O jemných částicích PM_2,5 víme, že pronikají hluboko do lidského organismu a mají nepříznivé účinky na lidské zdraví. Nový výzkum ale ukazuje, že jejich působení nekončí u člověka. Globální analýza odhalila souvislost mezi znečištěním ovzduší a způsobem, jakým vegetace hospodaří s vodou. Výzkumníci přitom odhalili mechanismus, který dosavadní pohled na působení znečištění ovzduší na rostliny rozšiřuje.

Rostlina potřebuje k růstu vodu, oxid uhličitý a světlo. Vodu přijímá kořeny, oxid uhličitý získává z atmosféry a energii ze slunečního záření využívá při fotosyntéze. Díky tomu vytváří organické látky, ze kterých vzniká nová biomasa. Voda však rostlinou především protéká a velká část jí nakonec uniká přes listy do atmosféry.

Právě vztah mezi získaným uhlíkem a množstvím vody, které rostlina při tomto procesu ztratí, popisuje účinnost využití vody. Když tedy rostlina přijme určité množství vody, podstatné není jen to, kolik vody přes ni projde, ale také kolik uhlíku při tom dokáže získat a uložit do nové biomasy.

Vliv jemných částic na efektivitu rostlinného metabolismu

Podle nové studie tento poměr částice PM₂,₅ zhoršuje. Výzkumníci z University of Hong Kong, Chinese Academy of Sciences, University of Tokyo a Peking University sledovali tento vztah v globálním měřítku. Využili údaje z letokruhů stromů, měření výměny oxidu uhličitého a vody mezi vegetací a atmosférou a družicová pozorování vegetace. Výsledky zveřejnili v časopise Nature Climate Change ve studii s názvem Particulate air pollution undermines plant water-use efficiency by inhibiting photosynthesis.

Jedním z hlavních zjištění je, že částice PM_2,5 omezují fotosyntézu. Jemné částice v ovzduší rozptylují a pohlcují část slunečního záření, takže k rostlinám dopadá méně záření, které mohou využít pro fotosyntézu. Výzkumníci současně zjistili snížení takzvané karboxylační kapacity, tedy schopnosti listů využívat oxid uhličitý při tvorbě organických látek. Rostlina tak má méně světelné energie a zároveň hůře využívá CO₂, který má k dispozici. Výsledkem je pomalejší fotosyntéza.

Pro účinnost využití vody je důležité, co se stane potom. Pokud rostlina fotosyntézou vytvoří méně organických látek, ale množství vody, které přes listy uniká do atmosféry, se nesníží stejnou měrou, zhorší se poměr mezi získaným uhlíkem a ztracenou vodou. Rostlina tak z vody, která jí projde, získá méně uhlíku.

Statistické vyjádření environmentálních faktorů

Právě tuto souvislost zachytila globální analýza. Výzkumníci spojili údaje ze 151 stanovišť s údaji ze 132 míst, kde byly přímo měřeny toky uhlíku a vody mezi vegetací a atmosférou. K tomu přidali údaje o koncentracích PM₂,₅, množství slunečního záření, teplotě, srážkách, CO₂ a dalších podmínkách prostředí. Výsledky ukázaly převážně negativní vztah mezi koncentrací PM_2,5 a účinností využití vody.

Studie zároveň umožnila porovnat význam PM_2,5 s dalšími faktory. Po zohlednění ostatních podmínek vysvětlovalo PM_2,5 přibližně 13 % variability účinnosti využití vody. U koncentrace CO₂ to bylo přibližně 22 %, u rozdílu mezi množstvím vodní páry v ovzduší a množstvím, které by ovzduší při dané teplotě mohlo obsahovat, kolem 16 %. Teplota vysvětlovala přibližně 13 %, sluneční záření 11 % a srážky kolem 10 %.

Těchto 13 % však neznamená, že zvýšení koncentrace PM_2,5 automaticky způsobí 13% pokles účinnosti využití vody. Číslo vyjadřuje podíl variability tohoto ukazatele, který statistická analýza spojila s PM_2,5 po zohlednění dalších podmínek. Síla reakce se proto mezi jednotlivými oblastmi liší.

Rozdíly v reakcích mezi typy vegetace

Rozdíly mezi vegetací byly podle studie skutečně výrazné. Lesy a nelesní porosty nereagovaly na PM₂,₅ stejným způsobem. Výsledek ovlivňovaly také místní klimatické podmínky, množství znečištění a vlastnosti samotné vegetace. Rostliny se liší například stavbou a vlastnostmi listů, schopností fotosyntézy i způsobem, jakým regulují ztráty vody. Stejná koncentrace PM₂,₅ proto nemusí mít všude stejný účinek.

Výsledky mají význam také pro dlouhodobý vývoj účinnosti využití vody. Rostoucí koncentrace CO₂ v atmosféře obecně zlepšuje schopnost rostlin získávat uhlík vzhledem k množství vody, které ztrácejí. Tento vývoj lze sledovat například podle izotopového složení uhlíku zachovaného v letokruzích stromů. Studie však ukazuje, že rostoucí množství CO₂ není tedy jedinou podmínkou, která rozhoduje o tom, jak rostliny budou s vodou hospodařit.

Globální důsledky pro ukládání uhlíku v krajině

Význam tohoto zjištění může růst s globálním oteplováním. Vyšší teploty zvyšují nároky vegetace na vodu a v řadě oblastí zároveň roste riziko sucha. Rostliny tam mohou čelit současně vyšší teplotě, menší dostupnosti vody a znečištěnému ovzduší. Jemné částice PM_2,5 tak představují další podmínku prostředí, která může ovlivnit schopnost vegetace růst a ukládat uhlík.

Důsledky se mohou projevit i mimo samotné rostliny. Vegetace je významným místem, kde se uhlík z atmosféry ukládá do biomasy. Zároveň přes ni prochází velké množství vody, která se z půdy dostává zpět do atmosféry. Pokud znečištění omezuje fotosyntézu a tím i tvorbu biomasy, může se snižovat také množství uhlíku, které vegetace ukládá.

Výzkumníci proto svá zjištění porovnali také s patnácti počítačovými modely používanými k popisu fungování vegetace. Modely, které působení částic znečišťujících ovzduší nezohledňují, nedokázaly vztah mezi PM₂,₅ a účinností využití vody reprodukovat. Podle autorů proto samotné klimatické podmínky, které se s koncentrací částic často mění současně, nestačí k vysvětlení pozorovaného vztahu.

Výsledek tak upozorňuje na dosud nedostatečně zachycenou součást fungování vegetace. Při předpovědích jejího vývoje se běžně pracuje s teplotou, srážkami, koncentrací CO₂ a dalšími podmínkami prostředí. Nová studie ukazuje, že do této rovnice je potřeba zahrnout také znečištění jemnými částicemi.

PM_2,5 tak nemusí představovat problém pouze pro lidské zdraví a kvalitu ovzduší. Mohou zasahovat také do vztahu mezi uhlíkem a vodou, který patří k základním procesům fungování rostlin. V době, kdy současně roste koncentrace CO₂, teploty a v řadě oblastí i riziko nedostatku vody, může být právě tento vztah důležitý pro pochopení toho, jak se bude vegetace v budoucnu vyrovnávat s podmínkami prostředí.

Klimatická změna nemusí být pro ohrožený druh tím největším nebezpečím. Mnohem složitější situace nastává ve chvíli, kdy se mění podmínky prostředí současně s tím, jak se mění život lidí, kteří s volně žijícími zvířaty sdílejí stejnou krajinu. Nová studie vědců z České zemědělské univerzity ukazuje, proč je při hodnocení budoucnosti ohrožených populací nutné sledovat souvislosti, které na první pohled nemusí mít s ochranou přírody mnoho společného.

Západoafrická žirafa tak nabízí pozoruhodný příklad toho, jak se ekologické a společenské podmínky mohou vzájemně ovlivňovat. Výzkum ukazuje, že pro budoucnost druhu není rozhodující pouze vývoj klimatu, ale také stav prostředí, dostupnost potravy a podmínky, v nichž žijí lidé v jeho bezprostředním okolí. Právě jejich kombinace může rozhodnout o tom, zda se dosavadní úspěch ochrany přírody podaří udržet i v dalších desetiletích.

Žirafa západoafrická představuje z hlediska ochrany přírody mimořádně zajímavý případ. Historicky obývala rozsáhlé území západní Afriky, její areál se však dramaticky zmenšil a dnes je její populace soustředěna především v Nigeru. Právě zde se podařilo během několika desetiletí dosáhnout pozoruhodného populačního růstu. V roce 1996 bylo evidováno pouze 49 jedinců, zatímco současná populace čítá přibližně 600 žiraf. Úspěch nebyl založen pouze na formální ochraně druhu, ale také na dlouhodobém monitoringu, spolupráci s místními komunitami a omezení pytláctví.

Významnou charakteristikou nigerské populace je skutečnost, že žirafy nežijí v krajině oddělené od lidské činnosti. Pohybují se v tzv. Giraffe Zone, rozsáhlém území, které není oplocené a jehož jednotlivé části využívají vedle žiraf také místní obyvatelé a jejich hospodářská zvířata. Dostupnost potravy a vody, sezónnost vegetace a zemědělské hospodaření ovlivňují pohyb zvířat i lidí. Žirafy tak představují součást sociálně ekologického systému, v němž nelze stav populace oddělit od podmínek, v nichž žijí okolní komunity.

Modelování složitého světa v programu Vortex

Výzkumný tým vedený Marou Vukelić z České zemědělské univerzity propojil dlouhodobá data o populaci žiraf s údaji o klimatu, přežívání jednotlivých zvířat, demografii a budoucích klimatických scénářích. Do populačního modelování současně zahrnul faktory, které obvykle stojí mimo čistě ekologické modely, především dostupnost prostředí, potravní nejistotu lidí, pytláctví a širší socioekonomické podmínky. Výsledkem je populační analýza životaschopnosti, která umožňuje sledovat, jak se jednotlivé faktory navzájem ovlivňují a jak se jejich kombinace promítá do dlouhodobé pravděpodobnosti přežití populace.

Vědci mohli díky opakovanému sledování jednotlivých žiraf vyhodnotit vztah mezi klimatickými podmínkami a přežíváním. Výsledky potvrdily, že teplota a srážky skutečně ovlivňují pravděpodobnost přežití. Z toho by však bylo možné učinit velmi snadný, ale podle nové studie nesprávný závěr, že pokračující oteplování automaticky povede k vyhynutí populace. Model totiž ukazuje něco podstatně komplikovanějšího. Klimatická změna sama o sobě podle simulací nemusí v horizontu příštích sta let způsobit populační kolaps. Stejně tak některé další jednotlivé faktory, například přenos nemocí nebo politická nestabilita, nevykazují při samostatném působení dostatečný efekt, který by populaci vedl k vyhynutí.

Hranice skrytého tlaku na nosnou kapacitu krajiny

Rozhodující se ukazuje být kombinace faktorů. Klimatická změny může snižovat kvalitu prostředí a dostupnost potravy. V podmínkách Sahelu přitom nejde pouze o přímý vliv vysokých teplot na samotná zvířata. Důležitým mechanismem je dostupnost vegetace, která tvoří jejich potravní základnu. Pokud se podmínky pro vegetaci zhoršují, klesá také nosná kapacita prostředí, tedy počet jedinců, které je daná krajina schopna dlouhodobě uživit a udržet. Vědci v nejoptimističtějším scénáři odhadují současné maximum na 3 000 žiraf.

Právě pojem nosné kapacity je pro interpretaci výsledků zásadní. Populace může určitou dobu růst, aniž by se okamžitě projevil nedostatek zdrojů. Pokud však dojde k dlouhodobému zhoršování potravních podmínek, hranice toho, co prostředí dokáže uživit, se posouvá směrem dolů. Výzkumníci proto simulovali i kritické scénáře s poklesem této kapacity o 50 % (na 1 500 jedinců) a o 90 % (na pouhých 300 žiraf). Žirafy pak potřebují hledat potravu na větší ploše. V krajině sdílené s lidmi to znamená větší pohyb mezi oblastmi využívanými zemědělstvím, pastevectvím a lidským osídlením. Z ekologického problému se tak stává problém sociální a ekonomický.

Podobný mechanismus funguje také na straně lidské populace. Niger patří mezi země, jejichž zemědělství a pastevectví jsou silně závislé na klimatických podmínkách. Nedostatek srážek nebo dlouhodobé sucho proto neznamenají pouze méně vody pro vegetaci, ale také nižší zemědělskou produkci, horší podmínky pro chov hospodářských zvířat a vyšší riziko potravinové nejistoty. Pokud se zhoršují podmínky pro získávání obživy, roste význam přírodních zdrojů, které mohou domácnostem pomoci překonat období nedostatku.

Dopady nelegálního lovu

Studie nepředpokládá, že by lidé žirafy automaticky začali lovit v důsledku každého sucha. Podstatou je kumulativní působení faktorů. Výzkum pracoval se scénářem, kdy potravinová nejistota prudce vzroste po 50 letech stabilního soužití. Pokud současně klesá množství potravy dostupné žirafám a roste potravinová nejistota lidí, může se zvyšovat riziko nelegálního lovu. A protože populace západoafrické žirafy zůstává relativně malá, nemusí být k výraznému zhoršení její životaschopnosti zapotřebí vysoká intenzita pytláctví.

Právě tento výsledek patří k nejvýznamnějším zjištěním studie. I relativně nízká míra pytláctví, simulovaná jako odlov pouhých 10 až 20 párů žiraf ročně, může v kombinaci s klimatickými změnami a poklesem nosné kapacity prostředí snadno překročit 5% kritickou hranici a vést k vysokému riziku vyhynutí. Samotné pytláctví v prostředí s dostatečnou kapacitou a stabilní populací nemusí mít stejný účinek jako pytláctví působící na populaci, která současně čelí zhoršujícím se podmínkám prostředí.

Pokud bychom posuzovali pouze klimatickou změnu, mohli bychom dojít k závěru, že populace má relativně dobrou perspektivu. Pokud bychom samostatně vyhodnotili současnou míru pytláctví, výsledek by mohl být podobně příznivý. Pokud bychom se zaměřili pouze na úbytek prostředí, získali bychom další dílčí informaci. Teprve propojení těchto faktorů však ukazuje skutečnou dynamiku rizika.

Nový nástroj pro záchranu zvířat v lidském světě

Význam studie spočívá také v metodice, která umožňuje spojit dlouhodobá populační data s klimatickými projekcemi a údaji o podmínkách prostředí. Výzkumníci využili empiricky odvozené vztahy mezi klimatem a přežíváním žiraf, klimatické scénáře CMIP6 a historická data získaná prostřednictvím platformy Google Earth Engine. Právě kombinace těchto zdrojů umožňuje testovat budoucí vývoj populace v různých scénářích, nikoli pouze popsat její současný stav.

Západoafrická žirafa přitom v tomto přístupu slouží jako modelový druh. Vytvořený postup lze podle autorů využít také u dalších populací žijících v člověkem silně ovlivněné krajině, protože vedle ekologických charakteristik umožňuje zahrnout využívání území lidmi a socioekonomické podmínky. To je důležité zejména při hodnocení druhů, jejichž přežití závisí nejen na stavu přírodního prostředí, ale také na způsobu, jakým je stejná krajina využívána místními komunitami.

Praktický význam takového přístupu spočívá v možnosti odhalit rizika, která by při odděleném hodnocení jednotlivých hrozeb mohla zůstat skrytá. Modelování totiž umožňuje sledovat nejen přímý vliv klimatických podmínek, ale také jejich následné dopady na dostupnost zdrojů a lidské aktivity. U ohrožených populací tak může poskytnout přesnější podklad pro rozhodování o ochraně druhu i krajiny, v níž společně se zvířaty žijí lidé. Budoucnost populace bude záviset na zachování vhodného prostředí, účinné ochraně a dlouhodobém soužití žiraf s místními komunitami.

zdroj: ČZU / překlad ChatGPT

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Každý koš něco stojí. Nejen jeho pořízení a svoz, ale také třídění, dotřiďování, recyklace či další nakládání s odpadem. A platí to i tehdy, když svůj odpad poctivě vytřídíme. Právě tady se prevence vzniku odpadů dostává do centra cirkulární ekonomiky.

Nové vydání odborného časopisu Odpadové fórum se proto dívá na cirkulární ekonomiku z mnoha různých úhlů. Co může přinést ekodesign firmám a jak ho dostat přímo do jejich procesů? Jak mohou města a obce vytvořit lokální systém pro opětovné využití materiálů? A proč svět stále zůstává závislý především na primárních surovinách, přestože o cirkularitě mluví stále hlasitěji?

A co teprve dělat s nebezpečnými odpady, pro které v Česku chybí dostatečné kapacity? Rozhovor s českým inovátorem ukazuje cestu, která počítá s jejich likvidací přímo u zdroje a může přinést řešení tam, kde současná infrastruktura naráží na své limity.

Podíváme se také na další praktická řešení. Na stránkách nového čísla najdete příběh, v němž se použité tabákové náplně mění v materiál využitelný při výrobě asfaltových směsí, zkušenosti s elektrickým kompostérem pro zpracování gastroodpadu přímo v místě jeho vzniku nebo evropskou certifikaci zero waste pro města a obce.

Nechybí ani témata, která ukazují, že cesta k oběhovému hospodářství nebude jednoduchá. Evropské nařízení PPWR mění svět obalů, zálohové systémy si prorážejí místo v oblasti prevence vzniku odpadů a evropská cirkularita stále naráží na skutečnost, že většinu materiálů tvoří primární suroviny.

A protože odpadové hospodářství není jen o legislativě a technologiích, přinášíme také důležitý pohled na to, jak o cirkulární ekonomice mluvit s veřejností. Ukazuje se totiž, že místo grafů a tabulek mohou fungovat daleko lépe osobní příběhy.

Letošní podzim je podzimem volebním, tak věříme, že naší budoucí zástupci v novém vydání opět najdou mnoho inspirace. Podzim je také časem konání největší odborné konference PŘEDCHÁZENÍ VZNIKU ODPADŮ 2026 (12. listopadu, Praha), na kterou jste srdečně zváni.

Tak krásné čtení

Dokument ke stažení:

• OF_9_2026 (Prevence vzniku odpadů, cirkulární ekonomika)

• OF_7_8_2026 (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026 (Energetické využití odpadů)

Ministerstvo životního prostředí zveřejnilo návrhy Plánů pro zvládání povodňových rizik na období 2028 až 2033. Dokumenty určují, jak chce Česko v příštích šesti letech snižovat dopady povodní a kde vidí největší potřebu prevence i konkrétních opatření. Týkají se povodí Labe, Dunaje a Odry, 789 obcí v oblastech s významným povodňovým rizikem a celkem 221 navržených opatření. Návrhy jsou nyní otevřené k připomínkám.

Nové plány představují hlavní koncepční dokument pro zvládání povodňových rizik v příštím šestiletém období. Připravilo je Ministerstvo životního prostředí společně s Ministerstvem zemědělství, Českým hydrometeorologickým ústavem, Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka, správci povodí, kraji a dalšími odbornými partnery.

Příprava plánů vychází z několikaletého procesu, během něhož stát nejprve aktualizoval hodnocení povodňových rizik a vymezil oblasti s významným povodňovým rizikem. Následně byly v roce 2025 aktualizovány mapy povodňového nebezpečí a povodňových rizik. Ty dnes poskytují podrobnější obraz o tom, kde může povodeň nastat a jaké následky může mít. Sledují například rozsah rozlivu, hloubku zaplavení a rychlost proudění pro vybrané povodňové scénáře.

Součástí jsou také informace o ohroženosti citlivých objektů. Právě z těchto dat nové plány vycházejí. Jejich smyslem není pouze popsat, kde povodně představují problém, ale převést zjištěná rizika do konkrétních opatření. Ta mají být zaměřena jak na prevenci a připravenost, tak přímo na místa, kde je potřeba povodňové riziko dále snížit.

První skupina opatření se týká všech obcí, které leží v oblastech s významným povodňovým rizikem. Celkem jde o 789 obcí. V povodí Labe jich je 479, v povodí Dunaje 260 a v povodí Odry 50. Pro tyto obce plán počítá například s vytvářením nebo aktualizací povodňových plánů, využíváním povodňového mapování při územním plánování nebo se zřizováním a modernizací srážkoměrných a vodoměrných stanic. Počítá také s lokálními výstražnými systémy.

Vedle obecných preventivních opatření návrhy obsahují také konkrétní projekty v jednotlivých rizikových lokalitách. V povodí Labe je jich navrženo 105, stejný počet v povodí Dunaje a dalších 11 v povodí Odry. Dohromady tedy 221 opatření. Patří mezi ně především úpravy koryt vodních toků, výstavba ochranných hrází včetně mobilních prvků a opatření zaměřená na ovlivnění a zpomalení povodňových průtoků.

Důležitou součástí plánů je také jejich vazba na další rozhodování v území. Dokumenty mají sloužit jako podklad pro územní plánování a vodoprávní řízení v oblastech s významným povodňovým rizikem. Informace o povodňovém nebezpečí tak mají být využívány nejen ve chvíli, kdy voda stoupá, ale také při rozhodování o tom, jak se bude konkrétní území dál rozvíjet.

Návrhy plánů nejsou však definitivní. Ministerstvo životního prostředí je zveřejnilo k připomínkám a  je možné se k návrhům vyjádřit do 28. února 2027. Po jejich vyhodnocení a případném zapracování mají Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zemědělství výsledné plány společně předložit vládě ke schválení.

Dokument ke stažení:

• Plán pro zvládání povodňových rizik v povodí Odry a přílohy

• Plán pro zvládání povodňových rizik v povodí Labe a přílohy

• Plán pro zvládání povodňových rizik v povodí Dunaje a přílohy

Jak správně postupovat v každodenní praxi odpadového hospodářství? Online Praktický kurz odpadové legislativy pořádaný pod hlavičkou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy propojí 27. listopadu 2026 aktuální legislativu s konkrétními situacemi z firemní a odpadové praxe. Účastníci získají ucelený přehled, praktické příklady a možnost diskutovat své otázky s odborníky z praxe i se zástupcem Ministerstva životního prostředí.

Potýkáte se v praxi s odpadovou legislativou, potřebujete si aktualizovat znalosti nebo si chcete ověřit, zda některé postupy děláte správně? V pátek 27. listopadu 2026 od 9:00 do 15:00 proběhne další běh online Praktického kurzu odpadové legislativy pořádaného pod hlavičkou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Kurz je určen všem, kteří odpadovou legislativu nepotřebují pouze znát, ale musí ji každodenně používat. Je proto postaven především na propojení právních požadavků s reálnými situacemi, které řeší podniky, původci odpadů, provozovatelé zařízení i další subjekty v odpadovém hospodářství. Cílem není pouze projít jednotlivá ustanovení zákona a vyhlášek, ale vysvětlit jejich praktické dopady a ukázat, jak nad konkrétními případy přemýšlet.

Odpadovými předpisy účastníky provedou odborníci, kteří se s jejich aplikací každodenně setkávají ve firmách a odpadovém hospodářství. Součástí lektorského týmu je také Štěpán Jakl z Ministerstva životního prostředí, který se přímo podílí na přípravě odpadové legislativy. Účastníci tak mají možnost diskutovat praktické otázky nejen s odborníky z praxe, ale také přímo s jedním z tvůrců předpisů.

Během kurzu projdeme základní principy zákona o odpadech i oblasti, které v praxi často vyvolávají nejasnosti. Začneme samotnou definicí odpadu a otázkou, kdy se movitá věc odpadem stává a kdy naopak může být vedlejším produktem nebo přestat být odpadem. Zaměříme se také na správné zařazování odpadů a na praktické důsledky chybného zařazení.

Další část bude věnována povinnostem původců odpadů a provozovatelů zařízení. Probereme předávání a přebírání odpadů, odpovědnost jednotlivých subjektů, požadavky na zařízení určená pro nakládání s odpady a související dokumentaci. Pozornost věnujeme rovněž průběžné evidenci a ohlašovacím povinnostem, které patří mezi nejčastější praktická témata podnikových ekologů a odpadových hospodářů.

Samostatným tématem budou nebezpečné odpady a vybrané specifické odpadové toky. U jednotlivých oblastí se budeme soustředit především na situace, které mohou v běžné praxi působit problémy, a na postupy, které pomohou snížit riziko nesprávné interpretace právních požadavků.

Důležitou součástí kurzu je prostor pro dotazy a diskusi. Účastníci mohou průběžně otevírat konkrétní problémy, se kterými se při své práci setkávají. Smyslem kurzu je, aby si kromě aktuálních znalostí odnesli také větší jistotu při rozhodování v situacích, kdy samotné přečtení právního předpisu neposkytuje jednoznačnou odpověď.

Kurz je vhodný zejména pro podnikové ekology, odpadové hospodáře, pracovníky odpovědné za environmentální agendu, původce odpadů, provozovatele zařízení, poradce i další profesionály, kteří potřebují odpadovou legislativu skutečně používat v praxi. Vhodný je jak pro účastníky, kteří si chtějí své znalosti systematicky aktualizovat, tak pro ty, kteří si potřebují vytvořit pevný základ pro orientaci v odpadových předpisech.

Kurz probíhá online, takže se jej lze účastnit odkudkoli. Termín dalšího běhu je pátek 27. listopadu 2026 od 9:00 do 15:00. Kurz probíhá v režimu microcredentials Univerzity Karlovy.

Více informací a přihlášení: ZDE

Odpovědnost výrobců za výrobky po skončení jejich životnosti má být jedním z pilířů oběhového hospodářství. Podle evropské odpadové asociace FEAD se však její současné nastavení v některých zemích začíná vzdalovat původnímu smyslu. Místo podpory kvalitního nakládání s odpady vznikají systémy, které mohou omezovat hospodářskou soutěž, zvýhodňovat určité organizace a přenášet část skutečných nákladů na jiné účastníky. FEAD proto požaduje, aby připravovaný evropský Circular Economy Act nastavil jasná pravidla pro financování, kontrolu, transparentnost i fungování organizací odpovědnosti výrobců.

Rozšířená odpovědnost výrobce, známá pod zkratkou EPR, vychází z jednoduchého principu. Výrobce by neměl nést odpovědnost pouze za okamžik, kdy svůj výrobek uvede na trh, ale také za to, co se s ním stane po skončení jeho životnosti. Tento princip má význam nejen ekonomický, ale především environmentální. Pokud výrobce finančně zohlední náklady spojené s odpadem, který jeho výrobek vytváří, vzniká zároveň motivace navrhovat výrobky tak, aby déle vydržely, neobsahovaly problematické látky a daly se snadněji opravovat, rozebírat a recyklovat.

FEAD však upozorňuje, že současné evropské pojetí EPR se podle ní příliš soustředí na pohled výrobců. V centru pozornosti bývají především náklady na plnění povinností a administrativní zátěž. To je podle asociace důležité pro konkurenceschopnost evropského průmyslu, ale představuje to pouze jednu část celého problému. Rychlé rozšiřování systémů EPR v jednotlivých evropských zemích totiž současně přineslo otázky týkající se fungování odpadových trhů, transparentnosti a postavení firem, které odpady skutečně sbírají, třídí, zpracovávají a recyklují.

Právě zde se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších požadavků FEAD. EPR podle asociace nemá být cílem samo o sobě. Má jít o nástroj, který se používá tam, kde existuje konkrétní selhání trhu a kde běžné tržní mechanismy nedokážou zajistit odpovídající nakládání s odpady. Pokud je systém zaveden, jeho úspěšnost by se proto neměla posuzovat pouze podle toho, zda byl vytvořen a zda výrobci odvádějí stanovené poplatky. Důležité je, zda skutečně přispívá k ochraně životního prostředí, kvalitnějšímu nakládání s odpady, vyšší míře recyklace a efektivnímu využívání zdrojů.

Pravá motivace pro ekologický design

Velmi důležitou součástí této konstrukce je podle FEAD ekologická modulace poplatků. Výrobek, který je dlouhodobý, snadno recyklovatelný, složený z homogenních materiálů a neobsahuje problematické látky, by měl být z pohledu EPR zvýhodněn. Naopak výrobky, jejichž konstrukce komplikuje následné nakládání s odpadem, by měly nést vyšší náklady. EPR by tak nemělo být pouze systémem financování odpadového hospodářství, ale také ekonomickým signálem pro výrobce.

FEAD současně upozorňuje na význam recyklovaného obsahu. Podle asociace by nastavení poplatků mělo podporovat také využívání recyklovaných materiálů, včetně cílených pobídek pro recyklovaný materiál pocházející z evropského trhu. Důvodem je skutečnost, že recyklované suroviny mohou být v některých případech cenově znevýhodněny oproti primárním surovinám. Pokud má evropské oběhové hospodářství skutečně fungovat, nestačí pouze zajistit sběr a zpracování odpadu. Musí existovat také ekonomický zájem o materiál, který recyklací vznikne.

Výrobci musí platit plný účet za odpad

FEAD upozorňuje také na to, že výrobci by měli nést skutečné náklady spojené s odpady, které jejich výrobky vytvářejí. Výrobce by měl podle principu znečišťovatel platí nést plné náklady, které jeho výrobky po skončení životnosti vytvářejí. Nemělo by tedy jít pouze o částku potřebnou ke splnění stanoveného procenta sběru nebo recyklace. Do financování by měly být zahrnuty také náklady spojené s odpady, které se do oficiálních systémů vůbec nedostanou, s odpady končícími v neformálních tocích a s environmentálními nebo provozními dopady konkrétních výrobků.

Významným příkladem jsou baterie. Výrobky obsahující baterie mohou při nesprávném nakládání způsobovat požáry v zařízeních pro sběr, třídění nebo zpracování odpadu. Podle FEAD by proto odpovědnost výrobců měla zahrnovat také náklady spojené s prevencí těchto rizik a s jejich následky. Do systému tak mohou patřit například náklady na detekční a hasicí technologie, pojištění, zásah při požáru nebo obnovu poškozeného zařízení.

Skryté hrozby chemické kontaminace

Další komplikaci představují nebezpečné a problematické látky obsažené ve výrobcích. FEAD upozorňuje, že skutečné náklady nekončí okamžikem, kdy je odpad vytříděn. Pokud při recyklaci vznikají zbytky obsahující látky vzbuzující obavy nebo látky s velmi vysokou mírou nebezpečnosti, musí být tyto materiály dále zpracovány a v některých případech dekontaminovány. Asociace proto požaduje, aby financování EPR zahrnovalo také náklady na zpracování těchto zbytků a na odstraňování kontaminace. Zmiňuje přitom mimo jiné PFAS.

Tento požadavek má širší význam. Recyklace totiž není pouze otázkou množství zpracovaného odpadu. Rozhodující je také kvalita výsledného materiálu a schopnost recyklačních zařízení splnit požadavky evropské chemické legislativy REACH a pravidla pro emise. Pokud se náklady spojené s problematickými látkami nezohlední už v systému odpovědnosti výrobce, mohou se dostat k provozovatelům odpadového hospodářství nebo k veřejným rozpočtům. Ekonomická odpovědnost by se tak podle FEAD vzdalovala od subjektu, který výrobek původně uvedl na trh.

Nezávislý dohled jako záruka férovosti

Velkou pozornost věnuje FEAD také organizacím odpovědnosti výrobců, známým jako PRO (Producer Responsibility Organisations – organizace odpovědnosti výrobců, v České republice jde o tzv. kolektivní systémy, AOS). Ty v jednotlivých systémech zajišťují plnění povinností výrobců a financování nakládání s odpady. Podle asociace je nezbytné, aby jejich fungování bylo transparentní a podléhalo nezávislé kontrole. Evropský rámec by měl obsahovat účinné sankce pro organizace, které pravidla nedodržují, a zároveň mechanismy schopné odhalovat subjekty, které se systému vyhýbají a neplní své finanční povinnosti.

FEAD proto navrhuje existenci nezávislých poradních a kontrolních orgánů na národní úrovni. Ty by měly sledovat environmentální i ekonomickou výkonnost systémů EPR, posuzovat nastavení poplatků, dohlížet na ekologickou modulaci a kontrolovat, zda organizace odpovědnosti výrobců skutečně jednají transparentně a ve veřejném zájmu. Součástí jejich práce by měla být také podpora investic do místních systémů sběru, třídění a recyklace.

Podstatné přitom je, že FEAD požaduje účast samotných odpadových a recyklačních společností na tomto dohledu. Dává to logiku. Právě tyto firmy totiž v praxi řeší problémy, které mohou být v administrativním systému EPR obtížně viditelné. Setkávají se s kvalitou vytříděného odpadu, skutečnými náklady na jeho zpracování, požárními riziky, znečištěním materiálů i s tím, co se stane s odpadem, který se do oficiálního systému nedostane.

Obrana před skrytým střetem zájmů

FEAD současně požaduje, aby služby související s EPR byly zadávány prostřednictvím otevřených, transparentních a konkurenčních výběrových řízení. Podle asociace je důležité, aby odpadové firmy měly skutečný přístup na trh a mohly mezi sebou soutěžit kvalitou služeb, efektivitou a environmentální výkonností. Systém EPR by podle tohoto pohledu neměl vytvářet uzavřený prostor, ve kterém několik vybraných subjektů získá dlouhodobou kontrolu nad odpadovými toky.

S tím souvisí další citlivá otázka, kterou FEAD otevírá, a tou je využívání informací a finančních rezerv organizací odpovědnosti výrobců. Pokud organizace spravující peníze výrobců zároveň působí na stejných trzích jako společnosti zajišťující sběr, třídění nebo zpracování odpadu, může vzniknout střet zájmů. FEAD proto požaduje pravidla, která zabrání zneužití finančních rezerv nebo obchodně citlivých informací získaných od odpadových společností k ovládnutí stejného trhu.

Jednou z možností je podle FEAD větší využití finančních modelů EPR. V takovém případě výrobci financují systém, ale sami přímo neurčují, které společnosti budou jednotlivé odpadové služby provozovat. Podle asociace by tento model mohl lépe zachovat hospodářskou soutěž mezi odpadovými firmami a umožnit, aby o zakázky soutěžily na základě kvality, efektivity a environmentálního výkonu.

Digitalizace nesmí spustit cenový závod

Neméně zajímavá je oblast digitalizace. Pokud budou všechny informace dostupné v digitálních systémech, bude možné snadněji porovnávat jednotlivé organizace odpovědnosti výrobců a zjednodušit administrativu. FEAD však varuje před tím, aby se celý systém nakonec nezredukoval na prosté porovnávání cen. Nejlevnější nabídka totiž nemusí znamenat nejlepší nakládání s odpady.

Pokud by výrobci vybírali organizaci odpovědnosti výrobců pouze podle výše poplatku, mohlo by podle FEAD vzniknout prostředí, ve kterém by se jednotlivé subjekty snažily cenu co nejvíce snižovat. Výsledkem by však mohlo být méně peněz na skutečné nakládání s odpady, horší kvalita služeb a nižší schopnost financovat potřebné investice. Digitální platformy a registry by proto podle asociace měly zveřejňovat nejen ceny, ale především informace o výkonnosti, kvalitě služeb a dodržování povinností.

Celé stanovisko FEAD tak ve výsledku ukazuje na poměrně zásadní problém evropské odpadové politiky. Pokud má být EPR skutečným ekonomickým nástrojem oběhového hospodářství, nestačí pouze přenést finanční odpovědnost za odpad na výrobce. Je nutné současně zajistit, aby peníze skutečně směřovaly do kvalitního sběru, třídění, recyklace a bezpečného zpracování, aby výrobci byli motivováni ke kvalitnějšímu designu výrobků a aby mezi poskytovateli odpadových služeb zůstala zachována skutečná hospodářská soutěž.

FEAD zastupuje evropský soukromý sektor odpadového hospodářství v celém jeho řetězci od sběru a třídění přes recyklaci a energetické využití až po konečné odstranění odpadu. Podle údajů asociace její členská základna prostřednictvím 21 národních členských organizací a přidružených členů zahrnuje více než 3 000 společností. Sektor podle FEAD vytváří více než 500 000 místních pracovních míst a každoročně přináší do ekonomiky investice kolem 5 miliard eur.

Čtěte také / související:

Chceme více recyklovat, jenže bez poptávky zůstane recyklovaný materiál bez hodnoty

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Když se znečišťující látka dostane z atmosféry na zemský povrch, obvykle předpokládáme, že tím její cesta končí. U některých organických látek to ale neplatí. Mohou se z půdy znovu uvolnit a vrátit do atmosféry. Nová studie českých vědců a jejich zahraničních spolupracovníků tento proces sledovala přímo v terénu a ukázala, že půda může být významným článkem v dlouhodobém koloběhu polycyklických aromatických látek.

Při hodnocení znečištění ovzduší se pozornost přirozeně soustředí především na zdroje. Sledují se průmyslové provozy, doprava, spalování paliv nebo další činnosti, při nichž se znečišťující látky dostávají do atmosféry. Mnohem méně nápadná je jejich další cesta. Část těchto látek se z atmosféry postupně ukládá na povrch půdy. A právě tam jejich příběh nemusí skončit.

Pro jejich chování v prostředí je důležité, že se po uložení na zemský povrch nemusí v půdě trvale zadržet. Část těchto látek může za určitých podmínek z půdy znovu přecházet do atmosféry. Jak dlouhodobě významný může být osud chemických látek uložených v půdě, ukázala například loňská havárie nákladního vlaku v Hustopečích u Brna, při níž z poškozených cisteren unikl benzen a část kontaminace pronikla do půdy a následně do podzemních vod. Následná sanace proto neřešila pouze samotné místo havárie, ale také šíření kontaminace v horninovém prostředí a vodách.

V případě PAU je přitom důležitá další možnost jejich pohybu, protože některé z těchto látek se mohou z půdy za vhodných podmínek znovu uvolňovat do atmosféry. Odborně se tento proces označuje jako revolatilizace, tedy opětovné vypařování. Nová studie Polycyclic aromatic compounds in air – importance of re-volatilisation from soils publikovaná v časopise Journal of Hazardous Materials se zaměřila právě na tento proces. Výzkumný tým vedený Gerhardem Lammelem zahrnoval odborníky z Masarykovy univerzity v Brně, především z centra RECETOX, a jejich spolupracovníky z institutu pro chemii a Helsinské univerzity.

Skrytá rizika spalování a chemických proměn v ovzduší

Studie se zaměřuje na polycyklické aromatické uhlovodíky, známé pod zkratkou PAU. Jde o skupinu organických látek, které vznikají především při nedokonalém spalování uhlí, ropy, dřeva, biomasy a dalších materiálů. Do ovzduší se dostávají například při spalování paliv, v průmyslových procesech nebo v dopravě. Některé PAU jsou toxické, u některých byla prokázána mutagenita a karcinogenita, a proto patří mezi významné látky sledované z hlediska znečištění životního prostředí.

Výzkumníci se přitom nezaměřili pouze na samotné PAU. Sledovali také jejich nitrátové a kyslíkaté deriváty. Nitrátové deriváty označují zkratkou NPAHs a kyslíkaté deriváty OPAHs. Tyto látky mohou vznikat přeměnou původních PAU v atmosféře. To je podstatné zejména při dálkovém transportu, protože látka, která se dostane do atmosféry u svého zdroje, může během cesty chemicky reagovat a na místo určení dorazit v pozměněné podobě.

Výzkumníci proto nesledovali pouze koncentraci znečišťujících látek v atmosféře. Zajímalo je také, kolik jich obsahuje půda a jak spolu tyto dvě složky prostředí souvisejí. Měření probíhalo na dvou odlišných lokalitách, na venkovské travnaté ploše a v boreálním lese (severský jehličnatý les neboli v tajze). Jedna lokalita se nacházela v regionu zatíženém emisemi a významnými zdroji sledovaných látek, zatímco druhá představovala podstatně méně znečištěnou oblast, kam se látky dostávají především atmosférickým transportem.

Srovnání průmyslové oblasti s čistou severskou přírodou

Toto rozdělení je důležité, protože umožňuje sledovat dva odlišné scénáře. V prvním případě se půda nachází v prostředí, kde jsou PAU do značné míry spojeny s místními zdroji. V druhém případě se látky mohou do půdy dostávat z jiných oblastí a následně se v ní hromadit. Otázkou potom je, zda taková půda zůstává pouze příjemcem znečištění, nebo zda může část uložených látek později opět uvolnit.

Odpověď poskytla kombinace několika typů měření. Vědci stanovovali koncentrace sledovaných látek v atmosféře a v povrchové půdě. Současně sledovali atmosféru v podmínkách, kdy její složení odpovídalo rovnovážnému stavu s půdou, tedy stavu, při němž se látky mezi půdou a atmosférou vzájemně nevyměňují jedním směrem. Pro chemickou analýzu využili plynovou chromatografii spojenou s tandemovou hmotnostní spektrometrií, označovanou jako GC-MS/MS. Tato metoda umožňuje jednotlivé sloučeniny od sebe oddělit a velmi citlivě určit jejich koncentraci.

Samotná koncentrace však ještě neříká, kterým směrem se látka pohybuje. Proto výzkumníci stanovovali také tok mezi půdou a atmosférou. Zjednodušeně řečeno šlo o zjištění, zda sledovaná látka v daném okamžiku více přechází z atmosféry do půdy, nebo naopak z půdy do atmosféry. K tomu využili výpočty založené na fugacitě a také mikrometeorologickou metodu měření toku pomocí koncentračního gradientu.

Když se lesní půda stává nečekaným zdrojem emisí

Výsledky ukázaly, že na obou lokalitách existovaly látky, u nichž se koncentrace v půdě dostala do rovnováhy s koncentrací v atmosféře. Zajímavé přitom je, že počet takových látek byl na obou místech stejný, přestože podmínky byly velmi rozdílné. Jedna lokalita ležela v oblasti se zvýšeným zatížením a významnými zdroji PAU, druhá naopak v oblasti s mnohem nižším zatížením, která funguje jako receptor, tedy území, do něhož jsou znečišťující látky přenášeny z jiných oblastí.

Výzkum současně ukázal výrazný rozdíl ve složení kontaminace. V půdě boreálního lesa tvořily kyslíkaté a nitrátové deriváty podstatně větší část celkového znečištění než na venkovské travnaté lokalitě. Výzkumníci tento rozdíl spojují s přeměnami původních látek během jejich transportu ze zdrojových oblastí.

Klíčovým zjištěním však bylo samotné uvolňování látek z půdy. Na venkovské travnaté lokalitě vědci zaznamenali vzestupný tok triphenylenu, který patří mezi sledované PAU. V boreálním lese pak pozorovali vzestupný tok PAU a také naphthaldehydu, který patří mezi kyslíkaté deriváty. U těchto látek bylo možné tok z půdy do atmosféry přímo kvantifikovat. Naměřené emisní toky v boreálním lese se pohybovaly od 0,5 do 12 nanogramů na metr čtvereční za hodinu.

Rozmezí 0,5 až 12 ng m⁻² h⁻¹ může na první pohled působit jako velmi malé množství. Pro posouzení významu tohoto výsledku je ale důležité, že studie nesleduje jednorázový únik z určitého místa, nýbrž plošný tok z půdního povrchu. Pokud určitý proces probíhá na rozsáhlém území a po delší dobu, může se i relativně nízký tok postupně promítnout do celkové bilance znečištění.

Současná čistota ovzduší jako odraz historické zátěže krajiny

Právě zde se dostáváme k hlavnímu významu celé práce. Autoři neukazují, že by půda byla univerzálně významnějším zdrojem PAU než průmysl nebo doprava. Ukazuje, že v oblastech, kam jsou PAU dopravovány z jiných regionů, mohou sekundární emise nízkomolekulárních PAU z půdy dosahovat stejného řádu jako místní primární emise.

Tento mechanismus může být důležitý zejména v oblastech, kde samotné místní zdroje nedokážou dostatečně objasnit naměřené koncentrace. Pokud se část znečištění do regionu dostává dálkovým transportem, může se v půdě postupně ukládat. V následujících obdobích se potom část těchto látek může opět dostávat do atmosféry. Naměřená koncentrace proto nemusí být pouze obrazem současných emisí, ale může v sobě odrážet také látky, které byly v území uloženy již dříve.

Studie přitom nepřinesla důkaz, že by teplota během běžného střídání dne a noci zásadně určovala směr výměny mezi půdou a atmosférou. Výzkumníci zjistili, že směr tohoto procesu nebyl citlivý na poměrně malé denní a noční teplotní rozdíly na obou lokalitách. To je zajímavé zejména proto, že teplota ovlivňuje těkavost řady organických látek. V podmínkách sledovaných lokalit však nebyla malá změna teploty hlavním faktorem, který by určoval směr výměny.

Zjištění tak zapadá do širšího obrazu pohybu organických polutantů v životním prostředí. To má význam také pro modelování znečištění. Pokud model počítá pouze s přímými emisemi ze zdrojů a s následným ukládáním látek do půdy, může přehlédnout skutečnost, že část těchto látek se později z půdy znovu uvolní do atmosféry. U semivolatilních látek, tedy látek, které mohou podle podmínek přecházet mezi plynnou a kondenzovanou fází, může být právě tato výměna významnou součástí jejich celkové bilance.

Koloběh látek jako zrcadlo historie životního prostředí

Výzkum proto přináší důležitý argument pro sledování znečištění v delším časovém horizontu. Aktuální koncentrace v atmosféře nemusí být pouze výsledkem současných emisí. Mohou částečně odrážet také historii daného území, předchozí atmosférické depozice, tedy ukládání látek z atmosféry na zemský povrch, a množství látek, které se během let nahromadilo v půdě.

Pro hodnocení kvality ovzduší to znamená, že mezi zdrojem a naměřenou koncentrací může existovat mnohem složitější cesta, než jakou představuje přímý přenos emisí. Látka může být vypuštěna v jednom regionu, atmosférou přenesena jinam, uložena do půdy a později se znovu dostat do atmosféry. Část dnešního znečištění tak může mít svůj původ nejen v dnešních emisích, ale také v tom, co se v krajině nahromadilo v minulosti.

Právě tento pohled dává studii českých vědců širší význam. Pro pochopení dlouhodobého osudu PAU nestačí znát jejich zdroje a koncentrace v atmosféře. Stejně důležité je sledovat, co se s nimi děje po jejich uložení na zemský povrch a jak intenzivně mohou jednotlivé složky prostředí mezi sebou znečišťující látky vyměňovat. Půda tedy v tomto systému není pouze konečnou destinací atmosférického znečištění, ale může fungovat i jako dočasný rezervoár, který ovlivňuje jejich další pohyb.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Textilní EPR ve Francii funguje již řadu let a od září 2026 se v jeho rámci finanční příspěvky nově diferencují také podle charakteru módní nabídky, rozsahu sortimentu a podpory oprav. Francie tím reaguje na rychlou a ultrarychlou módu v době, kdy Evropská unie zavádí povinné textilní EPR ve všech členských státech. Zatímco například Nizozemsko vlastní systém EPR již rovněž provozuje, Česká republika jeho zavedení teprve připravuje.

Francie od 1. září 2026 uplatňuje nová pravidla pro textilní výrobky, která výrazně rozšiřují dosavadní pojetí rozšířené odpovědnosti výrobce. Nejde přitom o vytvoření nového systému od nuly. Francie má EPR pro textilní a obuvnické výrobky zavedené dlouhodobě a prostřednictvím systému organizovaného společností Refashion financuje sběr, třídění, opětovné použití a recyklaci výrobků po skončení jejich životnosti. Nová úprava je zajímavá především tím, že do finančního nastavení systému přidává další kritéria a snaží se prostřednictvím příspěvků ovlivnit také podobu nabídky na trhu.

Právním základem je francouzský zákon č. 2026-602 ze dne 8. července 2026 o snižování environmentálního dopadu textilního průmyslu. Zákon navazuje na předchozí francouzskou právní úpravu a zaměřuje se především na část trhu označovanou jako rychlá a ultrarychlá móda. Francie se přitom nesoustředí pouze na vlastnosti jednotlivého kusu oblečení. Do úvahy vstupuje také rozsah produktové nabídky a podpora oprav. Výsledkem je diferencovaný finanční příspěvek v rámci existujícího systému EPR.

Odpovědnost zaměřená na předcházení vzniku odpadu

Právě tento konstrukční princip je na francouzské úpravě nejzajímavější. EPR se obvykle chápe jako mechanismus, kterým výrobce přebírá finanční, případně organizační odpovědnost za nakládání s výrobkem po skončení jeho životnosti. Výrobce tak přispívá na systém sběru, třídění, přípravy k opětovnému použití a recyklace. Francouzská úprava však ukazuje, že finanční odpovědnost lze nastavit mnohem diferencovaněji.

U textilu je takový přístup mimořádně významný. Výrobek může být technicky recyklovatelný, ale přesto může mít velmi krátkou dobu používání. Jiný výrobek může být materiálově složitější, ale vydržet řadu let a být opakovaně opravován. Pokud je cílem odpadové politiky nejen zajistit nakládání s odpadem, ale také předcházet jeho vzniku, samotná recyklovatelnost už nemusí být dostatečným kritériem.

Ekonomická stimulace a stropy finančních příspěvků

Francouzská legislativa proto pracuje s ekonomickou diferenciací příspěvků, pro kterou se v odpadovém hospodářství používá termín ekomodulace. U výrobků, na které se nový režim vztahuje, se výše příslušného příspěvku od 1. září 2026 pohybuje podle druhu výrobku a dalších parametrů od 0,25 do 12 eur. Výše částek se má postupně zvyšovat a od roku 2030 může dosáhnout až 20 eur za výrobek. Současně je stanoveno omezení, podle něhož příspěvek nesmí překročit polovinu prodejní ceny výrobku bez daně.

