Před sto lety se fyzika ocitla v krizi. Zákony, které po staletí bezchybně popisovaly svět kolem nás – dráhy planet, pohyb kyvadla nebo pád jablka ze stromu – přestaly fungovat, když se vědci podívali blíž, hluboko do světa atomů. Tam už nevládla jistota, ale pravděpodobnost. Částice se chovaly jako vlny, energie se přenášela po malých dávkách a samotný pozorovatel dokázal ovlivnit výsledek měření. Tak se zrodila kvantová fyzika – jedna z největších intelektuálních revolucí 20. století.

Dnes se podobná proměna odehrává i v ekonomice. Po dvou stoletích průmyslové éry, kdy jsme svět chápali jako velký stroj fungující podle jednoduchého pravidla „vytěž – vyrob – spotřebuj – vyhoď“, se ukazuje, že tato lineární logika naráží na své hranice. Planeta je uzavřený systém, surovin ubývá, klima se mění a odpady se hromadí. I v ekonomickém myšlení se proto prosazuje nový přístup – cirkulární ekonomika, která místo konce hledá návrat, místo odpadu hledá zdroj a místo spotřeby hledá rovnováhu.

Když se jistoty zhroutí do pravděpodobností

Abychom pochopili, proč je tato změna tak zásadní, stojí za to se krátce vrátit k tomu, jak vědci před sto lety změnili pohled na samotnou realitu. Max Planck, považovaný za otce kvantové teorie, zjistil, že energie se nepřenáší spojitě, ale po malých dávkách – kvantech. Znamenalo to, že světlo či teplo netvoří plynulý proud, ale že přichází po drobných „balíčcích“ energie. Později fyzici objevili, že i samotné částice, jako jsou elektrony, se nechovají předvídatelně. Nemůžeme přesně říct, kde se právě nacházejí, dokud je „nezměříme“.

A tady se dostáváme k větě, která mnohým zní tajemně: „Když částici změříme, zhroutí se vlna možností do jednoho konkrétního výsledku.“ Znamená to, že dokud se na elektron díváme z dálky, můžeme o něm mluvit jen jako o vlně možností – je trochu tady, trochu tam, v různých pravděpodobnostech. Ale ve chvíli, kdy se ho pokusíme zachytit, například zjistit, kde přesně je, přinutíme ho „vybrat si“ konkrétní místo. Možnosti se zhroutí do jedné skutečnosti. Je to, jako by svět nabízel různé varianty reality – a až naše pozorování rozhodlo, která z nich se stane skutečnou.

Ekonomika myslí kvantově

V jistém smyslu se podobné děje odehrávají i v ekonomice a společnosti. Dlouho jsme žili v lineárním světě, který se zdál předvídatelný a pevný. Ale stejně jako kvantoví fyzici jsme zjistili, že skutečnost je mnohem složitější a vzájemně propojená. Každý náš čin – výroba, nákup, spotřeba či likvidace – ovlivňuje celé prostředí kolem nás. A právě v tom se rodí principy cirkulární ekonomiky.

Cirkulární ekonomika vychází z myšlenky, že materiály, energie a produkty nemají mít jednosměrný osud, ale cyklus. To, co se stalo odpadem, může znovu získat hodnotu v jiné podobě. Každá láhev, kus plastu, kovu nebo textilu zůstává na Zemi, jen mění svou formu. Stejně jako energie v kvantovém světě se ani zde nic neztrácí – jen se přeměňuje. Pokud však systém není dobře nastavený, tato energie se „rozptýlí“ ve formě odpadu, ztracené hodnoty nebo emisí.

Z pohledu cirkulární ekonomiky se spotřebitel stává něčím jako „pozorovatelem“ v kvantové fyzice. Každé jeho rozhodnutí – koupit, vrátit, opravit nebo vyhodit – mění výsledek systému. Není tedy neutrální. Když se rozhodneme produkt opravit nebo odevzdat do zálohového systému, ovlivňujeme pravděpodobnost, že materiál skončí v přírodě, nebo se vrátí zpět do výroby. I ekonomika se tak chová jako pravděpodobnostní systém, který reaguje na chování pozorovatelů – tedy nás všech.

Všechno se mění, nic se neztrácí

Podobnost mezi kvantovým světem a udržitelností je překvapivě silná. V obou případech mizí jistota a nastupuje pravděpodobnost. Nikdy nevíme přesně, jaká inovace nebo technologie planetu zachrání, ale můžeme zvyšovat pravděpodobnost dobrého výsledku – tím, že podporujeme chytrý ekodesign, recyklaci, obnovitelné zdroje energie nebo systémy, které vracejí suroviny zpět do oběhu.

V kvantové fyzice platí, že energie se nemůže ztratit, pouze mění formu. V cirkulární ekonomice je to stejné – hodnota se neztrácí, pouze čeká, až ji někdo znovu objeví. Odpad je jen materiál, který ztratil svůj význam, dokud mu ho nevrátíme. Z plastové lahve se může stát zas lahev, vlákno pro bundu, z kovového víčka součástka stroje, z potravinového odpadu bioplyn a z popela stavební surovina.

Kvantová fyzika nás naučila, že svět není stroj, ale organismus – citlivý, proměnlivý a propojený. Cirkulární ekonomika na tuto myšlenku navazuje. Ukazuje, že i naše společnost, průmysl a příroda tvoří jeden systém, který neustále hledá rovnováhu. V obou případech nejde o to dosáhnout dokonalého konce, ale o neustálý pohyb, o schopnost proměny a návratu.

Čas se ohýbá, suroviny taky

Einstein v téže době, kdy Planck a Bohr rozbíjeli jistoty klasické fyziky, přinesl další převratnou myšlenku: čas a prostor nejsou pevné a oddělené, ale tvoří jednu společnou strukturu – časoprostor – který se může ohýbat, rozpínat a zrychlovat. Slunce tedy nepřitahuje planety neviditelnou silou, jak si myslel Newton, ale svou hmotností zakřivuje prostor kolem sebe. A jak se pohybujeme tímto zakřiveným prostorem, mění se i čas samotný – může plynout pomaleji nebo rychleji, podle okolností a pozorovatele.

Relativita tak ukázala, že ani čas, ani prostor nejsou absolutní, stejně jako v kvantovém světě není absolutní jistota. Všechno závisí na kontextu a vztazích. Stejnou lekci dnes dostáváme i v oblasti ekonomiky a životního prostředí. Ani naše hospodářství, ani příroda nejsou oddělené entity – jsou propojené sítí vztahů, která se neustále mění. Geopolitická situace, hodnota suroviny, cena energie nebo dopad výroby nejsou neměnné veličiny – závisí na tom, z jakého úhlu se díváme a jak s nimi zacházíme.

Teorie relativity nás naučila chápat svět ne jako pevnou soustavu věcí, ale jako síť souvislostí. Stejně tak cirkulární ekonomika ukazuje, že hodnota a udržitelnost nejsou dány materiálem samotným, ale jeho místem v systému a způsobem, jak ho používáme. Tak jako prostor a čas mohou být zakřivené, i ekonomika a společnost se musí umět ohýbat, přizpůsobovat a vracet do rovnováhy.

Kvantový odkaz pro novou vládu

Možná tedy žijeme v době, kdy se kvantové myšlení stalo každodenní realitou. Ne v laboratoři, ale v tom, jak přemýšlíme o zdrojích, odpadech a udržitelnosti. Obě tyto revoluce – fyzikální i ekonomická – nás učí, že všechno souvisí se vším, že nic není definitivně ztracené a že každá akce má odezvu, i když ji nevidíme hned. Svět už není lineární. Je kruhový, proměnlivý a citlivý. A právě v tom spočívá jeho největší naděje.

Pro nově vznikající vládu je to jasné poselství: rozhodnutí, která dnes učiníte v oblasti průmyslu, energetiky a životního prostředí, budou mít dlouhodobé dopady, které se zpětně vrátí do celé společnosti. Podporujte inovace, chytré návraty materiálů, obnovitelné zdroje a systémy, které umožní, aby hodnota nikdy nezmizela. Využijte sílu principu kruhovosti a pravděpodobnosti: jedna moudrá volba může způsobit řetězec pozitivních dopadů a nasměrovat zemi k udržitelnější a konkurenceschopnější budoucnosti.

V kontextu kvantového myšlení je důležité si uvědomit, že každý aktér ve společnosti – ať už stát, firma nebo nezisková organizace – představuje určitou „pravděpodobnostní vlnu“ pozitivního dopadu. Omezování neziskového sektoru, který často působí jako katalyzátor inovací, sociálních projektů a environmentálních iniciativ, může tuto vlnu oslabit a zásadně zmenšit pravděpodobnost dosažení vlastních politických cílů.

Po dopoledních blocích věnovaných ochraně ovzduší a odpadovému hospodářství nabídne hlavní přednáškový den konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE25) i silné odpolední pokračování. Tentokrát bude řeč o vodě a chemických látkách – tedy o dvou oblastech, které propojuje důraz na prevenci rizik, digitalizaci a stále přísnější evropské požadavky.

Vodní hospodářství

Panel zaměřený na vodní hospodářství přinese nejnovější informace přímo z Ministerstva životního prostředí o připravovaných vyhláškách k vodnímu zákonu. Podnikové ekology čekají zcela nové povinnosti – evidence výpustí, kontinuální sledování kvality vypouštěných vod i zavedení digitálních havarijních plánů v systému ISPOP.

Druhá přednáška nabídne praktický návod, jak rozpoznat závadné látky z hlediska jejich dopadu na vodní prostředí a jak správně využívat údaje z bezpečnostních listů při interním hodnocení rizik.

Přednášky:

Chemická legislativa

Závěr hlavního dne bude patřit chemické legislativě – oblasti, která ovlivňuje prakticky všechny provozy i dodavatelské řetězce. Panel přinese shrnutí aktuálních změn v evropských předpisech REACH a CLP, nové povinnosti ohlašování mikroplastů do ECHA a přehled návazností mezi předpisy o chemických látkách, odpadech a výrobcích.

Účastníci se dozvědí, jaké nové třídy nebezpečnosti přibývají, jak zavádět digitální štítky, jaké látky budou pod větší kontrolou a jak propojit firemní evidenci s požadavky REACH, SCIP a RoHS.

Přednášky:

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE25)
11.–12. listopadu 2025 | Praha | on-line
Podrobný program celé konference a registrace: ZDE

Dlouho se o nich mluvilo, dlouho se o nich psalo – a konečně se objevily i v českém Integrovaném registru znečišťování. Kdyby to slyšel dobrý voják Švejk, jistě by poznamenal, že „to je teda pěkný regiment, co se nechal chytit až po letech“, a měl by pravdu. Poprvé v historii systému IRZ se za ohlašovací rok 2024 objevily látky ze skupiny PFAS. Co tedy ukazují první data?

PFAS jsou rozsáhlou skupinou několika tisíc syntetických organických sloučenin, jejichž společným znakem je silná vazba mezi uhlíkem a fluorem. Tato vazba je mimořádně stabilní a propůjčuje látkám vlastnosti, které se z pohledu průmyslu rovnají malému zázraku – odpuzují vodu, tuk i nečistoty, jsou chemicky odolné, snášejí extrémní teploty a jejich povrchy mají nízké tření. Díky tomu se PFAS staly nenahraditelnými v celé řadě průmyslových odvětví: používají se při výrobě nelepivých kuchyňských povrchů, vodoodpudivých textilií, v obalech na potraviny, při povrchových úpravách kovů, v elektronice, v leteckém i automobilovém průmyslu a především v hasicích pěnách, kde zajišťují rychlé potlačení požárů kapalin a ropných produktů.

Jenže to, co je pro průmysl zázrak, je pro přírodu problém. Tyto látky se nerozkládají, hromadí se v životním prostředí i v organismech, pronikají do pitné vody i potravního řetězce a přitom mají prokázané či podezřelé účinky na lidské zdraví – od narušení hormonální rovnováhy přes vliv na játra a imunitní systém až po reprodukční poruchy. Není tedy divu, že Evropská unie už několik let připravuje a postupně zavádí jejich regulaci. Významným krokem je zákaz používání PFAS v hasicích pěnách, který vstoupil v platnost letos v říjnu podle nařízení (EU) 2025/1988. Od 23. října 2030 už nebude možné uvádět na trh ani používat hasicí pěny s obsahem PFAS vyšším než 1 mg/l, s přechodnými výjimkami pouze pro vybraná odvětví, jako je armáda či ropný průmysl.

Zařazení PFAS do českého systému IRZ představuje krok od regulace k reálnému sledování. Od roku 2024 musí provozovatelé ohlašovat úniky vybraných 20 látek ze skupiny PFAS, pokud jejich množství do vody překročí 0,05 kilogramu ročně. A právě tato nová kategorie přinesla první přehled o tom, kde se PFAS v České republice reálně objevují. Data zveřejněná Ministerstvem životního prostředí na portálu IRZ ukazují, že zatím největší ohlašovatelé pocházejí z vodohospodářství a zpracovatelského průmyslu. V čele žebříčku stojí nestojí, jak by se dalo předpokládat Ústřední čistírna odpadních vod Praha (1,78 kilogramů PFAS), ale Biologická čistírna odpadních vod Pardubice, která ohlásila 6,55 kilogramu PFAS nebo ČOV Hradec Králové 6,2 kilogramu PFAS. Nísledují podniky PRECHEZA a.s. 6,25 kilogramu PFAS, DEZA ve Valašském Meziříčí s 3,46 kilogramu, dále například ČOV Příbram s 0,75 kilogramu, ČOV Plzeň s 0,65 kilogramu a ČOV Ústí nad Labem-Neštěmice s 0,17 kilogramu. Na opačném konci tabulky jsou provozy jako ČOV České Budějovice nebo AČOV Tábor, které se pohybují těsně nad ohlašovacím prahem, tedy kolem 0,06 kilogramu PFAS ročně.

Z hlediska chemické i environmentální analýzy jde o malá čísla, ale o velký začátek. PFAS nejsou běžné znečišťující látky – unikají ve stopových koncentracích, často z rozptýlených zdrojů a jejich analýza je složitá. To, že se podařilo poprvé zachytit jejich výskyt v reálných datech, znamená průlom v monitoringu. Navíc se ukazuje, že hlavní roli nehrají pouze chemické podniky, jak by se dalo očekávat, ale především čistírny odpadních vod. Ty totiž přijímají komunální i průmyslové odpadní vody, v nichž se PFAS koncentrují z mnoha různých zdrojů – od textilních a galvanických provozů přes zbytky hasicích pěn až po běžné domácí odpady.

Sledování PFAS v IRZ tak otevírá řadu dalších otázek. Co dělat s PFAS, které v odpadních vodách zachytíme? Jak nakládat s kaly, které je obsahují? Jaká je míra jejich přechodu do půd nebo do bioplynových digestátů? Dosavadní výzkumy potvrzují, že PFAS nejsou běžnou kontaminací – jejich odstranění vyžaduje speciální technologie, typicky termické procesy při teplotách nad 1000 °C nebo pokročilou oxidaci. Spalování, které si poradí s většinou organických látek, nemusí být u PFAS vždy stoprocentně účinné, a proto se hledají nové postupy, například adsorpce na aktivní uhlí či iontoměniče, následovaná destrukcí v plazmových nebo katalytických reaktorech.

Český registr úniků PFAS je tedy prvním mapováním reality. Ukazuje, že „věčné chemikálie“ nejsou mýtus, ale konkrétní látky, které se opravdu vyskytují v konkrétních tocích, potrubích a nádržích. Kdybychom si opět vypůjčili logiku Švejka, dalo by se říci, že „situace se vyvinula“. Po letech debat a studií se PFAS konečně objevily v oficiálních datech, a my dnes můžeme – tentokrát zcela poctivě – poslušně hlásit: už víme, kde PFASy jsou. A jestliže jejich cesta do IRZ trvala tak dlouho, pak nezbývá než doufat, že cesta z našeho životního prostředí zpátky ven už bude kratší. Nutno dodat, jak samo MŽP konstatuje - jedná o první ohlašovací rok, a dělat nějaké robustní závěry není ještě zcela na místě. Teprve několikaletá časová řada umožní řádnou interpretaci dat.

Jak už se stalo tradicí, Halloweenské vydání odborného podcastu INIVOR se od běžných dílů liší. V tomto speciálním díle poradci společnosti INISOFT s.r.o. sdílejí ty nejzajímavější, a někdy i nejděsivější, případy z praxe uplynulého roku. 

Posluchači se mimo jiné dozvědí o nově stanovené minimální vzdálenosti některých zdrojů znečišťování ovzduší od "obytné" zástavby, o tom, že zdravotnická a veterinární zařízení často používají neaktualizované označení nádob na nebezpečné odpady, i o potížích, které působí přechod na osmimístná katalogová čísla poddruhů odpadů, jež jsou povinná od 1. ledna 2025. 

Řeč přijde také na případy, kdy vypouštění dešťových vod vyžaduje povolení k nakládání s vodami, nebo na možnost, aby si obce do svých cílů vytříděnosti nově započítávaly i bioodpady z komunitních kompostáren. Zmíněna bude rovněž problematika poskytování osobních údajů při převzetí vybraných kovových odpadů. Nový díl si můžete pustit níže nebo přímo na Youtube.

Světový oceán se stále více stává zrcadlem našich rozhodnutí – každý vyhozený kus plastu, každé selhání infrastruktury a každé opomenuté opatření se v něm odráží jako jasná lidská stopa. Moderní výzkumy ukazují, že plastové znečištění není otázkou několika velkých řek nebo jednotlivých států, ale složitou sítí tisíců menších a středně velkých toků, městských potoků a ostrovních komunit, které společně určují osud milionů tun plastového odpadu.

Světový oceán se čím dál víc stává zrcadlem našich rozhodnutí. Každý vyhozený kus plastu, každé selhání infrastruktury a každé opomenuté opatření se v něm odráží jako jasná lidská stopa. Moderní výzkumy ukazují, že plastové znečištění není problémem několika velkých řek nebo jednotlivých států, ale složitou sítí tisíců menších a středně velkých toků, městských potoků a ostrovních komunit, které společně určují osud milionů tun plastového odpadu. 

Malé řeky, velké úniky

Nové výsledky výzkumu publikovaného v časopise Science Advances (Meijer et al., 2021) přinášejí zásadní změnu v tom, jak rozumíme globálnímu plastovému znečištění oceánů. Dlouho se předpokládalo, že většina plastového odpadu, který končí v mořích, pochází z několika obrovských řek, jako jsou Ganga, Mekong nebo Jang-c’-ťiang. Moderní modely ale ukazují, že realita je mnohem složitější. Podle nich je více než tisíc řek – přesněji 1348 až 1668 toků – zodpovědných za 80 procent všech plastových emisí, které z pevniny proudí do oceánu. Ročně se tak do moří dostává od 0,8 do 2,7 milionu tun makroplastů, což představuje ohromující množství materiálu, jenž má přímý dopad na mořské ekosystémy i na celkovou environmentální rovnováhu planety.

Klíčovým přínosem zmíněné studie je prostorově velmi detailní model, který propojuje údaje o využití půdy, hustotě obyvatel, intenzitě srážek, vzdálenosti od pobřeží a průměrné rychlosti toku. Díky této integraci dokáže výzkumný tým odhadnout pravděpodobnost, že plast vyprodukovaný v určitém místě bude transportován do řeky a následně až do oceánu. Ačkoliv se může zdát, že celkový podíl plastu, který se skutečně dostává do moře, je malý – v průměru pouze kolem 0,4 procenta – v přímořských městech tento podíl stoupá až na 0,8 procenta. V relativních číslech jde o nepatrné hodnoty, ale v absolutním objemu to představuje miliony tun odpadu ročně. Tento materiál se pak mění v plovoucí makroplasty i mikroplasty, proniká do mořských potravních řetězců a usazuje se v pobřežních i hlubokomořských sedimentech.

Globální vzorce, sezónní proudy a cílené opatření

Jedním z nejvýznamnějších objevů studie je role malých a středně velkých toků, které dosud stály mimo pozornost. Ukazuje se, že řeky s průtokem menším než deset kubických metrů za sekundu – tedy běžné městské potoky, drenážní kanály nebo sezónní koryta – tvoří téměř třetinu všech celosvětových plastových emisí. Středně velké toky s průtokem od deseti do tisíce kubických metrů za sekundu pak přispívají dalšími 47 procenty. Velké řeky, jejichž průtok přesahuje tisíc kubických metrů za sekundu a které byly dosud považovány za hlavní zdroje znečištění, mají ve skutečnosti relativně malý podíl. Tento posun v porozumění má zásadní důsledky pro plánování opatření: zaměřit se pouze na velké toky znamená přehlížet místa, kde emise skutečně vznikají – tedy zejména hustě osídlené pobřežní aglomerace a periferní městské oblasti, kde selhání infrastruktury a povodně mohou velmi rychle přenášet odpad z pevniny do vodních cest.

Výzkum také ukazuje výrazné prostorové a časové rozdíly v emisích. V některých oblastech, jako je například povodí Ciliwung v Indonésii, dosahuje pravděpodobnost přenosu plastového odpadu do oceánu až 15,7 procenta, zatímco v evropských řekách, například v Rýně, je toto riziko pouhých 0,04 procenta. Hustota obyvatel a slabá odpadová infrastruktura tak vedou k disproporčně vyšším emisím plastu, zejména v obdobích silných srážek, kdy povrchový odtok urychluje mobilizaci plastových částic. Zvlášť zranitelné jsou ostrovní a malé pobřežní státy, které vykazují extrémně vysoké lokální pravděpodobnosti úniku. Například v Palau dosahuje pravděpodobnost úniku plastu 13,74 procenta, v Singapuru a na Šalomounových ostrovech kolem deseti procent a na Komorách až 69,5 kilogramu nesprávně zpracovaného plastu na obyvatele ročně.

Oceán sbírá naše hříchy

Studie Meijer et al. potvrzuje závěry dalších významných vědeckých prací, které společně dokreslují globální a nerovnoměrný charakter plastového znečištění. Lebreton a kol. (2017) ukázali, že 67 procent všech emisí pochází z Asie, především z urbanizovaných oblastí. Jambeck a kol. (2015) odhadli globální únik plastů do oceánů na 4 až 12 milionů tun ročně. Cózar a kol. (2014) popsali plovoucí shluky plastů v oceánech, které přesně odpovídají modelům toků. Boucher a Friot (2017) upozornili na nerovnoměrnou recyklaci mezi kontinenty, zatímco Lebreton a kol. (2020) prokázali přímou souvislost mezi množstvím plastu na osobu, exportem odpadu a kapacitou infrastruktury pro jeho zpracování. Tyto poznatky poskytují důležitý základ pro cílené intervence a pro lepší plánování politik v oblasti odpadového hospodářství.

Zásadní je i typologie plastového odpadu, která se liší podle regionů. Lehký obalový materiál, PET lahve a mikroplasty z potravinových obalů dominují v pobřežních emisích, zatímco těžší plasty a stavební odpady se hromadí především v sedimentech. Tento rozdíl je klíčový při navrhování recyklačních technologií a sběrných strategií, protože různé typy plastů vyžadují odlišný přístup, pokud jde o prevenci i o následné zpracování. Významnou roli hraje i sezónnost. V období monzunů a silných srážek se množství plastů unášených malými městskými toky zvyšuje několikanásobně. To znamená, že účinná opatření musí zohledňovat nejen prostorové, ale i časové proměny. Intervence zaměřené na malé městské toky, jako jsou instalace bariér v ústích, zpevnění břehů nebo zlepšení systémů sběru a třídění odpadu, mohou mít vysokou efektivitu při relativně nízkých nákladech, což je zásadní zejména v rozvojových regionech, kde infrastruktura často chybí.

Dalším důležitým zjištěním je fenomén exportu plastového odpadu. Bohaté země často vyvážejí své plasty do států s nižší kapacitou kontroly a zpracování, čímž fakticky přesouvají environmentální náklady mimo své hranice. Například Slovinsko v roce 2021 vyvezlo 62,6 kilogramu plastového odpadu na osobu, převážně do asijských zemí. Tento jev, označovaný jako „outsourcování znečištění“, ukazuje, že skutečné ekologické dopady nelze posuzovat izolovaně, ale jen v globálním kontextu. Studie Meijer et al. proto potvrzuje, že řešení plastového znečištění musí kombinovat mezinárodní regulace s lokálními opatřeními. Klíčem je prevence vzniku odpadu, zlepšení sběru a recyklace a cílené zásahy v oblastech s nejvyšším rizikem úniku. Každý kilogram plastu, který skončí v oceánu, je důsledkem rozhodnutí při výrobě, selhání systému nebo nedostatečné infrastruktury. Oceán nezná hranice – stejně jako plast, který do něj vplouvá. Úspěch v boji s tímto problémem závisí na schopnosti propojit data, modely a realitu: od místních kanálů až po globální obchodní toky. Jen tak lze dosáhnout udržitelné rovnováhy mezi ekonomikou a ekologií.

Regiony, rizika a recyklační propady

Na regionální úrovni přináší cenný pohled analýza společnosti Utility Bidder, která rozpracovává per capita rozdíly v úniku plastového odpadu do oceánů. Podle jejich dat je nejkritičtější situace na Filipínách, kde každý obyvatel v průměru přispívá do oceánu 3,30 kilogramy plastu ročně, což v souhrnu představuje více než 350 tisíc tun – tedy zhruba 36 procent světového úniku plastu. Na druhém místě je Surinam s 2,89 kilogramu plastu na osobu a na třetím Trinidad a Tobago s 2,55 kilogramu. I menší státy s relativně nízkou produkcí tak mohou mít disproporčně vysoké environmentální dopady.

Nejvyšší lokální pravděpodobnosti úniku plastu do oceánu vykazují ostrovní státy s omezenou infrastrukturou pro nakládání s odpady. V Palau dosahuje pravděpodobnost úniku 13,74 procenta, v Singapuru 10,49 procenta a na Šalomounových ostrovech 10,34 procenta. Tyto statistiky potvrzují, že zásadní roli hrají institucionální kapacity, efektivní sběrné systémy a kvalitní recyklační infrastruktura. Singapur si například stanovil ambiciózní cíl recyklovat 70 procent plastů do roku 2030, ale současná úroveň recyklace činí pouhá čtyři procenta, což ukazuje, jak velký je rozdíl mezi cíli a realitou.

Extrémní případy nesprávného nakládání s odpady představují Komory, kde každý obyvatel ročně produkuje až 69,52 kilogramu plastu, který je zpracován nesprávně. Trinidad a Tobago následují s 52,43 kilogramy na osobu. Tyto údaje jasně ukazují, že problém plastového odpadu není jen otázkou množství, ale i schopnosti lokálních komunit s odpady správně zacházet. Z mezinárodního pohledu pak vyniká Slovinsko, které v roce 2021 vyvezlo největší množství plastového odpadu na osobu – 62,58 kilogramu – přičemž většina skončila v Asii. Tento přesun environmentální zátěže znovu potvrzuje fenomén „outsourcování znečištění“, kdy země s lepší regulací přenášejí dopady na státy s nižší kapacitou zpracování.

Maximální efekt, minimální náklady

Analýza Utility Bidder zároveň ukazuje, že nejvíce ohrožené oblasti spojuje trojice faktorů – vysoká hustota obyvatel, slabá infrastruktura pro nakládání s odpady a vysoká intenzita srážek. Právě tato kombinace výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že plast unikne do vodních toků a následně do oceánu. Tento vzorec doplňuje model Meijer et al., podle něhož tisíce menších a středně velkých řek představují hlavní cesty emisí, a zdůrazňuje, že lokální opatření mohou mít často mnohem větší efekt než nákladné zásahy zaměřené pouze na velké toky. Z hlediska prevence pak analýza upozorňuje i na důležitost změny chování spotřebitelů: používání znovupoužitelných lahví a kelímků, opakované využívání tašek, nákupy ve větších baleních nebo omezení produktů obsahujících mikroplasty, představují jednoduchá a levná opatření, která mohou výrazně snížit tlak na sběrné systémy, zejména v rizikových oblastech.

Závěry obou studií – Meijerovy i Utility Bidder – se navzájem doplňují. Meijer nabízí prostorově detailní hydrologický model plastových toků, Utility Bidder zase přináší pohled na státy, ostrovy a per capita dopady. Jejich propojení umožňuje lépe identifikovat priority a formulovat strategie, které zohledňují nejen fyzikální a geografické faktory, ale i socioekonomické a institucionální souvislosti. Z dostupných dat je zřejmé, že globální plastové znečištění není problémem několika velkých zemí nebo řek, ale složitou sítí lokálních a regionálních emisí. Ostrovní státy, malé pobřežní komunity i městské aglomerace s nedostatečnou infrastrukturou hrají klíčovou roli při určování celosvětového objemu plastu unikajícího do oceánu. Každé opatření, které zvyšuje kapacitu sběru, recyklace nebo vzdělávání obyvatel, může mít proto významný dopad – zejména tam, kde je riziko úniku na obyvatele nejvyšší. Tyto poznatky podtrhují potřebu kombinovat lokální, národní i mezinárodní přístupy a propojit environmentální, ekonomické a institucionální strategie, aby bylo možné skutečně a efektivně snížit množství plastu, které dnes končí v oceánech, zítra snad v recyklačních kapacitách.

Po ranním bloku zaměřeném na ochranu ovzduší pokračuje hlavní konferenční den Povinností v podnikové ekologii (PPE) 2025 dalším klíčovým tématem – odpady. Druhý panel přinese aktuální informace o novém systému ohlašování odpadů od roku 2026, vysvětlení odpovědnosti původce odpadu v praxi i konkrétní příklady z oblasti integrovaného registru znečišťování (IRZ). 

Přednášky, které přednesou přední poradci firmy INISOFT consulting:

Nové ohlašování odpadů 2026: první ostré podání podle nových evidencí
Eva Horáková

Od 1. ledna 2026 vstoupí v platnost nový systém  ohlašování odpadů, který se bude poprvé používat při podávání hlášení za rok 2025. Přednáška Evy Horákové vás provede všemi novinkami, které se týkají průběžné evidence, katalogu odpadů, poddruhů a nových kódů odpadů. Vysvětlí, jak se mění vazba mezi průběžnou evidencí a ročním hlášením, na co si dát pozor při vyplňování údajů v novém rozhraní ISPOP a jak se vyvarovat chyb, které mohou vést k nesouladu s legislativou. Součástí bude i přehled změn v povinnostech původce – od vedení záznamů až po formát a termíny odeslání hlášení.

Původce odpadu v praxi více subjektů a míst: kdo, kdy a jak nese odpovědnost
Markéta Miklasová

Původcem odpadu je ten, při jehož činnosti odpad vzniká – jednoduchá definice, která v praxi vyvolává desítky složitých situací. Markéta Miklasová na konkrétních příkladech vysvětlí, kdo je skutečným původcem odpadu v případech, kdy se na jednom místě podílí více subjektů. Dozvíte se, jak správně postupovat při smluvním přenesení původcovství podle § 5 odst. 3 zákona o odpadech, jak rozlišovat provozovnu, sklad a zařízení a jak s tím souvisejí identifikátory IČP, IČZ a IČS.
Zazní i praktické tipy, jak správně určit místo vzniku odpadu pro účely hlášení do ISPOP, kdy je nutné podat nulové hlášení a jak slučovat hlášení za více provozoven nebo činností tak, aby vše odpovídalo skutečnosti a bylo obhajitelné při kontrole.

IRZ v příkladech: vyhodnocení přenosu látek v odpadech mimo provozovnu ve 20 minutách
Jiří Tichý

Termín: 11. – 12. listopadu 2025 v Praze/on-line
Panel Odpadové hospodářství: 12. 11. 2025, 11:20 – 13:00
Podrobný program a registrace: ZDE

Od starověkých knihoven po tržiště s antikvariáty lidé vždy hledali způsob, jak uchovat a předat myšlenky dál. Každá kniha, která přežila svou první cestu mezi čtenáři, nesla stopy minulosti a naději pro budoucnost. Kniha vždy byla něčím víc než jen materiálním předmětem, dědila se z generace na generaci, a dnes se tato snaha setkává s novou výzvou: jak skloubit kulturní hodnotu s reálnou ekonomikou a zajistit, aby papírové myšlenky přežily i v digitálně době, kdy navíc přepočítáváme vše na uhlíkovou stopu.

V cirkulární ekonomice jsme si zvykli mluvit o materiálech. O plastech, které je třeba roztřídit, o textilech, které mají dostat druhý život, o elektroodpadu, který je nutné vrátit do oběhu surovin. Ale když se cirkularita začne týkat něčeho, co považujeme za kulturní či duševní hodnotu – například knihy – začne se debata měnit. Najednou to není jen o toku hmoty, ale o toku příběhů, emocí, lidského zaujetí, vášní i významu.  A přesto, i v těchto oblastech platí zákony ekonomiky, nabídky a poptávky, efektivity a přebytku. Knihobot, projekt, který během několika let přetvořil pojem „druhý život“ v knižním světě, je dnes pozoruhodným příkladem toho, že cirkulární ekonomika se může dotknout i kultury, a že čím více se jí daří, tím víc vyvolává otázky.

Knihobot vznikl v roce 2019 jako startup s jednoduchou myšlenkou – dát knihám druhý život. Nabídl lidem možnost poslat dál to, co už přečetli, a tím snížit množství knih ležících bez užitku ve skříních či skladech. V několika málo letech se z nápadu stal robustní byznys s obratem přes 560 milionů korun, více než 3,5 milionu prodaných knih ročně a expanzí na pět evropských trhů. Jen v Německu zaznamenal růst o 450 %, a český model, který vznikl z komunitního nadšení, se stal exportním produktem. Vypadá to jako splněný sen všech zastánců oběhového hospodářství: z odpadu se stává zdroj, z přebytku nová hodnota.

Ale právě v tom okamžiku, kdy se projektu začne skutečně dařit, se objevuje napětí. Někdy to vypadá, jako by úspěch cirkulárního řešení vyvolával instinktivní nedůvěru. Jako by cirkulární projekt měl být vždy charitou nebo financovaný z dotací a nesměl být ekonomicky životaschopný. Stačí, aby se z myšlenky „dej knize nový život“ stal výnosný byznys, a veřejnost začne přemýšlet, jestli je to ještě „čisté“. Nedávná vlna kritiky, která se vzedmula kolem Knihobotu, to ilustruje přesně. Diskuze se stočila kolem cenové politiky, algoritmického oceňování knih a způsobu, jakým se nakládá s neprodanými tituly. Příběh jedné publikace nabízeného za čtyři tisíce korun se stal symbolem domnělé „nespravedlnosti“ – a přitom šlo spíše o střet dvou principů: idealistické představy o rovnosti a neúprosné reality trhu.

Cirkulární ekonomika nikdy neslibovala, že vše se automaticky promění v nový zdroj. Je to systém řízený poptávkou a nabídkou, prostě ekonomikou. Vrátit výrobku druhý život neznamená zachránit vše, ale optimalizovat to, co ještě smysl má. A stejně jako u plastu, textilu či bioodpadu, i zde platí, že existuje hranice, za kterou už recyklace nedává ekonomický ani environmentální smysl. V materiálním světě kniha, o kterou nikdo nestojí, není o nic méně „odpadní“ než plast, který nelze recyklovat kvůli  kontaminaci. A přesto se k ní stavíme jinak – s nostalgií, s úctou, s pocitem, že kniha není obyčejná věc a že obsahuje něco víc než jen papír.

Jenže cirkulární ekonomika není sentiment. Je to tvrdá byznysová disciplína, byť s velkým přesahem i do sociální roviny, která propojuje ideál a realitu, filozofii a čísla. Knihobot stojí na logistice, skladování, algoritmech, popisech, fotografech, zákaznické podpoře a marketingu a každá tato činnost má svou cenu. Aby mohl systém fungovat, musí mít i ekonomickou rovnováhu. Marže není projev chamtivosti, ale podmínka existence. A právě zde se potkávají dva světy, které si často nerozumějí – svět kulturních hodnot, který chce být „nad“ ekonomikou, a svět provozních realit, který musí být „v“ ekonomice. Cirkulární princip se neřídí morálními preferencemi, ale funkční logikou – buď je poptávka, nebo není. 

Zároveň však právě tato logika ukazuje, jak hluboké jsou paralely mezi materiálními a kulturními toky. V oblasti plastu víme, že ne vše, co vytřídíme, se zrecykluje. Pokud chybí trh pro recyklát, skončí část materiálu ve spalovně. V textilu platí totéž – velká část vytříděného oblečení se prodává do zahraničí, kde končí v lepším případě na druhotných trzích, v horším případě na skládkách. A i u knih, přestože jejich recyklace je symbolicky „ušlechtilejší“, platí stejná pravidla: pokud není poptávka, systém se zastaví. Kniha bez čtenáře je ve fyzikálním smyslu odpadem, jakkoli to zní krutě.

Knihobot v tomto smyslu nastavuje zrcadlo naší době. Ukazuje, že cirkulární ekonomika není jen otázkou životního prostředí, ale i kultury chování. Že nestačí jen chtít, aby věci kolovaly – je třeba vytvořit podmínky a sofistikovaný systém v nichž se koloběh opravdu vyplatí. Úspěch projektu nevzniká z altruismu, ale z rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou, technologií a emocí. Zisk v cirkulární ekonomice není možné chápat jako hřích, nýbrž jako známku stability, potenciálu a záruky, že i další knihy se dostanou znovu a znovu a znovu do oběhu. Když systém dokáže generovat hodnotu i po druhém či třetím použití, je to přesně to, co chceme, co uvádí nespočet státní strategií a akčních plánů – cirkulární ekonomiku, která stojí na maximálním počtu opakovaného využití, přičemž se šetří primární zdroje. 

To, že i knihy vstoupily do cirkulárního oběhu, je přirozený krok. Kultura je také materiál, jen jemnější. Stejně jako železo, plast nebo textil potřebuje systém, který s ní nakládá promyšleně. Ale zároveň – a to je důležité říct – kniha není obyčejný produkt. Je to nositelka myšlenek, vzdělanosti, paměti, vztahu mezi člověkem a časem. Možná proto na ni reagujeme jinak, když se o ní začne mluvit v jazyce marží a algoritmů. Všichni tušíme, že kniha není obyčejný odpad, ale zároveň víme, že i v tomto světě platí ekonomické zákony – že poptávka rozhoduje o osudu věcí, že i ideály mají své má dáti/dal, a že i cirkulární ekonomika má své limity. Když se projektu začne dařit, není to důvod k nedůvěře. Naopak je to signál, že princip cirkulární ekonomiky skutečně reálně funguje a není pouhou okrasou a okrajovou aktivitou. 

Podobně jako u divadelního představení nebo dokumentu či filmu, kdy premiéra představuje začátek životního cyklu inscenace a dernière její závěrečnou reprízu, i kulturní produkty procházejí fázemi opotřebení, reinterpretace a recirkulace významů, které odrážejí tok hodnot, emocí a smyslu v rámci cirkulární ekonomiky. A pokud se premiéra nevydaří, nezaujme publikum, nevytvoří poptávku a nakonec končí jako dernière, je legitimní se ptát, zda má smysl vynakládat značné úsilí, například formou dotací, k jejímu umělému udržení v oběhu.

Přebytek knih, který dnes zaplavuje český i evropský trh, není problémem Knihobotu. Je důsledkem produkčního modelu, který po desetiletí vytváří víc, než je společnost schopna vstřebat. Vydavatelé každoročně chrlí tisíce nových titulů v nákladech, které často výrazně převyšují reálný zájem čtenářů. Vzniká paradox: zatímco se mluví o krizi čtenářství a přesycení trhu, produkce zůstává na úrovni, která by odpovídala zemi s dvojnásobnou čtenářskou základnou. Velká část knih po několika měsících mizí z pultů do výprodejů, a ty, které nenajdou nové čtenáře ani tam, končí ve skladech. Knihy, které měly být kulturní hodnotou, se tak proměňují v ekonomická i environmentální pasiva. V tomto kontextu není Knihobot původcem problému, ale jeho reakcí. Plní funkci, kterou bychom v jiných oblastech nazvali recirkulační infrastrukturou.

I v cirkulárních projektech platí, že princip udržitelnosti se nevztahuje jen na materiály, ale i na to, jak je organizována lidská práce. Stejně jako statisíce lidí každý den pracují v továrnách, skladech či kancelářích, i zaměstnanci projektů typu Knihobot vykonávají činnosti, které mají svou hodnotu a vyžadují soustředění, odpovídající pracovní prostřčdí, disciplínu a odměnu. Cirkulární ekonomika neznamená, že práce se děje „sama od sebe“ – ani když jde o projekt s ekologickým či kulturním přesahem nebo zaměřením. Pokud se zaměstnanci domnívají, že pracovní podmínky by mohly být lepší, je možné například hledat řešení založením odborů či jiných forem kolektivní organizace. V jistém smyslu by se tak mohly zrodit první „cirkulární odbory“, které by spojovaly principy udržitelnosti s péčí o lidi, kteří ji denně naplňují. Stejně tak jejich společnou úlohou by mohlo být hledat a vyvíjet další aktivity, způsoby a cesty pro neprodejné knihy nebo vůči knižním vydavatelům.

Tento text není obhajobou Knihobotu. Je spíše úvahou nad tím, jak by měla vypadat cirkulární ekonomika v praxi, když se přenese z roviny odpadového hospodářství i do sféry kultury. Ukazuje, že i zde platí stejné principy – že bez poptávky není druhý život, že ekonomická rovnováha je podmínkou udržitelnosti a že recyklace myšlenek i předmětů má své limity. Možná je právě tohle okamžik, kdy bychom se měli ptát, jak sami vědomě nakládáme s tím, co kupujeme, čteme a vlastníme. Když pořizujeme knihy, pořizujeme si do jisté míry i odpovědnost za jejich další budoucnost.

Ulice, které září úplně novým způsobem – moderní lampy s chytrou technologií, které nepřinesou jen úspory, ale také zcela zásadně zlepší bezpečnost chodců, omezí světelný smog a promění tak noční prostředí obcí v příjemnější a zdravější prostor, kde i srdce fotografa zapleská samou radostí, už nemusí být jen snem. Nově pro obce stát připravil půl miliardy korun.

Obce po celé České republice mají nyní jedinečnou příležitost zásadně proměnit své veřejné osvětlení a posunout jej do moderní, energeticky efektivní a environmentálně šetrné podoby. Staré lampy, které mnohde svítí zastaralým a neefektivním světlem, mohou být nahrazeny úspornými LED svítidly, jež výrazně snižují spotřebu elektrické energie a zároveň minimalizují náklady na údržbu a provoz. Modernizace přináší nejen ekonomické úspory, ale také významný ekologický dopad – nové typy osvětlení neobsahují modrou složku světla, snižují světelný smog a tím přispívají k ochraně noční oblohy, klimatu i zdraví obyvatel.

Podpora Ministerstva životního prostředí, vyčleněná z Modernizačního fondu, činí půl miliardy korun a umožní obcím realizovat komplexní projekty modernizace osvětlení. Výzva SMARTNET 1/2025, financovaná z evropského systému obchodování s emisemi, nabízí obcím prostředky nejen na výměnu svítidel, ale i na rekonstrukci stožárů a rozvoden, optimalizaci rozmístění světel či instalaci chytrých technologií, jako jsou inteligentní přechody pro chodce. Tento přístup umožňuje vytvářet efektivní a flexibilní systémy, které lze v budoucnu propojit s další městskou infrastrukturou a rozvíjet tak koncept chytrých obcí.

Výše dotace bude stanovena na základě množství energie, které bude moderním osvětlením uspořeno, přičemž za každou ušetřenou kilowatthodinu obce získají 60 korun. Tento model má motivovat obce k maximální efektivitě a strategickému plánování, protože čím větší úspory energie dosáhnou, tím vyšší finanční podporu mohou získat.

Příjem žádostí ve výzvě SMARTNET 1/2025 se otevře 1. prosince 2025 a vlastníci infrastruktury veřejného osvětlení budou moci žádat až do 30. září příštího roku. Žádosti, které naplní podmínky výzvy, ale jejich pořadí přesáhne rámec disponibilní alokace, budou zařazeny do tzv. zásobníku žádostí. Projekty pak musí být ukončeny do pěti let od schválení dotace.

Dokument ke stažení:

Podrobnosti a dokumenty k výzvě

Evropské stavby jsou plné skla – materiálu, který sice propouští světlo, ale na konci své životnosti často mizí ve stínu skládek. Většina plochého skla z demolic se totiž nevrací zpět do oběhu, přestože by jeho recyklace mohla výrazně snížit emise, spotřebu energie i závislost na dovozu surovin. Evropský průmysl proto přichází s návrhem, který má trh rozhýbat – výrobky bez alespoň 15 % recyklovaného skla by měly mít nárok jen na poloviční odpočet DPH. Cílem je motivovat výrobce i investory, aby dali přednost skutečně udržitelným řešením. Za tímto postojem stojí organizace Recycling Europe (Evropská konfederace recyklačního průmyslu), FERVER (Federace evropských recyklačních podniků pro sklo) a FEAD (Evropská asociace odpadového hospodářství), které společně volají po tom, aby se sklo stalo symbolem cirkulární ekonomiky, nikoli odpadu.

Podle jejich společného stanoviska hraje ploché sklo zásadní roli v přechodu Evropy k cirkulární a nízkouhlíkové ekonomice. Každoročně se na evropský trh dostává přibližně 10 milionů tun plochého skla, z čehož zhruba 80 % směřuje do stavebnictví. Tato skutečnost z něj činí jeden z nejdůležitějších stavebních materiálů současnosti – ale zároveň i jeden z nejproblematičtějších, pokud jde o jeho koncové nakládání po demolici či rekonstrukci budov. Zatímco recyklace obalového skla funguje v uzavřené smyčce již desítky let, u plochého skla je situace diametrálně odlišná. Sklo ze staveb a demolic bývá často kontaminováno příměsemi dřeva, kovů, PVC nebo nebezpečných látek, a protože většina členských států EU nemá zavedené samostatné systémy sběru a třídění tohoto materiálu, drtivá většina plochého skla končí mimo recyklační smyčku – buď jako plnivo do stavebních směsí, nebo dokonce na skládkách.

Zástupci recyklačního průmyslu proto vyzývají evropské instituce a členské státy k zavedení cílených a závazných opatření, která by zásadním způsobem zlepšila cirkularitu plochého skla. Klíčovou roli v tom mají hrát povinné předběžné audity a selektivní demolice v souladu s revidovaným evropským Protokolem o nakládání se stavebním a demoličním odpadem (2024). Díky nim by mělo být možné včas identifikovat jednotlivé frakce odpadu, zajistit jejich čisté oddělení a uchování kvality materiálu vhodného k opětovnému použití v novém skle. Autoři dokumentu zároveň doporučují zavedení národních cílů pro sběr plochého skla a stanovení minimálního podílu recyklovaného obsahu na úrovni 15 % u nových výrobků, aby se vytvořila stabilní poptávka po recyklátu a motivace k investicím do infrastruktury.

Z hlediska environmentálních přínosů je recyklace plochého skla zcela jednoznačně nejvýhodnějším koncovým řešením. Každá tuna recyklátu – takzvaného culletu – ušetří až 1,2 tuny primárních surovin, jako je písek, vápenec či dolomit, a umožní snížit teplotu tavení ve sklářských pecích, čímž se podstatně omezí spotřeba energie a emise CO₂. Použití jedné tuny culletu (střepový skleněný recyklát) podle výpočtů vede ke snížení emisí oxidu uhličitého až o 318 kilogramů a ušetří přibližně 586 kWh energie. Přestože se v Evropě mezi lety 2010 a 2018 podíl culletu při výrobě plochého skla zvýšil z 20 na 26 %, stále jde o nevyužitý potenciál a to zejména ve stavebním sektoru, kde se z recyklace získává jen mizivý zlomek materiálu.

Dokument rovněž zdůrazňuje nutnost zavedení transparentních a funkčních ekonomických nástrojů. Jedním z návrhů je úprava DPH tak, aby podporovala nákup výrobků s obsahem recyklátu – konkrétně by se omezil odpočet DPH u výrobků, které nesplňují požadavek minimálně 15% recyklovaného obsahu. Stejně tak autoři vidí významný potenciál v zelených veřejných zakázkách (Green Public Procurement), které představují až 14 % HDP Evropské unie. Pokud by veřejné instituce při zadávání zakázek zohledňovaly environmentální kritéria a podporovaly materiály s prokazatelným recyklovaným obsahem, mohlo by to zásadně posílit trh s druhotnými surovinami a urychlit přechod ke klimatické neutralitě.

Významná část textu se věnuje také tématu trasovatelnosti a prevence podvodů. Autoři varují před rizikem falešného označování panenského materiálu jako recyklovaného, jak se již v minulosti stalo u plastů. Proto navrhují zavedení robustních kontrolních mechanismů, které by zaručily, že použitý recyklát skutečně pochází z evropských zdrojů a přispívá k posílení domácího recyklačního průmyslu.

Zcela zásadní postoj zaujímají signatáři vůči zavádění systému rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR) pro ploché sklo. Podle jejich názoru by unijní EPR systém v této oblasti přinesl více škody než užitku – zejména by narušil stávající dobře fungující tržní vztahy a omezil kontrolu recyklačních firem nad tokem materiálu. Uvádějí příklad Francii, kde zavedení EPR pro stavební produkty vedlo ke komplikacím a zhoršení efektivity celého systému. Recyklátoři proto požadují zachování vlastnického práva k plochému sklu ze strany recyklačních firem, které tak mohou samy rozhodovat o způsobu využití odpadu a zajišťovat kvalitu materiálu.

V závěru společného stanoviska Recycling Europe, FERVER a FEAD apelují na širší spolupráci všech aktérů – od výrobců a stavebních společností až po demoliční firmy a recyklační závody. Pouze díky propojení celého hodnotového řetězce, lepší komunikaci a sdílení informací je podle nich možné výrazně zvýšit míru recyklace, snížit emise a skutečně proměnit evropské stavebnictví z lineárního modelu „vyrob–použij–zlikviduj“ na systém cirkulární a dlouhodobě udržitelný.

Ministerstvo životního prostředí otevřelo připomínkové řízení k novele zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, která zásadním způsobem reaguje na nové evropské nařízení (EU) 2024/1157 o přepravě odpadů. Tento právní rámec, jenž vstoupí v účinnost v květnu 2026, představuje jeden z největších posunů v oblasti nakládání s odpady za poslední roky. Česká republika, stejně jako ostatní členské státy EU, se tak připravuje na přechod k modernějšímu, přísnějšímu a transparentnějšímu systému, který propojuje ochranu životního prostředí s principy oběhového hospodářství. 

Jedním z nejdůležitějších cílů nové úpravy je ukončit dlouholetou praxi, kdy se odpady z Evropy hromadily na skládkách v rozvojových zemích bez zajištění jejich ekologického zpracování. Nové nařízení zcela zakazuje vývoz odpadů do států mimo OECD, pokud tyto země neprokážou schopnost nakládat s nimi v souladu s evropskými environmentálními standardy. Každá země, která bude chtít odpad z EU dovážet, bude muset předem doložit, že disponuje technologiemi a infrastrukturní kapacitou, jež zaručí šetrné zpracování odpadu. Tuto způsobilost budou prověřovat nezávislé audity a pravidelně kontrolovat mechanismy Evropské komise. 

Dalším průlomovým prvkem je komplexní digitalizace celé agendy přeshraniční přepravy odpadů. Evropská komise připravuje jednotný elektronický systém, který umožní veškeré úkony – od oznámení přes schvalování až po kontrolu a sledování přeprav – provádět plně digitálně. Tento systém nahradí dosavadní listinné procesy, které byly často zdlouhavé, administrativně náročné a náchylné k chybám. Všechny příslušné orgány členských států i účastníci přeprav budou mít přístup k relevantním údajům v reálném čase, což posílí transparentnost a usnadní mezinárodní spolupráci při kontrolách. Česká republika počítá s napojením tohoto systému na stávající informační systémy v odpadovém hospodářství (CR ŽP a ISOH2). 

Novela zároveň zachovává dosavadní základní princip systému tzv. předchozího písemného oznámení a souhlasu, na jehož základě může být přeprava odpadu mezi zeměmi schválena. Nově však přináší jasně vymezené lhůty a harmonogramy, které mají zefektivnit schvalovací procesy a zajistit, že žádné řízení nebude zbytečně prodlužováno. Zároveň zavádí institut tzv. tacitního souhlasu, kdy se po uplynutí stanovené lhůty automaticky předpokládá, že stát tranzitu s přepravou souhlasí, pokud proti ní nevznesl námitky. Tento krok má odstranit byrokratické průtahy a umožní pružnější, přesto však kontrolovaný přeshraniční pohyb odpadů.

Velká pozornost je věnována také zařízení, která odpady využívají nebo zpracovávají. Novela umožní udělovat těmto provozům tzv. předchozí souhlas s platností až na deset let. Tato „certifikovaná zařízení“ budou podrobena přísné kontrole, a to jak z hlediska technologické vybavenosti, tak odborné a etické způsobilosti provozovatele. Cílem je vytvořit síť důvěryhodných kapacit, které budou schopny přijímat odpady ze zahraničí k využití za podmínek plného souladu s evropskými environmentálními požadavky.

K zásadní proměně dochází i v oblasti sankční politiky. Do zákona se vkládá nové ustanovení § 121a, které sjednocuje a zpřesňuje skutkové podstaty přestupků při porušení povinností spojených s přepravou odpadů. Pokuty budou nově odrážet nejen závažnost přestupku, ale i finanční kapacitu viníka a ekologickou škodu, kterou způsobil. Česká inspekce životního prostředí bude mít výhradní pravomoc tyto přestupky řešit, což zaručí jednotnou praxi a vyšší vymahatelnost práva. Nový princip je zřejmý – nelegální přeprava odpadu se nesmí ekonomicky vyplatit. 

Významným přínosem novely je také přesnější vymezení odpovědností státních orgánů. Ministerstvo životního prostředí získává roli hlavního garanta systému, zatímco krajské úřady budou vydávat povolení a kontrolovat zařízení s předchozím souhlasem. Nově jsou rovněž stanoveny jasné postupy pro případy, kdy přeprava odpadu nemůže být dokončena – například kvůli porušení pravidel nebo zániku příjemce. V takových situacích musí být odpad dočasně a bezpečně uskladněn, přičemž odpovědnost nese primárně oznamovatel či dopravce. Pokud tak neučiní, zajišťuje náhradní uskladnění krajský úřad. Tento mechanismus zabraňuje tomu, aby Česká republika čelila riziku, že se stane cílovým místem nelegálně dovezených odpadů.

Novela rovněž posiluje mezinárodní koordinaci a výměnu informací mezi členskými státy EU. Sdílení dat o přepravách, sankcích a zjištěných porušeních má vytvořit efektivní evropskou síť dohledu. Tím se omezí prostor pro obcházení pravidel a zvýší se schopnost jednotlivých států reagovat na nelegální přepravy včas a v součinnosti s orgány ostatních zemí.

Z hlediska právního rámce novela respektuje nejen evropské, ale i mezinárodní závazky České republiky, zejména Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států. V praxi tak představuje pevné propojení mezi evropskou a globální úrovní ochrany životního prostředí. Současně potvrzuje, že Česká republika vnímá environmentální odpovědnost jako nedílnou součást svých mezinárodních závazků.

Účinnost celé novely je navržena na 21. května 2026, tedy v den, kdy začne být použitelné i nové evropské nařízení. Díky tomu bude zajištěn plynulý přechod na nový režim, který propojí státní správu, podnikatelský sektor i evropské instituce. Připomínkové řízení, které nyní probíhá, je proto klíčovou příležitostí, jak do textu promítnout praktické zkušenosti a zajistit, aby nová právní úprava byla nejen formálně přesná, ale i funkční v každodenní praxi.

Dokument ke stažení:

• Materiál
• Důvodová-zpráva 
• Platné-znění

Elektronika se stala neoddělitelnou součástí našich životů – od mobilních telefonů přes chytré domácnosti až po solární panely a elektromobily. Stejně rychle, jak vznikají nové technologie, vzniká nové elektronika, stejně tak roste i objem elektroodpadu. Vzpomeňme, ještě před několika desítkami let byla elektronika synonymem trvanlivosti. Magnetofonové přehrávače, černobílý televizor s dřevěným rámem nebo bakelitový telefon dokázaly sloužit celé rodině klidně několik desetiletí. Spotřebiče se opravovaly a často přežily i svého výrobce, nicméně, jak jsme na tom dnes v digitálním AI věku?

Hora techniky, která neroste jen na obzoru

Každý rok na světě vznikne více než 60 milionů tun elektroodpadu, což odpovídá hmotnosti téměř šesti tisíc Eiffelových věží. Pokud se trend nezmění, do roku 2030 překročí celosvětová produkce hranici 75 milionů tun. Jen necelá čtvrtina tohoto množství je oficiálně recyklována – zbytek mizí v šedé zóně nebo na skládkách rozvojových zemí. Tam často dochází k ručnímu rozebírání zařízení bez ochranných prostředků, přičemž toxické látky, jako je olovo, kadmium či bromované zpomalovače hoření, znečišťují půdu, vodu i ovzduší.

Podle odhadů OSN tak každoročně přicházíme o více než 57 miliard dolarů ve formě zlata, stříbra, mědi a vzácných zemin, které by mohly být znovu využity v nových výrobcích. Přitom jen z jednoho milionu recyklovaných mobilních telefonů lze získat 35 kilogramů zlata, 350 kilogramů stříbra a 15 tun mědi. Tyto hodnoty z elektroodpadu dělají nejen environmentální problém, ale i ekonomickou příležitost s obrovským potenciálem.

V Evropské unii představuje elektroodpad jeden z nejrychleji rostoucích odpadových toků, jehož objem stoupá o zhruba 2 % ročně. S rozvojem digitalizace, chytrých měst a elektromobility nabývá i nový rozměr – zvyšuje tlak na recyklační infrastrukturu, logistiku i výrobce, kteří nesou odpovědnost za celý životní cyklus výrobku. EU proto reaguje ambiciózními cíli a směrnicí 2012/19/EU (OEEZ), která členským státům ukládá povinnost zajistit sběr alespoň 65 % hmotnosti zařízení uvedených na trh nebo alternativně 85 % všech vzniklých elektroodpadů.

Elektroodpad není jen „odpad“ – je to zásobárna kritických surovin, na nichž stojí moderní ekonomika. V notebooku, chytrém telefonu či elektromotoru se nacházejí desítky prvků z evropského seznamu kritických surovin (CRM), jako jsou kobalt, lithium, palladium nebo neodym. Tyto kovy pocházejí často z nestabilních regionů, jejichž těžba je spojena s vysokými environmentálními a sociálními náklady.

Podle dat Evropské komise je Evropa z více než 90 % závislá na dovozu kritických surovin z Číny. Recyklace elektroodpadu tak představuje nejen ekologickou, ale i geopolitickou otázku. Každý recyklovaný mobil či počítač snižuje závislost na dovozu a přispívá k surovinové bezpečnosti. I proto Evropská unie přijala Nařízení o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act, 2024), které stanovuje cíl recyklovat do roku 2030 alespoň 15 % roční spotřeby těchto materiálů.

Český rámec: zákon, paragraf a kolektivní duch

V České republice je oblast elektroodpadů legislativně upravena zákonem č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (VUŽ), a prováděcí vyhláškou č. 16/2022 Sb. Tato právní úprava přinesla komplexní systém odpovědnosti výrobců a stanovila povinnost zajišťovat sběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení v souladu s principy oběhového hospodářství.

Zákon rovněž definuje pojem „kolektivní systém“, tedy subjekt, který jménem více výrobců plní jejich zákonné povinnosti. Kolektivní systémy zajišťují logistiku, provoz sběrných míst, zpracování elektroodpadu a reporting vůči státu.

Podle § 28 a § 51 zákona mají všichni výrobci povinnost každoročně vypracovat a do ISPOP (Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností) předložit zprávu o plnění povinností za uplynulý kalendářní rok. Zpráva musí obsahovat údaje o množství zařízení uvedených na trh, o zpětně odebraném odpadu, způsobu nakládání i míře využití. Zkrátka – kdo vyrobí, musí zrecyklovat, a kdo nesplní, ten riskuje sankce.

K 31. 12. 2023 bylo v Seznamu MŽP evidováno 6 398 výrobců elektrozařízení, z nichž 6 364 plnilo povinnosti prostřednictvím 13 kolektivních systémů. Pouze 34 výrobců zvolilo individuální plnění, které je administrativně i finančně náročné. Převaha kolektivních systémů tak potvrzuje, že sdílený model odpovědnosti je nejen efektivní, ale i ekonomicky udržitelný.

Rok 2023: rekordní čísla a stoupající míra sběru

Z aktuálních dat MŽP a agentury CENIA vyplývá, že v roce 2023 bylo v České republice uvedeno na trh 318 359 tun elektrozařízení, což znamená mírný pokles oproti předchozímu roku (321 888 t). Objem zpětně odebraného a odděleně sebraného elektroodpadu však dosáhl historického maxima – 182 417 tun, tedy o více než 30 tisíc tun více než v roce 2022.

Úroveň sběru se zvýšila z 57,0 % na 61,7 %, přičemž cíl stanovený evropskou směrnicí OEEZ činí 65 %. Čili požadované úrovně zpětného odběru se Česku v roce 2023 nepodařilo dosáhnout. V přepočtu na obyvatele to znamená 16,8 kilogramu elektroodpadu, což je více než čtyřnásobek požadovaného evropského minima (4 kg/obyvatele). Od roku 2006, kdy bylo v ČR sebráno pouhých 2,2 kg na osobu, tak došlo k více než sedminásobnému nárůstu. Tento růst je výsledkem kombinace faktorů – lepší dostupnosti sběrných míst, povědomí spotřebitelů, rozšíření sítě zpětného odběru i legislativního tlaku na výrobce.

Rekordní nárůst potvrzuje, že český systém zpětného odběru je funkční. Přesto zůstává část elektroodpadu mimo oficiální evidenci – odhaduje se, že 10 až 15 % zařízení končí v komunálním odpadu nebo je neformálně vyváženo do zahraničí. Tím se však zbytečně ztrácí cenné suroviny a zvyšují environmentální rizika.

Kde se bere nejvíce elektroodpadu

Hmotnostně nejvýznamnější kategorií elektrozařízení zůstávají velká zařízení kromě solárních panelů (skupina 4a), tedy především spotřebiče běžné domácnosti – pračky, sušičky, myčky, elektrické sporáky, varné desky, lednice nebo kopírky. Tato skupina představovala v roce 2023 více než 118 tisíc tun zařízení uvedených na trh, což odpovídá přibližně 37 % celkového objemu. Právě tato zařízení jsou charakteristická dlouhou životností, ale i vysokou hmotností kovových částí, což z nich činí významný zdroj železa, mědi a hliníku při recyklaci.

Z hlediska odpovědnosti výrobců jde o skupinu, která vyžaduje komplexní logistiku – velké spotřebiče se kvůli své hmotnosti obtížně přepravují a často končí mimo oficiální sběrné kanály. Na druhé straně však poskytují i největší recyklační potenciál. Podle dat MŽP dosáhla právě tato skupina úrovně využití 95,5 %, čímž překonala evropský požadavek o více než 10 procentních bodů.

Zcela specifický vývoj sledujeme u solárních panelů (skupina 4b). V roce 2023 bylo na český trh uvedeno 52 930 tun panelů, což je meziročně o 10 403 tun více. Tento nárůst odráží boom fotovoltaických instalací z posledních let a zároveň otevírá novou kapitolu odpadového hospodářství – recyklaci obnovitelných technologií. Zatímco většina panelů má životnost 20–30 let, už nyní se začínají vracet první generace instalací z počátku tisíciletí. Recyklace fotovoltaických modulů je technologicky náročná, protože obsahují směs skla, křemíku, plastů, hliníku a menší množství kovů, jako je stříbro či měď.

Významnou část trhu tvoří rovněž malá zařízení (70 582 tun) – to znamená vše od vysavačů, mixérů, fénů až po elektrické hračky. Malé elektrospotřebiče představují paradoxní problém: jsou lehká, skladná a často tak končí v běžném odpadu. Přesto právě tato skupina skrývá velké množství vzácných kovů a je klíčová pro zvyšování efektivity sběru.

Na čtvrtém místě se umístila kategorie zařízení pro informační technologie a telekomunikace (51 701 tun) – počítače, tiskárny, notebooky, monitory a mobilní telefony. Tyto přístroje jsou nejen symboly moderní doby, ale i nositeli cenných kovů. Vzhledem k rychlé morální zastaralosti právě IT technika generuje stále větší objem odpadu, který je ovšem zároveň surovinově bohatý.

Skupinu uzavírají osvětlovací zařízení (10 013 tun) – zářivky, LED panely či výbojky. I když objemově představují menší část trhu, jsou důležité z hlediska environmentální bezpečnosti, neboť obsahují rtuť či jiné nebezpečné látky, které musí být odborně odstraněny.

Kdo sbírá, ten vyhrává: Dominance kolektivních systémů

Základem českého systému zpětného odběru elektrozařízení je 13 kolektivních systémů, které zajišťují komplexní proces od sběru po recyklaci. Společně zastupují více než 6 300 výrobců a importérů, čímž pokrývají prakticky celý tuzemský trh.

V roce 2023 nejvíce elektrozařízení „uvedl na trh“ ASEKOL a.s. s celkovým množstvím 115 310 tun, přičemž zpětně odebral a zrecykloval 61 756 tun. Druhou nejvýznamnější roli sehrál ELEKTROWIN a.s., specialista na tzv. bílé elektro, který zaznamenal nejvyšší objem skutečně odebraných elektroodpadů – 63 910 tun. Třetí místo podle rozsahu zaujímá REMA Systém a.s., který v roce 2023 dosáhl úrovně sběru 68,3 %, což výrazně převyšuje zákonný požadavek.

Specifické postavení má EKOLAMP s.r.o., zaměřený na světelné zdroje, který v roce 2023 dosáhl nejvyšší míry sběru – 71,2 %. Naopak nejnižších hodnot dosáhla RETELA s.r.o. (27,6 %), jejíž činnost je z velké části spojena se solárními panely – oblastí, kde reálný sběr zatím stagnuje kvůli dlouhé životnosti zařízení.

Zajímavostí je i podíl tzv. individuálních systémů, tedy výrobců, kteří zajišťují sběr a recyklaci samostatně. Těch bylo v roce 2023 34, ale jejich celkový příspěvek činil pouhých 297 tun elektroodpadu. Tento podíl je marginální, přesto ukazuje, že individuální přístup je možný – typicky jej volí malé firmy s úzce specializovaným sortimentem.

Kolektivní systémy tak potvrzují svou roli páteře celého systému. Jejich efektivita je dána kombinací rozsáhlé sběrné sítě, centrální logistiky a schopnosti optimalizovat zpracovatelské kapacity. I díky nim je Česko dlouhodobě mezi nejúspěšnějšími státy v regionu střední Evropy.

Recyklace a využití

Zákon č. 542/2020 Sb. v příloze č. 3 přesně stanovuje minimální úrovně využití a recyklace elektroodpadů podle jednotlivých skupin zařízení. Tyto úrovně vycházejí z požadavků směrnice OEEZ a představují jedno z klíčových měřítek environmentální výkonnosti systému.

V roce 2023 Česká republika splnila všechny požadované cíle a ve většině kategorií je dokonce překročila. Například u velkých zařízení (skupina 4) byla dosažena úroveň využití 95,5 % a recyklace 94,9 %, zatímco požadavek úrovně využití činí 85 % a recyklace 80 %. U malých zařízení (domácí spotřebiče, spotřební elektroniku, svítidla, zařízení reprodukující zvuk, hračky…) dosáhla recyklace 93,9 %, u zařízení pro tepelnou výměnu (chladničky, mrazničky, klimatizační zařízení, tepelná čerpadla…) 92,9 %. Z hlediska objemu to znamená, že z více než 182 tisíc tun elektroodpadu bylo přes 175 tisíc tun znovu využito či zrecyklováno.

Podrobnější struktura toků odhaluje, že materiálové využití tvořilo 67,3 % všech zpracovaných elektroodpadů, zatímco energetické využití (např. spalování plastových částí s energetickým ziskem) představovalo 0,05–4 %. Na skládky bylo odvezeno méně než 4 %, což je z hlediska odpadové hierarchie velmi pozitivní výsledek.

Další zajímavostí je vývoz materiálů k recyklaci do zahraničí: 23 % všech elektroodpadů (40 335 tun) bylo vyvezeno do členských států EU, především do Německa, Polska a Rakouska, kde jsou k dispozici specializované recyklační technologie. Pouhých 1 519 tun směřovalo mimo EU, což potvrzuje, že Česko respektuje evropský rámec pro nakládání s odpady a minimalizuje riziko jejich nelegálního vývozu do třetích zemí.

Kam elektroodpad odchází

Data CENIA potvrzují, že elektroodpad z České republiky nezůstává jen v domácích závodech. V roce 2023 bylo 40 335 tun materiálu vyvezeno do států Evropské unie a dalších 1 519 tun mimo EU. Hlavním cílem těchto exportů je materiálové využití – tedy zpracování kovů, plastů a dalších surovin. Z hlediska skupin elektrozařízení dominují velká zařízení (18 070 t) a malá zařízení (10 763 t). V menším měřítku byly vyváženy i komponenty osvětlovací techniky, monitorů či solárních panelů.

Přepravy elektroodpadu se řídí přísnými pravidly nařízení (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů a podléhají hlášení orgánům ochrany životního prostředí. Jejich cílem je zabránit nelegálnímu vývozu do zemí mimo OECD. Přesto je důležité zdůraznit, že recyklace je evropsky propojený proces – suroviny získané v jedné zemi mohou posloužit jako vstupní materiál pro výrobu v jiné.

Vývoj od roku 2006: Cesta z elektronické džungle

Při pohledu zpět do roku 2006 je zřejmé, jak dalekou cestu Česká republika urazila. Tehdy se v tuzemsku sebralo jen 22 170 tun elektroodpadu, což představovalo zmiňovaných 2,2 kg na obyvatele. Systém zpětného odběru byl v plenkách, povědomí veřejnosti minimální a většina zařízení končila na skládkách.

O necelých dvacet let později je situace zcela jiná. V roce 2023 bylo sebráno 182 417 tun elektroodpadu, což znamená nárůst o více než 720 %. Míra sběru stoupla z 11 % na 61,7 % a recyklace se stala běžnou součástí odpadové infrastruktury.

Za tímto úspěchem stojí nejen legislativa, ale i praktická infrastruktura: v Česku dnes funguje více než 14 000 sběrných míst pro elektroodpad, od velkých sběrných dvorů až po malé kontejnery v obchodních centrech. V kombinaci s veřejnými kampaněmi, školními programy a motivačními systémy výrobců se podařilo proměnit chování spotřebitelů.

Systém kolektivní odpovědnosti výrobců se osvědčil jako funkční a ekonomicky stabilní. Výzvy však přetrvávají: rychlý technologický vývoj přináší nové typy zařízení, které vyžadují jiné metody zpracování. Budoucnost tak bude patřit chytré recyklaci – kombinaci automatizace, umělé inteligence a ekodesignu, který usnadní demontáž a opětovné využití komponentů.

Na první pohled se může zdát, že mezi balijskými rýžovými terasami a českým systémem třídění odpadů neexistuje žádná souvislost. A přesto právě v odlišnosti těchto světů se skrývá pozoruhodná paralela, která ukazuje, jak by mohl fungovat skutečně udržitelný a spravedlivý systém nakládání se zdroji.

Subak, tradiční balijský systém hospodaření s vodou, vznikl před více než tisíci lety a dodnes zajišťuje, že na každého zemědělce připadne spravedlivý díl vody. Voda přitéká z hor, prochází složitou sítí kanálů a přehrážek, aby zavlažila jednotlivé terasy. Každý zemědělec má přesně stanovený podíl, ale kontrolu nad celým systémem má ten, kdo stojí na samém konci – zemědělec, který je nejníže v údolí. Jeho rozhodnutí ovlivňuje všechny ostatní. Pokud by si ponechal více vody, než potřebuje, horní pole by vyschla a celý systém by se zhroutil. Subak je tak postaven na vzájemné závislosti, důvěře a rovnováze. To, že kontrolu drží ten poslední, zajišťuje, že se voda rozděluje spravedlivě a udržitelně.

Kdybychom podobný princip aplikovali na systém nakládání s odpady, obraz by se proměnil, ale logika by zůstala. V toku obalových materiálů stojí na začátku výrobci a dovozci, kteří obaly vytvářejí, následují spotřebitelé, kteří výrobky užívají, a nakonec obce, na jejichž bedrech spočívá povinnost vše sesbírat, vytřídit a financovat. Tok odpadu se podobá toku vody, jenže v našem systému poslední článek – obec – nemá kontrolu, ale pouze odpovědnost. Je to, jako by v Subaku o rozdělení vody rozhodoval ten, kdo stojí nejvýše v horách a nikdy nevidí, co se děje dole. Výsledkem je nerovnováha: obce nesou náklady i sankce, ale o návrhu systému, poplatcích či reálných cílech třídění rozhodují jiní.

Princip Subaku nabízí jiný pohled. Ukazuje, že spravedlivý systém vzniká tehdy, když ten, kdo nese konečné důsledky, má zároveň možnost do systému zasahovat. Obec, která zajišťuje každodenní praxi třídění a komunikuje s občany, by měla mít reálný vliv na pravidla, která určují, kolik odpadu vznikne a jak bude s ním naloženo. Tak jako balijský zemědělec vidí, kolik vody proteče jeho polem, i obec má nejpřesnější přehled o skutečných materiálových tocích, účinnosti sběru a ekonomických dopadech. Přesto bývá její hlas v systému slyšet jen zřídka.

Subak není jen technický systém řízení vody. Je to i filozofie – projev balijského učení Tri Hita Karana, které usiluje o harmonii mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a duchovním světem. V přeneseném smyslu bychom mohli mluvit o harmonii mezi výrobci, obcemi a občany, o harmonii s přírodními toky materiálů, a o harmonii s principem odpovědnosti. Když některý z těchto vztahů selže, systém se rozpadne. V českém kontextu barevných kontejnerů by převzetí „principu Subaku“ znamenalo změnu perspektivy – přenesení důvěry a části moci na ty, kdo stojí nejblíže realitě. Znamenalo by to přestat vnímat obec jako pasivního vykonavatele povinností a začít ji chápat jako správce společného toku, který se stará, aby voda – v našem případě vytříděné odpady - proudila rovnoměrně a smysluplně.

Pokud chceme hovořit o skutečně cirkulárních systémech, musíme si uvědomit, že první a poslední článek materiálového toku se nakonec setkávají – stejně jako pramen a ústí jsou jen dvě podoby téže vody. Výrobce, který dává materiálu tvar, by měl být i tím, kdo mu umožní znovu vstoupit do oběhu. Obce a lidé představují koryto, jímž proud prochází – udržují jeho rytmus, čistotu i směr. Aby se kruh uzavřel, musí mít voda kam téct – musí existovat prostor, kde recyklát nalezne své nové využití, svůj návrat do plnohodnotného ekonomického života. Když tento prostor chybí, proud se zpomalí a nakonec zastaví – tak jako nyní u textilu. Hmota ztrácí smysl, bahno se hromadí, náklady rostou a z uzavřeného oběhu se stává stojatá tůň plná komárů. Rovnováha, která tak dává systému život, se rozpadá. A tehdy se ukazuje, že i voda potřebuje nejen koryto, ale i spád.

 

Silnice z odpadního plastu zní jako sen moderní doby – spojit ekologii s technologií, proměnit odpad v užitek a asfalt v symbol cirkulární budoucnosti. Jenže právě tam, kde se zdá, že jsme našli řešení, se často skrývá otázka, kterou si neradi klademe: jestli je toto ukládání plastu kolem nás vlastně ta správná cesta. Může být odpad, který nezmizí, ale zůstane pod našimi koly vlastně symbolem pokroku, nebo jde jen další způsob, jak jej ukrýt?

V době, kdy hledáme cesty, jak naložit s nerecyklovatelným plastem, se objevují projekty, které slibují řešení: smíchat jej s dalšími materiály a vytvořit lehčenou směs pro stavebnictví.  Maďarská firma Makropa je jednou z těch, která tvrdí, že takový materiál může částečně nahradit kamenivo v podkladních vrstvách komunikací, parkovišť nebo dočasných ploch. Zní to jako sen recyklačního průmyslu – uzavřený cyklus, kde se odpad promění v surovinu, a kde plast konečně přestane být symbolem ekologické prohry. Jenže sen o plastových silnicích má i svou druhou, těžší a méně líbivou stránku.

Lze skutečně říct, že když plast nezmizí na skládce, ale zůstane pod asfaltem, vyřešili jsme problém? Co to vlastně znamená – „recyklovat“? Není to v tomto případě spíš „uložit jinam“, jen o něco sofistikovaněji, s technickým příkrasem a dobrým PR? Když se plast rozemele, smíchá s pískem, cementem a vodu vzniká sice nový kompozit, ale jeho podstata se nemění – pořád je to syntetický polymer s dlouhou životností, chemicky odolný, a tedy téměř věčný. Možná se nám daří zabránit tomu, aby se dostal do moře, ale nevytváříme tím jen jiný, skrytější druh ukládání plastu – tentokrát pod našimi koly, pod parkovišti nebo domy?

Environmentální argumentace bývá často svůdná: méně plastu na skládce, menší těžba kameniva, úspora energie. To vše zní dobře – do té doby, než se zeptáme, co se děje po skončení životnosti. Jestli tímto způsobem plast skutečně „recyklujeme“, nebo jej jen dočasně ukrýváme pod jiným názvem. Jakmile je jednou smíšen s dalšími složkami, stává se prakticky nerecyklovatelným – zůstává tam, kde byl položen, jako novodobá fosilie, doklad lidského věku plastu. Před sto lety jsme stavěli silnice z kamene, z materiálů, které se do krajiny po čase vracely. Dnes pod asfaltem zůstává hmota, která tam zůstane navždy. A tak bychom se měli ptát: ukládáme plast zodpovědně, nebo jej jen přesouváme z pohledu do neviditelna, abychom se cítili lépe?

Makropa tvrdí, že materiál je stabilní, odolný, vhodný pro nenosné konstrukce. Ale kde jsou nezávislé zkoušky? Jak se taková směs chová po deseti, dvaceti, padesáti letech? Jak reaguje na tlak, teplotní cykly, vlhkost, mráz? Co se děje v mikroměřítku, když plast časem křehne, když do něj proniká voda, když se láme na drobné částečky? A kdo ponese odpovědnost, pokud se po letech ukáže, že podklad degraduje, že silnice sedá, že se plast stává zdrojem mikroplastů v okolní půdě? Kdo bude měřit jejich vliv na kvalitu půdy a vody, kdo bude nést náklady, až se ukáže, že po půl století z nich začíná unikat něco, co jsme tehdy neviděli?

V dějinách technologií se mnohokrát ukázalo, že to, co se zdálo elegantním řešením, bylo jen přenesením problému do jiné roviny. Azbest, freony, olověný benzín – všechny měly své období, kdy se o nich mluvilo jako o průlomové inovaci a až čas odhalil, co zůstalo skryté pod povrchem.

Další rovina problému není technická, ale psychologická. Jak přijímáme myšlenku, že odpad může být základem infrastruktury? Jsme ochotni jezdit po plastu, parkovat na odpadu, stavět domy na syntetickém podloží? Vnímání materiálů má hlubší kulturní význam, než se zdá. Odpad v naší představivosti stále znamená něco nečistého, nebezpečného, dočasného. Silnice má naopak symbolizovat trvanlivost, jistotu, pevnost. Když tyto dva světy spojíme, nevzniká jen nový materiál, ale i nová symbolika – cesta, která je postavena na odpadu. Možná právě proto se myšlenka „silnic z plastu“ setkává s tak silnou kontrastní emocí: přitažlivostí i odporem zároveň.

Filosofická otázka, která se nad tím vším vznáší, je prostá: co vlastně děláme, když recyklujeme? Proměňujeme odpad v hodnotu, nebo jen hledáme mírnější způsob, jak jej uložit? Je naše touha po cirkulární ekonomice skutečnou touhou změnit lineární systém, nebo jen novodobou fází uklidňování svědomí? Pokud „recyklace“ znamená, že plast nezmizí, ale jen se přesune pod jiný kód nakládání, pak možná nejsme tak daleko od starého modelu lineární ekonomiky, jak si myslíme.

Je snadné obdivovat recyklační experimenty, které dávají odpadu nový účel. Je mnohem těžší ptát se, zda tímto způsobem skutečně směřujeme k udržitelnosti. Plastové směsi v silnicích mohou na papíře snižovat uhlíkovou stopu a šetřit přírodní zdroje, ale jestli se z nich stává trvalá složka naší krajiny, pak bychom měli mluvit spíš o novodobých liniových skládkách než o recyklaci. Možná jsme se naučili, jak odpad rozemlít, roztavit a znovu použít, ale ještě jsme se nenaučili, jak jej pustit.

Zatímco Římané stavěli své cesty z kamene, z hmoty, která se do krajiny přirozeně vracela, my ji budujeme z polymerů, které se nikdy nevrátí. Římské silnice přežily dvě tisíciletí, protože byly postaveny z přírodních materiálů, které zestárly důstojně — kamenivo, vápenec, hlína. Co po nás zůstane? Možná vrstvy plastu a asfaltu, které se nepromění ani po staletích. Možná síť neviditelných, trvale uložených liniových skládek, které budou jednou archeologové zkoumat jako fosilie antropocénu.

Měníme tvář krajiny, aniž bychom si všimli, že do ní ukládáme vlastní minulost. Možná právě v tom spočívá nejhlubší rozpor celé myšlenky. Silnice mají vést kupředu, spojovat místa, zrychlovat pohyb. Ale co když jsou zároveň cestami, které vedou zpět — k naší neschopnosti vzdát se materiálu, který jsme vytvořili? Co když plast, místo aby byl důkazem pokroku, zůstává symbolem naší závislosti? Zatímco Římané svými cestami spojovali říši, my tou svojí plastovou možná jen spojujeme minulost s odpadem.

Možná právě v tom je paradox naší doby: toužíme po cirkularitě, ale vytváříme trvalé vrstvy syntetiky, které se nikdy do oběhu nevrátí. Snažíme se být ekologičtí, ale místo přírody do krajiny zapisujeme materiál, který přírodu nahrazuje. A možná právě tyto silnice — ty tiché, neviditelné, plastové vrstvy pod asfaltem — jednou nejlépe vypoví o tom, kdo jsme byli. Společnost, která dokázala přetavit svůj odpad v cestu vpřed, a zároveň společnost, která pod tu cestu pečlivě ukryla vlastní stopu.

Bude tedy D1 z plastu? Možná ano. Ale skutečná otázka zní jinak: chceme, aby byla? Chceme, aby kolem nás – pod námi, v nás, ve vzduchu i v půdě – byl plast přítomen i tam, kde jsme jej dřív nečekali? Nebo jsme jen přestali hledat jinou cestu, protože tato je pohodlnější, snadněji měřitelná, ekonomicky výhodnější? Pokud se z recyklace stává způsob, jak plast zabetonovat do reality, pak jsme možná místo cirkulární ekonomiky vytvořili ekonomiku betonového ukládání – rafinovanější, uhlazenější, ale v jádru stále stejnou. Je to pohodlné řešení, které dává plastu druhý život, ale bez jistoty, co bude po jeho smrti.

A tak je otázka, zda budou silnice z plastu, méně o technologii a více o našem vztahu k materiálům, které tvoří náš svět. O naší schopnosti nést důsledky vlastních rozhodnutí, o odvaze vidět, co zůstává pod povrchem. Každý nový kilometr vyasfaltovaný na plastovém základu je nejen zkouškou inženýrství, ale i zkouškou naší upřímnosti. Jestli skutečně hledáme cesty k udržitelnosti, nebo jen nové způsoby, jak své stopy v krajině trochu lépe zamaskovat.

Plasty se staly symbolem moderního pohodlí i globální krize. Jsou lehké, levné a praktické – ale když doslouží, mění se v environmentální problém, který přerůstá hranice kontinentů. Zároveň světové stavebnictví, jeden z největších producentů odpadu a emisí, zoufale hledá nové, udržitelnější cesty. Co kdyby se právě tyto dva světy propojily? Kanadská společnost PLAEX Building Systems přišla s vizí, která by mohla proměnit to, co považujeme za „odpad“, v základní stavební kámen budoucnosti – doslova.

Každý rok lidstvo vyrobí více než 400 milionů tun plastů, přičemž podle OECD se méně než 10 % skutečně recykluje. Zbytek končí na skládkách, ve spalovnách nebo v oceánech, kde plastové mikročástice už pronikly do potravního řetězce i lidských těl. Jen v Evropské unii se ročně nahromadí přibližně podle Eurostat řádově 40 – 45 milionů tun plastového odpadu, z toho plastový obalový odpad činil přibližně 16 milionů tun v roce 2023 a zhruba dvě třetiny dále nezpracují a v mnoha částech světa zůstává recyklace spíše iluzí než realitou.

Na druhé straně stojí stavebnictví, které spotřebovává obrovské množství surovin – písku, štěrku, cementu, oceli – a zároveň produkuje více než dvě miliardy tun odpadu ročně. Tedy zhruba třetinu veškerého světového odpadu. Každá demolice, každá rekonstrukce generuje další proud materiálů, které se často jen obtížně znovu využívají. Tyto dva proudy dohromady představují materiálovou slepou uličku moderní společnosti. Přitom by se právě zde mohla skrývat jedna z klíčových cest k cirkulární ekonomice.

Evropský recyklační sektor prochází těžkým obdobím. Ceny primárních plastů klesly díky levné ropě a nadprodukci, zatímco recyklát se stal ekonomicky nevýhodným. Firmy, které ještě před pár lety investovaly do moderních třídicích a recyklačních technologií, dnes často bojují o přežití. Mnohé končí, protože chybí odběratelé. Materiály, které občané poctivě třídí, končí ve skladech nebo nakonec ve spalovnách (ZEVO), což sice přináší energii, ale ztrácí se tím hodnota surovin.

Problém není v technologii recyklace, ale v neexistujícím odbytu, prostě chybí poptávka. Výrobci dávají přednost levnému primárnímu granulátu, protože je levnější, dostupnější a zaručuje stabilní vlastnosti. Tím se recyklace ocitá v bludném kruhu: čím méně se používá, tím dražší je. A čím dražší je, tím méně se používá.

Když plast potká beton

Do této situace vstoupila kanadská společnost PLAEX Building Systems Inc. z provincie New Brunswick s konceptem, který přetváří recyklaci v praktické řešení. PLAEX – zkratka pro Plastic Architectural Excellence – vyvinula kompozitní materiál PLAEX-crete™, složený z více než 90 % recyklovaných plastů a stavebních suroviny. Na rozdíl od mnoha jiných recyklačních pokusů, nabízí PLAEX stavební systém, který skutečně konkuruje tradičnímu betonu. Materiál vzniká mechanickým zpracováním plastů (LDPE, HDPE, PP, PET) a demoličního odpadu – rozdrceného betonu, cihel či omítek. Výsledkem je hybridní směs, která se formuje do stavebních bloků s přesností a jednoduchostí stavebnice LEGO.

Výsledné bloky jsou o třetinu lehčí než beton, nenasákavé, odolné vůči UV záření, mrazu i chemickým vlivům a díky flexibilní plastové složce méně náchylné k praskání. A co je nejzajímavější, ke spojování nepotřebují maltu. Jednotlivé kusy se do sebe zacvakávají přesným zámkovým systémem jako Lego, který urychluje výstavbu, eliminuje odpad a snižuje nároky na kvalifikovanou pracovní sílu.

Podle laboratorních testů má PLAEX-crete™ pevnost v tlaku 20–30 MPa, což odpovídá běžným konstrukčním betonům nižších tříd. To znamená, že bloky lze použít pro nosné zdi, příčky, ploty, menší budovy či základové konstrukce. Společnost současně vyvíjí modulární panely pro stavebnictví, které by mohly zásadně zrychlit výstavbu dostupného bydlení – nejen v Kanadě, ale i ve Spojených státech či Evropě. Zatímco nápad vzbudil značný mediální ohlas, systém PLAEX-crete™ je prozatím určen jen pro menší stavby a nenosné konstrukce – typicky pro opěrné zdi či zahradní objekty (non-occupied structures, landscaping, sheds).

Recyklace jako stavební strategie

Inovace PLAEX ukazuje, že cirkulární ekonomika nemusí být jen ekologickou vizí, ale plnohodnotnou průmyslovou strategií. Z hlediska hodnocení životního cyklu (LCA) totiž materiál využívající odpadní plasty a stavební sutě výrazně snižuje uhlíkovou stopu ve srovnání s tradičním betonem, jehož výroba zodpovídá za zhruba 8 % světových emisí CO₂. Další výhodou je snadná demontáž a znovupoužitelnost. Bloky lze rozebrat, přemístit a znovu poskládat, což otevírá prostor pro dočasné stavby či modulární architekturu, která reaguje na aktuální potřeby měst nebo humanitárních krizí.

Podle údajů společnosti PLAEX Building Systems má materiál PLAEX-crete™ výrazně nižší uhlíkovou stopu než konvenční beton. Výrobce uvádí, že při výrobě jedné tuny PLAEX-crete™ se zabrání emisím přibližně 1,65 tuny CO₂, které by jinak vznikly při produkci a likvidaci primárních stavebních materiálů a plastového odpadu. Každý stavební blok tak představuje konkrétní úsporu uhlíku – například u modelu A2 Brick zhruba 36 kg CO₂, u LinX Z přibližně 12,7 kg. Tyto hodnoty vycházejí z interního posouzení životního cyklu (LCA) společnosti a zahrnují jak odklon plastů od skládek a spaloven, tak snížení emisí při výrobě nového stavebního materiálu.

Česko se dlouhodobě potýká s nedostatkem dostupného bydlení, byrokratickou zátěží a nedostatkem pracovních sil ve stavebnictví. Právě zde by se mohly uplatnit modulární a nízkoemisní stavební systémy, které umožňují rychlou a levnou výstavbu. Materiál typu PLAEX-crete™ by se mohl vyrábět i v tuzemsku – máme dostatek plastového odpadu i demoličního odpadu. Technologie nevyžaduje sofistikovanou a ekonomicky náročnou chemickou recyklaci, ale mechanické zpracování jako je drcení, třídění, míchání a formování. Což by pomohlo podpořit regionální recyklační infrastrukturu a vytvořit nová pracovní místa v recyklačním průmyslu.

PLAEX-crete™ není konkurentem klasického betonu, ale alternativou pro specifické aplikace jako jsou rychlé, lehké, dočasné nebo ekologicky optimalizované stavby. Tam, kde je klíčová rychlost, flexibilita a nízká uhlíková stopa, může být právě tento materiál ideálním řešením. Z pohledu české praxe by mohl najít uplatnění při výstavbě dočasného bydlení, technických staveb, zahradních prvků či komunálních objektů, kde není nutné dosahovat vysokých statických parametrů, ale důležitá je jednoduchost montáže, doby výstavby a opětovná použitelnost.

Otázky, které by si měl položit investor

Z finančního hlediska nejde o spekulativní startup, ale o projekt s reálným vývojem a podporou veřejných zdrojů. Společnost PLAEX Building Systems získala investice především z programů kanadské regionální rozvojové agentury ACOA (Atlantic Canada Opportunities Agency) a z grantů zaměřených na podporu udržitelných inovací. Financování je tedy spíše rozvojové než investorské – firma zatím nečerpá rizikový kapitál (venture capital) a nespoléhá na rychlý růst hodnoty akcií. Model PLAEX tak představuje příklad odpovědného rozvoje zelené technologie, která se snaží nejprve prokázat technickou a materiálovou životaschopnost, teprve poté hledat širší komerční uplatnění. V současnosti společnost připravuje rozšíření výroby a hledá strategické partnery pro vstup na americký a evropský trh.

Každá technologická inovace přináší kromě příležitostí i nové výzvy a rizika. V případě PLAEX-crete™ jde především o chemické složení recyklovaných plastů. Směsné plasty mohou obsahovat zpomalovače hoření, změkčovadla, stabilizátory nebo per- a polyfluorované látky (PFAS), které byly původně určeny k jiným účelům. Tyto složky mohou ovlivnit dlouhodobou chemickou stabilitu materiálu, jeho odolnost vůči UV záření a mrazu, a i bezpečnost pro uživatele. Certifikace takového materiálu podle evropských předpisů a norem (REACH, stavební normy) je náročná a vyžaduje důslednou kontrolu vstupních plastových frakcí, aby se minimalizovalo riziko kontaminace.

Kromě technických otázek existuje i výzva tržního přijetí. I když materiál typu PLAEX‑crete™ nabízí technické výhody a ekologický potenciál, otázka přijetí je hlubší než certifikace či cena. Lidé jsou konzervativní a bydlení je jejich dlouhodobá investice, často tou nejcennější v životě. Psychologicky není jednoduché přijmout, že zdi, podlahy a ploty domu jsou vyrobeny z něčeho, co jsme sami kdysi odhodili jako odpad. I když jde o recyklované plasty transformované do bezpečného a odolného kompozitu, v mysli mnoha lidí se může stále vznášet pocit „to je odpad, ne materiál“.

Filozofická otázka, kterou technologie PLAEX‑crete™ klade, není jen praktická: dokážeme předefinovat hodnotu materiálu a přestat rozlišovat mezi tím, co bylo „odpadem“ a tím, co je „hodnotou“? Přijetí takového stavebního materiálu by znamenalo změnu nejen v ekonomice odpadů, ale i v našem vnímání vlastního vztahu k prostředí a k odpadu, který sami produkujeme. Je to výzva pro uvažování o cirkulární ekonomice, která se nedotýká jen zdrojů, ale i lidské psychologie. Dokážeme si vůbec představit, že naše dřívější odpadky se stávají pevnými, trvalými a krásnými součástmi prostoru, ve kterém sami žijeme?

Budoucnost: Z odpadu nový domov

Příběh kanadské společnosti PLAEX ukazuje, že odpad může být nejen problémem, ale i surovinou pro novou generaci stavebnictví. Myšlenka, že plast, který kdysi znečišťoval oceán, se stane součástí nového domu, je symbolem proměny, kterou recyklační průmysl potřebuje.

V době, kdy recyklační trh v Evropě stagnuje a zároveň roste tlak na výstavbu udržitelného bydlení, mohou podobné technologie představovat cestu, jak spojit ekologii, ekonomiku i sociální odpovědnost do jednoho funkčního systému. Pokud se podaří tyto koncepty přenést z Kanady do Evropy, mohli bychom jednou říkat: „Ten dům stojí z odpadu – a právě proto má budoucnost.“

Když moc získá i pravomoc rozhodovat, kdo smí mluvit, a za jakých podmínek, to už nejde o svobodu, ale o skryté otroctví. Ve světle nové vznikající vlády je možné, že samotné veřejné granty se stanou pouty, která obrátí neziskový sektor z opory demokracie na loajální nástroj moci. Možná se dočkáme toho, že odborná periodika se stanou samizdatovou literaturou.

V českém kontextu je nyní na stole návrh nové vlády, který má výrazně změnit rámec působení neziskových organizací (NNO). Podle programového prohlášení hodlá vláda vytvořit veřejný registr všech dotací pro neziskovky z veřejných rozpočtů a zároveň požadovat, aby organizace, které přijímají veřejné prostředky, transparentně zveřejňovaly své výdaje. K tomu přistupuje i fakt, že Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých posledních šetřeních konstatoval, že ne vždy byly finanční prostředky efektivně využity. To na první pohled vypadá jako racionální krok ke zvýšení transparentnosti.

Současně ovšem návrh obsahuje další opatření, která jsou už zcela v rozporu s nezávislostí. Organizace, které „vyvíjejí politickou činnost“ a jsou financované ze zahraničí, mají být povinny tuto skutečnost explicitně označit, veřejné prostředky nesmějí být použity pro „politický aktivismus“, dále má být zastaven přísun dotací těm, kdo podle vlády „blokují rozvoj a investice“ a v neposlední řadě v dokumentu je konstatováno, že neziskové organizace nebudou moci působit ve školách, protože vzdělání musí zůstat prosté ideologických vlivů i působení politických neziskových organizací. Úkolem školy není šířit politické či aktivistické postoje.

To už není reforma, to je systematická přeměna struktury moci. To je promyšlený projekt, jak zcela zásadně a promyšleně oslabit kritické hlasy — zvláště ty, které by mohly varovat před škodlivými investicemi, ekologickými riziky nebo ohrožením práv občanů.

Historie coby výstraha

Podobné systémy tlaku změnily osudy svobodných institucí už mnohokrát. V totalitních režimech byly nezávislé spolky, kulturní organizace či tiskové útvary leckdy podrobeny kontrole, cenzuře či přímému řízení státem. Jakmile se staly organizacemi tehdejší „dovolené opozice“ pod dohledem sloužícímu režimu, přestaly být skutečně svobodné.

Ve středověku církev a šlechta měly moc určovat, kdo smí vydávat kroniky, kdo smí vyučovat, kdo smí hovořit. V moderní éře autoritativní státy zaváděly instituty „povolených spolků“ nebo „neziskových organizací loajálních režimu“, zatímco ty skutečně problémové byly kriminalizovány či označeny jako „zahraniční agenti“.

Tento historický vzorec — formální svoboda spolků, ale reálná moc nad jejich hranicemi — se nyní v moderním demokratickém prostředí objevuje v nové podobě, jen místo cenzury mečem přichází dohled registrů, auditů a grantových omezení.

Dočkáme se opět samizdatu?

Představme si hypotetickou neziskovou organizaci „EkoHlasy“, která dlouhodobě upozorňuje na negativní dopady těžby v chráněných územích, připravuje analýzy a komunikuje s veřejností. Získala institucionální financování z veřejných fondů. Nyní je vystavena novým pravidlům: pokud část jejích výzkumů a odborných názorů bude považována za „politickou agitaci“ či kritiku investičních plánů, může být penalizována odejmutím dotace — nebo vystavena argumentům, že „blokuje rozvoj“. A přijde tak o dotace.

Nejde jen o peníze — jde o psychický tlak. Organizace začnou analyzovat každý titul, každý článek, obávajíce se, že se stanou terčem „auditů“, veřejných útoků, zpřísněných kontrol či dokonce označení za „neziskovku se zahraniční podporou“, která je „podezřelá“ v očích veřejnosti.

Pokud neziskový sektor ztratí schopnost kriticky reagovat, ztratí schopnost plnit roli mostu mezi občany a mocí. Svoboda tisku je důležitá — ale neziskový sektor a občanská společnost často doplňují i to, co média nejsou schopna pokrýt: dlouhodobé analýzy, expertní hlasy, vzdělávání veřejnosti, advokační působení. Bez nezávislých organizací se veřejný diskurz stává jednorozměrný. Kdo pak bude varovat a upozorňovat před environmentálními dopady, pokud všichni musí být „loajální k vládě“?

Jak se bránit: strategie nezávislosti

Neziskový sektor má možnosti, jak si zachovat nezávislost, i když se tlak ze strany státu nebo politické moci stupňuje. Základem je finanční soběstačnost. Organizace by se měly méně spoléhat na státní dotace a více stavět na různorodých zdrojích – od dárců z řad jednotlivců, přes partnerské firmy až po členské příspěvky či crowdfunding. Každá koruna, která nepřichází ze státní pokladny, zvyšuje prostor pro svobodné rozhodování.

Stejně důležité je síťování, tedy vytváření vzájemné podpory a sdílení zdrojů. Když se organizace propojí, mohou si navzájem pomáhat právně, auditorsky i komunikačně. Izolovaná neziskovka je zranitelná, ale propojená síť má sílu odolávat tlakům.

Dalším pilířem obrany je naprostá transparentnost. Když organizace sama z vlastní vůle zveřejňuje své hospodaření, audity, strategické dokumenty i sponzory, bere moc do vlastních rukou. Dobrovolná otevřenost snižuje prostor pro obvinění z netransparentnosti a zvyšuje důvěru veřejnosti – tu nejcennější měnu, kterou neziskový sektor má.

Neméně důležité je vyvážené portfolio činností. Neziskovky by měly kombinovat odbornou a výzkumnou práci s advokačními aktivitami, tedy spojovat analýzu s obhajobou veřejného zájmu. Pokud jsou schopné podložit své postoje daty, ztrácí síla argumentu, že jde o „politický aktivismus“. Kritika se tak opírá o odbornost, nikoli o ideologii.

A konečně – neziskový sektor potřebuje mezinárodní zakotvení. Spolupráce s evropskými i světovými organizacemi, využívání lidskoprávních mechanismů a účast v mezinárodních sítích představují formu pojistky proti domácím tlakům. Když má organizace oporu za hranicemi, není tak snadné ji umlčet.

Podpora versus podrobování

Představa, že stát bude dotovat neziskovky, ale zároveň definovat, co smí dělat, je absolutně falešná svoboda. To už není podpora nebo dotace, to už jsou jasné kroky vedoucí ovládání a podrobování si určité skupiny. Pokud neziskový sektor přijme těchto podmínek jako danost, stane se pouhou figurkou v divadle moci.

Ano, systém dotací si určitě nějakou tu zaslouží změnu. Není bez chyb — mnohé programy jsou neefektivní, roztříštěné nebo administrativně přebujelé. Často chybí jasné vyhodnocování dopadů, někdy i férové rozdělování prostředků. Ale řešení nemůže spočívat v biči, který má umlčet nepohodlné. Skutečná reforma by měla vést k větší transparentnosti, efektivitě a otevřené soutěži nápadů, nikoliv k centralizované kontrole obsahu a myšlenek.

Když stát začne rozhodovat nejen o tom, kdo dotaci dostane, ale i o tom, co smí říkat, přestává být partnerem a stává se cenzorem. Demokratická společnost potřebuje silný, sebevědomý a kritický neziskový sektor – ne loajální služebníky moci. V tomto ohledu se Babiš a celá nová koalice bude muset ještě hodně učit.

Podle návrhu vznikající vlády ANO, SPD a Motoristů má česká politika životního prostředí stát na „reálných potřebách, dostupných technologiích a zdravém rozumu“. Kapitola o životním prostředí sází spíše na adaptaci než na omezování. Namísto ambiciózních cílů snižování emisí slibuje orientaci na opatření, která „nebudou ekonomicky likvidační“. Evropský Green Deal označuje za neudržitelný projekt, který je třeba zásadně přehodnotit. Stejně tak odmítá zákaz prodeje nových spalovacích motorů od roku 2035. Klimatická politika má být podle vlády pragmatická, založená na vědeckých poznatcích, respektu k vlastnictví a bez zbytečné byrokracie či omezování osobních svobod.

Energetika v programu působí jako klíčové téma. Vláda chce prosadit „realistický a stabilní“ energetický mix, ve kterém vedle jádra a obnovitelných zdrojů zůstane prostor i pro uhlí a zemní plyn. Odmítá plošné zákazy plynových kotlů i povinné instalace fotovoltaiky na rodinné domy. Energetická politika se má soustředit především na soběstačnost, posílení domácích zdrojů a zajištění přijatelných cen energií pro domácnosti i průmysl. Počítá se se snížením poplatků za distribuci a přenos, podporou moderních technologií a úspor, ale i s odmítnutím systému emisních povolenek ETS2 pro domácnosti a dopravu, který Česká republika podle návrhu do své legislativy vůbec nezařadí.

U současného systému ETS1 vláda slibuje, že bude na evropské úrovni usilovat o jeho přehodnocení, aby byl pro průmysl předvídatelný a nepodvazoval konkurenceschopnost. Deklaruje, že v klimatické politice bude klást důraz na ochranu pracovních míst a sociální stabilitu společnosti.

Podstatnou část tvoří odpadové hospodářství a cirkulární ekonomika. Vláda chce odstranit nadbytečnou administrativní zátěž, která podle ní brzdí menší recyklační provozy a místní projekty. Podporu směřuje k lokálnímu cirkulárnímu hospodářství a slibuje zachování zákazu skládkování komunálního odpadu po roce 2030. Zálohování PET lahví a plechovek hodlá připustit pouze tehdy, pokud prokáže jednoznačný ekologický přínos a neohrozí stávající obecní systémy třídění. Z programu rovněž vyplývá, že se nepočítá se zavedením recyklačních poplatků pro tisk a distribuci reklamních letáků.

U péče o půdu se vláda hlásí k „praktickým“ opatřením v krajině – k obnově mezí, remízků a malých vodních nádrží. Chce provést zásadní revizi erozní vyhlášky a přestat se spoléhat na administrativní tabulky, místo nichž mají rozhodovat poznatky půdní biologie a hydrologie.

Vodní hospodářství má získat větší důraz na investice do infrastruktury. Vláda slibuje urychlení výstavby kanalizací a čistíren, rozšíření projektu na vybudování domovních čistíren, zajištění dostupnosti kvalitní vody v menších obcích i zabránění blokádám nových vodních děl. Vláda slibuje urychlení výstavby strategických vodních nádrží jako jsou Nové Heřminovy, Vlachovice a Skalička. V lesnictví chce podporovat rozvoj smíšených porostů, ale odmítá plošný zákaz výsadby smrku tam, kde má smysl. Omezen má být i princip bezzásahovosti a zachováno veřejné vlastnictví lesů.

Změnit se má také financování ekologických aktivit. Vláda plánuje zastavit dotace pro neziskové organizace, které podle ní „blokují rozvoj a investice“, a přesměrovat prostředky na konkrétní projekty v krajině a obcích. Ochrana přírody má být podle návrhu vnímána jako služba lidem i ekonomice – nikoli jako ideologie.

Představuje programové prohlášení environmentální očistec?

Kapitola o životním prostředí ve vládním návrhu působí konzistentně s celkovým směřováním programového prohlášení – pragmatismus, návrat k národní kontrole a důraz na ekonomickou stabilitu. Oproti předchozím vládám se zde zřetelně posouvá akcent z environmentálních ambicí k ekonomické realitě. Vláda sice zachovává klíčové milníky, jako je zákaz skládkování po roce 2030, ale v jiných oblastech přistupuje k revizi nebo zpochybnění evropských závazků.

Odmítnutí systému emisních povolenek ETS2 může krátkodobě zmírnit tlak na domácnosti a malé podniky, ale zároveň přináší riziko kolize s evropskou legislativou. Pokud by Česká republika skutečně neimplementovala tento systém, hrozí jí finanční sankce nebo omezení přístupu k evropským fondům, které jsou na klimatické cíle úzce navázány. Na druhou stranu, kritika nepředvídatelnosti ETS1 i snaha o jeho reformu rezonuje s dlouhodobými výhradami průmyslového sektoru a některých členských států.

V oblasti energetiky program jednoznačně sází na jádro a plyn jako pilíře stability. Tento přístup může přinést větší jistotu pro průmysl a energetickou bezpečnost, avšak z dlouhodobého hlediska může zpomalit přechod k nízkoemisní ekonomice. Pokud by vláda skutečně udržela uhlí v energetickém mixu po delší dobu, bude muset vyvážit tlak na snižování emisí s požadavky evropského trhu. Klíčovým faktorem tak bude schopnost České republiky obhájit své pozice při vyjednávání o revizi klimatických cílů EU.

Podpora lokálních recyklačních provozů a odstranění byrokratické zátěže je krok, který může mít okamžitý přínos pro malé a střední podniky. Zda ale povede k reálnému zvýšení míry recyklace, bude záležet na tom, jak vláda nastaví ekonomické motivace a jakým způsobem bude řídit tok materiálů v rámci odpadové legislativy. Zadržení vody v krajině, obnova mezí a remízků či důraz na půdní ochranu patří k tradičním tématům, jejichž realizace však naráží na dlouhodobý problém – nedostatek koordinace mezi resorty a obcemi.

Zastavení podpory pro ekologické neziskové organizace je pravděpodobně nejkonfliktnější prvek kapitoly. Pokud by došlo k plošnému omezení dotačních programů, hrozí výpadek odborné kapacity v oblasti environmentálního vzdělávání, participace veřejnosti či přípravy místních adaptačních projektů. Na druhé straně přesměrování prostředků do krajinných a infrastrukturních opatření nelze označit jinak než líbivým populizmem.

Celkově lze říci, že návrh staví na představě environmentální politiky jako součásti hospodářské strategie, nikoli jako samostatného cíle. Ochrana životního prostředí je v něm vnímána především jako nástroj pro udržitelný rozvoj, energetickou soběstačnost a stabilitu venkova. To může přinést vyšší efektivitu u konkrétních projektů, ale i riziko, že environmentální témata ztratí svůj dlouhodobý rozměr a strategický kontext.

Pokud by vláda svůj program realizovala beze změn, Česko by se stalo jedním z hlavních zastánců přehodnocení evropské klimatické politiky a pravděpodobně by se posunulo k modelu environmentálního pragmatismu – tedy přístupu, který dává přednost ekonomické udržitelnosti před emisními závazky. Takový krok by mohl zemi krátkodobě stabilizovat, ale zároveň by ji mohl vzdálit evropskému hlavnímu proudu environmentální politiky.

Řada klíčovýách otázek zůstává nezodpovězena

Programové prohlášení sice vytyčuje jasné směry, ale zůstává otevřený v řadě konkrétních oblastí. Bude vláda například pokračovat v rozšiřování systémů rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR), nebo se od tohoto evropského rámce odkloní? Jak hodlá vláda řešit tristní situaci v oblasti sběru a recyklaci textilu, kterou už zástupci obcí pojmenovávají zneužitím situace, budou zavedeny nějaké cenové stropy? Hodlá nová vláda uplatňovat na obce sankci ve výši 200 tis. Kč za neplnění třídicích cílů? 

Jaký bude další osud fosforové novely vodního zákona, která spadla pod stůl a měla řešit eutrofizaci našich vod? Zásadní otázky se otevírají i v ochraně přírody – programové prohlášení o národních parcích a chráněných krajinných nic nezmiňuje. Zůstane zachován princip bezzásahových území, nebo budou tyto oblasti otevřeny širšímu hospodářskému využití? 

Podrobí nová vláda současnou environmentální legislativu důkladnému administrativně-legislativnímu auditu, aby Česká republika nebyla zbytečně „papežštější než papež“? Zatím nevíme jak se nová vláda chce postavit k dotacím například v rámci Národního programu Životní prostředí, programové prohlášení nic konkrétně neuvádí k Nová zelená úsporám nebo ani k takzvanými kotlíkovým dotacím. 

Na tyto a mnohé další odpovědi si budeme muset počkat.