Dne 25. 6. 2018 zveřejnil Úřední věstník Evropské unie ve své částce L 160 Prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/895, kterým se mění nařízení (ES) č. 340/2008 o poplatcích a platbách ECHA.

ECHA zpracovala příklady plateb z upravených poplatků platných od 15. 7. 2018 za podání žádosti o povolení látek vzbuzujících mimořádné obavy a zařazených do přílohy XIV nařízení REACH.

ECHA bude pokračovat ve výběru poplatků beze změny v případě žádosti o povolení pro jednu látku a jedno použití. Revidované prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/895 o poplatcích zvyšuje poplatky účtované za každé dodatečné použití pokrývané žádostí o povolení.

Revidované poplatky více zohledňují pracnost posuzování žádostí o povolení. Na druhou stranu žádné poplatky nebudou požadovány u dalšího žadatele. Jsou proto podporovány společné žádosti. Jestliže jsou společnosti různé velikosti, budou odváděny nejvyšší poplatky.

Revidované poplatky se budou používat také u držitelů povolení, kteří budou podávat zprávu o přezkoumání.

V příloze jsou uvedeny v tabulce 4 příklady, jakým způsobem ovlivní revidované prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/895 úhrady poplatků.

Další informace:

• Prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/895, kterým se mění nařízení (ES) č. 340/2008 o poplatcích a platbách ECHA [CS]

• Prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/895, kterým se mění nařízení (ES) č. 340/2008 o poplatcích a platbách ECHA [EN]

• konsolidované znění prováděcího nařízení Komise (ES) č. 340/2008 o poplatcích a platbách ECHA [CS]

• žádosti o povolení

• Jak požádat o povolení

Kvalitu povrchových či podzemních vod a její upravitelnost na vodu pitnou lze posuzovat z mnoha hledisek a řady vybraných ukazatelů. Každá ze sledovaných látek, kterou jsme v současné době schopni ve vodách analyzovat, má různý původ a dopad na proces úpravy surové vody na vodu pitnou a použité technologie.

Z přírodních látek běžně se vyskytujících ve vodním prostředí jsou to především produkty řas a sinic, jejichž koncentrace jsou ale v současné době významně ovlivněny lidskou činností vnosem organických látek, dusíku a fosforu. V těchto ukazatelích sice došlo od roku 1989 k významnému snížení koncentrací v povrchových vodách, a to především vyřešením hlavních bodových zdrojů znečištění vod výstavbou čistíren odpadních vod. Na druhé straně dosud neřešené plošné zdroje znečištění (především ze zemědělsky obhospodařovaných půd), nižší úroveň hladin povrchových vod, vyšší průměrné teploty ve vegetačním období, nepřipojení lokálních zdrojů znečištění na již vybudovanou veřejnou kanalizaci, nelegální vypouštění odpadních vod do vod povrchových či podzemních z bezodtokých jímek a v některých případech i vypouštění odpadních vod z menších čistíren odpadních vod, které nejsou vždy bohužel provozovány v souladu s řádnou provozní praxí, jsou příčinou vnosu těchto látek do vodního prostředí i nadále. Z antropogenních látek jsou v poslední době nejproblematičtějším ukazatelem především přípravky na ochranu rostlin neboli pesticidy. Podle dostupných údajů je v České republice ročně spotřebováno přes 5 000 tun (!) nejrůznějších účinných látek obsažených v přípravcích na ochranu rostlin. Z výsledku monitoringu Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že podzemní vody (včetně zdrojů pro výrobu vody pitné) jsou v řadě případů kontaminovány širokým spektrem pesticidů a jejich metabolitů (látky, na které se pesticidy v životním prostředí různou rychlostí transformují), převážně pak metabolity látek aplikovaných na řepku, kukuřici a řepu. Velkou roli v prohloubení znalostí o přítomnosti těchto látek ve vodním prostředí lze přičíst i rozvoji analytických metod, které umožňují detekovat jejich široké spektrum ve velmi nízkých koncentracích (nanogramy).

Produkty řas a sinic jakož i pesticidy ve vodním prostředí jsou z hlediska úpravy surové vody na vodu pitnou pro vodárny závažným problémem, neboť buď výrazným způsobem komplikují či v extrémních případech dokonce znemožňují proces úpravy vody, nebo pro splnění závazných limitů daných vyhláškou č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou vodu, vyžadují výrazné změny v použité technologii. Proces úpravy pitné vody se dnes obvykle skládá z dávkování činidel pro tvorbu suspenze (činidlo a znečišťující látka) a její následné separace procesem sedimentace, čiření, či flotací. V druhém stupni úpravy je surová voda následně filtrována přes vodárenský písek o různé frakci (nebo jiný filtrační materiál) a následně hygienicky zabezpečena. Pokud jsou překračovány hygienické limity pro pesticidy, je nutné úpravnu vody doplnit o další stupeň pokročilých technologií, nejčastěji o proces ozonizace a následné sorpce přes aktivní uhlí. V České republice byla o tento stupeň úpravy v nedávné době doplněna především úpravna vody Plzeň – Homolka, kde zdrojem surové vody je řeka Úhlava. Velký projekt v hodnotě více jak 750 mil. Kč financovaný z Operačního programu Životní prostředí chystá rovněž úpravna vody Želivka, neboť zvýšené koncentrace pesticidů se z důvodů intenzivní zemědělské činnosti v celém povodí nacházejí i ve vodní nádrži Švihov. Z celé řady dalších již realizovaných rekonstrukcí úpraven vody lze jmenovat například Hradec Králové – Orlice, region Třebíčsko – Štítary či Zlín – Tlumačov. Zvláště v posledním případě není bez zajímavosti, že rekonstrukce v hodnotě 80 mil. Kč byla financována nikoliv vlastníkem úpravny vody společností Vodovody a kanalizace Zlín a.s., ale jejím provozovatelem společností Moravská vodárenská, a.s., a to nad rámec uzavřené provozní smlouvy. Vzhledem k přítomnosti pesticidů na prakticky celém území České republiky lze do budoucna předpokládat i na dalších úpravnách vod doplnění o tyto technologie. Na jedné straně tak jsme sice schopni účinně odstranit nově detekované látky a zajistit tak pro koncové spotřebitele vysoce kvalitní pitnou vodu, na druhé straně je tato skutečnost vykoupena vysokými investičními a provozními náklady, které se promítnou i do výše plateb za vodné.

