Myšlenka, že by stačilo pouze natřít sklo speciálním nátěrem a proměnit ho tak v solární rezervu, zní jako vědecká fikce. Ale aktuální výzkumy naznačují, že něco podobného by v budoucnu mohlo být reálně možné. Otázkou ale zůstává: Funguje to už dnes – nebo je to stále spíš vize jen na papíře?

Vědci z Nanjing University v Číně nedávno představili průhledný nátěr, který je schopen přetvořit běžná okna na solární panely, aniž by výrazně narušil jejich průhlednost. Tento nátěr, označovaný jako bezbarvý jednosměrný difrakční solární koncentrátor (v angličtině CUSC – colorless unidirectional diffractive-type solar concentrator), využívá struktury z cholesterických tekutých krystalů (CLC), které při průchodu slunečního světla selektivně směrují určité fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články a přeměněny na elektřinu. 

Zbytek světla volně prochází, čímž si okno zachovává svůj vizuální charakter. V testech výzkumníci zjistili, že tento povlak propouští zhruba 64,2 % viditelného světla a zachovává 91,3 % barevné přesnosti (tj. obraz pod sklem nevypadá výrazně zkresleně. Pokud šlo o samotnou účinnost přeměny sluneční energie na elektřinu, v laboratorních podmínkách byly naměřeny hodnoty až kolem 18,1 % (u celospektrálního světla) a při použití zeleného laseru až 38,1 %.

Ve skutečnosti ale nelze očekávat, že v běžném slunečním spektru budou všechny podmínky ideální. Nicméně autoři samotného výzkumu upozorňují, že „reálná“ hodnota, která zohledňuje ztráty při výrobě, nerovnoměrné osvětlení a jiné okolní vlivy, je spíše v řádu nižších jednotek procent – konkrétně mají uvádět, že účinnost se aktuálně pohybuje kolem 3,7 %. 

Takže: “funguje to?” – ano, ale pouze jako demonstrátor a spíše v laboratorních podmínkách. Technologie zatím čelí několika zásadním výzvám: stabilitě nátěru, životnosti, škálování výroby - tedy možnosti natírat velké plochy a optimalizaci účinnosti. Kromě toho je nutné řešit provozní vlivy – opotřebení povrchu, znečištění, degradaci materiálů uvnitř skla, teplotní změny, mechanické namáhání a další reálné faktory, které mohou výkony snižovat.

V širším kontextu je tento výzkum součástí úsilí začlenit fotovoltaiku přímo do stavební hmoty – aby budovy mohly samy vyrábět elektřinu, aniž by bylo nutné montovat výrazné panely na střechy nebo fasády. Pokud se podaří překonat praktické překážky, může se jednat o významný krok směrem k udržitelné architektuře. 

Nicméně podívejme se i do historie. Myšlenka přeměnit okna na zdroj energie se objevila už na začátku 21. století, kdy vědci experimentovali s průhlednými tenkovrstvými fotovoltaickými články, často organickými. Jejich účinnost se pohybovala kolem 1–2 %, přičemž průhlednost skla byla částečně zachována. Materiály však rychle degradovaly vlivem UV záření a teplotních výkyvů, což omezenou výrobu elektřiny ještě snižovalo.

V dalších letech se objevily perovskitové články, které dokázaly účinnost zvýšit až na 10–15 %, ale problémem zůstávala životnost – mnohé testy ukázaly pokles výkonu o více než 50 % během jednoho roku běžného provozu. Současná generace technologií založená na cholesterických tekutých krystalech (CLC) umožňuje směrovat sluneční fotony na okraje skla, kde jsou zachyceny fotovoltaickými články. Laboratorní testy ukázaly, že nátěr propouští přibližně 64 % viditelného světla a zachovává až 91 % barevné přesnosti, zatímco účinnost přeměny světla na elektřinu dosahuje až 18 % při ideálních podmínkách. V běžném slunečním spektru však reálný výkon klesá na hodnoty kolem 3–4 %.

Historie tak ukazuje, že průhledná solární okna nejsou náhlým zázrakem, ale výsledkem desetiletí výzkumu, kde je potřeba najít  rovnováhu mezi účinností, průhledností a životností materiálů. I když aktuální technologie zatím nenabízí masovou náhradu klasických solárních panelů, představuje významný krok, kde budovy samy vyrábějí elektřinu.

Když uprostřed severoafrických hor zavane horký vítr z Atlantiku, nese s sebou odkaz země, která od nepaměti stojí na křižovatce kultur a obchodních cest. Maroko, kde se poušť setkává s oceánem a tradice s vizí budoucnosti, se dnes proměňuje v prostor nových začátků. Stát, který ještě nedávno sváděl boj s nedostatkem vody a chybějící infrastrukturou, se nyní otevírá zelené revoluci. Recyklace tu přestává být jen ekologickou povinností a stává se hnacím motorem hospodářského růstu. A právě v této proměně se skrývá příležitost, která láká investory, technologie i odvážná partnerství.

Maroko produkuje ročně obrovské množství komunálního odpadu, který by do roku 2030 mohl vzrůst z dnešních zhruba 8,2 milionu tun až na 11,5 milionu tun. Přibližně 60 % tohoto odpadu tvoří organická hmota, zbylých 15–25 % pak suroviny potenciálně recyklovatelné – papír, plasty, sklo, kovy – často však zcela nevyužité. Zatímco velká města jako Casablanca či Rabat začínají uzavírat staré skládky a rozšiřovat profesionální svoz, třídění u zdroje a recyklační infrastruktura mimo velká centra zaostávají.

Velký posun přinesla Marocká národní strategie snižování a valorizace odpadů, která byla schválená v roce 2019 s výhledem do roku 2030, a která stanovila ambiciózní cíle – 20 % recyklace komunálních odpadů, 25 % recyklace průmyslových odpadů, a využití části odpadu pro energetické případy či alternativní paliva. Návazný akční plán s rozpočtem 1,88 miliardy marockých dirhamů (cca 4,3 miliardy korun) počítá během dvou let s výstavbou 50 nových center zpracování odpadu v jednotlivých provinciích a uzavřením či rekultivací více než 230 starých skládek.

Dobrou zprávou pro investory jsou i rámcové pobídky. Recyklace a zelené technologie se dostaly mezi prioritní sektory v investiční chartě z roku 2022. Projekty mohou získat až 30 % hodnoty investice jako přímé dotace v závislosti na lokalitě a charakteru projektu. Firmy nově založené mají často nárok na několik let osvobození od daně z příjmu, ve speciálních ekonomických zónách pak platí zvýhodněné daňové režimy.

Využití textilních odpadů:

V Tangeru už působí španělské firmy, ale zpracovávají jen zlomek z celkového objemu textilního odpadu. Jako významná výrobní základna oděvů může Maroko profitovat z propojení módního průmyslu s recyklačním sektorem. České podniky mohou dodat technologie pro mechanickou recyklaci nebo výrobu izolací a dalších materiálů z textilu. Mohou také samy investovat do recyklačních středisek, která by z odpadního textilu produkovala suroviny pro automotive, letectví či stavebnictví.

Konkrétní investiční příležitosti jsou mnohé. Největší se hned nabízí v recyklaci textilu – již existuje projekt v Tangeru, financovaný marockým průmyslovým ministerstvem a Mezinárodní finanční korporací (IFC), který chce zpracovávat před- i pokonzumní textilní odpad a vyrábět z něj nové příze, tkaniny i oděvy určené nejen domácímu trhu, ale i vývozu do Evropy a USA. Pro české firmy jsou atraktivní také dodávky třídicích linek, balicí a lisovací techniky, sběrné vozy, kontejnery, automatizace logistiky, know-how k digitalizaci procesů. Stejně tak chybí technologie na recyklaci nápojových kartonů (kompozitní obaly typu Tetra Pak) – v Maroku zatím neexistují specializované provozy.

Také sociální a regionální dopady nelze přecenit. Nové závody a provozy mohou vytvořit tisíce pracovních míst, zejména ve venkovských oblastech a průmyslových regionech mimo centrální metropole. Formalizace sběračů odpadu, kteří dnes pracují v neformální ekonomice, může znamenat zlepšení pracovních podmínek, stabilnější příjem a zapojení širší populace do ekonomického růstu.

Z Maroka se tak stává prostor, kde odpad přestává být břemenem a stává se surovinou, která čeká na využití. Investoři, kteří vsadí nyní na zelenou infrastrukturu, cirkulární ekonomiku, recyklační technologie a inovativní zpracování textilu či kompozitů, mají šanci nejen na velmi zajímavé finanční výnosy, ale i na dlouhodobé partnerství v zemi, která si chce budovat budoucnost v souladu s přírodou.

