Evropská unie chce urychlit přechod od fosilních surovin k obnovitelným biologickým zdrojům a vytvořit z biozaloženého hospodářství jeden z pilířů budoucí konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Evropská komise proto spouští sérii nových iniciativ, které mají podpořit investice, usnadnit uvádění inovací na trh a posílit průmyslové využití biologických materiálů a technologií napříč členskými státy.

Význam bioekonomiky v evropském hospodářství již dnes není zanedbatelný. Podle Evropské komise sektor zaměstnává přibližně 17 milionů lidí a vytváří roční obrat přesahující 2,3 bilionu eur. Zahrnuje široké spektrum činností od zemědělství, lesnictví a rybářství přes výrobu biopaliv, biomateriálů a biochemikálií až po moderní průmyslové biotechnologie. Společným jmenovatelem je využívání obnovitelných biologických zdrojů jako alternativy k fosilním surovinám.

Evropa disponuje rozsáhlou surovinovou základnou, kvalitním výzkumným zázemím i silnou průmyslovou tradicí. Přesto se řada inovativních projektů dlouhodobě potýká s obtížným přechodem z výzkumné a demonstrační fáze do komerčního provozu. Mnoho firem naráží na nedostatek kapitálu pro budování výrobních kapacit, složitý přístup na trh nebo nedostatečnou poptávku po nových biozaložených produktech. Právě odstranění těchto překážek se stává jednou z hlavních priorit Evropské komise.

V návaznosti na novou evropskou strategii bioekonomiky proto Komise zahajuje vznik několika nových nástrojů zaměřených na podporu růstu celého sektoru. Mezi nejvýznamnější patří Bio-based Europe Alliance, která má propojit výrobce biozaložených materiálů, technologií a produktů s velkými evropskými odběrateli. Cílem je vytvořit stabilní tržní prostředí, které umožní rychlejší rozšiřování výroby a usnadní investiční rozhodování.

Součástí této iniciativy je i nově vyhlášená výzva k zapojení průmyslových podniků, investorů, výzkumných organizací i dalších aktérů hodnotového řetězce. Komise očekává, že aliance pomůže identifikovat překážky, které dosud brání širšímu využívání biozaložených řešení v evropské ekonomice.

Vedle podpory trhu vzniká také Bioeconomy Investment and Deployment Group, jejímž úkolem bude zlepšit přístup k financování a mobilizovat soukromý kapitál pro investice do výrobních kapacit a komercializace inovací. Právě financování představuje jednu z největších bariér rozvoje sektoru. Řada evropských startupů a technologických firem zůstává uvězněna mezi úspěšně dokončeným výzkumem a průmyslovou výrobou. V této fázi často dochází k odchodu technologií mimo Evropu nebo k převzetí perspektivních podniků zahraničními investory ještě před jejich plným rozvojem.

Komise proto usiluje o vytvoření podmínek, které umožní větší část vznikající ekonomické hodnoty udržet v Evropě. Ambicí je posílit evropské výrobní kapacity a podpořit vznik nových průmyslových projektů založených na domácích biologických zdrojích a evropském know-how.

Důležitou součástí připravovaných opatření je také vznik nové Expert Group on Bioeconomy, která má pomáhat členským státům při zavádění evropských priorit do národních politik a podporovat koordinaci mezi jednotlivými zeměmi. Komise tím reaguje na skutečnost, že rozvoj bioekonomiky vyžaduje propojení průmyslové, zemědělské, energetické, výzkumné i regionální politiky.

Význam bioekonomiky však nespočívá pouze v průmyslu. Evropská komise upozorňuje, že rozvoj tohoto odvětví může přinést nové příležitosti také venkovským regionům. Lepší využívání zemědělských zbytků, lesní biomasy nebo biologicky rozložitelných odpadů může vytvářet nové zdroje příjmů pro místní ekonomiky a současně podporovat vznik pracovních míst mimo velká městská centra.

Rostoucí význam získává také propojení bioekonomiky s oběhovým hospodářstvím. Biologické zdroje a vedlejší produkty výroby mohou nacházet nové využití v dalších výrobních procesech, čímž se zvyšuje efektivita využívání surovin a snižuje množství odpadu. Tento přístup současně podporuje vznik nových obchodních modelů založených na vyšší přidané hodnotě biomasy.

Evropská komise zároveň zdůrazňuje, že rozvoj bioekonomiky musí probíhat v souladu s ochranou přírodních ekosystémů. Udržitelné využívání biomasy, ochrana biodiverzity, kvality půdy a vodních zdrojů zůstávají základní podmínkou dalšího rozvoje sektoru. Bioekonomika tak není vnímána pouze jako hospodářská příležitost, ale také jako součást širší snahy o dlouhodobě udržitelný způsob využívání přírodních zdrojů.

Potenciál bioekonomiky přitom není pouze otázkou budoucnosti. V Evropě i dalších částech světa již fungují projekty, které ukazují, jak lze biologické zdroje využívat v průmyslovém měřítku. Nejviditelnější výsledky bioekonomiky lze dnes sledovat v dopravě. Finská společnost Neste vyrábí z použitých kuchyňských olejů, živočišných tuků a dalších odpadních surovin palivo HVO (Hydrotreated Vegetable Oil) určené pro silniční dopravu a současně patří mezi největší světové producenty udržitelných leteckých paliv SAF. 

Právě SAF (Sustainable Aviation Fuel) mají hrát klíčovou roli při snižování emisí v letectví, kde jsou možnosti elektrifikace omezené. Evropská unie proto jejich využívání aktivně podporuje prostřednictvím legislativy ReFuelEU Aviation, která postupně zvyšuje povinný podíl udržitelných paliv na evropských letištích. Oba typy paliv patří mezi pokročilá biopaliva vyráběná převážně z odpadních a zbytkových surovin, která mají výrazně nižší uhlíkovou stopu než jejich fosilní alternativy.

Jiná finská společnost Spinnova vyvinula technologii výroby textilních vláken ze dřeva bez použití tradičně náročných chemických procesů a její materiály nacházejí uplatnění v oděvním průmyslu. Významný rozvoj zaznamenává také sektor bioplastů. Americká společnost NatureWorks vyrábí plasty z rostlinných surovin, především kukuřičného škrobu, které nacházejí využití v obalovém průmyslu, zdravotnictví i spotřebním zboží. V Nizozemsku a Belgii vznikají nové výrobní kapacity pro biozaložené chemikálie a polymery vyráběné z cukrů, rostlinných olejů nebo zemědělských zbytků. Francouzské a německé podniky současně rozvíjejí technologie, které dokážou přeměňovat slámu, dřevní zbytky nebo jinou lignocelulózovou biomasu na chemické látky využitelné v průmyslu.

Rostoucí význam získávají také projekty zaměřené na využití odpadních surovin. Společnost LanzaTech vyvinula technologii, která pomocí mikroorganismů přeměňuje průmyslové plyny obsahující uhlík na chemikálie a paliva. V Japonsku se rozšiřuje výroba biologicky rozložitelných materiálů z mořských řas a dalších vodních organismů. Tyto projekty ukazují, že bioekonomika již dnes vytváří nové průmyslové obory, přináší investice do výrobních kapacit a otevírá prostor pro vznik produktů s vysokou přidanou hodnotou a nižší závislostí na fosilních zdrojích.

Další infromace:

• Bioeconomy Strategy | European Commission

• Call for Expression of Interest for the Bio-based Europe Alliance | European Commission

• Confirmation of interest | European Commission

Lidská společnost je obklopena desítkami tisíc chemických látek, které se staly neoddělitelnou součástí moderního života. Věda však stále naráží na otázky, na něž dosud nezná uspokojivé odpovědi. Evropská agentura pro chemické látky proto upozorňuje na nové oblasti výzkumu, které mohou v příštích letech zásadně proměnit způsob, jakým chráníme zdraví lidí i životní prostředí. Směr je zřejmý. Budoucnost chemické bezpečnosti nebude stát pouze na přísnější regulaci, ale především na hlubším porozumění tomu, jak látky působí na člověka a na přírodu.

Evropská agentura pro chemické látky ECHA identifikovala nové výzkumné priority, které mají posílit bezpečnost chemických látek a současně pomoci evropským institucím reagovat na rychle se měnící technologické i environmentální výzvy. Základním cílem je získat vědecké poznatky, které budou přímo využitelné při hodnocení rizik a při tvorbě budoucích pravidel pro nakládání s chemickými látkami.

Aktualizovaná zpráva Key Areas of Regulatory Challenge ukazuje, že pozornost evropské regulatorní vědy se stále více přesouvá od hodnocení jednotlivých látek k širším souvislostem, které ovlivňují fungování přírodních systémů. Chemická bezpečnost již není vnímána pouze jako otázka toxicity konkrétních sloučenin. Stále důležitější je schopnost porozumět tomu, jak chemické látky působí v reálném prostředí, jak se šíří krajinou a jaké důsledky mohou mít pro ekosystémy, biodiverzitu i dlouhodobou udržitelnost společnosti.

Jednou z nově zdůrazněných oblastí je výzkum dopadů chemických látek na úrovni celých ekosystémů. Dosavadní přístupy se často zaměřovaly na jednotlivé organismy nebo na konkrétní toxické účinky. Současné poznatky však naznačují, že skutečné důsledky chemického znečištění mohou být mnohem komplexnější. Změny vyvolané chemickými látkami mohou ovlivňovat vztahy mezi organismy, stabilitu přírodních společenstev i schopnost ekosystémů poskytovat služby, na nichž je závislá lidská společnost. Vědci proto hledají způsoby, jak lépe propojit hodnocení chemických rizik s ochranou biologické rozmanitosti a s rozhodováním o budoucím využívání přírodních zdrojů.

Významnou pozornost si získává také problematika perzistentních látek. Tyto chemické sloučeniny se mohou v životním prostředí rozkládat jen velmi pomalu a některé z nich jsou schopny šířit se na velké vzdálenosti prostřednictvím vodních systémů. ECHA upozorňuje, že současné metody a modely často nedokážou dostatečně přesně zachytit jejich pohyb a chování v prostředí. Lepší porozumění těmto procesům bude důležité nejen pro identifikaci nových rizik, ale také pro ochranu vodních zdrojů a efektivnější prevenci znečištění.

Další prioritou se stává výzkum rezistence vůči biocidům. Biocidní přípravky hrají důležitou roli při ochraně zdraví lidí, hospodářských zvířat i infrastruktury před škodlivými organismy. Současně však roste potřeba lépe porozumět tomu, jak se mohou některé mikroorganismy postupně přizpůsobovat jejich působení. Evropská agentura proto podporuje vývoj jednotných metod, které umožní tato rizika včas rozpoznat a zohlednit při budoucím hodnocení bezpečnosti a účinnosti biocidních látek.

Nové výzkumné priority jsou součástí širší snahy reagovat na rostoucí environmentální výzvy. Zpráva upozorňuje také na potřebu hlubšího výzkumu souvislostí mezi chemickým znečištěním a úbytkem biodiverzity. Stále větší význam získává rovněž podpora bezpečných inovací a rozvoj oběhového hospodářství, které vyžadují nové poznatky o tom, jak zajistit bezpečné využívání chemických látek během celého životního cyklu výrobků.

ECHA zároveň zdůrazňuje, že úspěšná ochrana zdraví a životního prostředí bude stále více záviset na propojení vědy a regulace. Právě proto vznikla při agentuře nová Vědecká rada, jejímž úkolem bude zajistit, aby výzkumné aktivity odpovídaly skutečným potřebám evropské legislativy a poskytovaly podklady pro budoucí rozhodování.

Aktualizovaný přehled výzkumných potřeb navazuje na dlouhodobou spolupráci evropských vědců a regulačních institucí v rámci programu PARC financovaného z programu Horizon Europe. Jeho cílem je posílit hodnocení chemických rizik a urychlit přenos nejnovějších vědeckých poznatků do praxe.

Pohled do nových priorit ECHA naznačuje, že budoucnost chemické bezpečnosti bude stále více spojena s pochopením složitých vztahů mezi chemickými látkami, přírodním prostředím a lidskou společností. Věda dnes nehledá pouze odpověď na otázku, zda je určitá látka nebezpečná. Stále častěji se snaží porozumět tomu, jaké důsledky může mít její působení v širších souvislostech.

Další informace:

• ECHA’s report: Key areas of regulatory challenge 2026

• Join our webinar on 18 June 2026: Key areas of regulatory challenge – 2026 update

• Webinar 19 June 2025: Key areas of regulatory challenge: research needs and opportunities

• Research to enhance protection of our health and environment

• Partnership for the Assessment of Risks from Chemicals (PARC)

Metan patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny současnosti. Přestože jeho koncentrace v atmosféře zůstává výrazně nižší než u oxidu uhličitého, v horizontu dvaceti let dokáže jedna molekula metanu zachytit přibližně osmdesátkrát více tepla než stejná molekula CO₂. Právě proto se v posledních letech výrazně zvýšil zájem o zdroje metanu v krajině, mezi nimiž hrají důležitou roli i přehradní nádrže.

Vodní nádrže byly dlouho považovány především za místa, kde se organická hmota ukládá do sedimentů a postupně rozkládá bez přístupu kyslíku. V takových podmínkách vzniká metan, který se následně hromadí u dna a odtud je transportován směrem k hladině. Tento „bottom-up“ model (model předpokládající, že metan vzniká hlavně u dna a postupně stoupá vzhůru) se stal základním vysvětlením metanového cyklu ve většině jezer a přehrad po celém světě.

Nová studie z Římovské nádrže v jižních Čechách však ukazuje, že skutečnost je podstatně složitější. Výzkumníci analyzovali jeden z nejrozsáhlejších souborů měření metanu, jaký byl kdy v evropské přehradě k dispozici. Během let 2016–2023 provedli stovky vertikálních profilů, tedy měření od hladiny až ke dnu v různých hloubkách a sledovali koncentrace rozpuštěného metanu v různých hloubkách i podél celé délky nádrže. Výsledkem je detailní trojrozměrná mapa metanové dynamiky (změn koncentrací a pohybu metanu v prostoru a čase), která odhaluje dosud přehlížené akumulační zóny a procesy probíhající napříč celým vodním sloupcem.

Nádrž není jednolitý prostor

Římovská nádrž je typickým příkladem údolní přehrady s výrazným podélným gradientem (postupnou změnou vlastností vody od říční části nádrže směrem k hrázi). U hráze připomíná hluboké jezero, zatímco v horní části má charakter pomalu tekoucí řeky. Právě tato kombinace vytváří mimořádně rozmanité prostředí, ve kterém se fyzikální, chemické a biologické procesy odehrávají různou rychlostí.

Analýza ukázala, že metan není rozložen rovnoměrně. Namísto jednoduchého nárůstu koncentrací směrem ke dnu vytváří soustavu opakovaně se objevujících „hotspotů“ (lokálních ohnisek s výrazně vyšší koncentrací metanu než v okolí). Tyto zóny se objevují v konkrétních částech nádrže a přetrvávají po řadu let, což naznačuje, že nejde o náhodné výkyvy, ale o důsledek dlouhodobě působících procesů.

Výzkumníci identifikovali dva hlavní hlubinné rezervoáry metanu (zásobní oblasti s dlouhodobě nahromaděným metanem). První se nachází v nejhlubší jezerní části poblíž hráze. Druhý překvapivě leží výše proti proudu v přechodové zóně mezi řekou a jezerem. Obě oblasti fungují jako dlouhodobá úložiště metanu vznikajícího v podmínkách bez kyslíku, přesto se jejich intenzita v průběhu roku výrazně mění.

Kyslík rozhoduje více, než se předpokládalo

Nejsilnějším faktorem podporujícím akumulaci metanu se ukázal být nedostatek kyslíku v hlubokých vrstvách. Během letní stratifikace (vrstevnatého uspořádání vody podle teploty a hustoty) se nádrž rozdělí na několik vrstev, mezi nimiž dochází jen k omezené výměně vody. Spodní hypolimnion (nejspodnější chladná vrstva vody oddělená od povrchu) je postupně izolován od atmosféry a zásoby kyslíku zde klesají až k anoxickým podmínkám (prostředí prakticky bez rozpuštěného kyslíku).

Právě tehdy nastupují metanogenní archea (jednobuněčné mikroorganismy produkující metan při rozkladu organické hmoty bez přístupu kyslíku), mikroorganismy schopné rozkládat organickou hmotu bez přítomnosti kyslíku. Produkce metanu prudce roste a plyn se začíná hromadit ve spodních vrstvách. Statistické modely použité ve studii ukázaly, že dostupnost kyslíku patří spolu se stářím vody, vodivostí (schopností vody vést elektrický proud, která nepřímo ukazuje množství rozpuštěných látek) a hloubkovou zónou mezi nejvýznamnější prediktory (ukazatele umožňující předpovídat určitý jev) prostorové variability (rozdílů mezi jednotlivými místy v nádrži) koncentrací metanu.

Překvapení těsně pod hladinou

Nejzajímavější výsledky ale nepřinesly hluboké vrstvy, nýbrž oblasti blízko hladiny. Autoři opakovaně zaznamenali zvýšené koncentrace metanu v epilimniu (horní prohřáté vrstvě vody v přímém kontaktu se vzduchem), tedy v povrchové vrstvě vody, která je v přímém kontaktu s atmosférou. Tyto epilimnetické akumulace (nahromadění metanu v povrchové vrstvě vody) se nejčastěji objevovaly v přechodové říční části nádrže a vytvářely stabilní emisní hotspoty (místa s mimořádně intenzivním únikem metanu do atmosféry). Právě zde totiž dochází k nejintenzivnější difuzi metanu (samovolnému přechodu metanu z vody do vzduchu vlivem rozdílu koncentrací) z vody do atmosféry.

Tento výsledek je významný, protože tradiční monitoring emisí z přehrad často předpokládá, že rozhodující zásoby metanu se nacházejí u dna. Římovská data však ukazují, že relativně malé množství metanu v povrchových vrstvách může mít pro výsledné emise větší význam než rozsáhlé zásoby uzavřené desítky metrů pod hladinou. Metan uložený blízko povrchu totiž nemusí překonávat dlouhou cestu vodním sloupcem a uniká do atmosféry mnohem efektivněji.

Metalimnion jako skrytá dopravní tepna

Dalším překvapivým zjištěním byly výrazné koncentrace metanu v metalimniu (přechodové vrstvě mezi teplou povrchovou a chladnou hlubinnou vodou, kde teplota rychle klesá s hloubkou). Tato vrstva představuje přechod mezi teplou povrchovou vodou a chladným hypolimniem a bývá charakteristická prudkým poklesem teploty.

Právě zde výzkumníci opakovaně pozorovali vznik metanových maxim (oblastí s nejvyššími koncentracemi metanu), která nebyla spojena přímo se sedimenty ani s povrchem. Studie naznačuje, že jde o důsledek tzv. hustotních intruzí (pronikání vodních mas o jiné hustotě do určité hloubky nádrže) a vnitřní cirkulace vody (pohybu vody uvnitř nádrže bez přímého vlivu přítoku či odtoku). Vodní masy s odlišnou hustotou se pohybují podél nádrže a přenášejí rozpuštěný metan na značné vzdálenosti. Výsledkem je vznik středně hlubokých akumulačních vrstev, které mohou obsahovat koncentrace srovnatelné s některými hlubinnými rezervoáry.

Tento mechanismus představuje zásadní odklon od klasické představy jednoduchého vertikálního gradientu (postupné změny koncentrace s rostoucí hloubkou), podle něhož koncentrace metanu pouze rostou směrem ke dnu.

Stáří vody jako nový klíč k pochopení metanu

Jedním z nejzajímavějších aspektů studie je využití modelovaného stáří vody. Tento parametr vyjadřuje dobu, po kterou se konkrétní vodní masa nachází v nádrži bez výraznější výměny s přítokem.

Ukázalo se, že stáří vody dokáže velmi dobře vysvětlit prostorové rozložení metanu. Starší vody v hlubokých částech nádrže mají více času na akumulaci rozpuštěných látek a současně bývají vystaveny delším obdobím nedostatku kyslíku. Naopak mladší vody v přechodových zónách vykazují vyšší dynamiku (rychlost změn a proměnlivost podmínek), rychlejší promíchávání a proměnlivější koncentrace.

Autoři dokonce porovnali stáří vody s dobou potřebnou k mikrobiální oxidaci metanu (procesu, při němž mikroorganismy přeměňují metan na oxid uhličitý). Tím vytvořili nový konceptuální rámec (teoretický model vysvětlující fungování systému), který umožňuje hodnotit, zda bude metan spíše spotřebován metanotrofními bakteriemi (bakteriemi využívajícími metan jako zdroj energie), nebo transportován do dalších částí nádrže a potenciálně unikne do atmosféry.

Souboj mezi producenty a konzumenty metanu

Metanový cyklus v nádrži není jednosměrný proces. Vedle mikroorganismů produkujících metan zde působí také metanotrofní bakterie (bakterie živící se metanem), které jej využívají jako zdroj energie a oxidují jej na oxid uhličitý.

Výzkumníci proto měřili také potenciál oxidace metanu (schopnost prostředí odbourávat metan prostřednictvím mikroorganismů). Výsledky ukázaly, že různé části nádrže fungují jako místa intenzivní produkce i spotřeby současně. Konečná koncentrace metanu tak představuje výsledek neustálého soupeření mezi biologickou produkcí, mikrobiální oxidací a fyzikálním transportem vody.

Důsledky pro odhady emisí

Zjištění z Římova mají význam daleko přesahující hranice jedné české přehrady. Vodní nádrže jsou dnes považovány za zdroj přibližně deseti procent globálních emisí metanu z vnitrozemských vod a jejich význam může s pokračujícím oteplováním dále růst.

Studie ukazuje, že zjednodušené modely založené pouze na měření u dna nebo na několika profilech nemusí zachytit nejvýznamnější emisní oblasti. Skutečné hotspoty se mohou nacházet v přechodových zónách, v povrchových vrstvách nebo ve středních hloubkách, kde je dosavadní monitoring často opomíjí.

Římovská nádrž tak představuje výjimečnou přírodní laboratoř, která ukazuje, že metan není pouze produktem anaerobních sedimentů (usazenin na dně bez přístupu kyslíku). Je součástí mnohem složitějšího systému zahrnujícího hydrodynamiku (pohyby a proudění vody v nádrži), vertikální stratifikaci (rozdělení vody do vrstev podle teploty a hustoty), stáří vody, mikrobiální procesy i podélný transport (přenos látek po délce nádrže od přítoku směrem k hrázi) podél celé nádrže.

Místo jednoduchého obrazu stoupajícího plynu z dna se před námi objevuje mnohovrstevnatá síť skrytých rezervoárů a transportních cest, které společně určují, kolik metanu nakonec skutečně unikne do atmosféry.

Více než 163 tisíc podaných hlášení, tisíce zapojených subjektů a mimořádně vysoká úspěšnost zpracování dat. Letošní ohlašovací období v systému ISPOP ukázalo, jak zásadní roli hraje digitalizace při plnění environmentálních povinností. Statistiky za rok 2026 zároveň přinášejí zajímavý pohled na oblasti, ve kterých podniky, instituce i veřejná správa vykazují nejvíce údajů o svém dopadu na životní prostředí.

S koncem března bylo uzavřeno další ohlašovací období v rámci Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností ISPOP. Období probíhalo od začátku ledna do 31. března 2026 a opět potvrdilo klíčovou úlohu systému při sběru a zpracování environmentálních dat v České republice. Prostřednictvím ISPOP plní své zákonné povinnosti tisíce subjektů napříč oblastmi odpadového hospodářství, vodního hospodářství, ochrany ovzduší, Integrovaného registru znečišťování i evidence výrobků s ukončenou životností.

Celkem bylo v letošním roce prostřednictvím systému přijato 163 070 hlášení. Pouze 735 z nich nebylo možné zpracovat z důvodu nedodržení předepsané struktury datového standardu. To znamená, že více než 99,5 procenta všech podání splnilo požadované náležitosti a mohlo být bezprostředně automaticky zpracováno. 

Největší objem podaných hlášení tradičně připadl na oblast odpadového hospodářství. Formuláře zaměřené na souhrnné údaje z průběžné evidence produkce a nakládání s odpady společně s evidencí vozidel s ukončenou životností a odpadních elektrozařízení dosáhly celkového počtu 100 630 podání. Dominantní podíl představoval formulář F_ODP_PROD, který tvořil více než 99 procent této skupiny hlášení. Nejvyšší nápor systém zaznamenal v posledních dnech před termínem odevzdání. Samotný 26. únor se stal nejvytíženějším dnem celého období, kdy bylo přijato 10 861 hlášení, tedy více než desetina všech podání v této kategorii.

Významnou součástí ohlašovacího období byla také agenda výrobků s ukončenou životností. Roční zprávy za elektrozařízení, baterie, akumulátory a pneumatiky představovaly celkem 397 hlášení. Největší zastoupení měly zprávy týkající se baterií a akumulátorů, které tvořily téměř sedm desetin všech podání v této oblasti.

Rostoucí význam environmentálního reportingu potvrzuje také agenda vodního hospodářství. V bilančních formulářích bylo přijato 20 049 hlášení, což představuje meziroční nárůst o 8,1 procenta oproti předchozímu roku. Prostřednictvím těchto formulářů jsou vykazovány údaje o odběrech podzemních a povrchových vod, jejich využití i o vypouštění odpadních vod. Vyšší počet podání naznačuje pokračující důraz na sledování a vyhodnocování nakládání s vodními zdroji.

Samostatnou kapitolu představuje Integrovaný registr znečišťování. Do systému bylo letos zasláno 2 724 hlášení. Současně bylo evidováno a vypořádáno 92 žádostí o registraci provozoven, které podléhají režimu IRZ. Tento registr dlouhodobě patří mezi důležité nástroje pro sledování emisí a přenosů znečišťujících látek do životního prostředí.

Letošní ohlašovací období bylo ovlivněno také novými legislativními požadavky. V systému byly zavedeny nové formuláře související s jednorázovým měřením emisí a současně byly upraveny formuláře v oblasti odpadového hospodářství podle nové vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady. Vedle technického rozvoje systému tak rostou i nároky na odbornou podporu uživatelů a na schopnost firem pružně reagovat na měnící se regulatorní prostředí.

Letošní ohlašovací období bylo ovlivněno také novými legislativními požadavky. V systému byly zavedeny nové formuláře související s jednorázovým měřením emisí a současně byly upraveny formuláře v oblasti odpadového hospodářství podle nové vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady. Vedle technického rozvoje systému tak rostou i nároky na odbornou podporu uživatelů a na schopnost firem pružně reagovat na měnící se regulatorní prostředí.

Údaje z letošního ohlašovacího období potvrzují, že digitalizace environmentální agendy je dnes nezbytnou součástí výkonu veřejné správy i plnění zákonných povinností ze strany podniků a dalších organizací. Více než 163 tisíc přijatých hlášení zároveň ukazuje rozsah dat, která jsou každoročně shromažďována pro potřeby ochrany životního prostředí a rozhodování státu.

Česká společnost pro bezvýkopové technologie pořádá ve dnech 15.–16. září již 31. ročník národní konference NO DIG, která se stejně jako loni uskuteční v kongresových prostorách Hotelu Galant Mikulov.

Letošní motto konference „Bezvýkopové technologie – alternativa, nebo už standard?“ otevře diskusi o tom, jak rychle se moderní bezvýkopové postupy stávají běžnou součástí praxe při výstavbě a rekonstrukcích vodovodní infrastruktury.

Bezvýkopové technologie se stále více prosazují nejen jako ekonomicky výhodné řešení, ale i jako ekologicky šetrná alternativa k tradičním výkopovým metodám. Dvoudenní akce nabídne nejnovější poznatky, zkušenosti z provozu i projekty, které zásadně ovlivňují způsob realizace vodovodních sítí a dalších infrastrukturních staveb v České republice. 

Zkušenosti s provozem vodovodních řadů

Úvodní panelová diskuse bude věnována praktickým zkušenostem s provozem a údržbou vodovodních řadů realizovaných pomocí bezvýkopových technologií. Odborníci z praxe budou mimo jiné hovořit o tom, jak se jednotlivé metody osvědčují v reálném provozu a jaké výhody či limity přinášejí při dlouhodobém provozu takto vybudované infrastruktury. 

Diskuse nabídne pohled, jak bezvýkopové technologie mění způsob výstavby nových vodovodních řadů i rekonstrukcí těch stávajících. Součástí debaty bude také otázka správné diagnostiky potrubí před samotnou sanací, která je klíčová pro výběr vhodné metody i minimalizaci rizik během realizace.

V panelu vystoupí Ladislav Haška z firmy Vodárenská akciová společnost, a.s., Radim Jirout z Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, a.s., Milan Vojta z Vodovodů a kanalizací Břeclav, a.s., Tomáš Hruška z Ostravských vodáren a kanalizací a.s., Josef Šebek z AQUA PROCON s.r.o. a Jan Ručka z Vysokého učení technického v Brně. Společně poskytnou komplexní přehled, jak se bezvýkopové technologie uplatňují v české vodárenské praxi.

Odborný program konference

Odborný program konference také nabídne témata, která odrážejí současný vývoj bezvýkopových technologií i jejich praktické uplatnění v české vodárenské infrastruktuře. Přednášky se zaměří na instalace a opravy vodovodů realizovaných pomocí moderních bezvýkopových metod, přičemž budou představeny projekty, které v posledních letech zásadně změnily pohled na využívání těchto technologií v praxi. 

Součástí programu budou také prezentace věnované diagnostice, průzkumu a přípravě, tedy klíčovým krokům, které rozhodují o správném výběru vhodné metody sanace či výstavby. Účastníci se dále seznámí s ekonomickými a legislativními aspekty, které ovlivňují rozhodování investorů a provozovatelů. Prostor dostanou i inovativní technologie, jež posouvají celý obor kupředu.
Jednotlivé odborné bloky povedou zkušení odborníci z praxe. První blok otevře Ladislav Haška, generální ředitel Vodárenské akciové společnosti, a.s., druhý zaštítí Marek Helcelet z Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., třetí uvede Pavel Král ze stejné firmy a závěrečný, čtvrtý blok povede Karel Franczyk, předseda České společnosti pro bezvýkopové technologie.

Díky této kombinaci odborných garantů nabídne program vyvážený pohled na technické, provozní i strategické otázky spojené s využíváním bezvýkopových technologií v České republice.

NO-DIG 2026 – 31. národní konference o bezvýkopových technologiích

Kdy: 15.–16. září 2026
Kde: Hotel GALANT, Mikulov
Kdo: pořadatel: Česká společnost pro bezvýkopové technologie, organizátor: Exponex s.r.o.

Více informací: www.no-dig.cz

 

Proč část lidí odmítá vědecké poznatky o změně klimatu navzdory stále přesnějším datům a stále viditelnějším dopadům oteplování? Podle světově uznávané klimatoložky Katharine Hayhoeové není problém v nedostatku informací ani inteligence. Klíč leží mnohem hlouběji v lidské psychologii, identitě, hodnotách a způsobu, jakým o klimatu mluvíme. Její pohled přináší nečekanou zprávu. Snaha přesvědčit nejtvrdší odpůrce bývá často ztrátou času. Skutečná příležitost se nachází úplně jinde.

Ve veřejném prostoru se změna klimatu často prezentuje jako střet mezi dvěma nesmiřitelnými tábory. Na jedné straně stojí lidé přesvědčení o závažnosti problému, na druhé straně jeho odpůrci. Tento obraz je však podle klimatoložky Katharine Hayhoeové značně zjednodušený. Ve skutečnosti většina společnosti neleží ani na jednom z těchto pólů. Většina lidí klimatickou změnu nevylučuje, současně však neví, jak se k ní postavit, jak jí porozumět nebo jak na ni reagovat. Právě tato skupina představuje rozhodující část veřejnosti, která může ovlivnit budoucí směřování společnosti.

Hayhoeová patří mezi nejrespektovanější osobnosti současné klimatologie. Vedle vědecké práce se dlouhodobě zabývá komunikací klimatických témat a zkoumá, proč ani desítky let výzkumu a rostoucí množství důkazů automaticky nevedou k širšímu společenskému konsenzu. Podle jejích zkušeností je jedním z největších omylů představa, že odmítání klimatické vědy vyplývá především z nedostatku znalostí. Mnohem častěji souvisí s politickou identitou, kulturním prostředím a osobním hodnotovým rámcem. Člověk totiž obvykle neposuzuje nové informace izolovaně. Vyhodnocuje je podle toho, zda jsou slučitelné s jeho přesvědčením o fungování světa a o jeho vlastním místě v něm.

Právě proto bývá snaha vyvracet jednotlivé argumenty nebo bombardovat odpůrce dalšími daty často neúčinná. Pokud někdo vnímá klimatická opatření jako ohrožení svých hodnot, životního stylu nebo politické identity, nepovede více grafů a statistik automaticky ke změně názoru. Hayhoeová v této souvislosti používá pojem averze vůči řešením. Mnoho lidí podle ní neodmítá samotná fakta o klimatu, ale důsledky, které z nich vyplývají. Pokud mají pocit, že řešení znamená ekonomické ztráty, omezení svobody nebo zásah do jejich způsobu života, bývají náchylnější zpochybňovat samotný problém.

To však neznamená, že komunikace ztrácí smysl. Naopak. Podle Hayhoeové je důležité změnit její směr. Namísto snahy porazit druhou stranu argumenty doporučuje začít u společných zkušeností. Lidé mohou mít rozdílné názory na politiku, ekonomiku nebo energetiku, ale většina z nich vnímá, že počasí v posledních desetiletích vykazuje stále více neobvyklých projevů. Právě osobní zkušenost bývá podle ní mnohem silnější než abstraktní statistiky. Když si člověk sám všímá delších období sucha, častějších vln veder nebo extrémních srážek, otevírá se prostor pro skutečné porozumění.

Zajímavý je také její pohled na takzvané klimatické popírače. Ve veřejném prostoru jim bývá věnována značná pozornost, přesto podle Hayhoeové představují jen malou část společnosti. Pokusy o jejich přesvědčení často spotřebovávají energii, kterou by bylo možné využít mnohem účelněji. Většina obyvatel podle průzkumů spadá do skupiny lidí, kteří pociťují určité obavy, ale nevědí, jak reagovat. Nejde o přesvědčené odpůrce ani o aktivní zastánce. Právě zde vidí největší prostor pro komunikaci a společenský posun.

Významnou součástí jejího přístupu je odmítání strategie založené výhradně na strachu. Klimatická změna podle ní představuje mimořádně vážný problém s rozsáhlými důsledky pro přírodní systémy, ekonomiku i lidské zdraví. Současně však upozorňuje, že dlouhodobé vystavování lidí katastrofickým scénářům může vést k opačnému efektu. Místo motivace nastupuje bezmoc, rezignace a pocit, že jednotlivci stejně nemohou nic ovlivnit. Psychologické výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidé reagují aktivněji tehdy, když vedle rizik vidí také reálná a dosažitelná řešení.

Právě otázka řešení tvoří druhý pilíř jejího pohledu na klimatickou komunikaci. Podle Hayhoeové je chybou prezentovat ochranu klimatu jako soubor zákazů a omezení. Mnohem účinnější je ukazovat souvislosti s ekonomickou stabilitou, energetickou bezpečností, technologickými inovacemi nebo kvalitou života v místních komunitách. Lidé jsou ochotnější přijmout změny, pokud v nich dokážou rozpoznat konkrétní přínos pro sebe a své okolí.

Rozhovor pro Radio Wave se zároveň dotýká samotné podstaty klimatického rizika. Hayhoeová připomíná, že neexistuje jedna magická hranice, po jejímž překročení se svět náhle ocitne v bezpečí nebo naopak v katastrofě. Každá desetina stupně oteplení má význam. Rizika narůstají postupně a s rostoucí teplotou se zvyšuje pravděpodobnost extrémních jevů, problémů se zásobováním vodou, dopadů na zemědělství či zdravotních komplikací. Z tohoto pohledu není podstatné pouze to, zda bude dosažen konkrétní mezinárodní cíl, ale jak rychle a v jakém rozsahu se podaří další oteplování omezit.

Vysvětluje také často nepochopený význam hranice 1,5 stupně Celsia. Ta podle ní nepředstavuje ostrou čáru mezi bezpečným a nebezpečným světem. Jde o politicky stanovený cíl, který vychází z vědeckých poznatků o rostoucích rizicích. Každé další snížení budoucího oteplení přináší konkrétní přínosy, i když se nepodaří dosáhnout ideálního scénáře. Klimatická politika proto není otázkou absolutního úspěchu nebo neúspěchu, ale především rozsahu škod, kterým lze ještě zabránit.

Možná nejdůležitější poselství celého rozhovoru však nesouvisí ani tak s klimatem jako s lidmi samotnými. Hayhoeová připomíná, že společenské změny nevznikají tím, že se podaří přesvědčit každého jednotlivce. Vznikají tehdy, když dostatečně velká část společnosti začne jednat na základě společně sdíleného porozumění problému. Hledání nepřesvědčitelných odpůrců a nekonečné souboje o každou názorovou pozici mohou působit jako hlavní úkol dneška. Podle ní však skutečná výzva leží jinde. Nespočívá v tom, jak vyhrát spor s několika hlasitými odpůrci. Spočívá v tom, jak oslovit miliony lidí, kteří už dnes tuší, že se něco děje, ale stále čekají na důvod, proč by měli sami udělat další krok.

Ještě na jaře se zdálo, že na západním pobřeží Fidži může vyrůst jedno z největších zařízení na energetické využití odpadu v jižním Pacifiku. Projekt podporovaný australskými investory sliboval elektřinu, pracovní místa i řešení regionálního odpadového problému. O několik týdnů později však fidžijská vláda rozhodla jinak. Zamítnutí projektu nepřišlo kvůli emocím ani politickým prohlášením. Rozhodly konkrétní technické, environmentální a ekonomické otázky, na které investoři nedokázali přesvědčivě odpovědět.

Když jsme v předchozím článku popisovali záměr vybudovat ve Vuda Point na západním pobřeží Fidži rozsáhlou spalovnu odpadu s výrobou energie, šlo především o příběh velkých slibů a ještě větších pochybností. Investoři představovali projekt jako moderní energetické centrum schopné zpracovávat stovky tisíc tun odpadu ročně a současně vyrábět významnou část elektřiny pro fidžijskou ekonomiku. Kritici naopak upozorňovali na skutečnost, že zařízení by bylo závislé na dovozu odpadu ze zahraničí a mohlo by proměnit ostrovní stát v regionální koncový bod pro materiály, které jiné země nechtějí ukládat ani spalovat na vlastním území.

Dnes už je jasné, že projekt v navržené podobě pokračovat nebude. Fidžijské ministerstvo životního prostředí zamítlo předloženou dokumentaci EIA a konstatovalo, že nesplňuje požadované právní ani technické standardy. Rozhodnutí následovalo po několikaměsíčním přezkumu a vyhodnocení připomínek odborníků, místních komunit, státních institucí i podnikatelského sektoru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že vláda ustoupila silnému odporu veřejnosti. Podrobnější pohled však ukazuje podstatně složitější obraz. Regulátor identifikoval celou řadu oblastí, které zůstaly nedostatečně vysvětlené nebo nebyly v dokumentaci vyhodnoceny v rozsahu odpovídajícím velikosti projektu. Mezi hlavními výhradami figuroval původ a dlouhodobé zajištění odpadových toků, dovoz zahraničního odpadu, nakládání s popílky, zajištění dostatečných vodních zdrojů, vlivy na veřejné zdraví, dopady na dopravní infrastrukturu, turistický ruch i celková ekonomická životaschopnost záměru. Úřady zároveň upozornily, že řada zásadních otázek měla být řešena až v budoucnu namísto toho, aby byla zodpovězena již v samotném procesu posuzování vlivů na životní prostředí.

Právě ekonomická stránka představovala jeden z největších paradoxů celého projektu. Navržené zařízení mělo být schopno zpracovat přibližně 900 tisíc tun odpadu ročně. Fidži přitom podle dostupných údajů produkuje pouze kolem 200 až 300 tisíc tun komunálních a dalších odpadů za rok. Aby spalovna fungovala na plánované kapacitě, musela by dlouhodobě přijímat velké objemy odpadu z Austrálie a dalších států regionu. To byl fakt, který se stal symbolem celého sporu. Zatímco investoři jej prezentovali jako příležitost vytvořit regionální centrum pro moderní nakládání s odpady, odpůrci jej vnímali jako důkaz, že skutečným obchodním modelem není řešení fidžijských odpadů, ale poskytování služby zahraničním producentům odpadu.

Významnou roli sehrála také poloha plánovaného zařízení. Vuda Point se nachází v bezprostřední blízkosti oblasti Nadi, která představuje hlavní vstupní bránu pro turistický ruch a jeden z ekonomicky nejvýznamnějších regionů země. Místní obyvatelé, vlastníci půdy i podnikatelé v cestovním ruchu upozorňovali, že případné environmentální incidenty nebo negativní mediální obraz by mohly poškodit pověst Fidži jako destinace spojované s přírodou, čistým mořem a tropickou krajinou. Obavy se netýkaly pouze emisí samotného zařízení, ale také pravidelné námořní dopravy odpadu, manipulace s popelem a dlouhodobé průmyslové přítomnosti v oblasti orientované na turistické služby.

Do veřejného prostoru výrazně vstoupil i fidžijský velvyslanec při Organizaci spojených národů Filipo Tarakinikini. Jeho vyjádření, že se Fidži nesmí stát popelníkem Pacifiku, se rychle rozšířilo mezi domácími i zahraničními médii a stalo se symbolem odporu proti projektu. Vedle symbolické roviny však upozorňoval také na konkrétní otázky související s nakládáním s popelem, emisemi a schopností malého ostrovního státu dlouhodobě dohlížet na provoz zařízení takového rozsahu.

Zajímavé je, že fidžijské úřady ve svém rozhodnutí nezpochybnily samotný koncept energetického využití odpadu. Naopak opakovaně zdůraznily, že odmítnutí není namířeno proti investicím ani proti novým technologickým řešením. Posuzována byla kvalita předložené dokumentace a schopnost investora prokázat, že identifikovaná rizika lze spolehlivě řídit. Tento rozdíl je podstatný. Rozhodnutí tak nepředstavuje odmítnutí technologie jako takové, ale potvrzení, že i ve státech s omezenějšími administrativními kapacitami začínají být požadavky na transparentnost a kvalitu environmentálních podkladů stále přísnější.

Celá kauza současně otevřela širší otázku, která zdaleka nepřesahuje hranice Fidži. Mnoho malých ostrovních států čelí rostoucím problémům s odpady, omezeným skládkovým kapacitám a vysokým nákladům na energetiku. Současně však disponují citlivými ekosystémy, ekonomikou závislou na cestovním ruchu a omezenými možnostmi dlouhodobého environmentálního dozoru. Projekty podobného rozsahu proto vyvolávají otázku, zda lze technologická řešení úspěšně přenášet mezi zcela odlišnými geografickými, ekonomickými a institucionálními podmínkami.

Příběh spalovny ve Vuda Point tak nekončí jednoduchým vítězstvím jedné strany nad druhou. Fidži nezískalo nové energetické centrum a současně nezmizel ani problém s rostoucím množstvím odpadů. Výsledek však ukazuje, že ani investice v hodnotě stovek milionů dolarů a příslib energetické soběstačnosti samy o sobě nestačí. Pokud mají podobné projekty uspět, musí přesvědčivě prokázat nejen technickou proveditelnost, ale také dlouhodobou environmentální, ekonomickou a společenskou udržitelnost. V případě Vuda Point se investorům tuto zkoušku složit nepodařilo.

Toxické pozůstatky ze spalování nebezpečných odpadů se podle zjištění ministerstva vnitra dostávají na zemědělská pole, kde mohou dlouhodobě kontaminovat půdu a ohrožovat kvalitu potravin i stav krajiny. Odborníci upozorňují, že následky takového znečištění mohou být prakticky nevratné a představují jeden z nejvážnějších nově se objevujících ekologických problémů v Česku.

Interní materiál ministerstva vnitra upozorňuje na nový způsob nelegálního nakládání s nebezpečnými odpady, který se v posledních letech začíná objevovat v České republice. Jádrem problému je spalování nebezpečných odpadů v teplárenských zařízeních. Při tomto procesu vzniká toxický popílek obsahující nebezpečné látky, který je následně vydáván za neškodný materiál vhodný k využití v zemědělství. Takový popílek pak končí na polích, kde je zapraven do půdy jako údajné hnojivo.

Podle ministerstva představuje tato praxe mimořádně závažné riziko. Popílek může obsahovat zvýšené koncentrace arsenu, kadmia, olova, rtuti, dioxinů a dalších škodlivých látek. Jakmile se tyto kontaminanty dostanou do zemědělské půdy, mohou v ní přetrvávat velmi dlouhou dobu. Zpráva upozorňuje, že odstranění takového znečištění je v mnoha případech prakticky nemožné, což znamená dlouhodobé ohrožení kvality půdy, produkce potravin i celkového stavu životního prostředí.

Na problém již narazila také Česká inspekce životního prostředí. Od roku 2023 řešila několik případů, kdy byl do tepláren dodáván materiál vzniklý z rozdrcených železničních pražců. Ty jsou přitom považovány za nebezpečný odpad. K odhaleným případům došlo ve Středočeském a Jihočeském kraji. Inspektoři zjistili pochybení jak u subjektů, které materiál připravovaly a distribuovaly, tak u samotných provozů, kde byl spalován.

Následovala správní řízení a finanční sankce. Teplárny dostaly pokuty v řádu desítek tisíc korun, zatímco výrobci štěpky byla za neoprávněné předávání nebezpečného odpadu uložena pokuta ve výši dvou milionů korun. Policie podle dostupných informací v těchto konkrétních případech neřešila věc jako trestný čin a záležitosti byly uzavřeny správní cestou.

Zjištění ministerstva zároveň ukazují, že nelegální nakládání s odpady zůstává jednou z nejproblematičtějších oblastí ochrany životního prostředí. Vedle nepovoleného skladování, vzniku černých skládek nebo spalování odpadů se nyní objevuje i sofistikovanější forma znečišťování, která je na první pohled méně nápadná, ale může mít mnohem trvalejší následky. Nebezpečné látky se totiž dostávají přímo do půdy, která je základem zemědělské produkce a zároveň jedním z nejcennějších přírodních zdrojů země. Další podrobnosti ZDE

Elektrochemická oxidace patří k nejperspektivnějším technologiím pro odstraňování barviv z průmyslových odpadních vod. Nová studie publikovaná v odborném časopise Journal of Hazardous Materials však ukazuje, že vyšší účinnost čištění může být vykoupena vznikem potenciálně nebezpečných vedlejších produktů. Výzkumníci pod vedením Faye Kuszewski poprvé podrobně popsali mechanismy jejich vzniku a současně navrhli postupy, které mohou tato rizika významně omezit.

Textilní průmysl dlouhodobě patří mezi významné zdroje průmyslového znečištění vod. Odpadní vody vznikající při barvení a úpravě textilií obsahují vysoké koncentrace organických barviv, solí, nerozpuštěných částic i dalších chemických látek, které mohou nepříznivě ovlivňovat vodní organismy a kvalitu vodního prostředí. Podle odhadů připadá na textilní výrobu až pětina celosvětové produkce odpadních vod, což z jejich efektivního čištění činí jednu z významných environmentálních výzev současnosti.

Mezi technologie, které si v posledních letech získávají stále větší pozornost, patří elektrochemická oxidace. Její princip spočívá ve využití elektrického proudu k tvorbě vysoce reaktivních oxidačních částic přímo ve vodném prostředí. Tyto částice následně rozkládají složité organické molekuly na jednodušší látky a umožňují účinně odstraňovat i kontaminanty, které bývají vůči konvenčním metodám čištění mimořádně odolné. Elektrochemická oxidace přitom již dávno nepředstavuje pouze laboratorní technologii. Stále častěji se objevuje také v průmyslových provozech, kde slouží jako samostatný způsob úpravy odpadních vod nebo jako součást komplexnějších čisticích systémů.

Právě na méně prozkoumanou stránku této technologie se zaměřil tým autorů studie nazvané Oxidation byproduct formation by electro oxidation of textile dye wastewater: Occurrence, characterization and mitigation. Vedle Faye Kuszewski se na výzkumu podíleli také Patrick Wittbold, Annabella Colavito a Sean T. McBeath. Zatímco většina dosavadních prací hodnotila především účinnost odstraňování znečištění, cílem této studie bylo zjistit, jaké další chemické látky během procesu vznikají a zda nepředstavují dosud přehlížené riziko.

Výzkumníci se zaměřili na dva modelové typy textilních barviv. Prvním bylo Orange II, které patří mezi rozšířená azobarviva. Druhým byl eosin yellowish, bromované barvivo používané v některých průmyslových aplikacích. Obě látky byly podrobeny elektrochemické oxidaci za použití různých typů elektrod, aby bylo možné porovnat nejen rychlost jejich rozkladu, ale také tvorbu vedlejších produktů.

Klíčovou roli sehrála obyčejná kuchyňská sůl, tedy chlorid sodný. V textilních odpadních vodách se běžně vyskytuje, protože se používá při barvení textilií. Současně bývá přidávána i během samotného elektrochemického čištění. Zvyšuje elektrickou vodivost vody, snižuje energetickou náročnost procesu a podporuje vznik vysoce reaktivních chlorových sloučenin, které urychlují rozklad znečištění. Právě zde se ale podle autorů skrývá problém.

Experimenty ukázaly, že přítomnost chloridů skutečně vede k rychlejší degradaci barviv a nižší energetické náročnosti. Současně však významně podporuje vznik halogenovaných organických sloučenin. V případě barviva Orange II vznikal především chloroform. U bromovaného eosinu byly identifikovány zejména dibromchlormethan a bromoform. Tyto látky patří do skupiny trihalomethanů, jejichž výskyt je dlouhodobě sledován zejména v oblasti úpravy pitné vody kvůli jejich potenciálním dopadům na lidské zdraví.

Pozornost si zasloužily nejen samotné typy vznikajících sloučenin, ale také jejich koncentrace. Po devadesáti minutách elektrochemického procesu přesáhlo celkové množství sledovaných vedlejších produktů u Orange II hodnotu 250 mikrogramů na litr. U bromovaného eosinu pak koncentrace překročily hranici jednoho tisíce mikrogramů na litr. Výsledky tak naznačují, že vedle účinného odstraňování původního znečištění může docházet ke vzniku zcela nových chemických látek, jejichž environmentální význam nelze přehlížet.

Zvláště zajímavé byly výsledky získané při použití různých elektrodových materiálů. Nejvyšší účinnosti při rozkladu barviv dosahovaly elektrody z bórem dopovaného diamantu (záměrné přidání malého množství cizích atomů do materiálu). Právě u nich však vědci zaznamenali také nejvyšší tvorbu sledovaných vedlejších produktů. Naproti tomu elektrody na bázi iridia a směsi iridia s rutheniem vykazovaly odlišné charakteristiky tvorby reaktivních chlorových forem i výsledných produktů oxidace. Studie tak ukazuje, že mezi maximální účinností degradace znečišťujících látek a minimalizací vzniku vedlejších produktů existuje významný kompromis, který bude třeba při návrhu budoucích technologií zohlednit.

Autoři se současně pokusili najít způsoby, jak vznik nežádoucích látek omezit. Jednou z testovaných možností bylo nahrazení chloridu sodného síranem sodným. Tento přístup vedl prakticky k úplnému odstranění sledovaných vedlejších produktů. Současně však výrazně zpomalil rozklad barviv, a tím snížil celkovou účinnost procesu. Perspektivnější výsledky přineslo využití katalytického systému TAML. Ten umožnil zachovat srovnatelnou účinnost degradace barviv i při nižších koncentracích chloridů a zároveň snížil množství vznikajících vedlejších produktů o více než třetinu.

Význam studie přitom dalece přesahuje oblast textilního průmyslu. Výsledky upozorňují na obecnější problém pokročilých oxidačních technologií, které jsou často hodnoceny především podle schopnosti odstraňovat původní znečištění nebo podle energetické náročnosti provozu. Stejně důležité je však sledovat také chemické procesy probíhající během samotného čištění a látky, které při nich vznikají. Některé z identifikovaných sloučenin jsou navíc těkavé a mohou se uvolňovat do ovzduší v bezprostředním okolí čistíren, což otevírá další otázky související s ochranou pracovníků i okolního prostředí.

Sedm vteřin. Přesně tolik času podle odborníků stačí, aby v udržitelném lese vyrostlo dřevo potřebné pro byt o rozloze sto metrů čtverečních. Je dřevo skutečně materiálem budoucnosti, nebo jen romantickou představou architektů? Nový díl pořadu Evropa dnes na téma Dřevo - zachránce klimatu a stavební materiál budoucnosti přináší překvapivá fakta, která vám určitě změní pohled na moderní bydlení.

Dřevo po staletí provází lidské stavitelství, nikdy však nestálo před tak ambiciózní výzvou jako dnes. V době, kdy evropská města hledají nové cesty k výstavbě kvalitního bydlení, zažívají dřevostavby mimořádný rozmach. Tam, kde si většina lidí stále představuje budovu ze standardních materiálů, dnes architekti navrhují celé bytové komplexy a budovy dosahující výšek, které byly ještě nedávno považovány za nemyslitelné.

Pořad uvedený Českou televizí vás zavede přímo k projektům, které dokazují, že moderní dřevo dokáže konkurovat tradičním stavebním materiálům nejen rychlostí výstavby, ale také přesností, komfortem a dlouhou životností. Fascinující je především údaj, že dřevo potřebné pro byt o velikosti sto metrů čtverečních doroste v evropských udržitelných lesích přibližně za sedm vteřin. V jediném okamžiku tak vzniká nový pohled na zdroj, který se dokáže přirozeně obnovovat tempem a současně ukládat oxid uhličitý, jež bere dech.

Pořad se také věnuje vyvracení rozšířených omylů. Jedním z nich je představa, že největším nepřítelem dřevostaveb je oheň. Odborníci vysvětlují, že moderní masivní dřevěné konstrukce jsou navrhovány tak, aby si i při působení vysokých teplot po dlouhou dobu zachovávaly statickou stabilitu. Právě proto dnes získávají důvěru projektantů i investorů při realizaci rozsáhlých staveb po celé Evropě.

Skutečnou hrozbou není samotné dřevo, ale nekontrolovaná vlhkost, tedy voda. Ta dokáže poškodit jakoukoli stavbu bez ohledu na to, zda je postavena ze dřeva, betonu nebo cihel. Moderní technologie a postupy, a to již při výstavbě, kdy je dřevostavba nejnáchylnější, ochrany konstrukcí však umožňují vytvářet dřevostavby s mimořádně dlouhou životností a vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám.

Vrcholným momentem pořadu je pohled na výstavbu výškové budovy ze dřeva v Hamburku. Stavby, které ještě před několika lety působily jako futuristická vize, se tak dnes stávají součástí evropských měst. Kamera zachycuje technologickou preciznost, odvážné konstrukční řešení i mimořádnou proměnu materiálu, který se z lesa přesouvá až do moderních městských panoramat.

Pro úplnost připomínáme, že také Česká republika již vstoupila do nové éry dřevostaveb. Od srpna 2025 umožňují upravené požární předpisy stavět vícepodlažní dřevěné budovy až do výšky 22,5 metru, tedy zhruba o sedmi podlaží. Ještě donedávna přitom byly podobné projekty možné pouze na základě individuálních výjimek. Změna již před rokem otevřela cestu k výstavbě moderních bytových domů, škol či administrativních budov ze dřeva a přibližuje Česko trendům, které jsou již řadu let běžné v řadě evropských zemí.

Nový díl pořadu Evropa dnes tak nabízí strhující podívanou světem architektury, technologií a lidské vynalézavosti. Ukazuje, že budoucnost bydlení již dnes nemusí vznikat jen v hutích a betonárkách. Možná už teď roste někde tiše v lese. A možná rychleji, než si dokážeme představit. Někdy prostě stačí pouhých sedm vteřin. Záznam pořadu najdete ZDE.

Evropská komise otevírá členským státům cestu k větší flexibilitě při financování strategických investic. Část rozpočtové flexibility původně vyhrazené pro obranu bude možné využít na urychlení odklonu od fosilních paliv, rozvoj čisté energie a posílení energetické bezpečnosti. Brusel tím reaguje na rostoucí ceny energií, geopolitické otřesy i dlouhodobou závislost Evropy na dovážené ropě a plynu.

Evropa se ocitla na křižovatce dvou zásadních výzev. Na jedné straně ji nutí zvyšovat výdaje na obranu zhoršující se bezpečnostní situace na kontinentu. Na straně druhé se znovu naplno ukázala zranitelnost evropské ekonomiky vůči výkyvům na trzích s fosilními palivy. Prudký růst cen energií vyvolaný geopolitickým napětím na Blízkém východě připomněl, že energetická závislost představuje nejen ekonomický, ale také bezpečnostní problém. Evropská komise proto přichází s krokem, který propojuje oba cíle a umožňuje členským státům využít část mimořádné fiskální flexibility schválené pro obranné výdaje na investice do energetické transformace.

Podle návrhu zveřejněného v rámci jarního balíčku Evropského semestru budou moci vlády v letech 2026 až 2028 vyčlenit až 0,3 procenta hrubého domácího produktu ročně na opatření posilující energetickou odolnost. Celkový objem takto využité flexibility však nebude smět překročit 0,6 procenta HDP za celé tříleté období. Nejde přitom o nové zadlužování nad rámec již schválených pravidel. Prostředky budou čerpány z existujícího prostoru ve výši 1,5 procenta HDP, který Evropská komise v roce 2025 umožnila členským státům využít prostřednictvím takzvané národní únikové doložky. Tento mechanismus dovoluje zemím Evropské unie dočasně se odchýlit od běžných rozpočtových pravidel, aniž by vůči nim bylo zahájeno řízení kvůli nadměrnému schodku. Původně byl určen především k financování vyšších obranných výdajů v reakci na zhoršující se bezpečnostní prostředí v Evropě.

Komise zdůrazňuje, že cílem není krátkodobě tlumit ceny energií dotacemi nebo daňovými úlevami na fosilní paliva. Naopak chce podpořit investice, které povedou ke strukturálnímu snížení závislosti na dovážené ropě a zemním plynu. Mezi podporované projekty patří instalace fotovoltaických systémů, bateriových úložišť, tepelných čerpadel, rozvoj elektromobility nebo modernizace energetické infrastruktury. Opatření zaměřená na podporu spotřeby fosilních paliv, například snižování spotřebních daní na benzín či naftu, z možnosti čerpání výslovně vypadávají.

Nový přístup odráží proměnu evropského pohledu na energetickou bezpečnost. Zatímco ještě před několika lety byla energetická politika vnímána především jako součást klimatické agendy, současná krize ukazuje její bezprostřední význam pro ekonomickou stabilitu i geopolitickou odolnost. Evropská komise proto v rámci strategie AccelerateEU prosazuje rychlejší elektrifikaci, rozvoj domácích obnovitelných zdrojů a omezení závislosti na dovozu fosilních paliv z nestabilních regionů. Podle Bruselu představují investice do čisté energie jednu z nejúčinnějších forem ochrany před budoucími cenovými šoky.

Významnou roli při prosazování změny sehrály některé členské státy, zejména Itálie. Řím dlouhodobě upozorňoval, že rostoucí náklady na energie představují pro domácnosti i průmysl stejně závažnou hrozbu jako bezpečnostní rizika, která vedla k uvolnění pravidel pro obranné výdaje. Italská vláda proto požadovala možnost využít rozpočtovou flexibilitu také na energetická opatření. Evropská komise nakonec zvolila kompromisní řešení, které zachovává fiskální disciplínu, ale současně umožňuje financovat projekty s dlouhodobým přínosem pro energetickou soběstačnost evropských zemí.

Z ekonomického hlediska představuje tento krok významný posun v evropské fiskální politice. Brusel tím vysílá signál, že investice do energetické transformace nepovažuje pouze za nástroj ochrany klimatu, ale za strategickou infrastrukturu srovnatelnou významem s obranou. Evropská komise zároveň zdůrazňuje, že veškeré výjimky z rozpočtových pravidel zůstávají časově omezené a podléhají kontrolám udržitelnosti veřejných financí. Zachována tak mají být základní pravidla Paktu stability a růstu i důraz na odpovědné hospodaření členských států.

Rozhodnutí přichází v době, kdy se energetická bezpečnost stává jedním z určujících témat evropské politiky. Pokud členské státy novou možnost využijí naplno, mohou během několika let nasměrovat desítky miliard eur do projektů, které sníží spotřebu fosilních paliv, posílí domácí výrobu energie a zvýší odolnost evropské ekonomiky vůči geopolitickým otřesům. Energetická transformace se tak stále zřetelněji mění z environmentální priority na jeden z klíčových pilířů evropské bezpečnosti, konkurenceschopnosti a hospodářské stability.

Výbuchy a následné požáry ropných skladů a rafinerií v Teheránu vytvořily během několika hodin oblak znečištění, který zasáhl území větší než 300 tisíc kilometrů čtverečních. Oxid siřičitý uvolněný při hoření ropných produktů se následně šířil tisíce kilometrů napříč regionem. Nová satelitní měření odhalila nejen mimořádný rozsah této epizody, ale také skutečnost, že ekologické důsledky ozbrojených konfliktů mohou přetrvávat dlouho poté, co utichnou samotné výbuchy.

Večer 7. března 2026 zasáhla Teherán série výbuchů a rozsáhlých požárů v několika ropných skladech a v hlavní městské rafinerii. Zasaženy byly sklady Fardis, Shahran a Aghdasieh společně s teheránským rafinérským komplexem. Poškozená zařízení začala hořet a do ovzduší se uvolnilo velké množství znečišťujících látek. Mezi nimi dominoval oxid siřičitý, který vzniká spalováním síru obsahujících ropných produktů a patří mezi nejvýznamnější látky ovlivňující kvalitu ovzduší.

Dopady byly patrné téměř okamžitě. Obyvatelé v okolí hlásili bolesti hlavy, podráždění očí a pokožky, hořkou pachuť v ústech i dýchací obtíže. Pozornost vzbudil také takzvaný černý déšť. Srážky smývaly z atmosféry saze, olejové částice a další produkty hoření, které se mísily s dešťovou vodou. Taková směs může mít korozivní účinky a představuje cestu, kterou se kontaminace dostává do půdy, vegetace i vodního prostředí.

Skutečný dopad celé události se však ukázal až při vyhodnocení satelitních dat. V řadě oblastí Blízkého východu chybí dostatečně hustá síť pozemních monitorovacích stanic, a právě proto sehrály klíčovou roli družice. Vědci využili kombinaci evropských a čínských satelitních systémů, které umožnily sledovat vznik, pohyb i postupný rozptyl oblaku téměř v reálném čase. Díky tomu bylo možné zmapovat nejen bezprostřední okolí požáru, ale také další šíření znečištění na vzdálenost tisíců kilometrů.

První měření z 8. března ukázala výrazný nárůst koncentrací oxidu siřičitého nad Teheránem a jeho okolím. Průměrná hodnota v regionu vzrostla z přibližně 0,8 na 2,0 Dobsonovy jednotky. Dobsonova jednotka (DU) je standardní míra používaná v atmosférické chemii pro vyjádření množství plynu v celém sloupci atmosféry nad daným místem – zjednodušeně řečeno říká, kolik „hmoty“ dané látky je nad jedním místem od země až po horní vrstvy atmosféry. Znečištění se pod vlivem převládajícího proudění vzduchu začalo přesouvat severovýchodním směrem a současně zabíralo stále větší území. Satelitní snímky zachytily mohutný oblak, který se postupně prodlužoval, rozšiřoval a měnil svůj tvar.

Největší pozornost vzbudily odhady celkového množství emisí. Podle studie dosáhl únik oxidu siřičitého přibližně 29,8 tisíce tun. Zasažená oblast měla rozlohu okolo 300 tisíc kilometrů čtverečních a maximální naměřené koncentrace dosahovaly až 10,8 DU. Pro srovnání jde o území téměř čtyřikrát větší než Česká republika.

Další vývoj ukázal, jak efektivně dokáže atmosféra přenášet znečištění na velké vzdálenosti. Už 9. března byl oblak zaznamenán více než dva tisíce kilometrů od místa vzniku. Postupoval přes rozsáhlé oblasti Blízkého východu směrem do Asie. Výzkumníci zároveň zjistili, že oxid siřičitý vystoupal až do výšky kolem tří kilometrů, což jeho transport na velké vzdálenosti výrazně usnadnilo.

Důležitou roli sehrálo také počasí. Nad Teheránem se během sledovaného období vyskytovaly srážky, které pravděpodobně urychlily odstraňování části oxidu siřičitého z atmosféry. Déšť tak pomohl část znečištění odstranit ze vzduchu, současně jej však přenesl na zemský povrch, kde může negativně ovlivňovat půdu, vegetaci i vodní ekosystémy. Převládající severovýchodní proudění navíc urychlilo přesun znečištění mimo oblast samotného požáru.

Oxid siřičitý patří mezi látky s významným dopadem na kvalitu ovzduší. Je silně dráždivý, může způsobovat zdravotní komplikace zejména u citlivých skupin obyvatel a zároveň představuje jeden z hlavních zdrojů kyselých dešťů. V atmosféře se postupně přeměňuje na síranové aerosoly, které ovlivňují chemické procesy v ovzduší, snižují viditelnost a přispívají k poškozování přírodních i technických materiálů. Právě proto odborníci považovali rychlé zhodnocení rozsahu havárie za zásadní pro ochranu obyvatel i následné vyhodnocení dopadů na životní prostředí.

Teheránský případ zároveň připomíná, že ekologické následky ozbrojených konfliktů často zůstávají ve stínu bezprostředních lidských a materiálních škod. Požár, který trval jen relativně krátkou dobu, vytvořil oblak znečištění schopný zasáhnout rozsáhlé území daleko za hranicemi Íránu. Současně potvrdil rostoucí význam satelitního monitoringu při sledování mimořádných událostí. Bez družicových dat by bylo prakticky nemožné v tak krátkém čase určit skutečný rozsah emisí, směr jejich šíření i potenciální rizika pro životní prostředí a lidské zdraví.

Umělá inteligence se stala symbolem technologického pokroku a každodenním pomocníkem milionů lidí. Za zdánlivě nehmotným světem chatbotů, generátorů obrázků a chytrých algoritmů však stojí rozsáhlá síť datových center, elektrických sítí a chladicích systémů, které spotřebovávají obrovské množství energie, vody i půdy. Nová zpráva Organizace spojených národů upozorňuje, že skutečné environmentální náklady AI jsou mnohem vyšší, než si většina veřejnosti uvědomuje, a že bez odpovědného přístupu mohou v příštích letech dosáhnout rozměrů srovnatelných se spotřebou celých států.

AI bývá často vnímána jako neviditelná technologie. Uživatel zadá dotaz, během několika sekund obdrží odpověď a celý proces působí dojmem, že se odehrává kdesi v digitálním prostoru bez výraznějších dopadů na okolní svět. Realita je však mnohem složitější. Každý text vygenerovaný jazykovým modelem, každý obrázek vytvořený pomocí generativní AI i každá automatizovaná analýza dat vyžadují výpočetní výkon zajišťovaný tisíci specializovaných procesorů umístěných v rozsáhlých datových centrech. Právě tato infrastruktura představuje podle nové zprávy Institutu Organizace spojených národů pro vodu, životní prostředí a zdraví jednu z nejvíce přehlížených ekologických výzev současnosti.

Autoři studie upozorňují, že dosavadní hodnocení dopadů umělé inteligence se soustředilo především na emise skleníkových plynů. Takový přístup však zachycuje pouze část skutečného obrazu. Každá kilowatthodina elektřiny potřebná pro provoz systémů AI je spojena nejen s uhlíkovou stopou, ale také se spotřebou vody a využitím půdy. Datová centra musí být nepřetržitě chlazena, elektrárny vyrábějící energii často využívají značné objemy vody a samotná infrastruktura zabírá rozsáhlá území. Vedle toho je třeba započítat také těžbu kritických surovin, výrobu čipů, budování přenosových sítí a postupně narůstající objem elektronického odpadu.

Právě přehlížení těchto souvislostí vedlo podle autorů k systematickému podhodnocování skutečných nákladů digitální revoluce. Veřejnost i část odborné sféry často předpokládají, že přechod na nízkouhlíkové zdroje energie automaticky řeší environmentální problémy spojené s umělou inteligencí. Zpráva však ukazuje, že vztah mezi jednotlivými ekologickými ukazateli je mnohem složitější. Zdroj energie s nízkými emisemi nemusí být zároveň šetrný z hlediska spotřeby vody nebo využití krajiny. V některých případech může snížení uhlíkové stopy vést naopak k výraznému růstu nároků na další přírodní zdroje.

Tempo růstu je přitom mimořádné. Podle odhadů uvedených ve zprávě by mohla datová centra podporující umělou inteligenci do roku 2030 spotřebovat přibližně 945 terawatthodin elektřiny ročně. Takové množství představuje téměř trojnásobek současné roční spotřeby elektřiny Pákistánu, Bangladéše a Nigérie dohromady. Pokud by globální síť datových center byla samostatným státem, zařadila by se mezi největší spotřebitele elektřiny na světě. Tento vývoj odráží prudce rostoucí počet uživatelů, stále větší modely umělé inteligence a také skutečnost, že AI proniká do stále širšího spektra ekonomických aktivit.

Zvláštní pozornost věnují autoři vodní stopě. Spotřeba vody vzniká jednak přímo při chlazení serverů, jednak nepřímo při výrobě elektřiny. V mnoha regionech světa se datová centra nacházejí v oblastech, které již dnes čelí problémům s dostupností vody. Podle projekcí by mohla být celková vodní stopa infrastruktury využívané pro umělou inteligenci na konci desetiletí srovnatelná se základními ročními potřebami přibližně 1,3 miliardy obyvatel subsaharské Afriky. Takový údaj neznamená, že by AI přímo odebírala vodu těmto lidem, ukazuje však mimořádný rozsah zdrojů potřebných pro fungování digitální ekonomiky.

Neméně významná je také otázka využívání půdy. Datová centra představují pouze viditelnou část mnohem rozsáhlejšího systému. Elektřina musí být někde vyrobena, přenesena a distribuována. Potřebné jsou rozvodné sítě, výrobní zařízení, sklady energie i těžební provozy zajišťující suroviny pro polovodičový průmysl. Zpráva odhaduje, že celková plocha spojená s energetickým zabezpečením AI může do roku 2030 překročit 14 500 kilometrů čtverečních. Jde o území přibližně dvojnásobně větší než metropolitní oblast Jakarty. Tento rozměr bývá v běžných úvahách o umělé inteligenci téměř neviditelný, přesto představuje důležitou součást jejího ekologický stopy.

Významnou roli hraje také způsob, jakým lidé umělou inteligenci využívají. Environmentální náklady nejsou dány pouze velikostí modelů nebo počtem datových center. Ovlivňuje je i délka generovaných odpovědí, typ vytvářeného obsahu a frekvence používání. Textové dotazy jsou zpravidla méně náročné než generování obrazů nebo videí. Každá nová funkce rozšiřující možnosti AI s sebou přináší další požadavky na výpočetní výkon. To znamená, že budoucí ekologická stopa nebude určována jen technologickými firmami, ale také každodenním chováním stovek milionů uživatelů po celém světě.

Autoři současně zdůrazňují, že cílem jejich práce není odmítání umělé inteligence. AI může přispívat k vědeckému výzkumu, efektivnějšímu využívání energií, lepšímu řízení dopravy, predikci extrémních meteorologických jevů i zlepšování zdravotní péče. Podstatné však je, aby byly její přínosy posuzovány společně s náklady, které vytváří. Bez transparentních dat o spotřebě energie, vody a materiálů nelze odpovědně hodnotit skutečnou udržitelnost jednotlivých řešení.

Zpráva Organizace spojených národů tak přináší důležité upozornění. Umělá inteligence není pouze soubor algoritmů běžících v abstraktním digitálním prostoru. Je to rozsáhlý fyzický systém závislý na elektrárnách, vodních zdrojích, průmyslové výrobě, těžbě surovin a infrastruktuře rozprostřené po celé planetě. S výrobou technologií, elektronických součástek i samotné energetické infrastruktury navíc vznikají značné objemy odpadů včetně nebezpečných složek, které vyžadují odpovědné nakládání v souladu s odpadovou hierarchií do které patří i energetické využití. Čím více se AI stává součástí každodenního života, tím naléhavější je potřeba chápat její skutečné dopady v celé jejich šíři.

Stará skříň, která vybaví byt samoživitelce. Dětská postýlka, která pomůže rodině po požáru. Funkční elektrospotřebič, který ještě roky poslouží novému majiteli. To všechno jsou příklady reuse, přístupu, který v posledních letech mění pohled na odpadové hospodářství v České republice. To, co bylo ještě nedávno považováno za okrajovou aktivitu několika nadšenců, se dnes stává důležitou součástí cirkulární ekonomiky, sociální pomoci i moderního řízení měst. Reuse totiž není pouze o věcech. Je o lidech, zdrojích, odpovědnosti a schopnosti vidět hodnotu tam, kde ji jiní přehlížejí.

Výsledky českého reuse sektoru ukazují, že nejde o okrajový trend, ale o reálně fungující systém s měřitelnými dopady. Podle aktuálních údajů Reuse federace se během posledních čtyř let podařilo zajistit, že se 2 600 tun předmětů nestalo odpadem a více než 1,3 milionu věcí našlo nového majitele. Každá z těchto věcí představuje úsporu materiálů, energie, emisí i nákladů spojených s výrobou nových produktů. Přesto odborníci upozorňují, že český reuse sektor je stále teprve na začátku svého rozvoje a bez systematické podpory státu nemůže naplno využít svůj potenciál.

Zásadní posun v pochopení významu reuse přineslo první systematické mapování sektoru v České republice. Výzkum identifikoval více než 1 000 provozů zabývajících se opětovným využíváním věcí, od bazarů a second handů přes charitativní obchody až po moderní reuse centra a nábytkové banky. Zmapováno bylo 256 bazarů, 216 second handů, 144 antikvariátů a 104 reuse center, což potvrzuje, že opětovné využívání věcí se v Česku stává stále významnější součástí ekonomiky i každodenního života. Současně se ukázalo, že přibližně tři čtvrtiny všech subjektů tvoří soukromé organizace, zatímco veřejný sektor a neziskové organizace zatím využívají svůj potenciál jen částečně.

Právě města a obce přitom patří mezi nejvýznamnější hybatele změn. Ve Valašském Meziříčí vzniklo reuse centrum jako odpověď na rostoucí zájem občanů i snahu města snižovat množství odpadu ukládaného na skládky. Díky propojení s technickými službami a vhodnému umístění ve sběrném dvoře se podařilo vytvořit jednoduchý a efektivní systém, který dnes slouží široké veřejnosti. Podobnou cestou se vydala i další města. Brno například vybudovalo síť ReUse pointů, která funguje již od roku 2016. Dnes zde reuse zahrnuje také projekty zaměřené na opětovné využívání nábytku, elektrospotřebičů nebo historických předmětů. Významné je i to, že výnosy z těchto aktivit pomáhají financovat další rozvoj městského prostředí a veřejné zeleně.

Reuse však nepřináší pouze environmentální přínosy. Stále výrazněji se ukazuje jeho sociální rozměr. Nábytkové banky a reuse centra pomáhají domácnostem v obtížné životní situaci získat základní vybavení za symbolické ceny nebo formou daru. Současně vytvářejí pracovní příležitosti a podporují rozvoj místních komunit. Místo anonymního nakládání s odpady vznikají prostory, kde se lidé setkávají, sdílejí zkušenosti a společně hledají cesty k odpovědnější spotřebě.

Velkým tématem budoucnosti je digitalizace reuse center. Z původně komunitních iniciativ se postupně stávají profesionálně řízené organizace, které potřebují kvalitní data pro vyhodnocování své činnosti. Pilotní projekty ukázaly, že umělá inteligence dokáže výrazně usnadnit evidenci předmětů. Systém Reuse Recognizer například umožňuje pomocí fotografie automaticky rozpoznat typ výrobku, zařadit jej do správné kategorie a doplnit údaje o materiálu, hmotnosti nebo předpokládané hodnotě. Taková řešení výrazně snižují administrativní zátěž a současně poskytují důležitá data o skutečných přínosech reuse aktivit.

Právě data budou v následujících letech rozhodovat o dalším směřování celého sektoru. Evropská legislativa již dnes vyžaduje vykazování údajů o opětovném použití výrobků a stále větší význam získává také ESG reporting. Města, firmy i veřejné instituce budou potřebovat doložit konkrétní environmentální přínosy svých aktivit. Bez kvalitních dat bude obtížné obhájit reuse centra jako plnohodnotnou součást odpadového hospodářství a cirkulární ekonomiky.

Navzdory pozitivnímu vývoji upozorňuje Reuse federace na zásadní problém. Česká republika dosud nemá jasně definované národní cíle pro reuse ani systémovou podporu jeho rozvoje. Chybí koordinace, jednotná metodika i dlouhodobá strategie. Zatímco v řadě evropských zemí jsou reuse centra běžnou součástí odpadového hospodářství a získávají institucionální podporu, v Česku jejich rozvoj stále stojí především na aktivitě jednotlivých měst, neziskových organizací a nadšenců. Odborníci proto upozorňují, že bez podpory státu nebude možné dosáhnout výsledků, které jsou běžné například v Belgii, Rakousku nebo Nizozemsku.

Přesto je zřejmé, že reuse má před sebou mimořádně zajímavou budoucnost. Každá zachráněná věc představuje více než jen odvrácený odpad. Znamená úsporu zdrojů, podporu místní ekonomiky, pomoc lidem a konkrétní krok směrem k udržitelnější společnosti. A právě v tom spočívá skutečná síla reuse. Dokáže spojovat ekologii, ekonomiku i sociální odpovědnost do jednoho funkčního systému, který přináší výsledky viditelné nejen v číslech, ale především v každodenním životě lidí.

Chcete vědět, jak fungují nejúspěšnější česká reuse centra, proč se podařilo zachránit miliony předmětů před vyhozením, jaké výsledky přineslo první systematické mapování reuse sektoru nebo jak umělá inteligence pomáhá vracet věci zpět do oběhu? Aktuální vydání časopisu Odpadové fórum přináší rozsáhlý tematický speciál věnovaný reuse, rozhovory s představiteli měst, zkušenosti odborníků i konkrétní příklady dobré praxe z celé České republiky. Stáhněte si níže aktuální číslo a objevte inspirativní příběhy, které dokazují, že budoucnost odpadového hospodářství začíná dávno před vznikem odpadu.

Dokument ke stažení:

• OF_06_2026.pdf (REUSE a Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Většina lidí spojuje ropu s benzinovými pumpami, výfuky automobilů a geopolitickými krizemi. Jenže ropa není pouze zdrojem energie. Je také jedním ze základních stavebních kamenů moderní civilizace. Každý den po ní jezdíme autem, autobusem, na kole i na koloběžce. Ve skutečnosti tedy není jen v nádržích našich dopravních prostředků, ale je přímo součástí silnic, dálnic, parkovišť, chodníků i cyklostezek. Když zdraží ropa, nezdražuje pouze doprava. Zdražuje i samotný povrch, po kterém se doprava denně pohybuje.

Když se v médiích objeví zprávy o růstu cen ropy, většina pozornosti se automaticky soustředí na ceny benzinu a nafty. V posledních letech však začali upozorňovat na stejný problém také silničáři, stavební firmy a správci dopravní infrastruktury. Důvod je jednoduchý. Bez ropy by totiž neexistovala převážná většina asfaltových komunikací, které dnes tvoří páteř moderní dopravy.

Nedávné zdražování asfaltových pojiv v Evropě ukázalo, jak úzce je silniční stavitelství propojeno s globálním ropným trhem. Podle informací českých stavebních firem a Ředitelství silnic a dálnic vzrostly ceny asfaltových pojiv během krátké doby přibližně o polovinu. Na první pohled jde o problém stavebního sektoru. Ve skutečnosti však podobné změny dopadají na celou společnost. Dražší asfalt znamená dražší opravy silnic, vyšší náklady na výstavbu dálnic, nákladnější údržbu městských ulic i vyšší cenu nových cyklostezek.

Málokdo si uvědomuje, že asfalt není přírodní materiál v podobě, v jaké jej známe ze silnic. Klíčovou složkou asfaltových směsí je bitumen, velmi hustá černá hmota vznikající při zpracování ropy v rafineriích. Když se surová ropa zahřívá a destiluje, postupně se z ní oddělují jednotlivé frakce. Nejprve vznikají lehké produkty jako propan nebo butan, následně benzin, petrolej, letecká paliva a motorová nafta. Na samotném konci procesu zůstávají nejtěžší složky. Právě z nich se vyrábí bitumen používaný ve stavebnictví.

Asfaltová směs, kterou známe ze silnic, se skládá přibližně z 95 procent kameniva a asi z 5 procent asfaltového pojiva. Právě těchto několik procent rozhoduje o tom, zda bude vozovka pevná, pružná, odolná vůči vodě a schopná vydržet miliony přejezdů vozidel. Bez bitumenu by šlo pouze o volně nasypanou směs kamenů.

Přestože se o ropě často mluví jako o palivu, asfalt představuje jeden z nejdůležitějších neenergetických způsobů jejího využití. Odhady ukazují, že přibližně tři až pět procent každého barelu ropy končí ve formě asfaltových a bitumenových produktů. Na první pohled jde o malé číslo. V globálním měřítku však představuje desítky milionů tun materiálu ročně.

Paradoxně právě tato relativně malá část produkce ropy umožňuje fungování prakticky celé pozemní dopravy. Bez asfaltových povrchů by moderní logistika, zásobování měst, hromadná doprava ani každodenní mobilita obyvatel v dnešní podobě nebyly možné. Silnice jsou natolik samozřejmou součástí života, že si jejich materiálovou podstatu téměř neuvědomujeme.

Stejná logika platí také pro infrastrukturu, která je často vnímána jako ekologická alternativa k automobilové dopravě. Také většina asfaltových cyklostezek využívá bitumen vyrobený z ropy. Jízda na kole sice nevyžaduje fosilní paliva, samotná cesta pod koly cyklistů je však ve většině případů produktem ropného průmyslu. To není argument proti cyklistice. Je to připomínka, jak hluboko jsou fosilní suroviny zakořeněny v moderní infrastruktuře.

Závislost na ropě se navíc neprojevuje pouze prostřednictvím bitumenu. Výroba asfaltových směsí patří mezi energeticky náročné procesy. Kamenivo se musí sušit a zahřívat na teploty často přesahující 150 stupňů Celsia. Každé zdražení energií proto dopadá na silniční stavitelství hned dvakrát. Jednou prostřednictvím ceny samotného pojiva a podruhé prostřednictvím výrobního procesu.

Právě proto se silniční průmysl v posledních desetiletích intenzivně zaměřuje na recyklaci. Staré asfaltové vozovky již dávno nejsou považovány za odpad. Odfrézovaný materiál se stává cennou surovinou, která může být znovu využita při výrobě nových směsí. Asfalt je dnes považován za jeden z nejvíce recyklovaných stavebních materiálů na světě. Ve vyspělých zemích se každoročně vracejí do oběhu miliony tun asfaltového recyklátu.

Zvláštní pozornost si zaslouží technologie recyklace za studena. Takzvaná metoda Cold In Place Recycling umožňuje rozrušit stávající vozovku přímo na místě, promíchat ji s novým pojivem a okamžitě ji vrátit zpět do konstrukce silnice. Odpadá přeprava obrovských objemů materiálu, snižuje se spotřeba energie a výrazně klesá množství emisí.

Další moderní technologií je použití pěnového asfaltu. Při technologii pěnového asfaltu se do bitumenu zahřátého přibližně na 170 až 180 °C vstřikuje malé množství vody a vzduchu pod vysokým tlakem. Bitumen se krátkodobě napění a jeho objem se může zvětšit až patnácti až dvacetinásobně. Takto upravené pojivo se následně promíchává s chladným recyklovaným materiálem a kamenivem. Díky tomu lze vytvářet vysoce únosné podkladní vrstvy vozovek bez nutnosti energeticky náročného ohřevu celého materiálu. Technologie pěnového asfaltu se většinou nepoužívá jako finální obrusná vrstva, po které jezdí auta. Nejčastěji slouží pro recyklované podkladní a nosné vrstvy vozovek, které se následně překryjí klasickým asfaltovým krytem.

Vedle recyklace se stále více pozornosti věnuje otázce, zda lze ropný bitumen jednou zcela nahradit. Odpověď zatím není jednoznačná, ale vývoj probíhá velmi intenzivně. Výzkumné týmy po celém světě experimentují s pojivy vyráběnými z ligninu, který vzniká jako vedlejší produkt papírenského průmyslu. Lignin je po celulóze druhou nejrozšířenější organickou látkou na Zemi a některé jeho vlastnosti se překvapivě podobají vlastnostem bitumenu. Laboratorní testy ukazují, že dokáže částečně nahrazovat ropné složky asfaltových směsí.

Dalším zkoumaným směrem jsou pojiva vyráběná z použitých rostlinných olejů, řepkového oleje, tallového oleje vznikajícího při výrobě papíru nebo zbytků zemědělské produkce. V Nizozemsku, Švédsku i dalších evropských zemích již vznikly experimentální úseky komunikací využívající částečně biologická pojiva.

Zajímavé výsledky přinášejí také projekty využívající biologické pryskyřice, cukerné deriváty nebo materiály získané z dřevní biomasy. Některé směsi dokáží nahradit desítky procent tradičního bitumenu. Úplná náhrada však zatím naráží na několik problémů. Silnice musí odolávat mrazu, vysokým teplotám, vodě, chemickému znečištění i obrovskému dopravnímu zatížení po dobu několika desetiletí. Právě v dlouhodobé životnosti mají ropné asfaltové směsi stále významný náskok.

Vývoj přesto pokračuje. Možná právě zde se skrývá jedna z nejzajímavějších otázek budoucnosti. Lidstvo si často představuje přechod od fosilních paliv jako okamžik, kdy nahradí spalovací motor elektromotorem. Skutečná proměna však bude mnohem hlubší. Nebude se týkat pouze vozidel, ale také materiálů, z nichž stavíme svět kolem sebe. Silnice, mosty, budovy, izolace i průmyslové výrobky v sobě dnes nesou otisk milionů let geologické historie uložené v ropě.

Je proto možné, že jednou budou naši potomci pohlížet na asfaltové silnice podobně, jako dnes pohlížíme na kamenné cesty starověkých civilizací. Budou jezdit po komunikacích vyrobených z materiálů, které dnes ještě neznáme, z obnovitelných zdrojů nebo z dokonale recyklovaných surovin kolujících v uzavřeném oběhu. A možná je právě v tom ukryta skutečná definice nefosilní budoucnosti. Ne svět bez aut nebo bez dopravy, ale svět, který dokáže budovat svou infrastrukturu bez toho, aby čerpal zdroje vznikající stovky milionů let v dávné minulosti Země.

Navzdory ekonomickým problémům, rostoucím cenám i geopolitickému napětí zůstává ochrana přírody jednou z nejvýraznějších priorit Evropanů. Nový průzkum Eurobarometr odhalil překvapivě silnou shodu napříč členskými státy Evropské unie. Drtivá většina obyvatel považuje biodiverzitu za základ zdraví, prosperity i bezpečné budoucnosti a očekává, že politici budou jednat mnohem důsledněji.

V době, kdy evropskou veřejnost zaměstnávají obavy z ekonomické situace, bezpečnostních hrozeb nebo rostoucích životních nákladů, zůstává ochrana přírody mimořádně silným společenským tématem. Nejnovější průzkum Eurobarometr, který Evropská komise zveřejnila u příležitosti letošního Evropského týdne zeleně, ukazuje, že podpora ochrany biodiverzity je napříč Evropskou unií mimořádně vysoká a navzdory současným krizím nijak neoslabuje.

Více než devět z deseti Evropanů považuje ochranu biodiverzity a přírody za zásadní. Lidé si stále více uvědomují, že zachování zdravých ekosystémů není pouze otázkou ochrany živočichů a rostlin, ale také podmínkou pro kvalitní život. Respondenti spojují biodiverzitu se zdravím obyvatel, potravinovou bezpečností, dostupností čisté vody, odolností vůči změnám klimatu i s dlouhodobou ekonomickou prosperitou. Výsledky lze přeložit, že ochrana přírody už není vnímána jako okrajové ekologické téma, ale jako jeden ze základních pilířů fungující společnosti.

Průzkum zároveň odhalil, které hrozby Evropané považují za nejnebezpečnější. Na prvním místě se umístilo znečištění ovzduší, půdy a vody, které za vážnou hrozbu pro biodiverzitu označilo 94 procent respondentů. Jen těsně za ním následovaly průmyslové havárie a člověkem způsobené katastrofy včetně ropných havárií, které znepokojují 92 procent Evropanů. Třetí nejčastěji zmiňovanou hrozbou je přeměna krajiny pro zemědělské využití nebo urbanizaci. Tento problém označilo za závažný 90 procent dotázaných.

Výraznou podporu získávají také chráněná území, která většina Evropanů považuje za jeden z nejúčinnějších nástrojů ochrany přírody. Celkem 96 procent respondentů je přesvědčeno, že chráněné oblasti hrají klíčovou roli při předcházení ničení přírodních stanovišť. O procentní bod méně lidí zdůrazňuje jejich význam pro ochranu ohrožených druhů. Dalších 94 procent respondentů upozorňuje na přínosy chráněných území pro kvalitu ovzduší, vodní zdroje i udržitelný rozvoj místních ekonomik.

Zajímavým zjištěním je rostoucí povědomí o síti Natura 2000, která představuje nejrozsáhlejší soustavu chráněných území na světě. O této evropské síti dnes ví již 42 procent obyvatel Evropské unie. Oproti předchozímu měření jde o nárůst o 12 procentních bodů, což naznačuje, že veřejnost se o otázky ochrany přírody zajímá více než v minulosti a lépe rozumí konkrétním nástrojům, které Evropská unie využívá.

Občané zároveň dávají jasně najevo, že nestačí pouze přijímat nové strategie a cíle. Očekávají důsledné naplňování existujících pravidel, obnovu poškozených ekosystémů a zohledňování ochrany biodiverzity při plánování rozvoje měst, infrastruktury i hospodářských aktivit. Podle výsledků průzkumu chtějí Evropané zachovat silnou ochranu chráněných území a zajistit, aby ochrana přírody nebyla upozaděna krátkodobými ekonomickými zájmy.

Průzkum probíhal mezi únorem a březnem roku 2026 ve všech 27 členských státech Evropské unie. Osobně bylo dotázáno přibližně 26 500 lidí různých věkových, sociálních a demografických skupin v jejich rodných jazycích. Výsledky tak představují jeden z nejkomplexnějších pohledů na postoje evropské veřejnosti k ochraně přírody.