Ve středu 2. února 2026 proběhl webinář Technologické agentury České republiky k 3. veřejné soutěži v rámci podprogramu PP3 programu Prostředí pro život 2, který přinesl uchazečům aktuální informace o administrativních postupech, hodnoticím procesu a možnostech přípravy projektových návrhů. Mezi podporovanými tématy nechybí výzkumná témata zaměřená na materiálové toky, cirkulární ekonomiku a odpady.

Součástí webináře byla také prezentace možností diseminačních, komunikačních a popularizačních činností, které jsou klíčovou součástí projektů financovaných z programu. Tyto aktivity umožňují, aby výsledky výzkumu našly uplatnění v praxi, byly sdíleny s odbornou veřejností a zvýšily dopad projektů na průmysl, státní správu i občanskou společnost.

Jako konkrétní příležitost pro účinnou komunikaci se nabízí celorepublikově populární a uznávaný odborný časopis Odpadové fórum, který je distribuován mezi více než deset tisíc odborníků z oblasti odpadového hospodářství v průmyslu, výzkumu, státní správy, samosprávy a politické reprezentace. Stejně tak elektronický recenzovaný časopis WASTE FORUM. Publikace v těchto médií vám umožní nejen prezentovat výsledky své práce, nové metodiky, poznatky a doporučení, ale zároveň podpoří aktivity z pohledu navazování spolupráce a viditelnosti projektů v relevantní odborné komunitě.

Uchazeči tak mají možnost již v projektovém návrhu efektivně a cíleně naplánovat využití časopisu Odpadového fóra pro diseminaci výsledků, čímž zásadně zvyšují praktickou relevanci svého projektu, dopad výstupů a úspěšnost schválení projektu. Záznam webináře a prezentace jsou dostupné online na stránkách TA ČR a velmi dobře vám poslouží jako podrobný průvodce pro všechny, kdo plánují podání projektů. Konec soutěžní lhůty je stanoven na 4. března 2026 (16:29:59).

V Evropě se recyklace plastů stále zřetelněji ukazuje nejen jako environmentální nutnost, ale také jako technologické dobrodružství, které propojuje vědu, průmysl a inovace do složitého, dynamického a místy až překvapivě křehkého ekosystému, v němž se střetávají fyzikální limity materiálů, ekonomika provozů a rostoucí regulatorní tlak na uzavírání materiálových toků.

Publikace „Mapping of Plastics Recycling Processes and Technologies“, kterou vydala organizace Plastics Recyclers Europe, představuje dosud nejucelenější a nejdetailnější mapování současného stavu recyklace plastového odpadu na evropském kontinentu. Nejde přitom jen o popis jednotlivých technologií, ale o komplexní analýzu toho, jak mechanická recyklace, solvolýza a chemická recyklace fungují v reálných provozních podmínkách, jaké mají ekonomické a materiálové limity, kde nacházejí tržní uplatnění a jaký je jejich skutečný potenciál pro budoucí rozvoj cirkulárního hospodářství, včetně vazby na dostupnost vstupních toků, energetickou náročnost procesů a kvalitu výstupních surovin.

Rozsah problému i příležitosti je patrný už ze základních čísel. V roce 2022 bylo v zemích EU27+3 vyrobeno a přeměněno do finálních výrobků přibližně 54 milionů tun plastových materiálů, což odpovídá zhruba 121 kilogramům plastů na jednoho obyvatele ročně. Největší podíl připadl na obaly, které tvořily zhruba 42 procent celkového objemu, následovalo stavebnictví s 20 procenty, spotřební zboží s 24 procenty, automobilový průmysl s 9 procenty a elektroprůmysl s přibližně 5 procenty. Tato čísla jasně ukazují, že plasty jsou hluboce zakořeněny v každodenním fungování moderní společnosti a že jakýkoli posun směrem k udržitelnému nakládání s nimi musí nutně pracovat s obrovskými materiálovými toky, dlouhými hodnotovými řetězci a velmi rozdílnými požadavky jednotlivých sektorů, od krátkodobých obalových aplikací až po stavební výrobky s životností v řádu desítek let.

Každý recyklační proces přitom začíná tříděním, které je zcela zásadním faktorem ovlivňujícím kvalitu i ekonomiku celého systému, protože již v této fázi se rozhoduje o tom, zda materiál zůstane ve vysoké kvalitativní smyčce, nebo nevratně degraduje. Současné moderní třídicí linky již dávno nejsou jen mechanickými zařízeními, ale sofistikovanými technologickými celky, které kombinují infračervenou spektroskopii pro identifikaci polymerů podle jejich optických vlastností, proudění vzduchu pro oddělování lehkých a těžších frakcí a stále častěji také algoritmy umělé inteligence schopné analyzovat materiálové toky v reálném čase a průběžně optimalizovat nastavení linky, přičemž jedna velká třídicí linka dnes dokáže zpracovat desítky tisíc tun plastového odpadu ročně.

Díky této kombinaci technologií se dnes daří dosahovat čistoty tříděných frakcí přesahující 95 procent, což je hranice, která zásadně rozhoduje o tom, zda bude výsledný recyklát použitelný pro náročné aplikace, nebo skončí jen jako nízkohodnotný materiál. Přestože mechanické třídicí systémy jsou implementovány ve více než 55 procentech zařízení, řešení založená na umělé inteligenci se zatím uplatňují v méně než desetině provozů, a to navzdory tomu, že testovací projekty ukazují zvýšení výtěžnosti třídění o 5 až 10 procent a snížení provozních ztrát v řádu jednotek procentních bodů, což naznačuje značný nevyužitý potenciál další digitalizace a automatizace.

Na tento vstupní krok navazuje mechanická recyklace, která zůstává páteří evropského systému zpracování plastového odpadu a v současnosti představuje více než tři čtvrtiny veškeré skutečně realizované recyklace plastů. Procesy mletí, mytí, sušení a následné extruze umožňují přeměnit odpadní plasty na vločky nebo granule, které lze znovu využít při výrobě nových výrobků. Mechanická recyklace se nejlépe uplatňuje u relativně čistých a chemicky stabilních polymerů, jako jsou PET, HDPE, PP nebo PS. U PET lahví je možné zachovat až 90 procent původní molekulární struktury polymeru, což otevírá cestu k jejich opakovanému využití nejen v obalovém průmyslu, ale také v textilním sektoru či automobilovém průmyslu, kde se recyklovaný PET uplatňuje například v technických textiliích, výplních nebo interiérových dílech.

Průměrná kapacita mechanických recyklačních linek se pohybuje kolem 10 tisíc tun ročně, přičemž menší provozy často zpracovávají jen stovky tun, což má přímý dopad na jejich ekonomickou efektivitu a schopnost investovat do modernizace. Limity mechanické recyklace se nejvýrazněji projevují u kontaminovaných materiálů, vícevrstvých fólií nebo plastů s aditivy, kde dochází k degradaci vlastností a poklesu kvality recyklátu, často o desítky procent oproti primární surovině.

Právě zde vstupují do hry pokročilejší technologie, zejména chemicko-fyzikální procesy založené na rozpouštění polymerů, známé jako solvolýza. Tyto metody umožňují selektivně oddělit polymerní řetězce od barviv, plniv a dalších kontaminantů pomocí specifických organických rozpouštědel. Výsledkem jsou recykláty s čistotou přesahující 98 procent, které lze využít i pro velmi náročné aplikace, včetně potravinářských obalů nebo kosmetiky, kde jsou kladeny extrémní požadavky na hygienu, homogenitu materiálu a stabilitu vlastností. V Evropě dnes funguje několik pilotních zařízení s kapacitou okolo 1 000 tun ročně a objem investic do těchto technologií postupně roste, přičemž jednotlivé projekty často dosahují investičních nákladů v řádu desítek milionů eur, protože nabízejí reálnou možnost, jak snížit závislost na primárních fosilních surovinách a současně zvýšit kvalitu recyklovaných plastů.

Ještě ambicióznější přístup představuje chemická recyklace, která rozkládá polymery na jejich základní chemické stavební jednotky. Procesy jako pyrolýza, gasifikace nebo depolymerizace probíhají za vysokých teplot a často bez přístupu kyslíku, přičemž výsledkem jsou uhlovodíkové frakce nebo monomery použitelné pro výrobu nových plastů či chemických produktů. Teoreticky umožňuje chemická recyklace zpracovat až 100 procent plastového odpadu, včetně materiálů, které jsou dnes prakticky nerecyklovatelné, například silně znečištěné směsné plasty nebo komplexní vícevrstvé výrobky. Praktická průmyslová implementace těchto technologií je však zatím omezená a jejich využití se pohybuje pod hranicí 25 procent, což odráží jak technologickou náročnost, tak vysoké investiční a energetické požadavky, kdy spotřeba energie na tunu zpracovaného plastu výrazně převyšuje mechanickou recyklaci.

Zásadní roli v celém systému hrají také specifické vlastnosti jednotlivých polymerů. Zatímco HDPE a PP jsou díky své stabilitě ideálními kandidáty pro mechanickou recyklaci, materiály jako PET, PS nebo PVC často vyžadují kombinaci různých technologických přístupů. Zvláštní výzvu představují výrobky z elektroodpadu, automobilového průmyslu nebo stavebnictví, kde se plasty mísí s kovy, sklem a dalšími materiály a jejich oddělení je technologicky i ekonomicky velmi náročné, přičemž podíl plastů v těchto produktech v posledních dvou dekádách vzrostl o desítky procent.

Tmavě zelená barva je přiřazena procesům, které jsou široce zavedené a komerčně ověřené, typicky mechanické třídění a mechanická recyklace běžných polymerů, jako jsou PET, HDPE nebo PP, jež jsou v Evropě provozovány v desítkách až stovkách zařízení s kapacitami v řádu tisíců až desítek tisíc tun ročně. Tento přístup umožňuje rychle identifikovat, kde již recyklace funguje ve velkém měřítku, a kde se naopak skrývají investiční příležitosti a potřeba dalšího výzkumu a podpory inovací, zejména v oblasti přechodu z pilotních projektů do průmyslového měřítka.

Světle zelená označuje technologie, které již fungují v průmyslovém měřítku, ale zatím nejsou plošně rozšířené, což se týká například pokročilých třídicích systémů kombinujících NIR spektroskopii s umělou inteligencí nebo některých forem solvolýzy u vybraných polymerů, kde existují první komerční provozy. Žlutá barva reprezentuje technologie v přechodové fázi mezi pilotním ověřením a skutečným vstupem na trh, kam spadá část chemické recyklace, zejména pyrolýza směsných plastů nebo depolymerizační procesy, které jsou technicky funkční, ale stále zápasí s vysokými investičními náklady, energetickou náročností a nejistou ekonomikou.

Oranžová barva je vyhrazena technologiím s velmi omezeným praktickým nasazením, často v podobě pilotních linek s kapacitou stovek tun ročně, kde se ověřuje dlouhodobá stabilita procesů, kvalita výstupních surovin a jejich skutečné uplatnění na trhu. Červená pak označuje technologie, které se nacházejí převážně ve fázi laboratorního nebo poloprovozního výzkumu, například nové katalytické postupy chemické recyklace nebo kombinované procesy umožňující selektivní rozklad více polymerů současně, u nichž zatím neexistují data potvrzující jejich ekonomickou a provozní životaschopnost.

Rozdíl mezi současným stavem a budoucím potenciálem ilustrují i konkrétní data. V roce 2022 bylo v Evropě mechanicky recyklováno více než 1,5 milionu tun PET lahví, zatímco chemická recyklace dosahovala jen několika desítek tisíc tun. Celkový evropský trh s recyklovanými plasty dnes činí přibližně 8,5 milionu tun ročně a očekává se, že do roku 2030 vzroste minimálně o 25 procent, a to zejména v důsledku přísnější regulace, cílů balíčku cirkulární ekonomiky a rozšířené odpovědnosti výrobců, která stále více přenáší náklady na konečné producenty plastových výrobků.

Celý report tak představuje strategický kompas pro politiky, investory, výzkumníky i průmyslové manažery. Ukazuje, že plasty nemusí být slepou uličkou environmentální politiky, ale mohou se stát cennou surovinou s opakovaně využitelným životním cyklem. Zároveň však připomíná, že bez kvalitního třídění, chytrého designu výrobků a cílených investic do technologií zůstane tento potenciál nenaplněn, a že skutečně cirkulární hospodaření s plasty začíná už ve fázi návrhu výrobku, nikoli až na konci jeho životnosti.

Dokument ke stažení:

First Plastic Recycling Technologies Mapping in Europe released by PRE

Evropská komise otevírá připomínkové řízení k návrhu, který zasahuje do samotného jádra smysluplnosti části obnovitelných zdrojů energie v evropském i globálním měřítku. Přezkum pravidel pro biopaliva s vysokým rizikem nepřímých změn ve využívání půdy vysílá jasný signál, že období, kdy byla klimaticky problematická řešení tolerována ve jménu formálního plnění cílů, se v evropské energetice postupně uzavírá.

Komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, jímž mění nařízení EU 2019/807 a reaguje na aktualizované poznatky o nepřímých změn ve využívání půdy označovaném zkratkou ILUC. Tento jev popisuje situaci, kdy rostoucí poptávka po plodinách pro energetické využití v Evropské unii nepřímo vede k rozšiřování zemědělské výroby mimo její území, často do oblastí s vysokou zásobou uhlíku, jako jsou lesy, mokřady nebo rašeliniště. Typickým globálním příkladem je palmový olej, ale metodika se vztahuje i na další plodiny využívané pro výrobu biopaliv a biomasy, jako je kukuřice, cukrová třtina nebo cukrová řepa, bez ohledu na to, zda jsou pěstovány v EU či dováženy ze třetích zemí. Klimatický přínos těchto paliv se tím dostává do zásadního rozporu, protože emise spojené s přeměnou půdy mohou převýšit úspory dosažené nahrazením fosilních paliv.

Navrhovaný akt aktualizuje jak metodiku, tak vstupní data používaná pro posuzování rizika ILUC na globální úrovni. Komise pracuje s novějšími údaji o rozšiřování produkčních ploch jednotlivých plodin ve světě a upravuje produktivní faktory, které vstupují do výpočtů a které se liší například u palmového oleje, kukuřice či cukrových plodin. Podstatnou změnou je prodloužení referenčního období hodnocení expanze plodin, aby výsledky nebyly ovlivněny krátkodobými výkyvy, ale zachycovaly dlouhodobé trendy sledované od roku 2014. Zároveň se zpřesňují pravidla pro tzv. adicionalitu, tedy prokazování, že zvýšená produkce biomasy skutečně představuje dodatečný objem a nevyvolává další tlak na půdu s vysokým obsahem uhlíku.

Nejvýraznějším prvkem návrhu je zavedení závazné trajektorie postupného snižování započitatelného podílu biopaliv, biokapalin a paliv z biomasy s vysokým rizikem ILUC při plnění cílů v oblasti obnovitelných zdrojů energie. V návaznosti na směrnici o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů se jejich podíl začne od roku 2024 lineárně snižovat z úrovně odpovídající spotřebě v roce 2019 až na nulovou hodnotu v roce 2030. Komise tím jednoznačně vymezuje, že paliva založená na plodinách s vysokým rizikem nepřímých změn ve využívání půdy nemají v dlouhodobém evropském energetickém mixu místo.

Připomínkové řízení má význam nejen pro výrobce a investory v oblasti biopaliv, ale také pro státní správu, energetické plánování a sektor dopravy napříč členskými státy. Návrh ovlivní způsob, jakým budou státy vykazovat plnění národních cílů v oblasti obnovitelných zdrojů, a může urychlit přesun pozornosti k technologiím s nižšími environmentálními riziky, jako jsou pokročilá biopaliva z odpadů, obnovitelný vodík či přímá elektrifikace.

Dokument ke stažení:

• EU 32_26 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2026)

• EU 32_26 EK Příloha – Ares(2026)

Evropská chemická politika vstoupila do nového roku dalším významným krokem. Dne 2. ledna 2026 zveřejnila Evropská agentura pro chemické látky návrh doporučit čtyři problematické látky k zařazení na seznam těch, jejichž používání bude v Evropské unii možné pouze na základě zvláštního povolení. Otevírá se tím veřejná konzultace, která bude mít zásadní význam pro průmysl, regulátory i ochranu zdraví a životního prostředí.

Evropská agentura pro chemické látky na začátku roku 2026 otevřela veřejnou konzultaci k návrhu doporučit čtyři chemické látky k zařazení do přílohy XIV nařízení REACH, tedy na seznam látek podléhajících povolovacímu režimu. Zařazení látky do přílohy XIV znamená, že po stanoveném datu může být látka vyráběna, uváděna na trh nebo používána pouze na základě individuální autorizace udělené Evropskou komisí. Tento mechanismus je určen výhradně pro látky vzbuzující nejvyšší míru obav z hlediska ochrany zdraví lidí a životního prostředí a má zajistit jejich postupné nahrazování vhodnějšími alternativami tam, kde je to technicky a ekonomicky proveditelné.

