Poušť měla vodu, ale lidé v ní nežili. Vědci odhalili překvapivou překážku pravěkého osídlení

Dostatek vody, příznivější klima a krajina plná dávných jezer. Podmínky, které by podle dosavadních představ měly přilákat pravěké lidské skupiny, přesto v rozsáhlých částech Arabského poloostrova nevedly k doloženému trvalému osídlení. Mezinárodní výzkumný tým nyní ukázal, že vedle vody a klimatu hrála zásadní roli ještě jedna podmínka. Dostupnost kamene, z něhož bylo možné vyrábět nástroje.

Představa, že dostupnost sladké vody představovala jednu z hlavních podmínek pravěkého osídlení, má pevné opodstatnění. V období pleistocénu, které začalo přibližně před 2,6 milionu let a skončilo zhruba před 11 700 lety, procházely rozsáhlé části dnešních pouštních oblastí opakovanými klimatickými proměnami. V období vlhčích klimatických fází přinášely monzunové srážky na Arabský poloostrov dostatek vody, vznikala jezera a rozsáhlé travnaté oblasti. Krajina, kterou dnes známe jako vyprahlou poušť, se tehdy na řadě míst proměňovala v prostředí umožňující život zvířat i lidí.

Tato období se označují jako zelená Arábie. Vědci je dlouhodobě považují za důležitá migrační okna, během nichž se mohly lidské populace šířit z Afriky přes Arabský poloostrov do dalších částí Asie. Přesto zůstávala jedna skutečnost obtížně vysvětlitelná. Archeologické nálezy ukazovaly, že pravěké osídlení se soustřeďovalo především na okrajích rozsáhlých pouštních oblastí. V jejich vnitrozemí se sice nacházely důkazy někdejší přítomnosti sladké vody, ale stopy lidské činnosti byly překvapivě vzácné.

Mezinárodní výzkumný tým vedený Rudolfem W. Dellmourem z Vídeňské univerzity představil ve studii Stone and water governed early human settlement of the desert, publikované v prestižním časopise Nature, nové vysvětlení podmínek pravěkého osídlování pouštních oblastí. Na výzkumu se podíleli odborníci z Rakouska, Portugalska, Ománu, USA a České republiky. Českou vědeckou obec zastupoval Roman Garba z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze, který se podílel také na výzkumných expedicích v Ománu.

Tým prověřoval, zda dosavadní modely osídlení nezanedbávají další důležitou podmínku. Vedle dostupnosti sladké vody se zaměřil na geologické složení krajiny a výskyt hornin vhodných k výrobě kamenných nástrojů.

Patnáct set kilometrů napříč největší písečnou pouští

Výzkum se soustředil na oblast Rub al-Chálí na jihu Arabského poloostrova. Jde o největší souvislé písečné moře na světě, jehož rozloha dosahuje přibližně 650 tisíc kilometrů čtverečních. Právě zde vědci uskutečnili rozsáhlý geoarcheologický průzkum, při němž prošli trasu dlouhou přibližně 1 500 kilometrů. Prověřili celkem 125 lokalit. Zajímaly je především geologické podmínky, pozůstatky dávných jezer, přítomnost vhodných hornin a případné stopy pravěkého osídlení.

Výsledky přinesly velmi zajímavý obraz někdejší krajiny. V 55 zkoumaných lokalitách objevili sedimenty dávných jezer, tedy geologické doklady toho, že se zde v minulosti nacházela sladká voda. Přesto výzkumníci v rámci průzkumné trasy nenalezli žádné kamenné nástroje ani horniny vhodné k jejich výrobě. Výzkumníci navíc zaznamenali fosilní schránky měkkýšů (především druhy Melanoides tuberculata a Corbicula fluminalis) a úlomky pštrosích vajec, které dokládají někdejší přírodní podmínky a přítomnost života v této oblasti.

Ukázalo se tak, že krajina mohla poskytovat vodu a podporovat existenci živočichů, ale zároveň postrádala surovinu potřebnou pro výrobu kamenných nástrojů. Pro tehdejší lidské skupiny představovala právě tato kombinace zásadní omezení. Zde se plně projevil takzvaný efekt připoutání (tethering effect). Lidé sice dokázali transportovat vysoce kvalitní kámen na vzdálenosti desítek kilometrů, ale vnitrozemí Rub al-Chálí je od nejbližších ložisek vzdálené přes 200 kilometrů. Taková vzdálenost představovala zásadní překážku pro pravidelné zásobování a každodenní obnovu kamenných nástrojů.

Kámen byl stejně důležitý jako voda

Kamenné nástroje představovaly po většinu lidských dějin základní technologickou výbavu. Sloužily k opracování potravy, zpracování dřeva, stahování kůží, výrobě dalších pomůcek i k řadě každodenních činností. Schopnost vyrábět a opravovat nástroje proto významně ovlivňovala možnosti přežití a dlouhodobého pobytu v určité oblasti.

Vhodný kámen přitom nebylo možné získat z každé horniny. Výroba nástrojů vyžadovala materiál s odpovídajícími vlastnostmi, který se dal cíleně štípat a opracovávat. Mezi využívané suroviny patřil například pazourek, rohovec nebo některé druhy kvalitního křemene. Významnou roli hrála také tehdejší převládající levalloiská technika přípravy kamenných jader. Při ní se kámen nejprve cíleně opracovával tak, aby z něj bylo možné získat úštěpy požadovaného tvaru a velikosti. Tato technologie umožňovala vyrábět standardizované nástroje, její používání však vyžadovalo značné množství suroviny.

Pokud takový materiál v krajině chyběl, museli jej lidé získávat z jiných míst a dopravovat na delší vzdálenosti. To mohlo být při pohybu malých skupin v rozsáhlém suchém prostředí velmi náročné. Tento problém navíc zhoršil fakt, že vnitrozemská jezera byla napájena artéskou podzemní vodou, nikoliv řekami. Na rozdíl od říčních systémů, které s sebou z hor přinášejí valouny a štěrk, tato podzemní jezera neměla žádný přirozený mechanismus, jak do pouštního vnitrozemí surový kámen z okolních pohoří transportovat. Dostupnost vody tedy vytvářela základní předpoklad života, ale geologické vlastnosti území určovaly, zda zde lidé měli také potřebné prostředky k zajištění každodenní existence.

Autoři studie proto vytvořili prostorový model, který vedle dostupnosti vody zohledňuje také výskyt hornin vhodných k výrobě kamenných nástrojů. Výsledky následně porovnali s 362 známými archeologickými lokalitami na Arabském poloostrově.

Zjištění ukázalo, jak významnou roli geologie hrála. Přibližně 57 % území, které bylo podle modelu dostupné z hlediska vodních zdrojů, leželo na geologických formacích bez vhodného kamene pro výrobu nástrojů. Po započítání dostupnosti kamenné suroviny se navíc výrazně zlepšila schopnost modelu předpovídat rozmístění známých archeologických nalezišť.

Česká archeologie pomohla odhalit souvislosti

Na mezinárodním výzkumu se podíleli vědci z Rakouska, Portugalska, USA, Ománu a České republiky. Významnou roli při ověřování modelu sehrála také česká archeologická expedice ARDUQ v Ománu, kterou vede Roman Garba z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze.

Terénní data z expedice, získaná během výzkumných sezon v letech 2022 až 2025, pomohla ověřit, kde se v krajině nachází vhodná kamenná surovina a kde naopak chybí. Právě tato konkrétní pozorování umožnila porovnat matematické předpovědi se skutečnými geologickými a archeologickými podmínkami.

Autoři také upozorňují, že podobné souvislosti mezi dostupností vody a kamenných surovin se objevují také v Africe, Severní Americe a Asii. Geologické podmínky tak mohly ovlivňovat pohyb a usazování pravěkých populací v různých částech světa. Tato absence lidských stop se navíc netýkala jen starší doby kamenné, ale i vlhkého období raného holocénu o tisíce let později.

Výzkumný tým navíc zpřístupnil svůj model jako otevřený nástroj, který lze využít také při studiu dalších oblastí. Do výpočtů je možné dosadit místní geologické a hydrologické údaje a zkoumat, kde mohly být v minulosti vhodné podmínky pro život lidských skupin závislých na kamenných nástrojích.

Nové poznatky zveřejněné v časopise Nature tak pomáhají přesněji pochopit, jak se naši předkové přizpůsobovali životu v nehostinných oblastech a kudy vedly jejich migrační cesty. Voda vytvářela podmínky pro život, ale teprve její kombinace s dostupnými přírodními zdroji umožňovala lidem využít potenciál okolní krajiny.

Obrázek: zdroj AI