Vodík měl pomoci evropskému průmyslu zbavit se závislosti na fosilních palivech a otevřít cestu k výrobě oceli, chemikálií i paliv s nižšími emisemi. Evropská vodíková ekonomika se však rozvíjí pomaleji, než Evropská unie předpokládala. Výroba čistšího vodíku zůstává drahá, odběratelé váhají s dlouhodobými závazky a infrastruktura zaostává za potřebami trhu. Evropská komise proto připravuje novou vodíkovou strategii, která má určit, kde vodík přináší největší přínos, jak podpořit jeho konkurenceschopnost a jak propojit evropskou výrobu s budoucí poptávkou.

Když Evropská komise v roce 2020 představila první vodíkovou strategii, počítala s tím, že čistý vodík pomůže dekarbonizovat průmyslová odvětví, ve kterých se emise obtížně snižují přímou elektrifikací. Vodík měl doplnit obnovitelné zdroje energie, účinnější využívání zdrojů a rozvoj elektrifikace. Od té doby Evropská unie vybudovala rozsáhlý regulační a finanční rámec, stanovila cíle pro využívání obnovitelného vodíku v průmyslu a dopravě a podpořila projekty prostřednictvím evropských i národních finančních nástrojů.

Očekávaný rozvoj trhu se však nedostavil v potřebném rozsahu. Evropská komise nyní otevřeně přiznává, že výroba a využívání obnovitelného i nízkouhlíkového vodíku postupují pomalu. Nová strategie má proto lépe propojit klimatické cíle s ekonomickou realitou, konkurenceschopností průmyslu a energetickou bezpečností Evropy. Příprava vychází také z doporučení Evropského účetního dvora, který požadoval aktualizaci dosavadního přístupu k vodíku.

Miliony tun vodíku, které Evropa potřebuje

Evropská unie dnes spotřebovává přibližně 7 až 8 milionů tun vodíku ročně. Jeho hlavními odběrateli jsou rafinerie a výrobci amoniaku, přičemž současná výroba vodíku v těchto provozech z velké části vychází z fosilních paliv. Právě nahrazení dosavadního vodíku variantami s nižšími emisemi představuje významnou příležitost pro dekarbonizaci průmyslu.

Do roku 2030 bude podle podkladu Evropské komise potřeba 3 až 4 miliony tun obnovitelného vodíku, aby bylo možné naplnit příslušné cíle spotřeby. Dostupná provozní kapacita a připravované projekty však tomuto objemu zatím neodpovídají. Rozdíl mezi politickými cíli a skutečnými možnostmi trhu tak zůstává jedním z hlavních problémů evropské vodíkové politiky.

Obnovitelný vodík se vyrábí například elektrolýzou vody za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nízkouhlíkový vodík představuje širší kategorii výroby s nízkými emisemi skleníkových plynů, která nemusí být založena výhradně na obnovitelné energii. Obě varianty mohou přispět ke snižování emisí, jejich skutečný přínos však závisí na použité technologii, energetických vstupech a emisní náročnosti celého výrobního procesu.

Drahá výroba a nejistí odběratelé brzdí investice

Jednou z největších překážek zůstávají náklady. Výroba obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku je podle Evropské komise stále výrazně dražší než produkce založená na fosilních palivech. Významnou roli hrají vysoké investiční výdaje na výrobní zařízení i cena elektřiny. Dosavadní finanční podpora Evropské unie a členských států zatím nedokázala nákladový rozdíl dostatečně snížit a přimět větší počet soukromých investorů k definitivnímu rozhodnutí o realizaci projektů.

Problém se přenáší také na odběratele. Průmyslové podniky potřebují vodík za cenu, kterou dokážou dlouhodobě zaplatit a promítnout do ekonomiky vlastní výroby. Vyšší náklady na čistší vodík přitom mohou oslabovat konkurenceschopnost evropských producentů vůči výrobcům v regionech s levnější energií nebo příznivějšími podmínkami pro investice.

Významnou překážkou je rovněž nejistota budoucí poptávky. Pro financování vodíkových projektů jsou důležité dlouhodobé smlouvy, které zajistí odběr vyrobeného vodíku a předvídatelné příjmy. Evropská komise upozorňuje, že smlouvy o odběru na deset až patnáct let často chybějí. Bez nich se obtížně získává financování a podniky mají menší motivaci investovat do nových výrobních kapacit.

Vzniká tak začarovaný kruh. Výrobci potřebují jistotu odbytu, odběratelé očekávají nižší ceny a investoři chtějí mít předem zajištěné ekonomické podmínky. Pokud se nepodaří sladit nabídku s poptávkou, samotné dotační programy ani stanovené cíle nemusí přinést očekávaný výsledek.

Vodíkové potrubí bez trhu nedává ekonomický smysl

Dalším problémem je infrastruktura. Vodík bude nutné dopravovat od výrobců k průmyslovým odběratelům a v odpovídajícím rozsahu také skladovat. Výstavba potrubí a skladovacích kapacit však vyžaduje značné investice a dostatečně předvídatelné budoucí využití. Pokud není jasné, kde a v jakém množství se bude vodík vyrábět a spotřebovávat, infrastruktura se rozvíjí pomalu. To následně komplikuje realizaci dalších projektů.

Evropská komise proto zdůrazňuje potřebu propojit jednotlivé části hodnotového řetězce. Vodík by se měl vyrábět tam, kde jsou vhodné podmínky pro dostupnou čistou energii, a dopravovat do průmyslových center, ve kterých má jeho využití největší přidanou hodnotu. Přeshraniční infrastruktura má umožnit propojení regionů s rozdílnými výrobními možnostmi a zajistit, aby rozvoj trhu nebrzdily nekoordinované investice.

Výrobu zároveň omezují možnosti elektrizační soustavy. Patří mezi ně nedostatečná kapacita obnovitelných zdrojů, pomalá povolovací řízení, omezení přenosových a distribučních sítí i konkurence dalších odvětví o dostupnou elektřinu. Elektrolyzéry, které vyrábějí vodík z vody, přitom mohou při vhodném řízení provozu pomáhat přizpůsobovat spotřebu elektřiny aktuálním podmínkám v síti. Jejich zapojení však vyžaduje odpovídající technické a tržní podmínky.

Kde má vodík největší přínos

Nová strategie má přesněji určit oblasti, ve kterých je využití vodíku z hlediska nákladů a snižování emisí nejpřínosnější. Evropská komise uvádí především rafinaci, výrobu oceli a chemický průmysl. Vodík zde může nahradit fosilní vstupy v procesech, u nichž přímá elektrifikace není technicky proveditelná nebo ekonomicky efektivní.

V chemickém průmyslu se vodík využívá například při výrobě amoniaku, který je základní surovinou pro dusíkatá hnojiva, nebo při výrobě metanolu. V ocelářství může sloužit jako redukční činidlo při získávání železa z železné rudy. Jeho význam tak nespočívá jen v možnosti nahradit fosilní paliva jako zdroj energie, ale také v nahrazení surovin a chemických vstupů, které jsou dnes spojeny s emisemi.

Další oblastí je letecká a námořní doprava. Vodík a jeho deriváty mohou posloužit k výrobě syntetických paliv, která mají potenciál snížit emise v dopravních segmentech, kde je přímý přechod na elektřinu obtížný. Ani zde však nelze automaticky předpokládat, že každé využití vodíku bude ekonomicky výhodné. Strategie má proto podporovat především aplikace, v nichž jeho vlastnosti skutečně přinášejí přidanou hodnotu.

Evropská komise současně potřebuje sladit rozvoj vodíku s rozšiřováním přímé elektrifikace. Vodík totiž vyžaduje energii na výrobu a jeho následné využití přináší další energetické ztráty. Vhodné rozdělení rolí mezi přímé využití elektřiny, obnovitelný vodík a nízkouhlíková paliva tak může ovlivnit nejen náklady na dekarbonizaci, ale i celkovou potřebu nových energetických kapacit.

Domácí výroba, dovoz a evropská konkurenceschopnost

Evropský trh se nebude opírat výhradně o domácí výrobu. Evropská komise počítá také s dovozem vodíku a jeho derivátů, které mohou doplnit produkci v členských státech. Význam budou mít mezinárodní partnerství, dostupnost dodávek a schopnost propojit evropské odběratele se zahraničními producenty.

Současně však vzniká riziko nové závislosti. Zatímco zavádění vodíku v Evropské unii zaostává za původními očekáváními, v jiných částech světa se rozvíjejí investice zaměřené na budoucí dodávky vodíku, jeho derivátů a nízkouhlíkových průmyslových produktů. Evropský průmysl by tak mohl být vystaven rostoucí konkurenci a novým strategickým závislostem.

Budoucí strategie se proto má zabývat nejen cenou a dostupností dováženého vodíku, ale také postavením evropských výrobců technologií, rozvojem odborných dovedností, výzkumem a inovacemi. Dokument výslovně zmiňuje také potenciál přírodního vodíku jako oblasti dalšího výzkumu. Podpora domácích výrobních kapacit má jít ruku v ruce s možností diverzifikovat dodávky a využívat mezinárodní obchod.

Nový strategický rámec má stanovit směr rozvoje obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku do roku 2030 i do roku 2040. Evropská komise přitom avizuje především podpůrná nelegislativní opatření, která mají doplnit již existující pravidla. Důraz chce klást na nákladovou efektivnost, přiměřenost veřejné podpory, inovace a stabilní podmínky pro investory. Příprava strategie probíhá souběžně s tvorbou evropského rámce pro obnovitelné zdroje energie do roku 2040.

Připomínky mohou ovlivnit budoucí směřování trhu

Evropská komise nyní prostřednictvím výzvy k předložení faktických podkladů shromažďuje informace a názory k připravované strategii. Zapojit se mohou jednotlivci i organizace, zejména výrobci a odběratelé vodíku, provozovatelé infrastruktury, energetické společnosti, průmyslová sdružení, výzkumné instituce, finanční sektor i environmentální organizace. Výzva se zaměřuje na vymezení problémů a možných řešení, která by pomohla překonat překážky rozvoje vodíkového trhu. Připomínky lze Evropské komisi předkládat do 23. listopadu 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 187_26 EK Výzva k předložení informací

Mohlo by vás zajímat:

V roce 2024 vzniklo v Evropské unii 765 milionů tun odpadu bez velkých objemů minerálních odpadů z těžby, dobývání a stavebnictví. Na jednoho obyvatele připadalo v průměru 1 697 kilogramů. Oproti roku 2004 se celkové množství této kategorie odpadu snížilo o 1,9 %. Nová data Eurostatu současně ukazují výrazné rozdíly mezi členskými státy ve způsobech zpracování odpadu.

Celková produkce odpadu v Evropské unii dosáhla v roce 2024 celkem 2 196 milionů tun. Z toho 765 milionů tun připadalo na odpady bez velkých objemů minerálních odpadů z těžby, dobývání a stavebních a demoličních činností. Tato kategorie představovala 35 % veškerého odpadu. V přepočtu na obyvatele činila její produkce 1 697 kilogramů za rok.

Ve srovnání s rokem 2004, kdy Evropská unie vyprodukovala 779,5 milionu tun těchto odpadů, se jejich množství snížilo o 1,9 %.

Mezi členskými státy byly značné rozdíly. Nejvyšší produkci odpadu bez velkých objemů minerálních odpadů na obyvatele vykázalo Estonsko se 4 703 kilogramy. Následovala Belgie s 3 157 kilogramy a Bulharsko s 2 881 kilogramy. Eurostat spojuje vysokou produkci odpadu v Estonsku s výrobou energie z ropných břidlic.

Nejnižší hodnoty zaznamenaly Malta s 1 092 kilogramy na obyvatele, Irsko s 1 199 kilogramy a Slovinsko s 1 254 kilogramy.

Recyklace zpracuje 42 % odpadu

V roce 2024 bylo v Evropské unii 61,8 % zpracovaného odpadu určeno k využití. Recyklace představovala 42 % zpracovaného množství, zasypávání 13,3 % a spalování s energetickým využitím 6,5 %. Na skládkách skončilo 37,8 % odpadu a 0,4 % bylo spáleno bez energetického využití.

Způsoby nakládání s odpady se mezi jednotlivými státy výrazně lišily. Ve dvanácti členských zemích představovala recyklace více než polovinu zpracovaného odpadu. Nejvyšší podíl vykázala Itálie s 87,3 %, následovalo Maďarsko se 77,1 % a Slovensko s 69,8 %.

V některých zemích mělo významné zastoupení zasypávání, při němž se odpad používá k vyplňování vytěžených prostor nebo k technickým a terénním úpravám. Ve Slovinsku takto využili 67,8 % zpracovaného odpadu a v Irsku 45,2 %.

V Bulharsku představovalo skládkování 91,4 % zpracovaného odpadu, ve Finsku 84,4 % a ve Švédsku 75,1 %. Spalování s energetickým využitím dosáhlo nejvyššího podílu v Dánsku, kde představovalo 27 % zpracovaného odpadu, a v Litvě s podílem 19,4 %.

Eurostat upozorňuje, že údaje o zpracování odpadu nezahrnují odpad vyvezený mimo Evropskou unii, ale zahrnují zpracování odpadu dovezeného do EU. Množství vyprodukovaného a zpracovaného odpadu proto nelze přímo porovnávat.

Evropská unie si stanovila cíle pro nakládání s komunálním odpadem. Do roku 2025 mají členské státy připravovat k opětovnému použití nebo recyklovat nejméně 55 % komunálního odpadu, do roku 2030 má tento podíl dosáhnout 60 % a do roku 2035 pak 65 %. Dalším cílem je omezit do roku 2035 podíl komunálního odpadu ukládaného na skládky nejvýše na 10 % z jeho celkového množství.

Požáry, dlouhotrvající vlny veder, sucho a klesající hladiny řek ukázaly, jak rychle mohou klimatické extrémy zasáhnout zdraví obyvatel, zásobování vodou, energetiku i dopravu. Evropská komise proto představila nový rámec klimatické odolnosti, který má přenést předvídání rizik do plánování veřejných investic, infrastruktury i hospodářské politiky. Dosavadní škody dosahují stovek miliard eur a náklady na přípravu Evropy na budoucí podmínky budou vyžadovat dlouhodobé investice.

Evropa se musí připravovat na klimatické podmínky, které budou v příštích desetiletích stále náročnější pro obyvatele, přírodu i ekonomiku. Evropská komise 27. října 2026 představila rámec klimatické odolnosti, jehož součástí je návrh evropského právního předpisu pro posílení schopnosti Evropské unie předcházet klimatickým škodám a lépe řídit rizika. Hlavní myšlenkou je promítnout očekávaný vývoj klimatu do rozhodování o územním plánování, infrastruktuře, veřejných rozpočtech a investicích.

Důvodem jsou mimo jiné ekonomické ztráty, které už klimatické extrémy přinášejí. Podle Evropské komise dosáhly škody související s klimatem v letech 2022 až 2025 přibližně 200 miliard eur, tedy v průměru 50 miliard eur ročně. Léto 2026 navíc přineslo dlouhotrvající vlny veder a sucho, které přispěly k nebezpečným požárům a srazily hladiny některých velkých evropských řek na historická minima. Dopady se promítly do fungování obcí, podniků i kritické infrastruktury.

Klimatická odolnost je také otázkou hospodářské stability. Poškozená infrastruktura, omezená dostupnost vody, výpadky výroby a narušení dopravy mají důsledky daleko za hranicemi míst, která extrémní počasí zasáhne přímo. Pokud se například nízké průtoky řek spojí s vysokou poptávkou po vodě a elektřině, mohou se současně zhoršit podmínky pro průmysl, energetiku i říční dopravu. Právě souběh těchto rizik má evropský přístup pomoci lépe předvídat.

Klimatická rizika mají ovlivňovat investice ještě před vznikem škod

Základem navrhovaného rámce je společný přístup k hodnocení klimatických rizik v jednotlivých členských státech. Evropská komise chce, aby se při rozhodování vycházelo ze srovnatelných předpokladů budoucího oteplování a aby veřejné orgány jasněji určovaly odpovědnost za řízení jednotlivých rizik. Klimatická odolnost se má promítat do rozhodování napříč hlavními oblastmi politiky, nikoli zůstávat jen součástí samostatných adaptačních strategií.

Navrhovaný předpis (Nařízení o klimatické odolnosti) pracuje s výhledovou trajektorií globálního oteplování, podle níž by průměrná teplota Země ve srovnání s předindustriálním obdobím mohla vzrůst o 1,5 stupně Celsia do roku 2030, o dva stupně do roku 2050 a o tři stupně do roku 2100. Tyto hodnoty představují scénář pro plánování a hodnocení rizik, nikoli nový klimatický cíl Evropské unie. Unie nadále směřuje ke klimatické neutralitě do roku 2050 a usiluje o omezení globálního oteplování.

Pro praxi je podstatné, že infrastruktura budovaná dnes bude sloužit desítky let. Při výstavbě silnic, železnic, energetických zařízení, vodohospodářských staveb nebo obytných čtvrtí proto potřebují investoři zohlednit také budoucí teplotní extrémy, nedostatek vody, povodně či další klimatická rizika. Náklady na prevenci je přitom třeba porovnávat s možnými ztrátami během celé životnosti projektu.

Komise odhaduje, že investice potřebné k posílení klimatické odolnosti Evropy budou dosahovat přibližně 70 miliard eur ročně. Zároveň uvádí, že výnos z investic do adaptace může v podobě odvrácených škod přesáhnout desetinásobek vložených prostředků. Konkrétní přínos se samozřejmě bude lišit podle typu opatření, místa a povahy rizika. Dobře navržená ochrana před povodněmi, účinnější hospodaření s vodou nebo přizpůsobení měst vysokým teplotám však mohou snížit budoucí náklady a chránit zdraví i majetek.

Města, voda a zdraví patří mezi hlavní oblasti přípravy

Zvláštní význam má klimatická odolnost pro města a hustě osídlené oblasti. Zastavěné plochy, nedostatek zeleně a vysoký podíl nepropustných povrchů mohou během vln veder zesilovat tepelné zatížení a při intenzivních srážkách zvyšovat odtok vody. Přizpůsobení měst proto zahrnuje promyšlené hospodaření se srážkovou vodou, vhodnou podobu veřejných prostranství, ochranu zeleně a stínění i opatření pro zranitelné skupiny obyvatel.

Stejně důležitá je dostupnost vody. Sucho ovlivňuje zemědělství, ekosystémy, zásobování obyvatel i průmyslové provozy. Nižší průtoky mohou komplikovat také výrobu elektřiny a dopravu po řekách. Evropský přístup proto musí počítat s tím, že vodní zdroje nelze plánovat odděleně od energetiky, zemědělství, ochrany přírody a rozvoje sídel.

Komise chce další přípravu podpořit prostřednictvím evropského plánu pro vlny veder, iniciativy zaměřené na vodu a aliance pro klimatické pojištění. Připravuje rovněž poradní skupinu pro krizovou připravenost v rámci iniciativy PreparEU a záměr určit sto evropských území nejzranitelnějších vůči klimatickým změnám. Samostatně má být v roce 2028 předložen strategický plán Evropské unie pro klimatickou odolnost.

Pojištění má v tomto kontextu významnou úlohu, protože rostoucí škody mohou zvyšovat náklady na pojistné krytí a současně omezovat dostupnost pojištění pro některé domácnosti, podniky nebo oblasti. Pokud část škod není pojištěna, jejich finanční následky často dopadají na vlastníky majetku, podniky a veřejné rozpočty. Lepší předvídání rizik a investice do prevence proto mohou pomoci nejen omezovat samotné škody, ale také stabilizovat financování jejich následků.

Evropská komise sází také na data a digitální nástroje

Součástí rámce jsou nové nástroje, které mají usnadnit přístup k informacím a praktickým řešením. European Climate Viewer má prostřednictvím interaktivní mapy zobrazovat očekávaná klimatická nebezpečí v různých částech Evropy. Uživatelé tak získají podklady pro posuzování místních rizik a plánování investic. Další nástroj, Navigator of Climate Resilience Tools, má pomáhat vyhledávat vhodné nástroje podle konkrétního území, odvětví a typu rizika. Mission Solutions Explorer zase zpřístupňuje praktická adaptační řešení vyvinutá a ověřovaná v rámci evropské mise zaměřené na přizpůsobení se změně klimatu.

Evropská komise počítá také s dalším rozvojem digitálních možností, včetně využití výkonných výpočetních systémů v rámci iniciativy Destination Earth. Ty mohou v budoucnu pomoci přesněji modelovat klimatické podmínky a jejich dopady. Samotná data ovšem škodám nezabrání. Jejich přínos závisí na tom, zda je veřejná správa, projektanti, podniky a další aktéři dokážou využít při konkrétních rozhodnutích.

Pro členské státy má nový rámec znamenat také přehlednější plánování. Komise navrhuje sjednotit příslušné národní plánovací povinnosti do jediného strategického plánu a zlepšit pravidelné hodnocení klimatických rizik. Společná metodika má usnadnit srovnávání výsledků a koordinaci v případech, kdy klimatické dopady překračují státní hranice.

Odolnost jako investice do evropské ekonomiky

Vedle ochrany obyvatel a infrastruktury zdůrazňuje Komise také příležitosti pro evropský průmysl. Celosvětový trh s řešeními pro adaptaci na změnu klimatu a posilování odolnosti by podle jejího odhadu mohl do roku 2050 vzrůst na 3,5 bilionu eur, tedy na čtyřnásobek současné úrovně. Pro evropské podniky to může znamenat prostor pro vývoj technologií, služeb a postupů, které pomohou zvládat nedostatek vody, extrémní teploty, povodně i další klimatická rizika.

Evropa financuje klimatickou odolnost i za svými hranicemi

Evropská klimatická odolnost má také mezinárodní rozměr. Rada EU 29. října 2026 zveřejnila údaje o klimatickém financování za rok 2025, podle nichž Evropská unie a jejích 27 členských států poskytly z veřejných zdrojů na podporu rozvojových zemí 32,3 miliardy eur. Dalších 9,3 miliardy eur soukromého financování se podařilo mobilizovat prostřednictvím veřejných intervencí, například záruk, úvěrových linek nebo přímých investic do podniků.

Veřejné financování přitom zahrnuje jak závazky na dvoustrannou pomoc, tak vyplacené prostředky prostřednictvím mnohostranných finančních mechanismů. Podle údajů Evropské komise směřovalo 48 % veřejného klimatického financování do rozvojových zemí na adaptační opatření nebo projekty spojující přizpůsobení se změně klimatu se snižováním emisí. Granty, tedy prostředky, které příjemci nemusí vracet, představovaly 41 % veřejného příspěvku. Financování pomáhá zemím s omezenějšími možnostmi připravovat se na sucho, povodně a další klimatické dopady a současně rozvíjet nízkoemisní hospodářství.

Tání sibiřského permafrostu a rostoucí četnost lesních požárů spouštějí proces, který může významně zkomplikovat snahy o omezení globálního oteplování. Mezinárodní tým vědců zjistil, že emise metanu ze Sibiře během vegetačního období vzrostly mezi lety 2010 a 2023 o 12 milionů tun. Pokud bude oteplování pokračovat podle scénáře s vysokými emisemi, přírodní zdroje metanu z této oblasti mohou do roku 2050 vyrovnat přibližně pětinu celosvětového snížení emisí tohoto plynu, které je potřebné ke splnění klimatických cílů. Klimatický systém tak stále výrazněji reaguje na oteplování, které lidstvo samo vyvolalo.

Studie zveřejněná 6. srpna 2026 v prestižním vědeckém časopise Science přináší důležité poznatky o vývoji emisí metanu na Sibiři. Mezinárodní tým vedený vědci z Ústavu atmosférické fyziky Čínské akademie věd analyzoval údaje ze satelitních pozorování a měření atmosféry za období 2010 až 2023. Výsledky ukazují, že emise metanu během vegetačního období vzrostly o 12,0 ± 1,9 milionu tun, což odpovídá průměrnému tempu růstu přibližně pět procent ročně.

Výzkum je významný také proto, že sibiřské oblasti patří k obtížně dostupným místům pro dlouhodobá pozemní měření. Rozsáhlá území, náročné klimatické podmínky a složitost místních ekosystémů dlouhodobě komplikují přesné určování množství skleníkových plynů, které se z této části světa dostávají do atmosféry. Vědci proto spojili satelitní data s měřeními a atmosférickými modely, aby lépe určili velikost emisí a vysvětlili jejich vývoj.

Sibiř podle dosavadních odhadů představuje přibližně 5 % celosvětových emisí metanu. Její význam však nelze posuzovat jen podle současného podílu. Výsledky studie ukazují, že právě tato oblast může v oteplujícím se světě představovat rostoucí zdroj emisí, které se dosud v klimatických výpočtech obtížně zachycovaly.

Metan je přitom mimořádně účinný skleníkový plyn. V porovnání s oxidem uhličitým zadržuje za období 100 let na jednotku hmotnosti přibližně osmadvacetkrát více tepla. V atmosféře zůstává podstatně kratší dobu než oxid uhličitý, a proto jeho omezení může přinést poměrně rychlý přínos pro zpomalování oteplování. Pokud však jeho emise začnou narůstat z přírodních zdrojů, část výsledků dosažených omezováním lidských emisí může být oslabena.

Západ vlhne, východ vysychá a hoří

Výzkumníci zjistili, že Sibiř se z hlediska klimatických podmínek vyvíjí rozdílně na západě a východě. Tyto rozdíly jsou podstatné, protože vznik a uvolňování metanu závisejí nejen na teplotě, ale také na množství vody v půdě, činnosti mikroorganismů a četnosti lesních požárů.

Na západní Sibiři přispívají teplejší a vlhčí podmínky k vyšší produkci metanu v mokřadech. V prostředí s nedostatkem kyslíku rozkládají mikroorganismy organickou hmotu a při těchto procesech vzniká metan, který následně uniká do atmosféry. Vyšší teploty mohou mikrobiální aktivitu podporovat a změny vodního režimu mohou rozšiřovat podmínky vhodné pro jeho vznik.

Východní Sibiř se naopak potýká s teplejšími a suššími podmínkami, které zvyšují nebezpečí lesních požárů. Ty uvolňují skleníkové plyny přímo spalováním vegetace a organického materiálu. Požáry navíc poškozují půdní pokryv, mění tepelné podmínky povrchu a mohou urychlovat rozmrzání půdy, která byla po dlouhou dobu zamrzlá.

Podle studie se v letech 2010 až 2023 zvyšovaly emise související s požáry na východě Sibiře i emise spojené s mokřady na západě. Autoři připisují významnou roli také změnám atmosférické cirkulace, které ovlivňují rozložení tepla a srážek. Klimatické podmínky tak podporují různé mechanismy uvolňování metanu v jednotlivých částech rozsáhlého sibiřského území.

Důležitou součástí problému je permafrost, tedy půda, jejíž teplota zůstává nejméně dva roky nepřetržitě na bodu mrazu nebo pod ním. V severních oblastech Země uchovává obrovské množství uhlíku v podobě zbytků rostlin a dalších organických látek, které se kvůli nízkým teplotám rozkládaly jen velmi pomalu. Odhady pro severní permafrostové oblasti hovoří přibližně o 1 700 miliardách tun uhlíku, což je zhruba dvojnásobek množství uhlíku obsaženého v současnosti v atmosféře.

Jakmile půda rozmrzne, mikroorganismy získávají lepší přístup k organické hmotě a mohou ji začít intenzivněji rozkládat. Za podmínek s dostatkem kyslíku vzniká především oxid uhličitý, zatímco v prostředí s jeho nedostatkem se může tvořit metan. Výsledné emise proto závisejí na místních podmínkách a nelze předpokládat, že všechen uhlík uvolněný z permafrostu skončí v atmosféře ve formě metanu.

Příroda může část klimatických úspěchů vymazat

Nejvýraznější varování nové studie se týká budoucího vývoje. Podle studie by za scénáře velmi vysokých emisí skleníkových plynů mohl nárůst emisí metanu ze Sibiře do roku 2050 oproti průměru let 2010 až 2023 kompenzovat přibližně pětinu celosvětového snížení antropogenních emisí tohoto plynu potřebného k dosažení klimatických cílů. Většina předpokládaného růstu by přitom měla připadat na východní Sibiř.

Tento výsledek je třeba správně interpretovat. Neznamená, že přírodní emise vymažou pětinu veškerého snižování emisí skleníkových plynů, ani že se klimatické cíle automaticky stanou nedosažitelnými. Odhad se vztahuje ke snižování emisí metanu a vychází z konkrétního scénáře budoucího vývoje. Ukazuje však, že úspěch klimatické politiky bude záviset také na tom, jak se budou vyvíjet přírodní zdroje a propady uhlíku.

Právě zde se projevuje princip klimatické zpětné vazby. Lidstvo spalováním uhlí, ropy a zemního plynu, změnami ve využívání krajiny a dalšími činnostmi zvyšuje koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Planeta se otepluje a toto oteplování následně mění fungování přírodních ekosystémů. Rozmrzající půda může uvolňovat další skleníkové plyny, vyšší teploty a sucho mohou podporovat rozsáhlejší požáry a teplejší mokřady mohou produkovat více metanu. Část emisí tak vzniká jako následek předchozího oteplování.

Tento proces představuje dominový efekt, který může klimatickou změnu dále zesilovat. Původní příčinou je v současnosti především lidské zvyšování koncentrací skleníkových plynů, ale jeho důsledky postupně ovlivňují i přírodní cykly uhlíku. Příroda přitom není pouze zdrojem emisí. Oceány, lesy, půdy a další ekosystémy významnou část lidských emisí pohlcují. Pokud se však jejich schopnost ukládat uhlík oslabí nebo začnou některé oblasti uvolňovat více skleníkových plynů, než kolik jich zachytí, bude udržení rovnováhy stále obtížnější.

Lidstvo si samo ztěžuje cestu ke stabilnímu klimatu

Znepokojivý závěr spočívá v tom, že lidstvo narušilo klimatickou rovnováhu a nyní musí zvládat nejen důsledky vlastních emisí, ale také jejich následné působení na přírodní systémy. Čím déle bude globální oteplování pokračovat, tím větší může být riziko, že některé přírodní zdroje skleníkových plynů zesílí a část dosaženého snížení emisí vykompenzují.

Z toho ovšem nevyplývá, že omezování lidských emisí ztrácí smysl. Platí pravý opak. Každá tuna oxidu uhličitého, která se nedostane do atmosféry, pomáhá omezovat další oteplování a tím i riziko zesilování některých přírodních zpětných vazeb. Snižování emisí metanu může navíc přinést rychlejší klimatický přínos, protože tento plyn v atmosféře přetrvává podstatně kratší dobu než oxid uhličitý.

Zároveň však bude stále obtížnější spoléhat na to, že samotné omezení antropogenních emisí automaticky zajistí dostatečně rychlé zpomalení klimatické změny. Pokud se přírodní emise budou zvyšovat, bude nutné počítat s jejich příspěvkem při plánování dalších opatření i při vyhodnocování dosažených výsledků.

Sibiřský permafrost je v tomto ohledu varovným příkladem. Půda, která po tisíciletí uchovávala uhlík mimo atmosféru, reaguje na oteplování a její dosavadní role se může postupně měnit. Lesní požáry a změny vodního režimu tento vývoj dále komplikují. Čím více se planeta oteplí, tím obtížnější může být zastavení procesů, které oteplování samy podporují.

Obrázek: zdroj AI

Doly na Karvinsku mají za sebou zásadní kapitolu své historie, jejich energetický potenciál však zdaleka nezmizel. Společnost OKD zahájila v areálu Dolu ČSM první velký pohornický projekt, který využívá metan unikající z uzavřeného podzemí k výrobě elektřiny a tepla. Investice za 23 milionů korun má firmě pomoci snížit provozní náklady a současně využít plyn, který bude z důlních prostor unikat ještě desítky let. Úspěch projektu závisí také na technologii, která dokáže mimořádně vlhký důlní plyn připravit pro bezpečný a spolehlivý provoz kogenerační jednotky.

Po téměř 250 letech končí éra hlubinného dobývání uhlí v České republice. OKD ukončila těžbu 31. ledna 2026 a na posledním činném dole ČSM vytěžila za dobu jeho existence přes 124 milionů tun černého uhlí. Technická likvidace dolu však pokračuje a spolu s ní se otevírá prostor pro nové způsoby využití zdejší infrastruktury a energetických zdrojů. Jedním z nich je metan, který zůstává v podzemí a bude se z něj uvolňovat ještě dlouho po ukončení těžby.

Metan z podzemí dostává nové využití

Projekt vychází z principu, který propojuje bezpečné odvádění důlního plynu s jeho energetickým využitím. Metan se z podzemních prostor odsává prostřednictvím degazačního potrubí, které OKD připravila už v rámci technického řešení uzavírání dolu. Potrubí jsou napojena na různé důlní horizonty a zdroje plynu. Jejich propojení umožňuje přivádět plyn z podzemí na povrch, kde jej v severní části areálu zpracovává nová kogenerační jednotka.

Předpokládaná roční spotřeba kogenerační jednotky činí přibližně 2 miliony metrů krychlových plynu, zatímco celková vydatnost lokality dosahuje zhruba 6 milionů metrů krychlových ročně. Energeticky se tak má využít přibližně třetina odčerpaného plynu. Podle údajů OKD obsahuje důlní plyn v této lokalitě více než 40 % energeticky využitelného metanu.

Srdcem energetického zařízení je dvacetiválcový motor vycházející z konstrukce lodních motorů. Při výrobě elektřiny a tepla se uplatní kogenerační jednotka rakouského výrobce Jenbacher. Zařízení současně vyrábí elektrickou energii a využívá teplo vznikající při provozu motoru. Jmenovitý výkon instalované jednotky činí jeden megawatt elektrické energie a 1,3 megawattu tepelného výkonu. Elektřina bude směřovat do areálové sítě, teplo do systému centrálního zásobování v lokalitách ČSM Sever a Jih.

Zajímavou součástí projektu je příprava důlního plynu před jeho vstupem do motoru. Plyn přiváděný z podzemí obsahuje značné množství vodní páry. OKD k tomu využívá sušičku plynu ve které vodní pára kondenzuje, vzniklá voda se odděluje od plynu a následně se odvádí do kanalizace.

Investice za 23 milionů korun má pětiletou návratnost

OKD investovala do kogenerační jednotky 23 milionů korun. Podle informací společnosti se předpokládá návratnost investice přibližně za 5 let. Ekonomický přínos vychází především z omezení nákupu elektřiny z externích zdrojů a z využití vyrobeného tepla pro potřeby areálu. Případné přebytky energie bude možné dodávat dalším odběratelům.

Význam projektu poroste s pokračující technickou likvidací dolu. Po jejím dokončení, které OKD předpokládá na začátku roku 2029, se energetická náročnost společnosti výrazně sníží. Vyrobená elektřina a teplo tak budou moci pokrýt podstatnou část její vlastní spotřeby.

Kogenerační jednotka byla v říjnu 2026 uvedena do zkušebního provozu. Ten má ověřit její spolehlivost a schopnost nepřetržitého chodu. OKD uvedla, že po dosažení 10 dnů nepřetržitého provozu požádá o kolaudační souhlas. Očekávané získání potřebných licencí do konce roku má umožnit zahájení plného provozu v lednu 2027.

Projekt na Dole ČSM ukazuje, že ukončení těžby uhlí nemusí znamenat konec energetického využití důlního areálu. Metan, který by jinak zůstával nevyužitým zdrojem, se může stát palivem pro výrobu elektřiny a tepla. Pro OKD jde o první významný projekt tohoto druhu a zároveň o konkrétní příklad toho, jak může energetika navázat na hornickou tradici regionu novým způsobem.

Německo využívá důlní plyn už desítky let

Projekt OKD navazuje na zkušenosti ze zahraničních hornických regionů, kde se metan z uzavřených dolů stal součástí místní energetiky. Podle zprávy Evropského účetního dvora z roku 2022 fungovalo v Německu více než 50 projektů, které využívaly metan z uzavřených nebo opuštěných dolů k výrobě elektřiny a tepla.

Příkladem je bývalý důl Fürst Leopold v německém Dorstenu. V lednu 2024 tam společnost Mingas-Power zahájila zkušební odběr důlního plynu, aby zjistila, zda jeho množství a složení umožní ekonomicky smysluplnou výrobu energie. Společnost má více než dvacetileté zkušenosti s využíváním důlního plynu v Porúří.

Další zajímavý směr představuje polský důl Pniówek v Horním Slezsku. Odborná studie tam zkoumala možnosti využití metanu v trigeneračním systému, který propojuje výrobu elektřiny a tepla s produkcí chladu. Takové řešení rozšiřuje možnosti využití energie obsažené v plynu a může být výhodné zejména v provozech s celoroční potřebou chlazení. Tento příklad se však týká metanu zachycovaného v souvislosti s provozem činného dolu, nikoli přímo projektu využívání plynu z již uzavřeného podzemí.

Plyn uniká z dolů ještě dlouho po ukončení těžby

Metan patří mezi nejvýznamnější skleníkové plyny. Podle Evropské komise je jeho potenciál globálního oteplování v horizontu sta let téměř třicetinásobný ve srovnání s oxidem uhličitým. V kratším, dvacetiletém horizontu je jeho účinek dokonce přibližně 82,5krát vyšší. Přestože metan zůstává v atmosféře podstatně kratší dobu než oxid uhličitý, jeho úniky významně přispívají k současnému oteplování klimatu. Jejich omezení proto patří mezi opatření, která mohou přinést relativně rychlý klimatický přínos.

Ukončení těžby přitom samo o sobě neznamená konec emisí. Z uzavřených hlubinných dolů může metan unikat prostřednictvím důlních jam, větracích šachet, odvodňovacích a dalších technických zařízení. Evropská legislativa upozorňuje, že i deset let po ukončení těžby mohou emise z nezatopených dolů dosahovat přibližně 40 % úrovně zaznamenané v době uzavření. Skutečné množství se ovšem liší podle geologických poměrů, způsobu uzavření dolu a vývoje podzemních vod.

Evropská unie na tento problém reagovala nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1787 o snižování emisí metanu v odvětví energetiky. Právní předpis vstoupil v platnost 4. srpna 2024 a zahrnuje také aktivní, uzavřené a opuštěné uhelné doly. Stanovuje pravidla pro měření, vykazování a ověřování emisí a pro přípravu opatření, která mají jejich množství omezit.

Členské státy mají podle nařízení vytvořit veřejně dostupný soupis uzavřených a opuštěných hlubinných uhelných dolů, jejichž provoz skončil po 3. srpnu 1954. U příslušných důlních zdrojů se mají měřit emise metanu a výsledky pravidelně vykazovat. Pokud měření prokáže emise přesahující 0,5 tuny metanu ročně z konkrétního zdroje, musí být instalováno odpovídající měřicí zařízení. Nařízení zároveň stanovuje povinnost připravit plán na zmírňování emisí z dotčených dolů.

Evropská pravidla platí, český bič na metan ale chybí

Význam těchto požadavků je pro české hornické regiony značný. Nařízení pokrývá také metan, který uniká z důlních prostor po ukončení těžby. V České republice však vzniká problém s praktickým zaváděním evropských pravidel. Odborná analýza organizace Ecologic Institute z května 2025 upozornila na potřebu doplnit vnitrostátní institucionální a právní rámec, zejména jasně určit odpovědné orgány, jejich pravomoci, postupy kontrol a možnosti vymáhání povinností. Podle zprávy tehdy chyběly také veřejně dostupné údaje o přímém měření emisí metanu z jednotlivých českých dolů.

Podle zprávy zveřejněné v říjnu 2026 Česká republika dosud nepřijala potřebnou prováděcí legislativu, která by mimo jiné stanovila kontrolní postupy a sankce za porušení povinností. To však neznamená, že evropské nařízení v Česku neplatí. Povinnosti vyplývající přímo z evropského práva se uplatňují i bez dokončeného českého prováděcího zákona. Nedostatečně nastavené pravomoci kontrolních orgánů a chybějící sankční mechanismus však mohou ztěžovat jejich účinné vymáhání.

Obrázek: zdroj AI

Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře dosáhla v roce 2025 historicky nejvyšších hodnot. Oxid uhličitý, metan i oxid dusný se hromadí v množství, které zesiluje oteplování planety a prodlužuje jeho důsledky na desítky až stovky let. Podle Světové meteorologické organizace se navíc mění schopnost přírodních ekosystémů a oceánů pohlcovat oxid uhličitý.

Světová meteorologická organizace (WMO) zveřejnila nové údaje o koncentracích skleníkových plynů, které potvrzují pokračující růst jejich množství v atmosféře. Průměrná globální koncentrace oxidu uhličitého dosáhla v roce 2025 hodnoty 426,8 částice na milion (ppm). Ve srovnání s předindustriálním obdobím, jehož úroveň se vztahuje k roku 1750, jde o 153 % původní hodnoty.

Rekordní úrovně dosáhly také další dva významné dlouhodobě působící skleníkové plyny, metan a oxid dusný. Jejich rostoucí koncentrace společně s oxidem uhličitým zvyšuje množství energie zadržované v klimatickém systému. Důsledkem je další oteplování, které přispívá k častějším a intenzivnějším extrémním projevům počasí a zvyšuje rizika pro lidské zdraví, ekonomiku i fungování společnosti.

Přibližně polovina oxidu uhličitého vypuštěného během roku zůstává v atmosféře. Zbytek pohlcují oceány a suchozemské ekosystémy. Právě jejich schopnost zachytávat uhlík představuje důležitou součást přirozené regulace klimatu. Rostoucí emise však tento systém zatěžují a klimatické změny mohou postupně oslabovat jeho účinnost.

Růst oxidu uhličitého zrychluje

Vývoj koncentrace oxidu uhličitého ukazuje, jak výrazně se proměnila rychlost jeho hromadění v atmosféře. V šedesátých letech minulého století rostla jeho koncentrace v průměru přibližně o 0,8 ppm ročně. V desetiletí mezi lety 2011 a 2020 už průměrný roční přírůstek dosahoval 2,4 ppm. Tempo růstu se tak ve srovnání s šedesátými lety ztrojnásobilo.

V období mezi lety 2024 a 2025 se globální průměrná koncentrace zvýšila o dalších 2,8 ppm. Přírůstek byl sice o něco nižší než během mimořádného nárůstu mezi lety 2023 a 2024, přesto zůstává velmi vysoký.

Podle WMO souvisel mírnější růst mimo jiné s částečným obnovením schopnosti suchozemských ekosystémů pohlcovat uhlík a s nižšími emisemi z požárů v roce 2025. Předchozí období ovlivňoval mimořádně silný klimatický jev El Niño, který přispěl k suchu, vysychání vegetace a rozsáhlým požárům. Tyto podmínky snižovaly schopnost biosféry zachycovat oxid uhličitý a současně zvyšovaly jeho uvolňování do atmosféry.

WMO zároveň upozorňuje, že koncentrace oxidu uhličitého může dále růst i v roce 2026. Přispívat k tomu bude pokračující spalování fosilních paliv a také případný vliv silného El Niña na schopnost suchozemských ekosystémů zachycovat uhlík. S rostoucím oteplováním se navíc zvyšuje riziko, že oceány budou oxid uhličitý pohlcovat méně účinně.

Oxid uhličitý ovlivňuje klima po staletí

Dlouhodobé působení oxidu uhličitého patří k hlavním důvodům, proč se klimatické důsledky emisí projevují ještě dlouho poté, co se samotné emise podaří omezit. Část vypuštěného oxidu uhličitého zůstává v klimatickém systému po velmi dlouhou dobu. Ovlivňuje tak nejen současné podmínky, ale také klima budoucích generací.

Podle WMO patřilo posledních jedenáct let k nejteplejším obdobím v historii přístrojových měření. Rostoucí koncentrace skleníkových plynů přispívá k tomu, že se v atmosféře zadržuje stále více tepla. To zvyšuje pravděpodobnost a intenzitu některých extrémních projevů počasí, včetně vln veder a podmínek podporujících sucho či rozsáhlé požáry.

Významnou informaci přináší také vývoj radiačního působení dlouhodobě přetrvávajících skleníkových plynů, tedy jejich účinku na energetickou bilanci Země. Podle indexu amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) se toto oteplující působení mezi lety 1990 a 2025 zvýšilo o 56 %. Přibližně 81 % tohoto nárůstu připadá na oxid uhličitý.

Metan a oxid dusný přidávají další klimatickou zátěž

Oxid uhličitý není jediným plynem, který ovlivňuje dlouhodobý vývoj klimatu. Metan má na celkovém oteplujícím působení dlouhodobě přetrvávajících skleníkových plynů přibližně 16% podíl. Jeho průměrná globální koncentrace dosáhla v roce 2025 hodnoty 1 948 částic na miliardu (ppb), což odpovídá 267 % úrovně z roku 1750.

Metan se do atmosféry uvolňuje z přírodních i lidských zdrojů. Přibližně 35 % jeho emisí pochází z přírodních zdrojů, například z mokřadů, jejichž produkce metanu je citlivá na klimatické podmínky. Zbývajících přibližně 65 % souvisí s lidskou činností. Patří sem zejména chov hospodářských zvířat, pěstování rýže, těžba a využívání fosilních paliv, skládky odpadu a spalování biomasy.

Dalším významným skleníkovým plynem je oxid dusný. Jeho globální průměrná koncentrace dosáhla v roce 2025 hodnoty 339,1 ppb, tedy přibližně 126 % úrovně z předindustriálního období. Uvolňuje se přirozenými procesy, ale také v důsledku lidské činnosti, zejména používání dusíkatých hnojiv, spalování biomasy a některých průmyslových procesů.

Čistší energetika musí počítat i s méně známými plyny

Transformace energetiky směrem k nízkoemisním zdrojům přináší také potřebu sledovat látky, které se v atmosféře vyskytují v mnohem menších koncentracích, ale mohou mít mimořádně silné klimatické účinky. WMO upozorňuje zejména na fluorid sírový, známý pod označením SF₆, který se využívá především v elektrických zařízeních k izolaci a potlačování elektrických výbojů.

Jeho koncentrace v atmosféře dlouhodobě roste v souvislosti s rozšiřováním elektrických sítí a elektrifikací. V roce 2025 zaznamenala WMO rekordní roční nárůst tohoto plynu. Jeho mimořádnou vlastností je velmi dlouhá životnost v atmosféře, která přesahuje tisíc let. Za období sta let má přibližně 24 300krát vyšší potenciál globálního oteplování než stejné množství oxidu uhličitého.

