Praha má osmnáct mostů, které překračují Vltavu – a každý z nich je víc než jen konstrukce z betonu, železa nebo kamene. Každý z nich nepropojuje jen břehy, jsou to místa přechodu, výhledů, setkání a paměti. Pro obyvatele jednotlivých částí města představují mosty tiché svědky každodenního rytmu: ranních dojíždění, večerních návratů, klidných procházek i historických událostí. Propojování není jen fyzické – je to i kulturní vazba, díky které se město stává uceleným celkem. A přesto nad Výtoňským se vznášení otazník.

Mosty utvářejí strukturu Prahy stejně jako její kopce, řeka nebo věže. Jsou záchytnými body ve vizuální krajině, přechody mezi čtvrtěmi a epochami, ztělesněním města jako živého organismu. Karlův most pamatuje gotiku, Hlávkův industrializaci, Trojský zase současný inženýrský minimalismus. Každý most nese charakter doby i čtvrti, jíž slouží a zároveň formuje způsob, jakým se na město díváme.

Výtoňský most v tomto panoramatu zaujímá výjimečné místo. Nejen svou polohou, mezi Vyšehradem a Palackého náměstím, ale i tím, jak spojuje funkčnost železnice s obrazem historické Prahy. Spor o jeho budoucnost proto není jen otázkou statiky či dopravní kapacity. Je to otázka, jaké mosty si chceme v hlavě i městě uchovat a co jsme ochotni kvůli „pokroku“ ztratit.

Kolej navíc versus kulturní hodnota

Železniční most na pražské Výtoni se stal novodobým symbolem udržitelného paradoxu, kdy jednotlivé pilíře udržitelného rozvoje nevytvářejí synergii, ale vstupují do zajímavého přímého střetu. Na jedné straně stojí požadavek na zajištění funkční a kapacitní železniční infrastruktury pro desítky tisíc denních dojíždějících do hlavního města. Na straně druhé pak zájem na zachování historického, urbanistického a kulturního dědictví města, které je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stát, jako investor i regulátor, zde nese odpovědnost nejen technickou, ale především koncepční: rozhoduje, co je „veřejný zájem“ a jak má v praxi vypadat jeho rovnovážná podoba.

Most z roku 1901 je nejen technickým artefaktem doby, ale také nedílnou součástí unikátního panoramatu města. Vede v ose klíčového pražského výhledu: z Vyšehradu přes Vltavu na Hradčany. Podobně jako Karlův most má i most na Výtoni význam, který přesahuje jeho praktickou funkci. Přesto je dlouhodobě v havarijním stavu a současná dvoukolejná kapacita již neodpovídá dopravním požadavkům ani plánům státu na posílení role železniční dopravy v rámci klimatické strategie. Správa železnic proto připravila projekt na demolici mostu a výstavbu nové tříkolejné konstrukce, která by umožnila plynulý provoz příměstských spojů, ale současně by znamenala zásadní zásah do kulturní integrity města.

Tento krok vyvolal ostrou reakci odborné i laické veřejnosti. Odpůrci demolice argumentují tím, že stát nevyužil všech dostupných možností, jak památkově chráněnou konstrukci zachovat. Opírají se o příklady ze zahraničí, kde je běžné mosty z podobného období rekonstruovat a současně rozšířit. Město Praha a někteří památkáři varují, že výstavba nové konstrukce by mohla přispět ke ztrátě statusu památky UNESCO, a připomínají, že v roce 2023 již bylo zahájeno řízení o zařazení Prahy na seznam ohrožených lokalit (předstupeň k případnému vyškrtnutí ze světového dědictví). Jinými slovy: stát by mohl kvůli novému mostu ztratit nejen historický artefakt, ale i mezinárodní historickou reputaci.

Šetrná rekonstrukce by dokázala zachovat historickou podstatu mostu a technicky umožnit jeho kapacitní posílení nebo doplnění o novou konstrukci. Ta by mohla využít původní oblouky, citlivě integrovat další kolej, a současně zohlednit vizuální a kulturní význam mostu v pohledu na Prahu. Technologické možnosti takového zásahu nejsou ani nové, ani nedosažitelné. V Německu byly obdobné železniční mosty – například v Drážďanech (Albertbrücke) nebo u Mannheimu – rekonstruovány včetně výměny nosných částí, aniž by zanikla jejich kulturní identita. V Lyonu byl most přes Rhônu z 19. století přemostěn novou ocelovou konstrukcí vloženou do původního siluety, čímž se zachovala kontinuita výhledu i funkce. V Bernu, městě rovněž zapsaném na seznam UNESCO, bylo železniční spojení přes staré město modernizováno za použití hybridní metody ocelových rámů a demontovaných oblouků.

Zastánci demolice naopak upozorňují, že požadavek na zachování kulturní kontinuity nesmí přehlušit potřebu modernizace infrastruktury, bez níž hrozí kolaps veřejné dopravy a další zahuštění automobilové dopravy ve městě. Argumentují, že rekonstrukce původní konstrukce by byla nejen technicky složitá, ale ekonomicky neefektivní a provozně nedostatečná. Z dopravního hlediska je Výtoň kritickým bodem: jen v roce 2023 překročilo hranici města vlakem přes 100 tisíc osob denně a výhledy do roku 2035 počítají s nárůstem o dalších 30–40 %. Bez rozšíření tratě se stávající železniční síť dostane na hranu své kapacity.

Stát rozhoduje, ale paměť je společná

Veřejná debata se tak nevede o estetice nebo nostalgii, ale o tom, co dnes znamená „udržitelný rozvoj“. Koncepčně formuloval cíl stát: zvýšit podíl železniční dopravy na úkor individuální automobilové dopravy. Tento cíl je plně v souladu s klimatickými závazky ČR i EU, s národní strategií Čistá mobilita i s Taxonomií udržitelných investic. Jenže zároveň stát naráží na vlastní závazky z oblasti ochrany kulturního dědictví, územního plánování a participace veřejnosti. V tomto světle přestává být spor o most čistě technickým nebo investičním rozhodnutím. Jde o volbu mezi dvěma legitimními, ale obtížně slučitelnými hodnotami, přičemž každá má svého nositele, svou logiku, hodnotu a své limity.

Ve hře je i zmiňovaná mezinárodní rovina. UNESCO opakovaně upozorňuje, že kvalita veřejného prostoru je nedílnou součástí ochrany světového dědictví a že stát musí prokázat schopnost najít řešení, která respektují jak funkci, tak formu. Selhání v tomto ohledu by mohlo ohrozit nejen status Prahy, ale i postavení České republiky jako důvěryhodného správce kulturních hodnot. A právě zde se projevuje nejhlubší rozměr celé kauzy: stát není jen zadavatelem infrastruktury, ale i garantem kulturní kontinuity a veřejného zájmu v celé jeho komplexnosti.

Z pohledu udržitelnosti se případ Výtoňského mostu ukazuje jako zásadní precedens. Nejde v něm pouze o to, zda postavit tři koleje, ale o to, jakým způsobem stát interpretuje pojem veřejného zájmu, jak váží jednotlivé složky udržitelnosti a jak je schopen hledat řešení přesahující binární logiku „zbourat/nezbourat“. Jedním z možných kompromisů, o němž se mluví, je zachování stávající konstrukce pro pěší a cyklisty a výstavba nové železniční části paralelně. Tento scénář by však vyžadoval ochotu hledat architektonicky i technicky náročné řešení, a především politickou vůli, která se nebojí řídit komplexní systém s respektem k více hodnotám zároveň. A co si budeme povídat, každé řešení má své lobbysticko-ekonomické zájmy.

Rez jako barva času

Rozhodnutí o budoucnosti mostu má padnout podle dostupných informací v polovině září 2025, tedy těsně před parlamentními volbami. Možná právě proto je nyní nejdůležitější položit si otázku: Ne co je jednodušší, ale co je skutečně důležité z dlouhodobého pohledu a tedy udržitelné. Vizuální identita města nevzniká v urbanistických plánech, ale v oku pozorovatele a právě mosty, zejména ty historické, jsou klíčovým prvkem kolektivního vidění města. Fotografové to vědí lépe než kdokoliv jiný. Výtoňský most není jen technická konstrukce, je to horizontální linie, která rámuje tichý moment mezi dvěma břehy, mezi pohledem z Vyšehradu na Hrad a mezi světlem a mlhou ranního úsvitu.

Z hlediska dokumentární fotografie je most pamětí materiálu i krajiny. Ocelová příhradovina se za 120 let stala nositelem nejen vlaků, ale i obrazu Prahy jako města mostů, kde historie netvoří kulisu, ale živou strukturu. Barva rezavého železa, která se mění s roční dobou, vlhkostí i světlem, není znakem rozkladu, ale autentické časové vrstvy. Rez je vizuální důkaz minulosti, organická stopa proměnlivosti a stáří, která dává mostu jeho melancholickou důstojnost. Pro fotografa je to textura času, kterou nelze nahradit novotou nátěru ani betonovou hladkostí. Zmizí-li tato patina, zmizí i kus obrazové paměti. Most přestane být mostem v kulturním smyslu, sice přemostí řeku, ale už nebude spojovat vrstvy historie s přítomným pohledem.

Výtoňský most není tedy o souboji, zda nový, starý nebo staronový. Jde o hledání rovnováhy, jak zachovat historickou hodnotu, pohled na město a zároveň odpovědět na potřeby dnešní i budoucí doby. Zachování a rozvoj nejsou tedy protiklady, ale dvě strany jedné mince. Odpověď na to, jak tyto hodnoty skloubit v duchu klimatických a infrastrukturních priorit, nabízí mimo jiné i Gap Report 2024, který jasně ukazuje, kde a jak musíme snižovat emise a posilovat udržitelné formy dopravy. Budoucnost města totiž nestojí jen na tom, co nově postavíme, ale i na tom, co dokážeme zachovat.

V krajině zapadlé, ale kulturně o to bohatší v Nové Bystřici, na samotném jihu Českého pohraničí, vznikl projekt, který v sobě propojuje několik klíčových trendů dnešní doby: udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomiku, ochranu kulturního dědictví i podporu regionální identity. Místní muzeum veteránů zaměřené na americké historické automobily, vzniklo revitalizací bývalé textilní továrny a stalo se nejen turistickou atrakcí, ale i moderní plastovou učebnicí.

Budova, která původně sloužila jako průmyslový objekt, byla dlouhé roky mimo provoz a postupně degradovala. Podobných staveb se v České krajině nacházejí stovky a v mnoha případech končí jejich životní cyklus demolicí, po které následuje nová, často standardizovaná a kontextu zbavená výstavba. V případě Nové Bystřice však došlo ke zcela opačnému rozhodnutí: zachovat původní industriální architekturu a vdechnout ji nový uzel kulturního a vzdělávacího centra.

Místo bourání a novostavby byla zvolená cesta přestavby, přičemž se ušetřily nejen materiálové vstupy, ale také energie a emise spojené s výstavbou. Tento přístup lze považovat za krásný modelový příklad implementace principů cirkulární ekonomiky ve stavebnictví. Využití brownfieldu navíc znamená i ochranu krajiny před další zástavbou a zachování urbanistické paměti místa. Tento krok není sice snadný, ale ukazuje se nejen jako esteticky a kulturně hodnotný, ale také jako environmentální i ekonomicky udržitelný.

Iniciátorem celého projektu byl podnikatel a sběratel historických vozů Pavel Janouš, který v rámci spolupráce s městem i s lokální komunitou dokázal proměnit starou továrnu ve funkční a atraktivní kulturní prostor. Hala s původními prvky konstrukce, nízkým denním světlem a syrovou estetikou průmyslových objektů se stala dokonalým kontrapunktem k elegantním křivkám amerických vozů z počátku 20. století. Autenticita prostoru tak umocňuje přímý kontakt s vystavenými exponáty a zvýrazňuje jejich historickou hodnotu.

Americký sen na kolech

Pavel Janouš si šel vlastní cestou a na rozdíl od ostatních sběratelů zaměřených na evropské značky se soustředil na americké předválečné automobily s cílem využít příležitosti, vytvořit v Česku první specializované muzeum amerických veteránů a působit ve veřejné sféře jinak než statické sbírky v soukromých garážích. Janouš se netají ambicí budovat jednu z největších sbírek Lincolnů v Evropě.

Janouš vybírá své vozy s velkou pečlivostí, často přímo z USA, a upřednostňuje stroje s pozoruhodným příběhem nebo vazbou na významné osobnosti. Ve svých rozhovorech připouští, že náklady i čas věnovaný renovaci veterána často výrazně přesahují jeho původní tržní hodnotu.

Mezi vrcholné exponáty patří Lincoln Model K z roku 1938, karosovaný na zakázku firmou Brunn z New Yorku pro speciální klientku. V roce 1938 získal první cenu na prestižní výstavě Pebble Beach Concours d’Elegance. Tento unikát je stavěn tzv. původní konzervací, kdy je zachován v originálním a nikdy nerenovovaném stavu, což mu dodává zvláštní hodnotu a podtrhuje jeho výjimečnost.

