Evropská chemická politika se dostává do bodu, který může zásadně proměnit podobu moderních materiálů. Látky, které po dekády zajišťovaly odolnost, nepropustnost a dlouhou životnost výrobků, se nyní ocitají pod nejpřísnějším dohledem. To, co se odehrává v odborných strukturách okolo PFAS, se tak brzy může promítnout do průmyslu, ekonomiky i běžného života spotřebitelů.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) připravuje spuštění veřejné konzultace k návrhu stanoviska Výboru pro socioekonomickou analýzu (SEAC) zaměřeného na skupinu per a polyfluoroalkylových látek, známých jako PFAS. Tyto látky jsou charakteristické mimořádnou chemickou stabilitou, která je činí prakticky nerozložitelnými v životním prostředí. Právě tato vlastnost, dlouhodobě považovaná za technologickou výhodu, se nyní stává hlavním důvodem regulatorního tlaku.

PFAS se využívají v široké škále aplikací od textilního průmyslu přes elektroniku až po zdravotnické prostředky. Jejich schopnost odpuzovat vodu, tuky a nečistoty vedla k masivnímu rozšíření v produktech každodenní potřeby. Současně se však kumulují v prostředí i v lidském organismu, což vyvolává rostoucí obavy z jejich dlouhodobých účinků na zdraví a ekosystémy.

Připravované stanovisko SEAC představuje klíčovou fázi v procesu potenciálního omezení těchto látek na úrovni Evropské unie. Výbor posuzuje nejen environmentální a zdravotní aspekty, ale také ekonomické dopady navrhovaných opatření. Informace o nebezpečnosti a rizicích pro lidské zdraví a životní prostředí spojených s PFAS však nebudou v rámci této konzultace posuzovány, neboť tyto aspekty již pokrývá stanovisko Výboru pro posuzování rizik (RAC). Jde tak o komplexní analýzu zaměřenou primárně na socioekonomické dopady, která zvažuje náklady na nahrazení PFAS alternativami, dopady na průmyslové sektory i dostupnost technických řešení.

Zásadní roli hraje právě veřejná konzultace, která umožní průmyslu, vědecké komunitě i dalším zainteresovaným stranám vstoupit do procesu a předložit data, připomínky a argumenty. Tento dialog je kritický zejména v oblastech, kde dosud neexistují plnohodnotné náhrady a kde by plošný zákaz mohl mít významné technologické či bezpečnostní důsledky.

Samotná 60denní konzultace bude zpřístupněna na webových stránkách agentury dne 26. března. Informace získané v rámci konzultace budou podrobeny detailnímu vyhodnocení s cílem potvrdit nebo případně upravit závěry obsažené v návrhu stanoviska. Výbor následně plánuje přijmout finální stanovisko do konce roku 2026, čímž bude završena vědecká fáze hodnocení navrhovaného omezení a výsledná stanoviska budou oficiálně předložena Evropské komisi k dalšímu rozhodování.

Aktivity okolo PFAS zároveň odráží širší trend v evropské chemické legislativě, která se stále více orientuje na princip předběžné opatrnosti a řízení rizik na úrovni celých skupin látek, nikoli jednotlivých sloučenin. Tento přístup má urychlit regulační procesy, ale zároveň vyvolává otázky ohledně proporcionality a vědecké přesnosti hodnocení.

Pokud dojde k přijetí navrhovaných omezení, půjde o jeden z nejrozsáhlejších zásahů do používání průmyslových chemikálií v historii EU. Dopady se pravděpodobně projeví napříč dodavatelskými řetězci, od výrobců surovin až po koncové spotřebitele.

Další informace:

• Consultation on SEAC's draft opinion on restricting PFAS (consultation will open on 26 March)

• Guidance for respondents

• Mapping of PFAS uses

• ECHA webinar: Consultation on PFAS draft opinion

• Restriction proposal on PFAS

• Topics page on PFAS

Zatímco většina světa bojuje s neviditelným nepřítelem v podobě jemných prachových částic, jen hrstka míst na planetě nabízí Ovzduší tak čistý, že splňuje nejpřísnější zdravotní limity. Nová globální data ukazují dramatické rozdíly mezi regiony a odhalují, jak křehká je kvalita ovzduší i tam, kde byla dosud považována za samozřejmost.

Otázka, kde se na světě nejlépe dýchá, dnes už není jen poetickou úvahou, ale přesně měřitelným ukazatelem kvality života. Nejnovější globální analýza kvality ovzduší za rok 2025, kterou zveřejnila společnost IQAir na základě dat z více než 40 tisíc měřicích stanic po celém světě, pracuje s koncentracemi jemných prachových částic PM_2.5, které patří mezi nejnebezpečnější znečišťující látky. Do sběru dat se zapojují nejen státní instituce, ale i univerzity, neziskové organizace a občanští vědci, což z této zprávy činí jeden z nejkomplexnějších globálních pohledů na kvalitu ovzduší vůbec.

Výsledky jsou znepokojivé. Pouze 13 zemí na světě dokázalo splnit doporučený roční limit Světové zdravotnické organizace, který činí 5 mikrogramů na metr krychlový. Ještě výmluvnější je jiný údaj pouze 14 procent měst na planetě se do tohoto bezpečného pásma vůbec vešlo, což představuje zhoršení oproti předchozímu roku. Ovzduší, který by měl být základním předpokladem zdravého života, se tak pro většinu lidstva stává luxusem.

Geograficky se čisté ovzduší koncentruje především v méně industrializovaných nebo klimaticky specifických oblastech. Nejlépe si vedou regiony Latinské Ameriky a Oceánie, kde se nachází většina zemí splňujících přísné limity. Mezi absolutními „premianty“ najdeme například Francouzskou Polynésii, Island nebo Nový Zéland, kde roční koncentrace částic patří k nejnižším na světě. Tyto oblasti těží z kombinace nízké hustoty obyvatelstva, omezené průmyslové činnosti a příznivých klimatických podmínek, které napomáhají rozptylu znečištění.

Na opačné straně spektra stojí regiony, kde se dýchání stává zdravotním rizikem. Nejhorší situace dlouhodobě panuje v jižní a střední Asii a v některých částech Afriky. Země jako Pákistán, Bangladéš nebo Indie vykazují několikanásobně vyšší koncentrace, než doporučuje zdravotnická norma. V těchto oblastech se kombinuje intenzivní průmysl, spalování fosilních paliv, zemědělské vypalování i rychlá urbanizace bez odpovídající infrastruktury.

Znepokojivý je i fakt, že čisté ovzduší není stabilní, tedy že kvalita ovzduší u není statický stav. Rok 2025 ukázal, jak snadno může být narušen. Významnou roli sehrály rozsáhlé lesní požáry, které zasáhly i regiony tradičně považované za relativně čisté. Emise z hořící biomasy dosáhly rekordních hodnot a zhoršily kvalitu ovzduší i v Evropě či Severní Americe.

Evropa se nachází někde uprostřed tohoto globálního spektra. Například Česká republika dosahuje hodnot kolem 13 mikrogramů na metr krychlový, což je více než dvojnásobek doporučeného limitu, ale stále výrazně méně než v nejvíce zasažených regionech. Ani zde však nelze hovořit o skutečně čistém ovzduší v globálním měřítku.

Zásadní otázka tedy nezní jen kde se dnes dýchá nejlépe, ale jak dlouho to tak zůstane. Data ukazují, že i nejčistší oblasti jsou zranitelné a že ochrana ovzduší vyžaduje dlouhodobou a aktivní strategii. Čisté ovzduší už není samozřejmostí danou geografickou polohou, ale výsledkem politických rozhodnutí, technologických inovací a společenské odpovědnosti.

Zpráva zároveň upozorňuje na zásadní nerovnosti v samotném měření kvality ovzduší. Zatímco v Evropě nebo Severní Americe existují husté sítě monitorovacích stanic, rozsáhlé části Afriky a západní Asie zůstávají stále nedostatečně pokryté. V některých státech jsou jediným zdrojem dat nízkonákladové senzory provozované komunitami nebo jednotlivci. To znamená, že skutečný rozsah znečištění může být v řadě regionů ještě podhodnocený a realita pro místní obyvatele ještě horší.

Velkou roli v kvalitě ovzduší hrají také konkrétní zdroje znečištění, které se regionálně liší. Ve velkých asijských metropolích dominují emise z dopravy, průmyslu a spalování uhlí, zatímco v jihovýchodní Asii se výrazně projevuje sezonní vypalování biomasy a lesní požáry. V Africe a částech Latinské Ameriky přispívá ke znečištění i spalování odpadu nebo používání pevných paliv v domácnostech. Společným jmenovatelem je však rostoucí tlak lidské činnosti na životní prostředí.

Zpráva rovněž připomíná, že dopady znečištěného ovzduší nejsou rozloženy rovnoměrně. Nejzranitelnější skupinou jsou děti, u nichž může dlouhodobé vystavení znečištění způsobit nevratné poškození plic a zvýšit riziko chronických onemocnění v dospělosti. V tomto kontextu se kvalita ovzduší stává nejen ekologickým, ale i zásadním sociálním a zdravotním problémem.

Znečištění ovzduší se navíc stále častěji objevuje mezi hlavními globálními riziky. Mezinárodní instituce ho nově řadí mezi klíčové faktory ovlivňující veřejné zdraví i ekonomickou stabilitu. Ambiciózní cíle, jako je snížení úmrtnosti spojené se znečištěním na polovinu do roku 2040, ukazují, že problém už nelze ignorovat, otázkou však zůstává, jak rychle se podaří přejít od plánů k reálným výsledkům.

V konečném důsledku tak mapa světa podle kvality ovzduší je i obrazem globální nerovnosti. Zatímco někde je dýchání stále přirozeným aktem, jinde se stává každodenním zdravotním rizikem. A právě v tomto kontrastu se skrývá jedna z největších výzev současnosti, protože boj o čisté ovzduší je ve své podstatě bojem o kvalitu a délku lidského života.

Zajímavý kontrast k mapě globálního znečištění přináší i nový index takzvaných „nature-first“ měst, který sestavili analytici cestovní společnosti Iglu Cruise. Ten hodnotí nejen kvalitu ovzduší, ale i podíl zeleně a dostupnost veřejných parků, tedy faktory, které přímo ovlivňují každodenní kontakt obyvatel s přírodou. Ukazuje se, že právě kombinace čistého vzduchu a snadného přístupu k zeleni vytváří prostředí, kde se nejen dobře dýchá, ale i žije.

Na špičce tohoto žebříčku stojí Oslo, kde má 95 procent obyvatel park nebo přírodní plochu doslova pár minut od domova. Město propojuje urbanismus s přírodou natolik důsledně, že lesy a jezera začínají prakticky na okraji centra. Podobný model následují i další severské metropole jako Helsinky nebo Stockholm, kde tvoří zeleň a voda přirozenou součást městské struktury a kde kvalita ovzduší patří k nejlepším na světě.

Evropa v tomto ohledu výrazně dominuje, což je patrné i na příkladu Vilniusu nebo Vídně. Litevská metropole má více než 60 procent území pokrytého zelení a rozsáhlou síť stezek, zatímco Vídeň integruje historické parky i chráněné lesy přímo do života města. Tyto příklady ukazují, že čisté ovzduší není náhoda, ale výsledek dlouhodobého plánování, které počítá s přírodou jako s klíčovou součástí infrastruktury.

Zcela specifický přístup pak reprezentují města jako Singapur nebo Sydney, kde se příroda stává součástí architektury samotné. Vertikální zahrady, zelené střechy a propojené parky zde vytvářejí komplexní ekosystém i v extrémně hustě zastavěném prostoru. Právě tato města naznačují možnou budoucnost urbanismu, ve které nebude nutné volit mezi moderním životem a čistým vzduchem, ale kde se obojí stane standardem.

DATA a ČÍSLA Rok 2025 přinesl na první pohled nenápadný průběh počasí, ale při bližším pohledu se odhaluje obraz postupně vysychající krajiny, kolísavých průtoků a stále méně spolehlivých zásob vody. Data ukazují rok, který nebyl extrémní na první pohled, ale o to významnější je jeho skrytý příběh.

Tato analýza vychází z Roční zprávy o hydrometeorologické situaci v České republice za rok 2025, kterou zpracoval Český hydrometeorologický ústav na základě operativních dat ze sítě meteorologických, hydrologických a podzemních stanic. Na jejím vzniku se podíleli specialisté z oblastí klimatologie, hydrologie i hydrogeologie a publikovaná čísla představují syntézu průběžně vyhodnocovaných měření, která jsou klíčovým podkladem pro hodnocení vodního režimu státu i dlouhodobých klimatických trendů.

Rok 2025 na území České republiky představoval z hydrometeorologického hlediska pozoruhodnou kombinaci relativně nenápadného teplotního průběhu a výrazně deficitních srážek, které zásadně ovlivnily hydrologickou bilanci krajiny. Průměrná roční teplota vzduchu dosáhla hodnoty 8,8 °C, což znamená odchylku +0,5 °C oproti normálu 1991–2020 a současně třinácté místo v pořadí nejteplejších let od roku 1961. Přestože se rok jako celek řadí mezi teplotně normální, jeho průběh byl značně variabilní, kdy první polovina roku byla výrazně teplejší než obvyklé hodnoty a druhá polovina se držela blíže dlouhodobému normálu.

Z hlediska sezónní dynamiky bylo jaro s průměrnou teplotou 8,9 °C o 0,6 °C teplejší než normál a patřilo mezi deset nejteplejších od roku 1961, zatímco léto s průměrem 17,9 °C překročilo normál jen mírně o 0,3 °C. Extrémy však nebyly výjimkou, například 2. července bylo na stanici Doksany naměřeno 37,3 °C, což představovalo jedno z nejvyšších maxim roku. Naopak květen byl výrazně chladný s odchylkou −1,9 °C a přinesl opakované přízemní mrazy, které se vyskytovaly ještě v první polovině měsíce.

Klíčovým rysem roku 2025 byl však výrazný srážkový deficit. Roční úhrn činil pouhých 571 mm, což odpovídá 83 % normálu a řadí rok mezi sedm nejsušších od roku 1961. Srážky byly podprůměrné ve většině měsíců, přičemž extrémně suchý byl únor s pouhými 30 % normálu a velmi suchý také prosinec s 39 %. Výraznější srážkový přebytek se objevil pouze v září, kdy spadlo 148 % normálu, což však nedokázalo dlouhodobý deficit zásadně zvrátit.

Prostorové rozložení srážek ukázalo na nerovnoměrnost mezi regiony, kdy v Čechách spadlo v průměru 554 mm, zatímco na Moravě a ve Slezsku 606 mm. I přes tuto relativní převahu však všechny kraje zůstaly pod dlouhodobým normálem a některé regiony v západních a východních Čechách se pohybovaly pod hranicí 80 % normálu.

Zásoby vody ve sněhové pokrývce byly v zimní sezóně 2024 až 2025 výrazně podprůměrné zejména ve druhé části zimy. Maximální akumulace byla dosažena 13. ledna 2025, kdy bylo na území České republiky evidováno přibližně 0,899 miliardy m³ vody ve sněhu, což odpovídá 11,4 mm vodní hodnoty. Tento objem však zůstal pod dlouhodobým průměrem a sněhová pokrývka se navíc nevyskytovala plošně, ale pouze v horských oblastech, zatímco rozsáhlé nížiny zůstaly bez sněhu.

Hydrologická odezva na srážkový deficit byla zřetelná v odtokových poměrech, které byly po většinu roku podprůměrné. Jarní období patřilo k nejslabším, kdy průtoky často klesaly na 20 až 60 % dlouhodobých hodnot a například Labe a Vltava dosahovaly v březnu pouze 36 % obvyklého průtoku. V letních měsících se situace nezlepšila, průtoky zůstávaly nízké a hydrologické sucho se projevilo výrazným nárůstem profilů s extrémně nízkými průtoky, zejména v srpnu, kdy až 35 % sledovaných profilů vykazovalo hodnoty pod hranicí Q_355d.

Přestože celkový charakter roku byl suchý, lokálně docházelo k epizodám intenzivních srážek, které vedly k rychlým, ale krátkodobým hydrologickým reakcím. Nejvýraznější situace nastala na konci července, kdy v oblasti Jeseníků a Beskyd spadlo až 115 mm srážek během 24 hodin, což vedlo k dosažení třetího stupně povodňové aktivity na některých tocích. Tyto epizody však měly omezený prostorový rozsah a neměly zásadní vliv na celkovou vodní bilanci roku.

Vývoj hladin nádrží odrážel dlouhodobý nedostatek vody. Průměrné naplnění zásobních prostorů se pohybovalo mezi 73 a 90 %, přičemž během léta docházelo k postupnému poklesu až k dolní hranici tohoto rozmezí. Například vodní dílo Orlík zaznamenalo pokles naplnění až na 25 % na konci roku. Naopak některé menší nádrže vykazovaly stabilnější nebo dokonce nadprůměrné hodnoty, jako například Morávka s průměrným naplněním přes 100 %.

Celkový obraz roku 2025 ukazuje na systémový problém postupně narůstajícího vodního deficitu, který není způsoben jednorázovým extrémem, ale dlouhodobou kombinací mírně nadprůměrných teplot a podprůměrných srážek. Rok tak nepřinesl dramatické povodně ani rekordní sucha v jednotlivých měsících, ale jeho význam spočívá v kumulativním efektu, který se promítl do všech složek hydrologického cyklu. Tento nenápadný, ale vytrvalý tlak na vodní zdroje představuje jeden z nejzásadnějších signálů o proměně vodního režimu v České republice.

Rok 2025 však nebyl pouze příběhem srážkového deficitu, ale také výrazné sezónní nerovnováhy. Zimní období bylo hydrologicky klidné, bez významných povodňových epizod, ale současně bez dostatečné akumulace vody v krajině. Již během února docházelo na řadě toků k poklesům průtoků k hodnotám blízkým hydrologickému suchu, což je v tomto ročním období nestandardní jev a naznačuje oslabenou retenční schopnost krajiny i sněhové pokrývky.

Jarní měsíce pak tento trend dále prohloubily. Průtoky na většině toků zůstávaly setrvale nízké, hladiny byly převážně stabilní nebo mírně klesající a výraznější hydrologické reakce na srážky byly spíše výjimečné a krátkodobé. Například v dubnu dosahovaly průtoky na některých tocích pouze 15 až 65 % dlouhodobého normálu a výraznější kolísání bylo zaznamenáno až na konci měsíce v reakci na lokální srážky.

Zcela zásadním momentem roku bylo léto, kdy se kombinace vysokých teplot a nedostatku srážek promítla do nejvýraznějších projevů hydrologického sucha. V červnu i červenci se průtoky často pohybovaly pouze mezi 20 a 80 % normálu a situace byla pouze lokálně narušována bouřkovými epizodami. Ty sice přinášely krátkodobé zvýšení hladin, ale nedokázaly doplnit zásoby vody v širším území. V polovině srpna dosáhl počet suchých profilů maxima, kdy více než třetina sledovaných toků vykazovala extrémně nízké průtoky.

Podzim přinesl částečnou stabilizaci, zejména díky srážkově nadnormálnímu září. Přesto ani tento měsíc nedokázal zásadně změnit celkovou vodní bilanci. Průtoky se sice krátkodobě zvýšily a hladiny toků byly rozkolísanější, ale již v říjnu a listopadu se hydrologická situace opět stabilizovala na úrovních blízkých průměru nebo podprůměru.

Specifickou kapitolou roku byly zásoby vody v nádržích, které jasně odrážely dlouhodobý trend. Zatímco na začátku roku byly zásobní prostory téměř plné, postupně docházelo k jejich vyčerpávání. Vltavská kaskáda zaznamenala během roku výrazný pokles zásob, kdy se hodnoty dostaly dokonce pod dispečerské minimum, konkrétně až na −10,78 milionu m³. Tento údaj ilustruje napětí mezi odběry vody a přirozeným doplňováním zdrojů.

Podzemní vody, které tvoří klíčovou rezervu vodního systému, rovněž reagovaly na nepříznivý vývoj. Ačkoli zpráva uvádí spíše regionální rozdíly, obecně platí, že mělké vrty a prameny vykazovaly sníženou vydatnost zejména v letním období, což odpovídá kombinaci nízkých srážek a vysokého výparu. Tento trend potvrzuje, že deficit se neprojevoval pouze na povrchu, ale zasahoval i hlubší složky hydrologického cyklu.

Z hlediska extrémů byl rok paradoxně relativně klidný. Povodňové situace se vyskytovaly pouze lokálně a většinou nepřesáhly první nebo druhý stupeň povodňové aktivity. Výjimkou byl červenec a částečně říjen, kdy byly zaznamenány i třetí stupně, avšak bez plošně významných dopadů. Tento kontrast mezi absencí velkých povodní a současným výskytem hydrologického sucha je jedním z typických znaků současné změny klimatu v regionu.

Celkově lze rok 2025 interpretovat jako rok skrytého stresu vodního systému. Nešlo o extrémní rok v tradičním smyslu, ale o rok, který jasně ukázal, jak citlivě reaguje hydrologická bilance na kombinaci mírně vyšších teplot a dlouhodobě nižších srážek. Tento typ vývoje je z hlediska budoucnosti možná ještě významnější než jednotlivé extrémní události, protože naznačuje trend postupného vyčerpávání vodních zdrojů, který může mít zásadní dopady na krajinu, zemědělství i zásobování obyvatelstva vodou.

Dokument ke stažení:

Roční zpráva o hydrometeorologické situaci v České republice v roce 2025

Diakonie Broumov se blíží ke spuštění unikátní technologie, která dokáže přeměnit textilní odpad na stavební desky. Projekt reaguje na rychle rostoucí množství textilu i nové legislativní požadavky a může zásadně změnit způsob jeho využití.

Diakonie Broumov dokončuje přípravy na spuštění nové linky na zpracování textilního odpadu, která má být uvedena do zkušebního provozu v následujících měsících. Technologie fungující na principech cirkulární ekonomiky představuje významný krok v řešení narůstajícího objemu textilního odpadu, jehož množství celosvětově stále roste.

Linka umožní přeměnu odloženého textilu na stavební desky využitelné ve stavebnictví. V ostrém provozu by měla ročně zpracovat až 10 tisíc tun materiálu, přičemž výsledný produkt vzniká z čistého a tříděného textilu, nikoli z kontaminovaného odpadu. Klíčovou roli přitom hraje důkladná separace materiálu podle druhu a kvality.

Spuštění projektu však provázejí komplikace, zejména v oblasti energetického zajištění a administrativních procesů. Zprovoznění linky se oproti původním plánům zpozdilo kvůli dlouhým dodacím lhůtám a nutnosti navýšit kapacitu elektrické přípojky. Aktuálně probíhá testování zařízení a vyřizování potřebných povolení.

Do budoucna plánuje Diakonie Broumov postupné navyšování provozu i rozšiřování kapacit. Podobné linky by podle odhadů bylo potřeba vybudovat ve větším počtu – jen v Česku zhruba patnáct –, aby bylo možné efektivně zpracovat desítky tisíc tun textilu, které dnes končí na skládkách či ve spalovnách. Podrobnosti ZDE

Mohlo by vás zajímat:

Konec slepé uličky textilního odpadu. Německý výzkum ukazuje cestu zpět k základním surovinám

 

Odpadové hospodářství se v posledních dnech ukazuje jako systém, který nelze popsat jedním pohledem ani jedním číslem. Na jedné straně se řeší přesná formulace výšky skládky a právní odpovědnost za její překročení, na druhé straně se mění samotný tok odpadu ve městech, kde část materiálu přestává končit pod zemí. Do toho vstupují staré ekologické zátěže, kde naopak odpady končí pod zemí, a administrativní legislatiovní mechanismy, jež mají celý systém držet pod kontrolou. Jak je vidět, odpady nikdy nespí.

Káždý jeden metr rozhoduje

Rozhodnutí Ústavní soud v kauze skládky v Úholičkách otevřelo konkrétní problém v nastavení podmínek pro provoz skládek. Soud vyhověl stížnosti provozující společnosti a konstatoval, že povinnost ukončit skládkování při dosažení určité výšky nebyla v integrovaném povolení formulována jednoznačně. Maximální výška skládky sice byla stanovena, ale pouze ve stavebním povolení, nikoli v dokumentu, který přímo upravuje provoz zařízení.

Zásadní roli hrálo také to, že uvedená kóta se vztahovala ke stavu po sesednutí odpadu, tedy k finálnímu stavu tělesa skládky, nikoli k průběžnému navážení materiálu. V praxi tak vznikla situace, kdy nebylo zcela zřejmé, v jakém okamžiku dochází k porušení limitu. Právě tato nejednoznačnost byla klíčovým bodem, na který soud poukázal při posuzování oprávněnosti uložené pokuty.

Případ se nyní vrací k Městský soud v Praze, který musí znovu posoudit, zda byla hranice překročena na základě jasně definovaných pravidel. Bude se přitom zabývat konkrétní dokumentací, jejími formulacemi i tím, jak byly jednotlivé podmínky interpretovány v praxi. Rozhodující bude, zda bylo možné z dostupných podkladů jednoznačně určit okamžik, kdy měl provozovatel skládkování ukončit.

Méně skládek, více strojů

V Ostrava dochází k výrazné změně v tom, kolik odpadu končí na skládce a kolik je dále využíváno. Z původních přibližně 52 tisíc tun směsného komunálního odpadu kleslo množství ukládané na skládku na necelých 30 tisíc tun. Zatímco ještě v roce 2022 směřoval na skládku prakticky celý objem tohoto odpadu, dnes je jeho podstatná část dále zpracovávána.

Hlavním nástrojem této změny je automatická třídicí linka, která dokáže ze směsného odpadu oddělit využitelné složky bez nutnosti předchozího třídění ze strany obyvatel. Zařízení umožňuje získat přibližně 40 procent materiálu, který by jinak skončil bez dalšího využití. Vytříděné složky směřují buď k materiálové recyklaci, nebo k energetickému využití, například jako palivo pro teplárenské provozy.

Z provozu zároveň vyplývá, že složení odpadu zásadně ovlivňuje účinnost třídění. V některých lokalitách, zejména v rodinné zástavbě, obsahuje směsný odpad vyšší podíl popelovin, což snižuje možnosti jeho dalšího využití. Město proto řeší nejen technologii samotnou, ale i strukturu odpadu, která do systému vstupuje.

Součástí současné situace je i tlak na změnu pravidel vykazování třídění. Město usiluje o to, aby se jako vytříděný započítával i odpad, který projde automatickým dotříděním na lince. Současná legislativa totiž uznává pouze odpad vytříděný přímo občany, což neodpovídá reálnému fungování moderních technologií v provozu.

Halda pod pokutou

Sanace Heřmanické haldy v Ostravě se v posledních dnech dostala do centra pozornosti také kvůli konkrétním sankcím a zapojení dalších subjektů. Česká inspekce životního prostředí uložila státnímu podniku DIAMO pokutu ve výši 1,5 milionu korun. Důvodem bylo porušení podmínek při provádění sanačních prací, které se týkaly především způsobu ukládání materiálu a nedodržení technologických postupů stanovených v povolení. Pokuta vychází z kontrol provedených přímo na místě, kde inspektoři zaznamenali odchylky od schváleného postupu i konkrétní zásahy, které nebyly v souladu s dokumentací. Součástí zjištění byly i nedostatky v organizaci prací a v návaznosti jednotlivých kroků, které měly být prováděny v přesně definovaném pořadí.

Do samotné realizace prací jsou zapojeny i externí firmy, které zajišťují jednotlivé části sanace. Právě jejich činnost byla jedním z bodů kontroly, protože některé práce v terénu neodpovídaly schválenému projektu. Inspekce poukázala na to, že odpovědnost za dodržování podmínek nese investor, tedy DIAMO, bez ohledu na to, že konkrétní činnosti provádějí dodavatelské společnosti. Kontrola se zaměřila na konkrétní pracovní úseky a postupy, u nichž bylo možné porovnat plánovaný stav s reálným provedením. V některých případech se ukázalo, že jednotlivé firmy postupovaly odlišně od zadání, což vedlo k nesouladu v celkové struktuře prováděných prací.

V rámci zjištění se řešilo zejména navážení a přesuny materiálu, které probíhaly jiným způsobem, než určovala dokumentace. Materiál byl ukládán mimo vymezené vrstvy a v některých případech docházelo k úpravám terénu bez odpovídajícího zajištění. Tyto kroky měly přímý vliv na průběh sanace a vedly k tomu, že část provedených prací neodpovídala požadovanému stavu. Inspektoři zaznamenali i situace, kdy byl materiál přemisťován opakovaně, což znamenalo dodatečné zásahy do již upravených částí haldy. Tím docházelo k narušení předchozích úprav a ke změnám v rozložení jednotlivých vrstev.

Kontrola se zaměřila také na technická opatření, která mají omezit dopady na okolní prostředí, zejména v oblasti ochrany ovzduší. Zjištěno bylo, že některé plochy zůstávaly odkryté déle, než připouštějí stanovené podmínky, a nebyly včas zabezpečeny překrytím inertním materiálem. V kombinaci s pohybem těžké techniky a manipulací s odpadem to vedlo ke zvýšené prašnosti a potenciálním emisím. Inspekce v této souvislosti hodnotila i to, jak jsou jednotlivá opatření časově koordinována a zda na sebe technologické kroky navazují podle schváleného harmonogramu.

Součástí kontrolních zjištění byly také nedostatky v evidenci a dokumentaci prováděných prací. Některé zásahy nebyly dostatečně zaznamenány nebo nebylo možné jednoznačně doložit jejich rozsah a způsob provedení. To komplikovalo zpětné vyhodnocení jednotlivých kroků a jejich porovnání s projektovou dokumentací. Inspekce se proto zabývala i tím, jakým způsobem jsou práce evidovány, kdo za ně nese odpovědnost a jak jsou jednotlivé činnosti průběžně kontrolovány přímo na místě.

Termín, který nelze přehlédnout

Podnikatelé a provozovatelé zařízení, na které se vztahuje povinnost ohlašování do Integrovaného registru znečišťování, by měli věnovat pozornost blížícímu se zákonnému termínu. Hlášení za ohlašovací rok 2025 je nutné podat prostřednictvím systému ISPOP nejpozději do 31. března 2026. Povinnost se týká provozovatelů, u nichž dochází k únikům nebo přenosům sledovaných látek nad stanovené limity. Hlášení se podává výhradně elektronicky prostřednictvím CRŽP a ISPOP.

Suma sumárum, odpady mizí, ale neztrácejí se. Přesouvají se mezi paragrafy, technologiemi i krajinou, někdy se zmenšují na čísla v tabulkách, jindy znovu vystupují jako hmatatelný problém v terénu. V jeden okamžik rozhoduje jediná formulace v povolení, v jiný zase konkrétní pohyb materiálu na haldě nebo průchod odpadu třídicí linkou. Mediální obraz dne tak skládá mozaiku světa, kde nic nekončí, pouze se proměňuje a vrací v jiné podobě.

Klimatická změna přestává být abstraktním problémem budoucnosti a mění se v přesně měřitelný proces s jasnými fyzikálními parametry a přímými dopady na lidské zdraví i fungování ekosystémů. Nejnovější globální data Světové meteorologické organizace (WMO) ukazují, že Země se dostává do stavu rostoucí energetické nerovnováhy, která spouští řetězec vzájemně propojených změn. Ty se neprojevují pouze v rekordních teplotách, ale i v chemickém složení oceánů, dynamice ledovců a stabilitě biosféry.

Atmosférická koncentrace oxidu uhličitého dosáhla v roce 2024 hodnoty 423,9 ppm, přičemž jednotka ppm znamená počet molekul dané látky na jeden milion molekul vzduchu. Meziroční nárůst činil 3,5 ppm, což představuje nejvyšší přírůstek od začátku měření v roce 1957. Koncentrace metanu dosáhla 1 942 ppb, tedy parts per billion, což znamená počet molekul na jednu miliardu molekul vzduchu, a oxid dusný dosáhl hodnoty 338 ppb. Ve srovnání s předindustriální érou představují tyto hodnoty 266 procent u metanu a 125 procent u oxidu dusného. Oxid uhličitý je přitom zodpovědný za přibližně 66 procent radiačního působení všech dlouhodobých skleníkových plynů od roku 1750 a za 79 procent nárůstu v poslední dekádě.

Zhruba polovina emisí CO₂ zůstává v atmosféře, zatímco oceány absorbují 29 procent a suchozemské ekosystémy 21 procent. Tento mechanismus však slábne, protože vyšší teploty snižují schopnost oceánů i vegetace uhlík pohlcovat. Výsledkem je akcelerace tzv. energetické nerovnováhy Země, tedy rozdílu mezi energií přicházející ze Slunce a energií, kterou planeta vyzařuje zpět do vesmíru. Tento rozdíl je dnes kladný, což znamená, že Země kumuluje energii ve formě tepla.

Pouze přibližně jedno procento této energie ohřívá atmosféru. Naprostá většina, konkrétně 91 procent, se ukládá v oceánech. Dalších pět procent se ukládá v pevnině a tři procenta jsou spotřebována na tání ledovců a ledových štítů. Oceánský tepelný obsah dosáhl v roce 2025 historického maxima a za posledních devět let byl rekord překonán každoročně. Tempo akumulace tepla v oceánech dosahovalo v období 2005 až 2025 hodnoty 11 až 12,2 zettajoulů ročně, zatímco v období 1960 až 2005 to bylo pouze 3 až 3,9 zettajoulů ročně. Jeden zettajoule představuje 10 na 21 joulů, tedy množství energie, které si lze jen obtížně představit v běžných měřítcích. Pro ilustraci jde o objem tepla, který odpovídá zhruba stonásobku roční celosvětové spotřeby energie lidstva, což ukazuje, jak enormní množství energie dnes oceány každoročně pohlcují.

Globální průměrná teplota se v roce 2025 pohybovala přibližně 1,43 stupně Celsia nad předindustriálním obdobím, zatímco rok 2024 dosáhl zhruba 1,55 stupně a patřil k vůbec nejteplejším v historii měření. V absolutních číslech to znamená posun z přibližně 14 stupňů Celsia v 19. století na více než 15,5 stupně dnes. Na první pohled může rozdíl působit malý, ve skutečnosti ale představuje zásadní změnu energetické rovnováhy planety. Pro srovnání, rozdíl mezi poslední dobou ledovou a současným klimatem činil jen asi 4 až 5 stupňů. Současné oteplení je navíc mimořádně rychlé a z dlouhodobého hlediska se dále zrychluje. Rozdíl mezi roky 2024 a 2025 je přitom dán především odezněním silného jevu El Niño, nikoliv změnou trendu, který zůstává jednoznačně rostoucí.

Oceány nereagují na klimatickou změnu pouze ukládáním tepla, ale dochází v nich i k zásadní chemické proměně. Přibližně 29 procent oxidu uhličitého, který lidstvo vypouští (tzv. antropogenní emise) spalováním fosilních paliv a dalšími činnostmi, se rozpouští v mořské vodě. Po rozpuštění reaguje s vodou za vzniku kyseliny uhličité, která následně snižuje hodnotu pH. pH je přitom stupnice určující kyselost nebo zásaditost prostředí, kde nižší hodnota znamená kyselejší podmínky. Oceány jsou stále zásadité, ale jejich pH postupně klesá tempem přibližně 0,017 jednotky za dekádu, což představuje mimořádně rychlou změnu, jaká nemá obdoby minimálně za posledních 26 tisíc let.

Tento proces, označovaný jako acidifikace oceánů, zásadně mění chemickou rovnováhu mořské vody. Dochází k poklesu koncentrace uhličitanových iontů, které jsou klíčové pro organismy vytvářející vápenaté schránky a kostry, jako jsou koráli, mlži nebo některé druhy planktonu. Tyto organismy pak musí vynakládat více energie na tvorbu svých struktur, jejich schránky jsou slabší a v extrémních případech se mohou začít rozpouštět. Protože právě tyto druhy tvoří základ mořských potravních řetězců, jejich oslabení se postupně promítá do celého ekosystému, od drobných organismů až po ryby a další mořské živočichy, na nichž závisí i lidská výživa.

Současně dochází k rychlému tání ledovců. Osm z deseti největších ročních úbytků hmoty od roku 1950 nastalo po roce 2016. Ledovce tak ztrácejí nejen objem, ale i schopnost stabilizovat regionální klima a hydrologické cykly. Arktický mořský led se zmenšuje tempem přibližně 77 tisíc kilometrů čtverečních ročně a v roce 2025 dosáhl jednoho z nejnižších rozsahů v historii měření.

Růst hladiny oceánů je přímým důsledkem těchto procesů. Od roku 1993 vzrostla hladina o přibližně 11 centimetrů. Tempo růstu se přitom téměř zdvojnásobilo z 2,65 milimetru ročně v období 1993 až 2011 na 4,75 milimetru ročně v období 2012 až 2025. Tento trend znamená rostoucí tlak na pobřežní oblasti, infrastrukturu i zdroje pitné vody.

Zvyšující se teploty mají zásadní dopad na lidské zdraví především prostřednictvím tepelného stresu. Lidské tělo je schopné udržovat stabilní vnitřní teplotu pouze v určitém rozsahu okolních podmínek. Při dlouhodobém vystavení vysokým teplotám dochází k přehřátí organismu, selhání termoregulačních mechanismů a v extrémních případech k úpalu. Tento stav může vést k poškození mozku, selhání orgánů a smrti. Riziko se dramaticky zvyšuje u starších osob, dětí a lidí s chronickými nemocemi.

Dalším významným dopadem je zatížení kardiovaskulárního systému. Vysoké teploty způsobují rozšíření cév a zvýšené pocení, což vede ke ztrátě tekutin a minerálů. Organismus reaguje zvýšenou srdeční frekvencí, aby udržel krevní tlak a zásobování tkání kyslíkem. U rizikových skupin to může vyvolat infarkt myokardu nebo cévní mozkovou příhodu. Statistiky ukazují, že během vln veder dochází k významnému nárůstu úmrtnosti právě z těchto příčin.

Změna klimatu má rovněž významný vliv na šíření infekčních nemocí. Vyšší teploty a změny srážkových režimů rozšiřují geografické oblasti vhodné pro výskyt přenašečů, jako jsou komáři a klíšťata. To vede k nárůstu nemocí, jako je dengue, malaria nebo lymská borelióza. Zároveň dochází ke zkracování inkubačních cyklů patogenů, což zvyšuje rychlost jejich šíření v populaci.

Kvalita ovzduší se v důsledku vyšších teplot zhoršuje. Teplo podporuje vznik přízemního ozonu a zvyšuje koncentrace jemných prachových částic. Tyto látky pronikají hluboko do dýchacího systému a způsobují záněty, astma a chronické plicní nemoci. Kombinace vysokých teplot a znečištění představuje synergický efekt, který výrazně zvyšuje zdravotní rizika.

Extrémní teploty mají také významný dopad na psychické zdraví. Dlouhodobé vystavení horku zvyšuje míru stresu, agresivity a poruch spánku. Studie ukazují, že vyšší teploty korelují s nárůstem depresí a úzkostných poruch. Klimatická změna tak působí nejen jako fyzický, ale i psychologický stresor.

Dopady na přírodní ekosystémy jsou stejně zásadní. Zvyšující se teploty mění fenologii rostlin, tedy načasování jejich růstu, kvetení a plodnosti. To narušuje synchronizaci mezi rostlinami a opylovači, což může vést ke snížení reprodukční úspěšnosti a poklesu biodiverzity. Rostliny jsou zároveň vystaveny vyššímu stresu ze sucha, což snižuje jejich produktivitu a schopnost ukládat uhlík.

Lesní ekosystémy čelí kombinaci sucha, vyšších teplot a zvýšeného výskytu škůdců. Stromy oslabené nedostatkem vody jsou náchylnější k napadení hmyzem a chorobami. To vede k rozsáhlým odumíráním porostů a zvyšuje riziko lesních požárů. Požáry pak uvolňují velké množství uhlíku zpět do atmosféry, čímž se uzavírá pozitivní zpětná vazba.

Živočišné druhy jsou nuceny migrovat do nových oblastí, aby našly vhodné podmínky. Tento proces však není vždy možný, zejména u druhů s omezenou mobilitou nebo v fragmentované krajině. Výsledkem je pokles populací a v některých případech i vyhynutí. V oceánech vede oteplování a acidifikace k blednutí korálů a kolapsu celých ekosystémů, které jsou základem pro život tisíců druhů.

Změny v hydrologickém cyklu způsobují častější a intenzivnější sucha i povodně. To má přímý dopad na zemědělství, dostupnost vody a potravinovou bezpečnost. Produkce potravin je stále více vystavena klimatickým extrémům, což vede k nestabilitě cen a riziku sociálních konfliktů.

Data z roku 2025 jednoznačně ukazují, že klimatický systém Země vstoupil do fáze akcelerace. Jednotlivé indikátory se navzájem posilují a vytvářejí komplexní síť zpětných vazeb. Tento proces již není možné chápat jako lineární změnu, ale jako dynamickou transformaci celého planetárního systému, která má přímé důsledky pro stabilitu přírody i zdraví lidské populace.

Rostoucí objem textilního odpadu, nedostatečné recyklační kapacity a tlak nové legislativy vytvářejí v Evropě kritickou situaci. Průlomové technologie, jako je německý projekt TheKey, sice otevírají cestu k cirkulárnímu textilu, realita nakládání s odpady však zatím zůstává výrazně pozadu.

Textilní průmysl se v posledních letech stal jedním z nejrychleji rostoucích zdrojů odpadu na světě. Podle aktuálních odhadů vzniklo globálně v roce 2024 přibližně 121 milionů tun textilního odpadu a bez zásadní změny může tento objem do roku 2035 narůst až na 180 milionů tun. Recyklace přitom zůstává na marginální úrovni, kdy méně než jedno procento textilií je skutečně přeměněno zpět na nové oděvy, zatímco naprostá většina končí na skládkách, ve spalovnách nebo v neformálních odpadových tocích

Evropa v tomto ohledu nepředstavuje výjimku, spíše naopak. Každoročně zde vzniká přibližně 6,9 milionu tun textilního odpadu, což odpovídá zhruba 16 kilogramům na obyvatele. Zásadním problémem je způsob nakládání s tímto materiálem. Přibližně 85 procent textilu není vůbec tříděno a končí ve směsném komunálním odpadu, odkud už jej nelze efektivně recyklovat

Ani oddělený sběr situaci zásadně neřeší. I z vytříděného textilu končí významná část v energetickém využití nebo na skládkách. V roce 2022 směřovalo přibližně 26 procent separovaného textilního odpadu právě do spaloven nebo na skládky, což ukazuje na strukturální nedostatek recyklačních kapacit

Specifickým fenoménem je export textilního odpadu mimo Evropu. Objem vyvezených použitých textilií dosahuje přibližně 1,4 milionu tun ročně a za poslední dvě dekády se téměř ztrojnásobil. Tyto materiály často končí v zemích Afriky a Asie, kde pouze část nachází další využití, zatímco zbytek končí na otevřených skládkách nebo je spalován bez odpovídajících environmentálních standardů

Právě zde vznikají dnes již ikonické obrazy globálního problému textilního odpadu, například rozsáhlé skládky v Ghaně nebo Chile, kde se hromadí miliony tun vyřazeného oblečení ze západních trhů. Tyto lokality představují nejen environmentální, ale i sociální problém, protože zatěžují místní infrastrukturu a ekosystémy, které nejsou na takové objemy odpadu připraveny.

Evropská legislativa na tuto situaci postupně reaguje. Od roku 2025 mají všechny členské státy povinnost zavést oddělený sběr textilu, což se již promítá i do praxe v České republice, kde obce postupně zavádějí sběrné systémy. Tento krok však odhaluje zásadní slabinu celého systému. Sběr sice roste, ale kapacity pro následné třídění a zejména materiálovou recyklaci výrazně zaostávají. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že bez jejich rychlého rozšíření bude velká část vytříděného textilu nadále končit ve spalovnách, na skládkách nebo mimo Evropu

Do popředí se proto dostává koncept rozšířené odpovědnosti výrobce. Evropská unie připravuje povinný systém EPR pro textil, který přenese finanční i organizační odpovědnost za sběr, třídění a recyklaci na výrobce a prodejce. Tento princip již několik let funguje například ve Francii, kde výrobci přispívají do kolektivního systému, který financuje infrastrukturu pro sběr a zpracování textilu. Nově připravovaná evropská legislativa má tento model sjednotit a rozšířit napříč členskými státy, čímž by měla vzniknout stabilní finanční základna pro rozvoj recyklačních technologií i kapacit.

Schopnost vrátit textilní odpad zpět na úroveň základních surovin byla dlouho považována za technologicky i ekonomicky problematickou. Nové výsledky výzkumného projektu TheKey ale naznačují, že cirkulární budoucnost textilního průmyslu může být výrazně blíž, než se dosud předpokládalo.

Výzkumný projekt TheKey, financovaný německým Spolkovým ministerstvem pro výzkum, technologii a vesmír, se zaměřuje na jednu z nejproblematičtějších oblastí materiálového inženýrství a odpadového hospodářství, kterou je recyklace směsových textilií na bázi polyesteru a bavlny. Tyto materiály dominují zejména v segmentu pracovních, ochranných a sportovních oděvů díky své mechanické odolnosti a funkčním vlastnostem, avšak jejich heterogenní struktura dlouhodobě brání efektivnímu uzavření materiálového cyklu.

Právě tyto směsi představují zásadní technologickou bariéru. Mechanická recyklace sice umožňuje materiál znovu použít, ale vede k degradaci vláken a tzv. downcyklaci. Chemická recyklace naopak nabízí hlubší rozklad materiálu, její tradiční formy však často nedokázaly efektivně oddělit jednotlivé složky nebo zachovat jejich kvalitu, typicky docházelo ke ztrátě jedné z komponent směsi.

Klíčový posun, který projekt TheKey přináší, spočívá právě v nasazení řízených depolymerizačních procesů. Ty představují pokročilou formu chemické recyklace, při níž se polymerní řetězce cíleně štěpí zpět na monomery, tedy základní chemické stavební jednotky. Na rozdíl od méně selektivních termochemických metod umožňuje depolymerizace získat suroviny v kvalitě srovnatelné s primární výrobou a znovu je využít pro produkci nových vláken.

V případě projektu TheKey jde konkrétně o technologii označovanou jako revolTEX®, která umožňuje rozložit polyesterovou složku na monomery a následně ji znovu polymerovat do vláken s parametry panenského materiálu. Paralelně probíhá vývoj postupů pro šetrné získávání bavlněné celulózy, která by měla být dále využitelná například pro výrobu nových regenerovaných vláken.

Zásadní je, že projekt nepracuje pouze s jednou technologickou linií, ale s integrací více přístupů. Kombinuje mechanické předzpracování, selektivní chemické reakce a principy tzv. design for recycling, tedy návrh textilií tak, aby byly od počátku lépe recyklovatelné. Tento systémový přístup reflektuje fakt, že samotná recyklační technologie bez změny designu výrobků nedokáže problém plně vyřešit.

Výzkum zároveň reaguje na širší trend v oblasti cirkulární ekonomiky, kde depolymerizace a další formy molekulární recyklace získávají strategický význam. Oproti klasickým metodám umožňují zpracovávat i kontaminované nebo směsové materiály a vracet je zpět do výrobních řetězců jako plnohodnotné suroviny, nikoli jen jako méně kvalitní náhrady.

Podstatné je také to, že projekt TheKey není izolovaný experiment, ale součástí širšího evropského a zejména německého výzkumného ekosystému zaměřeného na chemickou recyklaci textilu. Paralelní iniciativy, například projekty založené na solvolýze nebo kontinuálních reaktorech, ukazují snahu převést tyto procesy z laboratorních podmínek do průmyslového měřítka a zajistit jejich ekonomickou životaschopnost.

V širším kontextu evropské politiky můžeme hovořit o redefinici samotného vztahu k materiálům a spotřebě. Strategie EU pro udržitelné a cirkulární textilie počítá s tím, že do roku 2030 budou výrobky navrhovány tak, aby byly trvanlivé, opravitelné a recyklovatelné, a zároveň aby obsahovaly významný podíl recyklovaných vláken. Textil má přestat být rychloobrátkovým zbožím a stát se součástí řízeného materiálového cyklu, kde každý výrobek nese odpovědnost i za svou „druhou fázi života“. Tento posun ale neznamená pouze změnu technologií, nýbrž zásah do celého hodnotového řetězce od designu přes výrobu až po spotřebitelské chování.

Právě zde se ukazuje hlubší význam projektů, jako je TheKey. Neřeší pouze otázku, jak efektivně rozložit směsný materiál, ale implicitně odpovídají na zásadnější problém moderní ekonomiky, totiž jak zachovat materiálovou hodnotu v systému. Pokud se podaří propojit technologickou schopnost vracet materiály na úroveň základních surovin s regulačním rámcem s ekonomickou efektivitou, může textilní průmysl projít transformací, která přesahuje jeho vlastní hranice. 

Evropská komise v polovině března 2026 zahájila veřejnou konzultaci k revizi dvou klíčových delegovaných aktů, které tvoří technické jádro evropské taxonomie udržitelných investic. Tento krok představuje další fázi postupného dolaďování jednoho z nejambicióznějších regulatorních rámců v oblasti udržitelného financování, jehož cílem je sjednotit definici environmentálně udržitelných ekonomických činností a nasměrovat kapitál směrem k aktivitám podporujícím klimatické a environmentální cíle Evropské unie.

Samotná konzultace se zaměřuje na dva paralelní legislativní návrhy. První se týká klimatických aspektů taxonomie, tedy zmírňování změny klimatu a adaptace na její dopady. Druhý návrh rozšiřuje pozornost na širší environmentální dimenzi, včetně vodního hospodářství, oběhového hospodářství, prevence znečištění a ochrany biologické rozmanitosti a ekosystémů.

Evropská taxonomie představuje klasifikační systém, který stanovuje technická kritéria pro posouzení, zda je konkrétní ekonomická činnost environmentálně udržitelná. Tento referenční rámec je provázán s povinnostmi podniků v oblasti reportingu i s rozhodováním finančních institucí. Její význam spočívá v tom, že vytváří jednotný jazyk pro investory, banky i firmy, omezuje riziko tzv. greenwashingu a současně ovlivňuje dostupnost financování tím, že zvýhodňuje aktivity splňující stanovená kritéria.

Evropská komise v rámci této konzultace vyzývá odbornou i podnikatelskou veřejnost k zasílání připomínek k navrženým úpravám. Zapojení relevantních aktérů je z hlediska výsledné podoby pravidel zásadní, protože umožňuje identifikovat praktické dopady navržených kritérií, potenciální nesoulady s reálným fungováním jednotlivých odvětví a v neposlední řadě dnes často zmiňovanou a kritizovanou administrativní náročnost.

Dokument ke stažení:

• Návrh změn zahrnující přílohy k oblasti: (i) zmírňování změny klimatu (mitigace) a (ii) přizpůsobování se změně klimatu (adaptace): Sustainable investment – review of the EU taxonomy climate delegated act

• Návrh změn zahrnující přílohy k oblastem: (i) vodní hospodářství, (ii) oběhové hospodářství, (iii) prevence a kontrola znečištění a (iv) biologická rozmanitost a ekosystémy: Sustainable investment – review of the EU taxonomy environmental delegated act

Projekt spalovny nebezpečných odpadů v areálu Hůrka u Temelína s plánovanou kapacitou 20 tisíc tun ročně a investicí až dvě miliardy korun vyvolal odpor obcí i obyvatel. O záměru, který nyní prochází procesem EIA, mají rozhodnout také lidé v místním referendu. Současně projekt otevírá širší otázku, jak má Česká republika řešit dlouhodobý nedostatek kapacit pro nakládání s nebezpečnými odpady.

Záměr připravuje společnost Quail ze skupiny FCC a počítá s vybudováním jedné spalovací linky určené pro průmyslové, komunální i zdravotnické odpady. Podle zveřejněné dokumentace má zařízení pracovat přibližně 7 500 hodin ročně a dosáhnout kapacity až 20 000 tun odpadů za rok. Projekt je koncipován jako zařízení pro energetické využití odpadů, tedy nikoli pouze pro jejich odstranění, ale i pro produkci využitelné energie. Technologické řešení vychází z běžných evropských standardů pro tento typ zařízení. Parametry projektu jej řadí mezi menší spalovny v rámci České republiky.

Projekt má být umístěn do stávajícího průmyslového areálu Hůrka, kde už dnes probíhá nakládání s odpady v různých formách. V areálu se realizuje například stabilizace, solidifikace nebo biodegradace odpadů a jeho celková kapacita dosahuje přibližně 170 000 tun ročně. Lokalita je tedy dlouhodobě využívána pro odpadové hospodářství a disponuje odpovídajícím technickým zázemím. Umístění spalovny do tohoto prostoru je z pohledu investora logickým rozšířením existujících aktivit. Součástí záměru je i napojení na stávající infrastrukturu areálu.

Záměr se v současnosti nachází ve fázi posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona EIA. Jihočeský kraj zahájil zjišťovací řízení, které určí rozsah a podrobnost dokumentace pro další fázi posuzování. V této fázi se shromažďují stanoviska dotčených orgánů, obcí i veřejnosti. Výstupem bude rozhodnutí, zda projekt postoupí do tzv. velké EIA, tedy plného posouzení dopadů. Tento proces je klíčový pro další postup projektu z hlediska jeho povolování.

Na úrovni samospráv se projekt setkal s odmítavými stanovisky. Zastupitelé obce Temelín záměr jednomyslně odmítli a podobná stanoviska přijaly i další obce v regionu, například Týn nad Vltavou, Olešník nebo Všemyslice. Obce ve svých vyjádřeních upozorňují na potřebu podrobnějšího vyhodnocení dopadů projektu. Požadují zejména doplnění odborných studií a detailnější analýzu vlivů na jednotlivé složky životního prostředí. Stanoviska obcí jsou součástí podkladů pro další rozhodování v procesu EIA.

V reakci na zveřejněný záměr vznikla petice, kterou podepsaly více než dva tisíce obyvatel. Petiční výbor ji předal krajskému úřadu jako součást připomínek v probíhajícím řízení. Petice představuje jeden z formálních nástrojů zapojení veřejnosti do rozhodovacího procesu. Její obsah se zaměřuje na požadavek důkladného posouzení všech relevantních dopadů projektu. Počet podpisů ukazuje na výrazný zájem veřejnosti o projednávaný záměr.

Obce ve svých připomínkách požadují konkrétní doplnění dokumentace. Jedná se například o aktualizaci rozptylové studie, vyhodnocení vlivu dopravy spojené s provozem zařízení nebo posouzení kumulativních vlivů s dalšími záměry v území. Důraz je kladen také na hodnocení dopadů na ovzduší, vodní režim a veřejné zdraví. Tyto požadavky odpovídají standardní praxi v rámci procesu EIA. Jejich zapracování bude předmětem další fáze posuzování.

Podle dostupných informací má spalovna vzniknout v blízkosti Jaderné elektrárny Temelín, tedy v lokalitě s koncentrací významných energetických a průmyslových zařízení. Umístění projektu v tomto prostoru je jedním z aspektů, které jsou v rámci řízení posuzovány. Hodnocení se zaměřuje mimo jiné na možné souběžné působení více zdrojů zatížení v území. Tento přístup je součástí standardního posuzování kumulativních vlivů. Výsledky těchto analýz budou součástí dokumentace EIA.

Zastupitelé obce Temelín schválili vyhlášení místního referenda, ve kterém se obyvatelé vyjádří k realizaci projektu. Referendum představuje zákonný nástroj přímé demokracie na úrovni obce. Jeho výsledek bude pro zastupitelstvo závazný při splnění podmínek stanovených zákonem. Hlasování doplní standardní správní procesy, které se k projektu vážou. Termín konání referenda bude stanoven samostatným rozhodnutím obce.

V případě kladného výsledku procesu EIA a získání potřebných povolení počítá investor s realizací projektu v následujících letech. Zahájení výstavby je vázáno na dokončení všech povolovacích procesů. Uvedení zařízení do provozu je podle dostupných informací předpokládáno kolem roku 2030. Harmonogram projektu se může v závislosti na průběhu řízení dále měnit. Další vývoj bude záviset na výsledcích posuzování i na rozhodnutích příslušných orgánů.

Odborné analýzy dlouhodobě upozorňují, že Česká republika nemá dostatečné kapacity pro bezpečné a environmentálně odpovědné nakládání s nebezpečnými odpady. Termické zpracování a stabilizace těchto materiálů kapacitně neodpovídají objemům, které vznikají v průmyslu, zdravotnictví i dalších sektorech. Výsledkem je buď jejich přeprava na velké vzdálenosti, nebo setrvávání v méně vhodných způsobech nakládání, které zvyšují ekologická i ekonomická rizika. Tento deficit nelze obejít politickým prohlášením ani odkladem problému na další volební období.

Jasným signálem reality je i přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů podle novely vyhlášky č. 273/2021 Sb., které bylo prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nebezpečné odpady tak budou i nadále končit na skládkách nikoli proto, že by se stát vzdal environmentálních ambicí, ale proto, že chybí technické a kapacitní předpoklady pro jejich jiné řešení. Tento krok je tak přiznáním reality na poli nebezpečných odpadů. Svým způsobem z pohledu státu jde o infrastrukturu, která má plnit důležitou roli v odpadovém hospodářství a snižovat závislost na skládkování.

Související:

Rybitví čelí soudnímu sporu, lidé z okolí Temelína se brání peticí. Vzniknout v Česku nové kapacity na nakládání s nebezpečnými odpady?
 

Napětí na globálním energetickém trhu dosahuje úrovní, které nemají v moderní historii obdoby. Výpadek klíčových dodávek ropy způsobil prudký růst cen a znovu otevřel otázku, jak odolné jsou naše ekonomiky, firmy i každodenní život vůči podobným otřesům. Zatímco geopolitické řešení zůstává nejisté, existuje překvapivě široká škála konkrétních kroků, které mohou okamžitě zmírnit dopady krize a zároveň naznačit směr dlouhodobé transformace energetiky.

Analýza vychází z aktuální studie International Energy Agency s názvem Sheltering from Oil Shocks, která detailně rozpracovává konkrétní opatření ke zmírnění dopadů největšího narušení dodávek ropy v moderní historii. Dokument kombinuje makroekonomická data, sektorové analýzy i praktické příklady z jednotlivých zemí a poskytuje ucelený rámec pro reakci domácností, podniků i vlád na prudký růst cen energií.

Globální ropný trh se ocitl pod extrémním tlakem v důsledku téměř úplného zastavení přepravy přes Hormuzský průliv, kterým běžně prochází přibližně 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, tedy zhruba pětina světové spotřeby. Tento výpadek vedl ke snížení produkce zemí Perského zálivu nejméně o 10 milionů barelů denně a k prudkému růstu cen, kdy ropa překonala hranici 100 dolarů za barel. Ještě výraznější zdražení zasáhlo klíčové produkty jako jsou nafta, letecké palivo a LPG, což má přímý dopad na logistiku, průmysl i základní potřeby domácností.

Reakce na takto rozsáhlý šok se opírá o kombinaci opatření na straně nabídky i poptávky. Na straně nabídky došlo k historicky největšímu uvolnění strategických zásob, kdy členské státy poskytly na trh 400 milionů barelů ropy. Tento objem však představuje pouze krátkodobou úlevu, protože ani při plném využití nedokáže nahradit dlouhodobý výpadek. Zásadní význam proto získávají opatření zaměřená na snižování spotřeby, která mohou začít fungovat v horizontu týdnů a mají okamžitý dopad na ceny i dostupnost energií.

Největší potenciál úspor se nachází v silniční dopravě, která tvoří přibližně 45 procent globální poptávky po ropě a v některých regionech až dvě třetiny. Například samotné dojíždění do práce představuje 5 až 30 procent provozu osobních automobilů. Zavedení práce z domova ve větším rozsahu může snížit národní spotřebu ropy v dopravě o 2 až 6 procent, přičemž u jednotlivých řidičů může úspora dosáhnout až 20 procent při třech dnech práce na dálku týdně. Konkrétní příklady ukazují, že vlády reagují velmi rychle, například Filipíny a Pákistán zavedly čtyřdenní pracovní týden pro státní zaměstnance, zatímco Srí Lanka uzavřela veřejné instituce jeden den v týdnu, aby snížila spotřebu paliv.

Dalším mimořádně efektivním nástrojem je snížení rychlosti na dálnicích. Pokles o pouhých 10 kilometrů za hodinu vede ke snížení spotřeby paliva u osobních vozidel o 5 až 10 procent a na celostátní úrovni může znamenat úsporu 1 až 6 procent spotřeby. U nákladní dopravy, která je klíčovým spotřebitelem nafty, se úspora pohybuje kolem 5 procent na vozidlo. Historická zkušenost ukazuje, že tento krok byl úspěšně využit již během ropné krize v roce 1973 a dnes jej znovu zavádějí například Pákistán nebo evropské státy.

Významný efekt přináší také změna dopravního chování. Přesun části cest z individuální automobilové dopravy na veřejnou dopravu může snížit národní spotřebu ropy o 1 až 3 procenta. V některých městech přitom krátké cesty do 30 kilometrů tvoří až polovinu spotřeby paliv osobních vozidel. Praktická opatření zahrnují snížení nebo úplné zrušení jízdného, jak ukazuje příklad Lucemburska, nebo krátkodobé programy typu německé devítieurové jízdenky. Další úspory přináší sdílení vozidel a ekologický styl jízdy, které mohou snížit spotřebu o 5 až 8 procent díky kombinaci vyšší obsazenosti vozidel a efektivnějšího provozu.

V nákladní dopravě a logistice se ukazuje, že relativně jednoduchá opatření mají významný dopad. Optimalizace vytížení vozidel, omezení jízd naprázdno a zavedení principů ekologické jízdy mohou snížit spotřebu paliva o 3 až 5 procent. V absolutních číslech jde o zásadní úspory, protože právě nákladní doprava je jedním z největších spotřebitelů dieselu, jehož ceny patří mezi nejvíce zasažené současnou krizí.

Specifickou oblastí je letecká doprava, která představuje přibližně 7 procent globální spotřeby ropy. Analýza ukazuje, že 20 až 40 procent leteckých cest souvisí s pracovními aktivitami, které lze částečně nahradit digitální komunikací. Omezení služebních letů o 40 procent by mohlo snížit spotřebu leteckého paliva o 7 až 15 procent. V reakci na krizi již některé vlády omezily zahraniční cesty státních zaměstnanců a podporují online jednání jako standardní alternativu.

Zvláštní pozornost si zaslouží LPG, které tvoří přibližně 10 procent globální poptávky po ropě a slouží jako základní palivo pro vaření pro miliardy lidí. Výpadky dodávek mohou mít přímé sociální dopady. Přesměrování LPG z dopravy, kde jej využívá asi 2 procenta vozidel, může uvolnit významné objemy pro domácnosti. Současně se ukazuje, že 5 až 15 procent domácností již má přístup k alternativním technologiím, například elektrickým vařičům, což umožňuje rychlé snížení poptávky po LPG bez zásadních investic.

Průmysl, který spotřebovává přibližně 20 procent ropy, má rovněž prostor pro okamžité úspory. Přibližně dvě třetiny této spotřeby připadá na petrochemii, kde je možné flexibilně měnit vstupní suroviny podle jejich dostupnosti. Krátkodobá opatření jako optimalizace provozu, snížení teplot a tlaků nebo odstranění netěsností mohou snížit spotřebu o až 5 procent na úrovni jednotlivých provozů. Historické zkušenosti z Japonska či Spojeného království ukazují, že i jednoduchá organizační opatření mohou mít významný efekt.

Vedle technických opatření hrají klíčovou roli vládní zásahy zaměřené na zmírnění sociálních dopadů. V reakci na předchozí energetickou krizi vynaložily vlády po celém světě přibližně 900 miliard dolarů na podporu domácností a firem. Současná zkušenost však ukazuje, že plošné dotace a cenové stropy jsou fiskálně náročné a často neefektivní. Mnohem účinnější jsou cílené programy, například přímé finanční transfery nízkopříjmovým domácnostem nebo podpora profesí závislých na palivech, jako jsou řidiči veřejné dopravy. Příkladem je program na Filipínách poskytující finanční podporu řidičům nebo britská pomoc domácnostem využívajícím topný olej.

Současná krize zároveň zdůrazňuje nutnost strukturálních změn. Elektromobilita již dnes představuje více než čtvrtinu nově prodaných vozidel na světě a její další rozvoj může zásadně snížit závislost na ropě. Podobně energetický management v průmyslu dokáže během několika let snížit spotřebu energie o více než 10 procent a v některých případech až o 30 procent. Tyto dlouhodobé investice zvyšují odolnost ekonomiky vůči budoucím šokům a zároveň přispívají k plnění klimatických cílů.

Dlouhodobé snížení závislosti na ropě není otázkou jednoho opatření, ale systémové transformace, která propojuje technologický vývoj, investice do infrastruktury i změnu spotřebitelského chování. Analýza International Energy Agency ukazuje, že klíčovou roli bude hrát především elektrifikace, zvyšování energetické účinnosti a diverzifikace zdrojů energie, přičemž tyto faktory se navzájem posilují a vytvářejí kumulativní efekt.

Zásadní změnu přináší postupná elektrifikace dopravy, která je dnes největším spotřebitelem ropy. Elektromobily již tvoří více než čtvrtinu nových prodejů vozidel na světě a jejich rozšiřování znamená přímé vytlačování ropných paliv z klíčového segmentu ekonomiky. Efekt se navíc násobí s rozvojem dobíjecí infrastruktury, která snižuje bariéry pro uživatele, a s rozvojem bateriových technologií, které prodlužují dojezd a zlevňují provoz. Podobná transformace se netýká pouze osobních aut, ale stále více i autobusů, městské dopravy nebo lehké logistiky, kde je návratnost investic často ještě rychlejší.

Neméně důležitou roli hraje zvyšování energetické účinnosti, které představuje jeden z nejrychlejších a nejlevnějších způsobů, jak snížit spotřebu ropy i dalších fosilních paliv. Moderní spalovací motory, přísnější emisní normy a chytré řízení dopravy postupně snižují spotřebu paliv na kilometr. V průmyslu pak zavádění systémů energetického managementu umožňuje firmám identifikovat ztráty a optimalizovat provoz, přičemž zkušenosti ukazují, že během několika let lze dosáhnout úspor přesahujících deset procent bez zásadních technologických změn.

Významný strukturální posun se odehrává i v oblasti vytápění a domácí spotřeby energie. Nahrazování olejových kotlů tepelnými čerpadly nebo jinými elektrickými technologiemi vede k postupnému útlumu využití ropných produktů v budovách. Tento trend je zvláště důležitý v regionech, kde je topný olej stále běžný. Kombinace elektrifikace a zvyšování energetické účinnosti budov přináší nejen snížení závislosti na ropě, ale i dlouhodobé snížení nákladů pro domácnosti.

Další klíčovou oblastí je transformace průmyslu a petrochemie, kde ropa neslouží pouze jako zdroj energie, ale i jako surovina. Postupné nahrazování ropných vstupů alternativními surovinami, větší využití recyklace a cirkulární ekonomiky a rozvoj bio- a syntetických materiálů mohou významně snížit poptávku po primární ropě. Zvláštní roli zde hraje recyklace plastů, která nejen snižuje potřebu nových ropných vstupů, ale zároveň řeší environmentální problémy spojené s odpady.

Do budoucna bude stále důležitější také rozvoj alternativních paliv, zejména v sektorech, které se obtížně elektrifikují. Patří sem letectví, námořní doprava nebo těžký průmysl, kde mohou hrát roli biopaliva, syntetická paliva nebo vodík. Přestože jejich masové rozšíření zatím naráží na technologické i ekonomické limity, investice do výzkumu a pilotních projektů jsou klíčové pro budoucí diverzifikaci energetického mixu. Celkově se ukazuje, že dlouhodobé snížení závislosti na ropě není pouze otázkou energetiky, ale širší transformace ekonomiky směrem k vyšší efektivitě, digitalizaci a udržitelnosti.

Evropská chemická agentura opět posouvá hranice regulace nebezpečných látek. Březnová jednání výborů RAC a SEAC přinesla zásadní posuny v omezování PFAS, šestimocného chromu i v hodnocení látek ovlivňujících lidské zdraví, včetně kanabidiolu.

Evropská agentura pro chemické látky ECHA zveřejnila souhrn klíčových výsledků březnových jednání Výboru pro posuzování rizik RAC a Výboru pro socioekonomickou analýzu SEAC, které se zaměřily na další zpřísňování chemické legislativy v Evropské unii a posuzování dopadů nebezpečných látek na zdraví i ekonomiku.

Oba výbory významně pokročily v přípravě univerzálního omezení látek ze skupiny PFAS v rámci nařízení REACH. RAC přijal své stanovisko na začátku března a SEAC následně odsouhlasil návrh stanoviska, čímž se celý proces přiblížil k dalšímu regulatornímu kroku. PFAS, často označované jako „věčné chemikálie“, jsou dlouhodobě v centru pozornosti kvůli své extrémní perzistenci v životním prostředí a kumulativním dopadům na lidské zdraví.

Vedle toho se výbory posunuly také v přípravě omezení pro vybrané sloučeniny šestimocného chromu a pro látku oktokrylen, běžně používanou například v kosmetických přípravcích jako UV filtr. U šestimocného chromu jde o látky s prokazatelně karcinogenními účinky, jejichž regulace patří mezi dlouhodobé priority evropské chemické politiky.

V oblasti harmonizované klasifikace a označování doporučil RAC zavést jednotnou klasifikaci pro cannabidiol jako látku toxickou pro reprodukci, která může negativně ovlivňovat plodnost, vývoj plodu i zdraví kojených dětí. Celkem výbor přijal jedenáct stanovisek v rámci systému CLH, která pokrývají látky využívané ve spotřebitelských produktech, průmyslu i zemědělství. Hodnocení zahrnovala široké spektrum rizik od akutní toxicity přes nebezpečnost pro vodní prostředí až po účinky na kůži a oči.

Významným výstupem jednání je také stanovisko RAC k limitům expozice na pracovišti. Výbor provedl vědecké posouzení pro acetoxim a butanonoxim a stanovil vztah mezi expozicí a rizikem, který kvantifikuje zvýšené riziko vzniku rakoviny. Současně doporučil osmihodinový průměrný expoziční limit pro nekarcinogenní účinky, zaměřený na ochranu krvetvorného systému a prevenci degenerativních změn čichového epitelu, tedy tkáně odpovědné za vnímání pachů.

V oblasti povolovacích procesů přijaly RAC a SEAC pět finálních stanovisek k žádostem o autorizaci a současně připravily jedenáct návrhů stanovisek určených k připomínkám žadatelů. Všechny projednávané případy se týkají látek obsahujících šestimocný chrom, což potvrzuje jejich trvající regulatorní význam. Jeden další návrh stanoviska bude dále projednáván na plenárním zasedání SEAC v červnu 2026.

Další informace:

• Annex to news

• SEAC agenda

• RAC agenda

• ECHA’s Socio-Economic Analysis Committee agrees its draft opinion on PFAS restriction proposal

• ECHA’s Risk Assessment Committee adopts its opinion on PFAS restriction proposal

V jihočeském Písku došlo k zásadnímu obratu v koncepci odpadového i tepelného hospodářství poté, co obyvatelé v místním referendu odmítli výstavbu zařízení na energetické využití odpadu. Projekt, který měl být klíčovým prvkem infrastruktury s kapacitou přibližně 50 tisíc tun odpadu ročně a zároveň nahradit uhelný zdroj v teplárně, byl připravován s výraznou finanční podporou z Modernizačního fondu a nacházel se v pokročilé fázi příprav.

Výsledek referenda však vytvořil komplexní problém na průsečíku energetiky a odpadového hospodářství. Město je nyní nuceno hledat alternativní řešení, přičemž jako nejpravděpodobnější varianta se ukazuje instalace plynové kogenerační jednotky, která umožní kombinovanou výrobu tepla a elektřiny. Tento krok však znamená zvýšení závislosti na zemním plynu a zároveň ztrátu potenciálního ekonomického benefitu, který by přinášelo vlastní zařízení na energetické využití odpadu.

Ekonomické dopady rozhodnutí obyvatel jsou přitom nezanedbatelné. Město nejenže přijde o významnou dotační podporu, ale bude zároveň nuceno hradit náklady za energetické využití odpadu v externích zařízeních, kde se cena pohybuje v řádu tisíců korun za tunu. Celkové náklady na odpadové hospodářství se tak mohou dále zvyšovat, přičemž již nyní je systém dotován z městského rozpočtu.

Z hlediska systémového je klíčové, že odmítnutí spalovny neřeší samotnou produkci odpadu, ale pouze přesouvá jeho zpracování mimo území města. To může vést ke zvýšeným přepravním nárokům, vyšší dopravní zátěži a ztrátě kontroly nad celým řetězcem nakládání s odpady. Současně se tím oslabuje princip energetického využití odpadu jako součásti cirkulární ekonomiky, který je na evropské úrovni považován za doplněk k recyklaci.

Paralelně s tím se v Pardubickém kraji odehrává jiný typ konfliktu, který ukazuje právní a institucionální dimenzi problematiky. Spor o modernizaci a znovuotevření spalovny nebezpečného odpadu v Rybitví se dostal před krajský soud, jenž má rozhodnout o dalším postupu v situaci, kdy investor napadá územní plán obce bránící realizaci projektu.

Plánované zařízení by mělo kapacitu přibližně 20 tisíc tun nebezpečného odpadu ročně, přičemž jeho provoz je dlouhodobě blokován kombinací regulatorních, environmentálních a společenských překážek. Klíčovou roli zde hraje proces posuzování vlivů na životní prostředí, územní plánování a opakované soudní spory, které ilustrují složitost prosazování podobných projektů v podmínkách silného veřejného odporu.

Zásadním rysem pardubického případu je dlouhodobost konfliktu, který trvá již více než deset let a zahrnuje nejen správní řízení, ale i zásahy soudní moci. Spor ukazuje, že i v situaci, kdy investor usiluje o modernizaci existující infrastruktury, může kombinace lokálního odporu a legislativních nástrojů efektivně blokovat realizaci projektu.

Oba případy společně odhalují strukturální dilema české odpadové politiky. Na jedné straně stojí tlak na omezení skládkování a posílení energetického využití odpadu, který vychází z evropských závazků a klimatických cílů. Na straně druhé roste odpor veřejnosti vůči spalovnám, motivovaný obavami z dopadů na zdraví, životní prostředí i kvalitu života v dotčených lokalitách. Současně však české odpadové hospodářství zaznamenává i pozitivní impulzy. Na Mělníku dorazily z Tuniska obří nádrže pro stavbu nové spalovny odpadů, což představuje významný krok v modernizaci infrastruktury pro energetické využití komunálního odpadu. 

Evropská komise zahájila proces sběru podkladů pro cílenou revizi rámcové směrnice o vodě, která představuje základní pilíř evropské vodní politiky a zároveň jeden z nejvlivnějších environmentálních předpisů v Evropské unii. Tento krok navazuje na širší strategické úsilí posílit odolnost vodního hospodářství a současně reagovat na rostoucí tlak spojený se zajištěním kritických surovin, bez nichž se neobejde moderní průmysl ani zelená transformace.

Impulsem pro otevření této otázky je především akční plán RESourceEU, jehož cílem je snížit závislost Unie na dovozu strategických materiálů a urychlit diverzifikaci jejich zdrojů. Právě projekty zaměřené na těžbu, zpracování a recyklaci kritických surovin však v praxi narážejí na limity vyplývající z přísných pravidel ochrany vod, zejména ze zásady nezhoršování stavu vodních útvarů. Ta sice dlouhodobě zajišťuje vysokou úroveň ochrany životního prostředí, zároveň však komplikuje povolovací procesy u strategických investic.

Vodní náročnost těžby a zpracování kritických surovin patří mezi klíčové, avšak často opomíjené faktory. Například produkce jedné tuny lithia z primárních zdrojů může vyžadovat stovky tisíc litrů vody v závislosti na technologii a lokalitě, zatímco hydrometalurgické procesy u mědi či niklu jsou bez stabilního vodního režimu prakticky neproveditelné. V evropském kontextu, kde se zvyšuje frekvence sucha a tlak na vodní zdroje, se tak dostupnost vody stává reálným limitem pro rozvoj těžebních i zpracovatelských kapacit.

Zároveň platí, že Evropská unie je u řady kritických surovin výrazně importně závislá, v některých případech až z více než 90 procent. To se týká například vzácných zemin, hořčíku nebo grafitu. Tato závislost je koncentrována do omezeného počtu zemí, což zvyšuje geopolitická rizika a citlivost dodavatelských řetězců. Významnou roli v tomto kontextu hraje i recyklace, která je obecně méně náročná na spotřebu vody než primární těžba.

 Komise proto usiluje o nalezení vyváženého přístupu, který by umožnil zachovat vysoké environmentální standardy a současně odstranil překážky bránící rozvoji projektů zásadních pro surovinovou bezpečnost Evropy. Revize směrnice má podpořit oběhové hospodářství, zlepšit dostupnost kritických materiálů v rámci EU a zároveň zajistit ochranu lidského zdraví i vodních ekosystémů.

Diskuse se opírá o zkušenosti z implementace směrnice v členských státech i o podněty průmyslu, který dlouhodobě upozorňuje na složitost a délku povolovacích procesů. Právě ty jsou často označovány za jeden z hlavních faktorů, které brzdí rozvoj evropských projektů a prohlubují závislost na externích dodavatelích. Komise proto explicitně vyzývá podniky, veřejnou správu i občanskou společnost, aby předložily konkrétní důkazy o problémech v praxi i návrhy na jejich řešení.

Zároveň je zřejmé, že jakékoli změny musí respektovat širší kontext evropské legislativy a přeshraniční charakter vodních zdrojů. Právě koordinovaný přístup na úrovni EU zůstává klíčový, protože kvalita vody v jednom státě bezprostředně ovlivňuje situaci v dalších částech povodí. Výsledná podoba návrhu, kterou Komise plánuje představit v průběhu roku 2026, bude vycházet z připravovaného posouzení dopadů. To se zaměří nejen na ekonomické přínosy a náklady, ale také na sociální a územní souvislosti, včetně dopadů na obyvatele žijící v blízkosti těžebních projektů a na dostupnost pitné vody.

Dokument ke stažení:

• EU 69_26 EK Výzva k předložení informací

Evropská unie musí chránit spotřebitele a podniky před dopady války v Íránu, pokud jde o ceny energií, systém unijních emisních povolenek ETS by ale neměl být zrušen, uvedl nový nizozemský premiér Rob Jetten při příchodu na dnešní summit EU.

"Jsem ochoten zvážit, jak zlepšit naši klimatickou politiku, ale nebudeme rušit opatření, která jsou klíčová pro to, aby se tento kontinent stal zelenějším," řekl Jetten novinářům. Nizozemsko je jednou z osmi zemí, které podepsaly dopis, ve kterém brání systém ETS a naléhají na Brusel, aby ho neoslaboval. Dopis rovněž podpořily Dánsko, Finsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Lucembursko a Slovinsko. Systém ETS je podle nich základním kamenem evropské klimatické politiky.

Naopak Česko spolu s dalšími devíti zeměmi napsaly dopis předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové a předsedovi Evropské rady Antóniu Costovi, ve kterém žádají důkladnou revizi systému emisních povolenek. Evropská komise by podle nich měla předložit přezkum ETS již do konce května, a nikoli až v létě.

Podle českého premiéra Andreje Babiše ceny emisních povolenek ničí evropský průmysl. Praha přichází ohledně změny systému ETS s vlastními návrhy, chce cenový strop pro povolenky a vyjmout ze systému energeticky náročná odvětví. Chce rovněž, aby byla posílena takzvaná Rezerva tržní stability, tedy aby tento mechanismus mohl lépe řešit nadměrné kolísání cen a v krátkodobém horizontu pomáhal udržovat ceny povolenek pod kontrolou.

Zdroj: ČTK

Rozšíření spolupráce mezi Evropskou agenturou pro životní prostředí a Moldavskem představuje významný krok v postupné integraci této postsovětské země do evropských struktur environmentální správy. Moldavsko bylo nově přijato jako spolupracující země v rámci sítě Eionet, což je klíčová platforma pro sdílení dat, znalostí a analytických kapacit v oblasti životního prostředí napříč Evropou. Tato síť sdružuje tisíce expertů a stovky institucí a slouží jako páteř evropského systému environmentálního reportingu a hodnocení.

Zapojení Moldavska do tohoto systému znamená především posílení institucionální kapacity země v oblasti sběru, zpracování a sdílení environmentálních dat. Eionet umožňuje propojení národních orgánů s evropskými strukturami, čímž podporuje harmonizaci metodik, standardizaci indikátorů a přístup k pokročilým analytickým nástrojům. V praxi to vede k lepší podpoře tvorby politik založených na datech a ke zvýšení transparentnosti environmentálního řízení.

Spolupráce s Evropskou agenturou pro životní prostředí je zároveň explicitní součástí širšího integračního procesu Moldavska do Evropské unie. Země podala žádost o členství v březnu 2022, v červnu téhož roku získala status kandidátské země a v červnu 2024 zahájila přístupová jednání. Zapojení do agenturních struktur včetně EEA bylo potvrzeno i na nejvyšší politické úrovni v rámci společného prohlášení po summitu EU–Moldavsko v červenci 2025.

Samotná spolupráce bude zahájena tzv. zaškolováním a diagnostickou fází v období 2026 až 2028. Tato etapa se zaměří na budování institucionálních a technických kapacit, vytvoření jasné roadmapy pro reportování environmentálních dat v souladu s evropským s pravidly a standardy Evropské unie a postupné zapojení Moldavska do informačních systémů, sítí a znalostních platforem EEA. Celý proces je financován z nástrojů vnější spolupráce Evropské unie.

Z hlediska evropské environmentální politiky jde o další rozšíření okruhu spolupracujících zemí mimo tradiční balkánský prostor. Evropská agentura pro životní prostředí dlouhodobě otevírá své struktury nejen členským státům, ale i kandidátským a partnerským zemím, přičemž spolupráce je úzce provázána s procesy sbližování s Evropskou unií. Síť Eionet dnes zahrnuje 32 členských zemí včetně států EU a dalších evropských ekonomik a Moldavsko se nově zařazuje mezi spolupracující partnery tohoto systému.

Moldavsko leží mezi Rumunskem a Ukrajinou a jeho území je formováno především zvlněnou pahorkatinou s nadmořskou výškou většinou do 400 metrů. Nejvýraznějším geomorfologickým prvkem je oblast Codru ve střední části země, která představuje lesnatější a topograficky členitější region. Klíčovou roli v hydrologii země hrají řeky Dněstr a Prut, které tvoří přirozené hranice a zároveň zásadní zdroje vody pro zemědělství, průmysl i zásobování obyvatelstva. Vodní hospodářství je proto jedním z hlavních témat environmentální politiky země, zejména v kontextu klimatické variability a sucha.

Ekonomika Moldavska je dlouhodobě založena na zemědělství, které využívá úrodné černozemní půdy a zaměstnává významnou část obyvatelstva. Dominantní postavení má produkce vína, ovoce, zeleniny a obilovin, přičemž vinařský sektor patří k hlavním exportním odvětvím. Na zemědělství navazuje potravinářský průmysl zaměřený na zpracování zemědělských komodit, který tvoří podstatnou část průmyslové produkce země a zároveň představuje významný zdroj environmentálních zátěží, zejména v oblasti odpadních vod a energetické náročnosti provozů.

Průmyslová struktura Moldavska je relativně úzce profilovaná a koncentrovaná do několika odvětví, jako je potravinářství, lehký průmysl, textilní výroba a částečně strojírenství. Významná část průmyslové výroby je lokalizována v regionech s historickou industrializací, včetně oblasti Podněstří, kde se nachází energeticky náročné provozy, například metalurgický průmysl. Země je silně závislá na dovozu energetických surovin, zejména zemního plynu, což se promítá do struktury emisí i do tlaku na zvyšování energetické účinnosti a diverzifikaci zdrojů energie.

Z hlediska nerostných zdrojů Moldavsko disponuje pouze omezenými zásobami, především stavebních materiálů, jako je vápenec, jíl nebo písek. Absence významných ložisek kovů či fosilních paliv omezuje rozvoj těžebního průmyslu, zároveň však snižuje rozsah environmentálních dopadů spojených s těžbou. Environmentální politika se tak více soustředí na ochranu půdy, vody a kvality ovzduší, stejně jako na řešení problémů spojených se zastaralou infrastrukturou a nakládáním s odpady.

Zapojení Moldavska do Eionetu lze interpretovat jako strategický krok směrem k posílení environmentální governance a zároveň jako součást širšího procesu evropské integrace. Sdílení dat a přístup k evropským znalostním zdrojům umožní zemi lépe reagovat na výzvy spojené se změnou klimatu, kvalitou ovzduší, hospodařením s vodou i průmyslovými emisemi, které jsou v podmínkách transformující se ekonomiky nadále významným tématem.

Týden výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP 2026) i letos nabídne bohatý a kvalitní program pro všechny zájemce o aplikovaný výzkum, inovace a rizikový management v oblasti životního prostředí. Počet přihlášených přednášek téměř dvojnásobně překonal loňský ročník, což je jasným signálem rostoucího zájmu odborné veřejnosti. Účastníci se mohou těšit na nová témata, aktuální výzkumné výsledky i několik zajímavých novinek.

Pod zkratkou TVIP se v Hustopečích každoročně setkávají experti na rizikový management v rámci konference APROCHEM a odborníci prezentující výzkumné projekty v rámci symposia ODPADOVÉ FÓRUM. Hustopeče se tak stávají unikátním místem, kde se přirozeně propojují vědecké poznatky, průmyslová praxe i potřeby veřejné správy. Akce se navíc po letech vrací do jarního termínu (21.–23. dubna 2026), čili účastníky už při příjezdu přivítá atmosféra rozkvétajícího mandloňového sadu, symbolu jara i nových příležitostí a inspirace.

Konference APROCHEM

34. ročník konference APROCHEM proběhne ve dnech 22.–23. dubna a je určen odborníkům zabývajícím se řízením rizik, bezpečností, prevencí havárií či krizovým řízením v průmyslu i na úrovni samospráv.

První den sekce APROCHEM nabídne široký přehled aktuálních témat spojených s ochranou obyvatelstva a řízením rizik v kontextu měnících se bezpečnostních a klimatických podmínek. Program zahájí představení nové koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2030, doplněné o zkušenosti z velkých mimořádných událostí v Olomouckém kraji a o zásadní změnu v oblasti varování obyvatel díky zavedení systému Cell Broadcast v České republice. Následovat budou přednášky zaměřené na havárie v území Povodí Moravy, zvyšující se výskyt extrémních meteorologických jevů a otázku energetické bezpečnosti ve světle proměnlivé geopolitické situace. 

Odpolední část programu se soustředí na technickou a technologickou stránku bezpečnosti, a to od kvantifikace rizik souvisejících s radionuklidy v odpadech a bezpečnosti IT/OT pro malé modulární reaktory (SMR), přes systém integrované výstražné služby a praktické ověření využití umělé inteligence při zpracování tísňových volání, až po konstrukční integritu zásahových oděvů a prevenci zranění u náročných profesí. Závěr dne pak otevře témata kyberbezpečnosti ve fotovoltaice, nových výzev pro průmyslové řídicí systémy v režimu SEVESO III, problémů stárnutí bezpečnostních systémů a také analýzu rizik spojených s ostrými předměty ve zdravotnickém odpadu.

Druhý den proběhne v duchu průběžného vzdělávání úředníků samosprávných celků pod hlavičkou kurzu „Zákon o prevenci závažných havárií, jeho souvislosti a aplikace v praxi“, jehož účastníci obdrží osvědčení o absolvování. Program mj. obsáhne právní rámec agendy prevence závažných havárií, vč. systému krizového řízení, povinnosti dotčených orgánů při nakládání s utajovanými dokumenty, nebo požadavky týkající se bezpečnostní dokumentace. Tato programová sekce poskytne komplexní a prakticky využitelné znalosti odborníkům, kteří se podílejí na plánování, kontrole a řízení bezpečnostních procesů v podnicích nebo orgánech veřejné správy.

Symposium ODPADOVÉ FÓRUM

Letošní symposium Výsledky výzkumu a vývoje pro průmyslovou a komunální ekologii slaví 20 let a proběhne ve dnech 21.–23. dubna 2026. Účastníci se mohou těšit na odborné přednášky rozdělené do pěti tematických sekcí.

Radioaktivní odpady

První jednací den bude věnován tématům radioaktivních odpadů a vedlejších produktů z potravinářství. Úvodní blok se zaměří na bezpečnost a monitoring při nakládání s radionuklidy obsaženými radioaktivních odpadech. Tato oblast je klíčová vzhledem k nezastupitelnému významu jaderné energetiky v energetickém mixu ČR a probíhající přípravě hlubinného úložiště. Pozornost bude věnována také odpadům z jaderné fúze, která je prezentována jako perspektivní energetický zdroj budoucnosti.

Vedlejší produkty a odpady z potravinářství

V odpoledním bloku se pozornost přenese na potravinářský sektor. Cíl bude ukázat, jak proměnit tzv. vedlejší produkty v cenné suroviny či energetické zdroje. Příspěvky se zaměří například na cirkulární potenciál odpadních vod a surovin z potravinářských provozů, na využití zbytků ze školních jídelen formou anaerobní digesce nebo na výzkumné projekty, které posouvají potravinové odpady do role zdroje díky novým metodám valorizace biomasy. Pozornost bude věnována také inovativním postupům, jako je upcyklace pečiva či využití rostlinných vedlejších produktů v potravinářské výrobě. Blok tak ukáže, jak mohou i zdánlivě nízkohodnotné odpady přispět ke snižování uhlíkové stopy, rozvoji cirkulární ekonomiky i efektivnějšímu hospodaření s materiály v potravinářském sektoru.

Odpady z recyklace a výroby automobilů

Druhý jednací den bude patřit nejprve automotive. Dopolední blok představí klíčové trendy v cirkulárním využívání materiálů, které vznikají během provozu i výroby vozidel. Program ukáže, jak lze znovu využít plasty a sklo z automobilů, a nabídne nové poznatky z oblasti recyklace provozních kapalin či stavebního a autoskla. Výrazné zastoupení má také problematika pneumatik od jejich využití ve sportovních a dětských hřištích až po pyrolýzu coby pilíř evropské i národní cirkularity. Silným tématem bude rovněž recyklace a bezpečný životní cyklus lithium‑iontových baterií, včetně představení mezinárodních projektů a praktických zkušeností z recyklačních závodů. Blok zakončí využití textilií a interiérových materiálů z aut, které lze energeticky zhodnotit či proměnit v izolační prvky s lepšími akustickými a tepelnými vlastnostmi.

Druhý život dřeva

Odpolední blok shrne nejnovější postupy, které propojují udržitelnost, materiálové inovace a efektivní využití obnovitelných zdrojů v dřevozpracujícím průmyslu. Ukáže, jak lze dřevo z demolic a dalších odpadních toků proměnit v cenný materiál pro nové výrobky i moderní průmyslové aplikace. Přednášky představí první kroky při vývoji produktů z recyklovaného dřeva a nové izolační materiály vznikající z vypěněného dřevního recyklátu. Zazní také příklady z praxe, které ukazují, jak může být dřevo z demolic začleněno do lokálních materiálových cyklů, a jak lze lignocelulózové materiály dále chemicky či technologicky zpracovávat. Nebude chybět ani prezentace zaměřená na recyklaci odpadního dřeva pro výrobu aglomerovaných materiálů a inspirativní pohled na to, kolik „životů“ může mít nábytek díky rozvoji reuse a cirkulárních přístupů.

Aktuální projekty: Odpady, voda, ovzduší

Třídenní bohatý program zakončí prezentace výsledků současného výzkumu v odpadovém hospodářství a v ochraně vod. Blok se zaměří na moderní technologie a inovace, které posouvají nakládání s odpady směrem k vyšší efektivitě, cirkularitě a ochraně životního prostředí. Přednášky ukážou například, jak mohou optické a robotické systémy využívající umělou inteligenci zefektivnit třídění odpadů a jak mohou fluorescenční markery zlepšit identifikaci plastových materiálů. Důraz bude kladen také na proměnu odpadu v cenný zdroj, a to ať už jde o alternativní využití plastů například při výrobě plošných spojů, nebo o recyklaci elektrotechnických zařízení a renovaci fotovoltaických panelů. Program doplní výzkumy zaměřené na čištění a opětovné využití odpadních vod, odstraňování mikropolutantů a PFAS či vývoj ekologických alternativ plastových pěn.

Jak se přihlásit?

Pokud vás program zaujal, přihlaste se pomocí přihlášky účasti a to do 31. 3. 2026. Pro registraci i k získání všech aktuálních informací je připravena oficiální stránka akce www.tvip.cz, kde účastníci naleznou také podrobný program včetně jednotlivých bloků a anotací příspěvků. Pro účastníky Symposia ODPADOVÉ FÓRUM si organizátoři připravili speciální unikátní bonus v podobě velmi výhodného ročního předplatného odborného časopisu Odpadové fórum, který je dlouholetým a vyhledávaným informačním zdrojem v oblasti průmyslové ekologie. Partnerem TVIP 2026 je společnost HELAGO-CZ, s.r.o.