V České republice se stává běžnou praxí, že benefity z používání pesticidů (vyšší výnos plodin) realizuje agrární sektor, ale negativní účinky aplikace těchto látek však v plné míře dopadají na obor vodárenství. Z dalších nově detekovaných látek lze jmenovat především léčiva, hormony, polyfluorované látky či v poslední době mediálně sledované mikroplasty. Zde je situace poněkud odlišná, neboť v současné době neexistují žádné věrohodné vědecké studie o negativních účincích na lidské zdraví v koncentracích, kterou jsou dnes v povrchových či podzemních vodách detekovány. Z tohoto důvodu v současné době nejsou pro tyto látky stanoveny hygienické limity, ať už na národní či evropské úrovni. Přesto je těmto skupinám látek věnována značná pozornost a provozovatelé vodáren spolupracují s výzkumnými pracovníky řady vysokých škol či Akademie věd ČR na jejich analýze a odstraňování. Z dosavadních výsledků vyplývá, že případné odstranění uvedených látek si vyžádá stejné typy technologií, jako v případě pesticidů. Jiná situace je u mikroplastů, jejichž účinné odstranění lze dosáhnout jejich separací přes membrány. Opět je ale nutné zvážit vysoké investiční a provozní náklady a dosud nestanovená rizika jejich případného výskytu v pitné vodě. Situace v případě mikroplastů je o to komplikovanější, že do pitné vody se tyto látky mohou dostat nejen ze zdrojů surových vod, ale následně i po jejich úpravě z ovzduší, ať už během distribuce, či přímo u koncového spotřebitele.

V současné době nacházíme ve vodním prostředí řadu látek, které komplikují úpravu surové vody na vodu pitnou. Díky pokročilým technologiím jsou provozovatelé vodáren schopni se vypořádat i s touto situací a dodávat svým zákazníkům kvalitní pitnou vodu splňující příslušné přísné legislativní požadavky. Na druhé straně zvýšená koncentrace těchto látek má za následek vyšší provozní i investiční náklady, jakož i vyšší nároky na obsluhu těchto pokročilých technologií. V konečném důsledku se tak zhoršená kvalita surových vod určených pro výrobu vody pitné projeví ve výši plateb za vodné. Ze všech těchto důvodů musí být prioritním zájmem celé naší společnosti co nejpřísnější ochrana povrchových a podzemních vod. Jedině tak lze zajistit, že pro úpravu surové vody na vodu pitnou by tyto výše uvedené nákladné technologie nebyly v takové míře potřeba.

Ing. Oldřich Vlasák

ředitel SOVAK ČR

Inspektoři České inspekce životního prostředí (ČIŽP) z oddělení odpadového hospodářství v Praze uložili pokutu 650 tisíc korun společnosti JF TAKO s.r.o., která nelegálně ukládala stavební a demoliční odpady do pískovny Skramníky na Kolínsku. Celkem tam protizákonně uložila 132 300 tun těchto odpadů.

Firma měla od Krajského úřadu Středočeského kraje povoleno v areálu pískovny odpady pouze recyklovat s cílem následného prodeje takto upraveného materiálu. „Po tři roky tam však společnost JF TAKO odpady pouze navážela a trvale ukládala. Jakákoli úprava odpadů tříděním a drcením nebyla prováděna, přestože to předepisoval provozní řád. Třídicí či drticí linka v místě vůbec nebyla. Ukládání neupravených odpadů na povrch terénu v takto velkém množství způsobilo přímé ohrožení lokality,“ uvedl Václav Beroušek, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP Praha.

Inspektoři dále zjistili, že firma nakládala s odpady také na dalších přilehlých pozemcích v katastru obce Žhery, které k nakládání s odpady nebyly určeny. Prokázali také, že společnost v pravidelných ročních hlášeních o produkci a nakládání s odpady uváděla po tři roky nepravdivé údaje.

Firma JF TAKO se proti pokutě uložené inspektory ČIŽP odvolala, Ministerstvo životního prostředí však odvolání zamítlo a sankci v plné výši potvrdilo.

Francouzská vláda chce příští rok zavést finanční zvýhodnění výrobků prodávaných v recyklovaných obalech. Podle dnešní zprávy týdeníku Le Journal du Dimanche by úspora mohla činit až desetinu ceny. Prezident Emmanuel Macron ve své kampani sliboval, že Francie do roku 2025 bude plasty recyklovat ze sta procent, nyní je na 25 procentech.

"Bude-li možné vybrat si mezi dvěma lahvemi - jednou vyrobenou z recyklovaného plastu a druhou z nerecyklovaného - pak bude ta první levnější," řekla státní tajemnice pro ekologii Brune Poirsonová.

Opatření, které chce vláda zavést začátkem příštího roku, se má týkat obalů na bázi plastu. Od roku 2020 pak bude zakázán prodej plastových kalíšků, slánek a dalšího nádobí na jedno použití. Nahradí je výrobky na opakované použití nebo ty z rozložitelných materiálů.

