Letecký sektor hledá cestu, jak sladit další růst s klimatickými závazky, aniž by ohrozil bezpečnost a dostupnost letecké dopravy. Jedním z mála realistických nástrojů, které má dnes k dispozici, jsou udržitelná letecká paliva. Jejich podíl je zatím nízký, jejich cena vysoká a výrobní kapacity omezené. Přesto se právě SAF stává klíčovým bodem evropské regulace i strategických plánů aerolinek. 

Letecká doprava patří k nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím moderní ekonomiky a zároveň k technologicky nejnáročnějším sektorům vůbec. Debata o jejím budoucím směřování se stále méně soustředí pouze na růst přepravních výkonů a stále více na otázku kolem udržitelných paliv, jejich dostupnosti, ceny a emisních parametrů. Udržitelné letecké palivo se z okrajového experimentu postupně mění v regulovaný, měřitelný a průmyslově uchopitelný segment, který začíná mít jasná čísla, závazné cíle a konkrétní dopady.

Letecká doprava se na celkových emisích skleníkových plynů podílí relativně omezenou, avšak nikoli zanedbatelnou měrou. V globálním měřítku odpovídá přibližně za 2 až 3 procenta emisí oxidu uhličitého, zatímco celý sektor dopravy produkuje zhruba čtvrtinu všech energetických emisí. V rámci samotné dopravy připadá na letectví přibližně 12 procent emisí, tedy podobně jako námořní doprava a výrazně méně než na silniční dopravu, která zcela dominuje s podílem přes 70 procent. Tato čísla jsou zásadní pro správné zasazení problému do celkového kontextu. Letecká doprava není hlavním zdrojem emisí, ale zároveň jde o sektor, kde technické alternativy ke kapalným, energeticky vysoce koncentrovaným palivům vznikají obtížněji než například u osobních automobilů.

Právě z tohoto důvodu se pozornost průmyslu, regulátorů i výzkumných institucí soustředí na takzvané SAF, tedy sustainable aviation fuel, což v překladu znamená udržitelné letecké palivo. Jedná se o souhrnný pojem pro paliva, která jsou chemicky kompatibilní s dnešním leteckým kerosinem, mohou být míchána s konvenčním palivem a používána ve stávajících letadlech i infrastruktuře, bez nutnosti zásadních technických úprav motorů či letištních systémů, ale vykazují výrazně nižší emise skleníkových plynů v celém životním cyklu, tedy od získání suroviny až po jeho spálení v leteckém motoru. Udržitelné letecké palivo vzniká přeměnou různých druhů biomasy, odpadních tuků a rostlinných olejů na kapalné uhlovodíky vhodné pro letecké motory. Produkce probíhá prostřednictvím několika chemických a biologických procesů, které zajišťují, že výsledné palivo má stejnou energetickou hodnotu, bod tuhnutí i viskozitu jako tradiční letecký kerosin. 

Mezi nejčastěji používané technologie patří hydrogenace rostlinných a živočišných tuků, při níž se tuky přemění na uhlovodíky vhodné pro spalování v leteckých motorech. Další metodou je Fischer-Tropschova syntéza, při níž se pevná biomasa nebo odpadní materiály nejprve převedou na plyn obsahující vodík a oxid uhelnatý a následně chemicky zpracují na kapalné uhlovodíky. Tento proces umožňuje vyrábět palivo z materiálů, které by jinak zůstaly nevyužité, a zároveň dosahuje vysoké čistoty výsledného produktu. Technologie alcohol-to-jet zas převádí fermentované cukry nebo obilí na alkohol a poté na uhlovodíkové palivo, což otevírá možnost využití různých zemědělských zbytků. Všechny tyto výrobní cesty podléhají přísné certifikaci podle standardů ASTM (American Society for Testing and Materials), které určují, jaké fyzikálně-chemické vlastnosti musí palivo mít, aby bylo bezpečné a spolehlivé při provozu letadel.

Podle dat Evropské agentury pro bezpečnost letectví EASA bylo v roce 2024 na letištích v Evropské unii dodáno přibližně 32,1 milionu tun leteckého paliva. Z tohoto objemu připadlo na udržitelné letecké palivo zhruba 192 tisíc tun, což odpovídá podílu 0,6 procenta. Na první pohled se může jednat o marginální hodnotu. Toto číslo však samo o sobě nevypovídá o selhání či úspěchu, protože povinnost dodávat minimální podíly SAF začalo v EU platit až od roku 2025. Rok 2024 byl z hlediska regulace především referenčním a přípravným obdobím, které umožnilo poprvé detailně zmapovat trh, jeho strukturu a skutečné disponibilní objemy.

Z hlediska emisních úspor jsou však i tato relativně malá množství významná. SAF dodané v roce 2024 podle výpočtů EASA snížily emise skleníkových plynů o přibližně 714 tisíc tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Průměrná úspora emisí oproti fosilnímu leteckému palivu dosáhla zhruba 91 procent, přičemž konkrétní hodnota se liší podle typu paliva a použité suroviny. Rozhodující je skutečnost, že výpočty vycházejí z metodiky well-to-wake, tedy od zdroje suroviny až po využití paliva v letadle, nikoli pouze z emisí vznikajících při samotném spalování v leteckém motoru.

Drtivá většina dnes používaného SAF v Evropě spadá do kategorie takzvaných leteckých biopaliv. Přibližně 98 procent dodaného SAF v roce 2024 bylo vyrobeno z biologických surovin, přičemž dominantní roli hraje použitý kuchyňský olej (UCO), který tvořil přibližně 81 procent všech vstupních surovin. Dalších zhruba 17 procent připadlo na živočišné tuky nižší kvality. Syntetická paliva, vyráběná z obnovitelného vodíku a zachyceného oxidu uhličitého, zatím tvoří jen jednotky procent trhu, protože většina projektů se stále nachází ve fázi pilotního nebo demonstračního provozu. Struktura trhu tak jasně ukazuje, že současný rozvoj SAF je úzce navázán na dostupnost odpadních a zbytkových surovin, nikoli na pěstování energetických plodin.

Z geografického hlediska je trh zatím silně koncentrovaný. SAF bylo v roce 2024 dodáváno pouze na 33 letišť ve 12 členských státech Evropské unie, přičemž pět zemí, a to Francie, Nizozemsko, Německo, Španělsko a Švédsko představovalo přibližně 99 procent veškerého dodaného objemu. Zároveň méně než deset palivových společností zajišťovalo zhruba 80 procent trhu, což je typický znak rané fáze technologického rozvoje s vysokou koncentrací kapitálu, know-how i výrobních kapacit.

Výše zmiňovaná evropská regulace ReFuelEU Aviation, která vstoupila v platnost v roce 2025, zavádí postupně rostoucí povinné podíly SAF v dodávaném leteckém palivu. Od roku 2025 činí minimální podíl 2 procenta, v roce 2030 vzroste na 6 procent a do roku 2035 má dosáhnout 20 procent. Součástí regulace je také samostatně vymezený minimální podíl syntetických leteckých paliv typu RFNBO, tedy paliv vyráběných z obnovitelného vodíku a zachyceného oxidu uhličitého za využití obnovitelné elektřiny, často označovaných jako e-fuels nebo power-to-liquid paliva. Právě tato část regulace je považována za klíčovou pro dlouhodobou dekarbonizaci letectví, protože umožňuje snižovat emise i v situaci omezené dostupnosti biogenních surovin, ale zároveň představuje největší technologickou, energetickou i investiční výzvu celého systému.

Podle scénářů EASA by kapacity výroby SAF v Evropské unii mohly v realistickém scénáři dosáhnout kolem 3,6 milionu tun ročně do roku 2030, v optimistickém scénáři až 5,2 milionu tun. Syntetická paliva by se na tomto objemu zatím podílela pouze zlomkově, přibližně 0,7 milionu tun. Pro srovnání, v USA bylo v roce 2024 vyrobeno SAF přibližně 100 tisíc tun a cílem federální politiky je zvýšit produkci do roku 2030 na 1,3 milionu tun. Pilotní projekty s vysokým podílem SAF zde již dnes ukazují potenciál snížení emisí o 80 až 90 procent.

Ekonomický rozměr je tedy jedním z klíčových faktorů celého vývoje. Referenční cena konvenčního leteckého paliva se v roce 2024 pohybovala kolem 734 eur za tunu, zatímco cena leteckých biopaliv dosahovala přibližně 2 085 eur za tunu. Rozdíl v řádu stovek procent jasně ilustruje, proč se SAF bez regulačních nástrojů, finančních pobídek a dlouhodobých kontraktů prosazuje pouze omezeně. Současně je však třeba připomenout, že letectví je globální odvětví s dlouhými investičními cykly a mimořádně vysokými nároky na bezpečnost, kde se technologické změny prosazují postupně, nikoli skokově.

Při pohledu na data bez emocí je zřejmé, že udržitelné letecké palivo nepředstavuje revoluci ze dne na den, ale evoluční cestu. Umožňuje snižovat emisní stopu letectví bez narušení jeho základní funkce v globální ekonomice. Čísla z posledních let ukazují, že trh se začíná formovat, regulace vytváří předvídatelný rámec a technologické řešení existuje, byť zatím v omezeném měřítku. Právě kombinace postupného navyšování povinných podílů, investic do výrobních kapacit a systematického sledování dat rozhodne o tom, zda se SAF stane standardní součástí leteckého palivového mixu, nebo zůstane pouze doplňkovým řešením pro vybrané trhy a linky.

Z článku si můžeme odnést i to, že každý z nás může přispět k větším změnám, než se zdá. Správné třídění olejů a tuků v domácnosti nejen chrání kanalizaci před ucpáním a odlehčuje čistírnám odpadních vod, ale tyto odpadní suroviny mohou zároveň sloužit k výrobě udržitelného leteckého paliva. Tím se každá malá, běžná domácí činnost stává součástí širší cesty k dekarbonizaci letectví a udržitelnější dopravě, byť se to na první pohled nemusí zdát. Odpad představuje cenný zdroj a otázkou zůstává, zda jednou v budoucnu nenastane doba, kdy lidé budou požadovat za své odpady zaplaceno, namísto toho, aby platili za jeho další nakládání.

Ještě před několika lety se udržitelnost v byznysu často skloňovala jako dobrovolný závazek nebo marketingový doplněk. Dnes se z ní stává pevná součást globálního finančního a hospodářského systému. Nejde přitom jen o Evropskou unii. Napříč kontinenty vzniká síť pravidel, která určují, co je skutečně „zelené“, „udržitelné“ a hodné investic.

Udržitelnost už není izolovaným evropským projektem, jak se někdy v debatách zjednodušeně tvrdí. Naopak se ukazuje, že Evropská unie byla spíše průkopníkem trendu, který dnes nabírá globální rozměr. Klíčovým nástrojem této proměny jsou tzv. taxonomie udržitelného financování, tedy systematické klasifikace ekonomických činností, které definují, co lze považovat za environmentálně nebo společensky přínosné. Smyslem těchto rámců je nasměrovat kapitál tam, kde má reálný pozitivní dopad, a zároveň omezit greenwashing – tedy klamavé označování aktivit za „zelené“ bez skutečného přínosu.

Evropská unie vytvořila nejkomplexnější a právně závazný systém, známý jako EU taxonomie. Ta stanovuje technická kritéria pro hospodářské činnosti ve vztahu k šesti environmentálním cílům, mezi něž patří například zmírňování změny klimatu, adaptace na klimatické dopady, ochrana vodních zdrojů, přechod na oběhové hospodářství nebo ochrana biodiverzity. Zásadní je, že EU taxonomie není izolovaným nástrojem, ale je přímo provázána s povinným nefinančním reportingem podniků a finančních institucí. Konkrétně se jedná o směrnici CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive – směrnice o podnikovém reportingu udržitelnosti), která rozšiřuje okruh povinných subjektů a hloubku vykazovaných dat, a nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation – nařízení o zveřejňování informací v oblasti udržitelných financí), které ukládá finančním institucím povinnost informovat o udržitelnosti investic a souvisejících rizicích. V praxi to znamená, že taxonomie přestává být teoretickým rámcem a stává se operativním nástrojem, podle něhož se měří, porovnává a hodnotí skutečná ekonomická aktivita.

