Zničení Kachovské přehrady připravilo jižní Ukrajinu o důležitý zdroj vody, poškodilo zemědělství a narušilo energetickou infrastrukturu. Na dně bývalé obrovské vodní nádrže se však mezitím začíná obnovovat příroda. Má se vrátit původní vodní dílo, nebo by bylo lepší dát prostor řece a novým ekosystémům? Spor o budoucnost Dněpru ukazuje, jak obtížné je hledat řešení ve chvíli, kdy se střetávají hospodářské potřeby, ochrana přírody a dlouhodobé zájmy společnosti.

V červnu 2023 se po zničení hráze Kachovské vodní elektrárny na jihu Ukrajiny během ruské invaze začal vyprazdňovat jeden z největších evropských rezervoárů sladké vody. Následovaly ničivé povodně, rozsáhlé škody na sídlech a infrastruktuře a dlouhodobé problémy se zásobováním vodou. Zároveň se změnil charakter krajiny, která byla po desetiletí pod vodou.

Tři roky po katastrofě se budoucnost tohoto území stává stále konkrétnějším tématem odborného výzkumu i plánování poválečné obnovy. Ukrajinská vláda počítá s obnovou vodohospodářského systému na jihu země, současně však připouští potřebu nového modelu hospodaření s vodou, který by odpovídal klimatickým podmínkám a skutečným potřebám regionu.

Obnovit původní stav může být pro některé obyvatele a hospodářská odvětví nejpřirozenější cestou k nápravě škod. Pro jiné může být příležitostí k přehodnocení dosavadního způsobu využívání řeky a krajiny. Obě skupiny přitom mohou vycházet ze stejného cíle, kterým je dlouhodobá prosperita jižní Ukrajiny.

Voda jako základ zemědělství, průmyslu i každodenního života

Argumenty pro obnovu přehrady začínají u něčeho, bez čeho se žádná společnost neobejde. U vody. Kachovská nádrž zajišťovala zásobování domácností, průmyslových podniků a rozsáhlých zavlažovacích soustav. Její význam přesahoval samotnou výrobu elektřiny. Šlo o infrastrukturu, na níž byla závislá značná část hospodářství jižní Ukrajiny.

Zemědělství patří mezi odvětví, která ztrátu nádrže pocítila nejvýrazněji. V suchých oblastech na jihu země pomáhalo zavlažování udržovat výnosy plodin a umožňovalo pěstovat plodiny, jejichž produkce by bez pravidelného přísunu vody byla podstatně obtížnější. Nedostatek vody může znamenat nižší úrodu, omezení produkce, ztrátu pracovních míst a zhoršení ekonomické situace venkovských obcí.

Ukrajinské vodohospodářské společnosti a představitelé zemědělského sektoru proto prosazují obnovu Kachovského vodního díla jako součást budoucí obnovy regionu. Podle provozovatele státní vodní energetiky Ukrhydroenergo je návrat vodohospodářské infrastruktury důležitý pro obnovení zavlažování, zásobování vodou, energetiky i dalších funkcí, které nádrž plnila. Organizace v červnu 2025 označila obnovu za strategický úkol pro budoucnost jižní Ukrajiny.

Z pohledu zemědělců má tento přístup srozumitelnou logiku. Obnovení přístupu k vodě by mohlo pomoci vrátit zemědělskou půdu do produkce, obnovit ekonomickou aktivitu a stabilizovat příjmy obyvatel. Zemědělská výroba navíc přispívá k potravinové bezpečnosti a vývozu, který je pro ukrajinskou ekonomiku významný.

Podobné argumenty se týkají také měst, průmyslu a energetiky. Dostupné zdroje vody jsou důležité pro domácnosti, výrobní provozy i fungování vodohospodářských soustav. Kachovská elektrárna měla instalovaný výkon 335 megawattů, jehož ztráta dále oslabila ukrajinskou energetickou infrastrukturu poškozovanou válkou.

Na dně nádrže se mezitím rodí nová krajina

Opačný pohled vychází z vývoje, který po katastrofě nikdo nemohl jednoduše naplánovat. Po odtoku vody se na rozsáhlém území bývalé nádrže začaly prosazovat rostliny, vznikají porosty vrb a topolů a postupně se formují nová stanoviště pro živočichy. Část krajiny se tak vrací k podobě, kterou měla před zatopením při výstavbě přehrady.

Vývoj sledují také vědci z Národní akademie věd Ukrajiny. V říjnu 2026 informovali o dalším terénním výzkumu vegetace a vznikajících ekosystémů na dně bývalé Kachovské nádrže, včetně území přírodní rezervace Chortycja. Vědci zkoumají přirozenou obnovu vegetace, vznik mladých lesů a proměny ekosystémů v místech, která byla dříve trvale pod vodou.

Pro ochránce přírody je tento vývoj argumentem, proč s obnovou původní nádrže nespěchat a důkladně posoudit, jakou ekologickou hodnotu nově vznikající krajina získává. Rozsáhlá vodní plocha totiž představovala uměle vytvořený ekosystém, který změnil původní říční nivu. Její opětovné zatopení by znamenalo zánik velké části současné vegetace a stanovišť, která se na obnaženém dně začala utvářet.

Ekologické důsledky však nelze popsat jednoduše jako příběh přírody, která se po odchodu člověka uzdravuje. Původní nádrž ovlivňovala také podzemní vody, místní klima, vodní režim a život v širším okolí. Její zánik přinesl vedle nových přírodních stanovišť rovněž vážné problémy. Změnily se podmínky pro vodní organismy, došlo k narušení říčních a mokřadních ekosystémů a objevily se obavy z kontaminace sedimentů, které zůstaly na dně.

Zpráva Programu OSN pro životní prostředí z října 2023 upozornila, že některé škody mohou být nevratné a ekologické důsledky se mohou projevovat po desetiletí. Hodnocení zahrnovalo změny vodního režimu, geomorfologické procesy, chemické znečištění i poškození chráněných území.

Odhalené dno vydalo svědectví o tisícileté historii

Ústup vody odkryl také něco, co nebylo vidět po téměř sedmdesát let. Dno bývalé Kachovské nádrže ukrývalo pozůstatky osídlení a předměty dokumentující život lidí v této části dnešní Ukrajiny napříč tisíciletími. Archeologové a pracovníci památkových institucí zde zaznamenali keramiku z doby bronzové, úlomky antických řeckých amfor, předměty z období středověku i nálezy spojené se záporožskými kozáky. Objevily se také zbraně, mince a další předměty každodenního života. Na ostrově Chortycja odborníci už v létě 2023 evidovali stovky nálezů a do konce srpna jich bylo podle pracovníků tamní rezervace více než tisíc.

Mezi nálezy z širší oblasti Dněpru patří také pozůstatky historických plavidel. Výzkum v okolí Chortycje odhalil mimo jiné části říčních lodí spojených s rusko osmanskou válkou v letech 1735 až 1739. Pro historiky představují tyto objevy mimořádnou příležitost doplnit poznatky o obchodě, dopravě, vojenských konfliktech a životě komunit, které kdysi obývaly dnes zatopená území. Zároveň se ukazuje, že případná obnova nádrže by mohla další výzkum znovu ztížit nebo některé lokality opět překrýt vodou.

Archeologické nálezy tak přinášejí do rozhodování další veřejný zájem. Historické dědictví nelze posuzovat jen podle ceny jednotlivých předmětů, ale také podle informací, které poskytují o minulosti regionu. Odborníci současně upozorňují, že nálezy je třeba dokumentovat na místě a chránit před poškozením i nelegálním odnášením. Voda tedy odkryla nejen novou krajinu, ale také část historie, jejíž poznání může být pro další generace stejně důležité jako rozhodnutí o budoucím využití Dněpru.

Lze zajistit vodu i bez návratu k původní přehradě?

Mezi úplnou obnovou původní nádrže a ponecháním celého území přírodě existuje ještě další možnost. Přizpůsobit vodohospodářskou infrastrukturu novým podmínkám a hledat řešení, které bude vycházet z konkrétních potřeb regionu.

Právě tímto směrem se ubírá část současného ukrajinského výzkumu. Odborníci z Národní akademie věd Ukrajiny v květnu 2026 představili průběžné výsledky rozsáhlého mezioborového projektu, který zkoumá, zda mohou ztrátu Kachovské nádrže částečně kompenzovat podzemní zdroje vody. Vědci současně hodnotí budoucí potřeby zásobování, vliv klimatických změn a důsledky pro zemědělství, průmysl i ekosystémy dolního Dněpru.

Ukrajinská vláda už také oznámila výstavbu vodovodních přivaděčů v Dněpropetrovské a Mykolajivské oblasti. Ty mají pomoci kompenzovat následky katastrofy a zlepšit přístup obyvatel k vodě. Ministr Sobolev přitom hovořil o novém modelu hospodaření, který má lépe odpovídat klimatickým podmínkám a reálným potřebám jižní části země.

Takový přístup by umožnil posuzovat jednotlivé potřeby samostatně. Zásobování pitnou vodou by se mohlo řešit jinými prostředky než zavlažování rozsáhlých zemědělských ploch. Průmyslové podniky by mohly hledat vlastní úspory vody a zemědělství by mohlo přizpůsobovat skladbu plodin i zavlažovací postupy dostupným zdrojům.

Odborná studie zveřejněná v březnu 2026 v časopise Applied Water Science se právě potřebami vody v povodí dolního Dněpru po zničení Kachovské nádrže zabývá. Její zaměření ukazuje, že plánování budoucnosti regionu vyžaduje souběžně posuzovat vodní zdroje, zemědělské využití, průmysl i ekologické podmínky.

Kdo ponese náklady a kdo získá největší užitek

Při rozhodování o budoucnosti Kachovské nádrže se střetávají také rozdílné časové horizonty a ekonomické zájmy. Zemědělci potřebují vodu pro příští sklizně, města potřebují spolehlivé zásobování už dnes a investoři musí vědět, zda se jim vyplatí vložit prostředky do infrastruktury s životností desítek let. Přírodní ekosystémy se naproti tomu vyvíjejí v mnohem delším časovém měřítku a některé jejich hodnoty se nedají snadno vyjádřit penězi.

Obnova přehrady by přinesla přímý užitek především odvětvím závislým na vodě a územím, která by získala zpět zavlažování. Náklady by však nesl širší okruh společnosti, ať už prostřednictvím veřejných rozpočtů, úvěrů nebo investic do energetických a vodohospodářských podniků. Zachování nově vznikající krajiny by naopak mohlo přinést ekologické výhody, současně by však mohlo znamenat dlouhodobě vyšší náklady na zajištění vody pro některé hospodářské činnosti.

Do úvah navíc vstupuje klimatická změna. Pokud budou období sucha častější a potřeba vody poroste, bude důležité vědět, kolik vody může Dněpr v budoucnu spolehlivě poskytovat a jak ji rozdělit mezi jednotlivé uživatele. Rozsáhlá nádrž může vodní režim regulovat, sama však nezaručí dostatek vody v době dlouhodobého sucha. Stejně tak přírodní obnova krajiny automaticky neznamená, že bude k dispozici dostatek vody pro zemědělství a domácnosti.

Budoucí řešení proto bude záviset také na tom, jaké potřeby bude Ukrajina považovat za prioritní, jaké investice si může dovolit a jakou hodnotu přisoudí obnově krajiny. Právě proto je tento případ tak zajímavý i daleko za hranicemi Ukrajiny. Ukazuje, že veřejný zájem se často skládá z několika legitimních potřeb, které nelze všechny naplnit stejným způsobem.

Evropské a státní dotace mají českým městům a obcím pomáhat s obnovou veřejných prostranství, výsadbou zeleně a zadržováním dešťové vody. Nejvyšší kontrolní úřad však zjistil, že ekologické výsledky těchto investic se často měří nedostatečně, některá prostranství mají minimum zeleně a plánované kapacity pro zachycování srážkové vody zůstávají daleko za očekáváním. Do konce června 2026 bylo na podporované projekty vyplaceno přes 1,26 miliardy korun.

Peníze na obnovu náměstí, parků, ulic a dalších veřejných prostranství patří mezi investice, které mohou výrazně zlepšit každodenní život obyvatel. Stromy poskytují stín, vegetace pomáhá ochlazovat rozpálená města a propustné povrchy umožňují dešťové vodě vsakovat do půdy místo rychlého odtoku do kanalizace. Kvalitně připravené projekty tak mohou současně přispívat k příjemnějšímu prostředí, ochraně přírody i lepšímu přizpůsobení měst klimatickým změnám.

Kontrolní závěr NKÚ č. 25/24 ovšem ukazuje, že mezi deklarovanými cíli dotačních programů a způsobem jejich praktického naplňování existují významné rozdíly. Kontrola se zaměřila na Ministerstvo pro místní rozvoj a třináct vybraných měst a obcí. Prověřila projekty podpořené z Integrovaného regionálního operačního programu, které se týkaly obnovy veřejných prostranství a budování zelené infrastruktury.

V rámci pěti sledovaných výzev ministerstvo schválilo celkem 457 projektů. Do 30. června 2026 na ně vyplatilo 1 268,7 milionu korun z evropských a státních prostředků. Samotná kontrola třinácti projektů se týkala proplacených dotací ve výši 191,6 milionu korun. NKÚ dospěl k závěru, že účelnost podpory snižovala především nedostatečná orientace některých projektů na ekologické přínosy a vysoká míra dotačního financování.

Veřejné peníze mají přinášet více než novou dlažbu

Jedním z podstatných zjištění je způsob, jakým ministerstvo nastavilo podmínky pro podporované investice. U některých projektů může evropská a státní dotace pokrýt až 95 procent způsobilých výdajů. Takto vysoká podpora výrazně snižuje finanční účast samotného příjemce a podle NKÚ zvyšuje riziko, že prostředky nebudou využity s dostatečným důrazem na hospodárnost a skutečný přínos.

Podstatnější než samotná výše dotace je však její výsledný účinek. Programy mají pomáhat řešit problémy, které česká města dlouhodobě trápí. Patří mezi ně nedostatek kvalitní zeleně, přehřívání veřejných prostor, nadměrné množství nepropustných povrchů, zhoršující se podmínky pro biologickou rozmanitost i nedostatečné hospodaření s dešťovou vodou.

Kontrola ukázala, že v některých projektech podpořených v rámci výzvy zaměřené na revitalizaci veřejných prostranství představovala zeleň jen zanedbatelnou část celkové plochy. Z celkových 204 schválených projektů v této výzvě nedosahovala plánovaná plocha zelené infrastruktury u téměř čtvrtiny projektů ani 40 % cílové hodnoty celkové plochy veřejného prostranství. U některých záměrů byl podíl zeleně dokonce nižší než 6 %, v jednotlivých případech nedosahoval ani 1 %.

Takové výsledky vyvolávají otázku, nakolik mohou dané investice naplnit ekologické cíle, kvůli nimž se veřejné prostředky poskytují. Pokud projekt zahrnuje především stavební úpravy a technickou infrastrukturu a zelené plochy zůstávají okrajovou součástí, jeho přínos pro ochlazování města, zadržování vody nebo podporu biodiverzity bude přirozeně omezený.

Zvláštní pozornost věnoval NKÚ také parkovacím místům budovaným s podporou programu. U některých projektů se rozsáhlejší parkovací plochy kombinovaly s nízkým podílem zelené infrastruktury. Podle kontrolorů takové uspořádání omezuje možnost snižovat přehřívání měst a posilovat biologickou rozmanitost. Úřad proto považuje poskytování dotací na budování parkovacích míst za nevhodné s ohledem na očekávané environmentální přínosy programu.

Dešťová voda zůstává promarněnou příležitostí

Ještě výrazněji se nedostatky projevují v hospodaření se srážkovou vodou. Schopnost zachytit a využít vodu, která dopadne na střechy, chodníky a další povrchy, má pro města stále větší význam. Voda může sloužit k zavlažování zeleně a její vsakování pomáhá doplňovat půdní vláhu. Zároveň se tím omezuje rychlý odtok při přívalových deštích a snižuje zatížení kanalizační infrastruktury.

Přesto se této oblasti podle NKÚ věnoval jen malý počet podporovaných projektů. Ministerstvo původně předpokládalo, že opatření zaměřená na hospodaření se srážkovou vodou bude obsahovat téměř každý projekt. Skutečný zájem obcí však byl výrazně nižší. Ministerstvo navíc žadatele k těmto opatřením dostatečně nemotivovalo. Nestanovilo například podmínku, která by jejich realizaci vyžadovala, ani nezvýhodňovalo projekty, které s dešťovou vodou aktivně pracovaly.

Čísla ukazují, jak velký je rozdíl mezi původním očekáváním a skutečně přijatými závazky. Plánovaný objem budovaných retenčních nádrží činil 52 448 metrů krychlových, zatímco závazky příjemců dotací dosahovaly k 30. červnu 2026 pouze 14 612 metrů krychlových. To odpovídá necelým 28 % plánované hodnoty.

Ministerstvo tedy podle dosavadních údajů nesměřuje k naplnění původního cíle ani zdaleka. NKÚ navíc upozornil na nedostatky v samotném vykazování těchto opatření. Jednotliví příjemci totiž nerozlišovali dostatečně přesně retenční nádrže, které vodu dočasně zadržují a regulují její odtok, a akumulační nádrže určené k jejímu uchovávání pro další využití. Výsledná data proto nejsou dostatečně jednotná a spolehlivá.

Problém spočívá také v tom, že ministerstvo nemá k dispozici kvalitní soubor údajů, který by umožnil jednoznačně vyhodnotit, kolik projektů skutečně zlepšilo hospodaření se srážkovou vodou a v jakém rozsahu. Pokud se tento přínos důsledně nesleduje, obtížně se také určuje, které typy investic fungují nejlépe a kam by měly směřovat další veřejné prostředky.

Miliony na lavičky, ale chybí měření skutečných výsledků

Další slabinou dotačního systému je způsob, jakým se hodnotí výsledky podpořených projektů. Ministerstvo sleduje například rozlohu revitalizovaných prostranství a odhadovaný počet obyvatel, kteří mají přístup k nové nebo modernizované zelené infrastruktuře. Takové ukazatele ale samy o sobě nevypovídají o tom, zda se kvalita prostředí skutečně zlepšila.

Počet obyvatel s přístupem k nové zeleni se stanovuje na základě odhadu populace v okolí projektu. Výchozí hodnota přitom nebyla stanovena a použitý ukazatel neumožňuje měřit kvalitativní změnu. Z údajů tedy nelze spolehlivě vyčíst například to, nakolik se zlepšily podmínky pro pobyt ve veřejném prostoru, zda nové stromy přispěly k ochlazení okolí nebo jestli se zvýšila schopnost území zadržovat vodu.

Ministerstvo navíc samostatně nerozlišuje plochy, které vznikly na dříve nevyužívaných místech, od ploch, které pouze prošly obnovou. Chybí tak přehledný údaj o tom, kolik nových veřejných prostranství skutečně přibylo díky dotační podpoře.

Kontrola se zabývala také výdaji na městský mobiliář, tedy lavičky, koše, herní prvky, přístřešky a další vybavení veřejných prostor. NKÚ zjistil, že ministerstvo nestanovilo maximální částky dotace na jednotlivé prvky mobiliáře. U doprovodných výdajů sice platil limit, ten se však nevztahoval stejným způsobem na všechny položky.

Příkladem jsou dvě lavičky se solárními prvky, které jeden z příjemců pořídil za celkem 401 360 korun. Nákup podle NKÚ odpovídal pravidlům programu, úřad však současně konstatoval, že takto nadstandardní vybavení nebylo potřebné pro naplnění účelu projektu a mohlo být financováno z vlastních prostředků obce.

Příští dotační období musí přinést lepší výsledky

Zjištění NKÚ jsou důležitá také pro přípravu dalšího programového období po roce 2027. Úřad doporučil ministerstvu, aby při výběru projektů kladlo větší důraz na vysoký podíl revitalizované zeleně a na opatření zaměřená na hospodaření se srážkovou vodou. Současně doporučil stanovit maximální částky dotace na mobiliář a přehodnotit míru podpory v regionech, které jsou ekonomicky rozvinutější nebo se nacházejí v přechodové kategorii.

Do budoucna by proto mělo být samozřejmostí, že dotační programy budou hodnotit nejen počet dokončených staveb a plochu upraveného území, ale také skutečný přínos pro životní prostředí. U zelené infrastruktury je třeba sledovat její rozsah a kvalitu, u hospodaření se srážkovou vodou objem skutečně zadržované či využívané vody a u revitalizovaných míst také to, zda přinášejí očekávané zlepšení veřejného prostoru.

Dokumentke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 25/24

Potravinářství a zemědělství dosáhly za posledních šest desetiletí mimořádného růstu produkce. Z polí se sklízí více obilí, potraviny jsou dostupnější a moderní šlechtění umožňuje získávat vyšší výnosy. Spolu s tím se však objevuje problém, který se v běžných statistikách zemědělské produkce snadno ztratí. Vyšší výnos totiž automaticky nezaručuje vyšší obsah vitaminů a minerálních látek v potravinách. Nový report Hollow Harvest upozorňuje, že některé plodiny mohou obsahovat výrazně méně vybraných živin než před několika desetiletími.

Autorem reportu Hollow Harvests je britská inovační organizace Deep Science Ventures (DSV), která se zaměřuje na rozvoj vědecky založených podnikatelských projektů. Zpráva vznikla ve spolupráci s organizací The Mark Leonard Trust a upozorňuje na potřebu propojit zemědělskou produktivitu s nutriční kvalitou potravin. Autoři hledají nejen příčiny poklesu obsahu živin, ale také možnosti, jak jejich koncentraci v plodinách opět zvýšit.

Zpráva upozorňuje, že v některých případech se obsah vybraných živin v zemědělských plodinách za posledních šedesát let snížil o 20 až 50 %. Tento rozsah se týká konkrétních plodin a živin, nikoli všech potravin nebo průměrného složení celého jídelníčku. Výsledky vycházejí z porovnávání historických údajů o složení potravin, dlouhodobých záznamů o plodinách a novějších výzkumů. Autoři poukazují zejména na některé minerální látky a na skutečnost, že desetiletí šlechtění zaměřeného na vysoké výnosy nemusí současně přinášet odpovídající zlepšení nutriční hodnoty sklizně.

Limity historických dat a přesnost měření

Při interpretaci těchto dlouhodobých srovnání je však třeba zohlednit také metodologická omezení. Analytické postupy používané v šedesátých letech se v řadě případů lišily od dnešních metod, které umožňují přesněji stanovovat koncentrace jednotlivých látek. Srovnávání historických a současných údajů proto vyžaduje pozornost k použitým metodám, podmínkám odběru vzorků i způsobu vyhodnocení výsledků. Tyto rozdíly samy o sobě nedokazují, že k poklesu nutriční hodnoty nedochází, mohou však ovlivňovat přesnost některých odhadů a míru jistoty, s jakou lze změny vyčíslit.

Mezi konkrétně zmiňované látky patří draslík, zinek, železo a selen. Draslík je důležitý pro správnou činnost svalů, nervové soustavy a udržování rovnováhy tekutin v těle. Zinek se podílí na fungování imunitního systému, hojení ran a řadě enzymatických procesů. Železo je nezbytné pro tvorbu hemoglobinu a přenos kyslíku, zatímco selen přispívá k ochraně buněk před oxidačním poškozením a ke správné funkci štítné žlázy. Report upozorňuje také na významné rozdíly mezi jednotlivými odrůdami. Méně než třetina odrůd pšenice určených k výrobě chleba, které byly uvedeny na trh od šedesátých let, dosahuje doporučovaných hodnot obsahu zinku. To ukazuje, že vysoký výnos a dostatečný obsah esenciálních minerálních látek nemusí jít vždy ruku v ruce.

Když kvantita vítězí nad kvalitou sklizně

Praktickým příkladem je podle autorů reportu také mrkev, u níž může obsah draslíku v některých případech dosahovat přibližně poloviny dřívější hodnoty. Pro získání stejného množství této minerální látky by pak člověk musel sníst dvojnásobné množství mrkve. Podobné srovnání je třeba chápat ve vztahu ke konkrétním údajům, nikoli jako obecné tvrzení o všech dnes prodávaných potravinách. Autoři zároveň upozorňují, že nedostatek mikronutrientů se může týkat i obyvatel vyspělých zemí, jejichž jídelníček obsahuje dostatek energie, ale nemusí poskytovat optimální množství všech potřebných živin. Právě proto doporučují sledovat nutriční hodnotu plodin vedle jejich výnosu a věnovat větší pozornost šlechtění odrůd, které dokážou nabídnout více živin v každé porci.

Kontrast mezi množstvím a kvalitou produkce dobře ilustrují údaje o obilovinách. Podle reportu se výnosy obilovin na hektar od šedesátých let zvýšily o 215 %, zatímco celosvětová nabídka kalorií vzrostla od roku 1961 o 38 %. Moderní zemědělství tak výrazně posílilo schopnost zásobovat rostoucí populaci potravinami. Současně však zůstává problém skrytého hladu, při němž lidé přijímají dostatek energie, ale jejich strava neposkytuje dostatečné množství některých vitaminů a minerálních látek. Podle údajů citovaných v reportu trpí klinickým nedostatkem alespoň jedné mikronutrientní látky více než dvě miliardy lidí na světě.

Kvalitu potravin navíc ovlivňuje také rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Jak jsme již upozornili v článku Díky CO₂ máme sice jídla dost, ale živiny z něj nenápadně mizí, zvýšená dostupnost CO₂ může u řady plodin podpořit fotosyntézu a tvorbu biomasy, zároveň však může snižovat koncentraci některých živin, například bílkovin, železa a zinku. Výsledná změna závisí na druhu rostliny, podmínkách pěstování i dostupnosti vody a dalších živin. Nutriční hodnota plodin se tak může měnit působením několika souběžných procesů, od šlechtění přes hospodaření s půdou až po změny klimatu.

Ekonomické motivace a jednostranné hodnocení úspěchu

Problém spočívá mimo jiné v tom, že zemědělství dlouhodobě hodnotí úspěšnost především podle výnosu z hektaru, odolnosti plodin, rychlosti růstu a ekonomické efektivity. Tyto parametry mají pro zajištění potravinových dodávek zásadní význam. Pokud se však při šlechtění upřednostňuje množství sklizně, obsah živin nemusí dostávat stejnou pozornost. Rostlina může vytvářet více jedlé biomasy, aniž by současně přijímala a ukládala minerální látky ve stejném poměru. U některých plodin tak může docházet k poklesu koncentrace živin v jejich jedlých částech.

DSV upozorňuje také na ekonomické nastavení celého zemědělského řetězce. Farmáři zpravidla získávají příjem především podle množství a obchodní kvality sklizené produkce, zatímco vyšší obsah zinku, železa nebo dalších živin nemusí znamenat odpovídající finanční odměnu. Pokud se nutriční kvalita nepromítá do výkupních cen, smluvních podmínek ani požadavků odběratelů, mají producenti omezenou ekonomickou motivaci investovat do odrůd a postupů, jejichž přínosem je především kvalitnější složení potravin. Finanční pobídky by tak mohly propojit zájem farmářů o výnosy s cílem potravinářského průmyslu dodávat nutričně hodnotnější suroviny.

Významnou roli hraje také stav zemědělské půdy. Právě v ní se odehrává řada procesů, které určují dostupnost minerálních prvků pro rostliny, schopnost zadržovat vodu i fungování půdních organismů. Půda s nízkým obsahem organické hmoty a narušenou strukturou může rostlinám ztěžovat přístup k vodě a živinám. Samotné dodávání dusíku, fosforu a draslíku přitom nezaručuje optimální dostupnost všech dalších prvků potřebných pro růst a tvorbu nutričně hodnotné sklizně. Důležitá je rovnováha živin, půdní struktura, biologická aktivita i způsob, jakým se s půdou hospodaří.

Cesta k nápravě: Nové technologie a regenerace půdy

Report Hollow Harvest proto obrací pozornost k otázce, jak nutriční hodnotu plodin začlenit přímo do zemědělské produkce. Jednou z cest je šlechtění odrůd, které dokážou spojovat vysoké výnosy s vyšším obsahem důležitých minerálních látek a dalších živin. Takový přístup by vyžadoval přesnější a pravidelnější sledování složení sklizně a zohlednění těchto údajů při hodnocení zemědělských odrůd. Význam má také aktualizace databází složení potravin, které slouží odborníkům na výživu, zdravotnickým institucím i tvůrcům potravinové politiky.

K tomu mohou přispět i nové technologie. Moderní bioanalytické metody umožňují podrobněji zkoumat složení plodin a sledovat, jak se koncentrace živin mění v závislosti na odrůdě, půdních podmínkách nebo způsobu pěstování. Precizní zemědělství využívá senzory, prostorová data a digitální nástroje k přesnějšímu řízení hnojení a dalších vstupů podle potřeb konkrétního pozemku. V oblasti šlechtění se zároveň rozvíjejí biotechnologické postupy včetně genetických editací, které mohou umožnit cíleně upravovat vlastnosti rostlin související s příjmem, transportem a ukládáním živin.

Pozornost si zaslouží rovněž hospodaření, které obnovuje úrodnost půdy a zlepšuje její schopnost zadržovat vodu. Pestré osevní postupy, meziplodiny, vhodné doplňování organické hmoty a omezení degradace půdního prostředí mohou přispívat k dlouhodobě stabilní zemědělské produkci. Jejich účinky se liší podle místních podmínek a konkrétních plodin, společným přínosem však může být lepší fungování půdního ekosystému a odolnost vůči suchu. Zdravá půda sama o sobě nezaručí vyšší koncentraci všech živin ve sklizni, představuje však důležitou součást systému, který umožňuje jejich příjem a využití rostlinami.

Propojení výzkumu, zemědělské praxe a ekonomických pobídek může postupně změnit také způsob, jakým se hodnotí úspěšnost potravinového systému. Vedle tun sklizených plodin a ceny za kilogram by větší význam mohly získat údaje o množství esenciálních živin, které produkce skutečně poskytuje. Takový přístup by umožnil lépe porovnávat nejen výnosy jednotlivých odrůd, ale také jejich výživový přínos. Pro zemědělce by mohl vytvořit nové obchodní příležitosti, pro potravinářské firmy možnost odlišit kvalitnější suroviny a pro spotřebitele přinést lepší informace o složení potravin.

Kontext vzniku zprávy a širší souvislosti

Zpráva Hollow Harvest přináší důležitý pohled na méně viditelnou stránku moderního zemědělství, které sice dokáže produkovat stále větší množství potravin, současně však čelí otázkám spojeným s jejich nutriční hodnotou. Při hodnocení jejích závěrů je vhodné zohlednit také zaměření organizace Deep Science Ventures, která report připravila. Jde o britskou organizaci propojující vědecký výzkum s podnikáním, která vyhledává příležitosti pro vznik technologických startupů a jejich další rozvoj.

Evropská unie se chystá potvrdit odpor k nové těžbě ropy a zemního plynu v Arktidě, zatímco Norsko odmítá přenechat Bruselu rozhodování o svých přírodních zdrojích. Do stejného okamžiku přichází dohoda Donalda Trumpa s Moskvou o dodávkách ruské nafty a nové protesty ve Francii, kde lidé vycházejí do ulic kvůli vysokým životním nákladům. Tři zdánlivě odlišné události odhalují společný problém evropské energetiky. Klimatické cíle, dostupnost paliv, průmyslová konkurenceschopnost a sociální smír se stále častěji dostávají do přímého střetu.

Udržitelnost bývá často mylně zužována pouze na ekologii. Skutečná udržitelnost však stojí na třech pevných pilířích: ekologickém, ekonomickém a sociálním. Pokud se jeden z nich zhroutí, padá celý systém. Aktuální dění v Arktidě, kroky Washingtonu a nepokoje v Paříži jsou ukázkovým příkladem toho, co se stane, když tyto tři pilíře začnou bojovat proti sobě namísto toho, aby se navzájem podpíraly.

Evropská komise má 20. října představit aktualizovanou strategii EU pro Arktidu. Podle informací, které již v září zveřejnily Euronews a Reuters, chce Brusel zachovat svůj dosavadní postoj proti nové těžbě ropy a zemního plynu v této oblasti. Připravovaný dokument má reagovat nejen na klimatické a environmentální problémy, ale také na rostoucí strategický význam severních oblastí, vojenskou přítomnost a soupeření o přírodní zdroje i nové obchodní trasy.

Právě načasování dává připravované strategii širší význam. Evropa se snaží snižovat závislost na fosilních palivech, současně však potřebuje stabilní dodávky energie pro průmysl, dopravu i domácnosti. Válka na Ukrajině ukázala, jak rychle se může energetická závislost proměnit v bezpečnostní problém. Spor o Arktidu nyní připomíná, že ani spolupráce se spolehlivými dodavateli automaticky neznamená shodu na tom, jak má evropská energetická budoucnost vypadat.

Ekologické cíle a národní suverenita

Norsko odmítá, aby evropská klimatická politika určovala, která jeho ložiska zůstanou pod zemí. Země se po omezení ruských dodávek stala nejvýznamnějším dodavatelem zemního plynu do Evropské unie a Spojeného království. Podle agentury Reuters pokrývá přibližně 30 % jejich společné spotřeby plynu. Norská vláda chce udržet produkci ropy a zemního plynu přibližně na současné úrovni nejméně do roku 2035, přestože oficiální výhledy počítají s poklesem těžby po roce 2030, pokud se nepodaří objevit a rozvinout nové zdroje.

Ministr energetiky Terje Aasland proto v srpnu jasně vzkázal, že Norsko bude pokračovat v rozvoji svých zdrojů v Barentsově moři bez ohledu na stanovisko Evropské unie. Argumentuje právem země rozhodovat o vlastních přírodních zdrojích, zaměstnaností v severních regionech a významem norských dodávek pro evropskou energetickou bezpečnost. Společnost Equinor zároveň upozorňuje, že ropa a zkapalněný zemní plyn z Barentsova moře lze prodávat i na světových trzích mimo Evropu.

Brusel naproti tomu považuje rozvoj nových fosilních projektů v Arktidě za neslučitelný se svými klimatickými cíli. Ekologická rizika jsou zde mimořádná. Nízké teploty, vzdálenost od záchranných kapacit a citlivost místních ekosystémů komplikují případné zásahy při haváriích. Nová naleziště navíc mohou začít dodávat suroviny až za řadu let, kdy se evropská poptávka po fosilních palivech může v důsledku elektrifikace, úspor a rozvoje obnovitelných zdrojů dále snížit.

Rozpor má také ekonomický rozměr. Pokud Evropa odmítne část budoucí norské produkce, nezmizí tím automaticky světová poptávka po ropě a plynu. Suroviny mohou zamířit jinam a evropské firmy budou nadále soutěžit s podniky, které mají k energii přístup za jiných podmínek. Zda omezení nové těžby skutečně přispěje k rychlejšímu poklesu emisí, bude záviset také na tom, zda se spotřeba fosilních paliv sníží, nebo zda evropské odmítnutí pouze uvolní prostor jiným odběratelům.

Geopolitický pragmatismus a západní sankční politika

Zvláštní kontrast nabízí aktuální krok amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten 9. října oznámil dohodu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, podle níž má Rusko začít dodávat na světové trhy statisíce tun nafty. Trump hovořil o okamžité dodávce více než 300 tisíc tun a následných objemech, jejichž uskutečnění bude záviset také na stavu ruských rafinerií. Kreml 15. října potvrdil, že ruská nafta začala znovu proudit na světové trhy.

Tady je třeba zdůraznit podstatný detail. Dohoda se týká především nafty, tedy již zpracovaného ropného produktu, nikoli jednoduše obnovení běžných dodávek surové ropy. Podle zpráv médií má dohoda umožnit také dočasné uvolnění některých amerických sankčních omezení souvisejících s ruskými ropnými produkty. Její podoba a rozsah tak mají přímé důsledky pro sankční politiku Washingtonu vůči Moskvě.

Trump svůj postup zdůvodňuje snahou zvýšit nabídku paliv a snížit jejich cenu. Kritici však upozorňují, že příjmy z prodeje ruských energetických surovin pomáhají financovat ruský stát v době pokračující války proti Ukrajině. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dohodu kritizoval a výhrady zazněly také uvnitř samotných Spojených států. Analytici současně pochybují, že avizované objemy dokážou samy o sobě výrazně snížit ceny paliv. Ruské dodávky totiž narážejí na logistické, rafinérské i sankční překážky.

Pro evropské země je tato situace nepříjemná hned z několika důvodů. Zatímco EU se snaží omezovat příjmy Ruska z fosilních paliv a posilovat vlastní energetickou odolnost, americká administrativa hledá cestu, jak zvýšit nabídku na trhu a zlevnit paliva. Washington přitom sleduje také vlastní ekonomické a politické zájmy. Rozdílný přístup ukazuje, že ani západní spojenci nemusí mít shodnou představu o tom, jak propojit energetickou bezpečnost, sankce a klimatickou politiku.

Když účty za energie ohrožují sociální smír

Dopady vysokých cen paliv se mezitím promítají do každodenního života Evropanů. Ve Francii se 17. října konaly protesty, do nichž se zapojili studenti, odbory i příznivci obnoveného hnutí žlutých vest. Požadovali řešení rostoucích životních nákladů, vyšší kupní sílu a lepší veřejné služby. Současná vlna nespokojenosti navazuje na studentské protesty, které původně upozorňovaly na špatné podmínky ve školách a nedostatek učitelů. Postupně se rozšířila k otázkám sociálních nerovností, veřejných výdajů a cen, včetně nákladů na pohonné hmoty.

Francouzské protesty nelze vysvětlit jediným energetickým opatřením. Vysoké životní náklady mají více příčin a nespokojenost zahrnuje také stav veřejných služeb, mzdy, důchody a nerovnosti. Právě ceny energie a dopravy však patří mezi výdaje, které domácnosti pociťují bezprostředně. Pro obyvatele venkova a předměstí, kteří jsou odkázáni na automobil, může zdražení paliv znamenat výrazný zásah do rodinného rozpočtu. Vyšší náklady na energii navíc zdražují dopravu zboží a mohou se postupně promítat do cen potravin a dalších výrobků.

Francouzská zkušenost připomíná, že klimatická politika nemůže být posuzována jen podle emisních bilancí a dlouhodobých cílů. Důležité je také to, kdo nese její náklady, jak rychle mají domácnosti a podniky k dispozici alternativy a zda veřejná podpora dokáže zmírnit dopady na nízkopříjmové skupiny. Pokud se ekologická opatření promítnou do vyšších výdajů dříve, než jsou dostupné cenově přijatelné alternativy, mohou vyvolat odpor, který následně komplikuje jejich politické prosazování.

Hledání rovnováhy v éře klimatických extrémů

Stejná otázka se týká průmyslu. Evropské podniky potřebují předvídatelné ceny energie, aby mohly plánovat investice a konkurovat výrobcům v USA či Asii. Omezení nové těžby může v dlouhodobém horizontu podpořit přechod k nízkoemisním technologiím, samo o sobě však nezaručí levnější elektřinu, plyn ani paliva. Výsledek bude záviset na rychlosti výstavby infrastruktury, rozvoji obnovitelných zdrojů, akumulace a sítí, dostupnosti flexibilních zdrojů i na tom, jak se bude vyvíjet světový trh s ropou a plynem.

Aktualizovaná arktická strategie proto bude důležitá také jako signál, jak chce Evropská unie skloubit ochranu životního prostředí se svou bezpečnostní a hospodářskou politikou. Arktida má rostoucí význam kvůli přírodním zdrojům, novým námořním trasám i strategické poloze v době zhoršených vztahů mezi Ruskem a západními zeměmi. Rozhodování o těžbě tak souvisí s širší otázkou, zda má Evropa budoucí energetickou bezpečnost stavět především na rychlejším odklonu od fosilních paliv, nebo zda bude současně potřebovat další domácí a partnerské zdroje.

Celou situaci navíc komplikuje prohlubující se sucho, které ukazuje, jak zranitelná je evropská energetika vůči klimatickým extrémům. Nedostatek vody omezuje výrobu vodních elektráren, zhoršuje podmínky pro chlazení některých jaderných a tepelných elektráren a současně ohrožuje zemědělství i průmyslovou výrobu. Evropa tak potřebuje nejen snižovat emise, ale také budovat energetický systém odolný vůči výkyvům počasí a výpadkům zahraničních dodávek.

Vlastní zdroje, od jádra přes obnovitelné technologie až po bezpečně diverzifikované dodávky paliv, budou mít v tomto úsilí zásadní význam. Energetická soběstačnost se totiž stává otázkou nejen konkurenceschopnosti a geopolitiky, ale také schopnosti Evropy fungovat v době, kdy jí chybí voda, energie zdražuje a mezinárodní vztahy přestávají poskytovat jistotu.

Mohlo by vás zajímat:

Ceny plynu a energií stoupají, řadu domácností nutí šetřit

Znečištění, úbytek hmyzu, invazní druhy i dopady moderního průmyslu. Evropská unie chce lépe porozumět příčinám zhoršujícího se stavu přírody a proměnit vědecké poznatky v konkrétní řešení. Nová výzva programu Horizont Evropa vyčlenila na výzkum a inovace v oblasti biodiverzity 230 milionů eur, tedy přibližně 5,7 miliardy korun. Podporu mají získat projekty zaměřené na obnovu ekosystémů, sledování biologické rozmanitosti i souvislosti mezi stavem životního prostředí a lidským zdravím.

Evropská komise rozšiřuje podporu výzkumu přírody v době, kdy se ochrana biodiverzity stále výrazněji propojuje s bezpečností dodávek potravin, dostupností vody, odolností ekonomiky i kvalitou života obyvatel. Nová výzva zveřejněná 2. října 2026 je součástí programu Horizont Evropa pro období 2026 až 2027 a zahrnuje deset tematických oblastí. Jejím cílem je podpořit vědecké poznatky i praktická řešení, která pomohou chránit přírodní bohatství a zlepšovat stav evropských ekosystémů.

Rozdělení prostředků odráží skutečnost, že úbytek biologické rozmanitosti má řadu vzájemně propojených příčin. Výzkum se proto zaměří na znečištění chemickými látkami, dopady průmyslových a digitálních technologií, ústup bezobratlých živočichů i možnosti účinnější obnovy poškozených přírodních stanovišť. Evropská komise zároveň počítá s rozvojem monitorovacích metod, které umožní přesněji vyhodnocovat stav přírody a účinnost přijatých opatření.

Vědci budou zkoumat také takzvané věčné chemikálie

Jedním z témat je vliv perfluorovaných a polyfluorovaných látek, známých pod zkratkou PFAS, na biodiverzitu a ekosystémové služby. Tyto syntetické chemické látky se využívají v řadě průmyslových a spotřebitelských aplikací. Jejich významnou vlastností je vysoká odolnost vůči rozkladu, díky níž mohou dlouhodobě přetrvávat v životním prostředí. Některé z nich se mohou hromadit v organismech a představovat riziko pro ekosystémy i lidské zdraví.

Výzkumníci mají lépe určit povahu a rozsah dopadů těchto látek na živou přírodu. Výsledky mohou přispět k přesnějšímu hodnocení ekologických rizik a k účinnější ochraně vodních i suchozemských ekosystémů. Zvláštní význam má pochopení toho, jak znečištění ovlivňuje přirozené procesy, na nichž závisí fungování krajiny.

Další tematická oblast se zaměří na vztah mezi rozvojem čistých technologií, digitalizací a biologickou rozmanitostí. Evropská ekonomika potřebuje rozšiřovat využívání nízkoemisních zdrojů energie a moderních technologií, jejich výstavba a provoz však mohou mít také dopady na přírodu. Výzkum má pomoci lépe předvídat přínosy i rizika těchto odvětví a hledat způsoby, jak jejich rozvoj sladit s ochranou ekosystémů.

Takový přístup je důležitý například při plánování energetické infrastruktury, rozvoji průmyslových areálů nebo budování digitálních sítí. Kvalitní podklady mohou pomoci při výběru vhodných lokalit, omezování zásahů do cenných stanovišť a začleňování ochrany přírody do investičního rozhodování.

Úbytek hmyzu a dalších bezobratlých ohrožuje fungování krajiny

Významnou součástí výzvy je také výzkum příčin úbytku bezobratlých živočichů. Tato skupina zahrnuje mimořádně rozmanité organismy, od opylovačů přes půdní živočichy až po druhy důležité pro potravní řetězce ve vodních ekosystémech. Jejich význam pro fungování přírody je zásadní, přesto bývají při sledování stavu biodiverzity méně viditelní než ptáci nebo velcí savci.

Vědci mají hodnotit přímé i nepřímé faktory, které přispívají k jejich úbytku. Patří mezi ně například proměny využívání krajiny, ztráta přirozených stanovišť, znečištění nebo změny klimatických podmínek. Rozlišení jednotlivých vlivů může pomoci určit, která opatření mají největší potenciál pro obnovu populací.

Zvláštní pozornost si zaslouží opylovači. Včely, čmeláci, motýli a další druhy se podílejí na rozmnožování mnoha planě rostoucích rostlin i zemědělských plodin. Bez dostatečně početných a druhově pestrých populací opylovačů se může zhoršovat stabilita ekosystémů a v některých oblastech také spolehlivost zemědělské produkce.

Výzkum tak může přinést poznatky využitelné nejen v ochraně přírody, ale také v zemědělství, územním plánování a péči o městskou zeleň.

Obnova přírody má dostat prostor pro praktické ověřování

Evropská komise chce podpořit rovněž takzvané živé laboratoře, tedy projekty, v nichž výzkumníci spolupracují s dalšími aktéry přímo v konkrétním prostředí. Do hledání a ověřování řešení se mohou zapojovat například místní samosprávy, vlastníci pozemků, zemědělci, podniky, výzkumné organizace a občanské iniciativy.

Tento přístup umožňuje testovat opatření v reálných podmínkách a vyhodnocovat jejich účinnost v průběhu času. Při obnově ekosystémů je totiž důležité zohlednit místní přírodní poměry, hospodaření v krajině i očekávané klimatické a další environmentální vlivy.

Projekty se mají věnovat také překážkám, které brání zavádění účinných opatření do praxe, a zvyšování odolnosti obnovených ekosystémů vůči různým rizikům. Další část podpory má propojit jednotlivé živé laboratoře a usnadnit přenos ověřených postupů do dalších regionů.

Právě přenos zkušeností může být pro evropskou ochranu přírody velmi cenný. Pokud se podaří prokázat, že určitý způsob obnovy mokřadů, lesních stanovišť nebo zemědělské krajiny funguje v konkrétních podmínkách, mohou navazující projekty ověřit jeho využitelnost i jinde. Výzkum tak může zkrátit cestu od odborných poznatků k opatřením, která mají měřitelný přínos pro přírodu.

Invazní druhy, nelegální obchod i zdraví lidí

Další oblastí jsou inovativní řešení zaměřená na potírání nelegálního obchodu s volně žijícími živočichy a omezování šíření invazních nepůvodních druhů. Oba problémy mohou mít závažné důsledky pro biologickou rozmanitost, přičemž jejich řešení vyžaduje spolupráci odborníků, veřejných institucí a dalších organizací.

Invazní druhy mohou konkurovat původním organismům, měnit fungování ekosystémů a způsobovat hospodářské škody. Jejich včasné zachycení a účinná prevence bývají snazší než následná snaha o odstranění již rozšířených populací. Nové nástroje pro sledování výskytu a vyhodnocování rizik proto mohou významně přispět k ochraně ohrožených stanovišť.

Zajímavým směrem je také výzkum propojující biodiverzitu a lidské zdraví prostřednictvím přístupu One Health, tedy Jedno zdraví. Ten vychází z předpokladu, že zdraví lidí, zvířat a životního prostředí spolu úzce souvisí. Stav ekosystémů ovlivňuje mimo jiné kvalitu vody, potravinové zdroje i podmínky, v nichž se mohou šířit některá infekční onemocnění.

Podpora interdisciplinárního výzkumu a využívání dat má pomoci lépe porozumět těmto souvislostem. Výsledky mohou být přínosné pro ochranu přírody, veřejné zdraví i tvorbu politik, které zohledňují environmentální a zdravotní rizika současně.

Evropská příroda potřebuje kvalitnější data

Samostatnou prioritou je nákladově efektivní monitorování biodiverzity pro potřeby evropských politik. Aby bylo možné hodnotit vývoj biologické rozmanitosti, je nutné získávat spolehlivé a srovnatelné údaje o stavu populací, stanovišť a ekosystémů.

Moderní metody mohou spojovat terénní pozorování, dálkový průzkum Země, automatizované senzory a analýzu rozsáhlých datových souborů. Konkrétní přínos bude záviset na tom, jak se podaří jednotlivé nástroje propojit a zajistit dlouhodobou srovnatelnost výsledků.

Kvalitnější monitoring může pomoci rychleji odhalovat nepříznivé trendy, určovat oblasti vyžadující přednostní ochranu a vyhodnocovat výsledky investic do obnovy přírody. Současně může zlepšit podklady pro rozhodování o využívání krajiny a naplňování evropských environmentálních cílů.

Výzva zahrnuje také posílení Globálního systému pozorování oceánů. Lepší sledování mořského prostředí má přispět k ochraně biodiverzity, posílení klimatické odolnosti a větší strategické autonomii Evropy. Oceány hrají významnou roli v regulaci klimatu a jejich stav ovlivňuje řadu přírodních i hospodářských procesů.

Vysoké ceny energií se dostaly mezi hlavní priority evropských lídrů. Evropská rada nyní požaduje nové posouzení dopadů systému ETS2, včetně jeho konstrukce a ochranných mechanismů. Současně chce urychlit úpravy rezervy tržní stability, která má omezovat nadměrné výkyvy cen povolenek. Pro domácnosti, dopravu i vytápění se tak otevírá důležitá fáze přípravy nového systému uhlíkového zpoplatnění. Konkrétní podobu případných úprav však teprve určí další legislativní kroky.

Evropská politika v oblasti emisních povolenek dostává nový impuls. Evropská rada ve svých závěrech z 16. října 2026 vyzvala Evropskou komisi, aby aktualizovala posouzení všech dopadů systému ETS2, zejména jeho konstrukce a ochranných mechanismů. Současně zdůraznila potřebu omezit nadměrnou kolísavost cen uhlíku a zmírnit dopady emisního obchodování na ceny elektřiny. Pro další vývoj evropské klimatické politiky jde o důležitý signál, protože do popředí se vedle snižování emisí stále výrazněji dostávají náklady na energie a konkurenceschopnost evropské ekonomiky.

Závěry Evropské rady přicházejí v době, kdy se Evropská unie potýká s vysokými cenami energií a nejistotou na světových trzích. Evropské státy zároveň hledají způsob, jak skloubit klimatické cíle s potřebami průmyslu a kupní silou domácností. ETS2 se přitom týká oblastí, ve kterých mohou náklady na uhlík zasáhnout širokou část obyvatelstva, především prostřednictvím cen fosilních paliv používaných k vytápění budov a v silniční dopravě.

Nové posouzení ETS2 může ovlivnit podobu celého systému

Evropská rada ve svých závěrech výslovně požaduje, aby Evropská komise znovu posoudila všechny dopady ETS2 a zaměřila se zejména na jeho konstrukci a ochranné mechanismy. Formulace je podstatná, protože otevírá prostor pro důkladnější vyhodnocení toho, jak systém funguje a jaké důsledky může mít pro jednotlivé skupiny obyvatel, podniky a členské státy.

ETS2 představuje nový systém obchodování s emisními povolenkami, který se zaměřuje na emise z paliv využívaných v budovách, silniční dopravě a některých dalších sektorech. Povinnost odevzdávat povolenky budou mít dodavatelé paliv, kteří budou jejich náklady promítat do svých cen. Ekonomické důsledky se proto mohou přenášet na konečné spotřebitele, ať už prostřednictvím nákladů na vytápění, nebo cen pohonných hmot.

Původní evropský plán počítal s plným spuštěním systému v roce 2027. V návaznosti na dohodnuté klimatické cíle a legislativní rámec se jeho plný provoz očekává v roce 2028. Případné úpravy pravidel tak mohou mít zásadní význam pro přípravu domácností, firem i energetického trhu.

Samotné závěry Evropské rady však spuštění ETS2 neruší ani automaticky neodkládají. Evropská rada stanovuje politické směřování a vyzývá Evropskou komisi k dalšímu postupu. Konkrétní změny systému by musely projít odpovídajícím legislativním procesem.

Brusel chce omezit cenové výkyvy povolenek

Dalším důležitým bodem závěrů je požadavek na urychlení legislativního procesu týkajícího se rezervy tržní stability. Ta je součástí evropského systému emisního obchodování a slouží k řízení množství povolenek na trhu. Jejím cílem je mimo jiné reagovat na situace, kdy je povolenek v oběhu příliš mnoho nebo kdy jejich dostupnost vyžaduje úpravu.

V případě ETS2 má tento mechanismus pomáhat omezovat nadměrnou volatilitu cen a posilovat předvídatelnost systému. Evropská unie již v červnu 2026 dosáhla předběžné dohody o cílené úpravě rezervy tržní stability pro ETS2. Dohoda počítá s prodloužením jejího fungování za rok 2030 a s dalším vyhodnocováním cenových stabilizačních mechanismů.

Aktuální požadavek Evropské rady na urychlení legislativního procesu ukazuje, že stabilita trhu s povolenkami zůstává pro evropské lídry významným tématem. Předvídatelnější cena uhlíku může domácnostem i podnikům usnadnit plánování investic, sama o sobě však nezaručuje nízké ceny energií. Výsledné náklady závisejí také na cenách zemního plynu, ropy a elektřiny, na daních, distribučních poplatcích a dalších složkách konečných cen.

Konkurenceschopnost průmyslu a dostupné energie dostávají větší váhu

Evropská rada se ve svých závěrech věnuje také širším souvislostem evropské energetické politiky. Požaduje koordinovanou evropskou reakci na vysoké ceny energií a podporuje přípravu dočasných a cílených opatření pro nejvíce zasažené průmyslové sektory. Evropská komise má rovněž hledat další možnosti, jak v krátkodobém horizontu zmírnit dopady drahých energií.

V souvislosti s revizí systému ETS evropské státy zdůrazňují potřebu transparentního a předvídatelného trhu s uhlíkem, ochrany proti přesouvání výroby do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly a omezení cenových výkyvů. Současně chtějí zachovat úlohu emisních povolenek jako ekonomického signálu, který motivuje podniky k investicím do nízkoemisních technologií.

Právě zde se střetávají dva důležité cíle evropské politiky. Vyšší cena emisí může podporovat investice do úspor energie, elektrifikace a čistších technologií. Pokud však náklady rostou rychleji než schopnost domácností a podniků přizpůsobit se, mohou zhoršovat jejich ekonomickou situaci a oslabovat konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Evropská rada proto současně zdůrazňuje význam rychlejší elektrifikace, rozvoje obnovitelných a nízkouhlíkových zdrojů, posilování elektrických sítí, akumulace energie a energetické účinnosti. Evropská unie chce snížit svou závislost na kolísavých cenách fosilních paliv a postupně posilovat domácí energetické zdroje.

Co mohou závěry znamenat pro české domácnosti

Pro Českou republiku je vývoj ETS2 důležitý zejména kvůli vytápění budov a dopravě. Dopady systému se budou lišit podle toho, jaká paliva lidé využívají, jak energeticky náročné jsou jejich domy a byty a jaké mají možnosti přejít k úspornějším řešením.

Domácnost vytápějící zemním plynem může čelit jiným nákladům než domácnost využívající uhlí, elektřinu nebo tepelné čerpadlo. Podobně se mohou lišit dopady na řidiče podle spotřeby paliva a intenzity využívání automobilu. Výslednou zátěž ovlivní také vývoj cen povolenek a způsob, jakým dodavatelé paliv promítnou své náklady do konečných cen.

Důležitou součástí evropského rámce je Sociální klimatický fond, který má pomáhat zranitelným domácnostem, mikropodnikům a uživatelům dopravy zvládat náklady spojené s klimatickou transformací. Podpora má směřovat například do energetických úspor, renovací budov a dostupnějších forem dopravy. Praktický význam fondu bude záviset také na konkrétním nastavení národních plánů a využití dostupných prostředků.

Související:

Česko a další státy prosadily do závěrů summitu EU nové požadavky na ETS 2

Recyklace má být jedním z pilířů evropské materiálové bezpečnosti. Odpad se má vracet do výroby, výrobky mají obsahovat více recyklátu a závislost na dovozu primárních surovin má klesat. Jenže mezi vytříděným odpadem a novým výrobkem stojí energie. A pokud je energie v Evropě drahá, dostává se do popředí otázka, která bude zásadní o úspěchu celé evropské cirkulární ekonomiky. Bude evropský recyklát dostatečně konkurenceschopný, aby se vyplatilo vyrábět ho právě v Evropě?

Materiálová bezpečnost se dnes stále častěji spojuje s recyklací. Dává to smysl. Evropská ekonomika každý rok spotřebovává obrovské množství materiálů, přičemž značná část surovin přichází ze zahraničí. U některých kritických a strategických surovin je závislost na několika málo dodavatelích velmi výrazná. Každá tuna materiálu, kterou se podaří získat z evropského odpadu a vrátit ji zpět do výroby, tak může znamenat menší potřebu nové těžby a dovozu.

Jenže recyklace sama o sobě žádnou surovinu nevytváří zadarmo. Odpad se musí sesbírat, dopravit, vytřídit, upravit a zpracovat. Materiál může být nutné rozdrtit, roztavit, chemicky upravit nebo jinak přepracovat, aby se jeho vlastnosti přiblížily primární surovině. V každém z těchto kroků se spotřebovává energie.

Skryté energetické náklady druhotných surovin

U běžného podniku nemusí být cena energie zásadní položkou. U energeticky náročného průmyslu však může představovat významnou část výrobních nákladů. Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že rozdíly mezi jednotlivými odvětvími jsou obrovské a u energeticky náročných výrob mohou náklady na energie dosahovat desítek procent výrobních nákladů. Právě taková odvětví přitom často stojí na začátku výroby materiálů, které má evropská cirkulární ekonomika znovu využívat.

Tady se dostáváme k podstatě problému. Evropská unie může vytvořit systém, který zajistí sběr odpadu a jeho recyklaci. Může stanovit povinný obsah recyklátu ve výrobcích a tím vytvořit stabilní poptávku po druhotných surovinách. Může podporovat nové recyklační technologie a investice do zpracovatelských kapacit. To všechno může fungovat.

Veřejné zakázky jako motor ekologické poptávky

Vedle legislativních požadavků se přitom nabízí také nástroj, který má veřejný sektor přímo ve svých rukou. Veřejné zakázky mohou prostřednictvím požadavků na recyklovaný obsah materiálů vytvářet stabilní odbyt pro recyklát. Pokud by veřejní zadavatelé při nákupu stavebních materiálů, plastových výrobků, mobiliáře nebo dalších produktů systematicky zohledňovali využití druhotných surovin, mohli by pomoci proměnit veřejnou poptávku v konkrétní ekonomický impuls pro recyklační průmysl.

Pořád ale zůstává otázka ceny.

Pokud bude evropský recyklát dražší než primární materiál, povinností jeho používání tento rozdíl nezmizí. Pouze zajistí, že po něm bude existovat poptávka. Náklad se následně promítne do výroby a může se dostat až k zákazníkovi. U některých výrobků to nemusí být zásadní problém. U komodit, které se vyrábějí ve velkých objemech a soutěží na globálním trhu především cenou, však může jít o zásadní konkurenční nevýhodu.

Právě proto je důležité, za jakých podmínek bude recyklát vznikat.

Pokud je evropská energie dražší než energie dostupná konkurenci mimo Evropskou unii, může být evropská výroba recyklátu dražší také. I kdyby samotný proces byl energeticky efektivnější než výroba primární suroviny. I kdyby měl nižší uhlíkovou stopu. I kdyby přinášel Evropě větší materiálovou bezpečnost.

Trh totiž nakonec porovnává cenu výrobku. A do této rovnice vstupuje ještě jeden velmi proměnlivý faktor. Cena ropy.

U plastů je vazba zřejmá. Primární plasty vznikají z petrochemických surovin a jejich cena je ovlivňována vývojem na trhu s ropou a plynem. Když jsou fosilní suroviny levné, může být levný i primární polymer. Recyklovaný materiál potom musí soupeřit s výrobkem, jehož vznik začíná u relativně levné primární suroviny. Když cena ropy výrazně vzroste, situace se může obrátit a recyklát získá větší cenovou výhodu.

To znamená, že ekonomika recyklace je do určité míry vystavena stejnému globálnímu trhu, který se Evropa snaží postupně opouštět.

Ještě složitější je vztah mezi recyklací a dekarbonizací. Evropa chce snižovat emise průmyslu a současně omezovat závislost na fosilních palivech. Výroba má být více elektrifikovaná a elektřina má být stále více nízkoemisní. To je z dlouhodobého hlediska důležité také pro recyklaci. Pokud má mít druhotná surovina skutečně nízkou uhlíkovou stopu, potřebuje mimo jiné čistou energii.

Jenže čistá energie musí být také cenově dostupná.

Konkurenční nevýhoda evropské elektřiny

A právě zde má Evropa problém, který nelze vyřešit samotnou recyklační legislativou. Podle Mezinárodní energetické agentury zůstávaly v roce 2025 ceny elektřiny pro energeticky náročný průmysl v Evropské unii výrazně nad úrovní Spojených států i Číny. Pro podnik, který spotřebovává velké množství elektřiny, není takový rozdíl drobností. Je to součást každodenní ekonomiky výroby.

A čím více bude Evropa požadovat domácí zpracování odpadu, tím významnější tento problém bude.

Může se totiž stát, že vytříděný evropský odpad bude existovat, recyklační technologie budou k dispozici a výrobci budou povinni používat určitý podíl recyklátu, ale samotné zpracování bude ekonomicky výhodnější někde jinde. Evropská ekonomika by pak vytvořila surovinu, kterou by následně nechala zpracovat mimo své území.

To by byla zvláštní podoba materiálové bezpečnosti.

Evropa by sice méně dovážela primární suroviny, ale mohla by více záviset na zahraničních kapacitách pro zpracování druhotných surovin. Závislost by se pouze přesunula o několik kroků dál v řetězci.

Tady se do celé úvahy přirozeně dostává Čína. Její význam nespočívá jen v tom, že je významným producentem nebo zpracovatelem řady surovin. Důležitá je také rozsáhlá průmyslová infrastruktura a schopnost soustředit jednotlivé fáze výroby do propojených řetězců. Pokud bude evropské zpracování dražší, může být pro evropské firmy stále obtížnější konkurovat materiálům vyrobeným v takovém prostředí.

Možnosti a limity uhlíkového cla na hranicích

Evropská snaha snížit závislost na Číně tak nebude jen otázkou toho, odkud pochází ruda nebo koncentrát. Bude také otázkou toho, kde se materiál třídí, čistí, taví, rafinuje a připravuje pro další výrobu.

Právě tady může být recyklace významným nástrojem evropské autonomie. Jenže pouze za předpokladu, že se spolu s odpadem podaří udržet v Evropě také jeho zpracování.

Do téže rovnice nám vstupuje také CBAM, tedy mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích. Jeho smyslem je postupně promítat uhlíkovou náročnost některých dovážených výrobků do podmínek, za nichž vstupují na evropský trh. Pokud se uhlíková stopa začne výrazněji promítat do ceny materiálů, může se část současné cenové nevýhody evropské nízkoemisní výroby zmenšit.

Ani CBAM však neřeší všechno.

Neřeší rozdíl v cenách elektřiny. Neřeší dostupnost kapitálu. Neřeší rozdílné mzdové náklady ani všechny ostatní podmínky, které rozhodují o tom, kde se vyplatí materiál vyrábět. A už vůbec nezaručuje, že recyklovaný materiál bude automaticky levnější než primární.

Povinný obsah recyklátu proto může být pouze jednou částí celé cirkulární skládačky. Může zajistit, že výrobci budou recyklovaný materiál potřebovat. Nemůže však zajistit, že evropský průmysl bude schopen tento materiál vyrábět za cenu, která obstojí v globální konkurenci.

A právě zde se celá otázka vrací na začátek.

Jakou cenu má pro Evropu materiálová bezpečnost?

Pokud bude recyklát dražší, ale Evropa ho bude potřebovat kvůli strategické bezpečnosti, je ochotna tento rozdíl zaplatit? Pokud ano, kdo ho zaplatí? Průmysl, spotřebitel nebo veřejné rozpočty? A pokud evropské podniky tento rozdíl platit nebudou schopny, co se stane s výrobou?

Střet strategické odolnosti s realitou globálního trhu

Je možné, že část vyšších nákladů bude jednoduše přijata jako cena za větší bezpečnost. Stejně jako společnost akceptuje náklady na energetickou infrastrukturu, zásoby nebo jiné formy odolnosti, může akceptovat i dražší domácí materiál. Jenže u průmyslových výrobků existuje ještě globální konkurence. Evropský výrobce nemůže vždy zvýšit cenu a předpokládat, že zákazník zůstane.

Materiálová bezpečnost se tak nakonec potkává s energetickou politikou. Pokud má Evropa vyrábět více recyklátu, potřebuje dostatek energie. Pokud má být tato výroba nízkoemisní, potřebuje čistou energii. Pokud má být konkurenceschopná, potřebuje ji za přijatelnou cenu. A pokud má zároveň omezit závislost na dovozu, musí mít v Evropě také dostatečné zpracovatelské kapacity.

To je mnohem náročnější úkol než jednoduše zvýšit recyklační cíle.

Evropa může vytvořit poptávku po recyklátu. Může stanovit povinný obsah recyklovaných materiálů. Může nastavit pravidla pro odpady, výrobky a jejich design. Může prostřednictvím CBAM zohledňovat uhlíkovou náročnost části dovozu. To všechno může vytvořit podmínky pro vznik silnějšího evropského trhu s druhotnými surovinami.

Ale nakonec rozhodne ekonomika.

Rozhodne, kolik stojí elektřina. Kolik stojí primární surovina. Kolik stojí doprava. Kolik stojí technologie. Kolik stojí uhlík. Kolik stojí pracovní síla. A především, zda je podnik schopen z těchto nákladů vytvořit výrobek, který si někdo koupí.

Ceny sběrového papíru v Evropě znovu rostou a vývozci nacházejí odbyt na asijských trzích. Za příznivějšími čísly se však skrývá křehká rovnováha. Sběrové suroviny je méně, doprava zůstává nákladná a evropská výroba papíru a lepenky se zatím nedokázala vrátit k růstu. Vývoj ukazuje, jak silně závisí ekonomika recyklace na globálním obchodu, cenách energií i skutečné poptávce po výrobcích z recyklovaných vláken.

Evropský trh se sběrovým papírem vstupuje do závěru roku 2026 v lepší kondici než na začátku jara. Vyšší ceny však zatím neposkytují přesvědčivý důkaz, že se evropskému papírenskému průmyslu vrací růst. Podle aktuálního tržního hodnocení zveřejněného organizací Bureau of International Recycling (BIR) se na oživení podílejí především omezená nabídka druhotných surovin, doplňování zásob v papírnách a silnější zájem zahraničních odběratelů.

Nejvýrazněji se zotavuje obchod s použitými vlnitými lepenkami, známými pod zkratkou OCC. Evropské exportní cenové ukazatele této suroviny vzrostly oproti úrovním z počátku jara přibližně o 20 až 25 procent. Vyšší ceny zaznamenal také směsný sběrový papír, zatímco vývoj u kvalitnějších tříd zůstává méně jednotný.

Provozovatelé sběru, třídíren a zpracovatelských závodů tak mohou pozorovat příznivější tržní signály. Současně však musí počítat s tím, že ceny druhotné suroviny mohou růst i v situaci, kdy její konečné využití ve výrobě stagnuje. Právě tento rozpor patří k nejdůležitějším charakteristikám současného trhu.

Růst cen současně odhaluje hlubší problém evropského papírenského průmyslu. Výroba papíru a lepenky v roce 2025 klesla přibližně o 1,6 % a první ukazatele letošního roku naznačovaly další meziroční pokles. Zatímco obalové materiály si vedou relativně lépe, grafické papíry nadále ztrácejí půdu pod nohama. Slabší spotřeba nových výrobků omezuje také prostor pro růst zpracování recyklovaných vláken.

Asie zachraňuje odbyt evropského sběrového papíru

Významnou roli v současném vývoji hrají Indie a země jihovýchodní Asie. Indický trh patří mezi nejdůležitější destinace pro mezinárodní obchod se sběrovým papírem. Místní výrobci potřebují surovinu pro rostoucí produkci obalů a v některých obdobích se potýkají s nedostatečným sběrem vlastního papírového odpadu. Nové příležitosti se otevírají rovněž v Malajsii, Indonésii a Vietnamu, kde poptávku podporuje rozvoj obalového průmyslu.

Evropští vývozci navíc těží z vývoje v Severní Americe. Pokud tamní papírny uspokojují větší část poptávky z domácích zdrojů, zbývá méně materiálu pro export. Asijští odběratelé pak mohou více využívat nabídku z Evropy. Obchodní toky se tím propojují napříč kontinenty a situace na jednom trhu ovlivňuje ceny i dostupnost suroviny na druhém.

Tato provázanost má také své nevýhody. Evropské papírny musí o sběrový papír soupeřit se zahraničními zákazníky, zatímco vývozci závisejí na vývoji poptávky v několika klíčových zemích. Pokud se tamní výroba obalů zpomalí nebo se zvýší dostupnost místní druhotné suroviny, může se zájem o evropský materiál rychle oslabit.

Doprava může pohltit výhodu vyšších cen

Vývoz sběrového papíru do Asie významně ovlivňují také náklady na námořní přepravu. Při obchodování s materiálem relativně nízké jednotkové hodnoty může i zdánlivě mírné zdražení dopravy výrazně snížit obchodní marži. Vývozci proto sledují nejen samotnou cenu suroviny, ale také dostupnost kontejnerů, délku přepravy, palivové příplatky a spolehlivost dodávek.

Evropskému obchodu pomáhá dostupnost kontejnerů při zpátečních cestách lodí z Asie. Výhodné přepravní podmínky mohou evropskému sběrovému papíru otevřít cestu na vzdálené trhy, zatímco dražší doprava nebo komplikace na námořních trasách mohou jeho konkurenceschopnost rychle oslabit.

Další komplikaci představují požadavky odběratelů na kvalitu. Asijské papírny věnují stále větší pozornost čistotě materiálu, podílu nežádoucích příměsí a průkazné dokumentaci jeho původu. Pro evropské třídírny a obchodníky to znamená vyšší nároky na kontrolu kvality i sledovatelnost jednotlivých dodávek. Kvalitně vytříděný materiál s dobře doloženými parametry může získat konkurenční výhodu, zatímco kontaminované zásilky mohou přinášet dodatečné náklady a komplikace při dovozu.

Vyšší ceny ještě neznamenají zdravější recyklační průmysl

Současný vývoj připomíná, že ekonomika recyklace stojí na několika vzájemně propojených podmínkách. Dostatek vytříděného papíru musí doprovázet stabilní poptávka zpracovatelů, dostupná doprava a odběratelé ochotní nakupovat výrobky z recyklovaných vláken. Pokud některý z těchto článků oslabí, mohou se problémy rychle projevit v celém dodavatelském řetězci.

Pro evropský trh je proto podstatné, zda se podaří obnovit spotřebu papíru a lepenky, zejména v obalovém segmentu. Vyšší ceny sběrového papíru podporují jeho obchodní hodnotu, současně ale zdražují vstupní surovinu pro papírny. Ty přitom musejí vyšší náklady promítnout do cen svých výrobků, nebo je pokrýt z vlastních marží. Při slabší poptávce mají pro takový krok omezený prostor.

Z dlouhodobého hlediska je důležité také udržet kvalitní sběr a třídění. Pokud se množství získávaných vláken snižuje, může jejich cena růst i bez odpovídajícího rozšiřování recyklační výroby. Provozovatelé odpadového hospodářství tak potřebují předvídatelné odbytiště a stabilní podmínky, které jim umožní investovat do technologií a zvyšovat kvalitu výstupních surovin.

Evropský trh se sběrovým papírem tak sice vykazuje příznivější cenové signály, jeho budoucnost však zůstává závislá na vývoji výroby, mezinárodního obchodu a logistických nákladů. Skutečné oživení recyklace přinese až situace, kdy se vyšší ceny opřou o rostoucí poptávku po papíru a lepenkách, nikoli především o nedostatek sběrové suroviny.

Firmy mohou ušetřit už při nakládání s odpadem

Z pohledu firem, které při výrobě, skladování nebo distribuci produkují větší množství kartonů a vlnité lepenky, se nabízí také praktické opatření ke snížení provozních nákladů. Maximálně využít lis na papírový a lepenkový odpad. Slisováním se výrazně zmenší objem materiálu, což usnadňuje jeho skladování, zvyšuje využití prostoru a může snížit četnost svozů i náklady na přepravu.

U provozů s pravidelnou produkcí obalového odpadu se vyplatí posoudit, zda by investice do vlastního lisu, případně jeho pronájem, nepřinesly úspory. Důležité je také udržovat lepenku čistou a oddělenou od ostatních odpadů, protože kvalita vytříděného materiálu ovlivňuje jeho další využití i obchodní hodnotu. Konkrétní přínos závisí na množství odpadu, cenách svozu, možnostech odbytu a nákladech na provoz zařízení.

Článek vychází z příspěvku Recovered paper market firms on fragile ground, který zveřejnil odborný portál Waste Management World dne 8. října 2026. Jeho autorem je Francisco Donoso ze španělské společnosti DOLAF Servicios Verdes, prezident papírenské divize mezinárodní recyklační organizace Bureau of International Recycling (BIR). Text se opírá o aktuální hodnocení světového trhu se sběrovým papírem, které sleduje vývoj cen, dostupnost druhotných vláken, mezinárodní obchod, náklady na dopravu a situaci evropských papíren.

Kolik čistých technologií dokáže Evropa vyrábět, jak se vyvíjejí jejich ceny a kde naráží průmysl na překážky? Evropská komise chce získat přesnější a vzájemně srovnatelné údaje ze všech členských států. Připravila proto návrh prováděcího nařízení, které stanoví jednotný vzor pro vykazování dat podle Aktu o průmyslu pro nulové čisté emise. První zprávy mají členské státy předložit do 15. března 2027. Jejich obsah má Komisi pomoci vyhodnocovat výrobní kapacity EU, vývoj trhu i rizika v dodavatelských řetězcích.

Evropská komise zveřejnila návrh prováděcího nařízení 14. října 2026. Dokument s označením Ares(2026)9691390 navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1735, známé jako Akt o průmyslu pro nulové čisté emise. Návrh je nyní určen k připomínkování a jeho cílem je stanovit jednotný vzor zpráv.

Komise v návrhu zdůrazňuje potřebu sjednotit způsob shromažďování a předávání údajů. Společná struktura zpráv má vyjasnit požadované informace a usnadnit jejich porovnávání napříč členskými státy. Evropská unie tak bude moci vycházet z údajů zpracovaných podle jednotného rámce namísto informací, jejichž obsah a uspořádání se mohou mezi zeměmi lišit.

Povinnost pravidelného monitorování vychází přímo z Aktu o průmyslu pro nulové čisté emise. Členské státy a jejich určené orgány mají shromažďovat informace potřebné ke sledování pokroku Unie. Pokud příslušné údaje již nejsou zahrnuty v národních plánech v oblasti energetiky a klimatu nebo v informacích předávaných v jejich rámci, musí státy předložit samostatnou zprávu. První termín připadá na 15. března 2027, další zprávy mají následovat každé tři roky.

Výroba, ceny i překážky na vnitřním trhu

Článek 42 nařízení požaduje sledování vývoje výrobních kapacit, tržních trendů a cen jednotlivých technologií. Pozornost se věnuje také překážkám obchodu s čistými technologiemi a zbožím, které je využívá, včetně problémů souvisejících s narušením globálních dodavatelských řetězců.

Významnou součástí mají být údaje o výrobních kapacitách a souvisejících činnostech, včetně zaměstnanosti a potřebných dovedností. Členské státy mají sledovat také počet malých a středních podniků zapojených do výrobních projektů zaměřených na čisté technologie. Získané informace tak mají zachytit nejen průmyslové zázemí jednotlivých zemí, ale také jeho personální rozměr a zapojení menších firem.

Další část se týká veřejných aukcí souvisejících s čistými technologiemi. Vykazované údaje mají zahrnovat jejich četnost, výsledné ceny a objem, pokud jsou relevantní pro požadavky příslušné kapitoly nařízení. Tyto informace pomáhají sledovat, jak se vyvíjejí podmínky na trhu a jaké ceny se uplatňují při soutěžích o podporu projektů.

Jak dlouho trvá povolování a kolik CO₂ se ukládá

Akt o průmyslu pro nulové čisté emise sleduje také administrativní podmínky pro rozvoj výroby. Členské státy mají shromažďovat údaje o povolovacích procesech pro jednotlivé technologie. Patří mezi ně počet zahájených řízení, zamítnutých žádostí a vydaných konečných rozhodnutí, včetně informace, zda projekt získal povolení, nebo byl zamítnut.

Sledovat se má rovněž délka povolovacích procesů, včetně prodloužení stanovených lhůt, a prostředky vyčleněné na fungování jednotných kontaktních míst. Tato data umožní porovnávat průběh povolování mezi jednotlivými technologiemi a zeměmi a lépe posoudit administrativní podmínky pro průmyslové projekty.

Samostatnou oblast představují regulační sandboxy, tedy prostředí umožňující za stanovených podmínek testovat inovativní technologie a řešení v kontrolovaném regulatorním rámci. Členské státy mají uvádět jejich počet a povahu. Vykazování zahrnuje také množství oxidu uhličitého trvale uloženého pod zemí v souladu s příslušnými evropskými pravidly.

Data mají sloužit k hodnocení evropského průmyslu

Akt o průmyslu pro nulové čisté emise vytváří rámec pro posílení evropské výroby technologií potřebných k dosažení klimatických a energetických cílů. Evropská komise průběžně sleduje pokrok Unie, naplňování stanovených referenčních hodnot, dovoz a vývoz čistých technologií i rozvoj kapacit pro ukládání oxidu uhličitého.

Na základě zpráv členských států má Komise vyhodnocovat pokrok při dosahování cílů nařízení a zveřejňovat související doporučení v rámci každoročních zpráv o konkurenceschopnosti technologií čisté energie. Součástí tohoto hodnocení má být také posouzení, zda evropská pravidla pokrývají všechny čisté technologie potřebné k dosažení stanovených cílů.

Dokument ke stažení:

• EU 181_26 EK Návrh prováděcího nařízení
• EU 181_26 EK Příloha

Evropská unie rozšiřuje informace, které musí členské státy shromažďovat o environmentálních dopadech průmyslových provozů. Nová pravidla přinášejí podrobnější vykazování spotřeby surovin, energie a vody a upravují také údaje o objemu výroby. Podniky se na ně musí začít připravovat už nyní, protože většina nových povinností se promítne do ohlašování za rok 2027.

Evropská komise přijala 13. října 2026 prováděcí rozhodnutí, které významně rozšiřuje a zpřesňuje pravidla pro vykazování environmentálních údajů o průmyslových zařízeních. Nový předpis stanovuje formát a četnost předávaných informací a také seznam příslušných surovin, jejichž spotřebu mají členské státy sledovat. Současně ruší dosavadní prováděcí rozhodnutí Komise z roku 2019.

Nová pravidla navazují na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1244, které upravuje evropský portál průmyslových emisí. Jeho cílem je zpřístupňovat informace o znečišťování a dalších environmentálních dopadech průmyslových činností a poskytovat podrobnější přehled o tom, co se v jednotlivých provozech skutečně děje.

Pro české podniky i instituce, které zajišťují sběr a předávání údajů, představuje rozhodnutí důležitý krok. Ministerstvo životního prostředí upozorňuje, že předpis přímo ovlivňuje ohlašování do Integrovaného registru znečišťování životního prostředí, známého pod zkratkou IRZ. Právě prostřednictvím tohoto systému se shromažďují informace o vybraných znečišťujících látkách a dalších údajích souvisejících s průmyslovou činností.

Širší obraz průmyslové výroby

Dosavadní systém sledování průmyslových dopadů se soustředil především na informace o únicích znečišťujících látek a jejich přenosu. Nová pravidla přidávají další pohled na fungování průmyslových provozů. Vedle emisí tak získávají větší význam také údaje o výrobě a využívání zdrojů.

Nové prováděcí rozhodnutí obsahuje sedm příloh, které podrobně stanovují podobu vykazovaných údajů. První dvě se věnují administrativním a tematickým informacím. Třetí příloha určuje kódy jednotlivých činností potřebné pro správné předávání dat Evropské agentuře pro životní prostředí.

Čtvrtá příloha se zabývá vykazováním objemu výroby a používanými měrnými jednotkami v návaznosti na konkrétní průmyslové činnosti. Právě jednotné vymezení těchto údajů je důležité pro srovnávání provozů a průmyslových odvětví napříč členskými státy.

Suroviny, energie a voda pod větším dohledem

Nejvýraznější novinkou jsou podrobnější požadavky na vykazování spotřeby surovin, využívání energie a vody. Pátá příloha stanovuje pravidla pro vykazování spotřebovaných surovin, včetně jednotlivých položek a jejich vazby na konkrétní průmyslové činnosti. Šestá příloha obdobným způsobem upravuje vykazování využívání energie a sedmá se zaměřuje na vodu.

Rozsah nových povinností se bude lišit podle charakteru provozu. Ne každé průmyslové činnosti se například bude týkat vykazování všech sledovaných surovin. Podniky proto musí posoudit, které požadavky se vztahují právě na jejich výrobu a jaké údaje budou muset nově evidovat.

Z praktického hlediska to může znamenat potřebu důkladnějšího sledování materiálových a energetických toků, sjednocení interních evidencí a úpravu postupů pro přípravu hlášení. Provozovny, které již detailně sledují spotřebu vstupních surovin, vody a energie, mohou mít část potřebných dat k dispozici. Jinde bude nutné nejprve prověřit, zda stávající informační systémy dokážou požadované údaje spolehlivě zachytit.

Rok 2027 se blíží, příprava podniků by měla začít už nyní

Z pohledu českých ohlašovatelů je podstatné především načasování. Ministerstvo životního prostředí upozorňuje, že většina nových povinností se bude vztahovat již na ohlašovací rok 2027. Podniky by proto neměly čekat až na okamžik, kdy budou připravovat samotné hlášení.

Prvním krokem by mělo být ověření, kterých nových požadavků se změna týká, a kontrola dostupnosti potřebných dat. Důležité bude také nastavení odpovědnosti za jejich shromažďování, ověřování a předávání. Pokud se požadované informace dosud nesledují v potřebné podobě, bude nutné upravit evidenci včas, aby bylo možné údaje za příslušné období sestavit správně a úplně.

Pro podniky, které zpracovávají ESG reporting, bude důležité sladit sběr environmentálních dat s novými požadavky IRZ. Údaje o spotřebě energie, vody a materiálových zdrojů, které již shromažďují pro své zprávy o udržitelnosti, mohou při splnění odpovídajících požadavků využít také pro průmyslové ohlašování. Pokud firmy nastaví evidenci a interní informační systémy tak, aby pokrývaly oba účely, mohou omezit duplicitní sběr dat, snížit administrativní náročnost a zjednodušit přípravu výkazů.

Dokument ke stažení:

• cellar_afe3fd74-c6e9-11f1-bfcb-01aa75ed71a1.0015.02_DOC_1.pdf

• cellar_afe3fd74-c6e9-11f1-bfcb-01aa75ed71a1.0015.02_DOC_2.pdf

Pět legislativních novinek může ovlivnit fungování firem, ochranu životního prostředí i rozhodování spotřebitelů. Vedle nových pravidel pro ekologická tvrzení, životnost výrobků a energetické audity se pozornost obrací také k přísnějším trestům za trestné činy proti životnímu prostředí a k úpravě integrované prevence, která se dotkne povolování a provozu průmyslových zařízení i dalších činností s dopady na životní prostředí. Některé návrhy přinášejí nové povinnosti podnikům, jiné mají posílit ochranu přírody a spotřebitelů.

Poslanecká sněmovna 14. října 2026 schválila novelu zákona o výrobcích s ukončenou životností, která upravuje nakládání s bateriemi a dalšími vysloužilými výrobky. Předloha navazuje na evropské nařízení o bateriích a má zlepšit podmínky pro jejich sběr, recyklaci a opětovné využití. Větší pozornost věnuje zejména průmyslovým bateriím, včetně bateriových úložišť, jejichž význam roste s rozvojem obnovitelných zdrojů energie a elektrifikace. Novela počítá také s posílením kontrol, přísnějšími postihy za porušování povinností a přesnějšími lhůtami pro certifikaci zpracovatelů odpadních elektrozařízení.

Významnou součástí návrhu je také úprava fungování kolektivních systémů, které zajišťují zpětný odběr a zpracování výrobků jménem výrobců. Sněmovna přijala ustanovení zaměřená na omezení střetu zájmů mezi provozovateli těchto systémů a podnikateli, kteří se zabývají zpracováním odpadu. U vybraných kolektivních systémů zároveň schválila snížení povinné finanční rezervy z poloviny na čtvrtinu ročních nákladů. Rezerva má zajistit financování zpracování vysloužilých výrobků také v době, kdy se zhorší podmínky na trhu s druhotnými surovinami.

Změna se však nebude vztahovat na systémy zaměřené na elektrozařízení. Součástí schválené předlohy naopak není zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců pro textil a obuv, které navrhoval bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík. Schválením ve Sněmovně legislativní proces ještě nekončí. Novelu nyní čeká projednání v Senátu a následné kroky potřebné k jejímu vyhlášení a nabytí účinnosti.

Konec kazítek, výrobci budou muset svá tvrzení doložit

Poslanecká sněmovna také 14. října 2026 schválila také novelu zákona o ochraně spotřebitele, která do českého práva promítá evropská pravidla proti takzvanému greenwashingu a praktikám záměrně zkracujícím životnost výrobků. Změny mají spotřebitelům usnadnit rozpoznání skutečně ekologičtějšího zboží a omezit situace, kdy výrobci nebo prodejci vytvářejí zavádějící dojem o jeho šetrnosti k životnímu prostředí.

Zakázaná budou například obecná ekologická tvrzení typu „šetrný k přírodě“ či „zelený výrobek“, pokud nebudou splňovat požadavky stanovené právní úpravou. Nová pravidla se zaměřují také na označení udržitelnosti, která nejsou založena na uznávaném certifikačním systému nebo zavedena orgánem veřejné správy.

Druhou významnou oblastí je takzvané plánované zastarávání. Pravidla míří na postupy, které záměrně omezují životnost výrobku, například prostřednictvím softwaru nebo jiných technických řešení. Cílem je podpořit delší používání zboží, omezit zbytečné nákupy nových výrobků a snížit množství odpadu. Evropská směrnice rozšiřuje seznam praktik považovaných za nekalé za všech okolností o dalších dvanáct položek.

Související zákon o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku, který Sněmovna rovněž schválila, má navíc usnadnit opravy vybraných výrobků, například chladniček a mobilních telefonů, i po skončení obchodní záruky. Výrobce například nebude moci odmítnout opravu jen proto, že do výrobku dříve zasáhl jiný opravář.

Schválené předlohy nyní čeká projednání v Senátu. Sněmovna současně přijala dvouleté přechodné období pro některé výrobky, které už jsou na trhu, ale nové požadavky nesplňují. Cílem je omezit zbytečné finanční ztráty spojené s likvidací dosud bezpečného zboží. Pro podniky bude důležité prověřit nejen reklamní slogany a ekologická tvrzení, ale také podklady, kterými je dokládají, a způsob prezentace certifikací. Výrobci a prodejci by měli zároveň zkontrolovat, zda jejich výrobky, software a servisní podmínky odpovídají novým požadavkům.

Nutno dodat, že Česká republika s převodem těchto evropských pravidel do svého právního řádu zaostává. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825 měla být transponována do 27. března 2026, přičemž její pravidla se mají uplatňovat od 27. září 2026. Evropská komise proto 28. května 2026 zahájila vůči Česku řízení pro nesplnění povinnosti, protože jí stát neoznámil úplné provedení směrnice.

Za poškozování životního prostředí až deset let vězení

Poslanecká sněmovna podpořila v prvním čtení také vládní novelu trestního zákoníku, která má zpřísnit postihy za trestné činy proti životnímu prostředí. Návrh vychází z evropské legislativy a počítá jak s úpravou stávajících skutkových podstat, tak se zavedením nových trestných činů. Za nejzávažnější případy poškozování životního prostředí by pachatelům mohlo hrozit až deset let odnětí svobody. Předlohu nyní posoudí ústavně-právní výbor.

Nejvýraznější novinkou je zavedení trestného činu těžkého poškození životního prostředí, označovaného také jako ekocida. Návrh míří na úmyslné zničení nebo trvalé či závažné poškození půdy, vody, ovzduší či ekosystému ve značném rozsahu, na rozsáhlém území nebo s vysokými náklady na odstranění následků. Zvláštní význam má ochrana mimořádně hodnotných ekosystémů a stanovišť v evropsky chráněných lokalitách a ptačích oblastech.

Za tento trestný čin má v základní sazbě hrozit dva až osm let vězení. V kvalifikovaných případech, například při jednání organizované skupiny, porušení důležité povinnosti nebo způsobení závažných následků na zdraví či smrti, by se sazba mohla zvýšit na tři až deset let. Návrh pamatuje také na ekocidu spáchanou z nedbalosti, za niž by hrozil trest odnětí svobody až na šest let, v závažnějších případech až na osm let.

Změny se dotknou také dalších forem ekologické kriminality. U méně závažných případů poškození a ohrožení životního prostředí se mají zvýšit trestní sazby podle toho, zda pachatel jednal úmyslně, nebo z nedbalosti. Novela počítá rovněž s postihováním nedovoleného uskutečnění záměru podléhajícího posouzení vlivů na životní prostředí a neoprávněné recyklace lodí. Výslovněji má postihovat také neoprávněné nakládání s nebezpečnými a radioaktivními látkami, neoprávněný odběr vody a některé případy nezákonného nakládání s odpady, chráněnými živočichy či poškozování lesů.

Důvodem změn je mimo jiné nízký počet odsouzených za environmentální trestné činy. Podle údajů uváděných v souvislosti s návrhem bylo v letech 2000 až 2024 za tyto činy odsouzeno přibližně sto lidí a osm právnických osob. Novela má proto rozšířit možnosti trestního postihu a lépe rozlišovat mezi méně závažným porušením předpisů a jednáním, které způsobuje rozsáhlé nebo obtížně napravitelné škody na přírodě.

Průmyslové emise, velkochovy i skládky

Další legislativní změnou v procesu jsou změny v integrované prevenci, které mají přinést přísnější požadavky na omezování průmyslového znečištění, ale také nové povinnosti pro provozovatele a úřady. Novelu vláda měla projednat 12. října, nakonec bod odložila.

Novela zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci převádí do českého práva evropskou směrnici 2024/1785. Návrh zasahuje do podmínek integrovaného povolování, stanovování emisních limitů, kontroly provozů i účasti veřejnosti. Současně rozšiřuje okruh činností, na které se budou pravidla vztahovat, zejména o další průmyslové sektory a větší počet chovů hospodářských zvířat.

Emisní limity se mají přiblížit nejlepším reálně dosažitelným výsledkům. Zásadní změnou je nový způsob stanovování emisních limitů podle nejlepších dostupných technik (BAT). Dosud mohly být limity určovány na horní hranici rozmezí emisních úrovní spojovaných s těmito technikami. Nově mají při běžných provozních podmínkách vycházet z nejnižší reálně dosažitelné úrovně emisí pro konkrétní zařízení. Provozovatel bude muset dosažitelnost navržených hodnot doložit. To může u některých provozů znamenat potřebu modernizace technologií nebo dalších investic do omezování znečištění. Návrh současně zavádí závazné úrovně environmentální výkonnosti spojené s BAT, které rozšíří dosavadní důraz na samotné emisní limity také na další environmentální ukazatele.

Jednotnější postup mají zajistit obecně závazná pravidla, která bude stát vydávat formou vyhlášek pro jednotlivá odvětví. Stanoví podmínky využitelné při vydávání integrovaných povolení a v určitých případech mohou individuálně stanovované podmínky nahradit. Jejich smyslem je sjednotit povolovací praxi a omezit administrativní náročnost. Pravidla však nemají odstranit individuální posuzování technických a provozních charakteristik konkrétního zařízení. Zůstane také možnost výjimek v případech stanovených zákonem.

Do systému přibudou další provozy včetně chovů prasat a drůbeže. Návrh rozšiřuje působnost integrované prevence o nové činnosti v průmyslu, zejména v těžebním sektoru a výrobě baterií, a významně mění pravidla pro velkochovy. U chovů prasat a drůbeže se nově použijí prahové hodnoty vyjádřené v dobytčích jednotkách, což rozšíří okruh regulovaných zařízení. Pro tyto provozy se počítá se zvláštními, administrativně jednoduššími postupy a s jednotnými provozními pravidly. Podle důvodové zprávy se rozšíření týká řádově nižších stovek chovných zařízení. Nové požadavky mají být zaváděny postupně, s přechodnými lhůtami odstupňovanými podle kapacity chovu.

Nové povinnosti se týkají také environmentálního řízení. Provozovatelé mají zavést systém environmentálního řízení (EMS), který bude obsahovat stanovené postupy a podléhat pravidelnému přezkoumávání. Důvodová zpráva ale současně zohledňuje připravované změny evropské legislativy v rámci balíčku Omnibus VIII. Návrh proto již počítá s úpravami, které mají zmírnit administrativní nároky. Ruší se například povinnost zpracovávat plány transformace a zahrnovat je do EMS, odpadnout mají také požadavky na audit tohoto systému. Termín pro jeho zavedení se posouvá z 1. července 2027 na 1. července 2030. Za stanovených podmínek bude navíc možné zahrnout do jednoho systému více zařízení téhož provozovatele nebo společnosti.

Povolování se postupně přesune do elektronického systému. Ministerstvo životního prostředí plánuje nový informační systém spustit od 1. ledna 2029, nejprve pro chovy hospodářských zvířat a následně pro další kategorie zařízení podle harmonogramu nových závěrů o BAT. Elektronizace má omezit opakované předávání stejných údajů úřadům, zjednodušit podávání žádostí a zlepšit dostupnost informací pro kontrolní orgány.

Návrh počítá rovněž s posílením kontroly a vymáhání povinností. U závažných přestupků se zavádí sankční mechanismus navázaný na obrat provozovatele, přičemž u nejzávažnějších porušení, například provozu bez povolení, může pokuta dosáhnout až tří procent ročního obratu v Evropské unii. Rozšiřují se také možnosti zásahu kontrolních orgánů, včetně zastavení provozu při bezprostředním ohrožení zdraví za zákonem stanovených podmínek. Novela dále upravuje informování veřejnosti, její účast v povolovacích řízeních a postupy při mimořádných událostech a haváriích.

Nová pravidla pro energetické audity

Třetí legislativní novinkou je vyhláška č. 183/2026 Sb., o energetickém auditu a systému hospodaření s energií. Na rozdíl od předchozích dvou předloh už byla vyhláška vyhlášena ve Sbírce zákonů. Platí od 13. října 2026 a účinnosti nabude 1. listopadu 2026. Ministerstvo průmyslu a obchodu jí stanovuje podrobnější pravidla pro výpočet průměrné roční konečné spotřeby energie, zavedení systému hospodaření s energií, provedení energetického auditu a zpracování jeho závěrečné zprávy. Nová úprava navazuje na evropské požadavky a nahrazuje dosavadní vyhlášku č. 140/2021 Sb.

Energetický audit má organizacím poskytnout přehled o tom, kde a jak energii spotřebovávají a jaké možnosti mají ke zvýšení účinnosti jejího využití. Nová vyhláška podrobněji popisuje spolupráci mezi zadavatelem a energetickým specialistou, přípravu auditu i vyhodnocení navrhovaných příležitostí. Posuzovat se mají například budovy, výrobní procesy a doprava. Zpráva musí zachytit energetickou bilanci, navrhované možnosti úspor, jejich finanční náročnost, rizika i očekávané přínosy. Součástí hodnocení je také ekologický přínos a možnost využití finanční podpory.

Souhrn navržených příležitostí má podle vyhlášky vykazovat potenciál nejméně desetiprocentní úspory konečné spotřeby energie nebo desetiprocentního snížení celkových emisí oxidu uhličitého oproti výchozímu stavu. Pokud takového výsledku nelze dosáhnout, musí energetický specialista uvést technické nebo ekonomické zdůvodnění.

Nová pravidla začnou platit 1. listopadu 2026. Pro audity zahájené před tímto datem stanoví vyhláška přechodný režim, podle něhož se jejich zprávy dokončí podle dosavadních pravidel.

Voda se stává jedním z nejdůležitějších témat evropské ekonomiky. Její nedostatek ohrožuje zemědělství, průmysl i energetiku, zatímco přívalové srážky a povodně způsobují rozsáhlé škody na majetku i krajině. Evropská komise proto 14. října představila nový nástroj, který má pomoci dostat inovativní vodohospodářská řešení z vývojových a pilotních fází do praxe. Program Water Resilience Investment Accelerator se zaměří na dvacet projektů a bude hledat cesty, jak k jejich realizaci přivést také soukromý kapitál. Evropská unie přitom přiznává, že na naplnění stávajících právních předpisů v oblasti vody chybí přibližně 23 miliard eur ročně.

Voda jako strategická investice evropské ekonomiky

Voda představuje základní předpoklad fungování společnosti, ale také významnou ekonomickou surovinu. Potřebují ji zemědělci, výrobní podniky, energetické společnosti i města. Její dostupnost a kvalita ovlivňují provozní náklady firem, stabilitu dodavatelských řetězců i schopnost regionů zvládat extrémní projevy počasí. Investice do vodního hospodářství proto mohou přinášet současně environmentální i hospodářské přínosy.

Evropská komise odhaduje, že k provádění již platných evropských právních předpisů v oblasti vody je zapotřebí dodatečných investic ve výši přibližně 23 miliard eur ročně. Částka odpovídá zhruba 0,1 % hrubého domácího produktu (HDP) Evropské unie. Rozdíl mezi potřebnými a dostupnými prostředky se týká širokého spektra činností od ochrany vodních zdrojů přes zvyšování účinnosti využívání vody až po zlepšování její kvality.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že samotné veřejné rozpočty nemusí k pokrytí těchto potřeb stačit. Evropská komise proto hledá způsoby, jak do vodního hospodářství zapojit další zdroje financování a současně vytvořit podmínky pro širší uplatnění nových technologií. Právě s tím má pomoci nový Water Resilience Investment Accelerator, který navazuje na evropskou strategii odolnosti vůči problémům s vodou z roku 2025.

Dvacet projektů, které mají ukázat cestu k dalším investicím

Nový program se zaměří na dvacet inovativních pilotních projektů. Jeho ambicí je podpořit řešení, která mají potenciál fungovat ve větším měřítku a která lze přenést také do dalších evropských regionů. Zvláštní pozornost má směřovat k evropským začínajícím podnikům a malým a středním firmám, zemědělcům a místním samosprávám.

Zásadní roli přitom bude mít příprava projektů na získání financování. Zajímavý technologický nápad sám o sobě totiž ještě nezaručuje, že se podaří zajistit prostředky na jeho zavedení do provozu. Investoři potřebují rozumět ekonomice projektu, jeho rizikům, očekávaným výnosům i možnostem dalšího rozvoje. Právě v této fázi mohou mít menší podniky nebo místní iniciativy potíže, přestože jejich řešení přináší významný užitek pro životní prostředí.

Water Resilience Investment Accelerator proto propojí poskytovatele technologických řešení, jejich potenciální uživatele a finanční sektor. Má zviditelnit úspěšné modely financování, usnadnit přístup k investorům a pomoci projektům připravit přesvědčivější investiční záměr. Evropská komise tak chce podpořit nejen jednotlivé inovace, ale také vytvořit zkušenosti využitelné při financování dalších vodohospodářských projektů.

Program vychází z iniciativy Green Assist, poradenské služby pro udržitelné investice spadající pod InvestEU a financované z programu LIFE. Vybraným žadatelům nabízí odbornou podporu přizpůsobenou jejich potřebám. Může zahrnovat přípravu podnikatelského plánu, finanční a obchodní struktury projektu, pomoc při získávání kapitálu i posouzení environmentálních a regulatorních aspektů. Podpora je pro příjemce bezplatná, protože náklady na externí odborníky hradí program.

Tři oblasti, které mohou změnit hospodaření s vodou

První oblastí je účinnější využívání vody a chytrá vodohospodářská řešení. Patří sem technologie omezující ztráty vody, digitální monitorování, efektivnější zavlažování i recyklace vody v průmyslových provozech. Význam těchto řešení poroste zejména tam, kde podniky čelí nedostatku vody nebo vysokým nákladům na její odběr, úpravu a vypouštění. Opětovné využívání vody může snížit spotřebu čerstvých zdrojů a současně omezit množství odpadních vod, které je nutné odvádět a čistit.

Druhou oblastí jsou přírodě blízká řešení, která zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu a lépe zvládat výkyvy počasí. Patří sem obnova mokřadů, přirozené zadržování srážek, obnova vodního režimu krajiny nebo takzvaná města jako houba, jejichž povrchy a zelená infrastruktura umožňují dešťové vodě vsakovat a postupně se vracet do prostředí. Takové projekty mohou přispívat k doplňování podzemních vod, zmírňování povodňových špiček a ochlazování měst. Vedle vodohospodářských přínosů mohou podporovat také biodiverzitu a zlepšovat podmínky pro život v krajině.

Třetí oblast tvoří řešení zaměřená na čistou vodu. Jejich úkolem je zlepšovat kvalitu vodních zdrojů, omezovat znečištění a rozvíjet technologie, které pomohou průmyslu hospodařit s vodou šetrněji. Potenciál mají například pokročilé metody čištění, monitorování kontaminace nebo systémy umožňující opakované využívání vody v uzavřených provozních okruzích. Jejich význam roste s potřebou odstraňovat nejen běžné znečišťující látky, ale také některé obtížně odstranitelné kontaminanty.

Tyto tři oblasti se v praxi často prolínají. Například průmyslový podnik může spojit recyklaci vody s digitálním sledováním spotřeby, zatímco obec může propojit hospodaření se srážkovou vodou s obnovou zeleně a přírodě blízkými prvky. Právě kombinace technických, ekonomických a přírodních řešení může nabídnout účinnější způsob, jak se připravit na budoucí problémy s vodou.

Soukromý kapitál může pomoci překlenout mezeru ve financování

Jedním z hlavních záměrů Evropské komise je zvýšit schopnost vodohospodářských projektů přilákat soukromé investory. To je důležité zejména u řešení, která vyžadují vyšší počáteční výdaje, ale jejich přínosy se projevují postupně. Typickým příkladem mohou být technologie snižující spotřebu vody v průmyslu, systémy jejího opětovného využívání nebo infrastruktura pro zadržování srážek.

U některých projektů lze ekonomický přínos vyjádřit prostřednictvím úspor provozních nákladů nebo nových příjmů. U obnovy mokřadů, zlepšení vodního režimu krajiny či ochrany před povodněmi je situace složitější, protože část přínosů se promítá do veřejného zdraví, ochrany přírody a snížení budoucích škod. V takových případech je důležité vhodně kombinovat veřejné financování se soukromými zdroji a posuzovat projekt také podle jeho širšího společenského významu.

Poradenská podpora může investorům zpřístupnit kvalitnější informace a projektům pomoci prokázat jejich životaschopnost. Sama o sobě však nenahrazuje potřebný kapitál ani nezaručuje, že každý podpořený záměr financování skutečně získá. Význam programu bude proto záviset také na tom, zda se podaří propojit přípravu projektů s konkrétními investičními příležitostmi a následnou realizací.

Evropská komise současně upozorňuje, že Green Assist již podporuje téměř sto veřejných i soukromých příjemců v Evropě, mezi nimi také subjekty působící ve vodním hospodářství. Nový akcelerátor má tyto zkušenosti využít pro cílenější rozvoj projektů zaměřených na odolnost vůči problémům s vodou.

Příležitost také pro české obce, zemědělce a podniky

Pro Českou republiku je téma významné zejména v souvislosti se suchem, proměnlivým rozložením srážek, stavem vodních toků a potřebou lépe zadržovat vodu v krajině. Možnosti pro inovace se nabízejí v zemědělství, průmyslu i městském hospodaření se srážkovou vodou. Potenciál mají například úspornější zavlažovací systémy, recyklace technologické vody, moderní monitoring úniků nebo projekty obnovy mokřadů a přirozených retenčních funkcí krajiny.

Pro menší podniky, obce a zemědělské subjekty může být důležitá zejména možnost získat odbornou pomoc při přípravě investičního záměru. Dobře navržený projekt totiž musí vedle environmentálních přínosů doložit také technickou proveditelnost, ekonomickou udržitelnost a soulad s příslušnými pravidly.

Evropská komise nyní hledá projekty, které by se mohly zapojit do nového akcelerátoru a získat odbornou pomoc při přípravě investic do vodního hospodářství. Zájemci mohou své žádosti o poradenskou podporu a dotazy zasílat prostřednictvím programu Green Assist CINEA-GREEN-ASSIST@ec.europa.eu) do konce října 2026. Služba je pro vybrané příjemce bezplatná a může pomoci například s přípravou podnikatelského plánu, nastavením financování nebo hledáním investorů. Podpora je určena projektům, které mají potenciál přinést významný přínos pro vodní hospodářství a jejichž řešení lze rozšířit do praxe.

Zásoby sladké vody se v řadě oblastí světa zmenšují a za jejich úbytkem stojí vedle klimatických změn také způsob, jakým lidé využívají krajinu a vodní zdroje. Podzemní voda zavlažuje pole, přehrady mění rozložení vodních zásob a odlesňování ovlivňuje koloběh vody v krajině. Jak velké jsou tyto změny a kde se projevují nejvýrazněji, pomáhají zjišťovat družice GRACE a GRACE Follow-On.

Nová studie Spatially refined satellite gravimetry captures human signatures in global terrestrial water storage trends zveřejněná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences nyní přináší podrobnější pohled na globální vývoj zásob vody. Díky přesnější analýze satelitních měření vědci identifikovali 40 oblastí, v nichž se změny vodních zásob významně pojí s lidskou činností. Dosavadní metody přitom velikost regionálních trendů v průměru podhodnocovaly o třetinu.

Družice už dříve ukázaly, že Evropa má s vodou vážný problém

Třetí Ruka se tématu věnovala již v článku Evropo, mizí ti voda! Co nám říká satelit GRACE?. Ten přiblížil možnosti družicového sledování vodních zásob i význam dlouhodobých změn, které by samotná pozorování řek, jezer nebo hladin podzemní vody nemusela zachytit v celém rozsahu.

Družice GRACE, vypuštěné v roce 2002, a jejich následovníci GRACE Follow-On z roku 2018 měří nepatrné změny vzdálenosti mezi dvěma družicemi obíhajícími Zemi. Protože rozložení hmoty ovlivňuje gravitační pole planety, lze z těchto měření odvodit, jak se v čase mění množství vody uložené na kontinentech. Výsledky zahrnují vodu v půdě, podzemních kolektorech, jezerech, řekách i nádržích.

Výhodou je, že družice dokážou sledovat také rozsáhlé podzemní zásoby, které jsou jinak obtížně měřitelné. Jejich pozorování umožňují rozlišovat dlouhodobé změny od přirozeného kolísání spojeného se srážkami, suchem nebo sezónním doplňováním vody.

Družicová gravimetrie již přinesla důkazy o úbytku vodních zásob v řadě světových regionů. Dlouhodobě znepokojivý vývoj se týká například Blízkého východu, severní Afriky, severní Indie a západu Spojených států. V některých oblastech se na úbytku vody podílejí vysoké odběry pro zemědělství, jinde se výrazně projevují také klimatické podmínky.

Dosavadní družicová měření však měla významné omezení. Běžně používané postupy nedokázaly spolehlivě zachytit podrobnosti na menších územích, protože při zpracování dat docházelo k vyhlazování prostorových rozdílů. Právě tento problém se pokusil vyřešit nový výzkum.

Přesnější analýza odhalila změny, které dosud zůstávaly skryté

Studie s názvem Spatially refined satellite gravimetry captures human signatures in global terrestrial water storage trends byla publikována 14. září 2026 v časopise PNAS. Její autorkou je Mary Michael O’Neillová z NASA Goddard Space Flight Center a University of Maryland, spoluautory jsou Matthew Rodell a Bryant D. Loomis. Vědci analyzovali družicová data za období od dubna 2002 do listopadu 2025.

Nový přístup vychází z přímého zpracování dlouhé časové řady původních měření vzdálenosti mezi družicemi. Místo obvyklého postupu, který nejprve vytváří měsíční mapy změn hmoty a následně z nich odvozuje dlouhodobé trendy, využili autoři informace z celého sledovaného období. Tím omezili ztrátu prostorových detailů a získali podrobnější obraz dlouhodobého vývoje vodních zásob.

Tato inovativní metoda dokáže úspěšně eliminovat takzvaný efekt prosakování signálu (v angličtině leakage effect). U tradičního zpracování gravitačních dat totiž docházelo k tomu, že silný signál z okolních velkých regionů matematicky „přeléval“ a zkresloval data menších území, čímž je v mapách rozmazával.

Výsledná metoda nabízí přibližně pětkrát až desetkrát jemnější prostorové rozlišení v porovnání s běžnými postupy. To je podstatné především při sledování menších oblastí, kde mohou být významné změny vodních zásob v tradičních mapách méně zřetelné.

Výzkumníci následně porovnávali zjištěné trendy s údaji o srážkách, klimatických podmínkách, úbytku ledovcové hmoty a způsobech využívání půdy a vody. Zaměřili se například na zavlažování podzemní a povrchovou vodou, zemědělství závislé na srážkách, odlesňování a napouštění přehradních nádrží. Statistická analýza jim umožnila určit oblasti, v nichž lidské aktivity významně souvisejí s pozorovanými změnami.

Ztráty vody převýšily její přírůstky o stovky gigatun

Vědci identifikovali 40 oblastí, v nichž se dlouhodobé trendy zásob vody významně pojí s lidským využíváním krajiny a vodních zdrojů. Souhrnné ztráty vody v těchto regionech dosáhly za sledované období 3 122 gigatun, zatímco přírůstky činily 2 432 gigatun. Rozdíl mezi oběma hodnotami představuje 690 gigatun, tedy přibližně 690 krychlových kilometrů vody.

Jde o souhrn změn ve vybraných oblastech, nikoli o celkovou bilanci veškeré vody na Zemi. Zjištěné ztráty a přírůstky navíc nelze automaticky připsat výhradně lidské činnosti. Autoři vyhodnocovali statistické souvislosti mezi změnami zásob a různými lidskými i přírodními vlivy. Výsledky však ukazují, jak výrazně může hospodaření s vodou a krajinou ovlivňovat dlouhodobý vývoj vodních zdrojů.

Velmi důležité je také srovnání s předchozími metodami. Ty podle studie podhodnocovaly velikost regionálních trendů v průměru o 33 %. U sedmi oblastí menších než 100 000 kilometrů čtverečních činil rozdíl dokonce 52 %. Přesnější analýza tedy odhalila výraznější změny, než jaké naznačovaly dosavadní výpočty.

Pro hodnocení vodní bezpečnosti je to zásadní poznatek. Pokud tradiční metody nedokážou dostatečně zachytit změny v konkrétních regionech, mohou podhodnocovat i rozsah problémů, které musí řešit místní vodohospodáři, zemědělci a správci krajiny.

Podzemní voda zachraňuje úrodu, její nadměrné čerpání však ohrožuje budoucnost

Jedním z nejvýznamnějších problémů je vyčerpávání podzemní vody pro zavlažování. Zemědělství potřebuje spolehlivé zdroje vody zejména v oblastech, kde jsou srážky nepravidelné nebo kde se střídají dlouhá období sucha s krátkými epizodami intenzivních dešťů. Čerpání podzemní vody umožňuje udržovat produkci potravin a omezovat ztráty úrody. Pokud však odběry dlouhodobě převyšují přirozené doplňování zásob, hladina podzemní vody klesá a zdroj postupně ztrácí svou schopnost pokrývat potřeby obyvatel i zemědělství.

V některých podzemních kolektorech se voda doplňuje velmi pomalu. Její intenzivní využívání proto může znamenat spotřebovávání zásob, jejichž obnova trvá desítky, stovky nebo i tisíce let. Následky se mohou projevit poklesem hladin studní, zhoršením dostupnosti vody pro obyvatele a ekosystémy i rostoucími náklady na čerpání.

Studie zjistila významné souvislosti mezi lidským využíváním krajiny a změnami zásob vody na všech nepolárních kontinentech s výjimkou Austrálie. Lidské aktivity měly zvlášť výrazný statistický vliv na prostorové rozložení změn v Severní Americe, severní Asii, na Blízkém východě a v severní Africe a v Jižní Americe. Kritický úbytek podzemních vod spojený s produkcí potravin se nejvýrazněji projevuje v americkém Centrálním údolí v Kalifornii (Central Valley), v oblastech masivního zavlažování v severní Číně a na suchem sužovaném Blízkém východě.

V těchto regionech se přitom kombinují různé faktory. Někde převažuje čerpání podzemní vody, jinde zavlažování povrchovou vodou, změny zemědělského využití půdy nebo dlouhodobé klimatické vlivy. Nová metoda pomáhá tyto souvislosti rozlišovat podrobněji než dříve, přestože sama o sobě nenahrazuje místní hydrologická měření.

Přehrady mohou vodu zadržovat, krajina však potřebuje vyvážené hospodaření

Výsledky výzkumu zachycují také oblasti, v nichž zásoby vody rostou. Významným příkladem je napouštění velkých přehradních nádrží. V takovém případě družice zaznamenají nárůst množství vody uložené v konkrétním regionu, což může být spojeno například s rozvojem vodní energetiky nebo s řízením vodních zdrojů.

Výrazný příklad představuje Velká přehrada etiopského znovuzrození na Modrém Nilu. Její napouštění v letech 2020 až 2025 se podle studie podílelo na růstu vodních zásob v příslušné oblasti. Nádrž má kapacitu přibližně 74 gigatun vody a její provoz je významný pro etiopskou energetiku. Současně vyvolává obavy Egypta a Súdánu z možných dopadů na dostupnost vody v dolním toku Nilu.

Podobně se do družicových měření promítlo napouštění ruské Bogučanské přehrady na řece Angaře. V obou případech jde o příklady toho, jak lidská infrastruktura mění rozložení vodních zásob v krajině.

Vyšší množství vody v nádrži však automaticky neznamená zlepšení vodní situace v celém povodí. Přehrady mění načasování průtoků, ovlivňují dostupnost vody pod hrází a mohou mít důsledky pro přírodní ekosystémy i hospodaření v navazujících oblastech. Při hodnocení vodní bezpečnosti je proto důležité sledovat nejen množství vody uložené na konkrétním místě, ale také její dostupnost a rozložení v širším území.

Podobně složité jsou i důsledky odlesňování. Změny vegetačního pokryvu ovlivňují vsakování, odtok, výpar i zadržování vody v půdě. Výsledný efekt závisí na místních podmínkách, typu půdy, klimatu a způsobu využívání krajiny. Jednotlivé regiony proto potřebují rozdílné přístupy, které zohlední jejich hydrologické poměry i potřeby obyvatel.

Přesnější údaje mohou pomoci chránit vodní zdroje dříve, než bude pozdě

Nová studie přináší důležitý podklad pro plánování vodního hospodářství, zemědělství i ochrany krajiny. Přesnější informace o dlouhodobých změnách zásob vody mohou pomoci identifikovat oblasti, v nichž se podzemní voda vyčerpává rychleji, než se dosud předpokládalo, nebo kde lidské hospodaření významně mění rozložení vodních zdrojů.

Družicová měření mohou podpořit rozhodování o zavlažování, využívání podzemních kolektorů, plánování vodních nádrží i ochraně zdrojů pro zásobování obyvatel. Zvláštní význam mají v regionech, kde chybí dostatek pozemních měření nebo kde je sledování podzemní vody obtížné.

Samotné satelitní údaje ovšem neurčí, kolik vody lze v konkrétním místě bezpečně odebrat. K tomu jsou zapotřebí také místní hydrogeologická data, informace o odběrech a znalost rychlosti obnovování zásob. Přesnější globální mapa však může upozornit na problém včas a pomoci určit, kde je třeba další měření a účinnější správa vodních zdrojů.

Autoři studie současně ukazují, že význam přesnějších měření poroste i v budoucnu. Další družicové mise umožní prodlužovat časové řady a lépe sledovat dlouhodobé změny vodních zásob. Americká mise GRACE Continuity se plánuje na rok 2028 a Evropská kosmická agentura připravuje navazující generaci gravitačních družic.

Evropané si pořizují stále více elektronických zařízení, jejichž výroba spotřebovává suroviny, energii i vodu. Množství vysloužilých výrobků, které se podaří zachytit v oficiálních sběrných systémech, však roste podstatně pomaleji. Podle nejnovějších údajů Eurostatu se v Evropské unii v roce 2024 sebralo 12,3 kilogramu elektroodpadu na obyvatele, zatímco na trh zamířilo 32,4 kilogramu nových elektrických a elektronických zařízení na osobu. Česká republika přitom dosáhla jednoho z nejlepších výsledků v celé EU.

Samotná čísla ale zároveň upozorňují na velkou výzvu pro oběhové hospodářství. Jak zajistit, aby cenné materiály ze starých spotřebičů nekončily mimo kontrolované systémy a mohly se vracet zpět do výroby?

Elektroniky přibývá rychleji než elektroodpadu ve sběru

Rozdíl mezi novými výrobky a sebraným odpadem se v posledních letech výrazně prohloubil. V roce 2015 připadalo na jednoho obyvatele EU 18,1 kilogramu nových elektrických a elektronických zařízení, v roce 2024 už to bylo 32,4 kilogramu, tedy o 79 procent více. Naproti tomu množství sebraného elektroodpadu vzrostlo ze 7,3 na 12,3 kilogramu na osobu. Meziroční přírůstek přitom činil 0,7 kilogramu. Zatímco trh se tedy rychle rozšiřoval, sběrná infrastruktura a množství zachycených vysloužilých výrobků rostly pomaleji.

Rozdíl mezi oběma hodnotami ovšem nelze automaticky označit za množství elektroodpadu, které uniklo recyklaci. Část nově prodaných spotřebičů bude lidem sloužit řadu let a další zařízení mohou zůstávat v domácnostech jako náhradní nebo nepoužívaná. Eurostat upozorňuje také na výrobky, které se dostávají do neformálních sběrných a zpracovatelských systémů mimo oficiální evidenci. Statistiky navíc mohou podhodnocovat jak množství nových zařízení uváděných na trh, tak skutečný objem sebraného odpadu.

Česko předstihlo většinu evropských zemí

V mezinárodním srovnání si Česká republika vede velmi dobře. V roce 2024 se u nás sebralo 17,8 kilogramu elektroodpadu na obyvatele, což představovalo druhý nejvyšší výsledek v Evropské unii. Více vykázalo pouze Bulharsko s 18,9 kilogramu. Třetí Francie dosáhla 17,7 kilogramu. Na opačném konci žebříčku se ocitly Kypr se 4,7 kilogramu, Portugalsko se 6 kilogramy a Malta se 6,4 kilogramu na osobu.

Český výsledek je důležitý také v kontextu celkového objemu odpadu. Podle údajů Ministerstva životního prostředí odevzdali Češi v roce 2024 přibližně 194 tisíc tun vysloužilých elektrozařízení, přibližně o 50 tisíc tun více než v předchozím roce. Míra zpětného odběru podle ministerstva dosáhla 67 procent, zatímco v roce 2023 činila 61,7 procenta. Jde o povzbudivý vývoj, který ukazuje, že dostupný sběr a zapojení obyvatel mohou přispět k získávání většího množství materiálů z vyřazených výrobků.

Velké spotřebiče a solární panely mění skladbu trhu

Růst množství nových zařízení souvisí především s velkými elektrickými výrobky. Eurostat mezi hlavní zdroje růstu řadí například pračky, myčky nádobí a fotovoltaické panely. Do široké kategorie elektrozařízení přitom patří také mobilní telefony, počítače, televizory, osvětlení, elektrické nářadí, kabely nebo zařízení pro měření a přenos elektrického proudu.

Jednotlivé výrobky se výrazně liší životností, hmotností i možnostmi recyklace. Zatímco mobilní telefon obsahuje malé množství řady cenných kovů, velké domácí spotřebiče přinášejí značné objemy oceli, hliníku, mědi a dalších materiálů. Fotovoltaické panely zase představují specifický proud odpadu, jehož význam poroste s tím, jak budou starší instalace dosluhovat a budou se nahrazovat novými.

Právě proto bude důležité sledovat nejen celkovou hmotnost sebraného elektroodpadu, ale také jeho skladbu, způsob zpracování a skutečné množství získaných druhotných surovin. Vysoké číslo ve sběrné statistice samo o sobě ještě neříká, kolik materiálu se podařilo vrátit do výroby ani jaké množství výrobků bylo možné opravit a znovu použít.

Evropská výzva začíná už před vyhozením spotřebiče

Elektroodpad představuje významný zdroj materiálů, jejichž získávání z primárních surovin může být energeticky náročné a může zatěžovat životní prostředí. Zároveň může obsahovat nebezpečné látky, které vyžadují odborné zacházení. Správný sběr a zpracování proto pomáhají omezovat únik škodlivin a umožňují využívat materiály, které by jinak mohly přijít nazmar.

Ještě větší přínos může mít prodlužování životnosti výrobků. Opravy, dostupnost náhradních dílů, kvalitní konstrukce a možnost výměny baterií pomáhají oddálit okamžik, kdy se zařízení stane odpadem. Pokud už výrobek nelze bezpečně nebo ekonomicky používat, měl by zamířit do systému zpětného odběru, kde lze zajistit jeho řádné zpracování.

Údaje Eurostatu tak ukazují dvojí obraz evropského trhu. Česko patří mezi nejúspěšnější země ve sběru elektroodpadu, současně však celá Evropská unie čelí rychlému růstu množství elektroniky uváděné na trh. Skutečným měřítkem pokroku v oběhovém hospodářství bude schopnost prodlužovat životnost výrobků, získávat z vysloužilých zařízení kvalitní druhotné suroviny a omezovat zbytečnou spotřebu nových materiálů.

Elektroodpad jako zdroj surovin

Další souvislosti, odborné analýzy a praktické informace přináší také říjnové číslo časopisu Odpadové fórum, které se podrobně věnuje elektroodpadu, kritickým surovinám a možnostem jejich efektivnějšího využití. Čtenáři v něm najdou mimo jiné analýzu ekonomiky recyklace lithium-iontových baterií, poznatky o životnosti a recyklaci fotovoltaických panelů, informace o nebezpečných chemických látkách PFAS nebo digitálních produktových pasech. 

Nové číslo propojuje aktuální vývoj odpadového hospodářství s otázkami surovinové bezpečnosti, průmyslu a předcházení vzniku odpadů. Nabízí tak řadu užitečných informací pro všechny, kteří chtějí lépe porozumět tomu, jak uchovat hodnotné materiály v oběhu a omezit zbytečné ztráty zdrojů. Říjnové vydání odborného časopisu Odpadové fórum ke stažení ZDE.

Téměř každý druhý obyvatel Evropské unie má problém rozlišit na sociálních sítích důvěryhodné informace o změně klimatu od dezinformací. Více než polovina Evropanů navíc míní, že tradiční média nedokážou klimatickou změnu, její příčiny a dopady vysvětlovat srozumitelně. Přitom 84 % občanů EU spojuje změnu klimatu s lidskou činností. Průzkum Eurobarometru tak odhaluje zásadní rozpor mezi vysokou mírou uznání problému a schopností orientovat se v informacích, které o něm veřejnost dostává.

Eurobarometr v roce 2025 se zaměřil na změnu klimatu přinesl vedle údajů o postojích evropské veřejnosti také výsledky, které se týkají kvality informací. Celkem 49 % obyvatel Evropské unie uvádí, že je pro ně obtížné rozlišit na sociálních sítích spolehlivé informace o změně klimatu od dezinformací. Dalších 52 % respondentů se domnívá, že tradiční média v jejich zemi neposkytují srozumitelné informace o změně klimatu, jejích příčinách a dopadech.

Průzkum se uskutečnil od 18. února do 10. března 2025 a zahrnul 26 319 respondentů ve všech 27 členských státech EU. Výsledky tak nabízejí rozsáhlý pohled na postoje evropské veřejnosti. Ukazují přitom na slabé místo současné environmentální komunikace. Lidé jsou obklopeni velkým množstvím informací, jejich spolehlivost a srozumitelnost však zůstávají problémem. Na tato zjištění nyní upozorňuje nová zpráva Fóra pro informace a demokracii, která se zabývá šířením zavádějících tvrzení o klimatu a možnostmi, jak posílit důvěryhodnost informací ve veřejném prostoru.

Změna klimatu patří mezi témata, u nichž se odborné poznatky bezprostředně propojují s politickými rozhodnutími, technologickým vývojem a ekonomickými zájmy. Ve veřejném prostoru se vedle vědeckých závěrů objevují zjednodušená tvrzení, zavádějící interpretace dat i obsah, který záměrně vyvolává nedůvěru. Pro běžného uživatele přitom nemusí být snadné rozpoznat, kdy příspěvek pracuje s ověřitelnými fakty a kdy vybírá pouze takové údaje, které podporují předem připravený závěr.

Státy mají vůli, konkrétní opatření ale zaostávají

Nová zpráva Fóra pro informace a demokracii, zveřejněná 9. října 2026, posouvá problém od postojů veřejnosti ke konkrétním nedostatkům v přístupu států a digitálních platforem. Zmapovala situaci ve 23 zemích a Evropské unii a zjistila, že většina sledovaných zemí dosud nemá národní strategický plán pro boj proti klimatickým dezinformacím a jejich popírání. Přestože politická podpora a povědomí o problému rostou, konkrétní opatření za tímto vývojem zaostávají.

Zpráva upozorňuje také na mezery v regulaci digitálních platforem. Jejich pravidla se obvykle zaměřují na bezpečnost dětí a další formy škodlivého obsahu, zatímco specifické řešení klimatických dezinformací v regulaci z velké části chybí. Nedostatečně se daří také bránit tomu, aby šíření zavádějících informací přinášelo finanční výnosy z reklamy. S tím souvisí i greenwashing, tedy vytváření klamavého obrazu o environmentálních vlastnostech výrobků, služeb nebo podniků.

Další oblastí je ochrana environmentálních novinářů. Podle zprávy čelí finanční nejistotě, výhrůžkám i fyzickým útokům a v některých případech jsou za svou práci zabíjeni. Opatření na jejich ochranu a dlouhodobou podporu kvalitní nezávislé žurnalistiky podle autorů neodpovídají rozsahu problému. Zpráva proto doporučuje začlenit důvěryhodné informace přímo do klimatické a environmentální politiky, posílit odpovědnost digitálních platforem, omezit financování dezinformací prostřednictvím reklamního trhu a zajistit dlouhodobou podporu kvalitní environmentální žurnalistice.

Vědecká fakta versus informační chaos

Celkem 84 % Evropanů souhlasí s tím, že změnu klimatu způsobuje lidská činnost. Tento výsledek je důležitý zejména ve spojení s obtížemi, které lidé popisují při posuzování informací na sociálních sítích. Přijetí základního vědeckého vysvětlení totiž automaticky neznamená schopnost ověřovat jednotlivá tvrzení o příčinách oteplování, jeho dopadech nebo účinnosti konkrétních opatření.

Klimatické dezinformace mohou mít mnoho podob. Někdy zpochybňují samotnou existenci klimatické změny, jindy pracují s vytrženými údaji, zavádějícím výběrem časových období nebo nesprávnou interpretací vědeckých výsledků. Častým postupem je také vydávání jednotlivého extrémního počasí za definitivní důkaz pro určité tvrzení, ať už změnu klimatu podporuje, nebo zpochybňuje. Jedna událost přitom sama o sobě nemůže popsat dlouhodobý klimatický trend.

Zvláštní problém představují příspěvky, které působí odborně, ale jejichž autoři neuvádějí ověřitelné zdroje, zaměňují korelaci za příčinnou souvislost nebo záměrně vynechávají podstatnou část kontextu. Takový obsah může být přesvědčivý právě proto, že obsahuje dílčí pravdivé informace. Jejich interpretace však vede k chybnému závěru.

Když média nedokážou vysvětlit podstatu

Zjištění, že 52 % Evropanů nepovažuje informace tradičních médií o změně klimatu za dostatečně srozumitelné, otevírá také otázku kvality novinářské práce. Odborné téma vyžaduje přesnost, současně však potřebuje vysvětlení, kterému porozumí i čtenář bez přírodovědného vzdělání. Pokud média zveřejňují pouze výsledné údaje bez kontextu, vysvětlení metodiky a vymezení nejistot, mohou přispívat k informačnímu zmatku, přestože pracují s korektními zdroji.

Srozumitelnost neznamená zjednodušovat vědecké poznatky až k jejich zkreslení. Znamená vysvětlovat, co naměřená data skutečně vypovídají, jaké jsou jejich limity a jak se odborné závěry vztahují ke konkrétním opatřením. Stejně důležité je rozlišovat mezi vědeckým zjištěním, politickým rozhodnutím a názorem na to, jaké náklady nebo přínosy má konkrétní řešení přinést.

Zvlášť u energetiky a průmyslu se totiž klimatická opatření promítají do investic, cen i konkurenceschopnosti. Čtenář potřebuje rozumět nejen očekávaným environmentálním přínosům, ale také nákladům, časovému horizontu a případným omezením. Věcná komunikace proto musí dát prostor ověřeným údajům a vysvětlit jejich význam, nikoli pouze posilovat předem vytvořený postoj.

Co Evropané skutečně podporují

Výsledky Eurobarometru ukazují, že informační obtíže existují souběžně s poměrně širokou podporou klimatických opatření. Změnu klimatu považuje za vážný problém 85 % obyvatel EU a 81 % podporuje dosažení klimatické neutrality Evropské unie do roku 2050. Investice do obnovitelných zdrojů energie a energetické účinnosti podporuje 88 % respondentů.

Z ekonomického hlediska je zajímavé také hodnocení nákladů. Celkem 77 % Evropanů souhlasí s tím, že škody způsobené změnou klimatu budou stát více než přechod na klimaticky neutrální hospodářství. Současně 77 % respondentů očekává, že boj proti změně klimatu podpoří inovace, a 84 % chce větší podporu evropským podnikům, aby dokázaly konkurovat na světovém trhu s čistými technologiemi.

Tato čísla ukazují, že klimatická politika se ve vnímání veřejnosti propojuje také s technologickým rozvojem a hospodářskými příležitostmi. Zároveň připomínají, proč záleží na kvalitě informací. Rozhodování o energetice, průmyslových investicích nebo veřejných výdajích vyžaduje schopnost porovnávat údaje, posuzovat jejich původ a rozumět tomu, co z nich skutečně vyplývá.

Dezinformace mají také praktické důsledky

Vnímání klimatické změny se promítá i do každodenního života. Osobně vystaveno environmentálním a klimatickým rizikům se cítí 38 % Evropanů. Tento údaj zachycuje subjektivní vnímání rizika, nikoli přímé měření skutečné expozice jednotlivých lidí. Přesto ukazuje, že pro významnou část veřejnosti má téma konkrétní rozměr.

Průzkum zaznamenal také jednání domácností. V posledních šesti měsících před dotazováním podniklo nějaký krok ke zmírnění změny klimatu 59 % Evropanů. Z těchto kroků bylo nejčastěji uváděno omezování a třídění odpadu, které zmínilo 64 % respondentů, a omezení spotřeby jednorázových výrobků, které uvedlo 49 %. Při nákupu nového domácího spotřebiče zohledňuje nižší spotřebu energie 34 % dotázaných.

Tyto výsledky přibližují klimatickou politiku běžným rozhodnutím spotřebitelů. Současně ukazují, že veřejnost může jednat ve prospěch úspor energie nebo omezení odpadu, i když se v informačním prostředí obtížně orientuje. Právě u konkrétních opatření je proto důležité nabízet ověřitelné informace o jejich účinnosti a dopadech.

Evropská odpověď na klimatické dezinformace

Na problém reaguje také Evropská komise prostřednictvím iniciativy ClimateFactsMatter, která má veřejnosti pomáhat rozpoznávat zavádějící informace o změně klimatu. Upozorňuje například na účelový výběr dat, falešné odborníky, emocionálně zabarvená sdělení a obrazové materiály vytvořené umělou inteligencí. Spolupracuje přitom s odborníky z Evropského střediska pro sledování digitálních médií a organizace EU DisinfoLab.

Zásadním systémovým krokem EU je pak unijní Akt o digitálních službách (DSA). Tato legislativa poprvé právně zavazuje velké technologické firmy a sociální sítě k tomu, aby aktivně potíraly dezinformace, omezovaly šíření škodlivého obsahu a transparentně regulovaly reklamu, která dezinformační weby často financuje.

Důležitou součástí obrany proti dezinformacím je ověřování původních zdrojů a porovnávání více důvěryhodných informačních kanálů. U statistických údajů je třeba zkoumat, kdo je shromáždil, jakou metodou a v jakém časovém období. U vědeckých studií je podstatné odlišovat samotné výsledky výzkumu od jejich interpretace v médiích nebo na sociálních sítích.

Eurobarometr přitom měří postoje respondentů, nikoli skutečnou schopnost každého z nich odhalit nepravdivé tvrzení v praktickém testu. Údaj o obtížném rozlišování informací proto nelze zaměňovat za podíl lidí, kteří dezinformacím skutečně uvěřili. I tak však průzkum upozorňuje na významný problém, který se týká médií, vzdělávání, vědeckých institucí i veřejné správy.

Kvalitní environmentální komunikace musí být věcná, ověřitelná a srozumitelná zároveň. Bez těchto vlastností se i dobře podložené poznatky obtížně prosazují ve veřejném prostoru. V době, kdy se rozhoduje o energetické infrastruktuře, průmyslových investicích a nákladech na klimatická opatření, je schopnost rozlišovat fakta od manipulace důležitou podmínkou informovaného rozhodování.

Když klimatická hrozba legitimizuje politickou moc

Klimatická změna se v komunikaci evropských institucí neobjevuje pouze jako environmentální problém, ale také jako argument, kterým instituce zdůvodňují vlastní roli a potřebnost svých kroků. Ukazuje to výzkum Moniky Brusenbauch Meislové, která analyzovala 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu a 639 příspěvků na sociální síti X. Prvky legitimizace vlastní činnosti našla v 93,2 % tiskových zpráv a v 83,1 % příspěvků.

Studie se zaměřila také na využívání strachu. Identifikovala tři hlavní narativy: naléhavost, ztrátu a nebezpečí. Klimatická změna tak může být v institucionální komunikaci představována nejen jako problém vyžadující řešení, ale také jako hrozba, která podporuje zdůvodnění konkrétních politických kroků a významu samotné instituce.

Výsledky je však třeba interpretovat přesně. Výzkum analyzoval způsob komunikace Evropského parlamentu, nikoli její skutečný dopad na veřejnost. Nezjišťoval tedy, zda takto formulovaná sdělení mění názory občanů, posilují jejich obavy nebo zvyšují podporu konkrétních opatření. Ukazuje ale, že vedle věcných argumentů hrají v komunikaci o klimatu významnou roli také způsoby, jimiž instituce vysvětlují a obhajují vlastní působení.

Méně odpadu, nižší spotřeba surovin a nové obchodní příležitosti. Cirkulární ekonomika slibuje průmyslu řadu výhod, její zavádění však brzdí drahé investice, levné primární materiály, nedostatek odborníků i složitá pravidla. Analýza zpracovaná pro Ministerstvo průmyslu a obchodu ukazuje, kde podniky narážejí na největší překážky a jak je mohou překonat. Přináší praktický návod, který propojuje řízení firmy, ekonomiku, inovace i spolupráci s dodavateli a zákazníky.

Cirkulární ekonomika se v průmyslu prosazuje postupně. Firmy hledají způsoby, jak lépe využívat materiály, omezovat výrobní ztráty, prodlužovat životnost produktů a vracet cenné suroviny zpět do výroby. Přínosy mohou mít podobu nižších provozních nákladů, menší závislosti na dovážených surovinách i nových zdrojů příjmů. Přechod k tomuto modelu však vyžaduje změny v technologiích, obchodních vztazích a často také v samotném způsobu, jakým podniky plánují výrobu a měří její úspěšnost.

Na tyto překážky se zaměřuje dokument Analýza bariér a návrhy opatření, který vznikl v rámci projektu pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. Autoři využili odbornou literaturu, poznatky z výzkumných projektů i dotazníkové šetření mezi firmami působícími v České republice. Výsledkem je přehled bariér, které komplikují uplatňování principů cirkulární ekonomiky, a návrhů, jak na ně mohou podniky reagovat.

Zpráva ukazuje, že překážky spolu úzce souvisejí. Firma může mít zájem využívat recyklované materiály, ale nenajde dodavatele s potřebnou kvalitou. Může připravit modernizaci výroby, ale investici odloží kvůli vysokým počátečním nákladům. A může vyvinout výrobek s delší životností, jenže její obchodní model stále počítá především s prodejem nových kusů. Úspěšná cirkularita proto vyžaduje souběžné změny v řízení, financování, konstrukci výrobků i spolupráci s okolím.

Strategické řízení a audit materiálových toků

Prvním krokem je získat podporu vedení a začlenit cirkularitu do strategie firmy. Změny ve výrobě, nákupu i konstrukci výrobků potřebují jasné zadání a odpovědnost. Vedení by mělo určit, které oblasti chce podnik zlepšit, kdo bude mít jednotlivé úkoly na starosti a podle jakých ukazatelů se bude vyhodnocovat výsledek. Může jít například o spotřebu primárních surovin, množství výrobního odpadu, podíl recyklovaných materiálů nebo náklady na jednotku produkce. Pokud se cirkularita stane součástí běžného řízení firmy, snáze se promítne do každodenního rozhodování.

Druhým krokem je zmapovat materiálové toky a odhalit místa, kde firmě unikají peníze i suroviny. Podnik by měl vědět, jaké materiály nakupuje, kolik jich skutečně spotřebuje, kde vznikají ztráty a jaké vedlejší produkty či odpady opouštějí výrobní proces. Pomoci může analýza materiálových toků nebo cirkulární audit. Důležité je rozlišit problémy, které může firma vyřešit vlastními silami, od těch, které závisejí na dodavatelích, dostupné infrastruktuře či veřejných pravidlech. Právě toto rozlišení umožní zaměřit finance a pracovní kapacity tam, kde mohou přinést největší užitek.

Dlouhodobá ekonomika a prevence vzniku odpadů

Třetím krokem je přepočítat ekonomiku výroby v delším časovém horizontu. Recyklovaný materiál nebo nová technologie mohou mít vyšší pořizovací cenu, ale přinášet úspory během provozu, snižovat ztráty a omezovat závislost na kolísajících cenách surovin. Při hodnocení investice by proto firma měla porovnávat celkové náklady během životnosti zařízení či výrobku a zohlednit také servis, údržbu, spotřebu energie a nakládání se zbytkovými materiály. Současně se vyplatí prověřit dotační programy, zvýhodněné financování a možnosti sdílení nákladů s obchodními partnery.

Čtvrtým krokem je hledat úspory ještě před vznikem odpadu. Část materiálových ztrát lze omezit přesnějším dávkováním, lepším plánováním výroby, využitím odřezků nebo úpravou výrobních parametrů. Následovat může využití vedlejších produktů v jiném procesu, jejich předání partnerské firmě či zavedení zpětného odběru. Nízké ceny primárních surovin a relativně levné skládkování mohou ekonomickou motivaci k recyklaci oslabovat. Podniky proto potřebují sledovat skutečné náklady na vznik a odstranění odpadu a porovnávat je s možnostmi jeho prevence a materiálového využití.

Konstrukce výrobků a stabilita dodavatelských řetězců

Pátým krokem je upravit konstrukci výrobků tak, aby se daly déle používat, opravovat a na konci životnosti lépe materiálově využít. Ekodesign rozhoduje o tom, zda lze výrobek rozebrat, vyměnit jeho poškozenou součást nebo oddělit jednotlivé materiály. Vhodně navržené výrobky mohou mít delší životnost a nižší náklady na servis, přičemž firma může získat nové příjmy z oprav, renovací či dodávek náhradních dílů. Změna konstrukce se přitom nemusí týkat celého sortimentu. Rozumným začátkem může být produkt, u něhož se opakovaně objevují stejné poruchy, vysoká spotřeba materiálu nebo obtížná recyklovatelnost.

Šestým krokem je vybudovat spolehlivé dodavatelské vztahy pro cirkulární materiály. Dostupnost recyklátu sama o sobě nestačí. Výrobce potřebuje znát jeho původ, složení, technické parametry i stabilitu dodávek. Pokud kvalita kolísá, může ohrozit celý výrobní proces. Firmy by proto měly s dodavateli sjednávat požadavky na kvalitu, sdílet informace o materiálech a hledat více zdrojů pro klíčové vstupy. Dlouhodobé smlouvy a spolupráce na vývoji mohou usnadnit plánování i investice. V některých odvětvích se nabízí také vytváření uzavřených materiálových smyček, v nichž se použité výrobky nebo výrobní zbytky vracejí zpět k původnímu výrobci.

Externí spolupráce a postupné testování technologií

Sedmým krokem je spolupracovat s dalšími firmami, výzkumnými institucemi a technologickými partnery. Především malé a střední podniky často nemají dostatek vlastních odborníků ani prostředků na vývoj specializovaných řešení. Mohou však využít znalosti univerzit, inovačních center, technologických klastrů nebo poradenských organizací. Společný vývoj umožňuje rozdělit náklady a rizika, sdílet zkušenosti a získat přístup k technologiím, jejichž samostatné pořízení by bylo příliš drahé. Přínosná může být i spolupráce mezi podniky z různých oborů. Materiál, který pro jednu firmu představuje nákladný zbytek výroby, může být pro jinou cennou vstupní surovinou.

Osmým krokem je zavádět nové technologie postupně a nejprve si ověřit jejich přínosy v menším měřítku. Komplexní modernizace výroby může vyžadovat vysoké investice, dlouhou přípravu a kvalifikované pracovníky. Pilotní projekt umožní otestovat nové materiály, technologie oprav nebo digitální sledování surovin na vybraném výrobku či výrobní lince. Firma může vyhodnotit náklady, kvalitu i provozní rizika a teprve poté rozhodnout o rozšíření řešení. Digitalizace navíc pomáhá lépe sledovat pohyb materiálů, odhalovat neefektivitu a plánovat jejich opětovné využití. Důležitá je také průběžná příprava zaměstnanců, protože přínosy nových technologií závisejí na tom, zda je lidé dokážou správně používat.

Nové obchodní modely a adaptace na legislativu

Devátým krokem je prověřit obchodní model a nabídnout zákazníkům hodnotu, která přesahuje samotný prodej nového výrobku. Cirkulární ekonomika může podniku otevřít prostor pro pronájem, sdílení, servis, renovace nebo zpětný odběr. Namísto jednorázového prodeje tak může firma získávat příjmy také během používání výrobku. Takový model ovšem vyžaduje promyšlenou logistiku, dostupnost náhradních dílů a schopnost zajistit servis. Současně je třeba zákazníkům srozumitelně vysvětlit, jaké výhody jim řešení přináší, například delší životnost, nižší provozní náklady nebo snadnější opravy. Cirkulární výrobek tak může získat konkurenční výhodu i na trhu, kde zákazníci běžně porovnávají především pořizovací cenu.

Desátým krokem je aktivně pracovat s pravidly, metodikami a dostupnými informacemi. Podniky mohou narážet na nejednotné požadavky, nejasné pojmy nebo složité vykazování environmentálních údajů. Zvláště malé a střední firmy potřebují přehledné metodiky přizpůsobené jejich velikosti a možnostem. Vyplatí se proto sledovat vývoj legislativy, využívat odborné poradenství a spolupracovat s profesními svazy. Firmy zároveň mohou předávat státní správě konkrétní zkušenosti z praxe a navrhovat úpravy, které usnadní zavádění cirkulárních řešení. Pro účinnou veřejnou podporu je důležité, aby se při nastavování programů a pravidel vycházelo z reálných potřeb podniků a aby jednotlivé požadavky byly vzájemně srozumitelné.

Cirkularita musí obstát i v ekonomické realitě

Evropská komise plánuje předložit návrh Circular Economy Act (CEA), tedy aktu o oběhovém hospodářství, ve třetím čtvrtletí roku 2026. Jeho cílem je odstranit překážky, které brání rozvoji jednotného trhu s odpady a druhotnými surovinami, a posílit nabídku i poptávku po kvalitních recyklovaných materiálech. Pro evropský průmysl jde o důležitý krok. Samotná dostupnost technologií ani deklarovaná podpora cirkularity však nestačí, pokud se využívání druhotných surovin ekonomicky nevyplácí a investice do nových řešení se firmám nevracejí.

Právě česká analýza bariér cirkulární ekonomiky ukazuje, proč nelze řešení hledat pouze v legislativě. Funkční trh s druhotnými surovinami potřebuje nejen dostatečnou nabídku, ale také předvídatelné dodávky, ověřitelnou kvalitu materiálů a ekonomické podmínky, které jejich využívání podpoří. Podniky zároveň potřebují dostupné investiční financování, prostor pro inovace a možnost spolupracovat s dodavateli, odběrateli i výzkumnými institucemi. Významnou roli hraje také konstrukce výrobků, která umožňuje jejich opravy, renovace a následné materiálové využití.

Výsledná podoba CEA tak bude důležitá nejen pro rozvoj recyklace, ale i pro konkurenceschopnost evropských podniků. Při nastavování pravidel bude třeba zohlednit také rozdílné možnosti jednotlivých firem a omezit zbytečnou administrativní tedy i legislativní zátěž. Zvláště malé a střední podniky potřebují srozumitelné požadavky, dostupné informace a odbornou podporu, aby se cirkulární řešení nestala pouze další nákladovou položkou, ale skutečnou příležitostí ke zvýšení efektivity a posílení postavení na trhu.

Dokument ke stažení:

• Souhrnná výzkumná zpráva TAČR TITSMPO305

• Analýza bariér a návrhy opatření TAČR TITSMPO305