Nová epidemiologická studie publikovaná v Proceedings of the National Academy of Sciences přináší dosud nejpřesnější důkazy o tom, že kontaminace pitné vody per- a polyfluoroalkylovými látkami (PFAS), vysoce perzistentními fluorovanými sloučeninami běžně označovanými jako „věčné chemikálie“, zvyšuje riziko extrémně nízké porodní hmotnosti, závažných předčasných porodů a také kojenecké úmrtnosti. Studie zároveň kvantifikuje rozsáhlé ekonomické dopady, které tato kontaminace vyvolává, a které ve Spojených státech dosahují miliard dolarů ročně.

Per- a polyfluoroalkylové látky (PFAS) představují rozsáhlou skupinu syntetických chemických sloučenin používaných od poloviny 20. století v řadě průmyslových a spotřebních aplikací a to od výroby nelepivých povrchů, textilií odolných vůči vodě, obalů potravin až po hasicí pěny. Jejich chemická struktura, založená na velmi stabilní vazbě uhlík–fluor, způsobuje mimořádnou odolnost vůči přirozeným degradačním procesům. PFAS proto přetrvávají desítky let v půdě, podzemních vodách i v organismu, kde dochází k jejich bioakumulaci. Vzhledem k dlouhodobému používání a pomalému rozkladu jsou dnes detekovatelné v životním prostředí po celém světě.

Studie využila unikátní příležitosti analyzovat kontaminaci v americkém státě New Hampshire, kde došlo v uplynulých dekádách k zasažení podzemních vod v důsledku historické průmyslové činnosti a používání hasicích pěn. Autoři zkoumali zdravotní výsledky více než 11 500 porodů mezi lety 2010 a 2019 a porovnávali těhotné ženy podle toho, zda jejich studny získávaly pitnou vodu „downstream“, tedy po proudu toku vystavenému kontaminaci PFAS, nebo „upstream“, mimo dosah kontaminace. Obě skupiny byly demograficky a socioekonomicky srovnatelné, což umožnilo přesnější posouzení vlivu samotné expozice PFAS.

Výsledky ukazují jednoznačně vyšší výskyt negativních reprodukčních výsledků u žen, jejichž zdroje pitné vody byly kontaminované. Riziko nízké porodní hmotnosti bylo o desítky procent vyšší, přičemž u extrémně nízké porodní hmotnosti (pod 1 000 gramů) se rozdíly zvyšovaly ještě výrazněji. Podobně byl zaznamenán vyšší podíl závažných předčasných porodů (před 28. týdnem těhotenství). Studie rovněž prokázala vyšší úmrtnost dětí v prvním roce života. Autoři zdůrazňují, že analýza využívá prostorově i časově přesná data o expozici, což umožňuje významně posílit kauzální interpretaci ve srovnání s dřívějšími korelačními studiemi.

Na základě těchto zjištění vědci odhadli společenské náklady spojené s nízkou porodní hmotností, péčí o předčasně narozené děti a s vyšší kojeneckou mortalitou. Odhadované ekonomické dopady dosahují ve Spojených státech nejméně osmi miliard dolarů ročně, přičemž studie upozorňuje, že skutečné náklady mohou být ještě vyšší, protože se týkají pouze vybraných reprodukčních ukazatelů. Jde o částku převyšující dříve diskutované náklady na technická opatření pro úpravu vody, která jsou přitom nezbytnou podmínkou pro snížení expozice obyvatelstva. Ekonomický model studie zahrnuje přímé lékařské náklady, dlouhodobé náklady spojené se zdravotními komplikacemi dětí narozených s nízkou hmotností a také ztráty produktivity spojené s celoživotními dopady předčasného porodu.

Analýza se soustředila především na dlouhořetězcové PFAS, zejména PFOA (perfluorooktanovou kyselinu) a PFOS (perfluorooktansulfonát). Tyto látky byly historicky používány ve velkém množství a jsou v životním prostředí nadále přítomné, přestože jejich výroba byla postupně omezována. Vzhledem k jejich perzistenci dochází k jejich pozvolnému uvolňování z půdních rezervoárů do podzemních vod ještě desítky let po ukončení zdroje kontaminace. Autoři upozorňují, že i nízké koncentrace PFAS v pitné vodě, typické pro mnohá zasažená území, mohou mít významné dopady, pokud jsou obyvatelé vystaveni expozici dlouhodobě.

Studie potvrzuje, že PFAS snadno přecházejí placentou, a jejich koncentrace byly prokázány v pupečníkové krvi i v krvi novorozenců. To podtrhuje význam časné expozice a zvýšené citlivosti vyvíjejícího se organismu. Autoři rovněž odkazují na předchozí výzkumy naznačující širší spektrum dopadů PFAS, včetně imunitní dysregulace (tedy narušení správného fungování imunitního systému, které může vést ke snížené obranyschopnosti nebo naopak k nadměrným imunologickým reakcím), vlivu na metabolismus lipidů a možné souvislosti s neurovývojovými odchylkami.

Vědci zdůrazňují, že účinné řešení problému PFAS vyžaduje dlouhodobý a systematický přístup. Patří sem zejména pravidelný monitoring vodních zdrojů, zavádění pokročilých technologií úpravy vody jako například filtrace na granulovaném aktivním uhlí či iontové výměníky a rozšíření epidemiologického výzkumu na další regiony a další typy PFAS. Zároveň upozorňují, že se v praxi stále více používají nové PFAS s kratším řetězcem, jejichž toxicita není dosud plně zmapována, ale které se rovněž vyznačují vysokou mobilitou v životním prostředí.

Celkově představuje studie významný krok v environmentální epidemiologii. Poprvé spojuje detailní regionální data o kontaminaci pitné vody, robustní analýzu zdravotních dopadů včetně mortalitních ukazatelů a kvantifikaci ekonomických nákladů do jednoho uceleného rámce. Výsledky posilují argumenty pro přísnější regulaci PFAS v pitné vodě a pro další investice do monitoringu a úpravy vodních zdrojů, zejména v oblastech se známou historickou kontaminací. Studie tak poskytuje důležité podklady pro rozhodování orgánů veřejného zdraví a vodohospodářských institucí v situaci, kdy je celosvětové zatížení „věčnými chemikáliemi“ stále významné a zůstává jednou z klíčových výzev environmentální ochrany.

Evropská unie udělala významný krok směrem k udržitelnějšímu automobilovému sektoru. Po intenzivních jednáních Rada EU a Evropský parlament dosáhly dne 12. prosince 2025 provizorní dohody o novém komplexním rámci, který má transformovat návrh, výrobu a nakládání s vozidly po skončení životnosti. Tato dohoda překračuje dosavadní legislativu a integruje zásady oběhového hospodářství do celého životního cyklu vozidla od designu až po recyklaci, s ambicí snížit množství odpadu a zlepšit znovuvyužití materiálů.

Evropské orgány představily návrh nové regulace, která sjednocuje a nahrazuje stávající směrnice o vozidlech po skončení životnosti (ELV) a zavádí přísnější požadavky na oběhovost a environmentální výkon automobilů v jejich celém životním cyklu. Cíl je jasný: zvýšit míru recyklace i znovuvyužití materiálů, snížit ekologickou zátěž výroby a likvidace vozidel a zabránit únikům drahých a kritických surovin z evropské ekonomiky. Dohoda je součástí širší strategie Evropského zelené dohody a akčního plánu pro oběhové hospodářství.

Klíčovým pilířem nové legislativy je zásada tzv. circular designu – tedy povinnost navrhovat vozidla tak, aby jejich komponenty a materiály bylo možné snadno demontovat, znovu použít nebo recyklovat autorizovanými zařízeními. V návrhu je stanoveno, že nové typy vozidel budou muset obsahovat minimální podíl recyklovaných plastů: 15 procent během prvních šesti let od vstupu předpisu v platnost a 25 procent do deseti let. Z těchto cílů pak musí alespoň 20 procent pocházet z plastů získaných z vozidel po skončení životnosti či součástek odebraných během jejich provozu – systém tzv. closed loop. Evropská komise navíc dostala mandát vypracovat následné cíle i pro další materiály, jako je recyklovaná ocel, hliník nebo kritické suroviny, na základě studií proveditelnosti do dvou let od účinnosti regulace.

Součástí dohody jsou nové mechanismy rozšířené odpovědnosti výrobců (extended producer responsibility – EPR). Výrobci budou po určité období finančně i organizačně zodpovědní za sběr a řádné zpracování vozidel po skončení životnosti bez ohledu na to, ve které členské zemi se vozidlo ocitne. Tento systém je navržen tak, aby fungoval přeshraničně v rámci jednotného trhu EU a posílil hospodářskou efektivitu a rovné podmínky pro všechny účastníky trhu.

Rovněž byly upraveny podmínky převodu vlastnictví ojetých vozidel, aby se minimalizovalo riziko zániku vozidla bez evidence nebo bude předmětem nelegálních manipulací. Nové požadavky stanoví, že při převodu ojetiny bude nutné doložit, že vozidlo není považováno za end-of-life nebo že má platný technický průkaz, přičemž pro soukromé osoby existuje povinnost doložit tyto informace jen v případech, kdy je vozidlo prohlášeno za totální škodu či je prodej uzavřen výhradně online. Součástí balíku je rovněž zákaz vývozu vozidel, která již nejsou způsobilá k provozu, do třetích zemí. Tato opatření mají platit pět let po vstupu nových pravidel v platnost, aby se předešlo nekontrolovanému úniku odpadu a materiálů mimo EU a podpořila se transparentnost toku zdrojů.

Prognózy Evropského parlamentu odhadují, že v EU je registrováno více než 285 milionů motorových vozidel a zhruba 6,5 milionu z nich každoročně dosahuje konce své technické životnosti. Stávající systém nakládání s těmito vozidly čelí opakovaným výzvám, včetně nelegálního exportu „mizejících vozidel“ nebo nedostatečné recyklace materiálů. Nová pravidla mají tyto mezery uzavřít především zavedením přísnějších kontrol a jasně stanovených kritérií pro určení, kdy je vozidlo považováno za odpad.

Prozatímní dohoda nyní čeká na formální schválení Evropským parlamentem a Radou EU, po němž právní předpis vstoupí v platnost a začne postupně transformovat automobilový sektor podle principů oběhového hospodářství, s důrazem na udržitelnost, materiálovou efektivitu a transparentnost napříč celým životním cyklem vozidel.

Dokument ke stažení:

Council general approach on the end-of-life vehicles regulation

Ve Vřesové na Sokolovsku začala SUAS GROUP, sesterská skupina Sokolovské uhelné, s výstavbou zařízení na recyklaci ojetých pneumatik. Technologie pyrolýzy umožňuje rozklad materiálu při velmi vysoké teplotě. Jde o investici za 1,4 miliardy korun. Skupina už získala na stavbu stavební povolení, a výstavba tak fyzicky začala.

Jedná se o investiční akce o celkovém objemu zhruba 1,4 miliardy korun a předpokladem spuštění provozu v roce 2028, na začátku roku 2028, přičemž jde o pyrolýzní recyklaci použitých pneumatik zhruba v objemu 23.000 tun ročně. Při přípravě nového závodu se SUAS GROUP spojila s německou společností Pyrum Innovations AG. S ní vytvoří společnou firmu, v níž bude mít německý partner, který přináší do společného projektu know-how, podíl 49 procent.

Hlavními produkty zpracování budou recyklovaný uhlík a také olej a plyn, které vznikají při zpracování. Takto vyrobený plyn bude dále energeticky využit přímo v areálu kombinátu ve Vřesové. Pyrolýzní technologie přitom podle firmy výrazně snižuje emise při zpracování a využití produktů, které při ní vznikají. Německá společnost Pyrum Innovations od roku 2008 vyvíjí inovativní technologii, která umožňuje recyklaci použitých pneumatik a plastů s minimálními emisemi. Od roku 2020 je první závod v sídle společnosti v Dillingen/Saar v nepřetržitém provozu.

Zpracování odpadů je jednou z cest, kterými se SUAS GROUP chce do budoucna vydat. Po skončení těžby a zpracování uhlí zhruba kolem roku 2030, by část výroby tepla a energie mohly zajistit právě zpracované odpady, a to komunální i průmyslové, jako jsou pneumatiky.

 

Ministerstvo životního prostředí představilo návrh novely protierozní vyhlášky, který po letech doplňuje zásadní chybějící prvek – jednotný systém hodnocení a regulace větrné eroze. Materiál reaguje na dlouhodobé nedostatky současné úpravy, zpřesňuje klíčové definice, sjednocuje postupy pro vodní i větrnou erozi a zároveň se snaží nezvyšovat administrativní zátěž zemědělců. 

Navrhovaná novela vyhlášky o ochraně zemědělské půdy před erozí představuje první komplexní snahu vnést do systému ochrany půdy vyšší míru přesnosti, předvídatelnosti a praktické použitelnosti. Dosavadní právní úprava se detailně věnovala vodní erozi, ale větrná eroze v ní, navzdory významným dopadům v konkrétních regionech, chyběla.

Zásadní novinkou je jasné vyjádření přípustné míry ohrožení větrnou erozí založené na syntéze půdních charakteristik, klimatických podmínek, větrného režimu a přítomnosti vegetačních bariér. Výstupem je kódový systém, který umožňuje jednoznačné rozlišení mezi plochami neohroženými a plochami ohroženými, na něž jsou navázány povinnosti při opakovaném výskytu erozních událostí. Díky zpřesněnému přístupu míra regulace výrazně klesá, kompromisní varianta zasahuje pouze zhruba 6 % zemědělské půdy. Cílená ochrana tak směřuje skutečně na místa, kde dochází k reálným problémům.

Novela zároveň sjednocuje terminologii a doplňuje definice, které dosud v praxi vyvolávaly interpretační potíže. Klíčové jsou zejména nové pojmy týkající se vegetačních a větrných bariér, větrolamů či drah soustředěného odtoku. Tyto prvky hrají ve vyhodnocování rizika eroze zásadní roli a jejich jasné vymezení je nezbytnou podmínkou pro navrhování funkčních opatření. Zároveň dochází k odstranění některých nadbytečných definic a úpravě ustanovení, která již neodpovídala aktuální metodice nebo zákonnému stavu.

V oblasti vodní eroze novela neprovádí věcné revoluce, ale zpřesňuje procesy, které se v praxi ukázaly jako problematické. Ruší se limit maximální výměry při tvorbě plánů opatření, aby bylo možné navrhovat řešení na logicky scelených celcích. Vyjasňuje se rozsah aktualizací plánů a povinnost zpracovat nový plán před koncem platnosti toho stávajícího. Tím se podle navrhovatele posiluje kontinuita hospodaření a snižují se transakční náklady zemědělských subjektů.

Podstatným prvkem návrhu je zavedení mechanismu, který umožní vyvázání se z povinností tam, kde se riziko dlouhodobě snížilo. Pokud například technická opatření trvale omezí vodní erozi nebo se plochy nově zařadí mezi neohrožené z hlediska větrné eroze, zemědělský subjekt může tuto skutečnost oznámit orgánu ochrany ZPF a žádat o změnu režimu. Jde o pragmatický nástroj, který brání zbytečnému udržování povinností tam, kde již nejsou potřeba.

 

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, který zásadně mění pravidla pro dražby povolenek v novém systému EU ETS2 určeném pro budovy, silniční dopravu a další navazující odvětví. Návrh reaguje na potřebu stabilního, předvídatelného a likvidního trhu od prvního dne fungování systému a současně zohledňuje rozdílné tempo, s jakým členské státy zavádějí své národní povinnosti. Odborná veřejnost tak dostává příležitost ovlivnit podobu mechanismu, jenž ovlivní nejen podniky, ale i domácnosti a veřejné rozpočty.

Vznik ETS2 je jedním ze stěžejních výsledků balíčku Fit for 55. Nový systém má vstoupit v platnost v roce 2027 a jeho fungování bude založeno na pravidelném dražení emisních povolenek. Aby byl start systému hladký a cenový signál stabilní, je nutné upravit stávající pravidla pro načasování a administraci dražeb i pro přístup jednotlivých typů subjektů. Návrh proto mění Delegované nařízení (EU) 2023/2830 tak, aby lépe odpovídalo specifikům ETS2.

Komise navrhuje zavést mechanismus předčasného uvolňování povolenek, díky němuž vznikne již v počáteční fázi dostatečně hluboký trh a tím i spolehlivý cenový signál. Cílem je předejít cenovým výkyvům v prvních měsících, kdy se budou regulované subjekty do systému postupně zapojovat v závislosti na tom, jak rychle jednotlivé státy převedou své povinnosti do národního práva.

Zásadním prvkem návrhu je provázání objemu povolenek uvolňovaných do aukcí s tím, kdy členské státy zavedou povinnost každoročně vyúčtovat skutečné emise z prodaných paliv a odevzdat odpovídající počet povolenek. V ETS2 totiž nejde o povolenku jako „vstupenku“ k prodeji paliv. Dodavatelé nakupují povolenky proto, že na konci roku musí pokrýt reálné emise vzniklé z jejich prodejů. Dokud stát tuto povinnost nepřevede do svého právního rámce, regulovaní dodavatelé nemají motivaci povolenky nakupovat. V takové situaci se aukcí účastní minimum firem, vzniká přebytek nabídky a cena se odchyluje od toho, co by odráželo skutečnou poptávku regulovaných subjektů. Návrh proto umožňuje, aby byly povolenky uvolňovány až poté, co stát transpozici dokončí, a odložené objemy se následně uvolňovaly postupně a v čase odpovídajícím období, kdy byly pozastaveny. Tím se předchází rušení aukcí i deformovaným cenám.

Komise rovněž navrhuje rozšířit flexibilitu v tom, kdo může v aukcích vystupovat jménem jiných účastníků. Provozovatelé ETS budou moci zastupovat další regulované subjekty bez nutnosti získávat samostatné povolení od národního dohledu. V praxi to usnadní účast především menším firmám – malé a střední podniky tvoří v ETS2 významnou část regulovaných, a povinnost využívat investiční zprostředkovatele by pro ně představovala zbytečnou administrativní překážku.

Změny se dotýkají také samotné organizace dražeb. Členské státy budou moci jmenovat více aukčních správců, což posílí flexibilitu a umožní efektivnější plánování dražeb. Stejně důležitá je harmonizace dražebních kalendářů tak, aby nedocházelo ke kolizím mezi aukcemi společné a národních platforem a aby byl zajištěn rovnoměrný tok povolenek na trh.

Významná část návrhu se zaměřuje i na fungování Sociálního klimatického fondu, který bude financován z prodeje části povolenek ETS2. Jeho úkolem je pomoci domácnostem a malým podnikům vyrovnat se s novou uhlíkovou cenou. Návrh proto počítá s možností průběžně upravovat objem dražených povolenek tak, aby výnosy odpovídaly skutečným potřebám fondu.

Komise zdůrazňuje, že jde o předběžný návrh a že výsledná podoba bude záviset i na komentářích odborné veřejnosti. Konzultace je určena širokému okruhu aktérů – od národních orgánů a obchodníků s povolenkami po firmy, které budou do ETS2 spadat. Výsledek ovlivní nejen fungování trhu, ale také cenovou stabilitu a administrativní náročnost celého systému.

Všechny zainteresované subjekty jsou proto vyzvány, aby se do připomínkového procesu aktivně zapojily. Právě nyní se rozhoduje o parametrech trhu, který bude mít zásadní vliv na ceny energie, motivace k investicím do dekarbonizace i tempo, s jakým se EU přiblíží k cíli snížení emisí o 55 % do roku 2030.

Dokument ke stažení:

EU 257_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares(2025)10817207

Evropská komise otevírá zásadní veřejnou konzultaci k budoucí podobě evropského trhu s CO₂ a k nové legislativní iniciativě, která má definovat infrastrukturu, pravidla a investiční prostředí pro zachycování, využívání a ukládání uhlíku. Jde o krok, který ovlivní směřování evropského průmyslu i energetiky až do roku 2050. Vzhledem k tomu, že množství CO₂, které bude nutné zachytit a bezpečně uložit, poroste násobně, Komise usiluje o širokou účast odborné veřejnosti.

Evropská klimatická politika vstupuje do nové fáze. Sdělení o klimatickém cíli pro rok 2040 a jeho rozsáhlé posouzení dopadů ukazují, že bez rychlého rozvoje technologií zachycování, využívání a ukládání uhlíku nebude možné dosáhnout evropské klimatické neutrality do roku 2050. Průmyslové hospodaření s uhlíkem, tedy celé spektrum činností od zachycení emisí z fosilních zdrojů, přes jejich využití v průmyslových procesech až po trvalé geologické ukládání, má podle Evropské komise stejnou váhu jako rozvoj obnovitelných zdrojů či zvyšování energetické účinnosti.

Z aktuálních analýz vyplývá, že zatímco dnes se v EU zachycují jednotky milionů tun CO₂ ročně, v roce 2030 by to mělo být 50 milionů tun, v roce 2040 už 280 milionů tun a do roku 2050 až 450 milionů tun. Proti těmto hodnotám stojí dnešní realita. Jen několik málo projektů je ve výstavbě a rozhodnutí o investici padlo pouze u několika úložišť, například Greensand v Dánsku či Porthos v Nizozemsku. Rozdíl mezi cíli a skutečnou kapacitou je proto propastný a vyžaduje zásadní strukturální kroky.

Současný legislativní rámec EU sice pokrývá jednotlivé části hodnotového řetězce CO₂, avšak neobsahuje komplexní řešení, které by umožnilo vznik jednotného, integrovaného a konkurenceschopného trhu s uhlíkem. Směrnice o geologickém ukládání CO₂ stanovuje bezpečnostní a provozní pravidla pro úložiště, nařízení TEN-E umožňuje rychlejší povolování vybraných infrastrukturních projektů a Akt o průmyslu pro nulové čisté emise stanovuje právně závazný cíl na kapacitu injektáže CO₂ do roku 2030. Nic z toho však samo o sobě nezaručuje, že vznikne propojená a efektivní síť pro přepravu a ukládání CO₂ napříč Evropou ani že se podaří překonat regulační nejistoty, investiční rizika či nekoordinovaný postup jednotlivých států.

Komise proto poprvé představuje legislativní iniciativu, která má cíleně řešit chybějící prvky, tedy: tržní pravidla, přístup k infrastruktuře, přeshraniční interoperabilitu, povolovací procesy, pobídky pro investice i integraci se souvisejícími energetickými odvětvími. Záměrem je vytvořit regulační prostředí, které umožní vznik robustní sítě pro přepravu CO₂ a to nejen potrubní, ale i lodní, železniční či silniční. Tyto způsoby přepravy budou hrát klíčovou roli zejména v raných letech, kdy budou kapacity úložišť geograficky omezené a jednotlivé státy budou v různém stadiu připravenosti.

Jádrem iniciativy je přesvědčení, že bez jasných a koordinovaných pravidel nebude možné zajistit investiční jistotu, dlouhodobé smluvní modely ani efektivní využití stávající energetické infrastruktury, například opětovné použití plynovodů pro přepravu CO₂. Současně je nutné odstranit bariéry přeshraniční přepravy, harmonizovat podmínky přístupu, zabránit vzniku monopolů a posílit transparentnost tržních vztahů mezi emitenty, provozovateli infrastruktury, provozovateli úložišť a budoucími uživateli syntetických produktů založených na CO₂.

Komise rovněž zdůrazňuje potřebu integrovaného energetického plánování. Zachycování CO₂ je úzce propojeno s vysokou spotřebou elektřiny, s výrobou nízkouhlíkového vodíku, s potenciální recyklací energetické infrastruktury i s chladicí energií terminálů LNG využitelnou pro zkapalňování CO₂. Právě proto má být budoucí plánování sítí pro CO₂ propojeno s plánováním elektrizační, plynové a vodíkové infrastruktury, aby se minimalizovaly náklady a maximalizovala systémová efektivita.

Otevřená veřejná konzultace je zásadní součástí příprav. Odpovědi odborné veřejnosti se stanou přímým podkladem pro posouzení dopadů a podobu legislativního návrhu, který bude určovat tržní a infrastrukturová pravidla na desetiletí dopředu. Infrastruktura pro CO₂ bude v příštích desetiletích stejně klíčová jako dnešní sítě pro elektřinu či plyn. O tom, jak bude nastavena, se rozhoduje nyní. Komise proto vyzývá odborné instituce, průmyslové podniky, technologické firmy, výzkumníky i nevládní organizace, aby se aktivně zapojili. 

Dokument ke stažení:

• EU 1_26 EK Výzva k předložení informací
• EU 1_26 EK Trhy s CO2

Evropská komise dnes předložila návrh legislativního balíčku, jehož cílem je zjednodušit a zpřehlednit stávající evropské předpisy v oblasti životního prostředí a snížit administrativní zátěž pro podniky, zemědělce, veřejnou správu i jednotlivce. Díky tomuto návrhu by podniky měly ročně uspořit přibližně jednu miliardu eur.

Tento krok je součástí širší strategie, jejímž cílem je dosáhnout celkového snížení administrativních nákladů o 37,5 miliardy eur ročně do roku 2029. Již nyní, ještě před schválením tohoto balíčku, dosáhla opatření Komise v rámci tzv. omnibus iniciativ a dalších zjednodušení úspor téměř jedenácti miliard eur. Materiál je pevně zasazen do evropského Kompasu konkurenceschopnosti a sleduje dvojí cíl: posílit ekonomickou odolnost a investiční aktivitu a současně udržet nedotčené ambice evropské klimatické a environmentální politiky.

Komise důrazně upozorňuje, že smyslem balíčku není uvolnění ekologických standardů, nýbrž efektivnější fungování stávající legislativy. Návrh se konkrétně zaměřuje na tři citlivé oblasti: environmentální posuzování při povolovacích řízeních, provádění směrnice o průmyslových emisích a vybrané povinnosti v rámci právního rámce odpadového hospodářství. Každá z těchto oblastí představuje pro firmy a veřejné instituce rozsáhlý administrativní aparát, bez něhož se ochrana životního prostředí neobejde, ale který při nadměrné složitosti zvyšuje náklady podnikání a zpomaluje investiční cyklus.

Balíček navazuje na závazek předsedkyně von der Leyen zjednodušit evropské předpisy ještě v tomto funkčním období a omezit náklady, jejichž výše již není adekvátně vyvážena přínosem. Současně se opírá o rozsáhlý probíhající přezkum účelnosti legislativy, o konzultace se zúčastněnými stranami a členskými státy a navazuje na říjnový „autumn package“, který avizoval snahu modernizovat regulatorní prostředí EU.

Podpůrným dokumentem balíčku je rovněž sdělení shrnující výsledky dosavadního snižování administrativních nákladů, kde Komise detailně prezentuje konkrétní úspory dosažené v rámci agendy REFIT a dalších iniciativ. Dokument doplňuje červencový plán na zlepšení kvality unijní legislativy, jenž obsahuje harmonogram připravovaných legislativních i nelegislativních kroků. Součástí širšího kontextu balíčku je i veřejná konzultace k přezkumu směrnice o biocidech a představení prvního integrovaného přehledu stavu boje proti environmentální kriminalitě ve všech členských státech, vycházejícího z revidované směrnice o trestněprávních sankcích za ekologické delikty. Komise rovněž dokončila zprávu o procesu určování nejlepších dostupných technik (BAT), která detailně analyzuje silné a slabé stránky současného systému a navrhuje praktická zlepšení.

Samotný návrh, označovaný jako „van Rompuy’s Omnibus“, mění šest evropských právních aktů, přičemž další úpravy a odstranění duplicit budou předloženy formou doprovodných opatření. Jednou z nejvýraznějších změn je zjednodušení environmentálních posouzení při povolování velkých projektů. Investoři, od energetiky přes infrastrukturu až po developerské projekty, budou mít k dispozici jednotná kontaktní místa, která slouží jako centrální koordinace všech administrativních postupů, a současně se do procesu promítne širší digitalizace, umožňující elektronické podávání žádostí, dokumentaci a monitoring.

Tato opatření vedou k výraznému zkrácení časového rámce povolovacích řízení, zrychlení rozhodovacích procesů a snížení nákladů spojených s administrativou. Součástí návrhu je rovněž akcelerační „toolbox“ určený pro strategická odvětví a projekty přispívající k dekarbonizaci či zvyšování efektivity využívání zdrojů, včetně projektů dostupného bydlení. Tyto změny mají zásadní dopad na přípravu projektů, zvyšují investiční předvídatelnost a podporují rychlejší realizaci ekonomicky klíčových záměrů.

Další zásadní změny se týkají směrnice o průmyslových emisích (IED), kde Komise usiluje o větší flexibilitu při zavádění environmentálních systémů řízení. Odstraňuje se povinnost zahrnovat transformační plány, které byly často považovány za nadbytečné, zejména u podniků, jež již podléhají existujícím dekarbonizačním mechanismům. Tyto mechanismy zahrnují například evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS), národní či sektorové limity emisí, a rovněž dobrovolné nebo povinné programy zaměřené na snížení uhlíkové stopy prostřednictvím investic do energeticky úsporných technologií či obnovitelných zdrojů.

Provozovatelé zařízení tak získávají více času na přípravu svých systémů a zároveň odpadá povinnost provádět nezávislé audity, což přináší konkrétní snížení provozních i administrativních nákladů. Změny se týkají i zemědělců a provozovatelů akvakultury, u nichž Komise plánuje omezení rozsahu reportovacích povinností, což je vzhledem k omezeným kapacitám těchto subjektů mimořádně významné. Současně dochází ke zjednodušení samotného vymezení zemědělských činností a k odstranění duplicitních požadavků u ekologických farem, které byly dosud nuceny splňovat překrývající se režimy, což přinese jasnější pravidla a snazší administrativní proces.

Zcela zásadní změnou v oblasti chemických látek a odpadů je návrh na zrušení databáze SCIP (Substances of Concern in Products). Komise konstatuje, že provozní náklady této databáze byly neúměrně vysoké a že její funkci efektivně přebírají modernější digitální nástroje, zejména Digitální produktový pas a iniciativa One Substance One Assessment. Tyto přístupy umožňují efektivnější sběr informací o nebezpečných látkách napříč životním cyklem a zajišťují lepší propojení s hodnotovými řetězci. Z tohoto důvodu Komise navrhuje změnu rámcové směrnice o odpadech, která databázi SCIP ruší a plně přesouvá důraz na digitální řešení s vyšší efektivitou a nižšími náklady.

Významné úpravy přináší návrh také v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Současná pravidla pro baterie, obaly, elektrozařízení, jednorázové plasty a další kategorie odpadů vyžadují, aby výrobci se sídlem nebo registrovanou provozovnou v EU, kteří prodávají své produkty v členských státech, kde nejsou fyzicky přítomni, jmenovali v každé zemi autorizovaného zástupce zodpovědného za plnění povinností souvisejících s EPR, například vedení evidence, reporting a nakládání s odpady.

Tento systém je finančně i organizačně náročný, přičemž jeho přínos ne vždy odpovídá vynaloženým nákladům. Komise proto navrhuje dočasně pozastavit tuto povinnost pro evropské výrobce, dokud nebude dokončen nový centralizovaný rámec EPR v připravovaném Circular Economy Act. Výsledkem bude snížení nákladů na podnikání, zjednodušení administrativy a omezení fragmentace vnitřního trhu, což umožní efektivnější fungování firem při zachování environmentálních standardů.

Poslední klíčovou oblastí návrhu je harmonizace a zpřístupnění prostorových dat. Technické požadavky směrnice INSPIRE budou plně sladěny s horizontální legislativou upravující vysoce hodnotná data veřejného sektoru. Tento krok sníží náklady veřejné správy a usnadní přístup k prostorovým datům pro soukromý i veřejný sektor, což zrychlí přípravu projektů, zlepší plánování investic a posílí datovou transparentnost.

Legislativní návrh bude nyní předložen Evropskému parlamentu a Radě. Komise očekává, že jeho rychlá adopce umožní členským státům i podnikům co nejdříve promítnout snížení administrativních nákladů do praxe a současně posílí efektivitu implementace klíčových opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

Další informace:

• Questions and answers on the environmental simplification package

• Factsheet

• Environmental simplification package

Na návrh Ministerstva průmyslu a obchodu dnes schválila vláda návrh zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku a o změně zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Cílem návrhu zákona je podpořit opravitelnost výrobků a prodloužit jejich životnost tak, aby se lidem vyplatilo nechat věci opravit, a zároveň aby měli jistotu, že výrobci budou tuto službu poskytovat férově a transparentně. 

Nový zákon zavádí povinnost výrobců zajistit opravu vybraných typů zboží, u kterých evropské předpisy stanovují požadavky na opravitelnost. Jde například o pračky, sušičky, myčky, ledničky, vysavače, mobilní telefony nebo tablety. Povinnost se vztahuje jen na výrobky a v rozsahu, který stanovuje právo EU.

Spotřebitelé získají také nové nástroje, aby mohli snadněji rozhodnout, zda opravit výrobek nebo ne. Evropský informační formulář o opravě poskytne informace o ceně, druhu a době trvání opravy. K vyhledání vhodného opraváře bude sloužit Evropská online platforma pro opravy, kterou bude v ČR spravovat Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dohled nad dodržováním zákona převezme Česká obchodní inspekce.

 

Předsednictví Rady Evropské unie a zástupci Evropského parlamentu dosáhli v úterý pozdě večer předběžné politické dohody na úpravě unijních klimatických pravidel. Jejich součástí bude cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni z roku 1990. Informovaly o tom v noci Rada EU i europarlament. Dohoda obsahuje také určitou flexibilitu, jak cíle do roku 2040 dosáhnout. Změny musí ještě formálně schválit Evropský parlament a členské státy EU.

Zástupci obou institucí se podle prohlášení také shodli na odložení zavedení emisních povolenek ETS2 o jeden rok, tedy z roku 2027 na 2028. Systém ETS2 se vztahuje na emise oxidu uhličitého ze spalování paliv v budovách a silniční dopravě. Podle agentury Reuters dohoda zahrnuje také nákup zahraničních uhlíkových kreditů na pokrytí pěti procent snížení emisí. Klimatický cíl bude vyžadovat, aby průmyslová odvětví v EU snížila emise o 85 procent, dodává Reuters. Od roku 2036 umožní zemím unie platit nečlenským státům za snížení emisí, aby byla pokryta zbývající část.

Změny musí ještě schválit europarlament a Rada EU, aby začaly platit, podle Reuters je to obvykle formalita potvrzující předem dohodnuté podmínky. Dohoda vstoupí v platnost 20 dní po jejím zveřejnění v Úředním věstníku EU. Evropská komise pak bude každé dva roky hodnotit pokrok s přihlédnutím k nejnovějším vědeckým údajům, technologickému vývoji a mezinárodní konkurenceschopnosti EU.

Na českém trhu se chystá jeden z největších obchodů posledních let. Dánská skupina Marius Pedersen, působící v odpadovém hospodářství v České republice a na Slovensku, zahájila proces prodeje svých středoevropských aktivit. Český trh přitom zažívá období, kdy se po delší době znovu objevují miliardové transakce a investoři mají chuť nakupovat strategická aktiva. Nedávno se uskutečnil prodej pražského centra Palladium za zhruba sedmnáct miliard korun a také vstup skupiny ČEZ do GasNetu, jehož hodnota přesáhla dvacet miliard. Marius Pedersen patří v odpadovém hospodářství mezi klíčové hráče a jeho prodej přirozeně přitahuje pozornost. Odhady kolem dvaceti miliard korun však kontrastují se střízlivějšími propočty, které ukazují spíše na deset miliard.

Cenu firmy neurčují novinové titulky, ale to, jaký objem finančních prostředků dokáže podnik dlouhodobě generovat. Základním orientačním ukazatelem při vyjednávání bývá poměr enterprise value (EV) a EBITDA, který se používá k odhadu tržní hodnoty společnosti. EV představuje hodnotu celé firmy včetně dluhů a hotovosti, zatímco EBITDA vyjadřuje zisk z běžného provozu, tedy zisk před úroky, daněmi, odpisy a amortizací. Tento poměr ukazuje, kolikrát je hodnota firmy vyšší než její roční provozní zisk. Funguje jako rychlé pravítko pro základní srovnání, nikoliv jako konečný soud.

Ukazatel EV/EBITDA je užitečný nástroj, ale sám o sobě nestačí k určení reálné hodnoty firmy. Nezohledňuje budoucí investice potřebné k udržení a rozvoji provozu, neukazuje strukturu zadlužení ani cenu dluhu. Násobek se navíc mezi obory výrazně liší. V Evropě se u firem poskytujících veřejné služby pohybuje průměrný násobek kolem 7,8. Pokud bychom tento průměr aplikovali na firmu Marius Pedersen, která loni vykázala provozní zisk přibližně 2,6 miliardy korun, výsledná hodnota by podle jednoduchého násobku působila optimisticky. V praxi však investoři zohledňují místní podmínky, potřebu dalších investic a regulatorní prostředí, které mohou konečnou cenu výrazně snížit. Podle dostupných informací je tedy aktuální ocenění společnosti nadhodnocené a její hodnota se pravděpodobně ustálí kolem deseti miliard korun, a to dohromady za český i slovenský trh, které jsou prodávány společně jako celek.

Nacenění firmy vychází z její současné situace, nezohledňuje však zásadní změny, které odvětví odpadového hospodářství čekají v nejbližších letech. Klíčovým faktorem je skutečnost, že během čtyř let skončí v Česku možnost skládkovat materiály, které lze dále využít. To znamená, že vše, co je možné zpracovat, bude muset být skutečně zpracováno – nikoliv ukládáno na skládky či spalováno. Pro firmy to představuje enormní investiční zátěž (CAPEX), neboť bude nutné rozšiřovat infrastrukturu, stavět nové třídicí a zpracovatelské linky a zároveň investovat do vzdělávání zaměstnanců i veřejnosti. Například množství plastového odpadu se podle odhadů může během několika let zvýšit na dvojnásobek až trojnásobek současného objemu, přičemž současné kapacity na jeho zpracování jsou nedostatečné. Významně porostou i náklady spojené s nakládáním s biologickým odpadem – například se zbytky potravin z restaurací, které se budou ve větší míře využívat k výrobě energie.

Do roku 2030 tak bude nutné přizpůsobit celý systém zpracování odpadů novým legislativním i technologickým požadavkům. To si vyžádá obrovské finanční prostředky a zároveň růst počtu kvalifikovaných odborníků. Tyto skutečnosti však současné nacenění společnosti Marius Pedersen nezohledňuje. Kromě investičních rizik má na hodnotu firmy vliv i reputační zátěž spojená s dřívější korupční kauzou, která se před dvěma lety objevila v médiích a v jejímž důsledku bylo zahájeno trestní stíhání právnické osoby. Tato situace může mít dopad na budoucí činnost firmy i na její vnímání na trhu. A právě při stanovování ceny se všechny tyto okolnosti promítají naplno.

Samotná cenotvorba probíhá ve více kolech. Nejprve se sejdou nezávazné nabídky založené na účetních výkazech a oborových násobcích. Zájem mohou mít velcí hráči z oboru, například francouzská Veolia, německý Remondis nebo španělská FCC. Naopak konkurenční AVE pravděpodobně kvůli antimonopolním omezením zůstane stranou. Vybraní zájemci pak provedou hloubkovou prověrku, během níž se z prvotních násobků stává jen orientační mantinel. Investoři přepočítávají budoucí peněžní toky, hodnotí rizika a plán investic, zohledňují skutečnou cenu dluhu i regulatorní povinnosti. Finální nabídka proto obvykle vychází z individuálního modelu a odráží konkrétní výhled firmy.

V prostředí rostoucích investičních nároků, měnících se pravidel po roce 2030 a přísnějších emisních limitů je potřeba s tržními násobky zacházet obezřetně. Tržní přehledy s průměry jsou užitečnou orientací – ukazují, jak se hodnotí firmy v oboru –, ale teprve po započtení investic, regionálních rizik a reputačních faktorů se z orientační mapy stává skutečná cena. Reálné ocenění kolem deseti miliard korun tak dnes nejlépe odpovídá tomu, co tento obor čeká: stabilní poptávka, ale zároveň vysoké investice, přísnější pravidla a nutnost zásadní transformace celého systému.
 

Autor: Lukáš Kovanda, Ph.D., hlavní ekonom, Trinity Bank
 

Cirkulární ekonomika je často prezentována jako nic nového a současně budoucnost. Přesto dlouho chyběla jasná odpověď na jednoduchou, ale zásadní otázku: kolik vlastně lidí v ní skutečně pracuje a za jakých podmínek? Poprvé v historii přichází s odpovědí rozsáhlý mezinárodní dokument, který mapuje pracovní místa ve 177 zemích světa. Odhaluje 121–142 milionů pracovníků v cirkulárních odvětvích, vysoký podíl neformální práce, rozdíly mezi regiony i sektory a dramatický nedostatek dat, který dnes brání přechodu na cirkulární ekonomiku.

Dokument představující první skutečně globální a datově podložený přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice vytvořila organizace Circle Economy ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce (ILO), Světovou bankou a s podporou programu PAGE, který sdružuje odborné kapacity pěti agentur OSN. Dokument vznikl jako odpověď na zásadní mezery ve statistice práce, kdy ani odborná veřejnost doposud neznala skutečný rozsah pracovních míst, jejich strukturu ani kvalitu v rámci cirkulární ekonomiky. Většina dostupných údajů se totiž vztahovala téměř výhradně na průmyslové státy, zatímco realita v rozvojových zemích, kde je cirkulární přístup pro miliony lidí spíše každodenní nutností než volbou, zůstávala mimo zorné pole statistik.

Dokument vychází z metodologie, která kombinuje mezinárodní klasifikaci ISIC, statistiky ILOSTAT, mezinárodní input–output tabulky Eora a ukazatele materiálové cirkularity z Circularity Gap Report 2025. Cirkulární ekonomika zde představuje dvě velké skupiny činností: plně cirkulární sektory, které zahrnují například opravy, údržbu, recyklaci, nakládání s odpady, druhotné prodeje nebo městskou hromadnou dopravu, a sektory částečně cirkulární, mezi něž patří zejména průmysl, těžba a stavebnictví, kde lze cirkulární aktivity modelově odhadnout pomocí materiálových a ekonomických koeficientů.

Je to metodika, která je postavena tak, aby byla mezinárodně použitelná a umožnila nejen vytvořit první globální základní odhad, ale také stát se základem pro budoucí sledování trendů či pro analýzy v jednotlivých zemích. Na základě této metodiky přináší dokument jedno z nejzásadnějších čísel posledních let, které nikdo po dlouhé rok neznal. Na světě pracuje v cirkulární ekonomice přibližně 121 až 142 milionů lidí, což představuje 5 až 5,8 procent celosvětové pracovní síly mimo zemědělství.

Drtivá většina těchto pracovních míst, přes 121 milionů, je soustředěna ve zcela cirkulárních odvětvích, zejména v opravách a údržbě, recyklaci, nakládání s odpady, městské dopravě, pronájmu a leasingu nebo prodeji zboží z druhé ruky. Dalších více než 20 milionů pracovních míst se nachází v částečně cirkulárních sektorech výroby, stavebnictví a těžby, kde je potenciál rozvoje cirkulární transformace zatím jen zlomkem toho, co by mohl být.

Mezi klíčová zjištění patří i výrazné regionální odlišnosti. Asie a Pacifik mají více než polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice – přibližně 77,6 milionu osob. Následují Amerika s 27,5 miliony, Evropa a Střední Asie s 20,8 miliony, Afrika s 12,9 miliony a arabské státy s 2,7 milionu pracovníků. Podíváme-li se na relativní podíl v rámci regionální zaměstnanosti, nejvyšší hodnoty vykazuje Amerika (6,4 %), zatímco arabské státy se pohybují pod pěti procenty. Tato nerovnoměrnost odráží nejen rozdíly v průmyslové struktuře a úrovni industrializace, ale také odlišnou míru formální a neformální ekonomiky.

Jednou z nejvýraznějších charakteristik je skutečnost, že více než polovina cirkulární práce je tzv. neformální – celkem 74 milionů pracovníků, což představuje 52 procent všech zaměstnaných v cirkulárních sektorech. Neformální práce je práce, která není oficiálně evidovaná, a to buď proto, že ji lidé dělají „na vlastní pěst“, nebo proto, že podniky fungují mimo formální pravidla. Tito pracovníci často nemají pracovní smlouvu, neplatí se za ně sociální či zdravotní pojištění, nemají nárok na dovolenou, nemocenskou ani na ochranu podle pracovního práva.

Neformální práce dominuje zejména v opravách, recyklaci a městské dopravě, a je koncentrována v nižších příjmových skupinách zemí, kde je cirkulární činnost často prostým zdrojem přežití. Neformální pracovníci však nejsou zahrnuti plně v oficiálních statistikách, což znamená, že skutečný rozsah cirkulární zaměstnanosti je ještě vyšší. To potvrzují i případové studie. Například výzkum textilního hodnotového řetězce (tzv. value chainu) v Bangladéši ukázal, že zatímco modelový odhad dokázala identifikovat 69 500 pracovníků, lokální terénní šetření odhalilo více než 195 000 až 214 000 pracovníků v postindustriálním textilním odpadu, tedy více než trojnásobný počet.

Důležitá a současně velmi zajímavá je také genderová perspektiva. Ženy tvoří přibližně 26 procent pracovníků v cirkulární ekonomice, což odpovídá 36,4 milionu osob, přičemž jejich zastoupení výrazně kolísá mezi regiony a sektory. Ženy jsou více zastoupeny v průmyslu, v prodeji z druhé ruky, opravách či knihovních službách, méně pak ve stavebnictví a dopravě. Dokument upozorňuje, že skutečné číslo bude pravděpodobně vyšší, protože ženy jsou nadprůměrně zastoupeny v neformální ekonomice.

Sociální nerovnosti se v jednotlivých regionech výrazně překrývají. V Jižní Asii zastávají třídění a recyklaci odpadu především marginalizované skupiny (tj. skupiny, které jsou na okraji společnosti, mají omezený přístup k právům, zdrojům a rozhodovacím procesům). V Latinské Americe tvoří většinu sběračů odpadu původní a afrodescendentní obyvatelstvo. A v subsaharské Africe se ženy často věnují špatně placenému třídění odpadů, zatímco muži převažují u lépe placeného svozu odpadu, přesto jde v obou případech o práci, která je náročná, riziková a nedůstojná.

Kromě regionální a sociální struktury identifikuje dokument i nerovnováhy mezi sektory. Největším zaměstnavatelem je oblast oprav a údržby, která zaměstnává více než 65 milionů lidí a tvoří téměř polovinu všech pracovních míst v cirkulární ekonomice. Naopak například těžební sektor, který má být klíčový pro přechod na čisté technologie, vykazuje pouze 0,3 milionu pracovních míst spojených s cirkularitou, tedy zanedbatelný podíl. Stavebnictví sice zaměstnává 7,7 milionu pracovníků, ale cirkulární činnosti dosahují jen dvou až tří procent jeho celkové zaměstnanosti. Dokument poukazuje na fakt, že mnoho sektorů zatím cirkulární transformací neprochází do hloubky, a tudíž obrovský potenciál změny zůstává stále nevyužitý.

Jedním z nejzávažnějších problémů, které studie zdůrazňuje, je nedostatek dat. Současné statistické systémy nejsou schopny zachytit cirkulární aktivity, ať už se jedná o formální podniky, nebo o živnosti a neformální pracovníky. Chybí například podrobné statistiky na úrovni čtyřmístných kódů ISIC, které by umožnily přesnější rozlišení činností. Existuje také nerovnováha mezi datově bohatými a datově slabšími regiony, přičemž paradoxně některé vyspělé země mají horší dostupnost detailních dat než země rozvojové.  Statistické systémy téměř nezachycují sekundární a terciární činnosti ani pracovníky, kteří cirkulární práci vykonávají jako vedlejší zdroj příjmu, což systémově vede k podhodnocování skutečného rozsahu cirkulární ekonomiky.