Podobná logika se však rychle šíří i mimo Evropu. Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů dnes existují desítky jurisdikcí, které již zavedly národní nebo regionální taxonomii udržitelného financování, a další desítky jsou v různých fázích přípravy, pilotního testování nebo odborné diskuse. V závislosti na použité metodice se obvykle uvádí více než 40 až 50 rámců celosvětově. Mapy globálního vývoje ukazují, že nejde o nahodilé ostrůvky regulace, ale o souvislý trend napříč kontinenty.

Asie patří k nejaktivnějším regionům. Čína zavedla svůj katalog zelených projektů již v polovině minulé dekády a postupně jej rozšiřuje i zpřesňuje. Takzvaný „Green Bond Endorsed Project Catalogue“, poprvé publikovaný v roce 2015, slouží jako základní orientace pro zelené financování a v posledních letech se postupně přibližuje mezinárodním standardům. Singapur, Hongkong, Jižní Korea, Indonésie nebo Malajsie vyvinuly vlastní rámce, často zaměřené především na bankovní sektor, kapitálové trhy a vydávání zelených dluhopisů. V jihovýchodní Asii navíc vzniká regionální taxonomie Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), která má sjednotit přístup různorodých ekonomik s velmi odlišnou úrovní rozvoje. ASEAN Taxonomy for Sustainable Finance je koncipována jako modulární a převážně dobrovolná, aby umožnila postupné zapojování jednotlivých států.

Latinská Amerika zažívá v posledních letech dynamický rozvoj taxonomií, přičemž Kolumbie byla prvním státem regionu s plně přijatým rámcem. Následovaly další země jako Mexiko, Chile, Brazílie, Panama nebo Kostarika, které vnímají taxonomie nejen jako environmentální nástroj, ale také jako prostředek pro přilákání zahraničního kapitálu a financování infrastruktury. V řadě případů jsou tyto rámce úzce propojeny s rozvojovými bankami a veřejnými investičními programy.

Také Afrika nezůstává stranou. Jihoafrická republika přijala vlastní zelenou taxonomii a řada dalších zemí pracuje na obdobných modelech s podporou mezinárodních institucí, jako jsou Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Ve většině afrických států však mají tyto rámce zatím dobrovolný, pilotní nebo sektorově omezený charakter a jejich praktické využití je teprve v počátcích.

Zajímavé je, že většina těchto systémů je zatím dobrovolná, alespoň v počáteční fázi. Slouží jako orientační kompas pro investory, banky a firmy, nikoli jako přímá regulace. Povinný charakter má zatím jen menší část rámců, přičemž Evropská unie zůstává nejtvrdším regulátorem. Rozdíl mezi dobrovolným a povinným se však v praxi postupně stírá. Jakmile se taxonomie propojí s povinným reportingem, hodnocením finančních rizik nebo podmínkami přístupu ke kapitálu, stává se jejich používání fakticky nezbytným, i když formálně zůstávají „dobrovolné“.

Vedle čistě „zelených“ taxonomií, které se soustředí především na environmentální dopady, se stále častěji objevují širší udržitelné taxonomie zahrnující i sociální aspekty. Ty se dotýkají například pracovních podmínek, přístupu k základním službám nebo regionálního rozvoje. Samostatné čistě sociální taxonomie jsou zatím spíše výjimkou, což potvrzují i globální přehledy, podle nichž se drtivá většina rámců zaměřuje primárně na environmentální dimenzi udržitelnosti.

Důležitým trendem posledních let je snaha o mezinárodní sladění jednotlivých rámců. Vznikají iniciativy, které se snaží porovnávat a propojovat různé taxonomie, aby investoři mohli lépe fungovat napříč trhy. Typickým příkladem je spolupráce Evropské unie a Číny na tzv. společném základě taxonomií, ke kterému se postupně připojují další finanční centra. Cílem těchto iniciativ není vytvořit jeden globální předpis, ale zajistit, aby jednotlivé systémy nebyly vzájemně nekompatibilní a nebránily přeshraničním investicím.

Přestože se světová lavina udržitelnosti rozšiřuje napříč kontinenty, existují oblasti, kde její dopad zatím zůstává slabší nebo roztříštěný. Typickým příkladem jsou Spojené státy americké, které dosud nepřijaly jednotnou národní taxonomii udržitelného financování. Přístup je zde založen spíše na kombinaci dílčích pravidel, dobrovolných standardů a sektorových iniciativ, často tažených samotným finančním trhem nebo jednotlivými státy. Výsledkem je vysoká flexibilita, ale také nižší srovnatelnost a větší prostor pro rozdílný výklad toho, co je skutečně udržitelné.

Ještě výraznější rozdíly lze pozorovat v některých rozvojových regionech. Část Blízkého východu, střední Asie nebo subsaharské Afriky se sice k tématu udržitelného financování hlásí, avšak praktická implementace taxonomií zde často naráží na omezenou institucionální kapacitu, chybějící data nebo konkurenční priority, jako je energetická bezpečnost či rychlý hospodářský růst. V těchto zemích se udržitelnost prosazuje spíše prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank, investičních fondů a pilotních projektů než skrze komplexní národní regulační rámce.

Specifickou skupinu tvoří ekonomiky silně závislé na těžbě fosilních paliv nebo surovin. Zde je zavádění taxonomií často vnímáno jako potenciální hrozba pro klíčové sektory hospodářství, a proto postupuje pomaleji nebo je formulováno velmi opatrně. Místo jasného vymezení udržitelných a neudržitelných aktivit se objevují přechodové kategorie a vágnější definice, které mají umožnit postupnou transformaci bez náhlých ekonomických otřesů. I tento opatrný přístup však potvrzuje, že tlak globálních finančních trhů a investorů nelze dlouhodobě ignorovat.

Absence jednotné vlny v těchto částech světa neznamená, že by se udržitelnost vytrácela z agendy úplně. Spíše se zde prosazuje pomaleji, fragmentovaně a často méně viditelně. Právě tato nerovnoměrnost je jedním z hlavních rizik současného vývoje. Zatímco některé regiony už fungují v režimu detailních pravidel a povinného reportingu, jiné se teprve rozhodují, zda se k této změně připojí. V dlouhodobém horizontu však platí, že globální kapitál má tendenci proudit tam, kde jsou pravidla srozumitelná a předvídatelná. A to je faktor, který může i dosud váhající regiony postupně vtáhnout do světové laviny udržitelnosti – ať už prostřednictvím regulace, nebo čistě ekonomického tlaku.

Celkový obraz je zřejmý. Udržitelnost se stává novým jazykem globálních financí a taxonomie jeho gramatikou. Státy je zavádějí nejen z environmentálních důvodů, ale také z ryze ekonomických a strategických motivů. Kdo má jasná pravidla, ten přitahuje kapitál, snižuje rizika a zvyšuje důvěryhodnost svého trhu. Lavina udržitelnosti se proto nevalí jednostranně z Bruselu, ale vzniká současně na mnoha místech světa. Evropská unie ji pomohla rozpohybovat, ale dnes už je zřejmé, že se z ní stal globální proces, který bude v příštích letech zásadně ovlivňovat rozhodování firem, investorů i států.

Data, čísla a zajímavosti:

• Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů existuje dnes více než 40 až 50 národních a regionálních taxonomií udržitelného financování ve světě, včetně rámců již implementovaných, dobrovolných i těch ve vývoji.

• Evropská unie definuje udržitelné hospodářské činnosti podle šesti environmentálních cílů, mezi něž patří ochrana biodiverzity, zmírňování změny klimatu a přechod na oběhové hospodářství.

• Čína přijala svůj katalog zelených projektů již v roce 2015 a od té doby jej pravidelně aktualizuje a metodicky zpřesňuje.

• Latinská Amerika patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím regionům – Kolumbie byla prvním státem s plně přijatou taxonomií, následovaly Mexiko, Chile, Brazílie, Panama a Kostarika.

• V jihovýchodní Asii existuje regionální taxonomie ASEAN, která se snaží sjednotit přístup velmi rozdílných ekonomik prostřednictvím modulárního a převážně dobrovolného rámce.

• Většina afrických iniciativ v oblasti taxonomií má zatím dobrovolný nebo pilotní charakter a je podporována mezinárodními finančními institucemi.

• Jižní Korea, Singapur a Malajsie zavedly vlastní rámce zeleného financování pro banky a investory, často v souladu s mezinárodními standardy.

• V rozvinutých ekonomikách mimo EU, například v USA, zatím neexistuje jednotná národní taxonomie, přesto finanční trhy pracují s řadou ESG standardů a dobrovolných rámců.

• Objemy kapitálu směřujícího do aktivit označovaných jako „udržitelné“ nebo „taxonomy-aligned“ se v Evropě pohybují v řádech bilionů eur, avšak přesná čísla se liší podle metodiky a rozsahu započtených aktivit.

• Drtivá většina současných taxonomií se primárně zaměřuje na environmentální aspekty, zatímco sociální cíle jsou zatím zahrnovány pouze v menší části rámců.

• V rozvojových zemích je významná část financování „zelených“ aktivit realizována prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank a investičních fondů, nikoli čistě z domácích zdrojů.

Plýtvání potravinami stojí EU každoročně více než 130 miliard eur a postihuje miliony domácností. Zatímco se odhaduje, že přibližně 10 % potravin dostupných pro spotřebitele v EU může být zbytečně vyhozeno, v EU žije přibližně 40 milionů lidí, kteří si nemohou dovolit kvalitní jídlo každý druhý den.

Evropská unie si klade za cíl předcházet plýtvání potravinami a omezit je v celé Evropě. V září 2025 schválil Evropský parlament nové závazné cíle pro snížení plýtvání potravinami v zemích EU do roku 2030.

Zavedení zálohování nápojových PET lahví a plechovek se do české legislativy vrací v podobě poslaneckého návrhu zákona, jenž navazuje na nedokončený vládní tisk z minulého volebního období. Jeho ambicí není revoluce v odpadovém hospodářství, ale stabilizace systému, který má obstát v přísnějších evropských podmínkách a dlouhodobě zajistit kvalitní zpětný odběr cenných materiálů.

Poslanecký návrh zákona vychází z přesvědčení, že dosavadní model třídění nápojových obalů prostřednictvím komunálního systému naráží na své limity. Přestože Česká republika dlouhodobě vykazuje relativně vysoké míry třídění plastových obalů, u nápojových PET lahví se stále nedaří zajistit jejich návrat v kvalitě a objemu, který by umožnil skutečně uzavřený materiálový cyklus. Právě ztráta materiálu v podobě znečištění, rozptýlení v komunálním odpadu a litteringu představuje hlavní bariéru pro další zvyšování recyklačních cílů.

Navrhovaná právní úprava proto staví na zavedení povinného zálohového systému pro jednorázové plastové nápojové lahve a plechovky. Záloha zde není chápána jako ekonomická sankce, ale jako motivační nástroj, který vytváří přímou vazbu mezi spotřebitelem a návratem obalu zpět do systému. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě tento mechanismus vede k výraznému zvýšení míry zpětného odběru a současně ke snížení výskytu obalů ve volném prostředí.

Zákon detailně vymezuje fungování zálohového systému, včetně role jediného centrálního operátora, který má nést odpovědnost za jeho provoz, financování a dosažení stanovených cílů. Konstrukce operátora, omezení jeho vlastnické struktury i přísná pravidla pro nakládání s finančními prostředky ze záloh mají zajistit transparentnost systému a minimalizovat riziko střetu zájmů. Významným prvkem je rovněž způsob nakládání s nevyplacenými zálohami, které mají být vázány na plnění zákonných cílů a částečně vraceny obcím jako kompenzace nákladů spojených s úklidem veřejného prostoru.

Podstatným motivem návrhu je také sladění české legislativy s evropskými požadavky na zpětný odběr plastových obalů, které se v následujících letech dále zpřísňují. Bez zavedení zálohového systému by podle předkladatelů hrozilo, že Česká republika nebude schopna tyto cíle dlouhodobě plnit, případně by toho dosahovala za cenu výrazného zvyšování nákladů v komunálním systému. Zálohování má v tomto smyslu fungovat jako pojistka, která oddělí cenný materiálový tok z komunálního odpadu, který dnes také končí na skládkách a ve spalovnách, a umožní jeho efektivní recyklaci.

Předložený poslanecký návrh je přitom téměř totožný s vládním návrhem zákona z minulého volebního období, jehož projednávání nebylo dokončeno. Nejde tedy o zcela novou politickou aktivitu, ale o návrat ke konceptu, které již prošlo letitou odbornou debatou a připomínkovým řízením a tedy o snahu dotáhnout legislativní proces a vytvořit stabilní rámec pro fungování zálohového systému v České republice.

Dokument ke stažení:

• 2_26_Materiál

Evropská komise zahájila proces sběru podkladů pro komplexní hodnocení nařízení o biocidních přípravcích. Takzvaná Call for Evidence dává členským státům, firmám i veřejnosti příležitost ovlivnit, jak budou v Evropské unii nastavena pravidla pro biocidy v příštích letech. Výsledky hodnocení mohou vést až k revizi samotné legislativy.

Evropská komise spustila výzvu k předkládání podkladů pro hodnocení nařízení o biocidních přípravcích, známého pod zkratkou BPR (Biocidal Products Regulation, tedy nařízení o biocidních přípravcích). Cílem této iniciativy je shromáždit fakta, zkušenosti a názory širokého spektra aktérů, které poslouží jako podklad pro posouzení, zda současná pravidla odpovídají svému účelu a zda jsou schopna reagovat na nové potřeby trhu, ochrany zdraví i životního prostředí. Celý proces je součástí politiky Better Regulation, tedy snahy Evropské komise systematicky zlepšovat kvalitu evropské legislativy na základě důkazů, transparentnosti a zapojení veřejnosti.

Nařízení BPR platí od září 2013 a stanovuje pravidla pro uvádění biocidních přípravků na trh a jejich používání v celé Evropské unii. Biocidy jsou látky a přípravky určené k potlačování škodlivých organismů, jako jsou bakterie, viry, plísně, hmyz nebo hlodavci, které mohou ohrožovat zdraví lidí a zvířat, poškozovat materiály nebo narušovat lidské činnosti. Smyslem regulace je zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví a životního prostředí a zároveň umožnit fungování jednotného evropského trhu.

Hodnocení, které Komise nyní připravuje, navazuje na zprávu o provádění BPR z roku 2021. Ta upozornila mimo jiné na dlouhodobé prodlevy při schvalování účinných látek a povolování samotných přípravků, ale také na omezenou míru inovací v oblasti nových biocidních účinných látek. Právě tyto problémy vyvolaly potřebu posoudit, zda je současné nastavení pravidel stále vhodné a efektivní.

Připravované hodnocení se zaměří na období dvanácti let uplatňování nařízení a bude posuzovat jeho účinnost, efektivitu, relevanci, soudržnost s dalšími právními předpisy a přidanou hodnotu na úrovni Evropské unie. Zkoumána bude například návaznost BPR na další klíčové legislativy, jako je nařízení REACH (chemická legislativa pro registraci, hodnocení a povolování chemických látek), nařízení CLP (klasifikace, označování a balení látek a směsí) nebo pravidla pro přípravky na ochranu rostlin. Hodnocení se bude týkat všech členských států EU a rovněž vybraných zemí Evropského hospodářského prostoru.

Veřejná konzultace v rámci Call for Evidence je otevřena do 5. března 2026. Připomínky je možné zasílat prostřednictvím portálu Evropské komise Have Your Say, který je určen právě pro zapojení veřejnosti do přípravy a hodnocení evropské legislativy. přičemž vyjádření je možné podat v kterémkoli z oficiálních jazyků Evropské unie. Komise chce tímto způsobem získat nejen technická data a analýzy, ale také praktické zkušenosti z praxe, a to jak od veřejných orgánů, tak od podniků, odborných asociací, nevládních organizací i jednotlivých občanů.

Shromážděné podklady budou sloužit jako základ pro závěry hodnoticí zprávy, která může vést k návrhu revize nařízení o biocidních přípravcích. Ta by byla následně doplněna o hodnocení dopadů, tedy analýzu ekonomických, environmentálních a sociálních důsledků případných změn. Aktuální výzva tak představuje důležitou příležitost, jak se zapojit do formování budoucí podoby evropských pravidel v oblasti biocidů a ovlivnit rovnováhu mezi ochranou zdraví, životního prostředí a fungováním trhu.

Evropská komise dne 23. prosince 2025 oznámila revidovaná pravidla, která upravují poskytování kompenzací nepřímých nákladů souvisejících s emisemi skleníkových plynů v rámci systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Tato novela stanoví širší rozsah podporovaných sektorů a posiluje podmínky i finanční pomoci tak, aby lépe reflektovala aktuální dopady vysokých cen energií a emisních nákladů na konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Nová pravidla, která Komise přijala po veřejné konzultaci zahájené v průběhu srpna 2025, spočívají ve dvou hlavních pilířích: jednak rozšiřují počet odvětví způsobilých pro kompenzace, jednak upravují intenzitu podpory u stávajících i nově zařazených sektorů. U odvětví, která již byla součástí původního seznamu, dochází ke zvýšení maximální míry kompenzace z 75 procent na 80 procent způsobilých nákladů. Toto navýšení bylo zdůvodněno značným nárůstem nepřímých nákladů spojených s emisními povolenkami a rostoucím rizikem úniku uhlíku, tedy přemístění výroby z EU do zemí s nižšími klimatickými nároky. 

Současně bylo do rámce zahrnuto 22 nových odvětví, která se doposud nepodporovala, s nastavenou intenzitou kompenzací 75 procent pro náklady vzniklé od 1. ledna 2025. Mezi nově způsobilé sektory podle klasifikace CZ NACE patří například těžba železných a ostatních neželezných rud, výroba syntetického kaučuku, chemických vláken, baterií či organických chemikálií, výroba skleněných vláken, keramických dlaždic, barviv a pigmentů a další. Odhady ukazují, že rozšíření pokrytí umožní členským státům kompenzovat nepřímé náklady pro celkem 36 průmyslových skupin, přičemž seznam může být dále upraven na základě konkrétních dat za poslední tři roky a splnění kritérií intenzity obchodu a emisní náročnosti. 

Revidovaná pravidla přinášejí i přísnější podmínky pro příjemce podpory. Podniky musí splnit takzvanou kondicionalitu, což znamená, že vedle žádosti o kompenzaci musí doložit realizaci doporučení z energetického auditu nebo investovat alespoň 50 procent částky podpory do projektů snižujících emise skleníkových plynů či do opatření zvyšujících flexibilitu elektrizační soustavy, například prostřednictvím skladování energie nebo rozvoje obnovitelných zdrojů. Komise tak klade důraz nejen na odstraňování nákladových nerovností způsobených emisními pravidly, ale i na proaktivní přístup podniků k dekarbonizaci výroby. 

Zavedení revidovaných Pokynů o kompenzacích nepřímých nákladů představuje pro členské státy i průmyslové podniky významný krok v přizpůsobení státní podpory realitě trhu s emisními povolenkami. Rozšíření podpory a její zvýšená intenzita zároveň odrážejí snahu Evropské unie minimalizovat riziko narušení produkčních kapacit uvnitř bloku a zabránit přesunu emisně náročné výroby do třetích zemí s méně ambiciózními klimatickými politikami, čímž přispívají k udržení hospodářské konkurenceschopnosti a dlouhodobé udržitelnosti evropského průmyslu. 
 

Dokument ke stažení:

Vánoce každoročně odhalují paradox přebytku a nedostatku. Zatímco v domácnostech přibývají nevyužité věci, část společnosti řeší zcela základní materiální potřeby. To, co jeden považuje za nepotřebné, může pro jiného znamenat zásadní pomoc. Platforma FandiMat ukazuje, že darování nevyužitých věcí není sentimentálním gestem, ale funkčním nástrojem sociální pomoci i prevence vzniku odpadu.

Po vánočních svátcích se opakuje stejný scénář. Domácnosti třídí dárky, které se netrefily do vkusu, velikosti nebo skutečné potřeby. Část těchto věcí skončí odložená ve skříních, část v lepším případě v kontejnerech na tříděný odpad, v horším případě v komunálním odpadu. Tento každoroční „povánoční přetlak“ přitom není jen otázkou spotřebitelského chování, ale také systémovým problémem, který se dotýká sociální oblasti i environmentální politiky.

Platforma FandiMat vychází z jednoduchého principu, který však v praxi často chybí: propojit osobní přebytek nebo nadbytečnost s konkrétní potřebou druhých. Nepracuje s anonymním sběrem ani s obecnou představou „někomu se to bude hodit“, ale s adresnou materiální pomocí. Lidé v obtížné sociální situaci, stejně jako neziskové organizace, zde mohou poptávat konkrétní věci, které skutečně využijí. Dárci naopak vidí, komu jejich dar pomůže, a mohou se rozhodovat informovaně a bez pocitu, že se jen zbavují přebytečného majetku.

Z pohledu sociální politiky je tento přístup významný tím, že reaguje na reálné potřeby domácností ohrožených chudobou, kdy materiální nouze se netýká luxusních statků, ale běžných věcí každodenní potřeby, jako je oblečení, vybavení domácnosti, dětských potřebči hraček nebo drobné elektroniky. Právě tyto položky se zároveň velmi často objevují mezi nevyužitými vánočními dárky.

Environmentální rozměr tohoto modelu je neméně podstatný. Prevence vzniku odpadu stojí na prodlužování životnosti výrobků a na jejich opětovném využití v původní funkci. Darování prostřednictvím FandiMatu tento princip naplňuje v praxi, bez nutnosti složitých systémových opatření nebo technologických řešení. Každý darovaný předmět, který neskončí jako odpad, představuje úsporu materiálů, energie i emisí a celkově jde o naplnění principů cirkulární ekonomiky na úrovni domácností.

Nevhodný dárek pod stromečkem tak nemusí být symbolem zklamání ani přítěže. V kontextu sociálních nerovností a environmentálních výzev se může stát racionálním a smysluplným rozhodnutím, které propojuje solidaritu s odpovědným nakládáním se zdroji. FandiMat ukazuje, že i zdánlivě drobné individuální kroky mohou mít systémový dopad, pokud jsou zasazeny do promyšleného rámce.

Související:

Než to vyhodíte, podívejte se na FandiMat. Pomoc sníží plýtvání, říkají zakladatelky platformy 

Studie Od adaptace na změnu klimatu ke klimatické odolnosti se zaměřuje na zásadní proměnu uvažování o tom, jak se společnost vyrovnává s dopady klimatické změny. Nejde o další přehled dílčích technických opatření, ale o hlubokou analýzu toho, proč dosavadní přístup k adaptaci naráží na své limity a proč je nutné chápat adaptaci jako dlouhodobé posilování odolnosti společnosti, institucí i komunit. Studie propojuje teoretická východiska s českou realitou a zahraničními zkušenostmi a nabízí rámec, který má ambici změnit způsob, jakým se o adaptaci v Česku přemýšlí i jak se o ní rozhoduje.

Změna klimatu dnes už není okrajovým environmentálním tématem ani abstraktní hrozbou budoucnosti. Stává se součástí každodenní zkušenosti, která se promítá do kvality života, zdraví, bezpečnosti i sociální soudržnosti. Studie vychází z jednoduchého, ale zásadního konstatování: i kdyby se podařilo výrazně zrychlit snižování emisí skleníkových plynů, dopady změny klimatu budou v příštích desetiletích sílit. Podle syntéz, z nichž studie vychází, směřuje svět při současné úrovni klimatických politik k oteplení o přibližně 2,6 až 3,1 stupně Celsia oproti předindustriální éře, tedy výrazně nad cíli Pařížské dohody.

