Solární elektrárny, větrné parky, datová centra i elektromobily mění energetiku rychleji, než se daří budovat infrastrukturu, která je má propojit. Mezinárodní agentura pro energii upozorňuje, že svět vstupuje do éry elektřiny, jenže její přenosové a distribuční sítě na tuto proměnu nejsou připraveny. Řešením přitom nemusí být jen další kilometry vedení. Velkou část dosud nevyužité kapacity lze získat také digitalizací, inteligentním řízením a lepším využíváním stávající infrastruktury.

Elektřina se stává páteří moderní ekonomiky. Průmysl elektrifikuje své provozy, doprava se postupně přesouvá k elektromobilitě a datová centra potřebují stále větší množství energie. Současně přibývají obnovitelné zdroje, jejichž výroba závisí na počasí a jejichž umístění často neodpovídá místům s nejvyšší spotřebou. Vzniká tak nový energetický systém, který musí zvládnout nejen rostoucí objem elektřiny, ale také její proměnlivou výrobu, obousměrné toky a výrazně odlišné nároky na řízení.

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) ve zprávě Modernising Grids in the Age of Electricity z 17. září 2026 upozorňuje, že spotřeba elektřiny v uplynulém desetiletí rostla přibližně dvakrát rychleji než celková energetická spotřeba. Do roku 2035 bude podle scénáře současných politik nutné přidat nebo nahradit přibližně 25 milionů kilometrů elektrických vedení. To odpovídá zvýšení kapacity sítí zhruba o 30 %. Tři čtvrtiny tohoto přírůstku připadají na rozvíjející se ekonomiky, ale problémy s kapacitou a modernizací se stále výrazněji projevují také ve vyspělých zemích.

Nová elektrárna může být hotová, ale na připojení čekat roky

Rozpor mezi rychlostí výstavby nových zdrojů a možnostmi elektrizační soustavy už má konkrétní ekonomické důsledky. Na konci roku 2025 čekalo ve světě na připojení nejméně 1 700 GW obnovitelných zdrojů v pokročilé fázi přípravy a dalších 600 GW velkokapacitních bateriových úložišť. Jde o projekty, které již prošly významnou částí přípravy, ale jejich další rozvoj naráží mimo jiné na omezenou kapacitu sítí.

Problém se přitom neprojevuje jen odkládáním nových investic. Nedostatečná kapacita přenosových soustav vede také k častějšímu omezování výroby elektřiny a k nákladům na řízení přetížení. V Evropské unii dosáhly náklady spojené s přetížením sítí v roce 2024 přibližně 4,3 miliardy eur. Ve Spojených státech činily 12 miliard dolarů. Více než polovinu evropské částky přitom připadalo na Německo.

Zvlášť paradoxní je situace, kdy elektrárna může vyrábět levnou elektřinu, ale síť ji nedokáže v daném okamžiku dopravit ke spotřebiteli. V Evropské unii bylo v roce 2024 kvůli omezením sítě nuceně odstaveno více než 10 TWh elektřiny z obnovitelných zdrojů. Takové množství by při celoroční spotřebě odpovídalo přibližně třem milionům domácností. Nevyužitá výroba přitom znamená ztracenou příležitost nahradit jinou produkci elektřiny a současně zhoršuje ekonomiku investic do nových zdrojů.

Další vedení jsou nutná. Sama však problém nevyřeší

Budování nových sítí je nezbytné, ale naráží na dlouhé povolovací procesy, nedostatek pracovníků, omezené výrobní kapacity dodavatelů a rostoucí ceny klíčových komponent. Nová infrastruktura navíc často vzniká pomaleji než samotné zdroje a odběratelé, které má obsloužit.

IEA proto upozorňuje na potřebu změnit také způsob, jakým se využívají již existující sítě. Elektrizační soustava totiž není po celý den zatížena rovnoměrně. Její skutečná přenosová kapacita se mění podle počasí, provozních podmínek, konfigurace sítě i aktuální spotřeby. Přesto se v mnoha případech s její kapacitou pracuje konzervativně, protože provozovatelé nemají dostatek aktuálních dat nebo potřebné nástroje k přesnějšímu vyhodnocení provozních rizik.

Právě zde se otevírá prostor pro digitalizaci a takzvané technologie zvyšující využitelnost sítí. Nejde o náhradu fyzické infrastruktury, ale o možnost dostat z ní více, aniž by bylo nutné čekat na výstavbu nových vedení a rozvoden.

Jedním z příkladů je dynamické hodnocení zatížitelnosti vedení a transformátorů. Namísto pevně stanoveného limitu se jejich bezpečná přenosová kapacita průběžně přizpůsobuje skutečným podmínkám, například teplotě okolí, rychlosti větru nebo slunečnímu záření. Chladnější počasí a příznivé podmínky pro odvod tepla mohou umožnit přenos většího množství elektřiny, než dovoluje konzervativně nastavený limit.

Další možností je optimalizace topologie sítě, tedy změna zapojení jejích jednotlivých částí tak, aby se tok elektřiny rozložil efektivněji. Pokročilé systémy řízení toků zase dokážou přesměrovat část přenosu z přetížených vedení na méně využívané trasy. V praxi tak lze získat dodatečnou kapacitu i bez okamžité výstavby nového vedení.

Až 330 GW navíc díky lepšímu využití stávajících sítí

Potenciál těchto řešení vyčísluje IEA na mimořádně zajímavých 330 GW dodatečné kapacity. Podle její analýzy by dynamické hodnocení zatížitelnosti, optimalizace topologie a pokročilé řízení toků mohly umožnit připojení takového objemu nových zdrojů, úložišť a odběrů ke stávajícím sítím bez nutnosti jejich posílení. Pro představu jde přibližně o součet instalovaného výkonu všech elektráren ve Francii a Jižní Koreji.

Pokud by bylo nutné stejnou kapacitu zajistit výhradně výstavbou nové infrastruktury, vyžádalo by si to podle IEA investice přibližně 100 miliard dolarů. Digitální a provozní řešení tak mohou v příznivých podmínkách přinést nejen rychlejší připojení nových projektů, ale také odložit nebo omezit část nákladných investic do fyzického posilování sítí.

Agentura současně zdůrazňuje, že přínosy nejsou pouze teoretické. Ve Spojených státech přineslo dynamické hodnocení zatížitelnosti podle uváděných výsledků úsporu 64 milionů dolarů ročně na nákladech spojených s přetížením. Ve Velké Británii umožnily technologie pokročilého řízení toků zvýšit přenosovou kapacitu o více než 2 GW. Digitální dvojče, tedy podrobný virtuální model elektrické sítě, zase zkrátilo dobu potřebnou k analýze variant jejího posílení o 70 %.

Takové výsledky ukazují, že digitalizace může mít přímý dopad na ekonomiku energetiky. Rychlejší připojování zdrojů a odběratelů, nižší náklady na omezování výroby a efektivnější plánování investic mohou zlepšit využití již vynaloženého kapitálu. Přínos se přitom nemusí projevit jen na straně provozovatele sítě, ale také v nákladech výrobců elektřiny a dalších uživatelů soustavy.

Chytrá síť potřebuje kvalitní data, nejen algoritmy

S rostoucí digitalizací se ovšem mění i požadavky na řízení elektrizační soustavy. Decentralizovaná výroba, bateriová úložiště, tepelná čerpadla a elektromobily vytvářejí složitější a proměnlivější toky elektřiny. Provozovatelé potřebují přesnější přehled o tom, co se v síti skutečně děje, a schopnost reagovat na změny v kratších časových intervalech.

Umělá inteligence může pomoci s předpověďmi, údržbou, vyhodnocováním provozních rizik i optimalizací toků. Její přínos však závisí na kvalitě dat, dostupnosti odborníků a schopnosti výsledky bezpečně začlenit do provozních procesů. IEA upozorňuje, že významnou překážkou širšího nasazení digitálních řešení zůstává připravenost organizací, nedostatečná kvalita dat a důvěra v nové nástroje.

Zvlášť citlivá je oblast řízení v reálném čase, kde mohou mít chybná rozhodnutí bezprostřední dopad na bezpečnost dodávek. Umělá inteligence zde nemůže fungovat jako neprůhledná náhrada odpovědnosti provozovatele. Její výstupy musí být ověřitelné a musí existovat jasná pravidla pro lidský dohled i zásah v případě nestandardní situace.

Modernizace sítí proto není jen otázkou nákupu nového softwaru nebo instalace senzorů. Vyžaduje také změnu způsobu plánování, provozování a regulace elektrizační soustavy. Pokud budou pravidla zvýhodňovat pouze výstavbu nových fyzických zařízení, mohou ekonomicky přínosná digitální řešení zůstávat stranou, i když by dokázala vyřešit konkrétní problém rychleji a levněji.

Zpráva IEA tak přináší důležitý vzkaz pro energetiku. Budoucí dostupnost elektřiny nebude záviset jen na tom, kolik nových elektráren a obnovitelných zdrojů se podaří postavit. Stejně důležité bude, zda se podaří elektřinu efektivně přenášet, řídit a využívat. V době, kdy se elektrická energie stává klíčovým vstupem pro průmysl, dopravu i digitální ekonomiku, se schopnost sítí držet krok s vývojem stává jednou z podmínek hospodářské konkurenceschopnosti.

Dokument ke stažení:

Modernising Grids in the Age of Electricity

Klimatická krize, naléhavost opatření i hrozba budoucích škod. Jak Evropský parlament využívá strach při komunikaci klimatické politiky a současně posiluje vlastní postavení jako odpovědného aktéra? Studie publikovaná v časopise Parliamentary Affairs analyzovala stovky tiskových zpráv a příspěvků na sociálních sítích. Odhalila tři hlavní narativy, prostřednictvím kterých parlament propojuje klimatická rizika s legitimizací svého jednání.

Monika Brusenbauch Meislová z Masarykovy univerzity a Aston University se ve studii Fear-based self-legitimation in the institutional climate change discourse zaměřila na způsob, jakým Evropský parlament ve svém veřejném vystupování propojuje klimatickou změnu, strach a legitimizaci vlastní role. Výzkum se soustředil na deváté funkční období parlamentu od července 2019 do července 2024 a zkoumal, jak instituce prostřednictvím digitální komunikace zdůvodňuje své klimatické aktivity a prezentuje se jako aktivní a odpovědný aktér.

Autorka vycházela z pojetí institucionální legitimizace, tedy procesu, při němž aktér prostřednictvím komunikace ospravedlňuje své jednání a usiluje o jeho přijetí okolím. V případě Evropského parlamentu sledovala zejména sdělení, v nichž instituce zdůrazňuje vlastní iniciativu, odpovědnost a zapojení do řešení klimatické změny. Výzkum současně vycházel z teorie apelů na strach, která se zabývá využíváním obav a vnímání hrozeb v přesvědčovací komunikaci.

Empirickou část tvořilo 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu věnovaných klimatické změně, které dohromady obsahovaly 147 144 slov, a 639 příspěvků na oficiálním účtu parlamentu na síti X s celkovým rozsahem 19 290 slov. Autorka zkombinovala kvalitativní obsahovou analýzu s kritickou diskurzivní analýzou. Nejprve identifikovala sdělení, v nichž parlament legitimizoval vlastní činnost, a následně se zaměřila na ta, která obsahovala prvky strachu, obav nebo upozorňování na hrozící nebezpečí.

Strach se objevoval v každé druhé tiskové zprávě

Výsledky ukázaly, že legitimizace vlastní role byla v analyzované klimatické komunikaci Evropského parlamentu velmi častá. Z celkových 235 tiskových zpráv jich 219, tedy 93,2 %, obsahovalo prvky, kterými parlament zdůvodňoval nebo posiloval legitimitu svého jednání. Na síti X se takové sdělení objevilo v 531 z 639 příspěvků, což představuje 83,1 %.

Z těchto legitimizujících sdělení obsahovalo prvky strachu 116 tiskových zpráv, tedy 52,4 %. Na síti X šlo o 90 příspěvků, což odpovídá 16,9 %. Zjištění tak ukazují výrazný rozdíl mezi oběma komunikačními formáty. Zatímco u tiskových zpráv přesahoval podíl sdělení propojujících legitimizaci a strach polovinu, u příspěvků na sociální síti šlo přibližně o šestinu.

Autorka tento rozdíl vysvětluje především odlišným charakterem obou médií. Tiskové zprávy umožňují rozvinout složitější argumentaci a podrobněji popsat hrozby i jejich souvislosti. Příspěvky na síti X jsou naproti tomu omezeny délkou a jejich komunikační funkce směřuje spíše ke stručnému a rychlému předání sdělení.

Tři narativy strachu

Kvalitativní analýza identifikovala tři hlavní narativy, prostřednictvím kterých Evropský parlament ve své klimatické komunikaci využíval strach k legitimizaci vlastní role. Autorka je označuje jako narativ naléhavosti, narativ ztráty a narativ nebezpečí. Jednotlivé narativy se v komunikaci vzájemně prolínají a společně vytvářejí obraz klimatické změny jako problému vyžadujícího rozhodné jednání.

Narativ naléhavosti staví klimatickou změnu do rámce krize, která vyžaduje bezprostřední pozornost a rychlou reakci. Ve sděleních se opakují výrazy jako klimatická krize, klimatická nouze nebo katastrofa. Parlament jimi zdůrazňuje závažnost situace a potřebu urychlit přijímání klimatických opatření.

Součástí tohoto narativu je také odkazování na vlastní politické kroky. Autorka uvádí například komunikaci parlamentu po přijetí rezoluce z listopadu 2019, kterou Evropský parlament vyhlásil klimatickou a environmentální nouzi v Evropě i ve světě. Parlament tento krok prezentoval jako reakci na požadavky občanů a jako doklad vlastního závazku přejít od slov k činům. Naléhavost klimatické situace se tak v analyzovaných sděleních propojuje s prezentací parlamentu jako instituce, která na tuto situaci reaguje.

Narativ ztráty se zaměřuje na hodnoty a statky, které může klimatická změna ohrozit nebo poškodit. V komunikaci se objevují možné důsledky pro přírodu, biodiverzitu, ekosystémy, lidské zdraví i hospodářství. Klimatická změna je v tomto rámci představována jako hrozba pro současné i budoucí podmínky života. Parlament prostřednictvím těchto sdělení zdůrazňuje význam ochranných opatření a svou úlohu při jejich prosazování.

Třetí narativ, narativ nebezpečí, se soustředí na rizika spojená s klimatickou změnou a na možné závažné důsledky jejího pokračování. Klimatická hrozba je zde spojována s bezpečností a stabilitou společnosti. Parlament se v tomto komunikačním rámci prezentuje jako aktér, který rizika rozpoznává a podporuje opatření směřující k jejich řešení.

Ve všech třech narativech autorka identifikuje společný prvek. Evropský parlament propojuje klimatická rizika s potřebou okamžitého či rozhodného jednání a současně zdůrazňuje vlastní roli jako aktivní, odpovědné instituce, která se na řešení klimatické změny podílí.

Dvojsečný vztah mezi strachem a legitimitou

Závěrečná část studie se věnuje paradoxu, který podle autorky využívání strachu v institucionální klimatické komunikaci provází. Strach může pomáhat mobilizovat veřejnost, upozorňovat na závažnost rizik a podporovat přijetí politických opatření. Současně však odborná literatura, z níž studie vychází, upozorňuje na možné nežádoucí důsledky dlouhodobého nebo nadměrného využívání těchto apelů.

Mezi uváděná rizika patří pocit bezmoci, apatie, rezignace či omezení ochoty zapojit se do řešení klimatické změny. Autorka upozorňuje také na možnost, že převažující komunikace založená na hrozbách může zjednodušovat složité problémy a oslabovat prostor pro informované rozhodování.

Studie ovšem tyto účinky přímo neměřila. Jejím předmětem byla institucionální komunikace Evropského parlamentu, nikoli její dopad na postoje nebo chování občanů. Zjištění proto dokládají způsob, jakým parlament ve sledovaném období využíval strach k legitimizaci vlastní klimatické role, nikoli skutečný vliv této strategie na veřejnost.

Výzkum Moniky Brusenbauch Meislové tak podrobně mapuje propojení strachu a institucionální legitimizace v klimatické komunikaci Evropského parlamentu. Jeho přínosem je identifikace tří opakujících se narativů a kvantifikace jejich zastoupení v tiskových zprávách a příspěvcích na síti X v průběhu devátého funkčního období parlamentu.

Zdroj: Monika Brusenbauch Meislová, Fear-based self-legitimation in the institutional climate change discourse. Case study of the European Parliament’s online communication. Parliamentary Affairs, 2026, roč. 79, č. 2, s. 461–485. Studie byla poprvé zveřejněna online 21. července 2025.

Látka, se kterou se můžeme setkat například v kosmetice a barvách na vlasy, dostává v Evropě nové označení. Výbor pro posuzování rizik Evropské agentury pro chemické látky doporučil zařadit resorcinol mezi látky narušující endokrinní systém u lidí. Neznamená to, že každý kontakt s resorcinolem představuje bezprostřední zdravotní nebezpečí. Ukazuje to ale, že u této látky existují dostatečné vědecké důvody věnovat pozornost jejímu působení na hormonální systém člověka.

Resorcinol, chemicky 1,3 benzendiol, se v průmyslu používá řadu desetiletí a jeho využití je poměrně široké. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) uvádí jeho použití například při výrobě chemických látek, pryžových a plastových výrobků, v barvivech a při zpracování textilu. Objevuje se také v kosmetických a osobních přípravcích a významnou oblastí jeho využití jsou barvy na vlasy. Právě spojení běžného průmyslového využití s možným působením na hormonální systém dává současnému evropskému hodnocení zvláštní význam.

Výbor pro posuzování rizik ECHA přijal stanovisko k harmonizované klasifikaci resorcinolu a doporučil jeho zařazení mezi látky narušující endokrinní systém u lidí. Návrh počítá s klasifikací ED HH 1, tedy nejvyšší kategorií pro tento typ nebezpečnosti, a s doplněním příslušného označení v rámci evropského systému CLP. Jde o historický milník. Resorcinol je vůbec první látkou, u které výbor tento verdikt podle nových unijních pravidel přijal. Stanovisko nyní míří k Evropské komisi, která o výsledné klasifikaci rozhodne.

Hormony řídí mnohem více než jen štítnou žlázu

Co vlastně znamená, když se o chemické látce řekne, že narušuje endokrinní systém? Endokrinní systém je rozsáhlá regulační síť organismu založená především na hormonech. Hormony fungují jako chemické signály, které prostřednictvím krve předávají informace mezi jednotlivými orgány a tkáněmi. Podílejí se například na řízení metabolismu, růstu, rozmnožování, vývoje nebo reakce organismu na zátěž. Mezi významné endokrinní orgány patří například štítná žláza, slinivka, nadledviny, vaječníky a varlata.

Endokrinní disruptor je chemická látka, která může do tohoto systému zasáhnout. Evropská komise takové látky obecně popisuje jako chemické látky, které mohou za určitých podmínek ovlivňovat hormonální systém lidí nebo zvířat. Podstatné přitom není pouze to, zda látka nějakým způsobem ovlivňuje hormonální signalizaci, ale také zda tento účinek vede k nepříznivým zdravotním následkům.

U resorcinolu je pozornost soustředěna především na štítnou žlázu. Dostupné odborné podklady popisují jeho účinky na tvorbu hormonů štítné žlázy a také případy poruch její funkce při vysoké nebo dlouhodobé expozici. Evropský vědecký výbor pro bezpečnost spotřebitele již dříve konstatoval, že resorcinol vykazuje antityreoidní účinky, tedy může narušovat činnost štítné žlázy a ovlivňovat tvorbu jejích hormonů. Současně upozornil, že z dostupných údajů nelze jednoduše určit jedinou hranici expozice, při které by se tyto účinky objevily u člověka.

Nebezpečná vlastnost ještě neznamená stejné riziko

Tady je důležité rozlišovat mezi samotnou nebezpečností látky a skutečným rizikem pro člověka. Chemická látka může mít určitou vlastnost, která je za specifických podmínek škodlivá, aniž by každé její použití automaticky znamenalo zdravotní problém. Riziko závisí mimo jiné na dávce, způsobu kontaktu, délce expozice a konkrétním použití.

To ostatně ukazuje i dosavadní evropské hodnocení resorcinolu v kosmetice. V roce 2021 dospěl Vědecký výbor pro bezpečnost spotřebitele Evropské komise k závěru, že při použití jako oxidační barvivo na vlasy a řasy je resorcinol za stanovených podmínek bezpečný do koncentrace 1,25 procenta a v vlasových vodách a šamponech do 0,5 procenta. Výbor přitom své hodnocení prováděl s vědomím obav souvisejících s jeho možnými účinky na endokrinní systém.

Nové stanovisko RAC představuje další krok v evropském systému klasifikace chemických látek, který má přesněji popsat jejich nebezpečné vlastnosti. Resorcinol už harmonizovanou klasifikaci podle evropského nařízení CLP má. Nyní se k ní navrhuje doplnit také vlastnost související s narušením endokrinního systému u lidí.

Zajímavé je i širší evropské pozadí. Endokrinní disruptory se v posledních letech dostávají do stále větší pozornosti evropských institucí. Evropská komise například v roce 2025 zveřejnila hodnocení zkušeností s používáním vědeckých kritérií pro určování vlastností narušujících endokrinní systém u pesticidů a biocidních přípravků.

Hormonální systém pracuje v nepatrných koncentracích

Hormony ukazují, jak citlivý systém lidské tělo představuje. Nepracují jako jednoduchý spínač, který je možné pouze zapnout nebo vypnout. Působí v nepatrných koncentracích a koordinují procesy probíhající v celém organismu. Když se proto u chemické látky objeví důkazy o jejím působení na hormonální systém, evropská regulace se snaží tento nový typ nebezpečnosti zachytit v klasifikaci a následně podle něj nastavit pravidla pro její používání.

U resorcinolu nyní bude následovat rozhodování Evropské komise. Teprve jeho výsledkem bude konečná podoba harmonizované klasifikace v rámci evropských pravidel CLP. Současné stanovisko RAC je proto důležitým vědeckým podkladem, nikoli ještě samotným konečným rozhodnutím.

Dokument ke stažení:

Stanovisko RAC k návrhu harmonizované klasifikace a označování resorcinolu

Sucho, extrémní vedra a nedostatek vody letos znovu ukázaly, že evropská vodní bezpečnost není otázkou vzdálené budoucnosti. Evropská komise proto spojila odborníky, veřejnou správu, vodohospodáře, podniky, vědce i občanskou společnost do nové platformy, která má pomoci převést evropskou Strategii vodní odolnosti z politických dokumentů do konkrétního fungování měst, regionů a hospodářství.

Voda se v evropské politice dostává stále více do centra pozornosti. Letošní léto podle Evropské komise znovu ukázalo rozsah problému. Zemědělci se potýkají s ubývajícími zdroji vody a nedostatek vody začíná ovlivňovat také energetiku. Proměna vodního cyklu se přitom neprojevuje pouze v krajině. Zasahuje hospodářství, veřejné služby i každodenní život obyvatel.

Právě proto Evropská komise 21. září 2026 společně s Evropským hospodářským a sociálním výborem a Evropským výborem regionů zahájila činnost nové Platformy zainteresovaných stran pro vodní odolnost. Do jejího prvního setkání v Bruselu se zapojilo více než padesát odborníků z různých částí vodního sektoru. Platforma má propojit členské státy, města a regiony s podniky, vodohospodářskými organizacemi, akademickou sférou, občanskou společností a finančním sektorem.

Základem zůstává Strategie vodní odolnosti, kterou Evropská komise přijala v červnu 2025. Jejím dlouhodobým cílem je vytvořit podmínky pro vodně odolnou Evropu do roku 2050. Strategie stojí na třech vzájemně propojených směrech. Prvním je obnova a ochrana vodního cyklu, druhým vytvoření hospodářství, které dokáže s vodou pracovat efektivněji, a třetím zajištění bezpečné a cenově dostupné vody a sanitace pro všechny.

Hledání cesty od teorie k reálným činům

Nová platforma má především pomoci zjistit, co brání tomu, aby se tyto cíle skutečně promítly do praxe. Evropská komise očekává, že odborníci pomohou pojmenovat problémy při provádění evropské vodní politiky a současně navrhnou praktická řešení. Pozornost se má věnovat například digitalizaci vodního sektoru, účinnějšímu využívání vody nebo rychlejšímu rozvoji jejího opětovného využití. Platforma se bude scházet dvakrát ročně s výjimkou let, kdy se uskuteční Evropské fórum pro vodní odolnost.

Právě efektivnější hospodaření s vodou může být jednou z nejdůležitějších oblastí. Nejde pouze o to hledat nové zdroje. Stejně podstatné je omezovat zbytečné ztráty, lépe řídit spotřebu, využívat dostupná data a hledat možnosti, jak vodu po odpovídajícím vyčištění vracet do oběhu. Evropská komise proto mezi prioritami výslovně uvádí vodní účinnost a opětovné využití vody.

Moderní technologie a podpora chytrých investic

Významnou roli v tom může sehrát také digitalizace. Moderní monitoring dokáže poskytovat přesnější informace o spotřebě, stavu vodních zdrojů nebo vývoji rizik. Evropská komise zařadila přípravu Akčního plánu digitalizace vodního sektoru přímo mezi témata prvního jednání nové platformy.

Komise současně rozšiřuje podporu konkrétních investic. Už na začátku září spustila v rámci programu Green Assist takzvaný Water Resilience Investment Accelerator, který má podpořit dvacet inovativních pilotních projektů zaměřených na přirozené zadržování vody a její účinnější využívání. Propojit má místní investory, poskytovatele řešení a organizace, které řeší konkrétní vodní problémy.

Ve stejný den jako nová platforma byla zahájena také činnost Evropské vodní akademie. Ta má rozvíjet odborné znalosti, podporovat přípravu lidí pro vodohospodářský sektor a pomoci Evropě lépe reagovat na rostoucí vodní rizika. Evropská komise tím postupně vytváří širší systém, v němž se propojují odborné znalosti, veřejná správa, technologie, investice a praktická zkušenost z regionů.

Směřování k celospolečenské odolnosti

Evropský přístup k vodě se tak postupně posouvá od samotné ochrany zdrojů k otázce odolnosti celé společnosti. Voda je podmínkou zemědělství, energetiky, průmyslu, měst i fungování ekosystémů. Pokud se její dostupnost začne výrazně měnit, dopad se může postupně přenášet mezi jednotlivými částmi ekonomiky i krajiny.

Evropa si proto stanovila horizont roku 2050. Do té doby chce obnovit a chránit vodní cyklus, vybudovat hospodářství, které bude s vodou zacházet podstatně účinněji, a současně zajistit dostupnou a bezpečnou vodu pro obyvatele. Nová platforma sama o sobě vodu do vysychající krajiny nevrátí. Může však vytvořit prostor, v němž se zkušenosti z měst, zemědělství, průmyslu, vědy a ochrany přírody spojí do praktických řešení.

Solární panel, který už v Evropě nikdo nechce, nemusí být bezcenný. Může ještě roky vyrábět elektřinu, dostat se do míst, kde je energie drahá nebo obtížně dostupná, a prodloužit svůj technický život. Právě proto stále více vyřazených fotovoltaických modulů míří na sekundární trhy v Africe a dalších rozvíjejících se regionech. Nová studie v časopise Nature Communications ale upozorňuje, že za příběhem o druhém životě může vznikat nový problém. Starší panely jsou často vyváženy do zemí, které nemají dostatečnou kontrolu jejich kvality ani infrastrukturu pro jejich pozdější recyklaci. Z levného zdroje elektřiny se tak může stát budoucí elektroodpad, jehož skutečný konec už nebude nikdo schopen sledovat.

Rychlé tempo solárních inovací

Fotovoltaika se mění neuvěřitelně rychle. Výrobci přicházejí s účinnějšími moduly, zatímco starší generace panelů se v zemích s vyspělým solárním trhem stává obchodně nezajímavou. Studie Toward traceable global systems for end-of-life photovoltaic waste uvádí, že starší moduly s výkonem pod přibližně 400 až 500 Wp už na vyspělých trzích prakticky nemají své původní místo. Přitom značná část panelů není vyřazována proto, že by definitivně přestala fungovat. Přibližně 70 % modulů je podle autorů vyřazeno ještě před dosažením konstrukční životnosti, která se pohybuje kolem 25 až 30 let.

Důvodem může být pokles výkonu, technická porucha, výrobní problém, ale také prostý ekonomický vývoj. Když lze na stejnou plochu instalovat výrazně výkonnější panely, může se provozovateli vyplatit vyměnit funkční zařízení za nové. Pro jednu elektrárnu je starší panel překážkou k vyšší efektivitě, pro jiného uživatele však může být stále použitelným zdrojem elektřiny.

Zrod rozsáhlého sekundárního trhu

Právě tady vzniká sekundární trh. Použité panely se čistí, testují, někdy opravují a znovu prodávají. Studie uvádí, že mnoho takto renovovaných modulů má po předchozím provozu výkon nižší přibližně o 10 až 20 procent a jejich kvalita může být značně rozdílná. Část těchto panelů následně putuje prostřednictvím přímého obchodu, humanitárních programů nebo velkoobjemových levných prodejů do Afriky a na Blízký východ.

Na tomto mechanismu není samo o sobě nic špatného. Naopak. Pokud panel, který by v Evropě skončil předčasně mimo provoz, může dalších deset let vyrábět elektřinu například v domácnosti, na farmě nebo při čerpání vody, prodlužuje se jeho životnost a oddaluje vznik odpadu. Studie sama připouští, že levný dovoz degradovaných panelů může přispět ke zlepšení přístupu k elektřině.

Skryté náklady na levnou energii

Problém začíná ve chvíli, kdy cena přestane odrážet skutečnou hodnotu zařízení. Levný panel totiž není automaticky levným zdrojem elektřiny. Pokud má nižší výkon, častější poruchy nebo krátkou zbývající životnost, může být jeho skutečná cena mnohem vyšší. Kupující s omezenými finančními možnostmi však může logicky sledovat především počáteční investici. Studie upozorňuje právě na tento rozdíl mezi nízkou pořizovací cenou a pozdějšími náklady na provoz, údržbu a likvidaci.

Panel, který stále dokáže vyrábět elektřinu, může po vyřazení z evropské elektrárny pokračovat v provozu jinde. Změní majitele, změní místo, ale jeho hlavní úkol zůstává stejný. Přeměňuje dál sluneční záření na elektřinu. Pokud je však jeho výkon příliš nízký, životnost příliš krátká nebo je technicky poškozený, může se velmi rychle stát něčím jiným. Místo zdroje elektřiny vzniká odpad, který bude muset řešit země, do níž byl panel dovezen.

Rizika nekontrolovaného hromadění v Africe

Právě sledovatelnost je podle autorů studie jedním z největších problémů. V řadě rozvíjejících se trhů nejsou zavedeny dostatečně robustní systémy kontroly kvality dovážených použitých panelů. Chybí povinné testování, certifikace výkonu i jednotné informace o historii zařízení. Vývozce přitom může panel označit jako použitý výrobek, zatímco dovozce nemusí mít dostatek informací o tom, kolik výkonu panel skutečně ztratil a jak dlouho ještě vydrží.

Příklad Nigérie ukazuje, kam může takový systém vést. Studie uvádí, že země čelí nekontrolovanému hromadění dovážených použitých solárních panelů a současně postrádá dostatečně rozvinutý systém jejich recyklace. Část likvidace pak probíhá v neformálním sektoru, kde mohou být používány postupy s negativními dopady na životní prostředí. Jihoafrická republika má zase významný a rychle rostoucí solární trh, ale podle autorů studie stále nemá komplexní systém pro nakládání s fotovoltaickými panely na konci jejich životnosti.

Přesouvání ekologické zátěže za hranice

To vytváří zvláštní paradox. Evropa a další vyspělé trhy mohou prostřednictvím sekundárního trhu prodlužovat životnost vlastních panelů a současně snižovat objem odpadu, který by musely zpracovat doma. Jenže část environmentálních nákladů tím může přesunout jinam.

Studie tento problém ukazuje také pomocí výhledu do roku 2050. Podle jejího scénáře by Afrika mohla tehdy generovat přibližně 1,6 milionu tun odpadu z fotovoltaických modulů a Blízký východ dalších 1,7 milionu tun. Více než 90 procent tohoto odpadu má podle autorů pocházet z dovážených panelů, které mohou selhat ještě před dosažením předpokládané třicetileté životnosti.

Toto číslo je třeba číst jako modelový výhled, nikoli jako množství odpadu, které už dnes existuje. Přesto ukazuje něco podstatného. Afrika se nestává pouze novým obrovským trhem pro solární elektřinu. Může se zároveň stát místem, kde se bude koncentrovat významná část budoucího odpadu ze solární energetiky, která byla původně instalována jinde. A problém není pouze v samotném množství.

Hrozba ztráty cenných surovin

Fotovoltaický panel není jen sklo, hliníkový rám, křemík, měď, stříbro a další materiály. U starších panelů se navíc mohou v pájecích spojích nacházet olovnaté pájky a některé technologie mohou obsahovat další potenciálně problematické látky, například kadmium nebo selen. Pokud se panel na konci svého života odborně recykluje, část těchto materiálů se může vrátit zpět do výrobního cyklu. Pokud však Evropa funkční i nefunkční panely jednoduše vyveze a jejich další osud přestane sledovat, neztrácí jen kontrolu nad odpadem. Ztrácí také cenné suroviny, které už jednou vytěžila a jejichž další využití by mohlo snížit potřebu nové těžby.

Autoři modelovali také environmentální důsledky skládkování budoucího fotovoltaického odpadu v Africe a na Blízkém východě. V jejich scénáři by do roku 2050 mohlo skládkování znamenat přibližně 63 milionů tun emisí CO₂ a významnou spotřebu fosilních a kovových zdrojů. Jde o výsledky modelového výpočtu založeného na předpokládaném vývoji, nikoli o současnou bilanci skutečně uloženého odpadu.

Hledání cesty k bezpečnému opětovnému použití

Právě proto je důležité neplést si dva zcela odlišné procesy. První je skutečné opětovné použití. Starý panel je otestován, má známý výkon, najde nového uživatele a pokračuje ve výrobě elektřiny. Druhým je export zařízení, které už svou původní funkci nedokáže ekonomicky plnit a jehož další osud je nejistý. Hranice mezi těmito dvěma světy může být překvapivě tenká.

Řešením proto nemusí být zákaz obchodu s použitými panely. Studie naopak doporučuje vytvořit systém, který umožní rozlišit hodnotný použitý výrobek od odpadu. Exportující země by podle autorů měly poskytovat informace o původu panelu, jeho technických parametrech, materiálovém složení, záznamech o testování, záruce a případných opravách. Dovozci by měli mít možnost jeho stav předem ověřit prostřednictvím testování a nezávislé certifikace.

Globální sledovatelnost jako nutný základ

Ještě důležitější je sledování panelu během celého jeho života. Pokud dnes někdo vyveze do Afriky deset tisíc použitých panelů, měla by být za několik let odpověď na jednoduchou otázku. Kde jsou? Kolik jich stále vyrábí elektřinu, kolik jich bylo opraveno, kolik jich definitivně dosloužilo a kolik jich bylo skutečně recyklováno?

Právě taková data dnes podle autorů studie chybějí. Navrhují proto mezinárodně propojené databáze, které by umožnily sledovat původ, typ, materiálové složení a předpokládanou životnost jednotlivých modulů nebo jejich evidovaných toků. Digitální technologie mohou podle nich později sledování dále rozšířit, ale základním problémem není nedostatek technologií. Je jím nedostatek jednotných pravidel, sdílených dat a ověřování.

Materiálové limity nekonečného slunce

To je možná nejdůležitější myšlenka celé studie. Solární panel totiž nezmizí ve chvíli, kdy opustí evropskou elektrárnu. Zmizí pouze z evropské evidence. A právě v okamžiku, kdy se jeho cesta přesune přes hranice, by měla začít fungovat ještě lepší sledovatelnost, nikoli horší. Pokud je panel skutečně hodnotným výrobkem, jeho další využití by mělo být možné prokázat. Pokud už výrobkem není, měl by existovat jasný systém, který určí, kdo zajistí jeho recyklaci a kdo za ni zaplatí.

Solární energetika se často představuje jako technologie, která využívá prakticky nevyčerpatelný zdroj energie. Slunce skutečně nezmizí. Panely však mají svůj materiálový život. A čím rychleji se jejich technologie vyvíjí, tím rychleji může růst také množství zařízení, která budou považována za zastaralá ještě dlouho předtím, než fyzicky přestanou fungovat.

Širší problém globálního toku odpadů

Problém s fotovoltaikou navíc není ojedinělým výstřelkem moderní doby, ale zapadá do dlouhodobého vzorce chování rozvinutého světa. Podobný příběh o prodlužování životnosti na úkor rozvojových zemí se už desítky let odehrává u celé řady jiných komodit. Africký kontinent se stal cílovou stanicí pro miliony ojetých automobilů, které již nesplňují evropské emisní normy, masivní objemy vyřazeného textilu z takzvané rychlé módy, které okamžitě plní místní skládky, nebo obrovská množství starých pneumatik a elektroodpadu obecně.

Solární panely jsou tak pouze nejnovějším přírůstkem, spíše trendem, v zavedeném systému, v němž západní svět pod rouškou ekologie a humanity vyváží své vysloužilé produkty tam, kde na jejich bezpečnou likvidaci chybí prostředky i potřebná infrastruktura.

Rok 2025 patřil k nejsušším obdobím pro světové řeky za posledních 35 let. Nová zpráva Světové meteorologické organizace zároveň odhaluje dlouhodobý úbytek vody uložené na kontinentech, pokračující ztráty ledovců a stále častější odchylky od běžného vodního režimu. Ztenčují se i zásoby, které dosud pomáhaly překlenout období sucha.

Světová meteorologická organizace (WMO) zveřejnila 17. září 2026 zprávu State of Global Water Resources 2025, která hodnotí stav globálních vodních zdrojů v roce 2025 a zasazuje jej do kontextu vývoje předchozích pěti let. Páté vydání této každoročně připravované zprávy ukazuje, že výkyvy vodního cyklu nejsou pouze otázkou jednotlivých suchých či povodňových epizod. Zásadní je také dlouhodobý vývoj zásob vody v krajině, podzemních vodách a ledovcích.

WMO přitom upozorňuje, že vodní cyklus se stává stále proměnlivějším a méně předvídatelným, přičemž se střídají období s nedostatkem vody s událostmi, při nichž jí je naopak příliš mnoho.

Řeky mimo normál už sedm let

V roce 2025 zaznamenala více než třetina světové rozlohy říčních povodí, konkrétně 36 %, podnormální průtoky. Podle hodnocení založeného na souboru 13 globálních hydrologických modelů šlo o jeden z nejsušších roků z hlediska průtoků za posledních 35 let. Pro srovnání, v období 1991 až 2020 se normální průtoky vyskytovaly v průměru ve 46 % povodí. V roce 2025 činil jejich podíl pouze 34 až 38 %. Nadnormální průtoky byly zaznamenány přibližně v 21 % světové rozlohy povodí.

Zpráva přitom upozorňuje na delší časovou řadu. Již sedmým rokem po sobě zůstává počet říčních povodí s normálními průtoky v menšině. V letech 2021 až 2025 se opakovaně podnormální průtoky objevovaly ve velkých částech povodí Amazonky a La Platy, v Severní Americe, ve střední a východní Africe, ve Střední Asii a na Blízkém východě.

Geografický obraz roku 2025 ovšem nebyl jednotný. Nadnormální až výrazně nadnormální průtoky se vyskytovaly v jižní a jihovýchodní Asii a v některých oblastech severní části Jižní Ameriky. V Africe byly vyšší průtoky zaznamenány například v povodích Senegalu, Nigeru, Čadského jezera, Orange a Limpopa. Naopak výrazně podnormální průtoky zasáhly mimo jiné povodí Nilu, Konga a Zambezi.

Rozsáhlé oblasti s podnormálními průtoky se nacházely také v Severní Americe, v povodích La Platy a São Francisca v Jižní Americe, ve východní Evropě, na Blízkém východě a ve Střední Asii. Obdobné geografické rozložení vykazovaly také hladiny jezer a nádrží. Většina afrických jezer měla nadnormální hladiny, výraznou výjimkou však byla nádrž Kariba.

Vodní účet kontinentů se dál vyprazdňuje

Průtoky řek představují pouze jednu část globální vodní bilance. WMO sleduje také celkové zásoby vody na pevnině, které zahrnují podzemní vodu, vodu v jezerech a řekách, půdní vlhkost, vegetaci, sníh a led. Právě tento ukazatel odhaluje dlouhodobý trend, který nelze vysvětlit jediným suchým rokem.

Celkové zásoby vody na kontinentech vykazují klesající trend již od let 2014 až 2016. Podnormální hodnoty se v období 2021 až 2025 opakovaně objevovaly například na jihozápadě Spojených států, v Patagonii a subtropických Andách, v povodí horního toku Gangy a Indu, v severní Africe, na Blízkém východě, ve Střední Asii a ve východní Číně.

V roce 2025 byly podnormální zásoby zaznamenány také ve východní Evropě, v severní a jihozápadní části Severní Ameriky, ve východní Brazílii, v severní Indii, v některých částech severní Evropy, v Rusku a v Číně. Část Jižní Ameriky, zejména povodí La Platy, naopak vykazovala známky částečného zotavení po dlouhodobém suchu. Ve střední a jižní Africe přetrvávaly výrazně nadnormální zásoby vody již z roku 2024.

Hodnocení zásob vody na pevnině vychází také z družicové gravimetrie, která umožňuje sledovat změny celkového množství vody uložené na povrchu i pod povrchem kontinentů. Mapa pro rok 2025 porovnává stav s průměrem období 2002 až 2020.

Zpráva tím ukazuje, že vývoj vodních zdrojů nelze zjednodušit na plošné vysychání všech kontinentů. Jednotlivé regiony se vyvíjejí rozdílně, přičemž dlouhodobý pokles celkových zásob vody na pevnině zůstává významným globálním trendem.

Podzemní voda ztrácí schopnost vyrovnávat suchá období

Zvláštní pozornost si zaslouží podzemní voda, která představuje jednu z pomaleji reagujících složek hydrologického cyklu. Na rozdíl od průtoků řek nebo půdní vlhkosti se její zásoby mohou obnovovat v delším časovém horizontu. Právě proto je jejich vývoj důležitý pro hodnocení dlouhodobé vodní bezpečnosti.

V roce 2025 vykazovaly téměř dvě třetiny sledovaných podzemních vrtů na světě stav mimo historický normál. Bilance se navíc oproti roku 2024 posunula více směrem k deficitním podmínkám, nikoli k obnově zásob. Přetrvávající nedostatky podzemní vody byly v letech 2022 až 2025 pozorovány v částech amerického kontinentu, Evropy, na Blízkém východě, v Indii, jižní Africe a Austrálii.

Podzemní voda tak potvrzuje širší trend úbytku pomalu se obnovujících zásob. WMO upozorňuje, že jejich pokles může přetrvávat i v době, kdy se průtoky řek nebo půdní vlhkost po srážkově příznivějším období již částečně zotavují.

Výsledky tak doplňují obraz, který poskytují říční průtoky a celkové zásoby vody na pevnině. Nejde pouze o aktuální množství vody v řekách, ale také o stav pomaleji se obnovujících zdrojů, které mají význam pro překlenutí období s nedostatkem srážek.

Ledovce ztratily za tři roky 1 400 gigatun vody

Dalším zásadním zjištěním zprávy je pokračující úbytek ledovcové hmoty. Rok 2025 byl již čtvrtým rokem v řadě, kdy všechny hlavní zaledněné oblasti světa zaznamenaly ztrátu ledu. V hydrologickém roce 2025 činil úbytek ledovcové hmoty téměř 408 gigatun. To odpovídá příspěvku ke globálnímu zvýšení hladiny moří přibližně o 1,1 milimetru.

Za období 2023 až 2025 dosáhla kumulativní ztráta ledovcové hmoty přibližně 1 400 gigatun vody. Pro představu jde zhruba o třetinu ročního objemu odběrů sladké vody na světě. Objemově to odpovídá přibližně 560 milionům olympijských bazénů.

V roce 2025 přitom ztrátu ledovcové hmoty zaznamenalo všech 19 sledovaných ledovcových oblastí světa. Podle WMO se rok zařadil mezi tři nejhorší roky z hlediska úbytku ledovců v dosavadních záznamech.

WMO upozorňuje také na jev označovaný jako peak water, tedy okamžik, kdy ledovec dosáhne vrcholu svého příspěvku k odtoku tající vody. Jakmile se zásoba ledu zmenší natolik, že už nemůže v teplých obdobích poskytovat více vody, než kolik jí poskytuje v současnosti, začne jeho příspěvek k odtoku klesat.

Známky dosažení tohoto bodu vykazují některé oblasti s menšími ledovci, mimo jiné střední Evropa, Kavkaz a západní Kanada. Pro oblasti závislé na vodě z tajících ledovců to představuje dlouhodobé riziko, zejména v horkých a suchých obdobích. Úbytek ledu přitom může v krátkodobém horizontu přispívat k povodňovým rizikům, zatímco v delším časovém měřítku omezuje dostupnost vody.

Extrémy zasahují především Asii a Afriku

Zpráva se nezaměřuje pouze na množství vody, ale také na hydrologické extrémy a jejich dopady. V uplynulých pěti letech připadla na Asii a Afriku dohromady nejméně polovina všech zaznamenaných hydrologických extrémních událostí a více než 80 % hlášených souvisejících úmrtí.

V každém z posledních pěti let hlásily národní meteorologické a hydrologické služby po celém světě rekordní povodně a sucha. Některé oblasti přitom mezi jednotlivými událostmi neměly dostatek času na zotavení.

WMO zároveň upozorňuje na souvislost mezi vývojem klimatických podmínek a rizikem dalších hydrologických extrémů. Posilující jev El Niño podle organizace zvýší v některých oblastech riziko sucha, zatímco jinde může přispět k vyššímu riziku povodní.

WMO současně upozorňuje, že právě v Asii a Africe, tedy v regionech nejvíce zasažených hydrologickými extrémy, stále chybějí dostatečně rozsáhlá pozorovací data. To omezuje možnosti přesného hodnocení vodních zdrojů i přípravy předpovědí a včasných varování.

Přestože se dostupnost vodních dat postupně zlepšuje, jejich prostorové pokrytí zůstává nerovnoměrné. Zpráva tak vedle samotného stavu vodních zdrojů upozorňuje i na význam hydrologického monitoringu, sdílení dat a včasného varování před extrémními událostmi.

Rozsáhlejší data, ale stále neúplný obraz

Páté vydání zprávy WMO je zároveň důkazem výrazného rozšíření globálního hydrologického monitoringu. Zatímco první zpráva, která se týkala roku 2021, vycházela z údajů sedmi zemí a 14 říčních stanic, aktuální vydání využívá data z 68 zemí a více než 3 000 stanic.

Rozšířil se také rozsah sledovaných ukazatelů, a to ze tří v prvním vydání na současných 15 hydrologických proměnných. Hodnocení kombinuje pozemní měření, družicová pozorování a výstupy globálních hydrologických modelů. Přesto zůstává dostupnost přímých pozorování v jednotlivých částech světa velmi rozdílná. Družicová data a modelové odhady jsou důležitým doplněním měření, nikoli jeho plnohodnotnou náhradou.

Přestože se rozsah monitoringu rozšířil, Asie a Afrika zůstávají mezi regiony s nejnižším zastoupením hydrologických pozorování. Jde přitom o oblasti, které jsou podle zprávy nejvíce zasaženy hydrologickými extrémy.

Zpráva State of Global Water Resources 2025 tak přináší podstatně širší a podrobnější obraz globální vodní bilance než její předchozí vydání. Její výsledky ukazují, že sedmileté období s menšinovým zastoupením říčních povodí s normálními průtoky, desetiletý pokles zásob vody na pevnině a čtyři po sobě jdoucí roky úbytku ledovcové hmoty představují souběžné a dlouhodobé trendy.

Pro hodnocení vodní bezpečnosti je proto zásadní sledovat nejen aktuální průtoky a srážky, ale také vývoj podzemních vod, ledovců a celkových zásob vody v krajině. Právě tyto pomaleji se měnící složky hydrologického cyklu dosud pomáhaly vyrovnávat výkyvy mezi vlhkými a suchými obdobími. Jejich pokračující úbytek patří k nejvýznamnějším zjištěním zprávy WMO.

Lepší data a včasná varování jako základ vodní bezpečnosti

WMO zdůrazňuje potřebu dalšího rozšiřování hydrologických pozorovacích sítí, zlepšování dostupnosti a sdílení vodohospodářských dat a posilování systémů včasného varování před hydrologickými extrémy. Kvalitnější monitoring je důležitý pro přesnější hodnocení vodních zdrojů i pro přípravu spolehlivějších předpovědí povodní a sucha.

Organizace zdůrazňuje také potřebu společných datových standardů a dalšího investování do hydrologických pozorovacích sítí, mimo jiné prostřednictvím iniciativy Systematic Observations Financing Facility. Získaná pozorování mají být sdílena v rámci společného systému a převáděna do prakticky využitelných služeb pro zemědělce, městské plánovače i složky zajišťující reakci na katastrofy.

Významnou roli mají také vodohospodářské politiky, které zohledňují nejen dostupnost vody, ale i její spotřebu a udržitelnost odběrů. Lepší znalost aktuálního stavu vodních zásob a jejich vývoje je předpokladem pro kvalifikované rozhodování v podmínkách rostoucí proměnlivosti vodního cyklu.

Dokument ke stažení:

State of Global Water Resources 2025

Evropská unie hledá způsob, jak udržet cenné druhotné suroviny v evropské ekonomice. Nové stanovisko organizace FEAD, která zastupuje evropský soukromý sektor odpadového hospodářství, ale upozorňuje na důležitý problém. Pokud bude Evropa omezovat obchod s druhotnými surovinami pouze prostřednictvím vývozních omezení, aniž současně vytvoří dostatečnou poptávku po recyklovaných materiálech, může tím znevýhodnit vlastní recyklační průmysl. FEAD proto požaduje, aby připravovaný Circular Economy Act postavil do centra především evropskou poptávku po recyklovaných materiálech.

Stanovisko FEAD bylo zveřejněno 18. září 2026 a reaguje na připravovaný Circular Economy Act, který má podle organizace představovat příležitost k posílení jednotného trhu s druhotnými surovinami a k výraznějšímu propojení recyklace s evropskou průmyslovou a hospodářskou politikou. FEAD přitom upozorňuje na základní nerovnováhu současného trhu. Evropská unie může usilovat o omezení vývozu cenných druhotných surovin, skutečným problémem však podle organizace v řadě případů zůstává nedostatečná evropská poptávka po recyklovaných materiálech.

Evropský trh potřebuje impuls k odběru recyklátů

Právě zde se podle FEAD nachází klíč k tomu, aby materiály získané z odpadu zůstávaly v evropském hospodářství. Pokud evropské podniky nemají dostatečný důvod nakupovat recyklované suroviny, jejich vývoz může být přirozeným výsledkem fungování trhu. Samotné omezení obchodu proto nemusí odstranit příčinu problému. FEAD místo toho prosazuje vytvoření silného a předvídatelného evropského trhu, který by recyklované materiály dokázal dlouhodobě absorbovat.

Jedním z hlavních nástrojů mají být podle FEAD povinné podíly recyklovaného obsahu ve výrobcích. Organizace navrhuje také princip „Made in Europe“ pro recyklovaný obsah a využití cirkulárních kritérií při veřejných zakázkách. Smyslem je vytvořit stabilnější poptávku po materiálech vyrobených z odpadu přímo v Evropě. Takový signál by zároveň mohl podpořit investice do moderního třídění, zpracování a recyklačních technologií.

Cílem musí být odpad od koncových spotřebitelů

FEAD současně zdůrazňuje rozdíl mezi materiálem pocházejícím ze spotřebitelského odpadu a materiálem vznikajícím ještě před uvedením výrobku na trh. Budoucí povinné cíle pro recyklovaný obsah by se podle organizace měly soustředit na postconsumer materiál, tedy materiál získaný z výrobků po jejich použití. U preconsumer materiálu, který vzniká například jako výrobní odpad ještě před spotřebou výrobku, FEAD navrhuje místo povinného započítávání zachovat pouze požadavky na vykazování.

Důvodem je snaha zajistit, aby nové cíle skutečně vytvářely dodatečnou poptávku po materiálech, které prošly sběrem, tříděním a recyklací po skončení jejich používání. Právě tato část odpadového toku vyžaduje rozsáhlou infrastrukturu a technologické kapacity. FEAD upozorňuje, že výroba kvalitních druhotných surovin stále častěji vyžaduje významné investice do třídění, úpravy a recyklačních technologií. Pro takové investice je podle organizace zásadní předvídatelná dlouhodobá poptávka.

Omezení vývozu ohrožuje konkurenceschopnost

FEAD proto spojuje otázku obchodu s druhotnými surovinami přímo s otázkou evropské průmyslové konkurenceschopnosti. Pokud budou evropské recyklační podniky čelit omezením při prodeji druhotných surovin, zatímco primární suroviny budou podobným omezením podléhat méně, může podle organizace vzniknout nerovné konkurenční prostředí. FEAD proto požaduje, aby případná obchodní pravidla zachovávala srovnatelné podmínky pro primární i druhotné suroviny.

Význam této otázky přesahuje samotné nakládání s odpady. Druhotné suroviny jsou vstupem pro další výrobu a jejich dostupnost souvisí s fungováním evropského průmyslu. Pokud má Evropa současně zvyšovat míru recyklace, posilovat využívání recyklovaných materiálů a investovat do vlastních zpracovatelských kapacit, musí pro tyto materiály existovat také dostatečný odběratelský trh. FEAD právě proto staví poptávku na stejnou úroveň jako samotnou schopnost odpad sbírat a recyklovat.

FEAD zastupuje soukromý evropský sektor odpadového hospodářství prostřednictvím 21 národních členských asociací, které podle organizace sdružují více než 3 000 společností. Celý sektor podle FEAD zaměstnává více než 500 000 lidí a každoročně investuje do ekonomiky přibližně 5 miliard eur.

Související:

Evropa začíná zavírat vývozní cestu odpadu. O evropské odpady se už nebude moci ucházet jen tak každý

Evropská unie začíná výrazně měnit pravidla pro obchod s odpady mimo své území. Evropská komise dnes zveřejnila návrh prvního seznamu zemí mimo OECD, které by mohly po květnu 2027 přijímat vybrané odpady, které nejsou nebezpečné, z Evropské unie. Komise nyní posoudila žádosti 32 zemí a zveřejnila výsledek svého hodnocení. Současně oznámila další významnou změnu. Od 21. listopadu 2026 bude zakázán vývoz plastového odpadu z EU do zemí mimo OECD.

Evropská unie v roce 2025 vyvezla 32 milionů tun odpadu. Přibrižně 40 procent tohoto množství zamířilo do zemí mimo OECD. Nové nařízení o přepravě odpadů, které vstoupilo v platnost 20. května 2024, proto nastavuje pro vývoz mimo OECD výrazně přísnější režim. Od 21. května 2027 bude základním pravidlem, že Evropská unie do zemí mimo OECD odpad vyvážet nebude. Výjimkou budou pouze země, které o pokračování dovozu výslovně požádají a prokážou schopnost s odpadem nakládat udržitelným způsobem.

Zelenou dostanou jen prověřené státy

Evropská komise má vytvořit seznam zemí oprávněných přijímat konkrétní proudy odpadu. To je podstatná součást celého systému. Země tedy může být posuzována podle toho, s jakými druhy odpadu dokáže nakládat a zda pro ně má odpovídající kapacity. Komise při hodnocení vychází z informací a důkazů předložených příslušnými orgány jednotlivých zemí a může si vyžádat jejich doplnění nebo vysvětlení.

O možnost pokračovat v přijímání odpadu z Evropské unie požádalo celkem 32 zemí. Ve stanoveném termínu do 21. února 2025 podaly žádost Bangladéš, Bosna a Hercegovina, Egypt, Salvador, Gruzie, Hongkong, Indie, Indonésie, Kazachstán, Malajsie, Mauricius, Moldavsko, Monako, Černá Hora, Maroko, Nigérie, Severní Makedonie, Omán, Pákistán, Filipíny, Saúdská Arábie, Srbsko, Singapur, Srí Lanka, Tchaj-wan, Thajsko, Togo, Tunisko, Ukrajina a Vietnam. Další dvě žádosti přišly později. Laos ji podal v červnu 2025 a Andorra v červenci téhož roku.

Rozhoduje ekologická kapacita a nikoli velikost trhu

Tento výčet je důležitý také proto, že ukazuje, jak rozdílné země se do nového systému zapojují. Vedle velkých asijských ekonomik, jako jsou Indie, Indonésie, Malajsie nebo Vietnam, jsou mezi žadateli státy z Afriky, Blízkého východu, Evropy i Latinské Ameriky. Seznam zahrnuje například Egypt, Maroko, Nigérii, Saúdskou Arábii, Tunisko, Ukrajinu nebo Salvador. Evropská komise přitom neposuzuje samotnou velikost ekonomiky ani obecný zájem o dovoz odpadu. Předmětem hodnocení je schopnost nakládat s konkrétními odpady způsobem, který odpovídá požadavkům nového evropského systému.

Rozhodující tedy není, zda nějaká země chce evropský odpad dovážet. Její žádost musí obsahovat podrobné důkazy podporující tvrzení o schopnosti odpovědně s odpadem nakládat. Evropská komise při posuzování žádostí může kontaktovat příslušné orgány žadatelských zemí a požadovat další vysvětlení nebo doplnění informací. Teprve na základě tohoto procesu vznikne seznam zemí oprávněných přijímat konkrétní toky odpadu z EU.

Veřejnost může návrh připomínkovat online

Dnešní zveřejnění proto ještě není konečným rozhodnutím. Evropská komise zveřejnila návrh seznamu a nyní k nému shromažďuje připomínky. Veřejná konzultace probíhá online na portálu Have Your Say a potrvá do 16. října 2026. První konečný seznam má být přijat do 21. listopadu 2026 a následně bude pravidelně aktualizován nejméně jednou za dva roky. Země, které v něm nebudou uvedeny, budou moci později požádat o nové posouzení a zařazení.

Tím se ale příběh evropského odpadu nekončí. Nová pravidla obsahují ještě přísnější režim pro plasty. Od 21. listopadu 2026 nebude možné vyvážet plastový odpad z Evropské unie do zemí mimo OECD. U zemí OECD platí jiný systém. Evropská komise musí vývoz plastového odpadu do těchto zemí sledovat a posuzovat, zda jsou schopny dovážený materiál zpracovávat způsobem šetrným k životnímu prostředí.

Kam směřují miliony tun evropských plastů

Právě proto Komise současně s návrhem seznamu zveřejnila také samostatné hodnocení vývozu plastového odpadu do Turecka. Turecko je podle Komise hlavní destinací pro plastový odpad vyvážený z EU mezi zeměmi OECD. V roce 2025 tam zamířilo 510 tisíc tun plastového odpadu. Celkový vývoz plastového odpadu z EU přitom v témže roce dosáhl 1,4 milionu tun.

Evropská unie každoročně vyprodukuje přibližně 40 milionů tun plastového odpadu a každý rok vyveze přibližně 1 až 1,5 milionu tun. V roce 2025 připadala přibližně polovina evropského vývozu plastového odpadu na země OECD a druhá polovina na země mimo OECD. Po Turecku následovala mezi hlavními destinacemi Malajsie s 276 tisíci tun, Indonésie s 215 tisíci tun, Vietnam se 137 tisíci tun a Spojené království se 108 tisíci tun.

Turecko pod drobnohledem evropských kontrolorů

V hodnocení Evropská komise uvádí, že Turecko posílilo právní rámec pro nakládání s plastovým odpadem a jeho dovozem. Zároveň přijalo kroky ke zlepšení prosazování těchto pravidel, včetně zvýšení počtu kontrol a vyšších pokut. Komise však současně ve své zprávě uvádí oblasti, u nichž podle jejího hodnocení stále potřebuje další informace nebo pokrok.

Jednou z nich je transparentnost údajů o vzniku a zpracování plastového odpadu. Komise ve zprávě výslovně zmiňuje také potřebu lepších informací o tom, jaký dopad má dovážený plastový odpad na nakládání s odpadem vznikajícím přímo v Turecku. Další otázkou je praktické uplatňování právních předpisů tak, aby se zabránilo poškozování životního prostředí v souvislosti s dováženým plastovým odpadem. Komise zároveň upozorňuje, že není dostatečně jasné, jak je v Turecku rozdělená odpovědnost za nakládání s plastovým odpadem mezi jednotlivé úřady.

Cílem je podpora oběhového hospodářství v unii

Nový evropský systém tak zavádí několik různých hranic podle druhu odpadu a podle země určení. U ostatních relevantních odpadů, které nejsou nebezpečné a směřují mimo OECD, se po 21. květnu 2027 uplatní obecný zákaz s možností výjimky pro země, které projdou stanoveným procesem. U plastového odpadu bude zákaz vývozu do zemí mimo OECD platit už od 21. listopadu 2026. U zemí OECD pak bude pokračovat sledování a hodnocení environmentálně šetrného nakládání s vyváženým plastovým odpadem.

Důležitá je také skutečnost, že nový systém nemíří pouze na samotný přesun odpadu přes hranice. Nařízení o přepravě odpadů současně posiluje pravidla pro pohyb odpadu uvnitř Evropské unie a podporuje jeho využití v rámci evropského trhu. Jedním z cílů nařízení je usnadnit přepravu odpadu určeného k recyklaci mezi členskými státy a vytvořit podmínky pro fungování jednotného trhu s odpady. Evropská komise připravuje také pravidla pro zařazení některých nebezpečných odpadů mezi odpady, jejichž přeprava v rámci EU bude administrativně jednodušší, včetně stanovení kritérií pro míru kontaminace.
 

Další informace:

• Assessment of the sustainability of plastic waste exports to OECD countries | European Commission

• List of non-OECD countries authorised to import certain non-hazardous waste from the EU | Have Your Say

• Waste shipments | European Commission

Dánská skupina Marius Pedersen po více než třech desetiletích opouští český a slovenský trh. O její zdejší odpadářský byznys usilovali čeští miliardáři i velké evropské společnosti, nakonec však ve výběrovém řízení uspěla francouzská skupina Paprec. Ta nyní získala exkluzivitu pro jednání o převzetí českých a slovenských aktivit. Definitivní dokončení transakce se teprve chystá, přičemž hodnota obchodu se podle dostupných informací pohybuje kolem 15 miliard korun.

Příběh začal už na podzim loňského roku. Dánská skupina Marius Pedersen tehdy oficiálně potvrdila, že hledá nového strategického vlastníka pro své aktivity v České republice a na Slovensku. Česká společnost současně zdůraznila, že nejde o ukončení ani omezení její činnosti. Důvod prodeje vysvětlila dánská skupina svou orientací na domácí trh a strategii Green Future, která počítá s dosažením uhlíkové neutrality do roku 2035.

Prodej dostala na starost poradenská společnost KPMG. Na podzim 2025 začala připravovat celý proces a původní plán počítal s uzavřením transakce během druhého čtvrtletí roku 2026. Zájem investorů byl značný a už na jaře bylo jasné, že nepůjde o běžnou změnu vlastníka. KPMG tehdy uvedla, že obdržela velké množství indikativních nabídek a vybrala finalisty, kteří dostali možnost provést podrobnou kontrolu společnosti.

Miliardové nabídky domácího i zahraničního kapitálu

Mezi zájemci se objevila výrazná jména českého kapitálu. O Marius Pedersen usilovali Daniel Křetínský, Michal Strnad, Pavel Tykač a Karel Pražák. Zájem projevila také investiční společnost Wood & Company prostřednictvím slovenské odpadové společnosti Kosit. Na straně zahraničních zájemců se objevily společnosti FCC Environment a Remondis. Celkem bylo podle aktuálních informací podáno sedm závazných nabídek.

Ani původní časový plán se však nepodařilo dodržet. Ještě v srpnu KPMG potvrzovala, že závazné nabídky byly podány 14. srpna a teprve poté začne jejich vyhodnocování. Prodej se tak posunul do druhé poloviny roku. O měsíc později je už znám preferovaný partner. Dánská skupina Marius Pedersen oznámila, že vstupuje do exkluzivních jednání s francouzskou společností Paprec.

Podle dostupných informací byla nabídka Paprecu vyhodnocena jako nejatraktivnější z finančního i průmyslového hlediska. Generální ředitel Marius Pedersen A/S Simon Hovgaard Clausen uvedl, že Paprec představuje vhodného partnera pro dlouhodobý rozvoj podniku a jeho přípravu na budoucí výzvy. Je ale důležité zachovat přesnost. V této chvíli nejde o dokončený prodej. Probíhají exkluzivní jednání, jejichž výsledkem má být dohoda o převzetí českých a slovenských aktivit.

Rodinná skupina s ambicí ovládnout evropský trh

Proč právě Paprec je přitom zajímavá otázka, na kterou lze odpovědět především pohledem na samotnou historii francouzské společnosti. Paprec vznikl v roce 1994 z původně úzce zaměřené recyklační firmy a během tří desetiletí vyrostl v rozsáhlou evropskou skupinu. Její zakladatel Jean-Luc Petithuguenin ji stále vede společně se svými syny Mathieuem a Sébastienem a rodina zůstává většinovým vlastníkem. Ve vlastnické struktuře jsou také finanční investoři včetně francouzské veřejné investiční banky Bpifrance.

Systematické budování pozice ve střední Evropě

Paprec dnes působí v celém řetězci nakládání s odpady. Zabývá se jejich sběrem, tříděním a materiálovým využitím, ale také energetickým využitím a nakládáním se zbytkovými odpady. Podle vlastních údajů skupina zpracovává přibližně 16 milionů tun odpadu ročně a působí na stovkách lokalit. Její historickou specializací byla recyklace papíru, postupně však přidala plasty, kovy, dřevo, stavební odpady, biologické odpady, baterie nebo elektroodpad.

Francouzská skupina navíc v posledních letech výrazně urychlila svou mezinárodní expanzi. Po vstupu do Švýcarska, Španělska a Itálie oznámila dohodu o převzetí 80 procent společnosti Brantner green solutions v srpnu 2025. Rakouská rodinná firma působí v oblasti sběru, třídění, recyklace a využití odpadů a má aktivity v Rakousku, na Slovensku, v České republice, Rumunsku a Srbsku. Pokud bude česko-slovenská transakce dokončena, výrazně tím posílí své postavení v regionu a současně získá další rozsáhlou síť služeb v České republice a na Slovensku.

Urovnání minulých sporů bez uznání viny

Paprec má za sebou i vedle rychlého růstu a rozsáhlé evropské expanze také kontroverzní kapitolu. V únoru 2025 uzavřel s francouzským Národním finančním prokurátorem dohodu CJIP, která ukončila trestní řízení týkající se podezření na korupci, zvýhodňování, protisoutěžní jednání a zneužití majetku společnosti v letech 2013 až 2022. Paprec v rámci dohody zaplatil celkem 17,5 milionu eur a zavázal se k tříletému programu dodržování pravidel pod dohledem Francouzské agentury pro boj proti korupci. Dohoda přitom nepředstavuje přiznání viny ani odsouzení společnosti.

Stabilita zaštítěná dánským nadačním modelem

Rozměr prodávaného podniku je přitom značný. Česká a slovenská část Marius Pedersen zaměstnává přibližně 4 500 lidí ve 49 dceřiných společnostech. Skupina zde provozuje 29 skládek a 15 třídicích zařízení, ročně zpracuje téměř tři miliony tun odpadu a její služby využívá více než 2300 obcí a přibližně 3,2 milionu obyvatel. Za loňský rok dosáhly konsolidované tržby české a slovenské části téměř 400 milionů eur a EBITDA činila 113 milionů eur.

V pozadí celé transakce je přitom pozoruhodná i vlastnická historie. Marius Pedersen A/S není klasická společnost ovládaná jednotlivým finančním investorem. Vlastní ji Entreprenør Marius Pedersens Fond, podnikatelská nadace, které podnikatel Marius Pedersen předal svou firmu už v roce 1972. Podle samotné nadace měl tento model zajistit pokračování rozvoje společnosti a dlouhodobou stabilitu. Nadace dnes zároveň prostřednictvím svých výnosů podporuje společenské, charitativní, kulturní a také projekty zaměřené na přírodu a životní prostředí.

Současný prodej je zajímavý i z širšího pohledu na evropské odpadové hospodářství. Odpad už dávno není pouze službou spojenou se svozem popelnic. Ve hře jsou třídicí kapacity, recyklace, energetické využití, skládky, sekundární suroviny, technologie a přístup k dlouhodobým kontraktům měst, obcí a průmyslových podniků. Marius Pedersen představuje rozsáhlou infrastrukturu a Paprec zase skupinu, která svou vlastní expanzi staví právě na kombinaci recyklace, technologií, energetického využití a akvizic.

Plastový odpad může na první pohled působit jako problém materiálu, který je třeba pouze roztřídit, rozdrtit a znovu zpracovat. Ve skutečnosti se při jeho chemickém zpracování odehrávají složité reakce, v nichž mohou rozhodovat i velmi malé rozdíly ve složení vstupní suroviny. Jedna z nových studií ukazuje, jak významnou roli může mít jediný chemický prvek a jak jeho přítomnost ovlivňuje celý systém, který má odpadní plast přeměnit na další využitelné produkty.

Polyolefiny patří mezi nejrozšířenější skupiny syntetických polymerů. Patří sem například polyethylen a polypropylen, které se používají v obalech, fóliích, lahvích, potrubích, spotřebních výrobcích i celé řadě dalších aplikací. Jejich chemická struktura je tvořena především uhlíkem a vodíkem, což zároveň umožňuje jejich katalytickou přeměnu na produkty s nižší molekulovou hmotností.

Jednou z možností je hydrogenolýza. Tento pojem označuje chemickou reakci, při níž dochází za přítomnosti vodíku ke štěpení vazeb v molekule. U polymerů tak lze dlouhé řetězce rozdělit na kratší uhlovodíkové molekuly. K reakci je zapotřebí katalyzátor, tedy látka, která umožňuje reakci probíhat účinněji a zároveň se během ní nespotřebovává stejným způsobem jako reagující materiál.

Právě tady se do příběhu dostává PVC neboli polyvinylchlorid. PVC se od polyethylenu a polypropylenu zásadně liší svou chemickou strukturou. Součástí jeho polymerního řetězce je chlor. Právě ten je důležitý pro vlastnosti samotného materiálu, při následném chemickém zpracování však může způsobit komplikace. Při rozkladu PVC se chlor dostává do reakčního prostředí a může reagovat s povrchem kovového katalyzátoru.

To je důležitý rozdíl. V ideálním laboratorním experimentu lze vstupní surovinu přesně definovat. Skutečný odpadní plastový tok je ale mnohem méně předvídatelný. Jednotlivé polymery se mohou v různých koncentracích dostávat do společného materiálového proudu a úplné oddělení všech složek nemusí být technicky ani ekonomicky jednoduché. Pro technologii pak není podstatné pouze to, co chceme ze směsi získat, ale také to, co do procesu vstupuje spolu s požadovanou surovinou.

Když se do recyklace připlete nesprávný plast

Právě tento aspekt se stal ústředním tématem studie Tackling chlorine poisoning for robust upcycling of PVC-contaminated plastic streams, publikované v časopise Nature Communications. Výzkumný tým se zaměřil na rutheniové katalyzátory používané při hydrogenolýze plastů a sledoval, co se s nimi děje při přítomnosti PVC v polyolefinových směsích.

Výsledek ukazuje poměrně názorně, proč může být chemická recyklace směsných plastů technologicky náročná. Chlor uvolňovaný při zpracování PVC může reagovat s povrchem rutheniového katalyzátoru a obsazovat jeho aktivní místa. Ta jsou přitom nezbytná pro průběh požadované chemické reakce.

Účinnost katalyzátoru závisí na jeho povrchu, kde se nacházejí aktivní místa umožňující průběh chemických reakcí. Právě na ně se vážou molekuly reagujících látek a od jejich dostupnosti se odvíjí, jak účinně může katalyzátor danou přeměnu podporovat. Pokud se aktivní místa obsadí například chlorovými sloučeninami, reagující molekuly k nim nemají dostatečný přístup a katalytická aktivita klesá.

V případě rutheniového katalyzátoru chlorové druhy se mohou vázat na jeho povrch a obsazovat aktivní místa, která jsou potřebná pro průběh hydrogenolýzy. V katalýze se tento typ deaktivace označuje jako otrávení katalyzátoru. Nejde samozřejmě o biologickou toxicitu, ale o stav, kdy látka přítomná v reakčním systému obsadí aktivní místa katalyzátoru a omezí jeho schopnost podporovat požadovanou chemickou reakci.

Cesta k obnově zablokovaného povrchu

Výzkumníci proto hledali způsob, jak takto deaktivovaný rutheniový katalyzátor znovu aktivovat. K regeneraci zvolili tetrahydridoboritan sodný (NaBH₄). Jde o silné redukční činidlo, tedy látku, která může předávat elektrony a měnit chemický stav dalších látek. V tomto případě jeho působení umožňuje odstranit chlorové druhy z povrchu katalyzátoru a obnovit jeho aktivní místa.

V tomto případě má NaBH₄ jinou úlohu než při samotné hydrogenolýze. Výzkumníci jej využívají k odstranění chlorových druhů z povrchu rutheniového katalyzátoru. Tím se mění chemické složení povrchu a znovu se zpřístupňují místa, která byla chlorovými částicemi zablokována.

Podstatným výsledkem práce je skutečnost, že tato rekonstrukce povrchu probíhá při pokojové teplotě. Nejde tedy o regeneraci založenou na vysokoteplotním zpracování katalyzátoru. Autoři označují tento přístup jako netermální rekonstrukci povrchu. Její princip spočívá v chemickém odstranění chlorových kontaminantů a obnovení katalyticky aktivního stavu ruthenia.

Výzkum přitom nespoléhá pouze na pozorování toho, že po chemickém ošetření začne katalyzátor znovu fungovat. Autoři změny na jeho povrchu podrobně charakterizovali a porovnávali stav katalyzátoru před deaktivací, po působení chloru a po následné regeneraci. Tím mohli sledovat souvislost mezi přítomností chlorových druhů na povrchu a změnou katalytického chování.

Výsledky laboratorních experimentů

Po regeneraci byl katalyzátor znovu použit při hydrogenolýze polyolefinů. Autoři ověřovali jeho funkci také při zpracování směsí obsahujících PVC. Výsledky ukázaly, že regenerovaný rutheniový systém si zachovává katalytickou aktivitu a vykazuje zvýšenou toleranci vůči chloru. Katalyzátor tak nebyl po chlorovém poškození pouze jednorázově obnoven, ale bylo možné jej znovu využít v dalším katalytickém cyklu.

Dalším důležitým parametrem byla recyklovatelnost katalyzátoru. Výzkumníci sledovali jeho schopnost pokračovat v katalytické práci po regeneraci a opakovaném použití. Výsledky ukázaly, že regenerovaný rutheniový katalyzátor lze využít opakovaně a že si zachovává svou katalytickou funkci i v systému, v němž je přítomen chlor pocházející z PVC.

Tlak evropské legislativy na materiálové složení

Téma přitom získává další rozměr právě v době, kdy se evropská pravidla pro obaly posouvají od obecných požadavků na recyklaci k požadavkům na jejich skutečnou recyklovatelnost. PPWR se od 12. srpna 2026 uplatňuje v celé Evropské unii a od roku 2030 má být veškerý obal recyklovatelný. Problém se přitom netýká jen hypotetických materiálových směsí. PVC se dodnes používá například pro farmaceutické blistry, různé druhy fólií a některé potravinářské obaly. U farmaceutického blistru může jít navíc o kombinaci PVC, případně PVDC, a hliníkové fólie, tedy o obal, jehož materiálové složení už samo o sobě představuje pro následné zpracování poměrně specifickou úlohu.

Právě zde se výsledky studie dostávají do zajímavého kontextu. Pokud se PVC dostane do proudu polyolefinů určeného k chemickému zpracování, nemusí být problémem jen samotná přítomnost jiného polymeru. Chlor může zasáhnout přímo do fungování katalytického systému. Výzkumníci ukazují jednu z možností, jak tento problém technicky řešit, zároveň ale sami zůstávají u laboratorního ověření a bude třeba prověřit dlouhodobý provoz, opakované regenerace i skutečně proměnlivé odpadové směsi. U obalů proto může být stejně důležité jako zdokonalování recyklačních technologií také hledání takových materiálových řešení, která problémové složky v budoucím odpadovém toku omezí.

U některých aplikací už taková náhrada probíhá nebo se hledá. U zmiňovaných farmaceutických blistrů je PVC stále používaným materiálem, současně ale existují alternativní konstrukce založené například na polypropylenu či PET. Směr dalšího vývoje tak nemusí být pouze „umět zrecyklovat PVC“, ale také posoudit, kde je možné PVC nahradit materiálem, který nabídne požadovanou ochranu výrobku a současně bude lépe zapadat do následného materiálového toku.

Budoucí výzvy pro reálné využití v praxi

Význam studie proto nespočívá jen v nalezení způsobu, jak obnovit aktivitu katalyzátoru. Ukazuje cestu k tomu, aby chemické zpracování plastových směsí mohlo lépe pracovat i s materiály, jejichž složení není ideální. Schopnost katalyzátor regenerovat a znovu využít může být důležitá pro další vývoj technologií zaměřených na zpracování směsných plastových odpadů, kde je úplné oddělení jednotlivých polymerů obtížné.

Do praktického využití však vede ještě další cesta výzkumu. Bude potřeba ověřit chování systému při dlouhodobém provozu, opakovaných regeneračních cyklech a při skutečně proměnlivém složení odpadních plastů. Studie tak především otevírá možnost, jak se s jednou z konkrétních překážek chemické recyklace vypořádat, a ukazuje, že budoucnost těchto procesů nemusí záviset pouze na tom, jak dobře dokážeme plast rozložit, ale také na tom, jak dlouho dokážeme udržet katalytický systém funkční.

Nová evropská pravidla pro obaly začínají naplno vstupovat do praxe a s nimi přichází otázka, která může být pro řadu firem zásadní. Kdo je vlastně výrobcem obalu a kdo odpovídá za to, že splní všechny evropské požadavky, pokud jeho konečná podoba vzniká až v průběhu dodavatelského řetězce? Právě nejasnosti kolem určení odpovědnosti mohou přinést firmám nové povinnosti i administrativní zátěž. Na problém nyní upozorňuje Obalový institut SYBA ve výzvě adresované Evropské komisi a Radě Evropské unie.

PPWR neboli Packaging and Packaging Waste Regulation, tedy nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2025/40 o obalech a obalových odpadech. Nařízení vstoupilo v platnost 11. února 2025 a jeho pravidla se začala uplatňovat od 12. srpna 2026. Evropská komise mezi jeho hlavní cíle řadí zastavení růstu množství obalových odpadů, zlepšení fungování vnitřního trhu, zvýšení efektivity hodnotového řetězce odpadového hospodářství a podporu oběhového hospodářství. PPWR současně zavádí společný evropský rámec pro celý životní cyklus obalů a postupně přináší požadavky například na recyklovatelnost obalů, jejich opětovné využití nebo využívání recyklovaných materiálů.

Právě po zahájení uplatňování PPWR se ukazuje, že některé otázky neleží pouze v samotném znění požadavků, ale také v jejich výkladu. Evropská komise v souvislosti s implementací nařízení obdržela od členských států, jejich úřadů a dalších zainteresovaných subjektů řadu dotazů k interpretaci jednotlivých ustanovení a připravila proto také metodické pokyny a odpovědi na často kladené otázky.

Výzva SYBA se zaměřuje na jednu konkrétní oblast. Jde o výklad definice výrobce v případě přepravních obalů. Nejde tedy o požadavek na změnu environmentálních cílů PPWR jako takových. SYBA naopak výslovně uvádí, že podporuje ochranu výrobků i environmentální cíle nařízení. Problém spatřuje v tom, jak je v praxi určován subjekt, který má za výsledný přepravní obal odpovídat.

Komponenty versus hotové balení

Podstatou problému je rozdíl mezi jednotlivou součástí obalu a hotovou přepravní obalovou jednotkou. Jednotliví dodavatelé dodávají různé komponenty, samotné komponenty však ještě nemusí určovat, jak bude výsledné balení vypadat. To vzniká až ve chvíli, kdy je konkrétní výrobek zabalen pro přepravu.

U paletového balení může například vzniknout sestava tvořená paletou, krabicemi, proložkami, ochrannými rohy, vázacími pásky a ovinovací fólií. Její výsledné vlastnosti přitom závisí na hmotnosti a rozměrech výrobku, jeho vlastnostech, způsobu fixace, množství použité fólie a dalších prvcích i na předpokládaných podmínkách přepravy.

A právě tady podle SYBA vzniká zásadní praktický problém. Výrobce jednotlivé komponenty nemusí znát konečnou konfiguraci balení, konkrétní balený výrobek ani kombinaci své součásti s dalšími materiály. Bez těchto informací a možnosti ovlivnit výsledné balení podle SYBA nemůže spolehlivě posoudit a prohlásit shodu celé přepravní obalové jednotky. Doklady o jednotlivých komponentech totiž samy o sobě neověřují splnění požadavků vztahujících se k výslednému balení.

Hrozba administrativní zátěže a ztráty konkurenceschopnosti

Výzva tento problém ilustruje také na požadavku článku 10 PPWR týkajícím se minimalizace obalu. Pokud by byl za výrobce výsledného obalu považován například dodavatel fólie, potřeboval by podle SYBA znát informace o baleném výrobku, způsobu jeho balení a předpokládané logistice. Tyto informace by musel získávat od každého odběratele a v řadě případů samostatně pro každý balený výrobek.

Podle SYBA by takový přístup znamenal značnou administrativní zátěž a současně předávání citlivých obchodních informací v celém hodnotovém řetězci. Výzva upozorňuje také na dopad na konkurenci mezi dodavateli. Pokud by při každé změně dodavatele bylo nutné celý administrativní proces opakovat, změna dodavatele by znamenala další náklady a administrativu.

Logické rozdělení odpovědnosti v řetězci

Odpovědnost za výsledné balení by dle názoru SYBA měl nést ekonomický operátor, který rozhoduje o jeho konečné podobě a používá jej k zabalení konkrétního výrobku. Dodavatelé jednotlivých komponentů by měli poskytovat ověřitelné informace o vlastních dodávkách, neměli by však garantovat kombinace a způsoby použití, které neznají a nemohou ovlivnit. Tím podle výzvy nejsou dotčeny jejich povinnosti v případě samostatných hotových obalů, které sami uvádějí na trh.

Výzva je přímo adresována Evropské komisi a Radě Evropské unie. SYBA požaduje, aby zajistily prakticky proveditelné posuzování shody přepravních obalů podle nařízení 2025/40. Navrhuje zejména posuzovat zkompletovanou přepravní obalovou jednotku, přiřadit odpovědnost podle kontroly nad výsledným balením a omezit opakované vypracovávání a předávání prohlášení tam, kde lze stejný účel splnit standardizovanými dodavatelskými podklady a posouzením výsledné jednotky.

Požadavek na úpravu metodických pokynů

SYBA zároveň požaduje, aby Evropská komise přezkoumala příslušné FAQ a pokyny a zveřejnila harmonogram nápravy. Pokud by navrhované řešení přesahovalo možnosti výkladu současného nařízení, požaduje potřebnou změnu PPWR a její urychlené projednání Radou a Evropským parlamentem. Podle SYBA by však taková legislativní změna nemusela být nutná, protože obdobný přístup je podle jejího názoru Komisí uplatňován u prodejních a skupinových obalů, zatímco u přepravních obalů je stejná definice vykládána odlišně.

Výzva přitom zdůrazňuje, že jejím cílem není oslabovat environmentální ambice evropské legislativy. SYBA uvádí, že podporuje ochranu výrobků i environmentální cíle PPWR a navrhovanou nápravou chce především snížit administrativní náklady a současně umožnit kontrolním orgánům skutečně ověřovat shodu výsledného balení s požadavky nařízení. K výzvě se mohou připojit evropské i národní asociace a výrobní podniky.

Dokument ke stažení:

Výzva k nápravě výkladu definice výrobce v případě přepravních obalů podle PPWR (PDF)

Energetický štítek dnes najdeme na celé řadě výrobků ještě dříve, než je vložíme do nákupního košíku. Informuje o energetické účinnosti a u některých výrobků také o dalších vlastnostech, které mohou ovlivnit jejich provoz, používání nebo dopad na životní prostředí. Evropská komise nyní navrhuje upravit pravidla, která tento systém upravují. Její návrh se zaměřuje především na digitalizaci, fungování evropského registru EPREL, rozdělení odpovědností v dodavatelském řetězci a jednodušší postupy při změnách energetických tříd. Součástí návrhu je také úprava systému označování pneumatik.

Evropská komise návrh představila 24. června 2026 jako změnu dvou stávajících nařízení. První z nich je nařízení EU 2017/1369, které stanovuje rámec pro energetické štítky, druhým je nařízení EU 2020/740 upravující označování pneumatik z hlediska palivové účinnosti a dalších parametrů. Komise současně navrhuje zrušit starší právní předpisy související s programem Energy Star, které se podle návrhu staly zastaralými po skončení příslušné dohody mezi EU a Spojenými státy.

Evropská komise uvádí, že současný rámec pro energetické štítky a označování pneumatik poskytuje zákazníkům a konečným uživatelům harmonizované a srovnatelné informace o energetických a dalších vlastnostech výrobků ještě před jejich nákupem. U výrobků spojených se spotřebou energie dodavatelé zadávají do Evropského registru výrobků s energetickým označením EPREL údaje o energetické účinnosti i o některých neenergetických vlastnostech, například o recyklovatelnosti a hlučnosti.

U pneumatik se do registru zadávají například údaje o valivém odporu, přilnavosti za mokra a dalších environmentálních aspektech. Samotný návrh rozsah ani cíle tohoto rámce nemění. Zachovává jeho hlavní účel, kterým je zveřejňování informací umožňujících zákazníkům a konečným uživatelům informované rozhodování při nákupu. Navrhované změny se soustředí především na zjednodušení pravidel, lepší využití digitálních možností registru EPREL a účinnější dodržování a vymáhání pravidel.

Konec povinných tištěných materiálů v obchodech

Jednou z nejviditelnějších změn má být omezení množství tištěných energetických štítků. Současná pravidla obecně požadují, aby byl každý kus výrobku uváděného na trh opatřen tištěným štítkem. Komise nyní navrhuje toto výchozí pravidlo zrušit. Neznamená to však zavedení systému založeného výhradně na digitálním označování.

Energetický štítek musí zůstat dostupný zákazníkovi v místě prodeje a obchodník má mít možnost požádat dodavatele o jeho tištěnou podobu. Dodavatel mu ji má zaslat bezplatně, neprodleně a nejpozději do pěti pracovních dnů od obdržení žádosti. Návrh současně umožňuje zobrazování štítků na digitálních obrazovkách přímo v prodejnách.

Ještě dál má digitalizace jít u informačních listů výrobku. Ty dnes obsahují další technické údaje využívané obchodníky při uvádění výrobků na trh a jejich prodeji. V registru EPREL jsou tyto informace dostupné veřejnosti a automaticky ve všech úředních jazycích Evropské unie. Komise navrhuje, aby se informační list výrobku stal plně digitálním.

Významnou část návrhu představuje samotný EPREL. Dodavatelé by už například nemuseli do registru samostatně nahrávat obrázek energetického štítku nebo štítku pneumatiky, protože databáze je schopna štítek automaticky vytvořit z uložených údajů. Návrh současně počítá s tím, že QR kód používaný na revidovaných štítcích a registrační číslo v EPREL budou předávány v rámci dodavatelského řetězce. Dodavatel má zároveň uvádět registrační číslo modelu v EPREL, případně odkaz nebo QR kód vedoucí na stránku daného modelu v EPREL, také v dokumentech přiložených k výrobku, ve vizuálních reklamách a technických propagačních materiálech a při online prodeji na dálku.

U online prodeje se přitom požadavky na zobrazení energetického štítku zpřesňují. Obchodník jej má zobrazit v blízkosti ceny a na stránce s podrobnostmi o výrobku, ale také na stránkách s výsledky vyhledávání a na stránce nákupního košíku. Návrh umožňuje také zjednodušené zobrazení prostřednictvím šipky označující energetickou třídu s přímým přístupem k úplnému štítku.

Propojení s budoucími digitálními pasy výrobků

Komise chce zároveň lépe propojit EPREL s dalšími digitálními systémy. Návrh pracuje například s propojením s budoucím registrem digitálních pasů výrobků. Pokud už EPREL obsahuje informace rovnocenné údajům požadovaným v rámci digitálního pasu výrobku, neměl by dodavatel stejné informace znovu registrovat. Smyslem je podle návrhu zabránit zdvojenému vykazování a využít data, která už jsou v evropských systémech k dispozici. Podobná provázanost už existuje mezi EPREL a systémem ICSMS využívaným pro celoevropský dozor nad trhem.

Návrh se dotýká také výrobců ze zemí mimo Evropskou unii. U jejich zplnomocněných zástupců má být jasněji vymezena odpovědnost a spolupráce s orgány dozoru nad trhem. Do EPREL by se měla jako podmínka registrace výrobků vkládat podepsaná kopie pověření zplnomocněného zástupce. Orgánům dozoru by zároveň měly být oznamovány změny v rozsahu tohoto pověření.

Další část návrhu se týká přechodu na nové energetické štítky se změněnou stupnicí. Nově má být čtyři měsíce před změnou stupnice možné dodávat buď štítek se stávající stupnicí, nebo štítek se změněnou stupnicí, případně oba. Od data změny stupnice se k nově uváděným výrobkům přikládá pouze nový štítek. Výrobky se starým štítkem by podle návrhu mohly být uváděny na trh a prodávány v obchodech i online ještě po dobu dvanácti měsíců od oficiálního data změny stupnice.

)Změnit se mají také některé povinnosti v dodavatelském řetězci. Návrh například jasněji upravuje postavení osob provádějících instalaci, které v rámci své obchodní činnosti nabízejí zákazníkům výrobky podléhající energetickému označování. Pokud takový výrobek nabízejí ke koupi, pronájmu nebo koupi na splátky, mají ve výzvě ke koupi uvést příslušný energetický štítek a zpřístupnit informační list výrobku.

Výraznější novinku představují také pravomoci orgánů dozoru nad trhem. Ty budou moci omezit viditelnost nevyhovujícího výrobku pro veřejnost přímo v registru EPREL a zobrazit u něj příslušné varování, a to až do odstranění nesouladu s předpisy.

Návrh zároveň zavádí pravidelný reporting Evropské komise o dozoru nad trhem. Komise má každé čtyři roky zveřejňovat zprávu obsahující informace o počtu a povaze kontrol, zjištěném nesouladu a uložených sankcích. První taková zpráva má být zveřejněna do 19. července 2032.

Flexibilnější úpravy parametrů u pneumatik

Výraznější změna se týká samotných pneumatik. Současné nařízení umožňuje Komisi prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci upravovat pouze některé hodnoty, metody výpočtu a požadavky na informace týkající se jízdy za náročných sněhových a ledových podmínek. U částí štítku týkajících se palivové účinnosti, přilnavosti za mokra nebo hlučnosti tak dnes není možné provést změnu stejným způsobem. Návrh proto počítá s tím, že by prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci bylo možné v budoucnu upravovat všechny aspekty označení pneumatik.

U pneumatik se má současně rozšířit soubor informací dostupných ve veřejné části EPREL. Návrh počítá s doplněním parametrů, které jsou podle Komise potřebné pro jednoznačný výběr pneumatik, včetně údajů relevantních pro účely evropské taxonomie. Změnit se mají také požadavky na dokumentaci určenou pro dozor nad trhem. Dodavatelé by měli do příslušné části EPREL nahrávat protokoly o zkouškách, které dokládají hodnoty uvedené na štítku. Pokud jsou při určování hodnot pro jednotlivé modely použity simulace nebo extrapolace, mají být tyto postupy a výsledky, z nichž výpočty vycházejí, rovněž uvedeny.

Finanční úspory v administrativě

Komise zároveň vyčíslila očekávané administrativní dopady. Podle návrhu by zjednodušení a zrušení některých požadavků mohlo během deseti let přinést úspory administrativních nákladů až 125 milionů eur ročně. Nové povinnosti mají podle odhadu představovat dodatečné náklady ve výši 11,5 milionu eur. Do tohoto vyčíslení přitom nejsou zahrnuty nepřímé přínosy spojené s rovnějšími podmínkami pro dodavatele, obchodníky, zákazníky a orgány dozoru nad trhem.

Návrh tedy nepřináší nový systém energetických štítků ani nemění jeho základní účel. Evropská komise chce především upravit fungování současného rámce tak, aby lépe odpovídal digitálním možnostem, jasněji rozděloval povinnosti mezi jednotlivé subjekty a umožňoval účinnější využití údajů už uložených v evropských registrech. U pneumatik navíc navrhuje pružnější způsob budoucí aktualizace jejich označení. Součástí návrhu je také propojení systému energetického označování s nově vznikajícími nástroji evropské legislativy, především s digitálním pasem výrobku.

Dokument ke stažení:

• Návrh nařízení

• Příloha

Evropská recyklace naráží i na problém, který není vidět v samotných recyklačních závodech. Materiál může být dostupný, technologie pro jeho zpracování může existovat, ale cesta odpadu mezi jednotlivými provozy může být zbytečně složitá. Právě na tento problém upozorňuje společné stanovisko organizací působících napříč evropským recyklačním řetězcem. Podporují návrh Evropské komise, který má usnadnit přepravu vybraných nebezpečných odpadů určených k recyklaci mezi členskými státy. Současně požadují několik upřesnění, aby nová pravidla poskytovala firmám i úřadům větší právní jistotu.

Společné stanovisko vzniklo v reakci na návrh Evropské komise na tzv. green listing v rámci pravidel pro přepravu odpadů. Konkrétně jde o návrh aktu v přenesené pravomoci, kterým chce Komise změnit přílohy III, IIIA, IIIB a IV nařízení EU 2024/1157 o přepravě odpadů. Návrh má mimo jiné zařadit další vybrané toky nenebezpečných odpadů určených k recyklaci do režimu zeleného seznamu. Jeho podstatou je možnost přepravovat tyto odpady mezi členskými státy podle obecného informačního režimu podle článku 18, namísto režimu předchozího písemného oznámení a souhlasu.

Green listing je zařazení vybraných odpadů na takzvaný zelený seznam, který umožňuje jejich přeshraniční přepravu v rámci jednoduššího informačního režimu, s rozvojem evropského trhu s druhotnými surovinami. U odpadů zařazených do tohoto režimu není nutné absolvovat předchozí písemné oznámení a souhlas příslušných úřadů, ale uplatní se obecné informační požadavky podle článku 18

Signatáři společného stanoviska zastupují podniky a průmyslová odvětví působící v různých částech evropského recyklačního systému. Patří mezi ně sběr, třídění, předúprava a zpracování výrobků po skončení jejich životnosti a odpadu, ale také hutnictví a rafinace kovů a dalších druhotných surovin. Jejich činnost proto tvoří propojený evropský hodnotový řetězec, v němž materiál často potřebuje během svého zpracování překročit hranice členských států.

Právě možnost efektivního pohybu odpadu mezi jednotlivými provozy je podle signatářů nezbytná pro fungování cirkulární ekonomiky. Materiál totiž nemusí být zpracován celý na jednom místě. Jednotlivé části procesu mohou probíhat u různých specializovaných provozovatelů a odpad tak může postupně procházet sběrem, tříděním, demontáží, předúpravou a dalšími stupni zpracování.

Méně administrativy pro vybrané odpady

Společné stanovisko vítá iniciativu Evropské komise, která má usnadnit přepravu některých nebezpečných odpadů určených k recyklaci uvnitř Evropské unie. Podporuje návrh nařízení v přenesené pravomoci, kterým se mají změnit přílohy III, IIIA, IIIB a IV nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1157 o přepravě odpadů.

Podstatou návrhu je možnost přepravovat odpady zařazené na takzvaný zelený seznam podle obecného informačního režimu stanoveného v článku 18 namísto režimu předchozího písemného oznámení a souhlasu. Právě tím se má u vhodných nebezpečných odpadů snížit administrativní zátěž spojená s jejich přesunem mezi členskými státy.

Pro recyklační řetězce může být taková změna významná především tam, kde materiál prochází několika navazujícími stupni zpracování. Signatáři výslovně uvádějí, že právě tak funguje většina materiálů získaných při demontáži a zpracování odpadních elektrických a elektronických zařízení. Jednotlivé frakce mohou vznikat u jednoho provozovatele, zatímco jejich další zpracování probíhá u jiného specializovaného podniku v jiné členské zemi.

Jednodušší přesun těchto materiálů proto podle stanoviska může zlepšit přístup k dostupným recyklačním kapacitám a umožnit, aby se jednotlivé materiálové frakce dostaly tam, kde je lze dále zpracovat.

Od elektroodpadu až po magnety

Návrh Evropské komise se přitom netýká pouze jednoho druhu odpadu. Signatáři společného stanoviska konkrétně vítají nové položky týkající se například některých nebezpečných kovových odpadů ze stavebnictví, demolic a výstavby, nebezpečných odpadních elektrických a elektronických zařízení, pevných inertních permanentních magnetů pocházejících z výrobků po skončení jejich životnosti a kovových odpadů z vozidel po skončení jejich životnosti.

Právě u těchto materiálových toků je podle signatářů důležité počítat s tím, že recyklace není jediná operace provedená na jednom místě. Správně vytříděné, demontované nebo rozdrcené materiálové frakce mohou být předávány dalším provozovatelům. Ti na ně navazují specializovanými procesy a získávají z nich druhotné suroviny.

Stanovisko proto spojuje green listing. Signatáři výslovně uvádějí také kritické a strategické suroviny. Podle jejich stanoviska může takové usnadnění přeshraniční přepravy pomoci vytvořit jednotný trh s druhotnými surovinami vysoké hodnoty a současně podpořit recyklaci ve větším měřítku.

Problém není jen v pravidlech, ale také v jejich výkladu

Podpora návrhu Evropské komise však neznamená, že signatáři považují text za hotový. Za důležité považují další upřesnění některých částí návrhu, aby jej mohly podniky i příslušné úřady uplatňovat jednotně ve všech členských státech.

Jedním z požadavků se týká položky BEU07. Ta se v navrhované podobě vztahuje na odpady tvořené převážně hliníkem, ocelí nebo jejich kombinací, které vznikají při stavebních činnostech, výstavbě a demolicích. Signatáři upozorňují, že tyto činnosti vytvářejí také další recyklovatelné kovové odpady. Jako konkrétní příklad uvádějí měděné trubky a kabely.

Požadují proto, aby byla působnost BEU07 výslovně rozšířena také na další nebezpečné kovové odpady pocházející z těchto činností. Podle stanoviska by tak vznikla větší právní jistota ohledně toho, zda jejich přeprava spadá pod obecné informační požadavky podle článku 18.

Další požadavek se týká položky BEU09. Signatáři uvádějí, že návrh už obsahuje užitečné příklady, například desky plošných spojů nebo frakce vznikající při drcení a demontáži. Současně ale navrhují doplnit neúplný a nezávazný seznam názorných příkladů dalších odpadních toků a frakcí, které mohou do této položky spadat. Účelem seznamu má být především lepší orientace provozovatelů a příslušných úřadů a snížení rizika rozdílného výkladu.

Právě zde se dostáváme k dalšímu důležitému bodu společného stanoviska. Signatáři upozorňují na potřebu jasně odlišit BEU09 od položky EU49. Ta má podle návrhu pokrývat odpadní elektrická a elektronická zařízení, která nespadají pod A1181 nebo BEU09. Podle signatářů by proto bylo užitečné podrobněji vysvětlit, jaké druhy nebezpečného elektroodpadu mají být do EU49 zařazovány a jak v praxi rozlišovat mezi EU49 a BEU09.

Cílem je podle stanoviska především jednotná klasifikace. Rozdílný výklad mezi provozovateli nebo příslušnými orgány může podle signatářů vést k nejistotě, zpoždění nebo dokonce k odmítnutí přepravy na hranicích.

Druhotná surovina potřebuje fungující evropský trh

Recyklace není uzavřený proces odehrávající se vždy v jednom závodě. Materiál může během svého zpracování putovat mezi několika specializovanými provozy a hranice členských států přitom nemusí znamenat konec jeho evropského recyklačního řetězce.

Pokud má být z odpadu skutečně získána druhotná surovina, musí se podle signatářů vytvořit podmínky pro její efektivní pohyb mezi jednotlivými články tohoto řetězce. Právě proto podporují změnu pravidel pro green listing a současně požadují jasnější vymezení některých kategorií.

Společné stanovisko proto návrh Evropské komise podporuje a označuje jej za důležitý první krok. Současně však upozorňuje, že další práce bude potřebná v rámci připravovaného Circular Economy Act. Ten má podle signatářů nabídnout širší prostor pro usnadnění přepravy odpadů v rámci Evropské unie a pro posílení vnitřního trhu s druhotnými surovinami.

Ukrajina nebude po válce potřebovat pouze opravit to, co bylo zničeno. Bude muset zároveň vybudovat infrastrukturu odpovídající evropským standardům. Právě na tento prostor míří nový finanční nástroj Národní rozvojové banky, který může výrazně usnadnit financování investic do odpadového hospodářství, vodohospodářské infrastruktury, oběhového hospodářství nebo energetiky. Program Záruka Obnova Ukrajiny nabízí bankám až 80% krytí úvěru a investorům tak otevírá cestu k projektům, které by bez sdílení části úvěrového rizika mohly vznikat podstatně obtížněji.

Národní rozvojová banka spustila program Záruka Obnova Ukrajiny 10. září 2026. První kolo příjmu žádostí končí 11. listopadu 2026, přičemž samotná výzva je nastavena až do dubna 2029 a počítá s celkovou alokací 125 milionů eur. Nejde přitom o klasickou investiční dotaci. Podpora má podobu bankovní záruky, která může pokrýt až 80 procent jistiny zaručovaného úvěru. Minimálně pětina nákladů projektu musí zůstat na vlastních zdrojích příjemce. Zaručovaný úvěr může dosáhnout 39 milionů eur na jednoho příjemce a ručení může trvat až deset let.

Podstatné je především zaměření programu. NRB jej připravila pro investiční projekty realizované přímo na území Ukrajiny, přičemž mezi oprávněné příjemce patří ukrajinské soukromé společnosti, projektové společnosti a společné podniky ukrajinských a evropských subjektů. Po předchozím schválení Evropskou komisí mohou být příjemci také některé komerční subjekty veřejného sektoru včetně municipalit a regionů. Program tak může být zajímavý nejen pro ukrajinské investory, ale také pro české a další evropské firmy, které chtějí vstoupit do obnovy země prostřednictvím společného podniku nebo technologického projektu.

Příležitost pro moderní odpadové a vodní hospodářství

Z pohledu odpadového hospodářství je mimořádně zajímavá samotná definice zelené transformace. Mezi způsobilými investicemi jsou výslovně uvedeny moderní infrastruktura pro nakládání s odpady, řešení oběhového hospodářství a udržitelná a efektivní infrastruktura pro vodovody a kanalizace. Odpadové hospodářství tak není v programu jen vedlejším environmentálním tématem, ale jednou z konkrétně vymezených investičních oblastí.

Prostor se otevírá také v energetice a sektoru kritických surovin. Podporovány mohou být investice do obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti, systémů skladování energie nebo dekarbonizace energetiky. U kritických surovin výzva počítá s podporou celého hodnotového řetězce od průzkumu a těžby přes zpracování a rafinaci až po recyklaci, výrobu komponentů a výzkum a vývoj. Právě propojení recyklace, získávání kritických surovin a výroby nových produktů může být pro budoucí ukrajinskou průmyslovou základnu významné.

Přísná ekologická kritéria nepovolují fosilní paliva

Zajímavé je, jak přísně je přitom nastavena environmentální podmínka. Projekty musí respektovat zásadu Do No Significant Harm, tedy zásadu významně nepoškozovat environmentální cíle. Součástí posouzení má být environmentální screening a kontrola souladu s ukrajinskou legislativou v oblasti životního prostředí. NRB bude navíc sledovat samotný environmentální a klimatický přínos projektů prostřednictvím environmentálních a klimatických markerů OECD DAC. Ekologický přínos tak není pouze deklarací v projektovém záměru, ale stává se jedním z parametrů, které mohou vstoupit do rozhodování o výběru projektů.

Výzva současně poměrně jasně ukazuje, jakým směrem má obnova Ukrajiny směřovat. Z podpory jsou vyloučeny například investice do zařízení určených ke spalování fosilních paliv nebo projekty spojené s výrobou, zpracováním, přepravou, distribucí či skladováním fosilních paliv. Vyloučeny jsou také aktivity, které by vedly k dlouhodobému uzamčení ekonomiky do uhlíkově náročné infrastruktury nebo měly významně negativní dopad na klima a životní prostředí.

Většina peněz musí směřovat do nových technologií

Pro firmy z oblasti odpadů, recyklace, vodárenství, energetiky nebo technologií pro oběhové hospodářství může být významná také struktura způsobilých nákladů. Zaručovaný úvěr musí být primárně investiční a nejméně 80 procent jeho objemu musí směřovat do investičních výdajů. Provozní výdaje mohou představovat nejvýše 20 procent. Podpora tedy není určena k financování běžného provozu podniku, ale především k vybudování nebo modernizaci konkrétní infrastruktury a technologií.

Podmínky současně stanovují pravidla pro původ dodávek a materiálů. Způsobilé výdaje mají přednostně směřovat k dodavatelům z Evropské unie, Ukrajiny, západního Balkánu, Gruzie, Moldavska a zemí Evropského hospodářského prostoru, případně z dalších zemí splňujících stanovená pravidla. Pokud není možné potřebné dodávky z těchto zemí získat za přiměřených podmínek, může být situace posouzena individuálně. Pro evropské technologické firmy tak program vytváří nejen finanční nástroj pro ukrajinské investice, ale také prostor pro zapojení evropských dodavatelských řetězců.

Snížení finančního rizika pro český průmysl

Program proto stojí za pozornost i z českého pohledu. Český průmysl má zkušenosti s technologiemi pro úpravu vody, odpadové hospodářství, recyklaci, energetickou účinnost, obnovitelné zdroje i průmyslové technologie. Pokud se české firmy zapojí do ukrajinských projektů v podobě společných podniků nebo dodavatelských a technologických partnerství, může pro ně dostupnost bankovní záruky znamenat významné snížení finančního rizika investice.

Evropská větrná energetika míří k rekordnímu roku. Za prvních šest měsíců roku 2026 přibylo 8,8 GW nového výkonu, tedy o 30 procent více než ve stejném období loňského roku. WindEurope očekává, že za celý rok Evropa překročí 24 GW nových větrných elektráren. Zatímco Německo samo přidalo 3,4 GW, Česko se v posledním dostupném celoročním hodnocení pochlubilo pouhými 13 MW. Rozdíl přitom není jen otázkou tempa výstavby. Rozhoduje rychlost povolování, dostupnost sítí, podoba podpory i schopnost průmyslu využít levnou elektřinu, která z nových zdrojů přichází.

Evropská větrná energetika má za sebou mimořádně silný začátek roku. V prvním pololetí 2026 bylo v Evropě připojeno 8,8 GW nového výkonu, z toho 7,1 GW v Evropské unii. Tři čtvrtiny nových instalací připadly na pevninské větrné elektrárny a dalších 2,3 GW tvořily offshore projekty připojené k síti. Celkový instalovaný výkon větrných elektráren v Evropě už překročil 311 GW, z toho 270,5 GW připadá na pevninu a 40,9 GW na mořské elektrárny.

WindEurope nyní očekává, že letošní instalace dosáhnou přibližně 24 GW. Pokud se předpoklad naplní, půjde o rekordní rok a současně o důležitý signál pro další vývoj evropské energetiky. Podle evropské asociace totiž nejde pouze o jednorázové zvýšení výkonu. Větrný průmysl by měl vstupovat do období postupného růstu směrem k pravidelným ročním instalacím kolem 30 GW. Do roku 2030 by měl evropský instalovaný výkon vzrůst na 436 GW, přičemž samotná EU by měla dosáhnout 342 GW. WindEurope odhaduje, že tento výkon by mohl pokrývat 27 procent evropské spotřeby elektřiny.

Miliardové investice vytvářejí zásobu budoucích projektů

Za současným výsledkem přitom nestojí pouze několik nových parků. V prvním pololetí vlády evropských zemí podpořily v aukcích projekty o celkovém výkonu 17,2 GW a dalších více než 24 GW má být předmětem aukcí ve druhé polovině roku. Do nových větrných projektů bylo v prvních šesti měsících investováno 9 miliard eur. Tyto peníze financují 5,2 GW nového výkonu, který bude připojen v následujících letech. Evropský trh tedy vytváří poměrně rozsáhlou zásobu projektů pro další výstavbu.

Nejvýrazněji je to vidět v Německu. V prvním pololetí přidalo 3,4 GW nového výkonu a ještě důležitější je údaj o povolování. Za prvních šest měsíců roku získaly v Německu povolení nové pevninské projekty s výkonem přes 9 GW. WindEurope právě zde vidí jeden z klíčů k tomu, proč může evropský trh dále růst. Německo podle asociace dokázalo prakticky využít evropská pravidla pro urychlení povolování, zatímco objem povolených projektů v některých dalších velkých trzích včetně Španělska, Francie, Spojeného království, Itálie a Irska klesal.

Český potenciál naráží na extrémní délku schvalování

A právě tady začíná být evropský příběh zajímavý také pro českou energetiku. Česko totiž není technologicky bezvýznamnou zemí ani zemí bez větrného potenciálu. Problém je rychlost, s jakou dokáže potenciál převést do skutečných elektráren. Podle posledních statistik WindEurope přibylo v Česku v roce 2025 pouze 13 MW nového větrného výkonu a celkový instalovaný výkon dosáhl přibližně 372 MW. V celé Evropě přitom v témže roce přibylo 19,1 GW.

Český údaj vypadá ještě výrazněji v porovnání s okolními zeměmi. Polsko v roce 2025 přidalo přibližně 800 MW a Ukrajina, která současně čelí válečnému konfliktu, dalších 325 MW. Česko tak za celý rok připojilo výkon odpovídající zlomku evropského trhu. Pět nových elektráren je přitom v českých podmínkách stále schopno představovat významnou investici.

Zajímavý je také technologický rozdíl. Elektrárna ve Vrbici na Karlovarsku, připojená v roce 2025, má výkon 2,35 MW a ve špičce dosahuje přibližně 190 metrů. Její příprava začala už v roce 2014 a stavební povolení získala po devíti letech. Současné pevninské turbíny instalované v Evropě běžně dosahují celkové výšky přibližně 200 až 270 metrů a jejich výkon je několikanásobně vyšší. Dlouhé povolovací procesy tak mají ještě jeden ekonomický důsledek. Když se projekt po letech dostane ke stavbě, jeho technické parametry mohou mezitím zestárnout.

Nové aukce přinášejí naději na změnu

Česká situace se přitom začíná měnit alespoň na úrovni připravovaných mechanismů. Ministerstvo průmyslu a obchodu vypsalo pro větrné elektrárny v roce 2025 dvě aukční výzvy. V první bylo nabídnuto 180 MWe a ve druhé dalších 360,8 MWe podporovaného výkonu pro nové nebo modernizované větrné elektrárny, které mají být uvedeny do provozu nejpozději do konce roku 2029. Samotná existence aukcí však ještě neznamená, že se projekty skutečně rychle objeví v krajině.

WindEurope ostatně upozorňuje, že evropská energetika vstupuje do fáze, kdy už nebude stačit pouze postavit více turbín. Stejně důležité budou elektrické sítě a schopnost průmyslu elektřinu využít. V první polovině roku 2026 sice evropské projekty získaly 9 miliard eur kapitálu, objednávky nových turbín však dosáhly 10,6 GW, což bylo o 12 procent méně než ve stejném období roku 2025. Instalace tedy nyní rostou, ale dodavatelský řetězec zároveň potřebuje dostatečně stabilní výhled, aby mohl plánovat další výrobní kapacity.

Dostupnost levné energie ovlivní konkurenceschopnost ekonomiky

To je podstatné také z průmyslového hlediska. Energie větru je součástí širšího investičního řetězce zahrnujícího výrobce turbín a jejich komponent, ocelářství, dopravu, stavebnictví, elektroenergetiku, servis i digitalizaci. Evropská konkurenceschopnost se proto bude stále více odvíjet od toho, zda dokáže levnou domácí elektřinu dostat nejen do sítě, ale také k průmyslovým odběratelům. WindEurope proto vedle povolování a sítí zdůrazňuje také elektrifikaci průmyslu a využití příjmů z evropského systému emisního obchodování pro investice do průmyslové dekarbonizace.

Pro Česko z toho vyplývá poměrně nepříjemné srovnání. Evropský trh se připravuje na desítky gigawattů nového výkonu ročně, zatímco česká větrná energetika se stále pohybuje ve stovkách megawattů celkového instalovaného výkonu. Přitom právě v době, kdy evropské země soutěží o nové investice do energetiky a průmyslu, se rozdíl mezi zeměmi nemusí projevit pouze v počtu větrných elektráren. Může se projevit také v ceně dostupné elektřiny, rychlosti elektrifikace průmyslu a v tom, kolik hodnoty z nové energetické infrastruktury zůstane v domácí ekonomice.

WindEurope očekává, že Evropa v letech 2026 až 2030 vybuduje dalších 148 GW větrného výkonu. Evropská unie z toho má zajistit 111 GW, tedy v průměru 22 GW ročně. To je tempo, se kterým bude muset držet krok nejen výroba turbín, ale také povolování, sítě, financování a především průmyslová poptávka po elektřině.

Dokument ke stažení:

Latest wind energy data for Europe

Evropský parlament se tento týden posunul ve dvou důležitých částech evropské klimatické legislativy. Poslanci schválili svou pozici k úpravě rezervy tržní stability systému EU ETS a současně podpořili posílení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM. Pro firmy je důležité především to, co přesně se má změnit, kterých výrobků se nová pravidla týkají a jaký bude další legislativní postup.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami EU ETS stojí na principu, podle něhož musí provozovatelé zařízení v regulovaných odvětvích odevzdat za své emise odpovídající počet povolenek. Celkový počet povolenek dostupných na trhu je přitom omezen a tento strop se postupně snižuje. Povolenka tak představuje obchodovatelné právo na vypuštění jedné tuny ekvivalentu oxidu uhličitého. Vývoj její ceny je jedním z ekonomických parametrů celého systému.

Jak funguje rezerva tržní stability a proč se mění

Součástí ETS1 je také rezerva tržní stability, označovaná jako MSR (Market Stability Reserve). Byla vytvořena jako mechanismus pro řešení dlouhodobého přebytku povolenek na trhu. Pokud je jejich počet v oběhu příliš vysoký, část povolenek se nepřiděluje do aukcí, ale převádí se do rezervy. Naopak při splnění stanovených podmínek může rezerva povolenky uvolňovat zpět na trh.

Právě pravidla pro povolenky uložené v této rezervě nyní Evropský parlament upravuje. Současná hranice je stanovena na 400 milionů povolenek. Pokud počet povolenek v rezervě tuto hranici překročí, nadlimitní povolenky jsou zneplatňovány. Od zavedení rezervy bylo tímto mechanismem podle Evropského parlamentu zneplatněno přibližně 3,2 miliardy povolenek.

Střet o zneplatňování povolenek a nová hranice od roku 2027

Evropská komise letos navrhla automatické zneplatňování nad touto hranicí ukončit. Evropský parlament naopak ve své pozici zachovává princip zneplatňování, současně však navrhuje zvýšit hranici ze 400 na 650 milionů povolenek. Nová hranice by se podle parlamentního návrhu uplatnila od roku 2027.

Parlament tím mění návrh Evropské komise, nikoli samotný princip fungování rezervy. V případě přijetí parlamentní pozice by tedy i nadále existoval mechanismus, který při překročení stanoveného množství povolenek část z nich zneplatní. Rozdíl spočívá především ve výši hranice, od které by se tento mechanismus uplatňoval.

Regulace budov a dopravy v systému ETS2 s cenovým stropem

Systém ETS1 je přitom pouze jednou částí evropského trhu s uhlíkem. Druhou důležitou součástí budoucího systému je ETS2, který se týká především emisí z paliv používaných v budovách, silniční dopravě a některých dalších odvětvích. Na rozdíl od ETS1 se zde regulace soustředí na dodavatele paliv, nikoli přímo na domácnosti nebo řidiče. Náklady spojené s povolenkami se však mohou prostřednictvím ceny paliv promítnout do konečných cen pro spotřebitele.

Evropský parlament současně schválil dohodu s Radou o úpravě fungování ETS2. Součástí dohody jsou mechanismy, jejichž účelem je omezit výrazné cenové výkyvy povolenek. Pokud cena povolenky v ETS2 dosáhne 45 eur za tunu CO₂, mají se podle schválených pravidel začít automaticky uvolňovat povolenky z rezervy tržní stability, což má omezit další růst ceny. Evropská komise má také do října 2027 provést přezkum fungování ETS2 a posoudit účinnost nástrojů určených k ochraně zranitelných domácností.

Uhlíkové clo CBAM: Vyrovnání podmínek pro dovoz ze třetích zemí

Druhé významné rozhodnutí Parlamentu se týká mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, známého jako CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). Ten doplňuje systém EU ETS tím, že při dovozu vybraných výrobků ze zemí mimo Evropskou unii zohledňuje emise vznikající při jejich výrobě.

CBAM se v současnosti vztahuje na cement, železo a ocel, hliník, hnojiva, elektřinu a vodík. Smyslem mechanismu je, aby dovážené výrobky podléhaly uhlíkovému nákladu odpovídajícímu systému používanému v Evropské unii. Význam CBAM přitom souvisí také s postupným rušením bezplatného přidělování emisních povolenek některým evropským průmyslovým odvětvím.

Rozšíření seznamu výrobků a boj proti obcházení pravidel

Evropský parlament nyní podpořil rozšíření působnosti CBAM na další výrobky navazující na základní materiály. Jde například o některé výrobky z oceli a hliníku, mezi něž patří spojovací materiál, dráty, pružiny nebo vybrané výrobky pro domácnost. Parlament tím reaguje na skutečnost, že uhlíkový náklad může vznikat nejen při výrobě základního materiálu, ale také v dalších fázích zpracování.

Součástí parlamentní pozice jsou také úpravy pravidel proti obcházení CBAM. Poslanci navrhují zpřesnit podmínky, za nichž může být určitý způsob obchodování považován za obcházení mechanismu, a upravit postup pro stanovení emisí v případech, kdy nejsou k dispozici dostatečně spolehlivé údaje o skutečných emisích výrobku.

Podpora pro evropské exportéry a další legislativní kroky

Parlament se zabývá také situací evropských výrobců, kteří své výrobky vyvážejí mimo Evropskou unii. Zatímco CBAM se vztahuje na dovoz do EU, evropský výrobce na zahraničním trhu může čelit konkurenci producenta, který podobný uhlíkový náklad ve své zemi nenese. Parlament proto podporuje Dočasný fond pro dekarbonizaci, který má představovat přechodný finanční nástroj pro vybrané průmyslové podniky vystavené tomuto riziku na vývozních trzích. Jeho vznik souvisí s postupným rušením bezplatných emisních povolenek pro odvětví pokrytá CBAM.

Podle návrhu Evropské komise má být fond financován příspěvky členských států ve výši 25 % příjmů, které jednotlivé státy získají z prodeje CBAM certifikátů za emise obsažené v dováženém zboží deklarované za roky 2026 a 2027. Podpora se má poskytovat výrobcům vybraných uhlíkově náročných výrobků a při jejím výpočtu se má zohlednit mimo jiné rozsah postupného rušení bezplatných povolenek v rámci ETS, dostupné prostředky fondu a počet oprávněných žadatelů.

Evropský parlament chce oproti návrhu Komise podporu rozšířit. Podle jeho pozice by měla být poskytována již od roku 2027 a pokračovat do roku 2029. Parlament zároveň požaduje, aby se mezi oprávněné příjemce zařadili také výrobci hnojiv a následní uživatelé, kteří ve své výrobě používají zboží spadající pod CBAM a čelí kvůli jeho uhlíkovému nákladu vyšším vstupním nákladům. Mezi nově uváděné způsobilé výrobky patří například močovina, dusičnan amonný a síran amonný.

Další postup

Obě parlamentní rozhodnutí jsou nyní součástí dalšího legislativního procesu. Evropský parlament přijetím své pozice neurčil konečné znění předpisů. Následovat budou tzv. trialogy, tedy neformální jednání mezi Evropským parlamentem, Radou EU a Evropskou komisí, jejichž cílem je dosáhnout dohody na konečném znění legislativy.