Evropská unie se rozhodla rázně skoncovat s jednou z nejodolnějších skupin chemických látek, které kdy člověk vytvořil. Nové nařízení Komise (EU) 2025/1988 doplňuje přílohu XVII nařízení REACH a znamená zásadní obrat v přístupu k používání per- a polyfluorovaných látek (PFAS) v hasicích pěnách. Od 23. října 2030 se už žádná pěna s obsahem PFAS nad 1 mg/l nebude smět prodávat ani používat. Tímto krokem Evropa otevírá novou kapitolu v ochraně zdraví, vody i půdy před chemikáliemi, které se v přírodě prakticky nerozkládají.

Evropská komise schválila jedno z nejzásadnějších chemických omezení posledních let. Nové nařízení Komise (EU) 2025/1988 mění přílohu XVII nařízení REACH a zavádí plošný zákaz používání per- a polyfluorovaných alkylových látek (PFAS) v hasicích pěnách. Od 23. října 2030 nesmějí být tyto pěny uváděny na trh ani používány, pokud souhrnná koncentrace všech PFAS přesáhne 1 mg/l. Tento krok je výsledkem dlouholeté snahy evropských institucí ukončit používání tzv. „věčných chemikálií“, které se nerozkládají, kumulují v přírodě i v lidském těle a mohou mít závažné dopady na zdraví i ekosystémy.

PFAS představují rozsáhlou skupinu několika tisíc syntetických látek, které obsahují alespoň jeden plně fluorovaný uhlík (CF₂ nebo CF₃). Jejich chemická stabilita je mimořádná – v laboratoři i v praxi odolávají ohni, teplu, vodě i rozkladu. Tyto vlastnosti z nich udělaly hvězdy moderního průmyslu, ale zároveň i ekologickou noční můru. Zatímco v polovině 20. století přinesly revoluci v nepřilnavých pánvích, voděodolných textiliích či protipožárních pěnách, dnes se s nimi setkáváme v podzemních vodách, půdách i v tkáních živočichů. V Evropě i ve světě sílí obavy z jejich karcinogenního, reprodukčního a endokrinního působení.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) vyčíslila, že v EU se ročně vyrobí přibližně 30 000 tun hasicích pěn, z nichž až 60 % obsahuje PFAS. Tyto pěny mají největší uplatnění v ropném a petrochemickém průmyslu, na letištích či v obranném sektoru. Právě odtud každoročně uniká do prostředí kolem 470 tun PFAS. Komise proto dospěla k závěru, že stávající opatření k řízení rizik nejsou dostatečná a že plošný zákaz je nejvhodnějším nástrojem, jak zabránit další kontaminaci.

Nařízení však zohledňuje i technickou realitu. Pro různé sektory stanovuje přechodná období – například do roku 2035 pro velké průmyslové závody podle směrnice Seveso a zařízení na těžbu ropy a plynu na moři, stejně tak pro vojenská a některá civilní plavidla. Pro výcvik a zkoušky platí kratší lhůta do roku 2027, přenosné hasicí přístroje musí přejít na bezfluorové varianty do konce roku 2030. Přechodná období mají poskytnout čas na ověření účinnosti alternativ a úpravu technologií.

Evropská komise rovněž zohlednila ekonomické dopady opatření. Podle socioekonomické analýzy ECHA přinese zákaz během 30 let přibližně 13 200 tun emisí PFAS méně do prostředí a náklady na jeho provedení se odhadují na 7 miliard eur. Poměr nákladové efektivnosti 500 eur na kilogram znečištění, kterému se zabrání, je srovnatelný s jinými evropskými opatřeními u perzistentních látek. Vedle úspor za sanace půd a vod má opatření také pobídnout inovace a zvýšit konkurenceschopnost evropského chemického průmyslu.

Součástí nařízení je i soubor praktických opatření pro uživatele – od 23. října 2026 musí všichni provozovatelé pracující s pěnami obsahujícími PFAS vypracovat a uchovávat „plán řízení pro hasicí pěny obsahující PFAS“. Ten musí popisovat způsob použití, čištění zařízení, plány při úniku i strategii nahrazování pěn bezfluorovými alternativami. Zároveň platí povinnost označování všech pěn, zásob a odpadních vod s koncentrací PFAS 1 mg/l a více upozorněním: „POZOR: Obsahuje per- a polyfluorované alkylové sloučeniny (PFAS)“.

Důraz je kladen i na bezpečné nakládání s odpady. Komise určila, že biologické čištění odpadních vod není vhodné, protože PFAS nerozkládá, a že spalování odpadů s PFAS musí probíhat při teplotě minimálně 1 100 °C, aby byly látky zcela zničené nebo nevratně přeměněné.

Tento komplexní přístup má zabránit „politováníhodnému nahrazení“ – tedy situaci, kdy by zakázané PFAS byly nahrazeny jinými fluorovanými variantami s obdobnými vlastnostmi a riziky. Omezení proto cílí na celou třídu PFAS bez výjimky podskupin. Evropa tak sjednocuje přístup k omezení těchto látek, který dosud měl každý stát jiný, a zabraňuje rozdílným národním regulacím narušujícím vnitřní trh.

Přestože zákaz PFAS v hasicích pěnách vypadá jako technická úprava, ve skutečnosti jde o precedens v chemické politice EU. Znamená posun od řešení jednotlivých látek k omezení celých chemických tříd na základě jejich trvalosti a ekotoxicity. Je to další důkaz, že Evropská unie bere svůj závazek „prostředí bez toxických látek“ ze Strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek z roku 2020 vážně.

Z pohledu průmyslu se teď otevírá nová etapa vývoje bezfluorových hasicích pěn – takových, které dokážou poskytovat stejnou úroveň bezpečnosti při hašení hořlavých kapalin, ale bez trvalé stopy v životním prostředí. Z pohledu společnosti pak nařízení symbolizuje posun k chemické odpovědnosti – ke světu, kde ani chemie určená k záchraně životů nesmí sama život ohrožovat.

Dokument ke stažení:

Nařízení Komise (EU) 2025/1988

Nařízení Komise (EU) 2025/1988 [ENG]

Pokračujeme v představování jednotlivých bloků konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025! Už 11. - 12. listopadu se v Praze uskuteční dvoudenní odborná akce, kdy první den bude věnován kontrolní činnosti a praktickým návodům a postupům využitelným v každodenní praxi a druhý den legislativním novinkám a výkladu pravidel.

Na první panel o nebezpečných látkách a provozní odpovědnosti navážeme druhým blokem zaměřeným na recyklaci odpadů a limity spojené s výskytem nebezpečných látek:

PFAS - věčné chemikálie v českém prostředí a jejich skrytá rizika

Nebezpečné látky v odpadech představují zásadní problém pro recyklaci. PFAS, tzv. „věčné chemikálie“, se díky své odolnosti vůči rozkladu běžně hromadí ve všech složkách životního prostředí i v lidském těle. Regulace a zákazy těchto látek probíhají pomalu a nesystematicky, a proto jsou stále běžně detekovatelné i v ČR.

Prof. Tomáš Cajthaml ve své přednášce vysvětlí, proč je recyklace odpadu obsahujícího PFAS a další perzistentní látky tak komplikovaná, jaká jsou rizika jejich šíření do životního prostředí a jaké možnosti i limity současná praxe nabízí.

Kapalné odpady versus odpadní vody: na co už ČOV nestačí

Kapalné odpady a jejich odlišnost od běžných odpadních vod představují pro podniky stále větší výzvu. Kam s nimi? Co ještě zvládne čistírna odpadních vod a kde je naopak nutné nasadit chemicko-fyzikální úpravu?

Ing. Tomáš Doležal (Recovera) se zaměří na technologie neutralizace a deemulgace, jejich vstupy a výstupy i na to, jak proces zapadá do legislativních povinností podniků. Zároveň představí novou neutralizační a deemulgační stanici Recovera v Brně-Modřicích, která doplňuje stávající provozy v Soběslavi a Frýdku-Místku. Účastníci získají nejen odborný výklad, ale i možnost konzultace konkrétních otázek z praxe.

----

Termín: 11.-12. listopadu 2025 v Praze/on-line

Podrobný program a registrace: ZDE

Elektrárna Opatovice posunula termín dokončení výstavby velké spalovny komunálního odpadu. Původně měla začít fungovat v letech 2028 nebo 2029, bude to ale spíš o rok později. ČTK o tom informovala mluvčí elektrárny Hana Počtová. Investor však potřebuje dodržet termín dokončení projektu, aby mohl čerpat získanou podporu z Modernizačního fondu EU. Nejzazším termínem je právě konec roku 2030.

Elektrárna stále čeká na pravomocné stavební povolení. V dubnu ho vydal Dopravní a energetický úřad ministerstva průmyslu a obchodu, záměr již dříve získal kladné posouzení vlivu na životní prostředí (EIA). Proti povolení ale přišlo několik odvolání od obcí a spolků.

"S ohledem na aktuální vývoj a zdržení v rámci povolovacích procesů, které trvají déle, než bylo původně předpokládáno, nyní předpokládáme uvedení zařízení do provozu spíše v letech 2029 až 2030. Přesný termín bude záviset zejména na vydání klíčových rozhodnutí správních orgánů a následném postupu výběrových řízení," odpověděla na dotaz ČTK Počtová.

Kvůli čerpání dotace z Modernizačního fondu je také nutné dodržet harmonogram. Elektrárna proto připravuje i záložní variantu, kdy by zařízení pro energetické využívání odpadu (ZEVO) stálo v katastru sousední obce Hrobice.

Investiční náklady projektu se odhadují asi na sedm miliard korun. Elektrárna na něj získala podporu z Modernizačního fondu v programu HEAT ve výši přibližně 60 procent investičních nákladů. Dotace je vázána na splnění přesně stanovených časových milníků, proto je dodržení harmonogramu klíčové.

"Nejzazší termín pro dokončení projektů podporovaných z Modernizačního fondu, a tedy i čerpání dotačních prostředků je konec roku 2030. Další lhůta je vázána na rozhodnutí o poskytnutí dotace. Jednotlivé projekty je nutné realizovat do 60 měsíců ode dne jeho vydání," uvedla Počtová.

Aby neztrácela čas, elektrárna už v polovině července zahájila soutěž na dodavatelskou firmu, i když ještě nemá pravomocné stavební povolení. Aktuálně posuzuje žádosti o účast v tendru. Zároveň doplnila dokumentaci EIA pro náhradní umístění spalovny v katastru sousedních Hrobic, které se stavbou souhlasí. Obec Čeperka, v jejímž katastrálním území je výstavba plánována, proti ní vystupuje, obyvatelé ji odmítli v referendu. Podle Počtové je díky souběžné přípravě možné i v případě neúspěchu se současným umístěním stavby dodržet plánovaný termín dokončení projektu.

Spalovna by měla zpracovávat 150.000 tun odpadu ročně, což představuje 480 tun za den. Vzniklé teplo by se distribuovalo systémem centrálního zásobování teplem elektrárny. Teplo elektrárna dodává do Pardubic, Hradce Králové, Chrudimi a dalších měst a obcí. V záměru se počítá s roční výrobou tepla 615 terrajoulů (TJ), z čehož 17 TJ činí vlastní spotřeba, a s výrobou elektrické energie 78,5 gigawatthodiny (GWh) za rok. Vlastní spotřeba dosahuje 15,7 GWh.

Elektrárna Opatovice na Pardubicku chce do konce roku 2030 zcela přestat využívat jako palivo hnědé uhlí. Nahradit ho má zemní plyn, biomasa a spalování komunálního odpadu, případně i instalace fotovoltaických panelů. Dekarbonizace bude rozdělena do několika etap, které se budou časově překrývat, uhelné kotle se budou postupně odstavovat.

Elektrárna byla dokončena v roce 1960. Zásobuje teplem asi 63.000 domácností a mnoho dalších průmyslových, podnikatelských či veřejnoprávních subjektů. Soustavu zásobování teplem tvoří přibližně 320 kilometrů tepelných sítí, teplo přivádí do Hradce Králové, Pardubic, Chrudimi, Rybitví, Lázní Bohdaneč, Čeperky, Opatovic nad Labem a Pohřebačky. Vlastníkem je prostřednictvím své dceřiné společnosti EP Energy Energetický a průmyslový holding, který ovládá miliardář Daniel Křetínský.

Zdroj: ČTK

Ministerstvo životního prostředí představilo novou metodickou příručku, která má usnadnit cestu k instalaci fotovoltaických elektráren na veřejných budovách. Dokument přináší konkrétní postupy, praktické rady i finanční modely, jak mohou obce, města či kraje využít sluneční energii bez nutnosti vkládat vysoké počáteční investice. Klíčovým prvkem je totiž koncept projektového financování, kdy se náklady splácí z budoucích úspor na elektřině.

Příručka sleduje celý životní cyklus projektu – od prvotní analýzy přes návrh technického řešení až po samotný provoz elektrárny. Nabízí také ekonomický model, který umožňuje zhodnotit návratnost, vyhodnotit optimální kapacitu akumulace a propojit projekt s komunitním sdílením energie. Nejde tedy o teoretický dokument, ale o praktického průvodce, který dává veřejnému sektoru do rukou konkrétní nástroje.

Publikace je určena především vlastníkům, správcům a provozovatelům veřejných budov, kteří uvažují o přechodu na solární energii. Klade důraz na aktivní roli obcí – ty už nemají být jen příjemci dotací, ale mohou se stát samostatnými investory. Nový model jim umožňuje založit vlastní projektovou společnost, která zajistí financování, realizaci i provoz. „Nechci čekat na peníze, chci využít budoucí úspory jako zdroj pro investice,“ jak by se dalo shrnout poselství této koncepce.

Jedním z nejcennějších nástrojů je interaktivní finanční model. Stačí do něj zadat základní parametry budovy a elektrárny a systém okamžitě spočítá náklady, vhodnou kapacitu baterií, očekávané úspory i dobu návratnosti. Umožňuje tak obcím a městům porovnat různé varianty a zvolit tu, která nejlépe odpovídá jejich energetickým i rozpočtovým možnostem. Součástí je i návod, jak zohlednit provozní výdaje a bankovní financování.

Velká pozornost je věnována specifikům veřejného sektoru – od architektonických a památkových omezení přes pravidla veřejných zakázek až po transparentnost a účetní postupy. Příručka tak propojuje technické a ekonomické aspekty s právním rámcem, což z ní dělá komplexní nástroj pro samosprávy.

Zajímavé je také zpracování tématu akumulace energie. Dokument nepočítá jen s malými bateriemi pro zálohování, ale i s většími kapacitami, které umožní ukládat přebytky a využívat je v době špičky či v noci. Tím se zvyšuje energetická soběstačnost a snižuje závislost na dodávkách ze sítě.

Příručka upozorňuje i na praktické detaily – například že instalace nad 50 kWp již vyžaduje stavební povolení. Důraz klade na bezpečnost: správné odpojování systému, ochranu proti přepětí, kvalitní kabeláž, monitoring a certifikované komponenty. Nezapomíná ani na provozní stránku – pravidelné čištění panelů, revize spojů či servisní smlouvy by měly být součástí finančního plánování od samého počátku.

Výsledkem tohoto metodického přístupu má být nejen ekologický přínos, ale především finanční stabilita. Příručka pomáhá obcím postupovat krok za krokem – analyzovat spotřebu, navrhnout elektrárnu a akumulaci, zapojit projekt do komunitního systému, připravit financování a až poté přejít k realizaci. Cílem je větší energetická soběstačnost, nižší provozní náklady a moderní přístup k hospodaření s energiemi.

Nový metodický materiál tak není jen technickým manuálem, ale i symbolem změny myšlení – ukazuje, že slunce může být nejen zdrojem energie, ale i zdrojem finanční jistoty pro veřejný sektor.

Dokument ke stažení:

Fotovoltaické elektrárny na střechách veřejných budov - metodická příručka (PDF, 6.24 MB)

Posouzení ekonomiky projektů střešních solárních elektráren pro municipality – finanční model (XLSM, 4.49 MB)

Ve dnech 3.–4. října 2025 se společně s parlamentními volbami konala v několika českých obcích místní referenda, která se stala výrazným testem vztahu mezi občany, samosprávami a investory. Lidé znovu potvrdili, že rozhodování o tom, jak bude vypadat prostředí, ve kterém žijí, si chtějí ponechat ve vlastních rukou. Zatímco v Čáslavi šlo o plánované rozšíření rozsáhlé skládky, v Písku o zařízení pro energetické využívání odpadů a řadě regionů se hlasovalo o výstavbě větrných elektráren.

V Čáslavi, na Kutnohorsku, se občanské iniciativě podařilo vyvolat referendum týkající se plánovaného rozšíření skládky provozované firmou AVE CZ. Skládka, jejíž provoz začal kolem roku 1995, měla původně plnit úlohu místního zařízení pro komunální odpad, ale postupem času se stala cílem pro odpad z více než stovky obcí v celé republice, včetně nebezpečných odpadů. Současná kapacita skládky byla podle provozovatele vyčerpána ke konci roku 2024, a proto je připravena etapa IV B, která by poskytla dalších 595 000 m³ — ale ta není předmětem referenda. Referendum mělo rozhodnout právě o dalším megarozšíření (etapy V–VIII) o zhruba 2 miliony kubíků navíc. Iniciativa varovala, že takto navrhované rozšíření nemá reálný vztah k potřebám města. Dále upozorňovala, že od roku 2030 už nebude možné ukládat na skládku komunální odpad, který lze energeticky využít — tedy většinu odpadu — což znamená, že rozšíření skládky by bylo spíše strategickou chybnou investicí do projektu bez dlouhodobého uplatnění.

Argumentace proti rozšíření zdůrazňovala environmentální rizika: nárůst těžké dopravy, možné úniky skládkových plynů, rizika požárů a kontaminace vody i půdy. Odpůrci také uváděli, že rozsah plánovaného záměru by mohl znehodnotit sousední území a ovlivnit životní pohodu obyvatel. Naopak zastánci projektu — v čele město a provozovatel AVE — upozorňovali na ekonomický rozměr: přednostní využití existující infrastruktury, příjmové dopady pro obecní rozpočet a využití investic, které by bez další činnosti skládkování mohly být ztraceny. Varovali ale, že pokud město odmítne změnit územní plán podle výsledku referenda, hrozí právní nároky na odškodnění, a spory by mohly obci přinést milionové ztráty.

Městští zastupitelé schválili vyhlášení referenda 23. června 2025, přičemž iniciativa obdržela výrazný počet podpisů — 2 376. Otázky v hlasování se týkaly změny územního plánu, zabránění další výstavbě pro ukládání odpadů či změny využití území z ploch technické infrastruktury na plochy zemědělské. Ministerstvo životního prostředí již vydalo k rozšíření skládky souhlasné stanovisko, avšak Středočeský kraj se proti němu odvolal. Záměr rozšíření byl podmíněn celou řadou opatření — například vybudováním nového dopravního napojení, doplněním hlukových a biologických studií a přísným režimem kontrol jednotlivých etap.

Výsledek referenda v Čáslavi přinesl jasné vyjádření občanů. V místním hlasování lidé jednoznačně řekli „NE“ plánovanému rozšíření skládky. Projekt společnosti AVE CZ, který měl umožnit rozšíření kapacity skládky o další etapy V až VIII, byl tak odmítnut, byť bylo občanům nabízen i svoz odpadů zdarma a současný starosta města se tajil tím, že by rád ze skládky vytěžil maximum. Referendum tak zaznamenalo výrazný úspěch občanského hlasu nad projektem s velkými environmentálními dopady. Tento výsledek má pro město i region zásadní význam — radnice bude muset respektovat vůli obyvatel a přehodnotit strategii dalšího nakládání s odpady i spolupráci s provozovatelem.

Současně v Písku se občané postavili projektu zařízení pro energetické využívání odpadů (ZEVO Písek), které má stát zhruba 2,1 miliardy korun. Projekt má také již schválenou dotaci z Modernizačního fondu ve výši 1,3 miliardy a kladný posudek EIA. ZEVO Písek by každoročně zpracovávala přibližně 50 000 tun směsného a objemného odpadu a sloužila nejen Písku, ale i okolním městům — Strakonicím, Milevsku, Blatné, Vodňanům či Horažďovicím. Přesto se projekt dostal do referenda a místní obyvatelé ho odmítli. Ukázalo se tak, že ani finančně podpořené a technicky vyspělé investice nejsou imunní vůči odporu veřejnosti, pokud lidé necítí dostatečnou jistotu, že projekt nezhorší kvalitu života, nezmění ráz krajiny nebo že s nimi nebyl dostatečně diskutován.

Podobná rétorika rezonovala i v některých referendech o větrných elektrárnách, která se také konala zároveň s parlamentními volbami. Po celé republice se objevila desítka hlasování o tom, zda obce dovolí výstavbu větrných farem na svém území. Někde lidé výstavbu odmítli — například v Čakově na Bruntálsku, kde převládly obavy z hlukového zatížení, stroboskopického efektu a změny krajinného rázu. Jinde se občané rozhodli opačně, pokud investor nabídl dostatečně transparentní komunikaci, umístění mimo obytné zóny a podíl z výnosů do obecního rozpočtu — například v Mišovicích na Písecku. Větrné farmy se tak stávají symbolem dilemat moderní doby: chtěné i nechtěné zároveň. Odráží střet mezi vizí energetické soběstačnosti a obavou, že krajina přestane být domovem a stane se jen pouhým zdrojem energie.

Referenda, tedy jejich výsledek, rozhodně není dobré přehlížet, protože vysílají jasný signál – veřejnost už nechce být pouze pasivním příjemcem rozhodnutí, ale aktivním účastníkem o tom, jak má vypadat její okolí, město či krajina. Politici i investoři z nich mohou číst jednoznačné poselství: transparentnost, otevřený dialog a respekt k místnímu kontextu včetně životního prostředí nejsou překážkami rozvoje, ale jeho nezbytnou podmínkou. 

Evropa stojí před zásadním testem své cirkulární ekonomiky. Rostoucí množství odpadů, technologické bariéry a tlak rychlé módy ukazují, že tradiční způsoby nakládání se surovinami už nestačí. V Hamburku se setkali průmysloví lídři, experti a zástupci veřejné správy, aby hledali konkrétní cesty, jak recyklaci proměnit v motor inovací, konkurenceschopnosti a udržitelného růstu. Diskuse se soustředily na sektory, kde jsou bariéry nejvýraznější – textil, elektroodpad, plasty a stavebnictví – a poukázaly na to, že Evropa nemá prostor pro odklad.

Recycling Europe, dříve EuRIC, je evropskou konfederací sdružující firmy a asociace napříč všemi odvětvími recyklace, od kovů přes plasty a papír až po textil a stavební odpad. Na premiérové konferenci ERC 2025 v Hamburku organizace představila svou novou identitu a otevřela komplexní debatu o současném stavu a budoucnosti oběhového hospodářství v Evropě. Akce přilákala více než 140 průmyslových lídrů, odborníků a zástupců veřejné správy, kteří diskutovali o strategických prioritách sektoru, bariérách, inovacích a potřebě koordinovaného přístupu mezi průmyslem, státní správou a evropskými institucemi.

Evropský recyklační sektor se nachází v paradoxní situaci. Na jedné straně Evropa produkuje více recyklovaných materiálů, než dokáže domácí průmysl absorbovat. Tento přebytek, zejména u neželezných kovů, hliníku a mědi, vyvolává tlak na export a nutnost aktivně podporovat domácí poptávku po recyklátech. Přestože jsou k dispozici kvalitní recyklované suroviny, jejich využití je často omezeno nerovnými ekonomickými podmínkami, administrativními bariérami a nedostatečně předvídatelnou legislativou. Evropská komise se snaží reagovat cílenou podporou, harmonizací jednotného trhu a legislativními iniciativami, avšak průmysl upozorňuje, že opatření musí být rychlejší, koordinovanější a konkrétně zaměřená na podporu jednotlivých sektorů.

Textilní odvětví bylo na konferenci označeno za „dokonalou bouři“. Na rozdíl od kovů či plastů, kde recyklované materiály existují v relativně dostatečném množství, textil čelí strukturálním a technologickým bariérám. Recyklační infrastruktura je omezená, technologie pro zpětné zpracování textilních vláken nejsou dostatečně rozvinuté a trh s recyklovaným textilem stále zůstává fragmentovaný. Rychlá móda, krátké cykly produktů a stále rostoucí spotřeba textilu zvyšují tlak na systém a komplikují využití dostupného materiálu. Podle odborníků je nutné kombinovat legislativní opatření, ekonomické stimuly a technologické inovace, aby bylo možné recyklovaný textil systematicky začleňovat do výroby a postupně snižovat závislost na surovinách z primárních zdrojů.

Plasty a elektroodpad představují další kritické oblasti. I když jsou recyklované plasty stále častěji dostupné, Evropa čelí problému nedostatečné poptávky v některých průmyslových segmentech a cenové nestabilitě recyklátů. Elektroodpad, zejména lithiové baterie, představuje rostoucí riziko: nevyjímatelné baterie komplikují recyklaci a zvyšují pravděpodobnost požárů. Pilotní projekty zaměřené na sběr malých elektrických zařízení ukazují, že je možné tato rizika snížit, avšak rozsah a efektivita infrastruktury zatím neodpovídají rostoucí produkci odpadů.

V oblasti stavebnictví zazněla jasná výzva: veřejný sektor může prostřednictvím zeleného zadávání významně stimulovat poptávku po recyklovaných materiálech. Pokud stát nastaví pravidla, která upřednostňují recyklované suroviny, vznikne stabilní a předvídatelný trh, který umožní dlouhodobé investice a zefektivní tok materiálů v celém stavebním řetězci. Podobně automobilový průmysl potřebuje jasná pravidla ohledně obsahu recyklovaných plastů a regulace vozidel na konci životnosti, aby investice do cirkulárních technologií byly ekonomicky smysluplné a dlouhodobě plánovatelné.

Na ERC 2025 bylo rovněž zdůrazněno, že recyklace není pouze environmentální otázkou, ale strategickým nástrojem ekonomické soběstačnosti a konkurenceschopnosti Evropy. Strukturální nedostatky, legislativní zpoždění a slabá infrastruktura v některých sektorech mohou zpomalovat rozvoj cirkulární ekonomiky, přesto existuje potenciál, který lze aktivně využít kombinací inovací, investic a regulační podpory. Konference potvrdila, že bez koordinovaného přístupu průmyslu, politiky a evropských institucí recyklace zůstane výjimkou místo standardem.

Budoucí setkání v Madridu v červnu 2026 slibuje pokračování intenzivní odborné debaty a prezentaci konkrétních opatření, projektů a osvědčených postupů, které mají potenciál proměnit recyklaci v klíčový průmyslový a ekonomický pilíř. ERC 2025 tedy jasně ukázala, že Evropa stojí před rozhodnutím: dokáže-li propojit technologický rozvoj, legislativní rámec a tržní podmínky, recyklace se může stát motorem inovací, udržitelného růstu a globální konkurenceschopnosti.

V laboratořích Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu (CARC) v Česku vznikla nadějná nová technologie – lehká a mechanicky pevná pěna složená z přírodní gumy a ligninu. Tento materiál by mohl v budoucnu konkurovat syntetickým pěnám, které dnes dominují v mnoha průmyslových aplikacích, ale současně přinášejí řadu ekologických problémů. Vzorek s hustotou zhruba 0,25 g/cm³ demonstruje, že je možné vytvořit materiál s nízkou hmotností a uspokojivými mechanickými vlastnostmi, a to navíc z obnovitelných zdrojů.

Klíčovou složku nového materiálu představuje lignin, druhý nejrozšířenější biopolymer na světě, který bývá často považován za vedlejší produkt při výrobě celulózy. Jeho využití zde znamená posun směrem k cirkulární ekonomice a snižování uhlíkové stopy. Spojení ligninu s latexem z přírodní gumy umožňuje připravit pěnu, která nabízí nejen tvarovou paměť a pružnost, ale také odolnost vůči chemickým a teplotním vlivům – vlastnosti, které jsou u syntetických pěn často problematické. Vědci uvádějí, že výroba probíhá mechanickým napěňováním latexu s přídavkem přírodních složek následovaným vulkanizací.

Z pohledu aplikací se tento inovativní materiál jeví jako velmi perspektivní. Mohl by najít uplatnění v automobilovém a leteckém průmyslu, v konstrukci budov, ve sportovním vybavení nebo při výrobě nábytku. Díky použití přírodních komponentů by mohl omezit závislost na petrochemických výrobcích a přispět ke snížení produkce mikroplastů. V porovnání se syntetickými pěnami, které často trpí omezenou recyklovatelností nebo rizikem uvolňování částic do životního prostředí, by nová přírodní pěna znamenala zásadní krok ke “zelenějším” materiálům.

Technologicky je výzvou postupně ověřit vlastnosti materiálu, optimalizovat jeho strukturu, přidat vhodná mikro­ či nanoplňiva pro další vylepšení vlastností a nakonec zajistit průmyslovou škálovatelnost. CARC proto právě hledá partnerství pro testování a aplikace v praxi.

V širším kontextu je tento vývoj součástí světového úsilí o náhradu syntetických materiálů biologickými alternativami. Zatímco světová produkce přírodní gumy je dnes téměř zcela soustředěna na tropické oblasti a několik zemí pěstujících kaučukovník, je tu riziko klimatických změn či patogenů ohrožujících tyto plantáže. Výzkum alternativních zdrojů gumy v Evropě, například z pampelišky (koksaghyz), je již v běhu, a integrace ligninu do takových materiálů by mohla významně posílit regionální soběstačnost v materiálech.

Zástupci měst a obcí se mohou těšit na 62. Den malých obcí, který na podzim proběhne v úterý 11. listopadu 2025 v Praze (O2 universum) a ve čtvrtek 13. listopadu 2025 v Olomouci (Výstaviště Flora). Program začíná od 9 hodin. Konference přinese nejnovější informace o legislativě, financích a technologiích, které ovlivňují fungování samospráv. Bohatý doprovodný program doplní výstavní část, kde si návštěvníci prohlédnou praktická a moderní řešení pro efektivní správu obcí.
 

