Měli by být odpadáři součástí Národní koalice pro boj se suchem?

Bioplyn, nebo kompost? Máme před očima zdánlivě jednoduchou otázku. Poslat biologický odpad do bioplynové stanice a proměnit jej v energii, nebo jej nechat dozrát v kompostu a vrátit organickou hmotu tam, kde jí zoufale ubývá? V době, kdy nejen Českou republiku stále častěji trápí sucho a zároveň hledá cesty, jak omezit závislost na fosilních palivech, však nejde jen o způsob nakládání s odpadem. 

Jde o rozhodnutí, zda budeme organickou hmotu vnímat především jako palivo, nebo jako základní stavební materiál života v půdě. Možná přitom stojíme před mnohem zajímavější otázkou. Neměli bychom si vybírat mezi bioplynem a kompostem, ale hledat způsob, jak z jednoho biologického toku získat maximum energie a současně co nejvíce organické hmoty vrátit do krajiny?

Odpad je zvláštní lidský produkt. V přírodě totiž nic takového neexistuje. Látky, které jeden organismus již nevyužije, se mohou stát zdrojem živin a energie pro jiný organismus a následně se vracejí do přirozeného koloběhu látek. Člověk tento kruh přerušil a začal organickou hmotu soustřeďovat do popelnic, na skládky nebo do spaloven. Teprve nyní si znovu uvědomujeme, že biologický odpad není jen něco, čeho se potřebujeme zbavit. Je to zásobárna uhlíku, živin, energie a především potenciálního života.

A právě zde vzniká otázka, která je mnohem hlubší než samotné rozhodnutí o technologii. Co je pro Českou republiku v době klimatické změny cennější? Energie, která může snižovat naši závislost na fosilních palivech a tím snižovat geopolitická rizika a současně omezovat emise CO₂ a nebo půda schopná udržet vodu? Odpověď není jednoduchá, protože potřebujeme obojí současně a čas nás tlačí.

Hledání rovnováhy ve vyprahlé krajině

Česká krajina se potýká s nedostatkem organické hmoty v půdě. Ministerstvo zemědělství (MZe) upozorňuje, že organická hmota má zásadní význam pro půdní funkce a pozitivně ovlivňuje schopnost půdy zadržovat vodu. Podle státní koncepce se roční potřeba nehumifikovaných organických látek v českých půdách pohybuje přibližně mezi 3,5 a 4 tunami na hektar, přičemž v průměru je třeba dodat 1,5 až 2 tuny ve formě statkových a organických hnojiv.

Půda je složitý živý systém, který dokáže vodu přijímat, zadržovat a postupně ji uvolňovat. Když v ní ubývá organické hmoty, ztrácí část této schopnosti. MZe přímo uvádí, že jedním z největších problémů je nedostatečné doplňování kvalitní organické hmoty do půdy.

Pro lepší představivost, každé zvýšení podílu organické hmoty (humusu) v ornici o pouhé 1 % prokazatelně zvyšuje retenční kapacitu půdy o zhruba 150 až 300 tisíc litrů vody na jeden hektar a to v závislosti na půdním typu.

Kompost proto není jen hromada rozložených zbytků ze zahrady. Je to způsob, jak vracet část toho, co jsme z půdy odebrali, zpět. Český akční plán pro cirkulární ekonomiku dokonce výslovně počítá s podporou využívání kvalitních kompostů z bioodpadů s cílem zvyšovat obsah organické hmoty v půdě a její schopnost zadržovat vodu. Jenže potom přichází druhá strana mince.

Od odpadu k zelené energii a miliardovým investicím

Stejná organická hmota může být zdrojem bioplynu. A z bioplynu může vzniknout elektřina, teplo nebo po vyčištění biometan, který lze využít jako obnovitelný plyn. Česká republika přitom už dnes disponuje významnou bioplynovou infrastrukturou. Podle údajů MPO bylo v roce 2021 v Česku přibližně 400 bioplynových stanic, dalších 112 zařízení vyrábělo bioplyn v čistírnách odpadních vod a 66 zařízení využívalo skládkový plyn. Celková produkce tehdy dosáhla zhruba 1,3 miliardy kubických metrů bioplynu.

A tento sektor se může dál rozvíjet. V roce 2026 stát spustil aukční podporu biometanu a pro první výzvu stanovil objem podporované výroby na 45 milionů Nm³ ročně. Celkový program podpory může podle MPO dosáhnout až 90 miliard korun. Najednou tedy stojíme před zvláštním paradoxem.

Na jedné straně potřebujeme organickou hmotu vracet do půdy, aby lépe zadržovala vodu. Na druhé straně potřebujeme biometan jako náhradu fosilního plynu a nástroj ke snížení skleníkových plynů, energetické a geopolitické závislosti. A obojí může začínat u stejného zdroje biologického odpadu.

Je proto příliš jednoduché říct, že bioplyn je správně a kompost špatně, nebo naopak. Skutečná otázka by měla znít jinak. Jak s každou tunou biologického rozložitelného materiálu naložit tak, aby společnosti přinesla co největší celkový užitek?

Technologie, která spojuje dva světy

Tady začíná být zajímavá samotná technologie anaerobní digesce. Část organické hmoty se při ní přeměňuje na bioplyn, který lze energeticky využít, a současně vzniká digestát, který může představovat zdroj živin a organické hmoty pro půdu. Akční plán Cirkulární Česko 2040, který schválila vláda, výslovně uvádí digestát mezi možné zdroje organické hmoty v půdě vedle statkových hnojiv a kvalitních upravených kalů z ČOV. Dokument zároveň počítá s podporou využívání digestátu a dalších produktů ze zpracování bioodpadů v zemědělské půdě.

Právě zde se může skrývat cesta. Nemusíme nutně rozhodovat mezi energií a půdou. Můžeme se snažit vytvořit systém, v němž biologický odpad nejprve poskytne využitelnou energii a následně se jeho zbývající organická a minerální část vrátí do zemědělského systému. Rozhodující však bude kvalita vstupního materiálu, kvalita výsledného produktu a především to, kam se vrací.

Ne každý bioodpad totiž patří do stejné kategorie. Jinou hodnotu má čistý rostlinný materiál, jinou kuchyňský bioodpad, jinou hnůj a jinou směs různých komunálních odpadů. Čím více různých materiálů smícháme, tím složitější je následné bezpečné využití výsledného produktu v půdě. Cílem proto nemůže být pouze co nejvyšší míra energetického využití. Musíme sledovat také kvalitu toho, co se po zpracování vrací do krajiny.

Nová měřítka ekologické politiky

Dnes se často ptáme, kolik odpadu jsme vyprodukovali, kolik jsme ho vytřídili a kolik jsme ho energeticky využili nebo recyklovali. Z pohledu odpadového hospodářství bychom se měl ptát také na něco jiného. Kolik uhlíku jsme vrátili do půdy? Kolik živin jsme zachovali? Kolik vody dokáže díky našemu hospodaření půda zadržet? Kolik fosilního plynu jsme nahradili? A kolik emisí jsme díky tomu skutečně ušetřili? To už není klasická odpadová politika. Je to politika propojující zemědělství, energetiku, vodu, klima a cirkulární ekonomiku.

Česká republika přitom potřebuje právě takové propojení. Sucho totiž není pouze problémem vodohospodářů. Je také problémem zemědělců, energetiky, obcí a nakonec i odpadového hospodářství. Pokud dokážeme z bioodpadu vytvořit biometan a současně vracet jeho cenné složky do půdy, propojujeme dvě zdánlivě vzdálené potřeby. Energii získáváme z odpadu a část organické hmoty vracíme tam, kde ji krajina potřebuje, aby dokázala vázat více vody.

Společný cíl: Spojit energii s ochranou krajiny

Budoucnost proto možná nebude patřit ani kompostu, ani bioplynu. Patřit bude systému, který dokáže rozpoznat hodnotu každého materiálu a rozhodnout, kdy je lepší vyrábět energii a kdy je cennější vrátit organickou hmotu přímo do půdy. Tam, kde je biologický materiál vhodnější pro energetické využití, může vznikat biometan. Tam, kde má největší význam pro půdu, může vznikat kvalitní kompost. A tam, kde to dává smysl, může anaerobní zpracování spojit oba principy.

Je to vlastně návrat k velmi staré myšlence, jen s pomocí moderních technologií. Nic hodnotného by nemělo skončit jako odpad, pokud to může být znovu využito jako surovina, živina nebo energie. Protože v době sucha není nejcennější energie, kterou dokážeme vyrobit z odpadu. Cennější je voda, kterou díky organické hmotě dokážeme udržet v půdě.

Odpadáři jako chybějící článek v boji proti suchu

Česká republika aktuálně obnovila činnost Národní koalice pro boj se suchem, jejímž cílem je propojovat jednotlivé části státní správy a odborné instituce při řešení rizik spojených se suchem. Pokud má být tento přístup skutečně mezioborový, mohlo by být přínosné zapojit do něj vedle vodohospodářů, zemědělců, klimatologů a představitelů veřejné správy také odborníky na odpadové hospodářství.

Ne proto, aby do národní politiky sucha vnášeli další sektorový zájem, ale aby pomohli rozšířit pohled na jeden z dosud méně diskutovaných aspektů hospodaření s vodou v krajině a zodpovědět otázku. Co se děje s organickou hmotou, kterou každý rok produkují města, obce, domácnosti, zemědělství a potravinářský průmysl?