Aktuálně se New York na několik dní stal centrem světové klimatické debaty. Climate Week 2025 přilákal tisíce účastníků – politiků, podnikatelů, vědců, investorů i zástupců občanských iniciativ. Atmosféra je odlišná od těžkopádných vyjednávacích fór COP. Zde nejde o diplomatické protokoly, ale o dynamickou výměnu zkušeností a prezentaci řešení, která mají potenciál skutečně změnit průmyslovou praxi.

Město NYC, které nikdy nespí, se tak stalo živou laboratoří, kde se diskutuje nejen o cílech a vizích, ale především o konkrétních krocích – od dekarbonizace těžkého průmyslu přes energetické inovace až po cirkulární modely. Z pohledu průmyslové ekologie je právě tato orientace na praktické implementace klíčová, protože se jasně ukazuje, že klimatická politika není pouze doménou diplomatických jednání, ale zásadně zasahuje do samotné struktury hospodářství.

Výrazným momentem zahájení byl projev výkonného tajemníka UNFCCC Simona Stiella, který jasně pojmenoval problém nerovnoměrné transformace: „Čistá energetická transformace bují téměř ve všech hlavních ekonomikách, ale její boom je nerovný a ohromné výhody nejsou všemi sdíleny“. Stiell zároveň zdůraznil potřebu přetvořit klimatické sliby na konkrétní opatření a přiblížit klimatickou politiku reálné ekonomice.

Tato slova přesně vystihují paradox současného vývoje: technologický pokrok v oblasti obnovitelných zdrojů, akumulace energie, elektromobility nebo recyklace materiálů je rychlý, ale jeho distribuce je omezená na několik regionů světa. Zatímco Evropa a Severní Amerika experimentují se zeleným vodíkem nebo uhlíkovou neutralitou ve stavebnictví, velká část světa se stále potýká s nedostatkem základní infrastruktury. Pro průmyslovou ekologii je to zásadní téma – bez systémového začlenění rozvojových regionů do klimatických řešení hrozí, že technologická revoluce prohloubí globální nerovnosti namísto toho, aby je zmírnila. Aby se tento problém řešil, byly na Climate Week NYC představeny konkrétní iniciativy, například globální plán Build Clean Now k urychlení přechodu průmyslu na čistou energii a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů na podporu zelené energie v rozvojových zemích, včetně Indie.

Tento rozměr zdůraznil i premiér Antiguy a Barbudy Gaston Browne, který připomněl, že klimatická změna je pro malé ostrovní státy otázkou každodenní reality. „Každá silnější bouře podle něj představuje ekonomickou katastrofu, která dokáže během několika hodin zničit roky rozvoje,“ uvedl premiér. Taková slova působí jako důležitá protiváha mnohdy abstraktních grafů o emisních křivkách. Právě zde se ukazuje, že průmyslová ekologie nemůže být jen disciplínou zaměřenou na efektivní využívání zdrojů a optimalizaci procesů. Musí být také disciplínou sociálně odpovědnou, která vnímá důsledky nerovného přístupu k technologiím a jejich dopad na nejzranitelnější komunity.

Vedle apelů ale Climate Week přinesl i konkrétní ukázky toho, jak může vypadat průmysl budoucnosti. Diskutovalo se o nových postupech v ocelářství, kde se testují technologie snižující emise CO₂ prostřednictvím vodíkové redukce rudy, kdy železná ruda je redukována vodíkem místo uhlíku. Výsledkem je pak železo a voda, nikoli oxid uhličitý. Velkou pozornost vzbudily projekty chemických firem, které zkoušejí takzvané cirkulární polymery. Tyto materiály se dají rozebrat a znovu složit tak, aby neztratily své vlastnosti, což otevírá cestu k průmyslu, kde nebude nutné spoléhat na nekonečné dodávky primárních surovin. 

Energetika ukázala pilotní projekty akumulace v bateriových systémech nové generace, které umožňují stabilizaci sítí při vysokém podílu obnovitelných zdrojů. A městské laboratoře představily plány na elektrifikaci veřejné dopravy včetně těžkých autobusových linek a nákladní logistiky. Tyto příklady nejsou jen vizí budoucnosti – v mnoha případech jde o projekty, které už dnes procházejí testováním v reálném prostředí a čekají na škálování.

V kontrastu s tím se už nyní upírá pozornost k listopadové konferenci COP30, která se uskuteční v brazilském Belému. Tam budou státy opět jednat o závazných cílech a právních rámcích, jež mají nasměrovat svět k dosažení Pařížské dohody. Climate Week se k těmto procesům staví spíše jako zrcadlo reality: zatímco COP stanovuje cíle, v New Yorku se ukazuje, zda je možné je naplnit konkrétními technologiemi, investicemi a společenskou podporou. Tato dvojkolejnost – diplomatická a implementační – se ukazuje jako stále důležitější. Jedno bez druhého nemůže fungovat: globální dohody jsou nezbytné pro koordinaci, ale bez praktické proveditelnosti zůstanou jen na papíře.

Pro odborníky na průmyslovou ekologii je Climate Week 2025 cenný především tím, že propojuje teoretické koncepty s praxí.  Climate Week 2025 tak není už jen vedlejší událostí v kalendáři mezinárodních klimatických jednání. Stává se důležitou scénou, kde se testuje životaschopnost myšlenek, jež se na konferencích COP formulují do podoby závazků. Je to místo, kde se ukazuje, že klimatická transformace není abstraktním cílem, ale probíhajícím procesem, který zasahuje každodenní chod měst, průmyslu i domácností.

Climate Week NYC 2025 potrvá až do 28. září 2025. Tato akce se koná každoročně v New Yorku a letos se uskuteční více jak 1 000 událostí, což je rekordní počet. I přes politické tlaky a změny v americké klimatické politice se letos událost těší nebývalému zájmu veřejnosti, firem a nevládních organizací. Mezi klíčovými tématy letošního ročníku jsou energetická transformace, zelené finance, udržitelné městské systémy a klimatická spravedlnost. Významné iniciativy zahrnují například i citovaný globální plán Build Clean Now a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů, zaměřený na podporu rozvojových zemí v oblasti čisté energie. 

 

Jak se žilo v Česku z pohledu kvality ovzduší v roce 2024? Odpověď na tuto otázku je překvapivě optimistická, i když rozhodně ne bez výhrad. Rok 2024 se totiž zařadil k těm lepším v celé moderní historii sledování čistoty vzduchu. Obyvatelé republiky dýchali ovzduší, které bylo v průměru vyhovující, a prodloužila se tak série let od roku 2020, kdy kvalita ovzduší vykazuje stabilní zlepšování. Za tímto trendem stojí nejen technologické změny a přijatá opatření, ale také příroda samotná, která v podobě teplejší zimy a příznivých rozptylových podmínek pomohla snížit koncentrace znečišťujících látek. To, co by se ještě před deseti lety zdálo jako nedosažitelný cíl, se stalo realitou: na řadě míst České republiky vzduch splňuje zákonné limity a obyvatelé mají šanci žít zdravěji.

Jedním z největších úspěchů uplynulého roku je skutečnost, že prachové částice PM₁₀ a PM_2,5, dlouho vnímané jako největší hrozba pro zdraví obyvatel, nepřekročily své roční imisní limity na žádné měřicí stanici. U PM₁₀ šlo už o šestý rok v řadě, u PM_2,5 o druhý v celé historii sledování. Tento vývoj je nejen výsledkem výměny starých kotlů v domácnostech a postupného přechodu k čistším zdrojům tepla, ale i důkazem, že legislativa i dotační programy mají konkrétní dopad na každodenní život. Přesto zůstává v českém ovzduší jeden trvalý problém: benzo[a]pyren. Polycyklický aromatický uhlovodík, úzce spjatý s lokálním topením tuhými palivy, překročil imisní limity na více než třetině stanic a zasáhl území, kde žije přes sedm procent obyvatel. Přestože jde o podíl menší než v minulých letech, benzo[a]pyren stále připomíná, že cestu k úplně čistému ovzduší komplikuje především tradiční vytápění v domácnostech.

Ostravsko, Karvinsko a Frýdecko-Místecko zůstávají i nadále symbolem špatného ovzduší v Česku. Přes zaznamenané zlepšení je zde stále 80 % obyvatel vystaveno nadlimitním koncentracím, což z regionu činí nejzatíženější oblast republiky. Významný pokles však přineslo ukončení hutní prvovýroby ve společnosti Liberty Ostrava, což se okamžitě projevilo na snížení emisí prakticky všech sledovaných látek v městské části Radvanice. Tento příklad ukazuje, jak zásadní vliv mohou mít konkrétní průmyslové provozy a jak rychle se jejich odstavení nebo modernizace promítá do kvality vzduchu.

Rok 2024 ovlivnila i atmosféra sama. Teplá zima s mimořádně vysokými teplotami, více srážek a dobré rozptylové podmínky přispěly k tomu, že koncentrace polétavého prachu i dalších látek byly nižší než obvykle. Nejvýraznější pokles nastal v lednu a únoru, kdy souhra tří klíčových faktorů – vysokých teplot, nadprůměrných srážek a příznivého proudění – přinesla takřka učebnicový příklad toho, jak počasí dokáže ovlivnit čistotu vzduchu. Opačným extrémem byla epizoda na přelomu března a dubna, kdy se nad Českou republiku dostal saharský prach a vynutil si plošné vyhlášení smogové situace. I když šlo o krátkodobý a importovaný jev, připomněl, že kvalita ovzduší není jen otázkou domácích zdrojů, ale i globálních procesů.

Oxid siřičitý, kdysi obávaný symbol průmyslového znečištění, se v roce 2024 vyskytoval převážně na nízkých úrovních. Překročení limitu bylo odhadnuto pouze na 0,03 % území, konkrétně v Litvínově, kde se během havárií a oprav v areálu Chemparku Záluží spalovaly plyny s obsahem sulfanu. Oxid dusičitý rovněž nepřekročil žádný imisní limit, což prodloužilo sérii let, během nichž tato látka zůstává pod kontrolou. Významné zlepšení lze přičíst modernizaci vozového parku a rozvoji alternativních pohonů, i když doprava zůstává hlavním zdrojem NO₂ ve městech s hustou dopravní sítí. Překračování limitů přízemního ozonu se omezilo jen na 0,1 % území a postihlo zanedbatelný zlomek obyvatel. Přesto ozon zůstává proměnlivým prvkem, citlivě reagujícím na letní meteorologické podmínky, a zároveň látkou, která zatěžuje ekosystémy – zejména horské oblasti, kde přesahuje limity pro vegetaci.

Statistiky také ukazují, že emise znečišťujících látek v roce 2024 opět klesly a dosáhly nejnižších hodnot za celé období 2014–2024. Domácnosti však stále dominují emisím benzo[a]pyrenu, pevných částic a oxidu uhelnatého, zatímco energetika má hlavní podíl na emisích síry a těžkých kovů. Doprava je hlavním zdrojem emisí oxidů dusíku a zároveň významně přispívá k prašnosti. Nejde přitom jen o spalování paliva a výfukové plyny – částice vznikají také z opotřebování brzd a pneumatik, takže i když auta jezdí tišeji a mají čistší motory, stále do ovzduší uvolňují nezanedbatelné množství prachu a kovových částic. Atmosférická depozice (usazování látek z atmosféry na zemský povrch) ukázala pokles síry, ale mírný nárůst dusíku a kyselosti srážek, přičemž nejzatíženější zůstávají tradičně Krušné hory a severní pohraničí.

Celkový obraz roku 2024 je tedy složen z kontrastů. Na jedné straně stojí historicky nízké hodnoty prachových částic, oxidů dusíku či oxidu siřičitého, na straně druhé přetrvávající problém benzo[a]pyrenu a regionální disproporce, zejména v Moravskoslezském kraji. Přes všechny zlepšující se ukazatele zůstává významná část obyvatel vystavena zdravotně rizikovým koncentracím. Světová zdravotnická organizace i Evropská unie navíc připravují přísnější limity, které vstoupí v platnost od roku 2030. To znamená, že i když Česká republika splňuje současné požadavky, cesta k udržitelnému a skutečně čistému ovzduší ještě neskončila.

Život v Česku v roce 2024 z pohledu kvality ovzduší se tedy nesl v duchu opatrného optimismu. Data jasně ukazují, že ovzduší je čistší než v minulosti, že průmyslové změny, útlum některých zdrojů a obnova domácích topenišť přinášejí výsledky, a že i příroda dokáže přispět k lepšímu dýchání. Zároveň ale připomínají, že čisté ovzduší není samozřejmost, ale výsledkem neustálé kombinace lidského úsilí, technologického pokroku a přírodních okolností.

Za obsáhlou ročenkou o stavu ovzduší stojí tým odborníků Českého hydrometeorologického ústavu, který provozuje Státní síť imisního monitoringu a spravuje Informační systém kvality ovzduší. Na jejím vzniku se podílejí desítky specialistů – od meteorologů přes chemiky až po modeláře rozptylových studií –, jejichž úkolem je nejen sběr a vyhodnocení dat, ale také jejich interpretace v širším kontextu. ČHMÚ úzce spolupracuje se Státním zdravotním ústavem, krajskými zdravotními ústavy, Českým statistickým úřadem, Centrem dopravního výzkumu či Ředitelstvím silnic a dálnic, a výsledná ročenka tak představuje společné dílo, které stojí na přesných měřeních, laboratorních analýzách i sofistikovaných modelech.

10 perliček z ročenky o ovzduší 2024:

• Rok 2024 byl druhým rokem v historii měření, kdy na žádné stanici nebyl překročen imisní limit pro PM2,5.

• V únoru byla průměrná teplota o 6,1 °C vyšší než dlouhodobý normál, což dramaticky snížilo emise z vytápění.

• Poprvé od roku 2019 byla v Ostravě vyhlášena regulace, trvala ale jen 33 hodin.

• Největší smogovou epizodu nezpůsobily domácí zdroje, ale saharský prach, který zalil téměř celé území ČR.

• Benzo[a]pyren překročil limity na 36 % stanic – nejrozšířenější „problémový“ polutant současnosti.

• V Ostravě-Radvanicích se po ukončení hutní výroby v Liberty Ostrava snížily koncentrace prakticky všech látek.

• Ozon stále trápí ekosystémy – limity pro vegetaci byly překročeny třeba v Krkonoších.

• Nadlimitní koncentrace kadmia nebo arsenu nebyly v Česku naměřeny už víc než deset let.

• Nejčistší vzduch měly v roce 2024 kraje Karlovarský, Jihočeský a Vysočina.

• Překročení imisního limitu pro SO₂ se týkalo jen jediného místa – Litvínova – a to kvůli havarijním pochodním v chemičce.

Kolektivní systém ASEKOL, který dlouhodobě zajišťuje sběr a recyklaci elektrozařízení a baterií představuje nové naučné video.  Cílem je osvěta veřejnosti o tom, jak je správné třídění a recyklace elektroodpadu důležitá a jak může každý z nás jednoduše přispět k ochraně životního prostředí. 

Video poutavou a srozumitelnou formou ukazuje, jaké cesty urazí starý elektrospotřebič od okamžiku, kdy jej občan odloží do červeného kontejneru ASEKOL, až po proces ekologické recyklace. „Naším cílem je motivovat veřejnost k tomu, aby s elektroodpadem nakládala odpovědně. Správným tříděním chráníme nejen přírodu, ale i zdraví nás všech,“ vysvětluje Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

Nové naučné video je dostupné zdarma na webových stránkách www.asekol.cz. Bude také využíváno při environmentálních vzdělávacích programech pro školy a obce.

Děkujeme, že třídíte.

Odkaz na video přímo na youtube: ZDE

Čeští vědci ve spolupráci s mezinárodním týmem přinášejí nástroj, který zásadně rozšiřuje možnosti identifikace neznámých látek. Nová databáze masové spektrometrie umožňuje odhalovat dosud skryté molekuly, urychlit vývoj léků a přesněji sledovat chemické stopy v životním prostředí. Otevírá se tak prostor pro objevy, které mohou změnit medicínu, biologii i ochranu přírody.

Projekt MSⁿLib, nedávno publikovaný v prestižním časopise Nature Methods, představuje zlomový okamžik v práci s chemickými látkami, které tvoří základ našeho života i průmyslu. Vědci po celém světě se již desítky let snaží systematicky mapovat tzv. chemický prostor, tedy nesmírně rozsáhlý soubor možných molekul, z nichž většinu známe jen velmi povrchně. Přestože masová spektrometrie se stala klíčovým nástrojem pro identifikaci malých molekul v biologických i environmentálních vzorcích, její praktické využití bylo dlouho omezeno na relativně úzký repertoár dostupných spektrálních knihoven. Dosud totiž existovalo jen několik set tisíc spekter ze standardní dvoustupňové fragmentace (MS²), zatímco vícestupňová fragmentace (MSⁿ), která poskytuje nesrovnatelně hlubší informace o vnitřní stavbě molekul, byla veřejně dostupná pouze pro méně než dva tisíce sloučenin.

MSⁿLib tuto nerovnováhu radikálně mění. Nová knihovna zahrnuje více než 2,3 milionu spektrálních záznamů a obsahuje detailní data k více než 30 tisícům unikátních molekul. Tyto látky byly měřeny v obou ionizačních režimech, tedy pozitivním i negativním, a výsledkem je strukturovaná databáze, která výrazně rozšiřuje dostupné možnosti pro identifikaci neznámých látek. Celkový přínos je dvojnásobný: jednak se otevírá cesta k lepšímu porozumění fragmentačním drahám, substrukturám a izomerům, jednak se daří zaplnit bílá místa na mapě chemického prostoru, která byla dosud zcela neprobádaná. Přes 22 tisíc z obsažených struktur se přitom v žádné jiné veřejné databázi nevyskytovalo, což ukazuje, že jde o skutečně průlomový zdroj.

Zvláštní význam má tento úspěch pro Českou republiku. V Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, konkrétně v týmu vedeném Tomášem Pluskalem, byla vyvinuta technologická platforma, která umožňuje mimořádně efektivní měření a zpracování velkého množství látek. Český tým vytvořil metodiku, jež dokáže zpracovat během krátkého časového cyklu desítky sloučenin najednou, a to s vysokou kvalitou a konzistencí spektrálních dat. Právě tato efektivita umožnila posunout projekt z řádu tisíců na řád desítek tisíc a dnes už i statisíců molekul. V současnosti je v rámci projektu analyzováno dalších 70 tisíc látek a cíl do konce roku je dosáhnout až 200 tisíc spekter – což znamená, že během několika let vznikne databáze, která několikanásobně překoná to, co věda dokázala vybudovat za předchozí dvě desetiletí.

MSⁿLib ale není jen o chemii v úzkém smyslu. Její dopady zasahují do celé řady oblastí. Farmaceutický průmysl získává nástroj, který mu umožní přesněji mapovat metabolické cesty a rychleji identifikovat kandidátní molekuly pro nové léky. Biologové a lékaři mohou sledovat dynamiku metabolitů v organismech a hledat biomarkery pro diagnostiku nemocí. Ekologové a toxikologové mohou díky databázi efektivněji identifikovat kontaminanty v prostředí, a tím lépe sledovat dopady chemikálií na zdraví člověka i přírody. Významné jsou i aplikace v zemědělství, potravinářství nebo bezpečnostním výzkumu, kde je třeba rychle odhalit přítomnost rizikových látek.

Silným aspektem projektu je i jeho otevřenost. MSⁿLib je koncipována jako open-source platforma: data jsou veřejně dostupná a doprovází je software, především nástroj mzMine, který je rovněž volně k dispozici. To znamená, že komunita vědců po celém světě může nejen využívat existující knihovnu, ale i přispívat k jejímu rozšiřování. Tento princip otevřené vědy zajišťuje, že databáze nebude statickým dílem, nýbrž živým organismem, který se bude vyvíjet podle potřeb a možností výzkumu.

Neméně důležitý je i rozměr propojení s moderními technologiemi. Strojové učení a umělá inteligence, které jsou stále více využívány pro automatickou anotaci spekter a predikci struktur, zásadně závisejí na dostupnosti rozsáhlých a kvalitních tréninkových dat. MSⁿLib poskytuje právě takovou datovou základnu. Čím rozmanitější spektra jsou k dispozici, tím přesněji lze trénovat modely schopné rozpoznávat nejen známé, ale i dosud nepopsané látky. Výsledkem může být situace, kdy algoritmy začnou předpovídat struktury molekul s vysokou přesností a rychlostí, což by mohlo zásadně urychlit proces objevování nových léčiv nebo identifikace environmentálních toxinů.

Samozřejmě, existují i výzvy. Získávání čistých referenčních látek je logisticky složité a finančně náročné, stejně jako samotná akvizice spekter, která vyžaduje špičkové přístroje, pečlivou optimalizaci podmínek a časově náročnou práci. Nicméně český tým ukazuje, že tyto překážky lze překonat chytrým designem experimentů a vysokoproduktivními protokoly. Výsledkem je projekt, který už nyní posouvá hranice světové vědy a může se stát základem pro dlouhodobé změny ve způsobu, jakým chápeme chemii života. MSⁿLib je tak symbolem toho, že i relativně malá země, jako je Česká republika, dokáže díky kombinaci špičkové vědy, otevřenosti a mezinárodní spolupráce posunout hranice poznání. 

Premiér Petr Fiala oznámil, že Evropská komise vyhoví iniciativě České republiky a dalších států požadujících zastropování cen nových emisních povolenek v rámci připravovaného systému ETS 2, konkrétně pro vytápění domácností a pohonné hmoty. Komise podle Fialy připraví legislativní návrh, který stanoví maximální cenu povolenky, čímž reaguje na roli, kterou ceny emisních povolenek hrají při spotřebitelských nákladech na energie a paliva. České ministerstvo životního prostředí pod vedením Petra Hladíka uvádí, že získal přislíbení od komisaře pro klima Wopkeho Hoekstry, a že analýza návrhů zaslaných dopisem jménem 19 členských států je v pokročilé fázi.

Klíčovým bodem českého „non-paperu“, který sesbíral podporu téměř poloviny členských zemí EU (konkrétně 19 států, což představuje cca 91 % obyvatel Unie), je udržení ceny povolenky pod hranicí 45 eur za tunu CO₂. Návrh dále počítá s mechanismy na stabilizaci trhu – MSR (market stability reserve) by měl být posílen a upraven tak, aby reagoval promptněji než dosud, nejen jednou ročně; také se navrhují předběžné aukce povolenek, zveřejňování dat o tempu nasazování bezemisních technologií nebo pravidelné prognózy vývoje cen. Komise podle MŽP jednoznačně chápe obavy České republiky i dalších států, že vysoké ceny povolenek by mohly vést k dramatickému zdražení pohonných hmot a vytápění.

Česká pozice zní: ideálně by ČR nově zaváděné emisní povolenky vůbec neschvalila, ale zatím nemá většinu potřebnou pro zrušení systému ETS 2. Vláda proto prostřednictvím neformálních iniciativ směřuje k úpravám navržené směrnice tak, aby negativní dopady byly minimalizovány. Reakci EK a formální návrh zákona se podle Hladíka očekávají v řádu dnů až týdnů.

Čína si v posledních letech postupně vybudovala převahu nad produkcí vzácných zemin, které hrají klíčovou roli v moderních technologiích od smartphonů po elektromobily. Tyto prvky nejsou problémem jen kvůli své vzácnosti, ale zejména kvůli složitému zpracování, jehož velkou část zvládá právě Čína díky nízkým nákladům na práci, příznivějším podmínkám pro průmysl a často i méně přísným environmentálním regulacím. 

Peking v reakci na rostoucí strategický význam těchto surovin zpřísnil pravidla vývozu. Nová opatření se vztahují nejen na samotné nerosty, ale i na produkty, které je obsahují i v malé koncentraci. Vývoz nyní podléhá licence, přičemž zahraniční společnosti musí doložit, že suroviny nebudou použity pro vojenské účely. Tato omezení se nejvíce týkají tzv. těžkých vzácných zemin — dysprosia, terbia, holmia, thulia, ytterbia či lutencia — oblastí, kde Čína ovládá téměř celý řetězec z těžby přes zpracování až po finální výrobu. 

Evropský průmysl už pociťuje konkrétní škody. Podle Evropské obchodní komory v Číně (ECCC) některé firmy zaznamenaly milionové ztráty a řada dalších se obává, že výpadky v dodávkách klíčových surovin budou častější. Požadavek na exportní licence, které jsou často zamítnuty, či jejich udělení je zpožděno, zvyšuje nejistotu výrobců, kteří jsou závislí na stabilním přísunu těchto materiálů. 

Evropská unie snaží posílit vlastní surovinové zdroje – jednou z diskutovaných možností je rozvoj těžby ve vzdálených regionech, jako je Grónsko, avšak tento proces je pomalý, nákladný a komplikovaný jak infrastrukturovými, tak ekologickými výzvami. Evropské firmy se musí připravit na to, že vzhledem k růstu geostrategického významu vzácných surovin bude konkurenční tlak i regulační rizika v tomto sektoru narůstat. 

Celkově se ukazuje, že Číně už nestačí být jen velkým hráčem na trhu — svým ovládáním výrobního řetězce si vybudovala nástroj, který může využívat v geopolitických i ekonomických vyjednáváních velmi efektivně. Pro Evropu to znamená, že její postupná závislost na dovozu strategických surovin není jen obchodní problém, ale výzva, která zasahuje do průmyslové suverenity, inovací a udržitelného růstu. Další podrobnosti ZDE

Představte si Babiččino údolí: klikatá cestička, pole, lesy a potok, který vše spojuje do živého celku. Přesně tak by se dalo vnímat i moderní „vodíkové údolí“ – území, kde se propojuje výroba, skladování, distribuce a spotřeba vodíku do jednoho funkčního systému, a kde jednotlivé sektory, jako doprava, průmysl a energetika, vzájemně spolupracují. Stejně jako v babiččině údolí každý potok, strom a louka má svůj účel, tak i komponenty vodíkového údolí dohromady vytvářejí laboratoř dekarbonizace s praktickým dopadem na regionální i národní úroveň.

Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl: do roku 2030 provozovat 400 MWe elektrolyzérů, které se stanou páteří výroby čistého vodíku. Tento cíl má významný dopad i pro české prostředí, kde se již taková první údolí formují. V Ústeckém kraji stojí projekt na spolupráci s největším domácím spotřebitelem vodíku – společností Unipetrol, Moravskoslezský kraj se může pochlubit dynamickým vodíkovým klastrem, který vznikl podpisem memoranda šestnácti firem a dnes sdružuje přes třicet členů pokrývajících celý hodnotový řetězec. Karlovarský region těží z blízkosti německých přeshraničních projektů a nabízí platformu pro mezinárodní spolupráci.

Vodíková údolí však nejsou jen o technice. Klíčovou roli hraje schopnost propojit podniky, výzkumné instituce a veřejnou správu. Tento model spolupráce, označovaný jako „triple helix“, je v pokročilejších fázích rozšiřován o aktivní zapojení veřejnosti – vzniká tzv. „quadruple helix“. Jen propojení všech čtyř aktérů zajistí, že vodíková ekonomika nebude závislá na krátkodobých dotacích, ale bude růst organicky a stát se funkční alternativou k fosilním palivům.

Vodík dnes už není jen jeden „vodík“, ale existuje několik jeho druhů, které se liší způsobem výroby, environmentálním dopadem a možnostmi využití. Šedý vodík, nejrozšířenější typ, se vyrábí z fosilních paliv. Tento typ vodíku se využívá hlavně v průmyslových procesech, například při výrobě amoniaku nebo v rafineriích, kde je čistý vodík nezbytný. Modrý vodík vzniká stejným procesem, ale s odchytáváním a ukládáním CO₂ do geologických vrstev. Zelený vodík, který se považuje za klíčový pro dekarbonizaci, se vyrábí elektrolyzéry využívajícími energii z obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny, k rozkladu vody na vodík a kyslík, a jeho produkce je prakticky bezemisní. Vedle těchto hlavních typů se objevují i méně běžné varianty, například tyrkysový vodík nebo růžový či fialový vodík, které využívají jadernou energii pro elektrolytickou výrobu.

Metodický dokument, který vznikl s cílem podporovat budování těchto projektů, nabízí konkrétní doporučení pro rozvoj vodíkové ekonomiky. Obsahuje například analýzu možností přeshraniční a meziregionální spolupráce, doporučení pro plánování infrastruktury a strategie pro propojení výroby s lokální poptávkou. Zdůrazňuje, že ekonomická udržitelnost je klíčová – výroba vodíku musí být konkurenceschopná, efektivní a propojená s reálnými potřebami průmyslu i dopravy. Jinak hrozí, že ambiciózní projekty zůstanou pouze krátkodobými experimenty.

Kromě toho dokument upozorňuje na význam technologických inovací, například využití zeleného vodíku z obnovitelných zdrojů, efektivní integraci bateriových systémů a digitalizaci řízení výroby a distribuce. Zdůrazňuje také vzdělávací rozměr – informování veřejnosti a průmyslu o možnostech vodíku jako čisté energie je nezbytné pro dlouhodobou akceptaci a úspěch těchto projektů. 

Dokument sám sebe označuje za „živý materiál“, který bude průběžně doplňován a aktualizován na základě praktických zkušeností. To je zásadní, protože žádná metodika nemůže předem předvídat všechny překážky i příležitosti, které se objeví při provozu vodíkových údolí. Obsahuje rovněž doporučení pro implementaci pilotních projektů, hodnocení jejich dopadu na lokální ekonomiku a životní prostředí a postupy pro zapojení lokálních komunit do rozhodování.

Dokument ke stažení:

Metodika vodíkových údolí

Na jedné straně přísnější dohled nad rozpouštědly, pryskyřicemi a polymery, na druhé straně úleva pro bílý pigment, který barví naše zdi i kosmetické krémy. Chemická regulace v Evropě tak znovu ukazuje, že jde doslava o živý organizmus, kde se bdělost vyplácí. 

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) vyhlásila veřejnou konzultaci k identifikaci tří nových látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC). Do seznamu kandidátů se dostal n-hexan, spojovaný s toxicitou při dlouhodobé expozici, který se používá jako rozpouštědlo v lepidlech, čisticích prostředcích či při extrakci olejů a polymerů. Další kandidátskou látkou je bisfenol F, využívaný k výrobě epoxidových pryskyřic, lepidel a povlaků, tedy v obalech, stavební chemii nebo nátěrech. Třetím kandidátem je fluorovaný derivát bisfenolu, jehož role je významná při výrobě speciálních polymerních materiálů, termoplastů a pryže. Pokud budou tyto látky zařazeny na seznam SVHC, mohou se stát předmětem povolovacího režimu REACH a jejich použití se tak pro podniky výrazně zkomplikuje.

Současně se mění situace kolem oxidu titaničitého, známého spíše pod lidovým označením titanová běloba. Tento bílý pigment je nepostradatelnou složkou barev, plastů, papíru, kosmetiky nebo i některých léčiv. V roce 2020 byl zařazen mezi látky podezřelé z karcinogenních účinků při vdechování prachu, což znamenalo přísnější pravidla pro jeho označování a používání. Nedávný rozsudek Soudního dvora EU však tuto klasifikaci zrušil a od srpna 2025 už výrobci nebudou muset své produkty kvůli obsahu oxidu titaničitého označovat varováním. Evropská agentura pro chemické látky proto stáhla z databáze i metodický návod k označování. To ale neznamená, že se titanová běloba stává bezproblémovou – při manipulaci s jemným prachem budou i nadále rozhodující vlastní bezpečnostní opatření firem.

Spojené státy prostřednictvím United States Geological Survey (USGS) zveřejnilo návrh Seznamu kritických surovin pro rok 2025, ve kterém identifikovalo několik desítek komodit jako klíčových pro ekonomiku a národní bezpečnost. Tento dokument nastavuje nový metodologický přístup pro hodnocení, jak velký dopad mají možné narušení dodavatelských řetězců na průmyslová odvětví a celý hospodářský systém.

Návrh zahrnuje konkrétně 54 minerálních komodit, mezi nimiž se objevují nejen tradičně sledované prvky, jako je lithium, kobalt či nikl nezbytný pro bateriový průmysl, ale i specializované kovy, jejichž jména veřejnost často ani nezná – například dysprosium, terbium nebo lutecium, klíčové pro výrobu magnetů v elektromotorech a moderní elektronice. 

USGS ve svém hodnocení simulovala přes 1 200 scénářů narušení obchodu s celkem 84 surovinami a sledovala dopady na více než 400 průmyslových odvětví. Upozornila například na případ rhodia, jehož výpadek z Jižní Afriky by mohl způsobit ekonomický šok v řádu desítek miliard dolarů.

Seznam přináší i některá překvapení. Nově se mezi kritické řadí potaš, křemík, měď, stříbro, rhenium a olovo, zatímco arsen a tellurium mají být vyřazeny. USA tím vysílají signál, že se zaměřují nejen na „nové“ suroviny energetické transformace, ale i na tradiční průmyslové komodity, u nichž hrozí výpadky dodávek nebo silná závislost na omezeném počtu producentů.

Při srovnání s Evropskou unií je zřejmé, že transatlantické přístupy se v mnohém sbližují, ale přesto mají odlišné akcenty. Evropská komise letos schválila svůj Critical Raw Materials Act, který určuje seznam 34 kritických a 17 strategických surovin. Stejně jako USA klade důraz na lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy či grafit, tedy na materiály nezbytné pro baterie, větrné turbíny a polovodiče. Oproti americkému seznamu se ale EU soustředí více na diverzifikaci dodavatelů a méně na tradiční komodity typu mědi či stříbra, které zatím nejsou na evropském seznamu kritických surovin. Naopak Brusel akcentuje bor, baryt či titán, jejichž geopolitická závislost se projevuje hlavně v evropském průmyslovém řetězci.

Zatímco Spojené státy zdůrazňují ekonomické modelování a odhad dopadů narušení dodavatelských řetězců na HDP, evropský přístup je více institucionální a regulační – definuje cíle pro domácí těžbu (do roku 2030 má EU pokrývat alespoň 10 % své spotřeby z vlastních zdrojů), recyklaci (minimálně 15 %) a zpracování (40 %). Oba kontinenty tak řeší podobnou otázku: jak si udržet kontrolu nad surovinami, bez nichž není možná energetická transformace ani digitální ekonomika, a jak snížit závislost na Číně, která dominuje zpracování vzácných zemin, gallia, germania a dalších kritických prvků.

Americký seznam pro rok 2025 i evropský Critical Raw Materials Act tak ukazují, že kontrola nad minerály se stává otázkou nejen průmyslové strategie, ale i geopolitické moci. A zatímco Spojené státy sahají k detailním ekonomickým simulacím a rozšiřují definici kritičnosti i na komodity, které byly dosud vnímány jako samozřejmé, Evropa se snaží vyvažovat mezi udržitelným přístupem, recyklací a hledáním nových obchodních partnerů.

Který přístup je lepší?

Pokud hodnotíme přístupy USA a Evropské unie z hlediska praktičnosti, pružnosti a efektivity, je užitečné nejprve definovat, co pod těmito pojmy rozumíme. Praktičnost zde označuje schopnost přístupu poskytnout jasný, realizovatelný rámec pro konkrétní opatření, tedy míru, do jaké lze doporučení a cíle snadno implementovat do praxe. Pružnost znamená schopnost přístupu rychle reagovat na nové informace, změny v dodavatelských řetězcích či geopolitické a tržní podmínky, tedy flexibilitu systému při adaptaci na neočekávané situace. Efektivita se pak vztahuje k tomu, jak dobře přístup dosahuje svých cílů – ať už jde o predikci rizik, ochranu průmyslu, podporu soběstačnosti nebo udržitelnou transformaci ekonomiky.

Evropský přístup je z praktického hlediska výhodnější, protože stanovuje konkrétní cíle pro domácí těžbu, recyklaci a zpracování surovin, což umožňuje firmám i státním institucím plánovat konkrétní opatření a dlouhodobě sledovat jejich plnění. Jasně definované kvantitativní cíle, například minimální podíl recyklace nebo plánovaný podíl domácí těžby do roku 2030, poskytují praktický rámec pro implementaci politiky a usnadňují kontrolu výsledků. Naopak americký přístup, který je založen na rozsáhlém ekonomickém modelování dopadů výpadků dodávek, je spíše analytický a samotný seznam kritických surovin neposkytuje přímé nástroje k realizaci konkrétních opatření.

Co se týče pružnosti, americký model působí dynamičtěji. Díky simulacím stovek až tisíců scénářů výpadků surovin a jejich dopadů na stovky průmyslových odvětví lze rychle identifikovat nově rizikové materiály, vyhodnotit jejich ekonomické dopady a upravit doporučení podle aktuálních geopolitických nebo tržních podmínek. Evropský přístup je v tomto ohledu méně adaptabilní, protože změny legislativních cílů a regulací probíhají pomaleji a nejsou tak okamžitě reagující na náhlé výkyvy v dodavatelských řetězcích.

Efektivita jednotlivých přístupů se rovněž odvíjí od toho, jaké kritérium zvolíme. Americký model je vysoce efektivní v predikci dopadů výpadků surovin na ekonomiku, umožňuje prioritizovat zásahy tam, kde hrozí největší škody, a poskytuje strategickou informaci pro rozhodování firem a státních institucí. Evropský přístup je naopak efektivnější v praktické realizaci opatření, která mají dlouhodobý dopad na soběstačnost, recyklaci a udržitelnou energetickou transformaci, protože stanovuje měřitelné cíle, jejichž naplnění je možné monitorovat a vyhodnocovat. 

Pro lepší představu lze uvést konkrétní scénář, který ukazuje, jak by reagoval americký a evropský systém. Představme si například náhlý výpadek dodávek rhodia z Jižní Afriky, klíčového kovu pro katalyzátory a automobilový průmysl. Americký model, založený na simulacích, by okamžitě vyhodnotil dopady na stovky průmyslových odvětví, spočítal možné ztráty na HDP a identifikoval, která odvětví jsou nejzranitelnější. Na základě těchto dat by státní orgány i firmy mohly rychle prioritizovat opatření, například hledat alternativní dodavatele, upravit výrobní plány nebo zvýšit zásoby. Tento přístup umožňuje pružně reagovat na neočekávané situace, protože simulace mohou být pravidelně aktualizovány a rozšířeny o nové suroviny či scénáře.

Evropský přístup by na stejný problém reagoval spíše prostřednictvím institucionálních opatření. EU by zkoumala, zda je možné riziko snížit zvýšením domácí těžby, investicemi do recyklace nebo podporou zpracovatelských kapacit v rámci Unie. Místo okamžité kvantifikace ekonomických dopadů by systém zaměřený na regulace poskytoval dlouhodobou strategii, která minimalizuje závislost na omezených zdrojích. Například EU by mohla zvýšit podíl recyklovaného rhodia v katalyzátorech nebo podporovat diverzifikaci dodavatelů, což sice neřeší akutní výpadek okamžitě, ale snižuje riziko, že se podobná situace opakuje v budoucnu.

Evropský přístup tedy poskytuje stabilitu a jasný rámec pro dlouhodobé plánování, ale za cenu menší pružnosti a pomalejší adaptace na akutní změny v dodavatelských řetězcích. Celkově lze tedy říci, že ideální strategie by mohla kombinovat pružnost a analytickou sílu amerického modelu s praktičností a efektivitou evropského rámce, čímž by vznikl komplexní nástroj pro řízení kritických surovin.

 

Evropský parlament schválil směrnici, která nastavuje ambiciózní cíle v boji proti plýtvání potravinami i textilním odpadem. Do roku 2030 mají členské státy snížit množství potravinového odpadu v domácnostech, obchodech a restauracích o třetinu, zatímco ve výrobě a zpracování potravin se počítá s desetiprocentním poklesem oproti průměru posledních let. Největší zodpovědnost tak padá na domácnosti, protože právě z nich pochází více než 60 procent potravinového odpadu v Česku. 

Nový rámec se ale netýká jen jídla – výrobci textilu budou muset nově zajistit i sběr, třídění a recyklaci oblečení a domácího textilu, podobně jako už dnes funguje systém pro obaly nebo elektrospotřebiče. Obchodníci připomínají, že mnohé kroky ke snižování plýtvání už dávno zavedli, a plošné cíle tak podle nich neberou v potaz reálné rozdíly mezi jednotlivými segmenty. Restaurace varují před nárůstem administrativy a textilní průmysl upozorňuje na nedostatek technologií, problematickou kvalitu recyklátu a nejasnosti ohledně samotné realizace. V praxi však opatření přinesou i ekonomické dopady – náklady na recyklaci a sběr textilu bude muset někdo zaplatit a dále vyvstávájí obavy, že rozdílná implementace v jednotlivých státech EU způsobí nerovné podmínky. Ministerstva chtějí spoléhat nejen na osvětové kampaně a podporu potravinových bank, ale také na postupné změny nákupních návyků obyvatel. Více ZDE

Starý kontinent stojí před výzvou, jak proměnit ambiciózní plány ve skutečnost. Rok po Draghiho zprávě se ukazuje, že sliby o posílení konkurenceschopnosti často narážejí na politické kompromisy, složité regulace a rozdílné možnosti jednotlivých států. Schopnost proměnit doporučení v hmatatelné výsledky bude rozhodovat nejen o hospodářské síle kontinentu, ale i o jeho postavení ve světové ekonomice.

Když Mario Draghi, bývalý prezident Evropské centrální banky a předseda italské vlády, před rokem předložil Evropské komisi svou rozsáhlou zprávu o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, okamžitě se stala jedním z nejdiskutovanějších dokumentů v Bruselu. Nešlo o abstraktní strategii plnou vágních formulací, ale o pečlivě sestavený soubor 383 konkrétních doporučení, která měla zásadně proměnit způsob, jakým Evropa funguje. Draghi už tehdy upozornil, že pokud Unie nezrychlí investice, neodbourá bariéry brzdící inovace a nevytvoří jednotný kapitálový a energetický trh, hrozí jí neodvratný úpadek. Slovo „úpadek“ znělo tvrdě, ale Draghi jej použil záměrně: chtěl zdůraznit, že nejde o pomalý proces, který lze přehlížet, nýbrž o reálné riziko ztráty pozice v globálním světě, kde Spojené státy a Čína postupují mnohem rychleji.

Zpráva identifikovala dlouhodobé slabiny evropské ekonomiky. Patří k nim především vysoké ceny energií, složitý a nejednotný regulační rámec, roztříštěný vnitřní trh a nedostatečné investice do výzkumu a vývoje. Draghi upozornil, že jen v oblasti umělé inteligence je Evropa dramaticky pozadu – zatímco USA dokázaly během jednoho roku vyvinout desítky velkých jazykových a multimodálních modelů, EU se zmohla jen na tři. V automobilovém průmyslu je situace podobná: evropské značky, ještě nedávno dominantní na světových trzích, čelí silnému tlaku čínských výrobců elektromobilů, kteří dokážou vyrábět levněji a rychleji. K tomu se přidává pomalé tempo budování digitální infrastruktury, zpoždění při zavádění nových technologií a v neposlední řadě stále nízký podíl soukromých i veřejných investic do inovací. Draghi přitom spočítal, že Evropa by potřebovala každoročně navýšit investice o pět procent svého HDP, tedy zhruba o 750 až 800 miliard eur, pokud nechce v příštích dvou dekádách ztratit schopnost konkurovat.

Rok po zveřejnění zprávy se v Bruselu uskutečnila bilanční konference za účasti nejvyšších představitelů EU, kde se hodnotilo, co se podařilo. Výsledek ale není příliš optimistický. Podle nezávislých analýz bylo plně implementováno sotva dvanáct procent doporučení. Přibližně třetina se nachází ve stadiu částečného plnění, ale u většiny se dosud nepodařilo učinit zásadní krok kupředu. Evropská komise sice spustila iniciativy, jako je takzvaný „kompas konkurenceschopnosti“, a začala připravovat reformy rámcových programů pro výzkum a inovace, avšak byrokratické překážky, politické spory mezi členskými státy a neochota navýšit společné investice celý proces brzdí. Draghi při svém posledním vystoupení konstatoval, že Evropa opět promarnila rok a že její schopnost držet krok s globálními rivaly se ještě více oslabila.

Reakce odborné veřejnosti ukazují, že varování nebylo přehnané. Český ekonom Petr Zahradník poznamenal, že slovo „úpadek“ přesně popisuje realitu, protože růst Evropy zůstává slabý, zatímco náklady na energie, suroviny i práci rostou. Viktor Daněk z institutu Europeum v komentáři dodává, že Evropa se často ocitá v pasti kompromisů, kdy se sice všichni shodnou na potřebě reforem, ale jejich konkrétní podoba se v záplavě rozdílných zájmů ztrácí. Většina členských států je podle něj příliš soustředěna na krátkodobé vnitropolitické priority a postrádá ochotu dívat se za horizont jednoho volebního období.

Energetika patří k oblastem, kde se rozpor mezi vizí a skutečností projevuje nejzřetelněji. Unie dokázala snížit závislost na ruských fosilních palivech, ale zároveň se naplno ukázala nerovnost mezi členskými státy. Některé země disponují stabilními obnovitelnými zdroji a dokážou využít domácí kapacity, jiné – včetně České republiky – se potýkají s vysokými náklady. Výsledkem je energetická nerovnováha, která ohrožuje jednotu vnitřního trhu. To se promítá i do průmyslu, kde podniky platí výrazně více za energie než jejich konkurenti v některých západních státech, což snižuje jejich exportní schopnosti.

Neméně závažným tématem je regulace digitální ekonomiky. EU je často označována za globálního lídra v ochraně dat a práv spotřebitelů, což je nesporně přínosné. Avšak přísné regulace zároveň zpomalují nástup nových technologií. Firmy se obávají právní nejistoty, složitých procedur a vysokých sankcí, což vede k odkládání investic. To je vidět i v Česku, kde se část startupů raději orientuje na americké nebo asijské trhy, kde panuje větší flexibilita. Draghi na tuto dvojsečnost upozornil, když zdůraznil, že Evropa musí umět spojit ochranu hodnot se schopností být inovativní.

Velký otazník visí i nad financováním. Draghi jasně řekl, že veřejné zdroje samy o sobě nestačí. Je nutné přilákat soukromý kapitál, a to bez záruky stabilního investičního prostředí není možné. Problémem přitom není jen objem prostředků, ale i rychlost, s jakou se dostávají k příjemcům. Byrokracie a zdlouhavé procedury často znamenají, že firmy čekají měsíce či roky na schválení projektů, což je v prostředí, kde globální konkurenti postupují agresivně a rychle, nepřijatelný luxus.

Po roce tak Draghiho zpráva neztrácí na aktuálnosti – spíše naopak. Její závěry působí ještě naléhavěji, protože čas, který Evropa promarnila, už nelze získat zpět. Zpráva zůstává mapou cesty, kterou by Unie měla následovat, ale mapa sama o sobě nestačí, pokud chybí politická odvaha a schopnost ji použít. Nejde o to, aby se Evropa vzdala svých ambicí, ale bez rozhodných a akčních kroků hrozí, že se Draghiho varování z prorockých slov promění v realitu. Stejně jako antická architektura využívala optické zákony, aby korigovala lidské vnímání a vytvořila iluzi dokonalé harmonie, potřebuje i Evropa vědomě pracovat se svými slabinami. Nestačí stavět na plánech a vizích, ale je třeba zohlednit realitu a cíleně ji vyrovnávat tak, aby celek působil silně a soudržně. Tak jako Parthenón obstál v čase díky skrytým korekcím proporcí, může i Evropská unie obstát v globální konkurenci – pokud najde odvahu provést korekce, které možná nebudou na první pohled vidět, ale které rozhodnou o jejím dlouhodobém postavení.

Pro Českou republiku, která se již brzy vydá k volebním urnám, má Draghiho zpráva i bilanční konference zvláštní význam. Budoucí vláda bude muset rozhodnout, zda se spokojí s přežíváním v rámci evropského průměru, nebo se pokusí aktivně prosazovat reformy, které posílí konkurenceschopnost země i celé Unie. Investice do výzkumu a inovací, dostupná energie pro průmysl a snížení byrokracie nejsou abstraktní bruselská hesla, ale konkrétní faktory, které rozhodnou o tom, zda česká ekonomika zůstane montovnou závislou na levné práci, nebo se dokáže zařadit mezi technologické lídry. Česká republika přitom disponuje velkým množstvím firem, aplikací i technologií, které mohou být příkladem pro celou EU – od energetických úspor přes špičkový software až po inovace v průmyslu. Je ale třeba se nebát a „vystrčit české srdce z písku“.

Evropská komise otevřela veřejné konzultaci dokument, který se může stát jedním z nejzásadnějších kroků v ochraně biodiverzity a budování odolné ekonomiky – plán na zavedení přírodních kreditů. Tento nový nástroj má propojit podniky a investory s ochranou a obnovou přírodních zdrojů, které tvoří základ našeho hospodářství i kvality života. V jádru stojí jednoduchá myšlenka: kdo investuje do projektů prospívajících přírodě, například do obnovy mokřadů, zalesňování nebo revitalizace degradovaných půd, obdrží ověřitelný kredit, který potvrzuje konkrétní pozitivní dopad. Tyto kredity se mají stát doplňkem k povinným opatřením vyplývajícím z evropské legislativy a nástrojem, jak rozšířit financování tam, kde veřejné zdroje nestačí.

Evropská unie tento krok nepodniká jen z environmentálních důvodů, ale i z čistě pragmatických. Stav ekosystémů se dramaticky zhoršuje – mizí hmyz, ubývá ptáků, lesy čelí kůrovcovým kalamitám a půda ztrácí svou úrodnost. To vše má přímé ekonomické důsledky, protože bez zdravých přírodních systémů neexistuje ani stabilní zásobování potravinami, energií či surovinami. Komise proto zdůrazňuje, že ochrana přírody není luxus, ale základní předpoklad hospodářské stability a dlouhodobé prosperity. Zavedení přírodních kreditů má umožnit, aby se do financování obnovy zapojil nejen stát, ale i soukromý kapitál, který hledá cesty, jak naplňovat kritéria udržitelnosti a zároveň posilovat svou reputaci.

Podobně jako firmy dnes investují do uhlíkových kreditů (offsetů), aby částečně kompenzovaly své emise, budou mít možnost podporovat i projekty zaměřené na přírodu. Přírodní kredity nesmějí sloužit k obcházení zákonných povinností ani k „greenwashingu“. Naopak, mají být nástrojem pro dodatečné úsilí, které jde nad rámec toho, co je ze zákona povinné. Podniky tak budou moci prokázat, že nejen minimalizují svou negativní stopu, ale aktivně přispívají k obnově ekosystémů. To může být významným faktorem v komunikaci s investory, bankami či spotřebiteli, kteří stále více sledují, zda udržitelné strategie firem mají reálný obsah.

Evropský systém přírodních kreditů má být unikátní v tom, že bude postaven na jasných pravidlech a standardech. Každý kredit má představovat konkrétní, ověřitelný a měřitelný přínos pro přírodu – ať už jde o zlepšení kvality vody, zvýšení biodiverzity nebo snížení eroze půdy. Certifikace, monitoring a vykazování mají zajistit srovnatelnost napříč celou EU, čímž se předejde problémům, které provázejí některé dobrovolné iniciativy v jiných částech světa. Na trzích mimo Evropu se totiž objevují projekty, jejichž skutečný dopad je obtížně prokazatelný, a v některých případech se dokonce ukázalo, že deklarované přínosy byly značně nadsazené. EU chce takové nedostatky eliminovat už v zárodku a vybudovat systém, který bude mít důvěru odborníků i investorů.

Inspirace přitom přichází i ze zahraničí. Například ve Spojených státech existují programy zaměřené na ochranu mokřadů nebo stanovišť ohrožených druhů, které umožňují investorům či developerům kompenzovat negativní dopady jejich činností. V Austrálii se zase rozvíjí trh s biodiverzitními offsety, který podporuje obnovu přírodních stanovišť. Tyto modely však bývají často fragmentované a liší se kvalitou i transparentností. Evropská komise proto zdůrazňuje, že cílem není pouze vytvořit další trh s „kredity“, ale nastavit jednotný a robustní rámec, který zajistí vysokou kvalitu, důvěryhodnost a dlouhodobou udržitelnost.

Pro evropské podniky a investory to může znamenat novou éru. Možnost investovat do přírodních kreditů představuje nejen příležitost pro splnění ESG cílů, ale i šanci posílit vztah se zákazníky, získat konkurenční výhodu a podpořit místní komunity. Pro regiony to může znamenat nové pracovní příležitosti v oblasti environmentálních projektů a posílení venkovské ekonomiky. A pro celou EU jde o krok směrem k větší odolnosti vůči klimatickým změnám a k posílení jejího přírodního kapitálu, na němž stojí naše každodenní prosperita.

Zavedení přírodních kreditů navazuje na Zelenou dohodu pro Evropu, Strategii EU pro biodiverzitu do roku 2030 a souvisí i s mezinárodními závazky, například s cíli globální dohody z Montrealu, která stanovila jasné mantinely pro ochranu přírody na celosvětové úrovni.

Dokument ke stažení:

Dokument, který připravila Evropská konfederace recyklačního průmyslu (EuRIC), představuje detailní reakci na výzvu Evropské komise ke snížení administrativní zátěže v oblasti environmentální legislativy. EuRIC je zastřešující organizací sdružující přes 5 500 podniků z 24 zemí, od malých a středních firem až po velké společnosti. Tyto podniky dohromady přispívají 95 miliardami eur k evropské ekonomice a vytvářejí přibližně 300 tisíc pracovních míst. Dokument jasně ukazuje, že současná pravidla jsou často příliš složitá, roztříštěná a neodpovídají tempu, jakým by Evropa měla rozvíjet oběhové hospodářství. EuRIC proto navrhuje konkrétní oblasti, kde je nezbytné provést změny, aby se recyklační průmysl mohl nadechnout a stát skutečným pilířem zelené transformace.

Prvním z nich je databáze SCIP, která byla vytvořena pro sledování přítomnosti nebezpečných látek v produktech. Její využití je však v praxi omezené, protože poskytuje jen základní informaci o přítomnosti látky, nikoli o její poloze či obsahu. Recyklátoři proto nedokážou efektivně pracovat s daty, která by jim měla pomoci. EuRIC navrhuje databázi v současné podobě ukončit, přičemž zkušenosti z jejího provozu by měly posloužit při vývoji digitálního produktového pasu. Ten by měl být uživatelsky přívětivý, přehledný, navržený s ohledem na průmyslovou praxi a umožňovat efektivní zapojení recyklačních firem, které potřebují přesně vědět, kde a jak jsou nebezpečné látky v produktech obsaženy.

Neméně významné jsou povolovací procesy, které se často táhnou celé roky a odrazují investory od budování nových recyklačních kapacit. I prodloužení stávajících povolení bývá zdlouhavé, což zpomaluje celou zelenou transformaci. EuRIC proto doporučuje zavést maximální lhůty pro povolovací řízení na úrovni celé EU, a to v délce dvou až tří let. Projekty, které mají prokazatelný pozitivní dopad na snižování emisí a na strategickou soběstačnost Evropy, by měly mít navíc možnost využít zrychleného schvalování. To by nejen podpořilo rozvoj recyklační infrastruktury, ale také vyslalo investorům jasný signál, že Evropa bere recyklaci jako strategickou prioritu.

Dalším problémem je roztříštěnost výkladu evropských předpisů v jednotlivých členských státech. Zásadní pojmy jako odpad, vedlejší produkt či kritéria pro konec odpadu jsou vykládány různě, což vytváří překážky pro fungování jednotného trhu s druhotnými surovinami. V praxi to znamená vyšší náklady a složitější obchodní podmínky, které brzdí konkurenceschopnost evropských firem. EuRIC proto zdůrazňuje nutnost harmonizovat a zjednodušit definice v rámci rámcové směrnice o odpadech a také urychlit přijímání celoevropských kritérií pro konec odpadu. To by odstranilo zbytečné bariéry v obchodu a přispělo k lepšímu využití druhotných surovin.

Přeshraniční přeprava odpadu je další oblastí, která vyžaduje změny. V současnosti se postupy liší nejen mezi státy, ale často i v rámci jednoho státu, což vede k prodlevám a právní nejistotě. EuRIC navrhuje sjednotit administrativní postupy a formuláře, zavést vzájemné uznávání přepravních certifikátů a zároveň zvýšit povolenou hmotnost kamionů na 44 tun všude tam, kde je to povoleno i v národním rámci. Tento krok by snížil počet jízd, omezil dopravní zátěž a přinesl úsporu emisí, což je v souladu s cíli klimatické politiky.

Podstatnou překážkou pro recyklační průmysl je nadměrná byrokracie a nedostatečně funkční digitalizace. Zvláště malé a střední podniky narážejí na to, že musí vykazovat stejné údaje opakovaně na různých platformách, což je časově i finančně náročné. EuRIC prosazuje zavedení principu „pouze jednou“, interoperabilitu mezi evropskými a národními systémy a digitalizaci, která skutečně zjednoduší procesy, nikoli je ještě více zkomplikuje. Správně nastavená digitalizace by přinesla rychlejší a efektivnější vykazování dat, což by uvolnilo ruce firmám pro jejich hlavní činnost.

Zásadní roli hraje také evropská taxonomie, která má směrovat investice do udržitelných činností. Současná kritéria jsou však často příliš složitá a nepřehledná, což zvyšuje administrativní zátěž bez odpovídající přidané hodnoty. EuRIC doporučuje zjednodušit šablony a hodnoticí procesy, zejména v oblasti kritéria „Do No Significant Harm“. Cílem by mělo být více se soustředit na skutečný dopad podniků na životní prostředí a méně na zdlouhavou a často nepřehlednou administraci. Jen tak se podaří zajistit, že taxonomie bude skutečně podporovat udržitelné investice, místo aby se stala bariérou.

Rozšířená odpovědnost výrobce (tzv. EPR) je další oblast, kde přílišná složitost brání efektivitě. Velké množství organizací kolektivního systému vytváří roztříštěné a odlišné požadavky, což vede ke zbytečné administrativě. EuRIC navrhuje zavést jednotnou platformu pro vykazování, omezit nadměrné kontroly a audity a zachovat povinnost autorizovaných zástupců, aby se předešlo problémům s neplatiči. Stejně tak zdůrazňuje potřebu rovného zacházení se všemi subjekty, včetně sociálních podniků, které by neměly být z vykazovacích povinností vyňaty, protože by to mohlo ohrozit transparentnost celého systému.

Kritickou oblastí je i legislativa týkající se recyklovaných plastů pro potravinářské obaly. Stávající rámec uznává jen omezený počet technologií, což brzdí inovace a snižuje konkurenceschopnost evropských recyklátorů. EuRIC prosazuje flexibilnější přístup, který umožní rychlejší schvalování nových technologií a vstupních materiálů. Přísné požadavky na kvalitu a bezpečnost je třeba zachovat, avšak současně je nutné otevřít prostor pro moderní postupy, například využívání ručně tříděných plastů. Tím se zajistí dostatek vysoce kvalitních recyklátů pro potravinářské aplikace a zároveň se sníží závislost na primárních surovinách.

Celý dokument zdůrazňuje, že odstranění nadměrné byrokracie, harmonizace pravidel a chytrá digitalizace jsou klíčem k tomu, aby Evropa dokázala naplnit své cíle v oblasti klimatické neutrality a oběhového hospodářství. Recyklační průmysl má obrovský potenciál přispět k ochraně životního prostředí, snížení emisí a posílení evropské soběstačnosti, ale současná legislativa tento potenciál často brzdí. EuRIC proto volá po výše uvedených systémových změnách, které umožní rychlejší rozvoj recyklační infrastruktury a vytvoří stabilní prostředí pro investice i inovace a tedy přechod na oběhové hospodářství.

Dokument ke stažení:

Simplification of admin burden in environmental legislation – EU Recyclers Feedback

Čína v posledních letech vsadila na masivní výstavbu spaloven odpadu, které díky rychlému stavebnímu tempu vznikají často za méně než dva roky. Ještě nedávno země čelila nedostatku kapacit a zdálo se, že nové spalovny tento problém vyřeší. Realita je však jiná: hospodářství zpomaluje, spotřeba obyvatel klesá a díky intenzivnějšímu třídění se snižuje i množství odpadu vhodného ke spalování. Výsledkem je paradoxní situace, kdy moderní zařízení běží na plný výkon, ale začínají jim chybět vstupy, takže některé spalovny dokonce sahají k odpadům uskladněným na skládkách. Více ZDE

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) znovu varuje: firmy, které při registraci chemických látek v systému REACH uvedly, že jsou mikro, malé nebo střední podniky (SME), by si měly co nejdříve zkontrolovat, zda skutečně správně uplatnily nárok na snížené poplatky.

Pro menší firmy je tato sleva zásadní – registrační poplatky mohou činit tisíce až desítky tisíc eur, a status SME je proto výraznou úlevou. Pokud však podnik při podání dokumentace uvedl menší velikost, než ve skutečnosti měl, situace se může rychle obrátit. ECHA totiž provádí namátkové i cílené kontroly a pokud zjistí nesoulad, kromě doplatku správného poplatku může uložit i administrativní sankci až do výše 19 900 eur.

Agentura proto nabádá firmy k aktivnímu přístupu: kdo si chybu přizná a sám ji nahlásí prostřednictvím ECHA Helpdesku, zaplatí jen rozdíl mezi původním a správným poplatkem, ale vyhne se pokutě. Kdo čeká, až nesrovnalost odhalí kontrola, musí počítat s plnou finanční zátěží.

Správně stanovený status firmy se opírá o údaje o počtu zaměstnanců, ročním obratu nebo bilanční sumě aktiv. To se může v čase měnit – například když malý podnik rychle vyroste, vstoupí na zahraniční trhy nebo se sloučí s jinou společností. Pokud se tak stalo mezi podáním a současností a údaje nebyly v systému REACH-IT aktualizovány, podnik se rázem dostává do rizika.

ECHA zároveň připomíná, že podniky musí do systému nahrávat podpůrné dokumenty prokazující velikost firmy, pravidelně kontrolovat zprávy a úkoly ve svém účtu a udržovat kontaktní údaje aktuální. Jen tak se vyhnou nepříjemnému překvapení.

V minulosti už stovky firem v Evropě doplácely tisíce eur kvůli tomu, že podcenily administrativní detaily. A právě chemický průmysl, který je pod rostoucím tlakem regulace i cen energií, si nemůže dovolit zbytečné finanční ztráty. Malý omyl v papírech tak může znamenat velký účet.

Návrh na využití prostředků z Modernizačního fondu a výnosů z dražeb emisních povolenek na rok 2026 jasně ukazuje, že Česká republika vstupuje do další fáze transformace své energetiky v době, kdy prostředků ubývá, ale očekávání zůstávají vysoká. Zatímco ještě před rokem se počítalo s více než 500 miliardami korun, aktuální odhad klesl na zhruba 383 miliard. Tento více než dvacetiprocentní pokles nutí vládu i administrátory fondu k přehodnocení priorit a k přesnějšímu směrování peněz do oblastí, kde mohou přinést největší přínos.

Modernizační fond od roku 2021 sehrává zásadní roli při dekarbonizaci české ekonomiky. Do poloviny roku 2025 se podařilo obhájit investice za více než 357 miliard korun, což představuje přes devadesát procent původní alokace. Největší zájem se soustředil na modernizaci teplárenských soustav a na programy zaměřené na úspory v domácnostech. Tyto oblasti vykazují vysokou absorpční kapacitu a poptávka po podpoře v nich dlouhodobě převyšuje nabídku. Naopak projekty komunitní energetiky či některé inovativní programy zůstávají spíše na okraji zájmu a nevyužívají se naplno.

Pokles ceny emisních povolenek a změny na evropském trhu EU ETS způsobily, že odhady výnosů pro další roky musely být výrazně korigovány. Implementační plán proto počítá s realokací prostředků – tedy s přesunem peněz z málo využívaných programů do těch, kde je jasně prokázaná poptávka i schopnost je rychle a efektivně využít. Nejvíce si polepší programy HEAT a HOUSEnerg, které se zaměřují na modernizaci teplárenství a energetické úspory v domácnostech. Získají finance přesunuté mimo jiné z komunitní energetiky, veřejné infrastruktury nebo některých inovativních schémat.

Celkově má být takto přesunuto zhruba 40 miliard korun. Díky zapojení soukromého kapitálu by to mělo vyvolat dodatečné investice v hodnotě až 70 miliard. Efekt se neprojeví jen v plnění klimatických závazků, ale i v reálné ekonomice: od snížení účtů domácností za energie přes posílení teplárenského sektoru až po vznik nových pracovních míst ve stavebnictví, energetice a inovacích.

Výnosy z dražeb emisních povolenek se i v roce 2026 stanou důležitým zdrojem financí pro klimatická a adaptační opatření. Půjde o zhruba 15 miliard korun, které stát rozdělí mezi pokračování programu Nová zelená úsporám, obnovu krajiny a vodního režimu, podporu dostupného bydlení, příspěvky do mezinárodních klimatických fondů či provozní podporu nových obnovitelných zdrojů.

Od roku 2027 vstoupí v platnost nový systém emisních povolenek ETS2, který rozšiřuje stávající rámec EU ETS. Zatímco ETS1 se zaměřuje zejména na odvětví energetiky a průmyslu — elektrárny, velké spalovací zdroje, provozy s vysokými emisemi — ETS2 se bude týkat také vytápění budov a silniční dopravy. Cílem je snížit spotřebu fosilních paliv u domácností a veřejného sektoru, zlepšit kvalitu ovzduší v hustě obydlených oblastech a omezit energetickou závislost, zvláště v méně dostupných regionech. V České republice se očekávají prostředky z nového systému v řádu desítek miliard korun prostřednictvím Sociálního klimatického fondu.

Vláda připravuje plán využití těchto financí s důrazem na zajištění ochrany zranitelných domácností — jedná se o rodiny a jednotlivce s nízkými až středními příjmy, kteří bydlí v energeticky náročných domech, topí fosilními palivy nebo žijí v oblastech s omezenou dopravní obslužností. Velký důraz bude kladen na rekonstrukce a zateplování budov, výstavbu dostupného a úsporného bydlení, ale také na veřejnou dopravu v oblastech, kde není dostatečně dostupná, sdílenou dopravu, nízkoemisní autobusy, cyklostezky a další infrastrukturu podporující mobilitu ekologičtějšími způsoby. Pro dopravu má být v plánu vyčleněno zhruba 7 miliard korun.

Dokument ke stažení:

212_25_Materiál