podpory může podle MPO dosáhnout až 90 miliard korun. Najednou tedy stojíme před zvláštním paradoxem.

Na jedné straně potřebujeme organickou hmotu vracet do půdy, aby lépe zadržovala vodu. Na druhé straně potřebujeme biometan jako náhradu fosilního plynu a nástroj ke snížení skleníkových plynů, energetické a geopolitické závislosti. A obojí může začínat u stejného zdroje biologického odpadu.

Je proto příliš jednoduché říct, že bioplyn je správně a kompost špatně, nebo naopak. Skutečná otázka by měla znít jinak. Jak s každou tunou biologického rozložitelného materiálu naložit tak, aby společnosti přinesla co největší celkový užitek?

Technologie, která spojuje dva světy

Tady začíná být zajímavá samotná technologie anaerobní digesce. Část organické hmoty se při ní přeměňuje na bioplyn, který lze energeticky využít, a současně vzniká digestát, který může představovat zdroj živin a organické hmoty pro půdu. Akční plán Cirkulární Česko 2040, který schválila vláda, výslovně uvádí digestát mezi možné zdroje organické hmoty v půdě vedle statkových hnojiv a kvalitních upravených kalů z ČOV. Dokument zároveň počítá s podporou využívání digestátu a dalších produktů ze zpracování bioodpadů v zemědělské půdě.

Právě zde se může skrývat cesta. Nemusíme nutně rozhodovat mezi energií a půdou. Můžeme se snažit vytvořit systém, v němž biologický odpad nejprve poskytne využitelnou energii a následně se jeho zbývající organická a minerální část vrátí do zemědělského systému. Rozhodující však bude kvalita vstupního materiálu, kvalita výsledného produktu a především to, kam se vrací.

Ne každý bioodpad totiž patří do stejné kategorie. Jinou hodnotu má čistý rostlinný materiál, jinou kuchyňský bioodpad, jinou hnůj a jinou směs různých komunálních odpadů. Čím více různých materiálů smícháme, tím složitější je následné bezpečné využití výsledného produktu v půdě. Cílem proto nemůže být pouze co nejvyšší míra energetického využití. Musíme sledovat také kvalitu toho, co se po zpracování vrací do krajiny.

Nová měřítka ekologické politiky

Dnes se často ptáme, kolik odpadu jsme vyprodukovali, kolik jsme ho vytřídili a kolik jsme ho energeticky využili nebo recyklovali. Z pohledu odpadového hospodářství bychom se měl ptát také na něco jiného. Kolik uhlíku jsme vrátili do půdy? Kolik živin jsme zachovali? Kolik vody dokáže díky našemu hospodaření půda zadržet? Kolik fosilního plynu jsme nahradili? A kolik emisí jsme díky tomu skutečně ušetřili? To už není klasická odpadová politika. Je to politika propojující zemědělství, energetiku, vodu, klima a cirkulární ekonomiku.

Česká republika přitom potřebuje právě takové propojení. Sucho totiž není pouze problémem vodohospodářů. Je také problémem zemědělců, energetiky, obcí a nakonec i odpadového hospodářství. Pokud dokážeme z bioodpadu vytvořit biometan a současně vracet jeho cenné složky do půdy, propojujeme dvě zdánlivě vzdálené potřeby. Energii získáváme z odpadu a část organické hmoty vracíme tam, kde ji krajina potřebuje, aby dokázala vázat více vody.

Společný cíl: Spojit energii s ochranou krajiny

Budoucnost proto možná nebude patřit ani kompostu, ani bioplynu. Patřit bude systému, který dokáže rozpoznat hodnotu každého materiálu a rozhodnout, kdy je lepší vyrábět energii a kdy je cennější vrátit organickou hmotu přímo do půdy. Tam, kde je biologický materiál vhodnější pro energetické využití, může vznikat biometan. Tam, kde má největší význam pro půdu, může vznikat kvalitní kompost. A tam, kde to dává smysl, může anaerobní zpracování spojit oba principy.