Kontroly požární bezpečnosti v zařízeních pro nakládání s odpady pokračují a přinášejí znepokojivé výsledky. Hasičský záchranný sbor České republiky ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí prověřuje desítky lokalit, které pracují s hořlavými materiály, ať už jde o elektroodpady, pneumatiky, plasty, papír či nebezpečné odpady. Zjištění potvrzují, že rizika požárů v těchto provozech jsou stále podceňována a řada zařízení dlouhodobě nedodržuje ani základní bezpečnostní a provozní pravidla.

Mezi nejčastější pochybení patří překročení povolené kapacity skladovacích ploch, nevhodné ukládání odpadů mimo určené prostory nebo nedostatečné zabezpečení nebezpečných látek. Inspektoři narážejí na chybějící nebo zcela neaktuální provozní dokumentaci, špatně vedenou evidenci odpadů i nedostatečné označení zařízení. Nejde však jen o formální nedostatky – mnohé skládky a provozy jsou fyzicky náchylné k požárům, protože nejsou vybaveny funkčními hasicími přístroji, vodními zdroji ani odpovídajícím elektrickým jištěním. Často chybí i požárně bezpečnostní řešení nebo jsou porušeny odstupové vzdálenosti mezi objekty, což v případě vzniku požáru dramaticky zvyšuje riziko jeho nekontrolovaného šíření.

Dosavadní bilance kontrol je alarmující. Pouze u části dosud prověřených zařízení bylo vše v pořádku. Většina vykazuje opakovaná či zásadní pochybení. V praxi to znamená, že pokud by došlo k požáru, následky by byly nejen pro samotné provozovatele, ale i pro okolní obyvatele a životní prostředí závažné. Zkušenosti z minulosti ukazují, že hašení odpadových požárů je mimořádně nákladné – zásahy se pohybují v řádu desítek milionů korun a často trvají dny či týdny.

Pokuty, které inspekce dosud udělila, jsou spíše symbolické. Jejich smyslem není finanční postih, ale upozornění na závažná systémová rizika. Skutečnou prevencí je odstranění všech zjištěných nedostatků a nastavení dlouhodobých procesů, které zajistí jak ochranu zaměstnanců a obyvatel, tak i minimalizaci dopadů na životní prostředí.

Společná akce hasičů a inspektorů ukazuje, že problém požární bezpečnosti v odpadovém hospodářství nelze považovat za marginální. Je to téma, které se dotýká nejen provozovatelů zařízení, ale i obcí, regionů a státu. Každý větší požár odpadu je nejen ekologickou a bezpečnostní hrozbou, ale i obrovskou finanční zátěží. Proto se výsledky kontrol stanou důležitým podkladem pro další preventivní i legislativní kroky, které by měly vést k systematickému zvyšování bezpečnosti při nakládání s odpady v České republice.

Požárům skládek odpadů a recyklačních linek nelze úplně zabránit, ale je nutné, aby taková zařízení byla na požáry připravena a takovým rizikům předcházela. Společná kontrolní akce má proto za cíl především posílení prevence, odstranění zjištěných nedostatků a snížení rizika požárů v provozech, kde se nakládá s odpady. Jde totiž o požáry, které mívají vážné následky pro zdraví lidí, životní prostředí a v neposlední řadě i veřejné finance, protože náklady na jeden zásah se často pohybují v řádech desítek milionů korun. Od začátku kontrolní akce 21. 7. 2025 HZS ČR provedl celkem 65 kontrol a ČIŽP zkontrolovala 68 zařízení.

Zpráva o životním prostředí České republiky za rok 2024 představuje komplexní hodnocení stavu klíčových složek životního prostředí, jeho vývoje a hlavních tlaků, které ovlivňují schopnost České republiky naplňovat své národní i evropské závazky. Dokument, připravovaný Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s odbornými institucemi a rezortními organizacemi, je koncipován tak, aby umožňoval nejen sledovat trendy a indikátory, ale také hodnotit, do jaké míry se daří naplňovat cíle Státní politiky životního prostředí ČR 2030 s výhledem do roku 2050 a dalších strategických plánů. Nově je v hodnocení akcentována i krajská dimenze, která poukazuje na regionální rozdíly v kvalitě životního prostředí a v možnostech adaptace na probíhající klimatickou a socioekonomickou transformaci.

V oblasti odpadového hospodářství a přechodu k oběhové ekonomice došlo k meziročnímu snížení celkové produkce odpadů na 38 milionů tun, což odpovídá poklesu o 3 %. Přestože míra využití odpadů, zejména materiálového, zůstává vysoká (téměř 84 %), stále zůstává výrazným problémem vysoký podíl komunálních odpadů ukládaných na skládky. V roce 2023 zde skončilo 42 % komunálních odpadů, což je v přímém rozporu s cílem Evropské unie omezit skládkování na maximálně 10 % do roku 2035. Tato disproporce jasně ukazuje, že bez zásadní modernizace odpadového hospodářství, investic do recyklačních kapacit, rozvoje zařízení pro energetické využití odpadů a přijetí legislativních opatření nebude možné evropské požadavky splnit. 

Podrobnější analýza obalového hospodářství ukazuje, že produkce obalových odpadů činila v roce 2023 přibližně 1,37 milionu tun, což znamená nárůst o více než polovinu ve srovnání s rokem 2009. Tento trend je úzce spojen se změnami spotřebitelského chování, rostoucím významem online obchodu a nadměrným využíváním jednorázových obalů. Na druhou stranu se potvrzuje, že systém separovaného sběru je funkční – v roce 2023 bylo vytříděno přes 74 % obalových odpadů, přičemž některé kraje vykazují ještě vyšší efektivitu. Přesto platí, že klíčovou výzvou zůstává prevence vzniku odpadu a širší zavádění principů ekodesignu, opakovaně použitelných obalů a rozšiřování modelů recyklace založených na uzavřených materiálových cyklech.

Hodnocení stavu vodního prostředí potvrzuje dlouhodobý trend zlepšování kvality povrchových vod od počátku tisíciletí, avšak od roku 2020 dochází ke stagnaci. Klíčovým problémem zůstávají živiny a hnojiva ze zemědělství a nedostatečná úroveň čištění odpadních vod, zejména v menších obcích. Podzemní vody jsou zatíženy ještě více – více než 83 % sledovaných lokalit vykazuje překročení limitních hodnot alespoň v jednom parametru. Z hlediska infrastruktury přetrvává problém, že více než 13 % obyvatel není napojeno na kanalizaci zakončenou čistírnou odpadních vod, což představuje riziko nejen z pohledu ochrany vodních zdrojů, ale i z hlediska plnění evropských závazků vyplývajících z rámcové směrnice o vodách.

Pozitivnější výsledky přináší oblast ochrany ovzduší. Emise skleníkových plynů se od roku 1990 snížily o 47 %, což umožňuje České republice směřovat s rezervou k naplnění cíle EU – snížit emise alespoň o 55 % do roku 2030. Výrazný pokles emisí je dán transformací energetického sektoru, posilováním role jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů, ale i zlepšováním energetické efektivity budov a nárůstem využívání moderních technologií vytápění, jako jsou tepelná čerpadla. Naproti tomu doprava zůstává nejproblematičtější složkou – její energetická náročnost se od roku 2000 téměř zdvojnásobila a více než 90 % spotřebované energie stále pochází z fosilních paliv. Přestože roste počet nízkoemisních a bezemisních vozidel, tempo dekarbonizace v dopravě zůstává pomalé.

Zpráva rovněž podrobně popisuje projevy klimatické změny. Rok 2024 byl nejteplejším rokem od roku 1961, přičemž extrémní odchylky byly zaznamenány už v zimních měsících a na jaře. Kombinace dlouhých suchých období a následných přívalových dešťů způsobila v září extrémní povodně zejména na Jesenicku a v jižních Čechách. Tyto extrémy potvrzují, že klimatická nestabilita je realitou, která významně zasahuje do fungování společnosti a hospodářství. Adaptace se proto neobejde bez investic do retenčních opatření, revitalizace krajiny, modernizace městské infrastruktury a důsledného plánování hospodaření s vodou.

Další významný ukazatel představuje materiálová náročnost hospodářství. Od roku 2000 do roku 2023 klesla o více než polovinu, což dokládá, že česká ekonomika dokáže produkovat ekonomickou hodnotu při nižší spotřebě primárních surovin. Tento trend lze považovat za významný příspěvek k environmentální efektivitě a potvrzení, že přechod k oběhovému hospodářství je v některých parametrech již realitou. Nicméně přetrvává vysoká závislost na primárních zdrojích a nízká míra recyklace strategických surovin, což bude vyžadovat další podporu inovací a průmyslových investic.

Závěrem zpráva upozorňuje i na širší globální kontext. Podle konceptu planetárních mezí již svět překročil šest z devíti hranic bezpečného prostoru pro život lidstva, a Česká republika se na tomto překračování podílí prostřednictvím své spotřební stopy. To podtrhuje, že ekologická politika nemůže být omezena pouze na technologická opatření, ale musí zahrnovat i změny ve spotřebitelském chování, podporu produktů a služeb s nižší environmentální stopou a větší důraz na vzdělávání a osvětu.

7 perliček ze Zprávy, které v textu nezazněly:

• Jaderná elektřina předběhla uhlí – v roce 2024 jaderné elektrárny vyrobily 40,2 % elektřiny, zatímco uhlí poprvé kleslo pod tuto hranici.

• Nejteplejší únor v historii – únor 2024 měl odchylku +6,1 °C od normálu, což je nejvyšší zaznamenaná měsíční odchylka od roku 1961.

• Rekordní liják – na stanici Loučná nad Desnou spadlo během 24 hodin 385,6 mm srážek, což je nový absolutní rekord pro Českou republiku.

• Kotle jako problém – největším zdrojem karcinogenního benzo[a]pyrenu jsou stále domácí kotle na uhlí a dřevo.

• Ptáci mizí z polí i lesů – ptačí populace, hlavní indikátor biodiverzity, dál klesají, což signalizuje úbytek druhové rozmanitosti v krajině.

• Nečekaně „mokrá“ podzemní voda – v roce 2024 byl stav hladiny podzemních vod nejlepší za posledních 10 let, zejména díky zářijovým povodním.

• Lesy se nadechly – masivní kůrovcová kalamita vyvrcholila v roce 2020, ale díky obnově porostů se uhlíková bilance lesů v roce 2023 vrátila zpět do záporných hodno.

Dokument ke stažení:

221_25_Materiál

Výzkumné Výzkumné centrum BIOCIRKL přichází s inovativním řešením, jak prodloužit životnost solárních panelů a zároveň šetřit životní prostředí i peněženku. Jeho tým vyvíjí metody, díky nimž stárnoucí panely nadále efektivně vyrábějí elektřinu, aniž by bylo nutné je nahrazovat novými.

Po více než dvaceti letech provozu mohou solární panely ztrácet svou účinnost kvůli degradaci zadní stěny a riziku pronikání vlhkosti. Vědci z BIOCIRKLu vyvinuli technologii, která umožňuje renovaci těchto panelů pomocí ošetření zadní plochy speciálním polysiloxanem. Tímto způsobem lze obnovit více než 80 % panelů a prodloužit jejich životnost o dalších 8 až 15 let.

Repasované panely mohou vyrábět přibližně dvě megawatthodiny elektrické energie za dobu své prodloužené životnosti, což odpovídá úspoře téměř jedné tuny CO₂ na panel. Díky tomu, že již "umořily" svou uhlíkovou stopu během původní výroby, vyrábějí čistou energii bez dodatečné ekologické zátěže.

V současnosti je cena repasovaného panelu mezi 1 000 až 1 500 Kč, což je nižší než cena nových panelů. Nicméně, vzhledem k nižšímu výkonu a kratší životnosti zatím ekonomicky neodpovídá novým panelům, jejichž cena klesla pod 2 000 Kč. Pro širší implementaci tohoto přístupu by tak bylo potřebné zavést podpůrné mechanismy, jako jsou dotace nebo zelené bonusy. Repasované panely však mohou být vhodné pro specifické aplikace, jako jsou skleníky, oplocení plantáží nebo nízkonákladové stavby, kde není požadován plný výkon ani dlouhá záruka.

Vědci z BIOCIRKLu plánují pokračovat ve sledování chování repasovaných panelů v provozu a připravit metodiku pro jejich využití provozovateli solárních elektráren. Očekává se, že po roce 2030 dojde k masivní obměně solárních parků v Česku, což představuje příležitost pro opětovné využití až 20 000 tun panelů. Repase panelů tak může být nejen ekologickým, ale i ekonomickým řešením pro stát, firmy i domácnosti.

V indickém městě Ambikapur se zrodil nápad, který zní jako utopie: přineste plastový odpad a dostanete za něj teplé jídlo. Jeden kilogram igelitek, láhví nebo obalů znamená plnohodnotný oběd, půl kilogramu pak snídani. Za dveřmi takzvané odpadkové kavárny se ale neskrývá žádná bizarní atrakce, nýbrž promyšlený způsob, jak bojovat s dvojím prokletím indických měst – horami plastů a chudobou.

Ambikapur patří k průkopníkům odpadového hospodářství v Indii. Před lety zavřel svou hlavní skládku a na jejím místě vyrostl park. Odpad se tu dnes třídí do více než šedesáti kategorií a klíčovou roli hrají „sestry čistoty“ – čtyři sta osmdesát žen, které denně obcházejí domácnosti, sbírají odpad a třídí jej. Díky tomu mají pravidelný příjem v rozmezí osmi až deseti tisíc rupií měsíčně, což pro mnohé představuje první stabilní obživu v životě. Z města, kde dříve vládly skládky, se tak stává vzor pro ostatní regiony.

Kavárna denně nasytí přibližně dvacet lidí a zároveň shromáždí kolem dvaceti kilogramů plastu, který končí v recyklačních centrech. Část z něj se využívá třeba při stavbě cest, jiný se vrací do výroby v podobě nových plastových produktů. Zájemci o jídlo se tak stávají aktivní součástí recyklačního procesu, aniž by museli disponovat penězi – jejich měnou je odpad, který by jinak znečišťoval ulice či řeky.

Myšlenka „plast za jídlo“ se postupně šíří i do dalších koutů Indie. V některých oblastech se vyměňuje plast za rýži, jinde za hygienické potřeby nebo snídani. Podobné projekty vyzkoušeli i v Kambodži u jezera Tonle Sap, kde lidé dostávají pytle rýže výměnou za plast nasbíraný na břehu. Ne všude se však tento model uchytil – v Dillí zanikla většina z dvaceti otevřených kaváren kvůli slabému zájmu i nedostatečné logistice.

Odborníci upozorňují, že podobné iniciativy samy o sobě svět plastů nezachrání. Je to spíše rychlá pomoc než systémové řešení, přesto mají smysl, kdy mění pohled lidí na odpad, a ukazují, že i bez peněz lze přispět k čistšímu prostředí, a zároveň dávají chudým možnost se důstojně najíst.

Evropská komise připravila prováděcí nařízení, které stanoví minimální požadavky na environmentální udržitelnost při zadávání veřejných zakázek na čisté technologie. Tento krok navazuje na Akt o průmyslu pro nulové čisté emise a jeho cílem je zajistit, aby veřejné zakázky skutečně podporovaly udržitelnou transformaci evropské energetiky. Dokument se soustředí především na dvě klíčové oblasti – solární technologie a větrnou energii – a stanovuje technická kritéria, která mají zajistit dlouhou životnost, spolehlivost a cirkularitu těchto řešení.

V případě solárních technologií se nové požadavky zaměřují na odolnost fotovoltaických modulů a měničů proti vnějším vlivům. Panely musí být schopny odolávat dlouhodobé expozici v otevřených klimatických podmínkách, a to včetně teplotních výkyvů, vlhkosti, zatížení sněhem či krupobitím. Kromě toho se klade důraz na kvalitní izolaci, robustnost zakončení a spolehlivost bypass diod, aby byla zajištěna dlouhá provozní životnost a minimalizována rizika poruch. Podobně i měniče musí prokazovat odolnost vůči mechanickým nárazům, prachu, vodě, UV záření či vibracím během přepravy. Tyto technické požadavky mají být ověřovány prostřednictvím harmonizovaných evropských norem, případně jiných uznávaných metod, které zohledňují nejmodernější poznatky.

U větrných elektráren se pozornost soustředí především na problematiku recyklovatelnosti lopatek turbín. Ty představují přibližně 15 % hmotnosti celé turbíny a jejich složený materiál z vláken a polymerů dosud recyklaci značně komplikoval. Návrh proto stanovuje minimální hranici recyklovatelnosti lopatek na 70 %, což má podpořit rozvoj nových technologií a procesů, které umožní jejich efektivní zpracování. Tento požadavek vychází z evropské normy EN 45555:2019 a má podpořit cirkulární ekonomiku v sektoru větrné energetiky, kde se v příštích dekádách očekává nárůst odpadu z vysloužilých turbín.

Nařízení má vstoupit v platnost ke konci roku 2025 a bude závazné pro všechny členské státy EU. Zadavatelé veřejných zakázek tak budou muset své postupy přizpůsobit novým pravidlům, která mají být nastavena transparentně, objektivně a v souladu s mezinárodními závazky Unie. Smyslem je nejen posílit kvalitu a spolehlivost technologií, které budou instalovány v rámci veřejných projektů, ale také zajistit, aby jejich životní cyklus odpovídal principům udržitelnosti. 

Dokument ke stažení:

EU 201_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares(2025)

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) provedl na základě obdržených podnětů šetření na trhu poskytování služeb kolektivního plnění pro elektrozařízení. Jeho cílem bylo zjistit, zda některý z provozovatelů kolektivních systémů zaujímá dominantní postavení, a zda případně takové postavení nezneužívá.

Provozovatelé kolektivního systému plní za výrobce elektrozařízení povinnosti, které jim v souvislosti s odpadními elektrozařízeními stanoví zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Provozovatel kolektivního systému musí disponovat oprávněním od Ministerstva životního prostředí a splňovat další požadavky stanovené zákonem. Odpadní elektrozařízení se člení do 6 skupin s tím, že skupina 4 se dále člení na skupinu 4a (velká zařízení kromě solárních panelů) a 4b (solární panely). Oprávnění je možné získat jen pro některou skupinu elektrozařízení či pro více skupin. V současné době existuje v Česku 5 provozovatelů kolektivních systémů pro elektrozařízení ve skupinách 1, 2, 3, 4a, 5 a 6, na které bylo šetření Úřadu zaměřeno. Jsou jimi ASEKOL, EKOLAMP, ELEKTROWIN, REMA Systém a RETELA.

Z věcného hlediska vymezil Úřad relevantní trh poskytování služeb spočívajících v zajištění plnění povinností zpětného odběru, zpracování a využití nebo odstranění elektrozařízení, přičemž zvažoval jeho širší a užší vymezení. Širší vymezení zahrnovalo poskytování těchto služeb pro všechna elektrozařízení (s výjimkou elektrozařízení ve skupině 4b); užší varianta zahrnovala samostatné trhy pro jednotlivé skupiny elektrozařízení (tj. 1, 2, 3, 4a, 5 a 6). Z hlediska geografického pracoval Úřad s národním trhem, který zahrnuje území Česka.

Při posuzování tržní síly soutěžitele je za nejvýznamnější kritérium považován tržní podíl. Úřad proto hodnotil tržní podíly šetřených provozovatelů kolektivních systémů a jejich vývoj v čase za roky 2019–2024, přičemž přihlížel také k vývoji tržních podílů konkurentů. Z hodnocených dat vyplynulo, že na některých relevantních trzích existují kolektivní systémy s významným tržním podílem. Na druhou stranu docházelo ve sledovaném období k poklesu podílů největších správců, současně neexistoval příliš velký odstup od nejbližšího konkurenta či byla patrná nestabilita tržních podílů. Ani vysoké tržní podíly šetřených kolektivních systémů na zvažovaných relevantních trzích tak nebyly dostatečné k tomu, aby bylo možné konstatovat jejich dominantní postavení.

Dominantnímu postavení některého z provozovatelů kolektivních systémů nenasvědčují ani přesuny výrobců mezi systémy. Naopak nabízené slevy či jiné výhody pro výrobce dokazují, že mezi kolektivními správci probíhá intenzivní soutěž. Uvedené skutečnosti naznačují, že jednotliví provozovatelé kolektivních systémů se nemohou chovat ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích (svých konkurentech), a není tak naplněn základní předpoklad pro existenci dominantního postavení. Úřad nemůže vyloučit, že se do budoucna tato situace na dotčených trzích změní, a bude ji proto nadále sledovat.

Afrika, konkrétně Namibie, se rychle stává klíčovým hráčem v budoucím globálním ekosystému výroby zeleného vodíku a uhlíkově neutrálního železa. Právě zde vznikají projekty, které ukazují, že přísně emisně regulovanou a energeticky náročnou výrobu lze přenést do oblastí s levnou obnovitelnou energií, přičemž výsledný produkt může být dodáván na evropský trh jako strategická surovina. 

Namibijský projekt HyIron, známý také jako Oshivela, je jedním z nejvýraznějších příkladů. V oblasti Erongo, nedaleko přístavu Walvis Bay, vyrostla továrna, která využívá elektřinu z vlastní fotovoltaické elektrárny o výkonu 25 megawattů k napájení elektrolyzérů. Ty vyrábějí zelený vodík, jenž následně slouží k redukci železné rudy v rotačních pecích. Vodík tak nahrazuje uhlí a koks používané v tradičních vysokých pecích a umožňuje vyrábět tzv. direct reduced iron (DRI) – železo vyrobené přímou redukcí bez tavení rudy v peci. Tento meziprodukt má vysoký obsah železa a slouží jako vstupní surovina pro elektrické obloukové pece, kde se dále zpracovává na ocel. Výhodou DRI je, že se vyrábí s podstatně nižšími emisemi CO₂ než klasické surové železo z vysokých pecí.

Významným prvkem namibijského projektu je skutečnost, že provoz není závislý na napojení na přenosovou síť. Díky tomu odpadá riziko přenosových ztrát i proměnlých cen elektřiny ovlivněných cenami plynu, uhlí nebo emisních povolenek. První fáze zahrnuje kromě solární elektrárny také bateriové úložiště o kapacitě 13 megawattů, které umožňuje částečný noční provoz a vyrovnávání výkyvů v produkci elektřiny. Už nyní je kapacita nastavena na výrobu zhruba 15 tisíc tun DRI ročně, což znamená úsporu přibližně 27 tisíc tun emisí oxidu uhličitého. Postupně má výroba růst: ve druhé fázi, plánované kolem roku 2026, se počítá s kapacitou přibližně 200 tisíc tun DRI ročně, a dlouhodobý cíl do roku 2030 je až 2 miliony tun ročně. Aby bylo možné těchto hodnot dosáhnout, plánuje se masivní rozšíření výkonu fotovoltaických elektráren až na 140 megawattů, doplnění větrných turbín a další navýšení bateriových úložišť.

První fáze projektu byla realizována s investicemi ve výši kolem 30 milionů eur, z toho přibližně 13 milionů pokryl německý grant. Zbytek financí pochází ze soukromých zdrojů a partnerů projektu. Velkou výhodou je, že HyIron má již zajištěné odbytiště. Německý výrobce Benteler podepsal smlouvu na odběr až 200 tisíc tun redukovaného železa ročně, což převyšuje kapacitu první fáze a poskytuje silný základ pro ekonomickou životaschopnost celého konceptu.

Namibie disponuje výjimečnými podmínkami, které ji předurčují k roli výrobního uzlu nové generace. Vysoký solární svit – s více než 3 500 hodinami slunečního záření ročně – umožňuje stabilní a levnou produkci solární energie. Velké plochy nevyužité půdy, nízká hustota osídlení a dostupné zdroje železné rudy vytvářejí předpoklady pro budování celé průmyslové vertikály: od těžby rudy přes výrobu vodíku až po redukované železo. Doplnění o větrnou energii, jejíž potenciál podél pobřeží Namibie je značný, snižuje kolísavost výroby a rozšiřuje možnosti zásobování. Strategická poloha přístavu Walvis Bay pak zajišťuje možnost ekonomicky výhodného exportu DRI nebo polotovarů do Evropy, kde probíhají finální úpravy s nižší energetickou náročností a menší emisní stopou.

Ekonomické srovnání ukazuje, proč podobné projekty získávají na atraktivitě. Cena výroby DRI v Evropě při současných cenách elektřiny a povolenek dosahuje v přepočtu kolem 600–700 eur za tunu. V Namibii se díky nízkým nákladům na solární energii a absenci emisních povolenek očekává, že náklady mohou klesnout pod hranici 500 eur za tunu, přičemž i po započtení nákladů na lodní dopravu z Walvis Bay do evropských přístavů zůstává výroba konkurenceschopná. Zatímco v Evropě se výroba zeleného vodíku pohybuje kolem 6–7 dolarů za kilogram, v Namibii lze do konce dekády očekávat pokles na 3–4 dolary díky vysokému solárnímu potenciálu a velkým výrobním kapacitám. Tento rozdíl v nákladech může být pro evropský těžký průmysl rozhodující, protože umožní zachovat konkurenceschopnost i při přísnějších klimatických regulacích.

Model, který Namibie rozvíjí, má tedy zásadní význam pro Evropu. Vysokopecní výroba je na starém kontinentu čím dál dražší kvůli rostoucím cenám energií a povolenek, přísným emisním regulacím i environmentálním nákladům. Přenesení energeticky nejnáročnější fáze procesu do Namibie umožňuje evropským výrobcům zachovat konkurenceschopnost, snížit uhlíkovou stopu a zároveň zajistit stabilní dodávky klíčových surovin. Namibie na oplátku získává příležitost k technologickému rozvoji, diverzifikaci ekonomiky, tvorbě pracovních míst a budování moderní infrastruktury. Významnou otázkou zůstává zásobování vodou pro elektrolyzéry, které se má řešit prostřednictvím odsolovacích technologií na pobřeží, a také stabilita celoročního energetického mixu, jež si vyžádá robustní bateriová úložiště a další rozvoj obnovitelných kapacit.

Afrika se tak postupně přestává profilovat pouze jako dodavatel surovin, ale stává se aktivním centrem průmyslové výroby s vysokou přidanou hodnotou. Namibie ukazuje, že vertikála od těžby železné rudy přes výrobu zeleného vodíku až po redukované železo může fungovat s nízkými emisemi a v konkurenceschopných nákladech. V době, kdy Evropa hledá způsoby, jak udržet svůj těžký průmysl při životě i pod tlakem klimatických politik, představuje tento model strategickou alternativu a možná i cestu, jak propojit rozvojové a vyspělé země v rámci nového globálního průmyslového uspořádání. Otázkou však zůstává, zda si Evropa tímto přístupem v dlouhodobém horizontu nezadělává na nový problém, protože závislost na výrobě na jiném kontinentu s odlišnými zájmy a geopolitickou stabilitou může vytvářet budoucí rizika srovnatelná s těmi, které dnes známe z dovozu fosilních paliv.

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2025 se blíží! Už 11.–12. listopadu se v Praze setkají firemní ekologové, technici, specialisté BOZP i zástupci státní správy na dvoudenní odborné akci, kdy první den bude věnován praktickým návodům a postupům využitelným v každodenní praxi a druhý den legislativním novinkám a výkladu pravidel. Začínáme vám postupně představovat jednotlivé panely a řečníky. Úplně prvním je panel Nebezpečné látky a provozní odpovědnost, který odstartuje program prvního dne (11. 11. 2025).

Evidence chemických látek a směsí jako klíč k legislativní jistotě

Správně vedená evidence chemických látek a směsí (CHLS) je základním nástrojem každého podnikového ekologa. Ing. Radka Vokurková na úvod vysvětlí, jak si vybudovat systematický a aktuální seznam, který poslouží nejen při kontrolách, ale také při plnění celé řady zákonných povinností – od BOZP a požární ochrany přes zákon o prevenci závažných havárií až po posouzení rizik z hlediska ekoújmy a pro havarijní plán. Účastníci se dozvědí, jaké náležitosti evidence musí obsahovat, jaké zdroje informací jsou nezbytné a jak nastavit aktualizaci tak, aby evidence nebyla pouhou administrativní povinností, ale praktickou pomůckou pro reálný provoz.
 

Taxonomie a stavební odpady: jak identifikovat nebezpečné látky ve stavebnictví

Stavebnictví patří mezi odvětví, která nejvíce ovlivňují současné i budoucí požadavky v oblasti ESG a environmentální taxonomie. Ing. Eva Nykodymová ze společnosti Skanska přiblíží, jak se firmy mohou připravit na nové povinnosti spojené se zpracováním stavebních a demoličních odpadů (SDO). Klíčovým bodem je identifikace nebezpečných a regulovaných látek, mezi nimiž hrají stále významnější roli i tzv. věčně přetrvávající látky (PFAS). Přednáška ukáže konkrétní příklady z praxe, jak už při návrhu stavby zmapovat výskyt rizikových materiálů a jak následně nastavit procesy pro jejich evidenci a zajištění bezpečného nakládání s odpady.

SVHC v předmětech pod lupou – praktický workshop

Látky vzbuzující mimořádné obavy (SVHC) představují další významné téma, s nímž se firmy musejí vypořádat. Ing. Monika Šrubařová povede workshop, který účastníky provede krok za krokem tím, jak správně určit koncentraci SVHC látek v předmětech a výrobcích. Vysvětlí rozdíly mezi látkou, směsí a předmětem a upozorní na nejčastější chyby, které v praxi vedou k nesprávnému posouzení shody. Druhá část workshopu nabídne praktické výpočty na konkrétních typech výrobků – od povlakovaných materiálů až po složené předměty. Účastníci si odnesou metodiku, která jim poskytne jistotu při komunikaci se zákazníky i při jednání s kontrolními orgány.

Konference PPE proběhne 11.–12. listopadu 2025 v Praze.

Více informací a registrace: ZDE

EuRIC, evropská konfederace recyklačního průmyslu, ve svém stanovisku jednoznačně odmítá návrh zavést vývozní cla na recyklovaný hliník, často nesprávně označovaný jako „odpad“. Podle organizace by takové opatření mohlo výrazně oslabit vyspělý evropský recyklační sektor, narušit tržní rovnováhu a ohrozit cíle EU v oblasti cirkulární ekonomiky a klimatu. 

Každoročně se v EU vyprodukuje a zpracuje přibližně 6,2 milionu tun recyklovaného hliníku, z čehož zhruba 80 % zůstává v rámci Evropy a slouží k výrobě nového hliníku. Vývoz do Spojených států představuje pouhých 0,4 % celkového objemu, což jasně ukazuje, že evropský trh je stabilní a domácí poptávka po recyklovaném hliníku je převážně uspokojena. Statistiky za období 2024–2025 dokládají, že export recyklovaného hliníku dokonce mírně klesl, zatímco dovoz vzrostl, čímž se vyvracejí obavy o „únik“ materiálu z EU.

EuRIC upozorňuje, že plošná vývozní cla by měla zásadní dopad na recyklační sektor, který tvoří převážně malé a střední podniky, zaměstnává milion lidí a generuje ročně zhruba 100 miliard eur. I když se cla týkají jen vývozu, mohou paradoxně snížit ceny hliníku i na domácím trhu. Důvod je jednoduchý: pokud firmy vědí, že část hliníku určeného pro export bude zatížena clem, mohou ho přesunout na domácí trh. Při stejné domácí poptávce znamená vyšší nabídka nižší cenu, což snižuje ziskovost recyklace a ztěžuje ekonomickou udržitelnost menších firem. To by mohlo vést k omezení investic, propouštění pracovníků a celkovému oslabení recyklačního ekosystému.

Organizace zároveň zdůrazňuje, že skutečným problémem nejsou recyklační firmy, ale spíše externí obchodní překážky, například nedávná cla USA na hliníkové produkty. Jakákoli opatření EU proto musí být cílená, přiměřená a podložená důkazy. Neuvážené zásahy by mohly narušit hospodářskou soutěž a zvýhodnit velké výrobce na úkor menších firem, což by mělo dlouhodobé negativní dopady na celý průmyslový hodnotový řetězec.

EuRIC proto apeluje na spolupráci napříč celým řetězcem – od recyklačních firem po výrobce hliníku – s cílem posílit průmyslovou suverenitu a podporovat přechod k cirkulární a nízkouhlíkové ekonomice. Organizace doporučuje zavádět pobídky pro využívání recyklovaných materiálů, stabilizovat poptávku a podporovat investice do kvalitní recyklace, zejména v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou, jako je automobilový průmysl, elektronika nebo letectví. 

Zavedení vývozních cel by tak mohlo ohrozit cirkulární ekonomiku EU, poškodit recyklační průmysl a destabilizovat celý hodnotový řetězec, aniž by existoval důkaz o nadměrném exportu či nedostatku materiálu. Organizace proto vyzývá k přijímání kooperativních, na důkazech založených politik, které zajistí konkurenceschopnou, odolnou a udržitelnou budoucnost evropského hliníkového průmyslu.

 

Evidence odpadů nemusí být složitá ani časově náročná. V nejnovějším dílu podcastu INIVOR představujeme nový modul informačního systému ENVITA – Podklady k evidenci odpadů, který vám pomůže zvládnout celou agendu rychle, efektivně a odkudkoli, plně online a bez zbytečných komplikací.

Dozvíte se, co jsou webové formuláře a jak funguje online sběr dat o vzniku odpadů, pro koho je nový modul určen a jak konkrétně usnadní práci. Přiblížíme také, jaké jsou hardwarové nároky a proč není nutná žádná složitá instalace. V neposlední řadě nahlédneme i do budoucna a prozradíme, jaké další webové formuláře právě připravujeme.

Poslechněte si devatenáctý díl podcastu INIVOR ZDE 

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila svou hlavní zprávu Europe’s Environment 2025, která představuje nejkomplexnější pohled na stav životního prostředí a klimatu na kontinentu. Zpráva vychází z dat 38 zemí a sleduje dynamiku ekosystémů, klimatické trendy, kvalitu ovzduší a vody, využívání přírodních zdrojů a rozvoj cirkulární ekonomiky. Analýza ukazuje, že Evropa čelí souběhu krizí – od zrychlující se změny klimatu přes degradaci přírody až po tlaky na surovinovou a energetickou bezpečnost – a že environmentální stabilita je neoddělitelně propojena s hospodářskou prosperitou i bezpečností společnosti.

Stav biodiverzity zůstává alarmující: více než 80 % chráněných stanovišť je ve špatném stavu a většina půd vykazuje známky degradace. Cíl EU zastavit úbytek druhů do roku 2020 nebyl splněn a prognózy do roku 2030 předpovídají další zhoršování. To podkopává schopnost přírody poskytovat základní ekosystémové služby – od opylování a čištění vody po regulaci klimatu – a ohrožuje tím potravinovou i vodní bezpečnost. Vodní stres dnes zasahuje 30 % území a více než třetinu obyvatel EU, přičemž jen 37 % povrchových vod dosahuje dobrého ekologického stavu. Největší zátěž pochází z intenzivního zemědělství, jehož hnojiva a pesticidy narušují kvalitu vody a přispívají k úbytku vodních organismů.

Klimatická změna se projevuje v Evropě rychleji než ve zbytku světa. Extrémní vlny veder, sucha a přívalové srážky se stávají běžnou realitou, přičemž už dnes ovlivňují zemědělství, infrastrukturu i lidské zdraví. EU sice od roku 1990 snížila emise skleníkových plynů o 37 % a podíl obnovitelných zdrojů přesáhl v roce 2023 čtvrtinu spotřeby energie, fosilní paliva však stále tvoří téměř 70 % energetického mixu. Navíc se snížila schopnost ekosystémů vázat uhlík: uhlíkový sink z lesů a půd poklesl o 30 % kvůli kácení, požárům, škůdcům i stárnutí porostů. To ukazuje, že samotné technologické změny nestačí a nezbytná je obnova přírodních řešení – od revitalizace mokřadů po posílení odolnosti lesů.

Průmyslový sektor dokázal od roku 2005 snížit své emise skleníkových plynů o více než třetinu, zároveň však zůstává významným zdrojem znečištění. V roce 2021 dosáhly náklady průmyslových emisí na zdraví obyvatel a životní prostředí 353 miliard eur. Díky politikám čistého ovzduší se podařilo snížit počet předčasných úmrtí způsobených jemným prachem (PM_2,5) od roku 2005 o 45 %, přesto je znečištění vzduchu odpovědné za 239 tisíc úmrtí ročně a hluková zátěž přispívá k dalším 66 tisícům úmrtí. Kromě klasických znečišťovatelů se zvyšuje riziko chemických látek a mikroplastů, jejichž dlouhodobé účinky na zdraví populace jsou stále zřetelnější.

Zásadní roli v dlouhodobé udržitelnosti hraje cirkulární ekonomika, která je jedním z pilířů snahy o snížení závislosti Evropy na dovozech primárních surovin a energií a zároveň představuje cestu ke zvýšení strategické autonomie regionu. Její význam spočívá v tom, že se snaží prodloužit životní cyklus výrobků, podpořit opětovné využívání materiálů a minimalizovat odpad již při samotném návrhu průmyslových procesů a produktů. Přesto však zůstává dosažený pokrok zatím jen dílčí – míra cirkularity vzrostla od roku 2010 pouze z 10,7 na 11,8 %, což je v kontextu ambiciózních evropských cílů velmi pozvolné tempo. Na druhé straně lze sledovat určité pozitivní trendy: podíl recyklace ve vybraných sektorech se zvyšuje, zlepšuje se účinnost zpracování odpadů a roste také počet finančních nástrojů a investičních mechanismů, které podporují projekty zaměřené na oběhové hospodářství. Evropská unie vytváří jednotný trh pro sekundární suroviny a snaží se zvýšit poptávku po recyklovaných materiálech, což má významný potenciál pro snížení nákladů i environmentální zátěže.

Cíl EU zdvojnásobit cirkulární využívání materiálů do roku 2030 se však podle stávajícího vývoje nepodaří naplnit. Tento neúspěch odráží hlubší strukturální problém, kterým je nadměrná a stále rostoucí spotřeba materiálů v evropské ekonomice. V přepočtu na obyvatele je materiálová náročnost Evropy jednou z nejvyšších na světě, což zvyšuje tlak nejen na vlastní přírodní zdroje, ale i na globální ekosystémy, protože značná část těžby a zpracování se odehrává mimo hranice EU. Přechod k oběhovému hospodářství proto nelze chápat jen jako technickou otázku recyklace či efektivnější logistiky, ale jako systémovou výzvu, která vyžaduje změnu spotřebitelských vzorců, inovace v designu výrobků, legislativní rámec podporující dlouhou životnost a opravitelnost a také změnu investičních priorit. Teprve kombinace technologických řešení, politických nástrojů a změny společenského chování může přinést skutečný posun k vyšší míře cirkularity, která bude odpovídat ekologickým limitům i ekonomické bezpečnosti Evropy.

Zpráva přináší i jistou naději. Ukazuje, že zelená zaměstnanost roste rychleji než zaměstnanost celková a investice do udržitelných technologií a obnovitelných zdrojů otevírají nová pracovní místa. Posiluje se rovněž role přírodních řešení v adaptaci na klimatickou změnu a v obnově ekosystémů. Zelená transformace se tak stává nejen ekologickou nutností, ale i strategickou příležitostí k posílení konkurenceschopnosti a stability Evropy.

Česko v očích EEA:

Česká republika prochází v posledních třiceti letech už druhou zásadní ekonomickou transformací, tentokrát směrem k udržitelnějším modelům výroby, které by byly slučitelné s její strukturou založenou na průmyslu a energeticky náročné produkci. Od roku 1990 se podařilo snížit emise skleníkových plynů o 47,8 % a země se zavázala ukončit těžbu i spalování uhlí pro výrobu elektřiny a tepla do roku 2033. Do roku 2030 má být podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě navýšen na alespoň 30 % a celková spotřeba energie snížena z dnešních 1 064 PJ na 846 PJ, což představuje pokles o pětinu. K tomu je nutné instalovat minimálně 8 GW solárních a 1,2 GW větrných kapacit. Do roku 2035 by navíc mělo být 25 % komunálního odpadu energeticky využito a 65 % materiálově recyklováno, přičemž větší roli mají sehrát i sekundární suroviny.

Přechod od uhlí však nese výrazné regionální dopady, zejména v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji, kde se soustřeďuje těžba a těžký průmysl. Pro zmírnění negativních dopadů funguje Operační program spravedlivá transformace, který podporuje projekty diverzifikace ekonomiky, tvorbu nových pracovních míst, rekvalifikace, obnovu krajiny a zlepšení kvality života. Česká republika je zároveň jednou z mála zemí EU, kde výdaje na ochranu životního prostředí patří dlouhodobě k nejvyšším – značné prostředky směřují do odpadového hospodářství, ochrany ovzduší a vodního hospodářství. Přesto zůstávají výrazné environmentální zátěže z minulosti, například staré ekologické škody po těžbě a průmyslové výrobě.

Transformace ekonomiky probíhá v období, kdy reálné mzdy v České republice klesají rychleji než ve většině ostatních zemí EU. Reálné mzdy klesají, přičemž nerovnost měřená Giniho koeficientem zůstává stabilní a nízká. Problémem je spíše dostupnost bydlení a energií. V roce 2023 vydávaly spodní tři příjmové decily českých domácností na energie v průměru 15,7 % příjmů, což je výrazně nad průměrem EU (10 %). Česká republika patří mezi nejméně dostupné země Evropy, pokud jde o bydlení. Tyto faktory zvyšují citlivost společnosti na náklady spojené s transformací a přispívají k veřejným obavám z růstu cen.

Česká republika má silný průmyslový základ, ale v oblasti ekologických inovací zatím patří spíše k průměru. Výzkum a vývoj však rostou, zejména v oblasti ICT a environmentálních technologií, a podíl odvětví spojeného s ekoprůmyslem na zaměstnanosti i přidané hodnotě už dnes překračuje průměr EU. Národní plán obnovy umožnil vysokým školám rozšířit kapacity a přizpůsobit studijní programy digitálním technologiím a udržitelnosti. Přesto zůstává problém nedostatku kvalifikovaných pracovníků a mezer mezi potřebami trhu práce a vzdělávacím systémem.

Doprava v Česku se strukturálně mění pomaleji než energetika. Průměrné stáří vozového parku dosahuje 16 let a elektromobily tvoří jen zlomek: k polovině roku 2025 bylo v provozu 6,7 milionu osobních aut, z nichž pouze 0,6 % tvořily čisté elektromobily a 0,4 % plug-in hybridy. Přesto díky dotačním programům došlo v roce 2024 a 2025 k nárůstu registrací, podpoře více než 6 300 firemních vozů a 1 500 vozidel ve veřejném sektoru, přičemž se buduje i síť nabíjecích stanic (k polovině roku 2025 jich bylo téměř 6 200). V plánu je masivní rozvoj vysokorychlostní železnice, jejíž první úseky mají být budovány od roku 2025, a zavádění vodíkových i bateriových lokomotiv na neelektrifikovaných tratích.

Zemědělství má v České republice specificky velkoplošný a průmyslový charakter. To sice zajišťuje vysokou produktivitu, ale zároveň výrazně přispívá k úbytku biodiverzity, degradaci půdy a zhoršení kvality vody. Početnost polních ptáků mezi lety 1982 a 2023 klesla o 46,8 %. Od roku 2023 platí pravidla, která omezují velikost ploch pro jednu plodinu na erozně ohrožené půdě na maximálně 10 ha, zároveň roste podpora ekologického hospodaření, agrolesnictví a precizního zemědělství – přibližně třetina zemědělců již využívá chytré technologie. Přesto je tlak intenzivního zemědělství na přírodní prostředí nadále výrazný. Problémem je i nedostatek pracovní síly v odvětvích, jako je sadařství a zelinářství, což se řeší automatizací a vznikem nových krátkých distribučních řetězců. V roce 2022 domácí pěstování zeleniny pokrývalo již 19 % produkce, přičemž se rozšířily samosběry a přímý prodej ze statků.

Česká populace se potýká s problémy spojenými s nezdravou stravou – špatná výživa je spojena s čtvrtinou úmrtí a obezita je nad průměrem EU. Na druhou stranu roste zájem o čerstvou zeleninu, lokální potraviny a farmářské trhy, a i přes růst cen se tento trend drží. Od roku 2016 platí povinnost obchodních řetězců darovat potraviny, které nesplňují všechny legislativní požadavky, ale jsou bezpečné, potravinovým bankám, jež je distribuují potřebným. To je příklad opatření, která současně snižují potravinový odpad a podporují sociální rozměr udržitelnosti.

Celkově Česká republika stojí před velkou výzvou: modernizovat svou průmyslovou ekonomiku, snížit závislost na uhlí a fosilních palivech, zlepšit dopravní systém a zároveň chránit půdu, vodu a biodiverzitu. Úspěch transformace bude záviset na schopnosti využít evropské a národní zdroje, podporovat inovace a nové technologie a současně zajistit, aby změny byly sociálně spravedlivé a dostupné pro všechny vrstvy společnosti. Pokud se podaří spojit ekonomickou modernizaci s ochranou životního prostředí a kvalitou života obyvatel, má Česká republika reálnou šanci stát se do poloviny století konkurenceschopnou a udržitelnou ekonomikou v rámci Evropy.

Dokument ke stažení:

Životní prostředí a klima Evropy: znalosti pro odolnost, prosperitu a udržitelnost

Chcete vědět podrobně, co je v novele nařízení CLP a do kdy musíte nové povinnosti a pravidla plnit a co z této novely změní OMNIBUS? Bude novela novely na základě souboru předpisů OMNIBUS? OMNIBUS – co ponechává a co změní - termíny pro aktualizaci etiket, velikost písma, reklama a on-line prodej, povinnosti pro bezobalový prodej. Kolektiv zkušených lektorů se problematikou těchto povinností zabývá ve své profesní praxi již řadu let, což je pro vás zárukou kvality a profesionálního přístupu. 

Kolektiv zkušených lektorů se problematikou těchto povinností zabývá ve své profesní praxi již řadu let, což je pro vás zárukou kvality a profesionálního přístupu.

Souhrnný přehled přednášek kurzu

• Aktuality v legislativě chemických látek a směsí (Kandidátský seznam, příloha XIV a XVII REACH, příloha VI CLP, návrhy omezení a další)

• Změny závazné klasifikace olova a související povinnosti

• Aktuální znění nařízení (ES) č. 1272/2008 - nařízení CLP i ve vztahu k bezpečnostním listům (OMNIBUS, nové termíny pro aktualizaci štítků, zavedení konceptu „látka, která obsahuje více než jednu složku“, povinnost pro distributory podávat PCN oznámení, velikost písma na štítku, povinnosti pro plnící zařízení a další změny)

• PFAS látky – platná a připravovaná legislativa

• Internetový prodej jako předmět kontrol ČIŽP

• Toxicita mikroplastů

• Mikroplasty z pohledu legislativních povinností

• Průřezové změny v legislativě podnikové ekologie 2025 (prováděcí vyhláška o odpadech, novela zákona o ovzduší, změny zákona o vodách, evropské předpisy týkající se obalů PPWR, plynů a přeshraniční přepravy)

Kurz je možné zařadit do rámce vzdělávání odborně způsobilých osob podle nařízení REACH.

Termín konání:

5. – 6. 11. 2025 Praha, hotel Krystal

Kompletní časový harmonogram kurzu a další informace naleznete: www.chemeleoni.cz

Těšíme se na setkání s Vámi                             

za společnost CHEMELEONI s.r.o.

Ing. Martina Dobšáková, Ing. Tomáš Králik

Na rostliny jsme dlouho nahlíželi jako na pasivní tvory, kteří vyrůstají tam, kde je vítr a voda zanesou, a poté bezmocně čekají, co jim prostředí dovolí. Jenže rostlinný život je mnohem dynamičtější, než se na první pohled zdá. Pod povrchem půdy i v mikroskopickém světě buněk probíhají procesy, které by se daly přirovnat k promyšlenému plánování a architektonickému navrhování. Rostlina sice nemá mozek ani nervovou soustavu, přesto si dokáže vyhodnocovat signály, rozhodovat se a přizpůsobovat své chování tak, aby přežila i v těch nejnáročnějších podmínkách. Výzkumy z brněnského centra CEITEC ukazují, že rostliny regulují nejen délku svých kořenů, ale také pevnost buněčných stěn, a tím aktivně ovlivňují své šance na přežití v prostředí, které se neustále mění.

Kořeny představují základní spojení mezi rostlinou a půdou. Jsou tím, co zajišťuje přísun vody a živin, ale jejich růst stojí rostlinu značné množství energie. Každý nový úsek kořene musí být vytvořen z buněk, které je třeba vyživit a udržet, a pokud tento růst nepřinese odpovídající zisk, stává se pro rostlinu nevýhodným. Rostlina proto musí neustále vyvažovat mezi investicí a návratností. Pokud narazí na půdu, kde není dostatek vlhkosti nebo živin, zastaví růst dříve, než by vyčerpala své zásoby. V prostředí naopak bohatším na zdroje může růst pokračovat dál, protože každé prodloužení kořene zvyšuje šanci na získání dalších minerálů a vody. Tato schopnost regulace je natolik přesná, že rostliny dokážou reagovat i na jemné rozdíly v půdní vlhkosti, chemickém složení či mechanické odolnosti substrátu. Z pohledu fyziologie jde o fascinující příklad strategie, kde organismus nejedná nahodile, ale cíleně zvažuje, zda se další krok vyplatí.

Neméně zajímavé jsou procesy, které se odehrávají přímo uvnitř buněk. Buněčná stěna je na první pohled pouhý obal, ale ve skutečnosti jde o dynamickou strukturu, kterou rostlina neustále remodeluje. Pokud dojde k poklesu dostupnosti vody, buňky začnou měnit složení stěn tak, aby dokázaly udržet vnitřní tlak a zabránit kolapsu. V jiných situacích je naopak výhodnější pružnost – například při rychlém růstu výhonků nebo kořenů. Rostliny si proto umí „přestavět“ své buněčné stěny podle toho, co zrovna potřebují. Výzkumy z brněnského centra CEITEC ukazují, že tento proces není nahodilý, ale připomíná architektonické rozhodování: někde je potřeba zpevnit konstrukci, jinde naopak ponechat flexibilitu. Díky tomu rostlina dokáže lépe čelit suchu, výkyvům teplot, mechanickému tlaku půdy nebo dokonce útokům patogenů.

Když spojíme oba pohledy – regulaci délky kořenů a posilování buněčných stěn – získáme obraz organismu, který si aktivně konstruuje vlastní přežití. V podzemí plánuje, kam a jak daleko pronikne, aby minimalizoval ztráty a maximalizoval zisk. Na buněčné úrovni pak posiluje nebo uvolňuje své struktury podle toho, jaké podmínky přináší okolí. Rostlina se tak ukazuje jako mistr rovnováhy: investuje jen tehdy, když se jí to vyplatí, a nikdy neplýtvá energií na kroky, které by nepřinesly žádný užitek. Tento způsob adaptace je výsledkem milionů let evoluce a představuje jednu z nejefektivnějších strategií, jak přežít ve světě, kde jsou zdroje omezené a podmínky se rychle mění.

Praktické důsledky těchto poznatků jsou dalekosáhlé. Zemědělství dnes čelí stále častějším suchům a degradaci půd, a právě schopnosti rostlin regulovat růst kořenů a přestavovat buněčné stěny mohou být klíčem k budoucímu šlechtění. Pokud se naučíme tyto mechanismy využívat, můžeme vyvinout plodiny, které budou schopny růst i tam, kde dnes úroda selhává. Rostliny, které dokáží zastavit růst kořenů ve chvíli, kdy by další prodlužování bylo energeticky nevýhodné, budou méně vyčerpávat své zdroje a zároveň si uchovají energii na tvorbu semen a plodů. Rostliny s pevnějšími a adaptabilnějšími buněčnými stěnami zase lépe odolají extrémním výkyvům počasí, nárazovým dešťům i dlouhodobému suchu.

Tyto objevy navíc přinášejí i hlubší filozofický pohled. Ukazují, že inteligence nemusí být výsadou živočichů s mozkem. V rostlinách je rozptýlena do tkání, do sítí buněk a do tisíců vzájemně propojených signálů, které dohromady tvoří něco, co bychom mohli nazvat strategií přežití. To, co se nám zdá jako prostý růst, je ve skutečnosti složitý proces rozhodování, který vyvažuje mezi rizikem a ziskem. Rostliny nám tak dávají lekci z adaptace, která je dnes aktuálnější než kdykoli předtím. V době klimatických změn, kdy voda a stabilní půda představují čím dál vzácnější zdroj, může být porozumění rostlinné architektuře doslova otázkou přežití nejen pro ně, ale i pro nás.

Z brněnského centra CEITEC tak přichází poznání, které mění náš pohled na život rostlin. Už to nejsou pasivní bytosti, ale aktivní architekti, kteří plánují, posilují, regulují a optimalizují. Jejich tichá strategie je důkazem, že příroda umí být zároveň jednoduchá i nesmírně sofistikovaná. A čím více jim budeme rozumět, tím lépe dokážeme v budoucnu čelit výzvám, které přináší měnící se svět.

Velká zelená zeď představuje jednu z nejambicióznějších environmentálních iniciativ na světě, jejímž cílem je vytvořit pás zeleně táhnoucí se napříč africkým kontinentem od Senegalu na západě až po Džibuti na východě. Tento projekt, který zasahuje do 22 afrických zemí a pokrývá oblasti suchých savan a polopouští Sahelu, byl poprvé představen v roce 2005 a v roce 2007 jej oficiálně přijala Africká unie. Jeho cílem je nejen zastavit postup Sahary, ale také obnovit životaschopné krajiny, zlepšit kvalitu života místních komunit, posílit bezpečnost potravin a vody a přispět k boji proti klimatickým změnám.

Projekt má ambici obnovit do roku 2030 sto milionů hektarů degradované půdy, což by mělo vést k absorpci přibližně 250 milionů tun oxidu uhličitého, tedy množství odpovídající ročním emisím přibližně 50 milionů osobních automobilů. Zároveň má Velká zelená zeď vytvořit deset milionů pracovních míst v ekologických odvětvích a udržitelném zemědělství, což přináší přímý socioekonomický dopad na místní obyvatele a zvyšuje jejich odolnost vůči klimatickým a ekonomickým šokům.

K roku 2023 bylo obnoveno přibližně 30 milionů hektarů, což představuje zhruba třetinu původního cíle. Nejvíce aktivní jsou Etiopie, Nigérie a Senegal. V Etiopii bylo vysazeno 5,5 miliardy sazenic, což odpovídá průměru 1 500 sazenic na hektar, a zahrnuje druhy jako akácie, moringa nebo eukalyptus. V Nigérii bylo obnoveno téměř pět milionů hektarů degradované půdy a v Senegalu bylo vysazeno přes 11 milionů stromů, přičemž některé z nich, například baobaby a tamarindy, mají přímý ekonomický přínos.

Tyto konkrétní výsledky ukazují, že projekt je sice stále ve fázi rozvoje, ale vytváří pozitivní trend obnovy krajiny a zapojení místních komunit do environmentálních aktivit. Podíl komunit aktivně zapojených do projektu v některých oblastech přesahuje 70 procent, což zajišťuje nejen udržitelnost, ale také ekonomické výhody, například zvýšení produktivity zemědělství až o 15 procent a snížení migrace za prací.

Hlavním problémem zůstává financování. Přestože bylo v roce 2021 slíbeno více než 33 miliard dolarů na realizaci projektu, do praxe bylo uvolněno pouze 2,5 miliardy, což představuje méně než osm procent požadovaných prostředků. Tento deficit zpomaluje vysazování stromů, ochranu vegetace a dlouhodobé udržení projektu, zejména v oblastech s politickou nestabilitou nebo s vysokou mírou chudoby. 

Dalším významným rizikem je přežití vysazených stromů, protože v některých regionech, například v Mali, jsou nově vysazené stromy sbírány pro palivo nebo stavební materiál. Nedostatek alternativních zdrojů energie nutí místní obyvatele k těmto aktivitám, což ohrožuje dlouhodobou udržitelnost projektu. Sucha, vysoké teploty a degradace půdy dále snižují míru přežití sazenic, která v prvních pěti letech často klesá až na 50 procent. 

Problematická je také koordinace mezi jednotlivými zeměmi, protože projekt zasahuje přes hranice států s různou politickou stabilitou, kapacitou správy půdy a schopností dlouhodobé péče o vegetaci. Konflikty v severní Mali a Somálsku zpomalily implementaci, zatímco stabilnější oblasti jako Senegal či Etiopie vykazují rychlejší progres a vyšší míru zapojení místních obyvatel.

Přesto projekt přináší významné ekologické a ekonomické přínosy. Obnova vegetace přispívá ke zlepšení kvality půdy, omezení eroze, zvýšení retenční schopnosti vodních zdrojů a stabilizaci mikroklimatu, což podporuje zemědělskou produkci a životní podmínky místních obyvatel. Druhy s ekonomickým využitím, jako akácie produkující gumový arabský pryskyřici, baobab, tamarind nebo moringa, zajišťují dodatečný příjem milionům lidí a zvyšují hodnotu místního hospodářství. Ekonomické studie ukazují, že v regionech aktivně zapojených do výsadby a péče o stromy může roční příjem domácností vzrůst až o 20 procent díky produktům stromů a zlepšeným zemědělským podmínkám.

Z ekologického hlediska by dokončení Velké zelené zdi mohlo snížit průměrnou teplotu v některých oblastech Sahelu o 0,5 až 1 °C, čímž by došlo k omezení klimatických extrémů a podpoře stability ekosystémů. Obnova vegetace rovněž přispívá ke snížení množství prachu saharských bouří, což má dopad na kvalitu ovzduší nejen v Africe, ale i v Evropě, kde prach ovlivňuje zemědělství, zdraví populace a klima. Na první pohled se snížení průměrné teploty o půl až jeden stupeň může jevit jako marginální, nicméně v ekosystémech Sahelu má tento rozdíl zásadní význam. I mírné snížení teploty ovlivňuje výpar, dostupnost vody a půdní mikroklima, čímž podporuje přežití vegetace, stabilizaci půdy a odolnost zemědělských systémů vůči suchu.

Projekt ukazuje jak celý kontinent může aktivně reagovat na klimatické hrozby vlastním inovativním způsobem a nabízí model udržitelného rozvoje, který může inspirovat i další regiony světa ohrožené desertifikací. Pokud budou pokračovat financování, koordinace mezi státy a zapojení komunit, Velká zelená zeď má potenciál stát se největší živou strukturou na planetě, třikrát větší než Velký bariérový útes v Austrálii, a symbolem naděje a obnovy pro celý kontinent.