Tam, kde vítr bral půdu, nyní má zasáhnout novela protierozní vyhlášky

Ministerstvo životního prostředí představilo návrh novely protierozní vyhlášky, který po letech doplňuje zásadní chybějící prvek – jednotný systém hodnocení a regulace větrné eroze. Materiál reaguje na dlouhodobé nedostatky současné úpravy, zpřesňuje klíčové definice, sjednocuje postupy pro vodní i větrnou erozi a zároveň se snaží nezvyšovat administrativní zátěž zemědělců. 

Navrhovaná novela vyhlášky o ochraně zemědělské půdy před erozí představuje první komplexní snahu vnést do systému ochrany půdy vyšší míru přesnosti, předvídatelnosti a praktické použitelnosti. Dosavadní právní úprava se detailně věnovala vodní erozi, ale větrná eroze v ní, navzdory významným dopadům v konkrétních regionech, chyběla.

Zásadní novinkou je jasné vyjádření přípustné míry ohrožení větrnou erozí založené na syntéze půdních charakteristik, klimatických podmínek, větrného režimu a přítomnosti vegetačních bariér. Výstupem je kódový systém, který umožňuje jednoznačné rozlišení mezi plochami neohroženými a plochami ohroženými, na něž jsou navázány povinnosti při opakovaném výskytu erozních událostí. Díky zpřesněnému přístupu míra regulace výrazně klesá, kompromisní varianta zasahuje pouze zhruba 6 % zemědělské půdy. Cílená ochrana tak směřuje skutečně na místa, kde dochází k reálným problémům.

Novela zároveň sjednocuje terminologii a doplňuje definice, které dosud v praxi vyvolávaly interpretační potíže. Klíčové jsou zejména nové pojmy týkající se vegetačních a větrných bariér, větrolamů či drah soustředěného odtoku. Tyto prvky hrají ve vyhodnocování rizika eroze zásadní roli a jejich jasné vymezení je nezbytnou podmínkou pro navrhování funkčních opatření. Zároveň dochází k odstranění některých nadbytečných definic a úpravě ustanovení, která již neodpovídala aktuální metodice nebo zákonnému stavu.

V oblasti vodní eroze novela neprovádí věcné revoluce, ale zpřesňuje procesy, které se v praxi ukázaly jako problematické. Ruší se limit maximální výměry při tvorbě plánů opatření, aby bylo možné navrhovat řešení na logicky scelených celcích. Vyjasňuje se rozsah aktualizací plánů a povinnost zpracovat nový plán před koncem platnosti toho stávajícího. Tím se podle navrhovatele posiluje kontinuita hospodaření a snižují se transakční náklady zemědělských subjektů.

Podstatným prvkem návrhu je zavedení mechanismu, který umožní vyvázání se z povinností tam, kde se riziko dlouhodobě snížilo. Pokud například technická opatření trvale omezí vodní erozi nebo se plochy nově zařadí mezi neohrožené z hlediska větrné eroze, zemědělský subjekt může tuto skutečnost oznámit orgánu ochrany ZPF a žádat o změnu režimu. Jde o pragmatický nástroj, který brání zbytečnému udržování povinností tam, kde již nejsou potřeba.