Ambiciózní reforma celního systému slibuje větší kontrolu nad přílivem zboží do Evropy i férovější podmínky na trhu, zároveň ale otevírá otázku, zda nové nastavení ekonomických pobídek nepovede k opačnému efektu v oblasti spotřeby i odpadu

Celní unie EU již více než 50 let efektivně funguje napříč hranicemi států. Její řízení zajišťují vzájemnou spoluprací vnitrostátní celní úřady. Celní unie EU jakožto jeden z největších světových obchodních bloků spravuje obchod v hodnotě více než 4,3 bilionu eur, což představuje přibližně 14 % objemu světového obchodu.

Jen v roce 2024 vybralo 2 140 celních úřadů, které pracovaly 24 hodin denně a 365 dní v roce, na clech téměř 27 miliard eur, přičemž vyřídilo dovoz, vývoz a tranzit více než 1 370 milionů položek. Ve stejném roce odhalily celní orgány EU 64 000 případů zboží, které pro spotřebitele představovalo zdravotní riziko, a zadržely 112 milionů položek padělaného zboží.

Dohoda mezi Rada Evropské unie a Evropský parlament o podobě nové celní reformy představuje jeden z nejvýznamnějších zásahů do fungování přeshraničního obchodu v rámci Evropská unie za poslední dekádu. Reforma představuje komplexní přenastavení pravidel, která mají reagovat na strukturální změnu globální ekonomiky ta je dnes ve velké míře formována digitálními platformami a masovým rozšířením e commerce.

Reforma cílí na několik klíčových oblastí současně. Vedle samotného zavedení jednotného poplatku za zásilku usiluje o centralizaci dat o dovozu prostřednictvím nové digitální infrastruktury, posílení analytických kapacit celních orgánů a zefektivnění kontroly zboží vstupujícího na evropský trh. Aktualizovaná legislativa vytváří novou kategorii nejtransparentnějších podniků obchodníků považovaných za důvěryhodné a prověřené Trust and Check. 

V rámci tohoto režimu budou moci společnosti, které poskytují komplexní informace o pohybu zboží a jeho souladu s předpisy a které splní další přísná kritéria, využívat zjednodušených celních povinností, jako jsou zjednodušené postupy pro dočasné uskladnění a tranzit. Nejspolehlivější společnosti budou moci propustit své zboží do oběhu v EU bez jakéhokoli aktivního zásahu celních orgánů. Ostatní společnosti budou nadále moci využívat již existující zjednodušení, která jsou důvěryhodným obchodníkům k dispozici v rámci stávajícího režimu oprávněných hospodářských subjektů.

Důležitou roli hraje také snaha narovnat konkurenční prostředí mezi evropskými prodejci a zahraničními platformami, které dosud často těžily z nižší regulatorní zátěže a zneužívání výjimek pro zásilky s nízkou hodnotou. Regulace se zároveň dotýká bezpečnosti výrobků, ochrany spotřebitele i výběru daní, protože právě malé zásilky představují významný kanál pro obcházení pravidel v oblasti DPH a cel.

Na první pohled jde o racionální opatření, které reflektuje realitu globálního online obchodu. Denně proudí do Evropy miliony malých balíčků, často s nízkou deklarovanou hodnotou, což komplikuje jejich kontrolu a vytváří prostor pro obcházení pravidel. Zavedení fixního poplatku za balík má tento problém narovnat a zároveň generovat prostředky na financování modernizovaného celního systému.

Při bližším pohledu se však otevírá méně zřejmá, ale o to zajímavější otázka. Jak na takový poplatek zareagují samotní obchodníci. Logika trhu naznačuje, že se e shopy nebudou snažit poplatek absorbovat, ale přizpůsobí mu své obchodní modely. Lze očekávat, že začnou zákazníky motivovat k větším objednávkám, aby se fixní náklad na jednu zásilku rozložil mezi více položek. Tento princip není nový, už dnes ho známe v podobě nabídek dopravy zdarma při dosažení určité hodnoty nákupu.

Výsledkem tak může být posun v nákupním chování spotřebitelů. Namísto častých menších objednávek budou více inklinovat k větším nákupům najednou. Z hlediska počtu balíků by to mohlo znamenat jejich pokles, což by na první pohled odpovídalo cílům regulace. Jenže realita může být složitější. Větší objednávky mohou vést k vyšší celkové spotřebě, protože zákazníci budou přidávat další položky jen proto, aby optimalizovali náklady na dopravu a poplatky.

Tím se dostáváme k jádru paradoxu. Reforma je částečně motivována snahou o udržitelnější logistiku a omezení negativních dopadů masového dovozu levného zboží. Pokud ale povede k tomu, že lidé budou nakupovat více než skutečně potřebují, může se environmentální efekt zcela minout účinkem.

Rada a Evropský parlament budou pokračovat v práci za účelem finalizace technických prvků balíčku, než bude spolunormotvůrci s konečnou platností přijat. Nové celní předpisy vstoupí v plném rozsahu v platnost 12 měsíců po vyhlášení v Úředním věstníku EU.

Základním kritériem soutěže je produkce pod 150 kg na obyvatele a rok. Ekonomický tlak na obce roste – skládkovací poplatky se zvyšují a limit pro uplatnění třídicí slevy se každoročně snižuje. V popelnicích přitom zůstává nevyužitý potenciál: bioodpad stále tvoří kolem pětiny směsného odpadu a jako kompost by mohl pomoci českým půdám, které trpí nedostatkem organické hmoty.

Soutěž Odpadový Oskar oceňuje obce s nejnižší produkcí směsného komunálního odpadu a šíří příklady dobré praxe v předcházení vzniku odpadů. Za dvanáct let své existence Odpadový Oskar ocenil stovky úspěšných obcí a z nich vybral 25 nejinspirativnějších příkladů dobré praxe, které mohou sloužit jako konkrétní návod pro ostatní.

„Vyzýváme všechny obce a města, aby nám zaslala data o produkci zbytkového (směsného) komunálního odpadu za rok 2025. Základním kritériem pro kvalifikaci do soutěže je produkce pod 150 kg na obyvatele a rok. Podmínky soutěže jsou dostupné na stránkách arnika.org/odpadovy-oskar,“ uvádí Mirka Jopková, koordinátorka soutěže Odpadový Oskar z Arniky.

Bioodpad: skrytá rezerva v popelnicích

I přes pozitivní trend tvoří bioodpad stále významnou část směsného komunálního odpadu. Podle rozborů společnosti EKO‑KOM představoval v roce 2024 bioodpad 22% hmotnosti směsného odpadu, zatímco v roce 2022 to bylo 27,2%, takže jde o znatelný pokles.

Podklady vypracované pro Ministerstvo životního prostředí a další analýzy však ukazují, že bioodpady mohou v průměru tvořit zhruba třetinu směsného komunálního odpadu. Praxe Arniky i další zkušenosti z terénu naznačují, že skutečný podíl bioodpadu v nádobách na směsný odpad bývá v řadě obcí často kolem 30% hmotnosti nebo i více. Ať už jde o pětinu, třetinu, nebo ještě víc, pořád jde o obrovský potenciál, který dnes z velké části končí na skládkách nebo ve spalovnách.

Domácí kompostování: nejjednodušší a nejlevnější řešení

Pro řadu obcí, zejména menších a s podílem individuální zástavby, je podpora domácího kompostování nejefektivnější cestou, jak snížit množství bioodpadu v popelnicích. Na rozdíl od nákladných svozových systémů a kompostáren nevyžaduje domácí kompostování významné investice do infrastruktury a obec ušetří na poplatcích za skládkování.

Navíc jde o řešení, které přesahuje pouhé odpadové hospodářství. České půdy trpí dlouhodobým nedostatkem organické hmoty – podle odborných odhadů na našich polích chybí 1 až 1,5 tuny organické hmoty na hektar ročně. Kompost z bioodpadu přitom může být jedním z klíčových zdrojů, které tento deficit pomohou vyrovnat.

„Každá slupka od brambory, která skončí v kompostéru místo v popelnici, je dvojitý získ – obec ušetří za odvoz a skládkování a zároveň vznikne kvalitní hnojivo, které naše půdy nutně potřebují. Bioodpad není odpad – je to cenný zdroj,“ zdůrazňuje Mirka Jopková.

Ekonomický tlak roste, průměrná produkce zůstává vysoká

Stát vytváří na obce ekonomický tlak prostřednictvím takzvané třídicí slevy při skládkování odpadu. V roce 2025 platí, že pokud obec vyprodukuje méně než 160 kg směsného a objemného odpadu na obyvatele, platí za jeho uložení na skládku poplatek 500 Kč za tunu. Při překročení tohoto limitu se poplatek za nadlimitní odpad zvyšuje na 1 250 Kč za tunu. Limit se navíc každoročně snižuje, takže ekonomický tlak na obce bude dále růst.

Přesto se zdá, že ekonomický tlak zatím nevede k výraznému snížení množství směsného odpadu. Podle dat EKO-KOM činila průměrná produkce směsného komunálního odpadu v roce 2024 celkem 177,3 kg na obyvatele – tedy stále nad limitem pro uplatnění slevy. Novější data z roku 2025 zatím nejsou k dispozici.

Cíl 60 % třídění: většina obcí jej pravděpodobně nesplní

Zákon o odpadech ukládá obcím povinnost vytřídit v roce 2025 nejméně 60 % komunálního odpadu. Predikce průměrné míry třídění pro rok 2025 se přitom pohybují kolem 47–48 %, zatímco v roce 2023 to bylo necelých 45 %. Výrazný posun za jediný rok je obtížně představitelný a řada obcí bude mít s plněním tohoto cíle problém. Právě snížení objemu směsného odpadu – tedy i vytřídění bioodpadu – je jednou z nejrychlejších cest, jak se k tomuto cíli přiblížit.

Nové povinnosti a nástroje pro obce

Od roku 2025 mají obce povinnost třídit i textilní odpad. Arnika také připomíná, že obce mají povinnost zveřejňovat výsledky svého odpadového hospodářství. Počet obcí, které tak činí, narůstá, stále to však není pravidlem. Jednou z možností, kde by obce mohly data přehledně zveřejňovat, jsou povinně zveřejňované informace na obecních webech.

Pozitivním krokem Ministerstva životního prostředí je systém VISOH 2, který umožňuje zástupcům obcí i veřejnosti porovnat výsledky odpadového hospodářství jednotlivých obcí. Poslední dostupná data v systému jsou za rok 2023. Arnika doufá, že MŽP bude systém průběžně doplňovat o novější data.

Jak se zapojit do Odpadového Oskara?

Obce a města mohou svá data o produkci odpadů za rok 2025 zaslat na e-mail miroslava.jopkova@arnika.org. Pravidla soutěže jsou na www.arnika.org/odpadovy-oskar. Výsledky 12. ročníku budou vyhlášeny na podzim 2026.

Spolky Ukliďme Česko a Remobil vyhlásily společnou ekologickou výzvu: vytvořit REkord ve sběru a REcyklaci vysloužilých mobilních telefonů. Rekordní pokus proběhne v rámci jarního kola úklidových akcí Ukliďme Česko, kdy se tisíce dobrovolníků vydají uklízet přírodu ve svém okolí. Letos se však zaměří také na jiný typ „odpadu“ – miliony starých mobilů, které leží nevyužité v českých domácnostech. Zapojit do akce se tak může kromě účastníků dobrovolnických úklidů i nejširší veřejnost.

Uklízej – Recykluj – Pomáhej!

Pod tímto heslem vybízejí organizátoři dobrovolnice a dobrovolníky, aby přinesli na sraz akce Ukliďme Česko vysloužilý mobilní telefon. Každý mobil se započítá do celkového součtu a odborně zrecykluje v projektu Remobil. Sběr probíhá během celého března a dubna, přičemž mobily odeslané mezi 28. 3. – 10. 4. 2026 budou započítány do oficiálního pokusu o český rekord.

Jak se zapojit?

• Najděte nejbližší úklidovou akci na www.UklidmeCesko.cz

• Přineste starý mobil

• Odevzdejte ho organizátorům

• Hotovo! Pomohli jste k rekordu

Neplánujete se účastnit úklidových akcí? Nevadí! Přesto můžete vyhrát!

Jednoduše zabalte nepotřebné mobily a odešlete je zdarma přes Zásilkovnu. V takovém případě máte navíc možnost vyhrát nové mobilní telefony v celkové hodnotě 100 tis. Kč. Čím víc mobilů pošlete, tím větší máte šanci na výhru.

Cíl kampaně
„V českých domácnostech se podle odhadů nachází okolo 12 milionů nevyužívaných mobilů. Společně chceme ukázat, že i jeden jediný telefon může pomoci k rekordu – i k čistější planetě,“ říká Jiří Šmejkal, manažer projektu Remobil.

„Naše dobrovolnické akce přitahují každoročně stovky tisíc lidí. Pokud alespoň část z nich přinese starý telefon, můžeme společně nasbírat desítky tisíc mobilních telefonů – číslo, které by významně předčilo doposud největší sběrové akce v Česku,“ dodává Miroslav Kubásek ze spolku Ukliďme Česko.

Každý mobil pomáhá

Každý odevzdaný a zrecyklovaný mobil navíc přináší 10 Kč na podporu úklidových akcí pořádaných spolkem Ukliďme Česko. Ty budou využity na nákup a rozesílku pracovních pomůcek pro dobrovolníky (pracovních rukavic a pevných pytlů na sběr odpadu). Odevzdáním starého mobilu tak přispějete i k větší čistotě v přírodě a veřejném prostoru.

Další informace naleznete na www.ReRekord.cz

Partnery akce Ukliďme Česko 2026 jsou:

DSV, ČEPS, ESOX, Servier, Garnier, Ptačí sousedé, EKO-KOM, a.s., NEVAJGLUJ a.s., MEDICAL PROTECT, Nadační fond Hyundai, Systém Coca-Cola ČR a Coca-Cola HBC, E.ON Česká republika, s.r.o.,Hlavní město Praha, Plzeňský Prazdroj, Saint-Gobain, Nadace OSF, Nextbike, Radegast, DPD CZ, Remobil, CANON a BAT

Letošní symposium Výsledky výzkumu a vývoje pro průmyslovou a komunální ekologii slaví 20 let. Možná i proto jsme jako pořadatelé byli odměněni velkým zájmem o účast. Přihlášeno je celkem 80 příspěvků.

Akce se koná 21. až 23. 4. 2026 v Hustopečích u Brna v rámci Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP 2026). Program je rozdělen do pěti sekcí: Aktuální projekty: odpady, voda, ovzduší; Radioaktivní odpady; Vedlejší produkty a odpady z potravinářství; Druhý život dřeva; Odpady z recyklace a výroby automobilů. Co zajímavého se dozvíme v jednotlivých sekcích?

V úterý začínáme sekcí Radioaktivní a další problémové odpady. Vedle tradičních účastníků z Centra výzkumu Řež se nám letos podařilo získat příspěvky od SÚJB, SÚRAO, a dokonce z Policejní akademie. Sám jsem nejvíce zvědav na jediného zástupce oněch „dalších problémových odpadů“, konkrétně na přednášku Transformace nebezpečného azbestocementového odpadu na bezpečné funkční produkty.

Z potravinářské sekce mne ne jako odpadáře, ale jako spotřebitele zaujala přednáška Upcycling pečiva a snižování uhlíkové stopy. Celkem je v této sekci 14 přednášek o využití zmíněných vedlejších produktů jak směrem k potravinářským či krmivářským účelům, tak na hnojiva či energii.

Většinu středečního programu pokrývá sekce Odpady z recyklace a výroby automobilů. Toto je nejsilněji obsazená sekce (19 přednášek), nejspíš proto, že se tomuto tématu u nás v Česku nikdo dosud nevěnoval, tedy pokud vím. Jinak je tomu na Slovensku, kde je v této oblasti velice aktivní UNIVNET, univerzitní a průmyslová výzkumně-vzdělávací platforma, která pořádá konference na toto téma pravidelně. Proto jsme s ní navázali spolupráci a na symposiu bude mít ve středu samostatný přednáškový blok. Nejvíce si slibuji od jejich vlastního představení, protože věřím, že výzkumné instituce (a podniky) u nás by se jimi mohly inspirovat a založit obdobnou českou platformu nebo se do jejich činnosti zapojit.

Pro někoho může být nová či zajímavá informace, že slovenská firma BTS & Saker, sp. z o.o., postavila a provozuje v Polsku závod na recyklaci lithium-iontových baterií nebo že pro změnu česká společnost CLASSIC OIL, s.r.o., v Buštěhradě provozuje evropsky unikátní technologii na recyklaci chladicích kapalin a díky ní je Česká republika „evropským unikátem ve zpětném využití těchto nebezpečných odpadů“.

Nad sekcí Druhý život dřeva převzala záštitu Česká akademie zemědělských věd a od její zástupkyně vím, že i zde se jedná o téma na konferencích opomíjené. Příspěvky budou pokrývat jak materiálové využití, tak chemické zpracování použitého dřeva. Sám se nejvíce těším na přednášku zástupkyně Reuse federace Kolik životů má nábytek a jsem zvědav i na přednášku Vývoj tepelně-izolačního materiálu na bázi vypěněného recyklovaného dřeva ze stavebních demolic.

Program celého třetího dne symposia bude věnován výsledkům aktuálních projektů v oblasti odpadů, vody a ovzduší. Jedná se zde trochu o tematický pelmel, ale už jen z názvů přednášek – například Z každého odpadu může být cenná surovina, Strategické prvky v českých popílcích, Mikropolutanty a PFAS v odpadních vodách a jejich odstraňování, Nízkonákladové sorbenty pro čištění odpadních vod – je zřejmé, že se účastníkům vyplatí zůstat až do konce.

Kompletní program symposia včetně souhrnů a registračního formuláře najdete na stránkách TVIP (www.TVIP.cz). Srdečně se na vás těším od 21. do 23. dubna v Hustopečích u Brna. Tomu, kdo se z časových důvodů letos nemůže zúčastnit, to třeba vyjde napřesrok, na jaře 2027.

Autor: Ondřej Procházka

Geopolitická situace posledních let staví krizové manažery na všech úrovních před nové výzvy. Ty zahrnují například aktualizovanou Koncepci ochrany obyvatelstva, uplatnění poučení z nedávných havárií, těsnější propojení prevence závažných havárií s krizovým řízením, nutnost posilování energetické bezpečnosti či zvýšené nároky na kyberbezpečnost a na vypracovávané bezpečnostní dokumentace. Konference APROCHEM, která se konaná 22.-23. 4. 2026 v Hustopečích, nabídne příklady správné praxe pro úspěšné zvládnutí těchto výzev.

Součástí letošní konference, určené nejen rizikovým manažerům a specialistům prevence závažných havárií, je také kurz průběžného vzdělávání úředníků územních samosprávných celků. V tomto duchu byl sestaven i odborný program, který zahrnuje 23 přednášek rozdělených na část základní a nadstavbovou. Kurz je díky akreditaci pořadatele započitatelný do povinného vzdělávání úředníků.

Základní část

Příprava novelizace zákona o prevenci závažných havárií, zahájená již v roce 2025 a předpokládající následnou úpravu dalších souvisejících právních předpisů, byla odložena. Důvodem je avizované ukončení účinnosti zákona o jednotném environmentálním stanovisku v letošním roce a současně probíhající legislativní proces spojený s přijetím nového stavebního zákona. Potřebný ucelený přehled platných národních a unijních právních předpisů v oblasti prevence závažných havárií (PZH) nabídne jeden z prvních příspěvků. Ten účastníky navede také na navazující dvoudílnou přednášku, zaměřenou na nakládání s bezpečnostní dokumentací a její označování příslušným stupněm utajení.

Příspěvky zaměstnanců Národního bezpečnostního úřadu objasní mimo jiné hlavní principy právní úpravy ochrany utajovaných informací, formální a materiální znaky utajované informace, jednotlivé druhy jejího zajištění a podmínky přístupu k těmto informacím. Zároveň budou představeny náležitosti utajovaného dokumentu a jeho typové vzory, včetně způsobů jeho přepravy, přenášení, ukládání a vyřazování.

Na tuto část programu naváže přednáška zástupce Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, v. v. i., který prostřednictvím svých pracovníků zpracovávajících posudky bezpečnostních dokumentací již zahájil přípravy k získání příslušných oprávnění pro nakládání s utajovanými dokumenty ve stupni utajení „Vyhrazené“. Příspěvek poskytne informace o aktuální činnosti odborného pracoviště ústavu v oblasti PZH.

O prevenci závažných havárií jako o klíčovém pilíři ochrany obyvatelstva a infrastruktury pojedná přednáška Ústavu ochrany obyvatelstva UTB ve Zlíně. Zaměří se na synergické zapojení všech účastníků procesu – provozovatelů, složek integrovaného záchranného systému, krajských samospráv, obcí i veřejnosti.

Problematika možných pochybení člověka a vlivů lidského faktoru na nárůst počtu průmyslových havárií bude předmětem společné přednášky České inspekce životního prostředí a Krajského úřadu Středočeského kraje.

Zástupce Policejní akademie ČR představí analýzu a hodnocení aktuální situace v oblasti prevence závažných chemických havárií a průmyslové chemické bezpečnosti. Cílem je navrhnout nová či vylepšená bezpečnostní a další účinná opatření, která přispějí ke zvýšení úrovně prevence, posílení samotné průmyslové chemické bezpečnosti a tím i k vyšší ochraně obyvatelstva.

