Ministerstvo životního prostředí otevírá novou kapitolu v rozvoji české energetiky. Pod názvem KOMUNERG spouští program, který má pomoci obcím, malým podnikům i domácnostem vytvářet energetická společenství – tedy lokální sdružení výrobců a spotřebitelů elektřiny z obnovitelných zdrojů. Jde o konkrétní krok směrem k energetické soběstačnosti regionů a k naplňování klimaticko-energetických cílů České republiky.

Program umožňuje žadatelům kombinovat dotaci, zvýhodněný úvěr se splatností 5 až 10 let nebo jejich souběh, přičemž podíl vlastního financování musí činit alespoň deset procent. Podpora je určena projektům realizovaným na území maximálně tří sousedících obcí s rozšířenou působností, nebo v hlavním městě. Cílem je vytvořit prostředí, kde se obnovitelné zdroje, akumulace a řízení spotřeby energie stávají nedílnou součástí místní infrastruktury.

Ministerstvo uvádí, že program podpoří výrobu elektřiny z různých, vzájemně se doplňujících obnovitelných zdrojů, spolu s jejím ukládáním a inteligentním řízením spotřeby. Takto koncipované projekty mají pomoci snižovat zatížení přenosové soustavy a posilovat energetickou bezpečnost na lokální úrovni. Zároveň reagují na rostoucí poptávku po stabilních a dostupných energetických řešeních, která snižují závislost na centrálních dodavatelích i na výkyvech tržních cen.

Příjem žádostí se otevírá 15. prosince 2025 a bude otevřen do 31. prosince 2027, případně do vyčerpání zásobníkové alokace.

Dokument ke stažení:

KOMUNERG č. 1/2025

Česká republika se vydává na dlouhou cestu za obnovou života v krajině. Vláda schválila Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR 2026–2050 a Akční plán pro období 2026–2030, které mají zastavit úbytek druhů a ekosystémů a především obnovit jejich odolnost. Dokument vychází z přesvědčení, že biologická rozmanitost není luxus, ale základní podmínka života a ekonomické stability.

Podle strategie „biologická rozmanitost – ekosystémů, druhů a genů – tvoří základ života na Zemi a zajišťuje stabilitu ekosystémů i životní podmínky člověka“. Právě tato stabilita se však v posledních desetiletích narušila. Od 80. let zmizely z českého území desítky druhů rostlin i živočichů, především těch, které bývaly běžnou součástí zemědělské krajiny. Úbytek druhů, zhoršující se kvalita půdy, ztráta vody a fragmentace biotopů vytvářejí tlak, který ohrožuje nejen přírodu samotnou, ale i potravinovou bezpečnost a dlouhodobou prosperitu společnosti.

Strategie si proto klade za cíl obnovit zdraví krajiny tak, aby ekosystémy dokázaly fungovat samy o sobě – bez neustálé lidské náhrady. Jde o proměnu přístupu: od pasivní ochrany k aktivní obnově. Zásadní je přitom propojení ochrany přírody s ostatními oblastmi – zemědělstvím, lesnictvím, vodním hospodářstvím či územním plánováním. Dokument zdůrazňuje, že „úbytek biodiverzity je zásadní hrozbou nejen pro přírodní systémy, ale i pro ekonomiku a kvalitu života obyvatel“.

Akční plán počítá s konkrétními kroky: do roku 2030 má být pod ochranou nejméně 23 % rozlohy České republiky a na šesti procentech území má platit přísnější režim péče. Důraz se klade i na vymezení jádrových zón a významných krajinných prvků, které vytvoří síť propojených území zajišťujících migraci druhů a stabilitu ekosystémů. Součástí strategie je rovněž aktivní péče o nejohroženější druhy rostlin a živočichů, příprava právního rámce pro Národní plán obnovy přírody a posílení biodiverzity v zemědělských ekosystémech prostřednictvím nástrojů Společné zemědělské politiky po roce 2027. Strategie navazuje na předchozí dokumenty, zejména Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR 2016–2025 a Státní program ochrany přírody a krajiny ČR 2020–2025.

V souladu s novou strategií biodiverzity byla zároveň schválena i Politika krajiny, která vytyčuje komplexní rámec obnovy a plánování krajiny České republiky do roku 2050. Dokument konstatuje, že „česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost“. Zatímco dříve byl kladen důraz převážně na ochranu vybraných biotopů, Politika krajiny mění optiku: chápe krajinu jako celý organismus, jehož hydrologické, biologické i sociální vazby je nutné znovu aktivovat.

Tento přechod se odráží ve formulaci, že jde o „dlouhodobé zlepšování stavu krajiny“, přičemž klíčovými oblastmi jsou obnova hydrologických funkcí, posílení retenční schopnosti území, zachování biodiverzity a zlepšení struktury zemědělské krajiny. Dotčen je rovněž územní rozvoj a výstavba – Politika krajiny vyžaduje, aby rozvoj zastavěného území a infrastruktury respektoval přírodní a kulturní hodnoty krajiny, včetně přílišného zastavování doposud volné krajiny. 

Pro praxi to znamená, že výstavba, infrastruktura i technické zásahy musejí být plánovány s ohledem na krajinu jako síť vazeb — nikoli izolovaně. Fragmentace krajiny, která dlouhodobě oslabovala schopnost migrace druhů, regulace vody či zachování půdy, má být narušena. Politika krajiny tak nepřichází jako samostatná agenda ochrany přírody, ale jako nástroj pro propojení územního plánování, dopravních cílů, zelené a technické infrastruktury, lesnictví i zemědělství. Spojení Politiky krajiny s novou strategií pro biologickou rozmanitost předznamenává posun k modelu, který vidí krajinu a její biodiverzitu jako společné blaho, jež vyžaduje koordinovanou správu a průřezové rozhodování. 

V Bratislavském kraji se děje něco, co by ještě před pár lety znělo jako nadsázka – cesty se zde opravují asfaltem, který obsahuje příměs recyklovaných cigaretových ohorků. Nejde přitom o symbolické gesto, ale o plnohodnotný technologický experiment, který má potenciál změnit způsob, jakým přemýšlíme o odpadu, recyklaci i výstavbě silnic.

Nová asfaltová směs typu SMA (Stone Mastic Asphalt) využívá místo klasických celulózových vláken materiál vzniklý z recyklovaných filtrů cigaret a tabákových náplní. Tyto filtry, které by jinak končily v popelnicích, na chodnících nebo v kanálech, se zpracují na speciální vlákna. Ta se pak přimíchávají do asfaltu, kde zlepšují jeho soudržnost, odolnost proti vodě i praskání. Směs je navíc díky tomu trvanlivější a méně náchylná k deformacím způsobeným teplotními výkyvy či zatížením od dopravy.

Na první pohled to může znít jako kuriozita, ale vědci i inženýři už několik let prokazují, že to funguje. V laboratořích ve Španělsku, Itálii nebo Austrálii se testovaly různé způsoby, jak přidávat zpracované filtry do asfaltu. Výsledky jsou překvapivě pozitivní – směsi s příměsí těchto vláken mají lepší mechanické vlastnosti, jsou pružnější, odolávají praskání a v některých případech se dokonce snižuje energetická náročnost výroby. Jednoduše řečeno: silnice s „cigaretovými“ vlákny mohou být ekologičtější i trvanlivější.

V Bratislavském kraji tento přístup přechází z laboratoří do praxe. Na vybraném úseku silnice byla použita zhruba tuna recyklované vlákniny – což odpovídá asi dvěma milionům cigaretových ohorků. Namísto toho, aby tento odpad zůstal na zemi nebo znečišťoval vodní toky, se stal součástí pevného a funkčního povrchu, po kterém budou jezdit tisíce aut.

Projekt má ještě jeden zásadní rozměr: je to ukázka skutečné oběhové ekonomiky v praxi. Místo abychom odpad jednoduše likvidovali, vracíme ho zpět do systému jako surovinu. Každý kousek asfaltu s takovou příměsí představuje materiál, který by jinak zatěžoval přírodu – nyní však pomáhá zlepšovat infrastrukturu.

Samozřejmě, technologie je zatím ve fázi testování a odborníci budou muset vyhodnotit, jak se taková vozovka chová v dlouhodobém provozu. Klíčové bude sledovat její odolnost vůči změnám počasí, vodě a opotřebení. Dosavadní studie ale naznačují, že správně zvolený podíl vláken může přinést výsledky srovnatelné – nebo dokonce lepší – než u běžných směsí.

Je to přitažlivý paradox: materiál, který bývá symbolem znečištění a bezohlednosti, se může proměnit v něco, co zlepšuje naše silnice i životní prostředí. Pokud se projekt osvědčí, může Bratislavský kraj skutečně inspirovat nejen tamní region. Protože možná právě na asfaltu z nedopalků začíná nová éra chytré recyklace – éra, kdy i to nejmenší smetí nachází nové využití.

Biometan by mohl v budoucnu pokrývat až 18 procent české spotřeby plynu. Celková výroba by mohla dosáhnout 14 terawatthodin ročně, pokud by se podařilo přeměnit část stávajících bioplynových stanic a vybudovat nové výrobny. Vyplývá to z analýzy nezávislé společnosti EGU, kterou představila energetická skupina innogy. Podle ní bude biometan, který se řadí mezi takzvané zelené plyny, po roce 2030 hrát klíčovou roli při snižování emisí a přechodu od fosilních paliv.

