Předměstí indonéské metropole Jakarty už několik týdnů zahaluje hustý dým. Na obří skládce Bantargebang znovu propukl rozsáhlý požár, který se kvůli vysokým teplotám, metanu vznikajícímu rozkladem organických odpadů a dlouhodobému suchu šíří hluboko do tělesa skládky. Hasiči sice požár postupně lokalizují, podobné události se však na tomto místě opakují pravidelně a stále častěji připomínají, že nejde o lokální havárii, ale o důsledek globálního selhání v nakládání s odpady. Hořící hora odpadu se stala symbolem situace, kdy ekonomický růst, urbanizace a rostoucí spotřeba předběhly budování infrastruktury pro sběr, třídění, recyklaci i bezpečné energetické využití odpadů. Současně upozorňuje na skutečnost, že právě Asie bude v příštích desetiletích rozhodovat o tom, zda se podaří zpomalit příliv plastů do oceánů, snížit emise skleníkových plynů z odpadového hospodářství a proměnit miliardy tun odpadů v cenný zdroj surovin.

Skládka Bantargebang leží přibližně třicet kilometrů jihovýchodně od centra Jakarty a patří mezi největší zařízení svého druhu na světě. Do areálu o rozloze přibližně 110 hektarů přijíždí každý den kolem 7 000 až 8 000 tun komunálního odpadu z více než jedenáctimilionové Jakarty a dalších měst rozsáhlé metropolitní oblasti, ve které žije přes třicet milionů obyvatel. Hora odpadu zde během více než tří desetiletí dosáhla výšky několika desítek metrů a na některých místech připomíná uměle vytvořené kopce. Odhaduje se, že skládka obsahuje desítky milionů tun odpadů, přičemž její původně plánovaná kapacita byla již dávno překročena. Přesto zůstává prakticky nenahraditelnou součástí odpadového systému indonéské metropole, protože alternativní zařízení zatím nedokážou převzít její funkci.

Právě obrovský objem ukládaného odpadu představuje hlavní příčinu opakovaných požárů. V tělese skládky probíhá nepřetržitý rozklad biologicky rozložitelného odpadu, při němž vzniká metan. Tento plyn je přibližně osmadvacetkrát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý při hodnocení jeho vlivu během sta let a současně je vysoce hořlavý. Pokud se spojí vysoké venkovní teploty, dlouhé období bez srážek, nedostatečné odvětrávání skládkového plynu nebo samovznícení uvnitř tělesa skládky, vznikají podmínky pro rozsáhlé podzemní požáry. Ty se často nešíří po povrchu, ale několik metrů pod ním, kde mohou přetrvávat celé týdny nebo dokonce měsíce. Jejich likvidace je mimořádně obtížná, protože hasiči se musí dostat až k samotným ohniskům ukrytým pod vrstvami odpadu.

Na rozdíl od běžných požárů představují požáry skládek specifické zdravotní riziko. Ve směsi komunálního odpadu se nacházejí plasty, textilie, elektronika, pryž, chemické látky i organické zbytky. Nedokonalé spalování vytváří jemné prachové částice PM_2,5 a PM₁₀, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, těkavé organické látky, polycyklické aromatické uhlovodíky a podle složení odpadu také dioxiny a furany. Tyto látky mohou při dlouhodobé expozici zvyšovat riziko respiračních onemocnění, kardiovaskulárních chorob i některých typů nádorových onemocnění. Kouř zasahuje hustě obydlené části metropolitní oblasti, kde žijí miliony lidí, a během bezvětrných dnů významně zhoršuje kvalitu ovzduší.

Požár Bantargebangu je zároveň připomínkou hlubšího problému, který se netýká pouze Indonésie. Během posledních čtyřiceti let prošla většina zemí jihovýchodní a jižní Asie mimořádně rychlou urbanizací. Miliony lidí se přestěhovaly z venkova do měst, prudce vzrostla kupní síla domácností a společně s ní také spotřeba balených potravin, nápojů, jednorázových výrobků, elektroniky a plastových obalů. Zatímco ekonomický růst probíhal mimořádným tempem, rozvoj komunální infrastruktury za ním v mnoha případech zaostával. Města tak dnes produkují násobně více odpadu než před dvěma desetiletími, ale systémy jeho sběru a zpracování často zůstávají na úrovni, která odpovídá mnohem menší populaci.

Podle údajů Světové banky vzniká ve světě každoročně více než 2,2 miliardy tun komunálního odpadu a bez zásadních změn může jeho produkce do roku 2050 vzrůst na přibližně 3,8 miliardy tun. Nejrychlejší nárůst se očekává právě v zemích s nízkými a středními příjmy, především v Asii a subsaharské Africe. Organizace OECD současně upozorňuje, že celosvětová produkce plastových odpadů se od roku 2000 více než zdvojnásobila a přesahuje 350 milionů tun ročně. Recyklována je přitom méně než desetina plastového odpadu, zatímco značná část končí na skládkách, v přírodě nebo je spalována bez odpovídající kontroly emisí.

Indonésie patří mezi země, které jsou tímto vývojem zasaženy nejvýrazněji. S populací přesahující 280 milionů obyvatel produkuje každoročně desítky milionů tun komunálních odpadů, přičemž významnou část tvoří biologicky rozložitelný odpad a rychle rostoucí množství plastových obalů. Přestože vláda v posledních letech investuje do modernizace odpadového hospodářství a stanovila cíle pro omezení úniku plastů do moří, stále velká část odpadů končí na otevřených skládkách nebo v zařízeních s nedostatečnou technickou úrovní.

Právě odpad unikající z měst představuje jednu z hlavních příčin plastového znečištění oceánů. Ještě před několika lety ukázaly mezinárodní studie, že značná část plastů dopravovaných do moří pochází z omezeného počtu velkých řek protékajících hustě osídlenými oblastmi Asie. Patří mezi ně například Jang-c’-ťiang, Mekong, Ganga, Brahmaputra nebo indonéská Citarum, která bývá označována za jednu z nejznečištěnějších řek světa. Během období dešťů odnášejí vodní toky obrovské množství špatně zabezpečeného odpadu z městských skládek i nelegálních úložišť až do pobřežních oblastí. Odtud pokračují plasty do oceánů, kde se rozpadají na stále menší částice.

Mikroplasty dnes vědci nacházejí prakticky ve všech složkách životního prostředí. Byly potvrzeny v mořských sedimentech, arktickém ledu, horských jezerech, pitné vodě, zemědělských půdách i v lidské krvi. Jejich dlouhodobé zdravotní dopady jsou stále předmětem intenzivního výzkumu, avšak již dnes je zřejmé, že problém nelze řešit pouze úklidem pobřeží. Rozhodující je zabránit tomu, aby odpad vůbec unikl z městského systému.

Současná situace zároveň ukazuje limity přístupu založeného téměř výhradně na skládkování. Skládky nejsou pouze místem, kde odpad zabírá prostor. Jsou významným zdrojem emisí metanu, produkují skládkové výluhy vyžadující náročné čištění a při nedostatečném zabezpečení představují trvalé riziko požárů i kontaminace okolního prostředí. V mnoha rozvojových zemích navíc zůstávají důležitým zdrojem obživy pro tisíce neformálních sběračů, kteří z odpadů získávají recyklovatelné materiály často bez jakékoli ochrany zdraví.

Řešení proto nemůže spočívat v jediné technologii. Zkušenosti evropských zemí potvrzují, že účinné odpadové hospodářství musí být založeno na několika vzájemně propojených pilířích. Základem je předcházení vzniku odpadů, následované kvalitním odděleným sběrem, materiálovou recyklací, biologickým zpracováním bioodpadů a energetickým využitím nerecyklovatelných zbytků. Teprve zbytky, které již nelze žádným ekonomicky ani environmentálně přijatelným způsobem využít, by měly být ukládány na technicky zabezpečené skládky vybavené systémy pro zachytávání skládkového plynu a čištění průsakových sládkových vod.

Právě energetické využití odpadů představuje v rychle rostoucích městech významnou součást řešení. Moderní zařízení nejsou konkurencí recyklace, ale doplňují ji. Zpracovávají směsný komunální odpad, který již není možné materiálově využít, přičemž vyrábějí elektřinu a teplo a současně výrazně snižují objem odpadů ukládaných na skládky. Ve srovnání s nekontrolovaným skládkováním navíc omezují vznik metanu a díky pokročilým systémům čištění spalin minimalizují emise znečišťujících látek.

Rozvoj takové infrastruktury představuje také významnou ekonomickou příležitost. Asijské země budou v příštích desetiletích investovat miliardy dolarů do třídicích linek, recyklačních závodů, zařízení pro úpravu bioodpadů, systémů digitální evidence odpadů, moderních skládek i zařízení pro energetické využití. Evropské společnosti disponují rozsáhlými zkušenostmi v oblasti automatického třídění využívajícího optické separátory, robotické dotřiďování, výroby paliv z odpadů, čištění spalin, využívání skládkového plynu i digitalizace celého odpadového hospodářství. Také české firmy patří v řadě těchto oborů mezi respektované dodavatele technologií.

Významnou roli bude hrát rovněž mezinárodní spolupráce. Programy financované Světovou bankou, Asijskou rozvojovou bankou, Rozvojovým programem OSN nebo Evropskou unií stále častěji podporují budování moderních systémů nakládání s odpady v rozvojových zemích. Cílem již není pouze odstraňovat důsledky znečištění, ale vytvořit funkční oběhové hospodářství, ve kterém budou materiály zůstávat co nejdéle v ekonomickém oběhu a hodnota obsažená v odpadech nebude nenávratně ztracena.

Do tohoto rámce zapadá také připravovaný Evropský akt o oběhovém hospodářství, který má dále posílit trh s druhotnými surovinami, zvýšit využívání recyklovaných materiálů a podpořit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Směřování evropské politiky stále více vychází z poznání, že surovinová bezpečnost, klimatická politika a odpadové hospodářství jsou navzájem úzce propojené. Každá tuna materiálu vrácená zpět do výroby snižuje potřebu těžby primárních surovin, spotřebu energie i závislost na dovozu strategických komodit.

Požár skládky Bantargebang tak není jen dramatickou zprávou z druhého konce světa. Je varováním, jaké důsledky přináší situace, kdy růst spotřeby předběhne rozvoj infrastruktury. Současně je však i připomínkou, že odpad nemusí být neřešitelným problémem. Pokud budou státy investovat do prevence, třídění, recyklace, energetického využití i moderních technologií, může se z dnešních hor odpadu stát významný zdroj druhotných surovin, energie a ekonomických příležitostí.

Odpověď na otázku, co udělat s miliardami tun plastů a dalších odpadů, tak nebude záviset pouze na nových materiálech nebo zákazech jednorázových výrobků, ale především na schopnosti vybudovat funkční odpadové systémy, které dokážou udržet cenné suroviny v oběhu a zabrání tomu, aby končily na hořících skládkách nebo v oceánech.

Než o víkendu nasypete rýži do hrnce a začnete připravovat oběd, stojí za to věnovat několik minut příběhu, který se odehrává tisíce kilometrů od našich kuchyní. Zatímco pro většinu Evropanů představuje rýže běžnou přílohu, v Asii je symbolem života, prosperity i národní hrdosti. O její kvalitě dnes nerozhoduje pouze úrodná půda a zkušenosti farmářů, ale také špičkový výzkum, genetika, umělá inteligence a stále větší důraz na ochranu klimatu. Výsledkem jsou nové odrůdy, které okouzlují vůní, chutí i odolností a stále častěji se objevují na stolech nejlepších restaurací světa.

Když šéfkuchař připravuje výjimečné rizoto, sushi nebo vietnamské speciality, dobře ví, že stejně jako kvalitní maso nebo čerstvé ryby rozhoduje o výsledku také samotná rýže. Každá odrůda se chová jinak. Některá po uvaření zůstává pevná, jiná je jemná a nadýchaná, další uvolňuje intenzivní aroma připomínající jasmín, pandanové listy nebo čerstvě pražené oříšky. Právě vůně se stala jedním z hlavních důvodů, proč se mezi asijskými státy rozhořel mimořádný zájem o vývoj nových prémiových odrůd.

Jedním z největších překvapení posledních let je Vietnam. Země, která byla ještě před několika desetiletími spojována především s produkcí levnější rýže, dnes patří mezi světové lídry ve šlechtění prémiových aromatických odrůd. Největší pozornost přitahuje odrůda ST25, která byla oceněna titulem nejlepší rýže světa. Za jejím vznikem stojí více než dvacet let práce vietnamského agronoma Ho Quang Cuy a jeho týmu. Cílem nebylo vytvořit pouze chutnější rýži, ale spojit výborné kulinářské vlastnosti s vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám pěstování.

Úspěch ST25 změnil pohled na vietnamské zemědělství. Restaurace i obchodní řetězce začaly věnovat mnohem větší pozornost původu rýže a stále častěji hledají produkty s jasně doloženou kvalitou. Podobně jako u vína, kávy nebo olivového oleje získává stále větší význam nejen odrůda, ale také oblast, ve které byla vypěstována. Spotřebitelé jsou navíc ochotni zaplatit více za rýži s mimořádnou vůní, jemnou strukturou a stabilní kvalitou.

Silná konkurence však nepanuje pouze mezi jednotlivými producenty, ale i mezi celými státy. Vietnam soupeří především s Thajskem, jehož jasmínová rýže Hom Mali patří již desítky let mezi nejvyhledávanější na světě. Významnými exportéry jsou také Indie se svými odrůdami basmati, Kambodža nebo Pákistán. Nejde přitom jen o prestiž. Rýže představuje základní potravinu pro více než polovinu světové populace a pro řadu zemí je jedním z nejvýznamnějších exportních artiklů.

Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství se na světě každoročně vyprodukuje více než půl miliardy tun rýže. Největšími producenty jsou Čína a Indie, následované Bangladéšem, Indonésií a Vietnamem. Přestože Evropa tvoří jen malou část světové produkce, spotřeba kvalitních aromatických odrůd zde dlouhodobě roste. Lidé stále častěji objevují rozdíly mezi jednotlivými druhy a zjišťují, že rýže není pouze neutrální příloha, ale plnohodnotná surovina s vlastním charakterem.

Za vývojem nových odrůd stojí rozsáhlý vědecký výzkum. Moderní šlechtění již dávno neprobíhá pouze na pokusných polích. Výzkumníci využívají genetické analýzy, digitální modelování, satelitní snímky, bezpilotní letadla i umělou inteligenci, která dokáže během krátké doby vyhodnotit tisíce rostlin a hledat kombinace vlastností vedoucích k vyšším výnosům, lepší chuti i větší odolnosti vůči chorobám nebo suchu.

Velkou výzvou současnosti jsou také klimatické změny. Delta Mekongu, odkud pochází právě odrůda ST25, patří mezi oblasti nejvíce ohrožené stoupající hladinou moře. Slaná voda proniká stále hlouběji do zemědělské krajiny a mění chemické vlastnosti půdy. Nové odrůdy proto musí zvládat podmínky, které byly ještě před několika desetiletími považovány za nevhodné pro pěstování rýže. Právě odolnost vůči zasolení se stává jedním z nejdůležitějších šlechtitelských cílů.

S pěstováním rýže je spojena ještě jedna významná otázka, která bývá mimo zemědělské kruhy často přehlížena. Zatopená rýžová pole patří mezi významné zdroje emisí metanu. Ve vodou zaplavené půdě vzniká prostředí s nedostatkem kyslíku, ve kterém mikroorganismy rozkládají organickou hmotu za vzniku tohoto silného skleníkového plynu. Rýžová pole se podílejí přibližně osmi procenty na celosvětových emisích metanu způsobených lidskou činností. Emise přitom souvisejí nejen s rozsahem pěstování, ale také se způsobem zavlažování, množstvím organické hmoty v půdě a používanými zemědělskými postupy.

To však neznamená, že by řešením bylo pěstování rýže omezit. Vědci hledají způsoby, jak zachovat vysoké výnosy a současně výrazně snížit ekologickou stopu. Velmi slibnou metodou je střídavé zavlažování polí, při kterém není porost trvale zaplaven vodou. Pole se v určitých obdobích nechává částečně vyschnout, čímž se omezí podmínky pro vznik metanu. Výzkumy ukazují, že správně nastavený způsob hospodaření dokáže emise výrazně snížit, aniž by utrpěla kvalita nebo množství sklizně. Současně se snižuje spotřeba vody, která je v mnoha oblastech stále vzácnější.

Vedle vody a klimatických podmínek se stále důležitějším tématem stává také dostupnost zemědělských hnojiv. Moderní produkce rýže je totiž závislá na dostatečném přísunu živin, zejména dusíku, fosforu a draslíku. Největší světoví producenti a spotřebitelé rýže proto řeší nejen samotnou úrodu, ale také stabilitu dodavatelských řetězců pro výrobu hnojiv. Čína, která patří mezi největší spotřebitele hnojiv na světě, například podporuje program „nulového nárůstu používání chemických hnojiv“, rozvíjí přesné hnojení, digitalizuje hospodaření s živinami a stále více využívá vedlejší zemědělské produkty v rámci cirkulární ekonomiky.

Indie, která hospodaří na více než 45 milionech hektarů rýžových polí, rozšiřuje zdroje dovozu močoviny, fosforečných a draselných hnojiv, aby zajistila stabilní produkci. Podobně Pákistán kombinuje domácí výrobu močoviny s dovozem dalších klíčových živin a podporuje vyváženější využívání hnojiv i větší zapojení organických zdrojů. Také Vietnam posiluje vlastní výrobu močoviny prostřednictvím domácích podniků a současně diverzifikuje dovoz fosforečných a draselných hnojiv z různých světových regionů. Budoucnost pěstování rýže tak nebude záviset pouze na šlechtění nových odrůd, ale také na schopnosti hospodařit s půdními živinami efektivněji, přesněji a s menšími ztrátami.

Modernizace zasahuje i samotné farmy. Ve Vietnamu dnes stále častěji létají nad poli bezpilotní letadla aplikující hnojiva s vysokou přesností. Digitální senzory sledují vlhkost půdy, satelitní snímky pomáhají odhalovat začínající choroby a algoritmy doporučují nejvhodnější termín sklizně. Tradiční zemědělství se tak spojuje s nejmodernějšími technologiemi, které byly ještě před několika lety doménou kosmického nebo automobilového průmyslu.

Příběh nové vietnamské rýže tak není pouze příběhem jedné úspěšné odrůdy. Ukazuje, jak se mění celé zemědělství. Na jedné straně stojí staleté zkušenosti farmářů, na druhé nejmodernější vědecké poznatky. Výsledkem je plodina, která musí být chutnější, výživnější, odolnější vůči měnícímu se klimatu a současně šetrnější k životnímu prostředí.

Při hodnocení dopadů zemědělství na klima je však důležité zachovat správné souvislosti. Rýžová pole patří mezi významné zdroje emisí metanu, nejsou však největší. Ještě vyšší podíl připadá na chov skotu, kde metan vzniká především během trávení přežvýkavců a při skladování statkových hnojiv. Odhady ukazují, že chov skotu produkuje přibližně dvakrát až třikrát více antropogenních emisí metanu než pěstování rýže.

Oba sektory proto představují významnou část celosvětových emisí tohoto skleníkového plynu a současně jsou předmětem výzkumu zaměřeného na jejich snižování. Zatímco u rýže se hledají nové způsoby zavlažování, odrůdy s nižší produkcí metanu a lepší hospodaření s vodou, u skotu vědci zkoumají změny krmných směsí, využití mořských řas, šlechtění i modernější technologie chovu. Cílem není omezovat produkci základních potravin, ale nalézat řešení, která umožní zajistit dostatek kvalitních potravin při co nejmenších dopadech na životní prostředí.

Příběh nové vietnamské rýže zároveň připomíná, že každá potravina má svou environmentální stopu. Liší se spotřebou vody, energií potřebnou k produkci, využitím půdy i množstvím vznikajících emisí skleníkových plynů. Žádnou potravinu proto nelze hodnotit pouze podle jediného ukazatele. Stále větší význam získává pohled na celý životní cyklus od pole až po talíř, který nabízí přesnější obraz skutečných dopadů jednotlivých způsobů produkce.

Podobný pohled na budoucnost potravinového systému uplatňuje také Evropská unie prostřednictvím strategie Z farmy na vidličku (Farm to Fork Strategy), která je součástí Evropské zelené dohody. Jejím cílem je podpořit udržitelnější výrobu potravin, efektivnější využívání přírodních zdrojů, omezení zbytečných ztrát v potravinovém řetězci a postupné snižování negativních dopadů zemědělství na životní prostředí. Strategie zdůrazňuje, že budoucí potravinový systém musí spojovat dostatek kvalitních potravin, ochranu přírody a ekonomickou stabilitu zemědělců.

Možná právě zde se skrývá nejdůležitější poselství celého příběhu. Udržitelné stravování není soutěží o to, která potravina je nejlepší nebo nejhorší pro planetu. Každá potravina má svůj význam, úlohu v krajině, výživovou hodnotu, svou historii i svou uhlíkovou stopu. Důležitější je hledat rovnováhu mezi pestrostí jídelníčku, kvalitou potravin, omezením plýtvání, respektem k přírodním zdrojům a kulturními tradicemi jednotlivých zemí. Budoucnost nebude stát na jediné super potravině ani na jednom způsobu hospodaření, ale na schopnosti využívat vědu, technologie i zkušenosti minulých generací tak, aby zemědělství dokázalo efektivně živit rostoucí celosvětovou populaci.

Rostoucí spotřeba elektřiny, rychlý rozvoj datových center a obnovitelných zdrojů i první generace dosluhujících baterií z elektromobilů vytvářejí zcela novou příležitost pro moderní energetiku. Kanadská společnost Moment Energy uvedla do provozu největší světový závod zaměřený na využití použitých baterií z elektromobilů pro stacionární akumulaci energie. Kanadská společnost Moment Energy nyní uvedla do provozu největší světový závod zaměřený na přeměnu použitých baterií z elektromobilů na velkokapacitní bateriová úložiště. Projekt ukazuje, že baterie se postupně stávají jedním z nejdůležitějších stabilizačních prvků moderních elektrických sítí a významně přispívají k efektivnějšímu využívání vyrobené elektřiny.

Kanadská společnost Moment Energy dokončila výstavbu závodu Megafactory 1, který je označován za největší zařízení svého druhu na světě zaměřené na využití baterií z elektromobilů pro stacionární ukládání elektrické energie. Výrobní závod vznikl v provincii Britská Kolumbie a bude zajišťovat testování, diagnostiku, třídění a sestavování bateriových modulů do nových energetických systémů určených pro průmyslové podniky, nemocnice, datová centra, veřejnou infrastrukturu i ostrovní energetické soustavy. Po dosažení plného provozu by měla výrobní kapacita dosáhnout přibližně jedné gigawatthodiny bateriových systémů ročně a projekt současně vytvoří stovky nových pracovních míst.

Pozoruhodná je především rychlost realizace celého projektu. Od oznámení výstavby do dokončení továrny uplynulo pouhých šest týdnů, což představuje mimořádně krátkou dobu na průmyslový závod tohoto rozsahu. Tento příklad ukazuje, jak rychle roste poptávka po velkokapacitních bateriových úložištích a jak významnou roli jim energetika v následujících letech přisuzuje.

Význam podobných zařízení dalece přesahuje samotné opětovné využití baterií. Moderní elektroenergetika prochází obdobím, kdy se stále větší část výroby elektřiny opírá o obnovitelné zdroje. Fotovoltaické a větrné elektrárny vyrábějí elektřinu podle aktuálních přírodních podmínek, nikoliv podle okamžité spotřeby. Elektrizační soustava však musí v každém okamžiku udržovat rovnováhu mezi výrobou a odběrem. Jakýkoliv větší nesoulad může ohrozit stabilitu celé sítě.

Právě zde se ukazuje mimořádný význam bateriových úložišť. Ta dokážou během zlomků sekundy přijímat přebytečnou elektřinu a ve chvíli zvýšené poptávky ji stejnou rychlostí vracet zpět do sítě. Poskytují regulační služby, pomáhají udržovat stabilní frekvenci elektrizační soustavy, snižují zatížení přenosových vedení, omezují potřebu spouštění záložních elektráren a umožňují mnohem efektivnější využívání výroby z obnovitelných zdrojů. Bateriová úložiště se proto stále častěji označují za jeden z klíčových prvků budoucí elektroenergetiky.

Velkou výhodou použitých trakčních baterií je skutečnost, že po ukončení provozu v automobilu zpravidla disponují ještě sedmdesáti až osmdesáti procenty své původní kapacity. Pro automobil již nemusí splňovat přísné požadavky na dojezd nebo výkon, pro stacionární ukládání energie však představují velmi cenný zdroj. Mohou proto dalších deset i více let sloužit v energetice, než budou definitivně recyklovány. Tím se prodlužuje životnost cenných surovin, snižuje spotřeba nových materiálů i množství vznikajícího odpadu a současně se zlepšuje ekonomika celého bateriového řetězce.

Rozvoj bateriových úložišť nabývá na významu také v obdobích, kdy elektrická síť nedokáže využít veškerou právě vyráběnou elektřinu. Typickým příkladem jsou slunečné dny s vysokou výrobou fotovoltaických elektráren a současně nízkou spotřebou. Pokud není dostatek akumulační kapacity, musí provozovatelé výrobu omezovat nebo využívat takzvané mařiče energie. Jde o zařízení založená na odporové zátěži, která přebytečnou elektřinu přeměňují na teplo podobným způsobem, jako funguje běžný elektrický fén nebo topné těleso. Takové řešení sice pomáhá zachovat stabilitu elektrizační soustavy, představuje však až poslední možnost, protože vyrobená elektřina nenajde další využití. Každá kilowatthodina, kterou lze uložit do bateriového systému namísto jejího zmaření, představuje energii využitelnou v době vyšší spotřeby nebo při poklesu výroby. Bateriová úložiště proto významně zvyšují účinnost celé energetické soustavy a současně snižují ekonomické ztráty způsobené nevyužitou výrobou elektřiny.

Budoucnost akumulace přitom neleží pouze ve velkých kontejnerových bateriových systémech. Významnou roli mohou sehrát také samotné elektromobily. Moderní technologie označovaná jako Vehicle to Grid, známá pod zkratkou V2G, umožňuje obousměrný tok elektrické energie mezi vozidlem a elektrickou sítí. Elektromobil se tak nestává pouze dopravním prostředkem, ale současně aktivním prvkem elektroenergetiky. V době přebytků výroby se jeho baterie automaticky nabíjí a v období vysoké spotřeby může část uložené energie vracet zpět do distribuční soustavy nebo napájet budovu. Pokud budou tímto způsobem propojeny statisíce vozidel, vznikne rozsáhlá decentralizovaná bateriová kapacita schopná poskytovat stejné stabilizační služby jako velká bateriová úložiště.

Představu o potenciálu této technologie nabízí jednoduché srovnání. Současný osobní elektromobil disponuje nejčastěji baterií o kapacitě šedesát až osmdesát kilowatthodin. Takové množství energie odpovídá spotřebě běžné české domácnosti přibližně na čtyři až sedm dnů. Pokud by bylo prostřednictvím technologie V2G zapojeno například jeden milion elektromobilů s průměrnou využitelnou kapacitou šedesát kilowatthodin, představovalo by to celkovou akumulační kapacitu šedesát gigawatthodin. Takto rozsáhlé úložiště by výstavbou klasických bateriových systémů představovalo investici v řádu stovek miliard korun.

Kanadská společnost Moment Energy není jediným podnikem, který se této oblasti věnuje. Druhé využití trakčních baterií dnes rozvíjí také automobilky Nissan, Mercedes Benz, BMW, Renault, Stellantis nebo Volvo Energy. Na obdobných projektech spolupracují rovněž specializované společnosti Connected Energy ve Velké Británii, BeePlanet Factory ve Španělsku nebo americká společnost B2U Storage Solutions, která provozuje rozsáhlá bateriová úložiště sestavená z použitých akumulátorů elektromobilů. Také v Číně, Japonsku a Jižní Koreji vznikají velké provozy zaměřené na využití baterií z elektromobilů pro energetické účely. Vzniká tak zcela nové průmyslové odvětví propojující automobilový průmysl, energetiku a cirkulární ekonomiku.

Rozvoj těchto technologií úzce souvisí také s prudkým nárůstem spotřeby elektřiny. Výstavba datových center, rozvoj umělé inteligence, elektrifikace průmyslu, tepelných čerpadel i dopravy vytvářejí stále větší nároky na flexibilitu elektrických sítí. Vedle výroby elektřiny bude proto stále důležitější schopnost energii ve správný okamžik ukládat a opět využívat. Právě akumulace představuje chybějící článek, který umožňuje efektivně propojit obnovitelné zdroje s potřebami moderní společnosti.

Příklad společnosti Moment Energy ukazuje, že použité baterie z elektromobilů již dávno nepředstavují odpad, ale strategickou surovinu s vysokou přidanou hodnotou. Jejich využití prodlužuje životnost cenných materiálů, omezuje potřebu nové těžby, snižuje množství odpadu a současně významně přispívá ke stabilitě elektrizační soustavy. Baterie se tak postupně stávají jedním z pilířů bezpečné, flexibilní a hospodárné energetiky, která bude schopna zvládnout rostoucí podíl obnovitelných zdrojů i stále vyšší požadavky na dodávky elektrické energie.

Oxid uhličitý se stal jednou z největších výzev moderního průmyslu. Přestože nejúčinnější cestou zůstává omezení jeho vzniku, některá odvětví budou i v budoucnosti potřebovat technologie, které dokážou CO₂ zachytit přímo z emisních proudů nebo dokonce z ovzduší. Klíčem k jejich rozšíření mohou být nové materiály s přesně řízenou strukturou, které dokážou oxid uhličitý účinně vázat, pracovat opakovaně a zároveň snížit energetickou náročnost celého procesu. Významný krok v tomto směru přinesl tým českých a slovenských vědců, který zkoumal nové kompozitní porézní materiály schopné účinnějšího zachytávání CO₂.

Zachytávání oxidu uhličitého patří mezi technologie, které mohou významně ovlivnit budoucnost energetiky a průmyslové výroby. Především v oblastech, jako je výroba cementu, oceli, chemický průmysl nebo některé energetické provozy, není možné všechny emise odstranit pouze přechodem na obnovitelné zdroje nebo změnou výrobních postupů. U těchto sektorů vzniká CO₂ přímo v technologických procesech, například při chemickém rozkladu vápence při výrobě cementu. Právě zde mohou materiály schopné selektivně zachytit oxid uhličitý sehrát důležitou roli.

Současné technologie zachytávání uhlíku často využívají kapalné absorbenty, například roztoky aminů, které dokážou CO₂ účinně oddělit od ostatních plynů. Jejich slabinou však zůstává vysoká energetická spotřeba při následném uvolňování zachyceného oxidu uhličitého. Materiál se musí zahřát, aby se CO₂ oddělil a mohl být dále využit nebo uložen. Právě spotřeba energie při regeneraci patří mezi hlavní překážky širšího průmyslového využití těchto technologií.

Výzkumníci proto hledají pevné porézní materiály, které by dokázaly oxid uhličitý zachytávat účinněji a s menší energetickou náročností. Jejich princip připomíná mikroskopickou houbu. Materiál obsahuje obrovské množství drobných pórů, které vytvářejí rozsáhlý vnitřní povrch. Molekuly CO₂ se na tento povrch navazují, zatímco ostatní složky plynné směsi mohou procházet dál. Výsledná účinnost závisí nejen na velikosti pórů, ale také na chemickém složení jejich povrchu a síle vazby mezi materiálem a molekulami oxidu uhličitého.

Právě na vlastnosti těchto vazeb se zaměřil tým vědců z Ostravské univerzity a Slovenské akademie věd. Výzkumníci z Ostravské univerzity, Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích a Slovenské akademie věd zkoumali různé typy pokročilých porézních materiálů a sledovali, jakým způsobem se na ně oxid uhličitý váže. Cílem bylo zjistit, které struktury umožňují nejúčinnější zachycení plynu a jak vlastnosti materiálu ovlivňují celý proces.

Na výzkumu se podíleli například vědci z Katedry chemie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Doktor Tomáš Zelenka popsal, že důležitým cílem bylo pochopit chování CO₂ při kontaktu s různými materiály a přesně určit energii, s jakou se plyn na jednotlivá místa v materiálu váže. Výzkumníci využili kombinaci experimentálních měření a podrobné analýzy dat, která umožnila odhalit rozdíly mezi jednotlivými strukturami.

Vědci použili uhlíkatý materiál ve formě pevného monolitu a do jeho struktury zabudovali velmi malé krystaly speciální sloučeniny organokovové sítě (tzv. MOF), oba materiály dokáží na sebe vázat oxid uhličitý. Výsledný materiál obsahuje obrovské množství drobných dutin, do kterých se mohou zachytávat plyny. Celý materiál byl navíc upraven tak, aby lépe přitahoval molekuly CO₂.

Výsledky ukázaly, že významnou roli hrají takzvané kompozitní materiály kombinující porézní struktury s uhlíkem. Tyto materiály dokázaly zachytávat CO₂ účinněji než samotný uhlík. Důvodem je kombinace vlastností jednotlivých složek. Uhlík poskytuje stabilní základnu s velkým povrchem, zatímco speciálně navržené porézní struktury umožňují přesnější zachytávání molekul oxidu uhličitého.

Velký význam má také možnost upravit materiál podle konkrétního použití. Jiný požadavek bude mít zařízení zachytávající CO₂ ze spalin elektrárny, jiné vlastnosti bude potřebovat technologie určená k přímému zachytávání oxidu uhličitého z atmosféry. V obou případech je však rozhodující stejný princip. Materiál musí mít vysokou kapacitu, dlouhou životnost, možnost opakovaného využití a nízké náklady na výrobu.

Nové porézní materiály proto představují jednu z cest k efektivnějším technologiím zachytávání uhlíku. Nejde pouze o schopnost navázat co největší množství CO₂. Pro skutečné průmyslové využití musí materiál vydržet tisíce cyklů zachycení a uvolnění plynu, nesmí rychle ztrácet své vlastnosti a jeho výroba musí být ekonomicky i energeticky smysluplná.

Dalším krokem bude ověřování těchto materiálů v podmínkách bližších reálnému provozu. Laboratorní výsledky ukazují potenciál, ale průmyslová zařízení přinášejí další požadavky. Spaliny obsahují vodní páru, oxidy dusíku, síru a další látky, které mohou ovlivnit životnost sorbentů. Budoucí výzkum proto bude směřovat nejen k maximální účinnosti, ale také k odolnosti a praktické využitelnosti.

Samotné zachycení oxidu uhličitého však není konečným cílem. Zachycený CO2 představuje koncentrovaný proud uhlíku, se kterým lze dále pracovat. Budoucnost těchto technologií proto nespočívá pouze v oddělení oxidu uhličitého od ostatních plynů, ale také v nalezení způsobů, jak jej využít jako surovinu. Místo toho, aby byl vnímán pouze jako odpadní produkt, může se stát vstupním materiálem pro další průmyslové procesy.

Jednou z možností je využití CO2 v chemickém průmyslu. Oxid uhličitý lze využít například při výrobě syntetických paliv, chemických meziproduktů, polymerů nebo dalších materiálů s přidanou hodnotou. Pomocí chemických reakcí lze molekulu CO2 přeměnit na látky, které mohou nahradit část surovin získávaných z fosilních zdrojů. Tento přístup vytváří cestu k uzavírání uhlíkového cyklu, kdy uhlík nemusí být pouze jednorázově uvolněn do atmosféry, ale může opakovaně procházet průmyslovým využitím.

Významnou oblastí je také výroba syntetických paliv. Zachycený oxid uhličitý lze kombinovat například s vodíkem vyrobeným pomocí obnovitelné elektřiny a vytvářet tak syntetický metan, metanol nebo další kapalná paliva. Tyto technologie mohou najít uplatnění zejména v odvětvích, kde je obtížné přímé využití elektřiny, například v letecké nebo námořní dopravě. Podmínkou však zůstává, aby potřebná energie pocházela z nízkoemisních zdrojů, jinak by celkový přínos pro klima byl omezený.

Další možnost představuje mineralizace oxidu uhličitého, při které se CO₂ chemicky váže do stabilních minerálních struktur. Tento proces napodobuje přirozený mechanismus, kdy horniny postupně reagují s oxidem uhličitým a vytvářejí uhličitany. V průmyslu by bylo možné tento princip využít například při výrobě stavebních materiálů, kde by zachycený uhlík zůstal dlouhodobě uložen v pevné podobě.

Zajímavý potenciál nabízí také využití CO2 v potravinářství, zemědělství nebo při pěstování rostlin ve sklenících. Oxid uhličitý je nezbytný pro fotosyntézu a jeho dodávání do kontrolovaných podmínek může podporovat růst rostlin. Tato aplikace však pracuje pouze s částí celkového množství emisí a nemůže sama o sobě řešit průmyslové objemy oxidu uhličitého.

Největší význam budou mít pravděpodobně kombinovaná řešení, kdy část zachyceného CO₂ najde využití jako surovina a část bude dlouhodobě uložena například v geologických strukturách. Dlouhodobé ukládání se předpokládá zejména v hlubokých slaných akviferech nebo ve vytěžených ložiscích ropy a zemního plynu, kde může být oxid uhličitý bezpečně uložen po tisíce let. Rozhodující bude ekonomická i energetická bilance celého procesu. Zachytit oxid uhličitý a následně jej přeměnit na jiný produkt má smysl pouze tehdy, pokud množství energie potřebné k celému procesu nepřevýší přínos v podobě snížení emisí.

Nové kompozitní sorbenty proto nejsou pouze nástrojem pro odstraňování CO₂ z průmyslových plynů. Mohou se stát prvním článkem širšího řetězce, ve kterém se oxid uhličitý zachytí, převede na využitelnou surovinu a znovu zapojí do hospodářského oběhu. Právě spojení pokročilých materiálů, čisté energie a nových průmyslových postupů může rozhodnout o tom, zda se podaří proměnit oxid uhličitý z problému na součást budoucí cirkulární ekonomiky.

Pro většinu lidí je příprava jídla samozřejmostí. Stačí zapnout sporák a během několika minut je hotovo. Přibližně miliarda obyvatel Afriky však stále vaří na otevřeném ohni nebo s využitím dřeva, dřevěného uhlí či zvířecího trusu. Tento každodenní úkon představuje vážné zdravotní riziko, přispívá k odlesňování, zhoršuje postavení žen a brzdí hospodářský rozvoj. Mezinárodní iniciativa zaměřená na čisté vaření proto začíná měnit situaci v rozsahu, který byl ještě před několika lety jen obtížně představitelný.

Přístup k čistému způsobu vaření patří mezi nejvíce opomíjené oblasti světové energetiky. Zatímco pozornost bývá soustředěna na výrobu elektřiny nebo rozvoj obnovitelných zdrojů, možnost připravit jídlo bez kouře a škodlivých emisí zůstává pro stovky milionů domácností nedostupná. V subsaharské Africe dnes přibližně čtyři z pěti domácností využívají tradiční paliva, která při spalování uvolňují vysoké koncentrace jemných prachových částic a dalších zdraví nebezpečných látek. Znečištěné ovzduší v domácnostech je příčinou více než 800 tisíc předčasných úmrtí ročně, přičemž nejvíce ohrožené jsou ženy a malé děti trávící u ohniště nejvíce času.

Vedle zdravotních dopadů představuje tradiční vaření také významnou ekonomickou překážku. Miliony žen a dívek denně věnují mnoho hodin sběru palivového dřeva místo vzdělávání nebo placené práci. Domácnosti často vydávají značnou část svých příjmů na nákup dřevěného uhlí, které je navíc spojeno s pokračujícím odlesňováním a degradací krajiny. Omezený přístup k moderním technologiím tak vytváří začarovaný kruh chudoby, zdravotních problémů a nízké produktivity.

Právě proto uspořádala Mezinárodní agentura pro energii v roce 2024 historicky první vrcholné setkání věnované čistému vaření v Africe. Na summitu se sešli představitelé téměř šedesáti států, mezinárodních finančních institucí, rozvojových organizací i soukromých společností. Výsledkem byly finanční přísliby v celkové hodnotě 2,2 miliardy amerických dolarů určené na rozvoj moderních technologií, infrastruktury, distribuce paliv i podpory národních programů zaměřených na čisté vaření.

Nejdůležitější však není samotná výše přislíbených prostředků, ale skutečnost, že peníze začínají reálně proudit do jednotlivých projektů. Podle nejnovějšího hodnocení Mezinárodní agentury pro energii bylo již více než 470 milionů dolarů nasazeno do projektů ve dvaadvaceti afrických zemích. Tempo čerpání prostředků dokonce převyšuje úroveň potřebnou pro splnění původních závazků do roku 2030. Finance směřují na podporu moderních sporáků, rozvoj distribučních sítí pro zkapalněný ropný plyn, elektrické vaření tam, kde je dostupná spolehlivá elektřina, i na rozvoj dalších čistých technologií odpovídajících místním podmínkám.

Významný pokrok je patrný také v oblasti veřejných politik. Deset z dvanácti afrických států, které na summitu přijaly konkrétní závazky, již připravilo nebo zavedlo nové strategie podporující dostupnost čistého vaření. Díky tomu dnes více než sedmdesát procent Afričanů bez přístupu k moderním způsobům přípravy jídla žije v zemích, které od roku 2024 posílily svou legislativní a institucionální podporu této oblasti. Mezi státy s nejrozvinutějšími programy patří například Keňa, Tanzanie, Nigérie, Ghana nebo Uganda.

Moderní způsoby vaření přitom nepřinášejí pouze zdravotní přínosy. Snižují spotřebu biomasy, zpomalují odlesňování, omezují emise skleníkových plynů a zvyšují energetickou bezpečnost domácností. Mezinárodní agentura pro energii odhaduje, že nedostatek čistého vaření je celosvětově spojen s emisemi odpovídajícími přibližně 1,2 gigatunám oxidu uhličitého ročně. Současně jde o oblast, kde lze relativně malými investicemi dosáhnout velmi výrazných sociálních i environmentálních přínosů.

Podle nové strategie agentury je možné zajistit univerzální přístup k čistému vaření v celé subsaharské Africe do roku 2040. Předpokladem je pokračování investic, rozvoj domácích trhů, dostupné financování pro domácnosti a dlouhodobá podpora ze strany afrických vlád i mezinárodních partnerů. Zkušenosti z posledních dvou let ukazují, že pokud jsou finanční prostředky spojeny s promyšlenou národní politikou a místními podnikatelskými iniciativami, lze dosahovat rychlého a měřitelného pokroku.

Projekty čistého vaření dnes patří mezi významné zdroje dobrovolných uhlíkových kreditů a současně představují jednu z forem uhlíkových offsetů. Firmy, které chtějí doplnit vlastní dekarbonizační opatření o kvalitní klimatické projekty, tak mohou podpořit nejen snižování emisí, ale také zlepšení zdravotních podmínek, omezení odlesňování a vyšší kvalitu života milionů lidí. Iniciativa Science Based Targets však zdůrazňuje, že uhlíkové kredity nemají nahrazovat vlastní snižování emisí (tzv. Scope 1, 2 a 3). Podle standardu Net-Zero musíte nejprve snížit emise v celém dodavatelském řetězci minimálně o 90 až 95 %, následně pro zbývajících 5 až 10 % emisí lze využít uhlíkové kompenzace.

Současně ale SBTi firmy výslovně povzbuzuje, aby již nyní investovaly do klimatických projektů mimo svůj vlastní hodnotový řetězec. V rámci takzvaných mitigačních opatření mimo vlastní hodnotový řetězec, známých jako Beyond Value Chain Mitigation (BVCM), mohou společnosti podporovat projekty, které přinášejí ověřitelné snížení nebo odstranění emisí a současně přispívají k udržitelnému rozvoji v regionech, kde jsou klimatické i sociální přínosy nejvýraznější.

Dokument ke stažení:

Clean Cooking in Africa 2026

Slova jako ekologický, udržitelný, šetrný k přírodě nebo klimaticky odpovědný se stala běžnou součástí komunikace firem. Spotřebitelé podle nich stále častěji vybírají výrobky a rozhodují o svých nákupech. Současně však roste riziko, že některá tvrzení budou příliš obecná, obtížně ověřitelná nebo nebudou odpovídat skutečným vlastnostem výrobku. Evropská unie proto přijala nová pravidla, která mají změnit způsob, jakým firmy informují o environmentálních vlastnostech svých produktů. Evropská komise zveřejnila vysvětlující dokument, který odpovídá na nejčastější otázky výrobců, obchodníků i dalších zainteresovaných subjektů a ukazuje, jak budou nová pravidla fungovat v praxi.

Evropská směrnice Empowering Consumers for the Green Transition, známá pod zkratkou ECGT, představuje jeden z kroků Evropské unie zaměřených na podporu udržitelnější spotřeby a současně na ochranu spotřebitelů před zavádějícími informacemi. Směrnice EU 2024/825 byla přijata Evropským parlamentem a Radou Evropské unie 28. února 2024 a mění dvě významné oblasti evropského spotřebitelského práva, konkrétně směrnici o nekalých obchodních praktikách a směrnici o právech spotřebitelů. Členské státy mají povinnost přijmout potřebná národní opatření do 27. března 2026 a samotná pravidla se začnou používat od 27. září 2026.

Evropská komise v červnu 2026 zveřejnila dokument Questions and Answers on the Empowering Consumers for the Green Transition Directive, který nemění samotné znění směrnice, ale poskytuje výklad a odpovědi na praktické otázky, které vznikají při její implementaci. Dokument se zaměřuje například na používání environmentálních tvrzení, ekologických označení, informací o životnosti výrobků, opravitelnosti nebo na situace, kdy výrobky již existují na trhu a nová pravidla začnou platit.

Hlavním důvodem přijetí nové úpravy je skutečnost, že ekologická komunikace se během posledních let výrazně rozšířila. Firmy reagují na rostoucí zájem zákazníků o výrobky s menším dopadem na životní prostředí a stále častěji zdůrazňují vlastnosti související s recyklovatelností, úsporami energie, snižováním emisí nebo odpovědným získáváním surovin.

Samotný růst environmentální komunikace však přinesl také problém s množstvím různých tvrzení, která nejsou vždy pro spotřebitele snadno pochopitelná. Zákazník často nedokáže posoudit, zda výraz ekologický znamená skutečnou výhodu pro životní prostředí, nebo pouze obecný marketingový slogan. Evropská komise proto zdůrazňuje, že spotřebitel musí získat jasnější a spolehlivější informace, aby mohl činit rozhodnutí založená na skutečných vlastnostech výrobku.

Jedním z klíčových témat směrnice jsou obecná environmentální tvrzení. Výrazy, které naznačují pozitivní dopad výrobku na životní prostředí, nebudou moci být používány bez odpovídajícího vysvětlení a doložení. Pokud například výrobce uvádí, že produkt je ekologický nebo šetrný k životnímu prostředí, musí být schopen vysvětlit, v čem tato vlastnost spočívá a na jakých údajích je tvrzení založeno.

Nová pravidla se netýkají pouze slovních označení. Stejně důležitý je celkový způsob komunikace výrobku. Spotřebitele může ovlivnit nejen samotný text, ale také grafické prvky, symboly, obrázky nebo celkové vyznění reklamy. Evropská pravidla proto sledují situace, kdy může prezentace výrobku vytvářet mylný dojem o jeho skutečném dopadu na životní prostředí.

Významnou oblastí jsou také ekologické značky a označení. Na trhu dnes existuje velké množství různých symbolů, certifikátů a vlastních značek vytvořených jednotlivými firmami. Některé z nich mohou být pro spotřebitele přínosné, pokud vycházejí z jasných kritérií a nezávislého ověřování. Pokud však vznikají bez transparentních pravidel, mohou způsobovat zmatek a snižovat důvěru v ekologická označení jako celek.

Evropská komise proto věnuje pozornost tomu, aby ekologická označení byla založena na důvěryhodných systémech a poskytovala zákazníkům skutečnou informační hodnotu. Cílem není odstranit ekologickou komunikaci firem, ale zajistit, aby byla srozumitelná a ověřitelná.

Další významnou oblastí je problematika tvrzení o budoucích environmentálních výsledcích. Některé firmy například deklarují budoucí snížení emisí nebo dosažení klimatických cílů. Taková tvrzení budou muset být podložena konkrétními plány, opatřeními a ověřitelnými kroky. Nestačí pouze oznámit dlouhodobý ekologický závazek bez jasného vysvětlení, jak má být dosažen.

Směrnice se zaměřuje také na informace o životnosti výrobků, jejich opravitelnosti a možnostech delšího používání. Evropská unie dlouhodobě podporuje principy oběhového hospodářství, kde významnou roli nehraje pouze způsob výroby, ale také schopnost výrobku sloužit déle a zabránit předčasnému vzniku odpadu.

Spotřebitel by měl při nákupu získat lepší informace o tom, jak dlouho může výrobek fungovat, zda jej lze opravit nebo jaké jsou možnosti jeho dalšího využití. Delší životnost výrobků totiž znamená menší spotřebu surovin, energie a dalších zdrojů potřebných pro výrobu nových produktů.

Velkou pozornost vyvolává také otázka výrobků, které byly vyrobeny ještě před začátkem používání nových pravidel. Evropská komise se v dokumentu Questions and Answers věnuje takzvaným starým zásobám a vysvětluje, že samotný přechod na nová pravidla nemá znamenat automatickou likvidaci již existujících výrobků.

Takový postup by ostatně odporoval základním principům oběhového hospodářství. Výrobek, který byl již vyroben, spotřeboval suroviny, energii a lidskou práci. Pokud stále bezpečně plní svůj účel, jeho zničení pouze kvůli změně pravidel označování by mohlo vytvořit další environmentální zátěž.

Evropská komise proto zdůrazňuje potřebu přiměřeného přístupu. Firmy budou muset zajistit soulad s novými požadavky, ale řešení by měla respektovat skutečnost, že cílem ekologické legislativy není vytvářet nový odpad. V některých případech může být vhodnější upravit způsob poskytování informací zákazníkům než likvidovat výrobky, které mohou být nadále využívány.

Pro výrobce, dovozce i obchodníky znamenají nová pravidla především potřebu důkladně prověřit vlastní komunikaci. Bude důležité zkontrolovat obaly, etikety, webové stránky, katalogy i reklamní materiály a ověřit, zda používaná environmentální tvrzení odpovídají novým požadavkům.

Pro spotřebitele by výsledkem měla být větší jistota, že informace o ekologických vlastnostech výrobků mají skutečný význam. Ekologické označení by nemělo být pouze atraktivním prvkem na obalu, ale informací, která pomůže při odpovědném rozhodování. Kompletní dokument Evropské komise Questions and Answers on the Empowering Consumers for the Green Transition Directive je možné stáhnout ZDE.

Základem české ochrany spotřebitele před greenwashingem je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který zakazuje uvádět spotřebitele v omyl, a to jak jednáním, tak opomenutím podstatných informací. Tato pravidla v současnosti zásadně zpřísňuje evropská směrnice (EU) 2024/825, jejíž implementaci do českého práva aktuálně projednává Poslanecká sněmovna jako sněmovní tisk 53. Hlavním dozorovým orgánem v této oblasti zůstává Česká obchodní inspekce, která je oprávněna za zjištěná porušení ukládat pokuty až do výše 5 000 000 Kč.

K bezpečnému zvládnutí těchto nových regulatorních nároků se proto nepochybně vyplatí spojit síly s profesionály. Využití služeb specializovaných agentur a konzultačních firem představuje efektivní způsob, jak eliminovat riziko nevědomého greenwashingu. Profesionální agentury dokážou provést komplexní audit stávající marketingové komunikace, validovat environmentální tvrzení a zajistit, aby veškeré zelené kampaně plně odpovídaly aktuálním právním standardům, čímž pro společnost zajistí bezpečný růst a ochrání její reputaci na trhu.

Čtěte také:

Evropská unie si v posledních letech stanovila ambiciózní cíle v oblasti snižování emisí, rozvoje obnovitelných zdrojů energie a posilování energetické bezpečnosti. Fotovoltaika se stala jedním z hlavních pilířů této strategie, protože umožňuje rychlé rozšiřování výroby elektřiny bez spalování fosilních paliv. Současně se však ukazuje zásadní rozpor mezi politickými ambicemi a průmyslovou realitou. Evropa chce být technologicky nezávislá, avšak velkou část zařízení potřebných pro naplnění vlastních plánů již řadu let dováží především z Číny.

Právě tato skutečnost se dnes stává jedním z největších strategických problémů evropské energetiky. Čína během dvou desetiletí systematicky budovala celý výrobní řetězec od zpracování surovin přes výrobu křemíkových destiček, fotovoltaických článků a modulů až po elektroniku, která řídí provoz elektráren. Výsledkem jsou výrobní kapacity, které nemají ve světě obdoby. Podle údajů Mezinárodní agentury pro energii ovládá Čína většinu světové výroby klíčových komponentů pro fotovoltaiku a evropský trh je na těchto dodávkách závislý z více než devadesáti procent.

Mezinárodní agentura pro energii současně upozorňuje, že ani do roku 2030 se na této situaci pravděpodobně mnoho nezmění. Více než devadesát procent světových výrobních kapacit klíčových částí fotovoltaického řetězce má i nadále zůstat soustředěno v Číně. Nejde přitom pouze o výrobu hotových panelů, ale také o polysilikon, křemíkové destičky a fotovoltaické články. Čína navíc dominuje i ve výrobě zařízení potřebných pro samotnou výrobu panelů, čímž si vytváří další konkurenční výhodu.

Obrovský náskok nevznikl náhodou. Čínský stát více než dvacet let podporoval celý výrobní řetězec prostřednictvím levných úvěrů, dostupnější energie, průmyslových pobídek i rozsáhlých investic do výzkumu a výroby. Výsledkem jsou tak velké výrobní kapacity, že ceny fotovoltaických modulů od roku 2023 klesly o více než šedesát procent. Nízké ceny urychlily rozvoj fotovoltaiky po celém světě, současně však dostaly řadu evropských výrobců do ztráty a některé výrobní závody ukončily provoz.

Evropská komise proto začíná hledat cesty, jak tuto závislost postupně snižovat. Jedním z prvních konkrétních kroků je omezení využívání čínských střídačů v projektech financovaných z evropských prostředků. Důvodem nejsou pouze ekonomické otázky, ale také bezpečnost infrastruktury. Moderní střídače představují inteligentní zařízení připojená k internetu, která řídí provoz elektrárny, komunikují s distribuční sítí a mohou být vzdáleně spravována. Jejich význam je proto mnohem větší než pouhá přeměna stejnosměrného proudu na střídavý. Evropská komise upozorňuje, že kritická energetická infrastruktura nemůže být dlouhodobě závislá na technologiích pocházejících z prostředí, které představuje strategické riziko.

Bezpečnostní rozměr přitom nabývá na významu. Střídače dnes představují počítače připojené do energetické sítě, které přijímají aktualizace, komunikují s provozovateli distribučních soustav a mohou být vzdáleně spravovány. Zahraniční bezpečnostní experti proto upozorňují, že vedle ceny zařízení je stále důležitější také otázka digitální bezpečnosti celé energetické infrastruktury.

První zkušenosti s touto politikou však současně ukazují, jak vysoká může být cena za větší nezávislost. Itálie uskutečnila první aukci fotovoltaických elektráren bez využití čínských technologií. Výsledná cena elektřiny byla přibližně o sedmnáct procent vyšší než v předchozích aukcích, kde původ zařízení nebyl omezen. Tento rozdíl představuje první praktický důkaz, že nahrazení dominantního dodavatele je možné, avšak vyžaduje vyšší investice.

Vyšší pořizovací cena však představuje pouze část skutečných nákladů. Stále více odborníků upozorňuje, že při hodnocení strategických technologií nelze sledovat jen okamžitou cenu. Stejně důležitá je odolnost dodavatelského řetězce, možnost dlouhodobého servisu, dostupnost náhradních dílů i bezpečnost kritické infrastruktury. Tyto faktory se v minulosti často přehlížely, přesto mohou mít v budoucnu větší ekonomický význam než samotná pořizovací cena zařízení.

Ještě důležitější je však skutečnost, že vyšší cena není hlavním problémem. Mnohem zásadnější otázkou je dostupnost samotných výrobních kapacit. Evropský fotovoltaický průmysl během posledních patnácti let výrazně oslabil. Řada výrobců nedokázala konkurovat levné čínské produkci a výroba se postupně přesunula do Asie. Zatímco na začátku tisíciletí měla Evropa významný podíl na světové výrobě solárních panelů, dnes představuje pouze malý zlomek globálních kapacit. Obnovení celého průmyslového řetězce nebude otázkou několika let, ale spíše celé průmyslové generace.

Paradoxem přitom je, že Evropská unie patří mezi nejrychleji rostoucí trhy fotovoltaiky na světě. Evropská komise očekává, že jen v roce 2025 přibude přibližně sedmdesát gigawattů nových solárních elektráren a dalších devatenáct gigawattů větrných elektráren. Přesto většina fotovoltaických panelů i dalších klíčových komponent pochází z dovozu. Evropa tak stále více instaluje technologie, které sama neumí ve větším rozsahu vyrábět.

Jako možná alternativa se stále častěji objevuje Indie, která v posledních letech výrazně podporuje domácí výrobu fotovoltaických komponentů. Díky rozsáhlým investicím vznikají nové továrny a výrobní kapacity rychle rostou. Přesto ani Indie zatím není plně soběstačná, protože část materiálů a polotovarů stále dováží z Číny. Analytici proto upozorňují, že evropská závislost by se mohla pouze přesunout z jednoho partnera na druhého, aniž by se skutečně podařilo vytvořit stabilní a odolný dodavatelský řetězec.

Také Mezinárodní agentura pro energii upozorňuje, že diverzifikace výroby nebude jednoduchá. Přestože nové výrobní závody vznikají ve Spojených státech, Indii i dalších zemích, velká část těchto projektů je stále závislá na čínských technologiích, výrobních linkách nebo dodávkách základních materiálů. Přesunutí finální výroby proto ještě automaticky neznamená skutečné odstranění strategické závislosti.

Právě zde se objevuje širší hospodářská souvislost, která přesahuje samotnou fotovoltaiku. Strategické cíle mohou být úspěšné pouze tehdy, pokud existují výrobní kapacity schopné je dlouhodobě podporovat. Nestačí stanovit termíny, přijmout nové předpisy nebo vytvořit dotační programy. Každý průmyslový plán musí být současně postaven na dostupných surovinách, výrobních závodech, kvalifikované pracovní síle, výzkumu, dodavatelských řetězcích a kapitálu potřebném pro jejich rozvoj. Pokud některý z těchto pilířů chybí, vzniká závislost na dovozu, která může být v období geopolitických nejistot stejně riziková jako samotná závislost na fosilních palivech.

Význam tohoto problému bude v příštích letech dále narůstat. Podle Mezinárodní agentury pro energii bude téměř osmdesát procent všech nových obnovitelných zdrojů instalovaných do roku 2030 tvořit právě fotovoltaika. Celosvětově má přibýt přibližně 4 600 gigawattů nových obnovitelných zdrojů, což odpovídá současnému instalovanému výkonu Číny, Evropské unie a Japonska dohromady. Fotovoltaika se tak stává jednou z nejvýznamnějších průmyslových technologií současnosti a otázka výrobních kapacit bude mít stále větší ekonomický i geopolitický význam.

Evropská unie si snad tento problém začíná uvědomovat prostřednictvím iniciativ zaměřených na podporu domácí výroby strategických technologií. Cílem je postupně zvýšit podíl zařízení vyráběných přímo v Evropě a posílit odolnost evropského průmyslu. Tyto snahy však narážejí na skutečnost, že průmyslové kapacity nelze vybudovat administrativním rozhodnutím. Výstavba továren, vytvoření dodavatelských sítí, získání zkušeností i návrat výrobců vyžadují mnoho let stabilního investičního prostředí a předvídatelných podmínek.

Nová evropská legislativa Net Zero Industry Act proto stanovila cíl, aby do roku 2030 pocházelo přibližně čtyřicet procent strategických čistých technologií využívaných v Evropské unii z výroby umístěné přímo na evropském území. Ambice je výrazná, skutečným testem však bude schopnost přilákat soukromé investice a obnovit průmysl, který Evropa v minulých letech postupně ztratila.

Stejnou logikou se řídí také evropská politika v oblasti strategických surovin a cirkulární ekonomiky. Evropská unie si stále více uvědomuje, že dlouhodobou konkurenceschopnost nelze postavit pouze na dovozu primárních surovin ze zahraničí. Vedle rozvoje domácí těžby proto roste význam druhotných surovin získávaných z vysloužilých výrobků, průmyslových odpadů, baterií, elektroodpadu i stavebních materiálů.

Odpady tak přestávají být vnímány jako nežádoucí zátěž a stále více představují cenný zdroj materiálů, které mohou nahradit část dovozu kritických surovin. Právě proto Evropská unie přijímá nová pravidla podporující vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami a jejich kvalitnější využívání přímo na evropském území. Smyslem připravovaného evropského Circular Economy Act je vytvořit podmínky pro to, aby se cenné materiály co nejdéle udržely v evropském hospodářství a nemusely být nahrazovány novou těžbou nebo dovozem.

Neméně důležité je také omezování vývozu využitelných odpadů mimo Evropskou unii a naopak podpora jejich moderního zpracování v evropských recyklačních závodech. Každá tuna kvalitně recyklovaných kovů, plastů nebo dalších strategických materiálů totiž představuje nejen úsporu přírodních zdrojů, ale také posílení evropské surovinové bezpečnosti, vyšší přidanou hodnotu vytvářenou evropským průmyslem a vznik nových pracovních míst.

Nicméně ani rozsáhlé investice do nových továren, rozvoje recyklace nebo podpory strategických odvětví však samy o sobě nezaručí návrat výroby do Evropy. O konečné konkurenceschopnosti bude i nadále rozhodovat především cena energie. Výroba fotovoltaických panelů, baterií, hliníku, oceli, chemických látek nebo zpracování druhotných surovin patří mezi energeticky nejnáročnější průmyslové činnosti. Pokud budou mít evropští výrobci dlouhodobě výrazně vyšší ceny elektřiny a zemního plynu než jejich konkurenti v Asii nebo ve Spojených státech, budou jen obtížně konkurovat bez ohledu na výši veřejné podpory.

Dostupná, stabilní a cenově přijatelná energie se proto stává jedním z nejdůležitějších předpokladů průmyslové soběstačnosti. Bez ní může Evropa vybudovat moderní výrobní závody, přesto však hrozí, že jejich produkce bude dražší než dovážené výrobky. Energetická politika, průmyslová politika a politika využívání druhotných surovin proto nemohou být vnímány odděleně. Teprve jejich vzájemné propojení může vytvořit podmínky pro to, aby se strategické technologie vyráběly, opravovaly, recyklovaly a znovu využívaly přímo na území Evropské unie za ekonomicky udržitelných podmínek.

Když se řekne káva, většina milovníků tohoto nápoje si vybaví především chuť, aroma a původ zrn. Za každým šálkem se však skrývá složitý zemědělský systém, jehož stabilita je dnes vystavena bezprecedentní zkoušce. Tou největší není kolísání cen na komoditních trzích ani měnící se preference spotřebitelů, ale klimatická změna. A právě v Brazílii, která již více než století a půl zaujímá pozici největšího světového producenta kávy, se dnes rozhoduje o tom, jak bude vypadat budoucnost arabiky.

Brazílie se podílí přibližně 37 % na celosvětové produkci kávy a její význam dalece přesahuje hranice jihoamerického kontinentu. Jakýkoli výkyv v tamní sklizni se okamžitě promítá do světových cen i dostupnosti kvalitní kávy. Kávový sektor navíc představuje jeden z pilířů brazilské ekonomiky – vytváří přibližně 8,4 milionu přímých i nepřímých pracovních míst a brazilská káva se vyváží do více než stovky zemí světa.

Dominantní postavení zde zaujímá Coffea arabica, která tvoří zhruba tři čtvrtiny domácí produkce. Arabika je ceněna především pro svou jemnější chuť, vyšší aromatickou komplexitu a bohatší spektrum ovocných, květinových i čokoládových tónů. Druhým významným druhem je Coffea canephora, známější pod obchodním označením robusta nebo v Brazílii jako conilon. Ta je přirozeně odolnější vůči vyšším teplotám i některým chorobám, obsahuje více kofeinu a nachází široké uplatnění zejména v espresso směsích a při výrobě instantní kávy.

Právě vysoká kvalita arabiky je vykoupena její značnou citlivostí na podmínky prostředí. Optimálně prosperuje v oblastech s poměrně stabilními teplotami, pravidelnými srážkami a výrazným střídáním období dešťů a sucha, které ovlivňuje kvetení i dozrávání plodů.

Jakmile však teploty dlouhodobě překračují hranici přibližně 30 °C, dochází k narušení fyziologických procesů rostlin. Snižuje se fotosyntetická aktivita, zhoršuje se vývoj třešní, klesá výnos a negativně se mění také chemické složení zrn. Výsledkem může být méně komplexní chuťový profil, nižší sladkost i horší senzorická kvalita. Vyšší teploty navíc představují ideální podmínky pro šíření řady chorob a škůdců. Rostliny oslabené tepelným stresem mají nižší schopnost obrany a stávají se náchylnějšími k napadení.

Nejde pouze o samotné oteplování. Klimatická změna mění celý režim počasí. Dlouhá období sucha jsou střídána intenzivními přívalovými dešti, které komplikují kvetení, vývoj plodů i samotnou sklizeň. Výrazně kolísá dostupnost vody v půdě a rostliny jsou vystaveny opakovanému stresu během celé vegetační sezóny.

Analýzy ukazují, že v letech 2021–2025 zaznamenala Brazílie přibližně o sedmdesát dnů ročně více s teplotami, které nejsou pro pěstování arabiky optimální. Podobný trend se přitom netýká pouze Brazílie. Pět největších světových producentů kávy dohromady eviduje v průměru o téměř dva měsíce více klimaticky nevhodných dnů než v minulosti. Důsledky jsou patrné zejména ve státě Minas Gerais, který produkuje přibližně polovinu veškeré brazilské arabiky. Právě zde se nejvýrazněji projevují výkyvy počasí, které ovlivňují velikost sklizně i kvalitu výsledné produkce.

Vyšší teploty nepůsobí pouze na samotný kávovník. Významně podporují také šíření patogenů a hmyzích škůdců. Jedním z největších rizik zůstává kávová rez (Hemileia vastatrix), houbové onemocnění napadající listy kávovníků. Infikované rostliny ztrácejí listovou plochu, fotosyntéza se omezuje a výnos může dramaticky poklesnout. Kávová rez již v minulosti způsobila rozsáhlé hospodářské škody napříč Latinskou Amerikou a klimatické změny vytvářejí podmínky pro její další šíření.

Neméně významným nepřítelem je vrboun kávový (Hypothenemus hampei), drobný brouk známý jako coffee berry borer. Samice proniká přímo do kávových třešní, kde klade vajíčka. Larvy následně poškozují zrno zevnitř, čímž výrazně snižují jeho kvalitu i tržní hodnotu. Právě vyšší teploty umožňují tomuto škůdci rychlejší rozmnožování a rozšíření do oblastí, kde se dříve nevyskytoval.

Řada klimatických modelů naznačuje, že do poloviny tohoto století může být až polovina současných oblastí vhodných pro pěstování arabiky méně vhodná nebo zcela nevhodná. Pěstitelé tak budou nuceni hledat nové lokality ve vyšších nadmořských výškách nebo v regionech, kde se káva dosud ve větším rozsahu nepěstovala.

Takový přesun však není jednoduchý. Vyžaduje nové investice, infrastrukturu, vhodné půdy i dostatek pracovních sil. Navíc každá pěstitelská oblast vytváří specifický terroir, který zásadně ovlivňuje výsledný chuťový profil kávy. Přesunutí plantáže proto neznamená pouze změnu lokality, ale často i změnu charakteru samotné kávy.

Právě proto se značná část výzkumu zaměřuje na genetiku. Brazilské výzkumné instituce, zejména Instituto Agronômico de Campinas (IAC), pracují na vývoji nových odrůd, které budou schopny lépe odolávat vyšším teplotám, nedostatku vody i rostoucímu tlaku chorob. Velkou pozornost vědci věnují méně známým druhům kávovníku, které se v komerční produkci prakticky nepěstují. Patří mezi ně například Coffea liberica, Coffea racemosa nebo Coffea stenophylla.

Liberika je známá mimořádnou odolností vůči vysokým teplotám a suchu. Racemosa vykazuje velmi dobrou toleranci k nedostatku vody a zároveň lepší odolnost vůči některým škůdcům. Stenophylla pak v posledních letech přitahuje pozornost odborníků díky tomu, že kombinuje relativně vysokou odolnost vůči horku s chuťovým profilem, který se v mnoha ohledech blíží kvalitní arabice.

Cílem šlechtění není tyto druhy nahradit arabikou, ale využít jejich genetickou výbavu při tvorbě nových hybridů. Ideální odrůda budoucnosti by měla spojovat senzorickou kvalitu arabiky s odolností robusty a dalších příbuzných druhů.

Vyšlechtění nové odrůdy však není otázkou několika let. Od prvního křížení přes dlouhodobé testování až po rozšíření mezi pěstitele může uplynout dvacet až třicet let. Každý nový hybrid musí prokázat nejen vyšší odolnost vůči suchu, horku, kávové rzi nebo vrbounu kávovému, ale také stabilní výnos, vhodné agronomické vlastnosti a především vysokou senzorickou kvalitu. Spotřebitelé totiž očekávají, že budoucí odrůdy nabídnou stejnou komplexnost chutí, jakou dnes spojují s kvalitní arabikou.

Genetika představuje pouze jednu část řešení. Stále větší význam získává také precizní zemědělství. Moderní plantáže využívají satelitní snímkování, drony, meteorologické stanice, půdní senzory i digitální modely, které pomáhají sledovat zdravotní stav porostů, dostupnost vody nebo riziko výskytu chorob.

Díky těmto technologiím mohou pěstitelé přesněji plánovat závlahu, hnojení i ochranu rostlin a efektivněji hospodařit s omezenými přírodními zdroji. Digitalizace tak představuje důležitý nástroj adaptace na stále proměnlivější klimatické podmínky.

Vývoj v Brazílii ukazuje, že budoucnost kávy nebude záviset pouze na velikosti úrody. Stejně důležitá bude schopnost spojit genetický výzkum, moderní technologie a udržitelné zemědělské postupy. Úspěch těchto opatření ovlivní nejen ekonomiku největšího světového producenta, ale i celý globální trh s kávou.

Pro milovníky kávy to znamená jediné. Každé zrno bude v příštích desetiletích výsledkem stále sofistikovanější kombinace šlechtění, vědy a precizního zemědělství. Zachovat chuť, kterou dnes považujeme za samozřejmost, bude totiž vyžadovat mnohem více než jen zkušenosti pěstitelů. Bude to vyžadovat inovace, dlouhodobý výzkum a schopnost přizpůsobit se rychle se měnícímu klimatu.

Pandemie covidu-19, ničivé povodně, energetická krize i narušení dodavatelských řetězců ukázaly, že stát musí být připraven reagovat také na mimořádné události, které se ještě před několika lety zdály málo pravděpodobné.O tom, zda krizové řízení funguje rychle a efektivně, často rozhoduje příprava provedená dlouho před vznikem samotné krizové situace.

Právě na tuto potřebu reaguje nařízení vlády č. 123/2026 Sb., které novelizuje dosavadní nařízení vlády č. 462/2000 Sb., o provedení krizového zákona. Nová právní úprava nabývá účinnosti 20. července 2026 a představuje nejvýznamnější změny v oblasti krizového plánování za poslední roky. Novela navazuje na změny krizového zákona provedené zákonem č. 266/2025 Sb., o odolnosti subjektů kritické infrastruktury, který zásadním způsobem upravil systém plánování připravenosti státu na krizové situace.

Úkolem nového nařízení vlády je proto stanovit podrobnosti, jak mají být jednotlivé krizové dokumenty zpracovány, jakou mají mít strukturu a jaké informace musí obsahovat. Nejde tedy pouze o formální úpravu dokumentace, ale o vytvoření jednotného systému krizového plánování napříč státní správou. Nejvýznamnější novinkou je podrobné vymezení Krizového plánu České republiky, který bude představovat zastřešující neveřejný dokument pro řízení krizových situací na celostátní úrovni.

Základní část bude obsahovat zejména popis organizace krizového řízení v České republice, vyhodnocení nejvýznamnějších rizik, přehled krizových opatření, způsob jejich provádění, typové plány pro jednotlivé druhy krizových situací i mechanismy krizové komunikace. Součástí budou také seznamy právnických osob a podnikajících fyzických osob, které mohou být zapojeny do plnění krizových opatření nebo zabezpečení základních funkcí státu.

Součástí krizového plánu České republiky je rovněž Plán nezbytných dodávek ČR a přehled státních hmotných rezerv, které obsahují informace o zabezpečení věcných zdrojů pro řešení krizových situací na všech úrovních krizového řízení státu vedených v informačních systémech Správy státních hmotných rezerv. Pomocná část krizového plánu České republiky bude dále obsahovat zásady manipulace s tímto plánem.

Dochází ke stanovení obsahových náležitostí, členění a způsobu zpracování posouzení rizik České republiky, jehož cílem je identifikovat rizika pro Českou republiku – jejich dopad na základní funkce státu z hlediska zajištění jeho bezpečnosti a pro oblast kritické infrastruktury a poskytování základních služeb. Posouzení rizik České republiky zohledňuje požadavky mechanismu civilní ochrany a požadavky směrnice CER o odolnosti kritických subjektů (Critical Entities Resilience Directive).

Posuzována budou nejen přírodní nebezpečí, jako jsou povodně nebo rozsáhlé požáry, ale také technologické havárie, epidemie, výpadky energetických sítí, kybernetické útoky, hybridní hrozby, terorismus nebo ozbrojené konflikty. Hodnocení bude zohledňovat také možné kaskádové dopady mezi jednotlivými odvětvími kritické infrastruktury. Výsledky tohoto hodnocení budou sloužit jako podklad pro tvorbu krizových plánů a typových scénářů řešení jednotlivých krizových situací.

Novela současně upravuje podobu krizových plánů ministerstev, ostatních ústředních správních úřadů, krajů i obcí s rozšířenou působností. Jejich struktura se zjednodušuje a sjednocuje tak, aby byla lépe provázána s novým Krizovým plánem České republiky. Cílem není vytvářet více administrativy, ale odstranit duplicitní části dokumentace a sjednotit pravidla krizového plánování na všech úrovních veřejné správy.

Součástí změn je také zrušení plánu krizové připravenosti subjektu kritické infrastruktury. Tato oblast je nově řešena právní úpravou odolnosti subjektů kritické infrastruktury, a dosavadní dokumentace se proto stala nadbytečnou. Novela zároveň zachovává možnost zapojit do krizového plánování významné právnické osoby a podnikatele, jejichž činnost je důležitá pro zajištění základních funkcí státu.

Zkušenosti z posledních let ukázaly, že při mimořádných událostech nerozhoduje pouze rychlost samotných zásahů, ale také schopnost předávat přesné a srozumitelné informace. Nový Krizový plán České republiky proto bude obsahovat mechanismus krizové komunikace, kontakty na orgány krizového řízení i další subjekty zapojené do řešení krizových situací včetně mezinárodní spolupráce.

Moderní společnost je závislá na fungování energetiky, dopravy, zdravotnictví, zásobování, informačních technologií i komunikačních sítí. Výpadek jedné oblasti může během několika hodin ovlivnit řadu dalších sektorů. Smyslem nové právní úpravy proto není předvídat každou jednotlivou krizovou situaci, ale vytvořit systém, který umožní rychlou a koordinovanou reakci bez ohledu na charakter hrozby.

Nařízení vlády č. 123/2026 Sb. nepřináší nové povinnosti pro běžné občany. Významně však mění způsob, jakým stát připravuje krizové plánování, hodnotí rizika a koordinuje postup orgánů veřejné moci, samospráv i dalších zapojených subjektů. Velké krize nelze vždy odvrátit. Lze se na ně ale připravit. A právě kvalitní plánování často rozhoduje o tom, zda mimořádná událost přeroste v chaos, nebo zůstane krizovou ale zvládnutelnou situací.

S novelou souvisí také nová vyhláška o odolnosti kritické infrastruktury (Vyhláška č. 122/2026 Sb.) , která představuje prováděcí předpis k zákonu o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a podrobně stanoví, jak mají dotčené organizace posuzovat rizika, vytvářet plán odolnosti, přijímat ochranná opatření a oznamovat vzniklé incidenty. Účinnost nastane již 1. srpna 2026 a nové požadavky se dotknou subjektů zajišťujících základní služby důležité pro fungování státu i společnosti.

Významnou část vyhlášky tvoří pravidla pro posouzení rizik. Subjekty kritické infrastruktury budou povinny systematicky identifikovat hrozby, analyzovat jejich pravděpodobnost i možné dopady a určit, která rizika jsou přijatelná a která vyžadují další opatření. Hodnocení musí zahrnovat nejen technická selhání či přírodní vlivy, ale také mimořádné události v oblasti veřejného zdraví, hybridní hrozby, přeshraniční dopady nebo ozbrojené konflikty.

Na výsledky hodnocení navazuje plán odolnosti, který bude představovat základní dokument pro řízení bezpečnosti organizace. Vyhláška stanoví jeho obsah, způsob zpracování i povinnost vést jej v elektronické i listinné podobě. Součástí mají být informace o poskytovaných základních službách, organizačních postupech, krizových opatřeních i zajištění kontinuity činností při mimořádných situacích.

Samostatná část předpisu se věnuje opatřením k zajištění odolnosti. Patří mezi ně řízení rizik, fyzická ochrana objektů, zabezpečení kritické infrastruktury, řízení bezpečnosti pracovníků i opatření zaměřená na zachování provozu základních služeb. Vyhláška současně umožňuje přizpůsobit rozsah jednotlivých opatření skutečně zjištěným rizikům, což podporuje individuální přístup podle charakteru každého subjektu.

Závěrečná část upravuje identifikaci a hlášení incidentů, tedy situací, které mohou narušit poskytování základních služeb. Vyhláška stanoví rozsah oznamovaných údajů i způsob jejich předávání příslušným orgánům. Tím doplňuje systém prevence o jednotný postup pro řešení mimořádných událostí a vytváří podrobnější pravidla pro ochranu kritické infrastruktury v prostředí stále složitějších bezpečnostních hrozeb.

Nařízení vlády č. 123/2026 Sb. společně s vyhláškou č. 122/2026 Sb. vytvářejí nový rámec krizové připravenosti České republiky. Zatímco novela upravuje systém krizového plánování veřejné správy, vyhláška stanoví konkrétní požadavky na odolnost subjektů kritické infrastruktury. Oba předpisy tak představují další krok ke zvýšení připravenosti státu na mimořádné události, jejichž četnost i složitost v posledních letech narůstá i v kontextu s klimatickou změnou.

Každý den odehrávají stromy něco, co by ještě před několika desetiletími většina lidí označila za téměř nemožné. Bez motorů, čerpadel, elektřiny nebo jediné pohyblivé součástky dopravují tisíce litrů vody z půdy až do korun sahajících do výšky více než sedmdesáti metrů. Právě tato mimořádná schopnost dlouho představovala jednu z největších záhad rostlinné říše. Nová mezinárodní studie publikovaná v prestižním časopise Science nyní ukazuje, že příroda tento problém vyřešila způsobem, který překvapil i samotné odborníky.

Dostat vodu do vyšších míst patří odjakživa mezi největší technické výzvy lidstva. Už obyvatelé starověkého Egypta využívali jednoduché pákové mechanismy známé jako šadufy, které pomáhaly zavlažovat pole podél Nilu. O několik století později přišel řecký matematik Archimédés s důmyslným šroubem, který dokázal vodu vytlačovat vzhůru pomocí otáčivého pohybu. Ve středověku se rozšířila vodní kola, později pístová čerpadla poháněná parou a nakonec moderní odstředivá čerpadla využívající elektromotory. Každá generace konstruktérů usilovala o vyšší výkon, větší spolehlivost a schopnost přečerpat vodu do stále větších výšek.

Přesto existuje technologie, která všechny lidské vynálezy o miliony let předchází. Nenajdeme ji v továrnách ani ve strojovnách vodáren. Roste v lesích. Každý strom představuje mimořádně propracovaný hydraulický systém, který nepřetržitě pracuje od okamžiku vyrašení až do konce života. Neopotřebovává se třením, nepotřebuje mazání, palivo ani pravidelný servis. Přesto dokáže každý den dopravovat vodu z kořenů až do nejvyšších větví, kde se mění v páru a odchází do atmosféry.

Na první pohled se může zdát, že jde o běžný přírodní proces. Ve skutečnosti však představuje jeden z nejpozoruhodnějších fyzikálních jevů v živé přírodě. Voda totiž není do koruny tlačena žádným mechanickým čerpadlem. Strom nemá srdce ani jiný orgán, který by kapalinu aktivně poháněl vzhůru. Přesto proudí nepřetržitě rychlostí, která stačí zásobovat miliony listů vodou potřebnou pro fotosyntézu i ochlazování celé koruny.

Celý mechanismus pohání energie Slunce. Jakmile se z listů začne odpařovat voda, vzniká jemná sací síla, která táhne souvislý sloupec vody z kořenů až do koruny. Díky mimořádné soudržnosti molekul vody a dokonale uspořádaným vodivým cévám funguje tento přírodní hydraulický systém nepřetržitě po celý život stromu. Fotosyntéza tento proces podporuje, protože vyžaduje otevřené průduchy, jimiž současně uniká vodní pára.

Právě otázka, jak daleko může tento přírodní systém zajít, zaměstnávala botaniky, lesní ekology i fyziology rostlin po několik desetiletí. Čím vyšší strom je, tím delší cestu musí voda urazit. Na každém dalším metru působí gravitace a zároveň narůstá odpor, který vzniká při proudění úzkými vodivými cévami uvnitř kmene. Mnoho odborníků proto předpokládalo, že existuje určitá výšková hranice, za níž už nebude možné vodu dopravovat dostatečně rychle a bezpečně. Právě hydraulický systém měl podle této představy určovat maximální výšku stromů.

Tato hypotéza se objevovala v odborné literatuře po mnoho desetiletí a postupně se stala jedním ze základních vysvětlení, proč stromy nedorůstají výšek srovnatelných například s mrakodrapy. Zdálo se to logické. Každý další metr znamená větší energetickou i fyzikální zátěž. Navíc existuje riziko, že se ve vodivých cévách vytvoří drobné vzduchové bubliny. Ty mohou proudění vody přerušit podobně, jako když se zavzdušní potrubí. Pokud by k tomu docházelo ve větším rozsahu, strom by přestal zásobovat korunu vodou a jeho listy by začaly usychat.

Právě tuto představu se rozhodl prověřit mezinárodní tým vědců vedený Paulem Bittencourtem z Cardiff University. Výsledky svého několikaletého výzkumu publikovali v časopise Science pod názvem Height does not impair the hydraulic system of the tallest tropical Dipterocarp trees. Na výzkumu spolupracovali vědci z Mendelovy univerzity v Brně, České zemědělské univerzity v Praze spolu s odborníky z Velké Británie, Malajsie, Německa, Španělska, Brazílie a Spojených států amerických. Spojením zkušeností z fyziologie rostlin, anatomie dřeva, ekologie tropických lesů i moderních analytických metod vznikl jeden z nejpodrobnějších výzkumů hydrauliky vysokých stromů, jaký byl kdy proveden.

Místem výzkumu se stal tropický deštný les na malajsijském Borneu. Právě zde rostou dipterokarpy, tedy stromy, které patří mezi nejvyšší kvetoucí rostliny na světě. Některé z nich přesahují sedmdesát metrů a vytvářejí nejvyšší patro tropického pralesa. Jejich koruny se koupou v intenzivním slunečním záření, zatímco kmeny vyrůstají z hlubokého stínu pralesního podrostu. Rozdíl mezi kořeny a nejvyššími listy tak odpovídá výšce panelového domu s více než dvaceti patry.

Jen dostat se do korun těchto obrů představovalo mimořádně náročný úkol. Výzkumníci museli šplhat po lanech desítky metrů nad zem, odebírat vzorky z různých částí korun, větví i kmenů a následně je podrobovat velmi přesným laboratorním analýzám. Každé měření vyžadovalo pečlivou přípravu, protože i drobné poškození vodivých pletiv mohlo výsledky zkreslit. Celkem bylo podrobně analyzováno třicet osm stromů pěti druhů, jejichž výška se pohybovala od necelých osmi až po více než sedmdesát metrů.

Vědci přitom nezkoumali pouze samotný transport vody. Zajímala je také velikost vodivých cév, jejich hustota, anatomie dřeva, vodní potenciál listů, schopnost odolávat vzniku vzduchových bublin i to, jak se jednotlivé vlastnosti mění s rostoucí výškou stromu. Současně sledovali přírůstky stromů po dobu delší než dva roky, během nichž prales zasáhlo i výrazné období sucha spojené s klimatickým jevem El Niño. Díky tomu mohli poprvé spojit detailní laboratorní měření s tím, jak stromy skutečně fungují v přirozeném prostředí.

Když začaly přicházet první výsledky, ukazovalo se, že realita je mnohem zajímavější, než předpokládaly dosavadní teorie. Ukázalo se totiž, že nejvyšší stromy nejsou oběťmi vlastní výšky. Naopak se během svého života postupně přestavují tak, aby jejich hydraulický systém zůstával stejně spolehlivý bez ohledu na to, zda měří deset nebo sedmdesát metrů. Jinými slovy, strom s rostoucí výškou nezůstává stejný. Nepřidává pouze další vrstvy dřeva a nové větve. Mění samotnou konstrukci svého vnitřního rozvodu vody.

Největší pozornost vědci věnovali vodivým cévám, tedy mikroskopickým trubicím, které tvoří dřevní pletivo. Právě jimi proudí voda s rozpuštěnými minerálními látkami z kořenů až do nejvyšších listů. Na první pohled se může zdát, že jde o jednoduché trubičky, ve skutečnosti však jejich průměr, hustota i prostorové uspořádání rozhodují o tom, jak účinně bude celý strom fungovat. Stačí nepatrná změna průměru a odpor proudění se dramaticky změní. Tento princip ostatně znají i konstruktéři vodovodních sítí nebo ropovodů. Čím širší potrubí, tím snazší proudění kapaliny.

Právě zde přišlo první velké překvapení. Vědci zjistili, že vodivé cévy se směrem dolů postupně rozšiřují. Strom tedy nevytváří po celé své délce stejně silné potrubí, ale buduje promyšlenou síť, která přesně odpovídá rostoucím nárokům na transport vody. Zatímco v koruně jsou cévy poměrně úzké, u báze kmene dosahují výrazně větších rozměrů. Díky tomu odpor proudění prudce klesá a voda může bez větších překážek překonávat i desítky metrů dlouhou cestu.

Výpočty ukázaly, že hydraulická vodivost u báze sedmdesátimetrového stromu byla přibližně osmkrát vyšší než u stromu vysokého deset metrů. Strom tedy s rostoucí výškou si vytváří stále výkonnější rozvodnou síť. Je to podobné, jako kdyby se vodovodní potrubí ve městě automaticky rozšiřovalo pokaždé, když přibude nová čtvrť nebo vyšší budova.

Tím ale překvapení neskončila. Dosavadní botanické teorie vycházely z předpokladu, že každé zvýšení účinnosti musí být vykoupeno určitým rizikem. Širší cévy totiž podle mnoha předchozích studií usnadňují proudění vody, současně však mají být citlivější na vznik embolie. Tento jev nastává ve chvíli, kdy se ve vodivých cévách objeví drobné vzduchové bubliny. Ty dokážou proudění vody zastavit podobně jako vzduchová kapsa v potrubí. Pokud se embolie rozšíří do větší části stromu, může dojít k usychání větví nebo dokonce k odumření celé rostliny.

Právě proto se předpokládalo, že příroda musí hledat kompromis mezi rychlostí a bezpečností dopravy vody. Výsledky nové studie však ukázaly něco jiného. U zkoumaných dipterokarpů se tento předpokládaný kompromis prakticky neprojevil. Stromy si dokázaly zachovat vysokou účinnost transportu vody, aniž by současně rostla jejich náchylnost k hydraulickému selhání. Jinými slovy, příroda našla způsob, jak spojit dvě vlastnosti, které byly dosud považovány za vzájemně obtížně slučitelné.

Stejně fascinující byly změny odehrávající se v korunách stromů. Listy rostoucí desítky metrů nad zemí nejsou totožné s těmi, které vyrůstají na nižších větvích. Jsou menší, silnější a obsahují více pevné hmoty. Nejde o náhodu ani o důsledek stáří listů. Je to další z mnoha přizpůsobení, které pomáhá hospodařit s vodou mnohem účinněji. Menší list odpaří méně vody, silnější pletiva lépe odolávají intenzivnímu slunečnímu záření a celá koruna tak dokáže fungovat i v podmínkách, které jsou z hlediska zásobování vodou mimořádně náročné.

To vše ukazuje, že strom nelze chápat jako soubor oddělených částí. Kořeny, kmen, větve i listy vytvářejí jediný dokonale sladěný celek. Jakmile se během růstu změní jedna část systému, postupně se přizpůsobují i všechny ostatní. Evoluce tak během milionů let vytvořila konstrukci, která připomíná promyšlené technické dílo. Rozdíl spočívá pouze v tom, že její jednotlivé součásti nejsou vyrobeny z oceli ani z plastů, ale z živých buněk, které se neustále obnovují a přizpůsobují okolním podmínkám.

Velmi cennou součástí studie bylo také sledování stromů během období výrazného sucha. Tropické pralesy bývají často vnímány jako prostředí s neomezeným množstvím vody, skutečnost je však složitější. Klimatický jev El Niño pravidelně přináší období, kdy množství srážek výrazně klesá a stromy se musí vyrovnávat s nedostatkem vláhy. Právě tehdy by se případné slabiny hydraulického systému měly projevit nejvýrazněji.

Ani zde se však očekávání nepotvrdilo. Sucho sice zpomalilo růst všech sledovaných stromů, nejvyšší jedinci ale nebyli znevýhodněni více než stromy nižší. Samotná výška tedy nepředstavovala rozhodující problém. Hydraulický systém zůstával funkční i v době, kdy voda začínala být vzácnější. To představuje důležitou zprávu nejen pro pochopení fungování tropických pralesů, ale také pro odhady jejich budoucího vývoje v měnícím se klimatu.

Nová studie tak významně mění pohled na jednu z nejstarších otázek lesní ekologie. Jestliže transport vody nepředstavuje hlavní překážku dalšího růstu, bude nutné hledat odpověď jinde. Limitem může být mechanická stabilita kmene, množství energie potřebné k tvorbě stále větší biomasy, dostupnost živin nebo stále častější výskyt extrémních meteorologických jevů. Jisté však je, že samotná hydraulika nejvyšší stromy nezastavuje.

Výzkum přináší i širší poselství. Člověk po tisíciletí zdokonaloval čerpadla, potrubí a vodní systémy, aby dokázal dopravit vodu do vyšších pater budov, zavlažit pole nebo zásobit města pitnou vodou. Nejvyšší tropické stromy však řeší stejný problém už desítky milionů let. Bez jediného motoru, bez elektroniky, bez ventilů a bez jakékoliv údržby každou sekundu přepravují vodu do korun, které převyšují většinu kostelních věží. Fungují nepřetržitě po stovky let a jejich účinnost se během růstu dokonce zvyšuje. Příroda tak znovu předběhla člověka a nejvyšší stromy nám ukázaly, jak vypadá dokonalá vodní pumpa.

Na první pohled je to banální sportovní detail. Jezdec natáhne ruku, domestik mu podá bidon, mechanik připraví další várku lahví a týmové auto pokračuje za pelotonem. Divák tomu věnuje sotva několik sekund. Ve skutečnosti se však právě v těchto okamžicích odehrává jeden z nejzajímavějších příběhů současného sportu – příběh o vodě.

Kdysi se o vítězství na Tour de France rozhodovalo především v kopcích, při útocích v alpských průsmycích nebo v časovkách. Dnes přibyl další soupeř. Není vidět, nedá se předjet ani setřást. Je jím rostoucí teplota. Čtyřicítku atakovaly teploty v pondělní 3. etapě v Pyrenejích a týmy bojovaly o každou lahev s vodou. Bylo to jako válečná zóna, každý se snažil dostat k lahvi.

Výrok Tadeje Pogačara, že zásobování vodou se během horkých etap stává logistickou noční můrou, není jen poznámkou jednoho cyklisty po náročném dni. Je to výpověď o světě, který se mění rychleji, než jsme byli zvyklí. Tour de France je totiž jedním z nejlépe organizovaných sportovních podniků na planetě. Pokud i zde začíná být voda strategickým problémem, není to jen sportovní kuriozita. Je to signál.

Voda je zvláštní surovinou. Nemá burzovní lesk zlata ani geopolitickou symboliku ropy. Přesto bez ní neexistuje zemědělství, průmysl, energetika ani lidský organismus. Zatímco člověk vydrží týdny bez jídla, bez vody jen několik dní. Je natolik samozřejmá, že si její hodnotu většina obyvatel Evropy uvědomí až ve chvíli, kdy začne chybět.

Filozofové to věděli už před dvěma a půl tisíci lety. Předsókratovský myslitel Thalés z Milétu považoval vodu za pralátku, z níž vzniká veškerý svět. Dnes se může zdát jeho představa naivní. Jenže v jistém smyslu se k ní vracíme. Ne proto, že bychom věřili starověké kosmologii, ale protože si znovu uvědomujeme, že bez vody se rozpadá vše, co považujeme za samozřejmost.

Moderní civilizace je vlastně obrovský systém přerozdělování vody. Od přehrad přes zavlažovací kanály až po městské vodovody. Stačí narušit tento systém a začnou se hroutit další články řetězce.

Profesionální cyklistika funguje podobně. Jezdec na Tour de France během jediné etapy vypije podle počasí šest, osm, někdy i více než deset litrů tekutin. Současně musí přijmout stovky gramů sacharidů, minerálů a elektrolytů. Nestačí pít hodně. Musí pít správně, ve správném okamžiku a ve správném složení.

Každý bidon představuje pečlivě připravenou dávku energie. Týmoví výživáři počítají koncentraci minerálů, množství sodíku i obsah sacharidů podle profilu etapy a předpovědi počasí. Domestici sjíždějí k týmovým vozům jen proto, aby přivezli několik kilogramů tekutin svým lídrům. Mechanici mezitím doplňují další zásoby.

Je to logistika připomínající vojenskou operaci. Stačí jediná chyba. Jezdec nestihne občerstvovací zónu, bidon vypadne z košíku nebo se peloton roztrhá dříve, než se domestik vrátí. Najednou nejde jen o žízeň. Přichází dehydratace, zhoršená termoregulace, pokles výkonu, ztráta koncentrace a často i konec nadějí na dobrý výsledek.

Tour de France tak ukazuje jednoduchou pravdu: výkon není jen otázkou talentu. Je výsledkem fungující infrastruktury. Stejně jako naše společnost. Ještě před několika desetiletími byly extrémně horké etapy spíše výjimkou. Dnes se stávají součástí téměř každého ročníku.

Nejde jen o subjektivní pocit závodníků. Evropa patří mezi kontinenty, které se oteplují nejrychleji. Poslední roky přinesly rekordní vlny veder, rozsáhlá sucha i požáry ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Řecku. Meteorologové upozorňují, že dny s teplotami přesahujícími 35 °C budou stále častější.

Pro cyklistiku to znamená zásadní změnu. Organizátoři musí přehodnocovat časy startů, týmy investují do chladicích vest, ledových koupelí, sofistikovaných hydratačních strategií i nepřetržitého monitorování fyziologických dat. Výkon se stále více stává otázkou zvládání tepelného stresu.

Když se řekne strategická surovina, většina lidí si vybaví ropu, zemní plyn nebo vzácné kovy. Jenže geopolitici už několik let upozorňují, že nejcennější komoditou 21. století může být voda.

Není to katastrofický scénář hollywoodských filmů. Stačí se podívat na mapu světa. Povodí Nilu, Jordánu, Indu, Eufratu nebo Tigridu jsou dlouhodobě předmětem sporů mezi státy. V mnoha regionech se podzemní zásoby vody čerpají rychleji, než se stačí obnovovat. Rostoucí populace, urbanizace i změny klimatu tento tlak dále zvyšují.

Zatímco ropa má alternativy, voda žádnou nemá. Proto se stále častěji hovoří o vodní bezpečnosti jako o součásti národní bezpečnosti. Nejde už jen o ekologické téma. Je to otázka ekonomiky, zemědělství, migrace i politické stability.

Je zvláštní, že symbol této změny není nijak monumentální. Není to přehrada ani satelitní snímek vysychající krajiny. Je to obyčejná plastová láhev na rámu kola. Bidon.

Každý bidon připomíná, že lidský výkon má své biologické limity. Žádná technologie je nedokáže zcela odstranit. Můžeme stavět lehčí kola, vyvíjet aerodynamičtější přilby nebo analyzovat miliony datových bodů. Ale nakonec stejně rozhoduje, zda má organismus dostatek vody.

Právě v tom spočívá určitá filozofická ironie moderní doby. Čím technologicky vyspělejší se stáváme, tím více si uvědomujeme svou závislost na těch nejzákladnějších přírodních podmínkách. Pokrok nás od přírody neosvobodil. Jen nám na čas umožnil zapomenout, jak hluboko jsme do ní zakotveni.

Velké sportovní události často fungují jako předvoj společenských změn. Olympijské hry ukazují technologické novinky, Formule 1 testuje materiály, které se později dostanou do běžných automobilů. Tour de France dnes možná testuje něco jiného – schopnost člověka fungovat v teplejším světě.

To, co dnes řeší sportovní ředitelé během tří týdnů závodu, mohou za několik desetiletí řešit města, průmyslové podniky i státy. Jak efektivně hospodařit s vodou? Jak ochránit lidi před extrémním horkem? Jak přizpůsobit infrastrukturu novým klimatickým podmínkám?

Peloton je v tomto smyslu zmenšeným modelem společnosti. Má omezené zdroje, musí je spravedlivě rozdělit a zároveň usiluje o maximální výkon. Přesně stejný úkol čeká i moderní civilizaci. Možná právě proto přestává být Tour de France pouze cyklistickým závodem.

Stává se pohyblivým obrazem světa, ve kterém se klima mění rychleji, než se mění naše návyky. Každá etapa připomíná, že lidská vůle má své hranice a že ani nejlépe trénovaný organismus neobejde fyzikální zákony.

Když příště uvidíme domestika, jak se s kapsami plnými bidonů prodírá pelotonem za svým lídrem, neuvidíme jen týmovou práci. Uvidíme možná jeden z nejvýstižnějších symbolů 21. století.

Ve století, které dlouho věřilo, že rozhodující bude umělá inteligence, kvantové počítače nebo dobývání vesmíru, se znovu ukazuje stará pravda: budoucnost může nakonec rozhodovat něco mnohem prostšího. Voda. Ne jako téma ekologických konferencí, ale jako podmínka života, výkonu, svobody i stability společnosti.

Ztráta biodiverzity už není pouze problémem ochrany přírody. Stává se ekonomickým rizikem, které může ovlivnit stabilitu podniků, hodnotu investic i fungování celých odvětví. Svět má historickou globální dohodu, která má zastavit úbytek přírodního bohatství, její naplnění však závisí na tom, zda se podaří změnit způsob, jakým ekonomika oceňuje přírodní zdroje a kam směřuje kapitál. Pokud budou miliardy dolarů nadále podporovat aktivity, které oslabují ekosystémy, žádný mezinárodní závazek sám o sobě nezajistí zdravější planetu ani odolnější hospodářství.

V roce 2022 přijalo téměř 200 zemí v rámci Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti Kunming–Montreal Global Biodiversity Framework, jeden z nejvýznamnějších mezinárodních plánů zaměřených na zastavení úbytku přírody. Dokument obsahuje 23 cílů do roku 2030, mezi nimiž je ochrana a obnova ekosystémů, zachování biologické rozmanitosti a také zásadní změna finančních toků. Součástí dohody je závazek mobilizovat nejméně 200 miliard dolarů ročně na opatření podporující biodiverzitu a současně výrazně omezit finanční pobídky, které přírodu poškozují.

Právě financování se stává jedním z rozhodujících témat další fáze globálního úsilí. Astrid Schomaker, výkonná tajemnice Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti, upozorňuje, že svět již má stanovené cíle, nyní však přichází období jejich naplňování. Podle ní musí být ochrana přírody pevně propojena s rozhodováním finančního sektoru, protože kapitál zásadním způsobem ovlivňuje podobu hospodářského rozvoje.

Dnešní ekonomický systém často přehlíží hodnotu přírodních procesů, které umožňují fungování společnosti. Lesy regulují klima, půda zajišťuje produkci potravin, oceány podporují život a zdravé ekosystémy snižují dopady extrémních klimatických jevů. Přesto jsou tyto služby dlouhodobě považovány za samozřejmost. Výsledkem je situace, kdy část ekonomických aktivit vytváří krátkodobý zisk za cenu dlouhodobého oslabování přírodních systémů.

Pro finanční instituce se proto biodiverzita postupně mění z okrajového environmentálního tématu na otázku ekonomického rizika. Banky, pojišťovny a investoři začínají více sledovat, jak závisí jejich klienti a portfolia na stabilitě ekosystémů. Zemědělství, potravinářství, těžba surovin, stavebnictví nebo výroba energií jsou příklady odvětví, jejichž budoucí výkonnost může být přímo ovlivněna stavem přírody.

Jedním z klíčových bodů globálního rámce je snaha změnit finanční pobídky, které podporují činnosti poškozující biodiverzitu. Cíl číslo 18 požaduje do roku 2030 snížení škodlivých pobídek a dotací nejméně o 500 miliard dolarů ročně a současně posílení podpory aktivit, které přírodu chrání nebo obnovují. Nejde pouze o hledání nových zdrojů peněz, ale také o změnu toho, jak jsou využívány současné finanční prostředky.

Zásadní změna spočívá v přechodu od modelu, kdy ekonomika přírodu spotřebovává bez započtení skutečných nákladů, k modelu, v němž se hodnota přírodního kapitálu stává součástí ekonomického rozhodování. Firmy budou stále častěji čelit otázkám, jaké dopady mají jejich dodavatelské řetězce na krajinu, vodu nebo biologickou rozmanitost. Investoři budou potřebovat kvalitnější informace o tom, zda jejich kapitál podporuje dlouhodobou odolnost, nebo naopak zvyšuje environmentální rizika.

COP17 zaměřená na biodiverzitu má být významným momentem, kdy státy a další aktéři vyhodnotí postup naplňování Kunming–Montreal rámce. Konference smluvních stran Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti, označovaná jako COP17, se uskuteční od 19. do 30. října 2026 v arménském Jerevanu. Půjde o první globální hodnocení pokroku při naplňování Kunming–Montreal Global Biodiversity Framework, který státy přijaly v roce 2022 s cílem zastavit a zvrátit úbytek biodiverzity do roku 2030.

Setkání bude zaměřeno nejen na vyhodnocení toho, jak jednotlivé země plní své národní strategie a závazky, ale také na otázku financování ochrany přírody. Právě role finančního sektoru bude jedním z klíčových témat, protože bez změny směru kapitálových toků a většího zapojení bank, investorů a podniků zůstane řada stanovených cílů pouze na úrovni politických závazků.

Současně se otevírá prostor pro nové ekonomické příležitosti. Obnova krajiny, udržitelné zemědělství, ochrana vodních zdrojů, cirkulární hospodářství nebo projekty podporující odolnost měst představují oblasti, kde může ochrana přírody vytvářet novou ekonomickou hodnotu. Pro firmy nejde pouze o omezení rizik, ale také o schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám trhu a očekáváním investorů.

Biodiverzita se tak dostává do podobné pozice, v jaké bylo před lety klimatické téma. Z původně převážně environmentální otázky se stává součást strategického řízení podniků, finančního plánování a hospodářské politiky. Rozdíl spočívá v tom, že ztrátu přírody nelze oddělit od fungování ekonomiky. Pokud se zhoršuje stav ekosystémů, zvyšují se i rizika pro výrobu, obchod, potravinovou bezpečnost a stabilitu společnosti. Globální dohoda o ochraně biodiverzity proto představuje důležitý začátek, nikoli konečný výsledek. Rozhodující bude, zda se podaří změnit směr finančních toků a začlenit hodnotu přírody do každodenního ekonomického rozhodování. 

Objednávání levného zboží z čínských internetových tržišť už nebude tak výhodné jako dosud. Evropská unie od 1. července zavádí nové clo ve výši tří eur na zásilky do hodnoty 150 eur dovážené ze zemí mimo Evropskou unii. Opatření má podle Bruselu narovnat podmínky na trhu, omezit podvody a zvýšit bezpečnost výrobků. Otázkou však zůstává, zda právě částka tří eur dokáže naplnit všechny ambiciózní cíle, které si od ní evropské instituce slibují.

Od prvního července vstoupilo v platnost nové pravidlo, které se dotkne milionů Evropanů pravidelně nakupujících na internetových platformách mimo Evropskou unii. Každá zásilka v hodnotě do 150 eur nově podléhá paušálnímu clu ve výši tří eur za každou skupinu zboží podle celního zařazení. Pokud si zákazník objedná například několik stejných triček, zaplatí clo pouze jednou. Jestliže ale spojí do jedné objednávky trička a hodinky, zaplatí již šest eur, protože se jedná o dvě odlišné celní kategorie. Povinnost clo přiznat a odvést bude mít prodávající nebo dovozce v rámci celního řízení.

Evropská komise zdůvodňuje změnu především obrovským nárůstem levných zásilek přicházejících zejména z Číny. Každý den jich do Evropské unie dorazí miliony a podle Komise významná část z nich obsahuje výrobky, které nesplňují evropské bezpečnostní požadavky nebo jsou záměrně podhodnoceny či nesprávně deklarovány, aby se dovozci vyhnuli celním povinnostem. Dosavadní osvobození od cla podle Bruselu zároveň zvýhodňovalo mimoevropské internetové obchodníky před výrobci a prodejci působícími na evropském trhu.

Nové opatření je pouze přechodným řešením, které bude platit do poloviny roku 2028. Poté by měl začít fungovat nový evropský celní systém a místo jednotného poplatku se opět uplatní standardní celní sazby podle konkrétního druhu zboží. Evropská unie tím pokračuje v rozsáhlé reformě celní správy, jejímž cílem je modernizace kontrol i lepší dohled nad rychle rostoucím přeshraničním elektronickým obchodem.

Evropská komise předpokládá, že nové clo přinese spravedlivější hospodářskou soutěž, posílí ochranu spotřebitelů před nebezpečnými výrobky, omezí celní podvody a přispěje také ke snížení environmentální zátěže spojené s masovým přepravováním drobných zásilek. Právě zde se ale nabízí otázka, nakolik lze od poplatku ve výši tří eur očekávat skutečně zásadní změnu spotřebitelského chování.

U velmi levného zboží totiž představují tři eura poměrně citelné zdražení. Pokud si někdo objedná drobnost za pět nebo šest eur, konečná cena se zvýší o desítky procent. U nákupů za padesát nebo sto eur však bude tento poplatek představovat jen několik málo procent z celkové částky. Je proto pravděpodobné, že největší dopad pocítí právě impulzivní nákupy levných drobností, zatímco u dražších objednávek bude motivační efekt výrazně slabší.

Stejně zajímavé je zamyslet se nad ostatními deklarovanými cíli. Samotné clo totiž automaticky nezajistí vyšší bezpečnost výrobků. Nebezpečné zboží z trhu odstraní pouze důslednější kontroly a efektivnější dohled celních orgánů. Ani environmentální přínos není zcela jednoznačný. Pokud budou zákazníci objednávat méně drobných zásilek a více nákupů spojí do jedné objednávky, může skutečně dojít ke snížení počtu přeprav. Jestli však bude poplatek pro většinu spotřebitelů zanedbatelný, objem zásilek se výrazně nezmění. Tři eura sama o sobě pravděpodobně nepředstavují dostatečně silnou ekonomickou motivaci k zásadní změně nákupních návyků.

Zároveň je třeba vnímat, že každé zvýšení nákladů v mezinárodním obchodním řetězci se obvykle někde projeví. Tříeurový poplatek nebude v konečném důsledku nést pouze konečný zákazník. Dodavatelé, logistické společnosti i internetové platformy budou hledat způsoby, jak nový náklad absorbovat nebo rozložit. V praxi to může znamenat tlak na efektivnější logistiku, vyjednávání nižších cen u výrobců nebo další optimalizaci provozních nákladů.

Právě zde vzniká určitý rozpor mezi ekonomickými a environmentálními cíli opatření. Pokud budou společnosti nuceny kompenzovat nové náklady především snižováním výdajů, může se zvýšit tlak na dodavatelské řetězce, které už dnes fungují s velmi nízkými maržemi. Úspory se pak nemusí vždy hledat pouze v lepší organizaci výroby, ale také v oblasti pracovních podmínek, odměňování nebo v odkládání investic do nákladnějších ekologických technologií.

Rozvoj umělé inteligence mění svět nebývalým tempem. Každý nový jazykový model, obrazový generátor nebo analytický systém však stojí na obrovské výpočetní infrastruktuře ukryté v tisících datových center. Právě tato zařízení se v posledních letech dostala do centra pozornosti kvůli rostoucí spotřebě elektřiny, nárokům na vodu potřebnou k chlazení i stále větší uhlíkové stopě. Nová studie nyní upozorňuje na další možný důsledek jejich provozu. Podle jejích autorů mohou velká datová centra vytvářet lokální oblasti se zvýšenou teplotou zemského povrchu, podobně jako je tomu u známého efektu městských tepelných ostrovů.

Výzkumníci analyzovali satelitní měření teploty zemského povrchu z let 2004 až 2024 a porovnali je s databází více než jedenácti tisíc datových center po celém světě. Aby minimalizovali vliv běžného městského prostředí, soustředili se především na zařízení umístěná mimo hustě zastavěné oblasti. Po odstranění sezónních výkyvů a dalších rušivých faktorů zjistili, že po spuštění datového centra vzrostla v jeho bezprostředním okolí průměrná teplota zemského povrchu o přibližně 2,1 stupně Celsia. V jednotlivých lokalitách se nárůst pohyboval od 0,3 až po více než 9 stupňů.

Výsledky jsou zajímavé i v širším kontextu. Autoři připomínají, že klasický efekt městského tepelného ostrova zvyšuje teplotu povrchu zpravidla o čtyři až šest stupňů Celsia. Datová centra se tak podle jejich analýzy mohou přiblížit přibližně polovině tohoto efektu, přestože zabírají nesrovnatelně menší plochu než celé městské aglomerace. To naznačuje, že mimořádně vysoká koncentrace výpočetní techniky představuje velmi intenzivní zdroj odpadního tepla.

Zvýšené teploty přitom nekončí na hranicích samotného areálu. Studie ukazuje, že měřitelný vliv přetrvává až do vzdálenosti přibližně deseti kilometrů od datového centra. Zvýšení teploty okolo jednoho stupně bylo podle autorů patrné ještě ve vzdálenosti čtyř a půl kilometru. To znamená, že dopady se mohou týkat nejen samotné infrastruktury, ale také okolních obcí, průmyslových zón i zemědělské krajiny.

Význam datových center přitom poroste mimořádně rychle. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že spotřeba elektřiny těchto zařízení by se do konce desetiletí mohla přibližně zdvojnásobit. Hlavním důvodem je právě prudký rozvoj systémů umělé inteligence, jejichž trénování i každodenní provoz vyžadují stále výkonnější servery. Ještě před několika lety představovala umělá inteligence jen malou část výpočetní zátěže, dnes se stává jedním z hlavních motorů růstu energetické spotřeby celého odvětví.

Každý watt spotřebovaný serverem se nakonec promění v teplo, které je nutné nepřetržitě odvádět. Moderní datová centra proto disponují rozsáhlými chladicími systémy, jejichž provoz sám o sobě spotřebovává značné množství energie. Právě odpadní teplo podle autorů představuje hlavní příčinu pozorovaného oteplování okolního prostředí.

Na světě dnes fungují tisíce velkých datových center, přičemž jejich výstavba výrazně zrychluje. Největší koncentrace se nachází ve Spojených státech, následovaných Evropou a východní Asií. Jediné moderní zařízení určené pro provoz systémů umělé inteligence může mít příkon přesahující sto megawattů, tedy srovnatelný se spotřebou středně velkého města. Některé právě budované areály už počítají s odběrem několikanásobně vyšším.

Studie se pokusila odhadnout také počet lidí, kteří mohou být tímto jevem ovlivněni. Podle autorů žije v okruhu deseti kilometrů od sledovaných datových center více než 340 milionů obyvatel. Neznamená to, že všichni pociťují stejné oteplení, ale ukazuje to, jak rozsáhlé území může být působením těchto zařízení ovlivněno.

Výzkumníci současně upozorňují, že existuje řada technologií, které mohou množství odváděného tepla snížit. Patří mezi ně energeticky úspornější procesory, efektivnější algoritmy, pokročilé kapalinové chlazení nebo speciální povrchy budov schopné odrážet sluneční záření a současně lépe vyzařovat teplo do okolí. Významnou příležitostí je také využití odpadního tepla. V řadě evropských zemí už dnes slouží k vytápění bytových domů, kanceláří, bazénů nebo skleníků, takže energie, která by jinak bez užitku unikala do atmosféry, nachází praktické využití.

Právě využívání odpadního tepla se stává jedním z hlavních témat evropské energetiky. Nová datová centra jsou stále častěji navrhována v blízkosti městských teplárenských soustav, aby bylo možné přebytečné teplo dodávat do domácností. Například ve Skandinávii nebo v Nizozemsku již existují projekty, kde servery pomáhají vytápět tisíce bytů. Z pohledu energetiky jde o jednu z nejefektivnějších cest, jak snížit celkovou ekologickou stopu digitální infrastruktury a současně omezit množství tepla unikajícího do okolního prostředí.

Autoři studie zdůrazňují, že jejich práce představuje první globální pokus kvantifikovat možný vliv datových center na lokální oteplování. Právě proto je třeba výsledky vnímat jako podnět k dalšímu výzkumu, nikoli jako definitivní závěr. Přesto upozorňují na skutečnost, kterou bude stále obtížnější přehlížet. Datová centra už dávno nejsou jen nenápadnými budovami ukrytými za vysokými ploty. Stávají se jednou z nejdůležitějších součástí moderní energetické infrastruktury a podle prvních dostupných poznatků mohou ovlivňovat nejen výrobu elektřiny nebo spotřebu vody, ale také prostředí, ve kterém žijí miliony lidí. Pokud bude tempo rozvoje umělé inteligence pokračovat, poroste vedle výkonu serverů také význam každého stupně tepla, který tyto digitální továrny vypustí do svého okolí.

V době, kdy se svět otepluje a letní vlny veder jsou stále častější, možná jednou získá nový význam i pojem veřejné ochlazování. Historie tak občas překvapivě opisuje kruh. Ještě před více než stoletím bývaly běžnou součástí měst ledárny, které představovaly strategickou infrastrukturu měst a kam se ukládal led vytěžený v zimě z rybníků a řek. Ledníci jej rozváželi domácnostem dlouho před příchodem elektrických chladniček. S nástupem elektřiny zmizely téměř beze stopy. V době klimatických extrémů by se však mohl vrátit jejich princip, byť v moderní podobě.

S trochou nadsázky si lze představit, že budoucí města budou vedle klimatizovaných obchodních center nabízet také veřejné chladové zóny nebo moderní městské ledárny. Místa, kam si lidé během tropických dnů přijdou na chvíli odpočinout podobně, jako dnes vyhledávají parky, fontány nebo klimatizované budovy. Pokud bude výkon datových center i průměrné letní teploty dále růst současným tempem, nemusí být nejcennější komoditou budoucnosti teplo, ale právě chlad. 

A kdo ví. Třeba jednou lékaři místo pobytu u moře předepíší několik hodin týdně v městské chladové zóně či lázních  jako prevenci proti přehřátí organismu a vyčerpání z letních veder. Možná, aniž bychom si to uvědomovali, stojíme na prahu nového chladícího byznysu.

Studii The data heat island effect: quantifying the impact of AI data centers in a warming world připravil mezinárodní tým vědců z Cambridgeské univerzity, Nanyang Technological University v Singapuru a dalších výzkumných institucí. Práce byla zveřejněna jako preprint na serveru arXiv, tedy v podobě, která v době publikování ještě neprošla standardním recenzním řízením. Autoři sami upozorňují, že jejich závěry bude nutné potvrdit dalšími nezávislými výzkumy.

Umělá inteligence bývá nejčastěji spojována s chatboty, generováním obrázků nebo automatizací práce. Mnohem méně se však mluví o tom, že se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů pro ochranu přírody. Pomáhá vědcům odhalovat nelegální těžbu dřeva, sledovat pohyb vzácných zvířat, předvídat lesní požáry i vyhodnocovat miliony fotografií a satelitních snímků. Tam, kde lidské možnosti narážejí na své limity, dokáže umělá inteligence nabídnout rychlost, přesnost a nepřetržitý dohled.

Ochrana přírody se dlouhá desetiletí opírala především o práci biologů, ekologů, lesníků a terénních pracovníků, kteří trávili týdny nebo měsíce sběrem dat přímo v krajině. Moderní technologie tento přístup nenahrazují, ale významně rozšiřují jeho možnosti. Právě umělá inteligence se v posledních letech stává prostředkem, který umožňuje zpracovat takové množství informací, jaké by lidské týmy nebyly schopny analyzovat ani během několika let. Organizace WWF (World Wildlife Fund) označuje umělou inteligenci za nástroj, který dokáže urychlit ochranu přírody tím, že převádí obrovské objemy dat do podoby využitelné pro praktické rozhodování.

Jedním z největších přínosů je sledování lesních ekosystémů. Každý den pořizují družice tisíce snímků zemského povrchu. Umělá inteligence mezi nimi vyhledává i velmi nenápadné rozdíly, které mohou naznačovat začínající odlesňování, budování nových přístupových cest nebo vznik nelegálních dolů. Systém Forest Foresight, který vyvíjí WWF společně s odborníky na umělou inteligenci, dokáže podle dostupných údajů předpovědět riziko odlesnění až šest měsíců dopředu s přibližně osmdesátiprocentní úspěšností. Díky tomu mohou ochranáři zasáhnout ještě před tím, než dojde k rozsáhlému poškození krajiny. Pilotní projekty v Gabonu a na Borneu již ukázaly, že podobné systémy mohou pomoci odhalit nelegální těžbu nebo nelegální dolování zlata v chráněných oblastech.

Neméně významnou oblastí je sledování volně žijících živočichů. Moderní fotopasti rozmístěné v přírodě pořizují každoročně miliony fotografií. Ještě před několika lety museli výzkumníci každý snímek ručně prohlížet a určovat, jaký druh zvířete zachycuje. Taková práce zabrala celé měsíce. Dnes dokáže umělá inteligence většinu fotografií roztřídit během několika minut. Platforma Wildlife Insights využívá model SpeciesNet, který automaticky rozpoznává tisíce druhů živočichů a zpřístupňuje výsledky vědcům i ochranářům prakticky okamžitě. Díky tomu lze mnohem rychleji zjistit, kde populace vzácných druhů rostou, kde naopak ubývají a která území vyžadují zvýšenou ochranu.

Podobně funguje také analýza zvuků v přírodě. V tropických pralesech, mokřadech nebo oceánech jsou rozmístěny automatické mikrofony, které nepřetržitě zaznamenávají zvukové prostředí. Umělá inteligence dokáže rozlišit zpěv jednotlivých druhů ptáků, hlasové projevy savců nebo obojživelníků a současně rozpoznat zvuky lidské činnosti. Pokud systém zachytí motorovou pilu nebo pohyb vozidel v chráněné oblasti, může okamžitě upozornit správce území. Stejným způsobem lze sledovat také zdraví mořských ekosystémů, protože proměna zvukového prostředí často signalizuje zhoršující se stav korálových útesů nebo úbytek mořských organismů.

Významnou roli hraje umělá inteligence také při ochraně ohrožených druhů před pytláky. V některých afrických rezervacích využívá WWF termokamery vybavené algoritmy, které dokážou v nočních hodinách rozlišit člověka, vozidlo i volně žijící zvíře. Jakmile systém vyhodnotí podezřelou aktivitu, okamžitě odešle upozornění strážcům rezervace. Časová úspora může znamenat rozdíl mezi úspěšným zásahem a ztrátou dalšího kriticky ohroženého zvířete.

Schopnost analyzovat obrovské množství dat nachází uplatnění také při předvídání přírodních rizik. Umělá inteligence propojuje satelitní snímky, meteorologické informace, údaje o vlhkosti půdy i historii požárů a vytváří modely, které upozorňují na oblasti s vysokým rizikem vzniku lesních požárů. Podobné postupy pomáhají odhadovat budoucí vývoj stanovišť vzácných druhů nebo hodnotit, jak mohou klimatické podmínky ovlivnit jejich přežití. Pro vědce představují tyto modely možnost plánovat ochranná opatření s výrazně větším předstihem.

Přesto odborníci upozorňují, že umělá inteligence není univerzálním řešením všech ekologických problémů. Výsledky jsou vždy závislé na kvalitě vstupních dat a správném nastavení modelů. Rozhodnutí o ochraně konkrétních území nebo druhů proto stále zůstávají v rukou biologů, ekologů a místních odborníků. Nové vědecké práce navíc zdůrazňují potřebu takzvané vysvětlitelné umělé inteligence, která umožňuje ověřit, proč algoritmus dospěl ke konkrétnímu závěru. Transparentnost je důležitá zejména tam, kde se výsledky využívají při dlouhodobém řízení chráněných území nebo při rozhodování o investicích do ochrany přírody.

Právě spojení lidských zkušeností s výpočetní silou moderních algoritmů představuje jednu z největších nadějí současné ochrany přírody. Umělá inteligence nenahrazuje práci vědců v terénu. Umožňuje jim však soustředit se na to nejdůležitější. Místo nekonečného procházení milionů fotografií, zvukových záznamů nebo satelitních snímků mohou věnovat více času samotné ochraně ekosystémů. V době, kdy příroda čelí bezprecedentnímu tlaku lidské činnosti i klimatických změn, může právě tato kombinace lidského poznání a moderních technologií významně zvýšit šanci, že nejcennější části naší planety zachováme i pro budoucí generace.

Přijetím Nařízení o obnově přírody získala ochrana přírody v Evropské unii zcela nový rámec. Nařízení ukládá členským státům připravit národní plány obnovy přírody, které stanoví konkrétní postupy pro obnovu poškozených ekosystémů, sledování jejich stavu i průběžné vyhodnocování dosažených výsledků. Nejde přitom pouze o administrativní dokument. Úspěch celé iniciativy bude záviset především na tom, zda budou jednotlivé státy schopny průběžně zjišťovat, co skutečně funguje a kde je naopak potřeba přijmout další opatření. Právě zde se otevírá prostor pro technologie, které dokážou proměnit obrovské množství dat v prakticky využitelné informace. Evropská komise přitom počítá s tím, že plnění cílů bude podloženo kvalitním monitoringem a vědeckými poznatky.

Pro Českou republiku by to mohla být příležitost vytvořit něco, co dnes v podobném rozsahu neexistuje. Vedle samotného národního plánu obnovy přírody by mohlo vzniknout specializované národní centrum využívající umělou inteligenci pro ochranu přírody a krajiny. Nešlo by o další úřad, ale o odbornou datovou platformu propojující informace ze satelitů programu Copernicus, z dronů, fotopastí, meteorologických stanic, hydrologických měření i biologických pozorování. Algoritmy by tato data průběžně vyhodnocovaly a poskytovaly státní správě, vědcům i správcům chráněných území aktuální obraz o stavu krajiny.

Největší přínos takového řešení by spočíval v rychlosti zpětné vazby. Opatření zaměřená na obnovu mokřadů, zadržování vody v krajině, obnovu lesních porostů nebo podporu biodiverzity se dnes často hodnotí až po několika letech. Umělá inteligence by dokázala průběžně upozorňovat na odchylky od očekávaného vývoje, vyhodnocovat účinnost jednotlivých zásahů a včas identifikovat lokality, které vyžadují pozornost. Rozhodování by se tak opíralo o průběžně aktualizované informace namísto jednorázových hodnocení.

Až na dva biliony eur vědci odhadují finanční přínosy, pokud státy investují do obnovy zničené přírody. Spočítali, že náklady na revitalizaci krajiny – zhruba 150 miliard eur – se společnosti vrátí nejméně desetinásobně. Zdravá příroda funguje jako spolehlivá infrastruktura. Chrání nás před nejhoršími dopady katastrof, zlepšuje kondici lidí, zajišťuje pitnou vodu a pomáhá s produkcí potravin.

zdroj: A / Magazín

Česká republika má pro podobný projekt velmi dobré předpoklady. Disponuje kvalitními vědeckými institucemi, rozvinutým sektorem umělé inteligence, zkušenostmi s družicovým pozorováním Země i dlouhodobými databázemi o stavu krajiny a druhové rozmanitosti. Pokud by se podařilo tyto kapacity propojit do jednoho funkčního celku a začlenit je přímo do připravovaného národního plánu obnovy přírody, mohla by vzniknout platforma, která by nejen usnadnila plnění evropských závazků, ale současně významně zvýšila efektivitu ochrany české krajiny. Místo zpětného vyhodnocování toho, co se v přírodě odehrálo před několika lety, by bylo možné rozhodovat na základě téměř aktuálních dat. To je přístup, který může být v podmínkách rychle se měnícího prostředí jednou z největších výhod moderní ochrany přírody.

Význam podobné platformy by navíc dalece přesahoval samotnou ochranu biodiverzity. Česká krajina stále častěji čelí dlouhým obdobím sucha střídaným přívalovými srážkami, což klade mimořádné nároky na hospodaření s vodou. Pokud by systém průběžně propojoval údaje o vlhkosti půdy, stavu podzemních vod, průtocích řek, naplněnosti vodních nádrží, zdravotním stavu vegetace a aktuálních i předpovídaných meteorologických podmínkách, mohl by vytvářet komplexní obraz o tom, jak se bude krajina v následujících dnech či týdnech vyvíjet. Umělá inteligence by následně dokázala navrhovat optimální postupy pro hospodaření s vodou v jednotlivých povodích a upozorňovat na místa, kde hrozí nedostatek vody nebo naopak zvýšené riziko povodní.

Praktické využití takového systému by bylo velmi široké. Správcům povodí by mohl pomáhat při rozhodování o manipulaci s vodními nádržemi, vodohospodářům při řízení průtoků v řekách, lesníkům při identifikaci porostů ohrožených suchem a zemědělcům při odhadu vláhových poměrů v jednotlivých regionech. Díky propojení s meteorologickými modely by bylo možné reagovat ještě před příchodem extrémních jevů. Pokud by například předpověď naznačovala několik týdnů bez významnějších srážek, systém by mohl doporučit úpravu hospodaření s vodními zásobami. V případě očekávaných intenzivních dešťů by naopak mohl upozornit na vhodnost vytvoření retenčního prostoru ve vybraných nádržích nebo na zvýšené riziko rychlého odtoku z určitých povodí.

Tato vize navíc není pouhou teoretickou úvahou. Evropská unie již několik let investuje do programu Destination Earth, známého také pod zkratkou DestinE. Jeho cílem je vytvořit takzvané digitální dvojče Země, tedy mimořádně podrobný virtuální model propojující data ze satelitů, meteorologických měření, hydrologických modelů, senzorových sítí i dalších zdrojů. Díky využití umělé inteligence a vysoce výkonných počítačů umožní simulovat dopady sucha, povodní, lesních požárů, změn ve využívání krajiny nebo vývoje ekosystémů ještě předtím, než nastanou. Cílem není pouze přesnější předpověď budoucího vývoje, ale především podpora rozhodování založeného na vědeckých datech.

Česká republika by mohla na tuto evropskou iniciativu navázat vytvořením vlastního digitálního dvojčete krajiny. Takový systém by v reálném čase propojoval informace o stavu lesů, zemědělské půdy, vodních toků, mokřadů, chráněných území i městské zeleně a umožňoval průběžně vyhodnocovat účinnost jednotlivých opatření. Ve spojení s připravovaným Národním plánem obnovy přírody by se mohl stát jedním z klíčových nástrojů pro řízení ochrany krajiny v České republice.

Je ale pravděpodobné, že ještě důležitější než samotná technologická infrastruktura bude schopnost srozumitelně vysvětlit lidem, proč je příroda pro jejich každodenní život zásadní a co jim konkrétně přináší od stability klimatu a vody až po kvalitu potravin, zdraví a celkovou odolnost společnosti. Pokud totiž veřejnost nebude chápat hodnotu krajiny, žádný sebechytřejší systém ji sám o sobě neochrání. 

V tomto směru je klíčové pracovat s dlouhodobou perspektivou, která přesahuje běžné lidské horizonty. Při odhadu další existence Slunce v řádu zhruba 5 miliard let a při průměrné délce jedné generace okolo 25–30 let to odpovídá přibližně 170 až 200 milionům budoucích generací. Tento pohled ukazuje, že rozhodování o krajině a přírodních zdrojích není otázkou jednoho volebního období, ale vyžaduje prozíravost a schopnost uvažovat v řádu generací, nikoli politických cyklů.

Evropská unie zvažuje rozšíření systému emisních povolenek (EU ETS) také na spalování komunálních odpadů. Na první pohled jde o další opatření zaměřené na snižování emisí skleníkových plynů. Ve skutečnosti však může mít mnohem širší dopady. Dotkne se hospodaření měst a obcí, cen za svoz odpadu, výroby tepla i plánovaných investic do nových zařízení pro energetické využití odpadu. Zkušenosti evropských zemí přitom ukazují, že jednoduché řešení neexistuje. Některé státy uhlíkové zpoplatnění spaloven zavedly, jiné od něj ustoupily a další hledají rovnováhu mezi ochranou klimatu, ekonomickou udržitelností a spolehlivým fungováním odpadového hospodářství.

Evropská unie zatím nerozhodla, zda budou spalovny komunálních odpadů od roku 2028 součástí systému emisních povolenek EU ETS. Podle článku 30 revidované směrnice o obchodování s emisemi musí Evropská komise nejpozději do 31. července 2026 předložit Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie zprávu, která posoudí proveditelnost takového kroku a jeho hospodářské, environmentální i sociální důsledky. Pokud Komise dospěje k závěru, že je rozšíření systému vhodné, může následovat legislativní návrh, o němž budou rozhodovat členské státy a Evropský parlament.

Aby měla Komise pro své hodnocení dostatek podkladů, musí provozovatelé zařízení pro energetické využití komunálních odpadů od roku 2024 sledovat a vykazovat emise oxidu uhličitého podle jednotných evropských pravidel. Nejde zatím o povinnost nakupovat emisní povolenky ani za emise platit. Cílem je získat srovnatelná data o skutečné uhlíkové stopě spaloven v celé Evropské unii a vyhodnotit, jaké důsledky by případné začlenění do systému EU ETS mělo pro obce, domácnosti, průmysl i plnění klimatických cílů.

Podle Evropské komise představují spalovny komunálních odpadů významný zdroj emisí oxidu uhličitého, především kvůli spalování plastů vyráběných z fosilních surovin. Z pohledu evropské klimatické politiky vzniká nerovnováha. Elektrárny, cementárny, hutě nebo chemické závody za své emise platí prostřednictvím emisních povolenek, zatímco spalovny komunálních odpadů obdobnou povinnost nemají. Komise proto považuje za logické vytvořit jednotnější podmínky pro všechny významné producenty emisí.

Současně upozorňuje, že zpoplatnění emisí, tedy zahrnutí emisí do systému emisních povolenek nebo náklady na emise CO₂ může podpořit vyšší míru třídění plastových odpadů, větší využívání recyklace a rychlejší zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Právě zařízení pro energetické využití odpadu patří podle řady evropských studií mezi provozy, kde lze v budoucnu zachytávat značné objemy oxidu uhličitého, včetně emisí biogenního CO₂, tedy oxidu uhličitého vznikající spalováním papíru, dřeva, bioodpadu nebo potravinových zbytků, které při zachycení a trvalém geologickém uložení (BECCS/BioCCS) mohou vytvářet takzvané záporné emise.

Jenže stejně silné jsou také argumenty druhé strany.

Provozovatelé spaloven, města, obce i řada profesních organizací upozorňují, že komunální odpad nevzniká proto, aby jej bylo možné ekonomicky regulovat cenou emisních povolenek. Produkují jej domácnosti, veřejné instituce i podniky bez ohledu na cenu uhlíku. Spalovny navíc podle nich neposkytují běžnou průmyslovou výrobu, ale veřejnou službu, jejímž cílem je bezpečné odstranění odpadu, který již nelze materiálově využít.

Právě v tom spočívá jeden z hlavních rozdílů oproti průmyslu. Ocelárna může při vysoké ceně povolenek snížit výrobu nebo investovat do nové technologie. Spalovna komunálních odpadů však musí zpracovat odpad, který do zařízení přivezou svozové společnosti. Možnost rychle snižovat emise je proto výrazně omezenější.

Dalším často uváděným argumentem je samotné složení komunálního odpadu. Přestože evropské státy každoročně zvyšují podíl třídění, významnou část směsného komunálního odpadu stále tvoří hygienické potřeby, zdravotnické materiály, znečištěné plasty, kompozitní obaly nebo další odpady, které dnes není technicky ani ekonomicky možné recyklovat. Tyto odpady musí být odstraněny jiným způsobem a energetické využití je podle mnoha odborníků ekologicky příznivější než jejich ukládání na skládky.

Provozovatelé spaloven současně připomínají, že většina moderních zařízení není pouze spalovnou v tradičním slova smyslu. Současně vyrábí elektřinu a především teplo pro soustavy centrálního zásobování. Ve velkých městech představují významnou součást energetické infrastruktury. Vyšší náklady na emisní povolenky by se proto nemusely promítnout pouze do cen za odstraňování odpadu, ale také do cen tepla pro domácnosti.

Podle organizace CEWEP sdružující evropské provozovatele zařízení pro energetické využití odpadu by zavedení emisních povolenek mohlo v některých státech zvýšit provozní náklady spaloven o desítky procent. Záleželo by především na aktuální ceně povolenky a na podílu fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Největší část emisí totiž vzniká spalováním plastů.

Obce upozorňují ještě na další souvislost. Česká republika postupně omezuje skládkování využitelných komunálních odpadů a současně připravuje výstavbu nových zařízení pro energetické využití odpadu. Investice dosahují miliard korun a jejich ekonomické modely vznikaly za jiných podmínek, než jaké by nastaly po zavedení emisních povolenek. Pokud by se náklady výrazně zvýšily, mohlo by to ovlivnit návratnost připravovaných projektů i výši poplatků, které budou města a obce za zpracování odpadu platit.

Právě proto se často objevuje otázka, zda zkušenosti zemí, které již určitou formu uhlíkového zpoplatnění spaloven zavedly, potvrzují obavy ze zdražování, nebo naopak dokazují, že systém může fungovat bez zásadních problémů.

Jednoznačná odpověď neexistuje.

Každá země zvolila vlastní cestu a každá pracuje s odlišnou strukturou odpadového hospodářství, jinou mírou recyklace, rozdílným podílem skládkování i odlišnou energetickou politikou. Právě proto nelze zkušenosti Nizozemska, Německa, Dánska ani Švédska mechanicky přenášet do českého prostředí.

Nejčastěji bývá jako příklad uváděno Švédsko. Často se přitom objevuje tvrzení, že tato země stanovila cenu uhlíku pro spalovny na nulu. Ve skutečnosti je situace podstatně složitější.

Švédsko zavedlo v roce 2020 národní daň ze spalování komunálních odpadů. Cílem bylo omezit spalování, zvýšit recyklaci a přispět ke snižování emisí skleníkových plynů. Už po několika letech však samotná švédská vláda dospěla k závěru, že očekávané výsledky se nedostavily. Analýzy ukázaly jen velmi omezený vliv na množství spalovaného odpadu i na růst recyklace. Naopak se zvýšily náklady provozovatelů zařízení, výrobců tepla i obcí. Parlament proto rozhodl o zrušení této daně s účinností od začátku roku 2023.

Tento krok bývá někdy interpretován jako důkaz, že uhlíkové zpoplatnění spaloven nefunguje. Takový závěr je ale příliš zjednodušený. Švédsko totiž nezpochybnilo klimatickou politiku Evropské unie ani princip snižování emisí. Naopak patří mezi země, které intenzivně připravují rozsáhlé projekty zachycování oxidu uhličitého ze spaloven komunálních odpadů. Země rovněž podporuje celoevropské řešení prostřednictvím systému EU ETS. Zrušena byla pouze národní daň, kterou vláda vyhodnotila jako ekonomicky neefektivní nástroj.

Švédská zkušenost je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Země patří k evropským lídrům v energetickém využívání komunálních odpadů. Na skládkách dnes končí pouze nepatrná část komunálního odpadu a spalovny představují důležitý zdroj tepla pro městské soustavy centrálního zásobování. Zároveň Švédsko dlouhodobě investovalo do důsledného třídění, recyklace i modernizace spaloven. Samotná daň proto podle tamní vlády již nepřinášela další výrazný ekologický přínos.

Odlišnou cestou se vydalo Nizozemsko. To bývá často označováno za jednu z nejpokročilejších evropských zemí v oblasti odpadového hospodářství. Prakticky neskládkuje využitelné komunální odpady a vedle vysoké míry recyklace využívá rozsáhlou síť moderních zařízení pro energetické využití odpadu. Současně zavedlo národní uhlíkové zpoplatnění spaloven.

Ani zde však není situace tak jednoduchá, jak se někdy prezentuje. Nizozemský systém je konstruován jako doplněk evropského obchodování s emisními povolenkami. Pokud cena evropské povolenky převyšuje národní referenční cenu, provozovatel již žádný další doplatek neplatí. Jinými slovy emise nejsou bezplatné, ale stát zároveň brání tomu, aby byly zatíženy dvojím zpoplatněním. V letošním roce právě tato situace nastala a výsledný národní doplatek činí nula eur za tunu oxidu uhličitého. Provozovatelé však nadále nesou náklady evropského systému obchodování s emisemi.

Nizozemská zkušenost ukazuje ještě jednu důležitou souvislost. Země dlouhodobě uplatňuje velmi vysoké poplatky za skládkování a současně systematicky podporuje recyklaci. Spalování proto není nejlevnější variantou odstranění odpadu, ale pouze jedním článkem celého systému. Ekonomické nástroje zde fungují společně a navzájem se doplňují. Právě proto řada nizozemských odborníků upozorňuje, že samotné zavedení emisních povolenek bez současného rozvoje recyklačních kapacit nemusí přinést očekávané výsledky.

Velkou pozornost věnuje připravovanému evropskému rozhodnutí také Německo. To je pro Českou republiku důležité nejen svou velikostí, ale také podobnou strukturou průmyslu a komunálního sektoru. Německo zařadilo spalování komunálních odpadů do národního systému obchodování s emisemi (nEHS) a provozovatelé zařízení již dnes uhlíkové náklady zohledňují ve svých cenách.

Německé komunální společnosti však současně upozorňují, že spalovny představují součást kritické infrastruktury. Nejde pouze o odstraňování odpadu, ale také o dodávky tepla a elektřiny. Vyšší náklady proto podle nich nelze posuzovat pouze z pohledu emisí. Přenášejí se totiž do hospodaření měst, obecních rozpočtů i cen komunálních služeb.

Německé profesní organizace zároveň upozorňují, že spalovny nemají možnost vybírat si palivo podobně jako elektrárny. Směsný komunální odpad obsahuje vždy určité množství plastů a dalších fosilních materiálů. Pokud nebude dosaženo výrazně vyšší míry třídění přímo v domácnostech, zůstane značná část emisí zachována bez ohledu na výši ceny povolenky.

Na druhé straně německé environmentální organizace argumentují tím, že právě ekonomická cena emisí vytváří dlouhodobou motivaci ke snižování množství nerecyklovatelných plastových odpadů. Podle jejich názoru nelze spalovny z evropského systému vyjímat pouze proto, že poskytují veřejnou službu. Emise oxidu uhličitého mají podle nich stejný dopad na klima bez ohledu na to, zda vznikají při výrobě oceli nebo při spalování komunálního odpadu.

Specifické postavení zaujímá Dánsko. Patří mezi evropské státy s mimořádně vysokým podílem energetického využití komunálních odpadů. Spalovny zde po desetiletí představují významný zdroj tepla pro města a obce a jsou úzce propojeny s dálkovým vytápěním.

Současně však Dánsko patří mezi nejaktivnější země při zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Vláda předpokládá, že právě spalovny komunálních odpadů budou patřit mezi první zařízení, kde bude možné zachycovat významnou část vznikajících emisí. Stát proto připravil rozsáhlé programy veřejné podpory, které mají financovat výstavbu těchto technologií.

Právě zde se ukazuje jeden z největších rozdílů oproti České republice. Zavedení uhlíkového zpoplatnění je v Dánsku spojeno s miliardovými investicemi do modernizace zařízení. Pokud by obdobná podpora v jiných státech chyběla, mohly by být ekonomické důsledky pro provozovatele výrazně vyšší.

Evropská komise přesto tvrdí, že dlouhodobé přínosy převáží nad krátkodobými náklady. Podle analýz Evropské komise by při začlenění spaloven komunálních odpadů do systému EU ETS představovaly jejich emise přibližně čtyři procenta emisí pokrytých tímto systémem. Největší část emisí vzniká spalováním plastových odpadů, jejichž objem by měl v příštích letech postupně klesat díky přísnějším pravidlům pro recyklaci, ekodesign výrobků i omezení jednorázových plastů.

Komise zároveň zdůrazňuje, že samotné monitorování emisí již přineslo cenné poznatky. Ukázalo se například, že mezi jednotlivými spalovnami existují poměrně významné rozdíly v množství fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Tyto rozdíly souvisejí nejen s technologiemi zařízení, ale především s kvalitou třídění komunálních odpadů v jednotlivých regionech.

Právě zde se střetávají dva rozdílné pohledy na budoucnost odpadového hospodářství. Evropská komise i část odborné veřejnosti považují cenu emisí za ekonomický nástroj, který urychlí přechod k vyšší recyklaci. Provozovatelé spaloven naproti tomu upozorňují, že většina investic potřebných k dosažení tohoto cíle neleží na jejich straně. O množství plastů ve směsném komunálním odpadu rozhodují především výrobci obalů, spotřebitelé, systémy třídění a recyklační infrastruktura. Spalovna na konci celého řetězce podle nich nemůže ovlivnit složení odpadu, který přijímá.

Právě tento argument zaznívá stále častěji také od českých měst a obcí. Pokud budou emisní povolenky představovat další významný náklad, aniž současně vzniknou nové možnosti materiálového využití odpadů, může se podle jejich názoru jednat především o přesun nákladů na samosprávy, podnikatele a domácnosti. Pochopitelně bude důležité, aby byl zároveň důsledně naplněn zákaz skládkování využitelných komunálních odpadů k roku 2030 a aby skládkování zůstalo jednoznačně nejméně ekonomicky výhodnou variantou nakládání s odpady. Jen za těchto podmínek může výstavba nových zařízení pro energetické využití odpadu plnit svou plánovanou roli v systému odpadového hospodářství, aniž by docházelo k přesměrování odpadů zpět na skládky.

Odpověď na otázku, zda si občané a firmy za odstraňování odpadů připlatí, dnes zatím není jednoznačná. Pokud budou spalovny komunálních odpadů do systému EU ETS skutečně zařazeny, lze očekávat růst nákladů, které se alespoň zčásti promítnou do cen za zpracování odpadu i do výroby tepla. Rozsah těchto dopadů však bude záviset na konečné podobě evropské legislativy, ceně emisních povolenek i na tom, zda členské státy současně podpoří rozvoj recyklační infrastruktury, technologií pro zachycování oxidu uhličitého a dalších opatření snižujících množství fosilního uhlíku v komunálním odpadu.

Celá problematika přitom přesahuje samotné emisní povolenky. Evropská unie postupně vytváří provázaný systém pravidel, který zahrnuje požadavky na ekodesign výrobků, povinný podíl recyklovaných plastů, recyklaci obalů, omezení skládkování i snižování emisí skleníkových plynů. Jednotlivá opatření na sebe navazují a jejich skutečný přínos bude záviset na tom, zda budou fungovat jako celek. Klíčovou roli přitom nakonec nemusí sehrát samotná cena emisních povolenek, ale ekonomika recyklace. 

Pokud bude po kvalitním recyklátu dostatečná poptávka a jeho využívání bude konkurenceschopné vůči primárním surovinám, mohou se plastové odpady postupně vracet zpět do výroby namísto spaloven. Jestliže však recyklované materiály nenajdou stabilní odbyt, zůstane významná část plastů i nadále součástí směsného komunálního odpadu a samotné zpoplatnění emisí bude mít jen omezený vliv na skutečné snižování emisí i rozvoj oběhového hospodářství.