Nadstavbová část

Tato část konference nabídne účastníkům další odborné přednášky, které svým obsahem doplňují, rozpracovávají a rozšiřují témata uvedená v předchozím programu. Z rozsáhlého přednáškového bloku lze pro ilustraci uvést například tato témata: Implementace MITRE ATT&CK pro průmyslové řídicí a kontrolní systémy (ICS) v kontextu objektů SEVESO III: nové výzvy pro kritickou infrastrukturu; Závěry a zkušenosti z velkých mimořádných událostí v Olomouckém kraji; Havárie na území ve správě Povodí Moravy; Od ropovodů k energetické bezpečnosti: MERO ČR, a.s., jako klíčový prvek stabilních dodávek v proměnlivé geopolitické realitě; Stárnutí systému řízení bezpečnosti jako projev organizačního stárnutí: poučení z havárií. Mezi přednášejícími se objeví například odborníci ze společností a institucí MERO ČR, a.s., Policejní akademie ČR v Praze, VŠB – TU Ostrava, ČVUT v Praze, Technické univerzity ve Zvolenu, Mendelovy univerzity či Státního ústavu jaderné, chemické a biologické ochrany, v.v.i.

Proč se zúčastnit?

Zaměření konference, její program i odborná připravenost opět zaručují nejen přísun aktuálních informací, ale také vzájemnou výměnu zkušeností mezi účastníky. K účasti proto srdečně zveme všechny zainteresované. Další přidanou hodnotou pro účastníky z řad úředníků územních samosprávných celků je získání osvědčení o absolvování průběžného vzdělávání.

Program a registrace

Konference se uskuteční ve dnech 22.–23. dubna v Hustopečích u Brna. Kompletní program včetně souhrnů všech příspěvků a registračního formuláře je k dispozici na stránkách TVIP (www.tvip.cz). Těšíme se na setkání s vámi.

Autor: Győrög Štefan, organizační výbor APROCHEM

Zamezit klamavému informování o dopadech výrobků na životní prostředí, takzvanému lakování nazeleno, má novela, kterou dnes v prvním kole schvalování podpořila Sněmovna. Novela o ochraně spotřebitele, která do českého právního řádu promítne směrnice EU, například zakazuje prezentovat zboží jako šetrné k přírodě, aniž by to výrobce patřičně doložil, nebo záměrně omezovat jeho životnost takzvanými kazítky. Novela by měla mimo jiné přispět k informovanosti o možné opravě výrobků a zároveň k udržitelnější spotřebě. Před dalším schvalováním ji projedná sněmovní hospodářský výbor.

Sněmovna podpořila i navazující zákon o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku. Má umožnit spotřebitelům opravy některých domácích spotřebičů, jako jsou třeba chladničky nebo mobilní telefony. Aby bylo možné je používat dlouhou dobu, je nutné zajistit možnost opravy i po uplynutí obchodní záruky, popisuje důvodová zpráva. Spotřebitel si pak nebude muset kupovat nový výrobek. Zákon stanoví například, že výrobce nesmí odmítnout opravu výrobku jen proto, že výrobek již dříve opravil někdo jiný.

Seznam 27 praktik, které jsou zakázané za všech okolností, novela rozšiřuje o dalších 12. Záměrným omezováním životnosti se rozumí například to, že výrobce nebude dodávat zboží se softwarem, který by ho kazil. Směrnice především zakazuje používat takové označení udržitelnosti, které nevychází ze systému certifikace nebo které nezavedly orgány veřejné správy. Za všech okolností zakazuje, je uvádění obecných ekologických tvrzení jako že je výrobek "zelený" nebo třeba "šetrný k životnímu prostředí".

Lidé by měli být podle novely zákona také patřičně informováni o tom, zda je zboží možné opravit. Cílem je zároveň zvýšit motivaci spotřebitelů, aby si opravu v případě pokažení výrobku zvolili. Pomoci má tomu delší záruční doba. V případě opravy výrobku pak prodávající nebude odpovídat za vadné plnění po dva roky od koupě, ale po dobu tří let od koupě, respektive převzetí výrobku spotřebitelem.

Novela kromě zákona o ochraně spotřebitele upravuje i občanský zákoník. V obou případech činí nejvyšší možná pokuta za použití nekalých obchodních praktik nebo nedodržení informačních povinností pět milionů korun. 

Zdroj: ČTK

Evropská agentura pro chemické látky spouští očekávanou šedesátidenní veřejnou konzultaci k návrhu socioekonomického posouzení omezení PFAS. Tento krok představuje zásadní milník v procesu, který může vyústit v jedno z nejrozsáhlejších omezení chemických látek v historii Evropské unie. Konzultace navazuje na dokončení návrhu stanoviska Výboru pro socioekonomickou analýzu (SEAC) a otevírá prostor pro připomínky napříč průmyslem, akademickou sférou i veřejností.

Jádrem této fáze není samotné hodnocení rizik, které zpracovává Výbor pro posuzování rizik, ale především analýza dopadů na společnost, ekonomiku a technologický rozvoj. Posuzuje se dostupnost alternativ, jejich technická proveditelnost, náklady přechodu i širší dopady na trh a dodavatelské řetězce.

Konzultace má formu strukturovaného online dotazníku, který umožňuje sběr jak obecného, tak sektorově specifického vstupu. Zvláštní důraz je kladen na konkrétní aplikace PFAS, reálnou dostupnost náhrad a časové horizonty potřebné pro jejich zavedení. Tento přístup reflektuje snahu regulátora opřít finální rozhodnutí o detailní a datově podložené informace z praxe.

Z hlediska významu jde o poslední příležitost, kdy mohou dotčené subjekty přímo ovlivnit podobu budoucí regulace. Po ukončení konzultace budou získané informace zapracovány do finálního stanoviska, které má být přijato do konce roku 2026. Následně bude celý návrh předložen Evropské komisi, jež rozhodne o konkrétní podobě omezení v rámci nařízení REACH.

Význam této konzultace je navíc nutné vnímat v širším regulatorním kontextu, zejména ve vazbě na nařízení o obalech a obalových odpadech známé jako PPWR, které vstupuje v účinnost dne 11. srpna 2026. Právě obalové materiály patří mezi klíčové aplikační oblasti PFAS, a to zejména v segmentu potravinových obalů, kde tyto látky zajišťují odolnost vůči tukům a vlhkosti.

Subjekty působící v oblasti obalů by proto měly věnovat probíhající konzultaci zvýšenou pozornost a aktivně zvážit zapojení, neboť právě nyní mají možnost uplatnit data a argumenty, které mohou ovlivnit budoucí regulatorní nastavení s přímou vazbou na jejich produkty a technologie.

Související:

EU chystá regulaci, která může změnit tisíce výrobků i náš každodenní život

Další infrormace:

• Q&A on the REACH restrictions process and opinions

• Final RAC opinion and draft SEAC opinion

• Have your say on SEAC’s draft opinion by 25 May

• ECHA to launch consultation on draft SEAC PFAS opinion

• Consultation support:
  • PFAS consultation guidance
  • Use mapping
  • Webinar: Consultation on SEAC PFAS draft opinion - guidance for respondents
   
• REACH restrictions process

• Topics page on PFAS

• Committee for Risk Assessment

• Committee for Socio-Economic Analysis

Evropská chemická politika se dostává do bodu, který může zásadně proměnit podobu moderních materiálů. Látky, které po dekády zajišťovaly odolnost, nepropustnost a dlouhou životnost výrobků, se nyní ocitají pod nejpřísnějším dohledem. To, co se odehrává v odborných strukturách okolo PFAS, se tak brzy může promítnout do průmyslu, ekonomiky i běžného života spotřebitelů.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) připravuje spuštění veřejné konzultace k návrhu stanoviska Výboru pro socioekonomickou analýzu (SEAC) zaměřeného na skupinu per a polyfluoroalkylových látek, známých jako PFAS. Tyto látky jsou charakteristické mimořádnou chemickou stabilitou, která je činí prakticky nerozložitelnými v životním prostředí. Právě tato vlastnost, dlouhodobě považovaná za technologickou výhodu, se nyní stává hlavním důvodem regulatorního tlaku.

PFAS se využívají v široké škále aplikací od textilního průmyslu přes elektroniku až po zdravotnické prostředky. Jejich schopnost odpuzovat vodu, tuky a nečistoty vedla k masivnímu rozšíření v produktech každodenní potřeby. Současně se však kumulují v prostředí i v lidském organismu, což vyvolává rostoucí obavy z jejich dlouhodobých účinků na zdraví a ekosystémy.

Připravované stanovisko SEAC představuje klíčovou fázi v procesu potenciálního omezení těchto látek na úrovni Evropské unie. Výbor posuzuje nejen environmentální a zdravotní aspekty, ale také ekonomické dopady navrhovaných opatření. Informace o nebezpečnosti a rizicích pro lidské zdraví a životní prostředí spojených s PFAS však nebudou v rámci této konzultace posuzovány, neboť tyto aspekty již pokrývá stanovisko Výboru pro posuzování rizik (RAC). Jde tak o komplexní analýzu zaměřenou primárně na socioekonomické dopady, která zvažuje náklady na nahrazení PFAS alternativami, dopady na průmyslové sektory i dostupnost technických řešení.

Zásadní roli hraje právě veřejná konzultace, která umožní průmyslu, vědecké komunitě i dalším zainteresovaným stranám vstoupit do procesu a předložit data, připomínky a argumenty. Tento dialog je kritický zejména v oblastech, kde dosud neexistují plnohodnotné náhrady a kde by plošný zákaz mohl mít významné technologické či bezpečnostní důsledky.

Samotná 60denní konzultace bude zpřístupněna na webových stránkách agentury dne 26. března. Informace získané v rámci konzultace budou podrobeny detailnímu vyhodnocení s cílem potvrdit nebo případně upravit závěry obsažené v návrhu stanoviska. Výbor následně plánuje přijmout finální stanovisko do konce roku 2026, čímž bude završena vědecká fáze hodnocení navrhovaného omezení a výsledná stanoviska budou oficiálně předložena Evropské komisi k dalšímu rozhodování.

Aktivity okolo PFAS zároveň odráží širší trend v evropské chemické legislativě, která se stále více orientuje na princip předběžné opatrnosti a řízení rizik na úrovni celých skupin látek, nikoli jednotlivých sloučenin. Tento přístup má urychlit regulační procesy, ale zároveň vyvolává otázky ohledně proporcionality a vědecké přesnosti hodnocení.

Pokud dojde k přijetí navrhovaných omezení, půjde o jeden z nejrozsáhlejších zásahů do používání průmyslových chemikálií v historii EU. Dopady se pravděpodobně projeví napříč dodavatelskými řetězci, od výrobců surovin až po koncové spotřebitele.

Další informace:

• Consultation on SEAC's draft opinion on restricting PFAS (consultation will open on 26 March)

• Guidance for respondents

• Mapping of PFAS uses

• ECHA webinar: Consultation on PFAS draft opinion

• Restriction proposal on PFAS

• Topics page on PFAS

Zatímco většina světa bojuje s neviditelným nepřítelem v podobě jemných prachových částic, jen hrstka míst na planetě nabízí Ovzduší tak čistý, že splňuje nejpřísnější zdravotní limity. Nová globální data ukazují dramatické rozdíly mezi regiony a odhalují, jak křehká je kvalita ovzduší i tam, kde byla dosud považována za samozřejmost.

Otázka, kde se na světě nejlépe dýchá, dnes už není jen poetickou úvahou, ale přesně měřitelným ukazatelem kvality života. Nejnovější globální analýza kvality ovzduší za rok 2025, kterou zveřejnila společnost IQAir na základě dat z více než 40 tisíc měřicích stanic po celém světě, pracuje s koncentracemi jemných prachových částic PM_2.5, které patří mezi nejnebezpečnější znečišťující látky. Do sběru dat se zapojují nejen státní instituce, ale i univerzity, neziskové organizace a občanští vědci, což z této zprávy činí jeden z nejkomplexnějších globálních pohledů na kvalitu ovzduší vůbec.

Výsledky jsou znepokojivé. Pouze 13 zemí na světě dokázalo splnit doporučený roční limit Světové zdravotnické organizace, který činí 5 mikrogramů na metr krychlový. Ještě výmluvnější je jiný údaj pouze 14 procent měst na planetě se do tohoto bezpečného pásma vůbec vešlo, což představuje zhoršení oproti předchozímu roku. Ovzduší, který by měl být základním předpokladem zdravého života, se tak pro většinu lidstva stává luxusem.

Geograficky se čisté ovzduší koncentruje především v méně industrializovaných nebo klimaticky specifických oblastech. Nejlépe si vedou regiony Latinské Ameriky a Oceánie, kde se nachází většina zemí splňujících přísné limity. Mezi absolutními „premianty“ najdeme například Francouzskou Polynésii, Island nebo Nový Zéland, kde roční koncentrace částic patří k nejnižším na světě. Tyto oblasti těží z kombinace nízké hustoty obyvatelstva, omezené průmyslové činnosti a příznivých klimatických podmínek, které napomáhají rozptylu znečištění.

Na opačné straně spektra stojí regiony, kde se dýchání stává zdravotním rizikem. Nejhorší situace dlouhodobě panuje v jižní a střední Asii a v některých částech Afriky. Země jako Pákistán, Bangladéš nebo Indie vykazují několikanásobně vyšší koncentrace, než doporučuje zdravotnická norma. V těchto oblastech se kombinuje intenzivní průmysl, spalování fosilních paliv, zemědělské vypalování i rychlá urbanizace bez odpovídající infrastruktury.

Znepokojivý je i fakt, že čisté ovzduší není stabilní, tedy že kvalita ovzduší u není statický stav. Rok 2025 ukázal, jak snadno může být narušen. Významnou roli sehrály rozsáhlé lesní požáry, které zasáhly i regiony tradičně považované za relativně čisté. Emise z hořící biomasy dosáhly rekordních hodnot a zhoršily kvalitu ovzduší i v Evropě či Severní Americe.

Evropa se nachází někde uprostřed tohoto globálního spektra. Například Česká republika dosahuje hodnot kolem 13 mikrogramů na metr krychlový, což je více než dvojnásobek doporučeného limitu, ale stále výrazně méně než v nejvíce zasažených regionech. Ani zde však nelze hovořit o skutečně čistém ovzduší v globálním měřítku.

Zásadní otázka tedy nezní jen kde se dnes dýchá nejlépe, ale jak dlouho to tak zůstane. Data ukazují, že i nejčistší oblasti jsou zranitelné a že ochrana ovzduší vyžaduje dlouhodobou a aktivní strategii. Čisté ovzduší už není samozřejmostí danou geografickou polohou, ale výsledkem politických rozhodnutí, technologických inovací a společenské odpovědnosti.

Zpráva zároveň upozorňuje na zásadní nerovnosti v samotném měření kvality ovzduší. Zatímco v Evropě nebo Severní Americe existují husté sítě monitorovacích stanic, rozsáhlé části Afriky a západní Asie zůstávají stále nedostatečně pokryté. V některých státech jsou jediným zdrojem dat nízkonákladové senzory provozované komunitami nebo jednotlivci. To znamená, že skutečný rozsah znečištění může být v řadě regionů ještě podhodnocený a realita pro místní obyvatele ještě horší.

Velkou roli v kvalitě ovzduší hrají také konkrétní zdroje znečištění, které se regionálně liší. Ve velkých asijských metropolích dominují emise z dopravy, průmyslu a spalování uhlí, zatímco v jihovýchodní Asii se výrazně projevuje sezonní vypalování biomasy a lesní požáry. V Africe a částech Latinské Ameriky přispívá ke znečištění i spalování odpadu nebo používání pevných paliv v domácnostech. Společným jmenovatelem je však rostoucí tlak lidské činnosti na životní prostředí.

Zpráva rovněž připomíná, že dopady znečištěného ovzduší nejsou rozloženy rovnoměrně. Nejzranitelnější skupinou jsou děti, u nichž může dlouhodobé vystavení znečištění způsobit nevratné poškození plic a zvýšit riziko chronických onemocnění v dospělosti. V tomto kontextu se kvalita ovzduší stává nejen ekologickým, ale i zásadním sociálním a zdravotním problémem.

Znečištění ovzduší se navíc stále častěji objevuje mezi hlavními globálními riziky. Mezinárodní instituce ho nově řadí mezi klíčové faktory ovlivňující veřejné zdraví i ekonomickou stabilitu. Ambiciózní cíle, jako je snížení úmrtnosti spojené se znečištěním na polovinu do roku 2040, ukazují, že problém už nelze ignorovat, otázkou však zůstává, jak rychle se podaří přejít od plánů k reálným výsledkům.

V konečném důsledku tak mapa světa podle kvality ovzduší je i obrazem globální nerovnosti. Zatímco někde je dýchání stále přirozeným aktem, jinde se stává každodenním zdravotním rizikem. A právě v tomto kontrastu se skrývá jedna z největších výzev současnosti, protože boj o čisté ovzduší je ve své podstatě bojem o kvalitu a délku lidského života.

Zajímavý kontrast k mapě globálního znečištění přináší i nový index takzvaných „nature-first“ měst, který sestavili analytici cestovní společnosti Iglu Cruise. Ten hodnotí nejen kvalitu ovzduší, ale i podíl zeleně a dostupnost veřejných parků, tedy faktory, které přímo ovlivňují každodenní kontakt obyvatel s přírodou. Ukazuje se, že právě kombinace čistého vzduchu a snadného přístupu k zeleni vytváří prostředí, kde se nejen dobře dýchá, ale i žije.

Na špičce tohoto žebříčku stojí Oslo, kde má 95 procent obyvatel park nebo přírodní plochu doslova pár minut od domova. Město propojuje urbanismus s přírodou natolik důsledně, že lesy a jezera začínají prakticky na okraji centra. Podobný model následují i další severské metropole jako Helsinky nebo Stockholm, kde tvoří zeleň a voda přirozenou součást městské struktury a kde kvalita ovzduší patří k nejlepším na světě.

Evropa v tomto ohledu výrazně dominuje, což je patrné i na příkladu Vilniusu nebo Vídně. Litevská metropole má více než 60 procent území pokrytého zelení a rozsáhlou síť stezek, zatímco Vídeň integruje historické parky i chráněné lesy přímo do života města. Tyto příklady ukazují, že čisté ovzduší není náhoda, ale výsledek dlouhodobého plánování, které počítá s přírodou jako s klíčovou součástí infrastruktury.

Zcela specifický přístup pak reprezentují města jako Singapur nebo Sydney, kde se příroda stává součástí architektury samotné. Vertikální zahrady, zelené střechy a propojené parky zde vytvářejí komplexní ekosystém i v extrémně hustě zastavěném prostoru. Právě tato města naznačují možnou budoucnost urbanismu, ve které nebude nutné volit mezi moderním životem a čistým vzduchem, ale kde se obojí stane standardem.

DATA a ČÍSLA Rok 2025 přinesl na první pohled nenápadný průběh počasí, ale při bližším pohledu se odhaluje obraz postupně vysychající krajiny, kolísavých průtoků a stále méně spolehlivých zásob vody. Data ukazují rok, který nebyl extrémní na první pohled, ale o to významnější je jeho skrytý příběh.

Tato analýza vychází z Roční zprávy o hydrometeorologické situaci v České republice za rok 2025, kterou zpracoval Český hydrometeorologický ústav na základě operativních dat ze sítě meteorologických, hydrologických a podzemních stanic. Na jejím vzniku se podíleli specialisté z oblastí klimatologie, hydrologie i hydrogeologie a publikovaná čísla představují syntézu průběžně vyhodnocovaných měření, která jsou klíčovým podkladem pro hodnocení vodního režimu státu i dlouhodobých klimatických trendů.

Rok 2025 na území České republiky představoval z hydrometeorologického hlediska pozoruhodnou kombinaci relativně nenápadného teplotního průběhu a výrazně deficitních srážek, které zásadně ovlivnily hydrologickou bilanci krajiny. Průměrná roční teplota vzduchu dosáhla hodnoty 8,8 °C, což znamená odchylku +0,5 °C oproti normálu 1991–2020 a současně třinácté místo v pořadí nejteplejších let od roku 1961. Přestože se rok jako celek řadí mezi teplotně normální, jeho průběh byl značně variabilní, kdy první polovina roku byla výrazně teplejší než obvyklé hodnoty a druhá polovina se držela blíže dlouhodobému normálu.

Z hlediska sezónní dynamiky bylo jaro s průměrnou teplotou 8,9 °C o 0,6 °C teplejší než normál a patřilo mezi deset nejteplejších od roku 1961, zatímco léto s průměrem 17,9 °C překročilo normál jen mírně o 0,3 °C. Extrémy však nebyly výjimkou, například 2. července bylo na stanici Doksany naměřeno 37,3 °C, což představovalo jedno z nejvyšších maxim roku. Naopak květen byl výrazně chladný s odchylkou −1,9 °C a přinesl opakované přízemní mrazy, které se vyskytovaly ještě v první polovině měsíce.

Klíčovým rysem roku 2025 byl však výrazný srážkový deficit. Roční úhrn činil pouhých 571 mm, což odpovídá 83 % normálu a řadí rok mezi sedm nejsušších od roku 1961. Srážky byly podprůměrné ve většině měsíců, přičemž extrémně suchý byl únor s pouhými 30 % normálu a velmi suchý také prosinec s 39 %. Výraznější srážkový přebytek se objevil pouze v září, kdy spadlo 148 % normálu, což však nedokázalo dlouhodobý deficit zásadně zvrátit.

Prostorové rozložení srážek ukázalo na nerovnoměrnost mezi regiony, kdy v Čechách spadlo v průměru 554 mm, zatímco na Moravě a ve Slezsku 606 mm. I přes tuto relativní převahu však všechny kraje zůstaly pod dlouhodobým normálem a některé regiony v západních a východních Čechách se pohybovaly pod hranicí 80 % normálu.

Zásoby vody ve sněhové pokrývce byly v zimní sezóně 2024 až 2025 výrazně podprůměrné zejména ve druhé části zimy. Maximální akumulace byla dosažena 13. ledna 2025, kdy bylo na území České republiky evidováno přibližně 0,899 miliardy m³ vody ve sněhu, což odpovídá 11,4 mm vodní hodnoty. Tento objem však zůstal pod dlouhodobým průměrem a sněhová pokrývka se navíc nevyskytovala plošně, ale pouze v horských oblastech, zatímco rozsáhlé nížiny zůstaly bez sněhu.

Hydrologická odezva na srážkový deficit byla zřetelná v odtokových poměrech, které byly po většinu roku podprůměrné. Jarní období patřilo k nejslabším, kdy průtoky často klesaly na 20 až 60 % dlouhodobých hodnot a například Labe a Vltava dosahovaly v březnu pouze 36 % obvyklého průtoku. V letních měsících se situace nezlepšila, průtoky zůstávaly nízké a hydrologické sucho se projevilo výrazným nárůstem profilů s extrémně nízkými průtoky, zejména v srpnu, kdy až 35 % sledovaných profilů vykazovalo hodnoty pod hranicí Q_355d.

Přestože celkový charakter roku byl suchý, lokálně docházelo k epizodám intenzivních srážek, které vedly k rychlým, ale krátkodobým hydrologickým reakcím. Nejvýraznější situace nastala na konci července, kdy v oblasti Jeseníků a Beskyd spadlo až 115 mm srážek během 24 hodin, což vedlo k dosažení třetího stupně povodňové aktivity na některých tocích. Tyto epizody však měly omezený prostorový rozsah a neměly zásadní vliv na celkovou vodní bilanci roku.

Vývoj hladin nádrží odrážel dlouhodobý nedostatek vody. Průměrné naplnění zásobních prostorů se pohybovalo mezi 73 a 90 %, přičemž během léta docházelo k postupnému poklesu až k dolní hranici tohoto rozmezí. Například vodní dílo Orlík zaznamenalo pokles naplnění až na 25 % na konci roku. Naopak některé menší nádrže vykazovaly stabilnější nebo dokonce nadprůměrné hodnoty, jako například Morávka s průměrným naplněním přes 100 %.

Celkový obraz roku 2025 ukazuje na systémový problém postupně narůstajícího vodního deficitu, který není způsoben jednorázovým extrémem, ale dlouhodobou kombinací mírně nadprůměrných teplot a podprůměrných srážek. Rok tak nepřinesl dramatické povodně ani rekordní sucha v jednotlivých měsících, ale jeho význam spočívá v kumulativním efektu, který se promítl do všech složek hydrologického cyklu. Tento nenápadný, ale vytrvalý tlak na vodní zdroje představuje jeden z nejzásadnějších signálů o proměně vodního režimu v České republice.

Rok 2025 však nebyl pouze příběhem srážkového deficitu, ale také výrazné sezónní nerovnováhy. Zimní období bylo hydrologicky klidné, bez významných povodňových epizod, ale současně bez dostatečné akumulace vody v krajině. Již během února docházelo na řadě toků k poklesům průtoků k hodnotám blízkým hydrologickému suchu, což je v tomto ročním období nestandardní jev a naznačuje oslabenou retenční schopnost krajiny i sněhové pokrývky.

Jarní měsíce pak tento trend dále prohloubily. Průtoky na většině toků zůstávaly setrvale nízké, hladiny byly převážně stabilní nebo mírně klesající a výraznější hydrologické reakce na srážky byly spíše výjimečné a krátkodobé. Například v dubnu dosahovaly průtoky na některých tocích pouze 15 až 65 % dlouhodobého normálu a výraznější kolísání bylo zaznamenáno až na konci měsíce v reakci na lokální srážky.

Zcela zásadním momentem roku bylo léto, kdy se kombinace vysokých teplot a nedostatku srážek promítla do nejvýraznějších projevů hydrologického sucha. V červnu i červenci se průtoky často pohybovaly pouze mezi 20 a 80 % normálu a situace byla pouze lokálně narušována bouřkovými epizodami. Ty sice přinášely krátkodobé zvýšení hladin, ale nedokázaly doplnit zásoby vody v širším území. V polovině srpna dosáhl počet suchých profilů maxima, kdy více než třetina sledovaných toků vykazovala extrémně nízké průtoky.

Podzim přinesl částečnou stabilizaci, zejména díky srážkově nadnormálnímu září. Přesto ani tento měsíc nedokázal zásadně změnit celkovou vodní bilanci. Průtoky se sice krátkodobě zvýšily a hladiny toků byly rozkolísanější, ale již v říjnu a listopadu se hydrologická situace opět stabilizovala na úrovních blízkých průměru nebo podprůměru.

Specifickou kapitolou roku byly zásoby vody v nádržích, které jasně odrážely dlouhodobý trend. Zatímco na začátku roku byly zásobní prostory téměř plné, postupně docházelo k jejich vyčerpávání. Vltavská kaskáda zaznamenala během roku výrazný pokles zásob, kdy se hodnoty dostaly dokonce pod dispečerské minimum, konkrétně až na −10,78 milionu m³. Tento údaj ilustruje napětí mezi odběry vody a přirozeným doplňováním zdrojů.

Podzemní vody, které tvoří klíčovou rezervu vodního systému, rovněž reagovaly na nepříznivý vývoj. Ačkoli zpráva uvádí spíše regionální rozdíly, obecně platí, že mělké vrty a prameny vykazovaly sníženou vydatnost zejména v letním období, což odpovídá kombinaci nízkých srážek a vysokého výparu. Tento trend potvrzuje, že deficit se neprojevoval pouze na povrchu, ale zasahoval i hlubší složky hydrologického cyklu.

Z hlediska extrémů byl rok paradoxně relativně klidný. Povodňové situace se vyskytovaly pouze lokálně a většinou nepřesáhly první nebo druhý stupeň povodňové aktivity. Výjimkou byl červenec a částečně říjen, kdy byly zaznamenány i třetí stupně, avšak bez plošně významných dopadů. Tento kontrast mezi absencí velkých povodní a současným výskytem hydrologického sucha je jedním z typických znaků současné změny klimatu v regionu.

Celkově lze rok 2025 interpretovat jako rok skrytého stresu vodního systému. Nešlo o extrémní rok v tradičním smyslu, ale o rok, který jasně ukázal, jak citlivě reaguje hydrologická bilance na kombinaci mírně vyšších teplot a dlouhodobě nižších srážek. Tento typ vývoje je z hlediska budoucnosti možná ještě významnější než jednotlivé extrémní události, protože naznačuje trend postupného vyčerpávání vodních zdrojů, který může mít zásadní dopady na krajinu, zemědělství i zásobování obyvatelstva vodou.

Dokument ke stažení:

Roční zpráva o hydrometeorologické situaci v České republice v roce 2025

Diakonie Broumov se blíží ke spuštění unikátní technologie, která dokáže přeměnit textilní odpad na stavební desky. Projekt reaguje na rychle rostoucí množství textilu i nové legislativní požadavky a může zásadně změnit způsob jeho využití.

Diakonie Broumov dokončuje přípravy na spuštění nové linky na zpracování textilního odpadu, která má být uvedena do zkušebního provozu v následujících měsících. Technologie fungující na principech cirkulární ekonomiky představuje významný krok v řešení narůstajícího objemu textilního odpadu, jehož množství celosvětově stále roste.

Linka umožní přeměnu odloženého textilu na stavební desky využitelné ve stavebnictví. V ostrém provozu by měla ročně zpracovat až 10 tisíc tun materiálu, přičemž výsledný produkt vzniká z čistého a tříděného textilu, nikoli z kontaminovaného odpadu. Klíčovou roli přitom hraje důkladná separace materiálu podle druhu a kvality.

Spuštění projektu však provázejí komplikace, zejména v oblasti energetického zajištění a administrativních procesů. Zprovoznění linky se oproti původním plánům zpozdilo kvůli dlouhým dodacím lhůtám a nutnosti navýšit kapacitu elektrické přípojky. Aktuálně probíhá testování zařízení a vyřizování potřebných povolení.

Do budoucna plánuje Diakonie Broumov postupné navyšování provozu i rozšiřování kapacit. Podobné linky by podle odhadů bylo potřeba vybudovat ve větším počtu – jen v Česku zhruba patnáct –, aby bylo možné efektivně zpracovat desítky tisíc tun textilu, které dnes končí na skládkách či ve spalovnách. Podrobnosti ZDE

Mohlo by vás zajímat:

Konec slepé uličky textilního odpadu. Německý výzkum ukazuje cestu zpět k základním surovinám

 

Odpadové hospodářství se v posledních dnech ukazuje jako systém, který nelze popsat jedním pohledem ani jedním číslem. Na jedné straně se řeší přesná formulace výšky skládky a právní odpovědnost za její překročení, na druhé straně se mění samotný tok odpadu ve městech, kde část materiálu přestává končit pod zemí. Do toho vstupují staré ekologické zátěže, kde naopak odpady končí pod zemí, a administrativní legislatiovní mechanismy, jež mají celý systém držet pod kontrolou. Jak je vidět, odpady nikdy nespí.

Káždý jeden metr rozhoduje

Rozhodnutí Ústavní soud v kauze skládky v Úholičkách otevřelo konkrétní problém v nastavení podmínek pro provoz skládek. Soud vyhověl stížnosti provozující společnosti a konstatoval, že povinnost ukončit skládkování při dosažení určité výšky nebyla v integrovaném povolení formulována jednoznačně. Maximální výška skládky sice byla stanovena, ale pouze ve stavebním povolení, nikoli v dokumentu, který přímo upravuje provoz zařízení.

Zásadní roli hrálo také to, že uvedená kóta se vztahovala ke stavu po sesednutí odpadu, tedy k finálnímu stavu tělesa skládky, nikoli k průběžnému navážení materiálu. V praxi tak vznikla situace, kdy nebylo zcela zřejmé, v jakém okamžiku dochází k porušení limitu. Právě tato nejednoznačnost byla klíčovým bodem, na který soud poukázal při posuzování oprávněnosti uložené pokuty.

Případ se nyní vrací k Městský soud v Praze, který musí znovu posoudit, zda byla hranice překročena na základě jasně definovaných pravidel. Bude se přitom zabývat konkrétní dokumentací, jejími formulacemi i tím, jak byly jednotlivé podmínky interpretovány v praxi. Rozhodující bude, zda bylo možné z dostupných podkladů jednoznačně určit okamžik, kdy měl provozovatel skládkování ukončit.

Méně skládek, více strojů

V Ostrava dochází k výrazné změně v tom, kolik odpadu končí na skládce a kolik je dále využíváno. Z původních přibližně 52 tisíc tun směsného komunálního odpadu kleslo množství ukládané na skládku na necelých 30 tisíc tun. Zatímco ještě v roce 2022 směřoval na skládku prakticky celý objem tohoto odpadu, dnes je jeho podstatná část dále zpracovávána.

Hlavním nástrojem této změny je automatická třídicí linka, která dokáže ze směsného odpadu oddělit využitelné složky bez nutnosti předchozího třídění ze strany obyvatel. Zařízení umožňuje získat přibližně 40 procent materiálu, který by jinak skončil bez dalšího využití. Vytříděné složky směřují buď k materiálové recyklaci, nebo k energetickému využití, například jako palivo pro teplárenské provozy.

Z provozu zároveň vyplývá, že složení odpadu zásadně ovlivňuje účinnost třídění. V některých lokalitách, zejména v rodinné zástavbě, obsahuje směsný odpad vyšší podíl popelovin, což snižuje možnosti jeho dalšího využití. Město proto řeší nejen technologii samotnou, ale i strukturu odpadu, která do systému vstupuje.

Součástí současné situace je i tlak na změnu pravidel vykazování třídění. Město usiluje o to, aby se jako vytříděný započítával i odpad, který projde automatickým dotříděním na lince. Současná legislativa totiž uznává pouze odpad vytříděný přímo občany, což neodpovídá reálnému fungování moderních technologií v provozu.

Halda pod pokutou

Sanace Heřmanické haldy v Ostravě se v posledních dnech dostala do centra pozornosti také kvůli konkrétním sankcím a zapojení dalších subjektů. Česká inspekce životního prostředí uložila státnímu podniku DIAMO pokutu ve výši 1,5 milionu korun. Důvodem bylo porušení podmínek při provádění sanačních prací, které se týkaly především způsobu ukládání materiálu a nedodržení technologických postupů stanovených v povolení. Pokuta vychází z kontrol provedených přímo na místě, kde inspektoři zaznamenali odchylky od schváleného postupu i konkrétní zásahy, které nebyly v souladu s dokumentací. Součástí zjištění byly i nedostatky v organizaci prací a v návaznosti jednotlivých kroků, které měly být prováděny v přesně definovaném pořadí.

Do samotné realizace prací jsou zapojeny i externí firmy, které zajišťují jednotlivé části sanace. Právě jejich činnost byla jedním z bodů kontroly, protože některé práce v terénu neodpovídaly schválenému projektu. Inspekce poukázala na to, že odpovědnost za dodržování podmínek nese investor, tedy DIAMO, bez ohledu na to, že konkrétní činnosti provádějí dodavatelské společnosti. Kontrola se zaměřila na konkrétní pracovní úseky a postupy, u nichž bylo možné porovnat plánovaný stav s reálným provedením. V některých případech se ukázalo, že jednotlivé firmy postupovaly odlišně od zadání, což vedlo k nesouladu v celkové struktuře prováděných prací.

V rámci zjištění se řešilo zejména navážení a přesuny materiálu, které probíhaly jiným způsobem, než určovala dokumentace. Materiál byl ukládán mimo vymezené vrstvy a v některých případech docházelo k úpravám terénu bez odpovídajícího zajištění. Tyto kroky měly přímý vliv na průběh sanace a vedly k tomu, že část provedených prací neodpovídala požadovanému stavu. Inspektoři zaznamenali i situace, kdy byl materiál přemisťován opakovaně, což znamenalo dodatečné zásahy do již upravených částí haldy. Tím docházelo k narušení předchozích úprav a ke změnám v rozložení jednotlivých vrstev.

Kontrola se zaměřila také na technická opatření, která mají omezit dopady na okolní prostředí, zejména v oblasti ochrany ovzduší. Zjištěno bylo, že některé plochy zůstávaly odkryté déle, než připouštějí stanovené podmínky, a nebyly včas zabezpečeny překrytím inertním materiálem. V kombinaci s pohybem těžké techniky a manipulací s odpadem to vedlo ke zvýšené prašnosti a potenciálním emisím. Inspekce v této souvislosti hodnotila i to, jak jsou jednotlivá opatření časově koordinována a zda na sebe technologické kroky navazují podle schváleného harmonogramu.

Součástí kontrolních zjištění byly také nedostatky v evidenci a dokumentaci prováděných prací. Některé zásahy nebyly dostatečně zaznamenány nebo nebylo možné jednoznačně doložit jejich rozsah a způsob provedení. To komplikovalo zpětné vyhodnocení jednotlivých kroků a jejich porovnání s projektovou dokumentací. Inspekce se proto zabývala i tím, jakým způsobem jsou práce evidovány, kdo za ně nese odpovědnost a jak jsou jednotlivé činnosti průběžně kontrolovány přímo na místě.

Termín, který nelze přehlédnout

Podnikatelé a provozovatelé zařízení, na které se vztahuje povinnost ohlašování do Integrovaného registru znečišťování, by měli věnovat pozornost blížícímu se zákonnému termínu. Hlášení za ohlašovací rok 2025 je nutné podat prostřednictvím systému ISPOP nejpozději do 31. března 2026. Povinnost se týká provozovatelů, u nichž dochází k únikům nebo přenosům sledovaných látek nad stanovené limity. Hlášení se podává výhradně elektronicky prostřednictvím CRŽP a ISPOP.

Suma sumárum, odpady mizí, ale neztrácejí se. Přesouvají se mezi paragrafy, technologiemi i krajinou, někdy se zmenšují na čísla v tabulkách, jindy znovu vystupují jako hmatatelný problém v terénu. V jeden okamžik rozhoduje jediná formulace v povolení, v jiný zase konkrétní pohyb materiálu na haldě nebo průchod odpadu třídicí linkou. Mediální obraz dne tak skládá mozaiku světa, kde nic nekončí, pouze se proměňuje a vrací v jiné podobě.

Klimatická změna přestává být abstraktním problémem budoucnosti a mění se v přesně měřitelný proces s jasnými fyzikálními parametry a přímými dopady na lidské zdraví i fungování ekosystémů. Nejnovější globální data Světové meteorologické organizace (WMO) ukazují, že Země se dostává do stavu rostoucí energetické nerovnováhy, která spouští řetězec vzájemně propojených změn. Ty se neprojevují pouze v rekordních teplotách, ale i v chemickém složení oceánů, dynamice ledovců a stabilitě biosféry.

Atmosférická koncentrace oxidu uhličitého dosáhla v roce 2024 hodnoty 423,9 ppm, přičemž jednotka ppm znamená počet molekul dané látky na jeden milion molekul vzduchu. Meziroční nárůst činil 3,5 ppm, což představuje nejvyšší přírůstek od začátku měření v roce 1957. Koncentrace metanu dosáhla 1 942 ppb, tedy parts per billion, což znamená počet molekul na jednu miliardu molekul vzduchu, a oxid dusný dosáhl hodnoty 338 ppb. Ve srovnání s předindustriální érou představují tyto hodnoty 266 procent u metanu a 125 procent u oxidu dusného. Oxid uhličitý je přitom zodpovědný za přibližně 66 procent radiačního působení všech dlouhodobých skleníkových plynů od roku 1750 a za 79 procent nárůstu v poslední dekádě.

Zhruba polovina emisí CO₂ zůstává v atmosféře, zatímco oceány absorbují 29 procent a suchozemské ekosystémy 21 procent. Tento mechanismus však slábne, protože vyšší teploty snižují schopnost oceánů i vegetace uhlík pohlcovat. Výsledkem je akcelerace tzv. energetické nerovnováhy Země, tedy rozdílu mezi energií přicházející ze Slunce a energií, kterou planeta vyzařuje zpět do vesmíru. Tento rozdíl je dnes kladný, což znamená, že Země kumuluje energii ve formě tepla.

Pouze přibližně jedno procento této energie ohřívá atmosféru. Naprostá většina, konkrétně 91 procent, se ukládá v oceánech. Dalších pět procent se ukládá v pevnině a tři procenta jsou spotřebována na tání ledovců a ledových štítů. Oceánský tepelný obsah dosáhl v roce 2025 historického maxima a za posledních devět let byl rekord překonán každoročně. Tempo akumulace tepla v oceánech dosahovalo v období 2005 až 2025 hodnoty 11 až 12,2 zettajoulů ročně, zatímco v období 1960 až 2005 to bylo pouze 3 až 3,9 zettajoulů ročně. Jeden zettajoule představuje 10 na 21 joulů, tedy množství energie, které si lze jen obtížně představit v běžných měřítcích. Pro ilustraci jde o objem tepla, který odpovídá zhruba stonásobku roční celosvětové spotřeby energie lidstva, což ukazuje, jak enormní množství energie dnes oceány každoročně pohlcují.

Globální průměrná teplota se v roce 2025 pohybovala přibližně 1,43 stupně Celsia nad předindustriálním obdobím, zatímco rok 2024 dosáhl zhruba 1,55 stupně a patřil k vůbec nejteplejším v historii měření. V absolutních číslech to znamená posun z přibližně 14 stupňů Celsia v 19. století na více než 15,5 stupně dnes. Na první pohled může rozdíl působit malý, ve skutečnosti ale představuje zásadní změnu energetické rovnováhy planety. Pro srovnání, rozdíl mezi poslední dobou ledovou a současným klimatem činil jen asi 4 až 5 stupňů. Současné oteplení je navíc mimořádně rychlé a z dlouhodobého hlediska se dále zrychluje. Rozdíl mezi roky 2024 a 2025 je přitom dán především odezněním silného jevu El Niño, nikoliv změnou trendu, který zůstává jednoznačně rostoucí.

Oceány nereagují na klimatickou změnu pouze ukládáním tepla, ale dochází v nich i k zásadní chemické proměně. Přibližně 29 procent oxidu uhličitého, který lidstvo vypouští (tzv. antropogenní emise) spalováním fosilních paliv a dalšími činnostmi, se rozpouští v mořské vodě. Po rozpuštění reaguje s vodou za vzniku kyseliny uhličité, která následně snižuje hodnotu pH. pH je přitom stupnice určující kyselost nebo zásaditost prostředí, kde nižší hodnota znamená kyselejší podmínky. Oceány jsou stále zásadité, ale jejich pH postupně klesá tempem přibližně 0,017 jednotky za dekádu, což představuje mimořádně rychlou změnu, jaká nemá obdoby minimálně za posledních 26 tisíc let.

Tento proces, označovaný jako acidifikace oceánů, zásadně mění chemickou rovnováhu mořské vody. Dochází k poklesu koncentrace uhličitanových iontů, které jsou klíčové pro organismy vytvářející vápenaté schránky a kostry, jako jsou koráli, mlži nebo některé druhy planktonu. Tyto organismy pak musí vynakládat více energie na tvorbu svých struktur, jejich schránky jsou slabší a v extrémních případech se mohou začít rozpouštět. Protože právě tyto druhy tvoří základ mořských potravních řetězců, jejich oslabení se postupně promítá do celého ekosystému, od drobných organismů až po ryby a další mořské živočichy, na nichž závisí i lidská výživa.

Současně dochází k rychlému tání ledovců. Osm z deseti největších ročních úbytků hmoty od roku 1950 nastalo po roce 2016. Ledovce tak ztrácejí nejen objem, ale i schopnost stabilizovat regionální klima a hydrologické cykly. Arktický mořský led se zmenšuje tempem přibližně 77 tisíc kilometrů čtverečních ročně a v roce 2025 dosáhl jednoho z nejnižších rozsahů v historii měření.

Růst hladiny oceánů je přímým důsledkem těchto procesů. Od roku 1993 vzrostla hladina o přibližně 11 centimetrů. Tempo růstu se přitom téměř zdvojnásobilo z 2,65 milimetru ročně v období 1993 až 2011 na 4,75 milimetru ročně v období 2012 až 2025. Tento trend znamená rostoucí tlak na pobřežní oblasti, infrastrukturu i zdroje pitné vody.

Zvyšující se teploty mají zásadní dopad na lidské zdraví především prostřednictvím tepelného stresu. Lidské tělo je schopné udržovat stabilní vnitřní teplotu pouze v určitém rozsahu okolních podmínek. Při dlouhodobém vystavení vysokým teplotám dochází k přehřátí organismu, selhání termoregulačních mechanismů a v extrémních případech k úpalu. Tento stav může vést k poškození mozku, selhání orgánů a smrti. Riziko se dramaticky zvyšuje u starších osob, dětí a lidí s chronickými nemocemi.

Dalším významným dopadem je zatížení kardiovaskulárního systému. Vysoké teploty způsobují rozšíření cév a zvýšené pocení, což vede ke ztrátě tekutin a minerálů. Organismus reaguje zvýšenou srdeční frekvencí, aby udržel krevní tlak a zásobování tkání kyslíkem. U rizikových skupin to může vyvolat infarkt myokardu nebo cévní mozkovou příhodu. Statistiky ukazují, že během vln veder dochází k významnému nárůstu úmrtnosti právě z těchto příčin.

Změna klimatu má rovněž významný vliv na šíření infekčních nemocí. Vyšší teploty a změny srážkových režimů rozšiřují geografické oblasti vhodné pro výskyt přenašečů, jako jsou komáři a klíšťata. To vede k nárůstu nemocí, jako je dengue, malaria nebo lymská borelióza. Zároveň dochází ke zkracování inkubačních cyklů patogenů, což zvyšuje rychlost jejich šíření v populaci.

Kvalita ovzduší se v důsledku vyšších teplot zhoršuje. Teplo podporuje vznik přízemního ozonu a zvyšuje koncentrace jemných prachových částic. Tyto látky pronikají hluboko do dýchacího systému a způsobují záněty, astma a chronické plicní nemoci. Kombinace vysokých teplot a znečištění představuje synergický efekt, který výrazně zvyšuje zdravotní rizika.

Extrémní teploty mají také významný dopad na psychické zdraví. Dlouhodobé vystavení horku zvyšuje míru stresu, agresivity a poruch spánku. Studie ukazují, že vyšší teploty korelují s nárůstem depresí a úzkostných poruch. Klimatická změna tak působí nejen jako fyzický, ale i psychologický stresor.

Dopady na přírodní ekosystémy jsou stejně zásadní. Zvyšující se teploty mění fenologii rostlin, tedy načasování jejich růstu, kvetení a plodnosti. To narušuje synchronizaci mezi rostlinami a opylovači, což může vést ke snížení reprodukční úspěšnosti a poklesu biodiverzity. Rostliny jsou zároveň vystaveny vyššímu stresu ze sucha, což snižuje jejich produktivitu a schopnost ukládat uhlík.

Lesní ekosystémy čelí kombinaci sucha, vyšších teplot a zvýšeného výskytu škůdců. Stromy oslabené nedostatkem vody jsou náchylnější k napadení hmyzem a chorobami. To vede k rozsáhlým odumíráním porostů a zvyšuje riziko lesních požárů. Požáry pak uvolňují velké množství uhlíku zpět do atmosféry, čímž se uzavírá pozitivní zpětná vazba.

Živočišné druhy jsou nuceny migrovat do nových oblastí, aby našly vhodné podmínky. Tento proces však není vždy možný, zejména u druhů s omezenou mobilitou nebo v fragmentované krajině. Výsledkem je pokles populací a v některých případech i vyhynutí. V oceánech vede oteplování a acidifikace k blednutí korálů a kolapsu celých ekosystémů, které jsou základem pro život tisíců druhů.

Změny v hydrologickém cyklu způsobují častější a intenzivnější sucha i povodně. To má přímý dopad na zemědělství, dostupnost vody a potravinovou bezpečnost. Produkce potravin je stále více vystavena klimatickým extrémům, což vede k nestabilitě cen a riziku sociálních konfliktů.

Data z roku 2025 jednoznačně ukazují, že klimatický systém Země vstoupil do fáze akcelerace. Jednotlivé indikátory se navzájem posilují a vytvářejí komplexní síť zpětných vazeb. Tento proces již není možné chápat jako lineární změnu, ale jako dynamickou transformaci celého planetárního systému, která má přímé důsledky pro stabilitu přírody i zdraví lidské populace.

Rostoucí objem textilního odpadu, nedostatečné recyklační kapacity a tlak nové legislativy vytvářejí v Evropě kritickou situaci. Průlomové technologie, jako je německý projekt TheKey, sice otevírají cestu k cirkulárnímu textilu, realita nakládání s odpady však zatím zůstává výrazně pozadu.

Textilní průmysl se v posledních letech stal jedním z nejrychleji rostoucích zdrojů odpadu na světě. Podle aktuálních odhadů vzniklo globálně v roce 2024 přibližně 121 milionů tun textilního odpadu a bez zásadní změny může tento objem do roku 2035 narůst až na 180 milionů tun. Recyklace přitom zůstává na marginální úrovni, kdy méně než jedno procento textilií je skutečně přeměněno zpět na nové oděvy, zatímco naprostá většina končí na skládkách, ve spalovnách nebo v neformálních odpadových tocích

Evropa v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, spíše naopak. Každoročně zde vzniká přibližně 6,9 milionu tun textilního odpadu, což odpovídá zhruba 16 kilogramům na obyvatele. Zásadním problémem je způsob nakládání s tímto materiálem. Přibližně 85 procent textilu není vůbec tříděno a končí ve směsném komunálním odpadu, odkud už jej nelze efektivně recyklovat

Ani oddělený sběr situaci zásadně neřeší. I z vytříděného textilu končí významná část v energetickém využití nebo na skládkách. V roce 2022 směřovalo přibližně 26 procent separovaného textilního odpadu právě do spaloven nebo na skládky, což ukazuje na strukturální nedostatek recyklačních kapacit

Specifickým fenoménem je export textilního odpadu mimo Evropu. Objem vyvezených použitých textilií dosahuje přibližně 1,4 milionu tun ročně a za poslední dvě dekády se téměř ztrojnásobil. Tyto materiály často končí v zemích Afriky a Asie, kde pouze část nachází další využití, zatímco zbytek končí na otevřených skládkách nebo je spalován bez odpovídajících environmentálních standardů

Právě zde vznikají dnes již ikonické obrazy globálního problému textilního odpadu, například rozsáhlé skládky v Ghaně nebo Chile, kde se hromadí miliony tun vyřazeného oblečení ze západních trhů. Tyto lokality představují nejen environmentální, ale i sociální problém, protože zatěžují místní infrastrukturu a ekosystémy, které nejsou na takové objemy odpadu připraveny.

Evropská legislativa na tuto situaci postupně reaguje. Od roku 2025 mají všechny členské státy povinnost zavést oddělený sběr textilu, což se již promítá i do praxe v České republice, kde obce postupně zavádějí sběrné systémy. Tento krok však odhaluje zásadní slabinu celého systému. Sběr sice roste, ale kapacity pro následné třídění a zejména materiálovou recyklaci výrazně zaostávají. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že bez jejich rychlého rozšíření bude velká část vytříděného textilu nadále končit ve spalovnách, na skládkách nebo mimo Evropu

Do popředí se proto dostává koncept rozšířené odpovědnosti výrobce. Evropská unie připravuje povinný systém EPR pro textil, který přenese finanční i organizační odpovědnost za sběr, třídění a recyklaci na výrobce a prodejce. Tento princip již několik let funguje například ve Francii, kde výrobci přispívají do kolektivního systému, který financuje infrastrukturu pro sběr a zpracování textilu. Nově připravovaná evropská legislativa má tento model sjednotit a rozšířit napříč členskými státy, čímž by měla vzniknout stabilní finanční základna pro rozvoj recyklačních technologií i kapacit.

Schopnost vrátit textilní odpad zpět na úroveň základních surovin byla dlouho považována za technologicky i ekonomicky problematickou. Nové výsledky výzkumného projektu TheKey ale naznačují, že cirkulární budoucnost textilního průmyslu může být výrazně blíž, než se dosud předpokládalo.

Výzkumný projekt TheKey, financovaný německým Spolkovým ministerstvem pro výzkum, technologii a vesmír, se zaměřuje na jednu z nejproblematičtějších oblastí materiálového inženýrství a odpadového hospodářství, kterou je recyklace směsových textilií na bázi polyesteru a bavlny. Tyto materiály dominují zejména v segmentu pracovních, ochranných a sportovních oděvů díky své mechanické odolnosti a funkčním vlastnostem, avšak jejich heterogenní struktura dlouhodobě brání efektivnímu uzavření materiálového cyklu.

Právě tyto směsi představují zásadní technologickou bariéru. Mechanická recyklace sice umožňuje materiál znovu použít, ale vede k degradaci vláken a tzv. downcyklaci. Chemická recyklace naopak nabízí hlubší rozklad materiálu, její tradiční formy však často nedokázaly efektivně oddělit jednotlivé složky nebo zachovat jejich kvalitu, typicky docházelo ke ztrátě jedné z komponent směsi.

Klíčový posun, který projekt TheKey přináší, spočívá právě v nasazení řízených depolymerizačních procesů. Ty představují pokročilou formu chemické recyklace, při níž se polymerní řetězce cíleně štěpí zpět na monomery, tedy základní chemické stavební jednotky. Na rozdíl od méně selektivních termochemických metod umožňuje depolymerizace získat suroviny v kvalitě srovnatelné s primární výrobou a znovu je využít pro produkci nových vláken.

V případě projektu TheKey jde konkrétně o technologii označovanou jako revolTEX®, která umožňuje rozložit polyesterovou složku na monomery a následně ji znovu polymerovat do vláken s parametry panenského materiálu. Paralelně probíhá vývoj postupů pro šetrné získávání bavlněné celulózy, která by měla být dále využitelná například pro výrobu nových regenerovaných vláken.

Zásadní je, že projekt nepracuje pouze s jednou technologickou linií, ale s integrací více přístupů. Kombinuje mechanické předzpracování, selektivní chemické reakce a principy tzv. design for recycling, tedy návrh textilií tak, aby byly od počátku lépe recyklovatelné. Tento systémový přístup reflektuje fakt, že samotná recyklační technologie bez změny designu výrobků nedokáže problém plně vyřešit.

Výzkum zároveň reaguje na širší trend v oblasti cirkulární ekonomiky, kde depolymerizace a další formy molekulární recyklace získávají strategický význam. Oproti klasickým metodám umožňují zpracovávat i kontaminované nebo směsové materiály a vracet je zpět do výrobních řetězců jako plnohodnotné suroviny, nikoli jen jako méně kvalitní náhrady.

Podstatné je také to, že projekt TheKey není izolovaný experiment, ale součástí širšího evropského a zejména německého výzkumného ekosystému zaměřeného na chemickou recyklaci textilu. Paralelní iniciativy, například projekty založené na solvolýze nebo kontinuálních reaktorech, ukazují snahu převést tyto procesy z laboratorních podmínek do průmyslového měřítka a zajistit jejich ekonomickou životaschopnost.

V širším kontextu evropské politiky můžeme hovořit o redefinici samotného vztahu k materiálům a spotřebě. Strategie EU pro udržitelné a cirkulární textilie počítá s tím, že do roku 2030 budou výrobky navrhovány tak, aby byly trvanlivé, opravitelné a recyklovatelné, a zároveň aby obsahovaly významný podíl recyklovaných vláken. Textil má přestat být rychloobrátkovým zbožím a stát se součástí řízeného materiálového cyklu, kde každý výrobek nese odpovědnost i za svou „druhou fázi života“. Tento posun ale neznamená pouze změnu technologií, nýbrž zásah do celého hodnotového řetězce od designu přes výrobu až po spotřebitelské chování.

Právě zde se ukazuje hlubší význam projektů, jako je TheKey. Neřeší pouze otázku, jak efektivně rozložit směsný materiál, ale implicitně odpovídají na zásadnější problém moderní ekonomiky, totiž jak zachovat materiálovou hodnotu v systému. Pokud se podaří propojit technologickou schopnost vracet materiály na úroveň základních surovin s regulačním rámcem s ekonomickou efektivitou, může textilní průmysl projít transformací, která přesahuje jeho vlastní hranice. 

Evropská komise v polovině března 2026 zahájila veřejnou konzultaci k revizi dvou klíčových delegovaných aktů, které tvoří technické jádro evropské taxonomie udržitelných investic. Tento krok představuje další fázi postupného dolaďování jednoho z nejambicióznějších regulatorních rámců v oblasti udržitelného financování, jehož cílem je sjednotit definici environmentálně udržitelných ekonomických činností a nasměrovat kapitál směrem k aktivitám podporujícím klimatické a environmentální cíle Evropské unie.

Samotná konzultace se zaměřuje na dva paralelní legislativní návrhy. První se týká klimatických aspektů taxonomie, tedy zmírňování změny klimatu a adaptace na její dopady. Druhý návrh rozšiřuje pozornost na širší environmentální dimenzi, včetně vodního hospodářství, oběhového hospodářství, prevence znečištění a ochrany biologické rozmanitosti a ekosystémů.

Evropská taxonomie představuje klasifikační systém, který stanovuje technická kritéria pro posouzení, zda je konkrétní ekonomická činnost environmentálně udržitelná. Tento referenční rámec je provázán s povinnostmi podniků v oblasti reportingu i s rozhodováním finančních institucí. Její význam spočívá v tom, že vytváří jednotný jazyk pro investory, banky i firmy, omezuje riziko tzv. greenwashingu a současně ovlivňuje dostupnost financování tím, že zvýhodňuje aktivity splňující stanovená kritéria.

Evropská komise v rámci této konzultace vyzývá odbornou i podnikatelskou veřejnost k zasílání připomínek k navrženým úpravám. Zapojení relevantních aktérů je z hlediska výsledné podoby pravidel zásadní, protože umožňuje identifikovat praktické dopady navržených kritérií, potenciální nesoulady s reálným fungováním jednotlivých odvětví a v neposlední řadě dnes často zmiňovanou a kritizovanou administrativní náročnost.

Dokument ke stažení:

• Návrh změn zahrnující přílohy k oblasti: (i) zmírňování změny klimatu (mitigace) a (ii) přizpůsobování se změně klimatu (adaptace): Sustainable investment – review of the EU taxonomy climate delegated act

• Návrh změn zahrnující přílohy k oblastem: (i) vodní hospodářství, (ii) oběhové hospodářství, (iii) prevence a kontrola znečištění a (iv) biologická rozmanitost a ekosystémy: Sustainable investment – review of the EU taxonomy environmental delegated act

Projekt spalovny nebezpečných odpadů v areálu Hůrka u Temelína s plánovanou kapacitou 20 tisíc tun ročně a investicí až dvě miliardy korun vyvolal odpor obcí i obyvatel. O záměru, který nyní prochází procesem EIA, mají rozhodnout také lidé v místním referendu. Současně projekt otevírá širší otázku, jak má Česká republika řešit dlouhodobý nedostatek kapacit pro nakládání s nebezpečnými odpady.

Záměr připravuje společnost Quail ze skupiny FCC a počítá s vybudováním jedné spalovací linky určené pro průmyslové, komunální i zdravotnické odpady. Podle zveřejněné dokumentace má zařízení pracovat přibližně 7 500 hodin ročně a dosáhnout kapacity až 20 000 tun odpadů za rok. Projekt je koncipován jako zařízení pro energetické využití odpadů, tedy nikoli pouze pro jejich odstranění, ale i pro produkci využitelné energie. Technologické řešení vychází z běžných evropských standardů pro tento typ zařízení. Parametry projektu jej řadí mezi menší spalovny v rámci České republiky.

Projekt má být umístěn do stávajícího průmyslového areálu Hůrka, kde už dnes probíhá nakládání s odpady v různých formách. V areálu se realizuje například stabilizace, solidifikace nebo biodegradace odpadů a jeho celková kapacita dosahuje přibližně 170 000 tun ročně. Lokalita je tedy dlouhodobě využívána pro odpadové hospodářství a disponuje odpovídajícím technickým zázemím. Umístění spalovny do tohoto prostoru je z pohledu investora logickým rozšířením existujících aktivit. Součástí záměru je i napojení na stávající infrastrukturu areálu.

Záměr se v současnosti nachází ve fázi posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA. Jihočeský kraj zahájil zjišťovací řízení, které určí rozsah a podrobnost dokumentace pro další fázi posuzování. V této fázi se shromažďují stanoviska dotčených orgánů, obcí i veřejnosti. Výstupem bude rozhodnutí, zda projekt postoupí do tzv. velké EIA, tedy plného posouzení dopadů. Tento proces je klíčový pro další postup projektu z hlediska jeho povolování.

Na úrovni samospráv se projekt setkal s odmítavými stanovisky. Zastupitelé obce Temelín záměr jednomyslně odmítli a podobná stanoviska přijaly i další obce v regionu, například Týn nad Vltavou, Olešník nebo Všemyslice. Obce ve svých vyjádřeních upozorňují na potřebu podrobnějšího vyhodnocení dopadů projektu. Požadují zejména doplnění odborných studií a detailnější analýzu vlivů na jednotlivé složky životního prostředí. Stanoviska obcí jsou součástí podkladů pro další rozhodování v procesu EIA.

V reakci na zveřejněný záměr vznikla petice, kterou podepsaly více než dva tisíce obyvatel. Petiční výbor ji předal krajskému úřadu jako součást připomínek v probíhajícím řízení. Petice představuje jeden z formálních nástrojů zapojení veřejnosti do rozhodovacího procesu. Její obsah se zaměřuje na požadavek důkladného posouzení všech relevantních dopadů projektu. Počet podpisů ukazuje na výrazný zájem veřejnosti o projednávaný záměr.

Obce ve svých připomínkách požadují konkrétní doplnění dokumentace. Jedná se například o aktualizaci rozptylové studie, vyhodnocení vlivu dopravy spojené s provozem zařízení nebo posouzení kumulativních vlivů s dalšími záměry v území. Důraz je kladen také na hodnocení dopadů na ovzduší, vodní režim a veřejné zdraví. Tyto požadavky odpovídají standardní praxi v rámci procesu EIA. Jejich zapracování bude předmětem další fáze posuzování.

Podle dostupných informací má spalovna vzniknout v blízkosti Jaderné elektrárny Temelín, tedy v lokalitě s koncentrací významných energetických a průmyslových zařízení. Umístění projektu v tomto prostoru je jedním z aspektů, které jsou v rámci řízení posuzovány. Hodnocení se zaměřuje mimo jiné na možné souběžné působení více zdrojů zatížení v území. Tento přístup je součástí standardního posuzování kumulativních vlivů. Výsledky těchto analýz budou součástí dokumentace EIA.

Zastupitelé obce Temelín schválili vyhlášení místního referenda, ve kterém se obyvatelé vyjádří k realizaci projektu. Referendum představuje zákonný nástroj přímé demokracie na úrovni obce. Jeho výsledek bude pro zastupitelstvo závazný při splnění podmínek stanovených zákonem. Hlasování doplní standardní správní procesy, které se k projektu vážou. Termín konání referenda bude stanoven samostatným rozhodnutím obce.

V případě kladného výsledku procesu EIA a získání potřebných povolení počítá investor s realizací projektu v následujících letech. Zahájení výstavby je vázáno na dokončení všech povolovacích procesů. Uvedení zařízení do provozu je podle dostupných informací předpokládáno kolem roku 2030. Harmonogram projektu se může v závislosti na průběhu řízení dále měnit. Další vývoj bude záviset na výsledcích posuzování i na rozhodnutích příslušných orgánů.

Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je tak přiznáním reality na poli nebezpečných odpadů. Svým způsobem z pohledu státu jde o infrastrukturu, která má plnit důležitou roli v odpadovém hospodářství a snižovat závislost na skládkování.

Související:

Rybitví čelí soudnímu sporu, lidé z okolí Temelína se brání peticí. Vzniknout v Česku nové kapacity na nakládání s nebezpečnými odpady?