Evropo, mizí ti voda! Co nám říká satelit GRACE?

Nová rozsáhlá analýza založená na satelitních datech od roku 2002 do roku 2024 odhaluje, že právě v regionech, které jsme dlouhá desetiletí považovali za stabilní vodní zásobárny — především ve Střední a Jižní Evropě — dochází k mimořádně rychlému, systematickému a dlouhodobému úbytku podzemní vody. To, co jsme považovali za jakousi „tichou jistotu“ pod našima nohama, se začíná ztrácet alarmujícím tempem. 

Podzemní voda přitom neznamená jen skrytou součást hydrologického cyklu, ale je přímo zdrojem života: zásobuje více než 65 % Evropanů pitnou vodou a zajišťuje stabilitu zemědělství v obdobích sucha. Nová data ukazují, že tento pokles není izolovaný jev. Týká se celkového množství vody v půdě, ve vodonosných vrstvách (geologická uskupení schopná zadržovat a uvolňovat vodu) a v hlubokých akviferech (rozsáhlé podzemní zásobárny), které tvoří základ evropského vodního systému. Tento trend se navíc v posledních letech zrychluje, protože změna klimatu mění nejen teplotní režimy, ale i dynamiku srážek, sněhové pokrývky a odtok.

Satelitní mise GRACE a její pokračovatel GRACE-FO umožňují detailně sledovat změny gravitačního pole Země. Princip, který je na první pohled abstraktní, ale funguje překvapivě jednoduše. Protože voda má hmotnost, každý větší úbytek nebo přírůstek vody v krajině způsobí měřitelnou změnu gravitační síly. Tyto jemné změny jsou následně převedeny na objem tzv. „terestrické vodní zásoby“ (TWS, terrestrial water storage — celkový objem vody zadržené v krajině včetně půdní vlhkosti, jezer, řek, sněhu i podzemních vod). Díky měsíčnímu sledování těchto gravitačních anomálií dnes máme unikátní, vysoce přesný obraz toho, jak se evropské zásoby vody mění v čase. GRACE tak doslova vidí, jak „těžká“ je Evropa v jednotlivých měsících a jak postupně ztrácí svou vodní hmotu. To je zásadní poznatek, protože žádná jiná metoda neumožňuje měřit velkoplošné změny podzemních vod tak komplexně.

V nové studii vedené vědci z University College London, kteří analyzovali více než dvě dekády gravitačních dat, se ukázalo, že velká část Střední, Jižní a jihovýchodní Evropy zažívá dlouhodobý deficit vody, jehož intenzita neustále narůstá. V letech 2002 až 2024 dochází podle jejich závěrů k tak výraznému odčerpávání vodních zásob, že jej nelze vysvětlit pouze roční proměnlivostí srážek. Jedná se o strukturální změnu: kombinaci klimatických extrémů, zvýšeného odpařování vlivem vyšších teplot, menšího množství sněhové pokrývky (která tradičně doplňovala podzemní vodu pozvolným táním) a intenzivního odběru vody pro zemědělství i veřejné zásobování. Ještě znepokojivější je, že se to týká i míst, kde byl podzemní režim vody desítky let považován za stabilní a odolný vůči klimatickým výkyvům, studie ukazuje, že tento předpoklad již neplatí.

Z dat zároveň vyplývá výrazný geografický kontrast: zatímco severní a severozápadní Evropa (například Norsko, Švédsko, Skotsko a některé části Iberského poloostrova) zaznamenává pozvolný nárůst celkového množství vody, především díky vyšším srážkovým úhrnům a nižším teplotám, které umožňují lepší infiltraci vody do půdy, jižní, jihovýchodní a také rozsáhlé oblasti Střední Evropy čelí opačnému trendu. Můžeme tak mluvit o „zvlhčování“ severu Evropy, přesněji jde o to, že tamní srážkové cykly a nízká evapotranspirace (výpar vody z půdy a rostlin) přispívají k postupnému doplňování zásob. Evropa tak začíná být hydrologicky rozdělena na regiony, které získávají vodu, a na regiony, které ji rychle ztrácejí. Tento kontrast se zvětšuje každým rokem a začíná narušovat rovnováhu, na níž byla založena evropská vodní politika i zemědělský systém.

Podzemní vody, na které se spoléhá velká část Evropy při zásobování obyvatelstva a které tvoří základní pilíř zemědělské produkce, se navzdory své pověsti „pomalu obnovitelného zdroje“ rychle vyčerpávají. Je důležité zdůraznit, že doplňování akviferů probíhá řádově desítky let a v některých případech stovky let, zatímco jejich vyčerpání může proběhnout během několika málo desetiletí. V suchých obdobích jsou přitom právě podzemní vody poslední obranou: stabilizují průtok řek, udržují vlhkost v půdě a chrání ekosystémy před kolapsem. S rostoucím počtem vln veder a delších epizod sucha však i tyto hluboké zásoby přestávají být spolehlivé. Klimatická změna se neprojevuje pouze nedostatkem srážek, ale i zrychleným výparem vody a přesunem srážek do prudkých, krátkých přívalových dešťů, které nestíhají vsakovat a téměř okamžitě odtékají pryč. Podzemní voda tak přichází o zdroj, na kterém byla po staletí závislá.

Celková spotřeba vody v EU sice v období 2000–2022 mírně klesla, ale struktura odběrů se zásadně změnila. Výrazně vzrostl podíl vody čerpané z podzemních zdrojů, zejména v regionech, kde povrchové zdroje vysychají nebo jsou již nadměrně zatíženy. Tento paradox, nižší celková spotřeba, ale vyšší tlak na podzemní vodu, je jedním z klíčových závěrů analýzy. Rostoucí poptávka po pitné vodě a extrémní sucha v zemědělství vedou k tomu, že akvifery jsou intenzivněji odčerpávány, než jsou schopny se přirozeně doplňovat. Data ze satelitů i evropských monitorovacích programů potvrzují, že v některých oblastech již úroveň hladiny podzemní vody klesla o několik metrů a tempo poklesu se zvyšuje.

Navzdory mnohaleté snaze o ochranu vod, včetně rámcové směrnice EU o vodách, zůstává stav evropských povrchových vod daleko od ideálu. Monitoring opakovaně potvrzuje přítomnost pesticidů, dusičnanů, mikroplastů i průmyslových chemikálií, rozsáhlou eutrofizaci způsobenou nadbytkem živin a postupnou degradaci vodních ekosystémů. Podzemní vody byly tradičně považovány za „čistší a bezpečnější“ alternativu, protože hlubší vrstvy bývají lépe chráněny před povrchovým znečištěním a v minulosti sloužily jako stabilní zdroj vody pro zásobování obyvatel a zemědělství. Nová data z družic GRACE však ukazují pouze kvantitativní úbytek těchto zásob, což znamená, že i zdroje, na které se evropská politika dlouho spoléhala, nejsou nevyčerpatelné. 

Tyto trendy mohou mít v blízké budoucnosti dalekosáhlé důsledky nejen pro životní prostředí, ale i pro ekonomiku. Nedostatek vody může způsobit výrazné ztráty v zemědělství, zvýšit náklady na výrobu energie, omezit těžký i lehký průmysl a vyvolat regionální konflikty o vodu. Evropská centrální banka upozorňuje, že vodní stres může ve scénářích extrémního sucha ovlivnit až 15 % ekonomického výkonu eurozóny. Dotčeno může být zásobování obyvatel, bezpečnost potravin, výroba elektřiny v hydroelektrárnách či chlazení jaderných elektráren i průmyslové procesy v hodnotě miliard eur ročně. V regionech již dnes omezuje nedostatek vody provoz továren, snižuje zemědělské výnosy a mění strukturu pěstovaných plodin.

Současně ale existují konkrétní řešení, která mohou trend zvrátit. Patří mezi ně rozsáhlá modernizace vodovodní infrastruktury, která v některých státech ztrácí až 30 % vody díky únikům, přechod k efektivnějšímu zavlažování v zemědělství, využívání recyklované vody pro průmysl, obnovování krajinných prvků jako mokřady, remízy a meandry řek, masivní zachycování dešťové vody v městech či úprava způsobů hospodaření s půdou tak, aby lépe zadržovala vodu. Tato opatření však musejí být rychlá, systematická a koordinovaná, pokud má Evropa zastavit „potichu se vytrácející“ vodní kapitál.