Sibiř začíná přilévat olej do klimatického ohně. Metanu uniká stále více a lidstvo si komplikuje vlastní záchranu

Tání sibiřského permafrostu a rostoucí četnost lesních požárů spouštějí proces, který může významně zkomplikovat snahy o omezení globálního oteplování. Mezinárodní tým vědců zjistil, že emise metanu ze Sibiře během vegetačního období vzrostly mezi lety 2010 a 2023 o 12 milionů tun. Pokud bude oteplování pokračovat podle scénáře s vysokými emisemi, přírodní zdroje metanu z této oblasti mohou do roku 2050 vyrovnat přibližně pětinu celosvětového snížení emisí tohoto plynu, které je potřebné ke splnění klimatických cílů. Klimatický systém tak stále výrazněji reaguje na oteplování, které lidstvo samo vyvolalo.

Studie zveřejněná 6. srpna 2026 v prestižním vědeckém časopise Science přináší důležité poznatky o vývoji emisí metanu na Sibiři. Mezinárodní tým vedený vědci z Ústavu atmosférické fyziky Čínské akademie věd analyzoval údaje ze satelitních pozorování a měření atmosféry za období 2010 až 2023. Výsledky ukazují, že emise metanu během vegetačního období vzrostly o 12,0 ± 1,9 milionu tun, což odpovídá průměrnému tempu růstu přibližně pět procent ročně.

Výzkum je významný také proto, že sibiřské oblasti patří k obtížně dostupným místům pro dlouhodobá pozemní měření. Rozsáhlá území, náročné klimatické podmínky a složitost místních ekosystémů dlouhodobě komplikují přesné určování množství skleníkových plynů, které se z této části světa dostávají do atmosféry. Vědci proto spojili satelitní data s měřeními a atmosférickými modely, aby lépe určili velikost emisí a vysvětlili jejich vývoj.

Sibiř podle dosavadních odhadů představuje přibližně 5 % celosvětových emisí metanu. Její význam však nelze posuzovat jen podle současného podílu. Výsledky studie ukazují, že právě tato oblast může v oteplujícím se světě představovat rostoucí zdroj emisí, které se dosud v klimatických výpočtech obtížně zachycovaly.

Metan je přitom mimořádně účinný skleníkový plyn. V porovnání s oxidem uhličitým zadržuje za období 100 let na jednotku hmotnosti přibližně osmadvacetkrát více tepla. V atmosféře zůstává podstatně kratší dobu než oxid uhličitý, a proto jeho omezení může přinést poměrně rychlý přínos pro zpomalování oteplování. Pokud však jeho emise začnou narůstat z přírodních zdrojů, část výsledků dosažených omezováním lidských emisí může být oslabena.

Západ vlhne, východ vysychá a hoří

Výzkumníci zjistili, že Sibiř se z hlediska klimatických podmínek vyvíjí rozdílně na západě a východě. Tyto rozdíly jsou podstatné, protože vznik a uvolňování metanu závisejí nejen na teplotě, ale také na množství vody v půdě, činnosti mikroorganismů a četnosti lesních požárů.

Na západní Sibiři přispívají teplejší a vlhčí podmínky k vyšší produkci metanu v mokřadech. V prostředí s nedostatkem kyslíku rozkládají mikroorganismy organickou hmotu a při těchto procesech vzniká metan, který následně uniká do atmosféry. Vyšší teploty mohou mikrobiální aktivitu podporovat a změny vodního režimu mohou rozšiřovat podmínky vhodné pro jeho vznik.

Východní Sibiř se naopak potýká s teplejšími a suššími podmínkami, které zvyšují nebezpečí lesních požárů. Ty uvolňují skleníkové plyny přímo spalováním vegetace a organického materiálu. Požáry navíc poškozují půdní pokryv, mění tepelné podmínky povrchu a mohou urychlovat rozmrzání půdy, která byla po dlouhou dobu zamrzlá.

Podle studie se v letech 2010 až 2023 zvyšovaly emise související s požáry na východě Sibiře i emise spojené s mokřady na západě. Autoři připisují významnou roli také změnám atmosférické cirkulace, které ovlivňují rozložení tepla a srážek. Klimatické podmínky tak podporují různé mechanismy uvolňování metanu v jednotlivých částech rozsáhlého sibiřského území.

Důležitou součástí problému je permafrost, tedy půda, jejíž teplota zůstává nejméně dva roky nepřetržitě na bodu mrazu nebo pod ním. V severních oblastech Země uchovává obrovské množství uhlíku v podobě zbytků rostlin a dalších organických látek, které se kvůli nízkým teplotám rozkládaly jen velmi pomalu. Odhady pro severní permafrostové oblasti hovoří přibližně o 1 700 miliardách tun uhlíku, což je zhruba dvojnásobek množství uhlíku obsaženého v současnosti v atmosféře.

Jakmile půda rozmrzne, mikroorganismy získávají lepší přístup k organické hmotě a mohou ji začít intenzivněji rozkládat. Za podmínek s dostatkem kyslíku vzniká především oxid uhličitý, zatímco v prostředí s jeho nedostatkem se může tvořit metan. Výsledné emise proto závisejí na místních podmínkách a nelze předpokládat, že všechen uhlík uvolněný z permafrostu skončí v atmosféře ve formě metanu.

Příroda může část klimatických úspěchů vymazat

Nejvýraznější varování nové studie se týká budoucího vývoje. Podle studie by za scénáře velmi vysokých emisí skleníkových plynů mohl nárůst emisí metanu ze Sibiře do roku 2050 oproti průměru let 2010 až 2023 kompenzovat přibližně pětinu celosvětového snížení antropogenních emisí tohoto plynu potřebného k dosažení klimatických cílů. Většina předpokládaného růstu by přitom měla připadat na východní Sibiř.

Tento výsledek je třeba správně interpretovat. Neznamená, že přírodní emise vymažou pětinu veškerého snižování emisí skleníkových plynů, ani že se klimatické cíle automaticky stanou nedosažitelnými. Odhad se vztahuje ke snižování emisí metanu a vychází z konkrétního scénáře budoucího vývoje. Ukazuje však, že úspěch klimatické politiky bude záviset také na tom, jak se budou vyvíjet přírodní zdroje a propady uhlíku.

Právě zde se projevuje princip klimatické zpětné vazby. Lidstvo spalováním uhlí, ropy a zemního plynu, změnami ve využívání krajiny a dalšími činnostmi zvyšuje koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Planeta se otepluje a toto oteplování následně mění fungování přírodních ekosystémů. Rozmrzající půda může uvolňovat další skleníkové plyny, vyšší teploty a sucho mohou podporovat rozsáhlejší požáry a teplejší mokřady mohou produkovat více metanu. Část emisí tak vzniká jako následek předchozího oteplování.

Tento proces představuje dominový efekt, který může klimatickou změnu dále zesilovat. Původní příčinou je v současnosti především lidské zvyšování koncentrací skleníkových plynů, ale jeho důsledky postupně ovlivňují i přírodní cykly uhlíku. Příroda přitom není pouze zdrojem emisí. Oceány, lesy, půdy a další ekosystémy významnou část lidských emisí pohlcují. Pokud se však jejich schopnost ukládat uhlík oslabí nebo začnou některé oblasti uvolňovat více skleníkových plynů, než kolik jich zachytí, bude udržení rovnováhy stále obtížnější.

Lidstvo si samo ztěžuje cestu ke stabilnímu klimatu

Znepokojivý závěr spočívá v tom, že lidstvo narušilo klimatickou rovnováhu a nyní musí zvládat nejen důsledky vlastních emisí, ale také jejich následné působení na přírodní systémy. Čím déle bude globální oteplování pokračovat, tím větší může být riziko, že některé přírodní zdroje skleníkových plynů zesílí a část dosaženého snížení emisí vykompenzují.

Z toho ovšem nevyplývá, že omezování lidských emisí ztrácí smysl. Platí pravý opak. Každá tuna oxidu uhličitého, která se nedostane do atmosféry, pomáhá omezovat další oteplování a tím i riziko zesilování některých přírodních zpětných vazeb. Snižování emisí metanu může navíc přinést rychlejší klimatický přínos, protože tento plyn v atmosféře přetrvává podstatně kratší dobu než oxid uhličitý.

Zároveň však bude stále obtížnější spoléhat na to, že samotné omezení antropogenních emisí automaticky zajistí dostatečně rychlé zpomalení klimatické změny. Pokud se přírodní emise budou zvyšovat, bude nutné počítat s jejich příspěvkem při plánování dalších opatření i při vyhodnocování dosažených výsledků.

Sibiřský permafrost je v tomto ohledu varovným příkladem. Půda, která po tisíciletí uchovávala uhlík mimo atmosféru, reaguje na oteplování a její dosavadní role se může postupně měnit. Lesní požáry a změny vodního režimu tento vývoj dále komplikují. Čím více se planeta oteplí, tím obtížnější může být zastavení procesů, které oteplování samy podporují.

Obrázek: zdroj AI