Evropská agentura pro chemické látky vstupuje do nové etapy regulace mikroplastů — tentokrát takové, která už nevychází pouze ze zákazů, ale z povinné transparentnosti. Po období, kdy se pozornost soustředila hlavně na omezení úmyslného přidávání mikroplastů do výrobků, přichází ECHA s požadavkem, aby firmy doložily, kolik syntetických polymerních mikročástic skutečně uniká do životního prostředí. Od 17. října 2025 vstupují v platnost první informační povinnosti týkající se SPM, tedy mikročástic ve formě pelet, vloček či prášků, které jsou nedílnou součástí plastového průmyslu a mohou snadno proniknout do půdy, vodních toků i ovzduší.

Podniky budou muset odhadnout a nahlásit roční emise těchto mikročástic ze svých výrobních procesů, ale také z produktů uvedených na trh, pokud spadají do regulací stanovených výjimek. Ty se týkají zejména aplikací, kde zatím neexistuje vhodná alternativa — například léčiv pro lidské i veterinární použití, potravinářských aditiv, diagnostických prostředků či některých specializovaných průmyslových technologií. První souhrnné zprávy za rok 2025 bude nutné odevzdat do 31. května 2026. Tento krok představuje posun od jednoduchého zákazu k aktivnímu monitoringu, který má zachytit skutečnou míru úniků.

Nový režim navazuje na omezení uvedené v položce 78 přílohy XVII nařízení REACH, které od října 2023 zakazuje uvolňování mikroplastů tam, kde je to technicky možné. Protože však některé aplikace zůstaly nutně výjimečné, ECHA nyní požaduje, aby právě v těchto oblastech firmy poskytly data o emisích. Teprve na základě reálných hodnot lze posoudit, zda regulační opatření fungují, a identifikovat segmenty, kde je mikroplastová zátěž nejvyšší. 

Samotné mikroplasty představují materiálový problém s extrémně dlouhodobým dopadem. Jde o pevné syntetické částice o velikosti do 5 milimetrů, které se v přírodě téměř nerozkládají a mohou v ní přetrvat desítky až stovky let. Po uvolnění do prostředí se kumulují v potravních řetězcích a narušují fungování ekosystémů, což má přímé dopady na biodiverzitu i zdraví člověka. Povinné hlášení proto nelze chápat jako pouhou administrativu, ale jako nástroj, který umožní vůbec poprvé přesněji změřit rozsah problému.

Další informace:

• Reporting guidelines

• How to prepare a microplastics report - IUCLID manual

• Tutorial: How to submit a microplastics report to ECHA

Energeticky náročné podniky v Česku vstupují do období, které zásadně promění způsob, jak přistupují ke své spotřebě energie. Novela zákona o hospodaření energií a nová prováděcí vyhláška společně vytvářejí rámec, jenž ukončuje éru jednorázových auditů a nahrazuje ji trvalým řízením energie, založeným na měření, datech a průběžném vyhodnocování. 

Evropská směrnice 2023/1791/EU změnila přístup celého systému. O povinnostech firem už nerozhoduje velikost či počet zaměstnanců, ale to, kolik energie skutečně spotřebují. Podniky, jejichž konečná spotřeba trvale přesahuje 85 TJ, budou muset zavést systém hospodaření s energií podle ISO 50001, a subjekty s více než 10 TJ budou povinně podstupovat energetický audit, pokud si systém nezavedou.

Aby bylo možné tyto povinnosti jednoznačně určit, vyhláška nově stanovuje přesný postup výpočtu průměrné roční konečné spotřeby. Po letech nejasností končí zahrnování různě provázaných firem jen podle volných kapitálových vazeb. Do výpočtu se nově započítává spotřeba pouze těch podniků, které jsou majetkově propojené alespoň polovičním podílem a fungují jako jednotka se společným rozhodováním. Zároveň se přesně vymezuje, kdy se spotřeba naopak z výpočtu vylučuje – například spotřeba nájemníků, jimž podnik energii pouze přeúčtovává, nebo energie spotřebovaná v zahraničí v rámci provozu, který je fyzicky mimo území České republiky. Tento přístup je přesnější, administrativně jednodušší a lépe odráží skutečnou energetickou náročnost podnikových skupin.

Zcela nový je rozsah požadavků spojených se zavedením systému hospodaření s energií. Poprvé má zákonnou oporu a vyhláška přesně stanovuje, co musí podnik udělat, aby byl jeho systém uznatelný i kontrolovatelný. Firma musí vypracovat energetickou politiku, kterou jasně schválí vedení podniku. Musí přesně vymezit své energetické hospodářství, tedy určit, které budovy, technologie, linky, procesy či dopravní prostředky do systému spadají. Součástí je identifikace významných užití energie, tedy těch procesů, které mají nejvyšší spotřebu nebo největší potenciál úspor. 

Vyhláška požaduje pravidelné měření klíčových energetických toků v minimálně měsíčních intervalech, a v některých případech i oddělené měření významných spotřebičů. Podnik musí vést kompletní bilanci energetických vstupů, zachycující všechny zdroje energie i jejich rozdělení do jednotlivých částí provozu. Nezbytné je také zavedení ukazatelů energetické náročnosti, které umožní vyhodnocovat trend spotřeby v čase, a nastavení konkrétních cílů a programů zlepšování, jež mají jasně určené termíny, odpovědné osoby i zdroje. Nedílnou součástí je provádění pravidelných interních auditů systému, které dokazují, že systém funguje nejen na papíře, ale i v každodenní praxi.

Stejně zásadní změnou prochází i oblast energetických auditů. Vyhláška poprvé podrobně popisuje celý životní cyklus auditu – od jeho plánování až po finální zprávu. Auditor musí v úvodu sestavit plán auditu, který popisuje hranice hospodářství, používané metody, rozsah měření, harmonogram prací i zodpovědné osoby. Podnik je povinen poskytnout všechny relevantní podklady: technickou dokumentaci, parametry zařízení, smlouvy s dodavateli energií, dlouhodobé řady spotřeb, výrobní statistiky, popisy technologických procesů či technické prohlídky objektů. Analýza užití energie musí popsat spotřeby až na podúrovně procesů a technologií, aby bylo zřejmé, kde vznikají největší energetické toky. Bilance energetických vstupů musí být zpracována v předepsané struktuře tak, aby byla úplná a aby žádný tok nezůstal nezařazený.

Velkou novinkou je povinné ekonomické hodnocení každého navrhovaného opatření. Z auditů tak zmizí vágní formulace o „potenciálních úsporách“ a nahradí je přesná čísla – čistá současná hodnota investice, vnitřní výnosové procento i diskontovaná doba návratnosti. Vyhláška stanovuje diskontní sazbu i způsob práce s rozdílnou životností technologií. Ekologické hodnocení pracuje s aktualizovaným emisním faktorem CO₂ tak, aby odpovídal dnešnímu energetickému mixu. Zároveň se ruší prvky staré vyhlášky, které v praxi nefungovaly – jako velmi podrobné tabulky spotřebičů či povinné multikriteriální hodnocení, které se ukázalo jako administrativně zatěžující a málo přínosné.

Vyhláška také vyjasňuje oblasti, které v minulosti způsobovaly nejvíce sporů. Stanovuje přesná pravidla pro objekty sdílené více subjekty, pro logistické areály i pro provozy mimo území České republiky. Spotřeba nájemníků se do hospodářství nezahrnuje, přeshraniční doprava se posuzuje jen podle registrace dopravního prostředku a energetické hospodářství musí být vždy vymezeno tak, aby tvořilo uzavřenou a energeticky úplnou jednotku.

Nová pravidla vstoupí v platnost 1. ledna 2026 a audity, které budou v té době rozpracované, bude možné dokončit podle současných předpisů, aby se předešlo zbytečnému přepracovávání dokumentace. Přesto je už dnes zřejmé, že změna není kosmetická. Pro řadu podniků půjde o zásadní posun v tom, jak přistupují k energiím. Kdo začne s přípravou včas, může postavit nový systém na pevných základech. Energie představují zásadní podíl výrobních a provozních nákladů každého podniku. A podnik, který umí svou energetickou náročnost řídit, neovládá jen spotřebu, ale i vlastní konkurenceschopnost.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Měla to být revoluce ve zpracování odpadů, místo toho ale přišlo jen zklamaní investorů. Do patentované technologie ERVOeco české společnosti LOGeco nasypali v průběhu let stovky milionů korun. Nadchlo je zařízení na zpracování směsného odpadu a plastů, které z nich za vysokých teplot vytváří znovupoužitelné suroviny. Ze zařízení vychází tekutá směs uhlovodíků a pevný čistý uhlík, slibované peníze investorům ale téct přestaly. Jedny z posledních dluhopisů firma prodávala s lákavým ročním úrokem 10,5 procenta. Z loni vydané emise ale uhradila jen malou část splátek. Kolik těchto zařízení firma vyrobila a prodala, není známo. Co ale jasné je, že nyní firma čelí návrhu na insolvenci. Více ZDE

Reportéři České televize odhalili, že významní podnikatelé s hlubokými vazbami na byznys a dřívější kriminální aktéry patří mezi klíčové sponzory strany Motoristé, která nyní aspiruje na vládní vliv – a to zejména na ministerstvu životního prostředí.

Autoři upozorňují na finanční podporu Motoristů od Františka Fabičovice, jehož firma darovala straně milion korun. Fabičovic má zájmy přímo v navrhované chráněné krajinné oblasti Soutok, neboť vlastní zde pozemky, proti vyhlášení CHKO se však vyhraněně staví. To vyvolává otázky o možném střetu zájmů, pokud by Motoristé získali větší moc v ochraně přírody.

Dalším silným sponzorem je podnikatel Pavel Ďurina, jehož firma DDK Bohemia plánuje developerský projekt v blízkosti nové CHKO. Spolupracuje přitom s Richardem Chladem, dalším významným sponzorem Motoristů, jenž se v minulosti zapletl s byznysem v rizikových oblastech.

Nejkontroverznější podporu však strana má od Richarda Chlada. Reportéři ČT připomínají jeho dřívější kontakty s významnými postavami českého podsvětí, jako byl Radovan Krejčíř. Chlad přiznává přátelský vztah s Krejčířem a podle svědectví mohl mít přístup k finančním aktivitám, byť nebyl obviněn.

Kromě finanční pomoci z podnikatelského prostředí kritici upozorňují i na ideologické shody: předseda Motoristů Petr Macinka zpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu a strana se profiluje proti přísnému ekologickému regulování. To vzbuzuje pochybnosti, zda politika Motoristů nebude ovlivněna zájmy jejich sponzorů – především v oblasti ochrany životního prostředí. Více: Vlivní podnikatelé a jejich zájmy. Reportéři ČT mapovali sponzory Motoristů

Mohlo by vás zjaímat:

Už jsme propouštěli dost, bouří se na ministerstvu, které má ovládnout Macinka

Americký Národní institut pro standardy a technologie (NIST) publikoval zprávu, která zásadním způsobem redefinuje, co znamená udržitelná infrastruktura kovů v éře digitalizace, dekarbonizace a narůstající materiálové nejistoty. Dokument vychází ze série odborných workshopů a analytických podkladů NIST a otevírá nové směry pro recyklaci, standardizaci, návrh materiálů i odolnost dodavatelských řetězců. 

Udržitelná infrastruktura kovů se v posledních letech stala globálním tématem. Důvodů je několik. Tlak na snižování emisí v energeticky náročných odvětvích, rostoucí spotřeba kritických materiálů pro baterie, elektroniku či vodíkové technologie a současně zvyšující se geopolitická nejistota činí z metalurgického sektoru jednu z klíčových oblastí pro dlouhodobou stabilitu průmyslu. Zpráva NIST na tuto situaci reaguje tím, že identifikuje a propojuje výzkumné, technologické a standardizační priority, které mohou zásadně ovlivnit to, jak budou kovy v budoucnosti využívány, recyklovány a navrhovány.

Jedním z nejdůležitějších poznatků je, že infrastruktura kovů a její udržitelnost nejsou pouze otázkou recyklace nebo materiálového inženýrství, ale celého ekosystému, v němž spolu musí fungovat metrologie, standardizační orgány, digitální nástroje, výzkumné instituce a průmyslové podniky. Měřicí věda má přitom zcela zásadní roli – bez přesného, důvěryhodného a mezinárodně kompatibilního hodnocení materiálových vlastností nelze efektivně řídit recyklovaný obsah, vyvíjet nové slitiny ani zavádět moderní procesy, jako je molten oxide electrolysis (technologie, která extrahuje kov z roztavené rudy pomocí elektřiny bez emisí CO₂) či pokročilé separační techniky. Jednou z největších překážek rychlejšího přechodu k cirkulárnímu hospodářství je nedostatek spolehlivých dat o skutečném podílu recyklovaného materiálu a také chybějící výkonové standardy pro materiály s vysokým obsahem recyklátu.

Zpráva zdůrazňuje i technologické výzvy. Kovy určené pro moderní aplikace, zejména v energetice, letectví a elektrotechnice, vyžadují extrémně přesnou kontrolu složení a mikrostruktury. Jakmile recyklát obsahuje vyšší množství nečistot, stávající výrobní postupy narážejí na limity. NIST proto zdůrazňuje strategický význam vývoje takzvaných impurity-tolerant alloys, tedy slitin navržených tak, aby bez ztráty kvality zvládaly větší variabilitu ve vstupním recyklovaném materiálu. Tyto slitiny mohou zásadně snížit technologickou náročnost recyklace, zvýšit podíl recyklovaného kovu v high-tech aplikacích a zároveň snížit spotřebu primárních surovin. Jde o směr, který se v Evropě teprve začíná prosazovat, a právě v této oblasti může být americký přístup inspirativní.

Dalším klíčovým tématem je propojení metalurgie s datovou vědou. NIST dlouhodobě rozvíjí platformy kombinující pokročilé modelování a experimentální data, což umožňuje urychlit vývoj nových materiálů prostřednictvím konceptu ICME (Integrated Computational Materials Engineering). Tyto nástroje nejsou jen otázkou výzkumu – podle NIST budou zásadní pro průmyslové rozhodování, například při volbě materiálů tolerantních k recyklátu, při optimalizaci procesů nebo při hodnocení rizik v dodavatelském řetězci. V praxi to znamená, že digitální modelování se stává plnohodnotnou součástí fyzické výroby a že budoucí infrastruktura kovů bude stát na pokročilé datové interoperabilitě.

Neméně důležitý je aspekt dodavatelských řetězců. Kovy, jako je lithium, kobalt, niob, nikl či vzácné zeminy, jsou dnes koncentrovány v několika málo regionech světa. Jak ukazuje NIST, jejich dostupnost je otázkou nejen ekonomiky, ale i národní bezpečnosti. Pokud tyto materiály nelze snadno nahradit, a pokud není infrastruktura recyklace dostatečně rozvinutá, může jakýkoliv výpadek v dodávkách způsobit dominový efekt napříč celými odvětvími. Zpráva proto zdůrazňuje potřebu posílit domácí kapacity recyklace, podporovat materiály s vyšším obsahem recyklátu a systematicky investovat do technologií, které umožní získávat kritické prvky z průmyslových odpadů a vedlejších produktů. Tento přístup je důležitý i pro Evropu, která čelí podobným problémům a zároveň přijímá vlastní legislativní rámce, například tzv. Critical Raw Materials Act.

NIST rovněž upozorňuje, že přechod k udržitelné infrastruktuře kovů nebude možný bez rozvoje lidského kapitálu. Zpráva otevřeně konstatuje, že současný stav vzdělávacích programů v metalurgii a materiálovém inženýrství neodpovídá dynamice oboru. V kombinaci se stárnutím pracovní síly vzniká riziko, že v klíčových oblastech nebudou k dispozici dostatečně kvalifikovaní odborníci. Z tohoto důvodu NIST doporučuje systematické investice do vzdělávání, interdisciplinárních programů, partnerských iniciativ mezi univerzitami, vládními institucemi a průmyslem a budování odborných komunit, které umožní rychlou implementaci nových poznatků.

Zpráva také přináší konkrétní příklady technologií, které mohou zásadně změnit průmyslové postupy. Molten oxide electrolysis představuje nízkoemisní alternativu výroby oceli, která eliminuje nutnost využití uhlí jako redukčního činidla. Přetrvávající výzvou však zůstává energetická náročnost, která musí být vyvážena obnovitelnými zdroji. Další technologie se zaměřují na získávání hodnotných prvků z odpadních toků metalurgického průmyslu, na optimalizaci mikrostruktury během lití slitin s vysokým obsahem recyklátu či na rozvoj analytických metod, které umožní spolehlivě ověřit původ materiálu a jeho recyklovaný podíl. Všechny tyto postupy ukazují, že udržitelná infrastruktura kovů není jednorozměrným konceptem, ale komplexní výzvou, která vyžaduje koordinaci výzkumu, standardů i průmyslové praxe.

Zpráva NIST tak přichází v době, kdy svět hledá vyvážený způsob, jak přejít od lineární ekonomiky ke skutečně cirkulární materiálové infrastruktuře. Ukazuje, že udržitelnost kovů nevznikne pouhým zvýšením recyklace, ale pouze kombinací vědecké preciznosti, technologických inovací, standardizace a spolupráce napříč sektory. Moderní materiálová infrastruktura bude stát na propojení dat, fyziky, chemie a průmyslové praxe. A bude o to silnější, čím více dokáže absorbovat variabilitu vstupních surovin a měnící se ekonomické okolnosti. V konečném důsledku tak NIST předkládá nejen technický dokument, ale strategickou vizi toho, jak by měly vyspělé ekonomiky přistupovat k jedné ze svých nejdůležitějších průmyslových oblastí v 21. století.

Na základě závěrů zprávy NIST a širšího technologicko-ekonomického kontextu lze identifikovat několik směrů, které by měly být prioritou pro tvůrce politik, výzkumné instituce i průmysl:

• Za prvé je vhodné systematicky investovat do modernizace měřicí infrastruktury a analytických metod. Přesné měření složení kovů, recyklovaného obsahu a mikrostruktury bude klíčové pro zavádění slitin tolerantních k nečistotám a pro zvýšení podílu recyklovaných materiálů ve vysoce náročných aplikacích. Tato měření musejí být harmonizována napříč státy, aby výrobci i zákazníci mohli spoléhat na jednotnou interpretaci výsledků.

• Druhým zásadním krokem je posílení standardizace v oblasti recyklovaného obsahu kovů. Bez jednotných pravidel, která by neumožňovala různé interpretace, nelze vytvořit důvěryhodný trh s kovovými polotovary z recyklátu. Standardy by měly vyjasnit minimální požadavky na chemické složení, mechanické vlastnosti i způsoby ověřování.

• Třetí oblastí je rozvoj pokročilých technologií pro recyklaci a získávání kritických surovin z odpadu. Výzkum by se měl zaměřit nejen na efektivní mechanické separace, ale i na elektrochemické metody, hydrometalurgii a nízkoemisní primární výrobu. Tyto technologie mohou zásadně snížit surovinovou závislost a zvýšit materiálovou bezpečnost, zejména v sektorech jako elektromobilita a energetika.

• Čtvrtým doporučením je propojení digitalizace s materiálovým průmyslem. Platformy využívající modelování, strojové učení a integrované materiálové inženýrství mohou významně urychlit vývoj slitin, optimalizovat procesy a zvyšovat prediktivní schopnost kontroly kvality. Evropské podniky mohou díky těmto nástrojům zrychlit to, co dnes trvá roky, a snížit náklady i environmentální dopady.

• Pátým doporučením je posílení vzdělávání a obnovy pracovních sil v oblasti metalurgie. Situace, kdy velká část zkušených metalurgů odchází do důchodu a mladá generace se o obor nezajímá, je dlouhodobě neudržitelná. Potřebná je modernizace studijních programů, propojení výuky s experimentálními laboratořemi a zapojení průmyslu do přípravy nových expertů.

• Šestým směrem je rozvoj partnerství mezi průmyslem, univerzitami, státem a výzkumnými organizacemi. Pouze koordinované úsilí může vést k rychlé implementaci nových technologií a standardů. Dobrým příkladem mohou být technologie, které umožňují sledovat původ materiálu a jeho recyklovaný obsah v reálném čase, což vyžaduje jak výzkum, tak legislativu i průmyslové testování.

V průběhu listopadového zasedání Enforcement Fora ECHA byly schváleny nové klíčové priority pro roky 2026–2027: důraz na dovoz, online prodej a integrované kontroly, spolu s ambicí sjednotit analytické metody a zintenzivnit mezinárodní spolupráci. Rozběhla se také řada nových projektů, které cílí na bezpečné používání chemikálií v pracovním prostředí i kontrolu exportu nebezpečných látek.

Evropská chemická agentura (ECHA) na svém listopadovém zasedání Enforcement Fora vytyčila ambiciózní směřování pro nadcházející roky – program pro roky 2026–2027 přináší dotažený přístup k vymáhání pravidel v oblasti chemické bezpečnosti, s jasným zřetelem na import, internetový prodej i integraci kontrol napříč sektory. 

V jádru nového pracovního programu je pokračující snaha harmonizovat a prohlubovat vymáhání pravidel pro chemické látky. Kontroly se neomezí pouze na domácí trhy, ale výrazně se zaměří na výrobky vstupující do EU – ať už fyzicky, přes hranice, nebo digitálně, prostřednictvím online prodeje. Dále se Fórum rozhodlo zaměřit na klasifikaci a označování nebezpečných směsí a na různé mechanismy řízení rizika.

Součástí strategie je i ještě bližší spolupráce s jinými orgány a inspekčními sítěmi – ECHA plánuje provozovat novou pracovní skupinu (task force), která se bude věnovat rozvoji kompendia analytických metod. Tento nástroj má pomoci jednotně detekovat a kontrolovat přítomnost nebezpečných látek podle stanovených omezení.

Na tiskové konferenci bylo oznámeno zahájení hned několika nových projektů. Jedním z nich je projekt REF-15, zaměřený na bezpečné používání chemikálií na pracovištích, v těsném kontaktu s inspekcemi pracovních podmínek. Druhým je pilotní projekt podle nařízení PIC (Prior Informed Consent), který má zajistit, že vývoz nebezpečných chemikálií bude doprovázen veškerou povinnou dokumentací pro bezpečný přenos mezi státy. 

Kromě toho Fórum projednalo a vyměnilo si zkušenosti z národních kampaní zaměřených na prosazování chemických pravidel, plánuje poradenství ohledně vymahatelnosti nově navrhovaných omezení (restrikcí) a navazuje přípravy na poradenské materiály pro rok 2026. 

V rámci podskupiny pro biocidní produkty (BPRS) došlo ke sdílení národních zkušeností s prosazováním pravidel pro biocidy a ke koordinaci dalšího projektu. BPRS připravuje inspekce zaměřené na soulad označení produktů s jejich tzv. „Summaries of Product Characteristics“ a zároveň chystá školení inspektorů. 

Zasedání, které proběhlo distančně ve dnech 17.–21. listopadu 2025, ukázalo jasnou ambici ECHA nejen utužit dohled nad chemickými riziky, ale i systematicky rozvíjet nástroje a kapacitu pro efektivní prosazování pravidel. 

 

Společnost ASEKOL, největší kolektivní systém pro zpětný odběr elektrozařízení v České republice, oslavila v Obecním domě v Praze 20 let svého působení. Během dvou desetiletí svého fungování zajistil ASEKOL v České republice sběr a recyklaci více než 500 000 tun elektroodpadu a vybudoval největší síť sběrných míst.  

Společnost ASEKOL dlouhodobě podporuje environmentální osvětu a odpovědné nakládání s vysloužilými elektrospotřebiči. Nedílnou součástí slavnostního galavečera bylo již tradiční vyhlášení soutěží „Aktivní kraj“ a „Aktivní obec“, které oceňují kraje, města a obce za jejich dlouhodobý přínos v oblasti sběru a recyklace elektroodpadu.

Výsledky soutěží Aktivní kraj a Aktivní obec

U obou soutěží Aktivní kraj a Aktivní obec proběhlo vyhlášení ve dvou kategoriích: „Ocenění za největší množství sesbíraných elektrozařízení“ a „Ocenění za osvětovou činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu“. Vítězné kraje a obce si odnesly mimořádné finanční příspěvky na podporu dalšího rozvoje v oblasti nakládání s odpady.

Ocenění Aktivní obec

• V kategorii Největší množství sesbíraných elektrozařízení zvítězilo Statutární město Jihlava, které získalo finanční příspěvek 150 000 Kč.
• Ocenění a příspěvek ve výši 150 000 Kč v kategorii Osvětová činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu získalo Statutární město Ústí nad Labem.

Ocenění Aktivní kraj

• Vítězem v kategorii Největší množství sesbíraných elektrozařízení se stal Jihočeský kraj, který získal příspěvek 200 000 Kč.

• Ocenění za Osvětovou činnost v oblasti třídění a recyklace elektroodpadu a finanční příspěvek 200 000 Kč si odnesl Karlovarský kraj.

„Srdečně gratulujeme všem vítězným krajům a obcím za jejich skvělou práci. Za dvacet let jsme v České republice zajistili recyklaci více než půl milionu tun elektroodpadu – a za tím stojí především lidé, naši zaměstnanci, klienti, zástupci státní správy a místní samosprávy, partneři a zodpovědní občané. Díky Vaší důvěře a dlouhodobé spolupráci se ASEKOL stal respektovaným hráčem v oblasti recyklace na mezinárodní úrovni. Snažíme se neustále zlepšovat naše služby a přinášet výrobcům jednoduchá a efektivní řešení, současně však zůstat spolehlivým partnerem pro kraje a obce. Vážíme si Vaší důvěry a těšíme se na další společné roky,“ uvádí Jan Vrba, předseda představenstva ASEKOL a.s.

Charitativní dražba: 150 000 Kč pro Národní radu osob se zdravotním postižením ČR

Završením oficiální části večera byla charitativní dražba unikátního uměleckého díla Matyáše Chocholy, vytvořeného z materiálů získaných z recyklačního procesu. Dílo vzniklo speciálně k 20. výročí společnosti ASEKOL.

Dražby se účastnili pozvaní hosté a podařilo se získat neuvěřitelných 150 000 Kč. Celá částka je určena dlouholeté partnerské organizaci společnosti ASEKOL – Národní radě osob se zdravotním postižením České republiky (NRZP ČR), která se zásadním způsobem podílí na podpoře lidí se zdravotním postižením.

„Mám skutečnou radost, že jsme mohli naše výročí využít i pro charitativní skutek. Spolupráce s NRZP trvá již více než 10 let a my si velmi vážíme jejich činnosti a nasazení. Společně přispíváme k zaměstnávání spoluobčanů se zdravotním postižením prostřednictvím chráněných dílen.“ uzavírá Jan Vrba.

O společnosti ASEKOL

ASEKOL je kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení. Působí v České republice, na Slovensku, v Polsku a v Německu. Dlouhodobě spolupracuje s výrobci či dovozci elektrozařízení, s kraji, obcemi a dalšími partnery na snižování ekologické zátěže a odpovědném nakládání s elektroodpadem. Od roku 2023 společnost ASEKOL vydává vlastní ESG report a nyní v roce 2025 získala prestižní zlatou medaili EcoVadis, která ji řadí mezi 5 % nejlépe hodnocených společností na světě v oblasti udržitelnosti.

Představte si, že už látka nevzniká v továrně. Nevyrábí se z bavlny, kterou musíš pěstovat, zalévat, sklízet a náročně čistit. Ani se nemusí barvit v obřích nádržích s chemikáliemi. Místo toho se vloží do jedné nádoby pár bakterií, ty začnou „tkát“ jemný materiál, a jiné upravené bakterie současně vytvářejí přírodní barvy. Po několika dnech se z bioreaktoru vyjme už hotový barevný materiál – bez chemie, bez toxických barviv, bez zatížení životního prostředí. A přesně to dnes vědci umějí.

Moderní biotechnologie dnes umožňují věci, které ještě před pár lety působily jako sci-fi. Jednou z nejpůsobivějších ukázek je výzkum, který propojuje geneticky upravené bakterie Escherichia coli s výrobou a barvením textilu. Na první pohled to může znít podivně – většina lidí si E. coli spojuje zejména s infekcemi. Ve skutečnosti však existují stovky jejích neškodných kmenů, které se již desítky let využívají jako „biologické továrny“ pro produkci léčiv, enzymů nebo biochemikálií. Nové studie nyní ukazují, že tyto mikroorganismy mohou převzít i roli barvířů a dokonce výrobců samotných tkanin.

To zásadně mění situaci v textilním průmyslu, který je po ropném průmyslu druhým největším znečišťovatelem planety. Dnešní výroba textilií generuje obrovské množství odpadu, používá toxická barviva, nebezpečné chemikálie a spotřebovává vysoké objemy vody. Biotechnologické postupy založené na E. coli přinášejí možnost vyrábět barevné materiály bez chemie, bez vysokoenergetických procesů a bez ekologické zátěže. Místo ropných derivátů a syntetických barviv pracují s mikroorganismy, DNA a přirozenými biologickými mechanismy.

Výzkumy publikované v renomovaných vědeckých časopisech ukazují, že bakterie lze upravit tak, aby vytvářely strukturální barvy – tedy barvy vznikající fyzikálními vlastnostmi materiálu, nikoliv pigmenty. Výsledkem jsou tkaniny, které se doslova „vypěstují“ a jejichž barva se nepere, netoxikuje vodní ekosystémy a nevybledne. Technologicky jde o spojení syntetické biologie, materiálového inženýrství a molekulárních procesů. Prakticky jde o budoucnost módy, která může být cirkulární, šetrná a založená na živých systémech.

Základem je, že jedna skupina bakterií (Komagataeibacter) vyrábí velmi čistou, pevnou a jemnou přírodní celulózu. Ta materiálně připomíná papír, kůži nebo tenkou textilii. Druhá skupina – geneticky upravené E. coli – mezitím vytváří přírodní pigmenty, které se do této celulózy vpíjejí přímo během jejího růstu. Vzniká tak materiál, který je od začátku jednolitě obarvený, místo aby byl barven dodatečně.

Tento systém se nazývá one-pot výroba – protože všechno se děje v jediné nádobě. Je to podobné, jako když upečeš bábovku se všemi ingrediencemi najednou, místo aby ses snažil barvit ji až po upečení.

Celý proces je tak ekologicky mnohem šetrnější než tradiční výroba textilií, která spotřebovává obrovské množství vody, energie a chemických barviv. Mikroorganismy pracují při nízkých teplotách, nepotřebují toxické látky a nevytvářejí téměř žádný škodlivý odpad. To je jeden z důvodů, proč módní průmysl i vědci o technologii mluví jako o budoucnosti udržitelných materiálů.

Velkou výhodou bakteriální celulózy je i její struktura. Je tvořena extrémně jemnými přírodními nanovlákny, a právě díky tomu barviva produkovaná E. coli dokonale pronikají celým materiálem. Barva je tak pevně vrostlá do struktury látky, nikoli jen natištěná na povrchu. V praxi to znamená, že textilie lépe odolávají praní, UV záření či mechanickému opotřebení. Některé pigmenty – například violacein ve fialových odstínech – vydržely dokonce více než syntetická barviva v běžných testech praní.

Barvy vznikají přímo metabolismem bakterií. Studené odstíny, jako modrá, zelená či fialová, se daří vyrábět přímo během společného růstu obou typů bakterií. Teplé odstíny, jako žlutá či oranžová, vznikají dvou-krokovým procesem: nejprve se vypěstuje celulóza, poté se vystaví působení pigmentů od E. coli. Díky tomu dokáží vědci pokrýt celou barevnou škálu bez použití syntetických barviv.

Výzkum ukazuje, že tento systém lze zvětšit z laboratorního měřítka do větších bioreaktorů, což je klíčové pro výrobu ve velkém. Fermentační nádrže se v potravinářství široce používají — a právě ty mohou jednou vyrábět „živé textilie“, které vznikají úplně jinak, než jsme byli zvyklí. Průmyslové využití ale bude vyžadovat další optimalizaci produkce pigmentů, genetických úprav bakterií i celkovou ekonomickou analýzu, aby byla technologie cenově konkurenceschopná.

Na druhé straně stojí bezpečnost. I když se používají laboratorní, neškodné kmeny E. coli, každá technologie založená na mikroorganismech musí projít přísnými testy, zejména pokud má přijít do kontaktu s lidskou pokožkou. V konečném produktu však bakterie obvykle nežijí – materiál je sterilizovaný a zůstávají v něm pouze pigmenty, nikoli živé organismy. Přesto bude nutná regulace, která posoudí toxicitu pigmentů, biodegradaci materiálu i jeho zdravotní nezávadnost.

Nesporně fascinující je i funkční potenciál těchto textilií. Pigmenty mohou plnit různé role – od ochrany před UV zářením až po antimikrobiální účinky. Materiály lze dokonce navrhovat tak, aby měnily barvu podle teploty, pH nebo světla, či aby sloužily jako senzory nebo obvazy s biologickými funkcemi. Tím se otevírají zcela nové oblasti využití: od módy přes zdravotnictví až po chytré obaly či interiérové materiály.

Dnes se zdá neuvěřitelné, že by výroba textilu mohla jednou probíhat mimo továrny, bez strojů, bez šicích dílen a bez chemie. Ale stejnou nedůvěru kdysi vzbuzovaly i počítače v kapse nebo auta bez řidiče. Není proto nemožné představit si budoucnost, v níž se s módou bude zacházet spíše jako s živým organismem než s průmyslovým produktem. Jehla a nit, symboly tradičního šití, by mohly být nahrazeny mikrobiálním „tkáním“.

Možná tak jednou večer odložíme starou košili do misky, přidáme kapku „textilních bakterií“ a necháme je přes noc pracovat. Do rána vypěstují nový, čerstvý, barevný a dokonale padnoucí kus oblečení – přesně podle naší postavy, preferencí nebo třeba i nálady. Móda by tak nebyla vyráběna, ale pěstována. Naše šatníky by se staly malými bioreaktory a oblečení by bylo výsledkem symbiózy mezi člověkem a mikrobiálním světem.

Když se delegáti po dlouhých dnech v jednacích sálech Belému konečně dočkali oznámení, že text dohody je hotový, bylo jasné, že kompromis nebude jednoduché vítězství. Summit se protáhl do pozdních hodin a několikrát se ocitl na hraně zhroucení kvůli rozporům mezi státy, které tlačí na rychlejší přechod k čisté energii, a těmi, jejichž ekonomika stále stojí převážně na těžbě ropy či plynu. Výsledkem je dokument, který sice slibuje výrazné finanční navýšení pro země zasažené klimatickými dopady, ale k samotnému snižování skleníkových emisí říká jen velmi málo.

Podle dohody mají bohatší státy poskytnout rozvojovému světu nejméně trojnásobek současných prostředků na adaptaci a podporu odolnosti vůči změně klimatu. Ať už půjde o lepší ochranu pobřeží před stoupající hladinou moří, modernizaci vodního hospodářství v oblastech postižených suchem, nebo posílení systémů včasného varování před extrémními jevy. Pro země, které samy k emisím skleníkových plynů přispívají jen minimálně, ale přesto nesou nejtvrdší následky změny klimatu, představuje tato finanční pomoc zásadní krok a právě proto byla dohoda v této části široce vítána.

Současně se ale ukázalo, jak rozdílné jsou názory států na hlavní příčinu klimatické krize z pohledu emisí fosilních paliv. Evropská unie se ještě před závěrečnou fází jednání snažila prosadit jasnou formulaci o nutnosti postupného odklonu od uhlí, ropy a plynu. Odkazy na fosilní paliva a ochranu lesů se však po sérii ostrých debat vytratily z hlavního textu. Proti vystupovaly zejména státy sdružené v OPEC a jejich spojenci, kteří měli obavu, že by explicitní závazek omezit fosilní zdroje mohl ohrozit jejich hospodářský růst a exportní příjmy.

Tlak byl natolik silný, že EU nakonec ustoupila. I když bylo zřejmé, že ochota přistoupit na slabší text není snadná, evropští diplomaté se nakonec rozhodli, že bude lepší získat aspoň finanční část dohody, než riskovat úplné zhroucení summitu. Přestože část vyjednávačů upozorňovala, že bez jasného pojmenování hlavního zdroje skleníkových emisí jde o polovičaté řešení, k zásadnímu obratu už nedošlo.

Téma fosilních paliv a ochrana lesů se tak vyskytuje jen v doplňkovém textu, který nemá závazný charakter a není součástí oficiálního schváleného dokumentu. Jde spíše o formální snahu některých států alespoň symbolicky upozornit na potřebu řešit energetickou transformaci, než o skutečný krok vpřed. Tento ústupek mnozí pozorovatelé vnímají jako odraz stále silného geopolitického vlivu zemí závislých na těžbě ropy.

Předseda konference André Corrêa do Lago přiznal, že nalezení shody bylo mimořádně obtížné. Podle jeho slov se vyjednávání pohybovala na hranici možného a rozdíly v pohledu na rychlost klimatické transformace byly výraznější než kdykoli dříve. Navzdory kritice je přesvědčen, že dohoda představuje důležitý krok k posílení globální solidarity a vytváří předpoklady pro další finanční mobilizaci v nejbližších letech.

Skeptici však upozorňují, že navýšení financí samo o sobě nestačí. Pokud se nebude řešit i příčina znečištění, budou náklady na klimatické škody dál narůstat. Bez jasnějšího závazku k útlumu fosilních paliv podle nich dohoda spíše jen oddaluje nevyhnutelnou debatu o tom, jak rychle a spravedlivě zvládnout energetickou transformaci. Podle některých expertů je dokonce paradoxní, že se svět dokáže shodnout na tom, kolik bude stát následné uklízení škod, ale nikoli na tom, jak zastavit jejich další vznik.

Výsledná podoba dohody tak odráží realitu současného světa — ochotu pomáhat zranitelným, ale zároveň nechuť otevřeně konfrontovat zájmy států stojících na fosilní energetice. A právě tato dvojkolejnost bude pravděpodobně určovat i tón příštích klimatických jednání. Zda se příště podaří posunout i v otázce fosilních paliv, bude klíčovým testem, zda se globální společenství dokáže skutečně přiblížit k cíli udržet oteplení pod hranicí 1,5 °C.

Zajímavé mezníky z COP30:

• Belém Health Action Plan – oficiálně byl zahájen plán na posílení zdravotnických systémů v kontextu klimatické změny, který má pomoci zemím připravit se na rostoucí dopady extrémního počasí.

• Trojnásobné navýšení podpory pro adaptaci – bohatší státy oficiálně slíbily významně více prostředků rozvojovým zemím, aby mohly lépe čelit dopadům klimatických extrémů.

• Nový rámec pro financování ochrany přírody – na COP30 byl zaveden systém, který umožňuje lépe sledovat dopady investic do přírodních ekosystémů.

• „One Ocean Partnership“ – program byl oficiálně spuštěn s cílem regenerace mořských ekosystémů a podpory modré ekonomiky včetně obnovitelné mořské energie.

• Globální platforma pro udržitelné bydlení – Belém Call for Action byl přijat jako nástroj propojující klimatickou politiku s udržitelným a dostupným bydlením.

• Posílení Koalice pro vysokou ambici (CHAMP) – na COP30 byl představen nový rámec na podporu místních a regionálních iniciativ zaměřených na klimatická řešení.

• Plán pro přechod energie – účastníci summitu přijali dohodu, která připomíná potřebu spravedlivého a postupného odklonu od fosilních paliv a rozvoje nízkoemisních technologií.

• Tropical Forests Forever Facility (TFFF) – fond byl oficiálně spuštěn, aby odměňoval země za zachování tropických lesů pomocí satelitního monitoringu.

• Belém Blue Package – účastníci COP30 přijali kolektivní plán pro moře, který zahrnuje ochranu biodiverzity, rozvoj pobřežních oblastí a podporu modré energie.

• Zvýšená role adaptace v lidské dimenzi – summit zdůraznil, že adaptace se musí propojit se zdravím, infrastrukturou a sociální spravedlností, a tento přístup byl oficiálně doporučen státům.

• Zavedení nového mechanismu pro monitorování klimatických financí – na COP30 byl spuštěn systém, který má zajistit transparentnější a pravidelnou kontrolu přidělených prostředků, aby finanční pomoc skutečně dopadala tam, kde je nejvíce potřeba.

Evropská komise v rámci listopadového balíčku pro porušování povinností EU přijala několik kroků vůči členským státům, které dlouhodobě neplní své závazky v oblasti ochrany ovzduší, průmyslové bezpečnosti či vodního hospodářství. Tyto případy odhalují nejen rozdílnou úroveň implementace evropských norem v jednotlivých zemích, ale také přetrvávající systémové problémy v řízení environmentálních politik.

V případě Polska se Komise rozhodla předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť země dlouhodobě nedodržuje mezní hodnoty pro oxid dusičitý. Tento ukazatel je jedním z nejdůležitějších parametrů kvality ovzduší a jeho překračování signalizuje závažné problémy zejména v sektoru dopravy a vytápění. Polsko patří mezi státy, kde je koncentrace NO₂ nadlimitní ve více aglomeracích, což má přímý dopad na zdraví obyvatel a představuje porušení směrnice o kvalitě ovzduší. Komise zároveň upozorňuje na další nedostatky v oblasti vodního hospodářství a vyzývá Polsko, aby zajistilo pravidelný přezkum povolení k vypouštění odpadních vod. Tento proces je zásadní pro kontrolu emisí do vodních útvarů, průběžné vyhodnocování zátěže a plnění cílů rámcové směrnice o vodách.

Bulharsko, Litva, Portugalsko a Švédsko čelí stížnosti u Soudního dvora kvůli tomu, že nesnížily emise několika škodlivých látek v souladu se směrnicí o národních emisních stropech. Ta ukládá členským státům povinnost postupně snižovat emise vybraných znečišťujících látek, jako jsou oxidy dusíku, těkavé organické látky či jemné prachové částice. Nedodržení těchto limitů ukazuje na strukturální selhání v oblasti regulace průmyslu, zemědělství či dopravy a představuje hrozbu pro dosažení cílů Zelené dohody pro Evropu v oblasti kvality ovzduší. U Bulharska a Litvy jde o další z řady případů, v nichž Komise upozorňuje na dlouhodobé problémy s implementací environmentálních směrnic.

Portugalsko kromě zmíněného porušování emisních stropů obdrželo také formální výzvu k nápravě za nesprávné provedení směrnice SEVESO III. Tato legislativa se zaměřuje na prevenci závažných průmyslových havárií s přítomností nebezpečných látek a představuje klíčový rámec pro bezpečnostní management v chemickém a zpracovatelském průmyslu. Nesprávná implementace signalizuje nedostatky v povolovacích procesech, dozoru nad provozy nebo krizovém řízení. Pro stát se silným průmyslovým zázemím představuje tento problém nejen právní riziko, ale také potenciální hrozbu pro okolní obce a životní prostředí.

Slovensko je Komisi vyzváno, aby přijalo opatření ke snížení emisí amoniaku. Amoniak je významným prekurzorem sekundárních částic PM₂.₅ a jeho emise pocházejí převážně ze zemědělství. Překračování emisních stropů brání dosažení cílů v oblasti zdraví i kvality ovzduší a signalizuje nutnost modernizace zemědělských postupů, zejména v oblasti hospodaření se statkovými hnojivy. Výzva Komise tak míří na systémovou změnu v sektoru, který je jedním z hlavních zdrojů environmentální zátěže, přestože je často vnímán jako méně regulovaný než průmysl.

Tyto kroky Evropské komise potvrzují, že Komise i nadále důsledně využívá mechanismus řízení o porušení povinností, aby zajistila ochranu zdraví obyvatel a životního prostředí v souladu s cíli evropských strategií a směrnic. Členským státům hrozí několik typů následků. Nejprve se jedná o formální upozornění nebo odůvodněné stanovisko, které je výzvou k nápravě a slouží jako předstupeň dalších kroků. Pokud stát nereaguje, Komise může podat žalobu u Soudního dvora Evropské unie, který může stát právně zavázat k plnění povinností. 

V případě pokračujícího porušování může soud přistoupit k finančním sankcím, a to buď formou jednorázové pokuty, nebo opakující se denní či týdenní penále. Výše těchto sankcí se odvíjí od závažnosti porušení, délky prodlení a ekonomické situace státu a u velkých porušení se může jednat o miliony eur. Takto důsledné nástroje mají zajistit, že žádný členský stát nemůže ignorovat své environmentální závazky, a zároveň posilují ochranu zdraví obyvatel a kvalitu životního prostředí napříč Evropou.

Nová studie Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti zkoumá růstové reakce buku lesního a buku východního pod vlivem klimatických změn napříč výškovým gradientem. Výsledky ukazují, že citlivost na teplotu, srážky a extrémní klimatické události se liší podle druhu a nadmořské výšky, což má zásadní dopad na sekvestraci uhlíku i lesní hospodářství.

Výzkum analyzoval růstové reakce buku lesního (Fagus sylvatica L.) a buku východního (Fagus orientalis Lipsky) napříč výškovým gradientem od 360 do 1430 m n. m., zahrnujícím Krkonoše, vybrané lokality v Polsku a oblasti Černého moře v Turecku. Celkem bylo zkoumáno 360 dendrochronologických vzorků z 12 trvalých výzkumných ploch, což poskytlo robustní a prostorově rozmanitý dataset. Analýza ukázala, že buk lesní je citlivější na kolísání teploty a srážek, zatímco růst buku východního je ovlivněn především aktuálními ročními teplotami. Tyto rozdíly poukazují na odlišné fyziologické strategie adaptace jednotlivých druhů na klimatické stresy a zdůrazňují potřebu diferencovaného managementu lesů.

Nejsilnější vliv klimatických faktorů na tloušťkový přírůst stromů byl zaznamenán ve středních nadmořských výškách 740–950 m n. m., přičemž měsíc červenec vykazoval nejvýraznější korelaci s růstovými parametry. V nížinách a středních polohách došlo za posledních dvacet let k poklesu radiálního přírůstu o 13–19 %, zatímco v horských lokalitách přírůst vzrostl o 6–10 %, což odpovídá mírnému oteplení a prodloužení vegetačního období. Limitujícím faktorem růstu v nížinách je nedostatek srážek, zatímco ve vyšších polohách jsou rozhodující nízké teploty vzduchu a kratší vegetační období, což vyžaduje odlišný přístup k pěstebním opatřením v jednotlivých výškových pásmech.

Sekvestrace uhlíku a produkční potenciál porostů byly rovněž podrobně analyzovány. Porosty buku lesního i východního ukládají 37–361 tun uhlíku na hektar v závislosti na věkovém stádiu a lokalitě. Buk lesní akumuluje v průměru o 33 % více uhlíku než buk východní, zejména v nižších polohách, kde jsou příznivější podmínky pro růst a delší vegetační období. Sekvestrační potenciál klesá s nadmořskou výškou, což odráží kombinaci nižších teplot a kratšího vegetačního období, a proto je třeba zohlednit tyto faktory při plánování adaptivního hospodaření s cílem maximalizovat ukládání uhlíku.

Výzkum také zdůraznil význam tzv. „negative pointer years“, tedy let s výrazně utlumeným růstem stromů, jejichž frekvence v posledních letech roste v souvislosti s extrémními klimatickými událostmi, jako jsou dlouhá sucha nebo pozdní jarní mrazy. Identifikace těchto let je zásadní pro pochopení dynamiky porostů a umožňuje cílené zásahy pro zvýšení odolnosti stromů. V nížinách se doporučuje zmírňovat dopady sucha pomocí probírek, směsí s druhy odolnějšími vůči suchu a optimalizace vodního režimu stanoviště. Ve středních polohách, kde je buk nejvíce citlivý na klimatické změny, se doporučuje stabilizovat porosty pestrou druhovou a věkovou strukturou a omezovat extrémní konkurenci mezi jedinci. V horských oblastech je vhodné podporovat přiměřené prosvětlení a strukturu porostů, aby stromy mohly efektivně využít krátké vegetační období bez rizika poškození mrazem.

Důležitým zjištěním je, že adaptivní pěstební strategie musí reflektovat jak druhové rozdíly mezi bukem lesním a východním, tak výškové zonace porostu, protože stejné managementové postupy nefungují univerzálně pro nížiny i horské oblasti. Optimální hospodaření zahrnuje kombinaci strukturálních úprav, regulace konkurence a cílené volby druhů, čímž se zvyšuje odolnost porostů vůči klimatickým extrémům a současně podporuje efektivní sekvestrace uhlíku.

Studie rovněž ukazuje, že buk východní je odolnější vůči změnám srážek než buk lesní, což může mít význam pro směsné výsadby a plánování dlouhodobé udržitelnosti lesních ekosystémů. Diferenciace růstové reakce podle nadmořské výšky a klimatických parametrů je klíčová nejen pro udržení produkčních funkcí lesa, ale i pro ochranu biodiverzity a ekosystémových služeb. Výsledky podtrhují, že adaptivní management vyžaduje integraci dendrochronologických dat, klimatických analýz a praktických zásahů v terénu.

Celkově studie poskytuje ucelený pohled na dopady globálního oteplování a změn srážkových vzorců na evropské bukové lesy. Díky hluboké analýze výškového gradientu, dendrochronologickým datům a hodnocení sekvestrace uhlíku nabízí výzkum robustní základ pro plánování udržitelného lesního hospodaření. Implementace doporučených strategií umožňuje nejen minimalizovat negativní dopady sucha a mrazů, ale také maximalizovat uhlíkovou akumulaci a ekologickou stabilitu porostů v různých klimatických a geografických podmínkách.

Olomoucká a ostravská laboratoř představila inovativní filtrační membránu, která účinně odstraňuje z vody bakterie i těžké kovy, aniž by vyžadovala chemikálie nebo elektrickou energii. Tento technologický průlom může výrazně ovlivnit přístup k čisté vodě jak v rozvojových zemích, tak v průmyslových aplikacích.

V laboratořích Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií (CATRIN) na Univerzitě Palackého v Olomouci vznikl projekt zaměřený na simultánní odstranění biologických i chemických kontaminantů z vody. Hlavním cílem bylo vyvinout membránu, která překoná limitace tradičních filtrů, jež často vyžadují více technologických kroků, vysoký tlak nebo chemické zásahy. V úzké spolupráci s Centrem energetických a environmentálních technologií na VŠB-TU Ostrava bylo možné aplikovat nanotechnologické poznatky do reálně funkčního zařízení. Laboratorní testy zahrnovaly různé typy vody – destilovanou, kohoutkovou a říční – a prokázaly účinnost při odstraňování více než 99,999 % bakterií a současně vysokou schopnost adsorpce těžkých kovů. Tento experimentální základ položil fundament pro všechny následující optimalizace membrány a metodiku testování.

Klíčovou inovací je dvouvrstvá struktura membrány, kde první vrstva obsahuje grafen modifikovaný karboxylovými skupinami, schopný selektivně vázat ionty těžkých kovů. Laboratorní měření ukázala, že kapacita pro olovo dosahuje 661 mg/g a pro kadmium 248 mg/g, což je hodnota několikanásobně vyšší než u běžných polymerních filtrů. Druhá vrstva je obohacena o ionty manganu, které vykazují antibakteriální účinnost s mortalitou bakterií přes 99,999 % během 10 minut průtoku. Povrchová plocha grafenu dosahuje až 2 630 m²/g, což zajišťuje vysokou adsorpční kapacitu i při nízkých tlacích průtoku a současně umožňuje eliminaci bakterií bez chemických přísad.

Experimentální testy byly prováděny při průtoku 50 ml/min přes vzorek 10 cm², teplotě 25 °C a neutrálním pH 7. ICP-MS analýzy ukázaly, že při koncentracích Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l bylo odstraněno více než 99,9 % kovů, zatímco mikrobiologické testy prokázaly snížení počtu bakterií z 10⁶ CFU/ml na méně než 1 CFU/ml. Testy zahrnovaly široké spektrum mikroorganismů, včetně gramnegativních a grampositivních bakterií, což potvrzuje univerzální účinnost technologie. Tyto experimenty jsou zásadní pro potvrzení reálné použitelnosti membrány v různorodých podmínkách, jak v domácím, tak průmyslovém prostředí.

Energetická nenáročnost membrány byla ověřena testy s ručním vakuovým pohonem, které ukázaly, že filtrační účinnost zůstává nad 99,999 % i bez elektrického zdroje. Tato vlastnost je klíčová pro použití v odlehlých oblastech a krizových situacích, kde infrastruktura pro tradiční filtrační technologie chybí. Díky tomu je membrána schopná fungovat v rozvojových zemích, kde je přístup k pitné vodě omezen, a současně umožňuje flexibilní využití i v průmyslových aplikacích bez dodatečných energetických nákladů.

Regenerovatelnost membrány byla testována šesti cykly, při nichž byly zachyceny kovové ionty odstraněny 0,1 M HCl a bakteriální zátěž sterilizačním oplachem. Po těchto šesti cyklech si membrána udržela více než 90 % původní účinnosti, což potvrzuje její robustnost a dlouhodobou životnost. Tento aspekt je klíčový pro praktické nasazení, protože výrazně snižuje provozní náklady a umožňuje dlouhodobé bezpečné čištění vody bez nutnosti časté výměny filtračních prvků.

Druhá vrstva membrány, obohacená o ionty manganu, byla podrobena detailním testům proti gramnegativním a grampositivním bakteriím. Laboratorní výsledky ukázaly, že mortalita Escherichia coli, Salmonella enterica a Pseudomonas aeruginosa přesahuje 99,999 % během 10 minut průtoku, což potvrzuje vysokou antibakteriální účinnost. Gramnegativní bakterie mají tenkou peptidoglykanovou stěnu s vnější membránou obsahující lipopolysacharidy, což je činí odolnějšími vůči chemikáliím, zatímco grampositivní bakterie mají silnou peptidoglykanovou stěnu, která jim poskytuje mechanickou stabilitu, ale činí je citlivějšími na ionty manganu. Příklady grampositivních bakterií jsou Staphylococcus aureus, Bacillus subtilis, Listeria monocytogenes. Testy prokázaly, že membrána účinně působí na oba typy bakterií, čímž zajišťuje univerzální využitelnost pro různé druhy kontaminované vody.

Kapacita membrány pro adsorpci těžkých kovů byla detailně analyzována. Při koncentracích Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l dokázala adsorbovat až 661 mg/g olova a 248 mg/g kadmia. Doba potřebná k odstranění 90 % kovů byla pouhých 15 minut. Tyto hodnoty jsou významně vyšší než u běžně používaných polymerních filtrů, což umožňuje nasazení membrány i v průmyslových odpadních vodách, kde koncentrace kovů často překračují limity pro pitnou vodu. Experimenty byly prováděny při pH 6–8 a teplotě 25 °C, což simuluje běžné podmínky vodovodní sítě.

Porovnání membrány s tradičními technologiemi, jako jsou ultrafiltrace a nanofiltrace, ukázalo, že účinnost zachytávání bakterií a kovových iontů je srovnatelná nebo vyšší, a to při výrazně nižších tlakových nárocích a bez chemických přísad. Tento aspekt umožňuje jednodušší instalaci a provoz, zejména v oblastech s omezenou infrastrukturou. Dále to znamená menší energetické nároky, což zvyšuje ekologickou a ekonomickou efektivitu technologie.

Single-atom-enhancement, tedy atomární modifikace membrány, zvyšuje selektivitu vazebných míst a umožňuje zachytit kontaminanty bez nutnosti extrémního zmenšení pórů. Tento princip snižuje tlakové nároky, prodlužuje životnost membrány a přispívá k vysoké účinnosti simultánní filtrace bakterií i těžkých kovů. Experimenty ukázaly, že při průtoku 50 ml/min se účinnost zachycení kovů a eliminace bakterií nemění ani při vyšší koncentraci znečištění.

Membrána byla testována při nízkém tlaku průtoku 50 ml/min, což odpovídá domácím i menším průmyslovým aplikacím. Optimalizovaná porézní struktura a chemická modifikace zajišťují zachování účinnosti i při znečištěné vodě s pH 6–8 a koncentracemi kovů do 50 mg/l. Tyto parametry potvrzují adaptabilitu membrány na různé zdroje vody a zajišťují konzistentní výkonnost v reálných podmínkách.

Schopnost membrány odstraňovat bakterie i při současné vysoké koncentraci kovů byla potvrzena laboratorními testy. Mortalita bakterií zůstala nad 99,999 % i při Pb²⁺ 50 mg/l a Cd²⁺ 20 mg/l. To dokazuje, že membrána dokáže účinně fungovat v komplexně znečištěné vodě, což je klíčové pro průmyslové i humanitární aplikace, kde voda obsahuje směs chemických i biologických kontaminantů.

Robustnost membrány byla dále potvrzena cykly regenerace. Po šesti opakovaných cyklech, kdy kovové ionty byly odstraněny pomocí 0,1 M HCl a mikroorganismy sterilizačním oplachem, účinnost neklesla pod 90 %. Tento výsledek ukazuje, že membrána je stabilní, odolná vůči chemickému a mechanickému opotřebení, a vhodná pro dlouhodobý provoz v průmyslových i domácích podmínkách.

Experimentální optimalizace zahrnovala testování různých kombinací vrstev a chemických modifikací, aby byla dosažena maximální účinnost pro oba typy kontaminantů. Nejlepší výsledky přinesla kombinace karboxylových skupin a manganových iontů, která zajistila vysokou adsorpční kapacitu kovů a zároveň antibakteriální efekt. Tyto experimenty umožnily vybrat konstrukci vhodnou pro praktické nasazení.

Testy v reálných podmínkách, včetně vodovodní sítě a říčních vod, potvrdily schopnost membrány zachytit bakterie a kovy i při variabilním složení vody. Účinnost filtrace zůstala vysoká při pH 6–8, teplotách 10–25 °C a průtocích 30–50 ml/min. Tato reprodukovatelnost výsledků potvrzuje spolehlivost membrány pro různé situace a zdroje vody.

Nízká ekologická zátěž membrány je významným přínosem. Nepotřebuje chemické látky ani vysoké teploty, a její provoz nevytváří sekundární znečištění. To je zásadní pro udržitelné využití technologie, zejména v průmyslových aplikacích, kde minimalizace environmentálních dopadů je klíčová.

Membrána je snadno integrovatelná do stávajících systémů úpravy vody, aniž by vyžadovala zásadní změny infrastruktury. Lze ji kombinovat se sedimentačními technologiemi nebo UV dezinfekcí, což zvyšuje flexibilitu systému a efektivitu celkového čištění vody.

V průmyslovém čištění odpadních vod membrána snižuje obsah Pb²⁺ a Cd²⁺ o více než 99 %, například při koncentracích Pb²⁺ 50–70 mg/l a Cd²⁺ 20–30 mg/l, přičemž mortalita bakterií přesahuje 99,999 %. Tento parametr potvrzuje vhodnost membrány pro průmyslové aplikace a kombinaci chemických i biologických filtrací v jediném kroku.

Kombinace chemické modifikace, dvouvrstvé struktury a atomární optimalizace umožňuje membráně odstranit široké spektrum kontaminantů, aniž by byla snížena účinnost při zvýšení koncentrace kovů či počtu bakterií. Laboratorní výsledky prokázaly stabilní výkon při průtoku 50 ml/min a vysoké kapacitě adsorpce kovů.

Olomoucká membrána tak představuje globálně použitelný přístup k čištění vody. S vysokou účinností, nízkou energetickou náročností, jednoduchým provozem a možností regenerace se řadí mezi nejperspektivnější inovace současného vodohospodářství. Implementace této technologie může výrazně zlepšit přístup k pitné vodě a minimalizovat ekologické dopady průmyslových odpadních vod.

Evropská komise navrhla soubor změn nařízení o zveřejňování informací o udržitelném financování (SFDR). Toto nařízení tvoří klíčový rámec EU pro transparentnost finančních produktů, které mají environmentální nebo sociální cíle. Nové úpravy reagují na dosavadní nedostatky: mají pravidla zjednodušit, zpřehlednit a lépe je sladit s praxí na trhu. Revidovaná pravidla budou vstřícnější k drobným investorům a zároveň lépe využitelná pro firmy

Komplexní přezkum nařízení SFDR ukázal, že současná úprava vede ke vzniku příliš dlouhých a složitých dokumentů. Ty investorům znesnadňují pochopení i porovnání environmentálních či sociálních prvků jednotlivých finančních produktů. SFDR navíc začalo být v praxi využíváno jako neoficiální označovací systém, což vyvolávalo nejistotu – zejména mezi drobnými investory – a zvyšovalo riziko greenwashingu či nekalých obchodních praktik. Výsledkem je, že původní cíl nařízení, tedy pomoci směrovat kapitál EU do udržitelných priorit, nebyl zcela naplněn.

Předložené změny mají přinést jasnější, stručnější a praktičtější informace, které investorům pomohou lépe se rozhodovat. Poskytovatelům finančních produktů zároveň ulehčí povinnosti spojené se zveřejňováním údajů, a tím sníží i náklady na jejich plnění. Změny by měly posílit pozici EU jako lídra v oblasti udržitelného financování, zvýšit konkurenceschopnost finančního sektoru a usnadnit větší zapojení drobných investorů do kapitálových trhů. Současně přispějí k posílení toku finančních prostředků směrem k udržitelným cílům.

Zjednodušené zveřejňování informací

Komise navrhuje, aby účastníci finančního trhu – tedy firmy nabízející finanční produkty – už nemuseli zveřejňovat informace o hlavních negativních dopadech své činnosti na úrovni celé organizace. Tento krok má zjednodušit reporting v oblasti udržitelného financování a vyřešit překrývání s povinnostmi vyplývajícími ze směrnice o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (CSRD) a SFDR. Tento krok navazuje na balíček Komise Omnibus I z února 2025 a přináší významné snížení nákladů spojených s implementací SFDR.

Do budoucna budou mít povinnost zveřejňovat dopady na životní prostředí a společnost pouze největší podniky podléhající novým prahovým hodnotám podle CSRD. Odstraněním povinných zveřejňování na úrovni subjektů ze SFDR se snižuje administrativní zátěž i náklady na sběr a reporting dat v široké škále environmentálních, sociálních a správních (ESG) oblastí. Zároveň se eliminuje dosavadní duplicita.

Komise dále navrhuje výrazně zredukovat rozsah informací vyžadovaných na úrovni produktů. Nově se budou soustředit na dostupná, srovnatelná a skutečně relevantní data. Zveřejňování se tak zaměří na klíčová kritéria vycházející z připravovaných kategorií produktů (viz níže), což poskytovatelům přinese jasnější vodítka pro design i prezentaci produktů. Pro investory to naopak znamená snadnější orientaci v tom, co daný produkt skutečně nabízí z hlediska udržitelnosti. Revidované informace tak budou přívětivější zejména pro retailové investory.

Jasný systém kategorizace

Na základě široké zpětné vazby od trhu Komise navrhuje jednoduchý a přehledný systém tří kategorií pro finanční produkty, které uvádějí environmentální, sociální nebo správní (ESG) tvrzení. Tento systém vychází ze současných tržních postupů a nejnovějších regulačních standardů. Cílem je investorům – zejména drobným – usnadnit orientaci a umožnit jim činit informovaná rozhodnutí.

Nové kategorie zahrnují:

• Kategorie udržitelnosti: Produkty, které aktivně přispívají k udržitelným cílům – například v oblasti klimatu, životního prostředí či sociálních dopadů. Typicky jde o investice do společností nebo projektů, jež již splňují vysoké standardy udržitelnosti.
• Přechodná kategorie: Produkty zaměřené na společnosti či projekty, které zatím udržitelné nejsou, ale nacházejí se na věrohodné trajektorii změny. Může jít například o investice podporující zlepšení v oblasti klimatu, životního prostředí nebo sociálních podmínek.
• Kategorie základních ESG: Produkty, které sice integrují různé ESG přístupy, ale nesplňují podmínky pro zařazení do dvou předchozích kategorií. Může jít například o strategii „nejlepší ve své třídě“ u vybraných metrik, nebo o investice sledující finanční výnos při současném vyloučení společností s nejhoršími výsledky v oblasti ESG.

Aby mohly být produkty do kategorií zařazeny, budou muset zajistit, že výrazná většina investic (minimálně 70 % portfolia) podporuje deklarovanou strategii udržitelnosti. Současně budou muset vylučovat investice do škodlivých odvětví a činností – například do společností porušujících lidská práva, do tabákového průmyslu, do firem zapojených do výroby zakázaných zbraní či do fosilních paliv nad stanovené limity.

Použití ESG tvrzení v názvech a marketingových materiálech bude vyhrazeno výhradně pro produkty zařazené do některé z těchto tří kategorií. Jde o klíčový krok ke snížení greenwashingu a posílení důvěry investorů v udržitelné finance.

Souvislosti a další kroky

Nařízení SFDR bylo přijato v listopadu 2019 a v platnost vstoupilo v březnu 2021. V dubnu 2022 bylo doplněno prováděcím nařízením, které obsahovalo technické detaily a začalo se používat v lednu 2023.

Současný návrh přináší revizi celého rámce zveřejňování informací a jasně definuje hlavní rysy nových kategorií produktů ESG a dohledového rámce. Komise je také zmocněna k přípravě omezeného souboru prováděcích pravidel, která budou tyto základní prvky doplňovat o technické požadavky.

V Ústeckém kraji, konkrétně na Chomutovsku v obci Málkov, by mohl vyrůst moderní podnik na zpracování skleněného odpadu, který by zásadně přispěl k oběhovému hospodářství v České republice. Investorem je společnost SR Glass Recycling, vlastněná německými firmami Schirmbeck a Reiling, která už vlastní pozemky v průmyslové zóně na východním okraji Málkova. Podle zveřejněných dokumentů má být závod uveden do provozu už v příštím roce, přičemž zaměstná asi 30 lidí.

Plánovaná kapacita recyklačního závodu je impozantní – zpracovat by měl až 120 000 tun skleněného odpadu ročně. Nejde přitom jen o zbytky z běžných skleněných kontejnerů na bílý a zelený odpad. Do linky by měly putovat i autoskla, okenní tabule, ploché sklo z demolic nebo průmyslových provozů. Technologické vybavení bude tak pokročilé, že dokáže oddělit příměsi, jako jsou kovy a plasty, a vytřídit z původních střepů až 98 procent čistého skla, uvádí dokumentace posuzování vlivů na životní prostředí (EIA).

Vyčištěné a roztříděné skloviny z recyklačního závodu by měly být dodávány zpět do sklářské výroby jako surovina, čímž nahradí část primárních materiálů, jako je křemičitý písek, soda a vápenec. To přináší výrazné úspory energie: podle české analýzy materiálových toků stačí zvýšit podíl střepů (tzv. cullet) o 1 %, aby spotřeba energie na tavení klesla přibližně o 0,25 %. 
Ministerstvo průmyslu a obchodu. V praxi to znamená, že při vyšším podílu recyklovaného skla v surovinové vsázce lze ušetřit i desítky procent energie na tavení; podle studií až 25–30 %, pokud by se využil maximální možný podíl recyklovsaného skla.

Snížená spotřeba energie samozřejmě znamená i nižší emise CO₂. Například podle britské sklářské asociace lze při nárůstu podílu cullet z 65 na 75 % snížit přímé emise CO₂ o cca 31 g na kilogram vyrobeného skla. Další analýzy uvádějí, že použití 10 % recyklovaného skla může snížit emise CO₂ až o 5 % v porovnání s plným použitím primárních surovin. 

Podle údajů od Guardian Glass ušetří 1 tuna cullet asi 1,2 tuny přírodních surovin a přitom se sníží spotřeba energie, přičemž uniká až ~318 kg CO₂ na každou takto použitou tunu recyklovaného skla. Navíc podle AGC Glass může nahrazení primárních surovin recyklátem snížit emise CO₂ o zhruba 0,5 až 0,7 tuny na tunu vyrobeného skla, v závislosti na technologii tavení. Tato data ukazují, že v kontextu recyklačního závodu na Chomutovsku může recyklované sklo významně zmírnit uhlíkovou stopu sklářské výroby — méně energie na tavení, méně surovin, a tím i nižší emise skleníkových plynů.

Provoz závodu by měl běžet šest dní v týdnu, ve třísměnném režimu. Přibližně 50 nákladních aut denně by přiváželo skleněný odpad a personál pak bude vykonávat relativně jednoduché operace – doplňovat násypky, nakládat produkty a dohlížet na pravidelné čištění zařízení.

Strategický význam záměru je velký – reaguje na novou odpadovou legislativu, která od roku 2030 zakazuje ukládání komunálního odpadu vhodného k recyklaci na skládky. Dlouhodobě se počítá s tím, že do roku 2035 by mělo být skládkování komunálního odpadu sníženo na maximálně deset procent. Tento recyklační závod tak může pomoci kraji i celé republice tomuto cíli výrazně přiblížit.

Z pohledu environmentálního dopadu může mít projekt silný pozitivní efekt: kromě snížení skládkování a úspoře energie při výrobě skla přinese i lokální zaměstnanost. V regionu, kde bývalé těžařské oblasti čekají na nová využití, představuje závod SR Glass Recycling významnou investici a konkrétní přínos pro oběhové hospodářství.

Celkově to vypadá, že recyklační projekt v Málkově má reálné ambice stát se jedním z klíčových pilířů české sklářské cirkulární ekonomiky. Pokud bude proces EIA a stavební úsilí pokračovat podle plánu, mohl by to být zásadní krok nejen pro sklářský průmysl, ale i pro ekologické cíle státu.

Francouzská Veolia, světový lídr v oblasti environmentálních služeb a průmyslové ekologie, se rozhodla výrazně posílit svou pozici na americkém trhu nebezpečného odpadu. Společnost oznámila plánovanou akvizici firmy Clean Earth za 3,04 miliardy dolarů, což představuje jednu z největších investic Veolie v Severní Americe v posledních letech. Transakce je součástí širší strategie GreenUp, která spojuje ekologický růst, technologickou modernizaci a a expanzi aktivit Veolie do nových regionů. 

Clean Earth se specializuje na zpracování a likvidaci vysoce rizikových kontaminantů, včetně nebezpečných chemikálií a nově regulovaných látek jako PFAS, a provozuje více než 80 lokalit po celých Spojených státech, z toho 19 zařízení s federálními povoleními pro skladování, zpracování a likvidaci nebezpečného odpadu.

Pro Veolii znamená tato akvizice zásadní krok k vytvoření druhého největšího hráče v segmentu nebezpečného odpadu v USA. Očekává se, že po integraci Clean Earth vzroste obrat Veolie v tomto segmentu na přibližně 5,2 miliardy eur a marže EBITDA se zvýší na odhadovaných 17 procent. Společnost rovněž předpokládá úspory ve výši 120 milionů dolarů do čtvrtého roku po dokončení transakce díky synergickým efektům integrace, které se projeví zejména v optimalizaci provozních kapacit, logistice a technologickém know-how.

Akvizice Veolii umožní lépe pokrýt regiony USA, kde je poptávka po bezpečném nakládání s nebezpečným odpadem nejvyšší, kde je poptávka po bezpečném nakládání s nebezpečným odpadem stále vysoká. Jihovýchod a severozápad Spojených států představují oblasti s nedostatečně pokrytými službami, a právě zde se očekává nejrychlejší růst. Clean Earth disponuje zkušeným týmem odborníků a dlouhodobě vybudovanými vztahy s klienty v sektorech zdravotnictví, výroby a energetiky, což Veolii umožní lépe reagovat na rostoucí regulace a poptávku po ekologicky šetrných řešeních.

Součástí transakce je i reorganizace Enviri, původního majitele Clean Earth. Enviri oddělí své zbývající divize Harsco Environmental a Rail do nové společnosti New Enviri, jejíž akcie obdrží stávající akcionáři Enviri. Tímto krokem se Enviri zaměřuje na zhodnocení zbývajících aktivit a připravuje je na další růst, přičemž udržuje finanční pákový poměr kolem dvou, aby byla nová firma stabilní a konkurenceschopná. Pro Veolii je tato struktura výhodná, protože umožňuje soustředit se na integrovanou expanzi nebezpečného odpadu, aniž by byla narušena finanční stabilita jejího portfolia.

Transakce bude financována kombinací vlastních zdrojů Veolie a externího financování. Společnost si chce udržet silnou finanční pozici a rating, přičemž plánuje postupně snižovat zadluženost po dokončení integrace Clean Earth. Dokončení akvizice je očekáváno v polovině roku 2026, pokud budou splněny všechny regulační podmínky a schválení akcionářů. Veolia přitom zachovává ambici vytvořit v segmentu nebezpečného odpadu silného a efektivního hráče, který dokáže pružně reagovat na poptávku i na rychle se měnící environmentální regulace.

Z pohledu strategického významu je akvizice Clean Earth zásadní nejen pro posílení amerického portfolia Veolie, ale také pro realizaci dlouhodobých cílů plánu GreenUp. Díky získání technologicky vyspělých zařízení a zkušeného týmu se Veolia stává schopnou rychleji implementovat inovativní metody zpracování nebezpečného odpadu, včetně vysoce rizikových chemikálií a nově regulovaných látek. Integrace Clean Earth umožní optimalizovat provozní procesy a posílit pozici Veolie v sektorech, které jsou klíčové pro udržitelný růst, jako je zdravotnictví, průmyslová výroba a energetika, přičemž firma plánuje realizovat synergické úspory a zvyšovat efektivitu provozu.

Celá transakce rovněž ukazuje, jak se globalizace a koncentrace na trhu odpadového hospodářství proměňuje. Americký trh nebezpečného odpadu, který je vysoce regulovaný a kapitálově náročný, poskytuje Veolii strategickou výhodu a příležitost stát se významným hráčem i mimo Evropu. Tato akvizice zároveň demonstruje, že kombinace silného technologického know-how, strategické expanze a důrazu na ekologický růst je klíčovým faktorem úspěchu v moderním environmentálním byznysu. 

Zatímco svět zrychluje v těžbě a zpracování kritických surovin, které jsou nezbytné pro energetický přechod, výrobu baterií či moderní průmysl, Česko stále těží jen zlomek svého geologického potenciálu – v současnosti se omezuje na dvě suroviny, živce a koksovatelné uhlí, zatímco ložiska strategických kovů jako lithium, uran, zlato, mangan či wolfram zůstávají nevyužitá a projekty často uvázly v průzkumné fázi. 

Geologické průzkumy ukazují, že některá ložiska, například na Cínovci či v okolí Zlatých Hor, obsahují stovky tun kovů, které by mohly významně snížit závislost Evropy na dovozu a posílit surovinovou bezpečnost, avšak pomalé povolovací procesy, dlouhé EIA a odpor veřejnosti brzdí rychlejší rozvoj. Současně tradiční těžba uhlí čelí ekonomické neefektivnosti a legislativním omezením – černé uhlí má být vytěženo jen do roku 2026 a hnědé uhlí se potýká s rostoucími náklady a cenami emisních povolenek. Stabilní jsou jen některé průmyslové horniny, například kaolin, jíl či živec, jejichž strategický význam pro evropskou soběstačnost je však omezený. 

Globální konkurence, zejména státy jako USA, Čína či Austrálie, považuje těžbu kritických surovin za otázku národní bezpečnosti a masivně investuje do průzkumu, těžby i zpracování, zatímco Česko váhá a podmínky pro efektivní domácí těžbu zůstávají složité. Pokud se však podaří zrychlit povolovací procesy, využít moderní technologie a aktivně zapojit místní samosprávy, má země potenciál stát se klíčovým hráčem na evropském a globálním trhu kritických surovin, čímž by nejen posílila průmyslovou konkurenceschopnost, ale i strategickou surovinovou bezpečnost regionu. Více ZDE