Více času na podstatné

 


ODPADOVÉ FÓRUM

Aktuální číslo: ÚPRAVA, ZPRACOVÁNÍ A RECYKLACE ODPADŮ

 

Předplatné objednávejte: ZDE

 

Náklady za odpady lze slisovat na minimum. Technologii využívají už i v Budějovickém Budvaru
Redakce OF

Odpad jako zdroj, riziko jako výzva. TVIP 2027 propojí ekologii a bezpečnost
Ondřej Procházka a Štefan Gyorög

Evropský plastový odpad má hodnotu. Problém je, že se k recyklátorům často nedostane
Redakce OF

Auto z Evropy bude jako lego. Lze ho rozebrat, vytřídit a znovu použít
Redakce OF

Evropa si objednala recyklát. Otázkou je, kdo zaplatí jeho skutečnou cenu
Redakce OF

10 let recyklace aneb pomoz si sám
Jan Školil

Solární panely míří za lepším životem do Afriky. Co když tam ale místo elektřiny nakonec vyrábějí hlavně odpad?
Redakce OF

Ocelářský prach už nemusí být odpadem. Mikrovlny otevírají cestu k získávání železa a zinku z výrobních zbytků
Redakce OF

Z nebezpečného azbestu může vzniknout nový stavební materiál. Výzkum ukazuje cestu od eternitu k pojivu
Redakce OF

Voda bez zbytečného jednorázového plastu. Může filtrace změnit způsob, jakým pijeme?
Redakce OF

Od třídicí linky k uhlíkové stopě: Trvale udržitelná zábava na festivalu Štěrkovna Open Music
Jan Halfar

Kde budou opravárenská a reuse centra? Města zapomínají na prostor pro cirkulární infrastrukturu
Redakce OF

Vratné sklenice ve včelařství potřebují systémovou podporu
Jaroslav Vodička

Jak velkou stopu zanechává obal pracího prostředku? Srovnání šesti produktů z drogerie
Roman Kovář a Vladimír Kočí

Dobrovolné dohody v praxi: Jak se rozvíjí Bohémské dohody a Partnerství PRO
Adam Janošec

Gadolinium po vyšetření nekončí. Lze jej vrátit do oběhu?
Redakce OF

Bezpečně rozebrat a chytře využít
Lucie Ligasová a Jiří Mikeš

 


REKLAMA


 
 

 

 

KALENDÁŘ AKCÍ

 

  ZAŘADIT AKCI  
Listopad    
19.11.  Aktuální otázky řízení skládek
19.11. WEBINÁŘ: IS ENVITA Obec - praktický průvodce evidencí odpadů pro nové uživatele
23.11. iKURZ: Modul ILNO v IS ENVITA v legislativních souvislostech
23.11. SDO: Stavební a demoliční odpady v praxi po novelách odpadové legislativy
24.11. Práce s IS ENVITA na PC - pokročilé funkce programu
Následné termíny: 25.11., 26.11.
24.11. Den malých obcí
25.11. Legislativa životního prostředí v kostce
25.11. Vzorkování pitných, podzemních a odpadních vod
26.11. 22. Workshop o oběhovém hospodářství a skládkování, Žitava-Liberec 2026
27.11. iKURZ: Nakládání s autovraky v roce 2026 povinnosti pro provozovatele zařízení pro sběr a zpracování vozidel s ukončenou životností
27.11. Praktický kurz odpadové legislativy
Prosinec    
1.-2.12. Tech4Envi
2.12. iKURZ: Stavební a demoliční odpady a nakládání s nimi pro původce i provozovatele zařízení evidence, využití, recyklace
3.12.  iKURZ: Práce s modulem OLPNO v IS ENVITA i z pohledu legislativních povinností
8.12.  Analytika odpadů IX
10.12.  iKURZ: Nové zařazení zdrojů a provozní povinnosti po novele zákona o ochraně ovzduší
Leden    
6.1.  WEBINÁŘ: Oznámení obcím za odpady od občanů: rychlá evidence a odeslání z IS ENVITA
12.1.  iKURZ: Povinnosti původců odpadů v roce 2027
14.1.  iKURZ: Katalog odpadů v roce 2027 a zařazování odpadů v praxi
Následné termíny: 4.3.
15.1.  iKURZ: Jak zvládnout ohlašování odpadů z IS ENVITA za rok 2026 do ISPOP průvodce podáním ročního hlášení a odesláním do ISPOP podle nových pravidel
19.1.  Jak zvládnout ohlašování odpadů z IS ENVITA za rok 2026 do ISPOP průvodce podáním ročního hlášení a odesláním do ISPOP podle nových pravidel 
Následné termíny: 20.1., 9.2., 10.2., 16.2., 17.2., 18.2. 
19.1.  SEMINÁŘ – Hlášení do ISPOP za rok 2026 (vody, odpady), vybrané povinnosti provozovatelů v oblasti zacházení se závadnými látkami
21.1.  WEBINÁŘ: Hlášení o odpadech za rok 2026 do ISPOP z IS ENVITA Obec
25.1.  iKURZ: PPWR očima podnikového ekologa role a povinnosti na praktických příkladech
26.1.  iKURZ: Hlášení o odpadech za rok 2026 a jeho podání přes webové formuláře ISPOP průvodce podáním ročního hlášení do ISPOP podle nových pravidel pro původce odpadů
28.1.  iKURZ: Jak na hlášení za autovraky z IS ENVITA do ISPOP za rok 2026
Únor    
11.2.  Hluk v pracovním a komunálním prostředí
23.2.  Hlášení do ISPOP za rok 2026 (ovzduší, IRZ), vybrané povinnosti provozovatelů zdrojů znečišťování ovzduší
Březen    
11.3.  iKURZ: Povinnosti provozovatelů zdrojů znečišťování ovzduší   
23.3.  iKURZ: Kovošroty a sběrny kovů v roce 2027 výkup kovů bez chyb, kontroly v praxi, nový katalog odpadů a DIWASS
Duben    
6.4. iKURZ: Stavební a demoliční odpady a nakládání s nimi pro původce i provozovatele zařízení
13.4.  iKURZ: Ekolog a BOZP a jejich součinnost při plnění požadavků legislativy ochrany životního prostředí v roce 2027
20.4.  Radiologické metody v hydrosféře 27
21.4.  Odpadářské minimum    
27.4.  Práce s IS ENVITA na PC základy používání programu
Následné termíny: 28.4., 15.6., 16.6.
29.4.  iKURZ: Provoz sběrného dvora a mobilního zařízení pro sběr odpadů v praxi a souvislostech
     

 

  

 

Novinky

20.11.2026 19:07

Evropa přestává vyvážet plastový odpad za své hranice. Miliony tun musí nově zvládnout sama

Evropská unie od 21. listopadu zakazuje vývoz plastového odpadu do zemí mimo OECD. Každoročně přitom vyprodukuje přibližně 40 milionů tun plastového odpadu a za své hranice posílá až 1,5 milionu tun. Nové pravidlo má omezit přenášení environmentálních problémů do zemí, které často nemají dostatečné kapacity pro bezpečné zpracování odpadu. Současně otevírá důležitou otázku, zda evropský recyklační průmysl dokáže převzít větší část materiálu a proměnit jej v kvalitní druhotnou surovinu.

Vývoz odpadu představoval po dlouhá léta jednu z možností, jak evropské státy řešily část svých odpadových toků. Materiál, který se nepodařilo zpracovat nebo pro nějž nebyl dostatečný odbyt na evropském trhu, putoval do zahraničí. U plastového odpadu směřovala významná část zásilek do asijských zemí, kde však podmínky pro jeho zpracování často neodpovídaly evropským environmentálním standardům. Nedostatečná kontrola, nelegální skládky nebo spalování odpadu na otevřených prostranstvích představovaly riziko pro životní prostředí i zdraví místních obyvatel.

Evropská komise nyní prosazuje zásadní změnu. Od 21. listopadu 2026 vstupuje v platnost zákaz vývozu plastového odpadu z Evropské unie do zemí, které nejsou členy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, tedy OECD. Opatření vychází z nového nařízení o přepravě odpadů, které bylo přijato v dubnu 2024 a vstoupilo v platnost 20. května téhož roku.

Zákaz bude platit nejméně do 21. května 2029. Poté mohou země mimo OECD požádat Evropskou komisi o povolení dovozu plastového odpadu. Musí však doložit, že disponují odpovídajícími technickými a organizačními kapacitami a dokážou s dovezeným materiálem nakládat způsobem šetrným k životnímu prostředí. Případné povolení se bude vztahovat pouze na neznečištěný plastový odpad určený k recyklaci, který spadá pod mezinárodní klasifikaci B3011.

Evropa každoročně vyváží až 1,5 milionu tun plastového odpadu

Evropská unie vyprodukuje přibližně 40 milionů tun plastového odpadu ročně a do třetích zemí vyváží mezi jedním a 1,5 milionu tun. V roce 2025 činil celkový vývoz plastového odpadu do zemí mimo EU přibližně 1,4 milionu tun. Zhruba polovina směřovala do zemí OECD a druhá polovina do států mimo tuto organizaci.

Mezi největší příjemce patřilo Turecko, které v roce 2025 dovezlo z EU 510 tisíc tun plastového odpadu. Následovala Malajsie s 276 tisíci tun, Indonésie s 215 tisíci tun a Vietnam se 137 tisíci tunami. Významným odběratelem bylo také Spojené království se 108 tisíci tunami.

Právě tato čísla ukazují, jak významnou roli dosud zahraniční odbytiště v evropském obchodování s plastovým odpadem hrála. Zákaz se přitom netýká pouze odpadu, který je obtížně recyklovatelný nebo znečištěný. Od 21. listopadu se vztahuje na vývoz plastového odpadu do zemí mimo OECD obecně, tedy také na materiál určený k recyklaci.

Ani členství v OECD už nezaručuje volný vývoz

Zákaz se nevztahuje na země OECD. Ani zde však Evropská unie neponechává dosavadní podmínky beze změny. Vývoz plastového odpadu do těchto států podléhá přísnějšímu dohledu a Evropská komise sleduje, zda cílové země dokážou dovezený materiál skutečně zpracovat v souladu s environmentálními požadavky.

Příkladem je Turecko, které se dlouhodobě řadí k nejvýznamnějším odběratelům evropského plastového odpadu. Evropská komise proto 18. září 2026 zveřejnila zvláštní hodnocení jeho systému nakládání s plastovým odpadem. Dokument se zaměřuje na množství dovezeného materiálu, právní předpisy, kontrolní mechanismy i skutečné podmínky jeho zpracování.

Komise ocenila, že Turecko posílilo právní úpravu dovozu plastového odpadu a přijalo opatření ke zlepšení kontrol, včetně zvýšení pokut. Současně však upozornila na nedostatečnou transparentnost údajů o vzniku a zpracování plastového odpadu, nedostatek informací o praktickém uplatňování předpisů a nejasnosti v odpovědnosti jednotlivých institucí.

Evropská komise proto hodlá ve sledování vývozu do Turecka pokračovat a spolupracovat s tamními úřady na odstranění zjištěných nedostatků. Pokud by se ukázalo, že dovážený plastový odpad není zpracováván způsobem odpovídajícím požadavkům na ochranu životního prostředí, může Evropská unie vývoz do dané země pozastavit.

Nová pravidla se postupně rozšíří i na další odpady

Zákaz vývozu plastového odpadu je součástí širší reformy evropské přepravy odpadů. Nařízení EU 2024/1157 zavádí přísnější pravidla pro vývoz různých druhů odpadů mimo Evropskou unii. Od 21. května 2027 bude obecně zakázán také vývoz ostatních nezávadných odpadů do zemí mimo OECD. Výjimku mohou získat státy, které o pokračování dovozu požádají a prokážou, že mají odpovídající kapacity pro ekologicky šetrné nakládání s odpady.

Evropská komise v září 2026 zveřejnila návrh prvního seznamu zemí, které by mohly po květnu 2027 získat oprávnění přijímat určité druhy nezávadného odpadu z EU. O pokračování dovozu požádalo 32 zemí. Komise posuzovala jejich právní rámec, technické kapacity i schopnost zajistit odpovídající kontrolu. První seznam oprávněných zemí má být sestaven do konce roku 2026 a následně pravidelně aktualizován nejméně jednou za dva roky.

Nové nařízení současně posiluje kontrolu přepravy odpadů. Vývozci budou muset prokazovat, že zařízení v cílové zemi nakládá s odpadem způsobem odpovídajícím požadavkům na ochranu životního prostředí. Součástí systému budou také nezávislé audity příslušných zařízení. Pokud audit nepotvrdí odpovídající podmínky, vývozce musí dodávky do daného zařízení ukončit.

Recyklovaný plast potřebuje evropský trh

Omezení vývozu vytváří nové podmínky také pro evropské zpracovatele plastového odpadu. Pokud část dosavadního exportu zůstane na evropském trhu, bude nutné zajistit její další využití. To může přinést příležitosti pro recyklační společnosti, současně však zvýší nároky na kapacity zařízení, kvalitu třídění i ekonomiku samotné recyklace.

Evropská komise si tuto souvislost uvědomuje. V prosinci 2025 představila sdělení zaměřené na urychlení přechodu k oběhovému hospodářství prostřednictvím posílení trhu s recyklovanými plasty. Dokument COM(2025) 805 upozorňuje na potřebu podpořit investice, inovace a rozvoj recyklačních technologií.

Na tuto iniciativu má navázat také připravovaný Akt o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act), jehož představení Evropská komise podle aktuálního harmonogramu plánuje na 2. prosince 2026. Jeho cílem je vytvořit jednotný evropský trh s druhotnými surovinami, zvýšit dostupnost kvalitních recyklovaných materiálů a podpořit jejich využívání v evropském průmyslu. Právě lepší propojení nabídky recyklovaných surovin s průmyslovou poptávkou má pomoci vytvořit stabilnější podmínky pro evropské recyklační podniky.

 

20.11.2026 18:56

Evropská unie chce měřit ekologickou stopu vesmírných misí. Nová pravidla se dotknou družic, raket i jejich provozovatelů

Kosmický průmysl se rychle rozvíjí a s ním rostou také nároky na materiály, energii a technologické kapacity. Environmentální dopady přitom vznikají v celém životním cyklu vesmírných systémů, od výroby družic a jejich vynášení na oběžnou dráhu až po ukončení provozu. Evropská unie proto připravuje společný rámec pro hodnocení environmentální stopy kosmických aktivit. Vedle spotřeby zdrojů a emisí se zaměřuje také na vznik vesmírného odpadu a dopady rostoucího počtu družic na astronomická pozorování.

Evropská komise předložila v červnu 2025 návrh nařízení o bezpečnosti, odolnosti a udržitelnosti vesmírných aktivit v Evropské unii, označovaný jako EU Space Act. Evropský Akt o vesmíru má vytvořit společný rámec pro bezpečnost, odolnost a environmentální udržitelnost kosmických aktivit.Jeho ambicí je vytvořit jednotný regulatorní rámec pro poskytování vesmírných služeb a dat na evropském trhu. Dosud se totiž požadavky na provozovatele kosmických systémů opírají o rozdílné národní předpisy, což komplikuje přeshraniční podnikání a vytváří odlišné podmínky pro jednotlivé účastníky trhu.

Návrh stojí na třech pilířích. Bezpečnost se zaměřuje na sledování kosmických objektů a omezení vzniku nového odpadu, odolnost na ochranu vesmírné infrastruktury před kybernetickými hrozbami a udržitelnost na environmentální dopady kosmických aktivit. Právě poslední oblast přináší pro evropskou environmentální politiku zajímavý úkol. Přenáší principy hodnocení životního cyklu do odvětví, jehož environmentální náročnost se dosud obtížně vyčíslovala a mezi jednotlivými provozovateli srovnávala.

Evropská komise počítá s tím, že provozovatelé budou muset environmentální dopady svých aktivit vyhodnocovat a přijímat opatření k jejich omezení. Požadavky se mají vztahovat také na společnosti ze zemí mimo EU, pokud poskytují vesmírné služby na evropském trhu. 

Environmentální stopa od surovin až po konec životnosti

Základním odborným nástrojem pro sjednocení environmentálního hodnocení je projekt PEFCR4Space, tedy příprava pravidel pro výpočet environmentální stopy výrobků a služeb v kosmickém sektoru. Evropská komise jej rozvíjí na základě evropské metodiky Product Environmental Footprint a navazujícího systému Environmental Footprint. Jejich principem je posuzování environmentálních dopadů v celém životním cyklu a používání jednotných pravidel, která umožňují výsledky vzájemně porovnávat.

Výroba družice zahrnuje velké množství specializovaných komponent, technologicky náročné materiály a dodavatelské řetězce rozložené mezi různé země. Samotná družice navíc představuje pouze jednu část rozsáhlejšího systému. K jejímu provozu jsou zapotřebí pozemní stanice, řídicí infrastruktura, komunikační zařízení, energetické zdroje a další podpůrné technologie. Environmentální hodnocení proto musí zahrnout také tyto související činnosti.

Projekt PEFCR4Space počítá se sběrem údajů o surovinách a materiálovém složení zařízení, výrobě, montáži a testování, integraci, vynesení na oběžnou dráhu, provozu, údržbě i ukončení životnosti. Sledují se vstupy v podobě energie, materiálů a vody a výstupy zahrnující emise do ovzduší, vody a půdy, odpad nebo tepelné emise. Získaná data se následně modelují a převádějí do environmentálních profilů.

Významnou součástí metodiky je také vymezení environmentálních kategorií. Jako výchozí základ bylo stanoveno šestnáct kategorií podle evropské metodiky Environmental Footprint. Zahrnují například dopady na změnu klimatu, ozonovou vrstvu, acidifikaci, eutrofizaci, využívání vody a zdrojů nebo toxicitu. V budoucnu mohou na základě vědeckého výzkumu vzniknout také další kategorie specifické pro kosmické prostředí.

Metodika má umožnit hodnocení různých typů vesmírných produktů a služeb. Projekt se proto zabývá například družicemi pro pozorování Země, navigačními systémy, komunikačními službami a nosnými raketami. Právě možnost používat srovnatelná data napříč odvětvím je důležitá pro identifikaci environmentálně náročných částí dodavatelského řetězce i pro posuzování alternativních technologických řešení.

Z odborného hlediska je podstatné také zapojení Evropské kosmické agentury ESA. Ta již vlastní metodiku hodnocení životního cyklu kosmických systémů používá. Evropská komise, ESA a odborné konsorcium proto pracují na sladění dosavadních postupů s připravovanými pravidly PEFCR4Space. Sjednocení metodiky může usnadnit využívání existujících dat a omezit rozdíly mezi výpočty jednotlivých společností.

Projekt zároveň počítá s účastí samotného průmyslu. Společnosti poskytují údaje o výrobě, materiálech, spotřebě energie a provozu. Protože část těchto informací představuje obchodně citlivá data, je nastaven režim důvěrného zpracování. Výsledkem mají být dostatečně reprezentativní databáze, které umožní spolehlivější výpočty environmentální stopy.

Emise z kosmických aktivit vyžadují přesnější výpočty

Specifickou oblastí environmentálního hodnocení jsou emise spojené s vypouštěním raket a návratem kosmických zařízení do atmosféry. Dosavadní metodiky životního cyklu totiž vznikaly především pro výrobky a činnosti na zemském povrchu. Přenos těchto postupů do kosmického průmyslu vyžaduje zohlednit podmínky, které se od běžných průmyslových procesů výrazně liší.

Při spalování raketových pohonných látek vznikají látky, jejichž působení závisí mimo jiné na výšce, ve které jsou uvolňovány, a na chemických a fyzikálních podmínkách okolního prostředí. Podobně je třeba hodnotit materiály uvolňované při rozpadu a zániku družic v atmosféře. Význam mohou mít například oxidy hliníku, černý uhlík nebo oxidy dusíku. Jejich vliv na atmosférické procesy, klimatický systém a ozonovou vrstvu vyžaduje další výzkum a odpovídající výpočtové modely.

Samostatnou pozornost si zaslouží také materiálová náročnost kosmických technologií. Družice musí splňovat mimořádné požadavky na spolehlivost, odolnost vůči teplotním výkyvům a radiaci a dlouhodobou funkčnost. Používané materiály a komponenty proto často vyžadují energeticky náročnou výrobu a specializované technologické postupy. Hodnocení životního cyklu může ukázat, které části konstrukce mají na celkové environmentální stopě největší podíl a kde existuje prostor pro změnu materiálového řešení, prodloužení životnosti nebo opětovné využití komponent.

Právě prodlužování životnosti družic a servisní činnosti přímo na oběžné dráze patří mezi technologické směry, které Evropská komise spojuje s udržitelnějším rozvojem kosmického sektoru. Doplňování paliva, opravy, výměna komponent nebo využívání již existujících platforem mohou omezit potřebu výroby a vypouštění nových zařízení. Jejich skutečný environmentální přínos však bude záviset na energetické a materiálové náročnosti samotných servisních operací.

Vesmírný odpad a ochrana astronomických pozorování

Environmentální udržitelnost kosmických aktivit zahrnuje také stav oběžného prostředí. Rychlý rozvoj družicových konstelací zvyšuje počet objektů na oběžné dráze a nároky na koordinaci jejich provozu. Podle zprávy ESA Space Environment Report 2026 se během roku 2025 uskutečnilo více než 300 kosmických startů a na oběžnou dráhu bylo dopraveno přes 4 000 nových nákladů. V průměru přibývalo přibližně deset nových nákladů denně, zatímco více než tři nefunkční družice nebo části raket se každý den vracely do atmosféry.

Samotný návrat objektů do atmosféry přitom neznamená, že se problém kosmického odpadu vyřešil. Významná část objektů zůstává na oběžné dráze a jejich pohyb představuje riziko pro další mise. Při srážkách vznikají nové fragmenty, které mohou následně poškodit další zařízení. Tento proces je známý jako Kesslerův syndrom a představuje dlouhodobé riziko pro využívání některých orbitálních oblastí.

ESA v rámci přístupu Zero Debris usiluje o výrazné omezení tvorby nového kosmického odpadu do roku 2030. Zahrnuje to požadavky na konstrukci družic, bezpečné ukončení jejich provozu, prevenci neřízených rozpadů a účinnější odstraňování již existujících objektů. Zvláštní význam má také zkracování doby, po kterou nefunkční družice zůstávají na nízké oběžné dráze. Dříve používaný cíl 25 let se postupně nahrazuje přísnějším pětiletým obdobím.

Další oblastí je ochrana astronomických pozorování. Rozšiřování družicových konstelací přináší optické i elektromagnetické rušení. Odrazy slunečního světla od povrchů družic mohou vytvářet světelné stopy na astronomických snímcích a komplikovat pozorování slabých a vzdálených objektů. Problém představuje také nežádoucí elektromagnetické vyzařování družicových systémů, které může zasahovat do frekvenčních pásem využívaných radioastronomií a zhoršovat kvalitu měření radioteleskopů.

Evropská kosmická agentura proto spolupracuje s Centrem Mezinárodní astronomické unie pro ochranu tmavé a tiché oblohy. Společné úsilí se zaměřuje na technická řešení, která mají omezit odrazivost družic a nežádoucí rádiové emise již ve fázi jejich konstrukce. Do budoucna tak bude třeba při návrhu kosmických zařízení zohledňovat nejen jejich funkčnost a provozní bezpečnost, ale také vliv na pozemní astronomickou infrastrukturu.

Evropský parlament chce ulevit menším firmám a posílit kosmickou konkurenceschopnost

Výbor Evropského parlamentu pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE) schválil 19. listopadu 2026 zprávu k Aktu o vesmíru, kterou připravila zpravodajka Elena Donazzan. Pro její přijetí hlasovalo 72 členů výboru, jeden byl proti a dva se zdrželi. Výsledek představuje parlamentní vyjednávací pozici, která zachovává tři základní oblasti návrhu Evropské komise, tedy bezpečnost kosmického provozu, odolnost infrastruktury a environmentální udržitelnost, současně však upravuje některé požadavky s ohledem na konkurenceschopnost evropských podniků.

Významnou součástí schválených změn je přiměřenější režim pro malé a střední podniky. Poslanci navrhují jejich osvobození od povinností spojených s výpočtem environmentální stopy. Podle zpravodajky by nové požadavky neměly vytvářet administrativní překážky, které by menším společnostem komplikovaly působení na evropském trhu. Parlamentní pozice zároveň počítá se vznikem poradenského centra pro konkurenceschopnost kosmického průmyslu při Agentuře Evropské unie pro kosmický program EUSPA. To má podnikům pomáhat s uplatňováním nových pravidel a podporovat jejich rozvoj.

Poslanci se zabývali také postavením evropských společností vůči konkurenci ze třetích zemí. Přístup zahraničních provozovatelů na evropský trh má být podmíněn reciprocitou, tedy zajištěním odpovídajících podmínek pro evropské firmy na jejich domácích trzích. Rozhodnutí o rovnocennosti zahraničních předpisů mají být časově omezená na čtyři roky s možností jednoho prodloužení o další rok. Parlament současně podporuje posílení evropských kapacit pro vynášení družic, aby evropský kosmický sektor nebyl v takové míře závislý na službách poskytovatelů mimo EU.

Pro Českou republiku je důležité také navrhované rozšíření činností EUSPA, jejíž sídlo se nachází v Praze. Nové poradenské centrum by mohlo posílit její vazbu na evropské podniky a výzkumné organizace. Český kosmický průmysl zahrnuje společnosti vyvíjející a vyrábějící komponenty pro družice, pozemní technologie, navigační systémy i služby využívající data z pozorování Země. Jednotný evropský regulatorní rámec jim může usnadnit přeshraniční podnikání a snížit náklady spojené s rozdílnými národními požadavky.

 

Zdroje a odkazy:


 

 

20.11.2026 18:55

CBAM dostává konkrétní pravidla. Dovozci budou muset doložit emise i správnost každého certifikátu

Evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) se připravuje na plné uplatňování. Evropská komise nyní zveřejnila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, které podrobně upravuje podobu každoročního prohlášení, způsob jeho podávání i výpočet množství certifikátů, jež budou muset dovozci odevzdat. Nová pravidla mají sjednotit postupy v celé Evropské unii a stanovit, jaké údaje a doklady budou muset oprávnění deklaranti předkládat prostřednictvím evropského registru CBAM.

Navrhovaný předpis navazuje na nařízení EU 2023/956, kterým byl mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích zaveden. Zaměřuje se především na jeho definitivní období, v němž se povinnost vykazovat emise promítne také do finančního vypořádání prostřednictvím certifikátů CBAM. První roční prohlášení se bude týkat dovozu uskutečněného v roce 2026 a podle návrhu má být předloženo nejpozději do 30. září 2027.

Prohlášení bude obsahovat podrobné údaje o původu a emisích

Základem nového systému bude jednotný formulář v registru CBAM. Oprávněný deklarant v něm bude uvádět informace o dovezeném zboží, jeho množství, celním kódu, zemi původu a výrobním zařízení, ve kterém vzniklo. Součástí výkaznictví budou také údaje potřebné k určení emisí skleníkových plynů obsažených ve výrobcích.

Významnou součástí prohlášení bude rozlišení mezi skutečnými a výchozími hodnotami emisí. Pokud dovozce využije výchozí hodnoty stanovené Evropskou komisí, registr CBAM mu po zadání příslušného celního kódu a země původu automaticky nabídne odpovídající emisní hodnoty. Současně zpřístupní také referenční hodnoty pro zohlednění bezplatně přidělovaných povolenek v evropském systému obchodování s emisemi EU ETS a výchozí ceny uhlíku pro příslušný rok.

Při využití skutečných emisních hodnot bude nutné zajistit odpovídající ověření. Návrh počítá s připojením ověřovací zprávy a emisního reportu provozovatele výrobního zařízení. Jestliže je výrobní zařízení registrováno v systému CBAM a příslušné ověřené údaje jsou dovozci zpřístupněny, bude možné propojit existující zprávu přímo s prohlášením. U zařízení, která v registru registrována nejsou, bude deklarant muset potřebné dokumenty předložit prostřednictvím registru.

Zvláštní pozornost návrh věnuje také uplatnění uhlíkové ceny zaplacené v zemi výroby. Dovozce, který chce tuto částku zohlednit a snížit tak počet certifikátů CBAM, bude muset doložit její skutečné zaplacení. Může přitom využít výchozí ceny stanovené Komisí, nebo doložit skutečně uhrazenou cenu uhlíku. Ve druhém případě musí předložit příslušné certifikační podklady a dokumentaci potvrzující zaplacení. Tím se má zajistit, aby se při výpočtu zohlednily náklady na uhlík, které již byly v zemi původu skutečně uhrazeny.

Registr upozorní na chyby, odpovědnost zůstane na dovozci

Prohlášení bude možné podávat, spravovat a v příslušných případech také opravovat prostřednictvím registru CBAM. Po odeslání získá každý dokument jedinečný identifikátor a systém potvrdí jeho přijetí příslušným členským státem.

Návrh umožňuje deklarantovi již podané prohlášení upravit a znovu odeslat, a to až do 30. září roku, v němž se má prohlášení podat. Podmínkou je, že odpovídající certifikáty CBAM ještě nebyly vyřazeny. Nová verze následně nahradí původní dokument.

Před vyřazením certifikátů může příslušný orgán deklaranta upozornit na zjevné chyby, nesrovnalosti nebo chybějící údaje. Takové upozornění však nebude představovat schválení ani potvrzení správnosti prohlášení. Případné doporučení k opravě bude nezávazné a konečná odpovědnost za úplnost a správnost předložených informací zůstane na oprávněném deklarantovi.

Pokud dovozce prohlášení ve stanovené lhůtě nepředloží, může příslušný orgán požadovat jeho dodatečné podání v určeném termínu včetně potřebných dokladů. Jestliže deklarant požadované informace neposkytne ani následně, úřad stanoví počet certifikátů, které měly být vyřazeny, na základě údajů, které má k dispozici. Tím zůstává zachována možnost stanovit finanční povinnost i v případě, kdy dovozce své vykazovací povinnosti nesplní.

Počet certifikátů se vypočítá podle emisí a zaplacené uhlíkové ceny

Další část návrhu stanovuje postup pro výpočet celkového počtu certifikátů, které musí deklarant odevzdat. U dováženého zboží s výjimkou elektřiny se vychází z množství dovezených výrobků a jejich specifických emisí. Výsledná povinnost se následně snižuje o odpovídající část bezplatně přidělovaných povolenek v systému EU ETS a případně také o uznatelnou uhlíkovou cenu zaplacenou ve třetí zemi.

Výpočet bude provádět registr CBAM na základě údajů, které deklarant zadal nebo potvrdil. Po předložení prohlášení obdrží automatické oznámení o počtu certifikátů, které má vyřadit. Návrh současně stanovuje jednotný způsob zaokrouhlování. Mezikroky výpočtu se nebudou zaokrouhlovat vůbec a úprava se provede až u konečného výsledku. Část hodnoty nižší než 0,5 se zaokrouhlí dolů, při hodnotě 0,5 a vyšší nahoru. Jeden certifikát přitom odpovídá jedné tuně emisí CO₂ ekvivalentu.

Zajímavou součástí návrhu je také možnost samotného deklaranta vybrat, které certifikáty ze svého účtu v registru požaduje vyřadit. Tato flexibilita má umožnit pružnější správu finančních závazků. Evropská komise si však ponechává možnost pravidla pro výběr certifikátů v budoucnu zpřísnit, pokud by se ukázalo, že tento postup vytváří prostor pro obcházení systému nebo jiné nežádoucí praktiky. Jednou z uvažovaných variant je povinné vyřazování certifikátů v chronologickém pořadí podle data jejich nákupu.

Návrh řeší také situaci, kdy deklarant neodevzdá správný počet certifikátů ve stanovené lhůtě. Chybějící certifikáty bude muset doplnit bez zbytečného odkladu na základě požadavku příslušného orgánu. Dodatečné vyřazení ovšem samo o sobě nevylučuje uplatnění sankcí podle nařízení CBAM.

Údaje v registru zůstanou uchovány sedm let

Prováděcí nařízení upravuje rovněž dobu uchovávání údajů v registru CBAM. Obecná lhůta má činit sedm let od jejich zaznamenání. Pokud se však údaje týkají probíhajícího odvolacího nebo soudního řízení, budou uchovány až do jeho ukončení. V takovém případě mohou být využívány pouze pro účely příslušného řízení.

 

Dokument ke stažení:

 

20.11.2026 15:55

Kdo odpovídá za chyby při přepravě odpadů a jak správně plnit PPWR? Odpoví konference PPE 2026

Jak se připravit na elektronickou přepravu odpadů a plnění povinností podle PPWR? Právě těmto dvěma aktuálním tématům bude patřit úvod druhého dne konference Povinnosti v podnikové ekologii 2026, která se uskuteční 1.–2. prosince v Praze. Podnikoví ekologové získají praktické návody, doporučení i odpovědi přímo od odborníků z praxe, Ministerstva životního prostředí, ČIŽP, Celní správy a EKO-KOM.

Odpad vyráží na cestu. Máte všechno správně?

Kdo odpovídá za balení, značení a dokumentaci při přepravě odpadů? Co se mění s nástupem elektronického systému DIWASS a nového Annex VII? A které chyby mohou skončit zadržením zásilky nebo pokutou? Odpovědi nabídnou nejen odborní poradci, ale také zástupci kontrolních orgánů, kteří se s pochybeními firem setkávají v praxi.

