Žíznivá planeta: proč miliardy lidí stále čekají na vodu a důstojné podmínky?

Na první pohled by se mohlo zdát, že otázka přístupu k pitné vodě a toaletám je problémem minulosti. Vždyť kdo by si v roce 2025 pomyslel, že miliardy lidí stále pijí špinavou vodu nebo vykonávají potřebu venku? Přesto to tak je. A není to jen vzdálená realita „někde jinde“. Nerovnosti v přístupu k vodě a hygieně jsou všude kolem nás – od afrických vesnic bez studní až po evropské romské osady nebo kanadské komunity původních obyvatel.

Právě na tato témata se zaměřuje čerstvě vydaná zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) a Dětského fondu OSN (UNICEF). V rámci společného monitorovacího programu pro vodu, sanitaci a hygienu (Joint Monitoring Programme – JMP) obě instituce pravidelně shromažďují data ze všech koutů světa a sledují, jak se plní cíle udržitelného rozvoje OSN. Cíl číslo 6 je přitom zcela zásadní: do roku 2030 by měl mít každý člověk na světě k dispozici bezpečnou vodu, záchod a možnost si umýt ruce. Zní to jednoduše, ale letošní zpráva, která shrnuje období 2000–2024, ukazuje, že to zdaleka tak jednoduché není.

Když se podíváme na absolutní čísla, zlepšení je ohromné. Za posledních pětadvacet let se situace výrazně posunula. Přístup k bezpečně spravované pitné vodě získalo 2,2 miliardy lidí, k bezpečně spravované sanitaci dokonce 2,8 miliardy. Zmenšil se i počet těch, kdo jsou odkázáni na povrchovou vodu z řek a jezer – od roku 2015 jich ubylo 61 milionů. A počet lidí praktikujících otevřenou defekaci, tedy vykonávajících potřeby venku pod širým nebem, klesl o 429 milionů. To jsou dobré zprávy.

Jenže hned za nimi se skrývá stinná stránka. V roce 2024 totiž stále 2,1 miliardy lidí pilo vodu, která nesplňovala bezpečnostní standardy. Až 3,4 miliardy lidí – to znamená téměř polovina světové populace – nemělo jistotu, že jejich odpad bude správně odveden a zpracován. Základní hygienické zázemí, tedy možnost si mýt ruce mýdlem a vodou, chybělo pro 1,7 miliardy lidí. To nejsou jen abstraktní statistiky. To jsou rodiny, které musí rozhodovat, zda dítě pošlou do školy, nebo ho nechají doma nosit vodu, ženy, které nemají soukromí při menstruaci, a celé komunity, kde se nemoc šíří rychleji jen proto, že není možnost si umýt ruce.

Zpráva navíc ukazuje, že pokrok se rozdělil velmi nerovnoměrně. Zatímco Latinská Amerika či jihovýchodní Asie se posouvají směrem k cíli „voda a hygiena pro všechny“, subsaharská Afrika a nejchudší země zaostávají o celé generace. V některých oblastech Afriky je pravděpodobnost, že domácnost nebude mít přístup k bezpečné vodě nebo k toaletě, dvojnásobná až trojnásobná oproti celosvětovému průměru. Ještě horší je situace v tzv. křehkých státech (fragile contexts), často poznamenaných válkou či politickou nestabilitou. Tam je přístup k bezpečné vodě nižší o 38 procentních bodů a k sanitaci o 33 bodů než v zemích, které nejsou konfliktem zasaženy.

Rozdíly se objevují i mezi městy a venkovem. Na venkově lidé často chodí pro vodu hodiny daleko, zatímco ve městech bývá infrastruktura dostupnější. Ale i tady je háček. Rychlá urbanizace v chudých zemích přivádí miliony lidí do městských slumů, kde kanalizace neexistuje a jediný zdroj vody sdílí tisíce obyvatel. Paradoxně tak počet lidí bez bezpečné vody v některých městech roste namísto toho, aby klesal.

Velmi výrazně se projevují i genderové rozdíly. V mnoha regionech jsou to právě ženy a dívky, kdo denně nosí vodu na dlouhé vzdálenosti. Často jim to zabírá několik hodin, které pak nemohou věnovat škole nebo práci. Sdílené toalety navíc neposkytují dostatek soukromí, což ohrožuje jejich bezpečnost i zdraví. Zpráva upozorňuje také na menstruační zdraví – nově sledovanou oblast, která dlouho zůstávala na okraji. Ukazuje se, že i když většina žen a dívek dnes používá menstruační pomůcky, mnoho z nich jich nemá dostatek, aby se mohly měnit tak často, jak by potřebovaly a v mnoha domácnostech chybí důstojný soukromý. Výsledkem je, že dívky ve věku 15–19 let se během menstruace méně účastní školních, pracovních i společenských aktivit než starší ženy. A to není problém jen chudých zemí – týká se to i států s vysokými příjmy, jen v jiné podobě.

Nerovnosti nejsou jen otázkou pohlaví nebo příjmu. V Laosu se například ukázalo, že domácnosti v oblastech bez cest mají mnohem horší přístup k vodě a hygieně než ty, které leží poblíž silnic. V Evropě zase statistiky potvrdily, že romské rodiny mají až desetkrát menší šanci mít doma vodovod než většinová populace. A v Kanadě původní obyvatelé hlásí až trojnásobně častěji, že voda z jejich kohoutku není pitná. Tyto příklady jasně ukazují, že problém nerovností není jen záležitostí globálního Jihu – zasahuje i nejbohatší země světa.

Důležitým tématem je také dostupnost dat. Od roku 2017 vzrostl počet zemí s dostupnými odhady pro bezpečnou vodu z 95 na 160 a pro sanitaci z 83 na 145. Přesto ale stále chybí důležité informace. Například Čína neposkytuje celostátní data o pitné vodě a Spojené státy nemají kompletní údaje o hygieně. Bez spolehlivých dat je přitom obtížné sledovat pokrok a správně zaměřovat investice.

Když to všechno zpráva shrne, závěr je neúprosný. Současná rychlost nestačí. Pokud by svět pokračoval stejným tempem jako dosud, v roce 2030 bude stále stovky milionů lidí bez pitné vody, záchodu i možnosti umýt si ruce. Podle propočtů by bylo nutné v chudých zemích zrychlit pokrok až sedmkrát v případě pitné vody a osmnáctkrát v případě sanitace a hygieny. To není jen technická výzva, ale i politická. Znamená to, že vlády, donátoři a mezinárodní organizace musí udělat z vody a hygieny absolutní prioritu.

Zpráva WHO a UNICEF tak nabízí dvojí poselství. Na jedné straně přináší naději – miliardy lidí už se dočkaly zlepšení. Na druhé straně varuje – miliardy dalších stále žijí bez základních podmínek pro zdravý a důstojný život. Voda, toaleta a možnost si umýt ruce nejsou luxus, ale základní právo. A pokud má svět dostát svým slibům, nestačí pokračovat v dosavadním tempu. Je třeba zrychlit, a hlavně zaměřit se na ty, kteří byli až dosud přehlíženi. Protože jen tehdy, když se dostane voda a důstojnost skutečně ke všem, budeme moci říci, že cíl byl splněn.