Evropská společnost si začíná naplno uvědomovat, že znečištění per a polyfluoroalkylovými látkami není okrajovým chemickým problémem, ale strukturální zátěží, která se promítá do zdraví obyvatel, fungování ekosystémů i veřejných rozpočtů. Rozsáhlá studie zpracovaná pro Evropskou komisi ukazuje, že skutečné náklady spojené s PFAS se již dnes pohybují v desítkách miliard eur ročně a při zachování současného vývoje porostou po desetiletí bez ohledu na to, zda se jejich výroba zastaví zítra, nebo až za dvacet let.

PFAS představují mimořádnou skupinu chemikálií, jejichž společným znakem je extrémní perzistence v životním prostředí. Vazba uhlík-fluor patří k nejsilnějším v organické chemii a je důvodem, proč se PFAS prakticky nerozkládají přirozenými procesy. Právě tato vlastnost z nich v minulých dekádách učinila ideální průmyslové pomocníky. Nacházejí se v hasicích pěnách, povrchových úpravách textilu, potravinových obalech, elektronice, kosmetice i zdravotnických prostředcích. To, co bylo technologickou výhodou, se dnes ukazuje jako environmentální dluh s velmi dlouhou splatností, dluh, který se bude promítat do životního prostředí, zdraví lidí a ekonomiky po celé generace.

Studie Evropské komise vychází z jednoduchého, přesto metodicky náročného předpokladu. Pokud jsou PFAS tak stabilní, že jednou vypuštěné zůstávají v prostředí prakticky navždy, pak je třeba jejich dopady hodnotit nikoli jako jednorázový akt, ale jako kumulativní zátěž, která se s časem akumuluje a zasahuje do řady sektorů společnosti. Autoři proto kombinují data o emisích, šíření látek v prostředí, lidské expozici a zdravotních účincích s komplexními ekonomickými modely, které umožňují převést zdravotní újmy, náklady na léčbu, ztrátu produktivity práce i výdaje na sanaci půdy a vody do finančních hodnot a ukázat skutečnou míru zátěže, kterou PFAS představují.

Zásadní je, že i tento mimořádně rozsáhlý dokument pracuje pouze s velmi úzkou skupinou látek. Detailně hodnotí čtyři nejlépe prozkoumané PFAS, konkrétně PFOS, PFOA, PFHxS a PFNA. Tyto sloučeniny představují jen nepatrný zlomek z více než deseti tisíc dnes známých PFAS, což znamená, že výsledná čísla nepředstavují horní hranici, ale spíše konzervativní minimum, přičemž tím více jsou výsledky alarmující a zdůrazňují závažnost problému, jehož plný rozsah je stále podhodnocen.

Už v současnosti se roční zdravotní náklady spojené s expozicí těmto látkám v Evropě pohybují řádově kolem čtyřiceti miliard eur. Do těchto nákladů se promítají zvýšená rizika některých typů rakoviny, poruch imunitního systému, snížená odpověď na očkování, hormonální dysbalance, reprodukční problémy a další dlouhodobé zdravotní komplikace. Studie opakovaně upozorňuje, že kauzální vazby jsou u části účinků stále předmětem výzkumu, proto jsou některé dopady hodnoceny opatrněji, než by odpovídalo nejnovějším toxikologickým poznatkům, což zároveň znamená, že skutečné náklady mohou být ještě vyšší, než studie uvádí.

Vedle zdravotních dopadů hrají klíčovou roli také náklady na technická opatření. Kontaminace pitných vod PFAS je v Evropě mnohem rozšířenější, než se ještě před několika lety předpokládalo. Odstraňování těchto látek vyžaduje technologicky náročné procesy, typicky založené na adsorpci na aktivním uhlí nebo membránových technologiích, které jsou energeticky i finančně nákladné a vyžadují pravidelnou údržbu. Sanace půdy je ještě složitější, protože PFAS se vážou na jemné částice a snadno migrují do podzemních vod, což znamená, že sanace neznamená návrat území do původního stavu, ale spíše dlouhodobé řízení rizik a trvalé monitorování.

Zvlášť poutavý je scénářový přístup studie. Autoři nehodnotí pouze jeden možný budoucí vývoj, ale porovnávají několik variant. Scénář pokračování současného stavu ukazuje, že kumulované náklady do poloviny století dosáhnou stovek miliard eur, přičemž každý rok se tento dluh zvyšuje a negativně ovlivňuje nejen ekonomiku, ale i zdraví populace. Scénáře založené pouze na splnění limitů pro pitnou vodu sice přinášejí určité zlepšení, ale z dlouhodobého hlediska nedokážou zásadně změnit trajektorii nákladů, protože PFAS, které již unikly do prostředí, zůstávají zdrojem expozice i po zpřísnění limitů, a jejich kumulace se v organismu i ekosystému dále zvyšuje.

Paradoxně nejdražším scénářem se v modelu ukazuje varianta velmi přísných environmentálních standardů, které by vyžadovaly rozsáhlou a okamžitou sanaci vod a půd. Krátkodobě by takové řešení znamenalo obrovské investice, jejichž součet se může pohybovat v bilionech eur. Tento výsledek je však třeba interpretovat správně. Neznamená, že ochrana životního prostředí je dražší než nečinnost, ale že pozdní, reakční a technicky náročné řešení dlouhodobě ignorovaného problému je vždy nákladnější než prevence a předběžná regulace, která by zabránila vzniku kontaminace v první řadě.

Za nejnižší celkovou společenskou zátěž vychází scénář postupného, ale důsledného ukončení výroby a používání PFAS s výjimkami pro skutečně nezastupitelné aplikace. I v tomto případě však náklady zůstávají vysoké, protože minulá zátěž se bude promítat do expozice obyvatel ještě po několik generací. Studie tím nepřímo potvrzuje, že u perzistentních látek je rozhodující okamžik návrhu a uvedení na trh. Jakmile se jednou rozšíří, žádné dodatečné opatření už nedokáže jejich dopady plně eliminovat, což ukazuje, že prevence je nejen ekologicky, ale i ekonomicky nezbytná.

Zdravotnické přístroje pro sledování zdravotního stavu se během několika let stala tichým pilířem moderní medicíny. Glukózové senzory, monitory krevního tlaku nebo jednorázové ultrazvukové náplasti umožňují lékařům sledovat pacienty na dálku a lidem s chronickými onemocněními dávají svobodu žít bez neustálých návštěv nemocnic. Spolu s tímto pokrokem se ale otevírá méně viditelná otázka. Zatímco zdravotní přínosy rostou, environmentální stopa těchto technologií stále roste.

Studie výzkumníků z University of Chicago a Cornellovy univerzity ukazuje, že poptávka po zdravotnické elektronice poroste v následujících desetiletích dramatickým tempem. Do roku 2050 by se mohlo každoročně vyrobit až dvě miliardy těchto zařízení. Pokud zůstanou současné výrobní a konstrukční postupy beze změny, povede to ke vzniku více než milionu tun elektronického odpadu a přibližně sta milionů tun emisí oxidu uhličitého. Jinými slovy, technologie určené k ochraně lidského zdraví se mohou stát významnou zátěží pro zdraví planety.

Na první pohled by se mohlo zdát, že hlavním problémem jsou plasty nebo jednorázové části zařízení. Výzkum však odhaluje, že problém je překvapivě někde jinde. Největší ekologickou stopu nese samotné srdce zdravotnické elektroniky, tedy tištěné spojovací desky a integrované obvody. Právě tyto komponenty mohou tvořit až sedmdesát procent celkového uhlíkového dopadu zařízení. Důvodem je energeticky náročná výroba a využívání vzácných kovů, především zlata, které je v elektronice běžně používáno pro svou vodivost a spolehlivost.

Autoři studie publikované v časopise Nature upozorňují, že téma udržitelnosti elektroniky se často soustředí na špatný cíl. I kdyby se všechny plastové části zdravotnických zařízení nahradily biologicky odbouratelnými materiály, celková uhlíková stopa by podle jejich modelů se snížila pouze o několik málo procent. Skutečné řešení proto neleží v kosmetických úpravách, ale v hlubší změně samotné konstrukci zařízení a přístupu v rámci životnímu cyklu.

Výzkumný tým proto navrhuje dvě klíčové cesty, jak ekologickou zátěž výrazně snížit. První spočívá ve vývoji nových typů integrovaných obvodů, které by namísto vzácných kovů využívaly běžnější a energeticky méně náročné materiály, například měď nebo hliník. Ačkoliv jsou tyto kovy chemicky reaktivnější, podle odborníků lze při vhodném technickém řešení dosáhnout stejné funkčnosti i spolehlivosti. Druhou cestou je modulární konstrukce zařízení. Pokud budou části, které se pravidelně mění nebo opotřebovávají, snadno oddělitelné, zatímco klíčová elektronika zůstane zachována a znovu použitelná, může se množství odpadu výrazně snížit.

