Zachytávání uhlíku na moři: inovace, nebo emisní spirála?

Mezinárodní lodní doprava patří k významným zdrojům emisí skleníkových plynů – podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) se na globálních emisích CO₂ podílí přibližně 3 %. Proto se hledají způsoby, jak emise z lodních motorů snížit, nebo alespoň zachytit. Jednou z nejzajímavějších iniciativ v tomto směru je britský startup Seabound, který na trh přichází s relativně jednoduchým, avšak odvážným řešením: zachytávat uhlík přímo z výfukových plynů lodí pomocí páleného vápna. Naskýtá se tak otázka, zda nehasíme požár CO₂ vápnem, které samo při výrobě požár CO₂ založilo.

Princip technologie je známý z chemie: pálené vápno (oxid vápenatý, CaO) reaguje s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu vápenatého (CaCO₃), tedy běžného vápence. Tuto reakci využívá zařízení, které se montuje na komínovou část lodního motoru. Jakmile projde výfuk přes reaktor s granulovaným CaO, CO₂ se naváže a výstupní plyny jsou tak podstatně čistší.

Výsledkem je „uhlíkový filtr“, který lze teoreticky regenerovat.

Po naplnění je reaktor vyložen a granule s navázaným CO₂ se převeze na pevninu. Tam by měly být – podle vyjádření startupu – regenerovány zahřátím, čímž se znovu získá CaO a uvolněný CO₂ může být zachycen a uložen nebo použit v průmyslu. Jde tedy o uzavřený cyklus, který připomíná koncept karbonatace (navázání CO₂ za vzniku uhličitanu) a dekabonatace (uvolnění zpětným rozkladem při zahřátí) v průmyslových sorbentech.

Startup Seabound uvádí, že zařízení zachytí až 95 % CO₂ z výfukových plynů motoru, má být kompaktní a modulární, a jeho instalace je navržena tak, aby nezasahovala do hlavních systémů lodě.

Když zachytáváš uhlík pomocí látky, jejíž výroba vypouští uhlík…

Inovace Seabound vzbuzuje zájem médií, investorů i dopravců. Zní totiž jednoduše a srozumitelně – s pomocí běžné chemické reakce „uklidit“ CO₂ ještě dříve, než se rozptýlí do atmosféry. Ovšem při hlubším pohledu vyvstávají zásadní otázky týkající se skutečné uhlíkové bilance celého cyklu.

Pálené vápno: zdroj emisí sám o sobě, k výrobě páleného vápna je nutné těžit vápenec (CaCO₃) – energeticky i ekologicky náročná činnost (např. těžká technika, doprava, destrukce krajiny). Následně zahřívat ho na teploty 900–1 000 °C, aby došlo k jeho přeměně na CaO. Tímto procesem se přímo uvolňuje CO₂ – z jedné tuny vápence vznikne zhruba 0,44 tuny CO₂ jen chemickou reakcí (CaCO₃ → CaO + CO₂), a další emise přidá potřebná energie k vytápění.

Znamená to, že už při výrobě sorbentu vzniká významná uhlíková stopa, a pokud není celý cyklus poháněn nízkoemisní energií (např. elektřinou z OZE), nedává environmentální bilance příliš smysl.

Regenerace? Ano, ale za cenu dalšího tepla

Dalším problémem je samotná regenerace absorbovaného CO₂ z uhličitanu vápenatého. Tento krok vyžaduje opětovné zahřátí materiálu, tedy další značnou spotřebu energie. Pokud proces nebude napájen z obnovitelných zdrojů (což je zejména na lodích velmi omezené), celý systém se může stát pouze emisním přesmykem – CO₂ neodstraňuje, jen přesouvá do jiné fáze, přičemž celková bilance může být dokonce negativní.

Energeticko-emisní paradoxy v praxi

Celý koncept se tak dostává do kategorie tzv. emisních pseudocyklů, kde snaha o uhlíkovou neutralitu naráží na vlastní materiálové a energetické náklady. Bez zajištění uhlíkově neutrální výroby CaO, nízkoemisní regenerace a smysluplného využití či uložení vzniklého CO₂ je pak spíše výsledkem spíše alibistická kompenzace než skutečná dekarbonizace.

Proč to přesto přitahuje pozornost?

Startupy jako Seabound nabízejí technologické nadšení a rychlé řešení, které může oslovit investory, regulační orgány i veřejnost. Navíc se jedná o snadno komunikovatelný příběh – jednoduchá chemie, viditelný výsledek, přenositelnost na existující flotilu. Pro dopravní firmy může být atraktivní i jako dočasné řešení před zavedením komplexnějších pohonů, například zeleného amoniaku nebo vodíku.

Sympatický koncept, ale (zatím) neudržitelný

Zachytávání CO₂ pomocí páleného vápna na lodích může vypadat jako elegantní cesta k udržitelnější dopravě, ale je třeba důkladně hodnotit celý životní cyklus použitých materiálů a energie. Bez nízkoemisního zdroje vápna a jeho regenerace se jedná spíše o energeticky náročnou recirkulaci uhlíku než o jeho skutečné odstranění.

Podobné technologie se testují i v průmyslu na souši – v ocelárnách, cementárnách nebo elektrárnách. Vždy však platí, že zachycení uhlíku je jen polovinou cesty. Tou druhou je, kam s ním dál – a hlavně za jakou cenu.

Inovace jako klíčový krok na cestě k udržitelné budoucnosti průmyslu

Přestože má technologie své limity a otázky kolem energetické bilance, nelze jí upřít jednu věc – odvahu hledat řešení i tam, kde jsme je dosud nečekali. Přenesení procesu zachytávání uhlíku přímo na lodě, tedy k samotnému zdroji emisí, ukazuje směr, kterým by se mohlo vydat i další průmyslové odvětví. Pokud se podaří optimalizovat celý cyklus tak, aby byl skutečně klimaticky přínosný, může se podobná inovace stát důležitým článkem v mozaice dekarbonizace těžko regulovatelných sektorů. A stejně jako FAIRTRADE ukázal, že i malá známka může změnit globální trh, mohou i malé technologie postupně proměnit celý světový průmysl – pokud budou transparentní, efektivní a budou se držet reality, nikoli jen marketingových slibů.