Pojišťovnictví má za sebou několik staletí vývoje, jeho základní princip se však dlouho neměnil. Už první formy námořního pojištění v Evropě pracovaly s odhadem pravděpodobnosti, že určitá událost nastane, a především s otázkou, jak velkou škodu může způsobit. S rozvojem statistiky a pojistné matematiky se tento přístup dále zpřesňoval. Čím lépe bylo možné budoucí škody odhadnout na základě zkušeností z minulosti, tím přesněji bylo možné nastavit pojistné podmínky a cenu pojištění.

Dnes však tento tradiční model naráží na nové výzvy. Firmy mohou investovat miliony do moderních technologií, snižování emisí nebo úspor energií, přesto nemusí být z pohledu pojišťovny méně rizikové. Rozhodující totiž stále častěji není samotná existence ekologických opatření, ale schopnost podniku prokázat, že systematicky rozpoznává, vyhodnocuje a řídí rizika, která mohou ohrozit jeho provoz, životní prostředí i obchodní kontinuitu. Problematika ESG tak postupně získává zcela nový ekonomický rozměr.

Klimatické extrémy jsou častější, výrobní řetězce jsou složitější než kdykoli předtím, digitalizace přináší nové typy kybernetických rizik a podnikání je mnohem citlivější na geopolitické události. Historické statistiky proto samy o sobě přestávají stačit. Výmluvným příkladem je letošní požární sezona v Evropě, která již před koncem léta patří k nejhorším v novodobé historii. Statisíce evakuovaných obyvatel, rekordní rozsah spáleného území a rostoucí ekonomické škody ukazují, jak rychle se mohou měnit rizika, která ještě před několika lety působila jako málo pravděpodobná.

Jestliže ještě před patnácti lety zajímalo pojistitele především to, kolikrát ve výrobním závodě hořelo, jaké byly škody způsobené vodou nebo kolik pracovních úrazů podnik evidoval, dnes se stále více zaměřuje na otázku, jaká je pravděpodobnost, že podobná událost nastane v budoucnu. Jinými slovy, minulost zůstává důležitá, ale mnohem větší hodnotu získává schopnost firmy budoucím problémům předcházet.

Právě zde se přirozeně propojuje klasický risk management s oblastí ESG. Ne proto, že by to jen vyžadovala evropská legislativa, ale proto, že řada faktorů označovaných jako environmentální, sociální nebo správní má přímý dopad na ekonomickou stabilitu podniku.

Představme si dva výrobní závody. Oba stojí ve stejné lokalitě, oba vyrábějí stejný sortiment a oba mají obdobný obrat. Na první pohled půjde o téměř identické společnosti. Podrobnější pohled ale odhalí podstatné rozdíly. První podnik má podrobně zmapovaná klimatická rizika, ví, které části areálu mohou být ohroženy přívalovými dešti, disponuje záložním zdrojem elektrické energie, pravidelně testuje krizové scénáře a má alternativní dodavatele klíčových surovin. Druhá firma podobnými analýzami nikdy neprošla. Rizika řeší až ve chvíli, kdy skutečně nastanou.

Z pohledu účetních výkazů mohou obě společnosti vykazovat srovnatelnou finanční kondici. Z pohledu pojišťovny však představují zcela rozdílnou pravděpodobnost vzniku budoucích škod.

Stejnou analogii lze pozorovat u stále častějších požárů zařízení pro nakládání s odpady. Samotná skutečnost, že podnik skladuje plasty, papír nebo lithium-iontové baterie, ještě nevypovídá o skutečné míře rizika. Rozhodující je způsob skladování, velikost jednotlivých sektorů, vzdálenosti mezi nimi, systémy detekce požáru, automatické hašení, nepřetržitý monitoring teploty nebo schopnost rychlé lokalizace vznikajícího požáru. Dva sklady se stejným množstvím materiálu tak mohou představovat zcela rozdílné riziko vzniku škody.

Podobných příkladů rychle přibývá. Výrobce může být technologicky špičkový, ale pokud je existenčně závislý na jediném dodavateli polovodičů z jihovýchodní Asie nebo kritických surovin z geopoliticky nestabilních regionů, jeho zranitelnost výrazně narůstá. Pandemie covidu, energetická krize i narušení námořní dopravy v oblasti Rudého moře ukázaly, že největší riziko často neleží uvnitř výrobního závodu, ale tisíce kilometrů daleko v dodavatelském řetězci. Právě mapování těchto vazeb se stává běžnou součástí hodnocení podnikových rizik.

ESG je proto stále méně spojováno pouze s ochranou klimatu nebo emisemi skleníkových plynů. Ve skutečnosti jde především o způsob, jak systematicky identifikovat faktory, které mohou ovlivnit dlouhodobou stabilitu podniku. Patří mezi ně dostupnost vody, energetická bezpečnost, závislost na kritických surovinách, kvalita řízení společnosti, ochrana dat, kybernetická bezpečnost, pracovní podmínky, připravenost na mimořádné události nebo schopnost obnovit výrobu po havárii.

Evropská unie tento přístup podporuje již řadu let. Významnou roli sehrála evropská taxonomie, která vytvořila jednotný rámec pro hodnocení environmentálně udržitelných ekonomických činností. Následovala směrnice CSRD, evropské standardy ESRS, pravidla pro udržitelné financování podle SFDR i pravidla náležité péče v dodavatelských řetězcích podle směrnice CSDDD. Přestože balíček Omnibus významně zúžil okruh podniků s povinným vykazováním údajů o udržitelnosti, samotná ekonomická logika těchto procesů nezmizela.

Velké společnosti budou i nadále potřebovat data od svých dodavatelů. Banky budou při poskytování úvěrů dále posuzovat klimatická i přechodová rizika. Investoři budou vyhodnocovat dlouhodobou odolnost podniků a pojišťovny budou stále podrobněji oceňovat kvalitu řízení rizik. Mnoho středních podniků tak bude údaje shromažďovat dobrovolně, protože se bez nich jednoduše neobejdou při obchodních jednáních.

Významnou kapitolou se současně stává důvěryhodnost zveřejňovaných informací. První vlna ESG byla do značné míry spojena s marketingem. Mnoho podniků prezentovalo své aktivity prostřednictvím obecných prohlášení o udržitelnosti, výsadbách stromů nebo příslibech uhlíkové neutrality ve vzdálené budoucnosti. Evropská regulace se však postupně posouvá od tzv. greenwashingu směrem k ověřitelným datům. Nestačí tvrdit, že je firma odpovědná. Musí být schopna doložit, jaká rizika identifikovala, jaká opatření přijala, jaké investice realizovala a jaké výsledky tato opatření přinesla.

Marketingová tvrzení bez měřitelných důkazů ztrácejí hodnotu nejen vůči spotřebitelům, ale také vůči finančním institucím. Pojišťovnu nebude zajímat, kolik fotografií z dobrovolnických akcí podnik zveřejnil na sociálních sítích. Mnohem důležitější bude evidence ekologických incidentů, výsledky interních auditů, četnost preventivních kontrol technologií, úroveň zabezpečení kritické infrastruktury nebo schopnost doložit, že přijatá opatření skutečně snižují pravděpodobnost vzniku škod.

Rozdíl mezi marketingem a skutečným řízením rizik lze ilustrovat na jednoduchém příkladu. Dvě jiné společnosti vyrábějí stejný výrobek. Obě o sobě tvrdí, že podnikají udržitelně. První prezentuje především své cíle pro rok 2040, druhá několik let systematicky monitoruje spotřebu vody, eviduje environmentální incidenty, investuje do modernizace technologií, pravidelně provádí zátěžové testy krizových scénářů a dokáže doložit pokles provozních rizik. Na reklamním letáku mohou působit stejně. Z pohledu řízení rizik mezi nimi existuje propastný rozdíl.

To vše může působit jako nový trend posledních let, ve skutečnosti však jde spíše o nové pojmenování principů, které úspěšné podniky využívají již desítky let. Dobře řízené podniky vždy pracovaly s riziky, jen je neoznačovaly zkratkou ESG. Každý zkušený provozní ředitel věděl, že zanedbaná údržba zvyšuje pravděpodobnost havárie, každý bezpečnostní technik rozuměl významu prevence pracovních úrazů a každý finanční ředitel si uvědomoval nebezpečí závislosti na jediném dodavateli. Evropská unie nevynalezla řízení rizik.

Spíše dala dosud roztříštěným oblastem společný rámec, sjednotila terminologii a stanovila pravidla, podle nichž lze jednotlivá rizika popisovat, měřit a porovnávat napříč odvětvími i státy. To, co bylo dříve souborem interních zkušeností a firemních postupů, získalo jednotný jazyk, kterému dnes rozumějí banky, pojišťovny, investoři i obchodní partneři. Právě proto se ESG postupně přestává vnímat jako samostatná agenda. Ve své podstatě jde o moderní podobu odpovědného řízení podniku, která spojuje ekonomickou racionalitu s dlouhodobou odolností.

A navíc zkušenosti pojišťoven a makléřských společností ukazují, že kvalitní systém řízení rizik může významně ovlivnit cenu pojištění i rozsah pojistného krytí. V některých případech mohou rozdíly mezi dobře připravenými a nepřipravenými podniky dosahovat desítek procent. V extrémních případech, kdy podnik nedokáže ochranu před novými hrozbami doložit vůbec, ho pojišťovna může odmítnout pojistit úplně.

Zodpovědný přístup k rizikům se tak mění na základní podmínku finanční stability a samotné ekonomické existence firmy. Jinými slovy schopnost získat výhodnější pojistné podmínky přitom přímo snižuje fixní náklady podnik a tedy zvyšuje konkurenceschopnost podniku.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu


 

Staré baterie, vyřazená elektronika a průmyslový odpad byly ještě nedávno vnímány jako problém, kterého je potřeba se zbavit. Dnes se z nich stává strategická surovina s významem pro obranu, energetiku i moderní průmysl. Nové rozhodnutí administrativy prezidenta Donalda Trumpa proto nelze vnímat pouze jako obchodní opatření. Ve skutečnosti jde o další krok v dlouhodobé snaze Spojených států vybudovat vlastní zdroje kritických minerálů a snížit závislost na zahraničních dodavatelích, především na Číně.

Prezident Donald Trump na konci července podepsal exekutivní příkaz, který umožňuje americkým úřadům omezovat vývoz použitých baterií, elektronického odpadu a dalších materiálů obsahujících kritické minerály. Cílem je zajistit, aby suroviny ukryté v těchto odpadech zůstaly ve Spojených státech a mohly být zpracovány domácím průmyslem. Opatření se týká především materiálů obsahujících lithium, wolfram a další prvky nezbytné pro výrobu baterií, elektroniky, obranných systémů či energetických technologií. Podle informací z Bílého domu jde o součást širší strategie zaměřené na posílení domácího recyklačního sektoru a omezení závislosti na čínských dodavatelských řetězcích.

Na první pohled se může zdát překvapivé, že se americká administrativa zaměřuje právě na odpad. Ve skutečnosti však jde o logický důsledek vývoje posledních let. Zatímco v minulosti byly hlavním předmětem zájmu nové doly a těžební projekty, dnes získává stále větší význam takzvaná městská těžba. Staré akumulátory, elektromobily, počítače, mobilní telefony nebo průmyslová zařízení obsahují značné množství cenných kovů, které lze opětovně využít. V době, kdy poptávka po kritických minerálech prudce roste a nové doly se připravují i více než deset let, představuje recyklace jeden z nejrychlejších způsobů, jak získat dodatečné zdroje.

Spojené státy přitom každý měsíc vyvážejí desítky tisíc tun elektronického odpadu. Velká část tohoto materiálu obsahuje recyklovatelné minerály, které po vývozu končí ve zpracovatelských provozech mimo americké území. Domácí recyklační společnosti dlouhodobě upozorňovaly, že země tím přichází o cennou surovinovou základnu, která by mohla pomoci naplnit cíle americké průmyslové politiky.

Současné opatření zapadá do mnohem širšího obrazu americké surovinové politiky, která se formuje již řadu let. Zapadá do širší proměny amerického přístupu ke kritickým surovinám, která začala již během prvního Trumpova funkčního období a následně pokračovala i za administrativy Joea Bidena. Bez ohledu na politické rozdíly totiž ve Washingtonu postupně vznikl mimořádně silný konsenzus, že závislost na zahraničních zdrojích představuje významné ekonomické i bezpečnostní riziko.

Na rozdíl od Evropské unie, která svou surovinovou politiku opírá o jednotný legislativní rámec v podobě Critical Raw Materials Act, Spojené státy budují svůj přístup prostřednictvím souboru prezidentských nařízení, federálních strategií, zákonů a programů. Významným milníkem se stal již exekutivní příkaz prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017 zaměřený na zabezpečení dodávek kritických minerálů, na který navázala Federální strategie pro zajištění bezpečných a spolehlivých dodávek kritických minerálů z roku 2019.

Důležitou roli sehrává také zákon Defense Production Act, strategické surovinové rezervy National Defense Stockpile nebo pravidelně aktualizovaný seznam kritických minerálů vedený U.S. Geological Survey. Přestože se jednotlivé administrativy lišily v používaných nástrojích, dlouhodobý cíl zůstává stejný. Posílit domácí těžbu, zpracování, recyklaci a celkovou odolnost amerických dodavatelských řetězců.

Klíčovým bodem se stala především pozice Číny. Ta během posledních dvou desetiletí vybudovala dominantní postavení nejen v těžbě některých strategických surovin, ale především v jejich zpracování. V řadě případů kontroluje většinu světových rafinačních a separačních kapacit. Právě zde vzniká největší přidaná hodnota a zároveň největší závislost ostatních ekonomik. Americké úřady proto stále častěji upozorňují, že skutečným problémem není pouze samotná těžba, ale celý navazující průmyslový řetězec.

Současná opatření navazují na sérii kroků, které Washington přijal v posledních letech. Patří mezi ně podpora domácí těžby, budování zpracovatelských kapacit, vytváření strategických zásob, podpora výroby baterií i zavádění obchodních opatření vůči vybraným dovozům. Trumpova administrativa současně prosazuje přísnější pravidla pro obranný sektor, který má od roku 2027 výrazně omezit využívání kritických minerálů pocházejících z Číny. Právě blížící se termín těchto požadavků představuje jeden z důvodů, proč se Washington snaží urychleně získávat nové domácí zdroje surovin.

Z legislativního pohledu se Spojené státy opírají o široké pravomoci prezidenta v oblasti národní bezpečnosti a zahraničního obchodu. Kritické minerály jsou v amerických strategických dokumentech stále častěji označovány za suroviny nezbytné pro fungování obranného průmyslu, energetické infrastruktury a technologického sektoru. Jakmile je určitá komodita zařazena mezi strategické zdroje, získává federální vláda výrazně větší prostor pro regulaci jejího pohybu, podporu výroby nebo omezení exportu.

Historický kontext ukazuje, že podobné kroky nejsou v oblasti strategických surovin ničím novým. Již před více než deseti lety vedly Spojené státy společně s Evropskou unií a Japonskem spor s Čínou kvůli omezením vývozu vzácných zemin. Tehdy Washington argumentoval, že přílišná koncentrace dodávek představuje hrozbu pro světový průmysl. Následný vývoj však ukázal, že závislost na čínských zdrojích přetrvává a v některých oblastech se dokonce prohloubila.

Z pohledu světového trhu jde o zajímavý signál, který dalece přesahuje oblast recyklace. Ukazuje, že v oblasti kritických minerálů bude mít stále větší význam než získávat jen doly a naleziště, ale také schopnost jednotlivých zemí uchovat, zpracovat a znovu využít suroviny, které již mají na svém území. V prostředí rostoucí poptávky po bateriích, polovodičích, obranných technologiích a energetických systémech totiž může být i zdánlivě obyčejný odpad jedním z nejcennějších zdrojů moderní ekonomiky.

Když se řekne motýl, většina z nás si představí barevného krasavce poletujícího z květu na květ. Jenže v Českém středohoří by taková představa zachytila jen malou část skutečnosti. Na nenápadných stráních u Církvic se podařilo zaznamenat neuvěřitelných 1 350 druhů motýlů. Na Radobýlu jich žije 1 087, na Písečném vrchu 1 085 a na Oblíku 884. A celé České středohoří? Odhadem více než 2 200 druhů. Jestli tedy někde platí, že pod nohama můžeme mít mnohem pestřejší svět, než tušíme, pak právě tady.

Možná ještě překvapivější je, co se vlastně pod těmi čísly skrývá. Nejde o 1350 barevných motýlů, které bychom mohli během letního výletu postupně odškrtávat z atlasu. Většina druhů je mnohem méně nápadná. Patří mezi ně noční motýli a také drobní motýli, jejichž velikost se může pohybovat v řádu milimetrů. Laik je může snadno považovat za mušky a bez bližšího zkoumání by ho ani nenapadlo, že právě kolem něj prolétá motýl. Jejich určování je navíc natolik složité, že se při průzkumu může pokaždé objevit něco nového.

Takže když si představíme český letní kopec plný motýlů, nemusíme si představovat jen babočky, otakárky nebo modrásky. Část zdejšího motýlího světa ožívá až večer a v noci. Některé druhy jsou tak malé a nenápadné, že bychom je při běžné procházce vůbec nezaregistrovali. Právě jejich množství ale pomáhá vysvětlit, proč jsou čísla z Českého středohoří tak mimořádná.

A není to náhoda. České středohoří má totiž pro motýly mimořádně pestrou nabídku. Střídají se tu teplé jižní stráně, stepi, louky, lesy, vlhčí stanoviště i další typy krajiny. Roli hraje také geologická pestrost a členitý reliéf. Na relativně malém prostoru tak vzniká množství různých podmínek a každý druh si může najít svůj vlastní kousek světa.

U motýlů je navíc jeden detail, který člověku trochu změní pohled na obyčejnou louku. Motýl totiž není celý život motýlem. Nejdříve je housenkou a ta může mít na potravu velmi specifické požadavky. AOPK uvádí, že některé housenky jsou vázané dokonce jen na jediný druh rostliny. Když taková rostlina z krajiny zmizí, nezmizí jen jeden zdroj potravy. Pro konkrétní druh motýla může zmizet celý jeho domov.

To je také důvod, proč může být na první pohled obyčejná, trochu suchá a kamenitá stráň biologicky mnohem cennější než dokonale upravený trávník. Pro člověka může vypadat jako místo, kde by se hodilo posekat trávu a udělat pořádek. Pro motýly může jít o dokonale fungující svět s konkrétními rostlinami, teplem a úkryty.

A právě tady se dostáváme k další zajímavosti. Motýlům totiž nevyhovuje ani příliš intenzivně obhospodařovaná krajina, ani krajina, která úplně zaroste. Příliš časté nebo plošné sečení může zničit rostliny, na které jsou jednotlivé druhy vázané. Když se naopak louka nebo step nechá dlouhodobě bez péče, začnou ji postupně obsazovat vyšší rostliny a dřeviny a původní podmínky se ztratí. Motýlí ráj proto nevzniká jednoduše tím, že člověk odejde a nechá přírodu napospas. Někdy potřebuje naopak velmi promyšlenou péči.

To může znít trochu paradoxně. Aby přežily některé druhy, musí se část krajiny pravidelně sekat, někde odstraňovat náletové dřeviny a jinde udržovat otevřené stepní plochy. Důležitý přitom může být i způsob, jakým se louka seká. Mozaiková seč ponechává část plochy nedotčenou a umožňuje bezobratlým přežít období, kdy je zbytek louky posečený. Podobný přístup se osvědčil i při ochraně vzácných motýlů v dalších českých chráněných územích.

Motýli přitom nejsou v krajině jen krásnou ozdobou, která potěší fotografa nebo návštěvníka louky. Jsou důležitou součástí potravních řetězců. Housenky představují významný zdroj potravy pro ptáky, jejich larvy a kukly využívá řada dalších živočichů a dospělí motýli se sami stávají kořistí ptáků, pavouků nebo netopýrů. Při návštěvě květů navíc přenášejí pyl a podílejí se na opylování rostlin. Jejich význam ale spočívá také v něčem méně nápadném. Protože velmi citlivě reagují na změny prostředí, jejich výskyt a početnost mohou být dobrým ukazatelem toho, v jakém stavu krajina skutečně je.

A co vlastně motýli jedí? U dospělých motýlů jsou nejčastější potravou nektar z květů, ale využívají také šťávy z přezrálého ovoce, mízu stromů nebo minerální látky z vlhké půdy. Ještě větší jedlíci jsou ale housenky. Ty potřebují především rostlinnou potravu a některé jsou velmi vybíravé. Zatímco jedna housenka může okusovat celou řadu rostlin, jiná je odkázána na jediný druh nebo několik málo příbuzných rostlin.

České středohoří přitom není jen místem, kde se počítají rekordy. Je také připomínkou toho, jak rychle může druh z krajiny zmizet. AOPK uvádí, že zde například zcela vymizel dříve poměrně běžný modrásek ligrusový. Naopak u okáče skalního se díky záchrannému programu daří stabilizovat populace a postupně ho vracet i na další místa, kde dříve žil.

Celková čísla přesto působí skoro neuvěřitelně. Jednotlivé sledované lokality v Českém středohoří mají v průměru kolem tisícovky druhů motýlů, v labském údolí je to přibližně 1 300 a pro celou oblast se odhaduje více než 2 200 druhů. Pro srovnání, v CHKO Jeseníky žije podle AOPK přibližně 1 000 druhů motýlů a na Pálavě bylo při dlouhodobém průzkumu zaznamenáno dokonce 2 539 druhů. I tam ovšem nejde jen o velké a známé denní motýly. Významnou část druhového bohatství tvoří drobní motýli, kterých si člověk při běžné procházce prakticky nemá šanci všimnout.

A možná právě v tom je celé kouzlo. Když příště v létě uvidíme nad loukou poletovat motýla, vidíme jen jednu malou část příběhu. Někde v trávě může být housenka, která čeká na svou rostlinu. V křoví může odpočívat druh, který se ukáže až za soumraku. A několik metrů od nás může žít další motýl tak malý, že bychom ho bez lupy považovali za obyčejnou mušku. Tak pokud se vám v těchto vedrech nechce šplhat na Oblík, Ranou nebo Radobýl, vlastně o nic nepřijdete. Stačí si na chvíli představit, co se tam děje, když se člověk nedívá.

Rovná trubka, nebo ocelová konstrukce? Na první pohled možná detail pro celního deklaranta. V evropském systému uhlíkového cla však může jít o rozdíl stovek eur za každou tunu. Španělská ocelářská asociace UNESID upozorňuje na případ, kdy nesprávné celní zařazení velkoprůměrových ocelových trubek může v kombinaci s hodnotami emisí stanovenými Evropskou komisí zvýšit náklad spojený s CBAM přibližně o 300 eur na tunu. V době, kdy Evropská unie současně zpřísňuje podmínky dovozu oceli, omezuje bezcelní kvóty a rozšiřuje dohled nad původem a klasifikací výrobků, se z celního kódu stává ekonomicky významný údaj.

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, známý jako CBAM, vstoupil 1. ledna 2026 do své definitivní fáze. Pro dovozce oceli tím skončilo období, kdy bylo možné nový systém vnímat především jako budoucí administrativní povinnost. Zabudované emise dováženého zboží se nyní promítají do skutečného finančního nákladu. Smyslem CBAM je zabránit úniku uhlíku a postupně vyrovnávat podmínky mezi evropskými výrobci, kteří jsou zatíženi náklady systému EU ETS, a výrobci ze třetích zemí, na jejichž produkci se srovnatelná uhlíková cena často nevztahuje.

Pro výpočet přitom není rozhodující pouze množství dovezené oceli. Stejně důležité je, o jaký konkrétní výrobek jde, jaké jsou jeho zabudované emise a jakým způsobem lze tyto emise doložit. Evropská komise pracuje buď s ověřenými skutečnými údaji, nebo s výchozími hodnotami stanovenými pro jednotlivé kategorie výrobků a země původu. A právě tady začíná být celní klasifikace mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

CBAM totiž nepracuje s jednoduchou kategorií „ocel“. Rozhoduje přesné zařazení konkrétního výrobku podle celní nomenklatury. Celní kód tak už neurčuje jen způsob proclení nebo statistické vykazování. U výrobků podléhajících CBAM může ovlivnit také to, jaká emisní hodnota bude při výpočtu uhlíkového závazku použita. Na zdánlivě technickou otázku správného zařazení se tím připojuje velmi konkrétní finanční důsledek.

Přesně na tento problém upozorňuje UNESID. Podle španělské ocelářské asociace byly v některých členských státech velkoprůměrové ocelové trubky deklarovány jako ocelové konstrukce. Závazná informace o sazebním zařazení účinná od srpna 2025 však stanovuje, že tyto výrobky mají být klasifikovány jako velkoprůměrové svařované ocelové trubky. Podobný problém se podle UNESID objevil už dříve také u ocelových trubek používaných v konstrukcích, které natáčejí fotovoltaické panely za sluncem tzv. solar trackers.

Na samotném rozdílu v celním zařazení by přitom nebylo nic mimořádného. Zásadní je, co následuje. Jednotlivým kategoriím výrobků totiž Evropská komise přiřazuje také výchozí emisní hodnoty. Pokud dovozce nepoužije ověřená skutečná data, právě tyto hodnoty vstupují do výpočtu CBAM.

Podle UNESID je u ocelových konstrukcí pocházejících z Číny nebo Turecka výchozí emisní intenzita přibližně o čtyři tuny CO₂ na tunu výrobku vyšší než u některých kategorií ocelových trubek ze stejných zemí. Při ceně 80 eur za tunu CO₂ tak samotný rozdíl v emisní hodnotě představuje zhruba 320 eur na tunu výrobku. Právě proto asociace hovoří o přibližně 300 eurech dodatečného CBAM nákladu.

Je důležité zdůraznit, že nejde o pevnou sazbu CBAM ani o částku, kterou by automaticky zaplatil každý dovozce takového výrobku. Jde o ilustraci dopadu rozdílných výchozích emisních hodnot při určité ceně uhlíku. Skutečný náklad bude záviset na konkrétních emisích, způsobu jejich vykázání a ceně CBAM certifikátů. Přesto je právě tento příklad velmi názorný. Ukazuje, jak může několik znaků v celním zařazení způsobit rozdíl v nákladech v řádu stovek eur na každou tunu materiálu.

A tento rozdíl nemusí být v budoucnu zanedbatelný ani vzhledem k samotné ceně uhlíku. Evropská komise stanovila pro druhé čtvrtletí roku 2026 cenu CBAM certifikátu na 75,28 eura za tunu CO₂. V roce 2026 se cena stanovuje čtvrtletně, od roku 2027 bude zveřejňována každý týden. Certifikáty vztahující se k emisím spojeným s dovozem v roce 2026 se začnou nakupovat od února 2027 a první CBAM přiznání za tento rok bude nutné podat do 30. září 2027.

Ještě větší význam má skutečnost, že evropská pravidla dávají před výchozími hodnotami přednost ověřeným skutečným emisím. Na první pohled to může působit jako cesta, jak se nepříznivým výchozím hodnotám vyhnout. V praxi je ale získání relevantních dat poměrně náročné. Výrobce ocelových trubek potřebuje doložit nejen emise vlastního výrobního procesu, ale také údaje o oceli, kterou používá jako vstupní materiál. Požadavky na data se proto netýkají jen samotného dovozce. Musí je získávat i od svých dodavatelů, tedy v celém subdodavatelském řetězci.

Dovozce už tak potřebuje vědět mnohem víc než jen to, odkud jeho ocel pochází. Musí znát její výrobní cestu, energetické vstupy a s nimi spojené emise a zároveň musí být schopen získaná data ověřit a důvěryhodně doložit. Čím přesnější jsou evropské výchozí hodnoty a čím vyšší je cena uhlíku, tím větší ekonomický význam bude mít rozdíl mezi skutečnou emisní stopou a hodnotou, kterou systém použije v případě, že skutečná data k dispozici nejsou.

Z pohledu poradenských firem se tak otevírá i poměrně zajímavý prostor pro nový typ odborné práce. Kdo se dokáže prokousat celními kódy, pravidly CBAM, emisními hodnotami a především se dostat ke skutečným údajům od výrobců a dodavatelů, může firmě pomoci najít zajímavý cenový rozdíl při větších objemech dovozu. A právě tady může být znalost CBAM zajímavá i z pohledu veřejných zakázek.

Představme si například ocelový silniční most, na který připadá 500 tun ocelových konstrukcí. Pokud bychom čistě modelově použili rozdíl čtyř tun CO₂ na tunu výrobku, který uvádí UNESID, a cenu CBAM certifikátu 75,28 eura za tunu CO₂, dostaneme se k rozdílu více než 150 tisíc eur, tedy při kurzu 25 korun za euro k částce kolem 3,8 milionu korun. Takový výpočet samozřejmě nelze automaticky přenést na každý most ani na každý dovoz oceli, ukazuje však velikost částek, o které může při velkých projektech jít.

Ranní šálek kávy má za sebou cestu, která během východu slunce je mnohem složitější, než se může zdát. Na jedné straně stojí globální komoditní trh, klimatická změna a rostoucí náklady pěstitelů, na druhé stále přísnější požadavky evropského trhu na původ surovin a ochranu lesů. Fairtrade nyní zvyšuje minimální ceny kávy. Nejde přitom o běžné zdražení komodity, ale o posílení cenové pojistky pro pěstitele kávy v období prudkých poklesů cen a vysoké volatility trhu.

Káva patří mezi nejvýznamnější světové zemědělské komodity. Mezinárodní organizace pro kávu uvádí, že se jí denně spotřebují přibližně tři miliardy šálků. Na pěstování kávy přitom závisí živobytí přibližně 125 milionů lidí a samotné kávovníky pěstuje kolem 25 milionů drobných pěstitelů. Ti jsou často vystaveni kombinaci nízkých nebo kolísajících výkupních cen, rostoucích nákladů, nejistoty sklizně a stále výraznějších dopadů klimatické změny.

Od 1. prosince 2026 organizace Fairtrade International zvýší minimální fairtradové ceny kávy. U promyté arabiky vzroste z dosavadních 1,80 na 2,00 amerického dolaru za libru. U nepromyté arabiky se zvýší z 1,75 na 1,95 dolaru, u promyté robusty z 1,25 na 1,35 dolaru a u nepromyté robusty z 1,20 na 1,30 dolaru za libru. Fairtradový příplatek zůstane na úrovni 0,20 dolaru za libru a příplatek za ekologickou produkci na 0,40 dolaru za libru.

Samotné zvýšení minimální ceny však neznamená, že by Fairtrade určoval cenu kávy na světovém trhu nebo že by se od prosince automaticky měla o stejnou částku zvýšit cena kávy v obchodech a kavárnách. Princip funguje jinak. Minimální fairtradová cena představuje cenovou ochrannou síť. Pokud je aktuální tržní cena vyšší než stanovené minimum, producent získává tržní cenu nebo cenu sjednanou v rámci kontraktu. Minimální cena se uplatní až ve chvíli, kdy tržní cena klesne pod stanovenou hranici. Pěstitel tak získává větší jistotu v období prudkého propadu cen, aniž by byl připraven o možnost vydělat více v době vysokých cen.

Je to důležitý rozdíl zejména v současném prostředí. Cena kávy se v posledních letech dostala na mimořádně vysoké úrovně a podle Fairtrade neklesla pod hranici 2 dolarů za libru od března 2024. Zvyšování minimální ceny tedy není reakcí na aktuální propad trhu. Má především posílit ekonomickou odolnost pěstitelů pro okamžik, kdy se situace na světovém trhu opět obrátí. Fairtrade nové ceny stanovil na základě revize výrobních nákladů a rozsáhlého sběru dat. Do hodnocení byly zahrnuty údaje z 57 pěstitelských družstev ve 13 zemích a zpětná vazba více než 600 respondentů.

Významnou součástí systému přitom není pouze cena samotného zrna. Pěstitelská družstva získávají také fairtradový příplatek, o jehož využití rozhodují jejich členové. Peníze mohou směřovat do infrastruktury, zvyšování produktivity, vzdělávání, zdravotní péče, zavlažování nebo opatření reagujících na klimatickou změnu. Jen v roce 2024 získala družstva pěstující fairtradovou kávu na tomto příplatku více než 57 milionů eur.

Právě tady se ekonomická stránka pěstování kávy začíná propojovat s otázkou životního prostředí. Kávovník není plodinou, kterou lze jednoduše přesunout tam, kde je právě dostatek půdy. Pěstování je citlivé na teplotu, srážky, nadmořskou výšku, kvalitu půdy i výskyt chorob. Kávovník navíc potřebuje několik let, než začne poskytovat významnější úrodu. Investice do nové výsadby, ochrany půdy, hospodaření s vodou nebo změny způsobu pěstování proto přinášejí výsledky až v delším časovém horizontu.

Káva se pěstuje především v tropickém pásu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Největším producentem je Brazílie, významné postavení má Vietnam, Kolumbie, Indonésie, Etiopie, Honduras, Peru nebo Uganda. Světový trh přitom stojí především na dvou druzích. Arabika je ceněna pro jemnější chuť a aroma, ale je citlivější na klimatické výkyvy. Robusta je odolnější vůči vyšším teplotám, poskytuje vyšší výnosy a obsahuje více kofeinu. Rozdíly mezi oběma druhy se proto promítají nejen do chuti, ale také do ekonomiky jejich pěstování.

Klimatická změna tuto rovnováhu narušuje. Vyšší teploty, nepravidelné srážky, delší období sucha a extrémní deště zvyšují riziko ztráty úrody a podporují šíření škůdců a chorob. Podle údajů uváděných Fairtrade může do roku 2050 dojít v některých významných pěstitelských zemích k přibližně polovičnímu úbytku ploch vhodných pro pěstování kávy. Pěstitelé proto hledají způsoby, jak své farmy přizpůsobit. Jednou z cest je agrolesnictví, tedy kombinace kávovníků s dalšími stromy a plodinami. Stromy poskytují kávovníkům stín, pomáhají regulovat teplotu a vlhkost, chrání půdu a současně vytvářejí prostor pro biodiverzitu.

V této souvislosti dostává nový význam také otázka odlesňování. Káva patří mezi sedm komodit, na něž se vztahuje evropské nařízení o produktech nezpůsobujících odlesňování, známé jako EUDR. Evropská unie jím sleduje nejen samotné odlesňování, ale také degradaci lesů. Káva a výrobky z ní mohou být na evropský trh uvedeny nebo z něj vyvezeny pouze tehdy, pokud splní stanovené podmínky. Musí být produkovány v souladu s právními předpisy země původu, nesmějí pocházet z půdy odlesněné po stanoveném rozhodném datu a musí být pokryty prohlášením o náležité péči.

Pro kávový sektor je přitom klíčová sledovatelnost. Evropské požadavky nejsou postavené pouze na tvrzení, že konkrétní káva pochází z oblasti bez odlesňování. Dodavatelský řetězec musí být schopen doložit původ komodity a u kávy také geografickou polohu všech pozemků, na nichž byla relevantní surovina vypěstována. Součástí náležité péče je rovněž vyhodnocení rizika a jeho případné snížení. Právě požadavek na geolokační údaje představuje pro drobné pěstitele jednu z největších praktických výzev, protože sběr, ověření a správa těchto dat znamenají náklady i potřebu technického know how.

Rozhodující je také datum 31. prosince 2020. EUDR pracuje s tímto datem jako s hranicí, po níž nesmí dojít k odlesnění příslušného území, aby z něj mohla být relevantní komodita uvedena na trh EU. Fairtrade u kávy nastavuje vlastní standard ještě přísněji. Za nejzazší datum pro ukončení odlesňování považuje 1. leden 2014. Aktualizovaný standard Fairtrade pro kávu navíc požaduje geolokační údaje pro všechny farmy a u hospodářství větších než čtyři hektary polygonové mapy. V tomto ohledu tedy certifikační systém v některých parametrech překračuje samotné požadavky evropské regulace.

Fairtrade už proto na EUDR nereaguje pouze prostřednictvím pravidel certifikace. Ve spolupráci se společností Satelligence poskytuje pěstitelským družstvům podporu při práci s geolokačními údaji a satelitním monitoringem. Data mohou být využita k ověřování odlesňování a k identifikaci rizik a následně mohou být sdílena s obchodními partnery jako součást dokumentace potřebné pro evropský dodavatelský řetězec. Pro drobného pěstitele je přitom zásadní, že náklady a technická náročnost EUDR nemohou být jednoduše přeneseny na farmáře, který hospodaří na malém pozemku a často nemá vlastní kapacity pro digitální sledování produkce.

Evropská legislativa navíc v letošním roce prošla dalším vývojem. Evropská komise v červenci 2026 přijala opatření, která mají zjednodušit fungování EUDR a zpřesnit seznam dotčených výrobků a způsob práce s informačním systémem pro prohlášení o náležité péči. Nařízení se nyní začne uplatňovat od 30. prosince 2026 pro velké a střední hospodářské subjekty a také pro mikro a malé podniky, které již spadají pod evropské nařízení o dřevu. Pro ostatní mikro a malé podniky je termín 30. června 2027.

Pro evropské dovozce kávy tak bude stále důležitější nejen to, kolik za zelené zrno zaplatí, ale také zda budou schopni prokázat jeho původ. Z pohledu dodavatelského řetězce se tím hodnota dat přibližuje hodnotě samotné komodity. Nestačí vědět, že káva pochází například z Kolumbie nebo Brazílie. Bude třeba znát konkrétní původ produkce, posoudit rizika a být schopen doložit, že konkrétní pozemky splňují evropská pravidla.

Právě zde se ukazuje, proč může být ekonomická stabilita pěstitelů důležitou podmínkou ekologické odolnosti produkce. Ochrana lesů, agrolesnictví, zadržování vody, obnova půdy nebo zavádění odolnějších pěstitelských postupů něco stojí. Pokud producent sotva pokrývá základní náklady, má jen omezený prostor pro investice, které se vrátí až za několik let. Ekonomická odolnost proto není oddělená od environmentální odolnosti. 

V případě kávy se obě podmínky stále více stávají dvěma stranami stejné mince, byť Fairtrade a EUDR k udržitelnosti přistupují z odlišných stran. Fairtrade posiluje ekonomickou odolnost producentů, zatímco EUDR nastavuje environmentální a administrativní podmínky vstupu na evropský trh. Teprve jejich propojení ukazuje celý obraz skutečné udržitelnosti kávy.

Ráno otočíte kohoutkem nebo sáhnete po PET lahvi, naplníte sklenici a vypijete ji bez jediného zaváhání. Voda přece patří k nejkontrolovanějším potravinám. Jenže co kdyby v ní byly částice plastu tak malé, že je okem neuvidíte? Právě na tuto otázku se začíná připravovat i český systém kontroly pitné vody. Nové přístroje Státního zdravotního ústavu dokážou mikroplasty ve vodě nejen odhalit, ale určit jejich velikost, tvar i polymerní složení.

Na začátku července 2026 uvedl Státní zdravotní ústav do provozu novou laboratoř Centra zdraví a životního prostředí, která je vybavena pro identifikaci a stanovení mikroplastů v pitné vodě. Oddělení hygieny vody tím získává kapacitu, která bude stále významnější s tím, jak se mikroplasty dostávají do evropského systému sledování nových kontaminantů.

Evropská komise už v roce 2018 přijala Evropskou strategii pro plasty v oběhovém hospodářství, která plastový problém zasadila do širšího rámce prevence vzniku odpadu, recyklace a omezení úniků plastů do životního prostředí. Následně se problematika mikroplastů dostala mnohem konkrétněji do Akčního plánu EU Vstříc nulovému znečištění ovzduší, vod a půdy z roku 2021. Ten stanovuje mimo jiné cíl snížit do roku 2030 množství mikroplastů uvolňovaných do životního prostředí o 30 procent.

Právě zde se začíná spojovat politika plastů s politikou vody. Akční plán nulového znečištění odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě. Ta představuje výrazný posun od tradičního pojetí kontroly pitné vody směrem k řízení rizik v celém řetězci. Neřeší pouze vodu, která nakonec vyteče z kohoutku, ale také zdroje vody, povodí, jímání, úpravu a distribuční systém. Mikroplasty jsou přitom v samotné směrnici výslovně uvedeny jako jedna ze skupin nových kontaminantů, kterým má být věnována pozornost.

Evropský legislativní mechanismus je přitom nastaven tak, že článek 13 směrnice 2020/2184 zavádí seznam sledovaných ukazatelů, takzvaný watch list. Na něj mohou být zařazovány látky a sloučeniny, které mohou představovat potenciální zdravotní riziko a u nichž je důvod předpokládat jejich přítomnost v pitné vodě. První seznam z roku 2022 obsahuje beta estradiol a nonylfenol. Mikroplasty v něm zatím nejsou.

Současně ale článek 13 odstavec 6 směrnice 2020/2184 uložil Evropské komisi přijmout metodiku měření mikroplastů s cílem umožnit jejich zařazení na seznam sledovaných ukazatelů. Komise tento krok uskutečnila přijetím Delegovaného rozhodnutí Komise EU 2024/1441 ze dne 11. března 2024. Tím byla stanovena harmonizovaná metodika pro měření mikroplastů ve vodě určené k lidské spotřebě.

Tady se dostáváme k podstatě nové laboratoře SZÚ. U mikroplastů totiž nestačí říct, že ve vzorku nějaké jsou. Pro regulatorní účely je potřeba vědět, kolik jich je, jak jsou velké, jaký mají tvar a z jakého polymeru se skládají. Evropská metodika proto pracuje s částicemi o velikosti od 20 mikrometrů do 5 milimetrů a s mikroplastovými vlákny o délce od 20 mikrometrů do 15 milimetrů. Výsledek má být vyjádřen jako počet mikroplastů na metr krychlový vody a současně podle velikostních kategorií, tvaru a složení.

To je analyticky podstatně náročnější úloha než klasický chemický rozbor vody. Evropská metodika proto kombinuje několik principů. Vzorek vody prochází kaskádou čtyř filtrů, na kterých se zachycují částice a vlákna. Následuje optická mikroskopie nebo chemické mapování, které umožní určit velikost a tvar jednotlivých částic. Chemické složení se následně identifikuje pomocí vibrační mikrospektroskopie. Evropská metodika tím vytváří společný rámec, který má zajistit, aby výsledky z různých členských států byly navzájem porovnatelné.

Právě problém porovnatelnosti byl jedním z důvodů, proč se zavedení jednotné metody stalo nezbytným. Dosavadní studie využívaly různé postupy odběru, filtrace, detekce i vyhodnocení. Výsledky proto nebylo možné jednoduše postavit vedle sebe. Jedna laboratoř mohla uvádět počet částic, jiná hmotnost polymeru a další pracoviště pracovalo s jinou velikostní hranicí. Bez jednotného analytického rámce tak bylo obtížné vytvořit spolehlivý obraz skutečné expozice člověka mikroplastům prostřednictvím pitné vody.

Technologicky jsou dnes důležité dvě skupiny metod. První tvoří infračervená a Ramanova optická mikrospektroskopie. Tyto metody dokážou identifikovat polymer u jednotlivých částic a současně poskytnout informace o jejich velikosti a tvaru. Právě tento přístup je důležitý ve chvíli, kdy nechceme znát pouze celkovou hmotnost plastu ve vzorku, ale potřebujeme vědět, kolik jednotlivých částic se ve vodě nachází a jaké jsou.

Druhou skupinu představují termické analytické metody. SZÚ konkrétně uvádí tandemovou pyrolýzu s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí. Princip je odlišný. Vzorek je tepelně rozložen a vzniklé produkty jsou analyzovány plynovou chromatografií a následně hmotnostní detekcí. Výsledkem jsou chemicko analytické údaje o přítomných polymerech a jejich koncentraci. Metoda tak velmi dobře odpovídá na otázku, kolik plastového materiálu ve vzorku skutečně je, zatímco mikrospektroskopické metody poskytují podrobnější informaci o jednotlivých částicích.

Právě kombinace těchto přístupů je podle SZÚ klíčová. Pyrolýza s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí poskytuje standardizovanou chemicko analytickou informaci o složení a koncentraci mikroplastů. Laserová infračervená spektrální analýza spojená se zobrazovací technikou zase přidává informace o velikosti, tvaru, počtu a složení jednotlivých částic. Výkonná výpočetní technika pak umožňuje vyhodnocovat data z reprezentativního objemu vzorku a vytvářet statistický obraz jeho kontaminace.

Nová česká laboratoř tak nebude pouze počítat plastové částice. Její význam spočívá především v možnosti vytvářet data použitelná pro hygienický dozor, státní správu i budoucí evropský monitoring. Právě dostatek srovnatelných dat je podmínkou pro další krok, tedy vyhodnocení expozice a případné posouzení zdravotních rizik. Evropské centrum JRC při přípravě metodiky vycházelo z rozsáhlého přehledu dostupných studií a zkoumalo jak způsoby separace a zachycení mikroplastů, tak analytické možnosti jejich identifikace a kvantifikace.

Pro Českou republiku má celý proces ještě jednu důležitou rovinu. Tuzemská legislativa pro pitnou vodu je postavena především na zákonu č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a na vyhlášce č. 252/2004 Sb., která stanovuje hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah její kontroly. Mikroplasty však v současnosti nejsou v této vyhlášce stanoveny jako běžný regulovaný ukazatel kvality pitné vody. Je proto zásadní rozlišovat mezi existencí analytické metody a existencí závazného hygienického limitu. Nové vybavení SZÚ je především přípravou na další vývoj evropského systému sledování.

Z pohledu vodárenství přitom nejde jen o laboratorní problém. Pokud analýzy ukážou, že se mikroplasty ve významné míře dostávají do konkrétního zdroje nebo části vodárenského řetězce, přichází na řadu otázka jejich odstranění. A tady začíná být rozhodující velikost částic. Větší mikroplasty lze zachytit prostřednictvím klasických filtračních procesů, například pískové filtrace. Částice, které těmito filtry procházejí, už vyžadují jemnější membránové technologie.

SZÚ v této souvislosti upozorňuje na rozdíl mezi reverzní osmózou a ultrafiltrací. Reverzní osmóza používá membrány s tak malými póry, že z vody odstraňuje nejen mikroplasty, ale také rozpuštěné minerální látky. To může být z hlediska úpravy pitné vody nežádoucí, protože cílem není získat chemicky téměř čistou vodu, ale zdravotně bezpečnou vodu s vhodným minerálním složením. Pro samotné odstranění mikroplastů proto může být vhodnější ultrafiltrace, která umožňuje zachytit velmi malé částice při zachování větší části rozpuštěných složek vody.

Laboratoř sice hledá částice ve vodě, jejich vznik ale souvisí s tím, jak plasty používáme a jak s nimi nakládáme. Mikroplasty se přitom do životního prostředí nedostávají pouze z jednorázových obalů a jejich rozpadu. Významným zdrojem jsou také pneumatiky, jejichž otěr vzniká při každé jízdě, syntetické textilie uvolňující vlákna při praní, nátěry, stavební materiály nebo plastové výrobky vystavené dlouhodobému mechanickému a povětrnostnímu namáhání. 

Část těchto částic se dostává do kanalizace, čistírenských procesů, půdy, vodních toků a následně může putovat dál v potravním řetězci. Čistírny odpadních vod přitom mohou zachytit významnou část mikroplastů, ty se však mohou koncentrovat v čistírenských kalech a při jejich dalším využití se tak otevírá další cesta jejich návratu do prostředí.

Mikroplasty byly nalezeny v půdě, sedimentech, potravinách i ovzduší a člověk se s nimi může setkávat různými cestami. V případě pitné vody je proto důležité chápat její monitoring jako jednu část mnohem širšího problému. Voda má svůj přirozený koloběh, v němž se po miliony let pohybuje mezi atmosférou, půdou, řekami, oceány a živými organismy. Voda, kterou pili lidé před miliony let, tak může být dnes znovu součástí sklenice na našem stole. 

Mikroplasty jsme však do tohoto koloběhu přidali až my. Koloběh vody byl tak odjakživa symbolem čisté, neustále se obnovující přirozenosti a nového začátku. Tím, že jsme do něj vtiskli stopu lidského pokroku, jsme tak do DNA přírody vložili cizorodý element a možná jsme tak vytvořili jakousi mutaci přírodního cyklu. A teprve čas ukáže, jaký dopad bude mít na prostředí, jehož jsme sami součástí.

Vedro samo o sobě elektrárny nevypíná. Problém začíná ve chvíli, kdy není čím odvádět teplo. Pokud by Evropa čelila dlouhodobému suchu a řeky i nádrže klesly na kritickou úroveň, nejde už jen o problém několika jaderných bloků. V ohrožení se ocitají prakticky všechny velké tepelné elektrárny, tedy jaderné, uhelné, plynové i zařízení pro energetické využívání odpadu. Naopak fotovoltaika a větrná energetika mohou v takové situaci dál vyrábět elektřinu, stejně jako plynové turbíny bez parního cyklu. Vodní elektrárny by ovšem dopadly přesně opačně. Extrémní scénář sucha tak ukazuje poněkud překvapivou věc. Energetická bezpečnost není jen otázkou toho, kolik máme paliva ale také o tom kolik máme vody k odvádění odpadního tepla.

Aktuální evropská zkušenost není hypotetická. Francie, která dlouhodobě spoléhá na jadernou energetiku, už při vysokých teplotách opakovaně čelí omezení výkonu některých reaktorů. Nyní se problém rozšířil do střední a jihovýchodní Evropy. Maďarská elektrárna Paks odstavila jeden blok kvůli rekordně nízké hladině Dunaje a rumunská Cernavoda dokonce oba reaktory. Důvodem je kombinace dlouhodobého sucha, vysokých teplot a následně nízkého průtoku vody. Nejde přitom primárně o to, že by jaderný reaktor při vedru „nefungoval“. Jádro může vyrábět teplo stejně jako za normálních podmínek. Potíž nastává při jeho přeměně na elektřinu a především při odvodu obrovského množství zbytkového tepla.

Stejný fyzikální problém se týká také uhelných a klasických plynových elektráren. Jaderná, uhelná i část plynových elektráren využívá tepelný cyklus, v němž pára pohání turbínu a následně musí být zkondenzována zpět na vodu. K tomu potřebuje elektrárna chladicí systém. U elektráren s průtočným chlazením se voda odebírá z řeky nebo jiné vodní nádrže, projde kondenzátorem a vrací se zpět. U chladicích věží se voda recirkuluje, ale část se stále spotřebovává odparem. Právě proto je nedostatek vody pro tepelnou energetiku fyzickým omezením, nikoli pouze ekonomickou nepříjemností. EPRI (Electric Power Research Institute) uvádí, že při suchu jsou z hlediska odolnosti nejvýhodnější vzduchem chlazené systémy, zatímco průtočné a mokré chladicí systémy mohou při významném nedostatku vody výkon omezovat nebo vést až k odstavení zařízení.

Jaderná energetika je přitom z tohoto pohledu poněkud paradoxní. Spotřebovává relativně málo paliva a při samotné výrobě elektřiny nevypouští oxid uhličitý, současně však patří mezi technologie s vysokými nároky na odvádění odpadního tepla. EPRI upozorňuje, že jaderné elektrárny mají z důvodu své tepelné účinnosti vysoké nároky na vodu pro kondenzátorové chlazení. Možností je použití chladicích věží, hybridního chlazení nebo některých forem suchého chlazení, každé takové řešení však přináší technické, ekonomické nebo výkonové kompromisy. Alternativou může být také použití odpadní nebo recyklované vody místo vody pitné či kvalitní povrchové.

Česká republika je přitom na jaderné energetice výrazně závislá. V roce 2025 vyrobily Dukovany a Temelín dohromady rekordních 32,066 TWh elektřiny. To představovalo přibližně 42,6 procenta české výroby elektřiny podle netto bilance a jaderné elektrárny pokrývají dlouhodobě přibližně 40 procent české spotřeby. Pro představu, celková česká netto výroba elektřiny v roce 2025 dosáhla 71,4 TWh, zatímco domácí netto spotřeba činila přibližně 59 TWh. Česko zůstalo čistým vývozcem s přebytkem 7,4 TWh. Kdyby tedy dlouhodobé sucho významně omezilo provoz českých jaderných elektráren, nešlo by o okrajový výpadek. Zmizela by podstatná část základního výkonu celé elektrizační soustavy.

Dukovany i Temelín přitom nejsou stejné jako francouzské elektrárny, jejichž některé bloky jsou přímo závislé na průtoku řeky. České elektrárny používají chladicí věže, takže jsou vůči nízkým průtokům odolnější. To ale neznamená, že jsou vůči suchu imunní. Chladicí věž sice umožňuje výrazně omezit přímou závislost na průtoku řeky, stále však potřebuje doplňovací vodu a její účinnost klesá při vysokých teplotách ovzduší. S rostoucí teplotou okolí je obtížnější odvést stejné množství tepla. EPRI ostatně mezi hlavní klimatická rizika jaderných elektráren řadí současně rostoucí teplotu ovzduší, vyšší teplotu chladicí vody a omezenou dostupnost vody.

