Evropský parlament se tento týden posunul ve dvou důležitých částech evropské klimatické legislativy. Poslanci schválili svou pozici k úpravě rezervy tržní stability systému EU ETS a současně podpořili posílení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM. Pro firmy je důležité především to, co přesně se má změnit, kterých výrobků se nová pravidla týkají a jaký bude další legislativní postup.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami EU ETS stojí na principu, podle něhož musí provozovatelé zařízení v regulovaných odvětvích odevzdat za své emise odpovídající počet povolenek. Celkový počet povolenek dostupných na trhu je přitom omezen a tento strop se postupně snižuje. Povolenka tak představuje obchodovatelné právo na vypuštění jedné tuny ekvivalentu oxidu uhličitého. Vývoj její ceny je jedním z ekonomických parametrů celého systému.

Jak funguje rezerva tržní stability a proč se mění

Součástí ETS1 je také rezerva tržní stability, označovaná jako MSR (Market Stability Reserve). Byla vytvořena jako mechanismus pro řešení dlouhodobého přebytku povolenek na trhu. Pokud je jejich počet v oběhu příliš vysoký, část povolenek se nepřiděluje do aukcí, ale převádí se do rezervy. Naopak při splnění stanovených podmínek může rezerva povolenky uvolňovat zpět na trh.

Právě pravidla pro povolenky uložené v této rezervě nyní Evropský parlament upravuje. Současná hranice je stanovena na 400 milionů povolenek. Pokud počet povolenek v rezervě tuto hranici překročí, nadlimitní povolenky jsou zneplatňovány. Od zavedení rezervy bylo tímto mechanismem podle Evropského parlamentu zneplatněno přibližně 3,2 miliardy povolenek.

Střet o zneplatňování povolenek a nová hranice od roku 2027

Evropská komise letos navrhla automatické zneplatňování nad touto hranicí ukončit. Evropský parlament naopak ve své pozici zachovává princip zneplatňování, současně však navrhuje zvýšit hranici ze 400 na 650 milionů povolenek. Nová hranice by se podle parlamentního návrhu uplatnila od roku 2027.

Parlament tím mění návrh Evropské komise, nikoli samotný princip fungování rezervy. V případě přijetí parlamentní pozice by tedy i nadále existoval mechanismus, který při překročení stanoveného množství povolenek část z nich zneplatní. Rozdíl spočívá především ve výši hranice, od které by se tento mechanismus uplatňoval.

Regulace budov a dopravy v systému ETS2 s cenovým stropem

Systém ETS1 je přitom pouze jednou částí evropského trhu s uhlíkem. Druhou důležitou součástí budoucího systému je ETS2, který se týká především emisí z paliv používaných v budovách, silniční dopravě a některých dalších odvětvích. Na rozdíl od ETS1 se zde regulace soustředí na dodavatele paliv, nikoli přímo na domácnosti nebo řidiče. Náklady spojené s povolenkami se však mohou prostřednictvím ceny paliv promítnout do konečných cen pro spotřebitele.

Evropský parlament současně schválil dohodu s Radou o úpravě fungování ETS2. Součástí dohody jsou mechanismy, jejichž účelem je omezit výrazné cenové výkyvy povolenek. Pokud cena povolenky v ETS2 dosáhne 45 eur za tunu CO₂, mají se podle schválených pravidel začít automaticky uvolňovat povolenky z rezervy tržní stability, což má omezit další růst ceny. Evropská komise má také do října 2027 provést přezkum fungování ETS2 a posoudit účinnost nástrojů určených k ochraně zranitelných domácností.

Uhlíkové clo CBAM: Vyrovnání podmínek pro dovoz ze třetích zemí

Druhé významné rozhodnutí Parlamentu se týká mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, známého jako CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). Ten doplňuje systém EU ETS tím, že při dovozu vybraných výrobků ze zemí mimo Evropskou unii zohledňuje emise vznikající při jejich výrobě.

CBAM se v současnosti vztahuje na cement, železo a ocel, hliník, hnojiva, elektřinu a vodík. Smyslem mechanismu je, aby dovážené výrobky podléhaly uhlíkovému nákladu odpovídajícímu systému používanému v Evropské unii. Význam CBAM přitom souvisí také s postupným rušením bezplatného přidělování emisních povolenek některým evropským průmyslovým odvětvím.

Rozšíření seznamu výrobků a boj proti obcházení pravidel

Evropský parlament nyní podpořil rozšíření působnosti CBAM na další výrobky navazující na základní materiály. Jde například o některé výrobky z oceli a hliníku, mezi něž patří spojovací materiál, dráty, pružiny nebo vybrané výrobky pro domácnost. Parlament tím reaguje na skutečnost, že uhlíkový náklad může vznikat nejen při výrobě základního materiálu, ale také v dalších fázích zpracování.

Součástí parlamentní pozice jsou také úpravy pravidel proti obcházení CBAM. Poslanci navrhují zpřesnit podmínky, za nichž může být určitý způsob obchodování považován za obcházení mechanismu, a upravit postup pro stanovení emisí v případech, kdy nejsou k dispozici dostatečně spolehlivé údaje o skutečných emisích výrobku.

Podpora pro evropské exportéry a další legislativní kroky

Parlament se zabývá také situací evropských výrobců, kteří své výrobky vyvážejí mimo Evropskou unii. Zatímco CBAM se vztahuje na dovoz do EU, evropský výrobce na zahraničním trhu může čelit konkurenci producenta, který podobný uhlíkový náklad ve své zemi nenese. Parlament proto podporuje Dočasný fond pro dekarbonizaci, který má představovat přechodný finanční nástroj pro vybrané průmyslové podniky vystavené tomuto riziku na vývozních trzích. Jeho vznik souvisí s postupným rušením bezplatných emisních povolenek pro odvětví pokrytá CBAM.

Podle návrhu Evropské komise má být fond financován příspěvky členských států ve výši 25 % příjmů, které jednotlivé státy získají z prodeje CBAM certifikátů za emise obsažené v dováženém zboží deklarované za roky 2026 a 2027. Podpora se má poskytovat výrobcům vybraných uhlíkově náročných výrobků a při jejím výpočtu se má zohlednit mimo jiné rozsah postupného rušení bezplatných povolenek v rámci ETS, dostupné prostředky fondu a počet oprávněných žadatelů.

Evropský parlament chce oproti návrhu Komise podporu rozšířit. Podle jeho pozice by měla být poskytována již od roku 2027 a pokračovat do roku 2029. Parlament zároveň požaduje, aby se mezi oprávněné příjemce zařadili také výrobci hnojiv a následní uživatelé, kteří ve své výrobě používají zboží spadající pod CBAM a čelí kvůli jeho uhlíkovému nákladu vyšším vstupním nákladům. Mezi nově uváděné způsobilé výrobky patří například močovina, dusičnan amonný a síran amonný.

Další postup

Obě parlamentní rozhodnutí jsou nyní součástí dalšího legislativního procesu. Evropský parlament přijetím své pozice neurčil konečné znění předpisů. Následovat budou tzv. trialogy, tedy neformální jednání mezi Evropským parlamentem, Radou EU a Evropskou komisí, jejichž cílem je dosáhnout dohody na konečném znění legislativy.

To, co je dnes považováno za nejlepší dostupnou techniku, nemusí být za několik let technologickým vrcholem. Právě s touto skutečností začíná evropská průmyslová politika systematičtěji pracovat. V roce 2024 zahájilo činnost nové evropské inovační centrum INCITE, které má v rámci revidované směrnice o průmyslových emisích IED 2.0 vyhledávat a hodnotit inovativní průmyslové techniky z hlediska jejich environmentální výkonnosti.

Jeho práce přitom není samoúčelným technologickým mapováním. Výsledky INCITE mají sloužit jako podklad pro budoucí přípravu a revize referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách BREF a při posuzování toho, zda se konkrétní inovativní techniky mohou stát BAT.

Nový článek v systému IED

INCITE, tedy Innovation Centre for Industrial Transformation and Emissions, je jedním z nových prvků revidované směrnice o průmyslových emisích. Jeho úloha souvisí s potřebou průmyslové transformace, která se už nemůže opírat pouze o technologie běžně používané v současných provozech. Evropská komise proto vytvořila mechanismus, jehož prostřednictvím chce systematicky sledovat techniky, které jsou technologicky dostatečně vyspělé, mají potenciál přinášet významné environmentální přínosy a mohou být v budoucnu relevantní při stanovování nejlepších dostupných technik.

Hodnocení se vztahuje k širší environmentální výkonnosti průmyslových technik, včetně dekarbonizace, prevence a omezování znečištění, energetické a materiálové účinnosti, využívání zdrojů nebo principů cirkulární ekonomiky. Právě tím se INCITE odlišuje od běžného sledování technologického vývoje. Jeho výsledky mají postupně vstupovat do mechanismu, který má přímý význam pro budoucí evropské environmentální požadavky na průmyslové provozy.

První technická zpráva INCITE, kterou připravilo Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC, proto stojí za pozornost nejen jako přehled současných inovací. Představuje první rozsáhlejší výstup nového systému a ukazuje, jaké technologie se v evropském průmyslu dostávají do hledáčku v okamžiku, kdy se rozhoduje o jejich dalším technologickém a komerčním rozvoji.

Zpráva, kterou je možné si stáhnout na konci článku, vychází z analýzy 563 demonstračních projektů realizovaných v letech 2020 až 2025. Pozornost se soustředí na technologie, které se dostaly do pokročilejších fází technologického vývoje a u nichž už lze hodnotit jejich fungování v podmínkách blízkých průmyslovému provozu. Právě stupeň technologické připravenosti TRL je jedním z důležitých parametrů, se kterými INCITE pracuje.

Výsledky přitom ukazují, že značná část sledovaných technologií už je poměrně blízko praktickému nasazení. Přibližně třetina projektů dosahuje úrovně TRL 7, tedy demonstrace systému v relevantním prostředí, a významná část se nachází ještě dále. U technologií na TRL 8 je systém již kompletní a kvalifikovaný, zatímco TRL 9 znamená ověřenou technologii v reálném provozu. V celém souboru představuje TRL 7 celkem 33 procent a TRL 9 dalších 28 procent projektů.

Od sledování inovací k budoucím BAT

Význam tohoto přístupu vynikne při pohledu na samotný systém BAT. Referenční dokumenty BREF dnes představují jeden z klíčových podkladů pro určování nejlepších dostupných technik pro jednotlivá průmyslová odvětví. BAT přitom není synonymem pro technologicky nejnovější zařízení. Jde o techniku, která je z hlediska environmentální ochrany považována za nejlepší při současném zohlednění její technické a ekonomické dostupnosti.

Jenže právě mezi technologickým vývojem a okamžikem revize BREF může vzniknout významná mezera. Technologie se může v průmyslu rychle vyvíjet, zatímco legislativní rámec na tento vývoj reaguje s určitým časovým odstupem. INCITE má tuto mezeru pomáhat zmenšovat. Systematicky shromažďuje informace o inovativních technikách a vytváří znalostní základnu, ze které mohou evropské instituce vycházet při budoucím hodnocení BAT.

Změna uvažování pro investory

Pro průmyslové podniky je důležité, že se tím do úvah o budoucích BAT dostávají také technologie, které dnes ještě nemusí být standardním vybavením většiny provozů. Z pohledu investora to znamená poměrně zásadní věc. Při rozhodování o technologii s dlouhou životností už nemusí být dostačující otázka, zda zařízení vyhovuje současným požadavkům. Relevantní může být také to, jak si povede technologie v okamžiku, kdy bude příslušný BREF znovu revidován.

První zpráva INCITE proto stojí za čtení i z pohledu českého průmyslu. Zdaleka nejde pouze o vodík, elektrifikaci nebo zachytávání oxidu uhličitého. Mezi sledovanými technologiemi jsou řešení pracující s odpady jako surovinami, s recyklovanými materiály, vedlejšími produkty průmyslových procesů, účinnějším využíváním vody nebo snižováním materiálové náročnosti výroby. Právě tři sektory, železo a ocel, chemický průmysl a výroba cementu, vápna a oxidu hořečnatého, představují přibližně 65 procent všech identifikovaných demonstračních projektů.

Nové využití odpadu v chemii a cementářství

Zajímavé je například postavení technik, které využívají odpady jako vstupní surovinu pro chemickou výrobu. V tomto případě se posuzování neposouvá pouze směrem k otázce, jak odpad bezpečně odstranit. Podstatnější je, zda lze materiál, který by jinak skončil v odpadu, technologicky převést na surovinu použitelnou v novém výrobním procesu. Podobně se v cementářství objevují technologie zaměřené na selektivní zpracování odpadního betonu a získávání jeho jednotlivých materiálových složek.

Konkrétní příklad nabízí technologie Torero společnosti ArcelorMittal v belgickém Gentu. Odpadní dřevo typu B, například z dřevotřískových desek nebo dýh, se nejprve zbavuje nečistot, suší a následně podrobuje torrefakci (tepelnému zpracování bez přístupu kyslíku) při teplotě přibližně 250 až 320 °C. Výsledný biouhel se používá jako náhrada pulverizovaného uhlí (velmi jemně rozemleté uhlí) ve vysokých pecích. Technologie dosáhla přibližně TRL 8 až 9 a v současnosti nahrazuje zhruba 5 procent pulverizovaného uhlí. Teoreticky by bylo možné dosáhnout až 25 procent, limitujícím faktorem je však dostupnost vhodné vstupní suroviny. Demonstrace v Gentu v současnosti spotřebovává přibližně 13 procent celkové dodávky odpovídajícího odpadu ze dřeva dostupného v Belgii.

Recyklace kovového prachu a konvertorových kalů

V ocelářství jde například o využití ocelárenských prachů. Technologie RecoDust umožňuje jejich zpracování ve flash reaktoru, při němž se získává zinek ve formě oxidu zinečnatého a současně železná frakce, která může být vrácena zpět do výroby železa a oceli. Podle reportu lze tímto způsobem recyklovat přibližně jedno procento železa vznikajícího při výrobě oceli. Technologie navíc umožňuje využít vznikající strusku jako nízkoprocentní železnou rudu a vyrobený oxid zinečnatý jako surovinu pro výrobu zinku. U procesu podle JRC nevznikají žádné pevné ani kapalné odpady, protože zbytkové materiály jsou recyklovány nebo využity.

Dalším příkladem je technologie využívající odpady vznikající přímo v ocelárnách. Při výrobě oceli v kyslíkovém konvertoru lze do vsázky zařadit až 10 procent aglomerovaných odpadů nebo volně tekoucího šrotu. Report uvádí například konvertorové kaly a okuje, případně další odpadní proudy s vysokým obsahem oxidu vápenatého. Materiál se připraví aglomerací a následně se vrací do výrobního procesu.

Pozornost je věnována také strusce. U výroby surového železa představuje její množství přibližně 10 až 15 procent produkce surového železa. Technologie INBA umožňuje granulaci a odvodnění strusky a její následné využití. V reportu je současně uvedeno, že u ocelářských procesů lze strusku využívat například jako materiál s potenciálem pro výrobu cementářských pojiv.

Pokročilé metody zpracování polymerů a plastů

V chemickém průmyslu INCITE označuje jako samostatnou technologickou cestu využití odpadu jako suroviny. Report zde zahrnuje odpadní plasty, odpadní biomasu a další průmyslové odpady, které mohou nahrazovat fosilní vstupní suroviny při výrobě chemických látek. Mezi sledovanými technologiemi jsou například pyrolýza odpadních plastů, hydrotermální zpracování polymerů, chemická recyklace PET a polystyrenu nebo recyklace polyuretanů.

Další skupinu představují technologie využívající bio kaly a odpady z papírenského průmyslu. U projektu BAMBOO je například mokrý bio kal sušen a peletizován na pevné palivo určené pro kogenerační jednotku. Technologie dosahuje TRL 7. U jiného projektu společnosti ALIER je kotel zásobován biomasou a současně bioplynem vznikajícím z odpadu při výrobě papíru. Tento projekt dosahuje TRL 9.