To je důležité i v souvislosti s rozvojem obnovitelných zdrojů energie, elektrifikací dopravy a modernizací přenosových a distribučních soustav. Tyto změny mohou významně snižovat emise z fosilních paliv, současně však vyžadují pečlivé řízení rizik spojených s používanými technologiemi a látkami.

Zpráva se věnuje také vodíku, jehož koncentrace v atmosféře vzrostla mezi lety 2010 a 2024 o 5,3 %. Vodík sám o sobě není skleníkovým plynem, v atmosféře však ovlivňuje chemické procesy, které mají nepřímý oteplující účinek. Jeho úniky při výrobě, přepravě a skladování proto zasluhují pozornost také z klimatického hlediska. Vodík může pomoci snižovat emise v některých odvětvích, jejichž dekarbonizace je technicky náročná, například při výrobě oceli nebo v námořní dopravě či ukládání energie z obnovitelných zdrojů.

Měření atmosféry pomáhá odhalovat skutečný vývoj

Pravidelné sledování koncentrací skleníkových plynů poskytuje důležitý základ pro vyhodnocování klimatického vývoje i účinnosti opatření ke snižování emisí. Světová meteorologická organizace koordinuje prostřednictvím programu Global Atmosphere Watch mezinárodní síť měření, která umožňuje porovnávat údaje z různých částí světa a sledovat dlouhodobé změny složení atmosféry.

Právě dlouhodobé a vzájemně srovnatelné záznamy umožňují rozlišovat mezi krátkodobými výkyvy a trvalejšími trendy. Pomáhají také lépe porozumět tomu, jak se na vývoji koncentrací podílejí lidské emise, přírodní zdroje a schopnost oceánů a suchozemských ekosystémů uhlík pohlcovat.

Aktuální výsledky WMO představují důležité vědecké podklady pro mezinárodní klimatická jednání. Konference OSN o změně klimatu COP31, která se má konat od 9. do 20. listopadu 2026 v turecké Antalyi.

Obrázek: zdroj AI

Evropská unie hledá cestu, jak snížit závislost průmyslu na fosilních surovinách a současně posílit konkurenceschopnost evropských podniků. Jednou z příležitostí je bioekonomika, která využívá obnovitelné biologické zdroje k výrobě materiálů, chemických látek, plastů, textilií nebo stavebních výrobků. Přestože řada potřebných technologií už vzniká ve výzkumných centrech a inovativních firmách, jejich cesta k širokému komerčnímu využití bývá obtížná.

Bioekonomika nabízí možnost, jak propojit ochranu přírodních zdrojů s průmyslovou výrobou. Biologické suroviny mohou za určitých podmínek nahrazovat ropu a zemní plyn při výrobě produktů, které dnes běžně používáme. Patří mezi ně například bioplasty, chemické látky vyráběné z obnovitelných vstupů, textilní vlákna nebo materiály pro stavebnictví. Potenciál se přitom skrývá také ve využití zemědělských zbytků a biologického odpadu, které mohou posloužit jako surovina pro další výrobu namísto toho, aby zůstaly nevyužité.

Překonávání kritické bariéry komerčního úspěchu

Samotná existence vhodné technologie však ještě nezaručuje její průmyslové rozšíření. Vývoj nových materiálů vyžaduje čas, odborné kapacity a kapitál. Podniky potřebují mít jistotu, že o výsledné produkty bude dostatečný zájem a že se investice do nových výrobních kapacit v rozumném horizontu vrátí. Právě zde evropské inovační firmy často narážejí na překážku. Dokážou vyvinout a ověřit slibné řešení, ale jeho uvedení na trh a rozšíření výroby bývá mnohem náročnější.

Nová evropská aliance Bio-based Europe Alliance má tuto mezeru pomoci překlenout. Jejím cílem je propojit nabídku s konkrétní poptávkou a dát výrobcům srozumitelnější signál, jaké materiály a produkty budou odběratelé potřebovat. Zapojit se mohou evropské firmy nakupující materiály biologického původu, jejich producenti a dodavatelé i národní a regionální veřejné instituce. Podoba dalších aktivit se bude utvářet společně podle potřeb zapojených organizací.

Ekonomická předvídatelnost a nové tržní příležitosti

Pro průmysl může mít větší předvídatelnost poptávky přímý ekonomický význam. Pokud výrobci vědí, že o jejich produkty existuje dlouhodobý zájem, snáze hledají investory, plánují rozšíření výroby a dosahují úspor z většího objemu produkce. S rostoucí výrobní kapacitou se mohou snižovat jednotkové náklady a nové materiály se mohou stát dostupnějšími pro další podniky. Evropská komise chce tímto způsobem podpořit vznik trhu, na němž budou biologicky založené alternativy schopné obstát nejen z hlediska ekologických přínosů, ale také cenou a praktickou využitelností.

Bioekonomika má zároveň význam pro evropské zemědělství a lesnictví. Zemědělci a vlastníci či správci lesů mohou získat další příležitosti k uplatnění udržitelně získávané biomasy a rozšířit své příjmy. Podmínkou je ovšem hospodaření, které respektuje obnovovací schopnost přírodních zdrojů a potřeby ekosystémů. Biomasa není neomezená surovina. Její využívání musí zohledňovat ochranu půdy, vody a biodiverzity i skutečnost, že část rostlinných zbytků je důležitá pro návrat živin do půdy.

Finanční podpora a strategický rámec unie

Evropská komise chce současně zlepšit také přístup inovativních projektů k financování. Na summitu Global Bioeconomy Summit v Dublinu se proto sešla rovněž skupina Bioeconomy Investment Deployment Group, která propojuje veřejné a soukromé finanční instituce. Jejím úkolem je pomoci překonávat mezery ve financování a připravovat projekty tak, aby byly dostatečně vyspělé pro investice. Evropská investiční banka tuto iniciativu podporuje. Členové skupiny se dohodli na plánu práce pro následující rok, přičemž pozornost věnují také budoucím investičním prioritám Evropské unie.

Vznik aliance navazuje na strategii EU pro bioekonomiku, kterou Evropská komise představila v listopadu 2025. Unie v ní počítá s rozvojem biotechnologií a průmyslové výroby založené na biologických procesech, vytvářením trhu pro materiály biologického původu, udržitelným zásobováním biomasou a posilováním evropské konkurenceschopnosti. Nová iniciativa má tyto cíle podpořit propojením podniků a odběratelů. Evropská komise zároveň připravuje další regulatorní opatření na podporu výroby a uplatnění biologicky založených řešení na trhu.

Obrázek: zdroj AI

Evropská unie chce do roku 2030 zvýšit recyklaci komunálního odpadu a obalů a do roku 2035 omezit skládkování komunálního odpadu. Cesta k těmto cílům však v jednotlivých zemích vypadá odlišně. Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD ve svém novém stanovisku upozorňuje na nedostatečný odbyt recyklovaných materiálů, rozdíly v kvalitě třídění, chybějící zpracovatelské kapacity i problémy s financováním. Zkušenosti z několika zemí také ukazují, jak je důležitý komplexní přístup.

Evropská odpadová politika se blíží k důležitým milníkům. Rok 2030 přinese vyhodnocení plnění recyklačních cílů pro komunální odpad a obaly i cílů zaměřených na omezování potravinového odpadu. Do roku 2035 mají členské státy snížit podíl skládkovaného komunálního odpadu na nejvýše 10 %. Evropská komise proto připravuje zprávu včasného varování, která má posoudit pokrok jednotlivých zemí, upozornit na rizika a nabídnout doporučení pro zlepšení jejich výsledků.

Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD zveřejnila své stanovisko dne 26. října 2026, která zastupuje soukromé společnosti působící v odpadovém a surovinovém hospodářství a do hodnocení přináší zkušenosti z jednotlivých národních trhů. Její pohled ukazuje, že mezi evropskými státy přetrvávají značné rozdíly v úrovni recyklace, dostupnosti sběrné infrastruktury i kapacitách pro zpracování odpadu. Některé země dosahují dobrých výsledků, jiné zůstávají závislé na skládkování a současně zaostávají v recyklaci.

Ekonomické bariéry a nutnost podpory poptávky po druhotných surovinách

Jedním z hlavních problémů je nedostatečný odbyt recyklovaných materiálů. Vytříděný odpad se nestává automaticky využitelnou surovinou. Musí projít zpracováním, splnit požadavky na kvalitu a najít odběratele, který jej použije při výrobě nových produktů. Recyklované materiály přitom často soutěží s primárními surovinami a levnějšími dovozy. Pokud jejich využití ekonomicky nevychází, klesá motivace investovat do recyklace a rozšiřovat zpracovatelské kapacity.

FEAD proto doporučuje posilovat poptávku po druhotných surovinách prostřednictvím požadavků na minimální podíl recyklovaného materiálu ve výrobcích, ekologicky odpovědného veřejného zadávání a cílených daňových pobídek. Důležité je také sjednocení evropských pravidel pro ukončení režimu odpadu, aby bylo možné recyklované materiály snáze uvádět na trh a obchodovat s nimi napříč členskými státy. U biologického odpadu asociace zdůrazňuje podporu využívání kompostu a digestátu v zemědělství.

Klíčová role odděleného sběru a přísnější pravidla pro biologický odpad

Další slabinou zůstává oddělený sběr, zejména biologicky rozložitelného odpadu. Pokud zbytky potravin a další biologické materiály končí ve směsném komunálním odpadu, zhoršují kvalitu vytříděných surovin a zvyšují nároky na jejich další zpracování. Od ledna 2027 se navíc biologicky stabilizované materiály pocházející ze směsného odpadu, které vznikají v zařízeních na mechanicko biologickou úpravu, nebudou započítávat do plnění recyklačních cílů, pokud nebyly odděleně vytříděny. Tato změna může ovlivnit vykazované výsledky některých členských států.

Asociace proto požaduje důslednější kontrolu třídění domácností i podniků, lepší informování veřejnosti a sběrné systémy přizpůsobené místním podmínkám. Využít lze například sběr biologického odpadu přímo od domácností, uzavřené nádoby nebo chytré kontejnery. Ekonomickou motivaci mohou podpořit poplatkové systémy, které zvýhodňují tříděný odpad oproti směsnému. Jejich nastavení však musí zohlednit místní situaci a předcházet nelegálnímu odkládání odpadu.

Investice do infrastruktury, legislativní jistota a požární rizika

Významnou podmínkou je také dostatečná kapacita třídicích a recyklačních zařízení. Investice vyžadují předvídatelnou legislativu, dostupné financování a přiměřeně rychlé povolovací procesy. Pozornost si zaslouží rovněž požární bezpečnost. Nesprávně vytříděné baterie mohou způsobovat požáry ve svozových vozidlech a zpracovatelských provozech, poškozovat technologie a ohrožovat zaměstnance.

FEAD současně upozorňuje na význam účinného energetického využití nerecyklovatelných zbytků. Pokud pro ně chybí odpovídající zpracovatelské kapacity, končí na skládkách i materiály, které už nelze ekonomicky nebo technicky recyklovat. Zařízení na energetické využití odpadu mohou pomoci omezit skládkování, zvláště pokud dodávají teplo do soustav zásobování teplem nebo přímo průmyslovým odběratelům. Musí však fungovat jako doplněk recyklace, nikoli jako její náhrada.

Rozšířená odpovědnost výrobců a potřeba sjednocení metodiky vykazování dat

Samostatnou oblastí je rozšířená odpovědnost výrobce. FEAD upozorňuje, že příspěvky výrobců v některých systémech nepokrývají veškeré náklady na nakládání s odpady. Nejasné rozdělení odpovědností mezi výrobci, obcemi, odpadovými společnostmi a organizacemi odpovědnosti výrobců navíc komplikuje organizaci sběru a dalšího zpracování. Asociace proto požaduje úplné a včasné hrazení příslušných nákladů, poplatky zohledňující recyklovatelnost výrobků a větší odpovědnost výrobců za produkty, které mají krátkou životnost nebo se obtížně recyklují. Podstatnou roli přitom hraje už samotný návrh výrobku, jeho materiálové složení a možnost oddělit jednotlivé součásti.

Kvalitnější odpadová politika potřebuje také spolehlivá data. Evropský účetní dvůr ve své zprávě z roku 2025 upozornil na rozdíly v metodách vykazování recyklace komunálního odpadu. Po zavedení harmonizované metodiky vykázané míry recyklace v průměru klesly o dvanáct procentních bodů. Srovnávání údajů před změnou a po ní je proto problematické. FEAD současně požaduje přesnější statistiky o kapacitách energetického využití, které by důsledně rozlišovaly mezi komunálním odpadem a jinými druhy paliv zpracovávanými například v cementárnách nebo průmyslových provozech.

Odlišné překážky a specifické zkušenosti vybraných evropských států

Konkrétní zkušenosti jednotlivých zemí ukazují, jak rozdílné překážky mohou stát v cestě ke stejným evropským cílům.

Francie se potýká s vysokými náklady na recyklaci, nedostatečným tříděním a slabým odbytem druhotných surovin, které navíc čelí konkurenci levnějších primárních materiálů. Národní asociace proto doporučuje lépe navrhovat výrobky a obaly s ohledem na jejich recyklovatelnost, upravit příspěvky výrobců podle vlastností výrobků a podpořit poptávku po recyklátech prostřednictvím veřejných zakázek, závazných požadavků na recyklovaný obsah a daňových pobídek.

Německo očekává míru recyklace komunálního odpadu kolem 68 % a skládkování pod 1 %. Přesto potřebuje omezit množství vznikajícího odpadu, které v roce 2023 dosáhlo 577 kilogramů na obyvatele. Problémem je také biologický odpad a nesprávně vytříděné obaly, jejichž podíl ve sběru lehkých obalů dosahuje podle národní asociace přibližně 30 %. Doporučená řešení zahrnují rozšíření nádob na biologický odpad, důslednější kontrolu třídění, lepší sběr skla a poplatky zohledňující množství vyprodukovaného odpadu. Další překážkou zůstává slabší odbyt některých recyklovaných materiálů a zdlouhavé povolování nových zařízení.

Irsko pravděpodobně splní cíl pro skládkování do roku 2035, avšak dosažení recyklačního cíle pro rok 2030 zůstává obtížné. Část recyklovatelných materiálů stále končí ve směsném odpadu, nádoby na biologický odpad nejsou dostatečně využívány a financování systémů odpovědnosti výrobců vykazuje nedostatky. Problémy představují také požáry způsobené nesprávně odloženými bateriemi. Irská asociace proto doporučuje posílit informování veřejnosti, rozšířit dostupnost sběrných nádob, důsledněji kontrolovat třídění a zvýšit odpovědnost výrobců za obtížně recyklovatelné výrobky.

Itálie patří mezi země, které podle FEAD nejsou ohroženy nesplněním cílů pro roky 2030 a 2035, přesto však potřebuje zlepšit kvalitu třídění a zajistit stabilní odbyt recyklátů, zejména plastů. Rozdíly mezi regiony, složité vícevrstvé výrobky, dlouhé povolovací procesy a nedostatečné kapacity pro zpracování nerecyklovatelných zbytků komplikují další rozvoj. Italská asociace navrhuje podpořit poptávku po recyklovaných materiálech prostřednictvím veřejných zakázek a daňových pobídek, zlepšit koordinaci obcí a odpadových společností a v regionech s nedostatečnou infrastrukturou rozvíjet energetické využití zbytkového odpadu.

Nizozemsko dokládá význam dlouhodobě nastavených pravidel. Zákazy skládkování propojené s dostatečnými zpracovatelskými kapacitami, důsledným vymáháním předpisů a předvídatelnými podmínkami pro investice podpořily recyklaci a další využití odpadu. Nizozemská asociace nyní požaduje stabilní podmínky pro další investice a jednotnější uplatňování evropských pravidel, aby skládkování nebylo ekonomicky výhodnější než recyklace nebo energetické využití. 

Norsko naproti tomu vykázalo v roce 2023 míru recyklace komunálního odpadu 43 %. Zatímco cíle pro obalové odpady splnilo s výjimkou plastů, jejichž recyklace v roce 2024 zaostávala za stanoveným cílem o 19 procentních bodů, další pokrok podmiňuje investicemi do zpracování, rozvojem trhu s recykláty a požadavky na jejich využívání v nových výrobcích.

Rumunsko čelí nejvýraznějším systémovým překážkám. Nedostatečné vymáhání pravidel třídění, zastaralé tarify, pomalé povolování a chybějící zpracovatelské kapacity ohrožují splnění evropských cílů. V roce 2022 se energeticky využilo pouze přibližně sedm % komunálního odpadu a plánované investice by podle národní asociace měly snížit skládkování jen na zhruba 20 %. Rumunská asociace proto požaduje urychlení investic, rozvoj odděleného sběru biologického odpadu, využití vhodných kapacit v cementárnách a úpravu poplatků tak, aby odpovídaly skutečným nákladům na nakládání s odpady. Důležitá je rovněž transparentnější odpovědnost výrobců a přesnější evidence odpadových toků.

Americká společnost Anthropic, která vyvíjí známého chatbota Claude, upozornila ve svém prospektu k plánovanému vstupu na burzu na finanční důsledky klimatické změny. Rostoucí teploty totiž mohou zvýšit spotřebu elektřiny i vody potřebné k chlazení datových center. U jedné z nejrychleji rostoucích oblastí technologického průmyslu se tak stále zřetelněji ukazuje, že globální oteplování představuje také přímé podnikatelské riziko.

Společnost podala registrační dokument S-1 americké Komisi pro cenné papíry a burzy 26. října 2026. Připravuje se tak na vstup na burzu Nasdaq, kde chce své akcie nabízet pod tickerem ANT. Prospekt přitom odhaluje i méně viditelnou stránku rozvoje umělé inteligence. Vedle nákladů na vývoj modelů, výpočetní výkon a infrastrukturu se do finančního plánování stále výrazněji promítají také klimatická rizika.

Anthropic v dokumentu výslovně upozorňuje, že fyzické dopady klimatické změny mohou postupně zvyšovat její provozní výdaje. Vyšší průměrné teploty mohou znamenat větší spotřebu elektřiny a vody potřebných k chlazení zařízení v datových centrech, na jejichž kapacitě společnost závisí. S rostoucími nároky na výpočetní výkon přitom nabývá dostupnost těchto zdrojů na významu. Výkonné servery potřebují spolehlivé napájení a účinné chlazení, aby dokázaly nepřetržitě zpracovávat obrovské objemy dat.

Když se virtuální svět střetne s limity infrastruktury

Problém se týká celého odvětví. Datová centra potřebují stále více elektřiny a jejich výstavba zvyšuje nároky na energetickou infrastrukturu. V některých regionech se jejich rozvoj setkává s kritikou kvůli spotřebě vody, využívání půdy a nárokům na omezené kapacity elektrických sítí. Anthropic ve svém prospektu upozorňuje také na možné regulatorní požadavky a dodatečné náklady spojené s rozšiřováním energetické infrastruktury. Pokud bude zajištění dostatečného množství elektřiny obtížnější nebo dražší, může to ovlivnit náklady na provoz i možnosti dalšího rozvoje společnosti.

Firma současně uvádí, že přijala a může přijímat dobrovolné závazky, jejichž cílem je zmírnit dopady spotřeby energie datových center na místní komunity a odběratele elektřiny. Patří mezi ně například úhrada nákladů na modernizaci elektrické sítě, zajištění nových zdrojů výroby elektřiny nebo investice do systémů, které pomáhají omezovat zatížení sítě v době nejvyšší poptávky. Takové závazky podle společnosti již zvýšily její provozní náklady a v budoucnu mohou zdražovat činnost dalších technologických firem.

Extrémní počasí jako nová hrozba pro kontinuitu podnikání

Významné jsou také dopady extrémního počasí a dalších přírodních událostí. Ty mohou narušit dostupnost elektřiny, vody, čipů nebo kapacit datových center, tedy zdrojů nezbytných pro vývoj a provoz pokročilých modelů umělé inteligence. Klimatická rizika se tím propojují s dalšími podnikatelskými hrozbami a mohou ovlivnit spolehlivost infrastruktury, na níž stojí celý obchodní model společnosti.

Zajímavé je především to, jakým jazykem se o klimatické změně mluví. Ve firemním prospektu určeném investorům se globální oteplování objevuje jako faktor, který může zvýšit výdaje, omezit dostupnost zdrojů a zhoršit hospodářské výsledky. Klimatické riziko se tak dostává do stejného finančního uvažování jako cena energie, náklady na infrastrukturu nebo dostupnost technologií.

Tento přístup zároveň ukazuje, jak důležitou roli hrají ekonomické zájmy při rozhodování firem. Vědecké poznatky o rostoucích teplotách, suchu nebo častějších extrémních projevech počasí jsou známé řadu let. Jejich význam pro podnikání však získává zcela konkrétní rozměr ve chvíli, kdy se promítnou do rozpočtů, provozních výdajů a očekávaných výnosů.

Hluk z rušných silnic, železnic a letišť dokáže narušovat spánek, zvyšovat riziko srdečních onemocnění a ovlivňovat vývoj dětského mozku. Jeho zdravotní následky navíc nejsou mezi obyvateli rozloženy rovnoměrně. Evropská agentura pro životní prostředí upozorňuje, že větší zranitelnosti čelí zejména děti, senioři a lidé s již existujícími zdravotními problémy. Významnou roli hraje také to, kde člověk bydlí, v jakých podmínkách žije a nakolik se může před hlukem chránit.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) se ve své nové zprávě Transport noise, vulnerability and inequalities – who is most affected? zaměřila na souvislosti mezi dopravním hlukem, zdravotní zranitelností a sociálními nerovnostmi. Analýza vychází z odborných studií a porovnání údajů o silničním hluku s demografickými charakteristikami ve 250 městských centrech Evropské unie. Ukazuje, že při hodnocení hlukové zátěže je třeba sledovat nejen její intenzitu, ale také zdravotní stav obyvatel, charakter bydlení a možnosti, jak se nadměrnému hluku vyhnout.

Dlouhodobý hluk se podepisuje na zdraví milionů Evropanů

Dopravní hluk představuje závažnou zátěž pro veřejné zdraví. Podle hodnocení EEA za rok 2021 souvisela dlouhodobá expozice hluku z dopravy v Evropě s odhadovanými 73 tisíci předčasnými úmrtími, 49 tisíci novými případy kardiovaskulárních onemocnění a 23 tisíci novými případy diabetu 2. typu. Odhady zároveň připisují dopravnímu hluku zhoršené čtenářské schopnosti u více než půl milionu evropských dětí. Jde o statistické odhady zdravotních následků na populační úrovni, nikoli o počet případů, u nichž by bylo možné u konkrétního člověka jednoznačně určit jedinou příčinu.

Organismus reaguje na dlouhodobý hluk i tehdy, když si člověk na hlučné prostředí zdánlivě zvykne. Zvuky z dopravy narušují spánek a aktivují stresovou reakci, která může ovlivňovat hormonální regulaci a podporovat zánětlivé procesy. Při dlouhodobé expozici se tyto mechanismy mohou podílet na vzniku či zhoršování srdečně cévních onemocnění, poruch metabolismu a psychických obtíží. Zdravotní dopady tak sahají daleko za běžně vnímané nepohodlí nebo podráždění.

Děti, senioři a lidé se srdečními potížemi potřebují větší ochranu

Zpráva EEA upozorňuje na skupiny obyvatel, u nichž mohou být zdravotní následky hluku závažnější. Nejpřesvědčivější důkazy o vyšší zranitelnosti se týkají lidí s již existujícím kardiovaskulárním onemocněním, zejména s ischemickou chorobou srdeční nebo po prodělaném infarktu. Dlouhodobý hluk pro ně může představovat další zátěž.

Zvláštní pozornost si zaslouží také děti. Hluk ve školách a jejich okolí může zhoršovat pozornost, paměť i porozumění čtenému textu. Dětství je obdobím intenzivního vývoje nervové soustavy, a proto mohou mít nepříznivé vlivy na učení dlouhodobé následky. Podle údajů citovaných agenturou se přibližně 60 tisíc škol a 15 tisíc nemocnic a zdravotnických zařízení v Evropě nachází v oblastech, kde hluk z dopravy dosahuje alespoň 55 decibelů v ukazateli zohledňujícím denní, večerní a noční období.

U seniorů mohou být následky významnější mimo jiné kvůli častějšímu výskytu chronických onemocnění a poruch spánku. Výzkumné poznatky však zatím nepotvrzují, že by starší lidé byli při stejné expozici hluku vždy biologicky citlivější než mladší populace. Agentura proto zdůrazňuje potřebu dalšího výzkumu, který lépe objasní vztah mezi věkem, zdravotním stavem a konkrétními účinky hluku.

Kdo má možnost uniknout hluku a kdo musí zůstat?

Zajímavou část zprávy představuje propojení hlukové zátěže se sociálními a ekonomickými podmínkami. Možnost chránit se před hlukem totiž souvisí také s kvalitou bydlení, dostupností zeleně a klidných míst nebo s tím, zda si člověk může dovolit přestěhovat se do příznivějšího prostředí. Obyvatelé hůře vybavených domácností mohou mít menší možnosti, jak hluk omezit, například kvalitními okny nebo úpravami budovy.

V některých městech leží hlavní dopravní tahy, železnice či letiště v blízkosti čtvrtí s nižšími příjmy, a jejich obyvatelé proto mohou čelit vyšší hlukové zátěži. Jinde se však hlučné prostředí vyskytuje také v drahých centrech měst, kde lidé oceňují dobrou dostupnost služeb a dopravy. Vztah mezi příjmy a hlukem tedy není všude stejný a závisí na místní zástavbě, dopravní infrastruktuře i trhu s bydlením.

Analýza 250 evropských městských center ukázala, že oblasti s vyšším podílem obyvatel narozených mimo Evropskou unii bývají častěji zasaženy vysokým silničním hlukem. Podobná souvislost se objevila v 19 z 21 hodnocených zemí. Výsledky však popisují vztahy mezi charakteristikami území a jeho hlukovou zátěží, nikoli individuální expozici každého obyvatele. Místo narození tak může odrážet širší sociální a bytové podmínky, které ovlivňují, kde lidé žijí. Autoři zároveň upozorňují, že souvislosti s některými sociálními ukazateli jsou slabé a mezi jednotlivými městy se výrazně liší.

Zajímavé je také srovnání s ekonomickou aktivitou obyvatel. Evropská analýza zjistila, že oblasti s nižším podílem zaměstnaných lidí mívají o něco větší část území zasaženou vysokým silničním hlukem. Na úrovni celé EU je však tato souvislost slabá a mezi jednotlivými městy se výrazně mění. Samotný podíl zaměstnaných proto nedokáže spolehlivě vysvětlit, kdo žije v hlučném prostředí. Pro přesnější hodnocení by byly potřebné také údaje o příjmech a majetku domácností, které na evropské úrovni v odpovídajícím prostorovém rozlišení zatím chybějí.

Účinná ochrana začíná u zdroje hluku

Evropská agentura doporučuje zachovat ochranu celé populace a současně věnovat zvláštní pozornost místům, kde se vysoká hluková zátěž kombinuje s přítomností zdravotně zranitelných skupin. V praxi to znamená omezovat hluk přímo u jeho zdroje, například prostřednictvím tišších vozidel, vhodného řízení dopravy, regulace rychlosti nebo promyšleného územního plánování.

Významnou roli má také ochrana klidných oblastí a dostupnost zelených ploch, které mohou obyvatelům nabídnout prostor k odpočinku mimo nejhlučnější části města. V okolí škol a nemocnic mohou pomoci cílená dopravní omezení nebo úpravy provozu v určitých denních dobách. Opatření by měla vycházet z místních podmínek a zohledňovat také souběh hluku se znečištěním ovzduší a vysokými teplotami ve městech.

Pro přesnější rozhodování jsou zapotřebí kvalitnější údaje o tom, kdo je hluku vystaven, v jakých podmínkách žije a jaké zdravotní následky se u něj projevují. Současné evropské analýzy totiž často pracují s údaji za celé části měst, nikoli s přesným měřením expozice jednotlivých lidí. Právě podrobnější místní hodnocení může pomoci určit, kde mají investice do protihlukové ochrany největší přínos.

Konkrétní příklady protihlukových opatření

Aby byla protihluková politika úspěšná, doporučuje Evropská agentura pro životní prostředí kombinovat plošná opatření s cílenými zásahy v nejvíce rizikových lokalitách. Účinná řešení musí začínat přímo u zdroje dopravy, což v praxi znamená technickou podporu vývoje a využívání tišších vozidel, přechod na elektromobilitu a zavádění tichých pneumatik. Na samotných komunikacích hraje zásadní roli pokládka speciálních nízkohlučných asfaltových povrchů, které dokážou výrazně snížit hluk vznikající odvalováním kol.

Vedle technických parametrů je nutné zaměřit se na organizaci a regulaci provozu. Toho lze dosáhnout například snižováním nejvyšší dovolené rychlosti v obytných zónách prostřednictvím plošného zavádění zón s rychlostí 30 km/h nebo důsledným odkláněním tranzitní dopravy mimo centra měst.

Zvláštní zřetel je třeba brát na ochranu citlivých míst, kde se zdržují zranitelné skupiny obyvatel. V bezprostředním okolí škol, školek a nemocnic EEA navrhuje vytváření takzvaných zón s nízkým provozem, úplné zákazy vjezdu motorových vozidel nebo časově omezené regulace provozu v konkrétních denních a nočních hodinách. Z dlouhodobého hlediska je klíčové promyšlené urbanistické plánování, které budoucí obytné čtvrti přirozeně izoluje od hlavních dopravních koridorů, a kde to situace vyžaduje, počítá s výstavbou moderních protihlukových stěn a zemních valů.

Nezbytnou součástí moderní protihlukové politiky je rozvoj zelené infrastruktury. Rozšiřování městské zeleně, zakládání nových parků a výsadba ochranných lesních pásů fungují jako přirozené akustické bariéry, které zároveň nabízejí obyvatelům tolik potřebná klidná místa pro odpočinek a regeneraci. Na úrovni samotných budov pak agentura doporučuje podporovat investice do stavebně-technických úprav, jako je instalace zvukověizolačních oken a modernizace fasád.

Tyto dotace by měly přednostně směřovat do socioekonomicky slabších čtvrtí, kde si lidé finančně náročné úpravy nemohou dovolit sami. Všechna tato opatření by navíc měla být plánována v širším kontextu městského prostředí, aby se protihlukové strategie propojovaly s bojem proti znečištění ovzduší a vlnám veder, neboť tato environmentální rizika působí na zdraví obyvatel společně.

Zelený nápis na plastové lahvi může působit přesvědčivěji než skutečnost, kterou popisuje. Coca-Cola, Nestlé a Danone proto v Evropské unii upraví svá tvrzení o recyklaci. Spotřebitelé mají dostávat přesnější informace o složení obalů i o tom, co se s nimi může stát po použití. Případ zároveň ukazuje, jak tenká může být hranice mezi oprávněným environmentálním tvrzením a reklamním sdělením, které vytváří zavádějící dojem.

Evropská komise oznámila, že společnosti Coca-Cola, Nestlé a Danone přistoupí ke změnám tvrzení o recyklaci používaných na plastových lahvích. Dohoda vzešla z jednání s Evropskou komisí a sítí orgánů na ochranu spotřebitele Consumer Protection Cooperation (CPC). Cílem je zajistit, aby informace o environmentálních vlastnostech obalů odpovídaly skutečnosti a nebyly pro spotřebitele zavádějící.

Jedním z příkladů jsou tvrzení, která mohou vyvolávat dojem, že celá lahev je vyrobena ze stoprocentně recyklovaného plastu. Nově má být informace přesnější a výslovně uvádět, že se vztahuje na lahev bez uzávěru a etikety. Právě tyto části totiž mohou mít jiné materiálové složení a nemusí pocházet z recyklovaného plastu. Spotřebitel tak získá konkrétnější představu o tom, co výrobce svým sdělením skutečně deklaruje.

Recyklujte mě. Co se skrývá za zeleným nápisem

Další změna se týká výzvy „Recycle me again“, tedy „Znovu mě recyklujte“. Společnosti ji nahradí jednodušším sdělením „Recycle me“, česky „Recyklujte mě“. Původní formulace totiž může u zákazníka vyvolat dojem, že lahev už byla recyklována a po dalším použití ji lze znovu přeměnit na nový obal. Samotný nápis však nevypovídá o tom, zda se konkrétní výrobek skutečně dostane do sběru, zda bude vytříděn ani zda se z něj podaří získat materiál pro další výrobu.

A právě v tom spočívá podstatný rozdíl mezi vlastností obalu a skutečností, co se s obalem po použití stane. Možnost materiál recyklovat ještě nezaručuje, že k recyklaci skutečně dojde. Výsledek závisí také na systému sběru, třídění, technologických možnostech zpracování a kvalitě získané suroviny. Ani plast, který je technicky recyklovatelný, se proto automaticky nevrací do výroby jako nový obal.

Zelená reklama pod drobnohledem

Evropská komise současně požaduje, aby celkové vyznění obalů a související propagace nevyvolávalo klamavou představu o jejich přínosech pro životní prostředí. Posuzovat se tak mají také kombinace jednotlivých tvrzení, symbolů a dalších reklamních prvků. Stejné zásady se mají promítnout do digitální komunikace na firemních webových stránkách a sociálních sítích.

Podle zveřejněných informací společnosti Coca-Cola a Nestlé uzavřely příslušná jednání již v červnu 2025, respektive v únoru 2026, a některé závazky, zejména v oblasti digitální propagace, už začaly plnit. Dohled nad prováděním přijatých závazků budou vykonávat vnitrostátní orgány na ochranu spotřebitele. Pokud by společnosti své závazky nedodržely, mohou následovat další kontrolní kroky.

Případ zapadá do širšího evropského úsilí o omezení klamavých environmentálních tvrzení, často označovaných jako greenwashing. Firmy mají při uvádění výrobků na trh dodržovat pravidla ochrany spotřebitele, včetně zákazu klamavých obchodních praktik. Přesnější formulace na plastových lahvích tak představují konkrétní příklad toho, jak se tato pravidla promítají do každodenního nákupu.

Další informace:

• Complete list of commitments made by Coca-Cola

• Complete list of commitments made by Nestlé Waters

• Complete list of commitments made by Danone

Zpětný odběr odpadních pneumatik v České republice dosáhl v roce 2024 úrovně 87,6 %, recyklace se podílela na dalším nakládání s odebranými pneumatikami z 76,65 %. Vyplývá to z aktuálních údajů Ministerstva životního prostředí. Vedle celkových výsledků stojí za pozornost také rozdíly mezi jednotlivými skupinami pneumatik, plnění zákonných cílů i praktické fungování systému, který každoročně zajišťuje tok desítek tisíc tun materiálu k dalšímu využití.

Na český trh bylo v roce 2024 uvedeno 108 340,945 tun pneumatik, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru. Zpětně se podařilo odebrat 90 716,535 tun. Výsledná míra zpětného odběru tak dosáhla 87,6 %, zatímco zákonná hranice činí od roku 2022 80 %. Oproti roku 2023 se vykázaná míra zvýšila o 3,9 procentního bodu. Dlouhodobá data ministerstva současně ukazují, že množství zpětně odebraných pneumatik roste od roku 2014.

Při interpretaci časové řady je třeba zohlednit metodiku výpočtu. Od roku 2021 se úroveň zpětného odběru stanovuje podle zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, na základě tříletého období. Jak uvádí MŽP, hodnoty vypočtené novým způsobem proto nelze přímo srovnávat s údaji za roky před rokem 2021. Srovnání bude možné až v dalších letech, kdy budou údaje za odpovídající období k dispozici podle stejné metodiky.

Využití dosáhlo 100 %, recyklace 76,65 %

Významnou část statistiky tvoří údaje o dalším nakládání s odpadními pneumatikami. Podle dat CENIA, vycházejících z informačního systému ISOH2, činilo celkové množství zpětně odebraných pneumatik zahrnutých do tohoto přehledu 92 089,619 tun. Z toho bylo využito 88 919,892 tun, tedy 96,56 % vykázaného množství. Dalších 3 169,727 tun, odpovídajících 3,44 %, bylo připraveno k opětovnému použití. Samotná recyklace představovala 70 584,365 tun, tedy 76,65 %.

Česká republika tak za rok 2024 splnila zákonný požadavek na celkové využití odpadních pneumatik ve výši 100 %. Současně dosáhla 80,1 % při souhrnném započtení recyklace a přípravy k opětovnému použití, čímž překročila zákonné minimum 30 % platné od roku 2024.

Rozdíl mezi celkovým využitím a recyklací je pro hodnocení odpadového hospodářství podstatný. Vysoká míra využití vypovídá o tom, že se s odebranými pneumatikami nakládá v souladu s požadavky systému. Podíl recyklace navíc ukazuje rozsah materiálového zpracování, při němž se z odpadního výrobku získávají materiály využitelné v dalších výrobních procesech.

Jak takové materiálové zpracování vypadá v praxi?

Pneumatiky se nejprve drtí a následně se z nich oddělují jednotlivé složky. Ocelové kordy lze po separaci předat k dalšímu zpracování v hutnictví. Pryž se upravuje na drť, granulát nebo jemnější prášek, který může sloužit jako surovina pro nové gumárenské výrobky a vybrané stavební aplikace.

Pryžový granulát se uplatňuje například na sportovních površích a dětských hřištích, ve výrobcích tlumících nárazy nebo vibrace a v některých asfaltových směsích. Využití závisí na požadovaných vlastnostech výsledného materiálu i na kvalitě jeho zpracování. Oddělená textilní složka bývá naopak problematičtější, protože její čisté vytřídění a následné uplatnění jsou technicky náročnější.

Část odpadních pneumatik se využívá také energeticky, zejména jako alternativní palivo v cementárenských pecích. Tento způsob pomáhá využít vysokou výhřevnost pryže, z hlediska oběhového hospodářství je však třeba jej odlišovat od materiálové recyklace. Pneumatika se při něm nevrací do výroby jako pryžová surovina, ale nahrazuje část běžného paliva.

Vedle mechanického zpracování se rozvíjí také pyrolýza, při níž se pryž za vysoké teploty rozkládá v prostředí s omezeným přístupem kyslíku. Výsledkem mohou být olejové a plynné produkty a uhlíkatý zbytek, který se po úpravě zkoumá jako náhrada části průmyslových sazí. Pro širší využití těchto výstupů je důležité dosáhnout stabilní kvality a ověřit jejich vlastnosti pro konkrétní průmyslové aplikace.

Výsledky se liší podle druhu pneumatik

Ministerská statistika člení pneumatiky do pěti skupin. Největší z nich zahrnuje osobní pneumatiky, pneumatiky pro terénní a lehká užitková vozidla a vybrané pneumatiky pro nákladní automobily, autobusy a přípojná vozidla. V této skupině bylo zpětně odebráno 57 746,323 tun pneumatik. K recyklaci směřovalo 43 257,045 tun, což odpovídá 74,91 % množství v dané skupině.

U nákladních pneumatik s vnitřním průměrem 17,5 palce a větším, včetně příslušných pneumatik pro autobusy a přípojná vozidla, dosáhl podíl recyklace 80,67 %. Z celkových 21 732,190 tun odebraných pneumatik v této skupině bylo recyklováno 17 531,406 tun.

Ještě vyšší podíl vykázaly pneumatiky pro zemědělské a lesnické traktory a stroje. Recyklace zde dosáhla 88,26 % z celkového zpětně odebraného množství 4 427,751 tun. U průmyslových pneumatik pro nakládací stroje, manipulační techniku a zemní stroje činil podíl recyklace 87,52 % z 1 899,401 tun.

Odlišné výsledky vykázala skupina pneumatik pro motocykly, tříkolky a čtyřkolky. Z celkového zpětně odebraného množství 6 283,954 tun bylo recyklováno 4 225,754 tun, tedy 67,25 %. Zároveň se zde evidoval nejvyšší podíl přípravy k opětovnému použití, který dosáhl 8,62 %.

Rozdíly mezi skupinami odrážejí různorodost pneumatik podle konstrukce, rozměrů a účelu použití. Pro odborné hodnocení proto nestačí sledovat pouze celkovou míru recyklace. Struktura materiálového toku poskytuje přesnější obraz o tom, jak se jednotlivé druhy pneumatik uplatňují v navazujících procesech.

Sběrná síť a odpovědnost výrobců

Zpětný odběr se v České republice řídí zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Výrobci a dovozci plní své povinnosti individuálně nebo prostřednictvím kolektivního systému. Ten v roce 2024 využilo 280 výrobců zapojených do systému ELTMA. Ministerstvo zároveň evidovalo 107 individuálně plnících subjektů, přičemž souhrnná statistika zahrnuje také vykazování kolektivního systému.

Zákon stanovuje povinnost zajistit alespoň jedno místo zpětného odběru v každé obci s rozšířenou působností a v městských obvodech statutárních měst. Dostupnost sběrných míst tak představuje důležitou součást systému, který má umožnit odevzdání pneumatik po skončení jejich životnosti.

Kontroly odhalují i neplnění povinností dovozců

Česká inspekce životního prostředí v roce 2024 zkontrolovala devět výrobců, dvanáct posledních prodejců a čtrnáct míst zpětného odběru. Zabývala se rovněž podezřením na nelegální nakládání s odpadními pneumatikami a prošetřila celkem šest podnětů. Pouze jeden z nich se týkal nefunkčního místa zpětného odběru.

Za porušení zákona o výrobcích s ukončenou životností byly v oblasti zpětného odběru pneumatik uloženy čtyři pravomocné pokuty v celkové výši 63 000 Kč. Tři pokuty se vztahovaly k neplnění povinností dovozců a subjektů zapojených do přeshraniční přepravy pneumatik.

Dokument ke stažení:

Vybrané ukazatele odpadového hospodářství v oblasti zpětného odběru pneumatik za rok 2024

České lékárny přijaly v roce 2025 k odborné likvidaci rekordních 770,8 tuny nepoužitelných a nespotřebovaných léčiv. Oproti předchozímu roku jde téměř o 20 tun navíc a ve srovnání s rokem 2021 dokonce o třetinu vyšší množství. Za pozitivní statistikou však zůstává problém, který se týká každé domácnosti, kdy léky končí v běžném odpadu, přestože jejich účinné látky mohou zatěžovat životní prostředí.

Podle údajů Ministerstva životního prostředí odevzdali lidé v roce 2025 do českých lékáren 770,7 tun nepoužitelných léčiv. V roce 2024 to bylo 750,7 tuny a v roce 2021 celkem 577,9 tuny. Rostoucí množství odevzdaných přípravků ukazuje, že si lidé stále více uvědomují význam správného nakládání s léky, které již nemohou nebo nechtějí užívat.

Průzkum agentury NMS pro AIFP ovšem odhalil také méně příznivou stránku. Zatímco 64 % dotázaných vrací prošlé léky do lékárny, téměř pětina Čechů je vyhazuje do běžného komunálního odpadu. Dalších 13,8 % si podle průzkumu zveřejněného v dubnu 2026 nechává nepoužité léky doma do zásoby, přestože jejich další využití může být nevhodné.

Odpovědnost začíná v domácí lékárničce

Správné nakládání s léčivy nevyžaduje složitý postup. Základem je pravidelná kontrola domácí lékárničky, ideálně alespoň jednou za půl roku. Pozornost si zaslouží datum použitelnosti uvedené na krabičce, blistru nebo lahvičce, ale také přípravky, které už člověk nepotřebuje. Nepoužité léky se mohou doma hromadit po ukončení léčby, po změně předepsaného přípravku nebo po nákupu většího balení, než jaké se nakonec podařilo spotřebovat.

Prošlé ani nepotřebné léky není vhodné uchovávat pro případné budoucí použití. Po uplynutí doby použitelnosti již výrobce nezaručuje jejich kvalitu, účinnost a bezpečnost v deklarovaném rozsahu. U některých přípravků navíc mohou jejich vlastnosti ovlivnit také podmínky skladování.

Nepoužitelná léčiva lze odevzdat v kterékoliv lékárně bez ohledu na místo jejich původního nákupu. Vhodné je ponechat je ve vnitřních obalech, například v blistrech nebo lahvičkách, a vložit do sáčku. O jejich bezpečné odstranění se následně postarají oprávněné společnosti specializované na likvidaci tohoto druhu odpadu.

Financování likvidace nepoužitelných léčiv v České republice upravuje zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech. Lékárny jsou povinny bezplatně přebírat od občanů nepoužitelné léky, jejichž následné odstranění financuje stát prostřednictvím krajských úřadů, v Praze prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy. Pro občany je tedy odevzdání prošlých či jinak nepoužitelných léků v lékárně bezplatné.

Pravidelná kontrola domácí lékárničky může pomoci také starším členům rodiny. Podle průzkumu NMS pomáhá svým starším příbuzným s tříděním léčiv pouze 31 procent respondentů. Přitom právě u seniorů se mohou v domácnosti hromadit přípravky po změnách léčby nebo po úmrtí partnera, který užíval jiné léky. Pomoc s kontrolou zásob a jejich bezpečným odevzdáním tak může mít význam pro zdraví i ochranu životního prostředí.

Běžné čistírny na léky nestačí

Léčiva obsahují biologicky aktivní látky, které byly vyvinuty tak, aby v lidském těle vyvolávaly konkrétní účinky. Po jejich vyloučení z organismu nebo při nesprávném odstranění se některé z těchto látek mohou dostávat do odpadních vod. Běžné čištění v čistírnách odpadních vod přitom není navrženo tak, aby spolehlivě odstranilo všechny zbytky léčiv a další mikropolutanty.

Zbytky některých léčiv se proto mohou dostávat do řek a dalších vodních ekosystémů. Jejich působení závisí na konkrétní látce, její koncentraci, délce expozice i citlivosti organismů. Vědecká pozornost se zaměřuje například na účinky některých hormonálně aktivních látek na vodní organismy nebo na možné souvislosti mezi kontaminací životního prostředí antimikrobiálními látkami a rozvojem antimikrobiální rezistence. Nejčastěji detekovanými látkami v českých tocích bývají běžně užívaná analgetika (např. ibuprofen, diklofenak), antiepileptika (karbamazepin) či rezidua antikoncepce, která u ryb prokazatelně způsobují endokrinní disrupci, projevující se například feminizací samců.

Vyhazování léčiv do směsného odpadu navíc nezajišťuje jejich kontrolované odstranění. Jejich osud pak závisí na způsobu nakládání s odpadem a na vlastnostech konkrétního přípravku. Pokud komunální odpad skončí na skládce namísto ve spalovně, hrozí uvolňování stabilních chemických sloučenin průsakem přímo do podzemních vod. Odevzdání v lékárně naproti tomu umožňuje předat nepoužitelná léčiva do systému odborné likvidace, kde jsou stoprocentně znehodnocena spálením ve speciálních spalovnách nebezpečných odpadů za extrémně vysokých teplot (kolem 1 100 °C), což garantuje rozklad komplexních organických molekul léčiv.

Čistší odpadní vody budou vyžadovat pokročilejší technologie

Správné vracení nepoužitelných léčiv představuje důležitou součást prevence znečištění. Další významnou oblastí je odstraňování mikropolutantů, které se do kanalizace dostávají při běžném používání léčiv a kosmetických přípravků. Evropská unie proto přijala novou směrnici o čištění městských odpadních vod, která počítá s rozšířením čištění o takzvaný čtvrtý stupeň.

Ten má doplnit dosavadní technologické postupy o pokročilé procesy zaměřené na odstranění širokého spektra mikropolutantů. Využívat mohou například ozonizaci nebo adsorpci na aktivním uhlí, přičemž konkrétní řešení závisí na vlastnostech odpadní vody a zvolené technologii. Cílem je snížit množství zbytků léčiv a dalších obtížně odstranitelných látek, které by jinak mohly pronikat do vodního prostředí.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 zavádí také princip rozšířené odpovědnosti výrobce. Výrobci humánních léčiv a kosmetických přípravků, jejichž produkty přispívají ke znečištění odpadních vod mikropolutanty, se budou podílet na financování dodatečného čištění. Podle směrnice mají pokrýt nejméně 80 % vymezených nákladů na čtvrtý stupeň čištění a související monitorování. Příslušné systémy rozšířené odpovědnosti mají členské státy zavést do konce roku 2028.

Požadavky na čtvrtý stupeň budou zaváděny postupně. U čistíren odpadních vod zatěžovaných nejméně 150 000 populačními ekvivalenty se počítá s průběžnými cíli pro roky 2033 a 2039 a s dosažením plného požadovaného pokrytí do konce roku 2045. U některých menších aglomerací od 10 000 populačních ekvivalentů se dodatečné čištění uplatní podle rizik spojených s vypouštěním mikropolutantů do životního prostředí.

Budoucnost prevence na konferenci PVO 2026

Hledání funkčních odpovědí na to, jak zamezit plýtvání léčivy a jejich nebezpečnému pronikání do životního prostředí, vyžaduje dialog napříč celým sektorem. Právě proto se toto téma stane jedním z klíčových bodů letošního 12. ročníku odborné konference Předcházení vzniku odpadů (PVO 2026), která proběhne již 12. listopadu 2026 v pražském T-Mobile Magenta Experience Centre.

V odpoledním bloku zaměřeném na příklady správné praxe vystoupí Karolína Puldová z Asociace inovativního farmaceutického průmyslu a Irena Storová z Asociace provozovatelů lékárenských sítí s očekávanou přednáškou „Nevyhazuj léky – jak Češi nakládají s prošlými a nespotřebovanými léky“. Představí v něm nejen nejnovější data z průzkumů veřejného mínění, ale i konkrétní plány na rozvoj osvěty.

Letní přebytky fotovoltaiky a zimní nedostatek elektřiny představují jeden z největších problémů energetické soběstačnosti domácností. Norská společnost Photoncycle přichází s technologií, která má umožnit uchovat energii ze slunečných měsíců až do zimy. Do podzemního úložiště o objemu přibližně tří kubických metrů chce uložit energii. Vodík přitom neskladuje jako běžný plyn, ale váže jej do pevného materiálu.

Provoz domácí fotovoltaické elektrárny má jeden zásadní sezónní problém. V létě mohou solární panely vyrábět podstatně více elektřiny, než domácnost právě potřebuje, zatímco v zimě jejich produkce výrazně klesá. Právě v období nejnižších výnosů přitom roste spotřeba energie na vytápění, přípravu teplé vody a osvětlení. Běžné domácí baterie dokážou přesouvat elektřinu mezi jednotlivými hodinami, případně dny, ale ukládat velké množství energie po dobu několika měsíců je pro ně z ekonomického hlediska podstatně obtížnější.

Norský startup Photoncycle chce tento problém řešit kombinací výroby vodíku, jeho ukládání v pevném materiálu a následné přeměny na elektřinu a teplo. Společnost představila systém, jehož podzemní zásobník má pojmout až 10 MWh energie při objemu přibližně tří metrů krychlových. V březnu 2026 oznámila získání 15 milionů eur v investičním kole Series A, které má podpořit komerční nasazení v Dánsku a Nizozemsku a přípravu průmyslové výroby plánované od roku 2027.

Představa, že si rodinný dům uchová energii z dlouhých letních dnů a využije ji během zimních měsíců, je mimořádně atraktivní. Pokud by systém dokázal spolehlivě dodávat elektřinu i teplo po celou zimu, mohl by významně omezit závislost domácnosti na distribuční síti. K posouzení jeho přínosu však potřebujeme znát nejen kapacitu zásobníku, ale také množství energie, které se do něj musí vložit, kolik elektřiny lze následně získat a jaké teplo je možné využít. Zásadní otázkou je rovněž rozdíl mezi deklarovanými parametry vyvíjeného systému a výsledky dlouhodobého provozu v běžných domácnostech.

Vodík ukrytý v pevném materiálu

Princip celého systému vychází z technologie známé jako Power to Hydrogen. Fotovoltaické panely vyrábějí elektřinu, jejíž přebytek pohání elektrolyzér. Ten pomocí elektrické energie rozkládá vodu na vodík a kyslík. Vzniklý vodík se následně ukládá do speciálního materiálu, který jej dokáže vázat v pevné fázi. V zimě probíhá proces opačným směrem. Vodík se z materiálu uvolní a palivový článek jej využije k výrobě elektřiny a tepla. Domácnost tak může čerpat energii, kterou vyrobila o několik měsíců dříve.

Photoncycle označuje svou technologii jako solid state hydrogen storage, tedy skladování vodíku v pevné fázi. Společnost uvádí, že vodík je vázán v pevném materiálu na molekulární úrovni. Přesné složení materiálu a podrobné konstrukční parametry však nejsou ve veřejně dostupných informacích dostatečně popsány, aby bylo možné nezávisle ověřit všechny deklarované vlastnosti.

Obecně se pro skladování vodíku v pevných látkách využívají mimo jiné kovové hydridy. Ty vznikají reakcí vodíku s určitými kovy nebo jejich slitinami. Vodík se při tomto procesu váže do struktury materiálu a při vhodných podmínkách jej lze opět uvolnit. Výhodou některých těchto systémů je možnost pracovat při relativně nízkém tlaku, což může zjednodušit konstrukci zásobníku a omezit některá rizika spojená se skladováním velkého množství stlačeného plynu.

Velkou technologickou výzvou u kovových hydridů však zůstává jejich postupná degradace po určitém počtu cyklů absorpce a desorpce a také extrémní citlivost na čistotu vodíku, kdy jakékoli mikroskopické nečistoty v plynu mohou pevnou slitinu trvale znehodnotit.

Pevné úložiště může být z hlediska provozní bezpečnosti výhodné také ve srovnání s kapalným vodíkem, jehož uchovávání vyžaduje velmi nízké teploty a energeticky náročné chlazení. Ani pevná forma však sama o sobě nezaručuje absolutní bezpečnost. Vodík zůstává hořlavým plynem, systém potřebuje odpovídající řízení tlaku a teploty, ochranu před únikem a bezpečné řešení případných poruch.

Norský startup navíc není jediný, kdo se rezidenčním vodíkem zabývá. Například německá společnost HPS (Home Power Solutions) již několik let komerčně prodává systém PICEA. Ten funguje na velmi podobném principu sezónní kogenerace, avšak s tím rozdílem, že vodík bezpečně ukládá jako stlačený plyn v klasických externích lahvích, nikoli v pevném materiálu.

Důležitou vlastností kovových hydridů je rovněž skutečnost, že jejich energetická hustota závisí na konkrétním materiálu a na tom, zda se počítá pouze hmotnost samotné aktivní látky, nebo celý systém včetně zásobníku, výměníků tepla a pomocných zařízení. Výsledek ovlivňuje také množství vodíku, které lze v materiálu skutečně uložit a následně využít.

Kde se ztrácí energie

Největší výzvou vodíkového ukládání je účinnost celého cyklu. Při výrobě vodíku elektrolýzou se část elektrické energie mění na teplo. Další ztráty vznikají při úpravě a skladování vodíku a při jeho následné přeměně v palivovém článku. Výsledkem je, že na konci cyklu získáme zpět jen část původně vložené elektřiny.

Odborná literatura uvádí u systémů kombinujících elektrolýzu, skladování vodíku a zpětnou výrobu elektřiny typicky elektrickou účinnost přibližně 30 až 45 %. Konkrétní výsledek se mění podle použité technologie, zatížení zařízení, pomocné spotřeby a provozních podmínek. Národní laboratoře pro obnovitelnou energii v USA například v jednom z hodnocených systémů vodíkového ukládání zaznamenaly účinnost celého elektrického cyklu přibližně 28 až 35 %.

Co tato čísla znamenají v praxi? Pokud do systému vložíme 10 000 kWh elektřiny a dosáhneme elektrické účinnosti 40 %, získáme zpět přibližně 4 000 kWh elektřiny. Zbývajících 6 000 kWh se uvolní jako teplo během elektrolýzy, další část při zpracování vodíku a jeho přeměně v palivovém článku. Pro domácnost zaměřenou na zimní vytápění může být toto teplo významným přínosem. Pokud se podaří účelně využít teplo vznikající během výroby a zpětné přeměny vodíku, celkový užitek systému může být podstatně vyšší než samotná elektrická účinnost.

Zásadním detailem je skutečnost, že deklarovaná kapacita 10 000 kWh může představovat chemickou energii uloženého vodíku, nikoli množství elektřiny, které systém dokáže v zimě dodat. Při elektrické účinnosti zpětné přeměny kolem 35 až 40 % by z 10 MWh chemické energie bylo možné získat přibližně 3,5 až 4 MWh elektřiny. Zbývající energie se zčásti uvolní ve formě tepla, které lze za vhodných podmínek využít k vytápění domu a ohřevu vody. Skutečný přínos systému proto závisí na tom, kolik elektřiny a tepla dokáže domácnost účelně využít a jaké ztráty vznikají během celého cyklu ukládání a zpětné přeměny energie.

Kolik panelů by bylo potřeba

Deklarovaná kapacita 10 000 kWh zní jako velká domácí energetická rezerva. Aby ji však domácnost dokázala naplnit, musí nejprve vyrobit dostatek elektřiny nad rámec své běžné spotřeby. A právě tento požadavek je pro české podmínky mimořádně důležitý. Roční výroba fotovoltaické elektrárny závisí na instalovaném výkonu, orientaci panelů, sklonu střechy, zastínění a místních klimatických podmínkách.

Pro orientační výpočet lze u vhodně umístěné elektrárny v Česku počítat s roční výrobou přibližně 950 až 1 100 kWh na každý instalovaný kilowatt výkonu. Elektrárna o výkonu 10 kWp tak může za příznivých podmínek vyrobit přibližně 9 500 až 11 000 kWh elektřiny ročně. Z této hodnoty je ale nutné odečíst energii spotřebovanou přímo v domě, případné ztráty a další provozní potřeby.

Pokud by domácnost chtěla během několika letních měsíců získat 10 000 kWh čistých přebytků pro sezónní úložiště, potřebovala by podstatně větší výrobu, než jakou představuje běžná střešní fotovoltaika. Ještě důležitější je rozlišit kapacitu zásobníku a energii potřebnou k jeho naplnění. Jestliže je 10 000 kWh údajem o chemické energii uloženého vodíku, elektřiny bude pro jeho výrobu zapotřebí více než 10 000 kWh.

Předplatné místo nákupu

Photoncycle chce technologii nabízet prostřednictvím předplatného, nikoli pouze jako zařízení, které si domácnost jednorázově koupí. Firma plánuje instalovat a provozovat integrovaný systém zahrnující solární panely, krátkodobé bateriové úložiště, vodíkovou technologii a zařízení pro řízení energetických toků. Zákazník má platit pravidelný poplatek, přičemž součástí obchodního modelu je také správa přebytků a jejich využití podle situace na trhu s elektřinou.

Takový přístup může snížit počáteční finanční nároky domácnosti a mění způsob, jakým se posuzuje ekonomická návratnost. Domácnost by neměla porovnávat jen cenu systému s cenou běžné baterie, ale celkové náklady během celé doby užívání. Důležitá bude výše pravidelných plateb, délka smlouvy, odpovědnost za servis, předpokládaná životnost komponent a podmínky pro případné ukončení služby. Do ekonomické bilance patří také cena elektřiny, kterou by domácnost jinak nakupovala ze sítě, a hodnota přebytků, které by mohla prodávat.

Podle údajů zveřejněných společností začíná měsíční poplatek na 300 eurech, což při orientačním přepočtu odpovídá přibližně 7 500 korunám. Ročně tak základní platba představuje zhruba 90 000 korun. Konečná částka závisí na zvolené variantě systému a podmínkách konkrétního trhu. Zákazník má navíc získávat polovinu zisku z obchodování s přebytky elektřiny. Společnost odhaduje, že výnosy z obchodování mohou měsíční platbu snížit až o 150 eur, jejich skutečná výše však bude záviset na výrobě elektřiny a vývoji tržních cen. Při objednávce se počítá s vratnou zálohou 1 000 eur.

Technologie s velkým potenciálem, nikoli hotová odpověď

Photoncycle řeší skutečný problém evropské energetiky. S rostoucím podílem fotovoltaiky přibývá situací, kdy je elektřiny během slunečných dnů dostatek, zatímco v zimě její výroba klesá a potřeba vytápění roste. Krátkodobé baterie pomáhají vyrovnávat rozdíly v rámci dne, ale ekonomicky dostupné ukládání velkého množství energie na několik měsíců zůstává mnohem náročnějším úkolem.

Solid state vodík nabízí zajímavou cestu, jak spojit chemické skladování energie s možností dlouhodobého uchování. Pevný materiál může usnadnit některé aspekty skladování vodíku a kompaktní zásobník může být praktický i v prostředí rodinných domů. Pokud se podaří dosáhnout přijatelných nákladů, dlouhé životnosti a bezpečného provozu, mohla by se tato technologie stát významnou součástí energeticky soběstačných budov.

Tuna použitých tabákových náplní může poskytnout vláknitou přísadu pro přibližně 200 metrů silnice. V Příbrami zase nová automatizovaná linka dokáže ročně zpracovat až 7 000 tun vysloužilých fotovoltaických panelů. Oba projekty mají společný cíl, jejich ekonomika je však odlišná. Zatímco tabákový odpad nachází uplatnění v asfaltových směsích, u solárních panelů rozhoduje především výtěžnost jednotlivých materiálů, jejich čistota a možnost prodat je dalším zpracovatelům.

Od použité náplně k asfaltové příměsi

V průmyslovém areálu společnosti ProfiOdpady v Hoříně u Mělníka zahájila provoz nová recyklační linka společnosti Reneso ČR, která zpracovává použité tabákové a nikotinové náplně na produkt Reneso Fibers. Podle výrobce jde o druhé zařízení tohoto typu na světě. První obdobná technologie funguje na Slovensku, kde se materiál využívá při výrobě asfaltových směsí. Nová česká provozovna má zkrátit přepravní vzdálenosti a umožnit zpracování odpadu přímo v zemi jeho vzniku.

Pro přesnost je třeba dodat, že v tomto případě jde především o použité náplně do zařízení na zahřívaný tabák, nikoli o směs klasických cigaretových nedopalků, nedopalků s filtrem a odpadu z elektronických cigaret. Rozdíl je důležitý i z technologického hlediska, protože složení vstupního materiálu určuje možnosti jeho dalšího zpracování.

Za projektem stojí spolupráce společností Reneso a Philip Morris ČR. Program sběru použitých náplní v Česku a na Slovensku funguje od roku 2022. Sběr probíhá prostřednictvím sítě prodejen a partnerských provozoven IQOS. Podle údajů zveřejněných při spuštění české linky se v tuzemsku daří shromažďovat přibližně 1,4 tuny použitých náplní měsíčně, což odpovídá zhruba dvěma milionům kusů. Celkové množství vybraných náplní v obou zemích již přesáhlo 100 tun.

Samotný proces zpracování stojí na drcení, odstranění kovových částic a následné granulaci. Výstupem je materiál Reneso Fibers, který má ve stavebních aplikacích nahrazovat běžně používaná celulózová vlákna v asfaltových směsích. Podle společnosti může jedna tuna tohoto produktu vystačit přibližně na 200 metrů silnice. Jeho funkcí je mimo jiné přispívat k omezení tvorby vyjetých kolejí, tedy trvalých deformací asfaltového povrchu při opakovaném zatížení dopravou. Takové využití už bylo ověřeno na několika projektech na Slovensku. První silniční úsek s touto příměsí v Česku se plánuje na první polovinu roku 2027.

Provozní uspořádání je přizpůsobeno relativně malému toku materiálu. Dvanáctimetrový lodní kontejner s technologií stojí v areálu ProfiOdpady, kde se vstupní odpad připravuje k dalšímu zpracování. Specializovaní pracovníci mají na vlastní zpracování vyhrazený přibližně týden v měsíci. Uváděná kapacita dosahuje až 5 tun náplní měsíčně, což je více než trojnásobek současného průměrného měsíčního sběru. Dostatečné vytížení linky proto bude záviset především na dalším rozvoji sběrné sítě a množství předaného materiálu.

Sedm tisíc tun solárních panelů ročně

Roční kapacita linky činí 7 000 tun, což podle společnosti odpovídá přibližně 500 až 700 tisícům panelů v závislosti na jejich velikosti. Takové množství by pokrylo potřebu zhruba 50 tisíc běžných domácích fotovoltaik, pokud počítáme s instalací kolem 10 panelů na rodinný dům. Pro srovnání, v Česku má průměrná nově instalovaná fotovoltaická elektrárna přibližně 22 kWp, což při běžném výkonu panelů odpovídá zhruba 50 panelům.

Zařízení využívá automatizovanou mechanickou demontáž a následnou separaci materiálů. Panel nejprve projde identifikací rozměrů a polohy připojovací krabice, která se automaticky oddělí. Následuje odstranění hliníkového rámu a oddělení skla. Zbývající část prochází soustavou drtičů a třídicích zařízení, která rozdělují materiál podle jeho fyzikálních vlastností. Výsledkem jsou jednotlivé frakce obsahující mimo jiné měď, křemík a stříbro. Provoz je natolik automatizovaný, že jednu směnu obsluhuje šest pracovníků.

RecPan deklaruje celkovou míru recyklace přesahující 97 % hmotnosti zpracovaného panelu. U běžných křemíkových fotovoltaických panelů tvoří sklo přibližně 67–72 % hmotnosti, hliníkový rám 12–16 %, polymerní plasty zhruba 8–11 %, křemík 3–4 % a měď přibližně 1–3 %. Stříbro představuje jen asi 0,03 % hmotnosti panelu. Konkrétní poměry se liší podle konstrukce a stáří panelu. Samotné dosažení této míry recyklace však ještě nevypovídá o tom, kolik získaných materiálů se skutečně podaří využít při další výrobě.

Sklo, hliník, měď, křemík a stříbro mají odlišnou tržní hodnotu i požadavky na čistotu. Zatímco hliníkové rámy představují dobře obchodovatelnou surovinu, u skla je situace složitější. Přestože tvoří největší hmotnostní podíl panelu, jeho nízká cena ztěžuje ekonomické zajištění dalšího využití. Společnost současně uvedla, že část plastových složek zatím odváží na skládku a u křemíku připravuje další využití, které vyžaduje dořešení navazujících podmínek.

Podnik nabízí zákazníkům převzetí a recyklaci panelů bez poplatku a podle svého vyjádření hradí také dopravu. Tuto bezplatnou službu umožňuje tuzemský systém povinných recyklačních poplatků podle zákona o výrobcích s ukončenou životností, ze kterých je budoucí likvidace fotovoltaiky předplacena. Jeho obchodní model stojí na výnosech z prodeje získaných materiálů. To znamená, že hospodářský výsledek závisí na kombinaci nákladů na svoz a zpracování, skutečné materiálové výtěžnosti a cen druhotných surovin. V době zahájení provozu se v areálu nacházelo přibližně 800 tun panelů čekajících na zpracování. Firma počítá s dalším rozvojem a připravuje projekty v Polsku, Itálii a Španělsku.

Příbramský závod přitom není první českou kapacitou pro recyklaci fotovoltaiky. Ve Středočeském kraji už fungují zařízení společností Dekonta v Kralupech nad Vltavou a Technoworld v Letech u Prahy. Nový provoz tak rozšiřuje existující zpracovatelskou infrastrukturu v době, kdy se na trhu objevují panely poškozené krupobitím, vodou či jinými vlivy, moduly z reklamačních a garančních případů i zařízení nahrazovaná účinnějšími technologiemi. 

Dostatek vody se pro podniky stává stále méně samozřejmou podmínkou fungování. Sucho, povodně, znečištění a zhoršující se stav vodních ekosystémů mohou narušit výrobu, prodražit suroviny, omezit dopravu a ohrozit energetické zásobování. Nová zpráva Světového fondu na ochranu přírody WWF upozorňuje, že firmy ve střední a východní Evropě si tato rizika uvědomují, jejich připravenost však za tímto poznáním výrazně zaostává.

Voda patří k základním předpokladům fungující ekonomiky. Průmysl ji potřebuje při výrobě, chlazení a čištění, zemědělství je závislé na její dostupnosti v půdě i na možnosti zavlažování, energetika na ní závisí při řadě technologických procesů a doprava využívá řeky jako přepravní cesty. Dostupnost vody současně ovlivňuje potravinářství, chemický průmysl, těžbu surovin i provoz veřejné infrastruktury. Pokud se vodní režim naruší, následky se mohou přenášet mezi jednotlivými odvětvími a postupně zasáhnout mnohem širší část ekonomiky.

Právě tuto souvislost rozebírá zpráva Vodní rizika a připravenost podniků ve střední a východní Evropě, kterou aktuálně zveřejnila organizace WWF-CEE. Jde o zkratku názvu World Wide Fund for Nature Central and Eastern Europe, tedy regionálního působení Světového fondu na ochranu přírody ve střední a východní Evropě. WWF je mezinárodní organizace zaměřená na ochranu přírody, biologické rozmanitosti a přírodních zdrojů. Voda a zdraví sladkovodních ekosystémů patří k oblastem, kterým se dlouhodobě věnuje.

Zpráva vychází z průzkumu provedeného společností EY denkstatt Austria na zakázku právě WWF-CEE. Zahrnuje podniky z Česka, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Ukrajiny. Jejím cílem je popsat, jak firmy vnímají svou závislost na vodě, jaké následky už zaznamenaly a nakolik dokážou předcházet budoucím problémům.

Zkušenosti s vodními riziky rostou, připravenost zůstává nízká

Zjištění ukazují výrazný rozdíl mezi zkušeností s vodními riziky a schopností se na ně připravit. Alespoň jeden negativní dopad související s vodou zaznamenalo v předchozích pěti letech 52 % respondentů. Narušení provozu nebo materiální škody uvedlo 24 % a zvýšené náklady na vodu z externích zdrojů 21 % dotázaných. Do následujících pěti let očekává 58 % respondentů středně silný nebo výrazný dopad těchto rizik na své podnikání. Za velmi dobře připravených se přitom označilo pouze 7 %.

Tato čísla vypovídají o ekonomickém problému, který má několik podob. Při nedostatku vody může podnik čelit omezení výroby, potřebě dražších technologických řešení nebo vyšším nákladům na zajištění provozních vstupů. Povodně mohou poškodit budovy, stroje, sklady a přístupové komunikace. Zhoršená kvalita vody může zvýšit náklady na její úpravu, zatímco nedostatek vody v zemědělství se může promítnout do nižší dostupnosti surovin a jejich ceny.

Závažnost rizika přitom nelze určit jen podle objemu vody, který firma spotřebuje. Podnik s relativně nízkou přímou spotřebou může být silně závislý na dodavateli, jehož výrobu ohrožuje sucho. Jiný podnik může mít dostatečné vlastní zdroje, ale jeho logistiku naruší povodeň nebo nízké hladiny řek. Významnou roli proto hraje také místo, kde firma působí, odkud nakupuje suroviny a jaké vodní podmínky panují v oblastech, na nichž je závislá.

Zpráva v této souvislosti upozorňuje na význam celých povodí. Voda se pohybuje krajinou bez ohledu na hranice pozemků, obcí či podnikových areálů. Způsob, jakým se s ní hospodaří v horní části povodí, může ovlivnit dostupnost vody níže po toku. Podobně může odvodňování krajiny, úbytek mokřadů a říčních niv nebo zhoršování ekologického stavu vodních toků oslabovat schopnost území zadržovat vodu a vyrovnávat její nedostatek i nadbytek.

Významnou roli hraje také změna klimatu, která ovlivňuje četnost a intenzitu suchých období i extrémních srážek. Pokud se tyto jevy kombinují s nadměrnými odběry vody, znečištěním a nedostatečnou infrastrukturou, mohou vznikat problémy, jejichž řešení vyžaduje spolupráci podniků, obcí, správců vodních toků i dalších uživatelů. Zdravé sladkovodní ekosystémy tak představují nejen přírodní hodnotu, ale také základní podmínku dlouhodobé ekonomické stability.

Největší slabina se skrývá mimo vlastní provozy

Výmluvný je rozdíl mezi tím, jak firmy přistupují k vlastním provozům a k dodavatelským řetězcům. Rizika spojená s vodou ve vlastním provozu hodnotilo 46 % respondentů, zatímco v dodavatelském řetězci pouze 23 %. Tento rozdíl odhaluje slabinu běžného podnikového plánování. Společnost může mít dobře zmapovanou spotřebu vody ve svém areálu, zavedené úsporné technologie a přesné údaje o odběrech, přesto však nemusí vědět, jaké riziko představuje původ jejích surovin nebo závislost klíčových dodavatelů na konkrétním vodním zdroji.

Pro potravinářský podnik může být takovým rizikem nedostatek vody v zemědělské oblasti, odkud získává suroviny. Průmyslový výrobce může být závislý na materiálu, jehož produkce vyžaduje značné množství vody. Výpadek dodavatele se pak přenese do vlastního provozu, i když podnik sám žádné omezení ve spotřebě vody nepocítí. Náhradní dodávky mohou být dražší, změna dodavatele může vyžadovat nové ověřování kvality a delší přepravní trasy zvýší náklady i ekologickou stopu výroby.

Z hlediska řízení podniku proto nestačí sledovat pouze vlastní odběry a spotřebu. Důležité je znát geografické rozmístění hlavních dodavatelů, původ klíčových vstupů a dostupnost vody v místech, kde vznikají. Podnik by měl také vyhodnotit, jak dlouho dokáže fungovat při výpadku konkrétního dodavatele a zda má k dispozici alternativní zdroje. Takové informace umožňují předcházet situacím, kdy se vodní problém projeví až ve chvíli, kdy už ohrožuje výrobu a plnění objednávek.

Firemní strategie potřebují konkrétní cíle i investice

Zpráva zároveň ukazuje, že firmy zatím nepřevádějí své zkušenosti a obavy do dostatečně ucelených strategií. Samostatnou strategii hospodaření s vodou nemá 53 % respondentů. Mezi uváděnými firemními cíli převažuje efektivnější využívání vody a snižování intenzity její spotřeby, které představují 47 % zvolených cílů. Kvality vody se týká 24 % cílů, zatímco dodavatelských řetězců pouhá 3 %.

Tyto výsledky naznačují, že podniky věnují největší pozornost oblastem, které mohou přímo ovlivnit uvnitř vlastních provozů. Takový přístup má své opodstatnění, protože snížení spotřeby vody může přinést úspory a omezit závislost na externích dodávkách. Samo o sobě však nezaručuje odolnost vůči suchu, povodním ani problémům v dodavatelských řetězcích. Strategie zaměřená na vodu proto musí spojovat technologickou účinnost, kvalitu vody, dostupnost zdrojů, řízení provozních rizik a spolupráci s okolím.

Otázkou zůstává také financování. Téměř polovina dotázaných očekává, že jejich investice související s vodou zůstanou v následujících třech letech na současné úrovni. Zvýšení investic plánuje 24 % respondentů a výrazný nárůst pouze 4 %. To je důležité zejména v situaci, kdy většina respondentů očekává, že vodní rizika budou mít na jejich podnikání v příštích pěti letech citelný dopad.

Investice do hospodaření s vodou přitom nemusí znamenat pouze rozsáhlé technologické projekty. Přínos může mít přesnější měření spotřeby, odhalování úniků, úprava výrobních procesů, opětovné využívání technologické vody nebo zachycování srážkové vody tam, kde to podmínky umožňují. U některých provozů může být vhodné také zvýšit kapacitu zásobování či zabezpečit alternativní zdroj. Výběr řešení by měl vycházet z konkrétního rizika a z ekonomického vyhodnocení možných škod, nikoli z předpokladu, že stejné opatření bude vhodné pro všechny podniky.

České firmy mají předpoklad, který musí potvrdit praxe

Pro české firmy přináší zpráva také specifické zjištění. Respondenti z České republiky dosahují v rámci sledovaných zemí nejvyšší míry přijímání vodohospodářských cílů. To je příznivý signál, ale samo o sobě to ještě nevypovídá o celkové připravenosti českého podnikatelského sektoru. Průzkum představuje orientační obraz odpovědí zapojených firem, nikoli statisticky vyčerpávající analýzu všech podniků v jednotlivých zemích. Výsledky proto nelze automaticky vztahovat na celý český trh. Ukazují však, že stanovení cílů musí doprovázet jejich praktické naplňování, jasně určená odpovědnost a odpovídající investice.

Zpráva WWF doporučuje začít systematickým vyhodnocením míst, kde voda může ovlivnit kontinuitu podnikání, náklady, dodávky, povolovací procesy a vztahy s okolím. K tomu lze využít také nástroj WWF Water Risk Filter, který pomáhá vyhodnocovat vodní rizika podle lokality a typu činnosti. Výsledky mohou podnikům pomoci určit priority a soustředit prostředky tam, kde by případný výpadek měl nejzávažnější následky.

Dokument ke stažení:

Business Water Risks and Readiness in Central and Eastern Europe