Vyšplouchaná voda, vyšplouchnuté lidstvo: poučíme se z vodní lekce?

Když se podíváme na svět z pohledu vody, energie a lidských zásahů, odhalíme paradoxní a často dramatické souvislosti mezi našimi potřebami a limity planety. Příkladem jsou dvě zcela odlišné, ale přesto podobně varující situace – pokles hladiny Kaspického moře a historie Aralského jezera, která leží přibližně 1 000 kilometrů na východ od něj. Přestože je mezi nimi značná vzdálenost, jejich příběhy odhalují paralely v lidských zásazích do přírodních systémů, dopadech na ekosystémy a životy milionů obyvatel.

Kaspické moře, největší uzavřené jezero na světě, se v posledních letech potýká s rychlým úbytkem vody. Za posledních třicet let klesla hladina o 2,5 metru, během posledního desetiletí o 1,5 metru, z čehož jen v posledních pěti letech o 93 centimetrů. Roční pokles je v současnosti mezi 20 a 30 centimetry. Lodní doprava do přístavu v Baku je stále komplikovanější, přístavní terminály musejí pravidelně odstraňovat sedimenty a přeprava ropy poklesla z 880 tisíc tun na 810 tisíc tun ročně. Pokles vody má i ekologické dopady – nejvíce zasaženými druhy jsou jeseteři, již tak ohrožení vyhynutím, kteří přicházejí o 45 procent svých přirozených životních ploch, a tuleni. Současně čtyři miliony lidí v pobřežní oblasti čelí zhoršeným životním podmínkám. 

Podle studie se průměrná roční povrchová teplota nad Kaspickým mořem zvýšila o přibližně jeden stupeň Celsia mezi dvěma sledovanými obdobími, 1979–1995 a 1996–2015, což odborníci přičítají klimatickým změnám. Ázerbájdžán viní z problému přehrady na Volze, které odvádějí přibližně 80 % vody do jezera, zatímco Rusko upozorňuje právě na oteplování a klimatické změny. Tento spor ukazuje, že environmentální problémy jsou často zároveň politickými a ekonomickými krizemi, sdílenými mezi pěti státy Kaspiku – Ruskem, Ázerbájdžánem, Íránem, Kazachstánem a Turkmenistánem.

Paralelní, ale ještě dramatický příběh nabízí Aralské jezero. V 60. letech 20. století z něj odtékala voda do zavlažovacích kanálů pro bavlníková pole v Uzbekistánu a Kazachstánu. Výsledek byl devastující – do 90 % objemu jezera zmizelo, vznikla obrovská solná plocha, místní klima se zhoršilo, rybolov zkolaboval a tisíce obyvatel trpěly zdravotními problémy. Teploty se v regionu zvyšovaly, srážky klesaly a páry soli vytvářely zdravotní rizika pro místní obyvatele. 

Až nedávné projekty obnovy severní části jezera, včetně výstavby hrází a regulace přítoků, vedly k částečnému návratu vody a obnovení rybolovu – hladina severního Aralu vzrostla mezi lety 2005 a 2020 o přibližně 3,5 metru. Objem vody v severní části Aralského jezera se zvýšil o 42 procent a dosáhl 27 miliard kubických metrů. V roce 2024 úřady nasměrovaly 2,6 miliardy kubických metrů vody ze Syrdarji do severní části jezera, čímž se podle kazachstánských úřadů také snížila slanost vody v jezeře, což podpořilo vodní život. Aral tak ukazuje, že lidské zásahy mohou být zničující, ale částečně i reverzibilní, pokud jsou koordinované a cílené.

Obě tato vodní tělesa jsou připomínkou, že lidská činnost, ať už v podobě přehrad, intenzivního zemědělství, nebo energetické a průmyslové spotřeby, naráží na fyzikální a ekologické limity. A tyto limity nejsou jen přírodní – jsou i politické a ekonomické. Kaspické moře varuje, že spory mezi státy a rozdílné interpretace příčiny problému mohou blokovat efektivní řešení. Aralské jezero je důkazem, že bez jednotného, dlouhodobého plánu lidské zásahy mohou vést k ekologické katastrofě.

Je proto není od věci si připomenout, že voda není nevyčerpatelný zdroj, a že každá řeka, potok či mokřad má svou ekologickou a hydrologickou roli. Voda potřebuje prostor – řeky by měly mít možnost meandrovat a zůstávat ve svém původním korytu, aby se přirozeně zásobovaly podzemní vody, zmírňovaly povodně a podporovaly biodiverzitu. Jen v České republice jsme během století zkrátili a narovnali toky řek o neuvěřitelných 6 000 kilometrů, což má přirozeně přímé dopady na ekosystémy, kvalitu vody i schopnost krajiny přirozeně regulovat klimatické výkyvy.