Evropská unie připravuje od roku 2030 zákaz vybraných jednorázových plastových obalů. Itálie však přichází s vlastním řešením, které může změnit pohled na budoucnost některých obalových materiálů. Čtyři skupiny obalů, které mají na evropském trhu skončit, budou moci v zemi zůstat, pokud budou certifikovaně kompostovatelné a zamíří do systému biologického zpracování odpadu. Italský přístup sází na rozvinutý sběr bioodpadu a průmyslové kompostárny.

Italská legislativa představuje zajímavý příklad toho, jak mohou členské státy využít prostor, který jim poskytuje evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Příslušný předpis, Decreto-legge 7 agosto 2026, n. 143, „Disposizioni urgenti in materia di obbligo di compostabilità di determinate tipologie di imballaggi“, byl zveřejněn v italské úřední sbírce Gazzetta Ufficiale, Serie Generale n. 182, 7. srpna 2026 a účinnosti nabyl následující den. Nová pravidla se začnou uplatňovat od 1. ledna 2030, tedy ve stejném termínu, kdy má na základě evropské legislativy začít zákaz vybraných jednorázových plastových obalů.

Itálie se přitom nesnaží zákaz plošně odmítnout. Využívá možnost, kterou evropské nařízení výslovně připouští, a pro vybrané obaly stanovuje povinnost kompostovatelnosti. Výsledkem je národní výjimka, která umožní pokračovat v používání konkrétních obalových formátů, pokud splní stanovené požadavky a budou součástí odpovídajícího systému sběru a zpracování biologického odpadu.

Koho se výjimky týkají a jaké hrozí sankce?

Italská úprava původně stanovila kompostovatelnost jako podmínku pro jednorázové plastové obaly používané při balení předbaleného čerstvého ovoce a zeleniny do 1,5 kg. Senát však při schvalování prováděcího zákona 23. září 2026 rozsah této úpravy upravil. Dočasně z ní vyňal konkrétní skupiny čerstvého ovoce, zeleniny, aromatických bylin a pěstovaných hub. Výjimka se vztahuje také na některé výrobky IV. řady, tedy čerstvé ovoce a zeleninu upravené a připravené k okamžité spotřebě. Toto osvobození platí do doby, než Evropská komise vydá podrobnější pokyny k provádění příslušných ustanovení evropského nařízení o obalech PPWR.

Druhou skupinou jsou jednorázové obaly na potraviny a nápoje určené ke konzumaci v provozovnách hotelů, restaurací a dalších gastronomických zařízení. Třetí skupinu tvoří malé jednorázové obaly na jednotlivé porce, například na omáčky, cukr, kávovou smetanu nebo koření. Poslední kategorií jsou pružné jednorázové obaly na kosmetické a hygienické výrobky v ubytovacích zařízeních, které se vyhazují před příjezdem dalšího hosta.

Výjimka se vztahuje na obaly splňující požadavky normy EN 13432, případně rovnocenného standardu uznávaného na evropské úrovni. Jejich kompostovatelnost musí potvrdit akreditovaný subjekt. Za nedodržení pravidel od ledna 2030 hrozí pokuty od 2 500 do 25 000 eur. Pokud hodnota dotčených obalů přesáhne 10 % obratu společnosti, může se maximální sankce zvýšit až na čtyřnásobek. Výjimku mohou získat mikropodniky, které doloží, že kompostovatelné obaly nejsou pro jejich provoz technicky proveditelné nebo že nemají přístup k potřebné infrastruktuře.

Rozhodující je infrastruktura

Italský přístup stojí na předpokladu, že kompostovatelné obaly mají smysl především tam, kde existuje funkční systém jejich odděleného sběru a následného biologického zpracování. Právě v tom se Itálie od řady dalších evropských zemí liší.

Povinný oddělený sběr kuchyňského a potravinového odpadu zavedla na celostátní úrovni již v lednu 2022. V roce 2024 bylo biologicky zpracováno přibližně 7,2 milionu tun organického odpadu. Významnou roli přitom hrají zařízení kombinující anaerobní digesci s kompostováním. Takto vybudovaný systém vytváří podmínky pro to, aby se kompostovatelné obaly mohly stát součástí proudu biologického odpadu, místo aby končily ve směsném odpadu nebo zatěžovaly třídění ostatní plastů.

Důležitou součástí italského modelu je také systém rozšířené odpovědnosti výrobců Biorepack, který vznikl v roce 2018 jako první evropský systém tohoto typu zaměřený na kompostovatelné plastové obaly. Výrobci biopolymerů a kompostovatelných obalů se do něj musí zapojit. Z vybraných příspěvků se financuje sběr a zpracování těchto materiálů, přičemž obce mohou získat vyšší úhrady, pokud zajistí čistší biologicky rozložitelný odpad.

Od 1. července 2026 činil příspěvek výrobců 246 eur za tunu. Podle údajů Biorepack bylo v roce 2024 z celkových 82 246 tun kompostovatelných obalů uvedených na italský trh biologicky recyklováno 47 511 tun. To odpovídá 57,8 %. Výsledek již překročil evropský cíl pro recyklaci plastových obalů ve výši 55 % do roku 2030. Tento údaj však sám o sobě nevypovídá o tom, jaký podíl všech obalů se skutečně podaří v budoucnu správně vytřídit a zpracovat, ani zda bude možné stejnou úroveň zachovat při výrazném nárůstu jejich množství.

Kompostovatelnost musí fungovat i v praxi

Certifikace podle EN 13432 potvrzuje, že obal splňuje stanovené požadavky na průmyslovou kompostovatelnost. Sama o sobě však nezaručuje, že se obal rozloží za jakýchkoliv podmínek. Rozhodující jsou také parametry konkrétního zařízení, délka zpracování, teplota a způsob vedení biologického procesu.

Právě zde se ukazuje jeden z nejdůležitějších praktických aspektů italské novinky. Kompostárny a zařízení pro anaerobní digesci budou muset zvládnout širší spektrum materiálů, včetně pevných misek, kelímků a malých porcovacích obalů. Podle údajů Biorepack přitom při zpracování stále dochází ke ztrátám více než 10 % kompostovatelných plastů, které mohou být zachyceny při třídění a vyřazeny společně s běžnými plasty.

Pro správný průběh procesu je proto důležité dodržet odpovídající dobu zpracování. U aerobních zařízení se uvádí přibližně devět až deset týdnů, zatímco při kombinaci anaerobní digesce a následného kompostování má samotná kompostovací fáze trvat 30 až 45 dní.

Dalším problémem může být záměna kompostovatelných obalů s běžnými plastovými výrobky. Pokud spotřebitel vhodí do nádoby na bioodpad obal, který se ve skutečnosti kompostovatelný není, může tím zhoršit kvalitu výsledného kompostu. Podobně mohou nesprávně vytříděné materiály zvyšovat náklady na dotřiďování a zatěžovat provoz zařízení.

Úspěch italského modelu tak bude záviset na souhře několika faktorů. Výrobci musí dodávat obaly splňující technické požadavky, obce musí zajistit jejich oddělený sběr, spotřebitelé potřebují srozumitelné informace a zpracovatelská zařízení musí mít odpovídající kapacitu i technologické vybavení. Kompostovatelný materiál totiž získává svůj environmentální význam až v okamžiku, kdy se podaří propojit jeho vlastnosti s funkčním systémem nakládání s odpady.

Evropská pravidla, národní řešení

Nařízení PPWR stanovuje pro vybrané obalové formáty zákaz uvádění na trh od 1. ledna 2030. Současně však umožňuje členským státům povolit kompostovatelné alternativy, pokud jsou splněny podmínky odděleného sběru biologického odpadu a existuje odpovídající infrastruktura pro jeho zpracování.

Italská výjimka proto neznamená, že by se evropský zákaz rušil nebo že by se automaticky vztahoval na celou Evropskou unii. Jde o národní řešení, které ostatní členské státy nemohou bez dalšího převzít. V zemích, které obdobnou možnost nevyužijí, budou dotčené obalové formáty od roku 2030 zakázány i tehdy, pokud budou certifikovaně kompostovatelné.

Pro výrobce obalů to znamená, že se jejich strategie pro evropský trh může v jednotlivých zemích lišit. Italské řešení jim ponechává možnost využívat určité obalové formáty, současně však vyžaduje splnění konkrétních technických a logistických podmínek. Pro firmy působící ve více členských státech tak bude důležité rozlišovat mezi pravidly platnými v Itálii a požadavky ostatních zemí.

Na několik týdnů se běžné ulice Monte Carla promění v jeden z nejznámějších závodních okruhů světa. Potom se tribuny, bezpečnostní bariéry, řídicí centrum i další konstrukce rozeberou, uloží a v dalším roce znovu použijí. Monacká Grand Prix tak nabízí překvapivě názornou ukázku toho, co v praxi znamená modularita, opakované využití a konstrukce navržená pro opětovnou montáž.

Formule 1 v Monaku nemá klasický závodní areál, který by po většinu roku čekal na další závod. Okruh Circuit de Monaco vede ulicemi města a po většinu roku slouží stejný prostor běžnému provozu. Na rozdíl od některých jiných městských okruhů, například v Singapuru, se navíc Monako otevírá veřejnosti ihned po skončení každého závodního dne.

Jen několik desítek minut poté, co po asfaltu létaly monoposty rychlostí přes 300 km/h, se trať postupně promění zpět v běžné městské silnice. Před Grand Prix se proto musí prakticky celé závodní zázemí znovu sestavit. Po závodě se zase rozebere a jednotlivé části putují do skladů, aby se mohly použít při další velké motoristické akci.

Miliony tun a kilometrů v rukou stovek dělníků

Podle údajů Formule 1 trvá příprava okruhu přibližně šest týdnů. V letech, kdy se v Monaku koná také historická Grand Prix, je potřeba začít ještě o týden dříve. Na místě se postupně objeví více než 21 kilometrů bezpečnostních svodidel, přibližně kilometr bariér Tecpro, 20 000 m² ochranných sítí, tisíce ochranných pneumatik, stovky hasicích přístrojů a devět jeřábů. Na samotné výstavbě se podílí přibližně 250 lidí. Po závodě se celý proces obrátí a demontáž zabere zhruba tři týdny.

Rozměr celé operace dobře ukazuje současný oficiální údaj FIA. Pro Grand Prix jsou připraveny tribuny o celkové hmotnosti kolem 1 100 tun, 21 kilometrů bezpečnostních bariér, 900 metrů bariér Tecpro a 20 000 m² ochranných sítí. Na trati je také přibližně 1 000 ochranných pneumatik a 800 hasicích přístrojů, tedy přibližně jeden na každých 15 metrů okruhu.

Za celou logistickou operací je navíc velmi konkrétní ekonomický důvod. Grand Prix přináší do monacké ekonomiky částku kolem 100 milionů eur. Oficiální studie monackého statistického úřadu IMSEE vyčíslila ekonomické dopady ročníku 2017 na 90 milionů eur a označila Grand Prix za zdaleka nejvýznamnější událost pořádanou v knížectví. Přínosy přitom nekončí u samotného závodního víkendu a zahrnují například hotely, restaurace, pronájmy teras a lodí, dopravu i další služby.

Architektura jako obří skládačka Lega

Ještě zajímavější je samotná konstrukční logika. Řídicí centrum závodu není klasická budova postavená pro jedno konkrétní místo. Automobile Club de Monaco jej popisuje jako skutečné Lego. Konstrukce o ploše 1 500 m² se skládá ze 77 modulů, které vytvoří pětipodlažní objekt vysoký 17 metrů. Uvnitř jsou mimo jiné dvě řídicí místnosti, zasedací prostory a zázemí pro hosty.

Modularita zde přitom řeší několik problémů současně. Objekt může vzniknout v krátkém čase, jednotlivé části lze přepravovat odděleně, při demontáži se opět rozdělí na zvládnutelné celky a konstrukce může být použita při dalších ročnících. Z pohledu cirkulární ekonomiky je důležité právě to, že se hodnota výrobku zachovává co nejdéle v jeho původní funkci.

Podobný princip využívá také novější objekt Garage 1. Jeho výroba začala v říjnu 2023 ve Francii a v březnu následujícího roku dorazilo do Monaka 40 modulů. Z nich vznikla čtyřpodlažní konstrukce o ploše 1 500 m² s 600 m² teras. Celá sestava váží přibližně 300 tun, samotná ocelová konstrukce 190 tun a její montáž zajišťuje 450 šroubů a 1 600 rychlospojek. Součástí konstrukce je také 4,7 kilometru elektrických rozvodů. Ocelová konstrukce má přitom předpokládanou životnost 50 let.

Zajímavé je také množství práce, které se skrývá za každoroční proměnou města. Historický údaj Formule 1 uvádí kolem 250 pracovníků přímo zapojených do výstavby, šest specializovaných dodavatelských firem a devět jeřábů. Při historické Grand Prix, která se koná jednou za dva roky, se příprava prodlužuje ze šesti na sedm týdnů.

Když chybí místo: Mezinárodní logistický koloběh

Právě tady je dobře vidět rozdíl mezi jednorázovou stavbou a konstrukcí navrženou pro opakované použití. Hodnota není pouze v samotném materiálu. Důležitá je také schopnost rozebrat celek na jednotlivé části, přepravit je, uskladnit a následně znovu sestavit. Konstrukční prvek tak během svého života nemusí skončit po jednom využití jako odpad nebo materiál určený k recyklaci. Jeho nejvyšší hodnotu si uchovává tím, že se znovu použije ve stejné funkci.

A Monaco jde ještě dál. Protože v knížectví jednoduše není dostatek prostoru pro skladování veškerého vybavení, pořadatelé podle dřívějšího popisu využívali skladovací kapacity v okolí Nice a také v Itálii. Závodní infrastruktura se tedy po skončení akce nestává nepotřebnou hromadou materiálu. Putuje z města do logistického systému a v následující sezoně se vrací zpět.

Samotné skladování však představuje další zajímavý pohled na cirkulární ekonomiku. Materiál zůstává zachován a připraven k dalšímu použití, současně ale po značnou část roku nevytváří další užitek. V případě Monaka je to do značné míry dáno velmi specifickou funkcí jednotlivých prvků a omezeným prostorem knížectví.

Samotné město přitom musí celý proces sladit s běžným životem. V roce 2025 byly například některé části komunikací kvůli přípravám uzavřeny již od března a montážní a demontážní práce zasahovaly do června. V roce 2026 úřední harmonogram počítal s prostorem pro montáž a demontáž infrastruktury dokonce od konce února do začátku července, protože Monaco v průběhu jara a začátku léta hostí historickou Grand Prix, závody Formule E a následně Formuli 1.

V duchu cirkulární ekonomiky zavedlo Monako během závodního víkendu iniciativu vratných kelímků („Monacup’Green“). Aby se zamezilo tunám jednorázového plastového odpadu, diváci dostávají nápoje ve vratných kelímcích se zálohou 2 eura. Přímo v blízkosti okruhu byla vybudována lokální vysokokapacitní linka na jejich mytí a sušení, takže kelímky rotují zpět k barům a prodejcům v reálném čase během jediného víkendu.

Noční směny pro dokonalý asfalt

Zajímavou kapitolou je asfalt. Ten musí vydržet běžnou městskou dopravu po většinu roku a zároveň nabídnout závodním monopostům povrch splňující velmi přísné požadavky. Proto se jednotlivé části tratě pravidelně obnovují. V roce 2023 se opravovalo téměř 15 000 m², což odpovídalo přibližně 1 800 tunám nového povrchu. Obnovení se tehdy týkalo téměř poloviny okruhu a práce probíhaly v jednotlivých sektorech během dvou po sobě jdoucích nocí. Nejprve se odfrézovala horní vrstva a následující noc se položil nový asfalt.

Ani v roce 2026 se přitom neobnovovala celá trať najednou. Upraveny byly například úseky od poslední zatáčky k první zatáčce, část úseku u zatáčky číslo 5, část od zatáčky číslo 7 k tunelu a prostor u vjezdu a výjezdu z boxové uličky.

Důvod je zřejmý už při pohledu na čísla. Monaco měří jen 3,337 kilometru, má 19 zatáček a při Grand Prix se jede 78 kol, tedy celkem 260,286 kilometru. Maximální rychlost přesahuje 300 km/h. FIA pro rok 2024 uváděla nejvyšší rychlost 303 km/h.

Monacký Grand Prix tak vytváří pozoruhodný cyklus. Město poskytne prostor, z tisíců jednotlivých prvků vznikne během několika týdnů závodní infrastruktura, během jediného víkendu se na ní odehraje jedna z nejsledovanějších motoristických akcí a potom se celý systém opět rozebere. Jeho součásti mohou pokračovat v životě mimo původní místo a za rok se vrátit.

Právě v tom spočívá jedna z praktických podob cirkulární ekonomiky. Materiál nemusí být automaticky považován za jednorázový produkt jen proto, že se používá v dočasné stavbě. Pokud je konstrukce od začátku navržena jako soubor opakovaně použitelných modulů, mohou se její části vracet do oběhu znovu a znovu. V Monaku se z tohoto principu stala podmínka fungování celého závodu.

Chcete vidět tento logistický organismus v pohybu? Dokument Velká cena Monaka: Stavba okruhu vás zavede přímo do zákulisí neúprosných příprav. Sleduje strhující závod s časem, při kterém se v srdci knížectví za plného provozu skládá obří skládačka boxů, tribun i ředitelství závodu. Uvidíte detailní záběry nočních směn i precizní práci stovek techniků, díky jejichž nasazení vznikne dočasná trať, na níž se už za pár dní rozhodne o vítězi nejslavnějšího motoristického podniku.

Kritické suroviny mohou představovat jen malou část hodnoty výsledného výrobku, jejich nedostatek však dokáže zastavit celé výrobní linky. Mezinárodní energetická agentura přichází s pozoruhodným ekonomickým pohledem. Vyšší cena diverzifikovaných dodávek může fungovat jako pojistné proti výpadkům, jejichž účet by byl násobně vyšší. U vzácných zemin se roční hodnota ohrožené výroby počítá v bilionech dolarů, zatímco potřebné investice do rozšíření dodavatelských řetězců mají být řádově nižší.

Světový průmysl si v posledních letech stále výrazněji uvědomuje jednu vlastnost trhu s kritickými surovinami. Problémem nemusí být jejich fyzický nedostatek, ale koncentrace těžby, zpracování a výroby v několika málo zemích. Jakmile se do obchodních toků vloží vývozní omezení, může relativně malý objem chybějící suroviny způsobit velmi rozsáhlé hospodářské následky. Právě tento mechanismus podle Mezinárodní energetické agentury názorně ukázaly poslední kroky Číny v oblasti vzácných zemin.

V dubnu 2025 zavedla Čína významná vývozní omezení na sedm těžkých prvků vzácných zemin a související magnety. Některé automobilky následně omezovaly využití výrobních kapacit nebo dočasně zastavovaly výrobu kvůli nedostatku magnetů. V říjnu 2025 byla opatření významně rozšířena také na výrobky vyráběné mimo Čínu, které obsahují vzácné zeminy čínského původu nebo využívají čínské technologie. Podle odhadu IEA by při plném uplatnění těchto pravidel mohly být mimo Čínu ohroženy roční tržby v energetice, automobilovém průmyslu, elektronice a obranném sektoru v hodnotě až 6,5 bilionu dolarů. Rozšířená opatření byla následně pozastavena do listopadu 2026, samotné riziko vysoké koncentrace dodávek však zůstává.

Rozměr závislosti ukazují také data za rok 2024. Čína zajišťovala 60 % světové těžby vzácných zemin používaných pro výrobu magnetů, u rafinace její podíl dosahoval 91 % a u výroby slinutých permanentních magnetů dokonce 94 %. V roce 2005 přitom Čína vyráběla přibližně polovinu těchto magnetů. Za necelé dvě dekády se tak její podíl zvýšil na téměř celý světový trh.

Vývozní omezení rychle přibývají

Podobný vývoj se přitom netýká pouze vzácných zemin ani samotné Číny. Počet celních kódů pro nerostné suroviny, na něž Čína od roku 2023 uplatnila vývozní omezení, se podle IEA ztrojnásobil. Týká se to mimo jiné gallia, germania, yttria, wolframu a telluru, tedy materiálů důležitých pro letecký a obranný průmysl, polovodiče nebo energetiku. K omezení vývozu přistoupili také další producenti. Demokratická republika Kongo zavedla kvótu na vývoz kobaltu, Zimbabwe omezení obchodu s lithiem a Mosambik opatření týkající se grafitu.

Význam grafitu přitom dobře ukazuje, jak daleko mohou následky zasáhnout. IEA odhaduje, že úplné přerušení dodávek bateriového grafitu by mohlo ohrozit výrobu mimo Čínu v hodnotě více než 300 miliard dolarů ročně. Také zde tedy platí, že hodnota samotné suroviny je pouze malou částí hodnoty výrobků, které na ní závisejí.

Diverzifikace má svou cenu

Pro průmysl tím vzniká velmi konkrétní ekonomický problém. Alternativní dodavatelské řetězce bývají dražší než zavedené zdroje, které těží z rozsahu, existující infrastruktury a dlouhodobě vybudovaného zpracovatelského zázemí. IEA uvádí, že provozní náklady nových projektů v diverzifikovaných dodavatelských řetězcích mohou být v mnoha případech přibližně o 50 % vyšší než u zavedených dodavatelských základen.

Právě tento rozdíl označuje IEA jako potenciální bezpečnostní prémii za suroviny (mineral security premium). Firmy a státy by podle této úvahy vědomě platily částku navíc za dodavatelský řetězec, který je sice dražší, ale méně zranitelný vůči výpadku jednoho dominantního producenta. Ekonomický princip připomíná jiné formy řízení rizika. Náklady vznikají průběžně, zatímco jejich přínos se naplno projeví až ve chvíli, kdy dojde k problémům s dodávkami.

Deset miliard proti 6,5 bilionu

U kritických minerálů je pozoruhodný rozdíl mezi velikostí samotného trhu a hodnotou výrobků, které na něm závisejí. Roční trh s magnetickými vzácnými zeminami má podle IEA hodnotu méně než 10 miliard dolarů. Jejich výpadek však může způsobit hospodářské dopady kolem 6,5 bilionu dolarů ročně. Rozdíl mezi oběma částkami je přibližně třikrát větší než tisícinásobek hodnoty samotného trhu.

Právě tento nepoměr vysvětluje, proč může dávat ekonomický smysl investovat do relativně malého počtu nových těžebních a zpracovatelských projektů. IEA odhaduje, že pro diverzifikaci dodávek magnetických vzácných zemin tak, aby pokryly očekávanou poptávku mimo Čínu v roce 2035, bude zapotřebí přibližně 60 miliard dolarů investic během příští dekády. V porovnání s hodnotou průmyslové výroby ohrožené výpadkem dodávek jde o výrazně menší částku.

Největší problém je u magnetů

Budování nových dolů přitom samo o sobě nestačí. Dodavatelský řetězec vzácných zemin pokračuje přes úpravu rudy, separaci jednotlivých oxidů, rafinaci, výrobu slitin a prášků až k samotným permanentním magnetům. Právě poslední části řetězce představují jednu z největších překážek diverzifikace.

Podle IEA má poptávka po vzácných zeminách pro magnety mimo Čínu do roku 2035 vzrůst přibližně o 50 %. Současné kapacity mimo Čínu však podle očekávání pokryjí jen asi 50 % potřebné těžby, přibližně 25 % rafinace a méně než 20 % výroby magnetů. Jinými slovy, těžební kapacita se může rozšiřovat podstatně rychleji než schopnost vytěžený materiál zpracovat a přeměnit na finální výrobek.

To vytváří velmi specifickou závislost. Země mohou mít vlastní doly, ale bez dostatečné rafinace a výroby magnetů zůstávají odkázány na zahraniční zpracování. IEA proto označuje výrobu magnetů za hlavní úzké místo při budování diverzifikovaných dodavatelských řetězců.

Cena suroviny není cena výrobku

Otázka samozřejmě zní, kdo tuto pojistku zaplatí. Vyšší náklady mohou nést státy, zpracovatelé, výrobci nebo koneční zákazníci. Rozhodující přitom je, jak velkou část výsledné ceny výrobku kritická surovina skutečně tvoří. A právě tady přichází další zajímavé zjištění analýzy IEA.

Kritické minerály mohou výrazně ovlivnit cenu některých meziproduktů, jejich podíl na ceně konečného výrobku však bývá podstatně menší. U bateriových článků představují kritické suroviny přibližně čtvrtinu ceny, ale u průměrného elektromobilu pouze kolem 3 %. V případě permanentních magnetů tvoří vzácné zeminy přibližně 40 % ceny magnetu, zároveň však představují méně než 1 % hodnoty celého automobilu. U mědi je situace jiná. Ta podle IEA tvoří přibližně 10 až 15 % ceny výkonových transformátorů a kabelů.

Rozdíl je ještě názornější při modelovém ztrojnásobení cen surovin. Pokud by cena vzácných zemin vzrostla na trojnásobek, cena automobilu by podle výpočtu IEA vzrostla přibližně o 0,1 %. Ztrojnásobení cen bateriových materiálů by zvýšilo výslednou cenu elektromobilů a systémů pro ukládání energie přibližně o 5 %. Výpočty vycházejí z průměrných globálních cen materiálů a výrobků v roce 2025.

Tato čísla dávají bezpečnosti dodávek poněkud jiný ekonomický rozměr. Průmyslový podnik může stát před rozhodnutím, zda nakupovat levnější surovinu z vysoce koncentrovaného zdroje, nebo si část dodávek zajistit u dražšího alternativního producenta. Rozdíl v ceně pak představuje náklad na snížení rizika. V případě některých výrobků může být přitom tento náklad ve výsledné ceně překvapivě malý.

Pojistka potřebuje pravidla

Problém však zůstává v tom, jak vytvořit podmínky pro vznik alternativních dodavatelů. Nový důl, rafinerie nebo výrobní závod potřebují dlouhé investiční období, stabilní odběratele a dostatečnou jistotu, že se jejich výrobek dokáže prosadit proti zavedeným producentům. Diverzifikace navíc přináší také náklady na kvalifikaci nových dodavatelů, testování výrobků, certifikaci a vytvoření nových obchodních vztahů.

IEA proto zmiňuje několik možností, jak tento rozdíl překlenout. Patří mezi ně minimální cenové úrovně, dlouhodobé kontrakty, požadavky na diverzifikaci dodávek nebo podpora investičních a provozních nákladů. Význam mohou mít také smlouvy typu contract for difference, které umožňují omezit část cenového rizika nových projektů.

Podpora přitom podle IEA nemá znamenat dlouhodobé financování projektů bez ohledu na jejich skutečnou výkonnost. Agentura doporučuje průběžné hodnocení výsledků, postupné poskytování podpory a její vazbu na dosažené výrobní milníky nebo kvalifikační požadavky odběratelů. Smyslem je vytvořit kapacitu, která bude schopná postupně fungovat na trhu a zároveň sníží závislost na dominantním dodavateli.

Druhý zdroj může být doma

Významnou roli může mít také recyklace. U řady kritických surovin totiž diverzifikace nemusí znamenat pouze hledání nových nalezišť a budování nových rafinerií. Druhým zdrojem materiálu mohou být výrobky, které již byly uvedeny na trh. Zvyšování podílu druhotných surovin rozšiřuje počet dostupných zdrojů materiálu a současně snižuje závislost na primárních dodávkách.

Evropská agentura pro chemické látky rozšiřuje databáze, připravuje nové klasifikace a posuzuje látky, které se mohou dostat do regulace. Aktuální přehled ukazuje, že chemická regulace už dávno nekončí u samotné výroby chemikálií. Dostává se do kosmetiky, elektroniky, automobilů, obalů, biocidních přípravků i do recyklačních procesů. A u některých látek se teprve začíná rozhodovat, jakou část jejich životního cyklu bude možné v budoucnu ještě využít.

Když se v Evropě začne projednávat nová klasifikace chemické látky, může trvat roky, než se původní vědecké hodnocení promění v konkrétní povinnost pro výrobce. ECHA nyní tento proces zpřehledňuje. Její databáze ECHA CHEM nově obsahuje všechny dokumenty související s harmonizovanou klasifikací a označováním látek. Uživatelé tak mohou sledovat cestu konkrétní látky od prvního oznámení záměru přes návrh klasifikace až po stanovisko Výboru pro posuzování rizik RAC.

Nově jsou v databázi také zprávy předkládané Evropskou komisí, členskými státy nebo firmami a stanoviska RAC včetně příloh. Přehlednější je také samotný Inventář klasifikace a označování. Pokud mají různé varianty jedné látky odlišnou harmonizovanou klasifikaci podle nařízení CLP, databáze je nyní zobrazuje odděleně. Pro firmy to může být důležitý rozdíl, protože klasifikace se následně promítá například do označování výrobků, bezpečnostních listů nebo podmínek jejich uvádění na trh.

REACH po více než deseti letech

ECHA se současně ohlíží za více než deseti lety hodnocení látek podle REACH. Nová technická zpráva popisuje, jak se tento proces vyvíjel a jak díky němu evropské úřady postupně získávaly podrobnější informace o látkách, které mohou představovat riziko pro člověka nebo životní prostředí.

Jedním z nových kandidátů pro identifikaci jako látka vzbuzující mimořádné obavy SVHC je 4,4 methylenedifenol. Látka známá také jako bisfenol F se používá například při výrobě některých epoxidových pryskyřic a dalších polymerních materiálů. Právě u látek tohoto typu je důležité sledovat jejich výskyt nejen jako samostatných chemických výrobků, ale také v materiálech a výrobcích, které se dostávají dále do dodavatelského řetězce.

ECHA zároveň zahájila 21 nových konzultací k návrhům na testování látek. Připomínky mohou zainteresované subjekty předkládat do 13. listopadu 2026. Testovací návrhy představují praktický způsob, jak doplnit údaje potřebné k posouzení vlastností chemických látek.

Do konkrétních rozhodnutí se mezitím dostává také oxid chromový. Evropská komise udělila tři povolení pro tři použití této látky. Oxid chromový se využívá například při povrchových úpravách kovů a v některých procesech spojených s chromováním. Jeho další používání je přitom v evropském systému REACH spojeno s autorizačním režimem, takže každé povolené použití má přesně vymezený regulatorní rámec.

Nové klasifikace míří na další látky

ECHA otevřela také konzultaci k návrhu harmonizované klasifikace pro skupinu látek používaných mimo jiné jako absorbéry ultrafialového záření. Jde o ethyl 4 dimethylaminobenzoát, 2 ethylhexyl 4 dimethylaminobenzoát a padimát. Připomínky lze podávat do 27. listopadu 2026.

Současně byly předloženy dva nové záměry na harmonizaci klasifikace a označování. Prvním je fosfin, velmi toxický a vysoce reaktivní plyn používaný například při fumigaci a v některých průmyslových procesech. Druhým je emamektin benzoát, účinná látka používaná jako insekticid a akaricid.

U těchto záměrů jde zatím o začátek regulatorního procesu. Samotné oznámení ještě neznamená konečnou harmonizovanou klasifikaci. Otevírá však cestu k odbornému posouzení vlastností látek a případnému přijetí společných klasifikačních pravidel v celé EU.

Biocidy hledají své místo

Pozornost se přesouvá také k biocidním látkám. Firmy stáhly svůj zájem o schválení dimethyldithiokarbamátu sodného pro typy přípravků 11 a 12 v rámci programu přezkumu. Tato látka má například fungicidní a algicidní účinky a může se používat při ochraně průmyslových vod nebo v systémech, kde je třeba omezovat růst mikroorganismů.

Pokud chtějí společnosti zachovat tuto látku v programu přezkumu pro uvedené typy výrobků, musí svůj zájem oznámit ECHA nejpozději do 24. září 2027.

Současně Evropská komise udělila unijní povolení pro skupinu biocidních přípravků Christeyns Peracetic Acid Biocidal Product Family. Zde je účinnou látkou kyselina peroctová, silné oxidační činidlo využívané například k dezinfekci. Její předností je vysoká účinnost a rozklad na látky, které se v prostředí přirozeněji odbourávají než řada jiných dezinfekčních činidel.

Přes 33 tisíc vývozů chemikálií

Zajímavý obrázek o rozsahu evropské chemické regulace přináší také systém předchozího souhlasu PIC. Ten se týká mezinárodního obchodu s některými nebezpečnými chemickými látkami a má zajistit, aby dovážející země měly informace o tom, co k nim z EU míří.

Podle nové tříleté zprávy systém funguje plynule, jeho administrativní rozsah však zůstává značný. Mezi lety 2023 a 2025 ECHA zpracovala více než 33 300 oznámení o vývozu. V letech 2023 a 2024 jich bylo přibližně 10 000 ročně, v roce 2025 už téměř 12 000.

