Každý rok vznikají miliardy párů obuvi a desítky milionů tun textilu, ale jen malá část těchto výrobků se vrací zpět do oběhu. Nové evropské analýzy ukazují, že problém už dávno nespočívá v tom, zda materiály lze znovu použít. Klíčová otázka zní, proč se to v praxi téměř neděje. Odpověď vede přes složitou konstrukci výrobků, ekonomiku třídění i systém, který je stále nastaven na rychlou spotřebu a ještě rychlejší ztrátu hodnoty.

Globální módní a obuvnický průmysl patří k největším materiálovým tokům současné ekonomiky. Jen obuvnický sektor každoročně vyrobí přibližně 23,8 miliardy párů bot a očekává se další růst trhu. Přesto se podle nejnovějších analýz kolem 90 % vyřazené obuvi nikdy nevrátí zpět do výrobního cyklu a končí na skládkách nebo ve spalovnách.

Stejný paradox odhaluje i projekt Rewear zaměřený na textil. Výzkumníci analyzovali tisíce kusů použitého oblečení ve třídicích centrech napříč Evropou a zjistili, že většina oděvů je technicky stále použitelná. Celých 37 % kusů neneslo žádné známky poškození a dalších 41 % vykazovalo pouze drobné vady. Přesto se velká část těchto výrobků nikdy nedostane k novému uživateli, protože náklady na třídění, čištění, opravy nebo logistiku převyšují jejich tržní hodnotu.

Výzkumníci zároveň zjistili, že mezi nejčastější důvody vyřazení oděvů nepatří roztržení nebo nefunkčnost, ale estetické faktory. Lidé se oblečení zbavují kvůli změně stylu, špatnému padnutí, zastaralému vzhledu nebo drobným skvrnám. Technická životnost oděvů je tak často výrazně delší než jejich životnost spotřebitelská. Právě zde se ukazuje jeden z nejzásadnějších závěrů obou studií: největší překážkou cirkulární ekonomiky není technický stav výrobků, ale ekonomika jejich dalšího využití.

Když je výrobek příliš složitý na vlastní recyklaci

V případě obuvi je problém ještě výraznější. Moderní sportovní nebo běžecká bota představuje mimořádně komplexní výrobek. Jeden pár může obsahovat více než 60 samostatných komponentů a vzniká v rámci stovek výrobních operací. Materiály jsou navrženy pro výkon, komfort, nízkou hmotnost a cenu, nikoliv pro snadné rozebrání na konci životního cyklu.

Studie upozorňuje, že obuv patří k nejsložitějším spotřebním výrobkům z pohledu cirkulární ekonomiky. Zatímco plastová láhev bývá vyrobena převážně z jednoho materiálu, jediná sportovní bota může kombinovat desítky druhů polymerů, textilií, pěn, gum a adheziv. Každá další materiálová vrstva přitom zvyšuje náročnost budoucí recyklace.

Analýza více než tisícovky vyřazených bot v evropském projektu Closing the Footwear Loop ukázala, že dominantní metodou spojování jednotlivých částí jsou lepené spoje. Ty sice zlevňují výrobu a zvyšují funkčnost výrobku, ale prakticky znemožňují efektivní demontáž a oddělení materiálů pro následnou recyklaci. Výsledkem je situace, kdy jsou technicky recyklovatelné materiály uzamčeny uvnitř konstrukce, kterou nelze ekonomicky rozebrat.

Více než polovina analyzovaných modelů využívala právě lepené spojení mezi svrškem a podrážkou. Mechanické oddělení těchto částí bývá časově náročné a často vede k poškození materiálů, což výrazně snižuje jejich další využitelnost.

Další komplikaci představují směsné materiály. Stejně jako v textilním průmyslu jsou i v obuvi kombinovány různé druhy plastů, pěn, pryže, textilií a lepidel. Čím více materiálů je v jednom výrobku propojeno, tím náročnější je jejich identifikace a následné oddělení. To výrazně snižuje kvalitu recyklátu i ekonomickou atraktivitu celého procesu.

Další překážkou jsou černé pryžové podrážky. Běžné optické a infračervené třídicí systémy mají problém tyto materiály rozpoznat kvůli uhlíkovým pigmentům, které pohlcují signál senzorů. I relativně jednoduchý komponent se tak může stát slepým místem automatizovaného třídění.

Čtvrtina „odpadu“ není poškozená

Možná nejpřekvapivější zjištění přineslo hodnocení technického stavu vyřazené obuvi. Výzkumníci zjistili, že přibližně 24 % bot zařazených mezi nerecyklovatelný nebo znovu neprodejný odpad nevykazovalo žádné fyzické poškození. Důvodem vyřazení byla ztráta páru, znečištění, módní zastaralost nebo prostě absence ekonomicky životaschopného systému pro jejich další využití.

V některých případech byly mezi vyřazenou obuví nalezeny i téměř nové páry. Část výrobků se do odpadu dostala kvůli ztrátě jedné boty, drobným estetickým vadám nebo proto, že jejich majitelé nenašli jednoduchý způsob, jak je nabídnout k dalšímu využití. To znamená, že významná část výrobků nekončí mimo oběh proto, že by dosloužila, ale proto, že současná infrastruktura neumí efektivně "zachytit" jejich zbytkovou hodnotu.

Podobný obraz přináší i textilní sektor. Studie Rewear ukazuje, že pouze 5 až 10 % vytříděných oděvů dosahuje dostatečně vysoké tržní hodnoty, aby generovalo významný zisk. O osudu zbytku často nerozhoduje kvalita, ale značka, aktuální módní trendy nebo spotřebitelské preference. Hodnota oděvu je tak mnohdy více sociální než materiálová. Projekt Rewear zároveň ukazuje výrazný rozdíl mezi fyzickou a tržní hodnotou výrobků. Oděv může být zcela funkční, ale pokud neodpovídá aktuálním trendům nebo nepochází od známé značky, jeho ekonomická hodnota na sekundárním trhu rychle klesá.

Export není cirkularita

Často se předpokládá, že darované oblečení a obuv automaticky pokračují v životním cyklu. Realita je složitější.

Studie Closing the Footwear Loop ukazuje, že přibližně 90 % znovu použitelných vytříděných bot putuje na exportní trhy, zejména do Pákistánu, Číny nebo Spojených arabských emirátů. Tam jsou dále tříděny, opravovány a prodávány. Tento systém sice prodlužuje životnost výrobků, ale neznamená skutečně uzavřený materiálový cyklus. Po druhém či třetím použití totiž značná část těchto produktů opět končí jako odpad.

Pákistán se podle studie stal jedním z klíčových světových uzlů pro další třídění použité obuvi. Do země proudí velké objemy vytříděných bot z Evropy, které jsou následně opravovány, rozdělovány podle kvality a distribuovány na další regionální trhy.

Podobný mechanismus funguje i u textilu. Evropské systémy sběru jsou do značné míry závislé na exportu použitého oblečení do zemí s nižšími příjmy. Reuse zde funguje jako důležitá ekonomická aktivita, avšak zároveň přesouvá budoucí odpad mimo místo původní spotřeby. Autoři studie upozorňují, že export použitých výrobků sice prodlužuje jejich životnost, ale zároveň komplikuje sledování skutečných materiálových toků. Ve chvíli, kdy výrobek opustí Evropu, bývá jeho další osud jen obtížně dohledatelný.

Technologie existují. Chybí ekonomika

Obě studie přinášejí i překvapivě optimistický závěr. Technologická řešení pro třídění, identifikaci materiálů, opravy i recyklaci již existují nebo rychle vznikají. Pilotní projekty ukázaly, že sportovní obuv lze úspěšně rozebrat, zpracovat a získané materiály znovu využít při výrobě nových produktů. Byly také testovány specializované systémy pro automatizované třídění obuvi podle materiálového složení.

Testované recyklační projekty ukázaly, že z použité sportovní obuvi lze získávat pryžové granule, pěnové materiály nebo textilní vlákna využitelná například ve sportovních površích, stavebnictví či při výrobě nových produktů. Technologická proveditelnost tedy již byla v řadě případů potvrzena.

Skutečnou překážkou se tak stále více ukazuje ekonomika celého systému. Výrobky jsou navrhovány pro efektivní výrobu a nízké náklady, nikoli pro druhý život. Náklady na sběr, logistiku, čištění, opravy a demontáž přitom často převyšují hodnotu získaných materiálů. Dokud se tento poměr nezmění, zůstane většina cirkulárních řešení omezená na pilotní projekty.

Studie opakovaně upozorňují na takzvaný „value gap“ – rozdíl mezi náklady na získání materiálu a jeho následnou tržní hodnotou. Právě tento rozdíl dnes představuje jednu z největších bariér rozvoje skutečně cirkulárních obchodních modelů.

Situaci se snaží měnit i evropská regulace. Evropská unie již přijala opatření směřující k omezení ničení neprodaných textilních a obuvnických výrobků a současně zavádí nové požadavky na odpovědnost výrobců za celý životní cyklus produktů.

Významnou změnu mohou přinést také digitální produktové pasy, které mají v budoucnu nést informace o materiálovém složení, původu komponentů i možnostech oprav. Tyto údaje by mohly výrazně usnadnit třídění a recyklaci výrobků na konci jejich životního cyklu.

Největší problém neleží v odpadu, ale v designu

Společným jmenovatelem textilu i obuvi je rozpor mezi technickou možností a systémovou realitou. Materiály lze recyklovat. Výrobky lze opravovat. Použitelné kusy lze znovu prodávat. Přesto většina z nich končí mimo oběh.

Podle autorů studie se až 80 % environmentálních dopadů výrobku určuje už ve fázi návrhu. Rozhodnutí o použitých materiálech, spojích nebo konstrukci tak zásadně ovlivňují, zda bude možné výrobek po letech efektivně opravit, rozebrat nebo recyklovat.

Studie Rewear i Closing the Footwear Loop proto docházejí ke stejnému závěru: budoucnost cirkulární ekonomiky nebude určovat pouze vývoj recyklačních technologií. Rozhodující bude to, zda se podaří změnit samotný návrh výrobků, vytvořit ekonomicky funkční systémy sběru a opravit způsob, jakým společnost přemýšlí o hodnotě věcí po skončení jejich prvního života.

Právě proto se stále častěji hovoří o přechodu od „designu pro výrobu“ k „designu pro cirkularitu“. Cílem není pouze vytvořit kvalitní výrobek, ale také zajistit, aby si co nejdéle uchoval svou materiálovou i ekonomickou hodnotu během celého životního cyklu.

Jinými slovy, problémem dneška není, že by boty a oblečení nebylo možné zachránit. Problémem je, že současný systém často nedokáže rozpoznat jejich hodnotu dříve, než skončí v odpadu.

Dokument ke stažení:

• Sorting for Circularity: Project REWEAR

• Clothing the Footwear Loop

Recyklace hliníkových obalů zaznamenává v Evropě výrazný pokrok a některé země již dosahují výsledků, které překonávají i budoucí cíle Evropské unie. Mezi nejúspěšnější státy patří Itálie, kde se míra recyklace nápojových plechovek v roce 2025 vyšplhala na 92,8 procenta. Země tak překonala nejen současné evropské cíle, ale i požadavky stanovené pro rok 2030. Úspěch přichází v době, kdy členské státy Evropské unie hledají cesty k vyšší návratnosti cenných obalových materiálů a plnění stále ambicióznějších cílů v oblasti oběhového hospodářství.

Itálie v roce 2025 potvrdila svou pozici mezi nejúspěšnějšími evropskými zeměmi v oblasti recyklace hliníkových obalů. Podle údajů zveřejněných národním konsorciem CIAL dosáhla míra recyklace hliníkových obalů 69,5 procenta, čímž země výrazně překročila současný evropský cíl ve výši 50 procent a zároveň splnila i cíl 60 procent stanovený Evropskou unií až pro rok 2030.

Na italský trh bylo během roku uvedeno přibližně 93 500 tun hliníkových obalů, což představovalo meziroční nárůst o sedm procent. Recyklační systém přesto dokázal zpracovat rekordních 65 tisíc tun hliníkových obalů, což bylo podle CIAL nejvyšší množství za poslední roky. Celková míra využití hliníkových obalů dosáhla 72,9 procenta.

Největší pozornost však vzbudily výsledky nápojových plechovek. Jejich míra recyklace dosáhla 92,8 procenta, což představuje meziroční nárůst o 5,5 procentního bodu. Právě tento údaj se stal hlavním tématem odborných médií zaměřených na obalový průmysl a recyklaci. Německý Packaging Journal upozornil, že hodnota 92,8 procenta odpovídá úrovni dosahované nejlepšími evropskými zálohovými systémy sběru nápojových obalů. Packaging Europe zase připomněl, že podle údajů organizací European Aluminium a Metal Packaging Europe činí evropský průměr recyklace nápojových plechovek přibližně 76 procent, zatímco průměr zemí s nejúspěšnějšími systémy návratu obalů se pohybuje kolem 92 procent.

Zahraniční média přitom nezdůrazňovala pouze samotnou míru recyklace. Opakovaně upozorňovala také na environmentální přínosy dosažených výsledků. Recyklace 65 tisíc tun hliníkových obalů podle údajů CIAL zabránila vzniku více než 460 tisíc tun emisí oxidu uhličitého a současně přinesla energetickou úsporu odpovídající přibližně 205 tisícům tun ropného ekvivalentu. Vzhledem k tomu, že výroba recyklovaného hliníku vyžaduje pouze zlomek energie oproti výrobě primárního kovu, patří hliník mezi materiály s nejvyšším potenciálem pro rozvoj oběhového hospodářství.

Zajímavé je, že odborné články publikované v Německu, Velké Británii i dalších zemích nevěnovaly pozornost pouze samotné Itálii. Výsledky byly často zasazovány do širšího evropského kontextu. Packaging Europe například připomněl, že celková míra recyklace nápojových plechovek v Evropské unii společně se Spojeným královstvím, Norskem, Islandem a Švýcarskem dosáhla podle posledních dostupných dat 76,3 procenta. Italských 92,8 procenta tak výrazně převyšuje evropský průměr.

Právě srovnání s evropskou špičkou je jedním z důvodů, proč jsou výsledky Itálie sledovány také v České republice. Tuzemský systém třídění kovových obalů prošel výraznou proměnou. Ve stále větším počtu měst a obcí mohou obyvatelé odkládat nápojové plechovky i další drobné kovové obaly přímo do žlutých kontejnerů určených pro takzvaný multikomoditní sběr. Tento systém využívá například Brno, České Budějovice a řada dalších municipalit. Moderní třídicí linky následně dokáží kovové obaly automaticky oddělit od plastů pomocí magnetických a indukčních technologií.

Právě rozšiřování multikomoditního sběru patří v České republice k nejvýznamnějším změnám posledních let. Pro spotřebitele znamená jednodušší třídění a vyšší dostupnost sběrné infrastruktury, protože žluté kontejnery jsou zpravidla rozmístěny hustěji než samostatné nádoby na kovy. Současně se zvyšuje množství vytříděných kovových obalů, které se vracejí zpět do materiálového využití.

Problematika nápojových plechovek se však v České republice neomezuje pouze na otázku třídění. Organizace podporující zavedení zálohového systému upozorňují, že současná míra sběru plechovek zůstává výrazně pod úrovní zemí s nejvyšší návratností obalů. Například Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN) uvádí, že z více než jedné miliardy nápojových plechovek uvedených každoročně na český trh se k recyklaci vrací přibližně pouze třetina. Podle propočtů institutu tak současný systém každoročně přichází zhruba o 11 100 tun hliníku, který končí mimo recyklační tok.

Evropské cíle se přitom netýkají pouze hliníkových plechovek. Významnou roli hrají také PET lahve. Směrnice o jednorázových plastech stanovila členským státům povinnost zajistit oddělený sběr 77 procent PET lahví do roku 2025 a 90 procent do roku 2029. Právě hranice devadesáti procent je dnes jedním z klíčových ukazatelů, podle kterého Evropská komise hodnotí efektivitu systémů sběru nápojových obalů.

Evropské instituce a české odborné organizace zveřejnily v uplynulém období několik nových analýz a datových souborů, které popisují vývoj v oblasti průmyslu, energetiky, chemické regulace a využití prostorových dat. Tyto materiály zahrnují technologické studie zaměřené na dekarbonizaci energeticky náročných průmyslových odvětví, statistiky spotřeby energie v průmyslu Evropské unie, detailní údaje o energetické struktuře jednotlivých sektorů i otevřená geodata z českých regionů.

Společné výzkumné středisko Evropské komise zveřejnilo analýzu technologií využívaných při dekarbonizaci energeticky náročných průmyslových odvětví. Studie se zaměřila na projekty realizované v sektorech, jako je výroba oceli, cementu, chemikálií, skla nebo papíru, které patří mezi významné zdroje průmyslových emisí v Evropské unii. Cílem analýzy bylo zmapovat technologické směry, které jsou v těchto odvětvích aktuálně rozvíjeny a testovány v kontextu snižování emisní náročnosti průmyslové výroby.

Analýza identifikuje několik hlavních technologických směrů, mezi které patří využití nízkouhlíkového vodíku, elektrifikace výrobních procesů, systémy rekuperace energie a technologie založené na principech cirkulární ekonomiky. Dále se zaměřuje na opatření spojená s efektivnějším využíváním surovin a snižováním materiálových ztrát v průmyslových procesech. Podle hodnocení dosáhlo přibližně 40 procent sledovaných technologií vysoké úrovně technologické připravenosti, což je jeden z indikátorů jejich potenciálního uplatnění v praxi.

Studie zároveň popisuje konkrétní technologické přístupy v jednotlivých průmyslových odvětvích. Ve výrobě oceli se objevují řešení využívající vodík při redukčních procesech, které nahrazují tradiční fasilní vstupy. V chemickém průmyslu jsou zastoupeny technologie zaměřené na využívání alternativních surovin a na uzavírání materiálových cyklů, tedy opětovné využití vstupních materiálů v rámci výrobních procesů. Podobné technologické přístupy jsou uváděny i v dalších analyzovaných průmyslových sektorech, kde se liší podle specifik výroby a energetické náročnosti jednotlivých procesů.

Evropský průmysl spotřebovává méně energie

Podle údajů Eurostatu dosáhla konečná spotřeba energie v průmyslu Evropské unie v roce 2024 celkem 8 835 petajoulů. Ve srovnání s rokem 2014 to představuje pokles o 8,1 procenta. Data potvrzují dlouhodobý trend snižování energetické náročnosti průmyslové výroby v Evropské unii, který je pozorovatelný již od devadesátých let.

Struktura spotřeby energie ukazuje, že největší podíl v průmyslu tvoří elektřina s 2 945 petajouly, což odpovídá 33,3 procenta, a zemní plyn s 2 817 petajouly, tedy 31,9 procenta. Obnovitelné zdroje a biopaliva dosahují 999 petajoulů, což představuje 11,3 procenta celkové spotřeby a zároveň vyšší podíl než ropa a ropné produkty, které tvoří 10,4 procenta. Zbytek spotřeby připadá na pevná fosilní paliva, teplo a odpad.

Ve srovnání s rokem 2014 došlo v průmyslu k poklesu spotřeby pevných fosilních paliv o 34,8 procenta a k poklesu využití tepla o 23,7 procenta. Naopak spotřeba energie z obnovitelných zdrojů a biopaliv vzrostla o 24,3 procenta. Data tak ukazují posun ve struktuře energetického mixu směrem k nižšímu zastoupení pevných fosilních paliv a rostoucímu podílu obnovitelných zdrojů.

Potravinářský průmysl v Evropské unii, který zahrnuje výrobu potravin, nápojů a tabákových výrobků, spotřeboval v roce 2024 celkem 1 134 petajoulů energie, což odpovídá 12,8 procenta celkové průmyslové spotřeby energie. Ve srovnání s rokem 2014 se jeho spotřeba zvýšila o 4,7 procenta.

Struktura spotřeby v tomto odvětví ukazuje dominantní postavení zemního plynu s 46,3 procenta a elektřiny s 35,3 procenta. Obnovitelné zdroje a biopaliva v tomto sektoru zaznamenaly mezi lety 2014 a 2024 nárůst o 68,4 procenta. Současně došlo k růstu spotřeby elektřiny o 8,1 procenta a zemního plynu o 5 procent, zatímco využití pevných fosilních paliv pokleslo o více než třetinu.

Ústecký kraj otevírá veřejnosti solární data

CENIA ve spolupráci s Ústeckým krajem zpřístupnila veřejnosti data vzniklá na základě leteckého laserového skenování a analýzy solárního potenciálu území. Zveřejněné datové soubory obsahují digitální modely terénu, digitální modely povrchu a specializované vrstvy zaměřené na potenciál využití sluneční energie v území.

Letecké laserové skenování umožňuje tvorbu detailních trojrozměrných modelů krajiny pomocí laserových impulsů vysílaných z letadla. Tato data jsou využívána například při mapování krajinných struktur, správě lesních porostů, hodnocení povodňových rizik, plánování dopravní infrastruktury nebo sledování změn v krajině.

Součástí dat je také model solárního potenciálu, který umožňuje vyhodnocovat vhodnost jednotlivých střech pro instalaci fotovoltaických systémů na základě jejich orientace, sklonu a míry zastínění. Data slouží jako podklad pro plánování investic do obnovitelných zdrojů energie na úrovni domácností, firem i veřejné správy.

Chemická legislativa EU se posouvá od evidence k aktivnímu řízení rizik

Evropská agentura pro chemické látky zveřejnila čtvrtou zprávu o fungování nařízení REACH a CLP, která hodnotí vývoj v období let 2021 až 2025. Zpráva popisuje vývoj evropské chemické regulace směrem k systematičtějšímu hodnocení chemických látek z hlediska jejich rizik.

Podle zprávy jsou data o chemických látkách stále více využívána pro regulační rozhodování, identifikaci nebezpečných látek a přípravu omezení nebo autorizací. Evropská unie tato data využívá jako základ pro hodnocení chemických látek v rámci jednotného regulačního rámce.

Zpráva uvádí zvyšování kvality registračních dokumentací i efektivity kontrolních mechanismů. Důležitou roli hraje propojení různých legislativních nástrojů, které umožňuje rychlejší identifikaci látek vzbuzujících mimořádné obavy. Data jsou zároveň využívána také pro hodnocení skupin chemických látek namísto jednotlivých látek, což mění způsob jejich regulačního posuzování.

Dokument ke stažení:

Technical Report on Innovative Techniques (TRIT)

Report on the operation of REACH and CLP 2026 [EN][PDF]

Když se řekne odpočinek, většina lidí si představí dovolenou, několik dní volna nebo útěk od každodenních povinností. Jenže skutečný odpočinek není jen otázkou času. Záleží také na tom, kde ho trávíme. Moderní výzkum totiž ukazuje, že některá prostředí dokážou naši psychiku obnovovat výrazně lépe než jiná. A rozdíly jsou mnohem větší, než bychom si možná mysleli.

Dvě rozsáhlé vědecké studie z posledních let přinášejí fascinující pohled na to, proč se po procházce lesem nebo podél mořského pobřeží často cítíme lépe než po odpoledni stráveném v rušném centru města. Jejich závěry jsou mimořádně aktuální v době, kdy se města potýkají s rostoucími teplotami, přibývajícím stresem a stále větší psychickou zátěží svých obyvatel.

Lidský mozek je výsledkem milionů let evoluce odehrávající se převážně v přírodním prostředí. Teprve během několika posledních generací se většina populace přesunula do měst, kde každodenně čelí intenzivnímu hluku, dopravě, reklamním sdělením, digitálním technologiím a nepřetržitému proudu informací. Z pohledu psychologie jde o prostředí, které od člověka neustále vyžaduje soustředění a zpracovávání podnětů. Mozek je prakticky permanentně v pohotovosti.

Právě proto se v posledních desetiletích vědci stále intenzivněji zabývají otázkou, zda existují prostředí, která dokážou tuto psychickou zátěž zmírnit. A odpověď zní jednoznačně ano. Příroda není pouze estetickým doplňkem krajiny. Funguje jako přirozený nástroj psychické regenerace.

Jedna z analyzovaných studií se zaměřila na pobřežní oblasti a jejich schopnost podporovat duševní obnovu. Výzkumníci porovnávali různá místa od přírodních pláží a dun až po silně urbanizované přístavy a pobřežní promenády. Výsledky ukázaly, že lidé vnímají přírodní pobřežní lokality jako výrazně více obnovující než místa, kde dominují budovy, asfalt, infrastruktura nebo komerční zástavba.

Na první pohled to může působit samozřejmě. Přesto je zajímavé, jak výrazné rozdíly byly zaznamenány. Nestačilo totiž být pouze u moře. Záleželo na tom, jak mořské pobřeží vypadalo. Pláže s otevřeným výhledem na horizont, přírodními dunami, vegetací a minimem lidských zásahů vykazovaly podstatně vyšší regenerační potenciál než místa s restauracemi, stánky, parkovišti nebo hustou zástavbou.

Zdá se, že lidská psychika mimořádně pozitivně reaguje na kombinaci několika faktorů. Důležitá je přítomnost vody, otevřeného prostoru, přírodních struktur a pocitu volnosti. Právě horizont, který se před člověkem otevírá bez překážek, může vytvářet pocit úlevy od každodenních omezení. Voda navíc přináší rytmické zvuky a vizuální podněty, které mozek zpracovává bez námahy a které pomáhají snižovat psychické napětí.

Druhá studie přinesla ještě širší pohled. Zahrnovala více než šestnáct tisíc respondentů z osmnácti zemí světa a zkoumala souvislosti mezi kontaktem s přírodou a psychickým zdravím. Výsledky ukázaly, že nejde pouze o to, zda člověk žije v blízkosti zeleně. Mnohem důležitější je, jak často ji skutečně navštěvuje.

To je velmi podstatné zjištění. Mnoho měst dnes investuje do výsadby stromů a budování parků. Samotná existence zelených ploch však automaticky nezaručuje lepší duševní zdraví obyvatel. Rozhodující je aktivní kontakt s přírodou. Jinými slovy, park za oknem není zdaleka tak přínosný jako park, kterým pravidelně procházíme.

Pravidelné návštěvy přírodních lokalit byly spojeny s vyšší životní spokojeností, lepší psychickou pohodou a nižší mírou psychické tísně. Výzkumníci zároveň zjistili, že významnou roli hraje i takzvané propojení s přírodou. Lidé, kteří vnímají přírodu jako důležitou součást svého života a cítí k ní emocionální vztah, vykazovali lepší výsledky v oblasti duševního zdraví.

Nejde tedy pouze o fyzickou přítomnost v přírodním prostředí. Důležitý je také způsob, jakým ho prožíváme. Člověk, který během procházky věnuje pozornost okolní krajině, zvukům, vůním a detailům přírody, pravděpodobně získává více psychických benefitů než ten, kdo stejnou trasu absolvuje ve spěchu a s očima upřenýma do mobilního telefonu.

Tyto poznatky získávají nový význam v souvislosti s klimatickou změnou. Města po celém světě se stále častěji potýkají s fenoménem městských tepelných ostrovů. Beton, asfalt a budovy během dne akumulují teplo a následně ho vyzařují ještě dlouho po západu slunce. Rozdíly mezi teplotou v centru města a v okolní krajině mohou dosahovat několika stupňů Celsia.

Vyšší teploty přitom nepředstavují pouze fyzickou zátěž. Rostoucí počet studií ukazuje, že horko ovlivňuje také naši psychiku. Zvyšuje podrážděnost, zhoršuje soustředění, přispívá k únavě a může prohlubovat stres. V období veder roste výskyt psychických obtíží i subjektivně vnímaná nepohoda.

Právě zde se ukazuje mimořádný význam kvalitních přírodních ploch ve městech. Stromy poskytují stín, vegetace ochlazuje okolí prostřednictvím evapotranspirace a vodní prvky pomáhají zmírňovat přehřívání prostředí. Současně vytvářejí prostor, kde si lidé mohou psychicky odpočinout od nároků moderního života.

Budoucnost měst proto nebude záviset pouze na dopravě, energetice nebo bydlení. Stále důležitější bude také schopnost vytvářet místa, která podporují psychickou regeneraci obyvatel. Parky, zelené koridory, přírodní nábřeží, městské lesy nebo revitalizované vodní plochy přestávají být luxusem. Stávají se součástí veřejného zdraví.

Zajímavé je, že z hlediska regenerace nemusí být rozhodující velikost přírodního prostoru. Často mnohem více záleží na jeho kvalitě. Menší park s dostatkem stromů, stínu a klidných zákoutí může přinášet větší psychický užitek než rozsáhlá plocha zeleně obklopená rušnou dopravou. Lidský mozek totiž nevnímá pouze množství přírody, ale také její charakter.

Při pohledu na výsledky obou studií se postupně skládá poměrně jasný obraz. Největší regenerační potenciál mají prostředí, kde se kombinuje příroda, voda, otevřené výhledy a relativní klid. Právě proto bývají tak oblíbené pobřežní oblasti, jezera, říční nábřeží, lesní cesty nebo přírodní louky. Tato místa dokážou nabídnout něco, co je v běžném městském prostředí stále vzácnější. Pocit prostoru, přirozenosti a mentálního uvolnění.

S blížícím se létem navíc přichází ideální příležitost využít těchto poznatků v praxi. Pokud si chceme skutečně odpočinout, nemusíme nutně plánovat exotickou dovolenou na druhém konci světa. Výzkumy naznačují, že mnohem důležitější než vzdálenost destinace je kvalita prostředí, ve kterém trávíme čas.

Největší přínos může mít pravidelný pobyt v přírodě, ideálně v blízkosti vody nebo v místech s dostatkem vegetace a otevřenými výhledy. Vyplatí se zpomalit, odložit telefon, věnovat pozornost okolí a dopřát mozku chvíli bez neustálých podnětů. Někdy může mít hodinová procházka podél řeky nebo odpoledne strávené ve stínu stromů větší regenerační účinek než celý den v přeplněném zábavním centru.

Možná právě v tom spočívá největší poselství současné vědy. Skutečný odpočinek často nehledáme na správném místě. Rozhodující není ani luxus ani vzdálenost od civilizace. Nejsilnější obnovující účinky totiž nepřináší další dávka zábavy, nakupování nebo digitální stimulace. Přináší je prostředí, ve kterém může naše mysl na chvíli přestat bojovat o pozornost. A právě příroda zůstává jedním z nejúčinnějších a zároveň nejdostupnějších způsobů, jak toho dosáhnout. Rozhodující je tedy míra přirozenosti prostředí a naše schopnost být v něm skutečně přítomni.

Podrobné informace:

Blue space exposure, health and well-being: Does freshwater type matter?

Ještě před několika lety šlo o vizi aktivistů a vědců. Dnes se z ní stává oficiální strategie Evropské unie. Nová zpráva Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) ukazuje, že postupy nahrazující pokusy na zvířatech se v systému REACH používají častěji než samotné testy na zvířatech. Současně Evropská komise rozjíždí plán, který má v budoucnu vést k úplnému nahrazení zvířecích experimentů při hodnocení bezpečnosti chemických látek. Cesta k tomuto cíli však nebude jednoduchá ani rychlá.

Evropská unie se přibližuje jednomu z nejambicióznějších cílů moderní regulatorní vědy, vytvořit systém hodnocení bezpečnosti chemických látek, který nebude závislý na testování na zvířatech. Potvrzuje to šestá zpráva Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) o využívání alternativních metod podle článku 117 odst. 3 nařízení REACH i aktuální iniciativa Evropské komise zaměřená na zavádění evropského plánu pro postupné ukončení testování na zvířatech.

Zpráva ECHA přináší dosud nejkomplexnější pohled na to, jak firmy plní požadavky na získávání údajů o nebezpečných vlastnostech chemických látek. Analýza téměř 13 tisíc registrovaných látek ukazuje, že alternativní přístupy jsou dnes využívány častěji než klasické experimentální studie. Nejrozšířenější metodou je takzvaný read-across, tedy využití údajů o podobných látkách pro předpověď vlastností jiné chemikálie. Významnou roli hrají také výpočetní modely QSAR, přístupy založené na váze důkazů a odůvodněná vynechání některých zkoušek. Experimentální studie představují přibližně 32 procent případů, zatímco různé adaptační přístupy více než 36 procent.

Podle ECHA jde o důkaz, že princip zakotvený přímo v nařízení REACH, podle něhož mají být testy na obratlovcích využívány pouze jako krajní možnost, se v praxi skutečně prosazuje. Agentura zároveň upozorňuje, že část předkládaných alternativních řešení stále nesplňuje požadovanou vědeckou a regulatorní kvalitu, což následně vede k požadavkům na doplnění údajů nebo provedení dalších studií.

Významným zjištěním je také rychlý nástup moderních laboratorních metod, které nahrazují testování na zvířatech, zejména při hodnocení podráždění kůže, poškození očí nebo takzvané kožní senzibilizace, tedy schopnosti látky vyvolat alergickou reakci po opakovaném kontaktu s pokožkou. Stále větší roli přitom hrají metody in vitro využívající buněčné kultury, tkáně nebo jiné laboratorní modely mimo živý organismus. U nově získávaných dat již tyto postupy jednoznačně převažují.

Zatímco ještě před několika lety byly pokusy na zvířatech v těchto oblastech běžnou součástí bezpečnostního hodnocení, v letech 2022 až 2025 tvořily alternativní laboratorní metody téměř 90 procent všech nových studií zaměřených na podráždění kůže a očí. U kožní senzibilizace jejich podíl přesáhl 70 procent. Potvrzuje se tak, že tam, kde jsou spolehlivé a regulatorně uznávané alternativy k dispozici, dochází k rychlému ústupu od využívání laboratorních zvířat.

Zpráva zároveň ukazuje, že evropský systém stále ve značné míře využívá historická data. Přibližně polovina všech experimentálních studií dostupných v databázi REACH vznikla ještě před vstupem nařízení v platnost v roce 2009. Právě sdílení těchto údajů mezi registranty patří k hlavním nástrojům, jak zabránit zbytečnému opakování testů na zvířatech.

Publikace ECHA přichází v době, kdy Evropská komise posouvá debatu o alternativách k testování na zvířatech na novou úroveň. V návaznosti na evropskou občanskou iniciativu Save Cruelty-Free Cosmetics připravila plán, jehož dlouhodobým cílem je úplné nahrazení testování na zvířatech při hodnocení chemické bezpečnosti. Dokument se týká patnácti legislativních oblastí od průmyslových chemikálií přes pesticidy a biocidy až po léčiva nebo potravinářské přísady.

Na začátku června 2026 Evropská komise společně s Evropským partnerstvím pro alternativní přístupy k testování na zvířatech uspořádala v Bruselu konferenci věnovanou zavádění tohoto plánu do praxe. Diskuse se soustředily na využití umělé inteligence v regulatorní vědě, vytváření takzvaných bezpečných prostorů pro sdílení dat mezi regulátory a průmyslem i na další rozvoj metod hodnocení bezpečnosti chemických látek bez použití zvířat.

Klíčovou roli v celém procesu má sehrát ECHA. Agentura již investuje miliony eur do vývoje nových přístupů, podílí se na tvorbě mezinárodních metodických standardů OECD a rozvíjí nástroje využívající umělou inteligenci, toxikokinetické modelování nebo moderní omické technologie. Součástí strategie je také budování nové evropské datové infrastruktury, která má zpřístupnit rozsáhlé soubory údajů pro vývoj a ověřování nových metod.

Přes veškerý pokrok však samotná ECHA upozorňuje, že úplné nahrazení pokusů na zvířatech zůstává mimořádně náročným úkolem. Zatímco u některých jednodušších oblastí již existují plnohodnotné alternativy, u složitějších typů hodnocení, například reprodukční toxicity, dlouhodobých účinků nebo komplexních environmentálních rizik, stále chybějí metody schopné zajistit stejně vysokou úroveň ochrany zdraví lidí a životního prostředí. Právě proto evropský plán počítá s postupným přechodem založeným na důsledném vědeckém ověřování nových přístupů, nikoli s okamžitým zákazem všech zvířecích studií.

Směr vývoje je však zřejmý. To, co bylo ještě před několika lety považováno za vzdálenou vizi, se dnes stává konkrétní součástí evropské chemické politiky. Aktuální zpráva ECHA naznačuje, že tato proměna už není otázkou budoucnosti, ale probíhá přímo před očima regulatorních úřadů, průmyslu i veřejnosti.

Dokument ke stažení:

ECHA's report on use of alternatives to animal testing for REACH

Ještě před několika lety představovaly ropa a lithium dva odlišné světy. Jeden byl symbolem spalovacích motorů a fosilní energetiky, druhý se stal klíčovou surovinou pro elektromobily a akumulaci energie. V Texasu se však tyto světy začínají nečekaně propojovat. Vedle ropy a zemního plynu se zde z hlubinných solanek získává také lithium, tedy kov, bez kterého si dnešní bateriový průmysl jen těžko představit. Technologie známá jako přímá extrakce lithia naznačuje, že infrastruktura vybudovaná pro fosilní průmysl může najít nové využití i v době energetické transformace.

Na první pohled působí spojení ropného průmyslu a výroby baterií jako paradox. Pod povrchem texaských ropných polí se však kromě uhlovodíků nacházejí také rozsáhlé zásoby velmi slaných podzemních vod, označovaných jako solanky. Ty vznikaly během milionů let geologického vývoje a obsahují řadu rozpuštěných minerálů. V některých oblastech jsou mezi nimi i významné koncentrace lithia, které lze za určitých podmínek ekonomicky získávat.

Právě tyto solanky stojí v centru pozornosti nové generace těžebních technologií. Tradiční produkce lithia je obvykle spojena buď s těžbou tvrdých hornin, nebo s odpařováním solných roztoků v rozsáhlých nádržích, které zabírají velké plochy a vyžadují specifické klimatické podmínky. Přímá extrakce lithia, označovaná zkratkou DLE z anglického Direct Lithium Extraction, využívá jiný přístup. Místo dlouhodobého odpařování pracuje přímo s kapalnou solankou, z níž se lithium odděluje pomocí specializovaných chemických a fyzikálních procesů.

V některých případech se využívá takzvaná doprovodná voda vznikající při těžbě ropy a zemního plynu, jindy jsou čerpány hlubinné solanky ze samostatných vrtů. Výhodou je, že část infrastruktury už v daných lokalitách existuje. Ropné společnosti disponují zkušenostmi s vrtáním, čerpáním hlubinných kapalin i jejich následným zpracováním. To může snížit některé investiční náklady a urychlit rozvoj nových projektů. Neznamená to však, že lze beze změn využít veškerá stávající zařízení. Mnohé projekty vyžadují úpravy vrtů, nové technologické celky nebo systémy pro návrat upravené solanky zpět do podzemních struktur.

Samotný proces extrakce představuje pozoruhodnou ukázku moderní separační chemie. Lithium se v solance nachází společně s velkým množstvím dalších rozpuštěných látek, například se sodíkem, vápníkem, draslíkem nebo hořčíkem. Úkolem technologie je vybrat z tohoto chemicky složitého prostředí právě ionty lithia a ostatní složky ponechat stranou. K tomu slouží speciální sorbenty, iontoměničové materiály nebo elektrochemické systémy využívající membrány a elektrické napětí. Společným cílem všech těchto metod je vytvořit koncentrovaný roztok lithia, který lze následně zpracovat na hydroxid nebo uhličitan lithný používaný při výrobě bateriových článků.

Právě schopnost selektivně zachytit lithium rozhoduje o úspěchu celé technologie. Solanky z ropných polí bývají chemicky velmi složité a často obsahují látky, které mohou snižovat účinnost procesu nebo postupně zanášet použité materiály. Sorbenty a membrány proto vyžadují pravidelnou regeneraci a celý systém musí být pečlivě řízen. Vedle technické náročnosti hraje důležitou roli také ekonomika provozu. O výsledné konkurenceschopnosti nerozhoduje pouze množství získaného lithia, ale také spotřeba energie, životnost použitých materiálů, náklady na chemikálie a dlouhodobá spolehlivost zařízení.

Právě ekonomická stránka představuje jednu z největších otázek budoucnosti přímé extrakce lithia. Přestože technologie budí značný zájem investorů i vlád, většina projektů se stále nachází ve fázi rozšiřování výroby nebo komercializace. Teprve následující roky ukážou, zda dokáže dlouhodobě konkurovat zavedeným zdrojům lithia z australských dolů nebo z rozsáhlých solných pánví v Jižní Americe.

Texas se tak stává svým zajímavou laboratoří proměny současné energetiky. Místo jednoduchého příběhu o nahrazování ropy obnovitelnými zdroji zde vzniká složitější realita, v níž se staré a nové technologie vzájemně doplňují. Infrastruktura vybudovaná pro fosilní průmysl nemusí tak nutně ztratit význam. V některých případech se může stát součástí nového dodavatelského řetězce surovin, které budou zásadní pro elektrifikaci dopravy a rozvoj energetických úložišť.

Přímá extrakce lithia proto není pouze dalším technickým vylepšením těžebního průmyslu. Představuje také pokus využít existující průmyslové zázemí novým způsobem a reagovat na rostoucí poptávku po kritických surovinách. Pokud se podaří překonat technologické i ekonomické překážky, mohou se některá dnešní ropná pole v budoucnu stát významnými zdroji lithia pro výrobu baterií. Energetická transformace by pak nebyla jen příběhem nahrazování jedněch zdrojů druhými, ale také příběhem nečekaných spojení mezi světem fosilních paliv a technologiemi budoucnosti.

Lidstvo má jen málo environmentálních příběhů se šťastným koncem. Zacelování ozonové díry bývá označováno za jeden z největších úspěchů moderní vědy a mezinárodní spolupráce. Jenže ani tento triumf není bez stínu. Nová epizoda Laboratoře ČRo Plus otevírá fascinující a zároveň znepokojivé téma náhrad za původní freony, které sice pomohly ochránit atmosféru před dalším poškozováním, ale zároveň po sobě zanechávají chemické stopy s mimořádně dlouhou životností.

Pozornost vědců se soustředí na kyselinu trifluoroctovou známou pod zkratkou TFA, látku vznikající rozkladem moderních chladiv, ale také některých pesticidů či léčiv. Přestože není tak toxická jako některé dříve používané sloučeniny, její mimořádná stabilita a schopnost šířit se vodním prostředím z ní činí globální problém. Vědci ji nacházejí v řekách, podzemních vodách, půdě, arktickém ledu i pitné vodě. Koncentrace této látky v některých evropských zemích během posledních let výrazně vzrostly a její přítomnost byla zaznamenána také v lidském těle.

Laboratoř přináší pohled do světa environmentální chemie, kde jednoduchá řešení prakticky neexistují. Posluchači se dozvědí, proč jsou vazby mezi uhlíkem a fluorem tak mimořádně odolné, jak vznikají takzvané věčné chemikálie a proč se některé technologické inovace mohou po letech proměnit v nový ekologický problém. Odborníci zároveň vysvětlují, že právě freony se významně podílely na globálním oteplování a podle odhadů přispěly přibližně desetinou k celkovému nárůstu jeho intenzity. Současně však připomínají, že zákaz nejškodlivějších látek skutečně funguje a ozonová vrstva se postupně obnovuje.

Pohledy odborníků na životní prostředí Tomáše Cajthamla, chemika Petra Cíglera a studentky chemie Kateřiny Weberové ukazují, jak složité je hledání rovnováhy mezi technologickým pokrokem a ochranou planety. Posluchače čeká strhující cesta od ledniček a klimatizací až po chemické procesy odehrávající se v atmosféře, vodě i lidském těle. Je to příběh o tom, že každé vyřešené dilema může otevřít další otázky a že skutečné porozumění světu začíná tam, kde končí jednoduché odpovědi. Záznam pořadu si můžete poslechnout ZDE.

Stát rozdělil téměř dvě miliardy korun na opatření, která měla pomoci českým městům a obcím lépe hospodařit se srážkovou vodou a připravit se na dopady klimatické změny. Nejvyšší kontrolní úřad však zjistil, že kvůli roztříštěnému systému hodnocení nelze spolehlivě určit, zda veřejné peníze skutečně přinesly očekávaný efekt. Kontrola zároveň odhalila nedostatky v koncepčním řízení, nízký zájem domácností o podporu zelených střech a zachytávání dešťové vody i pochybení při zadávání veřejných zakázek.

Víceleté sucho z let 2015 až 2018 upozornilo na rostoucí problém hospodaření se srážkovými vodami v českých městech a obcích. Právě urbanizovaná území s vysokým podílem nepropustných povrchů odvádějí dešťovou vodu rychle pryč z krajiny, čímž se zhoršuje schopnost území zadržovat vodu a odolávat extrémům počasí. Ministerstvo životního prostředí proto v letech 2021 až 2025 podpořilo prostřednictvím Národního plánu obnovy a Operačního programu Životní prostředí projekty zaměřené na vsakování, retenci a akumulaci srážkové vody, výměnu nepropustných povrchů či budování zelených střech. Celková podpora dosáhla 1,84 miliardy korun, z toho 1,59 miliardy korun získalo 182 obcí na realizaci 293 projektů.

Nejvyšší kontrolní úřad však dospěl k závěru, že skutečný přínos těchto investic nelze spolehlivě vyhodnotit. Ministerstvo totiž v jednotlivých dotačních programech používalo odlišné soustavy ukazatelů, které mezi sebou nejsou srovnatelné. Jeden program sledoval objem zadržené vody, jiný objem retardované vody a další pracoval s odlišnými datovými položkami. Výsledky jednotlivých programů proto nelze porovnat ani vyhodnotit jako celek. Stát tak není schopen jednoznačně doložit, do jaké míry dotace skutečně přispěly ke zlepšení hospodaření se srážkovými vodami.

Kontrola zároveň upozornila na nedostatečné strategické řízení celé oblasti. Ministerstvo životního prostředí mělo už na základě vládního usnesení z roku 2017 připravit koncepci hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaných územích. Namísto toho vznikla v roce 2019 pouze studie, která sice popsala hlavní problémy a navrhla řadu opatření, ale nestanovila konkrétní cíle, termíny, odpovědnosti ani způsob vyhodnocování jejich plnění. Dokument navíc není pro žádného z aktérů závazný. Podle NKÚ tak dodnes chybí strategický rámec, který by jednotlivá opatření sjednotil a umožnil vyhodnocovat jejich skutečné dopady.

• Aktuální zdroj financování programu NZÚ umožňuje podporu adaptačních a mitigačních opatření pouze v kombinaci s jinými opatřeními.

• Celkem 17 % českých domácností žijících v rodinných domech využívá zachytávání srážkových vod do podzemních nádrží.

• Obce neměly zájem o podporu tvorby adaptačních koncepčních dokumentů z OPŽP21+.

• MŽP nevyhodnocovalo každoročně indikátory, které si stanovilo pro sledování pokroku v oblasti hospodaření se srážkovými vodami v koncepci ochrany před následky sucha pro období 2023–2027.

• Dosud nedošlo k odstranění výjimek ze zpoplatnění odvádění srážkových vod do jednotné kanalizace pro veřejnou potřebu.

zdroj: NKÚ

Slabé koncepční řízení se promítlo i do samotných projektů. Kontroloři prověřili devět projektů financovaných z dotačních programů a zjistili, že pouze jedna z kontrolovaných obcí postupovala na základě širší koncepce hospodaření se srážkovými vodami. Ostatní projekty vznikaly izolovaně bez předchozí analýzy potřeb celého území. Přestože jednotlivá opatření mohla být technicky správně navržena, jejich celkový přínos pro adaptaci obcí na změnu klimatu je podle NKÚ omezený.

Významná část kontroly se zaměřila také na program Nová zelená úsporám. Přestože jedním z jeho cílů je podpora adaptačních opatření, zájem domácností o zachytávání dešťové vody nebo budování zelených střech zůstal velmi nízký. Z celkové podpory ve výši 15,7 miliardy korun směřovalo na tato opatření pouze 167,7 milionu korun, tedy přibližně jedno procento všech vyplacených dotací. Domácnosti jednoznačně upřednostňovaly podporu na tepelná čerpadla, fotovoltaiku nebo další energeticky úsporná opatření.

Nízký zájem se projevil také v rozvoji zelených střech. V období let 2021 až 2024 vzniklo v České republice přibližně 1,6 milionu metrů čtverečních zelených střech, avšak pouze osm procent této plochy bylo podpořeno z programu Nová zelená úsporám. Ve srovnání se zahraničím přitom Česko výrazně zaostává. Zatímco v Německu dosáhl roční přírůstek zelených střech v roce 2023 více než 10 milionů metrů čtverečních, v České republice to bylo necelého půl milionu metrů čtverečních. Za Německem zaostáváme i v přepočtu na obyvatele, podobně jako za Rakouskem.

Kontrola odhalila také problémy při zadávání veřejných zakázek. U pěti z devíti prověřovaných projektů zjistil NKÚ porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Zadavatelé podle kontrolorů neoprávněně zvýhodňovali konkrétní výrobky používané ve stavebnictví, když v zadávací dokumentaci uváděli přímé či nepřímé odkazy na konkrétní produkty bez dostatečného odůvodnění. Tím mohli předem zúžit okruh potenciálních dodavatelů a omezit hospodářskou soutěž, která je základním předpokladem efektivního využívání veřejných prostředků.

NKÚ ve čtyřech případech konstatoval, že použití odkazů na konkrétní výrobky bylo v rozporu se zásadami stanovenými zákonem. Přestože byly kontrolované projekty po věcné stránce realizovány a přinesly zamýšlené výsledky, způsob výběru dodavatelů podle kontrolorů vyvolává pochybnosti o transparentnosti soutěže a o tom, zda bylo možné dosáhnout výhodnějších podmínek. U části projektů navíc NKÚ uvedl, že zjištěná pochybení nasvědčují možnému porušení rozpočtové kázně, což může vést k dalšímu správnímu řízení a případným finančním dopadům pro příjemce dotací.

Výsledky kontroly tak ukazují, že problém českého hospodaření se srážkovými vodami nespočívá pouze v nedostatku peněz. Stát dokázal na adaptační opatření uvolnit miliardové částky, dosud však nevytvořil systém, který by umožnil jednotně měřit jejich přínosy, vyhodnocovat efektivitu podpory a strategicky řídit rozvoj této oblasti. Bez jasných cílů, společných ukazatelů a dlouhodobé koncepce proto zůstává nezodpovězená základní otázka, zda investované miliardy skutečně pomohly českým městům a obcím lépe hospodařit s dešťovou vodou.

Miliony litrů kontaminované vody, tisíce tun zamořené půdy a rostoucí obavy o zdraví celých komunit. Australská vláda zahájila největší právní bitvu ve své historii a po americkém koncernu 3M požaduje více než dvě miliardy australských dolarů, v přepočtu téměř 30 miliard korun, za škody způsobené takzvanými věčnými chemikáliemi. Případ může zásadně ovlivnit budoucnost globálního chemického průmyslu a otevřít další vlnu sporů po celém světě.

Austrálie se rozhodla tvrdě zasáhnout proti jednomu z největších výrobců chemických látek na světě. Federální vláda podala žalobu na společnost 3M a její australskou pobočku kvůli rozsáhlé kontaminaci způsobené látkami známými pod zkratkou PFAS. Tyto chemické sloučeniny se po desetiletí používaly především v hasicích pěnách určených k likvidaci požárů hořlavých kapalin. Dnes jsou však označovány za jednu z největších ekologických hrozeb současnosti, protože se v přírodě prakticky nerozkládají a mohou přetrvávat desítky až stovky let.

Australské úřady tvrdí, že společnost věděla o možných rizicích mnohem dříve, než je veřejně přiznala. Podle žaloby měla firma zatajovat výsledky vlastních testů, které upozorňovaly na závažné dopady těchto látek na životní prostředí. Vláda zároveň obviňuje výrobce z poskytování zavádějících informací o bezpečnosti produktů obsahujících PFAS. Právě tato údajná kombinace utajování a podcenění rizik se stala základem rekordního soudního nároku.

Kontaminace se týká nejméně osmadvaceti vojenských základen napříč Austrálií, kde byly hasicí pěny používány při výcviku i při zásazích. Chemikálie se postupně dostaly do půdy, podzemních vod i okolních ekosystémů. Náklady na odstraňování následků už přesáhly 1,3 miliardy australských dolarů. Součástí sanací bylo odstranění přibližně 200 tisíc tun znečištěné zeminy a čištění miliard litrů vody. Stát zároveň financoval náhradní zdroje pitné vody a další ochranná opatření pro zasažené komunity.

PFAS jsou často označovány jako věčné chemikálie právě proto, že se v životním prostředí téměř nerozpadají. Vědci je spojují s řadou zdravotních problémů včetně poškození jater, hormonálních poruch, oslabení imunitního systému nebo zvýšeného rizika některých druhů rakoviny. Kvůli své mimořádné odolnosti se tyto látky hromadí nejen v přírodě, ale také v lidském organismu. Jejich stopy byly nalezeny v krvi obyvatel mnoha zemí světa.

Samotná společnost 3M obvinění odmítá a oznámila, že se bude před soudem bránit. Firma zdůrazňuje, že výrobu některých PFAS látek ukončila již před lety a že příslušné produkty přestala v Austrálii prodávat zhruba před dvěma desetiletími. Poukazuje také na skutečnost, že australské ministerstvo obrany používalo hasicí pěny ještě dlouho poté, co jejich prodej skončil.

Spor však zdaleka nepředstavuje pouze australský problém. Společnost 3M již v roce 2023 souhlasila ve Spojených státech s vyrovnáním přesahujícím deset miliard dolarů v souvislosti s kontaminací vodních zdrojů způsobenou PFAS. Australská žaloba proto přichází ve chvíli, kdy se po celém světě zpřísňuje regulace těchto látek a státy stále častěji hledají způsoby, jak přenést náklady za ekologické škody zpět na jejich výrobce.

Výrazně aktivnější začíná být také Evropská unie. Právě PFAS se staly jedním z hlavních témat evropské chemické legislativy a v rámci systému REACH vznikl návrh na jedno z nejrozsáhlejších omezení chemických látek v historii evropského trhu. Návrh podporovaný Německem, Nizozemskem, Dánskem, Švédskem a Norskem počítá s postupným omezením výroby, používání i uvádění tisíců PFAS sloučenin na trh, a to kvůli jejich dlouhodobým dopadům na životní prostředí i lidské zdraví.

Další zásadní změnu přináší nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech známé jako PPWR. Od 12. srpna 2026 nebude možné uvádět na trh potravinářské obaly obsahující PFAS nad stanovené limity. Opatření se dotkne například mastnotěodolných papírových obalů, fastfoodových krabiček, obalů na pečivo nebo některých jednorázových gastro obalů, kde se tyto látky dlouhodobě používaly kvůli odolnosti vůči vodě, tuku a vysokým teplotám. Evropská regulace navíc nepočítá s přechodným obdobím pro doprodej zásob, což vytváří výrazný tlak na výrobce i dodavatelské řetězce. Nicméně společnosti upozorňují, že doposud nebyla stanovena metodika měření PFAS látek v obalech určených pro kontakt s potravinami.

Význam aktuálního případu proto výrazně přesahuje hranice Austrálie. Pokud vláda uspěje, může vzniknout precedent, který povzbudí další státy, regiony i místní samosprávy k podobným žalobám. V době, kdy se stále více ukazuje skutečný rozsah ekologických a zdravotních dopadů věčných chemikálií a zároveň přibývá regulatorních omezení od Spojených států přes Austrálii až po Evropskou unii, se soudní síň stává místem, kde se rozhoduje nejen o miliardových náhradách škod, ale také o odpovědnosti průmyslu za následky desetiletí používání látek, jejichž stopa zůstává v krajině i lidských tělech mnohem déle, než si kdokoliv dokázal představit.

Tam, kde ještě nedávno pracovaly obří rypadla a z krajiny mizely miliony tun hnědého uhlí, vyrůstá dnes porost rostliny, která by mohla představovat jednu z nejzajímavějších energetických plodin současnosti. Ozdobnice obrovská (Miscanthus × giganteus) je mohutná vytrvalá tráva původem z Asie, která v evropských podmínkách dosahuje výšky tří až čtyř metrů a na jednom stanovišti může prosperovat i dvě desetiletí. Právě její vlastnosti přitahují pozornost výzkumníků, kteří hledají způsoby, jak spojit obnovu poškozené krajiny s výrobou obnovitelné energie.

Mostecko bylo po generace symbolem uhlí. Obří korečková rypadla, hluboké lomy a nekonečné pásy hlušiny utvářely krajinu, která měla jediný úkol – dodávat energii. Jenže doba se mění a s ní i otázka, co bude dál. Právě na místech, kde se ještě nedávno těžily miliony tun hnědého uhlí, dnes vyrůstají porosty rostliny, která by mohla sehrát významnou roli v energetice i rekultivaci krajiny. Ozdobnice nabízí možnost, jak tento proces urychlit a současně získávat ekonomicky využitelnou biomasu.

Rostlina vytváří rozsáhlý kořenový a oddenkový systém. Výzkumy potvrzují, že významná část biomasy se nachází pod povrchem a přispívá k akumulaci organického uhlíku v půdě. Zatímco nadzemní biomasa se každoročně sklízí, podzemní struktura zůstává zachována a dál narůstá. Právě zde se odehrává proces, který je z pohledu klimatické politiky mimořádně zajímavý. Řada studií ukazuje, že pěstování ozdobnice může přispívat k ukládání uhlíku do půdy, přestože velikost tohoto efektu se výrazně liší podle podmínek stanoviště a způsobu hospodaření.

Vědecká literatura obecně potvrzuje, že ozdobnice patří mezi plodiny s významným potenciálem sekvestrace uhlíku a zároveň omezuje erozi díky tomu, že nevyžaduje každoroční zpracování půdy. Právě kombinace vysoké produkce biomasy a relativně nízkých vstupů řadí ozdobnici mezi nejperspektivnější energetické plodiny mírného pásma.

Pozornost vzbuzují také její energetické parametry. Suchá biomasa dosahuje výhřevnosti přibližně 17 až 19 MJ/kg, což představuje hodnoty srovnatelné s kvalitním palivovým dřevem a některými druhy hnědého uhlí, nikoli však s energeticky nejkvalitnějším černým uhlím. Po speciálních úpravách, například torrefakci, kdy se biomasa zahřívá bez přístupu kyslíku při teplotách přibližně 200 až 320 °C, může energetická hustota dále vzrůst. Výsledný materiál pak získává vlastnosti bližší fosilním palivům a může být vhodnější pro energetické využití.

Významnou výhodou ozdobnice je její mimořádná produkční schopnost. Na kvalitních stanovištích může ročně vytvořit přibližně 10 až 30 tun sušiny na hektar, přičemž běžné výnosy ve střední Evropě se často pohybují kolem 15 až 20 tun. V některých případech byly zaznamenány i vyšší hodnoty. Přitom nepotřebuje tak intenzivní hnojení jako řada jiných energetických plodin. V průběhu vegetačního období si značnou část živin přesouvá zpět do oddenků, odkud je využívá v následujícím roce. Tím se snižují náklady i ekologická stopa pěstování.

Další výhodou je odolnost vůči klimatickým výkyvům. Díky rozsáhlému kořenovému systému dokáže efektivněji využívat vodní zásoby v půdě než mnoho běžných polních plodin. V době, kdy střední Evropa čelí stále častějším obdobím sucha, získává tato vlastnost na významu. Přesto ani ozdobnice není vůči dlouhodobému nedostatku vody zcela imunní a výnosy mohou být suchem ovlivněny.

Právě na Mostecku se navíc zkoumá její schopnost růstu na půdách, které by pro klasické zemědělství nebyly příliš atraktivní. Podobné výzkumy na bývalých důlních a průmyslových lokalitách v Evropě ukázaly, že ozdobnice může na degradovaných půdách dosahovat zajímavých výnosů a současně přispívat ke zlepšování některých půdních vlastností. Bylo například pozorováno zvyšování obsahu organického uhlíku v půdě a stabilizace degradovaných stanovišť.

Důležitou součástí výzkumu je rovněž využití tzv. biouhlu. Ten vzniká při pyrolýze, tedy tepelném rozkladu biomasy bez přístupu kyslíku, zpravidla při teplotách kolem 350 až 700 °C. Biouhel má mimořádně porézní strukturu, která umožňuje zadržovat vodu a živiny a poskytuje prostředí pro půdní mikroorganismy. Jeho uhlík je obecně považován za výrazně stabilnější než běžná organická hmota v půdě a může přetrvávat po velmi dlouhou dobu, často desítky až stovky let v závislosti na podmínkách prostředí.

Důležitou součástí výzkumu je rovněž využití tzv. biouhlu. Ten vzniká pyrolýzou organických materiálů bez přístupu kyslíku a vyznačuje se vysokou porézností, díky níž dokáže zadržovat vodu i živiny. Na Mostecku vědci zkoumají mimo jiné využití biouhlu vyrobeného z odpadních kalů z čistíren odpadních vod. Jeho aplikace do rekultivovaných půd může zvyšovat obsah stabilního uhlíku, zlepšovat některé půdní vlastnosti a současně představovat způsob materiálového využití odpadních produktů.

Uhlík obsažený v biouhlu je výrazně stabilnější než běžná organická hmota a může v půdě přetrvávat po velmi dlouhou dobu. Právě spojení pěstování ozdobnice a aplikace biouhlu představuje perspektivní model nízkoemisního až potenciálně uhlíkově negativního hospodaření, kdy je část uhlíku dlouhodobě ukládána v půdě místo návratu do atmosféry.

Technologické možnosti využití sklizené biomasy jsou překvapivě široké. Kromě přímého spalování lze materiál lisovat do pelet a briket, využívat při výrobě tepla a elektřiny, zpracovávat na biopaliva druhé generace nebo jej přeměňovat na uhlíkaté materiály. Ozdobnice se zkoumá také jako surovina pro výrobu biologicky rozložitelných kompozitů, papíru, izolačních materiálů či dalších průmyslových produktů.

Z jediné plodiny se tak stává potenciální zdroj energie i průmyslových surovin. Skutečný význam podobných projektů však nespočívá pouze v produkci energie, ale také v obnově krajiny po těžbě, stabilizaci degradovaných půd, ukládání části uhlíku do půdy, vytváření nových ekonomických příležitostí a současném poskytování obnovitelného zdroje biomasy.

Nejsou to celebrity ani lidé, kteří pravidelně zaplňují titulní stránky novin. Přesto jejich práce ovlivňuje podobu českých měst, způsob nakládání s odpady i veřejnou debatu o ochraně přírody. Jubilejní 30. ročník Ceny Josefa Vavrouška letos spojil tři výrazné ženské osobnosti, které dokazují, že skutečné změny často vznikají daleko od velkých politických prohlášení. Ocenění získala chartistka a průkopnice bezpečnějších ulic Jarmila Johnová, zakladatelka úspěšného ReUse CEntra Karolína Žákovská a nejmladší režisérka České televize Kateřina Fialová.

Slavnostní vyhlášení proběhlo ve Valdštejnském sále Senátu a zároveň připomnělo třicet let od vzniku ocenění nesoucího jméno Josefa Vavrouška, prvního federálního ministra životního prostředí a jednoho z nejvýraznějších propagátorů udržitelného rozvoje v porevolučním Československu. Cena dlouhodobě upozorňuje na osobnosti, jejichž práce bývá často nenápadná, ale má zásadní dopad na kvalitu života, ochranu krajiny i vztah společnosti k životnímu prostředí.

Nejvyšší ocenění za dlouhodobý přínos letos získala Jarmila Johnová, signatářka Charty 77 a spoluzakladatelka iniciativy Pražské matky, dnes známé jako Pěšky městem. Už od konce osmdesátých let upozorňovala na alarmující stav ovzduší v českých městech a patřila mezi osobnosti, které pomáhaly otevírat veřejnou debatu o dopravě, bezpečnosti chodců a kvalitě městského prostoru. Její práce se postupně promítla i do konkrétních legislativních změn včetně pravidel pro přednost chodců na přechodech nebo projektů zaměřených na bezpečné cesty dětí do škol. Porota ocenila především její mimořádnou vytrvalost a schopnost prosazovat témata, která dnes považujeme za samozřejmá, ale před desítkami let byla na okraji veřejného zájmu.

V kategorii Výjimečný počin uspěla právnička a odbornice na environmentální právo Karolína Žákovská. Ocenění získala za vznik a rozvoj dobrovolnického ReUse CEntra v Ústí nad Labem, které během pouhých tří let vrátilo do oběhu více než 40 tisíc předmětů a pomohlo více než tisícovce lidí v nouzi. Projekt přitom nestojí pouze na principu opětovného využívání věcí. Významnou součástí je také sociální rozměr, protože do fungování centra jsou zapojováni lidé se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Právě propojení ekologických principů s praktickou pomocí komunitám označila porota za jeden z důvodů, proč se tento projekt stal inspirací i pro další města.

Příběh Karolíny Žákovské zároveň ukazuje, jak se proměňuje samotné pojetí environmentální ochrany. Zatímco ještě před několika lety dominovala především témata ochrany krajiny nebo znečištění ovzduší, stále větší důraz se dnes klade na principy cirkulární ekonomiky. Evropská unie v posledních letech přijímá řadu opatření podporujících opětovné využívání výrobků, snižování množství odpadu a prodlužování životního cyklu materiálů. Právě reuse centra jsou často označována za jeden z praktických příkladů toho, jak lze ekologické cíle převádět do každodenního života obyvatel měst.

Třetí oceněnou se stala Kateřina Fialová, která převzala titul Ekozásek roku určený mladým osobnostem do šestadvaceti let. Dokumentaristka a historicky nejmladší režisérka České televize se už od patnácti let podílí na pořadu Nedej se!, kde připravuje investigativní reportáže zaměřené na ochranu přírody a životního prostředí. Porotu zaujala nejen schopností popularizovat vědu, ale také konkrétními dopady své práce. V některých případech její investigativní zjištění přispěla k přehodnocení rozhodnutí týkajících se významných zásahů do krajiny. Vedle filmové tvorby se věnuje také popularizaci biologie a práci s mladými lidmi, které vede k zájmu o přírodní vědy.

Letošní ročník zároveň symbolicky ukázal proměnu českého environmentálního hnutí. Vedle osobností spojených s občanským aktivismem a porevoluční ekologickou scénou dnes získávají prostor odborníci na cirkulární ekonomiku, právníci, vědci, pedagogové i mladá generace tvůrců využívajících média jako nástroj ochrany přírody. Právě tato různorodost byla podle organizátorů jedním z důvodů, proč se Cena Josefa Vavrouška během tří desetiletí stala jedním z nejrespektovanějších environmentálních ocenění v České republice.

Za příběhy letošních laureátek se skrývá něco, co se dnes hledá stále obtížněji – trpělivost. Nejde o jednorázové kampaně, virální úspěchy ani krátkodobou popularitu. Každá z oceněných žen věnovala své práci roky, někdy i desetiletí, často bez jistoty, že se výsledky vůbec dostaví. Jejich příběhy připomínají, že ochrana životního prostředí nezačíná na světových summitech ani v sálech mezinárodních organizací. Začíná tam, kde si někdo všimne nebezpečné ulice před školou, odmítne vyhodit věc, která může sloužit dál, nebo upozorní na problém, který by jinak zůstal skrytý. Právě v této schopnosti měnit svět krok za krokem žije i odkaz Josefa Vavrouška, jehož jméno cena nese už třicet let.

Přechod od tradičního lineárního hospodářského modelu k cirkulární ekonomice představuje jeden z hlavních přístupů k řešení současných výzev udržitelného rozvoje. K tomuto procesu významně přispívají i sociální sítě, které slouží jako nástroj pro zvyšování povědomí, šíření informací a kvantifikaci postojů veřejnosti. Otázkou, jakým způsobem uživatelé a uživatelky toto téma v digitálním prostoru komunikují a vnímají, se zabývala Petra Koudelková z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK ve své nové studii publikované v časopise Cogent Arts & Humanities.

Z výsledků systematické analýzy 40 vědeckých prací vyplývá, že výzkum komunikace o cirkulární ekonomice se soustředí především na vybrané platformy, zatímco jiné zůstávají opomíjené. Dominantní postavení v akademickém zájmu má platforma X (dříve Twitter), která byla předmětem zkoumání v naprosté většině analyzovaných studií. Výzkumníci a výzkumnice si tuto síť vybírají hlavně proto, že je založená na krátkých textech a zprávy se na ní šíří velmi rychle. Díky tomu mohou snadno zkoumat, jaká slova uživatelé používají a jaké emoce a postoje v nich toto téma vyvolává.

Síť LinkedIn využívají především firmy pro podnikovou (B2B) komunikaci, prezentaci udržitelných strategií, certifikací a sdílení profesionálních dat. Zatímco YouTube představuje prostor pro vizuální vysvětlování složitějších konceptů a diskuzi nad tématy, Instagram a Facebook se pak opírají spíše o vizuální obsah a zapojení lidských příběhů, což podle zjištění zvyšuje úroveň interakce u běžných uživatelů a uživatelek. Petra Koudelková nicméně poukazuje na fakt, že v dosavadní literatuře chybí práce věnované platformě TikTok, což omezuje pochopení toho, jak téma vnímá nejmladší generace.

Zprostředkování informací širší veřejnosti, zejména na zmiňovaných vizuálních platformách, stále častěji zajišťují tzv. greenfluenceři a greenfluencerky. Podle zjištění mohou pomáhat překonávat informační bariéry, nicméně studie i tak upozorňuje, že jejich obsah musí být podložen ověřenými daty. Bez faktického základu se totiž u sledujících může prohloubit nedůvěra a cynismus. Komunikaci navíc negativně ovlivňuje také performativní udržitelnost (specifická forma greenwashingu), při které subjekty udržitelné chování pouze povrchně předstírají bez reálného dopadu.

Studie dále identifikovala dva opakující se vzorce v internetových diskusích, které mohou komplikovat efektivní komunikaci. Prvním z nich je redukcionismus, kdy veřejnost i korporace často zužují tento komplexní model udržitelnosti pouze na problematiku recyklace a nakládání s odpady. Pokročilejší strategie udržitelnosti, jako jsou ekodesign, opravitelnost či prodlužování životnosti produktů, se v diskusích objevují výrazně méně. Druhým jevem je takzvaný buzzword efekt, kdy je termín „cirkulární ekonomika“ používán spíše vágně a bez jasného vymezení, což vede k tomu, že různé skupiny obyvatel pod stejným pojmem hovoří o odlišných procesech.

Významným přínosem studie je i komparace přístupů v rozvinutých a rozvojových zemích, kde se projevují odlišné socioekonomické podmínky a priority obyvatel. V rozvinutých státech se diskurz soustředí více na environmentální problematiku; zdejší obyvatelé sice vykazují vyšší zájem o ochranu životního prostředí, v praxi však narážejí na specifické bariéry, jako jsou například obavy o bezpečnost a ochranu osobních dat při likvidaci staré elektroniky. Naproti tomu v rozvojových oblastech převládá ekonomický pohled: ochota obyvatel zapojit se do cirkulární ekonomiky závisí primárně na tom, zda přinese finanční prospěch.

Na základě představených zjištění pak studie formuluje několik doporučení pro manažery, manažerky, tvůrce a tvůrkyně komunikačních strategií. Vzhledem k tomu, že veřejnost spojuje cirkulární ekonomiku především s recyklací, je vhodné ji využít jako srozumitelný výchozí bod, na který by však mělo bezprostředně navazovat vysvětlování komplexnějších principů, jako jsou opětovné použití či opravy. Obsah je rovněž nutné přizpůsobovat specifikům jednotlivých platforem a regionálnímu kontextu tak, aby komunikace efektivně přispívala k reálným změnám ve spotřebitelském chování.

Studie je volně dostupná ZDE.

Tribuny bouřily, chorály duněly halou a švýcarský tým si po fantastickém výkonu vybojoval semifinále. Přesně takovou energii teď potřebuje i nová podoba programu Nová zelená úsporám. Ministerstvo životního prostředí představilo nová finální pravidla a domácnosti se chystají na další velký dotační zápas. Jenže stejně jako v hokeji rozhodne až skutečný zájem fanoušků. Postoupí program až do pomyslného finále a získá důvěru lidí, nebo zůstane jen u povedeného čtvrtfinále?

Když včera po závěrečném hvizdu doslova explodovala hala radostí a švýcarští fanoušci spustili mohutné chorály, bylo jasné, že hokej znovu ukázal svou sílu. Emoce, očekávání, napětí i víra v další postup. A velmi podobná atmosféra teď začíná obklopovat i novou podobu dotačního programu Nová zelená úsporám, kterou včera představil resort životního prostředí. 

Ministerstvo vstoupilo na led s ambiciózní sestavou. Nová pravidla mají zjednodušit žádosti, urychlit administraci a otevřít cestu širšímu okruhu domácností. Ve hře jsou dotace na zateplení, fotovoltaiku, výměnu zdrojů vytápění i další energetické úspory. Úřady věří, že právě kombinace rychlejších procesů a dostupnějších podmínek může přivést do hry tisíce nových žadatelů.

Do hry navíc vstupují i bezúročné úvěry, které mají domácnostem pomoci zvládnout financování renovací bez tvrdých zásahů do rodinných rozpočtů. Bezúročné úvěry budou určeny majitelům rodinných domů a v případě bytových domů společenstvím vlastníků jednotek a bytovým družstvům. Délka splatnosti se bude podle typu domu a rozsahu renovace pohybovat od 10 do 25 let. U rodinných domů bude možné získat bezúročný úvěr až 750 tisíc korun na dílčí renovace a až 2 miliony korun na komplexní renovace.

U bytových domů bude poskytováno zvýhodněné financování s podporou Nové zelené úsporám až 250 tisíc korun na byt při dílčí renovaci a až 750 tisíc korun na jeden byt při komplexní renovaci. Bytové domy zároveň budou moci získat bonus až 120 tisíc korun za každý byt vlastněný domácností s nižšími příjmy. Smyslem opatření je zabránit tomu, aby se kvůli renovacím dramaticky zvyšovaly příspěvky obyvatel do fondu oprav.

Jenže stejně jako ve vyřazovacích bojích hokejového mistrovství světa ani tady nestačí povedený čtvrtfinálový zápas. Švýcaři si vybojovali semifinále skvělým výkonem, ale skutečná euforie přijde až tehdy, pokud projdou až do finále a zabojují o zlato. A úplně stejný tlak čeká i Novou zelenou úsporám. Samotné představení programu ještě neznamená vítězství. Rozhodující bude, zda lidé skutečně uvěří, že cesta k dotaci bude jednodušší, rychlejší a ekonomicky smysluplná.

Právě důvěra domácností může být klíčovým střelcem celého turnaje. Češi v posledních letech čelili vysokým cenám energií, nejistotě kolem investic i komplikované administrativě. Mnozí zájemci proto zůstávali na střídačce a čekali, zda se systém konečně nezjednoduší. Nová pravidla mají ambici tento obraz změnit. Pokud se podaří odstranit zbytečné papírování a urychlit vyplácení podpory, může program získat momentum podobné vítězné hokejové vlně.

Atmosféra kolem energetických úspor se tak začíná podobat play off. Každé rozhodnutí domácností bude jako další střídání v rozhodující třetině. Někdo vsadí na zateplení, jiný na vlastní výrobu elektřiny a další budou čekat, zda systém obstojí pod tlakem reálného provozu. Ministerstvo zatím vysílá směrem k veřejnosti jasný signál. Připravujte se, závazné pokyny jsou tu a příjem žádostí se otevře 25. června 2026. A stejně jako včera na tribunách při švýcarské euforii bude i tady důležitá jedna věc. Emoce a důvěra publika. Protože bez fanoušků se velké vítězství nevyhrává.

Dokument ke stažení

Závazné pokyny

Přehled finanční podpory v programu Nová zelená úsporám 2026+

Nové Odpadové fórum ke stažení. Co čeká česká města, průmysl i domácnosti v době, kdy se odpad stává strategickou surovinou, zdrojem energie i symbolem proměny celé společnosti? Odpovědí je nové číslo Odpadového fóra, které otevírá jedno z nejzásadnějších témat současnosti a přináší mimořádně důležitý pohled na budoucnost reuse, energetického využití odpadů, moderní cirkulární ekonomiky i technologických změn.

Červnové vydání propojuje odborné analýzy, rozhovory, data i konkrétní příklady z praxe do jednoho komplexního obrazu transformace české energetiky a nakládání s odpady. Čtenáři se dostanou přímo do centra výstavby nových zařízení ZEVO, která mají rozhodnout o tom, zda Česká republika zvládne konec skládkování v roce 2030. 

Velmi inspirativní rozhovor z Mělníka ukazuje, jak vzniká nová energetická infrastruktura budoucnosti a proč se z bývalých uhelných regionů stávají centra nízkoemisní energetiky. Nechybí ani otevření palčivých témat, jako jsou povolovací procesy, nedostatek kapacit pro energetické využití nebezpečných odpadů, ekonomické dopady legislativních odkladů nebo pohled na to, proč moderní ZEVO dávno nejsou symbolem minulosti, ale technologicky vyspělou součástí oběhového hospodářství.

Velkou pozornost číslo věnuje také oblasti reuse, která v Česku prochází dynamickým rozvojem. Články ukazují, že opětovné využívání věcí už není okrajovou aktivitou několika nadšenců, ale rychle rostoucím segmentem propojujícím ekologii, sociální rozměr i digitální inovace. Čtenáři se seznámí s prvními systematickými daty o reuse v České republice, inspirativními projekty měst i praktickými návody, jak reuse centrum založit a jak moderní digitalizace mění jeho fungování. Silné lidské příběhy přitom dokazují, že reuse není jen o odpadech, ale především o novém vztahu společnosti k hodnotě věcí.

Nové vydání přináší i další témata, která zásadně ovlivní budoucnost průmyslu a veřejné správy. Umělá inteligence v odpadovém hospodářství, zásadní novinky z oblasti přepravy odpadů spojené s nástupem systému DIWASS, možnosti energetického využití pneumatik, plastů či tonerových prášků, požadavky nového standardu ISO 14001 nebo alarmující pohled na stav vody v české krajině vytvářejí mimořádně aktuální celek, který propojuje technologii, legislativu, ekonomiku i environmentální odpovědnost.

Nové Odpadové fórum je vydání, které opět otevírá otázky, před nimiž už nelze zavírat oči. Nabízí fakta místo emocí, souvislosti místo zjednodušení a inspiraci pro všechny, kteří chtějí rozumět tomu, kam směřuje moderní odpadové hospodářství, energetika i cirkulární ekonomika.

Nové Odpadové fórum č. 6/2026 a květnové č. 5/2026 na téma sběr a svoz odpadů ke stažení:

OF_06_2026.pdf

OF_05_2026.pdf

Šest členských států EU, včetně České republiky, vyzvalo Evropskou unii, aby ochránila jejich těžký průmysl před náklady spojenými s emisemi uhlíku. Klimatická politika podle nich musí odrážet novou realitu, zejména současné geopolitické krize a mimořádně vysoké ceny energií. V takzvaném non-paperu, do kterého nahlédla ČTK, země vyzývají například k zachování současné úrovně bezplatného přidělování povolenek umožňujících průmyslovým podnikům vypouštět emise v rámci systému EU ETS.

Systém emisních povolenek ETS má motivovat firmy ke snižování emisí. Společnosti si musí kupovat povolenky za každou tunu CO2, kterou vypustí. Čím více emisí, tím mají vyšší náklady, a proto se jim vyplatí investovat do čistších technologií. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová již dříve uvedla, že systém ETS zůstává "osvědčeným nástrojem pro podporu transformace průmyslu", nicméně je potřeba ho modernizovat a zajistit jeho větší pružnost.

ČR je jednou z unijních zemí, které hlasitě požadují změnu systému emisních povolenek EU ETS. Po skončení summitu EU v březnu premiér Andrej Babiš uvedl, že Česko bude dál hledat spojence pro své návrhy, mezi něž patří vynětí energeticky náročného průmyslu ze systému povolenek do roku 2034. Evropská komise by měla revizi systému emisních povolenek EU ETS1 představit 15. července.

Česká vláda také dlouhodobě kritizuje rozšíření systému obchodování s emisními povolenkami na silniční dopravu a vytápění (EU ETS 2). Systém EU ETS 2 zatím fyzicky neexistuje, zprovozněn má být po ročním odkladu v roce 2028.

Nynější non-paper, tedy neoficiální dokument určený k prodiskutování, podpořily Česko, Bulharsko, Řecko, Polsko, Rumunsko a Slovensko. "Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS) je dlouhodobě jedním ze základních pilířů klimatické politiky EU. Je navržen tak, aby umožňoval efektivní snižování emisí a zároveň usměrňoval evropské energetické a průmyslové sektory na cestě k postupnému přechodu ke klimatické neutralitě EU," stojí v dokumentu.

"Přístup EU ke klimatické politice však musí být upraven tak, aby odrážel novou realitu. Probíhající geopolitické krize a mimořádně vysoké ceny energií spolu s nadcházející revizí referenčních hodnot EU ETS pro bezplatné přidělování povolenek v období 2026 až 2030 představují významné výzvy a rizika pro evropská energeticky náročná odvětví," dodává text.

Pro energeticky náročný průmysl, včetně chemického průmyslu, ocelářství, výroby cementu, keramiky nebo hliníku, by to podle dokumentu mohlo znamenat riziko ztráty jejich konkurenceschopnosti na globálních trzích, uzavírání provozů nebo jejich přesun mimo EU.

Systém obchodování s emisemi přitom postupně snižuje počet bezplatných povolenek, které průmyslové podniky dostávají, a nutí je místo toho povolenky nakupovat a obchodovat s nimi. Tím vzniká finanční motivace k dekarbonizaci.

Jak poznamenal list The Financial Times, systém je pod rostoucím drobnohledem zejména ze strany členských států s více znečišťujícími průmyslovými odvětvími. V době vysokých cen energií, umocněných válkou na Blízkém východě, totiž dále zvyšuje jejich náklady.

Jednou ze zemí, která usiluje o pozastavení systému, je rovněž Itálie. Mezi státy, které čelí největším obtížím, patří zejména země ve východní a jižní Evropě, a to kvůli své historické závislosti na více znečišťujících zdrojích energie. Naopak bohatší členské státy severní a západní Evropy jsou v dekarbonizaci dále a nadále podporují ambiciózní klimatickou politiku.

Zdroj: ČTK

Využití cargo dronů při zásahu v Národním parku České Švýcarsko představuje významný technologický milník pro české hasiče i pro celý systém krizového řízení v České republice. Hasičský záchranný sbor ČR zde vůbec poprvé nasadil do ostrého provozu těžké bezpilotní prostředky určené k přepravě materiálu v reálných podmínkách mimořádné události. Nešlo přitom pouze o demonstraci moderní techniky, ale o praktické ověření nového způsobu logistiky v extrémně náročném prostředí, kde se ukazuje limit klasické pozemní techniky i fyzických možností zasahujících jednotek.

Oblast Národního parku České Švýcarsko se stala symbolem jedné z nejrozsáhlejších přírodních katastrof v novodobé historii České republiky už během ničivého požáru v létě roku 2022. Tehdejší rozsáhlý lesní požár zasáhl tisíce hektarů cenného území, vyžádal si masivní nasazení hasičských jednotek z celé země a ukázal, jak komplikované je zvládat zásahy v nepřístupném skalnatém terénu s minimální dopravní infrastrukturou. Právě zkušenosti z tohoto požáru významně urychlily postup modernizace vybavení hasičů a větší zapojení bezpilotních technologií do krizového managementu. Význam tématu navíc připomněl i letošní menší požár v oblasti národního parku, který znovu zaměstnal hasiče a potvrdil, že riziko vzniku nových ohnisek v suchém a těžko dostupném terénu zůstává i několik let po katastrofě velmi vysoké. Právě proto hasiči v lokalitě preventivně ponechávají část techniky a vybavení pro případ rychlého zásahu.

Cargo drony nasazené v prostoru Jahodové cesty představují specifickou kategorii bezpilotních prostředků, které se od běžných průzkumných dronů výrazně liší. Nejde o lehké komerční stroje určené k pořizování záběrů ze vzduchu, ale o robustní průmyslové platformy schopné přepravovat těžký náklad v komplikovaných podmínkách. Každý z nasazených strojů váží přibližně devadesát kilogramů a dokáže přepravit až třicetikilogramový náklad. Konstrukčně jsou tyto drony navrženy tak, aby zvládaly stabilní let i při silnějším větru, v členitém terénu a v prostředí s omezenou možností nouzového přistání. Pro hasiče je klíčové především to, že dokážou dopravit materiál do míst, kam by se člověk dostával dlouhé desítky minut nebo dokonce hodin.

Nasazení formou takzvaného leteckého mostu ukazuje, že HZS ČR se již neposouvá pouze k experimentálnímu využívání dronů, ale buduje systém skutečného bezpilotního logistického provozu. Princip střídání jednotlivých strojů ve vzduchu připomíná organizaci klasické letecké dopravy a vyžaduje přesnou koordinaci letových tras, bezpečnostních koridorů i komunikace mezi operátory. Zřízení specializovaného pracoviště letového provozu přímo v prostoru zásahu naznačuje, že hasiči začínají vytvářet vlastní model řízení bezpilotního provozu pro krizové situace. To je mimořádně důležité zejména s ohledem na budoucnost, kdy lze očekávat výrazný nárůst využívání dronů nejen hasiči, ale i policií, armádou, zdravotnickými složkami nebo správci kritické infrastruktury.

Významnou roli sehrály také malé průzkumné drony, které monitorovaly situaci ze vzduchu a poskytovaly operátorům přehled o pohybu techniky i osob v terénu. Moderní požární zásahy se totiž stále více opírají o kombinaci datových technologií, termovizního monitoringu a dálkového průzkumu. Drony dokážou velmi rychle identifikovat skrytá ohniska požáru, monitorovat teplotní změny v terénu nebo vyhodnocovat bezpečnostní rizika pro zasahující jednotky. V případě Českého Švýcarska je tato schopnost mimořádně důležitá, protože požářiště obsahuje velké množství podzemních kořenových systémů a nestabilních míst, kde se mohou ohniska znovu aktivovat i dlouhou dobu po uhašení hlavního požáru.

Celá operace současně ukazuje širší trend proměny moderních záchranných složek směrem k digitalizaci a automatizaci. Ve světě se cargo drony stále častěji využívají při humanitárních operacích, horských záchranách, zásobování izolovaných oblastí nebo během přírodních katastrof. Například v některých horských regionech Švýcarska nebo v odlehlých částech Skandinávie slouží bezpilotní stroje k dopravě zdravotnického materiálu, potravin či technického vybavení tam, kde je klasická doprava pomalá nebo nemožná. Český Hasičský záchranný sbor se tímto nasazením zařazuje mezi evropské bezpečnostní sbory, které začínají podobné technologie systematicky zavádět do běžné operační praxe.

Důležitý je i lidský rozměr celé technologie. Transport těžkého hadicového vedení v prudkých svazích a skalnatém terénu představuje pro zasahující hasiče extrémní fyzickou zátěž a významně zvyšuje riziko úrazu nebo vyčerpání. Cargo drony proto nejsou pouze technologickou novinkou, ale také prostředkem ochrany samotných zasahujících. V budoucnu mohou výrazně omezit potřebu manuálního přenášení vybavení, zrychlit budování zásahových tras a umožnit efektivnější práci menším počtem lidí.

S pokračující klimatickou změnou, rostoucím rizikem rozsáhlých lesních požárů a častějšími extrémními meteorologickými jevy bude potřeba rychlé a flexibilní logistiky stále důležitější. Lze předpokládat, že cargo drony se postupně stanou běžnou součástí krizových operací podobně, jako jsou dnes běžné cisternové vozy, vrtulníky nebo specializovaná ženijní technika. České Švýcarsko se tak stalo nejen místem praktického testu nové technologie, ale i symbolem proměny moderního hasičského záchranného systému směrem k technologicky vyspělejším, rychlejším a bezpečnějším zásahům.