Energetická soběstačnost díky eukalyptovým pilinám

V papírenském průmyslu je uvedena také technologie využívající odpadní dřevo a další zbytkovou biomasu. Společnost The Navigator Company v Portugalsku upravila palivový systém vápenky tak, aby mohl místo zemního plynu a topného oleje využívat 100 procent biomasy ve formě prášku vyrobeného z pilin eukalyptového dřeva. Technologie dosáhla TRL 9.

Zajímavým příkladem je také využití tuhého alternativního paliva. Projekt ve Francii používá lokálně získané RDF s vysokým podílem biologicky rozložitelného materiálu k výrobě 32 MW tepelné energie. Současně podle údajů INCITE zabraňuje tomu, aby přibližně 50 000 tun popela ročně skončilo na skládce, protože popel je využíván při výstavbě silnic. Technologie je hodnocena na TRL 9.

Stabilní minerály ze zachyceného oxidu uhličitého

Odpadní materiály se objevují také u technologií zaměřených na zachytávání a využití oxidu uhličitého. U technologie CO₂ mineralisation je zachycený oxid uhličitý reakcí s alkalickými odpadními proudy, například struskou nebo popelem, převáděn na stabilní karbonátové minerály. Ty mohou být následně využity jako doplňková cementářská surovina. Demonstrátor CO2ncrEAT společnosti Lhoist v Belgii dosahuje podle reportu TRL 9.

INCITE tak mezi inovativními průmyslovými technikami zachycuje širokou škálu materiálových toků, které dnes vznikají jako odpady nebo vedlejší produkty. Patří mezi ně ocelárenské prachy a kaly, strusky, okuje, odpadní dřevo, bio kaly, odpadní plasty, popílky nebo tuhá alternativní paliva. V řadě případů přitom nejde o dodatečné zpracování odpadu po skončení výrobního procesu, ale o jeho přímé zapojení do nové výrobní nebo energetické technologie.

Dokument ke stažení:

INCITE Technical Report on Innovative Techniques (TRIT)

Co kdyby se lahev nemusela rozhodovat mezi sklem a plastem? Japonský projekt ēfbottle kombinuje voděodolný papír s plastovým pouzdrem, ale nejde jen o snahu vyrobit „papírovou lahev“. Konstrukce má současně snížit spotřebu plastu, hmotnost obalu, nároky na přepravu a výrobní emise a především umožnit, aby se po použití jednotlivé materiály zase oddělily. Po čtyřech letech vývoje se nyní tento koncept dostal k jedné z nejnáročnějších zkoušek. Do lahve se začalo skutečně stáčet víno.

Začalo to otázkou, která se v obalovém průmyslu vrací stále častěji. Jak snížit materiálovou a energetickou náročnost obalu, aniž by se současně zhoršila jeho funkčnost, bezpečnost a použitelnost? V případě nápojů je problém obzvlášť výrazný. Obal musí kapalinu spolehlivě chránit, musí vydržet skladování i přepravu a u některých výrobků také dlouhodobé skladování. Současně se od něj stále více očekává, že po použití nezůstane složitým kompozitem, se kterým si recyklační systém obtížně poradí.

Právě z této úvahy vznikl v Japonsku projekt ēfbottle. Společnosti Dai Nippon Printing (DNP), Fuji Tokushu Shigyo a další partneři zahájili jeho vývoj v roce 2022. Cílem nebylo jednoduše nahradit PET papírem. Vývojáři se pokusili rozdělit jednotlivé funkce mezi různé materiály a zároveň je po skončení používání znovu oddělit. Projekt vznikal v době, kdy Japonsko zvyšovalo požadavky na omezení používání plastů a podporu jejich materiálového využití a kdy se stále více prosazoval pohled na obal jako na součást celého životního cyklu výrobku.

Už samotný název ēfbottle tuto ambici odráží. Zkratka ēf odkazuje na několik principů, které vývoj doprovázejí, mimo jiné Eco-Friendly, Earth-Friendly a Emission-Free. DNP současně používá také pojmy Epoch a Fusion, tedy myšlenku nové éry a propojení různých aktérů při řešení společenských problémů. Jedná se tedy o konstrukční koncept, který má spojit požadavky na nižší materiálovou spotřebu, nižší emise a lepší využití zdrojů.

Hledání funkční rovnováhy mezi papírem a vnitřní vložkou

Na první pohled přitom ēfbottle vypadá jako klasická lahev. Má válcovitý tvar a může připomínat skleněnou láhev na víno. Její konstrukce je však úplně jiná. Vnější tělo tvoří speciálně upravený voděodolný papír, jehož odolnost proti vlhkosti není založena na použití PFAS. Uvnitř se nachází plastové pružné pouzdro z polyethylenu (PE) opatřené vlastním hrdlem a uzávěrem. Právě do něj se plní kapalina. Papírová část tedy není v přímém kontaktu s obsahem a nemusí plnit funkci bariéry mezi nápojem a okolním prostředím.

Tento detail je podstatný. Vývojáři se totiž nevydali cestou, kterou známe například u vícevrstvých nápojových obalů, kde jsou papír, plast a případně další vrstvy pevně spojeny do jediného materiálového systému. ēfbottle je naopak navržena jako dvě části. Vnější papírový obal a vnitřní plastové pouzdro nejsou vzájemně trvale spojeny. Po použití je tak možné obě části oddělit a předat k rozdílnému nakládání.

Mechanické oddělení složek jako základ snadné recyklace

Právě tady je jeden z nejzajímavějších rozdílů proti běžným kompozitním obalům. Pokud jsou různé materiály spojeny tak, že jejich oddělení vyžaduje složitý technologický proces, může být jejich recyklace výrazně komplikovanější. U ēfbottle je naopak oddělení součástí samotného konstrukčního návrhu. Podle informací z Japonska je papírové tělo opatřeno perforací, takže jej lze podélně roztrhnout a plastové pouzdro z něj vytáhnout. Výsledkem jsou dvě samostatné materiálové části místo jednoho obtížně zpracovatelného kompozitu.

Vývojáři přitom nezůstali jen u oddělitelnosti. Plastové pouzdro je navrženo jako monomateriálová konstrukce, tedy z jediného typu plastu, což má usnadnit jeho další materiálové využití. U 720mililitrové varianty výrobce uvádí přibližně třicetiprocentní snížení množství použitého plastu ve srovnání s PET lahví stejného objemu.

Úspora hmotnosti přináší snížení logistické zátěže

Druhým důvodem pro vývoj byla hmotnost. Skleněná láhev je z hlediska ochrany vína mimořádně osvědčený obal, ale zároveň představuje významnou část hmotnosti zásilky ještě předtím, než se do ní započítá samotný nápoj. U vína se tento rozdíl násobí při každé přepravě. Lehčí obal proto může znamenat menší hmotnost přepravovaného zboží, nižší spotřebu energie a potenciálně také nižší emise spojené s logistikou.

Praktický význam se ukazuje právě u vína. Podle údajů citovaných v letošním testování váží běžná naplněná vinná láhev o objemu 750 mililitrů přibližně 1,14 kilogramu, zatímco srovnatelná ēfbottle se dostává přibližně na 780 gramů. Rozdíl přesahující třicet procent nemusí na jedné lahvi působit dramaticky. Při přepravě tisíců nebo desetitisíců lahví však představuje významné množství materiálu, které není nutné převážet tam a zpět.

Nové uplatnění na venkovních akcích a kreativní potisk

Lehkost navíc řeší další problém, který je u skla zřejmý při venkovním používání. ēfbottle se má uplatnit také tam, kde je skleněná lahev nepraktická nebo z bezpečnostních důvodů nežádoucí. Japonský trh přitom nabízí velmi konkrétní příležitost v podobě venkovních akcí a tradičního pozorování kvetoucích sakur, hanami. Tam se používání skleněných nádob může dostávat do konfliktu s bezpečnostními pravidly. Lehký obal, který zároveň zachovává vzhled klasické lahve, tak může mít využití nejen v běžném maloobchodu, ale také při cestování, festivalech a dalších akcích.

Papír má navíc ještě jednu vlastnost, kterou vývojáři využívají velmi prakticky. Celý povrch vnějšího pláště lze potisknout. Odpadá tak potřeba samostatné etikety a výrobce získává prakticky celou plochu lahve pro grafiku, informace nebo individuální design. DNP už při zahájení projektu uvádělo také možnost digitálního tisku a personalizovaných obalů. Z obalu se tak nestává pouze pasivní nádoba, ale také výrazný komunikační prvek značky.

Ostré senzorické zkoušky na univerzitní půdě

Největší zkouškou se však stalo víno. U běžné vody nebo některých jiných nápojů lze požadovanou dobu používání obalu relativně snadno definovat. Víno je podstatně náročnější. Obal nesmí pouze udržet kapalinu uvnitř. Musí také umožnit její uchování bez nežádoucího ovlivnění chuti, vůně a dalších vlastností. Proto se do projektu zapojila také Univerzita v Jamanaši, jejíž Centrum pro vědu o víně dlouhodobě pracuje na problematice výroby a uchovávání vína.

V květnu 2026 přišla první skutečná zkouška. Do ēfbottle bylo poprvé naplněno skutečné víno. Univerzita použila vína z ročníku 2025, odrůdu Koshu a Muscat Bailey A, přičemž od každé bylo naplněno třicet lahví o objemu 750 mililitrů. Lahve nejsou určeny k prodeji. Slouží k porovnání s tradičními skleněnými lahvemi a k ověření praktických vlastností nového obalu.

Dosavadní senzorické hodnocení podle informací z Univerzity v Jamanaši nezjistilo ve srovnání se skleněnou lahví negativní vliv na kvalitu vína. Další sledování má pokračovat přibližně rok a má ukázat, jak se bude víno v novém obalu chovat při delším uchovávání.

Limity spojené se sekundárním kvašením a vnitřním tlakem

Vývoj řeší také limity, které se u vína mohou objevit. Jedním z nich jsou nápoje se zbytkovým cukrem a riziko dalšího kvašení. Pokud by v uzavřeném pouzdru pokračovala mikrobiální aktivita a vznikaly plyny, může se změnit tlak uvnitř nádoby a tím i tvar vnějšího papírového těla. Právě takové situace ukazují, proč nestačí nový obal pouze vyrobit. Musí být ověřen pro konkrétní typ obsahu a konkrétní podmínky skladování.

Soulad s novými evropskými požadavky na ekodesign

Příběh ēfbottle ukazuje také něco podstatnějšího než jen hledání alternativy ke skleněné lahvi. Budoucnost obalů je otázkou designu. Právě tehdy se totiž určuje, kolik materiálu bude potřeba, jak bude obal fungovat při výrobě, skladování a přepravě, zda bude možné jeho jednotlivé části po použití oddělit a jak snadno se dostanou zpět do materiálových toků. Ekodesign není pouze otázkou vzhledu nebo volby jednoho „lepšího“ materiálu. Je to způsob, jak celý životní cyklus obalu promítnout do jeho konstrukce.

Právě zde je japonská ēfbottle zajímavým příkladem. Neřeší pouze otázku, čím nahradit sklo. Snaží se současně snížit množství plastu, omezit hmotnost obalu, zjednodušit jeho konstrukci, využít jednotlivé materiály tam, kde mají největší funkční význam, a umožnit jejich následné oddělení. To je podstata ekodesignu v praxi. Neexistuje jeden univerzálně nejlepší materiál. Existuje ale možnost navrhnout výrobek tak, aby během svého života spotřeboval méně zdrojů a po skončení používání vytvořil co nejméně problémů pro další materiálové využití.

Tento přístup je stále významnější také v souvislosti s novým evropským nařízením o obalech a obalových odpadech PPWR. Pravidla, která se postupně promítají do praxe, posouvají pozornost od samotného nakládání s odpadem také k prevenci jeho vzniku, minimalizaci obalů, recyklovatelnosti a využívání recyklovaných materiálů.

Nový průvodce Finanční iniciativy Programu OSN pro životní prostředí ukazuje bankám, že cirkulární ekonomika nemusí být pouze způsobem, jak omezit odpady a spotřebu surovin. Může se stát také nástrojem pro řízení rizik spojených se stavem přírody, rozhodování o úvěrech a hledání nových obchodních příležitostí.

Příroda se může zdát jako oblast vzdálená každodennímu fungování banky. Pokud však podnik nemá přístup k vodě, je závislý na surovině, jejíž dostupnost se zhoršuje, nebo jeho podnikání stojí na intenzivním využívání půdy, nejde už pouze o otázku ochrany biodiverzity. Jde o ekonomické riziko. Právě tuto vazbu se snaží uchopit nový průvodce Circular Solutions to Achieve Nature Targets, který zveřejnila Finanční iniciativa Programu OSN pro životní prostředí, UNEP FI. Materiál je určen především komerčním bankám a zvláštní pozornost věnuje bankám zapojeným do Principles for Responsible Banking, tedy zásad odpovědného bankovnictví.

Podle údajů World Economic Forum je více než polovina světového hrubého domácího produktu, přibližně 44 bilionů dolarů, středně nebo výrazně závislá na přírodě a ekosystémových službách. UNEP FI zároveň upozorňuje, že rizika spojená s přírodou už získávají pozornost finančních regulátorů. Nejméně 29 jurisdikcí, které dohromady představuje přes 77 % globálních bankovních aktiv, se podle UNEP FI zabývá začleněním těchto rizik do obezřetnostních rámců.

Konec éry jednorázového využívání zdrojů

Lineární model založený na těžbě surovin, výrobě, spotřebě a vzniku odpadu podle UNEP FI přispívá nejen k vyčerpávání zdrojů, ale také ke ztrátě biodiverzity, znečištění a degradaci ekosystémů. Cirkulární přístup proto průvodce nevnímá pouze jako lepší nakládání s odpady. Podstatou je omezovat potřebu těžby primárních zdrojů, prodlužovat využívání výrobků a materiálů, snižovat vznik odpadu a znečištění a současně vytvářet podmínky pro obnovu přírodních systémů.

Pro banku to znamená poměrně zásadní posun v uvažování. Pokud se například úvěrové portfolio výrazně opírá o odvětví závislá na vodě, půdě, biologických zdrojích nebo přírodních ekosystémech, není možné posuzovat jejich budoucí odolnost pouze podle tradičních finančních ukazatelů. Právě cirkulární modely mohou část těchto závislostí snižovat. Banka tak může při financování podniku sledovat nejen jeho současnou ekonomickou výkonnost, ale také to, jakým způsobem podnik zachází se zdroji a zda jeho obchodní model směřuje k menší závislosti na primárních surovinách.

UNEP FI proto průvodce staví na třech základních typech ekosystémů. Jde o mořské a oceánské prostředí, sladkovodní ekosystémy a suchozemské a suchozemských ekosystémů. Každá z těchto oblastí vytváří jiné vazby mezi podnikáním, využíváním zdrojů, vznikem dopadů a finančním rizikem. Banky mají podle průvodce tyto vazby promítat do hodnocení svých klientů, sektorových strategií i samotného financování.

Čtyři kroky k udržitelnému bankovnictví

Důležitá je také skutečnost, že UNEP FI nezůstává u obecného doporučení, aby banky více financovaly cirkulární ekonomiku. Průvodce rozděluje praktické uplatnění do čtyř oblastí. První se týká interních politik, procesů a firemní kultury. Cirkularita se tak má dostat do samotného fungování banky a do způsobu, jakým vyhodnocuje přírodní dopady a související rizika.

Druhou oblastí je práce s klienty. Banka podle UNEP FI nemá pouze pasivně posuzovat podnik podle již existujících informací. Může s klientem pracovat na začlenění cirkulárních principů do jeho transformačních plánů, financování nebo strategií zaměřených na přírodu. Právě zde se otevírá prostor pro praktickou spolupráci mezi finanční institucí a podnikem. Banka může například pomáhat identifikovat, kde má podnik nejvýznamnější závislost na přírodních zdrojích a kde může cirkulární model tuto závislost snížit.

Třetí oblastí je samotné složení portfolia a financování. Průvodce identifikuje sektory s významným dopadem na přírodu, které mohou být vhodné pro prověřování a stanovování priorit. Bankám tak poskytuje základ pro otázku, která je z hlediska financování podstatnější než obecné konstatování, že cirkulární ekonomika je žádoucí. Kde přesně se v portfoliu nacházejí největší přírodní dopady a kde zároveň existuje potenciál pro financování cirkulárních řešení.

Čtvrtou oblast představuje spolupráce se stakeholdery a partnerství. Banka totiž nemusí mít sama k dispozici všechny potřebné znalosti, data ani nástroje. Průvodce proto počítá s využitím spolupráce s podniky, odborníky, dalšími finančními institucemi a dalšími partnery. Významnou součástí materiálu jsou také případové studie bank, které ukazují, jak se podobné přístupy začínají uplatňovat v praxi.

Spojení finančních procesů s ochranou biodiverzity

UNEP FI počítá s tím, že využití průvodce se bude lišit podle místních podmínek, dostupnosti dat, regulatorního prostředí i charakteru jednotlivých ekosystémů. To je pro bankovní sektor podstatné. Hodnocení přírodních rizik totiž zatím nemá stejnou datovou základnu jako tradiční finanční rizika a podniky ani banky nemají ve všech sektorech k dispozici stejně kvalitní informace.

Cílem průvodce proto není vytvořit další samostatnou environmentální vrstvu nad již existujícími bankovními procesy. Smyslem je postupně propojit přírodní závislosti a dopady s tím, jak banka řídí rizika, vytváří sektorové strategie, komunikuje s klienty a rozhoduje o financování. UNEP FI tím současně propojuje cirkulární ekonomiku s cíli Kunmingnsko-montrealského globálního rámce pro biodiverzitu. Průvodce má bankám pomoci převést cíle týkající se přírody do konkrétních rozhodnutí o kapitálu.

Evropská asociace soukromého odpadového hospodářství FEAD zveřejnila své požadavky k připravované revizi pravidel pro odpadní elektrická a elektronická zařízení. Vedle podpory vyššího sběru elektroodpadu upozorňuje na ekonomiku jeho recyklace, ztráty kritických surovin, nedostatečnou kapacitu evropských rafinerií i rozdílné podmínky v jednotlivých členských státech. Za důležitou považuje také úpravu rozšířené odpovědnosti výrobců, pravidel pro internetové prodejce nebo samotného členění elektroodpadu.

FEAD své stanovisko zveřejnila 10. září v souvislosti s připravovanou modernizací směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních WEEE v rámci Circular Economy Act. Asociace podporuje záměr Evropské komise převést současnou směrnici do podoby nařízení. Podle FEAD dnes rozdílný výklad evropských pravidel vede mezi členskými státy k odlišným povinnostem a podmínkám například v oblasti konkurence mezi provozovateli, kontroly dodržování pravidel, kategorií odpadu nebo požadavků na registraci, skladování a sběr.

FEAD současně upozorňuje, že evropský systém stále nesbírá veškerý elektroodpad, přichází o cenné kritické suroviny a nedosahuje skutečné cirkularity. Za základ budoucího systému proto považuje tři oblasti. Vyšší, bezpečnější a pro spotřebitele dostupnější sběr, efektivní a ekonomicky životaschopné získávání materiálů včetně kritických surovin a spravedlivě nastavenou rozšířenou odpovědnost výrobců (tzv. EPR systém), která pokryje skutečné náklady a současně bude odměňovat lepší výsledky.

Od elektroodpadu k materiálům

Zajímavá část stanoviska se týká samotné ekonomiky recyklace. FEAD upozorňuje, že hodnota materiálů obsažených v elektrozařízeních postupně klesá. Důvodem je menší využívání některých kovů a současně rostoucí používání levnějších materiálů, zejména plastů. Tento vývoj podle asociace přímo ovlivňuje možnosti využití recyklovaných materiálů a ekonomickou životaschopnost recyklace.

FEAD proto požaduje vytvoření evropské poptávky po recyklovaných materiálech pocházejících z elektroodpadu. Navrhuje například cíle pro podíl recyklovaného obsahu u materiálů používaných v elektrických a elektronických zařízeních, včetně plastů a některých kritických surovin. Současně podporuje ekodesign, který by měl umožnit rozsáhlejší recyklaci jednotlivých typů zařízení, usnadnit získávání kritických surovin a omezovat používání problematických látek.

Důležitou součástí má podle FEAD zůstat také rozšířená odpovědnost výrobce. Ta by měla nejen financovat vlastní systém sběru a recyklace, ale také podporovat postupy, které jdou nad rámec zákonného minima, například prostřednictvím ekomodulace poplatků podle vlastností výrobků a jejich využití recyklovaných materiálů.

Více elektroodpadu do systému

FEAD chce současně posílit samotný sběr. Za důležité považuje zejména zahuštění sběrné sítě a větší zapojení internetových prodejců. Ti by podle návrhu měli včetně prodejců se sídlem mimo EU zajistit bezplatné převzetí starého zařízení při dodání nového výrobku a podílet se na financování husté sběrné sítě v blízkosti domácností a malých a středních podniků.

Další návrh se týká prodejen. FEAD požaduje, aby prodejci přebírali elektroodpad bez ohledu na to, kde byl původní výrobek zakoupen. Cílem je podle asociace rozšířit a zpřehlednit možnosti odevzdání a lépe je přizpůsobit chování spotřebitelů.

Specifickou pozornost věnuje FEAD bateriím a zařízením s vestavěnými bateriemi. U nich navrhuje posoudit použití zálohových systémů případ od případu. U lithiových baterií a zařízení s jejich vestavěným uložením však asociace vidí jednoznačně silný potenciál pro zavedení povinných zálohových systémů. Tyto baterie se totiž podle FEAD často dostávají do nesprávných odpadových toků a představují významný zdroj požárů v odpadovém hospodářství.

Problém začíná už u výrobku

Podle FEAD však samotné zvýšení sběru nestačí. Jedním z problémů recyklace kritických surovin je jejich nízká koncentrace a rozptýlení v různých částech zařízení. Recyklátoři navíc často nemají dostatečné informace o tom, jaké kritické suroviny konkrétní výrobek obsahuje a kde se nacházejí. Zařízení jsou současně podle FEAD nedostatečně navržena pro demontáž a účinnou recyklaci.

Asociace proto požaduje, aby ekodesign usnadňoval identifikaci, odstranění a bezpečné získání jednotlivých komponentů a aby podporoval celkovou recyklovatelnost zařízení. Jako jeden z možných nástrojů zmiňuje digitální pas výrobku. Ten by mohl recyklátorům poskytovat například informace o množství kritických surovin, jejich umístění a postupech demontáže. FEAD současně požaduje, aby náklady spojené se zavedením digitálního pasu a přístupem k jeho datům, včetně potřebného vybavení v recyklačních provozech, nesly systémy rozšířené odpovědnosti výrobců.

Recyklace musí ekonomicky vycházet

Právě ekonomika patří mezi nejvýraznější části stanoviska. FEAD upozorňuje na nízké ceny primárních materiálů, nákladnost recyklace při rozptýleném výskytu surovin a vysoké ceny energie v EU. Tyto faktory podle asociace znevýhodňují recyklaci kritických surovin i dalších materiálů, například plastů. Systémy EPR by proto podle FEAD měly finančně podporovat navazující recyklační infrastrukturu potřebnou pro identifikaci, třídění a získávání materiálů z elektroodpadu.

Klíčovým požadavkem FEAD pro narovnání tržního prostředí je rovněž povinné zavedení evropské normy kvality recyklace EN 50625 pro všechny zpracovatele elektroodpadu, přičemž náklady na certifikaci malých a středních podniků by měly pokrýt právě systémy EPR.

FEAD současně upozorňuje na evropské rafinerské kapacity. Podle jejího stanoviska jich Evropa nemá dostatek, protože ekonomika recyklovaných kritických surovin je v současnosti slabá. Evropské provozy se navíc obtížně vyrovnávají konkurenci ze třetích zemí, kde mají rafinerská zařízení nižší náklady a příznivější ekonomické podmínky. FEAD proto spojuje budoucí růst investic do evropských kapacit přímo se zlepšením ekonomických podmínek.

Zároveň varuje před opatřeními, která by omezovala vývoz pouze recyklovaných materiálů, zatímco primární suroviny by takovým omezením nepodléhaly. Podle FEAD by tím evropští recyklátoři mohli být vystaveni konkurenční nevýhodě.

FEAD chce změnit i samotné kategorie elektroodpadu

Stanovisko přináší také několik konkrétních návrhů na úpravu kategorií WEEE. Fotovoltaické panely by podle FEAD měly získat samostatnou kategorii, protože jejich životnost, složení a způsoby zpracování se podle asociace od současné kategorie výrazně liší.

U digitálních a telekomunikačních zařízení navrhuje FEAD opustit současné dělení podle velikosti a vytvořit jednu kategorii IT a telekomunikačních zařízení bez ohledu na jejich rozměry. Za nelogické například považuje zařazení velkých serverových skříní společně s pračkami. Samostatné podkategorie by podle návrhu měla získat také zařízení napájená bateriemi, a to kvůli požárnímu riziku i potřebě odpovídajícího způsobu zpracování.

Naopak zařízení srovnatelná s infrastrukturou, například větrné elektrárny nebo velké elektrické a telekomunikační kabely, chce FEAD ponechat mimo působnost WEEE. Podle jejího názoru jsou tyto toky již vhodně řešeny v rámci existujících systémů a zařízení pro zpracování elektroodpadu navíc nemusí mít potřebné vybavení.

Odpovědnost výrobců má podle FEAD znamenat skutečné náklady

Významná část stanoviska se věnuje také rozšířené odpovědnosti výrobců. FEAD podporuje zachování právní odpovědnosti výrobců za plnění národních cílů sběru WEEE, zároveň však požaduje, aby tato odpovědnost nekončila dosažením stanoveného cíle. Výrobci by podle ní měli nést odpovědnost také za elektroodpad, který zůstává mimo formální systémy, a za škody způsobené nesprávným nakládáním, například požáry baterií.

Z prostředků EPR by podle FEAD neměl být hrazen pouze sběr a recyklace. Asociace do nákladů zahrnuje také konečné zpracování, odstranění nežádoucích látek, informační kampaně, průzkumy složení odpadu, sběr dat a reporting a rovněž modernizaci recyklační infrastruktury potřebné k identifikaci, třídění, demontáži a získávání materiálů. U zařízení s vestavěnými bateriemi by EPR mělo přispívat také na prevenci a řešení požárů.

FEAD přitom nechce sjednotit všechny systémy do jednoho modelu. Výslovně podporuje zachování rozdílného nastavení EPR pro elektroodpad z podnikatelského sektoru a domácností, protože podle ní se jejich trhy, vlastnosti výrobků i logistika významně liší. U firemního elektroodpadu (B2B) však asociace výslovně žádá zavedení povinného systému zpětného odběru přímo na náklady původce odpadu, po vzoru fungování systémů pro domácnosti.

Revize WEEE je teprve na začátku

Revize pravidel pro elektroodpad je zatím ve fázi přípravy. Evropská komise v červenci 2025 dokončila hodnocení současné směrnice WEEE a její další revizi zařadila do připravovaného Circular Economy Act. Komise nyní počítá s předložením Circular Economy Act ve třetím čtvrtletí roku 2026, přičemž jeho přijetí je plánováno na rok 2026. Součástí tohoto balíku má být také revize WEEE a opatření zaměřená na získávání kritických surovin z elektroodpadu. Konkrétní podoba nových pravidel ani datum jejich použitelnosti proto zatím nejsou stanoveny.

Evropská unie si stanovila ambicióznější cíle pro recyklaci baterií a získávání surovin, které obsahují. Nyní Evropská komise jejich nastavení znovu prověřila a dospěla k překvapivě zdrženlivému závěru. Současné požadavky jsou podle ní dostatečně ambiciózní a zároveň dosažitelné, takže není důvod je zatím zpřísňovat. Neznamená to však, že by tlak na recyklaci baterií polevoval. Právě naopak. S rychlým růstem elektromobility a dalších bateriových aplikací bude stále důležitější, kolik lithia, kobaltu, niklu, mědi a olova dokáže Evropa z vyřazených baterií skutečně získat a vrátit zpět do hospodářství.

Baterie se během několika let proměnily z běžného spotřebního zboží v jednu z klíčových strategických surovinových oblastí. Jejich význam roste společně s elektromobilitou, ukládáním energie i rozšiřováním dalších elektrických zařízení. S tím zároveň narůstá množství baterií, které bude nutné po skončení jejich životnosti bezpečně zpracovat. Recyklace proto není pouze otázkou nakládání s odpadem. Je také cestou, jak získat zpět materiály, jejichž těžba a zpracování zatěžují životní prostředí a u nichž je Evropská unie závislá na dovozu.

Podrobné hodnocení technologického pokroku

Právě tuto souvislost zdůrazňuje nové hodnocení Evropské komise. Ta měla podle evropského nařízení o bateriích posoudit, zda vývoj trhu, technologický pokrok, dostupnost klíčových surovin a vědecké a technické poznatky vyžadují změnu současných recyklačních cílů. Posuzovala přitom mimo jiné vývoj bateriových technologií a současnou i očekávanou dostupnost kobaltu, mědi, olova, lithia a niklu. Podkladem pro hodnocení bylo také technické posouzení Společného výzkumného střediska Evropské komise.

Výsledek je jednoznačný. Komise v současnosti nevidí důvod cíle měnit. Podle jejího hodnocení představují současné požadavky vhodnou rovnováhu mezi ambicemi a technickou proveditelností. Mají podporovat rozvoj oběhového hospodářství, stimulovat inovace a investice do recyklačních technologií a současně nepřetěžovat odvětví, které se stále rozvíjí.

Přísné požadavky na účinnost zpracování

Současná pravidla přitom nejsou nijak mírná. Do konce roku 2025 bylo nutné dosáhnout průměrné účinnosti recyklace nejméně 75 % u olověných baterií, 65 % u lithiových baterií, 80 % u nikl-kadmiových baterií a 50 % u ostatních odpadních baterií. Do konce roku 2030 se požadavek u olověných baterií zvýší na 80 % a u lithiových baterií na 70 %.

Ještě zajímavější je pohled na samotné materiály. Do konce roku 2027 musí recyklace dosáhnout nejméně 90% míry zpětného získávání kobaltu, mědi, olova a niklu a 50 % u lithia. Do konce roku 2031 se požadavky dále zvýší. U kobaltu, mědi, olova a niklu má být dosaženo 95 % a u lithia 80 %.

Cesta ke snížení závislosti na dovozu

Právě lithium přitom ukazuje, proč je recyklace baterií pro Evropu důležitá. Lithium patří mezi klíčové suroviny pro výrobu baterií a jeho význam bude s rozvojem elektrifikace dále růst. Pokud zůstane po skončení životnosti baterie mimo recyklační systém, Evropa přichází nejen o materiál, který už jednou získala a zpracovala, ale také o možnost snížit budoucí potřebu primárních surovin.

Totéž platí pro kobalt a nikl. Jejich využití v jednotlivých typech baterií se sice v důsledku technologického vývoje mění, ale stále jde o materiály s významem pro bateriový průmysl. Recyklace tak může postupně vytvořit sekundární zdroj surovin, který bude méně závislý na nové těžbě a současně může posílit odolnost evropských dodavatelských řetězců.

Evropská komise právě odolnost dodávek považuje za jeden z důvodů, proč současné cíle zachovat. Recyklace má pomoci udržovat důležité suroviny v evropském hospodářství a posílit bezpečnost jejich dodávek. Současně má přispět k cílům evropského akčního plánu RESourceEU, který mimo jiné počítá se snížením závislosti na jediném zdroji původu u hodnotových řetězců souvisejících s bateriovými surovinami o 30 až 50 % do roku 2029.

Ekologické přínosy a technologické výzvy

Environmentální význam přitom spočívá také v samotném principu recyklace. Získání kovů z již existujících baterií může snížit potřebu těžby primárních surovin a tím i část dopadů spojených s dobýváním, zpracováním a přepravou těchto materiálů. Čím vyšší podíl surovin se podaří z baterií vrátit zpět do výroby, tím více se může uzavírat materiálový cyklus.

To ovšem neznamená, že samotné stanovení vysokého cíle automaticky zajistí jeho splnění. Recyklační technologie se musí vyrovnat s rychlým vývojem baterií, různými chemickými složeními a rozdílnou konstrukcí jednotlivých typů baterií. To, co je technicky a ekonomicky efektivní u jedné generace baterií, nemusí být stejně vhodné u další. Právě proto Komise zdůrazňuje potřebu průběžně sledovat technologický vývoj a situaci na trhu.

Příprava infrastruktury na budoucí nápor

Významnou otázkou zůstává také to, jak rychle bude přibývat skutečně dostupný proud odpadních baterií. U elektromobilů se totiž mezi uvedením baterie do provozu a jejím definitivním vyřazením může jednat o mnoho let. Současné množství baterií vstupujících do recyklačních zařízení proto nemusí odpovídat budoucímu objemu, který vznikne s rozšiřováním elektrických vozidel. Recyklační průmysl se tak musí připravovat na výrazně větší množství materiálu, než jaké zpracovává dnes.

Rozhodnutí Komise proto neznamená, že evropské cíle jsou definitivně uzavřené. Nařízení stanovuje povinnost jejich vhodnost pravidelně přezkoumávat. Další hodnocení má Komise provést nejpozději do 18. srpna 2031. Do té doby se přitom mohou výrazně změnit technologie baterií, ceny surovin, dostupnost primárních zdrojů i samotná evropská recyklační infrastruktura.

Dokument ke stažení:

Commission report on the assessment of the appropriateness of revising the targets for recycling efficiency and recovery of materials

Veřejné instituce v Evropské unii každoročně rozhodují o nákupech a investicích v hodnotě bilionů eur. Dosud přitom může být cena při výběru dodavatele natolik dominantním kritériem, že environmentální kvalita nabídky ustupuje do pozadí. Evropská komise nyní navrhuje nový rámec veřejných zakázek, který má tento přístup změnit. Větší význam má získat kvalita, včetně environmentální udržitelnosti. Právě veřejné nákupy se tak mohou stát jedním z největších nástrojů, jak dostat ekologická kritéria přímo do fungování evropské ekonomiky.

Veřejné zakázky nepředstavují jen administrativním mechanismus prostřednictvím kterého stát, města, nemocnice nebo další veřejné instituce nakupují zboží a služby. Více než 250 000 veřejných zadavatelů v Evropské unii každoročně utratí za dodávky, služby a stavební práce přibližně 2,5 bilionu eur, což odpovídá zhruba 16 % HDP EU.

Takový objem peněz představuje mimořádnou kupní sílu, která může významně ovlivňovat nabídku na trhu i rozhodování firem o tom, jaké výrobky a technologie budou vyvíjet a nabízet. Evropská komise proto přichází s návrhem nového evropského rámce pro veřejné zakázky, který má zjednodušit současná pravidla a současně posílit význam kvality při výběru dodavatelů.

Skutečné náklady během celého životního cyklu

Právě environmentální hledisko je přitom jednou z oblastí, kde může být změna nejvýraznější. Pokud se při zadávání zakázky porovnává především cena, může mít dodavatel s levnějším řešením výhodu i v případě, že jeho nabídka znamená vyšší spotřebu energie, větší množství emisí, kratší životnost výrobku nebo vyšší nároky na primární suroviny. Cena v takovém případě sice odpovídá částce uvedené v nabídce, ale nemusí odpovídat skutečným nákladům, které dané řešení během svého životního cyklu přináší společnosti a životnímu prostředí.

Nový přístup Komise má proto posílit princip nejlepšího poměru ceny a kvality. U běžných veřejných zakázek má kvalita představovat nejméně 30 procent hodnocení, zatímco u pracovně náročných zakázek má být její váha nejméně 50 procent. Environmentální udržitelnost je přitom mezi kritérii, která mohou být při hodnocení kvality zohledněna.

Měřitelná kritéria pro stavby i dopravu

Pro životní prostředí je důležité především to, co se pod pojmem kvalita skutečně bude skrývat. Pokud má veřejné nakupování skutečně podporovat ekologicky šetrnější řešení, musí být možné rozdíly mezi jednotlivými nabídkami měřit a porovnávat. U stavební zakázky může například hrát roli množství použitých materiálů, energetická náročnost budovy během jejího provozu, uhlíková stopa použitých materiálů nebo možnost jejich budoucího opětovného využití.

U dopravních služeb může být rozhodující spotřeba energie či paliva, emise skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek nebo způsob organizace přepravy. U nákupu výrobků může být významná jejich životnost, opravitelnost, možnost výměny jednotlivých součástí, podíl recyklovaných materiálů nebo způsob nakládání s výrobkem po skončení jeho používání.

Konec roztříštěných směrnic a složité administrativy

Environmentální hledisko přitom není jedinou oblastí, kterou chce Komise v novém systému posílit. Návrh má současně výrazně zjednodušit samotná pravidla zadávání. Tři současné směrnice o veřejných zakázkách a příslušná ustanovení rozptýlená v dalších právních předpisech mají být soustředěna do jediného přímo použitelného nařízení. Počet postupů se má snížit z pěti na tři, což má omezit rozdíly ve způsobu, jakým se evropská pravidla uplatňují v jednotlivých členských státech. Zadavatelé mají navíc získat větší prostor pro jednání s uchazeči, lepší využití předběžných konzultací s trhem a jednodušší administrativní postupy. Návrh počítá také s novým postupem pro pořizování inovativních řešení, která zatím na trhu nejsou běžně dostupná.

Další výraznou změnou má být vytvoření integrovaného digitálního trhu s veřejnými zakázkami. Nemá jít o jednu centrální evropskou databázi nahrazující národní systémy, ale o jejich propojení tak, aby spolu dokázaly komunikovat. Firma by se díky tomu mohla účastnit zadávacího řízení v jiné členské zemi prostřednictvím kteréhokoli zapojeného elektronického systému a využívat principu „pouze jednou“. Informace a dokumenty, které už byly předloženy, by tedy neměly být opakovaně vyžadovány. Pro zadavatele má digitální propojení přinést například automatické ověřování některých podmínek a jednodušší práci s údaji. Jednotný rámec pro jejich správu má současně posílit transparentnost, kontrolu a schopnost odhalovat podvody.

Ochrana evropského trhu a strategické bezpečnosti

Návrh současně posouvá veřejné zakázky výrazněji do oblasti hospodářské bezpečnosti. Komise chce, aby zadavatelé mohli, a v některých případech museli, zohledňovat bezpečnostní rizika, kybernetickou bezpečnost, ochranu citlivých informací nebo riziko nepřiměřeného vlivu třetích zemí. U smluv souvisejících s kritickou infrastrukturou mají nová pravidla podporovat diverzifikaci dodavatelských řetězců, bezpečnost dodávek a připravenost na krizové situace.

Významnou součástí návrhu je také evropská preference ve veřejných zakázkách. Nový rámec má vyjasnit, na které hospodářské subjekty a výrobky se vztahují mezinárodní závazky EU v oblasti veřejného zadávání. Evropská komise by zároveň získala možnost omezit přístup subjektů ze třetích zemí, pokud analýza trhu ukáže, že evropské firmy nemají na daném trhu odpovídající přístup. Omezení by bylo možné také v případech, kdy je nutné zabránit závislosti na jediném zdroji dodávek nebo chránit hospodářské a bezpečnostní zájmy EU.

Očekávané finanční úspory a další legislativní postup

Celá reforma oblasti veřejných zakázek má podle Komice přitom přinést také měřitelný ekonomický efekt. Komise odhaduje, že jednodušší pravidla a menší administrativní zátěž by mohly každoročně ušetřit přibližně 650 milionů eur. Z toho asi 80 milionů eur má připadnout na úspory veřejných zadavatelů a dalších 570 milionů eur na straně podniků.

Nyní se však stále jedná pouze o návrh. Evropská komise jej 9. září 2026 přijala jako návrh nového nařízení o veřejných zakázkách a koncesích. Návrh nyní putuje k Evropskému parlamentu a Radě EU, které jej budou projednávat v rámci řádného legislativního postupu. Teprve pokud se obě instituce na konečném znění dohodnou a nařízení schválí, může se stát závazným právním předpisem. Do té doby se jeho podoba může během vyjednávání ještě změnit.

Další infromace:

Daň z přidané hodnoty může mít zásadní vliv, zda se vyplatí výrobek opravit, znovu použít, repasovat nebo jednoduše vyhodit a koupit nový. Evropská komise proto otevírá otázku, zda současná pravidla odpovídají době, kdy chce Evropa šetřit suroviny, prodlužovat životnost výrobků a budovat trh s druhotnými materiály. Nová veřejná konzultace může být prvním krokem k tomu, aby se DPH stala výraznějším nástrojem oběhového hospodářství.

Evropská komise dne 10. září zahájila veřejnou konzultaci k tomu, jak sladit pravidla DPH s principy oběhového hospodářství a nízkoemisní ekonomiky. Konzultace je součástí širšího hodnocení, které má vést k možné změně evropské směrnice o DPH. Výsledky mají být využity při přípravě legislativního návrhu, který Komise očekává v návaznosti na posouzení dopadů na začátku roku 2027. Do konzultace se mohou zapojit podniky, profesní svazy, malé a střední podniky, daňové správy, odborníci i veřejnost a své příspěvky mohou zasílat do 4. listopadu 2026.

Systém uvízlý v lineární minulosti

Komise přitom vychází z poměrně zásadního problému. Současný systém DPH vznikal v době, kdy ekonomika fungovala výrazně lineárněji než dnes. Výrobek byl vyroben, prodán, používán a nakonec se stal odpadem. Současná pravidla podle Komise dostatečně nezohledňují činnosti, které mohou prodlužovat životnost výrobků, například opětovné použití, renovaci, repasování, opravy nebo darování. Výsledkem mohou být daňové podmínky, které v některých situacích zvýhodňují nový výrobek před výrobkem použitým nebo repasovaným.

Pokud je například při pořízení nového zařízení možné uplatnit odpočet DPH, zatímco u použitého, renovovaného nebo repasovaného zboží vznikají složitější pravidla, může daňový systém nepřímo ovlivňovat rozhodování firem i spotřebitelů. Komise proto upozorňuje také na administrativní složitost současného režimu a na skutečnost, že pravidla pro použité zboží mohou být v různých členských státech uplatňována nejednotně.

Evropská komise nyní sleduje tři hlavní oblasti. První se týká použitého a repasovaného zboží. Druhá řeší situaci, kdy je pro podnik ekonomicky výhodnější životaschopné neprodané zboží zlikvidovat než darovat nebo znovu využít. Třetí se týká pravidel pro odpočet DPH u osobních automobilů používaných podniky. U všech tří oblastí chce Komise hledat úpravy, které by lépe odpovídaly cílům oběhového hospodářství.

Konec daňově výhodné likvidace neprodaného zboží

Podle současných pravidel může být v některých případech ekonomicky výhodnější životaschopné neprodané zboží zlikvidovat než ho darovat. Při likvidaci totiž za určitých okolností zůstává zachováno právo na odpočet vstupní DPH, zatímco darování může mít z pohledu DPH méně příznivé důsledky. Komise proto zvažuje například omezení odpočtu u zboží, které je úmyslně likvidováno, rozšíření pravidel pro dary malé hodnoty nebo harmonizované osvobození darů poskytovaných uznaným charitativním organizacím.

Podobně důležitou otázkou je trh s použitým a repasovaným zbožím. Komise uvádí, že tento segment v Evropské unii rychle roste. Hodnota online prodeje použitého zboží se podle podkladového dokumentu odhaduje přibližně na 94 miliard eur a téměř 87 procent spotřebitelů v EU už někdy použité zboží koupilo nebo prodalo. Samotné repasování by podle odhadů citovaných Komisí mohlo do roku 2030 dosáhnout hodnoty 69 miliard eur a vytvořit až 500 000 nových pracovních míst.

Právě proto Komise zvažuje například sjednocení a zjednodušení režimu DPH u použitého zboží. Ve hře je úprava režimu marže, aktualizace definic použitého zboží nebo digitalizace požadavků na evidenci a vykazování. Smyslem je odstranit situace, kdy je opětovné uvedení výrobku na trh daňově nebo administrativně méně výhodné než prodej nového výrobku.

Evropské státy snižují daňové zatížení oprav

Opravy nejsou v současné iniciativě uvedeny jako samostatný hlavní pilíř. To však neznamená, že by evropská pravidla sníženou DPH na opravy neznala. Naopak. Od reformy pravidel pro sazby DPH v roce 2022 mohou členské státy za stanovených podmínek používat snížené sazby například na opravy domácích spotřebičů, obuvi a koženého zboží, oděvů a bytového textilu. Evropská komise tak už dnes vytváří prostor pro daňové zvýhodnění některých oprav.

Tento vývoj je důležitý i proto, že oprava je často především službou založenou na lidské práci. Když je cena práce zatížena stejnou sazbou DPH jako nový výrobek, může se rozdíl mezi opravou a nákupem nového produktu dále zvětšovat. Nižší DPH může tento rozdíl částečně zmírnit a učinit opravu pro zákazníka ekonomicky zajímavější. 

Samotné snížení sazby samozřejmě automaticky nezaručí, že lidé začnou opravovat více. Rozhodování ovlivňuje také cena náhradních dílů, dostupnost opraváře, složitost opravy, očekávaná životnost výrobku nebo cena nového produktu. Evropská zkušenost ale ukazuje, že daňové zvýhodnění už dnes představuje jeden z nástrojů, které mohou členské státy využívat.

Český protitrend a návrat k lineárnímu modelu

A některé země tuto možnost skutečně využívají. Podle přehledu Evropské agentury pro životní prostředí zavedly sníženou DPH na opravy vybraných výrobků například Belgie, Finsko, Lucembursko, Slovinsko a Švédsko. Další země využívají vlastní kombinace daňových úlev, poukázek nebo jiných finančních nástrojů. Švédsko například snížilo DPH u některých drobných oprav z 25 na 12 procent, Nizozemsko používá devítiprocentní sazbu pro vybrané opravy a v dalších státech existují odlišně nastavené režimy.

Zatímco evropské země hledají způsoby, jak skrze daně vdechnout starým věcem druhý život, v České republice narazila cirkulární ekonomika na tvrdou fiskální realitu. Česko sice v minulosti využívalo unijní možnost a drobné opravy oděvů, obuvi či jízdních kol drželo v tehdejší nejnižší 10% sazbě DPH, vládní konsolidační balíček platný od ledna 2024 však tento přístup zcela otočil. V rámci snahy o konsolidaci veřejných financí stát přesunul řemeslné opravy i nakládání s komunálním odpadem do nejvyšší základní sazby 21 %.

V situaci, kdy je cena opravy v tuzemsku kvůli drahé lidské práci už tak vysoká, znamenalo toto dodatečné daňové zatížení citelnou ránu pro motivaci spotřebitelů. Český daňový systém tak v praxi dál prohlubuje lineární model chování a nákup nového, často levného asijského zboží a ekonomicky znevýhodňuje oblast opravárenství.

Impulz pro využívání recyklovaných materiálů

Ještě širší potenciál ale může mít otázka, kterou současná iniciativa Komise mezi třemi hlavními oblastmi výslovně neuvádí. DPH by totiž teoreticky nemusela zvýhodňovat pouze opravu, opětovné použití nebo nákup použitého výrobku, ale také výrobky, které ve větší míře využívají druhotné suroviny. Nižší daňové zatížení výrobků s určitým podílem recyklovaného materiálu by mohlo vytvořit dodatečnou poptávku po recyklátu, zlepšit jeho konkurenceschopnost vůči primárním surovinám a posílit trh, který je pro fungování cirkulární ekonomiky zásadní. 

Evropská agentura pro životní prostředí přitom upozorňuje, že další rozvoj recyklace závisí nejen na schopnosti odpad sbírat a zpracovávat, ale také na dostatečné poptávce po recyklovaných materiálech. Právě propojení mezi recyklací a poptávkou po druhotných surovinách proto patří k důležitým podmínkám uzavírání materiálových toků.

Nejde přitom pouze o hypotetickou možnost. Organizace OECD se v jedné ze svých analýz z roku 2024 zabývala přímo možností snížených sazeb DPH u výrobků s recyklovaným obsahem. Studie posuzuje, zda by takový nástroj mohl podpořit využívání sekundárních materiálů a vytvořit větší poptávku po výrobcích obsahujících recyklované suroviny. Jako konkrétní případ analyzuje například oděvy s podílem recyklovaných vláken. 

Podle OECD by nižší DPH teoreticky mohla prostřednictvím nižší ceny zvýšit zájem spotřebitelů a následně vytvořit signál pro výrobce, aby do svých produktů začleňovali více recyklovaného materiálu. Současně však studie upozorňuje na významné limity, mezi nimiž jsou nejistý přenos daňového zvýhodnění do konečné ceny, možné fiskální náklady, administrativní a certifikační náročnost i riziko, že samotné snížení DPH nebude mít dostatečný environmentální efekt.

Volání průmyslu po zelených daňových pobídkách

Myšlenka má přitom oporu i přímo mezi evropskými organizacemi zastupujícími odpadový a recyklační průmysl. FEAD, Evropská asociace pro odpadové hospodářství, upozorňuje na význam daňových pobídek pro vytvoření poptávky po recyklovaných materiálech už řadu let. Už v roce 2018 podporovala možnost snížené nebo nulové sazby DPH u výrobků s recyklovaným obsahem. 

Ve svých novějších doporučeních pro připravovaný Circular Economy Act pak navrhuje sníženou nebo nulovou DPH na recyklované materiály a výrobky připravené k opětovnému použití. V červnu 2026 navíc FEAD společně s dalšími evropskými organizacemi vyzvala Komisi, aby iniciativa zaměřená na DPH a oběhové hospodářství nebyla omezena pouze na použité výrobky, ale zahrnula také snížené sazby DPH pro výrobky s recyklovaným obsahem a podporu recyklačních aktivit.

Propojení s novou evropskou legislativou

Konzultace zapadá do aktivit v rámci přípravy aktu o oběhovém hospodářství. Komise v podkladech k nové iniciativě uvádí, že jeho cílem má být mimo jiné posílení jednotného trhu s druhotnými surovinami a jeho přijetí se očekává na konci roku 2026. Iniciativa týkající se DPH má být s tímto budoucím rámcem propojena.

DPH tak může být jedním z článků mnohem širšího systému ekonomických signálů. Ekodesign může například zvýšit opravitelnost a životnost výrobků, pravidla pro odpovědnost výrobců mohou ovlivnit jejich konstrukci i nakládání s odpadem a evropská pravidla pro druhotné suroviny mohou podpořit jejich využívání. DPH pak může ovlivňovat cenu jednotlivých variant na trhu.

Riziko pro státní pokladny a nejistý přínos pro zákazníka

Je přitom důležité zachovat určitou míru opatrnosti. Snížená sazba DPH znamená také nižší příjem veřejných rozpočtů a neexistuje záruka, že celou daňovou úlevu skutečně pocítí zákazník. Evropská komise sama proto uvádí, že při hodnocení bude sledovat nejen dopad na oběhové hospodářství a životní prostředí, ale také dopad na příjmy z DPH, fungování trhu, administrativní náklady, právní jistotu a náklady podniků na dodržování pravidel.

Dokument ke stažení:

DPH a oběhové hospodářství

Ještě před několika měsíci počítala Mezinárodní agentura pro energii (IEA) s tím, že světová spotřeba uhlí v roce 2026 mírně klesne. Nyní je všechno jinak. Válka na Blízkém východě, omezení dodávek zkapalněného zemního plynu přes Hormuzský průliv a růst cen plynu vracejí uhlí do energetických bilancí některých zemí. IEA nově očekává, že svět letos spotřebuje rekordních 8,94 miliardy tun uhlí, meziročně o 1,2 procenta více.

Na první pohled jde o paradox. Konflikt, který přímo nezasahuje světový obchod s uhlím, protože přes Hormuzský průliv proudí jen zanedbatelné množství této suroviny, přesto jeho spotřebu podporuje. Klíčovým článkem je zemní plyn. Výpadek dodávek zkapalněného zemního plynu z oblasti Perského zálivu způsobil růst jeho cen a energetické systémy, které mají k dispozici jak plynové, tak uhelné elektrárny, začaly v některých případech více využívat právě uhlí. Vyšší spotřebu proto IEA očekává mimo jiné v Evropě, Japonsku, Jižní Koreji a Číně.

Výkyvy počasí nahrávají tradičnímu palivu

Významnou roli přitom hraje také počasí. IEA očekává mimořádně silný jev El Niño, který může v některých asijských zemích zvýšit potřebu elektřiny pro chlazení a současně omezit výrobu z vodních elektráren. Uhlí tak dostává další prostor právě ve chvíli, kdy energetické soustavy potřebují zajistit dostatek elektřiny. V Indii se podle současného výhledu zvýší spotřeba uhlí o 4,2 procenta na přibližně 1,35 miliardy tun. V Číně má růst zhruba o procento a dosáhnout pěti miliard tun.

Čína přitom zůstává naprosto rozhodujícím hráčem. Spotřebovává přibližně o 30 procent více uhlí než celý zbytek světa dohromady. Právě vývoj čínské poptávky proto do značné míry určuje globální bilanci. Současně však dochází k zajímavému rozporu mezi výrobou a spotřebou. Světová těžba uhlí má letos po rekordním roce 2025 mírně klesnout, přesto má zůstat nad hranicí devíti miliard tun. V Číně k nižší produkci přispěly také bezpečnostní kontroly po vážné důlní nehodě z května.

Napětí na trhu a snižování zásob

Výsledkem je napjatější situace na mezinárodním trhu. Nižší domácí produkce v Číně, vyšší dovozní potřeby Japonska a Jižní Koreje a současně rostoucí poptávka vytvářejí prostor pro vyšší ceny uhlí. Zásoby, které se v předchozích letech výrazně navyšovaly, by se podle IEA měly začít snižovat.

Ještě zajímavější je pohled zpět. V červenci 2025 IEA očekávala, že globální spotřeba uhlí v roce 2026 mírně klesne a dostane se těsně pod úroveň roku 2024. Tehdy se zdálo, že dlouhodobý trend je poměrně čitelný. Spotřeba uhlí v Evropské unii se v roce 2025 snížila o pět procent a za předchozí dekádu se zde využívání uhlí přibližně snížilo na polovinu.

Rychlá reakce stávajících elektráren

Současná prognóza ukazuje, jak rychle může energetickou bilanci ovlivnit kombinace geopolitiky, cen paliv, počasí a dostupné výrobní kapacity. Uhlí přitom nemusí získávat nové elektrárny, aby jeho spotřeba rostla. Stačí, když se v systému prodlouží provoz těch stávajících a ekonomika jejich využití se v důsledku dražšího plynu dočasně zlepší. Právě tato schopnost existující infrastruktury rychle převzít část výroby je z hlediska energetické bezpečnosti významná.

Pro rok 2027 proto IEA zatím nechává otevřených několik možností. Pokud se obnoví provoz přes Hormuzský průliv a dodávky LNG se vrátí k vyšším úrovním, ceny plynu by mohly klesnout a světová spotřeba uhlí by se mohla znovu snížit. Pokud však omezení dodávek přetrvají, může být vývoj opačný a poptávka po uhlí ještě vzrůst.

Fyzická dostupnost vítězí nad politickými cíli

Nová prognóza tak ukazuje, že cesta od fosilních paliv není určována pouze instalovaným výkonem obnovitelných zdrojů nebo politickými cíli. V okamžiku, kdy se naruší dodávky jednoho paliva a jeho cena výrazně vzroste, začíná rozhodovat také to, co je fyzicky dostupné, připojené k síti a schopné vyrábět elektřinu právě teď. A uhlí tuto vlastnost stále má.

Dokument ke stažení:

Coal Mid-Year Update 2026

Evropské hodnocení glyphosátu se znovu dostalo do centra pozornosti. Výbor ECHA pro posuzování rizik po přezkoumání nových vědeckých údajů dospěl k závěru, že látka nadále nesplňuje kritéria pro klasifikaci jako karcinogenní. Rozhodnutí je významné nejen pro zemědělství a používání herbicidů, ale také jako ukázka toho, jak evropský systém chemické bezpečnosti pracuje s novými vědeckými důkazy, které mohou zpochybnit dřívější závěry.

Glyphosát má za sebou mimořádně dlouhou regulatorní historii a letošní rozhodnutí ECHA proto nelze číst jako nové samostatné posouzení látky od začátku. Výbor pro posuzování rizik se v září zabýval novými údaji, které měly potenciál ovlivnit závěry předchozího hodnocení. Výsledkem je potvrzení stanoviska z roku 2022, podle něhož nejsou splněna kritéria pro klasifikaci glyphosátu z hlediska karcinogenity.

Verdikt ovlivnila nová studie na potkanech

Podnětem k novému posouzení byla především studie Global Glyphosate Study připravená Ramazziniho institutem a zveřejněná v roce 2025. Výzkumníci v ní sledovali potkany vystavené glyphosátu během prenatálního vývoje a následně po dobu až 104 týdnů. Studie popsala statisticky významné zvýšení výskytu několika typů zhoubných nádorů a upozornila také na účinky při dávkách, které se pohybovaly na úrovni nebo pod úrovní hodnot používaných evropskými institucemi při hodnocení bezpečnosti expozice.

Právě tady se dostáváme k podstatě evropského systému hodnocení chemických látek. Samotný výskyt nádorů v experimentu ještě automaticky neznamená, že látka bude podle evropských pravidel klasifikována jako karcinogenní. Výbor musí posoudit celkovou kvalitu a přesvědčivost dostupných důkazů a vztáhnout je ke kritériím stanoveným evropskou legislativou pro klasifikaci, označování a balení látek a směsí. Z tohoto pohledu je důležité, že ECHA nové výsledky neposunula stranou, ale použila je jako důvod k opětovnému odbornému posouzení předchozího závěru.

Podrobné odůvodnění úřad teprve zveřejní

Výbor současně zohlednil připomínky získané během veřejné konzultace, která se k nové studii uskutečnila na jaře letošního roku. Jeho závěr je nyní známý, podrobné vědecké odůvodnění však ECHA zveřejní až později. Podle současných informací má být vysvětlení stanoviska publikováno v následujících měsících.

Rozhodnutí přitom zapadá do širšího evropského regulatorního rámce. ECHA v roce 2022 dospěla k závěru, že dostupné vědecké důkazy neodůvodňují klasifikaci glyphosátu jako karcinogenu ani mutagenu. Evropský úřad pro bezpečnost potravin následně v roce 2023 ve svém hodnocení uvedl, že při posuzování zamýšlených použití glyphosátu nebyly identifikovány kritické oblasti obav z hlediska zdraví lidí, zvířat ani životního prostředí. Evropská komise poté v prosinci 2023 obnovila schválení glyphosátu v EU na dalších deset let, tedy do prosince 2033.

Rozdíl mezi vlastnostmi látky a reálným rizikem

Letošní výsledek ECHA proto nepředstavuje nové povolení glyphosátu ani rozhodnutí o jeho používání v zemědělství. Je především potvrzením předchozího odborného stanoviska v konkrétní otázce jeho klasifikace z hlediska karcinogenity. Právě toto rozlišení je důležité. Klasifikace nebezpečnosti látky a posouzení rizika při konkrétním použití nejsou totéž.

A právě v tomto bodě je příběh glyphosátu zajímavější než samotný titulek, že ECHA látku za karcinogen neoznačila. Evropský systém totiž pracuje s průběžným doplňováním znalostí a s možností vracet se k dřívějším závěrům, pokud se objeví nové relevantní informace. V případě glyphosátu se tento mechanismus nyní projevil velmi názorně. Nová studie vyvolala nové posouzení, byly zohledněny také připomínky z veřejné konzultace a odborný výbor nakonec dospěl k tomu, že původní závěr není třeba měnit.

Změny u dalších látek v evropském zemědělství

Pozornost si zaslouží také další vývoj u účinné látky pyraclostrobin, která se používá jako fungicid v přípravcích na ochranu rostlin. Evropská komise 8. září 2026 obnovila její schválení podle pravidel pro přípravky na ochranu rostlin. Pyraclostrobin tak může být v Evropské unii nadále používán, přičemž jeho další využití zůstává spojeno s podmínkami stanovenými evropskou regulací.

Do širšího obrazu evropské chemické regulace zapadá také nová výjimka pro používání fluorovaných skleníkových plynů v některých zařízeních pro sušení stlačeného vzduchu. Evropská komise ji schválila 8. září 2026 v návaznosti na nové evropské požadavky pro fluorované plyny. Výjimka ukazuje na praktický problém postupného omezování těchto látek, kdy se regulatorní požadavky musí vypořádat také s konkrétními technologiemi a jejich dostupnými alternativami.

Evropská unie hledá nové zdroje peněz a stále výraznější roli v jejích plánech hraje to, co jsme dosud vnímali především jako ekologický problém. Nerecyklované plasty už dnes přispívají do evropského rozpočtu, nově se má podobný princip týkat také nesbíraného elektroodpadu a část příjmů má přinést uhlíkové clo. Do stejného příběhu zapadá i rozšíření emisního obchodování na dopravu a vytápění. Zatímco Brusel propojuje ekologické cíle s příjmy veřejných rozpočtů, v Česku se mezitím znovu otevírá otázka zálohování PET lahví a plechovek.

Evropský rozpočet se v příštích letech může výrazně více opírat o příjmy spojené s ekologickou politikou. Evropská komise pro období 2028 až 2034 navrhla několik nových vlastních zdrojů, mezi nimiž jsou příjmy z emisního systému ETS, uhlíkového cla CBAM a také nový příspěvek založený na množství nesbíraného elektroodpadu. Podle současných odhadů by celý balík nových a upravených příjmů mohl přinést přibližně 58,2 miliardy eur ročně v cenách roku 2025.

Nová daň z vyhozené elektroniky

Právě elektroodpad je z tohoto pohledu pozoruhodný. Evropská komise navrhuje, aby se příspěvek počítal podle hmotnosti elektrických a elektronických zařízení, která se v jednotlivých členských zemích nepodaří sesbírat. Základem má být sazba 2 eura za kilogram nesbíraného elektroodpadu, každoročně upravovaná podle inflace. Evropská komise přitom odhaduje, že tento zdroj by mohl v průměru přinášet přibližně 15 miliard eur ročně.

Na první pohled jde o zvláštní spojení ekologického cíle a rozpočtového příjmu. Čím více elektroodpadu se podaří sesbírat, tím menší by měl být základ pro tento evropský příspěvek. Ekonomická motivace se tak přímo propojuje s cílem zvýšit sběr a recyklaci elektrických zařízení. Evropská komise zároveň zdůrazňuje, že lepší sběr elektroodpadu může přispět k získávání důležitých druhotných surovin a posílit evropskou strategickou autonomii, což je významné zejména u kritických surovin.

Inspirace úspěšným poplatkem za plasty

Podobný princip už přitom v Evropské unii funguje u plastových obalů. Od roku 2021 je součástí financování evropského rozpočtu příspěvek založený na množství nerecyklovaného plastového obalového odpadu. Současná sazba činí 0,80 eura za kilogram. Evropská komise nyní navrhuje její zvýšení na 1 euro za kilogram od roku 2028 s následnou úpravou o inflaci.

Do stejného obrazu zapadá uhlíkové clo CBAM. Evropská unie chce část příjmů z uhlíkového zpoplatnění dovozů využít jako vlastní zdroj evropského rozpočtu. Komise pro něj v současném návrhu počítá v průměru s přibližně 1,4 miliardy eur ročně. Nejde přitom jen o získání peněz. CBAM má současně srovnávat podmínky mezi evropskými výrobci, kteří čelí uhlíkovým nákladům, a výrobci ze zemí mimo EU, jejichž zboží přichází na evropský trh.

Propojení ekologie s tvrdým byznysem

Ekologická politika se tak stále více propojuje s hospodářskou politikou. Uhlík, odpad a spotřeba surovin už nejsou pouze otázkou environmentálních dopadů. Dostávají také ekonomickou hodnotu, která se promítá do cen, nákladů firem a v některých případech přímo do příjmů veřejných rozpočtů.

Dobře je to vidět také na připravovaném systému ETS 2. Ten má od roku 2028 rozšířit obchodování s emisními povolenkami především na silniční dopravu a vytápění budov. Povolenky nebudou nakupovat přímo domácnosti nebo řidiči, ale dodavatelé paliv. Náklad se však podle analytiků velmi pravděpodobně promítne do velkoobchodních a následně maloobchodních cen pohonných hmot.

Důvody současného zdražování na pumpách

Současný růst cen pohonných hmot však podle oslovených ČTK ekonomů ETS 2 nezpůsobuje. Roli nyní hrají především situace na trhu s ropou, vysoké rafinérské marže a omezené zpracovatelské kapacity. ETS 2 proto nelze použít jako vysvětlení dnešních cen u čerpacích stanic. Do budoucna ale představuje další náklad, který se k ostatním nákladům rafinérského průmyslu přidá. Evropské rafinerie už nyní čelí vyšším energetickým a regulatorním nákladům než část konkurence mimo Evropu.

Co když plastová láhev nemusí skončit jako odpad, ale jako zdroj uhlíku pro výrobu potravin? Vědci z americké Southern Illinois University ukazují, že cesta od plastového odpadu k proteinové sušence už nemusí být jen námětem science fiction. Jejich technologie µBites spojuje chemický rozklad plastů s geneticky upravenými kvasinkami a 3D tiskem. Výsledkem je potravina, která svůj původ skutečně může mít v PET lahvi. Zatím však není určena k jídlu a před případným praktickým využitím musí technologie překonat řadu technických, bezpečnostních i ekonomických překážek.

Představa, že plastová láhev může skončit na talíři jako sušenka, zní na první pohled absurdně. Přesto přesně tímto směrem se vydal tým výzkumníků ze Southern Illinois University Carbondale. Projekt označovaný jako µBites vznikl původně v souvislosti s programem NASA Deep Space Food Challenge, jehož cílem bylo hledat nové způsoby výroby potravin pro dlouhodobé kosmické mise. NASA při nich počítá s prostředím, kde není možné jednoduše doplňovat zásoby ze Země a kde se každý kilogram materiálu vyplatí využít co nejefektivněji.

Vysoký tlak a teplota jako klíč k rozkladu polymerů

Klíčovou součástí procesu je technologie označovaná jako oxidative hydrothermal dissolution neboli OHD. Vyvinul ji na Southern Illinois University geolog Ken Anderson. Princip spočívá v kombinaci vody, kyslíku, vysoké teploty a tlaku. Plast a další organický materiál se nejprve rozemelou a připraví jako homogenní směs. Ta následně vstupuje do reaktoru, kde dochází k oxidačnímu narušování složitých organických struktur. Výsledkem nejsou původní kusy plastu, ale menší, ve vodě rozpustné uhlíkaté molekuly, které už mohou sloužit jako surovina pro mikroorganismy.

Právě tento mezikrok je pro pochopení celé technologie zásadní. Kvasinka totiž nepožírá PET láhev v původní podobě. PET je polymer tvořený dlouhými řetězci a mikroorganismus k němu nemá přístup jako k běžnému zdroji živin. Chemický proces proto nejprve rozbije jeho strukturu a vytvoří z něj směs menších molekul. U PET jsou důležitými produkty například sloučeniny spojené s jeho základními stavebními jednotkami, včetně ethylenglykolu. Z pevného plastu tak vzniká kapalný uhlíkatý meziprodukt, který lze biologicky zpracovat.

Geneticky upravené kvasinky nastupují do práce

Následuje druhá část technologie, která je možná ještě zajímavější. Výzkumníci využívají kvasinky, jejichž metabolismus geneticky upravili tak, aby dokázaly z těchto odpadních uhlíkatých sloučenin vyrábět požadované látky. Nejde tedy o klasickou fermentaci, při níž bychom mikroorganismu jednoduše dodali cukr a čekali na vznik určitého produktu.

Výzkumníci proto geneticky upravují kvasinky tak, aby dokázaly uhlík získaný z odpadu využít jako surovinu pro vlastní metabolismus a následně z něj vyrábět bílkoviny i další látky potřebné pro výslednou potravinu. Jinými slovy, kvasinka nedostává hotovou potravinu, ale jednoduché uhlíkaté molekuly vzniklé rozkladem odpadu a její metabolismus je nastaven tak, aby z nich vytvořil hodnotnější biologický materiál.

V systému µBites se uplatňují například kvasinky Saccharomyces cerevisiae a Rhodosporidium toruloides. První z nich je dobře známá pekařská kvasinka, druhá patří mezi mikroorganismy schopné vytvářet značné množství lipidů a dalších cenných metabolitů. Jejich předností je právě schopnost pracovat s různými uhlíkatými substráty a přeměňovat je na biomasu a další látky.

Biologická výrobní linka s vůní vanilky

Výzkumníci tím v podstatě vytvářejí biologickou výrobní linku. Molekuly pocházející z odpadu vstoupí do metabolismu kvasinek, tedy do souboru chemických reakcí, pomocí nichž buňky získávají energii a vytvářejí látky potřebné pro svůj růst. Část uhlíku z těchto molekul se přitom zabuduje přímo do buněk. Vzniká tak biomasa, tedy samotná hmota vytvořená mikroorganismy, která může obsahovat například bílkoviny a lipidy neboli tuky. Kromě toho lze pomocí upravených kvasinek vyrábět i konkrétní látky využitelné jako složky výsledné potraviny.

V novější fázi výzkumu tým tento princip dále rozšířil. Geneticky upravený druh kvasinky Saccharomyces cerevisiae dokáže využít ferulovou kyselinu, která může vznikat při zpracování rostlinného odpadu, a přeměnit ji na vanilin, tedy hlavní aromatickou látku odpovědnou za charakteristickou vůni a chuť vanilky. Upravený druh Rhodosporidium toruloides zase dokáže využívat ethylenglykol, jednu z látek vznikajících při chemickém rozkladu PET, a přeměnit jej na beta karoten. Ten je prekurzorem vitaminu A.

Do procesu přitom nevstupuje pouze plas. Výzkumníci kombinují PET také s rostlinným odpadem, například se stonky a listy kukuřice. OHD dokáže tuto různorodou uhlíkatou surovinu převést do formy, kterou mohou mikroorganismy dále využít. Výsledný systém tak propojuje dva velmi odlišné druhy odpadu, syntetické polymery a biologickou biomasu.

Potravinářský 3D tisk dává hmotě výsledný tvar

Až po této chemické a biologické transformaci přichází 3D tiskárna. Výzkumníci do výsledné směsi přidávají například škrob, vlákninu a sladkou složku a následně ji pomocí potravinářského 3D tisku formují do malých porcí označovaných jako µBites. Tisk přitom není samotnou technologií přeměny odpadu na potravinu. Je až posledním výrobním stupněm, který umožňuje výslednou biomasu vytvarovat do požadované podoby.

Právě 3D tisk může být pro kosmické mise zajímavý z dalšího důvodu. Potravina nemusí mít předem danou podobu ani složení. Pokud systém dokáže vyrábět jednotlivé složky odděleně, může být teoreticky možné měnit jejich poměr podle nutričních potřeb posádky. Jeden výrobní systém by tak mohl připravovat různé produkty ze stejné základní odpadní suroviny.

Podobná myšlenka dokonale zapadá do dlouhodobého směru, kterým se NASA zabývá při vývoji systémů pro hospodaření s odpady ve vesmíru. Americká agentura už řadu let zkoumá způsoby, jak z odpadu získávat vodu, plyny nebo další využitelné suroviny. U některých konceptů se počítá například s tepelným rozkladem odpadu, při němž mohou vznikat voda, vodík nebo metan. Pro dlouhé mise je totiž problém odpadu zároveň problémem zdrojů. Materiál, který už není potřebný, stále obsahuje uhlík, vodík a další prvky, které by mohly být znovu využity.

Bezpečnostní otazníky a budoucnost vesmírné recyklace

Pokud se podaří technologii technicky a ekonomicky zvládnout, může nabídnout způsob, jak využít uhlík, který by jinak skončil v odpadu. Zároveň ale nelze přehlédnout, že jde o technologicky náročný řetězec. Je nutné odpad připravit, chemicky rozložit, oddělit nebo kontrolovat nežádoucí látky, zajistit vhodné podmínky pro mikroorganismy a následně zpracovat jejich biomasu.

A právě bezpečnost je dnes jednou z největších otázek. Přestože výzkumníci dokázali vytvořit a vytisknout prototyp µBites, neznamená to, že si jej může člověk koupit a sníst. Aktuální výzkum se stále nachází ve fázi vývoje a ověřování. Výzkumníci sami uvádějí, že výrobek dosud nemá povolení k první ochutnávce. Bude nutné přesně kontrolovat vstupní materiály, chemické složení meziproduktů, případné kontaminanty a samotný mikrobiální proces.

Zajímavé je také to, že technologie nemusí být vázána pouze na vesmír. Právě naopak. NASA byla významným impulzem pro její vývoj, protože dlouhodobé mise vytvářejí mimořádně silný požadavek na uzavírání materiálových toků. Stejný princip však může být zajímavý také na Zemi, pokud se podaří snížit energetickou a ekonomickou náročnost celého procesu. Southern Illinois University ostatně už dříve popisovala µBites jako systém, který by mohl spojovat využití plastového a zemědělského odpadu s výrobou potravinových složek.

Z odpadu stává cenná surovina pro lidstvo

Nejzajímavější na celém projektu proto nakonec není samotná sušenka. Tou je spíše myšlenka, že odpad nemusí být pouze materiál určený k odstranění nebo recyklaci, ale může se stát vstupní surovinou pro potravní systém. Od plastové lahve k sušence tedy nevede žádná kouzelná zkratka. Je to několikastupňový technologický proces, v němž se propojuje chemie, mikrobiologie, genetické inženýrství a digitální výroba. A čím více lidí bude na planetě žít a čím větší bude potřeba potravin, tím naléhavější může být hledání nových zdrojů uhlíku pro jejich výrobu. Kdo ví, možná jednou lidstvo nebude živit jen zemědělství, ale také to, co dnes považujeme za odpad.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská energetická transformace už dávno není pouze příběhem solárních panelů, větrných elektráren, tepelných čerpadel a baterií. Stává se také jedním z nejvýznamnějších příběhů evropského trhu práce. Nová analýza Evropské agentury pro životní prostředí ukazuje, že čisté energetické technologie vytvářejí stovky tisíc pracovních míst. Současně však odhaluje problém, který může jejich další rozvoj brzdit. Evropa nemá dostatek lidí s potřebnou kvalifikací a nové pracovní příležitosti navíc nejsou rozděleny rovnoměrně mezi regiony, ženy ani mladou generaci.

Energetická transformace se často měří v gigawatthodinách, megawattech, tunách emisí oxidu uhličitého nebo podílu obnovitelných zdrojů. Za těmito čísly však existuje další, méně viditelná ekonomika. Někdo musí větrné elektrárny vyrábět, instalovat a udržovat, někdo musí připojovat fotovoltaické elektrárny k síti, montovat tepelná čerpadla a vyrábět baterie. Potřební jsou technici, elektrikáři, stavební pracovníci, konstruktéři, projektanti, odborníci na výrobu i výzkumní pracovníci.

Právě tento rozměr energetické transformace sleduje nová zpráva Clean energy technologies in the European Union — Implications for quality jobs, skills and a just transition Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) zaměřená na čisté energetické technologie, kvalitu pracovních míst, dovednosti a spravedlivý průběh transformace. Agentura se soustředila na čtyři technologie, které budou pro evropskou energetiku v příštích letech zásadní. Jde o větrnou energetiku, solární fotovoltaiku, tepelná čerpadla a baterie. Výsledkem je poměrně překvapivý obrázek evropské ekonomiky, v níž už čisté technologie zaměstnávají stovky tisíc lidí a jejich význam dál roste.

Trh práce táhnou větrné a solární projekty

Největším zaměstnavatelem z této čtveřice je větrná energetika. V roce 2023 v ní bylo v Evropské unii přímo zaměstnáno přibližně 273 500 lidí. Zajímavé přitom není jen samotné číslo, ale také struktura těchto pracovních míst. Přibližně 77 % připadalo na navazující část hodnotového řetězce, tedy především provoz, údržbu, energetické kontraktace a administrativu související s prodejem. To ukazuje, že rozvoj větrné energetiky nevytváří zaměstnání pouze v továrnách vyrábějících turbíny. Významná část práce vzniká až ve chvíli, kdy zařízení stojí v krajině a musí dlouhodobě fungovat.

Jen o něco menší počet lidí zaměstnávala solární fotovoltaika. V roce 2023 šlo o více než 227 000 přímých pracovních míst. Přibližně polovina připadala na provozní činnosti a dalších 36 % na stavební část řetězce, která zahrnuje například přípravu lokalit, infrastrukturu nebo připojení k elektrické síti. Právě u fotovoltaiky se však výrazně projevuje jedna z evropských slabin. Evropa dokáže vytvářet pracovní místa spojená s instalací a provozem panelů, její vlastní výrobní základna fotovoltaických technologií je však stále omezená.

Dynamický rozvoj tepelných čerpadel a baterií

Tepelná čerpadla představují další důležitou oblast. V roce 2023 v tomto sektoru pracovalo přibližně 80 100 lidí. Přibližně 65 % zaměstnanců působilo ve stavební části hodnotového řetězce. To je podstatné i z hlediska budoucího rozvoje, protože masové zavádění tepelných čerpadel není pouze otázkou výroby samotných zařízení. Potřebuje také dostatek lidí, kteří je dokážou správně navrhnout, instalovat, připojit a následně servisovat.

Nejmenším zaměstnavatelem ze sledované čtveřice jsou baterie, jejich význam však může být do budoucna mimořádný. V roce 2023 poskytovaly přibližně 33 000 pracovních míst. Současně šlo mezi čtyřmi sledovanými technologiemi o oblast s nejrychlejším růstem zaměstnanosti v období 2018 až 2023. Většina pracovních míst je soustředěna ve výrobě a zásadní význam má také výzkum a vývoj, který rozhodne o tom, jak budou vypadat evropské baterie další generace.

Když se tato čísla sečtou, dostáváme se k více než 613 000 přímých pracovních míst pouze ve čtyřech sledovaných technologiích. Nejde přitom o celý evropský sektor čisté energetiky. Mezinárodní data IRENA a Mezinárodní organizace práce ukazují, že v Evropské unii je přímo nebo nepřímo spojeno s obnovitelnou energetikou přibližně 1,8 milionu pracovních míst. Evropská unie je tak z hlediska zaměstnanosti v obnovitelných zdrojích druhá na světě za Čínou, která eviduje přibližně 7 milionů takových pracovních míst.

Překážky na cestě k dalšímu růstu

Čísla tedy vyvracejí představu, že přechod k čisté energetice je pouze nákladem, který evropské ekonomice přináší dodatečné povinnosti. Čisté technologie už představují významnou součást hospodářství a trhu práce. Současně ale vzniká otázka, zda bude Evropa schopna jejich růst personálně zajistit.

Právě nedostatek kvalifikovaných pracovníků patří podle EEA k největším problémům. Členské státy hlásí nedostatky v řadě klíčových technických profesí, především v instalaci a stavebních činnostech. To je důležitý detail. Nejde totiž pouze o nedostatek špičkových vědců nebo specialistů na vývoj nových technologií. Pro skutečné rozšíření čisté energetiky jsou stejně důležití lidé, kteří dokážou zařízení fyzicky postavit, zapojit, uvést do provozu a dlouhodobě udržovat.

Energetická transformace tak naráží na paradox. Čím více technologií chce Evropa instalovat, tím více pracovníků potřebuje. Pokud však pracovní síla neroste stejným tempem, může se nedostatek kvalifikovaných lidí stát skutečnou překážkou dalšího rozvoje. Nestačí proto pouze investovat do továren, infrastruktury a energetických zařízení. Stejně důležité je vytvořit vzdělávací systém schopný reagovat na nové potřeby průmyslu.

Rozdíly v pracovních podmínkách a výdělcích

Zpráva zároveň upozorňuje, že nestačí pouze vytvářet nová pracovní místa. Důležitá je jejich kvalita. A právě zde se mezi jednotlivými technologiemi objevují poměrně výrazné rozdíly. Pracovní místa v provozu a údržbě, která jsou typická například pro větrnou energetiku, bývají stabilnější a poskytují lepší přístup k dalšímu vzdělávání. Naopak práce ve stavebnictví a instalacích, která je významná u fotovoltaiky a tepelných čerpadel, může být více závislá na jednotlivých projektech a pracovníci jsou častěji vystaveni fyzickým rizikům včetně práce při extrémních teplotách.

Rozdíly existují také v odměňování. EEA uvádí, že mzdy v sektoru tepelných čerpadel jsou přibližně o 40 % nižší než ve větrné energetice, která ze sledované čtveřice nabízí nejlépe placená pracovní místa. Ani čistá energetika tedy automaticky neznamená, že každý nový pracovník získá stejně kvalitní zaměstnání nebo stejnou ekonomickou perspektivu.

Výzva v podobě nízkého zastoupení žen a mládeže

Dalším překvapivým zjištěním je nedostatečné zastoupení žen. Jejich podíl se podle technologie pohybuje od přibližně 26 % ve větrné energetice a bateriích až po pouhých 14 % v sektoru tepelných čerpadel. Podobný problém se týká mladých lidí. Ve věku 15 až 24 let tvořili v roce 2023 pouze přibližně 6 až 7 % pracovníků ve větrné energetice, solární fotovoltaice a sektoru tepelných čerpadel.

To je pro Evropu důležitější, než se může na první pohled zdát. Pokud bude poptávka po pracovnících v čistých technologiích pokračovat, samotný růst počtu pracovních míst nebude stačit. Bude nutné rozšířit okruh lidí, kteří do těchto profesí vstupují, a současně umožnit pracovníkům z tradičních průmyslových odvětví přechod na nové pozice. Právě rekvalifikace a průběžné zvyšování kvalifikace se proto stávají jedním z předpokladů úspěšné energetické transformace. Data EEA přitom ukazují, že přístup pracovníků k dalšímu vzdělávání se mezi jednotlivými částmi hodnotového řetězce značně liší.

Geografická nerovnoměrnost nových příležitost

Velmi výrazná je také geografická koncentrace nových pracovních míst. Německo má například největší absolutní počet zaměstnanců ve větrné energetice, solární fotovoltaice i bateriích. V roce 2023 zde pracovalo přibližně 125 000 lidí ve větrné energetice, téměř 84 000 v solární fotovoltaice a 12 300 v bateriovém sektoru. U tepelných čerpadel mají největší počet pracovních míst Portugalsko, Španělsko a Itálie, zatímco nejrychlejší růst zaměstnanosti v bateriovém sektoru zaznamenaly Maďarsko a Polsko.

Tato koncentrace souvisí s existující průmyslovou základnou, kvalifikací pracovní síly, výzkumnými kapacitami i s tím, kde už dnes existují podniky schopné nové technologie vyrábět a dodávat. Zároveň ale vytváří riziko, že ekonomické přínosy energetické transformace budou rozloženy nerovnoměrně. Některé regiony mohou získat nové továrny, investice a pracovní místa, zatímco jiné budou stát především před náklady spojenými s přeměnou tradiční průmyslové ekonomiky.

Specifické postavení bateriového průmyslu

Zvláštní pozornost si zaslouží baterie. Jejich současná zaměstnanost je ve srovnání s větrnou energetikou nebo fotovoltaikou stále relativně malá, růst je však rychlý. Současně jde o oblast, v níž se velmi koncentruje evropská průmyslová politika. Úspěch nebude záviset pouze na tom, kolik bateriových továren se v Evropě podaří postavit. Rozhodující bude také to, zda Evropa dokáže udržet výzkum, technologické know how a dostatečně kvalifikované zaměstnance. EEA současně upozorňuje na otázky bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků a na dopady bateriové výroby na místní komunity a životní prostředí.

Do celé situace navíc vstupuje evropská průmyslová politika. Evropská unie už vytvořila řadu nástrojů zaměřených na posílení čistých technologií a evropské výrobní základny. Patří mezi ně Clean Industrial Deal, Net Zero Industry Act nebo připravovaný Industrial Accelerator Act a Circular Economy Act. Směřují k tomu, aby Evropa nebyla pouze velkým trhem pro technologie vyrobené mimo EU, ale aby si zachovala schopnost významnou část těchto technologií sama vyrábět. Čisté technologie přitom potřebují vedle kvalifikovaných lidí také suroviny, z nichž některé patří mezi kritické či strategické suroviny.

Nutnost propojení průmyslové politiky se vzděláváním

Právě spojení průmyslové politiky s politikou zaměstnanosti může být jedním z rozhodujících faktorů. Pokud vzniknou nové továrny, ale nebude pro ně dostatek pracovníků, jejich kapacita zůstane nevyužita. Pokud se podaří vyškolit pracovníky, ale výroba se přesune mimo Evropu, budou vytvořené znalosti využity jinde. A pokud budou vznikat pouze krátkodobá a špatně placená pracovní místa, nemusí být čistá energetika dostatečně atraktivní pro novou generaci zaměstnanců.

Evropská transformace proto ve skutečnosti řeší několik problémů současně. Musí snížit emise, zvýšit podíl čistých technologií, posílit evropskou průmyslovou základnu a současně vytvořit pracovní trh, který dokáže tyto technologie vyrábět a provozovat. To všechno musí probíhat v prostředí rychlého technologického vývoje, kdy kvalifikace potřebné dnes nemusí být stejné jako kvalifikace potřebné za deset let.

EEA proto zdůrazňuje potřebu koordinovaného přístupu ke vzdělávání, rekvalifikacím a zvyšování kvalifikace. Nestačí reagovat až ve chvíli, kdy podniky začnou hlásit nedostatek zaměstnanců. Potřebné dovednosti je nutné předvídat a vzdělávací systém na ně připravovat s předstihem. Právě prognózy zaměstnanosti do roku 2030, které jsou součástí hodnocení EEA, ukazují, že potřeba pracovníků v čistých technologiích bude dál růst.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Česká republika má stovky míst, kde průmyslová, vojenská nebo odpadová minulost stále zůstává přítomná v půdě, horninovém prostředí nebo podzemních vodách. Aktuální případ kontaminovaného území na Šumavě otevírá zajímavější otázku. Jak rozsáhlý je problém starých ekologických zátěží v Česku a hlavně nakolik se jejich řešení stává dlouhodobou součástí environmentální politiky státu?

Když se mluví o starých ekologických zátěžích, snadno vzniká představa dávno uzavřených kapitol průmyslové historie. Ve skutečnosti jde o problém, který se v řadě lokalit přenáší z jedné generace na další. Bývalé průmyslové areály, skládky, vojenské prostory nebo místa spojená s chemickou výrobou mohou i desítky let po ukončení provozu představovat riziko pro půdu, podzemní vody nebo lidské zdraví.

Podle aktuálních údajů je v České republice evidováno 446 lokalit, u nichž je potřeba naléhavé řešení v podobě dalšího průzkumu nebo sanačního zásahu. Nejde přitom o jednotnou kategorii. Rozsah kontaminace, její charakter, rizikovost i technická náročnost řešení se mezi jednotlivými místy zásadně liší. Některé lokality vyžadují pouze další monitoring, jiné analýzu rizik a další rozsáhlou několikaletou sanaci.

Složitý mechanismus státní odpovědnosti

Za tímto číslem je navíc poměrně složitý státní mechanismus. U starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací má zásadní postavení Ministerstvo financí. Právě ono na základě takzvaných ekologických smluv zajišťuje plnění závazků státu vůči nabyvatelům privatizovaného majetku, zadává veřejné zakázky na sanační práce a hradí související výdaje z prostředků uložených na zvláštních účtech privatizace.

Ministerstvo životního prostředí má v systému jinou, ale neméně důležitou úlohu. Je odborným garantem procesu a posuzuje jeho environmentální stránku. Vyjadřuje se k zadávacím dokumentacím, posuzuje analýzy rizik, účastní se kontrolních dnů a hodnotí také návrhy na úpravu garancí nebo ukončení ekologických smluv. Pro určování pořadí, v jakém jsou sanační práce zadávány, přitom MF vychází z plánu prioritních akcí připravovaného odborným garantem, tedy MŽP, který zohledňuje environmentální naléhavost jednotlivých lokalit v systému evidence kontaminovaných míst.

Do celého řetězce navíc zásadním způsobem vstupuje i Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). Právě ona totiž vydává závazná rozhodnutí o uložení nápravných opatření, stanovuje cílové limity čištění a na závěr celého procesu protokolárně potvrzuje, že sanace byla úspěšně dokončena a lokalita je bezpečná.

Celý proces tak není založen pouze na tom, že se jednou za čas objeví konkrétní kontaminované místo a stát na něj začne reagovat. Existuje evidence lokalit, hodnocení rizik, určování priorit, příprava projektů, zadávání veřejných zakázek, vlastní sanace a následný monitoring. U některých lokalit navíc nejde o zásah na několik měsíců, ale o projekty, jejichž realizace může trvat pět až deset let. I samotný systém podpory MŽP počítá vedle analýz rizik a sanací také s dlouhodobým a postsanačním monitoringem.

Miliardové závazky na desítky let

Důležitá je také finanční stránka. Podle údajů Ministerstva financí stát od počátku privatizace do odstraňování starých ekologických zátěží vložil téměř 67 miliard korun. Současně ale zůstává před státem další významný objem závazků. V březnu 2025 MF uvádělo u programu Ekologie celkové závazky ve výši 128,2 miliardy korun, přičemž 45 miliard korun bylo v té době vázáno na konkrétní realizaci a 83,2 miliardy představovaly smluvně nevázané závazky. Otázkou však zůstává, zda je v tomto ohledu aktuální státní rozpočet proaktivní.

Nejvyšší kontrolní úřad se v roce 2023 zabýval tím, zda peníze státu určené na odstraňování starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vedou k jejich rychlejšímu odstraňování. Jeho závěr nebyl příliš povzbudivý. Podle NKÚ k urychlení procesu nedošlo a v době kontroly stále nebylo ukončeno 37 procent ekologických smluv. Kontrolní úřad zároveň uvedl, že podle tehdejšího předpokladu Ministerstva financí měl proces pokračovat nejméně dalších 20 let.

Tady se dostáváme k podstatě současné otázky. Stát už dávno vytvořil mechanismus, jak staré ekologické zátěže identifikovat, prioritizovat, financovat a postupně odstraňovat. Každý rok se přitom sleduje, kolik závazků bylo vypořádáno a jak pokračuje jejich odstraňování. Podle aktuálních údajů MF bylo od počátku privatizace do konce roku 2025 uzavřeno 328 ekologických smluv a 219 z nich už bylo ukončeno. Vláda je o výsledcích procesu každoročně informována.

Šumavský impuls a realita v regionech

Právě proto je zajímavé sledovat, co současná šumavská aktivita Ministerstva životního prostředí skutečně znamená. Pokud stát v konkrétních lokalitách, které čekají na sanaci, začne rychleji provádět průzkumy, zajišťovat riziková místa a připravovat systematické sanace, může to být začátek mnohem významnějšího přístupu k problematice starých ekologických zátěží. Pokud ale zůstane pouze u mediálních reakcí na vybrané nejviditelnější případy, bude 446 lokalit stále představovat především číslo v databázi čekající na řešení.

Není to tak dlouho, kdy v médiích výrazně zazníval také případ Nelahozevsi. Ten přitom ukazuje, proč nelze staré ekologické zátěže vnímat pouze jako historickou účetní položku. Tamní ekologická zátěž je spojována mimo jiné s uloženými sudy obsahujícími styrenové látky. V území fyzicky zůstávají materiály, u nichž je třeba řešit jejich stav a možné dopady na okolní prostředí. Případ současně připomíná, že u starých ekologických zátěží nemusí být hlavním problémem pouze samotná kontaminovaná zemina.

Zásadní může být také možnost migrace znečištění a ohrožení podzemních vod. Právě to se stalo předmětem soudního řízení v případě Nelahozevsi. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že v souvislosti se sanací skládky došlo ke stavu, který může být posuzován jako havárie podle vodního zákona, a správním orgánům uložil zahájit řízení o opatření k nápravě. Nejvyšší správní soud tento závěr v září 2025 potvrdil. Na environmentální rizika spojená se styrenem přitom dlouhodobě upozorňují také odborné podklady Ústavu chemie ochrany prostředí VŠCHT Praha, podle nichž může nezajištěná skládka představovat významné riziko pro životní prostředí, včetně možného úniku látek do podzemních a povrchových vod.

Skryté nebezpečí pod povrchem

Právě podzemní voda představuje u řady starých ekologických zátěží jeden z nejcitlivějších aspektů. V závislosti na vlastnostech látky, geologickém prostředí a hydrogeologických podmínkách může postupovat horninovým prostředím a zasáhnout další části území. Odstranění takové kontaminace proto často není otázkou prostého odtěžení několika vrstev zeminy. Může vyžadovat dlouhodobý monitoring, opakované průzkumy a technologicky náročnou sanaci.

Staré ekologické zátěže jsou zvláštním druhem dědictví. Nevlastníme je v běžném smyslu slova, přesto je přebíráme spolu s územím, na kterém žijeme. To, co bylo před desetiletími uloženo do půdy, vypuštěno do prostředí nebo ponecháno v opuštěných areálech, neztrácí svůj význam jen proto, že se změnili vlastníci, provozovatelé nebo generace lidí, kteří za jejich vznik nenesou žádnou odpovědnost. Kontaminace nezná hranice volebních období ani rozpočtových let. Pokud zůstává v prostředí, zůstává také naším společným problémem.

Právě proto by staré ekologické zátěže měly být vnímány především jako závazek k aktivnímu řešení. Evidence a monitoring jsou nezbytným základem, samy o sobě však kontaminaci neodstraní. Tam, kde existuje reálné riziko pro lidské zdraví, podzemní vody, půdu nebo ekosystémy, je namístě hledat cestu k odstranění zdroje tohoto rizika a postupně území vracet do stavu, v němž nebude představovat zátěž pro další generace. Čtyři sta čtyřicet šest lokalit je tak připomínkou toho, že s ekologickou minulostí se nelze vyrovnat pouze tím, že ji pojmenujeme. Skutečně vyřešená je až tehdy, když přestane ohrožovat prostředí a člověka.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropský odpadový sektor žádá výrazně lepší podmínky pro investice, rychlejší povolování i rovné podmínky v soutěži o veřejné zakázky. Podle FEAD je v sázce je schopnost Evropy vybudovat dostatečné recyklační a zpracovatelské kapacity. Pokud má odpadové hospodářství plnit stále náročnější evropské cíle, musí podle asociace získat postavení strategického průmyslového odvětví a soukromé firmy nesmějí být vytlačovány z trhu administrativními nebo daňovými výhodami veřejných provozovatelů.

Evropská asociace pro nakládání s odpady FEAD, která zastupuje soukromý sektor v odpadovém hospodářství, přichází s poměrně jednoznačným požadavkem. Evropská pravidla musí vytvořit podmínky, v nichž budou mít odpadové a recyklační společnosti možnost investovat, růst a soutěžit za stejných podmínek jako ostatní průmyslová odvětví. Podle asociace se totiž stále výrazněji ukazuje rozpor mezi rostoucími požadavky evropské legislativy a podmínkami, za kterých mají firmy potřebnou infrastrukturu skutečně vybudovat.

Pomalé schvalování brzdí klíčové investice

Jedním z hlavních požadavků je proto uznání odpadového hospodářství jako strategického průmyslového sektoru. To se má podle FEAD promítnout především do povolovacích procesů. Recyklační zařízení a další infrastruktura pro nakládání s odpady by podle asociace měla mít možnost využívat stejně rychlé a zjednodušené postupy, jaké evropská legislativa postupně zavádí pro průmyslovou výrobu a čisté technologie. Dlouhé a komplikované povolování totiž podle FEAD prodlužuje realizaci investic, zvyšuje jejich náklady a v konečném důsledku může brzdit vznik nových kapacit.

V případě recyklačních zařízení přitom nejde pouze o klasickou průmyslovou investici. Moderní zařízení pro třídění a zpracování odpadu jsou součástí infrastruktury, která má evropskému průmyslu dodávat druhotné suroviny. Pokud se jejich výstavba zdržuje roky kvůli složitým povolovacím procesům, evropský trh současně přichází o potenciální zdroje materiálů, které mohou nahradit primární suroviny.

Energetická past pro recyklované materiály

FEAD současně upozorňuje na vysoké ceny energií. Odpadové hospodářství je v řadě svých činností energeticky náročné a náklady na elektřinu a další energie se přímo promítají do ceny zpracování odpadu i výsledného recyklovaného materiálu. Asociace proto požaduje, aby odpadové a recyklační společnosti mohly za stanovených podmínek využívat mechanismy státní podpory určené k omezení dopadu vysokých energetických nákladů.

Podle FEAD současné nastavení vytváří konkurenční nevýhodu pro recyklované materiály. Recyklátor musí započítat vysoké náklady na sběr, třídění, zpracování a spotřebu energie, zatímco primární surovina může být v některých případech levnější. Jestliže se tento rozdíl dále prohlubuje vysokými cenami energií, ekonomická návratnost investic do recyklačních technologií se zhoršuje. Výsledkem může být situace, kdy evropská politika současně požaduje vyšší podíl recyklovaných materiálů, ale samotná výroba těchto materiálů se ekonomicky stává méně konkurenceschopnou.

Zadávání zakázek bez soutěže oslabuje trh

Druhá část požadavků FEAD se týká fungování samotného trhu. Asociace upozorňuje na rostoucí využívání takzvaného in house zadávání a dalších forem spolupráce mezi veřejnými subjekty. Obce a města mohou za určitých podmínek zajistit služby prostřednictvím vlastních společností bez otevřené soutěže. FEAD tento postup nezpochybňuje jako právní institut, upozorňuje však na jeho dopad na konkurenční prostředí.

Pokud město nebo obec svěří služby vlastní společnosti bez otevřené soutěže, soukromé firmy se k dané zakázce vůbec nemají jak dostat. Podle FEAD se problém prohlubuje ve chvíli, kdy se tento způsob zadávání rozšiřuje a stále větší část trhu tak zůstává mimo skutečnou hospodářskou soutěž. Soukromí provozovatelé přitom mohou mít jen omezený prostor nabídnout své technologie, know how a investiční kapacitu. Výsledkem není pouze menší počet uchazečů o konkrétní zakázku, ale postupné oslabování konkurenčního prostředí na trhu odpadového hospodářství.

Volný trh přináší inovace i spravedlivé daně

Pro FEAD je přitom otevřená soutěž důležitá nejen kvůli ceně. Konkurence mezi provozovateli může podle asociace přinášet efektivnější služby, technologické inovace a investice do modernější infrastruktury. Pokud soukromé společnosti nemají možnost ucházet se o veřejné zakázky, klesá také jejich motivace investovat do kapacit, jejichž využití závisí na budoucím přístupu k trhu.

Dalším problémem, na který FEAD upozorňuje, jsou rozdílné daňové podmínky. V některých evropských zemích mohou mít veřejné odpadové společnosti určité daňové výhody, například v oblasti DPH. Pokud přitom soukromý podnik poskytuje srovnatelnou službu a musí nést plné daňové zatížení, podle FEAD nejde o rovnou hospodářskou soutěž. Takové rozdíly mohou ovlivňovat rozhodování investorů a zvyšovat nejistotu při plánování nových projektů.

Evropská asociace pro nakládání s odpady FEAD proto ve svém stanovisku formuluje své hlavní požadavky na novou evropskou legislativu, především na připravovaný zákon o oběhovém hospodářství, Circular Economy Act. Její cílem je nastavit podmínky tak, aby odpadové a recyklační firmy mohly investovat a soutěžit na trhu za rovných podmínek.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Pět ze šesti hlavních izraelských odsolovacích zařízení se na přelomu srpna a září dostalo mimo běžný provoz poté, co pobřežní vody zaplnily mikroskopické organismy a prudce vzrostl jejich zákal. Nešlo přitom o klasickou poruchu technologie. Problém vznikl už v moři a následně se přenesl do čerpacích a filtračních systémů. Událost ukazuje mimořádně názorně, jak citlivý může být vodohospodářský systém postavený na reverzní osmóze vůči náhlým změnám kvality surové mořské vody.

Izrael si během posledních dvou desetiletí vybudoval vodohospodářský systém, který patří k nejvýraznějším příkladům rozsáhlého využití odsolování mořské vody. Páteří systému se staly velké pobřežní závody využívající technologii reverzní osmózy. Jenže právě nedávná událost ukázala, že mezi kapacitou samotného zařízení a skutečnou vodní bezpečností existuje podstatný rozdíl. Odsolovací závod může být schopen vyrobit stovky tisíc kubíků vody denně, ovšem pouze tehdy, pokud je schopen bezpečně zpracovat vodu, která do něj přichází.

Pět velkých zařízení, která se během události ocitla mimo plný provoz, tvoří významnou část celkové odsolovací kapacity. Jedná se o závody Aškelon, Ašdod, Palmachim, Sorek A a Sorek B. Jediný Hadera zůstal během první fáze události v nepřetržitém provozu. Samotná Hadera má podle dostupných údajů kapacitu přibližně 145 milionů m³ ročně.

Celá skupina pěti velkých závodů vybudovaných od počátku izraelského programu odsolování představuje kapacitu přibližně 585 milionů m³ ročně. Pro představu jde o množství odpovídající zhruba 1,6 milionu m³ vody denně. Pro srovnání Praha ročně spotřebuje přibližně 120 milionů m³ pitné vody, takže izraelské odsolovací závody dohromady dokážou za rok vyrobit zhruba pětinásobek objemu vody, který za stejnou dobu spotřebuje celá česká metropole.

Podle údajů izraelského vodohospodářského systému se během krize mohl potenciální výpadek pohybovat kolem 85 000 m³ za hodinu. Tedy více než 2 miliony m³ za jediný den. To je objem srovnatelný s přibližně dvaceti dny běžné spotřeby vody v Praze. Země přitom během běžného letního dne spotřebuje přibližně 3,9 milionu m³ vody, včetně zemědělské spotřeby. Zemědělství proto pocítilo omezení dodávek velmi záhy, zatímco zásobování domácností se podařilo udržet.

Limity filtrace v horkém moři

Při reverzní osmóze je mořská voda pod vysokým tlakem vháněna přes semipermeabilní membránu, která propouští molekuly vody, ale zadržuje soli a většinu dalších rozpuštěných látek. K samotné membránové separaci však voda dorazí až po předchozí úpravě, která má odstranit část nečistot a biologického materiálu. Právě tato předúprava představuje důležité místo, kde se kvalita mořské vody přímo střetává s limity technologie. A během mimořádného rozkvětu mikroorganismů se ukázalo, jak rychle může tento vztah přestat fungovat.

Vysoká koncentrace mikroskopických organismů prudce zvýšila zákal vstupní vody a současně zatížila filtrační systém natolik, že zařízení nebylo možné provozovat v běžném režimu. Podle izraelských výzkumníků šlo o mikrořasy, které se do oblasti dostaly pravděpodobně z oblasti delty Nilu a byly následně transportovány podél pobřeží. Výzkumníci zároveň upozorňovali, že šlo o jev mimořádného rozsahu. Edo Bar Zeev z Ben Gurionovy univerzity uvedl, že za dvě desetiletí sledování pobřežních vod podobný jev tohoto rozsahu nezažil.

Pozdější laboratorní analýza identifikovala mezi organismy cyanobakterie (sinice) rodu Synechococcus. To je důležité rozlišení. Označení cyanobakterie může být zavádějící, protože nejde o řasy v botanickém smyslu, ale o fotosyntetické bakterie. Rod Synechococcus je přitom v mořském prostředí běžný. Samotný nález tohoto rodu tedy ještě neznamená, že vodní květ představoval toxickou kontaminaci. Vědci podle dostupných informací stále zjišťují konkrétní druh i okolnosti jeho mimořádného rozmnožení, přičemž potvrzují, že šlo o čistě mechanický a biologický problém spojený s extrémním zákalem. Mnohem složitější je vysvětlit, proč se mikroorganismy právě v tomto období rozmnožily v tak mimořádném rozsahu. Pravděpodobně se zde potkalo několik příznivých podmínek. Významnou roli mohl sehrát transport biologického materiálu z oblasti delty Nilu, k němuž se přidaly vysoké teploty mořské vody a vhodné podmínky pro růst mikroorganismů. Dalším faktorem může být zvýšený přísun živin z pevniny.

Živiny z Pásma Gazy jako akcelerátor růstu

A právě v tomto bodě se do ekologického řetězce dostává také Gaza. V důsledku rozsáhlého poškození kanalizační a čistírenské infrastruktury se do pobřežních vod dostávají velké objemy nedostatečně čištěných odpadních vod. Aktuální odhady hovoří přibližně o 40 000 m³ nečištěných odpadních vod denně, přičemž některé zdroje uvádějí při započtení dalších úniků celkový objem až kolem 55 000 m³ denně. To představuje 40 až 55 milionů litrů vody každý den, která obsahuje organickou hmotu a živiny, především sloučeniny dusíku a fosforu.

Dusík a fosfor jsou přitom pro vodní ekosystémy zásadní. Pokud do pobřežního prostředí přicházejí ve zvýšeném množství, mohou podpořit takzvanou eutrofizaci a rychlé množení některých mikroorganismů. Neznamená to však, že každý přísun odpadních vod automaticky vytvoří rozsáhlý vodní květ. Rozhodující je kombinace koncentrace živin, teploty, světla, proudění a dalších fyzikálních a biologických podmínek.

Z tohoto důvodu je vědecky opatrnější hovořit o možném zesílení jevu než tvrdit, že odpadní vody z Gazy celý vodní květ způsobily. Izraelští vědci podle aktuálních zpráv sami uvádějí, že přesná příčina mimořádného rozmnožení zatím není definitivně určena. Současně existují indicie, že odpadní vody mohly dodgy živiny potřebné k jeho zesílení.

Podobnou hypotézu podporuje i skutečnost, že problémy byly spojovány s organismy přicházejícími od oblasti Nilu, tedy z prostoru, kde následně podél pobřeží pokračuje jejich transport. Izraelský státní kontrolní úřad již dříve upozorňoval, že kvalita surové mořské vody může být pro odsolovací zařízení kritickým faktorem.

Historická data ukazují, že v letech 2007 až 2023 bylo zaznamenáno 14 případů znečištění mořské vody, které vedly k zastavení výroby v odsolovacích zařízeních, přičemž celých 8 z nich souviselo s mikrobiálním znečištěním. Kontrolní zpráva současně upozornila na rizika spojená se znečištěním a zákalem v okolí ústí vodních toků, kde mohou být přítomny odpadní vody a další zdroje kontaminace.

Hrozba trvalého znehodnocení filtrů

Membránový systém navíc není technologie, kterou lze po odstávce jednoduše vypnout a znovu spustit. Pokud biologický materiál výrazně zatíží předúpravu a pronikne až k samotným membránám, dochází k procesu zvanému biofouling. Na jejich povrchu se vytvoří vrstva organických a biologických látek, která zásadně omezuje průtok vody a dramaticky zvyšuje energetickou náročnost celého procesu.

Náprava pak vyžaduje složitý a zdlouhavý řetězec činností od kontroly odběrných systémů přes vyčištění předúpravy až po náročné chemické čištění nebo případnou kompletní výměnu membrán. V krizové situaci proto získávají strategický význam i náhradní komponenty a jejich dostupnost. Izraelské úřady začaly v reakci na událost vytvářet zásoby potřebného vybavení s ohledem na možnost, že biologické znečištění potrvá delší dobu.

Ještě neobvyklejší reakcí byl pokus zasáhnout proti samotnému biologickému jevu přímo v moři. Izraelské úřady schválily aplikaci algicidních látek u pobřeží Aškelonu, přičemž podle dostupných informací šlo mimo jiné o látky na bázi sloučenin mědi. Současně byl kvůli možným ekologickým dopadům zásahu plně omezen rybolov v dotčené oblasti. Tento postup dobře ilustruje, do jak obtížné situace se vodohospodáři dostali. Zatímco biologický materiál uvnitř technologického systému lze odstranit řízenými postupy, likvidace vodního květu přímo v moři znamená drasticky zasáhnout do ekosystému, který je jeho přirozeným prostředím.

Použití algicidů proto představuje řešení s vlastním vysokým rizikem. Látka určená k potlačení konkrétní skupiny organismů může zasáhnout také další části potravního řetězce a trvale změnit chemické podmínky v místě aplikace. U sloučenin mědi je navíc nutné přísně sledovat jejich koncentraci ve vodním sloupci i následné nebezpečné ukládání v sedimentech a akumulaci v mořských organismech. Krátkodobě může podobný zásah pomoci zabránit delší odstávce kritické vodárenské infrastruktury, zároveň však vytváří naléhavou potřebu dlouhodobě sledovat jeho ekologické následky.

Izraelská zkušenost nám ukazuje, že bezpečný vodohospodářský systém musí mít nejen dostatečnou výrobní kapacitu, ale také rezervu pro případ, kdy se náhle změní vlastnosti suroviny a jak je důležitá diverzifikace. V tomto případě není surovinou ropa ani zemní plyn, ale mořská voda. A její kvalitu nelze plně kontrolovat. Izraelský případ tak představuje pozoruhodnou lekci pro celý svět, protože odsolování může být jedním z nejdůležitějších nástrojů z pohledu adaptace na změnu klimatu a tedy na nedostatek vody.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu