Evropská komise zahájila přípravu jedné z nejvýznamnějších strategických iniciativ posledních let, jejímž cílem je posílit surovinovou bezpečnost Evropské unie. Prostřednictvím veřejné konzultace vznikají základy budoucího Centra EU pro kritické suroviny, které má koordinovat společné nákupy, vytváření strategických zásob, podporu investic i sdílení informací o globálních surovinových trzích. Nová iniciativa reaguje na rostoucí geopolitická rizika a usiluje o to, aby evropský průmysl získal stabilnější přístup k materiálům nezbytným pro moderní technologie, obranu i přechod k nízkoemisní ekonomice.

Zajištění dostatečných dodávek kritických surovin se během posledních let stalo jednou z hlavních priorit evropské průmyslové politiky. Zatímco ještě před několika lety byla pozornost zaměřena především na energetickou bezpečnost, současný vývoj ukazuje, že podobně strategický význam mají také suroviny, bez nichž nelze vyrábět polovodiče, baterie, elektromotory, větrné elektrárny, solární technologie, zdravotnická zařízení ani moderní obranné systémy. Evropská unie je přitom u řady těchto materiálů výrazně závislá na dovozu z omezeného počtu zemí, což představuje významné hospodářské i bezpečnostní riziko.

Právě na tuto situaci reaguje nová iniciativa Evropské komise, která zahájila veřejnou konzultaci k vytvoření Centra EU pro kritické suroviny. Návrh navazuje na evropský Akt o kritických surovinách a současně rozpracovává doporučení obsažená v takzvané Draghiho zprávě o budoucí konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Ta upozorňuje, že dlouhodobá prosperita Evropské unie bude stále více záviset na schopnosti zajistit stabilní přístup ke strategickým surovinám, které se stávají jedním z určujících faktorů průmyslového rozvoje i technologické soběstačnosti.

Evropská komise proto připravuje vznik specializovaného centra, jehož úkolem bude koordinovat čtyři vzájemně propojené oblasti. První z nich představuje společný nákup kritických surovin, který má evropským podnikům umožnit silnější postavení při vyjednávání s dodavateli a současně přispět ke stabilnějším dodávkám v období zvýšené poptávky nebo omezené nabídky. Podobný princip již Evropská unie využila například při společném nákupu zemního plynu, kdy koordinovaný postup členských států přispěl ke zvýšení energetické bezpečnosti.

Druhou oblastí bude vytváření strategických zásob. Evropská komise vychází z předpokladu, že některé kritické suroviny budou i nadále vystaveny vysokému riziku výpadků dodávek způsobených geopolitickým vývojem, obchodními omezeními nebo přírodními katastrofami. Cílem připravovaného systému je vytvořit dostatečné rezervy, které pomohou zmírnit krátkodobé výpadky trhu a poskytnou evropskému průmyslu čas na přizpůsobení mimořádným situacím.

Neméně důležitou součástí připravovaného centra bude podpora investic. Evropská komise předpokládá, že rozvoj těžby, zpracování, recyklace i náhradních materiálů bude vyžadovat rozsáhlé investice nejen na území Evropské unie, ale také v partnerských zemích. Centrum má přispět k lepší koordinaci finančních nástrojů, usnadnit vyhledávání strategických projektů a podporovat spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem. Současně má vytvářet příznivější podmínky pro rozvoj evropských technologických kapacit v oblasti zpracování kritických surovin, kde Evropská unie dosud zaostává za některými světovými konkurenty.

Čtvrtým pilířem bude systém zpravodajských informací o surovinách. Jeho úkolem nebude pouze shromažďování statistických údajů, ale především průběžné sledování vývoje světových trhů, identifikace možných rizik a vytváření analytických podkladů pro rozhodování evropských institucí i členských států. Včasné vyhodnocování vývoje cen, obchodních toků, výrobních kapacit nebo geopolitických událostí může významně přispět k lepší připravenosti Evropské unie na případné narušení dodavatelských řetězců.

Význam připravované iniciativy dalece přesahuje oblast těžby nerostných surovin. Kritické suroviny představují základní vstup pro výrobu bateriových článků, elektromobilů, větrných turbín, polovodičů, satelitních technologií, zdravotnických přístrojů, obranných systémů i celé řady digitálních zařízení. Bez stabilních dodávek těchto materiálů by bylo obtížné naplňovat evropské cíle v oblasti čistého průmyslu, digitalizace, energetické transformace i posilování obranných schopností.

Současně Evropská komise zdůrazňuje, že zvyšování surovinové bezpečnosti nebude založeno pouze na dovozu z nových zemí. Důležitou součástí strategie zůstává také podpora recyklace, efektivnější využívání materiálů, rozvoj oběhového hospodářství a hledání technologických řešení umožňujících snižovat spotřebu kritických surovin nebo jejich nahrazování dostupnějšími alternativami.

Dokument ke stažení:

• Výzva k předložení informací

• Centrum EU pro kritické suroviny

Nejsou vidět, necítíme je a běžnými smysly je nelze odhalit. Přesto se nacházejí ve vodě, půdě, ovzduší i lidském organismu a díky své mimořádné odolnosti se jim přezdívá věčné chemikálie. Per a polyfluorované látky známé pod zkratkou PFAS představují jednu z největších environmentálních i zdravotních výzev současnosti. Dobrou zprávou však je, že existují účinné způsoby, jak jejich množství v pitné vodě výrazně snížit přímo v domácnosti.

Per a polyfluorované alkylové látky, označované zkratkou PFAS, tvoří rozsáhlou skupinu několika tisíc syntetických chemických sloučenin, které člověk začal průmyslově vyrábět ve čtyřicátých letech minulého století. Jejich výjimečné vlastnosti spočívají v mimořádně silné vazbě mezi atomy uhlíku a fluoru. Právě tato chemická vazba patří mezi nejstabilnější v celé organické chemii, díky čemuž jsou PFAS odolné vůči vysokým teplotám, vodě, mastnotě, chemikáliím i přirozenému rozkladu v životním prostředí.

Tyto vlastnosti přinesly široké průmyslové využití. PFAS se postupně objevily v nepřilnavém nádobí, obalech na potraviny, textilu odpuzujícím vodu, hasicích pěnách, kosmetice, elektronice, zdravotnických prostředcích i celé řadě průmyslových technologií. To, co bylo po desetiletí považováno za technologickou výhodu, se však postupně ukázalo jako významný environmentální problém. Látky se prakticky nerozkládají, putují vodním prostředím na velké vzdálenosti, ukládají se v půdě, sedimentech i živých organismech a postupně pronikají do potravního řetězce.

V posledních dvou desetiletích přinesly stovky vědeckých studií stále přesnější poznatky o jejich výskytu i možných zdravotních rizicích. Některé nejznámější sloučeniny, například PFOS nebo PFOA, byly spojeny se zvýšenou hladinou cholesterolu, poruchami imunitního systému, sníženou účinností očkování, narušením hormonální rovnováhy, nižší porodní hmotností novorozenců i vyšším rizikem některých nádorových onemocnění. Přestože jednotlivé látky mají rozdílné vlastnosti a míru toxicity, odborníci se stále častěji shodují, že je vhodné posuzovat celou skupinu PFAS jako celek, protože se lidé běžně setkávají se směsí mnoha různých sloučenin současně.

Na rostoucí množství vědeckých poznatků reaguje také Evropská unie. PFAS se postupně dostávají mezi nejvíce sledované chemické látky a jejich regulace se stává součástí dlouhodobé strategie ochrany zdraví obyvatel i životního prostředí. Významným krokem byla evropská Strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek, která je součástí Zelené dohody pro Evropu. Jejím cílem je omezovat používání nejproblematičtějších chemických látek pouze na případy, kdy jsou skutečně nezbytné a neexistuje bezpečnější alternativa.

Evropská komise současně připravuje rozsáhlé omezení výroby a používání celé skupiny PFAS podle nařízení REACH. Návrh, který společně předložilo několik evropských států, představuje dosud největší omezení chemických látek v historii evropské legislativy. Směřuje k postupnému ukončení používání většiny PFAS v průmyslu i spotřebních výrobcích s výjimkou oblastí, kde zatím neexistuje technicky proveditelná náhrada.

Velký význam má také směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě, která poprvé zavedla povinnost systematicky sledovat přítomnost vybraných perfluorovaných a polyfluorovaných látek v pitné vodě. Směrnice stanovuje limitní hodnotu 0,10 μg/l pro součet dvaceti vybraných PFAS a alternativně 0,50 μg/l pro součet všech PFAS, přičemž členské státy mohou zvolit, který z těchto ukazatelů budou při kontrole kvality vody uplatňovat. Na základě těchto požadavků vodárenské společnosti rozšiřují monitoring PFAS a podle potřeby modernizují technologie jejich odstraňování. Evropská pravidla byla postupně převzata také do české legislativy, zejména prostřednictvím novely vyhlášky o požadavcích na pitnou a teplou vodu, která stanovuje rozsah monitoringu i hygienické limity pro nové ukazatele kvality vody.

Přestože se kvalita pitné vody ve veřejných vodovodech v České republice dlouhodobě řadí mezi velmi dobrou, odborníci upozorňují, že PFAS mohou představovat problém zejména v okolí průmyslových areálů, letišť, vojenských prostorů nebo míst, kde byly v minulosti používány hasicí pěny obsahující fluorované látky. Zvýšené koncentrace se mohou objevit také u některých soukromých studní, které nejsou pod pravidelným dohledem vodárenských společností. Běžné laboratorní rozbory vody přitom přítomnost PFAS zpravidla automaticky nesledují, proto je v případě pochybností nutné objednat specializovanou analýzu.

Pokud chce domácnost množství PFAS v pitné vodě výrazně snížit, nabízí současný trh několik technologií. Jejich účinnost se však výrazně liší a ne každý filtr, který zlepšuje chuť nebo odstraňuje chlór, dokáže zachytit také fluorované látky.

Za nejúčinnější řešení je dlouhodobě považována reverzní osmóza. Tato technologie využívá speciální polopropustnou membránu, která propouští prakticky pouze molekuly vody a zachytává široké spektrum nežádoucích látek včetně PFAS, těžkých kovů, dusičnanů, mikroplastů nebo některých bakterií a virů. Účinnost odstranění PFAS se podle typu zařízení a konkrétní sloučeniny běžně pohybuje mezi devadesáti a devadesáti devíti procenty. Technologie bývá velmi účinná zejména pro dlouhořetězcové PFAS (například PFOA nebo PFOS), zatímco některé krátkořetězcové PFAS mohou membránou pronikat o něco snadněji. Přesto i zde bývá účinnost vysoká. Systémy se nejčastěji instalují pod kuchyňský dřez, kde filtrují vodu určenou k pití a vaření.

Vyšší pořizovací cena představuje největší nevýhodu této technologie. Kvalitní domácí zařízení stojí zpravidla několik tisíc až desítky tisíc korun. Provoz zahrnuje pravidelnou výměnu sedimentačních a uhlíkových filtrů přibližně jednou ročně, zatímco samotná membrána obvykle vydrží dva až pět let podle kvality vstupní vody a intenzity používání. Roční náklady na údržbu se většinou pohybují mezi patnácti sty a pěti tisíci korunami. Další vlastností reverzní osmózy je vznik odpadní vody, jejíž množství závisí na konstrukci konkrétního zařízení. Moderní systémy jsou však výrazně úspornější než starší generace.

Velmi rozšířenou alternativou jsou filtry s aktivním uhlím. Jejich účinnost spočívá v tom, že na mimořádně porézním povrchu uhlí dochází k zachycování celé řady organických látek včetně některých PFAS. Nejlépe fungují při odstraňování známých sloučenin PFOS a PFOA. Účinnost však závisí na kvalitě použitého uhlí, velikosti filtru, rychlosti průtoku vody i pravidelné výměně filtrační vložky. Levné filtrační konvice mohou nabídnout pouze omezenou ochranu, zatímco kvalitní poddřezové systémy dosahují výrazně lepších výsledků.

Výhodou aktivního uhlí jsou nízké pořizovací i provozní náklady. Údržba spočívá především v pravidelné výměně filtračních vložek podle doporučení výrobce. Pokud se tato výměna zanedbá, filtrační schopnost postupně klesá a filtr může ztratit svou účinnost. Z dlouhodobého pohledu se jedná o ekonomicky velmi dostupné řešení, které může významně snížit množství vybraných PFAS v pitné vodě.

Třetí skupinu představují filtry využívající speciální aniontové iontoměničové pryskyřice, které byly vyvinuty přímo pro odstraňování některých perfluorovaných a polyfluorovaných látek z vody. Ty na sebe vážou molekuly PFAS prostřednictvím chemické výměny iontů a u řady sloučenin dosahují velmi vysoké účinnosti. Na rozdíl od nich běžné iontoměničové pryskyřice používané ke změkčování vody nejsou určeny k odstraňování PFAS a jejich účinnost je zanedbatelná. 

Systémy využívající speciální aniontové pryskyřice jsou v domácnostech zatím méně rozšířené a častěji se používají v průmyslových provozech nebo při úpravě vody ve větších objektech. Vyžadují odbornější návrh, pravidelný servis a vyšší pořizovací investici, jejich dlouhá životnost a vysoká účinnost však mohou představovat vhodné řešení zejména tam, kde laboratorní rozbory prokážou zvýšené koncentrace PFAS.

Naopak běžné mechanické filtry, keramické vložky, ultrafialové lampy nebo změkčovače vody nejsou určeny k odstraňování PFAS. Stejně tak nepomůže ani převaření vody. Fluorované látky jsou vůči vysokým teplotám mimořádně odolné a při odpařování části vody může jejich koncentrace dokonce mírně vzrůst.

Při výběru domácího filtru je proto vhodné sledovat nejen marketingová tvrzení výrobců, ale především výsledky nezávislých laboratorních zkoušek. Kvalitní zařízení obvykle uvádějí certifikace podle mezinárodních norem a výrobce zároveň zveřejňuje konkrétní údaje o účinnosti odstraňování PFAS. Právě ověřené laboratorní výsledky představují nejlepší záruku, že filtr skutečně plní svou funkci.

Vývoj evropské legislativy i pokračující vědecký výzkum naznačují, že význam problematiky PFAS bude v následujících letech dále narůstat. S postupným zpřísňováním požadavků na kvalitu pitné vody lze očekávat širší monitoring těchto látek, modernizaci vodárenských technologií i rozšiřování nabídky domácích filtračních systémů. Pro běžnou domácnost přitom není nutné investovat do úpravy veškeré vody. Ve většině případů dává největší smysl filtrovat pouze vodu určenou k pití a přípravě pokrmů. Právě zde lze při rozumných nákladech dosáhnout největšího přínosu pro ochranu zdraví celé rodiny.

Přestože PFAS představují významnou environmentální výzvu a jejich dlouhodobá přítomnost v životním prostředí si zaslouží pozornost, není důvod propadat obavám nebo okamžitě pořizovat nákladná filtrační zařízení bez znalosti skutečné situace. Domácnosti napojené na veřejný vodovodní řad mohou vycházet z toho, že dodavatelé pitné vody podléhají přísné kontrole kvality a postupně zavádějí také sledování nových ukazatelů včetně PFAS podle evropských požadavků.

Před jakoukoliv investicí do domácí filtrace je proto vhodné nejprve kontaktovat místní vodárenskou společnost, která může poskytnout informace o kvalitě dodávané vody a případném výskytu těchto látek v dané lokalitě. Jiná situace může nastat u vlastní studny, kde majitel nemá k dispozici pravidelný monitoring prováděný provozovatelem vodovodu. V takovém případě by měl být prvním krokem vždy kvalitní laboratorní rozbor vody v akreditované laboratoři.

Při rozhodování o vlastní úpravě vody je zároveň vhodné zachovat zdravou míru obezřetnosti vůči nabídkám, které slibují zázračná řešení všech problémů jedním zařízením. Na trhu se mohou objevit obchodní zástupci, kteří prostřednictvím domácích „testů kvality vody“ nebo dramatických ukázek dokáží u zákazníků vyvolat zbytečné obavy a následně nabídnout velmi nákladnou technologii, jejíž skutečný přínos nemusí odpovídat prezentovaným tvrzením.

Evropská komise pokračuje v budování legislativního rámce pro nový systém obchodování s emisemi ETS2, který se v příštích letech dotkne milionů domácností, dopravců i podniků využívajících fosilní paliva. Nejnovější návrh prováděcího nařízení přináší podrobná pravidla pro finanční náhrady v případech, kdy by koneční spotřebitelé mohli nést náklady na emise uhlíku neoprávněně nebo opakovaně. Cílem je zajistit, aby systém fungoval spravedlivě, předvídatelně a v souladu se základními principy evropské klimatické politiky.

Evropská unie postupně dokončuje právní rámec, který bude provázet zavádění nového systému obchodování s emisemi ETS2. Vedle samotných pravidel pro obchodování s emisními povolenkami vznikají také prováděcí předpisy upravující konkrétní situace, které mohou při fungování systému nastat. Jedním z nich je návrh prováděcího nařízení Evropské komise upravující poskytování finančních náhrad konečným spotřebitelům paliv v případech, kdy se nepodaří zabránit dvojímu započtení emisí nebo nezamýšlenému zahrnutí určité spotřeby do systému ETS2.

Návrh prováděcího nařízení vychází z právní povinnosti Evropské komise stanovené v čl. 30f odst. 5 směrnice 2003/87/ES o systému obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Tato část evropské legislativy reaguje na skutečnost, že nový systém ETS2 bude založen na jiném principu než dosavadní systém obchodování s emisemi. Zatímco stávající systém se zaměřuje především na velké průmyslové podniky, elektrárny nebo leteckou dopravu, ETS2 bude pokrývat dodavatele paliv určených zejména pro silniční dopravu, vytápění budov a další sektory, které dosud do evropského systému obchodování s emisemi zahrnuty nebyly.

Právě odlišná konstrukce systému vytváří situace, kdy může dojít k překrytí jednotlivých režimů nebo k tomu, že náklady na uhlík budou přeneseny i na spotřebitele, u nichž to evropská legislativa nepředpokládá. Směrnice proto již při svém přijetí počítala s vytvořením mechanismu finančních náhrad, který umožní takové případy napravit. Nynější návrh prováděcího nařízení stanovuje podrobná pravidla pro fungování tohoto mechanismu v celé Evropské unii.

Hlavním cílem navrhované úpravy je zajistit, aby koneční spotřebitelé paliv nenesli náklady na emise uhlíku dvakrát nebo v případech, kdy jejich spotřeba neměla být systémem ETS2 vůbec zatížena. Evropská komise tím sleduje zachování důvěryhodnosti celého systému obchodování s emisemi a současně naplňuje princip právní jistoty, který patří mezi základní pilíře evropské legislativy. Bez jasně definovaného mechanismu náhrad by totiž mohly vznikat rozdíly mezi jednotlivými členskými státy i nejistota mezi podniky a konečnými odběrateli.

Návrh podrobně vymezuje podmínky, za nichž bude možné o finanční náhradu požádat. Stanovuje způsob prokazování nároku, rozsah údajů, které budou muset být předloženy, pravidla pro výpočet výše náhrady i požadavky na ověřování předložených informací. Současně upravuje odpovědnost jednotlivých subjektů zapojených do celého procesu tak, aby bylo možné jednoznačně doložit vznik nároku i jeho oprávněnost.

Významnou součástí návrhu jsou rovněž pravidla pro výměnu informací mezi příslušnými orgány členských států. Evropská komise usiluje o vytvoření jednotného administrativního postupu, který umožní srovnatelný přístup napříč celou Evropskou unií a současně omezí riziko rozdílného výkladu evropských předpisů. Jednotná metodika má přispět k tomu, aby obdobné případy byly posuzovány stejným způsobem bez ohledu na stát, ve kterém k nim dojde.

Připravované prováděcí nařízení je důležitou součástí širší evropské strategie směřující ke snižování emisí skleníkových plynů při současném zachování sociální přijatelnosti klimatických opatření. Evropská unie dlouhodobě zdůrazňuje, že přechod k nízkoemisní ekonomice musí být nejen environmentálně účinný, ale také ekonomicky spravedlivý. Právě proto je vedle rozšiřování systému obchodování s emisemi budována také síť ochranných mechanismů, které mají zmírňovat nežádoucí dopady tam, kde by mohlo docházet k nepřiměřené finanční zátěži.

Prakticky to tedy bude vypadat tak, že řidič přijede k čerpací stanici nebo domácnost nakoupí palivo na vytápění a v jeho ceně už bude zahrnut i náklad dodavatele na emisní povolenky v systému ETS2. Ve většině případů tím celý proces končí a spotřebitel nic dalšího řešit nebude. Výjimečně však mohou nastat situace, kdy bude stejná spotřeba zatížena náklady na emise dvakrát nebo kdy se systém ETS2 uplatní i tam, kde se podle evropských pravidel uplatnit neměl.

Právě pro tyto případy vzniká mechanismus finanční náhrady. Pokud spotřebitel nebo podnik prokáže, že zaplatil uhlíkový náklad neoprávněně, bude moci požádat příslušný orgán o vrácení odpovídající částky. Nejde tedy o plošnou kompenzaci vyšších cen pohonných hmot nebo paliv, ale o nápravu výjimečných případů, kdy by kvůli administrativnímu nastavení systému nebo překrytí různých režimů došlo k nesprávnému zpoplatnění stejné spotřeby.

Dokument ke stažení:

• Návrh prováděcího nařízení

• Příloha

Není posvátná, nemá proroky ani svaté knihy. Přesto kolem ní vznikly civilizace, války, bohatství, sny i obavy. Ropa je látkou, kterou lidstvo po více než století vzývá, hledá, chrání a zároveň zatracuje. Může se stát, že v ní nakonec rozpoznáme něco, co připomíná kult. Ne proto, že by byla bohem, ale proto, že bez ní si moderní člověk jen obtížně představuje vlastní existenci.

Když se vysloví slovo ropa, většina lidí si představí černou kapalinu vytékající z hlubin země. Jen málokdo si však uvědomuje, že jde o pozdrav z dávné minulosti planety. Ropa vznikala desítky až stovky milionů let. V pradávných mořích, lagunách a bažinách se hromadily zbytky rostlin, řas, planktonu a drobných živočichů. Tyto organismy po své smrti klesaly na dno, byly překrývány dalšími vrstvami sedimentů a postupně se ocitaly pod stále větším tlakem a teplotou. Čas, který je největším chemikem vesmíru, proměnil někdejší život v energetické bohatství ukryté hluboko pod zemským povrchem.

V tomto smyslu je ropa zkamenělou pamětí biosféry. Není jen surovinou. Je koncentrovaným záznamem života, který existoval dávno před člověkem. Když spalujeme litr benzinu nebo nafty, uvolňujeme energii, kterou slunce poskytlo dávným organismům před miliony let. Každá kapka ropy je tedy jakýmsi časovým mostem mezi prehistorickou minulostí a současností.

Právě tato skutečnost otevírá zajímavou filozofickou úvahu. Náboženství obvykle spojuje člověka s něčím, co jej přesahuje. Nabízí vysvětlení světa, poskytuje jistotu a vytváří strukturu každodenního života. Ropa v moderní civilizaci plní některé podobné funkce. Není předmětem víry v tradičním smyslu, ale stala se neviditelným základem téměř všeho. Pohání dopravu, umožňuje fungování průmyslu, je součástí léčiv, plastů, elektroniky, obalů, textilií i zemědělství. Mnoho lidí si její přítomnost ani neuvědomuje, stejně jako si věřící často neuvědomuje, jak hluboce jeho myšlení formuje náboženská tradice.

Kult nevzniká pouze z obdivu. Vzniká také ze závislosti. Člověk je ochoten obětovat čas, prostředky a energii tomu, bez čeho si nedokáže představit budoucnost. Moderní společnost dlouho přistupovala k ropě právě tímto způsobem. Hledala nová naleziště po celé planetě, budovala složité infrastruktury a organizovala ekonomiku tak, aby nepřetržitý tok této suroviny nikdy neustal. Ropa se stala krevním oběhem průmyslového věku.

Přesto existuje zásadní rozdíl mezi náboženstvím a ropou. Náboženství obvykle směřuje člověka k hodnotám, které mají přesahovat materiální svět. Ropa naopak představuje triumf materiálního světa. Je symbolem technické moci, mobility a hospodářského růstu. Tam, kde náboženství hledá smysl, ropa poskytuje výkon. Tam, kde víra nabízí spásu, ropa nabízí energii.

A právě zde se objevuje paradox. Čím více byla ropa zdrojem lidské prosperity, tím více odhalovala i limity této prosperity. Ukázala, že technický pokrok není totéž co moudrost. Připomněla, že každá výhoda má svou cenu a že schopnost ovládat přírodu neznamená schopnost porozumět vlastnímu místu v ní. Filozof by mohl říci, že ropa není bohem, ale zrcadlem. Odráží lidské touhy, ambice, vynalézavost i krátkozrakost.

Přesto by bylo nespravedlivé pohlížet na ni pouze jako na problém. Díky ropě se podařilo propojit kontinenty, rozvinout medicínu, zajistit dopravu potravin, vytvořit materiály, které zachraňují životy, a umožnit miliardám lidí úroveň pohodlí, o níž si předchozí generace nemohly nechat ani zdát. Moderní civilizace je do značné míry dílem energie uložené v této dávné organické hmotě.

Možná tedy není nejdůležitější rozhodnout, zda je ropa kultem nebo náboženstvím. Důležitější je uvědomit si její zvláštní postavení mezi přírodou a kulturou, mezi minulostí a budoucností, mezi geologií a lidskými dějinami. Ropa není pouze surovina vytěžená ze země. Je stopou dávného života, který se stal základem života současného.

A kdyby měla mít tato úvaha vlastní modlitbu, mohla by znít prostě a pokorně: „Děkujeme pradávným rostlinám, řasám, planktonu i živočichům, jejichž pozůstatky spočinuly v sedimentech dávných moří. Děkujeme času, tlaku a hlubinám Země, které jejich existenci proměnily v energii ukrytou pod povrchem světa. Děkujeme za teplo, pohyb, světlo i možnosti, které nám tato energie poskytla. Ať při jejím využívání nikdy nezapomeneme, že každá kapka ropy je darem milionů let historie života na této planetě.“

Dnes však stojíme v okamžiku, kdy se tento dávný dar začíná měnit v otázku, na kterou už nelze odpovědět pouze vděčností. Uhlík, který byl miliony let bezpečně uzavřen v hlubinách Země, jsme během několika generací uvolnili zpět do oběhu. To, co příroda ukládala po věky, člověk proměnil v energii během několika staletí. A nyní sklízíme důsledky této nerovnováhy. Měnící se klima, častější vlny veder, dlouhá období sucha, přívalové srážky, ztráta stability ekosystémů i rostoucí tlak na zemědělství nejsou vzdáleným varováním budoucnosti, ale skutečností, která vstoupila do každodenního života lidí na celém světě.

Není to však příběh o vině samotné energie, kterou nám Země poskytla. Fosilní paliva byla po dlouhou dobu symbolem lidské schopnosti objevovat, tvořit a překonávat hranice. Přinesla světlo do domovů, umožnila rozvoj medicíny, dopravy, průmyslu i poznání. Skutečnou zkouškou není to, že jsme tento dar přijali, ale zda dokážeme rozpoznat okamžik, kdy se z pomocníka začíná stávat hrozba. Budoucnost nebude rozhodnuta tím, zda člověk využil sílu minulosti, ale zda najde odvahu a moudrost hledat rovnováhu mezi vlastními potřebami a schopností planety nést následky našich rozhodnutí.

A slova proroka by tak mohla znít: „Nepřijde den, kdy bude člověk souzen za to, že nalezl energii ukrytou v hlubinách Země. Přijde den, kdy bude souzen za to, zda s nalezeným darem nakládal moudře. Neboť každá síla může tvořit i ničit. Každý zdroj může být požehnáním i břemenem. Moudrost nespočívá v odmítání minulosti ani v jejím uctívání. Moudrost spočívá v pochopení míry a vzájemných souvislostí. Země nám odkázala minulost. Budoucnost bude dílem našich rozhodnutí.“

Evropská komise zahájila přípravu další významné legislativní iniciativy, která může v příštích letech ovlivnit celý hodnotový řetězec výroby a využívání železa a oceli. Prostřednictvím veřejné konzultace a výzvy k předložení informací vznikají základy budoucích požadavků na ekodesign výrobků ze železa a oceli, jejichž cílem je podpořit nízkoemisní výrobu, efektivnější využívání surovin i rozvoj oběhového hospodářství. Připravovaná pravidla navazují na strategii čistého průmyslu Evropské unie a mají posílit konkurenceschopnost evropského hutnictví při současném snižování emisí skleníkových plynů.

Evropská unie pokračuje v postupném rozšiřování politiky udržitelného navrhování výrobků na další průmyslová odvětví. Po přijetí nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků se nyní pozornost Evropské komise obrací na železo a ocel, které představují jedny z nejvýznamnějších konstrukčních materiálů evropského hospodářství. Výroba oceli je nepostradatelná pro stavebnictví, dopravní infrastrukturu, energetiku, automobilový průmysl i výrobu strojů, současně však patří mezi odvětví s vysokou energetickou náročností a významným podílem na průmyslových emisích oxidu uhličitého. Právě proto se stává jednou z priorit evropské strategie směřující k postupné dekarbonizaci průmyslu.

Nová iniciativa Evropské komise navazuje na Dohodu o čistém průmyslu i Akční plán pro ocel a kovy, které označují transformaci evropského hutnictví za jednu z podmínek dlouhodobé konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Cílem není pouze snižování emisí při samotné výrobě oceli, ale také efektivnější využívání materiálů v průběhu celého životního cyklu výrobků. Evropská komise proto připravuje pravidla, která propojí požadavky na výrobu, konstrukční návrh, opravitelnost, recyklovatelnost i poskytování informací o environmentálních vlastnostech jednotlivých výrobků.

Jedním z nejvýznamnějších prvků připravované legislativy bude vytvoření jednotné evropské definice nízkoemisní oceli. V současnosti totiž existují různé metodiky pro hodnocení uhlíkové stopy výrobků, což komplikuje jejich vzájemné porovnávání i fungování jednotného trhu. Evropská komise proto usiluje o vznik společných pravidel, která umožní jednoznačně určit, kdy lze konkrétní ocel označit za nízkoemisní. Tato definice se následně stane základem pro veřejné zakázky, systémy veřejné podpory i další evropské průmyslové politiky.

Připravovaná pravidla budou úzce propojena také s navrhovaným aktem o akcelerátoru průmyslu. Ten počítá s tím, že při zadávání veřejných zakázek nebo při poskytování veřejné podpory budou zvýhodňovány výrobky splňující požadavky na nízkoemisní výrobu. Veřejný sektor se tak stane významným hybatelem poptávky po udržitelnější oceli a vytvoří stabilnější prostředí pro investice do moderních výrobních technologií.

Významnou součástí připravované iniciativy budou nové požadavky na ekodesign výrobků ze železa a oceli. Evropská komise chce podporovat takové konstrukční řešení výrobků, které prodlužuje jejich životnost, usnadňuje opravy, umožňuje opětovné využití jednotlivých součástí a podporuje kvalitní recyklaci materiálů po skončení jejich používání. Vedle samotné výroby se tak pozornost přesouvá také na celý životní cyklus výrobků, což odpovídá principům evropského oběhového hospodářství.

Současně se počítá s výrazným rozšířením informací poskytovaných o výrobcích ze železa a oceli. Evropská komise předpokládá, že výrobci budou postupně zveřejňovat standardizované údaje o environmentálních vlastnostech svých výrobků, použitém materiálu, podílu recyklovaného obsahu i dalších ukazatelích souvisejících s udržitelností výroby. Tyto informace budou důležité nejen pro veřejné zadavatele a průmyslové odběratele, ale také pro investory a další účastníky trhu, kteří stále častěji hodnotí výrobky podle jejich environmentálních parametrů.

Připravovaná legislativa rovněž podporuje rozvoj digitálních nástrojů, které umožní jednodušší sdílení informací o vlastnostech výrobků během jejich životního cyklu. V budoucnu tak budou údaje o původu materiálu, uhlíkové stopě, možnostech oprav nebo recyklace stále častěji součástí digitálních pasů výrobků, které Evropská unie postupně zavádí v rámci nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků. Propojení obou iniciativ vytváří jednotný informační rámec podporující transparentnost evropského trhu.

Dokument ke stažení:

• Výzva k předložení informací

• Ekodesign u výrobků ze železa a oceli

Evropská unie učinila další významný krok na cestě k udržitelnějšímu jednotnému trhu. Evropská komise uvedla do provozu registr digitálních pasů výrobků, který vytváří technický základ pro systém, jenž v následujících letech zásadně promění způsob evidence, sdílení i ověřování informací o výrobcích uváděných na evropský trh. Nová infrastruktura propojuje ekologické cíle s digitalizací průmyslu a vytváří podmínky pro vyšší transparentnost dodavatelských řetězců, efektivnější dohled nad plněním legislativních povinností i kvalitnější informace pro spotřebitele.

Evropská strategie pro udržitelné výrobky postupně přechází z přípravné fáze do praktické realizace. Důležitým mezníkem se stalo spuštění registru digitálních pasů výrobků, který Evropská komise zprovoznila dne 20. července 2026 jako jednu z klíčových součástí nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků. Právě toto nařízení vytváří jednotný legislativní rámec, jehož cílem je prodloužit životnost výrobků, podpořit jejich opravitelnost, opětovné využívání a recyklaci a současně zajistit, aby informace o jejich původu, složení a vlastnostech byly dostupné ve standardizované podobě napříč celým evropským trhem.

Digitální pas výrobku představuje elektronický soubor informací, který doprovází výrobek po celou dobu jeho životního cyklu. Nejde pouze o databázi technických parametrů. Součástí mohou být údaje o použitých materiálech, environmentálních vlastnostech, obsahu kritických surovin, možnostech oprav, způsobech údržby, recyklovatelnosti nebo původu jednotlivých komponent. Cílem není pouze poskytovat informace konečným zákazníkům, ale vytvořit jednotný informační rámec využitelný výrobci, dodavateli, opravárenskými společnostmi, recyklačními podniky, celní správou i orgány dozoru nad trhem.

Nově spuštěný registr nepředstavuje úložiště všech podrobných údajů o jednotlivých výrobcích. Evropská komise zvolila decentralizovaný model, ve kterém samotná data zůstávají u hospodářských subjektů nebo jejich poskytovatelů digitálních služeb. Registr slouží jako centrální evropská infrastruktura, která uchovává jedinečné identifikátory výrobků, registrační údaje a základní metadata. Díky tomu lze bezpečně propojit konkrétní výrobek s jeho digitálním pasem bez nutnosti vytvářet jednu rozsáhlou evropskou databázi obsahující kompletní informace o všech produktech. Takový přístup současně podporuje vyšší flexibilitu, lepší škálovatelnost systému i efektivnější správu dat.

Význam registru spočívá také v tom, že vytváří jednotná pravidla pro registraci výrobků uváděných na evropský trh. Hospodářské subjekty budou moci registraci provádět prostřednictvím zabezpečeného uživatelského rozhraní nebo automatizovaného propojení pomocí programových rozhraní, která umožní začlenění nových povinností přímo do podnikových informačních systémů. Evropská komise zároveň připravila možnost vystavení elektronického potvrzení o registraci, které bude možné využívat při obchodních vztazích mezi podniky jako důkaz splnění legislativních požadavků.

Součástí prováděcího nařízení jsou rovněž přesně definovaná pravidla pro správu přístupových oprávnění, ověřování uživatelů, registraci dat, technickou architekturu celého systému i rozdělení odpovědností mezi Evropskou komisi a členské státy. Právě jasně stanovené kompetence mají zajistit vysokou úroveň právní jistoty, předvídatelnosti a důvěryhodnosti celého systému, což představuje jeden z nezbytných předpokladů jeho úspěšného zavedení v průmyslové praxi.

Zavádění digitálních pasů nebude probíhat najednou pro všechny výrobky. Evropská unie zvolila postupný přístup podle jednotlivých produktových skupin. První povinnost se bude od 18. února 2027 vztahovat na vybrané typy velkých baterií včetně baterií pro elektromobily a průmyslové využití. Následovat budou další oblasti, mezi které patří například ocel, hliník, textilní výrobky, nábytek, pneumatiky, stavební výrobky, hračky, detergenty, výrobky informačních technologií nebo energeticky významné výrobky. Tento harmonogram poskytuje výrobcům dostatek času pro technickou přípravu a začlenění nových požadavků do jejich výrobních i informačních procesů.

Evropská komise současně zpřístupnila testovací prostředí, technickou dokumentaci, metodické pokyny, odborné semináře i specializovanou technickou podporu. Cílem je umožnit podnikům ověřit funkčnost celého systému ještě před začátkem povinného využívání v jednotlivých odvětvích a zajistit co nejplynulejší zavádění nové infrastruktury do praxe.

Z pohledu evropské legislativy představuje digitální pas výrobků jeden z nejvýznamnějších nástrojů pro naplňování principů oběhového hospodářství. Stejně důležitý je také přínos pro orgány veřejné správy. Celní úřady budou moci elektronicky ověřovat, zda dovážené výrobky splňují požadavky evropských předpisů ještě před jejich uvedením do volného oběhu, zatímco orgány dozoru nad trhem získají rychlejší přístup k údajům potřebným pro kontrolu souladu výrobků s platnou legislativou.

Evropská unie pokračuje v budování mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích známého pod zkratkou CBAM. Evropská komise nyní zveřejnila k veřejnému připomínkování návrh nařízení v přenesené pravomoci, který podrobně upravuje způsob prodeje a zpětného odkupu certifikátů CBAM prostřednictvím společné centrální platformy. Přestože se jedná o technicky zaměřený právní předpis, jeho význam dalece přesahuje oblast administrativy. Právě tato pravidla totiž rozhodnou o tom, jak bude celý systém v praxi fungovat, jak náročný bude pro dovozce a jak efektivně se podaří propojit klimatickou politiku Evropské unie s fungováním mezinárodního obchodu.

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích byl zaveden nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/956, které představuje jeden z klíčových pilířů evropského balíčku Fit for 55. Jeho hlavním cílem je zabránit takzvanému úniku uhlíku, tedy přesouvání výroby z Evropské unie do zemí s méně přísnými environmentálními požadavky. Současně vytváří rovnější podmínky mezi evropskými výrobci, kteří platí za emise skleníkových plynů prostřednictvím systému EU ETS, a zahraničními producenty dovážejícími zboží na evropský trh. CBAM se postupně vztahuje na dovoz vybraných komodit s vysokou uhlíkovou náročností, mezi které patří železo, ocel, hliník, cement, hnojiva, elektřina a vodík.

Základním nástrojem celého mechanismu jsou certifikáty CBAM. Jejich cena odpovídá ceně emisních povolenek v systému EU ETS a dovozci je budou nakupovat podle množství emisí spojených s výrobou dováženého zboží. Aby byl tento proces jednotný v celé Evropské unii, stanovilo již základní nařízení, že Evropská komise vytvoří společnou centrální platformu, prostřednictvím které budou členské státy certifikáty prodávat schváleným deklarantům CBAM. Nový návrh nařízení nyní podrobně popisuje technické fungování této platformy, způsob provádění plateb, správu certifikátů i pravidla pro jejich zpětný odkup.

Společná centrální platforma bude představovat digitální prostředí propojené s registrem CBAM, ve kterém budou evidovány všechny certifikáty jednotlivých dovozců. Každý nákup začne zadáním žádosti v registru CBAM. Po úspěšném dokončení platby platforma automaticky vytvoří odpovídající počet certifikátů a připíše je na účet oprávněného deklaranta. Stejným způsobem bude možné za přesně stanovených podmínek požádat také o jejich zpětný odkup. Veškeré operace budou probíhat elektronicky a budou průběžně synchronizovány mezi registrem CBAM a centrální platformou, aby byla zajištěna správnost údajů i vysoká úroveň kybernetické bezpečnosti.

Evropská komise klade mimořádný důraz právě na bezpečnost celého systému. Návrh předpokládá, že všechny nákupy i zpětné odkupy budou zahajovány prostřednictvím registru CBAM, zatímco samotná centrální platforma bude zajišťovat pouze finanční transakce. Tento postup má zabránit neoprávněným operacím, zajistit jednoznačnou identifikaci každého certifikátu a vytvořit plně dohledatelný životní cyklus od jeho vydání až po jeho vrácení nebo použití při plnění povinností dovozce. Každý certifikát přitom bude opatřen jedinečným identifikačním číslem, které umožní jeho jednoznačnou evidenci v registru CBAM.

Významnou součástí návrhu je také financování provozu celé infrastruktury. Evropská komise navrhuje, aby náklady na provoz společné centrální platformy nebyly hrazeny z rozpočtu Evropské unie, ale prostřednictvím poplatků placených schválenými deklaranty CBAM. Návrh stanoví jednotný poplatek ve výši 0,05 eura za každý prodaný certifikát CBAM, přičemž žádné další poplatky ani administrativní platby nebudou při nákupu nebo zpětném odkupu certifikátů uplatňovány. Cílem je zajistit, aby systém pokrýval pouze skutečné náklady na svůj provoz a nevytvářel pro podniky další finanční zátěž.

Samotná společná centrální platforma nevznikne přímo v rámci Evropské komise. Bude vybrána prostřednictvím společného zadávacího řízení mezi Komisí a členskými státy. První smlouva bude uzavřena nejvýše na pět let s možností prodloužení o jeden rok. Tento model má zajistit nejen vysokou technickou úroveň systému, ale také dostatečnou flexibilitu pro jeho další rozvoj podle zkušeností z prvních let provozu.

Připravované nařízení tak představuje další důležitý krok při dokončování jednoho z nejambicióznějších klimatických nástrojů Evropské unie. Vedle samotného zpoplatnění emisí vznikajících při výrobě dováženého zboží vytváří také potřebnou digitální infrastrukturu, bez které by nebylo možné systém CBAM bezpečně a transparentně provozovat. Pokud bude návrh přijat v navržené podobě, získají podniky jasně definovaný mechanismus pro správu certifikátů a Evropská unie další nástroj, který propojí klimatickou odpovědnost s pravidly mezinárodního obchodu.

Dokument ke stažení:

Návrh nařízení v přenesené pravomoci

Evropská unie pokračuje ve snižování emisí metanu, zároveň však reaguje na mimořádně napjatou situaci na světových energetických trzích. Evropská komise nyní představila soubor doporučení, která mají členským státům i energetickým společnostem usnadnit uplatňování nových pravidel pro dovoz ropy, zemního plynu a uhlí. Cílem je zajistit, aby ochrana klimatu probíhala účinně a předvídatelně, aniž by byla ohrožena stabilita dodávek energie pro evropské domácnosti a průmysl.

Metan patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny ovlivňující změnu klimatu. Přestože se v atmosféře rozkládá podstatně rychleji než oxid uhličitý, během prvních dvaceti let po svém uvolnění zachycuje mnohonásobně více tepla. Právě proto je omezování jeho úniků považováno za jedno z nejrychlejších a nejúčinnějších opatření, které může zpomalit oteplování planety. Významná část emisí metanu přitom vzniká při těžbě, zpracování, přepravě a skladování ropy, zemního plynu a uhlí, kde často dochází k únikům způsobeným technickými nedostatky nebo zastaralou infrastrukturou.

Evropská unie přijala v roce 2024 vůbec první komplexní právní úpravu na světě zaměřenou na omezování emisí metanu v energetickém sektoru. Jedná se o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1787 ze dne 13. června 2024 o snižování emisí metanu v odvětví energetiky, které je součástí širší evropské klimatické politiky vycházející z Evropské zelené dohody a legislativního balíčku Fit for 55. Nařízení neřeší pouze emise vznikající na území Evropské unie, ale vztahuje se také na dovoz ropy, zemního plynu a uhlí ze třetích zemí. Pravidla zahrnují domácí těžbu, přepravu, zpracování i dovoz energetických surovin. Povinnosti pro dovozce budou zaváděny postupně a od 1. ledna 2027 začne platit požadavek na prokazování souladu s pravidly pro monitorování emisí metanu.

Praktická realizace těchto požadavků však přichází v době mimořádně citlivé pro evropskou energetiku. Konflikt na Blízkém východě výrazně ovlivnil světové trhy s ropou a zemním plynem. Omezení dodávek zvýšilo konkurenci mezi odběrateli, ceny energií zůstávají vysoké a vývoj na trzích je nadále obtížně předvídatelný. Evropská komise proto zdůrazňuje, že snižování emisí metanu nesmí za žádných okolností narušit energetickou bezpečnost Evropské unie ani spolehlivost zásobování členských států.

Právě z tohoto důvodu Komise připravila dvě doporučení, která mají odstranit největší nejistoty spojené s uplatňováním nového nařízení. Vychází přitom ze zkušeností členských států, připomínek energetického sektoru i jednání ministrů energetiky Evropské unie z prosince 2025 a června 2026. Navazují také na metodické pokyny zveřejněné v březnu 2026, které sjednotily výklad pravidel pro dovozce napříč Evropskou unií.

První doporučení přináší jasnější pravidla pro dovozce ropy, zemního plynu a uhlí i pro národní úřady, které budou plnění povinností kontrolovat. Komise potvrzuje, že společnosti nebudou muset fyzicky sledovat každou jednotlivou dodávku nebo konkrétní molekuly plynu od místa těžby až ke konečnému odběrateli. Takový postup by byl u rozsáhlých mezinárodních obchodních řetězců prakticky neproveditelný a znamenal by značnou administrativní i finanční zátěž.

Místo toho mohou dovozci využívat ověřené systémy prokazování souladu s pravidly. Patří mezi ně například model známý jako trace and claim, který umožňuje doložit splnění požadavků prostřednictvím ověřených účetních a evidenčních mechanismů, nebo certifikační systémy potvrzující, že producent splňuje stanovené environmentální požadavky. Členské státy zároveň získávají jasná kritéria, podle nichž budou jednotlivé způsoby ověřování posuzovat. Výsledkem má být jednotný přístup v celé Evropské unii a výrazně vyšší právní jistota pro všechny účastníky trhu.

Druhé doporučení reaguje na skutečnost, že většina členských států dosud nestanovila vlastní systém sankcí za případné nesplnění nových povinností. Energetické společnosti tak nebyly schopny realisticky vyhodnotit obchodní rizika spojená s dovozem surovin od zahraničních dodavatelů. Evropská komise proto doporučuje, aby členské státy v období od roku 2027 do roku 2029 pozastavily ukládání finančních sankcí za případy nesouladu s pravidly, pokud by jejich okamžité uplatňování mohlo narušit bezpečnost dodávek energie.

Neznamená to však odklad samotného nařízení ani zrušení jeho požadavků. Povinnost dodržovat pravidla zůstává plně zachována a společnosti budou muset nadále prokazovat soulad se všemi stanovenými podmínkami. Přechodné období má pouze vytvořit dostatečný prostor pro zavedení nových kontrolních mechanismů, sjednocení postupů jednotlivých států a stabilizaci mezinárodních dodavatelských vztahů bez rizika výpadků dodávek.

Evropská komise současně upozorňuje, že bude vývoj energetického trhu nadále velmi pečlivě sledovat ve spolupráci s členskými státy. Pokud by se v následujících měsících objevilo reálné ohrožení bezpečnosti dodávek, je připravena přijmout další opatření, která pomohou stabilizovat situaci.

Nová doporučení představují důležitý krok k tomu, aby se ambiciózní klimatická politika dala uplatňovat srozumitelně, předvídatelně a bez zbytečných administrativních překážek. Evropská unie tím potvrzuje, že ochrana klimatu a energetická bezpečnost nemusí stát proti sobě, pokud jsou pravidla nastavena realisticky a zohledňují skutečné fungování světového trhu s energiemi.

Další informace:

• Recommendation on optional model clauses on the reduction of methane emissions in the energy sector

• Annex - Recommendation on optional model clauses on the reduction of methane emissions in the energy sector

• Recommendation on the application of Article 33 of the Methane Regulation EU/2024/1787

• EU Methane Regulation

• Methane emissions - European Commission

• Questions and answers on a set of recommendations to implement the EU Methane Regulation

Evropská unie dlouhodobě usiluje o postupné omezování nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních, současně však připouští, že v některých vysoce specializovaných případech zatím neexistují technicky ani ekonomicky vhodné alternativy. Evropská komise proto zveřejnila k připomínkování návrh směrnice v přenesené pravomoci, která upravuje výjimky pro používání olova a kadmia v několika typech elektrických a elektronických zařízení.

Základním právním rámcem je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/65/EU, známá jako směrnice RoHS, která omezuje používání vybraných nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních uváděných na trh Evropské unie. Mezi regulované látky patří mimo jiné olovo, rtuť, kadmium, šestimocný chrom nebo některé bromované zpomalovače hoření. Cílem této právní úpravy je snižovat zdravotní i environmentální rizika během výroby, používání i následného zpracování elektroodpadu a současně podporovat vývoj bezpečnějších materiálů a technologií.

Směrnice RoHS však současně počítá s tím, že v některých případech není okamžitá náhrada nebezpečných látek technicky proveditelná nebo by vedla ke zhoršení bezpečnosti, spolehlivosti či funkčnosti zařízení. Z tohoto důvodu umožňuje udělování časově omezených výjimek. O jejich zařazení nebo prodloužení mohou požádat výrobci, výzkumné organizace nebo další subjekty, které musí doložit, že dostupné alternativy zatím nesplňují požadované technické parametry nebo že jejich použití by přineslo vyšší celkové negativní dopady.

Právě takové případy řeší nyní zveřejněný návrh směrnice v přenesené pravomoci. Evropská komise navrhuje upravit seznam výjimek obsažený v příloze směrnice RoHS tak, aby bylo možné za přesně stanovených podmínek nadále používat olovo a kadmium v několika specifických aplikacích. Posuzované výjimky se týkají například olova obsaženého ve skle fluorescenčních trubic nebo používání olova a kadmia v laserových trubicích, kde tyto prvky stále plní důležitou technickou funkci a jejich plnohodnotná náhrada zatím není k dispozici.

Každá výjimka přitom podléhá podrobnému odbornému hodnocení. Evropská komise při rozhodování vychází z technických studií, vědeckých posudků i konzultací s odborníky z průmyslu, výzkumných institucí a členských států. Posuzuje se zejména dostupnost alternativních materiálů, jejich technická spolehlivost, bezpečnost používání, ekonomická proveditelnost i možné dopady na životní prostředí během celého životního cyklu výrobku. Výjimka může být zachována pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny podmínky stanovené směrnicí RoHS.

Návrh zároveň potvrzuje základní princip evropské legislativy, podle kterého výjimky nepředstavují trvalé povolení k používání nebezpečných látek. Jsou vždy časově omezené a pravidelně přezkoumávané. Jakmile se objeví technicky vhodná a bezpečnější alternativa, Evropská komise může výjimku ukončit a používání dané látky zakázat. Tento postup vytváří trvalou motivaci pro výrobce investovat do vývoje nových materiálů a inovativních technologických řešení.

Význam těchto výjimek je patrný zejména u zařízení využívaných ve vědeckém výzkumu, zdravotnictví, průmyslové výrobě nebo v přesných optických a laserových systémech. Právě zde mohou i velmi malé změny ve složení materiálů ovlivnit přesnost měření, životnost zařízení nebo jejich bezpečný provoz. Evropská legislativa proto usiluje o to, aby ochrana zdraví a životního prostředí byla co nejvyšší, aniž by docházelo k omezování technologií, pro které zatím neexistuje srovnatelné řešení.

Dokument ke stažení:

• Návrh směrnice v přenesené pravomoci

• Příloha

Před rokem jsme v článku Odstíny kobaltu aneb když hračky nejsou už tak nevinné upozorňovali na zdravotní rizika spojená s přítomností kobaltu v dětských hračkách. Nyní přichází další důležitý krok. Vláda dnes schválila návrh nařízení vlády, kterým se mění nařízení vlády č. 86/2011 Sb., o technických požadavcích na hračky. Novela potvrzuje dlouhodobý směr evropské legislativy. Kobalt zůstává v hračkách nežádoucí látkou a jeho použití bude možné už jen v několika přesně vymezených technických případech, u nichž bylo vědecky prokázáno, že nepředstavují zdravotní riziko pro děti.

Kobalt patří mezi látky klasifikované jako CMR, tedy látky s karcinogenními, mutagenními nebo reprodukčně toxickými účinky. Evropská pravidla proto již řadu let stanovují, že tyto látky nesmějí být používány v hračkách, jejich součástech ani v částech hraček, s nimiž mohou děti přijít do kontaktu. Výjimky jsou možné pouze tehdy, pokud jsou podloženy důkladným vědeckým hodnocením a současně je prokázáno, že dítě nebude vystaveno žádnému zdravotnímu riziku.

Právě z tohoto důvodu Evropská komise v roce 2022 pověřila Vědecký výbor pro zdravotní, environmentální a vznikající rizika SCHEER, aby posoudil možnosti bezpečného využití kobaltu v hračkách. Výsledkem několikaletého odborného hodnocení byla směrnice Komise (EU) 2026/192 ze dne 29. ledna 2026, kterou se mění dodatek A přílohy II směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/48/ES o bezpečnosti hraček, pokud jde o kobalt. Česká vláda dnes schváleným návrhem nařízení vlády tuto evropskou právní úpravu převádí do českého právního řádu.

Schválená úprava rozhodně neznamená návrat kobaltu do dětských hraček. Naopak potvrzuje, že jeho běžné používání zůstává zakázáno. Povoleny budou pouze takové aplikace, u nichž vědecké posouzení prokázalo chemickou bezpečnost. Jde například o kovové součásti hraček určené k vedení elektrického proudu, některé díly vyrobené z nerezové oceli nebo neodymové magnety obsahující kobalt, které jsou konstruovány tak, aby je dítě nemohlo spolknout ani vdechnout. Ve všech ostatních případech zákaz používání kobaltu nadále platí.

Evropská legislativa přitom nastavuje mimořádně přísná pravidla pro udělení jakékoli výjimky. Nestačí pouze technologická potřeba využití určité látky. Musí být prokázáno, že použití nepředstavuje zdravotní riziko s ohledem na možnou expozici dítěte, že není v rozporu s dalšími evropskými předpisy a že u nejrizikovějších kategorií látek současně neexistuje vhodnější alternativa. Teprve po splnění všech těchto podmínek může být konkrétní způsob použití zařazen mezi povolené výjimky.

Důvodová zpráva současně zdůrazňuje, že přijatá novela představuje čistou transpozici evropského práva. Česká republika nepřidává nové povinnosti ani nezavádí odlišná pravidla. Cílem je zajistit, aby české technické požadavky na hračky odpovídaly aktuálnímu znění evropské legislativy a aby ochrana zdraví dětí byla v celé Evropské unii uplatňována podle stejných pravidel.

Účinnost je stanovena na 29. srpna 2026, tedy v termínu stanoveném evropskou směrnicí. Od tohoto data bude i česká legislativa plně odpovídat nejnovějším pravidlům Evropské unie pro bezpečnost hraček.

Elon Musk roky budoval svou značku na představě světa poháněného sluncem, bateriemi a elektromobilitou. Ještě nedávno označoval pokračující spalování fosilních paliv za „nejhloupější experiment v historii“. Dnes však jeho vlastní impérium kupuje firmu vyrábějící plynové a dieselové turbíny, aby zajistilo energii pro umělou inteligenci Grok. Vzniká tak jeden z největších paradoxů současné energetiky. Muž, který chtěl urychlit konec fosilního věku, nyní spoléhá právě na fosilní paliva, aby poháněla technologie budoucnosti.

Energetická transformace se totiž nevyvíjí tak přímočaře, jak se ještě před několika lety zdálo. Na jedné straně stojí ambiciózní plány na rychlý přechod k obnovitelným zdrojům, elektrifikaci dopravy a rozsáhlému ukládání energie do baterií. Na druhé straně prudce roste spotřeba elektřiny způsobená nástupem umělé inteligence, datových center a stále výkonnějších výpočetních systémů. Jejich energetické nároky jsou tak vysoké, že začínají přepisovat strategie největších technologických společností. Právě na průsečíku těchto dvou světů vzniká příběh společnosti xAI.

Podle dostupných informací Muskova firma v tichosti převzala společnost APR Energy, která provozuje mobilní plynové a dieselové elektrárny s instalovaným výkonem přesahujícím jeden gigawatt. Akvizice v odhadované hodnotě jedné miliardy dolarů vyšla najevo až z regulatorních dokumentů, nikoli prostřednictvím veřejného oznámení. Hlavním důvodem má být zajištění rychlého a spolehlivého zdroje elektřiny pro datová centra provozující systém umělé inteligence Grok.

Klíčovou roli hraje čas. Moderní datová centra spotřebovávají obrovské množství elektřiny nejen pro samotné výpočty, ale také pro chlazení tisíců výkonných procesorů. Připojení nového centra k přenosové soustavě může trvat několik let kvůli nedostatečné kapacitě sítí, zdlouhavým povolovacím procesům i rostoucí konkurenci o každý dostupný megawatt. Mobilní plynové turbíny nabízejí řešení, které je sice méně ekologické, ale výrazně rychlejší. Potřebný výkon dokážou zajistit téměř okamžitě.

Právě zde se nejvýrazněji střetává Muskova dlouhodobá vize s realitou. Tesla vznikla na přesvědčení, že elektromobilita spolu s obnovitelnými zdroji postupně vytlačí spalovací motory i fosilní paliva. Musk opakovaně prosazoval koncept solární elektrické ekonomiky a varoval, že další spalování uhlí, ropy a zemního plynu představuje vážné riziko pro budoucnost civilizace.

Dnes se však stejný podnikatel, který pomohl vytvořit jeden z nejsilnějších symbolů odklonu od ropy, stává vlastníkem společnosti specializované na technologie využívající zemní plyn a naftu. Nejde přitom o změnu názoru na klimatickou politiku, ale o pragmatickou reakci na nový závod o umělou inteligenci. Elektřina se stala strategickou surovinou digitální éry a její okamžitá dostupnost má často větší hodnotu než způsob, jakým byla vyrobena.

Nejde však jen o příběh Elona Muska. Je to ukázka mnohem širšího problému, kterému dnes čelí celý technologický sektor. Firmy vyvíjející nejpokročilejší systémy umělé inteligence potřebují obrovské množství energie okamžitě. Ideální scénář založené pouze na čistých zdrojích, akumulaci a nové infrastruktuře často nedokáže držet krok s rychlostí rozvoje digitálních technologií.

Paradox je proto ještě výraznější, než se na první pohled zdá. Musk nevstupuje do světa fosilních paliv proto, že by zpochybnil význam obnovitelných zdrojů. Dělá to proto, že umělá inteligence vytvořila bezprecedentní poptávku po elektřině, kterou současná energetická soustava nedokáže dostatečně rychle uspokojit. Technologie symbolizující budoucnost tak zatím v mnoha případech stojí na energetických řešeních minulosti. Nejmodernější algoritmy běží na infrastruktuře, která ještě donedávna představovala svět, od něhož se měl technologický průmysl definitivně odvrátit.

Příběh společnosti xAI ale zároveň ukazuje, že nejde o nevyhnutelný návrat k fosilním palivům. Současná situace je především důsledkem toho, že rozvoj umělé inteligence předběhl tempo výstavby energetické infrastruktury. Datová centra vznikají během několika let, zatímco posílení přenosových sítí, výstavba nových elektráren nebo získání potřebných povolení často trvá násobně déle. Právě tento časový nesoulad nutí technologické firmy hledat rychlá, byť dočasná řešení.

Jednou z cest je proto výrazně urychlit modernizaci elektrických sítí a zjednodušit povolovací procesy pro nové bezemisní zdroje i bateriová úložiště. Stejně důležité bude plánovat výstavbu nových datových center v lokalitách, kde je k dispozici dostatek stabilní elektřiny, ať už z jaderných elektráren, vodních zdrojů nebo rozsáhlých obnovitelných parků.

Souběžně s tím bude muset pokračovat vývoj energeticky úspornějších čipů i algoritmů umělé inteligence. Dosavadní vývoj se soustředil především na zvyšování výkonu, stále větší význam ale získává otázka, kolik energie je potřeba na dosažení stejného výsledku. Každé zvýšení energetické účinnosti snižuje tlak na elektrizační soustavu a omezuje potřebu využívat záložní fosilní zdroje.

Kontrast Elona Muska nelze chápat jako symbol neúspěchu energetické transformace, ale spíše poučení, že energetická transformace nesmí zaostávat za tempem technologických inovací. Umělá inteligence zásadně proměnila nejen požadavky na výpočetní výkon, ale také nároky na energetickou infrastrukturu. Elektřina se stala jednou z nejcennějších strategických surovin digitální ekonomiky a způsob její výroby bude stále více ovlivňovat konkurenceschopnost technologických firem.

Případ xAI se netýká jen jednoho podnikatele, ale součástí širšího trendu. Celý technologický sektor řeší stejnou otázku jak zajistit dostatek stabilní elektřiny pro datová centra nové generace, aniž by se firmy vzdaly svých klimatických závazků. Zatímco Musk zvolil cestu rychle dostupného výkonu prostřednictvím plynových turbín, další technologičtí giganti hledají řešení, která více odpovídají jejich dlouhodobým plánům na snižování emisí.

Obrovská spotřeba elektřiny potřebná pro provoz datových center a trénování pokročilých AI modelů totiž začala komplikovat ambiciózní cíle uhlíkové neutrality společností jako Microsoft, Google či Amazon. Emise některých z nich po letech poklesu opět rostou a ukazuje se, že samotný nákup obnovitelné elektřiny nebude v éře umělé inteligence stačit. Firmy proto znovu obracejí pozornost k energetickým zdrojům, které dokážou poskytovat stabilní výkon bez závislosti na počasí, především k jaderné energetice.

Nejvýraznějším symbolem tohoto obratu se stal Microsoft. Ten uzavřel dvacetiletý kontrakt na odběr elektřiny z obnoveného bloku jaderné elektrárny Three Mile Island v Pensylvánii. Ironií osudu má tak část digitální budoucnosti pohánět energie z místa, které se v roce 1979 stalo symbolem nejvážnější jaderné havárie v historii USA, přestože dnešní projekt se týká jiného, bezpečně odstaveného a znovu připravovaného bloku. Google a Amazon mezitím investují miliardy do vývoje malých modulárních reaktorů, které by v budoucnu mohly zajistit stabilní dodávky nízkoemisní energie pro stále hladovější datová centra.

Rok 2025 nepřinesl rekordní vedra, přesto patřil z pohledu počasí k nejzajímavějším obdobím posledních let. Českou republiku zasáhlo mimořádné sucho, které se podepsalo na stavu řek i podzemních vod, a současně několik výrazných meteorologických událostí ukázalo, jak rychle se mohou podmínky změnit. Největší překvapení roku však nepřišlo během horkého léta. Odehrálo se už v červnu, kdy velmi intenzivní bouře na Vsetínsku doprovázená obřími kroupami a ničivým větrem ukázala sílu lokálních extrémů počasí.

Rok 2025 byl z pohledu české meteorologie rokem zdánlivých rozporů. Zatímco teplotní statistiky neukázaly mimořádně teplé období a průměrná roční teplota se pohybovala jen mírně nad dlouhodobým průměrem, vývoj srážek a vodní bilance zařadil tento rok mezi nejvýznamnější suché roky za poslední desetiletí. Právě kombinace relativně běžných teplot a výrazného nedostatku vody ukázala, že charakter počasí nelze hodnotit pouze podle teplotních rekordů.

Průměrná roční teplota vzduchu na území České republiky dosáhla v roce 2025 hodnoty 8,9 °C. Ve srovnání s normálem období 1991 až 2020 byla vyšší pouze o 0,2 °C. Rok tak skončil jako teplotně normální. V historickém pořadí od roku 1961 se zařadil až na 42. až 43. místo nejteplejších roků. Z pohledu dlouhodobého vývoje však stále potvrzoval pokračující oteplování, protože i hodnota, která byla dříve považována za výrazně nadprůměrnou, se dnes pohybuje blízko současného klimatického normálu.

Mnohem výraznější příběh napsaly srážky. Za celý rok spadlo v průměru pouze 516 milimetrů srážek, což odpovídalo 76 procentům normálu let 1991 až 2020. Rok 2025 se tak stal sedmým nejsušším rokem od roku 1961. Ještě výraznější byla situace v první polovině roku, kdy množství srážek dosáhlo pouze 192 milimetrů. Tak nízký úhrn nebyl zaznamenán za celé období souvislých měření.

Nedostatek vody se nezačal projevovat až během letních měsíců, ale vznikal postupně už od zimy. Sněhová pokrývka byla v mnoha oblastech slabá a jarní období nepřineslo dostatek srážek, které by doplnily zásoby vody v půdě a vodních tocích. Krajina vstupovala do vegetační sezony s výrazným vláhovým deficitem a následný vývoj počasí tento stav dále prohluboval.

Z hydrologického pohledu byl rok 2025 mimořádně náročný. Nízké srážkové úhrny se rychle promítly do průtoků českých řek. Během jarních a letních měsíců se průtoky na mnoha profilech dostávaly pod hranici hydrologického sucha a některé vodní toky vykazovaly hodnoty odpovídající nejnižším stavům zaznamenaným za několik posledních desetiletí. Situace byla nejvýraznější zejména u menších toků, které reagují na nedostatek srážek rychleji než velké řeky.

Nepříznivý vývoj se projevil také u podzemních vod. Hladiny mělkých vrtů zůstávaly po většinu roku podnormální a v některých oblastech dosahovaly silně podnormálních hodnot. Podobně nepříznivá byla situace u vydatnosti pramenů. Zatímco krátkodobé sucho lze často zmírnit několika vydatnějšími srážkami, doplnění podzemních zásob vyžaduje delší období s příznivými podmínkami.

Přestože byl rok 2025 charakteristický především nedostatkem vody, přinesl také několik výrazných meteorologických extrémů. Nejvýznamnější událostí se stala bouře, která zasáhla oblast Vsetínska 5. června. Na rozdíl od dlouhodobého sucha šlo o velmi krátkodobý, ale mimořádně intenzivní jev. Supercelární bouře vytvořila silný sestupný proud vzduchu, takzvaný downburst, který způsobil rozsáhlé škody. Meteorologové zaznamenali také mimořádně velké kroupy o průměru až 6,5 centimetru.

Tato událost byla výjimečná nejen intenzitou samotného jevu, ale také tím, že přišla v roce, kdy celková bouřková aktivita nebyla nijak mimořádná. Počet bouřkových dní byl spíše podprůměrný a nevyskytovala se dlouhá série silných konvekčních situací známá z některých předchozích let. Jedna jediná bouře však svou intenzitou zastínila většinu ostatních meteorologických událostí roku.

Teplotní průběh roku byl přitom značně proměnlivý. Zima 2024/2025 byla jako celek teplotně nadprůměrná, ale přinesla jen omezenou sněhovou pokrývku. Jaro pokračovalo velmi suchým charakterem a zejména duben a květen přispěly k rychlému prohlubování vláhového deficitu. Léto nepřineslo rekordní vedra, ale střídání teplých období s epizodami ochlazení. Podzim byl z hlediska teplot blízko normálu, avšak ani jeho srážkový vývoj nedokázal výrazně napravit deficit vody vzniklý během předchozích měsíců.

Významnou součástí hodnocení roku 2025 zůstává také kvalita ovzduší. Meteorologické podmínky významně ovlivňovaly především koncentrace suspendovaných částic, zejména frakcí PM₁₀ a PM₂,₅, a také výskyt přízemního ozonu (O₃). Suchá období s nedostatkem srážek podporovala opětovné zvedání prachových částic z povrchu a vedla ke zvýšeným koncentracím zejména hrubší frakce PM₁₀. Jemné částice PM₂,₅, které mohou pronikat hluboko do dýchacího ústrojí a představují významné zdravotní riziko, byly ovlivňovány především spalovacími procesy, dopravou, lokálními topeništi a rozptylovými podmínkami.

Ke konci roku přineslo počasí ještě jeden mimořádný zážitek. V noci z 11. na 12. listopadu byla z území České republiky pozorovatelná výrazná polární záře, jeden z nejpůsobivějších astronomických úkazů posledních let. Její vznik souvisel s velmi silnou aktivitou Slunce, které vyslalo směrem k Zemi oblak nabitých částic po mohutné sluneční erupci. Po jeho střetu se zemskou magnetosférou vznikla geomagnetická bouře, která umožnila pozorovat polární záři i v zeměpisných šířkách, kde se běžně nevyskytuje.

Barevné světelné pásy, závoje a oblouky byly zachytitelné na mnoha místech České republiky a staly se mimořádnou podívanou nejen pro astronomy a fotografy, ale i pro širokou veřejnost. Úkaz připomněl, že počasí a atmosférické děje nejsou ovlivňovány pouze procesy probíhajícími na Zemi, ale také dynamickou aktivitou naší nejbližší hvězdy. Silná geomagnetická bouře ukázala propojení mezi Sluncem a Zemí a stala se jedním z nejpozoruhodnějších přírodních jevů roku.

Roční hodnocení Českého hydrometeorologického ústavu ukazuje, že rok 2025 nebyl rokem jednoho dominantního extrému. Jeho charakter vytvořila kombinace dlouhodobého nedostatku srážek, výrazného poklesu dostupnosti vody a několika krátkodobých, ale velmi intenzivních meteorologických událostí. Největší překvapení roku skutečně nepřišlo v podobě rekordní teploty. Přišlo během několika desítek minut v červnu, kdy bouře na Vsetínsku připomněla, že i v období sucha může počasí udeřit s mimořádnou silou.

Dokument ke stažení:

Počasí, voda a ovzduší rok 2025

Miliardy korun měly pomoci snížit spotřebu energie, posílit využívání obnovitelných zdrojů a urychlit modernizaci českého hospodářství. Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu však ukazuje, že skutečné výsledky zůstaly za očekáváním. Zatímco některé projekty přinesly konkrétní přínosy, u řady dotačních programů se projevil nízký zájem žadatelů, opožděná realizace i nevhodně nastavené podmínky. Největší riziko se přitom týká státních budov, kde podle kontrolorů hrozí, že plánované energetické úspory nebudou ve stanoveném termínu dosaženy.

Nejvyšší kontrolní úřad prověřil způsob, jakým Ministerstvo průmyslu a obchodu v období od roku 2018 poskytovalo finanční prostředky určené na zvyšování energetické účinnosti a podporu obnovitelných zdrojů energie prostřednictvím Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost a Národního plánu obnovy. Kontrola zahrnovala podporu v celkovém objemu 26,4 miliardy korun a hodnotila nejen hospodárnost a zákonnost čerpání prostředků, ale především jejich skutečný přínos pro snižování spotřeby energie a rozvoj obnovitelných zdrojů.

Kontrolní závěr ukazuje, že očekávání byla v řadě případů podstatně vyšší než skutečně dosažené výsledky. Nejvýrazněji se tento rozdíl projevil u programu Úspory energie financovaného z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost. Přestože bylo podnikům formou dotací poskytnuto téměř 13,9 miliardy korun, výsledná úspora energie představovala pouze přibližně jedno procento celkové čisté konečné spotřeby energie v průmyslu a službách v České republice. Podle kontrolorů tak šlo z celostátního pohledu pouze o velmi omezený přínos.

Jedním z hlavních důvodů byl překvapivě malý zájem podniků o nabízenou podporu. Ministerstvo proto v průběhu programu zmírnilo podmínky pro získání dotace a snížilo bodovou hranici potřebnou pro schválení projektů. Tento krok sice vedl k podpoře většího počtu žadatelů, současně však umožnil financování projektů s nižším potenciálem energetických úspor. Výsledkem bylo, že se podařilo rozdělit více prostředků, avšak jejich celkový přínos pro snižování spotřeby energie zůstal podstatně nižší, než se původně předpokládalo.

Kontrola současně připomíná, že Česká republika již do roku 2020 nesplnila svůj evropský závazek v oblasti úspor energie. Program OP PIK měl být jedním z hlavních nástrojů, který měl ke splnění tohoto cíle významně přispět. Ve skutečnosti však dosáhl pouze zlomku plánovaného efektu. Původně se očekávalo, že zajistí téměř dvě pětiny požadovaných úspor, později byl tento předpoklad výrazně snížen a konečný výsledek představoval jen malou část již upraveného cíle.

Odlišný obraz přinesla podpora obnovitelných zdrojů energie v rámci stejného programu. Stanoveného cíle instalovaného výkonu se podařilo dosáhnout a podpořené projekty vytvořily novou výrobní kapacitu přesahující šedesát megawattů. Přesto však kontrola upozorňuje, že v celkovém měřítku české energetiky představoval tento přírůstek pouze přibližně jedno procento všech instalovaných obnovitelných zdrojů v zemi. Pozitivní výsledek programu tak zůstává z pohledu celé energetické soustavy poměrně omezený.

Nejkritičtější zjištění se týká Národního plánu obnovy a podpory energetických úspor ve státních budovách. Na tuto oblast bylo vyčleněno téměř 2,9 miliardy korun, avšak po třech letech bylo využito pouze devět procent prostředků. Dosažené úspory představovaly jen necelou sedminu plánované hodnoty. Kontrola upozorňuje, že organizační složky státu o podporu nejevily dostatečný zájem především proto, že podmínky programu dostatečně nezohlednily krátký čas určený pro realizaci projektů ani omezené investiční možnosti jednotlivých institucí. Ani následné zmírnění podmínek podle NKÚ nepřineslo zásadní změnu a stále existuje významné riziko, že stanovený cíl nebude splněn.

Kontroloři se zabývali také novým Operačním programem Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost, který má pomoci plnit energetické cíle České republiky do roku 2030. Ani zde však nejsou první výsledky příliš přesvědčivé. Podle aktuálních plánů má program přispět pouze nepatrným podílem k celkovým požadovaným úsporám energie. Ještě problematičtější je oblast podpory obnovitelných zdrojů, kde se kvůli změnám evropské legislativy opozdilo vyhlašování výzev a do konce roku 2024 nebyl uveden do provozu ani jediný podpořený projekt. Přestože se situace v roce 2025 začala postupně zlepšovat a zájem investorů výrazně vzrostl, počáteční skluz představuje významné riziko pro splnění stanovených cílů.

NKÚ upozornil také na metodickou stránku hodnocení programů. Ministerstvo podle kontrolorů využívalo ukazatele, které nedokázaly jednoznačně zachytit skutečný přínos podpořených projektů, protože vycházely z údajů za celé české hospodářství a jejich vývoj ovlivňovala řada dalších faktorů. Samotné výsledky dotačních programů tak nebylo možné od širšího ekonomického vývoje spolehlivě oddělit. To ztěžuje objektivní vyhodnocení účinnosti vynaložených veřejných prostředků i plánování dalších opatření.

Součástí kontroly bylo také ověření vybraných projektů u příjemců dotací. U čtyř z šestnácti kontrolovaných subjektů zjistil Nejvyšší kontrolní úřad skutečnosti nasvědčující porušení rozpočtové kázně v celkové výši 2,7 milionu korun. V jednom případě příjemce realizoval projekt v rozporu s podmínkami poskytnuté dotace a předložil doklady, které podle kontrolorů neodpovídaly skutečnému průběhu realizace.

Kontrolní závěr nepřináší obraz selhání celé podpory energetických úspor ani obnovitelných zdrojů. Ukazuje však, že samotná existence dotačních programů automaticky nezaručuje dosažení očekávaných výsledků. Pokud jsou podmínky nastaveny způsobem, který neodpovídá možnostem žadatelů, nebo pokud podpora přichází pozdě, mohou i miliardové investice přinést pouze omezený efekt. Energetická účinnost zůstává jednou z klíčových podmínek konkurenceschopnosti české ekonomiky i plnění evropských závazků. O to důležitější bude, aby budoucí programy dokázaly spojit dostatečný zájem žadatelů s podporou projektů, které přinesou skutečně měřitelné a dlouhodobé úspory energie.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 24/24 (pdf, 578 kB)

Prach z afrických pouští už není jen krátkodobou přírodní podívanou, kdy se obloha zbarví do oranžova a auta pokryje jemná vrstva písku. Nová rozsáhlá studie zveřejněná v prestižním časopise Nature ukazuje, že množství pouštního prachu dopadajícího na Evropu v posledních letech roste. Saharské částice se dostávají tisíce kilometrů daleko, ovlivňují kvalitu ovzduší, zdraví obyvatel i fungování klimatického systému. Na výzkumu se podíleli také čeští vědci, kteří k němu poskytli unikátní dlouhodobá měření z Národní atmosférické observatoře Košetice.

Když se nad Evropou objeví oranžové nebe nebo jemný povlak na povrchu automobilů, většina lidí vnímá africký prach jako krátkou meteorologickou zajímavost. Ve skutečnosti jde o součást rozsáhlého přírodního procesu, který propojuje pouště severní Afriky s atmosférou nad celou Evropou. Nová studie publikovaná v časopise Nature ukazuje, že prachové částice přenášené ze severní Afriky představují stále významnější složku evropského ovzduší a jejich koncentrace v mnoha oblastech rostou.

Sahara každoročně vysílá směrem k Evropě obrovské množství minerálního prachu. Podle odhadů se do Evropy dostává přibližně 80 až 120 milionů tun pouštního materiálu ročně, přičemž většina těchto částic se na kontinent ukládá společně se srážkami. Pro představu jde o množství odpovídající hmotnosti přibližně osmi až dvanácti tisíců největších nákladních lodí. Tento přirozený přesun materiálu probíhá po tisíce let a představuje jednu z nejvýznamnějších forem dálkového transportu látek v atmosféře.

Výzkumný tým analyzoval přibližně 18 500 denních měření z 103 venkovských i městských lokalit v Evropě. Vědci sledovali zejména přítomnost kovových prvků typických pro minerální prach, například hliníku, titanu, křemíku, vápníku a železa. Pomocí modelování následně vytvořili detailnější obraz vývoje koncentrací prachových částic v období let 2012 až 2021. Výsledky ukázaly, že koncentrace pouštního prachu rostly ve velké části Evropy, přičemž výrazný nárůst byl zaznamenán především v jižní Evropě a oblasti Středomoří.

Pouštní prach tvoří především minerální aerosol. Aerosol je směs velmi malých pevných částic nebo kapének rozptýlených ve ovzduší, které mohou v atmosféře setrvávat hodiny až týdny a mohou být přenášeny na velmi dlouhé vzdálenosti. V případě Sahary jde o částice vznikající především z půdy a hornin, které vítr uvolňuje do atmosféry a následně je proudění ovzduší transportuje přes Středozemní moře až do Evropy.

Výzkum ukazuje, že nejde pouze o otázku vzhledu oblohy nebo čistoty povrchů. Jemné prachové částice mohou pronikat hluboko do dýchacího systému a zvyšovat zdravotní rizika, zejména u citlivých skupin obyvatel. Studie upozorňuje, že během epizod s vysokou koncentrací afrického prachu dochází ke zhoršení kvality ovzduší a tyto situace mohou souviset se zvýšeným rizikem negativních zdravotních dopadů.

Analýza ukázala, že v jižní Evropě tvořil prach přenesený ze Sahary do roku 2021 v průměru přibližně 31 procent roční směrné hodnoty koncentrace PM₁₀ doporučené Světovou zdravotnickou organizací (WHO). PM₁₀ označuje částice atmosférického aerosolu o průměru do 10 mikrometrů, tedy částice dostatečně malé na to, aby se dostaly hluboko do dýchacího systému.

Důležitou součástí výzkumu byla také česká data. Na studii se podíleli vědci z Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR, kteří poskytli dlouhodobá měření atmosférického aerosolu z Národní atmosférické observatoře Košetice, známé jako NAOK. Tato observatoř patří mezi nejvýznamnější evropská pracoviště pro dlouhodobé sledování složení atmosféry a její záznamy představují jeden z nejcennějších datových souborů svého druhu ve střední a východní Evropě. Právě dlouhodobá měření umožňují vědcům rozlišit běžné sezónní výkyvy od skutečných dlouhodobých trendů.

Rostoucí množství afrického prachu souvisí podle autorů studie s několika vzájemně propojenými procesy. Jedním z nich jsou dlouhodobé změny v severní Africe, kde dochází k rozšiřování suchých oblastí a k proměnám krajiny. Dalším faktorem jsou změny atmosférického proudění, které ovlivňují, jak snadno se prach z pouštních oblastí dostává směrem k Evropě.

Sahara je největším zdrojem minerálního prachu na Zemi a její částice mají význam i pro klimatický systém. Prach v atmosféře ovlivňuje množství slunečního záření, které dopadá na zemský povrch, a zároveň může působit jako kondenzační jádro pro vznik oblaků. Kondenzační jádro je drobná částice, na které se může zachytit vodní pára a vytvořit oblačnou kapku. To znamená, že prach z Afriky neovlivňuje pouze ovzduší, který dýcháme, ale zasahuje i do složitých procesů spojených s počasím a klimatem.

Zajímavé je, že samotný prach během cesty atmosférou není neměnný. Částice se mohou spojovat s dalšími látkami, například se solemi nebo znečišťujícími látkami pocházejícími z lidské činnosti. Tím se mění jejich chemické vlastnosti i jejich schopnost ovlivňovat atmosférické procesy.

Výsledky studie ukazují, že evropské ovzduší se v posledních desetiletích mění. Zatímco koncentrace mnoha tradičních znečišťujících látek v Evropě klesají díky přísnější legislativě na ochranu ovzduší a čistším technologiím, přírodní zdroje částic, jako je africký prach, mohou nabývat na významu. Neznamená to, že každý prachový oblak ze Sahary představuje nebezpečí, ale dlouhodobý trend ukazuje potřebu přesnějšího sledování a lepšího pochopení těchto procesů.

Minerální aerosol ze Sahary zároveň patří mezi přírodní faktory, které ovlivňují globální klimatický systém Země. Jeho působení není jednoznačné a závisí na velikosti částic, jejich chemickém složení, místě výskytu i podmínkách v atmosféře. Na rozdíl od skleníkových plynů, které dlouhodobě zadržují teplo vyzařované Zemí, působí minerální aerosol především prostřednictvím ovlivňování slunečního záření. Částice prachu mohou část sluneční energie odrazit zpět do vesmíru, a tím přispívat k ochlazujícímu účinku. Tento efekt je označován jako přímý aerosolový účinek.

Současně však minerální aerosol ovlivňuje také tvorbu oblaků. Prachové částice mohou fungovat jako kondenzační jádra, tedy drobné povrchy, na kterých se v atmosféře vytvářejí oblačné kapky nebo ledové krystaly. Změny v množství a vlastnostech oblaků pak mohou ovlivnit, kolik slunečního záření dopadne na povrch Země a kolik tepla se vrátí zpět do vesmíru. Tento proces se označuje jako nepřímý aerosolový účinek a patří mezi složitější oblasti klimatického výzkumu.

Africký prach může mít zároveň i oteplující vliv. Tmavší minerální částice obsahující například železo mohou pohlcovat část slunečního záření a ohřívat okolní atmosféru. Pokud se prach usadí například na sněhu nebo ledovcích, může snížit jejich odrazivost, tedy schopnost odrážet sluneční záření zpět do vesmíru. Povrch pak absorbuje více energie a rychleji se zahřívá.

Vliv minerálního aerosolu na globální oteplování proto nelze jednoduše označit jako čistě ochlazující nebo oteplující. Ve srovnání se skleníkovými plyny, jako je oxid uhličitý, je jeho působení krátkodobější a prostorově proměnlivé. Zatímco oxid uhličitý zůstává v atmosféře desítky až stovky let a dlouhodobě zesiluje skleníkový efekt, prachové částice obvykle setrvávají v atmosféře pouze několik dní až týdnů. Přesto mohou významně ovlivnit regionální klimatické podmínky a přesnost klimatických modelů.

Saharský prach však nepředstavuje pouze problém spojený s kvalitou ovzduší a klimatickými procesy. Je také součástí jednoho z největších přirozených transportů minerálních látek mezi kontinenty. Každoročně se z rozsáhlých oblastí Sahary a Sahelu uvolňují částice bohaté například na fosfor, železo, vápník a další minerální prvky, které mohou být atmosférickým prouděním přeneseny přes Atlantský oceán až do Jižní Ameriky.

Právě v oblasti Amazonie má tento proces zásadní význam, protože tropické deštné lesy rostou na půdách, které jsou z hlediska dostupnosti některých živin přirozeně chudé. Saharský prach zde funguje jako dálkově přenášený zdroj minerálních látek a pomáhá doplňovat především fosfor, který je pro růst rostlin jedním z klíčových prvků.

Hutní průmysl se mění rychleji než kdykoliv v minulosti. Nejde pouze o přechod od tradičních vysokých pecí k výrobě oceli v elektrických obloukových pecích nebo o snahu snížit uhlíkovou stopu výroby. Stále důležitější otázkou je, jak co nejlépe využít materiály, které samotná výroba vytváří. Jemný prach zachycený z odsávacích systémů oceláren byl dlouhá desetiletí považován především za problematický vedlejší produkt. Dnes se na něj stále častěji pohlíží jako na zdroj železa, zinku a dalších kovů, které mohou pomoci evropskému průmyslu snížit závislost na primárních surovinách. Jedním z nejzajímavějších směrů vývoje je využití mikrovlnného ohřevu, který dokáže z ocelářského prachu získávat cenné kovy rychleji a při nižších teplotách než některé klasické postupy.

Evropské ocelářství prochází zásadní materiálovou proměnou. Výroba oceli v elektrických obloukových pecích využívajících ocelový šrot představuje jeden z hlavních směrů snižování emisí v hutnictví. Elektrické obloukové pece umožňují vyrábět ocel s výrazně nižšími emisemi než klasická výroba založená na redukci železné rudy koksem ve vysokých pecích. Současně však přinášejí nový typ materiálových toků. Jedním z nich je elektrárenský, respektive ocelářský prach označovaný jako EAF dust podle anglického názvu Electric Arc Furnace dust.

Tento velmi jemný materiál vzniká při intenzivním procesu tavení šrotu, kdy se část kovových a minerálních složek dostává do odpadních plynů a následně je zachycována ve filtrech. Přestože název může působit jako označení běžného odpadu, jeho složení je z pohledu cirkulární ekonomiky velmi zajímavé. Obsahuje především oxidy železa, zinek, ale také mangan, vápník, hořčík, křemík, chrom nebo olovo. Podle typu vstupního šrotu a podílu pozinkovaných materiálů se obsah zinku může pohybovat přibližně od jednotek procent až po více než 30 procent hmotnosti. Ocelářský prach tak představuje materiál, který současně obsahuje cenné suroviny i problematické látky omezující jeho přímé navrácení do výroby.

Právě obsah zinku je jedním z hlavních důvodů, proč nelze tento materiál jednoduše vracet zpět do elektrické obloukové pece. Zinek se při vysokých teplotách odpařuje a následně kondenzuje v chladnějších částech zařízení, kde může způsobovat provozní komplikace. Současně ale představuje velmi cennou surovinu. Zinek sice nepatří mezi kritické suroviny Evropské unie definované v rámci evropského Aktu o kritických surovinách, jeho role v průmyslu je však mimořádně významná.

Je nezbytný především pro ochranu ocelových výrobků proti korozi a jeho dostupnost ovlivňuje řadu klíčových odvětví včetně automobilového průmyslu, stavebnictví a strojírenství. Získávání zinku z průmyslových zbytků proto představuje důležitý nástroj pro posilování evropské materiálové soběstačnosti.

Současná praxe využívá několik cest, jak ocelářský prach zpracovat. Nejrozšířenější je pyrometalurgická technologie známá jako Waelzův proces, která umožňuje získávat oxid zinečnatý z prachů s vyšším obsahem zinku. Materiál je zpracováván v rotační peci při vysokých teplotách, přičemž zinek přechází do plynné fáze a následně je zachycován jako produkt bohatý na oxid zinečnatý. Technologie je průmyslově ověřená a používá se v mnoha zemích. Současně však vyžaduje značné množství energie a výsledný proces se zaměřuje především na získání zinku, zatímco železná složka materiálu není vždy plně využita.

Novější přístupy proto hledají způsoby, jak z ocelářského prachu získat současně více hodnotných složek. Cílem není pouze odstranit nežádoucí zinek, ale vytvořit materiálový tok, ve kterém se zpět do průmyslu vrátí železo i další kovy. Tento přístup odpovídá širšímu směru evropské průmyslové politiky, která se zaměřuje na recyklaci kritických a strategických surovin přímo v rámci evropské ekonomiky.

Jedním z technologických směrů, který v posledních letech získává pozornost výzkumných institucí, je využití mikrovlnného ohřevu. Princip není založen na klasickém předávání tepla z okolního prostředí do materiálu, ale na přímém působení elektromagnetického pole na samotné částice. Některé složky ocelářského prachu, především oxidy železa a uhlíkaté přísady používané při redukci, dokážou mikrovlnnou energii velmi dobře absorbovat. Výsledkem je rychlé zahřívání přímo uvnitř zpracovávaného materiálu.

To přináší několik zajímavých vlastností. Materiál se může zahřívat rychleji, reakce mohou probíhat selektivněji a celý proces může vyžadovat nižší teploty než klasické tepelné postupy. Výzkumníci z University of Oulu a dalších institucí například zkoumali možnost získávání zinku z EAF prachu pomocí mikrovlnného ohřevu a porovnávali jej s konvenčním zahříváním. Studie publikovaná v časopise Journal of Sustainable Metallurgy ukázala, že při teplotě 850 °C bylo možné mikrovlnným procesem dosáhnout odstranění přibližně 98,2 procenta zinku z EAF prachu, zatímco při klasickém ohřevu byla při stejné teplotě účinnost přibližně 79,9 procenta. Autoři současně uvedli, že obdobné účinnosti jako při klasickém procesu kolem 1 050 °C bylo možné dosáhnout pomocí mikrovlnného ohřevu přibližně o 200 °C níže.

Další výzkum zaměřený přímo na selektivní odstraňování zinku z elektrárenského prachu ukázal, že při mikrovlnném zpracování při teplotě 950 °C bylo možné odstranit přibližně 94 procent zinku. Zbytkový materiál obsahoval především železo a vápenaté ferity, tedy složky, které mohou být dále využitelné v hutních procesech.

Výsledky těchto studií ukazují, že mikrovlnná technologie není pouze laboratorní experiment bez praktického významu. Základní chemické principy fungují a výsledky jsou srovnatelné nebo lepší než u některých tradičních postupů. Klíčovou otázkou však zůstává, zda bude možné technologii ekonomicky a technicky převést z laboratorních zařízení na průmyslové linky schopné zpracovávat tisíce až desítky tisíc tun materiálu ročně.

Právě zde se rozhoduje o budoucnosti této technologie. V laboratoři lze přesně nastavit intenzitu mikrovlnného pole, množství materiálu i průběh reakce. Průmyslový provoz však musí pracovat nepřetržitě, s rozdílnou kvalitou vstupního materiálu a s požadavkem na dlouhodobou stabilitu zařízení. Výzvou zůstává především konstrukce vhodných mikrovlnných reaktorů, rovnoměrné rozložení energie v objemu materiálu a ekonomická návratnost investice.

Přesto je směr vývoje jasný. Ocelářský průmysl budoucnosti nebude založen pouze na výrobě nové oceli, ale také na maximálním využití všech materiálových toků, které při výrobě vznikají. Ocelářský prach představuje jeden z příkladů materiálu, který se může postupně přesunout z kategorie odpadu do kategorie strategické druhotné suroviny.

Zatímco první generace technologií pro zpracování ocelářských prachů byla zaměřena především na odstranění problémových prvků a získání zinku, současný vývoj směřuje k mnohem širšímu cíli. Budoucností nebude pouze výroba zinkového koncentrátu, ale maximální využití všech obsažených kovových složek.

Významnou roli v tomto směru hraje rostoucí význam elektrických obloukových pecí. Podle údajů World Steel Association představuje výroba oceli v elektrických obloukových pecích přibližně 30 procent světové produkce surové oceli a v Evropě je její podíl ještě vyšší. V některých evropských zemích přesahuje 40 procent. Tento trend bude pokračovat, protože elektrické obloukové pece jsou jednou z hlavních cest k dekarbonizaci výroby oceli. Současně ale znamená, že množství vznikajícího EAF prachu bude významným materiálovým tokem, který bude nutné efektivně řešit.

Podle odborných odhadů vzniká při výrobě jedné tuny oceli v elektrické obloukové peci přibližně 10 až 20 kilogramů prachu. Při evropské výrobě oceli z elektrických obloukových pecí tak ročně vznikají objemy v řádu milionů tun tohoto materiálu. Studie projektu Dust2Value financovaného z programu Horizon Europe pracuje s odhadem, že v Evropě vzniká více než 1,5 milionu tun EAF prachu ročně.

Pokud se podíváme pouze na zinek, potenciál je značný. Evropský ocelářský průmysl spotřebovává velké množství pozinkovaného ocelového šrotu z automobilového průmyslu, stavebnictví nebo strojírenství. Při tavení tohoto materiálu se zinek z povrchových vrstev uvolňuje a koncentruje právě v ocelářském prachu. Obsah zinku se v něm často pohybuje mezi 15 až 35 procenty, což znamená, že EAF prach může být významným sekundárním zdrojem tohoto kovu. Zároveň obsahuje přibližně 20 až 45 procent železa, které však současné technologie často nedokážou efektivně vrátit zpět do výroby.

Právě železná složka je jedním z důvodů, proč se výzkum posouvá od jednoduchého odstranění zinku k integrovanému získávání více kovů. Z pohledu cirkulární ekonomiky totiž nedává velký smysl získat několik stovek kilogramů zinku a současně ztratit tuny železa, které již jednou prošlo energeticky náročným výrobním procesem. Každá tuna železa vrácená zpět do hutního cyklu znamená úsporu primárních surovin, energie a emisí spojených s těžbou a zpracováním železné rudy.

Jedním z evropských projektů, který se snaží tento problém řešit, je právě Dust2Value. Projekt propojuje výzkumné instituce a průmyslové partnery s cílem vyvinout technologii umožňující zpracování EAF prachu s využitím vodíku a dalších nízkoemisních postupů. Záměrem není pouze odstranit zinek, ale vytvořit dva využitelné produkty. Prvním je zinkový materiál vhodný pro další zpracování a druhým železný produkt, který může být využit v ocelářském procesu. Projekt reaguje na skutečnost, že evropské hutnictví bude v budoucnosti potřebovat nejen méně emisní výrobu, ale také vyšší materiálovou efektivitu.

Vodík přitom představuje jeden z nejvýznamnějších prvků současné transformace hutnictví. Tradiční vysoké pece využívají uhlík obsažený v koksu jako redukční činidlo, při jehož reakci vzniká oxid uhličitý. Vodíkové technologie nahrazují uhlík vodíkem, jehož reakcí s oxidickými sloučeninami vzniká voda. V případě zpracování ocelářských prachů může vodík pomoci redukovat oxidy železa a současně snížit množství uhlíkových emisí.

Kombinace mikrovlnného ohřevu a vodíkových procesů je proto jedním z velmi zajímavých směrů. Mikrovlny mohou zajistit rychlé a cílené zahřátí materiálu, zatímco vodík může plnit roli čistšího redukčního prostředku. Výsledkem by mohl být proces, který současně využije odpadní materiál, sníží spotřebu fosilních paliv a vrátí kovové prvky zpět do výrobního cyklu.

Výzkum mikrovlnného zpracování pokračuje také mimo Evropu. Týmy v Číně, Japonsku, Jižní Koreji nebo Vietnamu zkoumají různé varianty této technologie. Vietnamský výzkum, který upozornil na možnost přeměny ocelářského prachu pomocí mikrovln na využitelnou surovinu, zapadá do širšího mezinárodního trendu.

Vedle mikrovlnných technologií proto vzniká celá řada dalších postupů. Hydrometalurgické metody využívají chemické rozpouštění kovů a následné oddělení jednotlivých složek. Jejich výhodou může být vysoká selektivita, nevýhodou pak potřeba chemických činidel a následného zpracování roztoků. Plazmové technologie umožňují pracovat s velmi vysokými teplotami a zpracovávat obtížné materiály, ale jejich energetická náročnost zůstává významnou otázkou. Vodíkové procesy zase představují cestu ke snížení emisí, avšak jejich úspěch bude záviset na dostupnosti cenově konkurenceschopného nízkoemisního vodíku.

Mikrovlnné zpracování zatím zůstává především perspektivní technologií ve fázi dalšího ověřování a průmyslového rozvoje. Výsledky výzkumu však ukazují, že směr je správný. Pokud se podaří vyřešit otázky kapacity, energetické účinnosti a ekonomiky provozu, může se stát jedním z nástrojů, které pomohou evropskému hutnictví přejít od modelu založeného na jednorázové spotřebě surovin k modelu založenému na jejich opakovaném využívání.

Evropa dnes stojí před úkolem spojit tři cíle, které byly dříve často řešeny odděleně. Potřebuje konkurenčně schopně vyrábět ocel s nižšími emisemi, zajistit dostatek surovin pro vlastní průmysl a současně omezit množství materiálů, které opouštějí výrobní cyklus. Cirkulární hutnictví budoucnosti tak nebude stát pouze na recyklaci ocelového šrotu. Ta zůstane základním pilířem evropské výroby oceli, ale sama o sobě nebude stačit. Stejně důležité bude využití všech vedlejších proudů vznikajících během výroby.

Nelegální přeshraniční přeprava odpadů zůstává jednou z nejzávažnějších forem environmentální kriminality v Evropě. Přestože se může na první pohled jednat pouze o administrativní pochybení při přepravě materiálů určených k recyklaci, skutečnost bývá často mnohem složitější. Každá nelegálně přepravená zásilka představuje riziko pro životní prostředí, narušuje férové podnikatelské prostředí a současně přináší značné finanční zisky organizovaným skupinám, které využívají rozdílných podmínek mezi jednotlivými státy.

Podle Evropské komise putuje každoročně přes hranice členských států přibližně 35 milionů tun odpadů určených k využití nebo odstranění. Další desítky milionů tun směřují mimo Evropskou unii. Přeshraniční přeprava tak představuje důležitou součást evropského oběhového hospodářství, současně však vytváří prostor pro zneužívání pravidel a nelegální obchod.

Během několika červnových dnů zadrželi příslušníci Celního úřadu pro Plzeňský kraj ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí tři kamiony převážející ze zahraničí celkem více než 72 tun odpadu. Ve všech případech existovalo důvodné podezření, že přeprava neodpovídá požadavkům české ani evropské legislativy. Kontrola ukázala, že problém nespočíval pouze v samotném druhu převáženého materiálu, ale především v místě jeho určení a v nedostatečném doložení způsobu jeho dalšího využití.

Celní správa současně upozornila, že za první pololetí roku 2026 odhalili plzeňští celníci již více než 123 tun nelegálně přepravovaných odpadů. Jde o historicky nejvyšší množství zadržené tímto útvarem během prvních šesti měsíců roku, což potvrzuje rostoucí intenzitu kontrol i přetrvávající zájem nelegálních obchodníků využívat Českou republiku jako cílovou nebo tranzitní zemi.

První zásilka obsahovala téměř 26 tun asfaltové směsi dovezené z Německa. Náklad měl být vyložen v mobilním zařízení určeném pouze ke třídění odpadů. Český zákon o odpadech však jednoznačně stanovuje, že mobilní zařízení nesmí přijímat odpady pocházející z přeshraniční přepravy. Další dvě kontroly se týkaly plastového odpadu dováženého z Itálie. V jednom případě směřovalo téměř 23 tun drcených plastů do zařízení provozovaného jako sběrna odpadů, aniž bylo prokázáno jejich skutečné materiálové využití. Poslední kamion převážel dalších téměř 24 tun plastového odpadu, který měl být opět předán do mobilního zařízení, jež k takové činnosti není oprávněno. Ve všech případech následovalo zadržení nákladu i vozidel a zahájení správních řízení příslušnými orgány.

Tyto případy dobře ukazují, že nelegální přeprava odpadu dnes jen výjimečně znamená tajné převážení nebezpečných látek přes hranice. Mnohem častěji jde o sofistikované obcházení pravidel prostřednictvím nesprávně vedené dokumentace, nejasného určení příjemce nebo nedoloženého způsobu dalšího využití odpadu. Právě schopnost prokázat, že dovezený odpad skutečně projde recyklací nebo jiným zákonem uznaným způsobem využití, představuje jednu z nejdůležitějších podmínek legální přeshraniční přepravy odpadů. Pokud tento důkaz chybí nebo příjemce nesplňuje zákonné požadavky, považuje se přeprava za nelegální bez ohledu na to, zda samotný materiál není nebezpečný.

Podobné případy nejsou výhradně českou záležitostí. Podle odhadů Evropské komise představuje nelegální obchod s odpady jeden z nejvýnosnějších segmentů environmentální kriminality v Evropě. Organizované skupiny využívají složité obchodní vztahy, řetězce zprostředkovatelů i rozdílné kontrolní mechanismy jednotlivých států. Odpady jsou často deklarovány jako druhotné suroviny nebo materiály určené k recyklaci, přestože ve skutečnosti končí v zařízeních, která nejsou schopna zajistit jejich zákonné zpracování. Výsledkem jsou nejen ekonomické škody, ale také narušení fungování legálního trhu se druhotnými surovinami.

Evropská agentura Europol dlouhodobě řadí nelegální nakládání s odpady mezi nejvýnosnější formy environmentální kriminality. Zisky organizovaných skupin se podle evropských odhadů pohybují v řádu několika miliard eur ročně. Nelegální přeprava přitom často souvisí také s daňovými úniky, praním špinavých peněz nebo paděláním obchodní dokumentace.

Právě z těchto důvodů vstoupilo v Evropské unii v platnost nové nařízení Evropského parlamentu a Rady 2024/1157 o přepravě odpadů, které představuje největší změnu pravidel za téměř dvacet let. Jeho hlavním cílem je omezit nelegální obchod s odpady, zvýšit dohled nad přeshraniční přepravou a zajistit, aby cenné druhotné suroviny zůstávaly co nejvíce využívány na území Evropské unie. Většina klíčových ustanovení začala platit od 21. května 2026, kdy byl současně spuštěn celoevropský digitální systém DIWASS neboli Digital Waste Shipment System.

Ten nahrazuje velkou část dosavadní papírové administrativy a vytváří jednotnou elektronickou platformu pro oznamování přeprav, schvalování zásilek, vedení průvodní dokumentace i komunikaci mezi příslušnými úřady jednotlivých členských států. Každá zásilka podléhající oznamovacímu režimu je nyní evidována elektronicky, což významně omezuje možnost zneužívání falešných dokumentů nebo dodatečných změn v průběhu přepravy. V přechodném období do konce roku 2026 zůstává u části přeprav podle přílohy VII zachována možnost využívat papírovou dokumentaci, samotné zapojení do systému DIWASS je však již povinné.

Nové nařízení současně výrazně zpřísňuje podmínky vývozu odpadů mimo Evropskou unii. Od května 2026 podléhá veškerý vývoz plastových odpadů režimu předchozího písemného souhlasu příslušných úřadů a od listopadu 2026 bude jejich vývoz do států mimo OECD zcela zakázán. Od roku 2027 navíc budou muset evropští vývozci předem prokazovat, že zahraniční zařízení skutečně splňuje požadavky na environmentálně šetrné zpracování odpadů. Evropská komise tím reaguje na dlouhodobé případy, kdy odpady deklarované jako recyklovatelné končily na nelegálních skládkách nebo byly spalovány v zemích s nedostatečnou kontrolou ochrany životního prostředí.

Nové nařízení rovněž zavádí přísnější požadavky na pravidelné audity zařízení mimo Evropskou unii, která přijímají evropské odpady. Pokud nebude prokázáno, že provoz splňuje odpovídající environmentální standardy, nebude možné do něj odpady z členských států vyvážet. Evropská komise bude současně zveřejňovat seznam schválených zařízení, čímž se výrazně zvýší transparentnost celého systému.

Historie totiž ukazuje, že nelegální obchod s odpady může mít katastrofální následky. Mezi nejznámější případy patří aféra lodi Probo Koala z roku 2006, kdy byly toxické odpady vyvezené z Evropy nelegálně uloženy v okolí města Abidžan na Pobřeží slonoviny. Následkem byly desetitisíce zdravotních komplikací obyvatel a jedna z největších ekologických kauz posledních desetiletí. Významným impulzem pro zpřísnění evropských pravidel se staly také opakované nelegální exporty plastových odpadů do jihovýchodní Asie po roce 2018, kdy po uzavření čínského trhu začaly velké objemy evropských odpadů směřovat například do Malajsie, Indonésie nebo Vietnamu. Řada těchto zásilek byla následně vrácena zpět do zemí původu, protože obsahovala směsné nebo znečištěné odpady, které nebylo možné legálně recyklovat.

Evropské bezpečnostní složky v posledních letech opakovaně odhalily rozsáhlé přeshraniční sítě obchodující s odpady. Jedním z nejvýznamnějších případů byla operace Green Tuscany koordinovaná italskými orgány za podpory Europolu a Eurojustu. Vyšetřování odhalilo stovky nelegálních přeprav mezi několika evropskými státy, při nichž byly odpady deklarovány jako recyklovatelné materiály, přestože dokumentace neodpovídala skutečnosti. Vyšetřovatelé současně odkryli propojení některých firem s organizovaným zločinem a rozsáhlé falšování přepravních dokladů.

Podobné koordinované akce se v Evropě uskutečňují pravidelně v rámci mezinárodních kontrolních operací DEMETER nebo 30 Days at Sea, do nichž se zapojují celní správy, policejní složky, Europol, Interpol i Světová celní organizace. Každoročně při nich bývají zkontrolovány tisíce kontejnerů, kamionů a železničních zásilek, přičemž stovky z nich končí odhalením porušení předpisů.

Významnou roli sehrál také Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF, který v posledních letech pomohl italským orgánům odhalit několik stovek tun nelegálně vyvážených plastových odpadů přes přístavy Janov a Neapol. Odpady měly být vyvezeny jako recyklovatelný materiál, následné kontroly však prokázaly, že nesplňují požadavky evropských předpisů. V letošním roce pak OLAF podpořil rozsáhlou mezinárodní operaci Carbone delle Alpi zaměřenou na organizovanou síť působící v několika evropských státech.

Evropské orgány současně upozorňují, že mezi nejčastěji nelegálně přepravované komodity dnes patří plastové odpady, elektroodpady, vyřazené automobily, stavební odpady, kovový šrot nebo použité baterie. Právě u těchto komodit bývá nejčastěji zpochybňováno, zda jsou skutečně určeny k materiálovému využití, nebo představují pouze odpad určený k levnému odstranění mimo místo svého vzniku.

Tyto případy potvrzují, že nelegální přeprava odpadů představuje přeshraniční problém, který již nelze účinně řešit pouze na úrovni jednotlivých států. Tyto zkušenosti významně ovlivnily podobu nových přepravních legislativních pravidel. První skutečně ucelený mezinárodní rámec pro kontrolu přeshraniční přepravy odpadů vznikl přijetím Basilejské úmluvy v roce 1989. Evropská unie její principy postupně převzala do vlastní legislativy a v roce 2006 přijala nařízení 1013/2006, které po téměř dvě desetiletí určovalo pravidla přeshraniční přepravy odpadů mezi členskými státy i ve vztahu ke třetím zemím.