V současnosti funguje v Česku 540 transformovaných bioplynových stanic (BPS). Z toho je 411 zemědělských nebo odpadních, které mají největší potenciál k přeměně na biometanové stanice (BMS). Těch je nyní v Česku 13.

Provozovatelé bioplynových stanic dnes dostávají provozní podporu ve formě výkupní ceny nebo zeleného bonusu. Provozní doba byla vypsána na 20 let a provozovatelé z toho důvodu nejsou dostatečně motivováni transformovat svoji stanici a vtláčet biometan do plynárenské sítě. Většině provozů skončí podpora v letech 2031 až 2032. Právě tehdy se podle analýzy očekává výraznější rozvoj přechodu na výrobu biometanu.

Transformace bioplynových stanic by měla podle analýzy začít především u těch, které se nacházejí v blízkosti vysokotlakých plynovodů. Podle EGU činí potenciál stanic vzdálených do 500 metrů od potrubí zhruba 115 milionů metrů krychlových biometanu. Pokud by do roku 2030 přešlo na biometan alespoň 15 procent zemědělských provozů, mohla by produkce vzrůst o 20 až 41 milionů metrů krychlových.

Vedle přeměny stávajících zařízení mají v Česku vzniknout nové biometanové stanice zaměřené hlavně na zpracování živočišné výroby a rozložitelného odpadu. Objem dostupných surovin tohoto typu vytváří podle analýzy potenciál pro dalších 207 nových biometanových stanic. Ty by mohly dohromady zajistit dalších 628 milionů metrů krychlových produkce, a přispět tak k dosažení celkového cíle 14 terrawatthodin.

Podle sdružení CZ BIOM chce Česko do roku 2030 podle současných plánů státu mít zhruba stovku biometanových stanic. Produkce biometanu by pak oproti dnešku měla být až dvacetinásobná.

Zemní plyn má podle analýzy i nadále zůstat přechodným zdrojem energie, dokud nebude možné ve větší míře využívat vodík. Ten by mohl v Česku dosáhnout roční produkce až 24 terrawatthodin, tedy zhruba třetiny spotřeby plynu. Analýza ale upozorňuje na to, že dekarbonizace bez využití plynu a plynové infrastruktury by byla výrazně dražší a pomalejší.

Skupina innogy ve své desetileté strategii plánuje miliardové investice do bezemisních zdrojů energie, mezi kterými bude přestavba bioplynové stanice v Písku na výrobnu biometanu za 150 milionů korun, uvedla na dnešní tiskové konferenci. Vtláčet biometan do plynárenské sítě chce od roku 2027. Do pěti let cílí na výrobní kapacitu 2000 metrů krychlových za hodinu. V současnosti je v Česku největším producentem bioplynu společnost Energy financial group (EFG).

České úřady v létě představily akční plán pro biometan, podle něhož má ČR v roce 2030 produkovat 491 milionů metrů krychlových biometanu.

Zdroj: ČTK

Dnešní den, 28. října, je v České republice státním svátkem, kdy si připomínáme vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Tento historický milník nás vybízí k zamyšlení nad tím, jak se naše společnost vyvíjí a jaké hodnoty dnes považujeme za klíčové. V současnosti se stále více zaměřujeme na udržitelnost, inovace a propojení technologií s přírodou. Přinášíme tak několik příkladů z různých koutů světa, které ukazují, jak malé kroky mohou vést k velkým změnám. Témata jsou vlastně vstupy do jednoho příběhu v němž se prolínají technologické, biologické i kulturní výzvy, kterým dnes čelíme.

Začněme cestou, která na první pohled vypadá jako marketingový trik: Volvo plánuje nabídnout ve Švédsku roční bezplatné domácí nabíjení elektromobilů, limitované na 5 150 kWh, což by mohlo pokrýt přibližně 25 000 km jízdy. Tato nabídka nevznikla náhodně — je to gesto značky, která chce být klíčovým článkem v energetickém ekosystému budoucnosti, včetně zpětného toku energie z auta do domu (funkce V2X). Z technického hlediska to znamená, že elektromobil už nemusí být jen spotřebičem, který v noci přijímá energii, ale může se stát aktivním prvkem domácí sítě a pomáhat vyrovnávat špičky spotřeby. To je přesně ona hranice, kde „automobilová elektřina“ přechází ve společenskou infrastrukturu a mění vztah mezi individuálním spotřebitelem a energetickými systémy. To, že se značky začínají uchylovat k tomu, že nabízejí energii jako součást balíčku vozidla, naznačuje, že hranice mezi dopravou a přírodou, mezi sítí elektřiny a mobilitou, bude zřejmě stále tenčí.

Když přejdeme od hliníku a nabíječek k živým organismům, nelze nezmínit projekt Salát na střeše, kdy se urbanistka Tereza Nalezená rozhodla proměnit střechy skladů v produkční plochy pro salát — a to nejen pro konzumaci, ale zejména pro schopnost ochladit město a zamezit vzniku tepelných ostrovů. Zdá se to jako drobnost, ale ve městech s hustou zástavbou je každý metr čtvereční střešní zeleně, který nejen zmírňuje přehřívání, ale pohlcuje vodu, podporuje biodiverzitu na střešních úrovních a může ovlivnit kvalitu ovzduší, významný. Co více, salát se ukázal jako tak nenáročná rostlina, že odolává extrémům (krupobití, mrazy, vedro), což z něj dělá vhodný kandidát pro místa, kde se jiné rostliny neudrží. Tím, že obrovské plochy logistických hal zůstávají nevyužité z hlediska vegetace, otevírá prostor pro inovace, které z asfaltu a betonu učiní živé povrchy. 

A teď vstoupíme ještě hlouběji — k mikrobiálním interakcím rostlin. Vědci z Mendelu ukázali, že růst rostlin může být výrazně ovlivněn těkavými organickými látkami produkovanými bakteriemi. To znamená, že rostliny nijak nekvetou jen proto, že mají dost vody nebo živin, ale že existuje pod povrchem nesmírně jemná komunikace s mikroorganismy v půdě a vzduchu. Tato komunikace ovlivňuje biologickou kondici rostlin, jejich schopnost odolávat stresu a jejich interakce s okolními organismy. Pokud spojíme tento poznatek s myšlenkou zelených střech a městských ekosystémů, uvědomíme si, že zelený povrch není jen pasivní dekorací, ale součástí živého, naslouchajícího společenství. Každá rostlina, každý mikroorganismus je v něm aktivním hráčem.

Z mezinárodního horizontu se podíváme do Tuniska, kde těžba fosfátů a průmysl spojený s nimi dramaticky zasahují do biodiverzity, vodních zdrojů i zdraví obyvatel. Tunisko se stává pokusným polem toho, co se stane, když jedna přírodní surovina, v tomto případě fosfáty, je těžena bez ohledu na životní prostředí. Výsledkem jsou drastické dopady na ekosystémy i na lidské zdraví, včetně znečištění vody, degradace půdy a chronických nemocí. Ten příběh není daleko, mnohé státy ve střední Africe či Středomoří zápasí s podobným dilematem, kde něčí zisk je vykoupen ztrátou přírody a zdraví.

Z Japonska přichází pozoruhodný fenomén — na letištích a nádražích se hromadí tisíce opuštěných kufrů. Každý z nich je tichým symbolem doby, v níž se materiální svět stal tak důležitým, že často nakupujeme víc, než dokážeme unést — doslova i obrazně. Kufr, dříve prostý nástroj na cesty, se mění v zrcadlo konzumní společnosti a i vlastně k jakési kultury, která nás vede k hromadění věcí, k neustálému rozšiřování prostoru pro majetek, namísto skutečných hodnot a prožitků. A když zůstane kufr ležet zapomenutý, není to jen odpadářský problém letišť, ale i zrcadlo společnosti, která ztrácí vztah k hodnotě věcí i k samotné cestě. Možná právě v těchto zapomenutých kufrech se skrývá tiché varování, že čím víc se obklopujeme věcmi, tím víc ztrácíme lehkost býtí.

Přes tuto vzdálenost, přes rozdíl klimatu či kultury, vidíme společný vzor: lidé těží, staví, mění, často bez vhledu do toho, jak malé prvky v systému mohou mít kaskádové efekty. V den, kdy si připomínáme něco, co nás jako společnost proměnilo, může být inspirativní vnímat tyto příběhy jako výzvu k reflexi. A to že transformace není jen v jednom sektoru nebo o jednom člověku, ale v propojování zdánlivě nesouvisejících světů týkající se nás všech. Ať už pojedeme autem napájeným zeleným proudem, uděláme na střeše salát, zasadíme květinu u silnice nebo zůstane naše pozornost u mikrobiální komunikace v půdě, věřte, že vše má svůj význam a je součástí téže tkaniny.

V roce 2024 poskytla Evropská unie spolu se svých sedmadvacet členskými státy rozvojovým zemím z veřejných prostředků celkem 31,7 miliardy eur na podporu opatření v boji proti změně klimatu. Kromě toho se podařilo mobilizovat dalších 11 miliard eur ze soukromého sektoru prostřednictvím investičních nástrojů, záruk a partnerských programů. Tato čísla potvrzují, že Evropa zůstává nejvýznamnějším světovým přispěvatelem na mezinárodní klimatické financování, a posilují její pozici v období příprav na nadcházející konferenci OSN o klimatu COP30 v brazilském Belému, kde bude hodnoceno plnění finančních závazků bohatých států vůči rozvojovým ekonomikám.

Evropské finance směřují především do opatření na zmírnění dopadů změny klimatu, adaptaci na extrémní projevy počasí a ochranu biodiverzity. V praxi se to projevuje například v konkrétních projektech, které mění životy lidí i celé komunity. Jedním z příkladů je výstavba solárních a větrných elektráren v Africe a jihovýchodní Asii, které umožňují místním obyvatelům přístup k čisté a stabilní energii. Tyto projekty nejen snižují emise skleníkových plynů, ale zároveň podporují místní ekonomiku a vytvářejí pracovní příležitosti. 

Dalším příkladem je zavádění sucho-odolných odrůd plodin a moderních zavlažovacích systémů v subsaharské Africe, které pomáhají farmářům čelit častějším suchům a zvyšují bezpečnost potravin. Podobně infrastruktura odolná vůči extrémnímu počasí – například protipovodňové hráze a modernizované kanalizace v jihovýchodní Asii – zajišťuje, že města lépe snášejí prudké deště, záplavy nebo cyklóny. Nezanedbatelný význam má i ochrana biodiverzity, například projekty na obnovu mangrovových lesů a korálových útesů v tropických regionech, které chrání pobřežní ekosystémy a současně zvyšují odolnost místních komunit vůči klimatickým změnám.

Růst klimatických investic je patrný nejen u veřejných financí, ale také u aktivit evropských finančních institucí a rozvojových bank, které mobilizují soukromý kapitál pro projekty s klimatickým přínosem. Ve srovnání s roky 2013 a 2015, kdy se klimatické finance EU pohybovaly pod hranicí deseti miliard eur, představují současné hodnoty téměř trojnásobný nárůst. Tento trend ukazuje, že Evropa nejen deklaruje své závazky, ale aktivně hledá způsoby, jak je realizovat a zefektivnit.

Nový rámec výkaznictví, přijatý v roce 2022, přináší přesnější a transparentnější metodiku sledování klimatických investic. Zohledňuje nejen přímé závazky jednotlivých států, ale i reálně vyplacené prostředky prostřednictvím více­stranných institucí. Díky tomu lze lépe sledovat skutečný dopad financí, hodnotit účinnost jednotlivých projektů a zvyšovat důvěryhodnost Evropské unie při mezinárodních jednáních o klimatických cílech. Současně připomíná, že cílem mezinárodního společenství zůstává mobilizace alespoň 100 miliard amerických dolarů ročně ve prospěch rozvojových zemí, a Evropa chce i nadále zůstat lídrem tohoto globálního úsilí.

Z environmentálního hlediska mají tyto investice dvojí význam. Na jedné straně pomáhají snižovat globální emise skleníkových plynů a bránit nevratným změnám klimatu, na druhé straně zvyšují odolnost komunit, které jsou změnou klimatu postiženy nejvíce. Posilují mezinárodní důvěryhodnost Evropy, která se profiluje jako kontinent, jenž své ekologické závazky nejen vyhlašuje, ale také plní. Klimatické finance tak představují nástroj spolupráce, který podporuje rovnováhu mezi hospodářským růstem a ochranou životního prostředí.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k Aktu EU o biotechnologiích – dokumentu, který může zásadně ovlivnit budoucnost evropského průmyslu, zemědělství i ochrany životního prostředí. Biotechnologie jsou totiž dnes jedním z nejdynamičtějších a nejvlivnějších odvětví vědy a ekonomiky. Využívají živé organismy, jejich části či biologické procesy k výrobě produktů, které mohou nahradit ty založené na fosilních zdrojích. 

Jde například o biopaliva, biologicky rozložitelné plasty, enzymy pro ekologické praní, léčiva vyráběná pomocí buněk, ale i potraviny pěstované s nižší spotřebou vody či hnojiv. Všechny tyto inovace jsou založené na biologickém základě – tedy surovinách pocházejících z obnovitelných biologických zdrojů, jako jsou rostliny, mikroorganismy nebo zemědělské zbytky.

Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin a posílit oběhové hospodářství. Evropa v nich vidí obrovský potenciál. Biotechnologie mohou pomoci snížit emise skleníkových plynů, omezit závislost na dovozu kritických surovin – tedy kovů a nerostů, které jsou nezbytné pro moderní technologie, ale pocházejí převážně z mimoevropských zemí, například z Číny, Konga či Chile – a zároveň posílit oběhové hospodářství. Mezi tyto suroviny patří například lithium, kobalt, nikl nebo vzácné zeminy potřebné pro baterie, větrné turbíny a elektroniku. 

Právě zde mohou biotechnologie nabídnout udržitelnou alternativu: mikroorganismy dokážou z odpadů vyluhovat drahé kovy (tzv. bioleaching), enzymy umožňují recyklaci použitých baterií či elektronického odpadu, a bioprocesy založené na řasách či houbách mohou vytvářet nové materiály nahrazující plasty z ropy. Takto se biotechnologie stávají klíčovým článkem v přechodu od těžby k recyklaci – od lineární ekonomiky k oběhové.Ale zároveň vyvolávají zásadní otázky: jak zajistit, aby se technologický rozvoj neproměnil v ekologickou zátěž? Jaké hranice má mít využívání živých organismů v průmyslu? A dokážeme nastavit pravidla tak, aby biotechnologická revoluce sloužila lidem i planetě?

Komise ve svém návrhu popisuje záměr „urychlit přechod biotechnologických výrobků z laboratoře do továrny a na trh“ při zachování „nejvyšších bezpečnostních standardů pro obyvatelstvo a životní prostředí“. Z toho vychází i veřejná konzultace – rozsáhlý dotazník, který sbírá podněty od firem, univerzit, ekologických organizací i občanů. Evropská komise se v něm ptá například: Jaké regulační překážky dnes brání přenosu biotechnologických inovací z laboratoře do praxe? Jsou evropské předpisy příliš složité, nebo naopak zaručují nezbytnou úroveň bezpečnosti? Jak může EU posílit investice do biotechnologického výzkumu a výroby, aniž by ohrozila důvěru veřejnosti?

Další okruh otázek se týká dopadu biotechnologií na životní prostředí. Mohou skutečně snížit tlak na ekosystémy a spotřebu energie, nebo hrozí, že výroba biobázovaných materiálů povede k nadměrnému využívání půdy a vody? Jak lze nastavit pravidla pro udržitelné pěstování biomasy, aby se zabránilo konkurenci s potravinářskou produkcí? A jak zajistit, aby produkty vzniklé z biotechnologií například bioplasty či biochemikálie nekončily stejně jako jejich fosilní předchůdci v odpadech či oceánech?

Z pohledu ochrany přírody může být nový akt průlomovou příležitostí. Biotechnologické procesy mohou nahradit energeticky náročnou chemii, přispět ke zlepšení kvality vody a půdy nebo umožnit recyklaci biologických odpadů na nové suroviny. Například vývoj bakterií schopných rozkládat plast, využití mikrořas k vázání oxidu uhličitého nebo tvorba biostavebních materiálů z mycelia představují cesty, které mohou zásadně změnit průmysl i přístup ke klimatické politice. Přesto je nutné zůstat obezřetní. Co se stane, pokud se geneticky modifikované organismy dostanou do volné přírody? Kde končí inovace a začíná riziko?

Evropská komise hledá odpovědi i na otázky financování, vzdělávání a dostupnosti kvalifikované pracovní síly. Jak podpořit vznik biotechnologických klastrů, které propojí univerzity, start-upy a průmysl? Jaké pobídky mohou přilákat soukromé investory do zelených technologií? A co udělat pro to, aby Evropa neztratila talenty ve vědě, která může pomoci planetě?

Akt o biotechnologiích bude rámovat strategii EU pro léta 2024–2029. Komise proto vybízí občany i organizace: sdílejte své zkušenosti, upozorněte na rizika i příležitosti, které biotechnologie přinášejí. 

Dokument ke stažení:

EU 219_25 EK Akt o biotechnologiích



 

Když se člověk začte do článku o kybernetické bezpečnosti, který může Nový zákon může semlít tisíce firem, neubrání se pocitu déjà vu. Všechno to tu už přece jednou bylo – a nejen v oblasti IT. Nové evropské regulace, od EUDR po ESG reporting jsou spojeny s podobnou dynamikou: dobrý úmysl, správně načrtnuté cíle, ale vytváří se nabujelý administrativní mechanismus, který se v praxi může stát těžko uchopitelným i splnitelným.

Princip odpovědnosti, který stojí v jádru kybernetického zákona, totiž není ničím novým. Stejně jako v nařízení o odlesňování (EUDR) má podnik nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za svůj dodavatelský řetězec. A stejně jako u ESG reportingu se počítá s tím, že se tato odpovědnost „řetězí“ – velké firmy ji přenášejí na střední a malé partnery, kteří se stávají součástí systému, o jehož podrobnostech se často dozvídají až z médií. Výsledkem je efekt laviny: čím dál více subjektů se dostává pod tlak pravidel, jejichž výklad není jasný, a jejichž dodržování znamená nové náklady, nejistotu a administrativu.

Evropa tím znovu ukazuje, že umí být skvělým normotvůrcem, ale méně už praktickým moderátorem změn. Nařízení, směrnice a prováděcí akty vznikají v dobré víře – ochránit přírodu, spotřebitele, či kyberprostor – ale často se míjejí s realitou každodenního fungování firem, které nemají vlastní právní oddělení nebo interní compliance tým. V českém prostředí se to projevuje dvojnásob: nadnárodní koncerny se přizpůsobí, ale malý výrobce či poskytovatel služeb naráží na hranici svých možností.

Připomeňme si vývoj EUDR. Nařízení o odlesňování mělo od prosince 2024 garantovat, že se na evropský trh nedostane žádný produkt spojený s odlesňováním. Jenže realita dohnala ambice – drobní dovozci a zpracovatelé se postavili před systém, který od nich vyžadoval detailní data o původu surovin, která mnohdy vůbec nemají. Evropská komise tak v roce 2025 musela na poslední chvíli brzdit a zjednodušit pravidla, aby vůbec mohla regulace přežít.

Podobně dopadl i projekt směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), kterou Komise letos v červnu stáhla. I zde šlo o dobrou myšlenku – zamezit greenwashingu a zavést důkazní povinnost pro „zelená“ tvrzení – ale obavy z administrativní zátěže, zejména pro malé podniky, převážily. Objevilo se i nové slovo: „greenhushing“, tedy záměrné mlčení firem o ekologických aktivitách, aby se vyhnuly případnému riziku sankcí.

Znovu a znovu se opakuje stejný vzorec. Evropská legislativa, původně zamýšlená jako nástroj ochrany a modernizace, se v praxi mění v síť, ve které se zachytí i ti, kteří byli jen vedlejším aktérem. Vzniká tak paradox: kdo chce být odpovědný a transparentní, riskuje, že jej byrokracie semele, zatímco ti, kdo zůstávají mimo formální systém, často projdou bez povšimnutí.

Nepřipomíná vám to něco? Možná právě to, že v evropské legislativě se stále častěji střetává idea odpovědnosti s realitou složitého, vrstveného systému, který se nedá zvládnout bez armády právníků, konzultantů a auditních firem. Ať už jde o kybernetickou bezpečnost, ESG reporting nebo EUDR, podstata je stejná: systém, který měl být nástrojem důvěry, se stává testem trpělivosti.

Evropa si bude muset vybrat, zda chce být kontinentem inovací a reálné udržitelnosti, nebo kontinentem, kde se utopí v metodikách, certifikátech a lhůtách. Legislativní ambice jsou nutné, ale měly by být doprovázeny stejnou dávkou empatie vůči těm, kteří je mají naplňovat. Protože jinak hrozí, že další „velká evropská směrnice nebo nařízení“ už nebude symbolem pokroku, ale jen dalším článkem v řetězu, který svazuje místo toho, aby spojoval. 

A možná by stálo za zamyšlení, kdyby se tvůrci a navrhovatelé těchto regulací sami postavili do situace, kterou ukládají ostatním, a vyzkoušeli si své metody na vlastním životě. Představme si například, že by každý z nich musel každý měsíc vyplňovat komplexní ESG report o vlastních nákupech, evidovat původ všech potravin a produktů doma podle pravidel EUDR, nebo vést audity spotřebního zboží, které jejich rodina používá. Rodiče by jim diktovali, co mohou a nemohou nakupovat, kvůli dodržování „transparentního rodinného řetězce“, a sousedé by kontrolovali, zda plní své vlastní Green Claims.

Kdo chce legislativu obcházet, ten si cestu vždy najde, a to bez ohledu na počet paragrafů, kontrolních mechanismů či evropských auditů. V honbě za dokonalou regulací se totiž vytváří prostředí, kde se vyplácí hledat skuliny, nikoliv řešení. Ti, kteří se naopak snaží hrát férově, začnou ztrácet motivaci. Znechuceni množstvím formulářů, nejasných výkladů a opakovaně měněných požadavků, postupně rezignují.

Ti, kteří to s udržitelnosti myslí skutečně vážně a není pro ně jen pouze prázdné marketingové PR, pro ně jsou všechny tyto regulace zbytečné. Firmy, které mají zavedené interní procesy, kontrolu dodavatelského řetězce, transparentní reporting a odpovědný přístup k environmentálním i sociálním dopadům své činnosti, nepotřebují složité směrnice, nařízení, ani kvantitativní audity ani byrokratické formuláře, aby jednaly správně. Udržitelný přístup je pro ně součástí podnikové kultury a rozhodovacích mechanismů, nikoliv externí vynucená povinnost, která se zpravidla propíše jen ve formálnost.

Inspirace dobrými příklady z praxe přináší mnohonásobně větší hodnotu než jakýkoliv uměle vytvořený legislativní balíček. Když firmy vidí, že kolegové dokážou implementovat udržitelné postupy efektivně, transparentně a zároveň ekonomicky smysluplně, vzniká přirozený tlak k napodobování a učení se. Takový přístup reálně podporuje inovace a skutečné změny.

Ostatně zajímavý paralelní příklad nabízí oblast Fair Trade. Kávy, kakaa nebo čokolády s certifikací Fair Trade se na trhu prosazují téměř výhradně díky dobrovolným standardům, transparentnosti a poptávce spotřebitelů, nikoli díky povinné legislativě. Tyto systémy ukazují, že udržitelnost a etické obchodní praktiky mohou fungovat velmi dobře i bez složitých zákonných rámců.

Změna času bývá pro mnohé i symbolem bilancování. Přetáčíme hodiny, přenastavujeme rytmus a dáváme si do souvislostí, co se během roku změnilo. Bylo by dobře, kdybychom podobně nahlédli i na evropskou legislativu – zejména na oblast, která se v posledních letech stala ztělesněním zmatku: legislativní rámec ESG, European Green Deal a všechny navazující balíčky, směrnice a tzv. omnibusy. Evropská unie totiž vytvořila komplexní soubor předpisů, jejichž cílem je urychlit přechod k udržitelnému hospodářství. Jenže tempo a způsob, s jakým tyto normy vznikají a navzájem se prolínají, vytvořily doslova legislativně lepkavou pavučinu, do které se chytili i sami evropští pavouci a hmyz si zatím létá vesele dál.

Pojem ESG – environmentální, sociální a správní odpovědnost – se stal zastřešujícím rámcem pro všechny nové politiky Evropské unie. Není to ale jednotný předpis, nýbrž spletitý soubor desítek legislativních aktů, které se překrývají a někdy i odporují. Pod písmenem E se skrývá environmentální dimenze, zahrnující klimatické cíle Green Dealu, směrnici o reportingu udržitelnosti (Corporate Sustainability Reporting Directive – CSRD), směrnici o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Corporate Sustainability Due Diligence Directive – CSDDD), evropskou taxonomii udržitelných činností, mechanismus uhlíkového cla (Carbon Border Adjustment Mechanism – CBAM), emisní obchodování (ETS) či nové směrnice o energetické účinnosti. Sociální složka zahrnuje oblast lidských práv, pracovních podmínek a rovnosti příležitostí. Správní dimenze, označovaná písmenem G, doplňuje celý rámec o principy transparentního řízení podniků a odpovědnosti vůči investorům i veřejnosti. Na papíře tak vznikl impozantní systém, který má ambici přetvořit evropskou ekonomiku, ve skutečnosti však připomíná nedokončenou stavbu – část budov už stojí, jiné se teprve projektují a některé čekají na demolici či rekonstrukci.

Jedním z pilířů, který už dnes nese praktické důsledky, je směrnice CSRD. Ta rozšiřuje povinnost nefinančního reportingu na velké podniky a postupně i na menší subjekty. Směrnice CSRD vstoupila v platnost 5. ledna 2023. Podle oficiálních informací Evropské komise první společnosti podléhající novým pravidlům mají za zdaňovací období začínající 1. lednem 2024 poprvé reportovat podle jednotných standardů. Firmy, které spadají do první vlny, za rok 2024 tedy zpracovávají své výkazy pro rok 2025. Další fáze přináší rozšíření povinnosti od 1. ledna 2025 a 1. ledna 2026 pro ostatní velké podniky a pro malé veřejně obchodované podniky (tedy SMEs). Právě směrnice CSRD je v textu označena symbolem složitosti, protože navazuje na řadu dalších předpisů – včetně evropské taxonomie, jejíž technické akty určují, které ekonomické činnosti se mohou označovat za „udržitelné“.

Taxonomie EU, další z klíčových pilířů, má být kompasem pro finanční sektor a investory. Definuje, které aktivity naplňují cíle ochrany klimatu, vody, oběhového hospodářství nebo biodiverzity. Z právního pohledu rámec existuje – základní zákon o taxonomii vešel v platnost už v roce 2020 – ovšem jeho obsah se nadále proměňuje, Komise vydává delegované akty a pravidelná upřesnění. Podniky tak musejí průběžně sledovat, zda se jejich činnosti posouvají mezi „zelené“ nebo z nich naopak vypadávají.

Dalším velkým tématem je směrnice CSDDD, tedy Corporate Sustainability Due Diligence Directive. Její cílem je ukládat velkým podnikům povinnost zjišťovat a omezovat negativní dopady svých aktivit i aktivit dodavatelů na životní prostředí a lidská práva. Zákonodárný proces tohoto předpisu začal návrhem Komise dne 23. února 2022. Rada EU přijala svůj přístup 1. prosince 2022, a Rada spolu s Parlamentem dosáhla provizorní dohody 14. prosince 2023. Směrnice byla publikována v Úředním věstníku 25. července 2024 a vstoupila v účinnost. Členské státy mají povinnost transponovat ji do svých právních systémů do 26. července 2026. Poté začne postupné uplatňování: například od konce července 2027 pro podniky s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy EUR; od roku 2028 pro podniky s 3 000 + zaměstnanci a obratem 900 mil. EUR; od roku 2029 pro 1 000 + zaměstnanců a obrat 450 mil. EUR. Tato etapizace znamená, že firmy mají několik let na přípravu – avšak i to vytváří nejistotu a rozdílné nároky v čase.

Největším zdrojem zmatku jsou však tzv. omnibusové návrhy – rozsáhlé balíčky novel, které mají sjednotit a upravit různé části legislativy, jež se v důsledku Green Dealu vzájemně ovlivňují. Řada odborníků považuje právě balíčky „Omnibus I a II“ za pokus vytvořit jednotnější rámec pro provázání CSRD, CSDDD a dalších předpisů, aby se předešlo duplicitám a nejasnostem. Například podle analýzy jedné právní kanceláře byl v balíčku „stop-the-clock“ návrh přijat 14. dubna 2025, který má posunout termíny pro uplatnění CSRD a CSDDD. Z Evropského parlamentu přitom 3. dubna 2025 přišel souhlas s novelou CSRD/CSDDD ve formě rychlé procedury. Dopad tohoto balíčku je stále diskutabilní – termíny se posouvají, ale konečná podoba není stále jasná. 

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Současně se implementuje regulace EU proti odlesňování – EUDR – která byla přijata dne 29. června 2023 ve formě zákonné regulace (Regulation (EU) 2023/1115) s účelem zajistit, že na trh EU nebudou uváděny komodity spojené s odlesňováním nebo degradací lesa (např. hovězí maso, sója, palmový olej, dřevo, káva, kakao, kaučuk) a že tyto komodity vznikly v souladu s právem země původu. Přestože regulace vstoupila v platnost („in force“) v červnu 2023, její účinnost (application) pro provozovatele na trhu byla posunuta: pro střední a velké podniky začne platit od 30. prosince 2025 a pro mikro- a malé podniky od 30. června 2026. Členské státy EU jsou povinny do svého právního řádu určité aspekty regulace přenést, zejména vymezit kompetentní orgány, připravit dohledový režim a zajistit fungování informačního systému, který umožní potvrzení „deforestation-free“ stavu. V rámci implementace Komise v dubnu 2025 zveřejnila upřesněné pokyny a vydala prováděcí akt klasifikující země původu podle rizika odlesňování (tzv. benchmarking Implementing Regulation). Regulace tak vstupuje do období přechodné implementace – podniky mají čas připravit své dodavatelské řetězce, sledování původu komodit, geolokace produkčních lokalit a zajištění shody s legislativou – ale zároveň již nyní musí sledovat, zda jejich produkty nebo suroviny spadají do rozsahu EUDR a zda budou splňovat požadavky.

Návrh tzv. Omnibusu o oběhovém hospodářství, který měl aktualizovat legislativu v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), prošel složitým vývojem od svého představení v roce 2023. Po volbách do Evropského parlamentu v roce 2024 nová komise přehodnotila ambice Green Dealu a začala prosazovat pragmatičtější přístup, zaměřený více na konkurenceschopnost a méně na regulaci. Mnohé návrhy byly následně pozastaveny nebo přepracovány, což způsobilo odklady pro firmy i členské státy, které potřebují jasná pravidla pro investice. V roce 2025 probíhá příprava nového návrhu, který by měl být zveřejněn ve čtvrtém čtvrtletí, s cílem harmonizovat pravidla označování a balení výrobků, zjednodušit systém rozšířené odpovědnosti výrobců a zlepšit sledovatelnost materiálových toků. Plná implementace očekávaných opatření je plánována postupně mezi lety 2026 a 2028, aby podniky měly dostatečný čas na přizpůsobení svých procesů a strategií.

Výsledkem všech těchto procesů je legislativní krajina, která působí jako mapa bez měřítka. Některé zákony už platí, jiné se teprve chystají a další se mezitím mění. Portál EUR-Lex, oficiální portál Evropské unie pro právní texty, není v tomto směru spásou – pro odborníka, který potřebuje ucelený přehled o ESG a Green Dealu, je orientace v moři novel, prováděcích a delegovaných aktů téměř nemožná. Roztříštěnost kompetencí mezi jednotlivými generálními ředitelstvími Komise, různé termíny účinnosti a neustálé politické korekce vytvářejí dojem neustálého zmatku.

Pro firmy i veřejnou správu to má velmi konkrétní důsledky. Manažeři udržitelnosti musí plánovat podle rámců, které se mohou změnit dříve, než skončí účetní rok. Investoři nemají jistotu, zda jejich aktivity zůstanou v kategorii „udržitelných“ i po vydání dalšího delegovaného aktu. A poradenské společnosti často staví své výklady na očekávaném vývoji, nikoli výlučně na platném právu. Evropská legislativa, která měla přinést jasnost, tak v praxi vytváří nejistotu.

V tuto chvíli by proto bylo užitečné, kdyby Komise vedle legislativních iniciativ vytvořila i jednoduchý, pravidelně aktualizovaný přehled, který by shrnoval stav všech klíčových aktů v oblasti ESG a Green Dealu. Měl by jasně rozlišovat mezi tím, co už je účinné, co je schválené, co čeká na implementaci, a co je teprve ve fázi návrhu. Taková transparentnost by nevyžadovala nové právní akty, pouze důslednou správu informací.

Na pozadí všech těchto debat je však dobré nezapomenout na původní smysl Green Dealu. Udržitelnost je cestou, jak posílit evropskou ekonomiku, snížit závislost na fosilních zdrojích, zajistit si potřebné suroviny a otevřít prostor pro inovace. Má to být strategie růstu nikoli ovšem cesta administrativní přítěže. Pokud se dnes mluví o legislativním zpomalování, o přehodnocování cílů a o hledání „realističtějšího přístupu“, určitě by to nemělo znamenat rezignaci na ambice, ale určitě také snahu vrátit se k racionálnímu jádru a brát v potaz i aktuální stav v daném oboru, k tomu jsou však potřebná aktuální statistická data.  

A zde je možná ještě podstatnější časová prodleva, s jakou se k nám dostávají. Statistiky Eurostatu, které dnes analyzujeme, popisují dnes stav z roku 2023 – realitu starou více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže sledovat spotřebitelské chování, dopravní toky či energetickou spotřebu prakticky v reálném čase, působí tento rytmus jako relikt minulého století. Evropská legislativa klade obrovské nároky na reporting, audity a transparentnost, ale přitom sama často pracuje s daty, která jsou již zastaralá. Pokud má mít Zelená dohoda skutečný dopad, nestačí jen tvořit nové rámce – je třeba modernizovat i způsob, jakým sbíráme a vyhodnocujeme informace. Pokud to myslíme s udržitelností opravdu váženě, tak musí být řízena podle živých, tedy aktuálních, dat, nikoli podle statistik s letitým zpožděním. 

Historický rozsudek francouzského soudu proti energetickému gigantu TotalEnergies představuje zásadní milník v boji proti tzv. greenwashingu – klamavému marketingu, který se snaží prezentovat firmy jako ekologicky odpovědné, aniž by jejich činnost skutečně odpovídala deklarovaným hodnotám. Tento případ nejenže nastavuje nový právní rámec pro posuzování environmentálních tvrzení, ale zároveň ukazuje, že veřejnost i soudy začínají vyžadovat vědecky podloženou odpovědnost za sliby týkající se udržitelnosti.

Greenwashing, známý také jako „lakování nazeleno“, je praktika, kdy firmy prezentují své produkty nebo služby jako ekologické, aniž by splňovaly příslušné standardy. Ve Francii je od roku 2021 zákonem zakázáno používat vágní nebo zavádějící formulace typu „přátelské k životnímu prostředí“ nebo „uhlíkově neutrální“, pokud nejsou podloženy vědeckými důkazy.

Francouzský občanskoprávní soud rozhodl, že reklamní kampaň společnosti TotalEnergies z roku 2021 porušila zákon o greenwashingu. Firma v ní zobrazovala převážně větrné a solární elektrárny a tvrdila, že do roku 2050 dosáhne uhlíkové neutrality. Soud však označil tato tvrzení za zavádějící, protože neodpovídala skutečnému podílu obnovitelných zdrojů v energetickém portfoliu společnosti ani nebyla podložena vědeckými důkazy. 

TotalEnergies byla odsouzena k zaplacení odškodného ve výši 8 000 eur každé ze tří žalujících nevládních organizací a dalších 15 000 eur na pokrytí jejich soudních výdajů. Navíc musí do měsíce odstranit z webu všechna tvrzení o uhlíkové neutralitě a zveřejnit odkaz na soudní rozhodnutí, jinak jí hrozí pokuta až 20.000 eur denně. Rozsudek proti TotalEnergies je tedy prvním případem ve Francii podle konkrétního zákona z roku 2021, který zakazuje vágní ekologická tvrzení bez vědeckého podkladu. Je významný tím, že se týká velké ropné a plynárenské společnosti a že soud nařídil konkrétní sankce včetně odstranění tvrzení z webu a zveřejnění rozsudku. Ale rozhodně není prvním případem greenwashingu řešeným soudně na světě. 

