Evropa může přijít o miliony hektarů krajiny. Oheň ale stále máme zčásti ve svých rukou

Do poloviny srpna tohoto roku shořelo v Evropské unii asi 2,5krát více hektarů než odpovídá průměru posledních dvaceti let pro toto období. Nová studie publikovaná v časopise Global Change Biology ukazuje, že do konce století by se plocha zasažená požáry mohla podle vývoje emisí zvýšit o desítky procent, nebo se dokonce téměř ztrojnásobit. Výzkumníci však současně přinášejí důležitou pozitivní zprávu. Budoucnost evropských požárů nebude určovat pouze klima. Významnou část výsledku může ovlivnit člověk, například způsobem hospodaření s krajinou.

Horko, sucho a vítr vytvářejí podmínky, v nichž se oheň může šířit rychleji a zasahovat mnohem větší území. Podle údajů Evropského systému pro informace o lesních požárech EFFIS shořelo v Evropské unii do 12. srpna 2026 přibližně 550 000 hektarů, což odpovídalo zhruba dvaapůlnásobku dvacetiletého průměru pro toto období. Právě v této situaci je mimořádně aktuální studie týmu vedeného Maikem Billingem z Potsdamského institutu pro výzkum dopadů klimatu, na které spolupracovali také vědci ze Senckenberg Biodiversity and Climate Research Centre a dalších institucí.

Studie nazvaná Future projections of burned area in Europe highlight the importance of human action se nesnaží předpovědět, kde přesně vypukne konkrétní požár v roce 2085 nebo kolik hektarů shoří v určitém letním týdnu. Jejím cílem je mnohem širší otázka. Jak se může evropský požární režim vyvíjet v průběhu tohoto století, pokud se budou měnit klimatické podmínky, vegetace, využívání krajiny a společenské podmínky a pokud se současně bude měnit schopnost společnosti požáry zvládat.

Modelování budoucích scénářů vývoje

Výzkumníci proto využili dva modelovací přístupy, označované jako SPITFIRE a BASE, které propojili s dynamickým vegetačním modelem LPJmL. Modely umožňují sledovat nejen počasí příznivé pro vznik a šíření požáru, ale také vývoj vegetace, využívání půdy, některé socioekonomické charakteristiky a schopnost požáry zvládat. Výsledkem je několik možných scénářů, které ukazují, jak velký rozdíl mohou způsobit dnešní rozhodnutí.

Pokud by svět pokračoval v cestě vysokých emisí skleníkových plynů a silného oteplování, mohla by samotná změna podmínek příznivých pro vznik a šíření požárů do konce století zvýšit každoročně vypálenou plochu v Evropě přibližně o 192 procent oproti současnosti. Jinými slovy, požáry by mohly zasáhnout téměř třikrát větší plochu než dnes. Ani výrazné omezení emisí skleníkových plynů však podle modelů nemusí znamenat návrat k současné situaci. Ve druhém scénáři, který počítá s nízkými emisemi a výrazným omezením globálního oteplování, by mohla roční vypálená plocha přesto vzrůst přibližně o 39 procent.

Rozdíl mezi jednotlivými scénáři přitom není jen otázkou několika desítek procent. Výzkumníci pracují se scénářem SSP1 2.6, který odpovídá oteplení přibližně o 1,8 °C, a se scénářem SSP3 7.0, při němž globální oteplení dosahuje přibližně 3,6 °C. Právě při výrazně vyšším oteplení se požáry podle modelů stávají mnohem častějšími nejen ve Středomoří, ale také ve velké části západní a střední Evropy. Riziko tak může výrazně růst i v oblastech, které dnes rozsáhlé požáry nezažívají často a jejichž systémy ochrany před požáry nejsou na takovou zátěž připraveny.

Komplexní faktory ovlivňující šíření ohně

Čísla je ale potřeba vnímat v jejich správném kontextu. Studie netvrdí, že Evropa v roce 2100 skutečně přijde o třikrát větší plochu než dnes. Modely pracují s různými předpoklady o vývoji klimatu, vegetace, využívání půdy i lidské společnosti. Výsledkem proto není přesná předpověď budoucnosti, ale obraz toho, jak by se situace mohla vyvíjet za různých podmínek. Právě proto je důležité, že autoři nesledovali pouze vliv klimatické změny, ale také možnosti, jak může člověk rozsah požárů a jejich následky ovlivnit.

Rozsah požárů totiž neurčuje jen teplota. Roli hraje počasí, množství a druh dostupné vegetace, vlhkost půdy, stav rostlinného materiálu, vítr, způsob využívání krajiny i lidská činnost. Význam má také to, jak rychle se podaří požár zjistit a jak účinně proti němu dokáže člověk zasáhnout. V některých regionech mohou být důležité také změny ve složení vegetace nebo způsob hospodaření na zemědělské a lesní půdě. Studie přitom ukazuje, že zatímco požární počasí, tedy podmínky, které podporují vznik a rychlé šíření požárů, a schopnost požáry zvládat patří k významným faktorům v evropském měřítku, v jednotlivých regionech mohou hrát ještě větší roli hustota obyvatelstva, charakter vegetace a způsob využívání půdy.

Socioekonomický rozměr požární ochrany

Zajímavé přitom je, jak studie vůbec zachycuje schopnost jednotlivých zemí požáry zvládat. Model BASE nepoužívá pouze obecný předpoklad, že bohatší země mají lepší hasiče. Jako hlavní socioekonomickou proměnnou využívá Index lidského rozvoje neboli HDI. Ten zahrnuje například úroveň příjmů, vzdělání a délku života a v modelu slouží jako ukazatel celkové úrovně rozvoje společnosti. Autoři vycházejí z předpokladu, že vyšší HDI souvisí s rozvinutějšími institucemi, většími finančními možnostmi a vyšší kapacitou pro prevenci a hašení požárů. Schopnost požár zvládnout tak není v modelu chápána pouze jako počet hasičských vozů, ale jako součást širší ekonomické a institucionální vyspělosti společnosti.

Tento detail je důležitý i pro pochopení výsledků. Pokud se zvyšuje životní úroveň a institucionální kapacita země, může se současně zlepšovat její schopnost požáry předcházet, včas je odhalit a účinně zasáhnout. Model proto propojuje klimatické podmínky s tím, jak dobře je společnost schopna na jejich důsledky reagovat. Budoucí požární riziko tak nevzniká pouze v atmosféře. Do značné míry se odvíjí také od toho, jak fungují instituce, kolik prostředků je možné věnovat prevenci a jak dobře je společnost připravena na mimořádné události.

Význam včasné reakce a její limity

Právě tady se ukazuje jeden z nejdůležitějších závěrů celé studie. Budoucí rozsah požárů nebude záviset pouze na tom, jak moc se oteplí planeta. Významnou roli bude mít také schopnost evropských zemí požárům předcházet a včas na ně reagovat. Lepší připravenost, účinnější prevence, dostatek hasičů a techniky, kvalitnější koordinace zásahů i další opatření mohou výslednou rozlohu požárů výrazně ovlivnit. Modelové výpočty dokonce ukazují, že další zvyšování schopnosti požáry zvládat by ve srovnání se scénáři bez takového zlepšení mohlo snížit vypálenou plochu o 72 až 92 procent.

Výzkumníci tak docházejí k pozoruhodnému závěru. Pokud by se kapacita požární ochrany dále zvyšovala, modely předpokládají snížení vypálené plochy až o 92 procent v podmínkách oteplení kolem 1,8 °C a přibližně o 72 procent při oteplení kolem 3,6 °C ve srovnání se scénáři, v nichž by se tyto schopnosti nezlepšovaly. Rozdíl mezi oběma hodnotami současně ukazuje, že čím výraznější bude oteplování, tím obtížnější bude samotnou prevencí a hašením rostoucí požární riziko zvládat.

To ovšem neznamená, že lepší vybavení hasičů a modernější technika dokážou účinky globálního oteplování jednoduše odstranit. Právě v tomto bodě přináší studie důležité varování. I při dalším zlepšování schopnosti požáry zvládat zůstává v podmínkách silného oteplování zvýšená požární aktivita přibližně v 55 procentech evropských oblastí náchylných k požárům. Při mimořádně rozsáhlém požáru se totiž může situace dostat za hranici možností dostupných zásahových prostředků. Oheň se může šířit tak rychle a na tak velkém území, že ani rozsáhlé nasazení hasičů a techniky nedokáže jeho postup okamžitě zastavit.

Paradox udržitelného scénáře a akumulace paliva

Vývoj krajiny navíc přináší jeden překvapivý paradox. Intuitivně bychom očekávali, že ekologicky šetrnější scénář SSP1 2.6 musí automaticky znamenat také méně požárů. Studie ale ukazuje, že tomu tak nemusí být všude a vždy. V tomto scénáři dochází mimo jiné k obnově lesů a k opouštění méně produktivní zemědělské půdy. Pokud se však taková půda přestane pravidelně obhospodařovat nebo spásat, může na ní začít přibývat tráva, křoviny a další jemná vegetace, která za sucha rychle vysychá a představuje snadno dostupné palivo.

Tento efekt se může projevit například ve Valašské nížině nebo v jižním Španělsku. Ekologická obnova krajiny tak může v některých lokalitách krátkodobě vytvořit podmínky, které paradoxně povedou k většímu množství dostupného paliva a vyšší vypálené ploše. Neznamená to samozřejmě, že ochrana přírody nebo obnova lesů jsou problémem. Ukazuje to spíše, jak složité jsou vztahy mezi krajinou, biodiverzitou, hospodařením a požáry. Udržování krajiny v dobrém stavu proto může vyžadovat také vhodnou péči, například pravidelné hospodaření nebo pastvu tam, kde je to ekologicky a místně vhodné.

