Voda mezi žízní a energií: když se přírodní živly stanou politickým nástrojem

Válka, klima i technický pokrok – tři odlišné příběhy, které spojuje jeden element: voda. Ať už jako vzácný zdroj každodenního přežití, jako inspirace k gigantickým inženýrským dílům, nebo jako mocenská páka v rukou států. Když se na ně podíváme pohromadě, začíná před námi vyvstávat podstatná otázka: kdo dnes skutečně drží „kohoutek“ a co to znamená pro naši budoucnost?

Na jihu a východě Ukrajiny se lidé probouzejí do dne, který je definován nejistotou, ale čekáním. Kohoutek se otevře jen na pár hodin a často ani to ne. Voda se dováží v cisternách, lidé stojí s kanystry v řadách, improvizované zásobníky se plní a znovu vyprazdňují. Někde pomáhá Červený kříž, jinde OSN, ale stále jde o hašení nevyřešitelného faktu, že infrastruktura byla válkou rozbita cíleně a nenávratně. Mluvíme o stovkách tisíc domácností, které žijí v permanentní nejistotě. Každá rozbitá trubka se tu rovná nejenom technickému problému, ale i strategickému záměru – voda jako zbraň, která má podlomit morálku i životní podmínky obyvatel. 

Úplně jiný příběh se odehrává v Číně, kde se nedostatek vody nestal hybatelem, ale inspirací k hledání nových forem energie. Tamní inženýři nedávno spustili do provozu větrnou turbínu, kterou lze bez přehánění označit za obřího obra – s výkonem přes 18 MW, výškou srovnatelnou s Eiffelovou věží a lopatkami, jejichž délka přesahuje rozměry fotbalového hřiště. Každý rok vyrobí přes 100 GWh elektřiny, což stačí pro pětapadesát tisíc domácností. Pokud bychom to převedli na tradiční zdroje, znamená to úsporu více než 30 tisíc tun uhlí a snížení emisí oxidu uhličitého o 90 tisíc tun ročně. Čína tak ukazuje, že stejně tak větrem a lze jako s vodou naložit nejen jako s přírodními zdroji, ale i jako s motory obrovských změn. Zatímco v Evropě se někdy hádáme o krajinný ráz, v Asii staví stroje, které mají potenciál překreslit mapu energetiky.

A pak je tu Etiopie a její Velká přehrada znovuzrození (GERD) na Modrém Nilu. Projekt, o němž se mluví už více než deset let, je konečně spuštěn. Se svou kapacitou přes 5 150 MW se zařazuje mezi největší hydroelektrárny světa a má ambici zajistit elektřinu pro desítky milionů lidí. Pro Etiopii je to krok k soběstačnosti a k energetickému exportu do okolních států, což může zásadně proměnit hospodářství celé oblasti. Ale každá kapka vody zadržená v nádrži má i svou politickou cenu. Egypt, závislý na Nilu ze 97 procent, vnímá přehradu jako ohrožení své potravinové i vodní bezpečnosti. Súdán balancuje mezi potenciálními přínosy a riziky. Diplomatická jednání se vlečou roky, a i když se slavnostně stříhá páska, nad přehradou visí stín možných konfliktů. GERD tak není jen triumfem inženýrství, ale i živým důkazem toho, že voda je zároveň darem i hrozbou.

Co spojuje Ukrajinu, Čínu a Etiopii? Na první pohled odlišné situace – zničené vodovody, obří větrná turbína a monumentální přehrada. Přesto všechny ukazují, že voda a s ní spojené zdroje energie se stávají určujícím faktorem naší doby. Tam, kde voda chybí, hrozí chaos a zranitelnost. Tam, kde je využívána, dává moc a otvírá nové příležitosti. A tam, kde je zadržována, dokáže proměnit rovnováhu celých regionů. Možná právě v tom tkví poselství těchto příběhů: čistá voda je neutrální, v rukou člověka je to tekutina, která se umí proměnit v politiku, v naději i ve zbraň.