Ačkoli se tento rozsudek označuje za první svého druhu ve Francii, rozhodně nejde o první případ greenwashingu řešený soudně na světě. V Nizozemsku čelila žalobě letecká společnost KLM za tvrzení o „udržitelném létání“, které bylo označeno za klamavé. V Německu rozhodl Spolkový soudní dvůr, že označení „klimaticky neutrální“ na obalech cukrovinek je zavádějící, pokud není jasně vysvětleno, jak bylo neutrality dosaženo. Podobné případy se objevily i v oblasti módy (např. H&M) nebo energetiky (Shell), kde firmy čelily kritice za nepodložená ekologická tvrzení. Evropská komise na tento trend reagovala návrhem směrnice o tzv. „green claims“, která měla stanovit jasná pravidla pro používání environmentálních tvrzení v marketingu a zakázat samocertifikace bez nezávislého ověření.

Případ greenwashingu se nevyhnul ani módnímu gigantu Shein, který byl v roce 2025 pokutován hned ve dvou evropských zemích. V Itálii mu antimonopolní úřad udělil pokutu ve výši jednoho milionu eur za zavádějící tvrzení o ekologičnosti kolekce „evoluSHEIN by design“, která nebyla podložena žádnými ověřitelnými důkazy. Ve Francii pak Shein obdržel výrazně vyšší sankci – 40 milionů eur – za kombinaci falešných slev a klamavých ekologických tvrzení. Francouzské úřady konstatovaly, že firma porušila pravidla férového obchodování a zneužívala ekologickou rétoriku k posílení prodeje

Směrnice o ekologických tvrzeních (Green Claims Directive), která měla být klíčovým nástrojem v boji proti greenwashingu, však byla v červnu 2025 Evropskou komisí stažena. Důvodem byly obavy z vysoké administrativní zátěže, zejména pro malé a střední podniky, a nedostatek politické podpory v Radě EU. Kritici upozorňovali na riziko tzv. „greenhushingu“, kdy firmy raději o svých ekologických aktivitách mlčí, než aby čelily složitému ověřování a možným sankcím. Přestože směrnice byla stažena, právní vakuum nevzniklo – platí nadále směrnice o nekalých obchodních praktikách a nová směrnice o posílení postavení spotřebitelů v ekologické transformaci, která má vstoupit v platnost v září 2026.

Česká republika na evropské změny reaguje vlastním legislativním krokem. V srpnu 2025 vláda schválila novelu zákona o ochraně spotřebitele, která má zabránit nepravdivým ekologickým tvrzením a posílit práva spotřebitelů. Novela zakazuje například označovat výrobky jako „ekologické“ nebo „klimaticky neutrální“, pokud takové tvrzení není podloženo ověřitelnými důkazy. Zákon rovněž zakazuje marketingové praktiky, které spotřebitele klamou tím, že prezentují běžné zákonné povinnosti jako výhody produktu. Nová pravidla mají začít platit ve dvou vlnách – od července a září 2026 – a přinášejí také opatření na podporu opravitelnosti výrobků, prodloužení záruční doby a povinnost informovat o životnosti a dostupnosti náhradních dílů.

 

Evropská unie loni vyprodukovala 79,7 milionu tun obalového odpadu. Když se toto číslo přepočítá na obyvatele, vychází to na 177,8 kilogramu obalů na osobu – tedy skoro pětadvacet velkých nákupních tašek plných odpadu ročně. V porovnání s ročním údajem za 2022 je to sice o 8,7 kilogramu méně, ale od roku 2013 jsme se posunuli opačným směrem: tehdy připadal na každého obyvatele unie o víc než dvacet kilogramů méně. Jinými slovy – i když recyklujeme víc než dřív, vyrábíme a vyhazujeme toho stále příliš mnoho.

Největší část obalového odpadu tvoří tradičně papír a lepenka, které představují více než 40 % celkového objemu. Následuje plast s necelou pětinou (19,8 %), sklo s 18,8 %, dřevo s 15,8 % a kovy s necelými 5 %. Plast je ale v centru pozornosti z jednoho důvodu: na každého obyvatele EU připadá průměrně 35,3 kilogramu plastového obalového odpadu, z čehož se daří recyklovat jen 14,8 kilogramu. To znamená, že více než polovina plastových obalů stále končí ve spalovnách, na skládkách nebo v exportních kontejnerech mířících mimo Evropu.

Za posledních deset let vzrostlo množství plastového obalového odpadu o 6,4 kilogramu na hlavu, zatímco recyklace se zvedla o 3,8 kilogramu. Z pohledu procentní míry to znamená, že recyklace plastových obalů se v EU pohybovala v roce 2023 na úrovni 42,1 %, což je mírné zlepšení oproti 38,2 % v roce 2013. Rozdíly mezi státy jsou ovšem dramatické. Na špici žebříčku stojí Belgie (59,5 %), Lotyšsko (59,2 %) a Slovensko (54,1 %), zatímco na opačném konci spektra se nachází Maďarsko (23 %), Francie (25,7 %) a Rakousko (26,9 %). Přitom právě Francie se často prezentuje jako lídr v ekodesignu a omezování jednorázových plastů – statistiky však ukazují, že její systém sběru a recyklace plastů stále zaostává za nejlepšími.

A jak si vede Česká republika? V roce 2023 jsme podle Eurostatu vyprodukovali zhruba 1,6 milionu tun obalového odpadu, což odpovídá 154 kilogramům na obyvatele – tedy o něco méně než činí unijní průměr. Češi tradičně patří mezi premianty v třídění, nicméně samotná recyklace zůstává v řadě kategorií spíše průměrná. U plastových obalů jsme dosáhli recyklační míry přibližně 49 %, což nás sice řadí nad průměr EU, ale stále to znamená, že polovina plastových obalů končí mimo recyklační cyklus.

Obalový průmysl v Evropě tvoří stovky tisíc pracovních míst a přes 3 % celkového HDP, ale zároveň i jednu z největších výzev oběhového hospodářství. Každý kilogram obalu, který neprojde recyklačním cyklem, představuje nejen ztracený materiál, ale i promarněnou energii a emise, které se daly ušetřit. Z dlouhodobého pohledu se dá konstatovat, že Evropa recykluje víc, ale příliš pomalu. Papírové a skleněné obaly dosahují recyklační míry přes 80 %, ale plast se stává Achillovou patou celého systému. Je také nutné brát v úvahu další faktory, jako je cena panenského plastu, poptávku po recyklátech nebo skutečnost, že řada recyklačních podniků v Evropě v poslední době krachuje právě kvůli ekonomické nestabilitě trhu s druhotnými surovinami.

V této souvislosti je potřeba zmínit nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation), které bylo schváleno v roce 2024, které má změnit celý přístup k návrhu, používání i recyklaci obalů. Na rozdíl od dosavadní směrnice bude PPWR přímo závazné a přinese konkrétní cíle: do roku 2030 musí být všechny obaly na trhu EU technicky recyklovatelné, přičemž reálně recyklovat se má minimálně 65 % všech obalů, z toho 50 % plastových. Výrobci budou muset plnit povinné kvóty na podíl recyklátu v nových plastových obalech – například u PET lahví až 30 %. Součástí regulace je i omezování zbytečných jednorázových obalů, například v gastronomii, e-commerce nebo hotelnictví, a tlak na rozšiřování opakovaně použitelných obalů.

A možná ještě zajímavější než samotná čísla je časový posun, s jakým se k nim veřejnost a rozhodovací sféra dostává. Tato data Eurostatu popisují stav za rok 2023 – tedy realitu starou už více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat chování trhu či pohyb dopravních toků téměř v reálném čase, působí tento rytmus jako anachronismus. Pokud chceme řídit systém odpadového hospodářství efektivně a na základě relevantních informací, je třeba celý proces změnit. Statistiky by měly být dostupné v rozumném odstupu, aby se z dat mohla stát skutečná opora rozhodování, ne jen historický záznam o tom, jak jsme to měli a dělali před několika lety.

V samém srdci Vídně, v obvodu Meidling, se nachází projekt, který může změnit způsob, jakým přemýšlíme o nakupování potravin. MILA – první participativní supermarket v Rakousku – není jen další obchod s potravinami. Je to živý organismus založený na spolupráci, spoluvlastnictví a demokratickém rozhodování. Tím zásadně vybočuje z běžného maloobchodního modelu, který je založen na maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů často na úkor dodavatelů, pracovníků či životního prostředí.

Na ploše 350 m² je k dispozici více než 2 500 produktů – od regionální zeleniny a mléčných výrobků přes trvanlivé potraviny až po ekologickou drogerii. Sortiment není výsledkem centrální strategie, ale společného rozhodování členů družstva. Ti určují, jaké značky se na regály dostanou a jaké ne. Zákazník zde tak není pouhým konzumentem, ale aktivním účastníkem celého procesu.

Základní princip je jednoduchý: každý člen družstva odpracuje tři hodiny jednou za čtyři týdny. Může jít o práci u pokladny, doplňování zboží, administrativu nebo úklid. Díky tomu má supermarket nízké personální náklady a může si dovolit cenovou politiku s pevnou přirážkou 30 %, bez skrytých marží a tlaků na maximalizaci zisku. Výsledkem jsou potraviny, které jsou dostupnější i pro domácnosti s nižším příjmem.

Členství je navíc otevřené široké veřejnosti: zatímco standardní vstupní podíl činí 180 eur, pro osoby s nižším příjmem je dostupná i zlevněná varianta za 20 eur. Právě tato inkluzivita je pro MILA klíčová – supermarket nechce být klubem pro úzkou skupinu ekologicky smýšlejících zákazníků, ale skutečným sousedským projektem.

Demokratický princip prostupuje i rozhodovací procesy: každý člen má jeden hlas bez ohledu na výši finančního vkladu. O sortimentu, provozních pravidlech či strategických investicích se rozhoduje společně. Tím se vytváří silné pouto mezi obchodem a komunitou, které běžné supermarkety nikdy nedokáží nabídnout.

Model participativního supermarketu není v Evropě úplně nový. Jedním z průkopníků je La Louve v Paříži, který vznikl v roce 2016 podle vzoru legendárního Park Slope Food Coop v Brooklynu, fungujícího už od roku 1973. Tyto projekty ukázaly, že participace může být nejen způsobem, jak snížit náklady a nabídnout férovější ceny, ale také jak vytvořit silné sociální vazby mezi lidmi ve městech.

La Louve má dnes tisíce členů a je jedním z nejznámějších evropských příkladů tohoto modelu. V USA Park Slope obsluhuje desítky tisíc domácností a je ekonomicky stabilní již pět desetiletí. MILA přebírá z těchto modelů inspiraci, ale přizpůsobuje ji rakouskému kontextu. Zaměřuje se na regionální dodavatele, férové obchodní vztahy a minimalizaci obalů – to vše v duchu ekologického a sociálně odpovědného nakupování.

MILA není pouze prodejní místo, je to komunitní prostor, kde se pořádají workshopy, sousedská setkání a diskuse o udržitelném zemědělství či férovém obchodě. V době, kdy se nákupy často odehrávají anonymně v online prostředí nebo v řetězcích bez tváře, přináší MILA jiný typ zážitku: osobní kontakt, zapojení a pocit sounáležitosti.

Tento prvek je důležitý i z hlediska širší transformace ekonomiky. Participativní supermarkety mohou být jedním z nástrojů posilování lokální potravinové suverenity – tedy schopnosti komunity zajistit si kvalitní potraviny bez závislosti na nadnárodních řetězcích a zranitelných globálních dodavatelských řetězcích.

Přestože je model participativního supermarketu lákavý, není bez problémů. Vyžaduje vysokou míru angažovanosti a spolehlivosti členů. Pokud příliš mnoho lidí přestane plnit své směny, může být ohrožen každodenní provoz. To ukázal i případ La Louve během pandemie: část členů se stáhla, což způsobilo výpadky ve fungování. Flexibilní řešení a záložní personální kapacity jsou proto klíčové.

Dalším problémem může být správa demokratického rozhodování. Čím více členů, tím složitější je dosáhnout konsensu. Rozhodovací procesy mohou být zdlouhavé a vyžadují zkušené moderátory i jasně daná pravidla. V menší komunitě může být demokracie velmi efektivní, ale s rostoucím počtem členů vzniká riziko fragmentace a konfliktů.

Otázkou je i dlouhodobá ekonomická udržitelnost. Participativní supermarkety nefungují s velkými zisky – často operují na hraně finanční rovnováhy. Aby mohly dlouhodobě přežít, potřebují stabilní členskou základnu a silné vztahy s dodavateli. Jakmile se podmínky na trhu zhorší, jejich manévrovací prostor je omezenější než u klasických řetězců.

Participativní supermarkety představují alternativní přístup k maloobchodu – založený na spolupráci místo konkurence, na sdílení místo zisku, na komunitě místo anonymity. Nejsou odpovědí na všechny problémy potravinového systému, ale mohou být důležitou součástí mozaiky udržitelných řešení. Ukazují, že spotřebitelé nemusí být pasivní, ale mohou aktivně ovlivňovat, jaký druh ekonomiky kolem sebe chtějí mít.

MILA je teprve na začátku své cesty. Její úspěch nebo neúspěch bude důležitým signálem i pro další města v Evropě. Pokud se jí podaří dlouhodobě fungovat, může se stát vzorem pro další participativní projekty – nejen v oblasti potravin, ale i v dalších sektorech, kde se lidé chtějí vymanit z čistě komerční logiky a znovu získat kontrolu nad tím, co a jak konzumují.

Srdečně Vás zveme na XXVI. zasedání Fóra pro výměnu informací o nejlepších dostupných technikách, které se uskuteční ve středu 19. listopadu 2025 v sále č. 239, I. patro, budovy Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), Na Františku 32, Praha 1. V rámci fóra budou představena nejnovější legislativní změny, technologické trendy v oblasti nejlepších dostupných technik (BAT) a budoucí výzvy, které implementace IPPC přináší. 

Tato odborná akce, pořádaná ve spolupráci s Ministerstvo životního prostředí (MŽP), Ministerstvo zemědělství (MZe), Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) a Česká informační agentura životního prostředí (CENIA), je určená pro odborníky ze státní správy, průmyslu i akademické sféry zainteresované v oblasti ochrany životního prostředí. 

Účast na tomto fóru je výjimečnou příležitostí pro diskusi nad klíčovou rolí, kterou v současném průmyslovém prostředí hraje systém integrované prevence a omezování znečištění (IPPC). Právě principy IPPC jsou základem pro zajištění, že průmyslové činnosti jsou provozovány s ohledem na co nejmenší dopad na životní prostředí při zachování efektivity a konkurenceschopnosti. 

Praktické informace:

• Termín konání: středa 19. listopadu 2025

• Místo: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Na Františku 32, 110 15 Praha 1, jednací sál č. 239, I. patro

• Registrace účastníků: 8:45 – 9:30 hod.

• Zahájení: 9:30 hod.

• Předpokládaný konec akce: 15:00 hod.

Organizační pokyny:

• Účast na akci je zdarma, je však nutná registrace prostřednictvím online přihlášky do 10. listopadu 2025.

• Potvrzení účasti nezasíláme; kontaktujeme pouze ty, jejichž přihlášku nemůžeme přijmout z kapacitních důvodů.

Kontaktní osoba:
Ing. Lenka Jankujová, e-mail: lenka.jankujova@mpo.gov.cz

Když se v minulosti měnily poměry sil ve světě, často za tím nestály jen armády, ale také zdroje — uhlí, ropa, plyn. Dnes však na scénu vstupují jiní hráči: lithium, kobalt, neodym a další vzácné zeminy. Suroviny, které pohánějí baterie, elektromobily, satelity, turbíny i obranné systémy. Právě kolem nich se začíná psát nová kapitola globální politiky. Důkazem je aktuální dohoda mezi Government of the United States a Government of Australia, která vytváří rámec pro společné zajištění dodávek těchto strategických surovin.

Podstatou rámce je vytvoření předvídatelného a chráněného prostoru pro těžbu, zpracování a obchodování s kritickými minerály, které budou v následujících desetiletích určovat tempo technologické transformace. USA i Austrálie chtějí postupovat koordinovaně: identifikovat konkrétní projekty, propojit veřejné investiční nástroje a zajistit, aby nové kapacity vznikaly v prostředí s vysokou úrovní environmentálních a sociálních standardů. Nejde přitom o jednostrannou podporu průmyslu, ale o budování skutečné strategické infrastruktury, která má zajistit odolnost hospodářství vůči geopolitickým otřesům a surovinovým krizím.

Významným signálem je i tempo, jaké si aliance stanovila. Už během prvních šesti měsíců má být uvolněno minimálně 1 miliarda dolarů na projekty zaměřené na těžbu a zpracování minerálů určených výhradně pro americký a australský průmysl. Obě vlády přitom počítají s aktivním zapojením rozvojových bank, exportních agentur i státních záruk. Dohoda zahrnuje mechanismus rychlé reakce na narušení dodavatelských řetězců — jasný náznak, že jde o mnohem víc než o obecný politický záměr.

Celá iniciativa má rovněž silný geostrategický rozměr. Zpracování většiny vzácných zemin je v současnosti koncentrováno v několika málo zemích, především v Asii, což dává těmto státům zásadní výhodu v technologickém i průmyslovém soupeření. USA a Austrálie tímto krokem reagují na tuto asymetrii: chtějí vytvořit soběstačný a zároveň otevřený blok, který sníží závislost na jediném dodavatelském regionu. Geologické mapování, rozvoj nových dolů i podpora recyklace jsou součástí dlouhodobého plánu, který má nabídnout skutečnou alternativu k současné dominanci několika hráčů.

Dohoda je záměrně postavena mimo klasické mezinárodní smlouvy. Je pružná, nevytváří právní závazky, ale politickou odpovědnost. Když jedna strana nebude souhlasit, může odejít do 30 dnů. To je netypický přístup, který má usnadnit rychlé rozhodování a přilákat investory, kteří by se jinak obávali dlouhých ratifikačních procesů. USA a Austrálie tím vytvářejí rámec, který má být především funkční a odolný vůči měnícím se podmínkám světového obchodu.

Nelze přehlédnout ani environmentální rovinu celé dohody. Součástí strategie je recyklace vzácných zemin a baterií, snaha uzavírat materiálové cykly a tím zmírnit tlak na nové zdroje. V době, kdy prudce roste poptávka po lithiu, niklu a kobaltu, představuje efektivní recyklace faktor, který může rozhodnout o udržitelnosti celého systému.