Muzeum dnes představuje jednu z největších sbírek amerických předválečných a poválečných automobilů v České republice. Výstava je koncipována jako cesta časem a prostorem, rozdělená do tematických celků od dvacátých let až po sedmdesátá, s modely jako Overland 1911, Buick 1918, Lincoln 1928, Mercury Marauder 1965 či Mercury Cougar 1968. Celková instalace nenabízí pouze estetický zážitek, ale je doplněna i interaktivními prvky, audioprůvodcem a vzdělávacím obsahem, čímž muzeum plně naplňuje funkci kulturně-vzdělávací instituce.

Jak automobilismus zrcadlí petrochemický věk

Muzeum veteránů je zároveň ojedinělým svědectvím o technologickém vývoji, který je úzce spjat s širšími civilizačními změnami. Každý z vystavených automobilů je fragmentem doby, ve které vznikl – nejen z hlediska designu nebo techniky, ale především jako odraz surovinového a energetického zázemí své éry. Vystavený Overland z roku 1911 například reprezentuje období, kdy byla ropa teprve objevována jako průmyslová komodita. První komerční vrt byl zprovozněn v roce 1859 v Pensylvánii, ale její masivní využití jako paliva se teprve rozbíhalo. Automobily z této doby byly technicky jednoduché a materiálově čisté: kov, dřevo, sklo – bez plastů, bez syntetiky. Právě absence plastových dílů v těchto vozech z počátku 20. století je klíčem k pochopení souběžného vývoje petrochemie a automobilismu.

Zásadní zlom nastává až ve dvacátých a třicátých letech, kdy se poprvé objevují syntetické plasty jako bakelit, a zároveň se prudce rozšiřuje rafinace ropy. Buick 6-45 z roku 1918 nebo Lincoln Model L z roku 1928 jsou už svědky počínajícího vlivu chemického průmyslu na výrobu vozidel. V interiérech se objevují rané formy plastových povrchů, elektrické systémy začínají využívat syntetickou izolaci, a benzin se stává dominantním palivem pro dopravu. V tomto období se automobil stává nejen symbolem svobody, ale i hmatatelným produktem komplexní průmyslové infrastruktury. Výroba plastů zaznamenává od 30. let prudký růst – polyethylen, PVC, polystyren i nylon vznikají v rychlém sledu, často v přímé reakci na požadavky zbrojního nebo automobilového průmyslu. Po druhé světové válce už plast doslova zaplavuje svět – v roce 1950 se ve světě vyrobilo asi 2 miliony tun plastů ročně, v roce 1970 to bylo už více než 25 milionů tun.

Tato éra vrcholí v exponátech z 60. a 70. let, jako je Mercury Marauder 1965 nebo Mercury Cougar 1968, které Muzeum veteránů také vlastní. Tyto vozy reprezentují období, kdy byl plast zcela běžnou a masově využívanou součástí automobilové výroby – od palubních desek přes čalounění až po dekorační prvky a detaily karosérií. Je fascinující sledovat, jak se plast, zpočátku vnímaný jako zázračný materiál, stal téměř neviditelnou samozřejmostí každého vozu, a zároveň jak zásadně změnil energetickou a materiálovou bilanci výroby automobilů. Dnes víme, že výroba jednoho středně velkého vozu vyžaduje v průměru 39 barelů ropy, z nichž většina padne nejen na palivo, ale i na samotnou výrobu komponent, barvy, maziva a plasty.

Od lesku veteránů k plastové realitě dneška

Paralelně s touto materiálovou historií se mění i vztah k odpovědnosti – co dříve bylo synonymem pokroku, je dnes častým předmětem environmentální kritiky. Plastová zátěž, uhlíková stopa, neudržitelnost jednorázových výrobních cyklů – to vše přivedlo společnost k hledání nových přístupů, mezi které patří i uchovávání hodnot z minulosti. Muzeum veteránů v tomto smyslu není jen kulturní atrakcí, ale i výukovou „platformou“ pro pochopení historických kontextů dnešních problémů.

Ačkoliv se dnešní doba nese ve znamení elektromobility a dekarbonizace dopravy, nelze přehlížet, že i tzv. „zelené“ vozy jsou v mnoha ohledech stále pevně zakotveny v ropném paradigmatu. Plasty a syntetické materiály v jeho konstrukci jsou stále odvozeny od ropných produktů. Podle některých studií obsahují moderní elektromobily až 200 kg plastů na vůz, a to nejen ve formě interiérových dílů, ale i v konstrukci bateriových systémů, kabeláže a vnějších obalových struktur. I z tohoto důvodu je vhodné při pohledu na automobilismus neoddělovat minulost a současnost, ale vnímat je jako kontinuum jednoho materiálového příběhu, který nás stále spojuje s ropou – byť v jiné a méně viditelné podobě.

Projekt muzea v Nové Bystřici tak zapadá do širšího trendu udržitelných konverzí industriálních staveb. Tento i jiné podobně laděné projekty ukazují, že architektura budoucnosti nemusí nutně znamenat jen stavět nové stavby, ale i učit se obratně a odpovědně zacházet s minulostí. Muzeum veteránů v Nové Bystřici není jen sbírkou chromovaných a nablýskaných vozů, ale je také příběhem o tom, jak lze znovu oživit prostor, pochopit historii v celém kontextu a vytvořit novou hodnotu na základech minulosti. Právě v takových příbězích se často skrývá klíč k udržitelné budoucnosti.

Ačkoliv si Česká republika ve své inovační strategii do roku 2030 stanovila, že se chce stát inovačním lídrem, tento cíl se jí ve srovnání se zeměmi Evropské unie plnit nedaří. V letech 2021 až 2023 podpořil stát výzkum, vývoj a inovace prostřednictvím Grantové agentury (GA ČR) a Technologické agentury (TA ČR) téměř třiceti miliardami korun. Přesto ČR patří v evropském měřítku stále mezi tzv. mírné inovátory. 

Od roku 2019 klesá počet patentů a citovanost výsledků základního výzkumu v renomovaných vědeckých publikacích stále nedosahuje ani poloviny evropského průměru. Podpora základního výzkumu nesměřuje do strategických oblastí, a nepřispívá tak k řešení konkrétních významných celospolečenských a hospodářských problémů. Obě agentury, které patří mezi nejvýznamnější poskytovatele účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací v ČR, vzájemně nespolupracují. Zjistila to kontrola NKÚ zaměřená na tuto problematiku.

„Poslední dvě jmenované výhrady, tedy to, že podpora nesměřuje cíleně do strategických oblastí a že agentury nespolupracují, jsme kritizovali už v předcházející kontrole z roku 2017 (KA č. 16/19). Přestože GA ČR a TA ČR deklarují nutnost propojení základního a aplikovaného výzkumu, konkrétní kroky v tomto směru neudělaly. V roce 2018 podepsaly memorandum o spolupráci a vytvořily pracovní skupinu, která měla hledat způsoby, jak tyto oblasti propojit. Do ukončení naší kontroly letos v březnu však agentury žádných konkrétních výsledků nedosáhly. Vytvoření efektivního systému spolupráce by přitom mohlo podpořit inovace a zvýšit konkurenceschopnost České republiky na mezinárodní úrovni,“ uvedl člen Kolegia NKÚ Petr Neuvirt, jenž kontrolu řídil.

Kontroloři zjistili, že ačkoli počet aplikovaných výsledků mírně roste (za šest let o 527, tedy o necelých 31 %), počet patentů naopak klesá. Zatímco v roce 2019 v projektech podpořených TA ČR vzniklo 113 patentů, v roce 2023 už jen 65. Přitom počet patentů představuje jeden z klíčových ukazatelů úrovně aplikovaného výzkumu a inovací. Jejich pomocí lze chránit a komercionalizovat původní výsledky výzkumu.

Kvalita základního výzkumu je měřena především citovaností publikací. Publikační činnost je téměř výhradním výstupem základního výzkumu. NKÚ zjistil, že citovanost výsledků českého základního výzkumu v renomovaných vědeckých publikacích stále nedosahuje světového průměru a ani poloviny toho evropského.

Přestože TA ČR nastavila podmínky pro podporu spolupráce se soukromým sektorem, k posílení finanční spolupráce mezi TA ČR a soukromým sektorem nedošlo. Naopak, od roku 2017 rostla výše podpory TA ČR a snižovala se míra spoluúčasti soukromého sektoru z 32 % na 23 % v roce 2023.

Ačkoliv se z původních 22 institucí poskytujících podporu českému výzkumu jejich počet snížil na současných devět, systém i nadále zůstává roztříštěný. To zvyšuje náklady na poskytování této podpory. NKÚ přitom ověřil, že TA ČR disponuje potřebným know-how a moderním informačním systémem, který umožňuje efektivní administraci programů a projektů pro další poskytovatele a současně s tím umožňuje i snížit náklady. I přes dosažený pokrok zůstává roztříštěnost systému státní podpory českého výzkumu problémem.

Přesto, že vyjmenované nedostatky snižují efektivnost poskytované podpory, kontrola NKÚ ukázala, že obě agentury vynakládaly prostředky na podporu výzkumu, vývoje a inovací účelně a v souladu s právními předpisy. Navíc GA ČR i TA ČR vybíraly projekty transparentně, čímž odstranily jeden z nedostatků zjištěných v předešlých kontrolách. 

Dokument ke stažení:

Česká republika se ocitá pod tlakem evropských legislativních cílů v oblasti recyklace nápojových obalů, současný systém třídění je splnit nepomůže. Jak potvrzují nejnovější data společnosti EKO-KOM, bez zavedení funkčního zálohového systému na PET lahve a plechovky je splnění požadavků Evropské unie prakticky nemožné. Míra zpětného sběru PET lahví v Česku dokonce meziročně klesla. Oproti 75 % v roce 2023, auditovaná čísla za rok 2024 ukazují pokles na 73 %. Ještě dál k dosažení cílů mají plechovky, jejichž míra sběru se pohybuje na 36 % a které požadovaných 80 % v roce 2026 nesplní. 

„Současný systém třídění narazil na neviditelnou zeď, a čísla to jasně dokazují. Sběr PET lahví v Česku už několik let přešlapuje na místě, plechovek se vysbírá minimum a většina končí rovnou ve směsném odpadu a následně na skládce či ve spalovně,“ uvádí Kristýna Havligerová, manažerka vnějších vztahů Iniciativy pro zálohování. Tato stagnace nás fatálně vzdaluje od evropských cílů, 90% sběru PET lahví, který vyplývá ze směrnice o jednorázových plastech, ale především od splnění požadavků nařízení o obalech a obalových odpadech (tzv. PPWR). 

„Problém přitom můžeme vyřešit jednoduše a efektivně. Stačí se podívat, jak to dělají jinde v Evropě. Zálohový systém na nápojové obaly zaručuje, že se sesbírá obrovské množství lahví a plechovek, a co je nejdůležitější, že se z nich znovu vyrobí obaly nové. Je proto škoda, že poslanci letos návrh na zavedení záloh ani neprojednají. Promarní tak cenný čas a roky práce, které jsme přípravě zavedení zálohového systému, který skutečnou recyklaci zajistí, věnovali,“ vysvětluje Kristýna Havligerová. Podle Havligerové ale zálohování v Česku nakonec bude, protože podle evropského nařízení PPWR jej stejně budeme muset zavést. 
 

Miliardové ztráty a ohrožení životního prostředí

Absence zálohového systému se promítá do obrovských finančních ztrát, které podle analýzy Institutu cirkulární ekonomiky každoročně přesahují 1,5 miliardy korun. Tato částka zahrnuje poplatky, které Česko odvádí do rozpočtu Evropské unie za nerecyklovaný obalový plast, ale i ztrátu hodnoty materiálů, které se mohly recyklovat či náklady obcí na likvidaci odpadu, o který by se po zavedení zálohování nemusely starat. Namísto recyklace končí totiž nyní tuny cenných surovin na skládkách, ve spalovnách nebo odhozené v přírodě.

Konkrétně se jedná o ztrátu hodnoty 25 000 tun PET lahví a 11 000 tun plechovek, které se v Česku nedostanou k recyklaci. Dohromady jde o materiál v hodnotě 651 milionů korun, který by mohl významně pomoci financovat systém sběru, třídění a recyklace a ušetřit peníze z veřejných rozpočtů i rozpočtů firem, jež obaly uvádějí na trh.

I Česko potřebuje svou materiálovou smyčku

 Čeští spotřebitelé poctivě třídí odpad, ale často netuší, že vytříděné materiály se v řadě případů efektivně nerecyklují. Podle odhadů Ministerstva životního prostředí se v Česku pouze 17 % použitých PET lahví dále využívá k výrobě nových lahví. V případě plechovek se pro výrobu nových nevyužívá žádná. Většina vytříděného materiálu tak místo uzavřeného materiálového koloběhu putuje do zahraničí.

Právě zavedení zálohového systému umožní uzavřít materiálový koloběh i v Česku a z použité lahve stane i u nás opět lahev a z plechovky nová plechovka. Pomůže to nejen životnímu prostředí, ale i českému průmyslu.

Zálohování jako ověřené řešení

Zálohování nápojových obalů není žádná novinka. V Evropě ho již zavedlo 17 států, což představuje více než polovinu obyvatel EU. V říjnu se k nim navíc přidá i Polsko. Po celém světě aktuálně funguje 58 zálohových systémů, ve kterých použité obaly vrací více než 350 milionů lidí. Tyto systémy prokazatelně zvyšují míru sběru a recyklace a představují efektivní cestu k naplnění cílů udržitelného rozvoje.

Zavedení zálohového systému v České republice je nejen nutností pro splnění evropských cílů a ochranu životního prostředí, ale také ekonomicky rozumným krokem, který uleví veřejným rozpočtům a vrátí cenné suroviny zpět do oběhu. Zálohování je klíč k udržitelnosti. Umožňuje nám přeměnit staré PET lahve a plechovky na nové, čímž šetříme přírodní zdroje a dramaticky snižujeme naši ekologickou stopu. snížíme spotřebu energie až o 95 % a uhlíkovou stopu obalů zmenšíme až o 80 %. Zálohový systém je také silnou zbraní proti nepořádku v přírodě, protože odhozené lahve a plechovky z ní postupně vymizí. 

Iniciativu pro zálohování založili významní výrobci nápojů Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, Heineken Česká republika, Kofola ČeskoSlovensko, Mattoni 1873 a Plzeňský Prazdroj. Jejím cílem je zavedení plošného zálohového systému všech nápojových PET lahví a plechovek v České republice jako cestu k opravdové recyklaci těchto obalových materiálů.

Autor/zdroj: Kristýna Havligerová, Iniciativa pro zálohování  

Červencový Globální ekonomický výhled České národní banky (ČNB) se zaměřuje na hodnocení dvou klíčových prvků klimatické politiky Evropské unie, které se začínají postupně promítat do reálné ekonomiky členských států i globálního hospodářství. Jedná se o uhlíkový mechanismus na hranicích (CBAM) a o zavádění druhého systému obchodování s emisními povolenkami (ETS2), jenž bude nově zahrnovat sektory budov a silniční dopravy.

Uhlíkové clo má potenciál významně ovlivnit globální ekonomiku a mezinárodní obchod. Dílčí dopady se však budou značně lišit podle jednotlivých skupin zemí a mohou být jak pozitivní, tak negativní. Zatímco pro EU a vyspělé země s podobnými klimatickými cíli může být uhlíkové clo přínosem z hlediska dopadů na životní prostředí a konkurenceschopnost, pro rozvojové a rozvíjející se ekonomiky představuje výzvu. Klíčem k úspěchu bude mezinárodní spolupráce, technologická podpora a spravedlivý přístup k zajištění toho, aby uhlíkové clo přispělo k celosvětové udržitelnosti bez negativních sociálních a ekonomických dopadů.

Mezi pozitivní dopady na země EU lze počítat ochranu domácího průmyslu, udržení pracovních míst a zachování konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Dále pak motivaci firem investovat do čistých technologií a snižovat spotřebu fosilních paliv a emise skleníkových plynů. Výnosy z uhlíkových cel mohou být použity na financování zelené transformace nebo kompenzace pro zranitelné sektory. 

Na druhé straně evropské podniky, které dovážejí suroviny nebo polotovary s vysokou uhlíkovou stopou, budou čelit vyšším nákladům a zavedení a správa mechanismu CBAM bude vyžadovat velkou administrativní zátěž pro podniky a složitou byrokracii pro státní aparát. Na růst průmyslových cen, potažmo spotřebitelských cen v EU by ale CBAM neměl mít větší negativní dopad, neboť podíl dovozu energeticky náročných produktů ze zemí mimo EU na celkovém dovozu EU tvoří pouze 4,5 % (v případě samotné ČR 1,2 %) s největším podílem železa, oceli a hliníku. Příjmy z prodeje dovozních certifikátů odhaduje Evropská komise na cca 2,1 mld. EUR ročně do roku 2030[9]. V případě ČR se odhad nákladů na nákup certifikátů pohybuje v řádu nižších stovek milionů Kč ročně. 

Rozvinuté země mimo EU (USA, Kanada, Japonsko) s podobnými klimatickými cíli jako EU mohou být motivovány k urychlení svých zelených politik, aby se vyhnuly clu. Země s podobnými emisními standardy jako EU pak budou moci těžit z preferenčních obchodních podmínek, což může posílit vzájemný obchod s EU. Pokud ale tyto země nebudou mít dostatečně přísné emisní regulace, jejich vývoz do EU může být naopak znevýhodněn.

U rozvíjejících se a rozvojových ekonomik (Čína, Indie, Brazílie) budou patrně převládat negativní dopady. Nejvíce budou postiženy rozvojové země, které jsou závislé na vývozu energeticky náročných produktů (např. oceli, cementu nebo hliníku). Uhlíkové clo zvýší náklady na jejich vývoz do EU a sníží jejich konkurenceschopnost. Některé země tak mohou přijít o významný podíl na evropském trhu, což může vést k poklesu příjmů a hospodářským potížím. Přitom tyto země většinou nemají dostatek zdrojů na investice do čistších technologií, což ztěžuje jejich schopnost přizpůsobit se novým požadavkům. EU by jim tak měl a poskytnout technickou a finanční podporu, aby usnadnila jejich přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku. V delším horizontu by uhlíkové clo mohlo motivovat rozvojové země k přijetí udržitelných výrobních postupů a k investicím do obnovitelných zdrojů energie.

Země závislé na vývozu fosilních paliv (Rusko, Saúdská Arábie) budou čelit především negativním dopadům. Snížení poptávky po jejich produktech povede k poklesu příjmů z vývozu a může tak způsobit hospodářské problémy nebo dokonce sociálním nepokoje. Dlouhodobě ale může tlak na snížení emisí motivovat tyto země k diverzifikaci jejich ekonomik a investicím do udržitelných odvětví.

Z globálního pohledu může uhlíkové clo přispět k celosvětovému snižování emisí skleníkových plynů tím, že motivuje země k přijetí přísnějších klimatických politik. Zároveň může evropský CBAM sloužit jako model pro další regiony, což povede k nastavení globálních standardů a harmonizaci klimatických politik na globální úrovni. Na druhé straně může ale zavedení uhlíkových cel vyvolat obchodní konflikty a spory v rámci Světové obchodní organizace (WTO) a dojde ke znevýhodnění rozvojových zemí, což může prohloubit ekonomické rozdíly mezi státy. 

Odhad dopadů zavedení systému ETS2 povolenek do inflace v ČR

Pro odhad dopadů ETS II do české inflace vyjdeme z maximální ceny povolenky v cenách roku 2020, tedy 45 EUR. Ta se ale postupně navyšuje o průměrnou inflaci HICP v EU27, která činila v roce 2024 oproti roku 2020 22,6 %. Pro další dva roky můžeme odhadnout inflaci na 2 % ročně. Výsledný strop pro cenu povolenky ETS II by tedy mohl být na začátku roku 2027 oproti roku 2020 vyšší o 27,6 %, tedy cca 57 EUR. Při kurzu koruny 25 CZK/EUR můžeme tedy počítat s výchozí cenou povolenky 1425 Kč. Zdražení jednotlivých paliv v korunách se pak dále odvíjí od váhového množství CO₂ vzniklého spálením jednotky daného paliva. Zvýšení korunové ceny jednotkového množství dané komodity pro výše uvednou cenu povolenky a měnový kurz shrnuje Tabulka 1. Výpočet je proveden s pomocí kalkulačky Fakta o klimatu (2024). K vypočtenému zvýšení ceny v Kč je třeba dále přičíst DPH ve výši 21 %.

Procentní zvýšení ceny je závislé na ceně dané komodity v okamžiku spuštění systému ETS II a dopad do inflace pak na aktuální váze dané položky ve spotřebním koši. Tabulka 1 tak ukazuje modelový dopad do inflace, pokud by ke spuštění ETS II došlo v květnu 2025 (ale s odhadovanou cenou povolenky pro začátek roku 2027 při aktuálním kurzu). Při spuštění od roku 2027 bude již platit nové váhové schéma (které se aktualizuje každé dva roky), a váhy jednotlivých položek tak budou pravděpodobně mírně odlišné. Ale určitou informaci může poskytnout výpočet i na aktuálních údajích. Při podrobnějším výpočtu byl uvažován nad rámec Tabulky 1 ještě propan butan, petrolej a LPG, které ale mají zanedbatelný vliv. Naopak větší vliv by mohl mít ETS II na cenu dodávek tepla pro otop a přípravu TUV. Velké teplárny již jsou zahrnuty v systému ETS I, ale nově dopadnou emisní povolenky i na malé teplárny a komunální energetiku. Pokud bychom předpokládali, že tyto malé zdroje tepla budou činit cca polovinu položky ve spotřebním koši, dopad ETS II by se zvýšil o dalších cca 0,1 p. b. Přímý (maximální) dopad zavedení ETS II do inflace tak lze odhadnout za výše uvedených předpokladů na cca 0,9 – 1,0 p. b. ETS II by dále měl postihnout i malé výrobce elektrické energie z fosilních zdrojů.

Lze předpokládat, že výše uvedený dopad bude rozložen do období několika měsíců po zavedení ETS II, neboť dodavatelé energií a pohonných hmot se s dostatečným předstihem předzásobí. Ale vše bude závislé na platné legislativě, která se však zatím teprve připravuje a energetické firmy (zejména velcí dodavatelé plynu) zatím nevědí, jak konkrétně budou povolenky nakupovat a promítat do koncových cen.

Kromě výše vyčísleného jednorázového dopadu zavedení ETS II do spotřebitelských cen skrze přímo ovlivněné položky spotřebního koše je nutné uvažovat i další dopady. Ty by měly být pozvolnější s tím, jak budou výrobci zboží a poskytovatelé služeb následně promítat do koncových cen zdražení jejich vstupů z titulu ETS II. A inflace bude samozřejmě průběžně ovlivňována vývojem ceny emisní povolenky, který v současnosti prakticky nelze predikovat. Pokud by se cena držela na zvažovaném stropu, rostla by do roku 2029 stejným tempem jako evropský HICP. Od roku 2030 má být strop pro cenu povolenky zrušen a cena tak může růst nekontrolovaně.

Tabulka 1 – Maximální odhadované dopady zavedení ETS II do inflace v ČR 

Pozn.: Ceny benzínu, nafty a uhlí dle ČSÚ. Cena zemního plynu je průměrná celková jednotková cena významných dodavatelů. Význ amnost inflace jednotlivých položek (reprezentantů) ve spotřebním koši se průběžně mění. Začíná na hodnotě pevné váhy v základním období indexu, kdy mají všechny položky index 100. Poté buď roste, když je růst indexu dané položky rychlejší než růst celkového indexu a naopak. To zachycuje tzv. průběžná váha, která se v tabulce vztahuje stejně jako cena ke květnu 2025.

ETS2 jako technický nástroj i politická rozbuška

Evropský systém emisního obchodování ETS2 má být spuštěn v roce 2027 a zaměří se na sektory budov a silniční dopravy. Již od roku 2025 začne platí povinnost monitorovat a vykazovat emise, přičemž aukční prodej povolenek bude spuštěn o dva roky později. Systém bude fungovat na principu "cap and trade", s cenovým stabilizačním mechanismem MSR, který má bránit prudkým výkyvům cen.

Evropská komise v červnu 2025 zahájila řízení proti několika státům za zpožděný legislativní převod ETS2 do národního práva. Německo a Rakousko již dokončily přechod z vlastních systémů nETS. Česká republika naproti tomu podmínila zavedení ETS2 zachováním cenové dostupnosti energií a iniciovala návrh cenového stropu 45 €/t CO₂. Zároveň společně s dalšími státy požaduje úpravy systému pro větší předvídatelnost a cenovou stabilitu.

Zavedení systému EU ETS2 vyvolává v České republice silné emoce, a to zejména v kontextu blížících se říjnových parlamentních voleb. Klimatická politika se tak stala jedním z polarizujících témat předvolebního boje, přičemž různé politické strany využívají debatu o emisních povolenkách k vymezení svých postojů vůči EU i domácí energetické transformaci. Je třeba ocenit, že právě tlak na přijetí ETS2 přinesl nebývalý mediální zájem o klimatickou politiku a témata se tak dostávají z expertní roviny do veřejného prostoru.

Evropa dnes čelí klimatické proměně, která svou rychlostí překvapila i odborníky. Zatímco globální teploty stoupají tempem kolem čtvrt stupně Celsia za dekádu, evropské hodnoty rostou dvakrát rychleji – o půl stupně každých deset let. Jde o průměr, který zahrnuje i severní oblasti Skandinávie, východní kontinentální regiony i jižní středomořské pásmo. V některých oblastech je trend ještě výraznější. Klimatologové varují, že Evropa se stává jedním z tzv. hotspotů klimatické změny. Tento trend není náhodný, ale je důsledkem kombinace specifických fyzikálních, atmosférických i socio-environmentálních faktorů, které na našem kontinentu působí současně a synergicky.

Jedním z nejzajímavějších, a zároveň nejvíce paradoxních, důvodů zrychleného evropského oteplování je zlepšující se kvalita ovzduší. Evropa v posledních desetiletích výrazně snížila emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku a pevných částic, které se v atmosféře chovají jako aerosoly. Tyto částice, ačkoliv zdraví škodlivé, přirozeně odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru. Vzniká tak tzv. aerosolový chladicí efekt, který do určité míry tlumí oteplování. S tím, jak průmysl i doprava přešly na čistší technologie, se koncentrace aerosolů snížila a více slunečního záření nyní dopadá až k zemskému povrchu. Tento efekt je v Evropě mimořádně výrazný právě díky rozsáhlým ekologizačním opatřením přijatým v rámci environmentálních politik Evropské unie i jednotlivých států. Jinými slovy, čím méně škodlivin ve vzduchu, tím více se Evropa ohřívá.

Druhým zásadním faktorem je blízkost Arktidy. V severních zeměpisných šířkách dochází k tzv. arktické amplifikaci – to znamená, že se Arktida ohřívá několikanásobně rychleji než zbytek planety. Dochází zde k masivnímu úbytku mořského ledu, který má vysoké albedo, tedy schopnost odrážet sluneční záření. Jakmile led zmizí a je nahrazen tmavší hladinou moře, zvyšuje se absorpce tepla. Tento jev vede ke změnám cirkulace atmosféry, zejména k oslabování tzv. polárního víru a zpomalování západního proudění, což zvyšuje četnost stagnujících tlakových útvarů. Nad Evropou se tak častěji tvoří dlouhotrvající oblasti vysokého tlaku, které blokují pohyb front a zvyšují riziko vln veder i sucha. Tento posun v atmosférickém proudění je mimořádně patrný v létě, kdy se kontinent dostává pod vliv stacionárních anticyklon, jež přinášejí nejen extrémní teploty, ale i minimální srážky.

Třetím prvkem je urbanizace. Evropa je jedním z nejhustěji osídlených a nejvíce urbanizovaných kontinentů světa. Velká města jako Paříž, Berlín, Madrid, ale i Praha nebo Brno, vytvářejí takzvaný městský tepelný ostrov – mikroklimatický efekt, při němž se zastavěné území ohřívá více než okolní krajina. Beton, asfalt a další stavební materiály akumulují teplo a brání jeho vyzařování zpět do atmosféry. Noční teploty proto ve městech zůstávají výrazně vyšší, čímž dochází k akumulaci tepelné zátěže. Tato mikroklimatická nestabilita se v kontextu celokontinentálního oteplování jeví jako urychlující faktor, který zvyšuje energetické nároky, zatěžuje zdraví obyvatel a komplikuje adaptaci.

Dlouhodobé záznamy potvrzují, že četnost extrémních jevů – ať už jde o tropické dny, extrémní srážky nebo vlny sucha – se v Evropě několikanásobně zvýšila. Od 60. let se počet dnů s teplotou nad 30 °C ztrojnásobil. Naopak extrémně chladné dny – dříve běžné v zimních měsících – ubývají a posouvají se směrem k horským oblastem. Rok 2024 se zařadil mezi nejteplejší roky v dějinách meteorologických měření na kontinentu. Tyto změny přinášejí nejen diskomfort, ale i přímé ekonomické ztráty. Omezují produktivitu práce, snižují výnosy plodin, komplikují dodávky vody, zvyšují nároky na chlazení a vedou ke zdravotním komplikacím – zejména mezi seniory, dětmi a chronicky nemocnými. Kombinace tepelných extrémů, urbanizačního tlaku a klimatických změn činí z Evropy prostor akutní klimatické zranitelnosti, která si žádá hlubší pozornost než doposud.

Tato klimatická realita má přímé dopady i na Českou republiku. Naše země se nachází v přechodovém klimatickém pásmu, kde se střetávají oceánské a kontinentální vlivy. Právě proto je české klima velmi citlivé na změny v proudění, srážkových vzorcích i teplotních extrémech. Průměrná roční teplota v České republice od poloviny 20. století vzrostla přibližně o 2 °C. Tato změna je doprovázena vyšší četností tropických dnů, poklesem počtu mrazivých dnů, snížením počtu dnů se sněhovou pokrývkou a rostoucí nepravidelností srážek. Vedle přímých dopadů na zdraví lidí se ale stále více zviditelňují i důsledky pro zemědělství a krajinu.

Tradiční pěstební oblasti se mění. Brambory, ječmen nebo některé druhy zeleniny, které byly dlouhodobě spjaty s nižšími a středními polohami, se přesouvají do vyšších nadmořských výšek. V nížinách začínají převládat teplomilné plodiny, jako je kukuřice, sója nebo čirok, ovšem s rostoucím rizikem výkyvů počasí a sucha. Pěstování řepky, obilovin či cukrové řepy se stává stále nejistějším, protože jarní i letní epizody sucha zásadně ovlivňují výnosy. Podle odhadů Ústavu zemědělské ekonomiky a informací může v některých letech činit pokles produkce až 20 % oproti dlouhodobému průměru. Zemědělci musejí investovat do závlah, měnit agrotechnické postupy a přehodnocovat osevní plány.

Významným tématem je voda. Česká krajina byla v minulosti systematicky upravována tak, aby co nejrychleji odváděla srážky – meliorace, odvodnění a regulace toků se ukázaly jako dlouhodobě nevhodné ve světle současných potřeb. Dnes čelíme opačnému problému: potřebujeme vodu v krajině zadržet, zpomalit její odtok a umožnit zasakování. Z tohoto důvodu se do popředí dostává zeleno-modrá infrastruktura – tedy takové řešení krajiny, které využívá přírodě blízké procesy: mokřady, tůně, meze, aleje, vsakovací pásy, obnovu remízů a krajinné struktury. Zároveň roste potřeba modernizace přehrad a vodních nádrží – nejen jako rezervoárů pitné vody, ale jako prvků pro adaptaci na výkyvy počasí. V krajině, kde se střídá suché jaro s intenzivními přívalovými srážkami, bude řízené hospodaření s vodou stále důležitější.

Vedle emisí z průmyslu, energetiky a dopravy je méně diskutovaným, ale klíčovým hráčem v otázce změny klimatu půda. Zemědělská půda má schopnost vázat uhlík prostřednictvím tzv. organické hmoty v půdním profilu, přičemž zdravá, živá půda je schopna ukládat významná množství CO₂ z atmosféry. Naopak degradovaná nebo intenzivně chemizovaná půda tuto funkci ztrácí – a stává se dokonce zdrojem emisí, například oxidů dusíku nebo uvolněného uhlíku. V Česku je velkou výzvou ztráta humusu, eroze, zhutnění a nízký podíl organické hmoty, což oslabuje jak produkční schopnost krajiny, tak její adaptační potenciál. 

Navíc vysušené půdy mají nižší schopnost vázat vodu, což zvyšuje dopady sucha a přehřátí během letních vln veder. Klimaticky odpovědné zemědělství – včetně obnovy meziplodin, agrolesnictví, přechodu na regenerativní metody hospodaření nebo aplikace kompostu – se tak stává nejen otázkou potravinové bezpečnosti, ale i účinným uhlíkovým nástrojem. Ochrana půdy má přímý dopad na klima, a právě skrze ni lze propojit biodiverzitu, vodní režim a klimatickou stabilitu do jednoho praktického rámce.

A kde tu organickou hmotu brát? V klimatických opatřeních bývá cirkulární ekonomika vnímána především jako prostředek k omezení těžby surovin, recyklaci a snížení produkce emisí. Její význam však sahá dál – může se stát klíčovým nástrojem adaptace na změnu klimatu. Zkrácení dodavatelských řetězců, snížení závislosti na dovozu primárních surovin a znovuvyužití stavebních materiálů nebo biologických odpadů posiluje odolnost ekonomiky vůči extrémům počasí, výpadkům nebo geopolitickým šokům. Například v odpadovém hospodářství lze díky efektivnímu využití bioodpadů zvyšovat produkci kompostu jako zdroje organické hmoty a tím  zlepšovat i retenci vody v krajině. 

Tento vývoj přinesl již v úvodu zminovaný paradox. Environmentální politika, která v Evropě vedla ke zlepšení kvality ovzduší, přispěla nepřímo k rychlejšímu oteplování kontinentu. Vědecky vysvětlitelné, ale politicky výbušné: čím méně škodlivých emisí ve vzduchu, tím méně odraženého záření a tím vyšší teploty. Tento jev může sloužit jako munice pro odpůrce klimatických opatření. Jenže jde o nepochopení příčinné souvislosti – klimatickou změnu nevyvolalo čištění vzduchu, nýbrž dlouhodobé emise skleníkových plynů. Aerosolový chladicí efekt byl pouze dočasnou náplastí, která maskovala hloubku problému. 

Evropská unie se nachází ve zvláštní situaci. Na jedné straně prosazuje ambiciózní environmentální cíle a důsledné uplatňování principů oběhového hospodářství. Na straně druhé ale podniká právní kroky proti státu, který – byť jednostranně – zavedl pokročilé značení pro podporu třídění odpadu. Spor mezi Evropskou komisí a Francií kvůli národnímu značení Triman a systému Info-tri odhaluje hlubší napětí mezi jednotným vnitřním trhem a národními ekologickými iniciativami

V červenci 2025 podala Evropská komise žalobu k Soudnímu dvoru EU s cílem přimět Francii ke zrušení svého systému recyklačního značení. Podle Komise jsou povinné symboly na obalech (např. logo Triman, které signalizuje nutnost třídění) a doprovodné piktogramy Info-tri v rozporu s pravidly jednotného trhu – konkrétně s články upravujícími volný pohyb zboží v rámci EU.

Francouzský systém byl zaveden v roce 2022 jako součást širší politiky oběhového hospodářství. Cílem bylo poskytnout spotřebitelům jasné a srozumitelné informace o tom, jak správně naložit s jednotlivými složkami výrobků po jejich dožití. Například u kosmetiky, nápojů či elektroniky je na obale uvedeno, jak recyklovat obal, víčko nebo vnitřní komponenty.

Evropská komise však argumentuje, že takové značení nutí výrobce navrhovat speciální obaly výhradně pro francouzský trh, což zvyšuje náklady, narušuje jednotu trhu a vytváří nepřiměřenou administrativní zátěž, zejména pro malé a střední podniky.

Harmonizace až za tři roky. Francie čeká

Komise už dříve (v únoru 2023 a listopadu 2024) zaslala Francii formální výzvy, aby svůj systém sladila s evropským právem. Reakce Paříže ale zůstala konzistentní: s ohledem na plánovaný vstup celoevropského systému značení v roce 2028 nevidí důvod k úpravě. Francouzské ministerstvo životního prostředí navíc upozorňuje, že tamní značení je pro občany srozumitelné a efektivní a že jeho předčasné zrušení by znamenalo zbytečné narušení osvědčeného systému.

Francie tak plánuje svůj model zachovat až do okamžiku, kdy vstoupí v platnost harmonizované evropské značení. Poté, deklaruje vláda, bude připravena legislativu přizpůsobit. Do té doby však považuje své řešení za legitimní a veřejně obhajitelné.

Gold-plating nebo včasný tah na branku?

Tento případ není pouze právní debatou o směrnicích a přechodných obdobích. Odhaluje hlubší rozpor mezi snahou některých členských států být progresivní v oblasti životního prostředí – tzv. gold-plating – a úsilím Komise zachovat rovné podmínky na jednotném trhu.

Francie přijala už v roce 2020 zákon o oběhovém hospodářství, který zahrnuje mimo jiné i index opravitelnosti výrobků, zákaz ničení neprodaného zboží a povinnosti zpětného odběru v různých sektorech. Ve světle těchto kroků nepůsobí zavedení vlastního recyklačního značení jako výstřelek, ale jako součást ucelené strategie.

Z pohledu Evropské komise je ale i takové „dobrovolné“ předbíhání problematické. Pro firmy působící na celoevropském trhu představuje každý takový národní systém překážku – musejí upravovat obaly, tisknout speciální etikety nebo dokonce přizpůsobovat výrobní linky. Podle některých odhadů může takové přizpůsobení stát až 13 000 eur na produktovou kategorii, nemluvě o provozních a logistických nákladech.

Fragmentace trhu jako neviditelná bariéra

Francie není jediným státem, který si razí vlastní cestu. Různorodé národní požadavky napříč EU – ať už jde o označování, balení, daňové režimy nebo požadavky na obsah recyklátu – podle odborných analýz oslabují fungování jednotného trhu. Podle nedávné zprávy Evropského kulatého stolu průmyslníků (ERT) existuje v EU přes 100 konkrétních regulatorních překážek, které zpomalují tok zboží a služeb mezi členskými státy.

Některé analýzy uvádějí, že tyto překážky působí v praxi jako ekvivalent celních bariér ve výši až 44 % u zboží a 110 % u služeb – což je více než obchodní náklady spojené s vývozem mimo EU. Evropská komise proto letos představila nový akční plán na posílení vnitřního trhu, jehož cílem je postupné odstranění těchto fragmentací.

Co tento spor znamená pro budoucnost?

Žaloba Komise proti Francii bude mít precedenční charakter. Určí, jak dalece mohou členské státy rozvíjet vlastní ekologické iniciativy, aniž by se dostaly do konfliktu s unijním právem. Výsledek sporu může ovlivnit i další oblasti – například povinné označování emisí uhlíku, sociální certifikace nebo štítkování recyklovatelnosti. Zároveň však vyvolává otázku, zda by evropský rámec neměl umožnit větší prostor pro pilotní národní přístupy, které mohou přinášet inovace a inspirovat ostatní státy. Mechanismus environmentálního testování – obdobný jako sandboxy v digitálním sektoru – zatím v oblasti odpadové politiky chybí.

Z pohledu environmentální politiky je bezesporu relevantní zmínit českou snahu zavést rozšířenou odpovědnost výrobců (EPR) pro textil ještě před dokončením evropského legislativního rámce. Tento záměr, vycházející ze Strategie rozšiřování systémů EPR v ČR, může být vnímán jako promyšlený a proaktivní krok – inspirovaný mimo jiné i francouzským systémem Refashion. Včasné nastavení pravidel by mohlo vyslat pozitivní signál směrem k výrobcům, obcím, recyklačním subjektům i provozovatelům třídicích linek, že stát bere textilní odpad vážně a připravuje podmínky pro jeho efektivní sběr a materiálové využití.

Na druhé straně však francouzská zkušenost se značením Triman ukazuje, že přílišná legislativní autonomie – bez opory v jasně definovaném evropském rámci – může vést ke konfliktům s právem EU. Pokud nebude český EPR systém dostatečně flexibilní a otevřený budoucím změnám, hrozí riziko, že jej bude nutné později zásadně upravovat, nebo že bude podroben právnímu přezkumu z hlediska slučitelnosti s evropskou legislativou.

Povinnost nechat ověřit účetní závěrku auditorem zřejmě dopadne na méně firem. Zvýší se i limity pro rozřazování společností do kategorií účetních jednotek a zřejmě se zastaví i další rozšiřování povinnosti firem vypracovávat zprávu o udržitelnosti, takzvanou zprávu ESG. Počítá s tím novela zákona o účetnictví a dalších zákonů, kterou 23. července přijal Senát. Nyní ji dostane k podpisu prezident.

Limity pro rozdělení účetních jednotek na malé, střední a velké se podle návrhu EU zvyšují zhruba o inflaci z let 2013 až 2022, uvedl již dříve náměstek ministra financí Tomáš Holub. Pro dotčené účetní jednotky, které se dostanou do nižší kategorie, to podle něj bude znamenat méně povinností v účetním výkaznictví. Počet firem podléhajících auditu se podle něj sníží z 20 000 na zhruba 10 000.

Pro povinný audit bude muset firma překročit dva ze stanovených limitů, ačkoli dosud stačil jeden. Hranice obratu pro povinný audit se zvyšuje z 80 milionů na 240 milionů korun a hodnota aktiv ze 40 milionů na 120 milionů Kč, jen kritérium počtu 50 zaměstnanců se nemění. U subjektů, které už nyní podléhají povinnosti vypracovávat zprávu ESG, se zvyšuje hranice počtu zaměstnanců z 500 na 1000, od níž budou této povinnosti podléhat.

Podle původního vládního návrhu se měla povinnost firem vypracovávat zprávu ESG vztahovat i na menší firmy. Evropská unie nyní ale jedná o zmírnění pravidel, zejména o dvouletém odkladu jejich účinnosti. Sněmovna proto na základě dalšího pozměňovacího návrhu upravila předlohu tak, že další fázi zastavila. Účetní jednotky s méně než 1000 zaměstnanci nebudou muset vyhotovovat zprávy o udržitelnosti nebo konsolidované zprávy o udržitelnosti za letošní rok.

Se zúžením okruhu společností podléhajících povinnému auditu nesouhlasil v úterý v senátním hospodářském výboru prezident Komory auditorů Ladislav Mejzlík. Podle něj to odstraní kontrolu u 12 000 účetních jednotek a bude to dlouhodobě pro Česko nevýhodné. Podle něj to zhorší boj třeba proti hospodářské kriminalitě nebo proti praní špinavých peněz. Uváděl příklady zemí, které limity následně raději snížily, a současně varoval, že změna zhorší reputaci Česka v mezinárodním měřítku.

 
Zdroj: ČTK

Evropská komise navrhuje významnou aktualizaci pravidel pro vývoz a dovoz nebezpečných chemických látek v rámci nařízení (EU) č. 649/2012. Nový návrh reflektuje nejen změny v unijní legislativě, ale také závazky vyplývající z Rotterdamské a Stockholmské úmluvy. Účinnost se plánuje od ledna 2026, nyní je otevřené připomínkového řízení.

Evropská komise zveřejnila návrh delegovaného nařízení, kterým se mění a opravuje nařízení (EU) č. 649/2012 o vývozu a dovozu nebezpečných chemických látek. Tento návrh vychází nejen z vývoje unijní legislativy, zejména nařízení REACH, CLP, o biocidních přípravcích a přípravcích na ochranu rostlin, ale také z aktuálních mezinárodních závazků Evropské unie. Konkrétně reaguje na rozhodnutí přijatá v rámci Rotterdamské úmluvy o postupu předběžného informovaného souhlasu pro určité nebezpečné chemikálie a pesticidy v mezinárodním obchodu (Rotterdam Convention, 1998), která stanovuje pravidla pro vývoz chemikálií podmíněný informovaným souhlasem země dovozu, a dále na Stockholmskou úmluvu o perzistentních organických polutantech (Stockholm Convention, 2001), jejímž cílem je globální eliminace nebo omezení výroby a používání toxických a vysoce perzistentních látek. 

Navrhovaná změna unijního nařízení upravuje přílohy I a V a rozšiřuje seznam chemických látek, jejichž vývoz je buď zakázán, nebo významně omezen. Jedná se o reakci na regulatorní rozhodnutí, která byla přijata v rámci Unie například v oblasti zákazu některých pesticidů, biocidních látek či průmyslových chemikálií. Například látky jako sulfurylfluorid, metribuzin, carbendazim, PHMB a další byly buď vyřazeny z procesu schvalování, nebo jim nebyla prodloužena platnost schválení. V důsledku toho jsou nyní navrženy k zařazení do příloh I a V, což prakticky znamená jejich zákaz nebo striktní omezení vývozu mimo EU.

Zvláštní pozornost si zaslouží zařazení některých látek na základě rozhodnutí z nedávných mezinárodních konferencí. Na dvanáctém zasedání Konference smluvních stran Rotterdamské úmluvy, které se konalo v Ženevě od 28. dubna do 9. května 2025, bylo rozhodnuto o zařazení látek carbosulfan a fenthion (ve vysoce koncentrované formě) do přílohy III úmluvy, což znamená, že jejich vývoz je podmíněn výslovným souhlasem země dovozu. Na jedenáctém zasedání Konference smluvních stran Stockholmské úmluvy v roce 2023 byla mimo jiné do přílohy A (zakázané látky) zařazena látka Dechlorane Plus, která se využívá jako zpomalovač hoření a byla identifikována jako látka s velmi dlouhým setrváním v životním prostředí a potenciálním rizikem pro lidské zdraví. Tato změna se nyní promítá do návrhu na úrovni EU.

Součástí návrhu jsou rovněž technické opravy, například zpřesnění celního kódu pro látku terbufos nebo doplnění identifikátorů u jiných látek, aby bylo možné je jednoznačně sledovat v obchodních a celních databázích.

Změny se dotýkají nejen chemických výrobců, ale také vývozců, dovozců a distributorů. Tyto subjekty budou muset přehodnotit své portfolio chemických látek a ověřit, zda se jejich výrobky nenacházejí na aktualizovaném seznamu. V některých případech bude nutné přestat látky vyvážet, v jiných případech budou požadovány nové typy oznámení či vývozních souhlasů. Dopady se mohou dotknout i státních institucí odpovědných za kontrolu vývozu, celní správu a environmentální inspekce.

Z návrhu vyplývá, že nové nařízení má nabýt účinnosti 1. ledna 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 141_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares

• EU 141_25 EK Příloha – Ares

Z výšky to vypadá jako pohádka. Peloton jako barevná stuha klikatící se mezi vinicemi a horskými velikány, za zvuku vrtulníků a ohlušujícího hluku diváků. Tour de France, ikona profesionální cyklistiky, kulturní fenomén a výkladní skříň fyzické i technické dokonalosti. Pro miliony lidí po celém světě je to jeden z vrcholů sportovního léta, a právem. Ten závod inspiruje, nabíjí chutí k pohybu, k překonávání limitů, k obdivu krajiny i architektury, síly i lidské vůle.

Jak známo, každá činnost má svůj dopad na životní prostředí. A ani sportovní události nejsou výjimkou. Tour de France je svou velikostí, délkou i popularitou unikátní, a právě proto je cenné sledovat, jak se krůček po krůčku hledají cesty, aby i tento žlutý závod byl rok od roku zas zelenější.

Gel sem, bidon tam

Cyklista je minimalistický „tvor“. Vše, co potřebuje, má v kapsičce. A když přijde krize nebo si tělo řekne sáhne po gelu, v mžiku vyluxuje a obal letí do příkopu. Jenže ne, jen tak. Už několik let jsou na Tour de France zavedeny tzv. „zelené zóny” (green zones), kde je odhazování odpadků povoleno. Mimo ně hrozí jezdcům vysoké pokuty, ať už jde o plastový obal, nebo slavný bidon, tedy cyklistickou lahev, která se dnes stala takřka ikonou i artefaktem.

Ona to ale není legrace. Podle odhadů organizátorů TdF se během jedné etapy může rozdávat či vyhodit až 10 000 bidonů. Naštěstí se velká část „ztracených“ lahví v rukou fanoušků proměňuje v suvenýry, nikoliv odpad. A přesto, každý ten kousek plastu, každý gel, každý energetický obal je součástí většího problému: plastového odpadu v krajině, který se jen těžko kontroluje, a ještě hůř vysbírává.

Karavana těžší než peloton

Zatímco 176 jezdců stoupá lehce a svižně na Tourmalet, v závěsu jede rozsáhlý konvoj vozidel – týmové vozy, technické zázemí, sanitky, policejní doprovod, reklamní karavana i přenosová technika. Denně se po trase pohybuje několik stovek vozidel, která zajišťují hladký chod celé akce. A to nehovoříme o podpůrné vrtulníkové dopravě, která sleduje závod shora. Tým Sky (nyní INEOS) měl v minulosti dokonce samostatný kuchyňský kamion, jiní si vozí vlastní pračky, klimatizace nebo luxusní byty na kolech. Celková ekologická stopa závodu je tak podstatně větší, než by se při pohledu na peloton mohlo zdát.

Organizátoři Tour de France se snaží. Vznikla iniciativa Ride Green, některé vozy karavany přecházejí na elektromobilitu, a i mediální přenosy se pokoušejí snižovat svou ekologickou náročnost. Ale stále platí, že uhlíková stopa jedné Tour je porovnatelná s emisemi menšího města za celý měsíc.

Vysílání jako neviditelný žrout energie

A když už jsme u přenosů, není zanedbatelný ani dopad sledování Tour de France na dálku. Každý fanoušek, který si pustí přímý přenos na televizi, notebooku nebo telefonu, spouští soukolí digitální infrastruktury poháněné elektrickou energií: servery, datová centra, wi-fi routery, obrazovky s vysokým jasem. Podle studie francouzského think-tanku The Shift Project tvoří digitální sledování sportu (včetně streamingu) významnou a rostoucí složku emisí, i když se to z gauče nezdá. Jednoduše řečeno, i pasivní sportovní zážitek má tedy také svou uhlíkovou stopu.

Karbon na věčné časy, galusky s otazníkem

A co samotné stroje? Dnešní závodní kola jsou vrcholem materiálového a technologického inženýrství: uhlíková vlákna, titan, keramická ložiska, high-tech směsi, lehčí než vzduch a tvrdší než realita. Jenže karbonová vlákna, jakkoli efektivní, jsou prakticky nerecyklovatelná. Při karambolu nebo morálním zastarání je výsledkem kusu odpadu, který končí pravděpodobně na skládkách nebo ve spalovnách a nebo ve skladových halách. Recyklace karbonových vláken existuje, ale zpravidla dochází ke ztrátě jejich původních vlastností, takže se vracejí spíš do méně náročných aplikací, nikoliv zpět do špičkových závodních rámů.