Adaptace proto není alternativou k mitigaci (snižování emisí skleníkových plynů), ale její nevyhnutelnou součástí. Zároveň však studie upozorňuje, že kapacita společnosti reagovat na složité a vzájemně propojené krize se paradoxně snižuje. Klimatická změna přichází v době demografického stárnutí, přetížených zdravotních a sociálních systémů, krize bydlení, rostoucích životních nákladů a zvyšující se geopolitické nejistoty. Právě souběh těchto faktorů ukazuje, že dosavadní pojetí adaptace je příliš úzké a v mnoha ohledech nedostatečné.

Historicky byla adaptace chápána především jako technický problém. Jak ochránit města před povodněmi, jak zajistit vodu v období sucha, jak snížit přehřívání urbanizovaných oblastí. Tento přístup přinesl řadu důležitých opatření, ale studie ukazuje, že zaměření na jednotlivé sektory a izolovaná rizika vede k tomu, že přehlížíme širší souvislosti. Klimatická rizika se neprojevují odděleně, ale v kombinacích, které zesilují jejich dopady. Vlna veder není jen otázkou teploty, ale také zdravotního stavu obyvatel, kvality bydlení, dostupnosti péče, sociálních vazeb a důvěry v instituce. Povodeň není jen hydrologickou událostí, ale komplexní zkouškou schopnosti spolupracovat, komunikovat a rozhodovat se v podmínkách nejistoty.

Zvláštní pozornost studie věnuje psychosociálním dopadům změny klimatu, které zůstávají v adaptačních strategiích často opomíjené. Odkazuje přitom na výzkumy, podle nichž jsou vlny veder spojeny se statisticky prokazatelným nárůstem úmrtnosti, zejména u seniorů a osob s chronickými onemocněními, a dále s nárůstem psychických obtíží, úzkostí a depresí. Studie připomíná, že extrémní teploty a klimatické stresory jsou spojovány také se zvýšením agresivity, domácího násilí a kriminality, přičemž tyto dopady se koncentrují v sociálně znevýhodněných lokalitách. Nejvíce zasaženi jsou senioři, děti, lidé s nízkými příjmy a osoby žijící v energeticky neefektivním nebo přelidněném bydlení. Studie výslovně konstatuje, že v českém prostředí stále neexistuje systematický a dlouhodobý sběr dat o klimatické zranitelnosti obyvatel, což výrazně omezuje schopnost cílit adaptační opatření tam, kde jsou skutečně potřeba.

Dalším zásadním tématem je tzv. chybná adaptace. Studie detailně popisuje situace, kdy opatření přijatá s cílem snížit dopady klimatické změny ve skutečnosti vytvářejí nové problémy nebo přesouvají rizika jinam. Typickým příkladem je spoléhání se na masivní technická řešení bez zohlednění jejich dlouhodobých a systémových dopadů. Rozsáhlé protipovodňové stavby mohou snižovat riziko v jednom místě, ale zároveň zvyšovat zranitelnost jinde nebo vytvářet falešný pocit bezpečí, který oslabuje připravenost obyvatel. Klimatizace může krátkodobě chránit před horkem, ale zároveň zvyšuje energetickou náročnost, prohlubuje sociální nerovnosti a v krizových situacích se může stát dalším zdrojem zranitelnosti. Studie nevolá po odmítnutí technických opatření, ale po jejich zasazení do širšího rámce, který zohledňuje sociální, ekonomické i environmentální souvislosti.

Jako alternativu k tomuto omezenému pojetí adaptace studie představuje resilienční přístup. Ten chápe adaptaci nikoli jako soubor jednotlivých projektů, ale jako proces posilování schopnosti společnosti čelit šokům, přizpůsobovat se změnám a v případě potřeby se i hluboce proměňovat. Resilience zde není návratem do původního stavu, ale schopností fungovat v proměnlivých a nejistých podmínkách. Klíčovou roli v tomto pojetí hrají vztahy, důvěra, spolupráce, vzdělávání a zapojení veřejnosti. Resilienční adaptace tak propojuje klimatickou politiku se sociální, zdravotní a bezpečnostní agendou a zdůrazňuje význam komunit, místních znalostí a institucionální flexibility.

Velmi zajímavou částí studie jsou konkrétní příklady resilienční adaptace z Česka i ze zahraničí, které ukazují, že tento přístup není abstraktní teorií, ale prakticky aplikovatelným rámcem. Český příklad vychází z výzkumu reakcí obcí na povodně v roce 2024, založeného na kvalitativních rozhovorech se zástupci samospráv a institucí. Perspektiva starostek a starostů odhalila, že klíčovým faktorem zvládání krize nebyla pouze technická připravenost, ale především kvalita vztahů, schopnost sebeorganizace a míra důvěry mezi obyvateli, samosprávou a institucemi. Tam, kde existovaly silné komunitní vazby, zapojení dobrovolníků a funkční neformální sítě, byla reakce na krizi rychlejší a efektivnější. Naopak nedůvěra v instituce, špatná komunikace a absence sdíleného porozumění rizikům výrazně oslabovaly schopnost reagovat. Výzkum zároveň ukázal nízkou míru připravenosti pracovat s nejistotou, s různými scénáři vývoje a s dlouhodobým učením se z minulých krizí.

Zahraniční příklady dále rozvíjejí představu, jak může resilienční adaptace vypadat v praxi. Vídeň je prezentována jako město, které systematicky propojuje klimatickou politiku se sociální spravedlností a ochranou zdraví. Její strategie nestaví pouze na infrastruktuře, ale na dlouhodobém plánování, participaci obyvatel a cílené ochraně zranitelných skupin. Vídeň například dlouhodobě uplatňuje princip, podle něhož by měl mít každý obyvatel přístup ke kvalitnímu zelenému prostoru do vzdálenosti maximálně 250 metrů od bydliště. Důraz na dostupnou zeleň, kvalitní veřejný prostor, akční plány pro vlny veder a integraci klimatických kritérií do veřejného zadávání ukazuje, že adaptace může zároveň zlepšovat kvalitu života a snižovat sociální nerovnosti. Vídeňský přístup je inspirativní zejména tím, že otevřeně pracuje s rizikem chybné adaptace a snaží se mu předcházet už ve fázi plánování.

Bratislava přináší jiný, ale neméně důležitý pohled. Systematický sběr a vyhodnocování dat o zranitelnosti obyvatel umožňuje městu cílit opatření tam, kde jsou nejvíce potřeba. Atlas zranitelnosti propojuje klimatická data se sociálními a zdravotními indikátory a vytváří tak podklad pro informované rozhodování. Opatření zaměřená na komunitní zahrady, zelené vnitrobloky nebo kvalitu vnitřního prostředí ve veřejných budovách ukazují, že adaptace může posilovat sociální kapitál a soudržnost, které studie označuje za klíčové prvky resilience.

Příklad britského města Lowestoft pak názorně ilustruje, jak lze kombinovat rozsáhlá technická opatření s prací s lidmi a komunitami. I přes masivní investice do protipovodňové ochrany, kdy bylo po opakovaných povodních vybudováno přibližně 1,5 kilometru přílivových bariér chránících zhruba 1 500 domů a 800 podniků, a celkové náklady dosáhly přibližně 43 milionů liber, si město uvědomilo, že samotná infrastruktura nestačí. Participativní výzkum a vzdělávací aktivity zaměřené na obyvatele, podnikatele i školy posílily povědomí o rizicích, připravenost reagovat a schopnost rychle se zotavit po krizové události. Tento příklad ukazuje, že investice do lidského kapitálu mohou mít dlouhodobě srovnatelný, a v některých ohledech i vyšší význam, než investice do betonu a oceli.

Studie zároveň pracuje s daty, která odhalují výrazný rozdíl mezi tím, jak je adaptace na změnu klimatu v Česku oficiálně hodnocena, a tím, jak vypadá její skutečný stav v území. V průměru má vlastní adaptační strategii zpracovanou pouze přibližně 25 procent obcí s rozšířenou působností. Regionální rozdíly jsou přitom mimořádně výrazné. Zatímco v Plzeňském kraji disponuje adaptační strategií pouze zhruba 7 procent těchto obcí, v Moravskoslezském kraji je to přibližně 64 procent. Na krajské úrovni mají vlastní adaptační strategii pouze tři kraje, což studie označuje za zásadní slabinu systému.

Takto výrazné rozpětí podle studie nesvědčí o rozdílné míře klimatických rizik, ale spíše o rozdílné institucionální kapacitě, politické prioritě a dostupnosti podpory pro samosprávy. Slabá role krajů se v tomto kontextu ukazuje jako jedno z klíčových úzkých míst české adaptační politiky, protože právě kraje mají zásadní význam pro koordinaci mezi státní správou a obcemi i pro propojování sektorových politik.

Další významné datové zjištění se týká rozporu mezi formálním hodnocením adaptační politiky a reálným stavem české krajiny. Oficiální vyhodnocení plnění adaptačních cílů pracuje s číslem okolo 80 procent, což by mohlo vytvářet dojem, že adaptační úsilí je z velké části úspěšné. Studie však upozorňuje, že toto číslo odráží především míru naplnění administrativních úkolů a realizaci jednotlivých opatření, nikoli skutečný stav odolnosti krajiny a ekosystémů. Při srovnání s daty organizace Člověk v tísni se ukazuje výrazně odlišný obraz. Podle těchto dat je přibližně polovina české krajiny degradovaná, a to v důsledku eroze, ztráty biodiverzity, zhoršené schopnosti zadržovat vodu a celkového vyčerpání ekosystémových funkcí. Studie tento rozpor interpretuje jako jasný signál limitů současného přístupu, který se soustředí na plnění dílčích úkolů, ale nedokáže dostatečně reflektovat systémové výsledky.

Studie uzavírá, že česká adaptační politika stojí na rozcestí. Dosavadní přístup přinesl řadu důležitých kroků, ale jeho limity jsou stále zřetelnější. Přechod k resilienční adaptaci neznamená revoluci, ale systematické rozšíření perspektivy. Znamená to brát vážně sociální a psychosociální dopady změny klimatu, pracovat s nerovnostmi, předcházet chybné adaptaci a posilovat schopnost společnosti fungovat v nejistém světě. Právě v tom spočívá hlavní přínos studie, která nabízí nejen kritiku, ale i konkrétní směr, jak adaptační politiku v Česku posunout dál.

Studii zpracovala Anna Uhnák Kárník. Odborné konzultace poskytli Ondřej Kolínský z Asociace pro mezinárodní otázky a Martin Polášek se Zuzanou Harmáčkovou z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR CzechGlobe. Podklady k české případové studii dodala Magdalena Koudelková z CzechGlobe. Studie vznikla v rámci projektu podpořeného Ministerstvem pro místní rozvoj, českým zastoupením Heinrich Böll Stiftung a sbírkou Krajina v tísni organizace Člověk v tísni.

Evropa je v globální ekonomice často popisována jako region zranitelný vůči výpadkům dodávek a závislý na dovozu surovin a technologií z Asie. Tento obraz je však stále více v rozporu s realitou. Pod povrchem obchodních statistik se skrývá síť vysoce specializovaných výrobních kapacit, bez nichž se neobejde moderní průmysl v USA, Číně ani jinde ve světě. Právě v těchto nenápadných, ale kritických článcích dodavatelských řetězců se rodí geopolitická páka Evropské unie, jejíž význam v dalších letech rychle poroste. 

Evropská unie vstupuje do druhé poloviny dvacátých let v situaci, kdy se globální výrobní systém přestává řídit logikou nejnižší ceny a maximální efektivity a stále více se podřizuje otázkám bezpečnosti, spolehlivosti a strategické kontroly. Pandemie, válka na Ukrajině a technologické napětí mezi USA a Čínou ukázaly, že schopnost vyrábět klíčové komponenty je stejně důležitá jako přístup k ropě nebo plynu. V tomto kontextu se Evropa přestává jevit jako slabý článek globální ekonomiky a naopak se ukazuje jako držitel celé řady technologických úzkých míst, která nelze snadno obejít ani nahradit.

Zásadní charakter evropské páky spočívá v tom, že nejde o masovou výrobu, ale o extrémně specializované segmenty, kde se propojují dlouhodobý výzkum, špičkové inženýrství, přísné normy a know how, které je z velké části neformální a obtížně přenositelné. Typickým příkladem je již často zmiňovaná nizozemská společnost ASML, jejíž litografické systémy pro výrobu nejpokročilejších polovodičů nemají ve světě alternativu. Bez evropských strojů, subdodavatelů optiky z Německa, laserových systémů a přesných mechanických komponentů by nebylo možné vyrábět čipy pro umělou inteligenci, vojenské systémy ani moderní telekomunikační infrastrukturu. Důležité je, že tato dominance nevznikla politickým rozhodnutím, ale desítky let vývoje, spolupráce s univerzitami a postupného zdokonalování výrobních procesů.

Podobná situace se však neodehrává pouze v polovodičovém průmyslu. Evropské firmy hrají klíčovou roli také v oblasti pokročilých výrobních strojů pro automobilový a letecký průmysl. Němečtí a italští výrobci obráběcích center, lisovacích technologií a automatizovaných výrobních linek dodávají zařízení, bez nichž není možné vyrábět moderní elektromobily ani letecké konstrukce z kompozitních materiálů. Tyto stroje nejsou zaměnitelné za levnější alternativy, protože jejich přesnost, spolehlivost a integrace do výrobních procesů jsou výsledkem dlouhodobé optimalizace a úzké spolupráce se zákazníky. Právě zde se projevuje význam tzv. tacitních znalostí, tedy praktických zkušeností, které nejsou plně popsatelné v dokumentaci a nelze je jednoduše a lacině okopírovat.

Velmi výrazná je evropská pozice také v chemickém a farmaceutickém průmyslu. Evropa není jen místem výroby hotových léčiv, ale především klíčovým dodavatelem specializovaných chemických látek, katalyzátorů a meziproduktů, bez nichž se neobejdou globální farmaceutické řetězce. Řada aktivních farmaceutických látek a jejich klíčových prekurzorů se vyrábí v omezeném počtu evropských závodů, které splňují nejpřísnější regulační požadavky. Přesun takové výroby do jiných regionů není otázkou měsíců, ale let, protože vyžaduje nové certifikace, validaci procesů a často i změny v celém výrobním řetězci léčiv.

Další oblastí, kde Evropa disponuje strategickou pákou, jsou zdravotnické technologie. Výroba lineárních urychlovačů pro radioterapii, pokročilých diagnostických zařízení nebo implantátů z biokompatibilních materiálů je soustředěna do několika málo evropských firem. Tyto produkty kombinují špičkové materiálové inženýrství, software a dlouhodobé klinické zkušenosti. Pro mnoho zemí mimo EU je prakticky nemožné tyto technologie rychle nahradit domácí produkcí, což dává Evropě významnou nepřímou vyjednávací sílu.

Méně viditelná, ale neméně důležitá je role Evropy v dodavatelských řetězcích energetiky a průmyslové dekarbonizace. Evropské firmy dominují v oblasti turbín pro větrné elektrárny, elektrolyzérů pro výrobu zeleného vodíku, řídicích systémů pro energetické sítě a technologií pro zachytávání a využití oxidu uhličitého. Tyto technologie jsou klíčové pro energetickou transformaci nejen v Evropě, ale i v Asii a Severní Americe. Bez evropských komponent by se řada ambiciózních klimatických plánů stala jen obtížně realizovatelnou.

Specifickou kapitolou jsou materiálové technologie a přesné komponenty. Evropa je významným producentem speciálních slitin, technických keramických materiálů, optických skel a průmyslových senzorů. Tyto prvky tvoří páteř moderních výrobních systémů, od robotiky přes letectví až po obranný průmysl. Často jde o produkty s relativně nízkým objemem, ale extrémně vysokou přidanou hodnotou a kritickou funkcí, jejichž výpadek může zastavit celé výrobní linky.

Přes tuto silnou pozici však Evropa zatím jen omezeně dokáže svou strukturální výhodu proměnit v cílený geopolitický nástroj. Hlavní překážkou je roztříštěnost rozhodování a absence rychlých koordinačních mechanismů na úrovni celé EU. Zatímco jednotlivé členské státy si uvědomují strategický význam svých průmyslových šampionů, chybí společný rámec, který by umožnil v krizových situacích jednat jednotně a předvídatelně. To snižuje důvěryhodnost evropské páky navenek a zároveň komplikuje dlouhodobé strategické plánování.

Rostoucí důraz na bezpečnost dodavatelských řetězců proto vede k debatám o nutnosti systematicky mapovat kritické technologie, předem definovat scénáře jejich ochrany a nastavit jasná pravidla pro případ omezení vývozu. Nejde přitom o protekcionismus, ale o snahu sladit ekonomické zájmy s bezpečnostní realitou světa, v němž se technologie staly klíčovým nástrojem moci.

Pro evropské firmy to znamená zásadní změnu optiky. Nestačí optimalizovat náklady a efektivitu, ale je nutné chápat vlastní roli v širším geopolitickém kontextu. Společnosti, které jsou součástí kritických dodavatelských řetězců, se stávají nejen ekonomickými, ale i strategickými aktéry. To s sebou nese nové příležitosti, ale i odpovědnost, včetně potřeby spolupracovat s veřejnou správou, neustále inovovat, investovat do vědy a výzkumu stejně tak do dlouhodobé odolnosti. 

Evropa se tak na přelomu roku 2025 a 2026 nachází v bodě zlomu. Má k dispozici unikátní kombinaci technologických schopností, průmyslové tradice, která jí umožňuje spoluutvářet podobu globálního výrobního systému. Zda tuto skrytou páku dokáže proměnit v cílený a srozumitelný strategický nástroj, rozhodne o její roli v ekonomickém i geopolitickém uspořádání nadcházejících desetiletí.

Na tuto logiku strategických dodavatelských řetězců lze navázat i v oblasti, která zatím není plně vnímána jako zdroj geopolitické páky, ale má k tomu mimořádný potenciál, a to v oblasti recyklace a cirkulárního využívání materiálů. Evropská unie disponuje silnou výzkumnou základnou, technologickými firmami i regulatorním know how (jednotné technické standardy, jasná definice druhotné suroviny, certifikace kvality recyklátů, sledovatelnost materiálových toků, technologicky neutrální pravidla, předvídatelné povolovací procesy...), které jí umožňují stát se globálním lídrem v recyklaci textilu, plastů, baterií, kritických kovů i složitých kompozitních materiálů. 

Právě schopnost efektivně zpracovávat odpadní materiály a vracet je zpět do výroby v kvalitě odpovídající primárním surovinám může v budoucnu sehrát podobnou roli, jakou dnes hrají polovodiče nebo přesné strojírenství. Pokud Evropa zvládne propojit technologické inovace s průmyslovou škálou, může vytvořit nové strategické uzly v dodavatelských řetězcích, které sníží závislost na dovozu surovin a zároveň posílí konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Zásadní podmínkou úspěchu však bude nastavení prostředí, které inovacím a investicím spíše otevírá prostor, než aby je neúmyslně brzdilo. Rozvoj pokročilé recyklace vyžaduje kapitálově náročné technologie, stabilní investiční horizont a dostupnou energii za předvídatelných podmínek. Pokud by regulatorní rámec vedl k nadměrné administrativní zátěži, roztříštěným povolovacím procesům nebo nepřiměřenému růstu provozních nákladů, mohl by tento potenciál zůstat nevyužitý. 

Diplomaticky řečeno, skutečná evropská síla v cirkulární ekonomice nevznikne pouze stanovením ambiciózních cílů, ale především vytvořením takových podmínek, které umožní inovativním firmám technologie nejen vyvíjet, ale také úspěšně provozovat a škálovat. Právě v této rovnováze mezi ambicí, pragmatismem a konkurenceschopností se může zrodit další strategická výhoda Evropské unie v globálních dodavatelských řetězcích.

Evropská komise, den před vánoci, představila první soubor pilotních opatření, jejichž cílem je urychlit přechod Evropy na oběhové hospodářství, se zvláštním důrazem na odvětví plastů. Optimalizace recyklace plastů má umožnit lepší využití potenciálu jednotného trhu a současně posílit hospodářskou bezpečnost, strategickou autonomii, konkurenceschopnost i environmentální udržitelnost Evropské unie. Tento směr odpovídá závěrům Draghiho zprávy, která identifikuje oběhovost a efektivní využívání zdrojů jako klíčové nástroje pro posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

Za účelem urychlení přechodu Komise zvolila dvoufázový přístup. První fáze reaguje na akutní tlak v některých odvětvích a zahrnuje soubor konkrétních krátkodobých opatření na podporu oběhovosti, zejména v oblasti plastů, zároveň však vytváří podmínky pro širší podporu investic a inovací. Ve druhé fázi, plánované na rok 2026, Komise předloží akt o oběhovém hospodářství, který přinese další horizontální nástroje ke zlepšení fungování jednotného trhu s druhotnými surovinami.

Oběhové hospodářství představuje pro sektor plastů významnou rozvojovou příležitost. Podle analýz Společné výzkumné středisko Evropské komise mohou oběhová řešení do roku 2050 snížit emise skleníkových plynů v tomto odvětví až o 45 %, přispět k dekarbonizaci spotřeby energie a současně zlepšit obchodní bilanci EU o přibližně 18 miliard EUR ročně.

Současně však recyklační sektor čelí rostoucím strukturálním problémům. Trhy s recyklovanými plasty zůstávají roztříštěné, náklady na energie jsou vysoké, ceny primárních plastů výrazně kolísají a sílí nekalá hospodářská soutěž ze strany třetích zemí. Tyto faktory již mají konkrétní dopady: snižuje se využití recyklačních kapacit, podniky se dostávají do finančních potíží a ohroženy jsou jak cíle EU v oblasti oběhovosti, tak konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Překonání roztříštěnosti trhu

Nedostatek harmonizovaných a předvídatelných pravidel pro volný pohyb recyklovaných plastů dlouhodobě přispívá k fragmentaci trhu. Nově navržená opatření mají tuto situaci zásadně změnit a posílit jeho integraci.

Součástí balíčku je prováděcí akt, který stanoví jednotná celoevropská kritéria pro určení okamžiku, kdy p lasty přestávají být považovány za odpad  podle rámcové směrnice o odpadech. Zavedení společných norem pro recyklované materiály, které se znovu uvádějí na trh, je klíčové pro vytvoření skutečně jednotného trhu s recyklovanými plasty. Zároveň povede ke snížení administrativní zátěže recyklačních subjektů, zejména malých a středních podniků, a zajistí stabilní dodávky kvalitních recyklátů napříč Evropou. Návrh tohoto aktu je otevřen veřejné konzultaci do 26. ledna 2026.

Komise rovněž předložila členským státům k hlasování prováděcí akt týkající se recyklovaného obsahu PET lahví na jedno použití podle směrnice o plastech na jedno použití. Navrhovaná pravidla mohou vytvořit nové příležitosti pro chemickou recyklaci a zajistit, aby za jasně vymezených podmínek vhodně doplňovala mechanickou recyklaci. To by mělo přispět k plnění recyklačních cílů EU a zároveň zvýšit právní jistotu investorů, což je předpokladem pro uvolnění investic do chemické recyklace v celé Unii.

Komise dále plánuje obnovit a posílit Alianci pro plasty v oběhovém hospodářství. Cílem je vybudovat strukturovanou a inkluzivní platformu, která propojí celý hodnotový řetězec – průmysl, členské státy i samotnou Komisi – a umožní společné stanovování priorit a řešení klíčových výzev ovlivňujících oběhovost a konkurenceschopnost evropského plastového sektoru.

Zajištění spravedlivé hospodářské soutěže

Pro posílení rovného konkurenčního prostředí mezi plasty vyráběnými v EU a dováženými materiály Komise zavádí samostatné celní kódy pro primární a recyklované plasty. Tento krok umožní účinnější prosazování pravidel EU ze strany celních a tržních dozorových orgánů.

Současně Komise oznámila systematické monitorování evropských i globálních trhů s primárními a recyklovanými plasty. Získaná data poslouží jako podklad pro případná obchodní opatření na podporu spravedlivé hospodářské soutěže. Vyhodnocení účinnosti těchto kroků je plánováno na rok 2026.

Podpora investic a inovací

Podpora oběhového hospodářství bude posílena také prostřednictvím spolupráce s národními rozvojovými bankami a Evropská investiční banka. Komise plánuje rozvoj transregionálních center oběhovosti prostřednictvím pilotního nástroje koordinace konkurenceschopnosti. Tato centra se zaměří na podporu inteligentní specializace a přeshraniční spolupráce s cílem rozšířit recyklační technologie a oběhové obchodní modely.

Hodnocení směrnice o plastech na jedno použití

Komise zahájila veřejnou konzultaci a výzvu k předložení podkladů pro hodnocení směrnice o plastech na jedno použití. Hodnocení se zaměří na to, do jaké míry směrnice přispěla ke snížení dopadů plastových výrobků na mořské prostředí a lidské zdraví a zároveň podpořila přechod k oběhovému, inovativnímu a udržitelnému hospodářství. Konzultace je otevřena všem zainteresovaným stranám do 17. března 2026.

Souvislosti

Evropa stojí před nutností výrazně urychlit přechod na oběhové hospodářství. Efektivní využívání omezených přírodních zdrojů je klíčové nejen z hlediska snižování emisí uhlíku, ale také pro posílení hospodářské bezpečnosti a dlouhodobé konkurenceschopnosti.

Přestože EU patří mezi globální lídry v oblasti politik oběhovosti, dosažený pokrok zůstává omezený. V roce 2024 pocházelo pouze 12,2 % materiálů používaných v EU z recyklovaných zdrojů, což představuje jen mírné zlepšení oproti 11,2 % v roce 2015. Pokud má Evropa naplnit cíle vyplývající z právních předpisů EU, Kompasu pro konkurenceschopnost, Dohody o čistém průmyslu a akčního plánu REsourceEU, bude nezbytné odstranit přetrvávající bariéry bránící širšímu uplatnění oběhových postupů.

EU si stanovila ambiciózní cíl stát se do roku 2030 světovým lídrem v oblasti oběhového hospodářství. Klíčovým krokem na této cestě má být přijetí aktu o oběhovém hospodářství do konce roku 2026, jehož úkolem bude vytvořit skutečně jednotný trh s recyklovanými materiály a posílit jak jejich nabídku, tak poptávku v rámci Evropské unie.

Další informace:

• Otázky a odpovědi

• Sdělení o urychlení přechodu Evropy na oběhové hospodářství: posílení oběhovosti plastů

• Internetové stránky o oběhovém hospodářství

• Internetové stránky o strategii pro plasty

• Internetové stránky o Alianci pro plasty v oběhovém hospodářství

• Internetové stránky o plastech na jedno použití

• Veřejná konzultace o kritériích pro ukončení nakládání s odpady

• Výzva k předložení faktických podkladů a zpětné vazby od veřejnosti ohledně směrnice o plastech na jedno použití

• VIDEO - Můžeme vypnout plastový kohoutek?

• Zpráva Společného výzkumného střediska o oběhovém hospodářství

Provoz bezpilotních letadel se stal běžnou součástí fotografování, mapování i odborného monitoringu. Právě ve zvláště chráněných územích však naráží na zvýšené nároky ochrany přírody. Nová pravidla, platná od září 2025, přinášejí přehlednější a diferencovanější režim létání s drony v národních parcích, chráněných krajinných oblastech i maloplošných rezervacích.

Současná právní úprava provozu dronů ve zvláště chráněných územích reaguje na rychlý rozvoj bezpilotních technologií i na potřebu odstranit zbytečně složitý systém povolování, který v minulosti kombinoval letecké předpisy s rozhodováním orgánů ochrany přírody. Nově je klíčovým prvkem rozdělení omezeného prostoru pro bezpilotní systémy na samostatné celky vztahující se ke konkrétním typům chráněných území, tedy k národním parkům, chráněným krajinným oblastem a maloplošným zvláště chráněným územím. Tento přístup umožňuje přesněji zohlednit míru citlivosti jednotlivých lokalit a zároveň poskytuje pilotům větší právní jistotu.

Zásadní změnou je zavedení mechanismu předběžné informace ze strany orgánů ochrany přírody. Pokud plánovaný let nepředstavuje riziko pro chráněné druhy, jejich biotopy nebo předměty ochrany daného území, může být provoz uskutečněn bez nutnosti klasického správního řízení. Pilot v takovém případě pouze oznámí let prostřednictvím digitální mapy a dodrží stanovené podmínky. Tento postup výrazně zkracuje dobu přípravy nekonfliktních letů a snižuje administrativní zátěž, aniž by byl oslaben ochranný režim území.

Naopak v situacích, kdy může dojít k rušení živočichů, zejména ptáků v hnízdním období, nebo k jinému negativnímu zásahu do chráněných hodnot, zůstává nutné individuální posouzení a případné omezení či zákaz letu. Právní úprava tak klade důraz na preventivní ochranu přírody a umožňuje orgánům ochrany přírody včas reagovat na potenciálně problematické záměry. Současně dochází ke sjednocení pravidel v rámci chráněných krajinných oblastí, kde již neplatí dřívější výjimky pro některé zóny, což odstraňuje nejasnosti v terénu a zjednodušuje kontrolu dodržování pravidel.

Změny se vztahují především na lety v otevřené kategorii provozu dronů, zatímco lety ve specifické kategorii podléhají nadále individuálním podmínkám stanoveným v povolení. Zvláštní pozornost zůstává věnována ochraně živočichů podle zákona o ochraně přírody a krajiny, jehož porušení může vést k sankcím nezávisle na předpisech civilního letectví. V praxi tak může být pilot postižen i souběžně podle obou právních režimů.

Další podrobnosti čtěte ve článku Lety s drony ve zvláště chráněných územích od Víta Rudolfa, který vyšel v poslední čísle v časopisu Ochrana přírody roku 2025. Text je k dispozici ZDE.

Ještě před několika lety by představa, že se Saúdská Arábie stane jedním z lídrů bezemisní energetiky, zněla jako provokace. Země, jejíž bohatství, geopolitický vliv i infrastruktura byly po desetiletí postaveny na ropě, dnes buduje v severozápadní části království zařízení, které má ambici změnit globální mapu výroby energie. V rámci futuristického projektu NEOM totiž finišuje výstavba největšího závodu na výrobu zeleného vodíku na světě. Nejde přitom o technologickou demonstraci ani o pilotní projekt, ale o průmyslové zařízení v měřítku, které dosud nemá obdoby.

Základní princip celého projektu je na první pohled jednoduchý, v praxi však mimořádně náročný. Elektřina vyrobená ze slunce a větru se využívá k rozkladu vody na kyslík a vodík pomocí elektrolyzérů. Pokud je elektřina skutečně stoprocentně obnovitelná, hovoříme o takzvaném zeleném vodíku, tedy vodíku vyrobeném bez přímých emisí oxidu uhličitého. Právě v tom spočívá jeho strategická hodnota. Vodík totiž dokáže nahradit fosilní paliva tam, kde samotná elektřina nestačí, například v chemickém průmyslu, při výrobě oceli, v námořní dopravě nebo v sezónním ukládání energie.

Projekt NEOM Green Hydrogen Company vzniká v oblasti Oxagon u Rudého moře a je navržen jako plně integrovaný energetický ekosystém. Na ploše přesahující tři sta kilometrů čtverečních se budují rozsáhlé solární a větrné parky s celkovým instalovaným výkonem okolo čtyř gigawattů. Pro představu, jde o výkon srovnatelný s několika velkými jadernými bloky. Tato energie nebude vstupovat do veřejné sítě, ale bude přímo spotřebována na místě pro výrobu vodíku, čímž se minimalizují ztráty a zvyšuje se celková účinnost systému.

NGHC je společným podnikem ACWA Power (saúdskoarabský developer a investor v oblasti energie), Air Products (americká nadnárodní společnost specializovaná na průmyslové plyny a hlavní EPC kontraktor) a NEOM (obří vizionářský urbanistický a technologický projekt podporovaný saúdskoarabským státem). OECD Celková investice projektu činí 8,4 miliardy USD, přičemž 6,1 miliardy USD pochází z neúčelového (non-recourse) financování od 23 lokálních, regionálních a mezinárodních bank a finančních institucí, což představuje jedno z největších zelených financování ve své kategorii.

Samotná výroba vodíku však naráží na jeden zásadní problém, který je klíčový i pro pochopení celého projektu. Vodík je extrémně lehký plyn s velmi nízkou hustotou. Jeho skladování a přeprava na velké vzdálenosti jsou technicky složité a ekonomicky nákladné. Právě proto se v NEOMu neuvažuje o vývozu vodíku v čisté plynné podobě. Vyrobený vodík se bude chemicky vázat s dusíkem ze vzduchu a přeměňovat na amoniak.

Amoniak je látka, kterou lidstvo zná více než sto let. Dnes se ve velkém používá zejména při výrobě hnojiv a globální infrastruktura pro jeho skladování a přepravu už existuje. V případě projektu NEOM slouží amoniak jako nosič energie. Lze jej relativně snadno zkapalnit, převážet loděmi a v cílovém místě buď přímo využít jako palivo, například v námořní dopravě, nebo z něj znovu získat vodík. Právě tento krok dělá z projektu skutečně globální energetický uzel, nikoli jen lokální zdroj čisté energie.

Zásadní roli v ekonomice celého projektu hraje také dlouhodobě zajištěný odbyt. Veškerá produkce zeleného amoniaku má na příštích třicet let předem domluveného odběratele, kterým je společnost Air Products. Ta se postará nejen o nákup, ale i o další zpracování, logistiku a distribuci této bezemisní energie na světové trhy. Právě tento stabilní a dlouhodobý kontrakt dává projektu finanční jistotu a zajišťuje, že celý řetězec od výroby přes přepravu až po konečné využití dává ekonomický smysl i v dlouhém horizontu.

Plánovaná kapacita závodu odpovídá zhruba šesti stům tun zeleného vodíku denně, což v ročním vyjádření znamená přibližně dvě stě dvacet tisíc tun vodíku. Po jeho přeměně vznikne až 1,2 milionu tun zeleného amoniaku ročně. Takové množství energie by při nahrazení fosilních paliv mohlo snížit globální emise oxidu uhličitého o zhruba pět milionů tun ročně. To je objem emisí odpovídající středně velké evropské průmyslové oblasti.

Ekonomický rozměr projektu je stejně impozantní jako jeho technické parametry. Celková investice přesahuje osm miliard dolarů a významná část financování je zajištěna formou dlouhodobých úvěrů od mezinárodních bank. Klíčovým prvkem finanční stability je dlouhodobý kontrakt na odběr produkce, který zajišťuje, že veškerý vyrobený zelený amoniak bude mít předem zajištěného kupce. Tento model výrazně snižuje investiční rizika a je jedním z důvodů, proč je projekt považován za referenční příklad pro budoucí vodíkové investice.

Z širšího pohledu je však NEOM především strategickým signálem. Saúdská Arábie tímto projektem otevřeně přiznává, že éra ropy jako dominantního zdroje globální energie má své limity. Vodík se stává nástrojem, jak si udržet pozici významného exportéra energie i ve světě, který směřuje k dekarbonizaci. Místo surové ropy má být vývozním artiklem molekula bez uhlíku.

Tento vývoj má přímý význam i pro Evropu. Evropská unie považuje zelený vodík za jeden z pilířů své klimatické a průmyslové strategie. Do roku 2030 si stanovila cíl vyrábět deset milionů tun obnovitelného vodíku ročně a stejné množství dovážet ze zahraničí. Realita evropského prostoru však naráží na omezené možnosti rychlé výstavby obnovitelných zdrojů, složité povolovací procesy a vysoké investiční náklady. Právě proto se stále otevřeněji počítá s dovozem zeleného vodíku nebo jeho derivátů z regionů, které mají lepší přírodní podmínky.

Projekt NEOM tak v evropském kontextu nepředstavuje konkurenci, ale spíše chybějící dílek skládačky. Ukazuje, že globální trh se zeleným vodíkem může fungovat podobně jako dnešní trh s LNG, s dlouhodobými kontrakty, specializovanou infrastrukturou a mezinárodními přepravními trasami. Zároveň ale klade nepříjemné otázky. Pokud Evropa nebude schopna své vodíkové ambice podpořit dostatečně rychlou výstavbou infrastruktury, jasnými pravidly a dlouhodobými signály pro investory, riskuje, že se z lídra energetické transformace stane pouhým odběratelem technologií a molekul vyrobených jinde.

NEOM v tomto smyslu není jen futuristickým městem v poušti. Je testem, zda se zelený vodík dokáže posunout z politických strategií a konferenčních prezentací do reálné průmyslové praxe. Pokud se projekt podaří uvést do plného provozu podle plánů, stane se důkazem, že dekarbonizace těžké energetiky není otázkou vize, ale měřítka, kapitálu a odvahy přijmout nové modely fungování globální ekonomiky.

Toužíte pochopit, jak vznikají evropské právní předpisy a jak jejich tvorba ovlivňuje podnikatelské prostředí, a zároveň získat praktické know-how pro aktivní zapojení do legislativních procesů Evropské unie? Pokud ano, pak si nenechte ujít odborný online seminář „Jak funguje EU legislativa v praxi z pohledu europoslance“, který se uskuteční 15. ledna 2026 od 10:00 do 11:30 hodin.

Legislativa EU má reálný dopad na každodenní chod firem v oblastech od udržitelnosti po digitální trhy, a proto seminář poskytne návod, jak ji sledovat, rozumět jí a efektivně reagovat na její vývoj tak, aby byl váš hlas v Bruselu slyšet. Účastníci se dozvědí, odkud legislativa vychází, kdo ji reálně ovlivňuje a jak mohou firmy, oborové svazy či asociace vstupovat do procesu prostřednictvím veřejných konzultací, interpelací na Komisi nebo komunikace s europoslanci. Webinář zahrnuje i praktické příklady z činnosti poslance, které vám ukážou, jak legislativní proces probíhá v reálném světě. Registrace ZDE

Vánoční období je tradičně časem, kdy domácnosti po celém světě intenzivně smaží a vaří. S tímto zvýšením produkce tuků a olejů však tradičně přichází i velmi závažné varování vodohospodářů, že nesprávné nakládání s použitými tuky a oleji může vést k dramatickým následkům v kanalizačním systému. Tyto špunty mohou dorůst do kolosální velikosti více jak sto tun.

V České republice ale i v ostatních částech Evropy i světa se jako každoročně před Vánoci objevují výzvy k tomu, aby lidé nevylévali použité oleje a tuky do dřezu ani do toalety, protože tak přispívají k hromadění tuhých bloků v kanalizačním potrubí, které později komplikují chod celé kanalizační sítě. Podobné problémy přitom nejsou ojedinělým českým lokálním jevem, ale jde o globální fenomén, který dokonce získal své vlastní označení fatberg (tukovec), tedy velkou hmotu ztuhlých tuků, olejů a nerozložitelných materiálů kombinovaných v kanalizační síti.

Termín fatberg, odvozený z anglických slov fat (tuk) a berg (ledovec), označuje pevnou masivní hmotu, která se tvoří, když se tuky a oleje ochladí a ztuhnou v potrubí a spojují se s jinými materiály, jako jsou vlhčené ubrousky, hygienické vložky nebo jiné předměty, které nejsou určeny k splachování. Tyto hmoty mohou být extrémně velké a odolné a ve světových aglomeracích se jejich odstraňování stává nákladným a technicky náročným úkolem.

Příkladem obřího tukovce, který upoutal pozornost celého světa, je fatberg objevený v roce 2017 pod londýnskou čtvrtí Whitechapel, který byl dlouhý přibližně 250 metrů a vážil odhadovaných 130 tun. Tento fatberg vznikl z kombinace tuků, olejů a velkého množství vlhčených ubrousků a dalších materiálů a jeho odstranění si vyžádalo práci specialistů s vysokotlakými vodními tryskami a ručními nástroji přes několik týdnů. Část tohoto bloku byla poté vystavena v Museum of London, kde slouží jako memento problémů moderní kanalizační infrastruktury.

V roce 2025 se podobný jev potvrdil i v jiném koutě světa, když pracovníci britské společnosti Thames Water odstranili z kanalizace v části Feltham ve West Londonu fatberg o hmotnosti kolem 100 tun, což odpovídá zhruba osmi vozům londýnské dvoupatrové autobusové soupravy. Tento blok se nacházel více než deset metrů pod úrovní ulice, jeho odstranění trvalo specialistům více než měsíc a byl tvořen převážně vlhčenými ubrousky, které držely pohromadě mastnotou, tuky a oleji.

Podobné dramatické blokace se neodehrávají pouze v Evropě. V roce 2025 také v Austrálii pracovníci společnosti Water Corporation objevili a vyčistili fatberg o hmotnosti asi 30 tun z kanalizační sítě v oblasti Perth, který se stal doposud největším zaznamenaným tukovcem v regionu Západní Austrálie. Tento tukovec vznikl nahromaděním mastnoty, olejů a jiného nerozložitelného odpadu, které se postupně spojily do pevného masivu, jenž blokoval průtok odpadních vod.
Vznik tukovců je podporován kombinací nesprávných návyků obyvatel a termínově nevhodně označených výrobků, které jsou propagovány jako “splachovatelné”, ale ve skutečnosti se v kanalizačním systému nerozkládají. Tyto výrobky, spolu s tuky a oleji vlévanými do dřezů, vytvářejí překážky v toku odpadních vod a postupně se stávají jádrem, kolem kterého se usazuje další materiál.

Fatbergy se nemusí omezovat pouze na potrubí pod městy. V některých případech se nashromážděné tukovce mohou uvolnit při silných dešťových událostech a být vyplaveny z kanalizační sítě ven do přilehlých vodních toků nebo dokonce do moře. Ve městě Sydney v Austrálii vědecký výzkum a odborný briefing z roku 2025 poukázal, že tzv. „fatbergové koule“ se během období mezi říjnem 2024 a únorem 2025 objevily na veřejných plážích, což vedlo k jejich dočasnému uzavření z obav o hygienu a zdraví návštěvníků. Tyto odpadní koule byly identifikovány jako pravděpodobně pocházející z kanalizačního systému a byly vyplaveny do oceánu díky kombinaci silných dešťů a tlaku v potrubí, který uvolnil hromadící se tuky a pevné částice.

Technicky je nutné si uvědomit, že tuky a oleje, když jsou vlévané do dřezu či kanalizace, zprvu mohou být tekuté, ale při ochlazení tuhnou a přilnou ke stěnám potrubí. Tam se stávají jádrem, kolem kterého se zachytávají další materiály, což vede k růstu pevné masy, která omezuje průtok a vede k blokacím. Tento proces vysvětluje, proč i relativně malé množství oleje, které je během vánočního období běžně vyplaveno do kanalizace z domácností a gastronomických provozů, může mít dlouhodobé a kumulativní dopady na funkčnost systému. Není to jen o zanedbatelném ucpání v kuchyňském odtoku, ale o pomalém procesu kumulace, který může časem vytvořit blokace vážně narušující kapacitu celého kanalizačního řadu.

Celosvětové zkušenosti ukazují, že problém tuků, olejů a mastnoty v kanalizačních systémech je zcela reálný a jeho dopady přesahují místní infrastrukturu. I přesto, že technologická opatření jako pravidelná údržba stok, moderní zachytávače tuků a cílené kampaně pro změnu chování uživatelů kanalizační sítě mohou zmírnit riziko vzniku rozsáhlých tukovců, klíčovou roli hraje především správné nakládání s tuky a oleji v domácnostech a komerčních provozech, protože nesprávné návyky mají bezprostřední vliv nejen na fungování kanalizačních sítí, ale také na finanční náklady na jejich údržbu, hygienu a ochraně životního prostředí.

Zkušenosti z měst po celém světě ukazují, že nejúčinnější cestou, jak vzniku tukovců předcházet, je zabránit tomu, aby se tuky a oleje vůbec dostaly do kanalizační sítě. Zásadní roli v tomto směru hraje osvěta veřejnosti, protože rozhodující část tuků pochází z běžných domácností. Použité jedlé oleje a tuky by neměly být vylévány do dřezu ani do toalety, ale po vychladnutí a ztuhnutí shromažďovány v uzavíratelných nádobách a následně odevzdávány k dalšímu zpracování. Praxe ukazuje, že i jednoduchý návyk nechat tuk po smažení vychladnout, setřít jej papírovou utěrkou nebo slít do vhodné nádoby může výrazně snížit množství mastnoty, která se dostává do potrubí. Použité oleje lze následně recyklovat například pro výrobu biopaliv nebo technických surovin, čímž se z odpadu stává využitelný zdroj a současně se snižuje zátěž kanalizačních systémů.

Na osvětu domácností v mnoha zemích navazují sběrné kampaně, jejichž cílem je vytvořit dostupnou infrastrukturu pro odevzdávání použitých jedlých olejů. Speciální kontejnery umístěné v obcích a městských částech umožňují obyvatelům jednoduché a hygienické odevzdání olejů bez nutnosti jejich likvidace prostřednictvím kanalizace. Tam, kde jsou tyto systémy dlouhodobě zavedeny a doprovázeny informačními kampaněmi, vodohospodáři zaznamenávají snížení výskytu tukových nánosů v potrubí i pokles provozních zásahů spojených s ucpáváním stok. Prevence se zde ukazuje jako ekonomicky výrazně efektivnější než následné odstraňování rozsáhlých blokací.

Neméně důležitým preventivním opatřením je správné nakládání s pevným odpadem, který do kanalizace nepatří. Vlhčené ubrousky, papírové utěrky, hygienické potřeby a další materiály určené k likvidaci v komunálním odpadu sehrávají při vzniku tukovců klíčovou roli, protože vytvářejí pevnou strukturu, na kterou se tuky a oleje snadno vážou. Pokud tyto předměty nejsou splachovány, ale likvidovány běžnou cestou, výrazně se snižuje riziko, že se v kanalizačním systému vytvoří stabilní jádro pro růst tukových bloků.

Vedle prevence v domácnostech je zásadní také technické řešení u zdrojů s vysokou produkcí tuků, zejména v gastronomických provozech, jako jsou restaurace, jídelny nebo závodní kuchyně, a v některých typech potravinářského průmyslu. Základním nástrojem jsou lapače tuků, tedy pasivní zařízení instalovaná před vstupem odpadní vody do veřejné kanalizace, která na principu rozdílné hustoty oddělují tuky a oleje od vody. Jejich účinnost je však podmíněna pravidelnou údržbou, protože zanedbané lapače ztrácejí schopnost tuky zachytávat a mohou se samy stát zdrojem zápachu a sekundárního znečištění. Tam, kde je údržba systematická a kontrolovaná, představují lapače tuků jeden z nejefektivnějších nástrojů ochrany kanalizační sítě.

V posledních letech se v zahraničí prosazují také automatizovaná zařízení pro odstraňování tuků z odpadní vody, označovaná jako AGRD, tedy automatická zařízení pro odstraňování mastnoty. Na rozdíl od pasivních lapačů tuků tyto systémy aktivně separují tuky a oleje v průběhu provozu a umožňují jejich průběžné odstraňování bez nutnosti častých manuálních zásahů. Výrobci i provozní studie uvádějí, že správně navržené a provozované systémy tohoto typu mohou dosahovat velmi vysoké účinnosti odstranění tuků, v některých případech až kolem devadesáti devíti procent, čímž výrazně snižují množství mastnoty, které se dostává do veřejné kanalizace.

Výzkum v oblasti kanalizačních technologií se současně zaměřuje na vývoj nových typů zařízení pro zachytávání tuků, která kombinují mechanické oddělování mastnoty s cílenou chemickou nebo biologickou podporou. Experimentální projekty realizované například na univerzitách v Austrálii naznačují, že modernizované systémy tohoto typu mohou při správném návrhu a provozu odstranit až téměř devadesát osm procent tuků a olejů ještě před vstupem odpadní vody do stokové sítě. Tyto technologie zatím nejsou plošně rozšířené, ale představují důležitý směr dalšího vývoje, zejména pro hustě urbanizované oblasti s vysokou koncentrací gastronomických provozů.

Ačkoli tuková „monstra“ v kanalizacích mohou působit děsivě a vodohospodáři je často používají jako varování, ve skutečnosti nejde o nebezpečná strašidla, ale o důsledek našich každodenních návyků. Každý z nás má možnost těmto problémům předcházet jednoduchými opatřeními, jako je sběr a recyklace použitých tuků, správným nakládáním s pevnými odpady a ohleduplným používáním kanalizace.

 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přináší důležitý výklad povinnosti výrobců minimalizovat velikost obalů. Soud potvrdil pokutu ve výši 150 tis. Kč uloženou za používání zbytečně velkých obalů a jasně vyložil, že ani obecně formulovaný zákonný požadavek nezbavuje podnikatele odpovědnosti.

Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 10 As 222/2024 zabýval otázkou, do jaké míry je povinnost stanovená v zákoně o obalech formulovaná dostatečně určitě, aby za její porušení bylo možné uložit sankci. Spor vznikl poté, co Česká obchodní inspekce uložila společnosti Henkel ČR pokutu za to, že pro balení tablet do myčky v různých množstvích používala obaly shodných rozměrů, ačkoli menší balení byla zjevně zaplněna jen zčásti. Inspekce dospěla k závěru, že tím byla porušena povinnost zajistit, aby hmotnost a objem obalu byly co nejmenší při zachování funkčních a spotřebitelských požadavků.

Společnost se bránila tvrzením, že zákonný požadavek je příliš neurčitý, protože pojem „co nejmenší“ není nikde přesně vymezen, a tudíž nelze jednoznačně určit, jaká velikost obalu je ještě v souladu se zákonem. Argumentovala také tím, že zákonodárce po vypuštění odkazu na prováděcí předpisy ponechal povinným subjektům práva nepřiměřeně široký prostor pro výklad a že technické normy ani metodické pokyny ministerstva nemohou tuto mezeru nahradit. Podle stěžovatelky navíc nebyla naplněna ani materiální stránka přestupku, protože rozdíl v zaplněnosti obalů byl relativně malý a jeho environmentální dopad zanedbatelný.

Nejvyšší správní soud tyto námitky odmítl. Připomněl, že použití použití neurčitých právních pojmů samo o sobě neznamená porušení zásady nullum crimen sine lege certa (tedy zásady, že žádné jednání nemůže být trestáno, pokud není dostatečně určitě stanoveno zákonem). Podstatné je, zda povinný subjekt právní normy mohl rozumně předvídat, jaké jednání je považováno za protiprávní. V posuzovaném případě soud zdůraznil, že základní smysl zákona o obalech je zcela srozumitelný. Velikost obalu má odpovídat množství baleného výrobku a nelze bez dalšího používat stejný obal pro výrazně odlišné objemy zboží.

Soud se opřel o jednoduchou a logickou úvahu. Pokud byl stejný obal použit pro balení 80 tablet a současně pro balení 65 a 48 tablet, muselo být výrobci zřejmé, že u menších balení je obal zbytečně velký. Zatímco u největšího balení byla krabička zaplněna z více než čtyř pětin, u nejmenšího balení zůstávala téměř z poloviny prázdná. Právě toto srovnání umožnilo jednoznačně dovodit porušení zákonné povinnosti, aniž by bylo nutné stanovovat přesné rozměry ideálního obalu.

Významnou část rozhodnutí soud věnoval také roli technických norem. Potvrdil, že technické normy nejsou obecně závazné, pokud na ně právní předpis výslovně neodkazuje. V případě zákona o obalech však existuje takzvaný indikativní odkaz, podle něhož se splnění harmonizované technické normy považuje za jeden z možných způsobů, jak vyhovět zákonnému požadavku. Výrobce se však nemůže dovolávat nezávaznosti norem v situaci, kdy podle nich sám nepostupoval a ani se nepokusil prokázat, že povinnost splnil jiným způsobem.

Soud se rovněž zabýval námitkou nesprávné transpozice evropské směrnice o obalech a obalových odpadech. Konstatoval, že český zákon přebírá požadavky směrnice věrně a srozumitelně a že v tomto případě doslovné převzetí textu nepůsobí právní nejistotu. Naopak odpovídá povaze směrnice, která stanoví cíl, jehož má být dosaženo, aniž by členským státům ukládala povinnost detailního technického rozpracování.

Rozsudek má širší význam pro praxi výrobců a dovozců obalů. Potvrzuje, že odpovědnost za minimalizaci obalů nelze přenášet na neurčitost zákona, technickou složitost výroby ani ekonomické důvody. Pokud podnikatel uvádí na trh různé varianty téhož výrobku, musí se aktivně zabývat tím, zda velikost obalu odpovídá konkrétnímu balenému množství. Jinak se vystavuje riziku sankce, i když zákon nestanoví přesné centimetry nebo procenta zaplnění.

 

Zatímco se 24. prosince tradičně těšíme na Ježíška a na konci roku se ohlížíme za tím, co bylo, ještě letos dostáváme i příležitost ovlivnit to, co teprve přijde. Evropská komise otevřela klíčovou veřejnou konzultaci k návrhu jednotných evropských pravidel, která mají rozhodnout, kdy plastový odpad přestává být odpadem a stává se plnohodnotnou druhotnou surovinou. Jde tak o technickou normu s velmi praktickými dopady na recyklaci, trh s plasty, investice i administrativu, a právě nyní má odborná i širší veřejnost možnost do tohoto procesu aktivně vstoupit.

Plasty jsou jedním z pilířů moderní ekonomiky, ale zároveň jedním z nejviditelnějších symbolů environmentální zátěže. Evropská unie se dlouhodobě snaží posílit jejich recyklaci a skutečné uzavírání materiálových toků, nikoli pouze přesouvání odpadu mezi státy či jeho formální „zpracování“. Jedním z klíčových nástrojů k dosažení tohoto cíle je koncept takzvaného end of waste, tedy okamžiku, kdy odpad po splnění přesně stanovených kritérií přestává být odpadem a může být bez dalších regulatorních překážek uváděn na trh jako opět vstupní výrobní materiál.

Plasty představují v Evropské unii jeden z nejvýznamnějších materiálových toků. Podle dat Evropské komise se v EU každoročně vyprodukuje více než 29 milionů tun plastového odpadu, přičemž materiálově se recykluje přibližně třetina. Zbytek končí ve spalovnách nebo na skládkách, případně byl v minulosti vyvážen mimo Unii. Právě v této oblasti se dlouhodobě ukazuje, že bez jasných a jednotných pravidel nelze vytvořit skutečný vnitřní trh s kvalitními recyklovanými plasty, který by fungoval napříč členskými státy bez právní nejistoty.

Návrh prováděcího nařízení, ke kterému nyní probíhá veřejná konzultace, má poprvé zavést celoevropská end of waste kritéria pro plastový odpad. Opírá se o článek 6 rámcové směrnice o odpadech a jeho ambicí je odstranit roztříštěnost národních přístupů, která dnes komplikuje přeshraniční obchod s recykláty, zvyšuje administrativní zátěž a brzdí investice do moderních recyklačních technologií. Evropská komise přitom otevřeně deklaruje, že tato pravidla mají být jedním z nástrojů připravovaného Circular Economy Act, který má posílit nabídku kvalitních druhotných surovin a snížit závislost evropského průmyslu na primárních zdrojích.

Odborným základem návrhu je několikaletá práce Společného výzkumného střediska Evropské komise, známého jako Joint Research Centre. Právě JRC ve své studii z roku 2022 identifikovalo plasty jako prioritní odpadový tok s největším potenciálem pro zavedení jednotných evropských kritérií. Následná technická zpráva publikovaná v roce 2024 podrobně rozpracovala, za jakých podmínek mohou recyklované plasty bezpečně a ekonomicky fungovat jako plnohodnotná surovina v rámci jednotného evropského trhu.

Navrhovaná pravidla se zaměřují především na termoplasty, tedy nejrozšířenější skupinu polymerů, jako jsou polyetylen, polypropylen, PET nebo polystyren. Tyto materiály tvoří páteř evropské plastové ekonomiky a zároveň nabízejí nejvyšší potenciál pro kvalitní mechanickou nebo rozpouštědlovou recyklaci bez zásadní degradace polymerních řetězců. Návrh jednoznačně stanoví, že status konce odpadu může získat pouze plastový materiál určený k výrobě nových plastových výrobků nebo výrobků obsahujících plastové části. Pokud je výstup zpracování využíván k energetickému využití, k výrobě paliv nebo jako vstup pro chemické procesy, případně k zásypům či jiným úpravám terénu, zůstává odpadem. Cílem je striktně oddělit materiálovou recyklaci od ostatních způsobů využití plastového odpadu a nasměrovat kvalitní recykláty zpět do výroby namísto jejich uplatnění v méně hodnotných aplikacích.

Zásadní roli v návrhu hraje kvalita a kontrola rizik. Plastový odpad použitý jako vstup nesmí být nebezpečný, nebo musí projít takovou úpravou, aby nebezpečné vlastnosti ztratil. Přísná pozornost je věnována látkám regulovaným chemickou legislativou REACH i perzistentním organickým polutantům podle nařízení o POPs, které jsou typické například pro staré elektrozařízení, autovraky nebo stavební odpady. Recyklační procesy musí zajistit, že výsledný materiál tyto limity splňuje, a to na základě pravidelného vzorkování a analytických kontrol s doložitelnými výsledky.

Jedním z nejdiskutovanějších parametrů je limit pro obsah cizorodých materiálů v recyklátu, který je stanoven na méně než 1,9 procenta hmotnosti přepočtené na sušinu. Tento práh nebyl zvolen náhodně. Odráží technickou realitu současných recyklačních technologií a zároveň je nastaven tak, aby nedocházelo k obcházení nových pravidel pro přepravu plastového odpadu podle nařízení o přepravě odpadů z roku 2024. Právě propojení obou legislativ je klíčové, protože od listopadu 2026 má být výrazně omezen vývoz plastového odpadu mimo OECD a Evropská komise chce zabránit tomu, aby nekvalitní materiál byl pouze administrativně přeznačen na výrobek bez reálného zvýšení jeho kvality.

Návrh rovněž zavádí povinnost certifikovaného systému řízení kvality u producentů plastových recyklátů. Každá šarže, která získá status konce odpadu, musí být doprovázena prohlášením o shodě a dohled nad systémem kvality musí vykonávat akreditovaný subjekt nebo environmentální ověřovatel. To má posílit důvěru odběratelů i kontrolních orgánů a vytvořit transparentní trh s druhotnými surovinami s jasně definovanou odpovědností jednotlivých aktérů.

Praktické dopady návrhu budou značné. Pro část recyklačního sektoru půjde o potvrzení investic do moderních technologií a řízení kvality, pro jiné provozy o výzvu, jak se novým požadavkům přizpůsobit. Zároveň se tím otevírá prostor pro stabilnější využívání recyklovaných plastů v průmyslu, včetně aplikací s vyšší přidanou hodnotou, pokud budou splněny další specifické legislativní podmínky, například v oblasti materiálů pro styk s potravinami.

Pokud má mít evropská cirkulární ekonomika pevné základy a nezůstat jenom snem na papíře, pak právě jasná, vymahatelná, realistická a administrativně efektivní pravidla, zohledňující i ekonomický aspekt, patří mezi nejdůležitější předpoklady úspěchu.  V kontextu ambiciózních cílů EU v oblasti cirkulární ekonomiky jde o jednu z mála příležitostí, kdy lze konkrétně a smysluplně zasáhnout do podoby budoucí legislativy. Dokumenty ke stažení ZDE