Z těchto zjištění vyplývají zásadní politické důsledky. Studie ukazuje, že přechod na cirkulární ekonomiku sám o sobě nezaručuje spravedlnost ani vznik kvalitních pracovních míst. Co naopak vyžaduje jsou cílené zásahy, strategické investice, průběžné studie a pečlivé propojení environmentálních politik s politikami zaměstnanosti, odborného vzdělávání, sociální ochrany a dodržování pracovního práva.

Doporučení navazují na devět principů ILO pro spravedlivou transformaci a poskytují konkrétní vodítka od makroekonomických a sektorových politik až po podporu podniků, rozvoj dovedností, posílení bezpečnosti práce, rozšíření sociální ochrany, aktivní politiky zaměstnanosti, ochranu pracovních práv a sociální dialog. Dokument zároveň zdůrazňuje nutnost cílených veřejných investic do pracovně intenzivních cirkulárních činností, do rozvoje recyklační a opravárenské infrastruktury, a propojení firem v rozvojových a vyspělých zemích pro sdílení technologií a know-how.

Dalším klíčovým bodem je potřeba dalšího výzkumu. Současný globální přehled je jen začátkem a je potřeba doplnit detailnější data o pracovnících, mzdách, pracovních podmínkách, genderových aspektech, typech podniků i regionálních specifikách. Zásadní mezera spočívá také v absenci modelu pro zachycení cirkulárních aktivit v zemědělství, které tvoří významnou část pracovní síly a v mnoha zemích se cirkulární principy prolínají s tradičními způsoby hospodaření.

Dokument také vyzývá k systematickému propojení statistických systémů, terénního výzkumu a institucí, které mohou zajistit přesnější zachycení reality a podpořit tvorbu politik, které jsou reálně spravedlivé a udržitelné. Tento první globální přehled zaměstnanosti v cirkulární ekonomice tak otevírá novou datovou kapitolu. Ukazuje reálný rozsah a povahu práce, upozorňuje na nerovnosti a rizika a zároveň poskytuje pevný základ pro to, aby především politici pochopili, že cirkulární ekonomika nešetří jen zdroje ale také jejím je významným zdrojem důstojných pracovních příležitostí.

Sedmá globální zpráva o životním prostředí (GEO-7), kterou vydává Program OSN pro životní prostředí (UNEP), představuje nejrozsáhlejší vědecké hodnocení stavu planety v historii. Dokument, na němž pracovalo 287 vědců z 82 zemí, nekompromisně ukazuje, proč se svět nebezpečně blíží bodu zlomu – a zároveň dokládá, že existuje jiná, lepší a výnosnější cesta. S podporou dat, ekonomických modelů a mezioborového konsenzu formuluje jasný závěr: transformace je nejen nutná, ale i výhodná, a její přínosy mohou už během několika desetiletí zásadně změnit životy miliard lidí.

GEO-7 je varováním i nabídkou. Varuje, že pokračování dnešního modelu rozvoje – založeného na expanzivní spotřebě, těžbě primárních zdrojů, spalování fosilních paliv, neudržitelném zemědělství a ignorování zhoršujícího se znečištění – vede ke katastrofickým důsledkům, které již dnes stojí svět biliony dolarů ročně. Zároveň však nabízí alternativu: komplexní přeměnu ekonomik, financí, energetiky, potravinových systémů, nakládání s materiály i přístupu k půdě a přírodě, která přináší nejen environmentální stabilitu, ale i obrovský ekonomický růst, nové příležitosti a dramatické zlepšení kvality života lidí na všech kontinentech. Zpráva vysvětluje, že investice do stabilního klimatu, zdravé přírody a světa bez znečištění mohou přinášet ročně biliony dolarů dodatečného globálního HDP, ušetřit miliony životů a vymanit stovky milionů lidí z hladu a chudoby.

Současný vývoj je přitom podle autorů popisován jako neudržitelný. Emise skleníkových plynů rostou od roku 1990 v průměru o 1,5 % ročně a dosáhly v roce 2024 historického maxima. Extrémní počasí způsobené změnou klimatu stojí svět každoročně 143 miliard dolarů, zatímco degradace půdy ohrožuje tři miliardy lidí a každoročně mizí 24 miliard tun úrodné půdy. Miliony druhů jsou na hraně vyhynutí a populace mnoha dalších rychle klesají. Znečištění je největším globálním zdravotním rizikem a ročně si vyžádá devět milionů předčasných úmrtí, přičemž jen ekonomické škody způsobené znečištěním ovzduší dosahují 8,1 bilionu dolarů, tedy více než šesti procent světového HDP.

Pokud svět setrvá u scénáře „Business-as-Usual“, budou následky drtivé. Cíle Pařížské dohody, globální rámec pro biodiverzitu z Kunmingu a Montrealu, ani úsilí o zastavení degradace půdy či zlepšení kvality ovzduší nebudou splněny. Spotřeba materiálových zdrojů vzroste do roku 2050 o 70 %, průměrná globální teplota překročí 1,5 °C již počátkem 30. let a hranici 2 °C ve 40. letech. Tento scénář znamená každoroční ztrátu 4 % světového HDP do poloviny století a až pětinovou ztrátu do roku 2100, přičemž tato čísla nezahrnují dopady zvratných bodů, kolaps ekosystémů ani zdravotní následky.

Rozsáhlé ztráty postihnou zemědělství, dostupnost potravin, města, infrastrukturu i bezpečnost. Produkce odpadu by se téměř zdvojnásobila, znečištěné ovzduší by mělo nadále na svědomí přes osm milionů lidí ročně a svět by se stal de facto toxickou skládkou. Plastový odpad, jehož je dnes již osm miliard tun, by dál narůstal a zvyšoval zdravotní i ekonomické ztráty, které už nyní dosahují 1,5 bilionu dolarů ročně.

GEO-7 však ukazuje, že existuje cesta, která dokáže dramatické škody odvrátit. Vyžaduje však společné úsilí vlád, firem, mezinárodních organizací, občanské společnosti, vědy i původních i místních komunit. Zpráva popisuje dvě transformační trajektorie. Jednu založenou na změnách chování a snížené závislosti na materiální spotřebě, druhou postavenou na technologických inovacích a efektivitě. Obě přinášejí bezpečnější klima, zpomalení ztráty biodiverzity již do roku 2030, úbytek degradované půdy, zlepšení přístupu k vodě, zdravější ekosystémy i stabilnější potravinové systémy.

Náklady na roční investice potřebné k dosažení klimatické neutrality a obnově přírody jsou odhadovány na osm bilionů dolarů ročně do roku 2050, ale přínosy daleko převyšují investice. Od roku 2050 se začínají objevovat zřetelné makroekonomické výnosy, do roku 2070 dosahují dvaceti bilionů dolarů ročně a na konci století až sta bilionů. Z hlediska lidského zdraví by mohlo být do roku 2050 zabráněno devíti milionům předčasných úmrtí, z toho 1,2 milionu už do roku 2030 díky lepší kvalitě ovzduší. Podvýživou by mohlo přestat trpět téměř 200 milionů lidí a extrémní chudobu pak více jak 100 milionů dalších. Třem stům milionů lidí by se zlepšil přístup k bezpečné pitné vodě.

Transformace, kterou GEO-7 předkládá, je komplexní a dotýká se všech společenských systémů. Ekonomika musí přestat hodnotit úspěch pouze optikou HDP a začít měřit bohatství společnosti včetně přírodního kapitálu a zdraví populace. Je třeba přecenit hodnotu statků tak, aby zohledňovala i pozitivní i negativní externality. Patří sem reforma daní, zrušení škodlivých dotací, vytvoření stimulů pro udržitelné investice a masivní zapojení soukromého kapitálu. Materiálová a odpadová ekonomika potřebuje přechod na cirkulární design výrobků, transparentní sledování materiálových toků a férové trhy pro cirkulární produkty a služby. Energetika musí diverzifikovat zdroje, dekarbonizovat výrobu, zvyšovat efektivitu, řídit spotřebu a vytvořit etické dodavatelské řetězce kritických surovin.

Potravinové systémy vyžadují změnu stravy směrem ke zdravějším a planetárně udržitelným variantám, zvýšení odolnosti zemědělství, redukci plýtvání a rychlejší přijetí inovací, včetně alternativních proteinů. A zdravé životní prostředí se neobejde bez masivní obnovy ekosystémů, ochrany biodiverzity, posílení adaptačních strategií a systematické mitigace klimatických rizik. GEO-7 důrazně zdůrazňuje, že řešení musí vznikat společně a zapojením různých aktérů, využitím lokálních a tradičních znalostí a překonáním současných status quo, které brzdí skutečný pokrok.

I když závěry zprávy působí znepokojivě, některé úspěchy ukazují, že globální spolupráce s jasně vymezeným cílem a politickou vůlí může být mimořádně efektivní. Montrealský protokol zastavil rozpad ozonové vrstvy a zabránil půl stupni globálního oteplení do roku 2100. Kvalita ovzduší se výrazně zlepšila v západní Evropě, východní části USA i v Číně – například úmrtí způsobená PM_2.5 klesla v EU mezi lety 2005 a 2020 o 45 %. Úsilí v oblasti obnovy lesů vedlo mezi lety 2011 a 2020 k tomu, že lesy absorbovaly více uhlíku, než vypustily. Do roku 2024 se podařilo rozšířit chráněná území na 17,4 % světové pevniny a vnitrozemských vod. Tyto úspěchy ale zpráva popisuje jako dílčí, izolované a nedostatečné. Změna vyžaduje řádově větší úsilí, propojené politiky a sdílenou vizi budoucnosti.

Zároveň je ale otázkou, zda se svět jako cele zvládne dohodnout, a to i přes tlak politických, ekonomických a geopolitických zájmů. Výsledky z nedávného COP30 ukázaly, že i když se podařilo prosadit některé důležité kroky jako je například návrh na ztrojnásobení financování adaptace pro rozvojové země a zavedení nových mechanismů pro podporu spravedlivé transformační politiky, některé zásadní otázky zůstaly otevřené. Nebylo přijato žádné závazné rozhodnutí o postupném odklonu od fosilních paliv a chybí jasná, závazná mapa pro přechod k udržitelné energetice.

Další informace:

• Global Environment Outlook 7 (ke stažení)

• Executive summary

• Key Messages from the Executive Summary

• Key messages

• GEO-7 Modelling Dashboard

• GEO-7 Official page

Evropský parlament a členské státy dospěly k dohodě, která po měsících vyjednávání přináší jasnější a realističtější rámec pro podniky. Nový kompromis v rámci balíčku Omnibus I výrazně zužuje okruh firem, na které dopadnou povinnosti spojené s reportingem udržitelnosti i se sledováním rizik v dodavatelských řetězcích. EU tím reaguje na dlouhodobou kritiku, že původní návrhy byly příliš ambiciózní, obtížně proveditelné a zvyšovaly by administrativní zátěž bez odpovídajícího přínosu.

Podle nové dohody budou k povinnému zveřejňování údajů o udržitelnosti spadat jen skutečně velké podniky – tedy ty s průměrně více než 1 000 zaměstnanci a obratem nad 450 milionů eur. Stejná logika platí i pro neevropské společnosti, pokud v EU dosahují srovnatelných tržeb. Z podnikatelského sektoru tím odpadá obava, že pravidla dopadnou i na střední firmy, které by náklady na detailní reporting hůře nesly.

Ještě výraznější změnu přináší oblast due diligence. Povinnost aktivně identifikovat a omezovat negativní sociální a environmentální dopady v dodavatelském řetězci budou mít pouze firmy s více než 5 000 zaměstnanci a obratem přes 1,5 miliardy eur. EU tím dává najevo, že chce odpovědnost nastavit tam, kde je skutečný vliv na globální trhy i kapacita tyto procesy řídit, nikoli plošně.

Dohoda současně ruší takzvaný „trickle-down“ efekt, tedy možnost, aby velké firmy automaticky přenášely své povinnosti na malé dodavatele. Ti nově mohou poskytnutí nadstandardních dat odmítnout, což výrazně zjednoduší jejich administrativu. Evropská komise také vytvoří jednotný digitální portál se šablonami, metodikami a všemi povinnými náležitostmi, aby se eliminovala nejednotnost interpretací mezi státy.

Změnou prochází i sankční rámec. Maximální výše pokut bude 3 % celosvětového obratu, tedy méně, než navrhovaly dřívější verze předpisu. Z povinností zároveň mizí i dříve požadovaný plán, podle kterého měly firmy postupně sladit své obchodní modely s Pařížskou dohodou. Podniky tento bod dlouhodobě označovaly za příliš neurčitý, těžko hodnotitelný a prakticky nepoužitelný v každodenním řízení.

Kritici nicméně upozorňují, že zúžením okruhu subjektů může EU oslabit ambice v ochraně lidských práv a životního prostředí. Na druhou stranu nový kompromis přináší jasná, předvídatelná a proveditelná pravidla, která mají šanci skutečně fungovat – což je v regulaci často více hodnotnější, ale nerealistické návrhy.

Na závěr je dobré dodat i to, co bude následovat. Výbor pro právní záležitosti má o předběžné dohodě hlasovat 11. prosince 2025. Pokud ji schválí, půjde text ještě na plénum Evropského parlamentu, které o něm rozhodne během prosincového zasedání ve Štrasburku. Teprve poté bude mít nová podoba pravidel definitivní podobu.

Společnost ALPLA, světový lídr v oblasti vývoje, výroby a recyklace plastových obalů, slaví 70 let od svého založení. Z malého podniku dvou bratrů, který začal v prádelně u Bodamského jezera, se během sedmi desetiletí stal globální hráč s více než 200 závody ve 46 zemích, zaměstnávající přes 24 000 lidí. Svou pobočku má ALPLA i v České republice. V Petrovicích u Benešova ji vede Jan Daňsa, kterému jsme položili několik otázek.

Od kdy působí ALPLA v České republice a jak se jí zde daří?

Na český trh vstoupila ALPLA v roce 1992 a od roku 1995 sídlí v Petrovicích u Benešova. Závody ALPLA zásobují především potravinářský, kosmetický a farmaceutický průmysl, přičemž se zaměřují na udržitelné obalové koncepty, snižování uhlíkové stopy a maximální využití recyklovaných surovin.

ALPLA naplňuje pozici lídra na trhu, zejména v segmentech: Beverage, kde pokrývá zhruba 50 % českého trhu, Household & Home Care, Personal & Beauty Care, Dairy & Milk, Food and Car care. Mezi hlavní klienty společnosti patří Procter & Gamble, Mattoni, Veseta, Maspex, Colgate, Kofola, Heineken a OLMA.

Jakým zázemím ALPLA v Petrovicích disponuje? Co by ve výrobním závodu stálo za zmínku?

Za uplynulých 30 let došlo k rozšíření venkovních i vnitřních prostor o téměř 30 000 m² a k významným investicím do modernizace výroby a logistiky. Laboratoř využívá nejmodernější metrologické zařízení k zajištění nejvyšší kvality vyráběných produktů.

Celková rozloha areálu dnes činí 51 532 m², z toho je 8 739 m² skladových prostor a 5 439 m² výrobních prostor, ve kterých je 22 strojů.

Do sortimentu ALPLA Česká republika aktuálně patří téměř 200 produktů. Za měsíc vyrobíme přes 100 milionů preforem, lahví a víček a spotřebujeme více než 3 000 tun materiálu.

Jaké jsou vaše vize a jaké kroky zaměřené na udržitelnost realizujete?

Dnes ALPLA kombinuje vývoj, výrobu i recyklaci v jednom systému a do roku 2030 má za cíl vyrábět 100% recyklovatelné obaly. Disponuje sedmi vývojovými centry a čtyřmi designovými studii, kde vznikají moderní recyklovatelné obaly pro zákazníky po celém světě.

Společnost ALPLA dlouhodobě prosazuje koncept cirkulární ekonomiky a věří, že plast – pokud se s ním zachází správně – může být udržitelným materiálem budoucnosti. Proto společnost v České republice před čtyřmi lety vytvořila iniciativu Replastuj, jejímž cílem je edukovat veřejnost a ukazovat, že recyklovatelné plasty mají v moderní ekonomice své nezastupitelné místo.

Kromě osvěty a komunikační kampaně pořádá také soutěže pro školy, podílí se na přípravě metodologických materiálů pro výuku EVVO nebo provozuje putovní výstavu s názvem „Plasty jako dobrý sluha, ale zlý pán“.

Na jaké další dlouhodobé cíle v oblasti udržitelnosti se zaměřujete a jaké významné ocenění jste v této souvislosti získali?

Do roku 2030 chce ALPLA kromě 100% recyklovatelných obalů také zdvojnásobit kapacitu recyklačních závodů, snížit svou uhlíkovou stopu o 30 % a dále rozšiřovat spolupráci s partnery v oblasti udržitelných obalových řešení.

Že své poslání plníme zodpovědně, lze vidět například i na ocenění EcoVadis, ve kterém jsme v roce 2025 opět získali zlaté ocenění a dosáhli ještě lepších výsledků ve srovnání s předchozími lety. Je to pro nás velmi cenné a u globálních korporací, včetně našich partnerů, to má velkou váhu. Díky své jasné a komplexní metodologii je pro nás i naše zákazníky toto hodnocení preferovanou volbou. Zároveň očekáváme, že se těmito standardy budou řídit i naši dodavatelé.

O společnosti ALPLA

Historie společnosti ALPLA začala v roce 1955, kdy bratři Alwin a Helmuth Lehnerovi vyráběli první plastové lahve v prádelně svých rodičů. Od té doby ALPLA přinesla řadu zásadních inovací. Zásadní byl rok 1958, kdy vyvinuli vlastní stroj Alplamat, který urychlil a zefektivnil výrobu plastových obalů. V roce 1985 pak vznikla dvoustupňová PET lahev, dále se stávali průkopníky v používání recyklovaných plastů (PCR). V posledních letech probíhá významná investice do bioplastů, kompostovatelných kapslí na kávu či papírových lahví.

Svět stojí na křižovatce. Produkce plastů stoupá tak rychle, že by do roku 2040 mohla výroba přesáhnout 680 milionů tun ročně, což je téměř dvojnásobek dnešních 450 milionů. Současné systémy odpadového hospodářství nestíhají a miliony tun plastů končí v přírodě, v oceánech a v lidských tělech. Nová komplexní zpráva „Breaking the Plastic Wave 2025“, vzniklá za účasti vědců z Imperial College London a Oxfordské univerzity, však přináší nečekaně optimistické poselství: pokud vlády, podniky a občané do roku 2040 koordinují rozsáhlé systémy opětovného použití, vratných obalů a přehodnotí samotnou výrobu plastů, mohlo by být až 97 % plastového znečištění odstraněno. Nebude to jednoduché, ale je to reálná cesta k obratu, který může změnit materiálový základ naší civilizace.

Světová výroba plastů se zakládá na fosilních palivech a každoročně přináší do životního prostředí přibližně 66 milionů tun plastového odpadu pouze z obalového sektoru. Během následujících patnácti let by bez okamžité změny tento objem mohl více než ztrojnásobit, a to na téměř 280 milionů tun ročně. Udržitelný obrat si tak nemůžeme dovolit odkládat. Přechod od lineárního modelu „vyrobit – použít – zahodit“ k systémům „opakovaného použití – návratu – minimalizace“ je klíčem k obrácení plastové krize. 

Podle analýzy mohou mechanizmy jako systémy vratných záloh (deposit-return schemes), opětovné plnění obalů v obchodech a kavárnách, zavádění více použitelných obalů a cílené snižování produkce plastů drasticky zredukovat objem odpadu. To zahrnuje zavedení nových obchodních modelů, kdy spotřebitel přinese svoji vlastní nádobu, místo aby zakoupil jednorázovou verzi. Tyto změny by vedly nejen ke snížení odpadu, ale také úspoře veřejných prostředků – globální náklady na sběr a likvidaci plastů by se mohly do roku 2040 snížit o odhadovaných 19 miliard dolarů ročně.

Zásadní význam má i regulace samotné výroby. Při současném trendu by se výroba plastů do roku 2040 zvýšila o více než polovinu, což výrazně převýší možnosti systémů odpadového hospodářství a recyklace. Zpráva proto navrhuje kombinaci opatření: kromě podpory modelů opětovného použití a vratných obalů doporučuje omezení či zákaz některých polymerů, přechod na alternativní materiály, jako jsou papír, karton, sklo a kov, a celosvětovou koordinaci těchto kroků. Přijetí těchto opatření by mohlo snížit globální skleníkové emise spojené s plasty až o 38 % a zdravotní dopady spojené s plastovou expozicí o více než polovinu. Pro plasty, které nejsou zcela eliminovány, je důležitá jejich konstrukce tak, aby byly jednodušeji recyklovatelné a mohly být součástí uzavřeného materiálového cyklu.

Je však nutné připomenout, že plasty nejsou jen problémem odpadu. Obsahují více než 16 000 přidaných chemikálií, které mohou způsobovat hormonální poruchy, ovlivňovat vývoj dětí a zvyšovat riziko chronických onemocnění. Jejich přítomnost v potravinovém řetězci a v prostředí je již prokázána. Změna modelu oběhového hospodářství by tak přinesla přímé zdravotní výhody obyvatelstva a snížila tlak na veřejné zdravotní systémy.

Klíčovým aspektem úspěchu je politická vůle a koordinace na globální úrovni. Realizace systémů opětovného použití a vratných obalů vyžaduje nejen legislativní rámce, ale i ekonomické pobídky, investice do inovací a změnu spotřebitelského chování. Musí být zároveň zajištěno, aby změny nezatěžovaly nepřiměřeně nižší socioekonomické skupiny, a aby přechod probíhal spravedlivě. Vhodně navržené politiky mohou podpořit vznik nových pracovních míst, snížit náklady na sběr a recyklaci a přispět ke stabilizaci materiálových toků v rámci oběhového hospodářství.

Výzva, kterou před námi tato zpráva klade, je jasná. Nejzásadnější rozhodnutí ohledně plastů musejí padnout v nadcházející dekádě. Pokud se podaří zavést efektivní systémy opětovného použití, podpořené regulačními rámci a změnou výrobních modelů, existuje reálná šance, že naše generace nebude jen svědkem rostoucí plastové zátěže, ale zároveň půjde do dějin jako ta, která plastovou krizi zastavila. Plastový problém tedy není nevyhnutelný osud – je to výzva k přetvoření našeho materiálového světa směrem k oběhové ekonomice, která si dovede představit svět s minimálním odpadem.

Otázka „kam s gipsem“, nebo spíše „kam s odhadem několika set tisíc tun stavebního odpadu ročně“ je v Německu akutní. Podle statistik německých úřadů připadá na stavby, rekonstrukce a demolice každoročně více než 200 milionů tun odpadu. To tvoří více než polovinu všech odpadů generovaných v zemi. Gipsový odpad (ze sádrokartonů, omítek, lehkých konstrukcí) tvoří sám o sobě jen zlomek tohoto objemu, ale z hlediska materiálové bilance i environmentálních rizik má zvláštní postavení: je relativně lehký, objemově výrazný, recyklovatelný a zároveň v praxi špatně sledovatelný.

Podle dokumentace, shromážděné v rámci vyšetřování, existuje jasně fungující síť přeshraničních převodů: jedna bavorská firma koordinuje sběr gipsového a stavebního odpadu v Německu, ten je pak údajně exportován do České republiky, kde dále převážejí zásilky subjektu vedeného jako firmu českého podnikatele. Podle záznamů inspekčních orgánů se tato firma na černém seznamu objevovala již dříve kvůli podezření z nelegální likvidace odpadu. Metoda je přitom, jak popisují autoři reportáže, zarážející svou promyšleností.

Na papíře je materiál deklarován jako „recyklovatelný“, tedy aby splnil formální nároky německých zákonů o odpadech. Skutečně však končí v lomech a pískovnách, kde je zasypán jiným materiálem nebo jednoduše zakryt. Inspektoři z české strany při jedné kontrole zjistili, že v opuštěném lomu bylo skládáno více než 6 000 tun gipsového odpadu spolu s betonem, cihlami, střešními taškami a keramickými sutěmi. Další záznamy hovoří v krátkém období o desítkách tisíc tun stavebního odpadu, včetně více než 125 000 tun čistě gipsových materiálů, dovezených z Německa.

Pokuty, které byly uvaleny ze strany českých inspekčních orgánů, jsou směšné v poměru k objemu materiálu: jednorázově několik tisíc eur, zatímco hodnota ilegálního obchodu a ušetřených nákladů na likvidaci jde do statisíců eur. Firma z Bavorska, která údajně organizovala export, podle zjištění CORRECTIV.Europe zůstává bez postihu.

Proč je právě gipsový odpad výhodný pro takovéto „podpovrchové“ pohřbívání? Gips (síran vápenatý) je běžný stavební materiál. Najdeme ho ve sádrokartonech, pórobetonových tvárnicích, omítkách, stucích či jako příměs v malt. V normálních podmínkách lze jeho recyklaci technicky zvládnout. Ovšem pokud je gips smíchán s jiným stavebním odpadem (beton, cihly, keramika, izolace), recyklace se stává ekonomicky méně výhodnou, třídění je náročné a často se proto provádí samo jen formálně. V takovémto „znehodnoceném“ směsném odpadu recyklace prakticky nemožná.

K tomu se přidává další tlak. V mnoha německých regionech je kapacita legálních skládek a recyklačních zařízení omezená. Některé odhady ukazují, že téměř polovina současných skládek bude do roku 2032 plně obsazena. To zvyšuje tlak na snížení nákladů a v tomto kontextu se ilegální převody do levnějších lokalit za hranicemi představují pro některé podnikatele atraktivní řešení.

Výsledkem je systém, který přestože na papíře splňuje minimum formálních náležitostí, v praxi produkuje environmentální a materiálový rizik. Zakopané hory gipsového a stavebního odpadu v lomech se mohou stát dlouhodobou ekologickou zátěží. Vlhkost, srážky a chemické reakce mohou splachovat sulfáty a další látky do podzemních i povrchových vod. To nejen narušuje kvalitu vody, ale komplikuje i půdní a hydrogeologické podmínky v dotčených oblastech.

Z povahy sledovaných procesů vyplývá, že problém nekončí u jedné či dvou „šedých“ firem. Síť je rozsáhlá, přenosy jsou masivní, a díky roztříštěné, nekonsolidované evidenci odpadových toků v různých státech je obtížné vystopovat celkový rozsah a klíčové uzly obchodu. Regulace existují. Zákony a směrnice jasně stanovují, že stavební odpad by měl být co nejrychleji recyklován nebo bezpečně likvidován. Praxe však ukazuje, že pokud ekonomická motivace převyšuje environmentální odpovědnost, může formální plnění dokumentačních požadavků nahrazovat skutečný recyklační proces.

Tento stav má závažné důsledky i pro férovou konkurenci v recyklačním sektoru. Legálně fungující provozovatelé recyklačních linek, kteří materiál třídí, čistí a zajišťují bezpečnou likvidaci zbytků, čelí nekalé soutěži. Subjekty, které neprocházejí reálným recyklačním procesem, mohou materiál deklarovat jako recyklovatelný a současně jej převést přes hranice za nižší náklady, čímž uměle snižují cenu služby a podbízejí legální operátory. Jeden německý recyklační podnik anonymně sdělil organizaci CORRECTIV.Europe, že tato forma „levné likvidace“ destabilizuje celý recyklační sektor a podkopává investice do technologicky a environmentálně bezpečných procesů.

Z tohoto vyplývá zásadní varování pro Českou republiku a obecně pro státy, které přijímají přeprodávaný stavební odpad. Bez důsledného dohledu nad přeshraničními toky materiálů, bez transparentních odpadových dokladů, bez jednotné a spolehlivé evidence a zejména bez pravidelných auditů a fyzických kontrol v terénu hrozí, že se do krajiny dostanou velké objemy materiálů určených k recyklaci, které ve skutečnosti nejsou zpracovány, ale jen uskladněny nebo zakryty v terénu.

Problém však přesahuje hranice přijímajících států. Exportující země, v tomto případě Německo, se zbavuje odpadu místo jeho řádného zpracování v autorizovaných zařízeních, což snižuje tlak na rozvoj recyklačních kapacit a přeměňuje recyklaci z dlouhodobě udržitelného materiálového procesu na formální administrativní záležitost bez skutečného environmentálního efektu.

K řešení je nezbytné přijmout několik opatření. Je třeba zavést systematický evropský dohled nad toky stavebního odpadu, zajistit fungující a transparentní registry exportu a importu materiálů, zavést povinnost ověřovat skutečný osud odpadu, tedy zda skutečně prošel recyklačním procesem, a uplatňovat přísné sankce, které zamezí převodům odpadu motivovaným pouze finanční úsporou namísto recyklace.

Výzva k odpovědnosti platí pro všechny subjekty: pro podniky, pro státní instituce i pro společnost jako celek. Materiál, jako jsou gipsové desky deklarované jako recyklované, nemusí skutečně projít recyklačním procesem. Pokud se takové materiály místo zpracování jen ukládají v terénu, představují dlouhodobou environmentální zátěž, která může ovlivňovat kvalitu půdy a vody po desítky let.