A právě zde začíná být zajímavý extrémní scénář. Představme si několik měsíců trvající období, během něhož prakticky neprší, průtoky řek klesnou na minimum a vodárenské nádrže se dostanou na kritické úrovně. Vodní elektrárny by v takové situaci přišly o jednu ze svých hlavních výhod. V roce 2025 například české vodní elektrárny vyrobily o 36,9 procenta méně elektřiny než o rok dříve, přičemž jejich produkce klesla přibližně o 0,9 TWh. Při skutečně extrémním suchu by hydroenergetika nebyla záchranou, ale naopak jedním z prvních zdrojů, jehož výkon by začal klesat.

Ještě horší by byla situace u klasických tepelných elektráren, pokud by byly závislé na vodě z řek. České uhelné elektrárny vyrobily v roce 2025 necelých 24 TWh elektřiny. Uhelný blok sice může být z hlediska zásoby paliva dobře připraven na delší období, ale uhlí samo o sobě problém s chlazením neřeší. Pokud není možné bezpečně kondenzovat páru a odvádět odpadní teplo, zásoba uhlí je z hlediska okamžité výroby elektřiny téměř bezvýznamná.

Plyn je v tomto směru mnohem zajímavější. Plynová elektrárna s klasickým parním cyklem má podobný problém jako jiné tepelné zdroje. Moderní paroplynový cyklus kombinuje plynovou turbínu s parním cyklem a právě jeho parní část vyžaduje kondenzaci. Pokud bychom však v extrémním suchu měli plynové turbíny provozované v jednoduchém otevřeném cyklu, mohly by vyrábět elektřinu bez velkého vodního systému. Nejsou tak účinné jako paroplynové elektrárny, ale v krizové situaci mají významnou výhodu. Jejich palivem je plyn a jejich hlavním pracovním médiem je vzduch.

Podobně zajímavé jsou spalovací motory na zemní plyn nebo bioplyn. Malé a střední kogenerační jednotky mohou vyrábět elektřinu bez rozsáhlého vodního chlazení. To je významné zejména pro decentralizovanou energetiku, protože v extrémní situaci nemusí být jediným problémem nedostatek celkové výroby. Může být také problém s přenosem elektřiny z několika zbývajících velkých zdrojů. Desítky nebo stovky menších zdrojů rozprostřených v území mohou být v takové situaci cennější než další obří elektrárna.

A potom přichází na řadu technologie, která je pro odpadové hospodářství obzvlášť zajímavá. Zařízení pro energetické využívání odpadu totiž není pouze odpadářská infrastruktura. Je to tepelný zdroj, který může vyrábět elektřinu a teplo prakticky nezávisle na počasí a současně musí řešit problém, co dělat se směsným komunálním odpadem. V České republice jsou dnes čtyři ZEVO v Praze, Brně, Liberci a Chotíkově u Plzně s celkovou kapacitou přibližně 750 tisíc tun odpadu ročně.

Ani ZEVO ovšem není elektrárna bez vody. Spaluje odpad, vzniká pára, pára pohání turbínu a následně je nutné teplo odvést nebo využít. Zásadní rozdíl je však v tom, že ZEVO může být postaveno jako vysoce účinný kombinovaný zdroj, kde se významná část tepla nevyhazuje do okolního prostředí, ale dodává se do soustavy zásobování teplem. Čím více tepla lze využít, tím méně energie musí být následně odváděno chladicím systémem. Brněnské SAKO například při zpracování zhruba čtvrt milionu tun odpadu dodává městu přibližně 1,1 milionu GJ tepla a více než 54 tisíc MWh elektřiny ročně.

To je v extrémním scénáři velmi důležité. ZEVO sice není zcela nezávislé na vodě, ale jeho provoz lze technologicky řešit s důrazem na recirkulaci vody, alternativní zdroje vody a vhodně dimenzované chlazení. A především může být v režimu kombinované výroby elektřiny a tepla podstatně efektivnější než elektrárna, která vyrábí pouze elektřinu a obrovské množství odpadního tepla musí následně odvádět do okolí. EPRI ostatně uvádí, že alternativními zdroji pro chlazení mohou být také upravené komunální odpadní vody a jiné nepitné zdroje.

Pražské ZEVO Malešice je příkladem toho, jak významný může být tento zdroj v městské energetice. V roce 2025 vyrobilo rekordních 849 tisíc GJ tepla a zároveň nejvyšší množství elektřiny ve své historii. Brněnské zařízení zase čeká další rozšíření. Modernizace za 5,4 miliardy korun má zvýšit kapacitu ZEVO na 352 tisíc tun směsného komunálního odpadu ročně a nový kotel má mít tepelný výkon 40 MW. Z pohledu odpadového hospodářství je tedy ZEVO nejen způsobem, jak nahradit skládkování, ale také domácím zdrojem energie, jehož palivo vzniká průběžně na území města a regionu.

A právě zde se ukazuje jedna z významných předností některých obnovitelných zdrojů. Fotovoltaické elektrárny při samotné výrobě elektřiny prakticky nepotřebují vodu pro chlazení. Sluneční záření dopadá na polovodičové články, které vyrábějí elektřinu přímo, aniž by vznikala pára vyžadující následnou kondenzaci. Také větrné elektrárny nejsou při výrobě elektřiny závislé na chladicí vodě. V období dlouhodobého sucha a vysokých teplot tak patří mezi technologie, jejichž provoz je nedostatkem vody ovlivněn nejméně. To ovšem neznamená, že jsou bez omezení. Výkon fotovoltaických panelů s rostoucí teplotou mírně klesá a jejich výroba zůstává závislá na slunečním svitu. V létě mohou během dne vyrábět velmi efektivně, večer a v noci však jejich výkon přirozeně klesá až na nulu.

Ono se tak ukazuje, že kombinace zdrojů je důležitější než jednoduché dělení zdrojů na obnovitelné a neobnovitelné. Extrémní sucho ukazuje, že energetický systém potřebuje kombinovat zdroje podle několika různých vlastností. Potřebuje zdroje, které nepotřebují vodu. Potřebuje zdroje, které nejsou závislé na počasí. Potřebuje zdroje schopné rychle měnit výkon. A potřebuje také zdroje, které mohou využívat místní palivo nebo energii, aby nebyly závislé na dlouhých dodavatelských řetězcích.

Ještě jeden zdroj je třeba zmínit. Biomasa. Ta může být spalována v tepelných elektrárnách nebo teplárnách podobně jako uhlí a může být také využívána v bioplynových stanicích a kogeneračních jednotkách. Samotné spalování biomasy však problém chlazení parního cyklu neřeší. Záleží na konkrétní technologii. Bioplynový motor je z hlediska spotřeby vody jiná technologie než velký kondenzační blok na biomasu. Stejně jako u zemního plynu tedy rozhoduje nejen palivo, ale hlavně konstrukce zdroje.

Zajímavé proto je, že energetická bezpečnost budoucnosti se nebude odehrávat pouze mezi uhlím, plynem, jádrem a obnovitelnými zdroji. Do hry vstupuje také voda, na kterou se zapomíná. IEA už před několika lety upozorňovala, že tepelná energetika je na vodní zdroje významně navázána a připomínala případ francouzské elektrárny Chooz, která byla při silném suchu v roce 2020 mimo provoz přibližně dva měsíce. Několik dalších francouzských elektráren muselo kvůli nedostatku chladicí vody snížit výkon v roce 2022.

A právě proto bude nejcennějším zdrojem budoucnosti nikoli jeden konkrétní typ elektrárny, ale mozaika různých zdrojů energie. Pokud voda začne být stejně strategickou surovinou jako palivo, bude mít výhodu energetika, která dokáže vyrábět elektřinu různými fyzikálními principy. Slunce nepotřebuje řeku, vítr nepotřebuje přehradu, plynová turbína nepotřebuje kondenzátor s průtočnou vodou a ZEVO může současně řešit odpad, elektřinu i teplo. Jaderná energetika může zůstat páteří systému, pokud bude mít dostatečně robustní chladicí řešení a přístup k alternativním zdrojům vody.

Extrémní sucho by tak přineslo nepříjemné, ale velmi názorné poznání. Energetika a vodní hospodářství nejsou dvě oddělená odvětví. Jedna část energetiky potřebuje vodu k výrobě elektřiny, zatímco energetika zároveň potřebuje elektřinu k čerpání, úpravě a distribuci vody. Pokud se tento kruh v důsledku dlouhodobého sucha přeruší, nejzranitelnější nejsou nutně zdroje s nejvyššími emisemi nebo nejnižšími emisemi. Nejzranitelnější jsou zdroje, které nemají čím odvádět své odpadní teplo.

Růst cen ropy a pohonných hmot znovu připomíná, jak zranitelná je silniční doprava závislá na fosilních palivech. Přestože globální automobilový trh v první polovině roku 2026 klesal, prodeje elektromobilů se dokázaly vrátit k růstu. Podle Mezinárodní energetické agentury už letos připadá na elektrické vozy téměř třetina všech nově prodaných automobilů. Za čísly o prodejích se přitom skrývá mnohem zásadnější příběh.

Silniční doprava spotřebovává téměř polovinu světové ropy, a právě proto je mimořádně citlivá na výkyvy cen paliv a na narušení dodávek. V době energetické nejistoty se tak elektrifikace automobilové dopravy neukazuje pouze jako otázka emisí a klimatické politiky, ale stále více také jako otázka nákladů, energetické bezpečnosti a průmyslové konkurenceschopnosti. Nejnovější zpráva Mezinárodní energetické agentury Electric Car Markets in a Time of Uncertainty ukazuje, že navzdory ochlazení globálního automobilového trhu poptávka po elektromobilech zůstává překvapivě odolná.

Ve druhém čtvrtletí 2026 se jejich prodej meziročně zvýšil o 4 procenta a proti prvnímu čtvrtletí dokonce o 35 procent. Za první polovinu roku byly prodeje elektromobilů jen mírně pod úrovní stejného období předchozího roku. Celkový automobilový trh přitom meziročně klesl přibližně o 5 procent. Elektromobily tak v prvním pololetí představovaly 24 procent všech celosvětových prodejů nových automobilů, o něco více než ve stejném období roku 2025.

IEA nyní odhaduje, že za celý rok 2026 dosáhne podíl elektromobilů na světových prodejích automobilů 29 procent. To znamená, že téměř každý třetí nový automobil prodaný na světě bude elektrický. Celkové prodeje elektromobilů by měly proti roku 2025 vzrůst přibližně o 10 procent. Vývoj přitom není rovnoměrný. V Austrálii, Brazílii, Indii, Koreji a Vietnamu se prodeje mezi březnem a červnem 2026 přibližně zdvojnásobily ve srovnání se stejným obdobím roku 2025. Významnou roli zde hraje nejen nabídka vozů a veřejná podpora, ale také samotná ekonomika provozu. Elektromobil díky vyšší účinnosti pohonu zpravidla spotřebuje méně energie na kilometr než automobil se spalovacím motorem, takže při vyšších cenách ropy roste i jeho provozní výhoda.

Největší neznámou pro celosvětový vývoj zůstává Čína. Tamní automobilový trh se v prvním pololetí 2026 meziročně propadl o více než 20 procent. Prodalo se přibližně o 2,5 milionu automobilů méně, což odpovídá zhruba celkovému počtu automobilů prodaných v roce 2025 ve Velké Británii a Nizozemsku dohromady. Čínští výrobci však dokázali významnou část domácího poklesu vykrýt exportem. Vývoz automobilů z Číny vzrostl o 65 procent a vývoz elektromobilů dokonce o více než 120 procent. Podíl elektromobilů na čínském exportu automobilů se tak zvýšil z přibližně 35 procent v roce 2025 na více než 45 procent v prvním pololetí 2026.

Tady se ovšem objevuje zajímavý a potenciálně významný problém. Čínský export elektromobilů roste rychleji než jejich skutečné prodeje na zahraničních trzích. Za posledních 18 měsíců bylo z Číny vyvezeno více než milion elektromobilů, které dosud nebyly v cílových zemích registrovány jako prodané. Část rozdílu lze vysvětlit dobou přepravy, rozsah tohoto rozdílu však podle IEA naznačuje také nadprůměrné hromadění zásob na některých trzích. Proto zajímavou otázkou je nejen to kolik čínských elektromobilů se dostává do Evropy a dalších regionů, ale také za jakou cenu budou nakonec prodány.

Právě cenová politika může významně ovlivnit konkurenci na automobilových trzích v dalších měsících. Čína má přitom mimořádně silnou pozici nejen jako výrobce automobilů, ale především jako centrum celého dodavatelského řetězce elektromobility. Čínští producenti těží z rozsáhlé a integrované výrobní základny, silné pozice v bateriích a z úspor plynoucích z velkého objemu výroby. Podle IEA jsou jejich výrobní náklady přibližně o 35 procent nižší než v rozvinutých ekonomikách.

Právě zde se odehrává jedna z nejdůležitějších změn automobilového průmyslu. Hodnota automobilu se postupně přesouvá od klasických mechanických součástí směrem k bateriím, elektronice a softwaru. Automobil se stále více stává počítačem na kolech, v němž je významná část funkcí určována elektronikou a softwarem. Tento vývoj přináší nové možnosti výrobcům, ale zároveň zvyšuje nároky na firmy, které byly po desetiletí postaveny na výrobě spalovacích motorů, převodovek a dalších mechanických komponentů. IEA upozorňuje, že tento posun má významné důsledky pro zaměstnanost, odolnost dodavatelských řetězců i průmyslovou konkurenceschopnost.

Velmi konkrétně lze současnou situaci evropského automobilového průmyslu ukázat na BMW. Mnichovská automobilka plánuje do konce roku 2027 snížit počet pracovních míst přibližně o 8 000, především v Německu, kde zaměstnává kolem 84 000 lidí. Opatření má probíhat prostřednictvím dobrovolných odchodů a soustředit se zejména na administrativní a vývojové pozice, zatímco výrobních provozů se podle dosavadních informací zásadně týkat nemá. BMW současně ve druhém čtvrtletí 2026 vykázalo meziroční pokles zisku před zdaněním o 35 procent na 1,7 miliardy eur a prodeje v Číně se propadly o 30 procent.

Čísla ukazují, jak výrazný je rozdíl mezi pozicí tradičních výrobců a novými hráči. Automobilky, které jsou dominantně zaměřené na automobily se spalovacími motory, stále ovládají přibližně 98 procent tohoto trhu. U elektromobilů však jejich podíl činí pouze kolem 55 procent. Zbytek připadá výrobcům, kteří do elektromobility vstoupili s výrazně menší historickou zátěží a často od začátku stavěli na bateriích, elektronice a softwaru. Čínské automobilky přitom rychle posilují nejen na domácím trhu, ale také v zahraničí, zejména v rozvíjejících se ekonomikách. Čína a další rozvíjející se trhy mají během příští dekády představovat přibližně 60 procent světové poptávky po automobilech. Kdo uspěje právě zde, bude mít významný vliv na budoucí rozložení sil v automobilovém průmyslu.

Evropa se přitom rozhodně nemůže považovat za trh, na kterém by elektromobilita stagnovala. Naopak. V roce 2025 vzrostly prodeje elektromobilů v Evropě o více než 30 procent a dosáhly 4,2 milionu vozů, což představovalo 28 procent všech nově prodaných automobilů. V Evropské unii se prodalo téměř 3 miliony elektromobilů a jejich podíl dosáhl těsně pod 27 procent. Z 27 členských států zaznamenalo zvýšení podílu elektromobilů 24 zemí. V roce 2025 se současně výrazně zvýšil podíl čistě bateriových vozidel na evropském trhu s elektromobily.

Evropský vývoj je zajímavý i z pohledu cenové dostupnosti. Přísnější emisní požadavky Evropské unie vedly automobilky k úpravám cenových strategií a k uvádění dostupnějších elektrických modelů. Počet elektrických modelů nabízených v Evropě se v roce 2025 zvýšil téměř o 35 procent. Současně se rozšiřuje nabídka menších elektromobilů, což je důležité pro evropské zákazníky, protože dosavadní nabídka byla výrazně orientována na větší vozy a SUV. Právě dostupnost menších a cenově přijatelnějších modelů může být pro další růst elektromobility stejně významná jako technologické parametry samotných vozů.

Zatímco evropský trh roste, Spojené státy ukazují, jak rychle může vývoj ovlivnit nastavení veřejné podpory. V roce 2025 se tam prodalo přibližně 1,5 milionu elektromobilů, což bylo mírně méně než v roce 2024. Po ukončení federálních daňových úlev ve druhé polovině roku se prodeje ve čtvrtém čtvrtletí meziročně propadly o 45 procent. Předchozí růst v prvních třech čtvrtletích tak byl z velké části vymazán. IEA tím nepoukazuje pouze na význam podpory nákupu, ale také na skutečnost, že automobilový trh reaguje na ekonomické podmínky s určitým časovým zpožděním.

Ještě zajímavější je vývoj mimo tradiční centra elektromobility. Prodeje elektromobilů mimo Čínu, Evropu a Spojené státy dosáhly v roce 2025 téměř 2 milionů vozů, tedy přibližně o polovinu více než o rok dříve. V rozvíjejících se ekonomikách mimo Čínu se prodej zvýšil přibližně o 80 procent na téměř 1,2 milionu vozů. Výraznou roli zde hraje dostupnost levnějších elektromobilů, z nichž značná část pochází právě z Číny. V těchto ekonomikách představovaly čínské vozy přibližně 60 procent prodejů elektromobilů.

Významnou součástí tohoto příběhu jsou baterie. Čína v roce 2025 zajišťovala více než 80 procent světové výroby bateriových článků a ještě vyšší podíl výroby aktivních materiálů používaných v bateriích elektromobilů. Téměř všechny bateriové články používané ve světě dodávají společnosti se sídlem v Číně, Koreji nebo Japonsku. Čínští výrobci navíc rychle posilují své postavení také v Evropě. Jejich podíl na evropském trhu s bateriemi se od roku 2023 téměř zdvojnásobil. IEA přitom předpokládá, že Čína zůstane největším výrobcem baterií a bateriových materiálů nejméně do roku 2035.

Pro evropský průmysl je to zásadní informace. Nestačí totiž vyrábět evropský elektromobil v evropské továrně, pokud klíčová část jeho hodnoty vzniká mimo Evropu. Konkurenceschopnost se bude stále více odvíjet od dostupnosti baterií, ceny elektřiny, schopnosti vyrábět elektroniku a efektivně pracovat se softwarem, ale také od dostupnosti surovin a celkové produktivity výroby. IEA proto upozorňuje na potřebu stabilního prostředí pro investice, podpory inovací, silnějšího bateriového ekosystému a vyšší výrobní efektivity. Automobilky navíc stále častěji uzavírají společné podniky a strategická partnerství, aby získaly přístup k technologiím, bateriím, výrobním kapacitám nebo novým trhům.

IEA zároveň upozorňuje, že současná situace není příběhem jediné technologie ani jediného regionu. Vývoj elektromobility bude záviset na cenách, dostupnosti automobilů, kvalitě infrastruktury, průmyslové politice, technologickém pokroku i schopnosti jednotlivých výrobců přizpůsobit se novému uspořádání automobilového trhu. Stejně zajímavé však bude sledovat, co rychlý růst počtu elektromobilů udělá se samotnou poptávkou po elektřině a jak se tento dodatečný odběr promítne do její ceny.

Nabíjení milionů automobilů představuje nový významný zdroj spotřeby, jehož dopad nebude záviset pouze na celkovém objemu odebrané energie, ale také na tom, kdy budou řidiči své vozy nabíjet. Pokud se nabíjení soustředí do stejných hodin, může výrazně zvýšit nároky na distribuční sítě a kapacitu výroby. Naopak chytré řízení nabíjení může část spotřeby přesunout do období, kdy je elektřiny dostatek a její cena nízká, například při vysoké výrobě ze solárních a větrných zdrojů. S rostoucím podílem elektromobility proto bude stále zajímavější sledovat nejen cenu benzinu a nafty, ale také cenu elektřiny.

Evropa chce více recyklovaných plastů a její legislativa vytváří pro jejich odběr stále konkrétnější trh. Jenže právě ve chvíli, kdy se povinnost používání recyklátu rychle přibližuje, přichází zjištění, které může evropské plány výrazně zkomplikovat. Chemická recyklace je dnes podstatně dražší než výroba panenských plastů i než mechanická recyklace a její nákladová nevýhoda podle Společného výzkumného střediska Evropské komise JRC v krátkodobém až střednědobém horizontu pravděpodobně nezmizí. Přesto může sehrát významnou úlohu při zásobování trhu recyklovanými plasty požadovanými evropskou legislativou. Nicméně regulací vytvořená poptávka automaticky nevytváří pro chemickou recyklaci zajištěný trh.

Studie Economic viability of chemical recycling Current and future perspectives, kterou nedávno JRC zveřejnilo, se soustředí na ekonomickou životaschopnost chemické recyklace plastů v Evropské unii. Podrobně analyzuje zejména dvě technologické skupiny, pyrolýzu zaměřenou především na polyolefiny a styrenické plasty a solvolýzu zaměřenou zejména na PET a polyester. JRC současně zdůrazňuje, že chemická recyklace není jedna technologie a jednotlivé procesy se výrazně liší vstupními materiály, výtěžností i ekonomickou výkonností. Studie přitom vychází z více než stovky odborných, průmyslových a tržních zdrojů a také z konzultací s 24 zainteresovanými subjekty.

Mechanická recyklace je v Evropě zavedenou technologií, zatímco chemická recyklace je stále v ranější fázi průmyslového rozvoje. Z přibližně 54 milionů tun plastů vyrobených v Evropě v roce 2023 pocházelo podle údajů Plastics Europe přibližně 7,1 milionu tun z mechanické recyklace postspotřebitelských plastů a dalších 3,1 milionu tun z recyklace předspotřebitelských plastů. Chemicky recyklovaných postspotřebitelských plastů bylo méně než 0,1 milionu tun. V Evropě přitom funguje přibližně 850 společností s celkovou instalovanou kapacitou mechanické recyklace 13,2 milionu tun vstupního materiálu ročně. Chemická recyklace je proti tomu stále velmi malým segmentem.

Důvodem zájmu o chemickou recyklaci není snaha nahradit mechanickou recyklaci. JRC ji popisuje především jako možnou cestu pro materiály, které jsou mechanicky obtížně nebo vůbec nerecyklovatelné, a současně jako cestu k výrobě recyklátu v kvalitě srovnatelné s panenským plastem, včetně některých aplikací s přímým kontaktem s potravinami. Chemické procesy mohou zpracovávat určité směsi polymerů a v některých případech také materiály, které mechanická recyklace nedokáže vrátit zpět do polymeru. U polyurethanu je například mechanická recyklace do nového polymeru podle JRC prakticky nedostupná, zatímco chemické technologie jej zpracovat mohou.

Rozdíl mezi oběma cestami je především v tom, co se s polymerem během recyklace děje. Při mechanické recyklaci zůstává polymerní struktura převážně zachována. Při solvolýze se polymer rozkládá na oligomery nebo monomery, které mohou být po vyčištění znovu použity pro výrobu polymeru. Pyrolýza pracuje při vysokých teplotách, typicky mezi 300 a 700 stupni Celsia, a převádí plasty na směs uhlovodíků, plynů a pevného zbytku. Výsledný pyrolýzní olej se následně může zpracovávat v petrochemických provozech. Zásadní je přitom skutečnost, že ne všechno, co do procesu vstoupí, se vrátí jako nový plast. Část materiálu může skončit ve výrobě paliv, část jako energie a část se ztratí. Z hlediska evropského práva se za recyklaci započítává pouze materiál, který je znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, nikoliv část využitá jako palivo nebo pro energetické využití.

Právě výtěžnost je jedním z hlavních problémů pyrolýzy. JRC v základním scénáři modeluje celkovou výtěžnost plastu na plast přibližně 29,3 procenta. Na výrobu jedné tuny recyklovaného plastu je tak zapotřebí přibližně 3,67 tuny směsného plastového odpadu. V současné praxi se podle studie často pohybuje materiálová výtěžnost v rozmezí 25 až 40 procent. Teoreticky lze dosáhnout více než 50 procent a v některých scénářích i vyšších hodnot, avšak další zvýšení výtěžnosti vyžaduje dodatečnou energii, další procesní jednotky a vyšší kapitálové i provozní náklady. JRC proto upozorňuje na zásadní vztah mezi vyšší materiálovou výtěžností a rostoucí energetickou náročností.

V základním scénáři JRC se tedy při cestě od směsného plastového odpadu až k novému plastu ztratí přibližně 70 procent původního materiálového toku z hlediska přeměny na cílový polymer. Přibližně třetina se podle studie v současných základních procesech vrací do plastů nebo jiných vysoce hodnotných chemikálií, další třetina je využita pro výrobu paliv a přibližně třetina představuje tepelné nebo materiálové ztráty. Zvyšování výtěžnosti je možné, ale JRC upozorňuje, že současně roste energetická náročnost a s ní náklady.

Do ekonomiky navíc vstupuje samotná kvalita vstupního odpadu. Chemická recyklace není podle JRC řešením pro kontaminované nebo netříděné plasty. U solvolýzy se podle citované literatury požaduje více než 70 až 85 procent cílového polymeru. U pyrolýzy se požadovaná čistota pohybuje přibližně mezi 60 a 85 procenty cílových polymerů, zejména PE a PP. Problematické jsou PVC, kovy, sklo, plniva, zbytky potravin, papír a další příměsi. U pyrolýzy může například chlor z PVC negativně působit na katalyzátory a následné petrochemické procesy. Některé kontaminanty mohou překračovat specifikace pro parní krakování až několikanásobně nebo dokonce o několik řádů, což vyžaduje dodatečné čištění a další náklady.

A právě tady se ukazuje, proč JRC považuje mechanickou a chemickou recyklaci současně za konkurenční i doplňující technologie. Mechanická recyklace si zachová cenovou výhodu u materiálů, které dnes dokáže efektivně zpracovat, zejména u aplikací bez požadavků na styk s potravinami. Chemická recyklace může naopak získat prostor u některých obtížně recyklovatelných frakcí, například u určitých fólií nebo zbytků po třídění. Ani zde však nejde o jednoduchou cestu. Levnější vstupní surovina může být vykoupena další energií, tříděním a předúpravou.

Ekonomický rozdíl je přesto výrazný. U pyrolýzy vychází v základním scénáři cena chemicky recyklovaného polymeru přibližně na 3 000 eur za tunu. V závislosti na předpokladech se pohybuje od přibližně 1 500 eur až po více než 4 000 eur za tunu. Náklady na pyrolýzní naftu jsou podle modelu přibližně 1,5 až 3,5krát vyšší než náklady na panenskou naftu a výsledný chemicky recyklovaný polymer vychází přibližně 1,4 až 3,7krát dráže než panenský polymer. JRC současně konstatuje, že bez významného technologického průlomu nelze očekávat, že by samotné postupné zlepšování procesů, úspory z rozsahu a vyšší efektivita tento základní rozdíl v krátkodobém až střednědobém horizontu zásadně změnily.

Solvolýza má z hlediska materiálové výtěžnosti mnohem lepší parametry. U PET a polyesteru dosahuje podle JRC obvykle 90 procent a více. Ekonomika ale stále zůstává obtížná. Údaje získané JRC z evropských projektů ukazují celkové náklady přibližně 2150 plus minus 500 eur za tunu chemicky recyklovaného PET. To je 1,5 až 2,7krát více než ceny panenského PET, které se v letech 2023 a 2024 pohybovaly přibližně kolem 1 000 až 1 100 eur za tunu. Zároveň je třeba zdůraznit, že v době zpracování studie v EU neexistovalo dostatečné množství průmyslových zařízení solvolýzy v plném měřítku. Část údajů proto vychází z podnikatelských plánů, extrapolací z pilotních provozů a modelových výpočtů a JRC je nepovažuje za plně reprezentativní pro vyzrálý průmyslový provoz.

Ani investiční stránka není jednoduchá. U evropských projektů solvolýzy jsou investiční náklady podle JRC zpravidla vyšší než 5 000 eur na tunu roční kapacity a mohou přesahovat 6 000 eur. Většina plánovaných nebo rozestavěných evropských zařízení má kapacitu přibližně 30 až 50 tisíc tun ročně, přičemž jeden projekt míří ke 100 tisícům tun. U pyrolýzy se uváděné kapitálové náklady pohybují od 1000 až po více než 10 000 eur na tunu roční kapacity. U současných projektů přitom zatím není možné z dostupných údajů jednoznačně prokázat úspory z rozsahu. Data od některých subjektů ale naznačují, že budoucí větší zařízení by mohla mít nižší jednotkové náklady.

Evropská legislativa přitom vytváří trh, který by bez ní vznikal jen obtížně. Směrnice o jednorázových plastech stanovuje od roku 2025 povinnost použít 25 procent recyklovaného plastu v PET nápojových lahvích a od roku 2030 30 % ve všech plastových nápojových lahvích. Nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR stanovuje mimo jiné minimálně 10 % recyklovaného obsahu pro kontaktně citlivé plastové obaly z jiných plastů než PET od roku 2030 a 25 % od roku 2040. Další požadavky se týkají také recyklovaných plastů určených pro styk s potravinami a nová evropská pravidla pro cirkularitu vozidel přinášejí další požadavky na obsah recyklovaných plastů.

Podle odhadu JRC představoval evropský trh s plasty v roce 2022 přibližně 54,1 milionu tun spotřeby a obaly z toho tvořily 21,1 milionu tun. Přibližně 9 milionů tun plastových obalů spadalo do kategorií potravinářských nebo jiných kontaktně citlivých obalů. Pokud by PPWR vytvořilo poptávku odpovídající 10 procentům této skupiny, JRC odhaduje potřebu přibližně 500 tisíc až 1 milion tun chemicky recyklovaných plastů ročně. U nePET plastů, především polyolefinů, by při typické pyrolýzní výtěžnosti 30 až 50 procent odpovídala tato produkce vstupní kapacitě přibližně 1 až 3 miliony tun plastového odpadu ročně.

Na straně nabídky přitom chemická recyklace roste. Podle údajů ICIS citovaných JRC dosahovala v Evropě v březnu 2026 instalovaná kapacita přibližně 190 tisíc tun ročně, z toho kolem 150 tisíc tun připadalo na pyrolýzu a přibližně 40 tisíc tun na další technologie. Přibližně 440 tisíc tun pyrolýzní kapacity bylo ve výstavbě a dalších přibližně 50 tisíc tun připadalo na hydrolýzu. Evropské projekce se liší podle metodiky a fáze projektů. ICIS uváděl pro rok 2029 až 3,3 milionu tun vstupní kapacity, Plastics Europe pro rok 2030 více než 8 miliard eur oznámených investic do 44 projektů ve 13 zemích EU a produkci 2,8 milionu tun recyklovaných plastů ročně. SIA Partners odhadovalo pro rok 2030 přibližně 2,4 milionu tun výstupu a pro rok 2040 až 9,3 milionu tun. JRC však upozorňuje, že jde o velmi odlišné typy připravovaných projektů a některé zahrnují projekty před konečným investičním rozhodnutím.

Tady se evropský příběh chemické recyklace dostává do zvláštního postavení. Regulace vytváří poptávku, která je méně citlivá na cenu než běžný trh, protože určité množství recyklovaného plastu musí být na trh dodáno kvůli splnění zákonných požadavků. Chemicky recyklovaný plast tak na tomto takzvaném regulačním trhu nemusí soutěžit pouze s panenským plastem. Soutěž se částečně přesouvá mezi jednotlivé technologie recyklace a mezi různé způsoby, jak regulatorní požadavek splnit. JRC ale současně upozorňuje, že ani povinný obsah recyklátu nevytváří pro chemickou recyklaci automaticky zajištěný trh. Pokud budou ceny chemicky recyklovaných materiálů příliš vysoké nebo nebude dostatečné množství, mohou výrobci hledat jiné cesty.

A těch cest existuje podle JRC několik. Může jít o pokročilou mechanickou recyklaci, bioplasty nebo další fyzikální recyklační technologie. Výrobci mohou změnit polymer, konstrukci obalu nebo přejít k jinému materiálu, například ke sklu, papíru či kovu. Mohou upravit samotný výrobek tak, aby potřeboval méně plastu, případně zvýšit podíl recyklovaného materiálu pomocí konstrukčních prvků, které nejsou pro funkci výrobku nezbytné. JRC dokonce uvádí jako jednu z možných strategií také nesplnění požadavku v případě, kdy by náklady na jeho splnění byly vyšší než sankce. Proto studie výslovně odmítá představu, že budoucí poptávka po chemicky recyklovaných plastech je bez ohledu na jejich cenu zajištěná.

Velmi důležitým faktorem bude také hmotnostní bilance. U procesů, které kombinují recyklovaný a fosilní vstup a současně vytvářejí více výstupů, je třeba určit, jakou část výsledného materiálu lze označit za recyklovanou. Pro chemickou recyklaci je to zásadní zejména u pyrolýzy integrované do rafinérských a petrochemických provozů. JRC upozorňuje, že pokud jsou pravidla pro přidělování recyklovaného obsahu přísná, může být množství skutečně započitatelného recyklátu velmi malé a náklady na dražší recyklovaný vstup se potom rozpočítají na malý objem výsledného materiálu. 

Pro ilustraci JRC uvádí, že pokud by vstupní recyklovaný materiál byl o 100 eur za tunu dražší, ale kvůli pravidlům by bylo možné započítat jako recyklovaný pouze deset procent výsledku, přenesla by se tato dodatečná cena řádově na 1 000 eur za tunu započitatelného recyklátu. Jde ovšem o zjednodušený příklad, nikoliv o model konkrétního provozu. JRC současně upozorňuje, že právě zde se evropská pravidla stále vyvíjejí. Pro směrnici o jednorázových plastech byla pravidla pro výpočet recyklovaného obsahu zveřejněna v červnu 2026. Pro PPWR v době zpracování studie ještě obdobná pravidla nebyla dokončena.

Ekonomická životaschopnost proto podle JRC nebude záviset pouze na samotné technologii. Významnou roli bude mít cena vstupního materiálu, jeho kvalita, energie, využití vedlejších produktů, velikost zařízení, dostupnost infrastruktury a také možnost dlouhodobě zajistit vstupní surovinu a odběr výsledného materiálu. U pyrolýzy může být ekonomicky výhodné propojení se stávajícími petrochemickými provozy, protože umožňuje využít existující zařízení, teplo a materiálové toky. U solvolýzy JRC zdůrazňuje význam zajištěného vstupu a dlouhodobých odběratelských smluv.

Významným prvkem je také veřejná podpora. JRC ji neprezentuje jako vlastní doporučení pro konkrétní politiku, ale popisuje několik nástrojů, které se již v různých jurisdikcích používají nebo byly zvažovány. Patří mezi ně poplatek za převzetí odpadu, cenovou přirážku za recyklovaný materiál, obchodní nástroje, podpora recyklátu například prostřednictvím úpravy EPR systémů nebo přímá podpora samotné recyklační činnosti. U solvolýzy JRC uvádí, že dostupnost veřejné finanční podpory může být rozhodující pro to, zda se nový projekt dostane nad přijatelnou hranici ekonomické návratnosti. Podle údajů citovaných ve studii může být například důležitá pro zvýšení návratnosti investice z úrovně pod deset procent nad tuto hranici.

JRC současně upozorňuje na další problém, který může být pro budoucnost evropského trhu zásadní. Současné podmínky evropského trhu s vysokými cenami energie a vstupních surovin, nejistotou kolem regulace a konkurencí dovážených polymerů komplikují investiční rozhodování. Někteří účastníci konzultací uvedli, že podniky jsou natolik zaměřené na krátkodobé přežití, že mají omezený prostor pro dlouhodobé plánování kapacit potřebných pro splnění evropských požadavků po roce 2030. JRC proto konstatuje, že není jisté, jakou úlohu bude chemická recyklace v evropském trhu skutečně mít v okamžiku, kdy regulatorní požadavky vstoupí v plném rozsahu v platnost.

A právě v tom spočívá nejzajímavější závěr studie. Chemická recyklace dnes není konkurenceschopná vůči panenskému plastu ani mechanické recyklaci z hlediska čisté cenové soutěže. JRC současně očekává, že chemicky recyklované materiály zůstanou v krátkodobém až střednědobém horizontu přibližně 1,5 až 3,5krát dražší než panenské polymery. Bez dodatečné poptávky vytvořené evropskou regulací by podle JRC bylo rozsáhlejší rozšíření chemické recyklace nepravděpodobné. Současně však není jisté, že samotná regulace zajistí dostatečně velký trh, protože příliš vysoká cena může otevřít prostor jiným technologiím, jiným materiálům nebo jiným způsobům splnění legislativních požadavků.

A právě zde zůstává otevřená otázka, kterou samotná studie JRC nechává pro další výzkum i evropskou politiku. Pokud mají být na evropský trh v příštích letech dodávány stále větší objemy recyklovaných plastů a pokud část této potřeby nelze pokrýt mechanickou recyklací, jakou cenu je Evropa ochotna za dostupnost těchto technologií zaplatit a kdo ji nakonec ponese. JRC samo navrhuje další výzkum právě v této oblasti, tedy zjistit společenské náklady a rozdělení dopadů v případě, že regulace přiměje trh používat dražší materiály. Kdo ponese náklady mezi recyklátory, petrochemickým průmyslem, výrobci spotřebního zboží, maloobchodem a konečnými spotřebiteli, zůstává podle studie otázkou pro další práci.

Česká republika si může přitom v mezičase může položit otázku. Pokud dnes Česko do rozpočtu EU odvádí v rámci tzv. plastového vlastního zdroje příspěvek vypočítávaný sazbou 0,80 eura za kilogram nerecyklovaného plastového obalového odpadu. V posledních letech se tato částka za Česko pohybuje v řádu 2 až 2,5 miliardy korun ročně a současně víme, že evropský trh bude potřebovat stále větší množství recyklovaných polymerů, nebylo by za určitých podmínek ekonomicky smysluplnější část těchto prostředků investovat do technologií, které jsou dnes sice dražší, ale mohou v budoucnu rozšířit domácí kapacitu recyklace plastů?

Dokument ke stažení:

JRC report on the economic viability of Chemical Recycling (2026)

Od 31. července 2026 začínají v Evropské unii platit nová pravidla, která mají prodloužit životnost výrobků a usnadnit jejich opravy. Takzvané právo na opravu představuje významný krok směrem k omezení odpadu, úsporám surovin a posílení postavení spotřebitelů. Zatímco evropská legislativa vstupuje do fáze své účinnosti, Česká republika se paradoxně ocitá v situaci, kdy příslušná transpozice stále nebyla dokončena.

Ještě před několika desetiletími bylo běžné, že se rozbitá pračka, lednice nebo vysavač opravily a sloužily dál. Postupem času však začala převládat ekonomika založená na rychlé obměně výrobků, stále složitější elektronice a levné výrobě. Mnoho spotřebitelů se tak dostávalo do situace, kdy byla oprava finančně nevýhodná, technicky obtížná nebo zcela nemožná kvůli nedostupnosti náhradních dílů.

Právě na tento vývoj reaguje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1799 ze dne 13. června 2024 o společných pravidlech podporujících opravu zboží. Tato právní úprava je součástí širší evropské strategie zaměřené na udržitelnou spotřebu, oběhové hospodářství a efektivnější využívání zdrojů. Jejím cílem není pouze snížit množství odpadu, ale také vytvořit podmínky, aby se oprava stala běžnou a dostupnou alternativou k nákupu nového výrobku.

Základní princip je jednoduchý. Pokud je výrobek podle evropských pravidel technicky opravitelný, musí mít spotřebitel reálnou možnost nechat si jej opravit za přiměřených podmínek. Výrobci budou povinni poskytovat opravy u vybraných kategorií výrobků, zajistit dostupnost náhradních dílů a poskytovat jasné informace o podmínkách servisu. Spotřebitelé by se tak měli snadněji dostat k informacím o ceně opravy, době jejího trvání i dostupnosti servisních služeb.

Pravidla se týkají především výrobků, na které se již dnes vztahují evropské požadavky na opravitelnost v rámci předpisů o ekodesignu. Patří mezi ně například pračky, myčky nádobí, chladničky, vysavače, televizory, mobilní telefony nebo tablety. Seznam se bude postupně rozšiřovat podle toho, jak budou přijímány další evropské požadavky na životnost a opravitelnost výrobků.

Významnou novinkou je také posílení práv spotřebitelů během zákonné odpovědnosti za vady. Pokud si zákazník zvolí opravu namísto výměny výrobku, prodlužuje se doba odpovědnosti prodávajícího nejméně o dalších dvanáct měsíců. Evropská unie tím vytváří motivaci k opravě a současně odstraňuje jednu z obav spotřebitelů, kteří často preferovali výměnu výrobku před opravou.

Součástí systému bude rovněž jednotný evropský formulář pro opravy. Ten má zákazníkům předem sdělit cenu opravy, její předpokládanou délku i další podmínky služby. Vzniknout má také celoevropská online platforma propojující spotřebitele se servisy a opraváři v jednotlivých členských státech.

Právo na opravu je součástí širšího souboru evropských opatření navazujících na Evropskou zelenou dohodu a Akční plán pro oběhové hospodářství. Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že značná část výrobků končí jako odpad výrazně dříve, než by odpovídalo jejich skutečné technické životnosti. Každý předčasně vyřazený výrobek přitom představuje nejen ztrátu materiálů, ale také energie, vody a dalších zdrojů, které byly spotřebovány během jeho výroby.

Podle odhadů Evropské komise vede předčasné vyhazování opravitelných výrobků každoročně ke vzniku přibližně 35 milionů tun odpadu a k emisím zhruba 261 milionů tun skleníkových plynů. Spotřebitelé v důsledku toho přicházejí o miliardy eur, které by bylo možné ušetřit prostřednictvím oprav a delšího využívání výrobků.

Právo na opravu proto není pouze otázkou ochrany spotřebitele. Dotýká se také surovinové bezpečnosti, konkurenceschopnosti evropského průmyslu, ochrany klimatu i snižování množství odpadu. V době rostoucí spotřeby kritických surovin a stále vyšších environmentálních nároků získává delší životnost výrobků zcela nový význam.

Termín pro transpozici směrnice o právu na opravu do vnitrostátního práva všech členských států EU je stanoven nejpozději do 31. července 2026. Český zákon zatím právo na opravu v plném rozsahu nezavedl, protože transpoziční předpis stále prochází legislativním procesem v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 53 s názvem Novela zákona o ochraně spotřebitele – EU. Návrh byl vládou předložen 8. prosince 2025, prošel prvním i druhým čtením, avšak ke konci července 2026 dosud nebyl schválen Parlamentem ani vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Česká republika se tak zařadila mezi státy, které nestihly převést směrnici do svého právního řádu v předepsané lhůtě. Samotná evropská pravidla přitom představují součást dlouhodobé snahy o efektivnější využívání zdrojů, prodlužování životnosti výrobků a snižování množství odpadu. Na evropské úrovni byla legislativní práce dokončena již před více než dvěma lety. Aby se však nové právo promítlo do každodenního života českých spotřebitelů, zbývá ještě dokončit legislativní proces v České republice. A to je nyní úkol pro české zákonodárce napříč politickým spektrem.

Když během letních veder hledají obyvatelé měst úkryt ve stínu stromů, málokdo si uvědomuje, že právě lesy, mokřady, řeky nebo louky se stávají jednou z nejdůležitějších součástí evropské strategie pro zvládání klimatických rizik. Evropská unie proto přijala historické nařízení o obnově přírody, které má během příštích desetiletí vrátit život tisícům poškozených lokalit a současně posílit odolnost krajiny vůči suchu, povodním i rostoucím teplotám. Inspirativní příklady přitom nevznikají pouze na papíře. V sousedním Polsku už vznikají rozsáhlé komunitní lesy, které ukazují, jak může ochrana přírody přinášet konkrétní užitek lidem žijícím ve městech i jejich okolí.

Evropa se v posledních desetiletích soustředila především na ochranu nejcennějších přírodních území. Ukázalo se však, že samotná ochrana již nestačí. Podle Evropské komise je přibližně 81 procent evropských přírodních stanovišť ve špatném stavu. Ubývají opylovači, zhoršuje se stav půdy, řada vodních toků byla v minulosti technicky upravena a mnoho lesních ekosystémů ztratilo část své přirozené odolnosti. Právě proto vzniklo evropské Nařízení o obnově přírody, které vstoupilo v platnost v srpnu roku 2024 a vytváří společný rámec pro obnovu poškozených ekosystémů na pevnině i na moři.

Cílem není návrat krajiny do minulosti, ale vytvoření podmínek pro její dlouhodobé fungování v podmínkách rychle se měnícího klimatu. Evropská unie stanovila závazek zavést do roku 2030 opatření na obnovu nejméně dvaceti procent pevninských a mořských oblastí. Do poloviny století by se pak opatření měla vztahovat na všechny ekosystémy, které obnovu potřebují. Součástí nařízení jsou konkrétní cíle pro lesy, mokřady, řeky, jezera, travní porosty i městské prostředí. Členské státy mají postupně zlepšovat stav poškozených stanovišť a připravit vlastní národní plány obnovy s výhledem do let 2030, 2040 a 2050.

Význam těchto opatření dalece přesahuje oblast ochrany přírody. Zdravé lesy a mokřady dokážou zadržovat vodu v krajině, zmírňovat dopady přívalových srážek, ochlazovat okolní prostředí a ukládat uhlík. V době, kdy Evropa zažívá stále častější období sucha i extrémních srážek, se přírodní ekosystémy stávají součástí infrastruktury, bez které bude obtížné zajistit stabilní životní podmínky pro obyvatele měst i venkova. Evropská komise zároveň upozorňuje, že každý investovaný euro do obnovy přírody může přinést několikanásobně vyšší společenské a ekonomické přínosy.

Právě v této souvislosti získává mimořádnou pozornost nový přístup, který se začíná rozvíjet v Polsku. U Vratislavi vznikl první rozsáhlý komunitní les o rozloze přibližně 13 400 hektarů, který zahrnuje nejen samotnou Vratislav, ale také okolní obce jako Miękinia, Oborniki Śląskie, Długołęka, Kobierzyce, Siechnice či Kąty Wrocławskie. Na přípravě projektu spolupracovaly desítky odborníků, samospráv, lesníků i zástupců veřejnosti. Nejde přitom o izolovaný experiment. Polské ministerstvo klimatu spustilo program komunitních lesů kolem čtrnácti velkých měst včetně Varšavy, Krakova, Poznaně, Lodže, Štětína, Katovic, Gdaňsku nebo Bielska Bílé. Odhaduje se, že tyto lesy budou snadno dostupné přibližně 13 milionům obyvatel Polska, tedy více než třetině populace země.

Les zde není chápán pouze jako zdroj suroviny, ale jako veřejný prostor poskytující ekosystémové služby, které mají přímý dopad na kvalitu života. V nově vymezených územích se omezuje intenzivní těžba dřeva a větší důraz se klade na ochranu krajinných prvků, pramenišť, mokřadů, údolí, balvanů nebo přirozených vodních toků. Významnou roli hraje také ochrana starých stromů, které představují důležité útočiště pro ptáky, netopýry, hmyz a další organismy. Součástí přístupu je ponechávání většího množství mrtvého dřeva v lese a podpora přirozené obnovy porostů bez rozsáhlých umělých výsadeb.

Zajímavé je také složení porostů, které mají být v komunitních lesích podporovány. Vedle běžných druhů se větší prostor otevírá habru obecnému, lípě, javorům, jeřábu, vrbě jívě a původním ovocným stromům, které bývají v hospodářských lesích zastoupeny méně často. Tyto dřeviny přispívají k vyšší biologické rozmanitosti a poskytují potravu opylovačům i dalším živočichům. Cílem je vytvářet pestřejší a stabilnější lesní ekosystémy, které budou lépe odolávat suchu, škůdcům i extrémním výkyvům počasí.

Tento přístup velmi dobře zapadá do evropské strategie obnovy přírody. Nařízení totiž nestojí pouze na ochraně vzácných druhů, ale zdůrazňuje také význam krajiny pro zdraví lidí, potravinovou bezpečnost, hospodaření s vodou a adaptaci na klimatické změny. Lesy v okolí měst mohou fungovat jako přirozené klimatizační jednotky, snižovat teplotu během vln veder, zachytávat prachové částice a vytvářet prostor pro odpočinek i pohyb obyvatel. V hustě osídlené Evropě tak získává stále větší význam propojení ochrany přírody s každodenním životem společnosti.

Vratislavský region je v tomto směru mimořádně zajímavý také z přírodovědného hlediska. V okolí města se nacházejí cenné lužní lesy s dubem, jilmem a jasanem, které patří mezi biologicky nejbohatší lesní ekosystémy ve střední Evropě. Tyto porosty poskytují útočiště bobrům, vydrám, řadě druhů netopýrů a vzácným druhům datlovitých ptáků. Právě zachování podobných stanovišť je jedním z hlavních důvodů, proč evropská strategie obnovy přírody klade důraz nejen na výsadbu stromů, ale také na obnovu přirozených procesů v krajině.

Z českého pohledu jde o téma, které si zaslouží mimořádnou pozornost. Česká republika disponuje rozsáhlými lesními komplexy v blízkosti velkých měst a současně patří mezi země, které v posledních letech pocítily důsledky dlouhodobého sucha, kůrovcové kalamity i rostoucích teplot. Obnova přírodních funkcí krajiny proto není pouze ekologickým opatřením, ale také investicí do budoucí stability vodních zdrojů, zemědělství a kvality života obyvatel.

Polský příklad naznačuje, že budoucnost evropské ochrany přírody nemusí být spojena pouze s vymezováním chráněných území. Stále důležitější se stává vytváření krajiny, která dokáže současně chránit biodiverzitu, zadržovat vodu, ochlazovat města a poskytovat prostor pro každodenní život milionů lidí. Právě v tom spočívá jedna z nejzajímavějších myšlenek evropského Nařízení o obnově přírody. Jde tedy o snahu obnovit vztah mezi člověkem a krajinou tak, aby příroda nebyla vnímána jako vzdálený svět za hranicemi měst, ale jako součást prostředí, ve kterém žijeme každý den.

Říční doprava patří k energeticky nejúspornějším způsobům přepravy zboží, přesto její význam v Evropské unii v posledních letech oslabuje. Nejnovější statistika Eurostatu ukazuje další pokles přepravních výkonů na evropských vodních cestách. Za čísly se však neskrývá pouze vývoj průmyslu a obchodu. Stále výrazněji se do fungování evropské lodní dopravy promítají také extrémní projevy počasí, dlouhá období sucha a nízké stavy vody na klíčových řekách.

Vnitrozemské vodní cesty byly po staletí jedním z pilířů evropského hospodářského rozvoje. Řeky a kanály umožňovaly přepravu velkých objemů surovin a výrobků s nízkými energetickými nároky a představovaly důležitou součást průmyslových regionů. Přestože se v posledních desetiletích pozornost soustřeďovala především na silniční a železniční infrastrukturu, lodní doprava si i nadále zachovává významnou úlohu zejména v Německu, Nizozemsku, Belgii nebo Francii.

Nejnovější statistika Eurostatu zveřejněná 29. července 2026 ukazuje, že nákladní doprava na vnitrozemských vodních cestách Evropské unie dosáhla v roce 2025 výkonu 118 miliard tunokilometrů. Ve srovnání s rokem 2024 jde o pokles o tři procenta, tedy o 3,7 miliardy tunokilometrů. Přestože se může jednat o relativně malé meziroční snížení, dlouhodobější pohled odhaluje mnohem výraznější trend. V letech 2015 až 2017 se přepravní výkony pohybovaly stabilně mezi 145 a 146 miliardami tunokilometrů. Od té doby však následoval propad, jen částečné zotavení a následně další oslabování. Nejnižší hodnoty byly zaznamenány v roce 2023, kdy přeprava klesla na 116,4 miliardy tunokilometrů. Rok 2024 přinesl mírné oživení na 121,6 miliardy tunokilometrů, které však rok 2025 opět oslabil.

Data současně potvrzují mimořádnou koncentraci lodní dopravy do několika málo států. Německo v roce 2025 vykázalo 42,7 miliardy tunokilometrů a Nizozemsko 42,2 miliardy tunokilometrů. Tyto dvě země tak společně představovaly téměř 72 procent veškeré vnitrozemské lodní dopravy Evropské unie. Dominance obou států není překvapivá. Právě zde se nacházejí nejvýznamnější evropské průmyslové oblasti propojené s rozsáhlou sítí splavných řek a kanálů, včetně Rýna, který je považován za nejdůležitější nákladní vodní koridor kontinentu.

Statistika zároveň ukazuje, jaké komodity evropské lodě přepravují nejčastěji. Největší podíl připadá na kovové rudy a další produkty těžebního průmyslu, které tvoří 22,2 procenta všech přepravních výkonů. Následují ropné produkty se 16,2 procenta a chemické výrobky se 14,3 procenta. Jde o zboží úzce spojené s fungováním těžkého průmyslu, energetiky a výroby. Vývoj lodní dopravy proto bývá často vnímán jako citlivý ukazatel stavu evropské ekonomiky. Pokud klesá objem přepravovaných rud, chemikálií nebo energetických surovin, může to odrážet nižší průmyslovou aktivitu, proměnu energetického mixu i strukturální přeměnu hospodářství.

Za současným vývojem však nelze hledat pouze ekonomické faktory. Stále významnější roli hrají klimatické podmínky. Evropské řeky se v posledních letech opakovaně potýkají s dlouhými obdobími sucha a nízkými průtoky. Zvláště citlivý je Rýn, po kterém se každoročně přepravují desítky milionů tun surovin a výrobků. Pokud hladina vody klesne pod kritickou úroveň, lodě nemohou plout s plným nákladem. Dopravci jsou nuceni snižovat množství převáženého zboží, zvyšují se náklady a část přeprav se přesouvá na železnici nebo silnice. Podobné problémy se v různých obdobích objevují také na Dunaji, který představuje hlavní vodní dopravní osu střední a jihovýchodní Evropy.

Právě zde se ukazuje jeden z paradoxů současné dopravní politiky. Lodní doprava je dlouhodobě považována za ekologicky šetrnější alternativu k silniční přepravě. Na přepravu jedné tuny nákladu spotřebuje výrazně méně energie a produkuje méně emisí skleníkových plynů. Evropské strategie proto počítají s větším využíváním vodních cest. Úspěch těchto plánů však stále více závisí na tom, zda budou evropské řeky schopny zvládat dopady oteplování klimatu. Zatímco lodní doprava může pomáhat snižovat emise, samotná klimatická změna současně omezuje její provozní možnosti.

Z pohledu České republiky představují zveřejněná data zajímavé srovnání. Česká republika sice disponuje labskou vodní cestou, její význam je však ve srovnání s hlavními evropskými říčními koridory omezený. Splavnost je silně závislá na hydrologických podmínkách a dlouhodobě patří mezi největší překážky dalšího rozvoje. Zatímco v mnoha evropských státech dominuje mezinárodní přeprava, v České republice tvořila podle údajů Eurostatu 97,4 procenta přepravních výkonů doprava vnitrostátní.

Právě klimatické podmínky mohou být pro budoucnost české plavby jedním z největších témat. Ministerstvo zemědělství ve své zprávě o stavu vodních zdrojů za červen 2025 uvedlo, že průtoky na řadě českých toků byly podprůměrné až výrazně podprůměrné. V povodí Vltavy a středního Labe dosahovaly průměrné průtoky pouze 15 až 25 procent dlouhodobého normálu. Současně přibývalo profilů vykazujících hydrologické sucho. Takové podmínky mají přímý dopad na využitelnost vodních cest pro nákladní dopravu.

Výsledky nejnovější statistiky Eurostatu tak nepředstavují pouze soubor dopravních údajů. Jsou také obrazem širších proměn evropské společnosti. Ukazují vývoj průmyslu, energetiky a mezinárodního obchodu, ale současně upozorňují na rostoucí význam klimatických rizik. Evropské řeky byly po staletí symbolem prosperity a propojení regionů. Budoucnost nyní napoví, zda se podaří zachovat jejich hospodářský význam i v době, kdy se voda stává stále cennější a méně samozřejmou součástí evropské krajiny.

Příběh textilního odpadu ukazuje, jak obtížné je prosazovat ekologické cíle bez připravené infrastruktury, financování a trhu. Obce v celé Evropě dnes platí rostoucí náklady za systém, který stále hledá ekonomickou rovnováhu. Současně však existují příklady, které naznačují, že cesta k lepším výsledkům nemusí vždy vést přes další povinnosti. Polsko například podporuje domácí čistírny odpadních vod dotacemi podobnými českým kotlíkovým programům. Dva odlišné příběhy tak společně otevírají otázku, jak by měla vypadat moderní environmentální politika, která nebude stát pouze na regulaci, ale také na motivaci a praktických řešeních.

Odpadové hospodářství i ochrana vodních zdrojů patří mezi klíčové pilíře evropských environmentálních strategií. Obě oblasti spojuje snaha o efektivnější využívání zdrojů, omezení znečištění a ochranu zdraví obyvatel. Současně však ukazují, jak složité je převést legislativní cíle do každodenní reality měst, obcí, firem i domácností.

Dobře je to patrné na aktuálním vývoji kolem textilního odpadu. České obce mají od roku 2025 povinnost zajistit oddělený sběr vyřazeného textilu. Cíl je logický. Evropská unie dlouhodobě upozorňuje na rostoucí množství oděvů končících na skládkách nebo ve spalovnách. Textilní průmysl patří mezi významné spotřebitele surovin, vody i energie a evropské instituce proto usilují o rozvoj cirkulárního modelu, který umožní větší opětovné využití materiálů.

Praxe však ukazuje, že samotný sběr představuje pouze první článek celého řetězce. Vytříděný textil je následně potřeba roztřídit, zpracovat a najít pro něj další využití. Právě zde se začínají objevovat problémy, na které nyní upozornilo Sdružení místních samospráv České republiky. Obce čelí rostoucím nákladům na svoz textilu, zatímco recyklační kapacity zůstávají omezené a poptávka po recyklovaných textilních surovinách nedokáže absorbovat veškerý materiál přicházející na trh.

Součástí evropské strategie pro udržitelné a cirkulární textilie je postupné zavádění principu rozšířené odpovědnosti výrobců. Tento mechanismus, známý pod zkratkou EPR, který by měl část nákladů přenést na výrobce textilních výrobků, má být teoreticky zaveden až v následujících letech (možná v roce 2028). Náklady tak dnes nesou především obce a jejich obyvatelé. Textilní odpad se proto stává příkladem situace, kdy legislativa vytvořila povinnost, ale potřebná infrastruktura a ekonomické podmínky se rozvíjejí podstatně pomaleji.

Sdružení místních samospráv proto upozorňuje, že stát musí přijít s přechodným řešením, které zabrání dalšímu přenášení nákladů na místní rozpočty a také sdružení upozorňuje na to, že situaci nezlepšil ani dotační titul minulé vlády určený pro zpracovatelské společnosti.

Právě v tomto okamžiku je zajímavé podívat se za severní hranici České republiky. Některé polské regiony totiž zvolily odlišný přístup při řešení jiného environmentálního problému. Namísto nových povinností nabídly domácnostem finanční motivaci. Majitelé rodinných domů v oblastech bez kanalizace mohou získat dotace na pořízení domovních čistíren odpadních vod. Podpora dosahuje až osmi tisíc zlotých (tedy necelých 50 tisíc korun) a pomáhá nahradit zastaralé jímky a septiky modernějšími technologiemi.

Význam takového opatření může být větší, než se na první pohled zdá. V mnoha venkovských oblastech představují individuální zdroje odpadních vod dlouhodobý problém. Úniky živin do vodního prostředí přispívají ke zhoršování kvality potoků, řek, rybníků i vodárenských nádrží. Zvláštní pozornost si zaslouží fosfor a dusík, které podporují rozvoj sinic a řas. Právě sinice se během letních měsíců pravidelně stávají jedním z nejviditelnějších problémů českých i evropských vodních ploch.

Budování rozsáhlých kanalizačních sítí v řídce osídlených oblastech bývá technicky složité a ekonomicky náročné. Náklady na jednoho připojeného obyvatele mohou dosahovat mimořádně vysokých částek. Domovní čistírny proto představují řešení, které může být v řadě lokalit rychlejší, levnější a z pohledu ochrany životního prostředí velmi účinné.

Polský přístup připomíná svým způsobem princip českých kotlíkových dotací. Ani v jejich případě nebylo cílem pouze vydat zákaz nebo novou povinnost. Stát, krom legislativního zákazu využívání kotlů o určitě emisní třídě, vytvořil finanční nástroj, který domácnostem pomohl investovat do čistších technologií. Výsledkem bylo výrazné snížení emisí z lokálních topenišť a rychlejší modernizace vytápění, než jakou by pravděpodobně přinesla samotná regulace.

Porovnání obou příběhů ukazuje zajímavý kontrast. Textilní odpad upozorňuje na rizika situace, kdy se povinnosti zavádějí rychleji než potřebná infrastruktura a ekonomické mechanismy. Polský program podpory domovních čistíren naopak demonstruje, jak může vhodně nastavená motivace urychlit dosahování environmentálních cílů a současně získat podporu veřejnosti.

Neznamená to, že by regulace nebyla potřebná. Bez legislativních požadavků by mnoho pozitivních změn vůbec nevzniklo. Zkušenosti z celé Evropy však stále častěji ukazují, že dlouhodobě úspěšná opatření stojí na kombinaci jasných pravidel, ekonomických pobídek, dostupných technologií a funkční infrastruktury. Pokud některý z těchto pilířů chybí, mohou se náklady i odpovědnost přesunout na článek systému, který má nejmenší možnost situaci ovlivnit.

Ono vzít do ruky fotoaparát a vydat se na několik hodin do krajiny, mezi obce, rybníky, řeky, skládky, čistírny, průmyslové areály i místa, kde se daří dobrým nápadům, může být překvapivě inspirující. Fotografování totiž člověka učí něčemu, co se z prezentací získává jen obtížně. Nutí ho zpomalit, pozorovat detaily, hledat souvislosti a vnímat vztahy mezi příčinou a následkem. 

Teprve když se člověk skutečně zadívá, začne chápat, že za každou sinicí na hladině, každou přeplněnou nádobou na textil nebo naopak každým fungujícím řešením stojí dlouhý řetězec rozhodnutí. A právě schopnost vidět tento vzájemně propojený celek a souvislosti bývá často nejcennější.

Ještě nedávno byl Refork jedním z nejviditelnějších symbolů české ambice změnit způsob, jakým společnost přemýšlí o odpadech a jednorázových výrobcích. Malá vidlička z alternativního materiálu měla představovat mnohem větší myšlenku. Měla ukázat, že i běžný předmět každodenní spotřeby může vzniknout šetrněji k přírodě a že česká technologická firma může nabídnout řešení problému, který řeší celý svět. Projekt získal pozornost veřejnosti, investorů i médií a stal se příkladem nové generace podnikání, ve kterém se ekologický dopad spojuje s moderní technologií.

Refork vznikl v roce 2019 a první výrobky začal komerčně prodávat v roce 2021. Firma postupně vybudovala výrobní zázemí v Praze a prezentovala ambici stát se evropským výrobcem ekologických alternativ k jednorázovým plastům. Aktuálně však společnost Refork vstoupila do insolvence a za sebou zanechala řadu otázek.

Příběh Reforku začal v době, kdy se svět stále intenzivněji snažil omezovat používání jednorázových plastů. Plastové příbory, kelímky nebo brčka se staly symbolem spotřebního modelu, ve kterém výrobek slouží několik minut, ale jeho zbytky mohou zůstávat v životním prostředí desítky či stovky let. Evropská unie postupně přijímala opatření zaměřená na omezení vybraných jednorázových plastových výrobků a firmy po celém světě hledaly nové materiály, které by dokázaly nabídnout podobnou funkčnost bez dlouhodobé ekologické zátěže.

Do této atmosféry vstoupil Refork s ambicí vytvořit alternativu, která by dokázala nahradit běžné plastové příbory. Startup deklaroval, že jeho výrobky jsou založeny na kompozitním materiálu využívajícím přírodní složky, zejména dřevní moučku, v kombinaci s biodegradovatelnými polymery. Právě spojení jednoduchého každodenního předmětu s velkým ekologickým příběhem pomohlo projektu získat pozornost nejen v České republice, ale i v zahraničí.

Na první pohled měl Refork mnoho předpokladů pro úspěch. Společenská poptávka po ekologičtějších výrobcích rostla, firmy hledaly způsoby, jak snížit svou environmentální stopu, a zákazníci byli stále více ochotni přemýšlet o původu věcí, které používají. Jenže mezi dobrým nápadem a úspěšnou průmyslovou firmou existuje dlouhá cesta. Ekologický výrobek musí nejen fungovat a být šetrnější k přírodě, ale musí být také vyrobitelný ve velkém množství, za konkurenceschopnou cenu a s dostatečně silným obchodním modelem.

Právě zde se často ukazuje největší výzva udržitelných inovací. Tradiční plasty mají za sebou desítky let vývoje, obrovské výrobní kapacity a velmi nízké náklady. Globální výroba plastů dnes přesahuje 400 milionů tun ročně a plastový průmysl patří mezi největší průmyslové sektory světa. Výhodou klasických plastů je nejen cena, ale také dokonale zvládnutá infrastruktura výroby, distribuce a recyklace. Nové materiály proto musí překonat nejen technologické překážky, ale také ekonomickou realitu trhu. Spotřebitel může podporovat ekologii, ale zároveň stále porovnává cenu, dostupnost a praktičnost výrobku. Firma tak musí současně přesvědčit zákazníky, obchodní partnery i investory, že její řešení má budoucnost.

Refork se během svého růstu snažil získat kapitál různými způsoby. Vedle klasických investic využil také model spojený s digitálními tokeny EFK, prostřednictvím kterých se do projektu zapojili další podporovatelé. Tento způsob financování umožnil získat prostředky od širší skupiny lidí, kteří v projektu neviděli pouze investici, ale také podporu ekologické myšlenky. Podle dostupných informací se do projektu zapojily přibližně dva a půl tisíce investorů prostřednictvím tokenového modelu. Zároveň však přinesl vysoká očekávání a vytvořil složitější vztah mezi firmou a lidmi, kteří do její budoucnosti vložili vlastní prostředky.

Podle dostupných informací se počet investorů pohyboval v řádu tisíců a pozdější vývoj hodnoty tokenů vyvolal mezi některými z nich velkou nejistotu. Právě tento moment ukazuje jeden z nejcitlivějších bodů současného financování zelených projektů. Pokud lidé podporují ekologickou firmu, často nevnímají pouze finanční návratnost, ale také příběh a hodnoty, které projekt představuje. Když se však podnik dostane do ekonomických problémů, zůstává především realita závazků, pohledávek a schopnosti splnit finanční očekávání.

Refork nakonec vstoupil do insolvenčního řízení. Z veřejně dostupných informací vyplývá, že společnost měla více věřitelů a závazky po splatnosti, které nebyla schopna plnit. Podle zveřejněných údajů firma za dobu své existence vykázala kumulovanou ztrátu přibližně 176 milionů korun. Média zároveň upozorňovala na dlouhodobé ztrátové hospodaření firmy. Samotný pád společnosti však nelze vysvětlit jedním jednoduchým důvodem. Veřejně známé informace spíše ukazují na souběh několika okolností spojených s financováním, provozem firmy, investičními očekáváními a náročností budování nové výrobní technologie.

Významnou část příběhu tvoří také vztahy mezi firmou a některými investory. Kolem Reforku se v minulosti objevily spory týkající se financování a pohledávek, což ukazuje, že za úspěchem i problémy moderních startupů často nestojí pouze samotný výrobek, ale také složitá finanční a vlastnická struktura. Ekologická myšlenka může být silná, ale firma musí zároveň fungovat podle stejných ekonomických pravidel jako jakýkoliv jiný podnik. 

Případ Reforku proto není důkazem toho, že ekologické inovace nemají smysl. Naopak ukazuje, proč jsou tak důležité. Přechod k udržitelnější ekonomice nebude založen pouze na velkých politických rozhodnutích nebo změně chování spotřebitelů. Bude záviset také na tisících firem, které musí vyvinout nové materiály, technologie a výrobní postupy. Každá z nich však bude čelit otázce, jak spojit pozitivní dopad na životní prostředí s ekonomickou stabilitou.

Historie technologií opakovaně ukazuje, že mnoho průlomových myšlenek procházelo obdobím hledání, chyb a neúspěšných pokusů. První automobily nebyly dokonalejší než kočáry, první počítače nebyly dostupné běžným lidem a první energetické technologie často nedokázaly konkurovat zavedeným systémům. Vývoj nové generace udržitelných řešení může být podobný. Úspěch nebude záviset pouze na tom, zda je myšlenka správná, ale také na schopnosti vytvořit stabilní ekonomické prostředí, ve kterém může dlouhodobě růst.

Příběh Reforku tak zůstává silným symbolem současné doby. Ukazuje nadšení lidí, kteří chtějí řešit ekologické problémy, ale zároveň připomíná, že cesta od nápadu k fungující firmě je mnohem složitější než vytvoření dobrého produktu. Jedna malá vidlička měla ambici změnit svět. Nakonec možná změnila především způsob, jakým se budeme dívat na budoucnost zeleného podnikání.

Nejde totiž pouze o otázku, zda dokážeme vymyslet ekologičtější výrobky. Skutečná výzva spočívá v tom, zda dokážeme vytvořit podmínky, ve kterých tyto výrobky přežijí, vyrostou a stanou se běžnou součástí každodenního života. Protože planeta nepotřebuje pouze dobré nápady. Potřebuje také firmy, které dokážou tyto nápady proměnit ve skutečnost.

Právě zde stojí před Evropou jeden z nejtěžších úkolů současnosti. Pokud chce být lídrem v oblasti udržitelných technologií, nestačí pouze vytvářet nové požadavky a ambiciózní ekologické cíle. Potřebuje také prostředí, ve kterém budou moci inovativní firmy dlouhodobě růst a konkurovat ve světě, kde o technologickou převahu soupeří ekonomiky s výrazně odlišnými podmínkami.

Dostupné energie, podpora výzkumu a vývoje, schopnost převádět nové nápady do průmyslové výroby, a především stabilní a předvídatelná legislativa, budou rozhodovat o tom, zda evropské ekologické inovace zůstanou pouze zajímavými projekty, nebo se stanou skutečnou součástí globálního trhu.

Evropská komise v roce 2022 přijala rámec pro biobased, biodegradabilní a kompostovatelné plasty, který upozorňuje, že tyto materiály nemají být automatickou náhradou běžných plastů. Jejich využití dává smysl pouze v případech, kdy mají prokazatelný environmentální přínos a kdy existují odpovídající podmínky pro jejich konec životnosti. Samotné označení „biodegradabilní“ nebo „kompostovatelný“ proto neznamená, že výrobek automaticky zmizí z prostředí nebo že zapadne do současného systému nakládání s odpady. 

Příběh Reforku je tak také připomínkou, že udržitelná transformace nebude založena jen na hledání nových materiálů, ale bude vyžadovat také schopnost vytvářet komlexní funkční systémy – od výroby přes používání až po konec životního cyklu výrobku.

Evropa hledá po otřesech posledních let nové zdroje energie, které by posílily bezpečnost dodávek a snížily závislost na omezeném počtu dodavatelů. Právě v této době se znovu dostává do centra pozornosti projekt, který byl ještě před několika lety považován za vzdálenou vizi. Transsaharský plynovod spojující Nigérii, Niger a Alžírsko by mohl vytvořit jeden z nejvýznamnějších energetických koridorů současnosti. Nejde přitom pouze o plyn. Ve hře jsou miliardové investice, rozvoj africké infrastruktury, evropská energetická bezpečnost i budoucí podoba vztahů mezi Evropskou unií a africkým kontinentem.

Evropská energetická politika prošla v posledních letech mimořádně rychlou proměnou. Po omezení dodávek ruského plynu se do popředí dostala otázka diverzifikace zdrojů a budování odolnějšího energetického systému. Strategie REPowerEU stanovila ambiciózní cíl omezit závislost na jediném dominantním dodavateli a současně urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, vodíkového hospodářství a moderní infrastruktury. Přesto zůstává zemní plyn v mnoha evropských státech důležitou součástí energetického mixu a bude hrát významnou roli ještě řadu let, zejména při výrobě elektřiny, vytápění a v průmyslu. Evropská unie proto současně hledá nové a spolehlivé zdroje dodávek.

Právě zde vstupuje do hry projekt Trans Saharan Gas Pipeline, známý pod zkratkou TSGP. Tento plánovaný plynovod má propojit nigerijská naleziště zemního plynu s alžírským energetickým uzlem Hassi R'Mel, odkud již vedou zavedené exportní trasy do Evropy. Celková délka projektu přesahuje čtyři tisíce kilometrů a jeho přepravní kapacita se pohybuje kolem 30 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně. To odpovídá objemu, který by mohl pokrýt významnou část evropské spotřeby a zařadit projekt mezi největší energetické stavby současnosti.

Význam projektu podtrhuje skutečnost, že Nigérie disponuje jedněmi z největších zásob zemního plynu na světě a největšími na africkém kontinentu. Zatímco dosud byla značná část tohoto potenciálu využívána především prostřednictvím exportu zkapalněného zemního plynu, nový koridor by umožnil přímé napojení na evropskou infrastrukturu. Pro Nigérii by to znamenalo vyšší exportní příjmy, pro Niger nové tranzitní výnosy a pro Alžírsko posílení role klíčového energetického partnera Evropy.

Roky 2025 a 2026 přinesly projektu nejvýznamnější posun za poslední dvě desetiletí. Ministři energetiky Alžírska, Nigérie a Nigeru podepsali sérii dohod zaměřených na urychlení realizace projektu, aktualizaci technických studií a koordinaci investičních kroků. Ještě důležitější zpráva přišla v červnu 2026, kdy byly v alžírské provincii Adrar oficiálně zahájeny stavební práce na alžírské části transsaharského plynovodu. Projekt, který byl po mnoho let spojován především s politickými prohlášeními a technickými analýzami, se tak poprvé viditelně posunul do fáze fyzické výstavby. Podle aktuálních plánů má nová energetická tepna s kapacitou až 30 miliard metrů krychlových plynu ročně propojit nigerijská naleziště s alžírskou exportní sítí a následně s evropským trhem.

Pro Evropu je důležité, že transsaharský plynovod navazuje na již existující energetickou infrastrukturu. Alžírsko již dnes disponuje rozsáhlou sítí plynovodů vedoucích do Španělska a Itálie. Soustava TransMed propojuje Alžírsko s Itálií přes Tunisko, zatímco Medgaz vede přímo do Španělska pod Středozemním mořem. Alžírská přepravní infrastruktura patří k nejrozsáhlejším v Africe a představuje přirozenou bránu pro dodávky afrického plynu na evropský trh. Země každoročně exportuje značné objemy zemního plynu do evropských států a disponuje také rozsáhlými kapacitami pro výrobu a vývoz LNG.

Z pohledu evropské legislativy zapadá projekt do širšího konceptu energetické bezpečnosti, který Evropská unie systematicky rozvíjí již od vytvoření Energetické unie. Cílem není pouze snižovat emise skleníkových plynů, ale také budovat odolnou infrastrukturu, rozšiřovat počet dodavatelů a posilovat propojení mezi jednotlivými členskými státy. Evropská komise opakovaně zdůrazňuje, že energetická transformace a bezpečnost dodávek nejsou protiklady, ale dvě strany stejné mince. Nové zdroje plynu proto mohou v přechodném období sehrát významnou úlohu při stabilizaci trhu a podpoře ekonomiky.

Současně však vzniká zajímavá otázka, jak dlouho bude mít takto rozsáhlá plynová infrastruktura strategický význam. Evropská unie totiž směřuje ke klimatické neutralitě do roku 2050 a postupně vytváří podmínky pro rozvoj obnovitelných zdrojů, akumulace energie a vodíkového hospodářství. Právě proto se stále častěji objevují úvahy o tom, že budoucí energetické koridory by nemusely sloužit pouze zemnímu plynu, ale po technických úpravách také nízkoemisnímu vodíku. Některé evropské studie dokonce předpokládají, že značná část současné plynárenské infrastruktury by mohla být v budoucnu využita právě pro přepravu vodíku.

Přesto nelze přehlédnout ani rizika. Trasa plynovodu vede přes rozsáhlé oblasti Sahelu a Sahary, kde realizace podobného projektu představuje mimořádnou technickou, logistickou i bezpečnostní výzvu. Investiční náklady byly v minulosti odhadovány přibližně na 13 miliard dolarů, novější odhady však vzhledem k inflaci, růstu cen materiálů a bezpečnostním požadavkům hovoří o částkách přesahujících 18 miliard dolarů. Přesto zůstává projekt z evropského pohledu atraktivní, protože nabízí přístup k novému zdroji suroviny mimo tradiční exportní směry.

Pokud bude transsaharský plynovod skutečně dokončen, nepůjde pouze o další technickou stavbu na mapě světa. Může se stát symbolem nového propojení Evropy a Afriky v době, kdy obě strany hledají stabilnější a dlouhodobě výhodnější formy spolupráce. Evropská unie získá další zdroj energie, africké státy nové příjmy a investice a celý region impuls k rozvoji infrastruktury. Z původně odloženého projektu se tak postupně stává jedna z nejzajímavějších energetických iniciativ současného desetiletí, která může významně ovlivnit podobu evropské energetiky ještě dlouho před tím, než se kontinent definitivně vydá cestou klimatické neutrality.

Starý kontinent vstoupil do léta roku 2026 s problémem, který zdaleka nepředstavuje pouze další epizodu nepříznivého počasí. Rozsáhlé oblasti od Portugalska až po Finsko zasáhl nedostatek srážek doprovázený mimořádně vysokými teplotami. Řeky dosahují neobvykle nízkých hladin, zemědělci sledují zhoršující se stav úrody a některé státy již přistupují k omezení spotřeby vody. Nová mezinárodní studie ukazuje, že Evropa čelí fenoménu, který bude v následujících desetiletích stále významněji ovlivňovat podobu krajiny, hospodářství i každodenní život milionů lidí.

Od dubna do června zaznamenala značná část evropského kontinentu podprůměrné srážky. Současně Evropu zasáhla série intenzivních vln horka, které urychlily vysychání půdy a zvýšily ztráty vody z krajiny. Výsledkem je rozsáhlé sucho zasahující zemědělství, vodní hospodářství, dopravu, energetiku i přírodní ekosystémy. Situace je přitom v jednotlivých regionech odlišná. Zatímco západní Evropa vstupovala do roku 2026 po relativně vlhkém období, ve východní části kontinentu pokračoval srážkový deficit již z předchozího roku. Na různých místech Evropy se proto rozvíjejí odlišné formy sucha, jejich společným jmenovatelem je však stále menší množství dostupné vody.

Právě tento vývoj analyzovali odborníci sdružení v iniciativě World Weather Attribution. Jejich závěry potvrzují, že současnou situaci nelze vysvětlit pouze nedostatkem deště. Stále významnější roli hraje rostoucí odpar způsobený oteplováním atmosféry. Teplejší vzduch zvyšuje svou schopnost vázat vodu a urychluje vysychání půdy, vegetace i vodních zdrojů. Krajina proto ztrácí vláhu rychleji než v minulosti a období bez výraznějších srážek mají mnohem závažnější dopady než před několika desetiletími.

Vědci sledovali především půdní vlhkost, která patří mezi nejspolehlivější ukazatele zemědělského a ekologického sucha. Odráží totiž nejen množství srážek, ale také rychlost, s jakou voda z krajiny mizí. Studie ukazuje, že podmínky zaznamenané v západní Evropě během jara roku 2026 odpovídají události, která se v současném klimatu objevuje přibližně jednou za pět let. Ve východní Evropě jde o situaci s pravděpodobností přibližně jednou za patnáct let.

Ještě významnější je však skutečnost, že podobné události jsou dnes mnohem pravděpodobnější než ve světě, který byl o 1,4 stupně Celsia chladnější. V západní Evropě se pravděpodobnost takového půdního sucha zvýšila přibližně pětkrát, ve východní Evropě dokonce jedenáctkrát. Sucho, které bylo ještě nedávno považováno za relativně vzácný jev, se tak stává stále běžnější součástí evropského klimatu.

Pozoruhodné přitom je, že v některých oblastech Evropy vědci nepozorují výrazný dlouhodobý pokles srážek. Přesto jsou dopady sucha stále závažnější. Hlavním důvodem je právě rostoucí odpar. Extrémní podmínky podporující vysychání krajiny byly v západní Evropě přibližně osmdesátkrát pravděpodobnější než v minulosti. Ve východní Evropě se jejich pravděpodobnost zvýšila zhruba čtyřicetkrát. Oteplování tak posouvá hranici, od které začíná být nedostatek srážek skutečným problémem.

Právě tento poznatek patří k nejdůležitějším závěrům celé studie. Klimatická změna totiž neznamená pouze vyšší teploty. Současně mění podmínky, za kterých funguje krajina. Déšť, který byl ještě před několika desetiletími dostatečný pro udržení půdní vlhkosti, dnes často nestačí. Vyšší teploty zvyšují ztráty vody natolik, že i relativně běžné srážkové výkyvy mohou vyvolat stav označovaný jako extrémní nebo výjimečné sucho.

Důsledky jsou již nyní patrné napříč celým kontinentem. Zemědělství čelí jedné z nejtěžších sezón posledních desetiletí. Ve Francii byla zaznamenána nejnižší sklizeň kukuřice za posledních padesát let. V Rumunsku bylo ztraceno více než jeden milion hektarů této plodiny. Tak rozsáhlé škody se přitom neomezují pouze na zemědělský sektor. Mohou ovlivnit ceny potravin v celé Evropě a nejcitelněji zasáhnout domácnosti s nižšími příjmy. Autoři studie upozorňují, že dopady sucha se navíc kumulují s pokračující geopolitickou nestabilitou a narušením světových dodavatelských řetězců.

Nedostatek vody se stále citelněji promítá také do života běžných obyvatel. Mnoho evropských regionů již zavedlo mimořádná omezení nebo dočasné zákazy využívání pitné vody pro činnosti, které nejsou nezbytné. Opatření se týkají například zavlažování zahrad, napouštění bazénů či dalších aktivit s vysokou spotřebou vody. Studie upozorňuje, že podobná omezení mohou pro část domácností znamenat nejen omezení komfortu, ale také zvýšené finanční náklady, přičemž nejzranitelnější bývají lidé s nižšími příjmy.

Výrazně jsou ovlivněny také evropské řeky, které představují nejen důležitou součást přírodních ekosystémů, ale také klíčovou dopravní a hospodářskou infrastrukturu. Nízké průtoky komplikují nákladní dopravu a omezují přepravu surovin, zemědělských komodit i průmyslového zboží. Lodě jsou často nuceny snižovat náklad nebo zcela přerušovat provoz, což prodlužuje dodací lhůty a zvyšuje náklady firem. Méně vody v tocích zároveň zhoršuje kvalitu vodního prostředí, protože klesá schopnost řek přirozeně ředit znečištění a udržovat stabilní ekologické podmínky. Negativní dopady proto pociťují nejen provozovatelé dopravy a průmyslové podniky, ale také města a obce závislé na odběrech vody z povrchových zdrojů. Současná situace názorně ukazuje, jak úzce jsou vodní zdroje propojeny s fungováním celé ekonomiky a jak rychle se může problém nedostatku vody promítnout do dalších oblastí společnosti.

Závažné důsledky pociťuje rovněž energetický sektor, který je na dostupnosti vody závislý více, než si většina veřejnosti uvědomuje. V oblastech, kde významnou roli hrají vodní elektrárny, představuje nedostatek vody přímé ohrožení výroby elektřiny a snižuje schopnost energetických soustav reagovat na zvýšenou poptávku. Voda je však důležitá také pro řadu dalších energetických technologií a průmyslových provozů, které ji využívají například k chlazení nebo technologickým procesům. Rostoucí konkurence mezi potřebami energetiky, zemědělství, průmyslu a zásobování obyvatelstva proto vytváří stále složitější výzvu pro správu vodních zdrojů.

Jedním z nejviditelnějších a zároveň nejničivějších projevů současného sucha jsou rozsáhlé lesní požáry, které letos zasáhly řadu evropských regionů. Ve Španělsku již oheň zničil více než 116 tisíc hektarů území a ve Francii přes 42 tisíc hektarů. Za těmito čísly se skrývají rozsáhlé škody na lesních porostech, zemědělské půdě i cenných přírodních lokalitách. Dlouhodobý nedostatek vláhy vysušuje vegetaci natolik, že se z ní stává snadno zápalný materiál, zatímco vysoké teploty a často i silný vítr vytvářejí podmínky pro rychlé a obtížně kontrolovatelné šíření ohně. Riziko požárů se navíc neomezuje pouze na tradičně ohrožené oblasti jižní Evropy, ale postupně se zvyšuje také v dalších částech kontinentu.

Vědci zároveň upozorňují, že současný vývoj nemusí představovat vrchol problému. Klimatické modely naznačují, že další oteplení o přibližně 1,4 stupně Celsia zvýší pravděpodobnost podobných událostí i v následujících desetiletích. V západní Evropě by se pravděpodobnost extrémních podmínek podporujících vysychání krajiny mohla zvýšit přibližně desetkrát a pravděpodobnost obdobného půdního sucha by se mohla zdvojnásobit. Ve východní Evropě sice modely předpokládají mírný nárůst srážek, ten však nebude schopen plně vyrovnat stále vyšší ztráty vody způsobené rostoucími teplotami. Pravděpodobnost nedostatku půdní vláhy by zde mohla vzrůst o dalších sedmdesát procent.

Současně roste význam adaptačních opatření. Evropské státy rozšiřují systémy zemědělského pojištění, mimořádné finanční podpory a sociální ochrany obyvatel postižených klimatickými extrémy. Evropská unie mobilizuje rezervní zemědělské fondy určené na pomoc farmářům zasaženým suchem a dalšími projevy extrémního počasí. Tyto kroky však představují především reakci na již vzniklé škody.

Mnohem důležitější je dlouhodobá připravenost. Právě zde studie identifikuje jednu z největších slabin současné Evropy. Přestože Rámcová směrnice o vodě vytváří základ pro udržitelné hospodaření s vodními zdroji, členské státy nemají povinnost zpracovávat plány pro zvládání sucha. Výsledkem je velmi rozdílná úroveň připravenosti napříč Evropskou unií. Některé země disponují propracovanými systémy monitoringu, investují do zadržování vody v krajině a připravují scénáře pro období nedostatku vody. Jiné reagují až ve chvíli, kdy se problémy projeví naplno.

Autoři studie proto upozorňují na potřebu jednotnějšího evropského přístupu ke správě rizik spojených se suchem. Významnou roli by v tomto směru mohla sehrát připravovaná Strategie odolnosti vůči vodním rizikům, která má posílit schopnost Evropy čelit rostoucímu nedostatku vody. Jejím cílem je nejen ochrana vodních zdrojů, ale také lepší propojení zemědělské, energetické, environmentální a regionální politiky. Vzhledem k tomu, že řeky, povodí i klimatické procesy překračují státní hranice, stává se koordinace mezi členskými státy stále důležitější součástí evropské odolnosti.

Současné sucho nepředstavuje pouze další extrémní léto. Je varováním, že Evropa vstupuje do období, v němž bude dostupnost vody stále více určovat podobu krajiny, stabilitu zemědělské produkce, fungování energetiky i kvalitu života obyvatel. Voda se postupně stává jednou z nejcennějších strategických surovin současnosti a schopnost s ní hospodařit bude patřit k rozhodujícím předpokladům budoucí prosperity evropského kontinentu.