Pětadvacet procent materiálů s certifikací hmotnostní bilance, přibližně 43 % recyklovaných surovin a polyesterová vlákna vyrobená z použitých PET lahví. Společnost Continental představila koncept pneumatiky, který ukazuje, kolik různých druhů odpadu může najít uplatnění při výrobě nového výrobku. Do směsi se vrací materiály ze starých pneumatik, využívá se recyklovaná ocel a odpadní písek z hutního a slévárenského průmyslu. Některé z těchto surovin se získávají mechanickou recyklací, jiné prostřednictvím tepelných či chemických procesů. Jak velký přínos takové řešení skutečně představuje?

Pneumatika je materiálově složitější, než se zdá

Pneumatika patří mezi technicky náročné výrobky. Musí přenášet hmotnost automobilu, odolávat deformacím, vysokým teplotám i mechanickému opotřebení a současně zajistit přilnavost na suchém a mokrém povrchu. Její konstrukce proto kombinuje několik druhů pryže, kovové a textilní výztuže, plniva, oleje a další chemické přísady. Každá složka plní jinou funkci a výsledné vlastnosti závisejí na jejich vzájemném působení.

Přírodní a syntetický kaučuk tvoří základ pryžových směsí. Přírodní kaučuk se získává především z latexu kaučukovníků, zatímco syntetické druhy vznikají chemickou výrobou, zpravidla z uhlovodíkových surovin. Jejich kombinace umožňuje přizpůsobit vlastnosti jednotlivých částí pneumatiky požadavkům na pružnost, odolnost proti opotřebení, přilnavost a životnost. Běhoun musí zvládat přímý kontakt s vozovkou, bočnice opakované ohýbání a vnitřní části přenášejí zatížení mezi jednotlivými konstrukčními vrstvami.

Významnou úlohu mají také saze a oxid křemičitý, označovaný jako silika. Saze se do pryže přidávají především jako zpevňující plnivo, které ovlivňuje mechanickou odolnost a opotřebení. Silika se používá zejména ve směsích, u nichž výrobci usilují o vhodnou kombinaci přilnavosti za mokra a nízkého valivého odporu. Ten ovlivňuje množství energie, které automobil spotřebuje při jízdě. Obě plniva mají proto význam pro bezpečnost i energetickou účinnost pneumatiky.

Ocelové kordy a další kovové prvky zajišťují pevnost konstrukce a stabilitu při zatížení. Textilní vlákna vytvářejí další výztužné vrstvy, které pomáhají udržet tvar pneumatiky a rozkládat mechanické síly. Používají se například polyester, nylon nebo další technická vlákna podle konkrétní konstrukce a požadovaných vlastností.

Právě výztužné materiály představují zajímavou příležitost pro využití recyklovaných surovin. Continental uvádí, že ocel a textilie společně představují přibližně 18 % materiálů v osobní pneumatice. Nahrazení části primárních surovin recyklovanými variantami tak může omezit spotřebu nových zdrojů, aniž by výrobce musel měnit základní konstrukční princip pneumatiky.

Co se skutečně skrývá za 43 % recyklovaných materiálů

Společnost Continental vyvinula koncepční pneumatiku v rámci evropského projektu ZEvRA, který hledá způsoby, jak více využívat materiály šetrnější k životnímu prostředí při výrobě elektromobilů. Podle oznámení z 25. srpna 2026 tvoří přibližně 43 % pneumatiky recyklované materiály a dalších 13 % suroviny z obnovitelných zdrojů. U dalších 25 % výrobce uvádí takzvanou hmotnostní bilanci. Jde o systém, který sleduje množství surovin s certifikovaným původem vstupujících do výroby a podle stanovených pravidel umožňuje přiřadit jejich podíl výsledným výrobkům. Continental však ve zveřejněném oznámení blíže nevysvětluje, jaké konkrétní suroviny těchto 25 % představuje.

Continental mezi recyklované vstupy konceptu ZEvRA řadí ocel, kaučuk ze starých pneumatik a polyesterová vlákna vyrobená z PET lahví. Využívá také technologie pro získávání sazí z odpadních pneumatik a zpracování písku pocházejícího například ze sléváren. Uvedený podíl 43 % je souhrnným údajem za recyklované materiály. Ve zveřejněném oznámení však výrobce nerozepisuje jejich přesné hmotnostní zastoupení v pneumatice. Nelze proto určit, jak velkou část celkového podílu představuje PET, ocel, recyklovaná pryž nebo jednotlivé produkty pyrolýzy.

Pneumatika ZEvRA navíc dosáhla třídy A v hodnocení valivého odporu na evropském štítku pneumatik, tedy nejvyššího hodnocení v této kategorii. Nízký valivý odpor omezuje energetické ztráty vznikající při odvalování pneumatiky, což je důležité zejména u elektromobilů, protože se může pozitivně projevit na jejich dojezdu. Hodnocení valivého odporu však vypovídá pouze o jedné z vlastností pneumatiky. Bez zveřejněných výsledků dalších zkoušek nelze posoudit, jak si koncepční pneumatika vede například při brzdění na mokré vozovce, jakou má životnost, jak rychle se opotřebovává ani jaké jsou její celkové environmentální dopady během celého životního cyklu.

PET lahev se může vrátit jako lahev, nebo se proměnit ve vlákno

Zvláštní pozornost si zaslouží polyester vyrobený z recyklovaných PET lahví. Polyethylentereftalát, známý pod zkratkou PET, se používá například pro výrobu nápojových obalů. Jeho vlastnosti umožňují také výrobu polyesterových vláken, která mají uplatnění v textilním průmyslu i při konstrukci technických výrobků. V pneumatice se polyesterové vlákno využívá jako součást zmiňované textilní výztuže. Použití recyklovaného PET tak může snížit potřebu primárního polyesteru, aniž by se měnila základní funkce výztužného materiálu.

Continental uvádí, že polyesterové kordy vyrobené z recyklovaných PET lahví používá ve vybraných osobních pneumatikách již od roku 2022. Z environmentálního hlediska však vyvstává otázka, zda je vhodnější zpracovat použitou PET lahev na novou lahev, nebo z ní vyrobit polyesterové vlákno pro jiný výrobek. Odborná literatura se touto problematikou zabývá a nabízí zajímavé podklady pro porovnání obou cest.

Studie zveřejněná v roce 2023 v časopise Environmental Research porovnávala recyklaci PET lahví na nové lahve, označovanou jako bottle to bottle, a jejich zpracování na polyesterová vlákna, tedy bottle to fiber. Autoři využili analýzu životního cyklu a ukazatel materiálové cirkularity MCI (Material Circularity Indicator), který vyjadřuje, nakolik výrobek využívá recyklované či obnovitelné materiály a jak účinně se materiály po skončení jeho životnosti vracejí zpět do oběhu, místo aby se spotřebovaly nebo skončily jako odpad. Výzkumníci zkoumali mimo jiné spotřebu zdrojů, environmentální dopady recyklačních procesů a míru zachování materiálové hodnoty.

Výsledky ukázaly, že obě recyklační cesty mohou ve většině sledovaných kategorií snížit environmentální dopady ve srovnání s výrobou z primárních surovin. Studie uváděla snížení dopadů v řadě kategorií o více než 60 %, přičemž konkrétní výsledek závisel na použité metodice výpočtu a způsobu přiřazení environmentálních zátěží jednotlivým výrobkům.

Z hlediska zachování materiálové kvality vycházela lépe recyklace PET lahví na nové lahve. Autoři upozornili, že při tomto způsobu recyklace zůstává plast v původním typu výrobku, zatímco při výrobě polyesterových vláken se využívá k jinému účelu. V základních scénářích studie dosahoval ukazatel materiálové cirkularity MCI hodnoty 0,20 až 0,31 při recyklaci lahví na nové lahve a 0,52 při výrobě vláken. Vyšší hodnota přitom neznamená automaticky kvalitnější recyklaci. V modelovém scénáři, který počítal s úplným sběrem použitých lahví a jejich využitím pro výrobu nových lahví, vzrostla hodnota MCI na 0,55 až 0,60. Výsledky tedy ukazují, jak významně mohou způsob sběru a nastavení recyklačního systému ovlivnit výsledné hodnocení. Uvedené hodnoty platí pro konkrétní scénáře studie a nelze je bez dalšího zobecnit na všechny technologie recyklace PET.

Studie tedy podporuje závěr, že obě cesty mohou přinášet environmentální úspory, ale návrat PET do nových lahví může lépe zachovat jeho materiálovou hodnotu. To však ještě samo o sobě nedokazuje, že výroba polyesterové výztuže do pneumatik je vždy horší než jiné možnosti využití PET. Pro takové srovnání by bylo nutné zohlednit skutečné výrobní podmínky, množství spotřebované energie, přepravu, životnost výrobku a to, jaké primární suroviny recyklát nahrazuje.

Důležitá je také dostupnost vhodného materiálu. Ne každá použitá PET lahev se automaticky může vrátit do potravinářského obalu. Výslednou kvalitu ovlivňují příměsi, barviva, kontaminace, třídění a účinnost recyklační technologie. Část materiálu proto může najít využití v jiných výrobcích, přestože pro výrobu nových lahví nevyhovuje.

Staré pneumatiky mohou poskytnout kaučuk, saze, olej i plyn

Další významnou částí konceptu je využití materiálů ze starých pneumatik. Ty obsahují směs přírodního a syntetického kaučuku, sazí, oceli, textilních vláken a řady přísad. Právě kombinace těchto složek komplikuje jejich recyklaci. Pryž je vulkanizovaná, což znamená, že její polymerní řetězce jsou propojené chemickými vazbami, které zajišťují potřebné mechanické vlastnosti. Běžným zahřátím proto nelze starou pneumatiku jednoduše roztavit a znovu vytvarovat jako běžný termoplast.

Jednou možností je mechanické zpracování, při kterém se pneumatika rozdrtí a oddělí se jednotlivé materiálové složky. Získaný pryžový granulát nebo prášek může najít využití v dalších výrobcích, případně v určitých pryžových směsích. Další cestou je pyrolýza. Při tomto tepelném procesu se materiál rozkládá za vysokých teplot a bez přístupu kyslíku. Pryžové polymery se rozpadají na menší molekuly a vzniká směs plynných, kapalných a pevných produktů. Jejich podíl a vlastnosti závisí na složení vstupních pneumatik a na provozních podmínkách zařízení. Pevný produkt obsahuje uhlíkatou složku, kterou lze po dalším zpracování využít jako regenerované saze. Ty mohou částečně nahrazovat průmyslově vyráběné saze v pryžových směsích.

Kapalným produktem je pyrolýzní olej. Jeho složení se liší podle použité technologie a vstupní suroviny. Obsahuje různé uhlovodíky a může sloužit jako surovina pro další chemické zpracování, například při výrobě chemických produktů nebo uhlíkatých materiálů. Některé druhy oleje lze po vhodné úpravě využít také jako palivo či jako složku energetických procesů. Pro materiálovou cirkularitu je přitom důležité rozlišovat, zda olej nahrazuje primární chemickou surovinu, nebo zda se pouze spaluje a využívá jeho energetický obsah. Plynná složka obsahuje směs hořlavých plynů, kterou lze za vhodných podmínek využít k pokrytí části energetických potřeb samotného procesu. Tím se může snížit spotřeba externí energie.

Pyrolýza tak nabízí možnost získat ze starých pneumatik několik různých výstupních materiálů. Z environmentálního hlediska je ovšem podstatné, jaká část těchto produktů se skutečně vrací do materiálové výroby a jaká slouží k výrobě energie. Pokud se regenerované saze použijí v nové pneumatice, vzniká přímá materiálová vazba mezi starým a novým výrobkem. Jestliže se pyrolýzní olej využije jako surovina pro další chemickou výrobu, může rovněž přispívat k náhradě primárních zdrojů. Při jeho spálení se naproti tomu využije především energetický obsah, což představuje jiný typ využití.

Přehledová studie publikovaná v časopise Recycling v roce 2025 se zaměřila na potenciál pyrolýzy odpadních pneumatik při snižování emisí skleníkových plynů. Rozebírá tři hlavní produkty, tedy pyrolýzní olej, regenerované saze a pyrolýzní plyn, a porovnává možné přínosy jejich využití. Upozorňuje také na rozdíly mezi studiemi, které vyplývají z použitých metodik, předpokladů o nahrazovaných surovinách a způsobu započítávání energetických výstupů. Výsledky proto nelze převést na jedinou univerzální hodnotu environmentální úspory platnou pro všechny pyrolýzní technologie.

Podobně zaměřená studie z roku 2026, zveřejněná v časopise Resources, Conservation & Recycling Advances, se zabývá cirkularitou a udržitelností výroby regenerovaných sazí z odpadních pneumatik. Autoři upozorňují, že pro posouzení přínosu je nutné sledovat nejen samotnou výrobu recyklovaného materiálu, ale také jeho kvalitu, možnosti využití v nových pryžových směsích a schopnost nahradit průmyslově vyráběné saze při zachování srovnatelných vlastností.

Evropský projekt BlackCycle, financovaný z programu Horizont 2020, rovněž zkoumal možnosti získávání druhotných surovin z pneumatik po skončení životnosti a jejich návratu do výroby nových pneumatik. Výsledky projektu ukazují, že technologicky propojený systém může zahrnovat mechanické oddělování materiálů, pyrolýzu i další úpravy kapalných a pevných produktů. Podstatné je právě propojení jednotlivých procesů, které umožňuje využít více výstupních materiálů namísto toho, aby se s celou pneumatikou nakládalo pouze jedním způsobem.

Odpadní písek jako náhrada primárního plniva

Pozornost si zaslouží také využití písku pocházejícího ze slévárenského průmyslu. Při výrobě odlitků se písek používá pro tvorbu forem a jader. Po použití může část materiálu ztratit vlastnosti potřebné pro původní účel, přesto může za určitých podmínek posloužit jako surovina pro další zpracování. Continental uvádí, že v konceptu ZEvRA využívá odpadní písek jako vstup pro výrobu alternativní varianty siliky. Ta se následně uplatňuje jako plnivo v pryžové směsi. Takové řešení může omezit potřebu primárních surovin a současně nabídnout využití materiálu, který by jinak vyžadoval další nakládání.

I v tomto případě však záleží na vlastnostech výsledného produktu. Použitý slévárenský písek není automaticky vhodný pro každou aplikaci. Jeho složení a případné příměsi musí odpovídat požadavkům následného zpracování. Pro posouzení environmentálního přínosu je dále nutné zohlednit spotřebu energie a materiálů při úpravě, přepravu a množství primární siliky, které lze skutečně nahradit. Recyklace takového materiálu může být přínosná, pokud výsledná surovina splňuje potřebné technické parametry a nahrazuje materiál, který by se jinak musel získat z primárních zdrojů.

Jak poznat skutečně cirkulární pneumatiku

Koncept ZEvRA ukazuje, že výrobci dokážou kombinovat několik druhů recyklovaných surovin v jednom technicky náročném výrobku. Přínos jednotlivých složek se však liší podle jejich původu, způsobu zpracování a možností dalšího využití. Proto je užitečné oddělit otázku podílu recyklátu od otázky celkové cirkularity.

Vysoký podíl recyklovaných materiálů může znamenat nižší potřebu primárních surovin. Sám o sobě však nevypovídá o tom, jak dlouho výrobek vydrží, kolik energie se spotřebuje při výrobě, jaké emise vznikají během používání a zda lze materiály po skončení životnosti znovu získat. Pneumatika s vysokým podílem recyklátu, která by měla výrazně kratší životnost než srovnatelný výrobek, by mohla vyžadovat častější výměnu a spotřebu dalších materiálů. Bez údajů o životnosti a funkčních vlastnostech nelze tuto možnost spolehlivě vyhodnotit.

Podobně nelze automaticky přisoudit vyšší environmentální přínos každému materiálu jen proto, že pochází z odpadu. Rozhodující pro odborné srovnání jsou konkrétní údaje o tom, jakou primární surovinu nahrazuje, jaké nároky má jeho zpracování a jaké možnosti další recyklace zůstávají po skončení životnosti výrobku.

U PET lahví studie podporují význam zachování materiálové kvality a upozorňují na výhody uzavřeného cyklu, v němž se lahev vrací do výroby nové lahve. Výroba polyesterového vlákna přesto může být přínosná, zejména pokud využívá materiál, který pro výrobu nových obalů nemá odpovídající kvalitu, nebo pokud nahrazuje primární polyester při nižších celkových environmentálních dopadech. Konkrétní výsledek je třeba ověřovat pro daný systém.

U pneumatik po skončení životnosti existuje více cest, jak využít jejich materiály. Mechanická recyklace může získat pryžový granulát a oddělit kovové části. Pyrolýza může poskytnout regenerované saze, olej a plyn. Každá cesta má jiné výstupy, energetické nároky a možnosti dalšího použití. Pokud se podaří kvalitní regenerované saze vrátit do nových pneumatik, vzniká materiálový cyklus, který může snížit spotřebu primárních surovin. Využití oleje jako chemické suroviny může nabídnout další možnost náhrady fosilních vstupů, zatímco energetické využití plynu může přispět k provozu samotného zařízení.

Při hodnocení cirkulární pneumatiky je proto nutné sledovat celý životní cyklus. Patří sem původ surovin, způsob výroby, vlastnosti při používání, životnost, spotřeba energie, emise a možnosti získání materiálů po skončení životnosti. Důležité je také rozlišovat mezi již zavedenými technologiemi a postupy, které se zatím ověřují nebo rozvíjejí pro širší průmyslové využití.