Logistické výzvy v terénu a role prevence

Letošní požáry ve Francii, Španělsku nebo Řecku jasně ukazují, jak rychle mohou extrémní podmínky zaměstnat hasičské kapacity. Když se současně rozhoří velké množství ohnisek, nestačí mít pouze dostatek techniky. Záleží také na tom, kde je k dispozici, jak rychle se k požáru dostane, zda je dostatek vody, jak funguje logistika a komunikace, jakou roli může sehrát letecká technika a jak rychle se podaří nové ohnisko odhalit. Neméně důležité je také předem upravovat krajinu tak, aby oheň neměl k dispozici rozsáhlé souvislé plochy snadno hořlavého materiálu.

Do popředí se přirozeně dostává prevence. Evropská krajina se v posledních desetiletích v mnoha oblastech výrazně proměnila. Některé venkovské regiony se vylidňují, část zemědělské půdy se přestává obdělávat a vegetace na opuštěných pozemcích postupně houstne. Pokud se k tomu přidají delší období horka a sucha, může v krajině přibývat materiálu, který se při požáru snadno stává palivem. Péče o krajinu tak nebude pouze otázkou ochrany přírody, zadržování vody v krajině nebo zemědělské produkce. Stále důležitější může být také jako součást ochrany před rozsáhlými požáry.

Význam prevence přitom nespočívá jen v tom, aby se zabránilo samotnému vzniku požáru. Důležité je také omezovat množství a souvislost vegetace, která může sloužit jako palivo, a vytvářet v krajině podmínky, které zpomalí šíření ohně. Z pohledu budoucího požárního rizika tak může mít význam způsob, jakým se pečuje o lesy, zemědělskou půdu, okraje sídel i opuštěné pozemky. Právě tady se ochrana před požáry propojuje s celkovou péčí o krajinu.

Nové hrozby pro dosud bezpečné regiony

Budoucí požární riziko navíc se nebude zvyšovat všude stejně. Evropa má velmi různorodé klima, vegetaci, krajinu i způsob hospodaření. Jednotlivé regiony se liší také hustotou obyvatelstva a schopností požáry zvládat. Proto mohou být změny výraznější v některých částech jižní, střední nebo západní Evropy, zatímco jinde může být vývoj odlišný. Výsledky modelů je proto potřeba vnímat především regionálně.

Studie tak upozorňuje na další důležitou skutečnost. Rostoucí požární riziko se nemusí týkat pouze tradičně ohrožených oblastí kolem Středozemního moře. S pokračujícím oteplováním se mohou vhodné podmínky pro rozsáhlé požáry posouvat také do částí střední a západní Evropy. Pro země, které mají s rozsáhlými požáry menší zkušenosti, to může znamenat potřebu přehodnotit dosavadní systém prevence, monitoringu i zásahů.

Velkou roli hraje také nejistota spojená s předpovídáním budoucího vývoje. Modelování požárů je složité právě proto, že v krajině současně působí klima, vegetace, člověk a způsob využívání půdy. Každá změna může ovlivnit další část systému. Jiná skladba vegetace může znamenat více nebo méně dostupného paliva a zároveň ovlivnit množství vody zadržované v krajině. Odlišný charakter krajiny může změnit rychlost šíření ohně a lidská přítomnost zase ovlivňuje pravděpodobnost vzniku požáru i možnosti jeho včasného zlikvidování. Není proto překvapivé, že se výsledky jednotlivých modelů mohou v některých regionech lišit.

Nutnost provázaného přístupu

Autoři navíc upozorňují, že účinnost požární ochrany může být v podmínkách výrazně teplejšího klimatu v některých případech nadhodnocena. Modely vycházejí ze vztahů známých ze současného světa, jenže extrémně rozsáhlé požáry mohou vytvořit podmínky, se kterými máme zatím omezené zkušenosti. Pokud bude oheň postupovat rychleji, bude vznikat více ohnisek současně a zároveň budou vysychat rozsáhlejší oblasti, nemusí být možné jednoduše zopakovat dnešní způsob ochrany pouze ve větším měřítku.

Právě proto nelze budoucí požární riziko řešit pouze investicemi do hasičské techniky. Studie ukazuje, že nejúčinnější cestou je kombinace několika opatření. Snižování emisí skleníkových plynů může omezit samotné zhoršování klimatických podmínek, zatímco prevence, monitoring, péče o krajinu a účinnější požární ochrana mohou snížit rozsah škod, které za daných podmínek vzniknou. Jedno opatření tedy nenahrazuje druhé.