Recyklace plastů je často vnímána jako jednoznačné řešení problému plastového znečištění. Jenže realita je mnohem složitější. Plasty nejsou homogenní materiál – liší se složením, strukturou i množstvím chemických přísad. To výrazně komplikuje jejich recyklaci a otevírá dveře zdravotním i ekologickým rizikům.

Opakované zpracování plastového odpadu může vést k hromadění toxických látek, které se zpětně dostávají do běžného spotřebního zboží. Patří sem například ftaláty, zpomalovače hoření nebo těžké kovy, jež se mohou objevit v recyklovaných hračkách, kuchyňském náčiní nebo obalech. Tyto látky často unikají běžné kontrole a zůstávají mimo dohled regulačních úřadů.

Snahy o rozvoj cirkulární ekonomiky tak narážejí na zásadní dilema: čím více recyklujeme, tím větší je riziko, že do oběhu vracíme materiály se zdravotně nebezpečnými vlastnostmi. Tato hrozba je zvlášť znepokojující u plastů používaných v citlivých výrobcích, jako jsou hračky nebo obaly na potraviny.

Velkou výzvou jsou také kompozitní obaly, které kombinují různé typy plastů a aditiv. Jejich recyklace je technologicky složitá a často ekonomicky nevýhodná. Výsledkem je, že velká část takového odpadu končí ve spalovnách nebo na skládkách, kde znovu zatěžuje životní prostředí.

Evropská unie se snaží problém řešit zpřísněním legislativy. Nové nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR) zavádí ambiciózní cíle pro podíl recyklovaných materiálů v nových výrobcích a podporuje opětovné použití. Přesto zůstávají mezery – například v jednotném systému kontroly kvality recyklátů napříč členskými státy.

Další slabinou systému je vývoz plastového odpadu do zemí mimo EU, kde často chybí technologie pro bezpečné zpracování. Tím se environmentální zátěž pouze přesouvá jinam – do oblastí, kde jsou zdravotní a ekologické standardy výrazně nižší.

Odborníci proto zdůrazňují, že řešení musí začít už u samotného návrhu plastových výrobků. Klíčem je ekodesign – tedy vývoj materiálů a produktů, které budou snadno recyklovatelné a zároveň bezpečné. Cílem je uzavřený cyklus bez toxických látek.

Často se mluví o tzv. chemické recyklaci jako o moderním řešení. I ta však naráží na limity – vysoké náklady, náročnost na energie a riziko úniku nebezpečných látek. Bez transparentnosti a kontroly nelze zaručit, že chemická recyklace skutečně přispěje k ochraně zdraví a klimatu.

Významnou roli mohou sehrát nástroje jako digitální pasy produktů nebo databáze složení, které umožní sledovat, co recyklujeme. Takové systémy jsou však zatím v plenkách. Bez nich recyklace připomíná hru na slepou bábu.

Závěrem platí jednoduchá pravda: recyklace plastů má smysl jen tehdy, pokud je bezpečná. Důraz musí být kladen nejen na objem, ale především na kvalitu. Bez snížení celkové spotřeby plastů, omezení jednorázových výrobků a důsledné regulace složení materiálů se z recyklace může stát pohodlný způsob, jak problémy pouze maskovat – místo toho, aby je skutečně řešila.

Celý článek Nikola Jelíneka na téma Rizika spojená s recyklací plastů: Výzvy pro zdraví, životní prostředí i legislativu, najdete v květnovém čísle časopisu Odpadové fórum. Předplatné ZDE

Obsah Odpadové fórum č. 5/2025 - téma sběr a svoz odpadu:

• Jaké investiční příležitosti skrývá Keňa v oblasti odpadového a vodního hospodářství?

• Dědictví konzumu: Evropa a USA mění Afriku v popelnici

• Rizika spojená s recyklací plastů: Výzvy pro zdraví, životní prostředí i legislativu

• Ústavní soud: Zpětné odnětí poplatků obcím za uložené odpady bylo protiústavní

• Analýza vybraných odpadových toků v ČR

• Oběhové hospodářství: 8 cest, jak získat podporu na technologie, recyklaci i redesign výrobků

• Praha míří k bezodpadové budoucnosti – pomáhají jí technologie i data

• Chytré systémy pro odpadové hospodářství: Jak RFID a vážení mění pravidla hry

• Podaří se českým obcím dosáhnout třídicího cíle pro rok 2025?

• Polemika: Překročí Česko svůj vlastní skládkovací stín?

• Bohové nemusí být šílení: Uchopí Česko inovativní přístup k podpoře cirkulární ekonomiky?

• Recyklace autovraků na rozcestí: Příležitost pro průmysl, nebo další alibi pro nečinnost?

• Strategická ložiska manganu a lithia v ČR ožívají s podporou Evropské komise a Evropské banky pro obnovu a rozvoj

• Vzdělávání pro cirkulární budoucnost: Jak budujeme udržitelné návyky už na prvním stupni

• Startuje nový ročník sběrové soutěže pro Zelené firmy. Loni podniky odevzdaly rekordních 773 tun elektroodpadu

• Clean Industrial Deal z pohledu chemického průmyslu

Zelené úvěry, ESG hodnocení, nefinanční skóre, udržitelnost v dodavatelských řetězcích – to všechno dnes patří do slovníku bank. A firmy si zvykají na to, že pokud chtějí lepší úvěrové podmínky nebo vůbec přístup k financím, musejí dodat informace, které dříve nikdo nevyžadoval: uhlíkovou stopu, plán dekarbonizace, míru recyklace, sociální dopady apod..

Banky mezitím zveřejňují vlastní nefinanční reporty – například Komerční banka ve své nejnovější zprávě ukazuje, na co se bude ESG hledáček soustředit v roce 2025. Chce více informací, detailnější analýzy, větší transparenci. To je legitimní – ale má to háček: sběr a poskytování těchto dat něco stojí.

Malé a střední firmy, které zatím nepodléhají přímým požadavkům směrnice CSRD, jsou najednou pod tlakem „měkké regulace“: banky i velcí odběratelé po nich chtějí ESG informace dřív, než jim to přikáže zákon. Často bez kompenzace. A právě zde vyvstává zásadní otázka: Kdo platí za data, která generují hodnotu pro někoho jiného?

Nefinanční reporting není jen položka na papíře. Vyžaduje čas, know-how, IT systémy, někdy i externí sporadenské služby. Pokud banky tato data využívají k řízení vlastních rizik, tvorbě vlastních produktů nebo lepší image, měly by zvážit férový přístup: poskytnutá data = přímá nebo nepřímá odměna.

Téma „data justice“ (spravedlnost v přístupu k datům) se zatím řeší hlavně v souvislosti s platformami a technologickými firmami. Možná je čas ho otevřít i ve světě financí. Pokud jsou data novou ropou, není v pořádku, aby těžba byla povinná – a zadarmo – pro všechny mimo těžaře.

Související:

Zelené úvěry či kyberbezpečnost. Komerční banka v novém reportu ukazuje, na co se zaměří

Ruská federace zahájila oficiální spor u Světové obchodní organizace (WTO) proti Evropské unii kvůli mechanismům, které Unie zavedla v rámci své klimatické politiky: konkrétně uhlíkovému clu CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism) a systému emisního obchodování ETS.

Podle Ruska tato opatření porušují pravidla mezinárodního obchodu, protože diskriminují dovoz z třetích zemí a vytvářejí nepřímé obchodní bariéry. CBAM, jehož cílem je srovnat uhlíkové náklady domácí a zahraniční výroby, se z ruského pohledu stává protekcionistickým nástrojem, který znevýhodňuje mimoevropské producenty, zejména v sektorech s vysokými emisemi, jako je ocel, hliník, cement či hnojiva.

Stížnost přichází v kontextu, kdy EU plánuje ostrý start CBAM od roku 2026, přičemž přechodná fáze běží již od října 2023. Rusko argumentuje, že opatření jsou nepřiměřená, netransparentní a selektivní, a že systém obchodování s emisními povolenkami ETS má de facto dopad i na nečlenské země, čímž extrateritoriálně zasahuje do jejich ekonomiky.

Spor by se mohl stát precedentním případem, který určí, jak daleko mohou země zajít v ochraně klimatu, aniž by narušily volný obchod. WTO bude muset posoudit, zda je ochrana klimatu legitimním důvodem pro zavedení obchodních omezení, a zda je současná podoba CBAM v souladu s pravidly multilaterálního obchodního systému.

Související:

• WTO – DS639: Rusko proti EU (19. 5. 2025)

• Ekolist.cz – Rusko si stěžuje na evropská uhlíková cla (20. 5. 2025)

Energetická skupina ČEZ výrazně zredukovala své plány na rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Zatímco v roce 2010 plánovala do roku 2020 postavit až 1 500 MW v obnovitelných zdrojích, nyní se její ambice smrskly na pouhých 300 MW. Nejvíce seškrtán byl rozvoj větrné energetiky – z původně plánovaných 1 000 MW zůstává jen 100 MW.

Důvodem je podle ČEZ zejména nejistota v české legislativě a nestabilní podpora OZE, která firmě ztěžuje dlouhodobé plánování. Ve výsledku tak firma zaměřuje své investice spíše na rozvoj jaderné energetiky a modernizaci velkých spalovacích zdrojů, včetně uhelných.

Analytici a ekologické organizace kritizují tento posun jako zpátečnický a odporující evropským trendům, kdy většina států sází na decentralizaci a rozvoj čistých technologií. Podle nich se ČEZ stále drží modelu velkých, centralizovaných elektráren a ztrácí kontakt s realitou transformující se evropské energetiky. Více na denikreferendum.cz ZDE.

Prezident Petr Pavel varoval, že odklad nebo zmražení výstavby nových bloků v Dukovanech může vést k nedostatku elektrické energie a miliardovým škodám. Upozornil, že bez zajištění dostatku elektřiny za přijatelné ceny nebude možný další hospodářský růst. Kritizoval také neaktualizovanou energetickou koncepci Česka, která nereflektuje závazky přechodu od fosilních paliv, a označil digitalizaci stavebního řízení za "blamáž", která způsobila chaos mezi firmami. Více na iDnes.cz ZDE.

Skládka u Nasavrk na Chrudimsku stojí na vrcholu kopce, odkud vítr igelity odnáší do krajiny. Firma AVE CZ, která chce nyní skládku rozšířit, slibuje zlepšení a nasadila účinnější sítě. Místní ale slibům nevěří a protestují. Ekologové mluví o chybné dokumentaci a hrozí žalobou. O osudu skládky má rozhodnout kraj. Více ZDE

Zdroj: iDNES.cz

Evropská organizace Construction Products Europe vydala praktickou příručku k novému nařízení o stavebních výrobcích (CPR 2024), která má pomoci výrobcům, dovozcům, distributorům i technické veřejnosti lépe porozumět novým pravidlům jednotného trhu. Nařízení EU 2024/3110 přináší zásadní změny v oblasti uvádění stavebních výrobků na trh – včetně důrazu na digitální dokumentaci, ekologický výkon a požadavky oběhového hospodářství. 

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (MPO) na tuto příručku upozorňuje na svém webu, kde zároveň doporučuje její prostudování jako pomocný (nikoli právně závazný) materiál. Příručku lze získat prostřednictvím formuláře na oficiálním webu Construction Products Europe - Získat příručku (EN). Pro sektor stavebnictví i environmentálně zaměřené firmy jde o důležitý krok – nové nařízení totiž propojuje technickou bezpečnost s udržitelností a digitalizací.

Přírodní vodík, také známý jako bílý nebo zlatý vodík vznikající geologickými procesy, ukrytý v nitru planety by mohl představovat revoluci v energetice. Francouzští vědci hlásí rozsáhlé zásoby, které by při současné spotřebě vydržely až 170 tisíc let – a to bez uhlíkové stopy. Oproti klasické výrobě vodíku, která je nákladná a ekologicky náročná, má těžba přírodního vodíku obrovský potenciál: může nahradit tzv. šedý vodík a eliminovat až 130 milionů tun CO₂ ročně. Pokud se těžba osvědčí i ekonomicky, může jít o zásadní zlom v přechodu na nízkoemisní hospodářství. Článek otevírá klíčovou otázku: Stane se vodík „novou ropou“ cirkulární ekonomiky? Více ZDE

Vývoz odpadu z Evropy a Severní Ameriky do afrických zemí je dlouhodobě přehlíženým, avšak velmi závažným problémem, který přerůstá rámec ekologické zátěže a nabývá rozměrů globální nespravedlnosti. I přes existenci mezinárodních dohod, jako je Basilejská úmluva, proudí do Afriky každoročně více než 30 milionů tun odpadu – často maskovaného jako použité zboží, recyklovatelný materiál nebo humanitární dar.

Velká část tohoto odpadu tvoří elektronika, textil a plastové výrobky. Místní infrastruktura v zemích jako Keňa či Ghana přitom není schopna s těmito materiály bezpečně nakládat. Výsledkem je přetížení skládek, kontaminace životního prostředí a závažné zdravotní dopady na obyvatele žijící v jejich okolí.

Extrémním příkladem je skládka Agbogbloshie v ghanské Akkře – přezdívaná „elektronický hřbitov světa“. Staré monitory, lednice nebo počítače jsou zde ručně rozebírány a páleny bez jakéhokoli ochranného vybavení. Děti, které se procesu účastní, mají podle studií trojnásobně vyšší hladinu olova v krvi oproti doporučeným normám. Místní ekosystémy jsou navíc zasaženy těžkými kovy a toxickými sloučeninami, které se šíří půdou i vodou.

Podobně alarmující je situace na textilní skládce Dandora v Nairobi. Do Keni ročně míří desítky milionů kilogramů oblečení – často nekvalitního, poškozeného nebo nového, avšak neprodejného. Místní obyvatelé oblečení z těchto zásilek přezdívají „šaty mrtvých bílých mužů“, protože si nedokáží vysvětlit, proč by někdo v takovém stavu daroval něco živý. Textilie ze syntetických vláken přispívají k mikroplastovému znečištění a jejich spalování zhoršuje kvalitu ovzduší.

Pro mnohé však tato činnost představuje hlavní zdroj obživy – až 6 000 lidí v Nairobi je ekonomicky závislých na třídění a prodeji odpadu. Tato realita komplikuje regulaci neformálního odpadového hospodářství. Jakékoli zásahy bez nabídky alternativního zaměstnání narážejí na odpor a neschopnost systémově problém řešit.

Kritiku si zaslouží i nadnárodní společnosti, které místo ekologické recyklace exportují odpad mimo OECD. Investigativní novináři sledovali pomocí air tagů, jak textil z charitativních kontejnerů končí na skládkách v Keni, přestože měl být ekologicky zpracován. Tento „odpadový byznys“ přináší miliardové zisky a současně přenáší environmentální rizika na nejzranitelnější oblasti planety.

Evropská unie sice v roce 2025 přijala nová pravidla pro omezování vývozu odpadu, zejména plastů a textilu, skutečný dopad však závisí na důsledném vymáhání v praxi. Bez zapojení soukromého sektoru, posílení kontrolních mechanismů a investic do recyklačních kapacit nelze očekávat výrazné zlepšení.

Dopady nekontrolovaného vývozu odpadu se přitom netýkají pouze Afriky. Mikroplasty, toxické látky a znečištění atmosféry se šíří napříč kontinenty, pronikají do oceánů a ohrožují globální ekosystém. Environmentální problém se tak stává i otázkou globální etiky a solidarity.

Celý článek Frederiky Klčové, který zdůrazňuje, že skutečná změna musí vzejít nejen z legislativy, ale i z odpovědnosti firem a spotřebitelů. Afrika nemůže být výstupním kanálem pro konzumní model rozvinutého světa. Bez systémové změny výroby, spotřeby i recyklace bude odpadová krize dále eskalovat – a dotýkat se všech, najdete v květnovém čísle časopisu Odpadové fórum. Předplatné ZDE

Obsah Odpadové fórum č. 5/2025 - téma sběr a svoz odpadu:

• Jaké investiční příležitosti skrývá Keňa v oblasti odpadového a vodního hospodářství?

• Dědictví konzumu: Evropa a USA mění Afriku v popelnici

• Rizika spojená s recyklací plastů: Výzvy pro zdraví, životní prostředí i legislativu

• Ústavní soud: Zpětné odnětí poplatků obcím za uložené odpady bylo protiústavní

• Analýza vybraných odpadových toků v ČR

• Oběhové hospodářství: 8 cest, jak získat podporu na technologie, recyklaci i redesign výrobků

• Praha míří k bezodpadové budoucnosti – pomáhají jí technologie i data

• Chytré systémy pro odpadové hospodářství: Jak RFID a vážení mění pravidla hry

• Podaří se českým obcím dosáhnout třídicího cíle pro rok 2025?

• Polemika: Překročí Česko svůj vlastní skládkovací stín?

• Bohové nemusí být šílení: Uchopí Česko inovativní přístup k podpoře cirkulární ekonomiky?

• Recyklace autovraků na rozcestí: Příležitost pro průmysl, nebo další alibi pro nečinnost?

• Strategická ložiska manganu a lithia v ČR ožívají s podporou Evropské komise a Evropské banky pro obnovu a rozvoj

• Vzdělávání pro cirkulární budoucnost: Jak budujeme udržitelné návyky už na prvním stupni

• Startuje nový ročník sběrové soutěže pro Zelené firmy. Loni podniky odevzdaly rekordních 773 tun elektroodpadu

• Clean Industrial Deal z pohledu chemického průmyslu

Na základě předběžné analýzy dat z manuálního měřicího monitoringu benzo[a]pyrenu, těžkých kovů (arsen, kadmium, nikl a olovo) a benzenu v roce 2024, která doplňuje předběžnou analýzu dat ze stanic s automatizovaným měřicím programem, lze konstatovat, že rok 2024 bude zařazen mezi roky s vyhovující kvalitou ovzduší. Koncentrace sledovaných znečišťujících látek – s výjimkou přízemního ozonu a benzo[a]pyrenu – nepřekročily současně platné legislativní limity. Většina těchto látek dosáhla nejnižších nebo druhých nejnižších hodnot za dobu sledování. Podrobnosti najdete v tiskové zprávě ZDE

Agentura ECHA předkládá návrh na celoevropské omezení některých látek obsahujících šestimocný chrom s cílem snížit škodlivé účinky těchto karcinogenních chemických látek pro pracovníky i veřejnost.

V září 2023 požádala Evropská komise agenturu ECHA o vypracování návrhu omezení podle nařízení REACH pro látky obsahující šestimocný chrom, které jsou v současné době na seznamu látek podléhajících povolení. Cílem přechodu od autorizace k povolení je včas a efektivně řídit rizika pro lidi i životní prostředí a současně zachovat fungování vnitřního trhu.

ECHA posoudila rizika a socioekonomické dopady potenciálního omezení a dospěla k závěru, že omezení v celé EU je opodstatněné a navrhuje zákaz těchto látek s výjimkou následujících kategorií použití, pokud budou splněny stanovené limity pro expozici pracovníků a emise do životního prostředí:

• Formulace směsí
• Galvanické pokovování plastů
• Galvanické pokovování kovů
• Použití základních nátěrů a jiných suspenzí
• Další povrchové úpravy
• Funkční přísada/ pomocné látky

Omezení by mohlo nahradit stávající požadavky na povolování a zajistit účinnou kontrolu rizik, jakmile již látky nebudou podléhat povolování podle nařízení REACH. Do rozsahu omezení je navíc zahrnut chroman barnatý, aby se zabránilo jeho použití jako alternativy.

Dne 18. června 2025 bude zahájena šestiměsíční veřejná konzultace, během níž mohou všechny zúčastněné strany poskytnout informace podložené spolehlivými důkazy. ECHA plánuje uspořádání online informačního setkání, kde vysvětlí proces omezování a pomůže s účastí na konzultaci.

Vědecké výbory RAC a SEAC vyhodnotí návrh na omezení a zohlední vědecké důkazy získané během konzultace. O omezení rozhodne Evropská komise spolu s 27 členskými státy EU.

Zdroj: MPO

vypadá to jednoduše: prázdný IBC kontejner, sud, bigbag... Ještě nedávno v nich byla chemie, teď jsou připravené k dalšímu použití. Ale ouha – podle jednoho zákona jde o obal, podle druhého už o odpad. Co s tím? Právě tohle je realita, kterou dnes řeší desítky podnikových ekologů a zákony o obalech a odpadech si často protiřečí. A každý chybný krok může znamenat pokutu nebo zbytečné náklady.

Proto na konferenci Odpady v podnikové ekologii už příští čtvrtek 22. května otevíráme panelovou diskusi na nejcitlivější téma současnosti – reuse obalů v praxi. Zeptáme se:

• Kdy lze použitý obal legálně znovu uvést do oběhu,
• jaká rizika nese reuse IBC kontejneru,
• co smíte a co už je za hranou zákona o odpadech a obalech,
• a proč nemůžete prodat použitý kontejner svému zaměstnanci.

V diskusi zazní názory zástupců MŽP, EKO-KOM, SFŽP, APPE i jednatele firmy EKO - CONTAINER SERVICE, která vykupuje použité IBC kontejnery a znovu je uvádí do oběhu prostřednictvím reuse centra.

Téma je praktické, kontroverzní – a pro firmy zásadní. Přijďte si poslechnout reálné zkušenosti, jasné výklady i střet názorů.

Podrobný program a registrace na konferenci: www.konferenceOPE.cz
 

Společnost Retela, jako jeden z prvních kolektivních systémů v ČR, oslavila dne 11.5.2025 významné jubileum - dvacet let od svého založení. Za dvě dekády své existence se kolektivní systém Retela stal klíčovým hráčem v oblasti sběru a recyklace elektroodpadu, včetně fotovoltaických panelů. Hlavním cílem kolektivního systému je ochrana životního prostředí včetně zdraví člověka a využití materiálů obsažených ve spotřebičích.

Retela byla založena v roce 2005 při Elektrotechnické asociaci České republiky (EIA). Od té doby zajišťuje výrobcům a dovozcům elektrozařízení plnění jejich zákonných povinností v oblastech zpětného odběru, zpracování, materiálového využití a odstranění nebezpečných látek z elektroodpadu. Od vzniku společnosti až do dnešního dne je stále jednatelem pan Jaroslav Vladík, Ph.D. „Za uplynulých dvacet let se nám podařilo vybudovat stabilní, environmentálně odpovědný kolektivní systém s pevnou pozicí na trhu. Jsem přesvědčen, že naše činnost má skutečně pozitivní dopad, zejména v úspoře přírodních zdrojů díky ekologické recyklaci. Za 20 let své existence Retela pomohla tisícům klientům plnit jejich závazky a významně přispěla k rozvoji udržitelného podnikání. V rámci společenské odpovědnosti Retela podporuje projekty Remobil, Recyklohraní či Opravárna“, dodává Jaroslav Vladík.

Kromě zpětného odběru standardních skupin elektrozařízení se v průběhu existence stala Retela i významným specialistou na sběr a recyklaci solárních panelů včetně jejich příslušenství. V oblasti plnění zákonných povinností za výrobce fotovoltaických panelů je Retela aktuálně dokonce lídrem trhu, proto bude její role v následujících letech ještě důležitější.

Země kontrastů. Místo, kde milionové město Nairobi svádí boj s toxickou skládkou Dandora a zároveň hledá cestu k modernímu odpadovému hospodářství. Keňa, africký tygřík s obrovským populačním růstem, čelí environmentálním výzvám, které však mohou být příležitostí pro firmy i celé komunity.

Důsledky klimatických změn jsou v Keni extrémně viditelné. Sucha se střídají s bleskovými záplavami, mění se rytmus dešťů a sesuvy půdy ohrožují životy. Ačkoli země disponuje překvapivě moderní environmentální legislativou a má vlastní agenturu pro ochranu životního prostředí, v praxi naráží na slabou kontrolu a značnou korupci.

Metropole Nairobi se přitom spoléhá na jedinou oficiální skládku – nechvalně známou Dandoru. Tato obří plocha, větší než skalnatá část Sněžky, denně přijímá tisíce tun netříděného odpadu, který je ukládán bez jakékoli úpravy. Neformální třídiči zde pracují v podmínkách, které připomínají scény z románů Charlese Dickense: toxické výpary, hořící odpad, zápach a každodenní kontakt s materiály ohrožující zdraví.

Velkým nevyužitým potenciálem zůstává biologicky rozložitelný odpad, který tvoří až 60 % směsného odpadu, ale město nemá žádné kapacity na jeho zpracování. Stejně tak třídění a recyklace jsou spíše výjimkou než pravidlem. Výkupny sice existují, ale často neváhají přijímat i kradený kov nebo elektroodpad, což přispívá k sociálním i bezpečnostním problémům.

Pozitivní příklady ale existují. Ve městě Watamu se rozběhl komunitní projekt, který na ploše několika kilometrů sbírá a třídí plasty, zaměstnává desítky žen a financuje se z výnosů recyklace. V chudinských čtvrtích Nairobi fungují komunitní kompostárny i programy městského zemědělství. Další naději představuje program COPIP v Mombase, který s podporou Evropské investiční banky zavedl systém sběru a třídění odpadků v chudé čtvrti Likoni. Projekt přinesl nejen ekologické zlepšení, ale také nová pracovní místa a zvýšené zapojení žen a mládeže.

Vedle odpadů zůstává velkou výzvou i vodní hospodářství. Nairobi sice čerpá vodu z přírodních nádrží a řeky Tana, ale kvůli ztrátám během přenosu, nedostatečným kapacitám a znečištění zůstává kvalita vody problematická. Voda z kohoutku se nedoporučuje pít, a tak se masivně používá balená voda – což opět generuje obrovské množství plastového odpadu. Obrovský nevyužitý potenciál mají systémy hospodaření s dešťovou vodou, zavlažování nebo ochrana mokřadů.

To vše tvoří prostor pro investice. Keňa je označována za bránu do východní Afriky a její populace rychle roste – do roku 2030 má přesáhnout 57 milionů. Firmy v oblasti odpadů, vody, recyklace i cirkulární ekonomiky tu mají nejen co nabídnout, ale i co získat. Klíčem je místní partner, dlouhodobý plán a využití dostupných finančních nástrojů, včetně evropských rozvojových fondů.

Více o environmentálních výzvách a investičních možnostech v Keni se dočtete v rozhovoru s Martou Annou Ledgard z Velvyslanectví ČR v Nairobi v květnovém čísle časopisu Odpadové fórum. Předplatné ZDE

V Chebu dnes představili novou solární sušárnu kalů z čistírny odpadních vod. Zařízení, které je teprve třetí v Česku, umožňuje díky slunečnímu záření výrazně snížit vlhkost kalů, které vznikají při čistění vody, a tím také snížit náklady na jejich přepravu a skládkování.

V České republice se vodárenské kaly také skládkují. Znamená to, že čistírny odpadních vod platí za skládkování, ale také za dopravu kalů, kterých jsou tisíce tun ročně. Sušárna, jež sníží objem kalů o vodu, kterou obsahuje, tak výrazně sníží množství kalu, který se musí na skládku odvézt.

"My tady máme, z oblasti Chebu a Aše, zhruba 4500 tun kalů ročně, pro představu je to nějakých 12 tun denně, čili 500 kilogramů za hodinu. A to se tady zpracuje, to je ten vylisovaný kal. My ho tady v podstatě odpaříme, 60 až 80 procent té vlhkosti se odpaří a k tomu nám pomůže zdarma sluníčko, a potom vozíme až tu sušinu na skládku," popsal základní princip fungování solární sušárny předseda představenstva Chevaku David Bracháček.

Sušárna jsou dvě haly o šířce 12 metrů a délce 125 metrů. Na jedné straně se do nich nasypou vlhké kaly, speciální mechanismus kaly prohrabuje a postupně posouvá, zatímco uvnitř haly dochází zároveň k ohřevu vzduchu a odpařování. Na druhém konci haly je pak možno odebrat kaly s podstatně nižší vlhkostí.

Chebské haly na sušení kalu jsou takzvaně hybridní, to znamená, že jsou schopny provozu i za nepříznivého počasí, kdy slunce tolik nehřeje. Je možné vzduch uvnitř ohřívat i teplem z kogenerace, které vzniká při čištění odpadní vody. 

Protože se stále zpřísňují evropské předpisy ohledně provozování čistíren směrem k jejich energetické neutralitě, ani výsledný vysušený kal nemusí v budoucnu v plném objemu mířit na skládku. Existují už i prototypy pyrolýzních technologií, které umí bez přístupu vzduchu odpad rozložit a energeticky využít. Další možností, která je blíže realizaci, je možnost použít kal pro pěstování, ne sice potravinových surovin, protože kaly mohou obsahovat i zbytky například léků nebo jiných nebezpečných látek, ale třeba pro pěstování květin.

Společnost Chevak, která provozuje vodohospodářská zařízení na Chebsku, do stavby solární sušičky investovala téměř 90 milionů korun s DPH, 85 procent činila evropská dotace.