Růst souvisí mimo jiné s pravidelným rozšiřováním seznamu nebezpečných chemikálií a s přibývajícím počtem látek, u nichž musí vývozce před uskutečněním obchodu získat výslovný souhlas země dovozu. Zpráva zároveň obsahuje návrhy na zlepšení fungování systému a jeho větší předvídatelnost.

Bromované látky míří k dalšímu posouzení

Další část evropské chemické regulace se týká perzistentních organických polutantů. Výbor pro přezkum POP v září rozhodl připravit profily rizik pro bis 2 ethylhexyl tetrabromftalát označovaný jako TBPH a pro dekabromdifenylethan DBDPE spolu s příbuznou bromovanou látkou.

Bromované látky tohoto typu se historicky uplatňovaly především jako retardéry hoření v plastech, elektronice nebo dalších materiálech. Jejich vlastností je schopnost omezovat hoření polymerních materiálů, současně však u některých bromovaných látek vznikly obavy z jejich persistence a šíření v prostředí. Právě proto se nyní dostávají do další fáze mezinárodního hodnocení.

Výbor zároveň přijal profil rizik pro polybromované dibenzo dioxiny a dibenzofurany a pro směsné polybromované a polychlorované dibenzo dioxiny a dibenzofurany. U těchto skupin bylo rozhodnuto pokračovat přípravou hodnocení možností řízení rizik.

ECHA současně zveřejnila hodnocení regulatorních potřeb pro skupinu organocínových sloučenin. Tyto látky mají široké spektrum průmyslového využití a některé se historicky používaly například jako stabilizátory plastů, biocidy nebo katalyzátory. Nové hodnocení má pomoci určit, jaká další regulatorní opatření mohou být pro jednotlivé látky relevantní.

Elektronika dostane nová chemická pravidla

Významná část práce ECHA se přesouvá do oblasti elektrických a elektronických zařízení. Od 13. srpna 2027 se začne uplatňovat změněná směrnice RoHS, která omezuje používání vybraných nebezpečných látek v elektrozařízeních.

Od tohoto data budou společnosti podávat žádosti o výjimky prostřednictvím ECHA. Agentura bude zároveň posuzovat budoucí návrhy nových omezení. Evropská komise ji požádala také o převzetí žádostí, které budou předloženy Komisi mezi 1. únorem a 12. srpnem 2027.

ECHA má připravit jednotný formát žádostí o výjimky a příslušné pokyny. Současně vznikne metodický dokument stanovující minimální obsah dokumentace pro návrhy omezení podle RoHS.

Ještě významnější může být připravovaná studie prioritních látek v elektrických a elektronických zařízeních. ECHA už zahájila její přípravu a bude zjišťovat, zda používání identifikovaných nebezpečných látek vyžaduje další omezení. Do práce budou zapojeny také zainteresované subjekty a studie má být dokončena do 31. července 2028.

Pro průmysl bude důležitý také připravovaný webinář ECHA 26. listopadu 2026 od 11 do 13 hodin helsinského času. Zaměří se na novou roli agentury v rámci RoHS a zejména na žádosti o výjimky a jejich připravovaný formát.

Auto se řeší až do šrotu

Podobný přístup se začíná uplatňovat také u automobilů. ECHA na žádost Evropské komise zahájila studii zaměřenou na látky vzbuzující obavy, které se nacházejí ve vozidlech.

Zajímavé je především propojení chemické bezpečnosti s koncem životnosti automobilu. Studie nebude sledovat pouze přítomnost potenciálně problematických látek ve vozidlech, ale také to, do jaké míry mohou komplikovat opětovné použití a recyklaci materiálů.

V praxi může mít chemické složení automobilu význam ještě dlouho poté, co přestane být vozidlem. Materiál, který lze z technického hlediska recyklovat, může být z pohledu chemického složení zatížen příměsí, která jeho další využití komplikuje. Právě tuto vazbu chce ECHA lépe popsat. Do projektu bude zapojena také veřejnost a zainteresované subjekty a studie má být dokončena do 10. prosince 2027.

Chemická legislativa na jednom místě

Rozšiřuje se také evropský vyhledávač chemické legislativy EUCLEF. Do systému přibyly nové informace ze směrnice o vodách a směrnice o standardech environmentální kvality vod. Nově je zde také regulatorní profil pro oblast obalů a obalových odpadů.

Smyslem EUCLEF je umožnit rychle zjistit, pod jaké evropské předpisy konkrétní chemická látka spadá. Pro firmy je tak stále důležitější nikoli pouze znalost samotného REACH nebo CLP, ale také schopnost dohledat další předpisy, které mohou regulovat stejnou látku v určitém výrobku nebo sektoru.

Nanomateriály mají stále bílá místa

Poslední novinka míří do oblasti nanomateriálů. Evropská observatoř pro nanomateriály EUON zveřejnila studii zaměřenou na jejich využití v retardérech hoření.

Hodnocení se zabývalo například nanoklíny, uhlíkovými nanomateriály a oxidy kovů. Tyto materiály mohou zlepšovat vlastnosti retardérů hoření a přispívat k vyšší požární bezpečnosti materiálů. Současně však u nich stále existují významné mezery ve znalostech o dopadech na lidské zdraví a životní prostředí.

Jedním z problémů je samotný životní cyklus nanomateriálů. Informace o tom, co se s nimi děje při výrobě, používání, recyklaci a odstraňování, nejsou podle studie dostatečné. To komplikuje posouzení jejich skutečného environmentálního profilu.

Studie proto doporučuje další výzkum, jednotnější sběr a vykazování dat a také propojení bezpečnosti s požadavky na cirkularitu už při návrhu výrobků. Právě tento poslední bod může být pro budoucí recyklaci důležitý. Materiál navržený s ohledem na svou funkci dnes může být zcela jiným problémem ve chvíli, kdy se za několik let dostane do recyklačního toku.

Jak dlouho má průmyslová baterie vydržet a kolik energie má při svém provozu skutečně dodat? Evropská komise chce tyto otázky převést z technických specifikací výrobců do závazných evropských pravidel. Nový návrh přeneseného nařízení stanovuje minimální požadavky na elektrochemickou výkonnost a životnost nabíjecích průmyslových baterií s kapacitou nad 2 kWh a současně upravuje některé technické požadavky a pravidla pro bateriový pas.

Evropská komise zveřejnila k veřejnému připomínkování návrh přeneseného nařízení, kterým chce doplnit a upravit nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadních bateriích. Návrh představuje další krok k zavedení konkrétních minimálních hodnot elektrochemické výkonnosti a životnosti baterií, které evropské nařízení předpokládá. Týká se nabíjecích průmyslových baterií s kapacitou vyšší než 2 kWh s výjimkou baterií určených výhradně pro externí ukládání energie. Baterie určené pro obranné účely z působnosti zůstávají vyloučeny.

Nová pravidla mají vycházet z několika parametrů, které Komise považuje za dostatečně vypovídající a současně použitelné napříč různými typy baterií. Patří mezi ně účinnost při celém cyklu nabití a vybití, pokles kapacity, očekávaná životnost vyjádřená v letech a očekávaná životnost vyjádřená počtem cyklů. Komise přitom zohledňuje skutečnost, že průmyslové baterie mohou mít velmi rozdílné využití. Jinak pracuje baterie určená k pravidelnému dodávání energie a jinak akumulátor sloužící především jako záložní zdroj.

Rozlišení záložních zdrojů a zátěžové faktory

Právě rozdílný způsob provozu patří k nejzajímavějším prvkům připravované úpravy. U baterií určených k opakovanému dodávání energie se počítá s parametrem účinnosti celého nabíjecího a vybíjecího cyklu a s očekávanou životností vyjádřenou počtem cyklů. U baterií využívaných především jako záložní nebo příležitostně provozované zdroje mají být tyto parametry posuzovány odlišně. Technický podklad Společného výzkumného střediska Evropské komise (JRC) pracuje s hranicí 40 plných ekvivalentních cyklů za rok pro rozlišení obou skupin.

Komise současně nechce stanovit jednu univerzální hranici životnosti bez ohledu na podmínky v nichž baterie pracuje. Návrh proto využívá takzvané stresové faktory, které mají zohlednit provozní podmínky. U životnosti v letech a poklesu kapacity se přihlíží například k okolní teplotě, zatímco u baterií s pravidelným cyklováním také k hloubce vybití, nabíjecímu a vybíjecímu proudu a četnosti cyklů. Technický základ tohoto přístupu připravilo JRC na základě rozsáhlého souboru údajů o životnosti baterií.

Pro výrobce tak bude rozhodující nejen samotný deklarovaný parametr baterie, ale také podmínky, za nichž byl zjištěn. JRC při přípravě metodiky navrhlo například posuzovat pokles kapacity po nejméně 152 dnech nebo 350 plných ekvivalentních cyklech podle toho, která hranice nastane dříve. Očekávaná životnost v cyklech a letech se má vztahovat k okamžiku, kdy využitelná energetická kapacita klesne na 70 % původní hodnoty.

Specifické kategorie pro olovo a domácí úložiště

Samostatné zacházení návrh přisuzuje olověným bateriím. Komise připomíná, že olověná technologie má v řadě průmyslových aplikací stále významné postavení, současně však její elektrochemická výkonnost a životnost mohou být ve srovnání s některými dalšími technologiemi nižší. Proto má být při stanovení minimálních hodnot vedena jako samostatná kategorie. U domácích systémů ukládání energie se s olověnou technologií podle návrhu počítá jen omezeně a zvláštní minimální hodnoty pro ni zde proto stanoveny být nemají.

Zajímavou část představuje také přístup k bateriím pro domácí ukládání energie. Některé stacionární systémy používané v komerčních nebo kancelářských prostorách mohou být technicky srovnatelné se systémy určenými soukromým uživatelům. Komise proto navrhuje jejich zařazení do kategorie domácích systémů tam, kde jsou určeny pro domácí využití. Naopak systémy vyžadující technickou místnost nebo zvláštní bezpečnostní infrastrukturu mají z této kategorie zůstat mimo. U domácích systémů mají být některé požadavky přísnější než u baterií používaných v průmyslu a podnikatelském prostředí.

Zelená pro druhou šanci a digitální pasy

Významnou otázkou je také další život baterií. Evropská regulace podporuje opětovné použití, změnu účelu využití i repasování, protože tyto postupy mohou prodloužit dobu, po kterou baterie slouží. Nový návrh proto počítá se zvláštním režimem pro baterie druhého života. Pokud baterie splnila příslušné minimální požadavky během svého prvního života, má se její shoda uznávat i při uvedení do dalšího použití. Pokud takový doklad není k dispozici, může být splnění požadavků doloženo provozními údaji z předchozího použití, ovšem za předpokladu odpovídající kvality dat.Tento přístup může být důležitý zejména pro rozvoj trhu s repasovanými a dále využívanými akumulátory.

Návrh současně upravuje některé technické požadavky samotného nařízení o bateriích. U bateriového pasu má být například používán QR kód odpovídající normě EN 18220 z roku 2026 a jedinečný identifikátor podle EN 18219 z roku 2026 nebo jejich rovnocenných norem. Komise tím reaguje na vývoj evropské normalizace v oblasti identifikace baterií a datových nosičů.

Změny se týkají také některých bezpečnostních a technických parametrů. Komise například uvádí, že vnitřní zkrat je z technického hlediska spíše způsobem selhání než samostatnou zkouškou a jeho riziko je vhodnější řešit prostřednictvím ochrany proti šíření tepelného úniku. U parametru stavu baterie souvisejícího s vývojem rychlosti samovybíjení zase odborné posouzení dospělo k závěru, že v současnosti není k dispozici technicky proveditelná metoda, která by umožnila tento parametr dostatečně přesně určovat prostřednictvím systému řízení baterie v reálných provozních podmínkách.

Odborné podklady a termíny povinné shody

Návrh tak propojuje několik částí evropské bateriové regulace. Na jedné straně stanovuje rámec pro minimální výkonnost a životnost, na druhé straně zpřesňuje technické požadavky a pravidla pro data, která mají být s baterií spojena. Právě tato kombinace může mít pro výrobce, dovozce i provozovatele praktický význam. Nařízení již dnes požaduje, aby průmyslové baterie nad 2 kWh měly k dispozici údaje o elektrochemické výkonnosti a životnosti. Povinnost splnit minimální hodnoty má podle článku 10 začít od 18. srpna 2027 nebo 18 měsíců po vstupu příslušného přeneseného aktu v platnost podle toho, který termín nastane později.

Komise při přípravě návrhu vycházela z odborné práce JRC, která byla zveřejněna v květnu 2025. Výzkumné středisko v ní shromáždilo data o životnosti průmyslových baterií z vědeckých publikací, technických údajů výrobců, modelování i záručních informací a vytvořilo databázi s více než 7 000 záznamy. Součástí přípravy byly také tři odborné workshopy se zainteresovanými stranami a konzultace expertní skupiny pro odpady v říjnu 2025 a dubnu 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 170_26 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci
• EU 170_26 EK Příloha

Evropská komise předložila k připomínkování návrh, který má aktualizovat evropská pravidla pro zkoušení chemických látek. Do nařízení REACH mají proniknout novější zkušební postupy odpovídající aktuálním metodám OECD. Významná část změn se týká metod pro hodnocení účinků chemických látek na lidské zdraví, přičemž návrh zároveň počítá s dalším omezením využívání pokusných zvířat.

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení, kterým chce změnit nařízení Komise (ES) č. 440/2008 stanovující zkušební metody podle nařízení REACH. Příloha Nařízení obsahuje metody uznávané jako vhodné pro získávání údajů o fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických vlastnostech chemických látek. Právě tyto údaje jsou následně využívány při plnění požadavků evropské chemické legislativy.

Důvodem je především rychlý vývoj zkušebních postupů. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD vytváří mezinárodně harmonizované zkušební pokyny pro regulatorní hodnocení chemických látek a pravidelně je upravuje podle nových vědeckých poznatků a technického vývoje. Evropská komise proto navrhuje, aby se příloha nařízení č. 440/2008 průběžně přizpůsobovala aktuálním verzím těchto metod.

Nové testy pro samotářské včely i rybí embrya

U hodnocení ekotoxicity má být zavedena jedna nová zkušební metoda a čtyři dosavadní metody mají být aktualizovány. Mezi nově zahrnované postupy patří například OECD zkušební pokyn pro akutní kontaktní toxicitu samotářských včel rodu Osmia. Aktualizace se týkají také metod pro akutní toxicitu ryb, toxicity v raných životních stadiích ryb, testování rybích embryí a účinků chemických látek na vodní a půdní organismy.

Ještě výraznější je rozsah změn v oblasti účinků na lidské zdraví. Komise navrhuje aktualizovat osmnáct zkušebních metod. Deset z nich se týká metod in vitro, tedy postupů prováděných mimo celý živý organismus. Patří mezi ně například hodnocení podráždění a poleptání kůže, vážného poškození nebo podráždění očí, senzibilizace kůže, imunotoxicity a účinků na endokrinní systém.

Právě zde je dobře patrný posun, který návrh sleduje. Aktualizace pravidel není pouze otázkou toho, aby evropská legislativa používala nejnovější označení jednotlivých metod. Některé starší popisy zkušebních postupů mají být z přílohy evropského nařízení nahrazeny odkazy přímo na nejnovější verze příslušných pokynů OECD. Tím se má omezit riziko, že evropská legislativa bude obsahovat metodiku, která již mezitím byla na mezinárodní úrovni odborně přepracována.

Využití pokročilých tkáňových modelů a metod in vitro

Mezi aktualizovanými metodami jsou například postupy pro opakované podávání látek po dobu 28 a 90 dnů, screening reprodukční a vývojové toxicity nebo metody založené na rekonstruované lidské pokožce a tkáních napodobujících rohovku. Aktualizovány mají být také metody pro hodnocení kožní senzibilizace a některé postupy zaměřené na imunotoxicitu či genotoxicitu. U šesti z těchto osmnácti metod dochází k úplnému nahrazení starých dlouhých popisů přímým odkazem na web OECD. U řady z nich Komise odkazuje na verze OECD vydané v roce 2025, u dalších na aktualizované pokyny z roku 2026.

Významným motivem návrhu je současně omezení počtu zvířat používaných při experimentálním testování. Komise tento záměr přímo spojuje s požadavkem přizpůsobovat evropské zkušební metody technickému pokroku a s principy stanovenými směrnicí 2010/63/EU o ochraně zvířat používaných pro vědecké účely. Aktualizace metod in vitro tak představuje jednu z cest, jak v případech, kde to vědecky a regulatorně postačuje, využívat postupy založené na lidských buňkách, tkáních nebo jiných alternativních přístupech.

Návrh přitom nemíří pouze na nové metody. Evropská komise chce opravit také některé postupy, které již v nařízení č. 440/2008 jsou, ale OECD je mezitím opravila nebo aktualizovala. Týká se to sedmi zkušebních metod. U tří z nich jsou v současném evropském předpisu stále uvedeny starší úplné popisy, které mají být nově nahrazeny odkazy na aktuální znění příslušných pokynů OECD. Jde například o metody pro hydrolýzu v závislosti na pH nebo transformaci chemických látek v půdě a vodních sedimentech.

Modernizace přináší nové nároky na laboratoře i dovozce

Pro firmy pracující s chemickými látkami je důležité především to, že se tím postupně mění technický základ pro získávání údajů používaných v systému REACH. Výrobci a dovozci chemických látek se při plnění informačních požadavků nemohou dlouhodobě opírat o metody, které již neodpovídají aktuálním mezinárodním zkušebním postupům. Aktualizace evropského seznamu proto propojuje požadavky REACH s vývojem metodiky OECD a současně zvyšuje význam aktuálního vybavení a odborné způsobilosti zkušebních laboratoří.

Návrh zapadá do širšího systému pravidelných aktualizací evropských zkušebních metod. Obdobná úprava byla přijata například v září 2024 a další změna následovala v prosinci 2025 prostřednictvím nařízení Komise (EU) 2025/2573. Současná předloha má tento proces posunout o další krok. Pokud bude přijata, příloha nařízení č. 440/2008 se rozšíří o nové postupy a řada stávajících metod dostane aktuální podobu.

Návrh počítá s tím, že nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie a jako evropské nařízení bude následně závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

Dokument ke stažení:

• EU 171_26 EK Předloha nařízení
• EU 171_26 EK Příloha

Staré mobilní telefony, počítače, baterie nebo další elektronika nejsou jen odpadem, který je třeba bezpečně odstranit. Obsahují železo, hliník, měď, sklo, plasty a také kritické suroviny, jejichž význam pro evropský průmysl rychle roste. Jedna tuna mobilních telefonů přitom obsahuje přibližně stokrát více zlata než jedna tuna vytěžené zlaté rudy. Přesto se významná část této materiálové hodnoty stále ztrácí. Právě elektroodpadu, jeho skutečnému potenciálu i tomu, co brání jeho efektivnějšímu využití, věnujeme v novém říjnovém čísle Odpadové fórum značnou pozornost, které je možné si stáhnout níže.

Podíváme se přitom nejen na samotný sběr a recyklaci. Česká republika v posledních letech vybudovala funkční systém zpětného odběru a ve sledovaných skupinách elektrozařízení plní zákonné požadavky na využití a recyklaci, přesto se množství elektroniky uváděné na evropský trh dál zvyšuje. Jen mezi lety 2012 a 2023 vzrostl její objem v Evropské unii o 89 %. Zajímavý pohled nabízí také evropské toky elektroodpadu. V roce 2024 bylo k materiálovému využití do jiných členských států EU vyvezeno více než 43 tisíc tun elektroodpadu, zatímco mimo Evropskou unii směřovalo přibližně 961 tun.

Evropská závislost a ekonomická realita recyklace

Na elektroodpad navazuje širší téma kritických surovin a evropské surovinové bezpečnosti. Evropská unie je u řady materiálů potřebných pro výrobu baterií, polovodičů, elektromobilů, větrných elektráren nebo dalších technologií výrazně závislá na dovozu. Nové evropské iniciativy proto stále více propojují odpadové hospodářství s průmyslovou politikou. V čísle se podíváme také na ekonomiku recyklace lithium-iontových baterií. Analýza projektu SAFELOOP ukazuje, že samotná recyklace může být za současných podmínek ztrátová a že významnou část nákladů tvoří například doprava. Zároveň ale ukazuje potenciál konstrukčních úprav, standardizace a druhého života baterií.

Neméně zajímavý je pohled na technologie, které mají samy přispívat k čistší energetice. V novém čísle proto najdete také studii věnovanou životnosti fotovoltaických panelů v náročných klimatických podmínkách. Výsledky upozorňují na možnost výrazně kratší životnosti, než s jakou se při jejich návrhu běžně počítá, a tím i na otázku budoucího množství odpadu. Pokud by docházelo k výměně panelů každých pět let, během třiceti let by bylo potřeba šest kompletních sad. Číslo se věnuje také materiálovému složení panelů a možnostem jejich demontáže a recyklace.

Hledání skrytých rizik i role občanské společnosti

Do širšího kontextu zapadá rozhovor věnovaný chemickým látkám, nebezpečným odpadům a rizikům spojeným s rychlým nástupem nových technologií, ale také roli nevládních organizací ve společnosti. Rozhovor s Arnikou ukazuje, jak mohou organizace občanské společnosti působit jako nezávislý hlas při sledování environmentálních rizik, upozorňovat na problémy, které se nemusí dostávat do popředí zájmu státních institucí, a zároveň otevírat odborná témata ve veřejném prostoru.

Tématem čísla jsou mimo jiné také PFAS, digitální produktové pasy, sledování materiálových toků nebo otázka, jak zajistit, aby se nové technologie nestaly budoucím problémem na konci své životnosti. Vedle odborných článků přináší říjnové číslo také informace o aktuálním dění, legislativě a praktických otázkách odpadového hospodářství.

Cesta vede přes smysluplnou prevenci a funkční systém

A protože samotná recyklace nemůže být jedinou odpovědí na rostoucí množství odpadu, věnujeme pozornost také předcházení jeho vzniku. Právě na toto téma naváže 12. listopadu v Praze již 12. ročník konference Předcházení vzniku odpadů (podrobnosti a registrace ZDE). Letošní program se zaměřuje na to, zda se princip prevence za posledních 25 let skutečně promítl do praxe, a nabídne konkrétní příklady z obcí, průmyslu i dalších oblastí. Hovořit se bude mimo jiné o obalech, potravinovém odpadu, textilu, elektroodpadu, stavebních odpadech, opětovném použití i nových technologiích.

Říjnové Odpadové fórum tak spojuje jedno společné téma: nestačí vědět, že materiály mají hodnotu. Důležité je vytvořit systém, který tuto hodnotu dokáže skutečně uchovat a vrátit zpět do oběhu.

Dokument ke stažení:

OF_10_2026.pdf

Na obalu může být zelený list, planeta, slovo ekologický nebo slib šetrnosti k životnímu prostředí. Od 27. září 2026 však v Evropské unii začínají platit přísnější pravidla pro to, co mohou firmy spotřebitelům o svých výrobcích tvrdit. Česko přitom přichází k této změně s legislativním zpožděním. Evropská pravidla už vstoupila do fáze uplatňování, česká novela, která je má převést do tuzemského práva, však stále není dokončena.

Za novými pravidly stojí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825, jejímž cílem je posílit ochranu spotřebitelů při přechodu k udržitelnější ekonomice a omezit nekalé obchodní praktiky spojené mimo jiné s environmentálními tvrzeními. Právě slovo směrnice je přitom důležité. Evropská unie zde nepřijala nařízení, které by se uplatňovalo přímo a jednotně ve všech členských státech. Směrnici je nutné posléze implementovat do vlastního právního řádu členské země.

Evropská pravidla byla přijata už v únoru 2024. Členské státy měly do 27. března 2026 přijmout a zveřejnit předpisy potřebné k jejich provedení. Samotná nová pravidla se mají uplatňovat od 27. září 2026. Právě zde se objevuje české zpoždění. Evropská směrnice stanovila jasný termín pro její převedení do národních právních systémů, česká legislativa však v okamžiku, kdy nastává datum jejího uplatňování, stále není dokončena.

Konec vágních slibů a nejasných certifikátů

Evropská komise přitom uvádí, že při kontrolách environmentálních tvrzení v roce 2020 bylo 53,3 % zkoumaných tvrzení vyhodnoceno jako vágní, zavádějící nebo nepodložené a 40 % nemělo žádné podpůrné důkazy. Na evropském trhu navíc existuje více než 230 různých označení udržitelnosti, jejichž úroveň ověřování a transparentnosti se výrazně liší.

Pro spotřebitele přitom může být důležitější než samotný legislativní proces to, co se začne měnit na výrobcích a v reklamě. Obecná tvrzení typu „ekologický“, „šetrný k životnímu prostředí“ nebo jiná široká tvrzení o environmentálních vlastnostech výrobku už nemají být volnou marketingovou formulací. Za tvrzením musí stát skutečná vlastnost výrobku a odpovídající důkazy.

Právě tady se greenwashing dostává z roviny hezkých zelených obrázků do mnohem konkrétnější právní otázky. Co přesně firma tvrdí, k čemu se tvrzení vztahuje a čím ho dokáže doložit?

Směrnice přitom výslovně uvádí mezi příklady obecných environmentálních tvrzení také výrazy jako „environmentally friendly“, „eco-friendly“, „green“, „ecological“, „climate friendly“, „biodegradable“ nebo „biobased“. Taková obecná tvrzení mají být zakázána, pokud firma nedokáže prokázat uznávanou vynikající environmentální výkonnost relevantní k celému tvrzení.

Když recyklovaný obal neznamená ekologický produkt

Pokud například obal obsahuje recyklovaný materiál, jde o konkrétní vlastnost, kterou lze vyjádřit a doložit. Z této jediné skutečnosti ale automaticky nevyplývá, že je ekologický celý výrobek. Stejně tak údaj o recyklovaném obsahu určité části obalu nelze bez dalšího vztáhnout na celý obal. Nová pravidla proto budou vyžadovat podstatně přesnější práci s environmentálními tvrzeními.

Směrnice současně zpřísňuje pravidla pro označení udržitelnosti. Za nepřípustné praktiky označuje mimo jiné zobrazování označení udržitelnosti, které není založeno na certifikačním systému nebo nebylo vytvořeno veřejným orgánem.

Významná je také otázka tvrzení o budoucí environmentální výkonnosti. Firma nebude moci pouze slíbit budoucí zlepšení a vytvořit tím zelenější obraz svého podnikání. Směrnice požaduje jasné, objektivní, veřejně dostupné a ověřitelné závazky podložené podrobným a realistickým prováděcím plánem s měřitelnými a časově vymezenými cíli.

Nová pravidla navíc výslovně míří na tvrzení založená na kompenzaci emisí. Za zakázaná mají být považována tvrzení, že výrobek má na základě kompenzace neutrální, snížený nebo pozitivní dopad na životní prostředí z hlediska emisí skleníkových plynů. Směrnice jako příklady uvádí tvrzení typu „climate neutral“, „carbon positive“ nebo „net zero“, pokud jsou založena na kompenzaci mimo hodnotový řetězec výrobku.

Plánování marketingu v prostředí nejistoty

Pro firmy to vytváří poněkud zvláštní situaci. Evropské požadavky už nejsou vzdálenou legislativní vizí. Jejich účinnost se právě dostává do každodenní obchodní praxe, zatímco české právní prostředí jejich úplné provedení stále dokončuje. Firmy tak zároveň nevědí, jak přesně bude výsledná česká úprava vypadat a na co všechno se budou muset připravit. Konečné znění novely je stále v rukou poslanců a dokud legislativní proces neskončí, zůstává určitá míra nejistoty i pro podniky, které už dnes plánují nové obaly, reklamní kampaně nebo environmentální tvrzení.

Paradoxně se tím české firmy dostávají do situace, kterou současná vláda sama opakovaně kritizuje v souvislosti s evropským nařízením PPWR. I tam podnikatelé upozorňují, že potřebují dostatečně včas znát konkrétní pravidla, aby mohli přizpůsobit výrobu, obaly a investice. U greenwashingu je problém podobný. Evropský rámec je známý, ale česká podoba jeho provedení stále není definitivní. Firma tak musí plánovat v prostředí, kde už ví, že se pravidla zpřísní, ale ještě nemá jistotu, jak přesně budou v českém právním řádu formulována.

Látka, která pomáhá chránit pokožku před ultrafialovým zářením, se dostává do další fáze evropského regulačního procesu. Výbor SEAC Evropské agentury pro chemické látky nyní dokončil své posouzení návrhu na omezení oktokrylenu. Ten se přitom neskrývá jen v opalovacích krémech. Používá se také v pleťové kosmetice, přípravcích pro péči o rty a dalších výrobcích, kde chrání před UV zářením nebo stabilizuje jiné UV filtry.

Oktokrylen, známý také pod anglickým označením octocrylene, má v kosmetice konkrétní úlohu. Jde o organický filtr ultrafialového záření, který absorbuje především záření UVB a část krátkovlnného UVA. Význam má také při kombinaci s dalšími filtry, protože pomáhá stabilizovat například avobenzon, další běžně používanou látku pro ochranu před UV zářením. Evropská pravidla pro kosmetické přípravky jej v současnosti umožňují používat jako UV filtr až do koncentrace 10 % u běžných kosmetických výrobků a do 9 % u aerosolových výrobků.

Ochranný filtr v denních krémech i dekorativní kosmetice

Oktokrylen proto není látkou, která by se týkala pouze klasických opalovacích krémů. Objevuje se v přípravcích určených přímo k ochraně pokožky před sluncem, ale také v takzvaných sekundárních ochranných výrobcích. Patří sem například denní pleťové krémy s ochranným faktorem nebo některé dekorativní kosmetické přípravky s ochranou proti UV záření. Používá se rovněž v dalších kosmetických výrobcích, kde může chránit samotné složení přípravku před účinky ultrafialového záření.

Právě široké používání látky je jedním z důvodů, proč se její regulace neobejde bez posouzení ekonomických dopadů. Francie předložila návrh omezení v rámci nařízení REACH, tedy evropského systému registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek. Navrhované opatření by zakázalo uvádět na trh nebo používat hotové kosmetické výrobky s obsahem oktokrylenu 0,001 % hmotnostních nebo vyšším. Navrhovaná lhůta pro přizpůsobení výrobců činí 24 měsíců od vstupu případného omezení v platnost.

Hrozba pro vodní organismy a riziko hromadění v přírodě

Důvodem návrhu jsou především environmentální vlastnosti oktokrylenu. Podle podkladů ECHA představuje látka riziko pro vodní a sedimentární organismy, tedy například organismy žijící ve vodním sloupci nebo na dně vodních toků a nádrží. Oktokrylen je zároveň perzistentní, což znamená, že se v životním prostředí rozkládá pomalu a může v něm přetrvávat delší dobu. Vykazuje také určitý potenciál k bioakumulaci, tedy k postupnému hromadění v organismech při opakovaném příjmu látky z okolního prostředí.

Francouzský návrh zároveň pracuje s podezřením na účinky narušující endokrinní systém v životním prostředí. Jde o možné působení na hormonální systém organismů, které může ovlivňovat například jejich rozmnožování, vývoj nebo další biologické funkce. Oktokrylen byl kvůli vlastnostem souvisejícím s perzistencí, bioakumulací a toxicitou, tedy schopností působit škodlivě na živé organismy, předmětem hodnocení již v rámci programu hodnocení látek podle REACH.

Od odborného posouzení k rozhodnutí Evropské komise

Návrh prošel během posledního roku několika stupni odborného hodnocení. Výbor pro posuzování rizik RAC a Výbor pro socioekonomickou analýzu SEAC nejprve vyhodnotily samotný návrh a následně připravily stanoviska. SEAC ve svém červnovém zasedání schválil návrh stanoviska a otevřel jej k šedesátidenní konzultaci. Připomínky bylo možné předkládat do srpna. V září pak výbor přijal konečné stanovisko k navrhovanému omezení.

SEAC považuje navrhované omezení používání oktokrylenu za nejvhodnější opatření na úrovni Evropské unie k řešení zjištěných rizik. Konečná stanoviska výborů SEAC a RAC budou následně předložena Evropské komisi. O samotném omezení tedy ještě není rozhodnuto. Současný krok představuje dokončení odborného posouzení ze strany agentury ECHA, nikoli okamžitý zákaz používání látky.

Evropská agentura pro chemické látky řeší i další sloučeniny

Zářijové zasedání SEAC však přineslo také další důležitý posun v chemické regulaci. Výbor se zabýval návrhem omezení některých oxidů, kyselin a solí šestimocného chromu. U tohoto návrhu obdržel připomínky z konzultace a konečné stanovisko se očekává do konce roku 2026. SEAC současně přijal šest návrhů stanovisek k žádostem o povolení podle REACH a zahájil projednávání další žádosti.

Dokument ke stažení:

Očekává se, že konečné stanovisko výbor SEAC přijme do konce roku 2026.

Pokud jde o povolení podle nařízení REACH, SEAC přijal šest návrhů stanovisek a zahájil diskusi o jedné žádosti o povolení.

Příští zasedání výboru SEAC se uskuteční ve dnech 17. až 20. listopadu 2026.

Další informace

Hlavní závěry ze 72. zasedání výboru SEAC

Každý rok se z potravinového systému ztratí obrovské množství jídla, které bylo vypěstováno, sklizeno, zpracováno a dopraveno s využitím půdy, vody, energie i lidské práce. Část ztrát vzniká ještě předtím, než potraviny dorazí k prodejci, další část už na konci řetězce. Aktuální data Eurostatu ukazují, že v Evropské unii připadlo v roce 2024 na jednoho obyvatele 129 kilogramů potravinového odpadu. Mezinárodní den informovanosti o potravinových ztrátách a plýtvání, který připadá právě na 29. září, proto letos upozorňuje především na potenciál, který se skrývá v jejich omezení.

Potravina, která skončí jako odpad, není pouze zmařeným obsahem talíře. Za jejím vznikem stojí celý řetězec činností od zemědělské produkce přes sklizeň, skladování a zpracování až po dopravu, prodej a konečnou spotřebu. Každý kilogram vyhozených potravin tak představuje také zbytečně využité suroviny, energii a výrobní kapacity. Právě na tuto širší souvislost letos upozorňuje Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) při sedmém ročníku Mezinárodního dne informovanosti o potravinových ztrátách a plýtvání. Jeho letošním tématem je transformační potenciál omezování potravinových ztrát a odpadu.

Miliardy tun jídla končí mimo prodejní pulty

Rozsah problému je přitom podstatně větší, než by naznačoval pohled do jednotlivého odpadkového koše. Podle FAO se celosvětově přibližně 13 % vyprodukovaných potravin ztratí po sklizni ještě před dosažením maloobchodu. Na druhém konci řetězce pak podle aktualizovaných údajů Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) připadá dalších 19 % potravin dostupných spotřebitelům na odpad. V roce 2022 to představovalo přibližně 1,05 miliardy tun potravin. Z tohoto množství vzniklo 60 % v domácnostech, 28 % ve stravovacích službách a 12 % v maloobchodě.

Právě domácnosti proto představují významnou část celého problému. Potravinový odpad nevzniká pouze tam, kde se potravina poškodí nebo nesplní požadavky na kvalitu. Často jde o důsledek způsobu plánování nákupů, skladování a spotřeby, ale také o potraviny, které se dostanou na konec své použitelnosti bez využití. Z pohledu celého potravinového systému je přitom podstatné, že každá taková potravina už předtím prošla částí výrobního a distribučního řetězce.

Evropská čísla potvrzují rostoucí trend

Evropská statistika ukazuje, že tento problém rozhodně není pouze globální záležitostí. Eurostat zveřejnil 29. září aktuální údaje za rok 2024. V Evropské unii vzniklo celkem 57,9 milionu tun potravinového odpadu, tedy přibližně 129 kilogramů na obyvatele. Oproti roku 2023 se celkové množství zvýšilo o 0,7 % z 57,5 milionu tun.

Více než polovina tohoto množství vznikla v domácnostech. Na domácnosti připadalo 53 % potravinového odpadu, tedy 69 kilogramů na osobu. Restaurace a stravovací služby vytvořily dalších 12 %, což odpovídá 15 kilogramům na obyvatele. Ve výrobě potravin a nápojů vzniklo 19 %, tedy 25 kilogramů na osobu. Primární produkce a maloobchod spolu s další distribucí představovaly shodně po 8 %, v obou případech přibližně 10 kilogramů na obyvatele.

Čísla zároveň ukazují, proč má smysl sledovat potravinové ztráty a odpad v celém řetězci a nerozdělovat problém pouze podle místa, kde se potravina nakonec stane odpadem. Ztráta na farmě může být spojena například se sklizní, skladováním nebo kvalitou produkce, zatímco pozdější fáze řetězce přinášejí jiné příčiny a možnosti prevence. FAO proto letos zdůrazňuje právě význam kvalitních dat, která umožňují zjistit, kde ztráty vznikají a jaké zásahy mohou jejich rozsah skutečně snížit.

Finanční a ekologické dopady plýtvání

Ekonomický rozměr je přitom stejně konkrétní jako rozměr materiálový. FAO odhaduje každoroční hodnotu potravinových ztrát na přibližně 400 miliard dolarů, zatímco hodnota potravin vyhozených na úrovni maloobchodu, gastronomie a domácností přesahuje podle UNEP jeden bilion dolarů ročně. Nevyužité potraviny přitom podle FAO zabírají plochu odpovídající přibližně 28 % světové zemědělské půdy.

Potravinové ztráty a odpad tak představují jeden z případů, kdy prevence současně znamená úsporu materiálu, energie, výrobních nákladů i kapacit. FAO letos upozorňuje také na souvislost s potravinovou bezpečností, využíváním přírodních zdrojů, emisemi skleníkových plynů a produktivitou zemědělských a potravinářských systémů. Podle FAO se potravinové ztráty a odpad podílejí přibližně na 10 % globálních emisí skleníkových plynů.

Evropská data přitom ukazují, že prostor ke snižování odpadu existuje napříč celým potravinovým řetězcem. Aktuální číslo 129 kilogramů na obyvatele za rok 2024 navíc neznamená pouze potraviny, které by bylo možné jednoduše naservírovat a sníst. Eurostat do potravinového odpadu zahrnuje jedlé i nejedlé části potravin, které se dostaly do potravinového řetězce a následně jej opustily jako odpad.

Cesta ke změně začíná v nákupním košíku

Nejjednodušší cesta ke snížení potravinového odpadu začíná ještě před nákupem. Pomáhá plánovat jídelníček podle toho, co už je doma, rozlišovat mezi datem „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivostí“ a potraviny správně skladovat. U výrobků s delší minimální trvanlivostí může být rozhodující vlastní posouzení jejich stavu, zatímco u potravin označených „spotřebujte do“ jde o bezpečnostní údaj, jehož překročení už není možné řešit pouze kontrolou vzhledu nebo vůně. Významnou roli má také velikost balení. Výhodnější cena za kilogram totiž nemusí být skutečnou úsporou, pokud část nakoupeného množství skončí v odpadu.

Možnosti existují pro samotné spotřebitele. Potraviny, které domácnost nevyužije a jsou stále bezpečné, lze v některých případech předat dál prostřednictvím komunitních lednic, potravinových iniciativ nebo sousedského sdílení. Rozšířily se také aplikace, které propojují zákazníky s restauracemi, pekárnami, obchody a dalšími provozovnami nabízejícími přebytky za nižší cenu.

Odpovědnější přístup restaurací a obchodů

Své místo má prevence také v restauracích. Velikost porcí nemusí odpovídat každému zákazníkovi a jídlo, které člověk nesní, nemusí automaticky skončit v odpadu. Pokud to provozovna umožňuje, lze si zbytek odnést. Stále častěji se uplatňují také menší porce nebo možnost volby velikosti přílohy. Pro restauraci přitom nejde pouze o ekologickou otázku. Každá vyhozená porce znamená také suroviny, práci kuchařů, energii spotřebovanou při přípravě a náklady spojené s likvidací odpadu.

U obchodů se možnosti využití potravin před koncem jejich prodejního nebo spotřebního období postupně rozšiřují. Zlevňování výrobků s blížícím se datem minimální trvanlivosti nebo jejich nabídka prostřednictvím digitálních platforem umožňuje část potravin prodat místo jejich vyřazení. Další cestou je darování. Potraviny, které už obchod nemůže nebo nechce prodat, ale stále jsou vhodné k bezpečné konzumaci, mohou prostřednictvím charitativních organizací a potravinových bank zamířit k lidem, kteří je potřebují.

Pomoc potřebným jako efektivní řešení

Potravinové banky dnes fungují jako důležitý mezičlánek mezi dárci a organizacemi poskytujícími potravinovou pomoc. Přijímají například potraviny z obchodních řetězců, od výrobců, zemědělců nebo z potravinových sbírek a následně je distribuují prostřednictvím partnerských neziskových organizací a dalších institucí. V případě potravinové pomoci je navíc důležité, že stejný systém současně řeší dva problémy, které se jinak řeší odděleně, nevyužité potraviny a nedostatek potravin u části obyvatel.

Zajímavý posun představuje také přesun pozornosti od samotného třídění potravinového odpadu k jeho prevenci. Bioodpad lze samozřejmě vytřídit a následně využít například pro výrobu kompostu nebo bioplynu. Nicméně pokud se podaří zabránit tomu, aby potravina vůbec skončila jako odpad, zůstává zachována hodnota energie, vody, práce a surovin vložených do její produkce.

Co se za 25 let skutečně změnilo v předcházení vzniku odpadů? A dokážeme dnes odpady nejen lépe třídit a recyklovat, ale především jejich vzniku předcházet? Právě těmto otázkám se bude věnovat 12. ročník konference Předcházení vzniku odpadů, který se uskuteční 12. listopadu 2026 v Praze. Letošní ročník nabídne pohled na prevenci odpadu z různých stran, od evropské a české legislativy přes obce a průmysl až po konkrétní projekty a technologie.

Do programu se promítají témata, která dnes výrazně ovlivňují podobu odpadového hospodářství. Hovořit se bude o omezení skládkování využitelných odpadů po roce 2030, rostoucích cílech pro třídění komunálních odpadů i nových požadavcích evropského nařízení PPWR. Pozornost dostane také textil, obaly, potravinové odpady, elektroodpad nebo stavební a demoliční odpady.

Konference ale nezůstane pouze u legislativy. Představí také praktické zkušenosti a konkrétní příklady, jak lze předcházení vzniku odpadů spojit s digitalizací, automatizací, opětovným využitím materiálů nebo rozvojem cirkulární infrastruktury. Součástí programu jsou například zkušenosti s automatizovanými systémy pro zpětný odběr obalů, prevence plýtvání potravinami, cirkulární centrum v Hradci Králové nebo mezinárodní zero waste certifikace municipalit.

Předcházení vzniku odpadů je především otázkou toho, proč vůbec vzniká, jak jsou výrobky navrhovány, jak dlouho mohou sloužit a zda pro ně dokážeme najít další využití. Právě tento pohled chce letošní konference otevřít odborné veřejnosti.

Konference je určena zástupcům veřejné správy, měst a obcí, firmám, odborným organizacím, neziskovému sektoru i všem, kteří se zabývají odpadovým hospodářstvím a cirkulární ekonomikou. Kromě odborného programu nabídne také prostor pro setkávání, výměnu zkušeností a neformální networking.

Přijďte 12. listopadu do Prahy hledat odpověď na otázku, zda se z předcházení vzniku odpadů za čtvrt století stala skutečná priorita, nebo zda nás největší část cesty teprve čeká. Další podrobnosti a registrace ZDE.

Kdo má řídit systém, do kterého výrobci odvádějí peníze na sběr a využití obalových odpadů? Má být jeho základem jeden silný subjekt, nebo má mít větší prostor konkurence? A jak zajistit, aby na systém měli skutečný vliv ti, kteří jej financují? Kolem poslanecké novely zákona o obalech se v posledních měsících nahromadila řada rozdílných pohledů. Do příběhu navíc vstoupil rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci slovinského systému EPR. Ten však neříká, jak má vypadat český EKO-KOM.

Český systém rozšířené odpovědnosti výrobců za obaly stojí na jednom klíčovém subjektu. Autorizovanou obalovou společností je EKO-KOM, který pro výrobce zajišťuje plnění povinností spojených se zpětným odběrem a využitím obalových odpadů. Systém propojuje výrobce, obce, svozové společnosti, třídicí linky a zpracovatele. Právě koncentrace těchto funkcí a vlastnické uspořádání EKO-KOMu jsou nyní jedním z hlavních předmětů sporu.

Dlouhodobé udržování jediného autorizovaného subjektu pro sběr obalů totiž narazilo na unijní pravidla hospodářské soutěže. Evropská komise v polovině roku 2024 oficiálně zaslala České republice vytýkací dopis (Letter of Formal Notice). V něm výslovně varovala, že současné nastavení trhu může porušovat evropské právo, přičemž poukázala na fakt, že žádný jiný konkurenční systém (o jehož založení se v minulosti pokoušela například společnost REMA AOS) v České republice fakticky nedostal příležitost uspět.

Právě na tento fakt reaguje poslanecký návrh novely zákona o obalech, který předložila Berenika Peštová 13. května 2026. Sněmovní tisk 193 prošel prvním čtením 2. července a vláda k němu už v červnu vydala souhlasné stanovisko. Důležitým rozměrem projednávané novely je vyjasnění právního postavení autorizované obalové společnosti ve vztahu k právu Evropské unie. Důvodová zpráva k návrhu upozorňuje, že stávající tuzemská legislativa dostatečně určitě nevymezuje činnost těchto společností jako službu obecného hospodářského zájmu (SOHZ).

Předkladatelé proto navrhují provázat novou úpravu s článkem 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Podle tohoto ustanovení unijního práva je možné aplikovat specifická pravidla pro hospodářskou činnost, na níž je dán veřejný zájem a kterou by za běžných tržních podmínek nebylo možné poskytovat ve stejné kvalitě, množství a rozsahu.

Nová pravidla pro akcionářskou strukturu

Návrh mimo jiné mění pravidla pro vlastnickou strukturu autorizované obalové společnosti, zpřísňuje požadavky na její nezávislost na odpadových podnikatelích. Návrh stanoví jako základní pravidlo, že podíl jednotlivého akcionáře nebo akcionářů jednajících ve shodě má být menší než tři procenta. Současně připouští variantu vyššího podílu, nejvýše však 33 %, pokud bude zachována rovnost hlasovacích práv a autorizovaná společnost bude mít nejméně 34 samostatně hlasujících akcionářů. Předkladatelka tím reaguje na současný stav, kdy EKO-KOM vlastní omezený počet akcionářů.

Právě tady se začíná lámat pohled jednotlivých aktérů. Předkladatelka Berenika Peštová argumentuje tím, že vlastnická struktura EKO-KOMu se od jeho vzniku v roce 1997 výrazně proměnila a že dnešní systém podle ní neposkytuje dostatečně široké zastoupení výrobců. Ve Sněmovně upozorňovala také na to, že významnou část akcionářské struktury tvoří nápojářské firmy. Navrhované rozšíření počtu akcionářů proto chápe jako otevření systému širšímu okruhu výrobců.

Oponenti ale upozorňují, že samotné zvýšení počtu akcionářů ještě nemusí znamenat odpovídající zastoupení výrobců podle jejich podílu na trhu. Poslanec a bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík ve Sněmovně poukazoval právě na tento rozdíl. Podle něj může vzniknout situace, kdy autorizovaná společnost bude mít 34 akcionářů, ale tito akcionáři přesto nebudou představovat podstatnou část trhu. Zpochybňoval proto, zda navržené řešení skutečně řeší problém, který má podle předkladatelky napravovat.

Důraz na nezávislost a finanční transparentnost

Další významnou část návrhu představuje oddělení autorizované obalové společnosti od odpadových podnikatelů. Návrh nově pracuje také s pojmem vertikálně integrované skupiny a zpřesňuje pravidla pro vlastnické a personální vazby. Cílem je zabránit tomu, aby subjekt, který organizuje systém financovaný výrobci, současně prostřednictvím vlastnických nebo personálních vazeb ovlivňoval podnikání v navazujících částech odpadového hospodářství. Právě tento princip nezávislosti patří mezi body, u nichž návrh přináší poměrně zásadní změny.

Obavy průmyslu ze zvýšení finanční zátěže

Právě náklady jsou ale jedním z dalších sporných bodů. Zástupci firem a podnikatelských organizací upozorňují, že změny vlastnické struktury, pravidel nezávislosti a fungování autorizované společnosti mohou přinést dodatečné náklady a zvýšit finanční zátěž výrobců. Otevřený dopis ministrovi životního prostředí Igoru Červenému podepsaly v září téměř tři desítky firem a asociací, mezi nimi například Škoda Auto, Kofola nebo Mattoni. Signatáři varovali před omezením konkurence a před tím, že novela může na dlouhou dobu nastavit systém soustředěný kolem jediného subjektu.

Tato skupina přitom nezpochybňuje samotnou potřebu modernizace systému. Zástupci platformy Změna k lepšímu například uvádějí, že větší transparentnost a změny fungování EPR systému mohou být potřebné. Jejich námitka směřuje především k tomu, jakým způsobem má být změna provedena a zda výsledkem nebude ještě pevnější postavení EKO-KOMu. Radim Trojan ze Změny k lepšímu současně zdůraznil, že výrobci, kteří systém financují, by měli mít reálný vliv na jeho fungování a že výsledkem má být také vyšší míra skutečné recyklace.

Požadavky na prevenci odpadu a reálnou recyklaci

Podobný problém z jiného úhlu otevírá Reuse federace. Ta upozorňuje, že financování systému EPR by podle ní nemělo zůstat soustředěné jen na samotný konec životního cyklu výrobku. Prosazuje, aby se v budoucím systému více zohlednilo opětovné použití výrobků a prevence vzniku odpadu. Současně poukazuje na připravovaný evropský Akt o oběhovém hospodářství a argumentuje, že další zásadní změny českého systému by měly být sladěny s budoucím evropským rámcem.

Ještě dál jde kritika, která zazněla v posledních dnech od Arniky. Ta tvrdí, že pozornost soustředěná na vlastnictví a řízení systému odvádí pozornost od toho, co se s obaly skutečně děje. Upozorňuje na otázku předcházení vzniku odpadu, opětovného použití, zálohování a především na rozdíl mezi obalem vykázaným jako předaný k recyklaci a materiálem, který skutečně skončí jako surovina pro nový výrobek. Arnika proto požaduje mimo jiné veřejně dostupná a nezávisle ověřovaná data o skutečném využití obalových odpadů, větší zastoupení obcí a veřejnosti v kontrolních orgánech a jasnější ekonomické zvýhodnění obalů, které lze skutečně recyklovat.

Do příběhu tak vstupuje i otázka, co má být vlastně hlavním měřítkem úspěšného EPR systému. Jedna část argumentace se soustředí na vlastnickou strukturu, řízení a ochranu hospodářské soutěže. Jiná na transparentnost finančních toků. Další na skutečnou recyklaci, prevenci nebo opětovné použití. A další aktéři zdůrazňují praktickou stránku systému, tedy stabilitu financování a předvídatelné podmínky pro obce, které jsou na fungování systému přímo závislé.

Pohled municipalit a hledání stability

Právě obce představují důležitou část celé skládačky. Poslanec Martin Šmída ve Sněmovně upozorňoval, že obce potřebují stabilní pravidla, předvídatelné finanční a materiálové toky a funkční provozní rámec. EKO-KOM označil za dlouhodobého partnera obcí při zajišťování tříděného sběru a plnění recyklačních cílů. Současně ale připustil potřebu větší transparentnosti a záruk, pokud by se systém měl dále centralizovat.

Do této už tak složité rovnice se přidává evropské právo. Často citovaným argumentem je rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-254/23 z 10. července 2025 INTERZERO. Případ se týkal Slovinska, nikoli České republiky ani EKO-KOMu. Soud posuzoval model, v němž stát vytvořil jedinou organizaci oprávněnou kolektivně plnit povinnosti rozšířené odpovědnosti výrobce. Právě slovinský model proto začal být v českém prostředí používán jako srovnávací příklad.

Slovinský rozsudek a jeho odlišné interpretace

Rozsudek ale nelze číst jako jednoduchý návod pro český systém. Petr Hladík ve Sněmovně výslovně upozorňoval, že Soudní dvůr EU neurčil jeden povinný organizační model EPR. Podle jeho výkladu může stát vytvořit více konkurenčních kolektivních systémů, jeden kolektivní systém, umožnit individuální plnění nebo jednotlivé modely kombinovat. Berenika Peštová naopak při výkladu rozsudku zdůrazňovala požadavek neziskového fungování a účast výrobců představujících alespoň 51 procent množství výrobků dané kategorie uváděných na trh ve slovinském systému.

Právě zde je důležité oddělit samotný rozsudek od jeho interpretace pro české podmínky. Slovinský případ řešil konkrétní právní a institucionální uspořádání. Neznamená automaticky, že český systém musí mít stejnou vlastnickou strukturu, stejný počet akcionářů nebo stejnou podobu kolektivního plnění. Pro českou novelu je významný především jako evropský právní rámec pro posuzování toho, za jakých podmínek může stát omezit hospodářskou soutěž a současně zajistit plnění povinností výrobců v oblasti odpadů.

Zajímavé přitom je, že samotní zastánci i odpůrci změn používají rozsudek jako argument pro odlišné závěry. Jedni v něm vidí potvrzení potřeby výraznějšího zapojení výrobců a nezávislosti systému na odpadových firmách. Druzí upozorňují, že z rozsudku nelze dovodit konkrétní české řešení ani automatickou podporu monopolního uspořádání. Právě tato rozdílná interpretace ukazuje, proč je při posuzování návrhu nutné sledovat nejen jednotlivé věty rozsudku, ale celý právní a ekonomický kontext systému EPR.

Budoucnost organizace odpadového hospodářství

Vedle vlastnictví a evropského práva se proto vrací ještě jedna základní otázka. Co má změna českého systému přinést výrobcům, obcím a nakonec samotnému nakládání s obalovými odpady? Zastánci návrhu zdůrazňují širší zastoupení výrobců, větší nezávislost autorizované společnosti na odpadových podnikatelích a transparentnost. Kritici upozorňují na možné náklady, riziko další koncentrace trhu, otázku skutečného zastoupení výrobců a na to, že návrh podle nich nedostatečně řeší prevenci vzniku odpadu, opětovné použití, zálohování nebo veřejnou kontrolu.

To je také důvod, proč se kolem tisku 193 v posledních měsících objevila řada iniciativ. Vedle politických vystoupení se uskutečnil 16. září pracovní kulatý stůl k novele přímo v Poslanecké sněmovně, jehož záznam je zveřejněn na stránkách Výboru pro životní prostředí.

Na tyto otázky zatím neexistuje jediná odpověď. A právě proto je projednávání tisku 193 důležitější, než by napovídal jeho legislativní název. Návrh novely zákona o obalech totiž otevírá podstatně širší otázku budoucího uspořádání systému rozšířené odpovědnosti výrobce a postavení autorizované obalové společnosti. O tom, jak bude výsledná podoba návrhu vypadat, přitom ještě není rozhodnuto. Garanční Výbor pro životní prostředí návrh dosud neprojednal. Jeho možné projednávání je uvedeno na pozvánce na jednání Výboru pro životní prostředí  dne 30. září 2026  (viz pozvánka. Jednání bude možné sledovat ZDE).

Miliardové toky a formování odpadového trhu

Celkový obraz fungování EKO-KOM doplňuje i jeho ekonomický a strategický význam. Ačkoliv jde o legislativně formální neziskovou akciovou společnost, fakticky spravuje rozpočet zhruba 4 miliard korun, které do systému povinně odvádějí tisíce výrobců a dovozců baleného zboží.

Tyto prostředky jsou následně distribuovány obcím na provoz sběrné sítě, svozovým firmám a přímo na finanční podporu dotřídění a recyklace jednotlivých materiálů. Právě nastavení struktury poplatků (ceníku pro firmy) a finančních stimulů pro zpracovatele dává autorizované společnosti zásadní ekonomický nástroj.

Výše finanční podpory pro konkrétní druhy materiálů a formy dotřídění totiž přímo určuje, které technologie se zpracovatelům odpadu vyplatí rozvíjet a které komodity budou na trhu ekonomicky životaschopné. Spor o řízení a nezávislost EKO-KOMu tak není pouze tématem o vnitřních předpisech jedné neziskové organizace, ale přímým střetem o to, kdo a jakým způsobem bude určovat technologické a ekonomické trendy v celém českém odpadovém sektoru.

Nová technologie dokáže třídit materiály přesněji než dnešní systémyPlast je jedním z nejvíce využívaných materiálů současnosti. Díky nízké hmotnosti, odolnosti, hygienickým vlastnostem a širokým možnostem zpracování se stal součástí téměř všech oblastí lidského života. Stejné vlastnosti, které z něj udělaly nenahraditelný materiál, ale dnes představují jednu z největších výzev pro odpadové hospodářství.

Nová studie zveřejněná v odborném časopise Materials Circular Economy představuje technologii Sort4Circle označovanou zkratkou S4C, která se snaží změnit způsob, jakým se plastový odpad třídí. Namísto postupného oddělování několika základních skupin materiálů kombinuje několik různých detekčních metod v jednom systému a zaměřuje se na přesné rozpoznání jednotlivých kusů odpadu. Výsledky pilotních zkoušek ukázaly, že tento přístup může vést k výrobě čistších recyklovaných materiálů a k vyššímu využití plastů jako druhotné suroviny.

Evropa dnes stojí před složitým úkolem. Produkce plastů stále roste a současně se zvyšují požadavky na podíl recyklovaných materiálů ve výrobcích. V roce 2024 dosáhla evropská produkce plastů 54,9 milionu tun, přičemž 78,9 % pocházelo z fosilních zdrojů. Celosvětově je výroba, zpracování a konečné nakládání s plasty spojeno s emisemi přibližně 1,8 miliardy tun skleníkových plynů ročně. To odpovídá přibližně 3,3 % globálních emisí a ukazuje, proč je hledání účinnějších způsobů recyklace tak významné.

Limity současných optických senzorů

Současné třídicí linky už dnes využívají pokročilé technologie, ale jejich možnosti mají své hranice. V běžných zařízeních pro třídění lehkých plastových obalů prochází odpad několika po sobě jdoucími kroky. Nejprve dochází k otevření pytlů, rozdrcení nebo úpravě toku materiálu a následnému rozdělení podle velikosti. Poté se pomocí různých zařízení oddělují například fólie, kovy, nápojové kartony nebo jednotlivé druhy plastů. Zbylý materiál putuje k optickému třídění, kde nejčastěji využívá technologii NIR.

Metoda NIR neboli blízká infračervená spektroskopie funguje na principu rozdílného chování materiálů při ozáření infračerveným světlem. Každý polymer má svůj charakteristický spektrální obraz, podle kterého lze určit, zda jde například o PET, polyetylen nebo polypropylen. Moderní třídicí linky mohou používat desítky takových senzorů a dokážou oddělit základní skupiny plastů. Přesto zůstává problémem situace, kdy materiál není jednoznačně rozpoznatelný. Obtíže způsobují například vícevrstvé fólie, tmavé plasty obsahující saze, vlhký materiál, překryté předměty nebo výrobky s komplikovaným složením.

Právě zde vzniká potřeba přesnějšího pohledu na každý jednotlivý kus odpadu. Nestačí totiž pouze určit, z jakého polymeru je výrobek vyroben. Pro kvalitní recyklaci může být rozhodující také jeho původní použití, barva, průhlednost nebo přítomnost určitých přísad. Budoucí recyklované materiály určené například pro citlivější aplikace budou vyžadovat vyšší čistotu a přesnější rozdělení podle vlastností. Studie upozorňuje, že budoucnost třídění se proto může posunout od jednoduchého rozdělení podle typu plastu k takzvanému třídění podle zamýšleného využití.

Inspirace z logistických center

Technologie Sort4Circle staví na principu nazývaném singulace. Tento pojem označuje fyzické oddělení jednotlivých kusů materiálu tak, aby každý předmět mohl být samostatně změřen a následně správně zařazen. Zjednodušeně řečeno, systém se snaží vytvořit z neuspořádaného proudu odpadu řadu jednotlivých objektů, u kterých lze přesně spojit výsledky všech měření s konkrétním kusem.

Autoři studie tento princip přirovnávají k třídění zásilek v logistických centrech. Každý balík je nejprve oddělen, identifikován a následně odeslán na správné místo. Sort4Circle tento princip přenáší do oblasti plastového odpadu. Jednotlivé kusy procházejí detekční částí, kde mohou být současně analyzovány různými technologiemi, a následně jsou zařazeny do odpovídající výstupní frakce.

Výhodou tohoto přístupu je možnost spojit více různých způsobů rozpoznání. Kromě NIR využívá systém také MIR spektroskopii, tedy střední infračervenou spektroskopii, která doplňuje informace v případech, kdy běžná NIR metoda nestačí. Další informace poskytuje barevná analýza, rozpoznávání obrazu pomocí umělé inteligence nebo fluorescenční značky. Každý senzor přináší jiný typ informace a jejich kombinace umožňuje vytvořit přesnější rozhodovací systém.

Systém S4C je navržen jako modulární platforma, která umožňuje podle konkrétní aplikace doplnit další metody identifikace. Studie uvádí například možnost využití LIBS (Laser Induced Breakdown Spectroscopy), tedy laserové spektroskopie schopné analyzovat složení materiálu, a digitálních vodoznaků, které mohou v budoucnu přinést další možnosti rozpoznávání jednotlivých výrobků během třídění.

Výsledky prvních pilotních testů

První pilotní zkouška se zaměřila na malé plastové části o velikosti přibližně 1 až 5 cm. Materiál obsahoval různé druhy plastů, které bylo nutné rozdělit podle barvy a přítomnosti speciálních fluorescenčních značek. Tyto značky umožňují rozpoznat materiály, které mají podobný vzhled a běžnými metodami se obtížně odlišují. Výsledkem bylo dosažení čistoty nejméně 99 % u tří ze čtyř tříděných frakcí. U bílé polyetylenové frakce dosáhla čistota 97,66 %.

Druhá zkouška pracovala s kvalitnějšími technickými plastovými odpady z výroby. Tyto materiály mají pro recyklaci význam, protože často obsahují hodnotnější polymery a mohou být zpracovány s menším množstvím dalších úprav. Systém kombinoval NIR, MIR a barevné měření. Z celkem 231 testovaných plastových objektů bylo 218 správně zařazeno do odpovídajících skupin, což představovalo úspěšnost 94,37 %. Zároveň nebyl žádný kus zařazen do nesprávné frakce a všechny sledované skupiny dosáhly čistoty 100 %.

Součástí této zkoušky bylo také podrobné vyhodnocení barevné analýzy. Systém určoval přesný odstín podle barevného standardu RAL a správně identifikoval konkrétní barvu u 158 ze 178 hodnocených objektů, což představovalo úspěšnost 88,7 %. Další část objektů byla vyhodnocena jako barva nejbližší skutečnému odstínu. Testování navíc probíhalo při rychlosti dopravníkového pásu 1 m/s, tedy v podmínkách odpovídajících průmyslovému provozu, nikoliv pouze v laboratorním prostředí s ideálním osvětlením.

Překonání problému s černými plasty

Druhá zkouška zároveň ukázala význam kombinace různých detekčních metod při práci s obtížně rozpoznatelnými materiály. Ze 13 objektů, které systém nezařadil do žádné cílové skupiny a označil je jako neznámé, obsahovalo 6 kusů saze označované jako carbon black. Tyto přísady představují problém pro běžnou NIR spektroskopii, protože pohlcují infračervené záření a zhoršují možnost identifikace materiálu. Právě pro podobné případy byla do systému zapojena MIR bodová spektroskopie, která umožňuje rozpoznat i některé tmavé plastové výrobky, které NIR metoda obtížně identifikuje.

Třetí část experimentu se zaměřila na lehké plastové obaly z domácího odpadu. Právě tento materiál představuje jednu z největších výzev, protože obsahuje velké množství různých tvarů a velikostí. V tomto případě se výzkumníci soustředili především na ověření schopnosti oddělit jednotlivé předměty před jejich následným rozpoznáním. Průměrná míra singulace dosáhla 81 ± 9 %, což znamená, že většina objektů byla připravena pro samostatnou identifikaci.

Součástí studie bylo také hodnocení možných environmentálních přínosů pomocí metody LCA neboli hodnocení životního cyklu. Tato metoda umožňuje porovnat celkové dopady různých variant zpracování materiálu, například spotřebu energie, vznik emisí nebo přínos nahrazení primárních surovin recyklovaným materiálem. Výzkumníci porovnali současný způsob třídění lehkých plastových obalů s modelovým scénářem využívajícím technologii Sort4Circle.

Reálná data místo teoretických modelů

Základem ekologického modelu nebyla pouze teoretická skladba odpadu, ale skutečná data získaná v rámci studie Packaging Study 2024. V srpnu a září 2024 se do tohoto rozsáhlého průzkumu zapojilo 350 reprezentativních domácností v Německu. Účastníci shromažďovali lehké plastové obaly vznikající při běžném provozu domácností a následně byly vzorky podrobně analyzovány odborníky z Univerzity v Pforzheimu. Výzkumníci materiál rozebírali ručně a současně využívali NIR senzory pro určení jednotlivých druhů plastů. Celkem bylo analyzováno 302,3 kg odpadu obsahujícího 29 705 jednotlivých obalů. Právě toto detailní zmapování skutečného složení odpadu poskytlo vstupní data pro následný model LCA.

Model počítal s tím, že přesnější třídění umožní získat kvalitnější recyklát a snížit množství materiálu, který během zpracování končí jako nevyužitelný zbytek. Ve scénáři Sort4Circle bylo předpokládáno rozdělení materiálu do 30 různých frakcí podle typu plastu, barvy a oblasti použití, zatímco současný systém pracoval přibližně s deseti skupinami.

Výsledky modelu ukázaly potenciální zlepšení environmentální bilance. U lehkých plastových obalů dosáhl scénář Sort4Circle čisté bilance přibližně minus 684 kg CO₂ ekvivalentu na tunu materiálu, zatímco současný modelovaný systém dosahoval přibližně minus 439 kg CO₂ ekvivalentu na tunu. Rozdíl představoval přínos přibližně 245 kg CO₂ ekvivalentu na tunu. Současně se množství získaného recyklátu zvýšilo z přibližně 276 kg na 367 kg na tunu vstupního materiálu.

Výsledky studie ukazují zajímavý směr dalšího vývoje recyklace plastů. Samotná technologie ale zatím není hotovým průmyslovým řešením. Autoři upozorňují, že u lehkých plastových obalů byla v této fázi ověřena především schopnost oddělování jednotlivých kusů, zatímco kompletní proces rozpoznání a třídění musí být ještě dále testován v podmínkách běžného provozu. Budoucí vývoj se bude muset zaměřit na rychlost zpracování, stabilitu systému, ekonomickou návratnost a propojení s existujícími třídicími linkami.

Každý den vznikají miliony rozhodnutí, která určují budoucnost odpadů. Kam zamíří svozový vůz, jaký materiál projde třídicí linkou, co skončí jako druhotná surovina a co bude nenávratně ztraceno. Moderní odpadové hospodářství se stále více stává světem dat a právě v jejich analýze může sehrát zásadní roli umělá inteligence. Rozsáhlá vědecká studie ukazuje, že AI se postupně mění v praktický nástroj pro efektivnější třídění, plánování i získávání hodnotných zdrojů z odpadu.

Odpadové hospodářství prochází zásadní proměnou. Tradiční model založený především na sběru, úpravě a odstranění odpadu ustupuje systému, ve kterém jsou odpady vnímány jako zdroj materiálů, energie a ekonomické hodnoty. Právě tato změna stojí v centru konceptu oběhového hospodářství, jehož cílem je prodlužovat životnost výrobků, podporovat opětovné využití, recyklaci a návrat materiálů zpět do výrobních procesů.

Globální materiálové toky v číslech a datech

Význam dat v odpadovém hospodářství dále roste s množstvím vznikajících materiálových toků. Autoři studie upozorňují, že globální produkce komunálních odpadů dosahuje přibližně 2,24 miliardy tun ročně a bez dalších opatření může do roku 2050 vzrůst až na 3,88 miliardy tun. Právě rostoucí objem dat spojených se sběrem, přepravou a zpracováním odpadů vytváří prostor pro využití metod strojového učení a prediktivní analytiky.

Jedním z nástrojů, které mohou tuto proměnu urychlit, je umělá inteligence. Studie publikovaná v časopise Recycling s názvem Artificial Intelligence in Circular Economy and Waste Management: A Systematic Review of Applications for Optimization Strategies and Resource Recovery Pathways shrnuje poznatky z odborných prací publikovaných v období 2016 až 2026. Autoři analyzovali 52 studií s cílem zjistit, jaké místo AI v oběhovém hospodářství zaujímá a jak může pomoci při efektivnějším nakládání s odpady.

Výzkum se zaměřil na tři propojené oblasti. První představují samotné aplikace umělé inteligence v odpadovém hospodářství, druhou optimalizační metody využívající data pro lepší rozhodování a třetí cesty získávání zdrojů z odpadových toků. Podle autorů není možné jednotlivé technologie hodnotit odděleně, protože skutečný přínos AI vzniká až ve chvíli, kdy propojí sběr dat, rozhodování a následné využití materiálů.

Počítačové vidění v praxi versus laboratorní ideál

Odpadové systémy dnes vytvářejí obrovské množství informací. Jde například o údaje o množství vznikajících odpadů, pohybu materiálů, svozových trasách, účinnosti třídění nebo kvalitě výstupních surovin. Zatímco tradiční systémy pracují často s pevně nastavenými pravidly, umělá inteligence dokáže data analyzovat, hledat v nich vzorce, vytvářet předpovědi a pomáhat při rozhodování v situacích, které se průběžně mění.

Nejviditelnější oblastí využití AI je automatické rozpoznávání a třídění materiálů. Kvalita třídění je zásadní z pohledu zda bude možné odpad skutečně recyklovat a vrátit do výrobního procesu. Systémy založené na počítačovém vidění dokážou identifikovat jednotlivé materiály, vyhledávat nežádoucí příměsi a pomáhat s jejich oddělením. Studie uvádí, že právě třídění patří mezi nejčastěji zkoumané oblasti využití AI, protože kvalita vstupního materiálu zásadně ovlivňuje celý následný recyklační proces.

V analyzovaných studiích patřilo automatické třídění pomocí počítačového vidění mezi nejčastěji zastoupené aplikace umělé inteligence. Výzkum se zaměřoval především na rozpoznávání plastů, papíru, kovů a dalších materiálových skupin. Autoři upozorňují, že kvalita vstupních dat, rozmanitost odpadu a proměnlivé provozní podmínky zůstávají klíčovými faktory ovlivňujícími výslednou přesnost systémů.

Zajímavé je srovnání mezi laboratorními možnostmi a skutečným provozem. Inteligentní třídicí systémy podle hodnocených studií dosahují vysoké technické přesnosti, avšak při praktickém nasazení se projevují další faktory, například proměnlivé složení odpadu, provozní podmínky nebo kvalita vstupních dat. Autoři uvádějí přesnost inteligentních třídicích systémů na úrovni 94 %, zatímco praktická úspěšnost implementace dosahovala 67 %.

Předpovídání objemů a optimalizace svozových tras

Další významnou oblastí je prediktivní analýza. Umělá inteligence může pomáhat předpovídat množství vznikajících odpadů, plánovat kapacity zařízení nebo upravovat provoz podle aktuální situace. U svozu odpadů může například pomoci optimalizovat trasy vozidel, snížit počet zbytečných jízd a lépe využívat dostupnou infrastrukturu. Podobné přístupy se uplatňují také při řízení recyklačních zařízení nebo při plánování materiálových toků.

Studie uvádí, že prediktivní modely se uplatňují zejména při předpovídání množství odpadu, optimalizaci svozových tras a řízení kapacit zařízení. U logistických aplikací mohou algoritmy pracovat s údaji o naplněnosti nádob, historických objemech odpadu nebo dopravní situaci a pomáhat snižovat neefektivní pohyb vozidel.

Právě optimalizace představuje podle studie klíčový spojovací prvek mezi technologiemi AI a výsledky oběhového hospodářství. Umělá inteligence sama o sobě pouze zpracovává informace, ale optimalizační modely umožňují převést tato data do konkrétních rozhodnutí. Může jít například o volbu nejlepší kombinace nákladů, environmentálních dopadů, kvality materiálu nebo logistických požadavků.

Složité rozhodování mezi protichůdnými kritérii

Autoři upozorňují, že odpadové systémy jsou mimořádně složité. Rozhodnutí, které snižuje náklady, nemusí vždy znamenat nejlepší environmentální výsledek. Proto získávají význam takzvané víceúčelové optimalizační modely, které dokážou současně zohlednit několik různých kritérií. Studie uvádí, že tyto přístupy se staly dominantní metodou při strategickém plánování odpadového hospodářství, protože lépe odpovídají skutečné komplexitě materiálových toků.

Podle studie se mezi nejčastěji využívané metody řadí zejména algoritmy strojového učení, neuronové sítě, genetické algoritmy a víceúčelové optimalizační přístupy. Ty umožňují hledat řešení v situacích, kde je nutné současně zohlednit ekonomické náklady, dostupnost technologií, kvalitu výstupních materiálů i environmentální dopady.

Významnou pozornost vědecká literatura věnuje také specifickým odpadovým tokům, kde se skrývá vysoká materiálová hodnota. Patří mezi ně především elektroodpad, baterie, stavební odpady nebo odpady spojené s čištěním odpadních vod. Tyto proudy jsou často složité na zpracování, obsahují cenné suroviny a jejich efektivní využití vyžaduje přesnější identifikaci jednotlivých složek.

Cenné suroviny ukryté v bateriích a elektroodpadu

Elektroodpad patří mezi materiálové proudy, u kterých je potenciál využití umělé inteligence mimořádně významný. Obsahuje totiž směs různých materiálů, včetně kovů, plastů a kritických surovin, jejichž získání zpět vyžaduje přesnou identifikaci jednotlivých komponent. U baterií může AI podporovat identifikaci materiálů, které lze získat zpět, a pomáhat při bezpečnějším nakládání s těmito odpady. U stavebních odpadů zase může přispět k lepšímu oddělení jednotlivých materiálových skupin.

Studie ukazuje, že jednotlivé druhy odpadů mají odlišný potenciál pro využití umělé inteligence. Vysoce hodnotné materiálové toky, například elektroodpad nebo baterie, přinášejí vysoký potenciál pro získávání cenných surovin, jejich množství je však ve srovnání s komunálními odpady omezenější. Komunální odpady naopak představují rozsáhlý materiálový tok vhodný pro široké nasazení inteligentních systémů, jejich proměnlivé složení však komplikuje dosažení stabilní kvality výstupních materiálů. V analyzovaných studiích byly postupy zaměřené na materiálovou recyklaci spojeny s úspěšností získávání zdrojů v 85 % případů, zatímco u přístupů založených na energetickém využití šlo o 78 % případů.

Významným směrem je také využití AI při řízení čistíren odpadních vod. Inteligentní systémy mohou sledovat například kvalitu vstupní vody, energetickou náročnost procesů nebo optimální dávkování chemických látek. Studie upozorňuje, že právě čistírny se postupně posouvají od zařízení zaměřených pouze na odstraňování znečištění k systémům schopným získávat další hodnotné produkty, například bioplyn nebo živiny.

Od dílčích aplikací k ucelenému hodnotovému řetězci

Přestože potenciál umělé inteligence rychle roste, autoři studie upozorňují také na současné nedostatky. Velká část odborných prací se stále zaměřuje pouze na jednotlivé aplikace, například automatické třídění nebo optimalizaci svozu. Méně pozornosti je věnováno propojení celého řetězce od vzniku odpadu přes jeho zpracování až po návrat materiálu do výroby.

Dalším problémem je rozdíl mezi technickými parametry a skutečnými přínosy pro oběhové hospodářství. Mnoho studií sleduje přesnost algoritmů nebo rychlost zpracování dat, ale méně často hodnotí, zda technologie skutečně vedla k vyšší kvalitě recyklovaných materiálů, lepšímu využití zdrojů nebo snížení environmentálních dopadů.

Proto autoři navrhují propojenější pohled označený jako AI Circular Waste Value Chain. Tento rámec spojuje jednotlivé fáze odpadového hospodářství od získávání informací přes optimalizaci procesů až po výslednou obnovu materiálové hodnoty. Cílem není pouze nasadit chytrou technologii na jedno místo v systému, ale využít AI jako nástroj propojující celý tok materiálů.

Výsledky studie ukazují, že budoucnost umělé inteligence v odpadovém hospodářství nebude stát na jedné univerzální aplikaci. Největší přínos vznikne kombinací více technologií, kvalitních dat, vhodně nastavených procesů a schopnosti propojit jednotlivé články odpadového řetězce. AI může pomoci lépe vidět hodnotu, která se dnes v odpadech ztrácí.

Ocelářství stojí před úkolem, který na první pohled vypadá jednoduše. Výroba má být čistší a emisně náročné provozy mají postupně ustupovat novým technologiím. Jenže ve stejnou dobu svět přidává další výrobní kapacity a vytváří přebytek oceli, který snižuje ceny, zhoršuje hospodaření výrobců a komplikuje investice do čistší výroby. Nová analýza OECD ukazuje, že právě tento rozpor může významně ovlivnit rychlost celé transformace.

Ocel má zvláštní postavení. Je jedním ze základních materiálů současné ekonomiky a její výroba je zároveň významným zdrojem emisí. Ocelářské podniky proto postupně hledají cesty, jak snížit emisní náročnost výroby. Patří mezi ně elektrické obloukové pece využívající ocelový šrot, přímá redukce železa nebo technologie založené na vodíku. OECD však upozorňuje, že samotná dostupnost těchto technologií ještě neznamená, že k jejich rychlému rozšíření skutečně dojde. Do hry vstupuje ekonomika celého odvětví a především množství výrobní kapacity, které je na světovém trhu k dispozici.

Miliony tun oceli navíc stlačují ceny

Globální nadbytečná kapacita dosáhla podle OECD v roce 2024 přibližně 601 milionů tun a do roku 2027 má vzrůst na 721 milionů tun. Jde o množství, které významně převyšuje prostor, který může současný trh absorbovat. Přebytek výrobních možností přitom není jen statistickým problémem. Když výrobci soutěží o omezenou poptávku, ceny oceli klesají a spolu s nimi se zmenšují ziskové marže.

Právě tady se začíná spojovat problém nadbytečné kapacity s dekarbonizací. Modernizace ocelárny není levná záležitost. Přechod k novým výrobním technologiím vyžaduje rozsáhlé investice a podnik musí být schopen část těchto prostředků vytvořit ze svého hospodaření nebo získat za přijatelných podmínek z externích zdrojů. Pokud však nízké ceny oceli snižují ziskovost, zmenšuje se i prostor pro investice.

Nedostatek hotovosti omezuje velké projekty

OECD uvádí, že v letech 2022 a 2023 se schopnost ocelářských podniků vytvářet hotovost pohybovala kolem nebo pod úrovní 5 % u cash flow i provozního cash flow. Podniky tak podle analýzy dokážou vytvářet prostředky potřebné k udržování existujících zařízení, ale jejich prostor pro velké investiční projekty zůstává omezený. Situaci navíc komplikuje rostoucí cena financování.

Výsledkem může být velmi nepříjemný paradox. Právě ve chvíli, kdy ocelářství potřebuje investovat do čistší výroby, může mít kvůli přebytečné kapacitě méně peněz na tyto investice. Nadbytek výroby tak nepřímo zpomaluje technologickou proměnu celého odvětví.

Nové provozy staré vysoké pece nenahrazují

OECD současně ukazuje, že problém nespočívá jen v tom, kolik nových nízkoemisních zařízení vzniká. Důležité je také to, zda jsou současně odstavovány starší kapacity s vysokou emisní náročností. Pokud totiž nová výroba pouze přibude k existující výrobní základně, celková kapacita může dál růst. Čistší technologie pak nemusí znamenat skutečné snížení nadbytečné kapacity.

Vývoj plánovaný do roku 2027 tento rozpor dobře ilustruje. OECD očekává vyřazení přibližně 25,8 milionu tun kapacity založené na vysokých pecích a kyslíkových konvertorech. Současně má být do provozu uvedeno přibližně 62,1 milionu tun nové kapacity využívající stejnou výrobní cestu. Většina těchto nových kapacit má vzniknout v Číně a Indii.

Rozšiřování kapacit pohání budoucí očekávání

Ještě zajímavější je pohled na nové technologie. Do roku 2027 má podle OECD přibýt přibližně 61,7 milionu tun kapacity elektrických obloukových pecí využívajících ocelový šrot a 30,7 milionu tun kapacity založené na přímé redukci železa v kombinaci s elektrickými obloukovými pecemi. OECD upozorňuje, že jejich rozvoj je v řadě případů spojen spíše s očekávanou budoucí poptávkou a dalšími ekonomickými faktory než s přímou náhradou konkrétního starého zařízení.

To je důležitý rozdíl. Pokud například vznikne nová kapacita přímé redukce železa v místě, kde dosud žádná ocelárna nebyla, globální výrobní kapacita se zvýší. Pokud současně nedojde k odpovídajícímu vyřazení emisně náročné výroby jinde, může se problém nadbytečné kapacity dále prohloubit.

Podle OECD má být mezi lety 2025 a 2027 uvedeno do provozu přibližně 19 milionů tun kapacity, kterou lze skutečně spojit s nízkoemisní výrobou. To představuje jen část celkového rozšiřování kapacit. U přímé redukce železa je navíc potřeba posuzovat konkrétní technologii a použité palivo. Samotná přímá redukce totiž ještě automaticky neznamená výrobu s téměř nulovými emisemi. Některé projekty využívají uhlí a OECD je proto mezi technologie kompatibilní s výrobou s téměř nulovými emisemi nezařazuje.

Cenový rozdíl zhoršuje pozici ekologické oceli

Další problém vzniká na straně zákazníků. Čistší ocel může být dražší než ocel vyrobená tradičním způsobem. Když ale nadbytek kapacity současně stlačuje ceny běžné oceli, rozdíl mezi oběma produkty se z pohledu odběratele ještě zvětšuje.

OECD tento mechanismus ukazuje na evropském trhu. Pokles cen oceli mezi lety 2021 a 2025 zvýšil podle její analýzy relativní cenovou přirážku nízkoemisní oceli v Evropě ze 17 % na 25 %. Rozdíl tedy nevznikl jen tím, že by se čistší výroba stala dražší. Významnou roli sehrálo také zlevnění konvenční oceli.

Tím se může oslabovat motivace odběratelů nakupovat nízkoemisní materiál. Pokud mají k dispozici levnější konvenční ocel, musí existovat dostatečně silný důvod, proč si připlatit za výrobek s nižší emisní stopou. Bez odpovídající poptávky se přitom investice do čistších technologií podnikům vracejí obtížněji.

Ekonomické tlaky vedou k odkládání ekologických projektů

Důsledky už podle OECD nejsou pouze hypotetické. Některé plánované projekty zaměřené na nízkoemisní výrobu byly odloženy nebo pozastaveny. Celkem šlo o projekty představující 19 % celkového očekávaného objemu nízkoemisních kapacit plánovaných do roku 2027. OECD přitom jako související faktory uvádí nadbytečnou kapacitu, vysoké ceny energie a regulační nejistotu.

Do celého obrazu vstupuje také způsob, jakým se nové kapacity přesouvají mezi zeměmi. OECD upozorňuje na případy, kdy uzavírání emisně náročných provozů v jedné zemi doprovází investice do podobných zařízení v jiné zemi. Zvlášť výrazný je tento jev podle analýzy u čínských zahraničních investic v zemích jihovýchodní Asie. Přibližně 60 milionů tun plánovaného rozšíření kapacit v regionu má být spojeno s čínskými investicemi a významná část těchto projektů využívá vysoké pece a kyslíkové konvertory.

Takový vývoj může prodlužovat životnost emisně náročných výrobních postupů na další desetiletí. Pokud totiž nový provoz vznikne jako dlouhodobá investice, jeho ekonomická životnost se může dostat do konfliktu s potřebou postupně snižovat emisní náročnost průmyslu. OECD proto upozorňuje, že přebytek kapacit a pokračující výstavba emisně náročných zařízení nejsou dvě oddělené otázky. Navzájem se ovlivňují.

Nástroje pro provázání dekarbonizace s odstavováním starých pecí

Co s tím lze dělat? Základním principem podle OECD je, aby politika podporující dekarbonizaci současně neurčovala pouze to, jaká nová technologie se postaví, ale také co se stane se starou kapacitou. V zemích, které vytvářejí nadbytek oceli, OECD zmiňuje uhlíkové zpoplatnění, emisní a technologické standardy, moratoria na nové emisně náročné provozy, přísnější podmínky pro vydávání a obnovování provozních povolení nebo požadavky na nahrazení starých zařízení novými nízkoemisními technologiemi.

Uhlíková cena má zdražit provoz emisně náročných pecí natolik, aby se nejméně efektivní zařízení dostala k hranici, kdy bude ekonomicky výhodnější jejich modernizace nebo odstavení. Emisní standardy mohou stanovit hranici, pod níž už nová vysoká pec nebude možné postavit a starší provoz bude muset projít modernizací, nebo skončit. Moratorium pak může zabránit samotnému přírůstku další konvenční kapacity.

Významnou roli má podle OECD také způsob poskytování veřejné podpory. Dotace, daňové úlevy, provozní podpora nebo zvýhodněné financování mohou pomoci překonat vysoké počáteční náklady čistších technologií. Pokud ale stát pouze zaplatí novou nízkoemisní výrobu a ponechá v provozu staré zařízení, výsledkem může být další růst celkové kapacity. OECD proto výslovně doporučuje, aby podpora nové nízkoemisní kapacity byla v podmínkách globálního přebytku spojena s nahrazením existující neefektivní kapacity. Podpora má být navíc časově omezená a zaměřená na překlenutí rozdílu mezi náklady emisně náročné a čistší výroby.

Čína zpřísňuje pravidla pro výměnu výrobních kapacit

Velmi konkrétní příklad přichází z Číny. Ta už od roku 2021 používá systém výměny kapacit, podle něhož musela být nová kapacita spojena s vyřazením stávající výroby. Pro rozšíření existujících provozů byl poměr 1 ku 1 a v některých klíčových regionech 1 ku 1,25. OECD však upozorňuje, že tento systém mezi lety 2021 a 2024 celkovou kapacitu výrazně nesnížil. Čína proto v roce 2025 navrhla přísnější rámec, který počítá se zákazem dalšího navyšování kapacity v některých klíčových regionech a s požadavkem, aby na jednu tunu nové kapacity připadlo nejméně 1,5 tuny vyřazené kapacity. Současně má být více podporováno využívání ocelového šrotu a elektrických obloukových pecí.

OECD přitom upozorňuje, že problém nelze vyřešit pouze uvnitř jednotlivých států. Země, které samy nadbytečnou kapacitu nevytvářejí, ji nemohou vlastní průmyslovou politikou odstranit. Mohou však omezit její dopad na svůj trh. OECD zde zmiňuje uhlíkové vyrovnání na hranicích, požadavky na emisní vlastnosti dovážené oceli, zelené veřejné zakázky a další podmínky přístupu na trh. Jejich smyslem je zabránit tomu, aby levná a případně státem podporovaná ocel z přebytečné výroby vytlačila domácí podniky, které investují do čistších technologií.

Hrozba nové generace dotovaných přebytků

Ani tento mechanismus však OECD nepovažuje za jednoduché řešení. Upozorňuje totiž na nový problém, který může vzniknout právě v důsledku podpory nízkoemisní výroby. Čína podle studie rychle rozšiřuje také elektrické obloukové pece a kapacity založené na vodíkové přímé redukci. Pokud jsou tyto projekty podporovány státem, může vzniknout nová generace nadbytečné kapacity, tentokrát s nižší emisní náročností. Taková ocel může splňovat požadavky založené na emisích a současně těžit z podmínek, které nejsou čistě tržní.

V principu tak může vzniknout podobný problém, jaký OECD popisuje u čínské průmyslové politiky obecně. Stát podpoří rychlé rozšíření výroby, domácí podniky získají kapacitu a technologickou výhodu a výsledkem nemusí být pouze nahrazení staré výroby, ale také další růst celkové nabídky. U elektroocelí nebo výroby založené na vodíkové přímé redukci by tak mohl vzniknout paradox, kdy se průmysl technologicky posune směrem k nižším emisím, ale současně se světový trh zaplní další ocelářskou kapacitou. Nutno dodat, že pro konkurenceschopnost takové výroby přitom bude zásadní také cena energie, protože právě energetická náročnost patří u těchto technologií k významným nákladům.

Dokument ke stažení:

Navigating the Steel Transition amid Global Excess Capacity

Na dně severovýchodního Atlantiku leží tisíce sudů s radioaktivním odpadem, které tam evropské země ukládaly v době, kdy hluboký oceán představoval přijatelné místo pro likvidaci odpadu. Dnes se k nim vědci vracejí s roboty a ponorkou Nautile. V hloubce kolem 4 700 metrů našli silně zkorodované nádoby, z nichž se v některých případech materiál dostává do okolního sedimentu.

Příběh těchto sudů začal v době, kdy lidstvo teprve hledalo způsob, jak zacházet s odpadem vznikajícím při rychlém rozvoji jaderné energetiky, výzkumu, průmyslu a medicíny. V letech 1949 až 1982 bylo do severovýchodního Atlantiku z lodí uloženo více než 150 000 tun nízkoaktivního radioaktivního materiálu. Celková aktivita dosahovala podle údajů komise OSPAR (Úmluva o ochraně mořského prostředí severovýchodního Atlantiku) 42,4 PBq (petabecquerelu). Materiál pocházel mimo jiné z jaderných elektráren, jaderného palivového cyklu, nemocnic, výzkumných a průmyslových zařízení a z dekontaminace jaderných zařízení.

Dřívější pohled na hlubiny jako bezpečné úložiště

Tehdejší způsob uvažování byl založen na představě, že hluboké moře poskytuje dostatečně rozsáhlý a vzdálený prostor. Sudy byly konstruovány tak, aby se dostaly na mořské dno a po určitou dobu zadržovaly obsah. Radioaktivní odpad byl navíc před uložením znehybněn uvnitř pevných matric, a to nejčastěji se míchal do cementu, asfaltu nebo pryskyřice, aby se zabránilo jeho okamžitému šíření. Postupné uvolňování zbytkového materiálu do prostředí bylo součástí tehdejší koncepce nakládání s odpadem. Dnes tato představa působí překvapivě, tehdy však bylo ukládání radioaktivního odpadu do moře považováno z bezpečnostního i ekonomického hlediska za přijatelný způsob likvidace.

Postupně se ale pohled na takové zacházení změnil. V roce 1983 bylo přijato dobrovolné moratorium a v roce 1992 OSPAR zakázala ukládání nízko a středně aktivních radioaktivních látek do své námořní oblasti. O rok později následoval globální zákaz ukládání radioaktivního odpadu do moře podle Londýnské úmluvy. Jenže zákaz neznamenal, že odpad zmizel. Sudy zůstaly na dně oceánu.

Moderní roboti na stopě podmořského dědictví

Právě jejich současný stav se snaží zjistit mezinárodní vědecký tým vedený francouzským CNRS v rámci projektu NODSSUM. První expedice proběhla v roce 2025. Autonomní podmořský robot UlyX tehdy prohledával rozsáhlou oblast hlubokomořské pláně a podařilo se mu lokalizovat 3 355 sudů. Vědci však upozorňují, že toto číslo představuje pouhý zlomek reality, protože evropské státy do této oblasti za celá desetiletí svrhly odhadem přes 200 000 těchto nádob. Robot při průzkumu urazil více než 800 kilometrů po mořském dně a pomocí sonaru vytvářel detailní mapu oblasti.

Byl to zásadní posun. Vědci totiž předtím neměli přesnou představu o tom, kde se jednotlivé sudy nacházejí a v jakém stavu po desítkách let budou. Oblast určená k ukládání odpadu má přibližně 14 500 kilometrů čtverečních. Hledat v takovém prostoru objekty dlouhé přibližně jeden metr znamená hledat jehlu v obrovské podmořské krajině. UlyX proto nejprve prozkoumával dno z větší výšky pomocí sonaru a následně se k vybraným místům přiblížil. Přibližně padesát sudů se podařilo podrobně vyfotografovat.

Když se rezavý kov stane domovem pro hlubinný život

Fotografie ukázaly něco, co se dalo očekávat, ale zároveň to mělo mnohem konkrétnější podobu. Některé nádoby jsou výrazně poškozené a zkorodované. U některých bylo možné pozorovat materiál unikající na okolní mořské dno. Jiné sudy však stále existují jako rozpoznatelné objekty a jejich povrch postupně osídlily organismy hlubokého oceánu. Vědci zaznamenali například sasanky, houby a kraby.

Právě tento obraz je možná nejpozoruhodnější. V hloubce téměř pěti kilometrů se před vědci neobjevila mrtvá krajina bez života. Naopak. Život se přizpůsobil prostředí, které vzniklo na místě lidského zásahu. Sudy představují tvrdý povrch na jinak převážně sedimentárním dně a organismy jej využívají stejně jako jiné pevné struktury. Člověk zde tedy nevytvořil pouze místo uložení odpadu. Vytvořil také nový prvek hlubokomořského prostředí.

Přímé vzorky z hloubky bezmála pěti kilometrů

To však neznamená, že je možné přítomnost života považovat za důkaz bezpečnosti. Právě naopak. Pokud se radioaktivní látky dostávají ze sudů do sedimentu, vody nebo organismů, je důležité zjistit, jakým způsobem se v prostředí pohybují a zda mohou vstupovat do potravních řetězců. Proto druhá expedice NODSSUM v roce 2026 zamířila přímo k vybraným sudům.

Ponorka Nautile uskutečnila dvacet ponorů do hloubky přes 4 700 metrů. Vědci mohli sudy pozorovat přímo a odebrali vzorky sedimentu, vody, organismů i mikrobiálních společenstev z jejich bezprostředního okolí. Zároveň zkoumali sousední části hlubokomořského prostředí, aby mohli porovnat místa ovlivněná sudy s okolním prostředím.

Složité rozklíčování původu naměřených radionuklidů

Výzkumníci už při měření na místě zaznamenali radionuklidy, které jsou pro uložený odpad významné. Patří mezi ně například kobalt 60 a niob 94. Zaznamenány byly také cesium 137 a americium 241. U posledních dvou látek je situace složitější, protože mohou pocházet také z globálních radioaktivních spadů po atmosférických jaderných zkouškách a dalších historických zdrojů. Právě proto nestačí pouze zjistit, že se určitý radionuklid v sedimentu nachází. Vědci musí určit jeho původ a především jeho koncentraci a způsob pohybu prostředím.

První výsledky přitom neukazují na rozsáhlou radiologickou katastrofu. Francouzská oceánografická flotila uvádí, že koncentrace radioaktivních látek jsou velmi nízké. O nízké úrovni aktivity svědčí i fakt, že vědecký tým mohl se všemi odebranými vzorky na palubě lodi manipulovat bez jakýchkoli mimořádných ochranných opatření a samotná ponorka Nautile nevykázala žádné známky kontaminace. Současně však byly v sedimentech nalezeny umělé radionuklidy a některé signály mohou souviset právě s odpadem uloženým v sudech. Definitivní vyhodnocení proto závisí na laboratorních analýzách vzorků odebraných přímo v blízkosti poškozených nádob.

Nové vědecké metody pro budoucnost lidstva

Důležitý je také historický kontext. OSPAR už v minulosti uváděla, že tehdejší sledování neprokázalo významné poškození životního prostředí a vypočtené dávky pro veřejnost byly velmi nízké. Současný výzkum proto není hledáním důkazu předem očekávané katastrofy. Jeho smyslem je zjistit, co se s materiálem skutečně děje po několika desetiletích a jak se radionuklidy chovají v prostředí, které je mnohem obtížnější studovat než pevninu.

Zkušenosti z podobných podmořských havárií a vraků jaderných ponorek přitom ukazují, že i když je radiace v těsné blízkosti zdrojů měřitelná, v obrovském objemu mořské vody se extrémně rychle rozptyluje a již po několika metrech klesá na úroveň přirozeného pozadí.

A právě v tom spočívá význam expedice. Vědci dnes poprvé získávají přímé informace o jednotlivých nádobách, jejich poškození a jejich bezprostředním okolí. Současně se zdokonaluje způsob, jakým lze sledovat radioaktivní látky v hlubokém oceánu. Výsledky mohou být využitelné i pro jiné situace, například při studiu starých vraků, havarovaných jaderných zařízení nebo dalších zdrojů kontaminace v hlubokomořských oblastech.

Trvalé dědictví skryté před lidskými zraky

Dno Atlantiku tak nabízí zvláštní lekci o odpadech. To, co zmizí z lidského dohledu, nemusí zmizet z prostředí. Může tam zůstat desítky let, pomalu se měnit, korodovat, uvolňovat část svého obsahu a současně se stát součástí živého systému. U radioaktivních látek je navíc časová perspektiva zásadní. Některé radionuklidy ztrácejí aktivitu relativně rychle, jiné přetrvávají mnohem déle.

Co vlastně znamená zkratka OSPAR? Ačkoliv text zmiňuje komisi OSPAR, samotná mezinárodní dohoda nese oficiální název Úmluva o ochraně mořského prostředí severovýchodního Atlantiku. Název OSPAR vznikl spojením názvů dvou starších mezinárodních úmluv, které nová úmluva v roce 1992 sjednotila a nahradila. Šlo o Osloskou úmluvu (OSlo Convention), zaměřenou především na prevenci znečištění moře ukládáním odpadu z lodí, a Pařížskou úmluvu (PARis Convention), která se zabývala znečištěním mořského prostředí z pevninských zdrojů. Dnes se označením OSPAR běžně rozumí jak samotná úmluva, tak v příslušném kontextu také OSPAR Commission, tedy komise, která její provádění koordinuje.