Neviditelné sucho. Voda z planety nemizí, ale lidem přesto chybí, tak kde může být?

O suchu se většinou mluví v souvislosti s počasím, půdou, zemědělstvím nebo stavem řek. Mnohem méně pozornosti se však věnuje vodě, která je potřebná k výrobě prakticky všeho, co používáme. Každé tričko, kilogram masa, elektronické zařízení nebo automobil za sebou zanechává také vodní stopu. Voda přitom z planety nezmizí. Zůstává součástí koloběhu, jen může být na dlouhou dobu a na velmi důležitém místě využita jinde, než kde ji právě potřebujeme.

Když se řekne sucho, většina lidí si představí nedostatek srážek, vysychající půdu, nízké průtoky řek nebo prázdnější vodní nádrže. Příčinou může být dlouhodobý nedostatek srážek také v zimním období, vysoké teploty, které zvyšují výpar, změna klimatu i způsob, jakým s vodou hospodaříme. Do úvah o suchu se však mnohem méně dostává další významný faktor, kterým je lidská spotřeba. Přitom prakticky každý výrobek, který projde našima rukama, je spojen s určitou spotřebou vody. A rozhodně nejde vždy o malé množství.

Co oko nevidí, to duši nebolí

Právě zde má své místo pojem virtuální voda. Nejde o vodu, která by byla fyzicky ukryta ve výrobku a kterou bychom z něj mohli jednoduše získat. Virtuální voda představuje množství vody potřebné k výrobě určitého produktu v celém jeho produkčním řetězci. U bavlněného trička tak nejde pouze o vodu použitou v textilní továrně, ale také o vodu potřebnou k vypěstování bavlny, jejímu zpracování a dalším výrobním procesům. Tento koncept nám umožňuje vidět vodu, kterou běžná statistika domácí spotřeby vůbec nezachytí.

S tím souvisí také pojem vodní stopa, který vyjadřuje celkové množství sladké vody využité v souvislosti s produkcí zboží nebo služby. Odborné hodnocení vodní stopy přitom rozlišuje modrou, zelenou a šedou vodu. Modrá voda představuje vodu odebranou z povrchových a podzemních zdrojů, například z řek, jezer nebo podzemních zásob. Zelená voda označuje především dešťovou vodu uloženou v půdě a využívanou vegetací, což je mimořádně významné například při pěstování zemědělských plodin.

Šedá voda pak vyjadřuje objem vody potřebný k asimilaci znečištění tak, aby výsledná koncentrace odpovídala stanoveným kvalitativním požadavkům. Rozlišování těchto tří složek je přitom důležité, protože není voda jako voda a její environmentální význam se zásadně liší podle původu i místa, kde je využívána.

Tisíce litrů za jedním tričkem a šálkem kávy

Rozměr problému dobře ukazují konkrétní čísla. Výroba jednoho bavlněného trička je spojována s vodní stopou kolem 2 700 litrů vody, kilogram hovězího masa představuje přibližně 15 500 litrů, kilogram rýže kolem 2 500 litrů a jeden šálek kávy přibližně 130 až 140 litrů vody. U automobilu se při započtení celého produkčního řetězce můžeme dostat řádově k desítkám až stovkám tisíc litrů vody.

Tato čísla však nelze chápat tak, že by například 2 700 litrů vody fyzicky zmizelo kvůli jednomu tričku. Jde o vodu, která byla v různých fázích produkčního řetězce využita, například při pěstování bavlny, zpracování vláken nebo výrobě textilu. Vodní stopa proto není jednoduchou bilancí vody, která zmizí a už se nikdy nevrátí. Je především způsobem, jak zachytit skrytou závislost výroby a spotřeby na vodních zdrojích.

Je přitom důležité rozlišovat mezi tím, že voda byla spotřebována, a představou, že se nenávratně ztratila. Voda jako taková z planety nemizí. Pohybuje se v koloběhu, mění své skupenství, proniká do půdy, odtéká řekami, vypařuje se do atmosféry a znovu se vrací v podobě srážek. Pokud například voda při výrobním procesu není součástí výsledného výrobku, může být po odpovídajícím vyčištění znovu vypuštěna do vodního systému. Z globálního pohledu tedy nejde o jednoduché odečtení určitého množství vody z planety.

Globální koloběh versus lokální nedostatek

Problém je ale jinde. Pro člověka není rozhodující pouze celkové množství vody na Zemi. Zásadní je její dostupnost v konkrétním místě, v konkrétním čase a v odpovídající kvalitě. Jestliže výrobní proces odebere vodu z řeky, podzemního zdroje nebo vodárenské soustavy, může být tato voda v daném okamžiku potřebná jinde. A pokud se nacházíme v oblasti zasažené suchem, může mít každý další odběr výrazně větší význam než ve chvíli, kdy je vody dostatek.

Stejně důležité je přemýšlet o tom, co se s vodou po použití skutečně děje. Voda vypuštěná zpět do prostředí sice nezmizela, ale nemusí se vrátit na stejné místo, ve stejném čase ani ve stejné kvalitě. Část vody může odtéct do jiné oblasti, část se může vypařit a část může být po určitou dobu zadržena v půdě, vegetaci nebo samotném výrobku. Z hlediska globálního koloběhu vody je to přirozený proces. Z hlediska konkrétního člověka, obce nebo zemědělce však může být rozdíl mezi dostupnou vodou dnes a vodou, která se do systému vrátí za několik týdnů nebo měsíců, zásadní.

Právě tady se dostáváme k otázce, která v souvislosti se suchem nezaznívá dostatečně často. Co je vlastně naším cílem? Chceme mít co nejvíce vody dočasně využité ve výrobcích, materiálech a nejrůznějších procesech, nebo chceme, aby byla voda dostupná tam, kde ji potřebujeme pro život, zemědělství, přírodu a fungování společnosti? Voda má totiž v krajině mnohem větší hodnotu než pouze jako vstup do výrobního procesu. Je součástí půdní vlhkosti, podporuje vegetaci, doplňuje podzemní zásoby, udržuje průtoky řek a vytváří podmínky pro fungování celých ekosystémů.

Skutečný účet za nákup neuvidíte na vodoměru

V době, kdy se některé evropské regiony stále častěji potýkají s obdobími sucha, proto nestačí sledovat pouze srážkové úhrny. Je potřeba se dívat také na to, kolik vody společnost spotřebovává, kde ji spotřebovává a k jakému účelu. Stejné množství odebrané vody může mít úplně jiný význam v oblasti s dostatkem vodních zdrojů a v regionu, kde už řeky klesají na kritickou úroveň a půda ztrácí schopnost vodu zadržovat.

Možná bychom proto měli začít o vodě přemýšlet méně jako o nekonečné surovině a ale jako o nejdůležitějším zdroji, jehož hodnota závisí na jeho dostupnosti. Výrobek, který spotřebuje velké množství vody, nemusí být automaticky problémem. Rozhodující je kontext. Pokud je vyráběn tam, kde je vody dostatek, pokud se s ní zachází efektivně a pokud se po použití vrací do systému v odpovídající kvalitě, situace je jiná než v regionu, kde stejný odběr přispívá k dalšímu vyčerpávání již tak omezených zdrojů.

Sucho proto není pouze otázkou toho, kolik naprší. Je také otázkou toho, jak s vodou hospodaříme a jaké množství jí potřebujeme k udržení našeho způsobu života. Každý nový výrobek, každá tuna materiálu a každá jednotka produkce má svůj vodní příběh. Čím více vyrábíme a spotřebováváme, tím důležitější je vědět, odkud voda přichází, kam po použití odchází a zda ji v daném místě skutečně můžeme postrádat.

Ani recyklace není bez vody

A právě tady se dostáváme k recyklaci. Ta má bezpochyby svůj význam, protože umožňuje omezovat těžbu primárních surovin, prodlužovat život materiálů a v mnoha případech snižovat energetickou i environmentální náročnost výroby. Recyklace však sama o sobě není proces bez spotřeby zdrojů a ani ona se neobejde bez vody. Materiály je nutné sbírat, přepravovat, třídit, drtit, prát, oddělovat a následně zpracovat do podoby vhodné pro další výrobu.

V některých případech může být právě spotřeba vody při recyklačním procesu významná. Ani recyklovaný materiál tedy není z pohledu vody automaticky bezproblémový. Pokud chceme hodnotit jeho skutečný přínos, musíme sledovat nejen úsporu primární suroviny, ale také vodu, energii, dopravu a další vstupy, které byly k jeho získání potřeba.

Proto nelze jednoduše říci, že recyklovaný výrobek je vždy ekologičtější než výrobek z primární suroviny. Záleží na konkrétním materiálu, technologii, energetickém mixu, dopravních vzdálenostech i místních podmínkách. A především na tom, jaký dopad vlastně hodnotíme. Pokud chceme skutečně zjistit, která varianta je šetrnější k životnímu prostředí, musíme se dívat na celý životní cyklus výrobku pomocí metody LCA neboli posouzení životního cyklu.

Ta umožňuje sledovat environmentální dopady od získání surovin přes výrobu a používání až po konec životnosti a případnou recyklaci. Právě LCA je důležité proto, že brání tomu, abychom hodnotili jeden krok výrobního řetězce odděleně od všech ostatních. Recyklace může v jednom případě přinést významnou úsporu primárních surovin, energie a vody, zatímco v jiném případě může část environmentální zátěže pouze přesunout do jiné fáze životního cyklu.

Z pohledu vody je navíc důležité nejen to, kolik jí určitý proces spotřebuje, ale také jakého typu tato voda je, odkud pochází, v jakém regionu je využívána a co se s ní po použití stane. Právě spojení vodní stopy a LCA může nabídnout podstatně přesnější obraz skutečné environmentální náročnosti výrobku. Nestačí totiž vědět, že určitý proces spotřeboval například tisíce litrů vody. Musíme také vědět, zda šlo převážně o srážkovou vodu, vodu odebranou z řeky nebo podzemních zdrojů a zda její využití představovalo významný zásah do místní vodní bilance.

Kde, kdy a na co?

A právě zde může být největší kontrast i současně paradox celé problematiky. Voda z planety nezmizí, přesto může lidem v konkrétním místě zoufale chybět. Nejde tedy jen o to, kolik vody máme. Jde o to, kde ji máme, kdy ji máme a na co ji používáme. A pokud část vody dočasně uzamykáme ve výrobcích nebo přesouváme z krajiny do jiných částí koloběhu, měli bychom se ptát, zda je to v době narůstajícího sucha a tedy dopadů klimatických změn skutečně nejlepší způsob, jak s ní zacházet.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu