Svět na suchu. Vstoupili jsme do éry vodního bankrotu

Sucho jsme dlouho chápali jako dočasnou epizodu. Něco, co lze zvládnout technickými opatřeními, krátkodobými omezeními nebo rychlým krizovým řízením. Tento přístup vycházel z předpokladu, že po odeznění extrému se příroda vrátí do původního rytmu a vodní systémy obnoví svou rovnováhu. Tento předpoklad však přestává platit. Mnohé regiony světa procházejí hlubokými strukturálními změnami, které mění kolik vody zůstává v krajině, jak se voda zadržuje v půdě a vegetaci a jak je k dispozici lidem i ekosystémům. V mnoha povodích se dostupnost sladké vody natolik snížila i v hydrologicky „normálních“ letech, nikoli pouze během extrémních such, že každý další suchý rok ukazuje, že schopnost krajiny reagovat na výkyvy je již systematicky oslabena.

Klíčové je rozlišovat mezi velkým a malým vodním cyklem. Velký vodní cyklus zahrnuje oběh vody mezi oceány, atmosférou a kontinenty a z hlediska celkového objemu zůstává relativně stabilní. Voda na planetě nezmizela. Problém je v malém vodním cyklu, tedy kolik vody je skutečně k dispozici v krajině, v půdě, vegetaci a podzemních zásobách. Tento lokální a regionální cyklus byl v posledních desetiletích systematicky narušován. Odlesňování, meliorace, regulace toků, urbanizace a intenzivní zemědělství urychlily odtok vody z krajiny. Například v intenzivně obdělávaných oblastech severní Indie, Středozápadu USA a severní Číny se do atmosféry nebo povrchového odtoku ztrácí až o 30–40 % více srážkové vody než v přirozené krajině. Krajina tak ztrácí schopnost vodu zadržovat a postupně uvolňovat.

Právě tento dlouhodobý nesoulad mezi odběry a přirozenou obnovou stojí za pojmem globální vodní bankrot, který přináší nová zpráva z Univerzity OSN (UNU-INWEH). Nejde o dočasný nedostatek vody, ale o stav, kdy jsou vodní systémy systematicky přetěžovány a čerpány „na dluh“. Typickým příkladem jsou povodí Indu, Tigridu a Eufratu, povodí Žluté řeky, Murray–Darling v Austrálii nebo povodí Colorada v USA, kde se každoročně spotřebuje více než 90 % dostupných obnovitelných vodních zdrojů. Návrat k rovnováze je zde možný pouze za cenu vysokých hospodářských a sociálních změn. Tento pohled zásadně mění logiku hospodaření s vodou, kde nejde o epizodické sucho, ale o trvalý strukturální deficit.

Důsledky jsou patrné na jezerech, která tradičně fungovala jako přirozené zásobníky vody. Od počátku 90. let ztratila více než polovina sledovaných velkých jezer alespoň 15 % svého objemu. Kritický pokles zaznamenala například Kaspická oblast, jezero Čad, jezera v centrální Asii včetně Aralu, ale také jezera Powell a Mead na řece Colorado. Tato vodní tělesa zásobují pitnou vodou velká města, zemědělství i energetiku. Jejich úbytek znamená zhoršení kvality vody, kolaps rybolovu a ztrátu schopnosti vyrovnávat hydrologické výkyvy. Na těchto jezerech je dnes existenčně závislých více než 300 milionů lidí.

Stejně zranitelné jsou i velké řeky. V posledních třech dekádách klesl průměrný průtok u více než poloviny nejvýznamnějších světových řek o více než pětinu. Týká se to mimo jiné řek Colorado, Indus, Tigris–Eufrat, Ebro, Po nebo São Francisco. V suchých obdobích tyto řeky často nedosahují moře nebo jen po krátkou část roku. Řeky jsou podřízeny odběrům, přehradám a regulacím a jejich schopnost udržovat stabilní ekosystémy se vytrácí. Krajiny podél toků se stávají citlivějšími na extrémy, tedy střídání sucha a náhlých povodní je stále prudší.

Jedním z klíčových, a často přehlížených, faktorů vodního bankrotu je úbytek mokřadů. Od 70. let zmizelo přibližně 410 milionů hektarů mokřadů, přičemž nejrychlejší ztráty byly zaznamenány v povodí Mississippi, v deltách Mekongu a Nigeru a v nížinných oblastech jihovýchodní Asie. Mokřady fungovaly jako přirozené retenční nádrže, čistily vodu a stabilizovaly mikroklima. Jejich zánik znamená nejen úbytek biodiverzity, ale i dramatické zvýšení nákladů na ochranu před povodněmi, úpravu vody a zdravotní rizika. Hodnota těchto ztracených ekosystémových služeb se v globálním měřítku pohybuje v řádu 7–15 bilionů dolarů ročně.

Podzemní vody byly dlouho považovány za strategickou rezervu, ale i ty čelí dramatickému úbytku. Přibližně sedmdesát procent hlavních akviferů (rozsáhlé geologické struktury schopné zadržovat a vést podzemní vodu) vykazuje dlouhodobý pokles hladiny. Podzemní voda přitom zajišťuje polovinu pitné vody pro domácnosti a více než čtyřicet procent zavlažování. V oblastech jako je severní Indie, Kalifornie, severní Čína nebo Írán klesá hladina podzemních vod místy o desítky centimetrů ročně. V mnoha regionech se čerpá rychleji, než je schopna se přirozeně doplňovat. Následky nejsou jen vyčerpání zásob, ale i nevratné změny geologické struktury, včetně propadání terénu, které ohrožuje infrastrukturu a zvyšuje riziko povodní. Tyto procesy se odehrávají v časových horizontech, které daleko přesahují politické a ekonomické plánování, což zvyšuje dlouhodobou zranitelnost společností.

Další riziko přináší úbytek ledovců a sněhových zásob. Ledovce po staletí fungovaly jako sezónní zásobníky vody, vyrovnávající rozdíly mezi obdobím srážek a sucha. Jejich rychlý ústup způsobuje výrazné výkyvy v průtocích řek závislých na tání ledu a sněhu. Podle mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) může do poloviny století zmizet až 60 procent současných horských ledovců mimo polární oblasti. Dopady jsou hmatatelné a přímé. Ohrožena je zásobárna pitné vody, výroba energie, zemědělská produkce a potravinová bezpečnost milionů lidí například v oblasti Himalájí, And, Alp nebo Skalistých hor.

Vodní bankrot není pouze fyzikální nebo ekologický problém. Je hluboce institucionální. Vodní právo, rozdělení odběrů a plánovací nástroje vznikaly v době, kdy se předpokládala relativní hydrologická stabilita. Často odrážejí historické nároky, nikoli skutečné množství dostupné vody. Výsledkem jsou odběry, které ekosystémy dlouhodobě unést nemohou. Přínosy intenzivního využívání vody historicky plynuly městům, průmyslu a velkým zemědělským podnikům. Negativní dopady však dopadají především na malé farmářské komunity, původní obyvatelé a nízkopříjmové skupiny s omezeným přístupem k alternativním zdrojům. Vodní nedostatek tak prohlubuje sociální nerovnosti a zvyšuje riziko konfliktů, nucené migrace a politické nestability, zejména v regionech Blízkého východu, Sahelu a Střední Asie.

Globální statistiky ukazují rozsah celého problému. Přibližně čtyři miliardy lidí zažívají alespoň jeden měsíc v roce vážnou nedostupnost vody a téměř tři čtvrtiny světové populace žijí v zemích považovaných za vodně ohrožené. Zemědělství spotřebovává zhruba sedmdesát procent odebrané sladké vody, přičemž více než sto sedmdesát milionů hektarů zavlažované půdy se nachází v oblastech s vysokým vodním stresem. To představuje přibližně třetinu světové zavlažované plochy. Globální potravinové systémy jsou proto stále zranitelnější a vystavené cenovým šokům, nedostatku potravin a politické nestabilitě, což se promítá i do globálních trhů a inflace.

Znečištění vodních zdrojů situaci jen zhoršuje. Odpadní vody, zemědělské splachy a průmyslové látky snižují množství vody vhodné pro lidské potřeby. Dostupná voda se tak zmenšuje nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Podle OSN není více než 80 procent světových odpadních vod dostatečně čištěno. Náklady na úpravu vody rostou a možnosti využití se zužují v domácnostech, průmyslu i zemědělství, což dále zvyšuje tlak na již omezené zdroje.

Zpráva OSN zdůrazňuje, že přechod od krizového řízení k řízení vodního bankrotu vyžaduje zásadní změnu přístupu. Vodní bankrot není selháním ani důsledkem jednoho špatného rozhodnutí. Je výsledkem dlouhodobého přesvědčení člověka, že přírodní systémy lze neomezeně optimalizovat dle svých potřeb bez ohledu na jejich hranice. Nejde tedy o hledání nových zdrojů, ale o sladění spotřeby s reálnou kapacitou vodních systémů.

Vodní bankrot je tak jeden z nejzásadnějších strukturálních globálních výzev současnosti, přičemž nejde o problém, který by šlo vyřešit technickým opatřením ani krátkodobými strategiemi. Vyžaduje reformu vodního práva, změnu hospodaření v krajině, přehodnocení zemědělských a průmyslových modelů i pozastavit se nad nepopulární otázkou nekonečného limitu růstu tak, aby voda v moderní společnosti nebyla pouhou samozřejmostí, ale vědomě a odpovědně spravovaným statkem.

Voda na Zemi je rozložena extrémně nerovnoměrně. Přibližně 97 % veškeré vody tvoří slaná voda oceánů a moří, která není bez technologicky a energeticky náročných zásahů přímo využitelná pro lidskou spotřebu či zemědělství. Ze zbývajících zhruba 3 % sladké vody je většina vázána v ledovcích a trvale zmrzlých oblastech nebo uložena v hlubokých podzemních rezervoárech. Pouze nepatrný zlomek, řádově méně než jedno procento celkové vody na planetě, je dostupný ve formě povrchových vod a mělkých podzemních zdrojů, na nichž je bezprostředně závislá většina ekosystémů, zemědělství i lidských sídel. Tato fyzická omezenost dostupné sladké vody zásadně rámuje, jak cenným statkem voda je, i reálné možnosti jejího hospodaření. Příkladem země, která se s těmito limity systematicky vyrovnává, je Izrael, jenž kombinuje rozsáhlé odsolování mořské vody, opětovné využívání vyčištěných odpadních vod a přísně regulované vodní hospodářství.