Evropané si pořizují stále více elektronických zařízení, jejichž výroba spotřebovává suroviny, energii i vodu. Množství vysloužilých výrobků, které se podaří zachytit v oficiálních sběrných systémech, však roste podstatně pomaleji. Podle nejnovějších údajů Eurostatu se v Evropské unii v roce 2024 sebralo 12,3 kilogramu elektroodpadu na obyvatele, zatímco na trh zamířilo 32,4 kilogramu nových elektrických a elektronických zařízení na osobu. Česká republika přitom dosáhla jednoho z nejlepších výsledků v celé EU.

Samotná čísla ale zároveň upozorňují na velkou výzvu pro oběhové hospodářství. Jak zajistit, aby cenné materiály ze starých spotřebičů nekončily mimo kontrolované systémy a mohly se vracet zpět do výroby?

Elektroniky přibývá rychleji než elektroodpadu ve sběru

Rozdíl mezi novými výrobky a sebraným odpadem se v posledních letech výrazně prohloubil. V roce 2015 připadalo na jednoho obyvatele EU 18,1 kilogramu nových elektrických a elektronických zařízení, v roce 2024 už to bylo 32,4 kilogramu, tedy o 79 procent více. Naproti tomu množství sebraného elektroodpadu vzrostlo ze 7,3 na 12,3 kilogramu na osobu. Meziroční přírůstek přitom činil 0,7 kilogramu. Zatímco trh se tedy rychle rozšiřoval, sběrná infrastruktura a množství zachycených vysloužilých výrobků rostly pomaleji.

Rozdíl mezi oběma hodnotami ovšem nelze automaticky označit za množství elektroodpadu, které uniklo recyklaci. Část nově prodaných spotřebičů bude lidem sloužit řadu let a další zařízení mohou zůstávat v domácnostech jako náhradní nebo nepoužívaná. Eurostat upozorňuje také na výrobky, které se dostávají do neformálních sběrných a zpracovatelských systémů mimo oficiální evidenci. Statistiky navíc mohou podhodnocovat jak množství nových zařízení uváděných na trh, tak skutečný objem sebraného odpadu.

Česko předstihlo většinu evropských zemí

V mezinárodním srovnání si Česká republika vede velmi dobře. V roce 2024 se u nás sebralo 17,8 kilogramu elektroodpadu na obyvatele, což představovalo druhý nejvyšší výsledek v Evropské unii. Více vykázalo pouze Bulharsko s 18,9 kilogramu. Třetí Francie dosáhla 17,7 kilogramu. Na opačném konci žebříčku se ocitly Kypr se 4,7 kilogramu, Portugalsko se 6 kilogramy a Malta se 6,4 kilogramu na osobu.

Český výsledek je důležitý také v kontextu celkového objemu odpadu. Podle údajů Ministerstva životního prostředí odevzdali Češi v roce 2024 přibližně 194 tisíc tun vysloužilých elektrozařízení, přibližně o 50 tisíc tun více než v předchozím roce. Míra zpětného odběru podle ministerstva dosáhla 67 procent, zatímco v roce 2023 činila 61,7 procenta. Jde o povzbudivý vývoj, který ukazuje, že dostupný sběr a zapojení obyvatel mohou přispět k získávání většího množství materiálů z vyřazených výrobků.

Velké spotřebiče a solární panely mění skladbu trhu

Růst množství nových zařízení souvisí především s velkými elektrickými výrobky. Eurostat mezi hlavní zdroje růstu řadí například pračky, myčky nádobí a fotovoltaické panely. Do široké kategorie elektrozařízení přitom patří také mobilní telefony, počítače, televizory, osvětlení, elektrické nářadí, kabely nebo zařízení pro měření a přenos elektrického proudu.

Jednotlivé výrobky se výrazně liší životností, hmotností i možnostmi recyklace. Zatímco mobilní telefon obsahuje malé množství řady cenných kovů, velké domácí spotřebiče přinášejí značné objemy oceli, hliníku, mědi a dalších materiálů. Fotovoltaické panely zase představují specifický proud odpadu, jehož význam poroste s tím, jak budou starší instalace dosluhovat a budou se nahrazovat novými.

Právě proto bude důležité sledovat nejen celkovou hmotnost sebraného elektroodpadu, ale také jeho skladbu, způsob zpracování a skutečné množství získaných druhotných surovin. Vysoké číslo ve sběrné statistice samo o sobě ještě neříká, kolik materiálu se podařilo vrátit do výroby ani jaké množství výrobků bylo možné opravit a znovu použít.

Evropská výzva začíná už před vyhozením spotřebiče

Elektroodpad představuje významný zdroj materiálů, jejichž získávání z primárních surovin může být energeticky náročné a může zatěžovat životní prostředí. Zároveň může obsahovat nebezpečné látky, které vyžadují odborné zacházení. Správný sběr a zpracování proto pomáhají omezovat únik škodlivin a umožňují využívat materiály, které by jinak mohly přijít nazmar.

Ještě větší přínos může mít prodlužování životnosti výrobků. Opravy, dostupnost náhradních dílů, kvalitní konstrukce a možnost výměny baterií pomáhají oddálit okamžik, kdy se zařízení stane odpadem. Pokud už výrobek nelze bezpečně nebo ekonomicky používat, měl by zamířit do systému zpětného odběru, kde lze zajistit jeho řádné zpracování.

Údaje Eurostatu tak ukazují dvojí obraz evropského trhu. Česko patří mezi nejúspěšnější země ve sběru elektroodpadu, současně však celá Evropská unie čelí rychlému růstu množství elektroniky uváděné na trh. Skutečným měřítkem pokroku v oběhovém hospodářství bude schopnost prodlužovat životnost výrobků, získávat z vysloužilých zařízení kvalitní druhotné suroviny a omezovat zbytečnou spotřebu nových materiálů.

Elektroodpad jako zdroj surovin

Další souvislosti, odborné analýzy a praktické informace přináší také říjnové číslo časopisu Odpadové fórum, které se podrobně věnuje elektroodpadu, kritickým surovinám a možnostem jejich efektivnějšího využití. Čtenáři v něm najdou mimo jiné analýzu ekonomiky recyklace lithium-iontových baterií, poznatky o životnosti a recyklaci fotovoltaických panelů, informace o nebezpečných chemických látkách PFAS nebo digitálních produktových pasech. 

Nové číslo propojuje aktuální vývoj odpadového hospodářství s otázkami surovinové bezpečnosti, průmyslu a předcházení vzniku odpadů. Nabízí tak řadu užitečných informací pro všechny, kteří chtějí lépe porozumět tomu, jak uchovat hodnotné materiály v oběhu a omezit zbytečné ztráty zdrojů. Říjnové vydání odborného časopisu Odpadové fórum ke stažení ZDE.

Téměř každý druhý obyvatel Evropské unie má problém rozlišit na sociálních sítích důvěryhodné informace o změně klimatu od dezinformací. Více než polovina Evropanů navíc míní, že tradiční média nedokážou klimatickou změnu, její příčiny a dopady vysvětlovat srozumitelně. Přitom 84 % občanů EU spojuje změnu klimatu s lidskou činností. Průzkum Eurobarometru tak odhaluje zásadní rozpor mezi vysokou mírou uznání problému a schopností orientovat se v informacích, které o něm veřejnost dostává.

Eurobarometr v roce 2025 se zaměřil na změnu klimatu přinesl vedle údajů o postojích evropské veřejnosti také výsledky, které se týkají kvality informací. Celkem 49 % obyvatel Evropské unie uvádí, že je pro ně obtížné rozlišit na sociálních sítích spolehlivé informace o změně klimatu od dezinformací. Dalších 52 % respondentů se domnívá, že tradiční média v jejich zemi neposkytují srozumitelné informace o změně klimatu, jejích příčinách a dopadech.

Průzkum se uskutečnil od 18. února do 10. března 2025 a zahrnul 26 319 respondentů ve všech 27 členských státech EU. Výsledky tak nabízejí rozsáhlý pohled na postoje evropské veřejnosti. Ukazují přitom na slabé místo současné environmentální komunikace. Lidé jsou obklopeni velkým množstvím informací, jejich spolehlivost a srozumitelnost však zůstávají problémem. Na tato zjištění nyní upozorňuje nová zpráva Fóra pro informace a demokracii, která se zabývá šířením zavádějících tvrzení o klimatu a možnostmi, jak posílit důvěryhodnost informací ve veřejném prostoru.

Změna klimatu patří mezi témata, u nichž se odborné poznatky bezprostředně propojují s politickými rozhodnutími, technologickým vývojem a ekonomickými zájmy. Ve veřejném prostoru se vedle vědeckých závěrů objevují zjednodušená tvrzení, zavádějící interpretace dat i obsah, který záměrně vyvolává nedůvěru. Pro běžného uživatele přitom nemusí být snadné rozpoznat, kdy příspěvek pracuje s ověřitelnými fakty a kdy vybírá pouze takové údaje, které podporují předem připravený závěr.

Státy mají vůli, konkrétní opatření ale zaostávají

Nová zpráva Fóra pro informace a demokracii, zveřejněná 9. října 2026, posouvá problém od postojů veřejnosti ke konkrétním nedostatkům v přístupu států a digitálních platforem. Zmapovala situaci ve 23 zemích a Evropské unii a zjistila, že většina sledovaných zemí dosud nemá národní strategický plán pro boj proti klimatickým dezinformacím a jejich popírání. Přestože politická podpora a povědomí o problému rostou, konkrétní opatření za tímto vývojem zaostávají.

Zpráva upozorňuje také na mezery v regulaci digitálních platforem. Jejich pravidla se obvykle zaměřují na bezpečnost dětí a další formy škodlivého obsahu, zatímco specifické řešení klimatických dezinformací v regulaci z velké části chybí. Nedostatečně se daří také bránit tomu, aby šíření zavádějících informací přinášelo finanční výnosy z reklamy. S tím souvisí i greenwashing, tedy vytváření klamavého obrazu o environmentálních vlastnostech výrobků, služeb nebo podniků.

Další oblastí je ochrana environmentálních novinářů. Podle zprávy čelí finanční nejistotě, výhrůžkám i fyzickým útokům a v některých případech jsou za svou práci zabíjeni. Opatření na jejich ochranu a dlouhodobou podporu kvalitní nezávislé žurnalistiky podle autorů neodpovídají rozsahu problému. Zpráva proto doporučuje začlenit důvěryhodné informace přímo do klimatické a environmentální politiky, posílit odpovědnost digitálních platforem, omezit financování dezinformací prostřednictvím reklamního trhu a zajistit dlouhodobou podporu kvalitní environmentální žurnalistice.

Vědecká fakta versus informační chaos

Celkem 84 % Evropanů souhlasí s tím, že změnu klimatu způsobuje lidská činnost. Tento výsledek je důležitý zejména ve spojení s obtížemi, které lidé popisují při posuzování informací na sociálních sítích. Přijetí základního vědeckého vysvětlení totiž automaticky neznamená schopnost ověřovat jednotlivá tvrzení o příčinách oteplování, jeho dopadech nebo účinnosti konkrétních opatření.

Klimatické dezinformace mohou mít mnoho podob. Někdy zpochybňují samotnou existenci klimatické změny, jindy pracují s vytrženými údaji, zavádějícím výběrem časových období nebo nesprávnou interpretací vědeckých výsledků. Častým postupem je také vydávání jednotlivého extrémního počasí za definitivní důkaz pro určité tvrzení, ať už změnu klimatu podporuje, nebo zpochybňuje. Jedna událost přitom sama o sobě nemůže popsat dlouhodobý klimatický trend.

Zvláštní problém představují příspěvky, které působí odborně, ale jejichž autoři neuvádějí ověřitelné zdroje, zaměňují korelaci za příčinnou souvislost nebo záměrně vynechávají podstatnou část kontextu. Takový obsah může být přesvědčivý právě proto, že obsahuje dílčí pravdivé informace. Jejich interpretace však vede k chybnému závěru.

Když média nedokážou vysvětlit podstatu

Zjištění, že 52 % Evropanů nepovažuje informace tradičních médií o změně klimatu za dostatečně srozumitelné, otevírá také otázku kvality novinářské práce. Odborné téma vyžaduje přesnost, současně však potřebuje vysvětlení, kterému porozumí i čtenář bez přírodovědného vzdělání. Pokud média zveřejňují pouze výsledné údaje bez kontextu, vysvětlení metodiky a vymezení nejistot, mohou přispívat k informačnímu zmatku, přestože pracují s korektními zdroji.

Srozumitelnost neznamená zjednodušovat vědecké poznatky až k jejich zkreslení. Znamená vysvětlovat, co naměřená data skutečně vypovídají, jaké jsou jejich limity a jak se odborné závěry vztahují ke konkrétním opatřením. Stejně důležité je rozlišovat mezi vědeckým zjištěním, politickým rozhodnutím a názorem na to, jaké náklady nebo přínosy má konkrétní řešení přinést.

Zvlášť u energetiky a průmyslu se totiž klimatická opatření promítají do investic, cen i konkurenceschopnosti. Čtenář potřebuje rozumět nejen očekávaným environmentálním přínosům, ale také nákladům, časovému horizontu a případným omezením. Věcná komunikace proto musí dát prostor ověřeným údajům a vysvětlit jejich význam, nikoli pouze posilovat předem vytvořený postoj.

Co Evropané skutečně podporují

Výsledky Eurobarometru ukazují, že informační obtíže existují souběžně s poměrně širokou podporou klimatických opatření. Změnu klimatu považuje za vážný problém 85 % obyvatel EU a 81 % podporuje dosažení klimatické neutrality Evropské unie do roku 2050. Investice do obnovitelných zdrojů energie a energetické účinnosti podporuje 88 % respondentů.

Z ekonomického hlediska je zajímavé také hodnocení nákladů. Celkem 77 % Evropanů souhlasí s tím, že škody způsobené změnou klimatu budou stát více než přechod na klimaticky neutrální hospodářství. Současně 77 % respondentů očekává, že boj proti změně klimatu podpoří inovace, a 84 % chce větší podporu evropským podnikům, aby dokázaly konkurovat na světovém trhu s čistými technologiemi.

Tato čísla ukazují, že klimatická politika se ve vnímání veřejnosti propojuje také s technologickým rozvojem a hospodářskými příležitostmi. Zároveň připomínají, proč záleží na kvalitě informací. Rozhodování o energetice, průmyslových investicích nebo veřejných výdajích vyžaduje schopnost porovnávat údaje, posuzovat jejich původ a rozumět tomu, co z nich skutečně vyplývá.

Dezinformace mají také praktické důsledky

Vnímání klimatické změny se promítá i do každodenního života. Osobně vystaveno environmentálním a klimatickým rizikům se cítí 38 % Evropanů. Tento údaj zachycuje subjektivní vnímání rizika, nikoli přímé měření skutečné expozice jednotlivých lidí. Přesto ukazuje, že pro významnou část veřejnosti má téma konkrétní rozměr.

Průzkum zaznamenal také jednání domácností. V posledních šesti měsících před dotazováním podniklo nějaký krok ke zmírnění změny klimatu 59 % Evropanů. Z těchto kroků bylo nejčastěji uváděno omezování a třídění odpadu, které zmínilo 64 % respondentů, a omezení spotřeby jednorázových výrobků, které uvedlo 49 %. Při nákupu nového domácího spotřebiče zohledňuje nižší spotřebu energie 34 % dotázaných.

Tyto výsledky přibližují klimatickou politiku běžným rozhodnutím spotřebitelů. Současně ukazují, že veřejnost může jednat ve prospěch úspor energie nebo omezení odpadu, i když se v informačním prostředí obtížně orientuje. Právě u konkrétních opatření je proto důležité nabízet ověřitelné informace o jejich účinnosti a dopadech.

Evropská odpověď na klimatické dezinformace

Na problém reaguje také Evropská komise prostřednictvím iniciativy ClimateFactsMatter, která má veřejnosti pomáhat rozpoznávat zavádějící informace o změně klimatu. Upozorňuje například na účelový výběr dat, falešné odborníky, emocionálně zabarvená sdělení a obrazové materiály vytvořené umělou inteligencí. Spolupracuje přitom s odborníky z Evropského střediska pro sledování digitálních médií a organizace EU DisinfoLab.

Zásadním systémovým krokem EU je pak unijní Akt o digitálních službách (DSA). Tato legislativa poprvé právně zavazuje velké technologické firmy a sociální sítě k tomu, aby aktivně potíraly dezinformace, omezovaly šíření škodlivého obsahu a transparentně regulovaly reklamu, která dezinformační weby často financuje.

Důležitou součástí obrany proti dezinformacím je ověřování původních zdrojů a porovnávání více důvěryhodných informačních kanálů. U statistických údajů je třeba zkoumat, kdo je shromáždil, jakou metodou a v jakém časovém období. U vědeckých studií je podstatné odlišovat samotné výsledky výzkumu od jejich interpretace v médiích nebo na sociálních sítích.

Eurobarometr přitom měří postoje respondentů, nikoli skutečnou schopnost každého z nich odhalit nepravdivé tvrzení v praktickém testu. Údaj o obtížném rozlišování informací proto nelze zaměňovat za podíl lidí, kteří dezinformacím skutečně uvěřili. I tak však průzkum upozorňuje na významný problém, který se týká médií, vzdělávání, vědeckých institucí i veřejné správy.

Kvalitní environmentální komunikace musí být věcná, ověřitelná a srozumitelná zároveň. Bez těchto vlastností se i dobře podložené poznatky obtížně prosazují ve veřejném prostoru. V době, kdy se rozhoduje o energetické infrastruktuře, průmyslových investicích a nákladech na klimatická opatření, je schopnost rozlišovat fakta od manipulace důležitou podmínkou informovaného rozhodování.

Když klimatická hrozba legitimizuje politickou moc

Klimatická změna se v komunikaci evropských institucí neobjevuje pouze jako environmentální problém, ale také jako argument, kterým instituce zdůvodňují vlastní roli a potřebnost svých kroků. Ukazuje to výzkum Moniky Brusenbauch Meislové, která analyzovala 235 tiskových zpráv Evropského parlamentu a 639 příspěvků na sociální síti X. Prvky legitimizace vlastní činnosti našla v 93,2 % tiskových zpráv a v 83,1 % příspěvků.

Studie se zaměřila také na využívání strachu. Identifikovala tři hlavní narativy: naléhavost, ztrátu a nebezpečí. Klimatická změna tak může být v institucionální komunikaci představována nejen jako problém vyžadující řešení, ale také jako hrozba, která podporuje zdůvodnění konkrétních politických kroků a významu samotné instituce.

Výsledky je však třeba interpretovat přesně. Výzkum analyzoval způsob komunikace Evropského parlamentu, nikoli její skutečný dopad na veřejnost. Nezjišťoval tedy, zda takto formulovaná sdělení mění názory občanů, posilují jejich obavy nebo zvyšují podporu konkrétních opatření. Ukazuje ale, že vedle věcných argumentů hrají v komunikaci o klimatu významnou roli také způsoby, jimiž instituce vysvětlují a obhajují vlastní působení.

Méně odpadu, nižší spotřeba surovin a nové obchodní příležitosti. Cirkulární ekonomika slibuje průmyslu řadu výhod, její zavádění však brzdí drahé investice, levné primární materiály, nedostatek odborníků i složitá pravidla. Analýza zpracovaná pro Ministerstvo průmyslu a obchodu ukazuje, kde podniky narážejí na největší překážky a jak je mohou překonat. Přináší praktický návod, který propojuje řízení firmy, ekonomiku, inovace i spolupráci s dodavateli a zákazníky.

Cirkulární ekonomika se v průmyslu prosazuje postupně. Firmy hledají způsoby, jak lépe využívat materiály, omezovat výrobní ztráty, prodlužovat životnost produktů a vracet cenné suroviny zpět do výroby. Přínosy mohou mít podobu nižších provozních nákladů, menší závislosti na dovážených surovinách i nových zdrojů příjmů. Přechod k tomuto modelu však vyžaduje změny v technologiích, obchodních vztazích a často také v samotném způsobu, jakým podniky plánují výrobu a měří její úspěšnost.

Na tyto překážky se zaměřuje dokument Analýza bariér a návrhy opatření, který vznikl v rámci projektu pro Ministerstvo průmyslu a obchodu. Autoři využili odbornou literaturu, poznatky z výzkumných projektů i dotazníkové šetření mezi firmami působícími v České republice. Výsledkem je přehled bariér, které komplikují uplatňování principů cirkulární ekonomiky, a návrhů, jak na ně mohou podniky reagovat.

Zpráva ukazuje, že překážky spolu úzce souvisejí. Firma může mít zájem využívat recyklované materiály, ale nenajde dodavatele s potřebnou kvalitou. Může připravit modernizaci výroby, ale investici odloží kvůli vysokým počátečním nákladům. A může vyvinout výrobek s delší životností, jenže její obchodní model stále počítá především s prodejem nových kusů. Úspěšná cirkularita proto vyžaduje souběžné změny v řízení, financování, konstrukci výrobků i spolupráci s okolím.

Strategické řízení a audit materiálových toků

Prvním krokem je získat podporu vedení a začlenit cirkularitu do strategie firmy. Změny ve výrobě, nákupu i konstrukci výrobků potřebují jasné zadání a odpovědnost. Vedení by mělo určit, které oblasti chce podnik zlepšit, kdo bude mít jednotlivé úkoly na starosti a podle jakých ukazatelů se bude vyhodnocovat výsledek. Může jít například o spotřebu primárních surovin, množství výrobního odpadu, podíl recyklovaných materiálů nebo náklady na jednotku produkce. Pokud se cirkularita stane součástí běžného řízení firmy, snáze se promítne do každodenního rozhodování.

Druhým krokem je zmapovat materiálové toky a odhalit místa, kde firmě unikají peníze i suroviny. Podnik by měl vědět, jaké materiály nakupuje, kolik jich skutečně spotřebuje, kde vznikají ztráty a jaké vedlejší produkty či odpady opouštějí výrobní proces. Pomoci může analýza materiálových toků nebo cirkulární audit. Důležité je rozlišit problémy, které může firma vyřešit vlastními silami, od těch, které závisejí na dodavatelích, dostupné infrastruktuře či veřejných pravidlech. Právě toto rozlišení umožní zaměřit finance a pracovní kapacity tam, kde mohou přinést největší užitek.

Dlouhodobá ekonomika a prevence vzniku odpadů

Třetím krokem je přepočítat ekonomiku výroby v delším časovém horizontu. Recyklovaný materiál nebo nová technologie mohou mít vyšší pořizovací cenu, ale přinášet úspory během provozu, snižovat ztráty a omezovat závislost na kolísajících cenách surovin. Při hodnocení investice by proto firma měla porovnávat celkové náklady během životnosti zařízení či výrobku a zohlednit také servis, údržbu, spotřebu energie a nakládání se zbytkovými materiály. Současně se vyplatí prověřit dotační programy, zvýhodněné financování a možnosti sdílení nákladů s obchodními partnery.

Čtvrtým krokem je hledat úspory ještě před vznikem odpadu. Část materiálových ztrát lze omezit přesnějším dávkováním, lepším plánováním výroby, využitím odřezků nebo úpravou výrobních parametrů. Následovat může využití vedlejších produktů v jiném procesu, jejich předání partnerské firmě či zavedení zpětného odběru. Nízké ceny primárních surovin a relativně levné skládkování mohou ekonomickou motivaci k recyklaci oslabovat. Podniky proto potřebují sledovat skutečné náklady na vznik a odstranění odpadu a porovnávat je s možnostmi jeho prevence a materiálového využití.

Konstrukce výrobků a stabilita dodavatelských řetězců

Pátým krokem je upravit konstrukci výrobků tak, aby se daly déle používat, opravovat a na konci životnosti lépe materiálově využít. Ekodesign rozhoduje o tom, zda lze výrobek rozebrat, vyměnit jeho poškozenou součást nebo oddělit jednotlivé materiály. Vhodně navržené výrobky mohou mít delší životnost a nižší náklady na servis, přičemž firma může získat nové příjmy z oprav, renovací či dodávek náhradních dílů. Změna konstrukce se přitom nemusí týkat celého sortimentu. Rozumným začátkem může být produkt, u něhož se opakovaně objevují stejné poruchy, vysoká spotřeba materiálu nebo obtížná recyklovatelnost.

Šestým krokem je vybudovat spolehlivé dodavatelské vztahy pro cirkulární materiály. Dostupnost recyklátu sama o sobě nestačí. Výrobce potřebuje znát jeho původ, složení, technické parametry i stabilitu dodávek. Pokud kvalita kolísá, může ohrozit celý výrobní proces. Firmy by proto měly s dodavateli sjednávat požadavky na kvalitu, sdílet informace o materiálech a hledat více zdrojů pro klíčové vstupy. Dlouhodobé smlouvy a spolupráce na vývoji mohou usnadnit plánování i investice. V některých odvětvích se nabízí také vytváření uzavřených materiálových smyček, v nichž se použité výrobky nebo výrobní zbytky vracejí zpět k původnímu výrobci.

Externí spolupráce a postupné testování technologií

Sedmým krokem je spolupracovat s dalšími firmami, výzkumnými institucemi a technologickými partnery. Především malé a střední podniky často nemají dostatek vlastních odborníků ani prostředků na vývoj specializovaných řešení. Mohou však využít znalosti univerzit, inovačních center, technologických klastrů nebo poradenských organizací. Společný vývoj umožňuje rozdělit náklady a rizika, sdílet zkušenosti a získat přístup k technologiím, jejichž samostatné pořízení by bylo příliš drahé. Přínosná může být i spolupráce mezi podniky z různých oborů. Materiál, který pro jednu firmu představuje nákladný zbytek výroby, může být pro jinou cennou vstupní surovinou.

Osmým krokem je zavádět nové technologie postupně a nejprve si ověřit jejich přínosy v menším měřítku. Komplexní modernizace výroby může vyžadovat vysoké investice, dlouhou přípravu a kvalifikované pracovníky. Pilotní projekt umožní otestovat nové materiály, technologie oprav nebo digitální sledování surovin na vybraném výrobku či výrobní lince. Firma může vyhodnotit náklady, kvalitu i provozní rizika a teprve poté rozhodnout o rozšíření řešení. Digitalizace navíc pomáhá lépe sledovat pohyb materiálů, odhalovat neefektivitu a plánovat jejich opětovné využití. Důležitá je také průběžná příprava zaměstnanců, protože přínosy nových technologií závisejí na tom, zda je lidé dokážou správně používat.

Nové obchodní modely a adaptace na legislativu

Devátým krokem je prověřit obchodní model a nabídnout zákazníkům hodnotu, která přesahuje samotný prodej nového výrobku. Cirkulární ekonomika může podniku otevřít prostor pro pronájem, sdílení, servis, renovace nebo zpětný odběr. Namísto jednorázového prodeje tak může firma získávat příjmy také během používání výrobku. Takový model ovšem vyžaduje promyšlenou logistiku, dostupnost náhradních dílů a schopnost zajistit servis. Současně je třeba zákazníkům srozumitelně vysvětlit, jaké výhody jim řešení přináší, například delší životnost, nižší provozní náklady nebo snadnější opravy. Cirkulární výrobek tak může získat konkurenční výhodu i na trhu, kde zákazníci běžně porovnávají především pořizovací cenu.

Desátým krokem je aktivně pracovat s pravidly, metodikami a dostupnými informacemi. Podniky mohou narážet na nejednotné požadavky, nejasné pojmy nebo složité vykazování environmentálních údajů. Zvláště malé a střední firmy potřebují přehledné metodiky přizpůsobené jejich velikosti a možnostem. Vyplatí se proto sledovat vývoj legislativy, využívat odborné poradenství a spolupracovat s profesními svazy. Firmy zároveň mohou předávat státní správě konkrétní zkušenosti z praxe a navrhovat úpravy, které usnadní zavádění cirkulárních řešení. Pro účinnou veřejnou podporu je důležité, aby se při nastavování programů a pravidel vycházelo z reálných potřeb podniků a aby jednotlivé požadavky byly vzájemně srozumitelné.

Cirkularita musí obstát i v ekonomické realitě

Evropská komise plánuje předložit návrh Circular Economy Act (CEA), tedy aktu o oběhovém hospodářství, ve třetím čtvrtletí roku 2026. Jeho cílem je odstranit překážky, které brání rozvoji jednotného trhu s odpady a druhotnými surovinami, a posílit nabídku i poptávku po kvalitních recyklovaných materiálech. Pro evropský průmysl jde o důležitý krok. Samotná dostupnost technologií ani deklarovaná podpora cirkularity však nestačí, pokud se využívání druhotných surovin ekonomicky nevyplácí a investice do nových řešení se firmám nevracejí.

Právě česká analýza bariér cirkulární ekonomiky ukazuje, proč nelze řešení hledat pouze v legislativě. Funkční trh s druhotnými surovinami potřebuje nejen dostatečnou nabídku, ale také předvídatelné dodávky, ověřitelnou kvalitu materiálů a ekonomické podmínky, které jejich využívání podpoří. Podniky zároveň potřebují dostupné investiční financování, prostor pro inovace a možnost spolupracovat s dodavateli, odběrateli i výzkumnými institucemi. Významnou roli hraje také konstrukce výrobků, která umožňuje jejich opravy, renovace a následné materiálové využití.

Výsledná podoba CEA tak bude důležitá nejen pro rozvoj recyklace, ale i pro konkurenceschopnost evropských podniků. Při nastavování pravidel bude třeba zohlednit také rozdílné možnosti jednotlivých firem a omezit zbytečnou administrativní tedy i legislativní zátěž. Zvláště malé a střední podniky potřebují srozumitelné požadavky, dostupné informace a odbornou podporu, aby se cirkulární řešení nestala pouze další nákladovou položkou, ale skutečnou příležitostí ke zvýšení efektivity a posílení postavení na trhu.

Dokument ke stažení:

• Souhrnná výzkumná zpráva TAČR TITSMPO305

• Analýza bariér a návrhy opatření TAČR TITSMPO305

Tišší letadla, klidnější noci a současně zachování konkurenceschopnosti letecké dopravy. Evropská komise prověřuje, zda evropská pravidla pro omezování hluku na letištích skutečně fungují a zda dokážou vyvážit ochranu zdraví obyvatel, provozní možnosti letišť a ekonomické zájmy leteckých společností.

Hluk z letecké dopravy zůstává podle Evropské komise významným environmentálním problémem evropských měst a obcí. Technologický pokrok v oblasti letectví přináší podstatné zlepšení a přestože se hlučnost jednotlivých letadel za posledních třicet let snížila přibližně o 75 %, rostoucí objem leteckého provozu nadále vystavuje obyvatele v okolí letišť vysoké hlukové zátěži. Evropská komise proto zahájila veřejnou konzultaci, která má přispět k hodnocení účinnosti nařízení o vyváženém přístupu k hluku na letištích EU.

Čtyři cesty k tiššímu leteckému provozu

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 598/2014 stanovuje společný postup pro zavádění provozních omezení souvisejících s hlukem na významných letištích Evropské unie. Jeho smyslem je zajistit, aby rozhodování o hlukové zátěži vycházelo z objektivních podkladů a aby členské státy před omezením leteckého provozu důkladně posoudily dostupné možnosti. Pravidla se uplatňují na letištích s více než 50 000 pohyby civilních letadel za kalendářní rok, přičemž se nezapočítávají pohyby uskutečněné výhradně za účelem výcviku.

Základem evropského přístupu jsou čtyři oblasti. První představuje snižování hluku přímo u zdroje, zejména prostřednictvím tišších letadel. Druhou je vhodné územní plánování v okolí letišť, které může omezit vznik nových konfliktů mezi leteckým provozem a obytnou zástavbou. Třetí oblast zahrnuje provozní postupy snižující hluk, například úpravy způsobu vzletů a přistání. Čtvrtou možností jsou provozní omezení, která mohou ovlivnit využití letištní kapacity, letové řády i nabídku spojení.

Toto pořadí má praktický význam. Omezení nočních letů nebo zákaz provozu určitých kategorií hlučnějších letadel mohou přinést úlevu lidem žijícím v okolí letiště, současně však mohou ovlivnit ekonomiku letiště, náklady leteckých dopravců a dostupnost leteckého spojení. Evropská pravidla proto vyžadují, aby příslušné orgány vyhodnotily různé varianty a jejich dopady a zvolily řešení odpovídající konkrétní situaci. Součástí postupu je také zapojení dotčených stran do rozhodování.

Současné hodnocení má prověřit, jak nařízení funguje v praxi, zda naplňuje své cíle a zda zůstává vhodným nástrojem pro řízení hlukové zátěže. Pozornost se zaměří na účinnost zaváděných řešení, přiměřenost administrativních a provozních požadavků i na to, jak dobře pravidla zohledňují rozdílné podmínky jednotlivých letišť. Evropská komise chce získat podklady od zainteresovaných subjektů, aby mohla posoudit přínosy i případné nedostatky stávajícího rámce.

Hluk z dopravy zasahuje miliony Evropanů

Rozsah problému ukazují údaje Evropské agentury pro životní prostředí ve zprávě Hluk v životním prostředí v Evropě 2025. Podle této zprávy je více než 20 % obyvatel Evropy, přibližně 112 milionů lidí, vystaveno škodlivým úrovním hluku z dopravy. U letecké dopravy dokument Evropské komise uvádí přibližně 2,6 milionu lidí zasažených hlukem během dne, večera a noci a méně než jeden milion v nočních hodinách. Údaje ukazují, že hluk z letadel představuje problém veřejného zdraví, který zasluhuje systematickou pozornost i v době, kdy se samotná letadla stávají tiššími.

Dlouhodobé vystavení hluku může narušovat spánek, zhoršovat kvalitu života a přispívat ke zdravotním obtížím. V okolí letišť se navíc mohou jednotlivé dopady překrývat s hlukem silniční a železniční dopravy nebo s dalšími zdroji zátěže. Zkušenost obyvatel přitom závisí nejen na celkové hladině hluku, ale také na četnosti letů, jejich časovém rozložení a charakteru jednotlivých zvukových událostí. Právě noční provoz bývá z hlediska kvality života zvlášť citlivým tématem.

Významnou úlohu při hodnocení situace má evropská směrnice o hluku ve venkovním prostředí. Členským státům ukládá povinnost každých pět let připravovat strategické hlukové mapy a akční plány pro hlavní letiště. Mapování umožňuje určit nejvíce zatížené oblasti a vytváří podklad pro rozhodování o vhodných řešeních. Samotné měření a modelování však musí navazovat na konkrétní postupy, jejichž účinek lze následně ověřit. Důležitým tématem proto zůstává propojení hlukových map, plánovaných řešení a skutečného vývoje situace v okolí letišť.

Ochrana zdraví musí mít měřitelný přínos

Komise chce prověřit také způsob, jakým příslušné orgány hodnotí náklady a přínosy jednotlivých možností. Vedle výdajů letišť a leteckých dopravců je třeba zohledňovat zdravotní přínosy, kvalitu života a dlouhodobé důsledky pro obyvatele. Ekonomické hodnocení tak může zahrnovat nejen náklady na technická a provozní řešení, ale také přínosy spojené s omezením hlukové zátěže a zlepšením podmínek pro spánek a odpočinek.

Praktickou otázkou je, jak porovnávat různé varianty, které mají odlišné náklady i účinky. Úprava letových postupů může mít jiné dopady než omezení nočních letů nebo zákaz určitých typů letadel. Výsledky se mohou lišit také podle hustoty osídlení, polohy letiště, skladby provozu a možností využití modernějších technologií. Evropský rámec má zajistit, aby rozhodování vycházelo z odpovídajících podkladů a aby zvolená řešení byla přiměřená konkrétním podmínkám.

Zásadní význam má také vyhodnocování výsledků po zavedení příslušných změn. Pokud se například upraví letové trasy, může se hluková zátěž v jedné oblasti snížit, zatímco v jiné vzrůst. Podobně může omezení provozu v určitém čase změnit rozložení letů během dne. Při hodnocení proto záleží na tom, zda se sleduje celkový přínos pro obyvatele a zda dostupné údaje umožňují posoudit skutečné důsledky přijatých rozhodnutí.

Kapacita letišť, konkurence a budoucnost letecké dopravy

Evropská komise se zabývá také proměnami leteckého trhu. Dotazník výslovně zmiňuje konsolidaci leteckých společností, konkurenci letišť a dopravců ze zemí mimo EU i omezenou kapacitu letišť. Tyto faktory ovlivňují možnosti provozovatelů reagovat na hlukovou zátěž a mohou měnit důsledky případných omezení pro leteckou síť.

Změny provozu na jednom letišti mohou mít dopady také na další části sítě. Přesun letů do jiných časů nebo na jiná letiště může ovlivnit využití kapacit, návaznost spojení i náklady dopravců. Současně je třeba přihlížet k tomu, že letiště mají rozdílné podmínky pro rozvoj infrastruktury a že obyvatelé v jejich okolí mohou čelit velmi odlišné úrovni hlukové zátěže. Jednotný evropský rámec proto musí umožňovat srovnatelný a transparentní postup, který současně respektuje místní situaci.

Mezi témata konzultace patří rovněž dostupnost účinných technologií a metod pro snižování hluku, nedostatek pracovních sil, digitalizace a umělá inteligence. Pozornost se věnuje také kombinování různých druhů dopravy. Tyto oblasti mohou v následujících letech ovlivnit způsob, jakým se hluk na letištích měří, vyhodnocuje a omezuje.

Digitální nástroje mohou pomáhat při zpracování rozsáhlých souborů údajů o leteckém provozu a hlukové zátěži. Pokročilé modelování může usnadnit porovnání různých letových postupů a odhad jejich dopadů na okolní obce. Takové možnosti však vyžadují kvalitní vstupní data a ověřování výsledků. Technologický rozvoj sám o sobě nezaručuje nižší hlukovou zátěž, může však zlepšit podklady pro rozhodování a usnadnit výběr účinnějších řešení.

Evropský cíl počítá s výrazným snížením hluku

Hodnocení nařízení souvisí také s širšími cíli evropské environmentální politiky. Akční plán EU pro nulové znečištění stanovuje do roku 2030 cíl snížit počet lidí chronicky obtěžovaných dopravním hlukem o 30 %. K jeho naplnění je zapotřebí věnovat pozornost nejen technologickému vývoji letadel, ale také skutečné expozici obyvatel a výsledkům zaváděných řešení.

Pro dosažení tohoto cíle bude důležité, aby jednotlivé evropské politiky postupovaly ve vzájemném souladu. Územní plánování může ovlivnit, kde vznikne nová obytná zástavba, zatímco pravidla pro letecký provoz určují možnosti jeho řízení. Hlukové mapy poskytují údaje o zatížení a akční plány vytvářejí prostor pro návrh vhodných řešení. Účinnost celého systému závisí na tom, zda se tyto nástroje vzájemně doplňují a zda jejich výsledky přinášejí obyvatelům skutečné zlepšení.

Výsledkem současného hodnocení nemusí být automaticky změna právních předpisů. Komise nejprve potřebuje zjistit, zda stávající nařízení plní svůj účel, zda je v souladu s dalšími evropskými politikami a zda přináší přidanou hodnotu oproti postupům na úrovni jednotlivých států. Dotazník proto vedle účinnosti posuzuje také nákladovou efektivitu, aktuálnost pravidel, jejich vzájemnou soudržnost a význam společného evropského přístupu.

Tišší letadla stojí miliony eur a roky vývoje

Významnou část snižování hluku zajišťují samotní výrobci letadel a jejich motorů. Evropský Airbus uvádí, že do výzkumu tiššího provozu investuje miliony eur, přesnou samostatnou částku však nezveřejňuje. Celkové náklady společnosti na výzkum a vývoj dosáhly v roce 2025 přibližně 3,15 miliardy eur, tato suma ale zahrnuje mnohem širší spektrum technologií než jen akustiku. Výsledky vývoje se přesto promítají do konkrétních parametrů nových strojů. Airbus například uvádí, že letoun A321neo má ve srovnání s předchozí generací A321ceo o 50 % menší hlukovou stopu při vzletu. Významnou roli přitom hrají nové motory, konstrukční úpravy i prvky na koncích křídel.

Americký Boeing sází mimo jiné na program ecoDemonstrator, který ověřuje nové technologie přímo v letových podmínkách. Od jeho zahájení v roce 2012 v něm společnost prověřila více než 260 technologií, přičemž přibližně 28 % z nich se podle výrobce dostalo do jeho produktů a služeb. V roce 2026 se testování zaměřuje také na nový vstupní kanál motoru s rozšířenou zvukově pohltivou vrstvou, která má omezit šíření hluku, a na optimalizaci letových drah při příletu a odletu. Tyto postupy mohou snížit hluk v okolí letišť a současně pomoci omezit spotřebu paliva.

Dokument ke stažení:

EU 179_26 EK Hluk na letištích

Evropská komise připravila návrh prováděcího rozhodnutí, které má sjednotit pravidla pro členské státy žádající o odklad termínu dosažení evropských limitů kvality ovzduší. Nová pravidla mají zpřesnit požadavky na modelování budoucího znečištění, prokazování účinnosti plánovaných opatření i následné hodnocení jejich skutečných výsledků. Návrh navazuje na novou směrnici o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu, která stanovuje přísnější limity s termínem dosažení v roce 2030.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2881 umožňuje členským státům požádat o odklad termínu splnění limitních hodnot pro částice PM₁₀ a PM₂,₅, oxid dusičitý, benzen a benzo(a)pyren v oblastech, kde se požadované kvality ovzduší nepodaří dosáhnout do stanoveného termínu. Součástí žádosti musí být podklady, na jejichž základě lze posoudit, kdy a jak bude možné limity splnit.

Právě na jejich kvalitu se zaměřuje připravované prováděcí rozhodnutí. Členské státy budou muset předkládat modelové projekce založené na objektivních a vědeckých metodách. Použité modely mají odpovídat charakteru posuzované znečišťující látky a příslušným limitním hodnotám, dostatečně zachycovat prostorové rozdíly v koncentracích a zohledňovat relevantní zdroje emisí. Podle místních podmínek mají výpočty zahrnovat také meteorologické a klimatické vlivy, terénní charakteristiky a přeshraniční přenos znečištění.

Důležitá bude rovněž kvalita vstupních dat. Pokud stát použije předpoklady o budoucím vývoji dopravy, průmyslu, emisí nebo účincích veřejných politik, musí doložit jejich původ a hlavní předpoklady, z nichž výpočty vycházejí. Cílem je, aby výsledky nebyly pouze formálním zdůvodněním žádosti, ale umožňovaly věrohodně posoudit očekávaný vývoj kvality ovzduší.

Dva scénáře ukážou rozdíl mezi současným vývojem a plánovanou nápravou

Návrh požaduje dva srovnatelné scénáře budoucího vývoje. První má zachytit, jak se budou emise a kvalita ovzduší vyvíjet při uplatnění již přijatých opatření. Druhý má ukázat, jak lze limitních hodnot dosáhnout prostřednictvím dalších přiměřených a účinných zásahů. Členské státy přitom mohou pro výchozí scénář využít také nejnovější projekce Evropské komise ze zprávy Clean Air Outlook.

U plánovaných opatření bude nutné popsat jejich hlavní charakteristiky, předpokládanou dobu zavedení, územní působnost a způsob realizace. Zásadním kritériem bude doložitelná účinnost při snižování koncentrací příslušné znečišťující látky. Zohlednit se mají také náklady a socioekonomické dopady. Návrh současně požaduje, aby opatření nepřinášela nepřiměřenou zátěž obyvatelům, podnikům nebo průmyslovým provozům vzhledem k cíli, kterého má být dosaženo.

Pravidla mají zabránit i tomu, aby se problém pouze přesunul jinam. Plánované řešení proto nesmí vést k nepřiměřenému zvýšení koncentrací znečišťujících látek v jiné lokalitě nebo k překročení limitů v další oblasti. Při posuzování se má přihlížet rovněž k dostupnosti jiných, obdobně účinných řešení včetně inovativních technologií a změn průmyslových provozů.

Pokrok bude nutné pravidelně dokládat

Povinnosti členských států nekončí schválením odkladu. Podle návrhu mají země, které odklad využijí, předkládat zprávu o provádění příslušného plánu každé dva a půl roku. První zpráva má být předložena nejpozději do 30. června 2031 a další zprávy mají Evropské komisi dorazit do dvou měsíců od svého přijetí.

Dokumentace bude zahrnovat údaje o naměřených koncentracích, stav realizace jednotlivých opatření, případné nové legislativní či správní kroky a aktualizované projekce budoucího vývoje. Státy budou muset porovnávat původně očekávané výsledky se skutečně naměřenými hodnotami a vysvětlit případné rozdíly. Od roku 2035 mají zprávy navíc dokládat, že koncentrace příslušných znečišťujících látek obecně klesají v souladu s předpokládanou cestou ke splnění limitů.

Pokud se ukáže, že snižování znečištění postupuje pomaleji, než se původně předpokládalo, bude nutné posoudit dodatečná opatření nebo upravit dosavadní strategii.

Dokument ke stažení:

Evropská unie rozšiřuje úsilí o zajištění surovin, bez kterých se neobejde výroba baterií, elektromobilů, větrných elektráren ani moderních obranných technologií. Evropská komise vybrala dalších 46 strategických projektů, které mají posílit těžbu, zpracování a recyklaci kritických surovin přímo v Evropě. Očekávané investice dosahují miliard eur a nová iniciativa má omezit závislost na dodavatelích ze třetích zemí. Česká republika v aktuálním výběru zastoupena není, přestože už z předchozího kola má dva strategické projekty zaměřené na lithium a mangan.

Evropská komise oznámila nový seznam 9. října 2026. Navazuje na první výběr 47 strategických projektů v členských státech EU z března 2025 a na 13 projektů mimo Unii, které byly schváleny v červnu téhož roku. Evropská strategie tak postupně vytváří širší síť projektů propojujících získávání surovin, jejich průmyslové zpracování a návrat materiálů do výroby prostřednictvím recyklace.

Kritické suroviny jako základ evropské průmyslové bezpečnosti

Nový seznam zahrnuje 46 projektů v 16 členských státech a pokrývá 15 ze 17 surovin označených evropským nařízením o kritických surovinách za strategické. Komise vybírala ze 102 přihlášek a při hodnocení zohledňovala zabezpečení dodávek, technickou proveditelnost, environmentální a sociální standardy i přínos pro evropskou ekonomiku. Projekty mají podle očekávání přilákat investice v hodnotě přibližně 21,1 miliardy eur.

Význam tohoto úsilí vychází z proměny evropského průmyslu. Elektrifikace dopravy, rozvoj obnovitelných zdrojů, digitalizace a modernizace obranných systémů zvyšují poptávku po lithiu, niklu, kobaltu, grafitu, manganu i prvcích vzácných zemin. Samotná dostupnost ložisek přitom nestačí. Evropa potřebuje také závody schopné suroviny zpracovat na materiály požadované výrobci baterií, elektroniky a dalších technologických zařízení.

Výchozí situaci vystihují cíle evropského nařízení o kritických surovinách, které bylo přijato v roce 2024. Do roku 2030 má Unie dosáhnout těžební kapacity odpovídající alespoň 10 % své roční spotřeby strategických surovin, zpracovat v Evropě alespoň 40 % této spotřeby a zajistit recyklaci alespoň 25 %. Současně chce omezit závislost na jediné třetí zemi, z níž by pocházelo více než 65 % spotřeby některé strategické suroviny v příslušné fázi zpracování.

Právě zpracování představuje pro evropskou surovinovou politiku mimořádně důležitou oblast. Těžební projekt může zajistit přístup k rudě nebo minerálu, ale jeho průmyslová hodnota závisí také na schopnosti získat z něj materiál požadované čistoty a kvality. Pokud tato fáze probíhá mimo Evropu, zůstává část přidané hodnoty i kontrola nad dodavatelským řetězcem v zahraničí.

Jaké projekty mají Evropě pomoci?

Z nově vybraných projektů stojí za pozornost například Zinnwald Lithium v Německu. Zaměřuje se na získávání lithia v Krušných horách, tedy v oblasti, která geologicky navazuje na české ložisko Cínovec. Projekt ukazuje, že evropské státy usilují o využití vlastních ložisek pro rozvoj bateriového průmyslu a o propojení těžby s následným zpracováním suroviny.

Dalším příkladem je řecký projekt Skouries, zaměřený na těžbu mědi a zlata. Měď má široké uplatnění v elektrických sítích, energetických technologiích, průmyslových zařízeních i elektromobilitě. Její význam proto přesahuje jediný průmyslový obor. Domácí evropské zdroje mohou pomoci zmírnit rizika spojená s výkyvy na světových trzích a se soustředěním těžby a zpracování v omezeném počtu zemí.

Důležitou součástí nového výběru jsou rovněž projekty zpracování a recyklace. Komise zařadila například iniciativy spojené se společnostmi Umicore a Aurubis, které působí v oblasti materiálů, kovů a jejich zpracování. Recyklační kapacity mohou vracet do průmyslu kovy získané z použitých výrobků a výrobních zbytků, čímž doplňují primární těžbu. V evropském měřítku jde o propojení dvou zdrojů surovin, které se vzájemně podporují.

Podle Evropské komise se nový soubor projektů skládá z osmi projektů těžby, jedenácti projektů zpracování a devatenácti projektů recyklace. Zbývajících osm je integrovaných. Tři propojují těžbu se zpracováním a dalších pět zpracování s recyklací. Výběr zahrnuje sedm projektů zaměřených na lithium, dvanáct na nikl, deset na kobalt, pět na mangan a čtyři na grafit. Další iniciativy se věnují například wolframu, hořčíku a prvkům vzácných zemin.

Strategické označení má projektům usnadnit cestu k povolovacím procesům, financování a spolupráci s evropskými institucemi. Samo o sobě však nezaručuje přidělení evropské dotace ani konečnou realizaci. U kapitálově náročných projektů zůstávají podstatné investiční náklady, dostupnost odběratelů, technická proveditelnost a schopnost splnit environmentální požadavky.

Česká republika zůstává u dvou starších projektů

V aktuálním seznamu 46 nových strategických projektů Česká republika chybí. Nově schválené iniciativy se nacházejí v Belgii, Bulharsku, Estonsku, Finsku, Francii, Německu, Řecku, Itálii, Litvě, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, na Slovensku, ve Španělsku a ve Švédsku. To ovšem neznamená, že české projekty evropská strategie nezná. Dva tuzemské záměry byly zařazeny už do prvního seznamu z března 2025.

Prvním je Cínovec Lithium Project, který připravuje společnost Geomet. Projekt je zaměřen na těžbu lithia v oblasti Cínovce v Krušných horách a na jeho následné zpracování na materiál vhodný pro bateriové využití. Lithium patří mezi základní suroviny pro lithium-iontové baterie používané v elektromobilech i v systémech pro ukládání elektřiny. Cínovec tak má potenciál propojit české nerostné zdroje s evropským bateriovým průmyslem. Význam projektu však bude záviset také na ekonomice těžby a zpracování, potřebné infrastruktuře a zvládnutí environmentálních dopadů.

Druhým projektem je Chvaletice Manganese Project, který rozvíjí společnost Euro Manganese. Jeho zvláštností je zaměření na získávání manganu z materiálu uloženého v odkalištích po dřívější těžební činnosti u Chvaletic. Projekt tak spojuje výrobu strategické suroviny s využitím historických průmyslových odpadů. Cílem je produkce manganu v kvalitě vhodné pro bateriové aplikace. Takový přístup může přispět k omezení potřeby nových primárních zdrojů a současně využít materiál, který zůstal v území po předchozí průmyslové činnosti.

Evropská komise zároveň uvádí, že u projektů z prvního seznamu již pokračuje příprava realizace. K datu zveřejnění nového výběru mělo 25 projektů dokončené posouzení vlivů na životní prostředí a 17 získalo stavební povolení. Evropské instituce také mobilizovaly více než dvě miliardy eur finanční podpory prostřednictvím různých nástrojů, včetně Inovačního fondu, státní podpory a Evropské investiční banky.

Konference Povinnosti v podnikové ekologii (PPE) 2026 se blíží! Už 1.–2. prosince 2026 se v Praze setkají podnikoví ekologové, odborníci z praxe i zástupci kontrolních orgánů. Jedenáctý ročník nabídne dva programové dny. První bude věnován praktickým zkušenostem, novým technologiím a diskusím nad skutečnými situacemi z provozu, druhý legislativním povinnostem a jejich správnému plnění. Postupně vám představíme jednotlivé programové bloky. 

Odpad jsme předali. Ale co když se něco pokazí?

Oprávněná osoba poruší své povinnosti, při kontrole chybí dokumentace nebo se ukáže, že s odpadem bylo naloženo jinak, než bylo dohodnuto. Kdo za to odpovídá? Co skutečně řeší smlouva a co zůstává na původci odpadu?

1. blok: Odpady a smluvní odpovědnost

První blok otevře JUDr. Jakub Kanický, Ph.D., který vysvětlí hranice smluvní odpovědnosti. Navazující panelová diskuse s odborníky z praxe a inspekce rozebere konkrétní problémové situace a jejich důsledky. Dozvíte se, co si ohlídat při výběru oprávněné osoby, co musí obsahovat dokumentace a které chyby mohou původce odpadu dostihnout i po jeho předání.

AI, ISO 14001 a ESG: Co vám skutečně usnadní práci?

Může AI převzít kontrolu evidence odpadů, odhalovat chyby nebo pomáhat s výkladem legislativy? Jak využít připravovanou revizi ISO 14001, aby nepřidávala další administrativu? A s čím se při zavádění udržitelnosti nejvíce potýkají české firmy?

2. blok: Data, AI a udržitelnost

Tomáš Schabjuk, Miroslav Krčma a Jakub Adamec nabídnou tři pohledy na efektivnější environmentální management. Od praktických ukázek využití AI přes přípravu na nové požadavky ISO 14001 až po výsledky unikátního českého výzkumu založeného na téměř 700 výpovědích z podnikové praxe. Zjistíte, které postupy už fungují, kde firmy zbytečně ztrácejí čas a jaké zkušenosti mohou využít i ostatní.

Termín a místo konání: 1.–2. prosince 2026, Hotel Olympik Tristar Praha.

Více informací, program a registrace: www.konferencePPE.cz

Evropská unie sjednocuje podmínky pro intenzivní chov prasat a drůbeže. Nová pravidla mají omezovat emise amoniaku a ztráty dusíku a fosforu, současně nabídnout zemědělcům přehlednější systém environmentálních požadavků. Nařízení se začne uplatňovat postupně v letech 2030 až 2032 podle velikosti hospodářství. Provozovatelé tak získávají čas na přípravu, zatímco členské státy čeká převod nových požadavků do praxe.

Evropská komise 8. října 2026 přijala prováděcí rozhodnutí, které stanovuje jednotné podmínky provozu pro chovy prasat a drůbeže. Nový rámec označovaný zkratkou UCOL (Uniform Conditions for Operating Rules) navazuje na revidovanou směrnici o průmyslových emisích a emisích z chovů hospodářských zvířat, známou jako IED 2.0. Jeho cílem je sjednotit základní environmentální požadavky napříč Evropskou unií a omezit rozdíly mezi vnitrostátními přístupy.

Změna se týká významné části evropského zemědělství, především větších intenzivních chovů. Dotčená zařízení spadají do režimu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC), který pro jejich provoz stanovuje požadavky na ochranu životního prostředí v rámci integrovaného povolení.

Dosavadní systém se pro dotčené provozy doplňuje o samostatně stanovené jednotné podmínky. Ty mají zemědělcům nabídnout srozumitelnější soubor provozních pravidel a správním orgánům společný základ pro jejich uplatňování. Evropská komise přitom zdůrazňuje snahu snížit administrativní náročnost a zachovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí.

Co se tedy bude v chovech sledovat?

Jedním z hlavních ukazatelů je amoniak, který vzniká při rozkladu dusíkatých látek v exkrementech zvířat. Amoniak (NH₃) patří mezi hlavní znečišťující látky spojené s intenzivním chovem hospodářských zvířat. Jeho emise vznikají zejména při rozkladu dusíkatých látek v exkrementech a v atmosféře amoniak reaguje s kyselinou sírovou a dusičnou za vzniku sekundárních anorganických aerosolů, které tvoří významnou složku jemných částic PM_2,5. Ztráty dusíku a fosforu zároveň snižují účinnost využití živin v zemědělství a při jejich úniku do vodního prostředí přispívají k eutrofizaci.

Právě proto nová pravidla sledují více než samotné ustájení. Pozornost věnují také složení krmiv, výživě zvířat, sběru a skladování hnoje, jeho zpracování i aplikaci na zemědělskou půdu. Do požadavků spadá rovněž nakládání s uhynulými zvířaty. Jednotlivé kroky na sebe navazují a ovlivňují množství živin, které zůstane využitelné v zemědělství, i množství látek unikajících do životního prostředí.

Provozovatelé budou muset dodržovat stanovené emisní hodnoty pro amoniak a požadavky na množství dusíku a fosforu vylučovaných zvířaty. U amoniaku se pravidla zaměřují na emise z jednotlivých budov se zvířaty. Za stanovených podmínek však bude možné vyhodnocovat také více budov společně, pokud takový postup nepovede ke zvýšení celkových emisí amoniaku z ustájení. Pro větší hospodářství tak bude důležité nejen to, jaké technologie používá každá stáj, ale také jakým způsobem se prokazuje výsledek za celý provoz.

Stejný cíl, různé cesty k jeho splnění

Jednotná pravidla neznamenají, že všechny chovy budou muset instalovat totožné technologie. Podmínky velkého moderního provozu se liší od možností menšího hospodářství a také jednotlivé druhy zvířat vyžadují odlišná řešení. Evropský rámec proto připouští alternativní techniky, pokud jejich účinnost dosahuje alespoň úrovně požadované pro ochranu životního prostředí.

Pro zemědělce to vytváří prostor využít technologie, které již mají zavedené, případně zvolit jiné řešení odpovídající konkrétnímu provozu. Samotné tvrzení, že určitý postup emise snižuje, ovšem stačit nebude. Jeho účinnost musí být doložena vědecky podloženými metodami a odpovídajícími údaji. Pokud provoz kombinuje více technik, musí být možné doložit také způsob výpočtu a předpoklady, z nichž hodnocení vychází.

Do roku 2032 zbývá čas, příprava však začíná už nyní

Nové požadavky se nebudou vztahovat na všechny dotčené provozy od stejného data. Přechodné období se odvíjí od kapacity zařízení. U hospodářství s kapacitou nejméně 600 dobytčích jednotek činí čtyři roky, u zařízení s kapacitou nejméně 400 dobytčích jednotek pět let a u ostatních dotčených provozů šest let od 8. října 2026. Jednotlivé kategorie tak mají příslušné termíny v říjnu 2030, 2031 a 2032.

Čas navíc může provozovatelům pomoci naplánovat modernizaci stájí, upravit nakládání s hnojem nebo ověřit, zda současné postupy splňují nové požadavky. Příprava přitom nemusí znamenat automatickou výměnu všech technologií. Nejprve bude třeba určit, na které povinnosti konkrétní zařízení spadá, jakých výsledků již dosahuje a kde bude nutné provést změny. U alternativních postupů bude důležité také včasné zajištění podkladů, které prokážou jejich účinnost.

Dokument ke stažení:

PROVÁDĚCÍ ROZHODNUTÍ KOMISE ze dne 8.10.2026, kterým se stanoví pravidla pro provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU, pokud jde o jednotné podmínky pro provozní

Elektrické a hybridní vozy už představují téměř dvě pětiny evropské automobilové produkce. Jejich výroba roste, vývoz zrychluje a obchodní bilance zůstává v přebytku. Zároveň však evropský trh čelí silné konkurenci asijských výrobců. Nová data Eurostatu ukazují, jak rychle se proměňuje automobilový průmysl a jak významnou roli v něm získávají elektromobilita a hybridní pohony.

Evropský automobilový průmysl vyrábí stále více vozů s elektrifikovaným pohonem. Z celkových 12,6 milionu osobních automobilů vyrobených v Evropské unii v roce 2025 připadlo na elektromobily a hybridy 4,8 milionu kusů. Jejich počet se meziročně zvýšil o téměř milion. Hodnota této části produkce dosáhla 139 miliard eur, zatímco v roce 2024 činila 123 miliard eur. Vyplývá to z údajů Eurostatu zveřejněných 13. října 2026.

Elektrifikace mění také strukturu automobilové výroby

Plně elektrické vozy tvořily 17 % produkce osobních automobilů v EU, plug in hybridy dalších 7 % a hybridy bez externího nabíjení 14 %. Zbývající část připadala především na vozidla se spalovacím motorem bez hybridního pohonu. Elektrifikované modely tak již představují významnou část evropské průmyslové produkce a jejich ekonomický význam dále roste.

Nejvyšší hodnotu měla výroba plně elektrických automobilů, která dosáhla 68 miliard eur oproti 58 miliardám eur o rok dříve. Neexterně nabíjitelné hybridy představovaly produkci v hodnotě 38 miliard eur, stejně jako v roce 2024. U plug in hybridů hodnota výroby vzrostla z 27 na 33 miliard eur. Na celkové hodnotě automobilové produkce Unie se plně elektrické vozy podílely 21 %, běžné hybridy 12 % a plug in hybridy 10 %.

Evropa na elektrických autech více vydělává, zároveň je také více obchoduje

Hodnota dovozu elektrických a hybridních osobních automobilů do EU v roce 2025 dosáhla 45,1 miliardy eur, což znamenalo meziroční růst o 4 %. Vývoz naproti tomu vzrostl o 10 % na 64,7 miliardy eur. Hodnota exportu tak převýšila dovoz o 19,6 miliardy eur. Tento rozdíl je ovšem nutné chápat jako obchodní bilanci sledované skupiny vozidel, nikoli jako celkový výsledek evropského automobilového průmyslu.

Proměna je patrná také při pohledu na delší časové období. V roce 2017 představovaly elektrické a hybridní vozy dohromady 10 % dovozu osobních automobilů do EU a pouze 3 % jejich vývozu. V roce 2025 dosáhl jejich podíl na dovozu 60 % a na vývozu 41 %. V obou případech jde o součet plně elektrických vozů, plug in hybridů a hybridů bez externího nabíjení.

U samotných elektromobilů se jejich podíl na dovozu osobních automobilů zvýšil z 0,8 % v roce 2017 na 20 % v roce 2025. U vývozu vzrostl z 1,1 na 18 %. Také plug in hybridy se posunuly z okrajové kategorie do podstatně významnější části obchodu. Na dovozu se v roce 2025 podílely 17 % a na vývozu 9 %. U hybridů bez externího nabíjení činily odpovídající podíly 23 a 14 %.

Největším dodavatelem elektromobilů do Unie je Čína

V roce 2025 pocházelo z této země 42 % všech dovezených plně elektrických osobních automobilů. Druhou příčku obsadila Jižní Korea s podílem 27 % a třetí Japonsko s 9 %. Z pohledu evropského průmyslu jde o důležitý údaj, protože ukazuje, jak významnou pozici mají asijské výrobní základny v zásobování evropského trhu.

Obchodní vztahy ovšem fungují oběma směry. Největším odběratelem evropských elektromobilů byla Velká Británie, na kterou připadlo 35 % jejich vývozu mimo EU. Spojené státy a Norsko měly shodně podíl 14 %. Evropské automobilky tak vedle domácí poptávky využívají také zahraniční trhy, na nichž se jejich elektrické modely uplatňují v mezinárodní konkurenci.

Čísla Eurostatu zachycují současně dva souběžné trendy. Elektrifikované automobily získávají větší podíl na evropské výrobě a obchodě a zároveň se prohlubuje propojení evropského trhu s asijskými dodavateli. Další vývoj bude záviset na schopnosti evropských výrobců nabídnout konkurenceschopné vozy, udržet výrobní náklady a obstát na exportních trzích. 

Ochrana přírody se stává stále významnější součástí firemních strategií, investičních plánů i marketingu. S rostoucím zájmem o biodiverzitu však přibývá také příležitostí, jak ekologický obraz podnikání vylepšit bez odpovídajících výsledků v praxi. Pátá výroční zpráva švýcarské analytické společnosti RepRisk upozorňuje na zásadní posun. Rizika spojená s ekosystémy a biodiverzitou poprvé za pět let předstihla klimatická témata a stala se nejčastějším motivem případů greenwashingu.

Zpráva Fifth Annual Greenwashing Report, kterou společnost RepRisk zveřejnila 6. října 2026, zachycuje proměnu způsobu, jakým podniky komunikují svou environmentální odpovědnost. Zatímco v předchozích letech dominovala především klimatická tvrzení a sliby snižování emisí, nyní se do popředí dostává stav ekosystémů, ochrana druhové rozmanitosti a dopady podnikatelských aktivit na přírodní prostředí. Tento vývoj souvisí s rostoucím významem přírodního kapitálu pro ekonomiku i s tím, že firmy stále častěji začleňují ochranu přírody do svých veřejných závazků.

Počet společností spojovaných s rizikem greenwashingu se přitom zvyšuje. Podle RepRisk jich bylo za sledované období do června 2026 celosvětově 1 594, což představuje meziroční nárůst o 28 %. Za posledních pět let se počet zaznamenaných incidentů spojených s greenwashingem zvýšil o 112 %. Vývoj ukazuje, že zavádějící environmentální komunikace zůstává významným problémem i v době, kdy se udržitelnost stává běžnou součástí podnikových strategií.

Ochrana přírody vítězí nad uhlíkovou stopou

Zvlášť výrazný je posun v oblasti biodiverzity. Počet zaznamenaných vazeb mezi rizikem greenwashingu a tématem ekosystémů a biodiverzity vzrostl mezi lety 2024 a 2026 ze 162 na 300. U klimatických změn a emisí se ve stejném období jejich počet příliš nezměnil, když se zvýšil z 272 na 275. Právě tento rozdílný vývoj vedl k tomu, že příroda poprvé za posledních pět let předstihla klima jako nejčastěji zastoupené environmentální téma spojené s greenwashingem.

Tato čísla mají širší význam než samotnou proměnu marketingových sdělení. Biodiverzita zahrnuje rozmanitost živých organismů, jejich genetickou variabilitu i ekosystémy, v nichž se vzájemně ovlivňují. Její úbytek může narušit fungování krajiny, dostupnost vody, úrodnost půdy i stabilitu dodavatelských řetězců. Podniky jsou na těchto přírodních procesech závislé prostřednictvím surovin, zemědělské produkce, vodních zdrojů i služeb, které ekosystémy poskytují. Pokud firma prezentuje své aktivity jako šetrné k přírodě, měla by proto dokázat doložit nejen své závazky, ale také skutečné dopady na okolní prostředí.

Rozsah problému souvisí také s tím, jak se mění samotná energetická transformace. Do ní proudí stále větší objem kapitálu a pozornost investorů se vedle výrobců energie soustředí na celý řetězec podniků, které přechod k nízkoemisní ekonomice umožňují. Patří sem dodavatelé surovin, výrobci technologií, provozovatelé infrastruktury i finanční instituce zajišťující financování projektů. S rozšiřováním těchto investic roste také potřeba prověřovat environmentální tvrzení, na jejichž základě firmy získávají důvěru zákazníků, obchodních partnerů a investorů.

Rub a líc nízkouhlíkových technologií

Zelená transformace sama o sobě důvěryhodnost nezaručuje. RepRisk upozorňuje, že riziko greenwashingu se rozšiřuje také do odvětví, která mají pomáhat s přechodem k nízkouhlíkové ekonomice. Vedle tradičních energetických společností se pozornost stále více soustředí na obnovitelné zdroje, těžbu a zpracování kovů, průmyslové materiály, energetickou infrastrukturu i technologie podporující elektrifikaci. Právě tyto oblasti přitahují značné investice a jejich environmentální přínosy je nutné posuzovat v širších souvislostech.

Výmluvný je vývoj v odvětvích spojených s energetickou transformací. Souhrnný podíl alternativní energetiky, průmyslových kovů, těžby, softwaru a počítačových služeb a energetických společností na vazbách mezi odvětvími a environmentálními problémy spojenými s greenwashingem vzrostl mezi lety 2022 a 2026 z 18 na 29 %. Podíl tradičního odvětví ropy a zemního plynu naopak klesl ze 17 na 12 %. Pozornost se tak přesouvá také k podnikům, které dodávají technologie, suroviny a infrastrukturu pro dekarbonizaci.

To má praktické důsledky například pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Solární a větrné elektrárny mohou přispívat ke snižování emisí, jejich výstavba však může současně zasahovat do krajiny, fragmentovat stanoviště živočichů nebo ovlivňovat migrační trasy ptáků. Podobně těžba lithia, mědi a dalších surovin potřebných pro elektrifikaci může přinášet lokální dopady na vodní zdroje, půdu a ekosystémy. Environmentální přínos technologie je proto třeba hodnotit společně s jejími dopady v celém životním cyklu a s konkrétními podmínkami realizace projektu. Samotné označení za zelenou technologii ještě nevypovídá o celkové šetrnosti daného řešení.

Podobná rizika se mohou objevit v různých fázích životního cyklu energetických technologií. U solárních panelů a větrných elektráren je třeba vedle provozních emisí posuzovat také původ použitých materiálů, způsob jejich výroby, nároky na prostor a následné nakládání s vysloužilými zařízeními. U bateriových systémů a elektrických sítí se pozornost přesouvá rovněž k těžbě kovů, spotřebě vody a dopadům průmyslového zpracování surovin. Firemní tvrzení o přínosu pro klima tak mohou zachycovat jen část environmentální bilance, pokud současně nezohledňují dopady na přírodu a zdroje potřebné k výrobě.

Zvýšený tlak na finanční instituce a banky

Zpráva věnuje značnou pozornost také finančnímu sektoru. Banky, investiční společnosti a další finanční instituce ovlivňují, které projekty získají kapitál a jaké environmentální standardy budou muset splnit. V roce 2026 se počet společností z oblasti finančních služeb spojovaných s rizikem greenwashingu zvýšil meziročně o 40 % na 305 společností. U bank činil nárůst 23 % a s rizikem greenwashingu bylo spojeno 86 bank. Finanční služby a banky společně představovaly přibližně pětinu všech odvětvových vazeb u společností spojovaných s greenwashingem.

Pro investory je důležité rozlišovat mezi deklarovanými environmentálními cíli a ověřitelnými výsledky. Fond označený za udržitelný může například financovat projekty s nízkými emisemi, ale současně přehlížet jejich dopady na biodiverzitu. Podobně banka může veřejně podporovat ochranu přírody, zatímco její financování zahrnuje podniky s významnými dopady na ekosystémy. Důvěryhodné posouzení proto vyžaduje transparentní informace o financovaných aktivitách, metodiku hodnocení jejich dopadů a průběžnou kontrolu plnění stanovených závazků.

RepRisk upozorňuje také na význam finančních institucí, které energetickou transformaci financují a pomáhají určovat její směr. Banky, správci aktiv a další investoři čelí rostoucím nárokům na prověřování environmentálních rizik spojených s financovanými projekty. Jejich hodnocení by proto mělo zahrnovat nejen očekávané snížení emisí, ale také dopady na ekosystémy, využívání půdy a další environmentální souvislosti. Kvalita těchto informací ovlivňuje schopnost investorů rozpoznat rozdíl mezi projektem s doložitelnými přínosy a projektem, jehož zelená pověst stojí především na marketingových tvrzeních.

Rostoucí význam těchto rizik potvrzuje také pohled samotného finančního sektoru. V průzkumu pro zprávu RepRisk Business Conduct Risk Intelligence Report 2026 zařadili oslovení vedoucí pracovníci finančních institucí otázky spojené s klimatem a energetickou transformací mezi dvě nejvýznamnější rizikové oblasti firemního jednání, s nimiž očekávají, že se budou v následujících třech letech potýkat. Vyšší pozornost tak získává nejen důvěryhodnost jednotlivých environmentálních prohlášení, ale také způsob, jakým společnosti řídí rizika spojená s rozsáhlými investicemi do nové energetiky.

Jak správně číst analytická data

Při interpretaci výsledků je ovšem třeba zohlednit také metodiku. RepRisk sleduje veřejně dostupné informace o rizikových událostech a jejich vazbách na společnosti a konkrétní oblasti odpovědného podnikání. Označení společnosti jako spojené s rizikem greenwashingu samo o sobě neznamená, že bylo její úmyslné klamání prokázáno. Zjištěné počty navíc odrážejí také rozsah sledování a změny v metodice. Samostatné označení greenwashingu umožňuje od roku 2025 podrobnější analýzu, proto je při srovnávání delších časových řad nutná opatrnost.

Otevřená otázka nad výsledky místních referend

Aktuální data o proměně environmentální komunikace přicházejí v době příprav realizace konkrétních ekologických a energetických staveb v České republice. Jak ukazují výsledky z místních referend konaných souběžně s nedávnými komunálními volbami, lidé v dotčených obcích většinou záměry na výstavbu větrných elektráren, spaloven i nové těžby odmítli. Klíčovými argumenty v diskusích bývají obavy z konkrétních dopadů na bezprostřední okolí, krajinu či kvalitu života v obci. Nabízí se proto otázka, do jaké míry mohla celkovou důvěru veřejnosti v tyto projekty a v argumentaci investorů ovlivnit právě globálně rostoucí rizika spojená s greenwashingem a klamavými environmentálními proklamacemi.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT

Kolik metanu uniká z těžby ropy, zemního plynu a uhlí a jak spolehlivě lze tato množství doložit? Evropská komise připravuje jednotné formuláře, které mají zpřehlednit vykazování emisí v energetice a umožnit jejich porovnávání napříč Evropskou unií. Nový prováděcí předpis propojí údaje o jednotlivých zdrojích úniků s měřením emisí v celých provozech a počítá také s jejich zveřejňováním v evropské databázi.

Metan patří mezi významné skleníkové plyny a jeho úniky z energetických provozů představují problém, který vyžaduje přesné měření i důslednou kontrolu. Evropská unie proto v roce 2024 přijala nařízení (EU) 2024/1787 o snižování emisí metanu v odvětví energetiky. Nyní Evropská komise připravuje navazující prováděcí předpis, který má stanovit konkrétní podobu výkazů a pravidla pro jejich předkládání. Návrh se vztahuje na povinnosti spojené s vykazováním emisí z ropy, zemního plynu a uhlí a doplňuje již přijatý legislativní rámec.

Jednotné formuláře pro srovnatelné údaje

Podstatou připravované úpravy je zavedení společné struktury výkazů, aby údaje předkládané jednotlivými společnostmi a členskými státy byly vzájemně srovnatelné. Provozovatelé a další dotčené podniky budou vyplňovat příslušné formuláře podle charakteru svých činností. Vykazování má zahrnovat informace o druhu a umístění zdrojů emisí, množství vypuštěného metanu i metodách použitých k jeho stanovení. Údaje se budou uvádět v tunách metanu a v tunách ekvivalentu oxidu uhličitého, což umožní zachytit množství samotného plynu i jeho přepočtený příspěvek ke změně klimatu.

Výkazy budou obsahovat údaje o celkových emisích metanu vyčíslených na úrovni jednotlivých zdrojů i o celkových emisích naměřených na úrovni celého zařízení. Pokud se tyto hodnoty budou statisticky významně lišit, návrh počítá s procesem jejich sladění. Formuláře proto budou obsahovat samostatné řádky pro oba údaje, aby bylo možné jejich přímé porovnání.

Návrh zároveň počítá s tím, že výkazy budou obsahovat podrobnosti o metodách měření a výpočtu. Jejich rozsah se má opírat o zavedené postupy vykazování emisí skleníkových plynů a zohlednit také metodické podklady a formuláře mezinárodní iniciativy Oil and Gas Methane Partnership 2.0 (OGMP 2.0), která se zaměřuje na měření a vykazování emisí metanu v ropném a plynárenském průmyslu. Cílem je zachovat návaznost na již používané postupy a usnadnit vykazování podnikům, které se do této iniciativy zapojují.

Výkazy zahrnou také fléry a neaktivní vrty

Povinnost vykazovat emise se přitom vztahuje také na další specifické situace. Výkazy mají zahrnovat každoroční informace o událostech spojených s vypouštěním metanu do atmosféry a jeho spalováním na flérách. Samostatné údaje se týkají neaktivních vrtů a vrtů dočasně uzavřených zátkou, včetně informací o emisích a případném monitorování tlaku. U majetkově sdílených provozů se mají uvádět rovněž podíly vlastnictví a odpovídající emise, aby bylo možné určit, jakou část emisní bilance jednotlivé společnosti vykazují.

Změna se dotkne také způsobu předávání a správy dat. Evropská komise chce celý proces propojit s evropskou databází transparentnosti emisí metanu, která má sloužit k přijímání, kontrole, vyhodnocování a zpřístupňování vykázaných údajů. Systém má umožnit bezpečný přístup provozovatelům, příslušným orgánům členských států i Evropské komisi. Počítá se také s možností využít již předložené údaje v dalších vykazovacích obdobích, což by mělo omezit opakované zadávání stejných informací.

Konečné znění má být přijato do konce roku

Komise má údaje následně shromažďovat, analyzovat a zveřejňovat na úrovni společností i jednotlivých států. Jednotné formuláře tak mají vytvořit společný základ pro porovnávání emisí a zvýšit transparentnost informací o jejich zdrojích. Návrh současně počítá s kontrolou výkazů nezávislým ověřovatelem tam, kde ji vyžaduje základní nařízení. Předložené údaje proto mají být nejen formálně úplné, ale také podložené odpovídajícími metodami měření a výpočtu.

Návrh prováděcího nařízení je v současnosti předmětem veřejné konzultace. Komise plánuje přijmout konečné znění do konce letošního roku. Po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie bude nařízení přímo použitelné ve všech členských státech.

Dokuemnt ke stažení:

• EU 177_26 EK Návrh prováděcího nařízení

• EU 177_26 EK Příloha

Energetické využívání odpadů v Česku pokračuje v růstu a jeho struktura se postupně proměňuje. V roce 2025 připadlo na čtyři sledované skupiny zařízení celkem 1,379 milionu tun odpadů a alternativních paliv, meziročně o 19 500 tun více. Největší objem zpracovaly spalovny komunálního odpadu, výraznou roli však hrají také cementárny a vápenky, které využívají alternativní paliva při výrobě stavebních materiálů. Zatímco komunální spalovny zvyšují zpracovávané množství i výrobu elektřiny, další segmenty vykazují odlišný vývoj.

Celkové množství energeticky využitých odpadů a alternativních paliv dosáhlo v roce 2025 hodnoty 1 378 620 tun. Proti předchozímu roku, kdy statistika vykázala 1 359 120 tun, jde o nárůst přibližně o 1,4 %. Energie obsažená ve sledovaných odpadech a alternativních palivech dosáhla 19,82 milionu gigajoulů. Zatímco hmotnostní bilance meziročně vzrostla, energetický obsah se zvýšil z 19,11 milionu gigajoulů. Rozdíl mezi oběma ukazateli připomíná, že tuna odpadu nemá vždy stejnou energetickou hodnotu. Záleží na složení, vlhkosti, výhřevnosti i na tom, zda jde o směsný komunální odpad, vytříděné palivo nebo materiál určený pro konkrétní průmyslovou technologii.

Od spalování k pokročilým palivům

Dlouhodobý vývoj ukazuje rozsah proměny, kterou tento segment prošel. V roce 1989 statistika evidovala 56 735 tun energeticky využitých odpadů. V roce 2000 to bylo 438 465 tun a v roce 2010 už 796 472 tun. Hranici jednoho milionu tun ročně souhrnná bilance překročila v roce 2012 a od roku 2014 se drží nad touto úrovní. V roce 2025 tak dosáhla téměř čtyřiadvacetinásobku množství evidovaného na začátku sledované historické řady. Srovnání je třeba vnímat v kontextu vývoje technologií i rozšiřování statistiky o využívání alternativních paliv. Zatímco v počátcích převažovalo přímé spalování odpadu, postupně se výrazněji prosadila paliva vyráběná z odpadových materiálů a využívaná v průmyslových provozech.

Největší část současné bilance připadá na zařízení pro energetické využití tuhého komunálního odpadu. V roce 2025 zpracovala 840 390 tun, což představuje přibližně 61 % celkového vykázaného množství. Meziročně přibylo více než deset tisíc tun. Ve srovnání s rokem 2022, kdy spalovny vykázaly 701 379 tun, jde o nárůst téměř o pětinu. Výraznější růst je patrný zejména v posledních třech letech. Kromě provozních výsledků jednotlivých zařízení se do něj promítají také změny jejich kapacit. ZEVO Malešice například v letech 2023 a 2024 postupně navýšilo roční kapacitu až na 480 tisíc tun, zatímco zařízení v Chotíkově přešlo po rozšíření z prosince 2024 na kapacitu 133 tisíc tun ročně.

Kapacita velkých městských spaloven

Čtyři hlavní zařízení pro energetické využití komunálních odpadů v Praze, Brně, Liberci a Chotíkově zpracovala podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu v roce 2025 dohromady více než 853 tisíc tun odpadu. Největší množství připadlo na ZEVO Malešice, které vykázalo 389 559 tun. SAKO Brno zpracovalo 250 344 tun, zařízení v Chotíkově 126 981 tun a liberecké TERMIZO 86 797 tun. Součet těchto hodnot je vyšší než údaj 840 390 tun ve statistice MPO pro spalovny komunálního odpadu. Rozdíl souvisí s odlišným vymezením a metodikou jednotlivých evidencí, a proto nelze údaje bez dalšího sjednocení považovat za vzájemně zaměnitelné.

Rozvoj komunálních spaloven se odráží také ve výrobě elektřiny. V roce 2025 dosáhla jejich hrubá výroba 281 057 MWh, zatímco v roce 2020 činila 205 174 MWh. Za pět let tak vzrostla přibližně o 37 %. Ještě v roce 2010 statistika vykazovala 59 522 MWh, což ukazuje, jak výrazně se změnily možnosti výroby elektřiny v této skupině zařízení. Vývoj souvisí s modernizací technologií a rozvojem kogenerační výroby, při níž se z jednoho palivového zdroje získává elektřina i teplo.

Výroba tepla ovšem sleduje odlišnou křivku. V roce 2025 činila hrubá výroba tepla v komunálních spalovnách 3,94 milionu gigajoulů, zatímco v roce 2024 dosáhla 4,13 milionu gigajoulů. Dodávka tepla odběratelům se snížila z 2,77 milionu na 2,72 milionu gigajoulů. Oproti roku 2020, kdy zařízení dodala 2,86 milionu gigajoulů, je současná hodnota rovněž nižší. Vyšší množství zpracovaného odpadu tedy automaticky neznamená vyšší dodávky tepla. Výsledek ovlivňuje energetická kvalita vstupního materiálu, účinnost zařízení, vlastní spotřeba i poptávka po teple v lokalitě, do níž je energie dodávána. Pro hodnocení přínosu spaloven je proto užitečné sledovat vedle tun odpadu také skutečnou výrobu a dodávku energie.

Stabilní role stavebního průmyslu

Z pohledu celého systému je podstatné také postavení cementáren a vápenek. Ty v roce 2025 využily 405 948 tun odpadů a alternativních paliv, přibližně 29 % celkového množství evidovaného ve statistice. Meziročně jejich spotřeba vzrostla z 390 928 tun o zhruba 3,8 %. Po poklesu v roce 2023, kdy objem činil 380 160 tun, tak pokračuje postupné oživení. K hodnotě 486 565 tun z roku 2021 se však tato skupina zatím nevrátila. Vývoj potvrzuje, že alternativní paliva mají v průmyslové výrobě stabilní místo, jejich spotřeba však závisí na konkrétních provozních a ekonomických podmínkách.

V cementářských pecích se odpadová paliva využívají již několik desetiletí. První spalování pneumatik v českých cementárnách se datuje do první poloviny osmdesátých let, výraznější rozvoj následoval po roce 1991. Sortiment se postupně rozšířil od pneumatik a kapalných alternativních paliv k palivům vyrobeným z vytříděných odpadů, průmyslovým zbytkům, materiálům z ekologických sanací a dalším specifickým proudům. Současná statistika proto zahrnuje několik odlišných kategorií. V roce 2025 vykázaly cementárny a vápenky 284 920 tun tuhých alternativních paliv, 56 776 tun pneumatik, 28 213 tun materiálů zařazených mezi obnovitelné zdroje, 23 818 tun deklarovaného průmyslového a jinak nezařazeného odpadu, 6 886 tun tuhých aditivních paliv a 5 334 tun kapalných alternativních paliv a odpadů.

Největší položku tak tvoří tuhá alternativní paliva, jejichž množství se meziročně zvýšilo z 266 775 na 284 920 tun. Jejich energetický přínos nelze posuzovat jen podle hmotnosti, protože složení paliva se může významně lišit. Výroba paliva z vytříděného odpadu vyžaduje dosažení parametrů odpovídajících potřebám konkrétního zařízení. Pro cementářský provoz jsou důležité nejen výhřevnost, ale také chemické složení a vliv jednotlivých složek na výsledný výrobek i provozní podmínky pece. Energetické využití zde proto představuje specifický průmyslový způsob využití paliva, nikoli univerzální řešení pro všechny druhy odpadu.

Specifika průmyslových a nemocničních provozů

Třetí skupinou jsou spalovny průmyslových a nemocničních odpadů. V roce 2025 zpracovaly 62 182 tun, oproti 65 777 tunám v předchozím roce. Meziroční pokles činil přibližně 5,5 %. Ve srovnání s rokem 2020, kdy tato zařízení vykázala 90 373 tun, jde o výraznější snížení. Jejich postavení se od komunálních spaloven liší nejen rozsahem, ale také charakterem vstupních materiálů. Průmyslové a nemocniční odpady mohou vyžadovat specifické podmínky tepelného zpracování a zabezpečení provozu. Publikace MPO uvádí, že v Česku je v provozu 23 spaloven průmyslových a nemocničních odpadů. Mezi zařízeními jsou provozy v průmyslových lokalitách i nemocniční spalovny, přičemž ne všechna tato zařízení jsou automaticky zahrnuta do energetické bilance. Statistika započítává pouze ta, která odpad skutečně energeticky využívají.

V roce 2025 tato skupina vykázala hrubou výrobu elektřiny 2 652 MWh, tedy více než v předchozím roce, kdy dosáhla 2 457 MWh. Hrubá výroba tepla činila přibližně 483 tisíc gigajoulů, avšak dodávka tepla odběratelům dosáhla jen zhruba 150 tisíc gigajoulů. Rozdíl mezi vyrobeným a dodaným teplem může být u těchto zařízení významně ovlivněn vlastní technologickou spotřebou. MPO upozorňuje, že zejména potřeba tepla na čištění spalin může v některých spalovnách podstatně omezovat množství využitelné energie. I zde se proto ukazuje, že hmotnost zpracovaného odpadu sama o sobě nevypovídá o celkovém energetickém přínosu zařízení.

Investice mění energetickou mapu

Zajímavý vývoj zaznamenala také energetika, do jejíž bilance statistika zařazuje využívání alternativních paliv v energetických provozech. V roce 2025 zde bylo vykázáno 67 425 tun, oproti 71 732 tunám v roce 2024. Výrazný nárůst v této kategorii začal po modernizaci Teplárny Přerov, dokončené na konci roku 2022. Zařízení využívá multipalivové parní kotle, v nichž se spalují tuhá alternativní paliva vyrobená z vytříděných komunálních a dalších běžných odpadů. Roční kapacita zařízení činí 114 tisíc tun. Zatímco v roce 2022 statistika vykázala pouze 2 629 tun, v roce 2023 už šlo o 30 537 tun a o rok později o 71 732 tun. V roce 2025 teplárna dodala odběratelům 425 592 GJ tepla a vyrobila 43 709 MWh elektřiny. Případ Přerova ukazuje, že investice do konkrétní technologie mohou rychle změnit strukturu celé statistické kategorie.

Při interpretaci výsledků je nutné zohlednit také metodiku publikace. MPO sleduje energeticky využívané odpady a alternativní paliva pravidelným statistickým šetřením od roku 2003, které doplňují údaje Energetického regulačního úřadu, Českého hydrometeorologického ústavu a Českého statistického úřadu. Výsledky slouží především pro potřeby energetické bilance České republiky, mezinárodního výkaznictví a stanovení podílu obnovitelných zdrojů energie. Zahrnují spalování komunálních, průmyslových a nemocničních odpadů i využívání alternativních paliv, ale pouze v případech, kdy vyrobená energie skutečně slouží energetickým účelům.

Toto vymezení má praktický dopad na porovnávání statistik. Hmotnost odpadu uvedená v publikaci MPO proto nemusí odpovídat celkovému množství odpadu vykázanému v evidencích odpadového hospodářství. Rozdíly vznikají mimo jiné tím, že energetická statistika nezahrnuje veškeré spalování odpadů, ale sleduje pouze případy s energetickým přínosem. Publikace navíc upozorňuje na možné odlišnosti mezi národní metodikou a údaji zveřejňovanými v databázích Eurostatu, zejména kvůli odlišnému výpočtu tepelné energie a rozdělení paliv. Pro odborné srovnání je proto nezbytné znát nejen vykázané číslo, ale i jeho metodické vymezení.

Legislativní rámec a budoucí cíle

Data o energetickém využívání odpadů vycházejí z publikace Ministerstva průmyslu a obchodu Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv 1989–2025, která propojuje údaje statistického šetření s dalšími energetickými statistikami. Budoucí vývoj ovlivňuje zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech. Od 1. ledna 2030 zakazuje ukládání na skládky u vymezených kategorií využitelných odpadů, mimo jiné u odpadů s výhřevností v sušině nad 6,5 MJ/kg a odpadů, které lze účelně recyklovat. Pro komunální odpady stanoví zákon pro rok 2035 a následující období cíl recyklace nejméně 65 %, maximální podíl skládkování 10 % a maximální podíl energetického využití 25 % z celkové hmotnosti komunálních odpadů.

Dokument ke stažení:

Statistika energetického využívání odpadů a alternativních paliv, 1989–2025

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT

Desky plošných spojů, vyřazené baterie nebo hutní strusky mohou posloužit jako suroviny pro výrobu materiálů, které pomáhají odstraňovat znečištění z vody. Výzkumníci zkoumají, jak využít jejich kovové složky při rozkladu organických látek, odstraňování zbytků léčiv nebo zachycování toxických kovů.

Odpadní elektronika obsahuje směs kovů, oxidů a dalších materiálů, které za určitých podmínek mohou posloužit také jako základ pro výrobu katalyzátorů, tedy látek, které urychlují chemické reakce. Právě tato vlastnost otevírá zajímavé možnosti pro vodní hospodářství. Materiál získaný z vyřazených zařízení může po vhodném zpracování pomáhat při odstraňování znečišťujících látek z vody.

Možnosti tohoto přístupu shrnuje studie Recycling for remediation: Catalytic potential of e-waste and mining byproducts in water treatment, kterou v září 2026 publikoval časopis Materials Today Sustainability. Přehledová publikace hodnotí dosavadní poznatky o výrobě katalyzátorů z elektroodpadu, důlních vedlejších produktů a dalších průmyslových zbytků. Zaměřuje se na jejich chemické složení, možnosti zpracování, účinnost při čištění vody i podmínky, které ovlivňují jejich praktické využití.

Hledání pokladů v průmyslových zbytcích

Význam této oblasti souvisí s nároky na současné technologie čištění vody. Běžné postupy dokážou odstranit řadu znečišťujících látek, některé organické mikropolutanty, zbytky léčiv nebo průmyslová barviva však vyžadují další úpravu. Pokročilé metody mohou využívat speciální materiály a chemické reakce, jejichž provoz přináší náklady na energii, činidla a údržbu. Využití surovin z odpadových proudů proto nabízí možnost propojit zpracování odpadu s výrobou materiálů pro ochranu vodních zdrojů.

Z elektroodpadu lze získávat například měď, nikl, kobalt a další kovové složky. Důležitým zdrojem jsou desky plošných spojů, baterie a vyřazené elektronické součástky. Další skupinu představují důlní hlušiny, odkaliště, hutní strusky a zbytky po spalování uhlí. Jejich složení se liší podle původu a způsobu zpracování. Obsahují však například sloučeniny železa, hliníku, křemíku a dalších prvků, které mohou po vhodné úpravě získat vlastnosti využitelné při čištění vody.

Výroba funkčního materiálu zpravidla vyžaduje několik technologických kroků. Odpad se nejprve třídí a upravuje, následně se z něj získávají nebo aktivují vhodné složky. Vědci mohou měnit povrch materiálu, přidávat další prvky nebo kombinovat několik složek do jedné struktury. Cílem je dosáhnout takového složení a uspořádání povrchu, které podpoří požadovanou chemickou reakci. Samotná přítomnost kovů v odpadu totiž ještě nezaručuje, že výsledný materiál bude účinný nebo bezpečný.

Chemické reakce v boji proti znečištění

Jednou z hlavních možností využití jsou pokročilé oxidační procesy. Při nich vznikají vysoce reaktivní částice, které mohou rozkládat organické znečišťující látky na jednodušší sloučeniny. Katalyzátory pomáhají tyto reakce urychlovat a mohou zlepšovat využití oxidačních činidel. Podle konkrétního systému se takto zkoumá odstraňování průmyslových barviv, zbytků léčiv a dalších organických kontaminantů.

Další možnost představuje fotokatalýza, při níž se k aktivaci materiálu využívá světlo. Elektrokatalýza zase využívá elektrickou energii k podpoře reakcí na povrchu elektrod. V některých systémech se tyto principy kombinují s adsorpcí, tedy zachycováním kontaminantů na povrchu pevného materiálu. Takové spojení může přinést výhodu tím, že se znečišťující látka nejprve soustředí na povrchu a následně se chemicky přemění.

Co ukazují první laboratorní testy?

Konkrétní laboratorní výsledky ukazují, jak může takový přístup fungovat. Katalyzátory připravené z vyřazených desek plošných spojů dosahovaly při odstraňování methylenové modři, která se používá jako modelové organické barvivo, účinnosti přibližně 95 až 98 %. Doba reakce dosahovala zhruba šesti hodin. Výsledek dokládá, že kovové složky elektronického odpadu mohou po vhodném zpracování podpořit chemický rozklad organických kontaminantů. Současně ukazuje, že vysoká účinnost nemusí znamenat rychlý proces a že při srovnávání s komerčními katalyzátory je třeba zohlednit také dobu zpracování a spotřebu energie.

Další možností je využití materiálů získaných z vyřazených lithiumiontových baterií. Výzkumníci zkoumali katalytické vlastnosti sloučeniny LiCoO₂, která se používá v některých typech bateriových elektrod. Po získání a úpravě může tento materiál pomáhat při rozkladu organických kontaminantů včetně farmaceutických látek. V přehledu je uvedena účinnost jejich odstranění až kolem 94 %. Jde o zajímavé propojení recyklace baterií s čištěním vody. Pro praktické nasazení je však nutné ověřit čistotu získaného materiálu, jeho stabilitu a případné uvolňování kobaltu do vody.

Zvláštní pozornost si zaslouží odstraňování toxických kovů. Zatímco organické kontaminanty lze chemickými procesy rozkládat na jednodušší sloučeniny, u kovů je nutné zvolit jiný postup. Kovy nelze chemicky zničit. Lze je však zachytit a oddělit od vody, případně převést do méně nebezpečné formy. Výběr vhodného materiálu proto závisí na druhu znečištění a mechanismu, kterým jej lze odstranit.

Příkladem jsou vysokopecní strusky vznikající při výrobě železa. Výzkumníci je testovali jako materiál pro zachycování olova a kobaltu z vody. Při laboratorních zkouškách při pH 6 dosahovalo odstranění obou kovů více než 90 %. Uváděná maximální adsorpční kapacita činila 30,2 miligramu olova a 43,8 miligramu kobaltu na gram materiálu. V tomto případě struska funguje především jako sorbent, který zachycuje kovové ionty na svém povrchu nebo je vyměňuje za jiné ionty obsažené v materiálu. Takové využití může být zajímavé pro čištění průmyslových vod s obsahem kovů, pokud se podaří zajistit stabilitu materiálu a bezpečné nakládání s ním po nasycení.

Limity a úskalí ekologické filtrace

Praktické uplatnění se nabízí také při čištění vod z důlních lokalit. Ty mohou obsahovat zvýšené koncentrace kovů a současně vykazovat nízké pH. Materiály bohaté na železo, například některé důlní zbytky nebo pyritické odpady, lze zkoumat jako součást oxidačních procesů zaměřených na rozklad organických kontaminantů. V jednom z výzkumů citovaných v přehledu vedl systém založený na pyritu k rozkladu přibližně 96 % tetracyklinu během 60 minut. Vedle toho byly železo obsahující důlní zbytky testovány při foto-Fentonově úpravě vody se sulfathiazolem, při níž odstranění této farmaceutické látky přesáhlo 90 %. Jde o laboratorní výsledky, které naznačují možné využití lokálně dostupných materiálů, nikoli o potvrzení, že takové systémy lze bez další úpravy nasadit v každé důlní lokalitě.

Při posuzování těchto výsledků je důležité rozlišovat mezi odstraněním látky z vody a jejím úplným rozkladem. Při adsorpci kontaminant přechází z vody na pevný materiál, ale zůstává v systému a později může vyžadovat regeneraci sorbentu nebo bezpečné odstranění. Při katalytickém rozkladu může původní molekula přecházet na jiné sloučeniny, které nemusí být vždy neškodné. Samotný pokles koncentrace původní látky proto nestačí k potvrzení úplné detoxikace. Podstatné je také sledovat vznik meziproduktů a celkovou změnu toxicity vody.

Přeměna odpadu na katalyzátor má smysl pouze tehdy, pokud přínosy převáží náklady a případná nová rizika. Jedním z důležitých problémů je možné uvolňování kovů nebo jiných složek z výsledného materiálu do vody. Katalyzátor určený k čištění by se sám mohl stát zdrojem další kontaminace, pokud by nebyl dostatečně stabilní. Nutné je proto sledovat jeho životnost, chování při opakovaném použití i způsob nakládání s materiálem po skončení provozu.

Ekologická bilance celého procesu

Důležitou roli hraje také předúprava odpadní suroviny. Elektroodpad má proměnlivé složení a může obsahovat nebezpečné látky, které je třeba bezpečně oddělit. Zpracování může vyžadovat energii, chemikálie a další technologické kroky. Podobně se vlastnosti důlních zbytků a strusek liší podle původu a způsobu jejich vzniku. Výsledná ekonomika proto závisí na dostupnosti vstupního materiálu, náročnosti jeho zpracování, účinnosti katalyzátoru a možnostech jeho opakovaného využití.

Autoři zdůrazňují význam hodnocení životního cyklu (LCA), které umožňuje porovnat environmentální dopady jednotlivých fází výroby a použití materiálu. Samotný původ z odpadu automaticky neznamená, že je výsledné řešení šetrnější než výroba konvenčního katalyzátoru. Do hodnocení je třeba zahrnout spotřebu energie, použitá činidla, vznik dalších odpadů, životnost materiálu i případné nároky na jeho regeneraci. Významnou výhodou může být omezení potřeby primárních surovin a současně snížení množství odpadu.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT

Předcházení vzniku odpadů je už čtvrt století součástí evropského odpadového hospodářství. Jak se za tu dobu proměnilo v praxi a jakou roli bude hrát v následujících letech? Blížící se legislativní změny, nové evropské požadavky i zkušenosti měst, obcí a firem otevírají řadu důležitých témat. Konference Předcházení vzniku odpadů 2026 nabídne prostor pro jejich odborné posouzení, konkrétní příklady z praxe i pohled na to, kam se bude odpadové hospodářství ubírat dál.

Jak snížit množství odpadu, který vůbec vznikne, a současně nastavit pravidla tak, aby byla pro obce i firmy srozumitelná a proveditelná? Právě propojení legislativy, každodenní praxe a principů oběhového hospodářství bude patřit k důležitým tématům letošního ročníku konference ASEKOL Předcházení vzniku odpadů, která se uskuteční 12. listopadu 2026 v Praze.

Legislativní změny mohou ovlivnit budoucnost obcí

Aktuálnost tématu podtrhuje také připravovaný legislativní plán Ministerstva životního prostředí. Pro rok 2027 se počítá s novelou zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, která má podle zveřejněného plánu snížit cíle pro obce v oblasti předcházení vzniku odpadů, zjednodušit některé procesy a upravit pravidla nakládání s odpady. Návrh má být vládě předložen v listopadu 2027 a počítá se rovněž s hodnocením dopadů regulace.

Co budou tyto záměry znamenat pro samosprávy a jak se mohou promítnout do praktického fungování odpadového hospodářství? Jak sladit požadavky na prevenci s dalšími povinnostmi obcí a s potřebami firem? I tyto otázky ukazují, proč má smysl sledovat legislativní vývoj v širších souvislostech a opět se zúčastnit letošního ročníku.

Od evropských pravidel až po zkušenosti českých měst

Program konference nabídne pohled na současné výzvy i dlouhodobější směřování oběhového hospodářství. Dopolední blok otevře téma 25 let předcházení vzniku odpadů a jeho současných výzev. Na legislativní novinky naváže pohled na možnosti nastavení cirkulární ekonomiky v evropském textilním průmyslu a také na vývoj odpadového hospodářství v českých městech a obcích. V programu vystoupí mimo jiné zástupci Ministerstva životního prostředí, Hospodářské komory ČR a Svazu měst a obcí České republiky.

Vedle právních předpisů je důležité sledovat i to, jak se principy prevence promítají do výroby, spotřeby a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti. Pro firmy jde o příležitost hledat úspory materiálů a surovin, pro samosprávy o možnosti rozvíjet účinnější systémy nakládání s odpady a pro celý sektor o prostor pro spolupráci a sdílení zkušeností. Pozornost si zaslouží také opětovné použití výrobků, které může prodloužit jejich životnost a omezit potřebu nových zdrojů.

Konference je určena odborníkům z odpadového hospodářství, zástupcům veřejné správy, podnikům, neziskovým organizacím i všem dalším zájemcům o oběhové hospodářství. Vedle odborného programu nabízí možnost osobního setkání s lidmi, kteří připravují pravidla, zavádějí je do praxe nebo hledají nové cesty k účinnějšímu využívání materiálů.

Získejte nové poznatky i inspiraci pro vlastní praxi

Letošní ročník se uskuteční v pražském T-Mobile Magenta Experience Centre v obchodním centru Arkády Pankrác. Zástupci měst a obcí, veřejného sektoru, neziskových organizací, škol i jednotlivci mohou díky podpoře generálního partnera ASEKOL sledovat konferenci online zdarma. Pro firemní účastníky je k dispozici prezenční i online varianta, stejně jako možnost osobního setkání s ostatními účastníky.

Program je již zveřejněn a registrace probíhá prostřednictvím webových stránek konference. Pokud chcete získat přehled o aktuálním vývoji, porovnat zkušenosti z praxe a lépe se připravit na budoucí směřování odpadového hospodářství, rezervujte si 12. listopad 2026 pro konferenci ASEKOL Předcházení vzniku odpadů 2026.

Podrobnosti o programu a registraci najdete na stránkách konference: www.predchazeniodpadu.cz

Jižní Korea chce do roku 2035 zásadně proměnit svou energetiku a průmysl. Vláda představila plán, který propojuje rozvoj obnovitelných zdrojů, modernizaci energetických sítí, nízkoemisní výrobu oceli, podporu baterií a polovodičů i nové způsoby využívání odpadních surovin. Finanční rámec dosahuje přibližně 747 miliard dolarů. Pro Evropu, která sama usiluje o dekarbonizaci průmyslu a současně řeší vysoké ceny energií a konkurenci ze zahraničí, je to důležitý signál. Jihokorejská vláda chce totiž využít zelenou transformaci také k posílení domácí výroby, technologického rozvoje a exportu.

Jihokorejská strategie Korea Green Transformation, označovaná zkratkou K-GX, byla představena jihokorejským prezidentem Če-mjongem 7. října 2026 a pokrývá období let 2026 až 2035. Jejím cílem je propojit snižování emisí s hospodářským růstem a vytvořit podmínky pro rozvoj průmyslových odvětví, která budou na světových trzích stále významnější. Plán se týká nejen výroby čisté energie, ale také pěti průmyslových odvětví s vysokými emisemi, konkrétně ocelářství, petrochemie, rafinérského zpracování ropy, cementářství a výroby polovodičů a displejů.

Finanční rámec představuje 1 000 bilionů jihokorejských wonů, tedy přibližně 747 miliard dolarů. Zahrnuje 200 bilionů wonů z veřejných financí a více než 790 bilionů wonů klimatického financování, které bude poskytováno prostřednictvím pěti státem podporovaných finančních institucí. Dalších 220 bilionů wonů se vztahuje k plánovaným investicím soukromých společností do deseti strategických projektů. Tyto částky je třeba chápat jako různé části finančního rámce, nikoli jako tři zcela nezávislé zdroje, které lze jednoduše sečíst. Vláda chce zároveň rozšířit klimatické financování tak, aby se výrazná část prostředků dostala do regionů a k malým a středním podnikům. V raných fázích implementace K-GX budou navíc zavedeny přímé domácí daňové úlevy na výrobu solárních fotovoltaických systémů, větrných elektráren a bateriových úložišť.

Energetika jako základ průmyslové strategie

Jedním z nejambicióznějších cílů je zvýšit do roku 2030 instalovaný výkon obnovitelných zdrojů na 100 GW. Vláda chce urychlit rozvoj solární a větrné energetiky, snížit náklady na její výstavbu a současně vybudovat potřebnou infrastrukturu pro přenos elektřiny. Počítá také s modernizací stávajících vedení a rozvojem nových systémů přenosu, které umožní dopravovat elektřinu z míst výroby do průmyslových center. Strategie mění dosavadní paradigmata a zavádí prioritní distribuci (priority dispatch), díky které dostanou obnovitelné zdroje a bateriová úložiště přednost před fosilními palivy.

Právě elektrické sítě mohou být pro celý plán stejně důležité jako samotné elektrárny. Výroba polovodičů, baterií, oceli a chemických produktů vyžaduje spolehlivé dodávky elektřiny ve velkých objemech. Nové obnovitelné zdroje proto musí doprovázet investice do přenosových a distribučních soustav, řízení spotřeby a dalších řešení, která pomohou vyrovnávat rozdíly mezi výrobou a poptávkou. Země přitom vychází z faktu, že její celková instalovaná kapacita činila v roce 2024 přibližně 160 GW a dosavadní historické maximum poptávky během srpnových veder roku 2026 dosáhlo 104 GW.

Jižní Korea zároveň počítá s pokračující rolí jaderné energetiky. Její význam souvisí s potřebou zajistit stabilní dodávky elektřiny pro průmyslovou ekonomiku. Vedle klasických jaderných elektráren chce vláda podporovat také malé modulární reaktory (SMR), které byly zařazeny mezi 10 prioritních zelených průmyslových odvětví s cílem posílit domácí dodavatelské řetězce. Ty patří mezi technologie, které mohou v budoucnu nabídnout další možnosti výroby nízkoemisní elektřiny, jejich širší uplatnění však bude záviset na ekonomice projektů, licencování a schopnosti přejít od vývoje ke komerčnímu provozu.

Energetická politika má přitom i přímý dopad na náklady firem. Jihokorejský ministr pro klima a energetiku v červnu 2026 výslovně upozornil na potřebu snížit ceny elektřiny pro průmysl, aby podniky mohly lépe konkurovat na světových trzích. Vláda zvažuje také regionálně diferencované ceny elektřiny, které by mohly zvýhodnit energeticky náročné provozy mimo širší oblast Soulu.

Ocel vyrobená s pomocí vodíku a nové technologie pro cementárny

Zásadní část programu se zaměřuje na průmyslové procesy, jejichž emise nelze odstranit pouhým přechodem na obnovitelnou elektřinu. Nejvýraznějším příkladem je výroba oceli. Jihokorejská vláda chce do roku 2030 podpořit demonstrační projekt výroby oceli s využitím vodíkové redukce železné rudy v rozsahu 300 tisíc tun. Dlouhodobým cílem je dostat vodíkovou výrobu do průmyslového měřítka a získat významnou pozici na trhu s nízkoemisní ocelí, přičemž plán počítá s tím, že produkce zelené oceli dosáhne do roku 2036 objemu 2,5 milionu tun a do roku 2050 přejde celé jihokorejské ocelářství kompletně na vodíkovou redukci.

Při klasické výrobě železa ve vysoké peci se jako redukční činidlo používá především koks, jehož prostřednictvím vznikají velké objemy oxidu uhličitého. Vodíková redukce může tuto funkci převzít a při použití vodíku s nízkou uhlíkovou stopou podstatně snížit emise samotného procesu. Technologie však potřebuje dostatek levné elektřiny a vodíku a vyžaduje změny ve výrobních zařízeních i navazujících provozech. Jihokorejská strategie proto spojuje vývoj nové ocelářské technologie s podporou výroby vodíku a stabilních dodávek elektřiny. Na realizaci těchto technologických změn v ocelářství se bude jako klíčový partner podílet konglomerát POSCO Holdings.

V cementářství se vláda chce zaměřit mimo jiné na vývoj směsných cementů s více složkami. Jejich využití může snížit potřebu slínku, jehož výroba je významným zdrojem emisí. Vedle spalování paliv totiž vzniká oxid uhličitý také přímo při rozkladu vápence. Rozvoj nízkoemisních cementů proto může přinést výsledky i v situaci, kdy se energetická náročnost výroby podaří snížit jen částečně.

Petrochemický a rafinérský průmysl má využívat nové výrobní postupy a větší podíl alternativních surovin. Jihokorejský plán zahrnuje vývoj elektricky vytápěných zařízení pro krakování nafty, která slouží jako důležitá surovina pro výrobu základních chemikálií. Elektrifikace takového procesu může snížit přímé emise z výroby, pokud elektřina pochází z nízkoemisních zdrojů. Současně se počítá s rozšiřováním využití biologických a recyklovaných surovin.

Polovodiče, baterie a solární články jako průmyslová priorita

K-GX zahrnuje také výrobu polovodičů a displejů, tedy obory, v nichž má Jižní Korea významné postavení na světových trzích. Vedle vysoké spotřeby elektřiny představují v těchto provozech problém také některé procesní plyny s vysokým potenciálem globálního oteplování. Vláda proto chce podporovat jejich nahrazování látkami s nižším potenciálem oteplování a vývoj technologií, které sníží emise během výroby čipů a dalších elektronických komponentů.

Tento záměr je důležitý i z pohledu rostoucí poptávky po výpočetním výkonu, datových centrech a umělé inteligenci. Moderní polovodiče vyžadují rozsáhlé výrobní kapacity a stabilní dodávky elektřiny. Rozvoj digitální ekonomiky proto zvyšuje význam energetické infrastruktury, zatímco tlak na snižování emisí rozšiřuje požadavky na samotnou výrobu.

Mezi deseti prioritními zelenými průmyslovými odvětvími jsou také pokročilé baterie, výkonová elektronika, tepelná čerpadla, vodík, větrná a solární energetika a technologie zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého. U baterií chce Jižní Korea podpořit vývoj a komercializaci dalších generací, včetně celých článků v pevné fázi. V oblasti solární energetiky plánuje do roku 2028 komercializovat tandemové články založené na kombinaci různých polovodičových vrstev, které mohou dosahovat vyšší účinnosti než běžné solární články.

Vláda chce zároveň posilovat domácí výrobní základnu. Počítá s podporou vývoje, demonstračních projektů a komercializace technologií, ale také s daňovými pobídkami pro výrobu vybraných komponentů a zařízení v Jižní Koreji. Význam této části programu spočívá v tom, že země chce rozvíjet nejen samotné využívání čistých technologií, ale i jejich výrobu, dodavatelské řetězce a exportní potenciál.

Odpadní plasty a pneumatiky jako zdroj surovin

Další oblastí je oběhové hospodářství. Jihokorejský plán počítá s výrazným navýšením využívání plastového odpadu a vyřazených pneumatik jako surovin pro průmysl. Zatímco výchozí objem pro rok 2025 činil přibližně 10 tisíc tun, pro rok 2030 je stanoven cíl 200 tisíc tun a pro rok 2035 půl milionu tun.

Součástí záměru je také zvýšit do roku 2035 podíl biologických a recyklovaných surovin v petrochemické výrobě na 10 %. Výchozí hodnota pro rok 2025 činila 0,5 %. Využívat se mají například suroviny z biologických zdrojů a pyrolýzní olej získávaný z plastového odpadu. Po odpovídajícím zpracování může sloužit jako vstup pro další chemickou výrobu a nahradit část fosilních surovin.

Takový přístup může rozšířit možnosti zpracování odpadů, které se obtížně recyklují běžnými mechanickými postupy. Přínos pro životní prostředí však bude záviset na energetické náročnosti technologie, emisích během zpracování a skutečném množství primárních surovin, které se podaří nahradit. Vedle recyklace plastů chce Jižní Korea podporovat také výrobu udržitelných leteckých paliv a bionafty z biologických a odpadních surovin.

Pro evropské podniky je tato oblast zajímavá také proto, že propojuje odpadové hospodářství s chemickým průmyslem a výrobou paliv. Konkurenceschopnost těchto řešení bude záviset na dostupnosti vstupních materiálů, ceně energie, kvalitě výsledných produktů a pravidlech, která určují jejich uznávání na trhu.

Evropa investuje také, rozdíl může být v podmínkách pro průmysl

Jihokorejský program přichází v době, kdy Evropská unie rovněž usiluje o spojení dekarbonizace s posílením průmyslové základny. Evropský Clean Industrial Deal, představený v únoru 2025, počítá s mobilizací více než 100 miliard eur na podporu čisté výroby v Evropě. Zaměřuje se na energeticky náročná odvětví, například ocelářství, hutnictví a chemický průmysl, a na rozvoj čistých technologií. Evropská komise zároveň zdůrazňuje potřebu snížit náklady na energie, posílit oběhové hospodářství a omezit závislost na dodavatelích surovin ze třetích zemí.

Částky jihokorejského a evropského programu však nelze přímo srovnávat bez zohlednění jejich časového rámce, struktury financování a rozsahu podporovaných projektů. Jihokorejský plán zahrnuje veřejné finance i klimatické financování a počítá se soukromými investicemi do strategických projektů. Evropský Clean Industrial Deal zase představuje širší soubor finančních, regulačních a průmyslových nástrojů. Samotná výše oznámených prostředků proto ještě neříká, která ekonomika dosáhne lepších výsledků.

Důležitým rozdílem může být způsob, jakým jednotlivé země vytvářejí podmínky pro investice. Jihokorejská strategie výslovně propojuje podporu technologií s posílením domácí výroby, rozvojem dodavatelských řetězců a snahou prosadit se na globálních trzích. Evropská unie se obdobně snaží podpořit výrobu čistých technologií a zvýšit poptávku po nízkoemisních produktech. Současně však evropské podniky upozorňují na vysoké ceny energií a náklady spojené s transformací průmyslu.

Význam pro evropskou konkurenceschopnost má rovněž mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích tzv. CBAM, který od roku 2026 uplatňuje uhlíkové náklady na dovoz vybraných emisně náročných výrobků. Týká se mimo jiné železa a oceli, cementu, hnojiv, hliníku, elektřiny a vodíku. Jeho smyslem je omezovat přesun emisně náročné výroby do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly a motivovat zahraniční výrobce ke snižování emisí.

Evropská komise stanovila cenu certifikátu CBAM pro třetí čtvrtletí roku 2026 na 82,32 eura za tunu ekvivalentu oxidu uhličitého, což představuje nárůst o 9,4 % oproti předchozímu čtvrtletí. Účinek mechanismu však bude záviset také na jeho konkrétním nastavení, dostupnosti ověřitelných údajů o emisích a schopnosti firem promítnout uhlíkové náklady do svých obchodních rozhodnutí. Účinek mechanismu však bude záviset také na jeho konkrétním nastavení, dostupnosti ověřitelných údajů o emisích a schopnosti firem promítnout uhlíkové náklady do svých obchodních rozhodnutí.

Zelená transformace jako nový motor průmyslové politiky

Pro Evropu proto bude důležité sledovat, jak se jihokorejské plány promění ve skutečné výrobní kapacity, ceny nízkoemisních materiálů a nabídku technologií na světových trzích. Jižní Korea má silnou průmyslovou základnu a zkušenosti s výrobou polovodičů, baterií, automobilů a elektroniky. Pokud se jí podaří spojit tyto schopnosti s dostupnou čistou energií a průmyslovými investicemi, může posílit své postavení v dalších rychle se rozvíjejících odvětvích.

Zda to povede také k oslabení evropských výrobců, bude záviset na vývoji cen, produktivitě, technologických inovacích a podmínkách na jednotlivých trzích. Jihokorejský plán ale jasně ukazuje, že zelená transformace se stále výrazněji propojuje s průmyslovou politikou. O výsledné konkurenceschopnosti proto budou rozhodovat nejen klimatické cíle, ale také dostupnost a ceny energie, investiční podmínky, výrobní technologie a schopnost přenést inovace do komerční praxe.

Nový evropský systém emisních povolenek pro budovy a silniční dopravu se má naplno rozběhnout v roce 2028. Ještě před jeho spuštěním Evropská unie posiluje mechanismy, které mají zabránit prudkým cenovým výkyvům a zvýšit předvídatelnost trhu. Rada EU nyní definitivně schválila úpravu rezervy tržní stability pro systém ETS2. Ta počítá s větším množstvím povolenek uvolňovaných při překročení stanovené cenové hranice a s pružnější reakcí na vývoj jejich nabídky.

ETS2 se zaměří na emise spojené se spalováním paliv v budovách, silniční dopravě a dalších vybraných sektorech. Na rozdíl od stávajícího systému EU ETS1, který zahrnuje například energetiku a energeticky náročný průmysl, budou v novém systému povinnosti spojené s emisními povolenkami plnit především dodavatelé paliv. Ti budou muset vykazovat emise vznikající při jejich spotřebě a odevzdávat odpovídající množství povolenek. Náklady na jejich nákup se však mohou promítnout do cen paliv, a tím také do výdajů domácností za vytápění a do nákladů na dopravu.

Více povolenek při růstu ceny

Nejvýraznější změna se týká mechanismu, který má reagovat na příliš vysokou cenu emisí. Pokud cena uhlíku překročí hranici 45 eur za tunu ekvivalentu CO₂ v cenách roku 2020, z rezervy tržní stability se bude uvolňovat dvojnásobný počet povolenek oproti dosavadnímu nastavení. Namísto 20 milionů jich bude 40 milionů.

Vyšší nabídka povolenek má v takové situaci pomoci zmírnit růst cen a posílit důvěru účastníků trhu. Samotná hranice 45 eur však nepředstavuje pevný cenový strop. Mechanismus umožňuje zvýšit nabídku povolenek, jeho skutečný dopad na tržní cenu bude záviset také na celkové poptávce, dostupném množství povolenek a dalších okolnostech.

Rezerva má reagovat plynuleji

Další úprava se týká situace, kdy množství povolenek v oběhu klesne pod 260 milionů. Nová pravidla umožní jejich uvolňování z rezervy postupněji, aby se nabídka mohla přizpůsobovat vývoji trhu bez prudkých skoků. Cílem je omezit nejistotu, která by mohla vzniknout při překročení předem stanovené hranice.

Rezerva tržní stability bude navíc fungovat i po roce 2030. Evropská unie tak chce zachovat nástroj pro vyrovnávání nabídky a poptávky také v dalších letech, kdy se bude měnit spotřeba fosilních paliv i struktura energetiky a dopravy.

Zkouška důvěry před rokem 2028

Rada EU změny formálně schválila 9. října 2026. Nyní bude rozhodnutí podepsáno a zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. V platnost vstoupí dvacátým dnem po zveřejnění a nová pravidla mají být plně připravena před plánovaným spuštěním ETS2 v roce 2028.

Systém je součástí evropského klimatického balíčku Fit for 55 a jeho cílem je přispět ke snížení emisí v dotčených sektorech do roku 2030 o 42 procent oproti roku 2005. Posílení rezervy tržní stability představuje jednu z úprav, kterými se EU snaží sladit klimatické cíle s předvídatelnějším fungováním trhu.