Každý den odehrávají stromy něco, co by ještě před několika desetiletími většina lidí označila za téměř nemožné. Bez motorů, čerpadel, elektřiny nebo jediné pohyblivé součástky dopravují tisíce litrů vody z půdy až do korun sahajících do výšky více než sedmdesáti metrů. Právě tato mimořádná schopnost dlouho představovala jednu z největších záhad rostlinné říše. Nová mezinárodní studie publikovaná v prestižním časopise Science nyní ukazuje, že příroda tento problém vyřešila způsobem, který překvapil i samotné odborníky.

Dostat vodu do vyšších míst patří odjakživa mezi největší technické výzvy lidstva. Už obyvatelé starověkého Egypta využívali jednoduché pákové mechanismy známé jako šadufy, které pomáhaly zavlažovat pole podél Nilu. O několik století později přišel řecký matematik Archimédés s důmyslným šroubem, který dokázal vodu vytlačovat vzhůru pomocí otáčivého pohybu. Ve středověku se rozšířila vodní kola, později pístová čerpadla poháněná parou a nakonec moderní odstředivá čerpadla využívající elektromotory. Každá generace konstruktérů usilovala o vyšší výkon, větší spolehlivost a schopnost přečerpat vodu do stále větších výšek.

Přesto existuje technologie, která všechny lidské vynálezy o miliony let předchází. Nenajdeme ji v továrnách ani ve strojovnách vodáren. Roste v lesích. Každý strom představuje mimořádně propracovaný hydraulický systém, který nepřetržitě pracuje od okamžiku vyrašení až do konce života. Neopotřebovává se třením, nepotřebuje mazání, palivo ani pravidelný servis. Přesto dokáže každý den dopravovat vodu z kořenů až do nejvyšších větví, kde se mění v páru a odchází do atmosféry.

Na první pohled se může zdát, že jde o běžný přírodní proces. Ve skutečnosti však představuje jeden z nejpozoruhodnějších fyzikálních jevů v živé přírodě. Voda totiž není do koruny tlačena žádným mechanickým čerpadlem. Strom nemá srdce ani jiný orgán, který by kapalinu aktivně poháněl vzhůru. Přesto proudí nepřetržitě rychlostí, která stačí zásobovat miliony listů vodou potřebnou pro fotosyntézu i ochlazování celé koruny.

Celý mechanismus pohání energie Slunce. Jakmile se z listů začne odpařovat voda, vzniká jemná sací síla, která táhne souvislý sloupec vody z kořenů až do koruny. Díky mimořádné soudržnosti molekul vody a dokonale uspořádaným vodivým cévám funguje tento přírodní hydraulický systém nepřetržitě po celý život stromu. Fotosyntéza tento proces podporuje, protože vyžaduje otevřené průduchy, jimiž současně uniká vodní pára.

Právě otázka, jak daleko může tento přírodní systém zajít, zaměstnávala botaniky, lesní ekology i fyziology rostlin po několik desetiletí. Čím vyšší strom je, tím delší cestu musí voda urazit. Na každém dalším metru působí gravitace a zároveň narůstá odpor, který vzniká při proudění úzkými vodivými cévami uvnitř kmene. Mnoho odborníků proto předpokládalo, že existuje určitá výšková hranice, za níž už nebude možné vodu dopravovat dostatečně rychle a bezpečně. Právě hydraulický systém měl podle této představy určovat maximální výšku stromů.

Tato hypotéza se objevovala v odborné literatuře po mnoho desetiletí a postupně se stala jedním ze základních vysvětlení, proč stromy nedorůstají výšek srovnatelných například s mrakodrapy. Zdálo se to logické. Každý další metr znamená větší energetickou i fyzikální zátěž. Navíc existuje riziko, že se ve vodivých cévách vytvoří drobné vzduchové bubliny. Ty mohou proudění vody přerušit podobně, jako když se zavzdušní potrubí. Pokud by k tomu docházelo ve větším rozsahu, strom by přestal zásobovat korunu vodou a jeho listy by začaly usychat.

Právě tuto představu se rozhodl prověřit mezinárodní tým vědců vedený Paulem Bittencourtem z Cardiff University. Výsledky svého několikaletého výzkumu publikovali v časopise Science pod názvem Height does not impair the hydraulic system of the tallest tropical Dipterocarp trees. Na výzkumu spolupracovali vědci z Mendelovy univerzity v Brně, České zemědělské univerzity v Praze spolu s odborníky z Velké Británie, Malajsie, Německa, Španělska, Brazílie a Spojených států amerických. Spojením zkušeností z fyziologie rostlin, anatomie dřeva, ekologie tropických lesů i moderních analytických metod vznikl jeden z nejpodrobnějších výzkumů hydrauliky vysokých stromů, jaký byl kdy proveden.

Místem výzkumu se stal tropický deštný les na malajsijském Borneu. Právě zde rostou dipterokarpy, tedy stromy, které patří mezi nejvyšší kvetoucí rostliny na světě. Některé z nich přesahují sedmdesát metrů a vytvářejí nejvyšší patro tropického pralesa. Jejich koruny se koupou v intenzivním slunečním záření, zatímco kmeny vyrůstají z hlubokého stínu pralesního podrostu. Rozdíl mezi kořeny a nejvyššími listy tak odpovídá výšce panelového domu s více než dvaceti patry.

Jen dostat se do korun těchto obrů představovalo mimořádně náročný úkol. Výzkumníci museli šplhat po lanech desítky metrů nad zem, odebírat vzorky z různých částí korun, větví i kmenů a následně je podrobovat velmi přesným laboratorním analýzám. Každé měření vyžadovalo pečlivou přípravu, protože i drobné poškození vodivých pletiv mohlo výsledky zkreslit. Celkem bylo podrobně analyzováno třicet osm stromů pěti druhů, jejichž výška se pohybovala od necelých osmi až po více než sedmdesát metrů.

Vědci přitom nezkoumali pouze samotný transport vody. Zajímala je také velikost vodivých cév, jejich hustota, anatomie dřeva, vodní potenciál listů, schopnost odolávat vzniku vzduchových bublin i to, jak se jednotlivé vlastnosti mění s rostoucí výškou stromu. Současně sledovali přírůstky stromů po dobu delší než dva roky, během nichž prales zasáhlo i výrazné období sucha spojené s klimatickým jevem El Niño. Díky tomu mohli poprvé spojit detailní laboratorní měření s tím, jak stromy skutečně fungují v přirozeném prostředí.

Když začaly přicházet první výsledky, ukazovalo se, že realita je mnohem zajímavější, než předpokládaly dosavadní teorie. Ukázalo se totiž, že nejvyšší stromy nejsou oběťmi vlastní výšky. Naopak se během svého života postupně přestavují tak, aby jejich hydraulický systém zůstával stejně spolehlivý bez ohledu na to, zda měří deset nebo sedmdesát metrů. Jinými slovy, strom s rostoucí výškou nezůstává stejný. Nepřidává pouze další vrstvy dřeva a nové větve. Mění samotnou konstrukci svého vnitřního rozvodu vody.

Největší pozornost vědci věnovali vodivým cévám, tedy mikroskopickým trubicím, které tvoří dřevní pletivo. Právě jimi proudí voda s rozpuštěnými minerálními látkami z kořenů až do nejvyšších listů. Na první pohled se může zdát, že jde o jednoduché trubičky, ve skutečnosti však jejich průměr, hustota i prostorové uspořádání rozhodují o tom, jak účinně bude celý strom fungovat. Stačí nepatrná změna průměru a odpor proudění se dramaticky změní. Tento princip ostatně znají i konstruktéři vodovodních sítí nebo ropovodů. Čím širší potrubí, tím snazší proudění kapaliny.

Právě zde přišlo první velké překvapení. Vědci zjistili, že vodivé cévy se směrem dolů postupně rozšiřují. Strom tedy nevytváří po celé své délce stejně silné potrubí, ale buduje promyšlenou síť, která přesně odpovídá rostoucím nárokům na transport vody. Zatímco v koruně jsou cévy poměrně úzké, u báze kmene dosahují výrazně větších rozměrů. Díky tomu odpor proudění prudce klesá a voda může bez větších překážek překonávat i desítky metrů dlouhou cestu.

Výpočty ukázaly, že hydraulická vodivost u báze sedmdesátimetrového stromu byla přibližně osmkrát vyšší než u stromu vysokého deset metrů. Strom tedy s rostoucí výškou si vytváří stále výkonnější rozvodnou síť. Je to podobné, jako kdyby se vodovodní potrubí ve městě automaticky rozšiřovalo pokaždé, když přibude nová čtvrť nebo vyšší budova.

Tím ale překvapení neskončila. Dosavadní botanické teorie vycházely z předpokladu, že každé zvýšení účinnosti musí být vykoupeno určitým rizikem. Širší cévy totiž podle mnoha předchozích studií usnadňují proudění vody, současně však mají být citlivější na vznik embolie. Tento jev nastává ve chvíli, kdy se ve vodivých cévách objeví drobné vzduchové bubliny. Ty dokážou proudění vody zastavit podobně jako vzduchová kapsa v potrubí. Pokud se embolie rozšíří do větší části stromu, může dojít k usychání větví nebo dokonce k odumření celé rostliny.

Právě proto se předpokládalo, že příroda musí hledat kompromis mezi rychlostí a bezpečností dopravy vody. Výsledky nové studie však ukázaly něco jiného. U zkoumaných dipterokarpů se tento předpokládaný kompromis prakticky neprojevil. Stromy si dokázaly zachovat vysokou účinnost transportu vody, aniž by současně rostla jejich náchylnost k hydraulickému selhání. Jinými slovy, příroda našla způsob, jak spojit dvě vlastnosti, které byly dosud považovány za vzájemně obtížně slučitelné.

Stejně fascinující byly změny odehrávající se v korunách stromů. Listy rostoucí desítky metrů nad zemí nejsou totožné s těmi, které vyrůstají na nižších větvích. Jsou menší, silnější a obsahují více pevné hmoty. Nejde o náhodu ani o důsledek stáří listů. Je to další z mnoha přizpůsobení, které pomáhá hospodařit s vodou mnohem účinněji. Menší list odpaří méně vody, silnější pletiva lépe odolávají intenzivnímu slunečnímu záření a celá koruna tak dokáže fungovat i v podmínkách, které jsou z hlediska zásobování vodou mimořádně náročné.

To vše ukazuje, že strom nelze chápat jako soubor oddělených částí. Kořeny, kmen, větve i listy vytvářejí jediný dokonale sladěný celek. Jakmile se během růstu změní jedna část systému, postupně se přizpůsobují i všechny ostatní. Evoluce tak během milionů let vytvořila konstrukci, která připomíná promyšlené technické dílo. Rozdíl spočívá pouze v tom, že její jednotlivé součásti nejsou vyrobeny z oceli ani z plastů, ale z živých buněk, které se neustále obnovují a přizpůsobují okolním podmínkám.

Velmi cennou součástí studie bylo také sledování stromů během období výrazného sucha. Tropické pralesy bývají často vnímány jako prostředí s neomezeným množstvím vody, skutečnost je však složitější. Klimatický jev El Niño pravidelně přináší období, kdy množství srážek výrazně klesá a stromy se musí vyrovnávat s nedostatkem vláhy. Právě tehdy by se případné slabiny hydraulického systému měly projevit nejvýrazněji.

Ani zde se však očekávání nepotvrdilo. Sucho sice zpomalilo růst všech sledovaných stromů, nejvyšší jedinci ale nebyli znevýhodněni více než stromy nižší. Samotná výška tedy nepředstavovala rozhodující problém. Hydraulický systém zůstával funkční i v době, kdy voda začínala být vzácnější. To představuje důležitou zprávu nejen pro pochopení fungování tropických pralesů, ale také pro odhady jejich budoucího vývoje v měnícím se klimatu.

Nová studie tak významně mění pohled na jednu z nejstarších otázek lesní ekologie. Jestliže transport vody nepředstavuje hlavní překážku dalšího růstu, bude nutné hledat odpověď jinde. Limitem může být mechanická stabilita kmene, množství energie potřebné k tvorbě stále větší biomasy, dostupnost živin nebo stále častější výskyt extrémních meteorologických jevů. Jisté však je, že samotná hydraulika nejvyšší stromy nezastavuje.

Výzkum přináší i širší poselství. Člověk po tisíciletí zdokonaloval čerpadla, potrubí a vodní systémy, aby dokázal dopravit vodu do vyšších pater budov, zavlažit pole nebo zásobit města pitnou vodou. Nejvyšší tropické stromy však řeší stejný problém už desítky milionů let. Bez jediného motoru, bez elektroniky, bez ventilů a bez jakékoliv údržby každou sekundu přepravují vodu do korun, které převyšují většinu kostelních věží. Fungují nepřetržitě po stovky let a jejich účinnost se během růstu dokonce zvyšuje. Příroda tak znovu předběhla člověka a nejvyšší stromy nám ukázaly, jak vypadá dokonalá vodní pumpa.

Na první pohled je to banální sportovní detail. Jezdec natáhne ruku, domestik mu podá bidon, mechanik připraví další várku lahví a týmové auto pokračuje za pelotonem. Divák tomu věnuje sotva několik sekund. Ve skutečnosti se však právě v těchto okamžicích odehrává jeden z nejzajímavějších příběhů současného sportu – příběh o vodě.

Kdysi se o vítězství na Tour de France rozhodovalo především v kopcích, při útocích v alpských průsmycích nebo v časovkách. Dnes přibyl další soupeř. Není vidět, nedá se předjet ani setřást. Je jím rostoucí teplota. Čtyřicítku atakovaly teploty v pondělní 3. etapě v Pyrenejích a týmy bojovaly o každou lahev s vodou. Bylo to jako válečná zóna, každý se snažil dostat k lahvi.

Výrok Tadeje Pogačara, že zásobování vodou se během horkých etap stává logistickou noční můrou, není jen poznámkou jednoho cyklisty po náročném dni. Je to výpověď o světě, který se mění rychleji, než jsme byli zvyklí. Tour de France je totiž jedním z nejlépe organizovaných sportovních podniků na planetě. Pokud i zde začíná být voda strategickým problémem, není to jen sportovní kuriozita. Je to signál.

Voda je zvláštní surovinou. Nemá burzovní lesk zlata ani geopolitickou symboliku ropy. Přesto bez ní neexistuje zemědělství, průmysl, energetika ani lidský organismus. Zatímco člověk vydrží týdny bez jídla, bez vody jen několik dní. Je natolik samozřejmá, že si její hodnotu většina obyvatel Evropy uvědomí až ve chvíli, kdy začne chybět.

Filozofové to věděli už před dvěma a půl tisíci lety. Předsókratovský myslitel Thalés z Milétu považoval vodu za pralátku, z níž vzniká veškerý svět. Dnes se může zdát jeho představa naivní. Jenže v jistém smyslu se k ní vracíme. Ne proto, že bychom věřili starověké kosmologii, ale protože si znovu uvědomujeme, že bez vody se rozpadá vše, co považujeme za samozřejmost.

Moderní civilizace je vlastně obrovský systém přerozdělování vody. Od přehrad přes zavlažovací kanály až po městské vodovody. Stačí narušit tento systém a začnou se hroutit další články řetězce.

Profesionální cyklistika funguje podobně. Jezdec na Tour de France během jediné etapy vypije podle počasí šest, osm, někdy i více než deset litrů tekutin. Současně musí přijmout stovky gramů sacharidů, minerálů a elektrolytů. Nestačí pít hodně. Musí pít správně, ve správném okamžiku a ve správném složení.

Každý bidon představuje pečlivě připravenou dávku energie. Týmoví výživáři počítají koncentraci minerálů, množství sodíku i obsah sacharidů podle profilu etapy a předpovědi počasí. Domestici sjíždějí k týmovým vozům jen proto, aby přivezli několik kilogramů tekutin svým lídrům. Mechanici mezitím doplňují další zásoby.

Je to logistika připomínající vojenskou operaci. Stačí jediná chyba. Jezdec nestihne občerstvovací zónu, bidon vypadne z košíku nebo se peloton roztrhá dříve, než se domestik vrátí. Najednou nejde jen o žízeň. Přichází dehydratace, zhoršená termoregulace, pokles výkonu, ztráta koncentrace a často i konec nadějí na dobrý výsledek.

Tour de France tak ukazuje jednoduchou pravdu: výkon není jen otázkou talentu. Je výsledkem fungující infrastruktury. Stejně jako naše společnost. Ještě před několika desetiletími byly extrémně horké etapy spíše výjimkou. Dnes se stávají součástí téměř každého ročníku.

Nejde jen o subjektivní pocit závodníků. Evropa patří mezi kontinenty, které se oteplují nejrychleji. Poslední roky přinesly rekordní vlny veder, rozsáhlá sucha i požáry ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Řecku. Meteorologové upozorňují, že dny s teplotami přesahujícími 35 °C budou stále častější.

Pro cyklistiku to znamená zásadní změnu. Organizátoři musí přehodnocovat časy startů, týmy investují do chladicích vest, ledových koupelí, sofistikovaných hydratačních strategií i nepřetržitého monitorování fyziologických dat. Výkon se stále více stává otázkou zvládání tepelného stresu.

Když se řekne strategická surovina, většina lidí si vybaví ropu, zemní plyn nebo vzácné kovy. Jenže geopolitici už několik let upozorňují, že nejcennější komoditou 21. století může být voda.

Není to katastrofický scénář hollywoodských filmů. Stačí se podívat na mapu světa. Povodí Nilu, Jordánu, Indu, Eufratu nebo Tigridu jsou dlouhodobě předmětem sporů mezi státy. V mnoha regionech se podzemní zásoby vody čerpají rychleji, než se stačí obnovovat. Rostoucí populace, urbanizace i změny klimatu tento tlak dále zvyšují.

Zatímco ropa má alternativy, voda žádnou nemá. Proto se stále častěji hovoří o vodní bezpečnosti jako o součásti národní bezpečnosti. Nejde už jen o ekologické téma. Je to otázka ekonomiky, zemědělství, migrace i politické stability.

Je zvláštní, že symbol této změny není nijak monumentální. Není to přehrada ani satelitní snímek vysychající krajiny. Je to obyčejná plastová láhev na rámu kola. Bidon.

Každý bidon připomíná, že lidský výkon má své biologické limity. Žádná technologie je nedokáže zcela odstranit. Můžeme stavět lehčí kola, vyvíjet aerodynamičtější přilby nebo analyzovat miliony datových bodů. Ale nakonec stejně rozhoduje, zda má organismus dostatek vody.

Právě v tom spočívá určitá filozofická ironie moderní doby. Čím technologicky vyspělejší se stáváme, tím více si uvědomujeme svou závislost na těch nejzákladnějších přírodních podmínkách. Pokrok nás od přírody neosvobodil. Jen nám na čas umožnil zapomenout, jak hluboko jsme do ní zakotveni.

Velké sportovní události často fungují jako předvoj společenských změn. Olympijské hry ukazují technologické novinky, Formule 1 testuje materiály, které se později dostanou do běžných automobilů. Tour de France dnes možná testuje něco jiného – schopnost člověka fungovat v teplejším světě.

To, co dnes řeší sportovní ředitelé během tří týdnů závodu, mohou za několik desetiletí řešit města, průmyslové podniky i státy. Jak efektivně hospodařit s vodou? Jak ochránit lidi před extrémním horkem? Jak přizpůsobit infrastrukturu novým klimatickým podmínkám?

Peloton je v tomto smyslu zmenšeným modelem společnosti. Má omezené zdroje, musí je spravedlivě rozdělit a zároveň usiluje o maximální výkon. Přesně stejný úkol čeká i moderní civilizaci. Možná právě proto přestává být Tour de France pouze cyklistickým závodem.

Stává se pohyblivým obrazem světa, ve kterém se klima mění rychleji, než se mění naše návyky. Každá etapa připomíná, že lidská vůle má své hranice a že ani nejlépe trénovaný organismus neobejde fyzikální zákony.

Když příště uvidíme domestika, jak se s kapsami plnými bidonů prodírá pelotonem za svým lídrem, neuvidíme jen týmovou práci. Uvidíme možná jeden z nejvýstižnějších symbolů 21. století.

Ve století, které dlouho věřilo, že rozhodující bude umělá inteligence, kvantové počítače nebo dobývání vesmíru, se znovu ukazuje stará pravda: budoucnost může nakonec rozhodovat něco mnohem prostšího. Voda. Ne jako téma ekologických konferencí, ale jako podmínka života, výkonu, svobody i stability společnosti.

Ztráta biodiverzity už není pouze problémem ochrany přírody. Stává se ekonomickým rizikem, které může ovlivnit stabilitu podniků, hodnotu investic i fungování celých odvětví. Svět má historickou globální dohodu, která má zastavit úbytek přírodního bohatství, její naplnění však závisí na tom, zda se podaří změnit způsob, jakým ekonomika oceňuje přírodní zdroje a kam směřuje kapitál. Pokud budou miliardy dolarů nadále podporovat aktivity, které oslabují ekosystémy, žádný mezinárodní závazek sám o sobě nezajistí zdravější planetu ani odolnější hospodářství.

V roce 2022 přijalo téměř 200 zemí v rámci Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti Kunming–Montreal Global Biodiversity Framework, jeden z nejvýznamnějších mezinárodních plánů zaměřených na zastavení úbytku přírody. Dokument obsahuje 23 cílů do roku 2030, mezi nimiž je ochrana a obnova ekosystémů, zachování biologické rozmanitosti a také zásadní změna finančních toků. Součástí dohody je závazek mobilizovat nejméně 200 miliard dolarů ročně na opatření podporující biodiverzitu a současně výrazně omezit finanční pobídky, které přírodu poškozují.

Právě financování se stává jedním z rozhodujících témat další fáze globálního úsilí. Astrid Schomaker, výkonná tajemnice Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti, upozorňuje, že svět již má stanovené cíle, nyní však přichází období jejich naplňování. Podle ní musí být ochrana přírody pevně propojena s rozhodováním finančního sektoru, protože kapitál zásadním způsobem ovlivňuje podobu hospodářského rozvoje.

Dnešní ekonomický systém často přehlíží hodnotu přírodních procesů, které umožňují fungování společnosti. Lesy regulují klima, půda zajišťuje produkci potravin, oceány podporují život a zdravé ekosystémy snižují dopady extrémních klimatických jevů. Přesto jsou tyto služby dlouhodobě považovány za samozřejmost. Výsledkem je situace, kdy část ekonomických aktivit vytváří krátkodobý zisk za cenu dlouhodobého oslabování přírodních systémů.

Pro finanční instituce se proto biodiverzita postupně mění z okrajového environmentálního tématu na otázku ekonomického rizika. Banky, pojišťovny a investoři začínají více sledovat, jak závisí jejich klienti a portfolia na stabilitě ekosystémů. Zemědělství, potravinářství, těžba surovin, stavebnictví nebo výroba energií jsou příklady odvětví, jejichž budoucí výkonnost může být přímo ovlivněna stavem přírody.

Jedním z klíčových bodů globálního rámce je snaha změnit finanční pobídky, které podporují činnosti poškozující biodiverzitu. Cíl číslo 18 požaduje do roku 2030 snížení škodlivých pobídek a dotací nejméně o 500 miliard dolarů ročně a současně posílení podpory aktivit, které přírodu chrání nebo obnovují. Nejde pouze o hledání nových zdrojů peněz, ale také o změnu toho, jak jsou využívány současné finanční prostředky.

Zásadní změna spočívá v přechodu od modelu, kdy ekonomika přírodu spotřebovává bez započtení skutečných nákladů, k modelu, v němž se hodnota přírodního kapitálu stává součástí ekonomického rozhodování. Firmy budou stále častěji čelit otázkám, jaké dopady mají jejich dodavatelské řetězce na krajinu, vodu nebo biologickou rozmanitost. Investoři budou potřebovat kvalitnější informace o tom, zda jejich kapitál podporuje dlouhodobou odolnost, nebo naopak zvyšuje environmentální rizika.

COP17 zaměřená na biodiverzitu má být významným momentem, kdy státy a další aktéři vyhodnotí postup naplňování Kunming–Montreal rámce. Konference smluvních stran Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti, označovaná jako COP17, se uskuteční od 19. do 30. října 2026 v arménském Jerevanu. Půjde o první globální hodnocení pokroku při naplňování Kunming–Montreal Global Biodiversity Framework, který státy přijaly v roce 2022 s cílem zastavit a zvrátit úbytek biodiverzity do roku 2030.

Setkání bude zaměřeno nejen na vyhodnocení toho, jak jednotlivé země plní své národní strategie a závazky, ale také na otázku financování ochrany přírody. Právě role finančního sektoru bude jedním z klíčových témat, protože bez změny směru kapitálových toků a většího zapojení bank, investorů a podniků zůstane řada stanovených cílů pouze na úrovni politických závazků.

Současně se otevírá prostor pro nové ekonomické příležitosti. Obnova krajiny, udržitelné zemědělství, ochrana vodních zdrojů, cirkulární hospodářství nebo projekty podporující odolnost měst představují oblasti, kde může ochrana přírody vytvářet novou ekonomickou hodnotu. Pro firmy nejde pouze o omezení rizik, ale také o schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám trhu a očekáváním investorů.

Biodiverzita se tak dostává do podobné pozice, v jaké bylo před lety klimatické téma. Z původně převážně environmentální otázky se stává součást strategického řízení podniků, finančního plánování a hospodářské politiky. Rozdíl spočívá v tom, že ztrátu přírody nelze oddělit od fungování ekonomiky. Pokud se zhoršuje stav ekosystémů, zvyšují se i rizika pro výrobu, obchod, potravinovou bezpečnost a stabilitu společnosti. Globální dohoda o ochraně biodiverzity proto představuje důležitý začátek, nikoli konečný výsledek. Rozhodující bude, zda se podaří změnit směr finančních toků a začlenit hodnotu přírody do každodenního ekonomického rozhodování. 

Objednávání levného zboží z čínských internetových tržišť už nebude tak výhodné jako dosud. Evropská unie od 1. července zavádí nové clo ve výši tří eur na zásilky do hodnoty 150 eur dovážené ze zemí mimo Evropskou unii. Opatření má podle Bruselu narovnat podmínky na trhu, omezit podvody a zvýšit bezpečnost výrobků. Otázkou však zůstává, zda právě částka tří eur dokáže naplnit všechny ambiciózní cíle, které si od ní evropské instituce slibují.

Od prvního července vstoupilo v platnost nové pravidlo, které se dotkne milionů Evropanů pravidelně nakupujících na internetových platformách mimo Evropskou unii. Každá zásilka v hodnotě do 150 eur nově podléhá paušálnímu clu ve výši tří eur za každou skupinu zboží podle celního zařazení. Pokud si zákazník objedná například několik stejných triček, zaplatí clo pouze jednou. Jestliže ale spojí do jedné objednávky trička a hodinky, zaplatí již šest eur, protože se jedná o dvě odlišné celní kategorie. Povinnost clo přiznat a odvést bude mít prodávající nebo dovozce v rámci celního řízení.

Evropská komise zdůvodňuje změnu především obrovským nárůstem levných zásilek přicházejících zejména z Číny. Každý den jich do Evropské unie dorazí miliony a podle Komise významná část z nich obsahuje výrobky, které nesplňují evropské bezpečnostní požadavky nebo jsou záměrně podhodnoceny či nesprávně deklarovány, aby se dovozci vyhnuli celním povinnostem. Dosavadní osvobození od cla podle Bruselu zároveň zvýhodňovalo mimoevropské internetové obchodníky před výrobci a prodejci působícími na evropském trhu.

Nové opatření je pouze přechodným řešením, které bude platit do poloviny roku 2028. Poté by měl začít fungovat nový evropský celní systém a místo jednotného poplatku se opět uplatní standardní celní sazby podle konkrétního druhu zboží. Evropská unie tím pokračuje v rozsáhlé reformě celní správy, jejímž cílem je modernizace kontrol i lepší dohled nad rychle rostoucím přeshraničním elektronickým obchodem.

Evropská komise předpokládá, že nové clo přinese spravedlivější hospodářskou soutěž, posílí ochranu spotřebitelů před nebezpečnými výrobky, omezí celní podvody a přispěje také ke snížení environmentální zátěže spojené s masovým přepravováním drobných zásilek. Právě zde se ale nabízí otázka, nakolik lze od poplatku ve výši tří eur očekávat skutečně zásadní změnu spotřebitelského chování.

U velmi levného zboží totiž představují tři eura poměrně citelné zdražení. Pokud si někdo objedná drobnost za pět nebo šest eur, konečná cena se zvýší o desítky procent. U nákupů za padesát nebo sto eur však bude tento poplatek představovat jen několik málo procent z celkové částky. Je proto pravděpodobné, že největší dopad pocítí právě impulzivní nákupy levných drobností, zatímco u dražších objednávek bude motivační efekt výrazně slabší.

Stejně zajímavé je zamyslet se nad ostatními deklarovanými cíli. Samotné clo totiž automaticky nezajistí vyšší bezpečnost výrobků. Nebezpečné zboží z trhu odstraní pouze důslednější kontroly a efektivnější dohled celních orgánů. Ani environmentální přínos není zcela jednoznačný. Pokud budou zákazníci objednávat méně drobných zásilek a více nákupů spojí do jedné objednávky, může skutečně dojít ke snížení počtu přeprav. Jestli však bude poplatek pro většinu spotřebitelů zanedbatelný, objem zásilek se výrazně nezmění. Tři eura sama o sobě pravděpodobně nepředstavují dostatečně silnou ekonomickou motivaci k zásadní změně nákupních návyků.

Zároveň je třeba vnímat, že každé zvýšení nákladů v mezinárodním obchodním řetězci se obvykle někde projeví. Tříeurový poplatek nebude v konečném důsledku nést pouze konečný zákazník. Dodavatelé, logistické společnosti i internetové platformy budou hledat způsoby, jak nový náklad absorbovat nebo rozložit. V praxi to může znamenat tlak na efektivnější logistiku, vyjednávání nižších cen u výrobců nebo další optimalizaci provozních nákladů.

Právě zde vzniká určitý rozpor mezi ekonomickými a environmentálními cíli opatření. Pokud budou společnosti nuceny kompenzovat nové náklady především snižováním výdajů, může se zvýšit tlak na dodavatelské řetězce, které už dnes fungují s velmi nízkými maržemi. Úspory se pak nemusí vždy hledat pouze v lepší organizaci výroby, ale také v oblasti pracovních podmínek, odměňování nebo v odkládání investic do nákladnějších ekologických technologií.

Rozvoj umělé inteligence mění svět nebývalým tempem. Každý nový jazykový model, obrazový generátor nebo analytický systém však stojí na obrovské výpočetní infrastruktuře ukryté v tisících datových center. Právě tato zařízení se v posledních letech dostala do centra pozornosti kvůli rostoucí spotřebě elektřiny, nárokům na vodu potřebnou k chlazení i stále větší uhlíkové stopě. Nová studie nyní upozorňuje na další možný důsledek jejich provozu. Podle jejích autorů mohou velká datová centra vytvářet lokální oblasti se zvýšenou teplotou zemského povrchu, podobně jako je tomu u známého efektu městských tepelných ostrovů.

Výzkumníci analyzovali satelitní měření teploty zemského povrchu z let 2004 až 2024 a porovnali je s databází více než jedenácti tisíc datových center po celém světě. Aby minimalizovali vliv běžného městského prostředí, soustředili se především na zařízení umístěná mimo hustě zastavěné oblasti. Po odstranění sezónních výkyvů a dalších rušivých faktorů zjistili, že po spuštění datového centra vzrostla v jeho bezprostředním okolí průměrná teplota zemského povrchu o přibližně 2,1 stupně Celsia. V jednotlivých lokalitách se nárůst pohyboval od 0,3 až po více než 9 stupňů.

Výsledky jsou zajímavé i v širším kontextu. Autoři připomínají, že klasický efekt městského tepelného ostrova zvyšuje teplotu povrchu zpravidla o čtyři až šest stupňů Celsia. Datová centra se tak podle jejich analýzy mohou přiblížit přibližně polovině tohoto efektu, přestože zabírají nesrovnatelně menší plochu než celé městské aglomerace. To naznačuje, že mimořádně vysoká koncentrace výpočetní techniky představuje velmi intenzivní zdroj odpadního tepla.

Zvýšené teploty přitom nekončí na hranicích samotného areálu. Studie ukazuje, že měřitelný vliv přetrvává až do vzdálenosti přibližně deseti kilometrů od datového centra. Zvýšení teploty okolo jednoho stupně bylo podle autorů patrné ještě ve vzdálenosti čtyř a půl kilometru. To znamená, že dopady se mohou týkat nejen samotné infrastruktury, ale také okolních obcí, průmyslových zón i zemědělské krajiny.

Význam datových center přitom poroste mimořádně rychle. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že spotřeba elektřiny těchto zařízení by se do konce desetiletí mohla přibližně zdvojnásobit. Hlavním důvodem je právě prudký rozvoj systémů umělé inteligence, jejichž trénování i každodenní provoz vyžadují stále výkonnější servery. Ještě před několika lety představovala umělá inteligence jen malou část výpočetní zátěže, dnes se stává jedním z hlavních motorů růstu energetické spotřeby celého odvětví.

Každý watt spotřebovaný serverem se nakonec promění v teplo, které je nutné nepřetržitě odvádět. Moderní datová centra proto disponují rozsáhlými chladicími systémy, jejichž provoz sám o sobě spotřebovává značné množství energie. Právě odpadní teplo podle autorů představuje hlavní příčinu pozorovaného oteplování okolního prostředí.

Na světě dnes fungují tisíce velkých datových center, přičemž jejich výstavba výrazně zrychluje. Největší koncentrace se nachází ve Spojených státech, následovaných Evropou a východní Asií. Jediné moderní zařízení určené pro provoz systémů umělé inteligence může mít příkon přesahující sto megawattů, tedy srovnatelný se spotřebou středně velkého města. Některé právě budované areály už počítají s odběrem několikanásobně vyšším.

Studie se pokusila odhadnout také počet lidí, kteří mohou být tímto jevem ovlivněni. Podle autorů žije v okruhu deseti kilometrů od sledovaných datových center více než 340 milionů obyvatel. Neznamená to, že všichni pociťují stejné oteplení, ale ukazuje to, jak rozsáhlé území může být působením těchto zařízení ovlivněno.

Výzkumníci současně upozorňují, že existuje řada technologií, které mohou množství odváděného tepla snížit. Patří mezi ně energeticky úspornější procesory, efektivnější algoritmy, pokročilé kapalinové chlazení nebo speciální povrchy budov schopné odrážet sluneční záření a současně lépe vyzařovat teplo do okolí. Významnou příležitostí je také využití odpadního tepla. V řadě evropských zemí už dnes slouží k vytápění bytových domů, kanceláří, bazénů nebo skleníků, takže energie, která by jinak bez užitku unikala do atmosféry, nachází praktické využití.

Právě využívání odpadního tepla se stává jedním z hlavních témat evropské energetiky. Nová datová centra jsou stále častěji navrhována v blízkosti městských teplárenských soustav, aby bylo možné přebytečné teplo dodávat do domácností. Například ve Skandinávii nebo v Nizozemsku již existují projekty, kde servery pomáhají vytápět tisíce bytů. Z pohledu energetiky jde o jednu z nejefektivnějších cest, jak snížit celkovou ekologickou stopu digitální infrastruktury a současně omezit množství tepla unikajícího do okolního prostředí.

Autoři studie zdůrazňují, že jejich práce představuje první globální pokus kvantifikovat možný vliv datových center na lokální oteplování. Právě proto je třeba výsledky vnímat jako podnět k dalšímu výzkumu, nikoli jako definitivní závěr. Přesto upozorňují na skutečnost, kterou bude stále obtížnější přehlížet. Datová centra už dávno nejsou jen nenápadnými budovami ukrytými za vysokými ploty. Stávají se jednou z nejdůležitějších součástí moderní energetické infrastruktury a podle prvních dostupných poznatků mohou ovlivňovat nejen výrobu elektřiny nebo spotřebu vody, ale také prostředí, ve kterém žijí miliony lidí. Pokud bude tempo rozvoje umělé inteligence pokračovat, poroste vedle výkonu serverů také význam každého stupně tepla, který tyto digitální továrny vypustí do svého okolí.

V době, kdy se svět otepluje a letní vlny veder jsou stále častější, možná jednou získá nový význam i pojem veřejné ochlazování. Historie tak občas překvapivě opisuje kruh. Ještě před více než stoletím bývaly běžnou součástí měst ledárny, které představovaly strategickou infrastrukturu měst a kam se ukládal led vytěžený v zimě z rybníků a řek. Ledníci jej rozváželi domácnostem dlouho před příchodem elektrických chladniček. S nástupem elektřiny zmizely téměř beze stopy. V době klimatických extrémů by se však mohl vrátit jejich princip, byť v moderní podobě.

S trochou nadsázky si lze představit, že budoucí města budou vedle klimatizovaných obchodních center nabízet také veřejné chladové zóny nebo moderní městské ledárny. Místa, kam si lidé během tropických dnů přijdou na chvíli odpočinout podobně, jako dnes vyhledávají parky, fontány nebo klimatizované budovy. Pokud bude výkon datových center i průměrné letní teploty dále růst současným tempem, nemusí být nejcennější komoditou budoucnosti teplo, ale právě chlad. 

A kdo ví. Třeba jednou lékaři místo pobytu u moře předepíší několik hodin týdně v městské chladové zóně či lázních  jako prevenci proti přehřátí organismu a vyčerpání z letních veder. Možná, aniž bychom si to uvědomovali, stojíme na prahu nového chladícího byznysu.

Studii The data heat island effect: quantifying the impact of AI data centers in a warming world připravil mezinárodní tým vědců z Cambridgeské univerzity, Nanyang Technological University v Singapuru a dalších výzkumných institucí. Práce byla zveřejněna jako preprint na serveru arXiv, tedy v podobě, která v době publikování ještě neprošla standardním recenzním řízením. Autoři sami upozorňují, že jejich závěry bude nutné potvrdit dalšími nezávislými výzkumy.

Umělá inteligence bývá nejčastěji spojována s chatboty, generováním obrázků nebo automatizací práce. Mnohem méně se však mluví o tom, že se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů pro ochranu přírody. Pomáhá vědcům odhalovat nelegální těžbu dřeva, sledovat pohyb vzácných zvířat, předvídat lesní požáry i vyhodnocovat miliony fotografií a satelitních snímků. Tam, kde lidské možnosti narážejí na své limity, dokáže umělá inteligence nabídnout rychlost, přesnost a nepřetržitý dohled.

Ochrana přírody se dlouhá desetiletí opírala především o práci biologů, ekologů, lesníků a terénních pracovníků, kteří trávili týdny nebo měsíce sběrem dat přímo v krajině. Moderní technologie tento přístup nenahrazují, ale významně rozšiřují jeho možnosti. Právě umělá inteligence se v posledních letech stává prostředkem, který umožňuje zpracovat takové množství informací, jaké by lidské týmy nebyly schopny analyzovat ani během několika let. Organizace WWF (World Wildlife Fund) označuje umělou inteligenci za nástroj, který dokáže urychlit ochranu přírody tím, že převádí obrovské objemy dat do podoby využitelné pro praktické rozhodování.

Jedním z největších přínosů je sledování lesních ekosystémů. Každý den pořizují družice tisíce snímků zemského povrchu. Umělá inteligence mezi nimi vyhledává i velmi nenápadné rozdíly, které mohou naznačovat začínající odlesňování, budování nových přístupových cest nebo vznik nelegálních dolů. Systém Forest Foresight, který vyvíjí WWF společně s odborníky na umělou inteligenci, dokáže podle dostupných údajů předpovědět riziko odlesnění až šest měsíců dopředu s přibližně osmdesátiprocentní úspěšností. Díky tomu mohou ochranáři zasáhnout ještě před tím, než dojde k rozsáhlému poškození krajiny. Pilotní projekty v Gabonu a na Borneu již ukázaly, že podobné systémy mohou pomoci odhalit nelegální těžbu nebo nelegální dolování zlata v chráněných oblastech.

Neméně významnou oblastí je sledování volně žijících živočichů. Moderní fotopasti rozmístěné v přírodě pořizují každoročně miliony fotografií. Ještě před několika lety museli výzkumníci každý snímek ručně prohlížet a určovat, jaký druh zvířete zachycuje. Taková práce zabrala celé měsíce. Dnes dokáže umělá inteligence většinu fotografií roztřídit během několika minut. Platforma Wildlife Insights využívá model SpeciesNet, který automaticky rozpoznává tisíce druhů živočichů a zpřístupňuje výsledky vědcům i ochranářům prakticky okamžitě. Díky tomu lze mnohem rychleji zjistit, kde populace vzácných druhů rostou, kde naopak ubývají a která území vyžadují zvýšenou ochranu.

Podobně funguje také analýza zvuků v přírodě. V tropických pralesech, mokřadech nebo oceánech jsou rozmístěny automatické mikrofony, které nepřetržitě zaznamenávají zvukové prostředí. Umělá inteligence dokáže rozlišit zpěv jednotlivých druhů ptáků, hlasové projevy savců nebo obojživelníků a současně rozpoznat zvuky lidské činnosti. Pokud systém zachytí motorovou pilu nebo pohyb vozidel v chráněné oblasti, může okamžitě upozornit správce území. Stejným způsobem lze sledovat také zdraví mořských ekosystémů, protože proměna zvukového prostředí často signalizuje zhoršující se stav korálových útesů nebo úbytek mořských organismů.

Významnou roli hraje umělá inteligence také při ochraně ohrožených druhů před pytláky. V některých afrických rezervacích využívá WWF termokamery vybavené algoritmy, které dokážou v nočních hodinách rozlišit člověka, vozidlo i volně žijící zvíře. Jakmile systém vyhodnotí podezřelou aktivitu, okamžitě odešle upozornění strážcům rezervace. Časová úspora může znamenat rozdíl mezi úspěšným zásahem a ztrátou dalšího kriticky ohroženého zvířete.

Schopnost analyzovat obrovské množství dat nachází uplatnění také při předvídání přírodních rizik. Umělá inteligence propojuje satelitní snímky, meteorologické informace, údaje o vlhkosti půdy i historii požárů a vytváří modely, které upozorňují na oblasti s vysokým rizikem vzniku lesních požárů. Podobné postupy pomáhají odhadovat budoucí vývoj stanovišť vzácných druhů nebo hodnotit, jak mohou klimatické podmínky ovlivnit jejich přežití. Pro vědce představují tyto modely možnost plánovat ochranná opatření s výrazně větším předstihem.

Přesto odborníci upozorňují, že umělá inteligence není univerzálním řešením všech ekologických problémů. Výsledky jsou vždy závislé na kvalitě vstupních dat a správném nastavení modelů. Rozhodnutí o ochraně konkrétních území nebo druhů proto stále zůstávají v rukou biologů, ekologů a místních odborníků. Nové vědecké práce navíc zdůrazňují potřebu takzvané vysvětlitelné umělé inteligence, která umožňuje ověřit, proč algoritmus dospěl ke konkrétnímu závěru. Transparentnost je důležitá zejména tam, kde se výsledky využívají při dlouhodobém řízení chráněných území nebo při rozhodování o investicích do ochrany přírody.

Právě spojení lidských zkušeností s výpočetní silou moderních algoritmů představuje jednu z největších nadějí současné ochrany přírody. Umělá inteligence nenahrazuje práci vědců v terénu. Umožňuje jim však soustředit se na to nejdůležitější. Místo nekonečného procházení milionů fotografií, zvukových záznamů nebo satelitních snímků mohou věnovat více času samotné ochraně ekosystémů. V době, kdy příroda čelí bezprecedentnímu tlaku lidské činnosti i klimatických změn, může právě tato kombinace lidského poznání a moderních technologií významně zvýšit šanci, že nejcennější části naší planety zachováme i pro budoucí generace.

Přijetím Nařízení o obnově přírody získala ochrana přírody v Evropské unii zcela nový rámec. Nařízení ukládá členským státům připravit národní plány obnovy přírody, které stanoví konkrétní postupy pro obnovu poškozených ekosystémů, sledování jejich stavu i průběžné vyhodnocování dosažených výsledků. Nejde přitom pouze o administrativní dokument. Úspěch celé iniciativy bude záviset především na tom, zda budou jednotlivé státy schopny průběžně zjišťovat, co skutečně funguje a kde je naopak potřeba přijmout další opatření. Právě zde se otevírá prostor pro technologie, které dokážou proměnit obrovské množství dat v prakticky využitelné informace. Evropská komise přitom počítá s tím, že plnění cílů bude podloženo kvalitním monitoringem a vědeckými poznatky.

Pro Českou republiku by to mohla být příležitost vytvořit něco, co dnes v podobném rozsahu neexistuje. Vedle samotného národního plánu obnovy přírody by mohlo vzniknout specializované národní centrum využívající umělou inteligenci pro ochranu přírody a krajiny. Nešlo by o další úřad, ale o odbornou datovou platformu propojující informace ze satelitů programu Copernicus, z dronů, fotopastí, meteorologických stanic, hydrologických měření i biologických pozorování. Algoritmy by tato data průběžně vyhodnocovaly a poskytovaly státní správě, vědcům i správcům chráněných území aktuální obraz o stavu krajiny.

Největší přínos takového řešení by spočíval v rychlosti zpětné vazby. Opatření zaměřená na obnovu mokřadů, zadržování vody v krajině, obnovu lesních porostů nebo podporu biodiverzity se dnes často hodnotí až po několika letech. Umělá inteligence by dokázala průběžně upozorňovat na odchylky od očekávaného vývoje, vyhodnocovat účinnost jednotlivých zásahů a včas identifikovat lokality, které vyžadují pozornost. Rozhodování by se tak opíralo o průběžně aktualizované informace namísto jednorázových hodnocení.

Až na dva biliony eur vědci odhadují finanční přínosy, pokud státy investují do obnovy zničené přírody. Spočítali, že náklady na revitalizaci krajiny – zhruba 150 miliard eur – se společnosti vrátí nejméně desetinásobně. Zdravá příroda funguje jako spolehlivá infrastruktura. Chrání nás před nejhoršími dopady katastrof, zlepšuje kondici lidí, zajišťuje pitnou vodu a pomáhá s produkcí potravin.

zdroj: A / Magazín

Česká republika má pro podobný projekt velmi dobré předpoklady. Disponuje kvalitními vědeckými institucemi, rozvinutým sektorem umělé inteligence, zkušenostmi s družicovým pozorováním Země i dlouhodobými databázemi o stavu krajiny a druhové rozmanitosti. Pokud by se podařilo tyto kapacity propojit do jednoho funkčního celku a začlenit je přímo do připravovaného národního plánu obnovy přírody, mohla by vzniknout platforma, která by nejen usnadnila plnění evropských závazků, ale současně významně zvýšila efektivitu ochrany české krajiny. Místo zpětného vyhodnocování toho, co se v přírodě odehrálo před několika lety, by bylo možné rozhodovat na základě téměř aktuálních dat. To je přístup, který může být v podmínkách rychle se měnícího prostředí jednou z největších výhod moderní ochrany přírody.

Význam podobné platformy by navíc dalece přesahoval samotnou ochranu biodiverzity. Česká krajina stále častěji čelí dlouhým obdobím sucha střídaným přívalovými srážkami, což klade mimořádné nároky na hospodaření s vodou. Pokud by systém průběžně propojoval údaje o vlhkosti půdy, stavu podzemních vod, průtocích řek, naplněnosti vodních nádrží, zdravotním stavu vegetace a aktuálních i předpovídaných meteorologických podmínkách, mohl by vytvářet komplexní obraz o tom, jak se bude krajina v následujících dnech či týdnech vyvíjet. Umělá inteligence by následně dokázala navrhovat optimální postupy pro hospodaření s vodou v jednotlivých povodích a upozorňovat na místa, kde hrozí nedostatek vody nebo naopak zvýšené riziko povodní.

Praktické využití takového systému by bylo velmi široké. Správcům povodí by mohl pomáhat při rozhodování o manipulaci s vodními nádržemi, vodohospodářům při řízení průtoků v řekách, lesníkům při identifikaci porostů ohrožených suchem a zemědělcům při odhadu vláhových poměrů v jednotlivých regionech. Díky propojení s meteorologickými modely by bylo možné reagovat ještě před příchodem extrémních jevů. Pokud by například předpověď naznačovala několik týdnů bez významnějších srážek, systém by mohl doporučit úpravu hospodaření s vodními zásobami. V případě očekávaných intenzivních dešťů by naopak mohl upozornit na vhodnost vytvoření retenčního prostoru ve vybraných nádržích nebo na zvýšené riziko rychlého odtoku z určitých povodí.

Tato vize navíc není pouhou teoretickou úvahou. Evropská unie již několik let investuje do programu Destination Earth, známého také pod zkratkou DestinE. Jeho cílem je vytvořit takzvané digitální dvojče Země, tedy mimořádně podrobný virtuální model propojující data ze satelitů, meteorologických měření, hydrologických modelů, senzorových sítí i dalších zdrojů. Díky využití umělé inteligence a vysoce výkonných počítačů umožní simulovat dopady sucha, povodní, lesních požárů, změn ve využívání krajiny nebo vývoje ekosystémů ještě předtím, než nastanou. Cílem není pouze přesnější předpověď budoucího vývoje, ale především podpora rozhodování založeného na vědeckých datech.

Česká republika by mohla na tuto evropskou iniciativu navázat vytvořením vlastního digitálního dvojčete krajiny. Takový systém by v reálném čase propojoval informace o stavu lesů, zemědělské půdy, vodních toků, mokřadů, chráněných území i městské zeleně a umožňoval průběžně vyhodnocovat účinnost jednotlivých opatření. Ve spojení s připravovaným Národním plánem obnovy přírody by se mohl stát jedním z klíčových nástrojů pro řízení ochrany krajiny v České republice.

Je ale pravděpodobné, že ještě důležitější než samotná technologická infrastruktura bude schopnost srozumitelně vysvětlit lidem, proč je příroda pro jejich každodenní život zásadní a co jim konkrétně přináší od stability klimatu a vody až po kvalitu potravin, zdraví a celkovou odolnost společnosti. Pokud totiž veřejnost nebude chápat hodnotu krajiny, žádný sebechytřejší systém ji sám o sobě neochrání. 

V tomto směru je klíčové pracovat s dlouhodobou perspektivou, která přesahuje běžné lidské horizonty. Při odhadu další existence Slunce v řádu zhruba 5 miliard let a při průměrné délce jedné generace okolo 25–30 let to odpovídá přibližně 170 až 200 milionům budoucích generací. Tento pohled ukazuje, že rozhodování o krajině a přírodních zdrojích není otázkou jednoho volebního období, ale vyžaduje prozíravost a schopnost uvažovat v řádu generací, nikoli politických cyklů.

Evropská unie zvažuje rozšíření systému emisních povolenek (EU ETS) také na spalování komunálních odpadů. Na první pohled jde o další opatření zaměřené na snižování emisí skleníkových plynů. Ve skutečnosti však může mít mnohem širší dopady. Dotkne se hospodaření měst a obcí, cen za svoz odpadu, výroby tepla i plánovaných investic do nových zařízení pro energetické využití odpadu. Zkušenosti evropských zemí přitom ukazují, že jednoduché řešení neexistuje. Některé státy uhlíkové zpoplatnění spaloven zavedly, jiné od něj ustoupily a další hledají rovnováhu mezi ochranou klimatu, ekonomickou udržitelností a spolehlivým fungováním odpadového hospodářství.

Evropská unie zatím nerozhodla, zda budou spalovny komunálních odpadů od roku 2028 součástí systému emisních povolenek EU ETS. Podle článku 30 revidované směrnice o obchodování s emisemi musí Evropská komise nejpozději do 31. července 2026 předložit Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie zprávu, která posoudí proveditelnost takového kroku a jeho hospodářské, environmentální i sociální důsledky. Pokud Komise dospěje k závěru, že je rozšíření systému vhodné, může následovat legislativní návrh, o němž budou rozhodovat členské státy a Evropský parlament.

Aby měla Komise pro své hodnocení dostatek podkladů, musí provozovatelé zařízení pro energetické využití komunálních odpadů od roku 2024 sledovat a vykazovat emise oxidu uhličitého podle jednotných evropských pravidel. Nejde zatím o povinnost nakupovat emisní povolenky ani za emise platit. Cílem je získat srovnatelná data o skutečné uhlíkové stopě spaloven v celé Evropské unii a vyhodnotit, jaké důsledky by případné začlenění do systému EU ETS mělo pro obce, domácnosti, průmysl i plnění klimatických cílů.

Podle Evropské komise představují spalovny komunálních odpadů významný zdroj emisí oxidu uhličitého, především kvůli spalování plastů vyráběných z fosilních surovin. Z pohledu evropské klimatické politiky vzniká nerovnováha. Elektrárny, cementárny, hutě nebo chemické závody za své emise platí prostřednictvím emisních povolenek, zatímco spalovny komunálních odpadů obdobnou povinnost nemají. Komise proto považuje za logické vytvořit jednotnější podmínky pro všechny významné producenty emisí.

Současně upozorňuje, že zpoplatnění emisí, tedy zahrnutí emisí do systému emisních povolenek nebo náklady na emise CO₂ může podpořit vyšší míru třídění plastových odpadů, větší využívání recyklace a rychlejší zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Právě zařízení pro energetické využití odpadu patří podle řady evropských studií mezi provozy, kde lze v budoucnu zachytávat značné objemy oxidu uhličitého, včetně emisí biogenního CO₂, tedy oxidu uhličitého vznikající spalováním papíru, dřeva, bioodpadu nebo potravinových zbytků, které při zachycení a trvalém geologickém uložení (BECCS/BioCCS) mohou vytvářet takzvané záporné emise.

Jenže stejně silné jsou také argumenty druhé strany.

Provozovatelé spaloven, města, obce i řada profesních organizací upozorňují, že komunální odpad nevzniká proto, aby jej bylo možné ekonomicky regulovat cenou emisních povolenek. Produkují jej domácnosti, veřejné instituce i podniky bez ohledu na cenu uhlíku. Spalovny navíc podle nich neposkytují běžnou průmyslovou výrobu, ale veřejnou službu, jejímž cílem je bezpečné odstranění odpadu, který již nelze materiálově využít.

Právě v tom spočívá jeden z hlavních rozdílů oproti průmyslu. Ocelárna může při vysoké ceně povolenek snížit výrobu nebo investovat do nové technologie. Spalovna komunálních odpadů však musí zpracovat odpad, který do zařízení přivezou svozové společnosti. Možnost rychle snižovat emise je proto výrazně omezenější.

Dalším často uváděným argumentem je samotné složení komunálního odpadu. Přestože evropské státy každoročně zvyšují podíl třídění, významnou část směsného komunálního odpadu stále tvoří hygienické potřeby, zdravotnické materiály, znečištěné plasty, kompozitní obaly nebo další odpady, které dnes není technicky ani ekonomicky možné recyklovat. Tyto odpady musí být odstraněny jiným způsobem a energetické využití je podle mnoha odborníků ekologicky příznivější než jejich ukládání na skládky.

Provozovatelé spaloven současně připomínají, že většina moderních zařízení není pouze spalovnou v tradičním slova smyslu. Současně vyrábí elektřinu a především teplo pro soustavy centrálního zásobování. Ve velkých městech představují významnou součást energetické infrastruktury. Vyšší náklady na emisní povolenky by se proto nemusely promítnout pouze do cen za odstraňování odpadu, ale také do cen tepla pro domácnosti.

Podle organizace CEWEP sdružující evropské provozovatele zařízení pro energetické využití odpadu by zavedení emisních povolenek mohlo v některých státech zvýšit provozní náklady spaloven o desítky procent. Záleželo by především na aktuální ceně povolenky a na podílu fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Největší část emisí totiž vzniká spalováním plastů.

Obce upozorňují ještě na další souvislost. Česká republika postupně omezuje skládkování využitelných komunálních odpadů a současně připravuje výstavbu nových zařízení pro energetické využití odpadu. Investice dosahují miliard korun a jejich ekonomické modely vznikaly za jiných podmínek, než jaké by nastaly po zavedení emisních povolenek. Pokud by se náklady výrazně zvýšily, mohlo by to ovlivnit návratnost připravovaných projektů i výši poplatků, které budou města a obce za zpracování odpadu platit.

Právě proto se často objevuje otázka, zda zkušenosti zemí, které již určitou formu uhlíkového zpoplatnění spaloven zavedly, potvrzují obavy ze zdražování, nebo naopak dokazují, že systém může fungovat bez zásadních problémů.

Jednoznačná odpověď neexistuje.

Každá země zvolila vlastní cestu a každá pracuje s odlišnou strukturou odpadového hospodářství, jinou mírou recyklace, rozdílným podílem skládkování i odlišnou energetickou politikou. Právě proto nelze zkušenosti Nizozemska, Německa, Dánska ani Švédska mechanicky přenášet do českého prostředí.

Nejčastěji bývá jako příklad uváděno Švédsko. Často se přitom objevuje tvrzení, že tato země stanovila cenu uhlíku pro spalovny na nulu. Ve skutečnosti je situace podstatně složitější.

Švédsko zavedlo v roce 2020 národní daň ze spalování komunálních odpadů. Cílem bylo omezit spalování, zvýšit recyklaci a přispět ke snižování emisí skleníkových plynů. Už po několika letech však samotná švédská vláda dospěla k závěru, že očekávané výsledky se nedostavily. Analýzy ukázaly jen velmi omezený vliv na množství spalovaného odpadu i na růst recyklace. Naopak se zvýšily náklady provozovatelů zařízení, výrobců tepla i obcí. Parlament proto rozhodl o zrušení této daně s účinností od začátku roku 2023.

Tento krok bývá někdy interpretován jako důkaz, že uhlíkové zpoplatnění spaloven nefunguje. Takový závěr je ale příliš zjednodušený. Švédsko totiž nezpochybnilo klimatickou politiku Evropské unie ani princip snižování emisí. Naopak patří mezi země, které intenzivně připravují rozsáhlé projekty zachycování oxidu uhličitého ze spaloven komunálních odpadů. Země rovněž podporuje celoevropské řešení prostřednictvím systému EU ETS. Zrušena byla pouze národní daň, kterou vláda vyhodnotila jako ekonomicky neefektivní nástroj.

Švédská zkušenost je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Země patří k evropským lídrům v energetickém využívání komunálních odpadů. Na skládkách dnes končí pouze nepatrná část komunálního odpadu a spalovny představují důležitý zdroj tepla pro městské soustavy centrálního zásobování. Zároveň Švédsko dlouhodobě investovalo do důsledného třídění, recyklace i modernizace spaloven. Samotná daň proto podle tamní vlády již nepřinášela další výrazný ekologický přínos.

Odlišnou cestou se vydalo Nizozemsko. To bývá často označováno za jednu z nejpokročilejších evropských zemí v oblasti odpadového hospodářství. Prakticky neskládkuje využitelné komunální odpady a vedle vysoké míry recyklace využívá rozsáhlou síť moderních zařízení pro energetické využití odpadu. Současně zavedlo národní uhlíkové zpoplatnění spaloven.

Ani zde však není situace tak jednoduchá, jak se někdy prezentuje. Nizozemský systém je konstruován jako doplněk evropského obchodování s emisními povolenkami. Pokud cena evropské povolenky převyšuje národní referenční cenu, provozovatel již žádný další doplatek neplatí. Jinými slovy emise nejsou bezplatné, ale stát zároveň brání tomu, aby byly zatíženy dvojím zpoplatněním. V letošním roce právě tato situace nastala a výsledný národní doplatek činí nula eur za tunu oxidu uhličitého. Provozovatelé však nadále nesou náklady evropského systému obchodování s emisemi.

Nizozemská zkušenost ukazuje ještě jednu důležitou souvislost. Země dlouhodobě uplatňuje velmi vysoké poplatky za skládkování a současně systematicky podporuje recyklaci. Spalování proto není nejlevnější variantou odstranění odpadu, ale pouze jedním článkem celého systému. Ekonomické nástroje zde fungují společně a navzájem se doplňují. Právě proto řada nizozemských odborníků upozorňuje, že samotné zavedení emisních povolenek bez současného rozvoje recyklačních kapacit nemusí přinést očekávané výsledky.

Velkou pozornost věnuje připravovanému evropskému rozhodnutí také Německo. To je pro Českou republiku důležité nejen svou velikostí, ale také podobnou strukturou průmyslu a komunálního sektoru. Německo zařadilo spalování komunálních odpadů do národního systému obchodování s emisemi (nEHS) a provozovatelé zařízení již dnes uhlíkové náklady zohledňují ve svých cenách.

Německé komunální společnosti však současně upozorňují, že spalovny představují součást kritické infrastruktury. Nejde pouze o odstraňování odpadu, ale také o dodávky tepla a elektřiny. Vyšší náklady proto podle nich nelze posuzovat pouze z pohledu emisí. Přenášejí se totiž do hospodaření měst, obecních rozpočtů i cen komunálních služeb.

Německé profesní organizace zároveň upozorňují, že spalovny nemají možnost vybírat si palivo podobně jako elektrárny. Směsný komunální odpad obsahuje vždy určité množství plastů a dalších fosilních materiálů. Pokud nebude dosaženo výrazně vyšší míry třídění přímo v domácnostech, zůstane značná část emisí zachována bez ohledu na výši ceny povolenky.

Na druhé straně německé environmentální organizace argumentují tím, že právě ekonomická cena emisí vytváří dlouhodobou motivaci ke snižování množství nerecyklovatelných plastových odpadů. Podle jejich názoru nelze spalovny z evropského systému vyjímat pouze proto, že poskytují veřejnou službu. Emise oxidu uhličitého mají podle nich stejný dopad na klima bez ohledu na to, zda vznikají při výrobě oceli nebo při spalování komunálního odpadu.

Specifické postavení zaujímá Dánsko. Patří mezi evropské státy s mimořádně vysokým podílem energetického využití komunálních odpadů. Spalovny zde po desetiletí představují významný zdroj tepla pro města a obce a jsou úzce propojeny s dálkovým vytápěním.

Současně však Dánsko patří mezi nejaktivnější země při zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Vláda předpokládá, že právě spalovny komunálních odpadů budou patřit mezi první zařízení, kde bude možné zachycovat významnou část vznikajících emisí. Stát proto připravil rozsáhlé programy veřejné podpory, které mají financovat výstavbu těchto technologií.

Právě zde se ukazuje jeden z největších rozdílů oproti České republice. Zavedení uhlíkového zpoplatnění je v Dánsku spojeno s miliardovými investicemi do modernizace zařízení. Pokud by obdobná podpora v jiných státech chyběla, mohly by být ekonomické důsledky pro provozovatele výrazně vyšší.

Evropská komise přesto tvrdí, že dlouhodobé přínosy převáží nad krátkodobými náklady. Podle analýz Evropské komise by při začlenění spaloven komunálních odpadů do systému EU ETS představovaly jejich emise přibližně čtyři procenta emisí pokrytých tímto systémem. Největší část emisí vzniká spalováním plastových odpadů, jejichž objem by měl v příštích letech postupně klesat díky přísnějším pravidlům pro recyklaci, ekodesign výrobků i omezení jednorázových plastů.

Komise zároveň zdůrazňuje, že samotné monitorování emisí již přineslo cenné poznatky. Ukázalo se například, že mezi jednotlivými spalovnami existují poměrně významné rozdíly v množství fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Tyto rozdíly souvisejí nejen s technologiemi zařízení, ale především s kvalitou třídění komunálních odpadů v jednotlivých regionech.

Právě zde se střetávají dva rozdílné pohledy na budoucnost odpadového hospodářství. Evropská komise i část odborné veřejnosti považují cenu emisí za ekonomický nástroj, který urychlí přechod k vyšší recyklaci. Provozovatelé spaloven naproti tomu upozorňují, že většina investic potřebných k dosažení tohoto cíle neleží na jejich straně. O množství plastů ve směsném komunálním odpadu rozhodují především výrobci obalů, spotřebitelé, systémy třídění a recyklační infrastruktura. Spalovna na konci celého řetězce podle nich nemůže ovlivnit složení odpadu, který přijímá.

Právě tento argument zaznívá stále častěji také od českých měst a obcí. Pokud budou emisní povolenky představovat další významný náklad, aniž současně vzniknou nové možnosti materiálového využití odpadů, může se podle jejich názoru jednat především o přesun nákladů na samosprávy, podnikatele a domácnosti. Pochopitelně bude důležité, aby byl zároveň důsledně naplněn zákaz skládkování využitelných komunálních odpadů k roku 2030 a aby skládkování zůstalo jednoznačně nejméně ekonomicky výhodnou variantou nakládání s odpady. Jen za těchto podmínek může výstavba nových zařízení pro energetické využití odpadu plnit svou plánovanou roli v systému odpadového hospodářství, aniž by docházelo k přesměrování odpadů zpět na skládky.

Odpověď na otázku, zda si občané a firmy za odstraňování odpadů připlatí, dnes zatím není jednoznačná. Pokud budou spalovny komunálních odpadů do systému EU ETS skutečně zařazeny, lze očekávat růst nákladů, které se alespoň zčásti promítnou do cen za zpracování odpadu i do výroby tepla. Rozsah těchto dopadů však bude záviset na konečné podobě evropské legislativy, ceně emisních povolenek i na tom, zda členské státy současně podpoří rozvoj recyklační infrastruktury, technologií pro zachycování oxidu uhličitého a dalších opatření snižujících množství fosilního uhlíku v komunálním odpadu.

Celá problematika přitom přesahuje samotné emisní povolenky. Evropská unie postupně vytváří provázaný systém pravidel, který zahrnuje požadavky na ekodesign výrobků, povinný podíl recyklovaných plastů, recyklaci obalů, omezení skládkování i snižování emisí skleníkových plynů. Jednotlivá opatření na sebe navazují a jejich skutečný přínos bude záviset na tom, zda budou fungovat jako celek. Klíčovou roli přitom nakonec nemusí sehrát samotná cena emisních povolenek, ale ekonomika recyklace. 

Pokud bude po kvalitním recyklátu dostatečná poptávka a jeho využívání bude konkurenceschopné vůči primárním surovinám, mohou se plastové odpady postupně vracet zpět do výroby namísto spaloven. Jestliže však recyklované materiály nenajdou stabilní odbyt, zůstane významná část plastů i nadále součástí směsného komunálního odpadu a samotné zpoplatnění emisí bude mít jen omezený vliv na skutečné snižování emisí i rozvoj oběhového hospodářství.

Ve Sbírce zákonů byly vyhlášeny dvě nové prováděcí vyhlášky, které se dotknou zcela odlišných oblastí veřejného života. První stanoví podmínky pro práci s nebezpečnými chemickými látkami, prachy a biologickými činiteli ve školách. Druhá podrobně rozpracovává požadavky na odolnost subjektů kritické infrastruktury a pravidla pro posuzování rizik i hlášení incidentů. Současně se posunulo také projednávání několika významných legislativních návrhů v Poslanecké sněmovně.

Vyhláška č. 121/2026 Sb. nově upravuje podmínky, za nichž mohou žáci a účastníci vzdělávání nakládat s nebezpečnými chemickými látkami a směsmi, pracovat v prostředí s nebezpečnou expozicí prachu nebo přicházet do styku s biologickými činiteli. Předpis reaguje na potřebu sjednotit pravidla pro praktickou výuku i další vzdělávací činnosti tak, aby bylo možné zachovat odbornou úroveň výuky při současném zajištění vysoké míry ochrany zdraví. Účinnosti nabude 1. září 2026.

Vyhláška rozlišuje jednotlivé skupiny chemických látek podle jejich nebezpečnosti a současně stanoví, kdo s nimi může pracovat, za jakých podmínek a pod jakým dohledem. Rozhodující význam má věk žáků, splnění povinné školní docházky, charakter vzdělávání i odborná způsobilost osoby vykonávající dohled. U nejrizikovějších látek se požadavky dále zpřísňují a dohled musí vykonávat osoba s odbornou způsobilostí podle předpisů na ochranu veřejného zdraví.

Velký důraz je kladen na samotnou organizaci výuky. Vyhláška přesně vymezuje, kdy může jedna dohlížející osoba současně kontrolovat více žáků a kdy je naopak nezbytné individuální přímé sledování každého, kdo s nebezpečnými látkami pracuje. Současně upravuje pravidla pro činnosti spojené s nebezpečnou expozicí prachu i biologickým činitelům, přičemž zohledňuje specifika odborného vzdělávání a zájmových aktivit.

Povinnosti však nedopadají pouze na pedagogy a žáky. Samotné školy a školská zařízení budou muset zajistit vhodné osobní ochranné prostředky, respektovat bezpečnostní pokyny vyplývající z bezpečnostních listů chemických látek a upravit podrobnosti nakládání s nimi ve školních nebo vnitřních řádech. Vyhláška současně pamatuje i na zvláštní ochranu těhotných a kojících žákyň a účastnic vzdělávání, pro které se použijí obdobná omezení jako u zaměstnankyň podle pracovněprávních předpisů.

Nová úprava vytváří podrobnější rámec pro bezpečné provádění experimentů, laboratorních cvičení i odborné praxe. Zachovává možnost praktické výuky s nebezpečnými látkami tam, kde je nezbytná pro získání odborných dovedností, současně však jednoznačně vymezuje odpovědnost škol a osob vykonávajících dohled. Výsledkem je přehlednější systém pravidel, který má přispět k lepší ochraně zdraví při vzdělávání.

Vyhláška č. 122/2026 Sb. představuje prováděcí předpis k zákonu o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a podrobně stanoví, jak mají dotčené organizace posuzovat rizika, vytvářet plán odolnosti, přijímat ochranná opatření a oznamovat vzniklé incidenty. Účinnost nastane již 1. srpna 2026 a nové požadavky se dotknou subjektů zajišťujících základní služby důležité pro fungování státu i společnosti.

Významnou část vyhlášky tvoří pravidla pro posouzení rizik. Subjekty kritické infrastruktury budou povinny systematicky identifikovat hrozby, analyzovat jejich pravděpodobnost i možné dopady a určit, která rizika jsou přijatelná a která vyžadují další opatření. Hodnocení musí zahrnovat nejen technická selhání či přírodní vlivy, ale také mimořádné události v oblasti veřejného zdraví, hybridní hrozby, přeshraniční dopady nebo ozbrojené konflikty.

Na výsledky hodnocení navazuje plán odolnosti, který bude představovat základní dokument pro řízení bezpečnosti organizace. Vyhláška stanoví jeho obsah, způsob zpracování i povinnost vést jej v elektronické i listinné podobě. Součástí mají být informace o poskytovaných základních službách, organizačních postupech, krizových opatřeních i zajištění kontinuity činností při mimořádných situacích.

Samostatná část předpisu se věnuje opatřením k zajištění odolnosti. Patří mezi ně řízení rizik, fyzická ochrana objektů, zabezpečení kritické infrastruktury, řízení bezpečnosti pracovníků i opatření zaměřená na zachování provozu základních služeb. Vyhláška současně umožňuje přizpůsobit rozsah jednotlivých opatření skutečně zjištěným rizikům, což podporuje individuální přístup podle charakteru každého subjektu.

Závěrečná část upravuje identifikaci a hlášení incidentů, tedy situací, které mohou narušit poskytování základních služeb. Vyhláška stanoví rozsah oznamovaných údajů i způsob jejich předávání příslušným orgánům. Tím doplňuje systém prevence o jednotný postup pro řešení mimořádných událostí a vytváří podrobnější pravidla pro ochranu kritické infrastruktury v prostředí stále složitějších bezpečnostních hrozeb.

V Poslanecké sněmovně současně pokračuje projednávání několika významných vládních návrhů. Druhým čtením prošel návrh zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku a o změně zákona o ochraně spotřebitele, vedený jako sněmovní tisk 62. Předloha do českého práva zavádí evropská pravidla podporující opravy výrobků namísto jejich předčasné výměny. 

Cílem je usnadnit spotřebitelům přístup k opravám i po skončení zákonné odpovědnosti za vady, posílit jejich informovanost a vytvořit podmínky pro delší životnost výrobků. Návrh současně počítá s úpravami zákona o ochraně spotřebitele, které mají přispět k větší přehlednosti práv zákazníků při rozhodování mezi opravou a pořízením nového výrobku.

Prvním čtením prošel vládní návrh novely zákona o výrobcích s ukončenou životností, vedený jako sněmovní tisk 58. Předloha především přizpůsobuje českou právní úpravu novému evropskému nařízení o bateriích a odpadních bateriích a stanoví pravidla pro jeho praktické uplatňování. Novela upravuje celý životní cyklus baterií od jejich uvádění na trh přes zpětný odběr až po recyklaci a opětovné využití. Součástí jsou také požadavky na obsah recyklovaných materiálů, výkonnost a životnost baterií, možnost jejich snadnější výměny, zavedení digitálního pasu baterie i prohlášení o uhlíkové stopě. 

Návrh současně zpřesňuje pravidla pro průmyslové baterie včetně bateriových úložišť, posiluje kontrolní mechanismy, řeší případy výrobců, kteří se dosud vyhýbali plnění svých zákonných povinností, a vytváří podmínky pro účinnější financování sběru a recyklace baterií v souladu s principem rozšířené odpovědnosti výrobce.

Prvním čtením prošel také vládní návrh novely zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech (sněmovní tisk 14). Předloha reaguje na novou evropskou právní úpravu a promítá do českého práva požadavky na postupné omezování fluorovaných skleníkových plynů i látek poškozujících ozonovou vrstvu. Nová pravidla se dotknou především oblastí chlazení, klimatizací, tepelných čerpadel, elektrických spínacích zařízení, izolačních pěn nebo aerosolů, kde se budou postupně prosazovat alternativní řešení s nižšími dopady na životní prostředí. 

Současně se rozšíří některé povinnosti při prevenci úniků těchto látek také na další zařízení, která dosud regulaci nepodléhala. Vedle zpřesnění pravidel pro nakládání s fluorovanými skleníkovými plyny upravuje kontrolní mechanismy, podmínky pro uvádění vybraných výrobků na trh i výkon státní správy. Cílem je omezit emise látek s vysokým potenciálem oteplování klimatu a současně vytvořit předvídatelnější prostředí pro subjekty, které s těmito látkami nebo zařízeními obsahujícími tyto látky pracují.

V neposlední řadě prvním čtením prošel také poslanecký návrh novely zákona o obalech jako sněmovní tisk 193. Návrh směřuje k úpravě fungování systému zpětného odběru a využití obalových odpadů. Počítá mimo jiné s tím, že činnost autorizované obalové společnosti bude výslovně vymezena jako služba obecného hospodářského zájmu, zpřísní pravidla pro předcházení střetu zájmů mezi autorizovanou společností a odpadovými firmami a upraví podmínky vlastnické struktury i převodů akcií této společnosti. Součástí návrhu jsou také požadavky na hustotu sběrné sítě a další opatření, jejichž cílem je posílit stabilitu a transparentnost systému nakládání s obalovými odpady.

Evropská energetika se posouvá do fáze, kdy už nejde o postupné doplňování obnovitelných zdrojů, ale o jejich reálné přebírání hlavní energetické role. Podle čerstvých dat Eurostatu pocházelo v prvním čtvrtletí roku 2026 v Evropské unii už 45,5 procenta vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů. Oproti 42,7 procenta ve stejném období před rokem jde o výrazný skok, který potvrzuje, že Evropa se rychle přibližuje hranici, kdy se čistá elektřina stane dominantní součástí systému.

Evropská výroba obnovitelné elektřiny dnes stojí především na větrných elektrárnách, které tvoří 44,9 procenta veškeré obnovitelné produkce. Oproti 42,3 procenta v předchozím roce je vidět další posílení jejich role. Největší význam mají v Dánsku, Nizozemsku, Německu nebo Irsku, kde větrná energie tvoří páteř celých národních soustav, zejména díky silným pobřežním a offshore instalacím. Druhým klíčovým zdrojem jsou vodní elektrárny s podílem 28 procent. Ty dominují především v zemích s vhodnou geografií, tedy v Portugalsku, Rakousku, Švédsku a Finsku, kde zajišťují nejen výrobu elektřiny, ale i stabilizaci celé sítě v obdobích kolísání výroby z větru a slunce.

Solární energie už dávno není okrajová technologie a s podílem 17,3 procenta se pevně usadila na třetí pozici. Nejrychleji roste ve Španělsku, Itálii, Řecku a také v Německu, které patří dlouhodobě mezi největší evropské producenty solární elektřiny díky masivnímu rozvoji fotovoltaiky na střechách i v pozemních instalacích. Zbytek tvoří biomasa a další organické zdroje, které Eurostat řadí do kategorie spalitelných obnovitelných zdrojů. Jde o dřevo, dřevní štěpku, pelety, bioplyn a biologicky rozložitelný odpad, tedy suroviny využívané spalováním. 

Tyto zdroje mají silné zastoupení zejména ve Finsku, Švédsku, Rakousku a v menší míře i v Německu, kde často doplňují energetický mix v kombinaci s teplárenstvím. Jejich podíl činí 9,4 procenta. Menší část pak připadá na geotermální energii a další okrajové zdroje, které mají význam hlavně v zemích jako Itálie, Maďarsko nebo Island, kde geologické podmínky umožňují jejich efektivnější využití.

Zajímavou inovací k těmto číslům přináší i technologický experiment ze Švýcarska, kde se testuje instalace odnímatelných solárních panelů přímo mezi železniční koleje. Jde o řešení, které využívá existující dopravní infrastrukturu bez nutnosti záboru nové půdy a vyrábí elektřinu přímo v železničním koridoru. Pilotní úsek poblíž Neuchâtelu už zvládl více než jedenáct tisíc průjezdů vlaků, aniž by došlo k zásadním technickým problémům, což potvrzuje, že koncept je provozně realizovatelný i v náročných podmínkách železnice.

Švýcarský projekt zároveň ukazuje, že solární výroba nemusí být omezena jen na střechy budov nebo rozsáhlé solární parky. Instalace mezi koleje nabízí minimální zásah do krajiny a možnost postupného rozšiřování po jednotlivých úsecích. Zároveň však přináší technické výzvy, zejména v oblasti odolnosti vůči vibracím, znečištění a nutnosti zajistit stoprocentní bezpečnost železničního provozu.

Celý princip stojí na myšlence maximálního využití prostoru, který už existuje. Železniční síť v Evropě patří k nejhustším na světě a tvoří dlouhé linie procházející krajinou bez nutnosti další urbanizace či zásahů do zemědělské půdy. V případě České republiky, která disponuje více než devíti tisíci kilometry tratí a plánuje rozvoj vysokorychlostních železnic, se otevírá možnost uvažovat o tom, zda by podobné technologie mohly být v budoucnu součástí modernizace infrastruktury.

Pokud by se uvažovalo čistě hypoteticky a bez započtení technických omezení dá se energetický potenciál poměrně dobře rámcově spočítat. Při délce přibližně devět tisíc kilometrů tratí a využití pruhu mezi kolejemi o šířce zhruba jeden metr by šlo o plochu kolem devíti milionů metrů čtverečních. Při reálnější úvaze, že část infrastruktury není vhodná pro instalaci a efektivně využitelných by bylo například osmdesát až devadesát procent, se dostáváme na přibližně osm až devět milionů metrů čtverečních aktivní plochy.

Při současné účinnosti fotovoltaických panelů lze počítat s výkonem zhruba dvě stě wattů na metr čtvereční v maximálním oslunění, což by odpovídalo instalovanému špičkovému výkonu kolem 1,6 až 2,0 gigawattu. V českých klimatických podmínkách, kde se roční využití solární energie pohybuje přibližně kolem tisíce kilowatthodin na instalovaný kilowatt výkonu, by takový systém mohl teoreticky vyrobit zhruba 1,7 až 2,1 terawatthodiny elektřiny ročně. To odpovídá průměrnému výkonu v řádu přibližně dvou set až dvou set padesáti megawattů, tedy velikosti menšího konvenčního zdroje, jenže rozprostřeného do celé liniové infrastruktury napříč republikou.

V takovém měřítku už nejde jen o doplňkový technologický prvek, ale o potenciální nový energetický pilíř, který by mohl zásadně změnit i roli samotných správců infrastruktury. Pokud by se podobný koncept v budoucnu rozvíjel ve větším měřítku, není vyloučené, že by se z dnešních Českých drah stal vedle dopravní funkce také významný energetický subjekt, který by část elektřiny nejen spotřebovával, ale i aktivně vyráběl a dodával do sítě. V extrémně dlouhém horizontu by tak železniční společnost nemusela být definovaná pouze provozem vlaků, ale i správou rozsáhlé energetické infrastruktury, která by mohla konkurovat zavedeným výrobcům elektřiny včetně dominantních hráčů na trhu.

Spojení rychle rostoucího podílu obnovitelných zdrojů v evropské energetice a experimentů s jejich integrací do stávající infrastruktury tak ukazuje, že energetická proměna se neodehrává jen na polích větrných parků nebo v rozsáhlých solárních areálech, ale stále častěji i v prostorech, které byly dosud vnímány čistě jako dopravní koridory. Koleje se tak mohou v budoucnu stát nejen cestou vlaků, ale i jakými si kolejovými slunečními elektrárnami linoucí se malebnou českou krajinou.

Možná to dnes zní jako science fiction. Historie ale ukazuje, že technologické skoky dokážou přijít překvapivě rychle. Od vypuštění první umělé družice na oběžnou dráhu v roce 1957 do okamžiku, kdy člověk poprvé stanul na Měsíci, uplynulo pouhých dvanáct let. A stejně jako tehdy mohl jeden „malý krok“ otevřít zcela novou kapitolu lidských dějin, mohou i zdánlivě nenápadné inovace v energetice zásadně proměnit svět kolem nás.

Zatímco na fotbalovém mistrovství světa rozhodují o výsledcích zápasů senzory ukryté v míči a sofistikované algoritmy, stejné technologické principy pomáhají i daleko od stadionů. České inovace totiž dokazují, že přesná data mohou zachraňovat nejen regulérnost sportu, ale také vodní zdroje, energii i životní prostředí.

Když v nočním utkání mistrovství světa mezi Portugalskem a Chorvatskem rozhodla o neuznaném gólu nepatrná teč míče, kterou lidské oko prakticky nedokázalo postřehnout, většina diváků si znovu uvědomila, jak zásadní roli dnes hrají moderní technologie. Čip ukrytý v míči společně se systémem kamer poskytl rozhodčím přesná data během několika okamžiků a pomohl správně vyhodnotit ofsajdovou situaci. Je to ukázka toho, že špičkové technologie už dávno neslouží pouze vědcům nebo průmyslu, ale stávají se běžnou součástí každodenního života. Stejnou logiku využívají i české firmy pro řešení při snižování dopadů na životní prostředí.

Právě na přesných datech, efektivním využívání zdrojů a chytrých technologiích stojí také nový český projekt Re Water Mongolia, který vznikl za podpory Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci programu České rozvojové agentury. Česká společnost Khaanzaa společně s mongolským partnerem TML Plastic LLC zavádí technologii, která umožní výrazně omezit spotřebu vody při recyklaci plastových PET lahví. Přestože je recyklace sama o sobě považována za ekologickou činnost, její součástí je praní plastového odpadu, při němž vzniká velké množství takzvané šedé vody. Ta se dosud v Ulánbátaru odvážela cisternami do centrální čistírny odpadních vod. Takový postup znamená nejen vysoké provozní náklady, ale také zbytečnou spotřebu pohonných hmot, zvýšené emise oxidu uhličitého a další zatížení městské infrastruktury.

Nově instalovaná kompaktní čistírna umožní vyčistit a přímo v provozu znovu využít až osmdesát pět procent použité vody. Díky tomu se výrazně sníží odběr pitné vody z městské vodovodní sítě a zároveň odpadne většina přepravy odpadní vody cisternami. Podle propočtů autorů projektu se jen díky omezení dopravy podaří snížit emise oxidu uhličitého přibližně o pětašedesát tun ročně. Vyčištěná voda splňuje mongolské technické normy a může být znovu využívána při výrobě, pro mytí provozních ploch nebo zavlažování. Pokud nebude využita přímo v závodě, lze ji bezpečně odvést do kanalizace nebo vypustit do přírody v souladu s platnými předpisy.

Význam projektu však zdaleka nekončí u samotné technologie. Česká strana do Mongolska přenáší také zkušenosti s projektovým řízením, provozem moderních čistíren a systémem pravidelného sledování kvality vody. Zaměstnanci závodu absolvují odborná školení zaměřená na obsluhu zařízení, jeho údržbu i kontrolu provozu. Součástí projektu je zavedení standardů, které jsou běžné v evropských průmyslových podnicích a které umožní dlouhodobě sledovat spotřebu vody, kvalitu vyčištěné vody i celkovou efektivitu provozu. Cílem není pouze dodat technologii, ale vytvořit dlouhodobě udržitelný model hospodaření s vodou, který bude možné využít také v dalších průmyslových odvětvích.

Pro Mongolsko má podobné řešení mimořádný význam. Země se dlouhodobě potýká s omezenými vodními zdroji, rychlým rozvojem průmyslu i rostoucími nároky na ochranu životního prostředí. Hlavní město Ulánbátar navíc čelí kombinaci vysoké koncentrace obyvatel, rozvíjející se výroby a náročných klimatických podmínek, které zvyšují tlak na efektivní využívání vody. Každý litr, který není potřeba znovu odebrat z vodovodní sítě, představuje nejen ekonomickou úsporu, ale také nižší zatížení přírodních zdrojů.

Khaanzaa přitom není na mongolském trhu nováčkem. Česká společnost zde působí déle než deset let a realizovala několik desítek vodohospodářských projektů. Mezi nejvýznamnější patří výstavba čistírny odpadních vod pro nové mezinárodní letiště v Ulánbátaru nebo modernizace čisticí technologie v jednom z největších měděných a zlatých dolů Oju Tolgoj, kde byla kapacita zařízení zdvojnásobena a technologie povýšena na moderní membránový bioreaktor. Dalším projektem byla výstavba komunální čistírny odpadních vod v provincii Suchbátar.

Česká rozvojová spolupráce se v Mongolsku dlouhodobě zaměřuje právě na oblasti, ve kterých mohou české firmy nabídnout špičkové technologie s vysokou přidanou hodnotou. Vedle vodního hospodářství jde například o technologie snižující znečištění ovzduší, energetické úspory nebo ochranu krajiny před degradací. České know how tak nepředstavuje pouze export výrobků, ale také přenos zkušeností, odborného vzdělávání a moderních postupů, které mohou místním partnerům pomoci dlouhodobě zvyšovat efektivitu výroby a současně snižovat její dopady na životní prostředí.

Stejně důležitá jako samotná technologie je dnes schopnost pracovat s daty, která vytváří. To je ostatně jeden z hlavních trendů současné udržitelnosti. Zatímco ještě před několika lety bylo ESG v řadě podniků spojováno především s přípravou výročních zpráv a plněním legislativních požadavků, dnes se stále více stává součástí každodenního řízení firem. Klíčovou roli přitom hrají kvalitní, průběžně získávaná a auditovatelná data, která umožňují sledovat skutečný dopad přijatých opatření a přijímat rozhodnutí na základě faktů, nikoliv odhadů.

Právě proto podniky stále častěji opouštějí model, kdy se údaje o spotřebě energií, vody nebo emisích jednou ročně složitě shromažďovaly z excelovských tabulek, interních evidencí a různých informačních systémů. Odborníci upozorňují, že takový přístup přestává být udržitelný nejen kvůli rostoucím regulatorním požadavkům, ale především proto, že neposkytuje vedení firem aktuální přehled o skutečném fungování provozu. Budoucnost představuje automatizovaný sběr dat přímo z technologií, jejich průběžná validace a okamžitá dostupnost pro management.

Zkušenosti odborníků zároveň ukazují, že trh zatím nenašel univerzální platformu, která by dokázala pokrýt všechny oblasti ESG. Velké průmyslové podniky proto často kombinují vlastní informační systémy s komerčními nástroji a hledají řešení, která budou schopna propojit environmentální, sociální i ekonomická data do jednoho funkčního celku. Současně se ukazuje, že největší výzvou není samotný software, ale kvalita vstupních dat, jejich standardizace a možnost zpětně doložit původ každého vykázaného údaje. To je nezbytné nejen pro interní řízení, ale také pro nezávislý audit.

Významnou roli v této oblasti začíná hrát také umělá inteligence. Firmy ji již využívají při sběru, třídění, kontrole nebo validaci velkých objemů dat, odborníci jsou však zatím zdrženliví k jejímu nasazení při činnostech, které vyžadují jednoznačné a auditovatelné výstupy. Důvodem je skutečnost, že generativní modely mohou při stejných vstupech vytvářet odlišné výsledky, což je z pohledu auditu i regulatorních požadavků problematické. Umělá inteligence se tak dnes uplatňuje především jako nástroj podporující práci odborníků, nikoliv jako jejich náhrada při odpovědném rozhodování.

Právě v tomto kontextu získává projekt Re Water Mongolia další rozměr. Nejde pouze o technologii, která snižuje spotřebu vody a emise oxidu uhličitého. Stejně důležitá je schopnost průběžně měřit množství recyklované vody, sledovat provozní parametry zařízení, vyhodnocovat účinnost jednotlivých procesů a vytvářet důvěryhodnou datovou základnu pro další rozhodování. To je směr, kterým se dnes ubírá moderní průmysl i udržitelnost. Úspěch už není dán jen kvalitou technologie, ale také kvalitou dat, která dokáže poskytovat.

Aktuální analýza Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) ukazuje, že rostoucí podíl větrné a solární energie v evropské elektroenergetice už nepředstavuje jen postupnou náhradu fosilních zdrojů, ale zásadně přetváří samotný způsob, jakým se v Evropě tvoří cena elektřiny. Hlavní zjištění je, že čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím slabší je vazba mezi cenou plynu a cenou elektřiny, což v praxi znamená menší přenos cenových šoků do koncových cen.

Evropský trh s elektřinou funguje na principu, kdy cenu v každé hodině určuje tzv. marginální zdroj, tedy poslední a nejdražší elektrárna, která je potřeba k pokrytí poptávky. V praxi tuto roli velmi často zastávají plynové elektrárny, protože jsou flexibilní a dokážou rychle reagovat na změny spotřeby. Podle analýzy tento mechanismus znamená, že i relativně malá část výroby z plynu může určovat cenu celé elektřiny v dané hodině.

Zpráva EEA uvádí, že plynové elektrárny se podílejí na určování cen elektřiny v některých obdobích až v 60 až 70 % hodin v roce, což vysvětluje silnou závislost evropských cen elektřiny na vývoji cen zemního plynu. Pokud dojde ke zdražení plynu na světových trzích, tento růst se velmi rychle promítá do cen elektřiny, protože plyn často tvoří rozhodující část cenotvorby v kritických hodinách.

Obnovitelné zdroje tento vztah postupně oslabují. V současnosti tvoří větrná a solární energie přibližně 35 až 45 % celkové výroby elektřiny v Evropské unii, přičemž jejich podíl v jednotlivých hodinách může být výrazně vyšší nebo nižší v závislosti na počasí. V okamžicích vysoké výroby z těchto zdrojů klesá potřeba aktivace plynových elektráren, a tím se snižuje i jejich vliv na výslednou cenu elektřiny.

Zásadní je skutečnost, že elektřina z větru a slunce má nulové náklady na palivo. To znamená, že jakmile jsou tyto zdroje dostupné, mohou dodávat elektřinu za velmi nízkou cenu bez ohledu na vývoj světových trhů s energiemi. V hodinách s vysokou výrobou obnovitelných zdrojů tak dochází k poklesu velkoobchodních cen elektřiny o 20 až 40 % oproti obdobím, kdy je v systému vyšší podíl výroby z fosilních paliv.

Tento efekt je zvlášť výrazný v situacích, kdy se obnovitelné zdroje dostávají do pozice hlavního dodavatele elektřiny v dané hodině. V takových chvílích se cena elektřiny neřídí cenou plynu, ale dostupností větru a slunečního záření. Tento posun má kumulativní charakter, protože čím častěji k němu dochází, tím více se oslabuje dlouhodobá vazba mezi cenami plynu a elektřiny.

Důležitým dopadem je i změna volatility cen. V minulosti byly ceny elektřiny velmi citlivé na vývoj cen plynu a uhlí, což vedlo k prudkým a těžko předvídatelným výkyvům. Obnovitelné zdroje tento mechanismus tlumí, protože jejich výroba není závislá na palivech, jejichž cena se rychle mění. Výsledkem je nižší četnost cenových skoků a také menší rozdíl mezi běžnou a špičkovou cenou.

Analýza také upozorňuje na to, že v systému s vyšším podílem obnovitelných zdrojů se častěji objevují hodiny s velmi nízkou cenou elektřiny. V některých případech může cena klesnout až na nulovou nebo zápornou hodnotu. Tyto situace vznikají tehdy, když výroba z větru a slunce převýší aktuální spotřebu a zároveň není dostatečná kapacita pro uložení nebo přenos přebytečné energie. Podle dat se záporné ceny objevují v řádu několika procent všech hodin v roce, přičemž jejich četnost postupně roste s instalovaným výkonem obnovitelných zdrojů.

Na druhé straně spektra ale ubývá situací s extrémně vysokými cenami elektřiny. V minulosti se v obdobích energetických krizí ceny elektřiny zvyšovaly i na několikanásobek běžné úrovně, zejména v důsledku prudkého růstu cen plynu. S rostoucím podílem větru a slunce se tyto špičky objevují méně často, protože část výroby je zajištěna zdroji, které nejsou závislé na palivových trzích.

Významnou roli hraje i denní a sezónní profil výroby. Solární energie dosahuje nejvyšší produkce v poledních hodinách, kdy může v některých evropských zemích pokrývat až 30 až 50 % okamžité poptávky po elektřině. V těchto chvílích dochází k výraznému tlaku na pokles cen. Větrná energie naopak často přispívá vyšší výrobou v zimních měsících, kdy je spotřeba elektřiny nejvyšší, a její podíl může v některých obdobích dosahovat desítek procent celkové výroby.

Kombinace těchto dvou zdrojů vytváří v průběhu roku situaci, kdy roste počet hodin s nízkou cenou elektřiny. Současně se snižuje počet hodin, kdy je nutné spoléhat na drahé fosilní zdroje. To se přímo promítá do nižší průměrné ceny elektřiny a menší závislosti na ceně plynu.

Zpráva zároveň kvantifikuje pokles korelace mezi cenou plynu a cenou elektřiny. V obdobích nízkého podílu obnovitelných zdrojů je tato vazba velmi silná, zatímco při vysoké výrobě z větru a slunce klesá korelace přibližně z hodnot kolem 0,8–0,9 na úroveň zhruba 0,3–0,5. To znamená, že cenový vývoj elektřiny je v těchto obdobích výrazně méně závislý na vývoji cen plynu.

Důležitým prvkem je také flexibilita celého systému. Akumulace energie, řízení spotřeby a přeshraniční propojení sítí umožňují lépe vyrovnávat rozdíly mezi výrobou a spotřebou. V Evropě je dnes provozováno více než 200 přeshraničních elektrických interkonektorů, které umožňují přenos přebytků elektřiny mezi jednotlivými státy.

Díky tomu může přebytek levné elektřiny v jedné části Evropy snižovat ceny v jiné části, což dále tlumí cenové výkyvy. Tento mechanismus zároveň snižuje potřebu aktivace špičkových, často drahých zdrojů.

Celkově analýza ukazuje postupný, ale zřetelný posun: čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím menší je závislost cen elektřiny na cenách plynu. Výsledkem je systém, který je méně citlivý na globální cenové šoky a více určený strukturou domácí výroby z větru a slunce, jejichž nákladová úroveň je stabilnější a méně závislá na vývoji světových trhů s fosilními palivy.

Navzdory dosaženému pokroku zůstává Evropská unie nadále zranitelná vůči vnějším cenovým a dodavatelským šokům na trhu s fosilními palivy, protože ceny plynu stále výrazně ovlivňují velkoobchodní ceny elektřiny v EU. Kolísání cen plynu na začátku roku 2026 přitom do poloviny dubna způsobilo dodatečné náklady ve výši přibližně 13 miliard eur, což ukazuje, jak rychle se výkyvy na trhu s plynem promítají do evropského energetického systému. Současně však rostoucí podíl obnovitelných zdrojů přinesl úspory ve výši 29 miliard eur pro spotřebitele, což potvrzuje jejich roli jako nejúčinnějšího stabilizačního prvku, který tlumí dopady cenových šoků v elektroenergetice.

Do roku 2030 by další rozvoj obnovitelných zdrojů mohl výrazně snížit průměrné velkoobchodní ceny elektřiny v Evropské unii, a tím posílit celkovou cenovou stabilitu systému. Zpoždění v jejich rozvoji by naopak vedlo k opačnému efektu, tedy k upevnění závislosti na zemním plynu a k vyšší citlivosti členských států na jeho cenové výkyvy. Aby bylo možné plně využít cenové přínosy obnovitelných zdrojů, bude zároveň nutné zavádět další podpůrná opatření, která umožní elektrizační soustavě držet krok s rychle se měnící skladbou výroby elektřiny a lépe integrovat rostoucí podíl proměnlivých zdrojů.

Evropská komise schválila další významnou podporu z Modernizačního fondu a Česká republika patří mezi největší příjemce. Do tuzemské energetiky zamíří 516,8 milionu eur, tedy přibližně 12,8 miliardy korun. Vyšší podporu v tomto kole získaly pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko s 712,3 milionu eur, zatímco například Maďarsko obdrží 181,3 milionu eur, Chorvatsko 170 milionů eur a Slovinsko 19,7 milionu eur. Peníze mají urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, posílit elektrickou síť a zvýšit energetickou bezpečnost země.

Evropská komise společně s Evropskou investiční bankou uvolnila z Modernizačního fondu dalších 2,5 miliardy eur na podporu 51 projektů v jedenácti členských státech Evropské unie. Prostředky pocházejí z výnosů evropského systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS a jsou určeny na investice, které mají urychlit přechod k modernější, čistší a bezpečnější energetice. Od spuštění fondu v roce 2021 již Evropská unie tímto způsobem rozdělila 23,2 miliardy eur.

Významnou část prostředků získá také Česká republika. Evropská komise schválila pro tuzemské projekty 516,8 milionu eur, což představuje přibližně 12,8 miliardy korun. Jde o třetí nejvyšší přidělenou částku mezi všemi jedenácti podpořenými státy. Více prostředků získají pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko se 712,3 milionu eur. Za Českou republikou následují například Maďarsko se 181,3 milionu eur, Chorvatsko se 170 miliony eur, Lotyšsko se 40 miliony eur, Litva s 37 miliony eur a Slovinsko s 19,7 milionu eur. 

Peníze budou směřovat především do modernizace energetické infrastruktury, rozvoje obnovitelných zdrojů energie, zvyšování energetické účinnosti, posilování přenosové a distribuční soustavy i dalších projektů, které mají přispět ke stabilnějším dodávkám elektřiny a nižší závislosti na fosilních palivech.

Právě Česká republika patří mezi státy, které čekají v příštích letech rozsáhlé investice do proměny energetiky. Tuzemský průmysl je jedním z energeticky nejnáročnějších v Evropské unii a zároveň roste počet nových zdrojů elektřiny, které je potřeba bezpečně připojit do sítě. Vedle výstavby obnovitelných zdrojů proto bude stále větší význam získávat modernizace přenosové soustavy, budování akumulačních kapacit a zavádění technologií umožňujících lépe řídit výrobu i spotřebu elektrické energie.

Modernizační fond má však širší význam než samotné financování jednotlivých staveb. Evropská komise zdůrazňuje, že investice mají posilovat energetickou bezpečnost členských států, snižovat závislost na dovozu fosilních paliv a současně podporovat konkurenceschopnost evropského hospodářství. Podporované projekty mají přinášet dlouhodobé přínosy nejen v podobě nižších emisí skleníkových plynů, ale také vyšší odolnosti energetických soustav vůči budoucím krizím.

Význam systému EU ETS potvrzuje také společné prohlášení společností Outokumpu, SSAB, Salzgitter AG, Saarstahl, Dillinger a SHS – Stahl-Holding-Saar. Ocelářské podniky uvádějí, že již realizují investice do nízkoemisní výroby v hodnotě přesahující 10 miliard eur, a označují systém EU ETS za klíčový nástroj, který vytváří ekonomické podmínky pro další dekarbonizaci evropského průmyslu. Současně vyzývají evropské instituce k zachování stability systému a k využívání výnosů z emisních povolenek na podporu průmyslových investic do snižování emisí.

Pro Českou republiku mohou nové investice znamenat také významný impuls pro průmysl a regionální rozvoj. Modernější energetická infrastruktura usnadní připojování nových výrobních kapacit, zvýší spolehlivost dodávek elektřiny a vytvoří lepší podmínky pro podniky, které jsou závislé na stabilních cenách energie. Přínosy se mohou promítnout také do rozvoje moderních technologií, vyšší energetické účinnosti budov i pokračující transformace regionů, které byly po desetiletí spojeny s těžbou uhlí.

Česko stojí před dalším významným krokem v modernizaci energetiky. Připravovaná vyhláška přináší pravidla, která umožní efektivnější fungování systému záruk původu energie, zavádí nový mechanismus kreditů pro dobíjecí stanice elektromobilů, sjednocuje způsob výpočtu emisí v teplárenství a nastavuje pravidla pro zbytkový energetický mix. Cílem je posílit důvěryhodnost trhu s energiemi, podpořit rozvoj obnovitelných zdrojů a zajistit naplnění nové legislativy.

Připravovaný návrh vyhlášky představuje klíčový prováděcí předpis navazující na zákon č. 87/2025 Sb., kterým byla novelizována energetická legislativa včetně zákona o podporovaných zdrojích energie. Vyhláška je nezbytná pro uvedení nových zákonných pravidel do praxe a vytváří právní rámec pro fungování několika zásadních oblastí, které budou mít významný dopad na výrobce energie, dodavatele, provozovatele dobíjecích stanic i další účastníky energetického trhu.

Nová právní úprava naplňuje celkem čtyři zákonná zmocnění. Tři z nich vycházejí ze zákona o podporovaných zdrojích energie a jedno z energetického zákona. Jejím hlavním posláním je stanovit podrobná pravidla pro vydávání a evidenci záruk původu energie, zavést systém kreditů pro provozovatele dobíjecích stanic elektromobilů využívajících elektřinu z obnovitelných zdrojů, sjednotit způsob výpočtu emisí skleníkových plynů v soustavách zásobování tepelnou energií a určit pravidla pro sestavování zbytkového energetického mixu.

Významnou součástí návrhu je modernizace systému záruk původu energie. Ty nově nebudou sloužit pouze jako potvrzení původu vyrobené energie, ale budou obsahovat také údaje o emisní intenzitě a v relevantních případech i informace o splnění kritérií udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů. Záruky původu se tak stávají komplexním certifikátem, který propojuje všechny důležité informace potřebné pro plnění zákonných povinností i dobrovolných environmentálních závazků podniků. Tento přístup zároveň zjednodušuje administrativu a zvyšuje transparentnost celého systému.

Vyhláška rovněž vytváří podmínky pro další rozvoj obnovitelných zdrojů energie tím, že umožňuje efektivnější využití záruk původu při přeměně jedné formy energie na jinou. V praxi tak bude možné například doložit výrobu obnovitelného tepla nebo vodíku z elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů či využití biometanu při výrobě elektřiny a tepla. Tím vzniká ucelený systém sledování původu energie napříč celým výrobním a dodavatelským řetězcem.

Další novinkou je zavedení systému kreditů pro provozovatele veřejných dobíjecích stanic. Kredity budou vydávány za množství elektřiny z obnovitelných zdrojů spotřebované při dobíjení elektrických vozidel. Nový mechanismus má podpořit rozvoj bezemisní mobility a současně vytvořit transparentní evidenci využívání obnovitelné elektřiny v dopravě. Veškeré procesy registrace, vydávání, převodů i uplatňování kreditů budou probíhat elektronicky prostřednictvím systému operátora trhu.

Vyhláška zároveň stanovuje jednotný způsob výpočtu množství emisí skleníkových plynů na jednotku tepelné energie dodané zákazníkům prostřednictvím soustav zásobování tepelnou energií. Tato pravidla budou sloužit zejména pro posuzování účinnosti soustav zásobování teplem a vytvoří jednotnou metodiku pro hodnocení jejich environmentálních parametrů.

Důležitou součástí návrhu jsou také pravidla pro sestavení zbytkového energetického mixu. Ten bude představovat skutečné složení energie zbývající v elektrizační soustavě po odečtení energie, jejíž původ byl prokázán prostřednictvím záruk původu, sdílení energie nebo dalších mechanismů. Nově tak vznikne přesnější obraz o skutečné emisní stopě energie dodávané odběratelům, kteří nevyužívají energii doloženou zárukami původu.

Navrhovaná vyhláška zároveň navazuje na již přijaté změny v systému vykazování energie a sjednocuje administrativní postupy tak, aby výrobci energie nemuseli stejné údaje předkládat opakovaně. Registrace výroben, evidence údajů i předávání informací budou propojeny s již existujícími informačními systémy, což přispěje ke snížení administrativní zátěže a větší efektivitě celého procesu.

Předkladatel předpokládá, že nová pravidla budou mít pozitivní dopad na podnikatelské prostředí i rozvoj trhu s obnovitelnými zdroji energie. Vyhláška nezakládá novou veřejnou podporu, nepřináší negativní sociální ani environmentální dopady a je plně v souladu s českým právním řádem, právem Evropské unie i mezinárodními závazky České republiky. Účinnost je navržena na první den kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení, přičemž některá technicky náročnější ustanovení mají nabýt účinnosti od 1. ledna 2027, aby měli všichni účastníci trhu dostatek času na jejich praktickou implementaci.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropská agentura pro životní prostředí ve své nejnovější hodnotící zprávě o plnění směrnice o národních emisních závazcích vychází z oficiálních emisních inventur, které členské státy předložily za rok 2023. Ty představují dosud nejaktuálnější obraz vývoje emisí pěti hlavních látek znečišťujících ovzduší, tedy oxidů dusíku, oxidu siřičitého, jemných prachových částic PM_2,5, nemetanových těkavých organických sloučenin a amoniaku. Hodnocení současně porovnává skutečné emise s národními redukčními závazky platnými pro období 2020 až 2029 a zároveň posuzuje, zda současný vývoj vytváří dostatečné předpoklady pro splnění výrazně přísnějších cílů, které vstoupí v platnost od roku 2030.

Výsledky na první pohled působí velmi příznivě. Devatenáct členských států již plní všechny své současné emisní závazky u všech pěti sledovaných látek. Osm zemí naopak stále překračuje limit alespoň u jedné z nich, přičemž ve většině případů nejde o rozsáhlé překročení napříč celým emisním spektrem, ale o přetrvávající problémy u několika konkrétních látek. Celkově však Evropská unie pokračuje v dlouhodobém trendu poklesu emisí, který probíhá nepřetržitě již více než dvě desetiletí a významně přispívá ke zlepšování kvality ovzduší i ke snižování zdravotních rizik spojených se znečištěním.

Při detailnějším pohledu na jednotlivé látky se však ukazuje, že vývoj je stále méně vyrovnaný. Oxid siřičitý představuje příklad mimořádně úspěšné evropské politiky. Ve srovnání s rokem 2005 jeho emise dramaticky poklesly především díky odsíření elektráren, přechodu na čistší paliva a rozsáhlé modernizaci průmyslových provozů. Také oxidy dusíku vykazují dlouhodobě výrazný pokles, na kterém se podílela zejména přísnější emisní legislativa pro silniční dopravu, modernizace vozového parku i změny ve výrobě energie. Pokračuje rovněž snižování emisí jemných prachových částic a těkavých organických sloučenin, přestože zde už jsou mezi jednotlivými státy patrné mnohem větší rozdíly.

Právě v této fázi se stále zřetelněji ukazuje, že evropská emisní politika vstoupila do období, kdy již nestačí pokračovat v opatřeních, která přinášela výrazné výsledky v minulých dvou desetiletích. Velká část technologicky dostupných opatření byla již zavedena a další snižování emisí je podstatně složitější. Zatímco v minulosti bylo možné dosáhnout významných redukcí například modernizací elektráren nebo zavedením přísnějších průmyslových limitů, nyní se pozornost přesouvá do oblastí, kde technická řešení narážejí na ekonomické, organizační i biologické limity.

Nejvýraznějším příkladem je amoniak. Právě tato látka dnes představuje největší slabinu evropské emisní bilance a zároveň nejčastější důvod, proč některé členské státy své závazky neplní. Emise amoniaku totiž pocházejí téměř výhradně ze zemědělství. Přibližně devadesát procent evropských emisí vzniká při chovu hospodářských zvířat, skladování statkových hnojiv a při používání dusíkatých hnojiv na zemědělské půdě. Na rozdíl od průmyslu nebo energetiky zde nelze jednoduše instalovat filtrační zařízení nebo nahradit jedno palivo jiným. Každé opatření zasahuje přímo do způsobu hospodaření a často i do ekonomiky zemědělských podniků.

Právě proto se emise amoniaku snižují podstatně pomaleji než ostatní znečišťující látky. V některých státech sice pomáhá zakrývání skladů kejdy, přesnější aplikace hnojiv nebo modernější technologie ustájení hospodářských zvířat, celkový evropský pokrok je však velmi pozvolný. V řadě zemí emise v posledních letech prakticky stagnují a někde dokonce mírně vzrostly. Zpráva upozorňuje, že právě amoniak představuje největší riziko pro plnění budoucích emisních závazků, protože současné tempo snižování jednoduše neodpovídá tomu, co bude po roce 2030 potřeba.

Význam amoniaku přitom často uniká pozornosti veřejnosti, přestože jeho dopady na kvalitu ovzduší jsou zásadní. V atmosféře reaguje s oxidy dusíku a oxidem siřičitým za vzniku sekundárních jemných prachových částic PM_2,5, které patří mezi nejzávažnější zdravotní rizika spojená se znečištěným ovzduším. Nejde tedy pouze o problém zemědělských oblastí. Látky vznikající z emisí amoniaku mohou být přenášeny na velké vzdálenosti a významně ovlivňují kvalitu ovzduší i ve městech nebo v regionech vzdálených od samotných zdrojů emisí.