Pneumatika ZEvRA tak představuje zajímavý příklad, jak lze do výroby bezpečnostně náročného výrobku začlenit více druhů druhotných surovin. Zveřejněné údaje dokládají technickou možnost dosáhnout přibližně 43% podílu recyklovaných materiálů a současně získat nejvyšší třídu valivého odporu. Pro úplné vyhodnocení její cirkularity však budou zapotřebí další srovnatelné údaje.

Zdroje a odborná literatura

Continental. 2026. Continental Develops Concept Tire Containing Over 40 Percent Recycled Materials for EU Project. Tisková zpráva, 25. srpna 2026. Dostupné z Continental – koncept pneumatiky ZEvRA.

Chairat, S., Gheewala, S. H. 2023. Life cycle assessment and circularity of polyethylene terephthalate bottles via closed and open loop recycling. Environmental Research, 236, 116788. DOI: 10.1016/j.envres.2023.116788. Dostupné z PubMed – odborná studie o recyklaci PET lahví.

Wu, Y. et al. 2025. On the Potential of Waste Tire Pyrolysis in Carbon Mitigation: A Review. Recycling, 10(5), 172. DOI: 10.3390/recycling10050172. Dostupné z Recycling – přehledová studie o pyrolýze odpadních pneumatik.

Pati, S. et al. 2026. Circularity and sustainability of recovered carbon black production from end-of-life tyre pyrolysis. Resources, Conservation & Recycling Advances, 30, 200340. DOI: 10.1016/j.rcradv.2026.200340. Dostupné z ScienceDirect – studie o regenerovaných sazích z odpadních pneumatik.

Kumar, D. et al. 2025. Comparative analysis of waste tyre treatment technologies: Environmental and economic perspectives. Renewable and Sustainable Energy Reviews, 216, 115691. DOI: 10.1016/j.rser.2025.115691. Dostupné z ScienceDirect – srovnání technologií zpracování odpadních pneumatik.

Generation and utilization of waste tires pyrolysis carbon: A critical review. 2025. Fuel, 400, 135740. DOI: 10.1016/j.fuel.2025.135740. Dostupné z ScienceDirect – přehled využití uhlíkatých produktů pyrolýzy pneumatik.

Léto 2026 se zapsalo do evropských klimatických statistik nejen mimořádně vysokými teplotami, ale také tragickou bilancí jejich zdravotních následků. Vědci odhadují, že v 854 evropských městech a městských oblastech zemřelo v důsledku horka 50 391 lidí. Přibližně 32 600 těchto úmrtí podle jejich výpočtů souviselo s globálním oteplováním způsobeným lidskou činností.

Výzkum připravil mezinárodní tým vedený vědci z Imperial College London a London School of Hygiene & Tropical Medicine. Autoři analyzovali období od 1. června do 31. srpna 2026 a spojili klimatologické modelování s epidemiologickými údaji o vztahu mezi venkovní teplotou a úmrtností. Výsledky ukázaly, že letošní léto přineslo v hodnocených městech nejvyšší odhadovanou úmrtnost související s horkem od začátku sledování v roce 2000. Výzkumníci zároveň zjistili, že přibližně dvě třetiny této zátěže lze připsat oteplování způsobenému člověkem.

Rekordní teploty zasáhly velkou část Evropy

Léto 2026 bylo podle klimatologických údajů třetím nejteplejším evropským létem v historii měření a vůbec nejteplejším létem v západní Evropě. Série vln veder začala již koncem května a pokračovala až do konce srpna. Mimořádně vysoké teploty zaznamenaly také oblasti střední, východní a jižní Evropy.

Průměrná teplota v hodnocených 854 městech byla během června, července a srpna přibližně o 2,4 °C vyšší než průměr za období 1991 až 2020. V západní Evropě činila tato odchylka 2,9 °C, v jižní Evropě 2,6 °C. V některých dnech dosahovaly teplotní odchylky v jednotlivých zemích až 12 °C nad obvyklou hodnotou pro danou část roku. Nejvyšší denní odchylka vypočtená jako průměr pro všechna sledovaná města dosáhla 7,3 °C.

Takové hodnoty představují významnou zdravotní zátěž, zvláště pokud vysoké teploty přetrvávají několik dní a noci nepřinášejí dostatečné ochlazení. Organismus má omezené možnosti odvádět přebytečné teplo a dlouhodobé vystavení vysokým teplotám zvyšuje nároky na krevní oběh. Zhoršovat se mohou také chronická onemocnění a roste riziko dehydratace. V městském prostředí situaci komplikuje zahřívání budov a zpevněných povrchů, které uchovávají teplo a zpomalují noční ochlazování.

Více než 50 tisíc úmrtí, dalších 32 tisíc připadá na vliv člověka

Základní výsledek studie představuje odhad 50 391 úmrtí souvisejících s horkem během sledovaných tří letních měsíců. Autoři současně vyčíslili statistickou nejistotu svého odhadu. Při použití jejich modelu se výsledný počet pohyboval v rozmezí 46 026 až 53 878 úmrtí.

Z celkové zátěže připadlo podle výpočtů 32 619 úmrtí na důsledky oteplování způsobeného lidskou činností. To odpovídá 65 % celkového odhadovaného počtu, přičemž interval nejistoty tohoto podílu činil 53 až 73 %. Zbývající část úmrtí souvisela s tepelnou zátěží, která by se vyskytovala také bez dodatečného oteplování způsobeného člověkem.

Antropogenní emise skleníkových plynů však posunují teplotní podmínky směrem k vyšším hodnotám, a tím zvyšují pravděpodobnost nebezpečných veder i jejich zdravotních následků. Výzkumníci proto porovnávali skutečné teploty zaznamenané v létě 2026 s hypotetickými teplotami v klimatu bez oteplování způsobeného člověkem. Rozdíl mezi vypočtenou úmrtností v obou scénářích umožnil odhadnout dodatečný počet úmrtí spojených s klimatickou změnou. Pro samotný výpočet použili klimatická pozorování, klimatické modely a dříve publikované epidemiologické poznatky o vztahu mezi teplotou a úmrtností.

Nejvíce obětí připadlo na Itálii, vysoká úmrtnost zasáhla i střední Evropu

Absolutní počty úmrtí se mezi zeměmi výrazně lišily. Nejvyšší odhad zaznamenala Itálie, kde model vypočítal 13 303 úmrtí souvisejících s horkem. Interval nejistoty činil 11 829 až 14 965 případů. Následovala Francie s 7 268 úmrtími, Španělsko s 6 824 případy, Německo s 6 340 a Spojené království s 4 354 úmrtími.

Vysoká čísla odrážejí kombinaci teplotní zátěže, velikosti sledované populace a její zdravotní zranitelnosti. Samotný absolutní počet proto neumožňuje spolehlivě porovnat, kde bylo horko pro obyvatele nejnebezpečnější. Pro takové srovnání vědci použili také věkově standardizovanou úmrtnost, která umožňuje lépe zohlednit rozdílnou věkovou strukturu obyvatelstva.

V tomto ukazateli se na prvním místě umístila Malta se 716 úmrtími na milion obyvatel, následovala Itálie s 561 a Maďarsko s 537 úmrtími na milion obyvatel. Vysoké hodnoty vykázalo také Chorvatsko se 461 úmrtími na milion obyvatel. Výsledky potvrzují výraznou zdravotní zátěž v jižní a jihovýchodní Evropě, kde se vysoké teploty často udržovaly po delší dobu.

Z hlediska širších evropských regionů dosáhla věkově standardizovaná úmrtnost 380 případů na milion obyvatel v jižní Evropě, 277 v západní Evropě a 250 ve východní Evropě. V severní Evropě činila 129 případů na milion obyvatel. Přestože sever kontinentu vykázal nejnižší hodnoty, i zde byla úmrtnost v létě 2026 výrazně vyšší než v řadě předchozích hodnocení.

Česko zaznamenalo stovky úmrtí souvisejících s horkem

Studie zahrnula také Českou republiku, konkrétně 18 měst. V hodnocených městských oblastech vědci odhadli 701 úmrtí souvisejících s horkem, přičemž modelový interval činil 472 až 896 případů. Přibližně 425 z těchto úmrtí podle výpočtů souviselo s člověkem způsobeným oteplováním. Tento odhad odpovídá 62 %ům celkové tepelné úmrtnosti, s intervalem nejistoty mezi 50 a 71 %.

Pro Českou republiku je podstatné, že dopady extrémních teplot nelze spojovat výhradně se středomořskými státy. I v mírnějším klimatickém pásmu mohou několikadenní vlny veder představovat závažné zdravotní riziko. Významnou roli hraje připravenost měst, dostupnost stínu a chladnějších míst, kvalita bydlení i schopnost zdravotnických a sociálních služeb vyhledávat ohrožené obyvatele.

Český výsledek je třeba interpretovat s ohledem na rozsah výzkumu. Studie zahrnovala 854 měst a městských oblastí ve 30 zemích, které dohromady obývá přibližně 173 milionů lidí. Hodnocené oblasti představovaly přibližně 40 % populace těchto států. Uvedených 701 případů proto není odhadem celkové úmrtnosti související s horkem v celé České republice. Výsledky se vztahují k populaci zahrnuté do analýzy.

Nejohroženější byli lidé starší 85 let, oběti však přibývaly i mezi mladšími

Věková struktura obětí ukázala mimořádnou zranitelnost nejstarších obyvatel. Ve skupině lidí ve věku 85 let a více vědci odhadli 22 502 úmrtí, což představuje téměř 45 % celkového počtu. Interval nejistoty činil 20 620 až 24 414 případů.

Vysoký věk může omezovat schopnost organismu regulovat tělesnou teplotu a zvyšovat citlivost na dehydrataci. Riziko dále ovlivňují chronická onemocnění, užívané léky, omezená pohyblivost a životní podmínky. Někteří senioři mají obtížnější přístup k chladnějším prostorám nebo potřebují pomoc s pitným režimem a každodenní péčí.

Významná je však také úmrtnost v mladších věkových skupinách. U lidí ve věku 20 až 44 let model odhadl 833 úmrtí, s intervalem nejistoty 628 až 1 053 případů. Celkem připadlo na osoby mladší 65 let přibližně šest tisíc úmrtí. Extrémní horko tedy není rizikem pouze pro seniory. Ohrožuje rovněž lidi, kteří pracují venku, vykonávají fyzicky náročnou činnost nebo tráví dlouhou dobu v přehřátých budovách.

Nejtragičtější část léta přišla v druhé polovině června

Časový průběh úmrtnosti ukázal, že zdravotní dopady se soustředily do několika mimořádně horkých období. Téměř třetina všech odhadovaných úmrtí připadla na období od 17. června do 1. července. Průměrné denní teploty v tomto časovém úseku byly napříč sledovanými městy o 5,3 °C vyšší než průměr za období 1991 až 2020.

V tomto období vědci odhadli 9 585 úmrtí jen mezi 22. a 28. červnem. Francouzská zdravotnická instituce Santé publique France mezitím uvedla 5 764 úmrtí souvisejících s horkem od 17. června do 2. července. Britská agentura UK Health Security Agency odhadla 2 124 úmrtí souvisejících s horkem v Anglii a Walesu od 21. do 28. června.

Německý Institut Roberta Kocha odhadl přibližně 16 tisíc úmrtí souvisejících s horkem v období od 6. dubna do 6. září. Španělský systém monitorování úmrtnosti zaznamenal za červen až srpen 5 123 takových případů. Tato čísla nelze přímo sčítat ani bezprostředně porovnávat, protože jednotlivé instituce pracovaly s odlišnými časovými obdobími, územním pokrytím a výpočetními metodami. Jejich výsledky však dokládají, že mimořádná teplotní zátěž měla rozsáhlé zdravotní následky napříč Evropou.

Zajímavé je také zjištění, že podíl úmrtí přičitatelných klimatické změně byl během nejintenzivnější vlny veder o něco nižší než za celé léto. V období od 17. června do 1. července činil 57 %, zatímco za celé léto dosáhl 65 %. Důvod spočívá v tom, že extrémní teploty mohou být smrtelně nebezpečné i v klimatu bez člověkem způsobeného oteplování. Klimatická změna zvyšuje riziko především tím, že posouvá teploty do nebezpečných hodnot častěji a po delší dobu.

Jak vědci oddělili vliv klimatické změny od ostatních příčin

Metodika studie kombinuje dva typy modelování. První část využívá klimatická pozorování a modely k odhadu teplot, které by v jednotlivých městech panovaly v současném klimatu a v hypotetickém světě bez oteplování způsobeného člověkem. Globální teplota je dnes přibližně o 1,4 °C vyšší než v předindustriálním období, přičemž většina tohoto oteplení souvisí s lidskými emisemi skleníkových plynů.

Druhá část využívá epidemiologické vztahy mezi denní teplotou a úmrtností. Ty byly odvozeny z dřívějších údajů o úmrtnosti a teplotách a zohledňují rozdíly mezi městy i věkovými skupinami. Model následně vypočítává očekávanou úmrtnost při skutečných teplotách a porovnává ji s odhadem pro hypotetické klima bez člověkem způsobeného oteplování.

Výsledný rozdíl představuje odhad úmrtí, kterým by bylo možné předejít, kdyby k dodatečnému oteplování způsobenému lidskou činností nedošlo. Výzkumníci pracovali s tisíci statistickými výběry, aby vyčíslili nejistotu výsledků, a uvádějí proto nejen střední odhady, ale také intervaly nejistoty.

Je přitom nutné zdůraznit, že studie nepočítá pouze případy, v nichž lékaři uvedli horko jako bezprostřední příčinu smrti. Jde o modelový odhad nadměrné úmrtnosti spojené s vysokými teplotami. Část lidí zemřela v důsledku zhoršení již existujících onemocnění, například kardiovaskulárních nebo respiračních. V takových případech nemusí být vliv horka přímo uveden v úmrtním listu, přesto může statisticky významně přispět k předčasnému úmrtí.

Výsledky mají své limity, celkovou evropskou bilanci proto nelze považovat za konečnou

Autoři otevřeně upozorňují na několik omezení. Prvním je územní rozsah. Výzkum zahrnul pouze vybraná města a městské oblasti, které představují přibližně 40 % obyvatel sledovaných zemí. Celkový počet úmrtí souvisejících s horkem v Evropě proto bude vyšší, přesný počet však z této studie nelze přímo vypočítat.

Dalším omezením jsou použité vztahy mezi teplotou a úmrtností. Ty vycházejí z údajů z let 2000 až 2019, a nemusejí proto plně zachycovat pozdější změny zdravotního stavu populace, adaptace na horko nebo kvality zdravotní péče. Model rovněž předpokládá, že zranitelnost vůči teplotám zůstává v průběhu roku stejná a závisí především na denní průměrné teplotě. Nezachycuje tak v plném rozsahu všechny možné dopady vysoké vlhkosti, mimořádně teplých nocí ani skutečnosti, že na začátku léta nemusí být lidé na extrémní teploty ještě dostatečně aklimatizovaní.

Výzkumníci navíc zjistili, že v samotném květnu, mimo hlavní sledované období, připadlo na dny od 21. do 31. května dalších odhadovaných 1 508 úmrtí souvisejících s horkem. Ani tento počet není součástí základního odhadu 50 391 případů za červen až srpen. Ukazuje však, že zdravotní rizika mohou narůstat ještě před začátkem meteorologického léta.

Dokument ke stažení:

Heat-related urban mortality attributable to human-induced climate change in Europe in summer 2026

Třináct z dvaatřiceti portugalských skládek má k dispozici už jen přibližně pětinu své kapacity. Vláda proto schválila investiční program za 2,3 miliardy eur, který má do roku 2030 posílit třídění, recyklaci, oddělený sběr bioodpadu a modernizaci odpadového hospodářství. Země potřebuje rychle zvýšit podíl recyklovaných odpadů a současně omezit skládkování. Rozsah investic ukazuje, jak nákladné je dohánění let, během nichž infrastruktura nedokázala držet krok s evropskými cíli.

Portugalský plán nese název TERRA+ a vztahuje se na období 2026 až 2030. Vláda jej formálně schválila prostřednictvím usnesení zveřejněného 17. září 2026. Celkový objem investic dosahuje 2,3 miliardy eur, přičemž veřejná podpora má podle vládního dokumentu činit 1,644 miliardy eur. Zbytek má být pokryt vlastními zdroji a doplňkovým financováním.

Skládky dostávají přednostně méně odpadu

Rozsah problému dokládají údaje za rok 2024. Portugalsko vyprodukovalo v roce 2024 celkem 5,27 milionu tun komunálního odpadu, což odpovídalo 517 kg na obyvatele za rok. Množství meziročně vzrostlo přibližně o 4 %. Na skládky směřovalo přibližně 52 % komunálního odpadu a recyklace dosáhla 32,8 %. Evropské cíle se přitom vztahují na všechny členské státy EU, tedy také na Českou republiku. Do roku 2030 musí země zvýšit podíl přípravy k opětovnému použití a recyklace komunálního odpadu na 60 % a do roku 2035 na 65 %. Ve stejném roce má podíl komunálního odpadu ukládaného na skládky klesnout nejvýše na 10 %.

V praxi to znamená potřebu vybudovat rozsáhlé zázemí pro nakládání s odpady a zároveň změnit fungování celého systému. Samotné rozšiřování skládek by problém nevyřešilo, protože by zachovávalo vysokou závislost na konečném odstraňování materiálů, které by bylo možné znovu využít nebo recyklovat. Portugalská strategie proto kombinuje posílení odděleného sběru, rozvoj recyklačních kapacit, zpracování biologicky rozložitelných odpadů a modernizaci stávajících zařízení.

Portugalsko přitom už disponuje zařízeními na energetické využití odpadu. Na pevnině fungují dvě velká zařízení, Valorsul v lisabonském regionu a Lipor u Porta, další dvě slouží ostrovním regionům Madeira a Azory. Zařízení Valorsul se nachází v São João da Talha nedaleko Lisabonu a jeho projektovaná kapacita činí 662 000 tun odpadu ročně. Podle provozovatele vyrobí dostatek elektřiny pro město s přibližně 200 000 obyvateli. Zařízení Lipor II se nachází v Maia v metropolitní oblasti Porta. Jeho kapacita dosahuje 380 000 tun odpadu ročně a vyrobí přibližně 170 000 MWh elektřiny, z nichž se téměř 90 % dodává do veřejné elektrické sítě.

Vedle těchto provozů funguje síť organizací, které zajišťují financování sběru a nakládání s vybranými druhy odpadu v rámci rozšířené odpovědnosti výrobců. U obalů působí například Sociedade Ponto Verde, Novo Verde a Electrão, pro použité pneumatiky je licencovaným správcem systému Valorpneu. Portugalsko už také spustilo systém Volta, který umožňuje vracení nápojových obalů prostřednictvím zálohového systému, a systém SIED zaměřený na podporu odevzdávání vyřazených elektrických a elektronických zařízení.

Největší investice míří do bioodpadu

Významnou část programu představuje oddělený sběr bioodpadu, tedy například zbytků ovoce a zeleniny, jídelních zbytků a dalšího biologicky rozložitelného materiálu. Na jeho sběr a související infrastrukturu je vyčleněno 622 milionů eur, z toho 527 milionů eur ve formě investiční podpory. Peníze mají pomoci zajistit potřebné nádoby, svozová vozidla, monitorovací systémy i logistická zařízení.

Správné oddělení bioodpadu má pro celý systém zásadní význam. Pokud zbytky jídla končí ve směsném odpadu, zvyšují množství materiálu, který musí projít dalším zpracováním nebo skončí na skládce. Samostatný sběr naopak umožňuje využít organickou složku pro výrobu kompostu či bioplynu podle zvolené technologie. Zároveň pomáhá zlepšit kvalitu ostatních vytříděných materiálů.

Dalších 385 milionů eur investiční podpory má směřovat do infrastruktury pro oddělený sběr dalších druhů odpadu. Tato část programu počítá s celkovými investicemi ve výši 582 milionů eur. Rozšíření sběrné sítě má vytvořit lepší podmínky pro zachycení materiálů, které mohou být po vytřídění vráceny do výroby.

Podle portugalské Agentury pro životní prostředí tvořil odděleně sebraný komunální odpad v roce 2024 přibližně 23 % celkového množství sebraného komunálního odpadu. Agentura zároveň upozorňuje na nedostatečnou dostupnost třídění v některých středně urbanizovaných oblastech.

Jedenáct třídicích linek a sedm zařízení na zpracování bioodpadu

Investiční program obsahuje také konkrétní záměry na rozšíření kapacit pro zpracování odpadu. Plán počítá s jedenácti třídicími zařízeními, která mají zvýšit celkovou kapacitu o 274 tisíc tun ročně, a se sedmi zařízeními pro anaerobní digesci s přírůstkem kapacity 340 tisíc tun ročně. Anaerobní digesce je proces, při kterém mikroorganismy rozkládají organickou hmotu bez přístupu kyslíku a vzniká bioplyn i zbytkový materiál využitelný podle jeho vlastností a kvality.

Na přípravu k opětovnému použití, materiálovou recyklaci a organické zpracování je určeno až 425 milionů eur investiční podpory. Samostatná část programu ve výši 225 milionů eur má financovat technologickou modernizaci. Zahrnuje modernizaci třídicích center, automatizaci provozů, lepší digitální řízení a úpravy zařízení pro zpracování elektroodpadu, složitých plastových materiálů a vícevrstvých obalů. Celkové investice do technologické modernizace mají dosáhnout 330 milionů eur.

Tato část programu je důležitá i pro průmysl. Úspěšná recyklace totiž závisí nejen na tom, kolik odpadu se podaří sesbírat, ale také na schopnosti jednotlivé materiály spolehlivě oddělit a vyrobit z nich druhotné suroviny použitelné v dalších výrobcích. U složených obalů a směsných plastů bývá tento proces technicky náročnější než u jednodruhových materiálů. Modernější technologie mohou rozšířit spektrum odpadů, které lze zpracovat, jejich přínos však bude záviset také na kvalitě vstupního materiálu a na existující poptávce po recyklovaných surovinách.

Peníze mají přinést výsledky do roku 2030

Strategie TERRA+ zahrnuje také prevenci vzniku odpadu a podporu oběhového hospodářství. Na tuto oblast je vyčleněno 82 milionů eur investiční podpory, přičemž celková hodnota plánovaných investic dosahuje 96 milionů eur. Program počítá s osvětou, environmentálním vzděláváním a aktivitami zaměřenými mimo jiné na omezování plýtvání potravinami. Portugalsko současně připravuje rozvoj systémů rozšířené odpovědnosti výrobců pro další skupiny výrobků, například nábytek a matrace a odpady ze zdravotnických výrobků používaných v domácí péči. Portugalská strategie počítá také s možností investic do nových linek na energetické využití zbytkového odpadu.

Financování má pocházet z národních a evropských veřejných zdrojů, doplňkových finančních nástrojů a dalších investic. Realizaci má sledovat zvláštní národní komise ve spolupráci s regionálními institucemi, obcemi a provozovateli odpadového hospodářství. Součástí kontroly mají být pravidelné zprávy o postupu a ukazatele, které umožní sledovat například míru třídění a recyklace, množství odpadu odkloněného od skládek nebo skutečné využití nových kapacit.

Evropa sbírá rekordní množství skla, jenže vysoká čísla ještě nezaručují kvalitní recyklaci. Do zelených kontejnerů se dostávají keramické hrnky, porcelán, zrcadla i další materiály, které mohou znehodnotit vytříděnou surovinu a způsobit problémy při výrobě nových lahví. René Schroeder z Evropské federace recyklátorů skla upozorňuje, že budoucnost recyklace závisí také na čistotě vytříděného materiálu, promyšleném systému sběru a skutečné poptávce po recyklovaném skle.

Sklo patří mezi materiály, které lze opakovaně recyklovat a vracet do výroby nových obalů. Evropský systém jeho sběru dosahuje vysoké úrovně a další růst podporují také nové požadavky na oběhové hospodářství. Podle údajů citovaných odborným časopisem Waste Management World dosáhla v roce 2024 míra sběru skleněných obalů k recyklaci v Evropské unii 82,2 %. Evropský cíl pro rok 2030 činí 90 % a při pohledu na samotné množství sesbíraného materiálu se zdá být dosažitelný.

Za úspěšnými čísly se však skrývá problém, který není na první pohled vidět. Do recyklačních zařízení totiž nepřichází vždy čisté obalové sklo. Spolu s lahvemi a sklenicemi se do něj dostávají keramické hrnky, porcelánové talíře, žáruvzdorné nádoby, okenní tabule, zrcadla, plastové etikety a další příměsi. Některé mohou poškodit výrobní zařízení, jiné znehodnotit výslednou surovinu nebo způsobit vady nového výrobku.

Na tento rozpor upozorňuje René Schroeder, generální tajemník Evropské federace recyklátorů skla FERVER. Její členové podle rozhovoru pro Waste Management World zpracovávají přibližně 70 % evropského odpadu ze skleněných obalů. Z pohledu recyklačního průmyslu je zásadní, aby se vedle množství sběru sledovala také kvalita materiálu a jeho skutečné využití při výrobě nového skla.

Proč sklo není vždycky sklo

Jedním z nejčastějších omylů je představa, že do kontejneru na sklo patří všechny předměty, které jsou vyrobené ze sklovitého materiálu. Chemické složení keramiky a porcelánu se však od běžného obalového skla liší. Odlišná je také jejich teplota tavení, což představuje při recyklaci závažný technický problém.

Keramický střep může projít tříděním a dostat se až do sklářské tavicí pece. Tam může narušit dávkovací systém nebo zůstat v nové skleněné hmotě jako nežádoucí částice. Výsledkem může být vada ve stěně lahve, která zvýší riziko jejího prasknutí. Následné náklady se mohou přenést na dodavatele recyklovaného skla, který odpovídá za dodržení požadovaných parametrů suroviny.

Požadavky skláren jsou přitom mimořádně přísné. Podle Schroedera připouštějí výrobci obalového skla zpravidla nejvýše 20 gramů keramických, kamenných a porcelánových příměsí na jednu tunu recyklovaného skla. To odpovídá pouhým 0,002 % hmotnosti. I nepatrné znečištění tak může mít zásadní vliv, zda bude materiál vhodný pro další výrobu.

Problém se týká také okenních tabulí a zrcadel. Lidé je někdy odkládají do běžných kontejnerů na skleněné obaly, přestože mají jiné složení a mohou obsahovat další vrstvy či povrchové úpravy. Podobně komplikují zpracování plastové etikety se silnými lepidly nebo drobné elektronické součástky připevněné ke dnu některých lahví v gastronomických provozech.

Významnou roli hrají hotely, restaurace a kavárny, kde vzniká velké množství skleněných obalů. Právě zde může dobře nastavený oddělený sběr přinést výrazné zlepšení. Osvěta proto musí mířit nejen na domácnosti, ale také na podniky, které se sklem každodenně pracují.

Čistota rozhoduje už při sběru

Kvalita recyklace se utváří ještě před příjezdem materiálu do zpracovatelského závodu. Země, které mají samostatný sběr skla, vhodně nastavené zálohové systémy a moderní třídicí technologie, podle FERVER zpravidla dosahují čistších výstupů než systémy, v nichž se sklo sbírá společně s plasty, kovy a papírem.

Při společném sběru se sklo během přepravy rozbíjí. Drobné střepy se následně snadno smísí se zeminou, kamínky, keramikou a dalšími nečistotami. Jejich oddělení je obtížnější než u celých lahví a sklenic, takže se zvyšují nároky na technologické zpracování a část materiálu může být vyřazena.

Moderní recyklační linky proto využívají několik navazujících stupňů mechanického a optického třídění. Ani vyspělá technologie ovšem nedokáže odstranit všechny příměsi bez ztrát. Podle údajů uváděných Schroederem se při zpracování v evropských provozech v průměru ztrácí přibližně 10 % vstupního materiálu. Konkrétní podíl závisí na způsobu sběru, složení odpadu a barvě skla.

Důležitá je i dostupnost kontejnerů. Pokud jsou sběrná místa daleko, špatně přístupná nebo neodpovídají běžným cestám obyvatel, systém zbytečně komplikuje správné třídění. Schroeder proto doporučuje plánovat jejich umístění tak, aby lidé mohli sklo pohodlně odkládat například cestou do práce nebo na nákup.

Samotná osvěta podle něj zůstává nezbytná, její výsledky se však neprojeví okamžitě. Dlouhodobě účinný systém musí spojovat srozumitelné informace pro veřejnost, dostupnou infrastrukturu a kvalitní organizaci sběru. Čím čistší sklo dorazí do recyklačního závodu, tím účinněji jej lze zpracovat a tím větší podíl se může vrátit do výroby nových výrobků.

Rekordní sběr potřebuje také odběratele

Vedle kvality materiálu se evropský sklářský recyklační průmysl potýká s dalším problémem. Množství sesbíraného skla roste, zatímco některé sklárny omezují výrobu nebo zavírají provozy. Tím se zmenšuje prostor pro uplatnění recyklované suroviny na trhu. Podle Schroedera je situace zvlášť citelná u zeleného skla, jehož poptávku ovlivňuje mimo jiné měnící se spotřebitelské chování v oblasti alkoholických nápojů.

Recyklované sklo, označované jako střep, má pro výrobce ekonomický i environmentální význam. Jeho využití může snížit spotřebu primárních surovin a energetickou náročnost výroby. Aby však tento přínos fungoval v praxi, musí mít sklárny důvod a možnost recyklovanou surovinu nakupovat. Samotné navyšování sběru bez odpovídající poptávky může vytvořit situaci, kdy recyklační zařízení zpracovávají stále více materiálu, jehož další využití je obtížné.

FERVER proto podporuje evropský legislativní rámec, který by zohlednil recyklaci různých druhů skla a posílil ekonomické podmínky pro využívání druhotných surovin. Důležitou součástí takového přístupu jsou stabilní pravidla pro výrobce, ekonomická motivace k využívání recyklátu a transparentní fungování celého dodavatelského řetězce.

Okna se vracejí do nových oken jen výjimečně

Ještě výraznější rezervy se ukazují u plochého skla ze stavebnictví. Zatímco recyklace skleněných lahví a sklenic má v Evropě dlouhou tradici, okenní tabule z rekonstrukcí a demolic se do výroby nového plochého skla vracejí jen v omezené míře. Podle Schroedera se takto využije přibližně 5 % tohoto materiálu.

Zbytek může končit v jiných materiálových tocích nebo se stát odpadem, přestože samotné sklo má potenciál pro další využití. Recyklaci komplikují příměsi, povrchové vrstvy, rámy a další součásti stavebních prvků. Pro kvalitní zpracování je proto zásadní, aby se sklo při demolicích oddělovalo od ostatních materiálů a zůstalo pokud možno neporušené.

Evropský recyklační sektor navrhuje posílit předběžné audity budov před demolicí, podporovat selektivní demolice a zavádět cíle pro sběr plochého skla. Mezi předkládanými návrhy se objevuje také požadavek, aby nové ploché sklo obsahovalo nejméně 15 % recyklovaného materiálu. Takový cíl by mohl vytvořit stabilnější poptávku a podpořit investice do infrastruktury, která umožní získávat kvalitnější skleněné střepy ze stavebnictví.

Překážkou je také nedostatek spolehlivých údajů. Ve většině členských států podle Schroedera neexistuje dostatečný systém pro sledování recyklace plochého skla, takže evropský přehled o skutečném využití tohoto materiálu zůstává neúplný. Bez kvalitních dat se obtížně vyhodnocuje účinnost zavedených postupů i pokrok při plnění budoucích cílů.

Zálohování musí podporovat také kvalitní recyklaci

Pozornost si zaslouží rovněž zálohové systémy pro skleněné obaly. Jejich přínos závisí na konkrétním nastavení a na tom, jak funguje dosavadní sběr. V oblastech, kde už lidé sklo dobře třídí a systém zajišťuje kvalitní oddělený sběr podle barev, nemusí zavedení dalšího paralelního systému přinést odpovídající zlepšení. Může naopak zvýšit náklady a zkomplikovat organizaci sběru.

Z hlediska recyklace je výhodné, pokud se lahve shromažďují bez drcení a zachovává se jejich barevné rozdělení. Směs různých barev má totiž omezenější možnosti využití při výrobě nového obalového skla. Pokud se navíc lahve přesunou do zálohového systému, zatímco sklenice zůstanou v běžných kontejnerech, je nutné nadále udržovat obě části infrastruktury.

Podle FERVER by se proto mělo před zavedením zálohování nejprve posoudit, zda lze zlepšit stávající sběr. Nový systém má smysl tam, kde prokazatelně zvyšuje účinnost sběru, zachovává kvalitu suroviny a současně nepoškozuje fungující infrastrukturu ani systémy opakovaného používání obalů.

Právě opakované použití a recyklace by se měly vzájemně doplňovat. Lahev, kterou lze bezpečně vrátit do oběhu, může sloužit opakovaně. Teprve po skončení její životnosti nastupuje recyklace, která umožňuje vrátit materiál do výroby. Dobře nastavené hospodaření se sklem proto zohledňuje celý životní cyklus obalu a využívá jednotlivé možnosti podle jejich environmentálních i ekonomických přínosů.

Významnou roli v environmentální bilanci skleněných obalů hraje také jejich hmotnost. Sklo je těžší než většina běžných alternativních obalových materiálů, takže jeho přeprava vyžaduje více energie a při delších vzdálenostech zvyšuje emise skleníkových plynů. U vratných lahví je navíc nutné započítat dopravu prázdných obalů zpět do plnicího závodu a jejich mytí.

Vyšší počáteční environmentální náročnost výroby vratné lahve se proto musí rozložit do dostatečného počtu použití. Francouzská Agentura pro ekologickou transformaci ADEME ve své studii zveřejněné v roce 2025 zjistila, že při srovnání vratných a jednorázových skleněných lahví a sklenic se environmentální výhoda vratného systému projeví již po čtyřech použitích.

Článek vychází z rozhovoru Glass Recycling: “Glass is glass” – the costly mistake at the bottle bank, který zveřejnil odborný portál Waste Management World dne 15. října 2026. Jeho hlavním hostem je René Schroeder, generální tajemník Evropské federace recyklátorů skla FERVER. Text se věnuje kvalitě sběru skleněných obalů, příměsím, které komplikují recyklaci, ekonomickým podmínkám využívání recyklovaného skla a možnostem rozšíření recyklace plochého skla ze stavebnictví. FERVER zastupuje evropský recyklační průmysl a její členové zpracovávají přibližně 70 % evropského odpadu ze skleněných obalů.

Mohlo by vás zajímat:

Papírenský odpad zdražuje, recyklace ale stále čeká na lepší časy. Evropě pomáhá Asie

Evropané produkují stále více obalového odpadu a plast tvoří významnou část tohoto rostoucího proudu materiálů. Česko v recyklaci plastových obalů dosahuje nadprůměrných výsledků a řadí se mezi nejúspěšnější země Evropské unie. Statistiky však současně připomínají, že samotné třídění a recyklace nedokážou vyřešit problém, pokud množství obalů uváděných do oběhu dál narůstá.

V roce 2024 vzniklo v Evropské unii celkem 81,5 milionu tun obalového odpadu. Na každého obyvatele tak připadlo v průměru 181 kg obalů, které se staly odpadem. Oproti roku 2023 jde o nárůst o 3,2 kg na osobu a ve srovnání s rokem 2014 dokonce o 19,6 kg. Vyplývá to z nejnovějších údajů evropského statistického úřadu Eurostat zveřejněných 22. října 2026.

Největší část obalového odpadu tvořil papír a lepenka, které představovaly 40,8 % celkového množství. Plasty se podílely 19,9 %, sklo 18,1 %, dřevo 16,2 % a kov 4,8 %. Ostatní materiály tvořily 0,2 %. Tato skladba ukazuje, že obalový odpad představuje rozsáhlý materiálový tok napříč celou ekonomikou. Vzniká v domácnostech, průmyslu, obchodu i veřejném sektoru a jeho další využití závisí na konstrukci obalů, možnostech třídění i kvalitě zpracování.

Česko patří v recyklaci plastových obalů k evropské špičce

Z českého pohledu přinášejí statistiky příznivou zprávu. V roce 2024 se v České republice recyklovalo 53,7 % vzniklého plastového obalového odpadu. Česko tak překonalo unijní průměr 42,4 % o 11,3 procentního bodu a zařadilo se na čtvrté místo mezi členskými státy EU. Z pohledu EU cílů Česká republika překonala cíl 50 % stanovený pro rok 2025 a přiblížila se cíli 55 % pro rok 2030.

Lépe si vedlo Lotyšsko, které dosáhlo 71,0 %, Belgie s 58,2 % a Polsko s 56,0 %. Český výsledek tak předčil většinu evropských zemí včetně řady států, které jsou často spojovány s vyspělým environmentálním hospodařením. Na opačném konci žebříčku se ocitlo Dánsko s 22,5 %, Finsko s 26,9 % a Francie s 27,4 %.

Česká hodnota je významná také proto, že recyklace plastových obalů patří mezi náročnější oblasti materiálového využití odpadu. Plasty zahrnují různé druhy polymerů, fólie, lahve, kelímky i vícevrstvé obaly, jejichž zpracování se liší podle složení a konstrukce. Výsledná míra recyklace proto odráží nejen ochotu obyvatel třídit, ale také fungování sběrných systémů, dostupnou infrastrukturu a technologické možnosti navazujících provozů.

Samotné pořadí ovšem nevypovídá o celkovém množství plastových obalů, které v jednotlivých zemích vznikají. Vyšší míra recyklace znamená, že větší podíl evidovaného odpadu prochází recyklací, nikoli automaticky to, že daná země vytváří méně plastového odpadu na obyvatele. Pro posouzení celkové environmentální zátěže je proto nutné sledovat obě veličiny společně.

Recyklace roste, množství plastových obalů také

Evropská čísla ukazují, že recyklační kapacity a výsledky se zlepšují, zároveň však narůstá množství materiálu, který je třeba zpracovat. V roce 2024 připadalo na jednoho obyvatele EU průměrně 35,9 kg plastového obalového odpadu. Z toho se recyklovalo 15,3 kg. Obě hodnoty se oproti předchozímu roku zvýšily o 0,6 kg na osobu.

Při pohledu na delší období je tento vývoj ještě zřetelnější. Mezi lety 2014 a 2024 vzrostlo množství vzniklého plastového obalového odpadu o 6,1 kg na obyvatele, zatímco množství recyklovaného plastového obalového odpadu se zvýšilo o 3,4 kg na osobu. Recyklace tedy postupuje, ale růst množství odpadu ji předbíhá. V celé EU se v roce 2024 recyklovalo 42,4 % vzniklého plastového obalového odpadu, zatímco v roce 2023 to bylo 41,6 %.

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2026, která se uskuteční 1.–2. prosince v Praze, pokračuje v představování svého programu. První konferenční den nabídne nejen praktické zkušenosti z podnikové ekologie, ale také nové pohledy na udržitelnost, ekonomiku environmentálních opatření a aktuální vědecké poznatky. Tentokrát představujeme další dva odborné bloky.

Ekologie, která šetří peníze. Jak o tom přesvědčit vedení?

Kde ve výrobě vznikají ztráty, o kterých firma často ani neví? Jak poznat, které trendy v hospodaření s vodou mají skutečný přínos a které jsou jen líbivými hesly? A jak spočítat návratnost ekologického projektu, aby obstál i před finančním ředitelem?

3. blok: Udržitelnost a management

Ondřej Beneš, Katarína Kajánková a Cyril Klepek ukážou, jak propojit ekologii s ekonomikou firmy. Dozvíte se, kde hledat příležitosti k úsporám, jak je správně vyhodnotit a především jak přesvědčit vedení, že ekologická opatření mohou dávat i ekonomický smysl.

Mikroplasty a PFAS: Co už věda ví a co zatím neumíme změřit?

Mikroplasty nacházíme ve vodě, půdě i potravinách. Víme ale, kolik jich tam skutečně je? A co se děje s problematickými látkami PFAS při recyklaci textilu? Zůstávají v materiálu, nebo se při zpracování uvolňují do životního prostředí?

4. blok: Výzkum a nové technologie

Petra Innermanová a Andrea Vernerová představí aktuální vědecké poznatky o dvou skupinách znečišťujících látek, které vzbuzují stále větší pozornost. Vysvětlí, proč je měření mikroplastů tak obtížné, co dnes víme o jejich výskytu a dopadech a jak se sledují PFAS při různých způsobech recyklace textilu. Nahlédnete do aktuálního výzkumu a zjistíte, jaké otázky zatím zůstávají otevřené a co mohou nové poznatky i připravovaná regulace znamenat pro průmyslovou praxi.

Termín a místo konání: 1.–2. prosince 2026, Hotel Olympik Tristar Praha.

Více informací, program a registrace: www.konferencePPE.cz

Evropský průmysl potřebuje předvídatelné ceny energií i dostatek času na modernizaci výroby. Evropská unie proto mění pravidla, podle nichž se z rezervy tržní stability systému emisního obchodování EU ETS vyřazují povolenky. Nová dohoda Evropského parlamentu a Rady EU zvyšuje hranici pro jejich zneplatnění ze 400 na 700 milionů. Větší množství povolenek tak může zůstat k dispozici jako rezerva pro budoucí vývoj trhu. Cílem je omezit prudké cenové výkyvy a současně zachovat ochranu proti nadbytku povolenek, který by oslaboval motivaci ke snižování emisí.

Evropský trh s emisními povolenkami čeká úprava, která může ovlivnit jeho fungování v následujících letech. Zástupci Rady Evropské unie a Evropského parlamentu dosáhli 20. října 2026 předběžné dohody o cílené změně pravidel rezervy tržní stability, známé pod anglickou zkratkou MSR. Dohoda reaguje na potřebu zajistit průmyslu větší předvídatelnost v době, kdy se evropská klimatická politika postupně zpřísňuje a celkový počet povolenek dostupných v systému EU ETS klesá.

Změna se týká mechanismu kolik povolenek uložených v rezervě bude trvale zneplatněno. Evropská komise původně navrhovala tento mechanismus zastavit. Parlament a Rada se však dohodly na kompromisu, který zachovává možnost vyřazování povolenek, zároveň ale zvyšuje hranici, od níž k němu dochází. Po formálním přijetí nové úpravy se tato hranice zvýší ze současných 400 milionů na 700 milionů povolenek.

Rezerva má pomoci zvládnout výkyvy trhu

Rezerva tržní stability vznikla jako nástroj pro řešení nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na evropském trhu s emisními povolenkami. Pokud se v systému hromadí příliš mnoho povolenek, jejich cena může klesat a ekonomická motivace podniků investovat do snižování emisí se oslabuje. Při nedostatku povolenek naopak může trh čelit výraznému růstu cen a větší nejistotě pro podniky, které je potřebují k pokrytí svých emisí.

MSR upravuje množství povolenek, které se v jednotlivých letech nabízejí v aukcích, podle předem stanovených pravidel a počtu povolenek v oběhu. Jejím úkolem je zmírňovat nerovnováhu a zvyšovat odolnost trhu vůči výkyvům.

Součástí dosavadního nastavení je také zneplatňování části povolenek uložených v rezervě. Od spuštění tohoto mechanismu v roce 2023 bylo podle Rady EU zneplatněno a odstraněno ze systému více než tři miliardy povolenek. Tím se podařilo omezit historický přebytek, který se na trhu nahromadil v předchozích letech.

Nová dohoda mění podmínky, za nichž bude tento proces pokračovat. Vyšší hranice umožní ponechat v rezervě větší objem povolenek a vytvořit tak širší prostor pro reakci na budoucí vývoj. Samotná změna ovšem neznamená, že se všechny povolenky nad dosavadní hranicí automaticky vrátí na trh. Zůstávají součástí rezervy a jejich případné využití se řídí pravidly systému.

Průmysl potřebuje předvídatelné podmínky

Emisní povolenky představují náklad pro podniky, na které se vztahuje systém EU ETS. Jejich cena ovlivňuje ekonomiku výroby v energeticky náročných odvětvích a prostřednictvím nákladů na elektřinu může působit také na další části hospodářství. Význam má zejména pro podniky, které potřebují dlouhodobě plánovat investice do technologií, energetické účinnosti a snižování emisí.

Větší rezerva může trhu poskytnout dodatečný prostor pro řešení budoucího nedostatku povolenek a pomoci zmírňovat extrémní cenové výkyvy. Právě možnost prudkých změn cen představuje komplikaci pro investiční plánování, protože podniky potřebují odhadnout nejen náklady na současný provoz, ale také ekonomickou návratnost nízkoemisních technologií.

Evropské instituce přitom počítají s tím, že napětí mezi nabídkou a poptávkou může zesílit zejména po polovině třicátých let, kdy bude pokračovat snižování celkového emisního stropu. Vyšší hranice pro zneplatňování povolenek má proto vytvořit větší prostor pro budoucí vývoj trhu.

Úprava je součástí širší snahy Evropské komise a členských států řešit vysoké a kolísající ceny energií a současně posilovat konkurenceschopnost evropského průmyslu. Samotná změna rezervy však nezaručuje pokles cen emisních povolenek ani zlevnění elektřiny. Cenu ovlivňuje řada dalších faktorů, mezi něž patří nabídka a poptávka po povolenkách, vývoj energetiky, ceny paliv i očekávání účastníků trhu.

Evropská unie hledá způsob, jak omezit závislost obalového průmyslu na fosilních surovinách a současně podpořit materiály, které mohou přispět ke snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise proto 21. října 2026 otevřela veřejnou konzultaci zaměřenou na plasty z biologických surovin. Její výsledky mohou ovlivnit budoucí požadavky na plastové obaly, podmínky jejich výroby i využívání obnovitelných zdrojů. Podniky, výrobci materiálů, recyklační společnosti i další zájemci mohou své zkušenosti a připomínky předkládat do 13. ledna 2027.

Plastové obaly představují významnou oblast spotřeby surovin a jejich výroba je úzce spojena s využíváním fosilních zdrojů. Evropská komise nyní zkoumá, jakou roli by v tomto odvětví mohly sehrát plasty vyráběné z biologických surovin, například z biomasy. Jejich širší využití by mohlo podpořit evropskou bioekonomiku, snížit závislost na dovážených fosilních surovinách a přispět ke snižování uhlíkové stopy obalového sektoru.

Konzultace navazuje na nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), konkrétně na jeho článek 8, který Evropské komisi ukládá posoudit technologický vývoj a environmentální vlastnosti plastových obalů s obsahem surovin biologického původu. Současně zapadá do evropského strategického rámce pro konkurenceschopnou a udržitelnou bioekonomiku.

Komise chce získat podklady pro rozhodnutí, zda jsou zapotřebí další legislativní nástroje, které by využívání biologických surovin při výrobě plastových obalů podpořily. Ve hře jsou například opatření stimulující poptávku na trhu nebo cíle pro zvyšování podílu těchto surovin. Jejich případné zavedení by mohlo být spojeno s požadavky na udržitelnost původu a výroby vstupních materiálů.

Biologický původ sám o sobě ekologickou výhodu nezaručuje

Při posuzování nových materiálů bude důležité hodnotit jejich skutečné dopady na životní prostředí. Plasty z biologických zdrojů totiž automaticky neznamenají, že jsou biologicky rozložitelné nebo kompostovatelné. Označení biologického původu vypovídá především o zdroji suroviny, nikoli o tom, jak se obal chová po použití nebo jaké podmínky vyžaduje jeho zpracování.

Environmentální přínos závisí na celém životním cyklu materiálu, včetně způsobu získávání surovin, energetické náročnosti výroby, dopadů na půdu a ekosystémy i možností dalšího využití. Pozornost proto musí směřovat také k tomu, zda pěstování nebo získávání biomasy nekonkuruje produkci potravin a zda nezvyšuje riziko odlesňování či ztráty biologické rozmanitosti.

Podstatná je rovněž návaznost na stávající systémy recyklace. Nové materiály by měly být posuzovány s ohledem na jejich vlastnosti při třídění a zpracování a na to, jak mohou ovlivnit kvalitu recyklovaných plastů. Evropská komise proto žádá o konkrétní zkušenosti s dostupností biologických surovin, jejich technickými vlastnostmi, environmentálními dopady a vhodnými recyklačními technologiemi.

Firmy mohou ovlivnit podobu budoucích pravidel

Veřejná konzultace je otevřena širokému okruhu účastníků. Zapojit se mohou výrobci a zpracovatelé obalů, dodavatelé surovin, producenti plastů biologického původu, recyklační společnosti, značky a maloobchodníci, výzkumné organizace, veřejné instituce, spotřebitelské organizace i občané.

Pro podniky v obalovém řetězci jde o příležitost upozornit na technické a ekonomické možnosti nových materiálů, jejich dostupnost, náklady i překážky širšího zavádění do praxe. Významné mohou být zejména doložené zkušenosti z výroby a recyklace, které pomohou odlišit technologicky proveditelná řešení od záměrů, jež zatím narážejí na nedostatek surovin, infrastruktury nebo odpovídajících podmínek na trhu.

Konzultace zatím probíhá v angličtině, překlady do všech úředních jazyků EU mají následovat. Připomínky lze předkládat do 13. ledna 2027 prostřednictvím evropského portálu pro veřejné konzultace.

Prodáváte výrobky pod vlastní značkou, objednáváte obaly od dodavatelů nebo posíláte zboží zákazníkům? Evropské nařízení PPWR se týká i malých podniků, které žádné obaly samy nevyrábějí. Od srpna 2026 se pravidla začala uplatňovat v celé EU, přičemž další požadavky budou přibývat postupně. Pro nejmenší firmy nařízení stanovuje také důležité výjimky. Podnikatelé by proto měli především zjistit, zda jsou podle nových pravidel výrobcem obalu, dovozcem, nebo producentem obalů, a které povinnosti se na jejich podnikání skutečně vztahují.

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, označované zkratkou PPWR, má sjednotit pravidla na evropském trhu, omezit zbytečné obaly a podpořit jejich recyklaci a opětovné použití. Pro malé podniky je důležité, že nové povinnosti se neodvíjejí jen od toho, zda obaly fyzicky vyrábějí. Podstatné je také to, pod jakou značkou výrobky prodávají, odkud obaly nebo zabalené zboží nakupují a jakou roli mají při jejich uvádění na trh.

Nařízení se začalo uplatňovat 12. srpna 2026. Většina jeho požadavků však nabíhá postupně a řada hlavních pravidel začne platit až od roku 2030 nebo později. Malé firmy tak mají prostor připravit se na další povinnosti. Už nyní se ale vyplatí prověřit používané obaly, komunikaci s dodavateli a dokumentaci, která potvrzuje jejich soulad s platnými předpisy.

Prodáváte pod vlastní značkou? Pozor na odpovědnost za obaly

Pro malé podniky může být nejdůležitější zjištění, že za výrobce obalu se podle PPWR může považovat i firma, která obal sama nevyrobila. Pokud si podnik nechává obaly zhotovit u dodavatele nebo nakupuje hotové obaly a uvádí je na trh pod vlastním jménem či ochrannou známkou, přebírá odpovědnost výrobce pro účely tohoto nařízení.

Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje běžné krabice a opatřuje je vlastní značkou, aby v nich prodávala své výrobky. Přestože krabice fyzicky vyrobil někdo jiný, firma se za stanovených podmínek stává výrobcem obalu podle PPWR. Jiná situace nastává, pokud podnik používá neoznačené přepravní krabice, lepicí pásky nebo palety a nepřidává na ně vlastní značku. V takovém případě odpovídá za výrobce obalu jeho dodavatel nebo fyzický výrobce. Samotná nálepka sloužící pouze k označení zásilky se za označení vlastní značkou nepovažuje.

Výrobci a dovozci musí v současné fázi zajistit prohlášení o shodě, které se vztahuje na aktuálně použitelné požadavky na látky vzbuzující obavy. Jde o limity pro olovo, kadmium, rtuť a šestimocný chrom a o omezení PFAS u obalů určených pro styk s potravinami. Limity těžkých kovů existovaly už podle předchozí evropské právní úpravy, zatímco omezení PFAS představuje významnou novinku.

Malý podnik, který je podle nařízení považován za výrobce obalu, by si proto měl od dodavatele vyžádat potřebné údaje o složení a technickou dokumentaci. Fyzický výrobce nebo dodavatel obalu má povinnost poskytnout informace nezbytné k doložení souladu s požadavky a k vypracování prohlášení o shodě.

Další povinností výrobců a dovozců je zajistit dohledatelnost obalů. Ty mají být označeny identifikátorem, například číslem typu, šarže nebo jiným údajem, a kontaktními informacemi výrobce. Pokud už podnik vyrobil nebo nakoupil obaly bez požadovaných údajů, nemusí je automaticky přebalovat ani ničit. Informace lze za stanovených podmínek uvést v doprovodné dokumentaci, například na faktuře, nebo je poskytnout digitálně, pokud je možné obal snadno propojit s výrobcem a příslušným prohlášením o shodě.

Kdy se na malý podnik vztahují výjimky

PPWR stanovuje zvláštní úlevy pro mikropodniky. Podle definice Evropské komise jde o podniky s méně než deseti zaměstnanci a ročním obratem nižším než dva miliony eur. Pro jejich uplatnění je však nutné splnit konkrétní podmínky.

Pokud mikropodnik prodává obaly nebo zabalené výrobky pod vlastním jménem či ochrannou známkou, ale fyzický výrobce nebo dodavatel obalu sídlí v Evropské unii, může se za podmínek nařízení uplatnit výjimka z povinností výrobce. Odpovědnost za prohlášení o shodě a označení obalu pak přebírá dodavatel nebo fyzický výrobce.

Další výjimka se týká rozšířené odpovědnosti výrobce. Pokud mikropodnik současně vystupuje jako producent obalů, může být od souvisejících povinností osvobozen, jestliže dodavatel obalových materiálů sídlí ve stejném členském státě.

Podnikatelé by si měli dát pozor na to, že výjimky nejsou automatické pro všechny malé firmy. Záleží na velikosti podniku, jeho roli v dodavatelském řetězci i na tom, kde sídlí dodavatel obalu nebo obalového materiálu. Samotná skutečnost, že jde o malou společnost, proto ještě neznamená, že se na ni povinnosti PPWR nevztahují.

Evropská komise v říjnu 2026 také informovala o návrhu pozastavit požadavek na ustanovení zplnomocněného zástupce pro účely rozšířené odpovědnosti výrobce. O návrhu se na evropské úrovni stále jedná, takže podniky by měly sledovat další vývoj a počítat s aktuálně platnými pravidly, dokud nebude případná změna přijata.

Co malé firmy čeká v dalších letech

Další požadavky budou postupně zasahovat do výběru obalů, jejich označování i způsobu, jakým podniky balí a prodávají své výrobky. Týkat se budou recyklovatelnosti, minimálního podílu recyklovaných plastů, omezování zbytečných obalů, některých jednorázových plastových obalů a cílů pro opětovné použití. Zvláštní pravidla se připravují také pro opakovaně použitelné obaly a opětovné plnění v sektoru jídla s sebou.

I zde nařízení počítá s úlevami pro nejmenší podniky. Mikropodniky mají za stanovených podmínek výjimku z cílů opětovného použití a z povinnosti nabízet opakovaně použitelné obaly v sektoru jídla s sebou. Pro podniky, které uvádějí na trh méně než 1 000 kilogramů obalů ročně, se počítá s přiměřenějšími požadavky na vykazování v rámci rozšířené odpovědnosti výrobce.

Řada budoucích požadavků bude potřebovat další prováděcí opatření a metodické pokyny, na jejichž přípravě Evropská komise pracuje. Malé podniky se mohou zapojovat do konzultací a poskytovat zkušenosti z praxe, aby připravovaná pravidla odpovídala možnostem firem různé velikosti.

Pro malého podnikatele je nyní nejpraktičtější začít přehledem obalů, které používá, a ověřit, zda na ně umisťuje vlastní značku. Dále by měl zjistit, zda obaly nebo zabalené výrobky dováží ze zemí mimo EU, zda je uvádí na trh jako první a zda splňuje podmínky některé z výjimek. Současně se vyplatí domluvit s dodavateli předávání technické dokumentace a informací o složení obalů.

Taková příprava pomůže podnikateli rozpoznat povinnosti, které už musí plnit, a odlišit je od požadavků, které začnou platit až později. PPWR totiž pro malé firmy neznamená jednotný seznam úkolů. Konkrétní rozsah povinností se odvíjí od jejich velikosti, obchodního modelu a role, kterou v životním cyklu obalu zastávají.

Jak poznat, do které kategorie váš podnik patří

Výrobce obalu je podle PPWR podnik, který obal nebo zabalený výrobek navrhuje či nechává vyrobit pod vlastním jménem nebo ochrannou známkou. Nemusí tedy obal fyzicky vyrábět. Pokud například malý obchod nakupuje krabice a prodává v nich výrobky pod vlastní značkou, může být považován za výrobce obalu. Pro mikropodniky však platí výjimka – pokud jejich dodavatel sídlí kdekoli v EU, přechází odpovědnost výrobce na tohoto dodavatele.

Dovozce je podnik usazený v EU, který uvádí na evropský trh obaly nebo zabalené výrobky pocházející ze země mimo EU. Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje zabalené zboží od dodavatele v Číně a dováží je do České republiky. Dovozce má podle PPWR vlastní povinnosti, které zahrnují také ověření souladu s příslušnými požadavky na obaly.

Producent obalů je podnik, který jako první zpřístupňuje obaly nebo zabalené výrobky na trhu členského státu, v němž působí, případně za stanovených podmínek přímo konečným uživatelům v jiném členském státě. S touto rolí je spojena rozšířená odpovědnost výrobce, tedy povinnost financovat sběr a využití obalového odpadu v zemi, kde se očekává jeho vznik. Producentem tak může být například malý výrobce potravin, který své výrobky poprvé prodává v obalech na českém trhu.

Jedna firma může zastávat více rolí současně. Například malý podnik, který dováží zboží ze země mimo EU a následně je prodává zákazníkům v Česku, může být dovozcem i producentem. Konkrétní posouzení závisí na typu obalu a způsobu jeho uvedení na trh. Právě proto je důležité prověřit vlastní obchodní model a nepředpokládat, že se povinnosti vztahují jen na podniky, které obaly samy vyrábějí.

Dokument ke stažení:

Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR) and small businesses

Zpomalit globální oteplování na 1,5 °C bez výraznějšího překročení této hranice už podle nejnovější zprávy Programu OSN pro životní prostředí nebude možné. Desetiletí nedostatečných opatření zúžila prostor pro zvládnutí klimatické krize a lidstvo nyní musí usilovat alespoň o co nejmenší a co nejkratší překročení stanovené teplotní hranice. Pokud budou pokračovat současné politiky, může se planeta do konce století oteplit přibližně o 2,8 °C.

Globální oteplování postupuje rychleji, než odpovídá dosavadním opatřením ke snižování emisí. Každé další zpoždění zvyšuje očekávané oteplení a riziko závažnějších dopadů na společnost i přírodní ekosystémy. Nejnovější Emissions Gap Report 2026 s podtitulem The point of return vydal Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Jeho hlavní sdělení je naléhavé. Původní představa, že globální oteplování lze udržet na 1,5 °C s žádným nebo jen velmi malým dočasným překročením této hodnoty, už neodpovídá současnému vývoji emisí. Pozornost se proto musí soustředit na omezení maximálního oteplení a na následný návrat k hranici 1,5 °C do konce století.

Každá desetina stupně oteplení navíc zvyšuje rizika pro ekosystémy, vodní zdroje, zemědělství, lidské zdraví i infrastrukturu. Rozdíl mezi oteplením o 1,7 °C a 2,5 °C může mít pro budoucí generace velmi konkrétní důsledky. Zásadní bude, jak rychle se podaří snížit emise skleníkových plynů a nakolik se podaří proměnit klimatické závazky států ve skutečné výsledky.

Současná politika směřuje k oteplení o 2,8 °C

Nejvýraznějším varováním zprávy je výhled založený na současných klimatických politikách. Podle UNEP existuje přibližně 66% pravděpodobnost, že globální oteplení do roku 2100 nepřekročí 2,8 °C oproti předindustriální době. Odhadovaný interval přitom pohybuje od 2,2 do 3,8 °C. Výsledek je sice příznivější než dřívější projekce z doby před přijetím Pařížské dohody, stále však výrazně zaostává za jejími cíli.

Pařížská dohoda usiluje o udržení růstu globální teploty výrazně pod 2 °C a pokračování úsilí o omezení oteplení na 1,5 °C. Dosavadní vývoj ukazuje, že samotné přijetí mezinárodních závazků nestačí. Státy sice postupně rozšiřují klimatická opatření, jejich souhrnný účinek však zůstává nedostatečný. Zpráva proto upozorňuje na rozdíl mezi tím, co vlády slibují, a tím, co jejich politiky skutečně přinášejí.

Ani úplné splnění současných národních klimatických závazků by problém nevyřešilo. Podle nových propočtů by jejich realizace vedla v roce 2035 ke snížení emisí pouze o 11 až 15 procent oproti roku 2025, podle toho, zda jsou zahrnuty také podmíněné závazky závislé například na mezinárodní podpoře. Takové tempo nestačí k dosažení klimatických cílů, které si mezinárodní společenství stanovilo.

Každý rok prodlení mění podmínky pro další vývoj. Část oteplení se stává obtížně odvratitelnou a cesta k bezpečnějšímu klimatickému scénáři vyžaduje rychlejší a hlubší snižování emisí. Zpráva zároveň upozorňuje, že menší rozdíl mezi aktuálními emisemi a nově vypočtenými scénáři neznamená automaticky pokrok. V některých případech je výsledkem toho, že původní cíle už nejsou dosažitelné a výchozí předpoklady se musely přizpůsobit horšímu vývoji.

Hranice 1,5 °C zůstává důležitá

Závěry UNEP neznamenají, že by bylo možné hranici 1,5 °C jednoduše opustit. Znamenají, že strategie jejího dosažení musí zohlednit současnou realitu. Nejnižší oteplení, které lze podle hodnocených scénářů dosáhnout prostřednictvím proveditelných a udržitelných opatření, se nyní pohybuje přibližně kolem 1,7 °C. I tento výsledek by vyžadoval rychlé a výrazné snižování emisí během nadcházejícího desetiletí.

Následný návrat k 1,5 °C by navíc vyžadoval odstranění velkého množství oxidu uhličitého z atmosféry a jeho trvalé uložení. Zpráva odhaduje, že návrat po překročení teploty o 0,1 °C by podle použitých klimatických vztahů vyžadoval čisté odstranění přibližně 220 miliard tun CO₂. Jde o mimořádně velký objem, jehož dosažení naráží na technologická, ekonomická i společenská omezení.

Zásadní je také délka období, po které bude planeta zvýšeným teplotám vystavena. Čím déle bude oteplení nad hranicí 1,5 °C trvat, tím větším rizikům budou čelit přírodní systémy i lidská společnost. Omezení maximální teploty a co nejrychlejší návrat k nižším hodnotám proto zůstávají důležitými cíli klimatické politiky.

Řešení jsou známá, jejich zavádění musí zrychlit

Zpráva zdůrazňuje potřebu rychlého odklonu od fosilních paliv bez zachycování vznikajících emisí, dalšího rozšiřování větrné a solární energetiky, elektrifikace spotřeby energie a výrazného omezení emisí metanu. Právě souběžné působení těchto opatření může snížit množství skleníkových plynů, které se dostávají do atmosféry.

Proměna energetiky přitom musí probíhat společně s dalšími změnami v průmyslu, dopravě, budovách i hospodaření s půdou. Význam mají energetická účinnost, modernizace infrastruktury, úspory energie a ochrana přírodních ekosystémů, které ukládají uhlík a pomáhají zmírňovat dopady klimatických změn. Úspěch bude záviset také na schopnosti vlád zajistit stabilní podmínky pro investice a převést dlouhodobé cíle do konkrétních rozhodnutí.

Emisní propast tak není jen výsledkem nedostatečně ambiciózních plánů. Ukazuje také na problémy s jejich realizací. Ani dobře formulovaný závazek nepřinese očekávaný efekt, pokud se potřebné investice odkládají, infrastruktura se přizpůsobuje příliš pomalu a snižování emisí neprobíhá v potřebném rozsahu.

Čas stále ovlivňuje výsledek

Emissions Gap Report 2026 přináší vážné varování, nikoli však závěr, že budoucí vývoj už nelze ovlivnit. Podle UNEP zůstává udržení oteplení výrazně pod 2 °C dosažitelné, pokud emise během příštího desetiletí začnou rychle a výrazně klesat. Každé omezení emisí může snížit budoucí maximální teplotu a zmírnit dopady na přírodu i společnost.

Pro vlády, průmysl i investory z toho plyne jasný úkol. Klimatické závazky musí být podloženy konkrétními opatřeními, financováním a kontrolovatelnými výsledky. Odkládání investic sice může krátkodobě působit jako úspora, z dlouhodobého hlediska však zvyšuje náročnost budoucího přizpůsobení a omezuje možnosti, jak klimatická rizika zvládnout.

Jak bezpečně odvést tisíce litrů dešťové vody za sekundu z dálnice, která vede vysoko nad údolím Vltavy? Brněnští vodohospodáři připravují technické řešení, v němž voda překoná téměř osmdesátimetrový výškový rozdíl pomocí řízeného víru. Návrh pro Pražský okruh patří k mimořádně náročným hydrotechnickým projektům a ukazuje, jak lze fyzikální zákonitosti využít k bezpečnému zvládnutí obrovského množství vody. Podobné stavby přitom už slouží také v zahraničí, od italské Neapole až po rozsáhlé kanalizační systémy v dalších částech světa.

Při jízdě po dálnici si člověk obvykle všímá především povrchu vozovky, svodidel, dopravního značení a mostů. Podstatná část technického řešení však zůstává skrytá pod zemí nebo mimo dohled řidičů. Patří k ní také odvodnění, které musí zvládnout přívalové srážky a zabránit hromadění vody na vozovce. U některých staveb přitom voda nemůže odtékat běžným potrubím do nejbližšího příkopu. Terénní podmínky vyžadují překonání výškových rozdílů, při nichž se z obyčejného odvodnění stává mimořádně náročná hydraulická úloha.

Právě takovou výzvu přináší připravovaný úsek Pražského okruhu mezi Ruzyní a Suchdolem. Voda z dálničního odvodnění má být svedena do Vltavy, která se v daném místě nachází téměř o 80 metrů níže. Výzkumný tým Laboratoře vodohospodářského výzkumu Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně pod vedením Michala Žoužely proto navrhuje kanalizační spadiště, které využívá vířivého pohybu vody. Podle informací VUT se počítá s návrhovým průtokem 6,64 metru krychlového za sekundu.

Když gravitace hrozí destrukcí konstrukce

Takové množství vody představuje při přívalovém dešti značnou zátěž pro každou konstrukci, která ji musí bezpečně převést do nižší úrovně. Proud při sestupu získává energii a bez vhodného technického řešení by mohl působit na stěny šachty, navazující potrubí i místo dopadu velmi intenzivně. Úkolem projektantů je proto navrhnout konstrukci, která zvládne požadovaný průtok, usměrní proudění a bezpečně rozptýlí jeho energii.

V tomto případě pomáhá fyzika, kterou si lze představit na obyčejné láhvi s vodou. Pokud se voda před vypuštěním roztočí, může odtékat plynuleji a rychleji než při běžném přelévání. Podobný princip využívá vírové spadiště, jehož vstupní komora má spirálovitý tvar připomínající šnečí ulitu. Voda do ní vstupuje tak, aby získala rotační pohyb, a následně sestupuje svislou šachtou. Díky víření se proud soustřeďuje podél stěn, zatímco uprostřed vzniká prostor pro proudění vzduchu.

Tento způsob vedení vody umožňuje využít samotnou geometrii stavby k řízení proudění. Konstrukce musí být navržena tak, aby se vír udržel v požadovaném režimu při různých průtocích. Důležitá je také spodní část objektu, kde se proud po překonání výškového rozdílu zklidní ve vývarové komoře. Teprve poté může voda pokračovat odpadní štolou směrem k řece.

Sedmimetrový model pod širým nebem

VUT k ověření návrhu postavilo fyzikální model v měřítku 1 ku 13,33. Přesto dosahuje výšky přibližně sedmi metrů a kvůli svým rozměrům musel být umístěn venku v areálu fakulty. Vědci na něm sledují proudění vody, ověřují chování víru a hledají případné nedostatky ještě před realizací skutečné stavby. Experimenty probíhají v uzavřeném okruhu, v němž čerpadla přivádějí vodu do modelu a ta se po průtoku konstrukcí vrací zpět do zásobních nádrží.

Význam fyzikálního modelování spočívá v tom, že umožňuje pozorovat skutečné hydraulické jevy, které mohou být při samotném matematickém výpočtu obtížně předvídatelné. Výzkumníci tak mohou posuzovat nejen rychlost vody, ale také stabilitu víru, chování vzduchu uvnitř šachty a podmínky v místě dopadu. Právě souhra těchto jevů bude zásadní, zda bude stavba dlouhodobě fungovat podle návrhu.

Další technickou výzvou je vzduch, který proudící voda strhává do spodní části šachty. Pokud by se v konstrukci hromadil nebo nekontrolovaně uvolňoval, mohl by narušovat proudění a komplikovat bezpečný odvod vody. Návrh proto počítá se samostatným vzduchovým potrubím, které umožní jeho návrat do horní části systému. I tento detail ukazuje, že podobné stavby vyžadují současně řešit pohyb vody, vzduchu i rozptyl energie.

Inspirace z italského jihu i amerického Milwaukee

Zkušenosti ze zahraničí přitom potvrzují, že vírová spadiště představují osvědčenou technickou cestu pro překonávání velkých výškových rozdílů. Výzkumná literatura popisuje jejich využití v různých vodohospodářských systémech, od městské kanalizace až po vodní díla. V některých případech zvládají průtoky mnohonásobně vyšší, než jaký se předpokládá u pražského projektu.

Zajímavým příkladem je Neapol, kde členitý terén dlouhodobě komplikuje odvádění srážkové vody. Moderní odvodňovací síť zde bylo potřeba propojit se staršími kanalizačními stokami, které vedou v nižších částech města poblíž moře. Vírová spadiště proto pomáhají převádět vodu mezi různými výškovými úrovněmi a zároveň odvádět srážkovou vodu z míst, kde kapacita starších stok nestačí. Odborná studie věnovaná neapolské kanalizaci popisuje konstrukce s výškou pádu až 80 metrů.

Ještě větší měřítko nabízí kanalizační systém v oblasti Milwaukee, kde byly pro rozsáhlou síť odpadních vod zkoumány vírové spadištní konstrukce schopné převádět až 90 metrů krychlových vody za sekundu při výškovém rozdílu 80 metrů. Jde o průtok přibližně čtrnáctkrát vyšší, než jaký se plánuje pro odvodnění pražského úseku okruhu.

Výzkum vírových spadišť se neomezuje pouze na kanalizační systémy. Podobné principy se využívají také u některých vodních děl, například u přehradních objektů určených k odvádění přebytečné vody. Speciálně tvarované šachty a navazující konstrukce umožňují bezpečně převést vodu do nižší úrovně a regulovat její proudění. Konkrétní řešení se vždy přizpůsobuje místním podmínkám, požadované kapacitě a výškovému rozdílu, který musí voda překonat.

Když se mluví o energetické transformaci, pozornost se často soustředí na nové technologie, emisní cíle a investice do obnovitelných zdrojů. Kanadský vědec českého původu Václav Smil nabízí jiný pohled. Připomíná, že moderní civilizace stojí na obrovském množství energie a materiálů, jejichž výrobu zatím neumíme jednoduše zbavit fosilních paliv. Jeho myšlenky, s nimiž v roce 2023 navštívil Prahu, vybízejí k zamyšlení nad tím, jak rychle lze skutečně proměnit energetiku a jaké náklady si taková proměna vyžádá.

Václav Smil patří k nejvýznamnějším světovým odborníkům na energetiku, technický rozvoj a vztah mezi přírodními zdroji a fungováním moderní společnosti. Jeho přístup vychází z historických zkušeností, fyzikálních zákonitostí a rozsáhlých statistických dat. Právě proto bývají jeho závěry méně optimistické než politické vize, které předpokládají rychlý přechod k nízkoemisní ekonomice. Smil přitom obnovitelné zdroje nezavrhuje. Upozorňuje spíše na propast mezi tím, co dokážeme vybudovat, a tím, co potřebujeme, abychom dokázali spolehlivě zásobovat energií průmysl, dopravu, zemědělství i domácnosti.

Energie jako základ civilizace

Energie představuje základní předpoklad prakticky veškeré lidské činnosti. Je zapotřebí při těžbě surovin, výrobě potravin, provozu nemocnic, dopravě zboží i výrobě samotných technologií, které mají spotřebu energie v budoucnu snižovat. Bez dostatečně dostupné energie by moderní společnost nemohla udržovat svou současnou životní úroveň ani infrastrukturu.

Smil upozorňuje, že vyspělé ekonomiky si na vysokou dostupnost energie natolik zvykly, že její skutečný význam často přehlížejí. Elektřina je k dispozici prakticky okamžitě, zboží putuje přes tisíce kilometrů a průmyslové provozy pracují ve velkém měřítku. Za tím vším stojí rozsáhlé energetické systémy, těžba surovin a složité výrobní řetězce.

Cena energie zároveň ovlivňuje, jak s ní společnost zachází. Pokud jsou energetické zdroje relativně dostupné, vzniká prostor pro činnosti, které by při vyšších nákladech byly méně časté. Zateplování budov, účinnější technologie a omezení zbytečné spotřeby proto mohou přinášet významné úspory. Smilův přístup vede k širšímu pohledu na náklady energie, který zahrnuje také dopady těžby, znečištění a emisí na životní prostředí.

V této souvislosti Smil často pracuje s klíčovým vědeckým konceptem energetické návratnosti EROI. Jde o neúprosný fyzikální poměr mezi energií, kterou musíme do systému vložit (např. na těžbu, rafinaci či výrobu solárního panelu), a energií, kterou z něj získáme. Zatímco ropa měla historicky obrovskou návratnost (např. 50:1), kdy z mála vložené energie vzešel masivní zdroj, obnovitelné zdroje a bateriová úložiště mají tento poměr řádově nižší.

Současná transformace je tak v lidských dějinách unikátní a riziková v tom, že poprvé přecházíme z energetického systému s vysokou návratností do systému s návratností podstatně nižší, což s sebou nese hluboké ekonomické i strukturální důsledky.

Energetická transformace potřebuje desetiletí

Jednou z nejdůležitějších Smilových tezí je, že velké energetické přechody probíhají mnohem pomaleji, než by odpovídalo politickým očekáváním. Přechod od dřeva k uhlí, následný nástup ropy a zemního plynu i rozvoj jaderné energetiky ukazují, jak dlouho trvá vybudovat novou infrastrukturu a proměnit fungování celé ekonomiky.

Historické energetické přechody se obvykle měří na desítky let, často na období přesahující půl století. Jednotlivé zdroje se navíc zpravidla nevystřídají ze dne na den. Nové zdroje se prosazují vedle těch stávajících, jejichž využívání pokračuje kvůli existujícím elektrárnám, průmyslovým zařízením, dopravním systémům a investicím.

Tento pozvolný historický vývoj naráží na moderní iluzi o „rychlých technologických skocích“, kterou v nás pěstuje svět softwaru a digitálních technologií. Smil kritizuje představu technologických vizionářů, že energetiku lze transformovat stejně bleskově jako mobilní telefony nebo software. Fyzický svět masivní infrastruktury funguje podle zcela jiných zákonitostí než svět digitální. Přestavět miliardy tun oceli, betonu, miliony kilometrů potrubí a elektrických sítí zkrátka nelze provést pouhou „aktualizací softwaru“ nebo novou aplikací.

Tato zkušenost je důležitá také pro současnou evropskou klimatickou politiku. Stanovit cíl pro rok 2050 je administrativně poměrně snadné. Vybudovat do té doby dostatek výrobních kapacit, elektrických sítí, akumulace, záložních zdrojů a nízkoemisních průmyslových provozů představuje podstatně náročnější úkol.

Smilův pohled proto zdůrazňuje význam realistického plánování. Tempo transformace musí odpovídat nejen dostupným technologiím, ale také možnostem průmyslu, financování, těžby surovin a výstavby infrastruktury.

Fosilní paliva zůstávají páteří světové energetiky

Navzdory rychlému rozvoji solární a větrné energetiky se svět stále opírá především o uhlí, ropu a zemní plyn. Fosilní paliva dlouhodobě pokrývají přibližně čtyři pětiny celosvětové spotřeby primární energie. Jejich podíl sice postupně klesá, absolutní spotřeba však zůstává vysoká a v některých obdobích dál roste.

Důvodem je především rostoucí energetická poptávka. Rozvojové země budují průmysl, dopravní infrastrukturu, města a elektrické sítě. Miliony lidí získávají přístup k elektřině a moderním službám, což zvyšuje jejich životní úroveň, zároveň však vyžaduje další energetické zdroje.

Zde se naplno projevuje globální rozměr dekarbonizace. Zatímco vyspělé země usilují o snižování emisí, miliardy lidí v Asii a Africe potřebují další energii pro rozvoj průmyslu, infrastruktury a základních služeb. Dostupnost energie přitom úzce souvisí s hospodářským rozvojem a životní úrovní. Úspěch globálního snižování emisí proto závisí také na tom, zda nové nízkoemisní zdroje dokážou pokrýt rostoucí poptávku v těchto regionech.

Solární a větrné elektrárny tak mohou přinášet významné množství nové nízkoemisní elektřiny, aniž by se současně snižovala celková spotřeba fosilních paliv. Pokud celosvětová poptávka po energii roste rychleji, než přibývá nízkoemisních zdrojů a než se daří nahrazovat stávající fosilní kapacity, výsledkem může být růst výroby z obou skupin zdrojů.

Tento rozdíl mezi relativním podílem a absolutním množstvím energie patří k důležitým hlediskům při hodnocení výsledků klimatické politiky. Samotný počet instalovaných solárních panelů nebo větrných turbín ještě nevypovídá o tom, kolik uhlí, ropy a zemního plynu se skutečně přestalo spotřebovávat.

Čtyři materiály, bez kterých se moderní svět neobejde

Smil ve svých pracích opakovaně upozorňuje na čtyři skupiny materiálů, které jsou pro moderní civilizaci mimořádně důležité. Jde o amoniak, ocel, cement a plasty. Jejich význam ukazuje, proč je dekarbonizace průmyslu technicky i ekonomicky tak náročná.

Amoniak je základní surovinou pro výrobu dusíkatých hnojiv, která významně přispívají k výnosům současného zemědělství. Jejich rozšíření umožnilo uživit mnohem větší světovou populaci, než jakou by za jiných podmínek dokázala uživit zemědělská půda. Výroba amoniaku však potřebuje vodík a značné množství energie. Vodík se dnes ve velké míře získává ze zemního plynu, případně se používají jiné fosilní suroviny. Výroba s využitím nízkoemisního vodíku je technicky možná, její širší rozvoj ale závisí na ceně elektřiny, dostupnosti infrastruktury a investicích.

Ocel tvoří základ budov, mostů, železnic, automobilů, strojů i energetické infrastruktury. Větrné elektrárny, přenosové soustavy a nové průmyslové provozy vyžadují velké množství kovů. Tradiční výroba oceli ve vysokých pecích je přitom spojena s využíváním koksovatelného uhlí. Nízkouhlíkové postupy existují, včetně výroby s využitím vodíku a elektrických obloukových pecí, jejich rozšíření však vyžaduje investice, vhodné vstupní suroviny a dostatek nízkoemisní energie.

Cement je klíčovou složkou betonu a jedním z nejpoužívanějších průmyslových materiálů na světě. Při jeho výrobě vznikají emise spalováním paliv, ale také samotnou chemickou přeměnou vápence na slínek. Ani úplný přechod na elektřinu z obnovitelných zdrojů by proto všechny emise z výroby cementu neodstranil. Potřebné jsou další postupy, například omezení podílu slínku, využívání alternativních materiálů a zachycování oxidu uhličitého.

Plasty zase nacházejí uplatnění v medicíně, elektronice, dopravě, stavebnictví i potravinářství. Mnohé se vyrábějí z ropy a zemního plynu. Jejich nahrazení jinými materiály může v některých případech snížit ekologickou zátěž, jindy však přináší vyšší spotřebu energie, větší hmotnost nebo kratší životnost výrobků.

Tyto příklady ukazují, že energetická transformace zahrnuje celý průmyslový systém. Výrobci potřebují spolehlivé dodávky energie, dostupné suroviny a technologie, které dokážou fungovat ve velkém měřítku. Řada nízkoemisních řešení už existuje, jejich plošné zavádění však vyžaduje čas a kapitál.

Slunce a vítr potřebují materiály, sítě a akumulaci

Obnovitelné zdroje přinášejí důležité výhody, jejich fungování však má také technické a prostorové nároky. Sluneční záření a vítr mají ve srovnání s fosilními palivy nižší energetickou hustotu. Pro získání velkého množství energie je proto třeba využít rozsáhlé plochy a vybudovat značné množství zařízení.

Výroba panelů, turbín, elektrických kabelů a baterií vyžaduje ocel, hliník, měď, lithium a další suroviny. Těžba a zpracování těchto materiálů spotřebovávají energii a mohou zatěžovat krajinu i vodní zdroje. Výsledná ekologická bilance závisí na konkrétní technologii, způsobu výroby, životnosti zařízení a možnostech recyklace. Obnovitelné zdroje mají během provozu zpravidla nízké emise, jejich výstavba však bez materiálů a průmyslové infrastruktury není možná.

Další výzvou je proměnlivost výroby. Solární elektrárny produkují nejvíce elektřiny během dne, větrné elektrárny podle aktuálních povětrnostních podmínek. Spotřeba domácností a průmyslu se přitom mění v jiném rytmu. Elektrizační soustava proto potřebuje kombinaci různých zdrojů, dostatečné přenosové kapacity, řízení spotřeby, akumulaci a další způsoby vyrovnávání výroby a odběru.

Baterie pomáhají přesouvat elektřinu v čase, jejich možnosti však závisejí na kapacitě, ceně, životnosti a dostupnosti surovin. Krátkodobé ukládání energie během dne je jiný úkol než zajištění dodávek při několikadenním období s nízkou výrobou z větru a slunce. Pro různé časové horizonty proto mohou být zapotřebí odlišná řešení, od baterií přes přečerpávací elektrárny až po řiditelné nízkoemisní zdroje a další formy skladování energie.

Právě zde se ukazuje význam celého energetického systému. Cena samotné výroby elektřiny z jednoho zdroje nevystihuje všechny náklady potřebné k zajištění spolehlivých dodávek. Pro srovnání technologií je třeba zohlednit také sítě, záložní kapacity, akumulaci, životnost zařízení a dostupnost elektřiny v době, kdy ji odběratelé potřebují.

Úspory energie mají význam, který často přehlížíme

Smilův přístup vede také k důrazu na efektivitu. Každá jednotka energie, kterou není nutné spotřebovat, snižuje nároky na výrobu, dopravu paliv, výstavbu infrastruktury a těžbu surovin. Úspory přitom mohou přinášet přímé ekonomické výhody domácnostem i firmám.

Dobře zateplená budova potřebuje méně energie na vytápění. Účinnější průmyslový motor může při stejné výrobě spotřebovat méně elektřiny. Lepší logistika omezuje zbytečné přepravy a delší životnost výrobků snižuje potřebu vyrábět nové. Význam mají rovněž recyklace materiálů a konstrukce výrobků, které umožňují snadnější opravy a opětovné využití součástí.

Samotné zvyšování účinnosti však nemusí vždy vést ke stejně velkému poklesu celkové spotřeby. Levnější provoz může povzbudit větší využívání dané technologie a část úspor tak vyrovnat. Přesto zůstává efektivita jedním z nejdostupnějších způsobů, jak omezovat náklady a spotřebu zdrojů.

Tato snaha o efektivitu se však v širším Smilově pohledu nesmí omezovat pouze na technické parametry přístrojů. Smil zásadně poukazuje na neudržitelnost jednostranného zaměření společnosti na trvalý materiální růst a připomíná objektivní limity naší biosféry. Nekonečný růst na konečné planetě je zkrátka fyzikálně nemožný. Hlubokou transformaci proto nelze uskutečnit pouhou technologickou záměnou zdrojů za zelenější alternativy bez toho, aniž by západní společnost omezila své plýtvání. Podle Smila existuje ve vyspělých společnostech značný prostor pro snížení spotřeby energie, aniž by se zásadně zhoršila kvalita života. Přispět k tomu mohou menší automobily, rozumnější velikost obytných ploch i omezení plýtvání potravinami.

Pro evropský průmysl má tato otázka také význam z hlediska konkurenceschopnosti. Pokud firmy platí vysoké ceny energie, každé snížení její spotřeby může posílit jejich ekonomickou pozici. Investice do účinnějších zařízení, modernizace provozů a využívání odpadního tepla mohou být přínosné i v případě, že se dostupnost nízkoemisní elektřiny bude zvyšovat pomaleji, než se očekávalo.

Klimatické cíle potřebují technickou a ekonomickou oporu

Evropská unie usiluje o dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Takový cíl vyžaduje hlubokou proměnu energetiky, průmyslu, dopravy, zemědělství i způsobu vytápění budov. Smilovy práce připomínají, že podobně rozsáhlý úkol nelze hodnotit pouze podle stanoveného termínu nebo objemu ohlášených investic.

Podstatné je, zda existují technologie schopné fungovat v potřebném měřítku, zda je možné je vyrábět a instalovat dostatečně rychle a zda bude k dispozici potřebná energie i materiály. Význam má rovněž cena pro domácnosti a podniky, stabilita dodávek a schopnost evropského průmyslu obstát v konkurenci zemí s odlišnými náklady na výrobu.

To neznamená, že klimatické cíle nemají smysl nebo že rychlejší rozvoj nízkoemisních technologií nemůže přinést významné výsledky. Smilův přínos spočívá především v připomínce, že plánované výsledky je třeba průběžně poměřovat skutečným vývojem a dostupnými daty. Politická vůle sama o sobě nezajistí dostatek elektřiny, surovin, výrobních kapacit ani kvalifikovaných pracovníků.

Podobně je třeba přistupovat i k cenám energií. Zohlednění ekologických škod může být legitimní součástí hospodářské politiky, současně je však nutné sledovat dopady na energeticky náročná odvětví a domácnosti. Pokud se výroba přesune do zemí s méně přísnými pravidly a vyššími emisemi, může být přínos pro globální klima menší, než naznačuje pokles emisí na evropském území.

Václav Smil proto nabízí důležitou protiváhu k příliš jednoduchým představám o rychlosti energetické transformace. Jeho práce ukazují, jak hluboce je moderní život propojen s energií, surovinami a průmyslovými procesy, jejichž proměna vyžaduje rozsáhlé investice a dlouhodobé úsilí. Pro Evropu z toho plyne potřeba spojovat klimatické ambice s technologickou připraveností, dostupnou energií, účinnějším využíváním zdrojů a konkurenceschopným průmyslem.

Evropský průmysl dokázal za posledních patnáct let výrazně snížit znečištění, další pokrok však bude vyžadovat mnohem hlubší proměnu výroby. Nová studie Evropské agentury pro životní prostředí upozorňuje na vysoké investiční náklady, drahé energie i nedostatečnou infrastrukturu. Evropa podle ní potřebuje průmyslovou politiku, která současně podpoří čistší technologie, ochrání výrobní kapacity a pomůže evropským podnikům obstát v mezinárodní konkurenci.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila 20. října 2026 rozsáhlou studii Europe’s industrial transformation – from environmental progress to clean competitiveness, která hodnotí dosavadní výsledky evropského průmyslu v ochraně životního prostředí a ukazuje, co bude zapotřebí k jeho další modernizaci. Zpráva přináší důležitý pohled na vztah mezi ekologickými cíli Evropské unie, ekonomickou výkonností a schopností evropských podniků udržet si své postavení na světových trzích.

Hlavní závěr je poměrně jednoznačný. Evropská průmyslová výroba již dokázala využít řadu technických opatření ke snížení emisí a spotřeby surovin. Další pokrok však bude stále více záviset na proměně samotných výrobních procesů, dostupnosti cenově přijatelné energie, rozvoji infrastruktury a ochotě investorů financovat nákladné modernizační projekty. Podle EEA proto Evropa musí vytvořit podmínky, v nichž se čistší výroba stane také ekonomicky udržitelnou a konkurenceschopnou.

Méně znečištění, ale pomalejší proměna samotné výroby

Studie připomíná, že evropská legislativa přispěla k výraznému omezení průmyslového znečištění. V posledních deseti až patnácti letech klesly emise řady významných látek z průmyslu o více než polovinu. Výrobní podniky zároveň dokážou vytvářet vyšší ekonomickou hodnotu při spotřebě stejného množství vody a surovin.

Tento vývoj ukazuje, že environmentální regulace a technická modernizace mohou přinášet měřitelné výsledky. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, jakým způsobem se emisí podařilo dosud dosáhnout. Zlepšení účinnosti zařízení, zavádění filtračních technologií a optimalizace provozu přinesly značné úspory. Další snižování emisí skleníkových plynů však bude vyžadovat rozsáhlejší zásahy do výroby, energetického zásobování i používaných materiálů.

Právě zde se ukazuje jedna z hlavních slabin dosavadního vývoje. Celkové emise průmyslu sice výrazně poklesly, emise připadající na tunu vyrobeného produktu se v některých klíčových odvětvích snížily jen nepatrně. To se týká především výroby cementu a železa a oceli. U hliníku a základních chemických látek zaznamenala studie výraznější pokrok.

Část celkového poklesu emisí tak souvisí také se strukturálními změnami ekonomiky a přesunem k činnostem s vyšší přidanou hodnotou. Samotná výroba v energeticky náročných odvětvích se přitom zatím neproměnila tak hluboce, jak by vyžadovaly dlouhodobé klimatické cíle EU.

Průmysl potřebuje investice, dostupnou energii i infrastrukturu

Podle EEA se těžiště problému přesouvá od vývoje technologií k jejich zavádění ve velkém měřítku. Řada potřebných řešení již existuje, jejich širšímu využití však brání nedostatek investičních prostředků, nejistota ohledně budoucích podmínek, vysoké ceny energie a pomalý rozvoj infrastruktury.

Studie upozorňuje na potřebu překlenout každoroční mezeru ve financování průmyslové transformace, která se podle použitých odhadů může pohybovat v řádu desítek miliard eur. V úvodním shrnutí zprávy EEA uvádí odhad 30 až 60 miliard eur ročně pro období do roku 2040. K mobilizaci soukromého kapitálu má přispět vhodně zacílená veřejná podpora a předvídatelnější poptávka po výrobcích s nižšími emisemi.

Pro průmyslové podniky je totiž zásadní nejen samotná výše investice, ale také možnost odhadnout budoucí náklady a návratnost projektu. Pokud firma modernizuje výrobu za stovky milionů eur, potřebuje vědět, zda bude mít k dispozici dostatek energie, zda bude infrastruktura připravena včas a zda se pro její nové výrobky najdou zákazníci ochotní zaplatit odpovídající cenu.

Zvláštní význam má rozvoj elektrizačních sítí, dostupnost obnovitelné elektřiny, vodíku a infrastruktury pro zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Důležité je také zabezpečení dodávek potřebných surovin a rozvoj odborných dovedností. Bez těchto předpokladů se nové technologie nemusí podařit zavést v rozsahu, který by odpovídal evropským klimatickým ambicím.

Významnou roli přitom hraje cena energie. Elektrifikace průmyslových procesů může snížit emise a zároveň omezit závislost na dovážených fosilních palivech. Její ekonomický přínos však závisí na tom, zda mají podniky přístup k dostatečnému množství elektřiny za konkurenceschopných podmínek.

Oběhové hospodářství má ekonomický potenciál, který Evropa stále nevyužívá

Další významnou oblastí je efektivnější využívání materiálů a rozvoj oběhového hospodářství. Evropské výrobní podniky dnes vytvářejí větší ekonomickou hodnotu z jednotky spotřebované vody a surovin než v minulosti. Celková spotřeba vody ve zpracovatelském průmyslu se však od roku 2010 zásadně nezměnila a míra využívání recyklovaných materiálů v evropské ekonomice zůstává na nízké úrovni.

Studie upozorňuje, že materiálová stopa Evropské unie přesahuje světový průměr a pokrok v oběhovém využívání surovin se v posledních letech téměř zastavil. To má význam nejen pro ochranu životního prostředí, ale také pro průmyslovou bezpečnost. Závislost na dovozu primárních surovin vystavuje evropské podniky cenovým výkyvům a problémům v dodavatelských řetězcích.

Větší využívání druhotných surovin, recyklace a účinnější nakládání s vodou mohou omezit spotřebu energie i provozní náklady. Přínosy se mohou projevit také v menším množství odpadu a nižších emisích spojených s těžbou, zpracováním a dopravou materiálů.

Předpokladem je ovšem dostupnost kvalitních recyklovaných vstupů, odpovídající infrastruktura a podmínky, které podnikům umožní tyto materiály spolehlivě používat. Oběhové hospodářství proto studie představuje jako součást průmyslové strategie, která může současně podpořit produktivitu, omezit environmentální dopady a posílit odolnost evropské ekonomiky.

Ochrana evropské výroby musí jít ruku v ruce s modernizací

Zpráva věnuje značnou pozornost také mezinárodní konkurenci. Evropské podniky musí investovat do čistších výrobních procesů v době, kdy čelí konkurentům působícím v odlišných energetických, regulačních a finančních podmínkách. Samotná environmentální legislativa a cena uhlíku proto podle EEA nemusí stačit k tomu, aby evropský průmysl současně dosáhl klimatických cílů a udržel si konkurenceschopnost.

Agentura doporučuje propojit tři směry průmyslové politiky. Prvním je ochrana strategicky významných výrobních kapacit a pracovních míst během přechodu k čistší výrobě. Druhým je vytváření trhu pro nové technologie a urychlení jejich zavádění. Třetím je přizpůsobení průmyslové struktury tak, aby evropské podniky dokázaly využít nové příležitosti v čistých hodnotových řetězcích.

To v praxi znamená kombinovat cílenou veřejnou podporu, vhodně nastavená pravidla mezinárodního obchodu, podporu poptávky po nízkoemisních výrobcích a rozvoj nových průmyslových odvětví. Ochranná opatření mohou podnikům poskytnout čas k modernizaci, dlouhodobou konkurenceschopnost však musí podpořit také inovace, investice a vyšší produktivita.

Významnou příležitostí je například rozvoj trhu s nízkoemisní ocelí, cementem a dalšími průmyslovými materiály. Pokud se podaří vytvořit dostatečnou poptávku po těchto výrobcích, mohou podniky snáze získat prostředky na modernizaci a nové technologie se mohou rychleji rozšířit. Veřejné zakázky a nákupní kritéria mohou v tomto směru pomoci vytvořit stabilnější odbytiště.

Čistší průmysl musí zůstat také průmyslem, který dokáže vyrábět

Studie EEA nabízí důležitý pohled na budoucnost evropské průmyslové politiky. Dosavadní pokles znečištění ukazuje, že evropská opatření přinesla konkrétní výsledky. Současně se však ukazuje, že další snižování emisí bude náročnější a bude vyžadovat větší investice do samotných výrobních procesů.

Pro Evropskou unii proto bude podstatné sladit klimatické cíle s dostupností energie, rozvojem infrastruktury, financováním modernizace a podporou poptávky po čistších produktech. Bez těchto podmínek hrozí, že se nové technologie budou zavádět pomaleji, než se očekává, a evropské podniky budou mít obtížnější postavení vůči zahraniční konkurenci.

Důležitým poselstvím zprávy je, že ochrana životního prostředí a průmyslová konkurenceschopnost mohou být vzájemně propojenými cíli. Čistší výroba může snížit spotřebu zdrojů, omezit znečištění a posílit odolnost dodavatelských řetězců. K tomu však potřebuje stabilní podmínky, dostupné technologie a ekonomicky životaschopné investice.

Evropská klimatická politika naráží na otázku, kolik bude stát její zavádění a zda na něj mají průmysl i spotřebitelé dostatek času a peněz. Šest asociací energetického a palivového sektoru z České republiky, Slovenska, Polska, Bulharska, Rumunska a Řecka proto podepsalo v Sofii společnou deklaraci, která požaduje úpravy evropských pravidel pro emisní povolenky, obnovitelné zdroje v dopravě, letecká paliva i emise metanu. Signatáři chtějí, aby evropské cíle více odpovídaly technologickým možnostem, výrobním kapacitám a ekonomické situaci jednotlivých zemí.

Sofijská deklarace o energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti střední a východní Evropy vznikla 8. října 2026 na mezinárodní konferenci v bulharské Sofii. Jejím hlavním poselstvím je požadavek na sladění klimatických cílů s bezpečností dodávek energie, konkurenceschopností evropského průmyslu a cenami, které dokážou zaplatit domácnosti i firmy. Dokument zároveň potvrzuje podporu cíli Evropské unie dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Mezi signatáři je také Česká asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (ČAPPO). Společně s ní deklaraci podepsaly Bulharská asociace ropného a plynárenského průmyslu, Polská ropná průmyslová a obchodní organizace, Slovenská asociace palivového průmyslu a obchodu, Řecká asociace společností obchodujících s ropnými produkty a rumunská Federace energetických zaměstnavatelů.

Emisní povolenky a obavy z růstu cen pohonných hmot

Jedním z nejvýznamnějších témat deklarace je nový systém obchodování s emisními povolenkami ETS2, který má pokrýt emise z paliv využívaných v silniční dopravě a budovách. Povinnost nakupovat povolenky budou mít dodavatelé paliv, přičemž vzniklé náklady mohou promítnout do konečných cen. Pro domácnosti se tak mohou projevit především při nákupu benzinu a nafty, pro podniky pak také prostřednictvím dražší silniční přepravy zboží a služeb.

Signatáři požadují, aby se ETS2 zaváděl s ohledem na sociální dopady a skutečné ekonomické možnosti jednotlivých zemí. Chtějí, aby evropské instituce zohlednily rozdíly mezi členskými státy, jejich kupní sílu i připravenost na přechod k nízkoemisní dopravě. Podstatná je také předvídatelnost pravidel, která firmám umožní plánovat investice a spotřebitelům lépe odhadnout budoucí náklady. Obavy z možného zdražování paliv patří k hlavním motivům celé iniciativy.

Evropské cíle pro dopravu potřebují zohlednit realitu

Další oblastí, na kterou se deklarace zaměřuje, je směrnice RED III o podpoře energie z obnovitelných zdrojů. Ta stanovuje cíle pro využívání obnovitelné energie v dopravě a požaduje snižování emisní náročnosti dopravního sektoru. Signatáři žádají přehodnocení proveditelnosti těchto cílů s ohledem na podmínky ve střední a východní Evropě.

Významnou překážkou je podle nich tempo elektrifikace dopravy. Rozvoj elektromobility vyžaduje dostatečnou infrastrukturu, dostupné vozidla a odpovídající investice. Výměna celého vozového parku přitom trvá řadu let a miliony automobilů se spalovacími motory budou na evropských silnicích jezdit i po roce 2030. Evropská pravidla by proto měla zohledňovat také možnosti snižování emisí u těchto vozidel.

Právě zde hrají roli biopaliva a paliva z recyklovaného uhlíku. Signatáři požadují, aby jim evropská legislativa přiznala plné uznání jako prostředkům ke snižování emisí ze stávajícího vozového parku. Jejich využití může přispět ke snižování emisní náročnosti dopravy i v situaci, kdy řidiči nadále používají konvenční automobily.

Biopaliva lze podle jejich druhu vyrábět například z odpadních surovin, použitých kuchyňských olejů nebo dalších biologických materiálů. Recyklovaná uhlíková paliva mohou využívat uhlík získaný z určitých odpadních proudů nebo průmyslových procesů.

Udržitelná letecká paliva potřebují výrobní kapacity

Deklarace se věnuje také letecké dopravě a nařízení ReFuelEU Aviation, které stanovuje povinné podíly udržitelných leteckých paliv. Jejich využívání má pomoci snížit klimatickou stopu letectví, jehož elektrifikace je u dálkových letů a velkých dopravních letadel technicky velmi náročná.

Signatáři žádají přezkoumání tohoto nařízení a sladění povinných cílů s reálnou dostupností paliv a výrobními kapacitami. Výroba udržitelných leteckých paliv vyžaduje investice do nových technologií, dostatek vhodných vstupních surovin a rozvoj odpovídající infrastruktury. Pokud bude poptávka vyvolaná legislativou růst rychleji než nabídka, může se to projevit vyššími náklady leteckých společností.

Evropské nařízení přitom počítá s postupným zvyšováním minimálního podílu udržitelných leteckých paliv. Pro dodavatele paliv, rafinerie i samotné letecké společnosti je proto důležité znát budoucí požadavky s dostatečným předstihem. Asociace chtějí, aby stanovené cíle odpovídaly skutečným možnostem jejich naplnění a nevytvářely náklady, které by ohrozily konkurenceschopnost evropského letectví.

Pravidla pro metan mají zohlednit bezpečnost dodávek

Další požadavek se týká evropského nařízení o snižování emisí metanu v energetice. Metan je významným skleníkovým plynem a jeho úniky při těžbě, zpracování a přepravě fosilních paliv představují důležitou oblast klimatické politiky. Evropská pravidla proto zavádějí požadavky na monitorování, vykazování a ověřování emisí a na odhalování a opravy úniků.

Signatáři deklarace požadují, aby se nařízení uplatňovalo realisticky, přiměřeně a s ohledem na bezpečnost dodávek energie. Pro energetické společnosti je důležité, aby povinnosti odpovídaly technickým možnostem, dostupným technologiím a podmínkám provozu infrastruktury. Zvláštní význam má tato otázka pro země, které potřebují udržovat spolehlivé dodávky plynu a současně investovat do modernizace energetických sítí.

Přiměřené provádění pravidel má podle signatářů umožnit snižování emisí při zachování spolehlivosti energetického systému. Z jejich pohledu je třeba hledat rovnováhu mezi klimatickým přínosem, náklady na plnění povinností a potřebou zajistit energii pro průmysl i domácnosti.

Společný hlas střední a východní Evropy

Sofijská deklarace se dotýká také širší otázky konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Energeticky náročné podniky, rafinerie, přepravci i další průmyslové obory potřebují stabilní pravidla a dostupné vstupy. Pokud evropské požadavky porostou rychleji než technologické a investiční možnosti podniků, mohou se zvyšovat výrobní náklady a oslabovat postavení evropských firem vůči konkurentům ze zemí s odlišnými regulatorními podmínkami.

Společná iniciativa šesti asociací má proto vytvořit pravidelný prostor pro koordinaci regionálních priorit. Organizace chtějí spolupracovat na otázkách bezpečnosti dodávek, cen energie, investic do infrastruktury a dopadů evropské legislativy. Právě pravidelný kontakt s evropskými institucemi má pomoci promítat specifické podmínky střední a východní Evropy do přípravy i provádění evropských pravidel.

Evropský průmysl žádá férovou konkurenci

Podobné obavy o konkurenceschopnost evropského průmyslu zaznívají také z dalších částí evropské ekonomiky. Čtyřicet osm evropských organizací sdružených kolem FEAD, evropské asociace soukromého sektoru odpadového hospodářství a nakládání se zdroji, vyzvalo k důraznějšímu využívání nástrojů EU na ochranu obchodu. Upozorňují na nekalé obchodní praktiky, nadbytečné výrobní kapacity podporované státními zásahy ve třetích zemích a dovoz zboží za ceny, kterým evropští výrobci obtížně konkurují. Podle signatářů tyto jevy spolu s vysokými cenami energie oslabují evropskou průmyslovou základnu a zvyšují strategickou závislost Evropy na zahraničních dodavatelích.

Organizace proto požadují posílení personálních kapacit Generálního ředitelství Evropské komise pro obchod, aby mohlo rychleji zahajovat a dokončovat šetření podezření na dumping a nedovolené státní podpory. Evropská komise by podle nich měla účinněji využívat stávající nástroje obchodní ochrany, včetně antidumpingových a antisubvenčních opatření a ochranných opatření. Navrhují také lépe zohledňovat environmentální a sociální náklady při výpočtu dumpingových rozpětí a cel a důsledněji postihovat obcházení zavedených opatření. Zároveň požadují vytvoření nových cílených nástrojů, které by reagovaly na širší deformace trhu způsobené státní podporou zahraniční výroby a následným vývozem levného zboží do EU.

Evropská unie dnes otevřela několik důležitých témat. Nová strategie pro Arktidu reaguje na rostoucí význam severních oblastí pro bezpečnost, klima a obchod. Evropský parlament se zabýval dostupností kritických surovin i jednoduššími obalovými pravidly pro menší podniky. Evropská komise zároveň navrhuje rozšířit možnosti využívání živin získaných ze zpracování hnoje, které by mohly zemědělcům pomoci snížit závislost na průmyslových hnojivech. A v neposlední řadě Švédsko žádá o rozšíření EU ETS 1.

Arktida se stává strategickým územím

Evropská komise 20. října představila novou strategii pro Arktidu. Oblast, kterou si mnozí spojují především s ledovci, polárními výpravami a unikátní přírodou, má stále větší význam pro evropskou bezpečnost, hospodářství i mezinárodní vztahy. Ústup ledu otevírá nové možnosti námořní dopravy, zatímco rostoucí strategická konkurence a vojenská aktivita zvyšují nároky na ochranu severních oblastí. Evropská unie proto chce posílit spolupráci se severními partnery a lépe chránit svou infrastrukturu i schopnost působit v náročných arktických podmínkách.

Arktida se podle Evropské komise otepluje téměř čtyřikrát rychleji než globální průměr. Tak rychlý vývoj zasahuje místní ekosystémy, tradiční způsoby obživy i život celých komunit. Současně ovlivňuje podmínky pro dopravu, výzkum a hospodářské aktivity v regionu. Evropská unie má v Arktidě také vlastní obyvatele. Více než půl milionu občanů EU žije v rámci Dánského království, Finska a Švédska. Budoucnost severu tak přímo souvisí s evropskou klimatickou politikou, bezpečností a prosperitou příhraničních regionů.

Nová strategie stojí na čtyřech prioritách. Počítá s posílením bezpečnosti a odolnosti, rozvojem klimatického výzkumu, podporou hospodářské bezpečnosti a vytvářením příležitostí pro obyvatele Arktidy. Komise chce mimo jiné vytvořit nové centrum pro námořní bezpečnost a posílit koordinaci evropského polárního výzkumu.

Menší firmy dostanou úlevu od odpadové administrativy

Evropský parlament podpořil zjednodušení pravidel rozšířené odpovědnosti výrobce, které se dotýká také nového nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). To od 12. srpna 2026 stanovuje nové požadavky na obaly uváděné na evropský trh. Součástí souvisejícího legislativního balíčku Omnibus VIII je také návrh na dočasné pozastavení povinnosti jmenovat autorizovaného zástupce pro rozšířenou odpovědnost výrobce v každém členském státě, kde firma prodává své výrobky.

Evropský parlament podpořil úpravu pravidel, která mají zmírnit administrativní překážky pro malé podniky prodávající zboží v různých členských státech. Dosavadní systém rozšířené odpovědnosti výrobce vyžaduje, aby firmy zajišťovaly financování sběru, třídění a recyklace výrobků, které se po skončení životnosti stanou odpadem. V řadě případů musejí navíc jmenovat oprávněného zástupce pro plnění těchto povinností v každé zemi, kde své produkty prodávají. Pro menší podniky, které expandují přes internet na zahraniční trhy, to může znamenat další náklady a administrativu.

Poslanci podporují cílenější úlevu, která by se vztahovala na malé a mikropodniky usazené v EU. Zařazení do této skupiny vychází z hranice méně než 50 zaměstnanců a ročního obratu nebo bilanční sumy pod 10 milionů eur. Výjimka z povinnosti jmenovat oprávněného zástupce by podle podpořeného návrhu platila do roku 2035, případně do přijetí komplexnějšího evropského zákona o oběhovém hospodářství. Opatření se týká administrativního zastupování, nikoli samotné odpovědnosti za výrobky a jejich odpad.

Firmy by nadále musely plnit další povinnosti rozšířené odpovědnosti výrobce, včetně příslušných finančních příspěvků a závazků souvisejících s odpadem. Parlament zároveň požaduje lepší výměnu informací mezi členskými státy, vzájemně kompatibilní digitální systémy a společné požadavky na vykazování. Podpořená opatření se týkají obalů, baterií, textilu, obuvi, elektronických zařízení a jednorázových plastů. Dalším krokem bude jednání s Radou EU o konečné podobě pravidel.

Evropský průmysl potřebuje vlastní suroviny

Evropský parlament 20. října přijal svou pozici k navrhovaným změnám evropského nařízení o kritických surovinách. Tyto materiály jsou důležité pro výrobu baterií, elektromobilů, větrných turbín, elektroniky i zařízení pro obranný průmysl. Evropská unie je přitom u řady surovin závislá na dovozu a jejich dodávky mohou ovlivňovat obchodní omezení, geopolitické spory i koncentrace těžby a zpracování v několika zemích. Dostupnost surovin proto přímo souvisí s konkurenceschopností evropských továren a s tím, zda se výroba strategických technologií dokáže rozvíjet na evropském území.

Poslanci podpořili vznik samostatné evropské agentury či centra pro kritické suroviny, které by mělo sledovat situaci na trhu a pomáhat předvídat rizika výpadků dodávek. Požadují také odpovídající finanční zázemí. S návrhem spojují fond ve výši dvou miliard eur, který se předpokládá v rámci dlouhodobého rozpočtu EU na období 2028 až 2034. Parlament chce rovněž umožnit za určitých podmínek omezit vývoz odpadu a kovového šrotu z permanentních magnetů, pokud by to pomohlo zabezpečit suroviny pro evropský průmysl. Podporuje také mechanismy stabilizace cen, například prostřednictvím rozdílových smluv.

Získávání kritických surovin z použitých výrobků a průmyslového odpadu může snížit potřebu dovozu a současně pomoci využít materiály, které už v evropské ekonomice jsou. Recyklace však sama o sobě nepokryje veškerou budoucí poptávku, a proto EU potřebuje kombinovat domácí těžbu, zpracování, opětovné využití surovin a spolehlivé obchodní vztahy se zahraničními partnery. Parlament přijal svou pozici poměrem 470 hlasů pro, 83 proti a 108 poslanců se zdrželo hlasování. Nyní bude následovat vyjednávání s členskými státy o konečné podobě úpravy. Výsledek může ovlivnit investiční podmínky pro evropský průmysl i způsob, jakým se bude nakládat s cennými materiály obsaženými ve vyřazených výrobcích.

Méně drahých průmyslových hnojiv díky zpracovanému hnoji

Evropská komise 19. října představila návrh, který by členským státům umožnil pružněji povolovat využití určitých druhů kapalného digestátu jako alternativy k průmyslovým hnojivům. Digestát je zbytkový materiál vznikající při anaerobním rozkladu organických látek, například statkových hnojiv, při výrobě bioplynu nebo biometanu. Obsahuje živiny využitelné při hnojení zemědělské půdy. Návrh se zaměřuje na vybrané kapalné frakce s vysokým podílem minerálního dusíku a nízkým obsahem organické hmoty, které splní stanovená kritéria. Zemědělci by tak mohli účinněji využívat živiny, které už mají k dispozici, a omezit nákupy části syntetických hnojiv.

Výroba průmyslových dusíkatých hnojiv je energeticky náročná a jejich ceny ovlivňují také vývoj na světových trzích. Závislost na dovážených surovinách a výkyvy cen mohou zemědělským podnikům komplikovat plánování nákladů. Využití digestátu může přinést úspory zejména v regionech s vysokou koncentrací živočišné výroby a dostupnou kapacitou bioplynových stanic. Zpracovaný hnůj tak může získat další ekonomickou hodnotu a současně podpořit propojení zemědělství s výrobou bioplynu a biometanu. Přínos se může projevit nejen v hospodaření jednotlivých podniků, ale také v účinnějším využívání živin a omezení závislosti na dovážených průmyslových hnojivech.

Komise navrhuje cílenou úpravu směrnice o dusičnanech, která nyní obecně omezuje aplikaci dusíku ze statkových hnojiv na 170 kilogramů na hektar ročně. Nová možnost by navázala na systém RENURE, který už za přísných podmínek umožňuje výjimky pro některé druhy dusíkatých materiálů získaných ze hnoje. Rozšíření na vybrané kapalné digestáty by vyžadovalo splnění kvalitativních kritérií a zachování ochrany půdy a vody před znečištěním. Návrh nyní prochází měsíčním obdobím pro připomínky veřejnosti. Poté jej musí podpořit kvalifikovaná většina členských států v příslušném výboru a následovat bude kontrolní období Evropského parlamentu a Rady EU. Komise usiluje o to, aby případné nové možnosti mohly zemědělci využít už v souvislosti s příští pěstitelskou sezonou, která začíná na jaře 2027.

Emisní povolenky se mohou nově týkat i dalších papíren

Evropská komise zveřejnila návrh rozhodnutí, kterým chce schválit žádost Švédska o rozšíření systému EU ETS 1 na emise skleníkových plynů z některých zařízení vyrábějících buničinu, papír a lepenku. Švédsko žádá o zahrnutí některých papíren a celulózek zpět do systému EU ETS 1, protože výjimka pro zařízení využívající více než 95 % energie z biomasy od roku 2026 vyřadila část jeho průmyslu z evropského obchodování s emisemi. Podle švédské vlády tím vznikají rozdílné podmínky oproti evropským konkurentům. Dotčené provozy navíc ve Švédsku podléhají národní uhlíkové dani, která se liší od systému ETS 1.

Švédská vláda upozorňuje i na paradox, kdy papírna, která využívá převážně biomasu, může být ze systému vyřazena, přestože stále vypouští určité množství skleníkových plynů z fosilních zdrojů. Nastavení hranice 95 % tak podle švédských úřadů může vytvářet nežádoucí motivaci udržovat podíl biomasy nad stanoveným limitem, místo aby podniky dál snižovaly fosilní emise. Švédsko proto chce, aby dotčené provozy znovu podléhaly ETS 1 a měly srovnatelnější podmínky s konkurencí v EU.

Od 18. února 2027 budou muset mít baterie elektrických vozidel, baterie lehkých dopravních prostředků a průmyslové baterie digitální bateriový pas. Evropská komise nyní připravuje prováděcí pravidla, která vymezí okruh osob a podniků oprávněných získat přístup k neveřejným údajům. Návrh řeší přístup k informacím o složení baterií, náhradních dílech, demontáži, bezpečnosti i skutečném stavu jednotlivých baterií.

Článek 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadních bateriích stanovuje, že od 18. února 2027 musí mít digitální bateriový pas baterie lehkých dopravních prostředků, průmyslové baterie s kapacitou vyšší než 2 kWh a baterie elektrických vozidel. K pasu bude možné přistupovat prostřednictvím QR kódu umístěného na baterii. Pas bude obsahovat informace o modelu baterie i údaje vztahující se ke konkrétnímu kusu.

Její jedinečný identifikátor bude zaregistrován v centrálním registru EU pro digitální produktové pasy (DPP Registry), zatímco samotná data pasu bude uchovávat výrobce nebo jím pověřený provozovatel. Dostupnost pasu musí být zajištěna také v případě, že jeho výrobce nebo jiný odpovědný hospodářský subjekt přestane existovat nebo ukončí činnost v Evropské unii. Článek 78 písm. e) nařízení počítá s tím, že digitální bateriový pas zůstane dostupný i po zániku či ukončení činnosti odpovědného subjektu.

Nařízení rozlišuje mezi informacemi přístupnými veřejnosti, údaji určenými příslušným orgánům a technickými informacemi, k nimž budou mít přístup pouze subjekty splňující podmínku oprávněného zájmu. Tyto údaje se týkají mimo jiné složení baterie, jejích součástí, náhradních dílů, demontáže a parametrů zaznamenávaných během používání. Rozsah přístupu se liší podle druhu informace a postavení jejího příjemce.

Evropská komise nyní zveřejnila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, které má pravidla pro přístup k neveřejným údajům upřesnit. Vymezuje, které osoby a organizace mohou získat jednotlivé kategorie informací a za jakých podmínek je mohou stahovat, sdílet nebo dále využívat. Úprava se zaměřuje především na potřeby oprav, repasování, přípravy baterií k opětovnému použití či změně účelu a recyklace, současně však stanovuje pravidla pro ochranu obchodně citlivých údajů.

Tři úrovně přístupu k informacím

Nařízení o bateriích rozděluje informace v bateriovém pasu do několika skupin podle jejich obsahu a určení. Veřejně dostupná část zahrnuje údaje o modelu baterie, její kapacitě, výkonu, očekávané životnosti, účinnosti, materiálovém složení, uhlíkové stopě a podílu recyklovaných surovin. Obsahuje také informace o odpovědném získávání surovin, shodě s příslušnými požadavky a nakládání s odpadními bateriemi.

Další skupina zahrnuje podrobnější technické informace, které jsou přístupné pouze osobám s oprávněným zájmem a Evropské komisi. Patří sem podrobné složení baterie včetně materiálů použitých v katodě, anodě a elektrolytu, označení jednotlivých součástí, kontaktní údaje dodavatelů náhradních dílů a pokyny k demontáži.

Samostatnou skupinu tvoří výsledky zkoušek prokazujících shodu baterie s příslušnými požadavky. K těm mají přístup oznámené subjekty, orgány dozoru nad trhem a Evropská komise.

Oprávněným příjemcům jsou určeny také údaje o jednotlivých bateriích. Zahrnují hodnoty parametrů výkonu a životnosti, stav jejich zdraví, aktuální status baterie a informace zaznamenané během používání. Patří sem například počet nabíjecích a vybíjecích cyklů, údaje o provozních teplotách, stav nabití a záznamy o mimořádných událostech, například nehodách.

Kdo smí získat technické podklady

Návrh prováděcího nařízení konkretizuje skupiny subjektů, které mohou mít oprávněný zájem na získání vybraných údajů. Patří mezi ně opraváři baterií, výrobci provádějící jejich repasování, provozovatelé připravující baterie k opětovnému použití nebo k využití pro jiný účel a recyklační podniky. Pravidla se vztahují také na odborná vzdělávací centra zaměřená na opravy, repasování a další zpracování baterií.

Samostatně jsou vymezeni kupující baterií, kteří potřebují přístup k údajům v rozsahu stanoveném návrhem. U těchto příjemců je podstatné, k jakým informacím získají přístup a jak s nimi budou moci nakládat. Samotné postavení kupujícího neznamená automatický přístup ke všem údajům v bateriovém pasu.

Významnou část technických podkladů představují informace o náhradních dílech a jejich dodavatelích. Pas může obsahovat identifikační čísla jednotlivých součástí, kontaktní údaje jejich dodavatelů a podrobné pokyny k rozebrání bateriového systému. Dokumentace k demontáži zahrnuje například výkresy znázorňující umístění článků, pořadí jednotlivých kroků, informace o spojovacích prvcích, potřebném nářadí a upozornění na rizika poškození součástí.

Tyto údaje jsou důležité pro subjekty, které baterie opravují, repasují, připravují k dalšímu použití nebo recyklují. Při posuzování konkrétní baterie mohou potřebovat rovněž informace o jejím aktuálním stavu, předchozím používání a případných událostech, které ovlivnily její vlastnosti. Rozsah přístupu k jednotlivým údajům se proto odvíjí od stanovené kategorie příjemce a účelu jejich použití.

Stahování a další využití údajů mají svá pravidla

Návrh také vymezuje možnosti stahování, sdílení, zveřejňování a další využití informací. Jedním z hlavních kritérií je nezbytnost daných údajů pro posouzení stavu a zbytkové hodnoty baterie nebo její způsobilosti k dalšímu využití. Druhým je potřeba informací pro přípravu k opětovnému použití, změně účelu, repasování či recyklaci a pro volbu mezi těmito postupy.

Třetím kritériem je omezení přístupu k obchodně citlivým údajům na nezbytný rozsah v souladu s příslušnými právními předpisy EU. Pravidla tak rozlišují mezi samotným získáním informace a oprávněním dále s ní nakládat.

Příjemci mohou údaje stahovat v rozsahu povoleném pro jejich kategorii. Návrh současně stanovuje omezení jejich dalšího poskytování, zveřejňování a využívání. Informace získané pro konkrétní oprávněný účel nelze automaticky použít k jiným činnostem ani je bez dalšího předávat dalším subjektům. Příslušná pravidla upravují také výjimky a případy, kdy může být sdílení informací povoleno.

Zvláštní postavení mají bezpečnostní informace. Ty jsou podle přílohy XIII nařízení o bateriích součástí technických údajů, k nimž mají přístup osoby s oprávněným zájmem. Návrh prováděcího nařízení stanovuje zvláštní režim pro zpřístupnění informací o bezpečnostních opatřeních, mimo jiné s ohledem na subjekty, které nakládají s bateriemi při zpracování autovraků a odpadních elektrických a elektronických zařízení. Bezpečnostní požadavky jsou důležité zejména při demontáži a manipulaci s bateriemi, u nichž může nesprávný postup způsobit poškození nebo ohrožení osob.

V této souvislosti návrh v článku 2 odstavci 3 výslovně nařizuje, že oprávněné osoby nesmí stažená data uchovávat déle, než je nezbytně nutné pro účely opravy, recyklace či posouzení stavu baterie. Zároveň unijní dokument z důvodu ochrany zdraví a bezpečnosti obsahuje důležitou výjimku pro sdílení citlivých dat se záchrannými složkami (emergency services) a toxikologickými středisky (poison centres).

Dokument ke stažení:

• EU 183_26 EK Návrh prováděcího nařízení