Mikroplasty už nebudou neviditelné. Česko začíná s jejich monitoringem

Ráno otočíte kohoutkem nebo sáhnete po PET lahvi, naplníte sklenici a vypijete ji bez jediného zaváhání. Voda přece patří k nejkontrolovanějším potravinám. Jenže co kdyby v ní byly částice plastu tak malé, že je okem neuvidíte? Právě na tuto otázku se začíná připravovat i český systém kontroly pitné vody. Nové přístroje Státního zdravotního ústavu dokážou mikroplasty ve vodě nejen odhalit, ale určit jejich velikost, tvar i polymerní složení.

Na začátku července 2026 uvedl Státní zdravotní ústav do provozu novou laboratoř Centra zdraví a životního prostředí, která je vybavena pro identifikaci a stanovení mikroplastů v pitné vodě. Oddělení hygieny vody tím získává kapacitu, která bude stále významnější s tím, jak se mikroplasty dostávají do evropského systému sledování nových kontaminantů.

Evropská komise už v roce 2018 přijala Evropskou strategii pro plasty v oběhovém hospodářství, která plastový problém zasadila do širšího rámce prevence vzniku odpadu, recyklace a omezení úniků plastů do životního prostředí. Následně se problematika mikroplastů dostala mnohem konkrétněji do Akčního plánu EU Vstříc nulovému znečištění ovzduší, vod a půdy z roku 2021. Ten stanovuje mimo jiné cíl snížit do roku 2030 množství mikroplastů uvolňovaných do životního prostředí o 30 procent.

Právě zde se začíná spojovat politika plastů s politikou vody. Akční plán nulového znečištění odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě. Ta představuje výrazný posun od tradičního pojetí kontroly pitné vody směrem k řízení rizik v celém řetězci. Neřeší pouze vodu, která nakonec vyteče z kohoutku, ale také zdroje vody, povodí, jímání, úpravu a distribuční systém. Mikroplasty jsou přitom v samotné směrnici výslovně uvedeny jako jedna ze skupin nových kontaminantů, kterým má být věnována pozornost.

Evropský legislativní mechanismus je přitom nastaven tak, že článek 13 směrnice 2020/2184 zavádí seznam sledovaných ukazatelů, takzvaný watch list. Na něj mohou být zařazovány látky a sloučeniny, které mohou představovat potenciální zdravotní riziko a u nichž je důvod předpokládat jejich přítomnost v pitné vodě. První seznam z roku 2022 obsahuje beta estradiol a nonylfenol. Mikroplasty v něm zatím nejsou.

Současně ale článek 13 odstavec 6 směrnice 2020/2184 uložil Evropské komisi přijmout metodiku měření mikroplastů s cílem umožnit jejich zařazení na seznam sledovaných ukazatelů. Komise tento krok uskutečnila přijetím Delegovaného rozhodnutí Komise EU 2024/1441 ze dne 11. března 2024. Tím byla stanovena harmonizovaná metodika pro měření mikroplastů ve vodě určené k lidské spotřebě.

Tady se dostáváme k podstatě nové laboratoře SZÚ. U mikroplastů totiž nestačí říct, že ve vzorku nějaké jsou. Pro regulatorní účely je potřeba vědět, kolik jich je, jak jsou velké, jaký mají tvar a z jakého polymeru se skládají. Evropská metodika proto pracuje s částicemi o velikosti od 20 mikrometrů do 5 milimetrů a s mikroplastovými vlákny o délce od 20 mikrometrů do 15 milimetrů. Výsledek má být vyjádřen jako počet mikroplastů na metr krychlový vody a současně podle velikostních kategorií, tvaru a složení.

To je analyticky podstatně náročnější úloha než klasický chemický rozbor vody. Evropská metodika proto kombinuje několik principů. Vzorek vody prochází kaskádou čtyř filtrů, na kterých se zachycují částice a vlákna. Následuje optická mikroskopie nebo chemické mapování, které umožní určit velikost a tvar jednotlivých částic. Chemické složení se následně identifikuje pomocí vibrační mikrospektroskopie. Evropská metodika tím vytváří společný rámec, který má zajistit, aby výsledky z různých členských států byly navzájem porovnatelné.

Právě problém porovnatelnosti byl jedním z důvodů, proč se zavedení jednotné metody stalo nezbytným. Dosavadní studie využívaly různé postupy odběru, filtrace, detekce i vyhodnocení. Výsledky proto nebylo možné jednoduše postavit vedle sebe. Jedna laboratoř mohla uvádět počet částic, jiná hmotnost polymeru a další pracoviště pracovalo s jinou velikostní hranicí. Bez jednotného analytického rámce tak bylo obtížné vytvořit spolehlivý obraz skutečné expozice člověka mikroplastům prostřednictvím pitné vody.

Technologicky jsou dnes důležité dvě skupiny metod. První tvoří infračervená a Ramanova optická mikrospektroskopie. Tyto metody dokážou identifikovat polymer u jednotlivých částic a současně poskytnout informace o jejich velikosti a tvaru. Právě tento přístup je důležitý ve chvíli, kdy nechceme znát pouze celkovou hmotnost plastu ve vzorku, ale potřebujeme vědět, kolik jednotlivých částic se ve vodě nachází a jaké jsou.

Druhou skupinu představují termické analytické metody. SZÚ konkrétně uvádí tandemovou pyrolýzu s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí. Princip je odlišný. Vzorek je tepelně rozložen a vzniklé produkty jsou analyzovány plynovou chromatografií a následně hmotnostní detekcí. Výsledkem jsou chemicko analytické údaje o přítomných polymerech a jejich koncentraci. Metoda tak velmi dobře odpovídá na otázku, kolik plastového materiálu ve vzorku skutečně je, zatímco mikrospektroskopické metody poskytují podrobnější informaci o jednotlivých částicích.

Právě kombinace těchto přístupů je podle SZÚ klíčová. Pyrolýza s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí poskytuje standardizovanou chemicko analytickou informaci o složení a koncentraci mikroplastů. Laserová infračervená spektrální analýza spojená se zobrazovací technikou zase přidává informace o velikosti, tvaru, počtu a složení jednotlivých částic. Výkonná výpočetní technika pak umožňuje vyhodnocovat data z reprezentativního objemu vzorku a vytvářet statistický obraz jeho kontaminace.

Nová česká laboratoř tak nebude pouze počítat plastové částice. Její význam spočívá především v možnosti vytvářet data použitelná pro hygienický dozor, státní správu i budoucí evropský monitoring. Právě dostatek srovnatelných dat je podmínkou pro další krok, tedy vyhodnocení expozice a případné posouzení zdravotních rizik. Evropské centrum JRC při přípravě metodiky vycházelo z rozsáhlého přehledu dostupných studií a zkoumalo jak způsoby separace a zachycení mikroplastů, tak analytické možnosti jejich identifikace a kvantifikace.

Pro Českou republiku má celý proces ještě jednu důležitou rovinu. Tuzemská legislativa pro pitnou vodu je postavena především na zákonu č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a na vyhlášce č. 252/2004 Sb., která stanovuje hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah její kontroly. Mikroplasty však v současnosti nejsou v této vyhlášce stanoveny jako běžný regulovaný ukazatel kvality pitné vody. Je proto zásadní rozlišovat mezi existencí analytické metody a existencí závazného hygienického limitu. Nové vybavení SZÚ je především přípravou na další vývoj evropského systému sledování.

Z pohledu vodárenství přitom nejde jen o laboratorní problém. Pokud analýzy ukážou, že se mikroplasty ve významné míře dostávají do konkrétního zdroje nebo části vodárenského řetězce, přichází na řadu otázka jejich odstranění. A tady začíná být rozhodující velikost částic. Větší mikroplasty lze zachytit prostřednictvím klasických filtračních procesů, například pískové filtrace. Částice, které těmito filtry procházejí, už vyžadují jemnější membránové technologie.

SZÚ v této souvislosti upozorňuje na rozdíl mezi reverzní osmózou a ultrafiltrací. Reverzní osmóza používá membrány s tak malými póry, že z vody odstraňuje nejen mikroplasty, ale také rozpuštěné minerální látky. To může být z hlediska úpravy pitné vody nežádoucí, protože cílem není získat chemicky téměř čistou vodu, ale zdravotně bezpečnou vodu s vhodným minerálním složením. Pro samotné odstranění mikroplastů proto může být vhodnější ultrafiltrace, která umožňuje zachytit velmi malé částice při zachování větší části rozpuštěných složek vody.

Laboratoř sice hledá částice ve vodě, jejich vznik ale souvisí s tím, jak plasty používáme a jak s nimi nakládáme. Mikroplasty se přitom do životního prostředí nedostávají pouze z jednorázových obalů a jejich rozpadu. Významným zdrojem jsou také pneumatiky, jejichž otěr vzniká při každé jízdě, syntetické textilie uvolňující vlákna při praní, nátěry, stavební materiály nebo plastové výrobky vystavené dlouhodobému mechanickému a povětrnostnímu namáhání. 

Část těchto částic se dostává do kanalizace, čistírenských procesů, půdy, vodních toků a následně může putovat dál v potravním řetězci. Čistírny odpadních vod přitom mohou zachytit významnou část mikroplastů, ty se však mohou koncentrovat v čistírenských kalech a při jejich dalším využití se tak otevírá další cesta jejich návratu do prostředí.

Mikroplasty byly nalezeny v půdě, sedimentech, potravinách i ovzduší a člověk se s nimi může setkávat různými cestami. V případě pitné vody je proto důležité chápat její monitoring jako jednu část mnohem širšího problému. Voda má svůj přirozený koloběh, v němž se po miliony let pohybuje mezi atmosférou, půdou, řekami, oceány a živými organismy. Voda, kterou pili lidé před miliony let, tak může být dnes znovu součástí sklenice na našem stole. 

Mikroplasty jsme však do tohoto koloběhu přidali až my. Koloběh vody byl tak odjakživa symbolem čisté, neustále se obnovující přirozenosti a nového začátku. Tím, že jsme do něj vtiskli stopu lidského pokroku, jsme tak do DNA přírody vložili cizorodý element a možná jsme tak vytvořili jakousi mutaci přírodního cyklu. A teprve čas ukáže, jaký dopad bude mít na prostředí, jehož jsme sami součástí.