Jednou ze základních potřeb člověka je přístup ke kvalitní, zdravotně nezávadné pitné vodě. Nejen z těchto důvodů byla v České republice vybudována rozsáhlá vodohospodářská infrastruktura čítající v současné době cca 78 000 km vodovodních sítí, 47 000 km kanalizačních sítí, přes 3 700 úpraven vod a necelých 3 100 čistíren odpadních vod (bez čistíren domovních) v aktuální hodnotě přes 1 bilion korun. Systém zásobování pitnou vodou z veřejných vodovodů dnes využívá 94,4 % obyvatel České republiky, 84,7 % obyvatel pak žije v domech napojených na veřejnou kanalizaci. Provoz, údržba a obnova takto rozsáhlé vodohospodářské infrastruktury je tak v současné době vysoce komplexní činností s přesahem do mnoha odvětví a oborů, které má řadu pravidel vycházejících z platných zákonů, nařízení vlády, vyhlášek, či samotné provozní praxe. Na druhé straně skutečnost, že s vodou z veřejných vodovodů přichází denně do styku prakticky každý, vytváří široký prostor pro nedorozumění a případné konflikty. Řada zákonitostí o fungování zásobování obyvatel pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod totiž nejsou bez hlubší znalosti této problematiky na první pohled patrné a v některých případech jsou i v rozporu s obecně zažitými představami a očekáváními o fungování oboru vodovodů a kanalizací. Ať už z obecné neznalosti či naopak sledováním vlastních parciálních zájmů a cílů vybraných jedinců tak vzniká prostor pro šíření řady domněnek, polopravd, mýtů a v některých případech vysloveně lží o fungování oboru. Z těchto důvodů se tento příspěvek zaměřil na 10 nejčastějších mýtů o českém vodárenství a na jejich vysvětlení na základě veřejně dostupných údajů a faktů.
1. Česká voda je ve vlastnictví zahraničních společností
V České republice je vodárenská infrastruktura v naprosté většině vlastněna a plně kontrolována městy a obcemi buď přímo či nepřímo prostřednictvím jejich svazků či vodohospodářských společností. Města a obce tak mají plnou kontrolu nejen nad infrastrukturou, ale i rozhodují, kdo a jak bude zajišťovat samotný provoz této infrastruktury. V neposlední řadě je to právě vlastník, kdo schvaluje konečnou výši plateb za vodné a stočné pro koncového spotřebitele.
2. Voda je drahá
Litr kvalitní pitné vody z veřejných vodovodů při započtení nákladů na její následné vyčištění po jejím použití stojí necelých 0,09 Kč, tedy 9 haléřů! Při průměrné spotřebě 88 l na osobu a den tak náklady na osobu činí necelých 8 Kč za den, cca 240 Kč na měsíc a necelých 2 900 Kč na rok. Ze zpráv Českého statistického úřadu „Vydání a spotřeba domácností statistiky rodinných účtů“ vyplývá, že v roce 2016 činil průměrný roční náklad domácnosti za vodné a stočné přepočtený na osobu 1,24 % z celkových čistých příjmů domácnosti a poklesl oproti dvěma předchozím letům, kdy byla na úrovni 1,26 %. Ze srovnání s ostatními síťovými službami podléhající regulaci je rovněž patrné, že domácnosti v ČR zaplatí za vodné a stočné třetinu výdajů za elektrickou energii a zhruba polovinu toho, co za dodávky plynu, teplo či mobilní telefon.
3. Voda zdražila více jak stonásobně
Velmi nízká cena vody pro obyvatele před rokem 1989, jejíž výše byla nastavena již v roce 1953, byla vykoupena výrazně vyššími cenami (cca 8x) pro firemní sektor a taktéž masivními státními dotacemi (přes 2 mld. tehdejších Kčs) na provoz ztrátového hospodaření státních vodárenských podniků. Cena vody tak v roce 1989 neodpovídala ani tehdejším ekonomickým reáliím. Je také nutné si uvědomit, že od roku 1989 se výrazně zvýšila jak kvalita dodávané pitné vody, tak především úroveň vypouštěných vyčištěných odpadních vod. Před rokem 1989 řada i krajských měst měla naprosto nevyhovující úroveň čištění odpadních vod, či je nečistila vůbec. Nelze tak hovořit o 100x zdražení vody, protože úroveň a požadavky na obor vodovodů a kanalizací dnes a před rokem 1989 jsou naprosto nesrovnatelné.
4. Přestože šetříme s vodou, její cena roste
V současné době až 80 % veškerých nákladů spojených s výrobou a distribucí pitné vody, jakož i s odváděním a čištěním odpadních vod není přímo odvislých od množství vyrobené pitné vody či vyčištěných odpadních vod. Mezi největší nákladové položky zahrnuté v platbách za vodné a stočné dnes jednoznačně patří náklady spojené s opravou, údržbou a obnovou vodohospodářské infrastruktury, které dosahuje i přes 40 % z ceny vody. Také náklady spojené s připojením vodovodu, jeho osazením technologiemi, měřením a údržbou do srovnatelných objektů jsou stejné, je-li spotřeba vody v jednom z nich například desetkrát nižší než v druhém. Rovněž řada provozních nákladů (materiál, chemikálie, energie) odvisí od množství spotřebované vody jen nepřímo. Dále se do rostoucích cen za vodu promítají stále přísnější požadavky na kvalitu pitných vod, vyčištěných odpadních vod, jakož i ostatních odpadních produktů (čistírenské kaly). Velice nepříznivě se rovněž do cen promítá zhoršování kvality surové vody pro výrobu vody pitné (biologické oživení, pesticidy) a zvyšování cen za odběr povrchových vod.
5. Vodárny od státu levně nakoupí vodu a draze ji přeprodají občanům
Vodárenské společnosti jsou často vyobrazovány jako pouhopouzí (pře)prodejci vody. Společenská úloha provozovatelů vodohospodářské infrastruktury ale spočívá především v poskytování služeb spojených s neomezenými dodávkami pitné vody a odváděním a čištěním odpadních vod. Tato služba je pak všemi zákazníky konzumována ve stejném rozsahu, bez ohledu na skutečné množství pitné vody odebrané z veřejných vodovodů a odpadních vod vypouštěných do veřejné kanalizace. Zúžení celé problematiky výroby a distribuce pitné vody tak aby byly splněny veškeré zákonné povinnosti a koncový odběratel byl zásobován 24 hodin/7dní v týdnu/365 dní v roce na termín pouhé přeprodávání vody je značně zavádějící. S trochou nadsázky rozdíl mezi státem a jimi vlastněnými podniky povodí prodávanou surovou vodou a vodárnami vyrobenou a distribuovanou pitnou vodou je asi takový, jako mezi pytlem osiva pšenice ve skladu a čerstvě upečeným chlebem na jídelním stole.
6. Provozní (oddílný) model je zestátněním nákladů a privatizací zisků
Vlastník i provozovatel vodohospodářské infrastruktury nese každý svůj díl nákladů i zisků, přičemž v případě zodpovědně nastavené výše plateb za vodné a stočné má vlastník zpravidla násobně vyšší příjmy než provozovatel. Příkladem může být rozdělení zisku mezi vlastníka a provozovatele v Táborské aglomeraci, kdy na vlastníka připadá zisk ve výši 63,1 % z celkových úplných nákladů, na provozovatele pak pouhých 2,2 % z úplných vlastních nákladů.
7. Kdyby nebyl provozní model, veškerý zisk by mohl jít do obnovy infrastruktury
Provozní zisk slouží jednak k úhradě skutečně vynaložených nákladů, které ale z pohledu zákona o cenách a cenového výměru nejsou uznatelné. Ze zisku je také nutné obnovovat a rozvíjet rovněž provozní, ne pouze infrastrukturní majetek. Provozní zisk pak slouží jako i jako odměna za nesení všech provozních rizik a zajištění nákladově efektivního provozu, který při adekvátně nastavené ceně vody bude vytvářet dostatečné prostředky na obnovu a rozvoj infrastruktury. V případě, že si vlastník bude svůj majetek rovněž provozovat, bude muset mít, tudíž i obnovovat a rozvíjet také provozní majetek. Jen a výhradně ze zisku je také možné hradit zavádění veškerých inovací, které povedou jak ke zvýšení poskytovaných služeb zákazníkům, tak i snížení provozních nákladů.
8. Z vodáren odcházejí miliardy zisků do zahraničí
Odvádění miliard zisků do zahraničí je prázdný pojem bez zvážení toho, že prvně tyto miliardy byly investovány a doposud zdaleka nebyly splaceny – nejviditelnějším případem je Praha. Každým rokem je z vybraného vodného a stočného převedeno soukromými společnostmi do investic kolem 7 mld. Kč a více jak 3 mld. Kč je vloženo provozovateli přímo do oprav. Zisk v oddílném modelu odráží přenos rizik na provozovatele, jeho schopnost dosahovat provozních úspor a v neposlední řadě mu zajištuje zdroje pro další rozvoj služeb jako například 3. generace systémů řízení jako je SWiM v Praze či nových zákaznických služeb (mobilní odečty, automatizovaný SMS systém, 24 hodinová služba call centra, e-faktury, pojištění škod v domácnostech způsobených únikem vody a mnoho dalších). Zároveň je nutné si uvědomit, že tržby provozovatelů vodohospodářské infrastruktury nejsou tvořeny ze 100 % z plateb za vodné a stočné. Každá větší společnost kromě provozování vodovodů a kanalizací provozuje a rozvíjí i řadu svých vedlejších činností, jako jsou například laboratorní služby, servisní služby na vnitřní vodovodní a kanalizační síti ve vlastnictví jednotlivých odběratelů, projekční služby, provádění inženýrských a stavebních služeb, provádění oprav, údržby a revize el. zařízení a mnoho dalších činností. V některých společnostech tržby (a následně i dosažený zisk) z této ostatní činnosti, která nepodléhá regulaci, činí až 50 % z celkových tržeb provozovatelů vodovodů a kanalizací!
9. Do obnovy vodohospodářské infrastruktury se neinvestuje
V roce 2016 činil objem prostředků z vybraného vodného a stočného směřujících do oprav a obnovy vodohospodářské infrastruktury přes 13,7 mld. Kč, z toho 1,7 mld. Kč odpisy a prostředky obnovy infrastrukturního majetku, 3,7 mld. Kč opravy infrastrukturního majetku, 8,3 mld. Kč nájem infrastrukturního majetku. Kumulovaná výše prostředků na obnovu mezi lety 2010-2016 pak činila téměř 81 mld. Kč. Z těchto údajů vyplývá, že průměrná míra obnovy infrastruktury v České republice se pohybuje na úrovni 1,3-1,4 % za rok, přičemž na řadě lokalitách je roční tempo obnovy výrazně vyšší (Praha 3,3 %, Plzeň 3,3 %, Brno 2,8 %, České Budějovice 2,3 %). Roční tempo obnovy vodohospodářské infrastruktury je tak v České republice vyšší, než i v řadě vyspělejších evropských států. Jak ale poukazuje benchmarking Ministerstva zemědělství, řada malých obcí ve snaze udržet cenu vody co nejníže generují nedostatečné nebo dokonce žádné prostředky na obnovu, čímž si zakládají na velký problém do budoucna. Přesto je ale potěšující, že celková suma prostředků určených na opravu a obnovu vodohospodářské infrastruktury v České republice má meziroční rostoucí tendenci.
10. Máme vysoké ztráty vody
V České republice se průměrná výše ztrát vody v roce 2016 pohybovala na úrovni 15,4 %, přičemž řada aglomerací je dnes výrazně pod touto hodnotou (Praha 14,2 %, Brno 9,8 %, Ostrava 12,7 %, Mladá Boleslav 11,2 %, Přerov 9 %). V mnoha případech další výrazný pokles ztrát vody není dosažitelný s ohledem na porovnání míry efektivity takto vynaložených prostředků s možnými dosaženými úsporami. Obzvláště ve větších městech je pak obnova infrastruktury vedoucí ke snížení úniků spojena s mnohaletou přípravou celkové rekonstrukce komunikací a veškerých sítí v ní uložených. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi pak Česká republika patří k lepšímu evropskému průměru, když řada ekonomicky silnějších států se potýká s výrazně vyššími ztrátami vody jako například Belgie, Španělsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Švédsko či Velká Británie.
Výše uvedený výčet nejčastějších mýtů o českém vodárenství a jejich vysvětlení dává jen základní pohled na reálné fungování oboru vodovodů a kanalizací v České republice, které je i v porovnání s řadou evropských zemí na mnohem vyšší úrovni, než jak je často na veřejnosti prezentován. Do budoucna nás i tak čeká řada výzev a změn směrem k dalšímu zlepšování kvality poskytovaných služeb. Tyto změny však musí vycházet ze skutečných, reálnými daty podložených faktů a potřeb oboru, nikoliv na základě domněnek či mýtů. V opačném případě nejenom že nebudeme schopni posunout obor směrem k dalšímu zlepšení, ale ohrozíme i stávající kvalitu a úroveň poskytovaných služeb v oboru, kterou jsme až dosud tak pracně, dlouhodobě a systematicky budovali.
Ing. Filip Wanner, Ph.D.
odborný asistent Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR, z.s. (SOVAK ČR)
wanner@sovak.cz
