Evropská unie se po letech napjatých debat shodla na pravidlech, která mohou zásadně urychlit vývoj odolnějších a udržitelnějších plodin. Nové legislativní schéma umožní vědcům a šlechtitelům využívat moderní metody úpravy rostlin — bez toho, aby byly automaticky považovány za geneticky modifikované organismy. Na významu tak získávají techniky, které dokážou provést přesnou změnu v genomu rostliny, takovou, jaká by mohla vzniknout i přirozenou cestou. Dohoda má potenciál změnit evropské zemědělství: přinést méně chemie na pole, odolnější úrodu a více prostoru pro inovace.

Nová dohoda zavádí do evropské legislativy rámec pro rostliny vytvořené pomocí nových genomických technik tzv. NGT. Tyto techniky umožňují provádět genetické změny, které jsou ekvivalentní změnám, ke kterým by mohlo dojít přirozenou cestou nebo klasickým křížením např. cílenou mutagenezi (úpravu jednotlivých genů tak, aby vznikla žádoucí vlastnost, aniž by byly přidány cizí geny) nebo cisgenesi (přenos genů mezi příbuznými rostlinami, které by se mohly přirozeně křížit). Dosud byly všechny rostliny vzniklé těmito postupy regulovány stejně přísně jako klasické GMO. 

Nyní ale dohoda rozlišuje dvě kategorie: „NGT-1“ pro jednodušší úpravy, které mohou být považovány za rovnocenné konvenčním odrůdám, a „NGT-2“ pro vše ostatní, tedy pro genové zásahy, které nelze zařadit mezi přirozené varianty. Rostliny označené jako NGT-1 již nebudou podléhat režimu přísné legislativy pro GMO. Odpadá tak povinné schvalování a složitá administrativa. Hotové potraviny z těchto rostlin nebudou muset být označeny jako geneticky modifikované organizmy (GMO) a označování se bude vztahovat pouze na semena a reprodukční materiál, aby zájemci mohli zachovat řetězec „NGT-free“. 

Evropský parlament spolu s Radou stanovily, že do jednodušší kategorie NGT 1 nebudou zařazeny rostliny, které byly geneticky upraveny například pro odolnost vůči herbicidům nebo pro produkci vlastních látek, které rostlina vytváří proti hmyzu (takzvané insekticidní látky). Takové rostliny zůstanou v kategorii NGT 2 a nadále podléhají přísné regulaci, povinné autorizaci a označování. Členské státy mají navíc možnost zakázat jejich pěstování na svém území a přijmout opatření, která zabrání jejich nechtěnému šíření v přírodě nebo v jiných plodinách.

Dohoda zároveň řeší otázku patentů a práv duševního vlastnictví. Chovatelé a firmy, které žádají o registraci NGT-1 rostlin, budou muset zveřejnit všechny existující i podané patenty; ty budou zapsány do veřejné databáze. Vznikne expertní skupina, která bude sledovat dopady patentové praxe na dostupnost osiva a inovace. Evropská komise navíc po roce od vstupu nařízení zveřejní studii o tom, jak patenty ovlivnily přístup farmářů k semenům a konkurenceschopnost šlechtitelského sektoru, a navrhne případná opatření. 

Zastánci dohody, včetně některých zástupců zemědělců a agrárního průmyslu, argumentují, že NGT přinesou zásadní výhody. Nové odrůdy budou odolnější vůči změně klimatu, vyžadují méně pesticidů a hnojiv, a umožní rychleji reagovat na aktuální výzvy z pohledu potravinové bezpečnost a udržitelnost. Na druhou stranu kritici upozorňují na možná rizika: potraviny z těchto rostlin nemusí být označené, což může omezit transparentnost pro spotřebitele, zároveň hrozí zvýšení závislosti na několika velkých firmách kvůli patentům a nelze zcela vyloučit nepředvídané dopady na ekosystémy. Současně zůstává i otázka, jak členové EU přistoupí ke kultivaci rostlin NGT-2 či zda některé státy sáhnou k zákazu.

Dohoda je zatím prozatímní, která musí být formálně schválena Radou a Parlamentem a poté publikována v Úředním věstníku EU. Od jejího vstupu v platnost bude uplynout přechodné období dvou let. Až potom se nová pravidla skutečně projeví v praxi.

Rozdíl mezi GMO a NGT
Nové genomické techniky (NGT – New Genomic Techniques) se liší od GMO především metodou, rozsahem genetických změn a jejich regulací. GMO zahrnují rostliny nebo mikroorganismy, kterým byl vložen gen z jiného druhu nebo jinak upraveny tak, aby vznikla vlastnost, která by se přirozenou cestou obvykle neobjevila. Naproti tomu NGT využívají moderní metody, které umožňují velmi přesné úpravy genomu s cílem získat žádoucí vlastnosti rostlin, například odolnost vůči chorobám, suchu nebo vyšší výnos, a často jde o změny, které by mohly vzniknout i přirozenou cestou. EU nově rozlišuje dvě kategorie NGT: jednodušší úpravy srovnatelné s přirozenou mutací nebo klasickým šlechtěním (NGT‑1) a složitější zásahy (NGT‑2), které podléhají přísnější regulaci. 

 

Evropská udržitelnostní regulace vstupuje do své další fáze. To, co mělo původně přinést větší transparentnost firemních dopadů na klima, společnost a řízení rizik, se v praxi ukázalo jako příliš složité a administrativně zatěžující. Proto vznikla zjednodušená verze standardů ESRS, ke kterým nyní EFRAG vydal své technické doporučení. 

EFRAG poskytl Evropské komisi technické stanovisko k návrhu zjednodušených ESRS, tedy evropských standardů pro nefinanční reporting, které tvoří základ povinností podle směrnice CSRD. Důvodem vzniku této úpravy byla rostoucí kritika rozsahu původních požadavků. Především malé a středně velké podniky upozorňovaly, že zavedení plných ESRS je nad jejich kapacity, a to jak datové, tak procesní. Regulátoři tak na základě zpětné vazby iniciovali práci na verzi, která zachová klíčové principy transparentnosti, ale výrazně sníží zátěž.

Zjednodušené ESRS redukují objem povinných reportovaných informací o 61 %, což představuje zásadní úlevu zejména pro podniky s omezenými kapacitami. Mnoho údajů, které dříve vyžadovaly detailní datovou evidenci, nyní požadují popis procesů, trendů a politik, případně umožňují využívat kvalifikované odhady, zejména u informací ze širšího dodavatelského řetězce. EFRAG zjednodušuje proces materiality assessment, tedy analýzy významnosti prováděné v rámci principu dvojí materiality. 

Samotný koncept dvojí materiality zůstává beze změny, avšak jeho praktická aplikace bude nově méně formalistická a administrativně méně náročná. Upravená metodika klade menší důraz na rozsáhlé dokumentační postupy a naopak posiluje roli kvalitního odůvodnění a skutečné podstaty dopadů. Současně umožňuje firmám využívat kvalifikované odhady u údajů z hodnotového řetězce, což citelně snižuje datovou a procesní zátěž.

EFRAG zároveň potvrdil, že zjednodušené standardy mají být více založené na principech než na striktním checklistovém plnění stovek jednotlivých indikátorů. To firmám poskytne větší flexibilitu, ale zároveň klade důraz na kvalitu popisu strategií, politik a řízení rizik. Podstatná je také skutečnost, že zcela mizí kategorie dobrovolných požadavků. Standardy tak obsahují pouze to, co je regulatorně významné, a každá vykazovaná informace musí prokázat, že je pro firmu skutečně významná.

Přesto se objevují i kritické hlasy, zejména ze strany investorů. Ti upozorňují na to, že přílišné zjednodušení by mohlo vést ke zhoršení kvality informací, které jsou klíčové pro posuzování rizik a investičních rozhodnutí. Některé organizace argumentují, že například klimatické scénáře či údaje o finančních dopadech klimatických rizik by neměly být oslabeny, protože patří mezi rozhodující informace pro kapitálové trhy.

Nyní je na Evropské komisi, aby na základě technických doporučení připravila tzv. delegovaný akt. Ten stanoví finální znění zjednodušených ESRS, projde standardním připomínkovým řízením a následně bude oficiálně přijat. Jakmile k tomu dojde, stanou se nové standardy závazné pro všechny firmy spadající do režimu CSRD. Teprve poté začnou společnosti plánovat implementaci, upravovat interní procesy a připravovat první zprávy podle nové, méně náročné podoby evropského udržitelnostního reportingu.

Další informace:

Draft Simplified ESRS

Nejnovější evropská studie odhalila, že trifluoroctová kyselina, extrémně perzistentní „věčná chemikálie“ vznikající rozpadem PFAS pesticidů a F-plynů, je masivně přítomná i v běžných obilných potravinách. Její množství v chlebu, těstovinách či cereáliích často překračuje hodnoty považované za bezpečné, přičemž nejvyšší expozice dopadá na děti. Zjištění ukazují, že se kontaminace dostala hluboko do evropského potravního řetězce a vyvolávají otázky, zda současná regulace dokáže chránit zdraví lidí i životní prostředí.

Evropská síť PAN Europe provedla první rozsáhlé hodnocení výskytu trifluoroctové kyseliny (TFA) v obilných potravinách vyráběných v šestnácti evropských zemích a zjistila, že tato látka je přítomná v drtivé většině vzorků. TFA, označovaná za „věčnou chemikálii“, vzniká především rozpadem fluorovaných pesticidů a F-plynů, které se používají například v chlazení. Její extrémní perzistence (schopnost nerozkládat se v prostředí) způsobuje, že se hromadí v půdě, vodě a následně v plodinách. Až dosud se v potravinách systematicky neměřila, a proto představují nová data zásadní průlom v chápání rozsahu jejího šíření.

Výzkum ukazuje, že 81,8 % analyzovaných potravin obsahovalo TFA nad detekčním limitem a všechny pozitivní vzorky překročily výchozí limit 0,01 mg/kg, který se v EU používá pro látky toxické pro reprodukci kategorie 1B (látky poškozující reprodukci). Průměrná naměřená koncentrace byla 78,9 µg/kg a nejvyšší hodnoty dosahovaly až 360 µg/kg. Zajímavé je, že nejvyšší kontaminaci nesla pšenice, ty měly v průměru zhruba 7,6krát více TFA než výrobky z jiných obilovin, jako je žito, oves či rýže. Studie nabízí dvě vysvětlení: buď se PFAS pesticidy používají častěji na pšenici, nebo pšenice dokáže TFA aktivněji přijímat díky fyziologickým vlastnostem rostliny. Dosavadní laboratorní výsledky naznačují právě druhý scénář, protože pšenice byla v testech mimořádně efektivní v absorpci ultrakrátkých PFAS látek, mezi které TFA patří.

Nizozemský perník (pepernoten), který se tradičně konzumuje během svátku Sinterklaase, tedy obdobě českého Mikuláše, obsahoval 0,13 mg/kg TFA. Španělský toastový chléb a mouka z Lucemburska dosáhly shodně hodnot 0,12 mg/kg. V rakouské strouhance bylo zjištěno 0,074 mg/kg, v polském špaldovém toastovém chlebu 0,062 mg/kg a v bulharských sušenkách a rumunské kukuřičné mouce 0,049 mg/kg. Relativně nižší, ale stále měřitelné hodnoty vykazovaly maďarské vločky (0,031 mg/kg), italské špagety (0,026 mg/kg) a řecké trvanlivé pečivo s olivovým olejem (0,017 mg/kg).

Data dále odhalují, že obilné potraviny jsou pravděpodobně hlavním zdrojem lidské expozice TFA. Koncentrace v jídle byla více než tisícinásobně vyšší než průměrná koncentrace TFA v evropské vodě z kohoutku. To je velmi podstatné, protože při výpočtu denního příjmu se ukazuje, že děti mohou jen prostřednictvím obilovin překročit bezpečnostní hranici až téměř dvojnásobně. Děti váží méně a jedí více obilovin v přepočtu na kilogram hmotnosti, takže jejich průměrná denní expozice dosahuje 36,9 % navržené bezpečné dávky a při započtení běžných porcí až 184 %. U dospělých činí expozice v průměru 14,6 % navržené hodnoty, ale u některých produktů může vystoupat na více než dvě třetiny její maximální hranice. A to jde pouze o obiloviny, nikoliv o ovoce, zeleninu, nápoje či vodu, kde se TFA rovněž prokazatelně vyskytuje.

Součástí problému je i skutečnost, že TFA dosud nemá oficiální evropský limit maximálního rezidua v potravinách (MRL - Maximum Residue Limit). V takových případech se použije výchozí hodnota 0,01 mg/kg, která má chránit zejména těhotné osoby a děti před látkami toxickými pro reprodukci, mezi něž TFA patří. Z probíhajícího přehodnocení Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA) však vyplývá, že současné posuzování rizik je zastaralé a v minulosti se výrazně opíralo o podhodnocené studie dodané samotným průmyslem. Nové toxikologické studie ukazují, že TFA může narušovat vývoj plodu, ovlivňovat činnost štítné žlázy, jater, imunitního systému a snižovat kvalitu spermií. Některé studie naznačují i možné působení na hormonální systém (endokrinní disruptor – látka narušující hormonální regulaci organismu).

Vzhledem k tomu, že TFA je velmi mobilní (schopná rychle se šířit vodním prostředím) a nedá se odstranit běžnou úpravou pitné vody, proniká do celého ekosystému. To vysvětluje, proč je detekována v dešti, půdě, zelenině, ovoci i v lidské krvi. Současně přetrvává problém, že v EU je stále povoleno 31 PFAS pesticidů, které TFA v prostředí vytvářejí. Tato regulační mezera umožňuje, aby se hlavní zdroj TFA, především zemědělství, dále podílel na šíření látky do potravního řetězce.

Nová studie tak předkládá zásadní závěr: TFA je hluboce zakořeněná v evropské stravě a je načase přejít k regulacím odpovídajícím míře rizika. PAN Europe proto doporučuje okamžitý zákaz PFAS pesticidů, výrazně přísnější hodnoty přípustné denní dávky a systematické monitorování TFA ve vodě, půdě i potravinách. Nejde jen o ochranu zdraví dnešní populace, ale také o to, zda se Evropě podaří zabránit dalšímu hromadění této nezničitelné chemikálie, která když se do prostředí jednou dostane, již z něj nezmizí.

10 zajímavostí z výzkumu, které v textu nezazněly:

• Nejvyšší hodnoty TFA byly nalezeny ve snídaňových cereáliích určených pro děti.

• Produkty z celozrnné mouky neobsahovaly méně TFA než bílé mouky, rozdíly byly minimální.

• Rýžové produkty měly nejnižší hodnoty ze všech analyzovaných obilnin.

• V některých zemích přesahovaly koncentrace TFA v jedné porci více než 50 % doporučeného denního příjmu pro děti.

• Ekologické produkty (BIO) neprokázaly výrazně nižší obsah TFA, což naznačuje širší environmentální kontaminaci.

• TFA byla detekována i v mouce samotné, tedy ještě před zpracováním do finálních potravin.

• Některé země vykazovaly až čtyřnásobné rozdíly v průměrných hodnotách, pravděpodobně kvůli typickým pěstebním postupům.

• TFA byla nalezena i ve výrobcích označených jako „bez pesticidů“, protože pocházela z kontaminované půdy a vody.

• U některých vzorků byla detekována kombinace TFA a dalších PFAS metabolitů, což naznačuje složitější chemické zatížení.

• Výzkum doporučuje zavést měření TFA jako povinný parametr v rámci potravinové bezpečnosti, což doposud v EU neexistuje.

Česká republika vstoupila do fáze, kdy se bude muset vyrovnat s dopady rozšíření systému EU ETS na budovy a silniční dopravu. Návrh Sociálního klimatického plánu, který je aktuálně v meziresortním připomínkovém řízení, představuje rámec pro využití prostředků ze Sociálního klimatického fondu. Dokument popisuje, jak budou financována opatření určená zranitelným domácnostem v oblasti bydlení, mobility a technického zajištění implementace. Dokument stanovuje rozsah investic, strukturu výdajů a jejich účely a zároveň popisuje základní charakteristiky cílových skupin i stávajících politických strategií, na které plán navazuje.

Sociální klimatický plán vychází z potřeby reagovat na očekávané dopady ETS2 u domácností, přičemž dokument zdůrazňuje jak strukturální charakter českého bytového fondu, tak vysoký podíl domácností vytápějících uhlím, jejichž počet odhaduje na zhruba 300 000, což je jedna z nejzranitelnějších skupin vzhledem k předpokládanému růstu cen paliv po spuštění systému obchodování s emisemi pro sektor budov. Analytické části plánu zároveň ukazují souvislost mezi výdaji domácností na energie, charakteristikou obydlí a tím, jak se tyto skupiny budou vyrovnávat s rostoucími náklady. Plán rovněž popisuje vazbu na evropské a národní dokumenty v oblasti dopravy, energetiky a klimatické politiky, jako jsou NKEP, Politika ochrany klimatu nebo národní koncepce aktivní mobility, které vytvářejí širší kontext.

Základním rámcem plánu je finanční tabulka, která jednoznačně vymezuje objem investic. Pro oblast budov je vyčleněno 1,640 miliardy eur, z toho 1,230 miliardy eur má být hrazeno ze Sociálního klimatického fondu a 410 milionů eur z národních zdrojů. Pro odvětví silniční dopravy je určeno 400 milionů eur, přičemž 300 milionů eur představují prostředky ze Sociálního klimatického fondu a 100 milionů eur národní spolufinancování. Technická pomoc, která tvoří třetí pilíř plánu, má dle dokumentu celkový objem 39,37 milionu eur, z toho 29,53 milionu eur pochází ze Sociálního klimatického fondu a 9,84 milionu eur tvoří národní zdroje. Tyto tři bloky dohromady vytvářejí celkový rámec Plánu v hodnotě 2,079 miliardy eur.

Ústředním pilířem plánu je investiční struktura zaměřená na budovy, která tvoří bezkonkurenčně největší část alokace. Dokument popisuje pět typů opatření: renovace rodinných domů vlastněných a obývaných zranitelnými domácnostmi, výstavbu a obnovu dostupného nájemního bydlení, transformaci ubytoven obývaných zranitelnými skupinami, renovace bytových domů a rozsáhlý systém poradenství pro domácnosti včetně školení odborníků. Celkové náklady jednotlivých opatření zahrnují jak stavební zásahy, tak administraci, přípravu projektů a speciální aktivity zaměřené na zranitelné domácnosti.

Dokument uvádí, že například opatření zaměřené na dostupné nájemní bydlení má celkové náklady 470,22 milionu eur, transformace ubytoven 67,17 milionu eur a poradenský systém dalších 67,17 milionu eur, přičemž každé opatření má definovaný harmonogram do roku 2032 a přesné milníky, jako je počet dokončených rekonstrukcí, počet vytvořených renovačních pasů či počet podpořených domácností v dlouhodobém poradenství. Dokument také obsahuje detailní výčet cílů — například cílem je podpořit vznik 2 910 nízkoenergetických bytů v rámci výstavby dostupného nájemního bydlení do roku 2032 nebo dosáhnout vytvoření stovek renovačních pasů a poskytnutí tisíců hodin energetického poradenství v rámci komplexního systému podpory.

Podstatnou součástí budov je také opatření zaměřené na transformaci objektů na tzv. paralelním nebo segregovaném trhu bydlení, kde dokument uvádí konkrétní milníky pro vykoupení 30 objektů, zahájení rekonstrukce 10 objektů, demolici 20 objektů a výstavbu nových energeticky úsporných bytových objektů v počtu 10 budov do roku 2032, což je vše součástí strukturovaného investičního rámce. Tato opatření mají podle dokumentu zvýšit energetickou efektivitu bytového fondu, zlepšit životní podmínky zranitelných skupin a zároveň podpořit integraci domácností do běžného trhu bydlení. Významnou roli zde hraje také Agentura pro sociální začleňování, která má poskytovat komplexní podporu obcím podávajícím projekty v této oblasti, a jejíž činnost je v dokumentu popsána v podobě konkrétních indikátorů a očekávaných výstupů do roku 2032.

Další velký tematický blok plánu se týká dopravy, kde dokument jednoznačně odkazuje na potřebu řešit dopravní chudobu a dostupnost veřejné dopravy v regionech s nízkou obslužností. Základ tvoří dvě investice: integrované projekty poptávkové dopravy a nákup bezemisních vozidel veřejné dopravy. Celkové náklady těchto opatření dosahují 335,87 milionu eur, z čehož 302,28 milionu eur připadá na poptávkovou dopravu a 33,58 milionu eur na nákup vozidel, přičemž dokument uvádí detailní rozpis nákladů po jednotlivých letech od roku 2026 do roku 2032.

Poptávková doprava je popsána jako systém doplňující stávající linky tam, kde klasická veřejná doprava neobsluhuje území dostatečně, s cílem snížit závislost domácností na individuální automobilové dopravě. Dokument výslovně popisuje, že investice mají podpořit rozvoj „přístupné, finančně dostupné a flexibilní veřejné dopravy“, což má zlepšit dostupnost práce, škol a základních služeb pro obyvatele těch regionů, které jsou charakteristické vysokou mírou dopravní zranitelnosti.

V rámci dopravní složky plán obsahuje také závazek postupného pořizování bezemisních vozidel. Dokument stanovuje konkrétní cíle: nákup 100 vozidel do roku 2029, 300 vozidel do roku 2030, 650 vozidel do roku 2031 a celkově 1 000 bezemisních vozidel do roku 2032, což tvoří jeden z jasně měřitelných indikátorů úspěšnosti celého dopravního pilíře. Každé z opatření má stanovené milníky pro vyhlašování výzev, nákup vozidel a harmonogram implementace, přičemž dokument nepřetržitě odkazuje na princip adicionality — tedy že veškeré prostředky ze Sociálního klimatického fondu musí být nadstavbou nad existující programy a nemohou nahrazovat národní financování stávající dopravní infrastruktury.

Třetím blokem plánu je technická pomoc, která má podle dokumentu zajistit účinnou administraci, monitoring a kontrolu Sociálního klimatického fondu. Dokument jasně uvádí, že technická pomoc zahrnuje dvě hlavní akce: posílení lidských kapacit a technické zajištění, zahrnující informační systémy, analytické nástroje, organizaci monitorovacího výboru, pracovních skupin a koordinaci veškerých implementačních aktivit . V rámci lidských kapacit dokument popisuje potřebu posílit koordinační útvar, implementační orgány, jejich zprostředkující subjekty a auditní orgán. Tyto kapacity mají být budovány postupně, přičemž nejvyšší potřeba administrativních kapacit se očekává během hlavní implementační fáze plánu v letech 2026–2027 a postupné snižování před rokem 2032, kdy bude klesat počet projektů a administrativní zátěž.

Součástí technické pomoci je i zajištění monitorovacího výboru a souvisejících procesů, stejně jako tvorba metodických a analytických nástrojů nutných pro monitoring cílů, mezi něž patří například počet podpořených domácností, dosažené snížení energetické náročnosti budov nebo množství pořízených bezemisních vozidel. Dokument také zahrnuje aktivity k zajištění informovanosti a aktivního zapojení veřejnosti a zavádí systém školení energetických poradců, který má do roku 2027 vychovat 200 specialistů a do roku 2029 celkem 600 odborníků schopných poskytovat poradenství cílovým skupinám. Tento systém zahrnuje také vznik mobilní aplikace nebo chatbota určeného sociálním službám a zranitelným domácnostem.

Dokument ke stažení:

První verze Sociálního klimatického plánu (PDF, 1.89 MB)

Evropská komise představila nový strategický balíček opatření, jehož cílem je posílit ekonomickou bezpečnost Unie a zajistit stabilní přístup k kritickým surovinám, které jsou základem moderní průmyslové výroby, digitální transformace a zelené energetiky. Tato iniciativa, reflektující narůstající geopolitické napětí – zejména mezi EU, USA a Čínou – reaguje na rizika spojená s nevyrovnanou kontrolou nad důležitými surovinami v globálním měřítku a s potenciálem jejich „politizace“ či omezení dodávek ze strany dominantních dodavatelů.

Jádrem strategie je nová RESourceEU akční plán, který staví na dříve přijatém Critical Raw Materials Act. Cílem je diverzifikovat dodavatelské řetězce, snížit závislost na jediných státech (především na Číně, která dominuje trhu s řadou kritických materiálů) a zároveň podpořit evropské technologie a průmysl. Evropská unie chce posílit vlastní kapacity v těžbě, zpracování i recyklaci surovin, podpořit vznik společných nákupních iniciativ a vytvořit Evropské centrum pro kritické suroviny. V rámci nejbližších let je cílem snížit strategickou závislost až o 50 % do roku 2029 a zároveň investovat prostředky do projektů, které nabídnou alternativní dodávky v krátkodobém horizontu.

Nová opatření zároveň zahrnují koordinovanou strategii využití existujících nástrojů, jako jsou anti-dumpingové cly, screening zahraničních investic či preference domácích dodavatelů ve veřejných zakázkách. Komise rovněž plánuje partnerství s „důvěryhodnými“ třetími zeměmi a vytváření společných zásob surovin. Společné nákupní mechanismy a platformy, jako je již existující EU Energy and Raw Materials Platform, mají pomoci evropským firmám společně vyjednávat lepší podmínky a snížit riziko výpadků.

Za pozornost stojí i to, že tyto kroky podniká EU v době, kdy růst poptávky po kritických materiálech jako lithium, kobalt či vzácné zeminy exponenciálně roste kvůli výrobě baterií, elektromotorů, polovodičů a AI komponent. Narušení dodávek, jak ukázaly nedávné čínské exportní omezení, může mít přímý dopad na evropský průmysl a jeho konkurenceschopnost. Proto EU kombinuje dlouhodobé cíle diverzifikace s rychlými opatřeními na podporu projektů v průmyslové fázi a doprovodných investic ve výši miliard eur.

Otázky a odpovědi doprovázející akční plán RESourceEU vysvětlují, jak Komise plánuje posílit strategickou nezávislost EU na kritických surovinách, snížit závislost na monopolních dodavatelích (zejména Číně) a podpořit stabilitu průmyslových dodavatelských řetězců v době geopolitického napětí.

Proč je třeba nový akční plán RESourceEU?
Rostoucí poptávka po kritických surovinách pro zelené a digitální technologie (baterie, polovodiče, AI komponenty, obranný průmysl) staví EU do pozice vážné strategické zranitelnosti. EU dlouhodobě závisí na malém počtu klíčových dodavatelů, přičemž Čína ovládá většinu zpracovatelských kapacit například u vzácných zemin, grafitu či dalších surovin. Tento geopolitický kontext znamená, že surovinová politika už nelze řešit čistě trhem – suroviny byly „politizovány“ a mohou být použity jako nástroj nátlaku. Nový plán se snaží přesunout EU z pasivní role „reagovat na události“ k aktivnímu řízení rizik.

Jak RESourceEU navazuje na Critical Raw Materials Act (CRMA)?
Akční plán staví na základech CRMA, jenž již vytyčil konkrétní cíle: do roku 2030 by EU měla pokrývat minimálně 10 % své poptávky strategických surovin těžbou v rámci Unie, 40 % jejich zpracováním a 25 % z recyklace. RESourceEU je „implementační nástroj“ – nabízí konkrétní mechanismy a investice na dosažení těchto cílů, včetně financování projektů, technické podpory a koordinace EU.

Jak EU plánuje diverzifikovat dodavatelské řetězce?
Jde o kombinaci strategií: rozvoj domácí těžby a recyklace, budování partnerství s důvěryhodnými třetími zeměmi (např. Austrálie, Brazílie, Kazachstán) a strategické použití fondů a obchodních nástrojů. Komise podporuje mechanismy jako společné veřejné zakázky, strategické rezervy nebo společné nákupy, které podnikům pomohou vyjednávat lepší podmínky a sdílet riziko. Součástí je i zrychlení povolovacích procesů a zjednodušení regulačního prostředí pro projekty surovinové infrastruktury.

Jak rychle půjdou tyto změny do praxe?
EU stanovuje krátkodobé i dlouhodobé cíle. Okamžitá opatření zahrnují financování prioritních projektů (např. vývoj recyklačních kapacit nebo těžba v EU i partnerství s ne-EU státy), zatímco dlouhodobé kroky vyžadují infrastrukturní investice, společné trhy a legislativní rámce. Komise zmiňuje, že reálné výsledky – jako snížení závislosti – budou viditelné spíše v horizontu let, vzhledem k délce vývoje projektů. Nicméně samotný plán již „posílá signál“ investorům a průmyslu, že strategie diverzifikace není pouze volitelná, ale prioritní.

Jaký je vztah mezi surovinovou strategií, ekonomickou bezpečností a geopolitikou?
Suroviny nejsou izolovaným tématem – jsou klíčové pro bezpečnost EU (např. obrana, digitální suverenita, energetická transformace) a současně silně ovlivněné geopolitikou. Závislost na jediné zemi představuje riziko výpadků či politických represí (připomeňme například exportní omezení Číny vůči Japonsku v roce 2010). EU proto klade důraz na partnerství s „důvěryhodnými“ demokratickými trhy a na kombinaci diverzifikace, risk managementu a strategických investic, aby minimalizovala možnost takových výpadků.

Jaké nástroje EU použije ke kontrole rizik?
EU kombinuje tradiční obchodní a bezpečnostní nástroje s novými mechanismy. Jde o koordinované využití: screening zahraničních investic, preference evropských dodavatelů v zakázkách, společné nákupy surovin, rychlejší obchodní obranná opatření (např. proti dumpingu) a monitoring rizik. Důraz je i na budování sdílené datové platformy o zásobách a trendech poptávky, aby Komise mohla předvídat a intervenovat včas. Nejnovější přístup se tedy snaží spojit ekonomickou bezpečnost s dlouhodobou surovinovou politikou a průmyslovou strategií.

Jak se plán RESourceEU liší od předchozích iniciativ EU v oblasti surovin?
Nový akční plán je oproti předchozím iniciativám výrazně proaktivní a integrovaný – nesoustředí se jen na podporu těžby či recyklace, ale spojuje všechny nástroje EU do koordinované strategie. To zahrnuje legislativní rámce, investiční fondy, mezinárodní partnerství a monitorovací mechanismy. Cílem je zajistit, aby EU nejen reagovala na krize, ale aktivně předcházela problémům s dodávkami klíčových materiálů a minimalizovala dopady geopolitických výkyvů na průmyslové sektory.

Jak bude plán podporovat inovace a technologický rozvoj v EU?
RESourceEU podporuje technologické projekty zaměřené na recyklaci, materiálovou efektivitu a alternativní zdroje surovin. Komise zdůrazňuje význam investic do výzkumu a vývoje, které umožní vyvíjet nové způsoby zpracování vzácných materiálů či jejich substituci. Tím se EU snaží posílit nejen surovinovou bezpečnost, ale také průmyslovou konkurenceschopnost a schopnost udržet technologickou suverenitu.

Jaký je očekávaný dopad na evropský průmysl a ekonomiku?
Akční plán má za cíl minimalizovat rizika výpadků surovin, což přímo zvyšuje stabilitu evropského průmyslu a dodavatelských řetězců. Diverzifikace a investice do domácích kapacit přinášejí dlouhodobou predikovatelnost a snížení závislosti na politicky rizikových trzích. Pro evropské podniky to znamená bezpečnější plánování investic, možnost inovovat a udržet konkurenceschopnost v globálním měřítku.

Jak bude RESourceEU podporovat udržitelnost a cirkulární ekonomiku?
Plán klade silný důraz na recyklaci a využívání odpadních materiálů jako zdroje strategických surovin. Cílem je snížit ekologickou stopu těžby a zpracování, minimalizovat odpad a maximalizovat využití sekundárních surovin. Tím RESourceEU přímo podporuje evropskou cirkulární ekonomiku a přispívá k dosažení klimatických a environmentálních cílů EU.

Jak budou členské státy zapojeny do implementace plánu?
Implementace RESourceEU bude vyžadovat aktivní koordinaci mezi Komisí a členskými státy, zejména v oblasti povolovacích procesů, investičních projektů a strategického plánování. Komise poskytne podporu prostřednictvím technických a finančních mechanismů, ale klíčová role členských států spočívá ve vytváření příznivého regulatorního prostředí a v budování domácích kapacit, které umožní rychlou a efektivní realizaci projektů.

Vláda dnes schválila novelu nařízení, které upravuje podmínky pro udržitelnost biopaliv a pravidla pro snižování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot. Opatření podporuje především pokročilá biopaliva vyráběná z nezpracovatelných zbytků či odpadů a obnovitelná paliva nebiologického původu, vyráběná z obnovitelné elektřiny. 

Novela nařízení podporuje především pokročilá biopaliva, která se nevyrábí z potravinářské biomasy (například z řepkového oleje), ale z odpadních a zbytkových surovin. Patří sem například dřevo, sláma, řasy nebo odpady z potravinářství, které již nelze využít pro výrobu potravin ani krmiv. Díky tomu, že tato paliva vznikají z odpadních nebo rychle obnovitelných zdrojů, přinášejí výrazné snížení uhlíkové stopy oproti fosilním palivům a zároveň neohrožují dostupnost potravinářských plodin.

Podporována jsou také obnovitelná paliva nebiologického původu, která místo rostlinných či živočišných surovin využívají k výrobě paliv obnovitelnou energii ze solárních, větrných nebo vodních zdrojů. Tímto způsobem vzniká například zelený vodík, syntetický metanol, metan a další syntetická paliva, která představují perspektivní řešení pro dekarbonizaci dopravy a posílení energetické soběstačnosti.

Novela nařízení přesně vymezuje oblasti, ze kterých nesmí pocházet zemědělská ani lesní biomasa, aby splňovala požadavky na udržitelnost. Stanovuje novou referenční hodnotu pro fosilní paliva a upravuje metodiku výpočtu snížení uhlíkové stopy z pohonných hmot tak, aby byla v souladu s evropskou směrnicí o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. 

Pokročilá biopaliva, včetně biometanu, vykazují výrazně nižší uhlíkovou stopu než paliva z potravinářských plodin, a proto je dodavatelé pohonných hmot preferují při plnění cílů stanovených zákonem o ochraně ovzduší. Tím se posiluje motivace k jejich širšímu zavádění do praxe a vytváří stabilní základ pro rozvoj moderních nízkoemisních řešení v dopravě.

Účinnost novely se stanovuje od 1. ledna 2026, tedy ke stejnému termínu jako změny vyplývající z novely zákona o ochraně ovzduší.

 

Elektromobily sice neprodukují emise z výfuku, ale postupně začínají odhalovat jiný, méně viditelný problém a to fiskální. Jak jejich počet roste, státy přicházejí o miliardy ze spotřební daně z benzínu a nafty. Velká Británie proto připravuje řešení, které může v budoucnu kopírovat řada dalších evropských zemí za zpoplatnění každého ujetého kilometru.

Když se dnes mluví o elektromobilitě, většina lidí si představí tichá auta, nabíjecí stanice a čistší městské ovzduší. Jen málokdo ale vidí její dopad na státní rozpočet  a přitom jde o zcela zásadní stránku přechodu k udržitelné dopravě. Spotřební daň z pohonných hmot je stabilním zdrojem příjmů, který pohání veřejné finance, přispívá k údržbě silnic, financování školství, zdravotnictví či důchodů. Spotřební daň z pohonných hmot tak patří dlouhodobě mezi nejvýznamnější zdroje příjmů veřejných rozpočtů. 

V českém kontextu její výběr v roce 2024 činil zhruba 92 miliard korun, což výrazně přesahovalo původní rozpočtové odhady a potvrdilo její roli klíčového finančního pilíře. Benzín je v Česku zatížen sazbou 12,84 Kč za litr, nafta 9,95 Kč za litr, k čemuž se připočítává 21 % DPH. Díky kombinaci spotřební daně a daně z přidané hodnoty patří české pohonné hmoty mezi v Evropě jedny z nejvíce zdaněných. Jenže jeho stabilita stojí na předpokladu, že většina vozidel využívá spalovací motor. V okamžiku, kdy tento předpoklad přestává platit, začínají se veřejné příjmy pozvolna, ale trvale propadat.

Přechod na elektromobilitu v České republice je stále v rané fázi, avšak dynamika růstu je nezpochybnitelná. Podle evropské databáze Alternative Fuels Observatory (EAFO) překročil ke konci roku 2025 počet elektromobilů a plug-in hybridů hranici přibližně 245 000 vozidel. Z tohoto počtu zhruba 90 000 tvoří čisté bateriové elektromobily, které nevyužívají žádné kapalné fosilní palivo, a přibližně 155 000 plug-in hybridy, které díky pravidelnému dobíjení a elektrickému dojezdu spotřebují méně paliva než konvenční auta. Ačkoliv jejich podíl na celkovém vozovém parku zůstává relativně nízký, jejich nárůst už nyní ovlivňuje výnosy ze spotřební daně a postupně vytváří tlak na příjmovou stránku státní rozpočtu.

Pro ilustraci lze uvést jednoduchý výpočet. Průměrný automobil v Česku najezdí ročně přibližně 12 000 km a spotřebuje zhruba 6,5 l/100 km, tedy okolo 780 litrů paliva ročně. Při sazbě spotřební daně z benzínu přibližně 13 Kč/l se tak jeden automobil podílí na výnosech státu přibližně 10 000 Kč ročně. Čisté elektromobily tuto částku nevygenerují, plug-in hybridy přispívají jen zlomkem, závisle na frekvenci nabíjení a spalování paliva. Pokud uvažujeme 90 000 čistých elektromobilů s nulovým výnosem, výpadek činí přibližně 0,9 miliardy korun. 

Započteme-li i plug-in hybridy, celkový odhadovaný výpadek v roce 2025 se pohybuje mezi 1,1 a 1,3 miliardy korun. V celkovém kontextu veřejných financí tato částka rozpočet zatím neohrožuje, její tempo růstu je však úzce spojeno s předpokládaným nárůstem elektrifikace vozového parku. Pokud by podíl elektromobilů rostl o 20–30 % meziročně, mohly by se výnosy spotřební daně v horizontu 10–15 let snížit o desítky procent.

Elektrická vozidla využívají stejnou infrastrukturu jako auta se spalovacím motorem – silnice, mosty, tunely, nicméně neodvádějí příspěvky prostřednictvím fosilních daní. Bez zavedení alternativních mechanismů se tlak na státní rozpočet bude postup času přirozeně zvyšovat v závislosti na tom, jak poroste tempo rozvoje elektromobility. Současný princip spotřební daně je tedy s přechodem na elektromobilitu principiálně nekompatibilní a pro politiky, kteří často nevidí dále než přes jedno volební období, výpadek financí představuje zásadní faktor, který může značně ovlivnit jeho politické vize.  

S ohledem na tento vývoj Velká Británie připravuje zavedení systému eVED, tedy elektronické daně založené na ujetém kilometru. Režim, který má začít platit 1. dubna 2028, stanoví sazbu 3 pencí za míli pro čistě elektrická vozidla a poloviční sazbu 1,5 pence pro plug-in hybridy. Systém nevyužívá GPS (globální polohový systém určující polohu vozidla) ani telematiku (sběr a přenos dat o provozu a stavu vozidla), evidování probíhá při standardních technických kontrolách (MOT) nebo při ročním hlášení údajů. Očekává se, že taková správa bude efektivní, transparentní a administrativně nenáročná. Průměrný britský řidič, který najede přibližně 8 500–9 000 mil ročně (13 600–14 500 km), zaplatí v rámci eVED zhruba 255 liber ročně, což doplňuje stávající poplatky a silniční daně.

Systém jako britský eVED může být inspirací pro podobná řešení v dalších evropských ekonomikách, přičemž implementace musí zohlednit místní podmínky, úroveň elektrifikace, odlišné nájezdy řidičů i socioekonomické dopady. Kritici upozorňují, že nevhodně nastavený poplatek by mohl zpomalit přechod na bezemisní mobilitu a snížit motivaci investovat do elektromobilů. Určitě mnozí pamatují dobu, kdy stát podporoval pořízení přímotopů a následně došlo ke skokovému zdražení elektřiny. Otázky spravedlnosti se dotýkají především plug-in hybridů, které mohou být penalizovány dvojitým zdaněním, tedy jak spotřební daní za palivo, tak poplatkem za každý ujetý kilometr bez ohledu na podíl elektrického režimu.

Současná situace krásně ukazuje, že i spotřební dan, tedy snížený výnos z této daně, je jen jedním dílcem komplexní skládačky fiskální, sociální a environmentální rovnice z pohledu udržitelnosti a jak jde o komplexní „ekosystém“ kde vše souvisí se vším. Přechod k elektromobilitě přináší zřetelné zdravotní i environmentální benefity jako je čistší ovzduší, menší zátěž pro obyvatele i životní prostředí, snížení hlukové zátěže, a v neposlední řadě snížení nákladů spojených se zdravotní péčí a ztracenou produktivitou. Pochopitelně je nutné brát na zřetel dopady související s výrobu baterií, samotné zdroje elektrické energie, energetickou infrastrukturu a další faktory spojené s celým životním cyklem vozidel.

Vedle fiskálních dopadů spotřební daně je nutné brát v potaz i související mechanismy evropské klimatické politiky, zejména systém EU ETS2, který se týká silniční dopravy a budov a má přímý vliv na financování nízkouhlíkových investic v dopravě a energetice. Tento systém generuje prostředky, které mají být využity pro dekarbonizační projekty, výstavbu nabíjecí infrastruktury, podporu udržitelných dopravních technologií a modernizaci energetických sítí. Paradoxně tak rozvoj elektromobility může vést k postupnému oslabení příjmového pilíře, jehož prostředky mají být určeny právě na financování těchto udržitelných projektů.

Pohled na elektromobilitu, spotřební daň či systém ETS2 ukazuje, že žádný fenomén nelze hodnotit izolovaně. Každý prvek finanční, sociální, technologické či environmentální soustavy je vzájemně propojený a změna v jednom bodě nevyhnutelně rezonuje napříč celým systémem. Sledování těchto souvislostí z různých úhlů pohledu tak odhaluje nejen nečekané vazby a někdy i konflikty mezi cíli, ale také současně příležitosti pro inovativní řešení a systémovou optimalizaci. V konečném důsledku je fascinující sledovat, jak každá konkrétní změna otevírá nové perspektivy, otázky a jak porozumění těmto komplexním interakcím vzbuzuje vzájemnou vášeň. 

Evropská unie znovu otevírá prostor pro projekty, které mohou zásadně ovlivnit budoucí odolnost jejího průmyslu i celkové fungování jednotného trhu. Aktuální výzva Evropské komise k předkládání žádostí o zařazení mezi strategické projekty podle nařízení o kritických surovinách (CRMA, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1252) poskytuje firmám, výzkumným institucím i investorům unikátní příležitost podílet se na budování surovinové bezpečnosti Evropy. Projekty, které statut strategického projektu získají, obdrží nejen formální uznání, ale také přístup k urychlenému a koordinovanému povolovacímu procesu, což zkracuje dobu potřebnou k uvedení investice do provozu a zvyšuje její atraktivitu pro kapitálové partnery.

V centru celé iniciativy stojí pojem kritických a strategických surovin, který je v diskusích často používán, ale ne vždy správně pochopen. Kritické suroviny jsou definovány v CRMA jako materiály, které jsou zásadní pro hospodářství EU a jejichž dodávky jsou vystaveny vysokému riziku závislosti na omezeném počtu třetích zemí. Hodnotí se nejen jejich průmyslová důležitost, ale také reálné riziko narušení dodávek. Patří mezi ně například lithium, grafit, kobalt, vzácné zeminy a platinové kovy, které jsou nezbytné pro baterie, elektromotory, polovodičový průmysl či obnovitelné zdroje energie. 

Strategické suroviny představují podmnožinu kritických surovin, u nichž EU stanovuje zvláštní priority pro těžbu, zpracování, recyklaci nebo substituci, aby byla zajištěna surovinová bezpečnost a autonomie v klíčových hodnotových řetězcích. Status strategické suroviny se přiděluje projektům, které splňují tato kritéria a jsou uznány Evropskou komisí jako strategické projekty. Tyto definice vycházejí přímo z článků 3 a 4 CRMA, které určují kritéria pro zařazení materiálů mezi kritické a pro udělení statutu strategického projektu.

Za strategický může být uznán každý projekt zaměřený na těžbu, zpracování, recyklaci nebo substituci strategických surovin uvedených v příloze I CRMA, pokud splní příslušná kritéria stanovená v článku 6 a příloze III. Strategické projekty mohou být realizovány nejen na území EU, ale i ve třetích zemích, pokud přispívají k diverzifikaci dodavatelských zdrojů a posilují odolnost evropských hodnotových řetězců. Výzva se tak netýká pouze samotné těžby nebo zpracování, ale zahrnuje celý životní cyklus materiálu a podporuje inovace vedoucí k technologické náhradě kritických surovin tam, kde je to možné.

Evropská komise vybízí firmy, výzkumné subjekty a investory, aby předkládali projekty pokrývající kompletní řetězec – od geologického průzkumu přes těžbu a zpracování až po recyklaci a případné technologické náhrady. Projekty, které úspěšně projdou posouzením, získají statut strategického projektu a s ním i konkrétní praktické výhody, zejména urychlení povolovacích řízení. Povolení pro těžební projekty by mělo být dokončeno nejpozději do sedmadvaceti měsíců, zatímco projekty zaměřené na zpracování nebo recyklaci mají mít zkrácený proces do patnácti měsíců. Takto výrazné zkrácení řízení představuje zásadní posun, protože povolovací procesy tradičně patří mezi největší překážky rozvoje surovinových kapacit v EU.

První kolo výzvy v roce 2024 ukázalo, že zájem je obrovský. Evropská komise obdržela více než sto dvacet žádostí a vybrala 47 projektů, které splňovaly kritéria strategického významu. Mezi nimi jsou i dvě české iniciativy: těžba a zpracování lithia na Cínovci (Geomet) a těžba a zpracování manganu v Chvaleticích (Euro Manganese). Úspěch těchto projektů potvrzuje, že české firmy a investoři mají technologické i organizační kapacity obstát v evropské konkurenci a zároveň přispět k posílení surovinové bezpečnosti EU. Žádosti je možné podávat do poloviny ledna 2026.

Podrobné informace nejen o způsobu podání žádosti jsou k dispozici na webových stránkách Evropské komise ZDE.

Mohlo by vás zajímat:

Vznikne na Cínovci evropské centrum těžby lithia? ČEZ získal od vlády podporu skoro devět miliard, akcie těžaře vzrostly o desítky procent


 

Rok 2024 se zapsal do historie evropské recyklace plastů jako období, kdy se dlouholetý růst náhle zastavil a začal se obracet opačným směrem. Tam, kde ještě před dvěma lety panovala očekávání další expanze, se letos projevil mix klesající poptávky, prudkého přílivu levnějších dovozů, rekordního útlumu recyklačních kapacit a rychle rostoucí závislosti Evropy na zahraničních trzích.

Přesná data organizace Plastics Recyclers Europe a strategická doporučení evropských asociací dokresluje obraz odvětví, které se z dynamicky se rozvíjejícího pilíře cirkulární ekonomiky stalo sektorem řešícím zásadní existenční otázky. Namísto posilování se recyklační průmysl pohybuje na hraně své konkurenceschopnosti a žádá koordinovanou politickou reakci, jakou Evropa v této oblasti nezažila nejméně deset let.

Tento text vychází z oficiálních údajů publikace „Plastics Recycling Industry Figures 2024“, která přináší nejdetailnější pohled na aktuální kapacity, produkci i stav trhu, a dále z analytického dokumentu „Strategic Recommendations for a Resilient and Circular Plastic Value Chain in Europe“. Ten nabízí vyčíslení příčin současného propadu a navrhuje konkrétní, v praxi proveditelné kroky, jež mají evropský recyklační průmysl pomoci stabilizovat. Spojení obou zdrojů poskytuje jedinečný přehled o tom, jak silný dopad mají tržní turbulence na schopnost Evropské unie naplňovat své klimatické, materiálové i recyklační cíle.

Rok 2024 se stal prvním obdobím, kdy v EU27 a Norsku, Švýcarsku a Velké Británii (EU27+3) současně poklesl objem vstupních plastových odpadů směřujících do recyklačních linek i celkové množství vyrobeného recyklátu. Produkce recyklátu se snížila z 7,7 milionu tun na zhruba 7,5 milionu tun a celkový obrat sektoru klesl z 9,1 miliardy eur na 8,6 miliardy eur, tedy o 5,5 procenta. Za těmito čísly nestojí jediný faktor, ale kumulace několika tlaků najednou. Ceny vstupních surovin a energií pokračovaly ve svém růstu, provozní náklady narostly a evropský trh se ocitl pod tlakem levných dovozů, jejichž cena v řadě případů padá pod úroveň výrobních nákladů evropských recyklátorů. Trh s recykláty se tak dostal do situace, kdy skladové zásoby rostou výrazně rychleji než poptávka.

Zhruba 850 recyklačních firem působících v EU27+3 muselo během roku reagovat omezením provozu, snižováním počtu směn a v nejhorších případech úplným odstavením linek. Výsledkem je největší útlum kapacit v moderní historii evropského recyklačního průmyslu. V roce 2024 byly odstaveny recyklační linky odpovídající 300 kilotunám kapacity a celkově se mezi roky 2023 a 2024 ztratilo již 440 kilotun. Nejvíce zasažené byly segmenty polyolefinových filmů (tenké plastové fólie vyrobené z polyethylenu PE a polypropylenu PP, používané například na potravinové obaly, sáčky, tašky či průmyslové a zemědělské fólie) a PET, z nichž každý tvoří čtvrtinu uzavřených kapacit. Z geografického hlediska připadá polovina tohoto propadu na Nizozemsko a Spojené království, tedy na dva trhy, které byly ještě v roce 2020 považovány za jedny z nejdynamičtějších.

Instalovaná kapacita všech evropských recyklačních zařízení činila v roce 2024 celkem 13,5 milionu tun. Podle nařízení PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation) však bude Evropě k dosažení cílů oběhového hospodářství do roku 2030 a 2040 nezbytné udržovat stabilní meziroční růst kapacit přibližně o šest procent. Rok 2024 byl prvním rokem od roku 2017, kdy se tento růst zastavil. Data jednoznačně potvrzují, že nově budované kapacity nedokážou nahradit objem těch, které musely být uzavřeny, a Evropa tak fakticky ztrácí svou schopnost plnit vlastní závazky.

Detailní pohled na jednotlivé druhy plastů ukazuje, že stagnace zasáhla každý proud jinou měrou. Polyolefinové filmy s kapacitou 3,5 milionu tun tvoří 26 procent celkového evropského recyklačního výkonu. Tento segment patří k nejcitlivějším na výkyvy trhu a v roce 2024 doplatil na to, že průmysloví odběratelé i obchodní řetězce výrazně omezili poptávku. PET, jehož kapacita vzrostla z 3,2 na 3,3 milionu tun, se potýkal s jiným problémem. Prudký růst dovozů levného rPET z mimoevropských zemí způsobil, že evropské firmy hlásí rekordní zásoby materiálu a nesoulad mezi cenou a kvalitou. Situace je obzvlášť kritická u PET určeného pro styk s potravinami, který podléhá přísným normám Evropské agentury pro bezpečnost potravin. Evropští výrobci tak musí splnit soubor nákladných hygienických a technických požadavků, zatímco u některých dovozů je jejich ověření nedostatečné.

Rigidní polypropylen PP s kapacitou 1,8 milionu tun a vysokohustotní polyetylen HDPE s kapacitou 1,75 milionu tun sice meziročně nezaznamenaly změnu v instalovaných kapacitách, ale situace na trhu byla odlišná. Právě HDPE čelil v roce 2024 největším potížím, protože se potýkal se slabým odbytem, nízkými cenami a poklesem tržeb, který u některých provozů přesáhl deset procent. Polyvinylchlorid PVC se stabilizoval na 1,1 milionu tun a smíšené plasty uzavřely rok s jedním milionem tun. Naopak segment plastů pocházejících z autovraků a elektroodpadů ELV WEEE (End of Life Vehicles a Waste Electrical and Electronic Equipment) byl jedním z mála, který zaznamenal růst. Jeho kapacita stoupla na 0,8 milionu tun a vyšší poptávka po recyklátech z technických polymerů přinesla lepší výsledky než u ostatních proudů.

Širší tržní souvislosti ukazují zásadní změny v toku materiálů. Dovozy plastů do EU se od roku 2020 zvýšily z 15 % na 24 % v roce 2024. Současně vývoz plastového odpadu z EU meziročně vzrostl o 15 % a oproti roku 2022 dokonce o 36 %. Co to znamená v praxi? Více evropského odpadu než kdy dříve míří k zpracování mimo EU, zatímco kapacity domácí recyklační infrastruktury strádají a zůstávají nevyužité. Výsledkem je nižší využití evropských linek, menší stabilita trhu s recykláty a rostoucí závislost na zahraničním zpracování.

Geografické rozložení recyklačních kapacit se příliš nezměnilo. Německo zůstává dominantní s 2,5 milionu tun instalovaných kapacit, následované Španělskem se dvěma miliony tun, Itálií s více než 1,5 milionu tun a Spojeným královstvím a Francií, které se pohybují mezi jedním a jedním a půl milionem tun. Polsko a Nizozemsko disponují rozmezím 0,5 až jednoho milionu tun. Až 85 procent vstupního materiálu pochází od spotřebitelů, což svědčí o silné roli komunální infrastruktury. PET vyniká nejvyšší mírou lokální recyklace, protože přibližně 75 procent odpadu se zpracuje přímo v zemi, kde vzniknul.

Geografické rozložení recyklačních kapacit se příliš nezměnilo. Německo zůstává dominantní s 2,5 milionu tun instalovaných kapacit, následované Španělskem se dvěma miliony tun, Itálií s více než 1,5 milionu tun a Spojeným královstvím a Francií, které se pohybují mezi jedním a jedním a půl milionem tun. Polsko a Nizozemsko disponují rozmezím 0,5 až jednoho milionu tun. Až 85 % vstupního materiálu pochází od spotřebitelů, což svědčí o silné roli komunální infrastruktury. PET vyniká nejvyšší mírou lokální recyklace, kde se přibližně 75 % odpadu  zpracuje přímo v zemi, kde vznikl, což lze přisuzovat zavedení zálohových (depozitním) systémů na PET lahve v 17 členských státech, přičemž Česko mezi nimi zatím není.

Strategický dokument evropských organizací vysvětluje, proč je situace tak vážná. Jádrem problému jsou nerovné konkurenční podmínky mezi materiály vyrobenými v EU a těmi, které se do Unie dovážejí. Doporučuje proto zavedení takzvaných zrcadlových opatření, tedy povinné uplatňování stejných požadavků na kvalitu a bezpečnost dovozů, jaké platí pro evropské recykláty. Dokument navrhuje silnější investiční podporu například formou zelené sazby DPH Green VAT a úprav systému rozšířené odpovědnosti výrobců EPR (Extended Producer Responsibility), který by měl více odměňovat výrobce za používání evropského recyklátu.

V dalších doporučeních strategický dokument volá po začlenění recyklace do schémat energetické podpory v rámci předpisů NZIA (Net Zero Industry Act), CISAF (Clean Industrial State Aid Framework), IDAA (Industrial Decarbonisation Accelerator Act) a CEEAG (Climate, Environment and Energy Aid Guidelines). Upozorňuje také, že příjmy z evropského systému obchodování s emisními povolenkami ETS (Emissions Trading System) i z poplatků za plasty by měly být přímo reinvestovány do modernizace recyklační infrastruktury. Stejně důležitá je harmonizace celních kódů, jednotný evropský systém ověřování pravosti recyklovaného obsahu a posílení dohledu nad dodržováním předpisů. Dokument rovněž volá po urychlení schvalování recyklačních technologií pro styk s potravinami a po sjednocení kritérií pro ukončení statusu odpadu.

Inovace a investice podle strategických doporučení vyžadují stabilní právní prostředí. To je klíčové také pro chemickou recyklaci, jejíž instalovaná kapacita v roce 2024 činila 190 kilotun. Její rozvoj však brzdí nejasná pravidla započítávání recyklovaného podílu a vysoké provozní náklady. Přesto by mohla hrát významnou roli tam, kde materiálová recyklace naráží na technologické limity.

Rok 2024 tak nepřinesl jen stagnaci. Přinesl obrat, který mění podobu celého odvětví. Evropa recykluje méně, ztrácí kapacity, vyváží více odpadu mimo své hranice a stává se závislejší na levných surovinách ze zahraničí. Podle evropských asociací existuje jediná cesta, jak tento vývoj zvrátit: důsledné vymáhání pravidel, investiční pobídky, podpora inovací a vytvoření skutečně rovných podmínek pro evropské recyklátory. Riziko, které se ještě nedávno zdálo pouze teoretické, se v roce 2024 stalo hmatatelnou realitou.

Evropská unie přijala rozhodnutí, které zásadně ovlivní bezpečnost pracovního prostředí po celé Evropě. Aktualizace směrnice o karcinogenních, mutagenních a reprotoxických látkách (CMRD) nastavuje přísnější limity expozice chemikáliím, jejichž kontakt může vést k závažným onemocněním, a vytváří tak nové standardy ochrany zaměstnanců v průmyslu i službách.

Evropská rada schválila pozici ke šesté revizi směrnice CMRD, která stanovuje pravidla pro ochranu pracovníků před karcinogenními, mutagenními a reprotoxickými látkami. Nová pravidla reflektují nejnovější vědecké poznatky o rizicích chemické expozice a zavádějí konkrétní limity pro látky, které byly dosud regulovány pouze rámcově. Mezi nově zahrnuté látky patří výfukové plyny ze svařování, isopren, kobalt a jeho anorganické sloučeniny, polycyklické aromatické uhlovodíky a 1,4-dioxan. Tyto látky mají přímý dopad nejen na pracovní prostředí, ale i na průmyslové procesy, ve kterých se používají, a jejich regulace povede k významným změnám v provozech po celé Evropě.

Odhady naznačují, že zavedení těchto limitů během následujících čtyřiceti let může zabránit až 1 700 případům rakoviny plic a více než 19 000 dalším onemocněním souvisejícím s chemickou expozicí. Jde o konkrétní příklad toho, jak legislativa má přímý vliv na zdraví lidí a zároveň nutí průmysl k modernizaci procesů a technologií. Nová pravidla rovněž zdůrazňují povinnost zaměstnavatelů minimalizovat expozici pracovníků, a to nejen v tradičních výrobních provozech, ale i v odvětvích, která dosud nebyla regulována přísněji, například v hutnictví, strojírenství či recyklaci nebezpečných materiálů.

Aktualizace směrnice znamená, že podniky budou muset přehodnotit chemické látky používané v každodenních procesech a zajistit přísnější monitorování a dokumentaci expozice. Povinnost zavést technická a organizační opatření k minimalizaci kontaktu s nebezpečnými chemikáliemi se stane standardem. V praxi to může zahrnovat modernizaci ventilačních systémů, zavedení ochranných protokolů a školení zaměstnanců, ale také hledání náhradních, méně nebezpečných látek. To vše vytváří tlak na inovace a podporuje širší přechod k udržitelnějším výrobním postupům.

Z pohledu českého průmyslu jsou tyto změny významné, protože mnoho výrobních odvětví v ČR pracuje s látkami, které nově spadají pod přísnější limity. S ohledem na kobalt či polycyklické aromatické uhlovodíky jde o materiály, které se používají například při výrobě baterií, kovových slitin, chemických produktů a v recyklaci elektroniky. Přijetí nových limitů tak vyžaduje nejen adaptaci pracovních procesů, ale i revizi dlouhodobých investičních plánů a posílení systémů kontroly a měření expozice.

Rada EU zdůraznila, že cílem není jen ochrana zdraví, ale také prevence dlouhodobých ekonomických ztrát způsobených nemocemi souvisejícími s prací. Přísnější limity a povinnosti pro zaměstnavatele mají přinést snížení nákladů spojených s pracovní neschopností, dlouhodobou léčbou a ztrátou kvalifikovaných pracovníků. Zároveň nové pravidla podporují harmonizaci evropského trhu práce, protože zaměstnanci ve všech členských státech budou chráněni jednotnými standardy.

Schválená pozice Rady je zásadním krokem před tím, než Evropský parlament přijme finální rozhodnutí. Po jeho schválení budou členské státy muset implementovat limity do národních právních předpisů, což znamená, že české firmy budou muset nejpozději v definovaném období splňovat nové standardy.

Plánované velké centrum na svoz a zpracování odpadu v areálu bývalého Dolu Darkov, závodu 9. květen na území Stonavy na Karvinsku nevznikne. Společnost FCC Česká republika, která se věnuje svozu a nakládání s odpady, od záměru i pod tlakem odmítavého stanoviska veřejnosti ustoupila. ČTK to potvrdil starosta Stonavy Tomáš Wawrzyk i mluvčí společnosti. Do centra mělo ročně směřovat až 200 000 tun odpadu.

"Dnes jsme informaci dostali do datové schránky," uvedl starosta s tím, že projekt skončil ve fázi posuzování vlivu na životní prostředí. Společnost podle něj přestala doplňovat potřebné dokumenty a kraj pak jejich nečinnost vyhodnotil jako stažení projektu. "Jsme rádi, že to takto dopadlo. Vůbec projekt s námi nepředjednali. Nyní pochopili, že bez dohody tak velkou stavbu nejde postavit," uvedl starosta, který chce počkat na další kroky firmy. "Je zřejmé, že tam chtějí něco vybudovat. Pokud ano, tak s velmi omezeným provozem," míní starosta.

Mluvčí FCC Kristina Jakubcová ČTK potvrdila, že společnost původní žádost EIA pro projekt v Podoluparku stáhla. "V současné době probíhají jednání o nové podobě našeho záměru v této lokalitě," uvedla s tím, že blíže projekt komentovat nebudou.

Projekt centra vyvolal vlnu nevole mezi obyvateli Stonavy. V době, kdy úřady posuzovaly jeho vliv na životní prostředí, obec Stonava zaslala své negativní stanovisko krajskému úřadu. "Stanovisko obce bylo jednoznačné. Takový záměr na svém území odmítáme," uvedl tehdy starosta. Podle něj se projekt dostatečně nevypořádal s rizikem vyplývajícím z poddolovaného území, neodpovídal pojmu regenerace území a navíc byl v rozporu s územním plánem, protože zpracování odpadů nelze považovat za skladování ani výrobu. Obec upozorňovala také na řadu dalších negativních dopadů, které by projekt přinesl, jako je zvýšený hluk, dopravní zátěž, otřesy, vibrace či pachy.

Jakubcová už dříve řekla, že centrum se mělo zaměřit především na výrobu kompostu, který se pak používá při obnově půdy zničené průmyslem. "Cílem je výstavba moderního, technologicky vybaveného centra, které soustředí více typů zařízení pro úpravu, zpracování a využití odpadů do jednoho funkčního celku," uvedla před časem.

Do úsilí projektu zabránit se zapojil i bývalý starosta a současný senátor Ondřej Feber. I on ukončení projektu uvítal. "Čtyřměsíční občanská bitva je vítězně dobojována. Jako účastníci řízení jsme obdrželi vyrozumění, že investor vzal zpět oznámení o záměru proměnit bývalý areál Dolu 9. květen na místo, kam se měly přivážet různé odpady. I nebezpečné," uvedl. Podle něj se ukázalo, že veřejnost má stále reálný vliv na rozhodovací procesy. "Zejména, když se dokáže organizovat a předkládat argumenty, které mají váhu, ať jsou environmentální, ekonomické, dopravní a další," uvedl Feber.

Podle něj bojovali za svá práva a také za dodržení politických slibů. "Když se začaly likvidovat doly, bylo nám řečeno, že zde vzniknou investice s vyšší přidanou hodnotou. Tedy neměly to být skládky, ale moderní zařízení posilující naši energetickou bezpečnost a sázející na moderní výrobu a nové technologie," řekl.

Zdroj: ČTK

Nová zpráva European Environment Agency (EEA) ukazuje, že i přes dlouhodobý pokles expozice škodlivým látkám zůstává v roce 2023 v Evropské unii významný zdravotní dopad znečištěného ovzduší. Jemné částice PM₂,₅, oxid dusičitý NO₂ a ozón O₃ jsou stále spojovány s více než 279 000 předčasnými úmrtími, což podtrhuje naléhavost dalších opatření ke zlepšení kvality ovzduší.

Analýza EEA zahrnuje data za 41 evropských států a poskytuje nejnovější odhady expozice populace jemným částicím (PM₂,₅), oxidu dusičitému (NO₂) a ozónu (O₃). V roce 2023 bylo díky dlouhodobé expozici PM₂,₅ odhadováno 182 000 předčasných úmrtí, u O₃ 63 000 a u NO₂ 34 000. Přestože úmrtnost spojená s PM₂,₅ klesla od roku 2005 o 57 %, což odpovídá cíli alespoň 55 % snížení oproti roku 2005, většina evropských obyvatel měst stále dýchá vzduch s koncentracemi nad doporučeními WHO. 
Odhady zahrnují také morbiditu vyjádřenou pomocí ukazatelů DALY (disability-adjusted life years – ztracené roky zdravého života), YLL (years of life lost – ztracené roky života) a YLD (years lived with disability – roky žité s postižením), které ukazují, že dopady znečištění ovzduší jsou nejen smrtelné, ale i dlouhodobě oslabující zdraví populace.

Jemné částice PM₂,₅ jsou spojeny s širokou škálou onemocnění včetně astmatu u dětí a dospívajících, chronické obstrukční plicní nemoci (COPD) u dospělých, diabetu, ischemické choroby srdeční, rakoviny plic a cévních mozkových příhod. Zpráva EEA nově uvádí i odhad morbidity z demence u osob nad 60 let způsobené PM₂,₅, což ukazuje, že znečištěné ovzduší může mít vliv i na neurodegenerativní onemocnění. Oxid dusičitý přispívá k astmatu u dětí a dospělých, COPD, diabetu a cévním mozkovým příhodám. Ozón je spojen především s úmrtími a hospitalizacemi z chronických plicních onemocnění a kardiovaskulárních chorob.

Hodnoty DALY v roce 2023 ukazují, že PM₂,₅ způsobilo ztrátu více než 4,5 milionu let zdravého života v celé EU, O₃ 1,2 milionu a NO₂ 0,8 milionu let. Ztráta let života (YLL) u PM₂,₅ dosáhla 3,7 milionu, u O₃ 1 milion a u NO₂ 0,7 milionu. Hodnota YLD je pak 0,8 milionu u PM₂,₅, 0,2 milionu u O₃ a 0,1 milionu u NO₂. Tyto ukazatele ukazují nejen počet úmrtí, ale i celkovou zátěž na zdravotní systém a ekonomiku, kterou představuje dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší.

Z grafů EEA vyplývá, že nejvíce ohrožené jsou východní a jihovýchodní evropské země, kde jsou koncentrace znečišťujících látek vyšší a zdravotní dopady na populaci intenzivnější. Například expozice PM₂,₅ v Polsku a Bulharsku je nad 25 µg/m³, což je dvakrát více než doporučení WHO 10 µg/m³ pro roční průměr. Průměrná expozice NO₂ v městských oblastech Beneluxu, Francie a Itálie dosahuje 40–50 µg/m³, což je pod hranicí EU, ale nad doporučením WHO 10 µg/m³.

Trendové údaje ukazují, že od roku 2005 dochází k poklesu úmrtí a DALY u PM₂,₅ o více než 50 %, u NO₂ o 30 % a u O₃ o 20 %. Přesto expozice znečištěnému ovzduší zůstává hlavní environmentální příčinou předčasných úmrtí v EU. Studie zároveň zdůrazňuje, že dosažení směrnic WHO by mohlo v roce 2023 zabránit 182 000 úmrtím na PM₂,₅, 34 000 na NO₂ a 63 000 na O₃, což ukazuje potenciál preventivních opatření.

V České republice znečištění ovzduší stále představuje významné riziko pro zdraví obyvatel. V roce 2023 byla podle EEA dlouhodobá expozice jemným částicím PM₂,₅ spojena s 4 715 předčasnými úmrtími, což odpovídá 63,6 úmrtí na 100 000 obyvatel, a ztráta let života (YLL) činila 51 363, tedy 689,9 let na 100 000 obyvatel. Pokud se podíváme na konkrétní nemoci, chronická obstrukční plicní nemoc (COPD) si vyžádala 5 133 ztracených let života a 1 390 let žitých s postižením (YLD), celkem 6 523 ztracených let zdravého života (DALY, disability-adjusted life years), což je 81,4 DALY na 100 000 obyvatel. Ischemická choroba srdeční pak přinesla 19 082 YLL a 374 YLD, celkem 19 456 DALY, tedy 242,8 DALY na 100 000 obyvatel.

Oxid dusičitý (NO₂) přispěl k 441 předčasným úmrtím, což je 5,9 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil 4 805 ztracených let života (64,6 YLL na 100 000 obyvatel). Pokud se zaměříme na diabetes mellitus, znečištění NO₂ připravilo českou populaci o 1 943 let života a 950 let žitých s postižením, dohromady tedy 2 893 DALY, což odpovídá 36,1 DALY na 100 000 obyvatel. Ozon (O₃) se podílel na 1 625 předčasných úmrtích, tedy 20,3 úmrtí na 100 000 obyvatel, a způsobil ztrátu 17 794 let života, což je 222 let ztracených na 100 000 obyvatel.

Z map a grafů EEA vyplývá, že nejvyšší koncentrace PM₂,₅ a NO₂ jsou soustředěny především v průmyslových a městských oblastech, zejména kolem Prahy, Ostravy a dalších krajských center. Tyto údaje ukazují, že i přes dlouhodobý pokles emisí a zlepšení kvality ovzduší zůstává ochrana zdraví obyvatel a snižování emisí v těchto regionech zásadní výzvou.

Nová revidovaná směrnice EU pro kvalitu ovzduší, která vstoupila v platnost koncem roku 2024, stanovuje přísnější limity pro PM₂,₅, NO₂ a O₃ a dává naději na další snižování zdravotních škod. Zpráva EEA potvrzuje, že i přes pokles koncentrací znečišťujících látek a úmrtí spojených s PM₂,₅, NO₂ a O₃ je boj s ovzduším jako tichým zabijákem stále otevřený. Desítky tisíc úmrtí ročně, miliony ztracených let zdravého života a dlouhodobé zdravotní dopady ukazují, že politika kvality ovzduší musí být nadále prioritou nejen pro ochranu zdraví, ale i pro ekonomickou a sociální stabilitu evropských států.

Setkání Recycling Europe zaměřené na Circular Economy Act (CEA) ukázalo cestu k funkční cirkulární ekonomice, zároveň však rostoucí náklady na energie, levné primární plasty a kolabující recyklační firmy připomínají, že ambice se musí proměnit v konkrétní opatření, jinak hrozí, že recyklace plastů zůstane jen plánem na papíře.

Evropský recyklační sektor se nedávno sešel v rámci akce pořádané Recycling Europe, dříve známou jako EuRIC, aby diskutoval klíčové otázky spojené s implementací Circular Economy Act. Na akci se setkali zástupci průmyslu, recyklačních firem, politiky a odborníci z různých odvětví a probrali způsoby, jak přeměnit evropské ambice v oblasti cirkulární ekonomiky na reálnou praxi. Diskuze se soustředila na nutnost spolupráce mezi výrobci, recyklátory a designéry výrobků, protože pouze koordinovaný přístup může zajistit, že recyklace bude efektivní, ekonomicky udržitelná a prospěšná pro všechny účastníky trhu.

Důležitým tématem byla kvalita recyklátů a jejich standardizace, která umožní jejich široké využití v průmyslu. Diskutovalo se o potřebě jednotných definic a postupů, aby recyklované materiály mohly být plnohodnotnou součástí výrobních procesů. Další pozornost byla věnována ecodesignu, tedy navrhování výrobků s ohledem na jejich snadnou recyklovatelnost a maximální využitelnost recyklátů. Účastníci upozornili, že recyklovatelnost by měla být plánována již při návrhu výrobků, aby se snížily náklady na následnou recyklaci a zvýšila kvalita získaných materiálů.

Diskuze se dále soustředila na stabilitu a předvídatelnost legislativního rámce. Circular Economy Act představuje příležitost vytvořit jasná pravidla, která umožní firmám plánovat a rozvíjet recyklační kapacity bez obav z náhlých změn legislativy. Zároveň byla zdůrazněna strategická role recyklace pro evropskou ekonomiku, zejména u kovů, baterií, elektroniky a plastů, protože recyklace těchto materiálů podporuje environmentální udržitelnost i průmyslovou soběstačnost EU.

Navzdory těmto ambicím však reálný stav recyklace plastů v Evropě čelí tvrdým překážkám. Rostoucí ceny energií, které se staly až klíčovým provozním nákladem, výrazně zvyšují náklady recyklačních závodů a snižují jejich rentabilitu. Levné primární plasty vyráběné z fosilních zdrojů nyní často stojí méně než recykláty, což snižuje poptávku po materiálech vzniklých z recyklace a ohrožuje jejich konkurenceschopnost. V některých regionech již došlo ke krachu menších recyklačních firem a odložení či zrušení plánovaných investic, což zmenšuje kapacity pro budoucí zpracování plastového odpadu.

Tento ekonomický tlak dopadá nejen na samotné provozy, ale i na celé výrobní řetězce, které by mohly recyklované materiály využívat. Bez stimulů, regulace nebo cílených pobídek pro použití recyklátů zůstávají tyto materiály méně atraktivní, což ohrožuje smysl oběhové ekonomiky, jak byla diskutována na CEA eventu. Zároveň vyvstává potřeba koordinace legislativy napříč členskými státy a investic do efektivnějších technologií, aby se recyklace plastů stala nejen environmentálně udržitelnou, ale také ekonomicky životaschopnou.

Výzvou pro Evropu je tedy propojit ambice CEA eventu s realitou trhu. Koordinace napříč sektory, standardizace recyklátů, stabilní legislativa a investice do recyklačních kapacit musí být doplněny konkrétními opatřeními, která zmírní dopady vysokých nákladů na energie, konkurence levných primárních surovin a kolapsu firem. Pokud se tyto kroky nepodniknou, hrozí, že recyklace plastů zůstane jen ideou, zatímco materiály, které by mohly být opětovně využity, skončí jako odpad nebo budou nahrazeny levnými „virgin“ plasty.

Nová publikovaná studie přináší překvapivé a alarmující zjištění. Přestože lesy a dřevnaté savany v Africe dlouho patřily mezi klíčové pohlcovače oxidu uhličitého, během uplynulé dekády kontinent prošel dramatickou změnou. Analýza satelitních dat s vysokým rozlišením ukazuje, že mezi lety 2010 a 2017 se Afrika proměnila z celkového uhlíkového pohlcovače v uhlíkový zdroj, což má zásadní důsledky pro globální klimatické cíle.

Studie vedená Pedro Rodríguez Veigou přináší nejdetailnější a nejkonzistentnější mapování nadzemské biomasy (aboveground woody biomass, tedy množství dřevní hmoty nad povrchem půdy) po celém africkém kontinentu za období 2007–2017. Využívá kombinaci dat z vesmírného LiDARu (technologie měření vzdáleností a výšky pomocí laserového světla, například satelity GEDI a GLAS), radarových snímků (například ALOS PALSAR) a optických satelitních dat, doplněných strojovým učením (metoda, kdy počítač analyzuje data a učí se z nich vzorce). Všechny tyto nástroje byly validovány polními měřeními a inventarizacemi, což zajišťuje vysokou přesnost výsledků.

V období 2007–2010 africké dřevnaté pokrytí vykazovalo průměrný roční nárůst biomasy 439 000 000 ± 66 000 000 tun, což znamená jasnou uhlíkovou absorpci (schopnost zachycovat uhlík z atmosféry). Pro představu, jde o množství biomasy odpovídající hmotnosti přibližně 87 milionů dospělých afrických slonů. Následně však nastal dramatický obrat. Mezi lety 2010–2015 kontinent ztrácel 132 000 000 ± 20 000 000 tun ročně a v letech 2015–2017 pokles pokračoval tempem 41 000 000 ± 6 000 000 tun ročně, což by odpovídalo hmotnosti zhruba 26 milionů slonů. Tím se jasně změnil stav kontinentu z oblasti, která uhlík pohlcuje, na oblast, která ho naopak uvolňuje do atmosféry.

Hlavní příčinou je rozsáhlá a urychlující se likvidace vlhkých tropických lesů, zejména ve střední a západní Africe, například v povodí Konga, v Demokratické republice Kongo, na Madagaskaru a v částech západní Afriky. Prostý nárůst keřů a křovin v savanách, patrně stimulovaný rostoucí koncentrací CO₂ v atmosféře, sice uhlík pohlcuje, ale jeho částečný růst nestačí vyrovnat ztrátu biomasy vlhkých tropických lesů, která je mnohem větší.

Ztráta biomasy v afrických lesích nemá za následek pouze vyšší emise CO₂. Znamená zásah do biodiverzity (rozmanitosti živočichů a rostlin), stability půdy, hydrologických cyklů, ochrany vodních režimů a v konečném důsledku ovlivňuje životní podmínky milionů lidí. Pro regiony s vysokým podílem dřeva na palivo a pro komunity závislé na ekosystémových službách lesů mají tyto změny dalekosáhlé dopady včetně zvýšeného rizika sucha či záplav.

Z globálního pohledu je klíčová implementace opatření, která mohou tento trend zastavit. Patří sem přísnější ochrana primárních lesů, lepší lesní správa, opatření proti nelegálním těžbám a degradaci, mezinárodní finanční podpora zachování lesů, například rozšíření iniciativ typu REDD+ (program zaměřený na snižování emisí z odlesňování a degradace lesů), rozvoj mechanismů, které kompenzují hodnotu ekosystémových služeb, a investice do obnovy degradovaných nebo vykácených ploch. Studie zdůrazňuje, že obnovení biomasy v savanách nestačí a je nutné chránit a obnovovat vlhké tropické lesy.

Toto zjištění není pouze vědeckou zajímavostí. Má hluboké praktické důsledky pro globální klima, podobu mezinárodních závazků a směřování klimatické politiky. Pokud rozsáhlé přírodní plicní systémy planety přestaly plnit svoji funkci a začaly emise CO₂ spíše přispívat, znamená to, že redukce antropogenních emisí (emisí způsobených lidskou činností) musí být výrazně ambicióznější než dosud plánováno. Autoři výslovně varují, že revidované cíle podle Pařížské dohody (Paris Agreement) a národně definované příspěvky (NDC, Nationally Determined Contributions) budou muset být posíleny, aby vykompenzovaly ztrátu tohoto dříve spolehlivého přírodního pohlcovače.

Z nedávno skončeného COP30 vyšla řada deklarací a slibů, včetně zvýšené podpory financování adaptace pro nejvíce ohrožené země a obecné dohody o urychlení přechodu k čisté energii. Formálně jde o signál, že globální společenství klimatickou krizi nepřehlíží, přesto konkrétní závazky týkající se ochrany tropických lesů či omezení fosilních paliv zůstávají vágní a bez jasného harmonogramu. 

Kontrast mezi těmito politickými deklaracemi a jasnými daty o afrických lesích, které se z uhlíkových pohlcovačů stávají emisními zdroji, zůstává dramatický. Každý čtenář si tak může sám udělat obrázek, zda současné mezinárodní úsilí dokáže držet krok s realitou, nebo zda je stále příliš pomalé na to, aby zabránilo hlubokým ekologickým a klimatickým dopadům.

Nová rozsáhlá analýza založená na satelitních datech od roku 2002 do roku 2024 odhaluje, že právě v regionech, které jsme dlouhá desetiletí považovali za stabilní vodní zásobárny — především ve Střední a Jižní Evropě — dochází k mimořádně rychlému, systematickému a dlouhodobému úbytku podzemní vody. To, co jsme považovali za jakousi „tichou jistotu“ pod našima nohama, se začíná ztrácet alarmujícím tempem. 

Podzemní voda přitom neznamená jen skrytou součást hydrologického cyklu, ale je přímo zdrojem života: zásobuje více než 65 % Evropanů pitnou vodou a zajišťuje stabilitu zemědělství v obdobích sucha. Nová data ukazují, že tento pokles není izolovaný jev. Týká se celkového množství vody v půdě, ve vodonosných vrstvách (geologická uskupení schopná zadržovat a uvolňovat vodu) a v hlubokých akviferech (rozsáhlé podzemní zásobárny), které tvoří základ evropského vodního systému. Tento trend se navíc v posledních letech zrychluje, protože změna klimatu mění nejen teplotní režimy, ale i dynamiku srážek, sněhové pokrývky a odtok.

Satelitní mise GRACE a její pokračovatel GRACE-FO umožňují detailně sledovat změny gravitačního pole Země. Princip, který je na první pohled abstraktní, ale funguje překvapivě jednoduše. Protože voda má hmotnost, každý větší úbytek nebo přírůstek vody v krajině způsobí měřitelnou změnu gravitační síly. Tyto jemné změny jsou následně převedeny na objem tzv. „terestrické vodní zásoby“ (TWS, terrestrial water storage — celkový objem vody zadržené v krajině včetně půdní vlhkosti, jezer, řek, sněhu i podzemních vod). Díky měsíčnímu sledování těchto gravitačních anomálií dnes máme unikátní, vysoce přesný obraz toho, jak se evropské zásoby vody mění v čase. GRACE tak doslova vidí, jak „těžká“ je Evropa v jednotlivých měsících a jak postupně ztrácí svou vodní hmotu. To je zásadní poznatek, protože žádná jiná metoda neumožňuje měřit velkoplošné změny podzemních vod tak komplexně.

V nové studii vedené vědci z University College London, kteří analyzovali více než dvě dekády gravitačních dat, se ukázalo, že velká část Střední, Jižní a jihovýchodní Evropy zažívá dlouhodobý deficit vody, jehož intenzita neustále narůstá. V letech 2002 až 2024 dochází podle jejich závěrů k tak výraznému odčerpávání vodních zásob, že jej nelze vysvětlit pouze roční proměnlivostí srážek. Jedná se o strukturální změnu: kombinaci klimatických extrémů, zvýšeného odpařování vlivem vyšších teplot, menšího množství sněhové pokrývky (která tradičně doplňovala podzemní vodu pozvolným táním) a intenzivního odběru vody pro zemědělství i veřejné zásobování. Ještě znepokojivější je, že se to týká i míst, kde byl podzemní režim vody desítky let považován za stabilní a odolný vůči klimatickým výkyvům, studie ukazuje, že tento předpoklad již neplatí.

Z dat zároveň vyplývá výrazný geografický kontrast: zatímco severní a severozápadní Evropa (například Norsko, Švédsko, Skotsko a některé části Iberského poloostrova) zaznamenává pozvolný nárůst celkového množství vody, především díky vyšším srážkovým úhrnům a nižším teplotám, které umožňují lepší infiltraci vody do půdy, jižní, jihovýchodní a také rozsáhlé oblasti Střední Evropy čelí opačnému trendu. Můžeme tak mluvit o „zvlhčování“ severu Evropy, přesněji jde o to, že tamní srážkové cykly a nízká evapotranspirace (výpar vody z půdy a rostlin) přispívají k postupnému doplňování zásob. Evropa tak začíná být hydrologicky rozdělena na regiony, které získávají vodu, a na regiony, které ji rychle ztrácejí. Tento kontrast se zvětšuje každým rokem a začíná narušovat rovnováhu, na níž byla založena evropská vodní politika i zemědělský systém.

Podzemní vody, na které se spoléhá velká část Evropy při zásobování obyvatelstva a které tvoří základní pilíř zemědělské produkce, se navzdory své pověsti „pomalu obnovitelného zdroje“ rychle vyčerpávají. Je důležité zdůraznit, že doplňování akviferů probíhá řádově desítky let a v některých případech stovky let, zatímco jejich vyčerpání může proběhnout během několika málo desetiletí. V suchých obdobích jsou přitom právě podzemní vody poslední obranou: stabilizují průtok řek, udržují vlhkost v půdě a chrání ekosystémy před kolapsem. S rostoucím počtem vln veder a delších epizod sucha však i tyto hluboké zásoby přestávají být spolehlivé. Klimatická změna se neprojevuje pouze nedostatkem srážek, ale i zrychleným výparem vody a přesunem srážek do prudkých, krátkých přívalových dešťů, které nestíhají vsakovat a téměř okamžitě odtékají pryč. Podzemní voda tak přichází o zdroj, na kterém byla po staletí závislá.

Celková spotřeba vody v EU sice v období 2000–2022 mírně klesla, ale struktura odběrů se zásadně změnila. Výrazně vzrostl podíl vody čerpané z podzemních zdrojů, zejména v regionech, kde povrchové zdroje vysychají nebo jsou již nadměrně zatíženy. Tento paradox, nižší celková spotřeba, ale vyšší tlak na podzemní vodu, je jedním z klíčových závěrů analýzy. Rostoucí poptávka po pitné vodě a extrémní sucha v zemědělství vedou k tomu, že akvifery jsou intenzivněji odčerpávány, než jsou schopny se přirozeně doplňovat. Data ze satelitů i evropských monitorovacích programů potvrzují, že v některých oblastech již úroveň hladiny podzemní vody klesla o několik metrů a tempo poklesu se zvyšuje.

Navzdory mnohaleté snaze o ochranu vod, včetně rámcové směrnice EU o vodách, zůstává stav evropských povrchových vod daleko od ideálu. Monitoring opakovaně potvrzuje přítomnost pesticidů, dusičnanů, mikroplastů i průmyslových chemikálií, rozsáhlou eutrofizaci způsobenou nadbytkem živin a postupnou degradaci vodních ekosystémů. Podzemní vody byly tradičně považovány za „čistší a bezpečnější“ alternativu, protože hlubší vrstvy bývají lépe chráněny před povrchovým znečištěním a v minulosti sloužily jako stabilní zdroj vody pro zásobování obyvatel a zemědělství. Nová data z družic GRACE však ukazují pouze kvantitativní úbytek těchto zásob, což znamená, že i zdroje, na které se evropská politika dlouho spoléhala, nejsou nevyčerpatelné. 

Tyto trendy mohou mít v blízké budoucnosti dalekosáhlé důsledky nejen pro životní prostředí, ale i pro ekonomiku. Nedostatek vody může způsobit výrazné ztráty v zemědělství, zvýšit náklady na výrobu energie, omezit těžký i lehký průmysl a vyvolat regionální konflikty o vodu. Evropská centrální banka upozorňuje, že vodní stres může ve scénářích extrémního sucha ovlivnit až 15 % ekonomického výkonu eurozóny. Dotčeno může být zásobování obyvatel, bezpečnost potravin, výroba elektřiny v hydroelektrárnách či chlazení jaderných elektráren i průmyslové procesy v hodnotě miliard eur ročně. V regionech již dnes omezuje nedostatek vody provoz továren, snižuje zemědělské výnosy a mění strukturu pěstovaných plodin.

Současně ale existují konkrétní řešení, která mohou trend zvrátit. Patří mezi ně rozsáhlá modernizace vodovodní infrastruktury, která v některých státech ztrácí až 30 % vody díky únikům, přechod k efektivnějšímu zavlažování v zemědělství, využívání recyklované vody pro průmysl, obnovování krajinných prvků jako mokřady, remízy a meandry řek, masivní zachycování dešťové vody v městech či úprava způsobů hospodaření s půdou tak, aby lépe zadržovala vodu. Tato opatření však musejí být rychlá, systematická a koordinovaná, pokud má Evropa zastavit „potichu se vytrácející“ vodní kapitál. 

Ministerstvo životního prostředí vyhlašuje novou dotační výzvu z Národního plánu obnovy ve výši 104 milionů korun, která podpoří obce a kraje při přípravě a vymezování akceleračních oblastí pro větrné a solární elektrárny. Tyto oblasti mají umožnit zjednodušené a rychlejší schvalování projektů obnovitelných zdrojů energie. Výzva je součástí Národního programu Životní prostředí a žádosti bude možné podávat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026.

Nová výzva má podpořit samosprávy, které se rozhodnou ve svých územně plánovacích dokumentacích vymezit konkrétní lokality vhodné pro rozvoj OZE. Kraje mohou čerpat zálohovou dotaci až do výše 8 milionů korun, obce v závislosti na velikosti až 1,5 milionu korun. Získané prostředky pokryjí náklady na přípravu, odborné podklady i samotné zapracování akceleračních oblastí do krajských Zásad územního rozvoje nebo obecních územních plánů. Výzva reaguje na nový zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který stanovuje rámec pro vymezování akceleračních oblastí v územním plánování. V akceleračních oblastech se území důkladně předběžně posoudí tak, aby následné povolování větrných a solárních elektráren, které splní dané podmínky, bylo rychlejší.

Finální výše podpory bude určena po ukončení realizace projektu podle skutečného rozsahu vymezených akceleračních oblastí a rychlosti, s jakou budou změny v územní dokumentaci schváleny. Pokud bude vymezení dokončeno do 31. srpna 2026, obce a kraje získají 100% dotaci, při dokončení do 30. listopadu 2026 to bude podpora ve výši 80 %. V případech, kdy se podaří akcelerační oblasti pouze navrhnout a projednat, nikoliv schválit, bude podpora činit 50 %, pokud budou splněny stanovené podmínky. Tento model motivuje příjemce k rychlé a kvalitní přípravě projektů, které přispějí k urychlení energetické transformace v regionech. Termíny jsou dané harmonogramem plnění Národního plánu obnovy.

Příjemci dotace musí při vymezování akceleračních oblastí postupovat v souladu s platnými právními předpisy a na základě odborných podkladů Výzkumného ústavu pro krajinu. Zároveň je nutné vyhodnotit alespoň 30 procent území z hlediska rovnováhy mezi rozvojem obnovitelných zdrojů a ochranou jiných veřejných zájmů. Obce a kraje musí také transparentně zveřejnit informace o vymezení akceleračních oblastí na svých oficiálních webových stránkách.

Příjem žádostí bude probíhat od 1. prosince 2025 do 30. ledna 2026. Podpořené projekty musí být dokončeny nejpozději do 30. listopadu 2026. Více informací k výzvě naleznete ZDE.

Ministerstvo také dnes společně s Výzkumným ústavem pro krajinu mapové podklady s vrstvami, které indikují míru rizika možného konfliktu rozvoje větrných a solárních elektráren s ochranou jiných veřejných zájmů (nejde tedy o mapu návrhů akceleračních oblastí, ale o zobrazení míry konfliktu veřejných zájmů). Mezi tyto zájmy patří ochrana přírody a zemědělského půdního fondu, zajištění obranyschopnosti státu, zajištění hydrometeorologické služby, bezpečnost civilního letectví, ochrana ložisek strategických surovin, památková péče nebo také lázní a léčivých zdrojů.

Na online portále mapa zobrazuje tři barevná značení: červená barva znamená, že se jedná o území, kde vládní nařízení zakazuje vymezení akceleračních oblastí pro jednotlivé obnovitelné zdroje, žlutá barva pak představuje území, kde je potřeba pečlivě a individuálně posoudit návrhy na případné vymezení oblastí, a zeleně zbarvená území značí, že je zde minimální konflikt s ochranou jiných veřejných zájmů oproti rozvoji obnovitelných zdrojů.