Když kal vysychá, mizí i část chemické zátěže, ale…

Čistírny odpadních vod jsou často vnímány jako konečná stanice nečistot, které podniky, města a domácnosti produkují. Ve skutečnosti jsou spíše přestupní stanicí. To, co z vody odstraní, totiž nezmizí mávnutím kouzelným proutkem, jen změní podobu. Pevné zbytky dál žijí vlastním životem. Jsou využívány v zemědělství, ukládány, energeticky zpracovávány nebo dále upravovány. Právě v nich se ale mohou hromadit látky, které si s běžnými představami o odpadu příliš nespojujeme. Studie publikovaná v časopise Environmental Science Water Research and Technology ukazuje, že i zdánlivě obyčejný krok, jako je sušení kalu, může zásadně ovlivnit osud jedné z nejproblematičtějších skupin chemických látek.

Upravené (stabilizované) kaly z čistíren odpadních vod jsou pevné zbytky vznikající při čištění odpadních vod. Materiál, který vzniká denně v obrovských objemech. Jen v Evropské unii se ročně vyprodukuje přibližně 10 milionů tun sušiny čistírenských kalů, což odpovídá hmotnosti přibližně 1 430 stadionů pro lední hokej použitých na ZOH 2026 v Cortině d’Ampezzo, a v České republice přibližně 240 tisíc tun, tedy hmotnosti zhruba 34 takových stadionů.

Kaly obsahují organickou hmotu, živiny využitelné v zemědělství, ale také stopové zbytky chemikálií, které naše civilizace produkuje v nebývalém množství. Právě v nich se dnes stále častěji nachází jedna z nejproblematičtějších skupin látek současnosti: PFAS, takzvané věčné chemikálie. Jde o syntetické sloučeniny s mimořádně pevnou vazbou mezi uhlíkem a fluorem, díky níž jsou extrémně odolné vůči rozkladu. Právě tato vlastnost jim vysloužila přezdívku věčné chemikálie. Jakmile se jednou dostanou do životního prostředí, zůstávají v něm velmi dlouho a mohou se postupně hromadit v půdě, vodě i živých organismech.

Do kanalizace se PFAS dostávají nenápadně. Z oblečení s nepromokavou úpravou, z kosmetiky, z čisticích prostředků, z průmyslových procesů. Čistírna je z vody do velké míry odstraní, ale tím příběh nekončí. Látky se přesunou právě do kalu. Otázka pak zní, co se s nimi děje dál, když je kal sušen, skladován nebo využíván.

Sušení kalů je běžný technologický čistírenský krok. Jeho hlavním cílem je snížit obsah vody, zmenšit objem materiálu a usnadnit jeho další využití nebo přepravu. Vědci se však rozhodli podívat se na sušení jinýma očima. Zajímalo je, zda tento proces ovlivňuje i množství PFAS, které v kalech zůstávají. Nešlo o laboratorní teorii, ale o kombinaci měření v reálném provozu čistíren a kontrolovaných experimentů, kde byl kal sušen při různých teplotách.

Výsledky byly překvapivé. Po usušení kalů se množství měřitelných PFAS v pevném materiálu snížilo v průměru o více než osmdesát procent. To je zásadní číslo, zejména s ohledem na to, že PFAS jsou obecně považovány za látky, které běžné technologické procesy prakticky neovlivňují. Sušení přitom probíhalo při relativně nízkých teplotách, kolem sto stupňů Celsia, tedy daleko od podmínek, při nichž by se dal očekávat chemický rozklad těchto velmi stabilních molekul.

Tady je ale potřeba zpomalit a číst mezi řádky. Snížení množství PFAS v kalech neznamená, že by tyto látky zázračně zmizely. Studie naznačuje, že část z nich se může během sušení přesouvat z pevné fáze do jiné podoby. Některé mohou odcházet spolu s vodní parou nebo v jemných aerosolech do ovzduší. Jinými slovy, problém se může přesouvat z jednoho místa na jiné. Suchý kal je chemicky čistší, ale otázka zní, kam se jeho původní zátěž poděla.

Právě v této ambivalenci spočívá hlavní přínos studie. Neříká jednoduché ano nebo ne. Ukazuje, že běžný technologický krok, který už dnes existuje a funguje, má výrazný vliv na chování věčných chemikálií. Zároveň ale připomíná, že snížení koncentrace v jednom materiálu automaticky neznamená odstranění rizika jako takového. Pro regulátory, provozovatele čistíren i veřejnost je to důležitý signál. Nestačí sledovat pouze to, co zůstává v kalu, ale je nutné chápat celý tok látek.

Z praktického hlediska je ale zjištění velmi významné. Sušení kalů je technologie, která je již široce dostupná a relativně jednoduchá. Pokud se ukáže, že při správném nastavení může systematicky snižovat chemickou zátěž pevných zbytků, může se stát důležitou součástí strategie, jak omezit šíření PFAS v životním prostředí. Bez nutnosti sahat hned po nákladných a technologicky složitých řešeních, jako je například spalování při extrémních teplotách nad 1 000 °C.