Evropské peníze měly pomoci modernizovat českou ekonomiku, snížit její energetickou náročnost, podpořit čistou mobilitu a přesunout nákladní dopravu na ekologičtější způsoby přepravy. Do jednotlivých programů směřovaly miliardy korun, jejichž prostřednictvím měla Česká republika přiblížit své hospodářství evropským cílům. Nejvyšší kontrolní úřad však ve svém novém EU reportu 2026 upozorňuje na zásadní rozpor mezi objemem vyčerpaných prostředků a skutečnými výsledky.

Evropské peníze měly pomoci modernizovat českou ekonomiku, snížit její energetickou náročnost, podpořit čistou mobilitu a přesunout nákladní dopravu na ekologičtější způsoby přepravy. Do jednotlivých programů směřovaly miliardy korun, jejichž prostřednictvím měla Česká republika přiblížit své hospodářství evropským cílům. Nejvyšší kontrolní úřad však ve svém novém EU reportu 2026 upozorňuje na zásadní rozpor mezi objemem vynaložených prostředků a skutečnými výsledky. Česko se sice naučilo evropské dotace administrativně zvládat, jejich přínos pro ekonomiku, energetiku a životní prostředí ale často zůstává výrazně za očekáváním.

Zpráva přitom nabízí mnohem širší pohled než jen souhrn jednotlivých kontrolních zjištění. Ukazuje, jak Česká republika hospodaří s evropskými prostředky, jaké nedostatky se opakují napříč dotačními programy a proč bude stále důležitější hodnotit úspěšnost investic podle jejich skutečných dopadů. Právě v době příprav nového evropského rozpočtového období 2028 až 2034 mají tato zjištění mimořádný význam.

Česko má z evropských zdrojů získat více než 1,3 bilionu korun

Rozsah finančních prostředků, o které se jedná, je mimořádný. Česká republika má v současném víceletém finančním rámci Evropské unie na období 2021 až 2027 a z Modernizačního fondu k dispozici přibližně 1 324 miliard korun. Tato částka odpovídá zhruba polovině výdajů státního rozpočtu v roce 2025. Peníze přitom směřují do velmi širokého spektra oblastí prostřednictvím 155 různých dotačních titulů. Vedle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky zahrnují také Národní plán obnovy nebo programy zaměřené na energetickou transformaci.

Právě šíře podpory a množství jednotlivých programů však přinášejí také značné nároky na koordinaci, přípravu projektů a kontrolu jejich výsledků. NKÚ ve zprávě připomíná, že české instituce se během členství v Evropské unii naučily evropské prostředky čerpat v souladu s formálními pravidly. Stále však přetrvávají systémové nedostatky, které umožňují podporovat projekty bez dostatečné přidané hodnoty, případně investice, jejichž původní smysl se během opakovaných změn a úprav vytrácí. U řady projektů navíc kontrolní úřad nachází nehospodárné nebo neefektivní výdaje.

Elektromobilita dostala 5,3 miliardy korun, Česko přesto zůstává na chvostu EU

Jedním z názorných příkladů je podpora čisté mobility. Do rozvoje nízkoemisních a bezemisních dopravních prostředků a související infrastruktury směřovalo v rámci evropských programů v působnosti Ministerstva dopravy a Ministerstva průmyslu a obchodu celkem 5,3 miliardy korun. Podpora byla v průběhu posledních dvou programových období rozložena nejméně do osmi různých programů a podprogramů.

Výsledky však neodpovídají očekáváním. Podle srovnání NKÚ zůstává Česká republika v počtu registrovaných elektrických a hybridních automobilů na 100 tisíc obyvatel až na 24. místě v Evropské unii. Z národních cílů se podařilo splnit plánovaný počet osobních bateriových vozidel, výsledky u dalších kategorií už tak příznivé nejsou. Česko nedosáhlo stanovených cílů v počtu bateriových užitkových vozidel, elektrických autobusů ani vozidel na vodíkový pohon.

Nedostatky se týkají také dobíjecí infrastruktury. Česká republika neplnila některé závazné cíle týkající se pokrytí Transevropské dopravní sítě veřejně dostupnými dobíjecími stanicemi. NKÚ současně upozorňuje na nedokončená legislativní a regulatorní pravidla pro bezpečné dobíjení elektromobilů a parkování vozidel na plynná paliva v hromadných garážích. Právě neúplný právní rámec podle kontrolního úřadu do určité míry brání intenzivnějšímu rozvoji čisté mobility.

Zajímavé je také zjištění týkající se finančních nástrojů. Bateriová vozidla pořízená jejich prostřednictvím představovala 26,6 % nově registrovaných bateriových automobilů. To ukazuje, že zvolený způsob podpory může mít na rozvoj trhu konkrétní účinek. Současně však celkové výsledky naznačují, že jednotlivé dotační programy a investice do infrastruktury musí být lépe provázány s legislativními podmínkami a reálnými potřebami trhu.

Energetické úspory za 26,4 miliardy korun přinesly jen omezený efekt

Ještě výraznější rozpor mezi finanční podporou a dosaženým výsledkem se objevuje v oblasti energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů. NKÚ hodnotí programy, do kterých v letech 2015 až 2025 směřovalo celkem 26,4 miliardy korun. Jejich cílem bylo mimo jiné snížit energetickou náročnost podnikatelského sektoru a podpořit využívání obnovitelných zdrojů energie.

Podpora z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost určená na energetické úspory však přinesla úsporu odpovídající pouze 1,1 % celkové čisté konečné spotřeby energie v průmyslu a službách. Stanovených cílových úspor se nepodařilo dosáhnout. Je přitom důležité zdůraznit, že uvedených 1,1 % se vztahuje ke konkrétní podpoře z tohoto operačního programu, nikoli k souhrnnému účinku všech 26,4 miliardy korun.

Také v novějším programovém období se objevují problémy. Podpora z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost do konce roku 2024 nepřinesla očekávané zvýšení instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů energie. U Národního plánu obnovy zase NKÚ upozorňuje na pravděpodobné nesplnění očekávaného snížení spotřeby energie v budovách ve vlastnictví státu. Důvodem je malý zájem žadatelů, který souvisí s nevhodně nastavenými podmínkami podpory.

Zpráva tak odhaluje několik různých příčin nedostatečného efektu. V jednom případě nebyl dostatečný zájem o připravenou podporu, v jiném se nepodařilo dosáhnout stanovených energetických úspor a v dalším se očekávaný rozvoj obnovitelných zdrojů zatím nepromítl do instalovaného výkonu. Společným jmenovatelem je nedostatečné propojení dotačních nástrojů s konkrétními a měřitelnými výsledky.

Nákladní doprava měla zamířit na železnici a vodu. Silnice však dál rostou

Dalším příkladem nevyužitého potenciálu evropských investic je nákladní doprava. Česká republika si stanovila cíl převést do roku 2030 třicet procent silniční nákladní přepravy na vzdálenosti nad 300 kilometrů na železnici nebo vnitrozemskou vodní dopravu. Tento záměr měl podpořit efektivnější využívání dopravní infrastruktury, snížit zatížení silnic a přispět k omezení emisí z nákladní dopravy.

Ministerstvo dopravy plánovalo v letech 2015 až 2023 podpořit projekty kombinované dopravy částkou přibližně 4,7 miliardy korun. Ve skutečnosti však podporu získalo pouze 14 projektů v celkové výši 648,4 milionu korun. Rozdíl mezi plánovaným a skutečně poskytnutým objemem podpory je tedy značný.

Ani dosažené výsledky neukazují na výraznější posun. Celkový přepravený objem v kombinované dopravě v České republice klesá, železniční nákladní doprava stagnuje a vodní nákladní doprava prakticky neexistuje. Silniční nákladní doprava naopak roste. Podle NKÚ proto existuje vysoké riziko, že stanovený cíl přesunu třiceti procent silniční nákladní přepravy nebude do roku 2030 splněn.

Kontrolní úřad přitom upozorňuje na příčiny, které přesahují samotné nastavení dotačních programů. Rozvoj kombinované dopravy omezuje nedostatečná kapacita a spolehlivost železnice, problémy se splavností Labe i nedostatečná připravenost projektů. Bez odpovídající infrastruktury totiž nemohou ani dobře nastavené investiční pobídky zajistit, aby přepravci ve větší míře využívali železnici nebo vodní cesty.

Problematické jsou také podmínky, za kterých byly dotace poskytovány. Příjemci měli povinnost naplnit předpokládané roční přepravní objemy alespoň jednou během pětileté doby udržitelnosti projektu. Po jejím skončení už nemuseli zachovávat nebo zvyšovat výkon kombinované dopravy ani zajišťovat veřejný nediskriminační přístup k překladišti. Takto nastavené podmínky podle NKÚ nezaručují, že podpořené investice budou mít dlouhodobý přínos pro rozvoj kombinované dopravy.

Česko musí změnit způsob, jakým hodnotí úspěšnost evropských dotací

Tři uvedené příklady představují jen část širších zjištění EU reportu 2026. NKÚ se věnuje také podpoře uhelných regionů, modernizaci zdravotnictví, digitalizaci a dalším oblastem, ve kterých se opakují problémy s přípravou projektů, nastavením dotačních podmínek nebo dosažením původně stanovených cílů.

Zvláštní pozornost si zaslouží také doporučení kontrolního úřadu pro příští programové období. Česká republika by podle NKÚ měla omezit roztříštěnost dotační podpory, soustředit prostředky do oblastí s největším dlouhodobým přínosem a pravidelně vyhodnocovat skutečnou výkonnost jednotlivých programů. Důraz má být kladen také na zjednodušení administrace a větší motivaci příjemců k hospodárnému využívání veřejných peněz.

Významnou novinkou v novém období má být také změna samotného systému evropského financování. Evropská komise připravuje model, ve kterém bude vyplácení většiny prostředků více navázáno na plnění konkrétních cílů, milníků a reforem. Dosavadní systém řady samostatných fondů a programů má nahradit společnější rámec národních a regionálních partnerských plánů.

V České republice se navíc od 1. ledna 2027 začne uplatňovat nový zákon o řízení a kontrole veřejných financí, který klade větší důraz na systémové řízení, rizika a odpovědnost za výsledek. Jeho smyslem je posílit zásadu, že veřejné prostředky mají být využívány účelně, hospodárně a efektivně.

Dokument ke stažení:

Zpráva o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2026)

Veřejná podpora zemědělství dosáhla historického maxima. Vlády po celém světě vynakládají stále více peněz na pomoc zemědělcům, reakce na krize a stabilizaci trhu. Přesto se zhoršuje poměr mezi objemem finanční podpory a investicemi do výzkumu, inovací a infrastruktury, které mají zajistit dlouhodobou produktivitu a odolnost zemědělství. Nová rozsáhlá zpráva OECD ukazuje, že zemědělská politika stojí před zásadním úkolem. Vedle ekonomické stability musí mnohem účinněji podporovat také adaptaci na klimatické změny a ochranu přírodních zdrojů, na nichž je samotná produkce potravin závislá.

Zemědělství patří mezi hospodářská odvětví, jejichž fungování stále výrazněji ovlivňují souběžná rizika. Extrémní výkyvy počasí, dlouhodobé sucho, povodně, geopolitické konflikty, narušování dodavatelských řetězců, kolísání cen energií a hnojiv i proměny mezinárodního obchodu vytvářejí prostředí, ve kterém musí zemědělci plánovat výrobu s mnohem větší nejistotou. Tyto okolnosti se promítají do nákladů, výnosů i dostupnosti potravin. Státy proto stále častěji zasahují prostřednictvím dotací, kompenzací a dalších podpůrných nástrojů.

Právě rozsah a účinnost těchto zásahů analyzuje nová publikace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD s názvem Agricultural Policy Monitoring and Evaluation 2026: Enhancing resilience in a world of interconnected risks. Rozsáhlá zpráva o 699 stranách hodnotí zemědělskou politiku v 56 ekonomikách, zahrnujících 38 členských zemí OECD, pět dalších členských států Evropské unie a 13 rozvíjejících se ekonomik. Přináší mezinárodní srovnání veřejné podpory, její struktury a dopadů na producenty, spotřebitele i celkové fungování zemědělského sektoru.

Podle OECD dosáhla celková podpora zemědělství v roce 2025 více než 950 miliard amerických dolarů. Oproti roku 2023 jde o nárůst přesahující 121 miliard dolarů, tedy téměř 15 %. Podpora současně představovala 19,1 % hodnoty zemědělské produkce, zatímco v roce 2023 to bylo 17,6 %. Jde o výrazný obrat oproti předchozím desetiletím, kdy podpora v poměru k hodnotě produkce postupně klesala.

Nicméně rostoucí objem veřejných prostředků automaticky neznamená, že zemědělství získává lepší předpoklady pro dlouhodobý rozvoj. Významná část dodatečných výdajů směřuje na řešení bezprostředních problémů, kompenzace ztrát a mimořádnou pomoc po přírodních katastrofách. Taková podpora může být pro zemědělce v kritických situacích nezbytná, současně však sama o sobě nevytváří dostatečné podmínky pro přizpůsobení produkce novým klimatickým a ekonomickým podmínkám.

OECD upozorňuje, že v rozvíjejících se ekonomikách je růst podpory spojen především s opatřeními ovlivňujícími domácí ceny zemědělských komodit. V členských zemích OECD naopak převažují přímé rozpočtové transfery producentům, včetně významných mimořádných kompenzací. Rozdílné přístupy mají společný problém. Část veřejných prostředků ovlivňuje výrobní rozhodování, ceny a obchod způsobem, který nemusí přinášet odpovídající ekonomický ani společenský užitek.

Zpráva proto doporučuje přesnější cílení podpory a větší využívání nástrojů, které zemědělcům pomáhají řídit rizika a dosahovat konkrétních výsledků. Podpora by měla lépe zohledňovat nejen objem vyprodukovaných komodit, ale také schopnost hospodářství udržet produkci v proměnlivých podmínkách, efektivně využívat půdu a vodu a snižovat negativní dopady na životní prostředí.

Zajímavý je také pohled na samotné příjemce ekonomických dopadů zemědělské politiky. Veřejná podpora totiž neovlivňuje pouze hospodaření zemědělců, ale také ceny, které platí spotřebitelé. Podle odhadu OECD představovaly nepřímé náklady spotřebitelů v důsledku zemědělských podpůrných politik v letech 2023 až 2025 v průměru 204 miliard dolarů ročně. To odpovídá 4,4 % spotřebitelských výdajů na zemědělské produkty na úrovni prvovýroby.

Představme si, že stát zavede clo na dováženou pšenici, aby ochránil domácí producenty před levnější zahraniční konkurencí. Dovozní pšenice tím zdraží a domácí pěstitelé mohou prodávat svou produkci za vyšší cenu, než jakou by získali při volném obchodu. Vyšší náklady se následně mohou promítnout do cen mouky, pečiva a dalších výrobků z obilí. Výsledkem je, že zemědělci získávají cenovou výhodu, zatímco spotřebitelé za potraviny platí více. Část podpory zemědělské produkce tak ve skutečnosti hradí domácnosti ze svých peněženek, aniž by se tato částka objevila ve státním rozpočtu jako přímá dotace.

Investice do budoucnosti zaostávají za výdaji na současné problémy

Jedním z nejvýznamnějších zjištění zprávy je dlouhodobý pokles relativního podílu veřejných investic do služeb, které vytvářejí předpoklady pro rozvoj zemědělství. Patří sem výzkum, vzdělávání, poradenské služby, inovace, infrastruktura, kontrolní systémy a další veřejné služby podporující fungování celého odvětví.

V letech 2023 až 2025 dosahovaly tyto výdaje v 56 sledovaných ekonomikách v průměru 118 miliard dolarů ročně. Jejich podíl na hodnotě zemědělské produkce však klesl ze 4,6 % na počátku tisíciletí na pouhých 2,4 % v současnosti. Zemědělství tak sice získává stále větší objem veřejné podpory, ale relativní význam investic do společného výzkumného, znalostního a infrastrukturního zázemí se snižuje.

Významnou část výdajů na obecné služby představuje infrastruktura, na kterou připadá v průměru 47 % těchto prostředků. Zahrnuje mimo jiné zavlažovací systémy, skladovací kapacity a další zařízení nezbytná pro fungování zemědělské výroby. Znalostní a inovační systémy představují přibližně 23 %. Jejich podíl se mezi jednotlivými zeměmi výrazně liší. Evropská unie, Norsko, Austrálie, Brazílie, Spojené království a Argentina patří mezi ekonomiky, které jim věnují více než polovinu výdajů na obecné zemědělské služby.

Zvláštní pozornost si v tomto kontextu zaslouží právě zemědělské znalostní a inovační systémy, označované zkratkou AKIS. Zahrnují zemědělský výzkum, vzdělávání, přenos poznatků do praxe, poradenské služby i spolupráci mezi výzkumnými institucemi, podniky a samotnými zemědělci. Právě tyto vazby umožňují přenášet nové technologie a vědecké poznatky do každodenního hospodaření. Přestože Evropská unie vynakládá na tyto inovační systémy nadprůměrný podíl ze svých celkových výdajů na obecné služby, celkový objem těchto prostředků zůstává v porovnání s přímou rozpočtovou podporou producentů relativně nízký.

Globálně navíc veřejné investice do těchto systémů dnes představují přibližně 0,5 % hodnoty zemědělské produkce, tedy zhruba polovinu úrovně z počátku tisíciletí. Takový vývoj je problematický zejména v době, kdy se zemědělství musí vyrovnávat s rostoucími nároky na efektivitu produkce, úsporu vstupů, ochranu půdy a vody i snižování emisí.

Výzkum a inovace přitom mohou přinášet konkrétní výsledky v mnoha oblastech. Od šlechtění odrůd odolnějších vůči suchu a vysokým teplotám přes přesnější dávkování hnojiv a ochranných prostředků až po nové postupy hospodaření s půdní organickou hmotou, efektivnější zavlažování a využívání digitálních technologií. Jejich přínos se navíc často projeví až s odstupem několika let. Omezení investic proto může mít dlouhodobé následky, které se v běžných rozpočtových ukazatelích neprojeví okamžitě.

Evropská zemědělská politika postupně mění způsob podpory

Zpráva OECD věnuje značnou pozornost také rozdílům mezi jednotlivými zeměmi. Ukazuje, že neexistuje jediný univerzální model podpory zemědělství. Zatímco některé státy využívají především cenová opatření a platby přímo navázané na produkci, jiné dávají větší prostor rozpočtovým transferům a podmínkám spojeným s konkrétními výsledky hospodaření.

V Evropské unii je patrný postupný přesun od plateb navázaných na aktuální produkci k podpoře založené na jiných kritériích. Podíl plateb spojených s aktuálními výrobními parametry klesl z přibližně 11,6 % hrubých příjmů zemědělských podniků v letech 2000 až 2002 na 4,7 % v období 2023 až 2025. Současně vzrostl význam plateb založených na jiných parametrech, například na základních nárocích na podporu.

Evropská unie se spolu se Švýcarskem řadí také mezi země s relativně významným podílem rozpočtové podpory spojené s dobrovolnými podmínkami. Ty mohou zahrnovat postupy, které přinášejí environmentální nebo jiné veřejně prospěšné výsledky nad rámec povinností stanovených právními předpisy.

Zvlášť výrazný příklad představuje Švýcarsko, kde se podpora stále více zaměřuje na ochranu krajiny a biologické rozmanitosti. Platby založené na nekomoditních kritériích zde přesahují 10 % hrubých příjmů zemědělských podniků. Norsko zase využívá rozsáhlou podporu zaměřenou na zachování kulturní krajiny a strukturální podmínky hospodaření.

Tato srovnání ukazují, jak může veřejná podpora postupně získávat širší funkci. Vedle zajištění příjmů zemědělců může odměňovat také péči o krajinu, ochranu přírodních zdrojů a postupy, které přispívají k dlouhodobé udržitelnosti zemědělské produkce.

Odolnost zemědělství začíná u půdy, vody a schopnosti předvídat rizika

Samostatnou a stále důležitější oblastí je připravenost zemědělství na klimatická rizika. Četnější výskyt sucha, povodní a dalších extrémních meteorologických jevů zvyšuje nejistotu produkce a náklady na hospodaření. Zemědělská politika proto potřebuje podporovat nejen obnovu po vzniklých škodách, ale především prevenci a schopnost přizpůsobit výrobní systémy novým podmínkám.

To zahrnuje lepší dostupnost klimatických a meteorologických informací, rozvoj pojištění, investice do vodohospodářské infrastruktury, ochranu půdní úrodnosti a podporu postupů, které zvyšují schopnost krajiny zadržovat vodu. Významnou úlohu mají také výzkum a inovace, které umožňují přesněji vyhodnocovat rizika a přizpůsobovat hospodaření místním přírodním podmínkám.

OECD doporučuje posílit systémové řízení rizik a vytvářet předvídatelné podmínky pro zemědělské podniky. Opakované mimořádné kompenzace mohou pomoci překonat bezprostřední následky katastrof, dlouhodobou stabilitu však přinášejí především investice do prevence, infrastruktury a znalostí.

S tím úzce souvisí také environmentální účinnost zemědělské politiky. Veřejné prostředky by měly být lépe propojeny s konkrétními cíli v oblasti ochrany přírodních zdrojů a jejich plnění by mělo být pravidelně vyhodnocováno. Samotná výše dotací totiž nevypovídá o tom, zda se skutečně zlepšuje stav půdy, vody, biodiverzity nebo emisní bilance zemědělství.

15 inspirativních zajímavostí ze zprávy OECD:

1. V některých zemích představuje podpora více než 40 % příjmů zemědělců. Týká se to například Islandu, Švýcarska, Norska a Jižní Koreje. V těchto státech tak veřejná podpora tvoří mimořádně významnou část příjmů zemědělských podniků.
2. Některé státy zemědělcům naopak jejich příjmy snižují. Argentina, Vietnam a Indie uplatňují politiky, které stlačují domácí ceny zemědělských komodit pod úroveň mezinárodního trhu. Zemědělci tak v těchto případech fakticky přicházejí o část možných příjmů.
3. Podpora se může výrazně lišit i mezi jednotlivými komoditami v jedné zemi. V Kazachstánu se například domácí cena nejméně podporované komodity pohybuje přibližně 74 % pod mezinárodní úrovní, zatímco u nejvíce podporované komodity dosahuje naopak 41 % nad ní. Podobné rozdíly OECD uvádí také u Egypta, Indonésie a Peru.
4. Austrálie prakticky neuplatňuje podporu zemědělství prostřednictvím cenových zásahů. OECD u tamních komodit nezaznamenává měřitelnou podporu tržních cen. V Kanadě se tento typ podpory týká pouze tří ze šestnácti sledovaných komodit, především těch, jejichž produkce podléhá systému řízení nabídky.
5. Více než polovina podpory amerických zemědělců je spojena s povinnými podmínkami. To je výrazný rozdíl oproti řadě dalších zemí, kde jsou platby méně provázány s konkrétními požadavky. Evropská unie a Švýcarsko zase vynikají poměrně vysokým podílem rozpočtové podpory spojené s dobrovolnými omezeními.
6. Norsko zavádí pravidelné sledování kvality zemědělské půdy. Nový systém navazuje na monitoring pastvin a lesních půd zahájený v roce 2024. Jeho cílem je dlouhodobě dokumentovat stav půdy a sledovat, jak se v čase mění její vlastnosti.
7. Turecko připravilo vodní plán na období 2026 až 2035. Počítá mimo jiné se stupňovitým zpoplatněním vody, podmíněním zemědělských dotací plněním kritérií vodní účinnosti a digitálním sledováním odběrů podzemních vod. Jde o příklad propojení zemědělské podpory s hospodařením s vodními zdroji.
8. Dánsko chce od roku 2027 přejít na individuální limity dusíku pro jednotlivé farmy. Dosavadní přístup založený na limitech vstupů má nahradit systém zemědělských kvót odvozených od povoleného zatížení vod v jednotlivých povodích. Zemědělci přitom mají získat určitou flexibilitu například při volbě plodin, hnojení nebo obchodování s kvótami.
9. Nizozemsko kombinuje omezení dusíkového znečištění s dobrovolným ukončováním zemědělské činnosti. Jeho opatření zahrnují extenzifikaci hospodaření, lepší nakládání s hnojem, programy pro dobrovolný odchod zemědělců a rozvoj přírodních ploch. Další fáze počítá také s podporou inovací.
10. Švédsko podporuje investice, které omezují emise amoniaku ze zemědělství. Nový program Kväveklivet, tedy Dusíkatý skok, má pomoci financovat technologie a investice na farmách, které zvyšují účinnost využití dusíku a snižují jeho úniky do ovzduší.
11. Švédsko také s platností od dubna 2026 do konce roku 2027 snížilo DPH na potraviny ze 12 % na 6 %. Součástí opatření je vládní monitoring, který ověřuje, zda se daňové zvýhodnění skutečně promítlo do spotřebitelských cen a nezůstalo v maržích obchodníků.
12. Španělsko přijalo zákon zaměřený na předcházení potravinovým ztrátám a plýtvání. Provozovatelé v potravinovém řetězci musí připravovat plány prevence. Pokud vzniku přebytků nelze zabránit, zákon stanovuje pořadí jejich dalšího využití a upřednostňuje potravinové využití pro lidskou spotřebu. Odstranění odpadu má být až poslední možností.
13.  Indonésie zvýšila cílové zásoby rýže na tři miliony tun. Současně stanovila také nový cíl pro zásoby kukuřice ve výši jednoho milionu tun. Veřejné zásoby mají sloužit jako nástroj stabilizace trhu a zabezpečení dodávek potravin.
14. Ukrajina rozšiřuje odminování zemědělské půdy pomocí digitálních nástrojů. Vedle zvyšování počtu certifikovaných operátorů a elektronického zadávání zakázek spustila platformu GRIT, která má koordinovat a sledovat odstraňování výbušných zařízení z kontaminovaných pozemků. Jde o mimořádně konkrétní příklad toho, jak válka zasahuje do obnovy zemědělské produkce.
15. Argentina zavádí povinnou elektronickou identifikaci skotu, buvolů a jelenovitých. Od ledna 2026 se zvířata těchto druhů nemohou po odstavu přesouvat bez úředního elektronického identifikačního zařízení. Systém má umožnit jejich sledování od prvovýroby až po masný průmysl.

Výroba oceli s výrazně nižší uhlíkovou stopou se v Evropě postupně rozbíhá, její odbytiště však zatím rostou pomaleji, než výrobci očekávali. Automobilový průmysl, který patřil k hlavním zájemcům o nízkoemisní materiály, začíná s nákupy váhat. Určitý prostor pro uplatnění zelené oceli se naopak otevírá ve stavebnictví, například při rekonstrukcích mostů. Zásadní překážkou zůstává cenový rozdíl oproti konvenční výrobě a ochota zákazníků za ni připlácet.

Evropský trh se zelenou ocelí ukazuje, jak složitá může být cesta od průmyslové inovace k běžnému obchodnímu produktu. Hutní společnosti investují do nových výrobních technologií, připravují kapacity pro produkci oceli s nižšími emisemi a hledají zákazníky, kteří by byli ochotni jejich úsilí ocenit. Jenže zájem odběratelů zatím zdaleka neodpovídá očekáváním výrobců. Nejnovější vývoj na evropském trhu naznačuje, že ani zákazníci s ambiciózními klimatickými cíli nejsou připraveni automaticky přijmout vyšší cenu.

Podle informací zveřejněných 2. listopadu 2026 na serveru EUROMETAL zůstala poptávka po zelené oceli v Evropě během října utlumená. Zástupce severoevropského výrobce ploché oceli upozornil na minimální nákupní aktivitu ze strany automobilového průmyslu. Cenové příplatky za nízkoemisní materiál se podle něj obtížně prosazují a výraznější oživení očekává až v průběhu roku 2027, kdy by mělo být jasnější, jakou podobu získají evropská průmyslová pravidla podporující dekarbonizaci.

Zajímavější vývoj se mezitím objevuje ve stavebnictví. Konkrétním příkladem je nizozemský trh, kde se začíná projevovat zájem o zelenou ocel využívanou při rekonstrukcích mostů. Právě tento segment může nabídnout zajímavé příležitosti. Ve stavebních projektech se totiž stále častěji sleduje uhlíková stopa použitých materiálů a ocel představuje jednu z významných položek, u nichž lze emisní bilanci projektu ovlivnit už při výběru dodavatele.

Za ekologičtější ocel se připlácí stovky eur za tunu

Cenový rozdíl dobře ukazuje, proč se zelená ocel zatím prosazuje pomalu. Podle údajů společnosti Fastmarkets se příplatky za nízkoemisní plochou ocel na severoevropském trhu na konci října pohybovaly v rozmezí 120 až 200 eur za tunu oproti běžné oceli. Ještě o týden dříve přitom horní hranice činila 200 eur, zatímco dolní hranice byla 170 eur. Rozpětí se tak během jediného týdne výrazně rozšířilo směrem dolů.

Pro představu, samotná cena běžného svitku oceli válcované za tepla (HRC) dosahovala v říjnu v severní Evropě v průměru 746,38 eura za tunu. Příplatek za nízkoemisní variantu tak může představovat významnou část pořizovacích nákladů. U velkých průmyslových odběratelů, kteří nakupují tisíce tun materiálu, jde o částky, které se promítají do konkurenceschopnosti jejich konečných výrobků.

Rozdíly jsou patrné také mezi jednotlivými dodavateli. Rakouský výrobce, který plánuje zahájit produkci zelené oceli začátkem roku 2027, nabízel příplatky 120 až 150 eur za tunu. Švédský dodavatel připravující výrobu na rok 2027 požadoval přibližně 200 eur a německý výrobce nabízel budoucí produkci s příplatkem 180 až 250 eur za tunu. Společnosti, které již mají výrobní kapacity k dispozici, požadovaly dokonce 170 až 300 eur za tunu.

Podstatné je také to, jakým způsobem se obchod uskutečňuje. Podle EUROMETAL se zelená plochá ocel prodává především prostřednictvím přímých smluv mezi hutěmi a konečnými zákazníky. Obchodníci a distributoři se do nákupů příliš nehrnou, protože si nejsou jisti, zda dokážou vyšší cenu přenést na své odběratele. Některé zakázky se realizují v objemech určených pro testování materiálu nebo konkrétní projekty, zatímco běžný spotový trh zůstává velmi slabý.

Co se vlastně skrývá pod označením zelená ocel

Při hodnocení trhu je důležité rozlišovat mezi jednotlivými kategoriemi nízkoemisní oceli. Označení zelená ocel totiž nemá jednotnou univerzální definici a různí výrobci i analytické společnosti používají rozdílná kritéria. Fastmarkets ve svém hodnocení trhu pracuje s ocelí, jejíž souhrnné emise v kategoriích Scope 1, 2 a 3 nepřesahují 0,8 tuny CO₂ na tunu vyrobené oceli.

Scope 1 zahrnuje přímé emise vznikající při výrobě, například spalováním paliv nebo v technologických procesech. Scope 2 zachycuje nepřímé emise spojené s nakupovanou energií, především elektřinou a teplem. Scope 3 zahrnuje další nepřímé emise v hodnotovém řetězci, například spojené s dodavateli surovin, dopravou nebo dalšími činnostmi mimo přímou kontrolu výrobce.

Tradiční výroba ve vysokých pecích využívá k redukci železné rudy koks a uhlí, což je spojeno s vysokými emisemi oxidu uhličitého. Jednou z perspektivních alternativ je přímá redukce železné rudy zemním plynem, případně vodíkem, následovaná výrobou oceli v elektrické obloukové peci. Další možností je využívání recyklovaného šrotu v elektrických obloukových pecích, jejichž emisní bilance závisí mimo jiné na původu použité elektřiny a kvalitě vstupních surovin.

Právě přechod k výrobě založené na přímé redukci železa a elektrických obloukových pecích vyžaduje mimořádně vysoké investice. Výrobci proto potřebují mít předem zajištěný odbyt, aby dokázali nové provozy ekonomicky obhájit.

Evropská průmyslová politika může vytvořit nový trh

Určitý impuls by mohl přinést připravovaný evropský Industrial Accelerator Act (IAA), tedy legislativní iniciativa zaměřená na podporu průmyslové dekarbonizace a posílení evropské průmyslové výroby. Právě na její konkrétní podobu čekají někteří výrobci, kteří zatím odkládají další investiční rozhodnutí.

Zajímavou představu o možném významu této legislativy přinesla v září 2026 analýza organizací Agora Industry a Agora Energiewende. Podle jejich propočtů by pravidla pro využívání nízkoemisních materiálů ve veřejných zakázkách a dalších formách veřejné podpory mohla do roku 2030 vytvořit poptávku po přibližně devíti milionech tun nízkoemisní oceli ročně. Z toho dva až pět milionů tun by připadalo na plochou ocel využívanou například v automobilovém průmyslu, domácích spotřebičích a obalovém průmyslu. Další dva až tři miliony tun by mohly připadat na dlouhé ocelové výrobky používané ve stavebnictví, infrastruktuře a strojírenství.

Analýza zároveň upozorňuje, že dobrovolné závazky jednotlivých společností zatím nedokážou zajistit dostatečně stabilní odběr. Veřejné zakázky by mohly situaci změnit prostřednictvím dlouhodobých smluv, požadavků na minimální podíl nízkoemisních materiálů a ochoty veřejných zadavatelů akceptovat odpovídající cenový rozdíl. Agora navrhuje také průběžně vyhodnocovat účinnost pravidel a případně zvyšovat navrhovanou minimální hranici 25 % nízkoemisní oceli.

Právě jistota budoucího odbytu může být pro hutní společnosti zásadní. Výstavba nových provozů na přímou redukci železa a elektrických obloukových pecí vyžaduje miliardové investice. Bez dlouhodobých odběratelských smluv a předvídatelných podmínek se výrobci jen obtížně rozhodují, zda do takových projektů vložit další kapitál.

Budoucnost evropských hutí

Významnou roli v dalším vývoji bude mít také evropský systém emisních povolenek EU ETS a mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích CBAM. Postupné omezování bezplatných povolenek a zohledňování emisní náročnosti dovážených materiálů mají v dalších letech měnit ekonomické podmínky výroby oceli. Podle analýzy Fastmarkets z února 2026 by se tím měla postupně zmenšovat cenová nevýhoda nízkoemisní výroby oproti tradičním vysokým pecím. Současně však zůstávají vysoké ceny elektřiny a náklady na zemní plyn či vodík významnou překážkou pro nové technologie.

Právě vodík přitom představuje jednu z nejperspektivnějších cest k výraznému snížení emisí v hutnictví. Při výrobě železa může nahradit uhlíkatá redukční činidla a umožnit přechod k technologii přímé redukce železné rudy, po níž následuje zpracování v elektrické obloukové peci. Ekonomická dostupnost takto vyrobeného vodíku však zůstává zásadním problémem. Evropská agentura ACER ve své analýze evropského trhu s vodíkem uvádí, že obnovitelný vodík byl v roce 2024 v průměru přibližně čtyřikrát dražší než vodík vyráběný z fosilních paliv. Významnou část jeho výrobních nákladů přitom tvoří elektřina potřebná pro elektrolýzu.

Situaci navíc komplikuje pomalý rozvoj samotného vodíkového trhu. Jak jsme upozornili koncem října, evropské projekty narážejí na vysoké výrobní náklady, nedostatek dlouhodobých odběratelských smluv a zaostávající infrastrukturu pro přepravu a skladování vodíku. Výrobci potřebují garantovaný odběr, aby získali financování nových kapacit, zatímco průmyslové podniky vyčkávají na dostupnější cenu a jistotu budoucích dodávek. Bez vybudování potrubních sítí a skladovacích kapacit se navíc obtížně propojují budoucí výrobní centra s průmyslovými odběrateli.

Podobné problémy přitom zdaleka neřeší jen ocelářství. Velmi názorně je dokresluje také situace evropského chemického průmyslu. Jak upozornil zkraje listopadu 2026 Svaz chemického průmyslu ČR, česká chemická výroba se oproti předkrizovému období propadla o více než 12 % a investice za poslední tři roky klesly o 90 %. Prezident svazu Daniel Tamchyna upozorňuje především na vysoké ceny energií, nedostatečnou kapacitu distribučních sítí a náklady spojené s emisními povolenkami. Výmluvně přitom odmítá představu, že by evropské výrobky zachránila samotná značka Made in Europe. Zákazníci budou podle něj i nadále rozhodovat především podle ceny, kterou bez dostupných energií evropské podniky nedokážou udržet.

Použité zdroje a souvislosti:

• Původní tržní informace EUROMETAL, 2. listopadu 2026. European green flat steel demand remains subdued; construction provides pockets of interest.

• Cenový a technologický kontext Fastmarkets, únor 2026. The path to price parity in Europe’s green steel market.

• Analýza Agora Industry a Agora Energiewende, 10. září 2026. How the EU Industrial Accelerator Act can de-risk low-carbon steel investments.

• EUROFER, výhled evropského trhu s ocelí na roky 2026 až 2027. Economic and Steel Market Outlook 2026–2027.

Zbytky, které by jinak zůstaly nevyužity, se mohou stát zdrojem energie pro jeden z největších automobilových koncernů světa. Toyota spustila uhlíkově neutrální výrobu ve svém britském závodě Deeside, kde biometan z místního odpadu nahrazuje zemní plyn. Projekt propojuje energetiku, odpadové hospodářství a automobilovou výrobu. Zajímavý je také tím, že vedle obnovitelného plynu využívá recyklovaný hliník ze starých automobilových kol při výrobě nových motorových bloků.

Japonská automobilka Toyota patří mezi společnosti, jejichž výrobní rozhodnutí mají významný dopad na globální průmysl. Každoročně prodává více než deset milionů vozidel a její výrobní síť zasahuje do desítek zemí. Když proto začne měnit energetické zdroje ve svých továrnách, jde o zajímavý signál pro celý automobilový sektor.

Aktuální projekt se odehrává v severním Walesu, v průmyslovém areálu Deeside. Zdejší závod Toyota Motor Manufacturing UK vyrábí benzinové a hybridní motory, které následně putují do dalších výrobních závodů automobilky. Od října 2026 využívá při výrobě biometan získávaný z odpadu v nedalekém zařízení na anaerobní digesci (bioplynové stanici), tedy bez přístupu kyslíku. Nový zdroj energie nahrazuje dosavadní zemní plyn a pomáhá snížit emise oxidu uhličitého téměř o 3 000 tun ročně.

Zajímavá je především samotná organizace projektu. Zařízení na zpracování odpadu stojí v bezprostřední blízkosti továrny a vyrobený biometan se do ní dopravuje přímo podzemním potrubím. Toyota tak získává obnovitelný zdroj energie v místě své výroby, bez nutnosti přepravovat biometan na větší vzdálenosti.

Energie z kuchyní a supermarketů

V tiské zprávě Toyota uvádí, že zařízení zpracovává přibližně 180 000 tun odpadu ročně pocházejícího z okolní komunity Deeside. Ačkoliv oficiální oznámení detailně nerozepisuje přesný podíl jednotlivých složek, z povahy projektu vyplývá, že jde primárně o komunální a průmyslový potravinový odpad spolu s dalším biologicky rozložitelným materiálem z regionu. Samotné zařízení představuje investici ve výši 282 milionů liber, tedy přibližně 329 milionů eur.

Vedle energeticky využitelného plynu vzniká také digestát, tedy zbytkový materiál po fermentaci. Podle dřívějšího oznámení Toyoty z října 2024 má být tento materiál předáván místním zemědělcům. Může tak najít další využití například jako organické hnojivo. Projekt tím vytváří návaznost mezi nakládáním s odpady, výrobou energie a zemědělstvím.

Uhlíková neutralita se týká výroby, nikoliv celého automobilu

Případ Deeside je zajímavý také tím, jak Toyota přistupuje k uhlíkové neutralitě. Samotné využití biometanu by k dosažení tohoto cíle nestačilo. Výsledku předcházelo více než třicet let postupného snižování energetické náročnosti, omezování odpadu a zvyšování účinnosti výrobních procesů. Závod již využívá elektřinu z obnovitelných zdrojů a deklaruje, že žádný odpad nekončí na skládce. Biometan následně nahrazuje zbývající fosilní zdroj energie v podobě zemního plynu.

Toyota označuje Deeside za svůj první výrobní závod mimo Japonsko, který přešel na uhlíkově neutrální výrobu. Důležitá je však i poznámka pod čarou v oficiálním oznámení. Výsledky mají být průběžně sledovány a ověřovány v rámci každoročního vykazování emisí. Plná akreditace podle mezinárodní normy ISO 14068 se očekává až po absolvování celého dvanáctiměsíčního výrobního cyklu v roce 2027. Je proto přesnější mluvit o zahájení uhlíkově neutrálního provozu podle metodiky Toyoty a o následném ověření dosažených výsledků.

Zajímavým doplněním energetického projektu je také práce s recyklovaným hliníkem. Do Deeside se ze závodu Toyota Circular Factory v britském Burnastonu dodává hliník získaný z kol vyřazených automobilů. Materiál se následně zpracovává na nové bloky motorů. Jde o praktickou ukázku materiálového uzavírání cyklu, kdy se surovina z vozidla na konci životnosti vrací zpět do výroby nových automobilových komponentů.

Toyota patří mezi největší automobilové výrobce světa

Význam projektu lépe vynikne při pohledu na postavení automobilky na světovém trhu. Toyota si v roce 2025 udržela pozici největšího výrobce automobilů podle celkového prodeje. Podle údajů zveřejněných agenturou Reuters prodala skupina Toyota Motor celkem přibližně 11,3 milionu vozidel. Do tohoto výsledku se započítávají také značky Daihatsu a Hino. Samotné značky Toyota a Lexus dosáhly přibližně 10,5 milionu prodaných vozidel. Druhý Volkswagen Group vykázal za stejné období prodej necelých devíti milionů automobilů. Mezi další významné konkurenty patří Hyundai Motor Group, General Motors a Stellantis.

Zajímavý je také evropský trh. Toyota Motor Europe prodala v roce 2025 celkem 1 229 038 vozidel značek Toyota a Lexus. Samotná Toyota se již pátým rokem v řadě udržela na druhém místě mezi nejprodávanějšími značkami osobních automobilů v Evropě. Zásadní roli zde hrají hybridní pohony. Elektrifikované vozy představovaly 77 % celkového prodeje Toyoty a Lexusu v regionu. Do této kategorie se přitom počítají klasické hybridy, plug-in hybridy i čistě elektrická vozidla.

Toyota má v Evropě rozsáhlé výrobní zázemí. Provozuje osm výrobních míst v šesti zemích. Automobily vznikají ve francouzském Onnaingu, britském Burnastonu, českém Kolíně, portugalském Ovaru a tureckém Sakaryi. Další dva závody v Polsku, ve Walbrzychu a Jelcz-Laskowicích, se zaměřují především na výrobu motorů, hybridních převodovek a dalších komponentů pohonných systémů. Britský Deeside doplňuje tuto síť jako specializované centrum výroby motorů.

Evropská síť zaměstnává více než 25 tisíc lidí a podle údajů automobilky se v ní vyrábí přes 77 % vozidel prodávaných na evropském trhu. Toyota tím omezuje potřebu dovážet hotové automobily z jiných kontinentů a současně vytváří prostor pro spolupráci s místními dodavateli. Celkové investice automobilky do evropských výrobních aktivit a dodavatelského řetězce přesahují 12 miliard eur. Toyota Motor Europe chce do roku 2030 dosáhnout uhlíkově neutrální výroby ve všech svých evropských výrobních závodech.

Toyota není sama, i další automobilky hledají energii v odpadech

Podobnou cestou se vydávají také další velcí automobiloví výrobci, každý však s trochu jiným technologickým řešením. Zajímavý příklad nabízí BMW, které už od roku 2015 využívá bioplyn zpracovávaný v jihoafrickém závodě Bio2Watt. Ten zpracovává více než 300 tun biologického odpadu denně, který by jinak mohl končit na skládkách. Vznikající bioplyn se využívá k výrobě elektřiny, která prostřednictvím distribuční sítě zásobuje výrobní závod BMW v Rosslynu. Součástí procesu je také vznik organického hnojiva, které se vrací do zemědělství.

BMW současně rozvíjí další lokální energetické projekty. V německém Dingolfingu od roku 2025 funguje nová teplárna na biomasu, která dodává přibližně polovinu teplé procesní vody potřebné pro tamní výrobu. Ročně vyprodukuje až 100 000 MWh tepla a automobilka díky ní snižuje emise přibližně o 20 000 tun CO₂ ekv. za rok. Jako palivo využívá regionální biomasu a také vlastní dřevní zbytky. Výrobní areál navíc disponuje fotovoltaickými panely na střeše o ploše přibližně 100 000 metrů čtverečních, jejichž instalovaný výkon přesahuje 10 MW.

Volkswagen Group a Mercedes-Benz se soustředí především na přechod k obnovitelné elektřině a nízkoemisnímu zásobování teplem. Volkswagen v roce 2025 získal již 95 % externě nakupované elektřiny pro své výrobní závody mimo Čínu z obnovitelných zdrojů a současně vyrobil ve vlastních zařízeních nebo jejich blízkosti více než 608 000 MWh obnovitelné elektřiny. Využívá také větrné a solární elektrárny a investuje do energetické účinnosti provozů. Mercedes-Benz zase uvádí, že polovinu energetické potřeby svých výrobních závodů pokrývá obnovitelnými zdroji. V německém Immendingenu a polském Jaworu využívá teplo z biomasových tepláren, v dalších lokalitách rozvíjí geotermální energii a tepelná čerpadla.

Novela pravidel pro vypouštění odpadních vod do podzemních vod má přinést přísnější hygienické požadavky, častější kontroly větších zdrojů znečištění a úpravu emisních limitů. Největší finanční dopady pocítí majitelé nemovitostí, kteří vypouštějí vyčištěnou vodu na povrch pozemku. V některých případech budou muset své domovní čistírny dovybavit dezinfekční technologií, například UV lampou. Pořizovací náklady se mohou zvýšit o desítky tisíc korun a přibudou také pravidelné výdaje za laboratorní rozbory.

Vláda měla návrh novely nařízení vlády č. 57/2016 Sb., které stanovuje ukazatele a hodnoty přípustného znečištění odpadních vod a náležitosti povolení k jejich vypouštění do vod podzemních, projednat na svém dnešním jednání. Bod však nakonec přerušila. Připravovaná úprava reaguje na změny vodního a stavebního práva, ale přináší také nové požadavky na provozovatele domovních čistíren odpadních vod. Jejím deklarovaným cílem je především sjednotit pravidla s platnou legislativou, zpřesnit kontrolu kvality vypouštěných vod a lépe chránit podzemní vodní zdroje.

Dezinfekce vyčištěné vody může znamenat investici v řádu desítek tisíc

Nejvýznamnější praktickou změnou je zavedení povinnosti stanovit mikrobiologické ukazatele znečištění při vypouštění odpadních vod na povrch terénu. Požadavek se vztahuje na případy, kdy je tento způsob vypouštění spojen se vznikem aerosolu, tedy drobných kapének vody, které se mohou šířit vzduchem a představovat hygienické riziko pro osoby pohybující se na dotčeném pozemku nebo na sousedních parcelách.

Důvodová zpráva upozorňuje, že při takovém způsobu nakládání s vyčištěnou vodou je nutné zajistit její hygienizaci. V praxi to může znamenat instalaci dezinfekčního zařízení přímo do čistírny odpadních vod. Jednou z možností je použití UV lampy, která omezuje mikrobiologické znečištění vody před jejím vypuštěním.

Finanční dopady nejsou zanedbatelné. Nové domovní čistírny vybavené dezinfekcí jsou podle předkladatele dražší o nižší desítky tisíc korun bez DPH oproti zařízením bez této technologie. U již provozovaných čistíren se náklady na dodatečnou instalaci dezinfekce pohybují od jednotek tisíc do nižších desítek tisíc korun.

K pořizovací ceně je potřeba připočítat také pravidelné laboratorní kontroly. Jeden rozbor odpadní vody zaměřený na mikrobiologické ukazatele vychází přibližně na 1 000 korun. Návrh počítá s minimálně dvěma takovými rozbory ročně, což představuje další pravidelný výdaj nejméně 2 000 korun na jedno zařízení.

Nové požadavky se přitom nebudou vztahovat automaticky na všechny domovní čistírny. Důvodová zpráva rozlišuje dva základní způsoby vypouštění odpadních vod do podzemních vod. Prvním je vypouštění pod povrch terénu, kdy voda prochází vsakovacím zařízením a následně nejméně metrovou vrstvou půdy, která plní další přirozenou čisticí funkci. Druhou možností je vypouštění na povrch terénu, odkud voda následně proniká půdními vrstvami do podzemních vod. Právě u druhého způsobu se mohou uplatnit nové hygienické požadavky.

Podle předkladatele přitom převažuje vypouštění přes půdní vrstvy pod povrchem terénu. Finanční dopady dezinfekce by se proto měly soustředit především na vlastníky nemovitostí, kteří využívají povrchový způsob vypouštění a u jejichž zařízení vzniká aerosol. Konkrétní požadavky se mají odvíjet od odborného posouzení a podmínek stanovených ve vodoprávním povolení, zejména s ohledem na ochranu vodních zdrojů.

V ochranných pásmech mohou přibýt další náklady na čištění

Další finanční dopady se mohou týkat nemovitostí v ochranných pásmech vodních zdrojů a ve zvláště chráněných územích. Vodoprávní úřad zde může stanovit emisní limity také pro další ukazatele znečištění, které mají lépe zohlednit místní podmínky a citlivost podzemních vod.

Důvodová zpráva jako nejpravděpodobnější příklad uvádí celkový fosfor. Pro dosažení požadovaných hodnot může být nutné doplnit čistírnu o technologii chemického srážení fosforu. Rozdíl v pořizovací ceně domovní čistírny vybavené touto technologií oproti zařízení bez chemického srážení se odhaduje přibližně na 10 000 korun.

Zvýší se rovněž provozní náklady. Vedle pravidelných rozborů fosforu bude nutné počítat se spotřebou chemického srážedla, kterým bývá obvykle síran železitý. Celkové dodatečné provozní výdaje předkladatel odhaduje do 1 000 korun ročně na jedno zařízení.

Nejedná se přitom o zcela novou pravomoc vodoprávních úřadů. Možnost stanovit emisní limity pro další ukazatele existuje již v současném znění nařízení. Novela však rozšiřuje okruh situací, ve kterých lze tímto způsobem zohlednit požadavky na ochranu podzemních vod.

Antropogenní fosfor, tedy fosfor pocházející z lidské činnosti, patří mezi významné živiny podporující eutrofizaci vod. Jeho nadměrný přísun do vodních ekosystémů urychluje růst řas a sinic, může vést k jejich masovému přemnožení a následnému zhoršování kvality vody, včetně poklesu obsahu kyslíku při rozkladu organické hmoty. Typickým příkladem problémů spojených s nadbytkem živin je Lipenská přehrada, kde se v teplých obdobích opakovaně objevují rozsáhlé sinicové vodní květy.

Častější odběry vzorků a přesnější pravidla pro domovní čistírny

Novela upravuje také způsob kontroly kvality vypouštěných odpadních vod. U zdrojů znečištění s kapacitou nad 50 ekvivalentních obyvatel se zvyšuje minimální četnost měření ze současné úrovně na čtyři odběry ročně. Jde především o zpřísnění pravidel pro větší zařízení, u nichž je potřeba získávat pravidelnější informace o kvalitě vypouštěné vody.

Změní se také pravidla pro odběr vzorků. Dosavadní úprava ponechávala u čistíren vybavených akumulační nádrží na vodoprávním úřadu, zda stanoví odběr prostého vzorku, nebo dvouhodinového směsného vzorku. Novela má pravidla jednoznačněji rozlišit podle typu sledovaného znečištění.

U mikrobiologických ukazatelů se bude používat vždy prostý vzorek, což odpovídá správné laboratorní praxi. U zařízení s akumulační nádrží a dobou zdržení delší než dvě hodiny bude možné používat prostý vzorek také pro fyzikálně-chemické ukazatele. Předkladatel argumentuje tím, že takový odběr má v těchto podmínkách v zásadě stejnou vypovídací schopnost jako dvouhodinový směsný vzorek.

Určité zjednodušení se týká také menších domovních čistíren do 50 ekvivalentních obyvatel, za nimiž nenásleduje akumulační nádrž. I zde novela umožňuje odběr prostého vzorku. Důvodová zpráva předpokládá, že případné krátkodobé kolísání kvality odtoku z těchto malých zařízení nebude mít významný vliv na kvalitu podzemních vod.

Jiný režim zůstane zachován u větších zdrojů znečištění, kde se nadále počítá s dvouhodinovým směsným vzorkem typu A. Novela současně řeší čistírny s přerušovaným provozem, například technologie SBR (sekvenční biologický reaktor, tedy čistírna, v níž probíhá biologické čištění odpadní vody v časově oddělených cyklech v jedné nádrži), které vypouštějí vyčištěnou vodu pouze v určité fázi provozního cyklu. Protože vypouštění obvykle trvá jen několik desítek minut, nelze u nich standardní dvouhodinový směsný vzorek odebrat. Navrhované řešení se proto přibližuje pravidlům používaným při vypouštění odpadních vod do povrchových vod.

Nově se zohledňuje také vliv nízkých teplot na biologické procesy v čistírnách. Chladné počasí omezuje aktivitu nitrifikačních bakterií, které se podílejí na přeměně amoniakálního dusíku. V zimním období proto nemusí být možné dosahovat stejně nízkých koncentrací amoniakálního a celkového dusíku jako za příznivějších teplotních podmínek. Návrh stanovuje postup, který má chránit kvalitu podzemních vod a současně zohlednit technologické možnosti domovních čistíren.

Přísnější limit amoniakálního dusíku a konec některých duplicitních pravidel

Změny se promítají také do emisních standardů pro amoniakální dusík. U nejmenších zdrojů znečištění do 10 ekvivalentních obyvatel se maximální přípustná hodnota snižuje z 20 na 15 mg/l. Předkladatel však očekává, že při správné funkci čistírny nebo septiku se zemním filtrem nebude mít zpřísnění praktický dopad. Zemní filtr totiž umožňuje oxidaci amoniakálního dusíku na dusičnany a běžně dosahované hodnoty mají být výrazně nižší než nově navrhovaný limit.

U zařízení s kapacitou od 10 do 50 ekvivalentních obyvatel se nově rozlišuje použitá technologie čištění. Jiný přístup se uplatní u čistíren založených na aktivačním procesu a jiný u septiků s navazujícím stupněm čištění bez aktivace. U druhé varianty nelze očekávat stabilní odstraňování celkového dusíku, protože septik odstraňuje dusík jen v omezené míře a navazující nitrifikace a denitrifikace mají své technologické limity. Proto se emisní standardy liší podle toho, zda se sleduje amoniakální, nebo celkový dusík.

Část novely má také odstranit ustanovení, která již neodpovídají současnému právnímu stavu. Od 1. července 2024 totiž není možné povolovat vodní díla určená k čištění odpadních vod do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel prostřednictvím ohlášení podle dřívějšího § 15a vodního zákona. Tato možnost zanikla v souvislosti se změnami stavební legislativy. Z nařízení proto mají zmizet související ustanovení a příloha upravující klasifikaci výrobků označovaných CE.

Novela současně zpřesňuje náležitosti povolení k vypouštění odpadních vod. Vodoprávní úřady budou stanovovat vedle ročního také denní množství vypouštěných odpadních vod. Reaguje se tím na vodní zákon, podle něhož celkové množství odpadních vod vypouštěných z jedné nebo několika územně souvisejících staveb pro bydlení nesmí překročit 15 m³ denně. Konkrétní denní a měsíční množství má úřad určovat na základě vyjádření odborně způsobilé osoby a s ohledem na vsakovací poměry v dané lokalitě.

Stát náklady nepocítí, účet zaplatí část vlastníků nemovitostí

Z hlediska veřejných financí předkladatel nepředpokládá žádné dopady na státní rozpočet ani ostatní veřejné rozpočty. Většina navrhovaných změn má podle důvodové zprávy technický a legislativní charakter a nemá zásadně měnit dosavadní povinnosti fyzických a právnických osob. Ekonomické dopady se však projeví u konkrétních vlastníků a provozovatelů čistíren. Návrh počítá s tím, že nové mikrobiologické požadavky se na již povolená zařízení začnou vztahovat až od 1. ledna 2027.

Silikonové formy na pečení, těsnění, zdravotnické pomůcky, součásti automobilů nebo nejrůznější spotřební výrobky nás obklopují v každodenním životě a jejich využití stále roste. Vynikají tepelnou odolností, pružností a mimořádnou chemickou stabilitou. Právě vlastnosti, díky nimž jsou tak žádaným materiálem, však dlouhodobě komplikují jejich recyklaci.

Německým chemikům se nyní podařilo překonat jednu z největších překážek. Dokázali rozložit silikonové polymery až na základní chemickou surovinu, z níž lze vyrábět nové silikonové materiály. Výsledky výzkumu publikoval prestižní časopis Nature. Objev tak otevírá zajímavou cestu k cirkulárnímu využívání materiálu, který dosud po skončení životnosti výrobku často končil ve spalovnách nebo na skládkách.

Unikátní struktura a limity dosavadní recyklace

Silikony mají v moderním průmyslu výjimečné postavení. Na rozdíl od většiny běžných plastů nejsou jejich polymerní řetězce tvořeny převážně atomy uhlíku. Základ jejich struktury představuje střídání atomů křemíku a kyslíku, tedy vazby Si–O–Si. Právě tato struktura jim propůjčuje mimořádnou stabilitu a umožňuje zachovat požadované vlastnosti i při vysokých teplotách, působení vlhkosti nebo kontaktu s řadou chemických látek.

Silikonové materiály se proto uplatňují v automobilovém a elektrotechnickém průmyslu, stavebnictví, zdravotnictví, potravinářství i v běžných domácnostech. Mohou mít podobu pružných elastomerů, olejů, tmelů, povlaků nebo speciálních technických součástí. Jejich životnost bývá dlouhá, po dosloužení však nastává problém. Chemická struktura, která zajišťuje jejich odolnost během používání, současně brání účinnému rozložení a opětovnému využití původních surovin.

Dosavadní způsoby zpracování silikonového odpadu mají své limity. Mechanická recyklace umožňuje materiál rozmělnit a využít například jako přísadu do dalších výrobků, obvykle však dochází ke ztrátě části původních vlastností a materiál se postupně dostává do méně náročných aplikací. Chemické postupy zase dokážou polymerní řetězce rozložit na menší molekuly, například na cyklické siloxany, jejichž další využití vyžaduje navazující zpracování. Získat zpět základní průmyslovou surovinu v podobě umožňující výrobu nových silikonů s různými vlastnostmi bylo mnohem obtížnější.

Cesta zpět k monomeru

Právě tuto překážku se podařilo překonat výzkumnému týmu z Institutu chemie Technické univerzity v Berlíně pod vedením profesora Martina Oestreicha. Výsledky práce Bipinga Xua a jeho spolupracovníků vyšly 28. října 2026 v časopise Nature pod názvem Back-to-monomer depolymerization of silicones by deoxygenative chlorination. Už samotný název vystihuje podstatu objevu. Jde o rozklad silikonových polymerů zpět na monomer, tedy na základní stavební molekulu, z níž lze znovu připravovat polymerní materiály.

Klíčem k úspěchu je kombinace dvou chemických složek. První představuje takzvaný silyliový ion, tedy kladně nabitá částice obsahující atom křemíku. V reakci působí jako katalyzátor a umožňuje aktivovat druhou složku, kterou je fosgen. Ten patří mezi vysoce toxické chemické látky a jeho přímé použití představuje značné bezpečnostní riziko. Výzkumníci proto pracovali s triphosgenem, pevnou látkou, která za reakčních podmínek fosgen uvolňuje.

Silyliový ion zde plní důležitou dvojí funkci. Aktivuje triphosgen a podporuje vznik vysoce reaktivní částice označované jako chlorokarbonylový kation. Právě ta dokáže napadnout jinak mimořádně stabilní vazbu mezi křemíkem a kyslíkem. Dochází tak k postupnému rozpojování polymerního řetězce. Kyslík z původní struktury se přitom váže do oxidu uhličitého, který z reakčního systému odchází jako plyn. Výsledkem je dimethyldichlorsilan, průmyslově významná sloučenina křemíku, která slouží jako výchozí surovina při výrobě nových silikonů.

Zásadní přínos spočívá v tom, že výzkumníci dokázali získat zpět právě tuto základní surovinu, nikoli jen směs menších molekul, které by vyžadovaly další chemické zpracování. Dimethyldichlorsilan lze následně využít v zavedených výrobních procesech. Při výrobě silikonů se jeho atomy chloru nahrazují kyslíkem a jednotlivé molekuly se propojují do dlouhých polymerních řetězců. Jejich délku i chemické vlastnosti lze následně upravovat podle požadavků konkrétní aplikace. Recyklovaná surovina tak může znovu sloužit k výrobě materiálů s odlišnými vlastnostmi, než měl původní výrobek.

Vysoká výtěžnost a mírné teploty

Zajímavé jsou také výsledky praktických zkoušek. Chemici novou metodu vyzkoušeli na běžných silikonových výrobcích, mimo jiné na formách na pečení, savičkách dětských lahví a silikonových víčkách. Reakce probíhala při teplotě přibližně 80 °C a trvala 24 hodin. U některých jednotlivých výrobků dosáhla výtěžnost získaného dimethyldichlorsilanu až 99 %. Při zpracování směsi různých použitých silikonových výrobků činila 86 %. To je důležitý výsledek, protože skutečný odpad obvykle netvoří dokonale roztříděné materiály jednoho druhu.

Teplota kolem 80 °C je ve srovnání s některými dosavadními postupy poměrně nízká. Například termické rozkládání silikonů může vyžadovat teploty kolem 500 °C. Nižší teplotní náročnost proto nabízí možnost omezit spotřebu energie na samotnou reakci. Celkovou energetickou a environmentální bilanci však bude možné spolehlivě vyhodnotit až při ověřování procesu v průmyslovém měřítku. Započítat bude nutné také výrobu a regeneraci chemických činidel, čištění získané suroviny, nakládání s vedlejšími produkty a bezpečnostní požadavky provozu.

Přestože výsledky vypadají velmi slibně, před zavedením do průmyslové praxe čeká technologii ještě několik důležitých zkoušek. Jednou z nich je právě bezpečnost chemického procesu. Triphosgen je sice lépe manipulovatelný než samotný plynný fosgen, při reakci však fosgen uvolňuje. Výzkumná skupina proto již hledá alternativní chemické látky, které by umožnily dosáhnout stejného účinku bez nutnosti používat tuto vysoce toxickou sloučeninu. Dalším úkolem je zajistit, aby výsledný dimethyldichlorsilan neobsahoval ani stopová množství zbytkového fosgenu. Výzkumníci současně podali patentovou přihlášku na nový postup.

Ekologický přínos uzavřeného cyklu

Proč je vlastně tak důležité vracet silikony zpět do výroby? Odpověď nabízí další odborná studie publikovaná v červnu 2026 v časopise Green Chemistry. Výzkumníci z německého Leibnizova institutu pro katalýzu se v ní zabývali environmentálními dopady výroby silikonových elastomerů a porovnávali několik možností jejich chemické recyklace. Pomocí analýzy životního cyklu vyčíslili uhlíkovou stopu jednoho kilogramu běžného silikonového těsnicího materiálu na 5,79 kilogramu ekvivalentu CO₂. Největší podíl na této hodnotě, konkrétně 82 %, připadal na výrobu samotného silikonového polymeru.

Studie porovnávala pět recyklačních cest založených na různých chemických a termických postupech. Nejlépe v hodnocení vyšla depolymerizace katalyzovaná hydroxidem draselným, při níž se podařilo získat zpět polymerní surovinu s uhlíkovou stopou 1,83 kilogramu ekvivalentu CO₂ na kilogram materiálu. Zařazení recyklované suroviny do výroby silikonových elastomerů může podle modelových výpočtů snížit jejich celkové emise až o 55 %.

Je ovšem důležité zdůraznit, že tato analýza ještě nezahrnuje nový berlínský postup. Hodnotí jiné recyklační technologie a ukazuje především to, jak významně mohou výslednou environmentální bilanci ovlivnit reakční teplota, výtěžnost, spotřeba rozpouštědel a možnosti jejich opětovného využití.

Odhad množství odpadu

Přesná statistická data o množství silikonového odpadu vznikajícího v Evropské unii ani v České republice nejsou k dispozici, jeho rozsah však lze alespoň orientačně odhadovat podle spotřeby silikonových výrobků a velikosti trhu. Podle socioekonomické studie asociace Silicones Europe se na evropském trhu ročně prodávaly stovky tisíc tun výrobků obsahujících silikony, přičemž samotné stavební materiály a tmely představovaly přibližně 194 tisíc tun.

Pokud bychom pro hrubou představu vycházeli z předpokladu, že v EU vzniká ročně 100 až 200 tisíc tun silikonového odpadu, na Českou republiku by při přepočtu podle jejího přibližně 2,4% podílu na počtu obyvatel EU připadalo zhruba 2 500 až 5 000 tun ročně. Jde však o modelový odhad, nikoli o statisticky potvrzené množství.

Zdroje a odkazy:

1. Xu, B. et al. (2026). Back-to-monomer depolymerization of silicones by deoxygenative chlorination. Nature. Původní vědecká studie.
2. Technische Universität Berlin (28. 10. 2026). Durchbruch beim Recycling von Silikonen.
3. Kunz, M., Salahudeen, S., Mejía, E. (2026). Closing the loop on silicone elastomers: life cycle evaluation of virgin materials and recycling processes. Green Chemistry. Odborná studie.
4. socioekonomických studií evropské asociace výrobců silikonů Silicones Europe

Recyklace může přinášet úspory, vracet cenné materiály do výroby a omezovat závislost na dovozu surovin. Mezi technickou možností a průmyslovým využitím však bývá značný rozdíl. Listopadové Odpadové fórum, které je možné stáhnout níže (od 6.11.), přináší příklady řešení, která už mají konkrétní výsledky, i technologií, jejichž další rozvoj teprve prověří praxe. V konečném důsledku bude vždy rozhodovat ekonomika, ovšem investice, která se dnes jeví jako dražší, může v budoucnu přinést větší jistotu, odolnost vůči výkyvům na trhu i bezpečnější přístup k potřebným surovinám.

Jak rychle se může vrátit investice do efektivnějšího nakládání s odpady? Budějovický Budvar uvádí u svého nového lisovacího centra návratnost přibližně 16 měsíců. Za rok provozu zpracoval kolem 190 tun druhotných surovin, především lepenky a fólií, a výnosy z jejich prodeje díky lisovací technice od společnosti XERTEC vzrostly o více než 50 %. Přínos tak nespočívá pouze v úspoře skladovacího prostoru, ale také v lepším zhodnocení vytříděných materiálů.

Ekonomická realita recyklace plastů

Evropský plastový odpad má svou materiálovou hodnotu, přesto se k recyklátorům často vůbec nedostane. Současně Evropa hledá způsoby, jak zvýšit využívání recyklovaných surovin a vytvořit pro ně stabilní odbyt. Jenže mezi poptávkou po recyklátu a ochotou zaplatit cenu, za kterou jej lze skutečně vyrobit, může být značný rozdíl. Kdo tento rozdíl ponese a za jakých podmínek se recyklace plastů vyplatí?

Samostatnou výzvu představují plasty obsažené ve vyřazených bateriích a akumulátorech. Například projekt COMBAT hledá způsoby, jak tyto materiály zpracovat a vrátit do dalšího využití. Mezi uvažované možnosti patří jejich uplatnění v automobilovém průmyslu, stavebnictví, pokročilé filtraci nebo při výrobě izolačních materiálů. Vedle získávání kovů tak pozornost míří i na polymerní složky baterií, jejichž další zpracování je technologicky náročné.

Evropská pravidla pro udržitelný design

Nové evropské požadavky se promítají rovněž do konstrukce výrobků a nakládání s nimi po skončení životnosti. Pozornost proto věnujeme připravovaným pravidlům pro oběhovost vozidel i otázce dalšího využití vyřazených fotovoltaických panelů. U těch je třeba posuzovat nejen možnost opětovného použití, ale také podmínky, za nichž se zařízení dostávají k dalším uživatelům, a jejich další životní cyklus.

Cenné materiály se přitom skrývají i v odpadech, které nejsou na první pohled spojovány s jejich běžným získáváním. Výzkumníci se zabývají možností využít ocelárenský prach pro získávání kovů s pomocí mikrovln, nebo hledají postup, jak přeměnit azbestocement na hydraulické pojivo. Každý z těchto případů představuje odlišný technický problém a vyžaduje posouzení, zda lze navržený postup uplatnit také mimo laboratorní podmínky.

Inovativní výzkum a hodnocení životního cyklu

Méně obvyklé téma přináší výzkum získávání gadolinia ze zbytků kontrastních látek používaných při vyšetření magnetickou rezonancí. První výsledky vědců z Univerzity Pardubice ukázaly možnost převést tento prvek do formy vhodné k dalšímu zpracování. Číslo se věnuje také metodě LCA z pohledu pracích prostředků, které umožňuje srovnávat environmentální dopady různých výrobků na základě jejich celého životního cyklu. Tak schválně, jak si v takovém srovnání stojí váš oblíbený prací prostředek?

Listopadové Odpadové fórum tak nabízí inspirativní pohled na problematiku z několika úhlů, od konkrétních provozních úspor přes výzkum nových recyklačních postupů až po pravidla, která ovlivňují konstrukci výrobků a jejich další využití. Společným tématem je hledání způsobů, jak materiály vracet do výroby při zachování technické proveditelnosti a ekonomické smysluplnosti. Nové číslo míří do tiskárny a vy si ho budete moci stáhnout už příští týden 6. listopadu. 

Tak si prosím uložte tento odkaz, ať vám nové vydání neunikne a máte ho hned po zveřejnění po ruce. A aby vám čekání rychleji uteklo, můžete si níže stáhnout některé z předchozích vydání Odpadového fóra z letošního roku.

Poslední volná místa!

Časopis Odpadové fórum ke stažení:

• OF_11_2026 (Úprava, zpracování a recyklace odpadů, dostupné od 6. 11.)

• OF_10_2026.pdf (Elektroodpad)

• OF_9_2026.pdf (PVO a cirkulární ekonomika)

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadu)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz)

• OF_04_2026.pdf (Ekologické zátěže)

• OF_03_2026.pdf (Stavební a demoliční odpady)

• OF_02_2026.pdf (Zpětný odběr)

• OF_01_2026.pdf (Data a čísla)

Evropská unie chce výrazně zvýšit podíl recyklovaných surovin ve výrobě a omezit závislost průmyslu na primárních zdrojích. Ambiciózní cíle však narážejí na ekonomickou realitu. Recyklovaný plast, kov, papír nebo stavební materiál často nedokáže cenově konkurovat surovinám vytěženým či vyrobeným z primárních zdrojů. Firmy proto potřebují jistotu, že o jejich produkty bude dlouhodobý zájem. Právě tuto podmínku má pomoci vytvořit připravovaný evropský zákon o oběhovém hospodářství, tedy Circular Economy Act.

Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD upozornila na tyto souvislosti na Evropské konferenci o oběhovém hospodářství, která se konala 29. října v Madridu. Setkání organizované společně se španělskou asociací ASEGRE přivedlo více než 350 zástupců evropských institucí, národních orgánů a průmyslu. Jejich společným tématem byla připravovaná evropská legislativa, která má vytvořit podmínky pro rozvoj oběhového hospodářství v celé Evropské unii.

Recyklovaný materiál potřebuje své zákazníky

Jedním z největších problémů současného recyklačního průmyslu je cenová konkurenceschopnost druhotných surovin. Tímto pojmem se označují materiály získané z odpadů nebo použitých výrobků, které lze po odpovídajícím zpracování znovu využít ve výrobě. Recyklovaný plast se tak může stát vstupní surovinou pro výrobu nových plastových výrobků, vytříděné kovy se vracejí do hutní výroby a recyklované stavební materiály mohou najít uplatnění při výstavbě silnic nebo nových budov.

Problém spočívá v tom, že výroba druhotných surovin musí ekonomicky obstát v konkurenci primárních materiálů. Ty pocházejí z těžby, zpracování nerostných surovin nebo jiných původních zdrojů. Jejich cena přitom často nezahrnuje všechny environmentální náklady spojené s těžbou, spotřebou energie, dopravou a následnými dopady na životní prostředí.

Recyklace navíc vyžaduje sběr, třídění, technologické zpracování, kontrolu kvality a logistiku. Výsledná cena recyklátu proto nemusí být vždy nižší než cena materiálu z primárních zdrojů. Situaci ovlivňuje také kolísání cen komodit na světových trzích. Když například zlevní primární plasty nebo kovy, odběratelé mohou začít upřednostňovat právě tyto materiály a poptávka po recyklovaných alternativách klesá.

Provozovatelé recyklačních zařízení pak obtížně plánují výrobu a návratnost investic. Modernizace technologií, budování nových kapacit i zavádění pokročilých metod zpracování odpadu přitom vyžadují značné finanční prostředky. Podle FEAD proto evropský recyklační průmysl potřebuje především stabilní a předvídatelnou poptávku po druhotných surovinách.

Jednou z cest může být stanovení minimálního povinného podílu recyklovaných materiálů ve vybraných výrobcích. Takové požadavky by mohly najít uplatnění například ve stavebnictví, infrastruktuře nebo obalovém průmyslu. Výrobci by tak měli jasnější představu o budoucí poptávce a recyklační společnosti by získaly větší jistotu při plánování investic.

Významnou roli může sehrát také veřejné zadávání zakázek. Stát, kraje a obce každoročně nakupují velké objemy stavebních prací, materiálů a služeb. Pokud by vedle environmentálních parametrů výrobků stanovovaly také konkrétní požadavky na obsah recyklovaných surovin, mohly by vytvořit významný odbytový trh. Veřejné investice do silnic, železnic, budov nebo technické infrastruktury by tak současně podporovaly využívání materiálů získaných z odpadů.

Jednotný evropský trh potřebuje společná pravidla

Další důležitou oblastí je fungování jednotného trhu s druhotnými surovinami. Přestože Evropská unie usiluje o společný hospodářský prostor, nakládání s odpady a jejich využívání se v jednotlivých členských státech stále řídí rozdílnými pravidly a administrativními postupy. Odlišnosti mohou komplikovat přeshraniční přepravu odpadů, jejich zpracování i následné obchodování s materiály.

Právě zde se uplatňuje pojem jednotný trh s druhotnými surovinami. Znamená vytvoření takových podmínek, aby recyklované materiály mohly volněji a předvídatelněji proudit mezi jednotlivými regiony a státy, podobně jako jiné průmyslové suroviny. Jejich využití by se tak mohlo řídit skutečnými potřebami výrobců a dostupností zpracovatelských kapacit.

FEAD v této souvislosti upozorňuje na zkušenosti ze Španělska, kde rozdílná pravidla jednotlivých autonomních oblastí komplikují fungování trhu s odpady. Země má sedmnáct autonomních oblastí a jejich odlišné požadavky mohou provozovatelům ztěžovat přepravu odpadů do zařízení, která jsou pro jejich zpracování technologicky nejvhodnější.

Podobné překážky mohou vznikat také na evropské úrovni. Některé specializované technologie pro zpracování nebezpečných nebo průmyslových odpadů jsou dostupné jen v omezeném počtu zařízení. Pokud jejich využití komplikují rozdílné vnitrostátní požadavky, může být výsledkem zbytečně nákladná přeprava, nedostatečné využití existujících kapacit a pomalejší rozvoj nových technologií.

Společná pravidla by měla přinést větší právní jistotu, usnadnit přeshraniční spolupráci a umožnit efektivnější využívání evropských zpracovatelských kapacit. Současně však musí respektovat pravidla ochrany životního prostředí a zásady blízkosti a soběstačnosti při nakládání s odpady. Ty upřednostňují zpracování odpadu v přiměřené vzdálenosti od místa jeho vzniku a odpovídající kapacity v rámci jednotlivých států či regionů. Důležitou součástí má být také lepší sledovatelnost přepravovaných odpadů a digitalizace administrativních procesů.

Evropa potřebuje desítky miliard eur ročně

Třetím pilířem připravovaného evropského zákona jsou investice. Bez nových technologií, modernizace zařízení a dostatečných zpracovatelských kapacit se oběhové hospodářství ve větším měřítku rozvíjet nebude.

Jak vyplývá ze zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) Unlocking the circular economy: investment needs, barriers and enabling conditions, zveřejněné v květnu 2026, dosažení evropských cílů vyžaduje navýšení každoročních investic do oběhového hospodářství přibližně o 82 miliard eur. To představuje zvýšení o 68 % oproti současné úrovni investování. Potřebné prostředky se vztahují k období do roku 2040.

Tento odhad vychází z rozsáhlejšího hodnocení Evropské komise a Evropské investiční banky, které zahrnuje investiční potřeby napříč různými oblastmi oběhového hospodářství. Významná část prostředků má směřovat také do změn ve výrobě a konstrukci výrobků, prodlužování jejich životnosti, opravitelnosti a opětovného využívání.

Zpráva EEA upozorňuje, že největší investiční mezery se nacházejí právě ve fázi návrhu výrobků a na konci jejich životního cyklu. Mezi prioritní oblasti patří stavebnictví, textilní průmysl, baterie a vozidla. Konstrukční řešení totiž zásadně ovlivňuje, zda bude možné výrobek snadno opravit, rozebrat, znovu použít nebo materiálově recyklovat.

Zajímavý je také pohled na dosavadní vývoj evropské materiálové cirkularity. Tento ukazatel vyjadřuje, jaká část materiálových potřeb evropského hospodářství je pokryta recyklovanými materiály. Mezi lety 2010 a 2024 se jeho hodnota zvýšila pouze o 1,5 procentního bodu. Evropská unie přitom v rámci Dohody o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal) stanovila ambici zdvojnásobit podíl využívaných recyklovaných materiálů na 24 % do roku 2030. Dosavadní tempo tedy ukazuje, jak rozsáhlý úkol Evropu čeká.

Zpráva současně poukazuje na to, že soukromé investice do oběhového hospodářství od roku 2019 stagnují přibližně na úrovni 0,8 % HDP Evropské unie. Veřejné financování proto může sehrát důležitou podpůrnou roli. Pomocí záruk, dotací nebo zvýhodněných finančních nástrojů může snížit investiční rizika projektů a přilákat další soukromý kapitál.

Právě dostupnost financování je pro recyklační průmysl zásadní. Investoři potřebují vědět, že nová zařízení budou mít dostatek vstupního materiálu, že jejich produkce najde odběratele a že pravidla pro podnikání zůstanou v dlouhodobém horizontu předvídatelná. Bez těchto předpokladů se i technologicky zajímavé projekty mohou ukázat jako ekonomicky obtížně realizovatelné.

Oběhové hospodářství jako součást evropské konkurenceschopnosti

Evropský sektor soukromého odpadového hospodářství podle údajů FEAD zahrnuje více než 3 000 společností zastoupených prostřednictvím národních asociací ve 21 evropských zemích. V celém hodnotovém řetězci od sběru a třídění přes recyklaci až po energetické využití a odstraňování odpadů zaměstnává více než 500 tisíc lidí a každoročně investuje přibližně pět miliard eur. Jde tedy o významné průmyslové odvětví, které má potenciál přispívat k evropské surovinové soběstačnosti.

Právě omezení závislosti na dovozu primárních surovin patří k hlavním ekonomickým argumentům pro rozvoj oběhového hospodářství. Evropský průmysl spotřebovává velké množství kovů, plastů, stavebních materiálů a dalších vstupů, jejichž dostupnost a ceny ovlivňují světové trhy. Vyšší využívání druhotných surovin může část těchto potřeb pokrýt z domácích zdrojů, omezit nároky na těžbu a zpracování nových materiálů a současně snížit související emise.

Připravovaný Circular Economy Act, tedy evropský zákon o oběhovém hospodářství, tak představuje příležitost propojit environmentální cíle s průmyslovou a hospodářskou politikou. Podle FEAD by měl přinést především stabilnější poptávku po recyklovaných materiálech, lépe fungující jednotný trh a podmínky pro mobilizaci potřebného kapitálu.

Obnova přírody přináší měřitelné výsledky. Ve 149 zemích světa se již obnovuje 252 milionů hektarů krajiny a přírodních ekosystémů a vzniklo více než milion pracovních míst. Přesto tempo obnovy stále nestačí na splnění mezinárodních závazků do roku 2030. Zvláště alarmující je situace u sladkovodních, mořských a pobřežních ekosystémů. Nová zpráva OSN ukazuje, že příroda má schopnost regenerace, pokud jí k tomu člověk vytvoří vhodné podmínky.

Příroda se dokáže vzpamatovat i z rozsáhlého poškození. Obnova mokřadů, lesů, rašelinišť, řek nebo pobřežních oblastí přináší výsledky, které se projevují nejen návratem rostlinných a živočišných druhů, ale také lepším zadržováním vody v krajině, ochranou půdy, ukládáním uhlíku a posilováním odolnosti vůči klimatickým změnám. Právě tyto přínosy stojí v centru nové globální zprávy Nature’s comeback – scaling ecosystem restoration for people and planet, kterou společně zveřejnily Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO), Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a sekretariát Úmluvy o biologické rozmanitosti.

Dokument zveřejněný 29. října 2026 přináší vůbec první komplexní celosvětové vyhodnocení pokroku v obnově ekosystémů. Jeho výsledky ukazují, že rozsah současných aktivit je mimořádný. Ve 149 zemích je podle shromážděných údajů obnovováno celkem 252 milionů hektarů území. To odpovídá ploše 2,52 milionu kilometrů čtverečních, tedy přibližně třicetinásobku rozlohy České republiky. S obnovou je spojeno také více než milion pracovních míst.

Výsledky potvrzují, že obnova přírodního prostředí může fungovat ve velkém měřítku. Zároveň však odhalují značný rozdíl mezi dosavadním pokrokem a tím, co svět slíbil do konce tohoto desetiletí.

Co závazky do roku 2030 skutečně znamenají

Současné úsilí vychází z několika mezinárodních závazků. Jedním z nejvýznamnějších je Kunmingsko-montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost, přijatý v roce 2022. Jeho cílem je mimo jiné zajistit, aby do roku 2030 bylo účinně obnovováno alespoň 30 % degradovaných suchozemských, sladkovodních, mořských a pobřežních ekosystémů.

Pojem obnova ekosystémů přitom zahrnuje mnohem širší soubor činností než například výsadbu stromů. Jde o proces, jehož cílem je navrátit poškozenému přírodnímu prostředí jeho ekologické funkce, biologickou rozmanitost a schopnost dlouhodobě fungovat. V případě lesa to může znamenat podporu přirozené obnovy původních dřevin, obnovu vodního režimu nebo odstranění příčin degradace. U mokřadů může jít o opětovné propojení vodních toků s nivami, obnovu přirozeného zaplavování či zamezení odvodňování. U zemědělské krajiny se pozornost soustředí například na obnovu půdní úrodnosti, pestrost krajinných prvků a návrat přirozených stanovišť.

Důležité je také rozlišovat mezi ochranou přírody a její obnovou. Ochrana se snaží uchovat ekosystémy, které dosud fungují, zatímco obnova napravuje následky jejich poškození. Obě činnosti se vzájemně doplňují. Pokud totiž na jedné straně obnovujeme mokřady a lesy, zatímco na druhé pokračuje jejich ničení, výsledný přínos pro přírodu zůstává omezený.

Podle nové zprávy se dosavadní pokrok výrazně liší podle typu ekosystému. Největší část vykázané obnovované plochy připadá na suchozemské prostředí, kde se již podařilo dosáhnout téměř poloviny globálního cíle. Největší rozsah obnovovaných suchozemských území vykazuje Čína, která uvádí 127,4 milionu hektarů. Významné plochy jsou evidovány také v Mongolsku a Kazachstánu.

Podstatně méně příznivá je situace u vodních ekosystémů. Obnova sladkovodních stanovišť je doložena na ploše přibližně 11 milionů hektarů v 62 zemích. V případě mořských a pobřežních ekosystémů jde pouze o 5,7 milionu hektarů ve 46 zemích. Právě tyto oblasti přitom patří k prostředím, která se v současnosti zhoršují nejrychleji.

Určitou naději přináší rostoucí zájem o obnovu mokřadů. Podíl smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti, které vykazují realizované programy obnovy nebo revitalizace mokřadů, vzrostl od roku 2022 z osmi na 54 %. Zpráva současně upozorňuje, že skutečný rozsah obnovy vodních ekosystémů může být vyšší, protože jejich monitoring a vykazování výsledků zatím nejsou dostatečné.

Obnova přírody může přinést miliony pracovních míst

Význam obnovy ekosystémů se promítá také do hospodářství a zaměstnanosti. Zdravá krajina poskytuje společnosti řadu takzvaných ekosystémových služeb. Tímto pojmem odborníci označují přínosy, které lidem poskytují přirozeně fungující ekosystémy. Patří mezi ně například zásobování vodou, zadržování srážek, ochrana před povodněmi, tvorba úrodné půdy, opylování zemědělských plodin nebo přirozené ukládání uhlíku.

Obnova těchto funkcí může přinášet ekonomické výhody, které se často projeví až v delším časovém horizontu. Obnovený mokřad pomáhá zadržovat vodu a zmírňovat dopady sucha i povodní. Zdravější půda lépe hospodaří s vodou a živinami, což může podpořit zemědělskou produkci. Obnova lesních ekosystémů přispívá k ukládání uhlíku, ochraně biodiverzity a stabilizaci místního vodního režimu.

Zpráva proto zdůrazňuje také potenciál takzvané ekonomiky obnovy přírody. Jde o hospodářské aktivity, které dlouhodobě propojují obnovu přírodního prostředí s tvorbou pracovních příležitostí a udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Uplatnění mohou najít například pracovníci v lesnictví, vodním hospodářství, zemědělství, krajinářství, ekologickém monitoringu nebo při revitalizaci vodních toků a mokřadů.

Dosavadní programy již vytvořily více než milion zelených pracovních míst. Pokud se podaří výrazně rozšířit rozsah obnovy, mohlo by podle odhadů OSN do roku 2030 vzniknout dalších až 32 milionů pracovních míst po celém světě.

Takový vývoj však vyžaduje odpovídající financování. Podle zprávy by se roční investice do obnovy ekosystémů musely zvýšit ze současných odhadovaných 64 miliard amerických dolarů na 296 miliard dolarů do roku 2030. To představuje více než čtyřnásobné navýšení. Největší investiční potřeby se týkají agrolesnictví, obnovy lesů, rašelinišť a porostů mořských trav.

Agrolesnictví představuje způsob hospodaření, při kterém se na zemědělské půdě cíleně kombinují dřeviny se zemědělskou produkcí nebo chovem hospodářských zvířat. Stromy a keře mohou poskytovat ochranu před větrem, zlepšovat mikroklima, podporovat biodiverzitu a přispívat k zadržování vody. Obnova rašelinišť má zase mimořádný význam pro klimatickou politiku, protože rašelina představuje významnou zásobárnu uhlíku. Pokud jsou rašeliniště odvodněna, dochází k rozkladu organické hmoty a uvolňování skleníkových plynů. Obnovení jejich přirozeného vodního režimu pomáhá tento proces omezovat.

Obnova přírody má význam i pro ochranu klimatu

Zpráva přináší také údaje o potenciálu obnovy ekosystémů při zmírňování klimatické změny a ochraně biologické rozmanitosti. Podle citovaných výzkumů by obnova pouhých 15 % prioritních území na světě mohla zachytit a uložit množství oxidu uhličitého odpovídající 30 % emisí CO₂ ekvivalentu vypuštěných od počátku průmyslové revoluce. Současně by mohla pomoci zabránit vyhynutí až 60 % druhů, kterým v současnosti hrozí zánik.

Jde tak o významný potenciál, který ukazuje, proč je obnova přírody důležitou součástí klimatických i biodiverzitních strategií. Přirozené ekosystémy dokážou ukládat uhlík, regulovat vodní režim, zmírňovat teplotní extrémy a poskytovat útočiště celé řadě organismů. Jejich obnova proto přináší souběžné přínosy pro klima, vodní hospodářství, zemědělství i kvalitu života obyvatel.

OSN zároveň upozorňuje, že výsledky obnovy musí být dlouhodobě sledovány. Samotná realizace projektu nebo počet vysazených stromů ještě neznamenají, že se ekosystém skutečně zotavil. Podstatné je, zda se obnovují jeho přirozené procesy, zda se vracejí původní druhy a zda se dosažený stav dokáže udržet i v dalších desetiletích.

Důležitou roli v tomto procesu mají také místní komunity a původní obyvatelé, kteří často disponují dlouhodobými znalostmi o fungování krajiny. Zpráva zdůrazňuje význam jejich zapojení, respektování práv k půdě a zachování přístupu k přírodním zdrojům. Právě místní obyvatelé totiž často nesou přímé důsledky změn v hospodaření s krajinou a současně mohou být významnými partnery při její obnově.

Zpráva byla oficiálně představena v Jerevanu během Světové konference OSN o biologické rozmanitosti (COP17). Při této příležitosti organizace OSN slavnostně ocenily pět nejvýznamnějších globálních iniciativ v Číně, Kolumbii, Etiopii, Itálii a Spojených státech titulem „Světové vlajkové lodě obnovy“ (UN World Restoration Flagships). Tato ocenění mají sloužit jako inspirativní příklady toho, že přechod k udržitelným „ekonomikám obnovy přírody“ je nejen proveditelný, ale přináší prokazatelné výsledky jak pro ochranu globální biodiverzity, tak pro zajištění obživy a prosperity místních komunit.

Mohlo by vás zajímat:

Vyhořelé jaderné palivo zůstává nebezpečné ještě dlouho poté, co opustí reaktor. Co se s ním děje během desetiletí skladování? Jak odolává působení vody a mechanickému namáhání? A co se stane, když se radioaktivní materiály uvolněné při jaderné havárii dostanou do životního prostředí? Odpovědi pomáhá hledat specializovaná laboratoř Společného výzkumného střediska Evropské komise v německém Karlsruhe. V jejích 24 stíněných pracovištích vědci zkoumají vysoce radioaktivní materiály.

Laboratoř Hot Cell Laboratory je součástí Společného výzkumného střediska Evropské komise, známého pod zkratkou JRC. Nachází se v německém Karlsruhe a zaměřuje se na bezpečnost jaderného palivového cyklu a nakládání s radioaktivními odpady. Její vybavení umožňuje přijímat, zkoumat a následně vracet vysoce radioaktivní materiály jejich vlastníkům.

Základem zařízení je 24 takzvaných horkých komor. Jde o speciálně stíněné prostory, které chrání pracovníky před ionizujícím zářením a umožňují manipulaci s materiály, jejichž přímé zkoumání by pro člověka představovalo nepřijatelné riziko.

Jednotlivé komory mají rozdílné vybavení podle druhu prováděných experimentů. V jedné z nich lze pracovat s jadernými palivovými proutky dlouhými až čtyři metry. Další jsou určené k podrobné analýze ozářeného paliva nebo k výzkumu vlastností radioaktivních odpadů při podmínkách odpovídajících dlouhodobému uložení v hlubinných úložištích.

Vyhořelé palivo se zkoumá od celého proutku až po jednotlivé atomy

Jaderné palivo se během provozu reaktoru postupně mění. Působení neutronového záření ovlivňuje jeho chemické složení, vnitřní strukturu i mechanické vlastnosti. V palivu vznikají nové radionuklidy a plyny a jeho struktura se vyvíjí v závislosti na teplotě, době provozu a intenzitě ozáření. Tyto procesy ovlivňují také chování paliva po vyjmutí z reaktoru.

Právě proto se v Karlsruhe provádějí analýzy vyhořelého jaderného paliva. Tento odborný termín označuje soubor analýz, při nichž vědci zkoumají jaderné palivo po jeho ozáření v reaktoru. Cílem je zjistit, jak se změnilo, jaké vlastnosti si zachovalo a jak se bude chovat v dalších fázích svého životního cyklu.

Výzkum kombinuje nedestruktivní a destruktivní metody. Při nedestruktivním zkoumání zůstává vzorek zachován a lze jej analyzovat bez jeho zásadního poškození. Destruktivní metody naopak počítají s odběrem materiálu, jeho rozřezáním nebo jinou úpravou, která umožní podrobnější analýzu vnitřních vlastností.

Vědci využívají například elektronovou mikroskopii, která umožňuje pozorovat strukturu materiálu ve velmi malém měřítku, nebo hmotnostní spektrometrii, jež pomáhá určovat zastoupení jednotlivých prvků a izotopů. Izotopy jsou varianty téhož chemického prvku, které mají stejný počet protonů, ale liší se počtem neutronů. Některé jsou stabilní, jiné radioaktivní a postupně se přeměňují na další atomová jádra.

Mikroskopické a spektrometrické techniky

Laboratoř využívá také například rastrovací elektronovou mikroskopii SEM-EDX, která umožňuje detailně zobrazit povrch vzorku a současně určit jeho chemické složení pomocí rentgenového záření. Transmisní elektronová mikroskopie (TEM) poskytuje ještě podrobnější pohled na vnitřní strukturu materiálu. Zařízení FIB využívá zaostřený iontový svazek k přesnému opracování vzorků a přípravě velmi tenkých řezů pro další analýzu.

Další používanou metodou je elektronová mikroanalýza EPMA, která umožňuje zjišťovat prvkové složení velmi malých oblastí materiálu. Rentgenová fluorescenční spektrometrie µ-XRF zase pomáhá určit, jaké chemické prvky vzorek obsahuje a jak jsou v něm rozmístěny. K mimořádně citlivému stanovení prvků a izotopů slouží hmotnostní spektrometrie HR-ICP-MS. Využívá plazma vytvořené z indukčně vázaného plynu a vysoké rozlišení přístroje umožňuje rozlišovat i velmi blízké hmotnostní signály. Laboratoř ji kombinuje s automatickým dávkováním kapalných vzorků.

K vybavení patří také speciální zařízení KÜFA, označované jako aparát se studeným prstem (cold finger apparatus), které slouží k experimentům s tepelnými a chemickými procesy. Radioaktivní látky vědci sledují rovněž pomocí alfa a gama spektrometrie a kapalinového scintilačního počítání. Tyto radiometrické metody umožňují identifikovat a měřit radioaktivní izotopy a určovat jejich množství ve zkoumaných vzorcích.

Analýzy dokážou odhalit změny ve struktuře paliva, přítomnost různých chemických prvků i rozložení radioaktivních izotopů. Výzkumníci tak získávají informace o chování materiálu v měřítku celého palivového proutku, jeho jednotlivých vrstev i mikroskopických oblastí. Takové poznatky pomáhají ověřovat předpoklady používané při hodnocení bezpečnosti jaderných zařízení a při plánování dalšího nakládání s palivem.

Co se děje s palivem během desetiletí skladování

Vyjmutím z reaktoru životní cyklus jaderného paliva nekončí. Vyhořelé palivo zůstává radioaktivní a produkuje zbytkové teplo. Musí proto procházet odpovídajícími etapami skladování a následného nakládání, které zahrnují také případnou přepravu a konečné uložení.

Laboratoř se přitom nezaměřuje jen na jeden druh jaderného paliva. Zkoumá konvenční palivo na bázi oxidu uraničitého (UO₂), palivo s vysokým vyhořením, směsné oxidické palivo MOX obsahující oxidy uranu a plutonia i pokročilé palivové kompozice. Do výzkumu patří také palivo pro vysokoteplotní plynem chlazené reaktory, jehož částice mají speciální ochranné vrstvy. Rozdílné složení a konstrukce těchto materiálů ovlivňují jejich chování během provozu i po vyjmutí z reaktoru.

Hodnocení integrity ochranného obalu

Jedním z úkolů laboratoře je zkoumat mechanickou odolnost palivových proutků a jejich schopnost zachovat si celistvost. Jaderné palivo tvoří keramické tablety obsahující uran, které jsou naskládány do dlouhé tenkostěnné kovové trubičky. Ta tvoří ochranný obal palivového proutku a brání úniku radioaktivních látek do chladiva, které odvádí teplo z reaktoru.

Během provozu je vystavena vysokým teplotám, intenzivnímu neutronovému záření a mechanickému namáhání. Tyto vlivy mohou postupně měnit její vlastnosti a snižovat její odolnost. Proto vědci zkoumají, jak si kovový obal zachovává pevnost a těsnost nejen během provozu reaktoru, ale také při následném skladování, manipulaci a přepravě vyhořelého paliva.

Mechanické zkoušky kovových a keramických struktur

V Karlsruhe proto vědci zkoumají, jak ozářené jaderné palivo a jeho kovový obal reagují na ohyb, nárazy a další mechanické namáhání. Sledují, zda se v kovové trubičce nebo v keramických palivových tabletách vytvářejí trhliny, zda se palivo může rozpadat na menší části a za jakých podmínek by mohlo dojít k narušení ochranného obalu. K tomu využívají několik druhů mechanických zkoušek. Při tříbodové ohybové zkoušce sledují, jak palivový proutek nebo jeho část odolává působení síly mezi dvěma podpěrami.

Provádějí také zkoušky přetlaku a tečení kovového obalu, které ověřují jeho chování při zatížení a zvýšené teplotě. Další metody zahrnují stlačování prstencových vzorků, zkoušku malým průbojníkem, měření tvrdosti pomocí nanoindentace nebo mikroskopické tahové zkoušky. Díky nim lze posoudit mechanické vlastnosti materiálu nejen v měřítku celého proutku, ale také na velmi malých vzorcích a v jednotlivých částech jeho struktury. Některé experimenty využívají také vysokorychlostní záznam, který umožňuje zachytit průběh mechanického namáhání a následné změny zkoumaného materiálu.

Výsledky jsou důležité pro posouzení, zda lze palivové soubory bezpečně skladovat, manipulovat s nimi a přepravovat je, aniž by došlo k nepřijatelnému poškození. Výzkum se zaměřuje také na to, zda bude možné palivo po dlouhé době skladování bezpečně vyjmout a předat do další etapy nakládání.

Analýza rizikových scénářů pro hlubinná úložiště

Zvláštní pozornost si zaslouží chování vyhořelého paliva při kontaktu s vodou. Právě proniknutí vody k uloženému radioaktivnímu materiálu patří mezi scénáře, které se zohledňují při hodnocení dlouhodobé bezpečnosti hlubinných úložišť.

Vědci proto provádějí experimenty, při nichž sledují, jak se mění povrch a vnitřní struktura paliva při kontaktu s vodnými roztoky. Kontrolují přitom teplotu, tlak, chemické složení roztoku i přítomnost plynů. Díky tomu mohou porovnávat chování paliva za různých podmínek a vyhodnocovat, jak rychle se jeho struktura mění a které radioaktivní látky se mohou uvolňovat do okolního prostředí.

Tomuto procesu se říká vyluhování. Označuje uvolňování složek pevného materiálu do kapaliny, která s ním přichází do styku. V případě vyhořelého jaderného paliva se sleduje například uvolňování uranu, plutonia a produktů jaderného štěpení. Právě rychlost a rozsah těchto procesů mají význam pro posouzení toho, jak by se radioaktivní látky mohly chovat v případě, že by se dlouhodobě uložené palivo dostalo do kontaktu s podzemní vodou.

Získaná data pomáhají zpřesňovat matematické modely, které popisují dlouhodobé chování jaderného paliva a předpovídají jeho vývoj za různých podmínek. Tyto modely následně využívají organizace odpovědné za nakládání s radioaktivními odpady při hodnocení bezpečnosti plánovaných úložišť.

Výzkum následků jaderných havárií pokračuje dlouho po události

Další oblastí činnosti laboratoře jsou materiály vznikající při závažných jaderných haváriích. Jejich zkoumání je důležité pro pochopení průběhu havárie, pohybu radioaktivních látek a možných dlouhodobých dopadů na životní prostředí.

Jedním z nejkomplexnějších materiálů tohoto typu je korium. Vzniká při těžkém poškození jaderného reaktoru, kdy se palivo a další materiály uvnitř zařízení zahřívají natolik, že se začnou tavit a vzájemně promíchávat. Výsledná směs může obsahovat jaderné palivo, konstrukční materiály, kovy a další složky, jejichž vlastnosti se liší podle průběhu havárie.

Po ochlazení mohou vzniknout pevné útvary s velmi složitou strukturou a nerovnoměrným chemickým složením. Jejich další chování nelze spolehlivě odvodit pouze ze znalosti původních materiálů. Záleží také na tom, jak vysokým teplotám byly vystaveny, jak se během havárie měnily chemické podmínky a jakým způsobem následně chladly.

Vědci proto analyzují chemické a mineralogické složení těchto materiálů, jejich vnitřní strukturu i změny při kontaktu s vodou. Mineralogická analýza pomáhá určit, jaké minerální fáze a pevné sloučeniny materiál obsahuje a jak se mohly vytvořit. K podrobnějšímu zkoumání struktury koria využívají také elektronovou difrakci zpětně odražených elektronů (EBSD). Tato metoda umožňuje rozlišovat jednotlivé krystalické fáze a zjišťovat jejich prostorové uspořádání. Výzkumníci současně sledují, za jakých podmínek se z těchto materiálů mohou uvolňovat radionuklidy.

Vliv chemického prostředí na korozi havárií poškozených materiálů

Experimenty zahrnují kontakt s různými druhy vody, včetně sladké vody, mořské vody a roztoků odpovídajících podmínkám, které se předpokládají v hlubinných úložištích. Vědci tak mohou porovnávat, jak rozdílné chemické prostředí ovlivňuje korozi materiálů a uvolňování radioaktivních látek. Při analýze povrchu paliva po vyluhování a při zkoumání koria využívají také Ramanovu spektroskopii. Ta umožňuje identifikovat přítomné chemické a minerální fáze podle jejich charakteristické odezvy na ozáření laserem.

Význam má rovněž výzkum radioaktivních aerosolů. Aerosoly jsou drobné pevné částice nebo kapalné kapičky rozptýlené ve vzduchu. Při jaderné havárii mohou vznikat v důsledku vysokých teplot a chemických procesů a mohou na sebe vázat radioaktivní látky. Jejich velikost, složení a chování ovlivňují, jak se šíří prostředím a kde se následně usazují.

Laserové experimenty a transportní procesy

Laboratoř rozvíjí také experimentální zařízení RADES, jehož název vychází z anglického označení pro experimentální systém zkoumající šíření radioaktivních látek. Zařízení umožňuje studovat vznik aerosolů při krátkodobém intenzivním zahřátí materiálu laserovým impulzem a zkoumat také jeho teplotu tání. Během takzvaného laserového zábleskového experimentu se materiál zahřeje velmi krátkým, intenzivním laserovým impulzem a vědci sledují, jak se při tomto procesu uvolňují a šíří částice. Taková měření pomáhají lépe porozumět tomu, jak se radioaktivní materiály mohou chovat při extrémních podmínkách.

Výsledky tohoto výzkumu podporují přípravu postupů pro zvládání závažných jaderných havárií, hodnocení možného úniku radioaktivních látek i plánování následných sanačních prací. Přispívají rovněž k vývoji metod, které umožňují poškozené radioaktivní materiály bezpečně vyzvednout, zpracovat, skladovat a nakonec uložit.

Laboratoř se zapojuje také do mezinárodních srovnávacích experimentů a programů, v nichž různé výzkumné instituce analyzují stejné materiály nebo řeší shodné odborné úlohy. Taková spolupráce umožňuje porovnávat výsledky získané různými metodami, ověřovat jejich spolehlivost a zvyšovat srovnatelnost dat využívaných při hodnocení jaderné bezpečnosti.

Společné výzkumné středisko Evropské komise poskytuje své zařízení také dalším evropským a mezinárodním partnerům. Výsledky tak mohou využívat odborné organizace zabývající se jadernou bezpečností a správou radioaktivních odpadů.

Barevný textil patří k obtížně recyklovatelným materiálům. Jednou z překážek je samotné barvivo, jehož odstranění z polyesterových vláken vyžaduje chemikálie, vodu a energii. Japonští vědci nyní představili postup, který jde opačnou cestou. Původní barviva z vláken neodstraňuje, ale pomocí superkritického oxidu uhličitého je nechává přeskupit a vytvořit nový, jednotný odstín. Výsledkem může být zajímavá cesta k účinnější recyklaci polyesteru, při níž se zachová samotné vlákno i jeho materiálová hodnota.

Polyester dnes patří k nejpoužívanějším syntetickým vláknům v textilním průmyslu. Jeho oblibu podporují vlastnosti, jako jsou pevnost, odolnost proti mačkání, snadná údržba a relativně nízké výrobní náklady. Právě jeho rozšíření však přispívá k rostoucímu množství textilního odpadu. Každoročně ho podle údajů citovaných výzkumníky vzniká na světě více než 92 milionů tun. Přesto se méně než 1 % barevného textilu vrací do výroby prostřednictvím recyklace, při níž se původní vlákna znovu využijí k výrobě nových vláken.

Proč barevné oděvy končí na skládkách

Jednou z hlavních překážek je technologie barvení. Polyesterová vlákna dokážou barviva velmi dobře fixovat, což je výhodné při používání oděvů, ale komplikuje jejich následné zpracování. Pokud mají být barevná vlákna znovu použita pro výrobu textilu, musí se recyklační technologie vypořádat s původním odstínem. Ten totiž může ovlivnit výslednou barvu nového materiálu a omezovat možnosti jeho dalšího využití.

Dosavadní postupy proto často počítají s odstraněním barviv. To může vyžadovat chemické látky, značné množství vody a energeticky náročné zpracování. Japonští vědci z Univerzity ve Fukui se rozhodli tento problém řešit jinak. Namísto odstraňování barviv zkoumají možnost jejich přímého přeskupení uvnitř polyesterových vláken. Původní barviva tak zůstávají součástí materiálu a společně vytvářejí nový odstín.

Síla oxidu uhličitého ve stavu plynu i kapaliny

Základem technologie je superkritický oxid uhličitý, označovaný jako scCO₂. Jde o oxid uhličitý přivedený za specifických podmínek teploty a tlaku do stavu, v němž vykazuje vlastnosti plynu i kapaliny. Dokáže pronikat do struktury polymerních vláken a současně podporovat pohyb molekul barviv. Ta se následně přesouvají z míst s vyšší koncentrací do oblastí, kde je jejich koncentrace nižší, až se v materiálu rovnoměrněji rozloží.

Tento princip umožňuje spojovat polyesterové textilie různých barev a vytvořit z nich materiál s jednotným novým odstínem. Výzkumníci při laboratorních experimentech pracovali se třemi barvivy označenými Blue BG, Yellow G a Red 4 G. Různě obarvené polyesterové tkaniny společně ošetřovali při teplotě 120 °C a tlaku 25 MPa. Sledovali přitom nejen výslednou barvu, ale také vliv poměru jednotlivých vstupních materiálů a délky zpracování.

Od žluté a modré k jednotné zelené

Zajímavý výsledek přinesla kombinace modře a žlutě obarvené polyesterové tkaniny v poměru 1:3. Po třiceti minutách získaly oba materiály rozdílné zelenavé odstíny. Po šedesáti minutách se jejich barvy již téměř shodovaly a po devadesáti minutách dosáhly stejného zeleného odstínu. Změnou poměru vstupních tkanin mohli vědci posouvat výslednou barvu od žlutavě zelené až k modrozelené. Zapojením třetího barviva se možnosti výsledného barevného spektra dále rozšířily.

Pro případné průmyslové využití je důležité, aby bylo možné výslednou barvu předem naplánovat. Recyklátoři potřebují vědět, jaký odstín vznikne kombinací konkrétních vstupních materiálů, jinak by se jim obtížně zajišťovala požadovaná kvalita nového produktu. Výzkumný tým proto vedle samotné technologie připravil také matematický model, který zohledňuje vzájemné působení jednotlivých barviv.

Přesná matematická předpověď nových odstínů

Model vychází z experimentálně naměřených hodnot intenzity zbarvení a umožňuje přesněji předpovídat výsledný odstín podle poměru jednotlivých vstupních tkanin. Vědci při jeho ověřování sledovali tři různé vlnové délky světla. Po započtení vzájemných interakcí barviv se podařilo výrazně snížit chybu predikce. Například při vlnové délce 680 nanometrů klesla hodnota střední kvadratické chyby z 0,4017 na 0,0540. Takové zpřesnění může být důležité pro budoucí řízení recyklačního procesu a přípravu materiálových směsí s předem definovanou barevností.

Podstatné je také to, co se během procesu děje se samotným vláknem. Mikroskopická analýza ukázala, že barviva se po ošetření rozložila rovnoměrněji, zatímco mikrostruktura polyesterových vláken zůstala zachována. Technologie tak podle dosavadních výsledků dokáže změnit barevné vlastnosti materiálu, aniž by poškodila jeho vlákennou strukturu. To je pro materiálovou recyklaci zásadní výhoda, protože zachování kvality původního vlákna vytváří předpoklady pro jeho opětovné využití při výrobě nových textilií.

Výzvy pro přechod z laboratoře do praxe

Výzkum z Univerzity ve Fukui tak přináší zajímavý příspěvek k hledání účinnějších způsobů recyklace barevného polyesteru. Možnost využít již přítomná barviva může omezit potřebu jejich chemického odstraňování a následného opětovného barvení. Potenciální přínos spočívá také v nižší spotřebě vody a chemických látek spojených s odbarvováním. Samotná studie však zatím nepředstavuje komplexní environmentální ani ekonomické hodnocení technologie.

Provoz při teplotě 120 °C a tlaku 25 MPa vyžaduje odpovídající technologické zařízení a jeho energetická náročnost bude důležitá při posuzování celkové udržitelnosti procesu. Výzkumníci ostatně sami upozorňují, že dosavadní experimenty pracovaly s textiliemi, jejichž složení a použitá barviva byla předem známá. Skutečný textilní odpad je podstatně komplikovanější. Obsahuje různé druhy vláken, směsi materiálů a barviv s odlišnými chemickými vlastnostmi.

Studie s názvem  Sustainable and predictable color change of dyed polyester fibers through supercritical carbon dioxide fluid  treatment byla zveřejněna v odborném časopise The Journal of Supercritical Fluids. Jejími autory jsou Jianhua Ren, Isao Tabata a Kazumasa Hirogaki z Univerzity ve Fukui.

Mohlo by vás zajímat:

Textilka budoucnosti: Továrna v jediné kapce, kde látky vyrábějí a barví samy bakterie

Podzemní voda patří k nejcennějším přírodním zdrojům a její ochrana vyžaduje také odpovídající ekonomická pravidla. Poslanec Karel Tureček proto navrhuje výrazně zvýšit poplatek za její odběr, sjednotit sazbu bez ohledu na účel využití a změnit rozdělování vybraných peněz. Výnos by nově směřoval především do státního rozpočtu v kapitole Ministerstva zemědělství, které by prostředky mohlo využít na financování vodního hospodářství. Pozměňovací návrh k novele zákona o rostlinolékařské péči tak vedle původní legislativní úpravy otevírá také významnou změnu vodního zákona, včetně nového systému záloh a pravidel pro jejich placení.

Pozměňovací návrh poslance Karla Turečka rozšiřuje vládní návrh novely zákona o rostlinolékařské péči, vedený jako sněmovní tisk č. 48, také o změnu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Jeho hlavním bodem je zvýšení poplatku za odebrané množství podzemní vody ze současných dvou korun na sedm korun za metr krychlový při zásobování pitnou vodou a ze tří korun na stejnou sazbu sedmi korun při ostatním využití.

Navrhovaná úprava tak podle navrhovatele odstraňuje dosavadní rozdíl mezi sazbami podle účelu odběru. Za každý metr krychlový podzemní vody by se podle návrhu platilo stejně bez ohledu na to, zda voda slouží k zásobování pitnou vodou, nebo k jinému účelu.

Předkladatel v odůvodnění upozorňuje na dlouhodobý rozdíl mezi poplatkem za odběr podzemní vody a cenou za odběr vody povrchové. Zatímco sazby poplatku za podzemní vodu podle něj zůstávají neměnné, cena povrchové vody postupně roste v návaznosti na náklady spojené se správou povodí, vodních toků a vodních děl ve vlastnictví státu.

Odůvodnění návrhu uvádí, že v době jeho přípravy se cena za odběr povrchové vody pohybovala od 5,26 Kč za metr krychlový v územní působnosti státního podniku Povodí Vltavy do 9,09 Kč za metr kubický v územní působnosti Povodí Moravy. Dosavadní poplatek za podzemní vodu ve výši dvou nebo tří korun tak podle předkladatele vytváří ekonomickou výhodu odběru podzemních zdrojů.

Předkladatel spojuje vyšší sazbu s motivací odběratelů využívat více povrchovou vodu tam, kde je její odběr možný, a tím přispívat k ochraně podzemních zásob. V odůvodnění zdůrazňuje, že podzemní voda je ve srovnání s povrchovou vodou obtížněji obnovitelným zdrojem a její význam spočívá také v kvalitě.

Ochrana vody vyžaduje investice do krajiny i infrastruktury

Ekonomické nastavení poplatků předkladatel propojuje s potřebou financovat vodní hospodářství. Odůvodnění návrhu poukazuje na hydrologické extrémy spojené se změnami klimatu, mezi něž řadí silné a vytrvalé srážky vedoucí k povodním i výrazný srážkový deficit projevující se dlouhodobým hydrologickým suchem.

Mezi oblasti vyžadující investice řadí zmírňování dopadů sucha, posilování vodních zdrojů, obnovu vodních nádrží a revitalizační opatření na vodních tocích. Význam mají také projekty zaměřené na zadržování vody v krajině a zvyšování odolnosti území vůči suchu.

Další část potřebných investic se týká protipovodňové ochrany. Ta zahrnuje výstavbu a další opatření na ochranu sídel před povodněmi, snižování rizika rozlivů a obnovu území i vodohospodářského majetku po povodňových událostech.

Návrh zároveň zmiňuje výstavbu a obnovu vodovodů, kanalizací a čistíren odpadních vod. Tyto investice mají podle odůvodnění přispívat k zajištění kvalitní pitné vody pro domácnosti a ke zlepšování odvádění a čištění odpadních vod.

Předkladatel uvádí také konkrétní vodohospodářské záměry, mezi něž řadí vodní nádrže Nové Heřminovy, Skalička, Vlachovice a Kryry, soustavu Senomaty a Šanov a přípravu propojení bývalého lomu Libouš s vodním dílem Nechranice. U těchto záměrů popisuje víceúčelové využití, od zachycování povodňových vln a podpory průtoků v období sucha až po zemědělské závlahy, zásobování pitnou vodou, rekreaci a výrobu elektrické energie.

Podle odůvodnění nejsou státní podniky Povodí ani Ministerstvo zemědělství schopny pokrýt všechny související náklady z vlastních rozpočtových prostředků. Navrhovaná změna rozdělování poplatků proto představuje jednu z cest, jak pro financování vodního hospodářství zajistit další příjmy.

Většina výnosu by nově připadla Ministerstvu zemědělství

Výraznou změnou je také nové rozpočtové určení vybraných poplatků. Podle současného znění vodního zákona připadá 50 % výnosu kraji, na jehož území se odběr uskutečňuje, a zbývajících 50 % Státnímu fondu životního prostředí České republiky.

Pozměňovací návrh toto rozdělení mění. Jedna sedmina výnosu (tedy 14,3 %) by směřovala do rozpočtu Státního fondu životního prostředí České republiky a šest sedmin (85,7 %) do státního rozpočtu v kapitole Ministerstva zemědělství.

Předkladatel v odůvodnění uvádí, že podíl určený Státnímu fondu životního prostředí by díky zvýšení sazby zůstal zachován. Podíl, který dosud náleží krajům, by se nově stal součástí příjmů Ministerstva zemědělství.

Nový systém záloh má rozložit platby do roku

Pozměňovací návrh zavádí také nový systém placení poplatku za odběr podzemní vody. Poplatníci by nově měli hradit zálohy pro následující poplatkové období, přičemž jejich výše by vycházela z poplatku za rozhodné období.

Pokud by souhrnná výše záloh nepřesáhla 300 tisíc korun, jednotlivá záloha by činila jednu čtvrtinu poplatku za rozhodné období. Platila by se do 25. dne posledního měsíce každého kalendářního čtvrtletí.

Při souhrnné výši záloh přesahující 300 tisíc korun by jednotlivá záloha odpovídala jedné dvanáctině poplatku za rozhodné období. V takovém případě by se zálohy hradily měsíčně, vždy nejpozději do 25. dne kalendářního měsíce.

Návrh současně se týká i administrativní stránky. Státní fond životního prostředí by měl předávat Generálnímu ředitelství cel seznam poplatníků, kterým podle údajů z poplatkového přiznání vznikne povinnost platit zálohy, včetně jejich výše. Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí by mělo vyhláškou stanovit formát a obsahovou strukturu řádného i dodatečného poplatkového přiznání.

Správce poplatku by podle navrhovaného znění musel vydat platební výměr do dvou měsíců od uplynutí lhůty pro podání poplatkového přiznání. Samotná správa placení poplatku a záloh by nadále náležela celním úřadům.

Návrh zároveň výslovně stanovuje, že pokud oprávněný odebírá podzemní vodu na více místech na území jedné obce nebo vojenského újezdu, objem odebrané vody se pro účely stanovení základu poplatku sčítá.

Přechod na nová pravidla má několik etap

Navrhovaná změna počítá s účinností od 1. dubna 2027. Přechodná ustanovení rozlišují několik období, aby se nový systém mohl postupně uplatnit.

U poplatkových povinností za období započatá před 1. lednem 2027 by se nadále používala dosavadní právní úprava. Pro rok 2027 návrh stanovuje zvláštní způsob výpočtu poplatku, který kombinuje dosavadní sazbu pro jednu čtvrtinu základu poplatku a novou sazbu pro zbývající tři čtvrtiny.

Pro poplatkové období roku 2027 se počítá se dvěma zálohami. Jejich výše se odvozuje od skutečně odebraného množství podzemní vody v roce 2026 a od nové sazby. První záloha má být splatná 25. září 2027 a druhá 25. prosince 2027.

Zvláštní způsob výpočtu souhrnné výše záloh má platit také pro poplatková období let 2028 a 2029. V těchto letech se výše záloh bude odvozovat od skutečně odebraného množství podzemní vody v roce 2026 vynásobeného novou sazbou. Od poplatkového období roku 2030 se má navrhovaná právní úprava používat v plném rozsahu.

Látky, které mohou narušovat hormonální systém nebo se dlouhodobě hromadit v životním prostředí, mají dostat jednotnější pravidla klasifikace a označování napříč Evropskou unií. Evropská komise proto připravila dva návrhy nařízení v přenesené pravomoci, které mají promítnout již existující vědecká hodnocení do evropského systému klasifikace chemických látek.

Evropská komise připravila dvě navazující úpravy nařízení CLP, které stanovuje pravidla pro klasifikaci, označování a balení chemických látek a směsí. První návrh se zabývá tím, jak zohlednit nebezpečné vlastnosti látek již identifikovaných podle evropských předpisů, druhý se zaměřuje na doplnění těchto látek do přílohy VI CLP, která obsahuje harmonizované klasifikace a označení. Oba dokumenty jsou nyní předmětem připomínkování.

Návrhy se týkají především endokrinních disruptorů a látek s vlastnostmi PBT nebo vPvB. Endokrinní disruptory mohou narušovat fungování hormonálního systému, který řídí řadu biologických procesů v organismu. Označení PBT se používá pro látky, které jsou perzistentní, bioakumulativní a toxické. Kategorie vPvB zahrnuje látky vysoce perzistentní a vysoce bioakumulativní. Perzistence znamená, že se látka v životním prostředí rozkládá pomalu, zatímco bioakumulace označuje její hromadění v organismech. U těchto látek je významná zejména možnost dlouhodobého působení a přetrvávání v životním prostředí.

Jedno hodnocení pro více evropských předpisů

Základem připravovaných změn jsou výsledky hodnocení provedených podle nařízení REACH, předpisů o přípravcích na ochranu rostlin a nařízení o biocidních přípravcích. Pokud už byla určitá látka podle některého z těchto předpisů identifikována jako endokrinní disruptor nebo jako látka splňující kritéria PBT či vPvB, mají se tyto poznatky promítnout také do systému CLP.

Komise tím navazuje na princip „jedna látka, jedno posouzení“, jehož cílem je lépe propojit hodnocení chemických látek napříč evropskou legislativou. Výsledky odborného posouzení se tak mají využívat v dalších příslušných právních rámcích, aniž by bylo nutné stejnou práci zbytečně opakovat. Uvedený přístup má přispět k jednotnějšímu uplatňování pravidel a srovnatelným informacím o nebezpečných vlastnostech chemických látek na evropském trhu.

Doplnění harmonizovaných klasifikací do přílohy VI CLP současně poskytne společný základ pro klasifikaci a označování dotčených látek. Pro podniky je tak důležité ověřit, zda se změny vztahují na používané suroviny, účinné látky nebo složky jejich výrobků a zda bude nutné upravit související dokumentaci.

Změny se promítnou také do klasifikace směsí

Samostatná část návrhů se zabývá pravidly pro klasifikaci směsí obsahujících více látek se stejnými nebo obdobnými nebezpečnými vlastnostmi. Navrhovaná upřesnění mají stanovit, kdy je třeba při posuzování směsi sčítat koncentrace jednotlivých složek, na které se vztahuje příslušná harmonizovaná klasifikace. Výsledná koncentrace se následně porovnává s odpovídajícími limity pro klasifikaci.

Tento postup může ovlivnit výsledné zařazení směsi do příslušné třídy nebezpečnosti, a tím také informace uváděné na etiketě. Výrobci a dovozci proto budou muset při posuzování konkrétních směsí zohlednit nejen vlastnosti jednotlivých složek, ale také pravidla stanovená pro jejich společné působení v rámci klasifikace.

Návrh obsahuje rovněž zvláštní upřesnění pro některé konkrétní látky a skupinové položky. U oktamethylcyklotetrasiloxanu, známého pod zkratkou D4, se řeší klasifikace v souvislosti s jeho vlastnostmi PBT. Samotný obsah této látky pod hranicí 0,1 % podle návrhu automaticky neznamená, že lze klasifikaci vyloučit. Výrobci, dovozci a následní uživatelé musí v příslušných případech vycházet z obecných pravidel CLP a posoudit, zda jsou splněna kritéria pro klasifikaci. Návrh zároveň upřesňuje některé případy, kdy je třeba při označování uvést konkrétní názvy látek zahrnutých pod širší skupinovou položkou harmonizovaného seznamu.

Přechodné období má umožnit úpravu označení

Návrh doplnění harmonizovaných klasifikací počítá s osmnáctiměsíčním přechodným obdobím, během něhož se mají dodavatelé připravit na nové požadavky. Budou tak mít čas ověřit klasifikaci dotčených látek, přezkoumat označení výrobků a případně aktualizovat bezpečnostní listy a další související dokumentaci. Komise v odůvodnění předpokládá omezené dodatečné náklady, protože dotčené látky již byly hodnoceny podle příslušných evropských předpisů.

Dokumet ke stažení:

• EU 188_26 EK(a) Návrh nařízení v přenesené pravomoci

• EU 188_26 EK(a) Příloha

• EU 188_26 EK(b) Návrh nařízení v přenesené pravomoci

• EU 188_26 EK(b) Příloha

Vodík měl pomoci evropskému průmyslu zbavit se závislosti na fosilních palivech a otevřít cestu k výrobě oceli, chemikálií i paliv s nižšími emisemi. Evropská vodíková ekonomika se však rozvíjí pomaleji, než Evropská unie předpokládala. Výroba čistšího vodíku zůstává drahá, odběratelé váhají s dlouhodobými závazky a infrastruktura zaostává za potřebami trhu. Evropská komise proto připravuje novou vodíkovou strategii, která má určit, kde vodík přináší největší přínos, jak podpořit jeho konkurenceschopnost a jak propojit evropskou výrobu s budoucí poptávkou.

Když Evropská komise v roce 2020 představila první vodíkovou strategii, počítala s tím, že čistý vodík pomůže dekarbonizovat průmyslová odvětví, ve kterých se emise obtížně snižují přímou elektrifikací. Vodík měl doplnit obnovitelné zdroje energie, účinnější využívání zdrojů a rozvoj elektrifikace. Od té doby Evropská unie vybudovala rozsáhlý regulační a finanční rámec, stanovila cíle pro využívání obnovitelného vodíku v průmyslu a dopravě a podpořila projekty prostřednictvím evropských i národních finančních nástrojů.

Očekávaný rozvoj trhu se však nedostavil v potřebném rozsahu. Evropská komise nyní otevřeně přiznává, že výroba a využívání obnovitelného i nízkouhlíkového vodíku postupují pomalu. Nová strategie má proto lépe propojit klimatické cíle s ekonomickou realitou, konkurenceschopností průmyslu a energetickou bezpečností Evropy. Příprava vychází také z doporučení Evropského účetního dvora, který požadoval aktualizaci dosavadního přístupu k vodíku.

Miliony tun vodíku, které Evropa potřebuje

Evropská unie dnes spotřebovává přibližně 7 až 8 milionů tun vodíku ročně. Jeho hlavními odběrateli jsou rafinerie a výrobci amoniaku, přičemž současná výroba vodíku v těchto provozech z velké části vychází z fosilních paliv. Právě nahrazení dosavadního vodíku variantami s nižšími emisemi představuje významnou příležitost pro dekarbonizaci průmyslu.

Do roku 2030 bude podle podkladu Evropské komise potřeba 3 až 4 miliony tun obnovitelného vodíku, aby bylo možné naplnit příslušné cíle spotřeby. Dostupná provozní kapacita a připravované projekty však tomuto objemu zatím neodpovídají. Rozdíl mezi politickými cíli a skutečnými možnostmi trhu tak zůstává jedním z hlavních problémů evropské vodíkové politiky.

Obnovitelný vodík se vyrábí například elektrolýzou vody za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nízkouhlíkový vodík představuje širší kategorii výroby s nízkými emisemi skleníkových plynů, která nemusí být založena výhradně na obnovitelné energii. Obě varianty mohou přispět ke snižování emisí, jejich skutečný přínos však závisí na použité technologii, energetických vstupech a emisní náročnosti celého výrobního procesu.

Drahá výroba a nejistí odběratelé brzdí investice

Jednou z největších překážek zůstávají náklady. Výroba obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku je podle Evropské komise stále výrazně dražší než produkce založená na fosilních palivech. Významnou roli hrají vysoké investiční výdaje na výrobní zařízení i cena elektřiny. Dosavadní finanční podpora Evropské unie a členských států zatím nedokázala nákladový rozdíl dostatečně snížit a přimět větší počet soukromých investorů k definitivnímu rozhodnutí o realizaci projektů.

Problém se přenáší také na odběratele. Průmyslové podniky potřebují vodík za cenu, kterou dokážou dlouhodobě zaplatit a promítnout do ekonomiky vlastní výroby. Vyšší náklady na čistší vodík přitom mohou oslabovat konkurenceschopnost evropských producentů vůči výrobcům v regionech s levnější energií nebo příznivějšími podmínkami pro investice.

Významnou překážkou je rovněž nejistota budoucí poptávky. Pro financování vodíkových projektů jsou důležité dlouhodobé smlouvy, které zajistí odběr vyrobeného vodíku a předvídatelné příjmy. Evropská komise upozorňuje, že smlouvy o odběru na deset až patnáct let často chybějí. Bez nich se obtížně získává financování a podniky mají menší motivaci investovat do nových výrobních kapacit.

Vzniká tak začarovaný kruh. Výrobci potřebují jistotu odbytu, odběratelé očekávají nižší ceny a investoři chtějí mít předem zajištěné ekonomické podmínky. Pokud se nepodaří sladit nabídku s poptávkou, samotné dotační programy ani stanovené cíle nemusí přinést očekávaný výsledek.

Vodíkové potrubí bez trhu nedává ekonomický smysl

Dalším problémem je infrastruktura. Vodík bude nutné dopravovat od výrobců k průmyslovým odběratelům a v odpovídajícím rozsahu také skladovat. Výstavba potrubí a skladovacích kapacit však vyžaduje značné investice a dostatečně předvídatelné budoucí využití. Pokud není jasné, kde a v jakém množství se bude vodík vyrábět a spotřebovávat, infrastruktura se rozvíjí pomalu. To následně komplikuje realizaci dalších projektů.

Evropská komise proto zdůrazňuje potřebu propojit jednotlivé části hodnotového řetězce. Vodík by se měl vyrábět tam, kde jsou vhodné podmínky pro dostupnou čistou energii, a dopravovat do průmyslových center, ve kterých má jeho využití největší přidanou hodnotu. Přeshraniční infrastruktura má umožnit propojení regionů s rozdílnými výrobními možnostmi a zajistit, aby rozvoj trhu nebrzdily nekoordinované investice.

Výrobu zároveň omezují možnosti elektrizační soustavy. Patří mezi ně nedostatečná kapacita obnovitelných zdrojů, pomalá povolovací řízení, omezení přenosových a distribučních sítí i konkurence dalších odvětví o dostupnou elektřinu. Elektrolyzéry, které vyrábějí vodík z vody, přitom mohou při vhodném řízení provozu pomáhat přizpůsobovat spotřebu elektřiny aktuálním podmínkám v síti. Jejich zapojení však vyžaduje odpovídající technické a tržní podmínky.

Kde má vodík největší přínos

Nová strategie má přesněji určit oblasti, ve kterých je využití vodíku z hlediska nákladů a snižování emisí nejpřínosnější. Evropská komise uvádí především rafinaci, výrobu oceli a chemický průmysl. Vodík zde může nahradit fosilní vstupy v procesech, u nichž přímá elektrifikace není technicky proveditelná nebo ekonomicky efektivní.

V chemickém průmyslu se vodík využívá například při výrobě amoniaku, který je základní surovinou pro dusíkatá hnojiva, nebo při výrobě metanolu. V ocelářství může sloužit jako redukční činidlo při získávání železa z železné rudy. Jeho význam tak nespočívá jen v možnosti nahradit fosilní paliva jako zdroj energie, ale také v nahrazení surovin a chemických vstupů, které jsou dnes spojeny s emisemi.

Další oblastí je letecká a námořní doprava. Vodík a jeho deriváty mohou posloužit k výrobě syntetických paliv, která mají potenciál snížit emise v dopravních segmentech, kde je přímý přechod na elektřinu obtížný. Ani zde však nelze automaticky předpokládat, že každé využití vodíku bude ekonomicky výhodné. Strategie má proto podporovat především aplikace, v nichž jeho vlastnosti skutečně přinášejí přidanou hodnotu.

Evropská komise současně potřebuje sladit rozvoj vodíku s rozšiřováním přímé elektrifikace. Vodík totiž vyžaduje energii na výrobu a jeho následné využití přináší další energetické ztráty. Vhodné rozdělení rolí mezi přímé využití elektřiny, obnovitelný vodík a nízkouhlíková paliva tak může ovlivnit nejen náklady na dekarbonizaci, ale i celkovou potřebu nových energetických kapacit.

Domácí výroba, dovoz a evropská konkurenceschopnost

Evropský trh se nebude opírat výhradně o domácí výrobu. Evropská komise počítá také s dovozem vodíku a jeho derivátů, které mohou doplnit produkci v členských státech. Význam budou mít mezinárodní partnerství, dostupnost dodávek a schopnost propojit evropské odběratele se zahraničními producenty.

Současně však vzniká riziko nové závislosti. Zatímco zavádění vodíku v Evropské unii zaostává za původními očekáváními, v jiných částech světa se rozvíjejí investice zaměřené na budoucí dodávky vodíku, jeho derivátů a nízkouhlíkových průmyslových produktů. Evropský průmysl by tak mohl být vystaven rostoucí konkurenci a novým strategickým závislostem.

Budoucí strategie se proto má zabývat nejen cenou a dostupností dováženého vodíku, ale také postavením evropských výrobců technologií, rozvojem odborných dovedností, výzkumem a inovacemi. Dokument výslovně zmiňuje také potenciál přírodního vodíku jako oblasti dalšího výzkumu. Podpora domácích výrobních kapacit má jít ruku v ruce s možností diverzifikovat dodávky a využívat mezinárodní obchod.

Nový strategický rámec má stanovit směr rozvoje obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku do roku 2030 i do roku 2040. Evropská komise přitom avizuje především podpůrná nelegislativní opatření, která mají doplnit již existující pravidla. Důraz chce klást na nákladovou efektivnost, přiměřenost veřejné podpory, inovace a stabilní podmínky pro investory. Příprava strategie probíhá souběžně s tvorbou evropského rámce pro obnovitelné zdroje energie do roku 2040.

Připomínky mohou ovlivnit budoucí směřování trhu

Evropská komise nyní prostřednictvím výzvy k předložení faktických podkladů shromažďuje informace a názory k připravované strategii. Zapojit se mohou jednotlivci i organizace, zejména výrobci a odběratelé vodíku, provozovatelé infrastruktury, energetické společnosti, průmyslová sdružení, výzkumné instituce, finanční sektor i environmentální organizace. Výzva se zaměřuje na vymezení problémů a možných řešení, která by pomohla překonat překážky rozvoje vodíkového trhu. Připomínky lze Evropské komisi předkládat do 23. listopadu 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 187_26 EK Výzva k předložení informací

Mohlo by vás zajímat:

V roce 2024 vzniklo v Evropské unii 765 milionů tun odpadu bez velkých objemů minerálních odpadů z těžby, dobývání a stavebnictví. Na jednoho obyvatele připadalo v průměru 1 697 kilogramů. Oproti roku 2004 se celkové množství této kategorie odpadu snížilo o 1,9 %. Nová data Eurostatu současně ukazují výrazné rozdíly mezi členskými státy ve způsobech zpracování odpadu.

Celková produkce odpadu v Evropské unii dosáhla v roce 2024 celkem 2 196 milionů tun. Z toho 765 milionů tun připadalo na odpady bez velkých objemů minerálních odpadů z těžby, dobývání a stavebních a demoličních činností. Tato kategorie představovala 35 % veškerého odpadu. V přepočtu na obyvatele činila její produkce 1 697 kilogramů za rok.

Ve srovnání s rokem 2004, kdy Evropská unie vyprodukovala 779,5 milionu tun těchto odpadů, se jejich množství snížilo o 1,9 %.

Mezi členskými státy byly značné rozdíly. Nejvyšší produkci odpadu bez velkých objemů minerálních odpadů na obyvatele vykázalo Estonsko se 4 703 kilogramy. Následovala Belgie s 3 157 kilogramy a Bulharsko s 2 881 kilogramy. Eurostat spojuje vysokou produkci odpadu v Estonsku s výrobou energie z ropných břidlic.

Nejnižší hodnoty zaznamenaly Malta s 1 092 kilogramy na obyvatele, Irsko s 1 199 kilogramy a Slovinsko s 1 254 kilogramy.

Recyklace zpracuje 42 % odpadu

V roce 2024 bylo v Evropské unii 61,8 % zpracovaného odpadu určeno k využití. Recyklace představovala 42 % zpracovaného množství, zasypávání 13,3 % a spalování s energetickým využitím 6,5 %. Na skládkách skončilo 37,8 % odpadu a 0,4 % bylo spáleno bez energetického využití.

Způsoby nakládání s odpady se mezi jednotlivými státy výrazně lišily. Ve dvanácti členských zemích představovala recyklace více než polovinu zpracovaného odpadu. Nejvyšší podíl vykázala Itálie s 87,3 %, následovalo Maďarsko se 77,1 % a Slovensko s 69,8 %.

V některých zemích mělo významné zastoupení zasypávání, při němž se odpad používá k vyplňování vytěžených prostor nebo k technickým a terénním úpravám. Ve Slovinsku takto využili 67,8 % zpracovaného odpadu a v Irsku 45,2 %.

V Bulharsku představovalo skládkování 91,4 % zpracovaného odpadu, ve Finsku 84,4 % a ve Švédsku 75,1 %. Spalování s energetickým využitím dosáhlo nejvyššího podílu v Dánsku, kde představovalo 27 % zpracovaného odpadu, a v Litvě s podílem 19,4 %.

Eurostat upozorňuje, že údaje o zpracování odpadu nezahrnují odpad vyvezený mimo Evropskou unii, ale zahrnují zpracování odpadu dovezeného do EU. Množství vyprodukovaného a zpracovaného odpadu proto nelze přímo porovnávat.

Evropská unie si stanovila cíle pro nakládání s komunálním odpadem. Do roku 2025 mají členské státy připravovat k opětovnému použití nebo recyklovat nejméně 55 % komunálního odpadu, do roku 2030 má tento podíl dosáhnout 60 % a do roku 2035 pak 65 %. Dalším cílem je omezit do roku 2035 podíl komunálního odpadu ukládaného na skládky nejvýše na 10 % z jeho celkového množství.

Požáry, dlouhotrvající vlny veder, sucho a klesající hladiny řek ukázaly, jak rychle mohou klimatické extrémy zasáhnout zdraví obyvatel, zásobování vodou, energetiku i dopravu. Evropská komise proto představila nový rámec klimatické odolnosti, který má přenést předvídání rizik do plánování veřejných investic, infrastruktury i hospodářské politiky. Dosavadní škody dosahují stovek miliard eur a náklady na přípravu Evropy na budoucí podmínky budou vyžadovat dlouhodobé investice.

Evropa se musí připravovat na klimatické podmínky, které budou v příštích desetiletích stále náročnější pro obyvatele, přírodu i ekonomiku. Evropská komise 27. října 2026 představila rámec klimatické odolnosti, jehož součástí je návrh evropského právního předpisu pro posílení schopnosti Evropské unie předcházet klimatickým škodám a lépe řídit rizika. Hlavní myšlenkou je promítnout očekávaný vývoj klimatu do rozhodování o územním plánování, infrastruktuře, veřejných rozpočtech a investicích.

Důvodem jsou mimo jiné ekonomické ztráty, které už klimatické extrémy přinášejí. Podle Evropské komise dosáhly škody související s klimatem v letech 2022 až 2025 přibližně 200 miliard eur, tedy v průměru 50 miliard eur ročně. Léto 2026 navíc přineslo dlouhotrvající vlny veder a sucho, které přispěly k nebezpečným požárům a srazily hladiny některých velkých evropských řek na historická minima. Dopady se promítly do fungování obcí, podniků i kritické infrastruktury.

Klimatická odolnost je také otázkou hospodářské stability. Poškozená infrastruktura, omezená dostupnost vody, výpadky výroby a narušení dopravy mají důsledky daleko za hranicemi míst, která extrémní počasí zasáhne přímo. Pokud se například nízké průtoky řek spojí s vysokou poptávkou po vodě a elektřině, mohou se současně zhoršit podmínky pro průmysl, energetiku i říční dopravu. Právě souběh těchto rizik má evropský přístup pomoci lépe předvídat.

Klimatická rizika mají ovlivňovat investice ještě před vznikem škod

Základem navrhovaného rámce je společný přístup k hodnocení klimatických rizik v jednotlivých členských státech. Evropská komise chce, aby se při rozhodování vycházelo ze srovnatelných předpokladů budoucího oteplování a aby veřejné orgány jasněji určovaly odpovědnost za řízení jednotlivých rizik. Klimatická odolnost se má promítat do rozhodování napříč hlavními oblastmi politiky, nikoli zůstávat jen součástí samostatných adaptačních strategií.

Navrhovaný předpis (Nařízení o klimatické odolnosti) pracuje s výhledovou trajektorií globálního oteplování, podle níž by průměrná teplota Země ve srovnání s předindustriálním obdobím mohla vzrůst o 1,5 stupně Celsia do roku 2030, o dva stupně do roku 2050 a o tři stupně do roku 2100. Tyto hodnoty představují scénář pro plánování a hodnocení rizik, nikoli nový klimatický cíl Evropské unie. Unie nadále směřuje ke klimatické neutralitě do roku 2050 a usiluje o omezení globálního oteplování.

Pro praxi je podstatné, že infrastruktura budovaná dnes bude sloužit desítky let. Při výstavbě silnic, železnic, energetických zařízení, vodohospodářských staveb nebo obytných čtvrtí proto potřebují investoři zohlednit také budoucí teplotní extrémy, nedostatek vody, povodně či další klimatická rizika. Náklady na prevenci je přitom třeba porovnávat s možnými ztrátami během celé životnosti projektu.

Komise odhaduje, že investice potřebné k posílení klimatické odolnosti Evropy budou dosahovat přibližně 70 miliard eur ročně. Zároveň uvádí, že výnos z investic do adaptace může v podobě odvrácených škod přesáhnout desetinásobek vložených prostředků. Konkrétní přínos se samozřejmě bude lišit podle typu opatření, místa a povahy rizika. Dobře navržená ochrana před povodněmi, účinnější hospodaření s vodou nebo přizpůsobení měst vysokým teplotám však mohou snížit budoucí náklady a chránit zdraví i majetek.

Města, voda a zdraví patří mezi hlavní oblasti přípravy

Zvláštní význam má klimatická odolnost pro města a hustě osídlené oblasti. Zastavěné plochy, nedostatek zeleně a vysoký podíl nepropustných povrchů mohou během vln veder zesilovat tepelné zatížení a při intenzivních srážkách zvyšovat odtok vody. Přizpůsobení měst proto zahrnuje promyšlené hospodaření se srážkovou vodou, vhodnou podobu veřejných prostranství, ochranu zeleně a stínění i opatření pro zranitelné skupiny obyvatel.

Stejně důležitá je dostupnost vody. Sucho ovlivňuje zemědělství, ekosystémy, zásobování obyvatel i průmyslové provozy. Nižší průtoky mohou komplikovat také výrobu elektřiny a dopravu po řekách. Evropský přístup proto musí počítat s tím, že vodní zdroje nelze plánovat odděleně od energetiky, zemědělství, ochrany přírody a rozvoje sídel.

Komise chce další přípravu podpořit prostřednictvím evropského plánu pro vlny veder, iniciativy zaměřené na vodu a aliance pro klimatické pojištění. Připravuje rovněž poradní skupinu pro krizovou připravenost v rámci iniciativy PreparEU a záměr určit sto evropských území nejzranitelnějších vůči klimatickým změnám. Samostatně má být v roce 2028 předložen strategický plán Evropské unie pro klimatickou odolnost.

Pojištění má v tomto kontextu významnou úlohu, protože rostoucí škody mohou zvyšovat náklady na pojistné krytí a současně omezovat dostupnost pojištění pro některé domácnosti, podniky nebo oblasti. Pokud část škod není pojištěna, jejich finanční následky často dopadají na vlastníky majetku, podniky a veřejné rozpočty. Lepší předvídání rizik a investice do prevence proto mohou pomoci nejen omezovat samotné škody, ale také stabilizovat financování jejich následků.

Evropská komise sází také na data a digitální nástroje

Součástí rámce jsou nové nástroje, které mají usnadnit přístup k informacím a praktickým řešením. European Climate Viewer má prostřednictvím interaktivní mapy zobrazovat očekávaná klimatická nebezpečí v různých částech Evropy. Uživatelé tak získají podklady pro posuzování místních rizik a plánování investic. Další nástroj, Navigator of Climate Resilience Tools, má pomáhat vyhledávat vhodné nástroje podle konkrétního území, odvětví a typu rizika. Mission Solutions Explorer zase zpřístupňuje praktická adaptační řešení vyvinutá a ověřovaná v rámci evropské mise zaměřené na přizpůsobení se změně klimatu.

Evropská komise počítá také s dalším rozvojem digitálních možností, včetně využití výkonných výpočetních systémů v rámci iniciativy Destination Earth. Ty mohou v budoucnu pomoci přesněji modelovat klimatické podmínky a jejich dopady. Samotná data ovšem škodám nezabrání. Jejich přínos závisí na tom, zda je veřejná správa, projektanti, podniky a další aktéři dokážou využít při konkrétních rozhodnutích.

Pro členské státy má nový rámec znamenat také přehlednější plánování. Komise navrhuje sjednotit příslušné národní plánovací povinnosti do jediného strategického plánu a zlepšit pravidelné hodnocení klimatických rizik. Společná metodika má usnadnit srovnávání výsledků a koordinaci v případech, kdy klimatické dopady překračují státní hranice.

Odolnost jako investice do evropské ekonomiky

Vedle ochrany obyvatel a infrastruktury zdůrazňuje Komise také příležitosti pro evropský průmysl. Celosvětový trh s řešeními pro adaptaci na změnu klimatu a posilování odolnosti by podle jejího odhadu mohl do roku 2050 vzrůst na 3,5 bilionu eur, tedy na čtyřnásobek současné úrovně. Pro evropské podniky to může znamenat prostor pro vývoj technologií, služeb a postupů, které pomohou zvládat nedostatek vody, extrémní teploty, povodně i další klimatická rizika.

Evropa financuje klimatickou odolnost i za svými hranicemi

Evropská klimatická odolnost má také mezinárodní rozměr. Rada EU 29. října 2026 zveřejnila údaje o klimatickém financování za rok 2025, podle nichž Evropská unie a jejích 27 členských států poskytly z veřejných zdrojů na podporu rozvojových zemí 32,3 miliardy eur. Dalších 9,3 miliardy eur soukromého financování se podařilo mobilizovat prostřednictvím veřejných intervencí, například záruk, úvěrových linek nebo přímých investic do podniků.

Veřejné financování přitom zahrnuje jak závazky na dvoustrannou pomoc, tak vyplacené prostředky prostřednictvím mnohostranných finančních mechanismů. Podle údajů Evropské komise směřovalo 48 % veřejného klimatického financování do rozvojových zemí na adaptační opatření nebo projekty spojující přizpůsobení se změně klimatu se snižováním emisí. Granty, tedy prostředky, které příjemci nemusí vracet, představovaly 41 % veřejného příspěvku. Financování pomáhá zemím s omezenějšími možnostmi připravovat se na sucho, povodně a další klimatické dopady a současně rozvíjet nízkoemisní hospodářství.