Plasty jsou symbolem odolnosti, která je při jejich používání výhodou, ale po skončení jejich životnosti se mění v problém. Právě tuto vlastnost se vědci nyní pokusili využít zcela jiným způsobem. Jejich výzkum ukazuje materiálový koncept, v němž není konec životnosti pouze otázkou následného zpracování odpadu, ale součástí samotného návrhu plastu. Výsledek je zajímavý nejen pro vývoj nových polymerů, ale také pro hledání energeticky méně náročných cest, jak vracet použité materiály zpět do výrobního cyklu. 

Za běžným plastem se skrývá jednoduchý, ale zásadní chemický problém. Polymer je tvořen dlouhými řetězci molekul, které vznikají spojením velkého množství menších stavebních jednotek označovaných jako monomery. Právě spojení těchto jednotek dává plastům jejich užitečné vlastnosti, zároveň však znamená, že po skončení životnosti není jednoduché vrátit materiál zpět do původního chemického stavu. U běžných plastů, například polyethylenu, jsou vazby v polymerním řetězci velmi stabilní. Pokud je chceme tepleji rozložit, potřebujeme značné množství energie a výsledkem navíc nebývá čistý původní monomer. 

Materiál s neobvyklou pamětí 

Rešení hledal tým University of Surrey přímo v chemické struktuře polymeru. Výzkumníci připravili poly(1,2 dithiolane), označovaný také jako poly(trimethylendisulfid), jehož základ tvoří pětičlenný cyklický disulfid 1,2 dithiolanu. Tento monomer je za běžných podmínek nestabilní a má tendenci znovu polymerizovat. Vědci této vlastnosti využili k vytvoření polymeru, který lze za vhodných podmínek opačným směrem rozložit zpět na původní monomer.

Při zahřátí na přibližně 80 až 90 °C se polymer začíná rozpadat na původní monomer, tedy 1,2 dithiolane. Ten má při této teplotě plynné skupenství. Na rozdíl od řady jiných chemicky recyklovatelných polymerů proto nezůstává v nádobě jako kapalina, ale ve formě páry se odděluje od zbytku materiálu. Jakmile se dostane do chladnější části systému, zkondenzuje a následně znovu polymerizuje. Vzniká tak opět pevný polymer.

Vědci tím ve skutečnosti vytvořili materiál, který lze převádět z pevné podoby do plynné a následně zpět do pevné podoby prostřednictvím samotné chemické rovnováhy. Nejde tedy pouze o klasické roztavení plastu a jeho následné vytvarování. Při zahřátí dochází k depolymerizaci, tedy k rozpojení polymerních řetězců na jednotlivé monomery. Ty se následně při ochlazení znovu spojí a vytvoří polymerní materiál. 

Změna pohledu na stabilitu polymerů 

Právě v tom spočívá největší inovace. Současné plasty jsou většinou navrženy především tak, aby byly během používání co nejstabilnější. Polyethylen, polypropylen nebo další běžné polymery mají vydržet mechanické namáhání, vodu, teplo a působení celé řady chemických látek. Vlastnost, která je žádoucí během používání, se však na konci životnosti stává problémem. Polymerní řetězce se obtížně rozkládají a jejich opětovné převedení na původní suroviny je energeticky náročné. 

Nový materiál jde opačnou cestou. Jeho chemická struktura je od začátku navržena tak, aby bylo možné polymer relativně snadno rozebrat. Nečeká se tedy, až se podaří najít způsob, jak rozložit již existující extrémně stabilní plast. Místo toho se hledá taková molekulární struktura, která umožní vytvořit materiál s požadovanými vlastnostmi během používání a současně s jednoduchou cestou zpět k jeho stavebním jednotkám. 

To je důležitý rozdíl také ve vztahu k dnešnímu vývoji chemické recyklace. Chemická recyklace totiž není jedna konkrétní technologie. Zahrnuje několik různých přístupů, od depolymerizace přes solvolýzu až po termochemické procesy, jako je pyrolýza nebo zplyňování. Každý z nich pracuje s jinými druhy polymerů a má jiné energetické a technologické nároky. 

Energetické nároky současných technologií 

U pyrolýzy běžných plastů se například pracuje s teplotami řádově ve stovkách stupňů Celsia. Přehledová literatura uvádí pro pyrolýzu polyethylenu přibližně 350 °C, polypropylenu kolem 300 °C a PET přibližně 500 °C. U zplyňování jsou teploty ještě výrazně vyšší a mohou dosahovat přibližně 700 až 1000 °C podle zpracovávaného polymeru a konkrétního procesu. 

Je však důležité nesrovnávat nový materiál přímo s pyrolýzou, jako by šlo o dvě konkurenční technologie zpracování stejného odpadu. Nejde o to, že by bylo možné vzít běžný polyethylen, zahřát jej na 90 °C a získat z něj zpět původní monomer. To možné není. Polyethylen má zcela jinou chemickou strukturu a jeho účinná tepelná depolymerizace vyžaduje podstatně vyšší teploty. 

Rozdíl spočívá v samotném návrhu polymeru. Výzkumníci vytvořili materiál, jehož chemické vazby a vlastnosti monomeru umožňují depolymerizaci při výrazně nižší teplotě. Studie přitom uvádí, že některé jiné chemicky recyklovatelné polymery mohou být depolymerizovány při teplotách pod 200 °C, ale často vyžadují další zpracování získaného monomeru a jeho následnou polymeraci. U některých systémů navíc dochází pouze k částečnému rozkladu. 

Vysoká účinnost laboratorního čištění 

Právě samovolná obnova polymeru po ochlazení proto představuje jednu z nejzajímavějších vlastností nového materiálu. Výzkumníci nemuseli po získání monomeru provést další samostatnou polymerační reakci. Monomer se při ochlazení sám znovu přemění na pevný polymer. Tím odpadá jeden z kroků, který může být u jiných systémů nezbytný. 

Výsledek je pozoruhodný také z hlediska samotné recyklace. V jednom z experimentů vědci zahřáli 65 miligramů polymeru na 90 °C po dobu dvou hodin. Na stěnách nádoby následně získali 58 miligramů polymeru, tedy přibližně 89 % původního množství. Přibližně 5 % zůstalo na dně a dalších 6 % představovaly ztráty způsobené otevřeným uspořádáním experimentu. Získaný polymer bylo možné znovu sublimovat, tedy převést zahřátím přímo z pevného skupenství do plynné fáze, a následně jej opět získat v pevné podobě.

Tento princip může být zajímavý nejen pro samotné odstranění plastového odpadu, ale také pro jeho čištění. Běžné mechanické recyklační procesy dokážou odstranit například nečistoty z povrchu plastu, ale situace je složitější, pokud jsou přísady zabudovány přímo v polymerní matrici. Pak může být nutné použít další chemické procesy. 

Surreyští vědci proto materiál záměrně kontaminovali barvivem Nile red a následně jej podrobili sublimaci. Polymer se odpařil a následně znovu vytvořil jako čistý pevný materiál, zatímco barvivo zůstalo oddělené. Výzkumníci uvádějí, že výsledný produkt zůstal při skladování za běžných podmínek nezměněn po dobu 15 měsíců. 

Snadné nanášení i odstraňování vrstev 

Další zajímavou možnost představují povlaky. Polymer je nerozpustný, hydrofobní a vytváří voděodolnou vrstvu. Vědci jej dokázali nanést na povrch prostřednictvím polymerních par a vytvorit tak vodoodpudivý povlak. Když bylo potřeba vrstvu odstranit, stačilo ji zahřát a polymer se opět převedl do plynné fáze. Materiál tedy může být nejen vyroben a recyklován, ale také nanesen a následně relativně snadno odstraněn. 

Z pohledu průmyslu je přitom velmi důležité zachovat určitou míru opatrnosti. Samotní autoři zdůrazňují, že nejde o náhradu současných plastů ani o řešení globálního problému plastového odpadu. Materiál byl zatím studován především v laboratorních podmínkách a před případným průmyslovým využitím bude nutné ověřit jeho mechanické vlastnosti, dlouhodobou stabilitu, cenu surovin, možnosti výroby ve velkém měřítku i energetickou bilanci celého životního cyklu. 

Cesta k budoucím cirkulárním materiálům 

Důležité bude také zjistit, jak široce lze tento princip využít. Autoři studie ukázali, že 1,2 dithiolane může vytvářet také kopolymery s dalšími látkami, například se styrenem, akryláty, vinylacetátem nebo methylmethakrylátem. Do polymerních řetězců se tím dostávají štěpitelné vazby S−S a C−S, které mohou být základem dalších materiálů s možností řízené depolymerizace. 

Právě tato část výzkumu může být nakonec důležitější než samotný konkrétní polymer. Pokud lze chemickou strukturu navrhovat tak, aby měl materiál během používání požadovanou pevnost, vodoodpudivost nebo další vlastnosti a současně bylo možné jeho polymerní řetězec po skončení životnosti snadno rozebrat, mění se způsob, jakým lze přemýšlet o plastových výrobcích. 

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Francouzská Veolia hledá kupce pro svůj český odpadový byznys. Mezi možnými zájemci se objevují významní čeští investoři a hodnota transakce může dosáhnout jednotek miliard korun. Ve hře přitom není pouze svoz odpadu. Atraktivní jsou především třídicí a zpracovatelské kapacity, recyklace, energetické využití i dlouhodobé smlouvy s městy a průmyslovými podniky.

Veolia patří mezi významné hráče českého odpadového hospodářství. Její odpadová platforma vznikla také převzetím odpadové divize skupiny Suez a dnes ji tvoří především společnost Recovera Využití zdrojů. Ta zajišťuje sběr, svoz, třídění, recyklaci, úpravu a energetické využití komunálních i průmyslových odpadů. Podle údajů společnosti zaměstnává český odpadový byznys přibližně 1 250 lidí a dosahuje obratu 3,18 miliardy korun.

Pro případného kupce proto nejde jen o převzetí svozových vozů, kontejnerů a zákaznických smluv. Součástí podnikání jsou také specializované služby pro průmysl, nakládání s nebezpečnými a speciálními odpady, třídicí a zpracovatelské kapacity, sanace a dekontaminace. Některé odpady lze po úpravě využít jako druhotnou surovinu, jiné jako palivo nebo jako materiál pro další využití například ve stavebnictví.

Právě infrastruktura bude mít pro další vývoj trhu stále větší význam. Vyšší podíl třídění a recyklace vyžaduje moderní třídicí linky, separační technologie a zařízení schopná zpracovat materiály s různým složením. Hodnota odpadu přitom závisí nejen na množství vytříděného materiálu, ale také na jeho čistotě a kvalitě. Čím lépe lze jednotlivé složky oddělit a připravit pro další výrobu, tím vyšší může být jejich využitelná hodnota.

Důležitou součástí systému je také energetické využití. Materiály, které už není možné ekonomicky nebo technicky recyklovat, mohou po odpovídající úpravě sloužit jako energetický zdroj. Podobně mohou některé zpracované odpady najít uplatnění ve stavebnictví nebo v průmyslových procesech. Vývoj proto směřuje k tomu, aby co největší část odpadu získala další využití a na skládku mířil pouze materiál, který už nelze rozumně využít jiným způsobem.

Český trh navíc zůstává poměrně roztříštěný. Vedle velkých společností, jako jsou Marius Pedersen, FCC nebo AVE CZ, zde působí řada regionálních firem. Právě Marius Pedersen je přitom dalším velkým hráčem, jehož vlastník nyní český a slovenský trh opouští. Dánská skupina zahájila proces hledání nového strategického vlastníka už v loňském roce a nyní se prodej dostal do rozhodující fáze. Závazné nabídky byly podány v srpnu a užší okruh zájemců by měl být znám v nejbližší době. Kupní smlouva by podle současného harmonogramu mohla být podepsána kolem října.

Mezi možnými zájemci o český odpadový byznys Veolie se podle informací Seznam Zpráv objevují podnikatel Michal Strnad, průmyslová skupina EP Industries spojená s Danielem Křetínským a investiční skupina Kaprain Karla Pražáka. Proces je zatím v rané fázi a konečný kupující ani rozsah případné transakce nejsou známé.

Proč je o odpadové hospodářství zájem, ukazuje právě jeho postupná proměna. Odpad už není pouze materiál, kterého je třeba se zbavit. Může představovat zdroj druhotných surovin, palivo, energetický vstup nebo materiál pro další výrobu. Kdo disponuje potřebnou infrastrukturou, technologiemi a dostatečným kapitálem, získává přístup k celému řetězci od sběru až po konečné využití. Prodej českého odpadového podnikání Veolie proto může být významným signálem dalšího vývoje trhu, kdo bude v příštích letech investovat do třídění, recyklace, zpracování a energetického využití odpadu v České republice.

Česká krajina má v příštích desetiletích projít rozsáhlou obnovou. Stínový plán na obnovu přírody představuje čtyřicítku opatření, která zasahují do hospodaření s vodou, zemědělství, lesnictví, ochrany stanovišť, městské zeleně i podmínek pro opylovače. Dokument stanovuje konkrétní plochy, finanční objemy a milníky pro roky 2030, 2040 a 2050. Jeho podstatou je postupně obnovovat funkce krajiny, které jsou důležité nejen pro biodiverzitu, ale také pro zadržování vody, omezení eroze a zvládání sucha, povodní a vysokých teplot. 

Stínový plán odborníků a neziskových organizací rozděluje navržená opatření do několika vzájemně propojených oblastí. První z nich představuje samotnou obnovu přírodních stanovišť. Počítá se s postupným obnovením více než 100 000 hektarů přírody, především v územích po těžbě, na brownfieldech, ve vojenských újezdech a v říčních nivách. Důležitou metodou má být přirozená sukcese, tedy využití přirozeného vývoje tam, kde může vést k vytvoření funkčního ekosystému. Do roku 2030 má být zahájena obnova na 10 000 hektarech ve 30 prioritních lokalitách, do roku 2040 nejméně na 50 000 hektarech a do roku 2050 na více než 100 000 hektarech. 

Další oblast se zaměřuje na obnovu vzácných stanovišť, například slanisek a písčin. U slanisek návrh počítá s obnovou vodního režimu, odstraňováním melioračních kanálů, úpravou reliéfu a následnou péčí pomocí pastvy nebo seče. Následující oblast se věnuje mokřadům a rybníkům. Cílem není jen vytvářet nové vodní plochy, ale obnovovat jejich ekologické funkce a vazby na okolní krajinu. U rybníků má vzniknout dotační systém založený na měřitelných ekologických parametrech, například omezení hnojení a přikrmování, přiměřené rybí obsádce nebo rozvoji litorálu. Součástí návrhu jsou také ochranné a přechodové zóny kolem cenných lokalit, které mají omezit přísun živin a pesticidů a zároveň propojovat jednotlivá přírodní území. 

Plán se týká i lesů a většího prostoru pro přirozené procesy. Státní lesy mají být rozděleny podle vhodného režimu od přísné ochrany přes ochranu přírodních procesů až po víceúčelové a produkční hospodaření. V cenných lesích má být ponecháván prostor přirozenému vývoji, v dalších porostech se má omezovat rozsah holosečí a zvyšovat podíl původních dřevin. Do roku 2040 má mít odpovídající režim nejméně 90 % doporučených ploch. 

Významnou část plánu tvoří městská příroda. Návrh posiluje ochranu dřevin a městské zeleně. Územní plánování a stavební řízení mají bránit čistému úbytku zelených ploch a kácení má být spojeno s náhradní výsadbou nebo odpovídajícím odvodem. Obcím má nabídnout metodiky pro plánování obnovy přírody a stanovení prioritních míst. Součástí návrhu je také hodnocení ekologických, ekonomických a společenských přínosů zeleně, například jejího vlivu na teplotu ve městech nebo zadržování dešťové vody. Pozornost se soustředí také na výsadbové pásy a technické podmínky pro uliční stromy a na přesnější ochranu stromů a kontrolu kácení. Do roku 2030 má být dosaženo nulové čisté ztráty městské zeleně. 

Více prostoru pro řeky a návrat divoké přírody do měst

Další oblastí je voda. Návrh počítá s obnovou pramenišť a pramenných oblastí. Do roku 2027 má vzniknout jejich národní mapa a následně akční plán s prioritními lokalitami. Obnova má zahrnovat například odstraňování nefunkčních drenáží, obnovu mokřadů, úpravu melioračních příkopů a zpomalování odtoku. Pozornost se věnuje také řekám a nivám, kterým má být vráceno více prostoru. Počítá se s oddálenými hrázemi, obnovou meandrů, napojováním odstavených ramen, zpřírodňováním břehů a vznikem povodňových parků. Přirozená renaturace po povodních má být vnímána jako možný žádoucí výsledek, nikoliv automaticky jako škoda. 

Návrh zároveň řeší podmínky pro samotnou realizaci revitalizací. Obnova meandrů, niv, pramenišť nebo mokřadů má získat postavení veřejně prospěšných staveb a zjednodušit se mají potřebné převody státních pozemků. Pozornost se zaměřuje také na příčné překážky v řekách. U zastaralých bariér má mít přednost odstranění před pouhým zprůchodněním. Do roku 2030 má být odstraněno 30 % plánovaných překážek, do roku 2040 60 % a do roku 2050 90 %. Součástí návrhu je také ekologický průtok, který má být sezónně proměnlivý a více odpovídat přirozenému režimu vodních toků. 

Šest opatření je věnováno opylovačům. Počítá se s obnovou otevřených a přechodových stanovišť v lesích a podél vody, například prostřednictvím světlin, křovin a ochranných pásů. Využívá se také pastva velkých býložravců k vytváření pestré mozaiky stanovišť. Rozloha těchto ploch má do roku 2050 dosáhnout 3 % území České republiky. Návrh podporuje pestřejší zemědělskou krajinu, kvetoucí louky, diferencovanou seč a pastvu. Pásy podél silnic, železnic a technické infrastruktury mají sloužit jako stanoviště a migrační koridory. Podpora opylovačů se přenáší také do měst. Veřejná zeleň má být spravována mozaikovitě a má nabízet kvetoucí rostliny po celou vegetační sezonu i místa pro hnízdění a přezimování. Podíl takto spravované veřejné zeleně má do roku 2050 dosáhnout 50 %. 

Změny na polích a nový pohled na lesní hospodaření

Pět opatření míří přímo do zemědělské krajiny. Jejich cílem je zvýšit její pestrost členěním velkých půdních bloků krajinnými prvky a omezením eroze. Zdraví půdy má podporovat využívání meziplodin, zeleného hnojení, pestřejších osevních postupů a plodin schopných vázat dusík. Návrh stanovuje také cíl pro neprodukční plochy. Do roku 2030 má tvořit jejich podíl nejméně 8 % zemědělské půdy, do roku 2050 pak 12 %. Lepší podmínky pro polní ptáky mají vzniknout prostřednictvím neosetých pásů a skřivánčích plošek. Výrazně se má rozšířit také ekologické zemědělství. Jeho podíl má vzrůst z 30 % zemědělské půdy v roce 2030 na 50 % v roce 2050. 

Lesní hospodaření doplňuje dalších pět oblastí. Návrh počítá s obnovou schopnosti lesních půd zadržovat vodu, především v hydrologicky citlivých oblastech. Zároveň chce zvýšit množství tlejícího dřeva. Současný průměr 6,7 m³ na hektar má být ve státních hospodářských lesích dlouhodobě zvýšen nejméně na 30 m³. Větší prostor má dostat přirozená obnova lesa a sukcesní porosty. Do roku 2040 má přirozená obnova tvořit 60 % obnovy ve státních lesích. Návrh supports také světlé lesy a tradiční formy hospodaření, například pařeziny a lesní pastvu. Součástí je rovněž obnova ekotonů na rozhraní lesa a otevřené krajiny. Do roku 2040 má vzniknout funkční siť ekotonů na 15 000 hektarech. 

Posledních deset oblastí propojuje jednotlivé části plánu. Pozornost se věnuje vysokým stavům spárkaté zvěře a jejich vlivu na obnovu lesa a vegetaci. Do roku 2050 má mortalita vegetace způsobená okusem klesnout pod 5 %. Návrh se zaměřuje také na omezení nadměrného vápnění, hnojení a dalších chemických zásahů v lesích. Do roku 2050 má být jejich rozsah snížen nejméně o 80 % proti výchozímu stavu. Další část se zabývá přístupem veřejnosti k vodě a obnovou přístupu k říční krajině. Navazují prostorové standardy pro říční krajinu a její funkční pásy. Součástí návrhu je také nový finanční nástroj pro revitalizace s počáteční alokací přibližně 1,5 miliardy korun ročně. 

Reforma dotačních programů a desítky miliard na obnovu

Návrh stanovuje cíl přísné ochrany na 10 %ech území České republiky. Do roku 2030 má být dosaženo 6 %, do roku 2040 8 % a do roku 2050 10 %. Součástí jsou také nárazníkové pásy podél vodotečí a zatravněné dráhy soustředěného odtoku v zemědělské krajině. Zavádějí se také platby za ekosystémové služby založené na měřitelném výsledku, především ukládání uhlíku a zadržování vody. Jejich objem má vzrůst ze 4 miliard korun ročně v roce 2030 na 12 miliard v roce 2050. 

Další část se věnuje veřejným podporám, které mohou mít negativní dopad na životní prostředí. Do roku 2030 má být reformováno nebo zrušeno nejméně 20 % identifikovaného objemu a nejméně 10 miliard korun ročně má být převedeno do obnovy přírody. Závěrečná část pak vytváří koordinační rámec pro celý systém. Počítá se sítí 14 regionálních a dvou celostátních koordinátorů, veřejným reportingem a nezávislým hodnocením. Národní plán má být pravidelně vyhodnocován a aktualizován. 

Čtyřicet opatření tak pokrývá prakticky celý řetězec od konkrétního zásahu v terénu až po financování a vyhodnocování výsledků. Obnova pramenišť má pomoci zadržet vodu v horních částech povodí, revitalizace niv jí mají dát prostor v údolích, pestřejší zemědělská krajina má omezovat erozi a poskytovat více stanovišť, přirozenější lesy mají lépe odolávat klimatickým extrémům a městská zeleň má zmírňovat přehřívání sídel. Jednotlivá opatření se přitom navzájem doplňují. 

Finanční rámec návrhu je proto značný. Program obnovy přírody má podle dokumentu dosáhnout v roce 2030 objemu 35 miliard korun ročně a do roku 2050 vzrůst na 75 miliard korun. Vedle toho mají postupně růst platby za ekosystémové služby. Rozhodující však nebude pouze objem vynaložených prostředků, ale především to, zda se podaří obnovit konkrétní funkce krajiny a jejich výsledky dlouhodobě měřit. 

Stínový plán tak představuje představu krajiny, v níž má voda více prostoru, půda má být živější, lesy pestřejší, města zelenější a přírodní území vzájemně propojená. Jeho ambice je rozložená do několika desetiletí a opírá se o konkrétní plochy, indikátory a finanční cíle. První výsledky mají být patrné už do roku 2030, výraznější rozsah obnovy do roku 2040 a konečný horizont je nastaven na rok 2050.

Dokument ke stažení:

Obnova přírody: Stínový plán na obnovu přírody

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Mobilní vodíková čerpací stanice umožňuje provoz vodíkové mobility i tam, kde zatím není vybudována stacionární infrastruktura. Její instalace však neznamená pouze přistavení technologického zařízení na volnou plochu. Vysokotlaký vodík přináší specifická rizika, která musí být zohledněna už při výběru lokality. Nová metodika proto stanovuje jednotný postup pro posouzení místa z hlediska požární ochrany a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Vodík má v budoucím energetickém mixu své místo především tam, kde samotná elektrifikace naráží na technické nebo provozní limity. Jeho význam se proto neomezuje na osobní dopravu. Uplatnění může najít v těžké silniční dopravě, průmyslu, energetice nebo jako prostředek pro ukládání a využití energie. Jeho předností je možnost převádět energii do chemické formy, skladovat ji a následně využít podle potřeby. Zároveň však vodík není primárním zdrojem energie, ale energetickým nosičem, jehož přínos závisí na způsobu výroby a celém řetězci od získání energie až po její konečné využití.

S rostoucím využíváním vodíkových technologií proto nabývá na významu také bezpečnost jejich provozu a vhodné umístění jednotlivých zařízení. Při posuzování lokality nelze vycházet pouze z prostorových možností pozemku. Zohlednit je nutné konkrétní provedení technologie, množství skladovaného vodíku, tlakové parametry, způsob plnění vozidel, manipulační prostor i stanovené zóny s nebezpečím výbuchu. Mobilní vodíkové čerpací stanice (MVČS) mohou být určeny pro plnění vozidel na tlak 350 barů označovaný H35, typicky u užitkových a těžkých vozidel, nebo 700 barů označovaný H70, který se používá především pro osobní automobily.

Metodika posuzování lokality z pohledu PO a BOZP vznikla v rámci projektu Národní centrum vodíkové mobility. Zpracovalo ji Centrum dopravního výzkumu a Ministerstvo průmyslu a obchodu ji schválilo 23. července 2026. Dokument vychází z platné legislativy, technických norem a praktických zkušeností s provozem mobilních vodíkových stanic v České republice. Je určen odborně způsobilým osobám, investorům, projektantům, provozovatelům i orgánům veřejné správy. Jeho cílem je sjednotit posuzování provozních lokalit a vytvořit podmínky pro předvídatelnější přípravu, povolování a provoz mobilní vodíkové čerpací stanice.

Technická rozmanitost mobilních řešení

Samotné stanice mohou mít velmi rozdílné provedení. Od kompaktního zařízení umístěného na přívěsu až po kontejnerové řešení s kompresorem, chlazením a vyměnitelnými zásobníky vodíku. U jednoho z modelových příkladů v metodice tvoří zdroj vodíku čtyři svazky lahví, zatímco kompaktní varianta může mít vlastní zásobu vodíku a pro svůj provoz obvykle nepotřebuje trvalé připojení k elektrické síti. Rozdílné technické řešení má přímý dopad na prostorové, elektrické i bezpečnostní požadavky.

Základním prostorovým prvkem je instalační plocha. Ta zahrnuje technologickou část stanice, případné vyměnitelné zásobníky, prostor pro plněné vozidlo, manipulační prostor a zóny s nebezpečím výbuchu. V době provozu na ní mohou být pouze zařízení související s MVČS, plněné vozidlo a při výměně zásobníků také přepravní vozidlo. Parkování dalších vozidel ani skladování jiných předmětů zde metodika nepřipouští. Servisní plocha uvnitř instalační plochy musí být chráněna před vstupem nepovolaných osob, například oplocením.

Výpočet odstupů a možnosti jejich zmenšení

Vedle instalační plochy se posuzuje také požárně nebezpečná plocha. Ta je větší a její rozsah vychází z odstupových vzdáleností od stanice a případných zásobníků vodíku. Právě zde se může vhodnost konkrétního pozemku zásadně změnit. Metodika uvádí typické hodnoty odstupových vzdáleností podle výšky zařízení a délky jeho stěny. U zařízení vysokého 2 metry se při délce stěny 2 metry jedná o 6,5 metru, při délce 12 metrů už o 15,9 metru. U zařízení vysokého 4 metry činí odstup při délce stěny 12 metrů až 17,8 metru. Skutečná hodnota se stanovuje v požárně bezpečnostním řešení podle konkrétního zařízení.

Metodika přitom připouští i postupy, kterými lze odstupové vzdálenosti zmenšit. U plně opláštěného zařízení s požárně uzavřenými stěnami se odstupy určují pouze od požárně otevřených ploch a mohou být typicky do 5 metrů. Další možnost představuje požárně dělící přepážka vysoká nejméně jako nejvyšší část stanice s požadovanou požární odolností nejméně EI 90 DP1. Taková přepážka může odstupovou vzdálenost podle metodiky snížit až o polovinu.

Sousední pozemky a veřejná prostranství

Požárně nebezpečná plocha přitom nesmí zasahovat například na hořlavé konstrukce jiných staveb, jejich požárně otevřené plochy, únikové cesty, shromaždiště osob, železniční dráhu, ochranné pásmo vedení vysokého a velmi vysokého napětí nebo jinou čerpací či plnicí stanici. Pokud zasahuje na pozemek jiného vlastníka, je nutný jeho písemný souhlas, který se přikládá k provozní dokumentaci. Na veřejné prostranství může za podmínek uvedených v metodice požárně nebezpečná plocha přesahovat.

Výběr lokality musí současně umožnit příjezd vozidel integrovaného záchranného systému. Přístupová komunikace musí být dostatečně únosná, mít šířku nejméně 3 metry a podjezdnou výšku nejméně 4,5 metru. Pokud jde o společnou jednoproudou komunikaci, musí zůstat průjezdná i během běžného provozu.

Zajištění zdrojů požární vody a pravidla pro elektroinstalaci

Podobně konkrétní jsou požadavky na požární vodu. V dosahu musí být alespoň jeden odpovídající zdroj. U hydrantu metodika pracuje s maximální vzdáleností 150 metrů, potrubím nejméně DN 125 a odběrem nejméně 9,5 litru za sekundu. Výtokový stojan může být nejvýše 500 metrů, plnicí místo 2000 metrů a požární nádrž nebo přírodní vodní zdroj nejvýše 500 metrů od stanice. U posledně uvedených zdrojů se požaduje nevysychající zásoba s maximální dobou doplnění 36 hodin a vyčerpatelný objem nejméně 35 m³. Vzdálenosti se přitom měří po trase příjezdu požárního vozidla, nikoli vzdušnou čarou. Pro MVČS se samostatná nástupní plocha pro požární techniku nezřizuje.

Důležitou součástí přípravy je elektrická bezpečnost. Pokud konkrétní stanice vyžaduje připojení k elektrické síti, přípojné místo nesmí být umístěno v zóně s nebezpečím výbuchu a musí mít platnou revizi. Uzemnění je vyžadováno u všech typů MVČS. Vodivě musí být propojeny všechny příslušné části zařízení včetně vyměnitelných zdrojů vodíku a stanice musí mít vlastní zemnící soustavu. Nelze ji jednoduše uzemnit pouze prostřednictvím existující soustavy budovy nebo například veřejného osvětlení. Pokud výrobce vyžaduje zemnící kolíky, metodika doporučuje mít vhodnou zeminu v ideálním případě do 10 metrů od instalační plochy.

Prevence a stanovení výbušných zón

Samostatnou oblastí je ochrana před výbuchem. U MVČS se provádí analýza rizik a analýza iniciačních zdrojů a zpracovává se Dokumentace o ochraně před výbuchem. Ta stanovuje jednotlivé zóny podle pravděpodobnosti výskytu výbušné atmosféry. Zóna 0 znamená prostor, kde se výbušná atmosféra může vyskytovat trvale, po dlouhou dobu nebo často. Zóna 1 označuje prostor, kde je její vznik pravděpodobný občas, a zóna 2 prostor, kde je vznik nepravděpodobný a pokud k němu dojde, jde o krátkodobý výskyt.

Metodika obsahuje i konkrétní pravidlo pro umístění sání vzduchotechniky v blízkosti odvzdušňovacích potrubí. Pokud například zóna 2 sahá 1 metr od zakončení odvzdušňovacího potrubí, musí být sání vzduchotechniky nejméně 3 metry od okraje této zóny. Současně nesmí být umístěno nad zakončením odvzdušňovacího potrubí. Dokument dále uvádí, že uvnitř nádob a potrubí trvale pod tlakem vodíku se za stanovených podmínek nepředpokládá přítomnost dostatečného množství vzduchu pro vznik výbušné atmosféry. U potrubí, hadic a armatur, které mohou být odtlakovány a otevřeny do atmosféry, se naopak předpokládá výskyt zóny 2.

Požadovaný rozsah dokumentace

S výběrem lokality souvisí také dokumentace. Před instalací musí být k dispozici technický popis konkrétní MVČS včetně plánu typické instalace a vymezení zón s nebezpečím výbuchu, návod k obsluze a údržbě, technologický projekt umístění, požárně bezpečnostní řešení, Dokumentace o ochraně před výbuchem a projekt ochrany před účinky atmosférické a statické elektřiny včetně uzemnění. Požárně bezpečnostní řešení mohou podle metodiky zpracovávat pouze autorizovaní inženýři a technici v oboru požární bezpečnost staveb.

Samotný výběr pozemku navíc nelze oddělit od stavebního a územního kontextu. Vodíkové technologie nejsou podle metodiky stavebním zákonem automaticky klasifikovány jako infrastruktura strategického významu. Každý konkrétní záměr proto musí posoudit stavební úřad, který určí, zda jde o stavbu, nebo výrobek plnící funkci stavby. Prověřit je třeba také územní plán a případná ochranná pásma, zóny a koridory, v nichž může být instalace MVČS omezena nebo zakázána.

Ochrana areálu a shromaždiště osob

Pokud je stanice umístěna mimo uzavřený areál, je nutné řešit také přístup veřejnosti. Metodika připouští například oplocení celé instalační plochy, kamerový dohled nebo stálý dohled. Součástí posouzení je také prostor pro shromáždění osob při mimořádné události, který má být podle kontrolního listu nejméně 9,5 metru od provozní lokality. Instalační plocha zároveň nesmí zasahovat do únikových cest nebo vyhrazených shromaždišť.

Výsledkem celého procesu je dokumentované posouzení provozní lokality. Metodika k tomu využívá kontrolní list, v němž se ověřuje mimo jiné dostatečná plocha, charakter povrchu, odstupové poměry, přístup hasičů, dostupnost požární vody, zabezpečení prostoru, uzemnění, elektrická přípojka a další podmínky stanovené pro konkrétní instalaci. Odpovědnost za posouzení nese osoba odpovědná za provoz MVČS, která musí být prokazatelně seznámena s konkrétním zařízením a jeho dokumentací.

Metodika tak převádí obecné požadavky požární ochrany a BOZP do konkrétního postupu pro výběr a posouzení místa. Pro mobilní zařízení je to důležité právě proto, že stejná technologie může být postupně instalována na různých místech. Každá nová lokalita proto musí znovu obstát z hlediska prostorových poměrů, odstupů, přístupu požární techniky, ochrany před výbuchem, uzemnění i zabezpečení. Mobilita zařízení tak neznamená volnost při výběru místa, ale naopak potřebu mít pro každou instalaci předem ověřitelné a doložitelné podmínky.

Dokument ke stažení:

• Metodika posuzování lokalit pro umístění vodíkových technologií z pohledu PO a BOZP

• Metodika pro kontrolu kvality vodíku určeného pro mobilitu na bázi palivových článků

Mezi nejúčinnější pomocníky měst, která se v létě přehřívají, patří bezpochyby stromy. Poskytují stín, ochlazují své okolí, zadržují vodu a pomáhají čistit vzduch. Nová studie z Pekingu však ukazuje, že příběh městské zeleně je složitější. Některé druhy stromů totiž uvolňují do atmosféry látky, které za přítomnosti slunečního záření a oxidů dusíku podporují vznik přízemního ozonu. A čím vyšší je teplota, tím výraznější může být tento efekt. Při plánování městské zeleně je tedy zásadní také to, jaké druhy zvolíme.

Představa, že více stromů automaticky znamená čistší městský vzduch, je na první pohled logická. Stromy zachycují část prachu a dalších částic, poskytují stín, prostřednictvím výparu vody ochlazují své okolí a vážou oxid uhličitý. V době stále častějších vln veder proto města po celém světě investují do parků, alejí, zelených pásů a nové výsadby. Nový výzkum Tree selection in urban greening shapes air quality for global citiespublikovaný v časopise Science Advances však upozorňuje, že při hodnocení městské zeleně je třeba počítat také s chemií atmosféry.

Vědci se zaměřili na Peking, jednu z největších světových metropolí, kde se v letních měsících setkávají vysoké teploty, intenzivní sluneční záření a stále přítomné emise z lidské činnosti. Právě tato kombinace vytváří podmínky pro vznik přízemního ozonu. Nejde přitom o ozonovou vrstvu vysoko v atmosféře, která chrání Zemi před částí ultrafialového záření. Přízemní ozon je naopak škodlivou látkou znečišťující ovzduší. Dráždí dýchací cesty, poškozuje vegetaci a při vyšších koncentracích představuje zdravotní riziko.

Neviditelný řetězec chemických reakcí

Samotný ozon však není emitován z nějakého konkrétního zdroje. Vzniká přímo v atmosféře při složité chemické reakci. Potřebuje k tomu mimo jiné oxidy dusíku, označované zkratkou NOx, které vznikají například při spalování paliv v dopravě a energetice, a takzvané těkavé organické látky. Těkavé organické látky jsou uhlíkaté sloučeniny, které se snadno dostávají do plynného skupenství a mohou následně reagovat v atmosféře. Pokud jsou přítomny sluneční záření a vhodné chemické podmínky, mohou tyto reakce vést ke vzniku ozonu.

A právě tady do celého kontextu vstupují stromy. Rostliny totiž nejsou pouze pasivními filtry vzduchu. Přirozeně uvolňují celou řadu chemických látek označovaných jako biogenní těkavé organické látky, zkráceně BVOC. Slovo biogenní v tomto případě znamená, že pocházejí z živých organismů, především z rostlin. Patří mezi ně například isopren a různé monoterpeny. Tyto látky mají pro rostliny svůj vlastní biologický význam, ale po uvolnění do atmosféry se mohou zapojit do chemických reakcí ovlivňujících kvalitu ovzduší.

Unikátní data z meteorologické věže

Nová studie je pozoruhodná především tím, že vědci tentokrát nezůstali pouze u modelových výpočtů. Využili přímá měření nad Pekingem. Měřicí systém byl umístěn na pekingské meteorologické věži ve výšce 102 metrů a zaznamenával látky uvolňované z městské vegetace. Výzkumníci tak mohli sledovat, co se skutečně dostává do atmosféry nad rozsáhlou městskou oblastí. Měření probíhala v období od května do července 2021 a následně byla spojena s atmosférickými modely.

Výsledek přinesl překvapivý rozdíl mezi množstvím emisí a jejich skutečným chemickým významem. Vegetace představovala pouze přibližně desetinu naměřených emisí těkavých organických látek. Zhruba devět desetin tedy pocházelo z lidské činnosti. Kdybychom se podívali pouze na množství vypuštěných látek, zdálo by se, že rostliny hrají v této oblasti jen malou roli. Jenže jednotlivé látky nejsou z hlediska atmosférické chemie stejně významné.

Když desetina emisí ovládne polovinu reaktivity

Některé reagují velmi pomalu, jiné naopak mimořádně rychle. Vědci proto sledovali takzvanou chemickou reaktivitu. Jednoduše řečeno jde o vyjádření toho, jak ochotně dané látky vstupují do chemických reakcí v atmosféře. Právě po započtení této vlastnosti se obraz dramaticky změnil. Vegetace se podle studie podílela přibližně polovinou na celkové reaktivitě organických látek významných pro vznik ozonu. V některých podmínkách dosahoval její podíl přibližně 52 %.

Největší pozornost si přitom zaslouží isopren. Jde o malou organickou molekulu, kterou některé rostliny uvolňují ve značném množství. Samotný isopren není ozon a nelze říci, že by tedy strom jednoduše emitoval ozon. Isopren se však může v atmosféře rychle zapojovat do reakcí s dalšími látkami. Za přítomnosti oxidů dusíku a slunečního záření tak může přispívat k chemickému řetězci, na jehož konci vzniká právě přízemní ozon.

V případě Pekingu byl tento mechanismus mimořádně významný. Isopren představoval více než 90 % chemické reaktivity biogenních těkavých organických látek sledovaných ve studii. Jinými slovy, problém nebyl v tom, že by všechny stromy uvolňovaly velké množství nejrůznějších škodlivin. Rozhodující byla přítomnost konkrétních látek a konkrétních druhů stromů. A právě druhová skladba městské zeleně se ukázala jako zásadní.

Tradiční městské stromy pod lupou

Přibližně 35 % pekingských stromů patří podle studie k druhům, které mohou významně emitovat isopren. Mezi ně patří například vrba smuteční a topol bílý čínský. Oba druhy jsou přitom v městské krajině velmi rozšířené. Nejde tedy o nějakou vzácnou botanickou zvláštnost, ale o stromy, které byly po desetiletí vysazovány právě proto, že dobře rostou, poskytují stín a dokážou se vyrovnat s místními podmínkami.

Vědci porovnávali Peking s dalšími městy a zjistili, že města s podobným podílem vegetace mohou mít výrazně odlišné emise isoprenu. Rozhodující je do značné míry to, jaké stromy v nich rostou. V souboru více než dvaceti měst se odhadované emise isoprenu lišily více než desetinásobně. Ještě zajímavější je vztah mezi stromy a teplotou.

Teplo totiž nepůsobí pouze na člověka, ale také na chemii rostlin a atmosféry. Když se teplota zvýšila z 20 na 35 stupňů Celsia, chemická reaktivita těkavých organických látek uvolňovaných vegetací vzrostla přibližně sedmkrát až osmkrát. U látek pocházejících z lidské činnosti přitom vzrostla pouze asi 1,4krát. Podíl vegetace na celkové chemické reaktivitě se tak v modelovaných podmínkách zvýšil z přibližně 21 % při 20 stupních na 74 % při 35 stupních Celsia.

Výzva pro horké letní dny

To je mimořádně důležité v době, kdy se města stále častěji potýkají s vlnami veder. Právě během horkých a slunečných dnů bývá riziko vysokých koncentrací přízemního ozonu největší. Studie tak ukazuje možný paradox. Čím více město bojuje proti přehřívání pomocí zeleně, tím důležitější může být při výběru stromů zohlednit také jejich chemické vlastnosti.

Neznamená to však, že by se města měla stromů zbavovat. Takový závěr by byl nejen nesprávný, ale také by přehlížel obrovské množství dalších funkcí městské zeleně. Stromy snižují teplotu zastíněním a výparem vody, zlepšují mikroklima, zachycují částice, zadržují vodu, ukládají uhlík a poskytují prostor pro další organismy.

Samotní autoři studie proto nevolají po omezení městské zeleně ani po plošném odstraňování vzrostlých stromů. Navrhují spíše změnit způsob, jakým se o městské výsadbě přemýšlí. Vedle rychlosti růstu, odolnosti vůči suchu, nároků na vodu, velikosti koruny nebo schopnosti poskytovat stín by mohlo být jedním z kritérií také to, kolik biogenních těkavých organických látek daný druh uvolňuje.

Výzkumníci dokonce modelovali, co by se stalo, kdyby se v Pekingu při běžné obnově městské zeleně postupně nahrazovaly nejvíce emitující stromy druhy s nízkými emisemi. Pokud by se takto změnila přibližně desetina městské populace stromů, model ukázal možnost snížení emisí isoprenu nejméně o 29 %. Nešlo by tedy o plošné kácení, ale o dlouhodobou změnu druhové skladby při přirozené obnově stromů.

Globální pohled a srovnání metropolí

Výzkum navíc ukazuje, že Peking nemusí být nejproblematičtějším případem. Vědci rozšířili analýzu na 24 velkých měst. Některá města v Asii a Oceánii mohou mít potenciál emisí isoprenu stejný nebo dokonce vyšší. V Sydney například patří k druhům emitujícím isopren přibližně 65 % stromů. Vysoké hodnoty byly předpovězeny také pro některá další města v Austrálii, Číně a Spojených státech.

Zároveň je důležité nepřehánět význam samotných stromů. K vytvoření přízemního ozonu nestačí, aby strom uvolnil isopren. Potřebné jsou také oxidy dusíku a sluneční záření. Atmosférická chemie je navíc nelineární, což znamená, že zdvojnásobení množství jedné látky nemusí jednoduše znamenat zdvojnásobení výsledné koncentrace ozonu. Právě proto studie neříká, že vegetace je hlavním zdrojem celkového znečištění ovzduší. Ukazuje však, že v určitých podmínkách může mít relativně malé množství rostlinných emisí překvapivě velký chemický význam.

Inspirace pro evropské plánování

Například pro Prahu ze studie plyne především otázka, jaké stromy tedy do města vysazovat. Odpověď nemůže být založena pouze na emisích isoprenu, protože městský strom musí současně zvládat sucho, vysoké teploty, omezený prostor pro kořeny a další náročné podmínky. Z hlediska tvorby přízemního ozonu však mohou být zajímavější druhy s nízkými emisemi těkavých organických látek. Mezi takové patří například lípa srdčitá nebo javor mléč, které jsou zároveň běžnou součástí české krajiny. U vhodných stanovišť mohou své místo najít také habry a další domácí dřeviny. Přehled odborných poznatků naopak řadí některé topoly a duby mezi druhy s vyššími emisemi isoprenu.

To ovšem neznamená, že by se Praha měla dubů, topolů nebo vrb zbavovat. Každý z těchto stromů má své ekologické funkce a například topoly a vrby mají zásadní význam v okolí vodních toků, zatímco dub patří mezi nejvýznamnější stromy pro biodiverzitu. Smyslem nového poznatku proto není vytvořit seznam stromů, které jsou „špatné“, ale při nové výsadbě hledat vhodnou kombinaci vlastností. V hustě zastavěných a dopravně zatížených ulicích, kde se současně hromadí oxidy dusíku a v létě panují vysoké teploty, může dávat větší smysl dávat přednost druhům s nižšími emisemi reaktivních látek. V parcích, na okrajích města nebo u vodních toků mohou být podmínky úplně jiné.

Budoucí plánování městské zeleně tak může kromě velikosti koruny, odolnosti vůči suchu, schopnosti ochlazovat okolí nebo významu pro biodiverzitu sledovat také chemické vlastnosti jednotlivých druhů. Nejlepší městský strom totiž nemusí být ten, který v jedné vlastnosti vyniká, ale takový, který dokáže nabídnout rozumnou kombinaci všech důležitých funkcí.

Evropská unie během posledních let vytvořila rozsáhlý systém pravidel pro plasty, jejich výrobu, používání, recyklaci i nakládání s odpady. Přesto může být jedna z největších slabin evropské plastové politiky překvapivě prostá. Chybějí informace. Nová studie publikovaná v časopise iScience identifikovala třináct zásadních mezer ve znalostech, které komplikují účinné řízení plastového systému v Evropské unii. Nejde o to, že některá data nejsou k dispozici. Problémem je jejich rozdílná kvalita, nejednotné metodiky, nedostatečná transparentnost a obtížná sledovatelnost materiálů napříč celým jejich životním cyklem.

Plastová politika se dnes stále více opírá o princip životního cyklu. Evropská regulace se nesoustředí pouze na okamžik, kdy výrobek skončí v odpadu, ale postupně zasahuje také do konstrukce výrobků, používaných materiálů, chemických látek, recyklovatelnosti, podílu recyklátu, systémů rozšířené odpovědnosti výrobce nebo sledování materiálových toků. Čím více se však regulace snaží obsáhnout celý systém, tím více záleží na tom, zda existují spolehlivá data o tom, co se v jednotlivých částech tohoto systému skutečně děje. A právě zde podle autorů studie vznikají významné mezery.

Studie Knowledge gaps impeding plastic governance in the European Union se proto nezaměřila na jednu konkrétní skupinu plastových výrobků ani na jediný druh znečištění. Autoři se pokusili podívat na evropské řízení plastů jako na celý systém a určit místa, kde nedostatek znalostí brání přijímání účinných opatření. Výsledkem je identifikace třinácti významných znalostních mezer a jejich následné seskupení do čtyř oblastí, ve kterých by bylo podle autorů potřeba soustředit další úsilí. Jde o vytváření nových znalostí, rozvoj standardizovaných metod, větší transparentnost a zveřejňování informací a lepší sledování a dohledatelnost plastů v celém hodnotovém řetězci.

Riziko slepých míst v unijních plánech

Právě poslední dvě oblasti jsou mimořádně důležité. Regulace může být pouze tak přesná, jak přesné jsou informace, o které se opírá. Pokud například není možné spolehlivě zjistit, jaké chemické látky se v konkrétních plastových výrobcích používají, jaké množství plastů skutečně vstupuje do jednotlivých částí ekonomiky, jakými cestami se materiál pohybuje nebo kolik deklarovaného recyklátu se skutečně dostává zpět do výroby, vzniká prostor pro rozhodování založené na neúplném obrazu reality. Autoři proto považují transparentnost za jednu z klíčových podmínek účinné plastové politiky.

To má přímý význam například pro recyklaci. Nestačí vědět, kolik plastového odpadu bylo formálně sesbíráno. Pro hodnocení skutečné cirkularity je potřeba vědět, co se s materiálem stalo následně, jaká část byla skutečně vytříděna, jaká část byla recyklována, jaká kvalita vzniklého recyklátu byla dosažena a do jakých výrobků se materiál znovu dostal. Podobně problematické může být porovnávání výsledků mezi jednotlivými zeměmi, pokud používají odlišné metodiky nebo pokud jednotlivé ukazatele zachycují různé části materiálového toku.

Když statistiky zakrývají odlišný metr

Právě tady se ukazuje, že samotné číslo ještě nemusí znamenat přesný obraz reality. Dvě čísla mohou vypadat stejně přesvědčivě, ale pokud byla získána různými metodami, jejich přímé srovnání může být zavádějící. Údaj o míře recyklace může mít jiný význam podle toho, zda se počítá vstup do recyklačního zařízení, výstup z třídicí linky nebo skutečně vzniklý sekundární materiál použitelný pro další výrobu. Pokud se k tomu přidají rozdílné národní metodiky, vzniká statistický obraz, který může působit přesvědčivě, ale jeho jednotlivé části nemusí být přímo porovnatelné.

Stejný problém se týká chemických látek. Plast není jediný materiál s jednou vlastností. Jde o rozsáhlou skupinu materiálů obsahujících základní polymery, aditiva a další látky, které mohou ovlivňovat jejich vlastnosti, použití, recyklovatelnost i environmentální dopady. Pokud mají být evropská pravidla skutečně založena na celém životním cyklu plastů, musí být možné informace o jejich složení propojit s informacemi o výrobě, používání, odpadech a recyklaci. Bez toho se velmi obtížně hodnotí například riziko, že určité látky budou prostřednictvím recyklace přenášeny do nových výrobků nebo že materiály nebude možné bezpečně recyklovat do zamýšlených aplikací.

Nebezpečí geografického přesouvání zátěže

Další problém představuje samotná metodika měření. Autoři upozorňují na potřebu standardizovanějších a vzájemně porovnatelných metod. To je zásadní například při hodnocení environmentálních dopadů plastů. Pokud různé studie používají odlišné hranice systému, rozdílné předpoklady nebo jiné výpočtové postupy, mohou dojít k rozdílným výsledkům, aniž by některá z nich byla nutně chybná. Pro politické rozhodování však taková situace představuje značný problém. Regulátor potřebuje vědět nejen to, co určitá studie zjistila, ale také zda lze její výsledek smysluplně porovnat s výsledky jiných analýz.

To je důležité i pro životní cyklus plastových výrobků. Politické rozhodnutí může přesunout environmentální dopad z jedné části systému do jiné. Omezení jednoho materiálu může vést k používání jiného materiálu. Požadavek na vyšší podíl recyklátu může zvýšit poptávku po sekundárních surovinách, ale současně může vyvolat otázky týkající se kvality, bezpečnosti a dostupnosti těchto materiálů. Podpora určité recyklační technologie může změnit materiálové toky a ekonomiku celého systému. Bez dostatečných dat pak není snadné posoudit, zda opatření skutečně snižuje celkovou environmentální zátěž, nebo pouze přesouvá její část jinam.

Komplexní pohled od těžby až po finální zpracování

Právě systémový pohled je na celé studii nejzajímavější. Plasty nejsou podle autorů problémem, který lze efektivně řídit pouze prostřednictvím jedné politiky nebo jednoho cíle. Materiál prochází od těžby surovin přes výrobu polymerů a produktů až k používání, sběru, třídění, recyklaci nebo jinému způsobu nakládání. V každém z těchto kroků vznikají data a v každém kroku mohou vznikat informační mezery. Pokud jednotlivé informace nejsou vzájemně propojené, ztrácí se část obrazu o tom, co se s materiálem skutečně děje.

Zvláštní význam proto studie přikládá sledovatelnosti. Pokud má být možné hodnotit skutečnou cirkularitu plastů, nestačí vědět, že určitý výrobek obsahuje recyklovaný plast. Důležité je také vědět, odkud materiál pochází, jak byl získán, jakou cestou prošel, jaká technologie byla použita k jeho zpracování a jaké vlastnosti výsledný materiál má. Sledovatelnost se tak postupně stává nejen technickou otázkou odpadového hospodářství, ale jedním ze základních předpokladů důvěryhodné cirkulární ekonomiky.

Tady se studie velmi dobře potkává s evropskou regulací. Evropská unie postupně zavádí stále podrobnější požadavky na výrobky, obaly, recyklovaný obsah, chemické látky, informační povinnosti a nakládání s odpady. Čím podrobnější systém vzniká, tím větší význam mají informace, které mají jednotliví aktéři k dispozici. Pokud výrobce, recyklátor, systém EPR, veřejná správa i evropské instituce vycházejí z rozdílných nebo obtížně ověřitelných údajů, může výsledkem být hlavně více administrativy, nikoli lepší rozhodování.

Ambiciózní cíle narážejí na nejasný terén

Studie přitom netvrdí, že by Evropa o plastech jako celku věděla málo. Zásadní problém představují mezery ve znalostech, které se objevují napříč životním cyklem plastů a brání tomu, aby bylo možné dostupné poznatky účinně využít při tvorbě a vyhodnocování politik. Nejde tedy jen o další sběr dat. Stejně důležité je vědět, jak kvalitní jsou, jak vznikají, zda jsou vzájemně srovnatelná a zda je lze propojit do souvislého obrazu.

Význam tohoto zjištění vyniká v době, kdy evropská regulace stále více pracuje s přesně stanovenými požadavky a měřitelnými cíli. Dobrou ilustrací je nařízení PPWR, které zavádí nové požadavky například na recyklovatelnost obalů nebo podíl recyklovaného plastu. Některé praktické podmínky jejich uplatnění přitom ještě doplňují připravované delegované a prováděcí akty. O to důležitější je, aby existovala kvalitní a srovnatelná datová základna, o kterou se budou tato pravidla moci opřít.

Hledání shody na globální úrovni

Význam studie přitom přesahuje evropský kontext. Autoři ji propojují s mezinárodním procesem, který začal v březnu 2022 přijetím rezoluce UNEA 5/14 na pátém zasedání Shromáždění OSN pro životní prostředí v Nairobi. Rezoluce reagovala na rychle rostoucí problém plastového znečištění a rozhodla o přípravě právně závazného mezinárodního nástroje, který má řešit plasty v celém jejich životním cyklu. Zamýšlený nástroj má pokrýt také výrobu a design plastových výrobků, jejich používání, spotřebu, předcházení vzniku odpadu i nakládání s odpady.

Rozhodnutí UNEA 5/14 bylo významné také tím, že se na něm shodly státy s velmi rozdílnými ekonomickými podmínkami i přístupy k plastům. Mezinárodní vyjednávání se následně soustředilo na přípravu globální dohody proti znečištění plasty. Jedním z praktických problémů je přitom samotná schopnost zjistit, kolik plastů jednotlivé země vyrábějí, dovážejí a spotřebovávají, jaké množství odpadu vzniká a co se s ním následně děje. Bez srovnatelných definic a metod měření je obtížné stanovit společné cíle a ještě obtížnější následně posoudit, zda se jednotlivým státům daří jejich plnění.

Právě v tomto bodě se mezinárodní proces potkává se závěry nové studie. Pokud mají být opatření proti plastovému znečištění účinná, nestačí pouze přijmout společná pravidla. Potřebná je také dostatečně podrobná znalost materiálových toků a jejich dopadů, která umožní sledovat vývoj v čase a porovnávat situaci mezi zeměmi. Studie proto upozorňuje na problém, který je pro globální plastovou politiku stejně podstatný jako pro evropskou. Pokud některé údaje chybějí, jiné používají odlišné metodiky a další nejsou vzájemně propojené, bude velmi obtížné spolehlivě určit, zda přijatá opatření skutečně vedou ke snížení plastového znečištění.

Třináct mezer v evropských znalostech o plastech:

• Rozsah a struktura výroby plastů

• Chemické složení plastových výrobků

• Nebezpečnost chemických látek používaných v plastech

• Nezbytnost jednotlivých použití plastů

• Rozsah a způsob používání plastů

• Úniky plastů a mikroplastů do životního prostředí

• Mikroplasty a nanoplasty

• Skutečná účinnost recyklačních systémů

• Kvalita a skutečné využití recyklátů

• Přeshraniční obchod a pohyb plastů

• Celkové environmentální a společenské dopady plastů

• Účinnost jednotlivých politických opatření

• Sledování plastů a chemických látek v hodnotovém řetězci

Evropská pravidla pro obaly měla přinést jednotný rámec pro celý vnitřní trh. První zkušenosti po jejich vstupu v účinnost 12. srpna 2026 však ukazují na poněkud jiný obraz. Zatímco velké společnosti se na nové požadavky připravovaly dlouhodobě, menší podniky narážejí na náklady, nové registrační povinnosti a složitou přeshraniční administrativu. Národní úřady v některých zemích mezitím čekají na další pokyny z Bruselu a firmy upozorňují, že některé technické otázky stále nemají jednoznačnou odpověď.

Evropská unie 12. srpna 2026 vstoupila do nové éry pravidel pro obaly a obalové odpady. Nařízení PPWR má postupně sjednotit požadavky na obaly v celé Evropské unii a vytvořit podmínky pro jejich lepší recyklovatelnost, vyšší podíl recyklovaného materiálu a větší využívání opakovaně použitelných obalů. Právě skutečnost, že jde o přímo účinné evropské nařízení, měla přinést podnikům větší právní jistotu a odstranit část rozdílů mezi národními systémy.

První reakce z jednotlivých částí Evropy ale ukazují, že cesta k jednotnému systému bude podstatně složitější. Problémem není pouze samotný obsah nových požadavků. Firmy současně řeší, jak je mají prakticky splnit, jaké dokumenty potřebují, kam se registrovat a kdo za ně bude odpovídat v případě přeshraničního prodeje. Do toho vstupuje rozdílná připravenost jednotlivých států a skutečnost, že část technických pravidel a metodik stále není podle podnikatelských organizací dostatečně jasná.

Paradox jednotného trhu aneb administrativní stopka pro malé e-shopy

Výrazným problémem je především přeshraniční obchod. Povinnost spojená se zplnomocněným zástupcem pro rozšířenou odpovědnost výrobce může být pro velké společnosti zvládnutelnou administrativní položkou, pro malé e shopy a mikropodniky však může představovat zásadní překážku. Pokud podnik prodává své výrobky zákazníkům ve více členských státech, musí se vypořádat s požadavky jednotlivých trhů, registracemi, hlášením a souvisejícími poplatky. V některých případech se podle dostupných reakcí dostávají roční náklady na jeden stát do stovek až více než tisíce eur.

Právě zde se ukazuje jeden z paradoxů nového systému. PPWR má evropský trh sjednotit, ale podnikatel, který prodává například prostřednictvím internetu do několika členských států, může ve výsledku čelit nové vrstvě povinností spojených s každou zemí zvlášť. Pro velkou firmu jde o administrativu, kterou lze centralizovat a digitalizovat. Pro malého výrobce nebo obchodníka může být ekonomicky výhodnější některé zahraniční trhy jednoduše přestat obsluhovat.

Tento problém je výrazný především v Německu, Francii a pobaltských zemích. Menší trhy jsou na přeshraniční obchod přirozeně více závislé a právě tam může mít růst administrativních nákladů citelnější dopad. Menší e shopy dokonce omezují nebo zastavují doručování do jiných členských států, protože náklady spojené s novými povinnostmi mohou převýšit marži z jednotlivých objednávek.

Od zpožděných zákonů po nedostatek testovacích laboratoří

Německo přitom patří mezi země, kde se střet očekávání s realitou projevil velmi viditelně. Podnikatelské organizace upozorňují na zpoždění při přizpůsobování národního systému novému evropskému rámci a na praktické komplikace spojené s novými požadavky. Významným tématem je také zákaz některých PFAS látek v obalech určených pro styk s potravinami. Výrobci upozorňují na omezenou kapacitu laboratoří, které mají potvrzovat splnění nových požadavků, což může komplikovat přechod na nové materiály a současně zvyšovat náklady.

Francie je v poněkud jiné situaci. Na nové environmentální požadavky je díky vlastnímu systému dlouhodobě zvyklá a řada pravidel pro obaly zde existovala již před přijetím PPWR. Přesto ani francouzský trh neprochází nástupem nového nařízení bez komplikací. Země si ponechává zavedená schémata rozšířené odpovědnosti výrobce a podniky se musí vyrovnat s novými požadavky na dokumentaci a prokazování shody. Pro menší obchodníky může být problémem především množství údajů, které musí o obalech shromažďovat a evidovat.

Regionální specifika a koexistence starých pravidel s rizikem pro investice

Specifickou situaci lze sledovat v Nizozemsku. Tamní obalová organizace Verpact upozorňovala na nejasnosti spojené s pozdními pokyny a aktualizacemi z evropské úrovně. Firmám proto doporučila pokračovat v používání dosavadních nizozemských pravidel EPR, dokud nebude situace dostatečně vyjasněna. Právě tento příklad dobře ukazuje, jak obtížně se může evropské nařízení prosazovat v praxi. Na papíře existuje jeden evropský rámec, v každodenním fungování podniků však mohou určitou dobu vedle sebe existovat starší národní postupy a nové evropské požadavky.

Podobná nejistota se dotýká také Belgie a širšího prostoru Beneluxu. Jde přitom o oblast, která má pro evropský obchod mimořádný význam. Přístavy a distribuční centra zde zajišťují pohyb obrovského množství zboží mezi Evropskou unií a zbytkem světa. Každá nejasnost týkající se odpovědnosti za shodu obalu tak může mít důsledky pro výrobce, dovozce, vlastníky značek i distributory.

Itálie zase představuje jiný typ reakce. Země patřila už během přípravy PPWR mezi kritičtější státy a upozorňovala na význam svého rozsáhlého recyklačního systému. Italský průmysl se obává, že některé požadavky na opětovné použití obalů mohou zasáhnout investice, které již byly vloženy do recyklačních technologií. Potravinářský sektor zároveň požaduje dostatečně praktické přechodné řešení pro materiály, které mají být nahrazeny kvůli požadavkům týkajícím se PFAS.

Zvláštní pozornost si zaslouží pobaltské státy. Litva, Lotyšsko a Estonsko mají menší domácí trhy a jejich podniky jsou proto při růstu do značné míry odkázány na přeshraniční obchod. Každá nová administrativní překážka může být pro malého exportéra významnější než pro podnik působící na velkém domácím trhu. Právě proto se zde objevují obavy, že komplikovanější systém evropské odpovědnosti za obaly může některé malé podniky od přeshraničního prodeje odradit.

Hledání chybějících návodů a severská cesta klidného pragmatismu

Vedle jednotlivých národních reakcí se napříč Evropou opakuje ještě jeden problém. Firmy sice znají základní směr, kterým se evropská regulace ubírá, ale v řadě praktických situací stále hledají přesný návod, jak nové požadavky splnit. Týká se to například technických metodik pro ověřování některých chemických látek, výpočtů podílu recyklovaného materiálu nebo způsobu, jakým mají podniky jednotlivé údaje evidovat a vykazovat.

Naopak ve Finsku a Švédsku je reakce na PPWR podstatně pragmatičtější. Obě země se soustředí především na praktické zavedení nových pravidel a postupné přizpůsobení firemních systémů, přičemž počítají s tím, že některé podrobnosti se budou ještě upřesňovat na evropské úrovni. Severský přístup tak zatím ukazuje spíše snahu nová pravidla zvládnout a začlenit do fungujícího systému než jejich zpochybňování.

Evropské podnikatelské organizace proto upozorňují, že právní účinnost samotného nařízení automaticky neznamená připravenost trhu. Velká společnost může vytvořit specializovaný tým, zavést nové digitální systémy a nakoupit právní či technické služby. Malý výrobce, rodinný podnik nebo e shop však často nemá kapacitu sledovat stovky stran evropské legislativy a současně čekat na další metodické dokumenty. Právě tento rozdíl může být jedním z největších praktických problémů prvních měsíců PPWR. Nařízení je stejné, ale schopnost jednotlivých firem se s ním vypořádat stejná není.

Do situace navíc vstupuje rozdílný postup národních institucí. Některé země se snaží využít své existující systémy a postupně je přizpůsobovat evropským požadavkům. Jinde se čeká na další evropské pokyny. Výsledkem je stav, kdy evropská regulace sice formálně platí pro všechny, ale podniky v jednotlivých zemích mohou získávat informace různou rychlostí a prostřednictvím odlišných národních mechanismů.

Střet vizí aneb průmysl žádá čas a ekologové trvají na termínech

Na druhé straně stojí ekologické organizace, které přirozeně odmítají představu, že by měl být nástup PPWR výrazně odkládán. Argumentují tím, že průmysl měl na přípravu dostatek času a další odklady by oslabily předvídatelnost evropské politiky v oblasti obalů a odpadů. Z jejich pohledu není současná administrativní náročnost důvodem k oslabení cílů, ale spíše problémem, který mají firmy a státní správa postupně vyřešit.

Podnikatelská sféra naopak žádá především čas a větší srozumitelnost. EuroCommerce požadoval dvanáctiměsíční odklad sankcí a přechodné období například pro doprodej starších zásob obalů. Smyslem takového opatření nemá být podle argumentace podnikatelských organizací odstranění evropských cílů, ale získání času na vyřešení praktických problémů, které se ukázaly až při skutečném zavádění pravidel.

Evropská asociace hospodářských komor Eurochambres proto popsala nástup nových pravidel jako skok do neznáma bez padáku. Přirovnání je působivé právě proto, že vystihuje rozdíl mezi ambiciózním legislativním cílem a praktickou připraveností trhu. Evropská komise se ještě před srpnovým termínem snažila situaci doplnit rozsáhlým souborem často kladených otázek, ale podnikatelské organizace vnímaly pozdní vydání dalších vysvětlení jako důkaz, že řada praktických otázek zůstala otevřená až do samotného začátku účinnosti nařízení.

PPWR tak v prvních týdnech zatím ukazuje dvě tváře evropské regulace. Jedna představuje dlouhodobý cíl, kterým je omezení obalového odpadu, lepší recyklovatelnost materiálů, větší využití recyklátu a postupný přechod k oběhovému hospodářství. Druhá ukazuje každodenní realitu podniků, které musí nové požadavky převést do registrací, dokumentace, certifikátů, datových systémů a konkrétních výrobních rozhodnutí.

Historické ohlédnutí aneb když se z katastrofy REACH stal pilíř průmyslu

Určitě je zajímavé si udělat exkurz do historie. Například nařízení REACH se také nerodilo v klidu. Už od prvního návrhu Evropské komise v roce 2001 bylo zřejmé, že půjde o zásadní zásah do fungování chemického průmyslu. Nový systém přenesl na firmy odpovědnost za získávání a poskytování informací o bezpečnosti chemických látek a průmysl upozorňoval na vysoké náklady, administrativní zátěž, ohrožení konkurenceschopnosti i riziko přesunu výroby mimo Evropu. Spor patřil k nejtvrdším střetům kolem evropské environmentální legislativy. Zatímco průmysl varoval před ekonomickými dopady, ekologické organizace naopak tvrdily, že návrh je příliš slabý a že ústupky jeho smysl oslabují.

Zajímavé je, co následovalo. Katastrofické scénáře se postupně střetly s realitou a REACH se po několika letech zavádění a úprav stal běžnou součástí evropského průmyslového prostředí. Ani jeho zavedení nebylo bez problémů a náklady nezmizely, přesto se původní obavy postupně proměnily. Dokonce i CEFIC, který patřil v době vzniku REACH k jeho výrazným kritikům, dnes označuje nařízení za základní pilíř evropské chemické politiky. Kritika se už nesoustředí na samotnou existenci systému, ale především na jeho zjednodušení, předvídatelnost a praktické fungování.

REACH byl svého času skokem do neznáma. PPWR dnes stojí na stejném můstku. Rozdíl je v tom, že Evropa už jeden takový skok absolvovala. Tehdy také zaznívala varování před náklady, konkurenceschopností a ohrožením průmyslu. Následovalo několik let složitého zavádění, učení a úprav systému. Dnes je REACH běžnou součástí evropského průmyslového prostředí. To neznamená, že PPWR nemá skutečné problémy. Znamená to ale, že první vlna nervozity ještě nemusí být konečným verdiktem o tom, zda regulace zafunguje.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Francie jako první evropská země zavádí přímou finanční odpovědnost za znečištění PFAS, která má vysokými poplatky motivovat průmysl k investicím k radikálnímu snížení znečištění vod. Od září budou podniky platit za množství věčných chemikálií, které vypouštějí do vod. Výnos poputuje do systému francouzských vodních agentur a má pomáhat financovat ochranu a obnovu vod. Francouzská zkušenost přitom ukazuje, že nastavit cenu za PFAS není vůbec jednoduché.

Francie se rozhodla udělat s PFAS něco, k čemu se evropská politika postupně přibližuje z několika stran současně. Nejen je sledovat, omezovat jejich používání a zpřísňovat požadavky na kvalitu vody, ale také vytvořit přímou ekonomickou vazbu mezi množstvím vypouštěných látek a náklady spojenými s ochranou vodního prostředí. Od 1. září 2026 proto vstoupí do praktického provozu nový poplatek za znečištění vody perfluoralkylovými a polyfluoralkylovými látkami. Jeho právním základem je francouzský Code de l’environnement a ustanovení L. 213-10-2-1. Základ systému vytvořil zákon č. 2025-188 ze dne 27. února 2025, zatímco prováděcí pravidla byla dokončena letos v červnu.

Dlouhá cesta k legislativě a zmapování znečišťovatelů

Země začala problematiku PFAS systematicky řešit už v roce 2023, kdy vláda přijala národní akční plán a současně zahájila rozsáhlé zjišťování jejich výskytu v průmyslových odpadních vodách. V první průzkumné fázi se podle údajů France Industrie zapojilo 3 400 průmyslových lokalit, přičemž samotná měření byla následně provedena na více než 2 900 průmyslových místech. Výsledky umožnily identifikovat přibližně 200 nejvýznamnějších průmyslových zdrojů, na které byly posléze uvaleny povinnosti směřující ke snížení emisí PFAS. Podle francouzské ministryně životního prostředí Agnès Pannier Runacher tak bylo identifikováno přibližně 99 procent průmyslových emisí PFAS, které se dostávají do odpadních vod.

Nový mechanismus se vztahuje na průmyslové provozy spadající pod režim ICPE (Installations classées pour la protection de l’environnement), tedy režim zařízení podléhajících klasifikaci z hlediska ochrany životního prostředí. Nejde přitom o všechny provozy, které mohou s PFAS přicházet do kontaktu. Poplatek je určen pro zařízení podléhající povolovacímu režimu a jejich činnosti musí souviset s vypouštěním sledovaných PFAS do odpadních vod, a to přímo do vodního prostředí nebo prostřednictvím veřejné či soukromé kanalizační sítě. Z poplatku jsou výslovně vyňaty samotné čistírny odpadních vod.

Seznam, výše poplatku a hrozba jménem TFA

Prováděcí předpis stanoví seznam 28 sledovaných PFAS. Vedle látek známých z evropské regulace, jako jsou PFOA, PFOS nebo PFHxS, se do systému dostávají například PFBA, PFPeA, PFHxA, PFHpA, PFNA, PFDA nebo PFBS a také HFPO DA, ADONA a kyselina trifluoroctová neboli TFA. Právě zahrnutí TFA je významné. Jde o velmi malou a mimořádně perzistentní molekulu, která se v životním prostředí prakticky nerozkládá a může se snadno šířit vodním prostředím. TFA je navíc spojována s účinky na reprodukci a vývoj a Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) v červnu 2026 doporučila její klasifikaci jako látky toxické pro reprodukci kategorie 1B a zároveň jako perzistentní, mobilní a toxické látky.

Klíčovým parametrem pro stanovení poplatku bude množství. Poplatek se neuplatní, pokud celkové množství sledovaných PFAS vypuštěných za rok nepřekročí 100 gramů. Nad touto hranicí činí poplatek 100 eur za každých 100 gramů. Sazba je navíc automaticky indexována podle inflace. V praxi to znamená, že se poplatek bude průběžně zvyšovat spolu s inflací. Právě vazba poplatku na skutečně vypuštěné množství je přitom podstatná.

Na první pohled může částka 100 eur za 100 gramů působit mimořádně vysoká. Přepočteno na kilogram jde o 1 000 eur, tedy přibližně 25 tisíc korun. Pro představu, běžná sazba francouzské vodní agentury za chemickou spotřebu kyslíku činí v roce 2026 jen 0,20 eura za kilogram a za celkový fosfor 2 eura za kilogram. U PFAS je tedy sazba přibližně 5 000krát vyšší než u CHSK a 500krát vyšší než u fosforu.

Důvod je zřejmý, protože výše poplatku musí znečišťovatele motivovat ke snižování znečištění a tedy investicím do předmětných technologií. Přičemž náklady na odstranění těchto látek z vody mohou být násobně vyšší. Potřebné technologie mohou znamenat aktivní uhlí, iontoměničové pryskyřice, membránové procesy nebo kombinaci několika technologických stupňů. Navíc zachycené látky jen tak nezmizí, ale přesunou se do koncentrovanější matrice, například do použitého sorbentu nebo membránového koncentrátu, se kterým je následně nutné bezpečně nakládat.

Dvojí efekt investic do čisticích technologií

Právě zde se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších aspektů francouzského modelu. Ekonomický efekt investice do čištění může působit hned ve dvou rovinách. Pokud podnik díky vlastní technologii sníží množství PFAS vypouštěných do kanalizace, automaticky se sníží i základ, z něhož se poplatek vypočítává. Francouzský systém však jde ještě dál. Pokud jsou PFAS následně odváděny kanalizací na čistírnu odpadních vod, zákon umožňuje podle účinnosti čištění na ČOV uplatnit na tento základ další snížení, a to o 50 až 90 %.

Tady ovšem přichází další důležitá otázka co přesně má být považováno za dostatečně účinné odstranění PFAS? Právě na tento aspekt upozorňovalo při veřejné konzultaci francouzské sdružení AMORCE, které zastupuje mimo jiné místní samosprávy a veřejné služby v oblasti životního prostředí. Požadovalo, aby možnost snížení poplatku nebyla založena pouze na deklarované účinnosti čištění, ale také na jejím prokazatelném měření a na sledování dalšího nakládání se zbytky vznikajícími při odstraňování PFAS. Podle AMORCE je totiž nutné zabránit tomu, aby se finanční zvýhodnění za „odstranění“ PFAS ve skutečnosti stalo pouze motivací k přesunu problému z vody do jiné složky životního prostředí.

Nastavení pravidel pro monitoring a přechodné období

Francouzská pravidla přesně určují také způsob, jakým mají podniky množství PFAS sledovat. Základní hranicí jsou dva kilogramy ročně. Pokud podnik tuto hodnotu překročí, už nestačí jednorázové měření a musí množství vypouštěných PFAS sledovat opakovaně. U nižších množství je možné vycházet z výsledků jednotlivých měření provedených v rámci stanoveného měřicího programu.

Pro rok 2026 navíc platí přechodné pravidlo, které umožňuje využít také výsledky měření z let 2022 až 2025. Podnik, který už v tomto období měření provedl, tak nemusí se zavedením nového systému začínat od začátku. Nejnovější relevantní výsledek může použít k posouzení, zda překračuje hranici dvou kilogramů a zda se na něj vztahuje povinnost opakovaného měření.

Jak často se pak měří, závisí na množství vypouštěných PFAS. U provozů, které v předchozím roce dosáhly 10 kilogramů a více, je požadován odběr minimálně jednou měsíčně. U provozů nad hranicí dvou kilogramů, ale pod 10 kilogramů, postačí měření jednou za čtvrt roku. Výsledky musí podnik elektronicky předat příslušné vodní agentuře nejpozději do 31. ledna následujícího roku.

Spravedlivý zápočet a odklad startu nového systému

Francie zároveň pracuje s principem takzvaného čistého toku. Pokud podnik odebírá vodu, která už sama obsahuje PFAS, nebylo by logické přičíst mu celé množství naměřené ve vypouštěné vodě. Do základu poplatku se proto započítává pouze rozdíl mezi množstvím PFAS ve vypouštěné vodě a množstvím, které bylo přítomno už ve vstupní vodě používané v daném provozu. Poplatek tak míří na znečištění, které podnik skutečně přidává, nikoli automaticky na PFAS, jež do provozu přicházejí už s odebíranou vodou. I tento detail ukazuje, že nejde pouze o jednoduchou environmentální daň, ale o snahu co nejpřesněji přiřadit finanční odpovědnost ke skutečným emisím konkrétního provozu.

První rok má navíc zvláštní režim. Poplatek se začne uplatňovat až na vypouštění od 1. září 2026, takže se za rok 2026 nemůže počítat s celým ročním množstvím. Podnikům v režimu průběžného monitoringu se proto započítají pouze emise od začátku září do konce roku. U podniků, které vycházejí z předchozího měření, se roční množství pro tento účel poměrně krátí na čtyři dvanáctiny, tedy na část odpovídající září až prosinci. Posunutí začátku systému přitom nebylo původním záměrem. Poplatek měl být zaveden už od března, termín však byl nakonec odložen na září kvůli právním a technickým otázkám spojeným s přípravou prováděcích pravidel.

Alokace výnosů a klesající výnos jako cíl

Vybrané poplatky přitom nebudou končit jako příjem státního rozpočtu. Stanou se součástí systému poplatků vybíraných francouzskými vodními agenturami a jejich výnos má posílit financování ochrany vod. Francie má šest těchto veřejných institucí, jejichž působnost je rozdělena podle velkých povodí. Z jejich rozpočtů se financují opatření na ochranu vodních zdrojů, prevenci znečištění a zlepšování stavu vod, včetně podpory místních samospráv při prevenci a případné dekontaminaci znečištění.

Očekávaný výnos přitom není zanedbatelný. Při současné sazbě se odhaduje přibližně na 15 milionů eur ročně. Zajímavý je však paradox, na který upozorňují francouzské úřady i zástupci průmyslu. Pokud bude poplatek fungovat tak, jak má, tedy pokud přiměje podniky ke snižování emisí PFAS, jeho výnos bude postupně klesat. Francouzská národní trajektorie počítá se snížením průmyslových emisí PFAS ve vodních výpustích o 70 % do roku 2027 a s jejich úplným ukončením do roku 2030.

Právě v tom spočívá smysl tohoto nástroje. Jde o ekonomický mechanismus, který má současně vytvářet příjem pro systém ochrany vod a měnit ekonomické rozhodování průmyslových podniků. V praxi tak uplatňuje princip „znečišťovatel platí“. Organizace Bye Bye PFAS však během veřejné konzultace upozornila, že sazba 100 eur za 100 gramů je sice ve srovnání s běžnými vodními poplatky vysoká, ve vztahu k nákladům na odstranění PFAS může být naopak příliš nízká.

Dopady na průmyslové lokality a tlak na růst sazeb

Pokud má ekonomický nástroj motivovat průmyslové podniky k investicím do čisticích technologií, které mohou stát výrazně více než samotný roční poplatek, nemusí být současná sazba podle Bye Bye PFAS dostatečným stimulem. Organizace odhaduje, že současná pravidla by mohla dopadnout přibližně na 200 průmyslových lokalit. U tří z nich by roční poplatek měl přesáhnout jeden milion eur, u dalších dvou by se měl pohybovat mezi 10 tisíci a jedním milionem eur. Přibližně dvacet lokalit by mělo spadat do pásma mezi jedním a deseti tisíci eur a u dalších 175 lokalit by poplatek nepřesáhl tisíc eur ročně.

Bye Bye PFAS proto požadovalo předem stanovit růstovou trajektorii sazby s výraznějšími kroky v letech 2027, 2028 a 2029. Pokud má být cílem postupně dospět k ukončení průmyslových emisí PFAS do roku 2030, měla by podle organizace postupně růst také ekonomická cena za jejich vypouštění. Francouzské ministerstvo přitom nastavilo národní trajektorii tak, aby se průmyslové emise PFAS ve vodních výpustích do roku 2027 snížily o 70 procent a následně směřovaly k úplnému ukončení těchto emisí v roce 2030.

Technické překážky a chybějící laboratorní kapacity

Francouzský průmysl naopak upozorňuje především na technické a analytické otázky. France Industrie během veřejné konzultace připomněla, že průmyslové podniky už od roku 2023 podléhají rozsáhlému monitoringu a investují do omezování emisí. Průmyslové organizace zároveň poukazují na náklady spojené s měřením, dostupnost laboratoří a praktické problémy, které mohou nastat při zavádění nového systému.

Pozornost vyvolává zejména TFA. Pro její stanovení francouzský předpis odkazuje na normu DIN 38407 053 z roku 2025. Analýzy musí provádět akreditované laboratoře nebo laboratoře splňující stanovené podmínky. Dostupnost odpovídajících analytických kapacit přitom nebyla samozřejmostí. Francouzské regionální úřady už při zavádění monitoringu PFAS upozorňovaly, že počet laboratoří schopných provádět požadované analýzy byl omezený a některé podniky měly problém najít odpovídající odběrové i laboratorní kapacity.

Z pohledu vodárenského sektoru je však možná ještě významnější jiná otázka. Poplatek zdaleka nepokryje všechny náklady, které mohou s PFAS vzniknout. AMORCE během veřejné konzultace odhadovalo celkové náklady na dekontaminaci PFAS a dalších mikropolutantů pro vodárenské služby na několik miliard eur ročně. Proto požadovalo doplnění systému o další finanční mechanismus zaměřený na difuzní PFAS, jejichž původ už není možné jednoduše přiřadit ke konkrétní průmyslové výpusti.

Inspirace pro další země

Francouzský model tak bude zajímavý nejen pro samotné francouzské podniky a vodárenský sektor. Jeho fungování budou nepochybně sledovat také ostatní členské státy, které hledají způsob, jak přenést rostoucí náklady spojené s PFAS více na jejich původce. Právě první roky ukážou, zda nastavená sazba skutečně dokáže ovlivnit chování průmyslu, jak vysoké budou skutečné příjmy systému a zda se podaří udržet pod kontrolou také náklady spojené s monitoringem a odstraňováním PFAS.

Pokud se francouzská zkušenost ukáže jako účinný nástroj ke snižování emisí a zároveň jako prakticky zvládnutelný způsob financování ochrany vod, lze očekávat, že se podobné ekonomické mechanismy postupně objeví i v dalších evropských zemích. Francie tak nemusí být pouze zemí, která jako jedna z prvních zavedla poplatek za vypouštění PFAS, ale také určitým testovacím prostorem pro model, který by se v budoucnu mohl stát součástí širší evropské politiky vůči věčným chemikáliím.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Co když je materiál dokonale zpracovaný, splňuje požadované parametry a může bez problémů nahradit surovinu z přírody, přesto s ním evropská legislativa stále zachází jako s odpadem? Právě tento paradox brzdí obchod s recyklovanými materiály napříč Evropskou unií. Evropské sdružení odpadového hospodářství FEAD nyní vyzývá Evropskou komisi, aby pravidla pro takzvaný konec statusu odpadu výrazně zjednodušila a sjednotila.

V evropské odpadové legislativě existuje okamžik, který může rozhodnout o tom, zda se z odpadu skutečně stane cenná surovina. Říká se mu end of waste, tedy konec statusu odpadu. Jakmile materiál splní stanovená kritéria, přestává být odpadem a může být uváděn na trh jako výrobek nebo druhotná surovina. Pro fungování recyklačního hospodářství je tento okamžik zásadní. V praxi však podle Evropského sdružení odpadového hospodářství FEAD současný systém stále vytváří řadu překážek.

FEAD ve svém novém stanovisku z 25. srpna 2026 upozorňuje, že recyklované materiály jsou v některých případech považovány za odpad dokonce i po dokončení jejich zpracování. To podle organizace přímo komplikuje jejich obchodování na jednotném evropském trhu. Pro recyklátora přitom může být rozdíl mezi odpadem a výrobkem zásadní. Odlišná pravidla znamenají rozdílné administrativní povinnosti, omezení při přeshraničním pohybu materiálu a také nejistotu, zda bude stejný materiál považován za výrobek v jiné členské zemi.

Administrativní překážky na evropském trhu

Právě roztříštěnost pravidel patří podle FEAD k největším problémům současného systému. Evropská unie sice postupně připravuje společná kritéria pro jednotlivé materiálové proudy, jejich zavádění je však pomalé a pro řadu oblastí stále chybí. FEAD proto požaduje rychlejší zavádění jednotných evropských kritérií. Mezi materiály, které by podle organizace měly dostat větší pozornost, patří například papír a lepenka, kompost a digestát, popel ze spalování nebo sádra.

Zajímavé přitom je, že FEAD nechce celý systém postavit pouze na evropských pravidlech. V případech, kdy jednotná evropská kritéria ještě neexistují, navrhuje vzájemné uznávání národních pravidel. Pokud například recyklovaný materiál splní jasně stanovená kritéria v jedné členské zemi, měl by být podle FEAD za určitých podmínek uznán také v ostatních státech. Výjimkou by měl být pouze řádně odůvodněný případ, kdy má jiný stát skutečný důvod uznání odmítnout.

Návrh na vznik unijního registru

Tento přístup by mohl odstranit jednu z praktických překážek jednotného evropského trhu s druhotnými surovinami. FEAD zároveň navrhuje vytvoření evropského registru schválených národních rozhodnutí o konci statusu odpadu. Evropská komise by podle této představy provedla jednoduchou kontrolu, zda národní kritéria odpovídají požadavkům evropské legislativy, zejména článku 6 rámcové směrnice o odpadech. Následně by bylo možné tato rozhodnutí evidovat na evropské úrovni.

Podstatné je, že FEAD současně odmítá představu, že by měla být všechna národní nebo místní pravidla automaticky zrušena. Podle organizace existuje obrovská rozmanitost možných materiálů a způsobů jejich využití a některé případy proto nelze jednoduše vtěsnat do jednoho evropského předpisu. Národní, místní i individuálně posuzovaná kritéria mohou být podle FEAD stále potřebná, zejména tam, kde společná evropská pravidla ještě neexistují.

Propojení s legislativou oběhového hospodářství

FEAD proto spojuje otázku konce statusu odpadu přímo s připravovaným evropským Circular Economy Act. Jeho cílem by podle organizace měl být předvídatelnější, propojenější a konkurenceschopnější evropský trh s odpady a recyklovanými materiály. Evropské sdružení zároveň požaduje, aby při tvorbě kritérií dostal větší prostor také samotný průmysl. Technické dokumentace připravené jednotlivými odvětvími by podle něj mohly doplnit práci Společného výzkumného střediska Evropské komise a pomoci odstranit zbytečná zdržení.

FEAD zastupuje soukromý sektor odpadového a zdrojového hospodářství v celé Evropě. Jeho členské organizace sdružují více než 3 000 společností a podle údajů FEAD celý sektor zajišťuje více než 500 000 místních pracovních míst a každoročně přispívá k investicím v objemu přibližně 5 miliard eur.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská města i budovy už dnes mají k dispozici širokou škálu opatření, která mohou významně omezit dopady vysokých teplot. Přesto se jejich realizace často odkládá až do okamžiku, kdy se horko stane bezprostředním problémem. Vědecké studie přitom stále přesvědčivěji ukazují, že tepelný stres není pouze otázkou osobního pohodlí. Ovlivňuje úmrtnost, zdraví, pracovní produktivitu, spotřebu energie i využitelnost budov a veřejných prostor. Problém proto nemusí spočívat v nedostatku technických řešení, ale také v tom, že jejich přínosy neumíme při rozhodování dostatečně ocenit.

Evropa se přitom nachází v situaci, kdy už nelze vysoké teploty považovat za krátkodobou odchylku od běžného klimatického režimu. Evropský kontinent se podle evropských institucí otepluje rychleji než ostatní obydlené kontinenty a vysoké teploty se stále výrazněji promítají do zdravotních i ekonomických dopadů. Studie Heat-related mortality in Europe during 2024 and health emergency forecasting to reduce preventable deaths publikovaná v časopise Nature Medicine například odhadla, že během roku 2024 zemřelo v Evropě v souvislosti s vysokými teplotami přibližně 62 775 lidí. Výzkum vycházel z analýzy 654 regionů ve 32 evropských zemích a zahrnoval populaci přibližně 539 milionů obyvatel.

Ještě zajímavější je vývoj tohoto rizika v čase a především skutečnost, že část rozdílu mezi klimatickou expozicí a skutečnými zdravotními dopady lze podle výzkumu vysvětlit právě adaptačními opatřeními. Studie Heat-related mortality in Europe during 2023 and the role of adaptation in protecting health publikovaná v Nature Medicine v roce 2024 odhadla, že v roce 2023 bylo v Evropě přibližně 47 690 úmrtí spojeno s vysokými teplotami. Autoři současně modelovali hypotetickou situaci, v níž by od roku 2000 nedocházelo k žádné adaptaci společnosti na rostoucí teploty. Počet úmrtí souvisejících s horkem by podle jejich výpočtu byl přibližně o 80 procent vyšší. U lidí starších 80 let by byl rozdíl ještě výraznější a dosahoval by přibližně 101 procent. Studie tak nepřímo ukazuje, že adaptační schopnost společnosti již dnes představuje významný faktor ovlivňující zdravotní důsledky oteplování.

Skryté náklady klimatické nečinnosti

To je důležitý výchozí bod pro ekonomické hodnocení adaptace. Pokud totiž určité opatření dokáže snížit zdravotní riziko, nejde pouze o technické řešení určitého stavebního problému. Vzniká ekonomická hodnota, i když není možné ji jednoduše přiřadit konkrétní klimatizační jednotce, stromu nebo žaluzii. Evropská agentura pro životní prostředí dlouhodobě upozorňuje, že při hodnocení adaptačních opatření je nutné porovnávat nejen jejich pořizovací náklady s bezprostředními úsporami, ale také širší náklady způsobené nečinností. U klimatických dopadů totiž část škod vzniká mimo účetní systém investora. Platí je zdravotnictví, zaměstnavatelé, domácnosti, veřejné rozpočty i jednotlivci. Právě rozdíl mezi tím, kdo opatření financuje, a tím, kdo získává jeho přínosy, může být jedním z důvodů, proč technicky účinná řešení postupují pomaleji, než by odpovídalo rozsahu problému.

Velmi názorně je tento problém vidět u pracovní produktivity. Studie Current and projected regional economic impacts of heatwaves in Europe publikovaná v Nature Communications analyzovala ekonomické dopady extrémního horka v Evropě během let 2003, 2010, 2015 a 2018. Autoři odhadli, že v těchto mimořádně teplých letech dosahovaly ztráty způsobené poklesem pracovní produktivity přibližně 0,3 až 0,5 procenta evropského HDP. V některých zvláště zranitelných regionech přesahovaly jedno procento. Pokud by přitom nedocházelo k další adaptaci, model předpokládal do roku 2060 téměř pětinásobný nárůst těchto dopadů ve srovnání s obdobím 1981 až 2010.

Takový výsledek významně mění pohled na význam teplotního komfortu na pracovišti. Klimatizace, stínění, vhodné konstrukční řešení nebo úprava pracovního prostředí tedy představují efektivní nástroj, kterým podnik chrání část své pracovní kapacity. Podobný princip platí pro fyzicky náročná zaměstnání, kde je vztah mezi teplotou a výkonem ještě bezprostřednější. Vysoké teploty snižují schopnost člověka vykonávat práci, zvyšují fyziologickou zátěž a při extrémních podmínkách mohou vést k nutnosti pracovní činnost přerušovat nebo přesouvat do jiné části dne. Pokud lze tento pokles výkonu vyjádřit ekonomickou hodnotou, potom má i ochrana před horkem svou cenu.

Hodnota stabilního mikroklimatu

Právě zde se dostáváme k otázce, která může být pro budoucí ekonomiku adaptace důležitější než samotný počet tropických dnů. Jakou hodnotu má hodina života nebo práce strávená bez významného tepelného stresu? Na první pohled jde o velmi subjektivní veličinu, ve skutečnosti však existuje řada způsobů, jak její jednotlivé části ekonomicky vyjádřit. U pracovníka lze sledovat produktivitu, u domácnosti spotřebu energie a zdravotní dopady, u nemocnice délku pobytu nebo riziko komplikací a u veřejného prostoru například jeho využívání. Teplotní komfort proto není jen otázkou pocitu, ale je vlastností prostředí, která ovlivňuje chování člověka, jeho výkon, zdravotní stav i spotřebu zdrojů.

Tady může být užitečné uvažovat podobně jako v marketingu, ovšem bez zjednodušení, které by odbornému textu nepříslušelo. Když člověk kupuje kávu, nekupuje pouze určité množství pražených zrn, vody a kofeinu. Hodnota produktu vzniká také v prostředí, ve kterém jej konzumuje, a v situaci, kterou si s jeho konzumací spojuje. U klimatizace nebo venkovního stínění je princip obdobný. Uživatel nekupuje samotný chladicí výkon nebo pohyb lamel žaluzie. Kupuje určitou kvalitu vnitřního prostředí. Kupuje možnost spát, pracovat, odpočívat nebo běžně využívat svůj byt v době, kdy by bez opatření byly podmínky výrazně horší.

To zároveň vysvětluje, proč může být zavádějící posuzovat klimatizaci pouze podle ceny zařízení a spotřeby elektřiny. Pokud domácnost pořídí klimatizaci za určitou částku a během roku spotřebuje například několik set kilowatthodin elektřiny navíc, lze poměrně přesně spočítat její provozní náklady. Mnohem obtížnější je ale vyčíslit, kolik hodin kvalitního spánku díky ní domácnost získá, kolika dnům extrémního přehřívání se vyhne a jakou hodnotu má možnost normálně užívat byt během vlny veder. Přitom právě tato hodnota může být pro rozhodnutí domácnosti důležitější než samotná energetická úspora.

Efektivita pasivních a stavebních řešení

Podobná situace existuje u stavebních opatření, která dokážou potřebu aktivního chlazení omezit. Vnější stínění je z tohoto pohledu mimořádně zajímavé, protože zachycuje část slunečního záření ještě před jeho vstupem do interiéru. Naopak vnitřní žaluzie pracují s energií, která již přes sklo pronikla dovnitř. Odborné studie Overheating adaptation in temperate European dwellings: a systematic review of evidence on shading devices uvádšjí, že automatické pohyblivé vnější stínění dokázalo snížit potřebu chlazení přibližně o 58 % za současných klimatických podmínek a o 48 % v modelovaném budoucím klimatu. V jiném hodnocení vedlo účinnější řízení aktivace stínění ke snížení roční spotřeby energie na chlazení o 36 %. Neznamená to samozřejmě, že každé okno v každém evropském domě dosáhne stejného výsledku. Účinnost závisí na orientaci budovy, velikosti oken, konstrukci, klimatu, způsobu větrání i chování uživatelů. Studie však ukazují, že vhodně navržené stínění může mít měřitelný energetický i tepelný efekt a že tyto efekty lze převést do ekonomického hodnocení.

Podobně zajímavé výsledky přinášejí studie zaměřené na střechy. Výzkum takzvaných cool roofs ukazuje, že zvýšení odrazivosti střešního povrchu může významně snížit solární zisky a potřebu chlazení, přičemž rozsah efektu se mezi jednotlivými budovami výrazně liší. V některých modelových scénářích bylo dosaženo snížení potřeby chlazení o desítky procent. Důležitější než jedno konkrétní číslo je však skutečnost, že opatření působí přímo na jednu z hlavních cest, kterými se budova během horkého dne zahřívá. Pokud je možné snížit tepelné zisky dříve, než vznikne potřeba aktivního chlazení, může být výsledkem nejen nižší spotřeba elektřiny, ale také menší zatížení chladicího systému.

Vzrostlé stromy jako městská infrastruktura

Ještě názornější jsou výsledky výzkumu městského prostředí. Analýza The role of urban trees in reducing land surface temperatures in European cities 293 evropských měst ukázala, že plochy se stromy mají během horkých období výrazně nižší teplotu povrchu než souvisle zastavěné plochy. Ve střední Evropě dosahoval rozdíl v průměru přibližně 8 až 12 kelvinů, zatímco v jižní Evropě se pohyboval přibližně do 4 kelvinů. Studie současně zjistila, že travnaté plochy bez stromů mají ochlazovací účinek podstatně slabší než plochy se stromovou vegetací. Je ovšem důležité zdůraznit, že jde o rozdíly v teplotě povrchu, nikoli o tvrzení, že každý strom sníží teplotu vzduchu v ulici o deset stupňů. Pro člověka je však teplota povrchů velmi důležitá, protože ovlivňuje sálavé teplo, kterému je vystaven.

Právě proto je při hodnocení městského tepla problematické pracovat pouze s teplotou vzduchu. Člověk nevnímá pouze teplotu na meteorologické stanici. Vnímá také přímé sluneční záření, teplotu fasád, chodníků a dalších povrchů, vlhkost a proudění vzduchu. Dvě místa vzdálená několik desítek metrů mohou mít při stejné teplotě vzduchu zcela odlišné podmínky. Člověk stojící na přímém slunci vedle rozpálené fasády je vystaven jiné tepelné zátěži než člověk sedící ve stínu vzrostlého stromu. Pro městské plánování proto nemusí být nejefektivnějším cílem snížit teplotu celého města. Mnohem důležitější může být vytvoření dostatečného množství míst, kde člověk během horkého dne skutečně může pobývat.

Český výzkum tento princip dobře dokumentuje. Studie publikovaná v časopise Urban Climate analyzovala devět případových studií v centrech českých měst a hodnotila tepelnou zátěž pomocí ukazatele UTCI, který zohledňuje více meteorologických faktorů než samotnou teplotu vzduchu. Stín vzrostlých stromů dokázal v jednotlivých lokalitách snížit hodnotu UTCI až o 10,5 stupně Celsia. U nízké vegetace byl efekt podstatně menší a nepřesahoval 2,3 stupně. Výsledky rovněž ukázaly, že vodní prvky, rozprašování vody a mlžení mohou přispívat ke zlepšení mikroklimatických podmínek, jejich účinek však byl v daných podmínkách menší než účinek vzrostlé stromové vegetace. Taková data jsou důležitá nejen pro urbanisty, ale také pro ekonomické hodnocení. Ukazují totiž, že hodnota stromu není pouze estetická nebo ekologická. V určitém místě vytváří konkrétní tepelný efekt, který lze měřit.

Zároveň však nelze očekávat, že každý adaptační zásah bude mít stejný význam v každém prostředí. Novější evropské modelování ukazuje, že účinek stromové vegetace se liší podle klimatické oblasti, struktury města a výchozího podílu zeleně. Zvýšení pokryvu města stromy o 20 procent by podle jedné analýzy snížilo medián teploty povrchu přibližně o 0,25 stupně v severních evropských městech a až o 0,5 stupně v jižních městech. Při zvýšení pokryvu o 40 procent mohl modelovaný pokles dosahovat až jednoho stupně, přičemž v některých lokalitách byl účinek ještě vyšší. Taková čísla znovu ukazují, že při plánování adaptace je třeba rozlišovat mezi účinkem konkrétního prvku na člověka a jeho účinkem na průměrnou teplotu celého města.

Metodika investování v dlouhodobém horizontu

Ekonomické hodnocení adaptačních opatření proto nemůže stát pouze na otázce, kolik stupňů dokážeme snížit. Potřebujeme vědět, kde ke snížení dochází, jak dlouho trvá, kolik lidí jej využije a jaký problém tím řešíme. Strom vysazený u chodníku, po kterém během odpoledne procházejí stovky lidí, může mít jinou hodnotu než stejný strom vysazený na místě, kde se téměř nikdo nepohybuje. Stínění oken ložnice může mít jinou hodnotu než stínění skladu. Chlazení nemocnice má jinou ekonomickou i společenskou hodnotu než chlazení místnosti, která je během léta využívána jen příležitostně. Stejná technologie, či environmentální nebo technické opatření nemusí mít stejnou návratnost.

Tím se dostáváme k otázce, proč samotná technická dostupnost řešení automaticky nevede k jeho realizaci. Investice bývá okamžitá a dobře viditelná, zatímco její přínos je rozprostřený v čase. Majitel domu zaplatí stínění dnes, ale přínos bude čerpat během mnoha dalších let. Město zaplatí výsadbu stromů dnes, zatímco významnější stín vznikne až s růstem koruny. Vlastník kancelářské budovy může financovat technologii, jejíž část ekonomického přínosu získá prostřednictvím spokojenějších nebo produktivnějších nájemců. U bytových domů je zase možné, že investici financují vlastníci, ale přínos se rozdělí mezi jednotlivé domácnosti různě podle orientace bytů, podlaží a způsobu užívání.

To vytváří klasický problém investičního rozhodování. Ten, kdo nese náklady, nemusí být totožný s tím, kdo získá přínosy. Ve veřejném prostoru je tento rozdíl ještě výraznější. Město financuje strom, stínicí konstrukci nebo úpravu náměstí z veřejných prostředků, ale výsledný užitek získávají tisíce lidí. Ekonomická návratnost proto nemůže být hodnocena pouze z pohledu rozpočtu města. Musí zahrnout širší společenské přínosy, podobně jako se u dopravních staveb nehodnotí pouze cena výstavby, ale také časové úspory, bezpečnost nebo dopad na okolí.

Zajímavý příklad poskytují zelené střechy. Studie The economic value of green roofs: A case study using different cost–benefit analysis approaches publikovaná v Journal of Cleaner Production hodnotila ekonomickou hodnotu tří skutečně realizovaných zelených střech v České republice pomocí různých metod hodnocení nákladů a přínosů. V jednotlivých případech dosahovala peněžně vyjádřená hodnota přínosů přibližně čtyřnásobku až šestinásobku nákladů. Současně však autoři ukázali, že výsledek významně závisí na metodice a na tom, jak jsou oceňovány jednotlivé přínosy. Rozdíl mezi použitými metodami mohl u stejných případů dosahovat desítek procent. Nejdůležitější není samotný poměr čtyři ku jedné nebo šest ku jedné. Podstatné je zjištění, že způsob, jakým přínosy ocenění nastavíme, výrazně ovlivňuje ekonomický výsledek.

Definice jednotky tepelného komfortu

Stejný problém existuje u stromů, veřejného prostoru i teplotního komfortu v budovách. Pořizovací náklady jsou většinou zřejmé, zatímco přínosy se rozprostírají mezi různé oblasti. Strom poskytuje stín, ochlazuje okolí, zachytává vodu, zlepšuje prostředí pro pobyt a může přispívat ke kvalitě veřejného prostoru. Klimatizace zajišťuje chlad, ale zároveň spotřebovává elektřinu a odvádí teplo do okolí. Vnější stínění může snížit solární zisky a spotřebu chlazení, ale jeho hodnota spočívá také v tom, že udržuje místnost v přijatelných podmínkách. Pokud všechny tyto efekty zredukujeme pouze na cenu zařízení, část skutečné hodnoty investice z ekonomického výpočtu jednoduše zmizí.

Zde je nejzajímavější prostor pro další rozvoj ekonomiky adaptace. Namísto jednoduchého počítání počtu tropických dnů bychom měli sledovat kumulativní tepelnou expozici. Důležitý není pouze počet dnů, během nichž maximální teplota překročí určitou hranici. Stejně významný může být počet hodin, kdy je člověk vystaven vysoké tepelné zátěži, počet tropických nocí, délka jednotlivých vln veder, denní doba, kdy k přehřívání dochází, a také to, kdo je expozici vystaven. Jedna noc s teplotou 30 stupňů v ložnici může mít pro člověka jiný význam než krátkodobé odpolední zvýšení teploty v prostoru, kde se nezdržuje.

Takový přístup by umožnil vytvořit něco, co dnešní investiční rozhodování často postrádá. Ekonomickou hodnotu jednotky tepelného komfortu. Nešlo by o univerzální cenu jednoho stupně Celsia ani o jednoduchou částku za jeden tropický den. Šlo by o komplexnější ukazatel, který by spojoval intenzitu a délku tepelné zátěže s konkrétními dopady na zdraví, produktivitu, spotřebu energie a využívání prostoru. Teprve potom by bylo možné smysluplně porovnávat, zda je v konkrétním domě výhodnější investovat do klimatizace, vnějšího stínění, změny oken, úpravy střechy, zeleně nebo kombinace několika opatření.

Tento způsob uvažování je důležitý také proto, že mechanické chlazení, tedy aktivní systémy, které uměle snižují teplotu v prostoru, nemůže být jediným řešením. Klimatizace může být z hlediska ochrany zdraví v některých budovách nezbytná a v některých případech představuje nejspolehlivější způsob, jak udržet přijatelné podmínky. Současně však zvyšuje spotřebu elektřiny a v době extrémních teplot může přispívat ke špičkové poptávce po elektrické energii. Pokud lze část tepelné zátěže odstranit ještě před vznikem potřeby chlazení prostřednictvím stínění, vhodné konstrukce, vegetace nebo reflexních povrchů, může být výsledný systém energeticky účinnější a odolnější.

Evropská odborná literatura proto stále častěji pracuje s kombinací opatření. Vhodné stínění může omezit solární zisky, konstrukce budovy může zpomalit její zahřívání, přirozené větrání může odvést část tepla, vegetace může vytvořit stín a ovlivnit mikroklima a mechanické chlazení může zajistit podmínky během nejextrémnějších situací. Nejde přitom o volbu jediné technologie. Smyslem je nalézt kombinaci, která v konkrétní budově nebo městském prostoru poskytne požadovanou úroveň tepelného komfortu při přijatelných nákladech a energetické spotřebě.

Ochrana zranitelných skupin a finanční modely

Význam tohoto přístupu poroste s délkou životnosti budov. Dům postavený nebo rekonstruovaný dnes nebude fungovat pouze v klimatu současného desetiletí. Jeho konstrukce, střecha, okna, stínění i chladicí systém budou pravděpodobně sloužit několik desítek let. Ekonomické rozhodnutí proto musí zohlednit nejen současnou četnost horkých epizod, ale také očekávaný vývoj klimatu. Investice, která se dnes zdá jako doplňková, může být za patnáct nebo dvacet let jednou ze základních vlastností budovy.

Stejný problém se týká měst. Strom vysazený dnes bude mít za deset let jinou velikost než dnes a za dvacet let ještě jinou. Veřejný prostor navržený dnes bude používán v podmínkách, které se budou od současnosti lišit. Pokud tedy město investuje pouze podle současné tepelné zátěže, může podcenit skutečnou hodnotu opatření během jeho životnosti. Adaptace je proto jednou z oblastí, kde je nutné uvažovat v dlouhém časovém horizontu a zahrnout očekávané klimatické podmínky do hodnocení investice.

Důležitá je také otázka samotné motivace domácností. Aktuální průzkumy ukazují, že ochota evropské veřejnosti uvažovat o klimatizaci a dalších opatřeních roste, současně však zůstává významnou překážkou jejich cena. Právě to je pozoruhodné. Lidé mohou vnímat tepelný komfort jako stále důležitější vlastnost bydlení, ale pokud není možné jeho hodnotu spojit s jasným ekonomickým přínosem, investice může být stále odkládána. Domácnost přitom nemusí rozhodovat pouze mezi variantou klimatizaci pořídit nebo nepořídit. Může porovnávat náklady a očekávaný efekt různých kombinací opatření.

Praktický příklad lze dohledat ve studii Mortality benefit of building adaptations to protect care home residents against heat risks in the context of uncertainty over loss of life expectancy from heat se zabývá tím, jak mohou stavební úpravy chránit obyvatele domovů pro seniory před zdravotními dopady veder, a na příkladu venkovního stínění oken modeluje jejich vliv na vnitřní teplotu, úmrtnost a ekonomické přínosy. Model ukázal, že stínění může v teplém létě snížit průměrnou vnitřní teplotu o 0,9 °C a v průměrném létě o 0,6 °C.

V modelovém domově s 50 obyvateli by to podle různých předpokladů o očekávané délce života mohlo během teplého roku zabránit 0,07 až 0,47 úmrtí a ztrátě 0,14 až 0,76 roku života. Ekonomické ocenění těchto přínosů při dvacetiletém horizontu vyšlo přibližně na 44 000 až 230 000 liber na jeden domov. Studie tak dochází k závěru, že i relativně jednoduchá a nízkonákladová adaptační opatření mohou mít významný zdravotní i ekonomický přínos, a to dokonce při konzervativním hodnocení délky života lidí ohrožených vedrem.

Vraťme se tedy k původní otázce, kolik horkých dnů musí evropská společnost ještě zažít, aby začala investovat systematicky. Odpovědí pravděpodobně nebude žádné konkrétní číslo. Není možné stanovit hranici, při níž se po desátém, dvacátém nebo třicátém tropickém dni automaticky vyplatí každá forma adaptace. Možná proto potřebujeme otázku formulovat jinak. Ne kolik tropických dnů ještě společnost potřebuje, ale kolik stojí jejich důsledky.

Jakmile ji dokážeme dostatečně přesně vyčíslit, můžeme ji postavit proti ceně adaptačního opatření. Kvalitnější spánek, soustředěná práce, bezpečnější podmínky pro zranitelné skupiny obyvatel, možnost využívat byt nebo veřejný prostor a nižší potřeba dodatečného chlazení nejsou abstraktní výhody. Jsou to konkrétní výsledky investice.

V tomto smyslu může být klimatizace, stínění, vegetace nebo úprava budovy chápána jako prostředek k vytvoření určitého prostředí, nikoli pouze jako nákladový soubor technických parametrů. Uživatel nekupuje kilowatty chladicího výkonu. Kupuje možnost fungovat v podmínkách, které nepřekračují jeho přijatelnou míru tepelné zátěže.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Recyklace automobilů dnes často končí u získání kovového šrotu, nikoli u skutečného návratu materiálu do výroby nových vozidel. Výzkumný projekt Car2Car vedený společností BMW však ukázal, že při vhodném třídění a zpracování lze tento řetězec výrazně posunout. Podíl materiálů, které mohou být v odpovídající kvalitě znovu využity pro automobilovou výrobu zásadně vzrostl. A navíc z recyklované oceli už vznikají sériové díly do nových automobilů.

Představa, že automobil na konci své životnosti jednoduše zamíří do drtičky a jeho materiály se vrátí do průmyslu jako druhotné suroviny, je poněkud zavádějící. Technicky totiž nestačí materiál pouze získat. Pro výrobce automobilů je zásadní jeho kvalita, čistota a především schopnost vrátit jej do konkrétního materiálového toku. Právě tento rozdíl mezi běžnou recyklací a skutečným uzavřením materiálového cyklu se stal hlavním tématem projektu Car2Car, který automobilka BMW realizovala společně s recyklačními firmami, producenty kovů a výzkumnými institucemi.

Projekt probíhal od ledna 2023 do prosince 2025 a vznikl s podporou německého spolkového ministerstva hospodářství. BMW do něj poskytlo 433 vozidel šedesáti různých modelů, včetně některých testovacích vozidel mladších než pět let. Výzkumný tým tak mohl detailně sledovat materiálové toky od vozidla na konci životnosti přes demontáž, drcení a třídění až po výrobu nových materiálů a jejich opětovné použití v automobilové produkci.

Pokročilé třídění jako klíč k dramatickému nárůstu čistoty kovů

Výsledky jsou pozoruhodné především u kovů. V základním scénáři, který odpovídal postupům běžně používaným na trhu a pouze minimální povinné demontáži, dosáhl takzvaný Car2Car rate napříč sledovanými materiály pouze 6 %. Po nasazení pokročilejších postupů třídění a zpracování však vzrostl na 51 %. U oceli se dokonce potenciál zvýšil z 1 na 81 %, u hliníku z 23 na 52 % a u mědi ze 48 na 68 %. Tento ukazatel přitom nevyjadřuje klasickou míru recyklace. Vyjadřuje podíl materiálu, který lze získat v dostatečné kvalitě pro jeho opětovné využití v nových automobilových aplikacích.

Právě ocel ukazuje, proč je kvalita druhotné suroviny tak důležitá. Při zpracování vozidel se do ocelového šrotu dostává také měď z kabelů, konektorů a dalších elektrických součástí. Pro běžnou výrobu oceli nemusí být taková kontaminace zásadním problémem, ale pro některé aplikace v automobilovém průmyslu představuje významnou překážku. Vyšší koncentrace mědi totiž může negativně ovlivňovat vlastnosti výsledného materiálu a komplikovat výrobu kvalitní ploché oceli.

Car2Car proto pracoval s přesnějším tříděním kovového proudu. Jedním z klíčových zjištění bylo, že už následný separační krok zaměřený na odstranění mědi může výrazně zvýšit kvalitu ocelového šrotu. Výsledkem byla druhotná surovina, z níž bylo možné vyrobit plochou ocel vhodnou pro moderní automobilové aplikace. Podle informací zveřejněných BMW byla pro tento postup podána patentová přihláška.

Optimalizace celého řetězce

Technologie přitom nespočívá pouze v jednom novém zařízení. Výzkum ukázal, že rozhodující je celý řetězec, od lepšího předtřídění a úpravy způsobu drcení přes klasifikaci materiálových toků a senzorové třídění až po přesnější rozdělování jednotlivých slitin hliníku. Právě rozdíly mezi slitinami jsou pro recyklaci automobilových kovů zásadní. Přestože jde v základním chemickém smyslu vždy o hliník, jednotlivé slitiny mají odlišné vlastnosti a pro konkrétní výrobní procesy je nelze libovolně zaměňovat.

To je také důvod, proč projekt věnoval velkou pozornost automatizovanému třídění a senzorovým technologiím. Už při jeho zahájení BMW uvádělo využití optických systémů, umělé inteligence a spektroskopických metod pro rozpoznávání různých druhů ocelí a hliníkových slitin. Cílem přitom nebylo pouze oddělit železo od neželezných kovů, ale získat co nejčistší a nejhomogennější materiálové toky.

Rozdíl mezi běžným recyklačním procesem a takto řízeným tříděním je zásadní. Když se automobil po demontáži a rozdrcení promění ve směs různých kovů, plastů, skla a dalších materiálů, získává recyklátor surovinu s omezenými možnostmi dalšího využití. Pokud se však podaří jednotlivé materiály přesně rozdělit podle jejich vlastností a složení, vzniká druhotná surovina s výrazně vyšší užitnou hodnotou. A právě tady se otevírá nejzajímavější možnost, kdy se recyklovaný kov nemusí vracet jen do obecné výroby kovových výrobků, ale může znovu zamířit přímo do automobilového průmyslu.

Praktické ověření v reálné sériové produkci

Právě to BMW v projektu Car2Car prakticky ověřilo. Ocel vyrobená z materiálu pocházejícího z vozidel na konci životnosti byla použita přímo v závodě BMW v Lipsku. Vzniklo z ní více než 100 000 sériových dílů, které byly následně instalovány do nových vozidel. Projekt tak nezůstal pouze u laboratorního testování, ale ověřil celý materiálový tok v reálném průmyslovém provozu. BMW však zároveň upozorňuje, že tento výsledek ještě neznamená, že použité technologie jsou v této podobě běžně dostupné napříč automobilovým průmyslem.

Skutečný význam projektu proto nespočívá pouze v dosaženém podílu 51 procent. Výsledky BMW ukazují, že cesta k výrazně vyššímu využití recyklovaných materiálů nemusí vést jen přes vývoj zcela nových materiálů nebo futuristických technologií. Velkou část potenciálu lze získat už tím, že se změní způsob, jakým se vozidla demontují, drtí a následně třídí.

Právě zde se zároveň ukazuje jedna z největších slabin současného systému recyklace automobilů. Vozidlo je mimořádně komplexní výrobek, v němž jsou materiály vzájemně propojené, kombinované a často mají velmi rozdílné chemické složení. Kabeláž, elektronika, lepidla, povrchové úpravy i různé druhy slitin mohou následné zpracování výrazně komplikovat. Pokud má proto automobil na konci svého života nabídnout co nejvíce kvalitně využitelného materiálu, nestačí se spoléhat na stále dokonalejší recyklační technologie. Vyšší míra cirkularity proto nezačíná až u recyklátoru. Začíná už konstrukcí automobilu.

Nové legislativní výzvy

Tento princip nyní dostává v Evropské unii konkrétní legislativní význam. Nové nařízení o vozidlech s ukončenou životností vstoupilo v platnost 13. srpna 2026 a od 1. září 2028 začne být v plném rozsahu používáno místo dosavadní směrnice. Evropská komise od nového systému očekává mimo jiné lepší konstrukci vozidel z hlediska demontáže, opětovného použití a recyklace, vyšší využívání recyklovaných materiálů a kvalitnější získávání oceli, hliníku, mědi a dalších surovin.

Nová evropská pravidla zároveň vytvářejí pro podobné technologie stále zajímavější ekonomické prostředí. Pro recyklované plasty jsou stanoveny povinné minimální podíly, které mají dosáhnout 15 % od roku 2032 a 25 % od roku 2036. U oceli a hliníku má Evropská komise stanovit cíle pro obsah recyklovaného materiálu s předpokládanou účinností od roku 2033. Součástí pravidel jsou také požadavky na kvalitnější zpracování vozidel a získávání hodnotných materiálů.

Pokud budou automobilky v budoucnu potřebovat prokazovat vyšší podíl druhotných surovin ve svých výrobcích, nebude stačit pouze nakupovat více recyklátu. Bude nutné zajistit jeho kvalitu, původ, sledovatelnost a stabilní materiálové vlastnosti. A právě zde může být zásadní propojení výrobců automobilů s recyklačním průmyslem.

Spolupráce napříč obory

Projekt Car2Car měl ostatně od počátku ambici pokrýt celý hodnotový řetězec. Vedle BMW se na něm podílely například společnosti Scholz Recycling, thyssenkrupp Steel Europe, Salzgitter Mannesmann Forschung, Aurubis, Novelis Germany, OETINGER Aluminium a Pilkington Automotive Germany. Výzkumnou část projektu zajišťovaly také TU Bergakademie Freiberg, Helmholtz Institute Freiberg for Resource Technology a Technická univerzita v Mnichově.

Projekt zároveň ukázal jasné hranice současných možností. Zatímco u oceli, hliníku a mědi bylo možné dosáhnout výrazného posunu, u plastů a skla se podobný potenciál zatím neprokázal. Právě tyto materiály proto zůstávají z pohledu skutečně uzavřeného materiálového cyklu podstatně složitější a jejich opětovné využití v původní kvalitě představuje větší technologickou výzvu.

BMW přitom současně rozšiřuje využívání druhotných surovin i v samotné výrobě nových vozidel. Ve své aktuální zprávě uvádí například, že přibližně polovina ploché oceli použité v novém BMW X5 pochází z elektrických obloukových pecí s vysokým podílem druhotného materiálu. U hliníkových dveří tohoto modelu je podle BMW 35 % recyklovaného materiálu z lisovny závodu Spartanburg.

Car2Car tak není jen příběhem o tom, že z aut lze získat více kovů. Mnohem podstatnější je posun od recyklace jako konečné fáze nakládání s odpadem k recyklaci jako součásti řízení materiálových toků. V takovém systému není cílem získat jen co největší množství kovu, ale získat maximální možné kovu v takové kvalitě, aby mohl nahradit primární surovinu v konkrétním výrobním procesu.

Pro evropský automobilový průmysl je to důležitá otázka nejen z hlediska životního prostředí. Evropa se každý rok musí vypořádat s 10 až 12 miliony vozidel, která dosáhnou konce své životnosti. Automobilový průmysl zároveň patří k významným odběratelům řady strategických surovin. V sázce proto není jen to, kolik odpadu dokáže Evropa zpracovat, ale také to, kolik cenných materiálů dokáže z vyřazených automobilů vrátit zpět do výroby.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropa chce výrazně zvýšit podíl recyklovaných plastů, omezit skládkování a energetické využití a současně posílit materiálovou soběstačnost svého průmyslu. Dostupná data však ukazují, že růst evropských recyklačních kapacit výrazně zpomaluje právě v době, kdy by měl akcelerovat. Nový white paper Plastics Europe upozorňuje na problém, který výrazně přesahuje samotnou chemickou recyklaci. Výsledkem je investiční nejistota, která může zpomalit vznik kapacit potřebných pro splnění cílů, jež si Evropská unie sama stanovila.

Evropská politika v oblasti plastů má v posledních letech jednoznačný směr. Zvýšit podíl recyklovaných materiálů, omezit množství odpadu končícího na skládkách a ve spalovnách, snížit spotřebu primárních surovin a současně posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Samotné stanovení cílů však ještě nevytváří kapacity, které je umožní splnit. A právě mezi politickými ambicemi a průmyslovou realitou se podle nového white paper Plastics Europe rozevírá stále významnější mezera.

Dokument Europe cannot deliver a circular plastics economy without enabling innovation staví do popředí především otázku, zda je evropský regulatorní rámec nastaven tak, aby umožňoval vznik a rozvoj nových recyklačních technologií. Nejde přitom o požadavek, aby byly nové technologie automaticky zvýhodňovány. Podstatou argumentace je něco jiného. Regulace by podle Plastics Europe měla především stanovit, jakého environmentálního a materiálového výsledku má být dosaženo, a vytvořit podmínky pro všechny technologie, které jsou schopny tyto požadavky prokazatelně splnit.

Evropa zpomaluje, zatímco světové tempo zrychluje

Čísla ukazují, proč je tato otázka relevantní. Více než dvě třetiny sesbíraného plastového odpadu v Evropě stále končí na skládkách nebo ve spalovnách a pouze přibližně třetina je převedena na výstup v podobě recyklovaného plastu. Mechanická recyklace přitom zůstává základním pilířem celého systému a její kapacita musí dále růst. Zároveň však existují odpadní proudy, které jsou směsné, kontaminované nebo z technologického hlediska obtížně mechanicky recyklovatelné. Právě pro ně mohou být důležité další postupy, včetně chemické recyklace. Ta proto není v dokumentu představována jako alternativa, která má mechanickou recyklaci nahradit, ale jako součást širšího technologického portfolia.

O to podstatnější je vývoj samotné evropské recyklace. Mezi lety 2018 a 2022 rostla evropská produkce recyklovaných plastů průměrným tempem 12,3 procenta ročně. V období 2022 až 2024 však tempo růstu kleslo na pouhých 1,9 procenta. V roce 2024 tak evropská produkce postspotřebitelských recyklovaných plastů dosáhla 8,1 milionu tun, což odpovídalo 14,7 procenta celkové evropské produkce plastů. Globální vývoj byl přitom opačný. Tempo růstu světové produkce recyklovaných plastů se zvýšilo ze 4,4 procenta v letech 2018 až 2022 na 7,8 procenta v letech 2022 až 2024. Celosvětová produkce recyklovaných plastů tak v roce 2024 dosáhla 41,5 milionu tun.

Tato čísla mají význam zejména v kontextu evropských cílů. Pokud se má podíl recyklovaných materiálů výrazně zvyšovat, musí současně růst také výrobní kapacity. Nestačí vytvořit poptávku prostřednictvím legislativních povinností. Někdo musí postavit zařízení, zajistit vstupní materiál, získat povolení, financovat provoz a následně najít odběratele pro vyrobený recyklát. Celý řetězec musí ekonomicky fungovat.

Investiční rizika v prostředí regulatorní nejistoty

Právě tady podle Plastics Europe vzniká zásadní problém. Nová technologie potřebuje jasná pravidla a dostatečnou právní jistotu, aby do ní někdo investoval. Jenže potřebná data o jejím skutečném fungování často vzniknou až ve chvíli, kdy už zařízení běží v průmyslovém měřítku. Pokud ale legislativní rámec jednoznačně neurčuje, jak bude výsledný materiál posuzován, jak se započítá do recyklovaného obsahu, jaký bude status vstupních surovin nebo zda bude možné potřebné odpadní proudy efektivně přepravovat v rámci jednotného trhu, investor se rozhoduje v prostředí značné nejistoty.

U chemické recyklace se tento problém týká například pravidel pro hmotnostní bilanci a započítávání recyklovaného obsahu, statusu vstupních materiálů z hlediska konce statusu odpadu nebo přeshraniční přepravy vhodných odpadních proudů do centralizovaných recyklačních zařízení. U mechanické recyklace se obdobná otázka objevuje při schvalování nových technologií, které umožňují využití recyklovaných materiálů například pro aplikace přicházející do styku s potravinami.

Pro investora přitom nejde o technický detail. Jestliže není předem dostatečně jasné, zda bude možné vyrobený materiál započítat do budoucích povinností týkajících se recyklovaného obsahu, jak bude regulatorně posuzována vstupní surovina nebo jak dlouho bude trvat povolovací proces, promítá se tato nejistota přímo do ekonomiky projektu. U prvních zařízení nové technologie je přitom investiční riziko už samo o sobě vysoké. K technologickému riziku přistupuje riziko dostupnosti vstupních surovin, výstavby zařízení a budoucí poptávky. Pokud se k nim přidá ještě nejistota ohledně regulatorního uznání, roste cena kapitálu a klesá ochota investovat.

Pozoruhodným údajem je v této souvislosti počet evropských projektů chemické recyklace. Fraunhoferův institut podle white paper identifikoval 65 takových projektů, ale v době jeho hodnocení bylo v provozu pouze 18. Ostatní projekty byly podle dokumentu zasaženy například slabou poptávkou, vysokými náklady, dovozním tlakem nebo nevyřešenou regulatorní nejistotou. Samotný počet projektů tedy ještě neznamená vznik odpovídající průmyslové kapacity. Rozhodující je, kolik z nich se skutečně zprovozní.

Hodnocení podle výsledků, nikoli podle technologií

Tím se dostáváme k další podstatné otázce. Jak vlastně evropská regulace hodnotí nové recyklační technologie? Podle Plastics Europe příliš často podle samotného technologického postupu místo podle výsledku. Z hlediska cirkulární ekonomiky je přitom relevantnější, kolik primárních surovin bylo nahrazeno, kolik odpadu se podařilo odklonit od skládkování a energetického využití, jaká je celková materiálová a energetická efektivita procesu nebo jaký je jeho dopad na emise skleníkových plynů.

To neznamená, že technologické rozdíly nejsou důležité. Naopak. Každá technologie má jiné vstupní požadavky, jinou materiálovou účinnost, energetickou náročnost i kvalitu výsledného produktu. Smyslem regulace by však podle tohoto přístupu nemělo být předem určit vítěznou technologii. Měla by stanovit minimální environmentální a výkonnostní kritéria a umožnit trhu, aby následně ukázal, které postupy dokážou v konkrétních podmínkách nabídnout nejlepší řešení.

Problém je zvláště patrný při porovnání zavedených a nových technologií. Technologie, které jsou v provozu desítky let, mají za sebou rozsáhlou datovou základnu, zavedené normy, certifikace i regulatorní zkušenost. Nová technologie musí naproti tomu svou výkonnost a environmentální parametry opakovaně prokazovat. Pro investora tím vzniká další vrstva rizika. Pokud přitom pravidla nejsou technologicky neutrální, může být obtížné získat kapitál i pro řešení, které má potenciál přinést požadovaný environmentální výsledek.

Začarovaný kruh chybějících komerčních dat

Ještě složitější je otázka, jak má nová technologie prokázat své parametry ve chvíli, kdy se teprve dostává do průmyslového měřítka. U inovací je totiž zásadní rozdíl mezi laboratorním ověřením, pilotním provozem a komerčním zařízením. Některé údaje lze spolehlivě získat až z dlouhodobého provozu v reálných podmínkách. Teprve tehdy se ukáže skutečná spotřeba energie, stabilita procesu, kvalita výstupu, materiálová účinnost nebo provozní ztráty. Evropská regulace však podle Plastics Europe v některých případech požaduje data v rozsahu, který může vzniknout až po uvedení technologie do komerčního provozu.

Pro investora je to zásadní problém. Rozhodnutí o výstavbě musí přijít v okamžiku, kdy část požadovaných údajů ještě objektivně není k dispozici. Technologie je potřebuje získat provozem, provoz však vyžaduje předchozí investici. Plastics Europe tento rozpor označuje jako „proof before scale“. Nejde přitom o zpochybnění environmentálního hodnocení. Údaje o emisích, spotřebě energie, materiálové účinnosti nebo dopadech v celém životním cyklu jsou nezbytné. Podstatné je, aby požadavky odpovídaly stupni technologické připravenosti a umožnily postupně přecházet od laboratorních a pilotních dat k údajům z komerčního provozu.

Na technologické riziko se navíc nabaluje riziko regulatorní. Nová recyklační technologie nevstupuje do jediného právního rámce, ale současně podléhá pravidlům pro odpady, obaly, jednorázové plasty, vozidla s ukončenou životností, materiály určené pro styk s potravinami, průmyslové emise nebo přeshraniční přepravu odpadů. Každý předpis řeší jinou část řetězce, investor však všechny požadavky vnímá jako jeden celek. Potřebuje vědět, zda bude mít zařízení zajištěný vstupní materiál, jak bude posuzován jeho status, jak dlouho potrvá povolování, jak bude možné započítat výsledný recyklát a za jakých podmínek jej bude možné uplatnit na trhu. Pokud jsou odpovědi nejisté, roste riziko projektu ještě předtím, než se začne stavět.

Globální konkurence a ochrana evropského trhu

Stejně důležitá je předvídatelnost poptávky. Evropská legislativa může vytvořit budoucí povinnost používat recyklovaný materiál, investiční rozhodnutí se však přijímá dnes. Mezi těmito dvěma okamžiky mohou uplynout roky a během nich se mohou změnit nejen ceny energií a primárních surovin, ale také cíle, termíny nebo metodika výpočtu recyklovaného obsahu. Pro projekt s dlouhou dobou návratnosti je proto podstatné nejen to, jakou povinnost Evropa stanoví, ale zda lze dostatečně spolehlivě předvídat podmínky, za nichž bude zařízení po svém dokončení fungovat. Právě stabilní a dlouhodobě čitelný trh s recyklovanými materiály je pro investice stejně důležitý jako samotné legislativní cíle.

Do této rovnice vstupuje také mezinárodní konkurence. Evropský výrobce investující do recyklačních kapacit nese náklady spojené s evropskými environmentálními, bezpečnostními a administrativními požadavky, současně však soutěží s dováženými výrobky a materiály. Pokud na ně nejsou uplatňovány srovnatelné požadavky a kontrola, evropské investice se mohou dostávat do horší konkurenční pozice. Vyšší evropská poptávka po recyklovaných materiálech pak sama o sobě nemusí znamenat vznik odpovídajících kapacit v Evropě. Část produkce může vznikat mimo evropský průmysl a na evropský trh pouze vstupovat.

Příklad chemické recyklace tak podle Plastics Europe otevírá širší otázku evropské průmyslové politiky. Podobný problém se může týkat také technologií založených na rozpouštění, zachytávání a využití uhlíku, elektrifikace průmyslu, biovýroby nebo vodíku. Společným rysem těchto technologií je skutečnost, že jejich průmyslové parametry se teprve ověřují a jejich komerční rozvoj vyžaduje značné investice. Právě v této fázi je proto důležité, aby regulace dokázala pracovat s mírou nejistoty, která je pro nové technologie přirozená, a současně zachovala jasné požadavky na bezpečnost a environmentální výkonnost.

Budoucnost evropského cirkulárního průmyslu

Právě zde se ukazuje jeden z klíčových rozporů současné evropské průmyslové politiky. Regulace umí poměrně dobře stanovit požadavky na technologie, které už existují a jejichž vlastnosti jsou známé. Obtížnější je vytvořit rámec pro technologie, které se teprve dostávají z pilotního provozu do komerčního měřítka. Přitom právě tato fáze rozhoduje o tom, zda se z technologického řešení stane průmyslová kapacita.

Evropská cirkulární ekonomika proto nebude záviset pouze na tom, jak ambiciózní cíle si Evropská unie stanoví. Stejně důležité bude, zda se podaří vytvořit dostatečně stabilní podmínky pro investice, zajistit přístup k vhodným odpadním tokům a druhotným surovinám, zjednodušit povolování, sjednotit pravidla napříč jednotlivými částmi legislativy a nastavit hodnocení technologií především podle ověřitelných výsledků.

To je ostatně nejdůležitější sdělení nového dokumentu Plastics Europe. Nejde o volbu mezi mechanickou a chemickou recyklací. Jde o schopnost evropského systému vytvořit dostatek kapacit pro různé materiálové proudy a různé požadavky na kvalitu výstupu. Mechanická recyklace bude nadále představovat základ systému, ale sama nedokáže zpracovat všechny dostupné proudy plastového odpadu. Pokud má Evropa zvýšit skutečný podíl recyklace, bude potřebovat více technologií, více investic a především podmínky, ve kterých se tyto investice mohou uskutečnit.

Evropa tak stojí před nelehkým úkolem, kdy musí sladit své environmentální cíle s podmínkami, které umožní vybudovat odpovídající výrobní kapacity. Samotné povinnosti týkající se recyklovaného obsahu kapacitu nevytvoří. Stejně tak ji nevytvoří technologicky neutrální regulace sama o sobě. Potřeba je kombinace předvídatelných pravidel, dostupných vstupních materiálů, fungujícího trhu s recykláty, efektivního povolování a dostatečně dlouhého časového horizontu pro investory.

Pokud se tento rámec podaří vytvořit, mohou evropské cíle fungovat jako významný stimul pro vznik nových recyklačních kapacit a pro rozvoj technologií, které dnes ještě nejsou plně komerčně rozvinuté. Pokud nikoli, může vzniknout rozdíl mezi množstvím recyklovaného obsahu, který evropská legislativa bude požadovat, a množstvím, které evropský průmysl dokáže skutečně vyrobit.

A právě tento rozdíl bude v příštích letech jedním z nejdůležitějších ukazatelů toho, zda se evropská cirkulární politika skutečně proměňuje v průmyslovou realitu. Plastics Europe proto dochází k závěru, že pokud chce Evropa své cíle v oblasti cirkulárních plastů naplnit a současně si udržet průmyslovou konkurenceschopnost, musí učinit cirkulární inovace investovatelnými přímo v Evropě. Jinak totiž neriskuje pouze pomalejší růst recyklace, riskuje také ztrátu další části průmyslové kapacity.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Připravovaná novela vodního zákona převádí do českého práva nová evropská pravidla pro čištění městských odpadních vod. Vedle požadavků na odvádění odpadních vod a jejich pokročilé čištění přináší také pravidla pro odstraňování mikropolutantů, monitoring látek významných pro veřejné zdraví, energetické audity a postupné směřování čistíren k energetické neutralitě. Návrh současně řeší podmínky využití individuálních systémů, plánování vodohospodářské infrastruktury a možnosti využívání zdrojů obsažených v odpadních vodách a čistírenských kalech.

Česká legislativa se má v příštích letech výrazně proměnit v oblasti čištění městských odpadních vod. Návrh novely zákona č. 254/2001 Sb., o vodách má zajistit transpozici nové směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 o čištění městských odpadních vod. Návrh zasahuje vedle vodního zákona také do zákona o vodovodech a kanalizacích, zákona o ochraně veřejného zdraví, zákona o hospodaření energií a občanského soudního řádu.

Nové povinnosti pro menší obce a pravidla pro septiky

Jednou z podstatných novinek je rozšíření požadavků na odvádění městských odpadních vod. Nová evropská úprava pracuje s hranicí 1 000 ekvivalentních obyvatel. U aglomerací od této velikosti má být městská odpadní voda zpravidla odváděna stokovou soustavou. U aglomerací s 1 000 až 2 000 ekvivalentními obyvateli stanovuje směrnice povinnost vybudovat sběrné systémy nejpozději do konce roku 2035, přičemž za stanovených podmínek umožňuje prodloužení této lhůty.

Novela současně počítá s tím, že kanalizace nebude jediným možným řešením. Individuální systémy bude možné využít tam, kde by vybudování kanalizace nebo připojení na ni nepřineslo přínos pro životní prostředí nebo veřejné zdraví, nebylo technicky proveditelné nebo by znamenalo nepřiměřené náklady. Podmínkou ovšem bude dosažení odpovídající úrovně ochrany životního prostředí a veřejného zdraví. Individuální systémy používané v aglomeracích od 1 000 ekvivalentních obyvatel mají být evidovány a podléhat pravidelným kontrolám založeným na rizikovém přístupu.

Nástup kvartérního čištění a boj s mikropolutanty

Významnou změnou je také rozšíření požadavků na samotné čištění. Evropská směrnice vedle sekundárního a terciárního čištění zavádí také kvartérní stupeň čištění zaměřený na mikropolutanty. Jde například o rezidua léčiv a kosmetických přípravků, pesticidy, PFAS nebo další látky, které se v odpadních vodách vyskytují v nízkých koncentracích, ale mohou představovat významnou zátěž pro vodní prostředí.

Kvartérní čištění nebude zavedeno plošně okamžitě. Směrnice stanovuje jeho postupné zavádění především pro čistírny odpadních vod s kapacitou 150 000 ekvivalentních obyvatel a více. Do konce roku 2033 má požadavky na kvartérní čištění splňovat 20 procent těchto čistíren, do konce roku 2039 již 60 procent a do konce roku 2045 všechny příslušné čistírny.

Nová pravidla přitom propojují odstraňování mikropolutantů také s principem rozšířené odpovědnosti výrobců. Evropská směrnice požaduje, aby výrobci léčivých a kosmetických přípravků, jejichž produkty přispívají ke znečištění městských odpadních vod mikropolutanty, nesli nejméně 80 procent nákladů na dodatečné čištění.

Odpadní voda jako zrcadlo veřejného zdraví

Další oblastí, která se v návrhu výrazně posiluje, je ochrana veřejného zdraví. Směrnice požaduje vytvoření systému spolupráce mezi orgány odpovědnými za veřejné zdraví a orgány odpovědnými za čištění městských odpadních vod. Sledovat se mají parametry významné z hlediska epidemiologické situace. Mezi výslovně uvedené patří SARS-CoV-2 a jeho varianty, poliovirus, chřipkové viry a nově se objevující patogeny. Při vyhlášení ohrožení veřejného zdraví se má monitoring rozšířit na reprezentativní část populace. U aglomerací s 100 000 ekvivalentními obyvateli a více má být navíc zavedeno sledování antimikrobiální rezistence. Evropská směrnice současně odpadní vodu chápe jako zdroj informací využitelných pro sledování zdravotních rizik.

Cesta k energetické neutralitě a povinné audity

Významná část nových požadavků se týká také energie. Čistírny odpadních vod a související stokové soustavy budou u příslušných kategorií podléhat pravidelným energetickým auditům. Podle evropské směrnice se první audity týkají čistíren s kapacitou 100 000 ekvivalentních obyvatel a více a mají být provedeny do konce roku 2028. U čistíren s kapacitou od 10 000 do 100 000 ekvivalentních obyvatel je první termín stanoven na konec roku 2032. Audity se mají opakovat každé čtyři roky a mají identifikovat možnosti snižování spotřeby energie, využívání odpadního tepla a výroby energie z obnovitelných zdrojů.

Energetická neutralita je přitom nastavena jako postupně rostoucí cíl na úrovni celého členského státu. U čistíren s kapacitou 10 000 ekvivalentních obyvatel a více má množství energie z obnovitelných zdrojů vyrobené samotnými čistírnami nebo jejich provozovateli odpovídat nejméně 20 procentům jejich celkové roční spotřeby do konce roku 2030, 40 procentům do konce roku 2035, 70 procentům do konce roku 2040 a 100 procentům do konce roku 2045. Směrnice přitom výslovně stanovuje, že tento cíl se posuzuje na národní úrovni, nikoliv jako požadavek, aby každá jednotlivá čistírna byla energeticky soběstačná.

Do energetické bilance se mohou započítat různé zdroje obnovitelné energie vyrobené na místě nebo mimo areál čistírny jejím vlastníkem či provozovatelem. Směrnice počítá například s bioplynem, solární, tepelnou, vodní nebo větrnou energií. Současně stanovuje podmínky pro případ, kdy členský stát přes provedená energeticky účinná opatření a opatření ke zvýšení výroby obnovitelné energie nedosáhne stanovených cílů.

Integrované plánování a důkladné posuzování rizik

Nová pravidla se dotýkají také plánování vodohospodářské infrastruktury. Směrnice požaduje integrované plány pro nakládání s městskými odpadními vodami v povodích aglomerací s kapacitou 100 000 ekvivalentních obyvatel a více do konce roku 2033 a pro aglomerace od 10 000 do 100 000 ekvivalentních obyvatel do konce roku 2039. Plány mají reagovat mimo jiné na rizika spojená se srážkovými vodami, přetížením systémů a vypouštěním odpadních vod.

Novela současně reaguje na požadavek evropské směrnice na posuzování rizik spojených s vypouštěním městských odpadních vod. Do hodnocení mají vstupovat například zdroje pitné vody, koupací vody, vody využívané pro akvakulturu, podzemní vody a stav povrchových i mořských vod. Členské státy mají tato rizika identifikovat a vyhodnotit do konce roku 2027.

Lepší informovanost pro domácnosti online

Součástí nové úpravy je také větší důraz na informování veřejnosti. Evropská směrnice požaduje, aby byly aktuální informace o odvádění a čištění městských odpadních vod dostupné veřejnosti online pro každou aglomeraci nad 1 000 ekvivalentních obyvatel nebo pro příslušné správní území. U domácností napojených na kanalizaci v aglomeracích nad 10 000 ekvivalentních obyvatel má být navíc nejméně jednou ročně poskytována informace například o souladu čištění s požadavky, množství vyčištěné odpadní vody a nákladech na její odvádění a čištění.

Nová evropská směrnice představuje rozsáhlou změnu dosavadního rámce pro městské odpadní vody, přičemž směrnice stanovuje členským státům lhůtu pro transpozici do 31. července 2027.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová zpráva

• Platné znění

• RIA

• Teze

Stavebnictví spotřebuje obrovské množství surovin a zároveň vytváří jeden z největších proudů odpadu v Evropě. Česko není výjimkou. Každý rok vznikají miliony tun stavebních a demoličních odpadů, přičemž významnou část tvoří beton, cihly a další minerální materiály. Recyklace už dnes dokáže velkou část tohoto materiálu vracet do oběhu. Problém však zůstává u nejjemnějších frakcí vznikajících při drcení. Právě na ně se zaměřili vědci z ČVUT a VŠCHT. Pomocí bakterií dokázali z jemného materiálu vytvořit soudržný kompozit bez přidání cementu. Výsledek je zatím laboratorní, ale ukazuje pozoruhodnou možnost, jak posunout recyklaci betonu od pouhého drcení a zasypávání k výrobě nových materiálů.

Beton je materiál, který po desetiletí symbolizoval sílu, trvanlivost a rozvoj moderního stavebnictví. Dnes se stále více dostává do jiné role. Stavby dosluhují, budovy se demolují, komunikace rekonstruují a obrovské objemy betonu se vracejí do recyklačních zařízení. Samotné rozdrcení starého betonu přitom není technologicky zásadní problém. Hrubší recyklované kamenivo má řadu způsobů využití a může částečně nahradit přírodní kamenivo v nových stavebních aplikacích. Mnohem obtížnější je ovšem využít materiál, který vzniká na nejjemnějších sítech.

Miliardový hmotnostní tok evropského odpadu

Právě zde začíná příběh výzkumu České vysoké učení technické v Praze. Na vývoji pod vedením hlavního řešitele doc. Václava Nežerky spolupracovali odborníci Fakulty stavební ČVUT a tým doc. Hany Stiborové z Fakulty potravinářské a biochemické technologie VŠCHT Praha. Výzkum vznikl v rámci tříletého projektu podporovaného Grantovou agenturou České republiky a jeho výsledky byly podle ČVUT hodnoceny jako vynikající. Na dosažené výsledky nyní navazuje další základní výzkum.

Proč je přitom takový výzkum zajímavý právě z hlediska odpadového hospodářství? Protože stavební a demoliční odpady (SDO) patří mezi nejvýznamnější materiálové toky vůbec. Evropská komise uvádí, že představují více než třetinu všech odpadů vznikajících v Evropské unii. Patří sem beton, cihly, dřevo, sklo, kovy, plasty a další materiály vznikající při výstavbě, rekonstrukcích, demolicích a údržbě infrastruktury. Evropská komise zároveň upozorňuje, že jednotlivé složky mají velmi rozdílnou hodnotu a potenciál dalšího materiálového využití. Údaje Evropské komise se podle použité metodiky pohybují kolem 35 až 40 % veškerého odpadu v EU, což z této skupiny činí vůbec největší odpadový hmotnostní tok.

Význam stavebnictví je ještě větší, pokud se na něj podíváme z opačné strany. Podle Evropské komise připadá na stavebnictví přibližně 50 % všech vytěžených materiálů. Evropské stavebnictví současně vytváří více než 35 % celkové produkce odpadu v EU. Materiálová náročnost tohoto odvětví je proto mimořádná a každý úspěšný způsob, jak vracet použité materiály zpět do výroby, může mít význam nejen pro odpadové hospodářství, ale také pro spotřebu primárních surovin.

Limity současné materiálové recyklace v ČR

Česká čísla tento význam potvrzují. Podle Českého statistického úřadu vzniklo v České republice v roce 2024 celkem 40,2 milionu tun odpadů, což bylo meziročně o 6 % více. Minerální odpady představovaly 57,2 % celkové produkce, tedy více než polovinu všech odpadů. Do této skupiny však patří nejen stavební a demoliční odpady, ale také zemina a některé další minerální odpady. Není proto možné těchto 57,2 % automaticky považovat za podíl stavebních odpadů.

Pro samotné stavební a demoliční odpady jsou vhodnější údaje Ministerstva životního prostředí. Podle aktuálního Plánu odpadového hospodářství ČR dosáhla jejich produkce v roce 2022 9,2 milionu tun, což představovalo 23,5 % produkce všech odpadů v České republice. Zároveň bylo podle stejného dokumentu materiálově využito 93 % SDO. Vysoké číslo však neznamená, že se všechen materiál vrací do výroby stejně hodnotným způsobem. Významnou roli zde hrají například terénní úpravy a další způsoby využití, které mají jinou materiálovou hodnotu než návrat suroviny do výroby nových stavebních výrobků.

To je důležitý kontext pro pochopení českého výzkumu. Nejde o snahu vyřešit celý problém stavebních a demoličních odpadů. Výzkumníci se soustředili na mnohem užší, ale technologicky zajímavou část procesu. Když se beton rozdrtí a roztřídí, získají se různé velikostní frakce. Hrubší materiál lze poměrně snadno využít jako recyklované kamenivo. S klesající velikostí částic však roste problém s jejich dalším uplatněním. Nejjemnější frakce tvoří podle ČVUT přibližně pětinu recyklovaného materiálu.

Mikrobiální srážení kalcitu jako alternativa cementu

Právě tento materiál se v současnosti obtížně vrací do výrobního cyklu a může končit například na skládkách nebo v aplikacích s nižší přidanou hodnotou. Výzkumníci proto hledali způsob, jak drobné částice opět spojit do kompaktního materiálu. Místo další dávky cementu však sáhli po biologii.

Základem experimentu byl proces známý jako mikrobiálně indukované srážení uhličitanu vápenatého, označovaný zkratkou MICP. Některé mikroorganismy dokážou prostřednictvím své metabolické aktivity podporovat tvorbu minerálních struktur. Ty mohou následně vyplňovat póry mezi částicemi a spojovat je. Výsledkem není klasický beton v tradičním smyslu, ale kompozitní materiál, v němž biologický proces pomáhá vytvořit minerální vazby mezi původně volnými částicemi.

První cesta, kterou vědci testovali, vycházela z takzvaných ureolytických bakterií. Ty mohou prostřednictvím enzymatického rozkladu močoviny podporovat vznik uhličitanu vápenatého. Tento mechanismus je známý i z dalších oblastí výzkumu biologicky zpevňovaných materiálů. Pro použití při recyklaci betonových materiálů však přináší také určité komplikace, mimo jiné vznik amoniaku jako vedlejšího produktu.

Překvapivý objev šetrnějšího enzymatického mechanismu

Výzkumníci proto vyzkoušeli také jiný biologický mechanismus. A právě tady přišlo jedno z nejzajímavějších zjištění celého projektu. Účinnější se ukázaly bakterie využívající enzym karbonátanhydrasu. Podle ČVUT dokázaly materiál zpevnit lépe než původně testované ureolytické bakterie a současně se při procesu netvořil amoniak. Ještě zajímavější než samotný výběr bakterií je ovšem to, co se odehrávalo uvnitř výsledného materiálu.

Původní představa vědců byla poměrně jednoduchá. Bakterie měly podporovat vznik uhličitanu vápenatého, tedy minerálu, který by vyplňoval prostor mezi jednotlivými částicemi a pomáhal je spojovat. Podrobná analýza výsledného materiálu ale ukázala, že celý proces je složitější. Významnou úlohu sehrály také takzvané AFt fáze, což je odborné označení pro skupinu minerálních sloučenin, které vznikají při chemických reakcích v cementových materiálech. Patří mezi ně například ettringit a thaumasit.

Jejich tvorbu ovlivnila přítomnost sádrovce v použitém materiálu a jejich vznik se následně projevil ve struktuře i mechanických vlastnostech výsledného materiálu. Ukázalo se tak, že bakterie nefungují jako jednoduché biologické „lepidlo“. Jejich činnost spouští řadu navazujících chemických reakcí, při nichž vznikají nové minerální struktury, které nakonec pomáhají jednotlivé částice spojit do pevnějšího celku.

Od laboratorní analýzy k reálnému stavebnímu odpadu

Vědci proto sledovali materiál nejen makroskopicky, ale také na úrovni jeho mikrostruktury. Používali například elektronovou mikroskopii, fázovou analýzu, nanoindentaci a mechanické zkoušky. Cílem bylo zjistit, jak se mění struktura materiálu, jak vznikají nové minerální fáze a do jaké míry se jejich vznik promítá do pevnosti výsledného výrobku.

Samotný výzkum měl navíc jednu významnou přednost. Vědci nepracovali pouze s přesně připravenou laboratorní směsí, ale použili skutečný recyklovaný materiál. Podle ČVUT jej poskytly společnosti ENVISAN GEM a Moravostav družstvo. Výsledek je proto cenný i pro další vývoj, protože skutečný stavební odpad není vždy stejný. Jeho vlastnosti ovlivňuje původ betonu, stáří konstrukce, použité přísady i způsob demolice a následného zpracování.

Přesto by bylo předčasné mluvit o hotové technologii pro stavebnictví. Výsledný materiál zatím nedosahuje pevnosti běžných konstrukčních betonů a samotný biologický proces je poměrně náročný. Bakterie je nejprve potřeba vypěstovat a následně dostat do materiálu tak, aby v něm mohly potřebné procesy probíhat. Významnou překážkou je také vysoká zásaditost cementových materiálů, která vytváří pro mikroorganismy náročné podmínky.

Potenciál uplatnění v zahradní a krajinné architektuře

To však neznamená, že je technologie bez praktického významu. Právě naopak. U recyklace stavebních materiálů není vždy nutné dosáhnout vlastností konstrukčního betonu, aby nový produkt dával ekonomický a ekologický smysl. Pokud lze z obtížně využitelné jemné frakce vyrábět například výplňové nebo zahradní a krajinářské prvky, může se zvýšit materiálová hodnota odpadu, který by jinak měl jen omezené využití. ČVUT právě takové možnosti uvádí jako jednu z cest dalšího uplatnění výsledků.

Význam objevu je proto potřeba hledat spíše v detailu než v představě, že po Česku začnou vznikat betonárky, kde bakterie začnou vyrábět beton. Pokud se podaří zvýšit pevnost výsledného materiálu, zkrátit dobu biologického procesu a zvládnout technologii ve větším měřítku, mohl by se změnit způsob využívání nejjemnějších frakcí z recyklace betonu. Zatímco dnes je ekonomicky zajímavější především hrubší recyklované kamenivo, biologické zpevnění by mohlo přinést vyšší hodnotu i materiálu, který se nachází na opačném konci spektra zrnitosti.

A význam takového posunu není malý. Česká republika každoročně produkuje již zmiňované miliony tun stavebních a demoličních odpadů. Vysoká míra vykazovaného jejich využití ještě automaticky neznamená, že se všechny materiály vracejí do výroby stejně hodnotným způsobem. Český výzkum z ČVUT a VŠCHT nehledá další způsob, jak velké množství materiálu pouze někam přesunout. Hledá způsob, jak změnit vlastnosti problematické frakce tak, aby se z ní mohl stát nový a hodnotný materiál. Budoucnost recyklace betonu tak nemusí spočívat pouze v dokonalejších drtičích, sítech a separátorech. Může se odehrávat také na mikroskopické úrovni, kde bakterie pomáhají řídit chemické procesy uvnitř materiálu.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Motivovat domácnosti, aby lépe třídily a méně plnily černé popelnice, je správný cíl. Zkušenost Sedlce Prčice ale ukazuje, že samotná platba za skutečně vyvezený objem odpadu může mít i velmi nežádoucí důsledky. Pokud se totiž podaří cenu vlastního odpadu snížit až na nulu, část odpadu si může najít jinou cestu. A právě proto má rozhodnutí města zavést minimální poplatek mnohem širší význam než jen úpravu místní vyhlášky.

PAYT, tedy systém, v němž domácnosti platí podle množství skutečně vyprodukovaného směsného komunálního odpadu, patří mezi nejúčinnější ekonomické nástroje odpadového hospodářství. Jeho princip je jednoduchý. Kdo vytváří méně zbytkového odpadu, více třídí, předchází vzniku odpadu nebo lépe využívá dostupné systémy pro jednotlivé materiálové proudy, neměl by platit stejně jako domácnost, která pravidelně zaplňuje velkou nádobu na směsný komunální odpad. Česká legislativa takový model umožňuje a obce mohou poplatek stanovit podle hmotnosti, objemu nebo kapacity objednaných sběrných nádob. Maximální zákonná sazba činí šest korun za kilogram nebo jednu korunu za litr.

Když motivace přeroste v nežádoucí extrémy

Jenže každá ekonomická motivace má svou hranici. Pokud systém odměňuje domácnost za každou nevyndanou popelnici, může vedle žádoucího omezení produkce směsného odpadu vzniknout také motivace, která už s prevencí odpadu ani s tříděním nemá mnoho společného. Právě takovou zkušenost nyní přinesl Sedlec Prčice. Město v roce 2025 zavedlo platbu ve výši jedné koruny za litr vyvezeného odpadu a rozdalo přibližně 1 500 nádob o objemu 120 litrů. Při následném vyúčtování zjistilo, že 345 popelnic nebylo za celý rok vyvezeno ani jednou a dalších 87 pouze jednou. Přestože část těchto případů lze vysvětlit například společným využíváním jedné nádoby více domácnostmi, rozsah tohoto jevu vedení města zjevně překvapil.

Ještě důležitější je, co následovalo. Podle představitelů města začal zbytkový odpad končit ve veřejných odpadkových koších a částečně také v nádobách určených pro tříděný odpad. Okolní Votice zároveň zaznamenaly zvýšené množství odpadu od obyvatel sousedních obcí, které zavedly podobně motivační systém. Objevuje se tak jev označovaný jako odpadová turistika. Domácnost sice sníží množství odpadu vykázaného ve vlastním systému, skutečný problém se však pouze přesune jinam.

Skryté pasti statistik odpadového hospodářství

To je důležitá připomínka pro všechny obce, které o systému PAYT uvažují. Jeho úspěšnost nelze měřit jen počtem nevyvezených popelnic nebo poklesem evidovaného množství směsného komunálního odpadu. Nižší číslo může znamenat, že obyvatelé skutečně lépe třídí a produkují méně odpadu. Může ale také znamenat, že část odpadu skončila v sousední obci, ve veřejném koši nebo v nádobě, kam nepatří. Samotný údaj o množství svezeného odpadu proto bez širšího pohledu na fungování celého systému nemusí vypovídat o skutečném výsledku.

Rozhodnutí Sedlce Prčice zavést od příštího roku minimální dílčí poplatek 600 korun za každou popelnici je proto možné považovat za racionální korekci systému. Částka podle města odpovídá pěti vývozům nádoby o objemu 120 litrů a zachovává princip ekonomické motivace. Domácnost, která bude mít méně směsného odpadu, stále zaplatí méně než domácnost s pravidelně plněnou a vyváženou nádobou. Současně však zmizí situace, kdy se lze platbě za směsný komunální odpad vyhnout úplně.

Obecní infrastruktura má svou fixní cenu

Právě minimální poplatek by měl být jedním ze základních stavebních kamenů dobře nastaveného systému PAYT. Nejde o popření principu, podle něhož má každý platit podle množství odpadu. Jde o uznání skutečnosti, že i domácnost, která velmi dobře třídí, obvykle produkuje alespoň určité množství zbytkového odpadu a zároveň využívá celý obecní systém odpadového hospodářství. Ten nevzniká až ve chvíli, kdy ke konkrétnímu domu přijede svozové vozidlo. Obec musí zajišťovat sběrnou infrastrukturu, smluvní kapacity, evidenci, administrativu, úklid i další služby, které mají svou cenu. 

Minimální platba navíc nastavuje důležitou hranici ekonomického chování. Domácnost by měla mít motivaci snížit počet vývozů a velikost nádoby, nikoli motivaci hledat místo, kam svůj odpad uloží bezplatně. Rozdíl je zásadní. Dobře fungující PAYT vede člověka k otázce, zda skutečně potřebuje popelnici vyvážet každých čtrnáct dní. Špatně nastavený systém ho může přivést k úvaze, zda by nebylo levnější nechat popelnici stát celý rok a odpad rozdělit mezi veřejné koše, cizí nádoby nebo kontejnery na tříděný sběr. Jinými slovy pak ztrácí smysl hledat po nocích nelegální cesty pro své odpadky, protože když už zaplatím minimální cenu, tak využiji vlastní zaplacenou popelnici, levnější alternativa stejně neexistuje.

Ekonomické a ekologické důsledky obcházení pravidel

Takový postup přitom nepředstavuje jen problém pro sousední obce nebo pro provozovatele svozu. Nesprávně odložený odpad může zhoršovat kvalitu vytříděných surovin a zvyšovat náklady na jejich dotřídění. Veřejné odpadkové koše jsou navíc určeny především pro drobný odpad vznikající při pohybu ve veřejném prostoru, nikoli jako náhrada domácí popelnice. Pokud se stanou levnější alternativou k řádnému systému sběru, náklady se pouze přesunou z jedné položky obecního rozpočtu do jiné. Zákon o odpadech navíc stanoví povinnost nakládat s odpadem v souladu s pravidly pro daný druh odpadu a sankcionuje nakládání mimo zařízení nebo systém k tomu určený.

Sedlec Prčice tak možná nechtěně poskytl velmi cennou praktickou lekci. PAYT není jednoduchý mechanismus, v němž stačí stanovit cenu za kilogram, litr nebo vývoz a očekávat automatický pokles směsného odpadu. Je to systém, který musí pracovat s reálným chováním lidí. A lidé přirozeně reagují na ekonomické signály. Pokud systém odmění každého, kdo svou popelnici vůbec nepřistaví ke svozu, část obyvatel si najde způsob, jak tento signál využít, aniž by nutně snížila skutečnou produkci odpadu.

Vyvážený systém jako cesta k opravdové udržitelnosti

Cílem proto nemá být co nejvíce nikdy nevyvezených popelnic. Cílem má být méně skutečně vznikajícího směsného odpadu a více materiálů, které se podaří správně vytřídit a využít. To jsou dvě velmi odlišné věci. Dobře nastavený PAYT by proto měl kombinovat pevnou minimální složku s proměnnou částí podle skutečného množství odpadu. Pevná složka vytváří základní ekonomickou účast na systému a omezuje motivaci k odkládání odpadu jinam. Proměnná část pak zachovává to nejdůležitější, tedy jasnou finanční motivaci pro domácnosti, aby zbytečně nezaplnily černou popelnici a hledaly lepší způsoby, jak s odpady nakládat.

Zkušenost ze Sedlce Prčice proto není argumentem proti PAYT. Naopak ukazuje, že tento princip může fungovat velmi dobře, pokud je nastaven s dostatečnou znalostí lidského chování. Odpadové hospodářství není jen otázkou tun, litrů a sazeb. Je to také otázka motivací. A když systém nabídne příliš snadnou cestu, jak za vlastní odpad neplatit vůbec, nelze se divit, že část odpadu začne „cestovat“. Svým způsobem je vlastně obdivuhodné, kolik energie, času a vynalézavosti jsou lidé ochotni vynaložit a riskovat jen proto, aby ve finále ušetřili pár korun.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

O suchu se většinou mluví v souvislosti s počasím, půdou, zemědělstvím nebo stavem řek. Mnohem méně pozornosti se však věnuje vodě, která je potřebná k výrobě prakticky všeho, co používáme. Každé tričko, kilogram masa, elektronické zařízení nebo automobil za sebou zanechává také vodní stopu. Voda přitom z planety nezmizí. Zůstává součástí koloběhu, jen může být na dlouhou dobu a na velmi důležitém místě využita jinde, než kde ji právě potřebujeme.

Když se řekne sucho, většina lidí si představí nedostatek srážek, vysychající půdu, nízké průtoky řek nebo prázdnější vodní nádrže. Příčinou může být dlouhodobý nedostatek srážek také v zimním období, vysoké teploty, které zvyšují výpar, změna klimatu i způsob, jakým s vodou hospodaříme. Do úvah o suchu se však mnohem méně dostává další významný faktor, kterým je lidská spotřeba. Přitom prakticky každý výrobek, který projde našima rukama, je spojen s určitou spotřebou vody. A rozhodně nejde vždy o malé množství.

Co oko nevidí, to duši nebolí

Právě zde má své místo pojem virtuální voda. Nejde o vodu, která by byla fyzicky ukryta ve výrobku a kterou bychom z něj mohli jednoduše získat. Virtuální voda představuje množství vody potřebné k výrobě určitého produktu v celém jeho produkčním řetězci. U bavlněného trička tak nejde pouze o vodu použitou v textilní továrně, ale také o vodu potřebnou k vypěstování bavlny, jejímu zpracování a dalším výrobním procesům. Tento koncept nám umožňuje vidět vodu, kterou běžná statistika domácí spotřeby vůbec nezachytí.

S tím souvisí také pojem vodní stopa, který vyjadřuje celkové množství sladké vody využité v souvislosti s produkcí zboží nebo služby. Odborné hodnocení vodní stopy přitom rozlišuje modrou, zelenou a šedou vodu. Modrá voda představuje vodu odebranou z povrchových a podzemních zdrojů, například z řek, jezer nebo podzemních zásob. Zelená voda označuje především dešťovou vodu uloženou v půdě a využívanou vegetací, což je mimořádně významné například při pěstování zemědělských plodin.

Šedá voda pak vyjadřuje objem vody potřebný k asimilaci znečištění tak, aby výsledná koncentrace odpovídala stanoveným kvalitativním požadavkům. Rozlišování těchto tří složek je přitom důležité, protože není voda jako voda a její environmentální význam se zásadně liší podle původu i místa, kde je využívána.

Tisíce litrů za jedním tričkem a šálkem kávy

Rozměr problému dobře ukazují konkrétní čísla. Výroba jednoho bavlněného trička je spojována s vodní stopou kolem 2 700 litrů vody, kilogram hovězího masa představuje přibližně 15 500 litrů, kilogram rýže kolem 2 500 litrů a jeden šálek kávy přibližně 130 až 140 litrů vody. U automobilu se při započtení celého produkčního řetězce můžeme dostat řádově k desítkám až stovkám tisíc litrů vody.

Tato čísla však nelze chápat tak, že by například 2 700 litrů vody fyzicky zmizelo kvůli jednomu tričku. Jde o vodu, která byla v různých fázích produkčního řetězce využita, například při pěstování bavlny, zpracování vláken nebo výrobě textilu. Vodní stopa proto není jednoduchou bilancí vody, která zmizí a už se nikdy nevrátí. Je především způsobem, jak zachytit skrytou závislost výroby a spotřeby na vodních zdrojích.

Je přitom důležité rozlišovat mezi tím, že voda byla spotřebována, a představou, že se nenávratně ztratila. Voda jako taková z planety nemizí. Pohybuje se v koloběhu, mění své skupenství, proniká do půdy, odtéká řekami, vypařuje se do atmosféry a znovu se vrací v podobě srážek. Pokud například voda při výrobním procesu není součástí výsledného výrobku, může být po odpovídajícím vyčištění znovu vypuštěna do vodního systému. Z globálního pohledu tedy nejde o jednoduché odečtení určitého množství vody z planety.

Globální koloběh versus lokální nedostatek

Problém je ale jinde. Pro člověka není rozhodující pouze celkové množství vody na Zemi. Zásadní je její dostupnost v konkrétním místě, v konkrétním čase a v odpovídající kvalitě. Jestliže výrobní proces odebere vodu z řeky, podzemního zdroje nebo vodárenské soustavy, může být tato voda v daném okamžiku potřebná jinde. A pokud se nacházíme v oblasti zasažené suchem, může mít každý další odběr výrazně větší význam než ve chvíli, kdy je vody dostatek.

Stejně důležité je přemýšlet o tom, co se s vodou po použití skutečně děje. Voda vypuštěná zpět do prostředí sice nezmizela, ale nemusí se vrátit na stejné místo, ve stejném čase ani ve stejné kvalitě. Část vody může odtéct do jiné oblasti, část se může vypařit a část může být po určitou dobu zadržena v půdě, vegetaci nebo samotném výrobku. Z hlediska globálního koloběhu vody je to přirozený proces. Z hlediska konkrétního člověka, obce nebo zemědělce však může být rozdíl mezi dostupnou vodou dnes a vodou, která se do systému vrátí za několik týdnů nebo měsíců, zásadní.

Právě tady se dostáváme k otázce, která v souvislosti se suchem nezaznívá dostatečně často. Co je vlastně naším cílem? Chceme mít co nejvíce vody dočasně využité ve výrobcích, materiálech a nejrůznějších procesech, nebo chceme, aby byla voda dostupná tam, kde ji potřebujeme pro život, zemědělství, přírodu a fungování společnosti? Voda má totiž v krajině mnohem větší hodnotu než pouze jako vstup do výrobního procesu. Je součástí půdní vlhkosti, podporuje vegetaci, doplňuje podzemní zásoby, udržuje průtoky řek a vytváří podmínky pro fungování celých ekosystémů.

Skutečný účet za nákup neuvidíte na vodoměru

V době, kdy se některé evropské regiony stále častěji potýkají s obdobími sucha, proto nestačí sledovat pouze srážkové úhrny. Je potřeba se dívat také na to, kolik vody společnost spotřebovává, kde ji spotřebovává a k jakému účelu. Stejné množství odebrané vody může mít úplně jiný význam v oblasti s dostatkem vodních zdrojů a v regionu, kde už řeky klesají na kritickou úroveň a půda ztrácí schopnost vodu zadržovat.

Možná bychom proto měli začít o vodě přemýšlet méně jako o nekonečné surovině a ale jako o nejdůležitějším zdroji, jehož hodnota závisí na jeho dostupnosti. Výrobek, který spotřebuje velké množství vody, nemusí být automaticky problémem. Rozhodující je kontext. Pokud je vyráběn tam, kde je vody dostatek, pokud se s ní zachází efektivně a pokud se po použití vrací do systému v odpovídající kvalitě, situace je jiná než v regionu, kde stejný odběr přispívá k dalšímu vyčerpávání již tak omezených zdrojů.

Sucho proto není pouze otázkou toho, kolik naprší. Je také otázkou toho, jak s vodou hospodaříme a jaké množství jí potřebujeme k udržení našeho způsobu života. Každý nový výrobek, každá tuna materiálu a každá jednotka produkce má svůj vodní příběh. Čím více vyrábíme a spotřebováváme, tím důležitější je vědět, odkud voda přichází, kam po použití odchází a zda ji v daném místě skutečně můžeme postrádat.

Ani recyklace není bez vody

A právě tady se dostáváme k recyklaci. Ta má bezpochyby svůj význam, protože umožňuje omezovat těžbu primárních surovin, prodlužovat život materiálů a v mnoha případech snižovat energetickou i environmentální náročnost výroby. Recyklace však sama o sobě není proces bez spotřeby zdrojů a ani ona se neobejde bez vody. Materiály je nutné sbírat, přepravovat, třídit, drtit, prát, oddělovat a následně zpracovat do podoby vhodné pro další výrobu.

V některých případech může být právě spotřeba vody při recyklačním procesu významná. Ani recyklovaný materiál tedy není z pohledu vody automaticky bezproblémový. Pokud chceme hodnotit jeho skutečný přínos, musíme sledovat nejen úsporu primární suroviny, ale také vodu, energii, dopravu a další vstupy, které byly k jeho získání potřeba.

Proto nelze jednoduše říci, že recyklovaný výrobek je vždy ekologičtější než výrobek z primární suroviny. Záleží na konkrétním materiálu, technologii, energetickém mixu, dopravních vzdálenostech i místních podmínkách. A především na tom, jaký dopad vlastně hodnotíme. Pokud chceme skutečně zjistit, která varianta je šetrnější k životnímu prostředí, musíme se dívat na celý životní cyklus výrobku pomocí metody LCA neboli posouzení životního cyklu.

Ta umožňuje sledovat environmentální dopady od získání surovin přes výrobu a používání až po konec životnosti a případnou recyklaci. Právě LCA je důležité proto, že brání tomu, abychom hodnotili jeden krok výrobního řetězce odděleně od všech ostatních. Recyklace může v jednom případě přinést významnou úsporu primárních surovin, energie a vody, zatímco v jiném případě může část environmentální zátěže pouze přesunout do jiné fáze životního cyklu.

Z pohledu vody je navíc důležité nejen to, kolik jí určitý proces spotřebuje, ale také jakého typu tato voda je, odkud pochází, v jakém regionu je využívána a co se s ní po použití stane. Právě spojení vodní stopy a LCA může nabídnout podstatně přesnější obraz skutečné environmentální náročnosti výrobku. Nestačí totiž vědět, že určitý proces spotřeboval například tisíce litrů vody. Musíme také vědět, zda šlo převážně o srážkovou vodu, vodu odebranou z řeky nebo podzemních zdrojů a zda její využití představovalo významný zásah do místní vodní bilance.

Kde, kdy a na co?

A právě zde může být největší kontrast i současně paradox celé problematiky. Voda z planety nezmizí, přesto může lidem v konkrétním místě zoufale chybět. Nejde tedy jen o to, kolik vody máme. Jde o to, kde ji máme, kdy ji máme a na co ji používáme. A pokud část vody dočasně uzamykáme ve výrobcích nebo přesouváme z krajiny do jiných částí koloběhu, měli bychom se ptát, zda je to v době narůstajícího sucha a tedy dopadů klimatických změn skutečně nejlepší způsob, jak s ní zacházet.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu