Více času na podstatné

V čem se můžeme poučit od Izraele?

25.11.2017 14:40

V první polovině září proběhla tradiční mise českých vodohospodářských firem a institucí do Izraele. S organizací vydatně pomohla Česko-izraelská obchodní komora a Ministerstvo zemědělství.

Návštěvy byly organizovány tak, aby se účastnící seznámili se strukturou zásobování pitnou vodou, řešením odpadních vod a pak hlavně s využitím vyčištěných vod na závlahy zemědělské půdy, s čímž má Izrael asi největší zkušenosti na světě (jen Kalifornie recykluje víc vody). Většina účastníků tam jela s úmyslem získat především technické informace, ale nebylo možné si nevšimnout toho, jak stát oblast vodního hospodářství řídí. Asi je to dáno nedávnou historií, kdy Izrael musel urychleně řešit krizi kolem vody a voda se stala strategickou surovinou. Aby fungovala výroba potravin, musela začít být využívána odpad- ní voda na závlahy a aby se zabezpečilo obyvatelstvo pitnou vodou, začala se tato voda vyrábět odsolováním z vody mořské, ale i jako osolená je distribuována obyvatelstvu. Což v obou případech jsou počiny, které jsou za hranicí naší legislativy.

Pro nás je tato situace zajímavá tím, že se s nedostatkem vody začínáme také pomalu potýkat, a tak každá praktická zkušenost by nás mohla varovat před slepými uličkami a zbytečnými náklady. I když jsme národ s cimrmanovskými sklony, a tak je toto očekávání asi příliš optimistické, nedáme se poučit ani od sousedů jako jsou Němci, tak proč bychom se učili něco od Izraelců, kteří pracují v úplně jiných podmínkách.

Pro ty, kteří přeci jen jsou ochotni si upravit své mentální modely zazněla díky dobře připravenému programu řada zajímavých a důležitých informací. Se závlahou odpadními vodami jsou spojeny problémy, ale úplně jiné, než které vnímáme jako podstatné my. Problém není s bórem, nebo fosforem, a to jak z hlediska podzemních vod, zdraví nebo omezení zemědělské produkce. Minimální problémy jsou s dusičnany ve vztahu k podzemním vodám, díky řízenému přísunu živin jsou maximálně využity rostlinami, a tak je jejich únik do podzemních vod úplně minimální a není řešen. Naopak problematika, kterou se zemědělci zabývají intenzivně je zasolení půd, a to chloridem sodným. U písčitých půd se půdy zregenerují zimními dešti (sůl se vyplaví do podzemních vod) u hlinitých a jílovitých půd je třeba na solnost brát ohled už i při závlaze a používat co nejvíce původně odsolenou vodu.

Samotnou kapitolou jsou mikropolutanty, které jsou ale bagatelizovány (viz léky, drogy, atd.) a vysvětlení má i svou logiku. K člověku se zpět po projití potrav- ním řetězcem dostane jen zlomek toho, co normálně i dlouhodobě užívá např. léky. Otázka zvyšování rezistence vůči antibiotikům, které se berou jako skutečné riziko do budoucna, ale se řeší nejen z pohledu závlah. Přednáška o rezistenci vůči antibiotikům vyzněla tak, že je to předem pro- hraný boj a jen na nás je, jak se technologicky vypořádáme se „školícími středisky“, za které jsou považovány především větší čistírny odpadních vod, kde výměna informací (genů) probíhá nejintenzivněji. Tam by se měla prioritně zaměřit pozornost – jednak eliminací největších zdrojů bakteriálního znečištění, a pak použitím technologií minimalizujících šíření bakteriálního znečištění.

Zajímavé bylo také to, že zatím se většinou zavlažuje nehygienizovanou vodou po biologickém čištění (plodiny neurčené k přímé spotřebě) a to, že hygienizace vody určené k závlaze zeleniny se pak provádí chlorem, protože je to údajně spolehlivější a nemá to vliv na produkci. Navštívili jsme jednu ČOV produkující stoprocentně vodu pro závlahy – technologicky to byla MBBR doplněná o pískovou filtraci a chlorování před postřikem.

Další z praktických činností, kde se můžeme poučit je závlaha zeleně. Tam od- padají problémy s možným hygienickým ovlivněním potravin a trávníky jsou ještě mnohem méně náchylné na zasolení nebo hygienické zabezpečení vody – pokud je výjimečně použito (chápu, že v místních podmínkách si sluníčko dokáže poradit s bakteriálním znečištěním rychleji).

Myslím, že pak už vůbec nemusíme mít strach s použitím šedých vod na závlahu – bakteriální znečištění je bagatelní (srovnatelné s vodou v bazénech), průnik nutrientů nebo jiných látek do podzemních vod je menší než ze záhonků v zahradách a nehrozí ani ovlivnění travního porostu – to je zřejmé. V Izraeli je zcela běžné zalévat veřejnou zeleň i vyčištěnými odpadními vodami, stačí na to upozornit. Pitnou vodou zalévat by to byl hřích. Navštívena byla i výstava WATEC, což sice byl hlavní cíl, ale ve skutečnosti jsme si tam jen doplnili informace. Novinek, které by byly odlišné od jiných novinek na jiných výstavách zase až tak moc nebylo, ale i tady se něco najít dalo. Různé způsoby hygienizace vody a kalů, výroba pitné vody ze vzdušné vlhkosti, domácí bioplynka, získávání energie z proudění v potrubí...

Závěr
Tiskem proběhlo, že ČR a Izrael podepsaly v průběhu výstavy Watec dohodu o výměně informací ve vodním hospodářství, ochraně ovzduší a odpadech. To hlavní, v čem se ale můžeme poučit je racionálnost, problém se řeší jen, pokud jako problém existuje, ale pak se musí řešit s odpovídající naléhavostí a komplexností. Hlavním parametrem pro posouzení důležitosti a priorit je obecný zájem (státu a občanů) a předjímá se minimálně, na rozdíl od nás – což je asi to nejpodstatnější. Je to jednoduché, nehledat problémy, kde nejsou a zabývat se podstatným a obhajitelným z hlediska většiny. I když je Izrael země zázraků, tak to, čeho tam bylo dosaženo v oblasti vodního hospodářství za posledních pár let je věcí tvrdě racionálního a reálného uvažování, uvážlivě použitých investic a následné rychlé realizace. I to je umění – chtít jen to, co je potřebné a neplýtvat. Otázkou je, jestli k takovému jednání je nutné se ocitnout „u zdi“ a být tak donucen rychle racionálně jednat, nebo jestli je to možné i v normální demokracii v době relativního přebytku.