Tři aktuální zprávy z české i evropské energetiky vypovídají o jednom – energetika se stává stále klíčovějším bojištěm ekonomické soutěže, strategických investic a politických rozporů. Čeští průmyslníci varují před konkurenční nevýhodou vůči Německu kvůli dotacím na elektřinu, miliardář Daniel Křetínský buduje novou energetickou alianci s francouzským TotalEnergies a vláda čelí pochybnostem, jestli vůbec zvládne naplnit ambiciózní závazky o pětinásobném nárůstu výkonu větrných parků. Společným jmenovatelem je napětí mezi trhem a strategií, které může rozhodnout o budoucí pozici Česka v evropské energetické hře.

Německé dotace rozkládají evropskou konkurenceschopnost

Od začátku příštího roku plánuje Německo výrazně snížit cenu elektřiny pro energeticky náročný průmysl – zavedením takzvaného průmyslového tarifu má být část nákladů na přenosové sítě přenesena na stát. To znamená, že německé firmy by mohly platit až o polovinu méně než dosud. České podniky to považují za zásadní hrozbu a „likvidaci tuzemské konkurence“. 
Velké energeticky náročné firmy – například sklárny – varují, že bez adekvátní reakce české vlády hrozí masové ztráty konkurenceschopnosti. Kritici upozorňují, že jde o výrazné „pokřivení hřiště“, které vyvolává obavy i na úrovni evropského jednotného trhu. 

Podle některých průmyslových lídrů by navrhované kroky české vlády (např. eliminace poplatku za obnovitelné zdroje) mohly pomoci, ale nestačí. Ekonomové odhadují, že práh zlevnění v Německu (okolo 55 €/MWh) je výrazně nižší než ten, kterého by mohlo Česko dosáhnout (odhady kolem 80 €/MWh), což by pro české firmy představovalo zásadní nevýhodu. 
Tato situace vyvolává potřebu koordinované evropské reakce. Někteří odborníci volají po diplomatickém tlaku nebo úpravě mechanismů trhu, které by lépe chránily firmy v zemích bez podobných dotací.

Křetínský a TotalEnergies: Nová aliance se silou stovek miliard

Miliardář Daniel Křetínský prostřednictvím svého Energetického a průmyslového holdingu (EPH) uzavírá strategické partnerství s francouzskou společností TotalEnergies. Dohoda je postavena na vytvoření nového společného podniku v hodnotě 10,6 miliardy eur (přibližně 256 miliard korun). 

Do tohoto podniku EPH vloží své flexibilní energetické zdroje — plyn, biomasu a baterie — a na oplátku získá 4,1% podíl v TotalEnergies. Výkon vložených kapacit je impozantní: podle dostupných informací společný podnik propočítal instalovaný výkon kolem 11 GW, včetně zdrojů v rozvoji či výstavbě. 

Z hlediska strategie jde o výrazný krok směrem k flexibilní výrobě elektřiny — tedy výrobě, která dokáže reagovat na proměnlivou poptávku či nabídku obnovitelných zdrojů. TotalEnergies naopak svou roli posiluje jako „integrovaný evrop¬ský hráč“ v elektroenergetice, kombinující plyn-to-power a skladování energie. 

Z dlouhodobého hlediska může tato aliance přispět k vyšší energetické bezpečnosti v klíčových zemích (Itálie, Nizozemsko, UK, Irsko), zároveň ale zvedá otázku, zda „velcí hráči“ nemohou z trhu vytlačit menší domácí producenty, včetně těch českých.

Vládní ambice versus realita: cíl z větru je v ohrožení

Vznikající česká vláda si podle vládní strategie klade za cíl zvýšit výkon větrných elektráren na 1,5 GW do konce dekády – tedy pětinásobek současného stavu. Tento ambiciózní plán vyvolává skeptické reakce i z řad odborníků.

Zástupci oboru připouštějí, že existuje řada projektů ve fázi přípravy a dosažení části cíle je stále možné, ale podle vlády je pětinásobný růst „nerealistický“. Na podporu jejich argumentu uvádějí oprávněné obavy z administrativních bariér, nedostatečného financování provozních podpor i komplikací s povolováním nových instalací.

Navíc potenciál není zdaleka bez hranic. Analýzy, například z energetického plánu, ukazují, že přestože technický potenciál existuje, transformace vyžaduje rychlé a efektivní povolovací procesy. Pokud se tyto procesy nezrychlí, ambice vlády mohou zůstat spíše v rovině vize než reálného plánu.

Neúspěch v realizaci by měl významné důsledky – slabší rozvoj větrné energie by mohl zpomalit dekarbonizaci, snížit energetickou soběstačnost a zvýšit závislost na fosilních zdrojích nebo flexibilních zdrojích (např. plyn), což se může projevit i v nákladech pro spotřebitele a průmysl.

Směr a rizika české energetické politiky

Tyto tři události spolu nesou silný společný motiv: evropská energetika se dynamicky přeskupuje, a to v souvislosti s mocí, financemi a konkurencí. Zatímco Německo dává značnou výhodu svému průmyslu, české firmy čelí hrozbě ztráty konkurenceschopnosti. Současně velcí hráči, jako je Křetínský s TotalEnergies, vytvářejí nové energetické aliance, které mohou přenastavit rovnováhu sil v regionu. A uvnitř Česka se ambiciózní vládní plány (např. pětinásobný nárůst větrné kapacity) potýkají s realitou byrokracie, technických omezení a investičních výzev.

Pokud má Česko udržet krok v této proměně, bude muset strategicky reagovat – a to nejen prostřednictvím podpory obnovitelných zdrojů, ale i prostřednictvím diplomatických a tržních mechanismů, které zajistí férové podmínky pro domácí průmysl a energetické investice. U řady českých průmyslových podniků přitom tvoří náklady na energie běžně 30 % celkových provozních nákladů, což není málo a jen podtrhuje význam stabilního a konkurenceschopného energetického prostředí.
 

Plastový recyklát už nemusí zůstat doma – nový „pas“ podle normy EN 18065 mu otevírá cestu daleko za hranice. Díky pasportu bude jasné, odkud pochází, co obsahuje a jaký má životní příběh. Díky systému „Data Quality Levels“ (DQL) a digitálním produktovým pasportům lze každý kus sledovat od okamžiku recyklace přes zpracování až po nové použití, což zvyšuje důvěru obchodníků i konečných uživatelů. Pro průmysl jde o klíčový krok, který nejen standardizuje dokumentaci a obchodní postupy, ale zároveň vysílá jasný signál směrem k důvěryhodnému oběhovému hospodářství.

Evropský průmysl plastů získal normativní společný kompas — EN 18065:2025, norma schválená technickou komisí CEN/TC 249, přináší systém pro klasifikaci recyklovaných plastů na základě kvality a úrovně dostupných dat („Data Quality Levels“, DQL). Jde praktický nástroj, který umožňuje výrobcům, recyklátorům, obchodníkům i digitálním platformám mluvit stejným jazykem a tedy budovat důvěru v recykláty na celoevropské úrovni.

Norma byla oficiálně publikována 19. srpna 2025, což znamená, že dokument je právně závazný jako evropský standard. Pro přijetí jako národní norma v členských zemích, včetně České republiky, stanovují pravidla CEN, a tak by měla být EN 18065 plně přijata do národních standardů nejpozději do února 2026. V jiných zemích už norma nabývá platnosti. Například estonský normalizační institut uvádí, že EVS EN 18065 platí od 1. září 2025. 

Obsah normy je bohatý a technicky propracovaný. Definuje čtyři úrovně DQL, které specifikují, jaká data musí být shromážděna a zdokumentována — od základních informací o typu recyklátu až po podrobné údaje o způsobu recyklace, příměsích, plnivech či přídavných látkách. Každá úroveň DQL určuje, jak hluboce musí být analyzované parametry popsány: například DQL 1 může obsahovat minimální údaje, zatímco DQL 4 vyžaduje komplexní informace o procesu recyklace, stopových kontaminantech a emisích skleníkových plynů (např. CO₂ ekvivalenty). 

Kromě klasifikace materiálu norma stanovuje metodiku pro vzorkování a homogenizaci recyklátu – což je klíčové pro to, aby data opravdu reprezentovala obsah a charakter materiálu, a nejen náhodný výběr. Další zásadní částí je výpočet recyklovaného podílu v materiálových směsích (kompozitech): EN 18065 obsahuje normativní přílohu A, kde jsou podrobné požadavky na DQL, a informativní přílohu B s metodikou výpočtů recyklovaného obsahu, jak pro mechanickou, tak chemickou recyklaci. Konkrétní příklady spočítané v příloze ukazují, jak se recyklovaný podíl uvádí v různých scénářích — včetně složení s plnivy či vláknitými příměsemi. 

Jedním z největších inovativních pilířů EN 18065 je zavedení digitálního produktového pasportu (Digital Product Passport, DPP). Norma vyžaduje, aby data o původu, zpracování a vlastnostech recyklátu byla zachycena, validována a následně přenášena v digitální formě. Součástí jsou pravidla pro aktualizaci pasportu, určování verzí, ale i jeho historii – tedy jak byly údaje změněny v čase. 

Dále jsou stanovena pravidla pro přenos dat a sledovatelnost, kde systémová hranice („system boundary“) pasportu musí být jasně definována a musí existovat mechanismy pro zajištění integrity dat. Norma klade i důraz na uchování dat — pasport by měl být navržen tak, aby dříve zaznamenaná data nezmizela, i když materiál prochází různými fázemi použití či recyklace. 
Další částí EN 18065 je označování („labelling“) recyklátů — normou je stanoveno, jak prezentovat typ recyklátu (např. polymer, přídavky) a jak deklarovat procentuální podíl recyklovaného materiálu v namíchaných směsích. To umožňuje transparentní komunikaci nejen mezi výrobci a recyklátory, ale také směrem k zákazníkům a regulačním orgánům.

Při pohledu na původní základ normy hrají klíčovou roli německé DIN SPEC 91446 a DIN SPEC 91481. První z nich byla připravena již v roce 2021 a stanovovala čtyři datové úrovně kvality, čímž vytvořila paradigmu, na které EN 18065 staví. DIN SPEC 91481 navíc doplňuje specifika pro materiály na bázi polyamidu a rozpracovává koncept digitálního pasportu pro tyto složky. 

Význam EN 18065 je pro průmysl enormní. Podle tiskové zprávy německého institutu DIN poskytuje norma „jednotný datový systém pro kruhovou ekonomiku v celé Evropě“. Díky tomu mohou recyklátoři i kupci používat společný komunikační rámec, což usnadňuje obchodování, zvyšuje důvěru v recykláty a podporuje investice. Pro investory a výrobce je to signál, že trh s recykláty se stabilizuje a stává se lépe předvídatelným.

Pro Českou republiku představuje EN 18065 příležitost k zásadní modernizaci recyklačního průmyslu. Norma zatím nebyla formálně přijata jako česká státní norma (ČSN), nicméně její národní převzetí se očekává nejpozději do února 2026, protože, jak bylo uvedeno výše, podle pravidel CEN musí členské státy převzít nové evropské normy do šesti měsíců od jejich publikace, aby byla zajištěna jednotná aplikace standardů v celé Evropě. 

Přijetí EN 18065 umožní českým firmám aplikovat jednotný evropský rámec, standardizovat dokumentaci a sledovat kvalitu recyklátů v souladu s DQL úrovněmi. Zavedení digitálních produktových pasportů nejen sníží obchodní a provozní rizika, ale také posílí ekologický profil výrobků a podpoří důvěryhodnost českých recyklátů na evropském trhu. Firmy, které se na tuto změnu připraví včas, mohou získat významnou konkurenční výhodu.

Evropská komise spustila výzvu k předložení faktických podkladů, která může rozhodnout o podobě technických kritérií určujících, co je v EU považováno za udržitelnou investici. Jde o klíčovou příležitost pro podniky, finanční instituce, samosprávy i vědecké experty, aby přímo přispěli k tomu, jak bude taxonomie EU fungovat v praxi. V sázce je nejen míra administrativní zátěže, ale také důvěra v celý rámec udržitelného financování a dostupnost investic pro zelenou transformaci.

Evropská komise zahájila přezkum aktů v přenesené pravomoci k taxonomii EU pro oblast klimatu a životního prostředí, přičemž klíčovým cílem je aktualizovat a zjednodušit technická screeningová kritéria. Taxonomie je základním kompasem evropského udržitelného financování, a právě technická kritéria určují, které činnosti mohou získat status environmentálně udržitelných. Zkušenosti prvních let však ukázaly, že část pravidel je obtížně použitelná, příliš detailní nebo v praxi způsobuje právní nejistotu. Komplikace se dotýkají podniků, auditorů i finančních institucí, které musely vynakládat značné kapacity na interpretaci nejasných požadavků, zejména u kritéria „významně nepoškozovat“.

Komise nyní reaguje nejen na zákonnou povinnost pravidelného přezkumu, ale také na silnou poptávku z praxe. Zjednodušení kritérií je jednou z priorit nově nastavených politických směrů, které mají snížit administrativní zátěž podniků a posílit konkurenceschopnost EU. Revize slibuje zpřesnění definic, odstranění duplicit, lepší harmonizaci s aktuální legislativou i jasnější požadavky na to, jak prokazovat soulad. Cílem není měnit ambici udržitelného financování, ale zpřehlednit pravidla tak, aby byla použitelná v každodenní praxi a odblokovala investice tam, kde dnes naráží na zbytečnou složitost.

Čeká se, že změny přinesou významné pozitivní dopady – od jednoduššího reportingu přes větší srovnatelnost zveřejňovaných informací až po snazší přístup firem k zeleným financím. Pro finanční trh by měla revize zvětšit transparentnost a zlepšit orientaci investorů. Díky úpravám založeným na vědeckých poznatcích má zároveň zůstat zachována vysoká environmentální integrita celého rámce. Posílení důvěry je zásadní, protože pokud bude taxonomie vnímána jako příliš komplikovaná či odtržená od reality, může to brzdit využívání udržitelných investic napříč EU.

Revize bude podložena rozsáhlým sběrem dat, konzultacemi s odborníky i podněty z tzv. Stakeholder Request Mechanism, který v posledních měsících shromáždil desítky konkrétních upozornění na problematická místa. Komise nyní vyzývá odbornou veřejnost, aby poskytla detailní příspěvky ke zlepšení kritérií, přičemž výzva je dostupná ve všech 24 úředních jazycích EU a poběží čtyři týdny. Navazovat budou tematická pracovní setkání, konzultace s platformou pro udržitelné financování i expertní skupinou členských států.

Tato fáze představuje jedinečnou možnost, jak ovlivnit budoucí podobu taxonomie EU. Je to prostor pro vědecké instituce, podniky i nevládní organizace, aby sdílely své zkušenosti, navrhly praktická řešení a pomohly vytvořit jasnější, účinnější a přiměřenější pravidla. Pokud má být evropské udržitelné financování robustní, věrohodné a zároveň použitelné, právě teď je okamžik, kdy může odborná veřejnost rozhodnout o jeho směřování na další roky.

Dokument ke stažení:

Česká republika si v nejnovějším klimatickém indexu CCPI mírně polepšila, ale její hodnocení zůstává na spodních příčkách. Přestože země postupně přijímá nové zákony a investuje do modernizace energetiky, analýza ukazuje, že český klimatický výkon brzdí strukturální problémy, slabé závazky a sporné využívání biomasy.

Česká republika se v nejnovějším hodnocení Climate Change Performance Indexu posouvá jen nepatrně, zatímco klíčové nedostatky přetrvávají. Experti upozorňují, že bez závazné legislativy, jasných sektorových cílů a odhodlaného politického leadershipu zůstane česká transformace spíše na papíře než v realitě.

Česká republika obsadila v letošním Climate Change Performance Indexu 49. místo, čímž zůstává v kategorii „low climate performer“. Tento výsledek se drží v dlouhodobém trendu, kdy Česko na globální klimatické scéně nepůsobí jako lídr, ale spíše jako konzervativní vyčkávající hráč, který se pohybuje v bezpečné blízkosti evropského průměru, nikoli však na špici. Nejde přitom jen o samotné hodnocení – důležité jsou signály, které CCPI zdůrazňuje: české tempo změn je příliš pomalé na to, aby dokázalo odpovědět na dynamiku klimatické krize i rychle se vyvíjející technologie a evropskou legislativu. V jednotlivých kategoriích se obrázek jeví ještě složitější. V emisích a energetické spotřebě si Česko stojí středně, ale v obnovitelné energii a klimatické politice výrazně zaostává. Tento nesoulad mezi dílčími výsledky dokresluje celkovou ambivalentnost českého přístupu – snaha nechybí, ale v rozhodujících oblastech je příliš nerozhodná a bezzubá.

Jedním z nejvýznamnějších problémů, které experti CCPI zdůrazňují, je konstrukce a role dlouhodobé strategie LTS 2017 (Long-Term Strategy), která v české klimatické politice funguje jako základní dokument pro dekarbonizaci. Tento strategický rámec však není zakotven v žádném klimatickém zákoně, protože taková legislativa v České republice dosud neexistuje – na rozdíl od většiny západoevropských států. Absence klimatického zákona má zásadní důsledky. Strategie je politickým dokumentem bez právní závaznosti, a proto ji lze měnit, oddalovat či přepisovat podle momentální politické situace, nikoli podle klimatických potřeb. To se naplno ukázalo v posledních dvou letech, kdy pokus o aktualizaci LTS narazil na politické spory a nestal se součástí stabilního legislativního rámce. Bez pevně stanovených sektorových cílů a bez národního uhlíkového rozpočtu, který by definoval, kolik emisí může Česko ještě vyprodukovat, zůstává řízení přechodu k nízkouhlíkové ekonomice rozvolněné a postrádá kontinuitu. Právě tato neukotvenost ztěžuje plánování průmyslu, obcí i energetických firem, které se bez jasných legislativních mantinelů pohybují v nejistotě, jaké tempo a rozsah transformace vláda skutečně prosazuje.

Podle CCPI sice česká vláda schválila legislativní balík pro rozvoj obnovitelných zdrojů a od roku 2025 otevřela nové možnosti pro sdílení energie, což je jednoznačně pozitivní krok směrem ke komunitní energetice a decentralizaci. Nicméně systémově jde stále spíše o sadu izolovaných úprav než o součást soudržné strategie odklonu od fosilních paliv. Česká republika například nemá žádný zákonem uložený plán na úplné ukončení využívání uhlí či plynu – spoléhá se místo toho na kombinaci ekonomických signálů z emisního systému EU ETS, dostupnost Modernizačního fondu a postupné změny v energetické struktuře. Ekonomická logika může fungovat ve střednědobém horizontu, ale bez jasného právního vymezení se obtížně předvídá rychlost útlumu fosilních sektorů i jeho dopady na zaměstnanost a regiony. Zvláště citlivé jsou uhelné regiony, kde se očekává sociální i ekonomická transformace – ta však potřebuje čas, plán a jistotu, že se pravidla nezmění každé dva roky podle složení vlády.

Energetická efektivita je oblastí, kde Česká republika vykazuje jistý pokrok, což experti CCPI uznávají. Programy jako „Nová zelená úsporám“ nebo investice do renovace budov, tepelné techniky a lokální solární energetiky skutečně vedou ke zlepšení. Zvyšuje se i počet elektromobilů a energeticky úsporných opatření v obcích a průmyslu. Přesto však index upozorňuje na to, že v Česku stále absentují tzv. „sufficiency measures“ – tedy kroky, které by vedly nejen ke snižování energetické náročnosti technologií, ale i k celkovému omezování spotřeby energie. Sem patří kvalitní veřejná doprava, dostupné bydlení, podpora kompaktního městského plánování či motivace ke změně dopravního chování. Tyto aspekty, které v západní Evropě tvoří pevnou součást klimatické politiky, v Česku zatím stojí na okraji debaty. Výsledkem je, že česká energetická spotřeba na obyvatele zůstává nadprůměrná a bez zásadních změn v životním stylu, dopravě i infrastruktuře nelze očekávat rychlý posun směrem k udržitelnosti.

Sektor zemědělství a lesnictví představuje další slabinu. Právě zde CCPI upozorňuje na nedostatečnou pozornost vůči emisím, které tyto oblasti produkují. Ačkoli je lesní hospodaření regulováno a existují programy na obnovu porostů, české lesy se po kůrovcové kalamitě nacházejí ve stavu, který snižuje jejich schopnost vázat uhlík. K tomu se přidává rostoucí export dřevěných pelet a biomasy do zahraničí, což zároveň snižuje dostupnost obnovitelné suroviny na domácím trhu a vytváří tlak na další těžbu. Biomasa se tím stává paradoxní položkou – je vedena jako obnovitelný zdroj, ale její nadužívání i struktura trhu mohou mít problémový klimatický efekt. Přestože CCPI neříká, že biomasa je problémová sama o sobě, upozorňuje, že její role v české energetice je příliš dominantní, zatímco skutečně čisté zdroje, jako větrná energie, stále narážejí na regulační bariéry a pomalé povolovací procesy.

V evropském a mezinárodním kontextu zůstává role Česka spíše pasivní. Podle CCPI nepatří mezi státy, které aktivně posouvají unijní ambice nebo přicházejí s vlastními inovativními návrhy. Česká politika je spíše reakční než proaktivní, často čeká na finální podobu evropských balíků a až poté je implementuje. Tento přístup sám o sobě nemusí být problematický, ale v rychle se měnícím globálním prostředí vede k tomu, že Česko se ocitá v pozici dojíždějícího hráče, který využívá prostor, který mu poskytne EU, ale sám neformuje jeho směřování.

Odborníci CCPI proto apelují na několik hlavních změn: nutnost definovat sektorové cíle emisí, vytvořit národní uhlíkový rozpočet, posílit závaznost klimatických plánů legislativou, rozšířit politiku směrem k udržitelným životním stylům a ukončit podporu fosilních paliv. Podle nich Česká republika stojí na rozcestí – buď přijme moderní nástroje, které využívají západoevropské země, a zařadí se mezi státy směřující k uhlíkové neutralitě, nebo bude i nadále postupovat pomalu, sledujíc vývoj okolo, ale bez skutečného vlivu a bez rychlého efektu na domácí emise.

Celkový obraz z CCPI je jasný: Česká republika má potenciál a disponuje finančními nástroji i technologiemi, které mohou transformaci urychlit. Chybí však závaznost, dlouhodobá politická kontinuita a vůle přijmout opatření, která přesahují horizont jednoho volebního období. Dokud zůstane klimatická politika roztříštěná a bez legislativních jistot, bude se výkonnost Česka zlepšovat jen pomalu, a země tak riskuje, že promarní šanci stát se skutečným moderním energetickým státem 21. století.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) oznámila dvě klíčová opatření: novou digitalizovanou pomoc pro malé a střední podniky (MSP) v souladu s REACH a zároveň doporučila zařadit čtyři látky na seznam látek, které budou vyžadovat autorizaci. Tato strategie reflektuje dvojí ambici — usnadnit regulatorní zátěž pro menší firmy a zároveň zlepšit kontrolu látek představujících zvýšené riziko pro zdraví a životní prostředí.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) spustila aktualizované SME hub — online platformu určenou pro malé a střední podniky, která jim má pomoci lépe porozumět a plnit jejich povinnosti podle chemické legislativy EU. Tento krok je součástí dlouhodobé strategie agentury zaměřené na to, aby menší firmy dostaly cílenou podporu, přístup k užitečným nástrojům a poradenství. Hub je vybaven nejen bohatou sbírkou materiálů a nástrojů od ECHA i členských států, ale také pilotním projektem virtuálního asistenta využívajícího umělou inteligenci. Tento asistent, dostupný 24/7 ve všech jazycích EU, slouží k rychlému a spolehlivému odpovídání na dotazy o povinnostech podle REACH. Během pilotního provozu ECHA analyzuje sběry otázek a odpovědí a přizpůsobuje systém podle zpětné vazby uživatelů. 

Dále ECHA upozorňuje na nadcházející změny v ověřování statusu MSP, které vstoupí v platnost od roku 2027. Společnosti budou muset dva měsíce před podáním registračních nebo autorizačních dokumentů žádat o validaci velikosti podniku. Agentura přitom bude vyžadovat dokumentaci o počtu zaměstnanců, obratu a účetní závěrce. Po schválení zůstane status platný tři roky, což přinese stabilitu a predikovatelnost poplatků pro malé hráče. 

Současně ECHA navrhla zařadit čtyři chemické látky na seznam REACH, které budou podléhat režimu autorizace. Mezi navrhované látky patří báriový diboron tetraoxid (barium diboron tetraoxide) a složitá organická organofosforová sloučenina S-(tricyklo[5.2.1.0²,⁶]deca-3-en-yl) … phosphorodithioate, stejně jako Diphenyl(2,4,6-trimethylbenzoyl)fosfinoxid a melamin. Důvodem je jejich potenciál pro závažné účinky na zdraví lidí a životní prostředí — regulace autorizačním režimem by znamenala, že jejich využití bude možné pouze po udělení povolení pro konkrétní použití.

Autorizační režim podle REACH funguje tak, že látky označené jako „Substances of Very High Concern“ (SVHC) musí projít procesem, kde držitelé (výrobci, dovozci či uživatelé) žádají o povolení pro specifické použití. Toto povolení může být uděleno, pokud je riziko dostatečně zvládnutelné („adequate control“) nebo pokud přínosy pro společnost převáží rizika a neexistují vhodné alternativy. Po zařazení látky do Annex XIV (seznamu pro autorizaci) platí tzv. “sunset date” — datum, po kterém je látku možné používat jen pro autorizovaná použití. 

Kde se tyto látky běžně používají? Vezměme si TPO (Diphenyl(2,4,6-trimethylbenzoyl)fosfinoxid) — to je vysoce účinný fotoiniciátor, využívaný při UV vytvrzování. Používá se v tiskových barvách (screen, offset, flexo), v laku na dřevo, v gelových nehtech (kosmetika), v 3D tiskových pryskyřicích a v průmyslových povlacích. Díky jeho vlastnostem lze dosáhnout rychlé polymerace a nízké žloutnutí povrchu.

Melamin je další látkou — slouží především jako základ pro melaminové pryskyřice. Ty se používají při výrobě laminátů, nábytkových desek, podlah, kuchyňského nářadí, lepidel či nátěrů. Dále se melamin využívá jako retardér hoření v polymerech a intumescentních nátěrech (např. v elektronice, textilu, konstrukčních materiálech). 

Zařazení těchto látek na autorizační seznam tedy znamená, že firmy, které je používají, budou muset projít formálním procesem a prokázat, že jejich využití je buď bezpečné, nebo nenahraditelné. To ECHA využívá jako nástroj ke stimulaci nahrazování nebezpečných látek bezpečnějšími alternativami, pokud jsou technicky a ekonomicky dostupné.

Nedaleko Oxfordu, v jinak poklidné krajině mezi řekou Cherwell a silnicí A34, se během jediné noci objevil výjev, který mnozí popsali jako „ekologický noční můru“. Na louce v záplavovém území vyrostla gigantická hromada průmyslového odpadu vysoká několik metrů, dlouhá až stovky metrů, která představuje jednu z největších nelegálních skládek, jaké se v regionu za poslední roky objevily. 

Nešlo o běžné domácí harampádí, ale o směs plastů, pěnových izolací, zeminy, dřeva a materiálů, které jasně naznačují profesionální a organizovaný původ. Už první pohled odborníků i místních rybářů ukázal, že odpad je průmyslového původu, který pochází z rozsáhlejší stavební či demoliční činnosti, nikoli z jednotlivých domácností.

Šokující nebyl jen rozsah, ale také místo, kde byla skládka navezena. Louka leží v přirozeném záplavovém území řeky Cherwell, které se pravidelně ocitá pod vodou. Každý větší déšť nebo zvýšená hladina znamenají riziko, že toxické látky začnou být splachovány přímo do toku. Plastové a pěnové materiály mohou uvolňovat chemické látky, stavební odpady mohou obsahovat těžké kovy či ropné látky. 

Ekologické organizace upozorňují, že při nejbližší výraznější srážkové epizodě mohou být části skládky odplaveny a kontaminovat nejen Cherwell, ale i širší ekosystém údolí Temže. Odborníci z univerzit i neziskového sektoru proto varují, že jde o reálné riziko ekologické nouze, která může zasáhnout jak vodní organismy tak lidské komunity dále po proudu.

Událost zároveň rozvířila debatu o tom, jak funguje britská odpadová politika a zejména instituce, která má nad nakládáním s odpady dohlížet. Tou je britská Environment Agency, vládní úřad odpovědný mimo jiné za boj s odpadovou kriminalitou. Agentura dlouhodobě upozorňuje, že pracuje s nedostatečnými finančními i personálními kapacitami. V praxi to znamená omezený dohled nad tisíci firem, které s odpady nakládají, a velmi malou možnost rychle zasáhnout, když se objeví rozsáhlejší nelegální aktivita. 

Případ u Oxfordu je typickou ukázkou toho, jak mohou organizované skupiny využívat systémových slabin – krátkodobé pronájmy pozemků, nevyjasněné vlastnické vztahy nebo lokality mimo běžný dohled. V momentě, kdy je odpad navezen, stává se zodpovědnost neřešitelným právním labyrintem: vlastníci pozemků často o skládce nevěděli, pachatelé jsou neznámí a likvidace se přesouvá na místní samosprávu, která na podobný zásah nemá prostředky.

Největší zátěž nyní dopadá na místní samosprávu — konkrétně radu hrabství Oxfordshire (Oxfordshire County Council). Ta však otevřeně přiznává, že likvidace skládky není v jejích silách bez podpory státu. Náklady mohou přesáhnout její běžné finanční možnosti, protože nejde jen o odvoz tun odpadu, ale také o následné analýzy, dekontaminaci a dlouhodobý monitoring lokality. Podle vyjádření představitelů samosprávy může být konečný účet vyšší, než jsou investiční prostředky, které má rada pro celý rok k dispozici.

Tento případ se tak stal mnohem víc než jen lokálním problémem. Je to varování, jak křehký může být systém, pokud v něm existují mezery, které dokáže organizovaná odpadová kriminalita využít. Moderní odpadové hospodářství není jen o recyklačních číslech a technologických inovacích, ale také o robustních institucích, kvalitním dohledu, transparentních tocích materiálů a dostatečném financování veřejných úřadů. Pokud některá z těchto částí selže, může se během jediné noci z obyčejné louky stát ekologická hrozba pro celé území.

Obří skládka u Oxfordu je proto lekcí, kterou by Evropa neměla ignorovat. Ukazuje, že prevence je vždy levnější než náprava, že finance a institucionální kapacity nejsou administrativní detail, ale klíčová součást ochrany krajiny, a že odpadová kriminalita je fenomén, který si zaslouží pozornost podobnou té, jakou věnujeme jiným formám organizovaného zločinu.

Čína právě vstoupila do období, které může působit jako zásadní bod zlomu – nejen pro její vlastní energetickou budoucnost, ale i pro globální boj s klimatickou změnou. Podle nejnovějších dat z Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA) emise oxidu uhličitého zůstávají již 18 měsíců stabilní nebo postupně klesají, což je v kontextu největší světové ekonomiky založené na průmyslu a uhlí více než pozoruhodné. Ještě před pár lety by se takový vývoj zdál nepravděpodobný. Dnes se ale rýsuje nová realita, v níž masivní investice do obnovitelných zdrojů začínají přetvářet samotnou strukturu čínské energetiky.

Dlouhodobé klimatické ambice Číny stojí na dvojici cílů, které se staly známé jako dual carbon targets: vrchol emisí do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060. Tyto cíle rámují strategii, která má změnit největší průmyslovou ekonomiku světa v nízkouhlíkovou velmoc. V září vydala Čína své nejnovější klimatické milníky – tentokrát zaměřené na rok 2035. Do té doby se má země dostat o 7 až 10 % pod vrchol emisí, což na první pohled zní jako krok správným směrem. Klimatičtí experti ale upozorňují, že jde o příliš slabé ambice, které neodpovídají rozsahu globální klimatické hrozby. Podle nich by Čína byla schopna snížit emise do roku 2035 minimálně o 30 %.

Současně však platí, že čínská klimatická politika má jeden zvláštní rys - tradičně slíbí méně, ale dodá více. Odborníci jako Li Shuo z Asia Society Policy Institute upozorňují, že nejnovější cíle je potřeba vnímat spíše jako minimální základ, nikoliv jako konečnou ambici. Politická realita v Číně často vede k tomu, že ambicióznější politiky se neohlašují předem, ale vyplývají z vývoje ve strategických sektorech, z investičního plánování a z rámcových pětiletek.

A právě zde se otevírá zásadní podstata příběhu. Přestože Čína oficiálně nemluví o okamžitém zrychlení klimatických závazků, její energetická transformace už reálně probíhá. V roce 2025 proto mohla zaznamenat stagnaci či pokles emisí i přes výrazný ekonomický růst. Rozhodující je především tempo výstavby obnovitelných zdrojů – solární a větrné kapacity se zvyšují rekordní rychlostí, zatímco nové uhelné elektrárny začínají být spíše pojistkou pro extrémní špičky než hlavním motorem ekonomiky.

Co činí současnou situaci tak fascinující, je změna dynamiky. Přestože jednotlivé sektory „tahají“ emise nahoru či dolů rozdílně, celkový trend se neodvratně vychyluje směrem k nízkouhlíkové energetice. Čína nyní buduje obnovitelné zdroje v bezprecedentním měřítku: v roce 2024 přidala rekordních 277 GW solární kapacity, čímž se celková sluneční energie země dostala na přibližně 887 GW. Také větrná kapacita stoupla o 80 GW na zhruba 521 GW. V první polovině roku 2025 se přidalo dalších 268 GW nových obnovitelných zdrojů, z toho 212 GW solárních a 51 GW větrných. Celková nainstalovaná kapacita obnovitelných zdrojů Číny na konci června 2025 tak činí 2 159 GW.

Tento masivní rozvoj obnovitelných zdrojů už začíná sklízet reálné výsledky: i při rostoucí poptávce po elektřině Čína dokáže pokrýt velkou část výroby z nízkouhlíkových zdrojů, což brání růstu emisí energetického sektoru. Dnes už není nereálné očekávat, že Čína dosáhne vrcholu emisí dříve, než bylo původně plánováno pro rok 2030.

To však neznamená, že je vše bezproblémové. I když emise v dopravě například klesly o 5 % díky většímu podílu elektromobility, jiné části ekonomiky naopak trend obracejí. Výrazným příkladem je chemický sektor, zejména výroba plastů a dalších petrochemických produktů, která rostla tempem kolem 10 %. Právě zde se ztrácí část celkového poklesu: emisní úspory z ocelářství, cementáren či dopravy jsou zčásti vymazávány rychlým růstem výroby plastů a dalších chemických produktů. Výsledkem je, že Čína sice postupně omezuje uhlíkovou náročnost některých odvětví, ale jiné odvětví mezery znovu zaplňují.

Zvlášť citlivým problémem zůstává také snižování uhlíkové náročnosti ekonomiky, tedy množství emisí CO₂ na jednotku HDP. Čína se zavázala, že mezi lety 2020 a 2025 tuto hodnotu výrazně sníží, ale současný vývoj naznačuje, že tento cíl nebude naplněn. To zároveň zvyšuje tlak na období po roce 2025, protože do roku 2030 má země dosáhnout snížení uhlíkové náročnosti o 65 % oproti roku 2005. Pokud chce Peking tento ambiciózní milník splnit, bude muset tempo dekarbonizace výrazně zrychlit a prosadit hlubší změny v průmyslových a energetických sektorech.

Pro svět, který zoufale hledá pozitivní signály v boji s klimatickou krizí, je to zpráva, která dokáže změnit náladu celého mezinárodního vyjednávání na COP30. Čína tím ukazuje, že i ekonomika s obrovskou závislostí na těžkém průmyslu může začít měnit směr – nikoli symbolicky, ale v měřítku, které má reálný dopad na globální emise. Pokud tento trend potvrdí i příští roky, přijde možná okamžik, kdy i skeptici připustí, že světová klimatická transformace není pouhým přáním, ale probíhající skutečností.

Mohlo by vás zajímat:

Oteplení pod 1,5 °C? Dopady i náklady na adaptaci se s každou desetinou stupně zvyšují, varuje Miko

 

V České republice existuje jedno nenápadné, ale překvapivě robustní veřejné úložiště státních strategií, koncepcí, politik, akčních plánů a programů. Jmenuje se Databáze strategií. Je provozována Úřadem vlády a obsahuje stovky dokumentů, které určují vývoj země v klíčových oblastech – od životního prostředí přes dopravu a energetiku až po vzdělávání či digitalizaci. Přesto o ní ví jen malá část odborné veřejnosti a ještě menší část lidí mimo státní správu.

Je to paradox. Zatímco každé ministerstvo je pod drobnohledem médií, veřejných debat a komentářů, přehledová databáze všech zásadních strategií zůstává mimo pozornost. A přitom poskytuje přesně to, co v české debatě nejčastěji chybí: souvislosti, kontinuitu a možnost srovnání. Proč o databázi skoro nikdo neví? Důvodů je víc.

Zaprvé, české strategické dokumenty tradičně žijí své životy v izolovaných světech jednotlivých ministerstev. Každý resort tvoří vlastní koncepce a málokdy se obtěžuje vysvětlovat, jak zapadají do širšího rámce. Zadruhé, Databáze strategií není součástí běžného veřejného diskurzu. Nenajdeme ji ve zprávách, nepoužívají ji novináři, nepíší o ní analytici. Přitom v ní lze najít vše – od Národního plánu povodí přes Politiku územního rozvoje až po Koncepci ochrany před následky sucha nebo Strategie cirkulární ekonomiky. Třetím problémem je, že funguje spíš jako archiv než jako živý komunikační nástroj. 

Co ukazuje příklad životního prostředí? Na příkladu jediného tematického bloku – XII. Životní prostředí – je vidět, jak rozsáhlá tato databáze je. Pod tímto jediným kódem se skrývá deset podsekcí, od ovzduší a klimatu přes odpady, půdu, vodu, chráněná území až po hluk či regeneraci brownfieldů.

Každá podsekce obsahuje desítky strategií a koncepcí. Jen ochrana ovzduší a klimatu má více než deset zásadních dokumentů, oblast odpadů podobně. Voda se dělí na tři různé bloky – akumulace, jakost, odpady – a každý má vlastní soubor plánů a rámců. Pro běžného uživatele je takřka nemožné se v tom orientovat bez centrálního místa.

Zamyšlení: Kolik by dnes zvládla AI?

Představme si, že bychom chtěli zjistit počet všech strategických dokumentů a cílů v Česku – stovky dokumentů, tisíce jednotlivých cílů, desítky tematických bloků. Ruční dohledávání, kontrola platnosti a kategorizace by byla zdlouhavá a náročná práce. 

Dnes by to zvládla umělá inteligence během několika minut. Stačilo by: stáhnout všechny dokumenty z Databáze strategií, nechat AI rozpoznat strukturu dokumentů a jednotlivé cíle, automaticky je přiřadit do tematických bloků, vyznačit duplicity a konflikty mezi cíli, připravit okamžitou vizualizaci přehledu a propojení strategií.

Zatímco dříve by podobná inventura vyžadovala měsíce práce analytiků, dnes by technologie umožnila okamžitý přehled, snadno aktualizovatelný a srozumitelný i pro širší veřejnost. To ukazuje, že strategické dokumenty už nejsou jen papíry – jsou datem, které může být analyzováno, propojeno a využito mnohem efektivněji než kdykoliv předtím.

Spojení 25leté české firmy Inisoft a globálního hráče Wolters Kluwer otevírá novou éru digitálních řešení pro odpadové hospodářství. V exkluzivním rozhovoru Ľubomír Weiss z Wolters Kluweru a Otakar Tománek z Inisoftu rozebírají, jak se díky této akvizici rozšíří portfolio softwaru ENVITA, přibydou nové moduly pro skládky a ReUse centra a jak integrace přinese sofistikovanější evidenci, automatizovanou fakturaci a data pro motivační systémy obcí. Díky sdílené technologické platformě (.NET) a investicím do AI chtějí vytvořit inteligentní nástroje, které zefektivní procesy, podpoří legislativní soulad a umožní další geografickou expanzi, zejména na Slovensko a do dalších zemí střední Evropy. Více ZDE

Po volbách dorazil na ministerstvo životního prostředí pokyn, aby úřady připravily varianty snížení pracovních pozic o pět až deset procent. Dopis, který rozeslala státní tajemnice, se týkal klíčových institucí — Agentury ochrany přírody a krajiny, Státního fondu životního prostředí i České inspekce životního prostředí — a také státních příspěvkových organizací, jako je Český hydrometeorologický ústav nebo správy národních parků. V dopise je zdůrazněno, že odmítnutí přípravy variant úspor není přípustné, což znamená, že úřady musí být připraveny na konkrétní a poměrně rozsáhlé snížení počtu zaměstnanců. Více ZDE

Evropská unie schválila tři opatření, která zásadně ovlivní podobu evropské klimatické, podnikové i chemické politiky. Europoslanci podpořili cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 % oproti roku 1990, čímž stanovili nový rámec pro dekarbonizaci evropského hospodářství. Zároveň se EU rozhodla snížit administrativní zátěž spojenou s reportováním o udržitelnosti a pravidly náležité péče, aby zajistila větší srozumitelnost a přiměřenost požadavků. Třetím krokem je přijetí legislativního balíčku „One Substance, One Assessment“, který sjednocuje hodnocení chemické bezpečnosti v Evropě a posiluje vědeckou koordinaci mezi unijními agenturami.

90 % méně emisí do roku 2040: Evropa přitvrzuje v klimatické ambici

Evropský parlament se po bouřlivých debatách postavil za návrh snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 % ve srovnání s úrovní z roku 1990. Tento cíl, který vzešel z doporučení Evropské komise, představuje klíčový mezník mezi současným rámcem do roku 2030 a dlouhodobým závazkem klimatické neutrality do roku 2050.

Odsouhlasený plán není jen symbolickým signálem směrem k Pařížské dohodě, ale i praktickým pokynem pro členské státy a průmysl, jak směrovat investice a politiky v nadcházejících letech. Nový rámec má pomoci zejména při plánování národních klimaticko-energetických strategií, přičemž počítá s určitou flexibilitou – pokud by se ukázalo, že technologický vývoj či socioekonomické dopady neumožňují naplnění stanovené trajektorie, bude možné parametry cíle přehodnotit.

Významným prvkem kompromisu je možnost využít až pětiprocentní podíl tzv. mezinárodních uhlíkových kreditů, tedy certifikovaných emisních úspor realizovaných mimo území EU. Tento mechanismus má napomoci dosažení cílů zejména v případech, kdy domácí dekarbonizace naráží na technologické či strukturální limity.

Méně papírování, více smyslu: EU mírní tlak na firmy v oblasti ESG a náležité péče

Zatímco klimatická politika zůstává ambiciózní, v oblasti podnikové regulace se EU rozhodla pro umírněnější kurz. Evropský parlament schválil pozici, která zásadně zjednodušuje reportingové povinnosti v rámci směrnice o zveřejňování informací o udržitelnosti (CSRD) a připravované směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti (CSDDD).

Změna přináší jasné vymezení, koho se pravidla skutečně týkají. Povinnost vypracovávat podrobné zprávy o udržitelnosti se nově vztahuje pouze na společnosti, které zaměstnávají více než 1 750 osob a dosahují čistého obratu nad 450 milionů eur. U požadavků na náležitou péči se hranice posouvá ještě výš – na 5 000 zaměstnanců a 1,5 miliardy eur obratu.

Změna přináší významnou úlevu zejména pro malé a střední podniky, které v minulosti čelily požadavkům na poskytování rozsáhlých ESG dat ze strany svých odběratelů. Nový rámec tyto disproporce vyrovnává a stanoví, že velké společnosti nemohou po dodavatelích vyžadovat více informací, než odpovídá dobrovolným standardům Evropské komise.

Zaveden bude také digitální portál, který podnikům poskytne jednotné pokyny, šablony a přehled všech relevantních požadavků. Záměrem je vytvořit jednoduchý, volně dostupný nástroj, jenž sníží náklady na administrativu a zajistí větší transparentnost.

Tento legislativní posun je odpovědí na stále silnější kritiku z řad průmyslu i národních vlád, podle nichž se EU v posledních letech „ztratila v papírech“. Přílišná míra administrativy začala brzdit i samotný smysl udržitelnosti – tedy řízení rizik, zvyšování důvěryhodnosti a dlouhodobé hodnoty podniků.

Nový návrh proto zachovává strategickou roli ESG, ale přesouvá těžiště z kvantity informací na kvalitu a reálný dopad. V českém kontextu to může znamenat lepší vyvážení mezi povinností a motivací, zejména pro průmyslové podniky, které se snaží sladit udržitelnost s konkurenčními tlaky a nedostatkem kvalifikovaných pracovníků.

Chemikálie pod jednou střechou

Třetí rozhodnutí, které dnes potvrdila Rada EU, míří do oblasti chemické bezpečnosti. Balíček legislativních opatření známý jako „One Substance, One Assessment“ (OSOA) má zefektivnit a sjednotit hodnocení chemických látek napříč evropskými předpisy.

Dosud byla situace roztříštěná: jednotlivé agentury – například ECHA, EFSA či EMA – prováděly hodnocení pro různé sektory, často s duplicitními či odlišnými výsledky. Nový přístup zavádí jednotnou metodiku a společnou datovou platformu, kterou bude spravovat Evropská chemická agentura.

Cílem je, aby o každé látce existovalo jediné, konsolidované hodnocení využitelné napříč regulacemi – od průmyslové výroby přes potraviny a kosmetiku až po zemědělské přípravky. Platforma bude integrovat data z více než 70 evropských právních aktů a umožní rychlejší výměnu informací mezi vědeckými institucemi, úřady a podniky.

Rada EU zároveň přijala úpravy, které mají usnadnit přenos vědeckých a technických úkolů mezi agenturami a zajistit vyšší transparentnost vůči veřejnosti. Klíčovou novinkou bude i zveřejňování dat o chemických látkách v uživatelsky přístupné formě, což umožní lepší informovanost spotřebitelů i odběratelů.

Z pohledu průmyslu jde o významný krok ke zjednodušení a předvídatelnosti legislativy. Evropský chemický sektor, který patří mezi nejregulovanější odvětví na světě, dlouhodobě volal po sjednocení pravidel a odstranění duplicit. Současně se tím posiluje důraz na bezpečné a udržitelné alternativy k rizikovým látkám – což je v souladu s cíli Zelené dohody pro Evropu i s plánem průmyslové dekarbonizace.

Evropská komise představila návrh nového základního nařízení, které má po téměř dvaceti letech zásadně proměnit fungování Evropské agentury pro chemické látky (ECHA). Návrh reaguje na rozšiřující se úkoly agentury, potřebu větší efektivity a udržitelného financování i na strategii „jedna látka, jedno posouzení“, která má sjednotit hodnocení rizik chemických látek v celé Evropské unii.

Evropská agentura pro chemické látky, zřízená v roce 2007 na základě nařízení REACH, se stala klíčovým pilířem evropské chemické legislativy. Její úkoly se však od té doby dramaticky rozrostly – kromě správy systému REACH nyní pokrývá i oblast biocidních přípravků, klasifikace a označování chemických látek, vývozu nebezpečných chemikálií, odpadového hospodářství, perzistentních organických polutantů, pitné vody, baterií, obalů a dalších předpisů. Stávající právní rámec proto již nedostačuje současným požadavkům, což Komisi vedlo k návrhu samostatného a komplexního nařízení o ECHA (COM(2025)386).

Základní cíl nové legislativy spočívá v rozšíření správních pravomocí agentury a přizpůsobení její struktury novým úkolům, které přináší Zelená dohoda pro Evropu a strategie pro udržitelnost v oblasti chemických látek. Současně má být posílena transparentnost a stabilita financování ECHA, která byla dosud závislá na příjmech z poplatků spojených s registracemi v systému REACH. Po ukončení hlavní fáze registrací v roce 2018 totiž tyto příjmy klesly, zatímco objem činností agentury dále roste.

Klíčovou změnou bude vytvoření samostatného právního rámce, který sjednotí úkoly ECHA vyplývající z různých nařízení a dohod ad hoc. Nový model umožní agentuře pružněji reagovat na vědecké a technologické výzvy a efektivněji spolupracovat s dalšími evropskými agenturami, jako jsou EFSA, EMA či EEA. Zásadní důraz je kladen na soudržnost vědeckých stanovisek – Evropská komise chce předejít rozdílným posouzením rizik, která v minulosti vyvolávala nejistotu na trhu i u spotřebitelů.

Velkou pozornost návrh věnuje vědeckým výborům ECHA. Výbory pro posuzování rizik (RAC) a pro socioekonomickou analýzu (SEAC) mají být rozšířeny a posíleny, protože jejich pracovní zátěž se výrazně zvýší v důsledku nových úkolů v oblasti hodnocení chemických látek, obalů, baterií či kosmetických přísad. Členské státy budou nově povinny jmenovat minimálně dva členy do každého výboru a získají možnost navrhnout další odborníky. Zároveň se zavádí větší flexibilita při kooptaci expertů a možnost využívat externí vědecké konzultace.

Do struktury ECHA bude začleněn také Vědecký výbor pro bezpečnost spotřebitele (SCCS), který dosud působil pod Evropskou komisí. Tento výbor zajišťuje hodnocení bezpečnosti látek používaných v kosmetických výrobcích a nově bude spadat pod ECHA, což má přispět k lepšímu propojení hodnocení chemických rizik napříč odvětvími. Přesun SCCS do agentury je příkladem naplňování principu „jedna látka, jedno posouzení“ – jednotného vědeckého přístupu k látkám používaným v různých produktech.

Zásadní změnou projde i finanční rámec agentury. Dosavadní systém oddělených rozpočtů podle jednotlivých nařízení (REACH, CLP, BPR, POP a dalších) bude zrušen. ECHA bude nově hospodařit s jednotným ročním příspěvkem z rozpočtu EU, doplněným o výnosy z poplatků a plateb od podniků. Tím se zjednoduší administrativní procesy, zvýší flexibilita a zlepší schopnost agentury reagovat na výkyvy v příjmech. Návrh počítá i s možností vytvářet omezenou finanční rezervu na pokrytí nepředvídatelných výpadků příjmů.

Evropská komise zdůrazňuje, že navrhované změny neznamenají rozšíření byrokracie, ale spíše její racionalizaci. Cílem je zefektivnit řízení, posílit vědecké kapacity a zajistit, aby ECHA zůstala hlavním garantem bezpečnosti chemických látek v EU. Nové nařízení má být také plně v souladu s principy společného přístupu k decentralizovaným agenturám EU, které upravují transparentnost, prevenci střetu zájmů a dohled správní rady.

Dokument ke stažení:

• EU 234_25 EK Návrh nařízení – COM(2025)
• EU 234_25 EK Příloha – COM(2025)

Jak navrhovat průmyslové areály, které obstojí v éře umělé inteligence, klimatických změn a nejistých trhů? Strategická příručka Future-Ready Industrial Ecosystem, vydaná architektonickým studiem CREATURA, přináší odpověď – a zároveň manifest nové éry průmyslového myšlení. Nejde o architektonický katalog, ale o komplexní mapu, která ukazuje, jak se z továrny může stát páka strategické hodnoty.

Příručka Future-Ready Industrial Ecosystem vychází z reálných dat, zkušeností a desítek projektů, které autoři realizovali v Česku i zahraničí. Jejím cílem je změnit způsob, jakým firmy přemýšlejí o svých průmyslových areálech – ne jako o nákladu, ale jako o strategickém kapitálu, který určuje tempo inovací, ekonomickou odolnost a environmentální stopu. Každá kapitola studie odhaluje, že rozhodnutí o podobě výrobního areálu je dnes zároveň rozhodnutím o budoucnosti celého podniku.

Průmyslový areál budoucnosti přestává být pouhou investicí do zdi, střechy a strojů. Stává se platformou, která určuje tempo inovací, kvalitu spolupráce i schopnost odolávat tržním šokům. Je to infrastruktura, která musí růst spolu s podnikem, reagovat na změny dodavatelských řetězců, a především obstát v éře, kdy je udržitelnost stejně tvrdým ekonomickým parametrem jako cena nebo výkon.

Udržitelnost se už nepočítá v dojmech, ale v číslech. Budovy navržené podle principů cirkulární ekonomiky přinášejí vyšší výnosy z pronájmu, nižší provozní náklady a dlouhodobě větší hodnotu při prodeji. Investice do kvalitní architektury a inteligentních technologií se tak mění v jeden z nejúčinnějších finančních nástrojů. Kdo chápe, že nejodolnější a nejudržitelnější stavby jsou zároveň ty nejziskovější, ten si zajišťuje konkurenční výhodu, která se nedá kopírovat.

Jedním z největších zdrojů této výhody jsou brownfieldy – lokality, které po desetiletí chátraly, ale dnes představují prémiový realitní potenciál. Leží v blízkosti městské infrastruktury, mají historickou identitu a mohou se proměnit v moderní centra výroby, výzkumu i komunitního života. Když se k jejich revitalizaci přistupuje strategicky, s jasným fázováním, partnerstvím veřejného a soukromého sektoru a využitím dostupných pobídek, stávají se z opomíjených ploch skutečné generátory růstu.

Základem úspěchu je ale schopnost chápat budovu jako „hardware pro software byznysu“. Architektura, která vzniká bez ohledu na potřeby automatizace, robotiky nebo internetu věcí, brzy narazí na své limity. Moderní továrna musí být připravena na robotické systémy, vysokou datovou propustnost a flexibilní logistiku. Musí být fyzicky i digitálně připravena na svět, kde každý stroj komunikuje, měří, vyhodnocuje a reaguje v reálném čase.

Právě propojení fyzického a digitálního světa dnes představuje jeden z největších posunů. Koncept digitálního dvojčete (Digital Twin) umožňuje, aby budova vznikala současně ve dvou podobách – jako fyzická struktura a jako její přesná digitální kopie. Tento „živý model“ dokáže simulovat provozní situace, předvídat poruchy, optimalizovat spotřebu energií a testovat změny bez jediného reálného zásahu. Výsledkem je provoz, který se nerozbíjí, ale sám se učí a zlepšuje.

Zároveň se mění samotné pojetí životního cyklu staveb. Princip Design for Disassembly mění budovu z jednorázového objektu na modulární konstrukci, kterou lze po letech rozebrat a znovu využít. Materiálové pasy přinášejí dokonalý přehled o tom, z čeho je areál postaven, a tím i novou úroveň ekonomické transparentnosti. Z pasiva, které se odepisuje, se stává aktivum – „banka materiálů“, jejíž hodnota s časem neklesá, ale transformuje se.

Technologie ale samy o sobě nestačí. Skutečný výkon průmyslového ekosystému se měří i v tom, jak přemýšlí o lidech. Design zaměřený na člověka mění pracovní prostředí v nástroj pro nábor, motivaci a udržení talentů. Kvalita vzduchu, přirozené světlo, akustika, biofilní prvky a promyšlené prostory pro spolupráci zvyšují produktivitu a snižují fluktuaci. Certifikace WELL ukazuje, že zdravé budovy nejsou estetickým bonusem, ale přímou investicí do lidského kapitálu.

Když se k tomu přidá princip otevřenosti, mění se i role továrny ve společnosti. Otevřený areál se stává ambasadorem značky, fyzickým důkazem hodnot firmy. Návštěvnická centra, sdílené prostory, veřejné parky nebo digitální expozice přetvářejí dříve uzavřené průmyslové komplexy v symbol důvěry a transparentnosti. Ukazují, že značka si stojí za svými činy a že inovace nejsou marketingovým trikem, ale každodenní realitou.

Průmyslový ekosystém budoucnosti je tedy komplexním organismem, kde se prolíná architektura, technologie, ekologie, ekonomika i kultura práce. Každé rozhodnutí o jeho podobě má dlouhodobý dopad – nejen na bilanci firmy, ale i na její reputaci, odolnost a schopnost přitahovat ty nejlepší lidi. Budoucnost se totiž nestane sama. Rodí se v okamžicích, kdy se investor rozhodne nepostavit jen další halu, ale vytvořit prostředí, které bude živé, efektivní, transparentní a připravené růst. Tak vzniká průmyslový ekosystém, který není pouhou reakcí na změny světa, ale jeho aktivním tvůrcem.

Sněmovní výbor pro životní prostředí povede Berenika Peštová (ANO), která je poslankyní druhé volební období. Členkou výboru byla i v uplynulých čtyřech letech, kdy jej vedla Jana Krutáková (STAN). Někdejší náměstkyni ministra životního prostředí Peštovou zvolili členové v dnešní tajné volbě, neměla protikandidáty. V pátek ji ještě musí potvrdit sněmovní plénum. Peštová získala 19 z 21 hlasů. Výbor je 22členný, omluvena byla poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09). Členové výboru zvolili také pětici místopředsedů. Zástupci předsedkyně se stali Eva Fialová (ANO), Jan Bureš (ODS), Bohuslav Niemiec (KDU-ČSL), Irena Němcová (SPD) a Matěj Gregor (Motoristé).

Česká republika udělala zásadní krok k efektivnějšímu využívání odpadů a posílení energetické soběstačnosti. Vyhláška č. 452/2025 Sb., kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu, poprvé umožňuje, aby kapalná a plynná paliva vyrobená z odpadu přestala být považována za odpad. Tato úprava zásadně mění přístup k energetickému využívání odpadů a představuje logické pokračování legislativního vývoje, který začal vyhláškou č. 169/2023 Sb. o tuhých palivech z odpadu.

Dosavadní právní rámec neumožňoval, aby produkty jako pyrolýzní oleje, zplyňovací plyny či další směsi získané z odpadu byly využívány mimo odpadový režim. Každý provozovatel zařízení musel žádat krajský úřad o individuální povolení, což výrazně komplikovalo i prodražovalo výrobu. Nová vyhláška tento postup sjednocuje, stanovuje jednotná technická kritéria a tím odstraňuje administrativní překážky, aniž by snižovala požadavky na ochranu životního prostředí či zdraví lidí.

Zásadním principem je respektování hierarchie nakládání s odpady – výroba paliv z odpadu je přípustná jen tehdy, pokud není možné odpady recyklovat. Vyhláška výslovně zakazuje využití materiálů obsahujících nadlimitní množství perzistentních organických polutantů a podmiňuje výrobu paliv ze znečištěných či nebezpečných odpadů jejich úplnou dekontaminací. Každá dodávka paliva musí být doprovázena průvodní dokumentací, která jednoznačně dokládá původ a vlastnosti odpadu i určený způsob využití. Tento mechanismus zajišťuje transparentnost a dohledatelnost v celém řetězci od výroby po spalování.

Vyhláška rozlišuje tři skupiny produktů. První skupinu tvoří paliva kategorie I, jejichž kvalita odpovídá výrobkům z primárních surovin. Tato paliva, včetně pohonných hmot, musí splnit přísné limity obsahu škodlivin a při spalování také emisní požadavky podle směrnice o průmyslových emisích. Paliva kategorie II mají volnější parametry, ale jejich využití je omezeno pouze na velké stacionární zdroje – teplárny, cementárny či spalovny, které musí splňovat podmínky jako při tepelném zpracování odpadu. Třetí skupinou jsou topné oleje z odpadních olejů, jejichž využití je možné jen v přesně definovaných spalovacích zdrojích splňujících normu ČSN 65 6691 a emisní požadavky vyhlášky č. 415/2012 Sb.

Aby mohlo kapalné nebo plynné palivo z odpadu kategorie I přestat být považováno za odpad, musí splnit soubor přesně stanovených podmínek. Základním předpokladem je, že palivo je vyrobeno pouze z odpadů, s nimiž nelze nakládat vhodnějším způsobem v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, a zároveň neobsahuje látky zakázané nařízením (EU) 2019/1021 o perzistentních organických znečišťujících látkách. Pokud se při výrobě využívá nebezpečný odpad, může mít pouze takové nebezpečné vlastnosti, které jsou pro běžná paliva typické (například hořlavost), případně musí být tyto vlastnosti v procesu výroby zcela odstraněny. Výroba paliva musí probíhat výhradně ve stacionárním zařízení k využití odpadů, které má platné povolení podle zákona o odpadech.

Z hlediska kvality je nutné, aby kapalná paliva splňovala limity stanovené vyhláškou č. 415/2012 Sb. o přípustné úrovni znečišťování, zejména požadavky na obsah vody, výhřevnost a nejvyšší přípustné koncentrace škodlivin uvedené v příloze vyhlášky. Stejná zásada platí i pro plynná paliva, jejichž složení musí odpovídat stanoveným emisním limitům. Paliva lze následně využívat buď energeticky – ve spalovacích stacionárních zdrojích s jmenovitým tepelným příkonem nad 5 MW, které splňují požadavky zákona o ochraně ovzduší – nebo jako pohonné hmoty v souladu s vyhláškou č. 516/2020 Sb.

V případě, že palivo vzniklo pyrolýzou či zplyňováním, je nutné prokázat, že jeho spalování nezpůsobí vyšší emise oxidů dusíku, oxidu uhelnatého a tuhých znečišťujících látek, než jaké vznikají při spalování nejčistších dostupných paliv na trhu, a že emise polychlorovaných dioxinů a furanů nepřekročí limity stanovené pro tepelné zpracování odpadu. Soubor těchto požadavků zajišťuje, že ukončení odpadového režimu u paliv kategorie I nebude na úkor ochrany životního prostředí ani veřejného zdraví.

Aby mohla kapalná a plynná paliva z odpadu kategorie II přestat být považována za odpad, musejí splnit přísně definované technické a provozní podmínky, které zajišťují jejich bezpečné a kontrolované využití. Základním principem je, že tato paliva mohou být vyrobena pouze z odpadů, které nelze využít vhodnějším způsobem v souladu s hierarchií odpadového hospodářství, a zároveň musí splňovat podmínky stanovené nařízením (EU) 2019/1021 o perzistentních organických znečišťujících látkách. Pokud jsou k výrobě použity nebezpečné odpady, mohou mít pouze takové vlastnosti, které jsou typické i pro běžná kapalná či plynná paliva, nebo musí být jejich nebezpečné vlastnosti v rámci technologického procesu odstraněny a tento fakt prokázán při hodnocení nebezpečných vlastností odpadu.

Výroba těchto paliv je povolena pouze ve stacionárních zařízeních k využití odpadu, která disponují povolením provozu podle zákona o odpadech. Vyrobené palivo musí být bezprostředně po ukončení výroby předáno ke spalování do konkrétního zařízení – buď do spalovacího stacionárního zdroje s jmenovitým tepelným příkonem nad 20 MW, do spalovny odpadů, nebo do rotační pece na výrobu cementářského slínku či vápna. Tato zařízení musejí být provozována na území České republiky, přesně vymezena v průvodní dokumentaci a mít platné povolení provozu vydané podle zákona o ochraně ovzduší nebo integrované povolení podle zákona o integrované prevenci. Zároveň musejí být součástí záměru, který podléhá povolení podle stavebního zákona.

Při samotném energetickém využití těchto paliv platí zásada, že s nimi musí být nakládáno podle stejných předpisů, jako by se jednalo o odpad. Spalování kapalných a plynných paliv kategorie II tedy musí splňovat všechny požadavky zákona o ochraně ovzduší, zákona o integrované prevenci, vyhlášky č. 415/2012 Sb. i závěrů o nejlepších dostupných technikách (BAT). Každé palivo musí být současně přesně uvedeno v povolení provozu stacionárního zdroje, ve kterém bude energeticky využíváno. Režim odpadu končí až v okamžiku, kdy je v zařízení dokončen technologický proces výroby paliva, splněny všechny stanovené podmínky a vypracována průvodní dokumentace.

Podobný princip se uplatňuje i pro kapalné palivo – topný olej z odpadních olejů, které může vznikat pouze z odpadních minerálních či syntetických olejů, s nimiž není možné nakládat vhodnějším způsobem. Výroba musí probíhat ve stacionárním zařízení s povolením podle zákona o odpadech a výsledné palivo musí splnit jak požadavky vyhlášky č. 415/2012 Sb., tak technické normy ČSN 65 6691 pro topné oleje na bázi odpadních olejů. Toto palivo může být využíváno výhradně ve spalovacích stacionárních zdrojích nebo v průmyslových pecích pro výrobu cementu a vápna na území České republiky. I zde platí, že zařízení musí být přesně vymezeno v průvodní dokumentaci a povoleno podle zákona o ochraně ovzduší či integrovaným povolením. Na proces spalování se vztahují stejné emisní požadavky jako u zdrojů s tepelným příkonem nad 5 MW. Režim odpadu je ukončen až po splnění všech uvedených podmínek, dokončení technologického procesu a vypracování příslušné průvodní dokumentace.

Vyhláška č. 452/2025 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2026 - text ZDE

Cirkulární ekonomika už dávno není vizí několika idealistů, ale nutností, která se dotýká všech sektorů – od průmyslu po každodenní spotřebu. Přesto se její rozvoj zpomaluje, a to nikoli kvůli nedostatku technologií, ale kvůli nedostatku důvěry. Nová globální studie The Tipping Point: Building Trust in the Circular Economy (2025), kterou společně připravily British Standards Institution (BSI) a Cambridge Institute for Sustainability Leadership (CISL), ukazuje, že svět je připraven, ale lidé stále váhají. Více než 8 000 respondentů z osmi zemí popsalo, co je brzdí a co by je přesvědčilo, že oběhové hospodářství může být novým standardem.

Podle autorů se svět ocitl na prahu zásadní změny. Až 86 % lidí věří, že přechod k cirkulární ekonomice by měl být prioritou vlád i podniků. Zní to optimisticky, jenže skutečnost je složitější: důvěra, základní stavební kámen jakékoli změny, stále chybí. Lidé rozumějí smyslu, ale ne vždy věří, že cirkulární výrobky mohou být stejně kvalitní, spolehlivé a bezpečné jako nové. Právě tato psychologická bariéra často rozhoduje o tom, zda zůstane cirkularita jen v rovině vize, nebo se stane každodenní praxí.

Studie potvrzuje, že povědomí o pojmu circular economy roste – více než polovina světové populace už o něm slyšela. Největší znalost vykazují mladší generace a obyvatelé rychle se rozvíjejících ekonomik, jako jsou Indie či Čína, kde má znovupoužití a opravy kulturní tradici. Naproti tomu v Japonsku či západní Evropě je pojem často vnímán jako příliš abstraktní. Ukazuje se, že míra důvěry a porozumění jde ruku v ruce: čím lépe lidé chápou principy oběhovosti, tím spíše ji podporují i prakticky.

Klíčovým motivátorem zůstává pragmatismus. Pro 68 % respondentů je hlavním důvodem pro nákup cirkulárního výrobku úspora nákladů, hned poté následuje pozitivní dopad na životní prostředí (67 %). Změna chování tedy není jen otázkou hodnot či ideálů, ale především ekonomických a praktických výhod. Pokud se podaří spojit ekologii s ekonomikou, důvěra přichází snáze. A právě v tomto bodě studie zdůrazňuje, že cirkulární model se může prosadit pouze tehdy, pokud je ekonomicky konkurenceschopný a finančně výhodný – tedy pokud dokáže nabídnout jasnou hodnotu jak pro spotřebitele, tak pro podniky. Firmy potřebují vidět návratnost svých investic do nových procesů, technologií a dodavatelských řetězců, zatímco zákazníci musí vnímat, že volba cirkulárního výrobku není kompromisem, ale racionální volbou, která se vyplatí. Bez ekonomické logiky nebude důvěra dlouhodobě udržitelná.

Přesto právě kvalita zůstává největší překážkou. Až 56 % lidí se obává, že cirkulární výrobky nebudou mít srovnatelnou kvalitu s novými, 51 % pochybuje o jejich bezpečnosti a 49 % o spolehlivosti. Tyto pocity brání mnoha spotřebitelům vstoupit do oběhových modelů, i když jinak cirkularitu podporují. Zvláště silné jsou pochybnosti u osobních věcí, jako je oblečení nebo elektronika, kde hraje roli i otázka hygieny.

Ekonomické a logistické překážky k tomu přidávají další vrstvu. Vyšší pořizovací cena, složitější proces vracení nebo nedostatečná infrastruktura pro opravy a recyklaci patří mezi nejčastější důvody, proč lidé dávají přednost lineárnímu modelu. Infrastruktura totiž často nedokáže nabídnout stejné pohodlí a jednoduchost, na jaké jsou spotřebitelé zvyklí. Přechod k oběhovému hospodářství navíc vyžaduje nové obchodní modely, které musí obstát v konkurenčním prostředí – například modely „product-as-a-service“ či systém opětovného využití materiálů musejí být schopné generovat zisk a dlouhodobou hodnotu, jinak zůstanou jen okrajovým experimentem.

Důvěra se láme i v komunikaci. Pouze 32 % lidí věří tvrzením výrobců o udržitelnosti či původu produktů, zatímco 59 % by více důvěřovalo výrobkům opatřeným uznávanou značkou nebo certifikátem. Autoři studie proto upozorňují, že standardizace a nezávislé ověřování budou klíčem k tomu, aby se oběhové hospodářství stalo normou. Transparentní data a certifikace, jako například značka BSI Kitemark, mohou mít na chování spotřebitelů větší dopad než drahé reklamní kampaně.

Studie definuje pět pilířů, na nichž lze důvěru vybudovat: zaručenou kvalitu a výkonnost produktů, transparentnost a dohledatelnost materiálů, ověřování a certifikaci procesů, harmonizované standardy a etické nakládání s daty. Právě tyto pilíře dohromady tvoří rámec, který může přetavit cirkulární ekonomiku z experimentu do běžné praxe. Cirkularita je totiž stále více založena na datech – od digitálních pasů výrobků přes blockchainové databáze až po automatizované sledování životního cyklu materiálů. Tyto technologie umožňují ověřit, že cirkulární modely nejsou jen sliby, ale reálné systémy. Výzvou však zůstává jejich propojenost – uzavřené a nekompatibilní systémy by mohly důvěru naopak oslabit.

Autoři dále popisují pět „tipping drivers“ – přírodních, technologických, politických, finančních a občanských – které společně tvoří síly schopné překlopit cirkulární ekonomiku do hlavního proudu. Jen jejich vzájemná souhra může změnit systémové nastavení ekonomiky, které po desetiletí upřednostňovalo model „take–make–waste“. Zásadní přitom je, že i finanční toky se musí přesměrovat: kapitál má směřovat od od činností založených na těžbě a vyčerpávání zdrojů k těm, které udržují materiály v oběhu a vytvářejí dlouhodobou hodnotu.

Příklady z praxe ukazují, že tato změna je možná. Automobilový průmysl prostřednictvím remanufacturingu dokazuje, že až 90 % součástí lze znovu využít při zachování bezpečnosti a výkonu. Volvo Cars už od roku 1945 provozuje síť obnovy dílů, kde repasované komponenty nejen snižují ekologickou zátěž, ale i celkové náklady vlastnictví. Stejný princip se začíná prosazovat i v bateriovém průmyslu – Evropská unie od roku 2027 zavádí tzv. battery passports, které budou sledovat původ materiálů, historii používání i způsob recyklace. Transparentnost zde vytváří základ důvěry: zákazník i výrobce vědí, odkud materiál pochází a kam se vrátí.

Technologický pokrok ale přináší i nové dilema – důvěru v samotná data. Jakmile se cirkulární modely opírají o sledování produktů, senzory a sdílení informací, roste riziko zneužití nebo ztráty soukromí. Studie varuje, že bez etického rámce pro správu dat se cirkulární ekonomika může dostat do stejné pasti jako sociální sítě – technologicky brilantní, ale společensky nedůvěryhodná.

Zpráva proto uzavírá, že skutečný bod zlomu nastane teprve tehdy, až se podaří narušit lineární model a propojit všechny hráče napříč hodnotovým řetězcem. Kvalita musí být nadřazena kvantitě, fakty podložená certifikace musí nahradit marketingová tvrzení a finanční pobídky musejí motivovat k dlouhodobé udržitelnosti. Cirkulární ekonomika nemůže vzniknout izolovaně – je výsledkem spolupráce firem, vlád, investorů i spotřebitelů. A tato spolupráce má společnou měnu a to je důvěra.