Konferenční program nabídne zajímavá témata

V konferenční části Ministerstvo vnitra představí novou základnu odměn, regulaci pyrotechniky a úpravy metodiky přidělování čísel popisných, včetně novinek pro společenství obcí a sdílenou obecní policii. Český úřad zeměměřický a katastrální se v přednášce zaměří na aktuální a plánované revize katastrů a dále na povinnosti malých obcí při naplňování Digitální technické mapy. Česká unie sportu a Národní sportovní agentura poukáže na otázky financování sportu v obcích, včetně plánovaných změn a diskuse nad požadavky obcí. Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost představí dopady zákona č. 264/2025 Sb. o kybernetické bezpečnosti na menší samosprávy a jimi zřizované organizace.

„Důležitou součástí každého Dne malých obcí je i firemní prezentace, na níž vystavovatelé představují produkty a služby určené pro obecní a městské úřady. Na podzim se zaměří především na dodavatele energeticky úsporného osvětlení, správy nemovitostí, gastro provozů, dětských a street hřišť, komunální techniky, městského mobiliáře, finančních služeb, ekologických řešení, informačních technologií, kancelářského vybavení, prostředků pro bezpečnost silničního provozu a také na poskytovatele konzultačních služeb,“ uvádí manažer komunikace Dne malých obcí Adam Folta.

Registrace, podrobný program a další informace naleznete na: www.denmalychobci.cz

Možná někoho napadne při čtení slova „Bauhaus“, že Evropská unie chystá vlastní hobby market s regály plnými nábytku a barev. Nový evropský Bauhaus, zkráceně NEB, představený v roce 2020 předsedkyní Komise Ursulou von der Leyenovou, navazuje na odkaz původního Bauhausu – slavné německé školy architektury a designu, která ve 20. století propojila krásu, funkčnost a inovaci. Evropská komise aktuálně vyzývá k účasti na konzultaci, jejímž cílem je shromáždit zkušenosti, podněty a příklady dobré praxe, které pomohou tuto evropskou vizi posunout do další fáze. 

Stejně jako tehdy, i dnes se jedná o spojení estetiky, technického pokroku a sociální odpovědnosti, avšak v novém kontextu: NEB usiluje o to, aby evropská transformace směrem k udržitelnosti nebyla jen otázkou energetických úspor či hospodářských opatření, ale také kulturním a společenským projektem, který se dotýká každodenního života lidí.

Za uplynulých pět let se z NEB stalo skutečné evropské hnutí. Do jeho sítě je zapojeno téměř dva tisíce organizací od neziskových spolků a kulturních institucí až po veřejné orgány a podniky a na stovky projektů už byly investovány stovky milionů eur z evropských fondů. Tyto projekty pomáhají měnit podoby čtvrtí, měst a komunit, přinášejí přírodě blízká řešení do urbanismu, podporují cirkulární design, inovativní materiály a ukazují, že udržitelnost, estetika a sociální inkluze mohou jít ruku v ruce. Komise nyní hledá zpětnou vazbu, která ukáže, co se osvědčilo, jaké překážky brání dalšímu rozvoji a jak mohou být evropské i národní zdroje využívány účinněji.

Základní otázky, na něž má konzultace odpovědět, se týkají toho, jak zajistit, aby města a čtvrti dokázaly lépe čelit klimatickým výzvám, sociálním změnám či tlaku na dostupné bydlení, jak zapojit občany do proměny jejich bezprostředního prostředí, jak podpořit inovace a zároveň posílit dovednosti pracovníků, bez nichž nebude možné naplnit vizi udržitelného stavebnictví a cirkulární neboli oběhové ekonomiky. Evropská komise zdůrazňuje, že dlouhodobá změna musí být nejen ekologická a ekonomická, ale také spravedlivá a inkluzivní.

Výzva k předložení podkladů tak představuje příležitost pro členské státy, regiony, města, univerzity, architekty, urbanisty, umělce, ale i občanské spolky či jednotlivce podělit se o zkušenosti a ovlivnit směřování jedné z nejzajímavějších evropských iniciativ současnosti.

Dokument ke stažení:

EU 205_25 EK Výzva k předložení informací – Ares

Myšlenka, že by stačilo pouze natřít sklo speciálním nátěrem a proměnit ho tak v solární rezervu, zní jako vědecká fikce. Ale aktuální výzkumy naznačují, že něco podobného by v budoucnu mohlo být reálně možné. Otázkou ale zůstává: Funguje to už dnes – nebo je to stále spíš vize jen na papíře?

Vědci z Nanjing University v Číně nedávno představili průhledný nátěr, který je schopen přetvořit běžná okna na solární panely, aniž by výrazně narušil jejich průhlednost. Tento nátěr, označovaný jako bezbarvý jednosměrný difrakční solární koncentrátor (v angličtině CUSC – colorless unidirectional diffractive-type solar concentrator), využívá struktury z cholesterických tekutých krystalů (CLC), které při průchodu slunečního světla selektivně směrují určité fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články a přeměněny na elektřinu. 

Zbytek světla volně prochází, čímž si okno zachovává svůj vizuální charakter. V testech výzkumníci zjistili, že tento povlak propouští zhruba 64,2 % viditelného světla a zachovává 91,3 % barevné přesnosti (tj. obraz pod sklem nevypadá výrazně zkresleně. Pokud šlo o samotnou účinnost přeměny sluneční energie na elektřinu, v laboratorních podmínkách byly naměřeny hodnoty až kolem 18,1 % (u celospektrálního světla) a při použití zeleného laseru až 38,1 %.

Ve skutečnosti ale nelze očekávat, že v běžném slunečním spektru budou všechny podmínky ideální. Nicméně autoři samotného výzkumu upozorňují, že „reálná“ hodnota, která zohledňuje ztráty při výrobě, nerovnoměrné osvětlení a jiné okolní vlivy, je spíše v řádu nižších jednotek procent – konkrétně mají uvádět, že účinnost se aktuálně pohybuje kolem 3,7 %. 

Takže: “funguje to?” – ano, ale pouze jako demonstrátor a spíše v laboratorních podmínkách. Technologie zatím čelí několika zásadním výzvám: stabilitě nátěru, životnosti, škálování výroby - tedy možnosti natírat velké plochy a optimalizaci účinnosti. Kromě toho je nutné řešit provozní vlivy – opotřebení povrchu, znečištění, degradaci materiálů uvnitř skla, teplotní změny, mechanické namáhání a další reálné faktory, které mohou výkony snižovat.

V širším kontextu je tento výzkum součástí úsilí začlenit fotovoltaiku přímo do stavební hmoty – aby budovy mohly samy vyrábět elektřinu, aniž by bylo nutné montovat výrazné panely na střechy nebo fasády. Pokud se podaří překonat praktické překážky, může se jednat o významný krok směrem k udržitelné architektuře. 

Nicméně podívejme se i do historie. Myšlenka přeměnit okna na zdroj energie se objevila už na začátku 21. století, kdy vědci experimentovali s průhlednými tenkovrstvými fotovoltaickými články, často organickými. Jejich účinnost se pohybovala kolem 1–2 %, přičemž průhlednost skla byla částečně zachována. Materiály však rychle degradovaly vlivem UV záření a teplotních výkyvů, což omezenou výrobu elektřiny ještě snižovalo.

V dalších letech se objevily perovskitové články, které dokázaly účinnost zvýšit až na 10–15 %, ale problémem zůstávala životnost – mnohé testy ukázaly pokles výkonu o více než 50 % během jednoho roku běžného provozu. Současná generace technologií založená na cholesterických tekutých krystalech (CLC) umožňuje směrovat sluneční fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články. Laboratorní testy ukázaly, že nátěr propouští přibližně 64 % viditelného světla a zachovává až 91 % barevné přesnosti, zatímco účinnost přeměny světla na elektřinu dosahuje až 18 % při ideálních podmínkách. V běžném slunečním spektru však reálný výkon klesá na hodnoty kolem 3–4 %.

Historie tak ukazuje, že průhledná solární okna nejsou náhlým zázrakem, ale výsledkem desetiletí výzkumu, kde je potřeba najít  rovnováhu mezi účinností, průhledností a životností materiálů. I když aktuální technologie zatím nenabízí masovou náhradu klasických solárních panelů, představuje významný krok, kde budovy samy vyrábějí elektřinu.

Když uprostřed severoafrických hor zavane horký vítr z Atlantiku, nese s sebou odkaz země, která od nepaměti stojí na křižovatce kultur a obchodních cest. Maroko, kde se poušť setkává s oceánem a tradice s vizí budoucnosti, se dnes proměňuje v prostor nových začátků. Stát, který ještě nedávno sváděl boj s nedostatkem vody a chybějící infrastrukturou, se nyní otevírá zelené revoluci. Recyklace tu přestává být jen ekologickou povinností a stává se hnacím motorem hospodářského růstu. A právě v této proměně se skrývá příležitost, která láká investory, technologie i odvážná partnerství.

Maroko produkuje ročně obrovské množství komunálního odpadu, který by do roku 2030 mohl vzrůst z dnešních zhruba 8,2 milionu tun až na 11,5 milionu tun. Přibližně 60 % tohoto odpadu tvoří organická hmota, zbylých 15–25 % pak suroviny potenciálně recyklovatelné – papír, plasty, sklo, kovy – často však zcela nevyužité. Zatímco velká města jako Casablanca či Rabat začínají uzavírat staré skládky a rozšiřovat profesionální svoz, třídění u zdroje a recyklační infrastruktura mimo velká centra zaostávají.

Velký posun přinesla Marocká národní strategie snižování a valorizace odpadů, která byla schválená v roce 2019 s výhledem do roku 2030, a která stanovila ambiciózní cíle – 20 % recyklace komunálních odpadů, 25 % recyklace průmyslových odpadů, a využití části odpadu pro energetické případy či alternativní paliva. Návazný akční plán s rozpočtem 1,88 miliardy marockých dirhamů (cca 4,3 miliardy korun) počítá během dvou let s výstavbou 50 nových center zpracování odpadu v jednotlivých provinciích a uzavřením či rekultivací více než 230 starých skládek.

Dobrou zprávou pro investory jsou i rámcové pobídky. Recyklace a zelené technologie se dostaly mezi prioritní sektory v investiční chartě z roku 2022. Projekty mohou získat až 30 % hodnoty investice jako přímé dotace v závislosti na lokalitě a charakteru projektu. Firmy nově založené mají často nárok na několik let osvobození od daně z příjmu, ve speciálních ekonomických zónách pak platí zvýhodněné daňové režimy.

Využití textilních odpadů:

V Tangeru už působí španělské firmy, ale zpracovávají jen zlomek z celkového objemu textilního odpadu. Jako významná výrobní základna oděvů může Maroko profitovat z propojení módního průmyslu s recyklačním sektorem. České podniky mohou dodat technologie pro mechanickou recyklaci nebo výrobu izolací a dalších materiálů z textilu. Mohou také samy investovat do recyklačních středisek, která by z odpadního textilu produkovala suroviny pro automotive, letectví či stavebnictví.

Konkrétní investiční příležitosti jsou mnohé. Největší se hned nabízí v recyklaci textilu – již existuje projekt v Tangeru, financovaný marockým průmyslovým ministerstvem a Mezinárodní finanční korporací (IFC), který chce zpracovávat před- i pokonzumní textilní odpad a vyrábět z něj nové příze, tkaniny i oděvy určené nejen domácímu trhu, ale i vývozu do Evropy a USA. Pro české firmy jsou atraktivní také dodávky třídicích linek, balicí a lisovací techniky, sběrné vozy, kontejnery, automatizace logistiky, know-how k digitalizaci procesů. Stejně tak chybí technologie na recyklaci nápojových kartonů (kompozitní obaly typu Tetra Pak) – v Maroku zatím neexistují specializované provozy.

Také sociální a regionální dopady nelze přecenit. Nové závody a provozy mohou vytvořit tisíce pracovních míst, zejména ve venkovských oblastech a průmyslových regionech mimo centrální metropole. Formalizace sběračů odpadu, kteří dnes pracují v neformální ekonomice, může znamenat zlepšení pracovních podmínek, stabilnější příjem a zapojení širší populace do ekonomického růstu.

Z Maroka se tak stává prostor, kde odpad přestává být břemenem a stává se surovinou, která čeká na využití. Investoři, kteří vsadí nyní na zelenou infrastrukturu, cirkulární ekonomiku, recyklační technologie a inovativní zpracování textilu či kompozitů, mají šanci nejen na velmi zajímavé finanční výnosy, ale i na dlouhodobé partnerství v zemi, která si chce budovat budoucnost v souladu s přírodou.

Kontroly požární bezpečnosti v zařízeních pro nakládání s odpady pokračují a přinášejí znepokojivé výsledky. Hasičský záchranný sbor České republiky ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí prověřuje desítky lokalit, které pracují s hořlavými materiály, ať už jde o elektroodpady, pneumatiky, plasty, papír či nebezpečné odpady. Zjištění potvrzují, že rizika požárů v těchto provozech jsou stále podceňována a řada zařízení dlouhodobě nedodržuje ani základní bezpečnostní a provozní pravidla.

Mezi nejčastější pochybení patří překročení povolené kapacity skladovacích ploch, nevhodné ukládání odpadů mimo určené prostory nebo nedostatečné zabezpečení nebezpečných látek. Inspektoři narážejí na chybějící nebo zcela neaktuální provozní dokumentaci, špatně vedenou evidenci odpadů i nedostatečné označení zařízení. Nejde však jen o formální nedostatky – mnohé skládky a provozy jsou fyzicky náchylné k požárům, protože nejsou vybaveny funkčními hasicími přístroji, vodními zdroji ani odpovídajícím elektrickým jištěním. Často chybí i požárně bezpečnostní řešení nebo jsou porušeny odstupové vzdálenosti mezi objekty, což v případě vzniku požáru dramaticky zvyšuje riziko jeho nekontrolovaného šíření.

Dosavadní bilance kontrol je alarmující. Pouze u části dosud prověřených zařízení bylo vše v pořádku. Většina vykazuje opakovaná či zásadní pochybení. V praxi to znamená, že pokud by došlo k požáru, následky by byly nejen pro samotné provozovatele, ale i pro okolní obyvatele a životní prostředí závažné. Zkušenosti z minulosti ukazují, že hašení odpadových požárů je mimořádně nákladné – zásahy se pohybují v řádu desítek milionů korun a často trvají dny či týdny.

Pokuty, které inspekce dosud udělila, jsou spíše symbolické. Jejich smyslem není finanční postih, ale upozornění na závažná systémová rizika. Skutečnou prevencí je odstranění všech zjištěných nedostatků a nastavení dlouhodobých procesů, které zajistí jak ochranu zaměstnanců a obyvatel, tak i minimalizaci dopadů na životní prostředí.

Společná akce hasičů a inspektorů ukazuje, že problém požární bezpečnosti v odpadovém hospodářství nelze považovat za marginální. Je to téma, které se dotýká nejen provozovatelů zařízení, ale i obcí, regionů a státu. Každý větší požár odpadu je nejen ekologickou a bezpečnostní hrozbou, ale i obrovskou finanční zátěží. Proto se výsledky kontrol stanou důležitým podkladem pro další preventivní i legislativní kroky, které by měly vést k systematickému zvyšování bezpečnosti při nakládání s odpady v České republice.

Požárům skládek odpadů a recyklačních linek nelze úplně zabránit, ale je nutné, aby taková zařízení byla na požáry připravena a takovým rizikům předcházela. Společná kontrolní akce má proto za cíl především posílení prevence, odstranění zjištěných nedostatků a snížení rizika požárů v provozech, kde se nakládá s odpady. Jde totiž o požáry, které mívají vážné následky pro zdraví lidí, životní prostředí a v neposlední řadě i veřejné finance, protože náklady na jeden zásah se často pohybují v řádech desítek milionů korun. Od začátku kontrolní akce 21. 7. 2025 HZS ČR provedl celkem 65 kontrol a ČIŽP zkontrolovala 68 zařízení.

Zpráva o životním prostředí České republiky za rok 2024 představuje komplexní hodnocení stavu klíčových složek životního prostředí, jeho vývoje a hlavních tlaků, které ovlivňují schopnost České republiky naplňovat své národní i evropské závazky. Dokument, připravovaný Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s odbornými institucemi a rezortními organizacemi, je koncipován tak, aby umožňoval nejen sledovat trendy a indikátory, ale také hodnotit, do jaké míry se daří naplňovat cíle Státní politiky životního prostředí ČR 2030 s výhledem do roku 2050 a dalších strategických plánů. Nově je v hodnocení akcentována i krajská dimenze, která poukazuje na regionální rozdíly v kvalitě životního prostředí a v možnostech adaptace na probíhající klimatickou a socioekonomickou transformaci.

V oblasti odpadového hospodářství a přechodu k oběhové ekonomice došlo k meziročnímu snížení celkové produkce odpadů na 38 milionů tun, což odpovídá poklesu o 3 %. Přestože míra využití odpadů, zejména materiálového, zůstává vysoká (téměř 84 %), stále zůstává výrazným problémem vysoký podíl komunálních odpadů ukládaných na skládky. V roce 2023 zde skončilo 42 % komunálních odpadů, což je v přímém rozporu s cílem Evropské unie omezit skládkování na maximálně 10 % do roku 2035. Tato disproporce jasně ukazuje, že bez zásadní modernizace odpadového hospodářství, investic do recyklačních kapacit, rozvoje zařízení pro energetické využití odpadů a přijetí legislativních opatření nebude možné evropské požadavky splnit. 

Podrobnější analýza obalového hospodářství ukazuje, že produkce obalových odpadů činila v roce 2023 přibližně 1,37 milionu tun, což znamená nárůst o více než polovinu ve srovnání s rokem 2009. Tento trend je úzce spojen se změnami spotřebitelského chování, rostoucím významem online obchodu a nadměrným využíváním jednorázových obalů. Na druhou stranu se potvrzuje, že systém separovaného sběru je funkční – v roce 2023 bylo vytříděno přes 74 % obalových odpadů, přičemž některé kraje vykazují ještě vyšší efektivitu. Přesto platí, že klíčovou výzvou zůstává prevence vzniku odpadu a širší zavádění principů ekodesignu, opakovaně použitelných obalů a rozšiřování modelů recyklace založených na uzavřených materiálových cyklech.

Hodnocení stavu vodního prostředí potvrzuje dlouhodobý trend zlepšování kvality povrchových vod od počátku tisíciletí, avšak od roku 2020 dochází ke stagnaci. Klíčovým problémem zůstávají živiny a hnojiva ze zemědělství a nedostatečná úroveň čištění odpadních vod, zejména v menších obcích. Podzemní vody jsou zatíženy ještě více – více než 83 % sledovaných lokalit vykazuje překročení limitních hodnot alespoň v jednom parametru. Z hlediska infrastruktury přetrvává problém, že více než 13 % obyvatel není napojeno na kanalizaci zakončenou čistírnou odpadních vod, což představuje riziko nejen z pohledu ochrany vodních zdrojů, ale i z hlediska plnění evropských závazků vyplývajících z rámcové směrnice o vodách.

Pozitivnější výsledky přináší oblast ochrany ovzduší. Emise skleníkových plynů se od roku 1990 snížily o 47 %, což umožňuje České republice směřovat s rezervou k naplnění cíle EU – snížit emise alespoň o 55 % do roku 2030. Výrazný pokles emisí je dán transformací energetického sektoru, posilováním role jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů, ale i zlepšováním energetické efektivity budov a nárůstem využívání moderních technologií vytápění, jako jsou tepelná čerpadla. Naproti tomu doprava zůstává nejproblematičtější složkou – její energetická náročnost se od roku 2000 téměř zdvojnásobila a více než 90 % spotřebované energie stále pochází z fosilních paliv. Přestože roste počet nízkoemisních a bezemisních vozidel, tempo dekarbonizace v dopravě zůstává pomalé.

Zpráva rovněž podrobně popisuje projevy klimatické změny. Rok 2024 byl nejteplejším rokem od roku 1961, přičemž extrémní odchylky byly zaznamenány už v zimních měsících a na jaře. Kombinace dlouhých suchých období a následných přívalových dešťů způsobila v září extrémní povodně zejména na Jesenicku a v jižních Čechách. Tyto extrémy potvrzují, že klimatická nestabilita je realitou, která významně zasahuje do fungování společnosti a hospodářství. Adaptace se proto neobejde bez investic do retenčních opatření, revitalizace krajiny, modernizace městské infrastruktury a důsledného plánování hospodaření s vodou.

Další významný ukazatel představuje materiálová náročnost hospodářství. Od roku 2000 do roku 2023 klesla o více než polovinu, což dokládá, že česká ekonomika dokáže produkovat ekonomickou hodnotu při nižší spotřebě primárních surovin. Tento trend lze považovat za významný příspěvek k environmentální efektivitě a potvrzení, že přechod k oběhovému hospodářství je v některých parametrech již realitou. Nicméně přetrvává vysoká závislost na primárních zdrojích a nízká míra recyklace strategických surovin, což bude vyžadovat další podporu inovací a průmyslových investic.

Závěrem zpráva upozorňuje i na širší globální kontext. Podle konceptu planetárních mezí již svět překročil šest z devíti hranic bezpečného prostoru pro život lidstva, a Česká republika se na tomto překračování podílí prostřednictvím své spotřební stopy. To podtrhuje, že ekologická politika nemůže být omezena pouze na technologická opatření, ale musí zahrnovat i změny ve spotřebitelském chování, podporu produktů a služeb s nižší environmentální stopou a větší důraz na vzdělávání a osvětu.

7 perliček ze Zprávy, které v textu nezazněly:

• Jaderná elektřina předběhla uhlí – v roce 2024 jaderné elektrárny vyrobily 40,2 % elektřiny, zatímco uhlí poprvé kleslo pod tuto hranici.

• Nejteplejší únor v historii – únor 2024 měl odchylku +6,1 °C od normálu, což je nejvyšší zaznamenaná měsíční odchylka od roku 1961.

• Rekordní liják – na stanici Loučná nad Desnou spadlo během 24 hodin 385,6 mm srážek, což je nový absolutní rekord pro Českou republiku.

• Kotle jako problém – největším zdrojem karcinogenního benzo[a]pyrenu jsou stále domácí kotle na uhlí a dřevo.

• Ptáci mizí z polí i lesů – ptačí populace, hlavní indikátor biodiverzity, dál klesají, což signalizuje úbytek druhové rozmanitosti v krajině.

• Nečekaně „mokrá“ podzemní voda – v roce 2024 byl stav hladiny podzemních vod nejlepší za posledních 10 let, zejména díky zářijovým povodním.

• Lesy se nadechly – masivní kůrovcová kalamita vyvrcholila v roce 2020, ale díky obnově porostů se uhlíková bilance lesů v roce 2023 vrátila zpět do záporných hodno.

Dokument ke stažení:

221_25_Materiál

Výzkumné Výzkumné centrum BIOCIRKL přichází s inovativním řešením, jak prodloužit životnost solárních panelů a zároveň šetřit životní prostředí i peněženku. Jeho tým vyvíjí metody, díky nimž stárnoucí panely nadále efektivně vyrábějí elektřinu, aniž by bylo nutné je nahrazovat novými.

Po více než dvaceti letech provozu mohou solární panely ztrácet svou účinnost kvůli degradaci zadní stěny a riziku pronikání vlhkosti. Vědci z BIOCIRKLu vyvinuli technologii, která umožňuje renovaci těchto panelů pomocí ošetření zadní plochy speciálním polysiloxanem. Tímto způsobem lze obnovit více než 80 % panelů a prodloužit jejich životnost o dalších 8 až 15 let.

Repasované panely mohou vyrábět přibližně dvě megawatthodiny elektrické energie za dobu své prodloužené životnosti, což odpovídá úspoře téměř jedné tuny CO₂ na panel. Díky tomu, že již "umořily" svou uhlíkovou stopu během původní výroby, vyrábějí čistou energii bez dodatečné ekologické zátěže.

V současnosti je cena repasovaného panelu mezi 1 000 až 1 500 Kč, což je nižší než cena nových panelů. Nicméně, vzhledem k nižšímu výkonu a kratší životnosti zatím ekonomicky neodpovídá novým panelům, jejichž cena klesla pod 2 000 Kč. Pro širší implementaci tohoto přístupu by tak bylo potřebné zavést podpůrné mechanismy, jako jsou dotace nebo zelené bonusy. Repasované panely však mohou být vhodné pro specifické aplikace, jako jsou skleníky, oplocení plantáží nebo nízkonákladové stavby, kde není požadován plný výkon ani dlouhá záruka.

Vědci z BIOCIRKLu plánují pokračovat ve sledování chování repasovaných panelů v provozu a připravit metodiku pro jejich využití provozovateli solárních elektráren. Očekává se, že po roce 2030 dojde k masivní obměně solárních parků v Česku, což představuje příležitost pro opětovné využití až 20 000 tun panelů. Repase panelů tak může být nejen ekologickým, ale i ekonomickým řešením pro stát, firmy i domácnosti.

V indickém městě Ambikapur se zrodil nápad, který zní jako utopie: přineste plastový odpad a dostanete za něj teplé jídlo. Jeden kilogram igelitek, láhví nebo obalů znamená plnohodnotný oběd, půl kilogramu pak snídani. Za dveřmi takzvané odpadkové kavárny se ale neskrývá žádná bizarní atrakce, nýbrž promyšlený způsob, jak bojovat s dvojím prokletím indických měst – horami plastů a chudobou.

Ambikapur patří k průkopníkům odpadového hospodářství v Indii. Před lety zavřel svou hlavní skládku a na jejím místě vyrostl park. Odpad se tu dnes třídí do více než šedesáti kategorií a klíčovou roli hrají „sestry čistoty“ – čtyři sta osmdesát žen, které denně obcházejí domácnosti, sbírají odpad a třídí jej. Díky tomu mají pravidelný příjem v rozmezí osmi až deseti tisíc rupií měsíčně, což pro mnohé představuje první stabilní obživu v životě. Z města, kde dříve vládly skládky, se tak stává vzor pro ostatní regiony.

Kavárna denně nasytí přibližně dvacet lidí a zároveň shromáždí kolem dvaceti kilogramů plastu, který končí v recyklačních centrech. Část z něj se využívá třeba při stavbě cest, jiný se vrací do výroby v podobě nových plastových produktů. Zájemci o jídlo se tak stávají aktivní součástí recyklačního procesu, aniž by museli disponovat penězi – jejich měnou je odpad, který by jinak znečišťoval ulice či řeky.

Myšlenka „plast za jídlo“ se postupně šíří i do dalších koutů Indie. V některých oblastech se vyměňuje plast za rýži, jinde za hygienické potřeby nebo snídani. Podobné projekty vyzkoušeli i v Kambodži u jezera Tonle Sap, kde lidé dostávají pytle rýže výměnou za plast nasbíraný na břehu. Ne všude se však tento model uchytil – v Dillí zanikla většina z dvaceti otevřených kaváren kvůli slabému zájmu i nedostatečné logistice.

Odborníci upozorňují, že podobné iniciativy samy o sobě svět plastů nezachrání. Je to spíše rychlá pomoc než systémové řešení, přesto mají smysl, kdy mění pohled lidí na odpad, a ukazují, že i bez peněz lze přispět k čistšímu prostředí, a zároveň dávají chudým možnost se důstojně najíst.

Evropská komise připravila prováděcí nařízení, které stanoví minimální požadavky na environmentální udržitelnost při zadávání veřejných zakázek na čisté technologie. Tento krok navazuje na Akt o průmyslu pro nulové čisté emise a jeho cílem je zajistit, aby veřejné zakázky skutečně podporovaly udržitelnou transformaci evropské energetiky. Dokument se soustředí především na dvě klíčové oblasti – solární technologie a větrnou energii – a stanovuje technická kritéria, která mají zajistit dlouhou životnost, spolehlivost a cirkularitu těchto řešení.

V případě solárních technologií se nové požadavky zaměřují na odolnost fotovoltaických modulů a měničů proti vnějším vlivům. Panely musí být schopny odolávat dlouhodobé expozici v otevřených klimatických podmínkách, a to včetně teplotních výkyvů, vlhkosti, zatížení sněhem či krupobitím. Kromě toho se klade důraz na kvalitní izolaci, robustnost zakončení a spolehlivost bypass diod, aby byla zajištěna dlouhá provozní životnost a minimalizována rizika poruch. Podobně i měniče musí prokazovat odolnost vůči mechanickým nárazům, prachu, vodě, UV záření či vibracím během přepravy. Tyto technické požadavky mají být ověřovány prostřednictvím harmonizovaných evropských norem, případně jiných uznávaných metod, které zohledňují nejmodernější poznatky.

U větrných elektráren se pozornost soustředí především na problematiku recyklovatelnosti lopatek turbín. Ty představují přibližně 15 % hmotnosti celé turbíny a jejich složený materiál z vláken a polymerů dosud recyklaci značně komplikoval. Návrh proto stanovuje minimální hranici recyklovatelnosti lopatek na 70 %, což má podpořit rozvoj nových technologií a procesů, které umožní jejich efektivní zpracování. Tento požadavek vychází z evropské normy EN 45555:2019 a má podpořit cirkulární ekonomiku v sektoru větrné energetiky, kde se v příštích dekádách očekává nárůst odpadu z vysloužilých turbín.

Nařízení má vstoupit v platnost ke konci roku 2025 a bude závazné pro všechny členské státy EU. Zadavatelé veřejných zakázek tak budou muset své postupy přizpůsobit novým pravidlům, která mají být nastavena transparentně, objektivně a v souladu s mezinárodními závazky Unie. Smyslem je nejen posílit kvalitu a spolehlivost technologií, které budou instalovány v rámci veřejných projektů, ale také zajistit, aby jejich životní cyklus odpovídal principům udržitelnosti. 

Dokument ke stažení:

EU 201_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares(2025)