Splachujeme pitnou vodou a čekáme na zázrak. Česku chybí vodní koordinátor

Voda mizí z krajiny tiše. Nezmizí najednou jako povodeň, která během několika hodin ukáže svou sílu. Nejprve klesne hladina řeky, potom se zmenší průtok, ohřeje se voda, ubude kyslíku a znečištění, které ještě nedávno dokázal tok bezpečně rozptýlit, začne být problémem. Člověk přitom stále žije ve stejném přesvědčení, že když otočí kohoutkem, voda jednoduše poteče. Jenže voda není samozřejmost. Je to podmínka fungování krajiny, měst, průmyslu, energetiky i samotné civilizace.

Červnová data letošního roku nejsou důvodem k panice, ale jsou důvodem k pozornosti. Červen 2026 byl v České republice teplotně silně nadnormální, průměrná teplota dosáhla 19,1 °C a byla o 2,6 °C vyšší než normál období 1991 až 2020. Druhá polovina měsíce přinesla extrémní horkou vlnu a 28. června padlo v Doksanech absolutní maximum teploty vzduchu 41,9 °C. Současně byly hladiny mělkých i hlubokých podzemních vod mimořádně podnormální a mimořádně podnormální byla také vydatnost pramenů. Správci povodí přitom v červnu museli z nádrží nadlepšit průtoky pod nimi o více než 83 milionů metrů krychlových.

Čísla sama o sobě ovšem nejsou podstatou problému. Podstatné je to, co se stane, když se na jeden systém začnou skládat jednotlivé dílky vodního stresu. Řeka s menším průtokem má menší schopnost přijímat další znečištění. Pokud do ní přitom z čistírny odpadních vod odtéká podobné množství látek jako za běžného průtoku, výsledná koncentrace v recipientu může být vyšší. Stejná čistírna tak může pracovat technologicky správně, splňovat stanovené limity a přesto může být její odtok v období výrazného hydrologického sucha pro malý recipient významnější než za normálního stavu.

A potom přichází další paradox. Po týdnech horka se obloha zatáhne a přijde přívalový déšť. Vypadá to jako úleva, jenže voda může během několika minut odtéct ze střech, parkovišť a komunikací, aniž by se významně doplnily půdní nebo podzemní zásoby. Rozpálený městský povrch navíc předává vodě značné množství tepla a spolu s ní se do recipientu mohou dostávat také látky, které se na povrchu během suchého období nahromadily. Pro ekosystém tak nemusí být přívalový déšť po dlouhém horku jednoznačným darem. Může přijít tepelný a chemický šok právě do toku, který už předtím oslabil nízký průtok, vysoká teplota vody a nedostatek kyslíku.

V takovém okamžiku se začíná ukazovat, že sucho není pouze otázkou množství vody. Je otázkou jejího času, prostoru, teploty a kvality. Je otázkou toho, zda voda zůstane v půdě, zda doplní podzemní zásoby, zda bude mít řeka dostatečný průtok, zda bude mít nádrž dostatečnou zásobu, zda bude mít průmysl odkud odebírat technologickou vodu a zda bude mít ekosystém dostatek vody s odpovídající teplotou a koncentrací kyslíku. Evropská komise dnes ostatně výslovně upozorňuje, že vodní nedostatek nevzniká pouze tehdy, když fyzicky chybí voda. Může vzniknout také tehdy, když znečištění omezí množství vody, které je skutečně použitelné.

Do toho vstupuje odpadní voda. Česká republika za poslední desetiletí udělala v čištění komunálních odpadních vod obrovský kus práce. Přesto zůstává velká část venkovských sídel mimo komfort velkých aglomerací. U obcí do 2000 obyvatel byla historicky kanalizační infrastruktura zakončená čistírnou dostupná jen přibližně čtvrtině obcí, přestože situace se od té doby postupně zlepšuje. Právě malé recipienty však mohou být na hydrologické sucho a vypouštění znečištění mimořádně citlivé. Tady už nejde pouze o to, zda má obec čistírnu. Jde o to, jaké řešení je pro dané povodí skutečně ekologicky a ekonomicky smysluplné, jak se pracuje s dešťovou vodou, jak se oddělují jednotlivé toky vody a jak se vypouštění odpadních vod propojuje s reálnou vodní bilancí recipientu.

To je ostatně přesně místo, kde se evropská vodní politika začíná potkávat s realitou změny klimatu. Rámcová směrnice o vodách nestaví ochranu vody pouze na odstraňování jednotlivých škodlivin. Jejím cílem je dobrý chemický i ekologický stav vod a současně dostatek vody pro ekosystémy i lidské potřeby. Základním nástrojem jsou plány povodí a programy opatření. Česká republika má vlastní Národní plány povodí, plány dílčích povodí i plánování pro zvládání sucha. Současné třetí plánovací období běží do roku 2027 a připravuje se už čtvrté období pro roky 2027 až 2033.

Český právní systém přitom už dnes sucho zná jako samostatnou kategorii. Od roku 2021 obsahuje vodní zákon hlavu věnovanou zvládání sucha a stavu nedostatku vody. Existují plány pro zvládání sucha, krajské komise i Ústřední komise pro sucho. V případě nedostatku vody může být omezeno nebo zakázáno nakládání s vodami, může být omezena spotřeba pitné vody, může být upraven minimální zůstatkový průtok a může dojít i k mimořádným manipulacím na vodních dílech. Ústřední komise pro sucho byla zřízena v roce 2022 a jejím předsedou je ministr zemědělství nebo ministr životního prostředí.

A právě tady se dostáváme k otázce, zda máme dostatek institucí, nebo zda nám naopak chybí někdo, kdo by dokázal jejich činnost spojit do jednoho dlouhodobého obrazu. Voda totiž nepatří jednomu ministerstvu. Zemědělství řeší půdu a hospodaření v krajině, životní prostředí kvalitu vod a ekosystémy, průmysl technologickou spotřebu, energetika vodu potřebnou pro výrobu elektřiny a tepla, zdravotnictví pitnou vodu, obce kanalizaci a vodovody, kraje územní rozvoj a stát infrastrukturu. Do toho vstupuje územní plánování, zemědělská politika, lesnictví, doprava, energetika i adaptační politika. Každý sektor může mít svou logiku a přesto může výsledkem být systém, který jako celek nebude na sucho dostatečně připraven.

Česká adaptační strategie přitom už dlouho říká v zásadě totéž. Voda musí být řešena integrovaně jako celek zahrnující vodu v krajině, říční síť, nádrže i podzemní vody. Strategie pro období 2021 až 2030 počítá s posílením přirozeného vodního režimu krajiny, ochranou vodních ekosystémů a zvýšením odolnosti sídel. Národní akční plán adaptace na změnu klimatu pro období 2026 až 2030 se právě nyní připravuje a má převést adaptační cíle do konkrétních úkolů s určením odpovědnosti, termínů a finančních zdrojů.

Nemáme tedy málo koncepcí. Máme vodní zákon, plány povodí, plány pro sucho, adaptační strategii, akční plán adaptace, Koncepci ochrany před následky sucha, plány rozvoje vodovodů a kanalizací i evropskou vodní legislativu. Dokonce máme finanční rámce. Národní plány povodí počítají do roku 2027 s 2469 opatřeními za více než 68 miliard korun. Otázka proto není, zda stát ví, co je třeba dělat. Otázka je, zda má dostatečně silný mechanismus, který dokáže zajistit, aby jednotlivá opatření skutečně vytvářela jeden funkční systém.

A možná právě tady začíná být myšlenka vládního zástupce pro sucho zajímavější než další strategie. Ne jako další úřad mezi úřady a už vůbec ne jako náhrada ministerstev či Ústřední komise pro sucho. Smyslem by měl být člověk s jasným politickým mandátem vlády, který by měl jedinou základní odpovědnost. Hlídal by, zda Česká republika skutečně hospodaří s vodou jako s jedním systémem. Dokázal by spojovat vodní bilanci s územním plánováním, zemědělstvím, průmyslem, energetikou, městy a obcemi. Vyhodnocoval by, zda veřejné peníze určené na vodu skutečně zvyšují vodní bezpečnost území. A především by mohl vládě pravidelně předkládat jednoduchou otázku, která se dnes může ztrácet mezi stovkami dílčích opatření. Kolik vody budeme mít k dispozici za deset, dvacet a třicet let a co jsme letos udělali pro to, aby jí bylo dost.

Taková funkce by dávala smysl také proto, že voda se nechová podle volebních období. Nádrž, půda, les, podzemní voda ani říční ekosystém nejsou projekty na jedno programové období. Stejně tak nelze vodní bezpečnost vytvořit jedním velkým stavebním projektem. Potřebujeme kombinaci akumulace, obnovy přirozeného vodního režimu krajiny, šetrnějšího zemědělského hospodaření, obnovy mokřadů a niv, lepší práce s dešťovou vodou v sídlech, oddělování srážkových a splaškových vod, efektivnějšího využívání vody v průmyslu, opětovného využívání vhodně vyčištěných vod a postupného snižování závislosti činností, které nepotřebují vodu v kvalitě pitné vody, na vodě z vodovodního řadu.

Je přitom nejvyšší čas změnit i samotné uvažování o vodě. Je zvláštní, že ve městech stále používáme pitnou vodu na splachování toalet, zalévání zahrad nebo mytí automobilů, zatímco současně investujeme miliardy do hledání nových zdrojů. Z pohledu vodního hospodářství je to podobné, jako kdybychom nejprve pracně vyráběli kvalitní surovinu a potom ji použili tam, kde by nám stejně dobře posloužila surovina podstatně méně náročná na výrobu.

Stejnou logiku bychom měli uplatnit i u dešťové vody. Město, které rychle odvede každý přívalový déšť do kanalizace, může během několika hodin řešit přetížení stokové sítě a následně během týdnů nedostatek vody. Město, které dokáže část srážky zachytit, ochladit, nechat vsakovat a využít pro vegetaci, vytváří současně adaptační opatření proti horku, suchu i přívalovým srážkám. To není několik různých politik. Je to jeden vodní cyklus.

Stejný princip platí pro zemědělskou krajinu. Voda, která po přívalovém dešti rychle opustí půdu, může během sucha chybět stejně jako voda, kterou jsme odebrali z řeky. Zpomalení odtoku, zvýšení infiltrace, obnova mokřadů, práce s půdní organickou hmotou, rozumná struktura krajiny nebo obnova přirozené říční dynamiky proto nejsou pouze ekologickými opatřeními. Jsou součástí vodohospodářské infrastruktury, byť často nemají beton, potrubí ani čerpadlo. Evropské nařízení o obnově přírody navíc výslovně požaduje obnovu přirozené konektivity řek a funkcí souvisejících niv a pracuje s obnovou vodních ekosystémů jako součástí evropské adaptační a vodní bezpečnosti.

A potom je tu průmysl a energetika. Voda není jen ekologická veličina. Je výrobním vstupem. Česká adaptační strategie upozorňuje, že dlouhodobé sucho a s ním spojený nedostatek vody a zvýšená teplota vody mohou ovlivnit energetiku, protože voda je potřebná pro chlazení elektráren, výrobu tepla i fungování vodních elektráren. Čím více bude voda v létě teplá a čím menší budou průtoky, tím méně bude možné spoléhat na historické provozní podmínky. Vodní bezpečnost se tak stává i otázkou energetické a průmyslové bezpečnosti.

A možná bychom měli přestat čekat, až sucho dostane podobu mimořádné události. Povodeň je dramatická, rychlá a viditelná. Sucho je pomalé a často přichází tak nenápadně, že si jeho jednotlivých kroků všimneme až ve chvíli, kdy se začnou sčítat. Vysychající pramen. Klesající hladina. Teplejší voda. Méně kyslíku. Vyšší koncentrace znečištění. Horší podmínky pro ryby a další vodní organismy. Omezení odběrů. Problémy v zemědělství. Vyšší náklady průmyslu. Omezení spotřeby vody. A nakonec otázka, kterou jsme si měli položit mnohem dříve.

Česká republika už dnes disponuje právními nástroji pro okamžité zvládání nedostatku vody. To, co jí možná stále chybí, je dostatečně silná politická odpovědnost za vodu v dlouhém horizontu. Ne další dokument, který po několika letech zmizí v seznamu splněných a nesplněných úkolů, ale člověk, který bude mít povinnost vidět vodu napříč resorty, krajinou, městy i hospodářstvím a pravidelně říkat, zda se země skutečně stává odolnější.

Možná tedy skutečně nastal čas ustanovit vládního zástupce pro sucho. Ne proto, že by stát nevěděl, co se děje. Právě naopak. Víme toho už dost. Máme data, zákony, strategie, plány, odborné instituce i peníze. Co nám možná chybí, je někdo, kdo všechny tyto vědomosti dokáže proměnit v jedinou politickou odpovědnost. Protože voda nepočká, až se jednotlivé resorty dohodnou, kdo ji vlastně má na starosti.

Česká republika má přitom v evropském vodním systému jednu mimořádnou vlastnost. Je střechou Evropy. Voda, která u nás naprší, odtéká do tří moří a naše území je pramennou oblastí významných evropských řek. O to větší odpovědnost máme za to, jak s ní nakládáme. Nemůžeme být pouze zemí, která vodu nechá odtéct ze svého území a potom hledá způsoby, jak jí v době sucha získat více. Měli bychom být zemí, která dokáže vodu v krajině zadržet, chránit její kvalitu, rozumně ji využívat a vracet ji do přirozeného koloběhu. Být střechou Evropy není jen geografický fakt. Je to také závazek. A možná právě proto bychom měli usilovat o to, abychom byli především řádnými a odpovědnými vodními hospodáři.

Podobná snaha soustředit odpovědnost za vodu do jednoho místa by přitom nebyla českým inukátním „výmyslem“. Izrael má dlouhodobě funkci Water Commissioner, tedy vodního komisaře, který se zabývá přidělováním vodních zdrojů, jejich ochranou, vodní infrastrukturou i celkovým hospodařením s vodou. Austrálie zase v minulosti vytvořila National Water Commission, jejímž úkolem bylo sledovat a vyhodnocovat národní vodní politiku napříč federální vládou a jednotlivými státy.

Zajímavý je také současný vývoj v Maďarsku, kde do vodní politiky zasahuje řada ministerstev a vláda proto vytvořila meziresortní koordinační mechanismy včetně Drought Protection Task Force zaměřené na ochranu před suchem. Ve Spojených státech se zase v souvislosti s dlouhodobým suchem a krizí Colorado River Basin opakovaně objevuje myšlenka National Water Czar, tedy člověka s mandátem koordinovat vodní politiku napříč federálními institucemi.

Různé země tak hledají různé cesty, jak překonat stejný problém. Voda totiž odmítá respektovat hranice ministerstev stejně jako hranice států. Není třeba ustanovit „vodního cara“, který by převzal pravomoci jednotlivých resortů. Smysluplnější by byl apolitický člověk, něco jako vládní zmocněnec pro vodní bezpečnost a sucho, který by měl přímý mandát vlády, přístup ke všem relevantním ministerstvům, povinnost každoročně vyhodnocovat vodní bezpečnost České republiky a především pravomoc předkládat vládě společný plán priorit a investic. 

Možná by taková role symbolicky navázala na odkaz svatého Jana Nepomuckého, patrona vody, mostů a lidí žijících v blízkosti řek. Ten po staletí připomíná, že voda není jen přírodní zdroj, ale nejstrategičtější surovina ze všech. Ropa, plyn nebo kovy mohou pohánět ekonomiku, ale bez vody není života, potravin ani společnosti. Voda je nenahraditelná hodnota, která spojuje vše živé.

A možná je třeba si přiznat realitu. Stejně jako v mnoha jiných oblastech nebude největším motorem změny samotná hrozba sucha, ale ekonomický zájem. Dějiny opakovaně ukazují, že společnost začne výrazně investovat do řešení problémů ve chvíli, kdy se z nich stane nejen riziko, ale také příležitost. Až bude možné na vodní bezpečnosti, prevenci sucha, nových technologiích a chytrém hospodaření s vodou dlouhodobě vytvářet hodnotu, dostane se téma vody možná konečně na úroveň, kterou si vzhledem ke svému významu zaslouží.