Desetitisíce tun jedovatého plynu. Vědci spočítali ekologický dopad útoku na íránské rafinerie

Výbuchy a následné požáry ropných skladů a rafinerií v Teheránu vytvořily během několika hodin oblak znečištění, který zasáhl území větší než 300 tisíc kilometrů čtverečních. Oxid siřičitý uvolněný při hoření ropných produktů se následně šířil tisíce kilometrů napříč regionem. Nová satelitní měření odhalila nejen mimořádný rozsah této epizody, ale také skutečnost, že ekologické důsledky ozbrojených konfliktů mohou přetrvávat dlouho poté, co utichnou samotné výbuchy.

Večer 7. března 2026 zasáhla Teherán série výbuchů a rozsáhlých požárů v několika ropných skladech a v hlavní městské rafinerii. Zasaženy byly sklady Fardis, Shahran a Aghdasieh společně s teheránským rafinérským komplexem. Poškozená zařízení začala hořet a do ovzduší se uvolnilo velké množství znečišťujících látek. Mezi nimi dominoval oxid siřičitý, který vzniká spalováním síru obsahujících ropných produktů a patří mezi nejvýznamnější látky ovlivňující kvalitu ovzduší.

Dopady byly patrné téměř okamžitě. Obyvatelé v okolí hlásili bolesti hlavy, podráždění očí a pokožky, hořkou pachuť v ústech i dýchací obtíže. Pozornost vzbudil také takzvaný černý déšť. Srážky smývaly z atmosféry saze, olejové částice a další produkty hoření, které se mísily s dešťovou vodou. Taková směs může mít korozivní účinky a představuje cestu, kterou se kontaminace dostává do půdy, vegetace i vodního prostředí.

Skutečný dopad celé události se však ukázal až při vyhodnocení satelitních dat. V řadě oblastí Blízkého východu chybí dostatečně hustá síť pozemních monitorovacích stanic, a právě proto sehrály klíčovou roli družice. Vědci využili kombinaci evropských a čínských satelitních systémů, které umožnily sledovat vznik, pohyb i postupný rozptyl oblaku téměř v reálném čase. Díky tomu bylo možné zmapovat nejen bezprostřední okolí požáru, ale také další šíření znečištění na vzdálenost tisíců kilometrů.

První měření z 8. března ukázala výrazný nárůst koncentrací oxidu siřičitého nad Teheránem a jeho okolím. Průměrná hodnota v regionu vzrostla z přibližně 0,8 na 2,0 Dobsonovy jednotky. Dobsonova jednotka (DU) je standardní míra používaná v atmosférické chemii pro vyjádření množství plynu v celém sloupci atmosféry nad daným místem – zjednodušeně řečeno říká, kolik „hmoty“ dané látky je nad jedním místem od země až po horní vrstvy atmosféry. Znečištění se pod vlivem převládajícího proudění vzduchu začalo přesouvat severovýchodním směrem a současně zabíralo stále větší území. Satelitní snímky zachytily mohutný oblak, který se postupně prodlužoval, rozšiřoval a měnil svůj tvar.

Největší pozornost vzbudily odhady celkového množství emisí. Podle studie dosáhl únik oxidu siřičitého přibližně 29,8 tisíce tun. Zasažená oblast měla rozlohu okolo 300 tisíc kilometrů čtverečních a maximální naměřené koncentrace dosahovaly až 10,8 DU. Pro srovnání jde o území téměř čtyřikrát větší než Česká republika.

Další vývoj ukázal, jak efektivně dokáže atmosféra přenášet znečištění na velké vzdálenosti. Už 9. března byl oblak zaznamenán více než dva tisíce kilometrů od místa vzniku. Postupoval přes rozsáhlé oblasti Blízkého východu směrem do Asie. Výzkumníci zároveň zjistili, že oxid siřičitý vystoupal až do výšky kolem tří kilometrů, což jeho transport na velké vzdálenosti výrazně usnadnilo.

Důležitou roli sehrálo také počasí. Nad Teheránem se během sledovaného období vyskytovaly srážky, které pravděpodobně urychlily odstraňování části oxidu siřičitého z atmosféry. Déšť tak pomohl část znečištění odstranit ze vzduchu, současně jej však přenesl na zemský povrch, kde může negativně ovlivňovat půdu, vegetaci i vodní ekosystémy. Převládající severovýchodní proudění navíc urychlilo přesun znečištění mimo oblast samotného požáru.

Oxid siřičitý patří mezi látky s významným dopadem na kvalitu ovzduší. Je silně dráždivý, může způsobovat zdravotní komplikace zejména u citlivých skupin obyvatel a zároveň představuje jeden z hlavních zdrojů kyselých dešťů. V atmosféře se postupně přeměňuje na síranové aerosoly, které ovlivňují chemické procesy v ovzduší, snižují viditelnost a přispívají k poškozování přírodních i technických materiálů. Právě proto odborníci považovali rychlé zhodnocení rozsahu havárie za zásadní pro ochranu obyvatel i následné vyhodnocení dopadů na životní prostředí.

Teheránský případ zároveň připomíná, že ekologické následky ozbrojených konfliktů často zůstávají ve stínu bezprostředních lidských a materiálních škod. Požár, který trval jen relativně krátkou dobu, vytvořil oblak znečištění schopný zasáhnout rozsáhlé území daleko za hranicemi Íránu. Současně potvrdil rostoucí význam satelitního monitoringu při sledování mimořádných událostí. Bez družicových dat by bylo prakticky nemožné v tak krátkém čase určit skutečný rozsah emisí, směr jejich šíření i potenciální rizika pro životní prostředí a lidské zdraví.