Čtěte také:

Evropský surovinový detox: Recyklace může být klíčem ke snížení závislosti na Číně
 

Evropský průmysl se ocitá v situaci, kterou lze přirovnat k odvykací kúře – závislost na strategických surovinách, zejména na vzácných zeminách, je dlouhodobá, hluboká a její překonání vyžaduje cílené a promyšlené kroky. Říjen 2025 přinesl nový impuls k uvědomění si této závislosti, kdy Čína oznámila restrikce na export třinácti klíčových prvků, jež jsou nezbytné pro výrobu moderních technologií, zelených energií a vojenských systémů. Tyto kroky neznamenají jen omezení dodávek, ale zároveň umožňují Pekingu získávat citlivé informace o evropských odvětvích, která na těchto surovinách závisí.

Vzácné zeminy, jako jsou samarium, gadolinium, terbium, dysprosium, lutetium, skandium, yttrium, holmium, erbium, thulium, europium, ytterbium nejsou jen chemickými prvky, ale stavebními kameny digitální transformace, elektromobility, větrných turbín, zelených technologií a také vojenských systémů. Bez nich by se zastavila výroba téměř všech moderních elektronických zařízení a zařízení s vysokou energetickou účinností, od mobilních telefonů po elektromotory.

Evropská unie je v tomto ohledu extrémně zranitelná. Přes polovinu dovozu vzácných zemin pokrývá Čína, která zároveň kontroluje asi 90 procent světového zpracování a zhruba 60 procent těžby. To znamená, že Evropa prakticky nemá možnost nezávislého zásobování kritickými prvky, zejména těžkými vzácnými zeminami, které jsou klíčové například pro výrobu magnetů do elektromotorů a větrných turbín. Lehké vzácné zeminy, užívané například pro katalyzátory a optické technologie, sice pocházejí z více zdrojů, ale u těžkých prvků je evropský průmysl prakticky na Číně závislý. Každé rozhodnutí Pekingu má tedy okamžitý dopad na strategické plánování evropských firem i energetickou transformaci kontinentu.

Nová opatření Číny jsou navíc navázána na složitou geopolitickou mozaiku. Země nejenže omezuje vývoz, ale také vyžaduje speciální licence, čímž získává citlivé informace o evropských odvětvích, která na vzácných zeminách závisí. Tento krok zvyšuje Číně strategickou vyjednávací sílu a umožňuje jí uplatňovat politický tlak, přičemž zároveň minimalizuje vlastní environmentální a sociální náklady spojené s těžbou. Zatímco domácí regulace v Číně přísně omezují těžbu a stanovují kvóty, těžba v zahraničí, například v Myanmaru, poskytuje levnou pracovní sílu a dovoluje obcházet přísné limity, které by jinak zpomalily dostupnost surovin pro čínský průmysl.

Myanmar se tak stal klíčovou zásobárnou těžkých vzácných zemin pro čínské společnosti. Zpracování a export těchto prvků se pak odehrává na čínském území, což umožňuje Pekingu udržovat kontrolu nad globálním trhem a zároveň omezovat negativní dopady na domácí životní prostředí. Situace je komplikovaná tím, že zahraniční těžba formálně odporuje myanmarským zákonům, ale v praxi se zahraniční firmy, často v kooperaci s místními ozbrojenými skupinami, těžby účastní. Tento systém přináší vysoké riziko nestability – politické změny nebo lokální konflikty mohou okamžitě ohrozit tok surovin do Číny a následně do Evropy.

Z evropského pohledu je tato závislost dramatická. Přerušení dodávek může vést k okamžitému zpomalení výroby v klíčových odvětvích, narušit energetický přechod a ohrozit schopnost Evropy plnit závazky v oblasti klimatu. Přestože se EU snaží diverzifikovat dodávky a hledá alternativní zdroje, nalezení a uvedení nových ložisek do provozu je dlouhodobý a nákladný proces, který nelze řešit přes noc. Aktuální napětí navíc ukazuje, že jakékoli dlouhodobé plánování v technologických a energetických odvětvích musí zahrnovat geopolitická rizika a scénáře výpadku klíčových surovin.

Strategické dopady se neomezují jen na průmysl, ale dotýkají se celé ekonomiky a bezpečnostní politiky. Vzácné zeminy jsou součástí nejen civilních technologií, ale i obranných systémů. Rakety, radarové systémy, stíhací letouny i další vojenská technika spoléhají na prvky, které jsou součástí exportních omezení Pekingu. To vytváří tlak na evropské vlády, aby hledaly náhradní zdroje a investovaly do domácího zpracování surovin, recyklace a strategických zásob. Zároveň je to varování, že technologická autonomie a bezpečnost Evropy nelze zajistit pouze obchodními vztahy – je nutná koordinovaná politika surovin a investice do inovací.

Evropská unie v posledních letech spustila několik významných projektů, které mají recyklaci vzácných zemin učinit realistickou a ekonomicky životaschopnou alternativou k dovozu. Ve Francii byla v Grenoblu spuštěna pilotní linka pro recyklaci magnetů vzácných zemin, které se používají v elektromobilech a větrných turbínách. Projekt realizuje skupina Orano ve spolupráci s Francouzskou komisí pro alternativní energie a atomovou energii a má ambici vytvořit uzavřený cyklus recyklace pro vysoce výkonné permanentní magnety. Podobně projekt REE4EU demonstroval možnost recyklovat slitiny vzácných zemin z odpadních materiálů a znovu je využít při výrobě nových magnetů, což potvrzuje technickou a ekonomickou proveditelnost recyklace. 

Další evropské iniciativy, jako SUSMAGPRO a REECirkEL, se zaměřují na efektivní recyklaci z elektronického odpadu a budování udržitelných recyklačních řetězců pro průmyslové využití. Kromě toho Evropská komise vybrala v rámci Aktu o kritických surovinách 47 strategických projektů zaměřených na zvýšení domácí kapacity pro těžbu, zpracování a recyklaci vzácných zemin a dalších kritických surovin, včetně lithia. Mezi tyto projekty se řadí i dva české projekty – projekt Geomet, dceřiné společnosti skupiny ČEZ, a projekt Cinovec, realizovaný ve spolupráci European Metals Holdings a ČEZ – oba zaměřené na těžbu a zpracování lithia v oblasti Cínovce, které je největším evropským ložiskem tohoto kovu. 

Současná situace podtrhuje zranitelnost evropského průmyslu vůči politickým rozhodnutím třetích zemí a nutnost dlouhodobé strategie. Diverzifikace dodavatelských řetězců, investice do recyklace vzácných zemin, vyhledávání nových ložisek mimo Čínu a rozvoj alternativních technologií nejsou pouze doporučeními odborníků, ale otázkou přežití technologické a energetické soběstačnosti Evropy. Každé další omezení exportu nebo narušení dodávek může vyvolat domino efekt v průmyslu, energii i obraně, a proto je tato problematika dnes jedním z klíčových témat evropské politiky i strategického plánování firem.

Evropská komise představila návrh úprav nového systému emisních povolenek ETS 2, který má od roku 2027 zahrnout vytápění budov a silniční dopravu. Cílem je zabránit cenovým výkyvům, které by mohly dopadnout na domácnosti, malé podniky i živnostníky. Změna reaguje na obavy členských států, že bez těchto úprav by systém mohl zvýšit životní náklady a narušit důvěru v klimatickou politiku.

ETS 2 rozšiřuje zpoplatnění emisí oxidu uhličitého na oblasti, které dosud stály mimo hlavní systém obchodování s povolenkami. Zatímco původní ETS pokrývá přibližně 40 % evropských emisí, rozšíření o dopravu a budovy zvedne pokrytí až na zhruba 87 %. Komise tak naplňuje dlouhodobý cíl, aby platilo jednoduché pravidlo: kdo vypouští emise, musí za ně nést odpovědnost.

Podstatou návrhu je ale nová pojistka proti prudkému růstu cen. Pokud cena povolenky překročí hranici 45 eur za tunu CO₂, aktivuje se mechanismus, který uvolní na trh dodatečné množství povolenek. V praxi to znamená, že trh bude pružněji reagovat na poptávku a nedojde k cenovým šokům. Zároveň se tím sníží riziko, že by se emisní povolenky staly neúnosným nákladem pro domácnosti a menší podniky.

Návrh zavádí také několik přechodných období. Systém začne pro větší a střední firmy platit od 30. prosince 2025, pro malé podniky o rok později. Tento postup má umožnit hladké přizpůsobení novým pravidlům i dostatečný čas na přípravu.

Z českého pohledu jde o vítanou korekci, která potvrzuje, že ochrana klimatu se nemusí vylučovat s ochranou ekonomické stability. Ministerstvo životního prostředí opakovaně upozorňovalo, že ETS 2 by měl být zaváděn postupně a s ohledem na sociální dopady. 

Evropská komise tímto krokem ukazuje, že klimatická politika může být nejen přísná, ale i rozumná. Regulace, která původně vypadla jako další byrokratický labyrint, se proměňuje v nástroj, který by mohl být funkční, předvídatelný a ekonomicky únosný. Pokud návrh schválí Evropský parlament a Rada, systém ETS 2 se stane jedním z nejdůležitějších pilířů evropského přechodu k nízkouhlíkové ekonomice a to bez zbytečného chaosu a s respektem k reálnému životu běžných občanů EU.