Více času na podstatné
Uhlík v převleku: Jak dlouho ho CBAM uhlídá, než Evropě zas uteče?
Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci a výzvu k předkládání informací k plánovanému rozšíření mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), které může významně ovlivnit obchodní toky, průmyslovou výrobu i klimatickou politiku EU i jejích obchodních partnerů. Cílem je nejen rozšířit stávající seznam zboží, na které se CBAM vztahuje, ale také posílit obranu proti jeho obcházení a přehodnotit pravidla pro výpočet emisí při dovozu elektřiny.
Z uhlíku se stává clo nové generace
Mechanismus CBAM byl zaveden v roce 2023 jako součást Zelené dohody pro Evropu. Jeho úkolem je omezit tzv. únik uhlíku – situaci, kdy se kvůli přísné klimatické politice EU přesouvá výroba do zemí s nižšími emisními náklady, nebo jsou evropské výrobky nahrazovány uhlíkově náročnějším dovozem. CBAM má za cíl vyrovnat podmínky tím, že se uhlíkové náklady promítnou i do dováženého zboží.
Dosud se CBAM vztahoval na vybrané suroviny a základní komodity, jako jsou cement, hnojiva, hliník, železo a ocel, vodík či elektřina. Nově však Komise plánuje přechod do další fáze – zaměřit se i na navazující výrobky, tedy hotové produkty vyrobené z výše uvedených materiálů.
Proč rozšíření?
Důvodem je riziko tzv. sekundárního úniku uhlíku: výrobci základních materiálů čelí vyšším nákladům, zatímco finální zboží může být bez omezení dováženo ze zemí s nižšími environmentálními standardy. Například pokud evropská ocelárna platí za emise a vyrábí s nižší uhlíkovou stopou, ale dovážené ocelové plechy z asijské výroby s vysokými emisemi projdou bez poplatků, celý smysl CBAM se oslabuje.
Evropská komise proto zvažuje zařazení těchto navazujících výrobků pod pravidla CBAM. Výběr bude podmíněn třemi kritérii: rizikem úniku uhlíku, významem emisní zátěže produktu a technickou proveditelností měření a administrace.
Obcházení CBAM? Komise chce přitvrdit
Součástí návrhu jsou i opatření proti obcházení CBAM. Firmy totiž mohou přistupovat k formálním úpravám zboží – například minimální změně tvaru, balení či formy zpracování mimo EU – jen aby se vyhnuly platbě uhlíkového vyrovnání. Komise chce proto upřesnit pravidla tak, aby nedocházelo ke ztrátě integrity mechanismu. V úvahu připadá například přísnější sledování technologických procesů a složení zboží.
Elektřina – nejsložitější dílek skládačky
Specifickým tématem jsou emisní pravidla pro dovoz elektřiny. Dnes se používá standardní emisní faktor, založený na průměrné produkci z fosilních zdrojů. Tento přístup ale nespravedlivě penalizuje země mimo EU, které investují do obnovitelných zdrojů – jejich skutečně nízké emise totiž nejsou brány v potaz. Komise proto zvažuje změnu pravidel, která by umožnila zohlednit reálný uhlíkový obsah importované elektřiny – například přes úpravy ve smlouvách PPA či ve způsobu, jakým se hodnotí přetížení přenosové soustavy.
Dopady: cena, motivace i administrativa
Rozšíření mechanismu CBAM bude mít vícero důsledků napříč různými oblastmi. Z environmentálního hlediska by mělo přispět k omezení úniku uhlíku a zároveň vytvořit silnější motivaci pro země mimo EU, aby dekarbonizovaly svou výrobu a energetické mixy. Ekonomicko-sociálně se dá očekávat mírné zvýšení nákladů na navazující výrobky, což se může promítnout jak u výrobců, tak u koncových spotřebitelů. Zároveň však rozšíření systému povede k tvorbě nových příjmů z CBAM, které mohou být využity v rámci klimatických a inovačních politik EU. Správní dopady se projeví ve formě vyšších nároků na dodržování předpisů jak ze strany dovozců, tak ze strany úřadů, nicméně tyto náklady mohou být kompenzovány celkově vyšší efektivitou a spravedlivějším fungováním celého mechanismu.
Co bude dál?
Evropská komise plánuje na základě konzultace a připomínek připravit legislativní návrh změny nařízení o CBAM (EU 2023/956) ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025. Součástí přípravy bude i posouzení dopadů včetně modelových výpočtů a analýz zadaných Výzkumnému centru Komise.
Veřejná konzultace potrvá osm týdnů a zaměřuje se na širokou skupinu aktérů: od firem přes výzkumné instituce, nevládní organizace až po celní a daňové úřady. Výzvou je nastavit rovnováhu mezi efektivním omezením úniku uhlíku a udržitelnou administrací systému, který se stále rozšiřuje.
Uhlík v převleku, fáze III:
Právě obcházení však představuje zásadní výzvu. Jakmile se CBAM zpřísní, lze očekávat, že výrobci i dovozci začnou hledat cesty, jak se mu formálně vyhnout. Nabízí se celá řada možností – od přepracování zboží v tranzitních zemích a změny nomenklatury přes dovozy rozložených komponent až po „zelené papíry“ na elektřinu, které neodpovídají skutečné emisní realitě. Systém založený na seznamu vybraných kategorií zboží je totiž náchylný k manipulaci s formou, nikoli s podstatou – tedy uhlíkem samotným. Nabízí se tak otázka: není načase přejít k systému, kde se platí uhlíková daň podle toho, z čeho je výrobek vyroben – ne podle toho, jak se jmenuje v celním sazebníku?
Představme si systém, kde by se dovozní poplatek počítal podle materiálového složení výrobku – každý kilogram hliníku, oceli, plastu nebo cementu by měl předem stanovenou emisní hodnotu, a tudíž i svou uhlíkovou cenu. Výrobci by byli povinni deklarovat složení dováženého zboží a na základě toho by bylo vypočteno emisní clo. Čím emisně náročnější materiály, tím vyšší poplatek. Ať už se jedná o surovinu, polotovar nebo složité zařízení.
Takový systém by měl několik zásadních výhod. Především by byl technicky neutrální – nebylo by možné se mu vyhnout pouhou změnou celního kódu nebo mírnou úpravou výrobku. Zároveň by poskytoval silnou motivaci pro ekodesign – firmy by měly zájem snižovat podíl emisně náročných materiálů a přecházet na nízkouhlíkové alternativy. Transparentnost a předvídatelnost systému by usnadnila orientaci dovozcům a správním orgánům, zejména pokud by byly zavedeny digitální uhlíkové pasy výrobků.
Samozřejmě, takový model by měl i svá úskalí. Vyžadoval by kvalitní a mezinárodně uznávaná data o emisních intenzitách jednotlivých materiálů, schopnost ověřit složení zboží i robustní certifikační systém. Přesto však dnes máme k dispozici nástroje, které byly ještě nedávno nemyslitelné – automatizované celní deklarace, propojené databáze LCA nebo digitální uhlíkové pasy už tvoří realistický základ pro takový krok. A nezapomínejme, že žijeme v době rychlého rozvoje umělé inteligence – to, co bylo dřív těžko proveditelné, se dnes začíná stávat běžnou realitou.
Dokument ke stažení: