Daň z přidané hodnoty může mít zásadní vliv, zda se vyplatí výrobek opravit, znovu použít, repasovat nebo jednoduše vyhodit a koupit nový. Evropská komise proto otevírá otázku, zda současná pravidla odpovídají době, kdy chce Evropa šetřit suroviny, prodlužovat životnost výrobků a budovat trh s druhotnými materiály. Nová veřejná konzultace může být prvním krokem k tomu, aby se DPH stala výraznějším nástrojem oběhového hospodářství.

Evropská komise dne 10. září zahájila veřejnou konzultaci k tomu, jak sladit pravidla DPH s principy oběhového hospodářství a nízkoemisní ekonomiky. Konzultace je součástí širšího hodnocení, které má vést k možné změně evropské směrnice o DPH. Výsledky mají být využity při přípravě legislativního návrhu, který Komise očekává v návaznosti na posouzení dopadů na začátku roku 2027. Do konzultace se mohou zapojit podniky, profesní svazy, malé a střední podniky, daňové správy, odborníci i veřejnost a své příspěvky mohou zasílat do 4. listopadu 2026.

Systém uvízlý v lineární minulosti

Komise přitom vychází z poměrně zásadního problému. Současný systém DPH vznikal v době, kdy ekonomika fungovala výrazně lineárněji než dnes. Výrobek byl vyroben, prodán, používán a nakonec se stal odpadem. Současná pravidla podle Komise dostatečně nezohledňují činnosti, které mohou prodlužovat životnost výrobků, například opětovné použití, renovaci, repasování, opravy nebo darování. Výsledkem mohou být daňové podmínky, které v některých situacích zvýhodňují nový výrobek před výrobkem použitým nebo repasovaným.

Pokud je například při pořízení nového zařízení možné uplatnit odpočet DPH, zatímco u použitého, renovovaného nebo repasovaného zboží vznikají složitější pravidla, může daňový systém nepřímo ovlivňovat rozhodování firem i spotřebitelů. Komise proto upozorňuje také na administrativní složitost současného režimu a na skutečnost, že pravidla pro použité zboží mohou být v různých členských státech uplatňována nejednotně.

Evropská komise nyní sleduje tři hlavní oblasti. První se týká použitého a repasovaného zboží. Druhá řeší situaci, kdy je pro podnik ekonomicky výhodnější životaschopné neprodané zboží zlikvidovat než darovat nebo znovu využít. Třetí se týká pravidel pro odpočet DPH u osobních automobilů používaných podniky. U všech tří oblastí chce Komise hledat úpravy, které by lépe odpovídaly cílům oběhového hospodářství.

Konec daňově výhodné likvidace neprodaného zboží

Podle současných pravidel může být v některých případech ekonomicky výhodnější životaschopné neprodané zboží zlikvidovat než ho darovat. Při likvidaci totiž za určitých okolností zůstává zachováno právo na odpočet vstupní DPH, zatímco darování může mít z pohledu DPH méně příznivé důsledky. Komise proto zvažuje například omezení odpočtu u zboží, které je úmyslně likvidováno, rozšíření pravidel pro dary malé hodnoty nebo harmonizované osvobození darů poskytovaných uznaným charitativním organizacím.

Podobně důležitou otázkou je trh s použitým a repasovaným zbožím. Komise uvádí, že tento segment v Evropské unii rychle roste. Hodnota online prodeje použitého zboží se podle podkladového dokumentu odhaduje přibližně na 94 miliard eur a téměř 87 procent spotřebitelů v EU už někdy použité zboží koupilo nebo prodalo. Samotné repasování by podle odhadů citovaných Komisí mohlo do roku 2030 dosáhnout hodnoty 69 miliard eur a vytvořit až 500 000 nových pracovních míst.

Právě proto Komise zvažuje například sjednocení a zjednodušení režimu DPH u použitého zboží. Ve hře je úprava režimu marže, aktualizace definic použitého zboží nebo digitalizace požadavků na evidenci a vykazování. Smyslem je odstranit situace, kdy je opětovné uvedení výrobku na trh daňově nebo administrativně méně výhodné než prodej nového výrobku.

Evropské státy snižují daňové zatížení oprav

Opravy nejsou v současné iniciativě uvedeny jako samostatný hlavní pilíř. To však neznamená, že by evropská pravidla sníženou DPH na opravy neznala. Naopak. Od reformy pravidel pro sazby DPH v roce 2022 mohou členské státy za stanovených podmínek používat snížené sazby například na opravy domácích spotřebičů, obuvi a koženého zboží, oděvů a bytového textilu. Evropská komise tak už dnes vytváří prostor pro daňové zvýhodnění některých oprav.

Tento vývoj je důležitý i proto, že oprava je často především službou založenou na lidské práci. Když je cena práce zatížena stejnou sazbou DPH jako nový výrobek, může se rozdíl mezi opravou a nákupem nového produktu dále zvětšovat. Nižší DPH může tento rozdíl částečně zmírnit a učinit opravu pro zákazníka ekonomicky zajímavější. 

Samotné snížení sazby samozřejmě automaticky nezaručí, že lidé začnou opravovat více. Rozhodování ovlivňuje také cena náhradních dílů, dostupnost opraváře, složitost opravy, očekávaná životnost výrobku nebo cena nového produktu. Evropská zkušenost ale ukazuje, že daňové zvýhodnění už dnes představuje jeden z nástrojů, které mohou členské státy využívat.

Český protitrend a návrat k lineárnímu modelu

A některé země tuto možnost skutečně využívají. Podle přehledu Evropské agentury pro životní prostředí zavedly sníženou DPH na opravy vybraných výrobků například Belgie, Finsko, Lucembursko, Slovinsko a Švédsko. Další země využívají vlastní kombinace daňových úlev, poukázek nebo jiných finančních nástrojů. Švédsko například snížilo DPH u některých drobných oprav z 25 na 12 procent, Nizozemsko používá devítiprocentní sazbu pro vybrané opravy a v dalších státech existují odlišně nastavené režimy.

Zatímco evropské země hledají způsoby, jak skrze daně vdechnout starým věcem druhý život, v České republice narazila cirkulární ekonomika na tvrdou fiskální realitu. Česko sice v minulosti využívalo unijní možnost a drobné opravy oděvů, obuvi či jízdních kol drželo v tehdejší nejnižší 10% sazbě DPH, vládní konsolidační balíček platný od ledna 2024 však tento přístup zcela otočil. V rámci snahy o konsolidaci veřejných financí stát přesunul řemeslné opravy i nakládání s komunálním odpadem do nejvyšší základní sazby 21 %.

V situaci, kdy je cena opravy v tuzemsku kvůli drahé lidské práci už tak vysoká, znamenalo toto dodatečné daňové zatížení citelnou ránu pro motivaci spotřebitelů. Český daňový systém tak v praxi dál prohlubuje lineární model chování a nákup nového, často levného asijského zboží a ekonomicky znevýhodňuje oblast opravárenství.

Impulz pro využívání recyklovaných materiálů

Ještě širší potenciál ale může mít otázka, kterou současná iniciativa Komise mezi třemi hlavními oblastmi výslovně neuvádí. DPH by totiž teoreticky nemusela zvýhodňovat pouze opravu, opětovné použití nebo nákup použitého výrobku, ale také výrobky, které ve větší míře využívají druhotné suroviny. Nižší daňové zatížení výrobků s určitým podílem recyklovaného materiálu by mohlo vytvořit dodatečnou poptávku po recyklátu, zlepšit jeho konkurenceschopnost vůči primárním surovinám a posílit trh, který je pro fungování cirkulární ekonomiky zásadní. 

Evropská agentura pro životní prostředí přitom upozorňuje, že další rozvoj recyklace závisí nejen na schopnosti odpad sbírat a zpracovávat, ale také na dostatečné poptávce po recyklovaných materiálech. Právě propojení mezi recyklací a poptávkou po druhotných surovinách proto patří k důležitým podmínkám uzavírání materiálových toků.

Nejde přitom pouze o hypotetickou možnost. Organizace OECD se v jedné ze svých analýz z roku 2024 zabývala přímo možností snížených sazeb DPH u výrobků s recyklovaným obsahem. Studie posuzuje, zda by takový nástroj mohl podpořit využívání sekundárních materiálů a vytvořit větší poptávku po výrobcích obsahujících recyklované suroviny. Jako konkrétní případ analyzuje například oděvy s podílem recyklovaných vláken. 

Podle OECD by nižší DPH teoreticky mohla prostřednictvím nižší ceny zvýšit zájem spotřebitelů a následně vytvořit signál pro výrobce, aby do svých produktů začleňovali více recyklovaného materiálu. Současně však studie upozorňuje na významné limity, mezi nimiž jsou nejistý přenos daňového zvýhodnění do konečné ceny, možné fiskální náklady, administrativní a certifikační náročnost i riziko, že samotné snížení DPH nebude mít dostatečný environmentální efekt.

Volání průmyslu po zelených daňových pobídkách

Myšlenka má přitom oporu i přímo mezi evropskými organizacemi zastupujícími odpadový a recyklační průmysl. FEAD, Evropská asociace pro odpadové hospodářství, upozorňuje na význam daňových pobídek pro vytvoření poptávky po recyklovaných materiálech už řadu let. Už v roce 2018 podporovala možnost snížené nebo nulové sazby DPH u výrobků s recyklovaným obsahem. 

Ve svých novějších doporučeních pro připravovaný Circular Economy Act pak navrhuje sníženou nebo nulovou DPH na recyklované materiály a výrobky připravené k opětovnému použití. V červnu 2026 navíc FEAD společně s dalšími evropskými organizacemi vyzvala Komisi, aby iniciativa zaměřená na DPH a oběhové hospodářství nebyla omezena pouze na použité výrobky, ale zahrnula také snížené sazby DPH pro výrobky s recyklovaným obsahem a podporu recyklačních aktivit.

Propojení s novou evropskou legislativou

Konzultace zapadá do aktivit v rámci přípravy aktu o oběhovém hospodářství. Komise v podkladech k nové iniciativě uvádí, že jeho cílem má být mimo jiné posílení jednotného trhu s druhotnými surovinami a jeho přijetí se očekává na konci roku 2026. Iniciativa týkající se DPH má být s tímto budoucím rámcem propojena.

DPH tak může být jedním z článků mnohem širšího systému ekonomických signálů. Ekodesign může například zvýšit opravitelnost a životnost výrobků, pravidla pro odpovědnost výrobců mohou ovlivnit jejich konstrukci i nakládání s odpadem a evropská pravidla pro druhotné suroviny mohou podpořit jejich využívání. DPH pak může ovlivňovat cenu jednotlivých variant na trhu.

Riziko pro státní pokladny a nejistý přínos pro zákazníka

Je přitom důležité zachovat určitou míru opatrnosti. Snížená sazba DPH znamená také nižší příjem veřejných rozpočtů a neexistuje záruka, že celou daňovou úlevu skutečně pocítí zákazník. Evropská komise sama proto uvádí, že při hodnocení bude sledovat nejen dopad na oběhové hospodářství a životní prostředí, ale také dopad na příjmy z DPH, fungování trhu, administrativní náklady, právní jistotu a náklady podniků na dodržování pravidel.

Dokument ke stažení:

DPH a oběhové hospodářství

Ještě před několika měsíci počítala Mezinárodní agentura pro energii (IEA) s tím, že světová spotřeba uhlí v roce 2026 mírně klesne. Nyní je všechno jinak. Válka na Blízkém východě, omezení dodávek zkapalněného zemního plynu přes Hormuzský průliv a růst cen plynu vracejí uhlí do energetických bilancí některých zemí. IEA nově očekává, že svět letos spotřebuje rekordních 8,94 miliardy tun uhlí, meziročně o 1,2 procenta více.

Na první pohled jde o paradox. Konflikt, který přímo nezasahuje světový obchod s uhlím, protože přes Hormuzský průliv proudí jen zanedbatelné množství této suroviny, přesto jeho spotřebu podporuje. Klíčovým článkem je zemní plyn. Výpadek dodávek zkapalněného zemního plynu z oblasti Perského zálivu způsobil růst jeho cen a energetické systémy, které mají k dispozici jak plynové, tak uhelné elektrárny, začaly v některých případech více využívat právě uhlí. Vyšší spotřebu proto IEA očekává mimo jiné v Evropě, Japonsku, Jižní Koreji a Číně.

Výkyvy počasí nahrávají tradičnímu palivu

Významnou roli přitom hraje také počasí. IEA očekává mimořádně silný jev El Niño, který může v některých asijských zemích zvýšit potřebu elektřiny pro chlazení a současně omezit výrobu z vodních elektráren. Uhlí tak dostává další prostor právě ve chvíli, kdy energetické soustavy potřebují zajistit dostatek elektřiny. V Indii se podle současného výhledu zvýší spotřeba uhlí o 4,2 procenta na přibližně 1,35 miliardy tun. V Číně má růst zhruba o procento a dosáhnout pěti miliard tun.

Čína přitom zůstává naprosto rozhodujícím hráčem. Spotřebovává přibližně o 30 procent více uhlí než celý zbytek světa dohromady. Právě vývoj čínské poptávky proto do značné míry určuje globální bilanci. Současně však dochází k zajímavému rozporu mezi výrobou a spotřebou. Světová těžba uhlí má letos po rekordním roce 2025 mírně klesnout, přesto má zůstat nad hranicí devíti miliard tun. V Číně k nižší produkci přispěly také bezpečnostní kontroly po vážné důlní nehodě z května.

Napětí na trhu a snižování zásob

Výsledkem je napjatější situace na mezinárodním trhu. Nižší domácí produkce v Číně, vyšší dovozní potřeby Japonska a Jižní Koreje a současně rostoucí poptávka vytvářejí prostor pro vyšší ceny uhlí. Zásoby, které se v předchozích letech výrazně navyšovaly, by se podle IEA měly začít snižovat.

Ještě zajímavější je pohled zpět. V červenci 2025 IEA očekávala, že globální spotřeba uhlí v roce 2026 mírně klesne a dostane se těsně pod úroveň roku 2024. Tehdy se zdálo, že dlouhodobý trend je poměrně čitelný. Spotřeba uhlí v Evropské unii se v roce 2025 snížila o pět procent a za předchozí dekádu se zde využívání uhlí přibližně snížilo na polovinu.

Rychlá reakce stávajících elektráren

Současná prognóza ukazuje, jak rychle může energetickou bilanci ovlivnit kombinace geopolitiky, cen paliv, počasí a dostupné výrobní kapacity. Uhlí přitom nemusí získávat nové elektrárny, aby jeho spotřeba rostla. Stačí, když se v systému prodlouží provoz těch stávajících a ekonomika jejich využití se v důsledku dražšího plynu dočasně zlepší. Právě tato schopnost existující infrastruktury rychle převzít část výroby je z hlediska energetické bezpečnosti významná.

Pro rok 2027 proto IEA zatím nechává otevřených několik možností. Pokud se obnoví provoz přes Hormuzský průliv a dodávky LNG se vrátí k vyšším úrovním, ceny plynu by mohly klesnout a světová spotřeba uhlí by se mohla znovu snížit. Pokud však omezení dodávek přetrvají, může být vývoj opačný a poptávka po uhlí ještě vzrůst.

Fyzická dostupnost vítězí nad politickými cíli

Nová prognóza tak ukazuje, že cesta od fosilních paliv není určována pouze instalovaným výkonem obnovitelných zdrojů nebo politickými cíli. V okamžiku, kdy se naruší dodávky jednoho paliva a jeho cena výrazně vzroste, začíná rozhodovat také to, co je fyzicky dostupné, připojené k síti a schopné vyrábět elektřinu právě teď. A uhlí tuto vlastnost stále má.

Dokument ke stažení:

Coal Mid-Year Update 2026

Evropské hodnocení glyphosátu se znovu dostalo do centra pozornosti. Výbor ECHA pro posuzování rizik po přezkoumání nových vědeckých údajů dospěl k závěru, že látka nadále nesplňuje kritéria pro klasifikaci jako karcinogenní. Rozhodnutí je významné nejen pro zemědělství a používání herbicidů, ale také jako ukázka toho, jak evropský systém chemické bezpečnosti pracuje s novými vědeckými důkazy, které mohou zpochybnit dřívější závěry.

Glyphosát má za sebou mimořádně dlouhou regulatorní historii a letošní rozhodnutí ECHA proto nelze číst jako nové samostatné posouzení látky od začátku. Výbor pro posuzování rizik se v září zabýval novými údaji, které měly potenciál ovlivnit závěry předchozího hodnocení. Výsledkem je potvrzení stanoviska z roku 2022, podle něhož nejsou splněna kritéria pro klasifikaci glyphosátu z hlediska karcinogenity.

Verdikt ovlivnila nová studie na potkanech

Podnětem k novému posouzení byla především studie Global Glyphosate Study připravená Ramazziniho institutem a zveřejněná v roce 2025. Výzkumníci v ní sledovali potkany vystavené glyphosátu během prenatálního vývoje a následně po dobu až 104 týdnů. Studie popsala statisticky významné zvýšení výskytu několika typů zhoubných nádorů a upozornila také na účinky při dávkách, které se pohybovaly na úrovni nebo pod úrovní hodnot používaných evropskými institucemi při hodnocení bezpečnosti expozice.

Právě tady se dostáváme k podstatě evropského systému hodnocení chemických látek. Samotný výskyt nádorů v experimentu ještě automaticky neznamená, že látka bude podle evropských pravidel klasifikována jako karcinogenní. Výbor musí posoudit celkovou kvalitu a přesvědčivost dostupných důkazů a vztáhnout je ke kritériím stanoveným evropskou legislativou pro klasifikaci, označování a balení látek a směsí. Z tohoto pohledu je důležité, že ECHA nové výsledky neposunula stranou, ale použila je jako důvod k opětovnému odbornému posouzení předchozího závěru.

Podrobné odůvodnění úřad teprve zveřejní

Výbor současně zohlednil připomínky získané během veřejné konzultace, která se k nové studii uskutečnila na jaře letošního roku. Jeho závěr je nyní známý, podrobné vědecké odůvodnění však ECHA zveřejní až později. Podle současných informací má být vysvětlení stanoviska publikováno v následujících měsících.

Rozhodnutí přitom zapadá do širšího evropského regulatorního rámce. ECHA v roce 2022 dospěla k závěru, že dostupné vědecké důkazy neodůvodňují klasifikaci glyphosátu jako karcinogenu ani mutagenu. Evropský úřad pro bezpečnost potravin následně v roce 2023 ve svém hodnocení uvedl, že při posuzování zamýšlených použití glyphosátu nebyly identifikovány kritické oblasti obav z hlediska zdraví lidí, zvířat ani životního prostředí. Evropská komise poté v prosinci 2023 obnovila schválení glyphosátu v EU na dalších deset let, tedy do prosince 2033.

Rozdíl mezi vlastnostmi látky a reálným rizikem

Letošní výsledek ECHA proto nepředstavuje nové povolení glyphosátu ani rozhodnutí o jeho používání v zemědělství. Je především potvrzením předchozího odborného stanoviska v konkrétní otázce jeho klasifikace z hlediska karcinogenity. Právě toto rozlišení je důležité. Klasifikace nebezpečnosti látky a posouzení rizika při konkrétním použití nejsou totéž.

A právě v tomto bodě je příběh glyphosátu zajímavější než samotný titulek, že ECHA látku za karcinogen neoznačila. Evropský systém totiž pracuje s průběžným doplňováním znalostí a s možností vracet se k dřívějším závěrům, pokud se objeví nové relevantní informace. V případě glyphosátu se tento mechanismus nyní projevil velmi názorně. Nová studie vyvolala nové posouzení, byly zohledněny také připomínky z veřejné konzultace a odborný výbor nakonec dospěl k tomu, že původní závěr není třeba měnit.

Změny u dalších látek v evropském zemědělství

Pozornost si zaslouží také další vývoj u účinné látky pyraclostrobin, která se používá jako fungicid v přípravcích na ochranu rostlin. Evropská komise 8. září 2026 obnovila její schválení podle pravidel pro přípravky na ochranu rostlin. Pyraclostrobin tak může být v Evropské unii nadále používán, přičemž jeho další využití zůstává spojeno s podmínkami stanovenými evropskou regulací.

Do širšího obrazu evropské chemické regulace zapadá také nová výjimka pro používání fluorovaných skleníkových plynů v některých zařízeních pro sušení stlačeného vzduchu. Evropská komise ji schválila 8. září 2026 v návaznosti na nové evropské požadavky pro fluorované plyny. Výjimka ukazuje na praktický problém postupného omezování těchto látek, kdy se regulatorní požadavky musí vypořádat také s konkrétními technologiemi a jejich dostupnými alternativami.

Evropská unie hledá nové zdroje peněz a stále výraznější roli v jejích plánech hraje to, co jsme dosud vnímali především jako ekologický problém. Nerecyklované plasty už dnes přispívají do evropského rozpočtu, nově se má podobný princip týkat také nesbíraného elektroodpadu a část příjmů má přinést uhlíkové clo. Do stejného příběhu zapadá i rozšíření emisního obchodování na dopravu a vytápění. Zatímco Brusel propojuje ekologické cíle s příjmy veřejných rozpočtů, v Česku se mezitím znovu otevírá otázka zálohování PET lahví a plechovek.

Evropský rozpočet se v příštích letech může výrazně více opírat o příjmy spojené s ekologickou politikou. Evropská komise pro období 2028 až 2034 navrhla několik nových vlastních zdrojů, mezi nimiž jsou příjmy z emisního systému ETS, uhlíkového cla CBAM a také nový příspěvek založený na množství nesbíraného elektroodpadu. Podle současných odhadů by celý balík nových a upravených příjmů mohl přinést přibližně 58,2 miliardy eur ročně v cenách roku 2025.

Nová daň z vyhozené elektroniky

Právě elektroodpad je z tohoto pohledu pozoruhodný. Evropská komise navrhuje, aby se příspěvek počítal podle hmotnosti elektrických a elektronických zařízení, která se v jednotlivých členských zemích nepodaří sesbírat. Základem má být sazba 2 eura za kilogram nesbíraného elektroodpadu, každoročně upravovaná podle inflace. Evropská komise přitom odhaduje, že tento zdroj by mohl v průměru přinášet přibližně 15 miliard eur ročně.

Na první pohled jde o zvláštní spojení ekologického cíle a rozpočtového příjmu. Čím více elektroodpadu se podaří sesbírat, tím menší by měl být základ pro tento evropský příspěvek. Ekonomická motivace se tak přímo propojuje s cílem zvýšit sběr a recyklaci elektrických zařízení. Evropská komise zároveň zdůrazňuje, že lepší sběr elektroodpadu může přispět k získávání důležitých druhotných surovin a posílit evropskou strategickou autonomii, což je významné zejména u kritických surovin.

Inspirace úspěšným poplatkem za plasty

Podobný princip už přitom v Evropské unii funguje u plastových obalů. Od roku 2021 je součástí financování evropského rozpočtu příspěvek založený na množství nerecyklovaného plastového obalového odpadu. Současná sazba činí 0,80 eura za kilogram. Evropská komise nyní navrhuje její zvýšení na 1 euro za kilogram od roku 2028 s následnou úpravou o inflaci.

Do stejného obrazu zapadá uhlíkové clo CBAM. Evropská unie chce část příjmů z uhlíkového zpoplatnění dovozů využít jako vlastní zdroj evropského rozpočtu. Komise pro něj v současném návrhu počítá v průměru s přibližně 1,4 miliardy eur ročně. Nejde přitom jen o získání peněz. CBAM má současně srovnávat podmínky mezi evropskými výrobci, kteří čelí uhlíkovým nákladům, a výrobci ze zemí mimo EU, jejichž zboží přichází na evropský trh.

Propojení ekologie s tvrdým byznysem

Ekologická politika se tak stále více propojuje s hospodářskou politikou. Uhlík, odpad a spotřeba surovin už nejsou pouze otázkou environmentálních dopadů. Dostávají také ekonomickou hodnotu, která se promítá do cen, nákladů firem a v některých případech přímo do příjmů veřejných rozpočtů.

Dobře je to vidět také na připravovaném systému ETS 2. Ten má od roku 2028 rozšířit obchodování s emisními povolenkami především na silniční dopravu a vytápění budov. Povolenky nebudou nakupovat přímo domácnosti nebo řidiči, ale dodavatelé paliv. Náklad se však podle analytiků velmi pravděpodobně promítne do velkoobchodních a následně maloobchodních cen pohonných hmot.

Důvody současného zdražování na pumpách

Současný růst cen pohonných hmot však podle oslovených ČTK ekonomů ETS 2 nezpůsobuje. Roli nyní hrají především situace na trhu s ropou, vysoké rafinérské marže a omezené zpracovatelské kapacity. ETS 2 proto nelze použít jako vysvětlení dnešních cen u čerpacích stanic. Do budoucna ale představuje další náklad, který se k ostatním nákladům rafinérského průmyslu přidá. Evropské rafinerie už nyní čelí vyšším energetickým a regulatorním nákladům než část konkurence mimo Evropu.

Co když plastová láhev nemusí skončit jako odpad, ale jako zdroj uhlíku pro výrobu potravin? Vědci z americké Southern Illinois University ukazují, že cesta od plastového odpadu k proteinové sušence už nemusí být jen námětem science fiction. Jejich technologie µBites spojuje chemický rozklad plastů s geneticky upravenými kvasinkami a 3D tiskem. Výsledkem je potravina, která svůj původ skutečně může mít v PET lahvi. Zatím však není určena k jídlu a před případným praktickým využitím musí technologie překonat řadu technických, bezpečnostních i ekonomických překážek.

Představa, že plastová láhev může skončit na talíři jako sušenka, zní na první pohled absurdně. Přesto přesně tímto směrem se vydal tým výzkumníků ze Southern Illinois University Carbondale. Projekt označovaný jako µBites vznikl původně v souvislosti s programem NASA Deep Space Food Challenge, jehož cílem bylo hledat nové způsoby výroby potravin pro dlouhodobé kosmické mise. NASA při nich počítá s prostředím, kde není možné jednoduše doplňovat zásoby ze Země a kde se každý kilogram materiálu vyplatí využít co nejefektivněji.

Vysoký tlak a teplota jako klíč k rozkladu polymerů

Klíčovou součástí procesu je technologie označovaná jako oxidative hydrothermal dissolution neboli OHD. Vyvinul ji na Southern Illinois University geolog Ken Anderson. Princip spočívá v kombinaci vody, kyslíku, vysoké teploty a tlaku. Plast a další organický materiál se nejprve rozemelou a připraví jako homogenní směs. Ta následně vstupuje do reaktoru, kde dochází k oxidačnímu narušování složitých organických struktur. Výsledkem nejsou původní kusy plastu, ale menší, ve vodě rozpustné uhlíkaté molekuly, které už mohou sloužit jako surovina pro mikroorganismy.

Právě tento mezikrok je pro pochopení celé technologie zásadní. Kvasinka totiž nepožírá PET láhev v původní podobě. PET je polymer tvořený dlouhými řetězci a mikroorganismus k němu nemá přístup jako k běžnému zdroji živin. Chemický proces proto nejprve rozbije jeho strukturu a vytvoří z něj směs menších molekul. U PET jsou důležitými produkty například sloučeniny spojené s jeho základními stavebními jednotkami, včetně ethylenglykolu. Z pevného plastu tak vzniká kapalný uhlíkatý meziprodukt, který lze biologicky zpracovat.

Geneticky upravené kvasinky nastupují do práce

Následuje druhá část technologie, která je možná ještě zajímavější. Výzkumníci využívají kvasinky, jejichž metabolismus geneticky upravili tak, aby dokázaly z těchto odpadních uhlíkatých sloučenin vyrábět požadované látky. Nejde tedy o klasickou fermentaci, při níž bychom mikroorganismu jednoduše dodali cukr a čekali na vznik určitého produktu.

Výzkumníci proto geneticky upravují kvasinky tak, aby dokázaly uhlík získaný z odpadu využít jako surovinu pro vlastní metabolismus a následně z něj vyrábět bílkoviny i další látky potřebné pro výslednou potravinu. Jinými slovy, kvasinka nedostává hotovou potravinu, ale jednoduché uhlíkaté molekuly vzniklé rozkladem odpadu a její metabolismus je nastaven tak, aby z nich vytvořil hodnotnější biologický materiál.

V systému µBites se uplatňují například kvasinky Saccharomyces cerevisiae a Rhodosporidium toruloides. První z nich je dobře známá pekařská kvasinka, druhá patří mezi mikroorganismy schopné vytvářet značné množství lipidů a dalších cenných metabolitů. Jejich předností je právě schopnost pracovat s různými uhlíkatými substráty a přeměňovat je na biomasu a další látky.

Biologická výrobní linka s vůní vanilky

Výzkumníci tím v podstatě vytvářejí biologickou výrobní linku. Molekuly pocházející z odpadu vstoupí do metabolismu kvasinek, tedy do souboru chemických reakcí, pomocí nichž buňky získávají energii a vytvářejí látky potřebné pro svůj růst. Část uhlíku z těchto molekul se přitom zabuduje přímo do buněk. Vzniká tak biomasa, tedy samotná hmota vytvořená mikroorganismy, která může obsahovat například bílkoviny a lipidy neboli tuky. Kromě toho lze pomocí upravených kvasinek vyrábět i konkrétní látky využitelné jako složky výsledné potraviny.

V novější fázi výzkumu tým tento princip dále rozšířil. Geneticky upravený druh kvasinky Saccharomyces cerevisiae dokáže využít ferulovou kyselinu, která může vznikat při zpracování rostlinného odpadu, a přeměnit ji na vanilin, tedy hlavní aromatickou látku odpovědnou za charakteristickou vůni a chuť vanilky. Upravený druh Rhodosporidium toruloides zase dokáže využívat ethylenglykol, jednu z látek vznikajících při chemickém rozkladu PET, a přeměnit jej na beta karoten. Ten je prekurzorem vitaminu A.

Do procesu přitom nevstupuje pouze plas. Výzkumníci kombinují PET také s rostlinným odpadem, například se stonky a listy kukuřice. OHD dokáže tuto různorodou uhlíkatou surovinu převést do formy, kterou mohou mikroorganismy dále využít. Výsledný systém tak propojuje dva velmi odlišné druhy odpadu, syntetické polymery a biologickou biomasu.

Potravinářský 3D tisk dává hmotě výsledný tvar

Až po této chemické a biologické transformaci přichází 3D tiskárna. Výzkumníci do výsledné směsi přidávají například škrob, vlákninu a sladkou složku a následně ji pomocí potravinářského 3D tisku formují do malých porcí označovaných jako µBites. Tisk přitom není samotnou technologií přeměny odpadu na potravinu. Je až posledním výrobním stupněm, který umožňuje výslednou biomasu vytvarovat do požadované podoby.

Právě 3D tisk může být pro kosmické mise zajímavý z dalšího důvodu. Potravina nemusí mít předem danou podobu ani složení. Pokud systém dokáže vyrábět jednotlivé složky odděleně, může být teoreticky možné měnit jejich poměr podle nutričních potřeb posádky. Jeden výrobní systém by tak mohl připravovat různé produkty ze stejné základní odpadní suroviny.

Podobná myšlenka dokonale zapadá do dlouhodobého směru, kterým se NASA zabývá při vývoji systémů pro hospodaření s odpady ve vesmíru. Americká agentura už řadu let zkoumá způsoby, jak z odpadu získávat vodu, plyny nebo další využitelné suroviny. U některých konceptů se počítá například s tepelným rozkladem odpadu, při němž mohou vznikat voda, vodík nebo metan. Pro dlouhé mise je totiž problém odpadu zároveň problémem zdrojů. Materiál, který už není potřebný, stále obsahuje uhlík, vodík a další prvky, které by mohly být znovu využity.

Bezpečnostní otazníky a budoucnost vesmírné recyklace

Pokud se podaří technologii technicky a ekonomicky zvládnout, může nabídnout způsob, jak využít uhlík, který by jinak skončil v odpadu. Zároveň ale nelze přehlédnout, že jde o technologicky náročný řetězec. Je nutné odpad připravit, chemicky rozložit, oddělit nebo kontrolovat nežádoucí látky, zajistit vhodné podmínky pro mikroorganismy a následně zpracovat jejich biomasu.

A právě bezpečnost je dnes jednou z největších otázek. Přestože výzkumníci dokázali vytvořit a vytisknout prototyp µBites, neznamená to, že si jej může člověk koupit a sníst. Aktuální výzkum se stále nachází ve fázi vývoje a ověřování. Výzkumníci sami uvádějí, že výrobek dosud nemá povolení k první ochutnávce. Bude nutné přesně kontrolovat vstupní materiály, chemické složení meziproduktů, případné kontaminanty a samotný mikrobiální proces.

Zajímavé je také to, že technologie nemusí být vázána pouze na vesmír. Právě naopak. NASA byla významným impulzem pro její vývoj, protože dlouhodobé mise vytvářejí mimořádně silný požadavek na uzavírání materiálových toků. Stejný princip však může být zajímavý také na Zemi, pokud se podaří snížit energetickou a ekonomickou náročnost celého procesu. Southern Illinois University ostatně už dříve popisovala µBites jako systém, který by mohl spojovat využití plastového a zemědělského odpadu s výrobou potravinových složek.

Z odpadu stává cenná surovina pro lidstvo

Nejzajímavější na celém projektu proto nakonec není samotná sušenka. Tou je spíše myšlenka, že odpad nemusí být pouze materiál určený k odstranění nebo recyklaci, ale může se stát vstupní surovinou pro potravní systém. Od plastové lahve k sušence tedy nevede žádná kouzelná zkratka. Je to několikastupňový technologický proces, v němž se propojuje chemie, mikrobiologie, genetické inženýrství a digitální výroba. A čím více lidí bude na planetě žít a čím větší bude potřeba potravin, tím naléhavější může být hledání nových zdrojů uhlíku pro jejich výrobu. Kdo ví, možná jednou lidstvo nebude živit jen zemědělství, ale také to, co dnes považujeme za odpad.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská energetická transformace už dávno není pouze příběhem solárních panelů, větrných elektráren, tepelných čerpadel a baterií. Stává se také jedním z nejvýznamnějších příběhů evropského trhu práce. Nová analýza Evropské agentury pro životní prostředí ukazuje, že čisté energetické technologie vytvářejí stovky tisíc pracovních míst. Současně však odhaluje problém, který může jejich další rozvoj brzdit. Evropa nemá dostatek lidí s potřebnou kvalifikací a nové pracovní příležitosti navíc nejsou rozděleny rovnoměrně mezi regiony, ženy ani mladou generaci.

Energetická transformace se často měří v gigawatthodinách, megawattech, tunách emisí oxidu uhličitého nebo podílu obnovitelných zdrojů. Za těmito čísly však existuje další, méně viditelná ekonomika. Někdo musí větrné elektrárny vyrábět, instalovat a udržovat, někdo musí připojovat fotovoltaické elektrárny k síti, montovat tepelná čerpadla a vyrábět baterie. Potřební jsou technici, elektrikáři, stavební pracovníci, konstruktéři, projektanti, odborníci na výrobu i výzkumní pracovníci.

Právě tento rozměr energetické transformace sleduje nová zpráva Clean energy technologies in the European Union — Implications for quality jobs, skills and a just transition Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) zaměřená na čisté energetické technologie, kvalitu pracovních míst, dovednosti a spravedlivý průběh transformace. Agentura se soustředila na čtyři technologie, které budou pro evropskou energetiku v příštích letech zásadní. Jde o větrnou energetiku, solární fotovoltaiku, tepelná čerpadla a baterie. Výsledkem je poměrně překvapivý obrázek evropské ekonomiky, v níž už čisté technologie zaměstnávají stovky tisíc lidí a jejich význam dál roste.

Trh práce táhnou větrné a solární projekty

Největším zaměstnavatelem z této čtveřice je větrná energetika. V roce 2023 v ní bylo v Evropské unii přímo zaměstnáno přibližně 273 500 lidí. Zajímavé přitom není jen samotné číslo, ale také struktura těchto pracovních míst. Přibližně 77 % připadalo na navazující část hodnotového řetězce, tedy především provoz, údržbu, energetické kontraktace a administrativu související s prodejem. To ukazuje, že rozvoj větrné energetiky nevytváří zaměstnání pouze v továrnách vyrábějících turbíny. Významná část práce vzniká až ve chvíli, kdy zařízení stojí v krajině a musí dlouhodobě fungovat.

Jen o něco menší počet lidí zaměstnávala solární fotovoltaika. V roce 2023 šlo o více než 227 000 přímých pracovních míst. Přibližně polovina připadala na provozní činnosti a dalších 36 % na stavební část řetězce, která zahrnuje například přípravu lokalit, infrastrukturu nebo připojení k elektrické síti. Právě u fotovoltaiky se však výrazně projevuje jedna z evropských slabin. Evropa dokáže vytvářet pracovní místa spojená s instalací a provozem panelů, její vlastní výrobní základna fotovoltaických technologií je však stále omezená.

Dynamický rozvoj tepelných čerpadel a baterií

Tepelná čerpadla představují další důležitou oblast. V roce 2023 v tomto sektoru pracovalo přibližně 80 100 lidí. Přibližně 65 % zaměstnanců působilo ve stavební části hodnotového řetězce. To je podstatné i z hlediska budoucího rozvoje, protože masové zavádění tepelných čerpadel není pouze otázkou výroby samotných zařízení. Potřebuje také dostatek lidí, kteří je dokážou správně navrhnout, instalovat, připojit a následně servisovat.

Nejmenším zaměstnavatelem ze sledované čtveřice jsou baterie, jejich význam však může být do budoucna mimořádný. V roce 2023 poskytovaly přibližně 33 000 pracovních míst. Současně šlo mezi čtyřmi sledovanými technologiemi o oblast s nejrychlejším růstem zaměstnanosti v období 2018 až 2023. Většina pracovních míst je soustředěna ve výrobě a zásadní význam má také výzkum a vývoj, který rozhodne o tom, jak budou vypadat evropské baterie další generace.

Když se tato čísla sečtou, dostáváme se k více než 613 000 přímých pracovních míst pouze ve čtyřech sledovaných technologiích. Nejde přitom o celý evropský sektor čisté energetiky. Mezinárodní data IRENA a Mezinárodní organizace práce ukazují, že v Evropské unii je přímo nebo nepřímo spojeno s obnovitelnou energetikou přibližně 1,8 milionu pracovních míst. Evropská unie je tak z hlediska zaměstnanosti v obnovitelných zdrojích druhá na světě za Čínou, která eviduje přibližně 7 milionů takových pracovních míst.

Překážky na cestě k dalšímu růstu

Čísla tedy vyvracejí představu, že přechod k čisté energetice je pouze nákladem, který evropské ekonomice přináší dodatečné povinnosti. Čisté technologie už představují významnou součást hospodářství a trhu práce. Současně ale vzniká otázka, zda bude Evropa schopna jejich růst personálně zajistit.

Právě nedostatek kvalifikovaných pracovníků patří podle EEA k největším problémům. Členské státy hlásí nedostatky v řadě klíčových technických profesí, především v instalaci a stavebních činnostech. To je důležitý detail. Nejde totiž pouze o nedostatek špičkových vědců nebo specialistů na vývoj nových technologií. Pro skutečné rozšíření čisté energetiky jsou stejně důležití lidé, kteří dokážou zařízení fyzicky postavit, zapojit, uvést do provozu a dlouhodobě udržovat.

Energetická transformace tak naráží na paradox. Čím více technologií chce Evropa instalovat, tím více pracovníků potřebuje. Pokud však pracovní síla neroste stejným tempem, může se nedostatek kvalifikovaných lidí stát skutečnou překážkou dalšího rozvoje. Nestačí proto pouze investovat do továren, infrastruktury a energetických zařízení. Stejně důležité je vytvořit vzdělávací systém schopný reagovat na nové potřeby průmyslu.

Rozdíly v pracovních podmínkách a výdělcích

Zpráva zároveň upozorňuje, že nestačí pouze vytvářet nová pracovní místa. Důležitá je jejich kvalita. A právě zde se mezi jednotlivými technologiemi objevují poměrně výrazné rozdíly. Pracovní místa v provozu a údržbě, která jsou typická například pro větrnou energetiku, bývají stabilnější a poskytují lepší přístup k dalšímu vzdělávání. Naopak práce ve stavebnictví a instalacích, která je významná u fotovoltaiky a tepelných čerpadel, může být více závislá na jednotlivých projektech a pracovníci jsou častěji vystaveni fyzickým rizikům včetně práce při extrémních teplotách.

Rozdíly existují také v odměňování. EEA uvádí, že mzdy v sektoru tepelných čerpadel jsou přibližně o 40 % nižší než ve větrné energetice, která ze sledované čtveřice nabízí nejlépe placená pracovní místa. Ani čistá energetika tedy automaticky neznamená, že každý nový pracovník získá stejně kvalitní zaměstnání nebo stejnou ekonomickou perspektivu.

Výzva v podobě nízkého zastoupení žen a mládeže

Dalším překvapivým zjištěním je nedostatečné zastoupení žen. Jejich podíl se podle technologie pohybuje od přibližně 26 % ve větrné energetice a bateriích až po pouhých 14 % v sektoru tepelných čerpadel. Podobný problém se týká mladých lidí. Ve věku 15 až 24 let tvořili v roce 2023 pouze přibližně 6 až 7 % pracovníků ve větrné energetice, solární fotovoltaice a sektoru tepelných čerpadel.

To je pro Evropu důležitější, než se může na první pohled zdát. Pokud bude poptávka po pracovnících v čistých technologiích pokračovat, samotný růst počtu pracovních míst nebude stačit. Bude nutné rozšířit okruh lidí, kteří do těchto profesí vstupují, a současně umožnit pracovníkům z tradičních průmyslových odvětví přechod na nové pozice. Právě rekvalifikace a průběžné zvyšování kvalifikace se proto stávají jedním z předpokladů úspěšné energetické transformace. Data EEA přitom ukazují, že přístup pracovníků k dalšímu vzdělávání se mezi jednotlivými částmi hodnotového řetězce značně liší.

Geografická nerovnoměrnost nových příležitost

Velmi výrazná je také geografická koncentrace nových pracovních míst. Německo má například největší absolutní počet zaměstnanců ve větrné energetice, solární fotovoltaice i bateriích. V roce 2023 zde pracovalo přibližně 125 000 lidí ve větrné energetice, téměř 84 000 v solární fotovoltaice a 12 300 v bateriovém sektoru. U tepelných čerpadel mají největší počet pracovních míst Portugalsko, Španělsko a Itálie, zatímco nejrychlejší růst zaměstnanosti v bateriovém sektoru zaznamenaly Maďarsko a Polsko.

Tato koncentrace souvisí s existující průmyslovou základnou, kvalifikací pracovní síly, výzkumnými kapacitami i s tím, kde už dnes existují podniky schopné nové technologie vyrábět a dodávat. Zároveň ale vytváří riziko, že ekonomické přínosy energetické transformace budou rozloženy nerovnoměrně. Některé regiony mohou získat nové továrny, investice a pracovní místa, zatímco jiné budou stát především před náklady spojenými s přeměnou tradiční průmyslové ekonomiky.

Specifické postavení bateriového průmyslu

Zvláštní pozornost si zaslouží baterie. Jejich současná zaměstnanost je ve srovnání s větrnou energetikou nebo fotovoltaikou stále relativně malá, růst je však rychlý. Současně jde o oblast, v níž se velmi koncentruje evropská průmyslová politika. Úspěch nebude záviset pouze na tom, kolik bateriových továren se v Evropě podaří postavit. Rozhodující bude také to, zda Evropa dokáže udržet výzkum, technologické know how a dostatečně kvalifikované zaměstnance. EEA současně upozorňuje na otázky bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků a na dopady bateriové výroby na místní komunity a životní prostředí.

Do celé situace navíc vstupuje evropská průmyslová politika. Evropská unie už vytvořila řadu nástrojů zaměřených na posílení čistých technologií a evropské výrobní základny. Patří mezi ně Clean Industrial Deal, Net Zero Industry Act nebo připravovaný Industrial Accelerator Act a Circular Economy Act. Směřují k tomu, aby Evropa nebyla pouze velkým trhem pro technologie vyrobené mimo EU, ale aby si zachovala schopnost významnou část těchto technologií sama vyrábět. Čisté technologie přitom potřebují vedle kvalifikovaných lidí také suroviny, z nichž některé patří mezi kritické či strategické suroviny.

Nutnost propojení průmyslové politiky se vzděláváním

Právě spojení průmyslové politiky s politikou zaměstnanosti může být jedním z rozhodujících faktorů. Pokud vzniknou nové továrny, ale nebude pro ně dostatek pracovníků, jejich kapacita zůstane nevyužita. Pokud se podaří vyškolit pracovníky, ale výroba se přesune mimo Evropu, budou vytvořené znalosti využity jinde. A pokud budou vznikat pouze krátkodobá a špatně placená pracovní místa, nemusí být čistá energetika dostatečně atraktivní pro novou generaci zaměstnanců.

Evropská transformace proto ve skutečnosti řeší několik problémů současně. Musí snížit emise, zvýšit podíl čistých technologií, posílit evropskou průmyslovou základnu a současně vytvořit pracovní trh, který dokáže tyto technologie vyrábět a provozovat. To všechno musí probíhat v prostředí rychlého technologického vývoje, kdy kvalifikace potřebné dnes nemusí být stejné jako kvalifikace potřebné za deset let.

EEA proto zdůrazňuje potřebu koordinovaného přístupu ke vzdělávání, rekvalifikacím a zvyšování kvalifikace. Nestačí reagovat až ve chvíli, kdy podniky začnou hlásit nedostatek zaměstnanců. Potřebné dovednosti je nutné předvídat a vzdělávací systém na ně připravovat s předstihem. Právě prognózy zaměstnanosti do roku 2030, které jsou součástí hodnocení EEA, ukazují, že potřeba pracovníků v čistých technologiích bude dál růst.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Česká republika má stovky míst, kde průmyslová, vojenská nebo odpadová minulost stále zůstává přítomná v půdě, horninovém prostředí nebo podzemních vodách. Aktuální případ kontaminovaného území na Šumavě otevírá zajímavější otázku. Jak rozsáhlý je problém starých ekologických zátěží v Česku a hlavně nakolik se jejich řešení stává dlouhodobou součástí environmentální politiky státu?

Když se mluví o starých ekologických zátěžích, snadno vzniká představa dávno uzavřených kapitol průmyslové historie. Ve skutečnosti jde o problém, který se v řadě lokalit přenáší z jedné generace na další. Bývalé průmyslové areály, skládky, vojenské prostory nebo místa spojená s chemickou výrobou mohou i desítky let po ukončení provozu představovat riziko pro půdu, podzemní vody nebo lidské zdraví.

Podle aktuálních údajů je v České republice evidováno 446 lokalit, u nichž je potřeba naléhavé řešení v podobě dalšího průzkumu nebo sanačního zásahu. Nejde přitom o jednotnou kategorii. Rozsah kontaminace, její charakter, rizikovost i technická náročnost řešení se mezi jednotlivými místy zásadně liší. Některé lokality vyžadují pouze další monitoring, jiné analýzu rizik a další rozsáhlou několikaletou sanaci.

Složitý mechanismus státní odpovědnosti

Za tímto číslem je navíc poměrně složitý státní mechanismus. U starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací má zásadní postavení Ministerstvo financí. Právě ono na základě takzvaných ekologických smluv zajišťuje plnění závazků státu vůči nabyvatelům privatizovaného majetku, zadává veřejné zakázky na sanační práce a hradí související výdaje z prostředků uložených na zvláštních účtech privatizace.

Ministerstvo životního prostředí má v systému jinou, ale neméně důležitou úlohu. Je odborným garantem procesu a posuzuje jeho environmentální stránku. Vyjadřuje se k zadávacím dokumentacím, posuzuje analýzy rizik, účastní se kontrolních dnů a hodnotí také návrhy na úpravu garancí nebo ukončení ekologických smluv. Pro určování pořadí, v jakém jsou sanační práce zadávány, přitom MF vychází z plánu prioritních akcí připravovaného odborným garantem, tedy MŽP, který zohledňuje environmentální naléhavost jednotlivých lokalit v systému evidence kontaminovaných míst.

Do celého řetězce navíc zásadním způsobem vstupuje i Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). Právě ona totiž vydává závazná rozhodnutí o uložení nápravných opatření, stanovuje cílové limity čištění a na závěr celého procesu protokolárně potvrzuje, že sanace byla úspěšně dokončena a lokalita je bezpečná.

Celý proces tak není založen pouze na tom, že se jednou za čas objeví konkrétní kontaminované místo a stát na něj začne reagovat. Existuje evidence lokalit, hodnocení rizik, určování priorit, příprava projektů, zadávání veřejných zakázek, vlastní sanace a následný monitoring. U některých lokalit navíc nejde o zásah na několik měsíců, ale o projekty, jejichž realizace může trvat pět až deset let. I samotný systém podpory MŽP počítá vedle analýz rizik a sanací také s dlouhodobým a postsanačním monitoringem.

Miliardové závazky na desítky let

Důležitá je také finanční stránka. Podle údajů Ministerstva financí stát od počátku privatizace do odstraňování starých ekologických zátěží vložil téměř 67 miliard korun. Současně ale zůstává před státem další významný objem závazků. V březnu 2025 MF uvádělo u programu Ekologie celkové závazky ve výši 128,2 miliardy korun, přičemž 45 miliard korun bylo v té době vázáno na konkrétní realizaci a 83,2 miliardy představovaly smluvně nevázané závazky. Otázkou však zůstává, zda je v tomto ohledu aktuální státní rozpočet proaktivní.

Nejvyšší kontrolní úřad se v roce 2023 zabýval tím, zda peníze státu určené na odstraňování starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací vedou k jejich rychlejšímu odstraňování. Jeho závěr nebyl příliš povzbudivý. Podle NKÚ k urychlení procesu nedošlo a v době kontroly stále nebylo ukončeno 37 procent ekologických smluv. Kontrolní úřad zároveň uvedl, že podle tehdejšího předpokladu Ministerstva financí měl proces pokračovat nejméně dalších 20 let.

Tady se dostáváme k podstatě současné otázky. Stát už dávno vytvořil mechanismus, jak staré ekologické zátěže identifikovat, prioritizovat, financovat a postupně odstraňovat. Každý rok se přitom sleduje, kolik závazků bylo vypořádáno a jak pokračuje jejich odstraňování. Podle aktuálních údajů MF bylo od počátku privatizace do konce roku 2025 uzavřeno 328 ekologických smluv a 219 z nich už bylo ukončeno. Vláda je o výsledcích procesu každoročně informována.

Šumavský impuls a realita v regionech

Právě proto je zajímavé sledovat, co současná šumavská aktivita Ministerstva životního prostředí skutečně znamená. Pokud stát v konkrétních lokalitách, které čekají na sanaci, začne rychleji provádět průzkumy, zajišťovat riziková místa a připravovat systematické sanace, může to být začátek mnohem významnějšího přístupu k problematice starých ekologických zátěží. Pokud ale zůstane pouze u mediálních reakcí na vybrané nejviditelnější případy, bude 446 lokalit stále představovat především číslo v databázi čekající na řešení.

Není to tak dlouho, kdy v médiích výrazně zazníval také případ Nelahozevsi. Ten přitom ukazuje, proč nelze staré ekologické zátěže vnímat pouze jako historickou účetní položku. Tamní ekologická zátěž je spojována mimo jiné s uloženými sudy obsahujícími styrenové látky. V území fyzicky zůstávají materiály, u nichž je třeba řešit jejich stav a možné dopady na okolní prostředí. Případ současně připomíná, že u starých ekologických zátěží nemusí být hlavním problémem pouze samotná kontaminovaná zemina.

Zásadní může být také možnost migrace znečištění a ohrožení podzemních vod. Právě to se stalo předmětem soudního řízení v případě Nelahozevsi. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že v souvislosti se sanací skládky došlo ke stavu, který může být posuzován jako havárie podle vodního zákona, a správním orgánům uložil zahájit řízení o opatření k nápravě. Nejvyšší správní soud tento závěr v září 2025 potvrdil. Na environmentální rizika spojená se styrenem přitom dlouhodobě upozorňují také odborné podklady Ústavu chemie ochrany prostředí VŠCHT Praha, podle nichž může nezajištěná skládka představovat významné riziko pro životní prostředí, včetně možného úniku látek do podzemních a povrchových vod.

Skryté nebezpečí pod povrchem

Právě podzemní voda představuje u řady starých ekologických zátěží jeden z nejcitlivějších aspektů. V závislosti na vlastnostech látky, geologickém prostředí a hydrogeologických podmínkách může postupovat horninovým prostředím a zasáhnout další části území. Odstranění takové kontaminace proto často není otázkou prostého odtěžení několika vrstev zeminy. Může vyžadovat dlouhodobý monitoring, opakované průzkumy a technologicky náročnou sanaci.

Staré ekologické zátěže jsou zvláštním druhem dědictví. Nevlastníme je v běžném smyslu slova, přesto je přebíráme spolu s územím, na kterém žijeme. To, co bylo před desetiletími uloženo do půdy, vypuštěno do prostředí nebo ponecháno v opuštěných areálech, neztrácí svůj význam jen proto, že se změnili vlastníci, provozovatelé nebo generace lidí, kteří za jejich vznik nenesou žádnou odpovědnost. Kontaminace nezná hranice volebních období ani rozpočtových let. Pokud zůstává v prostředí, zůstává také naším společným problémem.

Právě proto by staré ekologické zátěže měly být vnímány především jako závazek k aktivnímu řešení. Evidence a monitoring jsou nezbytným základem, samy o sobě však kontaminaci neodstraní. Tam, kde existuje reálné riziko pro lidské zdraví, podzemní vody, půdu nebo ekosystémy, je namístě hledat cestu k odstranění zdroje tohoto rizika a postupně území vracet do stavu, v němž nebude představovat zátěž pro další generace. Čtyři sta čtyřicet šest lokalit je tak připomínkou toho, že s ekologickou minulostí se nelze vyrovnat pouze tím, že ji pojmenujeme. Skutečně vyřešená je až tehdy, když přestane ohrožovat prostředí a člověka.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropský odpadový sektor žádá výrazně lepší podmínky pro investice, rychlejší povolování i rovné podmínky v soutěži o veřejné zakázky. Podle FEAD je v sázce je schopnost Evropy vybudovat dostatečné recyklační a zpracovatelské kapacity. Pokud má odpadové hospodářství plnit stále náročnější evropské cíle, musí podle asociace získat postavení strategického průmyslového odvětví a soukromé firmy nesmějí být vytlačovány z trhu administrativními nebo daňovými výhodami veřejných provozovatelů.

Evropská asociace pro nakládání s odpady FEAD, která zastupuje soukromý sektor v odpadovém hospodářství, přichází s poměrně jednoznačným požadavkem. Evropská pravidla musí vytvořit podmínky, v nichž budou mít odpadové a recyklační společnosti možnost investovat, růst a soutěžit za stejných podmínek jako ostatní průmyslová odvětví. Podle asociace se totiž stále výrazněji ukazuje rozpor mezi rostoucími požadavky evropské legislativy a podmínkami, za kterých mají firmy potřebnou infrastrukturu skutečně vybudovat.

Pomalé schvalování brzdí klíčové investice

Jedním z hlavních požadavků je proto uznání odpadového hospodářství jako strategického průmyslového sektoru. To se má podle FEAD promítnout především do povolovacích procesů. Recyklační zařízení a další infrastruktura pro nakládání s odpady by podle asociace měla mít možnost využívat stejně rychlé a zjednodušené postupy, jaké evropská legislativa postupně zavádí pro průmyslovou výrobu a čisté technologie. Dlouhé a komplikované povolování totiž podle FEAD prodlužuje realizaci investic, zvyšuje jejich náklady a v konečném důsledku může brzdit vznik nových kapacit.

V případě recyklačních zařízení přitom nejde pouze o klasickou průmyslovou investici. Moderní zařízení pro třídění a zpracování odpadu jsou součástí infrastruktury, která má evropskému průmyslu dodávat druhotné suroviny. Pokud se jejich výstavba zdržuje roky kvůli složitým povolovacím procesům, evropský trh současně přichází o potenciální zdroje materiálů, které mohou nahradit primární suroviny.

Energetická past pro recyklované materiály

FEAD současně upozorňuje na vysoké ceny energií. Odpadové hospodářství je v řadě svých činností energeticky náročné a náklady na elektřinu a další energie se přímo promítají do ceny zpracování odpadu i výsledného recyklovaného materiálu. Asociace proto požaduje, aby odpadové a recyklační společnosti mohly za stanovených podmínek využívat mechanismy státní podpory určené k omezení dopadu vysokých energetických nákladů.

Podle FEAD současné nastavení vytváří konkurenční nevýhodu pro recyklované materiály. Recyklátor musí započítat vysoké náklady na sběr, třídění, zpracování a spotřebu energie, zatímco primární surovina může být v některých případech levnější. Jestliže se tento rozdíl dále prohlubuje vysokými cenami energií, ekonomická návratnost investic do recyklačních technologií se zhoršuje. Výsledkem může být situace, kdy evropská politika současně požaduje vyšší podíl recyklovaných materiálů, ale samotná výroba těchto materiálů se ekonomicky stává méně konkurenceschopnou.

Zadávání zakázek bez soutěže oslabuje trh

Druhá část požadavků FEAD se týká fungování samotného trhu. Asociace upozorňuje na rostoucí využívání takzvaného in house zadávání a dalších forem spolupráce mezi veřejnými subjekty. Obce a města mohou za určitých podmínek zajistit služby prostřednictvím vlastních společností bez otevřené soutěže. FEAD tento postup nezpochybňuje jako právní institut, upozorňuje však na jeho dopad na konkurenční prostředí.

Pokud město nebo obec svěří služby vlastní společnosti bez otevřené soutěže, soukromé firmy se k dané zakázce vůbec nemají jak dostat. Podle FEAD se problém prohlubuje ve chvíli, kdy se tento způsob zadávání rozšiřuje a stále větší část trhu tak zůstává mimo skutečnou hospodářskou soutěž. Soukromí provozovatelé přitom mohou mít jen omezený prostor nabídnout své technologie, know how a investiční kapacitu. Výsledkem není pouze menší počet uchazečů o konkrétní zakázku, ale postupné oslabování konkurenčního prostředí na trhu odpadového hospodářství.

Volný trh přináší inovace i spravedlivé daně

Pro FEAD je přitom otevřená soutěž důležitá nejen kvůli ceně. Konkurence mezi provozovateli může podle asociace přinášet efektivnější služby, technologické inovace a investice do modernější infrastruktury. Pokud soukromé společnosti nemají možnost ucházet se o veřejné zakázky, klesá také jejich motivace investovat do kapacit, jejichž využití závisí na budoucím přístupu k trhu.

Dalším problémem, na který FEAD upozorňuje, jsou rozdílné daňové podmínky. V některých evropských zemích mohou mít veřejné odpadové společnosti určité daňové výhody, například v oblasti DPH. Pokud přitom soukromý podnik poskytuje srovnatelnou službu a musí nést plné daňové zatížení, podle FEAD nejde o rovnou hospodářskou soutěž. Takové rozdíly mohou ovlivňovat rozhodování investorů a zvyšovat nejistotu při plánování nových projektů.

Evropská asociace pro nakládání s odpady FEAD proto ve svém stanovisku formuluje své hlavní požadavky na novou evropskou legislativu, především na připravovaný zákon o oběhovém hospodářství, Circular Economy Act. Její cílem je nastavit podmínky tak, aby odpadové a recyklační firmy mohly investovat a soutěžit na trhu za rovných podmínek.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Pět ze šesti hlavních izraelských odsolovacích zařízení se na přelomu srpna a září dostalo mimo běžný provoz poté, co pobřežní vody zaplnily mikroskopické organismy a prudce vzrostl jejich zákal. Nešlo přitom o klasickou poruchu technologie. Problém vznikl už v moři a následně se přenesl do čerpacích a filtračních systémů. Událost ukazuje mimořádně názorně, jak citlivý může být vodohospodářský systém postavený na reverzní osmóze vůči náhlým změnám kvality surové mořské vody.

Izrael si během posledních dvou desetiletí vybudoval vodohospodářský systém, který patří k nejvýraznějším příkladům rozsáhlého využití odsolování mořské vody. Páteří systému se staly velké pobřežní závody využívající technologii reverzní osmózy. Jenže právě nedávná událost ukázala, že mezi kapacitou samotného zařízení a skutečnou vodní bezpečností existuje podstatný rozdíl. Odsolovací závod může být schopen vyrobit stovky tisíc kubíků vody denně, ovšem pouze tehdy, pokud je schopen bezpečně zpracovat vodu, která do něj přichází.

Pět velkých zařízení, která se během události ocitla mimo plný provoz, tvoří významnou část celkové odsolovací kapacity. Jedná se o závody Aškelon, Ašdod, Palmachim, Sorek A a Sorek B. Jediný Hadera zůstal během první fáze události v nepřetržitém provozu. Samotná Hadera má podle dostupných údajů kapacitu přibližně 145 milionů m³ ročně.

Celá skupina pěti velkých závodů vybudovaných od počátku izraelského programu odsolování představuje kapacitu přibližně 585 milionů m³ ročně. Pro představu jde o množství odpovídající zhruba 1,6 milionu m³ vody denně. Pro srovnání Praha ročně spotřebuje přibližně 120 milionů m³ pitné vody, takže izraelské odsolovací závody dohromady dokážou za rok vyrobit zhruba pětinásobek objemu vody, který za stejnou dobu spotřebuje celá česká metropole.

Podle údajů izraelského vodohospodářského systému se během krize mohl potenciální výpadek pohybovat kolem 85 000 m³ za hodinu. Tedy více než 2 miliony m³ za jediný den. To je objem srovnatelný s přibližně dvaceti dny běžné spotřeby vody v Praze. Země přitom během běžného letního dne spotřebuje přibližně 3,9 milionu m³ vody, včetně zemědělské spotřeby. Zemědělství proto pocítilo omezení dodávek velmi záhy, zatímco zásobování domácností se podařilo udržet.

Limity filtrace v horkém moři

Při reverzní osmóze je mořská voda pod vysokým tlakem vháněna přes semipermeabilní membránu, která propouští molekuly vody, ale zadržuje soli a většinu dalších rozpuštěných látek. K samotné membránové separaci však voda dorazí až po předchozí úpravě, která má odstranit část nečistot a biologického materiálu. Právě tato předúprava představuje důležité místo, kde se kvalita mořské vody přímo střetává s limity technologie. A během mimořádného rozkvětu mikroorganismů se ukázalo, jak rychle může tento vztah přestat fungovat.

Vysoká koncentrace mikroskopických organismů prudce zvýšila zákal vstupní vody a současně zatížila filtrační systém natolik, že zařízení nebylo možné provozovat v běžném režimu. Podle izraelských výzkumníků šlo o mikrořasy, které se do oblasti dostaly pravděpodobně z oblasti delty Nilu a byly následně transportovány podél pobřeží. Výzkumníci zároveň upozorňovali, že šlo o jev mimořádného rozsahu. Edo Bar Zeev z Ben Gurionovy univerzity uvedl, že za dvě desetiletí sledování pobřežních vod podobný jev tohoto rozsahu nezažil.

Pozdější laboratorní analýza identifikovala mezi organismy cyanobakterie (sinice) rodu Synechococcus. To je důležité rozlišení. Označení cyanobakterie může být zavádějící, protože nejde o řasy v botanickém smyslu, ale o fotosyntetické bakterie. Rod Synechococcus je přitom v mořském prostředí běžný. Samotný nález tohoto rodu tedy ještě neznamená, že vodní květ představoval toxickou kontaminaci. Vědci podle dostupných informací stále zjišťují konkrétní druh i okolnosti jeho mimořádného rozmnožení, přičemž potvrzují, že šlo o čistě mechanický a biologický problém spojený s extrémním zákalem. Mnohem složitější je vysvětlit, proč se mikroorganismy právě v tomto období rozmnožily v tak mimořádném rozsahu. Pravděpodobně se zde potkalo několik příznivých podmínek. Významnou roli mohl sehrát transport biologického materiálu z oblasti delty Nilu, k němuž se přidaly vysoké teploty mořské vody a vhodné podmínky pro růst mikroorganismů. Dalším faktorem může být zvýšený přísun živin z pevniny.

Živiny z Pásma Gazy jako akcelerátor růstu

A právě v tomto bodě se do ekologického řetězce dostává také Gaza. V důsledku rozsáhlého poškození kanalizační a čistírenské infrastruktury se do pobřežních vod dostávají velké objemy nedostatečně čištěných odpadních vod. Aktuální odhady hovoří přibližně o 40 000 m³ nečištěných odpadních vod denně, přičemž některé zdroje uvádějí při započtení dalších úniků celkový objem až kolem 55 000 m³ denně. To představuje 40 až 55 milionů litrů vody každý den, která obsahuje organickou hmotu a živiny, především sloučeniny dusíku a fosforu.

Dusík a fosfor jsou přitom pro vodní ekosystémy zásadní. Pokud do pobřežního prostředí přicházejí ve zvýšeném množství, mohou podpořit takzvanou eutrofizaci a rychlé množení některých mikroorganismů. Neznamená to však, že každý přísun odpadních vod automaticky vytvoří rozsáhlý vodní květ. Rozhodující je kombinace koncentrace živin, teploty, světla, proudění a dalších fyzikálních a biologických podmínek.

Z tohoto důvodu je vědecky opatrnější hovořit o možném zesílení jevu než tvrdit, že odpadní vody z Gazy celý vodní květ způsobily. Izraelští vědci podle aktuálních zpráv sami uvádějí, že přesná příčina mimořádného rozmnožení zatím není definitivně určena. Současně existují indicie, že odpadní vody mohly dodgy živiny potřebné k jeho zesílení.

Podobnou hypotézu podporuje i skutečnost, že problémy byly spojovány s organismy přicházejícími od oblasti Nilu, tedy z prostoru, kde následně podél pobřeží pokračuje jejich transport. Izraelský státní kontrolní úřad již dříve upozorňoval, že kvalita surové mořské vody může být pro odsolovací zařízení kritickým faktorem.

Historická data ukazují, že v letech 2007 až 2023 bylo zaznamenáno 14 případů znečištění mořské vody, které vedly k zastavení výroby v odsolovacích zařízeních, přičemž celých 8 z nich souviselo s mikrobiálním znečištěním. Kontrolní zpráva současně upozornila na rizika spojená se znečištěním a zákalem v okolí ústí vodních toků, kde mohou být přítomny odpadní vody a další zdroje kontaminace.

Hrozba trvalého znehodnocení filtrů

Membránový systém navíc není technologie, kterou lze po odstávce jednoduše vypnout a znovu spustit. Pokud biologický materiál výrazně zatíží předúpravu a pronikne až k samotným membránám, dochází k procesu zvanému biofouling. Na jejich povrchu se vytvoří vrstva organických a biologických látek, která zásadně omezuje průtok vody a dramaticky zvyšuje energetickou náročnost celého procesu.

Náprava pak vyžaduje složitý a zdlouhavý řetězec činností od kontroly odběrných systémů přes vyčištění předúpravy až po náročné chemické čištění nebo případnou kompletní výměnu membrán. V krizové situaci proto získávají strategický význam i náhradní komponenty a jejich dostupnost. Izraelské úřady začaly v reakci na událost vytvářet zásoby potřebného vybavení s ohledem na možnost, že biologické znečištění potrvá delší dobu.

Ještě neobvyklejší reakcí byl pokus zasáhnout proti samotnému biologickému jevu přímo v moři. Izraelské úřady schválily aplikaci algicidních látek u pobřeží Aškelonu, přičemž podle dostupných informací šlo mimo jiné o látky na bázi sloučenin mědi. Současně byl kvůli možným ekologickým dopadům zásahu plně omezen rybolov v dotčené oblasti. Tento postup dobře ilustruje, do jak obtížné situace se vodohospodáři dostali. Zatímco biologický materiál uvnitř technologického systému lze odstranit řízenými postupy, likvidace vodního květu přímo v moři znamená drasticky zasáhnout do ekosystému, který je jeho přirozeným prostředím.

Použití algicidů proto představuje řešení s vlastním vysokým rizikem. Látka určená k potlačení konkrétní skupiny organismů může zasáhnout také další části potravního řetězce a trvale změnit chemické podmínky v místě aplikace. U sloučenin mědi je navíc nutné přísně sledovat jejich koncentraci ve vodním sloupci i následné nebezpečné ukládání v sedimentech a akumulaci v mořských organismech. Krátkodobě může podobný zásah pomoci zabránit delší odstávce kritické vodárenské infrastruktury, zároveň však vytváří naléhavou potřebu dlouhodobě sledovat jeho ekologické následky.

Izraelská zkušenost nám ukazuje, že bezpečný vodohospodářský systém musí mít nejen dostatečnou výrobní kapacitu, ale také rezervu pro případ, kdy se náhle změní vlastnosti suroviny a jak je důležitá diverzifikace. V tomto případě není surovinou ropa ani zemní plyn, ale mořská voda. A její kvalitu nelze plně kontrolovat. Izraelský případ tak představuje pozoruhodnou lekci pro celý svět, protože odsolování může být jedním z nejdůležitějších nástrojů z pohledu adaptace na změnu klimatu a tedy na nedostatek vody.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

O cirkulární ekonomice se často mluví jako o uzavírání materiálových toků, recyklaci, opravách nebo opětovném využití výrobků. Jenže všechny tyto činnosti se někde musí odehrávat. Potřebují budovy, pozemky, sklady, logistická centra, dílny, recyklační zařízení i prostor pro materiály čekající na další využití. Nový evropský white paper proto upozorňuje na problém, který dosud zůstával poněkud stranou. Cirkulární ekonomika není jen otázkou technologií a materiálů. Je také otázkou prostoru a toho, jak města nakládají s půdou.

Představa cirkulární ekonomiky bývá často založena na pomyslných smyčkách, v nichž se výrobky, materiály a zdroje po použití vracejí zpět do oběhu. Takový pohled je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Ve skutečném městě totiž každá materiálová smyčka potřebuje konkrétní místo. Někde musí vzniknout opravárenská dílna, jinde centrum pro opětovné využití stavebních materiálů, sklad, kompostárna, zařízení pro zpracování bioodpadu nebo logistický uzel. A právě tady se cirkulární ekonomika dostává do přímého kontaktu s územním plánováním.

White paper Urban Planning for the Circular Economy, vydaný v dubnu 2026, tento problém označuje za jeden z klíčových předpokladů dalšího rozvoje cirkulární ekonomiky. Jeho hlavní myšlenkou je takzvaná teritorializace cirkulární ekonomiky. Jinými slovy jde o to, aby cirkulární principy nezůstávaly pouze v obecných strategiích, ale promítly se do konkrétního území, využití půdy, rozmístění infrastruktury, materiálových toků a způsobu rozhodování veřejné správy.

Tento posun je důležitý také proto, že města čelí stále silnější konkurenci o omezený prostor. O stejné pozemky soutěží bydlení, doprava, průmysl, služby, energetika, veřejná vybavenost, zeleň i ochrana přírody. Cirkulární aktivity do tohoto systému přidávají další požadavky. Nejde přitom pouze o velká zařízení pro recyklaci nebo zpracování odpadu. Pro fungující cirkulární město jsou stejně důležité malé opravárenské a reuse centra, komunitní dílny, sklady druhotných materiálů nebo místa pro lokální produkci.

Problém spočívá v tom, že právě tyto činnosti často nemají na trhu s pozemky příliš silnou pozici. Bydlení nebo komerční development dokážou za atraktivní městskou lokalitu nabídnout více než opravárenské centrum nebo sklad znovu použitelných materiálů. Pokud město prostor pro cirkulární aktivity předem nezajistí, mohou být postupně vytlačeny na okraj města. Tím se ale zvyšují přepravní vzdálenosti, náklady i environmentální dopady. Cirkulární ekonomika se tak paradoxně může vzdálit lidem, materiálovým tokům, podnikům i místům, kde je nejvíce potřeba.

Materiálové toky jako součást základní městské infrastruktury

Právě proto dokument doporučuje přestat chápat cirkulární infrastrukturu jako něco, co se do města umístí až poté, co se vyřeší všechny ostatní potřeby. Reuse centra, opravárenské provozy, materiálové sklady nebo zařízení pro zpracování zdrojů mají být vnímány jako součást základní městské infrastruktury. Potřebují dlouhodobě dostupné a cenově přijatelné pozemky, vhodné územní určení a napojení na logistiku.

Na úrovni jednotlivých čtvrtí mohou vznikat centra pro opětovné použití, opravárenské dílny, komunitní kompostování nebo městské zemědělství. Na úrovni celého města se přidávají materiálové sklady, recyklační zařízení, systémy pro zpracování bioodpadu, zařízení pro využití odpadního tepla, systémy opětovného využití vody nebo modrozelená infrastruktura. Region pak potřebuje větší logistické a zpracovatelské kapacity, například pro stavební materiály, zeminu nebo další objemné materiálové toky.

Zajímavé je, že některá tato infrastruktura už ve městech existuje, jen nebývá označována jako součást cirkulární ekonomiky. Městské sklady, sběrné a recyklační areály, materiálové banky nebo digitální platformy pro sdílení materiálů mohou být základem cirkulárního systému, aniž by byly původně navrženy pro tento účel. Dokument proto doporučuje nejprve hledat a propojovat existující kapacity, nikoli automaticky stavět nové reprezentativní projekty.

Hledání správného měřítka v územním plánování

Velkou roli přitom hraje vzdálenost. Opravárenské centrum nebo obchod s použitými materiály může fungovat dobře pouze tehdy, pokud k němu mají lidé rozumný přístup. Naopak velké recyklační zařízení nebo sklad stavebních materiálů potřebuje především kvalitní napojení na silniční, železniční či vodní dopravu. Územní plánování proto musí pracovat s různými měřítky a jednotlivé funkce rozmísťovat podle jejich skutečných potřeb.

Příkladem může být Brusel, kde vzniklo centrum pro stavební materiály. Funguje jako společné místo pro skladování a distribuci materiálů, přičemž umožňuje také dočasně ukládat přebytečné materiály určené k opětovnému využití nebo recyklaci. Centrum je umístěno v přístavní oblasti a materiály do něj mohou být dopravovány po vnitrozemských vodních cestách. Pro poslední úsek přepravy se používají menší vozidla s nízkými emisemi. Výsledkem není pouze lepší logistika, ale také prostor pro praktické uplatnění cirkulárních principů ve stavebnictví.

Nejšetrnější metr čtvereční je ten, který už existuje

Ještě zásadnější změna se však týká samotných budov. Cirkulární město podle dokumentu nemůže být založeno především na nové výstavbě. Každá nová budova znamená spotřebu půdy, materiálů a energie a současně vytváří další stavební a demoliční odpady. Proto se stále více prosazuje myšlenka, že nejšetrnější metr čtvereční je ten, který už existuje. Cílem není zastavit rozvoj měst, ale výrazně lépe využívat jejich současný stavební fond.

Cirkulární přístup proto podporuje rekonstrukce, adaptaci budov a změny jejich využití před demolicí a novou výstavbou. Budova by zároveň neměla být navržena pouze pro jednu konkrétní funkci a jedno období. Modulární konstrukce, spoje a návrh umožňující demontáž mohou v budoucnu usnadnit změnu využití i získání jednotlivých komponentů. Byt může být upraven podle měnící se velikosti domácnosti, kancelář může být přeměněna na bydlení a přízemí může v různých obdobích sloužit jako obchod, dílna nebo komunitní prostor.

Pružnější pravidla pro proměny budov v čase

Právě zde se ukazuje, proč cirkulární ekonomika není pouze otázkou architektů nebo stavebních firem. Pokud územní plány trvají na jediném způsobu využití budovy, je její jakákoliv budoucí proměna velmi složitá. Dokument proto upozorňuje na význam flexibilnějšího územního plánování, které umožní dočasné stavby a snadno měnit účel užívání budov bez nutnosti pokaždé procházet složitým schvalovacím procesem.

Stejná logika se týká již existujících budov. Jejich zachování a adaptace však nejsou automaticky levnější než demolice a nová výstavba. Starší objekty mohou mít skryté konstrukční problémy, kontaminaci, nevyhovující materiály nebo atypické rozměry. Rekonstrukce může být technicky složitější a finančně náročnější. Pokud tedy město pouze řekne, že rekonstrukce má přednost, ale současně ponechá ekonomické podmínky nastavené ve prospěch demolice a nové výstavby, samotný požadavek mnoho nezmění.

Evropská města proto hledají různé způsoby, jak se s rozdílem vypořádat. Patří mezi ně požadavek na zdůvodnění demolice, posuzování uhlíkové stopy, bonusy za zachování existující stavby nebo dodatečná práva k využití území. V Bruselu například pravidla územního plánování nabízí větší flexibilitu či dodatečnou podlažní plochu projektům, které zachovají existující konstrukce. V Amsterdamu se při posuzování budov pracuje s funkční, materiálovou, kulturní, finanční a environmentální hodnotou.

Městská těžba vyžaduje prostor a čas

Pokud už demolice skutečně musí přijít, nastupuje další prvek cirkulárního města, takzvaná městská těžba. Budovy se v tomto pojetí stávají zásobárnou materiálů. Beton, ocel, dřevo, dveře, okna nebo další konstrukční prvky nemusí automaticky skončit jako odpad. Mohou být vytěženy a použity v jiné stavbě. Aby to ale bylo možné, musí město vytvořit prostor pro jejich dočasné skladování, třídění a distribuci.

Tady vzniká jeden z méně viditelných problémů cirkulární ekonomiky. Materiál z jedné demolice nemusí být potřebný právě v okamžiku, kdy je k dispozici. Může vzniknout dnes a využití najít až za několik měsíců. To znamená, že cirkulární ekonomika potřebuje nejen materiály, ale také čas a prostor pro jejich uskladnění. Pokud takový prostor chybí, materiál může být nakonec odvezen nebo zlikvidován jen proto, že pro něj není vhodné místo.

Půda jako základ udržitelného hospodaření

Ještě dál jde pohled na samotnou půdu. White paper ji nepovažuje za pouhou plochu, na kterou lze umístit budovy a infrastrukturu. Půda je omezeným zdrojem, který má ekologickou, společenskou i ekonomickou hodnotu. Cirkulární hospodaření s půdou proto znamená především obnovovat její funkce, omezovat zábor nové půdy, znovu využívat již zastavěná území a vracet do oběhu materiály vznikající při jejich přeměně.

Tento pohled je důležitý v době, kdy města na jedné straně rostou a potřebují nové bydlení, infrastrukturu a služby, zatímco na druhé straně mají rozsáhlé nevyužité nebo nedostatečně využívané plochy. Místo dalšího rozšiřování města do krajiny může být výhodnější regenerovat brownfieldy, využívat prázdné budovy, dostavovat proluky nebo měnit funkci již zastavěných území. Takový přístup může snížit tlak na půdu, infrastrukturu i dopravu.

Dokument tento princip rozděluje do čtyř navazujících způsobů práce s půdou. Nejprve je třeba obnovovat ekologické funkce a degradovanou půdu, následně omezovat zbytečný zábor nové půdy, poté co nejlépe využívat již urbanizovaná území a nakonec vracet do oběhu zeminu a materiály vznikající při jejich přeměně. Nejde tedy jen o recyklaci materiálů, ale o snahu udržet v oběhu samotný prostor města.

Významnou roli zde mají brownfieldy. Tampere například rozvíjí bývalý průmyslový areál Hiedanranta jako novou smíšenou městskou čtvrť. Místo dalšího záboru nezastavěné krajiny se využívá již urbanizované území, zachovávají se některé existující stavby a během postupné přeměny jsou části areálu využívány pro komunitní a kulturní aktivity. Případ ukazuje, že cirkulární přístup nemusí znamenat pouze recyklaci materiálů, ale také prodlužování života samotných míst.

Regionální koordinace toků zeminy a hornin

Do cirkulární ekonomiky se přitom dostává také něco, co bývá při plánování měst překvapivě přehlíženo, totiž zemina. Výstavba a přestavby vytvářejí obrovské objemy výkopových zemin a hornin. Pokud jsou automaticky považovány za odpad a odváženy pryč, vzniká potřeba nových těžebních lokalit i přepravy. Pokud se naopak podaří propojit místo, kde zemina vzniká, s místem, kde ji lze využít, může se stát materiálem pro parkové úpravy, protihlukové valy, rekultivace nebo jinou infrastrukturu.

Právě tady se znovu ukazuje význam měřítka. Výkopová zemina z jedné stavby nemusí být využitelná na stejném místě, ale může být potřebná o několik kilometrů dál. Tampere a Turku proto pracují s regionální koordinací toků zeminy a hornin a hledají možnosti, jak propojit přebytky z jednoho projektu s potřebami jiného. Vznikají tak materiálové banky, registry a platformy, které umožňují sledovat nabídku a poptávku po těchto materiálech.

A právě zde se dostáváme k další podmínce úspěchu, kterou je koordinace mezi různými úrovněmi veřejné správy. Materiálové toky totiž téměř nikdy nekopírují hranice obcí. Stavební materiály, odpad, zemina, biomasa, energie nebo logistické systémy mohou procházet několika městy a regiony. Městská samospráva proto nemůže celý cirkulární systém řídit sama.

Spolupráce samospráv napříč regionem

Významnou úrovní se podle dokumentu stává městský region. Právě zde se potkávají města s územím, v němž se nacházejí větší recyklační kapacity, logistické areály, průmyslové provozy nebo zemědělské plochy. Regionální spolupráce může umožnit efektivnější využití infrastruktury a zároveň zabránit tomu, aby každé město řešilo stejné problémy samo.

Základní princip lze přitom vyjádřit jednoduše. Čtvrť může vytvářet prostor pro opravy, sdílení a opětovné použití. Město může koordinovat sklady, recyklaci a další infrastrukturu. Městský region může řídit větší materiálové a logistické systémy. Stát a Evropská unie pak nastavují pravidla, standardy a finanční podmínky. Problém nastává tehdy, když jsou jednotlivé úrovně od sebe příliš vzdálené a každá řeší pouze svou část systému.

Dokument přitom upozorňuje, že cirkulární ekonomika se nemůže spoléhat pouze na jednotlivé projekty. Mnoho zajímavých iniciativ vzniká zdola, například opravárenské dílny, komunitní kompostování nebo místní centra opětovného využití. Bez podpory města, dlouhodobého financování a začlenění do plánování však mohou zůstat dočasnými projekty. Úkolem veřejné správy proto není všechny iniciativy řídit, ale vytvořit podmínky, v nichž mohou úspěšné modely postupně vyrůst do stabilní součásti městského systému.

Geografická data a digitální dvojčata v praxi

Důležitou roli přitom hrají také data. Nestačí vědět, kolik odpadu nebo materiálů město za rok vyprodukuje. Pro územní plánování je podstatné vědět, kde materiály vznikají, kam putují, kde se nacházejí potenciální zdroje druhotných materiálů a kde by bylo vhodné umístit infrastrukturu. K tomu mohou sloužit geografické informační systémy, digitální dvojčata budov (BIM a materiálové pasy), Building Information Modelling nebo databáze materiálových toků.

Právě spojení prostorových dat a materiálových toků může být jedním z nejzajímavějších směrů dalšího vývoje. Město by například mohlo předem vědět, kde se připravuje demolice, jaké materiály v objektu jsou, kdy budou k dispozici a kde se současně připravuje stavba, která by je mohla využít. Digitální systém pak propojí dva projekty, které by jinak fungovaly zcela odděleně. Dokument ale současně upozorňuje, že digitální infrastruktura sama o sobě nestačí. Musí být propojena s fyzickými sklady, dopravou, plánováním a pravidly.

Úprava stávajících nástrojů namísto vymýšlení nových

Zajímavým závěrem dokumentu je proto zjištění, že evropská města nepotřebují nutně vytvářet zcela nové speciální nástroje označené jako cirkulární. Mnohem účinnější může být upravit ty, které už používají. Územní plán, stavební povolení, pravidla pro využití pozemků, veřejné zakázky nebo podmínky pro přidělování městské půdy mají mnohem větší potenciál než jednotlivé pilotní projekty. Pokud se do nich postupně dostanou požadavky na adaptabilitu budov, opětovné využití materiálů, ochranu půdy nebo prostor pro cirkulární infrastrukturu, mohou ovlivnit velké množství projektů.

Evropské zkušenosti přitom ukazují, že cesta nemusí být všude stejná. Amsterdam využívá například podmínky při přidělování městských pozemků, Brusel upravuje pravidla pro produktivní území a cirkulární logistiku, Londýn pracuje s požadavky na cirkulární ekonomiku v rámci povolovacích procesů a finská města Tampere a Turku rozvíjejí regionální koordinaci toků zeminy a dalších materiálů. Smyslem není jeden model mechanicky kopírovat, ale převzít princip a přizpůsobit ho místnímu právnímu a institucionálnímu prostředí.

To je důležitá připomínka i pro menší města. Mnoho příkladů uvedených v dokumentu pochází z velkých evropských měst s výraznějšími administrativními kapacitami. Pro menší samosprávy proto nemusí být realistické zavádět rozsáhlé datové systémy nebo komplexní regionální strategie. Mohou však začít jednoduššími změnami, například sledováním materiálů při demolicích, podporou využití existujících budov, vymezením prostoru pro reuse aktivity nebo spoluprací se sousedními obcemi. Dokument ostatně upozorňuje, že dostupnost nástrojů závisí na vlastnictví půdy, administrativní kapacitě, politickém mandátu i finančních možnostech.

Nová logika městského rozhodování

White paper tím přináší poměrně zásadní posun v pohledu na cirkulární ekonomiku. Ta se nemá stát další samostatnou kapitolou městské politiky, která bude existovat vedle bydlení, dopravy, energetiky, odpadového hospodářství nebo ochrany přírody. Její principy se mají postupně propsat přímo do rozhodování o tom, co se bude stavět, kde se bude stavět, co se zachová, co se zbourá, kam se umístí infrastruktura a jak se bude nakládat s půdou.

Právě v tom spočívá možná největší význam celé publikace. Cirkulární ekonomika totiž může být technologicky dokonale navržená, ale pokud pro ni ve městě nezůstane prostor, nebude fungovat. Opravárenská dílna potřebuje místo, materiálová banka potřebuje sklad, recyklace potřebuje infrastrukturu, výkopová zemina potřebuje dočasné uložení a opětovné využití budovy potřebuje pravidla, která jí umožní změnit funkci. Cirkularita proto začíná dávno před okamžikem, kdy výrobek nebo materiál dorazí do recyklačního zařízení. Začíná už u mapy města.

Pokud se chcete o možnostech oběhového hospodářství dozvědět více, právě zářijové vydání odborného časopisu Odpadové fórum se detailně zabývalo tématem cirkulární ekonomiky a prevence vzniku odpadů. Vedle prostorových aspektů zde najdete také praktické pohledy na ekodesign ve firmách nebo budování lokálních systémů pro opětovné využití materiálů. Celé tematické číslo a podrobné informace jsou k dispozici ZDE.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Ještě před několika desetiletími byly baterie příliš těžké, drahé a objemné, aby mohly pohánět automobily nebo zásadně měnit fungování energetiky. Dnes stojí lithium iontové akumulátory za nástupem elektromobility, ukládáním elektřiny i rozvojem robotiky, datových center a dalších technologií. Jejich příběh přitom nezačal v Číně ani v automobilovém průmyslu. Začal po ropné krizi v laboratořích Spojených států, Evropy a Japonska a trvalo desítky let, než se z vědeckého objevu stal průmysl s hodnotou přesahující 150 miliard dolarů.

Když v letech 1973 a 1974 udeřila ropná krize, energetická bezpečnost dostala zcela konkrétní podobu. Země závislé na dovozu ropy hledaly způsoby, jak omezit svou zranitelnost vůči výkyvům cen a dostupnosti fosilních paliv. Jednou z cest se stala také snaha vyvinout lepší způsob ukládání elektřiny. Výzkum lithium iontových baterií proto nebyl od počátku jen otázkou spotřební elektroniky. Ve Spojených státech, Evropě a Japonsku se na jejich vývoji podílely veřejně financované univerzity a výzkumné laboratoře, protože pokročilé baterie mohly v budoucnu umožnit elektrifikaci silniční dopravy a zároveň ukládat elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Vědecký základ tedy vznikal v prostředí, které mělo k dnešnímu trhu s elektromobily velmi daleko. První úspěch lithium iontové technologie navíc nepřišel v automobilech ani v energetice. Komerční potenciál jako první rozpoznali výrobci elektroniky v Japonsku. V roce 1986 vznikl první předkomerční prototyp a v roce 1991 se technologie dostala do komerčního výrobku. Právě spotřební elektronika poskytla bateriím prostor, kde jejich vysokou cenu dokázala kompenzovat vysoká hodnota výsledného zařízení. Mobilní telefony, přenosné přehrávače a později notebooky potřebovaly lehké, kompaktní a opakovaně nabíjitelné zdroje energie. Lithium iontová baterie jim přesně takovou kombinaci nabídla.

Elektronika jako inkubátor nové technologie

Tady se ukázala jedna z nejdůležitějších vlastností technologického vývoje. Nová technologie nemusí okamžitě ovládnout odvětví, pro které byla původně považována za nejzajímavější. Potřebuje nejprve najít trh, který dokáže financovat její další zdokonalování. U lithium iontových baterií se jím stala elektronika. Rostoucí výroba přinesla úspory z rozsahu, výrobci získávali zkušenosti a technologické parametry se postupně zlepšovaly. Na začátku nového tisíciletí už poptávku stále výrazněji podporovaly chytré telefony. Korejští výrobci přinesli plošší a flexibilnější konstrukce baterií a v roce 2011 se Samsung dostal před Panasonic na pozici největšího výrobce lithium iontových baterií na světě.

Data ukazují, jak rychle se tento proces následně rozběhl. Do roku 2010 se globální poptávka po bateriích zvýšila více než desetinásobně oproti předchozímu desetiletí a průměrná cena bateriových článků klesla přibližně o 80 procent. Poté přišel ještě výraznější růst. S rozšiřováním elektromobility se baterie začaly vyrábět v objemech, které byly o řád výše než dříve. V roce 2025 byla celosvětová roční poptávka po bateriích téměř tisíckrát vyšší než v roce 2000 a průměrná cena článků byla o 97 procent nižší.

Elektromobilita přitom nebyla pro lithium iontové baterie úplně novým nápadem. Už v roce 1996 vznikl v Japonsku prototyp modelu Nissan Prairie Joy s lithium iontovou baterií a o dva roky později následoval Nissan Altra vyráběný v komerčním měřítku. Problémem však zůstávaly náklady a omezený dojezd. Baterie byly jednoduše příliš drahé na to, aby se elektromobil mohl stát masovým produktem. Situace se začala měnit až ve druhé polovině prvního desetiletí nového století, kdy pokles cen baterií umožnil výrobcům hledat cestu k širšímu trhu. Tesla uvedla v roce 2008 model Roadster a v roce 2010 přišel Nissan Leaf, první elektromobil, jehož prodeje překročily hranici 100 000 vozů.

Strategické plány asijského tygra

Skutečný průmyslový příběh lithium iontových baterií se však postupně přesunul do Číny. Ještě kolem roku 2010 dominovaly světové výrobě především japonské a korejské firmy. Čína tehdy technologicky zaostávala a velká část odborných znalostí zůstávala mimo její území. Přesto si čínská vláda už na začátku nového tisíciletí uvědomila, že elektromobilita může současně řešit dva strategické problémy. Mohla pomoci snížit závislost země na dovážené ropě a zároveň vytvořit prostor pro vybudování domácího automobilového průmyslu schopného konkurovat zavedeným výrobcům z Evropy, Japonska a Spojených států.

Čínská zkušenost je přitom důležitá především proto, že ukazuje, jak dlouho trvá vybudovat technologický průmysl. Elektromobily byly postupně zařazovány mezi strategická odvětví v několika po sobě jdoucích pětiletých plánech. Významnou roli sehrály demonstrační projekty. Příkladem byla podpora elektrických autobusů během olympijských her v Pekingu v roce 2008 nebo program Ten Cities Thousand Vehicles z roku 2009, který pomohl vytvořit první stabilní poptávku po elektrických vozidlech a jejich bateriích.

Následovala podpora osobních elektromobilů. Čínská vláda zavedla v roce 2013 spotřebitelské dotace a o rok později osvobození od nákupní daně. Prodeje elektromobilů díky tomu vzrostly z méně než 20 000 vozů v roce 2013 na více než 300 000 v roce 2016. Pomáhala také pravidla pro registraci vozidel a registrační značky ve velkých městech nebo systém, který od roku 2018 stanovil automobilkám minimální požadavky spojené s výrobou elektromobilů. Počet domácích výrobců baterií mezi lety 2013 a 2015 ztrojnásobil a v roce 2016 dosáhl 217 firem.

Ovládnutí celého dodavatelského řetězce

Samotný počet výrobců však ještě neznamenal technologickou převahu. Čína proto současně využila domácí trh k rychlejšímu rozvoji vlastních firem. V letech 2015 až 2019 byly některé podpory pro elektromobily navázány na používání baterií od schválených dodavatelů, kteří byli čínští. Výrobci zároveň získávali podporu prostřednictvím dostupnější půdy, zvýhodněných podmínek nebo státem podporovaného kapitálu. Výsledkem nebylo pouze zvýšení výroby. Firmy mohly vyrábět ve velkém, soutěžit mezi sebou a současně získávat zkušenosti, které jsou pro výrobu baterií stejně důležité jako samotný laboratorní výzkum.

Čína navíc pochopila, že bateriový průmysl nekončí u továrny na články. Potřebuje také suroviny a jejich zpracování. Už plán nerostných zdrojů pro období 2016 až 2020 spojil rozvoj strategických průmyslových odvětví s očekávaným růstem poptávky po lithiu, grafitu a dalších důležitých minerálech. Země proto podporovala domácí těžbu a zpracování, výzkum nových materiálů i koordinaci celého hodnotového řetězce. Současně začala výrazně investovat v zemích bohatých na suroviny, například v Demokratické republice Kongo nebo Indonésii.

Výsledkem je současná pozice Číny, která je mimořádně výrazná. Země dnes vyrábí více než 70 procent elektromobilů na světě a přibližně 85 procent lithium iontových baterií. Její flotila elektromobilů v roce 2025 snížila poptávku po ropě přibližně o jeden milion barelů denně, což odpovídá zhruba 13 procentům čínské spotřeby ropy pro dopravu, která by jinak připadala na daný rok. Dva největší čínští výrobci baterií přitom sami představují více než polovinu celosvětové výroby.

Tato koncentrace je ještě zřetelnější při pohledu na samotné výrobní kapacity. Celosvětová kapacita výroby lithium iontových baterií přesáhla na konci roku 2025 hranici 4 TWh a během jediného roku vzrostla přibližně o 30 %. Evropská unie i Spojené státy sice zaznamenaly ještě rychlejší meziroční růst kapacit, přibližně o polovinu, jejich podíl na světové kapacitě však zůstává pouze kolem 6 až 7 %. Čína drží více než 80 % globální výrobní kapacity.

Budování funkčního průmyslového ekosystému

To je důležitý rozdíl mezi postavením továrny a skutečným průmyslovým ekosystémem. Samotné vybudování výrobní linky nestačí. U většiny zařízení může trvat více než pět let, než se výroba přiblíží plnému využití kapacity. V zemích, kde není dostatek zkušených pracovníků, specializovaných dodavatelů zařízení a firem schopných řešit problémy během rozjezdu výroby, může být tento proces ještě pomalejší. Výroba baterií totiž vyžaduje mimořádně přesné procesy a schopnost dlouhodobě udržovat jejich stabilitu.

Právě zde se ukazuje další důležitá vlastnost tohoto průmyslu. Nestačí mít kvalitní vědecký výzkum a nestačí mít kapitál na výstavbu továrny. Potřebná je současně dostatečně velká a předvídatelná poptávka, dlouhodobé financování, výrobní zkušenost a prostředí, ve kterém se kolem producentů postupně vytvoří celý dodavatelský řetězec. Čínský příklad podle Mezinárodní energetické agentury EIA ukazuje, že nejvýznamnějším veřejným zásahem nakonec nemusela být jednotlivá dotace, ale vytvoření rozsáhlého domácího trhu, který dal výrobcům prostor růst.

Evropa a Spojené státy dnes stojí před podstatně obtížnější situací, než v jaké se nacházeli první výrobci baterií před několika desetiletími. Trh je mnohem větší, ale současně mnohem konkurenčnější. Výrobní procesy jsou složitější a vývoj pokračuje rychlejším tempem. Lithium iontové baterie navíc představují jednu z oblastí, kde je technologická konkurence mimořádně intenzivní. V roce 2023 připadalo na bateriové technologie přibližně 40 % všech patentů souvisejících s energetikou. Tak vysoký podíl neměla v historii žádná jiná jednotlivá energetická technologie.

Výzva pro západní producenty

Pro Evropu z toho plyne nepříjemné, ale důležité poučení. Vybudovat domácí výrobní kapacity neznamená automaticky dohnat technologickou a nákladovou úroveň největších asijských výrobců. Menší domácí producenti mohou mít strategický význam, ale v krátkodobém horizontu bude obtížné překonat výhodu firem, které už mají obrovský objem výroby, rozsáhlou dodavatelskou síť a desetiletí zkušeností. Jednou z cest proto může být spolupráce s předními asijskými producenty a využití jejich znalostí při budování evropského průmyslového ekosystému. Podobně se ostatně v minulosti rozvíjel bateriový průmysl v Severní Americe a Evropě díky spolupráci s japonskými a korejskými výrobci.

Význam baterií navíc zdaleka nekončí u automobilů. Elektromobily a bateriová úložiště dnes dohromady představují přibližně 90 % trhu s lithium iontovými bateriemi a jejich nasazení mezi lety 2020 a 2025 vzrostlo více než šestinásobně. Současně však baterie stále více pronikají do dalších oblastí. Potřebují je datová centra, robotika, drony, průmyslová zařízení a další systémy, které se neobejdou bez výkonného a spolehlivého zdroje energie.

S tím souvisí také otázka surovin a recyklace. Rychlý růst výroby znamená vyšší poptávku po lithiu, niklu, kobaltu a grafitu. Recyklace baterií může v budoucnu sehrát významnou roli při získávání těchto kritických surovin a posílení bezpečnosti dodavatelských řetězců. Dnes však její přínos k pokrytí celkové potřeby surovin zůstává omezený, mimo jiné proto, že množství baterií dosluhujících po skončení jejich životnosti zatím neroste stejně rychle jako výroba nových článků. Významnou část současné recyklace proto představuje především zpracování výrobního odpadu vznikajícího přímo při výrobě článků a jejich komponent.

Skutečný klíč k budoucí energetice

Příběh lithium iontových baterií tak není pouze příběhem jedné technologie. Ukazuje, že cesta od vědeckého objevu k průmyslové převaze může trvat desítky let a vyžaduje propojení výzkumu, kapitálu, výroby, surovin, trhu i dlouhodobé průmyslové strategie. Technologie, která vznikala mimo jiné jako reakce na ropnou krizi sedmdesátých let, se mezitím stala jedním ze základů nastupujícího elektrifikovaného hospodářství.

A právě v tom spočívá možná nejdůležitější lekce současného vývoje. O budoucí podobě energetiky nebude rozhodovat pouze to, kdo vymyslí lepší baterii. Stejně důležité bude, kdo ji dokáže vyrábět levně, ve velkém, s dostatečnou kvalitou a s bezpečným přístupem k surovinám. Čína ukazuje, jak daleko lze dojít, když se všechny tyto části propojí do jediného průmyslového systému. Pro ostatní země proto nebude otázkou pouze to, zda chtějí vlastní bateriový průmysl. Mnohem zásadnější bude, zda dokážou vytvořit podmínky, ve kterých může během příštích desetiletí skutečně vyrůst.

Text vychází z analýzy Mezinárodní energetické agentury (IEA) The rise of lithium-ion batteries, zveřejněné 7. září 2026. Studie sleduje vývoj lithium iontových baterií od prvního výzkumu po ropné krizi v 70. letech až po jejich dnešní postavení v automobilovém průmyslu, energetice a dalších technologických odvětvích a současně ukazuje, jak se Čína během několika desetiletí vypracovala z pozice pozdějšího hráče mezi světové lídry v jejich výrobě.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Přes miliardu dolarů na obnovu půdy a odolnost vůči suchu, desítky projektů v 23 zemích a nová iniciativa pro světové pastviny. Zároveň však bez globálního rámce pro řešení sucha a s řadou zásadních otázek odložených na další konferenci. COP17 v mongolském Ulánbátaru tak skončila výsledkem, který lze jen obtížně označit za neúspěch, ale ještě obtížněji za průlom. Svět se shodl, že degradovaná půda představuje jednu z největších environmentálních a hospodářských hrozeb současnosti. Na tom, jak rychle a za jaké peníze ji začít skutečně obnovovat, však shoda stále chybí.

Sedmnáctá konference smluvních stran Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci UNCCD se konala od 17. do 28. srpna v mongolském Ulánbátaru pod heslem Obnova půdy, obnova naděje. Volba Mongolska nebyla náhodná. Přibližně 77 procent jeho území je podle UNCCD degradováno a země patří mezi státy nejvíce zasažené desertifikací, suchem a zhoršováním stavu pastvin. Konference proto měla od začátku ambici posunout pozornost od politických prohlášení k praktickému financování obnovy krajiny. Právě v tomto směru přinesla několik konkrétních výsledků.

Miliardové injekce versus propastná realita potřeb

Nejviditelnějším výsledkem je finanční obnos ve výši přibližně 1,3 miliardy dolarů určený na obnovu půdy a zvyšování odolnosti vůči suchu. Podle World Resources Institute z této částky připadá přibližně 644,5 milionu dolarů na nově identifikované financování. Peníze mají podpořit projekty ve 23 zemích a významnou část tvoří investice zaměřené na obnovu pastvin, udržitelnější hospodaření s krajinou a posilování odolnosti vůči suchu. Euronews označila právě mobilizaci těchto prostředků za jeden z nejvýznamnějších hmatatelných výsledků celé konference.

Částka 1,3 miliardy dolarů však působí mnohem lépe, pokud se na něj podíváme samostatně, než v kontextu skutečných potřeb. World Resources Institute upozorňuje, že každoročně chybí na financování obnovy půdy přibližně 278 miliard dolarů. Nově oznámené prostředky proto představují důležitý signál, nikoli vyřešení problému. Podobně hodnotí výsledek IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody, International Union for Conservation of Nature), která ocenila více než 1,3 miliardy dolarů přislíbených na obnovu půdy a odolnost vůči suchu, zároveň však upozornila, že rozhodující bude, zda se peníze skutečně dostanou ke komunitám a do konkrétní krajiny.

Hledání cesty k lidem na venkově

Právě otázka financování je přitom zásadní. Obnova degradované půdy není jednorázová investice, ale dlouhodobý proces zahrnující zemědělství, vodní hospodářství, ochranu biodiverzity, obnovu půdní úrodnosti i adaptaci na měnící se klimatické podmínky. Pokud se finanční prostředky soustředí především na velké projekty a nebudou dostatečně dostupné lidem, kteří krajinu skutečně obhospodařují, může zůstat velká část potenciálu obnovy nevyužita. Právě na tento problém upozornily organizace Both ENDS a další občanské iniciativy. Podle jejich hodnocení zůstává značná část potřebných prostředků mimo dosah místních komunit, přestože právě jejich práce rozhoduje o tom, zda se obnova půdy projeví v reálném území.

Výraznou pozornost proto COP17 věnovala pastvinám a lidem, kteří na nich hospodaří. Vznikla Rangelands Flagship Initiative, která má prostřednictvím mezinárodní spolupráce podpořit obnovu pastvin a udržitelné pastevectví. Pastviny pokrývají více než polovinu světové souše a podle UNCCD přímo podporují živobytí přibližně 500 milionů lidí. Přesto patří mezi ekosystémy, kterým byla v globální environmentální politice dlouhodobě věnována menší pozornost než například lesům. COP17 tento nepoměr alespoň částečně napravila.

V rámci kampaně za schválení této iniciativy byla navíc představena nová ekonomická analýza, která poprvé vyčíslila globální hodnotu ekosystémových služeb světových pastvin na závratných 47 bilionů dolarů ročně, což výrazně pomohlo přesunout pastviny do popředí světového zájmu.

Právě zde se ukazuje jedna z důležitých změn v pohledu na obnovu půdy. Nejde pouze o výsadbu stromů nebo technickou rekultivaci degradovaného území. Jde o způsob hospodaření s půdou, vodou a vegetací a také o ekonomické podmínky lidí, kteří na krajině závisejí. Global Pastoralist Declaration proto požaduje větší ochranu práv pastevců a jistější postavení lidí, kteří o pastviny pečují. IUCN označila větší uznání pasteveckých komunit za jeden z významných výsledků konference.

Zablokované dohody o prevenci katastrof

Mnohem méně přesvědčivý je však výsledek v oblasti sucha. Právě tady se očekávalo, že COP17 naváže na neuzavřenou otázku z předchozí konference v Rijádu a posune vznik globálního rámce pro prevenci a zvládání sucha. To se nestalo. Země se na takovém rámci neshodly a otázka byla odložena na COP18, která se uskuteční v Egyptě v roce 2028. IUCN tento výsledek označila za nedostatečně ambiciózní, přestože ocenila, že sucho zůstalo pevnou součástí programu dalšího jednání. Hlavním bodem sváru bylo, že rozvojové a suchem nejvíce postižené země intenzivně tlačily na schválení právně závazného protokolu o financování sucha, což se však kvůli odporu některých silných ekonomik nepodařilo naplnit.

Podobně otevřeně výsledek hodnotí UNEP (Program OSN pro životní prostředí, United Nations Environment Programme). Její výkonná ředitelka Inger Andersen po skončení konference uvedla, že svět sice udělal určitý pokrok, ale stále potřebuje další práci v oblasti sucha, financování a realizace již přijatých cílů. Podle UNEP přitom může do roku 2050 sucho zasáhnout více než tři čtvrtiny světové populace. Tím se problém půdy dostává daleko za hranice ochrany životního prostředí. Sucho znamená ztrátu vody, úrody, příjmů a v některých regionech také důvod k migraci.

Euronews proto hodnotí COP17 jako konferenci s významnými konkrétními výsledky, ale zároveň připomíná, že stejně jako u předchozích konferencí zůstává obtížné dosáhnout jednoty na komplexních závazcích. The Diplomat popisuje výsledek podobně. Za jeden z nejvýznamnějších výstupů považuje právě Rangelands Flagship Initiative a finanční balík 1,3 miliardy dolarů, současně však upozorňuje na neúspěch při vytváření nového finančního mechanismu pro sucho.

Střety mocností a opomíjená témata

Ještě kritičtější pohled přichází ze strany občanské společnosti. Už na začátku konference Spojené státy a Rusko vznesly námitky proti zařazení některých bodů na program. Týkaly se mimo jiné budoucího strategického rámce UNCCD (Úmluva OSN o boji proti desertifikaci, United Nations Convention to Combat Desertification), postavení občanské společnosti, genderových otázek a spolupráce mezi úmluvami o klimatu, biodiverzitě a desertifikaci. Některé z těchto otázek tak zůstaly odloženy nebo nebyly v průběhu COP17 plně vyřešeny. UNDP (Rozvojový program OSN, United Nations Development Programme) po skončení konference uvedl, že čtyři významné oblasti, mezi nimi sucho, migrace, adaptace přizpůsobení se podmínkám sucha a suchého klimatu nebo sdílení znalostí a přenos technologií, byly odsunuty na COP18.

To je důležité také proto, že degradace půdy není problémem pouze venkova. Podle UNCCD je již degradováno až 40 procent světové souše a důsledky se týkají přibližně 3,2 miliardy lidí. Degradace půdy ovlivňuje produkci potravin, dostupnost vody, biodiverzitu, ekonomickou stabilitu i schopnost společnosti reagovat na klimatické extrémy. Obnova půdy tak není pouze otázkou ochrany přírody. Stává se součástí potravinové, vodní, hospodářské a bezpečnostní politiky.

Přenos globálních vizí do regionální praxe

Z tohoto pohledu je významný také Ulaanbaatarský akční rámec pro města a samosprávy, Steppe Action Agenda a snaha propojit hospodaření s půdou a vodou. COP17 ukázala, že globální cíle budou jen obtížně naplňovány, pokud se jejich realizace nepřenese na úroveň regionů, měst, obcí, zemědělců a místních komunit. Právě proto je důležité, že se součástí výsledků stal také Mayor's Forum a že města požadují trvalejší postavení při provádění politik zaměřených na obnovu půdy.

Zajímavý je v tomto směru i český pohled. Česká republika se v Mongolsku podle Ministerstva životního prostředí zapojila do hledání řešení pro obnovu půdy a zvládání sucha. České zkušenosti mají význam právě proto, že problémy, které se mohou na první pohled jevit jako vzdálené od evropské reality, se stále více dotýkají také střední Evropy. Degradace půdy, úbytek organické hmoty, schopnost krajiny zadržovat vodu a dopady dlouhodobého sucha jsou témata, která nelze oddělit od zemědělství, vodního hospodářství ani od adaptace na klimatické podmínky.

Klíčovým politickým výstupem celého summitu se stalo přijetí Ulánbátarské deklarace. Dokument potvrzuje závazek k dosažení neutrality degradace půdy, zdůrazňuje potřebu posílit provádění přijatých opatření, zlepšit soudržnost politik a zajistit lepší přístup k financování obnovy půdy. COP17 zároveň schválila závěry mezivládní pracovní skupiny pro budoucí strategický rámec UNCCD, který má navázat na současný strategický rámec pro období 2018 až 2030 a určit další směřování úmluvy.

Skutečné vysvědčení vystaví až sama krajina

COP17 tedy nepřinesla jednu velkou dohodu, která by změnila způsob, jakým svět přistupuje k desertifikaci. Přinesla ale něco možná praktičtějšího. Peníze, konkrétní projekty, iniciativu pro pastviny, větší důraz na místní správu a jasnější propojení půdy, vody, potravin a lidských živobytí. Současně odkryla hranice současné mezinárodní spolupráce. Svět už dnes poměrně přesně ví, jak rozsáhlý problém degradace půdy představuje. Ví také, že prevence je levnější než řešení následků sucha, ztráty úrody nebo migrace. Co stále chybí, je dostatek dlouhodobého financování a schopnost přenést globální závazky do skutečných opatření v krajině.

Právě v tom bude nakonec spočívat skutečné hodnocení COP17. Nikoli v tom, kolik deklarací bylo přijato v Ulánbátaru, ale v tom, kolik hektarů degradované půdy bude za několik let skutečně obnoveno, kolik vody zůstane v krajině, kolik zemědělců a pastevců bude schopno pokračovat ve své práci a zda budou komunity lépe připraveny na další období sucha. COP17 dala těmto cílům peníze a některé nové nástroje. Na největší společnou otázku však zatím odpověď nenašla. A ta zní jednoduše. Co udělá svět dříve, než další půda vyschne.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Čistší ovzduší, nižší emise a zdravější populace nemusí znamenat ekonomickou oběť. Naopak. Nová globální analýza OSN ukazuje, že pokud státy propojí opatření proti znečištění ovzduší s klimatickou politikou, mohou získat přibližně 15 dolarů ekonomických přínosů za každý investovaný dolar. Do balíku řešení přitom patří také lepší nakládání s odpady a odpadními vodami. Podle autorů by úplné zavedení 25 prověřených opatření mohlo do roku 2050 zabránit 144 milionům předčasných úmrtí souvisejících se znečištěním ovzduší a současně výrazně snížit emise oxidu uhličitého, metanu i dalších škodlivin.

Nová zpráva UNEP a Climate and Clean Air Coalition s názvem Hidden assets: The economic and health case for climate and clean air action přináší jednu z dosud nejkomplexnějších ekonomických analýz společného řešení klimatické změny a znečištění ovzduší. Její hlavní sdělení je pozoruhodně jednoduché. Opatření, která současně snižují emise skleníkových plynů a znečištění ovzduší, mohou přinášet podstatně vyšší ekonomický užitek, než kdyby se oba problémy řešily odděleně. Každý jeden dolar vložený do tohoto integrovaného přístupu podle analýzy přinese přibližně 15 dolarů ekonomických přínosů. I při započtení pouze přímých tržních přínosů, například nižších nákladů na zdravotní péči a vyšší produktivity práce, zůstává návratnost kolem čtyř dolarů na každý investovaný dolar.

Ekonomický význam těchto opatření přitom podle autorů postupně výrazně roste. Roční přínosy by v roce 2035 odpovídaly přibližně 2,8 procenta světového HDP, v roce 2050 už 4,5 procenta a v roce 2100 dokonce 11,4 procenta světového HDP. Samotná realizace navrženého balíku by v příštím desetiletí vyžadovala investice odpovídající přibližně 0,7 procenta světového HDP, přičemž tento podíl by měl v dlouhodobém horizontu klesat. Pro srovnání, explicitní dotace na fosilní paliva představovaly v roce 2022 podle zprávy 2,18 procenta světového HDP a výdaje na zdravotní péči dosáhly v roce 2023 přibližně 9,3 procenta HDP.

Odpadové hospodářství jako klíčová součást řešení

Právě zde se otevírá důležitá souvislost pro odpadové hospodářství. Odpad není v nové analýze vnímán pouze jako problém, který je třeba jen odstranit, ale jako jedna z oblastí, kde lze současně omezovat znečištění ovzduší, emise skleníkových plynů a zdravotní rizika. Odpadové hospodářství je společně s energetikou, průmyslem, dopravou, zemědělstvím a potravinovým systémem nebo vytápěním a vařením součástí šesti sektorů, na které se analýza zaměřuje. Mezi doporučená opatření patří lepší nakládání s tuhými odpady a odpadními vodami.

Významnou roli přitom hrají především látky, které mají současně výrazný dopad na klima i kvalitu ovzduší. Zpráva pracuje například s metanem, černým uhlíkem a hydrofluoruhlovodíky. U metanu je propojení s odpadovým hospodářstvím zvlášť významné. Vzniká mimo jiné při rozkladu biologicky rozložitelného odpadu na skládkách a jeho zachycování nebo předcházení jeho vzniku proto může mít rychlý klimatický efekt. Podobně důležitou roli má omezení spalování odpadů a dalších materiálů v podmínkách, které vedou k emisím částic a dalších škodlivin.

Analýza přitom ukazuje, že nejde pouze o dlouhodobý klimatický efekt. Pokud by bylo všech 25 navržených opatření plně zavedeno, mohlo by podle modelování dojít do roku 2050 k přibližně šedesátiprocentnímu snížení emisí metanu a k redukci významných látek znečišťujících ovzduší, mezi které patří černý uhlík, oxid siřičitý a oxidy dusíku, zhruba o 70 procent. Oxid uhličitý by mohl být oproti základnímu scénáři v roce 2050 přibližně poloviční. Model současně odhaduje, že zavedení opatření by zabránilo přibližně 0,34 °C globálního oteplení do roku 2050 a až 1,4 °C do roku 2100.

Pro odpadový sektor je důležité, že zpráva nepracuje pouze s technologickými investicemi. Lepší nakládání s odpady a odpadními vodami staví vedle opatření, jako je rozvoj obnovitelných zdrojů energie, energetická účinnost, elektrifikace dopravy, snižování úniků ropy a zemního plynu, efektivnější zemědělství nebo omezení spalování zemědělských zbytků. Odpadová politika se tak v modelu stává součástí širšího systému, ve kterém jedno opatření může současně přinášet klimatický, zdravotní i ekonomický efekt.

Miliardové investice zachrání miliony lidských životů

Velmi silným argumentem je zdravotní dopad. Podle analýzy bylo v roce 2025 vystavení člověkem způsobenému venkovnímu znečištění ovzduší spojeno s přibližně 6,4 milionu předčasných úmrtí. Další dva miliony předčasných úmrtí připadaly na znečištění vnitřního ovzduší, z toho přibližně 300 tisíc u dětí. Venkovní znečištění bylo ve stejném roce spojováno také s 5,5 milionu nových případů dětského astmatu a dvěma miliony nových případů demence.

Celkový potenciál je ještě výraznější při pohledu do roku 2050. Úplné zavedení 25 opatření by podle modelu mohlo kumulativně zabránit přibližně 144 milionům předčasných úmrtí způsobených znečištěním ovzduší. Z toho 96 milionů připadá na znečištění venkovního ovzduší. Vedle toho by bylo možné předejít stovkám milionů případů chronických onemocnění.

Institucionální bariéry zbytečně brzdí nutný pokrok

Zpráva zároveň upozorňuje na problém, který je pro evropskou i českou environmentální politiku velmi dobře známý. Největší překážkou často nejsou technologie ani samotná ekonomická návratnost, ale způsob, jakým jsou jednotlivé oblasti veřejné politiky rozděleny mezi instituce a rozpočty. Klimatická politika může sledovat jiné cíle než politika kvality ovzduší, zdravotnictví nebo odpadové hospodářství. Přínos investice do jedné oblasti se přitom může projevit především v jiné. Úspora emisí například nepřinese všechny své ekonomické výnosy přímo provozovateli zařízení, protože část přínosu se projeví ve zdravotním systému, produktivitě práce nebo v nižších škodách způsobených klimatickou změnou.

Právě toto rozdělení přínosů je podle autorů jedním z důvodů, proč se investice s mimořádně příznivou ekonomickou návratností nerealizují rychleji. Institucionální překážky mohou podle analýzy zpomalit úplnou implementaci navržených opatření globálně téměř o osm let. Jejich odstranění by přitom mohlo podle modelu odemknout do roku 2040 až 10 bilionů dolarů dodatečných zdravotních přínosů. Každý rok odkladu zároveň podle zprávy znamená ztrátu více než 1,5 bilionu dolarů ročních ekonomických přínosů.

Vzájemný vztah a propojenost lze přitom chápat jako určitou pozitivní spirálu. Čistší ovzduší a nižší expozice škodlivinám znamenají zdravější obyvatele, což se následně promítá do menšího zatížení zdravotnického systému a nižší spotřeby zdravotnických služeb. A každá zdravotní péče s sebou nese také materiálovou a odpadovou stopu, od jednorázových pomůcek přes obaly léčiv až po další zdravotnické odpady. Méně nemocných tak neznamená pouze nižší náklady na zdravotnictví, ale potenciálně také méně vznikajícího odpadu, menší spotřebu materiálů a energie a nižší environmentální zátěž. Opatření zaměřené původně na kvalitu ovzduší nebo klima se tak může postupně promítnout do zdraví obyvatel, ekonomiky, fungování zdravotnictví i odpadového hospodářství. Čím více se podaří tyto vazby při rozhodování zohlednit, tím lépe lze zachytit skutečnou hodnotu environmentálních investic.

Pro odpadové hospodářství z toho plyne poměrně zásadní závěr. Investice do prevence vzniku odpadů, lepšího sběru a zpracování, zachytávání emisí ze skládek, efektivnějšího nakládání s biologicky rozložitelnými odpady nebo modernizace čištění odpadních vod nelze hodnotit pouze podle bezprostředních nákladů a výnosů konkrétního zařízení. Jejich skutečná hodnota se může projevit současně v několika systémech. V nižších emisích metanu, menším množství škodlivin v ovzduší, nižší zdravotní zátěži, vyšší produktivitě, úspoře přírodních zdrojů i v omezení budoucích škod způsobených klimatickou změnou.

Výfukové plyny výletních lodí mohou obsahovat ultrajemné částice bohaté na vanad a nikl, které v laboratorních modelech vyvolávají silnou zánětlivou reakci a současně oslabují antivirovou obranu buněk. Nová studie z britského Southamptonu ukazuje, že právě vanad může být jedním z klíčových faktorů, který tento nebezpečný biologický účinek způsobuje.

Více než 80 procent objemu světového mezinárodního obchodu putuje po moři a přístavy se proto staly neoddělitelnou součástí globální ekonomiky. Současně jsou však místem, kde se vysoká koncentrace lodní dopravy dostává do bezprostředního kontaktu s městskou populací. Právě tento problém sledoval tým vědců z University of Southampton ve studii Ultrafine particulate matter emitted from ships drives inflammation and susceptibility to viral infection publikované v časopise Environment International. Výzkumníci odebírali vzorky částic v přístavu Southampton mezi lety 2018 a 2020 a porovnávali několik různých zdrojů znečištění včetně terminálu pro výletní lodě, kontejnerového terminálu, recyklace kovů a městského pozadí.

Pozornost věnovali především ultrajemným částicím. Jde o částice s aerodynamickým průměrem menším než 100 nanometrů, tedy částice tak malé, že se při vdechnutí mohou dostávat hluboko do dolních cest dýchacích a až do plicních sklípků. Na rozdíl od PM10 a PM2,5 přitom tato frakce není běžně regulována ani běžně monitorována. Právě zde se podle autorů nachází jeden z významných problémů současného přístupu k hodnocení kvality ovzduší. Regulace totiž tradičně sleduje především celkovou hmotnost částic, tedy kolik částic se ve vzduchu nachází, zatímco pro jejich účinek na lidské zdraví může být stejně důležité, z čeho jsou částice složeny, jak jsou velké a odkud pocházejí.

Skrytý otisk těžkých paliv

Vzorky odebrané u výletních lodí přitom vykazovaly poměrně výrazný chemický podpis. Ultrajemná frakce obsahovala zvýšené koncentrace vanadu, niklu a kobaltu. První dva prvky jsou známými indikátory spalování těžkých lodních paliv. Kobalt je zajímavější. Autoři jej označují za nový potenciální indikátor spalování odsířených těžkých paliv. Jeho výskyt současně koreloval s molybdenem, což odpovídá hypotéze, že může souviset s katalyzátory používanými při odsiřování paliv.

Významné je také to, že koncentrace vanadu, niklu a kobaltu rostla s klesající velikostí částic. Nejvýraznější obohacení se objevovalo právě v ultrajemné frakci. Současně vědci pozorovali vyšší koncentrace těchto prvků v období hlavní sezony výletních lodí a jejich množství souviselo s dobou, po kterou byla loď přítomna u příslušného kotviště. Směr proudění vzduchu navíc odpovídal směru, odkud přicházely emise spojené s provozem výletních lodí. Soubor těchto pozorování vedl autory k závěru, že výletní lodě jsou nejpravděpodobnějším zdrojem tohoto specifického znečištění.

Agresivní reakce lidských buněk

Tím ovšem chemická část studie teprve začíná. Vědci následně ověřovali, zda se toto odlišné chemické složení promítá také do toho, jak částice působí na živé buňky. A rozdíl byl výrazný. Ultrajemné částice odebrané u terminálu výletních lodí vyvolaly v buňkách epitelu dýchacích cest nejsilnější produkci interleukinu 8, tedy látky, která pomáhá spouštět a zesilovat zánětlivou reakci. Podobný trend se objevil také u dalších zánětlivých mediátorů, mezi nimiž byly IL 6, GM CSF, TNF alfa a IL 1 beta. Jinými slovy, částice nebyly pouze chemicky odlišné. V laboratorním modelu byly také biologicky aktivnější a vyvolávaly rozsáhlejší prozánětlivou reakci.

Ještě zajímavější obraz poskytla analýza RNA, tedy sledování toho, které geny buňky po kontaktu s částicemi zapínají a které naopak utlumují. Po expozici buněk ultrajemným částicím z výletních lodí bylo identifikováno 925 genů se zvýšenou expresí a 412 genů se sníženou expresí. Analýza souborů biologických procesů, které jsou těmito geny řízeny, ukázala výraznou aktivaci mechanismů spojených se zánětem. Současně však došlo k potlačení genů podílejících se na interferonové odpovědi, tedy na obranném systému, který buňce pomáhá reagovat na virovou infekci. To je zásadní, protože interferonová signalizace patří mezi základní mechanismy vrozené antivirové obrany.

Hlavní podezřelý jménem vanad

Právě zde se studie dostává k vanadu. Výzkumníci odděleně testovali tři kovy, které byly v částicích z výletních lodí výrazně zastoupeny. Vanad dokázal v buněčných kulturách zopakovat klíčové účinky částic z lodí. Vyvolal uvolňování IL 8 a zvýšil tyrozinfosforylaci, tedy chemickou úpravu bílkovin, která ovlivňuje jejich aktivitu a přenos signálů uvnitř buňky. Nikl ani kobalt přitom stejné účinky nedokázaly reprodukovat. Výsledky tak ukazují na vanad jako na významného kandidáta odpovědného a část biologických účinků lodních ultrajemných částic.

Ještě výraznější byl účinek vanadu na obranu buněk proti virům. Výzkumníci zjistili, že vanad nebrání buňkám ve tvorbě interferonu, tedy látky, která má před virovou infekcí varovat okolní buňky a nastartovat jejich obranné mechanismy. Dokázal však narušit další krok, při němž buňka na tento varovný signál reaguje a aktivuje soubor genů potřebných k potlačení viru. Antivirový alarm tedy může být spuštěn, ale jeho signál se nedostane tam, kam má. Tento účinek přetrvával dokonce i tehdy, když vědci buňkám dodali interferon beta přímo. Výsledek tak naznačuje, že vanad nemusí blokovat samotnou tvorbu tohoto varovného signálu, ale spíše narušuje jeho další přenos uvnitř buňky. Obranný mechanismus je tedy spuštěn, ale buňka na něj nedokáže odpovídajícím způsobem reagovat.

Podobný experiment následoval se SARS-CoV-2. Tentokrát vědci použili jiný buněčný model a míru infekce sledovali pomocí virových ložisek. Výsledkem bylo zvýšení virové replikace závislé na expozici vanadu, a to až téměř pětinásobně. To je patrně nejvýraznější číslo celé studie, současně je ale třeba správně chápat jeho význam. Nejde o epidemiologické zjištění, podle kterého by lidé vystavení lodním emisím měli pětkrát vyšší riziko infekce. Jde o laboratorní výsledek ukazující, že vanad za daných experimentálních podmínek dokáže výrazně zvýšit množení viru v buněčném systému.

Slepé místo moderních čistících systémů

Studie tím současně upozorňuje na otázku, zda současná emisní opatření zachycují všechny složky lodního znečištění, které mohou být z hlediska zdraví významné. V oblasti Southamptonu platí velmi přísné limity obsahu síry v lodních palivech a lodě mohou alternativně používat těžké palivo spolu s odsiřovacími systémy. Jenže právě zde se může objevit rozdíl mezi tím, co emisní limity sledují, a tím, co může mít význam pro lidské zdraví. Systémy pro čištění lodních spalin, takzvané scrubbery, navíc podle autorů nedokážou účinně zachytit velmi malé částice o velikosti pod jeden mikrometr. Loď tak může splnit požadavky na emise síry a současně do ovzduší vypouštět ultrajemné částice obsahující kovy téměř beze změny.

To je důležitý moment i z pohledu budoucí regulace. Pokud se emisní politika soustředí především na celkovou hmotnost částic, oxidy síry nebo další sledované parametry, nemusí dostatečně zachytit rozdíly mezi jednotlivými zdroji a chemickým složením částic. Stejné množství částic totiž nemusí znamenat stejný biologický účinek. Studie právě na příkladu výletních lodí ukazuje, že velmi malá částice obohacená o specifické kovy může mít v buněčném modelu výrazně jiný účinek než částice pocházející z jiného zdroje.

Autoři upozorňují, že použité koncentrace částic v buněčných experimentech byly o několik řádů vyšší než množství, které by se pravděpodobně dostalo do plic člověka při běžné expozici. Cílem experimentu totiž nebylo přesně napodobit reálnou expozici člověka, ale identifikovat mechanismus možného poškození a ověřit jeho biologickou plausibilitu, tedy zda je pozorovaný účinek z biologického hlediska možný a zda pro něj existuje věrohodný mechanismus. Současně upozorňují, že v reálném prostředí zatím není dostatečně dobře popsáno, jak se lodní ultrajemné částice šíří městským prostorem a jak velké dlouhodobé expozici je skutečně vystavena populace.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Čistší ovzduší není jen otázkou zdraví lidí a přírody. Může mít překvapivě přímý vliv také na množství elektřiny, které vyrobí solární panely. Vědci nyní ukázali, že způsob, jakým státy snižují emise, může ovlivnit nejen samotné klima a kvalitu ovzduší, ale také výkon fotovoltaiky. Rozhodující přitom nejsou pouze sluneční paprsky dopadající na panely. Významnou roli hrají částice v atmosféře a jejich působení na oblačnost.

Solární elektrárna potřebuje ke své práci především sluneční záření. Zdá se proto logické, že její výrobu určuje hlavně množství slunce, počasí, roční období a technické parametry panelů. Atmosféra však do tohoto vztahu vstupuje mnohem výrazněji, než by se mohlo zdát. Částice rozptýlené ve ovzduší mohou sluneční záření pohlcovat nebo rozptylovat a některé z nich současně ovlivňují vznik, vlastnosti a životnost oblaků.

Právě tuto vazbu nyní podrobně zkoumal mezinárodní výzkumný tým vedený Hongrongem Shi. Studie Carbon neutrality strategies modulate air quality effects on solar power generation byla publikována 1. září 2026 v časopise Nature Communications a zaměřila se na Čínu. Výzkumníci propojili modely energetiky a ekonomiky s modelováním počasí a chemického složení atmosféry a následně přidali model fungování fotovoltaických elektráren. Díky tomu mohli sledovat nejen to, jak různé strategie snižování emisí ovlivní kvalitu ovzduší, ale také jak se tento efekt následně promítne do výroby solární elektřiny.

Miliardové přínosy ekologických scénářů

Výsledek je pozoruhodný. Scénář založený na výraznějším rozvoji obnovitelných zdrojů by podle modelu vedl do roku 2060 k dodatečné roční výrobě solární elektřiny ve výši 57 526 GWh ve srovnání se scénářem pokračování dosavadního vývoje. Výzkumníci tuto dodatečnou výrobu vyčíslili také ekonomicky na přibližně 5,18 miliardy dolarů ročně. Nejde tedy pouze o nepřímý ekologický přínos čistšího ovzduší. Zlepšení kvality atmosféry se může vrátit přímo v podobě vyšší výroby elektřiny.

Podstatné přitom je, že nejde jednoduše o to, že čistší ovzduší propustí více slunečního záření. Výzkum ukázal, že největší část výsledného efektu souvisí s interakcemi mezi aerosoly a oblaky. Aerosolové částice mohou působit jako kondenzační jádra a ovlivňovat vlastnosti oblačnosti. Ta následně mění množství slunečního záření, které se dostává k povrchu Země a tedy i k fotovoltaickým panelům. Podle autorů studie proto právě aerosolově oblačné interakce představují hlavní mechanismus, kterým se kvalita ovzduší promítá do budoucí výroby solární elektřiny.

Globální ztráty solární energie

Studie analyzovala téměř 141 000 jednotlivých fotovoltaických zařízení po celém světě a zjistila, že aerosoly v roce 2023 snížily globální výrobu solární elektřiny přibližně o 111 TWh, což odpovídá 5,8 procenta celkové výroby fotovoltaiky. Zajímavé je také srovnání tohoto čísla s nově instalovanými elektrárnami. V letech 2017 až 2023 odpovídaly každoroční ztráty způsobené aerosoly v průměru přibližně třetině energie, kterou ve stejném období přidávaly nové fotovoltaické instalace.

V Číně byl efekt ještě výraznější. Aerosoly zde v roce 2023 podle této analýzy snížily výrobu fotovoltaiky o 7,7 %. Výzkumníci zároveň zjistili, že ztráty způsobené aerosoly od roku 2017 klesaly přibližně o 1,4 % ročně. Důležitou roli podle nich sehrálo zpřísňování emisních kontrol. Zatímco Čína tedy současně pokračovala v rozsáhlém rozvoji solární energetiky, zlepšování kvality ovzduší pomáhalo snižovat část ztrát, které atmosférické aerosoly fotovoltaice způsobují.

Problém se znečištěním samotných panelů

Aerosoly navíc nejsou jediným problémem. Částice se mohou usazovat přímo na povrchu panelů a vytvářet tak vrstvu nečistot, která dále omezuje množství záření dopadajícího na fotovoltaické články. V tomto případě se k atmosférickému rozptylu a pohlcování přidává takzvané znečištění povrchu panelů. Výzkum publikovaný v časopise Atmospheric Environment například ukazuje, že v čínských podmínkách mají jak atmosférické zatemnění způsobené aerosoly, tak usazování částic měřitelný vliv na výkon fotovoltaiky.

Studie tak přináší zajímavý pohled na vztah mezi ochranou ovzduší a rozvojem obnovitelných zdrojů. Ukazuje, že investice do čistší atmosféry nemusí přinášet pouze zdravotní a ekologické přínosy. V případě rychle rostoucí fotovoltaiky se mohou promítnout také do množství elektřiny, kterou dokáže existující energetická infrastruktura vyrobit. Čistší ovzduší nemusí být jen zdravější prostředím pro život. Může se stát také jedním z faktorů, kolik energie ze slunce skutečně získáme.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

O jemných částicích PM_2,5 víme, že pronikají hluboko do lidského organismu a mají nepříznivé účinky na lidské zdraví. Nový výzkum ale ukazuje, že jejich působení nekončí u člověka. Globální analýza odhalila souvislost mezi znečištěním ovzduší a způsobem, jakým vegetace hospodaří s vodou. Výzkumníci přitom odhalili mechanismus, který dosavadní pohled na působení znečištění ovzduší na rostliny rozšiřuje.

Rostlina potřebuje k růstu vodu, oxid uhličitý a světlo. Vodu přijímá kořeny, oxid uhličitý získává z atmosféry a energii ze slunečního záření využívá při fotosyntéze. Díky tomu vytváří organické látky, ze kterých vzniká nová biomasa. Voda však rostlinou především protéká a velká část jí nakonec uniká přes listy do atmosféry.

Právě vztah mezi získaným uhlíkem a množstvím vody, které rostlina při tomto procesu ztratí, popisuje účinnost využití vody. Když tedy rostlina přijme určité množství vody, podstatné není jen to, kolik vody přes ni projde, ale také kolik uhlíku při tom dokáže získat a uložit do nové biomasy.

Vliv jemných částic na efektivitu rostlinného metabolismu

Podle nové studie tento poměr částice PM₂,₅ zhoršuje. Výzkumníci z University of Hong Kong, Chinese Academy of Sciences, University of Tokyo a Peking University sledovali tento vztah v globálním měřítku. Využili údaje z letokruhů stromů, měření výměny oxidu uhličitého a vody mezi vegetací a atmosférou a družicová pozorování vegetace. Výsledky zveřejnili v časopise Nature Climate Change ve studii s názvem Particulate air pollution undermines plant water-use efficiency by inhibiting photosynthesis.

Jedním z hlavních zjištění je, že částice PM_2,5 omezují fotosyntézu. Jemné částice v ovzduší rozptylují a pohlcují část slunečního záření, takže k rostlinám dopadá méně záření, které mohou využít pro fotosyntézu. Výzkumníci současně zjistili snížení takzvané karboxylační kapacity, tedy schopnosti listů využívat oxid uhličitý při tvorbě organických látek. Rostlina tak má méně světelné energie a zároveň hůře využívá CO₂, který má k dispozici. Výsledkem je pomalejší fotosyntéza.

Pro účinnost využití vody je důležité, co se stane potom. Pokud rostlina fotosyntézou vytvoří méně organických látek, ale množství vody, které přes listy uniká do atmosféry, se nesníží stejnou měrou, zhorší se poměr mezi získaným uhlíkem a ztracenou vodou. Rostlina tak z vody, která jí projde, získá méně uhlíku.

Statistické vyjádření environmentálních faktorů

Právě tuto souvislost zachytila globální analýza. Výzkumníci spojili údaje ze 151 stanovišť s údaji ze 132 míst, kde byly přímo měřeny toky uhlíku a vody mezi vegetací a atmosférou. K tomu přidali údaje o koncentracích PM₂,₅, množství slunečního záření, teplotě, srážkách, CO₂ a dalších podmínkách prostředí. Výsledky ukázaly převážně negativní vztah mezi koncentrací PM_2,5 a účinností využití vody.

Studie zároveň umožnila porovnat význam PM_2,5 s dalšími faktory. Po zohlednění ostatních podmínek vysvětlovalo PM_2,5 přibližně 13 % variability účinnosti využití vody. U koncentrace CO₂ to bylo přibližně 22 %, u rozdílu mezi množstvím vodní páry v ovzduší a množstvím, které by ovzduší při dané teplotě mohlo obsahovat, kolem 16 %. Teplota vysvětlovala přibližně 13 %, sluneční záření 11 % a srážky kolem 10 %.

Těchto 13 % však neznamená, že zvýšení koncentrace PM_2,5 automaticky způsobí 13% pokles účinnosti využití vody. Číslo vyjadřuje podíl variability tohoto ukazatele, který statistická analýza spojila s PM_2,5 po zohlednění dalších podmínek. Síla reakce se proto mezi jednotlivými oblastmi liší.

Rozdíly v reakcích mezi typy vegetace

Rozdíly mezi vegetací byly podle studie skutečně výrazné. Lesy a nelesní porosty nereagovaly na PM₂,₅ stejným způsobem. Výsledek ovlivňovaly také místní klimatické podmínky, množství znečištění a vlastnosti samotné vegetace. Rostliny se liší například stavbou a vlastnostmi listů, schopností fotosyntézy i způsobem, jakým regulují ztráty vody. Stejná koncentrace PM₂,₅ proto nemusí mít všude stejný účinek.

Výsledky mají význam také pro dlouhodobý vývoj účinnosti využití vody. Rostoucí koncentrace CO₂ v atmosféře obecně zlepšuje schopnost rostlin získávat uhlík vzhledem k množství vody, které ztrácejí. Tento vývoj lze sledovat například podle izotopového složení uhlíku zachovaného v letokruzích stromů. Studie však ukazuje, že rostoucí množství CO₂ není tedy jedinou podmínkou, která rozhoduje o tom, jak rostliny budou s vodou hospodařit.

Globální důsledky pro ukládání uhlíku v krajině

Význam tohoto zjištění může růst s globálním oteplováním. Vyšší teploty zvyšují nároky vegetace na vodu a v řadě oblastí zároveň roste riziko sucha. Rostliny tam mohou čelit současně vyšší teplotě, menší dostupnosti vody a znečištěnému ovzduší. Jemné částice PM_2,5 tak představují další podmínku prostředí, která může ovlivnit schopnost vegetace růst a ukládat uhlík.

Důsledky se mohou projevit i mimo samotné rostliny. Vegetace je významným místem, kde se uhlík z atmosféry ukládá do biomasy. Zároveň přes ni prochází velké množství vody, která se z půdy dostává zpět do atmosféry. Pokud znečištění omezuje fotosyntézu a tím i tvorbu biomasy, může se snižovat také množství uhlíku, které vegetace ukládá.

Výzkumníci proto svá zjištění porovnali také s patnácti počítačovými modely používanými k popisu fungování vegetace. Modely, které působení částic znečišťujících ovzduší nezohledňují, nedokázaly vztah mezi PM₂,₅ a účinností využití vody reprodukovat. Podle autorů proto samotné klimatické podmínky, které se s koncentrací částic často mění současně, nestačí k vysvětlení pozorovaného vztahu.

Výsledek tak upozorňuje na dosud nedostatečně zachycenou součást fungování vegetace. Při předpovědích jejího vývoje se běžně pracuje s teplotou, srážkami, koncentrací CO₂ a dalšími podmínkami prostředí. Nová studie ukazuje, že do této rovnice je potřeba zahrnout také znečištění jemnými částicemi.

PM_2,5 tak nemusí představovat problém pouze pro lidské zdraví a kvalitu ovzduší. Mohou zasahovat také do vztahu mezi uhlíkem a vodou, který patří k základním procesům fungování rostlin. V době, kdy současně roste koncentrace CO₂, teploty a v řadě oblastí i riziko nedostatku vody, může být právě tento vztah důležitý pro pochopení toho, jak se bude vegetace v budoucnu vyrovnávat s podmínkami prostředí.