Teherán je dnes městem, které může zmizet žízní

Situace, která v posledních týdnech panuje v Teheránu, představuje jednu z nejvážnějších vodních krizí v moderní historii Íránu. Vláda oznámila, že město bude muset omezit dodávky vody a v krajním případě zvažuje i částečnou evakuaci. Tato slova by ještě před několika lety působila přehnaně, dnes však vystihují realitu města, jehož přehrady se ocitly na hraně vyschnutí. Hlavní teheránské zdroje, jako přehrady Latyan, Amir Kabir či Lar, dosahují podle oficiálních údajů méně než deseti procent své kapacity. Prezident Masúd Pezeškján označil stav za „kritický“ a vyzval obyvatele k okamžité úspoře vody, zatímco ministerstvo energetiky připravuje plány na přerozdělení zbytkových zdrojů.

Teherán, metropole s více než deseti miliony obyvatel, denně spotřebuje kolem tří milionů kubických metrů vody. Spotřeba přitom neustále roste, zatímco přísun srážek za poslední roky dramaticky klesl. Klimatologové upozorňují, že oblast se otepluje téměř dvakrát rychleji než světový průměr. Hlavní příčinou současné krize je kombinace klimatické změny, dlouhodobého sucha a neudržitelného hospodaření s vodou, které přetěžuje zásobníky i podzemní zdroje. V Íránu se přibližně 80 % vody využívá v zemědělství, často pomocí zastaralých zavlažovacích systémů, které způsobují obrovské ztráty. K tomu se přidává rychlá urbanizace, zvyšující se počet obyvatel a chybějící infrastruktura, která by dokázala zachytit a zadržet dešťovou vodu.

Problém Teheránu není ojedinělý – jde o pokračování dlouhé řady podobných krizí, které Írán zažívá už desítky let. V roce 2018 čelilo vysychání město Isfahán, když se řeka Zájandeh-rúd, kdysi symbol života v centrálním Íránu, změnila v prašné koryto. Místní obyvatelé tehdy protestovali proti přesměrování toku vody pro průmysl a jiné provincie. Podobně dramatická byla situace také v oblasti jezera Urmijá, které ztratilo více než 90 % své plochy v důsledku kombinace přehrad, sucha a intenzivního zemědělství. Teherán se nyní dostává do stejné spirály, jen s tím rozdílem, že jde o městskou aglomeraci s obrovskou hustotou obyvatelstva, kde jakýkoli kolaps infrastruktury může mít okamžité sociální důsledky.

Historie zná i mimoíránské paralely, které dokládají, že kolaps vodního hospodářství ve velkém městě není hypotetickým scénářem. Jihoafrické Kapské Město v roce 2018 varovalo před takzvaným „Day Zero“, dnem, kdy město zcela vyschne a voda přestane téct z kohoutků. Přestože se díky radikálním opatřením – včetně snížení spotřeby, recyklace odpadních vod a zavedení přísných kvót – podařilo kolaps odvrátit, krize ukázala, jak tenká je hranice mezi civilizačním komfortem a nouzovým režimem. V Sýrii se nedostatek vody a dlouhotrvající sucho v letech 2006–2010 staly jedním z faktorů, které přispěly k migračním vlnám a společenské nestabilitě.

Teherán se tak dnes nachází na křižovatce mezi dvěma scénáři – buď se podaří obnovit rovnováhu mezi přírodními zdroji a spotřebou, nebo bude město čelit zásadní transformaci, včetně přesunu obyvatel do jiných oblastí. Íránská vláda již naznačila, že připravuje krizové plány pro případ, že nedojde k výraznému zlepšení srážkové situace. V některých čtvrtích už dochází k nočním odstávkám vody a objevují se výpadky elektřiny, protože vodní elektrárny nemají dostatečný přítok.

Vědci varují, že nejde o náhlou katastrofu, ale o důsledek letitého podcenění environmentální reality. V minulosti Írán investoval miliardy do výstavby přehrad, čímž sice krátkodobě zvýšil dostupnost vody, ale zároveň narušil přirozené ekosystémy a přerušil koloběh řek. Snížení hladiny podzemních vod vede k poklesu půdy, který je v některých oblastech Teheránu už nevratný. Satelitní měření NASA ukazují, že některé části města klesají tempem několika centimetrů ročně – podobný jev dříve pozorovaný například v Mexico City.

Pokud by Teherán skutečně musel přistoupit k evakuaci, šlo by o mimořádnou událost v dějinách městské civilizace. Přesun milionů obyvatel z politického, ekonomického a kulturního centra země by znamenal kolaps dopravní i sociální infrastruktury a nepochybně i zásah do stability celé země. Otázkou zůstává, zda íránské úřady dokážou krizi přetavit ve změnu, nebo zda bude Teherán dalším symbolem civilizace, která přestala včas naslouchat svým zdrojům.

Krize, kterou dnes Írán zažívá, není pouze o nedostatku vody – je o vztahu společnosti k vlastnímu prostředí. Ukazuje, že voda, základní prvek života, může být i prubířským kamenem moderní civilizace. Teherán se tak stává svým způsobem "laboratorní" ukázkou toho, jak se lidstvo bude muset přizpůsobit realitě, v níž klimatická rovnováha přestává být samozřejmostí a voda se stává strategickou komoditou, určující budoucnost měst i národů.

Mistrovství v každé kapce

Zatímco Teherán zápasí s nedostatkem vody, jen několik stovek kilometrů západně leží země, která dokázala z vodní krize vytvořit příběh technologického úspěchu. Izrael, nacházející se ve stejně suchém klimatu, dnes patří mezi světové lídry v nakládání s vodními zdroji. Klíčem k jeho úspěchu nebyla příroda, ale rozhodnutí, že voda se musí stát strategickou prioritou. Izrael začal už v 70. letech systematicky budovat síť zařízení na odsolování mořské vody, která dnes pokrývají zhruba 80 % potřeby pitné vody. Paralelně rozvinul unikátní systém recyklace – více než 85 % veškeré odpadní vody je zpracováno a použito znovu, především pro zemědělské zavlažování.

Jedním z nejpřesvědčivějších ukazatelů izraelské efektivity je míra ztrát vody v distribuční síti. Zatímco v mnoha zemích Blízkého východu přesahují ztráty 30 až 40 %, v Izraeli se dlouhodobě pohybují kolem 7 %, což patří k nejnižším hodnotám na světě. V některých částech systému, zejména u hlavních vodovodních řádů, dosahují ztráty dokonce jen 3 %, což je z globálního pohledu téměř bezprecedentní výsledek. Tento výsledek není náhodný – Izrael systematicky investuje do monitoringu potrubních sítí, využívá tlakové senzory, akustické detektory a digitální mapování úniků. Vodárenské společnosti zde sledují každou kapku v reálném čase a na základě dat okamžitě reagují na anomálie. Modernizace infrastruktury je doprovázena přísnými standardy údržby a ekonomickými motivacemi pro provozovatele. Díky tomu se ztráty vody v Izraeli staly prakticky měřitelným ukazatelem technologické vyspělosti – a inspirací pro státy, které zatím s vodou nakládají spíše pasivně než strategicky.

Díky chytré kombinaci technologií, cenové politiky a osvěty dokázal Izrael proměnit deficit v přebytek: voda zde přestala být nedostatkovým zbožím a stala se nástrojem stability. Tamní vláda navíc chápe vodu jako součást bezpečnostní strategie – od úsporných zavlažovacích systémů kapénkové závlahy, přes využívání digitálních senzorů a prediktivních modelů počasí, až po vzdělávání obyvatel, které pěstuje kulturu zodpovědnosti.

Příběh Izraele ukazuje, že ani geografický úděl nemusí být osudem. To, co rozhoduje, není množství srážek, ale schopnost přemýšlet dopředu, investovat do inovací a překonat krátkodobé politické zájmy. Voda je totiž nejen fyzickou potřebou, ale i zkouškou předvídavosti a soudržnosti společnosti. Teherán může v Izraeli vidět zrcadlo – připomínku, že i v suché krajině se dá vybudovat prosperita, pokud se člověk naučí s vodou zacházet tak, jako by byla tím, čím skutečně je: zdrojem života, který se nedá ničím nahradit.

I Evropa nemá na prameni ustláno

Zatímco Teherán čelí kritickému nedostatku vody a Izrael ukazuje, jak se dá situace zvládnout strategicky a technologicky, i Evropa ukazuje, že s vodou není radno hazardovat. I zde totiž platí, že voda není samozřejmostí a že ani zdánlivě stabilní regiony nemají „na prameni ustláno“.

Řecko je dnes jasným příkladem země, kde se problémy s nedostatkem vody již projevují konkrétně a hmatatelně. V posledních letech klesla hladina hlavních přehrad, například v okolí Atén, na kritické hodnoty. To vedlo k přídělovému systému pro domácnosti i podniky, zavádění nočních odstávek vody a veřejným výzvám k úsporám. Situace je zvlášť akutní v turistických regionech a na ostrovech, kde sezónní nárůst populace zatěžuje omezené zdroje.

Podobně ve Španělsku, Itálii a jižní Francii rekordní sucha v posledních letech vedla k omezením zavlažování a snížení přítoků do průmyslových a městských systémů. Ve střední Evropě, například v Německu či Holandsku, dlouhodobé nízké průtoky řek ohrozily lodní dopravu a zásobování průmyslových oblastí. I když zde zatím nehrozí evakuace milionů lidí, ukazuje se, že i evropská města mohou být pod tlakem sucha výrazně ohrožena a že voda není samozřejmostí.