Studie zároveň ukazuje, že významnou roli hrají i zdánlivě samozřejmá opatření. Přechod na výrobu využívající energii z obnovitelných zdrojů může snížit uhlíkovou stopu zdravotnické elektroniky až o patnáct procent. Zásadní je však systémový pohled, který bere v úvahu celý životní cyklus zařízení od těžby surovin přes výrobu a distribuci až po recyklaci nebo opakované využití.

Autoři výzkumu věří, že jejich analytický pohled poslouží jako kompas pro technologické i zdravotnické firmy, které dnes masivně investují do zdravotnické elektroniky. Pokud se podaří sladit inovace s odpovědným designem, může se i moderní medicína stát nejen účinnějším nástrojem péče o zdraví lidí, ale i příkladem toho, že technologický pokrok nemusí jít na úkor životního prostředí. Skutečný lék tak nemusí spočívat ve volbě mezi zdravím a planetou, ale v chytrém propojení obojího.

Plastový odpad dnes tvoří složitou směs různých polymerních materiálů, jejichž spolehlivá separace je zásadní podmínkou kvalitní recyklace a využití recyklátu v dalších výrobních cyklech. Přestože se třídění plastů stalo běžnou součástí každodenního života, významná část vytříděného materiálu končí v energetickém využití nebo na skládkách a pouze menší podíl se skutečně vrací do materiálového oběhu. Hlavní příčina spočívá v technických limitech současných třídicích technologií, které jsou založeny především na rozpoznávání optických vlastností materiálů. Ty jsou však u řady polymerů velmi podobné a u černých či tmavých plastů dokonce prakticky nečitelné.

Právě na tento strukturální problém reaguje výzkum týmu z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, který se snaží posunout třídění plastů od pasivního rozpoznávání k aktivní identifikaci materiálu. Základní myšlenkou je nevycházet pouze z vnějších vlastností plastu, ale vložit do polymerní matrice digitálně čitelnou informaci, která umožní jeho jednoznačné určení v automatizovaných třídicích linkách. Řešení je založeno na aplikaci neviditelných fluorescenčních značek přímo do materiálu, které lze rychle a spolehlivě detekovat pomocí snímacích systémů pracujících v blízké infračervené oblasti. Tím se výrazně snižuje nejistota spojená s klasickým optickým tříděním a otevírá se prostor pro výrazně čistší separaci jednotlivých polymerních frakcí.

Důležitým aspektem výzkumu je jeho praktické využití a nasazení. Cílem není nahrazovat stávající třídicí technologie, ale rozšířit je o nové čtecí a vyhodnocovací prvky, které dokážou pracovat s vloženými daty bez nutnosti zásadních investic do kompletní výměny zařízení. Právě kompatibilita s existujícími třídicími linkami je klíčová z hlediska ekonomické návratnosti i reálné šance na širší uplatnění v provozech, kde jsou technologické změny finančně i organizačně velmi náročné.

Potenciál chemického značení polymerů navíc přesahuje oblast obalových plastů. Významné uplatnění může najít také v textilním průmyslu, kde je recyklace dlouhodobě komplikována směsmi syntetických a přírodních vláken. Vložení čitelných informací přímo do polymerních vláken by mohlo umožnit automatickou separaci i u složitých textilních kompozitů a přispět k řešení jednoho z nejrychleji rostoucích a zároveň nejhůře zpracovatelných toků odpadů, který po zavedení jeho povinného sběru bez patřičné recyklační infrastruktury a především poptávky dělá nejednomu starosti hluboké vrásky na čele.

Navzdory slibným výsledkům laboratorního výzkumu je však systém značení polymerů pro digitalizované třídění zatím ve fázi vývoje. Projekt se nachází na úrovni aplikovaného výzkumu, jehož cílem je vytvoření funkčních prototypů propojujících chemické značení s průmyslovými kamerami a senzory. Před masovým nasazením zůstává otevřena řada otázek, ať už jde o standardizaci značek, jejich kompatibilitu s různými typy plastů a výrobními procesy nebo o ekonomickou efektivitu při plošném použití. Významnou výzvou je rovněž sladění tohoto přístupu s legislativními a certifikačními požadavky, které určují, jaké informace lze do obalů ukládat a jak s nimi bezpečně nakládat.

Nicméně i tak výzkum z VUT v Brně ukazuje, že digitální značení polymerů může sehrát klíčovou roli v budoucnosti recyklace a cirkulární ekonomiky. Má tedy potenciál zvýšit kvalitu recyklátů, omezit ztráty materiálu a přispět k efektivnějšímu a udržitelnějšímu nakládání s plasty, je však potřebné překonat řadu překážek.

Ministerstvo životního prostředí vydalo v roce 2026 první číslo svého Věstníku, jehož obsahem je ucelený balík metodických doporučení a oficiálních sdělení, jež mají zásadní význam pro aplikaci environmentální legislativy v praxi. Publikované dokumenty se soustředí zejména na oblast obnovitelných zdrojů energie, ochranu zemědělského půdního fondu, adaptaci na změnu klimatu a monitoring složek životního prostředí.

Významnou část první částky tvoří metodické doporučení ke zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí pro územní opatření podle § 8 odst. 2 zákona č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie. Dokument reaguje na nový legislativní rámec a upřesňuje postupy při posuzování environmentálních dopadů v kontextu zrychlené výstavby vybraných OZE projektů, což je klíčové zejména pro orgány územního plánování a dotčené správní úřady.

Dalším zásadním materiálem je společný metodický pokyn Ministerstva životního prostředí, Ministerstva zemědělství a Ministerstva pro místní rozvoj, který se věnuje podmínkám realizace a provozu agrovoltaických výroben elektřiny. Tento dokument sjednocuje výklad dosud ne zcela jednoznačné problematiky kombinace zemědělského hospodaření a výroby energie z obnovitelných zdrojů a vytváří rámec pro jejich souběžné a vzájemně slučitelné využívání.

Věstník se věnuje také ochraně zemědělské půdy před erozí. Metodický pokyn odboru adaptace na změnu klimatu MŽP stanovuje jednotný postup orgánů ochrany zemědělského půdního fondu při prevenci a řešení eroze v souladu s vyhláškou č. 240/2021 Sb. Dokument reflektuje rostoucí dopady klimatické změny na zemědělskou krajinu a posiluje důraz na preventivní opatření.

Součástí první částky je rovněž oprava tiskové chyby ve sdělení odboru ochrany ovzduší, které se týká kódového označení vybraných údajů souhrnné provozní evidence stacionárních zdrojů, původně publikovaného ve Věstníku MŽP v roce 2025. Tato korekce má význam pro správné vykazování a interpretaci emisních dat.

V oblasti monitoringu životního prostředí byly zveřejněny dva seznamy monitorovacích sítí veřejné hydrometeorologické služby. První se zaměřuje na oblast kvality ovzduší, druhý na meteorologii a klimatologii. Závěrem Věstník přináší společné sdělení odboru adaptace na změnu klimatu a odboru legislativního MŽP k výkladu postupu při odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu v souvislosti s výstavbou a provozem skleníků.

Dokument ke stažení:

Aktuální číslo Věstníku naleznete zde

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci k novému evropskému rámci odolnosti vůči změně klimatu a řízení klimatických rizik. Cílem je vytvořit integrovaný rámec, který významně ovlivní způsob, jakým budou státy, regiony, podniky i veřejné instituce plánovat investice, infrastrukturu, zdravotní ochranu, pojištění i provozní rozhodování v podmínkách sílících klimatických dopadů. Přičemž jde o úpravu, která má nastavit základní principy, podle nichž se bude řídit prevence rizik i reakce na škody.

Evropa už nyní čelí rostoucím ztrátám způsobeným extrémními projevy počasí, přičemž úroveň připravenosti zůstává nerovnoměrná a často nedostatečná. Byly identifikovány desítky klíčových klimatických rizik, která se vzájemně ovlivňují a promítají se do potravinové bezpečnosti, dostupnosti vody, energetiky, dodavatelských řetězců, veřejného zdraví i fiskální stability. Bez systematického řízení mohou podle podkladů Komise ekonomické škody v některých oblastech dosahovat stovek miliard až bilionu eur ročně. Současně roste pravděpodobnost závažných zdravotních dopadů.

Navrhovaný rámec má sjednotit přístup k hodnocení klimatických rizik a práci s budoucími scénáři vývoje klimatu. Směřuje k tomu, aby veřejná rozhodnutí vycházela ze společných referenčních trajektorií oteplení a z jasně definovaných úrovní přijatelného rizika. Významnou roli hraje princip zohlednění odolnosti už při návrhu politik a projektů. Ta by se měla promítat do investic, veřejných zakázek, sektorových regulací i finančního plánování. Důležitým prvkem je také určení odpovědnosti za jednotlivá rizika a jejich řízení. Cílem je, aby odpovědnost, náklady a rozhodovací pravomoci byly čitelné a aby používaná data byla napříč státy a odvětvími srovnatelná.

Samotná konzultace zjišťuje, nakolik jsou lidé a organizace informováni o klimatických dopadech a nakolik jsou na ně připraveni. Otevírá otázku, kdo má nést hlavní díl odpovědnosti za přípravu na fyzická rizika, zda jednotlivci, podniky, místní samosprávy, státy nebo evropská úroveň. Ptá se, co by reálně zvýšilo připravenost v praxi. Jsou to dostupnější a lokalizovaná data, odborná podpora, stabilní financování, kvalitnější plánování veřejné správy? Komise také pokládá otázku, jaké bariéry dnes brání regionům a obcím jednat účinně. Stejně tak, zdali je problém v nedostatku informací, kapacit, finančních nástrojů, nebo v nastavení právních předpisů.

Významná část konzultace se zaměřuje na to, jak mají vypadat podklady pro rozhodování o klimatických rizicích v každodenní praxi. Komise zvažuje vytvoření jednotného evropského digitálního nástroje, který by převáděl klimatické scénáře do konkrétních dopadů na úrovni států, regionů i jednotlivých lokalit a současně nabízel přehled vhodných adaptačních řešení. Má jít o srozumitelný a prakticky využitelný zdroj informací nejen pro odborníky, ale i pro uživatele bez specializovaného zázemí. V dotazníku proto Komise přímo zjišťuje, zda by byl o takový nástroj zájem a jaké typy výstupů jsou pro rozhodování skutečně potřebné. Ptá se, zda mají mít uživatelé k dispozici lokalizované odhady budoucí intenzity extrémního počasí, projekce hospodářských škod, informace o pojistitelnosti majetku nebo přímé propojení mezi identifikovaným rizikem a doporučeným řešením. Smyslem těchto otázek je ověřit, jak převést klimatická data do formátu, který bude reálně vstupovat do investičních, plánovacích a strategických úvah.

Velký prostor dostává také oblast financí a pojištění, protože právě zde se klimatická rizika promítají nejrychleji a nejviditelněji. Pojištěna je zatím jen omezená část škod a cena pojistného roste rychleji než ochota riziko nést. Konzultace proto hledá cesty, jak rozšířit zdroje pro financování odolnosti, jak lépe propojit veřejné a soukromé peníze a jak nastavit mechanismy sdílení rizik tak, aby byly dlouhodobě udržitelné. Ve hře je i to, zda má být posuzování odolnosti povinnou součástí investičních a rozpočtových rozhodnutí. Na druhé straně adaptace představuje nejen náklady ale také inovační impuls. Nové materiály, vodohospodářské technologie, nástroje pro modelování rizik, chytré systémy pro řízení sítí a infrastruktury nebo adaptační postupy ve zdravotnictví vytvářejí rychle rostoucí trh. Evropský rámec má vytvořit předvídatelné prostředí a být impulzem pro rozvoj tohoto trhu.

Připravovaný rámec proto nebude jen strategickým dokumentem, ale nastavením podmínek, které ovlivní budoucí směřování investic, veřejných zakázek, regulace i veřejné podpory. Právě teď je prostor vstoupit do připomínkového řízení s konkrétní zkušeností a odborným pohledem z praxe. Komise hledá odpovědi přímo z praxe a konzultace slouží právě k tomu, aby rámec nevznikal od stolu, ale na základě kvalifikované zpětné vazby.

Dokument ke stažení:

• EU 31_26 EK Odolnost EU vůči změně klimatu

Nizozemsko diskriminuje obyvatele karibského ostrova Bonaire, když nečiní dost pro jejich ochranu před dopady klimatických změn. Rozhodl o tom prvoinstanční soud v Haagu, který vyhověl žalobě obyvatel tohoto zámořského nizozemského území. Soud nařídil vládě, aby přijala závazná omezení emisí skleníkových plynů. Nizozemská justice již vedení země uložila snížení emisí v průlomové kauze završené v roce 2019, po níž následovaly žaloby občanů na vlády v dalších evropských zemích.

Nynější žalobu proti nizozemské vládě podalo osm obyvatel dvacetitisícového ostrova a podpořila ji nadnárodní ekologická organizace Greenpeace. Soud uvedl, že vláda neučinila "včasné a patřičné kroky" k ochraně lidí na ostrově. Ostrov již postihují povodně kvůli tropickým bouřím a extrémním srážkám a podle některých výzkumníků se to v příštích letech zhorší. Dokonce i konzervativní předpovědi očekávají, že části ostrova se do roku 2050, čili za 25 let, ocitnou pod vodou.

Ředitelka nizozemské větve Greenpeace Marieke Vellekoopová úspěch žaloby označila za rozhodnutí historického významu. Bonaire se jako součást někdejšího postkoloniálního souostroví Nizozemské Antily stal územím náležícím k Nizozemsku po referendu v roce 2010 a jeho obyvatelé mají od té doby status nizozemských občanů.

Vládní právníci u soudu namítali, že vedení země již podniká kroky ke zmírnění dopadů klimatických změn a omezuje emise oxidů uhlíku. Cíl snížit emise do roku 2030 o 55 procent v porovnání s hodnotami z roku 1990 ale podle soudu nezahrnuje emise z letecké a námořní dopravy a země jej navíc pravděpodobně stejně nesplní. Soud proto dal vládě 18 měsíců na to, aby přišla s novými závazky pro omezení hodnot skleníkových plynů v ovzduší. Zároveň nařídil, aby vláda přišla s plánem zajišťujícím ochranu obyvatel Bonaire, který uvede do praxe do roku 2030.

Strach z úniku citlivých informací často rozhoduje o osudu jinak plně funkčních serverů a datových úložišť. Namísto dalšího využití tak mnohdy končí likvidací, přestože jsou funkční, obsahují hodnotné materiály, na jejich výroba byla vynaložena energie a mohla tak další dlouhá léta velmi dobře posloužit. Jak z toho ven?

Digitalizace ekonomiky přináší rychlou obměnu infrastruktury datových center. Technická životnost serverů a úložných systémů je však ve skutečnosti často delší, než jak naznačují jejich provozní cykly. Zařízení jsou proto vyřazována nikoli proto, že by přestala fungovat, ale proto, že organizace nedokážou s dostatečnou jistotou garantovat bezpečné odstranění uložených informací. Obava z úniku dat tak vede k předčasné likvidaci techniky, jejíž výroba si vyžádala značné množství surovin i energie. Schopnost bezpečného výmazu se v tomto kontextu stává jedním z praktických předpokladů cirkulárního nakládání s ICT vybavením.

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví zveřejnil pravidelný měsíční seznam novinek v oblasti technických norem mezi kterými najdeme i novou normu ČSN ETSI EN 303 800-2 V1.1.1 (87 2020) • Environmentální inženýrství (EE) – Posuzování materiálové efektivnosti výrobků síťové infrastruktury ICT (oběhové hospodářství) – Část 2 Funkcionalita bezpečného vymazání dat serverů a datových úložišť. Ta přináší metodiku, která má odstranit jednu z hlavních překážek opětovného využívání ICT techniky, tedy důvěru v to, že data byla skutečně a prokazatelně vymazána.

Norma vznikla v technické komisi ETSI Environmental Engineering jako součást širší série evropských standardů zaměřených na hodnocení materiálové efektivnosti prvků síťové ICT infrastruktury. Jejím cílem je stanovit jednotnou metodiku pro ověřování souladu s požadavky na funkcionalitu bezpečného vymazání dat u serverů a datových úložišť. Zároveň nabízí validní postup, podle něhož lze posoudit, zda byl požadavek na bezpečné odstranění dat skutečně splněn.

Dokument se soustředí na jedinou, avšak zásadní vlastnost zařízení – schopnost odstranit data způsobem, který je opakovatelný, doložitelný a ověřitelný. Specifikuje, jak má být tato funkcionalita popsána v technické dokumentaci, jaké informace mají být dostupné uživateli a jak lze prokázat shodu s požadavky na mazání dat, včetně použitých technik a podporovaných standardů.

Volbu konkrétní metody mazání určuje správce dat. Výrobce naopak musí dodat veškeré potřebné a jasné informace, návody i nástroje, které umožní použít standardní postupy typu clear nebo purge, případně i jiné metody včetně fyzické destrukce nosiče. Pokud se proces výmazu nepodaří, například kvůli technické závadě, zařízení na to musí uživatele zřetelně upozornit.

Norma zároveň počítá s tím, že po dokončení vymazání dat bude možné úložné zařízení znovu uvést do provozuschopného stavu. Právě to je klíčové pro jeho další využití. Z procesu vymazávání dat mohou být vynechána jen data nezbytná pro fungování zařízení nebo pro splnění právních povinností, tedy typicky firmware či identifikační údaje. I tato data však musí být možné znovu obnovit.

Podstatnou část požadavků tvoří také kontrola úspěšnosti výmazu. Zařízení má nabídnout mechanismy, které umožní ověřit, že data byla skutečně odstraněna. Pokud kontrola odhalí problém, musí o tom být uživatel informován. O každém výmazu se navíc pořizuje záznam: kdo operaci provedl, kdy proběhla a zda se během ní objevila varování nebo chyby.

Největší přínos normy se projeví ve chvíli, kdy server nebo datové úložiště mění majitele či účel použití. Prokazatelný výmaz výrazně snižuje bezpečnostní riziko a zároveň otevírá cestu k dalšímu využití zařízení. Norma sama neurčuje environmentální limity, ale vytváří technické podmínky pro prodloužení životnosti ICT techniky. Propojuje tak oblast informační bezpečnosti s principy oběhového hospodářství a ukazuje, že cirkularita v ICT nestojí vždy jen na materiálech, ale i na důvěře s bezpečnou prací s daty. Nová norma tak vytváří technické podmínky pro prodlužování životnosti zařízení a jejich opětovné využití.

Společnost ASEKOL, největší kolektivní systém pro zpětný odběr elektrozařízení v České republice, oznamuje výsledky sběru elektroodpadu za rok 2025. Rok 2025 byl pro ASEKOL výjimečný také tím, že společnost oslavila 20 let své činnosti. Celkově se podařilo sesbírat a předat k recyklaci certifikovaným zpracovatelům 71,2 tisíc tun elektroodpadu, což odpovídá 65,1% splnění zákonem stanovené kvóty.

Díky recyklaci takového množství elektroodpadu je dlouhodobě dosahováno významných úspor v oblasti ochrany životního prostředí, které je možné vyjádřit environmentálním vyúčtováním na základě LCA analýzy. Recyklací 71,2 tisíce tun elektroodpadu bylo dosaženo úspory více než 300 tisíc tun CO2. Pokud takové množství přepočteme např. na úsporu elektrické energie – znamenalo by to úsporu 292 070 MWh, což představuje zhruba průměrnou roční spotřebu elektrické energie pro více než 97 000 domácností.

Společnost ASEKOL se dlouhodobě podílí na cirkulární ekonomice a klade silný důraz na environmentální, sociální a správní aspekty podnikání (ESG). ESG agenda je součástí dlouhodobé strategie společnosti a každý rok na principu dobrovolnosti ASEKOL vydává ESG report. Kolektivní systém ASEKOL byl rovněž oceněn zlatou medailí prestižního mezinárodního hodnocení udržitelnosti EcoVadis a tím se řadí mezi top 5 % hodnocených nejúspěšnějších společností na světě!

„V roce 2025 jsme dosáhli rekordního sběru vysloužilých elektrospotřebičů a splnili zákonnou kvótu sběru ve všech kategoriích. Rádi bychom touto cestou poděkovali všem zaměstnancům, klientům a partnerům, kteří se na tomto výsledku podíleli. Poděkování patří rovněž občanům, kteří zodpovědně třídí elektroodpad,“ uvádí Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

ASEKOL se dlouhodobě zaměřuje na rozšiřování sítě sběrných míst, edukaci veřejnosti a podporuje oběhové hospodářství. Součástí firemní strategie je podpora v zaměstnávání hendikepovaných spoluobčanů v chráněných dílnách.  

„S více než 17,5 tisíci sběrnými místy po celé republice je zpětný odběr elektroodpadu dostupný pro každého. Mimo tradiční sběrná místa, jako jsou sběrné dvory, jsou občanům dostupné pouliční červené kontejnery, kterých je po celé republice více než
4 000. Současně organizujeme mobilní svoz z firem a domácností zdarma. Třídění tak nikdy nebylo jednodušší,“ dodává Daniel Šafář.

Evropská agentura pro chemikálie (ECHA) zpřísňuje pravidla prevence střetu zájmů, aby posílila důvěru veřejnosti ve svá vědecká stanoviska a rozhodnutí. Nová politika má zajistit, že odborná hodnocení a doporučení agentury budou skutečně nezávislá a nebudou ovlivněna osobními či profesními zájmy jednotlivců.

Aktualizovaná pravidla se týkají jak interních pracovníků, tak externích expertů a členů poradních skupin. Vědecké služby, které spolupracují s ECHA, nyní podléhají přísnému hodnocení možných střetů zájmů ještě před uzavřením smlouvy, aby se zabránilo situacím, kdy by jejich nestrannost mohla být ohrožena současnými závazky vůči jiným subjektům. Politika také vyžaduje, aby členové výborů a poradních skupin pravidelně podávali prohlášení o svých zájmech, čímž se zvyšuje transparentnost a umožňuje se odhalit potenciální konflikty dříve, než by mohly ovlivnit rozhodovací proces.

Tento krok je reakcí na rostoucí požadavky na transparentnost v regulaci chemikálií, která má přímý dopad na bezpečnost lidí a životního prostředí, ale zároveň i na podnikatelské prostředí v Evropské unii. ECHA tímto posiluje svou pozici jako důvěryhodný nezávislý orgán, který dbá na to, aby vědecká stanoviska a rozhodnutí nebyla zpochybňována možnými střety zájmů, a reaguje také na kritiku týkající se spolupráce s externími konzultačními firmami, u nichž hrozilo podezření z konfliktu zájmů. 

 

Pod povrchem centrální Číny, dva až tři kilometry pod zemí, se nachází ložisko, které by mohlo výrazně přepsat mapu světového trhu s drahými kovy. Podle oficiálních údajů geologického úřadu provincie Hunan obsahuje oblast Wangu více než 1 000 tun zlata, jehož hodnota se odhaduje na 83 miliard USD, tedy přibližně 600 miliard jüanů. Tento nález okamžitě vzbudil pozornost analytiků, investorů a státních strategií, protože jde o jednu z největších potvrzených zlatých rezerv v moderní historii Číny.

První průzkumné vrty odhalily více než 40 samostatných zlatých žil do hloubky 2 000 metrů, ve kterých bylo potvrzeno asi 300 tun zlata. Hloubkové geologické modelování naznačuje, že ložisko pokračuje až do 3 000 metrů, kde by mohlo obsahovat celkem přes 1 000 tun zlata. Takové množství řadí oblast Wangu mezi nejvýznamnější světová naleziště a zdůrazňuje strategickou důležitost čínských surovinových rezerv.

Zarážející jsou i koncentrace zlata ve vzorcích rudy, které dosahují až 138 gramů na tunu, což je řádově více než standardní hranice považovaná v těžebním průmyslu za vysoce výnosnou. Tyto hodnoty znamenají, že ložisko je nejen masivní, ale také vysoce kvalitní, což snižuje náročnost technologie potřebné k jeho zpracování. Přesto i při vysoké koncentraci zlata bude realizace těžby vyžadovat špičkové technologie, přesné plánování a značné investice.

Čína patří mezi největší světové producenty zlata a v roce 2023 její podíl tvořil přibližně 10 % celosvětové produkce. Státní zásoby před tímto nálezem přesahovaly 2 200 tun, takže nová ložiska mohou výrazně posílit strategickou pozici země. Další obří naleziště bylo oznámeno ve provincii Liaoning, kde ložisko Dadonggou obsahuje 1 444 tun zlata v rudu o celkovém objemu 2,586 miliardy tun, přičemž průměrný obsah zlata je asi 0,56 gramů na tunu. Tento objev je označován za největší v Číně od vzniku lidové republiky v roce 1949 a podtrhuje dlouhodobou snahu země zajistit si vlastní strategické suroviny.

Obrovské množství zlata ale neznamená, že se hned objeví v obchodech nebo že ceny investičního zlata dramaticky klesnou. Roční světová těžba se pohybuje jen v řádu několika tisíc tun, a proto i takto rozsáhlé zásoby musí být těženy postupně a systematicky. Navíc samotný nález ještě nezaručuje, že ložiska budou skutečně těžitelná. Rozhodující budou ekonomické ukazatele, technická proveditelnost hlubinné těžby a environmentální limity, které určují, kdy a zda se zlato skutečně dostane na trh.

Zajímavost: Nově instalovaný výkon solárních a větrných elektráren v Číně byl v loňském roce rekordní. Prudce vzrostl i nově instalovaný výkon znečišťujících uhelných a plynových elektráren. Nově instalovaný výkon všech zdrojů energie v zemi pak stoupl o 543 gigawattů (GW), což je zhruba dvojnásobek celkové instalované kapacity Německa. Čína se snaží zvýšit výrobu elektřiny, aby pokryla rostoucí spotřebu od energeticky náročných průmyslových odvětví a zároveň se snaží dosáhnout cílů ve snižování emisí.

Těžba těchto obřích ložisek je složitá a nákladná. V podzemních hloubkách je nutné řešit nejen dopravu hlušiny, ale také komplexní systémy chlazení, ventilace a bezpečnosti. Zároveň je třeba minimalizovat environmentální dopad chemických procesů spojených se zpracováním rudy a chránit okolní ekosystémy a místní komunity. Každý krok těžby musí být pečlivě naplánován, aby byla zachována rovnováha mezi ekonomickým ziskem a odpovědnou péčí o životní prostředí.

Celosvětový pohled ukazuje, že zásoby zlata se neustále mění a nelze je považovat za statické. Odhady naznačují, že globální rezervy by do roku 2026 mohly přesáhnout 60 000 tun, přestože těžba se s každým rokem stává složitější a nákladnější. Objev v Hunan a další nálezy, například v Liaoningu, proto nejsou jen otázkou materiální hodnoty. Jsou to strategické zdroje, které mohou posílit geopolitické postavení Číny a zároveň ovlivnit stabilitu světového trhu se zlatem.

Pro Čínu jde o kombinaci bohatství, prestiže a kontroly nad surovinami. V době, kdy ceny zlata dosahují historických maxim a investoři hledají jistotu v nestabilním světě, se tento nález stává symbolem bezpečných rezerv a ekonomické síly.

Nakonec stojí za to připomenout, že skutečné hodnoty se nedají vždy vyjádřit penězi. Zde mluvíme o tisících tunách zlata, ale často přehlížíme to, co je nejdůležitější a co udržuje život a dává mu smysl, tedy čistá voda, čisté ovzduší, úrodná půdu, biodiverzita, zdravé potraviny a bezpečné společenství. I pohádky nám připomínají, že sůl je nad zlato a voda je základ všeho živého.

Nový magisterský studijní program Ochrana přírody a životního prostředí na Technické univerzitě v Liberci představuje odpověď na naléhavé výzvy současné doby spojené s ochranou biodiverzity, stabilitou ekosystémů a udržitelným hospodařením přírodních zdrojů. Tento navazující program na úspěšný bakalářský program stejného názvu, byl připraven tak, aby dal studentům teoretické know‑how i praktické dovednosti nezbytné pro řešení komplexních environmentálních problémů, s nimiž se dnešní svět potýká.

Studium klade silný důraz na interdisciplinární přístup, který kombinuje pokročilou ekologickou teorii s aplikací moderních technologií a legislativních rámců. V jeho jádru je nejen hluboké porozumění biologické rozmanitosti a mechanismům ochrany přírody, ale také schopnost analyzovat krajinné struktury pomocí geoinformačních systémů, chápat právní souvislosti ochrany životního prostředí a orientovat se v mezinárodních strategiích jako Zelená dohoda pro Evropu nebo Cíle udržitelného rozvoje OSN.

Program je koncipován tak, aby studentům otevřel cestu do dvou klíčových oblastí praxe. První z nich je tradiční ochrana přírody, která zahrnuje agendy správy chráněných území, státní správy a obcí, často spojené s povolováním stavebních zásahů či ochranou ohrožených biotopů. Druhý směr se soustředí na širší spektrum environmentálních témat jako nakládání s odpady, recyklace, vodní hospodářství a environmentální management firem, tedy oblasti, kde se zpřísňující legislativa a potřeba redukce uhlíkové stopy vytváří vysokou poptávku po odbornících s praktickými kompetencemi.

Jednou z hlavních předností programu je jeho silné provázání s praxí. Výuka probíhá za účasti odborníků z klíčových institucí zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí, jako je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa Krkonošského národního parku, Národní park České Švýcarsko, Zoo Liberec a Botanická zahrada Liberec. Studenti tak nezůstávají jen u učebnic, ale zapojují se do reálných terénních experimentů a aplikovaného výzkumu. Významnou technologickou dimenzi přináší i spolupráce s Ústavem pro nanomateriály, kde se studenti seznamují s nejmodernějšími postupy například čištění vod či využití nanotechnologií v environmentálních aplikacích.

Studium má i silný mezinárodní rozměr. Součástí nabídky jsou předměty vyučované v angličtině a propojení s obdobným programem na Technické univerzitě v Drážďanech, což studentům otevírá dveře k výměnným pobytům a v budoucnu i k modelu double degree. Tento přístup podtrhuje ambici TUL připravit absolventy, kteří budou schopni aktivně působit v evropském i globálním kontextu ochrany přírody a udržitelného rozvoje.

Nový magisterský program startuje od akademického roku 2026/2027 a přihlášky lze podávat do 31. března 2026. Díky kombinaci teorie, intenzivní praxe i mezinárodních zkušeností nabízí unikátní příležitost pro všechny, kteří chtějí svou kariéru věnovat péči o životní prostředí a udržitelný rozvoj.

Výroba superkondenzátorů dlouhodobě stojí na chemických látkách, které se dnes dostávají do přímého střetu s evropskou legislativou. Nová studie pod taktovkou českých vědců ukazuje, že cesta ke špičkovým elektrochemickým parametrům nemusí vést přes chemické látky vzbuzující mimořádné obavy, ale může se opírat o technologicky rovnocenné a environmentálně přijatelnější alternativy.

Superkapacitory, odborně označované jako elektrochemické kondenzátory, představují specifickou skupinu zařízení pro ukládání elektrické energie. Zásadní rozdíl oproti klasickým bateriím spočívá ve způsobu ukládání energie. Zatímco u baterií je základem chemická reakce uvnitř materiálu, superkapacitory pracují s elektrickou dvojvrstvou, která se vytváří přímo na povrchu elektrody. Při přiložení napětí se ionty z elektrolytu uspořádají v těsné blízkosti elektrody a vytvoří extrémně tenkou, avšak energeticky velmi účinnou vrstvu. Díky tomuto mechanismu jsou kondenzátory schopny extrémně rychlého nabíjení i vybíjení a zároveň si zachovávají stabilní výkon i po desítkách či stovkách tisíc cyklů. Právě tato kombinace rychlosti, spolehlivosti a dlouhé životnosti je předurčuje k využití v dopravě, průmyslových systémech nebo při vyrovnávání krátkodobých výkyvů v elektrických sítích.

Zatímco provozní fáze superkapacitorů je z hlediska životního prostředí relativně nenáročná, jejich výroba je dlouhodobě spojena s používáním chemických látek, které dnes již neodpovídají současným regulatorním ani společenským očekáváním. Typickým příkladem je N-methyl-2-pyrrolidon, běžně označovaný zkratkou NMP, který se využívá jako rozpouštědlo při přípravě elektrodových suspenzí. NMP patří mezi tzv. SVHC látky (Substances of Very High Concern, tedy látky vzbuzující mimořádné obavy podle evropské chemické legislativy REACH), a to zejména kvůli prokázaným negativním účinkům na reprodukci a potenciálním environmentálním rizikům. Jeho používání je v Evropské unii postupně omezováno a průmysl, tak musí hledat náhrady, které vyhoví požadavkům na bezpečnost i udržitelnost a současně technologicky plnohodnotné parametry.

Tomuto, ne vždy lehkému úkolu, tedy nahrazení zelenými rozpouštědly, se věnoval vědecký tým z Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií (CATRIN) při UP ve spolupráci s VŠB – Technickou univerzitou Ostrava. Autoři se zaměřili na dvě konkrétní alternativy, Cyrene (dihydrolevoglucosenon, rozpouštědlo vyráběné z obnovitelných zdrojů) a Tamisolve (N-butyl-2-pyrrolidon, strukturálně příbuzný NMP, avšak s nižší toxicitou). Cílem nebylo pouze ověřit jejich chemickou kompatibilitu s běžně používanými pojivy, ale především posoudit, zda jsou schopny obstát v podmínkách, které odpovídají reálné průmyslové výrobě.

Klíčovým aspektem studie je důraz na vysoké plošné hmotnosti elektrod, tedy množství aktivního materiálu naneseného na jednotku plochy proudového kolektoru. Hodnoty přesahující šest miligramů na centimetr čtvereční jsou z hlediska laboratorního výzkumu náročné, avšak pro průmyslové aplikace nezbytné, protože přímo ovlivňují dosažitelnou energetickou hustotu celého zařízení. S rostoucí tloušťkou elektrody však dramaticky roste význam mechanických vlastností, jako je soudržnost materiálu, přilnavost k podkladu a odolnost vůči praskání při zpracování.

Jako aktivní materiál sloužil grafen, jehož struktura byla cíleně upravena přítomností atomů dusíku. Tento typ materiálu si zachovává vysokou specifickou plochu typickou pro grafen, přičemž přidaný dusík zlepšuje jeho elektrochemickou aktivitu a podporuje rovnoměrný kontakt s elektrolytem. Díky tomu se elektroda chová stabilně i při dlouhodobém opakovaném nabíjení a vybíjení. Pro spojení aktivního materiálu s podkladem byla použita dvě pojiva, osvědčený polyvinylidenfluorid a alternativní polyvinylpyrrolidon, který neobsahuje fluor a je z hlediska životního prostředí šetrnější.

Z elektrochemického hlediska se jako nejvyváženější ukázala kombinace PVDF s rozpouštědlem Cyrene. Tento systém dosáhl vysoké gravimetrické kapacity, tedy schopnosti ukládat elektrický náboj vztažené k hmotnosti aktivního materiálu, a zároveň velmi nízkého ekvivalentního sériového odporu (souhrnného odporu všech vnitřních komponent zařízení, který zásadně ovlivňuje výkon). Praktickým výsledkem je energetická hustota přesahující 66 watt-hodin na kilogram při zachování vysoké výkonové hustoty a mimořádné cyklické stability. Po sto tisících nabíjecích a vybíjecích cyklech si elektrody zachovaly více než devadesát procent původní kapacity, což představuje hodnotu plně srovnatelnou s nejlepšími konvenčními systémy založenými na NMP.

Neméně důležité jsou výsledky mechanických testů, které v mnoha studiích zůstávají stranou, přestože právě zde se často rozhoduje o průmyslové použitelnosti materiálu. Elektrody připravené s využitím zelených rozpouštědel vykazovaly lepší vnitřní soudržnost a výrazně lepší přilnavost k proudovému kolektoru než referenční systém s NMP. To se projevilo vyšší odolností vůči ohybu, menším sklonem k praskání a lepším chováním při jednoduchých adhezních zkouškách. Z technologického hlediska to znamená vyšší kompatibilitu s procesy, jako je kalandrování nebo navíjení elektrod, které jsou běžné při výrobě komerčních článků.

Použití nefluorovaného pojiva PVP v kombinaci s rozpouštědlem Cyrene vedlo k mírně nižším elektrochemickým parametrům i kratší dlouhodobé stabilitě, přesto však zůstává v rozsahu, který je pro řadu praktických aplikací zcela dostačující. Výsledky tak neukazují na jediné správné řešení, ale spíše naznačují, že volba materiálů je vždy hledáním rovnováhy mezi výkonem, environmentální šetrností a požadavky legislativy. Význam této práce přesahuje samotnou oblast superkapacitorů. Ukazuje, že tlak na omezování SVHC látek nemusí nutně vést ke ztrátě technických parametrů, ale může naopak otevřít prostor pro inovace, které propojují materiálový výzkum s principy zelené chemie.

Kritické suroviny dnes tvoří páteř moderního průmyslu a energetické transformace. Jejich dostupnost rozhoduje o schopnosti států a podniků odolávat geopolitickým šokům a technologickým krizím. Strategické skladování těchto surovin tak není jen opatřením pro krizové situace, ale zásadním nástrojem pro řízení průmyslové bezpečnosti a technologické suverenity každého státu.

Svět se nachází v období, kdy rostoucí poptávka po elektromobilech, bateriích, obnovitelných zdrojích energie a pokročilé elektronice dramaticky zvyšuje tlak na dodávky kritických minerálů. Lithium, kobalt, nikl, grafit, vzácné zeminy a další suroviny jsou klíčové nejen pro průmyslovou výrobu, ale také pro obranný a technologický sektor. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA, Global Critical Minerals Outlook 2025) vzrostl celosvětový poptávkový růst lithia v roce 2024 o téměř 30 %, zatímco poptávka po niklu, kobaltu, grafitu a vzácných zeminách se meziročně zvýšila o 6–8 %.

IEA uvádí, že Čína je hlavním zpracovatelem 19 z 20 energeticky strategických minerálů sledovaných organizací, s průměrným tržním podílem kolem 70 % ve zpracování a rafinaci materiálů. Například rafinérské kapacity ve vzácných zeminách či grafitu často přesahují 90 % globálního trhu. Současně je více než polovina těchto minerálů ovlivněna exportními kontrolami. Koncentrace zpracování znamená, že krátkodobý výpadek v jednom regionu může vyvolat globální dopady, včetně významných cenových šoků a omezení výroby v klíčových průmyslových odvětvích.

Historické události i nejnovější vývoj potvrzují zranitelnost trhu. V roce 2010 Čína omezila vývoz vzácných zemin, což vedlo ke skokovému růstu cen neodymu a dysprozia až o stovky procent během několika měsíců a zpomalilo automotivní a elektronickou výrobu. Výrobci se snažili diverzifikovat zdroje, ale úzké hrdlo zpracovatelského sektoru zůstalo. V roce 2025 navíc povolila Čína exportní omezení i pro gallium, germanium, wolfram a další minerály, což zvýšilo nejistotu ve výrobě polovodičů a baterií.

Strategické skladování kritických minerálů představuje nástroj, který umožňuje zmírnit rizika spojená s narušením dodávek. Podobně jako strategické zásoby ropy, které pomáhaly stabilizovat trhy při šocích od 70. let 20. století, mohou zásoby minerálů v krátkodobém horizontu zajistit kontinuitu dodávek, dokud se nevybudují diverzifikované dodavatelské kapacity. Klíčovým předpokladem úspěšného systému je analýza rizik, zahrnující identifikaci minerálů s vysokou závislostí na omezeném počtu dodavatelů, hodnocení geopolitických rizik a modelování cenové volatility, která je pro kritické minerály obecně vyšší než pro ropu či zemní plyn.

Strategické zásoby nepředstavují pouhou akumulaci materiálu, ale dynamický nástroj řízení průmyslové bezpečnosti. Při návrhu systému strategického skladování je nezbytné zohlednit nejen to, co skladovat, ale i formu, ve které jsou minerály uchovávány. Každý minerál má specifické fyzikální a chemické vlastnosti, které určují náročnost skladování – například lithium hydroxid je velmi citlivý na vlhkost a má omezenou trvanlivost ve vzduchu, zatímco lithium karbonát lze skladovat déle a stabilněji.

Tento aspekt je zásadní pro výrobní odvětví vyžadující kontinuální přísun surovin, například při výrobě baterií, elektronických komponentů nebo obranné techniky. Analýza IEA ukazuje, že různé minerály vyžadují specifické formy skladování – například vzácné zeminy a magnetické materiály musejí být často baleny ve stabilizované formě, aby se minimalizovalo riziko degradace. Diverzifikace formy zásob, včetně metalurgické úpravy surovin, umožňuje průmyslu rychlé nasazení v případě přerušení dodávek.

Správa a vlastnictví strategických zásob představují další kritický aspekt. Různé státy volí odlišné modely – od plně státního vlastnictví až po hybridní systémy kombinující státní a průmyslové zásoby. Například Japonsko spravuje své zásoby prostřednictvím organizace JOGMEC, Jižní Korea prostřednictvím KOMIR/PPS a USA prostřednictvím Defence Logistics Agency. Efektivní model umožňuje optimalizovat náklady, zajistit materiálovou dostupnost a flexibilně reagovat na tržní změny.

Finanční plánování je nezbytné, protože nákup, skladování, logistika a obměna zásob jsou nákladově náročné a vyžadují odborné řízení. IEA uvádí, že celkové čisté náklady na šest měsíců strategických zásob některých minerálů, jako je gallium, jsou relativně nízké (řádově stovky tisíc USD), zatímco u vzácných zemin mohou dosahovat desítek milionů USD.

Nejde jen o uchování surovin, ale o řízení aktiv, jejichž hodnota a dostupnost přímo ovlivňuje průmyslovou stabilitu. Státy jako Japonsko, USA a EU používají kombinaci státních a průmyslových zásob a pravidelně aktualizují zásoby na základě dat o výrobě a trendech cen.

Ekonomický dopad strategických zásob nelze opomenout. Nepromyšlená akumulace materiálu může narušit ceny a dostupnost na trhu, což by poškodilo domácí i globální průmysl. Proto je nezbytné kombinovat strategické zásoby s průmyslovou spoluprací, transparentními pravidly pro uvolňování materiálu při krizích a koordinací s mezinárodními partnery. Koordinované uvolňování zásob založené na předem definovaných kritériích může minimalizovat tržní šoky a zlepšit využití globálních zdrojů.

Strategické zásoby kritických minerálů nejsou pouze rezervou materiálu pro krizové situace, ale také nástrojem technologické suverenity. Umožňují státům chránit domácí průmysl před výpadky dodávek, posilují konkurenceschopnost a podporují inovace v odvětvích závislých na specializovaných materiálech. Každý nedostatek lithia, kobaltu nebo vzácných zemin může zpomalit výrobu elektromobilů, polovodičů či vědecké techniky. IEA zdůrazňuje, že pokud dojde k delšímu narušení dodávek bateriových kovů, ceny průměrných bateriových modulů by mohly stoupnout až o 40–50 %.

Efektivní strategické skladování kritických surovin kombinuje ekonomickou, technickou a geopolitickou dimenzi. Jeho účinnost závisí na odborném plánování, správě zásob, průmyslové spolupráci a mezinárodní koordinaci. IEA doporučuje kombinovat národní rezervy, strategické partnerství s průmyslem a multilaterální spolupráci, aby bylo možné čelit přerušením dodávek, diverzifikovat zdroje a snížit závislost na jediném dominantním dodavateli.

Strategické zásoby minerálů jsou klíčovým nástrojem pro krátkodobou průmyslovou bezpečnost. Avšak samotné „hromadění“ materiálu nestačí k vyřešení systémových nedostatků v dodavatelských řetězcích. Podle nejnovější zprávy Leading the Charge od Ellen MacArthur Foundation je nezbytným doplňkem strategických zásob i přechod k cirkulárnímu modelu hospodářství, který maximalizuje opětovné využití kritických minerálů v celém životním cyklu produktů. Tento model se zaměřuje na prodlužování životnosti výrobků, intenzivní využívání, opravy, opětovné použití a vysokokvalitní recyklaci, čímž snižuje tlak na primární těžbu a zároveň posiluje odolnost dodavatelů a průmyslu.

Zpráva zdůrazňuje, že současný lineární model výroby baterií – „vytěžit, vyrobit, zlikvidovat“ – vytváří systémové zranitelnosti podobně jako přílišná koncentrovanost zpracovatelských kapacit. V cirkulárním modelu se kritické minerály obsažené v bateriích udrží ve vysoké hodnotě během více životních cyklů, a to prostřednictvím oprav, druhého života a recyklace. To snižuje závislost na rychlém doplňování primárních zásob a zároveň zlepšuje dlouhodobou stabilitu cen a dostupnost materiálů v průmyslu.

Tento strategický přístup podporuje i konkrétní spolupráce mezi průmyslovými aktéry. Například největší světový výrobce baterií CATL zapracovává do své praxe technologie, které dosahují až 99,6 % recyklačních výnosů pro nikl, kobalt a mangan a 96,5 % pro lithium ve svých recyklačních závodech s kapacitou blížící se 270 000 tun ročně. Tyto inovace zároveň přispívají k snížení emisí a zavádění nových chemických systémů (např. sodíko-iontových baterií) s nižšími environmentálními náklady až o 60 % na kWh během životního cyklu.

I když cirkulární model nemůže sám o sobě eliminovat geopolitickou koncentraci zpracovatelských kapacit (např. dominanci Číny ve zpracování kritických minerálů), je to klíčová součást širší strategie, která doplňuje strategické zásoby a snižuje expozici vůči výpadkům. Tím, že se materiály udrží v oběhu co nejdéle a ve vysoké hodnotě, klesá celková poptávka po primárních dodávkách a snižuje se závislost na jediném dominantním zpracovateli v krátkém a středním horizontu.

Pro státy a průmysl to znamená, že strategie strategických zásob a cirkulární přístupy se navzájem doplňují. Zatímco zásoby poskytují „pojistku“ proti krátkodobým krizím a geopolitickým šokům, cílené investice do designu produktů, systémů a recyklační infrastruktury snižují dlouhodobý tlak na primární zdroje a podporují udržitelnější průmyslovou stabilitu.

Evropská unie v posledních letech výrazně posiluje legislativní a strategický rámec pro zabezpečení dodávek kritických surovin, které jsou klíčové pro energetickou a digitální transformaci i obranný průmysl. Centrálním nástrojem je Critical Raw Materials Act (CRMA), který vstoupil v platnost 23. května 2024 a představuje komplexní regulační rámec zajišťující strategickou autonomii EU v oblasti klíčových materiálů. 

CRMA identifikuje celkem 34 kritických surovin s vysokým rizikem narušení dodávek a 17 z nich jako strategické, klíčové pro technologie budoucnosti. Legislativní text zároveň zavádí ambiciózní cíle pro rok 2030: alespoň 10 % roční spotřeby by mělo být těženo v EU, 40 % zpracováno a 25 % pokryto recyklací, což má snížit závislost na třetích zemích a podpořit domácí průmyslovou kapacitu.

Legislativa je doplněna širšími iniciativami, které posilují implementaci oběhového hospodářství a diverzifikaci dodavatelských cest. Evropská komise například v prosinci 2025 schválila RESourceEU Action Plan, jehož cílem je zrychlit investice do kritických minerálů, podpořit rostoucí projekty v oblasti těžby, zpracování a recyklace v EU a vytvořit partnerství se státy mimo EU pro bezpečné a udržitelné dodávky surovin. Tato aktivita navazuje na ambice CRMA a překládá je do konkrétních investičních a koordinačních nástrojů, které mají posílit nejen průmyslovou konkurenceschopnost, ale i dlouhodobou stabilitu dodavatelských řetězců zdrojů.

EU také dlouhodobě pracuje na posunu od lineárního modelu „vytěžit‑vyrobit‑vyhodit“ k plně oběhovému hospodářství, které maximalizuje opětovné použití materiálů, snižuje odpad a zvyšuje odolnost proti fluktuacím dostupnosti surovin. Cílem EU je, aby se do roku 2030 zdvojnásobil podíl recyklovaných materiálů v rámci ekonomiky z přibližně 12 % na zhruba 24 %, čímž by se snížila závislost na primárních dovozních zdrojích a posílila surovinová autonomie bloků. Tento ambiciózní cíl je klíčovou součástí širšího balíčku iniciativ v rámci Clean Industrial Deal a Kompasu konkurenceschopnosti.

V návaznosti na dosavadní Circular Economy Action Plan (2020), který zavádí legislativní i nelegislativní kroky pro ekologičtější design výrobků, lepší sběr a recyklaci, EU připravuje samostatný Akt o oběhovém hospodářství (Circular economy act), jehož přijetí se očekává v druhé polovině roku 2026. Tento nový právní rámec bude stavět na předchozí politice a hlavním cílem bude vytvoření jednotného trhu pro sekundární suroviny, zvýšení nabídky vysoce kvalitních recyklovaných materiálů a podpora poptávky po těchto materiálech uvnitř Unie.

Akt o oběhovém hospodářství je koncipován tak, aby posílil ekonomickou bezpečnost EU tj. snížil zranitelnost vůči geopolitickým otřesům v dodavatelských řetězcích primárních surovin a zároveň podpořil infrastrukturu recyklace a sekundárních toků materiálů jako strategickou součást surovinové politiky. Klíčové oblasti, které se tohoto aktu dotknou, zahrnují recyklaci baterií a elektroniky, harmonizaci přepravy odpadu a úpravu klasifikací některých toků odpadu, aby se urychlil interní tok recyklovaných materiálů napříč členskými státy.

Zveme vás na odborný webinář, který pořádá Technologická agentura České republiky (TA ČR) pro potenciální žadatele o 3. veřejnou soutěž v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a inovací v oblasti životního prostředí, ochrany klimatu a udržitelného rozvoje – Prostředí pro život 2. Tento program je společným nástrojem TA ČR a Ministerstva životního prostředí, jehož cílem je podpořit řešení klíčových výzev, jako jsou změna klimatu, kvalita ovzduší, biodiverzita, oběhové hospodářství a další zásadní environmentální oblasti prostřednictvím kvalitního výzkumu a inovací. 

Webinář je koncipován tak, aby uchazečům poskytl hlubší porozumění zadávacím podmínkám soutěže, technickým požadavkům na podání návrhů projektů v informačním systému SISTA a praktickým informacím, které usnadní přípravu projektové dokumentace a zvýší kvalitu podaných návrhů. Organizátoři se zaměří na klíčové aspekty veřejné soutěže vyhlášené dne 17. 12. 2025, podprogramu 3 – Environmentální a klimatické výzvy v dlouhodobé perspektivě (PP3), jehož cílem je podpora časově i znalostně náročnějších řešení založených na dlouhodobém monitoringu společenských, environmentálních a klimatických trendů. 

Akce proběhne online dne 2. února 2026 od 13:00 hodin, a bude dostupná prostřednictvím živého přenosu na YouTube bez nutnosti instalace či přihlášení. Účastníkům je umožněno pokládat dotazy předem i během webináře prostřednictvím online formuláře, přičemž odpovědi budou zodpovězeny na závěr přenosu podle časových možností. Záznam webináře i s doprovodnou prezentací bude následně zveřejněn na webu TA ČR, což umožní všem zájemcům vrátit se k důležitým informacím i po skončení akce. 

Tento webinář je tak ideální příležitostí pro výzkumné organizace, firmy, neziskové subjekty a další odborníky, kteří uvažují o účasti v soutěži PP3 a chtějí si ujasnit všechny nezbytné kroky a pravidla pro úspěšné podání návrhu projektu. 

Česká republika stojí před zásadní změnou v regulaci průmyslových činností. Připravovaná novela zákona o integrované prevenci (IPPC) reaguje na novou evropskou legislativu, která významně posiluje ochranu životního prostředí a lidského zdraví a zároveň stanovuje jasnější mantinely pro fungování průmyslu v éře dekarbonizace a oběhového hospodářství. Změny se dotknou nejen velkých průmyslových podniků, ale nově i částí zemědělství, těžby či výroby baterií.

Hlavním cílem návrhu zákona je zajistit řádnou a včasnou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1785 ze dne 24. dubna 2024 do českého právního řádu. Směrnice novelizuje dosavadní rámec regulace průmyslových emisí a skládkování odpadů a představuje klíčový legislativní nástroj EU na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050. Její přijetí vychází z širšího kontextu Zelené dohody pro Evropu, balíčku Fit for 55, Pařížské dohody a dalších strategických dokumentů EU zaměřených na ochranu klimatu, zdraví obyvatel a udržitelné využívání zdrojů.

Směrnice reflektuje nové vědecké poznatky o dopadech průmyslového znečištění na životní prostředí a lidské zdraví a klade důraz na propojení politik ochrany ovzduší, vody, půdy a klimatu. Základní filozofií změn je posun od formálního plnění limitů k reálnému zlepšování environmentální výkonnosti zařízení. Emisní limity v integrovaných povoleních se tak nově stanovují na nejnižší reálně dosažitelné úrovni s využitím nejlepších dostupných technik, nikoli automaticky na horní hranici povoleného rozmezí. Dokladování dosažitelnosti emisních limitů bude prováděno hodnocením provozovatele konkrétního zařízení.

Významnou novinkou je rozšíření působnosti integrované prevence na další sektory. Vedle tradičně regulovaného průmyslu se nově zahrnuje například těžební činnost, výroba baterií či širší okruh chovů hospodářských zvířat. U zemědělských chovů dochází ke změně metodiky posuzování kapacit, nově vyjádřených v dobytčích jednotkách, což povede k rozšíření okruhu zařízení podléhajících přísnějším environmentálním požadavkům. Současně se počítá se zjednodušenými správními postupy, které umožní zvládnout vyšší počet dotčených subjektů bez neúměrné administrativní zátěže.

Směrnice i novela zákona kladou důraz na modernizaci povolovacích procesů. Postupně se zavádí elektronické povolování, umožňující podávání žádostí, správu dokumentace a zveřejňování vybraných informací v digitální podobě. Tento krok má dlouhodobě snížit administrativní nároky úřadů i provozovatelů a zároveň zvýšit transparentnost systému.

Další klíčovou oblastí je systematické řízení environmentálních dopadů provozu. Provozovatelé stávajících zařízení budou povinni do 1. července 2027 zavést systémy environmentálního řízení (EMS), které umožní průběžné sledování spotřeby zdrojů, vzniku odpadů a emisí. Provozovatelé v energeticky náročných odvětvích musí do 30. 6. 2030, ostatní později, zahrnout do EMS plány transformace zaměřené na dekarbonizaci a oběhové hospodářství. Tyto systémy mají podpořit plánování technologických změn směřujících k dekarbonizaci, vyšší energetické účinnosti a přechodu k oběhovému hospodářství.

V souladu s Aarhuskou úmluvou a judikaturou Soudního dvora Evropské unie směrnice novela posiluje práva veřejnosti na přístup k informacím a účast v rozhodovacích procesech. Významně rozšiřuje zapojení veřejnosti do řízení o udělování a aktualizaci povolení a podporuje transparentnost údajů o provozu zařízení.

Přehled změn:

• Změny v definicích pojmů – úpravy stávajících definic a doplnění nových.

• Zřízení informačního systému pro elektronické povolování.

• Doplnění nových náležitostí obsahu závazných podmínek provozu v integrovaném povolení a nových požadavků na způsob stanovení závazných podmínek provozu (nový způsob stanovení emisních limitů, stanovení podmínek týkajících se environmentální výkonnosti aj.).

• Zavedení nového institutu obecně závazných pravidel pro účely povolování.

• Nové nastavení právní úpravy pro zařízení k chovu hospodářských zvířat (rozšíření režimu integrované prevence, zvláštní ustanovení pro řízení o vydání integrovaného povolení aj.).

• Zavedení výjimky pro případ krize způsobené mimořádnými okolnostmi.

• Zavedení nové povinnosti provozovatelů zařízení zavést systém environmentálního řízení splňující stanovené požadavky (u stávajících zařízení do 1. července 2027) a zpracovat a zahrnout do svých systémů environmentálního řízení plány transformace (u energeticky náročných odvětví do 30. června 2030, u ostatních zařízení v návaznosti na přezkum podmínek integrovaného povolení po zveřejnění závěrů o BAT podle § 18 odst. 3 po 1. lednu 2030).

• Rozšíření důvodů pro obligatorní přezkum závazných podmínek integrovaného povolení (v případě žádosti o prodloužení doby provozu skládky).

• Rozšíření případů, kdy se změna zařízení považuje za podstatnou (za účelem zajištění nových požadavků na účast veřejnosti).

• Možnost postupovat v souvislosti s implementací požadavků nových závěrů o BAT odchylně od § 18 odst. 3 (lhůty aj.) ve vazbě na úrovně emisí a orientační hodnoty environmentální výkonnosti spojené s nově vznikajícími technikami nebo v případě významné průmyslové transformace.

• Nové informační povinnosti Ministerstva životního prostředí a krajských úřadů při mimořádných událostech a haváriích.

• Změny v právní úpravě opatření k nápravě a zastavení provozu zařízení a v právní úpravě přestupků.

• Změny v příloze č. 1 – zejména rozšíření o nové činnosti spadající do režimu zákona o integrované prevenci.

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění

Vláda na svém pondělním zasedání schválila návrh zákona, který má implementovat do českého právního řádu nařízení Evropské unie o ekodesignu udržitelných výrobků. Tento zákon si klade za cíl, aby výrobky uváděné na český trh měly delší životnost, byly lépe opravitelné a recyklovatelné, a aby o nich byly dostupné komplexní informace prostřednictvím tzv. digitálních pasů. 

Nová pravidla se mají postupně vztahovat na řadu výrobků včetně textilu, nábytku, matrací či pneumatik. První zpřesňující evropská nařízení, která stanoví konkrétní parametry, se očekávají během letošního roku s účinností od poloviny roku 2027. Digitální pasy, jež budou součástí tohoto rámce, mají shromažďovat informace o instalaci, údržbě, opravách a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti, čímž by se měly zvýšit možnosti pro konzumenty i recyklační sektor lépe s výrobky pracovat po celou dobu jejich existence. 

Zákon určuje orgány dozoru nad trhem, jednotné kontaktní místo a pravomoci institucí. Také ukládá povinnost poskytovat informace a dokumentaci k výrobkům na českém trhu v českém jazyce, upravuje povinnosti zkušeben a zavádí přehled přestupků včetně sankcí za porušení pravidel ekodesignu. Součástí jsou i změny související legislativy. Podle MPO navrhovaný zákon nestanovuje nové povinnosti nad rámec evropského nařízení.

Vláda bude navrhovat Poslanecké sněmovně souhlas již v prvním čtení, aby se zákon včas zavedl do českého právního řádu.