Při každém šlápnutí pedálu dochází k postupnému obrušování galusek, které, stejně jako u automobilových pneumatik, produkuje mikroplasty. Ty se následně usazují podél silnic, dostávají do půdy a vodních toků, a představují tak skrytý environmentální problém. Profesionální týmy v závodním provozu mění galusky prakticky denně, aby zajistily maximální výkon a bezpečnost. U jednoho závodu, jako je Tour de France, se tak spotřebuje stovky až tisíce galusek. Otázkou zůstává, jak se tímto odpadem v současnosti zachází.

Podobně je to s dresy. I ty „zelené“ bývají ze syntetiky – z recyklovaných PET lahví, ovšem vyrobené někde v jihovýchodní Asii a dovezené přes půl planety. Udržitelný a funkční dres? Možná z konopí, lnu nebo bambusu. Ale rozhodně ne v závodní licenci UCI.

Profesionální cyklistika v posledních letech přešla téměř výhradně na kotoučové brzdy, které zajišťují lepší brzdný výkon. S tím však přichází i další ekologický detail, který nebývá vidět – otěr brzdových destiček a kotoučů. Podobně jako u automobilů dochází při každém brzdění ke vzniku drobných částic kovu a polymerů, které se usazují v okolí silnic.

Diváci jako faktor

Možná nejméně viditelný, ale nikoliv zanedbatelný dopad má masová přítomnost diváků okolo tratě. Jejich podpora je jedinečná, atmosféra naprosto strhující, ale také zůstávají pytle odpadků, pošlapané svahy, plastové vlaječky, plechovky od piva. Obce se naštěstí připravují, přistavují kontejnery, spolupracují s organizátory. Ale vytvořit udržitelný fanklub je běh na dlouhou trať, emoce jsou prostě emoce.

Zatímco Tour de France se pokouší korigovat dopady svého vlastního rozmachu, v Česku běží v posledních letech program „Sport bez odpadu“, který se snaží naučit sportovní kluby, pořadatele i návštěvníky, jak snížit množství jednorázového odpadu, jak správně třídit a jak nastavit logistiku akcí tak, aby se snižovala ekologická zátěž. 

Inspirace ano, ale se zrcadlem

Závodní cyklistika má k udržitelnosti přirozeně blízko – je to přece pohyb poháněný lidským tělem, žádné výfuky, žádná fosilní energie. A přesto i tento krásný sport za sebou nechává ekologickou stopu. Právě proto je cenné, že se o ní dnes mluví a že se hledají cesty, jak ji snižovat. Tour de France přitahuje pozornost nejen svou tradicí a napětím, ale i tím, že dokáže oslovit lidi napříč generacemi, kontinenty a životními styl.

Sport je totiž nejen výkonem, ale také motivačním nástrojem. Je to forma osobního růstu, hledání hranic, dosažení cíle, který se včera zdál nedosažitelný. A právě v tom spočívá jeho krása i síla – může inspirovat i k proměně jiných oblastí života. Třeba i k větší ohleduplnosti k životnímu prostředí, v němž žijeme.

Tadej Pogačar, jeden z nejvýraznějších jezdců posledních let, je známý svou neúnavnou frekvencí šlapání – kadencí, kterou si bez ohledu na sklon kopce drží s lehkostí i silou. Což je krásná metafora pro cestu k udržitelnějšímu sportu – ne skokem, ale rytmicky, soustředěně, šlapem po šlapu, etapu po etapě, závod po závodě. I žlutý trikot tak může být zelený, ne kvůli vzhledu, ale protože je symbolem rytmického pohybu tím správným směrem a po dnešní etapě evidentně i velkým gentlemanem. A teď už hurá na Paříž, počtvrté pod Arc de Triomphe.


 

Evropská komise v červenci 2025 představila návrh prováděcího nařízení k nařízení (EU) 2023/1542, kterým se stanovují pravidla pro sběr, evidenci a reportování dat o bateriích a odpadních bateriích. Tento krok je součástí širšího úsilí EU o přechod k cirkulární ekonomice a efektivnímu využívání kritických materiálů, které baterie obsahují. Nový text navazuje na článek 76 nařízení 2023/1542, jež nahrazuje dosavadní směrnici 2006/66/ES, a vymezuje jednotnou metodiku, formát a standardy pro sběr dat napříč členskými státy EU.

Hlavním cílem návrhu je zajistit sjednocené a transparentní reportování dat týkajících se sběru baterií, výsledků recyklace a materiálové účinnosti. Nová pravidla ukládají členským státům povinnost předkládat data v přesně definovaných tabulkách (příloha I návrhu), které podrobně rozdělují informace podle typu baterií, například lithium-iontové, nikl-kadmiové či olověné, a dále podle jednotlivých fází životního cyklu – od sběru přes recyklaci až po výtěžnost materiálů. Sběr i předávání dat bude probíhat v jednotném elektronickém formátu podle technických standardů stanovených Komisí.

Součástí návrhu je také povinnost doprovodné zprávy o kvalitě dat, která má hodnotit použité metody sběru, zdroje informací a jejich spolehlivost a konzistenci. Tato část je klíčová pro zajištění důvěryhodnosti reportovaných údajů a zároveň usnadní monitoring a vyhodnocování naplňování recyklačních cílů v jednotlivých členských státech.

Významným aspektem je rovněž využití získaných dat pro pravidelné přehodnocování recyklačních cílů s ohledem na vývoj trhu a technologický pokrok. Díky tomu může Komise pružně reagovat na změny dostupnosti surovin, jako jsou kobalt, lithium či nikl, a zároveň podporovat zavádění inovativních technologií – například baterií typu solid-state či zvýšené využití druhotných surovin.

Z praktického hlediska lze očekávat dopad na státní správu, která bude muset přizpůsobit své evidenční a kontrolní systémy novým požadavkům. Je nezbytné sladit klasifikaci baterií s novými standardy, rozšířit sběr dat o nové kategorie baterií, například ty používané v lehkých motorových dopravních prostředcích, a zároveň posílit kontrolu kvality dat zejména u kolektivních systémů. 

Pro výrobce baterií a recyklační společnosti nařízení přináší zvýšené nároky na reporting. Budou muset detailně vykazovat vstupní i výstupní materiálové frakce nezbytné k výpočtu recyklační účinnosti. Tyto požadavky mohou vyvolat potřebu přehodnotit, případně inovovat recyklační technologie tak, aby bylo možné splnit stanovené standardy materiálové výtěžnosti.

Dokument ke stažení:

• EU 140_25 EK Příloha – Ares
• EU 140_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares

Od 1. srpna 2025 začnou platit významné změny ve stavebních normách, které zásadně usnadní výstavbu moderních vícepodlažních budov ze dřeva, a to až do výšky 22,5 metru. Tento krok je průlomový, protože dříve bylo možné stavět dřevostavby jen s výraznými technickými a legislativními omezeními. Nová pravidla umožní rychlejší, dostupnější a ekologičtější výstavbu bytových domů, škol, veřejných budov i dalších staveb, které využívají dřevo jako hlavní konstrukční materiál.

Dřevo je v Česku tradiční surovinou, kterou však stavebnictví v minulosti opomíjelo. Přitom země patří mezi největší exportéry kulatiny v Evropské unii, přičemž značná část kvalitního dřeva se vyváží a zpět se dovážejí hotové výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Nové normy mají přispět k tomu, aby se tento přírodní a obnovitelný zdroj začal více využívat přímo u nás, a zároveň tím přispět ke snížení ekologické zátěže a podpořit lokální ekonomiku.

Jednou z nejzásadnějších změn je úprava normy ČSN 73 0802, která upravuje požární bezpečnost staveb. Ta nyní umožňuje navrhovat a realizovat vícepodlažní dřevostavby do výšky 22,5 metru za podmínek, které zaručí požární bezpečnost. Do této doby musely být dřevostavby nižší, případně se stavěly složitými inženýrskými postupy, které zvyšovaly náklady a komplikovaly přípravu projektů. Nová norma umožní běžné použití moderních konstrukčních prvků, jako jsou například CLT panely (cross-laminated timber), což je technologie dřevěných vrstvených desek, která zajišťuje vysokou pevnost a stabilitu konstrukcí.

Tato změna otevírá dveře nejen pro nové architektonické možnosti, ale také pro rychlejší výstavbu a nižší náklady. Dřevostavby navíc přinášejí ekologické výhody – výroba dřevěných konstrukcí spotřebuje méně energie a produkuje méně emisí skleníkových plynů než například beton nebo ocel. Dřevo také přispívá k lepší tepelné izolaci budov a váže oxid uhličitý, čímž pomáhá snižovat uhlíkovou stopu stavebnictví.

Kromě požární bezpečnosti došlo také k revizi dalších norem, které zlepšují kvalitu staveb a jejich energetickou účinnost. Například norma pro denní osvětlení budov (ČSN 73 0582) byla aktualizována tak, aby umožňovala flexibilnější návrhové přístupy, což může vést k příjemnějšímu a zdravějšímu vnitřnímu prostředí staveb. Úpravy se týkají i tepelné ochrany budov (ČSN 73 0540), které nyní podporují vyšší energetickou účinnost, což opět pomáhá šetřit náklady na provoz a zároveň snižuje dopad staveb na životní prostředí.

Další významnou novinkou v oblasti stavebnictví je také nový zákon o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí, známý jako BIM (Building Information Modelling). Tento zákon, který nedávno schválil Senát, zavádí jednotná pravidla pro digitální sdílení dat o stavebních projektech. Díky tomu budou moci projektanti, stavební firmy, města i stát lépe plánovat, koordinovat a řídit stavební procesy. Digitální modelování umožní efektivnější využití zdrojů a lepší správu existující infrastruktury v rámci širších urbanistických celků.

Ministerstvo průmyslu a obchodu také pracuje na dalších opatřeních, která podpoří dostupnost stavebních materiálů, jako jsou například kamenivo a písek. Jejich rostoucí ceny totiž zvyšují náklady na výstavbu a mohou zpomalovat rozvoj nových projektů. Resort chce proto identifikovat ložiska strategického významu a usnadnit efektivnější těžbu v těchto oblastech. Kromě toho podporuje rozvoj alternativních a recyklovaných stavebních materiálů, čímž přispívá ke snížení ekologické zátěže a podpoře oběhového hospodářství ve stavebnictví.

Celkově jsou tyto kroky důležitým signálem, že české stavebnictví se začne posouvat směrem k moderním, udržitelným a dostupným stavbám, které lépe odpovídají současným potřebám obyvatel i průmyslu. 

Dne 23. července 2025 zazněla v Haagu slova, která mohou zásadně změnit podobu klimatické politiky i mezinárodních vztahů. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) vydal své dosud nejvýznamnější poradní stanovisko k otázce klimatické odpovědnosti států. Reagoval tak na žádost Valného shromáždění OSN, za níž stálo přes 130 států v čele s malým, ale odhodlaným Vanuatu. Poprvé v historii mezinárodního práva soud jednoznačně definoval, co znamená povinnost chránit klima – a co hrozí, pokud ji státy poruší.

Ačkoli stanovisko není právně závazné v tom smyslu, že by umožňovalo přímé sankce, jeho dopad je obrovský. Soud totiž prohlásil, že ochrana klimatu není jen morální apel či politický závazek, ale právní povinnost. Státy musí s náležitou péčí („due diligence“) podnikat konkrétní kroky k omezení emisí, přičemž se přihlíží k jejich historické odpovědnosti i aktuálním možnostem. Nečinnost – nebo třeba poskytování licencí na těžbu fosilních paliv bez odpovídající kontroly – může být mezinárodně protiprávní. A protiprávní činy mají své důsledky: povinnost ukončit nezákonné jednání, ujistit o jeho neopakování a v některých případech i poskytnout náhradu škody.

Závazky vůči světu i klimatická spravedlnost

Zcela zásadní je rovněž to, že ICJ označil ochranu klimatu za povinnost „erga omnes“ – tedy závazek vůči celé mezinárodní komunitě, nikoliv pouze vůči bilaterálním smluvním partnerům. To otevírá dveře státům, které jsou klimatickými změnami nejvíce zasaženy – například tichomořským ostrovům – aby právně napadly politiku i těch největších znečišťovatelů.

Stanovisko ICJ čerpá nejen z Pařížské dohody, ale také z řady dalších mezinárodních smluv. Zmiňuje například Úmluvu OSN o mořském právu (zajišťuje ochranu mořského prostředí), Vídeňskou úmluvu o ochraně ozonové vrstvy, Úmluvu o biologické rozmanitosti (ochrana přírody a ekosystémů) či Úmluvu o boji proti desertifikaci (proti šíření sucha a degradaci půdy v ohrožených oblastech, zejména v Africe). Soud zároveň připomněl principy mezinárodního obyčejového práva, zejména předběžné opatrnosti, spravedlnosti mezi státy a odpovědnosti za škodu.

Právní síla tohoto stanoviska se může stát jakousi „zbraní“ v rukou aktivistů, ale i diplomatickým nástrojem. Právníci mluví o nové etapě klimatické justice. Lze předpokládat, že organizace jako Greenpeace nebo přímí žalobci typu Juliana v. USA už, že budou ICJ stanovisko využívat jako argument v klimatických soudních sporech. Množí se rovněž výzvy k finančním reparacím – zejména vůči bohatým státům a těžařským velmocím, které nejvíce přispěly ke změně klimatu.

Právo versus politika: reakce a rizika polarizace

Vedle naděje na větší právní odpovědnost ale rozhodnutí ICJ otevírá i rizika polarizace. Část radikálních ekologických hnutí jej může vnímat jako morální ospravedlnění pro přímé akce – například blokády infrastruktur, veřejné konfrontace politiků nebo tlak na firmy pomocí naming & shaming. Na druhé straně mohou populistická a nacionalistická hnutí ICJ rozhodnutí zneužít k tvrzení, že jde o další příklad „globalistického diktátu“, který ohrožuje národní suverenitu. Tato polarizace může vést ke stagnaci nebo dokonce útlumu věcné klimatické politiky.

Silně rezonuje rozhodnutí ICJ ve Spojených státech, kde se prezident Donald Trump po svém návratu do Bílého domu v lednu 2025 pustil do rychlé demontáže environmentálních regulací zavedených předchozí administrativou. Jeho administrativa již přistoupila k přehodnocení klíčového nástroje EPA známého jako „endangerment finding“, který sloužil jako právní základ pro regulaci emisí skleníkových plynů. Zároveň USA oznámily zastavení účasti na několika mezinárodních iniciativách v oblasti klimatu a otevřeně podporují nové těžební projekty fosilních paliv, zejména na federálních územích.

Geopolitické paradoxy a evropská křižovatka

V tomto kontextu získává stanovisko ICJ ještě větší význam. Soud výslovně uvedl, že nečinnost bohatých států může představovat mezinárodně protiprávní jednání, čímž se otevírá prostor pro diplomatické výzvy i možné žaloby – například ze strany tichomořských ostrovních států, které čelí akutním dopadům stoupající hladiny moří. Trumpova environmentální politika, která se silně odchyluje od mezinárodního konsenzu, tak může Spojené státy postavit do role „klimatického vyvrhele“ – nikoliv jen politicky, ale i právně, přestože USA, podobně jako některé další státy, Mezinárodní soudní dvůr formálně neuznávají jako závaznou instanci.

Na domácí scéně může ICJ stanovisko posílit klimatické žaloby vedené jednotlivými státy Unie i občanskými organizacemi. Již nyní se spekuluje o tom, že několik právních týmů připravuje nové podněty, které by mezinárodní rámec využily k posílení argumentace před americkými soudy. Zároveň poroste tlak na velké firmy z fosilního sektoru – nejen kvůli veřejnému mínění, ale i kvůli rostoucím právním rizikům. ICJ totiž potvrdil, že stát nese odpovědnost i za činnost soukromých subjektů, pokud je nedokáže dostatečně regulovat.

Trumpova pozice na mezinárodním poli je kvůli tomu oslabena. Jeho partneři v rámci G7, NATO i OSN jej vnímají jako politika, který vědomě ignoruje mezinárodní právní vývoj v oblasti klimatu – a tím ohrožuje jak globální důvěru, tak možnost společného postupu v dalších oblastech, jako je bezpečnost nebo obchod.

Pozoruhodný geopolitický paradox se rýsuje i ve střední Evropě. Nedávný objev rozsáhlého ropného naleziště v Polsku by mohl zásadně přispět k energetické bezpečnosti EU a snížit závislost na ruských surovinách. Nové fosilní projekty jdou proti cílům Pařížské dohody i klimatickým plánům EU. Stanovisko ICJ přitom výrazně posiluje argumentaci, že těžba a spalování nových ropných zásob bez odpovídajících kompenzačních opatření může být vnímáno jako nedostatečná „due diligence“. Polsko by se tak mohlo dostat do právního i politického střetu s jinými státy – zvláště pokud by těžbu prezentovalo jako trvalé řešení bez jasného plánu na dekarbonizaci.

Evropská unie se v takovém případě ocitá v klasickém dilematu: jak sladit klimatické závazky s rostoucími bezpečnostními potřebami. Pokud Polsko zůstane bez strategie přechodu k čisté energetice, může se stát terčem kritiky i vnitroevropské izolace. Naopak pokud těžbu rámcově zasadí do přechodového období a zároveň navýší investice do obnovitelných zdrojů, může svou pozici udržet.

Klimatická spravedlnost jako právní realita

Stanovisko Mezinárodního soudního dvora z července 2025 mění pravidla hry. Ochrana klimatu už není jen politickou ambicí – stává se právní povinností. Aktivisté, státy i soudy po celém světě získali do ruky nástroj, který může zásadně urychlit dekarbonizaci. Ale zároveň i zostřit konflikty – mezi Západem a globálním Jihem, mezi klimatem a bezpečností, mezi právem a suverenitou. Právo se tak definitivně zařadilo mezi klíčové nástroje klimatické transformace. A způsob, jakým s ním budou státy nakládat, rozhodne možná víc než technologický pokrok.

Česká republika nadále postrádá vlastní klimatický zákon. Chybí tak závazné termíny a mechanismy k dosažení uhlíkové neutrality, ukotvení práv občanů na ochranu klimatu či jasné odpovědnosti veřejných institucí. Vláda se opírá o nelegislativní nástroje – strategické dokumenty jako Politika ochrany klimatu nebo aktualizovaný Národní klimaticko-energetický plán. Otázkou ale zůstává, zda jsou tyto plány, často vnímané jako deklaratorní, schopny obstát ve světě, kde klimatické právo získává čím dál větší váhu. Otevřeně si tak musíme položit otázku: je pro Česko přijetí klimatického zákona jen symbolickým gestem, nebo nutným už krokem k právní jistotě a důvěryhodnosti v evropském i mezinárodním prostoru?

O to naléhavější je tato otázka ve světle první klimatické žaloby v historii České republiky, která je aktuálně projednávána Ústavním soudem. Skupina občanů a odborných organizací v ní tvrdí, že stát nedostatečně chrání jejich základní práva před dopady klimatické změny. Stanovisko Mezinárodního soudního dvora přitom posiluje jejich argumentaci – konstatuje totiž, že nečinnost států v oblasti snižování emisí může představovat porušení mezinárodního práva a povinností vůči budoucím generacím. Pro Českou republiku tak vzniká precedens: v prostředí, kde klimatická politika získává právní rozměr, se chybějící klimatický zákon může stát svým způsobem významným rizikem a to jak v domácích, tak mezinárodních právních sporech na straně jedné a klimatickým "bičem" na straně druhé.

Ať už jde o ropu nebo její deriváty, které nás provázejí na každém kroku, od plastů po pohonné hmoty, problém nespočívá v samotné surovině, ale v tom, jak s ní lidstvo nakládá. Stejně jako v případě plastů nebude řešením démonizace „černého zlata“, ale hledání možností, jak její využití omezit a postupně nahradit – pokud to umožní technologický vývoj, vědecké poznatky i ekonomická realita. Součástí této transformace musí být i spravedlivé řešení pro země, jejichž ekonomika je dnes na těžbě ropy existenčně závislá.

Vědci z Nizozemského královského institutu pro výzkum moře (NIOZ) a Utrechtské univerzity zveřejnili studii, která odhaluje dosud neznámé množství nanoplastů v oceánech. Podle jejich výzkumu se v severním Atlantiku nachází přibližně 27 milionů tun plovoucích plastových částic o velikosti menší než jeden mikrometr, což odpovídá definici nanoplastů.

Nanoplasty jsou mikroskopické plastové částice, které mohou vznikat při rozkladu větších plastových předmětů nebo se do prostředí dostávat přímo ve formě nanometrických částic. Tyto částice jsou schopny pronikat různými biologickými bariérami a mohou mít negativní dopad na mořské ekosystémy i lidské zdraví.

Tento objev poskytuje odpověď na dlouholetý "paradox chybějících plastů", kdy odhady množství plastového odpadu v oceánech naznačovaly, že desítky milionů tun plastů chybí. Nyní se ukazuje, že tyto plastové částice jsou příliš malé na to, aby byly detekovány standardními výzkumnými metodami.

Studie byla publikována v červenci v odborném časopise Nature a byla financována Evropskou unií v rámci grantu ERC, přičemž vědci na ni obdrželi 3,5 milionu eur.

Tento výzkum zdůrazňuje potřebu vyvinout nové metody detekce a monitorování nanoplastů v oceánech, aby bylo možné lépe pochopit jejich rozšíření a potenciální dopady na životní prostředí a lidské zdraví.

Vláda dnes schválila nový Plán odpadového hospodářství České republiky na období 2025–2035, a pokud byste hledali dokument, který má potenciál zásadně proměnit způsob, jakým země přistupuje k nakládání s odpady, je to právě tento. Nejde jen o formální soubor opatření – jde o strategický plán, který určuje dlouhodobou trajektorii českého odpadového hospodářství v nejkritičtější dekádě, jakou kdy tento sektor zažil.

Dokument, který má přes 400 stran, nejen podrobně mapuje současný stav nakládání s odpady v ČR, ale také modeluje vývoj až do roku 2035. Vzhledem k evropským i národním cílům v oblasti cirkulární ekonomiky a dekarbonizace má tento plán ambici stát se motorem proměny, nikoliv jen papírovým manuálem.

Velký důraz je kladen na předcházení vzniku odpadu, prodlužování životnosti výrobků a efektivní využívání omezených zdrojů. Zásadní novinkou je rozšíření konceptu rozšířené odpovědnosti výrobců – systém, který dnes funguje u obalů, baterií nebo elektrospotřebičů, se má nově aplikovat i na textil a obuv. A tím to rozhodně nekončí. Ve výhledu je zahrnutí i dalších skupin výrobků, jako je nábytek, hračky nebo sportovní vybavení. Výrobci tak dostanou jasný signál: nestačí produkt vyrobit a prodat, je třeba přemýšlet nad jeho koncem – nebo ideálně novým začátkem.

Plán staví na principech odpadové hierarchie – na prvním místě je prevence, následuje opětovné použití, recyklace a až poté energetické využití. Skládkování se dostává až na samotný chvost, a to nejen jako priorita, ale i jako reálný cíl – podle schváleného dokumentu by v roce 2035 mělo skončit na skládkách méně než 300 tisíc tun směsného komunálního odpadu. V kontrastu s tím stojí ambiciózní cíl recyklovat více než 4 miliony tun a energeticky využívat maximálně 2 miliony tun.

Vedle obecné strategie obsahuje dokument také konkrétní programy, například Program předcházení vzniku odpadů, zaměřený na snižování jednorázových plastů a obalových materiálů, nebo Program předcházení vzniku potravinového odpadu, který podporuje činnost potravinových bank, možnosti darování přebytků ze školních jídelen či efektivní distribuci potravin, které by jinak skončily v odpadu. Výrazným krokem směrem k lepšímu využití stavebních materiálů má být zavedení digitálních pasů, které umožní sledovat původ a složení použitých surovin.

Plán je zároveň podpořen rozsáhlou ekonomickou analýzou, která poprvé v historii takto podrobně propojuje investice do infrastruktury s konkrétními cíli. Odhaduje, že pro naplnění plánovaných opatření bude do roku 2035 nutné investovat přibližně 159 miliard korun. Tyto prostředky mají směřovat do budování moderních recyklačních center, sběrných dvorů, technologií pro třídění a zpracování odpadů, ale také do podpory digitálních nástrojů a vzdělávání. Financování bude částečně zajištěno z prostředků Operačního programu Životní prostředí 2021–2027, přičemž plán počítá i s tím, že pomůže nastavit podmínky pro nadcházející programové období po roce 2028.

Nový plán není jen o velkých cílech – je rovněž výzvou ke spolupráci. Vyžaduje aktivní zapojení obcí, krajů, firem, škol, neziskových organizací i jednotlivých občanů. Ministerstvo životního prostředí proto klade důraz na systém pravidelného vyhodnocování dat, dialog se zúčastněnými stranami a na průběžné nastavování systému podle toho, jak se bude situace v jednotlivých regionech vyvíjet.

Záměrem je, aby odpad přestal být vnímán jako problém, ale stal se zdrojem. A to nejen v rovině materiálové, ale i energetické a ekonomické. Tato změna pohledu je pro transformaci nezbytná. Jak uvedlo Ministerstvo životního prostředí: zdroje jsou omezené – a jejich chytré využívání není otázkou ideologie, ale zdravého rozumu.

Biometan a geotermální energie jako domácí zdroje budoucnosti

Vláda České republiky také schválila novou strategii, jejímž cílem je systematické využití biometanu a geotermální energie jako dvou klíčových obnovitelných zdrojů, které mají výrazně posílit energetickou soběstačnost státu, snížit závislost na dovozu fosilních paliv a podpořit snižování emisí skleníkových plynů. Strategie vznikla v úzké spolupráci Ministerstva životního prostředí, Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva zemědělství.

Strategie reaguje na požadavky Národního klimaticko-energetického plánu (NEKP) a evropské klimatické cíle do roku 2030 a 2050. Klíčovým prvkem strategie je Akční plán pro rozvoj biometanu, který obsahuje konkrétní legislativní, ekonomická i technická opatření na podporu tohoto paliva. Do roku 2030 se počítá se zapojením desítek bioplynových stanic, které budou postupně modernizovány tak, aby mohly produkovat biometan a dodávat ho do existující plynárenské soustavy.

Důraz je kladen na využití místních biologických odpadů, jako jsou odpady z potravinářství, zemědělství, kanalizačních kalů nebo gastroodpadů. Tyto materiály mohou být efektivně využity pro anaerobní rozklad a výrobu bioplynu, který bude dále vyčištěn na úroveň biometanu – tedy paliva, které je plnohodnotnou náhradou fosilního zemního plynu.

Součástí strategie je také plán rozvoje geotermální energie, zejména hlubinné geotermie, s cílem vytvořit podmínky pro investice do výzkumu a následné komerční využívání tohoto zdroje pro vytápění i výrobu elektřiny. Geotermální energie má potenciál přinést stabilní, bezemisní a lokálně dostupnou energii bez závislosti na počasí.

Dokument rovněž navrhuje zjednodušení povolovacích procesů, rozšíření finanční podpory a vytvoření příznivého investičního prostředí pro soukromý i komunální sektor. Cílem je podpořit rozvoj regionálních projektů, které přinesou nové příležitosti pro obce a venkovské oblasti – jak z hlediska zaměstnanosti, tak jako stabilního zdroje energie.

Z dlouhodobého hlediska má strategie přinést více než jen čistší energii. Posiluje naši soběstačnost, dává smysluplné využití biologickým odpadům a otevírá nové možnosti pro obce i podnikatele v regionech. Biometan a geotermální energie tak představují nejen cestu ke snížení emisí, ale i šanci, jak spojit ochranu klimatu s rozvojem místních ekonomik. Tyto zdroje se tak mohou stát stabilními pilíři energetiky, která bude nejen šetrná k životnímu prostředí, ale i odolnější vůči výkyvům trhu a geopolitickým rizikům.

Ke stažení:

Plán odpadového hospodářství České republiky na období 2025–2035

Představte si, že každá vaše činnost – jízda autem, nákup, spuštění klimatizace – se okamžitě přepočítává na gramy CO₂ a zaznamenává do mobilní aplikace. Stejně jako si dnes sledujeme počet kroků nebo spánek, bychom mohli sledovat svou osobní uhlíkovou bilanci. Zatím je to vize, ale některé automobilové značky tímto směrem již vykročily. Mezi prvními je prémiová automobilka BMW.

Prémiová automobilka BMW představila novou funkci ve své mobilní aplikaci My BMW. V rámci sekce Moje cesty – jedné z nejčastěji využívaných částí aplikace – nyní uživatelé naleznou i výpočet uhlíkové stopy svých jízd. Údaje vycházejí z metodiky certifikované TÜV Rheinland a dat Mezinárodní energetické agentury (IEA). Výsledky zahrnují nejen provozní emise, ale i uhlíkovou zátěž spojenou s výrobou vozidla, což odpovídá trendu hodnocení životního cyklu (LCA – life cycle assessment).

Tento krok značka prezentuje jako odpověď na rostoucí poptávku po transparentnosti a ekologické odpovědnosti. „Naše výzkumy využití ukazují, že informace v aplikaci Moje cesty patří k nejoblíbenějším funkcím aplikace,“ uvádí BMW. Naskýtá se však otázka: Odpovídá tato funkce reálnému chování zákazníků značky BMW, anebo se jedná primárně o reputační marketingový zelený nástroj?

Kolik CO₂ vlastně vznikne při výrobě auta?

K diskusi o emisích CO₂ u automobilu je zásadní připomenout si základní strukturu emisní bilance během životního cyklu vozidla. Tradičně se veřejná debata soustřeďuje na provozní emise, tedy na spotřebu paliva či elektřiny. Podle údajů Evropské komise či různých LCA studií tvoří samotná výroba vozidla přibližně 20–35 % celkové emisní bilance během jeho životnosti.

Tento podíl je však výrazně vyšší u elektromobilů, kde produkce baterie patří k energeticky nejnáročnějším procesům. Například podle výzkumu švédského IVL Institute může výroba baterie do elektromobilu vygenerovat až 80–100 kg CO₂eq na každou kWh kapacity, což při běžné baterii (60 kWh) znamená přes 5 tun emisí ještě před tím, než vozidlo vyjede na silnici.

Z hlediska komunikace automobilky je tedy správné, že BMW ve své nové funkci nezobrazuje pouze provozní emise, ale i uhlíkovou stopu výroby. Jen tak lze uživateli zprostředkovat realistický obrázek o dopadu mobility, ať už se jedná o spalovací, plug-in hybrid nebo elektromobil.

Udržitelnost jako vrstva nad zážitkem

BMW historicky komunikuje své produkty skrze hodnoty jako výkon, technická preciznost, radost z jízdy a prémiová image. Typický zákazník značky si vůz nekupuje primárně podle environmentálních parametrů – ať už jde o emise CO₂, spotřebu nebo uhlíkovou stopu výroby. Rozhodujícími kritérii jsou ve většině případů vzhled, značka, výbava, výkon, technické vlastnosti a určitě velkou roli hraje u řidičů pohon zadní nápravy.

To potvrzuje i výzkumná a marketingová praxe: ekologické ukazatele spotřebitelé sledují spíše pasivně. Rozhodovací váha emisní hodnoty CO₂ je při nákupu prémiového vozu minimální – i přesto, že již od roku 2011 platí v celé EU povinnost uvádět oficiální hodnoty emisí CO₂ (dnes dle metodiky WLTP) u každého vozidla při prodeji. V praxi jde však stále spíše o formalitu než o reálně sledovaný parametr.

Automobilový průmysl je mozaikou značek, technologií a marketingových strategií – a stejně tak rozmanité jsou i motivace zákazníků. BMW sází na prémiový dojem i technickou vyspělost, a proto zdůrazňuje uhlíkovou stopu jako jeden z nových prvků digitálního komfortu. Jeho zákazník hledá nejen výkon a současně mu značka poskytuje nástroj pro ekologicky uvědomělou volbu bez.

Zcela odlišnou rétoriku volí například Toyota, která dlouhodobě klade důraz na spolehlivost, technickou jednoduchost a nižší celkové náklady. V oblasti udržitelnosti razí cestu hybridních pohonů a vodíkových technologií, přičemž často staví na reálné spotřebě a celkové bilanci emisí během životního cyklu vozu. Toyota neoslovuje pouze „eko-nadšence“, ale i konzervativní řidiče, kteří chtějí nižší náklady bez obav z dojezdu a nabíjení.

Na druhé straně spektra pak najdeme značky jako Dacia, které cílí na cenově orientované zákazníky. Environmentální udržitelnost zde není hlavní prodejní argument, ale spíše sekundární prvek. Přesto i tyto značky postupně začínají reagovat na tlak evropské legislativy – například zavedením základních verzí elektromobilů nebo vylepšením recyklovatelnosti komponent.

Specifickou kategorii tvoří i značky jako Tesla, které staví svou image na čistě elektrickém pohonu a digitální transformaci mobility. I zde je však zákaznické spektrum širší, než se často předpokládá – vedle technologických nadšenců jsou mezi zákazníky i lidé hledající symbol společenského statusu.

Korejské značky Hyundai a Kia se strategicky posunují k roli „dostupných inovátorů“ – nabízejí elektromobily s výrazným dojezdem, atraktivními designy i pokročilými technologiemi v nižších cenových kategoriích. ESG témata integrují spíše ve funkční rovině, např. použitím recyklovaných plastů v interiéru nebo biotextilií, přičemž se snaží oslovit zákazníky napříč trhem – od rodin po fleetové zákazníky.

Zcela novou kapitolu představují čínské automobilky, zejména BYD, NIO, XPeng nebo MG (patřící pod koncern SAIC). Tyto značky přicházejí na evropský trh s cenově agresivními elektromobily, často vybavenými recyklovanými materiály a pokročilými funkcemi. ESG komunikace je zde spíše defenzivní – zaměřená na splnění evropských regulací – ale technologická vyspělost, masivní státní podpora a rychlost inovací z nich činí hráče, kterým nemohou tradiční značky dlouhodobě konkurovat jen pomocí příběhů o uhlíkové stopě.

To, co značka komunikuje, tedy není jen otázkou technologií, ale i odrazem cílové skupiny a kulturních očekávání. Právě proto může tentýž nástroj – například aplikace sledující uhlíkovou stopu – vyznít jako ekologické gesto, nebo naopak jako „eko-hračka pro bohaté“.

Kde je místo pro recyklát?

Při diskusi o uhlíkové stopě vozidla nelze opomenout materiálovou stránku výroby. Roste počet značek, které při výrobě automobilů využívají recyklované plasty, hliník z uzavřených cyklů nebo recyklované textilie. BMW například u některých modelů používá podlahové rohože z regenerovaného nylonu ECONYL získaného z vyřazených rybářských sítí, nově značka se pochlubila, že namísto likvidace plastového odpadu z 3D tisku a použitých dílů je přetváří v nový filament a granulát a ty pak využívá při výrobě pomocných nástrojů, přípravků i montážních zařízení napříč svými závody. Audi nasazuje recyklovaný hliník (například v rámci tzv. Aluminium Closed Loop), Mercedes testuje biomateriály a PET vlákna z recyklovaných lahví, Volvo nebo Polestar v některých modelech pracují s recyklovanými kompozity a textiliemi.

Realita však ukazuje, že reálný podíl recyklátů ve výrobě vozidel je zatím omezený. Důvody jsou zejména technologické: vysoké požadavky na mechanickou pevnost, chemickou odolnost a dlouhou životnost dílů ztěžují nasazení recyklovaných materiálů do primárních konstrukčních částí vozidel. Výjimkou jsou spíše interiérové nebo dekorativní prvky.

Evropská unie však postupně zvyšuje tlak na materiálovou uzavřenost. Klíčovým dokumentem v této oblasti je revize směrnice o vozidlech s ukončenou životností (ELV – End-of-Life Vehicles Directive). Ta má do budoucna zavést povinnost většího využívání recyklovaných materiálů při výrobě nových vozidel, zpřesnit cíle pro opětovné použití a recyklaci, a zároveň propojit fázi výroby s fází konce životního cyklu. Předpokládá se, že právě napojení na principy rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), známé z obalového průmyslu, se stane jedním z nástrojů, jak urychlit cirkulární transformaci sektoru. Výrobci tak budou muset více přemýšlet nejen o designu pro snadnou demontáž, ale i o zpětném nasazení recyklátů do nových modelů.

Uhlíková kalkulačka: pro koho?

Využití emisního skóre v aplikaci dává větší smysl u fleetových zákazníků či firem, které dnes v rámci ESG reportingu sledují nejen přímé emise (Scope 1), ale i tzv. Scope 3 emise, do nichž patří i služební cesty zaměstnanců. Aplikace, která umí jednotlivé jízdy přiřadit ke konkrétnímu řidiči a vypočítat odpovídající hodnotu emisí CO₂, se tak může stát užitečným nástrojem pro reporting, benchmarking nebo interní motivační schémata. Z pohledu běžného zákazníka je však funkce zatím spíše symbolická – ukazuje, že značka rozumí současnému diskurzu udržitelnosti, ale neintervenuje přímo do chování uživatele.

Když se uhlíkové skóre stane osobní metrikou

Zamyslíme-li se nad tímto trendem do důsledků, můžeme si představit svět, kde by se uhlíková stopa aktivně načítala za každou činnost: jízdu autem, oběd, zapnutou klimatizaci nebo online nákup. Mobilní aplikace by pak hlásila: "Dnes jste vyčerpali svůj osobní emisní limit. Zvažte omezení dalších aktivit." V extrému bychom mohli tak dojít k sociálnímu kreditu založenému na uhlíkovém skóre, který by měl řídit chování občanů i firem. A vše by se zohlednilo i v ročním daňovém přiznání, což by mohl být určitý motivační prvek. Někdo by jásal, někdo ne.  Otázkou zůstává, zda by takový přístup vedl k odpovědnosti nebo spíše k apatii, odporu a odmítnutí celého konceptu udržitelnosti.

Zkušenost z environmentální komunikace ukazuje, že čím více se „utahují šrouby“, tím více roste odpor. Platí to i u ESG a dekarbonizačních cílů, které jsou čím dál více vnímány jako administrativní zátěž nebo hrozba pro konkurenceschopnost podniků. Rostoucí ceny energií tuto skepsi ještě zesilují. Udržitelnost je fascinující v tom, jak je relativní, kdy jediná cesta není správná, vždy záleží na okolnostech a těch není málo. Na světě žije 8 miliard lidí, udržitelnost má tři pilíře a každý si asi umí spočítat kolik individuálních osobních udržitelných kombinací na světě existuje. O to víc je důležitý aspekt respektu ke každé z nich a právě proto je třeba změnu citlivě komunikovat, bez moralizování a bez ztráty kontaktu s realitou každého spotřebitele.