Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je klíčovým nástrojem klimatické politiky, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím cenového signálu. Čím více CO₂ podnik vypustí, tím více emisních povolenek potřebuje, což se logicky promítá i do ceny elektřiny. To má zásadní dopady zejména na energeticky náročná odvětví, jako je výroba hliníku, chemický průmysl nebo ocelářství. Aby se předešlo riziku tzv. úniku uhlíku – tedy přesunu výroby mimo EU do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly – umožňují stávající pokyny Evropské komise členským státům poskytovat vybraným podnikům finanční kompenzace.

Komise nyní spustila konzultaci k technické aktualizaci těchto pravidel. Základní rámec platí do roku 2030, ale již při jejich přijetí v roce 2020 se počítalo s tím, že v roce 2025 dojde k přezkoumání klíčových parametrů na základě nejnovějších dat. To se nyní děje, protože cenové předpoklady z doby před pěti lety přestaly odpovídat realitě a zvýšené náklady na CO₂ dopadají i na další odvětví, která dosud nebyla do systému podpory zahrnuta. Komise proto zvažuje, zda rozšířit seznam způsobilých sektorů a zároveň aktualizovat emisní faktory, zeměpisné oblasti a referenční hodnoty účinnosti spotřeby elektřiny.

Smyslem tohoto kroku je dvojí – zachovat konkurenceschopnost evropského průmyslu, a zároveň umožnit jeho postupnou dekarbonizaci. Podpora má být nastavena tak, aby byla férová, odpovídala aktuálním datům a nepůsobila nadměrnou kompenzaci. Do debaty jsou přizvány nejen členské státy, ale také samotné podniky, které mohou dodat technické údaje a argumenty k navrhovaným změnám.

Aktualizace proto otevírá i širší otázky: Jak najít rovnováhu mezi ambiciózní klimatickou politikou a udržením konkurenceschopnosti evropského průmyslu? Do jaké míry by měla státní podpora vyrovnávat tržní deformace způsobené cenou uhlíku? A může rozšíření okruhu podpořených odvětví posílit dekarbonizaci, nebo naopak oslabit tlak na technologické inovace?

Evropská komise plánuje zveřejnit výsledné sdělení ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025. Do té doby mají zúčastněné strany možnost přispět svými podklady a názory – a tím ovlivnit, jak bude v příštích letech vypadat vztah mezi klimatickou politikou, průmyslem a státní podporou.

Dokument ke stažení:

EU 162_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)6328348

Vláda se na svém středečním jednání bude zabývat návrhem novely zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku, kterou předkládá ministerstvo průmyslu a obchodu. Jde o materiál, který na první pohled může působit jako technická úprava právních předpisů, ve skutečnosti však otevírá zásadní otázky, jakým způsobem se v České republice bude chránit spotřebitel před klamavými praktikami obchodníků a zároveň jaké mantinely se nastaví pro férovou soutěž na trhu. 

Návrh je reakcí na nové evropské směrnice a má přispět k tomu, aby se zákazníci mohli spoléhat na pravdivost tvrzení, která slyší v reklamách nebo čtou na obalech výrobků. Zároveň však směřuje k posílení principů udržitelné spotřeby a delší životnosti zboží.

Jedním z hlavních témat je zamezení takzvanému „greenwashingu“, tedy praxi, kdy jsou výrobky nebo služby označovány jako šetrné k přírodě, přestože k tomu neexistují žádné věrohodné důkazy. Zákazníci jsou tak mnohdy vystavováni líbivým tvrzením, která však v praxi neznamenají nic více než marketingový trik. Novela proto zakazuje používat obecná environmentální tvrzení bez jasného podkladu (Směrnice EU 2024/825). Pokud obchodník například prohlásí, že je jeho produkt „ekologický“ či „uhlíkově neutrální“, bude muset doložit, že to odpovídá skutečnosti. A nestačí k tomu ani nákup takzvaných kompenzací emisí (offsety) – tedy situace, kdy se firma snaží vyrovnat svou environmentální stopu pouze finančními příspěvky na projekty, které mají emise snížit jinde. Takové tvrzení má být nově zakázané.

Novela se zaměřuje také na oblast označování výrobků. V současné praxi se setkáváme s množstvím nejrůznějších značek a log, která mají naznačovat šetrnost k životnímu prostředí či sociální odpovědnost výrobců. Mnohé z nich jsou však málo srozumitelné nebo zcela nedůvěryhodné. Nově budou muset mít všechny značky udržitelnosti pevně stanovený certifikační systém (ČSN EN ISO 14024), který je otevřený, transparentní a nezávisle ověřovaný. To má zabránit tomu, aby se na trhu objevovaly pseudoznačky, které pouze matou zákazníky a vytvářejí dojem, že určitý výrobek je ekologičtější než ostatní.

Významnou roli v návrhu hraje i oblast životnosti a opravitelnosti výrobků. Spotřebitelé mají získat nové informace o tom, jak dlouho lze očekávat bezplatné aktualizace softwaru, zda jsou dostupné náhradní díly, jaká je jejich cena nebo kde je možné je pořídit (Směrnice EU 2024/1799). Pokud evropské předpisy nestanoví jednotné hodnocení opravitelnosti, bude muset výrobce alespoň sdělit, zda poskytuje návody k údržbě a opravě. Záměrem je dát zákazníkům do ruky více informací, které jim umožní činit odpovědnější rozhodnutí – například zvážit, zda se jim vyplatí koupit výrobek, který má nižší pořizovací cenu, ale hůře se opravuje, nebo investovat do dražšího zboží, které lze udržovat v provozu delší dobu.

S tím souvisí i další novinky týkající se reklamací. Pokud spotřebitel uplatní reklamaci, bude mít právo vybrat si, zda chce vadný výrobek opravit, nebo vyměnit za nový. V případě, že se rozhodne pro opravu, prodlouží se mu záruční doba až na tři roky. To má motivovat zákazníky k tomu, aby častěji volili opravy místo okamžité výměny. Zákon navíc zavádí možnost, aby si spotřebitel na vlastní žádost vybral renovovaný výrobek namísto zcela nového kusu. Renovace a opětovné využití tak mají získat větší podporu i v právním řádu. Zákon počítá i s tím, že během doby opravy může prodávající zákazníkovi zapůjčit náhradní výrobek, aby nebyl omezen v běžném používání.

Novela jde také proti praxi, kdy výrobci úmyslně zkracují životnost svých výrobků. Spotřebitelé se v minulosti opakovaně setkávali s případy, kdy softwarová aktualizace vedla k výraznému zpomalení telefonu či jiného zařízení. Nově by takové jednání mělo být výslovně zakázáno. Totéž platí pro situace, kdy je výrobek konstruován tak, aby spotřebitel musel dříve, než je technicky nutné, měnit spotřební materiál nebo aby nebylo možné použít náhradní díly od jiného výrobce.

Z širšího pohledu jde o další krok v prosazování principů cirkulární ekonomiky, které je jedním z pilířů evropské environmentální politiky. Cílem je nejen chránit zákazníky před klamavými praktikami, ale také přispět k tomu, aby výrobky déle sloužily a nevytvářely zbytečný odpad. Ministerstvo průmyslu a obchodu tím reaguje na dlouhodobou kritiku, že současná spotřební kultura příliš rychle „produkuje“ odpad a že mnohé reklamní sliby o ekologičnosti jsou jen prázdné fráze.

Novela zákona by měla nabýt účinnosti v létě roku 2026. Přestože se do té doby může ještě pozměnit při projednávání v parlamentu, její základní směřování je zřejmé: větší férovost v obchodních sděleních, více informací pro spotřebitele a důraz na udržitelnost. Pokud projde, český právní rámec se nejen přiblíží evropským standardům, ale zároveň vytvoří tlak na výrobce a obchodníky, aby své výrobky koncipovali poctivěji a spotřebitelé se mohli rozhodovat na základě faktů, nikoli líbivých slibů.

Pro úplnost uvádíme, že Evropská komise letos pozastavila práce na tzv. Green Claims Directive (směrnice o zelených tvrzeních), která měla sjednotit pravidla pro používání environmentálních tvrzení na úrovni celé EU. To ale neznamená, že by členské státy neměly vůbec žádnou legislativní oporu. Novela, kterou MPO předkládá, není postavena pouze na Green Claims Directive. Vychází z již schválených a závazných evropských aktů, konkrétně na Směrnici (EU) 2024/825, která mění směrnici o nekalých obchodních praktikách, a právě rozšiřuje seznam zakázaných praktik o greenwashing, obecná environmentální tvrzení bez doložení, tvrzení o uhlíkové neutralitě přes offsety apod. Dále Směrnice (EU) 2024/1799, která se týká práv spotřebitelů při koupi zboží a zdůrazňuje právo na informace o opravitelnosti a životnosti výrobků. Nicméně otázkou tak zůstává samotné vymáhání a praktické prokazování případů greenwashingu.

Vzhledem k volbám do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční na začátku října, však není jisté, zda poslanci stihnou novelu projednat. Během prázdnin není schůze v plánu, jednací sál se renovuje. Pokud se ještě poslanci před volbami sejdou, tak nejspíš až v září.

 

Nejvyšší kontrolní úřad ve své kontrolní akci zaměřené na hospodaření s prostředky určenými pro rozvoj a obnovu fakultních nemocnic konstatoval řadu systémových pochybení, která zásadně ovlivňují efektivitu zdravotnictví. Závěrům NKÚ je třeba věnovat zvýšenou pozornost, protože odhalují zásadní mezeru v oblasti udržitelnosti. Ukazují, jak plýtvání finančními i materiálními zdroji a nedostatečné plánování ohrožují dlouhodobou stabilitu systému a snižují jeho schopnost efektivně reagovat na budoucí výzvy.

Fakultní nemocnice (FN) jsou klíčovou součástí české zdravotní sítě, přesto sídlí v zastaralých areálech nevyhovujících moderním medicínským standardům. V letech 2016–2022 stát podporoval jejich obnovu částkou 2 mld. Kč z Programu rozvoje materiálně technické základny FN. Kontrola NKÚ ukázala, že místo plánovaných rekonstrukcí převládal nákup techniky, kterou nemocnice často využívaly jen omezeně kvůli nezrealizovaným stavebním projektům.

Především se ukázalo, že Ministerstvo zdravotnictví postrádalo ucelenou koncepci rozvoje infrastruktury a nezajišťovalo si dostatek informací pro kvalifikované rozhodování o přidělování prostředků. Fakultní nemocnice jsou přitom páteřními zdravotnickými zařízeními v České republice, a jejich technická a stavební vybavenost představuje základní předpoklad pro poskytování kvalitní péče.

Namísto plánované modernizace budov a medicínských provozů byly prostředky primárně směrovány na nákup zdravotnické techniky. NKÚ doložil, že parametry programu vztahující se k rekonstrukcím nebyly naplněny ani v jednom případě. Například modernizace operačních sálů či rekonstrukce patologicko-anatomických pracovišť zůstaly pouze na papíře. Současně se objevilo přečerpání rozpočtu o téměř 300 milionů korun, financování šestnácti akcí v rozporu s podmínkami Ministerstva financí a registrování investičních projektů s výrazným zpožděním. To vše ukazuje na oslabené finanční řízení, absenci efektivní kontroly a slabou koordinaci v rámci resortu.

Kontrola odhalila rovněž netransparentní přístup k posuzování žádostí o dotace. Ministerstvo zdravotnictví nedodržovalo vlastní pravidla, nezohledňovalo stanovená kritéria a v některých případech přidělilo prostředky i žadatelům, kteří předložili neúplné či opožděné dokumenty. NKÚ navíc prokázal, že u příjemců dotací nebyly prováděny žádné veřejnosprávní kontroly, a to více než deset let, přestože šlo o programy v miliardových objemech.

Významnou část zjištění tvoří konkrétní příklady nehospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze uhradila více než 1,8 milionu korun za projektovou dokumentaci k centrálnímu urgentnímu příjmu, který ani po čtrnácti letech nebyl vybudován a projektová příprava se ukázala jako nevyužitelná. Další příklad představuje nákup olovnatého okna za více než 350 tisíc korun, které nebylo nainstalováno a zůstalo nevyužité. Přístroje financované z dotací byly navíc často využívány v nižší míře, než nemocnice původně deklarovaly, a to z důvodu nedostatečně připravených stavebních úprav nebo kapacitních omezení.

Celkově lze shrnout, že kontrola ukázala na kombinaci strategických selhání (absence koncepce a plánování), finančních nedostatků (přečerpání rozpočtu, neefektivní čerpání, vícepráce) a procesních pochybení (netransparentní hodnocení žádostí, porušování zákona o veřejných zakázkách, neprovádění kontrol). Tyto nedostatky zásadně oslabují funkčnost investičních programů a snižují důvěru ve státní správu jako správce veřejných prostředků.

Promrhané investice ekologickou zátěží

Investice do zdravotnické infrastruktury nelze hodnotit pouze optikou finanční efektivity, ale také z hlediska environmentální udržitelnosti. NKÚ zjistil případy, kdy byly pořízeny technologie a vybavení, které nebyly využívány, nebo byly využívány jen v omezeném rozsahu. Takové nakládání s veřejnými prostředky představuje nejen finanční ztrátu, ale i environmentální problém. Výroba a likvidace zdravotnických přístrojů a stavebních materiálů je spojena s významnou uhlíkovou stopou a energetickou náročností. Pokud jsou přístroje zakoupeny bez reálného využití, dochází k neefektivnímu zatěžování životního prostředí.

Podobně neefektivní plánování stavebních akcí, které se nakonec nerealizují, má významný environmentálně-sociální dopad, zejména pokud se projekty měly zaměřit na zvýšení teplotního komfortu pacientů a celkového snížení energetické náročnosti budov. Taková opatření jsou v souladu s řadou státních strategií, například Národním klimaticko-energetickým plánem (NKEP), Národním akčním plánem adaptace na změnu klimatu (NAP) a Státní energetickou koncepcí (SEK), které stanovují cíle pro energetickou účinnost budov, využívání obnovitelných zdrojů energie a adaptaci zdravotnických zařízení na změnu klimatu.

Z pohledu cirkulární ekonomiky jde o nevratnou ztrátu přírodních zdrojů. Veřejné investice do zdravotnictví by přitom měly jít příkladem v uplatňování principů udržitelnosti – ať už prostřednictvím environmentálně šetrných materiálů, energeticky úsporných řešení, nebo zohledněním životního cyklu pořizovaných přístrojů. Z hlediska sociální udržitelnosti mají zjištění NKÚ ještě závažnější rozměr. Oddalování výstavby urgentních příjmů a nevyhovující stavební infrastruktura negativně dopadají na dostupnost a kvalitu zdravotní péče. Pokud nemocnice fungují v nevyhovujících areálech, dochází k prodlužování přeprav pacientů, snižování komfortu i efektivity péče.

Když pravidla zůstávají jen na papíře

Kontrola NKÚ jasně ukázala, že v oblasti zadávání veřejných zakázek dochází k systematickým porušením zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze například neuchovala podklady k určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky na nákup magnetické rezonance, a tím znemožnila ověřit správnost odhadu ceny. V jiném případě zveřejnila zahájení zadávacího řízení v rozporu s požadovanými lhůtami, což narušuje transparentnost celého procesu. Nedostatečná archivace stavebních deníků či servisních výkazů pak snižuje zpětnou přezkoumatelnost a komplikuje vyvození odpovědnosti.

NKÚ rovněž doložil, že ministerstvo a nemocnice nepostupovaly důsledně při uplatňování environmentálních kritérií v zakázkách. Přestože dokumentace programu obsahovala požadavek na hodnocení nabídek i podle ekologické šetrnosti, v některých případech tato podmínka nebyla stanovena. Tím byla promarněna příležitost využít veřejné zakázky jako nástroj pro podporu udržitelnosti a environmentálních inovací.

Porušení zákona o veřejných zakázkách má zásadní dopady na důvěru v transparentní hospodaření státu. Zadavatelé, kteří nedodržují základní pravidla, vytvářejí nerovné prostředí pro dodavatele, zvyšují riziko korupce a oslabují princip hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Absence kontrol a slabá vnitřní kontrola vedou k situacím, kdy vícepráce či dodatečné dodatky navyšují cenu díla, aniž by byl zajištěn odpovídající veřejný přínos.

Kultura, víc než paragrafy

Z pohledu odpovědného zadávání je nutné zdůraznit, že zákon o veřejných zakázkách v sobě obsahuje dostatek nástrojů k prosazování principů transparentnosti, hospodárnosti i environmentální udržitelnosti. Problém tedy nespočívá v samotném legislativním rámci, ale v jeho nedůsledné aplikaci a v kultuře, která obklopuje rozhodování o veřejných penězích. Pokud mají být veřejné zakázky skutečně motorem udržitelnosti a plnit veřejný zájem, je nutné překročit stín principu politických vratek, klientelizmu a malých domů a vnímat je jako skutečnou dlouhodobou investici do společnosti. Kulturu veřejné zakázky lze tak vnímat a považovat za jakýsi barometr hodnot společnosti.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 24/09 (pdf, 520 kB)

Ženeva uzavřela šestá jednací série o první právně závazné globální smlouvě na snížení plastového znečištění, označovaná jako INC-5.2. Tato jednání měla podle původního mandátu OSN pokrýt celý životní cyklus plastů – od jejich návrhu, přes výrobu a distribuci až po nakládání s odpadem – a vytvořit závazný rámec, který by stál na stejném principu, jako například Pařížská dohoda pro klima.

Ambicí bylo nejen omezit množství plastů unikajících do životního prostředí, ale také snížit objem samotné výroby, nastavit globální standardy pro recyklaci a zavést kontrolu nad toxickými příměsemi v plastových výrobcích. Po deseti dnech intenzivních debat, kterých se účastnilo 184 států a více než šest set organizací, se však nepodařilo dosáhnout konsenzu a jednání skončila bez společného textu, který by mohl posloužit jako základ další práce.

Rozpory byly patrné od prvního dne. Část států, vedená například Norskem, Austrálií, Tuvalu a skupinou 39 malých ostrovních států SIDS, požadovala, aby smlouva obsahovala jasné a závazné limity pro výrobu primárních plastů z ropy a zemního plynu. Argumentovala přitom tím, že bez omezení samotného zdroje se problém plastového odpadu nikdy nepodaří skutečně vyřešit. Druhá skupina zemí, v níž byly zastoupeny například Spojené státy a státy Perského zálivu, trvala na tom, že řešením je zlepšení systému nakládání s odpady, podpora recyklace a technologické inovace, nikoli omezování produkce.

Další spornou oblastí byla regulace toxických chemikálií přítomných v plastových výrobcích, které se v přírodě hromadí a představují riziko pro zdraví lidí i ekosystémy. Třetí klíčový bod sporu se týkal financování – zejména podpory pro rozvojové země, které nemají prostředky na zavedení moderních systémů sběru, třídění a recyklace. Předseda jednání Luis Vayas Valdivieso předložil dvě verze návrhu textu, avšak ani jedna nezískala dostatečnou podporu, aby mohla být přijata jako výchozí dokument pro závěrečná jednání.

Zklamání nad výsledkem bylo znatelné především u států, které se s plastovým znečištěním potýkají nejvíce. Delegát z jedné z ostrovních zemí SIDS připomněl, že jejich podíl na celosvětové produkci plastů je zanedbatelný, přesto nesou disproporčně velké následky, zejména v podobě znečištění moří a ohrožení rybolovu, který je pro ně klíčovým zdrojem obživy. Evropská komisařka Jessika Roswall uznala, že výsledek jednání je daleko za očekáváním, ale zároveň vyjádřila přesvědčení, že i částečné texty mohou posloužit jako stavební kameny pro dosažení finální dohody.

Statistiky ilustrující rozsah problému jsou alarmující. Každoročně se na světě vyrobí více než 400 milionů tun plastů, přičemž přibližně polovina z tohoto množství připadá na výrobky na jedno použití. Pokud nedojde k zásadnímu politickému zásahu, odhaduje se, že do roku 2040 se výroba plastů zvýší o dalších 70 %. Recyklace je přitom stále spíše výjimkou než pravidlem – skutečně se recykluje jen kolem devíti procent plastového odpadu, zatímco velká část končí na skládkách, ve spalovnách nebo uniká do volného prostředí. Tyto materiály se v přírodě hromadí, postupně se rozpadají na mikroplasty a v konečném důsledku se dostávají do potravního řetězce i lidského těla. Podle studie publikované v prestižním časopise The Lancet činí celosvětové ekonomické škody způsobené plastovým znečištěním – včetně dopadů na zdraví a ztráty ekosystémových služeb – mezi 1,5 a 1,6 bilionu amerických dolarů ročně.

Vyjednávací proces má přitom delší historii. Mandát k vytvoření globální dohody o plastech byl přijat na Valném shromáždění OSN pro životní prostředí (UNEA) v roce 2022 s cílem dokončit návrh do konce roku 2024. Následovala čtyři kola jednání v Uruguayi, Francii, Keni a Kanadě. Páté kolo v roce 2024 v jihokorejském Busanu skončilo krachem, a proto bylo šesté kolo v Ženevě chápáno jako příležitost k zásadnímu posunu. Polarizace mezi státy prosazujícími silný regulační rámec a těmi, které zastupují zájmy petrochemického a plastového průmyslu, však zůstala beze změny. Silnou roli zde sehrávají i průmyslové asociace, například americký American Chemistry Council, které odmítají limity výroby a místo toho propagují řešení založená na recyklaci, redesignu výrobků a podpoře opakovaného použití.

Otázka, k čemu by vlastně byla i ta nejlepší globální dohoda o plastech, se nabízí sama, pokud si připomeneme zkušenosti z jiných mezinárodních závazků. Příklad Pařížské klimatické dohody je výmluvný – i přes její historický význam se Spojené státy, jeden z největších světových producentů emisí, od její ratifikace několikrát odvrátily a znovu k ní vracely podle politického kurzu aktuální administrativy. Takové nestabilní postoje velkých hráčů oslabují důvěru v dlouhodobou platnost a vymahatelnost jakýchkoli závazků. Pokud by i globální dohoda o plastech dopadla podobně, mohla by se stát spíše symbolickým dokumentem než nástrojem skutečné změny. A právě to ukazuje, že i případný podpis na mezinárodní úrovni je jen začátek – skutečná síla dohody se ukáže až v ochotě států přetavit slova v činy, a to konzistentně, bez ohledu na politické cykly.

Ačkoli tedy jednání nepřineslo konkrétní výsledky, situace přispěla k dalšímu zviditelnění problému a potvrdilo, že plastové znečištění je jedním z nejpalčivějších environmentálních témat současnosti. A než spatří dohoda světlo světa bude klíčové, když se spolelečnost zaměří na předcházení vzniku odpadu a to už na samotném začátku – tedy omezovat výrobu primárních plastů, nahrazovat je udržitelně ekonomickými alternativami, regulovat toxické složky a minimalizovat závislost na jednorázových produktech.

Je vůbec možné položit ropu na lopatky?

Pokud bychom chtěli opravdu oslabit vliv petrolejářské lobby, museli bychom jim vzít jejich hlavní zbraň – nízkou cenu primárního plastu z ropy. Jednou z cest by bylo v srdci Evropy vybudovat obrovský závod na zpracování plastů a výrobu druhotných surovin s takovou kapacitou, aby dokázal cenově konkurovat ropnému plastu. Takový podnik by musel ročně zpracovat stovky tisíc až milion tun plastového odpadu a vyrábět recyklát kvality srovnatelné s primárním plastem, ideálně i v „food-grade“ kvalitě, aby mohl vstoupit do segmentu obalů pro potraviny a nápoje, kde jsou ceny vyšší.

Základním předpokladem by byl stabilní přísun vstupní suroviny, což by vyžadovalo robustní systém sběru a třídění plastů napříč střední Evropou, doplněný o povinné zálohování PET lahví s kombinací plechovek, aby byl systém co nejvíce ekonomicky výhodný, a o maximální separaci plastů z komunálního odpadu pomocí automatických dotřidovacích linek. V neposlední řadě by závod musel využívat nejmodernější mechanické i funkční chemické recyklační procesy, včetně pyrolýzy a depolymerizace, aby dokázal zpracovat i složité plastové směsi.

Ekonomickou výhodu by mu poskytlo velké měřítko výroby tzv. úspory z rozsahu podpořenou politickou pákou EU, které by petrochemii znevýhodnily například povinnými kvótamy na recyklovaný obsah v obalech, daň z primárního plastu či uhlíková cla na dovoz plastů z ropy. Takový závod by se mohl opřít o zelené financování z evropských fondů, přilákat investory orientované na udržitelnost. Výsledkem by byl zásadní tlak na cenu primárního plastu, snížení poptávky po ropných surovinách a narušení obchodního modelu petrochemických gigantů. Pokud by se recyklát stal levnější než primární plast z ropy, Evropa by udělala  velký krok směrem k přechodu na cirkulární hospodářství.

Takový velký byznys nejde realizovat bez aktuálních velkých hráčů. Otázkou by však zůstalo, jak by veřejnost takový projekt přijala, pokud by jej realizoval například v České republice Andrej Babiš a Daniel Křetínský. I kdyby závod přinesl funkční řešení, významně snížil závislost na primárním plastu z ropy a pomohl „roztočit cirkulární kolo“ nejen evropského hospodářství, vnímání veřejnosti by mohlo být silně ovlivněno politickým a podnikatelským pozadím investora. U části lidí by převážilo pragmatické hledisko a podpora projektu pro jeho ekologické přínosy, jiní by jej mohli odmítat právě kvůli osobě realizátora, a to bez ohledu na to, zda by projekt fungoval a měl pozitivní dopad. Takový rozpor by určitě mohl vnést zajímavavou otázkou, zda je pro dosažení environmentálních cílů důležitější výsledek, nebo to, kdo za ním stojí.

Publikace „Sieben Leben dank Kreislaufwirtschaft? Können Daten helfen, Kreislaufanteile zu erhöhen?“, vydaná Technologiestiftung Berlin, se zaměřuje na aktuální stav a budoucí možnosti využívání dat v přechodu od lineární ekonomiky k oběhovému hospodářství. Autorka Anett Kuntosch představuje komplexní pohled na to, jak může digitalizace, zejména prostřednictvím systematického sběru, sdílení a vyhodnocování dat, zásadně zefektivnit nakládání se zdroji, prodloužit životní cyklus výrobků a snížit ekologickou zátěž. Studie ukazuje, že ačkoliv existuje politická vůle i technologické nástroje, praktická implementace naráží na řadu překážek – od nedostatečné digitální vyspělosti firem až po nejasná pravidla pro datovou správu a kvalitu informací.

Studie se na oběhové hospodářství dívá dvěma základními optikami. Tou první je kvantitativní pohled, který se soustředí na čísla – kolik tun materiálů se podaří recyklovat, jaký podíl plastů se znovu dostane do výroby, nebo jak se mění objem stavební suti, která nekončí na skládce. Druhý přístup je spíše kvalitativní a vychází z tzv. R-strategií, tedy různých způsobů, jak prodloužit životní cyklus výrobků: od předcházení vzniku odpadu („refuse“), přes opravy a opětovné použití („repair“, „reuse“), až po samotnou recyklaci. Každá strategie má jasný ekologický i ekonomický dopad. A právě ty, které odpadu předcházejí už v samotném počátku, dokážou přinést mnohonásobně větší úspory než i ta nejdokonalejší recyklační technologie.

Právě digitalizace může přirozeně propojit oba přístupy – jak ten založený na číslech, tak ten zaměřený na kvalitu a životní cyklus výrobků. Jedním z klíčových nástrojů má být digitální produktový pas (DPP), který se od let 2026–2027 začne povinně zavádět u vybraných kategorií výrobků, například domácích spotřebičů, elektroniky, baterií, stavebních materiálů nebo textilu. Tento pas má fungovat jako „technický rodný list“ výrobku – odhalí jeho složení, původ použitých materiálů, poskytne návod na opravy, informace o možnostech recyklace a vyčíslí jeho ekologickou stopu. Evropská ekodesignová legislativa (ESPR) přitom neurčuje jen obsah pasu, ale i způsob, jakým se budou data ukládat a kdo k nim bude mít přístup. Pokud se systém podaří nastavit dobře, mohl by digitální produktový pas výrazně prodloužit životnost výrobků a usnadnit návrat materiálů zpět do výroby místo jejich zbytečného zániku na skládkách nebo ve spalovnách.

Chytré oběhové hospodářství je stále spíš na začátku své cesty, ale směr je jasný a první výsledky se už objevují. Jak ukazuje studie, velká část firem i institucí stále pracuje s nízkou úrovní digitalizace. Data se sbírají různými způsoby, často v nekompatibilních formátech a uzavřených systémech, a ochota je sdílet bývá minimální. To vše vede k tomu, že informace, které by mohly pomáhat uzavírat materiálové cykly, zůstávají roztříštěné a málo využitelné. Navíc nejasná pravidla pro nakládání s daty ukazují, že nejde jen o technickou otázku, ale i o problém koordinace, důvěry a jasně nastavených pravidel hry.

Na druhé straně se otevírá široké pole pro nové technologie a obchodní modely. Koncept Smart Circular Economy – chytrého oběhového hospodářství – spojuje cirkulární principy s digitálními nástroji, jako je internet věcí, big data, blockchain, BIM modelování nebo aditivní výroba. Díky nim lze sledovat výrobek od získání surovin až po jeho poslední životní fázi, optimalizovat procesy a měřit skutečný dopad opatření. Z těchto technologií pak vycházejí nové obchodní modely, například „produkt jako služba“ (Product-as-a-Service), kdy výrobce zůstává vlastníkem zařízení a zákazník platí jen za jeho používání.

Význam mají i menší, lokální iniciativy – od sdílených dílen a městských programů zero waste po průmyslové symbiózy, kdy se vedlejší produkty jedné výroby stávají vstupní surovinou pro jinou. Takové projekty dokazují, že oběhové hospodářství nemusí být jen doménou velkých průmyslových podniků. Jejich vliv je ale často omezen tím, že většina zboží dnes vzniká v rámci globálních dodavatelských řetězcích, které místní řešení nedokážou ovlivnit. 

Pro podniky je zapojení do oběhového hospodářství lákavé nejen z ekologických důvodů. Přináší úsporu nákladů, nové obchodní příležitosti, lepší reputaci i větší odolnost vůči výkyvům z pohledu dodávek surovin. Data v tomto směru působí jako katalyzátor – pomáhají řídit materiálové toky, hodnotit úspěšnost opatření a hledat příležitosti k inovacím.

Praha vs. Berlín – konkrétnost versus institucionální rámec

Pražský Cirkulární sken, dokončený v roce 2019 ve spolupráci s nizozemskou organizací Circle Economy a Institutem cirkulární ekonomiky, podrobně zmapoval materiálové toky hlavního města a určil místa, kde dochází k největším ztrátám. Výsledkem byla sada více než dvaceti strategií, z nichž tři se staly pilotními projekty. Nejsilněji rezonoval záměr vybudovat bioplynovou stanici, která by zpracovala zhruba 100 000 tun organického odpadu ročně a vyráběla z něj biometan pro flotilu vozidel Pražských služeb. Další opatření se zaměřila na zřízení městských Reuse center pro nábytek, nářadí a spotřebiče – podle analýzy totiž 70 % nábytku vyhozeného v Praze je stále použitelných. Třetí oblastí zásahu se stalo stavebnictví, identifikované jako největší spotřebitel materiálů a producent odpadu.

Berlín se k cirkulární ekonomice propracoval jinou cestou. Od devadesátých let začínal jako město silně zaměřené na recyklaci a postupně přecházel k širším principům „zero waste“. Analýza OECD z roku 2024 ukazuje, že od roku 2013 se podařilo snížit produkci komunálního odpadu o 21 %, ale recyklační podíl (56 %) stále zaostává za německým průměrem. Materiálová spotřeba na obyvatele navíc mezi lety 2016 a 2020 vzrostla o pětinu a do roku 2030 může dosáhnout 7 tun. Berlín reagoval zejména budováním institucionální kapacity – vznikl Koordinační úřad pro cirkulární ekonomiku, Zero Waste Agentura a série strategických studií pro klíčové sektory.

Rozdíl mezi oběma městy je patrný na první pohled. Praha sází na konkrétní, praktická řešení, která jsou pro občany hmatatelná a srozumitelná. Projekty typu bioplynové stanice nebo Reuse center mají jasný harmonogram, konkrétní lokalitu a viditelný dopad na městský provoz. Berlín naproti tomu investuje do strategické a institucionální infrastruktury – vytváří pravidla, platformy a koordinované sítě aktérů, které mají dlouhodobě posílit systémovou odolnost a schopnost města cirkulární principy prosazovat.

Společným jmenovatelem je snaha o snižování environmentální zátěže a zvyšování materiálové efektivity. Zatímco v Praze převládá přístup „nejprve zkusme něco udělat a měřme výsledky“, Berlín se opírá o dlouhodobou vizi a budování kompetencí napříč sektory. Každý model má své výhody – pražský přináší rychlejší a viditelnější výsledky, berlínský zase připravuje půdu pro trvalou a plošnou změnu.

V kontextu evropské transformace k oběhovému hospodářství mohou být oba přístupy komplementární. Praha ukazuje, jak relativně malé, cílené zásahy mohou hned přinést efekt a motivovat veřejnost, zatímco Berlín potvrzuje, že bez jasného institucionálního rámce a dlouhodobé koordinace se cirkulární ekonomika těžko stává novým standardem. Společně tak vytvářejí inspirativní mozaiku strategií, ze které si mohou ostatní města vybírat podle svých podmínek a priorit.

Digitalizace s rozumem, efektivně i ekonomicky

Studie Technologiestiftung Berlin ale varuje, že digitalizace sama o sobě není bez rizik. Datová centra, blockchainové sítě i systémy umělé inteligence jsou energeticky náročné a pokud nejsou napájeny z obnovitelných zdrojů, mohou uhlíkovou stopu spíše zvyšovat. Udržitelné řešení proto musí brát v úvahu nejen to, jaká data shromažďujeme a jak je zpracováváme, ale také kolik energie to stojí a odkud tato energie pochází. Cesta k chytrému oběhovému hospodářství tak vyžaduje nejen zákony a technologie, ale především ochotu všech zúčastněných – od výrobců přes veřejný sektor až po spotřebitele – spolupracovat a sdílet informace. 

Pokud se digitální produktový pas a otevřené datové platformy stanou skutečným nástrojem inovací a ne jen další byrokratickou povinností, mohou výrazně přispět k efektivitě celého systému. Nicméně vždy je důležité mít na paměti, že i nejlépe navržené,  analyzované a digitalizované cirkulární systémy potřebují být postaveny na ekonomické rovnováze.

Dokument ke stažení:

Sieben Leben dank Kreislaufwirtschaft

Rok 2030 se v českém odpadovém hospodářství nevnímá jen jako výrazný termín v legislativě, ale jako milník, který rozhodne, zda se země odkloní od tradičního skládkování směrem k modernímu režimu recyklace a energetického využití, nebo zda skládky – ve jménu stability, přechozího zvyku a krátkodobého zisku – dále přetrvají.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány. Tento legislativní požadavek reflektuje cíl Evropské unie, kdy směrnice o skládkování odpadů (Landfill Directive) stanovuje, že maximálně 10 % celkového množství komunálního odpadu může být uloženo na skládky až do roku 2035.

Současně zákon ukládá obcím i státu dosažení konkrétních úrovní recyklace. Už od roku 2025 musí být alespoň 60 % komunálních odpadů odděleně soustřeďováno a recyklováno. V roce 2030 tento podíl vzroste na 65 % a v roce 2035 na 70 %. K tomu se přidávají strategické milníky: do roku 2025 připravit k opětovnému použití a recyklovat minimálně 55 % komunálních odpadů, do roku 2030 alespoň 60 % a do roku 2035 minimálně 65 %. Skládkování má být v roce 2035 omezeno na maximálně 10 % celkové hmotnosti komunálních odpadů a energetické využití na 25 %.

Aktuální rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, který vydal souhlasné stanovisko k rozšíření skládky na Chrudimsku, ukazuje, že i přes legislativní horizont 2030 se hledají způsoby, jak prodloužit životnost stávajících zařízení.

Rozšíření se má uskutečnit ve dvou navazujících částech. Těleso skládky se nejdříve přetvaruje, což umožní navýšení objemu o 323.270 metrů krychlových z původních 1,050.730 na 1,374.000 metrů krychlových. Nově schválený záměr počítá s navýšením objemu skládky o dalších 411.000 metrů krychlových včetně zeminy pro technickou a biologickou rekultivaci skládky. Při ukládání odpadů v množství 40.000 tun až 80.000 tun za rok vychází životnost etapy včetně přetvarování stávajícího tělesa na 12 až 16 let.

Proti rozšiřování skládky se stavěla již v letech 2010 a 2011 tři občanská sdružení, pod protestní peticí shromáždila přes 1100 podpisů. Krajský úřad v Pardubicích jim napoprvé vyhověl, podruhé však jejich námitky zamítl. Kritikům vadilo, že po rozšíření skládka naruší krajinný ráz. Obávali se i častějšího odlétávání odpadků, vyšší prašnosti, zápachu a úniku kontaminovaných odpadních vod do okolí. Tehdy se uvádělo, že skládka by měla ukončit provoz v roce 2020.

Skládka vznikla v 70. letech minulého století. Skládku ji provozovaly od roku 1993. V roce 2006 s firmou AVE CZ založily společný podnik. V roce 2015 radnice svůj čtyřicetiprocentní podíl firmě prodala za 4,5 milionu korun. Nasavrky letos očekávají z poplatků za uložení odpadů sedm milionů korun, loni to bylo 12 milionů korun.

Argumentace k rozšíření životnosti skládek bývá zpravidla podobná: chybí náhradní kapacity, investice do nových technologií jsou pomalé a v přechodném období by bez navýšení skládkové kapacity hrozil kolaps systému. V praxi to ale znamená, že místo rychlého tempa přechodu k cirkulární ekonomice se často přistupuje k nouzovému posilování starých cest.

Tento případ vykresluje nelichotivý obraz: i když zákon stanovuje jasná pravidla, praxe je řízena lokálními zájmy, tlakem investorů, krátkodobou ekonomikou a každodenními potřebami obcí – a tak se závod roku 2030 mění v nekonečný maraton, kde Česko běží samo proti sobě.

Ambice transformace odpadového systému je také zohledněna v Plánu odpadového hospodářství ČR pro roky 2025–2035, který počítá s rozsáhlými investicemi do infrastruktury – recyklačních linek, zařízení pro energetické využití (ZEVO), sběrných dvorů, biologického zhodnocení odpadů a digitální evidence. Avšak konečné naplnění cílů závisí na tom, zda se tyto investice uskuteční včas a bez zdrženlivých kroků, jako jsou odklady, žaloby, či rozšíření skládek s dlouhodobou perspektivou.

Realita je ale zatím jiná. Česká republika stále ukládá na skládky zhruba 40 % komunálních odpadů. Kapacity zařízení pro energetické využití odpadů rostou pomalu a i přes modernizace třídicích linek zůstává značná část recyklovatelných materiálů nevyužita. Přitom právě spalovny, kompostárny, BPS, mechanicko-biologické úpravy a pokročilé třídicí technologie a pochopitelně zcela zásadní poptávka po recyklátu jsou klíčové k tomu, aby se odklon od skládek stal reálným, nikoli jen legislativním proklamovaným závazkem. Jednoduše řečeno, když nebude fungovat ekonomika využívání druhotných surovin z odpadu, bude fungovat ekonomika co nejlacinějšího ukládání odpadů pod zem.

Pokud se zavázané termíny nestihnou, Česko může čelit nejen environmentální újmě a ztrátě důvěry veřejnosti. Naopak, pokud nastoupí skutečná infrastruktura, motivace, transparentní regulace a odklon od skládky jako opravdu závazná a nezlomná norma, může rok 2030 představovat pro Česko revoluční zlom. Ve finále je to vlastně závod hodinových ručiček a odpadového systémem. Rizika tohoto scénáře jsou vážná, a o to více závažnější, že v říjnu jsou v Česku na pořadu dne nové parlamentní volby, přičemž pokud nový kabinet vydrží celé období, nová vláda bude mít na zajištění souladu se zákonem jeden rok.

Ale co si budeme povídat, žijeme v době bujícího populizmu. Aktuálně obcím hrozí vysoké pokuty za neplnění třídicích cílů. A co by to bylo za novou vládu, kdyby hned pokuty obcím neodpustila a neposunula zákaz skládkování až na rok 2035, a tedy neuvedla českou legislativu do souladu stou Evropskou. Jde přeci jen o pět, v historii planety o naprostý mžik, v ekonomické historii o bleskový profit.

Vážení příznivci rizikového managementu a aplikovaného výzkumu, dovolujeme si vás pozvat na další ročník Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP 2025), který se letos uskuteční ve dnech 14. až 16. října 2025 v Hustopečích u Brna. Akce opět zastřešuje dvě tradiční odborná a dlouhodobě etablovaná setkání – konferenci APROCHEM a symposium ODPADOVÉ FÓRUM.

TVIP 2025 je určen výzkumným pracovníkům a akademikům, zástupcům státní správy a samospráv, odborníkům z průmyslu a podnikatelské sféry, studentům i mladým výzkumníkům. Účastníci mají jedinečnou příležitost si vyposlechnout přednášky předních odborníků, zapojit se do živých diskusí, klást otázky a konzultovat konkrétní problémy se specialisty z různých oblastí. 

Konference zároveň poskytuje ideální prostředí pro networking, umožňuje navazovat nové profesní a obchodní kontakty, sdílet zkušenosti a inspirovat se osvědčenými postupy z praxe. Díky kombinaci odborného programu a interaktivních setkání tak účastníci získávají nejen hlubší znalosti, ale i hodnotné kontakty, které mohou následně efektivně využít pro svůj profesní i vědecký rozvoj.

Rizika, odpady a inovace pod jednou střechou

Konference APROCHEM, která se uskuteční 15. a 16. října, se zaměřuje na oblast řízení rizik a bezpečnosti, přičemž zvláštní důraz je kladen na průmyslová rizika i rizika spojená se správou regionů, měst a obcí. Program konference reflektuje aktuální výzvy v širokém spektru rizikového managementu a zahrnuje témata od legislativy a strategií, prevence závažných průmyslových havárií, zdravotní a hygienické problematiky práce a krizového řízení, přes bezpečnost kritické infrastruktury a ochranu obyvatelstva, až po inovativní postupy, nástroje a technologie a problematiku klimatických změn a udržitelnosti.

Symposium ODPADOVÉ FÓRUM, které se koná od 14. do 16. října, již devatenáctým rokem prezentuje výsledky výzkumných projektů z oblasti průmyslové a komunální ekologie. Letošní ročník se zaměří mimo jiné na odpady související se stavebnictvím, odpadní textil a odpady z elektrických a elektronických zařízení. Program akce se soustředí na udržitelnost, efektivní využití a znovuzískání surovin, ecodesign a principy cirkulární ekonomiky. Dále se věnuje prevenci vzniku odpadů, recyklaci a downcyklaci, využití vedlejších produktů a odpadů z jiných průmyslových odvětví, bezpečnostním a zdravotním aspektům materiálů a inovativním přístupům a technologiím. 

Součástí akce bude společenský večer, který proběhne 15. října, a následný den je pro účasníky připravena komentovaná exkurze do společnosti RETEX a.s., lídra v oblasti ekologických a technických netkaných textilií. Během prohlídky budou návštěvníkům představeny výrobky z recyklátu a moderní recyklační technologie.

Kompletní přehled programu a registrace

Akce se uskuteční v Hotelu Amande v Hustopečích u Brna, detailní program a registrace jsou k dispozici na webu www.TVIP.cz. Pořadatelem je CEMC – České ekologické manažerské centrum, z.s., které se již více jak 30 let specializuje na pořádání odborných konferencí, symposií a vzdělávacích akcí v oblasti ekologie, průmyslové a komunální praxe. Díky své dlouhodobé zkušenosti a odborné expertize garantuje vysokou úroveň programu, kvalitní organizaci a přínosné propojení akademické sféry s praxí.

Velká Británie v uplynulých měsících zažila jedno z nejsušších období od roku 1976. Šest měsíců bez významnějších srážek se podepsalo na hladinách nádrží, vysychajících řekách i na napjaté situaci v zemědělství. Britská Agentura pro životní prostředí proto vyhlásila „národně významnou událost vody“ (nationally significant incident) a spustila kampaň, která měla veřejnost motivovat k úsporám. Vedle osvědčených rad, jako je kratší sprchování, pouštění pračky jen při plné náplni nebo zalévání ze sudů s dešťovou vodou, se objevilo i poněkud nečekané doporučení: mazat staré e-maily, fotografie a další soubory uložené v cloudu.

Logika tohoto opatření se na první pohled zdá být zcela zřejmá a jasná. Každý gigabajt dat někde fyzicky leží na serveru a tyto servery se musejí chladit. A chlazení – zejména v klimatizovaných datových centrech – znamená často spotřebu velkého množství vody. Studie Oxfordské univerzity ukazuje, že i relativně malé centrum o výkonu 1 MW, což odpovídá zásobování elektřinou pro zhruba tisíc domácností, může ročně spotřebovat až 26 milionů litrů vody jen na chlazení. Pokud k tomu připočteme vodu nepřímo spotřebovanou při výrobě elektřiny zejména u fosilních nebo jaderných zdrojů, čísla rostou ještě výrazněji. Zkušenosti některých provozovatelů, například Microsoftu, dokonce ukázaly, že jejich skutečná vodní stopa byla až jedenáctkrát vyšší, než se původně očekávalo, protože se do výpočtů započítala nejen přímá spotřeba vody na chlazení, ale i voda využitá při výrobě elektřiny pro provoz datového centra.

Chlazení serverů je nutné proto, že výkonné procesory při nepřetržitém provozu produkují velké množství tepla. Pokud by se teplota uvnitř datového centra dostala příliš vysoko, došlo by k poškození nebo výpadku techniky. V mnoha datových centrech se proto používají chladicí systémy založené na odpařování vody – podobně jako když se v horkém dni ochladíte u fontány. Voda absorbuje teplo z okolního vzduchu, odpaří se a tím snižuje teplotu v prostoru. Tento způsob je sice energeticky úspornější než čistě mechanické chlazení klimatizací, ale má zásadní nevýhodu: spotřebuje obrovské množství vody. Existují však i technologie, které vodu nepotřebují vůbec. Například tzv. ponořené kapalinové chlazení umisťuje celé servery do speciálního nevodivého oleje nebo syntetické kapaliny, která odvádí teplo mnohem efektivněji než vzduch a zároveň se neodpařuje. 

Jenže právě tady se začíná rozplývat jednoduchá rovnice „méně dat = více vody“. Odborné analýzy ukazují, že mazání dat má na vodní bilanci jen zanedbatelný dopad. Uložení 5 GB dat, což odpovídá desítkám tisíc e-mailů, znamená spotřebu zhruba 0,2 litru vody denně. Pro srovnání – zkrácení sprchy o pouhou jednu sekundu ušetří přibližně 10 až 15 litrů vody. Rozdíl je tedy téměř stonásobný. V reálném měřítku jde spíše o symbolické gesto, které sice může upozornit na problém, ale samo o sobě situaci nevyřeší. A dokonce ani z hlediska energie nemusí být mazání výhodné. Proces odstranění dat vyžaduje aktivní činnost serverů a v některých případech může být náročnější než jejich prosté uchování, zejména pokud jsou servery umístěny v zahraničních datových centrech.

Profesor Chris Preist z Univerzity v Bristolu upozorňuje, že podobné návrhy, pokud nejsou podložené tvrdými daty a zasazené do širšího kontextu, mohou ohrozit důvěru veřejnosti v environmentální politiku. Symbolická opatření mohou mít svou roli – dokážou zaujmout média, vtáhnout téma do veřejné debaty a inspirovat k přemýšlení o neviditelných souvislostech. Ale v okamžiku, kdy se země potýká se suchem v takovém rozsahu, tak jsou potřeba skutečné měřitelné výsledky. Pokud je komunikace postavena vystavěna na efektním, ale neefektivním doporučení, hrozí, že veřejnost začne celé téma zlehčovat.

Britský příklad přináší dvojí poučení. Ano, i datová centra jsou významnými a často přehlíženými spotřebiteli vody a jejich spotřeba by měla být transparentně sledována a systematicky snižována, zvláště v době rychlého rozmachu umělé inteligence. Stejně tak ale platí, že opatření doporučovaná obyvatelům musejí být realistická, účinná a podložená fakty. Pokud má veřejnost měnit své návyky, musí být zřejmé, že každý krok – ať už doma při každodenních činnostech, nebo v pracovním procesu – má smysl a přináší měřitelný užitek.

Evropská komise právě připravuje novou agendu pro spotřebitele na období 2025–2030 a spolu s ní akční plán, který má posílit ochranu práv spotřebitelů a přispět k férovému přechodu na zelenou a digitální ekonomiku. Součástí příprav je veřejná konzultace, do níž se může zapojit každý občan EU. Téma se přitom netýká jen právních detailů a ochrany před nekalými praktikami, ale má zásadní přesah do oblasti životního prostředí a udržitelnosti.

Jedním z velkých témat je udržitelná spotřeba. Evropská legislativa už zavedla pravidla pro právo na opravu. Přísnější regulace ekologických tvrzení byla sice navržena, ale její schválení se zatím zastavilo, takže greenwashing zůstává otevřeným problémem. Ale realita je stále jiná a ne vždy má spotřebitel možnost koupit si udržitelný výrobek za přijatelnou cenu, mnohdy chybí opravárenské služby v rozumné vzdálenosti, a pokud už je najdeme, cena opravy se často nevyplatí. 

V dotazníku se proto Komise přímo ptá: „Jaké jsou podle vás nejdůležitější kroky, které by měla EU udělat, aby podpořila udržitelnější spotřebu?“ Možnosti sahají od omezení neudržitelných obchodních modelů, jako je ultrarychlá móda, přes snížení ekologické stopy e-commerce až po boj proti složitým a zavádějícím ekologickým štítkům.

Dalším bodem, který má ekologický přesah, je digitální prostředí. Dnes je čím dál snazší koupit si během pár kliknutí levný výrobek z druhého konce světa – a stejně rychle ho vyhodit, když se rozbije. Prodejci z mimoevropských trhů často nabízejí zboží, které nesplňuje evropské bezpečnostní ani ekologické standardy, a přesto se dostane k zákazníkům. 

A nejde jen o samotný výrobek – jeho doprava přes oceány má vlastní, nemalou uhlíkovou stopu. Námořní doprava je přitom jedním z největších světových zdrojů emisí skleníkových plynů, ale snahy ji výrazně regulovat narážejí na politický odpor. Aktuálně USA odmítlo podpořit rámcový plán Mezinárodní námořní organizace (IMO) na snížení emisí.

Zajímavým momentem je tak otázka, zda by EU měla více regulovat e-commerce z pohledu životního prostředí. Například – má být doručení přes noc standardní možnost, i když znamená vyšší uhlíkovou stopu? Má být spotřebitel při online nákupu informován o ekologickém dopadu dopravy a balení? Nebo by měly být podporovány modely, kdy si výrobek spíše pronajmeme než koupíme, pokud ho potřebujeme jen krátkodobě?

Součástí konzultace je i téma důvěry v oběhovou ekonomiku. Všichni víme, že repasované telefony nebo opravené spotřebiče mohou ušetřit suroviny i peníze. Přesto k nim mnoho lidí má nedůvěru – bojí se horší kvality nebo kratší záruky. Komise proto zvažuje kroky, jak tuto nedůvěru překonat, a chce slyšet, zda mají spotřebitelé zájem o jasná pravidla pro prodej použitých a renovovaných výrobků.

Nová agenda pro spotřebitele má ambici nastavit pravidla tak, aby férová a udržitelná volba nebyla luxusem pro pár vyvolených, ale běžnou součástí každodenního života. Ale aby se to podařilo, je potřeba, aby se do přípravy zapojili lidé, kterých se to týká. Konzultace není složitá a každá odpověď může pomoci vyvážit vliv lobby velkých firem hlasem obyčejných spotřebitelů.

Dokument ke stažení:

• EU 156_25 EK Agenda pro spotřebitele

V roce 2025 se svět nachází na křižovatce mezi ochranou zdraví a klimatickými změnami. Na konferenci COP30 v brazilském Belému bude představen Belem Health Action Plan – ambiciózní iniciativa zaměřená na adaptaci zdravotních systémů na změnu klimatu s důrazem na spravedlnost a rovnost. Tento plán vychází z předpokladu, že změna klimatu nepostihuje všechny stejně, a klade důraz na spravedlivý přístup k zdravotní péči a aktivní zapojení zranitelných komunit do rozhodovacích procesů. 

Belém Health Action Plan definuje konkrétní oblasti, kde je možné kombinovat zdravotní opatření s environmentálními cíli. Zahrnuje komplexní systém monitorování vlivů klimatu na zdraví, který umožňuje včasnou identifikaci rizik a zavádění preventivních opatření. Tento systém vyžaduje spolupráci mezi veřejnými institucemi, komunitami a akademickou sférou, což zajišťuje, že rozhodnutí budou podložena relevantními daty a zároveň citlivá k lokálním podmínkám. Součástí plánu je také podpora inovací a nových technologií, které umožní efektivnější adaptaci zdravotních systémů, a to jak v oblasti diagnostiky, tak prevence a léčby nemocí spojených s environmentálními změnami.

V evropském kontextu se tato problematika prolíná s výzvami spojenými s farmaceutickým průmyslem, který je zodpovědný za 5 % emisí skleníkových plynů. Evropská unie se snaží sladit výrobní procesy s cíli ochrany klimatu, což zahrnuje zavádění udržitelných dodavatelských řetězců, minimalizaci odpadu a optimalizaci spotřeby energie při výrobě léčiv. To zároveň přináší tlak na transformaci celé farmaceutické sféry tak, aby výroba byla šetrnější k životnímu prostředí, aniž by se snížila kvalita a dostupnost zdravotní péče.

Plán nezdůrazňuje jen technické řešení problémů, ale klade důraz na participaci komunit, informovanost a posilování lokálních kapacit. To zahrnuje nejen zdravotní infrastrukturu, ale také vzdělávací programy a osvětu, která umožní lidem lépe se připravit na dopady extrémních klimatických událostí, jako jsou vlny horka, záplavy nebo šíření infekčních nemocí. Tím, že se zdravotní systémy připravují na tyto scénáře, se zároveň vytváří prostor pro integrované plánování, které zahrnuje environmentální, sociální a ekonomické aspekty.

Pět priorit pro farmaceutický průmysl

V březnu 2025 představila iniciativa WBCSD (World Business Council for Sustainable Development) dokument Roadmap to Nature Positive: Foundations for the pharmaceutical sector, který poskytuje farmaceutickým firmám strukturovaný přístup k hodnocení a zmírňování jejich dopadů na přírodu v celém hodnotovém řetězci. Tato mapa obsahuje pět klíčových prioritních oblastí. První z nich je snížení spotřeby vody prostřednictvím implementace úsporných technologií a recyklace odpadní vody ve výrobě. Druhá oblast se zaměřuje na snížení rizika znečištění aktivními farmaceutickými složkami, a to prevencí kontaminace vodních toků, zavedením systémů bezpečné likvidace odpadů a kontrolou emisí z výrobních provozů.

Třetí prioritou je snížení emisí skleníkových plynů v celém hodnotovém řetězci, které zahrnuje optimalizaci transportu, zvyšování energetické efektivity a přechod na obnovitelné zdroje energie. Čtvrtá oblast se týká odpovědného získávání surovin a zlepšení sledovatelnosti dodavatelského řetězce prostřednictvím etických a environmentálně šetrných nákupů a transparentního reportingu. Poslední, pátou prioritou, je snížení pevného odpadu v celém hodnotovém řetězci, a to podporou recyklace obalů, minimalizací odpadu u výrobků a distribuce a aplikací principů udržitelného nakládání s odpady.

Kde farmacie může získat ekologický náskok?

Současně se evropské iniciativy prolínají s poznatky odborného výzkumu publikovaného v časopise ScienceDirect, který se zabývá klíčovými faktory implementace ekologičtějších farmaceutik. Studie ukazuje, že environmentální dopady lze cíleně snižovat ve všech fázích životního cyklu léčiv – od návrhu molekuly přes výrobní procesy, balení a distribuci až po likvidaci odpadu. Výzkum konkrétně identifikuje tři hlavní oblasti, kde farmaceutické firmy mohou dosáhnout největšího pozitivního efektu. První je optimalizace chemických procesů při syntéze léčiv tak, aby se minimalizovala spotřeba vody, energie a chemických reagentů. Druhá oblast zahrnuje kontrolu a snižování emisí aktivních farmaceutických složek do vodních toků a zajištění bezpečné likvidace vedlejších produktů. Třetí klíčová oblast se týká udržitelného návrhu obalů a logistiky, včetně recyklovatelných materiálů, optimalizace transportních tras a minimalizace odpadu v celém distribučním řetězci.

Klinický přínos versus ekologická stopa

V roce 2024 Evropská léková agentura (European Medicines Agency, EMA) revidovala své pokyny k hodnocení environmentálních rizik léčivých přípravků pro lidské použití (Environmental Risk Assessment, ERA). Nová verze směrnice, označená jako EMEA/CHMP/SWP/4447/00 Rev. 1, vstoupila v platnost 1. září 2024 a nahrazuje předchozí dokument z roku 2006. Revize přináší podrobnější metodické postupy hodnocení, rozšiřuje požadavky na testování a ruší výjimky pro generické, hybridní a podobné biologické přípravky. ERA se tak nově stává povinnou součástí každé žádosti o registraci léčivého přípravku, bez ohledu na právní základ žádosti. Na rozdíl od dřívější praxe umožňují nová pravidla regulačním orgánům žádost zamítnout, pokud je ERA neúplné, nedostatečně podložené nebo neobsahuje věrohodná zmírňující opatření.

Podle aktualizovaných zásad se hodnocení ERA zaměřuje na identifikaci a posouzení potenciálních environmentálních rizik a nebezpečí spojených s léčivými přípravky, včetně jasně definovaného seznamu látek vyžadujících individuální hodnocení. Opatření ke zmírnění rizik musí pokrývat celý životní cyklus léčiva – od raných fází výroby, přes distribuci a užívání, až po likvidaci na konci životnosti – s cílem minimalizovat emise do ovzduší, vody a půdy.

Součástí legislativních změn je také zavedení systému pro shromažďování a sdílení environmentálních údajů o léčivých látkách, což má snížit duplicitu a administrativní náklady pro žadatele. Držitelé rozhodnutí o registraci léčivých přípravků, které byly registrovány před 30. říjnem 2005, kdy se ERA stalo povinným, budou muset předložit nebo aktualizovat své hodnocení podle programu prioritizace založeného na riziku. Evropský parlament zároveň navrhl zřízení specializované pracovní skupiny v rámci EMA, která by se soustředila výhradně na problematiku environmentálních rizik léčiv.

Ačkoli revize posiluje regulační rámec a odpovědnost farmaceutických společností za environmentální dopady jejich produktů, poškození životního prostředí není nadále integrováno do analýzy přínosů a rizik, která tvoří základ konečného rozhodnutí o schválení léčivého přípravku. To znamená, že léčivo s významnou environmentální stopou může být schváleno, pokud jeho klinický přínos převáží nad environmentálními riziky.

Čisté vody něco stojí, farmaka to zaplatí

Aby toho na farmaceutický průmysl nebylo málo, tak revidovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 o čištění městských odpadních vod, která vstoupila v platnost 1. ledna 2025, zavádí povinnost pro výrobce léčiv a kosmetických přípravků podílet se na financování čtvrtého stupně čištění odpadních vod. Tento požadavek se vztahuje na všechny aglomerace s více než 100 000 ekvivalentními obyvateli, kde jsou kapacity čistíren dostatečně velké na zavedení pokročilých technologií. Čtvrtý stupeň čištění zahrnuje procesy jako ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které jsou schopny účinně odstraňovat mikropolutanty, tedy zbytky léčiv, hormonů, cytostatik či kosmetických látek, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Podle článku 9 směrnice musí členské státy zajistit, aby výrobci těchto produktů hradili náklady spojené s provozem a údržbou těchto zařízení, čímž se prakticky aplikuje princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Členské státy mají povinnost implementovat národní legislativu k provedení těchto pravidel do 31. července 2027 a zajistit jejich uplatňování nejpozději do 31. prosince 2028.

Nová rovina odpovědnosti farmacie

Revize farmaceutické legislativy a zpřísněné požadavky na hodnocení environmentálních rizik léčiv přinášejí do odvětví novou rovinu odpovědnosti. Zatímco dosud byla priorita zřejmá – rychlý a účinný přístup k lékům pro pacienty, dnes se stále silněji prosazuje i požadavek, aby cesta od vývoje přes výrobu až po likvidaci byla udržitelná a minimalizovala zátěž pro životní prostředí. Změna není jen technická či administrativní, je kulturní i je hodnotová. Vyžaduje přehodnocení toho, co považujeme za „bezpečné“ a „prospěšné“ a současně si umět připustit, že to něco bude také něco každého z nás stát.  

Z pohledu pacienta může být ideální lék ten, který účinně léčí a má dostupnou cenu. Z pohledu ekosystémů může být ideální ten, který po použití nezanechává stopy v řekách, půdě či potravních řetězcích. Otázka, kterou nové regulace staví před farmaceutický sektor, není jen o dodržení směrnic nebo investicích do čisticích technologií. Je to otázka hodnotové rovnováhy, zda prvé řadě chceme a následně dokážeme navrhovat, vyrábět a používat léky tak, aby současně chránily zdraví lidí i zdraví planety. O to víc by bylo určitě zajímavé a lákavé hledat odpověď asi na tu nejzajímavější otázku z pohledu farmacie a udržitelnosti a to: Kdyby byl lék nesmrtelnosti spojený s vymřením určitého deštníkového druhu, jak by se lidstvo rozhodlo?

Na konci července 2025 se z Floridy ozvala zpráva, která rychle obletěla svět finančních trhů, environmentální politiky i firemních strategií. Generální státní zástupce James Uthmeier oznámil, že zahajuje vyšetřování dvou nejvlivnějších globálních iniciativ v oblasti klimatického reportingu – CDP (dříve Climate Disclosure Project) a Science Based Targets initiative (SBTi). Podle něj existuje podezření, že tyto organizace používají praktiky, které mohou porušovat zákony na ochranu spotřebitele i pravidla hospodářské soutěže.

Vyšetřování má prověřit, zda firmy nebyly tlačeny k tomu, aby sdílely interní, někdy i citlivá data a platily za služby, které jim měly zajistit lepší hodnocení a větší prestiž u investorů i veřejnosti. Florida tvrdí, že se v některých případech mohl vytvořit uzavřený „ekosystém“ hodnocení a ověřování cílů, z něhož měly organizace přímý finanční prospěch – a to na úkor objektivity i férové hospodářské soutěže.

CDP, založená v roce 2000, dnes provozuje největší světovou platformu pro zveřejňování environmentálních dat. Slouží investorům, městům i státní správě a v roce 2024 přes ni reportovalo své dopady na životní prostředí rekordních více než 22 700 společností. SBTi vznikla v roce 2015 jako společný projekt CDP, Světového institutu pro zdroje (WRI), Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a iniciativy OSN Global Compact. Jejím posláním je pomáhat firmám nastavovat a ověřovat klimatické cíle v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky o snižování emisí skleníkových plynů.

Problém, který chce Florida prověřit, spočívá v možném propojení těchto činností. Podle státního zástupce mohly firmy, které si nechaly své cíle ověřit u SBTi, následně získávat lepší hodnocení v rámci CDP. Takový vztah by mohl fungovat jako „doporučený balíček služeb“, v němž jsou aktéři motivováni k opakovanému využívání placených konzultací a reportů, aby si udrželi či zlepšili svůj obraz u investorů. Z pohledu spotřebitelského práva i antimonopolních předpisů je klíčová otázka, zda tato provázanost nebyla zneužívána k obchodnímu zvýhodňování některých subjektů a k vytváření tlaku na ostatní, kteří se nechtěli zapojit.

Kauza má zároveň silný politický rozměr. Florida patří mezi státy, které se v posledních letech staví do čela odporu proti ESG principům – tedy začleňování environmentálních, sociálních a správních kritérií do investičního rozhodování. Guvernér Ron DeSantis prosadil několik zákonů, které omezují využívání ESG v bankovnictví a státních investicích, a podporuje celostátní koalici, která podniká právní kroky proti iniciativám vnímaným jako příliš aktivistické nebo politicky motivované. Generální státní zástupce Uthmeier pak přitvrdil, když CDP a SBTi veřejně označil za „klimatický kartel“, jenž zneužívá udržitelnost k „šikaně amerických firem“ a vybírání poplatků.

Florida není jediná, kdo se do podobných sporů pouští. V několika dalších republikánských státech už běží vyšetřování nebo soudní spory proti velkým investičním správcům, jako jsou BlackRock, Vanguard či State Street, kvůli údajnému koordinovanému tlaku na omezování těžby uhlí a ropy. Dosud se ale málokdy stalo, že by terčem byly samotné nevládní organizace, které nastavují a ověřují klimatické standardy. Tento krok proto sledují nejen firmy a investoři, ale i odborníci na právo a hospodářskou soutěž.

Právní experti upozorňují, že případ může vytvořit nebezpečný precedent – a to v obou směrech. Pokud Florida shromáždí dostatek důkazů, že šlo o neobjektivní hodnocení nebo o manipulaci trhu, mohlo by to otřást důvěrou v celé ESG rámce a přimět je k zásadní reformě. Tato reforma by se mohla týkat především transparentnosti financování, jasného oddělení konzultačních služeb od nezávislého hodnocení a větší kontroly nad střetem zájmů. Na druhé straně, pokud se obvinění nepotvrdí, mohou být podobné kroky chápány jako součást politické kampaně proti klimatickým opatřením – a posílit rozdělení mezi státy a firmami, které ESG podporují, a těmi, které jej odmítají.

Dopady mohou být dalekosáhlé. Měnící se politické klima ve Spojených státech už dnes vede některé investory k opatrnějšímu přístupu k ESG, a pokud by právní rizika narostla, mohl by tento trend výrazně zesílit. To by neznamenalo jen méně reportů a certifikací, ale i změnu způsobu, jakým firmy plánují své klimatické strategie. Z pohledu globální udržitelnosti by to byla komplikace – ale také příležitost k tomu, aby se pravidla pro klimatický reporting stala jasnější, férovější a odolnější vůči politickým tlakům.

Vyšetřování CDP a SBTi tak není jen dalším sporem mezi konzervativním státem a klimatickými aktivisty. Je to test důvěryhodnosti celého systému ESG a signál, že jeho podoba bude v příštích letech předmětem ostrých debat i legislativních zásahů. Bez ohledu na to, jaký bude výsledek, už teď je jasné, že Florida otevřela téma, které bude mít dopad na udržitelnost nejen ve Spojených státech, ale i na globálních trzích.

Evropská komise schválila Nařízení (EU) 2025/1731, které od 1. září 2025 významně rozšiřuje seznam látek klasifikovaných jako CMR – tedy těch, které jsou prokazatelně karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci. Tato aktualizace je součástí dlouhodobé strategie Evropské unie postupně snižovat expozici obyvatel nebezpečným chemikáliím. Méně viditelným, ale zásadním prvkem tohoto procesu je průběžná harmonizace nařízení REACH s nejnovějšími vědeckými hodnoceními podle klasifikace CLP. Každý nový zápis do přílohy XVII znamená, že daná látka už není jen teoretickým rizikem na stránkách odborných studií, ale stává se konkrétním legislativním problémem s dopadem na průmysl i obchod.

Tentokrát jde o široké spektrum chemikálií: od pesticidu diuronu, přes zpomalovač hoření tetrabromobisfenol-A, až po organická rozpouštědla typu N,N-dimethyl-p-toluidin a 4-nitrosomorfolin používaná například v gumárenském průmyslu. Mezi nově zařazenými najdeme i 4-methylimidazol, látku známou z průmyslové výroby, ale vznikající také při zpracování některých potravin, nebo specializované průmyslové sloučeniny, například fosfoniové soli a organocíničité látky, které hrají roli v katalýze či výrobě plastů. Jejich společným jmenovatelem je prokázané dlouhodobé riziko pro zdraví – od zvýšení pravděpodobnosti rakoviny přes genetické poškození až po negativní vliv na reprodukci.

Zařazení do přílohy XVII REACH v praxi znamená, že tyto látky nebude možné prodávat běžným spotřebitelům a jejich použití se omezí pouze na profesionální a průmyslové aplikace s přísnými pravidly bezpečnosti práce. Pro firmy to není jen formální zákaz – obnáší to přehodnocení složení výrobků, úpravy výrobních procesů, aktualizaci bezpečnostních listů a často i hledání dražších nebo technologicky náročnějších alternativ.

Zvláštní kapitolu nového nařízení tvoří kumen (isopropylbenzen, CAS 98-82-8). Tato látka byla od prosince 2023 zakázána pro volný prodej, nyní ale získává omezenou výjimku pro použití v leteckých palivech pro amatérské piloty. Nejde o benevolenci, ale o pragmatickou reakci na situaci v malém letectví, kde zatím neexistuje náhrada schopná splnit všechny technické a bezpečnostní požadavky. Výjimka se týká konkrétních paliv – například Jet-A, Jet-A1, JP-X a aviatického benzínu – vyráběných podle přísných specifikací ASTM či DEF-STAN. Tento krok ukazuje, že evropská legislativa sice drží pevný kurz směrem k ochraně zdraví, ale dokáže v odůvodněných případech zohlednit technologickou realitu.

Nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po vyhlášení, tedy koncem srpna 2025, přičemž samotná omezení a výjimky začnou platit od 1. září 2025. Pro velké chemické koncerny to bude další z řady povinností, které musejí sledovat a promítat do svého compliance systému. Pro menší výrobce nebo dovozce může jít o zásah citelnější – zejména tam, kde jsou dotčené látky součástí klíčového výrobku a jejich náhrada nebude jednoduchá.

Dokument ke stažení:

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731 - EN

Energetický sektor prochází zásadní transformací, která se dotýká nejen výroby a distribuce elektřiny, ale i obchodních modelů a přístupu k zákazníkům. Tradiční energetické firmy čelí tlaku na inovace a přizpůsobení se novým trendům, zatímco nové technologické firmy, jako Tesla, rozšiřují své aktivity do oblastí, které byly dříve výsadou klasických dodavatelů energií. Vedle toho geopolitické a regionální faktory otevírají zajímavé příležitosti i výzvy, například na Ukrajině.

Energetika po boomu se vrací k normálu

Po období rekordních zisků, které energetické společnosti zaznamenaly v důsledku prudkého růstu cen energií během energetické krize, dochází k návratu k běžným hospodářským výsledkům. Extrémní nárůst cen elektřiny a plynu v letech 2021 a 2022 umožnil firmám generovat mimořádné zisky, často ve stovkách milionů až miliardách korun. Tento růst však byl do značné míry jednorázovým efektem způsobeným tržními nerovnováhami a geopolitickými otřesy, včetně ruské invaze na Ukrajinu.

V roce 2023 se situace na trhu stabilizovala a ceny energií začaly klesat, což vedlo k výraznému snížení marží energetických společností. Současně rostly provozní náklady, zejména náklady na nákup emisních povolenek, které zůstávají na vysokých úrovních v rámci snah o dekarbonizaci evropské ekonomiky. Příkladem může být Elektrárna Prostějov, která vykázala čistý zisk 658 milionů korun v roce 2022, ale v roce 2023 se její zisk propadl na pouhých 35 milionů korun, což představuje pokles o více než 94 procent. Podobný trend lze pozorovat u společnosti C-Energy, jejíž čistý zisk klesl na 200 milionů korun, tedy na čtvrtinu hodnoty z předešlého roku. Skupina EPH, která je jedním z největších hráčů na trhu, pak meziročně snížila svůj čistý zisk o 85 procent na 643 milionů eur. Tento vývoj je důsledkem kombinace nižších tržních cen a rostoucích nákladů na emisní povolenky, které zvyšují celkové náklady výroby energie.

Pokles cen energií po období extrémních hodnot snižuje příjmy výrobců, zatímco vysoké ceny emisních povolenek nadále zvyšují náklady na výrobu, zejména u zdrojů s vysokou uhlíkovou stopou. Kromě toho čelí energetické firmy rostoucím regulačním tlakům a nutnosti investic do modernizace a přechodu na obnovitelné zdroje, což vyžaduje značné kapitálové výdaje a krátkodobě snižuje ziskovost. Tento návrat k běžným výsledkům však neznamená útlum sektoru, ale spíše jeho přizpůsobení se novým podmínkám, kdy jsou kromě ekonomických faktorů stále důležitější také environmentální cíle a dlouhodobá udržitelnost. 

ČEZ jako technologická firma s ambicí digitálního poskytovatele služeb

ČEZ, největší energetická společnost v České republice, už delší dobu nefunguje jen jako klasický dodavatel elektřiny a tepla. Postupně se profiluje jako technologická firma a usiluje o rozšíření svých aktivit do oblasti digitálních služeb. V posledních letech koupil několik menších telekomunikačních operátorů, jako například mosteckou WMS a skupinu Edera Group, čímž získal stovky tisíc zákazníků v oblasti internetového připojení. Cílem je stát se komplexním poskytovatelem nejen energie, ale i moderních digitálních služeb jako rychlý internet a digitální televize.

Tento krok reflektuje celosvětový trend, kdy energetické firmy hledají nové zdroje příjmů mimo tradiční dodávky energií, které jsou často vystaveny regulacím a tlakům na snižování emisí. ČEZ tak cílí na kombinaci tradičního byznysu s novými technologiemi a službami, které mohou zajistit stabilní a diversifikované příjmy. Vstup do segmentu internetu je také zajímavý z pohledu využití své rozsáhlé infrastruktury, kterou lze optimalizovat pro poskytování digitálních služeb.

Tesla míří do Evropy s komplexní energetickou nabídkou

Americká společnost Tesla, proslulá svými elektromobily, stále více rozšiřuje svůj záběr i na oblast výroby a distribuce energie. Tesla je dnes už nejen výrobce aut, ale i hráč v energetickém byznysu – vyrábí bateriové systémy, fotovoltaické panely a nabízí energetické služby jako virtuální elektrárny.

Nedávno Tesla požádala britského regulátora Ofgem o licenci na dodávky elektřiny domácnostem a firmám ve Velké Británii. Tento krok má potenciál změnit způsob, jakým lidé nakupují a využívají elektřinu. Tesla využívá svůj systém Powerwall, tedy domácích baterií, které umožňují ukládat energii vyrobenou například ze solárních panelů, a přebytek prodávat zpět do sítě. Tím vzniká virtuální elektrárna složená z mnoha domácností, která může přispívat k stabilitě sítě a optimalizovat využití obnovitelných zdrojů.

Tento model již úspěšně funguje v USA a jeho rozšíření do Evropy by mohlo znamenat revoluci v tradičním energetickém byznysu. Tesla tak vytváří komplexní ekosystém výroby, skladování a distribuce energie, který nabízí zákazníkům větší nezávislost a zároveň pomáhá efektivněji využívat obnovitelné zdroje.

Ukrajina – zelený potenciál s výzvami

Ukrajina patří mezi země s významným potenciálem pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie, přičemž v posledních měsících získává čím dál větší pozornost biometan jako strategický zdroj. Podle studie publikované Evropskou komisí (European Commission, 2024) by Ukrajina mohla vyrábět až 2,5 miliardy kubických metrů biometanu ročně, což představuje přibližně 15 % současné spotřeby zemního plynu v zemi.

Tento objem by nejen pomohl snížit závislost na dovozu fosilních paliv, ale díky své kompatibilitě s existující plynárenskou infrastrukturou může Ukrajina biometan efektivně vyvážet do Evropské unie, kde roste poptávka po obnovitelných alternativách zemního plynu.

Významnou část biometanu lze získat z hospodářského odpadu, komunálního bioodpadu a zemědělských zbytků, které Ukrajina má v dostatku. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA, 2023) zdůrazňuje, že biometan může přispět ke snížení emisí skleníkových plynů až o 80 % ve srovnání s fosilním plynem, což výrazně pomáhá splnit klimatické cíle EU.

Výzvou zůstává potřeba investic do bioplynových stanic a rozšíření distribuční sítě, kde EU plánuje do roku 2030 prostřednictvím fondů jako Modernizační fond a Investiční plán pro Evropu (InvestEU) podpořit přes 500 milionů eur na rozvoj zelených technologií v Ukrajině. Také je klíčové vytvořit stabilní legislativní prostředí, které podpoří soukromé investice a integraci biometanu do národních energetických strategií.

Výhled do budoucna

Energetický byznys se mění pod vlivem digitalizace, nových technologií a společenských tlaků na udržitelnost. Tradiční energetické firmy jako ČEZ musejí hledat nové cesty, jak zůstat konkurenceschopné, a proto expandují do oblastí digitálních služeb a telekomunikací. Na druhé straně technologičtí nováčci jako Tesla demonstrují, jak lze propojit výrobu energie, její skladování a chytrou distribuci do jedné integrované služby.

Regionální dynamika, reprezentovaná Ukrajinou, ukazuje, že potenciál obnovitelných zdrojů není rozvinut všude a že geografie a politika hrají klíčovou roli. Pro budoucnost energetiky je tak důležitá kombinace technologických inovací, investic a stabilního prostředí. Ve výsledku lze očekávat, že energetický trh bude stále více multikomplexní, s firmami operujícími na více frontách, které spojují energetiku, digitální služby, ekologii a geopolitiku.

Klimatické změny mají zásadní dopad na pěstování chmele v Česku. Růst teplot a častější sucha vedou ke snižování výnosu chmele v tradičních chmelařských oblastech v Evropě. Zároveň s výnosem se snižuje obsah alfa kyselin, které určují chuť a hořkost piva. Vědci předpokládají, že výnos chmele by do roku 2050 mohl poklesnout v rozmezí od 4 do 18 % a obsah alfa látek o 20 až 31 % proti současnosti. 

Aby si pěstitelé udrželi produkci, která uspokojí poptávku, mají několik možností. Mohou přesunout chmelnice do vyšších nadmořských výšek, do míst s vyšší hladinou spodní vody v údolích řek, stavět zavlažovací systémy či pěstovat odolnější odrůdy. Mohou také jinak orientovat řádky na poli a proti intenzivnímu slunečnímu svitu používat stínění, což je však poměrně drahé.

Změny klimatu ovlivňují pěstování chmele i v dalších evropských regionech. Například v jižních oblastech, jako je Slovinsko nebo oblast Tettnang v jižním Německu poblíž Bodamského jezera, jsou tyto změny výraznější. Naopak severněji položené oblasti, jako je bavorské Hallertau či české Žatecko, jsou méně ohrožené. V těchto oblastech se očekává, že chmel bude dozrávat až o dvacet dnů dříve než v minulosti, což může mít negativní dopad na obsah alfa látek.

Proti těmto negativním dopadům mohou pěstitelé chmele přijímat opatření, jako je přesun chmelnic do vyšších nadmořských výšek, výstavba zavlažovacích systémů nebo pěstování odolnějších odrůd. Je však důležité, aby pěstitelé byli připraveni na tyto změny a přijali vhodná opatření k ochraně chmele a zachování kvality piva. Více ZDE

Na chodbách nemocnic se obvykle neřeší uhlíková stopa – spíše tepová frekvence, saturace kyslíku nebo výsledky krevních testů. Jenže moderní zdravotnictví má vedle bílých plášťů a blikajících přístrojů i svou „neviditelnou tvář“: spotřebu energie, produkci odpadu a emise skleníkových plynů. Nedávná studie publikovaná v European Heart Journal ukazuje, že i dva medicínsky rovnocenné zákroky mohou zanechat na planetě dramaticky odlišnou stopu. A pokud se někdy zdravotnictví začne měřit nejen podle počtu zachráněných životů, ale i podle množství ušetřených kilogramů CO₂, možná budeme rozhodnutí o léčbě vnímat úplně jinak než dnes.

Zdravotnictví je často vnímáno jako oblast, kde hlavními měřítky úspěchu jsou délka přežití, kvalita života a bezpečnost pacienta. Přesto se stále více dostává do popředí i jiný pohled – ekologický. Z nedávno zveřejněné studie v European Heart Journal vyplývá, že různé způsoby léčby téhož onemocnění mohou mít dramaticky odlišnou uhlíkovou stopu. Autoři porovnali dvě běžně používané metody náhrady aortální chlopně – otevřenou chirurgickou operaci (SAVR) a transkatetrální náhradu (TAVR), přičemž druhá z metod byla prováděna buď v klasickém operačním sále, nebo v katetrizační laboratoři.

Méně invaze, méně uhlíkové stopy

Výzkum se opíral o detailní měření provedená u reálných pacientů v období březen až září 2023. Každá skupina zahrnovala deset zákroků a sledovaly se emise CO₂ ekvivalentu v průběhu celého procesu, od samotného výkonu až po následnou hospitalizaci. Výsledek je výrazný: zatímco TAVR vykazovala uhlíkovou stopu mezi 280–360 kilogramy CO₂ekv., u SAVR se hodnoty pohybovaly mezi 620–750 kilogramy CO₂ekv. Rozdíl byl statisticky významný a potvrzuje, že volba méně invazivního přístupu znamená nejen menší fyzickou zátěž pro pacienta, ale také menší zátěž pro planetu.

Podrobnější rozbor odhaluje, že největší část emisí v obou případech nepochází z vlastního operačního výkonu, ale z pooperační fáze – tedy z pobytu na jednotce intenzivní péče a na standardním oddělení. U TAVR se tento podíl pohyboval kolem 52–55 %, u SAVR dosahoval téměř 60 %. Přitom samotná intraoperační uhlíková stopa byla u chirurgického výkonu více než dvojnásobná oproti katetrizační metodě, zejména kvůli většímu objemu biologického odpadu, delší hospitalizaci a použití inhalačních anestetik s vysokým globálním oteplovacím potenciálem.

Čistá vod není zadarmo, kdo to zaplatí?

Vedle přímých emisí má zdravotní péče také méně viditelné environmentální dopady, které se do uhlíkové stopy jen obtížně započítávají. Jedním z nich je farmaceutická zátěž vodního prostředí. Pooperační péče zahrnuje často intenzivní podávání analgetik, antibiotik, antikoagulancií a dalších léků, jejichž metabolity a rezidua jsou vylučovány močí a stolicí. Tyto látky putují kanalizačním systémem na čistírny odpadních vod, které však většinu farmaceutických reziduí nedokážou účinně odstranit. Výsledkem je trvalá přítomnost stop léčiv – včetně antibiotik, hormonů či cytostatik – v povrchových vodách. To má vliv nejen na vodní ekosystémy, ale i na riziko šíření antibiotické rezistence. U výkonů s kratší hospitalizací a nižší potřebou medikace, jako je často u TAVR, může být tato zátěž menší než u invazivních operací, které vyžadují delší a intenzivnější farmakologickou podporu.

Tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod představuje pokročilé technologie, jako jsou ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které dokážou efektivně odstranit rezidua léčiv a další mikroškodliviny, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Evropská unie tento přístup zakotvila v revizi Směrnice o čištění městských odpadních vod (91/271/EHS), která již vstoupila v platnost a vyžaduje zavedení těchto pokročilých technologií s cílem chránit kvalitu vodních zdrojů a životní prostředí. Financování nákladných opatření čtvrtého stupně by mělo být řešeno principem rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), kdy farmaceutické společnosti, jako producenti látek znečišťujících vodní prostředí, nesou odpovědnost za financování likvidace svých produktů včetně jejich environmentálních dopadů. A jak to v praxi bývá - náklady nakonec nesou koncoví uživatelé – ať už pacienti, zdravotní pojišťovny, nebo jsou zahrnuty v ceně stočného.

Otázka odpovědnosti farmaceutických firem za přítomnost léčiv v odpadních vodách však není jednoznačná. Na jedné straně jsou tyto společnosti producenty samotných léků, a tedy nesou odpovědnost za jejich bezpečný vývoj, výrobu a správné označení. Na straně druhé však nemohou přímo ovlivnit, jak pacienti své léky užívají, zda je užívají správně nebo zda je vůbec užívají. Léky navíc nejsou běžným spotřebním zbožím či klasickým PR produktem, který by si zákazník vybíral čistě podle marketingu nebo momentálního trendu. Jedná se o zdravotnické produkty nezbytné pro léčbu nemocí a zlepšení kvality života, předepsané lékařem. Proto se nabízí otázka, zda lze farmaceutické firmy plně označit za odpovědné za environmentální dopady vyplývající z užívání jejich výrobků, a zda je spravedlivé, aby právě tyto společnosti byly povinny financovat nákladné investice do městských čistíren odpadních vod nad 100 tisíc ekvivalentních obyvatel.

Čeká nás uhlíková reforma ve zdravotnictví?

Možná se může zdát, že jsme trochu odběhli od tématu zdravotních zákroků a jejich uhlíkové stopy, ale právě takový komplexní pohled je nutný, chceme-li skutečně porozumět celkovému ekologickému dopadu zdravotnictví. Ten, kdo léky neužívá a má štěstí, že si může "užívat" plného zdraví, bude mít na tuto problematiku jistě jiný názor než člověk, který musí brát léky každý den. Co je důležité si uvědomit, je, že dnes každý člověk disponuje nějakým zdravotním stavem a zítra to může být úplně jinak. Solidární systém fianncování je v tomto ohledu určitě velmi důležitý.

Nicméně výsledky studie naznačují, že environmentální hledisko by se v budoucnu mohlo stát relevantní součástí klinického rozhodování. Neznamená to, že by uhlíková stopa měla převážit medicínské indikace – volba metody bude vždy primárně vycházet ze zdravotního stavu pacienta. Přesto tam, kde jsou obě metody medicínsky rovnocenné, může ekologický argument představovat další faktor při rozhodování. Otevírá se tak otázka, kam nás tento uhlíkový trend může zavést. Může nastat doba, kdy si pacient nebude vybírat zákrok jen podle úspěšnosti a délky rekonvalescence, ale také podle toho, kolik kilogramů CO₂ „stojí“ jeho léčba? Jak by pak vypadalo zdravotnictví, kdyby se do jeho plánování promítala uhlíková bilance stejně jako ekonomická? 

V říjnu nás čekají v Česku parlamentní volby, a možná právě od nového ministra zdravotnictví se dočkáme uhlíkové reformy. Než však přistoupíme k zásadním změnám, stojí za to nejprve zaměřit pozornost na technický stav nemocničních zařízení a infrastruktury, kde jsou často rezervy s vysokým potenciálem ke snížení emisí. Zároveň nelze podceňovat sílu lidského faktoru – pozitivní přístup personálu, laskavý úsměv a příjemné prostředí nejsou pouze otázkou komfortu, ale významně přispívají k rychlejšímu zotavení pacientů, což v konečném důsledku může znamenat i ten nejzásadnější faktor pro snížování environmentální zátěže zdravotní péče.

Ve světě, který se čím dál tím více potýká s důsledky klimatické krize, se pozornost neobrací jen k emisím a obnovitelným zdrojům, ale i k méně nápadným, avšak vlivným nástrojům mezinárodní politiky. Investiční dohody – obvykle považované za doménu ekonomických a právních expertů – se nyní dostávají do centra zájmu jako potenciální páka pro dosažení klimatických a environmentálních cílů. OECD v tomto kontextu spustila veřejnou konzultaci, jejímž cílem je zjistit, jak mohou právě tyto dohody pozitivně přispět k řešení klimatických výzev.

Zadání této konzultace vychází z několikaleté práce v rámci tzv. Track 1, ve kterém vlády, experti a zástupci občanské společnosti zkoumají, jak přizpůsobit investiční rámce potřebám Pařížské dohody. Doposud se diskuse zaměřovala hlavně na to, jak „neškodit“ – tedy jak omezit podporu vysoce emisních investic, například do fosilních paliv, a jak státům umožnit zavádět klimatická opatření bez obavy z arbitrážních žalob investorů. Nyní však přichází další krok: hledání cest, jak mohou investiční dohody aktivně podporovat přechod ke klimaticky odpovědné a udržitelné ekonomice.

Tzv. „pozitivní agenda“ se snaží odpovědět na otázku, zda mohou být investiční dohody přetvořeny tak, aby nejen nebránily, ale naopak aktivně podporovaly klimatická opatření. Inspirací se stávají nové typy mezinárodních smluv, jako je například dohoda ACCTS (Costa Rica, Island, Nový Zéland, Švýcarsko), která liberalizuje investice do environmentálních služeb a obsahuje právně závazné mechanismy pro omezení škodlivých subvencí fosilních paliv. Podobným příkladem je Zelená ekonomická dohoda mezi Austrálií a Singapurem, jež definuje stovky environmentálních produktů a služeb a vytváří rámec pro budoucí spolupráci v oblasti zelených investic.

OECD upozorňuje i na inovativní přístupy, jako jsou partnerství pro spravedlivou energetickou transformaci (Just Energy Transition Partnerships), iniciativy na podporu standardů klimatických finančních výkazů nebo usnadnění udržitelného investování prostřednictvím nové generace dohod. Konzultace rovněž vítá návrhy konkrétních opatření, legislativních úprav či modelových formulací, které by mohly být implementovány do stávajících nebo budoucích investičních rámců.

Zásadní je přitom otázka efektivity – OECD vyzývá přispěvatele, aby se zaměřili nejen na ideály, ale i na praktický dopad navrhovaných řešení. Jaké nástroje skutečně fungují? Jak mohou být implementovány v rozdílných jurisdikcích? A mají být pozitivní opatření chápána jako doplněk ke stávajícím pravidlům, nebo jako jejich náhrada?

Veřejná konzultace je otevřena do 10. září 2025 a příspěvky mohou zasílat jak experti a organizace, tak jednotlivci se zájmem o dané téma. OECD slibuje, že podněty z konzultace budou hrát klíčovou roli v dalším směřování jednání. Výsledkem by mohla být nová generace investičních dohod, které místo toho, aby brzdily klimatické ambice, se stanou jejich katalyzátorem.

Příspěvky do veřejné konzultace lze zasílat na adresu investment@oecd.org. Bližší pokyny najdete ZDE, kompilace příspěvků z veřejné konzultace z roku 2022 na téma investičních dohod a klimatické politiky je k dispozici ZDE.

Dokument ke stažení: