Sobotní chvilka poezie: Přirozenost v proudu času, technologií a odvahy

Řeky, které se znovu učíme milovat, technologie, které slyší dřív než my sami, a firmy, které se bojí kroků, jež jsou možná nevyhnutelné. Všechny tři zprávy z posledních dní, ač na první pohled rozdílné, spojuje jednoduchá otázka: jak moc jsme připraveni změnit svůj vztah k prostředí v němž žijeme? Ať už jde o proud Tibery v Římě, nenápadnou čistírnu v české obci nebo výrobní halu v průmyslové zóně, všude narážíme na stejnou výzvu – odvahu vrátit přírodě důstojné místo v našem světě a přijmout, že to nebude zadarmo.

Paříž nedávno ukázala, že i sny, které se zdají nerealizovatelné, lze proměnit ve skutečnost. Ještě před několika desetiletími by koupání v Seině působilo absurdně – voda byla špinavá, břehy odcizené. Dnes je situace jiná: olympijské závody přímo v řece a plány na stálá veřejná koupaliště dokazují, že i velkoměstská řeka může znovu dýchat. Není to návrat do idyly, ale výsledek obrovských investic, důsledné kontroly a jasné politické vize a vůle. Řím se tímto příkladem inspiroval a chce do pěti let otevřít Tiberu lidem. Nebude to ale snadné – znečištění, které řeka nese je obrovské. Ale i zde platí, že nic není nemožné a že voda je zrcadlem vztahu města k sobě samému. 

V českém prostředí to možná nevypadá tak vznešeně, ale princip je podobný. Projekt TIVOR přináší naději, že i menší čistírny odpadních vod, které se často ocitají na hranici svých možností, dostanou šanci na moderní řízení. Umělá inteligence má pomáhat předvídat havárie, upozorňovat na slabá místa a chránit okolní přírodu před nechtěným znečištěním. Je to méně viditelný, ale o to důležitější krok: nikdo si nevšimne, když čistírna funguje dobře, ale každý snadno a rychle pocítí, když někola stupňové čistící procesy nefungují správně nebo selžou. TIVOR je tak pokusem přinést do neviditelné infrastruktury novou vrstvu jistoty a péče. I tady se voda stává metaforou – tichou připomínkou, že kvalita prostředí se tvoří drobnou a každodenní prací.

A pak je tu silný hlas podnikatelského sektoru. Průzkumy ukazují, že stále více firem vnímá Green Deal spíše jako hrozbu než jako příležitost. Není se čemu divit a je to snadno pochopitelné – vysoké ceny energií, složitá legislativa, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a narůstající administrativa. Zároveň je tu ale zvláštní rozpor: ty samé podniky investují do digitalizace, robotizace a využití umělé inteligence. Jinými slovy, přestože se podniky k zelené transformaci staví s nedůvěrou, současně podnikají kroky, které k ní přirozeně vedou. Možná tady bychom měli hledat inspiraci, kde ponechání toků řek a potoků v jejich přirozeném meandrujícím korytě přináší zdravé a inspirující prostředí jak samotné přírodě tak člověku.

Co tedy spojuje Řím, Paříž, české čistírny a podniky? Všude jde o odvahu, silnou vizi a důvěru. Pařížané uvěřili, že Seina nemusí být špinavou řekou, ale pulzujícím středem města. Římané stojí na začátku podobného příběhu. České obce věří, že i umělá inteligence může být spojencem v péči o vodu. A firmy dělají postupné kroky v zelené transformaci, jen se tomu nesmí říkat Green deal. Možná tak největší výzvou není ani tak technologie, ale schopnost změnit a vnímat perspektivu trošku jinak. A možná se pak nakonec ukáže, že voda je opravdu nejlepší metaforou současné doby: plyne, mění se, nese v sobě paměť i naději. Otázkou zůstává, zda se dokážeme naučit s jejím proudem plavat.