Dubnové vydání věstníku Ministerstva životního prostředí přináší dva významné metodické dokumenty, které reagují na aktuální legislativní změny i praktické potřeby veřejné správy. Nové metodiky se zaměřují na nastavení podmínek pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie v akceleračních oblastech a současně na sjednocení postupů při plánování kontrol nevyjmenovaných stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. 

Dubnový věstník Ministerstva životního prostředí obsahuje dvě metodiky, které reflektují nové požadavky právních předpisů a posilují jednotnost rozhodovací a kontrolní praxe v oblasti ochrany životního prostředí. První z nich se věnuje stanovování podmínek a zmírňujících opatření v návrhu územního opatření podle zákona o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie. 

Metodika je určena především autorizovaným osobám podílejícím se na posuzování vlivů na životní prostředí a ochraně přírody a zároveň dotčeným orgánům veřejné správy. Reaguje na skutečnost, že záměry využívající obnovitelné zdroje energie v akceleračních oblastech podléhají zjednodušenému povolovacímu režimu, který ve většině případů nevyžaduje standardní proces posuzování vlivů na životní prostředí. O to větší důraz je proto kladen na kvalitní nastavení podmínek již na úrovni územního opatření, které má zajistit odpovídající ochranu životního prostředí i krajiny. 

Metodika podrobně vymezuje obsah podmínek a zmírňujících opatření, stanovuje postup jejich přípravy a zároveň poskytuje katalog příkladů opatření, jež mohou být využívána při tvorbě návrhů. Tyto příklady mají sloužit jako vodítko pro praxi, přičemž vždy musí být zohledněna specifika jednotlivých akceleračních oblastí a charakter zamýšlených projektů.

Druhý metodický pokyn obsažený ve věstníku se zaměřuje na tvorbu plánů kontrol nevyjmenovaných stacionárních zdrojů podle zákona o ochraně ovzduší. Dokument je určen především obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, které vykonávají kontrolní činnost v oblasti ochrany ovzduší. Jeho hlavním cílem je sjednotit postupy při plánování kontrol a zajistit systematický a přehledný přístup ke kontrolní činnosti.

Metodika vychází z povinnosti těchto úřadů dohlížet na dodržování zákonných povinností provozovatelů stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, zejména těch, které nejsou uvedeny v příslušné příloze zákona. Součástí kontrolní činnosti je rovněž ověřování činnosti odborně způsobilých osob provádějících kontroly technického stavu a provozu zdrojů a dohled nad plněním opatření ke snižování prašnosti vznikající při stavebních činnostech. 

Dokument ke stažení:

Azbest zůstává skrytým rizikem v tisících budov a rodinných domů a jeho přítomnost znamená nejen zdravotní hrozbu, ale i rozsáhlé právní povinnosti pro vlastníky staveb. Společné aktualizované metodické stanovisko ministerstev přináší jednotný výklad pravidel, která určují, jak s azbestem bezpečně nakládat, jak provádět údržbu staveb a jak se vyhnout sankcím i ohrožení zdraví.

Údržba dokončených staveb představuje zásadní součást odpovědného vlastnictví nemovitostí a její význam se výrazně zvyšuje v případech, kdy stavba obsahuje azbest. Tento materiál, který byl v minulosti běžně využíván například ve střešních krytinách či jiných stavebních prvcích, dnes představuje závažné zdravotní riziko a současně právní závazek pro vlastníky staveb i osoby provádějící jejich údržbu. Společné metodické stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí sjednocuje výklad právních předpisů a vysvětluje, jak správně postupovat při údržbě staveb obsahujících azbest, aby byla zajištěna ochrana zdraví i životního prostředí.

Údržbou dokončené stavby se rozumí takové udržovací práce, které mají zajistit její dobrý stavebně technický stav a předcházet vzniku závad nebo havárií. Cílem těchto prací je zabránit postupnému znehodnocování stavby a zachovat její funkčnost a bezpečnost. Pokud stavba obsahuje azbest, je nutné při každé údržbě věnovat zvýšenou pozornost tomu, zda dochází k zásahům, které mohou narušit strukturu azbestového materiálu a uvolnit nebezpečná vlákna do okolí.

Odstranění stavby, která obsahuje azbest nebo podléhá povolovacímu režimu, je možné provést pouze na základě povolení k odstranění stavby. V některých případech však mohou být údržbové práce zařazeny mezi drobné stavby, které nevyžadují povolení záměru. Jedná se zejména o takové práce, které nejsou záměrem posuzovaným podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a současně nemají negativní dopad na zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu nebo vzhled stavby ani na bezpečnost jejího užívání. Důležitým principem je posuzování výsledku provedené údržby, nikoli samotného průběhu prací.

Typickým příkladem údržby může být výměna stavebního výrobku obsahujícího azbest za nový výrobek bez jeho přítomnosti. Pokud taková výměna probíhá jako běžná údržba a nedochází k odstranění celé stavby, není vyžadováno povolení k jejímu odstranění. Přesto však platí, že i při údržbě prováděné svépomocí musí být respektovány všechny související právní předpisy, zejména ty, které upravují ochranu zdraví při práci a nakládání s odpady. Skutečnost, že údržbu lze provádět svépomocí bez stavebního dozoru, neznamená, že lze rezignovat na odborný a bezpečný postup.

Zcela zásadní povinnosti vznikají v okamžiku, kdy dochází k manipulaci s azbestem způsobem, který nelze považovat za ojedinělou krátkodobou expozici. Například demontáž azbestové střešní krytiny, při níž dochází k narušení materiálu, je považována za práci s významným rizikem. Od roku 2026 jsou osoby, které takové práce zadávají nebo provádějí, povinny nejméně tři dny před zahájením práce oznámit tuto skutečnost příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. V případě osob samostatně výdělečně činných nebo zaměstnavatelů je navíc nutné získat před zahájením prací povolení, přičemž žádost musí být podána alespoň třicet dní předem. Tyto lhůty jsou klíčové a jejich nedodržení může znamenat porušení právních povinností se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Okamžikem vyjmutí azbestového materiálu ze stavby se tento materiál stává odpadem a podléhá přísnému režimu nakládání s nebezpečnými odpady. Azbest je klasifikován jako karcinogen první třídy, a proto je každý odpad obsahující azbest automaticky zařazen mezi odpady nebezpečné. Odpovědnost za správné nakládání s tímto odpadem nese původce odpadu, kterým je zpravidla osoba, jež fyzicky provádí odstranění azbestové krytiny, pokud smlouva nestanoví jinak. Povinností původce je zajistit správné zařazení odpadu podle jeho druhu a kategorie a zajistit jeho předání do zařízení určeného k nakládání s nebezpečnými odpady.

Velmi přísné požadavky se vztahují také na samotnou manipulaci s odpadem obsahujícím azbest. Každý je povinen zajistit, aby při nakládání s tímto odpadem nedocházelo k uvolňování azbestových vláken nebo prachu do ovzduší. Vybourané materiály musí být bezprostředně po svém vzniku zabaleny do neprodyšných obalů nebo uloženy do těsně uzavřených nádob či kontejnerů. Tyto obaly musí být řádně označeny a následně předány do zařízení, které je oprávněno tento typ odpadu přijímat. S odpady obsahujícími azbest mohou nakládat pouze zařízení, která mají k této činnosti příslušné povolení.

Dodržování pravidel v oblasti nakládání s azbestem podléhá kontrole státních orgánů. V případě podezření na nezákonné nakládání s odpady obsahujícími azbest je oprávněna zasáhnout Česká inspekce životního prostředí, která může provést kontrolu přímo na místě a uložit nápravná opatření nebo pokuty. Pokud se jedná o nepodnikající fyzické osoby, vykonává kontrolu obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tato víceúrovňová kontrolní struktura zdůrazňuje význam správného postupu a zároveň potvrzuje, že porušení pravidel není považováno za drobné pochybení, ale za závažné ohrožení veřejného zájmu.

Přítomnost azbestu ve stavbě představuje zdravotní riziko, které vyžaduje odpovědný přístup vlastníků i zhotovitelů. Správná údržba stavby, včasné plnění oznamovacích povinností, důsledné dodržování pravidel bezpečnosti práce a odpovědné nakládání s odpady tvoří základní pilíře bezpečného a zákonného postupu. Každý zásah do konstrukcí obsahujících azbest je proto nutné vnímat jako činnost s vysokou mírou odpovědnosti, jejíž podcenění může mít dlouhodobé následky pro zdraví lidí i kvalitu životního prostředí.

Dokument ke stažení:

Společné stanovisko MMR, MZ a MŽP k problematice azbestu ve vztahu k údržbě dokončené stavby

Evropská komise zveřejnila výzvu k předložení faktických podkladů, která zahajuje proces přezkumu evropských pravidel pro infrastrukturu alternativních paliv. Tento krok představuje důležitý milník v přípravě nové legislativní iniciativy, jejíž návrh je plánován na čtvrté čtvrtletí roku 2026. Cílem je ověřit, zda současná pravidla odpovídají rychle se měnícím technologickým i tržním podmínkám a zda dokážou podpořit masivní rozvoj bezemisní mobility v Evropě.

Základním rámcem pro rozvoj infrastruktury alternativních paliv v Evropské unii je nařízení Evropské unie 2023/1804 o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, známé pod zkratkou AFIR. Toto nařízení vytváří jednotná pravidla pro rozvoj dobíjecích a čerpacích sítí, které jsou nezbytné pro rozšíření vozidel, plavidel a letadel s nulovými nebo nízkými emisemi. Budování takové infrastruktury má zásadní význam nejen pro snižování emisí skleníkových plynů, ale také pro omezení závislosti Evropské unie na dovozu fosilních paliv a pro posílení technologického postavení evropského průmyslu.

Přezkum, který musí být dokončen do konce roku 2026, se zaměří na vyhodnocení vhodnosti současných cílů stanovených v nařízení. Posuzována bude zejména hustota a rozmístění veřejně přístupných dobíjecích bodů pro osobní i těžká vozidla, stejně jako dostupnost vodíkových čerpacích stanic. Zvláštní pozornost bude věnována těžké silniční dopravě, kde je potřeba výkonné infrastruktury technologicky i investičně náročnější a kde se zároveň očekává výrazný růst počtu bezemisních vozidel.

Vedle silniční dopravy se přezkum zaměří také na infrastrukturu pro lodní a leteckou dopravu. V těchto odvětvích se zvažuje další rozvoj zařízení pro dodávky alternativních paliv a elektřiny, včetně potenciálního rozšíření ustanovení týkajících se dodávek elektřiny z pevniny v námořních přístavech. Tato opatření mají umožnit snižování emisí i v segmentech dopravy, které jsou tradičně považovány za technologicky obtížně dekarbonizovatelné.

Významnou oblastí přezkumu budou rovněž otázky uživatelské přívětivosti a transparentnosti cen. Dosavadní zkušenosti z některých členských států ukazují, že uživatelé veřejných dobíjecích stanic se stále setkávají s nejasnými cenovými mechanismy a rozdílnými podmínkami plateb. Komise proto hodlá analyzovat možnosti, jak zajistit spravedlivější a srozumitelnější cenové modely a jak zlepšit přístup k informacím o dostupnosti dobíjecích a čerpacích bodů.

Další oblastí, která bude posuzována, je interoperabilita infrastruktury. Cílem je zajistit, aby uživatelé mohli bez překážek cestovat napříč členskými státy a využívat kompatibilní služby bez ohledu na národní hranice. Bez jednotného evropského přístupu by totiž hrozilo roztříštění infrastruktury a zpomalení rozvoje trhu v regionech s nižší poptávkou po alternativních palivech.

Součástí přezkumu bude také analýza administrativní zátěže a možností jejího snížení. Evropská komise zvažuje zjednodušení pravidel souvisejících s plánováním, vykazováním a hodnocením národních strategií, což by mohlo usnadnit realizaci infrastrukturních projektů a zrychlit jejich uvádění do provozu.

Proces přezkumu bude doprovázen rozsáhlým sběrem dat a konzultacemi se zúčastněnými stranami. Ve druhém čtvrtletí roku 2026 bude spuštěna dvanáctitýdenní veřejná konzultace dostupná ve všech úředních jazycích Evropské unie. Zapojit se budou moci nejen státní a regionální orgány, ale také provozovatelé infrastruktury, průmyslové podniky, přístavy, letiště, výzkumné instituce, nevládní organizace i široká veřejnost. Získané podněty se stanou klíčovým podkladem pro vypracování posouzení dopadů a následný legislativní návrh.

Dokument ke stažení:

EU 79_26 EK Výzva k předložení informací- Ares(2026)3068207

Společnost AVE obnovila provoz první fáze skládky v areálu Centra komplexního nakládání s odpady v Čáslavi po více než roce přerušení. Provoz byl zastaven kvůli odvolacím řízením, která oddálila nabytí právní moci integrovaného povolení, a nyní se spouští etapa označená jako IV.B s kapacitou 595 tisíc metrů krychlových, která byla připravena již dříve uvnitř stávajícího areálu.

Podle společnosti šlo o mimořádně dlouhý a náročný proces, který zahrnoval několik let správních řízení. Proces posuzování vlivů na životní prostředí trval téměř dva roky a následné řízení o změně integrovaného povolení se protáhlo kvůli odvoláním kraje a spolku, což výrazně oddálilo spuštění provozu.

Zástupci firmy obnovení provozu vítají a upozorňují na komplikovanost povolovacích procesů. Uvedli, že jsou rádi, že provoz konečně obnovují, zároveň však podle nich nelze přehlédnout, že délka povolovacích řízení představuje systémový problém a tříleté správní procesy kvůli využití již připravené kapacity označili za smutný obraz míry byrokratizace v České republice.

Přerušení provozu od začátku roku 2025 mělo podle AVE výrazné dopady na fungování odpadového hospodářství ve Středočeském kraji. Odpad z Čáslavi a více než devadesáti dalších obcí musel být svážen do vzdálenějších zařízení, což podle společnosti znamenalo vyšší náklady, složitější logistiku a také větší environmentální zátěž. Firma uvedla, že region kvůli tomu fungoval v krizovém režimu a zvýšené vzdálenosti svozových vozidel vedly k vyšší spotřebě pohonných hmot i nárůstu uhlíkové stopy.

Společnost zároveň upozornila na velký zájem veřejnosti o celý projekt a na množství připomínek, které musely být během procesu vypořádány. Podle jejích vyjádření konečné rozhodnutí potvrdilo, že provoz skládky je v souladu s legislativou, je bezpečný pro životní prostředí i obyvatele a je nezbytný pro fungování regionálního systému nakládání s odpady.

Kapacita nové etapy by podle společnosti měla pokrýt potřeby oblasti přibližně na pět let, zatímco další zařízení v areálu, jako třídicí linka, stabilizační linka či sběrný dvůr, zůstávala v provozu po celou dobu omezení.

Když třídíme staré noviny, krabice nebo papírové obaly do modrého kontejneru, většinou máme dobrý pocit. Recyklace papíru je symbolem „správného“ ekologického chování – šetří stromy, snižuje množství odpadu a pomáhá uzavírat materiálové cykly. Dlouhou dobu byla považována za téměř bezproblémový proces. Jenže současný výzkum ukazuje, že realita je složitější.

Studie The Overlooked Plastic Burden: Microplastics in Waste Paper Recycling publikovaná v roce 2026 upozorňuje na dosud opomíjený aspekt: recyklace papíru může být významným zdrojem mikroplastů. Za výzkumem stojí mezinárodní tým odborníků na environmentální chemii, materiálové inženýrství a odpadové hospodářství, který se zaměřil na to, co se děje s plastovými příměsemi během zpracování papírového odpadu. Výsledky naznačují, že právě tento proces může generovat velké množství drobných plastových částic, které se následně šíří do vody, půdy i potravních řetězců.

Na první pohled se to může zdát překvapivé. Papír je přece „přírodní“ materiál – jeho základ tvoří celulóza, tedy biologicky rozložitelná složka získaná ze dřeva. Moderní papírové výrobky však mají k čisté celulóze daleko. Aby byly odolnější vůči vlhkosti, mastnotě nebo mechanickému poškození, obsahují řadu syntetických přísad. Typickými příklady jsou polyethylenové vrstvy u kelímků na kávu, polypropylenové fólie v obalech na potraviny, akrylátová lepidla, styren-butadienové latexy nebo polyvinylacetátová pojiva používaná v tiskařských barvách.

Podíl těchto plastových složek se může výrazně lišit a to od několika procent až po desítky procent hmotnosti výrobku. Z hlediska funkčnosti jsou tyto příměsi klíčové, z hlediska recyklace ale představují problém. Nejsou totiž biologicky rozložitelné a při mechanickém i chemickém zpracování se rozpadají na menší fragmenty.

Samotný proces recyklace papíru probíhá tak, že se sběrový papír smíchá s vodou a mechanicky rozvlákňuje na tzv. papírovou suspenzi. Cílem je oddělit celulózová vlákna a znovu je využít. Tento proces však zároveň působí jako intenzivní „mlýnek“ na plastové příměsi. Kombinace mechanického tření, turbulence, změn pH a chemických látek (například při odbarvování a odstraňování inkoustu) vede k tomu, že plastové vrstvy praskají a fragmentují.

Vznikají tak tzv. sekundární mikroplasty – částice, které nebyly v původním výrobku přítomné, ale vznikly až během jeho zpracování. Tento proces je analogický přirozenému rozpadu plastů v prostředí, ale probíhá mnohem rychleji a intenzivněji v průmyslových podmínkách.

Velikost těchto částic se pohybuje v širokém spektru. Studie uvádí, že většina mikroplastů z papírenských procesů má velikost od jednotek mikrometrů po stovky mikrometrů, přičemž nejmenší frakce může dosahovat až nanometrového měřítka. Právě tyto nejmenší částice jsou z environmentálního hlediska nejproblematičtější – snadno procházejí filtračními systémy, mohou být transportovány na velké vzdálenosti a pronikat do živých organismů.

Výzkumníci zjistili, že odpadní vody z papírenských provozů mohou obsahovat tisíce až desítky tisíc mikroplastových částic na litr. Významným zdrojem těchto částic je také kal vznikající při čištění těchto vod. Ten se v mnoha zemích běžně využívá jako hnojivo nebo materiál pro zlepšení vlastností půdy v zemědělství. Mikroplasty se tak dostávají přímo do půdy, kde mohou dlouhodobě přetrvávat a postupně se hromadit.

V půdním prostředí mohou mikroplasty ovlivňovat fyzikální vlastnosti – například strukturu půdy, schopnost zadržovat vodu nebo pohyb živin. Zároveň interagují s mikroorganismy a mohou narušovat mikrobiální rovnováhu. Ve vodním prostředí pak slouží jako potrava pro drobné organismy, jako je plankton nebo bezobratlí, čímž vstupují do potravního řetězce.

Další komplikací je jejich chemické chování. Mikroplasty nejsou inertní – jejich povrch může adsorbovat další látky z okolního prostředí, například těžké kovy, persistentní organické polutanty nebo pesticidy. Fungují tak jako „nosiče“ znečištění, které mohou koncentrovat a transportovat škodlivé látky na nová místa.

Otázka dopadů mikroplastů na lidské zdraví je zatím předmětem intenzivního výzkumu. Existují důkazy, že velmi malé částice mohou pronikat do tkání a vyvolávat zánětlivé reakce nebo oxidační stres. Přímá souvislost s konkrétními onemocněními však zatím není jednoznačně prokázána.

Velkým problémem zůstává také samotné měření mikroplastů. Částice vznikající při recyklaci papíru jsou často tak malé, že se pohybují pod běžnými detekčními limity, a navíc mají velmi různorodé chemické složení. Jejich identifikace proto není jednoduchá a vyžaduje pokročilé analytické metody, jako je infračervená (FTIR) nebo Ramanova spektroskopie, které dokážou určit složení jednotlivých částic. Situaci dále komplikuje fakt, že zatím neexistují jednotné postupy měření. Výsledky jednotlivých studií se tak mohou výrazně lišit a celkový rozsah problému je obtížné přesně určit.

Co z těchto poznatků vyplývá? Především to, že ani procesy, které považujeme za ekologické a žádoucí, nejsou zcela bez dopadů na životní prostředí. Recyklace papíru zůstává důležitým nástrojem pro udržitelné hospodaření se zdroji – bez ní by byl tlak na těžbu dřeva i množství odpadu výrazně vyšší. Zároveň je ale potřeba vnímat ji realisticky: nejde o „čistý“ proces, ale o technologii, která má své vedlejší efekty, včetně vzniku mikroplastů. Udržitelnost tak neznamená hledání bezchybného řešení, ale spíše minimalizaci negativních dopadů v rámci celého životního cyklu materiálů.

Možnosti zlepšení existují, ale nejsou jednoduché. Patří mezi ně omezení plastových příměsí v papírových výrobcích a jejich nahrazování biologicky rozložitelnými alternativami, inovace v recyklačních technologiích schopných zachytit i velmi malé částice nebo zlepšení čištění odpadních vod. Je však potřeba dodat, že zavádění těchto opatření bude do značné míry záviset na jejich ekonomické náročnosti. Pokročilejší technologie i nové materiály totiž znamenají vyšší náklady, a ty v konečném důsledku zaplatí spotřebitelé.

Filipíny, souostroví více než sedmi tisíc ostrovů rozprostřené mezi tyrkysovými vodami Tichého oceánu, lákají pozornost nejen svými ikonickými přírodními scenériemi, jakými jsou Chocolate Hills, podzemní řeka Puerto Princesa Subterranean River National Park nebo vápencové laguny El Nido, ale stále více také jako dynamicky se rozvíjející ekonomika. Filipíny se v posledních letech posouvají na práh zásadní ekonomické i energetické transformace, která otevírá prostor pro nové zahraniční partnery a technologie.

Rychle rostoucí ekonomika, tlak na dekarbonizaci a potřeba modernizace infrastruktury vytvářejí prostředí, ve kterém se mohou české firmy uplatnit mnohem výrazněji než dosud. Zatímco tradiční exportní trhy v Evropě stagnují, jihovýchodní Asie nabízí dynamiku, investice i politickou vůli k modernizaci, a právě Filipíny se stávají jedním z nejzajímavějších vstupních bodů.

Filipínská ekonomika patří mezi nejrychleji rostoucí v regionu a její energetický sektor prochází hlubokou proměnou. Vláda si stanovila ambiciózní cíl zvýšit podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na nejméně 40 % do roku 2030, současný stav však této ambici zatím neodpovídá. Energetický mix zůstává výrazně závislý na uhlí, které v roce 2024 tvořilo přibližně 62,5 % produkce elektřiny. Tento podíl sice postupně klesá, avšak především díky rostoucímu významu zemního plynu a LNG, které se podílejí zhruba 17,5 % na výrobě a slouží jako přechodový zdroj. Obnovitelné zdroje dnes představují přibližně 22 % produkce, což ukazuje na značný prostor pro další rozvoj i investice.

Právě tento nesoulad mezi ambiciózními cíli a aktuální realitou vytváří rozsáhlé příležitosti pro zahraniční dodavatele technologií a know how. Filipíny plánují masivní rozvoj obnovitelných zdrojů, zejména solárních a větrných elektráren, jejichž připravované kapacity dosahují jednotek až desítek gigawattů. Tyto projekty vyžadují nejen investory, ale i široké spektrum dodavatelů od výrobců komponent přes inženýrské firmy až po specialisty na řízení a optimalizaci provozu.

S rostoucím podílem obnovitelných zdrojů se zároveň zvyšuje tlak na stabilitu energetické soustavy. To otevírá prostor pro rozvoj akumulace energie a moderních systémů řízení. Bateriová úložiště, hybridní energetické projekty a pokročilé softwarové nástroje pro řízení toků energie se stávají klíčovou součástí transformace. České firmy s technologickým zázemím v oblasti energetiky a automatizace zde mohou nabídnout řešení, která pomohou zajistit spolehlivý provoz i při rostoucím podílu nestabilních zdrojů.

Zásadní význam má také modernizace přenosové a distribuční sítě. Filipínská energetická infrastruktura byla historicky budována pro centralizovanou výrobu, zatímco současný trend směřuje k decentralizaci a digitalizaci. To znamená potřebu investic do chytrých sítí, automatizace a pokročilých řídicích systémů. Pro české exportéry to představuje příležitost uplatnit se nejen jako dodavatelé technologií, ale i jako partneři schopní nabídnout komplexní řešení.

Vedle velkých investičních projektů existuje stabilní poptávka po jednotlivých technologiích a komponentách. Transformátory, kabely, měřicí zařízení a regulační technika tvoří základ každého energetického systému a jejich význam poroste s každým novým projektem i modernizací stávající infrastruktury. Právě v těchto segmentech má Česká republika dlouhodobě silnou průmyslovou tradici a konkurenceschopnost.

Významnou roli hraje také digitalizace a využití dat v energetice. Filipíny postupně zavádějí systémy pro řízení spotřeby, predikci výroby a optimalizaci provozu. Řešení založená na pokročilé analytice, automatizaci a cloudových technologiích mohou výrazně zvýšit efektivitu celého systému a zároveň představují oblast s vysokou přidanou hodnotou, kde mohou české firmy nabídnout inovativní produkty a služby.

Organizace jako Asian Development Bank nebo Světová banka podporují transformaci energetiky prostřednictvím rozsáhlých investičních programů. Pro české firmy to znamená možnost zapojit se do mezinárodních tendrů, navázat spolupráci s velkými hráči a získat přístup k projektům, které by jinak byly obtížně dosažitelné. Energetická transformace Filipín zahrnuje také rozvoj plynové infrastruktury, která má zajistit stabilitu dodávek v přechodném období. Plánované investice do LNG terminálů a plynových elektráren vytvářejí další příležitosti pro dodavatele technologií a služeb v oblasti energetiky.

Filipíny tak nepředstavují pouze jeden sektorový trh, ale komplexní prostor příležitostí napříč celým hodnotovým řetězcem od výroby energie přes infrastrukturu až po digitalizaci. Pro české exportéry to znamená možnost uplatnit se nejen jako dodavatelé jednotlivých produktů, ale i jako partneři schopní nabídnout integrovaná řešení odpovídající potřebám rychle se rozvíjející ekonomiky.

V době, kdy se globální ekonomika proměňuje a důraz na udržitelnost i technologickou vyspělost roste, představují Filipíny příležitost, kterou by české firmy neměly přehlédnout. Kombinace silného ekonomického růstu, ambiciózních plánů a zjevného investičního deficitu vytváří prostředí, kde může včasný vstup na trh znamenat dlouhodobou konkurenční výhodu i strategickou pozici v celém regionu jihovýchodní Asie.

Předkládaná novela energetického zákona označovaná jako lex vodík představuje klíčový krok v transformaci české energetiky směrem k nízkoemisní a dekarbonizované budoucnosti. Reaguje na aktuální vývoj evropské legislativy a završuje proces implementace směrnice Evropské unie upravující společná pravidla pro vnitřní trh s obnovitelnými a nízkouhlíkovými plyny včetně vodíku. Jejím hlavním cílem je vytvořit ucelený stabilní a předvídatelný právní rámec který umožní vznik a postupný rozvoj trhu s vodíkem v České republice a současně odstraní dosavadní regulatorní nejistotu spojenou s tímto novým energetickým nosičem

Novela je vystavěna na koncepci integrace vodíku do stávající struktury plynárenství namísto vytváření paralelního a odděleného regulatorního režimu. Zásadní změnou je nové vymezení pojmu plyn který je nově chápán jako obecná zastřešující kategorie zahrnující všechny plynné energetické nosiče včetně vodíku vysokého stupně čistoty. Tento přístup umožňuje zachovat kontinuitu právního řádu využít existující instituty a současně zabránit duplicitní a nadbytečné regulaci která by vedla ke zvýšení administrativní i regulatorní zátěže

Vedle této integrační koncepce však novela současně zavádí přísné oddělení jednotlivých činností prostřednictvím licenčního režimu. Nově vznikají samostatné licence pro přepravu distribuci a uskladňování vodíku vysokého stupně čistoty přičemž držitelé těchto licencí nesmějí nakládat s jinými druhy plynu a naopak stávající plynárenské subjekty nemohou působit v oblasti vodíku. Tento model unbundlingu má zajistit transparentní nediskriminační a technologicky neutrální fungování trhu a vytvořit prostor pro vznik specializovaných subjektů v oblasti vodíkové infrastruktury

Navrhovaná právní úprava dále systematicky rozšiřuje definiční rámec energetického zákona tak aby reflektoval technologický vývoj a postupnou integraci obnovitelných a nízkouhlíkových plynů včetně biometanu a syntetických plynů do stávajících soustav. S tím souvisí i úprava vymezení infrastruktury kdy jsou do právního rámce výslovně zahrnuta zařízení vodíkové přepravní a distribuční soustavy i zásobníky vodíku a zavedeny nové pojmy související se službami v oblasti vodíku. Novela rovněž reaguje na rozvoj lokálních energetických systémů například zavedením pojmu ostrovní potrubní systém který umožňuje flexibilnější regulaci uzavřených distribučních celků

Významnou součástí návrhu je také posílení kompetencí regulačních a správních orgánů zejména Energetického regulačního úřadu a Ministerstva průmyslu a obchodu v oblasti plánování rozvoje infrastruktury regulace trhu a zajištění energetické bezpečnosti. Zavádějí se nové nástroje pro podporu investic do vodíkové infrastruktury včetně možnosti státních záruk či specifických regulačních mechanismů které mají zmírnit investiční rizika v počáteční fázi rozvoje trhu

Navrhovaná úprava reflektuje skutečnost že vodíkové hospodářství se v České republice nachází ve fázi raného rozvoje a jeho širší uplatnění lze očekávat až v horizontu příští dekády. Právě proto je však podle předkladatelů nezbytné vytvořit právní rámec s dostatečným předstihem který poskytne investorům regulatorní jistotu a umožní koordinovaný rozvoj infrastruktury v návaznosti na evropské energetické politiky a cíle dekarbonizace

Vedle oblasti plynárenství a vodíku novela obsahuje i dílčí úpravy v dalších segmentech energetiky zejména v teplárenství kde dochází k upřesnění práv konečných uživatelů a k rozšíření povinností držitelů licencí a dále v oblasti státních hmotných rezerv kde se posilují nástroje pro operativní reakci na krizové situace. Tyto změny přispívají k celkové modernizaci právního rámce a jeho sladění s aktuálními evropskými požadavky

Lex vodík tak představuje komplexní a systematický legislativní zásah který reaguje na strukturální proměnu energetiky a vytváří podmínky pro vznik nového trhu s vodíkem při zachování kontinuity stávající regulace. Jeho přijetí je předpokladem pro rozvoj vodíkové infrastruktury posílení energetické bezpečnosti a naplnění klimatických závazků České republiky i Evropské unie.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Platné-znění

• Důvodová-zpráva

Domácí kompostování pomáhá snižovat množství odpadu, v oficiálních statistikách se však neprojevuje. Novela zákona o odpadech má odstranit tento rozpor a upravit pravidla tak, aby obce nebyly za prevenci odpadu paradoxně penalizovány.

Obce v Česku v posledních letech výrazně investovaly do podpory domácího kompostování, které představuje efektivní nástroj prevence vzniku odpadu. Tento přístup však naráží na limity současné legislativy, která hodnotí úspěšnost obcí primárně podle podílu vytříděného komunálního odpadu. Bioodpad zpracovaný přímo v domácnostech totiž nevstupuje do obecních systémů ani statistik, a přestože reálně dochází ke snižování množství odpadu, v evidenci se tento efekt neprojevuje.

Současný systém tak vytváří paradoxní situaci, kdy obce podporující ekologicky žádoucí chování obyvatel mohou mít problém splnit zákonem stanovené cíle třídění, které od roku 2021 dosahují minimálně 60 %. Čím více obyvatelé kompostují, tím méně odpadu obec vykazuje, a tím obtížněji naplňuje procentuální kvóty. V extrémních případech se tak nejodpovědnější samosprávy dostávají do nevýhodného postavení, protože jejich reálné výsledky nejsou v systému adekvátně zohledněny.

Navrhovaná novela zákona o odpadech dílny KDU-ČSL si klade za cíl tento nesoulad odstranit. Počítá se snížením povinné míry třídění přibližně o deset procentních bodů u obcí s nízkou produkcí směsného odpadu, což má reflektovat přínosy domácího kompostování. Úprava má zároveň motivovat obce k důslednější prevenci vzniku odpadu, nikoli pouze k plnění formálních statistických ukazatelů, a přiblížit systém reálným environmentálním dopadům.

Z pohledu odpadového hospodářství jde o posun od kvantitativního hodnocení směrem ke kvalitativnímu přístupu, který akcentuje samotné snižování produkce odpadu. Navrhovaná změna byla v minulém volební období součástí širšího zákona o zálohování, uvádí navrhovatelé. Zákon o zálohování dlouhodobě naráží na odpor části poslanců, některých obcí i zástupců průmyslu. Nyní se navrhovatelé rozhodli postupovat jednodušší cestou a předložit samostatnou novelu obsahující jen tuto úpravu.

Evropská komise zahájila první fázi úprav systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS s cílem posílit jeho stabilitu, předvídatelnost a odolnost vůči rostoucí volatilitě cen energií i geopolitickému napětí. Navržené změny přicházejí v době, kdy se emisní trh stal jedním z klíčových nástrojů evropské dekarbonizační strategie a zároveň čelí sílícím politickým i ekonomickým tlakům.

Evropská komise dne 1. dubna 2026 představila první konkrétní opatření směřující k úpravě systému EU ETS, čímž otevřela širší proces jeho modernizace. Návrh se zaměřuje na změnu fungování Rezervy tržní stability, tedy mechanismu, který reguluje objem emisních povolenek na trhu a pomáhá vyrovnávat nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou. Tento nástroj byl zaveden jako reakce na dlouhodobý přebytek povolenek a postupně se stal klíčovým prvkem stabilizační architektury celého systému.

Zásadní změna spočívá v úpravě pravidel pro nakládání s přebytečnými povolenkami. Dosavadní mechanismus automaticky rušil povolenky, které v rezervě překročily hranici 400 milionů. Nově Komise navrhuje tyto povolenky nezneplatňovat, ale ponechat je jako strategickou zásobu, kterou bude možné využít v budoucnu při výkyvech trhu. Tím se má posílit funkce rezervy jako pružného stabilizačního nástroje schopného reagovat nejen na strukturální přebytky, ale i na krátkodobé šoky a cenovou volatilitu.

Rezerva tržní stability nadále funguje na principu automatického přizpůsobování množství povolenek v oběhu. V situaci jejich nadbytku dochází k jejich stahování z aukcí, zatímco v případě nedostatku jsou povolenky na trh uvolňovány. Navržená úprava tento mechanismus nemění, ale posiluje jeho dlouhodobou stabilizační funkci tím, že eliminuje nevratné zásahy do objemu povolenek a nahrazuje je flexibilnějším přístupem založeným na tvorbě zásoby.

Význam systému EU ETS pro evropskou ekonomiku Komise dokládá konkrétními daty. Především díky tomuto nástroji se podařilo mezi lety 1990 a 2024 snížit domácí emise skleníkových plynů o 39 procent, zatímco ekonomika Evropské unie ve stejném období vzrostla o 71 procent.Současně však Komise upozorňuje na měnící se kontext, v němž systém funguje. Zvýšená volatilita cen energií a geopolitické napětí vytvářejí nové tlaky na fungování emisního trhu, což zvyšuje potřebu jeho větší odolnosti a předvídatelnosti.

Navržené změny proto směřují k tomu, aby EU ETS zůstal robustním a důvěryhodným nástrojem, který bude i nadále podporovat dekarbonizaci, konkurenceschopnost evropského průmyslu a investice do čistých technologií.

Předložený návrh nyní vstupuje do legislativního procesu a bude projednán v Evropském parlamentu a Radě Evropské unie. Komise zároveň avizovala, že v červenci 2026 představí komplexní revizi systému EU ETS, která se zaměří na jeho širší strukturální úpravy. Aktuální iniciativa tak představuje první krok v postupné transformaci emisního trhu s cílem přizpůsobit jej novým ekonomickým i politickým podmínkám při zachování jeho základní funkce efektivního nástroje pro snižování emisí.

Co se stane s krajinou, když se do ní vrátí voda a když z ní mizí? Brožura AQUA-WISE nabízí odpovědi na základě konkrétních měření a srovnání. Popisuje změny biodiverzity, vodního režimu i emisí skleníkových plynů. Vychází z výzkumu realizovaného napříč Evropou včetně České republiky.

Informační brožura klastru AQUA-WISE ukazuje, že dopady jednotlivých opatření lze přesně popsat i předvídat. Představuje tak mimořádně koncentrovaný soubor konkrétních výstupů, které vznikly propojením výzkumných týmů z Finska, Irska, Španělska a České republiky. Nečekejte žádný teoretický dokument, ale přehled reálných měření, experimentů a srovnávacích studií, které byly realizovány v různých typech prostředí od arktických oblastí až po středoevropskou krajinu.

Jedním z klíčových přínosů je detailní srovnání hydrologických režimů arktických řek a vodních systémů ve střední Evropě. Výzkum jasně ukazuje, že arktické toky jsou stále více ovlivňovány táním permafrostu, což vede k prudkým sezónním výkyvům průtoků a změnám v transportu živin i organické hmoty. Naproti tomu ve střední Evropě se projevuje opačný extrém, dlouhodobý deficit vody, pokles hladiny podzemních vod a omezená schopnost krajiny vodu zadržet. Tato kontrastní data umožňují lépe pochopit, jak různé klimatické tlaky formují vodní režimy a jaká adaptační opatření dávají smysl v konkrétních podmínkách.

Velmi konkrétní výsledky přináší terénní výzkum realizovaný v jižních Čechách a na jižní Moravě, kde probíhalo systematické sledování bezobratlých živočichů jako bioindikátorů kvality prostředí. V rámci tohoto výzkumu byly porovnávány lokality s různým stupněm zamokření a intenzitou hospodaření. Ukázalo se, že obnovení vodního režimu, například zvýšení hladiny vody nebo omezení odvodnění, vede k návratu citlivých druhů a celkovému nárůstu biodiverzity. Naopak odvodněné a intenzivně využívané plochy vykazovaly nízkou druhovou pestrost a dominanci několika málo odolných druhů.

Další konkrétní data se týkají revitalizace rašelinišť a mokřadů, kde byl sledován nejen návrat vegetace, ale i změny v emisích skleníkových plynů. Výzkum potvrzuje, že opětovné zamokření významně snižuje emise oxidu uhličitého z degradovaných rašelinišť, která jinak fungují jako zdroj uhlíku. Zároveň ale upozorňuje na krátkodobé zvýšení emisí metanu po zaplavení, což je důležitý poznatek pro nastavování klimatických politik. Výsledky tak ukazují, že revitalizační opatření mají jednoznačný přínos, ale jejich efekt je potřeba hodnotit v čase a v širším kontextu.

Brožura přináší i konkrétní poznatky o šíření invazních druhů ve vodních ekosystémech. Data ukazují, že regulované vodní toky, odvodněné plochy a narušené biotopy výrazně usnadňují jejich šíření. Naopak stabilní, druhově bohaté a hydrologicky vyvážené ekosystémy vykazují vyšší odolnost vůči invazím. Tento poznatek má přímé dopady na správu toků a krajiny, protože naznačuje, že prevence invazí nespočívá pouze v jejich potlačování, ale především v obnově přirozených podmínek.

Velkou přidanou hodnotou jsou konkrétní nástroje, které byly v rámci klastru vyvinuty a testovány. Patří mezi ně modelovací scénáře umožňující simulovat dopady různých zásahů do krajiny, například změny využití půdy, obnovy mokřadů nebo úprav vodních toků. Tyto modely pracují s reálnými daty a umožňují odhadnout, jak konkrétní opatření ovlivní retenci vody, biodiverzitu i ekonomické náklady.

Zcela unikátním výstupem je také tzv. serious game, která simuluje rozhodování v oblasti vodního hospodářství. Uživatelé v ní pracují s konkrétními scénáři a sledují, jak jejich rozhodnutí ovlivňují stav krajiny, dostupnost vody nebo ekonomické parametry. Tento nástroj byl testován jako prostředek pro zapojení stakeholderů a ukazuje se, že výrazně zlepšuje porozumění komplexním problémům i kvalitu rozhodování.

Brožura dále dokumentuje sjednocení metodik napříč jednotlivými zeměmi, což umožnilo přímé porovnání dat z odlišných regionů. To je zásadní například při hodnocení účinnosti opatření, protože výsledky nejsou založeny na izolovaných studiích, ale na kompatibilním datovém souboru. V praxi to znamená, že doporučení vycházející z těchto dat mají mnohem vyšší vypovídací hodnotu a mohou být aplikována i v jiných regionech.

AQUA-WISE tak prostřednictvím své brožury nabízí něco, co v oblasti výzkumných projektů často chybí. Jasně formulované, datově podložené a v praxi ověřené závěry. Ukazuje, jak konkrétní zásahy ovlivňují krajinu, kde mají největší přínos a jaké vedlejší efekty je nutné zohlednit. V době, kdy se Evropa potýká se suchem, ztrátou biodiverzity i klimatickou změnou, představují tyto výsledky velmi důležitý informační zdroj.

Dokument ke stažení:

Brožura AQUA-WISE

Mohlo by to znít jako dobře načasovaný žert. Na začátku dubna jsme ostatně zvyklí brát podobné zprávy s rezervou. Jenže tentokrát žádný háček nehledejte – dubnové vydání odborného časopisu Odpadového fóra je skutečně venku a vy si ho tak můžete stáhnout a pročíst během velikonočních svátků. 

Staré ekologické škody, kontaminovaná území i nové typy znečištění dnes představují komplexní výzvu pro stát, průmysl i odbornou veřejnost. Nové číslo proto nabízí komplexní pohled od konkrétních sanačních metod přes legislativní rámce až po ekonomické souvislosti celého procesu.

Budeme mít velkou radost, pokud vydávání časopisu podpoříte ročním předplatným nebo cílenou inzecí , děkujeme. Tak krásné velikonoce

Přehled obsahu: 

Ministr Červený: Nedostatek spaloven nebezpečných odpadů vnímám jako kritický problém
Redakce OF

Rok od havárie vlaku s benzenem v Hustopečích nad Bečvou: Stabilizace území a realizace komplexní sanační strategie
Milan Horák, Ondřej Urban a kol.

Textilní vs. sypké sorbenty, které se vyplatí?
Jaroslava Koubová

Ověřené sanační přístupy pro řešení lokalit kontaminovaných PFAS
Jan Hocke, Petr Kvapil a Jaroslav Nosek

Posláním dubnové konference APROCHEM 2026 je bezpečnost
Jiří Študent st.

Nedostatky regulace staveb na kontaminovaných územích a perspektiva evropské legislativy
Alexandra Skopcová

Ekonomické souvislosti sanací kontaminovaných míst: Dostupnost dat o nákladech a jejich význam pro plánování dekontaminace území
Jana Kodymová, Michal Vaněk a Zdeněk Suchánek

KOUTY26: Návrat tradice, která spojuje vědu, regulaci a praxi
Redakce OF

Jsme specialisté na podnikovou udržitelnost a těmi zůstaneme, říká za mutualus Tomáš Babáček
Jan Januš

Nakládání s odpady ze zdravotní péče a veterinární péče
Magdalena Zimová a Ladislava Matějů

Dekontaminace odpadů ze zdravotní a veterinární péče
Ladislava Matějů a Magdalena Matějů

Léky z městské kanalizace pronikají i do jiker pstruhů, vědci přinesli první důkazy
Redakce OF

Rybí tkáně jako indikátor kontaminace rtutí: Výzkum v řece Moravě
Nikola Dundáčková

Neviditelné farmaceutické stopy v tocích mění rybí instinkty a narušují jejich přirozené strategie přežití
Redakce OF

Extenzivní čištění odpadních vod jako efektivní řešení pro malé aglomerace
Tereza Semrádová

Obecně závazné vyhlášky obcí jako nástroj ochrany ovzduší před nevhodným spalováním v otevřených ohništích a lokálních topeništích
Pavel Chodúr

Druhý pokus není znakem selhání, ale známkou zralosti. To platí i pro brownfieldy
Redakce OF

Domácnost bez chemie: Praktický průvodce, který může pomoci nejen domácnostem
Lucie Korbeliusová

Dokument ke stažení:

Časopis Odpadové fórum 04_2026.pdf

Dokument, který má ambici zásadně ovlivnit schopnost České republiky čelit dopadům změny klimatu v příštích letech, se právě nachází v připomínkovém řízení. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu pro období 2026 až 2030 tak vstupuje do fáze, kdy se z expertního návrhu stává předmět širší odborné diskuse a institucionálního vyjednávání. Právě tato fáze je přitom klíčová, protože rozhodne o finální podobě opatření, jejich proveditelnosti i míře ambice.

Napětí mezi tím, co víme, a tím, co skutečně děláme, se přitom dále prohlubuje. Klimatická změna v českých podmínkách již není hypotézou, ale empiricky doloženým trendem. Dochází k prokazatelnému nárůstu průměrných i extrémních teplot, k poklesu půdní vláhy a k narušení hydrologického režimu krajiny. Sucho se stává strukturálním rizikem s dlouhodobými dopady na zemědělství, lesnictví i zásobování vodou, zatímco extrémní srážky a přívalové povodně představují akutní hrozby s vysokým destruktivním potenciálem. Tyto jevy navíc působí vzájemné kombinaci, která zesiluje jejich dopady na infrastrukturu, ekonomiku i zdraví obyvatel.

Akční plán je koncipován jako implementační dokument, který tuto komplexitu reflektuje a převádí ji do konkrétního systému řízení. Jde o o soubor 256 úkolů rozdělených mezi jednotlivé resorty, s jasně definovanou gescí, časovým rámcem a vazbou na zdroje financování. Podstatná část těchto opatření již existuje v různých sektorových politikách, akční plán je však integruje, zpřehledňuje a doplňuje o nové prvky tam, kde identifikované mezery ohrožují schopnost systému reagovat.

V oblasti zemědělství dochází k posunu od produkčně orientovaného modelu k modelu, který akcentuje stabilitu a odolnost. Opatření směřují ke snížení erozní ohroženosti půdy, zvýšení její retenční schopnosti a diverzifikaci produkce. Zásadní roli hraje úprava pozemkových struktur, změny v hospodaření na velkých půdních blocích a podpora systémů, které kombinují produkční a ekologické funkce krajiny. Adaptace se zde neomezuje na reakci na sucho, ale zahrnuje i řízení rizik spojených s extrémními srážkami a teplotními výkyvy.

Lesní hospodářství je řešeno s ohledem na jeho vysokou zranitelnost, která se v posledních letech projevila v plné intenzitě. Plán počítá s postupnou transformací druhové skladby lesů, posílením přirozené obnovy a zvyšováním jejich strukturální diverzity. Současně se zaměřuje na ochranu genetických zdrojů a posilování schopnosti lesních ekosystémů zadržovat vodu. Les je v tomto kontextu chápán jako klíčový stabilizační prvek, jehož funkce přesahují ekonomickou rovinu.

Vodní hospodářství představuje jednu z nejkomplexnějších oblastí, kde se střetávají požadavky různých sektorů. Akční plán zde klade důraz na obnovu přirozených hydrologických funkcí krajiny, ochranu a diverzifikaci zdrojů pitné vody a efektivnější nakládání s vodou v celém hospodářství. Vedle technických opatření se výrazně posiluje role přírodě blízkých řešení, která umožňují kombinovat adaptační účinek s obnovou ekosystémových služeb. Revitalizace vodních toků, obnova niv a mokřadů nebo zadržování vody v krajině nejsou prezentovány jako doplňková opatření, ale jako základní pilíře adaptační strategie.

Specifickou pozornost věnuje dokument urbanizovanému prostředí, kde se koncentrují jak dopady klimatických změn, tak socioekonomická zranitelnost. Přehřívání měst, efekt tepelných ostrovů a zvýšená zátěž na zdravotní systém vyžadují systematickou reakci. Akční plán proto zahrnuje opatření v oblasti hospodaření s dešťovou vodou, rozvoje zelené infrastruktury, úprav staveb i plánování veřejného prostoru. Zásadní je zde propojení adaptačních opatření s územním plánováním a dlouhodobým rozvojem sídel.

Neméně důležitá je oblast krizového řízení a včasného varování. Rostoucí frekvence extrémních jevů klade vyšší nároky na schopnost státu reagovat rychle a efektivně. Akční plán proto počítá s dalším rozvojem výstražných systémů, zvyšováním kapacit integrovaného záchranného systému a zlepšováním informovanosti obyvatelstva. Adaptace zde není chápána pouze jako prevence, ale i jako schopnost zvládat již vzniklé krizové situace.

Ekonomický rámec dokumentu reflektuje rozsah i komplexitu navrhovaných opatření. Celkové náklady na pětileté období jsou odhadovány na více než osmdesát miliard korun, přičemž přibližně šedesát procent má být pokryto z evropských zdrojů. Zbytek připadá na národní rozpočty, včetně požadavků na nové finanční prostředky. Dokument zároveň zdůrazňuje, že značná část opatření bude realizována v rámci stávajících agend a rozpočtů, což klade důraz na efektivní alokaci zdrojů a koordinaci mezi resorty. Klíčovým argumentem zůstává skutečnost, že náklady nečinnosti by v dlouhodobém horizontu výrazně převýšily náklady na včasnou adaptaci.

Významným prvkem je důraz na prevenci nevhodných adaptačních opatření, která by mohla vést ke zvýšení emisí, prohloubení sociálních nerovností nebo omezení budoucích možností reakce. Plán proto pracuje s principy integrovaného přístupu, synergií mezi opatřeními a preferencí řešení s vícenásobnými přínosy. Tento přístup je patrný napříč celým dokumentem a odráží snahu minimalizovat rizika spojená s dílčími, nekoordinovanými zásahy.

Celý akční plán stojí na předpokladu, že adaptace na změnu klimatu je sdílenou odpovědností napříč veřejnou správou, soukromým sektorem i občanskou společností. Přestože dokument stanovuje úkoly především pro ústřední orgány státní správy, jeho realizace bude ve značné míře probíhat na regionální a lokální úrovni. To klade vysoké nároky na kapacity samospráv, dostupnost dat, odborné zázemí i schopnost koordinace mezi jednotlivými aktéry.

Současná fáze připomínkového řízení tak představuje zásadní příležitost tento rámec zpřesnit, identifikovat slabá místa a posílit provázanost jednotlivých opatření. Vzhledem k rozsahu dokumentu i jeho mezioborovému charakteru je nezbytné zapojení širokého spektra odborníků z oblasti klimatologie, vodního hospodářství, zemědělství, urbanismu, ekonomie i veřejné správy.

Dokument ke stažení:

• Materiál
• Předkládací-zpráva
• Příloha

Produkce komunálního odpadu v Evropské unii zůstává vysoká a v dlouhodobém srovnání roste. Detailnější pohled na data však ukazuje, že vedle změn ve spotřebě se do výsledných čísel výrazně promítá také nová metodika vykazování, která rozšiřuje rozsah sledovaných odpadových toků a zpřesňuje jejich evidenci.

Evropská unie podle údajů Eurostatu vyprodukovala v roce 2024 v průměru 517 kilogramů komunálního odpadu na obyvatele. V roce 2014 to bylo přibližně 477 kilogramů, což znamená nárůst o zhruba 40 kilogramů na osobu. Tento rozdíl odpovídá přibližně osmi procentům a na první pohled potvrzuje představu, že s rostoucí životní úrovní roste i množství odpadu. Srovnání jednotlivých zemí tento vztah dále posiluje.

Zcela zásadní je vztah mezi množstvím odpadu a ekonomickou úrovní. Nejvyšší hodnoty dlouhodobě vykazují bohatší státy západní a severní Evropy. V roce 2024 přesahuje produkce komunálního odpadu 800 kilogramů na obyvatele v Dánsku a pohybuje se kolem 780 kilogramů v Rakousku. Nadprůměrné hodnoty vykazují i Lucembursko nebo Německo, kde se produkce stabilně drží nad hranicí 600 kilogramů. Na opačném konci spektra stojí Rumunsko s přibližně 300 kilogramy na obyvatele a Polsko s hodnotami pod 400 kilogramů. Tento rozdíl není náhodný, ale potvrzuje dlouhodobě pozorovaný trend, že s rostoucí životní úrovní roste i materiálová spotřeba a s ní spojená produkce odpadu.

Vedle rozdílů mezi státy je důležité sledovat i vývoj v čase. Některé země zaznamenaly mezi lety 2014 a 2024 jen mírné změny, jinde jsou posuny výraznější. V Česko vzrostla produkce komunálního odpadu z přibližně 315 kilogramů na obyvatele na zhruba 540 kilogramů. Podobný nárůst je patrný i v dalších zemích střední a východní Evropy. Takto výrazný skok však nelze vysvětlit pouze změnou spotřebního chování.

Podstatnou roli hraje úprava metodiky, která byla v Evropské unii postupně zavedena a od roku 2020 se používá jednotně. Vychází z novelizace směrnice o odpadech a přináší přesnější vymezení komunálního odpadu. Nově se do této kategorie zahrnuje nejen odpad z domácností, ale také odpady podobného charakteru z obchodů, kanceláří a institucí. Změnil se i způsob vykazování, kdy se více vychází ze skutečných materiálových toků a do statistik se zahrnují i odpady, které byly dříve evidovány mimo obecní systémy. To se týká například části odpadu sbíraného soukromými firmami.

Důsledkem je, že současná data zachycují širší spektrum odpadu než dříve. V zemích, kde byl systém evidence méně podrobný, se tak může projevit výraznější nárůst, aniž by ve stejném rozsahu vzrostla samotná produkce. V případě Česka se vedle změny metodiky uplatňuje také zpřesnění dat díky digitalizaci a lepšímu zapojení obcí i dalších subjektů. Výsledná čísla proto odrážejí jak reálný vývoj, tak přesnější zachycení odpadových toků.

Vedle produkce je důležité sledovat i nakládání s odpadem. V roce 2024 se v Evropské unii recyklovalo v průměru 248 kilogramů komunálního odpadu na obyvatele. To odpovídá podílu 48,1 procenta z celkového množství vyprodukovaného odpadu. V roce 2023 činila recyklace 246 kilogramů na osobu, tedy 48,0 procenta, zatímco v roce 2014 to bylo 208 kilogramů a podíl 43,0 procenta. Data ukazují postupné zvyšování recyklace v dlouhodobém horizontu, i když tempo růstu je spíše pozvolné.

I v tomto případě je potřeba brát v úvahu metodické změny. Nová pravidla zpřesnila výpočet recyklace a započítávají pouze odpad, který skutečně vstupuje do recyklačního procesu. Dříve se do statistik častěji zahrnoval již vytříděný odpad bez ohledu na jeho další využití. Současná čísla jsou proto přesnější, ale méně srovnatelná s minulostí.

Na data o produkci a recyklaci odpadu navazuje stále častěji zdůrazňovaný princip, že odpad by neměl být vnímán jako konečný problém, ale jako zdroj. Materiály, které jednou vstoupily do ekonomiky, představují hodnotu, kterou je možné znovu využít. Pokud již odpad vznikne, měl by se v maximální možné míře vracet zpět do výrobních procesů formou recyklace nebo opětovného využití. V případech, kdy to není technicky ani ekonomicky možné, přichází na řadu energetické využití, které umožňuje alespoň částečně nahradit primární zdroje energie. Skládkování by tak mělo zůstávat krajním řešením, určeným pouze pro zbytkové odpady, které nelze jinak využít.

Zásadní význam má však samotná prevence vzniku odpadu, tedy omezování materiálové náročnosti výroby i spotřeby. Vedle toho je klíčová existence funkční a kapacitně dostatečné odpadové infrastruktury, která zahrnuje nejen systémy třídění a recyklace, ale i zařízení pro bezpečné nakládání s problematickými a nebezpečnými odpady. Právě v této oblasti přitom Česko dlouhodobě naráží na nedostatek kapacit, což představuje významnou výzvu pro další rozvoj odpadového hospodářství.

Evropská komise zahajuje přípravu zásadní proměny energetiky po roce 2030, která má nově propojit rozvoj obnovitelných zdrojů s důsledným zvyšováním energetické účinnosti. Reaguje tím na výrazně ambicióznější klimatické cíle do roku 2040 i na rostoucí tlak na dostupnost energie, konkurenceschopnost průmyslu a omezení závislosti na dovozu fosilních paliv. Připravovaný rámec směřuje k hlubší transformaci energetického systému, který má být zároveň nízkoemisní, ekonomicky udržitelný a odolný vůči rychle se měnícím podmínkám.

Evropská komise zahájila proces sběru podkladů pro vytvoření nového právního rámce, který bude určovat směřování využívání energie z obnovitelných zdrojů po roce 2030. Tento krok reaguje na rostoucí ambice Evropské unie v oblasti klimatu i na potřebu přizpůsobit energetickou politiku dynamickému technologickému, ekonomickému a bezpečnostnímu vývoji. Současná legislativa byla nastavena s ohledem na cíl snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030, avšak nově formulovaný cíl dosáhnout až devadesátiprocentního snížení emisí do roku 2040 vyžaduje zásadní revizi dosavadního přístupu.

Obnovitelné zdroje energie již dnes představují jeden z pilířů evropské energetiky a jejich význam nadále roste. Podíl těchto zdrojů na energetickém mixu Unie se za poslední dekádu výrazně zvýšil a spolu s tím roste i počet pracovních míst v tomto sektoru. Přesto tempo rozvoje zatím neodpovídá nárokům budoucích klimatických cílů. Současně přetrvávají strukturální problémy, které brání efektivnějšímu využívání potenciálu obnovitelných zdrojů. Patří mezi ně omezená kapacita a flexibilita elektrizační soustavy, kolísání cen elektřiny v důsledku proměnlivé výroby, pomalé povolovací procesy či nedostatečná elektrifikace některých sektorů, zejména dopravy a vytápění.

Nově připravovaný rámec má proto ambici nejen zvýšit podíl obnovitelných zdrojů, ale především zajistit jejich efektivní integraci do celého energetického systému. Klíčovou roli přitom sehrají investice do infrastruktury, rozvoj skladování energie a podpora technologických inovací. Důraz bude kladen také na větší provázání jednotlivých sektorů, aby bylo možné lépe využívat elektřinu z obnovitelných zdrojů napříč ekonomikou. Významnou výzvou zůstává rovněž podpora těch technologií a paliv, která zatím nedosahují potřebné cenové konkurenceschopnosti, ale jsou nezbytná pro dekarbonizaci obtížně transformovatelných odvětví.

Z ekonomického hlediska se očekává, že iniciativa přispěje ke zvýšení investic, snížení systémových nákladů a posílení energetické bezpečnosti Evropské unie. Efektivnější fungování energetického systému by se mělo promítnout i do nižších nákladů pro konečné spotřebitele, což je zásadní pro udržení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Environmentální přínosy spočívají především ve snížení emisí skleníkových plynů a zlepšení kvality ovzduší, zatímco sociální dopady zahrnují tvorbu nových pracovních míst a vyšší dostupnost energie.

Na otázky o budoucnosti obnovitelných zdrojů přitom bezprostředně navazuje i druhý pilíř připravovaných změn, kterým je nový rámec pro energetickou účinnost. Evropská komise v paralelní výzvě zdůrazňuje, že bez zásadního posunu v efektivním využívání energie nebude možné ambiciózních klimatických cílů dosáhnout, a to ani při výrazném rozšíření obnovitelných zdrojů. Energetická účinnost se tak stává rovnocenným nástrojem transformace, který má potenciál snížit poptávku po energii, omezit závislost na dovozu fosilních paliv a současně zmírnit tlak na rozvoj nákladné infrastruktury.

Navzdory technologickému pokroku a dostupnosti ekonomicky výhodných řešení zůstává značná část potenciálu energetických úspor v Evropské unii nevyužita. Důvodem jsou především roztříštěné finanční nástroje, nedostatečně stabilní investiční prostředí a přetrvávající bariéry při realizaci projektů, včetně vysokých počátečních nákladů a složitých metodik hodnocení jejich přínosů. Významnou roli hraje i skutečnost, že opatření na straně poptávky nejsou vždy systematicky zohledňována při plánování energetických systémů, což vede k méně efektivním řešením na úrovni celé ekonomiky.

Zvláštní pozornost je věnována novým výzvám spojeným s rozvojem digitální ekonomiky a průmyslových inovací, například rychlému růstu datových center či technologií typu power to x, které zvyšují nároky na spotřebu energie i infrastrukturu. Současně přetrvávají komplikace v oblasti dálkového vytápění a chlazení, kde je přechod na nízkoemisní řešení technicky i administrativně náročný. Elektrifikace konečné spotřeby, která by měla přispět k vyšší efektivitě celého systému, navíc postupuje pomaleji, než se původně očekávalo.

Navrhovaný rámec proto směřuje k systematickému začlenění energetické účinnosti do všech úrovní energetického plánování a řízení. Jeho cílem je nejen podpořit investice a inovace, ale také zjednodušit regulační prostředí, harmonizovat pravidla a snížit administrativní zátěž. Důležitým aspektem je rovněž vytvoření stabilních podmínek pro mobilizaci soukromého kapitálu, který je pro rozsáhlou modernizaci energetických systémů nezbytný.

Očekávané dopady této iniciativy jsou úzce propojeny s reformou oblasti obnovitelných zdrojů. Vyšší energetická účinnost by měla snížit celkovou spotřebu energie, omezit špičkové zatížení sítí a umožnit efektivnější integraci čistých zdrojů. Z ekonomického hlediska se předpokládá snížení nákladů pro domácnosti i podniky a posílení konkurenceschopnosti evropského hospodářství. Současně by měla opatření přispět ke zlepšení kvality ovzduší, snížení zdravotních rizik a vytvoření nových pracovních příležitostí v oblasti energetických služeb a technologií.

Součástí přípravy nové legislativy je rozsáhlá veřejná konzultace, jejímž cílem je shromáždit názory, data a zkušenosti širokého spektra aktérů od veřejné správy přes průmysl až po akademickou sféru a občanskou společnost. Komise tímto krokem otevírá prostor pro formování energetické politiky, která bude odpovídat nejen klimatickým závazkům, ale i praktickým potřebám evropské ekonomiky a společnosti. Výsledkem má být moderní, předvídatelný a flexibilní regulační rámec, který umožní Evropě zvládnout energetickou transformaci v následujících desetiletích a zároveň posílí její postavení v globálním závodě o čisté technologie a udržitelný růst.

Dokument ke stažení:

• EU 73_26 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů

• EU 74_26 EK Výzva k předložení informací pro posouzení dopadů

Nový výklad Evropské komise k nařízení o obalech a obalových odpadech přináší přesnost tam, kde dosud vládla nejistota. Zásadně zpřehledňuje odpovědnosti, zpřísňuje výklad klíčových povinností a naznačuje, že prostor pro volnou interpretaci se v evropské obalové legislativě rychle uzavírá.

Evropská komise zveřejnila pokyny k provádění nařízení (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech (PPWR), jejichž cílem je sjednotit interpretaci pravidel napříč členskými státy a snížit regulatorní nejistotu pro firmy. Dokument vznikl jako reakce na rozsáhlou zpětnou vazbu ze strany průmyslu i veřejných institucí a představuje praktický návod, jak číst a aplikovat jednotlivá ustanovení nařízení v každodenní praxi. Přestože pokyny samy o sobě nemají právně závazný charakter, jejich význam je zásadní. V prostředí evropského práva totiž podobné výkladové dokumenty často určují směr kontrolní činnosti i rozhodovací praxe.

Základní ambicí Komise je zajistit jednotné uplatňování pravidel v celé Evropské unii. Právě roztříštěnost výkladu byla jedním z hlavních problémů předchozí právní úpravy, kdy jednotlivé státy aplikovaly podobná ustanovení odlišně. PPWR má tuto situaci změnit a pokyny tento cíl konkretizují. Současně je však zřejmé, že dokument nevnáší jen jasno, ale v některých oblastech i zpřísňuje očekávání vůči hospodářským subjektům.

Velmi důležitým prvkem je metodologický přístup k výkladu práva. Komise výslovně připomíná, že při interpretaci je nutné vycházet nejen z textu jednotlivých ustanovení, ale také z jejich kontextu a účelu. Tento přístup vychází z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a v praxi znamená, že formální splnění požadavků nemusí být vždy dostačující, pokud není naplněn jejich environmentální či funkční smysl.

Jedním z nejzásadnějších okruhů, kterým se pokyny věnují, je samotná definice obalu. Komise zde jednoznačně zdůrazňuje, že rozhodující je funkční hledisko. Nestačí tedy odkazovat na ilustrativní seznamy v přílohách, ale je nutné vždy posoudit konkrétní účel daného předmětu. Obalem je pouze takový výrobek, který slouží k ochraně, manipulaci, dodání nebo prezentaci produktu a zároveň není jeho integrální součástí. Tento výklad má dalekosáhlé důsledky.

V praxi to znamená, že identifikace obalu bude často záviset na konkrétní situaci. Typickým příkladem je nápojový kelímek, který není obalem, pokud je prodáván prázdný jako samostatný produkt, ale stává se obalem v okamžiku, kdy je použit k výdeji nápoje. Podobně je tomu u květináčů, které mohou být považovány za obal pouze tehdy, pokud slouží k prodeji nebo transportu rostlin, nikoli pokud jsou používány v rámci produkčního procesu. Komise rovněž vyjasňuje postavení některých specifických výrobků, jako jsou textilní obaly, jednorázové kapsle nebo technické fólie používané ve výrobě, u nichž je rozhodující jejich funkce v dodavatelském řetězci.

Dalším klíčovým tématem je vymezení role výrobce. Pokyny potvrzují, že výrobce není nutně subjekt, který obal fyzicky vyrábí, ale ten, kdo rozhoduje o jeho designu a uvádí jej na trh pod svým jménem nebo značkou. Tento princip má zásadní dopady na rozdělení odpovědnosti v dodavatelských řetězcích. V případě běžných spotřebitelských obalů je výrobcem typicky subjekt, který obal plní a uvádí produkt na trh. Naopak u transportních nebo servisních obalů může být výrobcem jejich dodavatel, pokud nejsou značkově spojeny s konkrétním uživatelem.