Nizozemsko přitom ukazuje, že Francie není jedinou evropskou zemí, která už textilní EPR zavedla. Nizozemský systém rozšířené odpovědnosti pro textil funguje od roku 2023 a vztahuje se na výrobce a dovozce oděvů a bytového textilu. Povinnosti zahrnují financování sběru, opětovného použití a recyklace a také plnění stanovených cílů. Konstrukce nizozemského systému je však od francouzského modelu odlišná a nepracuje stejným způsobem s rozsahem nabídky jednotlivých značek.

Evropský legislativní rámec a nové povinnosti států

Francouzská úprava tak vzniká v době, kdy se textilní EPR stává součástí závazného evropského rámce. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/1892 ze dne 10. září 2025 změnila směrnici o odpadech a stanovila povinnost členských států zavést systémy rozšířené odpovědnosti výrobce pro textil, textilní výrobky a obuv. Členské státy musí směrnici převést do národní legislativy do 17. června 2027 a vlastní systémy EPR musí fungovat nejpozději od 17. dubna 2028.

Evropská úprava přitom výslovně počítá s tím, že finanční příspěvky výrobců mohou být diferencovány podle environmentálních vlastností výrobků. Tato povinná ekomodulace má u textilu při stanovení poplatků zohlednit také rychlou a ultrarychlou módu. Výrobci mají nést náklady spojené mimo jiné se sběrem, tříděním, opětovným použitím, přípravou k opětovnému použití a recyklací. Směrnice současně stanovuje požadavky na registraci výrobců a fungování organizací odpovědnosti výrobců.

Do stejného evropského rámce zapadá také nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků, které vytváří podmínky pro stanovování požadavků na trvanlivost, opravitelnost a další environmentální vlastnosti výrobků. Od 19. července 2026 se navíc pro velké podniky uplatňuje zákaz ničení neprodaného oblečení, oděvních doplňků a obuvi.

Příprava české legislativy a aktuální stav projednávání

Česko má tento úkol před sebou. Povinný oddělený sběr textilu byl v České republice zaveden od 1. ledna 2025, samotná rozšířená odpovědnost výrobců pro textil a obuv však dosud neexistuje. Ministerstvo životního prostředí připravuje její zavedení prostřednictvím novely zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Cílem je přenést náklady spojené s nakládáním s textilními výrobky po skončení jejich životnosti na výrobce a vytvořit systém, který bude financovat sběr, třídění, opětovné použití a recyklaci.

Český návrh přitom stejně jako evropská směrnice počítá s možností zohlednit při nastavení finančních příspěvků rychlou a ultrarychlou módu. Ministerstvo životního prostředí uvádí, že vyšší odpovědnost může být spojena s výrobky s velmi krátkou dobou životnosti nebo s výrobky, jejichž nakládání po skončení životnosti představuje vyšší náklady. Navrhovaný český systém má být plněn prostřednictvím kolektivního systému a počítá také s registrem výrobců.

Česká republika tak v současnosti řeší poněkud zvláštní posloupnost. Obce už mají povinnost zajistit oddělený sběr vyřazeného textilu, zatímco systém, který by finanční odpovědnost za další nakládání s textilem přenesl na výrobce, teprve vzniká. Náklady spojené se sběrem proto zatím zůstávají významnou součástí obecních rozpočtů a současně se ukazuje, že samotné vytvoření sběrné sítě ještě neřeší kapacity pro třídění, opětovné použití a materiálové zpracování vytříděného textilu.

Byl přírodovědcem, cestovatelem, geografem, geologem, meteorologem i mimořádným pozorovatelem. Alexander von Humboldt vystoupal do výšek, kam se před ním téměř nikdo neodvážil, měřil teplotu, tlak, magnetismus i nadmořskou výšku, zakresloval rozšíření rostlin a porovnával podmínky na různých místech planety. Především však pochopil něco, co se stalo jedním ze základů moderní ekologie a vědy o klimatu. Příroda není souborem oddělených jevů. Je propojeným systémem, v němž změna jedné části může proměnit části ostatní. A člověk není mimo tento systém. Je jeho součástí a zároveň jeho významným činitelem.

Alexander von Humboldt se narodil 14. září 1769 v Berlíně do pruské aristokratické rodiny. Měl k dispozici vzdělání a prostředky, které mu umožnily vydat se cestou, jež by byla pro většinu jeho současníků prakticky nedostupná. Zájem o přírodní vědy u něj nikdy nezůstal u knih a kabinetních sbírek. Humboldt chtěl přírodu vidět, měřit a porovnávat přímo v terénu. Právě tato vlastnost se později stala jedním z hlavních zdrojů jeho vědeckého významu.

Rozhodujícím okamžikem jeho života se stala cesta do Latinské Ameriky, kterou podnikl společně s francouzským botanikem Aimé Bonplandem. V roce 1799 dorazili do dnešní Venezuely a během následujících pěti let prošli rozsáhlé části území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Kuby a dalších oblastí. Sbírali tisíce rostlin a živočichů, měřili nadmořské výšky, teploty, tlak, magnetické pole Země a další fyzikální veličiny. Jejich cesta nebyla jen expedicí za neznámými druhy. Humboldt se pokoušel pochopit vztahy mezi organismy, půdou, vodou, atmosférou, nadmořskou výškou a klimatem.

Velehory jako mapa fungování přírody

Jedním z jeho nejslavnějších výstupů se stalo pozorování jihoamerických velehor. Při výstupu na Chimborazo v dnešním Ekvádoru se Humboldt dostal do výšky, která tehdy představovala jeden z nejvyšších dosažených bodů člověkem. Zajímalo ho přitom nejen samotné zdolání hory, ale především to, co se s rostlinami a dalšími organismy děje s rostoucí nadmořskou výškou. Všímal si, že jednotlivá vegetační pásma se mění podobným způsobem jako vegetace při cestě od rovníku k pólům. Tím začal spojovat geografii, biologii, klimatologii a fyzickou geografii do jednoho obrazu.

Právě zde se rodila myšlenka, která dnes působí téměř samozřejmě, ale na počátku 19. století byla mimořádně nová. Rozšíření rostlin a živočichů nelze vysvětlovat pouze vlastnostmi jednotlivých organismů. Je třeba sledovat jejich vztah k teplotě, vlhkosti, půdě, nadmořské výšce, geografické poloze a dalším podmínkám. Humboldt položil významné základy biogeografie a ekologického myšlení ještě v době, kdy samotný pojem ekologie neexistoval. Termín ekologie později zavedl Ernst Haeckel, ale myšlenkový základ představy přírody jako systému vzájemných vztahů lze v mnoha ohledech hledat právě u Humboldta.

Humboldt tento pohled výjimečně působivě zachytil v obrazu, který nazval Naturgemälde. Nešlo pouze o ilustraci hory. Na jediném zobrazení se pokusil propojit nadmořskou výšku, teplotu, vlhkost a rozšíření jednotlivých rostlinných druhů. Chimborazo se tak stalo jakousi mapou fungování přírody. Humboldt ukazoval, že zdánlivě rozdílné přírodní jevy lze chápat jako součást jediného systému. Tento způsob vizualizace bývá považován za jeden z raných příkladů vědecké práce s komplexními daty.

První varování před lidskými zásahy

Jeho zájem se však postupně přesunul od otázky, jak příroda funguje, také k otázce, co s ní dělá člověk. Právě v tomto bodě se Humboldt stává pozoruhodně současným. Během pobytu u jezera Valencia ve Venezuele si všiml výrazných změn krajiny. Odlesňování a přeměna lesů na zemědělskou půdu podle jeho pozorování ovlivňovaly půdu, vodu i místní klimatické podmínky. Zmenšování lesního pokryvu spojoval se změnami vodního režimu, vysycháním pramenů, větším povrchovým odtokem a erozí půdy. Člověk podle něj nebyl pouze pozorovatelem přírody. Svou činností měnil podmínky, v nichž přírodní systém fungoval.

Právě Humboldtova pozorování odlesňování jsou mimořádně důležitá i z dnešního pohledu. Ve své cestovní práci popsal souvislost mezi ničením lesů, změnami vodního režimu a erozí půdy. Upozorňoval, že odstranění vegetace může způsobit rychlejší odtok vody, vysychání pramenů, erozi a následné zhoršování úrodnosti krajiny. Nešlo tedy jen o ztrátu stromů. Šlo o změnu fungování celého krajinného systému.

A právě zde se dostáváme k Humboldtovi jako k jednomu z významných předchůdců dnešního uvažování o antropogenní změně klimatu. Je ovšem potřeba být historicky přesný. Humboldt nebyl prvním myslitelem, který někdy před rokem 1800 spojoval lidskou činnost s proměnami prostředí. Jeho význam spočívá v tom, že lidské zásahy do přírodních systémů systematicky pozoroval, měřil a vysvětloval v širších souvislostech. V pozdější práci Asie centrale z roku 1843 dokonce formuloval soubor faktorů, které bychom dnes mohli vztahovat k antropogenní změně klimatu. Odborná literatura proto Humboldta označuje za významného průkopníka klimatologie a ekologického myšlení, současně však upozorňuje, že označení za vůbec prvního objevitele antropogenní změny klimatu by bylo příliš zjednodušující.

Pokrokové koncepty a globální vědecká síť

Humboldtův přístup ke klimatu byl přitom na svou dobu mimořádně moderní. Nechápal klima pouze jako dlouhodobý průměr teploty. Zajímal se o teplotu, vlhkost, tlak vzduchu, proudění, vlastnosti atmosféry, oceány, nadmořskou výšku i geografické rozdíly. Vytvořil koncept izoterm, tedy linií spojujících místa se stejnou průměrnou teplotou. Tím umožnil porovnávat klimatické podmínky rozsáhlých částí světa způsobem, který se stal jedním ze základů moderní klimatologie.

Jeho zájem přitom nekončil u pevniny. Humboldt se zabýval oceány, atmosférou, magnetismem Země, sopkami, geologií i prouděním vody. Na západním pobřeží Jižní Ameriky popsal studený mořský proud, který dnes nese jeho jméno. Zkoumal také geomagnetismus a podílel se na vytvoření mezinárodní sítě měření magnetického pole Země. V mnoha ohledech tak předjímal způsob vědecké práce, který dnes spojujeme s globálními měřicími sítěmi, sdílením dat a interdisciplinárním výzkumem.

Humboldt nebyl vědcem jediné disciplíny. Jeho dílo zasahovalo do geografie, botaniky, zoologie, geologie, meteorologie, klimatologie, oceánografie, geofyziky i fyziologie. Právě v propojení těchto oblastí spočívá jedna z jeho největších předností. Zatímco tehdejší věda postupně rozdělovala poznání do jednotlivých oborů, Humboldt se snažil hledat vztahy mezi nimi. Přírodní vědy pro něj nebyly sbírkou oddělených poznatků. Jejich smyslem bylo pochopit souvislosti.

Inspirace pro další generace a Kosmos

Tento způsob myšlení ovlivnil celou generaci dalších vědců. Humboldtovy knihy četl například Charles Darwin, který si jeho díla vzal s sebou na cestu na lodi Beagle. Humboldt ovlivnil také pozdější rozvoj biogeografie, ekologie a ochrany přírody. Jeho vliv sahal daleko za Evropu a jeho práce inspirovaly přírodovědce, cestovatele i autory zabývající se ochranou krajiny.

Mimořádná byla také jeho schopnost vědu popularizovat. Humboldt nechtěl, aby vědecké poznání zůstalo uzavřené mezi odborníky. Jeho přednášky v Berlíně přitahovaly tisíce posluchačů a jeho pozdější dílo Kosmos se stalo jednou z nejvýznamnějších syntéz přírodovědného poznání 19. století. První svazek vyšel v roce 1845 a velmi rychle se rozšířil do dalších zemí. Humboldt se snažil vytvořit velký obraz přírody od vesmíru přes atmosféru a oceány až po rostliny, živočichy a člověka.

Je pozoruhodné, že právě tento obraz přírody dnes znovu nabývá na aktuálnosti. Současná klimatologie, ekologie, ochrana biodiverzity i věda o změnách krajiny pracují s představou propojených systémů. Změna klimatu ovlivňuje vodní režim, vodní režim půdu, půda vegetaci, vegetace uhlíkový cyklus a všechny tyto procesy společně ovlivňují podmínky pro lidskou společnost. Přesně tento způsob uvažování o přírodě jako o síti vztahů začal Humboldt rozvíjet v době, kdy průmyslová éra teprve nabírala na síle. Současná odborná literatura jeho odkaz výslovně spojuje s ekologií, globálními změnami, biogeografií a klimatologií.

Nadčasové poselství o propojenosti světa

Humboldt zemřel v Berlíně v roce 1859. Zanechal po sobě obrovské množství vědeckých prací, cestopisů, map, měření a pozorování. Publikoval stovky odborných článků a jeho výzkum zasáhl do tolika oblastí, že dodnes není snadné jeho osobnost zařadit do jediné vědecké disciplíny. Zatímco detaily některých jeho měření časem překonala modernější technika, jeho celistvý pohled na svět získal nový význam.

Jeho skutečný odkaz možná nespočívá v jediném objevu. Spočívá v určitém způsobu pohledu na svět. Humboldt nás učí, že pokud chceme pochopit jeden přírodní jev, musíme se dívat také na jeho okolí. Teplota souvisí s nadmořskou výškou a vegetací. Vegetace souvisí s půdou a vodou. Voda souvisí s lesy a způsobem využívání krajiny. Krajina je ovlivňována člověkem a člověk je současně ovlivňován prostředím, které sám mění.

V době, kdy se svět snaží pochopit klimatickou změnu, úbytek biodiverzity, degradaci půdy, narušování vodního režimu a rostoucí tlak lidské činnosti na přírodní systémy, působí Humboldtův pohled až překvapivě současně. Ne proto, že by znal dnešní klimatické modely nebo současnou terminologii. Ale proto, že dokázal už před dvěma staletími vidět něco, co dnes potvrzují obrovské soubory dat. Přírodu nelze rozdělit na několik nezávislých problémů. Její jednotlivé části jsou spojeny a lidská činnost se stává jednou z významných sil, které tyto vztahy mění.

Humboldtův odkaz v éře objektivů

Alexander von Humboldt tak nebyl pouze velkým cestovatelem 19. století. Byl jedním z lidí, kteří pomohli změnit samotnou představu o tom, co znamená poznávat Zemi. Místo katalogu rostlin, zvířat, hornin, řek a hor začal vytvářet obraz jejich vzájemných vztahů. A právě proto jeho myšlenky přežily téměř dvě století a stále mají co říci vědě, která se dnes snaží pochopit jednu z největších výzev současnosti, tedy jak se mění celý systém planety a jakou roli v této proměně hraje člověk. 

A možná by byl, kdyby měl ve své době k dispozici dnešní techniku, také skvělým fotografem. Vždyť jeho schopnost pozorovat krajinu, zachytit její detaily a současně vnímat celek byla mimořádná už dávno předtím, než existoval první fotoaparát. Brát lidem možnost zachycovat svět kolem sebe skrze objektiv znamená brát jim právě ten humboldtovský dar, tedy touhu do hloubky zkoumat, dokumentovat a chápat krásu i propojenost naší planety.

Pro všechny, které tento mimořádný příběh zaujal, stojí za zhlédnutí také dokument České televize Alexander von Humboldt, vynálezce přírody, který přibližuje život, cesty a myšlenky muže, jenž se pokusil popsat Zemi jako jediný propojený celek.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropa může třídit více odpadu, budovat nové recyklační kapacity a zpřísňovat pravidla pro cirkulární ekonomiku. Pokud však nebude existovat dostatečná a předvídatelná poptávka po recyklovaných materiálech, celý systém narazí na ekonomickou realitu. Právě nedostatek stabilního odbytu nyní evropský sektor odpadového hospodářství označuje za jednu z hlavních překážek rozvoje cirkulární ekonomiky v rámci příprav aktu pro oběhové hospodářství.

Evropská cirkulární ekonomika se dostává do poněkud paradoxní situace. Na jedné straně Evropská unie usiluje o vyšší míru recyklace, větší využívání druhotných surovin a menší závislost na primárních surovinách. Na straně druhé však samotná existence vytříděného a zpracovaného odpadu ještě neznamená, že pro něj existuje dostatečně silný trh. Právě na tento rozpor nyní upozorňuje FEAD, Evropská asociace odpadového hospodářství, která zastupuje soukromý sektor napříč celým hodnotovým řetězcem odpadového hospodářství. Podle jejího aktuálního stanoviska je nedostatečná a kolísající poptávka po recyklovaných materiálech hlavní strukturální překážkou, která brzdí evropskou cirkulární ekonomiku.

Problém přitom podle FEAD neleží obecně v nedostatku materiálu vhodného k recyklaci. U některých konkrétních druhů odpadu mohou samozřejmě existovat problémy se sběrem, tříděním nebo kvalitou vstupní suroviny. Evropský problém je však podle asociace širší. Pokud výrobci nemají jistotu, že budou recyklovaný materiál dlouhodobě nakupovat, investice do nových třídicích a recyklačních kapacit mohou být pro firmy příliš nejisté a jejich návratnost obtížně předvídatelná. Pokud totiž není jisté, že pro zpracovaný materiál bude existovat dostatečná a stabilní poptávka, jen obtížně se obhajují investice do nových zařízení. Recyklace totiž není pouze otázkou technologie. Potřebuje také trh, který dokáže výsledný materiál zaplatit a dlouhodobě jej odebírat.

Právě proto bude mimořádně důležitá připravovaná evropská legislativa známá jako Circular Economy Act. FEAD požaduje, aby se při její přípravě mnohem výrazněji počítalo s vytvářením poptávky po recyklovaných materiálech. Nestačí podle ní pouze stanovit, kolik odpadu má být sesbíráno nebo recyklováno. Evropská pravidla musí současně vytvořit podmínky, za kterých bude mít průmysl důvod tyto materiály skutečně využívat.

Hledání jasné definice recyklovaného obsahu

Jedním z nejdůležitějších témat je proto samotná definice recyklovaného obsahu. FEAD upozorňuje, že pokud budou evropské předpisy umožňovat příliš široké započítávání různých druhů materiálů, může se stát, že výrobci formálně splní požadované podíly recyklovaného obsahu, aniž by tím vznikla skutečně nová poptávka po materiálech získaných z postspotřebního odpadu. To by podle asociace oslabilo ekonomický signál pro budování nových recyklačních kapacit.

FEAD proto požaduje, aby se do povinných recyklovaných podílů započítával především materiál pocházející z postspotřebního odpadu. Právě jeho zpracování bývá náročnější než práce s materiály vznikajícími přímo v průmyslové výrobě. Postspotřební odpad pochází z mnoha různých zdrojů, může být znečištěný, jeho složení kolísá a často je složitější zajistit jeho dohledatelnost. Recyklace takového materiálu proto vyžaduje rozsáhlejší infrastrukturu a představuje větší ekonomické riziko.

Pokud se do povinných podílů započítají také materiály, které již dnes cirkulují v relativně dobře kontrolovaných průmyslových procesech, může se skutečný přínos takového požadavku snadno ztratit. Na první pohled bude podíl recyklovaného materiálu vyšší, ve skutečnosti však nemusí vzniknout odpovídající poptávka po materiálech získávaných z postspotřebního odpadu.

Podstatné je také rozlišovat recyklovaný obsah od materiálů biologického původu. FEAD upozorňuje, že biobased materiály by neměly být automaticky považovány za recyklovaný obsah. Oba přístupy totiž sledují něco jiného. Zatímco recyklace vrací již použitý materiál zpět do výrobního cyklu, biobased materiál pouze využívá surovinu biologického původu. Jeho biologický původ proto sám o sobě neznamená, že byl získán recyklací odpadu. Pokud by se tyto kategorie směšovaly, mohlo by dojít k oslabení samotného smyslu pravidel, která mají podporovat využívání recyklovaných materiálů.

Ochrana evropského trhu a princip Made in Europe

Velmi důležitá je rovněž otázka evropského původu recyklovaných materiálů. Pokud evropská legislativa výrobcům uloží povinnost používat určitý podíl recyklovaných surovin, může se objevit zdánlivě jednoduché řešení v podobě dovozu levného recyklátu ze třetích zemí. Z pohledu evropské cirkulární ekonomiky by však takový výsledek nemusel přinést očekávaný efekt. Evropská pravidla by sice zvýšila spotřebu recyklovaných materiálů, ale zároveň by nemuselo dojít k odpovídajícímu rozvoji evropského sběru, třídění a recyklace.

FEAD proto prosazuje princip označovaný jako „Made in Europe“, který by měl zohledňovat recyklovaný materiál pocházející z odpadu sesbíraného, vytříděného a zpracovaného v Evropě, přičemž FEAD do tohoto rámce zahrnuje Evropskou unii, Spojené království a státy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA). U dovážených recyklovaných materiálů by podle návrhu měly existovat vymahatelné požadavky zajišťující srovnatelnou úroveň environmentálních, sociálních a kvalitativních standardů. Důležitá by přitom byla také účinná kontrola původu a skutečných podmínek recyklace.

Tento přístup má širší význam. Pokud mají evropské firmy investovat do moderních třídicích linek, recyklačních závodů a technologií pro zpracování obtížně recyklovatelných materiálů, potřebují vědět, že pro výsledný produkt bude existovat trh. Investice do recyklační infrastruktury totiž nelze plánovat pouze na několik měsíců. Jde o dlouhodobý kapitál, jehož návratnost závisí na stabilitě trhu s druhotnými surovinami.

Pomalé tempo ekodesignu vyžaduje průřezová pravidla

FEAD upozorňuje, že současný proces zavádění požadavků na recyklovaný obsah prostřednictvím evropského nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků může být příliš pomalý. Tento systém je koncipován široce a jednotlivé požadavky se následně uplatňují na konkrétní kategorie výrobků. Průmysl přitom potřebuje vědět s dostatečným předstihem, jaké množství recyklovaných materiálů bude muset využívat a jak bude tento trh vypadat. Pokud konkrétní evropská pravidla přicházejí až ve chvíli, kdy se firmy již rozhodují o investicích do nových recyklačních kapacit, může být pro ně obtížné rozhodnout se, zda se jim taková investice vyplatí.

FEAD proto navrhuje, aby Circular Economy Act stanovil některé klíčové požadavky na recyklovaný obsah přímo a průřezově. Později by je tam, kde to bude vhodné, mohly nahradit podrobnější požadavky vztahující se ke konkrétním výrobkům. Zvláštní význam má mít podle asociace především plastový sektor, kde by měl vzniknout horizontální požadavek na využívání recyklovaných plastů a současně by mělo dojít k rychlejšímu zavádění konkrétních požadavků pro výrobky s vysokým potenciálem využití recyklátu.

Síla veřejných zakázek a ekonomických stimulů

Velkou roli může sehrát také veřejný sektor. Veřejné zakázky představují v evropském měřítku obrovskou kupní sílu a podle FEAD by ji bylo možné využít k vytvoření stabilnějšího odbytu pro evropské recyklované materiály. Nestačilo by pouze požadovat, aby zadavatelé při nákupu posuzovali míru cirkularity. Pokud má veřejné nakupování skutečně pomoci vytvořit trh, musí být preference výrobků s evropským recyklovaným obsahem dostatečně konkrétní a závazná.

Dalším nástrojem může být systém rozšířené odpovědnosti výrobců známý jako EPR. FEAD požaduje, aby poplatky v těchto systémech více zohledňovaly skutečný podíl ověřeného recyklovaného materiálu pocházejícího z postspotřebního odpadu. Výrobek využívající takový materiál by pak mohl získat ekonomickou výhodu oproti výrobku, který spoléhá výhradně na primární suroviny. Ekonomický mechanismus by tak mohl postupně ovlivňovat rozhodování výrobců bez toho, aby se celý systém opíral pouze o přímé zákazy a příkazy.

Evropská asociace přitom tento požadavek nepředstavuje jako zcela nový směr. Již v červnu 2026 společně s dalšími organizacemi vyzvala Evropskou komisi, aby se poptávka po recyklovaných materiálech stala ústřední součástí připravovaného Circular Economy Act. Tehdy upozornila také na možnost využití ekologické modulace EPR, veřejných nákupů a daňových nástrojů včetně nižší sazby DPH u výrobků s recyklovaným obsahem.

Strategická soběstačnost evropského průmyslu

Celý problém má navíc výrazný průmyslový a strategický rozměr. Evropa nechce být závislá na dovozu primárních surovin a zároveň hledá cesty, jak zvýšit odolnost vlastního průmyslu. Recyklované materiály mohou část této závislosti snižovat, protože odpad vznikající v evropské ekonomice se může stát zdrojem surovin pro další evropskou výrobu. K tomu ale musí existovat dostatečně silný a předvídatelný trh. Bez něj hrozí, že se recyklace bude rozvíjet především tam, kde ji bude možné ekonomicky udržet díky veřejné podpoře, zatímco investice do náročnějších technologií zůstanou stranou. Místo skutečně konkurenceschopného trhu s druhotnými surovinami by tak vznikal systém závislý na podpůrných mechanismech.

FEAD ve svém stanovisku připomíná, že jeho členská základna zahrnuje 21 národních asociací a přidružené členy, kteří zastupují více než 3 000 společností. Celý sektor podle údajů organizace poskytuje více než 500 000 místních pracovních míst a každoročně přináší do ekonomiky přibližně 5 miliard eur investic. Rozvoj trhu s druhotnými surovinami proto není pouze otázkou nakládání s odpady. Dotýká se evropského průmyslu, zaměstnanosti, investic i schopnosti Evropy získávat část potřebných surovin z vlastních zdrojů.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Plasty jsou symbolem odolnosti, která je při jejich používání výhodou, ale po skončení jejich životnosti se mění v problém. Právě tuto vlastnost se vědci nyní pokusili využít zcela jiným způsobem. Jejich výzkum ukazuje materiálový koncept, v němž není konec životnosti pouze otázkou následného zpracování odpadu, ale součástí samotného návrhu plastu. Výsledek je zajímavý nejen pro vývoj nových polymerů, ale také pro hledání energeticky méně náročných cest, jak vracet použité materiály zpět do výrobního cyklu. 

Za běžným plastem se skrývá jednoduchý, ale zásadní chemický problém. Polymer je tvořen dlouhými řetězci molekul, které vznikají spojením velkého množství menších stavebních jednotek označovaných jako monomery. Právě spojení těchto jednotek dává plastům jejich užitečné vlastnosti, zároveň však znamená, že po skončení životnosti není jednoduché vrátit materiál zpět do původního chemického stavu. U běžných plastů, například polyethylenu, jsou vazby v polymerním řetězci velmi stabilní. Pokud je chceme tepleji rozložit, potřebujeme značné množství energie a výsledkem navíc nebývá čistý původní monomer. 

Materiál s neobvyklou pamětí 

Rešení hledal tým University of Surrey přímo v chemické struktuře polymeru. Výzkumníci připravili poly(1,2 dithiolane), označovaný také jako poly(trimethylendisulfid), jehož základ tvoří pětičlenný cyklický disulfid 1,2 dithiolanu. Tento monomer je za běžných podmínek nestabilní a má tendenci znovu polymerizovat. Vědci této vlastnosti využili k vytvoření polymeru, který lze za vhodných podmínek opačným směrem rozložit zpět na původní monomer.

Při zahřátí na přibližně 80 až 90 °C se polymer začíná rozpadat na původní monomer, tedy 1,2 dithiolane. Ten má při této teplotě plynné skupenství. Na rozdíl od řady jiných chemicky recyklovatelných polymerů proto nezůstává v nádobě jako kapalina, ale ve formě páry se odděluje od zbytku materiálu. Jakmile se dostane do chladnější části systému, zkondenzuje a následně znovu polymerizuje. Vzniká tak opět pevný polymer.

Vědci tím ve skutečnosti vytvořili materiál, který lze převádět z pevné podoby do plynné a následně zpět do pevné podoby prostřednictvím samotné chemické rovnováhy. Nejde tedy pouze o klasické roztavení plastu a jeho následné vytvarování. Při zahřátí dochází k depolymerizaci, tedy k rozpojení polymerních řetězců na jednotlivé monomery. Ty se následně při ochlazení znovu spojí a vytvoří polymerní materiál. 

Změna pohledu na stabilitu polymerů 

Právě v tom spočívá největší inovace. Současné plasty jsou většinou navrženy především tak, aby byly během používání co nejstabilnější. Polyethylen, polypropylen nebo další běžné polymery mají vydržet mechanické namáhání, vodu, teplo a působení celé řady chemických látek. Vlastnost, která je žádoucí během používání, se však na konci životnosti stává problémem. Polymerní řetězce se obtížně rozkládají a jejich opětovné převedení na původní suroviny je energeticky náročné. 

Nový materiál jde opačnou cestou. Jeho chemická struktura je od začátku navržena tak, aby bylo možné polymer relativně snadno rozebrat. Nečeká se tedy, až se podaří najít způsob, jak rozložit již existující extrémně stabilní plast. Místo toho se hledá taková molekulární struktura, která umožní vytvořit materiál s požadovanými vlastnostmi během používání a současně s jednoduchou cestou zpět k jeho stavebním jednotkám. 

To je důležitý rozdíl také ve vztahu k dnešnímu vývoji chemické recyklace. Chemická recyklace totiž není jedna konkrétní technologie. Zahrnuje několik různých přístupů, od depolymerizace přes solvolýzu až po termochemické procesy, jako je pyrolýza nebo zplyňování. Každý z nich pracuje s jinými druhy polymerů a má jiné energetické a technologické nároky. 

Energetické nároky současných technologií 

U pyrolýzy běžných plastů se například pracuje s teplotami řádově ve stovkách stupňů Celsia. Přehledová literatura uvádí pro pyrolýzu polyethylenu přibližně 350 °C, polypropylenu kolem 300 °C a PET přibližně 500 °C. U zplyňování jsou teploty ještě výrazně vyšší a mohou dosahovat přibližně 700 až 1000 °C podle zpracovávaného polymeru a konkrétního procesu. 

Je však důležité nesrovnávat nový materiál přímo s pyrolýzou, jako by šlo o dvě konkurenční technologie zpracování stejného odpadu. Nejde o to, že by bylo možné vzít běžný polyethylen, zahřát jej na 90 °C a získat z něj zpět původní monomer. To možné není. Polyethylen má zcela jinou chemickou strukturu a jeho účinná tepelná depolymerizace vyžaduje podstatně vyšší teploty. 

Rozdíl spočívá v samotném návrhu polymeru. Výzkumníci vytvořili materiál, jehož chemické vazby a vlastnosti monomeru umožňují depolymerizaci při výrazně nižší teplotě. Studie přitom uvádí, že některé jiné chemicky recyklovatelné polymery mohou být depolymerizovány při teplotách pod 200 °C, ale často vyžadují další zpracování získaného monomeru a jeho následnou polymeraci. U některých systémů navíc dochází pouze k částečnému rozkladu. 

Vysoká účinnost laboratorního čištění 

Právě samovolná obnova polymeru po ochlazení proto představuje jednu z nejzajímavějších vlastností nového materiálu. Výzkumníci nemuseli po získání monomeru provést další samostatnou polymerační reakci. Monomer se při ochlazení sám znovu přemění na pevný polymer. Tím odpadá jeden z kroků, který může být u jiných systémů nezbytný. 

Výsledek je pozoruhodný také z hlediska samotné recyklace. V jednom z experimentů vědci zahřáli 65 miligramů polymeru na 90 °C po dobu dvou hodin. Na stěnách nádoby následně získali 58 miligramů polymeru, tedy přibližně 89 % původního množství. Přibližně 5 % zůstalo na dně a dalších 6 % představovaly ztráty způsobené otevřeným uspořádáním experimentu. Získaný polymer bylo možné znovu sublimovat, tedy převést zahřátím přímo z pevného skupenství do plynné fáze, a následně jej opět získat v pevné podobě.

Tento princip může být zajímavý nejen pro samotné odstranění plastového odpadu, ale také pro jeho čištění. Běžné mechanické recyklační procesy dokážou odstranit například nečistoty z povrchu plastu, ale situace je složitější, pokud jsou přísady zabudovány přímo v polymerní matrici. Pak může být nutné použít další chemické procesy. 

Surreyští vědci proto materiál záměrně kontaminovali barvivem Nile red a následně jej podrobili sublimaci. Polymer se odpařil a následně znovu vytvořil jako čistý pevný materiál, zatímco barvivo zůstalo oddělené. Výzkumníci uvádějí, že výsledný produkt zůstal při skladování za běžných podmínek nezměněn po dobu 15 měsíců. 

Snadné nanášení i odstraňování vrstev 

Další zajímavou možnost představují povlaky. Polymer je nerozpustný, hydrofobní a vytváří voděodolnou vrstvu. Vědci jej dokázali nanést na povrch prostřednictvím polymerních par a vytvorit tak vodoodpudivý povlak. Když bylo potřeba vrstvu odstranit, stačilo ji zahřát a polymer se opět převedl do plynné fáze. Materiál tedy může být nejen vyroben a recyklován, ale také nanesen a následně relativně snadno odstraněn. 

Z pohledu průmyslu je přitom velmi důležité zachovat určitou míru opatrnosti. Samotní autoři zdůrazňují, že nejde o náhradu současných plastů ani o řešení globálního problému plastového odpadu. Materiál byl zatím studován především v laboratorních podmínkách a před případným průmyslovým využitím bude nutné ověřit jeho mechanické vlastnosti, dlouhodobou stabilitu, cenu surovin, možnosti výroby ve velkém měřítku i energetickou bilanci celého životního cyklu. 

Cesta k budoucím cirkulárním materiálům 

Důležité bude také zjistit, jak široce lze tento princip využít. Autoři studie ukázali, že 1,2 dithiolane může vytvářet také kopolymery s dalšími látkami, například se styrenem, akryláty, vinylacetátem nebo methylmethakrylátem. Do polymerních řetězců se tím dostávají štěpitelné vazby S−S a C−S, které mohou být základem dalších materiálů s možností řízené depolymerizace. 

Právě tato část výzkumu může být nakonec důležitější než samotný konkrétní polymer. Pokud lze chemickou strukturu navrhovat tak, aby měl materiál během používání požadovanou pevnost, vodoodpudivost nebo další vlastnosti a současně bylo možné jeho polymerní řetězec po skončení životnosti snadno rozebrat, mění se způsob, jakým lze přemýšlet o plastových výrobcích. 

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Francouzská Veolia hledá kupce pro svůj český odpadový byznys. Mezi možnými zájemci se objevují významní čeští investoři a hodnota transakce může dosáhnout jednotek miliard korun. Ve hře přitom není pouze svoz odpadu. Atraktivní jsou především třídicí a zpracovatelské kapacity, recyklace, energetické využití i dlouhodobé smlouvy s městy a průmyslovými podniky.

Veolia patří mezi významné hráče českého odpadového hospodářství. Její odpadová platforma vznikla také převzetím odpadové divize skupiny Suez a dnes ji tvoří především společnost Recovera Využití zdrojů. Ta zajišťuje sběr, svoz, třídění, recyklaci, úpravu a energetické využití komunálních i průmyslových odpadů. Podle údajů společnosti zaměstnává český odpadový byznys přibližně 1 250 lidí a dosahuje obratu 3,18 miliardy korun.

Pro případného kupce proto nejde jen o převzetí svozových vozů, kontejnerů a zákaznických smluv. Součástí podnikání jsou také specializované služby pro průmysl, nakládání s nebezpečnými a speciálními odpady, třídicí a zpracovatelské kapacity, sanace a dekontaminace. Některé odpady lze po úpravě využít jako druhotnou surovinu, jiné jako palivo nebo jako materiál pro další využití například ve stavebnictví.

Právě infrastruktura bude mít pro další vývoj trhu stále větší význam. Vyšší podíl třídění a recyklace vyžaduje moderní třídicí linky, separační technologie a zařízení schopná zpracovat materiály s různým složením. Hodnota odpadu přitom závisí nejen na množství vytříděného materiálu, ale také na jeho čistotě a kvalitě. Čím lépe lze jednotlivé složky oddělit a připravit pro další výrobu, tím vyšší může být jejich využitelná hodnota.

Důležitou součástí systému je také energetické využití. Materiály, které už není možné ekonomicky nebo technicky recyklovat, mohou po odpovídající úpravě sloužit jako energetický zdroj. Podobně mohou některé zpracované odpady najít uplatnění ve stavebnictví nebo v průmyslových procesech. Vývoj proto směřuje k tomu, aby co největší část odpadu získala další využití a na skládku mířil pouze materiál, který už nelze rozumně využít jiným způsobem.

Český trh navíc zůstává poměrně roztříštěný. Vedle velkých společností, jako jsou Marius Pedersen, FCC nebo AVE CZ, zde působí řada regionálních firem. Právě Marius Pedersen je přitom dalším velkým hráčem, jehož vlastník nyní český a slovenský trh opouští. Dánská skupina zahájila proces hledání nového strategického vlastníka už v loňském roce a nyní se prodej dostal do rozhodující fáze. Závazné nabídky byly podány v srpnu a užší okruh zájemců by měl být znám v nejbližší době. Kupní smlouva by podle současného harmonogramu mohla být podepsána kolem října.

Mezi možnými zájemci o český odpadový byznys Veolie se podle informací Seznam Zpráv objevují podnikatel Michal Strnad, průmyslová skupina EP Industries spojená s Danielem Křetínským a investiční skupina Kaprain Karla Pražáka. Proces je zatím v rané fázi a konečný kupující ani rozsah případné transakce nejsou známé.

Proč je o odpadové hospodářství zájem, ukazuje právě jeho postupná proměna. Odpad už není pouze materiál, kterého je třeba se zbavit. Může představovat zdroj druhotných surovin, palivo, energetický vstup nebo materiál pro další výrobu. Kdo disponuje potřebnou infrastrukturou, technologiemi a dostatečným kapitálem, získává přístup k celému řetězci od sběru až po konečné využití. Prodej českého odpadového podnikání Veolie proto může být významným signálem dalšího vývoje trhu, kdo bude v příštích letech investovat do třídění, recyklace, zpracování a energetického využití odpadu v České republice.

Česká krajina má v příštích desetiletích projít rozsáhlou obnovou. Stínový plán na obnovu přírody představuje čtyřicítku opatření, která zasahují do hospodaření s vodou, zemědělství, lesnictví, ochrany stanovišť, městské zeleně i podmínek pro opylovače. Dokument stanovuje konkrétní plochy, finanční objemy a milníky pro roky 2030, 2040 a 2050. Jeho podstatou je postupně obnovovat funkce krajiny, které jsou důležité nejen pro biodiverzitu, ale také pro zadržování vody, omezení eroze a zvládání sucha, povodní a vysokých teplot. 

Stínový plán odborníků a neziskových organizací rozděluje navržená opatření do několika vzájemně propojených oblastí. První z nich představuje samotnou obnovu přírodních stanovišť. Počítá se s postupným obnovením více než 100 000 hektarů přírody, především v územích po těžbě, na brownfieldech, ve vojenských újezdech a v říčních nivách. Důležitou metodou má být přirozená sukcese, tedy využití přirozeného vývoje tam, kde může vést k vytvoření funkčního ekosystému. Do roku 2030 má být zahájena obnova na 10 000 hektarech ve 30 prioritních lokalitách, do roku 2040 nejméně na 50 000 hektarech a do roku 2050 na více než 100 000 hektarech. 

Další oblast se zaměřuje na obnovu vzácných stanovišť, například slanisek a písčin. U slanisek návrh počítá s obnovou vodního režimu, odstraňováním melioračních kanálů, úpravou reliéfu a následnou péčí pomocí pastvy nebo seče. Následující oblast se věnuje mokřadům a rybníkům. Cílem není jen vytvářet nové vodní plochy, ale obnovovat jejich ekologické funkce a vazby na okolní krajinu. U rybníků má vzniknout dotační systém založený na měřitelných ekologických parametrech, například omezení hnojení a přikrmování, přiměřené rybí obsádce nebo rozvoji litorálu. Součástí návrhu jsou také ochranné a přechodové zóny kolem cenných lokalit, které mají omezit přísun živin a pesticidů a zároveň propojovat jednotlivá přírodní území. 

Plán se týká i lesů a většího prostoru pro přirozené procesy. Státní lesy mají být rozděleny podle vhodného režimu od přísné ochrany přes ochranu přírodních procesů až po víceúčelové a produkční hospodaření. V cenných lesích má být ponecháván prostor přirozenému vývoji, v dalších porostech se má omezovat rozsah holosečí a zvyšovat podíl původních dřevin. Do roku 2040 má mít odpovídající režim nejméně 90 % doporučených ploch. 

Významnou část plánu tvoří městská příroda. Návrh posiluje ochranu dřevin a městské zeleně. Územní plánování a stavební řízení mají bránit čistému úbytku zelených ploch a kácení má být spojeno s náhradní výsadbou nebo odpovídajícím odvodem. Obcím má nabídnout metodiky pro plánování obnovy přírody a stanovení prioritních míst. Součástí návrhu je také hodnocení ekologických, ekonomických a společenských přínosů zeleně, například jejího vlivu na teplotu ve městech nebo zadržování dešťové vody. Pozornost se soustředí také na výsadbové pásy a technické podmínky pro uliční stromy a na přesnější ochranu stromů a kontrolu kácení. Do roku 2030 má být dosaženo nulové čisté ztráty městské zeleně. 

Více prostoru pro řeky a návrat divoké přírody do měst

Další oblastí je voda. Návrh počítá s obnovou pramenišť a pramenných oblastí. Do roku 2027 má vzniknout jejich národní mapa a následně akční plán s prioritními lokalitami. Obnova má zahrnovat například odstraňování nefunkčních drenáží, obnovu mokřadů, úpravu melioračních příkopů a zpomalování odtoku. Pozornost se věnuje také řekám a nivám, kterým má být vráceno více prostoru. Počítá se s oddálenými hrázemi, obnovou meandrů, napojováním odstavených ramen, zpřírodňováním břehů a vznikem povodňových parků. Přirozená renaturace po povodních má být vnímána jako možný žádoucí výsledek, nikoliv automaticky jako škoda. 

Návrh zároveň řeší podmínky pro samotnou realizaci revitalizací. Obnova meandrů, niv, pramenišť nebo mokřadů má získat postavení veřejně prospěšných staveb a zjednodušit se mají potřebné převody státních pozemků. Pozornost se zaměřuje také na příčné překážky v řekách. U zastaralých bariér má mít přednost odstranění před pouhým zprůchodněním. Do roku 2030 má být odstraněno 30 % plánovaných překážek, do roku 2040 60 % a do roku 2050 90 %. Součástí návrhu je také ekologický průtok, který má být sezónně proměnlivý a více odpovídat přirozenému režimu vodních toků. 

Šest opatření je věnováno opylovačům. Počítá se s obnovou otevřených a přechodových stanovišť v lesích a podél vody, například prostřednictvím světlin, křovin a ochranných pásů. Využívá se také pastva velkých býložravců k vytváření pestré mozaiky stanovišť. Rozloha těchto ploch má do roku 2050 dosáhnout 3 % území České republiky. Návrh podporuje pestřejší zemědělskou krajinu, kvetoucí louky, diferencovanou seč a pastvu. Pásy podél silnic, železnic a technické infrastruktury mají sloužit jako stanoviště a migrační koridory. Podpora opylovačů se přenáší také do měst. Veřejná zeleň má být spravována mozaikovitě a má nabízet kvetoucí rostliny po celou vegetační sezonu i místa pro hnízdění a přezimování. Podíl takto spravované veřejné zeleně má do roku 2050 dosáhnout 50 %. 

Změny na polích a nový pohled na lesní hospodaření

Pět opatření míří přímo do zemědělské krajiny. Jejich cílem je zvýšit její pestrost členěním velkých půdních bloků krajinnými prvky a omezením eroze. Zdraví půdy má podporovat využívání meziplodin, zeleného hnojení, pestřejších osevních postupů a plodin schopných vázat dusík. Návrh stanovuje také cíl pro neprodukční plochy. Do roku 2030 má tvořit jejich podíl nejméně 8 % zemědělské půdy, do roku 2050 pak 12 %. Lepší podmínky pro polní ptáky mají vzniknout prostřednictvím neosetých pásů a skřivánčích plošek. Výrazně se má rozšířit také ekologické zemědělství. Jeho podíl má vzrůst z 30 % zemědělské půdy v roce 2030 na 50 % v roce 2050. 

Lesní hospodaření doplňuje dalších pět oblastí. Návrh počítá s obnovou schopnosti lesních půd zadržovat vodu, především v hydrologicky citlivých oblastech. Zároveň chce zvýšit množství tlejícího dřeva. Současný průměr 6,7 m³ na hektar má být ve státních hospodářských lesích dlouhodobě zvýšen nejméně na 30 m³. Větší prostor má dostat přirozená obnova lesa a sukcesní porosty. Do roku 2040 má přirozená obnova tvořit 60 % obnovy ve státních lesích. Návrh supports také světlé lesy a tradiční formy hospodaření, například pařeziny a lesní pastvu. Součástí je rovněž obnova ekotonů na rozhraní lesa a otevřené krajiny. Do roku 2040 má vzniknout funkční siť ekotonů na 15 000 hektarech. 

Posledních deset oblastí propojuje jednotlivé části plánu. Pozornost se věnuje vysokým stavům spárkaté zvěře a jejich vlivu na obnovu lesa a vegetaci. Do roku 2050 má mortalita vegetace způsobená okusem klesnout pod 5 %. Návrh se zaměřuje také na omezení nadměrného vápnění, hnojení a dalších chemických zásahů v lesích. Do roku 2050 má být jejich rozsah snížen nejméně o 80 % proti výchozímu stavu. Další část se zabývá přístupem veřejnosti k vodě a obnovou přístupu k říční krajině. Navazují prostorové standardy pro říční krajinu a její funkční pásy. Součástí návrhu je také nový finanční nástroj pro revitalizace s počáteční alokací přibližně 1,5 miliardy korun ročně. 

Reforma dotačních programů a desítky miliard na obnovu

Návrh stanovuje cíl přísné ochrany na 10 %ech území České republiky. Do roku 2030 má být dosaženo 6 %, do roku 2040 8 % a do roku 2050 10 %. Součástí jsou také nárazníkové pásy podél vodotečí a zatravněné dráhy soustředěného odtoku v zemědělské krajině. Zavádějí se také platby za ekosystémové služby založené na měřitelném výsledku, především ukládání uhlíku a zadržování vody. Jejich objem má vzrůst ze 4 miliard korun ročně v roce 2030 na 12 miliard v roce 2050. 

Další část se věnuje veřejným podporám, které mohou mít negativní dopad na životní prostředí. Do roku 2030 má být reformováno nebo zrušeno nejméně 20 % identifikovaného objemu a nejméně 10 miliard korun ročně má být převedeno do obnovy přírody. Závěrečná část pak vytváří koordinační rámec pro celý systém. Počítá se sítí 14 regionálních a dvou celostátních koordinátorů, veřejným reportingem a nezávislým hodnocením. Národní plán má být pravidelně vyhodnocován a aktualizován. 

Čtyřicet opatření tak pokrývá prakticky celý řetězec od konkrétního zásahu v terénu až po financování a vyhodnocování výsledků. Obnova pramenišť má pomoci zadržet vodu v horních částech povodí, revitalizace niv jí mají dát prostor v údolích, pestřejší zemědělská krajina má omezovat erozi a poskytovat více stanovišť, přirozenější lesy mají lépe odolávat klimatickým extrémům a městská zeleň má zmírňovat přehřívání sídel. Jednotlivá opatření se přitom navzájem doplňují. 

Finanční rámec návrhu je proto značný. Program obnovy přírody má podle dokumentu dosáhnout v roce 2030 objemu 35 miliard korun ročně a do roku 2050 vzrůst na 75 miliard korun. Vedle toho mají postupně růst platby za ekosystémové služby. Rozhodující však nebude pouze objem vynaložených prostředků, ale především to, zda se podaří obnovit konkrétní funkce krajiny a jejich výsledky dlouhodobě měřit. 

Stínový plán tak představuje představu krajiny, v níž má voda více prostoru, půda má být živější, lesy pestřejší, města zelenější a přírodní území vzájemně propojená. Jeho ambice je rozložená do několika desetiletí a opírá se o konkrétní plochy, indikátory a finanční cíle. První výsledky mají být patrné už do roku 2030, výraznější rozsah obnovy do roku 2040 a konečný horizont je nastaven na rok 2050.

Dokument ke stažení:

Obnova přírody: Stínový plán na obnovu přírody

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Mobilní vodíková čerpací stanice umožňuje provoz vodíkové mobility i tam, kde zatím není vybudována stacionární infrastruktura. Její instalace však neznamená pouze přistavení technologického zařízení na volnou plochu. Vysokotlaký vodík přináší specifická rizika, která musí být zohledněna už při výběru lokality. Nová metodika proto stanovuje jednotný postup pro posouzení místa z hlediska požární ochrany a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Vodík má v budoucím energetickém mixu své místo především tam, kde samotná elektrifikace naráží na technické nebo provozní limity. Jeho význam se proto neomezuje na osobní dopravu. Uplatnění může najít v těžké silniční dopravě, průmyslu, energetice nebo jako prostředek pro ukládání a využití energie. Jeho předností je možnost převádět energii do chemické formy, skladovat ji a následně využít podle potřeby. Zároveň však vodík není primárním zdrojem energie, ale energetickým nosičem, jehož přínos závisí na způsobu výroby a celém řetězci od získání energie až po její konečné využití.

S rostoucím využíváním vodíkových technologií proto nabývá na významu také bezpečnost jejich provozu a vhodné umístění jednotlivých zařízení. Při posuzování lokality nelze vycházet pouze z prostorových možností pozemku. Zohlednit je nutné konkrétní provedení technologie, množství skladovaného vodíku, tlakové parametry, způsob plnění vozidel, manipulační prostor i stanovené zóny s nebezpečím výbuchu. Mobilní vodíkové čerpací stanice (MVČS) mohou být určeny pro plnění vozidel na tlak 350 barů označovaný H35, typicky u užitkových a těžkých vozidel, nebo 700 barů označovaný H70, který se používá především pro osobní automobily.

Metodika posuzování lokality z pohledu PO a BOZP vznikla v rámci projektu Národní centrum vodíkové mobility. Zpracovalo ji Centrum dopravního výzkumu a Ministerstvo průmyslu a obchodu ji schválilo 23. července 2026. Dokument vychází z platné legislativy, technických norem a praktických zkušeností s provozem mobilních vodíkových stanic v České republice. Je určen odborně způsobilým osobám, investorům, projektantům, provozovatelům i orgánům veřejné správy. Jeho cílem je sjednotit posuzování provozních lokalit a vytvořit podmínky pro předvídatelnější přípravu, povolování a provoz mobilní vodíkové čerpací stanice.

Technická rozmanitost mobilních řešení

Samotné stanice mohou mít velmi rozdílné provedení. Od kompaktního zařízení umístěného na přívěsu až po kontejnerové řešení s kompresorem, chlazením a vyměnitelnými zásobníky vodíku. U jednoho z modelových příkladů v metodice tvoří zdroj vodíku čtyři svazky lahví, zatímco kompaktní varianta může mít vlastní zásobu vodíku a pro svůj provoz obvykle nepotřebuje trvalé připojení k elektrické síti. Rozdílné technické řešení má přímý dopad na prostorové, elektrické i bezpečnostní požadavky.

Základním prostorovým prvkem je instalační plocha. Ta zahrnuje technologickou část stanice, případné vyměnitelné zásobníky, prostor pro plněné vozidlo, manipulační prostor a zóny s nebezpečím výbuchu. V době provozu na ní mohou být pouze zařízení související s MVČS, plněné vozidlo a při výměně zásobníků také přepravní vozidlo. Parkování dalších vozidel ani skladování jiných předmětů zde metodika nepřipouští. Servisní plocha uvnitř instalační plochy musí být chráněna před vstupem nepovolaných osob, například oplocením.

Výpočet odstupů a možnosti jejich zmenšení

Vedle instalační plochy se posuzuje také požárně nebezpečná plocha. Ta je větší a její rozsah vychází z odstupových vzdáleností od stanice a případných zásobníků vodíku. Právě zde se může vhodnost konkrétního pozemku zásadně změnit. Metodika uvádí typické hodnoty odstupových vzdáleností podle výšky zařízení a délky jeho stěny. U zařízení vysokého 2 metry se při délce stěny 2 metry jedná o 6,5 metru, při délce 12 metrů už o 15,9 metru. U zařízení vysokého 4 metry činí odstup při délce stěny 12 metrů až 17,8 metru. Skutečná hodnota se stanovuje v požárně bezpečnostním řešení podle konkrétního zařízení.

Metodika přitom připouští i postupy, kterými lze odstupové vzdálenosti zmenšit. U plně opláštěného zařízení s požárně uzavřenými stěnami se odstupy určují pouze od požárně otevřených ploch a mohou být typicky do 5 metrů. Další možnost představuje požárně dělící přepážka vysoká nejméně jako nejvyšší část stanice s požadovanou požární odolností nejméně EI 90 DP1. Taková přepážka může odstupovou vzdálenost podle metodiky snížit až o polovinu.

Sousední pozemky a veřejná prostranství

Požárně nebezpečná plocha přitom nesmí zasahovat například na hořlavé konstrukce jiných staveb, jejich požárně otevřené plochy, únikové cesty, shromaždiště osob, železniční dráhu, ochranné pásmo vedení vysokého a velmi vysokého napětí nebo jinou čerpací či plnicí stanici. Pokud zasahuje na pozemek jiného vlastníka, je nutný jeho písemný souhlas, který se přikládá k provozní dokumentaci. Na veřejné prostranství může za podmínek uvedených v metodice požárně nebezpečná plocha přesahovat.

Výběr lokality musí současně umožnit příjezd vozidel integrovaného záchranného systému. Přístupová komunikace musí být dostatečně únosná, mít šířku nejméně 3 metry a podjezdnou výšku nejméně 4,5 metru. Pokud jde o společnou jednoproudou komunikaci, musí zůstat průjezdná i během běžného provozu.

Zajištění zdrojů požární vody a pravidla pro elektroinstalaci

Podobně konkrétní jsou požadavky na požární vodu. V dosahu musí být alespoň jeden odpovídající zdroj. U hydrantu metodika pracuje s maximální vzdáleností 150 metrů, potrubím nejméně DN 125 a odběrem nejméně 9,5 litru za sekundu. Výtokový stojan může být nejvýše 500 metrů, plnicí místo 2000 metrů a požární nádrž nebo přírodní vodní zdroj nejvýše 500 metrů od stanice. U posledně uvedených zdrojů se požaduje nevysychající zásoba s maximální dobou doplnění 36 hodin a vyčerpatelný objem nejméně 35 m³. Vzdálenosti se přitom měří po trase příjezdu požárního vozidla, nikoli vzdušnou čarou. Pro MVČS se samostatná nástupní plocha pro požární techniku nezřizuje.

Důležitou součástí přípravy je elektrická bezpečnost. Pokud konkrétní stanice vyžaduje připojení k elektrické síti, přípojné místo nesmí být umístěno v zóně s nebezpečím výbuchu a musí mít platnou revizi. Uzemnění je vyžadováno u všech typů MVČS. Vodivě musí být propojeny všechny příslušné části zařízení včetně vyměnitelných zdrojů vodíku a stanice musí mít vlastní zemnící soustavu. Nelze ji jednoduše uzemnit pouze prostřednictvím existující soustavy budovy nebo například veřejného osvětlení. Pokud výrobce vyžaduje zemnící kolíky, metodika doporučuje mít vhodnou zeminu v ideálním případě do 10 metrů od instalační plochy.

Prevence a stanovení výbušných zón

Samostatnou oblastí je ochrana před výbuchem. U MVČS se provádí analýza rizik a analýza iniciačních zdrojů a zpracovává se Dokumentace o ochraně před výbuchem. Ta stanovuje jednotlivé zóny podle pravděpodobnosti výskytu výbušné atmosféry. Zóna 0 znamená prostor, kde se výbušná atmosféra může vyskytovat trvale, po dlouhou dobu nebo často. Zóna 1 označuje prostor, kde je její vznik pravděpodobný občas, a zóna 2 prostor, kde je vznik nepravděpodobný a pokud k němu dojde, jde o krátkodobý výskyt.

Metodika obsahuje i konkrétní pravidlo pro umístění sání vzduchotechniky v blízkosti odvzdušňovacích potrubí. Pokud například zóna 2 sahá 1 metr od zakončení odvzdušňovacího potrubí, musí být sání vzduchotechniky nejméně 3 metry od okraje této zóny. Současně nesmí být umístěno nad zakončením odvzdušňovacího potrubí. Dokument dále uvádí, že uvnitř nádob a potrubí trvale pod tlakem vodíku se za stanovených podmínek nepředpokládá přítomnost dostatečného množství vzduchu pro vznik výbušné atmosféry. U potrubí, hadic a armatur, které mohou být odtlakovány a otevřeny do atmosféry, se naopak předpokládá výskyt zóny 2.

Požadovaný rozsah dokumentace

S výběrem lokality souvisí také dokumentace. Před instalací musí být k dispozici technický popis konkrétní MVČS včetně plánu typické instalace a vymezení zón s nebezpečím výbuchu, návod k obsluze a údržbě, technologický projekt umístění, požárně bezpečnostní řešení, Dokumentace o ochraně před výbuchem a projekt ochrany před účinky atmosférické a statické elektřiny včetně uzemnění. Požárně bezpečnostní řešení mohou podle metodiky zpracovávat pouze autorizovaní inženýři a technici v oboru požární bezpečnost staveb.

Samotný výběr pozemku navíc nelze oddělit od stavebního a územního kontextu. Vodíkové technologie nejsou podle metodiky stavebním zákonem automaticky klasifikovány jako infrastruktura strategického významu. Každý konkrétní záměr proto musí posoudit stavební úřad, který určí, zda jde o stavbu, nebo výrobek plnící funkci stavby. Prověřit je třeba také územní plán a případná ochranná pásma, zóny a koridory, v nichž může být instalace MVČS omezena nebo zakázána.

Ochrana areálu a shromaždiště osob

Pokud je stanice umístěna mimo uzavřený areál, je nutné řešit také přístup veřejnosti. Metodika připouští například oplocení celé instalační plochy, kamerový dohled nebo stálý dohled. Součástí posouzení je také prostor pro shromáždění osob při mimořádné události, který má být podle kontrolního listu nejméně 9,5 metru od provozní lokality. Instalační plocha zároveň nesmí zasahovat do únikových cest nebo vyhrazených shromaždišť.

Výsledkem celého procesu je dokumentované posouzení provozní lokality. Metodika k tomu využívá kontrolní list, v němž se ověřuje mimo jiné dostatečná plocha, charakter povrchu, odstupové poměry, přístup hasičů, dostupnost požární vody, zabezpečení prostoru, uzemnění, elektrická přípojka a další podmínky stanovené pro konkrétní instalaci. Odpovědnost za posouzení nese osoba odpovědná za provoz MVČS, která musí být prokazatelně seznámena s konkrétním zařízením a jeho dokumentací.

Metodika tak převádí obecné požadavky požární ochrany a BOZP do konkrétního postupu pro výběr a posouzení místa. Pro mobilní zařízení je to důležité právě proto, že stejná technologie může být postupně instalována na různých místech. Každá nová lokalita proto musí znovu obstát z hlediska prostorových poměrů, odstupů, přístupu požární techniky, ochrany před výbuchem, uzemnění i zabezpečení. Mobilita zařízení tak neznamená volnost při výběru místa, ale naopak potřebu mít pro každou instalaci předem ověřitelné a doložitelné podmínky.

Dokument ke stažení:

• Metodika posuzování lokalit pro umístění vodíkových technologií z pohledu PO a BOZP

• Metodika pro kontrolu kvality vodíku určeného pro mobilitu na bázi palivových článků

Mezi nejúčinnější pomocníky měst, která se v létě přehřívají, patří bezpochyby stromy. Poskytují stín, ochlazují své okolí, zadržují vodu a pomáhají čistit vzduch. Nová studie z Pekingu však ukazuje, že příběh městské zeleně je složitější. Některé druhy stromů totiž uvolňují do atmosféry látky, které za přítomnosti slunečního záření a oxidů dusíku podporují vznik přízemního ozonu. A čím vyšší je teplota, tím výraznější může být tento efekt. Při plánování městské zeleně je tedy zásadní také to, jaké druhy zvolíme.

Představa, že více stromů automaticky znamená čistší městský vzduch, je na první pohled logická. Stromy zachycují část prachu a dalších částic, poskytují stín, prostřednictvím výparu vody ochlazují své okolí a vážou oxid uhličitý. V době stále častějších vln veder proto města po celém světě investují do parků, alejí, zelených pásů a nové výsadby. Nový výzkum Tree selection in urban greening shapes air quality for global citiespublikovaný v časopise Science Advances však upozorňuje, že při hodnocení městské zeleně je třeba počítat také s chemií atmosféry.

Vědci se zaměřili na Peking, jednu z největších světových metropolí, kde se v letních měsících setkávají vysoké teploty, intenzivní sluneční záření a stále přítomné emise z lidské činnosti. Právě tato kombinace vytváří podmínky pro vznik přízemního ozonu. Nejde přitom o ozonovou vrstvu vysoko v atmosféře, která chrání Zemi před částí ultrafialového záření. Přízemní ozon je naopak škodlivou látkou znečišťující ovzduší. Dráždí dýchací cesty, poškozuje vegetaci a při vyšších koncentracích představuje zdravotní riziko.

Neviditelný řetězec chemických reakcí

Samotný ozon však není emitován z nějakého konkrétního zdroje. Vzniká přímo v atmosféře při složité chemické reakci. Potřebuje k tomu mimo jiné oxidy dusíku, označované zkratkou NOx, které vznikají například při spalování paliv v dopravě a energetice, a takzvané těkavé organické látky. Těkavé organické látky jsou uhlíkaté sloučeniny, které se snadno dostávají do plynného skupenství a mohou následně reagovat v atmosféře. Pokud jsou přítomny sluneční záření a vhodné chemické podmínky, mohou tyto reakce vést ke vzniku ozonu.

A právě tady do celého kontextu vstupují stromy. Rostliny totiž nejsou pouze pasivními filtry vzduchu. Přirozeně uvolňují celou řadu chemických látek označovaných jako biogenní těkavé organické látky, zkráceně BVOC. Slovo biogenní v tomto případě znamená, že pocházejí z živých organismů, především z rostlin. Patří mezi ně například isopren a různé monoterpeny. Tyto látky mají pro rostliny svůj vlastní biologický význam, ale po uvolnění do atmosféry se mohou zapojit do chemických reakcí ovlivňujících kvalitu ovzduší.

Unikátní data z meteorologické věže

Nová studie je pozoruhodná především tím, že vědci tentokrát nezůstali pouze u modelových výpočtů. Využili přímá měření nad Pekingem. Měřicí systém byl umístěn na pekingské meteorologické věži ve výšce 102 metrů a zaznamenával látky uvolňované z městské vegetace. Výzkumníci tak mohli sledovat, co se skutečně dostává do atmosféry nad rozsáhlou městskou oblastí. Měření probíhala v období od května do července 2021 a následně byla spojena s atmosférickými modely.

Výsledek přinesl překvapivý rozdíl mezi množstvím emisí a jejich skutečným chemickým významem. Vegetace představovala pouze přibližně desetinu naměřených emisí těkavých organických látek. Zhruba devět desetin tedy pocházelo z lidské činnosti. Kdybychom se podívali pouze na množství vypuštěných látek, zdálo by se, že rostliny hrají v této oblasti jen malou roli. Jenže jednotlivé látky nejsou z hlediska atmosférické chemie stejně významné.

Když desetina emisí ovládne polovinu reaktivity

Některé reagují velmi pomalu, jiné naopak mimořádně rychle. Vědci proto sledovali takzvanou chemickou reaktivitu. Jednoduše řečeno jde o vyjádření toho, jak ochotně dané látky vstupují do chemických reakcí v atmosféře. Právě po započtení této vlastnosti se obraz dramaticky změnil. Vegetace se podle studie podílela přibližně polovinou na celkové reaktivitě organických látek významných pro vznik ozonu. V některých podmínkách dosahoval její podíl přibližně 52 %.

Největší pozornost si přitom zaslouží isopren. Jde o malou organickou molekulu, kterou některé rostliny uvolňují ve značném množství. Samotný isopren není ozon a nelze říci, že by tedy strom jednoduše emitoval ozon. Isopren se však může v atmosféře rychle zapojovat do reakcí s dalšími látkami. Za přítomnosti oxidů dusíku a slunečního záření tak může přispívat k chemickému řetězci, na jehož konci vzniká právě přízemní ozon.

V případě Pekingu byl tento mechanismus mimořádně významný. Isopren představoval více než 90 % chemické reaktivity biogenních těkavých organických látek sledovaných ve studii. Jinými slovy, problém nebyl v tom, že by všechny stromy uvolňovaly velké množství nejrůznějších škodlivin. Rozhodující byla přítomnost konkrétních látek a konkrétních druhů stromů. A právě druhová skladba městské zeleně se ukázala jako zásadní.

Tradiční městské stromy pod lupou

Přibližně 35 % pekingských stromů patří podle studie k druhům, které mohou významně emitovat isopren. Mezi ně patří například vrba smuteční a topol bílý čínský. Oba druhy jsou přitom v městské krajině velmi rozšířené. Nejde tedy o nějakou vzácnou botanickou zvláštnost, ale o stromy, které byly po desetiletí vysazovány právě proto, že dobře rostou, poskytují stín a dokážou se vyrovnat s místními podmínkami.

Vědci porovnávali Peking s dalšími městy a zjistili, že města s podobným podílem vegetace mohou mít výrazně odlišné emise isoprenu. Rozhodující je do značné míry to, jaké stromy v nich rostou. V souboru více než dvaceti měst se odhadované emise isoprenu lišily více než desetinásobně. Ještě zajímavější je vztah mezi stromy a teplotou.

Teplo totiž nepůsobí pouze na člověka, ale také na chemii rostlin a atmosféry. Když se teplota zvýšila z 20 na 35 stupňů Celsia, chemická reaktivita těkavých organických látek uvolňovaných vegetací vzrostla přibližně sedmkrát až osmkrát. U látek pocházejících z lidské činnosti přitom vzrostla pouze asi 1,4krát. Podíl vegetace na celkové chemické reaktivitě se tak v modelovaných podmínkách zvýšil z přibližně 21 % při 20 stupních na 74 % při 35 stupních Celsia.

Výzva pro horké letní dny

To je mimořádně důležité v době, kdy se města stále častěji potýkají s vlnami veder. Právě během horkých a slunečných dnů bývá riziko vysokých koncentrací přízemního ozonu největší. Studie tak ukazuje možný paradox. Čím více město bojuje proti přehřívání pomocí zeleně, tím důležitější může být při výběru stromů zohlednit také jejich chemické vlastnosti.

Neznamená to však, že by se města měla stromů zbavovat. Takový závěr by byl nejen nesprávný, ale také by přehlížel obrovské množství dalších funkcí městské zeleně. Stromy snižují teplotu zastíněním a výparem vody, zlepšují mikroklima, zachycují částice, zadržují vodu, ukládají uhlík a poskytují prostor pro další organismy.

Samotní autoři studie proto nevolají po omezení městské zeleně ani po plošném odstraňování vzrostlých stromů. Navrhují spíše změnit způsob, jakým se o městské výsadbě přemýšlí. Vedle rychlosti růstu, odolnosti vůči suchu, nároků na vodu, velikosti koruny nebo schopnosti poskytovat stín by mohlo být jedním z kritérií také to, kolik biogenních těkavých organických látek daný druh uvolňuje.

Výzkumníci dokonce modelovali, co by se stalo, kdyby se v Pekingu při běžné obnově městské zeleně postupně nahrazovaly nejvíce emitující stromy druhy s nízkými emisemi. Pokud by se takto změnila přibližně desetina městské populace stromů, model ukázal možnost snížení emisí isoprenu nejméně o 29 %. Nešlo by tedy o plošné kácení, ale o dlouhodobou změnu druhové skladby při přirozené obnově stromů.

Globální pohled a srovnání metropolí

Výzkum navíc ukazuje, že Peking nemusí být nejproblematičtějším případem. Vědci rozšířili analýzu na 24 velkých měst. Některá města v Asii a Oceánii mohou mít potenciál emisí isoprenu stejný nebo dokonce vyšší. V Sydney například patří k druhům emitujícím isopren přibližně 65 % stromů. Vysoké hodnoty byly předpovězeny také pro některá další města v Austrálii, Číně a Spojených státech.

Zároveň je důležité nepřehánět význam samotných stromů. K vytvoření přízemního ozonu nestačí, aby strom uvolnil isopren. Potřebné jsou také oxidy dusíku a sluneční záření. Atmosférická chemie je navíc nelineární, což znamená, že zdvojnásobení množství jedné látky nemusí jednoduše znamenat zdvojnásobení výsledné koncentrace ozonu. Právě proto studie neříká, že vegetace je hlavním zdrojem celkového znečištění ovzduší. Ukazuje však, že v určitých podmínkách může mít relativně malé množství rostlinných emisí překvapivě velký chemický význam.

Inspirace pro evropské plánování

Například pro Prahu ze studie plyne především otázka, jaké stromy tedy do města vysazovat. Odpověď nemůže být založena pouze na emisích isoprenu, protože městský strom musí současně zvládat sucho, vysoké teploty, omezený prostor pro kořeny a další náročné podmínky. Z hlediska tvorby přízemního ozonu však mohou být zajímavější druhy s nízkými emisemi těkavých organických látek. Mezi takové patří například lípa srdčitá nebo javor mléč, které jsou zároveň běžnou součástí české krajiny. U vhodných stanovišť mohou své místo najít také habry a další domácí dřeviny. Přehled odborných poznatků naopak řadí některé topoly a duby mezi druhy s vyššími emisemi isoprenu.

To ovšem neznamená, že by se Praha měla dubů, topolů nebo vrb zbavovat. Každý z těchto stromů má své ekologické funkce a například topoly a vrby mají zásadní význam v okolí vodních toků, zatímco dub patří mezi nejvýznamnější stromy pro biodiverzitu. Smyslem nového poznatku proto není vytvořit seznam stromů, které jsou „špatné“, ale při nové výsadbě hledat vhodnou kombinaci vlastností. V hustě zastavěných a dopravně zatížených ulicích, kde se současně hromadí oxidy dusíku a v létě panují vysoké teploty, může dávat větší smysl dávat přednost druhům s nižšími emisemi reaktivních látek. V parcích, na okrajích města nebo u vodních toků mohou být podmínky úplně jiné.

Budoucí plánování městské zeleně tak může kromě velikosti koruny, odolnosti vůči suchu, schopnosti ochlazovat okolí nebo významu pro biodiverzitu sledovat také chemické vlastnosti jednotlivých druhů. Nejlepší městský strom totiž nemusí být ten, který v jedné vlastnosti vyniká, ale takový, který dokáže nabídnout rozumnou kombinaci všech důležitých funkcí.

Evropská unie během posledních let vytvořila rozsáhlý systém pravidel pro plasty, jejich výrobu, používání, recyklaci i nakládání s odpady. Přesto může být jedna z největších slabin evropské plastové politiky překvapivě prostá. Chybějí informace. Nová studie publikovaná v časopise iScience identifikovala třináct zásadních mezer ve znalostech, které komplikují účinné řízení plastového systému v Evropské unii. Nejde o to, že některá data nejsou k dispozici. Problémem je jejich rozdílná kvalita, nejednotné metodiky, nedostatečná transparentnost a obtížná sledovatelnost materiálů napříč celým jejich životním cyklem.

Plastová politika se dnes stále více opírá o princip životního cyklu. Evropská regulace se nesoustředí pouze na okamžik, kdy výrobek skončí v odpadu, ale postupně zasahuje také do konstrukce výrobků, používaných materiálů, chemických látek, recyklovatelnosti, podílu recyklátu, systémů rozšířené odpovědnosti výrobce nebo sledování materiálových toků. Čím více se však regulace snaží obsáhnout celý systém, tím více záleží na tom, zda existují spolehlivá data o tom, co se v jednotlivých částech tohoto systému skutečně děje. A právě zde podle autorů studie vznikají významné mezery.

Studie Knowledge gaps impeding plastic governance in the European Union se proto nezaměřila na jednu konkrétní skupinu plastových výrobků ani na jediný druh znečištění. Autoři se pokusili podívat na evropské řízení plastů jako na celý systém a určit místa, kde nedostatek znalostí brání přijímání účinných opatření. Výsledkem je identifikace třinácti významných znalostních mezer a jejich následné seskupení do čtyř oblastí, ve kterých by bylo podle autorů potřeba soustředit další úsilí. Jde o vytváření nových znalostí, rozvoj standardizovaných metod, větší transparentnost a zveřejňování informací a lepší sledování a dohledatelnost plastů v celém hodnotovém řetězci.

Riziko slepých míst v unijních plánech

Právě poslední dvě oblasti jsou mimořádně důležité. Regulace může být pouze tak přesná, jak přesné jsou informace, o které se opírá. Pokud například není možné spolehlivě zjistit, jaké chemické látky se v konkrétních plastových výrobcích používají, jaké množství plastů skutečně vstupuje do jednotlivých částí ekonomiky, jakými cestami se materiál pohybuje nebo kolik deklarovaného recyklátu se skutečně dostává zpět do výroby, vzniká prostor pro rozhodování založené na neúplném obrazu reality. Autoři proto považují transparentnost za jednu z klíčových podmínek účinné plastové politiky.

To má přímý význam například pro recyklaci. Nestačí vědět, kolik plastového odpadu bylo formálně sesbíráno. Pro hodnocení skutečné cirkularity je potřeba vědět, co se s materiálem stalo následně, jaká část byla skutečně vytříděna, jaká část byla recyklována, jaká kvalita vzniklého recyklátu byla dosažena a do jakých výrobků se materiál znovu dostal. Podobně problematické může být porovnávání výsledků mezi jednotlivými zeměmi, pokud používají odlišné metodiky nebo pokud jednotlivé ukazatele zachycují různé části materiálového toku.

Když statistiky zakrývají odlišný metr

Právě tady se ukazuje, že samotné číslo ještě nemusí znamenat přesný obraz reality. Dvě čísla mohou vypadat stejně přesvědčivě, ale pokud byla získána různými metodami, jejich přímé srovnání může být zavádějící. Údaj o míře recyklace může mít jiný význam podle toho, zda se počítá vstup do recyklačního zařízení, výstup z třídicí linky nebo skutečně vzniklý sekundární materiál použitelný pro další výrobu. Pokud se k tomu přidají rozdílné národní metodiky, vzniká statistický obraz, který může působit přesvědčivě, ale jeho jednotlivé části nemusí být přímo porovnatelné.

Stejný problém se týká chemických látek. Plast není jediný materiál s jednou vlastností. Jde o rozsáhlou skupinu materiálů obsahujících základní polymery, aditiva a další látky, které mohou ovlivňovat jejich vlastnosti, použití, recyklovatelnost i environmentální dopady. Pokud mají být evropská pravidla skutečně založena na celém životním cyklu plastů, musí být možné informace o jejich složení propojit s informacemi o výrobě, používání, odpadech a recyklaci. Bez toho se velmi obtížně hodnotí například riziko, že určité látky budou prostřednictvím recyklace přenášeny do nových výrobků nebo že materiály nebude možné bezpečně recyklovat do zamýšlených aplikací.

Nebezpečí geografického přesouvání zátěže

Další problém představuje samotná metodika měření. Autoři upozorňují na potřebu standardizovanějších a vzájemně porovnatelných metod. To je zásadní například při hodnocení environmentálních dopadů plastů. Pokud různé studie používají odlišné hranice systému, rozdílné předpoklady nebo jiné výpočtové postupy, mohou dojít k rozdílným výsledkům, aniž by některá z nich byla nutně chybná. Pro politické rozhodování však taková situace představuje značný problém. Regulátor potřebuje vědět nejen to, co určitá studie zjistila, ale také zda lze její výsledek smysluplně porovnat s výsledky jiných analýz.

To je důležité i pro životní cyklus plastových výrobků. Politické rozhodnutí může přesunout environmentální dopad z jedné části systému do jiné. Omezení jednoho materiálu může vést k používání jiného materiálu. Požadavek na vyšší podíl recyklátu může zvýšit poptávku po sekundárních surovinách, ale současně může vyvolat otázky týkající se kvality, bezpečnosti a dostupnosti těchto materiálů. Podpora určité recyklační technologie může změnit materiálové toky a ekonomiku celého systému. Bez dostatečných dat pak není snadné posoudit, zda opatření skutečně snižuje celkovou environmentální zátěž, nebo pouze přesouvá její část jinam.

Komplexní pohled od těžby až po finální zpracování

Právě systémový pohled je na celé studii nejzajímavější. Plasty nejsou podle autorů problémem, který lze efektivně řídit pouze prostřednictvím jedné politiky nebo jednoho cíle. Materiál prochází od těžby surovin přes výrobu polymerů a produktů až k používání, sběru, třídění, recyklaci nebo jinému způsobu nakládání. V každém z těchto kroků vznikají data a v každém kroku mohou vznikat informační mezery. Pokud jednotlivé informace nejsou vzájemně propojené, ztrácí se část obrazu o tom, co se s materiálem skutečně děje.

Zvláštní význam proto studie přikládá sledovatelnosti. Pokud má být možné hodnotit skutečnou cirkularitu plastů, nestačí vědět, že určitý výrobek obsahuje recyklovaný plast. Důležité je také vědět, odkud materiál pochází, jak byl získán, jakou cestou prošel, jaká technologie byla použita k jeho zpracování a jaké vlastnosti výsledný materiál má. Sledovatelnost se tak postupně stává nejen technickou otázkou odpadového hospodářství, ale jedním ze základních předpokladů důvěryhodné cirkulární ekonomiky.

Tady se studie velmi dobře potkává s evropskou regulací. Evropská unie postupně zavádí stále podrobnější požadavky na výrobky, obaly, recyklovaný obsah, chemické látky, informační povinnosti a nakládání s odpady. Čím podrobnější systém vzniká, tím větší význam mají informace, které mají jednotliví aktéři k dispozici. Pokud výrobce, recyklátor, systém EPR, veřejná správa i evropské instituce vycházejí z rozdílných nebo obtížně ověřitelných údajů, může výsledkem být hlavně více administrativy, nikoli lepší rozhodování.

Ambiciózní cíle narážejí na nejasný terén

Studie přitom netvrdí, že by Evropa o plastech jako celku věděla málo. Zásadní problém představují mezery ve znalostech, které se objevují napříč životním cyklem plastů a brání tomu, aby bylo možné dostupné poznatky účinně využít při tvorbě a vyhodnocování politik. Nejde tedy jen o další sběr dat. Stejně důležité je vědět, jak kvalitní jsou, jak vznikají, zda jsou vzájemně srovnatelná a zda je lze propojit do souvislého obrazu.

Význam tohoto zjištění vyniká v době, kdy evropská regulace stále více pracuje s přesně stanovenými požadavky a měřitelnými cíli. Dobrou ilustrací je nařízení PPWR, které zavádí nové požadavky například na recyklovatelnost obalů nebo podíl recyklovaného plastu. Některé praktické podmínky jejich uplatnění přitom ještě doplňují připravované delegované a prováděcí akty. O to důležitější je, aby existovala kvalitní a srovnatelná datová základna, o kterou se budou tato pravidla moci opřít.

Hledání shody na globální úrovni

Význam studie přitom přesahuje evropský kontext. Autoři ji propojují s mezinárodním procesem, který začal v březnu 2022 přijetím rezoluce UNEA 5/14 na pátém zasedání Shromáždění OSN pro životní prostředí v Nairobi. Rezoluce reagovala na rychle rostoucí problém plastového znečištění a rozhodla o přípravě právně závazného mezinárodního nástroje, který má řešit plasty v celém jejich životním cyklu. Zamýšlený nástroj má pokrýt také výrobu a design plastových výrobků, jejich používání, spotřebu, předcházení vzniku odpadu i nakládání s odpady.

Rozhodnutí UNEA 5/14 bylo významné také tím, že se na něm shodly státy s velmi rozdílnými ekonomickými podmínkami i přístupy k plastům. Mezinárodní vyjednávání se následně soustředilo na přípravu globální dohody proti znečištění plasty. Jedním z praktických problémů je přitom samotná schopnost zjistit, kolik plastů jednotlivé země vyrábějí, dovážejí a spotřebovávají, jaké množství odpadu vzniká a co se s ním následně děje. Bez srovnatelných definic a metod měření je obtížné stanovit společné cíle a ještě obtížnější následně posoudit, zda se jednotlivým státům daří jejich plnění.

Právě v tomto bodě se mezinárodní proces potkává se závěry nové studie. Pokud mají být opatření proti plastovému znečištění účinná, nestačí pouze přijmout společná pravidla. Potřebná je také dostatečně podrobná znalost materiálových toků a jejich dopadů, která umožní sledovat vývoj v čase a porovnávat situaci mezi zeměmi. Studie proto upozorňuje na problém, který je pro globální plastovou politiku stejně podstatný jako pro evropskou. Pokud některé údaje chybějí, jiné používají odlišné metodiky a další nejsou vzájemně propojené, bude velmi obtížné spolehlivě určit, zda přijatá opatření skutečně vedou ke snížení plastového znečištění.

Třináct mezer v evropských znalostech o plastech:

• Rozsah a struktura výroby plastů

• Chemické složení plastových výrobků

• Nebezpečnost chemických látek používaných v plastech

• Nezbytnost jednotlivých použití plastů

• Rozsah a způsob používání plastů

• Úniky plastů a mikroplastů do životního prostředí

• Mikroplasty a nanoplasty

• Skutečná účinnost recyklačních systémů

• Kvalita a skutečné využití recyklátů

• Přeshraniční obchod a pohyb plastů

• Celkové environmentální a společenské dopady plastů

• Účinnost jednotlivých politických opatření

• Sledování plastů a chemických látek v hodnotovém řetězci