1. blok druhého dne: Přeprava odpadů

Tadeáš Narovec a Petr Šulc provedou účastníky požadavky ADR, správnou přípravou odpadu k přepravě i změnami v přeshraniční přepravě, které souvisejí se systémem DIWASS. V navazující panelové diskusi společně se zástupci ČIŽP a Celní správy rozeberou nejzávažnější pochybení z kontrolní praxe a nástrahy přechodu na elektronickou dokumentaci. Dozvíte se, kdo za co odpovídá, jak předejít nejčastějším chybám a co ve firmě včas upravit, aby přeprava proběhla bez zbytečných komplikací.

PPWR už platí. Víte, co konkrétně požaduje od Vaší firmy?

Kdo je podle nařízení PPWR výrobcem obalu a kdo odpovídá za plnění jednotlivých povinností? Jaké informace a dokumenty musí firmy získávat od dodavatelů a předávat dál v dodavatelském řetězci? A jak požadavky na recyklovatelnost obalů ovlivňují výběr materiálů, zejména těch s obsahem problematických chemických látek?

2. blok druhého dne: Obaly a PPWR

Josef Beneš z MŽP, Martin Fojtík z EKO-KOM, Monika Šrubařová ze Sources-matter a Vladimír Kočí z VŠCHT nabídnou čtyři odborné pohledy na evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, které již vstoupilo v platnost. Vysvětlí rozdělení odpovědností, požadavky na dokumentaci i nejčastější nejasnosti, se kterými se firmy potýkají. Zaměří se také na chemické látky v obalech, PFAS a využití metody LCA při posuzování obalových řešení. Získáte přehled, jaké požadavky PPWR klade na Vaši firmu, které povinnosti již musí plnit a na jaké další se má připravit.

 

Termín a místo konání: 1.–2. prosince 2026, Hotel Olympik Tristar Praha. 

Možnost on-line účasti.

Více informací, program a registrace: www.konferencePPE.cz

 

20.11.2026 09:51

Svět přepisuje energetickou mapu. Jádro se vrací, Čína drží strategické suroviny a krize v Hormuzském průlivu ohrožuje i potraviny

Největší energetický šok v moderních dějinách ukázal, jak zranitelná je světová ekonomika závislá na dovozu ropy, zemního plynu a dalších strategických surovin. Mezinárodní energetická agentura ve své nové zprávě World Energy Outlook 2026 popisuje energetiku, která se bude v příštích letech zásadně proměňovat. Do popředí se dostává domácí výroba energie, obnovitelné zdroje, návrat jaderné energetiky, elektrifikace a akumulace. Současně však roste spotřeba elektřiny, závislost na kritických nerostných surovinách a zranitelnost dodavatelských řetězců.

Mezinárodní energetická agentura (IEA) zveřejnila 19. listopadu 2026 nové vydání své každoroční analytické zprávy World Energy Outlook. Dokument patří k nejvýznamnějším mezinárodním podkladům pro hodnocení budoucího vývoje energetiky. Na základě rozsáhlého souboru energetických dat, modelování a několika scénářů ukazuje, jak se mohou v následujících letech proměňovat výroba, spotřeba, obchod s energiemi i investiční potřeby jednotlivých regionů.

Letošní vydání vznikalo v mimořádně komplikované situaci. Vážné narušení dodávek energetických surovin z Blízkého východu a omezení přepravy přes Hormuzský průliv zasáhly světové trhy v rozsahu, který podle IEA překonal všechny předchozí energetické šoky. Do konce října 2026 dosáhly kumulované ztráty dodávek ropy z oblasti Perského zálivu přibližně 2,8 miliardy barelů. Výpadky se dotkly také zemního plynu, jehož dodávky se snížily přibližně o 60 miliard metrů krychlových.

Zpráva přitom ukazuje, že důsledky krize mohou ovlivnit podobu světové energetiky na další desetiletí. Státy přehodnocují svou závislost na dovozu, hledají nové dodavatele a přepravní trasy a stále větší význam přikládají domácím energetickým zdrojům. Současně se snaží urychlit elektrifikaci, rozvoj obnovitelných zdrojů a akumulace. Do popředí se však znovu dostává také jaderná energetika a otázka dostupnosti strategických nerostných surovin, bez nichž se moderní energetický systém neobejde.

Energetická bezpečnost se vrací na první místo. Hormuzský průliv ukázal zranitelnost celého světa

Rozsah letošního narušení dodávek je mimořádný. Zvlášť citelně se projevilo na trhu s naftou, jejíž ceny překonaly rekordní hranici 200 dolarů za barel. Nafta představuje základní palivo pro nákladní dopravu, zemědělství, stavebnictví i značnou část průmyslu. Její zdražení se proto rychle přenáší do nákladů na přepravu zboží, výrobu a zásobování. Růst cen energií se tak postupně promítá do celé ekonomiky a dopadá také na konečné spotřebitele.

Světový energetický systém dokázal část výpadků absorbovat díky zásobám, mimořádnému uvolnění strategických rezerv koordinovanému IEA, alternativním přepravním trasám a vyšší produkci některých zemí mimo oblast Perského zálivu. Tyto možnosti však mají své limity. S postupným vyčerpáváním dostupných rezerv se stále větší část nákladů přenáší na odběratele prostřednictvím vyšších cen a omezení spotřeby.

Zranitelnost je geograficky velmi nerovnoměrná. Přibližně tři čtvrtiny světové populace žijí v zemích dovážejících ropu a zemní plyn. Před krizí směřovalo přes Hormuzský průliv do Asie přibližně 80 % ropy a téměř 90 % zkapalněného zemního plynu. Narušení této trasy proto zasáhlo především asijské ekonomiky, ale prostřednictvím globálního obchodu se jeho důsledky promítají také do Evropy a dalších částí světa.

Dopady krize zasahují i zemědělství a ceny potravin

Mimořádně závažné jsou dopady na výrobu hnojiv a následně na potravinovou bezpečnost. Před krizí pocházela přibližně čtvrtina světového vývozu čpavku a 40 % vývozu močoviny z Blízkého východu. Čpavek je základní surovinou pro výrobu dusíkatých hnojiv a zároveň vstupuje do výroby močoviny. Výpadky přepravy proto zasáhly dodavatelské řetězce, na nichž závisí zemědělství v mnoha částech světa.

Hnojiva se podílejí na produkci přibližně 50 % potravin spotřebovávaných na světě. Dostupnost a cena dusíkatých hnojiv tak mají přímý vliv na náklady zemědělců i výslednou úrodu. Pokud zemědělci kvůli vysokým cenám omezí aplikaci hnojiv nebo jejich nákup odloží, může se to projevit nižšími výnosy a následným růstem cen potravin. Největší riziko se týká rozvojových ekonomik závislých na dovozu těchto surovin, jejichž domácnosti mají omezené možnosti vyrovnat se s dalším zdražováním.

IEA upozorňuje, že energetická a potravinová bezpečnost jsou mnohem těsněji propojené, než se může na první pohled zdát. Zemní plyn je důležitou surovinou pro výrobu čpavku a omezení jeho dodávek může současně zdražovat samotnou výrobu hnojiv. Výpadky v přepravě tak působí dvojím způsobem, omezují dostupnost hotových hnojiv a současně zvyšují náklady na jejich výrobu v dalších regionech.

Hledání nových tras a scénář omezení přepravy přes Hormuzský průliv

Rozšiřování infrastruktury pro přepravu ropy představuje jednu z reakcí na současnou krizi. Podle IEA se připravují nebo zvažují nové ropovodní projekty s celkovou kapacitou přibližně 7 milionů barelů denně. Jejich realizace by si vyžádala investice kolem 40 miliard dolarů. Cílem je umožnit producentům v Perském zálivu dopravovat ropu na světové trhy i jinými trasami než přes Hormuzský průliv.

Zpráva přitom pracuje také se scénářem Low Hormuz Case (LHC), který modeluje možnost dlouhodobého omezení přepravy přes tento strategický průliv. Pokud by se podařilo dokončit plánované ropovody, zvýšit produkci mimo oblast Perského zálivu a současně snížit spotřebu dovážené ropy, mohla by potřeba přepravy přes Hormuzský průliv klesnout z přibližně 20 milionů barelů denně před krizí na 8,5 milionu barelů v roce 2030 a na méně než 2 miliony barelů denně v roce 2035.

Tento scénář však neznamená, že by svět přestal být závislý na ropě z Blízkého východu. I při tak výrazném omezení přepravy přes Hormuzský průliv by region zůstal největším vývozcem ropy na mezinárodní trhy. IEA současně upozorňuje, že alternativní přepravní trasy mohou být při pokračující nestabilitě regionu vystaveny podobným rizikům.

Obnovitelné zdroje a jaderná energetika získávají strategickou výhodu

Jedním z nejvýraznějších závěrů zprávy je posilující postavení obnovitelných zdrojů energie. Jejich rozvoj podporuje nejen snaha o snižování emisí skleníkových plynů, ale stále výrazněji také ekonomická a bezpečnostní hlediska. Solární a větrné elektrárny umožňují vyrábět energii z domácích zdrojů a omezovat závislost na dovozu paliv, jejichž dostupnost i cena mohou být ovlivněny geopolitickými událostmi.

Solární energetika zaznamenala mimořádný růst už v roce 2025. Výroba elektřiny z fotovoltaiky se meziročně zvýšila o 600 TWh. Šlo o třetí největší meziroční přírůstek výroby dosažený jakýmkoliv energetickým zdrojem v historii. Fotovoltaika zároveň poprvé přispěla k růstu celkové světové energetické spotřeby více než kterýkoliv jiný jednotlivý zdroj.

Podle scénářů IEA by obnovitelné zdroje mohly do roku 2035 pokrývat 45 až 50 % světové výroby elektřiny, oproti současným přibližně 33 %. Největší podíl na růstu bude mít solární energetika, následovaná větrnými elektrárnami. Významnou úlohu si zachovají také vodní elektrárny, bioenergie a geotermální zdroje, které mohou přispívat ke stabilitě a flexibilitě elektrizačních soustav.

Zajímavým zjištěním je rovněž současná výrobní kapacita světového průmyslu. Kapacity na výrobu fotovoltaických panelů a baterií dosahují přibližně dvojnásobku objemu, který byl instalován v roce 2025. Dostupnost výrobních kapacit podporuje konkurenci a přispívá k poklesu cen technologií. Pro země, které hledají rychlou cestu k posílení energetické bezpečnosti, tak vzniká příležitost rozšiřovat vlastní výrobu elektřiny bez nutnosti budovat rozsáhlou infrastrukturu pro dovoz dalších fosilních paliv.

Nový rozmach jádra připomíná reakci na krize v 70. letech

Vedle obnovitelných zdrojů se však do popředí vrací také jaderná energetika. IEA hovoří o jejím novém rozmachu, který připomíná období po energetických krizích v 70. letech minulého století. V polovině roku 2026 se po celém světě stavěly nové jaderné zdroje s celkovým výkonem téměř 90 GW. Takový rozsah výstavby nebyl zaznamenán více než 35 let.

Zájem o jadernou energetiku přitom výrazně přesahuje současné jaderné velmoci. Více než 50 zemí má plány nebo cíle týkající se rozvoje jaderné energetiky, případně vyjádřilo zájem o výstavbu nových reaktorů. Patří mezi ně státy v Africe, Evropě, na Blízkém východě i v jihovýchodní Asii. Vedle klasických elektráren se pozornost zaměřuje také na malé modulární reaktory, které mohou v budoucnu nabídnout další možnosti výroby elektřiny a dodávek tepla.

Podle IEA dosáhla světová výroba elektřiny z jádra v roce 2025 historického maxima. V provozu bylo více než 420 GW jaderného výkonu ve více než 30 zemích. Agentura současně zvýšila své výhledy budoucí jaderné výroby oproti předchozímu vydání World Energy Outlook. Očekává, že výroba elektřiny z jádra může v dalších letech růst rychleji než celková spotřeba elektřiny, což povede ke zvýšení jeho současného podílu přibližně 9 % na světové výrobě. Ve scénáři STEPS se podíl jádra do roku 2035 zvyšuje přibližně na 10 %.

Návrat jaderné energetiky souvisí především s její schopností poskytovat stabilní dodávky elektřiny nezávislé na aktuálním počasí. V kombinaci s obnovitelnými zdroji může pomáhat pokrývat rostoucí spotřebu a snižovat závislost na fosilních palivech. Pro řadu zemí představuje také způsob, jak posílit domácí výrobu a omezit vystavení výkyvům mezinárodních trhů.

Současně se ukazuje, že větší podíl obnovitelných zdrojů vyžaduje odpovídající rozvoj přenosových a distribučních sítí, akumulace a řízení spotřeby. Samotná instalace nových elektráren nestačí, pokud se vyrobená elektřina nedostane ke spotřebitelům v potřebném čase a množství.

Éra elektřiny přináší nové příležitosti, ale také závislost na kritických surovinách

Světová energetika postupně vstupuje do období, ve kterém bude elektřina zastávat stále významnější úlohu. Její spotřeba roste rychleji než celková energetická poptávka a tento trend se podle IEA v příštích letech ještě posílí.

Od roku 2019 rostla světová spotřeba elektřiny průměrně o 3,3 % ročně. Pro srovnání, světová ekonomika ve stejném období rostla o 2,9 % ročně a celková energetická spotřeba pouze o 1,5 %. Elektřina tak získává stále větší význam v průmyslu, dopravě, budovách i digitální infrastruktuře.

IEA předpokládá, že v příštím desetiletí vzroste její spotřeba o více než 10 000 TWh. Podíl elektřiny na konečné spotřebě energie by se měl zvýšit ze současných 23 % téměř k hranici 30 %.

Významnou roli bude hrát elektrifikace dopravy, vytápění a průmyslových procesů. Analýza IEA ukazuje, že při cenových podmínkách roku 2025 existuje ekonomicky konkurenceschopný potenciál elektrifikovat přibližně polovinu spotřeby fosilních paliv v silniční dopravě, zhruba polovinu vytápění budov založeného na fosilních palivech a téměř 40 % průmyslové spotřeby fosilních paliv využívaných k výrobě technologického tepla.

Současná energetická krize navíc urychluje rozhodování spotřebitelů. Prodej elektromobilů roste v řadě zemí Evropy, Asie i dalších regionů. Příklad Číny podle IEA ukazuje, jak výrazné dopady může mít dlouhodobá elektrifikace dopravy. Tamní vozový park elektromobilů již nyní snižuje spotřebu ropy přibližně o 1,5 milionu barelů denně.

Elektrifikace ovšem vyžaduje rozsáhlé investice do infrastruktury. Podle odhadů IEA bude do roku 2035 potřeba vybudovat přibližně 25 milionů kilometrů nových elektrických vedení a dalších 15 milionů kilometrů stávajících vedení vyměnit nebo modernizovat. Takový rozsah představuje mimořádné nároky na dodávky mědi, transformátorů, kabelů a dalších technologických komponent.

Dominance Číny v rafinaci nerostů vytváří novou strategickou zranitelnost

Právě zde se objevuje další významné bezpečnostní riziko, na které IEA ve zprávě výslovně upozorňuje. Moderní energetika, elektrifikace a rozvoj čistých technologií jsou stále závislejší na kritických nerostných surovinách. Jejich těžba a především zpracování jsou soustředěny do omezeného počtu zemí. Čína dnes zaujímá dominantní postavení v rafinaci 19 z 20 strategických nerostných surovin důležitých pro energetiku. Více než polovina těchto surovin navíc podléhá čínským vývozním kontrolám.

Taková koncentrace vytváří zranitelnost srovnatelnou s některými závislostmi na dovozu fosilních paliv. Fotovoltaické panely, baterie, větrné elektrárny, elektrická vozidla i moderní elektrické sítě potřebují suroviny, jejichž zpracování nelze jednoduše a rychle přesunout do jiných zemí. Diverzifikace dodavatelských řetězců proto bude vyžadovat nové investice do zpracovatelských kapacit, recyklace, technologických inovací a efektivnějšího využívání materiálů.

Energetická transformace tak přináší paradox. Zatímco rozvoj domácích obnovitelných zdrojů a jaderné energetiky může snížit závislost na dovozu ropy a zemního plynu, současně roste význam surovin a technologických komponent, jejichž dodávky jsou koncentrovány v několika málo zemích. Energetická soběstačnost se proto bude stále více odvíjet také od schopnosti zajistit materiály pro vlastní průmysl a technologie.

Umělá inteligence a datová centra kladou nové nároky na sítě i bezpečnost

Samostatnou kapitolu představuje rychlý rozvoj umělé inteligence a s ním spojené investice do datových center. Digitální infrastruktura se stává jedním z nových významných odběratelů elektřiny a její energetická náročnost bude v příštích letech rychle narůstat.

Podle scénáře STEPS se spotřeba elektřiny v datových centrech do roku 2030 zdvojnásobí a dosáhne přibližně 1 000 TWh. To odpovídá spotřebě elektřiny ve velké průmyslové ekonomice a představuje další významnou zátěž pro energetické soustavy.

Růst spotřeby přichází v době, kdy řada zemí současně řeší nedostatečnou kapacitu sítí, dlouhé povolovací procesy a omezené dodávky některých technologických komponent. Výstavba datových center tak bude stále více záviset na dostupnosti stabilního a cenově přijatelného elektrického výkonu.

Umělá inteligence však může energetice také pomáhat. Její využití při řízení sítí, předpovídání spotřeby, optimalizaci výroby a koordinaci akumulace může přispět k efektivnějšímu provozu celé soustavy. Zatímco energetická náročnost datových center představuje rostoucí výzvu, samotné digitální technologie mohou současně pomáhat lépe využívat dostupné zdroje.

Vedle kapacity infrastruktury se do popředí dostávají také bezpečnostní rizika. IEA uvádí, že počet kybernetických útoků na energetické společnosti celosvětově dosahoval v roce 2025 více než 2 000 týdně. Od roku 2022 bylo navíc zaznamenáno přibližně 3 000 rozsáhlých výpadků energetických služeb souvisejících s přírodními riziky, které zasáhly více než 850 milionů domácností a podniků.

Klimatické cíle, dostupnost energií a investice rozhodnou o dalším vývoji

Přestože se obnovitelné zdroje rozvíjejí rychleji a elektrifikace postupuje napříč ekonomikou, dosavadní vývoj stále neodpovídá potřebám ochrany klimatu. Zpráva IEA ukazuje, že samotné ekonomické výhody čistších technologií a snaha o energetickou bezpečnost nezaručují dostatečně rychlé snižování emisí.

Agentura pracuje s několika scénáři budoucího vývoje. Scénář CPS (scénář současných politik) vychází z již platných energetických politik a předpisů. STEPS (scénář deklarovaných politik) zohledňuje také konkrétní politická opatření, která vlády oznámily, ale dosud nepřijaly. Scénář ARC (případ dodatečných reakcí na energetickou krizi) počítá s výraznějšími reakcemi států na energetickou krizi, zatímco scénář NZE (scénář dosažení nulových čistých emisí do roku 2050) popisuje cestu k dosažení čistých nulových emisí v roce 2050. Zvláštní Low Hormuz Case (případ výrazného omezení přepravy přes Hormuzský průliv) pak zkoumá možnosti výrazného omezení závislosti na přepravě ropy přes Hormuzský průliv.

Rozdíly mezi jednotlivými variantami jsou značné. Ve scénáři CPS zůstávají globální emise CO₂ z energetiky přibližně na současné úrovni a vývoj směřuje k oteplení kolem 2,9 °C do roku 2100. Ve scénáři STEPS se předpokládané oteplení snižuje na 2,5 °C. Ani výraznější reakce států ve scénáři ARC nepřináší dostatečný obrat. Oteplení se v něm odhaduje na 2,4 °C.

Důležitým zjištěním je, že rychlejší rozvoj nízkoemisních technologií může být částečně kompenzován vyšší spotřebou uhlí. Některé země totiž v zájmu energetické bezpečnosti upřednostňují domácí zdroje, i když jsou emisně náročnější. Nová vlna národních klimatických závazků navíc podle IEA nepředstavuje v souhrnu významné zrychlení snižování emisí v energetice oproti předchozímu období.

Ve scénáři NZE, který popisuje cestu ke klimatické neutralitě v roce 2050, by měly obnovitelné a jaderné zdroje společně pokrývat téměř 90 % světové výroby elektřiny již v roce 2035. Pro srovnání, jejich současný podíl činí přibližně 42 %. Tento vývoj by vyžadoval mimořádně rychlé rozšiřování nízkoemisní výroby, zvyšování energetické účinnosti, elektrifikaci konečné spotřeby a rozvoj nízkoemisních paliv.

Energetická chudoba a drahá paliva brzdí rozvoj v nejchudších regionech

Vedle technologického rozvoje a investic do infrastruktury připomíná IEA také zásadní sociální rozměr energetiky. Přístup k elektřině a čistým způsobům vaření zůstává pro značnou část světové populace nedostupný.

Přibližně 720 milionů lidí stále žije bez přístupu k elektřině a téměř dvě miliardy obyvatel využívají při vaření znečišťující způsoby přípravy pokrmů. Největší část těchto lidí žije v subsaharské Africe, kde se nachází přibližně 90 % světové populace bez elektřiny a polovina lidí závislých na znečišťujících způsobech vaření.

Současná energetická krize může dosavadní pokrok zpomalit. Výpadky dodávek a růst cen zkapalněného ropného plynu ohrožují především domácnosti, které teprve přecházejí od tradičních paliv k čistším způsobům vaření. LPG přitom během posledního desetiletí umožnil přístup k čistému vaření přibližně třem čtvrtinám lidí, kteří jej nově získali. IEA upozorňuje, že vysoké ceny energií mohou vést k návratu k tradičním palivům, zejména dřevu a dalším pevným palivům, jejichž spalování zhoršuje kvalitu ovzduší a představuje zdravotní riziko.

19.11.2026 18:58

Evropa pálí miliony tun dřeva. Nové technologie ukazují, jak z odpadu znovu vyrábět užitečné suroviny

Evropě hrozí do roku 2030 nedostatek dřeva, přesto každoročně končí miliony tun použitelného dřevního odpadu ve spalovnách nebo na skládkách. Evropský výzkumný projekt Wood2Wood nyní ukazuje tři technologické cesty, jak tento materiál vrátit do oběhu. Odpadní dřevo může posloužit k výrobě 3D tištěných fasádních panelů, nových dřevotřískových desek i chemických látek pro kosmetický průmysl.

Dřevo má v evropském hospodářství stále významnější postavení. Využívá se ve stavebnictví, nábytkářství, obalovém průmyslu i při výrobě celé řady dalších produktů. S rostoucí poptávkou po této obnovitelné surovině se však stále výrazněji ukazuje rozpor mezi její spotřebou a nakládáním s odpadem. Evropa podle odhadů vyprodukuje přibližně 20 milionů tun odpadního dřeva ročně, přičemž k recyklaci se dostává jen zhruba 40 %. Zbývající část končí na skládkách nebo se energeticky využívá.

Právě tento problém řeší evropský výzkumný projekt Wood2Wood, který byl zahájen v roce 2024 a sdružuje 26 partnerů z jedenácti zemí. Jeho cílem je rozšířit možnosti materiálového využití dřevního odpadu a posunout recyklaci za hranice dosavadních postupů, při nichž se materiál většinou zpracovává na méně hodnotné desky nebo štěpku.

Výchozí myšlenkou projektu je takzvané kaskádové využití surovin. Každý druh odpadu by měl najít takové uplatnění, které zachová co největší část jeho původní hodnoty. Současně se hledají možnosti, jak využít i zbytky vznikající při jednotlivých technologických procesech. Výzkum se proto zaměřuje na tři rozdílné cesty, které ukazují, jak lze z odpadního dřeva získat nové stavební materiály, recyklovaná vlákna nebo chemické suroviny.

Z odpadního dřeva rovnou do 3D tiskárny

První z nich vede až k 3D tisku stavebních prvků. Výzkumníci získávají z odpadního dřeva lignin a nanovlákna celulózy, které následně kombinují s kyselinou polymléčnou, známou pod zkratkou PLA. Jde o polymer biologického původu, který se vyrábí například z kukuřičného škrobu nebo cukrové třtiny. Výsledkem je biokompozitní materiál, jenž může nahradit část plastů vyráběných z fosilních surovin.

Významnou vlastností nového materiálu je jeho odolnost vůči povětrnostním vlivům. Ve srovnání se samotným PLA vykazuje lepší stabilitu při působení UV záření, tepla a vlhkosti. Výzkumnému týmu se již podařilo vyrobit pilotní sérii o hmotnosti 30 kilogramů a navrhnout metrový fasádní panel s voštinovou strukturou. Jeho konstrukce počítá s využitím ve stavebnictví, mimo jiné pro akustické pohlcování zvuku v budovách.

Dosavadní testy ukázaly, že nejlépe stabilizovaná směs si po dlouhodobém působení UV záření, tepla a vlhkosti zachovala více než 65 % původní pevnosti v tahu a 80 % molekulové hmotnosti. Projekt nyní směřuje k dalšímu ověřování vlastností panelů a přípravě technologie pro průmyslové využití. Velkou výzvou zůstává kvalita vstupního materiálu. Rozdílné složení odpadního dřeva totiž ovlivňuje vlastnosti získaného ligninu a celulózových nanovláken, a tím také výsledného kompozitu.

Parní exploze zbaví starý nábytek lepidel

Druhá výzkumná cesta se zaměřuje na problém, který výrazně komplikuje recyklaci starého nábytku. Dřevotřískové a dřevovláknité desky obsahují lepidla a povrchové vrstvy, například melaminové povlaky. Právě jejich přítomnost omezuje možnosti dalšího materiálového využití a často vede k tomu, že se nábytek po skončení životnosti spaluje.

Výzkumníci proto vyvíjejí technologii založenou na takzvané parní explozi. Materiál se vystavuje působení páry za zvýšené teploty a tlaku, čímž dochází k narušení jeho struktury a oddělení nežádoucích složek. Významným výsledkem je úplné odstranění melaminové povrchové vrstvy. U lepidel na bázi močovinoformaldehydových pryskyřic dosahuje účinnost odstranění 70 až 95 %. Pryskyřice proniklá přímo do dřevních vláken přitom zůstává odstraněna jen částečně.

Výhodou vyvíjeného postupu je také skutečnost, že nevyžaduje další energeticky náročné mechanické mletí materiálu. Výzkum navíc sleduje, jak se mění velikost a vlastnosti dřevních částic při opakovaném průchodu recyklačním procesem, a tedy kolikrát lze materiál vrátit do dalšího výrobního cyklu.

Pozornost se věnuje také odpadní vodě vznikající při zpracování. Ta obsahuje kontaminující látky uvolněné z lepidel, zejména formaldehyd. Výzkumný tým proto vyvinul biologickou metodu čištění využívající mikroorganismy. V laboratorním bioreaktoru se podařilo odstranit až 69 % formaldehydu z odpadních vod obsahujících zbytky lepidel. U standardizovaného roztoku formaldehydu dosáhla účinnost až 96 %.

Vyčištěná dřevní vlákna mohou následně posloužit k výrobě nových dřevotřískových desek s ekologičtějším pojivem a bez emisí těkavých organických látek. Další možností jsou takzvané mykokompozity, tedy materiály, v nichž dřevní vlákna slouží jako podklad pro růst hub. Výsledný produkt může být opakovaně recyklován. Dalším cílem projektu je ověřit výrobu těchto materiálů v průmyslovém měřítku.

Chemická přeměna dřeva až ke kosmetickým surovinám

Třetí cesta posouvá využití dřevního odpadu ještě dál. Namísto zachování jeho vláknité struktury se výzkumníci zaměřují na rozklad materiálu na chemické stavební jednotky, které mohou sloužit jako surovina pro výrobu produktů osobní péče. Výzkum zde propojuje termochemické a biologické procesy.

Jednou z využívaných metod je hydrotermální karbonizace, při níž se biomasa zpracovává v horké stlačené vodě. Výsledkem je uhlíkatý materiál označovaný jako hydrochar. Projekt porovnává klasický způsob ohřevu s mikrovlnným. Kvalita výsledného produktu je podle dosavadních výsledků srovnatelná, mikrovlnný ohřev však zkracuje dobu zpracování na polovinu až třetinu a současně snižuje energetickou náročnost procesu. Výtěžnost hydrocharu dosahuje 50 až 75 procent.

Další technologická linka zpracovává odpadní dřevotřískové desky z nábytkářské výroby pomocí zplyňování ve fluidním loži. Vzniká syntézní plyn obsahující vodík, oxid uhelnatý a oxid uhličitý. Následným procesem se jeho složení upravuje tak, aby vznikl proud bohatý na vodík a oxid uhličitý, který lze využít při biologické fermentaci. Mikroorganismy pak mohou tyto látky přeměňovat na další chemické produkty.

Výzkum zahrnuje také využití popela ze spalování biomasy. Ten se pomocí mikrovlnné technologie upravuje na takzvané zeolitické struktury. Zeolity jsou porézní materiály s charakteristickou krystalickou stavbou, která vytváří množství drobných dutin a kanálků schopných zachycovat a vázat určité látky, včetně kovových iontů. Jejich vytvoření v upravovaném popelu má pomoci stabilizovat nebezpečné složky, omezit uvolňování kovů do životního prostředí a současně snížit obsah dioxinů. Účinnost tohoto postupu a dosažené výsledky se zatím vyhodnocují.

Význam třetího směru spočívá také v šíři možných vstupních surovin. Vedle průmyslového dřevního odpadu a dřevovláknitých desek se počítá například s kaly z čistíren odpadních vod nebo s odpady z papírenského průmyslu. Výsledné chemické látky by mohly najít uplatnění při výrobě kosmetických a dalších produktů osobní péče.

Hlavní výzvou zůstává třídění a stabilní kvalita odpadu

Všechny tři technologické směry mají společný cíl, ale také podobnou překážku. Dosavadní výsledky ukazují, že technické možnosti zpracování odpadního dřeva se výrazně rozšiřují. Pro jejich skutečné průmyslové využití však bude zapotřebí zajistit dostatečné množství vstupního materiálu se známým a stabilním složením. Právě nejednotná kvalita, přítomnost lepidel, nátěrů, ochranných prostředků a dalších příměsí komplikuje plánování výroby i ekonomiku recyklace.

Wood2Wood se proto vedle samotných technologií věnuje také zdokonalování třídění a identifikace jednotlivých druhů dřevního odpadu. Využívá optické a spektroskopické metody, automatizované třídicí systémy i spolupráci člověka s robotickými zařízeními. Součástí projektu je také vývoj digitální platformy a digitálního pasu výrobků, který má poskytovat informace o jejich materiálovém složení a usnadnit nakládání s nimi po skončení životnosti.

Článek vychází z materiálu časopisu Waste Management World, publikovaného 19. listopadu 2026 pod názvem „Wood Recycling: Three routes out of the incinerator“. Původní text představuje dosavadní výsledky evropského výzkumného projektu Wood2Wood a jeho tři technologické směry zaměřené na materiálové využití odpadního dřeva.

 

19.11.2026 18:57

Evropa investuje miliardy do technologií budoucnosti. Teď musí dokázat, že je umí také sama vyrábět

Evropská unie chce posílit vlastní průmysl, omezit strategickou závislost na zahraničních dodavatelích a udržet technologické inovace na svém území. Dvě nové zprávy Evropské komise ukazují, jak chce tohoto cíle dosáhnout. Zatímco nová iniciativa pro pokročilé materiály má urychlit cestu od vědeckého výzkumu k průmyslové výrobě, Platforma strategických technologií pro Evropu (STEP) už za necelé dva roky mobilizovala 23,9 miliardy eur z evropských zdrojů.

Evropská konkurenceschopnost se stále více opírá o technologie, které budou určovat podobu průmyslu v příštích desetiletích. Patří mezi ně polovodiče, umělá inteligence, kvantové výpočty, pokročilé baterie, biotechnologie nebo technologie pro čistou energetiku. Jejich společným základem jsou často materiály se speciálně navrženými vlastnostmi, které umožňují dosahovat vyšší účinnosti, nižší hmotnosti, větší odolnosti nebo zcela nových funkcí.

Evropská komise proto 18. listopadu představila iniciativu Advanced Materials for Europe, která má posílit evropský výzkum a především urychlit průmyslové využívání pokročilých materiálů. Jejím cílem je, aby se Evropa do roku 2035 stala světovým lídrem v jejich vývoji, výrobě a praktickém uplatnění. Nejde přitom o budování zcela nového odvětví. Podle Komise již v Evropě působí více než 15 tisíc společností zabývajících se pokročilými materiály, které podporují přibližně 1,5 milionu pracovních míst.

Problémem je rychlost, s jakou se výsledky evropského výzkumu dostávají do výroby. Laboratorní úspěch ještě automaticky neznamená ekonomicky konkurenceschopný produkt. Mezi vývojem materiálu a jeho sériovou výrobou stojí testování, ověřování vlastností, certifikace, investice do výrobních technologií a hledání zákazníků. Právě tuto cestu chce Komise zkrátit lepším propojením výzkumných institucí, podniků a průmyslových investic.

Pokročilé materiály přitom zasahují do celé řady průmyslových oborů. Uplatňují se v bateriích elektromobilů, konstrukcích větrných elektráren, energeticky účinných budovách, polovodičích i zdravotnických implantátech vyráběných trojrozměrným tiskem. Jejich vlastnosti lze navrhovat až na atomární úrovni, což umožňuje vytvářet materiálové struktury odpovídající velmi specifickým požadavkům.

Komise navrhuje do roku 2035 zvýšit investice do výzkumu a inovací v této oblasti nejméně o 20 %, dosáhnout alespoň 20% růstu počtu evropských startupů a scaleupů a zvýšit podíl projektů, které dosáhnou pokročilejší fáze průmyslového uplatnění u bezpečnějších a udržitelnějších materiálů, na 20 %.

Součástí iniciativy je také využívání umělé inteligence a digitalizace při navrhování a testování nových materiálů, lepší přístup k výzkumné a pilotní infrastruktuře, podpora průmyslového rozšiřování výroby a vzdělávání odborníků. Návrh zároveň počítá s užší koordinací členských států při určování výzkumných a investičních priorit. Jde zatím o návrh doporučení Rady EU, který musí projít dalším schvalováním.

23,9 miliardy eur na strategické technologie

Druhá zpráva Evropské komise přináší konkrétnější pohled na to, jak Unie financuje rozvoj strategických technologií. Druhá výroční zpráva Platformy strategických technologií pro Evropu (STEP) za rok 2025 ukazuje, že za necelé dva roky fungování se prostřednictvím platformy podařilo mobilizovat 23,9 miliardy eur z prostředků EU.

Platforma STEP vznikla v březnu 2024 s cílem lépe využívat financování v již existujících programech EU a nasměrovat je do vývoje a výroby strategicky významných technologií. Nejde tedy o nový samostatný fond, ale o mechanismus, který propojuje finanční nástroje a investiční priority napříč evropskými programy.

Z celkových 23,9 miliardy eur připadá 10 miliard na programy přímo řízené Evropskou komisí a dalších 13,9 miliardy eur na prostředky přesměrované z programů politiky soudržnosti. V tomto případě se na financování podílejí také členské státy a jejich regionální a národní orgány.

STEP původně podporovala tři strategické oblasti, digitální technologie a deep tech, čisté technologie a biotechnologie. V roce 2025 se její působnost rozšířila také na obranné technologie. Současně se rozšířily možnosti podpory technologií dvojího užití, tedy řešení využitelných v civilním i vojenském sektoru.

Samotné výzvy k financování přímo řízené Evropskou komisí dosáhly v roce 2025 celkové hodnoty 5,3 miliardy eur. Největší část, 3,5 miliardy eur, směřovala do čistých technologií. Dalších 746 milionů eur připadlo na digitální technologie, 509 milionů eur na biotechnologie a 553 milionů eur na víceodvětvové výzvy.

Podpora čistých technologií zahrnovala například výrobu baterií, vodíkové technologie a hybridní pohony. V digitální oblasti se financování zaměřilo mimo jiné na kvantové výpočty, čipy pro umělou inteligenci a velké jazykové modely s otevřeným zdrojovým kódem. Biotechnologické projekty se soustředily také na připravenost EU na zdravotní krize, například vývoj očkovacích látek, antivirotik a antibiotik.

Důležitou součástí STEP je také politika soudržnosti. Do konce roku 2025 upravilo 19 členských států své programy tak, aby více prostředků směřovalo na priority platformy. Celkem šlo o 96 změn programů. V jedenácti zemích bylo vyhlášeno 54 výzev a jedenáct členských států již vybralo projekty, které podle odhadů podporují přibližně 11 900 podniků a 21 644 pracovních míst.

Významnou roli má také takzvaná pečeť STEP. Evropská komise ji uděluje kvalitním projektům, které přispívají k rozvoji strategických technologií a posilování evropské technologické základny. Do konce roku 2025 jich bylo uděleno celkem 614, z toho 452 během samotného roku 2025. Pečeť zvyšuje jejich viditelnost a pomáhá jim hledat další financování. Na specializovaném portálu Dealroom je již zveřejněno více než 200 takto oceněných projektů, včetně kontaktních údajů pro potenciální investory.

19.11.2026 18:56

Evropa odkládá kontrolu metanu o dva roky. Dovozci ropy, plynu a uhlí získali více času

Evropský parlament a Rada EU se dohodly na dvouletém odkladu některých povinností vyplývajících z evropského nařízení o snižování emisí metanu. Nová pravidla se týkají především dovozců zemního plynu, ropy a uhlí, kteří měli začít plnit požadavky na monitorování, vykazování a ověřování emisí již od ledna 2027. Nově se jejich povinnosti začnou uplatňovat od ledna 2029. Posun se týká také vykazování metanové intenzity, a to jak u dovozců, tak u producentů v Evropské unii. Předběžná dohoda představuje kompromis mezi původními požadavky členských států a Evropského parlamentu. Její konečné schválení nyní čeká na formální legislativní proces.

Předběžná dohoda z 19. listopadu 2026 mění harmonogram vybraných povinností stanovených nařízením EU 2024/1787 o snižování emisí metanu v energetice. Monitorování, vykazování a ověřování emisí u dovozců zemního plynu, ropy a uhlí se začne uplatňovat od 1. ledna 2029 namísto původního termínu 1. ledna 2027.

Druhý významný posun se týká vykazování metanové intenzity. Ta vyjadřuje množství emisí metanu ve vztahu k produkci fosilního paliva. Umožňuje tak porovnávat emisní náročnost jednotlivých dodavatelů a zdrojů energie. První povinné údaje za dovážená fosilní paliva i produkci v EU budou muset příslušné společnosti předložit do 5. srpna 2030. Původní termín byl stanoven na 5. srpna 2028.

Kompromis mezi Komisí a europoslanci

Dohoda je výsledkem rozdílných představ evropských institucí o délce přechodného období. Evropská komise původně navrhovala odklad o jeden rok. Evropský parlament naopak požadoval tři roky. Dvouletá varianta představuje kompromis mezi oběma přístupy.

Důvodem odkladu jsou především obavy z dopadů nových povinností na energetické dodavatelské řetězce, bezpečnost dodávek a ceny energií. Evropské instituce počítají s tím, že další čas potřebují také dodavatelé ze třetích zemí, energetické společnosti a členské státy, které musí připravit potřebné kontrolní a administrativní nástroje.

Metan zůstává jedním z hlavních klimatických problémů

Nařízení EU 2024/1787 bylo přijato v květnu 2024 a v platnost vstoupilo v srpnu téhož roku. Zavádí pravidla pro měření, vykazování a ověřování emisí metanu v energetickém sektoru. Zahrnuje také požadavky na vyhledávání a opravy úniků metanu a na transparentnost emisí spojených s dovozem fosilních paliv.

Význam regulace vychází z klimatických vlastností metanu. Podle Evropské unie je tento skleníkový plyn odpovědný přibližně za 30 procent globálního oteplování. Omezení jeho emisí proto patří mezi důležité součásti evropských klimatických cílů.

Co bude následovat

Dohoda Evropského parlamentu a Rady EU je zatím předběžná a musí ji ještě formálně schválit obě instituce. Následovat bude přijetí příslušné legislativní změny a její zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie. Rada EU předpokládá dokončení procesu a vstup novely v platnost ještě před koncem roku 2026.

Evropská komise zároveň musí do 1. ledna 2028 přezkoumat, jak se daří nařízení uplatňovat. Zaměří se zejména na transparentnost a přesnost měření, vykazování a ověřování emisí, dostupnost dostatečného počtu nezávislých ověřovatelů a na snižování emisí metanu spojených s dováženými fosilními palivy. Součástí hodnocení budou také případné dopady na bezpečnost energetických dodávek.

19.11.2026 08:05

Evropa odhaluje další riziko pro lidské zdraví. Antibiotická rezistence se šíří také řekami a jezery

Antibiotika přestávají účinkovat tak spolehlivě, jak jsme byli zvyklí. Bakterie si postupně vytvářejí odolnost vůči léčivům a infekce, které bylo dříve možné poměrně snadno zvládnout, se stávají stále obtížněji léčitelnými. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) nyní upozorňuje na další významnou souvislost. Prostředím, ve kterém se mohou odolné bakterie a geny antibiotické rezistence udržovat a šířit, jsou také povrchové a městské odpadní vody.

Antimikrobiální rezistence (AMR) patří k nejzávažnějším globálním zdravotním hrozbám. Podle údajů Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí zemře v Evropské unii a Evropském hospodářském prostoru každoročně více než 35 tisíc lidí v důsledku infekcí způsobených bakteriemi odolnými vůči antibiotikům. Evropská agentura pro životní prostředí proto ve svém novém odborném materiálu upozorňuje, že při sledování a omezování tohoto rizika je nutné věnovat mnohem větší pozornost také životnímu prostředí.

Odpadní vody propojují zdravotnictví, zemědělství a přírodu

Antibiotická rezistence vzniká a šíří se v prostředí, které je mnohem rozsáhlejší než nemocnice a zdravotnická zařízení. Odolné bakterie, zbytky antibiotik a geny odpovědné za rezistenci se dostávají do životního prostředí prostřednictvím komunálních odpadních vod, průmyslových vypouštění, zemědělského odtoku, chovu hospodářských zvířat i dalších zdrojů. Významnou roli mají také přepady kanalizací při intenzivních srážkách, splachy hnojiv a statkových hnojiv z polí nebo kaly z čistíren odpadních vod.

Vodní prostředí přitom není jen místem, kam se tyto látky dostávají. Řeky, jezera a další vodní ekosystémy mohou vytvářet podmínky pro přežívání a množení odolných mikroorganismů, jejich vzájemnou výměnu genetické informace i další šíření rezistence. Povrchové vody zároveň propojují jednotlivé části krajiny a mohou přenášet kontaminaci do dalších ekosystémů, kde se s ní mohou setkat lidé, zvířata i rostliny.

Zvláštní pozornost si zaslouží účinnost čištění odpadních vod. Konvenční čistírenské technologie dokážou významně snížit množství bakterií v odpadních vodách, jejich běžným účelem však není úplné odstranění všech odolných bakterií, genů antibiotické rezistence ani zbytků antimikrobiálních látek. Část tohoto biologického a chemického zatížení tak může pokračovat do vodních toků.

Problém navíc nemusí způsobovat výhradně samotná antibiotika. Výběr a přežívání odolných bakterií mohou podporovat také další znečišťující látky, například těžké kovy, pesticidy nebo některá léčiva. Jejich působení může vést k takzvané společné selekci, kdy vystavení bakterií jedné škodlivé látce nepřímo zvýhodňuje také jejich odolnost vůči jiným látkám, včetně antibiotik. Znečištění vody tak může přispívat k šíření rezistence i prostřednictvím mechanismů, které na první pohled s používáním antibiotik přímo nesouvisejí.

 

Zdroje a cesty šíření antimikrobiální rezistence (AMR) ve vodním prostředí 

zdroj: EEA

 

Klimatická změna může situaci ještě zhoršovat

EEA upozorňuje také na souvislost mezi klimatickou změnou a šířením antimikrobiální rezistence. Vyšší teploty vody mohou podporovat přežívání a růst některých bakterií a ovlivňovat jejich vzájemné interakce i přenos genů rezistence.

Významné jsou také hydrologické extrémy. Při dlouhodobém suchu a nízkých průtocích klesá schopnost vodních toků ředit přitékající znečištění. Odpadní vody a další kontaminanty se tak mohou v menším objemu vody koncentrovat. Opačná situace nastává při přívalových srážkách a povodních. Voda může splachovat kontaminované látky z půdy, zemědělských ploch a sedimentů a současně dochází k přetěžování kanalizačních systémů, které mohou do vodních toků odvádět i nedostatečně čištěné odpadní vody. Zvýšené koncentrace znečišťujících látek mohou ve vodním prostředí přetrvávat několik dní, v extrémních případech i několik týdnů.

Klimatická změna tak může ovlivňovat nejen množství a rozložení znečištění, ale také podmínky, ve kterých odolné bakterie a geny antibiotické rezistence přežívají a šíří se.

Evropa potřebuje začít systematicky sledovat rezistenci ve vodě

Jedním z nejdůležitějších zjištění evropského materiálu je nedostatečné monitorování antibiotické rezistence v životním prostředí. Zatímco ve zdravotnictví, veterinární medicíně a potravinovém řetězci již existují zavedené systémy sledování, údaje o výskytu a šíření rezistence v povrchových vodách zůstávají podstatně méně ucelené. Chybí především jednotné metody, srovnatelné ukazatele a koordinovaný evropský systém, který by umožnil vyhodnocovat situaci napříč jednotlivými zeměmi.

Určitým posunem je pilotní projekt Evropské informační a pozorovací sítě pro životní prostředí Eionet, který ověřoval možnosti koordinovaného monitorování antimikrobiální rezistence v evropských povrchových vodách. Ukázal, že společný systém sledování je proveditelný, zároveň však odhalil potřebu sjednotit analytické postupy, terminologii, ukazatele i pravidla kontroly kvality získávaných dat.

Evropská unie již na tuto oblast reaguje také prostřednictvím legislativy. Přepracovaná směrnice o čištění městských odpadních vod z roku 2024 počítá s harmonizovaným sledováním antimikrobiální rezistence v městských odpadních vodách. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) navíc v souvislosti s revidovanou rámcovou směrnicí o vodách zkoumá vhodné ukazatele, které by umožnily sledovat výskyt, vývoj a šíření rezistence a případně je zařadit na seznam sledovaných látek.

Smyslem těchto aktivit je získat srovnatelná data, identifikovat místa s vyšším výskytem rezistentních mikroorganismů a lépe porozumět cestám jejich šíření. Výsledky by měly pomoci také při hodnocení účinnosti opatření v čistírnách odpadních vod a zemědělství.

Bakterie ještě neznamená zdravotní riziko

Samotná přítomnost bakterií odolných vůči antibiotikům nebo genů antibiotické rezistence ve vodě automaticky neznamená přímé ohrožení lidského zdraví. Aby vzniklo skutečné zdravotní riziko, musí existovat také cesta, kterou se člověk, zvíře nebo rostlina s příslušnými mikroorganismy či genetickým materiálem setká. Význam má rovněž konkrétní kombinace bakterií a genů rezistence, způsob expozice a odolnost organismu, který je vystaven jejich působení.

Právě nedostatek poznatků o těchto souvislostech je jedním z důvodů, proč je potřeba environmentální monitoring rozšířit. Vědci zatím nedokážou dostatečně přesně vyčíslit, jak velký podíl na přenosu antibiotické rezistence k člověku mají vodní ekosystémy a jednotlivé cesty kontaminace. Bez kvalitních a dlouhodobě srovnatelných dat je obtížné určit nejrizikovější místa i účinnost jednotlivých preventivních opatření.

Antibiotická rezistence je typickým příkladem problému, který nelze řešit pouze v rámci jednoho oboru. Přístup One Health, tedy Jedno zdraví, vychází z propojení zdraví lidí, zvířat, rostlin a ekosystémů. V praxi to znamená sledovat nejen spotřebu antibiotik a výskyt odolných bakterií v nemocnicích, ale také jejich přítomnost v odpadních vodách, řekách, půdě a dalších složkách životního prostředí.

Český výzkum sleduje, jak se antibiotická rezistence šíří našimi řekami

Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka (VÚV TGM) se antimikrobiální rezistenci věnuje již několik let a nově zpřístupnil samostatný informační web, který soustřeďuje výsledky výzkumů, odborné publikace i probíhající projekty. Výzkum se zaměřuje na mikrobiální zatížení povrchových vod odpadními vodami z čistíren, sledování rezistentních mikroorganismů i výskyt genů odpovědných za jejich odolnost.

V rámci projektu CEVOOH byl původní výzkum v letech 2025 a 2026 rozšířen právě o problematiku antimikrobiální rezistence. Další sledování probíhá na Vltavě v Praze a v programu Centrum Voda se vědci zabývají výskytem antibiotické rezistence v povrchových vodách České republiky a souvisejícími riziky pro lidské zdraví

 

Obrázek: zdroj AI

 

18.11.2026 16:19

Podíl obnovitelných zdrojů v Česku poprvé po letech klesl. Fotovoltaika roste, doprava i vytápění ztrácejí

Česká republika v roce 2025 nedokázala navázat na dosavadní růst využívání obnovitelných zdrojů energie. Jejich podíl na hrubé konečné spotřebě se snížil z 19,21 na 18,76 %. Za poklesem stojí především nižší příspěvek obnovitelných zdrojů při vytápění a chlazení a také další zhoršení výsledků v dopravě. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů přitom pokračovala v růstu a její podíl dosáhl 19,20 %.

Než se podíváme na samotná čísla, je důležité vysvětlit pojem hrubá konečná spotřeba energie, protože právě z něj vychází evropské hodnocení využívání obnovitelných zdrojů. Nejde o prostý součet elektřiny, plynu a dalších energií, které odeberou domácnosti a podniky. Podle evropské metodiky zahrnuje tři hlavní oblasti. Elektřinu spotřebovanou v ekonomice, energii využívanou pro vytápění a chlazení a energii spotřebovanou v dopravě.

Ukazatel tedy vyjadřuje, jakou část takto vymezené konečné spotřeby pokrývají obnovitelné zdroje. Jeho výpočet zajišťuje evropská metodika EUROSTAT SHARES, která umožňuje srovnávání jednotlivých členských států a současně slouží k vyhodnocování plnění evropských energetických a klimatických cílů.

Zlom po letech nepřetržitého růstu

Ministerstvo průmyslu a obchodu ve své listopadové statistické zprávě Podíl obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie 2010 až 2025 uvádí, že český podíl OZE v roce 2025 dosáhl 18,76 %. Oproti předchozímu roku, kdy činil 19,21 %, jde o pokles o 0,45 procentního bodu. Přerušil se tak dosavadní růst, který byl patrný zejména od roku 2018. Tehdy dosahoval podíl obnovitelných zdrojů 15,14 %, v roce 2020 už 17,37 % a v roce 2023 překročil hranici 18 %.

Za patnáct let se přitom český výsledek výrazně zlepšil. V roce 2010 činil podíl OZE pouze 10,51 %. Současných 18,76 % tedy představuje téměř dvojnásobnou hodnotu. Vývoj posledního roku však ukazuje, že růst není rovnoměrný a že jednotlivé oblasti energetiky se vydávají odlišným směrem.

Výmluvný je také pohled na absolutní množství energie z obnovitelných zdrojů. V roce 2024 činila jejich konečná spotřeba podle výpočtu SHARES přibližně 198 PJ, zatímco v roce 2025 to bylo 196,4 PJ. Současně se zvýšila celková hrubá konečná spotřeba energie z přibližně 1 030,9 na 1 046,8 PJ. Nižší množství obnovitelné energie a vyšší celková spotřeba tak společně přispěly k poklesu výsledného podílu.

Elektroenergetiku táhne vzhůru především solární energie

Nejpozitivnější vývoj přinesla výroba elektřiny. Podíl obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě elektřiny vzrostl ze 17,93 % v roce 2024 na 19,20 % v roce 2025. Zásadní příspěvek k tomu měla fotovoltaika, jejíž započítávaná výroba podle metodiky SHARES dosáhla 15 749 TJ. O rok dříve to bylo 12 934 TJ, což představuje meziroční nárůst téměř o 22 %.

Fotovoltaika tak pokračuje v rychlém růstu a její význam v české elektroenergetice se postupně zvyšuje. Ještě v roce 2015 činila její hodnota v této statistice 8 150 TJ. Za deset let se tedy téměř zdvojnásobila. Výrazněji přispěla také biomasa, jejíž započítávaná výroba elektřiny vzrostla z 9 555 na 11 005 TJ.

Vodní elektrárny naopak zaznamenaly pokles z 8 012 na 7 697 TJ. U tohoto zdroje je však potřeba zohlednit zvláštnost evropské metodiky. Do výpočtu podílu OZE se totiž nezahrnuje pouze skutečná výroba v daném roce, ale používá se patnáctiletá normalizace. U větrných elektráren se obdobně pracuje s pětiletým průměrem. Výsledná statistika tak omezuje vliv meziročních výkyvů způsobených počasím.

Větrná energetika přesto zůstává v českém energetickém mixu relativně malým zdrojem. Její normalizovaná výroba dosáhla v roce 2025 přibližně 2 553 TJ, zatímco v roce 2015 to bylo 1 875 TJ. Růst je patrný, jeho tempo je však ve srovnání s fotovoltaikou podstatně pomalejší.

Vytápění a chlazení oslabilo, tepelná čerpadla pokles nevyrovnala

Odlišný obrázek nabízí oblast vytápění a chlazení, které dlouhodobě představují největší oblast využívání obnovitelné energie v České republice. Podíl OZE zde v roce 2024 dosáhl 29,06 %, o rok později však klesl na 27,69 %. V absolutním vyjádření se množství obnovitelné energie snížilo ze 140 286 na 135 491 TJ.

Významnou součástí tohoto sektoru jsou tepelná čerpadla. Jejich příspěvek k obnovitelné energii vzrostl z 20 609 TJ v roce 2024 na 21 669 TJ v roce 2025. Dlouhodobě jde o jednu z nejrychleji rostoucích technologií. V roce 2015 totiž jejich vykazovaný přínos činil pouze 4 522 TJ. Za deset let se tak téměř zpětinásobil.

Růst tepelných čerpadel však nevyrovnal pokles celkového množství obnovitelné energie využívané pro vytápění a chlazení. Výsledek ukazuje, že česká energetika potřebuje vedle rozvoje nových technologií také udržet a rozvíjet další formy obnovitelného tepla, včetně biomasy a energie dodávané prostřednictvím soustav zásobování teplem.

Doprava zůstává nejslabším článkem

Ještě méně příznivá situace panuje v dopravě. Podíl obnovitelných zdrojů zde v roce 2025 klesl na 5,36 %, zatímco v roce 2024 činil 5,74 %. Pro srovnání, v roce 2019 dosahoval 7,84 %. Doprava tak zůstává nejslabší ze tří sledovaných oblastí a její výsledky se v posledních letech od evropských ambicí vzdalují.

Základem obnovitelné energie v české dopravě jsou nadále biopaliva. Jejich fyzická spotřeba dosáhla v roce 2025 celkem 13 929 TJ. Největší část tvořila paliva FAME a HVO s hodnotou 9 802 TJ, bioetanol a bioETBE přispěly 4 104 TJ. Biometan a BioCNG představovaly zatím pouze 23 TJ.

Zajímavý je také pohled na původ surovin pro výrobu biopaliv. Biopaliva vyrobená z potravinářských a krmných plodin představovala v roce 2025 celkem 12 361 TJ. Biopaliva zařazená do kategorie přílohy IX evropské legislativy, která zahrnuje vybrané odpadní a pokročilé suroviny, dosáhla 1 581 TJ. Jejich zastoupení se tak sice postupně rozvíjí, v celkové bilanci však stále výrazně převažují biopaliva z potravinářských a krmných plodin.

Česko zaostává za průměrem Evropské unie

České výsledky je vhodné porovnat také s ostatními evropskými státy. Nejnovější mezinárodní srovnání obsažené ve zprávě MPO se týká roku 2024. Průměr EU27 tehdy dosáhl 25,24 %, zatímco Česká republika vykázala 19,21 %. Rozdíl činil více než šest procentních bodů.

Mezi evropské lídry patřilo Švédsko s 62,85 %, Finsko s 52,12 % a Dánsko se 46,46 %. Výrazně nad evropským průměrem se pohybovaly také Rakousko s 42,95 %, Lotyšsko s 45,54 % a Estonsko s 42,23 %. Česká republika zaostávala rovněž za Německem, které dosáhlo 22,47 %. Slovensko vykázalo 18,09 % a Polsko 17,77 %.

Srovnání zároveň ukazuje, že evropský průměr se od roku 2010 zvýšil ze 14,41 na 25,24 %. Česká republika za stejné období postoupila z 10,51 na 19,21 %. Přestože se její výsledek výrazně zlepšil, odstup od evropského průměru zůstává značný.

 

Dokument ke stažení:

Podíl obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie v letech 2010–2025

 

18.11.2026 16:18

Evropa chce stavět energetickou infrastrukturu rychleji. Čekání na povolení už nesmí brzdit čistou energii

Nové elektrické vedení, obnovitelné zdroje nebo velkokapacitní bateriová úložiště mohou na svou realizaci čekat roky. Evropská unie proto přichází s dohodou, která má zásadně zjednodušit a zrychlit povolování energetických projektů. Rada EU a Evropský parlament se shodly na nových pravidlech, která počítají s digitalizací povolovacích řízení, kratšími lhůtami i možností takzvaného tichého souhlasu. Součástí dohody je také větší zapojení místních komunit a spravedlivější rozdělování přínosů z nových energetických projektů.

Rozvoj obnovitelných zdrojů energie vyžaduje rozsáhlé investice do infrastruktury, která dokáže vyrobenou elektřinu bezpečně dopravit ke spotřebitelům. Právě elektrické sítě se přitom v Evropě stále častěji stávají problematickým místem energetické transformace. Nové solární a větrné elektrárny, bateriová úložiště i rostoucí spotřeba elektřiny spojená s elektrifikací průmyslu, dopravy a vytápění zvyšují nároky na kapacitu přenosových a distribučních soustav.

Povolování často trvá déle než samotná stavba

Evropská unie nyní reaguje na jednu z největších administrativních překážek rozvoje čisté energetiky. Dne 18. listopadu 2026 dosáhly Rada EU a Evropský parlament předběžné dohody o směrnici, která je součástí evropského balíčku pro energetické sítě (European Grids Package). Jejím cílem je zjednodušit a urychlit povolování projektů obnovitelných zdrojů energie, elektrických sítí, energetických úložišť a dobíjecí infrastruktury. Nová pravidla se zaměřují také na povolování elektrické a plynové infrastruktury a mají přispět k rychlejšímu rozvoji a modernizaci evropských energetických sítí.

Rozsah problému dobře ilustruje samotná výstavba přenosových elektrických sítí. Podle údajů, na které odkazuje Rada EU, trvá dokončení takové infrastruktury přibližně deset let. Více než polovinu této doby přitom zabírají povolovací procesy. Administrativní příprava tak může trvat déle než samotná realizace některých stavebních částí projektu.

Nová dohoda má tento nepoměr zmírnit. Evropské instituce chtějí zkrátit a zpřehlednit schvalovací postupy, odstranit zbytečné administrativní prodlevy a vytvořit předvídatelnější prostředí pro investory. Změny se týkají nejen samotného povolování energetických projektů, ale také jejich připojování k elektrickým sítím.

Jednotné digitální portály a pravidlo tichého souhlasu

Významnou součástí nového přístupu bude digitalizace. Členské státy mají zavést jednotná digitální kontaktní místa nebo vzájemně propojené portály, prostřednictvím kterých budou žadatelé vyřizovat potřebné administrativní úkony. Cílem je soustředit informace a komunikaci s příslušnými úřady na jedno místo, omezit opakované předkládání dokumentů a zvýšit transparentnost celého řízení.

Dohoda počítá také s možností takzvaného tichého souhlasu. Členské státy budou moci stanovit, že pokud správní orgán v určené lhůtě nereaguje na dílčí administrativní úkon v rámci povolovacího řízení, bude se jeho souhlas považovat za udělený. Toto pravidlo má omezit situace, kdy projekt stojí kvůli nečinnosti úřadu, přestože příslušný krok nevyžaduje další věcné posouzení.

Dalším důležitým prvkem je možnost členských států považovat rozvoj obnovitelných zdrojů a elektrických sítí za projekty převažujícího veřejného zájmu. Takové nastavení může usnadnit jejich prosazování při posuzování různých veřejných zájmů a při uplatňování příslušných právních předpisů. Dohoda současně ponechává státům možnost tento princip neuplatnit v případech, kdy je to potřebné k ochraně bezpečnosti, obrany nebo kulturního dědictví.

Sdílení přínosů s obcemi a role nezávislého facilitátora

Evropská dohoda přitom počítá také s tím, že rychlejší výstavba energetické infrastruktury musí získat podporu lidí v místech, kterých se nové projekty bezprostředně dotýkají. U obnovitelných zdrojů s instalovaným výkonem nad 7 MW proto stanovuje princip spravedlivého sdílení přínosů s místními komunitami. Součástí přístupu má být také podpora komunikace s veřejností, například prostřednictvím dobrovolně ustanoveného nezávislého facilitátora, který může pomáhat při hledání společného postupu mezi investorem a místními obyvateli.

Tento prvek je důležitý zejména pro obce, na jejichž území vznikají větší energetické projekty. Místní obyvatelé mohou nést část jejich dopadů na okolní krajinu a prostředí, zatímco ekonomické přínosy často směřují mimo daný region. Spravedlivější rozdělení výhod může přispět k tomu, aby se místní samosprávy a obyvatelé stali aktivnějšími partnery energetického rozvoje.

První část širšího evropského plánu pro sítě

Dohodnutá směrnice představuje první polovinu širšího evropského balíčku pro elektrické sítě, takzvaného European Grids Package. Ten Evropská komise představila v prosinci 2025 s cílem modernizovat a rozšířit energetickou infrastrukturu v celé Evropské unii. Druhou část tvoří revize pravidel pro transevropské energetické sítě TEN-E, která se zaměřuje mimo jiné na přeshraniční propojení, koordinované plánování a odolnost energetické infrastruktury.

Pro členské státy bude nyní důležité převést dohodnutá pravidla do národní legislativy a nastavit jejich praktické fungování. Předběžná dohoda musí ještě projít formálním schválením Radou EU a Evropským parlamentem a následně právně jazykovou revizí. Po jejím přijetí budou mít členské státy 18 měsíců na začlenění nových ustanovení do svých právních řádů.

 

18.11.2026 08:39

Čína se dere do solárního nebe. Zopakuje se v letectví automobilový scénář a začnou Boeing s Airbusem ztrácet půdu pod nohama?

Ještě nedávno působila představa elektrického dopravního letadla jako vzdálená technologická vize. Dnes už se do vzduchu dostávají stroje s hmotností přes deset tun a Čína představila vlastní elektrický letoun pro 19 cestujících, který absolvoval první let s posádkou. Za projektem stojí průmyslová síla COMAC a technologické zázemí výrobce baterií CATL. Připomíná to začátky čínského nástupu v elektromobilitě. Může se podobný příběh odehrát také v letectví? A jak na něj odpovídají Boeing a Airbus?

Čínský automobilový průmysl dokázal během několika let změnit poměry na světovém trhu. Z výrobce, který ještě donedávna doháněl zavedené automobilky, se stala velmoc v elektromobilitě, bateriích i dodavatelských technologiích. Čínské značky dnes konkurují evropským, americkým i japonským výrobcům nejen cenou, ale stále častěji také technickým řešením a rychlostí vývoje.

Nyní se podobně ambiciózní příběh začíná psát v letectví. Čína sází na vlastní konstrukce, domácí technologické dodavatele a státní podporu. Elektrický dopravní letoun CE-25A společnosti COMAC se dostal do vzduchu s lidskou posádkou. A jeho parametry ukazují, že vývoj elektrického létání postupuje do kategorie, která ještě donedávna patřila především experimentálním projektům.

Zároveň je dobré připomenout, že Čína není jedinou zemí, která se snaží posunout hranice elektrického létání. V srpnu 2026 absolvoval ve Spojených státech první let také jedenáctitunový demonstrátor X1 společnosti Heart Aerospace. Dva odlišné projekty, dva kontinenty a jeden společný cíl. Dostat elektrický pohon z kategorie malých letadel do světa regionální osobní dopravy.

Dva letouny, které ukazují, kam se elektrické létání posouvá

Čínský CE-25A absolvoval první let s posádkou 14. listopadu 2026 v provincii Šan-tung. Na palubě byli dva piloti a jeden zkušební inženýr. Let trval 16 minut a 38 sekund a stroj během něj urazil přibližně 60 kilometrů. Pro vývojáře ze společnosti COMAC šlo o významný milník, protože letoun předtím absolvoval 19 autonomních bezpilotních zkušebních letů bez lidí na palubě. První takový test se uskutečnil již letos v únoru.

Technické parametry jsou na kategorii elektrických dopravních letadel pozoruhodné. CE-25A má maximální vzletovou hmotnost deset tun, pojme 19 cestujících, dosahuje cestovní rychlosti 300 kilometrů za hodinu a výrobcem uváděný dolet činí 400 kilometrů. Konstrukce využívá deset elektrických pohonných jednotek rozmístěných na křídlech. Letoun je koncipován především pro kratší meziměstské linky, kde by mohl nabídnout alternativu k menším regionálním dopravním letadlům.

Za projektem stojí spolupráce několika čínských subjektů. Vedle výrobce letadel COMAC se na vývoji podílí také společnost CATL, jeden z největších světových výrobců baterií, a Šanghajská univerzita Jiao Tong. Právě propojení leteckého průmyslu, bateriového výzkumu a akademické sféry je důležitou součástí čínské strategie. Země má k dispozici rozsáhlou výrobu akumulátorů, silné dodavatelské řetězce a zkušenosti s jejich rychlým zaváděním do automobilové dopravy.

Vývoj CE-25A přitom pokračuje. Čínský úřad pro civilní letectví již přijal žádost o typovou certifikaci. To je důležitý administrativní milník, nikoli však povolení k přepravě platících cestujících. Letoun musí ještě projít náročným procesem ověřování bezpečnosti, spolehlivosti a provozních vlastností.

Čínský projekt navazuje na další pozoruhodnou událost letošního léta. Americká společnost Heart Aerospace 12. srpna 2026 uskutečnila první let svého demonstrátoru X1. Ten má vzletovou hmotnost přes 11,3 tuny, rozpětí křídel 32,3 metru a délku 23,1 metru. Během 27 minut letu vystoupal přibližně do výšky 335 metrů a jeho elektrická pohonná soustava dodala výkon přesahující jeden megawatt.

Právě tento let jsme v srpnu představili také na Třetí ruce. Je však důležité rozlišovat mezi oběma konstrukcemi. Americký X1 není hotovým dopravním letadlem určeným pro cestující. Jde o technologický demonstrátor, který ověřuje řešení připravovaného třicetimístného regionálního letounu ES-30. Ten má využívat hybridně elektrický pohon. Na kratších tratích má létat čistě na elektřinu, zatímco další zdroj energie umožní prodloužit celkový dolet až na 800 kilometrů. Výrobce počítá se zahájením provozu v roce 2031 a první letové zkoušky produkčního vývojového letounu plánuje na rok 2028.

Rozdíl mezi čínským a americkým přístupem je zajímavý. COMAC představuje již letuschopný elektrický stroj určený pro 19 cestujících, zatímco Heart Aerospace ověřuje technologie pro budoucí hybridní regionální letadlo. Oba projekty ale ukazují, že elektrický pohon se postupně přesouvá do vyšší hmotnostní a výkonové kategorie.

Baterie stále určují hranice elektrického létání

Přestože elektromotory nabízejí vysokou účinnost, relativně jednoduchou konstrukci a okamžitou dostupnost výkonu, letectví má oproti automobilům jednu zásadní nevýhodu. Energetická hustota baterií.

Letecké palivo obsahuje v poměru ke své hmotnosti mnohonásobně více energie než současné akumulátory. Navíc během letu postupně ubývá, takže letoun se stává lehčím. Baterie naproti tomu zůstává stejně těžká od vzletu až po přistání. Každý kilogram navíc musí letadlo nést po celou dobu letu, což se promítá do spotřeby energie, doletu i užitečného zatížení.

Právě proto se elektrický pohon zatím nejlépe uplatňuje u menších letadel, výcvikových strojů a regionálních dopravních projektů. Kratší vzdálenosti umožňují pracovat s menší kapacitou baterií a častější nabíjení na letištích. Významnou roli přitom hraje také možnost využívat elektrické letouny na trasách, kde je dnes provoz klasických dopravních letadel ekonomicky náročný.

Pro představu, CE-25A s deklarovaným doletem 400 kilometrů zatím nemůže konkurovat běžným regionálním turbovrtulovým letounům, které zvládají podstatně delší tratě. Navíc je třeba rozlišovat „katalogový“ dolet od praktického provozního doletu. Letecké předpisy vyžadují energetickou rezervu pro případ nepříznivého počasí, změny trasy nebo náhradního přistání. Skutečně využitelná vzdálenost proto bude nižší.

Elektrifikace letectví tak pravděpodobně začne podobně jako u automobilů tam, kde jsou technické požadavky nejlépe zvládnutelné. U krátkých regionálních spojů, menších letadel a specifických provozních scénářů. Další rozšiřování bude záviset především na vývoji baterií, jejich hmotnosti, ceně, životnosti a rychlosti nabíjení.

Co na to Boeing a Airbus?

Zatímco Čína rozvíjí vlastní elektrický dopravní letoun, největší světoví výrobci se na budoucnost letectví připravují poněkud odlišně. Boeing a Airbus dobře vědí, že elektrifikace může postupně změnit také jejich odvětví. Současně ale musí počítat s mnohem delšími vzdálenostmi, většími počty cestujících a mimořádně přísnými požadavky na bezpečnost a provozní spolehlivost.

Evropský Airbus má v této oblasti poměrně ambiciózní technologický program. Jeho projekt ZEROe se zaměřuje na využití vodíku jako zdroje energie pro elektrický pohon. Zásadní rozdíl oproti čínskému CE-25A spočívá v tom, že Airbus nepočítá s ukládáním veškeré potřebné energie do klasických baterií. Elektřinu mají vyrábět vodíkové palivové články, které přeměňují vodík a kyslík na elektrickou energii. Vedle elektřiny vzniká také voda.

Airbus v březnu 2025 oznámil, že se v rámci programu ZEROe soustředí právě na plně elektrický pohon využívající vodíkové palivové články. Představil také koncepci letounu se čtyřmi elektrickými pohonnými jednotkami, každou o výkonu dvou megawattů. V červenci 2026 následovala dohoda s německým výrobcem motorů MTU Aero Engines o přípravě společného podniku zaměřeného na vývoj a komercializaci vodíkového elektrického pohonu. Jeho zahájení se očekává v roce 2027.

Airbus současně pracuje na nové generaci klasických dopravních letadel. U budoucího nástupce rodiny A320 zkoumá možnosti využití účinnějších motorů, aerodynamických vylepšení, lehčích materiálů a hybridních elektrických systémů. Jednou ze zkoumaných možností je také technologie otevřeného ventilátoru Open Fan, vyvíjená ve spolupráci s CFM v rámci programu RISE. Jejím cílem je snížit spotřebu paliva a emise CO₂ o více než 20 % oproti současným nejúčinnějším leteckým motorům.

Americký Boeing postupuje opatrněji a ve veřejně prezentované strategii klade velký důraz na udržitelná letecká paliva SAF, zvyšování účinnosti současných letadel a postupný vývoj nových pohonných technologií. Ve svém technologickém přehledu z února 2023 označuje bateriové a palivově článkové systémy za perspektivní především pro menší a regionální letadla. U větších dopravních strojů počítá s dlouhodobější perspektivou vodíkových palivových článků a spalování kapalného vodíku v turbínových motorech.

Zajímavé je, že ani jeden z těchto výrobců zatím nepředstavuje přímou odpověď na čínský CE-25A v podobě vlastního sériového devatenáctimístného bateriového dopravního letadla. Jejich výzkum míří do širšího spektra technologií a především k budoucím velkým dopravním letounům. To však neznamená, že by regionální elektrické létání přehlíželi. Právě menší letadla mohou být důležitým prostředím pro ověřování technologií, které se později uplatní i ve větších konstrukcích.

Automobilový scénář se může opakovat, ale letectví má jiná pravidla

Srovnání s automobilovým průmyslem je lákavé. Čína si během posledních let vybudovala mimořádně silnou pozici ve výrobě baterií, elektromobilů a souvisejících komponentů. Získala zkušenosti s masovou výrobou, dokázala snížit výrobní náklady a vytvořila dodavatelské zázemí, které dnes představuje významnou konkurenční výhodu. Stejné předpoklady může využít také při rozvoji elektrického letectví.

Důležitou roli hraje rovněž COMAC. Společnost už několik let rozvíjí vlastní výrobu dopravních letadel a její úzkotrupý letoun C919 je zamýšlen jako konkurent Airbusu A320 a Boeingu 737. Ani zde však zatím není cesta k přímému soupeření jednoduchá. C919 dosud nemá typovou certifikaci evropské agentury EASA ani amerického úřadu FAA. Právě mezinárodní uznávání certifikace, servisní síť, dostupnost náhradních dílů a důvěra leteckých společností budou pro čínské výrobce stejně důležité jako samotné technické parametry.

Elektrické létání přináší ještě jednu zajímavou souvislost s automobilovou dopravou. Výroba baterií a jejich technologický vývoj se mohou vzájemně podporovat. Pokrok dosažený v elektromobilech může pomáhat leteckému průmyslu, byť letecké akumulátory mají podstatně náročnější požadavky na hmotnost, bezpečnost a výkon. Čína má v tomto směru významný náskok díky rozsahu domácího bateriového průmyslu a schopnosti propojit výrobce článků s vývojáři nových dopravních prostředků.

Z environmentálního pohledu bude důležité také to, odkud pochází elektřina pro nabíjení a jaká je celková uhlíková stopa výroby baterií. Elektrický letoun sám při provozu nevypouští spaliny, jeho celkový přínos pro klima však závisí na energetickém mixu, výrobě akumulátorů, jejich životnosti a následném nakládání s nimi. Podobně u vodíku záleží na způsobu jeho výroby. Největší přínos mají tato řešení tehdy, pokud využívají elektřinu z nízkoemisních zdrojů.

Čínský CE-25A zatím nepředstavuje konkurenci pro Boeing 737 nebo Airbus A320. Jeho význam spočívá jinde. Ukazuje, že čínský letecký průmysl už dokáže propojit vlastní konstrukci dopravního letadla s elektrickým pohonem a domácími bateriovými technologiemi v deset tun těžkém stroji. Americký Heart Aerospace mezitím ukazuje, že podobným směrem postupují také západní vývojáři.

 

Mohlo by vás zajímat:

Elektrická letadla (dokument, ČT2)

 

16.11.2026 17:38

Evropa platí za klimatické extrémy už 920 miliard eur. Jak si stojí Česko?

Povodně, sucha, vlny veder a ničivé bouře zanechávají v evropské ekonomice stále hlubší stopu. Od roku 1980 dosáhly přímé ekonomické ztráty v Evropské unii přibližně 920 miliard eur. Více než 270 miliard eur připadá na posledních pět let. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že tempo růstu škod výrazně převyšuje růst ekonomiky a že většina vzniklých ztrát zůstává bez pojistného krytí.

Extrémní projevy počasí se stále výrazněji promítají do hospodářských výsledků evropských zemí. Povodně poškozují domy, průmyslové areály, silnice a železnice, dlouhotrvající sucho omezuje zemědělskou produkci a nedostatek vody komplikuje provoz průmyslu i energetiky. Vlny veder zvyšují nároky na zdravotní péči, zatěžují infrastrukturu a ovlivňují produktivitu práce. Každá taková událost má vlastní průběh, jejich souhrnný ekonomický dopad však ukazuje dlouhodobě rostoucí trend.

Podle nejnovějšího hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) dosáhly ekonomické ztráty způsobené extrémními meteorologickými, hydrologickými a klimatologickými událostmi v zemích Evropské unie v období 1980 až 2025 přibližně 920 miliard eur. Částka je přepočtena na cenovou úroveň roku 2025, takže zohledňuje vývoj cenové hladiny v průběhu sledovaného období. Více než 270 miliard eur, tedy přibližně 30 % celkových ztrát, připadá na posledních pět let.

Právě období posledních let přináší mimořádně výrazné hodnoty. Průměrné roční ekonomické ztráty v letech 1980 až 1989 dosahovaly přibližně 8,8 miliardy eur. V následující dekádě vzrostly na 15,3 miliardy eur, v letech 2000 až 2009 činily 17,7 miliardy eur a v období 2010 až 2019 již 21,2 miliardy eur. Pro období 2020 až 2025 uvádí EEA průměr 48,2 miliardy eur ročně. Tento poslední údaj vychází pouze ze šesti let a ukazuje, jak výrazně se ekonomické dopady extrémního počasí v posledním období zvýšily.

Dlouhodobý trend potvrzuje také statistické vyhodnocení třicetiletých klouzavých průměrů. Mezi lety 2009 a 2025 se takto sledované ekonomické ztráty zvýšily o více než 80 %, což odpovídá průměrnému ročnímu růstu přibližně 3,8 %. EEA přitom upozorňuje, že jednotlivé roky se mohou výrazně lišit. Ojedinělá mimořádně ničivá událost dokáže během krátké doby způsobit škody, které převýší dopady několika běžnějších sezon.

Povodně mají nejvyšší účet. Několik katastrof způsobuje většinu škod

Zajímavý je také podíl jednotlivých druhů přírodních nebezpečí. Největší část ekonomických ztrát připadá na hydrologické události, především povodně. Ty představují přibližně 44 % celkového objemu škod. Klimatologické události, mezi které patří například sucho, chladné epizody a mráz, tvoří přibližně čtvrtinu. Podobný podíl připadá na meteorologické události, zejména bouře a údery blesku. Lesní požáry, krupobití a vlny veder dohromady představují přibližně 5 % evidovaných ekonomických ztrát.

Výsledky zároveň ukazují, že většinu celkových škod způsobuje relativně malý počet mimořádně ničivých událostí. Pouhých 5 % událostí s nejvyššími ekonomickými dopady odpovídá za 63 % všech ztrát. Jedno procento událostí samo způsobilo 31 % celkových škod. Naopak 68 % událostí s nejnižšími zaznamenanými ztrátami se dohromady podílelo pouze 5 % celkových škod. Ekonomická bilance tak závisí především na tom, jak dobře jsou jednotlivé země připraveny na nejzávažnější povodně, bouře, sucha a další extrémní projevy počasí.

Významné rozdíly existují také mezi jednotlivými evropskými státy. V absolutním vyjádření zaznamenaly za období 1980 až 2025 nejvyšší ekonomické ztráty Německo, Itálie a Francie. Při přepočtu na obyvatele se na prvních místech umístily Slovinsko, Španělsko a Lucembursko. Pokud se škody vztáhnou k rozloze území, nejvyšší hodnoty vykazují Slovinsko, Belgie a Lucembursko. Výsledky tedy výrazně ovlivňuje velikost ekonomiky, počet obyvatel, charakter území i jeho vystavení konkrétním přírodním rizikům.

Většina škod zůstává bez pojistného krytí

Zvláštní pozornost si zaslouží také otázka pojištění. Podle EEA bylo v Evropské unii v celém sledovaném období pojištěno méně než 20 % ekonomických ztrát způsobených extrémními projevy počasí. Rozdíly mezi zeměmi jsou přitom značné. V Bulharsku, na Kypru a v Rumunsku nedosahoval podíl pojištěných škod ani 2 %, zatímco v Dánsku a Lucembursku přesahoval 60 %.

Výrazně se liší také pojistné krytí podle druhu události. U meteorologických jevů, včetně krupobití, bylo pojištěno více než 35 % ekonomických ztrát. U povodní a dalších hydrologických událostí činil podíl pouze 15 %. U klimatologických jevů, mezi které patří například vlny veder, lesní požáry, sucho a mráz, zůstával pod 10 %.

Takto výrazný rozdíl znamená, že značná část finančních následků přírodních katastrof dopadá přímo na vlastníky nemovitostí, podniky, zemědělce a veřejné rozpočty. Opakované škody navíc komplikují dostupnost pojištění v rizikových oblastech. Pokud se určité území opakovaně potýká s povodněmi nebo jinými extrémními jevy, pojišťovny mohou zvyšovat pojistné, upravovat podmínky nebo některá rizika z pojistného krytí vylučovat.

Česká republika eviduje škody za 21,7 miliardy eur

Česká republika zaznamenala v období 1980 až 2025 ekonomické ztráty způsobené extrémními projevy počasí ve výši 21,711 miliardy eur. Vyplývá to z datového souboru CATDAT, který pro své hodnocení využívá Evropská agentura pro životní prostředí. V přepočtu na obyvatele představovaly kumulované škody 2 086 eur, při přepočtu na rozlohu území pak 275 270 eur na km².

Z celkových škod bylo pojištěno pouze 2,885 miliardy eur, tedy přibližně 13 %. Zbývajících 87 % ekonomických ztrát tak zůstalo bez pojistného krytí. Databáze za stejné období eviduje v České republice také 1 382 úmrtí spojených s extrémními projevy počasí. Česká bilance tak ukazuje, že přírodní katastrofy představují významnou hospodářskou i společenskou zátěž.

Za vysokými českými ztrátami stojí především povodně, které opakovaně zasahovaly rozsáhlá území a způsobovaly škody na obytných domech, průmyslových objektech, dopravní infrastruktuře i veřejném majetku. Mezi nejničivější události posledních desetiletí patřily povodně v letech 1997, 2002, 2010 a 2013. Výrazné škody způsobily také větrné bouře a tornádo na jižní Moravě v červnu 2021. Další mimořádnou zkušeností byly povodně v září 2024, které zasáhly zejména Moravskoslezský a Olomoucký kraj.

Česká republika se současně potýká s dlouhodobým suchem. Jeho ekonomické následky se rozkládají do delšího časového období a zasahují především zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství a zásobování vodou. Sucho v letech 2015 až 2018 patřilo k nejvýraznějším epizodám posledních desetiletí. Projevilo se poklesem zemědělských výnosů, zhoršením stavu lesních porostů a lokálními problémy se zásobováním vodou.

Rozdíl mezi povodněmi a suchem se projevuje také v možnostech vyčíslování škod. Zatímco po povodních lze poměrně přesně evidovat poškozené nemovitosti, infrastrukturu a náklady na obnovu, hospodářské následky sucha se rozkládají do mnoha oblastí a delšího období. Promítají se například do nižších výnosů zemědělských plodin, zhoršeného stavu lesů, omezení výroby elektřiny ve vodních elektrárnách nebo vyšších nákladů na zajištění vodních zdrojů.

Skutečný účet za extrémní počasí je ještě vyšší

Při interpretaci evropských údajů je důležité rozlišovat mezi celkovými ekonomickými ztrátami a skutečným rozsahem všech společenských dopadů. Ukazatel EEA sleduje především přímé škody na infrastruktuře a hmotném majetku. Nezahrnuje například ztráty způsobené poklesem produktivity, dlouhodobé náklady na zdravotní péči, úmrtí ani další nepřímé ekonomické dopady. Do výpočtu nejsou zahrnuty ani náklady na obnovu území podle principu lepší a odolnější výstavby. Skutečný účet za extrémní počasí tak může být podstatně vyšší.

Při interpretaci dlouhodobého vývoje je zároveň nutné zohlednit rostoucí hodnotu majetku a infrastruktury vystavených přírodním rizikům. V současnosti může povodeň zasáhnout území s výrazně vyšší koncentrací obyvatel, budov, dopravních staveb a průmyslových zařízení než před několika desetiletími.

16.11.2026 16:55

Stavba ze dřeva může vydělat na uhlíkových kreditech. EU připravila nová pravidla

Evropská unie připravuje nový způsob, jak ocenit dlouhodobé ukládání uhlíku do stavebních materiálů a dalších produktů s dlouhou životností. Evropská komise zahájila připomínkování návrhu nařízení v přenesené pravomoci, který má stanovit metodiky pro certifikaci takového ukládání. První oblastí, na kterou se nová pravidla zaměří, budou budovy využívající biogenní uhlík.

Evropský rámec pro certifikaci pohlcování uhlíku a jeho ukládání vznikl na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3012. Jeho cílem je vytvořit společná pravidla pro ověřování činností, které přispívají k odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, ukládání uhlíku v zemědělství a lesnictví nebo jeho dlouhodobému uchovávání ve výrobcích.

Dosud přitom chyběly podrobné metodiky, podle nichž by bylo možné jednotlivé činnosti jednotně certifikovat. Nový návrh Evropské komise tuto mezeru postupně vyplňuje. Zaměřuje se na ukládání atmosférického nebo biogenního CO₂ do produktů, které jej dokážou uchovávat nejméně 35 let. Biogenní uhlík pochází z biomasy, tedy například ze stromů a dalších rostlin, které během svého růstu odčerpávají oxid uhličitý z atmosféry prostřednictvím fotosyntézy.

Dřevo jako dlouhodobá zásobárna uhlíku

Právě stavebnictví nabízí významnou příležitost, jak zachycený uhlík uchovávat po dlouhou dobu. Dřevo a další materiály biologického původu mohou sloužit jako zásobárna uhlíku po celou dobu životnosti stavby. Pokud se biomasa využije pro výrobu konstrukčních prvků, může uhlík původně zachycený během růstu rostlin zůstat po desítky let uložen v budově.

Evropská komise proto upřednostnila metodiku pro dřevěné a další stavební výrobky biologického původu. Její přípravu podporuje také snaha rozvíjet evropský trh s bioekonomickými materiály a posilovat jejich využívání ve stavebnictví. Důležitou roli přitom hraje takzvané kaskádové využívání biomasy, při němž se biologické suroviny přednostně uplatňují v produktech s vyšší přidanou ekonomickou a environmentální hodnotou.

Návrh však přináší jednu podstatnou podmínku. Zatímco evropské nařízení 2024/3012 stanovuje pro ukládání uhlíku do produktů obecnou minimální dobu 35 let, připravovaná metodika pro budovy požaduje nejméně 50 let. Komise tento delší časový horizont zdůvodňuje potřebou podporovat skutečně dlouhodobé využívání materiálů a jejich schopnost uchovávat uhlík. Zároveň jej sladila s padesátiletým referenčním obdobím, které se používá při výpočtu potenciálu globálního oteplování budov v rámci jejich životního cyklu podle směrnice o energetické náročnosti budov.

Certifikace se zatím týká především větších budov

Navržená metodika se bude vztahovat na budovy se čtyřmi a více nadzemními podlažími a na velké nebytové budovy s užitnou podlahovou plochou přesahující 1 000 m². Rodinné domy a menší bytové stavby zatím zahrnuty nejsou.

Důvodem je především nedostatek srovnatelných údajů. V jednotlivých členských státech i mezi různými typy menších obytných budov se využívání materiálů biologického původu výrazně liší. Komise proto zatím nedokáže stanovit dostatečně reprezentativní společnou referenční hodnotu. U větších budov jsou rozdíly v používání těchto materiálů menší a jejich využití zpravidla přesahuje dosavadní běžnou stavební praxi.

Evropská komise však počítá s možností, že se působnost metodiky v budoucnu rozšíří také na rodinné a bytové domy. Nejprve chce vyhodnotit, zda bude možné využít údaje o emisích skleníkových plynů během životního cyklu budov, které se vykazují podle evropské směrnice o energetické náročnosti budov.

Zajímavým prvkem návrhu je také jednotná referenční hodnota pro posuzování dodatečnosti ukládání uhlíku. Ta má činit 7 kilogramů CO₂ na metr čtvereční hrubé podlahové plochy. Vychází z analýzy národních typových budov a představuje hodnotu nastavenou tak, aby certifikace zachycovala ukládání uhlíku nad úroveň odpovídající běžné stavební praxi. Při výpočtu se tato hodnota vynásobí celkovou hrubou podlahovou plochou budovy.

Certifikovat bude možné také rekonstrukce. V takovém případě se však do výpočtu zahrnou pouze nové materiály biologického původu, které byly při renovaci do budovy skutečně zabudovány. Stejně tak se bude vycházet z reálného množství materiálů použitých při výstavbě, nikoliv pouze z údajů o jejich potenciálním využití.

Uhlík musí být doložitelný a materiály udržitelné

Podstatnou součástí návrhu je způsob prokazování množství uloženého uhlíku. Výpočet má vycházet z údajů o konkrétních stavebních výrobcích, zejména z prohlášení o vlastnostech a shodě, případně z platného environmentálního prohlášení o produktu ověřeného třetí stranou. Taková dokumentace poskytuje informace o obsahu biogenního uhlíku i emisích skleníkových plynů spojených s životním cyklem výrobku.

Komise tím propojuje novou certifikaci s již existujícími evropskými pravidly pro stavební výrobky a hodnocení environmentálních dopadů budov. Výsledkem má být průkaznější výpočet čistého množství odstraněného uhlíku, který zohlední také emise vznikající při výrobě a dalších fázích životního cyklu použitých materiálů.

Samotný obsah biogenního uhlíku přitom k získání certifikace stačit nebude. Návrh počítá s tím, že způsobilými budou pouze konstrukční prvky a izolační materiály. Výrobky, jejichž obvyklá životnost je kratší, například některé prvky interiérového vybavení, podmínky pro certifikaci nesplní.

Významnou podmínkou je rovněž původ dřeva. To musí pocházet z udržitelně obhospodařovaných lesů nebo z recyklovaných materiálů. Pokud jsou dostupné alternativy, mají výrobci a provozovatelé přednostně volit také takové povrchové úpravy a ochranné prostředky, které nenarušují možnosti následné recyklace dřeva.

Tento požadavek propojuje ukládání uhlíku s principy oběhového hospodářství. Dlouhodobé využití dřeva ve stavebnictví má přinášet klimatický přínos, zároveň však musí zachovat možnosti jeho dalšího materiálového využití po skončení životnosti stavby.

Certifikace počítá i s rizikem, že se uhlík vrátí do atmosféry

Dlouhodobé ukládání uhlíku vyžaduje také kontrolu toho, zda skutečně zůstane v materiálech po celou deklarovanou dobu. Návrh proto počítá s průběžným sledováním rizik, která by mohla vést k jeho předčasnému uvolnění. Typickým příkladem je požár budovy, její demolice před uplynutím stanovené doby nebo nevhodné nakládání s dřevěnými konstrukcemi a dalšími výrobky po skončení jejich životnosti. Pokud by například dřevo namísto dalšího materiálového využití skončilo spálením, uhlík v něm uložený by se vrátil do atmosféry. Certifikovaný klimatický přínos by tak byl zčásti nebo zcela znehodnocen.

Právě proto návrh zavádí požadavek na zajištění odpovědnosti za případné ztráty uloženého uhlíku. Provozovatel certifikované činnosti musí počítat s tím, že pokud dojde k jeho předčasnému uvolnění, bude nutné vzniklou ztrátu odpovídajícím způsobem vyrovnat. Evropská metodika přitom připouští několik způsobů finančního zajištění. Jedním z nich je vytvoření rezervy v podobě části vydaných certifikovaných jednotek, které se neprodají ani nepoužijí a zůstávají k dispozici pro případné pokrytí budoucích ztrát. Další možností je pojištění nebo jiný mechanismus poskytující srovnatelnou finanční jistotu.

V praxi tak bude muset provozovatel počítat s dlouhodobou odpovědností za certifikované ukládání uhlíku, a to i v situacích, kdy se během desetiletí změní vlastník budovy nebo způsob jejího využívání. Právě tato pojistka má dát certifikaci důvěryhodnost a zajistit, aby deklarované klimatické přínosy měly odpovídající oporu i v případě nepředvídaných událostí.

 

Dokument ke stažení:

 

16.11.2026 16:17

Evropská unie vyprodukovala 2,3 milionu tun textilního odpadu, zpracovalo se 63 %

V roce 2024 vzniklo v Evropské unii 2,3 milionu tun textilního odpadu. Domácnosti se na tomto množství podílely více než polovinou. K následnému zpracování se dostalo 1,4 milionu tun, tedy 63 % celkové produkce. Největší množství odpadu vykázala Itálie, Francie a Německo. Statistika Eurostatu současně ukazuje výrazné rozdíly mezi členskými státy v podílu recyklace i ve způsobech nakládání s vyřazeným textilem.

Údaje zveřejněné Eurostatem 12. listopadu 2026 zachycují rozsah nakládání s textilním odpadem v 27 členských státech Evropské unie. Celkových 2,3 milionu tun představuje množství odpadu vzniklého v roce 2024, přičemž více než polovinu tvořil textil vyřazený domácnostmi.

Během sledovaného období bylo zpracováno 1,4 milionu tun. V přepočtu na celkovou produkci jde přibližně o 63 %. Z celkového množství zpracovaného textilního odpadu připadlo 78 % na recyklaci. Dalších 13 % bylo využito energeticky. Na skládkování připadlo 8 % a 1 % představovalo spalování bez energetického využití. Recyklace a energetické využití tak společně tvořily 91 % způsobů nakládání se zpracovaným textilem.

Textile waste generated and treated in the EU, 2024. Bar chart - Click below to see full dataset.

Itálie, Francie a Německo vedou v množství odpadu

Největším producentem textilního odpadu byla v roce 2024 Itálie s 441 736 tunami. Druhá Francie vykázala 339 965 tun a třetí Německo 212 107 tun. Na tyto tři země tak připadlo dohromady téměř jeden milion tun textilního odpadu.

Stejné pořadí se objevilo také v množství zpracovaného textilu. Itálie vykázala 280 680 tun, Francie 258 129 tun a Německo 207 156 tun. Při porovnání množství vzniklého a zpracovaného odpadu však vycházejí mezi těmito státy zajímavé rozdíly. Německo zpracovalo množství odpovídající přibližně 98 % své vykázané produkce, ve Francii to bylo 76 % a v Itálii přibližně 64 %.

Česká republika v roce 2024 vykázala podle grafického přehledu Eurostatu přibližně 100 tisíc tun vzniklého textilního odpadu. Zpracováno bylo přibližně 80 tisíc tun. Poměr zpracovaného a vzniklého množství tak dosahuje přibližně 80 %, což je výrazně více než unijní průměr 63 %. V evropském srovnání se Česko objemem vzniklého textilního odpadu řadí za největší producenty, mezi které patří Itálie, Francie, Německo, Nizozemsko, Španělsko a Polsko. 

Podrobnější pohled Eurostatu nicméně ukazuje, že ze zpracovaného textilního odpadu v Česku putovalo na recyklaci jen přibližně 37 %, což je výrazně méně než unijní průměr 78 %. Přibližně 28 % bylo využito energeticky a zbývajících přibližně 35 % skončilo na skládkách.

Textile waste treatment by type of recovery and disposal, 2024. Stacked bar chart - Click below to see full dataset.

Rozdíly v podílu recyklace jsou ještě výraznější

Eurostat uvádí také podíly recyklovaného textilního odpadu v jednotlivých zemích. Nejvyšší hodnoty vykázaly Itálie a Francie, v obou případech 98 %. Následovala Litva s 87 % a Slovinsko s 83 %. Na opačném konci statistiky se nachází Lotyšsko s nulovým podílem recyklace a Estonsko s 5 %. Rumunsko vykázalo 23 %, ovšem tento údaj pochází z roku 2022, nikoli z roku 2024.

Při hodnocení mezinárodního srovnání je třeba zohlednit také dostupnost údajů. Eurostat uvádí důvěrný charakter dat za Švédsko a Maltu. Kypr, Irsko a Lucembursko vykázaly nulové množství zpracovaného textilního odpadu. Nulová hodnota v této statistice přitom neznamená, že v dané zemi žádný textilní odpad nevzniká.

Jakou roli má sehrát rozšířená odpovědnost výrobců

Rozdílné výsledky evropských zemí je třeba vnímat také v kontextu systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR). Povinný systém pro textil a obuv mají dlouhodobě zavedený Francie (od roku 2009), Maďarsko a Lotyšsko. Nizozemsko spustilo vlastní systém v červenci 2023, přičemž povinnosti výrobců se naplno uplatňují od roku 2025. Nověji se systémy rozvíjejí také ve Španělsku a Řecku. Další státy jejich zavedení připravují. Rozsah výrobků, způsob financování i konkrétní povinnosti výrobců se mezi jednotlivými systémy liší.

Český systém EPR pro textil a obuv je aktuálně v připomínkovém řízení. Jeho zavedení vychází z novely evropské rámcové směrnice o odpadech (EU) 2025/1892, kterou musí členské státy převést do národní legislativy nejpozději do 17. června 2027. Samotné systémy EPR musí být spuštěny nejpozději 17. dubna 2028.

16.11.2026 14:59

Program 64. Dne malých obcí přinese aktuální témata, odborníky i praktická řešení pro obce

Konference 64. Den malých obcí (DMO) se uskuteční v úterý 24. listopadu 2026 na Výstavišti Flora Olomouc od 9:00 a o čtrnáct dní později – 8. prosince 2026 také v pražském O2 universu, rovněž od 9:00. Den malých obcí nabídne aktuální témata pro zástupce obcí a měst i možnost setkat se s odborníky z veřejné správy. Letos se do programu vrací Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) s praktickými tématy kybernetické bezpečnosti a IT zakázek. Na každé z akcí se představí více než 50 firem. Na kompletní program se můžete podívat na webu.

 

REGISTRUJTE SE NYNÍ

 

Konferenci tradičně pořádá společnost Triada, koná se za podpory Olomouckého kraje a ve spolupráci s Digitální a informační agenturou ČR (DIA) a spolkem Nevajgluj. Hlavními partnery jsou společnosti Bonita Group Service, dodavatel dětských a workoutových hřišť, SYSTEM-DIGITAL, provozovatel aplikace Digi-Správa, která obcím a městům zjednodušuje přípravu a administraci jednání rady a zastupitelstva, a společnost EPSON, zaměřující se na tisková řešení pro veřejnou správu. Partnerem pro energetiku je společnost TEDOM, která nabízí moderní a úsporná energetická řešení pro obce.

Program zaměřený na Moravu

Do programu 64. Dne malých obcí se po delší době vrací Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB), který představí základní povinnosti obcí v oblasti kybernetické bezpečnosti a metodiku zadávání veřejných zakázek na IT infrastrukturu s důrazem na bezpečnost a dlouhodobou spolehlivost technologií. Digitální a informační agentura (DIA) se zaměří na praktickou digitalizaci obecních služeb, představí portál Služby obcí a chytré formuláře EasyForms, které umožňují elektronizaci vybraných agend bez nutnosti pořizovat vlastní IT systémy. Součástí konference bude také rozsáhlá výstava firem nabízejících produkty a služby pro obce a města, od energetiky a komunální techniky přes digitalizaci až po bezpečnost a městský mobiliář. Prostor dostane rovněž neziskový sektor, včetně sociálního podniku OLLMADE, který zaměstnává osoby se zdravotním postižením a nabízí služby v oblasti digitalizace, archivace a skartace dokumentů.

Dalším tématem bude odpadové hospodářství, zejména praktické nástroje pro obce, jako jsou čipování nádob, optimalizace poplatků či centrální informační systém. Představen bude také projekt Odpadového centra Olomouc a navazující krajská infrastruktura pro efektivní a soběstačné nakládání s odpady.

Na nejčastější úskalí při zadávání veřejných zakázek v oblasti kybernetické bezpečnosti upozorní specialista z Kompetenčního centra pro veřejné zakázky Centra pro regionální rozvoj v Brně.

 

Partneři portálu:

 

WASTE

FORUM

https://d79692b041.clvaw-cdnwnd.com/3de2fa855debd16a4880c1fa3c31e1d4/200002839-c5b7cc6b1e/VYSTAVBA_1.jpg
Vodní hospodářství https://biom.cz/img/biom-ikona.gif
https://d79692b041.clvaw-cdnwnd.com/3de2fa855debd16a4880c1fa3c31e1d4/200000917-3edaa3fd4d/esipa.jpg https://d79692b041.clvaw-cdnwnd.com/3de2fa855debd16a4880c1fa3c31e1d4/200002466-86159870f6/ikonka.jpg

 

Provozovatel webu: České ekologické manažerské centrum (CEMC) je sdružením českých podniků a podnikatelů. Bylo založeno v roce 1992 pro šíření znalostí o environmentálním managementu v českém průmyslu. Posláním CEMC je podílet se na snižování nebezpečí z průmyslové a jiných činností pro životní prostředí a zároveň přispívat ke zvyšování efektivity podnikání. Další informace ZDE.

 

Inzerce na webu - podrobné informace ZDE