Řeky přišly o své nejcennější obyvatele, rozsah ztrát překvapil i samotné odborníky

České nížinné řeky během posledních 140 let ztratily podstatnou část své původní hmyzí rozmanitosti. Nová studie vědců z Masarykovy univerzity ukazuje, že úbytek nezačal až v období silného průmyslového znečištění, jak se dlouho předpokládalo. Mnohé druhy zmizely už o desítky let dříve v důsledku zásahů do říčních koryt a okolní krajiny. Přesto výzkumníci upozorňují, že část poškozených ekosystémů lze stále obnovit, pokud budou včas přijata účinná opatření.

České nížinné řeky patří mezi nejvíce pozměněné přírodní systémy ve střední Evropě. Po generace sloužily jako zdroj vody, energie i dopravní koridory, což vedlo k rozsáhlým úpravám jejich koryt. Jezy, narovnávání toků, prohlubování dna i odpojování přirozených ramen postupně proměnily podobu říční krajiny natolik, že dnes jen vzdáleně připomíná svůj původní stav. Jak hluboké následky tyto zásahy zanechaly na biologické rozmanitosti, však dosud nebylo možné přesně určit.

Tým vědců z Masarykovy univerzity ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem, Národním muzeem a Biologickým centrem Akademie věd ČR proto sestavil mimořádně rozsáhlý soubor dat zachycující výskyt vodního hmyzu v českých nížinných řekách od konce 19. století až do roku 2020. Výzkumníci analyzovali jepice, pošvatky a chrostíky, tedy skupiny organismů považované za velmi citlivé ukazatele ekologického stavu vodních toků. Kromě historických muzejních sbírek využili také starší odborné záznamy, výsledky odběrů z poloviny minulého století a současná data ze státního monitoringu kvality vod.

Výsledky přinesly překvapivé zjištění. Pokles druhové rozmanitosti nezačal až během období nejintenzivnějšího znečištění v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Řada druhů mizela z českých řek už mnohem dříve. Hlavní příčinou byla postupná ztráta přirozených stanovišť. Regulace toků odstranily štěrkové lavice, členité břehy, peřeje, tůně, mokřady i boční ramena, která poskytovala útočiště specializovaným druhům vodních bezobratlých. Jakmile tato prostředí zanikla, mnoho organismů ztratilo podmínky nezbytné pro přežití.

Analýza ukázala, že druhová rozmanitost sledovaných skupin klesala nepřetržitě až do osmdesátých let 20. století. Právě tehdy dosáhl stav říčních ekosystémů svého minima. Po roce 1990 se díky rozsáhlému zlepšení kvality vody situace začala částečně zlepšovat. Modernizace čistíren odpadních vod a omezení některých zdrojů znečištění umožnily návrat části druhů. Obnova však byla pouze omezená a nedokázala vyrovnat ztráty nahromaděné během předchozích desetiletí. Celkem z lokalit sledovaných ve studii zmizelo 55 druhů vodního hmyzu a třináct z nich je považováno za regionálně vyhynulé.

Vědci zároveň zjistili, že současná společenstva vodního hmyzu se výrazně liší nejen od stavu z přelomu 19. a 20. století, ale také od situace zaznamenané ještě v padesátých letech minulého století. Nejde pouze o nižší počet druhů. Proměnilo se samotné složení společenstev a řeky dnes osidlují jiné organismy než dříve. Tento vývoj souvisí nejen s historickými zásahy člověka, ale také s rostoucí teplotou vody, častějšími obdobími nízkých průtoků a přetrvávající přítomností nových typů znečišťujících látek.

Autoři studie upozorňují, že návrat k podobě říčních ekosystémů známé z přelomu 19. a 20. století je u mnoha silně upravených toků málo pravděpodobný. Přesto považují obnovu řek za smysluplnou a dosažitelnou. Podle jejich závěrů je možné zlepšit ekologický stav toků podporou přirozenějšího fungování řek, obnovou rozmanitých stanovišť a zajištěním lepší prostupnosti vodních cest pro vodní organismy. Každý další odklad však snižuje šanci na úspěšnou obnovu a zmenšuje prostor pro návrat alespoň části ztracené biologické rozmanitosti.

Studie tak nabízí dosud nejucelenější pohled na vývoj českých nížinných řek za posledních 140 let. Zároveň připomíná, že kvalita vody sama o sobě nestačí k návratu přírodního bohatství. O budoucnosti říčních ekosystémů rozhoduje také podoba krajiny, charakter říčních koryt a schopnost řek vytvářet pestrá prostředí, v nichž mohou citlivé druhy znovu najít své místo.