Sucho nezná hranice. Řešení často nabízí historie

Sucho přestává být výjimkou a stává se novým normálem. Změna klimatu s sebou přináší nejen vyšší průměrné teploty, ale především extrémní výkyvy v rozložení srážek – období intenzivních dešťů střídají dlouhá sucha, během nichž půda ztrácí schopnost vsakovat vodu. V důsledku vyšších teplot se zvyšuje výpar, klesá hladina podzemních vod a koryta řek se stále častěji dostávají na svá historická minima. Podle některých odhadů může do roku 2100 trpět nedostatkem vody až 1,7 miliardy lidí.

Již dnes sledujeme, jak některé oblasti planety směřují k naprostému vyčerpání svých vodních zdrojů. Afghánské hlavní město Kábul se často uvádí jako první metropole světa, která může přijít o veškeré zdroje pitné vody kvůli přelidnění, nedostatečnému plánování a masivnímu poklesu hladin podzemních vod. Dopady nedostatku vody se netýkají jen domácností a zemědělství, ale ohrožují stabilitu celých států a spouštějí nové migrační toky.
Mnohdy řešení znamená vrátit se ke starým a osvědčeným postupům. V Aténách byl znovuobjeven Hadriánův akvadukt – rozsáhlý podzemní vodní systém z 2. století našeho letopočtu, který v délce přes 20 kilometrů gravitačně přiváděl vodu z hor do města. Ačkoliv po staletí chátral, část jeho trasy je dodnes funkční. Město ho začalo využívat k závlaze zeleně a ochlazování veřejného prostoru. Tento návrat k historické infrastruktuře není jen technickým řešením, ale má i silný symbolický rozměr.

Historická infrastruktura, jako jsou akvadukty, byla navrhována s ohledem na dlouhodobou udržitelnost a přirozenou integraci do krajiny. Voda byla dopravována gravitačně, bez potřeby čerpadel, a přívodní systémy byly pravidelně udržovány komunitami, které si uvědomovaly jejich existenční důležitost. Tento selský rozum dnes nahrazujeme technologickými systémy s určitou životností, které umějí vodu čerpat i z velkých hloubek a efektivně zásobovat vzdálená města, ale za cenu vysokých energetických nákladů, rizika havárií a ztráty kontaktu s přirozeným koloběhem vody. Tato ztráta se projevuje především tím, že voda je často vnímána jen jako komodita v trubce, kterou je třeba dopravit z bodu A do bodu B, nikoli jako živý prvek krajiny, který potřebuje čas na vsakování i vlastní koloběh. Jinými slovy dřívější systémy vodu vedly, dnešní ji často izolují.

Současné vodohospodářské systémy měst navíc čelí řadě dalších problémů. Mnohá města mají poddimenzované retenční kapacity a nejsou schopna zadržet přívalové deště, které tak odtékají do kanalizace a způsobují záplavy. Naopak ve chvílích sucha nemají odkud brát vodu. Dešťová voda je často odváděna pryč, místo aby se zasakovala a doplňovala podzemní zásoby. Městské „pláště“ – rozsáhlé zpevněné a zastavěné plochy, často bez dostatku zeleně – zhoršují problém městských tepelných ostrovů, kdy teploty během letních měsíců dosahují extrémních hodnot. To vede k vyšší spotřebě vody na ochlazování a závlahu, tedy právě ve chvíli, kdy je vody nedostatek. Zastaralé vodovodní sítě, často z dob 60. let minulého století, trpí velkými ztrátami a chybí jim dostatečné investice na obnovu. Výsledkem je systém, který nereflektuje klimatickou realitu a není dostatečně odolný.

Zkušenosti posledních let však ukazují, že cesta z tohoto začarovaného kruhu existuje – a vede zpět ke krajině a selskému rozumu. Koncept tzv. modrozelené infrastruktury dnes představuje praktickou a efektivní alternativu. Průlehy, zelené střechy, zasakovací pásy a další opatření nejen ochlazují města, ale také obnovují schopnost krajiny zadržovat vodu. V Česku vznikají desítky inspirativních projektů, od revitalizace mokřadů přes obnovu rybničních systémů až po podporu dešťového hospodaření. Obce začínají chápat, že voda musí být zadržena tam, kde spadne, a že přírodní procesy, které dříve mohly připadat jako přežitek, mohou být klíčové pro budoucí stabilitu. 

Inspirace přitom nemusí pocházet jen ze starověkých Atén. V Barceloně například vznikla hustá síť tzv. fialových trubek, kterými proudí recyklovaná voda určená k závlaze městské zeleně, čištění ulic nebo doplňování vodních prvků. Díky tomu město významně snížilo spotřebu pitné vody pro činnosti, kde její kvalita není nezbytná. V Indii se znovu objevují tradiční systémy stepwells a tankas – hluboké studny a zásobníky, které po staletí sloužily k zachycování vody během monzunů. A za příkladný vzor efektivního vodního hospodaření lze považovat Izrael, který z nedostatku vody udělal výzvu k inovacím.

Izrael se potýká s chronickým nedostatkem vody, a přesto vybudoval jeden z nejpropracovanějších vodních systémů světa. Klíčem k izraelskému úspěchu je kombinace důsledného státního řízení, inovací a společenské hodnoty vody. Každý únik v potrubní síti je pečlivě monitorován a rychle odstraňován, protože ztráta vody je považována za nepřijatelný luxus. Izrael je průkopníkem kapénkové závlahy, která umožňuje maximální efektivitu v zemědělství při minimální spotřebě vody. Velkou roli hraje i odsolování mořské vody – rozsáhlé systémy membránové filtrace zásobují pitnou vodou značnou část populace. Celý vodní management je podpořen centralizovanou správou, jasnou strategií a výchovou obyvatel k zodpovědnému nakládání s vodou. Izrael tak ukazuje, že i v nehostinných podmínkách lze dosáhnout vodní bezpečnosti, pokud je voda chápána jako strategická priorita a národní zájem.

Zkušenosti z různých koutů světa ukazují, že voda není jen technický problém – je to otázka civilizační moudrosti. Není třeba vynalézat kolo, mnohé principy účinného hospodaření s vodou byly objeveny dávno před námi. Ve výsledku adaptace na sucho není jen otázkou technických opatření, ale především schopnosti sladit plánování, správu území a respekt k přírodním procesům. Stejně jako voda nevnímá hranice mezi obcemi, kraji ani státy, ani naše řešení nemohou zůstat omezena na izolované snahy. Potřebujeme provázaný a odvážný přístup, v němž se národní strategie opírá o znalost krajiny, města investují do chytrosti i skromnosti a každý region chápe vodu jako společnou hodnotu. Hadriánův akvadukt není jen archeologický artefakt – je připomínkou, že dobrá řešení přetrvávají staletí. Stejně tak nám připomíná, že návrat ke kořenům může být cestou kupředu.