Zpráva současně hodnotí také výhled směrem k roku 2030. Právě ten ukazuje, že současné výsledky nelze považovat za záruku budoucího úspěchu. Přestože většina států dnes plní závazky pro období 2020 až 2029, přísnější redukční cíle platné od roku 2030 budou vyžadovat další významné snížení emisí téměř u všech sledovaných látek. Největší rozdíl mezi současným stavem a požadovanou úrovní přitom opět vykazuje amoniak. U značného počtu členských států dosavadní projekce naznačují, že bez nových opatření nebude možné budoucí závazky splnit.

Evropská agentura proto upozorňuje také na význam národních programů pro omezování znečištění ovzduší, které mají členské státy pravidelně aktualizovat. Tyto dokumenty obsahují konkrétní scénáře dalšího vývoje emisí, plánovaná opatření i odhady jejich účinnosti. Právě jejich kvalita bude v následujících letech stále důležitější, protože rozdíl mezi současnými emisemi a cíli pro rok 2030 již nebude možné překlenout pouze přirozenou technologickou obnovou zařízení nebo postupnou modernizací průmyslu.

Celkové hodnocení evropského vývoje proto nabízí podstatně složitější obraz, než by naznačoval samotný přehled splněných závazků. Evropská unie bezpochyby dosáhla mimořádného pokroku ve snižování emisí většiny hlavních znečišťujících látek a kvalita ovzduší se ve srovnání s počátkem století výrazně zlepšila. Současně se však stále jasněji ukazuje, že další etapa nebude stát především na průmyslu nebo energetice, ale na schopnosti hledat účinná a ekonomicky přijatelná řešení v zemědělství. Právě zde se totiž koncentruje většina emisí amoniaku v EU, přibližně devadesát procent.

V tomto kontextu získává na významu přístup „od farmy na vidličku“, který je součástí evropské strategie pro udržitelný potravinový systém a který propojuje zemědělskou výrobu s dopady na klima, biodiverzitu i zdraví obyvatel. Cílem není pouze snižovat emise, ale zároveň redefinovat způsob, jakým se potraviny v Evropě vyrábějí, zpracovávají a spotřebovávají. Zemědělství se tak stává nejen zdrojem emisí, ale i klíčovým nástrojem jejich řízení, protože právě v něm lze ovlivnit jak množství amoniaku, tak i další environmentální dopady spojené s intenzivní produkcí potravin, včetně eutrofizace a acidifikace ekosystémů.

Současně se stále výrazněji prosazuje pohled na půdu jako na aktivní klimatický prvek, nikoliv pouze jako výrobní prostředí. Kvalita půdy, zejména její obsah organické hmoty, rozhoduje o schopnosti krajiny vázat uhlík a dlouhodobě jej ukládat mimo atmosféru. Postupy jako střídání plodin, meziplodiny, omezení intenzivního zpracování půdy nebo obnova trvalých travních porostů mohou významně přispět k ukládání uhlíku v půdním profilu a zároveň zlepšovat vodní režim krajiny i její odolnost vůči extrémním klimatickým jevům. Tím se zemědělství posouvá do role, která přesahuje produkci potravin a zahrnuje i aktivní správu klimatických a ekologických funkcí krajiny.

S tím úzce souvisí i rostoucí význam bioodpadů a organických materiálů, které jsou často přehlíženou součástí celého potravinového a zemědělského cyklu. Právě jim se věnuje letní číslo odborného měsíčníku Odpadového fóra, které ukazuje bioodpad jako klíčový zdroj živin, organické hmoty a potenciálu pro obnovu půdní úrodnosti, přestože v praxi stále často končí v běžném směsném komunálním odpadu.

Nové Odpadové fórum ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Dnes začínají prázdniny a právě v tomto okamžiku, kdy se tempo roku na chvíli zklidní, vzniká prostor pro myšlenky, které běžně zanikají v každodenním pohybu. Je to chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které nepodléhá okamžiku, ale naopak ho přesahuje a nabízí hlubší pohled na svět materiálů, toků a odpovědného nakládání s tím, co společnost vytváří.

Odborný měsíčník Odpadové fórum v ročníku 2026 přináší inspirativní čtení, které oslovuje ty, kteří vnímají souvislosti v širším kontextu a chtějí rozumět tomu, jak se proměňuje přístup k surovinám, odpadům i cirkulární ekonomice v praxi. Každé vydání nabízí soustředěný pohled na dění v oboru, který se dotýká ekonomiky, technologií i každodenní reality moderní společnosti, aniž by ztrácel odbornou přesnost nebo hloubku.

Právě v období, kdy se otevírá více času pro vlastní rozvoj, má smysl obrátit pozornost k obsahu, který dokáže dlouhodobě obohatit odborný i osobní rozhled. Odpadové fórum oslovuje čtenáře, kteří nechtějí zůstávat na povrchu, ale hledají informace, které mají váhu, strukturu a přesah do praxe. Je to čtení pro ty, kteří si uvědomují, že kvalita informací formuje kvalitu rozhodnutí.

Čtení se přirozeně hodí i na cesty, kdy se člověk ocitá mezi místy a myšlenkami. V letadle nad krajinou, ve vlaku, který míjí krajinu za oknem, nebo na palubě trajektu, kde se rytmus vln promítá do klidnějšího vnímání textu, získává odborný obsah jinou intenzitu. Stejně dobře funguje i v městské kavárně brzy ráno, kdy se den teprve rozbíhá a hlava je nejotevřenější novým souvislostem.

Ať už panuje letní vedro, kdy se listuje ve stínu a hledá se chladnější kout, nebo přichází bouřka, která na chvíli uzavře svět venku, případně fouká vítr u moře nebo na otevřené krajině, vždy se najde chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které drží pozornost a nabízí hlubší pohled na prostředí, ve kterém žijeme. Právě v takových okamžicích vyniká Odpadové fórum jako inspirativní zdroj, který přirozeně zapadá do rytmu dne a nechává prostor pro klidné přemýšlení i nové souvislosti. 

Pokud ještě Odpadové fórum pravidelně neodebíráte, léto je ideální okamžik to změnit. Předplatné si můžete snadno zařídit i během pár minut ZDE.

Za redakci přejeme krásné inspirativní čtení a léto

Časopis Odpadové fórum - ročník 2026 ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf

• OF_06_2026.pdf

• OF_05_2026.pdf

• OF_04_2026.pdf

• OF_03_2026.pdf

• OF_02_2026.pdf

• OF_01_2026.pdf

Na první pohled šlo o běžné zásilky použitého textilu určeného k dalšímu využití. Ve skutečnosti však kontejnery skrývaly tisíce tun obtížně recyklovatelného odpadu, jehož legální zpracování by stálo miliony eur. Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF nyní odhalil organizovanou síť, která na tomto obchodu vydělávala značné částky. Případ přichází v době, kdy Evropská unie zásadně zpřísňuje kontrolu přeshraniční přepravy odpadů a připravuje nové povinnosti pro celý textilní průmysl.

Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF společně s italskou jednotkou Carabinieri zaměřenou na ochranu životního prostředí a tureckými celními orgány rozkryl rozsáhlou organizovanou síť, která se podílela na nelegálním vývozu textilního odpadu z Itálie do Turecka. Vyšetřování ukázalo, že pachatelé vyvezli přibližně 4 200 tun odpadu, který byl v přepravních dokumentech označován jako použitý textil určený k dalšímu využití nebo recyklaci. Ve skutečnosti však šlo převážně o odpad, který již znovu využít nebylo možné nebo by jeho zpracování bylo mimořádně nákladné.

Vyšetřovatelé následně objevili dalších přibližně 2 100 tun textilního odpadu na různých místech v Turecku. Dalších 768 tun bylo zadrženo v přístavu Mersin. Italské úřady současně zajistily společnosti, výrobní areály, vozidla i další majetek v odhadované hodnotě dvanácti milionů eur. Podle OLAF šlo o dobře organizovaný systém, který záměrně využíval falešné označování zásilek a upravenou dokumentaci, aby obešel evropská i turecká pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů.

Na první pohled může několik tisíc tun působit jako vysoké číslo. Ve skutečnosti však představuje pouze zlomek problému, kterému dnes Evropa čelí. Podle Evropské agentury pro životní prostředí vzniká v Evropské unii každoročně přibližně dvanáct až třináct milionů tun textilního odpadu. Na každého obyvatele připadá v průměru kolem šestnácti kilogramů vyřazeného textilu za rok. Přitom pouze malá část tohoto množství je skutečně recyklována na nové textilní výrobky. Významná část končí ve spalovnách nebo na skládkách a nemalé množství je vyváženo mimo Evropskou unii.

Právě vývoz představuje jednu z nejproblematičtějších oblastí současného odpadového hospodářství. Textil označený jako použitý oděv nebo zboží určené k dalšímu využití může bez větších komplikací opustit Evropskou unii. Pokud však zásilka obsahuje převážně odpad, který již není možné znovu použít, vztahují se na ni podstatně přísnější pravidla. Náklady na legální recyklaci nebo energetické využití takového materiálu jsou vysoké a v některých případech převyšují jeho ekonomickou hodnotu. Právě zde vzniká prostor pro organizované skupiny, které mohou na obcházení předpisů vydělávat miliony eur.

Ekonomická logika je jednoduchá. Legální třídění, recyklace nebo odstranění textilního odpadu představují pro firmy významné náklady. Pokud se podaří odpad administrativně přeměnit na použitý textil určený k dalšímu prodeji, mohou se těchto nákladů zbavit a ještě inkasovat peníze za jeho vývoz. Náklady následně nesou země, do nichž zásilky dorazí, případně samotné životní prostředí. Právě proto Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že nelegální obchod s odpady patří mezi nejvýnosnější oblasti organizované environmentální kriminality.

Vyšetřování OLAF ukázalo, že převážnou část zadrženého materiálu tvořily textilie s vysokým podílem akrylových vláken. Akryl patří mezi syntetické materiály vyráběné z fosilních surovin. Jeho recyklace je technologicky složitá, ekonomicky nákladná a ve velkém měřítku zatím jen omezeně dostupná. Směsné textilie obsahující kombinaci akrylu, polyesteru, bavlny a dalších vláken navíc představují pro současné recyklační technologie jednu z největších výzev. Oddělení jednotlivých materiálů je složité a výsledný recyklát často nedosahuje kvality potřebné pro výrobu nových oděvů.

Právě prudký rozvoj rychlé módy způsobil, že objem textilního odpadu v Evropě během posledních let výrazně vzrostl. Oblečení je levnější než kdykoliv dříve, kolekce se obměňují několikrát do roka a průměrná doba používání oděvů se zkracuje. Spotřebitelé nakupují více kusů oblečení, které jsou často vyrobeny z levných směsných materiálů s omezenou životností. Tyto výrobky jsou sice cenově dostupné, jejich následná recyklace je však technicky i ekonomicky velmi problematická.

Dalším problémem je skutečnost, že použitý textil a textilní odpad nejsou totéž. Část vytříděného oblečení lze skutečně znovu nosit a prodávat na trhu s použitými oděvy. Významná část vytříděných textilií je však natolik poškozená nebo opotřebovaná, že již žádnou další hodnotu nemá. Přesto bývá při vývozu označována jako použitý textil. Právě tohoto rozdílu organizované skupiny dlouhodobě využívají.

Evropská unie proto postupně mění celý systém nakládání s textilem. Od 1. ledna 2025 mají členské státy povinnost zajistit oddělený sběr textilu. Dalším krokem bude zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců označované zkratkou EPR. Tento systém přenese část finanční odpovědnosti za sběr, třídění, recyklaci a další nakládání s textilem přímo na výrobce a dovozce oděvů. Evropská komise předpokládá, že právě EPR vytvoří ekonomickou motivaci vyrábět kvalitnější výrobky s delší životností a lepší recyklovatelností. Současně má zajistit stabilní financování systému nakládání s rostoucím množstvím textilního odpadu.

Významnou změnu představují také nová pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů. Od 21. května 2026 probíhá výměna informací mezi společnostmi zapojenými do přeshraniční přepravy odpadů a příslušnými orgány výhradně prostřednictvím Digitálního systému pro přepravu odpadu Digital Waste Shipment System označovaného zkratkou DIWASS. Povinnost využívat tento systém vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2024/1157 o přepravě odpadů, které nahradilo dosavadní právní rámec založený na nařízení Evropského parlamentu a Rady ES číslo 1013/2006.

DIWASS digitalizuje celý proces přeshraniční přepravy odpadů. Veškeré dokumenty vznikají elektronicky, jednotlivé zásilky lze průběžně sledovat a příslušné orgány mají okamžitý přístup ke stejným údajům. Elektronická evidence významně omezuje prostor pro dodatečné úpravy dokumentace, usnadňuje sdílení informací mezi státy a umožňuje rychlejší odhalování podezřelých přeprav. Právě podobné případy, jaký nyní rozkryl OLAF, patří mezi hlavní důvody zavedení nového systému.

OLAF dlouhodobě upozorňuje, že environmentální kriminalita představuje jednu z nejrychleji rostoucích oblastí organizované trestné činnosti v Evropě. Nelegální obchod s odpady přináší vysoké zisky při relativně nízkém riziku odhalení a často využívá složité mezinárodní obchodní řetězce. Textilní odpad se přitom stává stále atraktivnější komoditou, protože jeho množství rychle roste, zatímco recyklační kapacity nestačí pokrývat skutečné potřeby trhu.

Případ odhalený úřadem OLAF není jen příběhem několika italských společností, které se snažily vydělat na obcházení evropských předpisů. Ve skutečnosti odhaluje mnohem širší problém evropského textilního hospodářství, které se potýká s prudce rostoucím množstvím obtížně recyklovatelných oděvů, omezenými možnostmi jejich materiálového využití a dlouhodobou praxí vývozu použitých textilií i textilního odpadu do zemí mimo Evropskou unii.

Významná část těchto zásilek míří do afrických států, zejména do Ghany, Keni, Tanzanie nebo Ugandy, kde je oblečení prodáváno na místních trzích. Velká část dovezených oděvů je však natolik poškozená nebo nekvalitní, že se nikdy nedostane k dalšímu použití. Končí na rozsáhlých nelegálních skládkách, v říčních korytech nebo přímo na pobřeží. Symbolem tohoto problému se stala zejména ghanská skládka a tržnice Kantamanto v Akkře, kam každoročně přicházejí miliony kusů použitého oblečení z Evropy, Severní Ameriky i Asie. Odhaduje se, že značná část dovezeného textilu se během velmi krátké doby stává odpadem, který zatěžuje místní odpadové hospodářství a přispívá ke znečištění vodních toků i Atlantského oceánu. Podobné problémy jsou stále častěji zaznamenávány také v dalších zemích globálního Jihu, které se stávají konečnou destinací textilu, jenž již v Evropě ztratil svou hodnotu.

Právě v tom spočívá jeden z největších úkolů Evropské unie pro nadcházející roky. Nestačí pouze zpřísňovat kontroly nelegálních přeprav a odhalovat organizované skupiny, které na odpadech vydělávají. Stejně důležité je vytvořit podmínky, aby se z textilu nestával odpad už po několika použitích a aby cenné materiály nekončily na skládkách nebo v přírodě tisíce kilometrů od místa svého vzniku. Každá fáze životního cyklu textilního výrobku od ekodesignu přes výrobu, spotřebu, opětovné použití, opravy, sběr, třídění až po recyklaci musí představovat jeden zub ozubeného kola, který přesně zapadá do ostatních a společně vytváří ekonomicky fungující cirkulární soukolí. Pokud některé z těchto kol selže, celý systém ztrácí svou účinnost a prostor znovu získají nelegální praktiky, jaké nyní odhalil úřad OLAF.