Jak píše agentura AFP, politici začínají reagovat na tlak veřejnosti. Na sociálních sítích kolují snímky oceánů a moří zamořených plastovými obaly, aktivisté pořádají akce před supermarkety a vrší před nimi obaly zboží. Tažení proti plastům se netýká jenom Evropské unie; k zákazu nabízet plastové sáčky na jedno použití se připojil i Nový Zéland nebo Chile. Ve Francii se nesmí nabízet sáčky, jež nelze zkompostovat. Přesto ale sektor výroby plastů dále vzkvétá - za deset let výroba vzrostla o 40 procent, přičemž obalový materiál je hlavní položkou.

Podle Poirsonové se ve Francii odpad špatně třídí. "V Paříži nebo v Marseille se vrací k recyklaci méně než jedna plastová lahev z deseti. Časté jsou také omyly při třídění," řekla.

V poslední době SOVAK ČR zaznamenal několik vybraných zpráv věnující se problematice zásobování pitnou vodu, které nyní komentuje a uvádí na pravou míru. Výroky se týkají ministra životního prostředí Mgr. Richarda Brabce v rozhovoru „Sucho jako povodeň“ v MF DNES ze dne 2. 8. 2018, reportáže TV NOVA odvysílané v pořadu Televizní noviny ze dne 31. 7. 2018 a k výrokům prof. RNDr. Bohumíra Janského, CSc. v pořadu 90’ ČT24 odvysílané dne 1. 8. 2018. Podrobnosti čtěte ZDE

Vybité baterie, které lidé v ČR odevzdají ke zpětnému odběru, se daří recyklovat v průměru z 65 procent. Největší část (57 procent) se jich zpracuje přímo v Česku, více než třetina míří do Polska a malá část se recykluje v Německu a Španělsku. Problém je se skladováním a zpracováním lithiových baterií, naopak ty, které obsahují nebezpečné olovo, se recyklují snadno. Řekl to jednatel společnosti ECOBAT Petr Kratochvíl.

V Česku se loni vybralo přes 1680 tun přenosných baterií a akumulátorů. "V tom, co posbíráme, je pestrá směs různých typů baterií. Pro nás je důležité, že každý má jiné chemické složení," řekl Kratochvíl. Obyčejné jednorázové baterie obsahují železo, zinek a mangan, v dobíjecích je nikl a kobalt, autobaterie a další typy zdrojů obsahují olovo. Zvláštní skupinu tvoří lithiové baterie a také knoflíkové s toxickou rtutí.

Podle Kratochvíla se v minulosti z použitých baterií získávaly zpět jen ty kovy, u kterých to bylo ekonomicky výhodné. Zákon vycházející z evropské směrnice v současnosti nařizuje využití minimálně 50 procent z hmotnosti baterie. Zpracovatele to nutí dostat z baterií i ty kovy, které jsou v nich obsažené v menším množstvím, což bývá ekonomicky i technologicky náročné. "To je důvod, proč za zpracování baterií musíme často platit," řekl jednatel, podle kterého hodnota vyprodukovaných kovů nepokryje náklady na sběr, třídění a recyklační technologii.

Z odevzdaných baterií se 57 procent recykluje v Česku, a to zejména olověné baterie a v menší míře zinkoalkalické články a baterie s obsahem stříbra. "Pro některé baterie v ČR neexistují recyklační kapacity. Je to proto, že jich neposbíráme tolik, aby mohla fungovat ekonomika zpracovatelské technologie," uvedl Kratochvíl. Proto 37 procent baterií sebraných v Česku míří ke zpracování do Polska, čtyři procenta do Německa. Zbývající dvě procenta se odvážejí k recyklaci do Španělka, jde o lithium-iontové články.

Celkem se z odevzdaných článků a akumulátorů zrecykluje 65 procent. "To je průměrné číslo. Třeba zinkové baterie využíváme na 58 procent, olověné, které se zpracovávají v Příbrami, až na více než 80 procent," dodal.

Právě u olověných baterií, které jsou těžké a obsahují problematický kov, funguje podle Kratochvíla recyklační proces velice dobře. "V každém státě jsou zařízení, která dokážou takovou baterii zpracovat minimálně ze 75 procent. Pro výrobu nových baterií se používá olovo z recyklátů z 80 procent, pouze 20 procent je z primárních zdrojů," uvedl. Na druhé straně je olovo kvůli své toxicitě rizikem pro životní prostředí.

Naopak oblíbené lithiové baterie se dají recyklovat jen velmi obtížně a samotné lithium se z nich v současnosti "netěží". "Při recyklaci lithiové baterie se získává kobalt a měď, ale lithia je v ní poměrně málo. Navíc je výbušné, hořlavé a jeho cena dnes není ještě tak vysoká, aby do toho zpracovatelé šli. Zatím se dá ještě relativně levně získat z primárních surovin," řekl Kratochvíl. V jiných státech jsou už podle něj zaznamenané případy havárií při skladování baterií s obsahem lithia, což je důvod, proč je nutné je při jejich přepravě v celé Evropě dodržovat speciální bezpečnostní opatření.

Ecobat funguje jako kolektivní systém, který sdružuje přes 900 výrobců. Provozuje přes 22 000 míst zpětného odběru baterií a akumulátorů, loni jich vybral 1681 tun.

Zdroj: ČTK

Do pěti let by se mohly v České republice postavit desítky megawattů (MW) bateriových úložišť. Vyplývá to z údajů Asociace pro akumulaci energie AKU-BAT CZ. Ta se snaží prosazovat využití bateriových systémů i dalších forem akumulace v elektrizační soustavě ČR, tak jak je běžné ve většině zemí západní Evropy. Dosud byly u nás postaveny dva velkokapacitní bateriové systémy s celkovým výkonem okolo 2 MW a kapacitou 3 MWh – v Prakšicích na Prostějovsku a v Mydlovarech na Českobudějovicku. Větší rozvoj velkokapacitních bateriových úložišť dlouhodobě brzdí chybějící legislativa.

Podle asociace roste zároveň poptávka po domácích systémech ukládání energie. Domácí baterie, které skladují energii ze solárních panelů v době, kdy svítí slunce, dokáží pokrýt i běžnou spotřebu energie v domě a zajistit jeho soběstačnost v momentě, když počasí nepřeje výrobě z obnovitelných zdrojů. Oborové asociace typu AKU-BAT či Solární asociace zároveň vidí budoucnost ve spojení střešní fotovoltaiky, bateriových systémů a čisté elektromobility. Postavení těchto samovýrobců (tzv. prosumerů) by měla významně posílit chystaná evropská legislativa, která by měla být schválena ještě letos.

V současnosti je v ČR instalováno přes dva tisíce domácích úložišť pro elektřinu vyrobenou z fotovoltaických systémů. Jejich kapacita se pohybuje v průměru mezi 4,8 až 16 kilowatthodinami (kWh). V následujících letech asociace AKU-BAT očekává zvýšený zájem o domácí a komerční systémy ukládání energie. Pomáhají tomu také podpůrné programy ministerstev, zejména MŽP s programem Nová zelená úsporám určeným pro domácnosti a MPO s programem OP PIK určeným firmám, byť je v tuto chvíli bohužel pozastaven.

„Ukládání elektřiny do baterií a akumulaci energie celkově čeká velká budoucnost. Spolu s technologickým rozvojem, snižováním ceny a zvyšujícími se nároky na ochranu životního prostředí bude počet bateriových systémů růst, a to nejen velkokapacitních akumulačních zařízení, ale i menších verzí pro domácnosti nebo menší podniky. Malé bateriové systémy mají dobře nakročeno a zdá se, že jejich rozvoji v případě bezlicenčního provozu nic nebrání, naproti tomu velké skladovací systémy mají před sebou ještě pořádný kus cesty, než jim bude umožněno zcela využít jejich potenciál,“ říká Jan Fousek, výkonný ředitel AKU-BAT CZ. Klíčovou překážkou je stále nedostatečná legislativa.

Podle něj domácí systémy ukládání energie v posledních dvou letech zaznamenávají zvýšené prodeje. Na trhu je několik výrobků od českých i zahraničních výrobců a na vývoji dalších spolupracují firmy s univerzitami. O rostoucí popularitě domácích baterií svědčí také např. zapojení nábytkářského řetězce IKEA, který začal s prodejem domácích akumulátorů a solárních panelů. Nabídka je zatím dostupná pouze na území Velké Británie, řetězec však slibuje její rychlé rozšíření do dalších zemí.

Soběstačnost a výdaje pod kontrolou

Hlavní výhodu akumulace energie vidí domácnosti a malé podniky v posílení energetické soběstačnosti, kdy mohou hospodařit s vyrobenou nebo koupenou energií podle vlastní spotřeby - mohou tedy elektrickou energii spotřebovávat i v jiné době, než kdy byla uložena. Díky tomu zvýší energetickou bezpečnost, jelikož bateriový systém může fungovat i jako záložní zdroj v případě výpadku elektřiny v síti, a zároveň má větší kontrolu nad svými výdaji, kdy dochází v konečném důsledku i k jejich snížení.

Nejčastější využití domácích bateriových úložišť je v kombinaci se solárními panely – nejvíce energie z fotovoltaického zdroje je vyrobeno během dne, zatímco spotřeba bývá nejvyšší v ranních a večerních hodinách. Nadbytečnou energii je tak možné přes den ukládat do akumulačního zařízení a spotřebovávat později v době potřeby. Dalším způsobem využití bateriového systému je uložení energie koupené ze sítě mimo špičku, kdy je tarif nízký, a její pozdější spotřeba v době vyšších cen; uživatel uspoří nejen své náklady, ale zároveň přispívá k tzv. peak-shavingu, tedy vyrovnání energetických špiček.

Jakou baterii vybrat?

Energetické požadavky každé domácnosti a podniku se liší a není tak problém přizpůsobit si daný systém na míru. U nejběžněji dostupných systémů se kapacita pohybuje v rozmezí 4,8 až 16 kWh a je možné ji v případě potřeby rozšiřovat. Životnost zařízení je obvykle garantována na 10 až 20 let – tedy přibližně na 5 až 10 tisíc cyklů nabití a vybití. Běžnou součástí akumulačních zařízení bývá i inteligentní systém řízení, díky kterému získá majitel přehled o vlastní výrobě i spotřebě energie, často přes mobilní aplikaci nebo webový prohlížeč. K efektivnímu nakládání s elektřinou slouží také funkce sledování předpovědi počasí. Uživatel tak má přehled o spotřebě elektrické energie ve své domácnosti, ať už se jedná o ohřev vody, klimatizaci, jednotlivé spotřebiče nebo elektromobil.

Kolik domácí baterie stojí?

Zatímco před pár lety se cena běžného bateriového systému pro domácnost pohybovala ve stovkách tisíc korun, dnes je možné se vejít i do sta tisíc a ceny stále klesají. Navíc se snížením nákladů na pořízení baterie může pomoci státní dotace, nicméně tu není možné čerpat na samostatné akumulační zařízení pro domácnost, lze to pouze v kombinaci s fotovoltaickým systémem. Aktuální výzva v rámci programu Nová zelená úsporám umožňuje do konce roku 2021 podat žádost o poskytnutí podpory, díky které lze v současnosti získat dotaci až ve výši 150 tisíc korun.

Přestože počet domácností, které dosáhnou na pořízení vlastního akumulačního systému, neustále roste, pro mnohé je cena stále příliš vysoká. Řešením by mohl být projekt virtuální baterie od společnosti E.ON, který má zjednodušit a zlevnit ukládání energie, případně výhodné tarify pro přímý výkup energie od malovýrobců s následným započtením vyrobené energie. Tyto modely jsou ve světě známy pod pojmem „net metering“. Místo pořízení fyzické baterie by uživatel využil virtuálního řešení – po zakoupení měřícího zařízení by platil pouze měsíční poplatek v řádu desítek až stovek korun podle kapacity virtuální baterie. Mohl by tak online sledovat stav vlastní výroby i spotřeby elektřiny.

Obyvatelé obce Horní Počaply na Mělnicku, v jejímž katastru má být zařízení na energetické využití odpadů (ZEVO), vyjádří svůj názor na tuto stavbu v referendu, které se uskuteční 21. září od 8:00 do 21:00. Vyplývá to z usnesení obecního zastupitelstva zveřejněném na webových stránkách obce.

Zařízení pro energetické využití odpadu (ZEVO) chystá skupina ČEZ a má vzniknout v komplexu elektrárny Mělník. Odpad by se do této spalovny vozil z celého kraje a pálit by se zde mohlo až 350 000 tun odpadu ročně.

Podle ekologů to zvýší o třetinu až polovinu emise těžkých kovů, zejména rtuti, a dále také toxických organických látek. Obyvatelé okolních obcí se navíc bojí nárůstu dopravy, který by podle nich mohl být nesnesitelný. Lidé budou v referendu odpovídat na otázku "Souhlasíte s výstavbou zařízení pro energetické využití odpadů ZEVO na území obce Horní Počaply?"

Zastupitelstvo již vyslovilo nesouhlas s výstavbou této spalovny v rámci procesu EIA, který zkoumá vliv projektu na životní prostředí. Skupina ČEZ chce spalovnu uvést do provozu v roce 2024, argumentuje zákazem skládkování odpadů.

Lidé z Mělnicka podepisují od února petici proti stavbě takzvaného zařízení na energetické využití odpadu. Petice má již několik tisíc signatářů, podle zástupkyně petičního výboru Hany Beranové silnice v obcích velký nápor nákladních vozů nezvládnou.

Dokument ke statažení:

Usnesení zastupitelstva obce Horní Počaply o vyhlášení místního referenda ve věci zamýšlené výstavby zařízení pro energetické využití odpadů ZEVO Mělník na území obce Horní Počaply - zde ke stažení

Inspektoři České inspekce životního prostředí (ČIŽP) uložili pokutu 60 tisíc korun společnosti Alza.cz a.s. za nedodržování povinností při prodeji chemikálií na internetu. Pokuta vzešla z kontrol zaměřených na dodržování chemické legislativy, při nichž inspektoři ČIŽP prověřili v Česku přes 50 provozovatelů e-shopů. Kontrolní akce byla součástí pilotního projektu Evropské agentury pro chemické látky (ECHA), který zjišťoval dodržování chemické legislativy v evropských zemích. Kromě Česka se ho zúčastnilo 14 členských států EU.

Inspektoři ČIŽP kontrolovali povinnost uvádět „typ nebezpečnosti“ v rámci internetového prodeje chemických směsí. Minimem informací, které by měl mít spotřebitel k dispozici, je uvedení takzvaných H-vět, např. „Může vyvolat alergickou reakci“ nebo „Zdraví škodlivý při požití“ atd. „Výrobky nabízené v e-shopu společnosti Alza měly například nečitelné údaje o svých nebezpečných vlastnostech nebo přelepené pokyny o bezpečném zacházení. U šesti výrobků (rozmrazovač skel, prací kapsle, aditivum do benzínu, lepidla) nebyl vůbec uveden typ nebezpečnosti,“ řekl Lukáš Kůs, vedoucí oddělení odpadového hospodářství ČIŽP.

ČIŽP v rámci celé kontrolní akce prověřila 51 e-shopů a celkem 354 výrobků. Inspektoři dosud uložili 43 pravomocných pokut v celkové výši 1 285 500 korun.

Nejvyšší pravomocné pokuty vzešlé z této kontrolní akce, o kterých ČIŽP informovala již dříve:

HP TRONIC Zlín, spol. s r. o., provozovatel e-shopu www.kasa.cz – 100 tisíc korun

Provozovatel internetového obchodu neuvedl požadované informace o nebezpečnosti u 89 výrobků (například rozmrazovač, čistič, bazénová chemie nebo hnojiva a biocidní přípravky).

Internet Mall, a.s., provozovatel e-shopu www.mall.cz – 90 tisíc korun

Provozovatel internetového obchodu neuvedl požadované informace o nebezpečnosti u 6 výrobků (například bazénová chemie, čistič, plynová kartuše). Při prodeji biocidních přípravků navíc nesplnil povinnost uvést povinné věty „Používejte biocidy bezpečným způsobem. Před použitím si vždy přečtěte označení a informace o přípravku“. Jeden z prodávaných biocidů neměl v rozporu s předpisy obal opatřený hmatatelnou výstrahou pro nevidomé.

Podle závěrečné zprávy ECHA bylo po celé Evropě zkontrolováno 1314 výrobků. Nejčastěji byly prověřovány chemické směsi určené pro domácnost (38 % - čisticí přípravky, bazénová chemie, čističe odpadů), dále stavební chemie (17 % - nátěrové hmoty, lepidla, ředidla) a také výrobky pro motorová vozidla (14 % - čističe, barvy, maziva). Porušení legislativy bylo zjištěno u 1083 výrobků (cca 82 %).

Původně byl určen k hubení plevele. Dnes se běžně používá na poli k vysoušení semen před sklizní. Totální herbicid s účinnou látkou glyfosát, známý třeba jako Roundup, se stříká na obilí, řepku či slunečnici. Část odborníků však soudí, že glyfosát je nebezpečný, a ministerstvo zemědělství plánuje jeho používání omezit. Není to přitom poprvé, co se o této možnosti mluví. Podobné návrhy už připravoval loni v listopadu exministr zemědělství Marián Jurečka, když Česko spolu s osmnácti dalšími státy pro prodloužení licence látky v EU hlasovalo. Od té doby se nic nezměnilo a glyfosát se aplikuje bez omezení dál. Více ZDE

Zdroj: iDNES.cz

Plastová brčka, plastové kelímky nebo třeba plastové vatové tyčinky by mohly brzy zmizet z obchodů. Senátní výbor pro životní prostředí podpořil jejich zákaz, který navrhuje Brusel. Rozhovor k tématu se senátorkou Renatou Chmelovou v pořadu 20 minut Radiožurnálu si poslechněte níže.

Cirkulární ekonomika je jedním z prioritních témat Evropské unie. Přináší příležitost materiálové soběstačnosti, vytváří nová pracovní místa a otevírá prostor pro investice do udržitelných inovací. Pro většinu českých firem se však stále jedná o nový pojem. K přiblížení tohoto tématu proto vznikla první unikátní publikace zaměřená na úspěšné příklady praxe českých firem, které se na cirkulární cestu již vydaly. Autory publikace Cirkulární Česko jsou inovační agentura Direct People a Institut Cirkulární Ekonomiky.

Klíčovou myšlenkou studie je inspirovat k použití principů cirkulární ekonomiky v inovacích v českých podnicích. Přístup ke změně myšlení v nakládání se zdroji je v publikaci představen na osmi úspěšných příkladech z české praxe. Součástí studie je také úvaha místopředsedy Evropského parlamentu Pavla Teličky o aplikaci cirkulární ekonomiky u nás. Soňa Jonášová, ředitelka Institutu Cirkulární Ekonomiky, hodnotí aktuální stav a postavení cirkulární ekonomiky v České republice. Studie obsahuje také analýzu hlavních bariér implementace cirkulární ekonomiky a návrh konkrétních cest jejich překonání zpracovanou Cyrilem Klepkem, Senior Inovation Designerem z inovační agentury Direct People.

„Čeká nás ještě spousta práce, než se cirkulární ekonomika stane přirozenou součástí fungování české společnosti. Jsem ale přesvědčen, že se nám to v horizontu několika let určitě podaří. Proto s radostí vítám iniciativu, jejímž výsledkem je i tento materiál, který ukazuje potenciál cirkulární ekonomiky a nabízí dobře fungující příklady z praxe. Věřím, že se tato studie stane inspirací pro všechny, kteří se chtějí vydat cirkulární cestou,“  řekl Pavel Telička, místopředseda Evropského parlamentu.

Mezi úspěšné a inovativní projekty stojící na principech cirkulární ekonomiky se řadí například projekt technologie HYDAL společnosti Nafigate Corporation, který řeší zpracování odpadních kuchyňských olejů a vyrábí z nich biopolymer. Tento projekt se dostal mezi pět finalistů prestižního programu EUROSTARS, který financuje špičkové nápady v oblasti inovací na úrovni EU. Kromě recyklace však studie představuje i příklady nových byznys modelů, které jsou založeny na modulárnosti či sdílené ekonomice. Patří mezi ně například Druhý život nábytku české divize švédského koncernu IKEA nebo modulární stavby firmy KOMA modular.

„Principy, na kterých cirkulární ekonomika stojí, se dlouhodobě ukazují jednak jako rentabilní a zároveň propojující dlouhodobou ekonomickou i ekologickou udržitelnost v jeden moment. Z ekonomického pohledu se předpokládá, že zavedení fungujících nástrojů cirkulární ekonomiky může  Evropě od roku 2030 generovat roční výnosy ve výši 600 mld. Eur ročně. Ovšem než se tak stane, budeme muset překonat řadu bariér, které nám blokují efektivní řízení udržitelného rozvoje,” vysvětlila Soňa Jonášová, ředitelka Institutu Cirkulární Ekonomiky.

Studie Cirkulární Česko proto zároveň analyzuje i základní bariéry úspěšného fungování cirkulární ekonomiky u nás. Za základní bariéry se považují tržní a kulturní překážky. Pro mnohé trhy jsou totiž systémy uzavřeného cyklu živin a materiálu zcela novým paradigmatem. Současná společnost funguje na principech “vyrobit-vytěžit-vyhodit”, což v rámci Evropské unie představuje spotřebu až 16 tun materiálu na jednoho obyvatele EU ročně. A jen 5 % z těchto surovin je vráceno zpět do systému. Absolutně klíčová je tedy základní změna mentálního nastavení tak, aby firmy začaly hledat nové cesty pro opětovné využití materiálu. Dalšími bariérami je ale například i nutná změna legislativního prostředí, které zejména v oblasti nakládání s odpady stále zvýhodňuje nešetrné a neekologické skládkování.

„Je dobré vědět, že ani jedna z výše zmíněných bariér není neměnná či dokonce neprůchodná. Každá bariéra vyžaduje v kontextu dané společnosti či samosprávy individuální analýzu a bližší prozkoumání. Jedině tak lze poté zodpovědně zvážit, které principy cirkulární ekonomiky budou nejlépe zapadat do dané firemní aktivity. Být mezi prvními, kteří si tyto principy uvědomí a dokonale osvojí, je ale do budoucna významná tržní výhoda,“ dodal spoluautor studie Cyril Klepek, Senior Inovation Designer z Direct People. K překonání bariér může také významně přispět i tzv. “technologický skauting”, jehož základním cílem je pro firmy vyhledat a pomoci aplikovat nejnovější dostupné technologie, které vznikají na půdě výzkumných institucí. „Rychlost transferu technologií z akademické půdy do byznysu je často klíčová i pro rozvoj inovací v cirkulární ekonomice,” uzavírá Cyril Klepek.

Publikace je volně dostupná a ke stažení na webových stránkách Institutu cirkulární ekonomiky - https://incien.org/wp-content/uploads/2018/08/WP_CE.pdf .

Uhelná energetika se v českých zemích rozvíjela v několika vlnách. Nejmasivnější nárůst nových parních (uhelných) elektráren nastal hned po vzniku samostatného Československa. Umožnila to i vysoká úroveň prvorepublikového strojírenství a ocelářství. Poválečné roky charakterizoval přechod na blokové uspořádání uhelných elektráren, 60. až 80. léta pak skokový nárůst výkonů. V současnosti je výroba elektřiny z uhlí v České republice na ústupu: za posledních 15 let klesl podíl uhelných elektráren na výrobě o více než 16 procentních bodů, další elektrárny byly významně modernizovány a ekologizovány. Další snižování uhelného výkonu přijde v následujících desetiletích s tím, jak evropská energetika přechází na bezemisní zdroje.

Když v roce 1879 rozsvítil Edison svou první žárovku, těžilo se na území dnešní České republiky téměř 11 milionů tun uhlí ročně. Uhelné alias parní elektrárny tudíž byly logickou volbou i při elektrifikaci českých zemí. Uhlí rovněž hrálo významnou roli při plánování veřejných zdrojů – už před první světovou válkou se uvažovalo o velkých parních elektrárnách právě v oblastech uhelných pánví.

Strojovna, elektrárna Trmice 1915

„Uhlí od začátku průmyslové revoluce plnilo roli klíčového energetického zdroje a v této roli pokračovalo i v rámci elektrifikace. Uhelné elektrárny přispěly společně s vodními k rychlému rozšíření elektřiny v Československu a umožnily rozvoj průmyslu, na jehož tradici jsme pyšní dodnes,“ vysvětluje Ladislav Štěpánek, člen představenstva a ředitel divize klasická energetika ČEZ.

Zlatá léta rozvoje i válečné stagnace

V době vzniku samostatného Československa fungovala největší parní elektrárna v Praze. Výrobna v Holešovicích (spuštěná na začátku století) disponovala v roce 1918 výkonem 32 000 koňských sil, tedy necelých 24 MW. O osm let později byla přebudována na parní teplárnu a předurčila tak trend, který trvá dodnes. Hned za ní stála s 30 000 koňskými silami parní elektrárna v severočeských Trmicích, která jako teplárna funguje dodnes. Poloviční výkon měla Východočeská elektrárna v Poříčí, kde rovněž dosud ČEZ elektřinu vyrábí. Parní elektrárna Andělská Hora na Liberecku měla 20 000 koňských sil.   

Po vydání zákona „O soustavné elektrizaci“ z roku 1919 vyrůstaly až do roku 1939 různé elektrárny a elektrárničky na celém území prvorepublikového Československa doslova jako houby po dešti. Zatímco na Slovensku se zaměřili hlavně na výstavbu vodních elektráren (Váh), v Čechách a na Moravě probíhalo vedle výstavby nových zdrojů i neustálé rozšiřování a modernizování stávajících jak podnikových, tak i městských elektráren. Významnou roli začaly hrát rovněž závodní elektrárny budované převážně v bezprostřední blízkosti uhelných dolů. Za zmínku stojí například ve 20. letech let minulého století postavená elektrárna Ervěnice I na Mostecku či zprovoznění elektrárny Karolína na Ostravsku. V meziválečném období tak bylo na území republiky v provozu 91 turbín s průměrným jednotkovým výkonem 7,91 MW.  V letech 1919–1939 navýšily všeužitečné společnosti – které měly povinnost zájemce o elektrifikaci připojovat – výkon parních elektráren o 354,7 MW. V roce 1920 přitom činil celkový výkon všech evidovaných elektráren 800 MW.

Během nacistické okupace výstavba nových zdrojů stagnovala. Byly dokončeny jen vodní elektrárny rozestavěné ještě před druhou světovou válkou, z nichž nejznámějšími a fungujícími dodnes jsou Štěchovice a Vydra. Jediná nová teplárna s elektrickým výkonem 200 MW vyrostla v Záluží u Mostu během výstavby závodu na výrobu syntetického leteckého benzínu z uhlí.

V roce 1941 započala výstavba elektrárny Ervěnice II, která měla být s 1000 MW nejvýkonnější na světě. Plán vytvořit na území okolo Mostu obrovské chemické a energetické komplexy, které by sloužily jako zdroje pro německý průmysl, vzal pochopitelně s porážkou nacistického Německa za své. Nicméně v roce 1948 byly v rozestavěné elektrárně uvedeny do provozu první kotel a turbína, stavba byla dokončena v roce 1952. Elektrárna Ervěnice II s celkovým výkonem 140 MW – oproti plánovanému 1 000 MW – ukončila provoz v roce 1980.

Tři desetiletí elektrárenské výstavby

Znovuoživení průmyslu po skončení druhé světové války znamenalo i návrat k navyšování výrobních kapacit elektrické energie. Do provozu tak byly koncem 50. let uvedeny elektrárny Hodonín, Poříčí II, Opatovice a Tisová, na začátku 60. let pak elektrárna Mělník I. Zároveň nastala éra první generace nových elektrárenských výkonů s přechodem na blokové uspořádání kotel – turbína. V některých elektrárnách staršího typu se navyšovaly stávající kapacity turbogenerátorů, takže měly výkony od 25 přes 32 a 36 až po 50 MW. S novou výstavbou se ovšem již definitivně přecházelo na výrobní jednotky o výkonech 50 či 55 MW. Rovněž byl zahájen vývoj bloků o výkonech, které známe dnes, tedy 100 a 200 MW.

V letech 1960 až 1965 se již naplno rozběhla výstavba uhelných elektráren s výrobními bloky 110 MW. První tři byly postaveny v elektrárně Tisová, po šesti měly Tušimice I a Prunéřov I. První „dvoustovka“, která je dnes v depozitu Národního technického muzea v Praze, byla zprovozněna v elektrárně Ledvice.

Celkem bylo ve velkých parních elektrárnách v období 1960–1970 zprovozněno 1 980 MW nových výkonů.  Koncem roku 1970 tak bylo v provozu 20 jednotek po 32 MW, 26 jednotek a bloků 50 až 55 MW, 21 bloků po 100/110 MW a 3 bloky po 200 MW.

V roce 1970 se začala psát prvními dvěma zprovozněnými bloky 200 MW i historie elektrárny Počerady, následně k nim přibyly další dva a stejný počet i v roce 1978. Elektrárna Mělník v té době měla 4 x 110 MW.  

„Ve druhé polovině 70. let byly zprovozněny elektrárny Dětmarovice, Tušimice II a Chvaletice, všechny s výkonem 4 x 200 MW. Velký skok nastal ovšem již v roce 1975, kdy byl spuštěn Mělník III s jediným, zato však s 500 MW blokem. Jako poslední byla v bývalém Československu roku 1982 kompletně zprovozněna elektrárna Prunéřov II s pěti výrobními bloky, každý o výkonu 210 MW. Tou vůbec nejmodernější uhelnou elektrárnou v portfoliu ČEZ je pak nadkritický blok v Ledvicích s výkonem 660 MW a uvedený do zkušebního provozu v listopadu 2017,“ konstatuje Ladislav Štěpánek.   

V období 1970 až 1989 bylo nově vybudováno 8 640 MW elektrárenských výkonů. Vesměs se jednalo o 110 a 200 MW bloky, výjimkou byly Elektrárna Prunéřov II s 210 MW a Mělník III s jedním 500 MW blokem.

Ekologizace elektráren od 90. let

Prudký rozvoj uhelných elektráren si vybíral daň na životním prostředí a uvědomovali si to i socialističtí plánovači. Jediný pokus o odsíření (Tušimice II), který se začal realizovat v 80. letech, ale nikdy nebyl dotažen do konce, neboť odsiřovací jednotku sovětské provenience se nepodařilo vůbec uvést do provozu. Teprve po politických a společenských změnách listopadu ´89 došlo k mohutným investicím do ekologizace uhelných zdrojů.

„Vybrané uhelné bloky budou v následujících letech odstaveny, modernizované chceme provozovat ještě po nějaký čas dále. Do roku 2050 plánuje ČEZ být uhlíkově neutrální. Éra uhelných elektráren v českých zemích se po téměř dvou stoletích důstojně uzavře,“ dodává Ladislav Štěpánek.

Informujeme o změnách v oblasti podpory energetických úspor na budovách veřejného sektoru (výzva č. 100) Operačního programu Životní prostředí 2014–2020, ke kterým došlo v důsledku aktualizace „Pravidel pro žadatele a příjemce podpory v Operačním programu Životní prostředí pro období 2014-2020“ a jednání mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem průmyslu a obchodu.

S ohledem na změnu „Memoranda o spolupráci Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost 2014–2020 a Operačního programu Životní prostředí 2014–2020“ je nově možné, aby podporu z OPŽP získaly i nemocnice zřízené jako akciové společnosti, které jsou 100% vlastněné věřeným subjektem a pověřené závazkem veřejné služby (SGEI).

Dále byla zavedena zvýhodněná podpora pro architektonicky cenné budovy, které byly postaveny na roveň památkově chráněných objektů, a bylo odstraněno omezení, že nejsou podporována opatření realizovaná na zchátralých dlouhodobě nevyužívaných objektech.

Podle OSN bude v polovině století žít ve městech asi 6,4 miliardy lidí. Jak bude možné uživit takové množství lidí? Nakolik budou města potravinově soběstačná? Jaké jsou vyhlídky městského zemědělství v Evropě a v Česku? S trochou nadsázky lze říci, že klíčovým úkolem územního rozvoje bude dostat výrobu potravin do měst. Více ZDE

Tématem potravinového odpadu se bude zabývat druhý den konference Prevence vzniku odpadů (Praha, 20. - 21.9.)

program a podrobnosti ZDE

Zdroj: Zajimej.se

Společnost ODLAKOVNA SILVER s.r.o. z Brušperku na Frýdecko-Místecku dostala pokutu 185 tisíc korun. Inspektoři ČIŽP z oddělení ochrany ovzduší v Ostravě při kontrole zjistili, že bez povolení více než sedm měsíců provozovala zařízení na odstraňování nátěrů z povrchu vadných disků kol přijímaných z automobilového průmyslu.

Nátěrové hmoty byly z disků odstraňovány v lázních naplněných koncentrovanou kyselinou sírovou. Provozovna fungovala v objektu stojícím nedaleko zástavby s rodinnými domy. „Na základě podnětů od občanů jsme na místě provedli šetření. Zjistili jsme, že firma provozovala odlakovnu bez povolení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje od ledna do srpna 2017. Porušila tím zákon na ochranu ovzduší. Během nepovoleného provozu bylo odlakováno přes 30 tisíc disků kol,“ řekl Karel Kozubek, ředitel Oblastního inspektorátu ČIŽP v Ostravě.

Provedená kontrola měla pozitivní dopad na životní prostředí v lokalitě. „Provozovatel zdroje znečišťování ovzduší sám svoji protiprávní činnost zastavil ještě před uložením sankce,“ dodal Kozubek.