Všechny čtyři navržené látky jsou již zařazeny na kandidátský seznam látek velmi vysoké obavy podle článku 57 nařízení REACH. Důvodem jejich identifikace jako SVHC jsou buď karcinogenní, mutagenní nebo reprodukčně toxické vlastnosti, případně kombinace perzistence, bioakumulace a toxicity nebo perzistence a vysoké mobility v životním prostředí. Při přípravě doporučení ECHA vychází z komplexního posouzení nebezpečných vlastností látek, objemů jejich výroby a používání, charakteru aplikací i možných scénářů expozice pracovníků, spotřebitelů a životního prostředí.

Jednou z navržených látek je barium diboron tetraoxide, sloučenina klasifikovaná jako toxická pro reprodukci. V praxi se objevuje zejména v některých formulacích barev, nátěrových hmot, ředidel a prostředků pro odstraňování nátěrů, typicky v průmyslových aplikacích. Riziko spočívá především v expozici pracovníků při výrobě a zpracování těchto materiálů, ale také v možném uvolňování látky do životního prostředí během životního cyklu výrobků.

Další látkou je komplexní organická sloučenina ze skupiny dithiophosphátů, používaná jako přísada do průmyslových maziv a tuků. Tato látka je problematická zejména kvůli své perzistenci, schopnosti hromadit se v organismech a toxicitě. V případě úniků nebo nesprávné likvidace maziv představuje riziko pro vodní organismy a celé ekosystémy, což je hlavním důvodem, proč ECHA navrhuje její přísnější regulaci.

Pozornost vzbuzuje také diphenyl(2,4,6-trimethylbenzoyl)phosphine oxide, známý pod zkratkou TPO. Jde o fotoiniciátor široce využívaný v UV vytvrditelných systémech, například v tiskových barvách, lacích, nátěrových hmotách, lepidlech, tmeleních nebo v některých polymerních materiálech. Tato látka hraje klíčovou roli při vytvrzování povrchů pomocí ultrafialového záření, zároveň je však klasifikována jako toxická pro reprodukci, což zvyšuje obavy o bezpečnost pracovníků v provozech, kde se s ní pravidelně manipuluje.

Čtvrtou navrženou látkou je melamin, chemikálie dobře známá díky svému rozsáhlému využití. Melamin je základní surovinou pro výrobu melaminových pryskyřic, které se používají při výrobě nábytkových desek, laminátových podlah, pracovních desek, kuchyňského náčiní nebo lepidel. Uplatňuje se také jako zpomalovač hoření v některých plastech, nátěrech, textiliích a elektronice.

Zahájením konzultace ECHA zároveň otevírá prostor pro aktivní zapojení odborné veřejnosti, zejména průmyslových podniků, profesních svazů, technologických firem, výzkumných institucí i dalších zainteresovaných subjektů. Připomínky k navrhovanému doporučení mohou významně ovlivnit konečnou podobu návrhu, a to jak z hlediska rozsahu použití jednotlivých látek, tak z pohledu dostupnosti alternativ, socioekonomických dopadů a reálných možností řízení rizik.

Další informace:

• Annex: List of substances proposed for inclusion in the 13th draft recommendation with examples of uses of the substances in the scope of authorisation

• Consultation on draft recommendation for inclusion in the Authorisation List 

• General approach for prioritisation of SVHCs for Inclusion in the list of substances subject to Authorisation used in Recommendations

• Uses generically exempted from the authorisation requirement

Když slavný detektiv Sherlock Holmes pátral po stopách, často šlo o maličkosti, které se zdály bezvýznamné, a přesto právě ony nakonec odhalily celý složitý řetězec událostí. Podobně mikroplasty zanechávají ve sladkovodních ekosystémech své stopy. Na první pohled se může zdát, že se nic neděje, ale účinky se postupně kumulují a ve svém důsledku mohou narušit citlivou rovnováhu celého ekosystému. Na tento případ hodný detektivního románu se podíváme očima vědy, systematického pozorování a analýzou dat.

V nedávno publikované studii Microplastic pollution induces algae blooms in experimental ponds but bioplastics are less harmful si vědci položili otázku, jak malé sladkovodní prostředí reaguje na dlouhodobou expozici mikroplastům v koncentracích od setin po desetiny gramu na litr. Namísto zjednodušených laboratorních testů použili tříměsíční experiment v soustavě malých jezírek, což umožnilo sledovat nejen jednotlivé organismy, ale i celý ekosystém včetně vzájemného působení řas, drobných živočichů, mikroorganismů a chemických parametrů vody. Tento přístup poskytl detailní pohled na vliv plastových částic na vnitřní rovnováhu sladkovodního ekosystému.

Autoři experimentu použili tři typy mikroplastů ze skupiny termoplastických polyuretanů (TPU), které se běžně používají v průmyslu i spotřebitelských výrobcích. Jako zástupce klasických plastů z ropy vybrali Elastollan, materiál navržený tak, aby byl co nejstabilnější a odolný vůči biologickému rozkladu, chemickým reakcím, ultrafialovému záření i hydrolýze (rozpadu vodou). Pro srovnání byly použity dva biologicky odbouratelné bioplasty, TPU 181 a TPU FC2.1, které v kompostovacích podmínkách dokážou během přibližně 50 dnů ztratit až 75 procent své hmotnosti. Tato odlišnost v chování materiálů naznačuje, že jejich dopad na živé organismy v přírodě může být zásadně odlišný a že ne všechny plasty mají stejný vliv na ekosystém.

Experiment probíhal na deseti různých koncentracích mikroplastů od 0,000 do 0,385 gramů na litr vody. Pro každý typ plastu byla použita samostatná sada nádrží. Tento široký rozsah umožnil simulovat jak nízké, tak relativně vysoké znečištění a sledovat, zda se účinky plastů objevují postupně s rostoucí koncentrací nebo zda dochází k náhlým změnám. Nádrže byly osazeny přirozenými společenstvy organismů a vědci pravidelně měřili chemické, biologické a fyzikální parametry vody. Díky tomu mohli zachytit nejen okamžité reakce organismů, ale i postupné změny, které se projevují napříč potravními řetězci, a nepřímé účinky, které se v systému kumulují.

Jedním z hlavních ukazatelů byla koncentrace chlorofylu alfa, který slouží jako zástupný parametr množství řas a jejich fotosyntetické aktivity, tedy schopnosti přeměňovat světelnou energii na organickou hmotu. Analýza dat pomocí generalizovaného aditivního modelu ukázala, že typ plastu, jeho koncentrace a čas společně vysvětlují přibližně 57 procent variability naměřených hodnot chlorofylu alfa (upravené R² ≈ 0,547). To znamená, že typ plastu měl zásadní vliv na rychlost a intenzitu růstu řas.

Nádrže obsahující fosilní TPU vykazovaly již při velmi nízkých koncentracích od přibližně 0,013 gramů na litr výrazně vyšší množství řas než nádrže s bioplasty. Tento rozdíl se postupně zvětšoval během experimentu a od třetího týdne se stabilizoval. V nádržích s bioplasty se řasy krátkodobě rozrůstaly, ale tyto nárůsty byly slabší a často rychle mizely, což ukazuje, že jejich růst nebyl podporován konstantně a systém se dokázal částečně adaptovat na přítomnost bioplastů.

Vedle množství řas se výzkumníci zaměřili i na celkovou aktivitu metabolismu v nádržích, tedy na množství organické hmoty vytvořené řasami a na spotřebu kyslíku, kterou vyprodukovaly jak řasy, tak všechny ostatní organismy v nádrži. Měřili čistou primární produkci, což je množství organické hmoty vytvořené řasami po odečtení jejich vlastní spotřeby kyslíku, a také celkovou spotřebu kyslíku systému (respiraci všech organismů).

Výsledky ukázaly, že v nádržích s fosilním plastem Elastollan probíhala tvorba organické hmoty a spotřeba kyslíku rychleji a intenzivněji než u bioplastů. To znamená, že systém fungoval „na vyšší obrátky“, produkoval více organické hmoty, ale zároveň byl méně stabilní. Takové chování je srovnatelné s přetíženými rybníky s nadbytkem živin, což je proces zvaný eutrofizace. Eutrofizace znamená, že se řasy rychle množí a koncentrace kyslíku ve vodě kolísá, což může ohrozit život dalších organismů.

Klíčovou roli sehrál zooplankton, tedy drobní živočichové, kteří přirozeně regulují množství řas. V nádržích s fosilním plastem Elastollan došlo k dramatickému poklesu biomasy zooplanktonu. Již 36. den experimentu byla jeho biomasa o 65 až 69 procent nižší než v nádržích s bioplasty, 56. den rozdíly vzrostly na 71 až 79 procent a i 97. den zůstávaly 71 až 73 procent nižší. Poklesy se objevily i při velmi nízkých koncentracích mikroplastů (0,008 gramů na litr vody), zatímco u bioplastů byly negativní účinky výrazně slabší a projevovaly se pouze při vyšších koncentracích mikroplastů. Prakticky to znamená, že oslabení zooplanktonu snižuje schopnost ekosystému kontrolovat růst řas prostřednictvím jeho přirozených ekologických funkcí.

Oslabení této přirozené kontroly vedlo k situaci, kdy se řasy mohly množit téměř bez omezení. Takový proces připomíná eutrofizaci, která se běžně spojuje s nadbytkem živin ve vodě. V tomto případě však spouštěčem nebyly živiny, ale nepřímý vliv mikroplastů na vztahy mezi organismy. Plastové částice působí jako aktivní ekologický faktor, který mění rovnováhu mezi složkami ekosystému a spouští řetězovou reakci vedoucí k nadměrnému růstu řas.

Další důležitou součástí studie byla analýza mikrobiálních společenstev, tedy bakterií, archeí a eukaryotních mikroorganismů, které zajišťují rozklad organické hmoty a koloběh živin. Díky genetickým markerům, což jsou specifické úseky DNA umožňující identifikovat různé mikroorganismy, a statistické metodě PERMANOVA, která umožňuje vyhodnotit rozdíly mezi složením komunit, vědci zjistili, že typ plastu má relativně malý, ale statisticky významný vliv na mikrobiální společenstva, přibližně 3 procenta variability u bakterií a 4,2 procenta u eukaryot. Rozdíly byly nejzřetelnější mezi 36. a 94. dnem experimentu. Například u Elastollanu byl vyšší podíl řasových a mixotrofních skupin, zatímco bioplasty podporovaly větší zastoupení predátorských mikroorganismů, například heterotrofních protistů, kteří konzumují řasy a drobné eukaryotní mikroorganismy. Různé typy plastů tak mohou jemně, ale systematicky měnit strukturu mikrobiálních komunit a vzájemné interakce mezi jejich členy, což ovlivňuje tok energie a koloběh živin v ekosystému.

Když se všechny výsledky experimentu spojí, vzniká jasný a velmi zajímavý mechanismus. Mikroplasty nejprve zasahují zooplankton, drobné organismy regulující růst řas. Jeho oslabení umožní řasám rychlejší růst, což vede k vyšší tvorbě organické hmoty a zvýšené spotřebě kyslíku. Mikroorganismy reagují sekundárně, mění svou strukturu a funkce, a celý ekosystém se tak posouvá do méně stabilního režimu, aniž by došlo k okamžitému kolapsu. Významné je, že tyto změny se projevují při koncentracích mikroplastů, které odpovídají reálným podmínkám ve sladkovodních ekosystémech. Mikroplasty proto nelze považovat za pasivní kontaminanty, ale za aktivní ekologický faktor, který ovlivňuje fungování celého ekosystému. Bioplasty mají rovněž vliv, ale jejich dopady jsou méně intenzivní, méně konzistentní a méně destabilizující, což zdůrazňuje ekologický význam volby materiálu.

Když se všechny stopy spojí, sled událostí ekosystému je zřejmý. Mikroplasty zasahují nejen řasy a zooplankton, ale i složitou strukturu mikrobiálních společenstev, metabolismus celého ekosystému a tok živin. Tyto změny fungují jako skrytá indície, které postupně narušují rovnováhu vodních společenstev a zvyšují riziko eutrofizace a nedostatku kyslíku.

Evropská společnost si začíná naplno uvědomovat, že znečištění per a polyfluoroalkylovými látkami není okrajovým chemickým problémem, ale strukturální zátěží, která se promítá do zdraví obyvatel, fungování ekosystémů i veřejných rozpočtů. Rozsáhlá studie zpracovaná pro Evropskou komisi ukazuje, že skutečné náklady spojené s PFAS se již dnes pohybují v desítkách miliard eur ročně a při zachování současného vývoje porostou po desetiletí bez ohledu na to, zda se jejich výroba zastaví zítra, nebo až za dvacet let.

PFAS představují mimořádnou skupinu chemikálií, jejichž společným znakem je extrémní perzistence v životním prostředí. Vazba uhlík-fluor patří k nejsilnějším v organické chemii a je důvodem, proč se PFAS prakticky nerozkládají přirozenými procesy. Právě tato vlastnost z nich v minulých dekádách učinila ideální průmyslové pomocníky. Nacházejí se v hasicích pěnách, povrchových úpravách textilu, potravinových obalech, elektronice, kosmetice i zdravotnických prostředcích. To, co bylo technologickou výhodou, se dnes ukazuje jako environmentální dluh s velmi dlouhou splatností, dluh, který se bude promítat do životního prostředí, zdraví lidí a ekonomiky po celé generace.

Studie Evropské komise vychází z jednoduchého, přesto metodicky náročného předpokladu. Pokud jsou PFAS tak stabilní, že jednou vypuštěné zůstávají v prostředí prakticky navždy, pak je třeba jejich dopady hodnotit nikoli jako jednorázový akt, ale jako kumulativní zátěž, která se s časem akumuluje a zasahuje do řady sektorů společnosti. Autoři proto kombinují data o emisích, šíření látek v prostředí, lidské expozici a zdravotních účincích s komplexními ekonomickými modely, které umožňují převést zdravotní újmy, náklady na léčbu, ztrátu produktivity práce i výdaje na sanaci půdy a vody do finančních hodnot a ukázat skutečnou míru zátěže, kterou PFAS představují.

Zásadní je, že i tento mimořádně rozsáhlý dokument pracuje pouze s velmi úzkou skupinou látek. Detailně hodnotí čtyři nejlépe prozkoumané PFAS, konkrétně PFOS, PFOA, PFHxS a PFNA. Tyto sloučeniny představují jen nepatrný zlomek z více než deseti tisíc dnes známých PFAS, což znamená, že výsledná čísla nepředstavují horní hranici, ale spíše konzervativní minimum, přičemž tím více jsou výsledky alarmující a zdůrazňují závažnost problému, jehož plný rozsah je stále podhodnocen.

Už v současnosti se roční zdravotní náklady spojené s expozicí těmto látkám v Evropě pohybují řádově kolem čtyřiceti miliard eur. Do těchto nákladů se promítají zvýšená rizika některých typů rakoviny, poruch imunitního systému, snížená odpověď na očkování, hormonální dysbalance, reprodukční problémy a další dlouhodobé zdravotní komplikace. Studie opakovaně upozorňuje, že kauzální vazby jsou u části účinků stále předmětem výzkumu, proto jsou některé dopady hodnoceny opatrněji, než by odpovídalo nejnovějším toxikologickým poznatkům, což zároveň znamená, že skutečné náklady mohou být ještě vyšší, než studie uvádí.

Vedle zdravotních dopadů hrají klíčovou roli také náklady na technická opatření. Kontaminace pitných vod PFAS je v Evropě mnohem rozšířenější, než se ještě před několika lety předpokládalo. Odstraňování těchto látek vyžaduje technologicky náročné procesy, typicky založené na adsorpci na aktivním uhlí nebo membránových technologiích, které jsou energeticky i finančně nákladné a vyžadují pravidelnou údržbu. Sanace půdy je ještě složitější, protože PFAS se vážou na jemné částice a snadno migrují do podzemních vod, což znamená, že sanace neznamená návrat území do původního stavu, ale spíše dlouhodobé řízení rizik a trvalé monitorování.

Zvlášť poutavý je scénářový přístup studie. Autoři nehodnotí pouze jeden možný budoucí vývoj, ale porovnávají několik variant. Scénář pokračování současného stavu ukazuje, že kumulované náklady do poloviny století dosáhnou stovek miliard eur, přičemž každý rok se tento dluh zvyšuje a negativně ovlivňuje nejen ekonomiku, ale i zdraví populace. Scénáře založené pouze na splnění limitů pro pitnou vodu sice přinášejí určité zlepšení, ale z dlouhodobého hlediska nedokážou zásadně změnit trajektorii nákladů, protože PFAS, které již unikly do prostředí, zůstávají zdrojem expozice i po zpřísnění limitů, a jejich kumulace se v organismu i ekosystému dále zvyšuje.

Paradoxně nejdražším scénářem se v modelu ukazuje varianta velmi přísných environmentálních standardů, které by vyžadovaly rozsáhlou a okamžitou sanaci vod a půd. Krátkodobě by takové řešení znamenalo obrovské investice, jejichž součet se může pohybovat v bilionech eur. Tento výsledek je však třeba interpretovat správně. Neznamená, že ochrana životního prostředí je dražší než nečinnost, ale že pozdní, reakční a technicky náročné řešení dlouhodobě ignorovaného problému je vždy nákladnější než prevence a předběžná regulace, která by zabránila vzniku kontaminace v první řadě.

Za nejnižší celkovou společenskou zátěž vychází scénář postupného, ale důsledného ukončení výroby a používání PFAS s výjimkami pro skutečně nezastupitelné aplikace. I v tomto případě však náklady zůstávají vysoké, protože minulá zátěž se bude promítat do expozice obyvatel ještě po několik generací. Studie tím nepřímo potvrzuje, že u perzistentních látek je rozhodující okamžik návrhu a uvedení na trh. Jakmile se jednou rozšíří, žádné dodatečné opatření už nedokáže jejich dopady plně eliminovat, což ukazuje, že prevence je nejen ekologicky, ale i ekonomicky nezbytná.

Zdravotnické přístroje pro sledování zdravotního stavu se během několika let stala tichým pilířem moderní medicíny. Glukózové senzory, monitory krevního tlaku nebo jednorázové ultrazvukové náplasti umožňují lékařům sledovat pacienty na dálku a lidem s chronickými onemocněními dávají svobodu žít bez neustálých návštěv nemocnic. Spolu s tímto pokrokem se ale otevírá méně viditelná otázka. Zatímco zdravotní přínosy rostou, environmentální stopa těchto technologií stále roste.

Studie výzkumníků z University of Chicago a Cornellovy univerzity ukazuje, že poptávka po zdravotnické elektronice poroste v následujících desetiletích dramatickým tempem. Do roku 2050 by se mohlo každoročně vyrobit až dvě miliardy těchto zařízení. Pokud zůstanou současné výrobní a konstrukční postupy beze změny, povede to ke vzniku více než milionu tun elektronického odpadu a přibližně sta milionů tun emisí oxidu uhličitého. Jinými slovy, technologie určené k ochraně lidského zdraví se mohou stát významnou zátěží pro zdraví planety.

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavním problémem jsou plasty nebo jednorázové části zařízení. Výzkum však odhaluje, že problém je překvapivě někde jinde. Největší ekologickou stopu nese samotné srdce zdravotnické elektroniky, tedy tištěné spojovací desky a integrované obvody. Právě tyto komponenty mohou tvořit až sedmdesát procent celkového uhlíkového dopadu zařízení. Důvodem je energeticky náročná výroba a využívání vzácných kovů, především zlata, které je v elektronice běžně používáno pro svou vodivost a spolehlivost.

Autoři studie publikované v časopise Nature upozorňují, že téma udržitelnosti elektroniky se často soustředí na špatný cíl. I kdyby se všechny plastové části zdravotnických zařízení nahradily biologicky odbouratelnými materiály, celková uhlíková stopa by podle jejich modelů se snížila pouze o několik málo procent. Skutečné řešení proto neleží v kosmetických úpravách, ale v hlubší změně samotné konstrukci zařízení a přístupu v rámci životnímu cyklu.

Výzkumný tým proto navrhuje dvě klíčové cesty, jak ekologickou zátěž výrazně snížit. První spočívá ve vývoji nových typů integrovaných obvodů, které by namísto vzácných kovů využívaly běžnější a energeticky méně náročné materiály, například měď nebo hliník. Ačkoliv jsou tyto kovy chemicky reaktivnější, podle odborníků lze při vhodném technickém řešení dosáhnout stejné funkčnosti i spolehlivosti. Druhou cestou je modulární konstrukce zařízení. Pokud budou části, které se pravidelně mění nebo opotřebovávají, snadno oddělitelné, zatímco klíčová elektronika zůstane zachována a znovu použitelná, může se množství odpadu výrazně snížit.

Studie zároveň ukazuje, že významnou roli hrají i zdánlivě samozřejmá opatření. Přechod na výrobu využívající energii z obnovitelných zdrojů může snížit uhlíkovou stopu zdravotnické elektroniky až o patnáct procent. Zásadní je však systémový pohled, který bere v úvahu celý životní cyklus zařízení od těžby surovin přes výrobu a distribuci až po recyklaci nebo opakované využití.

Autoři výzkumu věří, že jejich analytický pohled poslouží jako kompas pro technologické i zdravotnické firmy, které dnes masivně investují do zdravotnické elektroniky. Pokud se podaří sladit inovace s odpovědným designem, může se i moderní medicína stát nejen účinnějším nástrojem péče o zdraví lidí, ale i příkladem toho, že technologický pokrok nemusí jít na úkor životního prostředí. Skutečný lék tak nemusí spočívat ve volbě mezi zdravím a planetou, ale v chytrém propojení obojího.

Plastový odpad dnes tvoří složitou směs různých polymerních materiálů, jejichž spolehlivá separace je zásadní podmínkou kvalitní recyklace a využití recyklátu v dalších výrobních cyklech. Přestože se třídění plastů stalo běžnou součástí každodenního života, významná část vytříděného materiálu končí v energetickém využití nebo na skládkách a pouze menší podíl se skutečně vrací do materiálového oběhu. Hlavní příčina spočívá v technických limitech současných třídicích technologií, které jsou založeny především na rozpoznávání optických vlastností materiálů. Ty jsou však u řady polymerů velmi podobné a u černých či tmavých plastů dokonce prakticky nečitelné.

Právě na tento strukturální problém reaguje výzkum týmu z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, který se snaží posunout třídění plastů od pasivního rozpoznávání k aktivní identifikaci materiálu. Základní myšlenkou je nevycházet pouze z vnějších vlastností plastu, ale vložit do polymerní matrice digitálně čitelnou informaci, která umožní jeho jednoznačné určení v automatizovaných třídicích linkách. Řešení je založeno na aplikaci neviditelných fluorescenčních značek přímo do materiálu, které lze rychle a spolehlivě detekovat pomocí snímacích systémů pracujících v blízké infračervené oblasti. Tím se výrazně snižuje nejistota spojená s klasickým optickým tříděním a otevírá se prostor pro výrazně čistší separaci jednotlivých polymerních frakcí.

Důležitým aspektem výzkumu je jeho praktické využití a nasazení. Cílem není nahrazovat stávající třídicí technologie, ale rozšířit je o nové čtecí a vyhodnocovací prvky, které dokážou pracovat s vloženými daty bez nutnosti zásadních investic do kompletní výměny zařízení. Právě kompatibilita s existujícími třídicími linkami je klíčová z hlediska ekonomické návratnosti i reálné šance na širší uplatnění v provozech, kde jsou technologické změny finančně i organizačně velmi náročné.

Potenciál chemického značení polymerů navíc přesahuje oblast obalových plastů. Významné uplatnění může najít také v textilním průmyslu, kde je recyklace dlouhodobě komplikována směsmi syntetických a přírodních vláken. Vložení čitelných informací přímo do polymerních vláken by mohlo umožnit automatickou separaci i u složitých textilních kompozitů a přispět k řešení jednoho z nejrychleji rostoucích a zároveň nejhůře zpracovatelných toků odpadů, který po zavedení jeho povinného sběru bez patřičné recyklační infrastruktury a především poptávky dělá nejednomu starosti hluboké vrásky na čele.

Navzdory slibným výsledkům laboratorního výzkumu je však systém značení polymerů pro digitalizované třídění zatím ve fázi vývoje. Projekt se nachází na úrovni aplikovaného výzkumu, jehož cílem je vytvoření funkčních prototypů propojujících chemické značení s průmyslovými kamerami a senzory. Před masovým nasazením zůstává otevřena řada otázek, ať už jde o standardizaci značek, jejich kompatibilitu s různými typy plastů a výrobními procesy nebo o ekonomickou efektivitu při plošném použití. Významnou výzvou je rovněž sladění tohoto přístupu s legislativními a certifikačními požadavky, které určují, jaké informace lze do obalů ukládat a jak s nimi bezpečně nakládat.

Nicméně i tak výzkum z VUT v Brně ukazuje, že digitální značení polymerů může sehrát klíčovou roli v budoucnosti recyklace a cirkulární ekonomiky. Má tedy potenciál zvýšit kvalitu recyklátů, omezit ztráty materiálu a přispět k efektivnějšímu a udržitelnějšímu nakládání s plasty, je však potřebné překonat řadu překážek.

Ministerstvo životního prostředí vydalo v roce 2026 první číslo svého Věstníku, jehož obsahem je ucelený balík metodických doporučení a oficiálních sdělení, jež mají zásadní význam pro aplikaci environmentální legislativy v praxi. Publikované dokumenty se soustředí zejména na oblast obnovitelných zdrojů energie, ochranu zemědělského půdního fondu, adaptaci na změnu klimatu a monitoring složek životního prostředí.

Významnou část první částky tvoří metodické doporučení ke zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí pro územní opatření podle § 8 odst. 2 zákona č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie. Dokument reaguje na nový legislativní rámec a upřesňuje postupy při posuzování environmentálních dopadů v kontextu zrychlené výstavby vybraných OZE projektů, což je klíčové zejména pro orgány územního plánování a dotčené správní úřady.

Dalším zásadním materiálem je společný metodický pokyn Ministerstva životního prostředí, Ministerstva zemědělství a Ministerstva pro místní rozvoj, který se věnuje podmínkám realizace a provozu agrovoltaických výroben elektřiny. Tento dokument sjednocuje výklad dosud ne zcela jednoznačné problematiky kombinace zemědělského hospodaření a výroby energie z obnovitelných zdrojů a vytváří rámec pro jejich souběžné a vzájemně slučitelné využívání.

Věstník se věnuje také ochraně zemědělské půdy před erozí. Metodický pokyn odboru adaptace na změnu klimatu MŽP stanovuje jednotný postup orgánů ochrany zemědělského půdního fondu při prevenci a řešení eroze v souladu s vyhláškou č. 240/2021 Sb. Dokument reflektuje rostoucí dopady klimatické změny na zemědělskou krajinu a posiluje důraz na preventivní opatření.

Součástí první částky je rovněž oprava tiskové chyby ve sdělení odboru ochrany ovzduší, které se týká kódového označení vybraných údajů souhrnné provozní evidence stacionárních zdrojů, původně publikovaného ve Věstníku MŽP v roce 2025. Tato korekce má význam pro správné vykazování a interpretaci emisních dat.

V oblasti monitoringu životního prostředí byly zveřejněny dva seznamy monitorovacích sítí veřejné hydrometeorologické služby. První se zaměřuje na oblast kvality ovzduší, druhý na meteorologii a klimatologii. Závěrem Věstník přináší společné sdělení odboru adaptace na změnu klimatu a odboru legislativního MŽP k výkladu postupu při odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu v souvislosti s výstavbou a provozem skleníků.

Dokument ke stažení:

Aktuální číslo Věstníku naleznete zde

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k novému evropskému rámci odolnosti vůči změně klimatu a řízení klimatických rizik. Cílem je vytvořit integrovaný rámec, který významně ovlivní způsob, jakým budou státy, regiony, podniky i veřejné instituce plánovat investice, infrastrukturu, zdravotní ochranu, pojištění i provozní rozhodování v podmínkách sílících klimatických dopadů. Přičemž jde o úpravu, která má nastavit základní principy, podle nichž se bude řídit prevence rizik i reakce na škody.

Evropa už nyní čelí rostoucím ztrátám způsobeným extrémními projevy počasí, přičemž úroveň připravenosti zůstává nerovnoměrná a často nedostatečná. Byly identifikovány desítky klíčových klimatických rizik, která se vzájemně ovlivňují a promítají se do potravinové bezpečnosti, dostupnosti vody, energetiky, dodavatelských řetězců, veřejného zdraví i fiskální stability. Bez systematického řízení mohou podle podkladů Komise ekonomické škody v některých oblastech dosahovat stovek miliard až bilionu eur ročně. Současně roste pravděpodobnost závažných zdravotních dopadů.

Navrhovaný rámec má sjednotit přístup k hodnocení klimatických rizik a práci s budoucími scénáři vývoje klimatu. Směřuje k tomu, aby veřejná rozhodnutí vycházela ze společných referenčních trajektorií oteplení a z jasně definovaných úrovní přijatelného rizika. Významnou roli hraje princip zohlednění odolnosti už při návrhu politik a projektů. Ta by se měla promítat do investic, veřejných zakázek, sektorových regulací i finančního plánování. Důležitým prvkem je také určení odpovědnosti za jednotlivá rizika a jejich řízení. Cílem je, aby odpovědnost, náklady a rozhodovací pravomoci byly čitelné a aby používaná data byla napříč státy a odvětvími srovnatelná.

Samotná konzultace zjišťuje, nakolik jsou lidé a organizace informováni o klimatických dopadech a nakolik jsou na ně připraveni. Otevírá otázku, kdo má nést hlavní díl odpovědnosti za přípravu na fyzická rizika, zda jednotlivci, podniky, místní samosprávy, státy nebo evropská úroveň. Ptá se, co by reálně zvýšilo připravenost v praxi. Jsou to dostupnější a lokalizovaná data, odborná podpora, stabilní financování, kvalitnější plánování veřejné správy? Komise také pokládá otázku, jaké bariéry dnes brání regionům a obcím jednat účinně. Stejně tak, zdali je problém v nedostatku informací, kapacit, finančních nástrojů, nebo v nastavení právních předpisů.

Významná část konzultace se zaměřuje na to, jak mají vypadat podklady pro rozhodování o klimatických rizicích v každodenní praxi. Komise zvažuje vytvoření jednotného evropského digitálního nástroje, který by převáděl klimatické scénáře do konkrétních dopadů na úrovni států, regionů i jednotlivých lokalit a současně nabízel přehled vhodných adaptačních řešení. Má jít o srozumitelný a prakticky využitelný zdroj informací nejen pro odborníky, ale i pro uživatele bez specializovaného zázemí. V dotazníku proto Komise přímo zjišťuje, zda by byl o takový nástroj zájem a jaké typy výstupů jsou pro rozhodování skutečně potřebné. Ptá se, zda mají mít uživatelé k dispozici lokalizované odhady budoucí intenzity extrémního počasí, projekce hospodářských škod, informace o pojistitelnosti majetku nebo přímé propojení mezi identifikovaným rizikem a doporučeným řešením. Smyslem těchto otázek je ověřit, jak převést klimatická data do formátu, který bude reálně vstupovat do investičních, plánovacích a strategických úvah.

Velký prostor dostává také oblast financí a pojištění, protože právě zde se klimatická rizika promítají nejrychleji a nejviditelněji. Pojištěna je zatím jen omezená část škod a cena pojistného roste rychleji než ochota riziko nést. Konzultace proto hledá cesty, jak rozšířit zdroje pro financování odolnosti, jak lépe propojit veřejné a soukromé peníze a jak nastavit mechanismy sdílení rizik tak, aby byly dlouhodobě udržitelné. Ve hře je i to, zda má být posuzování odolnosti povinnou součástí investičních a rozpočtových rozhodnutí. Na druhé straně adaptace představuje nejen náklady ale také inovační impuls. Nové materiály, vodohospodářské technologie, nástroje pro modelování rizik, chytré systémy pro řízení sítí a infrastruktury nebo adaptační postupy ve zdravotnictví vytvářejí rychle rostoucí trh. Evropský rámec má vytvořit předvídatelné prostředí a být impulzem pro rozvoj tohoto trhu.

Připravovaný rámec proto nebude jen strategickým dokumentem, ale nastavením podmínek, které ovlivní budoucí směřování investic, veřejných zakázek, regulace i veřejné podpory. Právě teď je prostor vstoupit do připomínkového řízení s konkrétní zkušeností a odborným pohledem z praxe. Komise hledá odpovědi přímo z praxe a konzultace slouží právě k tomu, aby rámec nevznikal od stolu, ale na základě kvalifikované zpětné vazby.

Dokument ke stažení:

• EU 31_26 EK Odolnost EU vůči změně klimatu

Nizozemsko diskriminuje obyvatele karibského ostrova Bonaire, když nečiní dost pro jejich ochranu před dopady klimatických změn. Rozhodl o tom prvoinstanční soud v Haagu, který vyhověl žalobě obyvatel tohoto zámořského nizozemského území. Soud nařídil vládě, aby přijala závazná omezení emisí skleníkových plynů. Nizozemská justice již vedení země uložila snížení emisí v průlomové kauze završené v roce 2019, po níž následovaly žaloby občanů na vlády v dalších evropských zemích.

Nynější žalobu proti nizozemské vládě podalo osm obyvatel dvacetitisícového ostrova a podpořila ji nadnárodní ekologická organizace Greenpeace. Soud uvedl, že vláda neučinila "včasné a patřičné kroky" k ochraně lidí na ostrově. Ostrov již postihují povodně kvůli tropickým bouřím a extrémním srážkám a podle některých výzkumníků se to v příštích letech zhorší. Dokonce i konzervativní předpovědi očekávají, že části ostrova se do roku 2050, čili za 25 let, ocitnou pod vodou.

Ředitelka nizozemské větve Greenpeace Marieke Vellekoopová úspěch žaloby označila za rozhodnutí historického významu. Bonaire se jako součást někdejšího postkoloniálního souostroví Nizozemské Antily stal územím náležícím k Nizozemsku po referendu v roce 2010 a jeho obyvatelé mají od té doby status nizozemských občanů.

Vládní právníci u soudu namítali, že vedení země již podniká kroky ke zmírnění dopadů klimatických změn a omezuje emise oxidů uhlíku. Cíl snížit emise do roku 2030 o 55 procent v porovnání s hodnotami z roku 1990 ale podle soudu nezahrnuje emise z letecké a námořní dopravy a země jej navíc pravděpodobně stejně nesplní. Soud proto dal vládě 18 měsíců na to, aby přišla s novými závazky pro omezení hodnot skleníkových plynů v ovzduší. Zároveň nařídil, aby vláda přišla s plánem zajišťujícím ochranu obyvatel Bonaire, který uvede do praxe do roku 2030.

Strach z úniku citlivých informací často rozhoduje o osudu jinak plně funkčních serverů a datových úložišť. Namísto dalšího využití tak mnohdy končí likvidací, přestože jsou funkční, obsahují hodnotné materiály, na jejich výroba byla vynaložena energie a mohla tak další dlouhá léta velmi dobře posloužit. Jak z toho ven?

Digitalizace ekonomiky přináší rychlou obměnu infrastruktury datových center. Technická životnost serverů a úložných systémů je však ve skutečnosti často delší, než jak naznačují jejich provozní cykly. Zařízení jsou proto vyřazována nikoli proto, že by přestala fungovat, ale proto, že organizace nedokážou s dostatečnou jistotou garantovat bezpečné odstranění uložených informací. Obava z úniku dat tak vede k předčasné likvidaci techniky, jejíž výroba si vyžádala značné množství surovin i energie. Schopnost bezpečného výmazu se v tomto kontextu stává jedním z praktických předpokladů cirkulárního nakládání s ICT vybavením.

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví zveřejnil pravidelný měsíční seznam novinek v oblasti technických norem mezi kterými najdeme i novou normu ČSN ETSI EN 303 800-2 V1.1.1 (87 2020) • Environmentální inženýrství (EE) – Posuzování materiálové efektivnosti výrobků síťové infrastruktury ICT (oběhové hospodářství) – Část 2 Funkcionalita bezpečného vymazání dat serverů a datových úložišť. Ta přináší metodiku, která má odstranit jednu z hlavních překážek opětovného využívání ICT techniky, tedy důvěru v to, že data byla skutečně a prokazatelně vymazána.

Norma vznikla v technické komisi ETSI Environmental Engineering jako součást širší série evropských standardů zaměřených na hodnocení materiálové efektivnosti prvků síťové ICT infrastruktury. Jejím cílem je stanovit jednotnou metodiku pro ověřování souladu s požadavky na funkcionalitu bezpečného vymazání dat u serverů a datových úložišť. Zároveň nabízí validní postup, podle něhož lze posoudit, zda byl požadavek na bezpečné odstranění dat skutečně splněn.

Dokument se soustředí na jedinou, avšak zásadní vlastnost zařízení – schopnost odstranit data způsobem, který je opakovatelný, doložitelný a ověřitelný. Specifikuje, jak má být tato funkcionalita popsána v technické dokumentaci, jaké informace mají být dostupné uživateli a jak lze prokázat shodu s požadavky na mazání dat, včetně použitých technik a podporovaných standardů.

Volbu konkrétní metody mazání určuje správce dat. Výrobce naopak musí dodat veškeré potřebné a jasné informace, návody i nástroje, které umožní použít standardní postupy typu clear nebo purge, případně i jiné metody včetně fyzické destrukce nosiče. Pokud se proces výmazu nepodaří, například kvůli technické závadě, zařízení na to musí uživatele zřetelně upozornit.

Norma zároveň počítá s tím, že po dokončení vymazání dat bude možné úložné zařízení znovu uvést do provozuschopného stavu. Právě to je klíčové pro jeho další využití. Z procesu vymazávání dat mohou být vynechána jen data nezbytná pro fungování zařízení nebo pro splnění právních povinností, tedy typicky firmware či identifikační údaje. I tato data však musí být možné znovu obnovit.

Podstatnou část požadavků tvoří také kontrola úspěšnosti výmazu. Zařízení má nabídnout mechanismy, které umožní ověřit, že data byla skutečně odstraněna. Pokud kontrola odhalí problém, musí o tom být uživatel informován. O každém výmazu se navíc pořizuje záznam: kdo operaci provedl, kdy proběhla a zda se během ní objevila varování nebo chyby.

Největší přínos normy se projeví ve chvíli, kdy server nebo datové úložiště mění majitele či účel použití. Prokazatelný výmaz výrazně snižuje bezpečnostní riziko a zároveň otevírá cestu k dalšímu využití zařízení. Norma sama neurčuje environmentální limity, ale vytváří technické podmínky pro prodloužení životnosti ICT techniky. Propojuje tak oblast informační bezpečnosti s principy oběhového hospodářství a ukazuje, že cirkularita v ICT nestojí vždy jen na materiálech, ale i na důvěře s bezpečnou prací s daty. Nová norma tak vytváří technické podmínky pro prodlužování životnosti zařízení a jejich opětovné využití.

Společnost ASEKOL, největší kolektivní systém pro zpětný odběr elektrozařízení v České republice, oznamuje výsledky sběru elektroodpadu za rok 2025. Rok 2025 byl pro ASEKOL výjimečný také tím, že společnost oslavila 20 let své činnosti. Celkově se podařilo sesbírat a předat k recyklaci certifikovaným zpracovatelům 71,2 tisíc tun elektroodpadu, což odpovídá 65,1% splnění zákonem stanovené kvóty.

Díky recyklaci takového množství elektroodpadu je dlouhodobě dosahováno významných úspor v oblasti ochrany životního prostředí, které je možné vyjádřit environmentálním vyúčtováním na základě LCA analýzy. Recyklací 71,2 tisíce tun elektroodpadu bylo dosaženo úspory více než 300 tisíc tun CO2. Pokud takové množství přepočteme např. na úsporu elektrické energie – znamenalo by to úsporu 292 070 MWh, což představuje zhruba průměrnou roční spotřebu elektrické energie pro více než 97 000 domácností.

Společnost ASEKOL se dlouhodobě podílí na cirkulární ekonomice a klade silný důraz na environmentální, sociální a správní aspekty podnikání (ESG). ESG agenda je součástí dlouhodobé strategie společnosti a každý rok na principu dobrovolnosti ASEKOL vydává ESG report. Kolektivní systém ASEKOL byl rovněž oceněn zlatou medailí prestižního mezinárodního hodnocení udržitelnosti EcoVadis a tím se řadí mezi top 5 % hodnocených nejúspěšnějších společností na světě!

„V roce 2025 jsme dosáhli rekordního sběru vysloužilých elektrospotřebičů a splnili zákonnou kvótu sběru ve všech kategoriích. Rádi bychom touto cestou poděkovali všem zaměstnancům, klientům a partnerům, kteří se na tomto výsledku podíleli. Poděkování patří rovněž občanům, kteří zodpovědně třídí elektroodpad,“ uvádí Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

ASEKOL se dlouhodobě zaměřuje na rozšiřování sítě sběrných míst, edukaci veřejnosti a podporuje oběhové hospodářství. Součástí firemní strategie je podpora v zaměstnávání hendikepovaných spoluobčanů v chráněných dílnách.  

„S více než 17,5 tisíci sběrnými místy po celé republice je zpětný odběr elektroodpadu dostupný pro každého. Mimo tradiční sběrná místa, jako jsou sběrné dvory, jsou občanům dostupné pouliční červené kontejnery, kterých je po celé republice více než
4 000. Současně organizujeme mobilní svoz z firem a domácností zdarma. Třídění tak nikdy nebylo jednodušší,“ dodává Daniel Šafář.

Evropská agentura pro chemikálie (ECHA) zpřísňuje pravidla prevence střetu zájmů, aby posílila důvěru veřejnosti ve svá vědecká stanoviska a rozhodnutí. Nová politika má zajistit, že odborná hodnocení a doporučení agentury budou skutečně nezávislá a nebudou ovlivněna osobními či profesními zájmy jednotlivců.

Aktualizovaná pravidla se týkají jak interních pracovníků, tak externích expertů a členů poradních skupin. Vědecké služby, které spolupracují s ECHA, nyní podléhají přísnému hodnocení možných střetů zájmů ještě před uzavřením smlouvy, aby se zabránilo situacím, kdy by jejich nestrannost mohla být ohrožena současnými závazky vůči jiným subjektům. Politika také vyžaduje, aby členové výborů a poradních skupin pravidelně podávali prohlášení o svých zájmech, čímž se zvyšuje transparentnost a umožňuje se odhalit potenciální konflikty dříve, než by mohly ovlivnit rozhodovací proces.

Tento krok je reakcí na rostoucí požadavky na transparentnost v regulaci chemikálií, která má přímý dopad na bezpečnost lidí a životního prostředí, ale zároveň i na podnikatelské prostředí v Evropské unii. ECHA tímto posiluje svou pozici jako důvěryhodný nezávislý orgán, který dbá na to, aby vědecká stanoviska a rozhodnutí nebyla zpochybňována možnými střety zájmů, a reaguje také na kritiku týkající se spolupráce s externími konzultačními firmami, u nichž hrozilo podezření z konfliktu zájmů. 

 

Pod povrchem centrální Číny, dva až tři kilometry pod zemí, se nachází ložisko, které by mohlo výrazně přepsat mapu světového trhu s drahými kovy. Podle oficiálních údajů geologického úřadu provincie Hunan obsahuje oblast Wangu více než 1 000 tun zlata, jehož hodnota se odhaduje na 83 miliard USD, tedy přibližně 600 miliard jüanů. Tento nález okamžitě vzbudil pozornost analytiků, investorů a státních strategií, protože jde o jednu z největších potvrzených zlatých rezerv v moderní historii Číny.

První průzkumné vrty odhalily více než 40 samostatných zlatých žil do hloubky 2 000 metrů, ve kterých bylo potvrzeno asi 300 tun zlata. Hloubkové geologické modelování naznačuje, že ložisko pokračuje až do 3 000 metrů, kde by mohlo obsahovat celkem přes 1 000 tun zlata. Takové množství řadí oblast Wangu mezi nejvýznamnější světová naleziště a zdůrazňuje strategickou důležitost čínských surovinových rezerv.

Zarážející jsou i koncentrace zlata ve vzorcích rudy, které dosahují až 138 gramů na tunu, což je řádově více než standardní hranice považovaná v těžebním průmyslu za vysoce výnosnou. Tyto hodnoty znamenají, že ložisko je nejen masivní, ale také vysoce kvalitní, což snižuje náročnost technologie potřebné k jeho zpracování. Přesto i při vysoké koncentraci zlata bude realizace těžby vyžadovat špičkové technologie, přesné plánování a značné investice.

Čína patří mezi největší světové producenty zlata a v roce 2023 její podíl tvořil přibližně 10 % celosvětové produkce. Státní zásoby před tímto nálezem přesahovaly 2 200 tun, takže nová ložiska mohou výrazně posílit strategickou pozici země. Další obří naleziště bylo oznámeno ve provincii Liaoning, kde ložisko Dadonggou obsahuje 1 444 tun zlata v rudu o celkovém objemu 2,586 miliardy tun, přičemž průměrný obsah zlata je asi 0,56 gramů na tunu. Tento objev je označován za největší v Číně od vzniku lidové republiky v roce 1949 a podtrhuje dlouhodobou snahu země zajistit si vlastní strategické suroviny.

Obrovské množství zlata ale neznamená, že se hned objeví v obchodech nebo že ceny investičního zlata dramaticky klesnou. Roční světová těžba se pohybuje jen v řádu několika tisíc tun, a proto i takto rozsáhlé zásoby musí být těženy postupně a systematicky. Navíc samotný nález ještě nezaručuje, že ložiska budou skutečně těžitelná. Rozhodující budou ekonomické ukazatele, technická proveditelnost hlubinné těžby a environmentální limity, které určují, kdy a zda se zlato skutečně dostane na trh.

Zajímavost: Nově instalovaný výkon solárních a větrných elektráren v Číně byl v loňském roce rekordní. Prudce vzrostl i nově instalovaný výkon znečišťujících uhelných a plynových elektráren. Nově instalovaný výkon všech zdrojů energie v zemi pak stoupl o 543 gigawattů (GW), což je zhruba dvojnásobek celkové instalované kapacity Německa. Čína se snaží zvýšit výrobu elektřiny, aby pokryla rostoucí spotřebu od energeticky náročných průmyslových odvětví a zároveň se snaží dosáhnout cílů ve snižování emisí.

Těžba těchto obřích ložisek je složitá a nákladná. V podzemních hloubkách je nutné řešit nejen dopravu hlušiny, ale také komplexní systémy chlazení, ventilace a bezpečnosti. Zároveň je třeba minimalizovat environmentální dopad chemických procesů spojených se zpracováním rudy a chránit okolní ekosystémy a místní komunity. Každý krok těžby musí být pečlivě naplánován, aby byla zachována rovnováha mezi ekonomickým ziskem a odpovědnou péčí o životní prostředí.

Celosvětový pohled ukazuje, že zásoby zlata se neustále mění a nelze je považovat za statické. Odhady naznačují, že globální rezervy by do roku 2026 mohly přesáhnout 60 000 tun, přestože těžba se s každým rokem stává složitější a nákladnější. Objev v Hunan a další nálezy, například v Liaoningu, proto nejsou jen otázkou materiální hodnoty. Jsou to strategické zdroje, které mohou posílit geopolitické postavení Číny a zároveň ovlivnit stabilitu světového trhu se zlatem.

Pro Čínu jde o kombinaci bohatství, prestiže a kontroly nad surovinami. V době, kdy ceny zlata dosahují historických maxim a investoři hledají jistotu v nestabilním světě, se tento nález stává symbolem bezpečných rezerv a ekonomické síly.

Nakonec stojí za to připomenout, že skutečné hodnoty se nedají vždy vyjádřit penězi. Zde mluvíme o tisících tunách zlata, ale často přehlížíme to, co je nejdůležitější a co udržuje život a dává mu smysl, tedy čistá voda, čisté ovzduší, úrodná půdu, biodiverzita, zdravé potraviny a bezpečné společenství. I pohádky nám připomínají, že sůl je nad zlato a voda je základ všeho živého.

Nový magisterský studijní program Ochrana přírody a životního prostředí na Technické univerzitě v Liberci představuje odpověď na naléhavé výzvy současné doby spojené s ochranou biodiverzity, stabilitou ekosystémů a udržitelným hospodařením přírodních zdrojů. Tento navazující program na úspěšný bakalářský program stejného názvu, byl připraven tak, aby dal studentům teoretické know‑how i praktické dovednosti nezbytné pro řešení komplexních environmentálních problémů, s nimiž se dnešní svět potýká.

Studium klade silný důraz na interdisciplinární přístup, který kombinuje pokročilou ekologickou teorii s aplikací moderních technologií a legislativních rámců. V jeho jádru je nejen hluboké porozumění biologické rozmanitosti a mechanismům ochrany přírody, ale také schopnost analyzovat krajinné struktury pomocí geoinformačních systémů, chápat právní souvislosti ochrany životního prostředí a orientovat se v mezinárodních strategiích jako Zelená dohoda pro Evropu nebo Cíle udržitelného rozvoje OSN.

Program je koncipován tak, aby studentům otevřel cestu do dvou klíčových oblastí praxe. První z nich je tradiční ochrana přírody, která zahrnuje agendy správy chráněných území, státní správy a obcí, často spojené s povolováním stavebních zásahů či ochranou ohrožených biotopů. Druhý směr se soustředí na širší spektrum environmentálních témat jako nakládání s odpady, recyklace, vodní hospodářství a environmentální management firem, tedy oblasti, kde se zpřísňující legislativa a potřeba redukce uhlíkové stopy vytváří vysokou poptávku po odbornících s praktickými kompetencemi.

Jednou z hlavních předností programu je jeho silné provázání s praxí. Výuka probíhá za účasti odborníků z klíčových institucí zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí, jako je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa Krkonošského národního parku, Národní park České Švýcarsko, Zoo Liberec a Botanická zahrada Liberec. Studenti tak nezůstávají jen u učebnic, ale zapojují se do reálných terénních experimentů a aplikovaného výzkumu. Významnou technologickou dimenzi přináší i spolupráce s Ústavem pro nanomateriály, kde se studenti seznamují s nejmodernějšími postupy například čištění vod či využití nanotechnologií v environmentálních aplikacích.

Studium má i silný mezinárodní rozměr. Součástí nabídky jsou předměty vyučované v angličtině a propojení s obdobným programem na Technické univerzitě v Drážďanech, což studentům otevírá dveře k výměnným pobytům a v budoucnu i k modelu double degree. Tento přístup podtrhuje ambici TUL připravit absolventy, kteří budou schopni aktivně působit v evropském i globálním kontextu ochrany přírody a udržitelného rozvoje.

Nový magisterský program startuje od akademického roku 2026/2027 a přihlášky lze podávat do 31. března 2026. Díky kombinaci teorie, intenzivní praxe i mezinárodních zkušeností nabízí unikátní příležitost pro všechny, kteří chtějí svou kariéru věnovat péči o životní prostředí a udržitelný rozvoj.