Pokyny zároveň zdůrazňují, že v rámci Evropské unie existuje vždy pouze jeden výrobce ve smyslu PPWR. Tento princip má zabránit překrývání odpovědností a zjednodušit vymáhání pravidel. Výrobce nese plnou právní odpovědnost za to, že obal splňuje požadavky na udržitelnost, recyklovatelnost a značení, a to bez ohledu na to, zda některé úkoly deleguje na jiné subjekty.

Odlišnou, ale neméně důležitou roli představuje producent. Ten je definován jako subjekt, který uvádí obal nebo balený výrobek poprvé na trh v konkrétním členském státě a nese odpovědnost za financování systému nakládání s odpady. Pokyny detailně vysvětlují, že producent se určuje vždy ve vztahu ke konkrétnímu trhu, nikoli k celé Evropské unii. To znamená, že jeden subjekt může být producentem v několika státech současně, pokud tam dodává své výrobky.

Tento princip má zásadní význam zejména pro přeshraniční obchod a e-commerce. Pokud podnik prodává výrobky přímo koncovým zákazníkům v jiném členském státě, stává se producentem v tomto státě a musí tam plnit všechny povinnosti spojené s rozšířenou odpovědností výrobce. Pokyny zároveň upřesňují, že i logistické operace, jako je přebalování zboží, mohou vést ke vzniku role producenta, pokud dochází k uvedení obalu na trh.

Velmi přísný výklad Komise se promítá do oblasti chemických látek, konkrétně PFAS v obalech pro styk s potravinami. Od 12. srpna 2026 nebude možné uvádět na trh obaly, které překračují stanovené limity těchto látek. Pokyny zdůrazňují, že na rozdíl od některých jiných regulací zde neexistuje přechodné období pro doprodej zásob. Rozhodující je okamžik uvedení na trh, nikoli datum výroby. Tento přístup významně zvyšuje tlak na dodavatelské řetězce a vyžaduje včasnou adaptaci.

Komise rovněž navrhuje konkrétní metodiku kontroly, která zahrnuje postupné testování obsahu fluoru a dalších látek. Tím reaguje na absenci jednotné evropské metodiky a snaží se zajistit alespoň minimální harmonizaci kontrolních postupů.

Velkou pozornost věnují pokyny také otázce recyklovatelnosti. Základní povinnost, aby všechny obaly byly recyklovatelné, začne platit již v roce 2026. Detailní požadavky na design obalů však budou stanoveny až prostřednictvím prováděcích a delegovaných aktů, které Komise plánuje přijmout v následujících letech. Do té doby se bude vycházet z existujících technických standardů.

Tato časová asymetrie vytváří specifickou situaci, kdy podniky musí plnit obecný požadavek bez plně definovaných technických parametrů. Pokyny proto zdůrazňují nutnost vycházet z dosavadních norem a zároveň sledovat budoucí vývoj, aby bylo možné včas přizpůsobit design obalů.

Zcela zásadní změnu představuje přístup k minimalizaci obalů. Komise jasně deklaruje, že marketingové argumenty ani snaha o zvýšení atraktivity produktu nemohou samy o sobě ospravedlnit nadbytečný objem nebo hmotnost obalu. Tento posun reflektuje širší environmentální cíle a zároveň omezuje dosavadní praxi, kdy byl design obalů často řízen primárně obchodními hledisky.

Od roku 2030 budou navíc zavedeny konkrétní požadavky, například maximální podíl prázdného prostoru v některých typech obalů. To se výrazně dotkne zejména e-commerce sektoru, kde je nadměrné balení dlouhodobě kritizováno. Pokyny rovněž zdůrazňují, že konstrukční prvky, které uměle zvětšují objem obalu bez funkčního opodstatnění, nebudou nadále přípustné.

Naopak určitou flexibilitu ponechává regulace v oblasti kompostovatelných obalů. Členské státy mohou rozhodnout o povinném používání těchto obalů pro vybrané aplikace, pokud pro to existují odpovídající systémy sběru a zpracování odpadu. Komise však upozorňuje, že takový přístup může vést k fragmentaci trhu a zdůrazňuje nutnost transparentní komunikace.

Významným krokem směrem k harmonizaci je zavedení jednotného značení obalů. Od roku 2028 bude povinné používat harmonizované piktogramy, které mají usnadnit třídění odpadu. Národní systémy značení budou muset být postupně zrušeny nebo přizpůsobeny, což představuje zásadní změnu zejména pro státy s vlastními zavedenými systémy.

Celkově tak pokyny přinášejí větší právní jistotu, ale zároveň kladou vyšší nároky na dodržování pravidel. Pro podniky to znamená nutnost systematického přístupu k obalům, který bude zahrnovat nejen technické a logistické aspekty, ale i hlubší porozumění regulatornímu prostředí.

Dokument ke stažení:

• Pokyny

• Často kladené otázky

• Odpady z obalů

• Nařízení o obalech a obalových odpadech

• Provádění nařízení o obalech a obalových odpadech

• Údaje Eurostatu o obalových odpadech z října 2025

• Stránka faktů o PPWR

Jménem konsorcia mezinárodního projektu NiCE (From Niche to Centre – City Centres as Places of Circular Lifestyles) si Vás dovolujeme pozvat na online webinář zaměřený na praktické přístupy k rozvoji cirkulární ekonomiky ve městech a obcích, který se uskuteční 16. dubna 2026 (9:30-10:30, MS Teams).

Projekt NiCE propojuje města, organizace a odborníky z celé Evropy s cílem hledat konkrétní řešení, jak podporovat udržitelný životní styl, posilovat lokální ekonomiku a vracet cirkulární principy zpět do center měst.

Webinář nabídne inspiraci z evropských pilotních projektů i konkrétní zkušenosti z českého prostředí – od strategických nástrojů přes provoz reuse center až po využití dat pro tvorbu politik.

Dozvíte se, jak mohou města:

• podporovat reuse, opravy a sdílení v každodenním životě,

• efektivně spolupracovat s místními aktéry,

• využívat data a digitální nástroje pro řízení a rozvoj služeb,

• a přenášet úspěšná řešení do vlastní praxe.
 

Pro koho je webinář určen:
Webinář je určen především zástupcům měst a obcí, ale také dalším stakeholderům – odborníkům, neziskovým organizacím, zástupcům státní správy i dalším zájemcům o rozvoj cirkulární ekonomiky ve městech.
 

Proč se zúčastnit:
• získáte přehled o konkrétních nástrojích a řešeních z praxe

• inspirujete se zkušenostmi z Česka i dalších evropských měst

• dozvíte se, jak využít data a spolupráci pro rozvoj cirkulárních aktivit

• odnesete si tipy, které můžete aplikovat ve svém městě
 

Prosíme o registraci předem: https://forms.gle/kZ5bLFz2YbMXXGmr9
 

Kontakt: Pavel Růžička, ENVIROS, s.r.o. (pavel.ruzicka@enviros.cz)

Program

1. NiCE: Řešení pro města, která chtějí víc než jen strategie, Pavel Růžička (ENVIROS)
Představení hlavních výstupů projektu NiCE a jejich praktického využití pro města a obce. Dozvíte se, jaké pilotní aktivity byly realizovány napříč Evropou a jaké konkrétní nástroje a metodiky mohou samosprávy využít. Zaměříme se na to, jak mohou města podporovat cirkulární životní styl, zapojovat místní aktéry a postupně proměňovat centra měst v místa, kde jsou reuse, sdílení nebo opravy běžnou součástí každodenního života.

2. Reuse v praxi: zkušenosti z Jihlavy, které můžete převzít, Zdeněk Ondrák (Silo Jihlava)
Představení pilotního projektu v Jihlavě a rozvoje reuse centra Útulek věcí. Ukážeme, jak se podařilo propojit komunitní aktivity s digitálními nástroji, konkrétně s využitím aplikace Reuse Recognizer. Dozvíte se, jak digitalizace pomohla zefektivnit provoz centra, zpřesnit evidenci materiálových toků a získat data využitelná pro další rozvoj, komunikaci a výkaznictví. Součástí budou také praktické zkušenosti, výzvy a doporučení pro další města.

3. Reuse na národní úrovni: jak propojit praxi s politikami, Jitka Hofmanová (Česká federace nábytkových bank a re-use center)
Představení činnosti federace a její role v projektu NiCE, včetně vývoje a testování nástroje Reuse Recognizer. Zaměříme se také na pilotní ověřování rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) v oblasti nábytku a na to, jak mohou data z reuse center přispět k nastavování politik a plnění legislativních požadavků. Na závěr se podíváme na další plány rozvoje reuse aktivit v Česku, možnosti zapojení dalších měst a také na příležitosti financování reuse provozů.

O projektu NiCE:
Projekt NiCE (From Niche to Centre – City Centres as Places of Circular Lifestyles) se zaměřuje na proměnu center evropských měst směrem k udržitelnějším a cirkulárním modelům spotřeby. V důsledku pandemie a postupného přesunu obchodu do online prostoru došlo k omezení nabídky kamenných obchodů a narušení dodavatelských řetězců. Zároveň vznikají nové, udržitelnější formy spotřeby vedoucí k větší cirkularitě, které však často zůstávají na okraji a nejsou pro veřejnost snadno dostupné. Projekt NiCE proto usiluje o oživení center měst a jejich proměnu v místa, která obyvatelům usnadňují žít udržitelně a přirozeně podporují principy cirkulární ekonomiky.

Projekt NiCE je podporován z programu Interreg CENTRAL EUROPE se spolufinancováním z Evropského fondu pro regionální rozvoj.