Je to vlastně návrat k velmi staré myšlence, jen s pomocí moderních technologií. Nic hodnotného by nemělo skončit jako odpad, pokud to může být znovu využito jako surovina, živina nebo energie. Protože v době sucha není nejcennější energie, kterou dokážeme vyrobit z odpadu. Cennější je voda, kterou díky organické hmotě dokážeme udržet v půdě.

Odpadáři jako chybějící článek v boji proti suchu

Česká republika aktuálně obnovila činnost Národní koalice pro boj se suchem, jejímž cílem je propojovat jednotlivé části státní správy a odborné instituce při řešení rizik spojených se suchem. Pokud má být tento přístup skutečně mezioborový, mohlo by být přínosné zapojit do něj vedle vodohospodářů, zemědělců, klimatologů a představitelů veřejné správy také odborníky na odpadové hospodářství.

Ne proto, aby do národní politiky sucha vnášeli další sektorový zájem, ale aby pomohli rozšířit pohled na jeden z dosud méně diskutovaných aspektů hospodaření s vodou v krajině a zodpovědět otázku. Co se děje s organickou hmotou, kterou každý rok produkují města, obce, domácnosti, zemědělství a potravinářský průmysl?

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Konference NO-DIG 2026, která se uskuteční 15.–16. září v Mikulově, se letos zaměří především na vodárenskou infrastrukturu. Podtitulem letošního ročníku jsou Bezvýkopové technologie a vodovody, program zároveň otevře další aktuální témata.

V době, kdy se naplno rozbíhají rekonstrukce sítí budovaných po roce 1989, se bezvýkopové metody stávají významným nástrojem pro efektivní obnovu infrastruktury bez zásadních dopadů na životní prostředí.

Odborníci o praxi i budoucnosti

Hlavní téma konference otevře hned úvodní panelová diskuse, která přinese pohledy předních odborníků na provoz a údržbu vodovodních řadů realizovaných pomocí bezvýkopových technologií – od řízeného vrtání přes relining až po berstlining. Zkušenosti z praxe doplní debata o diagnostice potrubí před sanací, využití nefunkčních produktovodů i o tom, zda se bezvýkopové technologie už staly standardem, nebo k němu teprve směřují.

Účast v diskusi přislíbili Ladislav Haška z Vodárenské akciové společnosti, Radim Jirout ze Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, Milan Vojta z Vodovodů a kanalizací Břeclav, Josef Šebek ze společnosti Aqua Procon a Tomáš Hruška z Ostravských vodáren a kanalizací.

Akademický pohled doplní Jan Ručka z Fakulty stavební VUT v Brně. Všichni účastníci patří mezi respektované odborníky, kteří se dlouhodobě podílejí na rozvoji oboru.

Nový předseda ISTT na návštěvě v Česku

Pozornost letošního ročníku jistě přitáhne také účast Marka Andrého Haeblera, nového předsedy International Society for Trenchless Technology (ISTT), který byl zvolen do vedení organizace na loňské konferenci ve Vancouveru. Ve své nové roli klade důraz na mezinárodní spolupráci, inovace a udržitelnost.

Jeho přítomnost na NO-DIG 2026 v České republice tak podtrhuje význam české odborné komunity v evropském kontextu a potvrzuje, že Česká společnost pro bezvýkopové technologie (CzSTT) patří mezi aktivní členy světové sítě ISTT.

Inspirace, technické novinky a praktické zkušenosti

Po úvodní panelové diskusi a vystoupení předsedy ISTT Marka Andrého Haeblera program nabídne pestrou škálu témat z oblasti bezvýkopových technologií. Účastníci se mohou těšit na přednášky předních firem i osobností z oboru, případové studie z českých i zahraničních projektů a ukázky technologií, které dnes určují směr vývoje tohoto trhu.

Dopolední blok prvního dne otevře Jiří Samsonek z ITC Zlín s přednáškou o aplikaci nové Drinking Water Directive, která zásadně ovlivňuje požadavky na kvalitu materiálů a testování v oblasti vodovodních sítí. Následovat bude prezentace Petra Holeše z firmy Wombat, který se zaměří na

kritéria výběru bezvýkopových metod vložkování potrubí, zejména pak na rychlost realizace a minimalizaci dopadů na okolí.

Velkou pozornost si zaslouží i příspěvek Roberta Kostolányho (EUTIT), který představí unikátní příběh čediče v bezvýkopových technologiích včetně zkušeností s jeho využitím v průběhu třiceti let pod zemí.

Dopolední část zakončí Miroslav Šebesta (Trasko BVT) s případovou studií sanace vejčitého profilu DN 1100/1850, která ukazuje, jak lze zvládnout technicky náročné rekonstrukce v komplikovaných podmínkách.

Odpolední program nabídne další nosná témata. Jedním z nich jsou moderní metody renovace vnitřního povrchu potrubí nástřikem a nátěrem (brushcoating/spraycoating), které se rychle prosazují jako efektivní alternativa klasických postupů. Jan Brabec (BGBAU) zase představí průběh rekonstrukce čerpací stanice Kamýcká v Praze 6, kde se kombinují gravitační i výtlačné systémy. Zazní také přednáška o výhodách a úskalích při směrově řízeném protláčení kameninových trub.

Následovat budou zkušenosti s bezvýkopovou sanací poškozených potrubí a dvojice přednášek z velké dopravní stavby D0 stavba 511, Běchovice–D1, které představí mikrotunelování a použití polymerbetonových protlačovacích trub. Odpolední blok uzavřou praktické ukázky instalací flexibilních suchovodů a bypassů na vodovodních přivaděčích i VTL plynovodech.

Bezpilotní prostředky, protlaky a další technické novinky

Středeční program přinese další technické zajímavosti. Jednou z nich bude Cimr-Bartákova metoda rekonstrukce liniových plynovodů, která kombinuje inovativní postupy s vysokou efektivitou. Petr Janoušek (OHLA ŽS) nabídne své poznatky z praxe při použití technologií Grundoburst 1900G a 800G.

Marek Varga (Subterra) seznámí hosty konference s realizací protlaků DN 800 pod železniční stanicí Kladno, které byly součástí projektu horkovodu BD Stromovka. Zajímavým tématem bude také využití bezpilotních prostředků při inspekcích, vytyčování a monitoringu kanalizací. Jde o téma, které ukazuje, jak rychle se digitalizace a dronové technologie stávají součástí běžné praxe.

Program uzavře přednáška o moderních potrubích typu 3 z materiálu PE100 RC a prezentace Radima Jirouta z Šumperské provozní vodohospodářské společnosti a Martina Budiše z Vodohospodářských zařízení Šumperk o rekonstrukci přivaděče pitné vody mezi Kouty nad Desnou a Šumperkem.

Moderní metody nejsou jen alternativou

I letošní ročník bude nabitý zajímavými postřehy z dosavadní praxe a pohledy do budoucnosti oboru. Konference tak zůstává nejvýznamnější platformou pro sdílení zkušeností, inovací a trendů v oboru v České republice. NO-DIG 2026 opět nabídne prostor pro sdílení zkušeností i pro diskusi o tom, zda jsou moderní bezvýkopové metody stále alternativou, nebo se už staly standardem pro efektivní, udržitelné a ekonomicky výhodné rekonstrukce infrastruktury.

NO-DIG 2026 – 31. národní konference o bezvýkopových technologiích

Kdy: 15.–16. září 2026

Kde: Hotel GALANT, Mikulov

Kdo: pořadatel: Česká společnost pro bezvýkopové technologie, organizátor: Exponex s.r.o.

Více informací: www.no-dig.cz

Evropská komise otevírá další důležitou kapitolu evropské politiky obalů v rámci PPWR. Nestačí už jen říci, že plastový obal obsahuje recyklovaný materiál. Bude třeba přesně doložit, odkud recyklovaný plast pochází, jak byl získán, jakou technologií prošel a zda celý proces splňuje evropské požadavky na ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Komise nyní shromažďuje podklady, které mají určit podobu tří nových evropských pravidel. 

Evropská komise zveřejnila výzvu k předložení faktických podkladů k iniciativě, která má konkretizovat pravidla pro výpočet a ověřování podílu recyklovaného plastu v obalech, stanovit kritéria udržitelnosti technologií recyklace a současně upravit podmínky pro dovoz recyklovaných plastových materiálů a výrobků s jejich obsahem ze zemí mimo Evropskou unii. Komise tím připravuje technické provedení požadavků, které už byly zakotveny v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech, známém jako PPWR.

Nynější iniciativa má vytvořit podrobná pravidla, díky nimž bude možné požadavky na minimální obsah recyklovaného plastu prakticky vypočítat, ověřovat a kontrolovat. Komise připravuje dva prováděcí akty a jeden akt v přenesené pravomoci. Předběžně se počítá s jejich přijetím ve čtvrtém čtvrtletí roku 2026.

Ambiciózní recyklační cíle pro roky 2030 a 2040

Celý proces vychází z článku 7 nařízení (EU) 2025/40. Toto ustanovení už stanovilo minimální podíl recyklovaného plastu, který budou muset obsahovat vybrané kategorie plastových obalů. Od roku 2030 jde například o 30 procent u kontaktních obalů, jejichž hlavní složkou je PET, 10 procent u kontaktních obalů z jiných plastů, 30 procent u jednorázových plastových lahví na nápoje a 35 procent u ostatních plastových obalů. Pro rok 2040 jsou cíle ještě vyšší a podle typu obalu dosahují 50, 25 nebo 65 procent.

Pokud má být například v plastovém obalu deklarováno 30 nebo 35 procent recyklovaného materiálu, musí být jasné, co přesně se do tohoto podílu započítává. Musí být znám původ odpadu, způsob jeho sběru, třídění a recyklace, musí existovat odpovídající dokumentace a musí být možné tvrzení výrobce nebo dovozce nezávisle ověřit.

Tři pilíře nové evropské metodiky

Nařízení (EU) 2025/40 proto ukládá Komisi přijmout do 31. prosince 2026 prováděcí akt, který stanoví metodiku výpočtu a ověřování podílu recyklovaného materiálu získaného ze spotřebitelského plastového odpadu a současně určí formát příslušné technické dokumentace. Druhým krokem bude akt v přenesené pravomoci, který doplní nařízení o kritéria udržitelnosti pro technologie recyklace plastů. Třetí akt se zaměří na situace, kdy recyklovaný obsah pochází ze spotřebitelského plastového odpadu sebraného nebo recyklovaného ve třetí zemi. V takovém případě bude nutné stanovit způsob posouzení, ověření a certifikace rovnocennosti pravidel používaných mimo Evropskou unii.

První z připravovaných aktů se bude zabývat samotným výpočtem a ověřováním recyklovaného obsahu. Komise proto ve výzvě požaduje konkrétní informace o datových tocích a sledovatelnosti materiálu v dodavatelském řetězci. Zajímají ji také úrovně agregace údajů, doklady, které by měly hospodářské subjekty uchovávat, a využívání nezávislých auditů třetích stran. Cílem je vytvořit systém, ve kterém nebude údaj o obsahu recyklovaného plastu pouze tvrzením výrobce, ale ověřitelnou informací opřenou o dokumentaci a kontrolní mechanismy.

Hodnocení ekologické a ekonomické stopy technologií

Druhá část připravovaných pravidel se dotýká samotných technologií recyklace. Kritéria mají vycházet z dostupných technologií a zohlednit jejich ekonomickou i environmentální výkonnost, kvalitu výsledného materiálu, dostupnost vstupního odpadu, spotřebu energie, emise skleníkových plynů a další relevantní dopady na životní prostředí.

Recyklovaný plast totiž automaticky neznamená environmentálně stejně hodnotný materiál. Záleží na tom, z jakého odpadu vznikl, jak byl vytříděn, jakou technologií byl zpracován, jakou energii proces spotřeboval a jaká je výsledná kvalita druhotné suroviny. Právě proto chce Komise získat podklady, podle nichž bude možné jednotlivé technologie posoudit nejen podle jejich schopnosti vytvořit nový materiál, ale také podle jejich celkové environmentální a hospodářské výkonnosti.

Přísnější metr na dovoz materiálů ze zemí mimo EU

Třetí oblast představuje otázka recyklovaného plastu pocházejícího ze zemí mimo EU. Část materiálu používaného v obalech uváděných na evropský trh může být sebrána, vytříděna nebo recyklována mimo území Unie. Pokud se má takový materiál započítat do evropských požadavků na recyklovaný obsah, musí být možné ověřit, za jakých podmínek vznikl. PPWR proto požaduje systém, který umožní posoudit rovnocennost pravidel používaných ve třetích zemích. Posuzovat se má ochrana životního prostředí a lidského zdraví, ekologicky šetrná recyklace, kvalita recyklace, efektivní využívání zdrojů a příslušné standardy kvality v recyklačním odvětví. Ověření může zahrnovat také audity prováděné nezávislými třetími stranami.

Výzva proto požaduje konkrétní informace o mezinárodním trhu. Komise se ptá na odhadovaný roční objem recyklovaného obsahu dováženého do EU ze třetích zemí, pokud možno podle typu polymeru, na podíl plastových obalů uváděných na trh EU, které pocházejí ze třetích zemí, a také na země, odkud pochází největší množství dováženého recyklovaného plastu nebo recyklovaného obsahu.

Stejně důležitá je otázka toho, jak se dnes původ, sledovatelnost a skutečný obsah recyklovaného materiálu ověřují. Komise chce získat informace o existujících systémech ověřování, certifikace a sledování dodavatelského řetězce u plastů získaných ze sebraného nebo recyklovaného spotřebitelského plastového odpadu.

Hrozba neúměrných fixních nákladů pro menší firmy

Zvláštní pozornost věnuje Komise malým a středním podnikům. Upozorňuje, že náklady na shromažďování údajů, vedení záznamů, ověřování, certifikaci, audity a úpravy informačních systémů mohou být pro některé podniky významné. U menších firem může být problémem zejména skutečnost, že náklady na certifikaci a audity mohou být z velké části fixní. Obtížnější může být také získávání údajů z celého dodavatelského řetězce, zejména pokud materiál prochází více zeměmi nebo pokud je část procesu realizována mimo EU.

Komise proto potřebuje data o dostupnosti informací, nákladech na audit a certifikaci, přístupu k uznávaným systémům ověřování, kapacitách certifikace mimo EU a možných dopadech na mezinárodní dodavatelské řetězce recyklovaných plastů a obalů. Právě tyto podklady mají pomoci určit, jak bude systém v praxi nastaven.

Vyšší právní jistota bez nového posuzování dopadů

Výsledkem má být evropské prostředí, ve kterém bude možné důvěryhodněji porovnávat tvrzení o recyklovaném obsahu a současně účinněji prosazovat pravidla na jednotném trhu. Komise očekává, že připravované akty posílí právní jistotu, jednotné uplatňování předpisů, důvěryhodnost tvrzení o recyklovaném materiálu a poptávku po kvalitních recyklovaných plastech. Současně mají přispět k tomu, aby materiál započítávaný do evropských cílů skutečně pocházel z recyklace prováděné za podmínek odpovídajících požadavkům na ochranu životního prostředí a lidského zdraví.

Zajímavé je, že Evropská komise u této iniciativy neplánuje samostatné posouzení dopadů. Vysvětluje to tím, že základní cíle, rozsah požadavků i samotné zmocnění Komise už bylo součástí přípravy tohoto nařízení. Nynější tři akty mají především vytvořit technická pravidla, která umožní již přijaté požadavky prakticky uplatňovat. Komise však současně shromažďuje údaje o očekávaných nákladech, přínosech, proveditelnosti, přiměřenosti, vymahatelnosti, dopadech na malé a střední podniky, potřebách dozoru nad trhem a mezinárodních dodavatelských řetězcích.

Dokument ke stažení:

EU 148_26 EK Výzva k předložení informací

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu