Elektřiny můžeme mít v průběhu roku dostatek ale přesto se během několika zimních dnů můžeme dostat do kritické situace. Nová studie publikovaná v časopise Nature Sustainability ukazuje, že při souběhu nízké výroby větrných a solárních elektráren s vysokou spotřebou může v evropské soustavě vzniknout značný nedostatek výkonu. Řešením přitom nemusí být další tisíce hodin provozu běžných elektráren, ale především dostatečná kapacita zdrojů, které většinu roku téměř stojí a nastupují až ve chvíli největší nouze.

Evropská energetika se může dostat do paradoxní situace. Solární a větrné elektrárny budou během roku vyrábět obrovské množství elektřiny, baterie budou pomáhat vyrovnávat denní výkyvy a propojené evropské sítě umožní přelévat elektřinu mezi jednotlivými oblastmi. Přesto může přijít několik zimních dnů, kdy bude elektřiny najednou velmi málo.

Studie Aleksandera Grochowicze, Hannah C. Bloomfield a Marty Victoria, publikovaná v červenci 2026 v časopise Nature Sustainability, ukazuje, že právě krátké epizody mimořádného zatížení mohou být pro budoucí evropskou soustavu jedním z největších problémů. Autoři prozkoumali 80 let evropského počasí, od roku 1941 do roku 2021, a sledovali, co by jednotlivé meteorologické podmínky znamenaly pro evropskou bezemisní elektroenergetiku.

Výzkumníci přitom nepoužili jednoduchý model založený na průměrné výrobě. Evropskou elektroenergetickou soustavu simulovali pomocí otevřeného modelu PyPSA-Eur v hodinovém rozlišení, který rozděluje evropskou přenosovou síť do 90 modelových oblastí.Do výpočtů vložili skutečná historická meteorologická data ERA5 a sledovali výrobu z obnovitelných zdrojů i spotřebu elektřiny závislou na teplotě. Celý výpočetní experiment byl natolik náročný, že pro zpracování 80 let dat bylo zapotřebí přibližně 60 GB operační paměti a jeden běh modelu zabral přibližně 240 hodin výpočetního času na vysoce výkonném počítači.

Když se chlad potká s bezvětřím

Výsledek ukazuje, že největší problém nevzniká jednoduše tehdy, když nefouká nebo když nesvítí slunce. Kritická situace nastává především při jejich kombinaci s nízkými teplotami a zvýšenou spotřebou elektřiny. Typicky jde o zimní období od listopadu do února, kdy je přirozeně málo slunečního záření. Pokud se k tomu přidá rozsáhlejší oblast slabého větru, výroba z větrných elektráren prudce klesne právě ve chvíli, kdy domácnosti a průmysl potřebují více elektřiny.

Autoři pro takové situace používají označení „system defining events“, tedy události, které výrazně určují potřebnou podobu celé energetické soustavy. V jejich modelu tvořily přibližně jedno procento všech sledovaných hodin. Na první pohled to není mnoho. Jenže podobná událost se objevovala v průměru každý druhý rok. Během životnosti energetických zařízení by tedy takových situací mohla nastat celá řada.

Ještě důležitější je jejich délka. Kritické epizody mohly trvat od jediného dne až přibližně deset dnů, průměrně zhruba týden. Nejde tedy pouze o několik hodin, které lze snadno překlenout bateriemi. V některých případech musí energetický systém zvládnout několikadenní období, během něhož je současně vysoká spotřeba a nízká výroba z obnovitelných zdrojů.

Největší problém ukazuje větrná energetika. Za běžných podmínek může pokrývat přibližně polovinu evropské výroby elektřiny, během kritických událostí však její podíl může spadnout na pouhých 15 až 30 procent. Výpadek přichází právě ve chvíli, kdy je soustava nejvíce zatížená a kdy potřebuje každý dostupný megawatt.

Výzva o velikosti stovek jaderných bloků

Situaci navíc zhoršuje teplota. Když přijde chladné počasí, spotřeba elektřiny roste, zatímco výroba z větru a slunce může současně klesat. Výzkumníci proto sledovali, jak velkou část poptávky musí v takových chvílích pokrýt ostatní zdroje. V nejhorších situacích dosahovalo toto čisté zatížení až 540 GW, zatímco celková spotřeba evropské soustavy v modelu nepřekračovala 700 GW. Pro představu stačí pohled do české energetiky. Jaderná elektrárna Temelín má instalovaný výkon zhruba 2,1 GW a uhelná elektrárna Počerady 1 GW. Výkon 540 GW by tedy odpovídal přibližně 250 Temelínům nebo 540 elektrárnám o velikosti Počerad.

Právě tady se dostáváme k otázce flexibility. Evropská soustava už disponuje značným množstvím zdrojů, které lze podle potřeby regulovat. V modelu měly jaderné, vodní, přečerpávací a biomasové elektrárny dohromady přibližně 300 GW. Ani tato kapacita však podle studie nedokázala pokrýt přibližně 1 000 hodin s nejvyšším zatížením.

Další vrstvu představují baterie. Model počítal podle konkrétního meteorologického roku s přibližně 100 až 230 GW bateriového výkonu. V nejvytíženějších okamžicích dokázaly dodat až 190 GW. To je obrovská kapacita, která může velmi dobře pomáhat při večerních špičkách nebo krátkých výpadcích. Jakmile ale nedostatek větru a slunce trvá několik dnů, baterie narážejí na svůj hlavní limit. Nejde už jen o to, jak rychle dokážou elektřinu dodat, ale kolik energie mají vůbec k dispozici.

Energetické rezervy, které většinu roku stojí

Studie proto rozlišuje mezi běžným vyrovnáváním soustavy a skutečnou zálohou pro nejhorší situace. Zhruba 100 až 150 hodin představuje přibližně jedno procento roku, během něhož běžné regulovatelné zdroje a baterie podle modelu nestačí pokrýt potřeby soustavy. Právě pro tuto malou část roku je proto nutné počítat s dalšími zdroji výkonu.

V modelu tuto úlohu převzaly palivové články zásobované vodíkem. Jejich úkolem není vyrábět elektřinu každý den. Mají být připravené na několik nejhorších dnů v roce a nastoupit teprve tehdy, když ostatní možnosti nestačí. Tomu odpovídá i jejich velmi nízké využití. Při plném výkonu pracovaly méně než 50 až 100 hodin ročně a průměrný koeficient využití byl pouze kolem čtyř procent. Přesto právě tyto zdroje mohou v kritickém okamžiku rozhodnout o tom, zda bude mít soustava dostatek výkonu.

Potřebná velikost záložních zdrojů se navíc rok od roku výrazně liší. V některých sledovaných letech nebyla dodatečná kapacita téměř potřeba, v jiných už šlo o desítky gigawattů. Nejvyšší požadavek model zaznamenal během zimy 1965 až 1966, kdy dosáhl až 77 GW. Pro představu, takový výkon odpovídá přibližně 37 blokům jaderné elektrárny Temelín nebo 77 elektrárnám o výkonu 1 GW.

Ekonomický paradox moderní energetiky

A právě tady se technický problém mění v problém ekonomický. Elektrárna určená pro krizové situace může být pro fungování celé soustavy nesmírně důležitá, přesto může většinu roku stát. Investor přitom musí zaplatit její výstavbu, údržbu, připojení k síti, personál i palivo bez jistoty, že ji během daného roku vůbec významně využije.

V běžné elektrárně se investice postupně vracejí prodejem elektřiny. U záložního zdroje je situace úplně jiná. Jeho hodnota spočívá především v tom, že je připravený zasáhnout ve chvíli, kdy ostatní zdroje nestačí. Pokud taková situace během roku nenastane, elektrárna téměř nevyrábí. Když ale přijde mimořádně nepříznivé počasí, může být její výkon najednou klíčový.

Právě rozdíly mezi jednotlivými roky představují pro investory značné riziko. Jeden rok může přinést několik kritických epizod a s nimi vysoké využití záložních zdrojů, zatímco jiný rok může být z tohoto pohledu téměř bezproblémový. Elektrárna však musí zůstat připravena v obou případech.

Pozoruhodný je také podíl kritických období na celkových nákladech systému. Přibližně třetina ročních nákladů na elektřinu v modelu připadala na hodiny, které výzkumníci označili jako systémově kritické. Neznamená to, že by elektřina byla třetinu roku drahá. Náklady se naopak soustředily do relativně krátkých období, kdy se soustava dostala do mimořádně náročné situace.

To ukazuje jeden z největších paradoxů budoucí energetiky. Levná elektřina z větru a slunce může pokrývat velkou část běžné spotřeby, ale současně vzniká potřeba drahé rezervy pro několik nejhorších dnů v roce. Energetický systém tak nebude platit pouze za samotnou výrobu elektřiny. Bude muset platit také za jistotu, že v okamžiku nouze bude k dispozici dostatečný výkon.

Hledání optimální technologické směsi

Vodíkové palivové články, které studie používá jako modelovou technologii, přitom rozhodně nejsou jedinou možností. Stejnou úlohu mohou podle autorů plnit další regulovatelné zdroje schopné rychle dodat elektřinu v okamžiku, kdy výroba z větru a slunce prudce klesne. Patřit mezi ně mohou plynové elektrárny, turbíny spalující vodík, biomasa, kombinovaná výroba elektřiny a tepla nebo zdroje vybavené zachycováním a ukládáním oxidu uhličitého.

Zajímavý výsledek přineslo modelování plynových elektráren. Výzkumníci zkoumali také variantu, v níž by při 99procentním snížení emisí oproti roku 1990 zůstaly v systému dostupné současné plynové kapacity. V takovém případě dokázaly plynové elektrárny vodíkové palivové články z hlediska potřebného záložního výkonu nahradit. Ekonomika jejich provozu však byla problematická. Během žádného z 80 sledovaných let nebylo možné jejich kapitálové náklady pokrýt pouze z provozu v roli záložního zdroje.

To je důležitý závěr, protože ukazuje, že problém nelze vyřešit prostým rozhodnutím ponechat několik elektráren v rezervě. Pokud mají být dostupné i za deset, dvacet nebo třicet let, musí být zajištěny peníze na jejich údržbu a provoz. Energetický trh proto musí nějakým způsobem ocenit nejen vyrobenou megawatthodinu, ale také samotnou připravenost výkonu.

Jednou z možností jsou kapacitní mechanismy nebo strategické rezervy. Elektrárna by v takovém systému dostávala příjem nejen za elektřinu, kterou skutečně vyrobí, ale také za to, že udržuje svůj výkon připravený pro případ mimořádné situace. Právě takový mechanismus může být důležitý u zdrojů, které jsou během běžného roku téměř nevyužité, ale v několika kritických hodinách mohou zabránit nedostatku elektřiny.

Počasí nezná státní hranice

Problém navíc nekončí na hranicích jednotlivých států. Evropská elektrizační soustava je silně propojená a právě propojení umožňuje za běžných podmínek využívat elektřinu tam, kde je jí aktuálně dostatek. Pokud například v jedné oblasti nefouká, může pomoci výroba z jiné části kontinentu.

Jenže počasí nezná hranice. Rozsáhlejší meteorologická situace může současně zasáhnout velkou část Evropy. V takovém okamžiku už nemusí být v sousedních zemích dostatek přebytečné elektřiny, kterou by bylo možné poslat tam, kde chybí. Přenosové sítě proto představují důležitou součást řešení, samy však nemohou nahradit dostatečnou výrobní rezervu.

Studie v historických datech identifikovala celkem 41 významných událostí, které měly na evropskou energetickou soustavu mimořádný dopad. Lišily se délkou i intenzitou. Některé byly krátké a vyznačovaly se velmi vysokým nedostatkem výkonu, jiné trvaly několik dnů a problémem se stalo především množství energie, které bylo nutné průběžně dodávat. V některých případech navíc přišla další náročná epizoda krátce po první, takže systém neměl dostatek času na obnovení zásob.

Za nejextrémnější případ studie označuje leden 1966. Tehdy se současně spojila vysoká čistá zátěž s velmi nízkou výrobou větrných elektráren a vysokou potřebou záložního výkonu. Právě tato kombinace je pro budoucí energetiku nejnebezpečnější. Nestačí totiž, aby byl problém pouze na straně výroby nebo spotřeby. Kritická situace vzniká ve chvíli, kdy se oba faktory potkají ve stejný okamžik.

Zajímavé je, že nejhorší krátkodobá událost se neodehrála v roce, který by byl zároveň nejhorší z hlediska celkové energetické bilance. Mezi dlouhodobě náročné zimy patřily například roky 1941 až 1942, 1962 až 1963 nebo 1984 až 1985, zatímco z hlediska krátkodobého extrému vyšla nejhůře právě zima 1965 až 1966. To je důležitý rozdíl. Rok může být v celkovém součtu problematický, aniž by obsahoval nejnebezpečnější jednotlivé hodiny.

Spolehlivost vyžaduje vrstvenou obranu

Právě proto podle autorů nestačí hodnotit budoucí energetickou soustavu pouze podle průměrného roku nebo celkové roční bilance. Takový výpočet může vypadat velmi dobře a přesto přehlédnout několik hodin, během nichž bude výkonu zoufale málo. Plánování proto musí počítat také s extrémními meteorologickými situacemi a testovat, co se stane v nejhorších hodinách a dnech.

Významnou roli v takovém systému budou mít baterie, jejich úloha však bude jiná než u dlouhodobé zálohy. Baterie jsou ideální pro přesouvání elektřiny v čase. Přes den mohou ukládat přebytečnou solární výrobu a večer ji vrátit do sítě. Mohou také velmi rychle reagovat na náhlé změny výkonu a pomoci překlenout krátkodobý nedostatek. Pokud však přijde několik dnů s minimální výrobou z větru a současně nízkou zimní výrobou ze slunce, situace se mění. Baterie mohou dodat vysoký výkon, ale pouze po omezenou dobu.

Budoucí evropská energetika tak bude pravděpodobně potřebovat několik navzájem propojených vrstev. Větrné a solární elektrárny zajistí velkou část běžné výroby, baterie pomohou vyrovnávat krátkodobé výkyvy, vodní a přečerpávací elektrárny poskytnou další flexibilitu a přenosové sítě umožní využívat přebytky z různých částí kontinentu. Nad tím vším však bude muset existovat ještě poslední bezpečnostní vrstva pro chvíle, kdy všechny ostatní možnosti narazí na své limity.

Právě tato poslední vrstva bude ekonomicky nejsložitější. Čím méně hodin za rok záložní elektrárna pracuje, tím obtížnější je pokrýt její náklady běžným prodejem elektřiny. Zároveň ale platí, že čím větší bude podíl větrné a solární energetiky, tím významnější bude schopnost soustavy zvládnout období, kdy jejich výroba současně prudce klesne.

Studie proto není argumentem proti větrné nebo solární energetice. Ukazuje především, co všechno musí stát kolem nich, aby se na ně evropská energetika mohla dlouhodobě spolehnout. Nestačí vybudovat obrovské množství zdrojů, které dokážou vyrábět levnou elektřinu za příznivého počasí. Stejně důležité je zajistit dostatek výkonu pro chvíli, kdy nefouká, slunce téměř nevyrábí a spotřeba naopak roste.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Vyšší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře jsou jedním z hlavních faktorů současné klimatické změny. Nová studie publikovaná v časopise Nature však přináší překvapivé zjištění. Některé tropické a subtropické trávy totiž v sušších podmínkách při vyšší koncentraci CO₂ nejen lépe hospodaří s vodou, ale také vytvářejí více biomasy. Výzkum založený na 70 experimentálních studiích a 32 letech pozorování africké savany ukazuje, že rostoucí množství CO₂ může podporovat růst trav právě tam, kde je vody nejméně.

Oxid uhličitý je dnes především symbolem oteplování planety. Jeho rostoucí koncentrace v atmosféře přispívá k zesilování skleníkového efektu a společně s dalšími faktory ovlivňuje teplotu, srážky a dostupnost vody. Rostliny však CO₂ současně potřebují jako základní surovinu pro fotosyntézu. Právě tato dvojí role vytváří jeden z nejzajímavějších paradoxů současné ekologie. Látka, která zvyšuje klimatické riziko, může současně za určitých podmínek přímo pomáhat některým rostlinám růst.

Nová práce Kimberley J. Simpson a jejích kolegů publikovaná 19. srpna 2026 v časopise Nature se zaměřila na trávy s fotosyntetickým metabolismem C₄, které jsou typické pro rozsáhlé tropické a subtropické savany. Tyto ekosystémy mají mimořádný význam pro fungování pozemské biosféry a podle autorů studie se podílejí přibližně 30 procenty na celkové primární produkci souše. Přesto dosud nebylo dostatečně jasné, jak jejich travní vegetace dlouhodobě reaguje na rostoucí koncentraci CO₂ v atmosféře.

Biologické limity fotosyntézy typu C₄

Důvodem byla především samotná biologie C₄ rostlin. Jejich fotosyntetický mechanismus je totiž přizpůsoben prostředí s vysokými teplotami a intenzivním slunečním zářením a dokáže koncentrovat CO₂ v místech, kde probíhá fotosyntéza. Z tohoto důvodu se dlouho předpokládalo, že další zvyšování koncentrace CO₂ už pro C4 trávy nebude představovat významnou výhodu. Zvláště u intenzivně šlechtěných zemědělských plodin se totiž tento efekt za dobrého zásobení vodou ukazuje jako malý nebo zanedbatelný. U volně rostoucích trav v přirozených savanách je však situace podstatně složitější.

Výzkumníci proto spojili několik nezávislých zdrojů informací. Nejprve provedli rozsáhlou metaanalýzu 70 experimentálních studií, které sledovaly reakci divoce rostoucích C₄ trav na zvýšenou koncentraci CO₂. Soubor zahrnoval 82 druhů trav a stovky jednotlivých porovnání rostlin vystavených běžné a zvýšené koncentraci CO₂. Výsledky ukázaly, že zvýšené množství CO₂ podporovalo tvorbu nadzemní biomasy především tehdy, když rostliny současně trpěly nedostatkem vody. A právě zde se skrývá nejzajímavější část celého objevu.

Strategie efektivního uzavírání průduchů

Vyšší koncentrace CO₂ totiž nemusí rostlině pomáhat pouze tím, že jí poskytne více suroviny pro fotosyntézu. Zásadní je také způsob, jakým rostlina zachází s vodou. Při vyšší koncentraci CO₂ mohou rostliny omezovat otevírání průduchů na listech. Průduchy jsou drobné póry, kterými rostlina přijímá CO₂, zároveň však přes ně uniká voda v podobě vodní páry. Když se jejich otevření omezí, rostlina může snížit ztráty vody a efektivněji využívat zásobu, kterou má k dispozici.

Za dostatku vody nemusí mít tento mechanismus velký význam. V okamžiku, kdy se půda začne vysušovat, se však situace mění. Každá ušetřená část vody může prodloužit dobu, po kterou rostlina dokáže aktivně fotosyntetizovat a vytvářet novou biomasu. Studie proto ukazuje, že přínos vyšší koncentrace CO₂ byl u sledovaných C₄ trav výraznější právě za vodního omezení.

Výzkumníci tento mechanismus podpořili také sledováním vodního režimu rostlin. Experimenty ukázaly, že při zvýšené koncentraci CO₂ se mění hospodaření trav s vodou a zlepšuje se jejich vodní stav. Autoři proto předpokládají, že pozorovaný nárůst produkce není způsoben pouze přímým zvýšením rychlosti fotosyntézy, ale především tím, že rostliny dokážou lépe hospodařit s omezeným množstvím vody. Díky tomu mohou pokračovat v růstu déle po dešťových událostech a částečně prodloužit období aktivního růstu i do sušší části roku.

Tři desetiletí sledování jihoafrické krajiny

Teorie by však sama o sobě nestačila. Proto vědci hledali důkaz také přímo v krajině. Využili mimořádně cennou 32letou časovou řadu z Krugerova národního parku v Jihoafrické republice. V tamní savaně sledovali produkci travní biomasy na 533 plochách a mohli tak porovnat vývoj vegetace v období, kdy atmosférická koncentrace CO₂ výrazně vzrostla.

Výsledek byl pozoruhodný. Produkce trav se během sledovaných tří desetiletí zvýšila. Po zohlednění dalších faktorů vědci odhadli, že v prvním roce po požáru vzrostla průměrná produkce biomasy o 75,1 gramu na metr čtvereční, což odpovídá přibližně 28% zvýšení roční produkce trav. Autoři zároveň odhadli, že růst koncentrace CO₂ mohl vysvětlit přibližně 75,1 gramu uhlíku na metr čtvereční, respektive 0,37 tuny uhlíku na hektar roční produkce.

Zvlášť zajímavé bylo srovnání sušších a vlhčích částí savany. Absolutní přírůstek biomasy byl podle analýzy podobný, ale relativní odezva na rostoucí koncentraci CO₂ byla výraznější v sušších oblastech. Jinými slovy, právě tam, kde rostliny čelí většímu nedostatku vody, se výhoda vyšší koncentrace CO₂ pro travní vegetaci projevovala silněji.

Prověřování alternativních klimatických vlivů

Výzkumníci současně prověřovali, zda za růstem trav nemohly stát jiné faktory. Dlouhodobé záznamy například neukázaly celkový trend v množství ročních srážek ani v počtu dešťových událostí. Teplota však během sledovaného období rostla. Přesto kombinace experimentů, terénních pozorování a statistických analýz podle autorů nejlépe odpovídá vysvětlení, že významnou část dlouhodobého růstu produkce trav lze spojovat právě s rostoucí koncentrací CO₂.

Zajímavý je také detail týkající se samotných srážek. V Krugerově národním parku nebylo více travní biomasy nutně spojeno s větším počtem dešťových událostí. Naopak méně dešťových událostí bylo někdy spojeno s větší produkcí trávy, protože při stejném celkovém množství srážek připadalo více vody na jednu událost. Rostliny tak mohly získat větší jednorázovou zásobu vody, kterou následně využívaly během delšího období.

Studie tím zároveň upozorňuje, že vztah mezi suchem a produktivitou vegetace není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Nedostatek vody je bezpochyby významným omezením růstu a stále častější a intenzivnější sucha představují pro ekosystémy vážné riziko. Současný výzkum globálního sucha například ukazuje, že rostoucí atmosférická výparná poptávka, tedy množství vody, které atmosféra za daných podmínek dokáže z vegetace a povrchu odebírat, významně přispívá k růstu intenzity sucha.

Komplexní ekosystémová rovnováha

Nová studie proto rozhodně neříká, že více CO₂ je pro přírodu jednoduše dobrá zpráva. Ukazuje něco mnohem zajímavějšího. Ekosystémy mohou na rostoucí koncentraci skleníkového plynu reagovat způsobem, který se liší podle dostupnosti vody, typu rostlin, teploty a dalších podmínek prostředí. Stejný faktor může současně přispívat k oteplování klimatu a některým rostlinám zlepšovat schopnost hospodařit s vodou.

Důsledky mohou být značné také pro samotné fungování savan. Více travní biomasy znamená více potravy pro býložravce, více organického materiálu a také více paliva pro požáry. Právě požáry představují jeden z důležitých mechanismů, který může další vývoj savan ovlivňovat. Pokud je množství dostupného paliva jedním z hlavních omezení požární aktivity, více trávy může znamenat také větší rozsah požárů. Terénní data z Krugerova národního parku skutečně naznačila dlouhodobý nárůst výskytu požárů související s rostoucím množstvím travní biomasy, tento trend však byl poměrně malý a statisticky slabý.

Ještě komplikovanější je otázka uhlíku. Na první pohled by se mohlo zdát, že více trávy automaticky znamená více uhlíku uloženého v ekosystému. Jenže nadzemní biomasa savan je vystavena požárům a intenzivnímu spásání. Dlouhodobější ukládání uhlíku proto často probíhá především v půdě a kořenových systémech. Experimenty přitom neukázaly jednoznačný nárůst kořenové biomasy při zvýšené koncentraci CO₂.

Proměny kvality potravy a budoucí simulace

Další otázkou je kvalita potravy. Vyšší koncentrace CO₂ může měnit poměr uhlíku a dusíku v rostlinných pletivech a tím ovlivnit také obsah bílkovin. To může mít následky pro býložravce, rozklad odumřelé biomasy i následné ukládání uhlíku v půdě. Zároveň může docházet ke změnám vztahu mezi travami a dřevinami, protože rostoucí koncentrace CO₂ může podporovat také šíření dřevin v některých savanách. Výsledná podoba ekosystému tak závisí na vzájemném působení vegetace, vody, požárů, býložravců a klimatických podmínek.

Vědci se proto pokusili podívat také do budoucnosti pomocí modelu Community Land Model. Simulace pro oblasti Krugerova národního parku ukázaly, že pozitivní vliv rostoucí koncentrace CO₂ na produktivitu C₄ trav může pokračovat i v průběhu 21. století a v některých scénářích převážit nad negativním působením vyšších teplot a rostoucí aridity, tedy suchosti prostředí způsobené nedostatkem vody a vyšším výparem. Neznamená to ovšem, že budoucí savany budou automaticky zelenější. Modelování zároveň ukazuje, že výsledná podoba vegetace a požárního režimu bude záviset na kombinaci jednotlivých faktorů.

Právě v tom spočívá hlavní význam studie. Ukazuje, že při hodnocení budoucnosti vegetace nestačí pouze sledovat, kolik bude v atmosféře CO₂, kolik naprší nebo o kolik vzroste teplota. Rostliny na tyto podmínky reagují současně a jeden proces může měnit význam jiného. Vyšší koncentrace CO₂ může například pomoci trávě šetřit vodu, ale současně vyšší teplota a sušší atmosféra mohou dostupnost vody zhoršovat. Výsledný stav proto není možné odvodit z jediného klimatického ukazatele.

Skryté riziko efektu ředění živin

Zjištění je důležité i proto, že dosavadní představy o reakci C₄ trav na CO₂ byly pravděpodobně příliš zjednodušené. Zatímco u C₃ rostlin (většina běžných rostlin, například pšenice, rýže nebo brambory, které při fotosyntéze vytvářejí první stabilní produkt se třemi atomy uhlíku) je pozitivní reakce na zvýšenou koncentraci CO₂ dobře známá, C₄ trávy (rostliny se speciálním typem fotosyntézy, například kukuřice, čirok, proso nebo řada trav rostoucích v afrických savanách), který jim umožňuje lépe využívat CO₂ za vysokých teplot a při nedostatku vody) byly dlouho považovány za skupinu, která z tohoto efektu příliš netěží. Nová práce tento obraz podstatně zpřesňuje. Ukazuje, že právě ve vodou omezeném prostředí může být reakce volně rostoucích C₄ trav výrazná.

Vyšší koncentrace CO₂ však nemusí znamenat pouze více rostlinné hmoty. U řady rostlin, především u C₃ plodin, se současně pozoruje takzvaný efekt ředění živin. Rostlina při vyšší koncentraci CO₂ vytváří více uhlíkatých látek a biomasy, zatímco množství některých minerálních prvků a dusíku nemusí růst stejným tempem. Jejich koncentrace v rostlinných pletivech proto může klesat. U zemědělských plodin byly při zvýšeném CO₂ opakovaně zaznamenány například nižší koncentrace bílkovin, železa a zinku. To znamená, že větší množství biomasy nemusí automaticky znamenat také vyšší výživovou hodnotu.

Zároveň ale není možné tento výsledek přenést na všechny rostliny nebo všechny suché oblasti. Studie se zaměřila na konkrétní skupinu trav a především na savanové ekosystémy. Jiný druh rostliny může reagovat odlišně a jinak se může vyvíjet také ekosystém vystavený současně extrémnímu suchu, vysokým teplotám, změnám požárního režimu nebo změnám hospodaření člověka. Paradox, který studie odhaluje, je proto velmi důležitý. Vyšší koncentrace CO₂ může za určitých podmínek znamenat více trávy právě tam, kde je vody málo.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Krajský úřad Kraje Vysočina vydal souhlasné závazné stanovisko EIA k projektu Teplárna Jihlavská ve Žďáru nad Sázavou. Městská společnost SATT chce v průmyslové části města vybudovat nový energetický zdroj pro soustavu centrálního zásobování teplem. Zařízení má být dimenzováno na energetické využití nejvýše 40 000 tun ostatních odpadů ročně a 120 tun denně. Součástí záměru je také sterilizační linka pro až 2 000 tun zdravotnického odpadu ročně.

Teplárna Jihlavská má vzniknout na okraji Žďáru nad Sázavou v návaznosti na stávající průmyslové území mezi průmyslovým areálem a přeložkou silnice I/37. Investorem je společnost SATT a.s., jejímž vlastníkem je město Žďár nad Sázavou. Nový zdroj má být součástí modernizace městské soustavy zásobování tepelnou energií a nahradit část současné výroby tepla založené na hnědém uhlí. Podle dříve zveřejněných údajů SATT se předpokládá zahájení výstavby v roce 2028 a zkušební provoz v roce 2030. Investiční náklady jsou odhadovány na 1,6 až 1,7 miliardy korun, přičemž projekt získal příslib dotace 737 milionů korun.

Proces EIA začal v květnu 2025 pod původním názvem ZEVO Žďár. Krajský úřad v červenci 2025 rozhodl, že záměr podléhá úplnému posouzení podle zákona o EIA. Dokumentace pod novým názvem Teplárna Jihlavská, Žďár nad Sázavou byla předložena v dubnu 2026. Po vyjádřeních dotčených orgánů a veřejnosti následovalo 17. června veřejné projednání a 31. července byl krajskému úřadu předán odborný posudek. Dne 20. srpna 2026 pak úřad vydal souhlasné závazné stanovisko.

Technické parametry a zpracování specifického odpadu

Z hlediska technického rozsahu je nejdůležitější kapacita zařízení. Technologický celek je navržen pro příjem a tepelné využití nejvýše 40 000 tun ostatních odpadů ročně, přičemž maximální denní příjem je stanoven na 120 tun. Dominantním vstupním materiálem má být směsný komunální a objemný odpad. Spalovací zařízení může podle závazného stanoviska přijímat pouze odpad kategorie ostatní.

Samostatnou částí záměru je sterilizační linka pro nebezpečný zdravotnický odpad. Její projektovaná kapacita činí nejvýše 2 000 tun ročně. Odpad bude sterilizován párou a následně mechanicky upraven. Do spalovacího zařízení může vstoupit až po prokázaném odstranění nebezpečných vlastností a zařazení do kategorie ostatní. Takto upravený odpad se zároveň započítává do celkové kapacity 40 000 tun ročně a 120 tun denně.

Kapacita 40 000 tun ročně byla použita jako základní vstupní hodnota v rozptylové a hlukové studii, v hodnocení dopravy i při posouzení produkce odpadů a dalších vlivů. Závazné stanovisko proto požaduje, aby projektovaná kapacita tento rozsah nepřekročila. Stejně tak je stanovena hranice pro sterilizační linku.

Moderní technologie spalování a vícestupňové čištění spalin

Srdcem teplárny má být multipalivový jednobubnový kotel. Dokumentace počítá s možností energetického využití komunálních odpadů, alternativních tuhých paliv a biomasy. Spalovací část tvoří spalovací a dohořívací komora, řízený přívod spalovacího vzduchu, recirkulace spalin, podpůrné hořáky na zemní plyn a systém pro bezpečné odvádění a skladování škváry.

Kotel je navržen jako jednobubnový čtyřtahový s vymístěným ekonomizérem, tedy zařízením, které využívá teplo spalin k předehřevu napájecí vody. Teplo vznikající při spalování se tak využívá také k ohřevu vody před jejím vstupem do kotle. Za kotlem je navržen systém čištění spalin. Technologické řešení má podle dokumentace splňovat kritéria pro energetické využití odpadu.

Pro provoz spalovacího procesu je navrženo automatizované řízení přívodu vzduchu a recirkulace spalin. Cílem je udržet stabilní podmínky spalování a dostatečné vyhoření odpadu a současně omezovat vznik oxidu uhelnatého, organických látek a oxidů dusíku už v primární fázi procesu. Zemní plyn má sloužit jako podpůrné palivo pro spalovací systém.

Samostatnou technologickou část tvoří čištění spalin. Podle dokumentace má zahrnovat filtraci tuhých částic, recirkulaci spalin, suchou sorpci kyselých složek, dávkování aktivního uhlí a několik stupňů snižování emisí oxidů dusíku. Při suché sorpci má být použit hydrogenuhličitan sodný pro zachycování především chlorovodíku, fluorovodíku a oxidu siřičitého. Aktivní uhlí má sloužit k zachycování těžkých kovů, rtuti a perzistentních organických látek. Emise oxidů dusíku mají být snižovány kombinací primárních opatření, selektivní nekatalytické redukce a selektivní katalytické redukce. Součástí navrženého systému je také katalytické a adsorpční odstraňování polychlorovaných dibenzodioxinů a dibenzofuranů (PCDD/F).

Podmínky pro výběr dodavatele a ochrana obyvatel

Technologie čištění spalin byla v dokumentaci EIA posuzována ve vztahu k referenčnímu dokumentu BREF pro spalování odpadu a k závěrům o nejlepších dostupných technikách stanoveným prováděcím rozhodnutím Komise (EU) 2019/2010. Závazné stanovisko požaduje, aby konečné technické a technologické řešení odpovídalo aktuálně účinným závěrům o BAT. Garantované emisní koncentrace a hmotnostní toky jednotlivých znečišťujících látek zároveň nesmějí překročit hodnoty použité jako vstupní údaje v rozptylové studii ani horní hranice BAT AEL (úrovně emisí spojené s nejlepšími dostupnými technikami) stanovené pro nová zařízení.

V době zpracování hlukové a rozptylové studie nebyl znám konečný dodavatel technologie. Obě studie proto vycházely z předpokládaných emisních parametrů, akustických výkonů a umístění jednotlivých zdrojů. Po výběru konkrétního technologického řešení bude nutné studie aktualizovat. Závazné stanovisko požaduje jejich aktualizaci nejpozději před navazujícími povolovacími řízeními.

Aktualizované výpočty musí vycházet z garantovaných parametrů skutečně navržených zdrojů, jejich umístění a provozních režimů. Zohlednit musí také nejnepříznivější souběh jednotlivých zdrojů, parametry spalin a dopravu související s provozem teplárny. Výsledky musí potvrdit dodržení příslušných imisních a hygienických limitů a současně prokázat, že konečné technické řešení nepřekročí rozsah vlivů posouzený v procesu EIA. Pokud by aktualizované výpočty tyto požadavky nesplnily, bude nutné technické řešení upravit nebo doplnit o odpovídající ochranná opatření před povolením záměru.

Součástí těchto parametrů je také výška spalinového komína. Jeho ústí má být 35 metrů nad úrovní upraveného terénu. Projektová dokumentace musí uvést absolutní výškovou kótu terénu a ústí komína ve výškovém systému Bpv. Výška 35 metrů byla současně použita v modelování rozptylu znečišťujících látek.

Pro provoz teplárny se počítá s kontinuálním i periodickým monitoringem emisí. Kontinuálně mají být sledovány látky a provozní parametry důležité pro kontrolu spalovacího procesu a účinnosti čištění spalin. Periodická měření se mají týkat mimo jiné těžkých kovů, rtuti, PCDD/F a dalších organických polutantů. Monitoring má zahrnovat také nestandardní provozní stavy, zejména uvádění zařízení do provozu a odstávky.

Opatření proti zápachu, prachu a dopravnímu hluku

Zachycený popílek a produkty čištění spalin mají být dopravovány uzavřenými mechanickými a pneumatickými systémy a následně odváženy v uzavřených přepravních prostředcích. Navržený systém čištění spalin je suchý, takže při jeho provozu nevzniká technologická odpadní voda z praní spalin.

Zvláštní režim bude mít příjem a skladování odpadu. Prostory příjmu, skladování a sterilizační linky mají být provozovány tak, aby se omezilo šíření zápachu, prachu a biologických činitelů. Odsávaný vzduch bude filtrován a využíván jako spalovací vzduch nebo odváděn do prostor, z nichž je následně nasáván do spalovacího procesu. Samostatný nečištěný výduch z těchto provozů do venkovního ovzduší podle závazného stanoviska nevznikne.

Hluková studie počítá s maximálně 20 nákladními vozidly denně, tedy se 40 průjezdy v obou směrech po příjezdové komunikaci z Jihlavské ulice. U nejvíce zatíženého bytového domu na Haškově ulici vychází denní příspěvek 54,9 dB při limitu 68 dB, u rodinného domu v Jihlavské ulici 50,3 dB při limitu 60 dB. Ve zkušebním provozu bude hluk ověřen měřením stacionárních zdrojů i související dopravy ve dne a v noci. Při překročení limitů bude nutné přijmout protihluková opatření a jejich účinnost znovu ověřit. Už projektová dokumentace musí obsahovat opatření k omezení prašnosti, hluku, znečišťování komunikací a úniku závadných látek, včetně způsobu jejich provedení a kontroly.

Pro samotnou výstavbu je stanoveno časové omezení hlučných prací. Zemní práce, zakládání, bourací práce a provoz hlučných stavebních mechanismů mohou probíhat pouze v pracovních dnech od 7 do 19 hodin. Ve stejném časovém režimu mají probíhat také příjezdy a odjezdy nákladních vozidel související s těmito pracemi.

Dopady na klima a další schvalovací fáze

EIA hodnotila také dopady na klima. Samotný provoz teplárny bude zdrojem emisí oxidu uhličitého ze spalování odpadu. V rámci modernizace celé soustavy zásobování teplem však záměr nahrazuje část výroby tepla z hnědého uhlí a využívá energetický obsah zbytkových odpadů. V energetickém posudku byla pro modernizovanou soustavu ve srovnání s výchozím stavem vyčíslena redukce emisí CO₂ přibližně o 31,3 procenta.

Po vydání závazného stanoviska EIA nyní projekt pokračuje do dalších etap. Investor musí nejprve dokončit technickou a projektovou přípravu v rozsahu odpovídajícím podmínkám stanoviska. Závazné stanovisko výslovně počítá s tím, že aktualizované hlukové a rozptylové studie budou zpracovány jako podklad pro navazující povolovací řízení. Současně musí být podmínky pro výstavbu zapracovány do projektové dokumentace pro povolení záměru.

Dalším významným krokem bude řízení podle zákona o integrované prevenci, tedy IPPC. U zařízení pro energetické využití odpadu se v integrovaném povolení stanovují konkrétní podmínky provozu z hlediska ochrany ovzduší, vody, půdy, nakládání s odpady, monitoringu a dalších složek životního prostředí. Závazné stanovisko EIA už nyní uvádí, že konkrétní závazné emisní limity, způsob jejich zjišťování a provozní podmínky budou stanoveny právě v integrovaném povolení. Tyto limity přitom nesmějí překročit hodnoty použité v rozptylové studii ani příslušné horní hranice BAT AEL.

Vedle IPPC bude pokračovat povolování samotného stavebního záměru podle stavebního zákona. Do projektové dokumentace se v této fázi promítnou výsledky aktualizovaných studií, definitivní technické řešení, požadavky na organizaci výstavby a podmínky závazného stanoviska EIA. Následovat bude vlastní realizace stavby a poté zkušební provoz, v němž se mimo jiné ověří hlukové parametry zařízení. Výsledky kontrolního měření hluku jsou podle EIA jedním z podkladů pro kolaudační řízení. Proces posuzování vlivů na životní prostředí je tím uzavřen souhlasným závazným stanoviskem.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Požáry v indonéské části Bornea se v srpnu dostávají do fáze, kdy jejich důsledky přesahují hranice státu. Kouř z hořících lesů a rašelinišť je prouděním přenášen do malajského Sarawaku a zhoršuje kvalitu ovzduší. Indonésie proto koordinuje s Malajsií letecké operace zaměřené na podporu srážek v oblastech zasažených požáry. Využívá přitom metodu známou jako cloud seeding. Nejde však o to poručit počasí, ale o snahu využít fyzikální procesy, které už v mracích probíhají, a dát jim pomocí vhodných částic potřebný impuls.

Situaci na Borneu významně ovlivňuje průběh letošního období sucha. Indonésie se nachází v oblasti, kde se v některých letech výrazně promítá působení klimatického jevu El Niño. Pro pochopení jeho významu je důležité si uvědomit, že nejde o krátkodobou povětrnostní událost, ale o rozsáhlou změnu vazby mezi tropickým Pacifikem a atmosférickou cirkulací.

Když globální klimatický jev vypne déšť

El Niño vzniká v souvislosti s neobvyklým oteplením povrchových vod ve střední a východní části tropického Tichého oceánu. Za běžných podmínek vanou v rovníkovém Pacifiku pasáty převážně od východu k západu. Ty podporují přesun teplé povrchové vody směrem k západnímu Pacifiku, zatímco ve východní části oceánu vystupuje k povrchu chladnější voda z hlubších vrstev. Při El Niño dochází k oslabení tohoto mechanismu a teplá voda se rozšiřuje směrem k centrálním a východním oblastem Pacifiku.

Tím se mění rozložení tepla a vlhkosti v tropické atmosféře. Oblasti intenzivní konvekce, tedy výstupného pohybu teplého a vlhkého vzduchu spojeného s tvorbou oblačnosti a srážek, se posouvají. Důsledkem je změna srážkového režimu v rozsáhlých částech tropického Pacifiku a přilehlých oblastí. V Indonésii se El Niño často projevuje omezením srážek a prodloužením období sucha.

Klimatické anomálie a historické souvislosti

Historické údaje ukazují, jak výrazný tento mechanismus může být. Během silné epizody El Niño v roce 1997 dosahovaly v některých částech Indonésie během června až listopadu plošně průměrné úhrny srážek pouze 30 až 40 procent normálu. Národní úřad pro oceán a atmosféru NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) tehdy uváděl, že rozsáhlé sucho v kombinaci s požáry vedlo k rozsáhlému hoření na Sumatře a Borneu.

Pro požáry to má zásadní význam. Dlouhodobě nižší úhrny srážek snižují obsah vody v půdě i vegetaci. Zvláštní význam mají rašeliniště, jejichž požární riziko výrazně roste při poklesu hladiny vody a vysychání rašelinného profilu.

Specifika a rizika hoření tropických rašelinišť

Tropická rašelina vzniká akumulací organické hmoty v prostředí s omezeným přístupem kyslíku. Rostlinný materiál se zde rozkládá pomaleji, než se ukládá, a postupně vzniká vrstva bohatá na organický uhlík. Pokud je rašeliniště dostatečně zavodněné, zůstává relativně stabilním vlhkým ekosystémem. Při odvodnění však hladina podzemní vody klesá a rašelina vysychá.

Takové prostředí je mimořádně náchylné k požárům. Oheň se přitom nemusí šířit pouze po povrchu. Vysušená rašelina může hořet také pod povrchem, často pomalým doutnáním. Podzemní požár se obtížně lokalizuje a jeho likvidace vyžaduje značné množství vody. Samotné uhašení viditelného ohniska proto nemusí znamenat ukončení požáru.

Souvislost mezi srážkami a požární aktivitou potvrzují také data z Indonésie. Studie založená na datech satelitu Sentinel-2 za období 2019 až 2024 ukázala výraznou vazbu mezi velikostí vypálených ploch a klimatickými anomáliemi. Dvě nejvýraznější požární sezony sledovaného období připadly na roky 2019 a 2023, tedy na roky spojené s výraznou kombinací El Niño a pozitivní fáze Indického oceánského dipólu. Což je klimatický jev v Indickém oceánu, který funguje jako pomyslná houpačka, kdy se teplá voda se přelije k Africe, kde způsobí záplavy, zatímco u břehů Indonésie zůstane studená voda, která zcela zablokuje srážky a přinese extrémní sucho.

Vývoj indonéského programu modifikace počasí

V této situaci získává význam voda dodaná plošně prostřednictvím srážek. Právě podpora přirozených srážkových procesů je cílem operací označovaných jako cloud seeding. Cloud seeding neboli umělé ovlivňování oblačnosti je soubor metod, při nichž jsou do vhodné oblačnosti dodávána částicová nebo chemická činidla s cílem ovlivnit procesy vedoucí ke vzniku srážek. Indonésie má s touto technologií již téměř půl století zkušeností.

První experimenty s umělým vyvoláváním srážek proběhly v zemi v roce 1977 za spolupráce s thajským Royal Rainmaking Program. V roce 1985 vznikla pod tehdejší agenturou pro aplikaci technologií (BPPT) specializovaná jednotka pro provozní využití technologie. Po vzniku meteorologického úřadu (BMKG) byla v roce 2024 vytvořena také samostatná pozice náměstka pro modifikaci počasí. Technologie se tak v Indonésii postupně přesunula od experimentálního projektu k běžně využívanému nástroji vodního hospodářství a zvládání hydrometeorologických rizik.

Meteorologické předpoklady a identifikace oblačnosti

Základním předpokladem pro úspěšný cloud seeding je existence vhodného mraku. Technologie sama o sobě nevytvoří oblačnost ani nedodá do atmosféry potřebné množství vody. To je podstatné omezení, které bývá při popisu této technologie přehlíženo. Úspěšnost zásahu závisí na typu oblačnosti, její mikrostruktuře, teplotě, množství kapalné vody, vertikálním proudění a dalších meteorologických podmínkách. Úlohou meteorologů proto není pouze rozhodnout, kam letadlo vyšle použité činidlo. Nejdříve musí určit, zda vůbec existuje oblačnost, v níž může letecký zásah přinést očekávaný efekt.

K tomu slouží kombinace družicového pozorování, meteorologických radarů a numerických modelů atmosféry. Družice poskytují informace o prostorovém rozložení a vývoji oblačnosti, radarová měření umožňují sledovat její strukturu a pohyb a numerické modely poskytují odhad dalšího vývoje atmosférických podmínek.

Zásadní je přitom načasování. Mrak se během operace neustále vyvíjí a zároveň se pohybuje. Letecký zásah proto musí odpovídat nejen současnému stavu oblačnosti, ale také jejímu očekávanému vývoji. Při operacích se používají především oblaky typu cumulus. BMKG například při jedné z operací uvádělo výsev chloridu sodného ve výškách přibližně 8 000 až 10 000 stop, tedy zhruba 2,4 až 3,0 kilometru.

Fyzikální mechanismy hygroskopického a glaciogenního setí

Samotný mechanismus cloud seedingu závisí na vlastnostech cílového mraku. U teplejší oblačnosti lze využít hygroskopické částice. Hygroskopická látka má schopnost přijímat a vázat vodu. V některých tropických operacích se používá chlorid sodný, tedy sůl.

Jemné částice chloridu sodného mohou v oblačnosti působit jako kondenzační jádra. Vodní pára se na nich snáze kondenzuje a vznikající kapky mohou následně růst. Pokud se podaří dostatečně zvýšit jejich velikost, mohou se začít podílet na vzniku srážek. Tento mechanismus souvisí s mikrostrukturou teplých oblaků, kde je hlavním procesem růst kapek a jejich vzájemné spojování.

Odlišný mechanismus se uplatňuje v chladnější oblačnosti. Mraky mohou obsahovat kapalnou vodu s teplotou pod bodem mrazu. Taková podchlazená voda zůstává kapalná, protože v daném okamžiku nemá vhodné podmínky pro spontánní vznik ledové fáze.

Do tohoto procesu lze za určitých podmínek zasáhnout pomocí glaciogenních částic. Jednou z nejznámějších látek je jodid stříbrný. Jeho krystalická struktura vykazuje podobnost s krystalickou strukturou ledu a může za vhodných podmínek podporovat vznik ledových částic.

Vznikající ledové krystaly mohou následně růst na úkor okolní podchlazené vody. Pokud dosáhnou dostatečné velikosti, začnou klesat. Při průchodu teplejšími vrstvami atmosféry mohou roztát a výsledkem jsou kapalné srážky.

V podmínkách jihovýchodní Asie však nelze princip cloud seedingu redukovat na jednu univerzální látku nebo jeden technologický postup. Rozhodující je konkrétní typ oblačnosti a její fyzikální stav. Indonéská meteorologická služba BMKG při letošních operacích modifikace počasí uvádí využití chloridu sodného a výběr vhodných oblaků podle aktuální meteorologické situace.

Environmentální dopady a limity technologie

Pokud se podaří srážky podpořit, mohou mít pro oblast zasaženou požáry dvojí význam. Prvním je přímý účinek vody na požářiště. Zvýšení půdní vlhkosti může omezit podmínky pro další šíření požáru a u rašelinišť je zásadní také pro omezení podzemního hoření.

Druhým účinkem je odstranění části znečištění z atmosféry. Dešťové kapky při průchodu vzduchem zachycují část aerosolových částic a dalších látek. Tento proces je součástí takzvané mokré depozice. Znečišťující částice jsou při něm z atmosféry přenášeny na zemský povrch. Intenzivnější srážky proto mohou po epizodě požárního kouře významně snížit koncentraci některých částic v přízemní vrstvě atmosféry.

Význam této technologie je však nutné posuzovat realisticky. Cloud seeding není způsob, jak vytvořit déšť v libovolném čase a na libovolném místě. Světová meteorologická organizace upozorňuje, že současné metody nedokážou vytvářet celé oblačné systémy produkující srážky z jasné oblohy ani řídit rozsáhlé atmosférické proudění. Efekt jednotlivých metod navíc závisí na konkrétních meteorologických podmínkách a jeho vyhodnocení vyžaduje porovnání s tím, co by se stalo bez zásahu.

Mezinárodní koordinace a alternativní metody aplikace

Letošní situaci navíc komplikuje skutečnost, že zdroj emisí a oblast postižená jejich účinky leží v různých státech. Požáry se nacházejí převážně na indonéském území, zatímco kouř je prouděním přenášen do Malajsie. Z tohoto důvodu Indonésie povolila malajským vládním letadlům vstup do svého vzdušného prostoru podél společné hranice pro operace spojené s podporou srážek. Na koordinaci se podílejí příslušné meteorologické a krizové instituce obou zemí a také indonéské ozbrojené síly.

Cloud seeding se v Indonésii navíc neomezuje na letadla. Výzkumné projekty využívají také pozemní hygroskopické generátory, které uvolňují částice do proudění vstupujícího do vhodných mraků. Studie z povodí Larona na Sulawesi například dokumentovala 120denní provoz v letech 2019 až 2020, při němž bylo ze čtyř pozemních generátorů použito 181 hygroskopických náplní na bázi NaCl.

Důležitá je také otázka bezpečnosti používaných látek. Světová meteorologická organizace WMO (World Meteorological Organization) uvádí, že publikované studie dosud neprokázaly významný dopad běžně používaných množství jodidu stříbrného nebo dalších standardních seedingových materiálů na lidské zdraví či životní prostředí. Současně ale doporučuje samostatné posouzení v případě podstatně vyšších dávek nebo použití nových látek.

Umělé ovlivňování oblačnosti nepředstavuje kontrolu nad počasím v běžném slova smyslu. Jde o cílený zásah do konkrétních mikrofyzikálních procesů v oblačnosti, který může za vhodných podmínek zvýšit pravděpodobnost nebo množství srážek. V případě Borneu je tento postup využíván v situaci, kdy se přirozený nedostatek srážek stal jedním z faktorů prodlužujících požární epizodu a kdy důsledky požárů zasahují území dvou států.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská komise připravuje pravidla, která mohou výrazně zjednodušit přeshraniční přepravu vybraných druhů odpadu určeného k recyklaci. Na takzvaný zelený seznam mají nově přibýt například některé druhy elektroodpadu, kovový odpad z aut, hliník a ocel ze stavebních konstrukcí, matrace nebo permanentní magnety. U skleněného odpadu se zároveň navrhuje jasný limit znečištění ve výši 10 procent. Cílem je odstranit rozdíly ve výkladu pravidel mezi členskými státy a usnadnit vznik skutečného evropského trhu s druhotnými surovinami.

Evropská komise otevřela další kapitolu evropské politiky oběhového hospodářství. Připravovaný akt má upravit pravidla pro přeshraniční přepravu některých druhů odpadu mezi členskými státy tak, aby se materiály určené k recyklaci mohly dostat rychleji a s menší administrativní zátěží tam, kde pro ně existuje odpovídající zpracovatelská kapacita. V praxi jde o poměrně významnou věc.

Komise nyní navrhuje změny příloh III, IIIA, IIIB a IV nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1157 o přepravě odpadů. Evropská unie chce usnadnit přepravu odpadu, který je považován za bezpečný a vhodný k využití. Pokud se určitý druh odpadu dostane na takzvaný zelený seznam, odpadá u něj při přepravě za podmínek stanovených nařízením režim předchozího písemného oznámení a souhlasu příslušných úřadů. Namísto toho se uplatní takzvané obecné informační požadavky podle článku 18 nařízení 2024/1157.

Co přesně znamená zařazení na zelený seznam?

Právě tady je důležité vysvětlit, co evropská legislativa výrazem zelený seznam vlastně myslí. Nejde o označení odpadu, který je automaticky ekologický nebo bez jakéhokoli rizika. Jde o právní kategorii odpadu, u něhož evropské předpisy stanovují jednodušší režim přeshraniční přepravy, protože při splnění stanovených podmínek lze předpokládat jeho environmentálně šetrné využití. Základ tvoří příloha III nařízení 2024/1157, která obsahuje odpady podléhající obecným informačním požadavkům.

Vedle ní existuje příloha IIIA pro některé směsi zeleně uvedených odpadů a příloha IIIB pro další odpady, které jsou pro účely přepravy uvnitř Evropské unie dodatečně zařazeny do jednoduššího režimu. Naopak příloha IV obsahuje odpady podléhající režimu předchozího písemného oznámení a souhlasu.

Zjednodušení ale neznamená, že odpad může být naložen na kamion a bez dalších povinností převezen přes hranice. U zeleně uvedených odpadů se například uplatňují obecné informační požadavky a pro přepravu existuje dokumentace podle článku 18. Nařízení rovněž stanoví, že ani odpad uvedený na zeleném seznamu nemůže využít tento zjednodušený režim, pokud je kontaminován jinými materiály natolik, že by se zvýšila související rizika nebo by nebylo možné zajistit jeho environmentálně šetrné využití. Rozhodující je tedy nejen druh odpadu, ale také jeho skutečné vlastnosti, složení, míra kontaminace a způsob, jakým s ním bude nakládáno v místě určení.

Konec nejednotných pravidel a stanovení limitů pro sklo

Právě zde vzniká jeden z problémů, který chce Komise novým aktem řešit. Evropské předpisy totiž v některých případech obsahují obecné požadavky, ale neposkytují dostatečně přesnou hranici, podle níž by bylo možné jednoznačně rozhodnout, zda konkrétní zásilka ještě patří na zelený seznam. Výsledkem mohou být rozdílné přístupy jednotlivých členských států. Stejný materiál tak může být v jedné zemi považován za odpad vhodný pro jednodušší režim přepravy, zatímco jinde mohou úřady požadovat přísnější postup.

Evropská komise proto hodlá využít pravomoc, kterou jí dává článek 29 odstavec 6 nařízení 2024/1157. Ten jí umožňuje přijímat akty v přenesené pravomoci, kterými může stanovit kritéria pro harmonizovanou klasifikaci odpadů, včetně konkrétních limitů kontaminace. Právě tento mechanismus je základem druhého z připravovaných aktů.

Nejlépe je to vidět na skle. Skleněný odpad je již dnes v příloze III veden pod položkou B2020, která vychází z Basilejské úmluvy. Problémem však dosud byla absence jednotného evropského limitu, který by přesně určoval, kolik jiných materiálů může zásilka skla obsahovat, aby stále mohla být považována za odpad na zeleném seznamu. Komise upozorňuje, že tato nejednotnost vede k rozdílnému posuzování stejných toků odpadu v jednotlivých členských státech.

U skleněného odpadu B2020 by se měla stanovit maximální celková míra kontaminace jinými druhy odpadu na 10 procent hmotnosti zásilky. Komise uvádí, že právě tato hranice vzešla z konzultací a měla by představovat jasné a prakticky použitelné kritérium pro jednotnější uplatňování pravidel v celé Evropské unii.

Které další materiály nově získají jednodušší režim?

Nový přístup má proto propojit environmentální ochranu s fungováním evropského trhu s druhotnými surovinami. Samotné nařízení 2024/1157 sleduje vedle ochrany životního prostředí a lidského zdraví také podporu oběhového hospodářství. Evropská komise v připravovaném aktu výslovně spojuje zjednodušení přepravy odpadu s vytvořením jednotnějšího trhu s druhotnými surovinami, což zapadá také do širšího směru nastaveného Čistou průmyslovou dohodou a připravovaným aktem o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act).

Změny se přitom nemají týkat pouze skla. Návrh počítá s poměrně širokým rozšířením seznamu materiálů, které budou moci při splnění stanovených podmínek využívat jednodušší režim přepravy uvnitř Evropské unie. Mezi nové položky se mají zařadit například kompozitní materiály vyztužené vlákny, některé hliníkové a ocelové odpady ze stavebnictví a demolic, odpadní matrace, permanentní magnety získané z elektrozařízení, vyřazených větrných turbín a vozidel s ukončenou životností nebo kovový odpad získaný z autovraků.

Nový systém klasifikace nebezpečného elektroodpadu od roku 2027

Významnou pozornost věnuje návrh také elektroodpadu. Právě zde se evropská legislativa dostala do situace, kdy bylo potřeba pravidla přizpůsobit novému mezinárodnímu rámci. Konference smluvních stran Basilejské úmluvy v roce 2022 rozhodla o zahrnutí nových položek týkajících se nebezpečných i jiných elektrických a elektronických odpadů do příslušných příloh úmluvy. Tyto změny začaly platit od 1. ledna 2025. Evropská unie na ně reagovala vlastními úpravami, přičemž současné přechodné řešení pro některé nebezpečné elektroodpady v rámci Unie má platit do konce roku 2026.

Od 1. ledna 2027 proto Komise navrhuje nový a přesnější systém. Dosavadní odkazy GC010 a GC020 mají být z přílohy III odstraněny a nahradit je má mimo jiné nová položka BEU09 v příloze IIIB. Ta má zahrnout nebezpečné elektrické a elektronické zařízení, které prošlo odpovídajícím zpracováním podle směrnice 2012/19/EU, nebezpečné komponenty elektrozařízení a odpady vznikající při zpracování elektroodpadu.

Současně má být vytvořena pojistka pro elektrozařízení, které odpovídajícím zpracováním ještě neprošlo. Takový odpad má být zařazen pod novou položku EU49 v příloze IV, což znamená zachování režimu předchozího písemného oznámení a souhlasu. Zjednodušený režim tedy nemá být dostupný jen proto, že jde o elektroodpad označený jako nebezpečný. Podstatné bude také to, zda byl odpovídajícím způsobem zpracován.

Z hlediska praxe je zajímavé, že mezi materiály, o jejichž zařazení na zelený seznam se v konzultacích výrazně zajímali účastníci, patřily také fotovoltaické panely a jejich komponenty, motory, transformátory, kabely, kovové odpady nebo některé plastové frakce vznikající při zpracování elektroodpadu. U elektrozařízení se přitom opakovaně objevoval požadavek na odstranění baterií a kondenzátorů, provedení dekontaminace před přepravou a prokázání toho, že výsledný odpad není nebezpečný.

Do připravovaných pravidel se dostává také textil. Návrh počítá s doplněním přílohy IIIA o směsi textilního odpadu zařazeného pod položku B3030 s obuví, klobouky, pásky a dalšími doplňky. Cílem je umožnit jednodušší přepravu takových materiálů mezi členskými státy, pokud jejich složení umožňuje environmentálně šetrné využití.

Výsledky veřejných konzultací a přísná kritéria Komise

Důležitá je také skutečnost, že Komise před přípravou návrhu vycházela z veřejná konzultace, která probíhala od 2. července do 31. října 2025 a Komise v jejím rámci obdržela připomínky od 146 zainteresovaných subjektů. Z nich podle dokumentu vyplynula podpora rozšíření zeleného seznamu zejména u odpadových toků, u nichž již existují zavedené recyklační nebo zpracovatelské trhy a u nichž lze doložit environmentálně šetrné nakládání.

Konzultační proces přinesl návrhy na zařazení celé řady dalších materiálů. Zmiňovány byly některé druhy plastového a textilního odpadu, směsi kovů s dalšími materiály, dřevní odpad nebo odpady obsahující chemické látky. Komise však při jejich hodnocení posuzovala nejen jejich složení a případnou nebezpečnost, ale také přítomnost kontaminujících látek, kontrolu emisí a znečištění při recyklaci, kvalitu výsledných recyklovaných materiálů a dostupnou recyklační kapacitu v členských státech. Což je jasným signálem, že aktivním zapojením do příprav evropských předpisů má významné opodstatnění.

Dokument ke stažení:

• Návrh nařízení v přenesené pravomoci 1

• Návrh nařízení v přenesené pravomoci 2

• Příloha

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Solární panely mají vyrábět čistou elektřinu a pomáhat světu zbavit se uhlí. Nová studie v časopise Science však přináší nepříjemnou otázku. Co když při rychlé výstavbě obnovitelných zdrojů začneme chránit klima na úkor krajiny, která má být součástí stejné zelené transformace? Výzkum více než dvou tisíc čínských okresů ukazuje, že způsob, jakým se solární elektrárny stavějí a kam se umísťují, může mít měřitelný dopad na ptačí biodiverzitu.

Solární panel se stal symbolem čisté energetiky. Na střeše domu, nad parkovištěm nebo na průmyslové hale působí téměř bezkonfliktně. Přeměňuje sluneční záření na elektřinu, během výroby nevypouští oxid uhličitý a nepotřebuje spalovat uhlí ani zemní plyn. Jenže ve chvíli, kdy se ze stovek panelů stávají tisíce hektarů rozsáhlých fotovoltaických areálů, otázka přestává znít pouze tak, kolik elektřiny vyrobí. Začíná být důležité také to, co bylo na místě před jejich výstavbou.

Právě na tuto otázku se zaměřila nová studie China’s solar expansion policy reduces bird diversity, publikovaná v časopise Science. Tým vedený Huimingem Zhangem analyzoval 2 344 čínských okresů v období od roku 2014 do roku 2023, tedy deset let vývoje na území celé Číny. Výzkumníci spojili údaje o politikách podporujících rozvoj fotovoltaiky s rozsáhlými záznamy o výskytu ptáků a současně sledovali změny ve využívání půdy, vegetaci, počasí, zemědělskou produkci a socioekonomické charakteristiky jednotlivých oblastí. Součástí analýzy byly také údaje z dálkového průzkumu Země, které umožnily sledovat změny vegetace a využití krajiny. Výzkumníci tak vytvořili rozsáhlý soubor dat, který propojuje energetickou politiku s ekologickými změnami v jednotlivých regionech.

Výsledek je pozoruhodný. Autoři zjistili, že vyšší intenzita politik podporujících rozvoj fotovoltaiky souvisela s poklesem ptačí diverzity. Pokud se intenzita těchto politik zvýšila o jednu směrodatnou odchylku, Shannonův index ptačí diverzity se v průměru snížil o 2,10 procenta. Konkrétní odhad vyšel na koeficient −0,0125 při standardní chybě 0,0037 a statistické významnosti pod hranicí jednoho procenta.

Kvantifikace ekologické ceny a metodologie indexů

To číslo je důležité, ale ještě důležitější je správně pochopit, co znamená. Studie netvrdí, že každý nový solární panel způsobí úbytek ptáků o 2,1 procenta. Nejde ani o jednoduchý přepočet instalovaného výkonu na počet ztracených druhů. Výzkumníci sledovali, jak se při rozdílné intenzitě podpory fotovoltaiky měnila ptačí diverzita v jednotlivých okresech, a následně testovali možné mechanismy tohoto vztahu. Výsledek zůstal statisticky významný i při dalších kontrolách a při použití alternativních analytických metod.

Jedním z důvodů, proč je výzkum zajímavý, je způsob, jakým autoři měřili samotnou podporu fotovoltaiky. Nevycházeli pouze z množství instalovaných panelů. Zpracovali také oficiální politické dokumenty na provinční, městské a okresní úrovni a vytvořili takzvaný index intenzity fotovoltaické politiky. Jednotlivá opatření byla hodnocena podle jejich závaznosti a úrovně veřejné správy, která je vydala. Výzkumníci tak mohli sledovat nejen to, kde fotovoltaika rostla, ale také jak silně ji veřejná politika podporovala.

Proč právě ptáci? Protože jejich společenstva dokážou poměrně rychle reagovat na změny vegetace, potravy a struktury stanovišť. Studie proto nesleduje pouze nějaký abstraktní ekologický ukazatel. Změna ptačího společenstva může signalizovat, že se změnilo prostředí, ve kterém ptáci hledají potravu, hnízdí nebo se pohybují mezi jednotlivými částmi krajiny.

Mechanismus proměny stanovišť a regionální nerovnováha

Nejzajímavější část studie se týká mechanismu, který za pozorovaným efektem stojí. Problémem podle autorů není samotná existence solárních panelů, ale především přeměna krajiny. Zemědělská půda a travní porosty se mohou měnit v plochy využívané pro energetickou infrastrukturu. Tím se mění struktura vegetace a současně se zmenšuje nebo fragmentuje prostor, který využívají různé druhy ptáků. Výzkumníci přitom zjistili, že právě přeměna zemědělské půdy a travních porostů na zastavěné plochy představuje jednu z hlavních cest, kterými se vztah mezi podporou fotovoltaiky a poklesem ptačí diverzity projevuje.

Výrazné rozdíly se přitom objevily mezi jednotlivými částmi Číny. Negativní účinek byl silnější v ekonomicky bohatších okresech. U takzvaných ne chudých okresů dosáhl odhadovaný koeficient −0,0132 a statistická významnost byla opět pod hranicí jednoho procenta. Výraznější účinek se objevil také v oblastech mimo pouštní regiony, zatímco v pouštích a Gobi, tedy v územích s přirozeně řídkou vegetací a menší ekologickou strukturou, nebyl statisticky významný.

Právě tento výsledek může být pro evropské plánování mimořádně zajímavý. Ukazuje totiž, že ekologický konflikt není všude stejně velký. Tam, kde solární elektrárna nahrazuje ekologicky chudou a řídce zarostlou plochu, může být její dopad výrazně jiný než v krajině s pestrou mozaikou polí, travních porostů, remízků a dalších stanovišť. Stejný instalovaný výkon proto nemusí mít stejnou ekologickou cenu.

Paradox satelitních dat aneb iluze zelenější krajiny

Studie přitom upozorňuje na ještě pozoruhodnější jev. Autoři jej označují jako „inferior greening“, tedy jakési méně kvalitní ozelenění. Na první pohled může krajina dokonce vypadat zelenější. Výzkumníci zjistili, že intenzita fotovoltaické politiky byla spojena s poklesem NDVI, tedy běžně používaného ukazatele vegetační aktivity, současně však rostl index listové plochy LAI (Leaf Area Index). Konkrétně byl odhadovaný vztah mezi intenzitou fotovoltaické politiky a normalizovaného diferenčního vegetačního indexu NDVI (Normalized Difference Vegetation Index) −0,0609, zatímco u LAI byl naopak kladný a dosáhl 0,0039.

Na první pohled to může vypadat jako rozpor. Jak může být krajina současně ekologicky chudší a přitom mít více listové plochy? Právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších závěrů studie. Rozmanitá krajina může být nahrazena vegetací, která je hustší, ale strukturálně mnohem jednotvárnější. Satelit potom může zaznamenat více zelené biomasy, zatímco z pohledu biodiverzity došlo ke zjednodušení prostředí. Zelenější obraz krajiny proto automaticky neznamená zdravější ekosystém.

Studie navíc zjistila, že pokles ptačí diverzity nebyl omezen pouze na několik vzácných druhů. Výrazně reagovaly také široce rozšířené druhy, stejně jako stálí i tažní ptáci a chráněné i nechráněné druhy. Analýza funkčních vlastností ukázala pokles například u ptáků hnízdících ve vegetaci, u masožravých a všežravých druhů a u malých i velkých skupinově žijících ptáků. U býložravých druhů nebyla reakce statisticky významná. Ještě zajímavější je změna samotné struktury ptačího společenstva. Podle výsledků klesala druhová bohatost, zatímco rovnoměrnost zastoupení zbývajících druhů mírně rostla.

Tento rozdíl je důležitý i pro evropskou environmentální politiku. Jedním z problémů současné energetické transformace je totiž sklon měřit úspěch především prostřednictvím instalovaného výkonu, vyrobené elektřiny, emisí nebo podílu obnovitelných zdrojů. To jsou samozřejmě zásadní ukazatele. Pokud ale současně sledujeme obnovu přírody, stav půdy, vodní režim, fragmentaci krajiny a biodiverzitu, samotný počet nových megawattů nám o výsledné kvalitě transformace mnoho neřekne.

Energetické tempo a limity přenosové soustavy

Čína přitom ukazuje obrovskou rychlost, s jakou lze energetický systém proměňovat. Podle aktuálního přehledu Mezinárodní energetické agentury (IEA) přidala Čína v roce 2025 podle oficiálních údajů nejméně 349,8 GW nové fotovoltaické kapacity, přičemž některé odhady hovoří až o 415 GW. Pro srovnání Evropská unie přidala ve stejném roce 65,7 GW. Čínský přírůstek byl tedy podle použité metodiky více než pětkrát až šestkrát větší než celý nový výkon instalovaný v celé EU. Na konci roku 2025 dosahovala podle IEA čínská kumulativní fotovoltaická kapacita přibližně 1 463,5 GW. Evropská unie měla kolem 406 GW. Čína tak měla více než trojnásobný instalovaný fotovoltaický výkon celé EU.

Čísla za celý rok 2025 ukazují, proč je Čína pro světovou energetiku tak významná. Výroba elektřiny z nízkouhlíkových zdrojů rychle roste a uhlí začíná v čínské elektrizační soustavě ztrácet část svého podílu. IEA odhaduje, že výroba elektřiny z uhlí v Číně v roce 2025 klesla přibližně o 1,2 procenta. Podíl uhlí na výrobě elektřiny se snížil na přibližně 55 procent a podle současného výhledu IEA by mohl do roku 2030 klesnout na 43 procent.

Čína zároveň překvapivě ukazuje, že rychlá výstavba obnovitelných zdrojů sama o sobě nestačí. V prvních jedenácti měsících roku 2025 se podle IEA míra omezování výroby z fotovoltaiky zvýšila na 5,2 procenta z 3 procent v předchozím roce. U větrné energie vzrostla na 5,7 procenta z 3,7 procenta. Čím více proměnlivých zdrojů tedy systém obsahuje, tím větší význam získává přenosová síť, akumulace, řízení spotřeby a další zdroje schopné vyrovnávat výkyvy výroby.

To je další důležitá zkušenost pro Evropu. Energetická transformace není pouze otázkou počtu panelů. Je současně otázkou sítí, akumulace, flexibility a vhodného prostorového rozmístění zdrojů. Pokud se jednotlivé části systému plánují odděleně, může vznikat infrastruktura, která sice zvyšuje instalovaný výkon, ale nevyužívá ho vždy efektivně a současně může vytvářet zbytečné nároky na krajinu.

Ještě důležitější je skutečnost, že Čína dokázala růstem nízkoemisních zdrojů pokrývat stále větší část nově vznikající poptávky po elektřině. IEA očekává, že v období 2026 až 2030 bude růst čínské poptávky po elektřině pokryt obnovitelnými a jadernými zdroji. Podíl samotné solární a větrné energetiky na výrobě elektřiny by měl podle výhledu vzrůst z přibližně 22 procent v roce 2025 na 37 procent v roce 2030.

Od plošné expanze k prostorovému plánování

To je mimořádný úspěch. Současně je ale právě rozsah čínského rozvoje důvodem, proč má studie o ptácích takovou váhu. Čína nebuduje několik, řekněme symbolických solárních parků. V roce 2025 přidala tolik fotovoltaické kapacity, kolik by v evropských podmínkách představovalo několik let velmi rychlé výstavby. Každé rozhodnutí o umístění elektrárny se proto násobí obrovským množstvím dalších rozhodnutí. Pokud se určitý způsob plánování ukáže jako problematický, může se stejný problém objevit na tisících dalších lokalit.

Zajímavé je, že rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů už skutečně začíná měnit čínskou energetickou bilanci. V roce 2025 tvořilo uhlí přibližně 55 procent čínské výroby elektřiny, zatímco jeho podíl bude podle výhledu IEA dále klesat. Čína přesto zůstává největším spotřebitelem uhlí na světě. Současně pokračuje výstavba nových uhelných elektráren. V první polovině roku 2025 bylo uvedeno do provozu 21 GW nové uhelné kapacity a dalších 46 GW projektů zahájilo nebo obnovilo výstavbu. IEA přitom očekává, že nové uhelné elektrárny budou stále více využívány jako flexibilní a záložní zdroje.

Pro Evropu z toho plyne zásadní ponaučení. Neměla by kopírovat čínský model obrovských pozemních instalací jen proto, aby rychle zvýšila výkon obnovitelných zdrojů. Měla by se více zaměřit na kvalitu umístění. Solární panely lze instalovat na střechy průmyslových budov, logistických center, obchodních domů, parkovišť, brownfieldů nebo jiných již urbanizovaných ploch. Vhodné může být také využívání kombinace zemědělské produkce a energetiky tam, kde konkrétní podmínky dovolují zachovat ekologickou hodnotu území.

Právě zde může být čínská studie pro Evropu velmi praktickým návodem. Velké pozemní solární projekty není nutné odmítat. Je však možné je přednostně směrovat do míst, kde je jejich ekologický konflikt nejmenší. Studie sama ukazuje, že pouštní a přirozeně řídce vegetované oblasti mohou mít jiný dopad než produktivní a ekologicky složitá krajina. Autoři proto doporučují diferencovaný přístup, v němž mají být velké projekty soustřeďovány tam, kde je jejich ekologická cena nižší, zatímco v biologicky cennějších oblastech lze více využívat střechy, zastavěné plochy nebo vhodné formy agrivoltaiky.

Inteligentní modelování budoucí podoby krajiny

To je důležitá myšlenka i v souvislosti s evropským cílem obnovy přírody. Pokud bude jedna část environmentální politiky podporovat obnovu biodiverzity a druhá současně podporovat energetickou infrastrukturu bez dostatečného prostorového plánování, mohou se tyto cíle dostávat do zbytečného konfliktu. Přitom nejde o volbu mezi solární energetikou a přírodou. Smyslem by mělo být hledat takové rozmístění energetických zdrojů, při kterém se obě oblasti mohou rozvíjet současně.

Evropa má v tomto směru jednu významnou výhodu. Disponuje podrobnými daty o krajině, chráněných územích, půdě, zemědělství i biodiverzitě a současně má stále lepší možnosti prostorového plánování. Satelitní pozorování, geografické informační systémy a nástroje umělé inteligence umožňují předem modelovat, kde může mít výstavba energetické infrastruktury nejmenší ekologické následky. Takový systém by mohl ještě před vydáním povolení porovnat několik variant umístění a vyhodnotit jejich dopad na půdu, vodu, vegetaci, migrační koridory, ptačí stanoviště i další složky ekosystému.

Pozoruhodný je také jeden další výsledek. Výzkumníci zjistili, že intenzita fotovoltaické politiky byla spojena s poklesem zemědělské produkce. Jejich odhad ukazuje snížení výnosu plodin o 2,88 procenta při zvýšení intenzity politiky o jednu jednotku. Tento výsledek neznamená, že každá fotovoltaická elektrárna automaticky sníží zemědělskou produkci o 2,88 procenta. Ukazuje však, že změna využití půdy může mít vedle energetických a ekologických důsledků také zemědělský rozměr.

To je v evropských podmínkách mimořádně důležité. Půda totiž není pouze prostor, na který lze umístit energetickou infrastrukturu. Je současně výrobním prostředkem pro zemědělství, zásobárnou uhlíku, prostředím pro organismy a součástí vodního režimu krajiny. Rozhodování o tom, kam umístit solární elektrárnu, proto ve skutečnosti není pouze energetickým rozhodnutím. Je rozhodnutím o budoucím využití konkrétního kusu krajiny.

Čínská studie tak určitě nepřináší argument proti solární energetice. Přináší mnohem důležitější informaci o kvalitě celé zelené transformace. Každý megawatt vyrobený bez dalšího záboru cenné krajiny má totiž jinou environmentální hodnotu než stejný megawatt získaný přeměnou biologicky pestré plochy. V energetické statistice jsou oba megawatty stejné. V krajině však nikoli.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská komise zveřejnila nové pokyny pro verifikátory a akreditační orgány, které mají kontrolovat údaje o emisích zabudovaných do dovážených výrobků. První verifikátoři mají získat akreditaci kolem září 2026 a od 1. září se pro ně otevírá také registr CBAM. Pro evropské dovozce i výrobce mimo EU to znamená jediné. Údaje o uhlíkové stopě se postupně mění z odhadu a reportovací povinnosti na ověřovanou veličinu, která bude mít přímý finanční dopad.

Evropská komise v posledních týdnech výrazně zrychlila přípravu systému, který má v budoucnu rozhodovat o tom, jakou uhlíkovou cenu ponesou některé výrobky dovážené do Evropské unie. Dne 24. srpna 2026 zveřejnila nové pokyny pro verifikátory CBAM a pro národní akreditační orgány. Součástí balíčku je také návod k přístupu akreditovaných subjektů do registru CBAM. Komise tím vytváří jednu z důležitých součástí infrastruktury celého systému.

Ochrana evropského trhu před únikem uhlíku

CBAM neboli Carbon Border Adjustment Mechanism je evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích. Jeho základní myšlenka je poměrně jednoduchá. Výrobce v Evropské unii musí v rámci systému EU ETS nést náklady spojené s emisemi skleníkových plynů. Pokud by se současně stejné výrobky vyráběly mimo Evropskou unii v prostředí s výrazně nižšími náklady na emise a následně se dovážely do Evropy, evropským podnikům by vznikala konkurenční nevýhoda a část výroby by se mohla přesouvat do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly.

Právě tomuto jevu se říká únik uhlíku. CBAM má zajistit, aby se do ceny vybraných dovážených výrobků postupně promítala také cena emisí vzniklých při jejich výrobě. Evropská komise proto CBAM označuje za nástroj environmentální politiky, jehož cílem je vytvořit rovnější podmínky mezi výrobci v EU a producenty ze třetích zemí.

Přechod z vykazování do ostrého režimu ověřování

Právním základem je nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2023/956. Mechanismus vstoupil do přechodného režimu 1. října 2023, kdy měli dovozci především povinnost vykazovat informace o emisích spojených s dováženými výrobky. Od 1. ledna 2026 však začal definitivní režim CBAM. Evropská komise proto nyní přechází od fáze získávání údajů k systému, v němž budou emise podléhat ověřování a finančnímu vypořádání.

Mechanismus se týká vybraných výrobků s vysokou uhlíkovou náročností. Patří mezi ně například železo a ocel, hliník, cement, hnojiva, elektřina a vodík. Rozhodující přitom není obecné označení odvětví, ale konkrétní výrobek a jeho příslušný celní kód. Právě proto musí podniky při posuzování povinností CBAM vycházet z konkrétního zboží, které dovážejí, nikoli pouze z toho, do jakého průmyslového sektoru jejich dodavatel patří.

Klíčová role nezávislých CBAM verifikátorů

Nová fáze systému přináší jeden zásadní problém. Evropský dovozce potřebuje vědět, kolik emisí bylo při výrobě konkrétního zboží skutečně vypuštěno. Tyto informace však často vznikají mimo Evropskou unii, například v ocelárně v Asii, v hliníkárně v Turecku nebo v cementárně v jiné třetí zemi. Evropská legislativa proto nemůže celý systém postavit pouze na prohlášení výrobce. Potřebuje nezávislé ověřování. A právě zde nastupují CBAM verifikátoři.

Verifikátor je nezávislý subjekt, který má podle stanovených pravidel ověřovat údaje o emisích spojených s výrobou zboží podléhajícího CBAM. Jeho úkolem nebude pouze zkontrolovat, zda nějaké číslo v dokumentaci existuje. Bude muset posoudit, zda byly emise vypočteny podle příslušných metod, zda jsou použité údaje dostatečně podložené a zda odpovídají skutečným výrobním procesům.

Z právního hlediska proto nejde o běžného poradce ani o subjekt, který by pouze pomáhal firmám vyplnit formulář. Verifikace má být součástí kontrolního systému vytvořeného evropskou legislativou. Evropská komise proto současně nastavuje pravidla pro akreditaci těchto subjektů a pro národní akreditační orgány, které mají posuzovat jejich způsobilost.

Harmonogram akreditací a registrace do systému

Komise nyní uvádí, že první CBAM verifikátoři by měli získat akreditaci přibližně v září 2026. Následně musí být registrováni v registru CBAM. Nové pokyny stanovují, že verifikátor se musí do registru zaregistrovat do dvou měsíců od získání akreditace, zároveň však registrace nemůže proběhnout před 1. zářím 2026.

Pro firmy to představuje důležitý okamžik. Systém totiž postupně vytváří řetězec, v němž se jednotlivé informace propojí od zahraničního výrobce přes ověřovatele až k evropskému dovozci a evropskému registru. Každý článek tohoto řetězce má přitom vlastní odpovědnost.

Výrobce mimo Evropskou unii musí být schopen dodat údaje potřebné pro výpočet emisí. Verifikátor následně posoudí jejich správnost a úplnost. Dovozce musí splnit své povinnosti vůči systému CBAM a Evropská unie prostřednictvím registru získává nástroj, v němž jsou jednotlivé povinnosti administrativně zpracovávány. Registr CBAM obsahuje například funkce související s autorizací dovozců, vykazováním, předáváním emisních údajů a dalšími povinnostmi.

Zajištění férových podmínek a podpora pro zahraniční výrobce

Právě důvěryhodnost emisních údajů je pro celý mechanismus zásadní. Pokud by jeden výrobce vykazoval skutečné emise a jiný by je systematicky podhodnocoval, vznikla by mezi nimi konkurenční výhoda. CBAM by pak neplnil svůj základní účel.

Evropská komise proto současně zveřejnila také nové materiály pro provozovatele výrobních zařízení mimo EU. Dne 14. srpna 2026 vydala sérii deseti dokumentů, které mají zahraničním provozovatelům pomoci splnit požadavky režimu CBAM.

Dokument ke stažení:

• CBAM legislation and guidance

• Guidance on CBAM verification and accreditation for verifiers and national accreditation bodies

• State-of-play CBAM accreditation

• CBAM-UMN-UI-manual-Release-3.2-Declarants-Portal-SfA-v6.00-EN

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech se od 12. srpna 2026 stává realitou pro celý evropský trh. Pro chemický průmysl však nejde jen o další soubor požadavků na recyklovatelnost a opětovné použití. Nová pravidla zasahují přímo do obalů pro chemické látky, jejich bezpečnosti, materiálového složení, dokumentace i logistiky. Svaz chemického průmyslu ČR upozorňuje, že některé požadavky mohou narazit na mnohé problémy.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech, označované jako PPWR, se od 12. srpna 2026 stává přímo použitelným právním předpisem ve všech členských státech Evropské unie. Na rozdíl od směrnice nevyžaduje klasickou transpozici do národní legislativy. Jednotlivé povinnosti však nenastupují všechny současně a jejich praktické uplatnění se rozprostírá do několika dalších let. Právě tato skutečnost vytváří pro průmysl složitou situaci. Základní právní rámec už platí, ale řada technických detailů, metodik, harmonizovaných norem a prováděcích či delegovaných aktů se stále připravuje. Evropská komise proto v červnu 2026 zveřejnila metodické pokyny a v srpnu také aktualizované FAQ. Tyto materiály mohou významně pomoci s výkladem, nejsou však právně závazným výkladem nařízení.

Dopady na průmyslové B2B obaly od srpna 2026

Jedním z nejdůležitějších principů PPWR je skutečnost, že pravidla se netýkají pouze spotřebitelských obalů. Povinnosti dopadají také na průmyslové obaly používané v režimu B2B. Pro chemický průmysl to znamená, že například IBC kontejnery, sudy a další obalové sestavy používané pro přepravu chemických surovin nelze automaticky považovat za oblast stojící mimo působnost nového nařízení. Článek 4 od 12. srpna 2026 zakazuje uvádět na trh obaly, které nesplňují příslušné požadavky PPWR. To se týká i čistě průmyslových obalů určených pro přepravu surovin.

Praktický dopad tohoto pravidla není nevýznamný. Obal už není pouze logistickým prostředkem, který lze posuzovat odděleně od výrobku, který chrání. Musí splňovat požadavky na materiálové složení, bezpečnost, recyklovatelnost, dokumentaci a v příslušných případech také na opětovné použití. Pro chemický průmysl je přitom zásadní, že obal musí současně odolat vlastnostem přepravované látky. Obal určený pro agresivní chemikálii nelze jednoduše nahradit jiným materiálem jen proto, že má lepší recyklační parametry. Musí zároveň zachovat mechanickou stabilitu, chemickou odolnost, těsnost a bezpečnost při skladování a přepravě.

Regulace látek PFAS a rizika těžkých kovů

Významnou oblastí je proto článek 5, který se zabývá látkami obsaženými v obalech. Zvláštní pozornost přitahují PFAS, tedy perfluorované a polyfluorované látky. SCHP upozorňuje zejména na situace, kdy jsou fluorované materiály nebo technologie důležité pro zajištění chemické odolnosti obalů. Problém se netýká plošně veškerých obalů používaných chemickým průmyslem, ale konkrétních aplikací, u nichž mohou být alternativní materiály technologicky nedostatečné. Náhrada materiálu proto nemusí znamenat pouze změnu receptury obalu. Může vyžadovat nový typ těsnění, jinou povrchovou úpravu nebo zcela jinou konstrukci obalu.

Zásadní otázkou je také dostupnost vhodných metod měření. U PFAS se připravují další pravidla související s recyklovatelností obalů, ale harmonizovaná metodika stanovení jejich koncentrace podle SCHP zatím není k dispozici. Do konce roku 2026 má Evropská komise ve spolupráci s Evropskou agenturou pro chemické látky připravit zprávu o přítomnosti látek vzbuzujících obavy v obalech a jejich součástech. Pokud bude hodnocení zahrnovat také nezáměrně přidané látky, tedy NIAS, může se rozsah požadavků na analytické zkoušky a prokazování shody výrazně rozšířit. Pro výrobce obalů a jejich uživatele by to znamenalo další náklady spojené s testováním a dokumentací.

Další problém představuje limit pro obsah těžkých kovů. SCHP upozorňuje na hodnotu 100 mg/kg, která se podle jeho stanoviska vztahuje bez výjimky také na přepravu podle ADR. To může komplikovat průmyslovou recyklaci starších plastových a kovových sudů, u nichž se může objevit historická kontaminace například pigmenty s vyšším obsahem některých kovů. Z pohledu cirkulární ekonomiky tak vzniká paradoxní situace. Materiál, který by mohl být znovu využit v průmyslovém oběhu, může kvůli historickému složení narazit na nové limity.

Nové procesy posuzování shody a unijní celní kontroly

PPWR zároveň zásadně posiluje význam prokazování shody. Článek 38 a příloha VII zavádějí procesní rámec, v jehož rámci musí výrobce před uvedením obalu na trh prokázat jeho shodu s požadavky nařízení. Základním mechanismem je modul A založený na interní kontrole výroby. Pro chemický průmysl to znamená potřebu zpracovat technickou dokumentaci pro jednotlivé typy obalů nebo obalové sestavy. Pokud lze několik obalů zahrnout do jedné skupiny, musí být takové seskupení odborně obhajitelné. Výrobce zároveň odpovídá za shodu obalu a musí dokumentaci uchovávat po dobu pěti let u jednorázových obalů a deseti let u obalů opakovaně použitelných.

Tento požadavek může být pro chemické firmy náročný především kvůli množství kombinací používaných obalových systémů. Jeden produkt může být dodáván v různých velikostech sudů, IBC kontejnerech nebo jiných přepravních obalech, přičemž každý systém může mít odlišné materiály, těsnění nebo ochranné prvky. U chemických výrobků navíc není možné vždy posuzovat obal pouze z pohledu mechanických parametrů. Důležitá je také kompatibilita s konkrétní chemickou látkou, odolnost proti permeaci, korozi, bobtnání nebo degradaci materiálu.

Významným dokumentem se proto stává EU prohlášení o shodě. Bez odpovídajícího prokázání shody nebude možné obal legálně uvádět na evropský trh. Problém může nastat zejména u dovozu obalů nebo surovin ze třetích zemí. Zahraniční dodavatel nemusí být ochoten poskytnout detailní informace o materiálovém složení obalu nebo nemusí disponovat certifikací odpovídající požadavkům evropského trhu. Pro evropského dovozce tím vzniká riziko, že nebude schopen splnit vlastní povinnosti, přestože samotný obal nakoupil od zavedeného zahraničního výrobce.

Na tento problém navazuje také systém dozoru nad trhem. Články 40 a 58 až 62 vytvářejí rámec pro kontrolu plnění povinností PPWR. U dovozů ze třetích zemí může mít nesoulad velmi konkrétní důsledky. Pokud celní orgány zjistí problém při kontrole výrobku vstupujícího na trh Unie, může být zásilka zadržena do doby, než dovozce zajistí nápravu. Pro chemický průmysl je přitom důležité, že zpoždění obalu nebo obalové komponenty nemusí znamenat pouze administrativní komplikaci. Pokud jde o kritický obal pro expedici suroviny, může následně dojít k omezení samotné výroby nebo dodávek zákazníkům.

Kritéria pro recyklovatelnost a riziko chemické kontaminace

Jedním z nejvýznamnějších dlouhodobých témat bude recyklovatelnost. Článek 6 zavádí požadavky na design obalů s ohledem na recyklaci. Od roku 2030 musí obaly splňovat stanovená kritéria Design for Recycling a minimální třídu recyklovatelnosti C. Od roku 2035 se přidává požadavek, aby bylo možné obaly recyklovat ve velkém měřítku, přičemž konkrétní časování je navázáno také na příslušné prováděcí akty.

Právě zde se podle SCHP objevuje významný problém u chemických obalů. Některé obaly musí mít kvůli chemické odolnosti bariérové vrstvy nebo další konstrukční prvky, které mohou zhoršovat jejich recyklovatelnost. Pokud pravidla Design for Recycling dostatečně nezohlední potřebu těchto technických bariér, může dojít k situaci, kdy obal vyhovuje požadavkům na bezpečné používání, ale současně se dostane do horší recyklační třídy. U specializovaných obalů může být problém aktuální už od roku 2030. U dalších obalů může kritický okamžik přijít později.

Neméně významným tématem je kontaminace. Obal, který byl v přímém kontaktu s chemickou látkou, nelze automaticky považovat za materiál vhodný k běžné recyklaci. Chemická látka může proniknout do polymerní struktury, ulpívat na povrchu nebo ovlivnit vlastnosti materiálu. Opakované použití může tento problém ještě zvýraznit. Pokud má být obal vrácen do oběhu, je nutné zajistit jeho čištění, případně validovaný dekontaminační proces. To přináší nejen náklady na technologii čištění, ale také spotřebu vody, energie a chemických prostředků a následné nakládání s odpadními vodami.

Povinný obsah recyklátu v plastech od roku 2030

Dalším pilířem PPWR je povinný obsah recyklovaného materiálu v plastových obalech. Článek 7 zavádí od roku 2030 minimální podíly postspotřebitelského recyklátu, přičemž přesné uplatnění některých požadavků je navázáno na budoucí metodiku výpočtu a ověřování. Pro chemický průmysl může být tato povinnost komplikovaná tam, kde recyklovaný polymer neposkytuje stejné vlastnosti jako primární materiál. Může mít horší mechanické vlastnosti, proměnlivější chemickou odolnost nebo vyšší riziko kontaminace. U obalů pro chemické látky může přitom právě materiálová stabilita představovat bezpečnostní parametr, nikoli pouze otázku kvality výrobku.

Tento problém se týká například obalů používaných pro chemické suroviny, stavební chemii nebo jiné produkty, které sice nepodléhají režimu ADR, ale přesto vyžadují obal s vysokou mechanickou a chemickou odolností. Pokud bude možné použít pouze určitý podíl recyklovaného materiálu, může se výrobce dostat do situace, kdy bude muset hledat kompromis mezi požadavkem na obsah recyklátu a zachováním bezpečnostních parametrů obalu. SCHP proto upozorňuje na potřebu dalšího vývoje výjimek a jejich revizi, která je podle stanoviska očekávána do roku 2028.

Minimalizace rozměrů obalů a volného prostoru

PPWR současně požaduje minimalizaci obalů. Od roku 2030 musí být hmotnost a objem obalu omezeny na nezbytné minimum potřebné k zachování jeho funkčnosti. U běžného spotřebního zboží může být takový požadavek relativně snadno představitelný. U chemických výrobků však může být minimální množství materiálu výrazně vyšší než u jiných výrobků, protože obal musí odolat přepravě, manipulaci, skladování a působení samotného produktu. Robustnější obal přitom může být z hlediska bezpečnosti nezbytný. Výrobci proto mohou potřebovat další technické posudky, kterými budou v dokumentaci prokazovat, proč nelze hmotnost nebo objem obalu dále snižovat.

Podobnou otázku přináší také omezení prázdného prostoru v některých obalech. Článek 24 zavádí pro obaly používané v elektronickém obchodě, skupinové obaly a přepravní obaly požadavek, aby podíl volného prostoru nepřesáhl 50 procent. Podrobnější metodika výpočtu má být přijata později. Pro chemickou logistiku je však už nyní zřejmé, že bezpečnostní požadavky mohou vyžadovat konstrukční řešení, která budou na první pohled vypadat jako nadbytečný volný prostor. Bezpečnost nákladu, stabilita obalu a ochrana produktu proto musí zůstat součástí posuzování.

Cíle pro opětovné použití a logistické limity

Další zásadní oblastí je opětovné použití. Článek 29 zavádí od roku 2030 kvantitativní cíle pro opakovaně použitelné obaly v přepravě. V chemickém průmyslu se to může výrazně dotknout sudů a IBC kontejnerů. Opětovné použití však není pouze otázkou toho, zda lze obal fyzicky vrátit dodavateli. Je nutné zajistit celý systém jeho oběhu, včetně evidence, svozu, kontroly, čištění a opětovného uvedení do provozu. U chemických produktů navíc vyvstává otázka křížové kontaminace. Obal, který obsahoval jednu chemickou látku, nemusí být bez dalšího vhodný pro jinou látku.

Náklady proto mohou vznikat nejen při samotném čištění. Potřebné jsou také validované čisticí postupy, sledování pohybu obalů, kontrola jejich technického stavu a nakládání s odpadními vodami. Pokud bude systém založen na vratných obalech ve velkém měřítku, vzniká rovněž potřeba reverzní logistiky. Prázdné obaly se musí dostat zpět k místu čištění a opětovného naplnění. Tím se zvyšuje počet přeprav a nároky na logistickou kapacitu.

Právě u flexibilních fólií a pásek určených ke stabilizaci paletových zásilek už Evropská komise přistoupila k první konkrétní úpravě. Delegované rozhodnutí Komise (EU) 2026/429, zveřejněné v květnu 2026, osvobozuje za specifických přepravních podmínek některé hospodářské subjekty používající paletové fólie a pásky od stoprocentního cíle opětovného použití podle článku 29. Nejde však o obecné osvobození od všech cílů. Celkový cíl 40 procent pro obalovou sestavu od roku 2030 zůstává zachován.

Pro průmyslovou logistiku má tato úprava velký význam. Stretch fólie a pásky se používají například ke stabilizaci palet s těžkými pytli, sudy nebo sypkými chemickými surovinami. Jejich opakované používání v klasickém smyslu by bylo logisticky velmi komplikované. Vznikaly by další operace při demontáži, třídění, skladování a vracení materiálu. SCHP proto už v lednu 2026 požadoval širší a časově otevřenou výjimku pro strečové fólie a pásky do doby, než budou dostupné vhodné alternativy. Argumentoval také tím, že některé náhradní materiály mohou mít vlastní environmentální nevýhody a že současná logistická infrastruktura není připravena na masové zavedení vratných systémů.

Z pohledu celého systému PPWR je přitom důležitá ještě jedna otázka. Nestačí automaticky předpokládat, že opakovaně použitelný obal je vždy environmentálně lepší než jednorázový obal určený k recyklaci. Výsledek závisí na počtu skutečných cyklů použití, vzdálenostech, způsobu čištění, energetické náročnosti, spotřebě vody, reverzní logistice a na tom, co se s obalem stane po skončení jeho životnosti. SCHP proto požaduje standardizovanou metodiku LCA, která by umožnila objektivně porovnávat environmentální dopady systémů opětovného použití s recyklovatelnými jednorázovými alternativami.

Rozdíly mezi obaly v režimu ADR a mimo něj

Pro chemický průmysl je zásadní také rozlišení mezi obaly pro nebezpečné věci podle režimů ADR, RID nebo IMDG a obaly pro chemické výrobky, které těmto pravidlům nepodléhají. PPWR některé výjimky pro obaly nebezpečných věcí výslovně zmiňuje například v oblasti recyklovatelnosti, recyklovaného obsahu a opětovného použití. U minimalizace obalů a omezení nadměrného prostoru však není situace stejně jednoznačná a významná část výkladu bude záviset na konkrétním ustanovení a na tom, jak budou zohledněny závazné bezpečnostní požadavky přepravy.

Právě zde SCHP spatřuje jednu z hlavních slabin současné konstrukce PPWR. Výjimky pro obaly nebezpečných věcí nepokrývají velkou skupinu chemických produktů, které nejsou klasifikovány jako nebezpečné věci podle ADR. Tyto výrobky však mohou stále vyžadovat velmi specifické obaly kvůli jejich chemickým vlastnostem. Pokud pravidla nebudou dostatečně zohledňovat chemickou kompatibilitu, absorpci, degradaci a riziko kontaminace, může dojít k situaci, kdy bude obal vyhovovat environmentálním kritériím pouze na papíře, zatímco v praxi nebude vhodný pro bezpečnou manipulaci s konkrétním produktem.

Komplikace s novým označením obalů

Významným praktickým problémem je také značení. Článek 12 zavádí nové požadavky na označování obalů, které se obecně začnou uplatňovat od 12. srpna 2028, případně později v návaznosti na přijetí příslušných prováděcích aktů. Chemické obaly však už dnes nesou povinné informace podle CLP a v případě přepravy také podle ADR. Na etiketě se proto mohou potkat výstražné symboly, signální slova, H věty, P věty, přepravní označení a nové informace související s tříděním obalového odpadu. U menších obalů může být prostor fyzicky omezený a další grafické prvky mohou komplikovat čitelnost bezpečnostních informací.

Neméně významné je načasování celé legislativy. PPWR už sice vstoupilo do fáze praktické použitelnosti, ale řada klíčových technických pravidel se teprve dokončuje. Týká se to například některých metodik pro recyklovatelnost, výpočtu obsahu recyklovaného materiálu, značení nebo technických norem pro ověřování shody. Podle SCHP může pozdní přijímání těchto dokumentů firmám komplikovat investiční rozhodování. Pokud podnik investuje do nové obalové technologie podle aktuálního výkladu a pozdější prováděcí pravidla stanoví jiné technické požadavky, může se ekonomická návratnost takové investice výrazně změnit.

Evropská komise přitom postupně doplňuje potřebný právní a metodický rámec. Červnové metodické pokyny například potvrzují, že do přijetí nových unijních pravidel se při posuzování shody s požadavky na recyklovatelnost nadále vychází ze stávajícího režimu směrnice 94/62/ES a technické normy EN 13430. Pro podniky je to důležitá informace, protože jim poskytuje přechodné pravidlo pro současné posuzování obalů. Současně však zůstává otevřená otázka budoucích kritérií Design for Recycling a jejich praktického dopadu na specializované chemické obaly.

Závěr a výhled do budoucna

PPWR tak pro chemický průmysl nepředstavuje pouze další odpadovou a obalovou regulaci. Postupně se stává předpisem, který zasahuje do konstrukce obalů, výběru materiálů, bezpečnosti výrobků, laboratorního testování, technické dokumentace, řízení dodavatelského řetězce i logistiky. Zároveň propojuje environmentální cíle s oblastmi, které mají v chemickém průmyslu vlastní přísná pravidla. Recyklovatelnost se potkává s chemickou odolností, obsah recyklátu s mechanickou bezpečností, opětovné použití s rizikem kontaminace a nové značení s požadavky CLP a ADR.

Největší výzvou proto nebude pouze samotné splnění jednotlivých limitů. Firmy budou muset prokázat, že jejich obalový systém jako celek funguje bezpečně, technicky a současně odpovídá požadavkům evropského práva. U standardních obalů může být cesta relativně snadná. U specializovaných chemických obalů však bude nutné hledat rovnováhu mezi bezpečností, funkčností, recyklovatelností, obsahem recyklátu a možností opětovného použití.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nové evropské nařízení o obalech se od srpna 2026 začíná naplno promítat do každodenního fungování firem. Pro nejmenší podniky přitom neplatí jednoduché pravidlo, že by byly z nových povinností vyňaty. PPWR jim nabízí několik významných úlev, některé jsou však podmíněné množstvím obalů, jiné typem činnosti a další dokonce rozhodnutím členského státu. Klíčové proto není jen zjistit, zda je podnik mikropodnikem, ale také jaké obaly používá, kolik jich uvádí na trh a v jakém postavení v dodavatelském řetězci vystupuje.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech, známé jako PPWR, představuje zásadní přestavbu evropských pravidel pro obaly. Od 12. srpna 2026 je nařízení obecně použitelné a postupně začne přinášet konkrétní požadavky na výrobce, dovozce, distributory, konečné prodejce i další hospodářské subjekty. Právě u nejmenších podniků se přitom často objevuje otázka, zda se na ně všechny nové požadavky skutečně vztahují. Odpověď zní, že nikoliv bez výjimky, ale rozhodně také neplatí, že by mikropodniky byly z PPWR obecně vyňaty. Evropský zákonodárce některé povinnosti pro ně zmírnil, u jiných stanovil specifické podmínky a v několika případech přenesl odpovědnost za praktické uplatnění výjimky na členské státy.

Co určuje status mikropodniku

Prvním krokem je proto správně určit, co vlastně PPWR považuje za mikropodnik. Nařízení v tomto směru odkazuje na doporučení Evropské komise 2003/361/ES. Mikropodnikem je podnik, který zaměstnává méně než deset osob a jehož roční obrat nebo bilanční suma nepřesahuje 2 miliony eur. Obě podmínky musí být splněny současně. Do posuzování přitom mohou vstupovat také údaje partnerských a propojených podniků, takže velikost podniku nelze vždy určit pouze podle počtu zaměstnanců a hospodářských výsledků jedné právnické osoby. U PPWR je navíc rozhodující definice mikropodniku podle stavu platného 11. února 2025. Evropská komise ve svých letošních výkladových materiálech upozorňuje například také na specifickou situaci franšízových podniků, u nichž může vztah k franchisorovi ovlivnit posouzení velikosti podniku.

Limity pro osvobození od cílů opětovného použití

Nejvýraznější úleva se týká cílů opětovného použití obalů. PPWR postupně zavádí závazné cíle pro používání opakovaně použitelných obalů v řadě oblastí. Týká se to například přepravních obalů, obalů používaných pro přepravu zboží, některých prodejních obalů nebo určitých nápojových obalů. Evropská legislativa si přitom uvědomuje, že splnění těchto cílů může být pro nejmenší hospodářské subjekty nepřiměřeně obtížné. Proto článek 29 obsahuje výjimku, která spojuje velikost podniku s množstvím obalů uvedených na trh.

Mikropodnik je pro daný kalendářní rok osvobozen od povinnosti plnit cíle stanovené v článku 29 tehdy, pokud v daném roce zpřístupnil na území členského státu nejvýše 1 000 kilogramů obalů a současně splňuje definici mikropodniku. Podmínky se tedy nesčítají ve smyslu volnějšího výkladu, ale musí být splněny obě. Mikropodnik, který uvádí na trh například 700 kilogramů obalů za rok, může tuto úlevu využít. Podnik, který je sice mikropodnikem, ale uvádí na trh 1 500 kilogramů obalů, už tuto konkrétní výjimku využít nemůže.

Důležité je také to, že hranice 1 000 kilogramů nemusí zůstat navždy stejná. PPWR zmocňuje Evropskou komisi, aby ji prostřednictvím delegovaného aktu upravila s ohledem na specifické podmínky konečné distribuce a některých výrobních odvětví, a to včetně podmínek na úrovni jednotlivých členských států. Výjimka tedy nepředstavuje statické ustanovení, které bude možné jednou přečíst a na dlouhé roky odložit. Vývoj prováděcích a delegovaných aktů bude pro podniky důležitý i v dalších letech i pro ty nejmenší subjekty.

Význam této úlevy vynikne při pohledu na samotné cíle PPWR. Od roku 2030 například hospodářské subjekty používající určité přepravní a prodejní obaly pro přepravu výrobků budou muset zajistit nejméně 40 procent těchto obalů v opakovaně použitelném formátu v rámci systému opětovného použití. Od roku 2040 pak nařízení stanovuje ambiciózní orientační cíl 70 procent. Pro velkého výrobce nebo distribuční společnost může být vybudování systému opakovaného použití významnou, byť nákladnou součástí logistického systému. Pro malou firmu s minimálními objemy obalů by však stejné požadavky mohly představovat nepřiměřenou administrativní i ekonomickou zátěž. Právě tuto disproporci se PPWR snaží výjimkou pro mikropodniky řešit.

Zákazy jednorázových formátů a role členských států

Další zajímavou oblastí jsou zákazy některých formátů jednorázových obalů. PPWR stanovuje, že od 1. ledna 2030 hospodářské subjekty nebudou smět uvádět na trh obaly v určitých formátech a pro určité způsoby použití uvedené v příloze V. Ani zde však není přístup k mikropodnikům absolutní. Členské státy mohou povolit mikropodnikům používání obalů uvedených v bodě 3 přílohy V, pokud je prokázáno, že není technicky proveditelné takové obaly nepoužívat nebo získat přístup k infrastruktuře potřebné pro fungování systému opětovného použití.

Tato formulace je mimořádně důležitá. Nejde o automatickou evropskou výjimku, kterou by mohl každý mikropodnik uplatnit pouze tím, že doloží svůj počet zaměstnanců a obrat. Nařízení dává členským státům možnost takovou výjimku umožnit a zároveň vyžaduje prokázání technické neproveditelnosti. Praktická podoba této úlevy proto bude záviset také na způsobu, jakým ji jednotlivé státy promítnou do své aplikační praxe. Podnik tedy nemůže jednoduše předpokládat, že samotný status mikropodniku jej automaticky opravňuje pokračovat v používání každého formátu obalu, který bude od roku 2030 zakázán.

PPWR navíc pracuje s výjimkami, které nejsou založeny přímo na velikosti podniku. U některých povinností může hrát významnou roli například velikost prodejní plochy konečného distributora. To znamená, že malá provozovna může získat určitou úlevu nikoli proto, že její provozovatel je mikropodnikem, ale proto, že splňuje podmínky stanovené pro konkrétní typ distribuční činnosti. Právě tato konstrukce je důvodem, proč nelze všechny úlevy v PPWR jednoduše označit jako výjimky pro mikropodniky. Některé se týkají malých podniků, jiné malých provozoven a další konkrétních obalových formátů nebo způsobů jejich použití.

Přesun statusu výrobce na dodavatele obalů

Velmi praktická je také úprava postavení mikropodniku v případě, kdy si nechává obal vyrobit pod vlastním názvem nebo ochrannou známkou. Za běžných okolností by byl za výrobce podle PPWR považován podnik, který si nechává obal navrhnout nebo vyrobit pod svým jménem či značkou. U mikropodniku však nařízení stanovuje specifickou odchylku. Pokud je tento podnik mikropodnikem a dodavatel obalu se nachází ve stejném členském státě, považuje se za výrobce obalu pro účely PPWR dodavatel obalu.

Pro malého výrobce potravin, kosmetiky, doplňků nebo jiného zboží to může mít velmi konkrétní důsledky. Jestliže si například nechává vyrobit vlastní potištěné krabičky nebo jiné obaly, nemusí být za výrobce ve smyslu PPWR považován on sám, pokud splňuje podmínky pro mikropodnik a jeho dodavatel obalu je usazen ve stejném členském státě. Výklad Evropské komise současně upozorňuje, že rozhodující může být také to, kdo objednávku zadává a kdo určuje specifikace konstrukce obalu. Nejde tedy pouze o to, čí logo se na obalu nachází.

Podobná úprava existuje také pro některé situace, kdy mikropodnik vystupuje jako dovozce nebo distributor. Pokud dovozce či distributor uvede obal na trh pod vlastním názvem nebo ochrannou známkou, případně obal upraví způsobem, který může ovlivnit jeho soulad s požadavky PPWR, je za běžných okolností považován za výrobce. Jestliže však takový dovozce nebo distributor splňuje definici mikropodniku a dodavatel obalu se nachází v Evropské unii, může být za výrobce pro účely příslušných povinností považován právě dodavatel obalu.

Tato úprava představuje pro nejmenší podniky významné zjednodušení odpovědnosti, ale není správné ji chápat jako úplné zbavení povinností. PPWR pouze v určitých situacích přesouvá status výrobce na jiný subjekt. Pokud tedy malý podnik nakupuje obal od svého dodavatele, musí si především správně vyjasnit, kdo je podle konkrétní situace výrobcem ve smyslu nařízení a kdo nese jednotlivé povinnosti.

Rozšířená odpovědnost výrobce a technické parametry

Zcela jiná situace nastává u rozšířené odpovědnosti výrobce. Skutečnost, že je podnik mikropodnikem, neznamená obecné osvobození od EPR. PPWR nestanovuje univerzální pravidlo, podle něhož by malý podnik nemusel řešit odpovědnost za obaly jen kvůli své velikosti. U nejmenších producentů však nařízení počítá s proporcionalitou administrativních požadavků. To je zásadní rozdíl mezi osvobozením od povinnosti a zjednodušením způsobu jejího plnění. Mikropodnik tedy nemůže automaticky předpokládat, že se ho EPR netýká, ale zároveň by systém rozšířené odpovědnosti neměl na malé producenty přenášet nepřiměřenou administrativní zátěž.

Stejná logika se promítá také do dalších částí PPWR. Mikropodniky nejsou obecně vyňaty z požadavků na vlastnosti obalů. Pokud se na jejich obaly vztahují požadavky na recyklovatelnost, minimalizaci obalů, omezení některých látek, recyklovaný obsah, označování nebo jiné technické parametry, samotná velikost firmy není důvodem k jejich ignorování. Výjimka z jedné povinnosti navíc neznamená výjimku z povinností ostatních. Podnik může být například osvobozen od konkrétního cíle opětovného použití podle článku 29 a současně stále podléhat požadavkům na konstrukci a materiál svých obalů.

Právě v tom spočívá největší riziko příliš zjednodušeného výkladu PPWR. V praxi může vzniknout dojem, že pokud firma zaměstnává méně než deset lidí a její obrat nepřesahuje 2 miliony eur, má od evropského nařízení prakticky pokoj. Tak tomu není. PPWR je postaveno na kombinaci několika kritérií a status mikropodniku je pouze jedním z nich. U konkrétní povinnosti může být rozhodující hmotnost obalů, druh obalu, jeho použití, postavení podniku v dodavatelském řetězci, velikost prodejní plochy, místo usazení dodavatele nebo technická dostupnost infrastruktury pro opětovné použití.

Vývoj legislativy a výkladová vodítka

Významnou roli budou proto v dalších letech hrát také prováděcí a delegované akty Evropské komise. Samotné nařízení totiž u řady oblastí počítá s možností dalšího upřesnění nebo úpravy některých prahových hodnot. Komise může například upravit hranici pro výjimku z cílů opětovného použití a může stanovit další výjimky pro některé hospodářské subjekty nebo konkrétní formáty obalů v situacích, kdy dosažení stanovených cílů brání významné ekonomické omezení, závažné hygienické problémy, otázky bezpečnosti potravin nebo environmentální důvody.

Výklad PPWR se přitom postupně zpřesňuje. Evropská komise zveřejnila 3. srpna 2026 samostatné otázky a odpovědi k PPWR, které mají podnikům i členským státům pomoci s praktickým uplatňováním nových pravidel. Význam těchto dokumentů bude v následujících letech tedy značný, protože řada praktických situací samotném nařízení neřeší.

Pro české mikropodniky z toho plyne poměrně jednoduché, ale důležité pravidlo. Nejprve je nutné zjistit, zda podnik skutečně splňuje evropskou definici mikropodniku. Poté je třeba určit, jakou úlohu v případě konkrétního obalu plní. Výrobcem, dovozcem, distributorem, producentem nebo konečným distributorem totiž může být podle okolností jiný subjekt. Následně je nutné jednotlivé obaly zařadit podle jejich typu a způsobu použití a teprve potom hledat případnou výjimku.

Shrnutí hlavních úlev pro nejmenší firmy

Nejvýraznější současná úleva pro mikropodniky je spojena s cíli opětovného použití podle článku 29. Pokud mikropodnik v daném kalendářním roce zpřístupní na území členského státu nejvýše 1 000 kilogramů obalů, je za splnění druhé podmínky spočívající ve statusu mikropodniku od těchto konkrétních cílů pro daný rok osvobozen. Další významnou úlevu představuje zvláštní pravidlo pro určení výrobce, které může odpovědnost přesunout z mikropodniku na jeho dodavatele obalu. U některých zákazů jednorázových obalů může členský stát umožnit mikropodniku výjimku, pokud je prokázána technická nemožnost alternativy nebo přístupu k potřebné infrastruktuře. Vedle toho existují úlevy, které se na mikropodniky nevážou přímo, ale mohou být pro malé provozovny stejně důležité.

PPWR tedy vůči nejmenším podnikům nezvolilo cestu úplného osvobození. Snaží se spíše zabránit tomu, aby stejné požadavky dopadly stejnou silou na nadnárodního výrobce s tisíci tunami obalů a na malou firmu, která jich ročně uvede na trh několik stovek kilogramů. Výsledek je však legislativně složitější. Pro malého podnikatele není rozhodující pouze otázka, zda je mikropodnikem. Rozhodující je, kterou konkrétní povinnost PPWR právě řeší a zda pro ni splňuje všechny podmínky příslušné výjimky.

PPWR nepřináší jednoduchý svět, ve kterém velcí musí a malí nemusí. Přináší systém, v němž se rozsah odpovědnosti odvíjí od velikosti podniku, množství obalů, jejich charakteru, způsobu použití a postavení firmy v celém obalovém řetězci. Pro mikropodniky tak nebude klíčové sledovat pouze datum účinnosti jednotlivých povinností, ale především přesně vědět, které z nich se jejich konkrétní činnosti týkají a kde jim evropské právo skutečně nabízí úlevu. A také sledovat vývoj a to z pohledu postupně zveřejňovaných delegovaných aktů.

Potřeba jednotného informačního místa

Co by určitě moc pomohlo a bylo by pro české podniky a podnikatele velmi užitečné, kdyby například na webu Ministerstva životního prostředí vznikla samostatná a průběžně aktualizovaná sekce věnovaná PPWR. Na jednom místě by zde mohly být přehledně dostupné nejen aktuální požadavky a výklady jednotlivých ustanovení, ale také informace o připravovaných a přijatých delegovaných a prováděcích aktech, praktické metodické materiály a případně i zkušenosti s uplatňováním nařízení v dalších členských státech. Takový informační prostor by mohl firmám výrazně usnadnit orientaci v postupně se vyvíjejícím evropském rámci a současně přispět k jednotnějšímu výkladu nových pravidel v české praxi.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Firmám se mají v příštích měsících změnit některé povinnosti vůči státu. Vláda schválila Podnikatelský balíček Ministerstva průmyslu a obchodu, který obsahuje jedenáct opatření zaměřených na snížení administrativní zátěže. Realizace jednotlivých kroků je plánována nejpozději do 30. září 2027. Z pohledu průmyslu jsou zajímavé především úpravy v oblasti životního prostředí a energetiky. Mění se způsob předávání údajů o emisích, připravuje se jednodušší režim pro sledování některých parametrů odpadních vod.

Vláda schválila Podnikatelský balíček Ministerstva průmyslu a obchodu 24. srpna 2026. Podle tiskové zprávy MPO jde o první balíček, který obsahuje jedenáct konkrétních opatření ke snížení administrativní zátěže firem a živnostníků. Každé opatření má svého gestora a konkrétní návrh řešení. Ministerstvo současně uvádí, že už zahájilo přípravu hlavního balíčku se systémovými opatřeními, jehož návrh chce zpracovat do konce roku 2026.

Součástí prvního balíčku jsou opatření z oblasti digitalizace, daní, trhu práce, environmentálních povinností, energetiky a veřejných rejstříků. Z pohledu průmyslových podniků se přitom zvláštní pozornost týká právě environmentálních povinností a energetiky, kde návrh zasahuje do konkrétních povinností vyplývajících z právních předpisů.

Konec nepřetržitého online přenosu dat o emisích

V oblasti životního prostředí se balíček zaměřuje na kontinuální ohlašování výsledků měření emisí u stacionárních zdrojů. Podkladem je novela zákona o ochraně ovzduší. Navrhovaným řešením je, aby podniky nemusely data z kontinuálního měření průběžně přenášet online správním orgánům. Data mají podniky a firmy nadále sbírat a uchovávat, správním orgánům je však mají předávat pouze v určitém stanoveném intervalu nebo pro účely šetření.

Změna se tedy týká především způsobu předávání výsledků kontinuálního měření. Samotný návrh počítá s tím, že podniky budou data nadále shromažďovat a uchovávat. Nově se má upravit jejich předávání správním orgánům tak, aby nebyl vyžadován jejich online přenos.

Důležitou součástí návrhu je také datový standard. Jeho podobu má stanovit Ministerstvo životního prostředí. Podle materiálu má být datový standard připraven tak, aby byl po dohodě se zástupci podnikatelů pro firmy technicky splnitelný a akceptovatelný.

Úleva při monitoringu odpadních vod a zohlednění nízkého rizika

Druhá environmentální změna se týká kontinuálního sledování znečištění vypouštěných odpadních vod do povrchových vod. Také zde návrh počítá s odstraněním povinnosti online přenosu dat vůči správním orgánům. Podniky a firmy mají data sbírat a uchovávat po dobu tří let a podle požadavků správních orgánů je následně připravovat k předání v daných intervalech nebo na vyžádání.

Materiál současně výslovně uvádí, že se bude hledat nastavení, podle kterého by povinnost sledování a měření nemusela být u podniků a firem, které prokážou, že již nyní používají jiná dostatečná opatření a postupy a že ochrana povrchových vod je u nich adekvátně řešena. Podle podkladu má být v takových případech zohledněno také významné snížení rizika vzniku havárie.

Méně papírování pro držitele energetických licencí

V energetice obsahuje Podnikatelský balíček dvě opatření v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. První se týká držitelů energetických licencí a jejich havarijních plánů. Návrh vychází z energetického zákona a počítá se zrušením povinnosti zasílat vypracovaný havarijní plán Ministerstvu průmyslu a obchodu.

Základní povinnost havarijní plán vypracovat však podle návrhu zůstává zachována. Držitel licence jej má nadále vypracovat do šesti měsíců od udělení licence a následně jej každoročně upřesňovat. Nově se však nemá vyžadovat jeho zasílání MPO. Výjimkou má být havarijní plán plynárenské soustavy.

Podle materiálu má tímto způsobem dojít ke sjednocení oblasti plynárenství s úpravou v oblasti elektroenergetiky. Podnikatel tedy podle navrhovaného řešení nepřestává havarijní plán zpracovávat ani aktualizovat. Mění se konkrétně povinnost jeho zasílání Ministerstvu průmyslu a obchodu, přičemž pro havarijní plán plynárenské soustavy má zůstat výjimka.

Snazší budování nových elektráren ve veřejném zájmu

Druhé energetické opatření se týká výstavby výroben elektřiny. Podnikatelský balíček navrhuje zvýšit limit pro výstavbu výrobny elektřiny ve veřejném zájmu. Současná hranice 1 MW celkového instalovaného elektrického výkonu se má zvýšit na 100 MW. Jde tedy o navýšení hranice stonásobně. Podle tiskové zprávy MPO má tato úprava zjednodušit a urychlit přípravu nových výrobních zdrojů.

Veřejné služby pro firmy přehledně a na jednom místě

Vedle environmentálních a energetických opatření obsahuje balíček také několik změn v oblasti digitalizace. Jedním z nich je legislativní ukotvení Portálu podnikatele, který má soustředit veřejné služby pro firmy na jednom místě. Počítá se také s napojením informačních systémů finančních úřadů a zdravotních pojišťoven.

Dalším digitálním opatřením je Jednotný portál evidence kontrol, označovaný jako JePEK. Ten má umožnit koordinaci a evidenci kontrol podnikatelů na jednom místě, sdílení termínů a výsledků kontrol mezi úřady a jejich individualizované zpřístupnění podnikatelům. Pilotní provoz je plánován v první polovině roku 2027 s kontrolními orgány v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu.

Balíček počítá také s jednotnou platební bránou v Portálu živnostenského podnikání. Ta má umožnit centralizovanou úhradu správních poplatků při elektronickém podání. Podmínkou je spolupráce obcí a krajů.

Součástí digitální části je rovněž pilotní projekt upozorňování podnikatelů na rozdíly mezi zápisem v Obchodním rejstříku a Živnostenském rejstříku. Nová funkcionalita v systému datových schránek má upozorňovat na rozdíly v zápisech.

Cílená podpora 5G sítí v dopravních koridorech a bílých místech

Podnikatelský balíček se věnuje také pokrytí České republiky mobilním signálem. Počítá s proaktivní spoluprací Správy železnic, Ředitelství silnic a dálnic a Lesů ČR s mobilními operátory. Cílem je přispět k pokrytí alespoň 1 000 bílých míst signálem 5G. Spolupráce se má týkat například železničních a silničních koridorů, tunelů, nových dálnic, vysokorychlostních tratí, silničních tunelů, obchvatů měst a odlehlých oblastí.

Jednodušší vykazování rizikových prací

Další část balíčku se týká trhu práce. Zaměstnavatelům má například odpadnout povinnost evidovat rizikové práce zvlášť, protože pro tento účel má být využit stávající systém jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Data by prostřednictvím tohoto systému byla hlášena Ministerstvu zdravotnictví a krajským hygienickým stanicím pro účely analýz náročných profesí a případných produktů na stáří.

Všechna opatření prvního Podnikatelského balíčku mají být podle Ministerstva průmyslu a obchodu realizována do 30. září 2027. Samotné schválení balíčku vládou proto představuje schválení navrhovaných opatření a další kroky mají následovat prostřednictvím příslušných legislativních a dalších postupů.

Dokument ke stažení:

Co kdyby krmivo pro hospodářská zvířata nemuselo být vyrobeno z plodin, které jsme mohli pěstovat pro jiný účel, ani z dovážených surovin? Výzkumníci z České zemědělské univerzity v Praze a Výzkumného ústavu živočišné výroby ukazují, že část odpovědi může ležet přímo v českém agro potravinářském řetězci. Jejich krmná směs pro králice v reprodukci, postavená na vedlejších produktech místní produkce, získala na letošní Zemi živitelce ocenění Zlatý klas. Navíc nová receptura dokáže snížit potřebu orné půdy na kilogram sušiny krmiva o více než polovinu.

Na první pohled může jít o poměrně nenápadnou novinku. Granulovaná krmná směs pro králíky, oceněná na 52. ročníku mezinárodního agrosalonu Země živitelka, však ve skutečnosti otevírá mnohem širší otázku. Kolik půdy skutečně potřebujeme k výrobě potravin, pokud začneme mnohem lépe využívat to, co už v zemědělském a potravinářském systému vzniká? A kolik zdrojů můžeme ušetřit, když místo toho, abychom vedlejší produkty považovali za materiál na okraji výrobního procesu, začneme je vnímat jako surovinu pro další článek řetězce?

Výzkum na principech oběhového hospodářství

Právě na tuto otázku hledá odpověď projekt Optimalizace krmných směsí pro faremně chované králíky na základě principů cirkulární ekonomiky s označením QL24010136. Projekt společně řeší Česká zemědělská univerzita v Praze a Výzkumný ústav živočišné výroby a jeho řešení probíhá v letech 2024 až 2028. Ministerstvo zemědělství na něj prostřednictvím Národní agentury pro zemědělský výzkum poskytlo 7,36 milionu korun. Hlavním řešitelem za ČZU je docent Lukáš Zita, za Výzkumný ústav živočišné výroby projekt vede docent Zdeněk Volek.

Podstatou výzkumu je nahradit část běžných krmných komponent takzvanými oběhovými krmivy. Výzkumníci porovnávají tradiční receptury obsahující například vojtěškové úsušky, ječmen a oves s dietami založenými na vedlejších produktech agro potravinářského sektoru. Nesledují přitom pouze to, zda králík krmivo přijme. Hodnotí také užitkovost, výkrm, laktaci, stravitelnost a zdravotní stav zvířat. Smyslem je ověřit, zda lze snížit environmentální náročnost výroby krmiva, aniž by se zhoršila produkce nebo zdravotní stav zvířat.

Od laboratorního nápadu k patentové ochraně

Konkrétní oceněná směs pro králice v reprodukci využívá řepkové pokrutiny, kukuřičné otruby a kukuřičný šrot. V případě další vyvinuté směsi pro výkrm králíků jsou využívány kukuřičné výpalky, kukuřičné otruby a kukuřičný šrot. Obě receptury jsou chráněny užitnými vzory z února 2026. Nejde tedy pouze o laboratorní myšlenku, ale o konkrétní technologické řešení, které už prošlo procesem ochrany průmyslového vlastnictví.

Výzkumníci přitom pracují s poměrně širokým spektrem zdrojů. Mezi další vyvíjené varianty patří směs využívající pivovarské kvasnice, mláto a sladový květ. Výzkumný tým se zabýval také využitím vedlejších produktů zemědělsko potravinářské výroby obecně a například vhodností melasovaných cukrovarských řízků. Už v roce 2024 vědci upozorňovali na potenciál šrotů z olejnatých semen, ovocných výlisků a obilných otrub jako zdrojů živin pro krmiva.

Když se vedlejší produkt nestává odpadem

Tady začíná být příběh zajímavý také z pohledu odpadového hospodářství. Vedlejší produkt se totiž nestává odpadem jen proto, že nevzniká jako hlavní výsledek výroby. Podstatné je, zda má své další využití, zda o něj někdo stojí a zda ho dokážeme bezpečně, technicky i ekonomicky smysluplně využít. Právě v tom se skrývá jeho skutečná hodnota. Co je pro jednu výrobu vedlejším tokem, může být pro jinou cennou surovinou. V tomto případě se část materiálového toku vrací zpět do výroby potravin. Z plodin vypěstovaných pro potravinářský průmysl vznikne vedlejší produkt, který se může stát součástí krmiva, krmivo se přemění na živočišnou produkci a živiny se následně vracejí do biologického cyklu.

Významná úleva pro českou krajinu

Právě zde se ukrývá významná úspora zemědělské půdy. Podle ČZU umožňuje nová směs ve srovnání s konvenčními krmnými směsmi snížit potřebu orné půdy o více než 50 procent na kilogram sušiny krmiva. To je mimořádně zajímavý údaj, protože půda není pouze výrobní plocha. Je současně zásobárnou vody, uhlíku a živin a prostředím pro obrovské množství mikroorganismů. Každý hektar, který nemusí být využit pouze proto, aby vyprodukoval další surovinu do krmivového řetězce, může být v širším systému zemědělství významným zdrojem.

Rozměr této otázky dobře ukazuje evropská statistika. Zemědělská půda v roce 2020 pokrývala 38,4 procenta rozlohy Evropské unie a její celková výměra dosahovala 157,4 milionu hektarů. Z této plochy připadalo 62,3 procenta na ornou půdu využívanou především pro pěstování plodin určených pro lidskou a živočišnou spotřebu. Dalších 30,5 procenta tvořily trvalé travní porosty, které jsou z velké části využívány pro krmení zvířat.

Cesta k nižší závislosti na dovozu

Krmení hospodářských zvířat patří mezi významné toky zemědělských surovin a spotřebovává značné množství obilovin, olejnin i dalších krmných komponent. V České republice se v roce 2024 obhospodařovalo 3,535 milionu hektarů zemědělské půdy, z toho 2,525 milionu hektarů tvořila orná půda. Na této ploše se pěstují plodiny pro potraviny, krmiva i průmyslové využití, přičemž se vyrobilo 2,64 milionu tun krmných směsí pro hospodářská a ostatní zvířata. Do jejich výroby směřovalo více než 2,5 milionu tun krmných surovin, z nichž téměř 548 tisíc tun připadalo na suroviny z olejnatých semen. Samotného sójového extrahovaného šrotu se spotřebovalo téměř 283 tisíc tun, tedy přibližně 11,3 procenta všech použitých krmných surovin.

Taková čísla dobře ukazují, proč má smysl hledat další zdroje bílkovin a energie přímo v českém zemědělství a potravinářství. Evropská unie sice podle údajů Evropské komise pokrývá z vlastních zdrojů přibližně 75 procent potřeby bílkovin pro krmiva, u některých významných surovin však zůstává na dovozu výrazně závislá. Typickým příkladem je právě sója. Česká krmivářská výroba jí ve formě sójového extrahovaného šrotu spotřebuje téměř 283 tisíc tun ročně.

Právě zde dostávají význam domácí vedlejší produkty, které mohou část tradičních krmných surovin nahradit. Řepkové pokrutiny, obilné otruby nebo výpalky nejsou jen materiálem, pro který je třeba hledat využití. Při správném zpracování a sestavení krmné směsi mohou být samy cennou surovinou, která dodá zvířatům potřebné živiny a současně umožní lépe využít produkci českého zemědělství a potravinářství. Čím lépe dokážeme využít surovinu, která už jednou vznikla na zemědělské půdě, tím menší je potřeba hledat pro stejný účel další půdu a další vstupy.

Propojování vědních oborů v praxi

Právě lokální vedlejší produkty proto mohou mít význam, který přesahuje samotnou úsporu nákladů. Mohou snižovat potřebu dovozu některých krmných surovin a současně zvyšovat využití biomasy, která už byla jednou vyprodukována. Evropská zemědělská politika ostatně stále více pracuje s principem, že větší efektivita nemusí znamenat pouze vyšší výnos z hektaru, ale také lepší využití toho, co už v systému máme.

Výzkum ČZU a VÚŽV je v tomto směru zajímavý také proto, že propojuje několik světů, které bývají často posuzovány odděleně. Výživu zvířat, zemědělství, potravinářství, využívání vedlejších produktů, půdu a ekonomiku. Pokud totiž krmivo vzniká z vedlejšího produktu potravinářství, nelze jeho přínos hodnotit pouze podle ceny kilogramu směsi. Musíme se ptát také na původ jednotlivých surovin, jejich nutriční hodnotu, dopravu, dostupnost, konkurenci s jiným využitím a nakonec na to, co se stane s živinami po zkrmení.

Tento princip je podstatný i pro širší pojetí cirkulární bioekonomiky. Nejde o to vytvářet další a další materiálové toky, ale co nejlépe využívat ty, které už v zemědělství a potravinářství vznikají. S tím úzce souvisí také způsob, jakým nakládáme se samotnou půdou. Voda, živiny a organická hmota v ní nejsou oddělené veličiny. Jejich vzájemné vazby významně ovlivňují schopnost půdy zadržet vodu, odolávat erozi a poskytovat rostlinám podmínky pro růst.

Živá půda jako základ dlouhodobé prosperity

Význam těchto vlastností se výrazněji ukazuje v letech, kdy je vody nedostatek. Dlouhodobé sucho neznamená pouze méně vody dostupné pro rostliny, ale také vyšší nároky na hospodaření s půdní vláhou. Organická hmota přitom pomáhá vytvářet půdní strukturu, která umožňuje vodě lépe pronikat do půdního profilu a současně ji v něm déle zadržovat. Stejně důležitý je půdní život, protože mikroorganismy se podílejí na rozkladu organických látek a koloběhu živin. Kvalita půdy se tak neodvíjí pouze od množství dodaných hnojiv, ale také od toho, jak funguje celý systém, v němž se voda, uhlík a živiny pohybují.

Tím se vracíme zpět k Zemi živitelce. Název této výstavy v sobě totiž skrývá možná mnohem hlubší poselství, než si při její návštěvě uvědomujeme. Země nás skutečně živí. Nejen prostřednictvím plodin, které z ní sklízíme, ale díky celému systému vody, živin, organické hmoty a půdního života. Aby mohla pro nás dlouhodobě produkovat potraviny, potřebuje vláhu, potřebuje dostupné živiny a potřebuje živou půdu.

Oceněná krmná směs pro králíky je více než zajímavá a oceněná novinka představená na výstavě. Je příkladem uvažování, v němž se zemědělství nesnaží jen vyprodukovat více, ale hledá způsob, jak stejnou produkci zajistit s menší spotřebou půdy a s lepším využitím toho, co už bylo jednou vytvořeno.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Do poloviny srpna tohoto roku shořelo v Evropské unii asi 2,5krát více hektarů než odpovídá průměru posledních dvaceti let pro toto období. Nová studie publikovaná v časopise Global Change Biology ukazuje, že do konce století by se plocha zasažená požáry mohla podle vývoje emisí zvýšit o desítky procent, nebo se dokonce téměř ztrojnásobit. Výzkumníci však současně přinášejí důležitou pozitivní zprávu. Budoucnost evropských požárů nebude určovat pouze klima. Významnou část výsledku může ovlivnit člověk, například způsobem hospodaření s krajinou.

Horko, sucho a vítr vytvářejí podmínky, v nichž se oheň může šířit rychleji a zasahovat mnohem větší území. Podle údajů Evropského systému pro informace o lesních požárech EFFIS shořelo v Evropské unii do 12. srpna 2026 přibližně 550 000 hektarů, což odpovídalo zhruba dvaapůlnásobku dvacetiletého průměru pro toto období. Právě v této situaci je mimořádně aktuální studie týmu vedeného Maikem Billingem z Potsdamského institutu pro výzkum dopadů klimatu, na které spolupracovali také vědci ze Senckenberg Biodiversity and Climate Research Centre a dalších institucí.

Studie nazvaná Future projections of burned area in Europe highlight the importance of human action se nesnaží předpovědět, kde přesně vypukne konkrétní požár v roce 2085 nebo kolik hektarů shoří v určitém letním týdnu. Jejím cílem je mnohem širší otázka. Jak se může evropský požární režim vyvíjet v průběhu tohoto století, pokud se budou měnit klimatické podmínky, vegetace, využívání krajiny a společenské podmínky a pokud se současně bude měnit schopnost společnosti požáry zvládat.

Modelování budoucích scénářů vývoje

Výzkumníci proto využili dva modelovací přístupy, označované jako SPITFIRE a BASE, které propojili s dynamickým vegetačním modelem LPJmL. Modely umožňují sledovat nejen počasí příznivé pro vznik a šíření požáru, ale také vývoj vegetace, využívání půdy, některé socioekonomické charakteristiky a schopnost požáry zvládat. Výsledkem je několik možných scénářů, které ukazují, jak velký rozdíl mohou způsobit dnešní rozhodnutí.

Pokud by svět pokračoval v cestě vysokých emisí skleníkových plynů a silného oteplování, mohla by samotná změna podmínek příznivých pro vznik a šíření požárů do konce století zvýšit každoročně vypálenou plochu v Evropě přibližně o 192 procent oproti současnosti. Jinými slovy, požáry by mohly zasáhnout téměř třikrát větší plochu než dnes. Ani výrazné omezení emisí skleníkových plynů však podle modelů nemusí znamenat návrat k současné situaci. Ve druhém scénáři, který počítá s nízkými emisemi a výrazným omezením globálního oteplování, by mohla roční vypálená plocha přesto vzrůst přibližně o 39 procent.

Rozdíl mezi jednotlivými scénáři přitom není jen otázkou několika desítek procent. Výzkumníci pracují se scénářem SSP1 2.6, který odpovídá oteplení přibližně o 1,8 °C, a se scénářem SSP3 7.0, při němž globální oteplení dosahuje přibližně 3,6 °C. Právě při výrazně vyšším oteplení se požáry podle modelů stávají mnohem častějšími nejen ve Středomoří, ale také ve velké části západní a střední Evropy. Riziko tak může výrazně růst i v oblastech, které dnes rozsáhlé požáry nezažívají často a jejichž systémy ochrany před požáry nejsou na takovou zátěž připraveny.

Komplexní faktory ovlivňující šíření ohně

Čísla je ale potřeba vnímat v jejich správném kontextu. Studie netvrdí, že Evropa v roce 2100 skutečně přijde o třikrát větší plochu než dnes. Modely pracují s různými předpoklady o vývoji klimatu, vegetace, využívání půdy i lidské společnosti. Výsledkem proto není přesná předpověď budoucnosti, ale obraz toho, jak by se situace mohla vyvíjet za různých podmínek. Právě proto je důležité, že autoři nesledovali pouze vliv klimatické změny, ale také možnosti, jak může člověk rozsah požárů a jejich následky ovlivnit.

Rozsah požárů totiž neurčuje jen teplota. Roli hraje počasí, množství a druh dostupné vegetace, vlhkost půdy, stav rostlinného materiálu, vítr, způsob využívání krajiny i lidská činnost. Význam má také to, jak rychle se podaří požár zjistit a jak účinně proti němu dokáže člověk zasáhnout. V některých regionech mohou být důležité také změny ve složení vegetace nebo způsob hospodaření na zemědělské a lesní půdě. Studie přitom ukazuje, že zatímco požární počasí, tedy podmínky, které podporují vznik a rychlé šíření požárů, a schopnost požáry zvládat patří k významným faktorům v evropském měřítku, v jednotlivých regionech mohou hrát ještě větší roli hustota obyvatelstva, charakter vegetace a způsob využívání půdy.

Socioekonomický rozměr požární ochrany

Zajímavé přitom je, jak studie vůbec zachycuje schopnost jednotlivých zemí požáry zvládat. Model BASE nepoužívá pouze obecný předpoklad, že bohatší země mají lepší hasiče. Jako hlavní socioekonomickou proměnnou využívá Index lidského rozvoje neboli HDI. Ten zahrnuje například úroveň příjmů, vzdělání a délku života a v modelu slouží jako ukazatel celkové úrovně rozvoje společnosti. Autoři vycházejí z předpokladu, že vyšší HDI souvisí s rozvinutějšími institucemi, většími finančními možnostmi a vyšší kapacitou pro prevenci a hašení požárů. Schopnost požár zvládnout tak není v modelu chápána pouze jako počet hasičských vozů, ale jako součást širší ekonomické a institucionální vyspělosti společnosti.

Tento detail je důležitý i pro pochopení výsledků. Pokud se zvyšuje životní úroveň a institucionální kapacita země, může se současně zlepšovat její schopnost požáry předcházet, včas je odhalit a účinně zasáhnout. Model proto propojuje klimatické podmínky s tím, jak dobře je společnost schopna na jejich důsledky reagovat. Budoucí požární riziko tak nevzniká pouze v atmosféře. Do značné míry se odvíjí také od toho, jak fungují instituce, kolik prostředků je možné věnovat prevenci a jak dobře je společnost připravena na mimořádné události.

Význam včasné reakce a její limity

Právě tady se ukazuje jeden z nejdůležitějších závěrů celé studie. Budoucí rozsah požárů nebude záviset pouze na tom, jak moc se oteplí planeta. Významnou roli bude mít také schopnost evropských zemí požárům předcházet a včas na ně reagovat. Lepší připravenost, účinnější prevence, dostatek hasičů a techniky, kvalitnější koordinace zásahů i další opatření mohou výslednou rozlohu požárů výrazně ovlivnit. Modelové výpočty dokonce ukazují, že další zvyšování schopnosti požáry zvládat by ve srovnání se scénáři bez takového zlepšení mohlo snížit vypálenou plochu o 72 až 92 procent.

Výzkumníci tak docházejí k pozoruhodnému závěru. Pokud by se kapacita požární ochrany dále zvyšovala, modely předpokládají snížení vypálené plochy až o 92 procent v podmínkách oteplení kolem 1,8 °C a přibližně o 72 procent při oteplení kolem 3,6 °C ve srovnání se scénáři, v nichž by se tyto schopnosti nezlepšovaly. Rozdíl mezi oběma hodnotami současně ukazuje, že čím výraznější bude oteplování, tím obtížnější bude samotnou prevencí a hašením rostoucí požární riziko zvládat.

To ovšem neznamená, že lepší vybavení hasičů a modernější technika dokážou účinky globálního oteplování jednoduše odstranit. Právě v tomto bodě přináší studie důležité varování. I při dalším zlepšování schopnosti požáry zvládat zůstává v podmínkách silného oteplování zvýšená požární aktivita přibližně v 55 procentech evropských oblastí náchylných k požárům. Při mimořádně rozsáhlém požáru se totiž může situace dostat za hranici možností dostupných zásahových prostředků. Oheň se může šířit tak rychle a na tak velkém území, že ani rozsáhlé nasazení hasičů a techniky nedokáže jeho postup okamžitě zastavit.

Paradox udržitelného scénáře a akumulace paliva

Vývoj krajiny navíc přináší jeden překvapivý paradox. Intuitivně bychom očekávali, že ekologicky šetrnější scénář SSP1 2.6 musí automaticky znamenat také méně požárů. Studie ale ukazuje, že tomu tak nemusí být všude a vždy. V tomto scénáři dochází mimo jiné k obnově lesů a k opouštění méně produktivní zemědělské půdy. Pokud se však taková půda přestane pravidelně obhospodařovat nebo spásat, může na ní začít přibývat tráva, křoviny a další jemná vegetace, která za sucha rychle vysychá a představuje snadno dostupné palivo.

Tento efekt se může projevit například ve Valašské nížině nebo v jižním Španělsku. Ekologická obnova krajiny tak může v některých lokalitách krátkodobě vytvořit podmínky, které paradoxně povedou k většímu množství dostupného paliva a vyšší vypálené ploše. Neznamená to samozřejmě, že ochrana přírody nebo obnova lesů jsou problémem. Ukazuje to spíše, jak složité jsou vztahy mezi krajinou, biodiverzitou, hospodařením a požáry. Udržování krajiny v dobrém stavu proto může vyžadovat také vhodnou péči, například pravidelné hospodaření nebo pastvu tam, kde je to ekologicky a místně vhodné.

Logistické výzvy v terénu a role prevence

Letošní požáry ve Francii, Španělsku nebo Řecku jasně ukazují, jak rychle mohou extrémní podmínky zaměstnat hasičské kapacity. Když se současně rozhoří velké množství ohnisek, nestačí mít pouze dostatek techniky. Záleží také na tom, kde je k dispozici, jak rychle se k požáru dostane, zda je dostatek vody, jak funguje logistika a komunikace, jakou roli může sehrát letecká technika a jak rychle se podaří nové ohnisko odhalit. Neméně důležité je také předem upravovat krajinu tak, aby oheň neměl k dispozici rozsáhlé souvislé plochy snadno hořlavého materiálu.

Do popředí se přirozeně dostává prevence. Evropská krajina se v posledních desetiletích v mnoha oblastech výrazně proměnila. Některé venkovské regiony se vylidňují, část zemědělské půdy se přestává obdělávat a vegetace na opuštěných pozemcích postupně houstne. Pokud se k tomu přidají delší období horka a sucha, může v krajině přibývat materiálu, který se při požáru snadno stává palivem. Péče o krajinu tak nebude pouze otázkou ochrany přírody, zadržování vody v krajině nebo zemědělské produkce. Stále důležitější může být také jako součást ochrany před rozsáhlými požáry.

Význam prevence přitom nespočívá jen v tom, aby se zabránilo samotnému vzniku požáru. Důležité je také omezovat množství a souvislost vegetace, která může sloužit jako palivo, a vytvářet v krajině podmínky, které zpomalí šíření ohně. Z pohledu budoucího požárního rizika tak může mít význam způsob, jakým se pečuje o lesy, zemědělskou půdu, okraje sídel i opuštěné pozemky. Právě tady se ochrana před požáry propojuje s celkovou péčí o krajinu.

Nové hrozby pro dosud bezpečné regiony

Budoucí požární riziko navíc se nebude zvyšovat všude stejně. Evropa má velmi různorodé klima, vegetaci, krajinu i způsob hospodaření. Jednotlivé regiony se liší také hustotou obyvatelstva a schopností požáry zvládat. Proto mohou být změny výraznější v některých částech jižní, střední nebo západní Evropy, zatímco jinde může být vývoj odlišný. Výsledky modelů je proto potřeba vnímat především regionálně.

Studie tak upozorňuje na další důležitou skutečnost. Rostoucí požární riziko se nemusí týkat pouze tradičně ohrožených oblastí kolem Středozemního moře. S pokračujícím oteplováním se mohou vhodné podmínky pro rozsáhlé požáry posouvat také do částí střední a západní Evropy. Pro země, které mají s rozsáhlými požáry menší zkušenosti, to může znamenat potřebu přehodnotit dosavadní systém prevence, monitoringu i zásahů.

Velkou roli hraje také nejistota spojená s předpovídáním budoucího vývoje. Modelování požárů je složité právě proto, že v krajině současně působí klima, vegetace, člověk a způsob využívání půdy. Každá změna může ovlivnit další část systému. Jiná skladba vegetace může znamenat více nebo méně dostupného paliva a zároveň ovlivnit množství vody zadržované v krajině. Odlišný charakter krajiny může změnit rychlost šíření ohně a lidská přítomnost zase ovlivňuje pravděpodobnost vzniku požáru i možnosti jeho včasného zlikvidování. Není proto překvapivé, že se výsledky jednotlivých modelů mohou v některých regionech lišit.

Nutnost provázaného přístupu

Autoři navíc upozorňují, že účinnost požární ochrany může být v podmínkách výrazně teplejšího klimatu v některých případech nadhodnocena. Modely vycházejí ze vztahů známých ze současného světa, jenže extrémně rozsáhlé požáry mohou vytvořit podmínky, se kterými máme zatím omezené zkušenosti. Pokud bude oheň postupovat rychleji, bude vznikat více ohnisek současně a zároveň budou vysychat rozsáhlejší oblasti, nemusí být možné jednoduše zopakovat dnešní způsob ochrany pouze ve větším měřítku.

Právě proto nelze budoucí požární riziko řešit pouze investicemi do hasičské techniky. Studie ukazuje, že nejúčinnější cestou je kombinace několika opatření. Snižování emisí skleníkových plynů může omezit samotné zhoršování klimatických podmínek, zatímco prevence, monitoring, péče o krajinu a účinnější požární ochrana mohou snížit rozsah škod, které za daných podmínek vzniknou. Jedno opatření tedy nenahrazuje druhé.

Každý den při dýchání dostaneme do plic tisíce litrů okolního prostředí a většinou vůbec nepřemýšlíme o tom, co všechno se spolu s kyslíkem dostává do našich dýchacích cest. Nová česká studie ale ukazuje, že účinky znečištěného ovzduší mohou sahat mnohem hlouběji než k podrážděným očím nebo kašli. Zdravá a astmatická dýchací tkáň na stejné ovzduší nereagovaly stejně.

Měřicí stanice nám každý den poskytují údaje o koncentracích prachových částic různých velikostí, oxidů dusíku, benzo[a]pyrenu a dalších škodlivin. Tato data jsou základem pro hodnocení kvality ovzduší i ochranu veřejného zdraví. Sama o sobě ale neříkají, co přesně se po vdechnutí znečištěného ozduší odehrává uvnitř lidských dýchacích cest.

Právě tuto otázku si položili vědci ze skupiny kolem Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Ve studii Transcriptional responses to real-world ambient air pollution in healthy and asthmatic human 3D airway models grown at the air-liquid interface publikované v časopise Journal of Hazardous Materials Advances zkoumali, jak skutečné venkovní ovzduší působí na lidskou dýchací tkáň a zda se její reakce liší podle zdravotního stavu dárce.

Výzkum reálné směsi škodlivin na 3D modelu

Nešlo přitom o další experiment, při němž jsou buňky vystaveny jediné konkrétní chemické látce. Výzkumníci použili skutečné venkovní ovzduší, tedy komplexní směs částic a chemických látek, s níž se lidské dýchací cesty setkávají v reálném životě. Právě tato komplexnost je důležitá. Člověk totiž nevdechuje oxidy dusíku, prachové částice nebo benzo[a]pyren odděleně. Do plic se dostává směs látek, jejíž složení se mění podle místa, počasí, dopravy, průmyslu i dalších zdrojů.

Pro experiment vědci využili trojrozměrný model lidských dýchacích cest označovaný jako MucilAir. Je vytvořen z lidských buněk a svou strukturou i vlastnostmi se více podobá skutečnému epitelu dýchacích cest než běžná buněčná kultura pěstovaná na plochém povrchu.

Epitel tvoří povrchovou vrstvu dýchacích cest a představuje jednu z prvních bariér mezi vnějším prostředím a organismem. Není ale jen pasivní ochrannou vrstvou. Podílí se na tvorbě hlenu, obranných reakcích, komunikaci s imunitním systémem i obnově poškozené tkáně.

Modely byly proto pěstovány na takzvaném rozhraní vzduch–kapalina, v odborné literatuře označovaném jako air-liquid interface. Zatímco spodní část tkáně získávala živiny z kultivačního média, její povrch byl vystaven okolnímu ovzduší. Dýchací epitel tak mohl reagovat na skutečnou směs znečišťujících látek způsobem, který se více přibližuje podmínkám v lidských dýchacích cestách.

Nejvýraznější odezvu vyvolalo městské ovzduší

Výzkumníci následně modely vystavili ovzduší na třech místech v České republice. Jedna lokalita představovala prostředí s relativně nízkou zátěží, druhá průmyslovou oblast a třetí městské prostředí. Expozice trvala pět dnů.

Právě městské ovzduší vyvolalo v buňkách nejvýraznější odezvu. Rozdíly mezi lokalitami se přitom promítly nejen do naměřených koncentrací znečišťujících látek, ale také do biologické reakce tkáně. Ovzduší z oblasti s nízkou zátěží a z průmyslového prostředí způsobilo pouze omezené změny.

Městská lokalita vykazovala nejvyšší koncentrace částic PM_2,5 a PM₁₀. Průměrná koncentrace PM_2,5 zde dosahovala 36,6 mikrogramu na metr krychlový a PM₁₀ 40,4 mikrogramu na metr krychlový. Významnou charakteristikou byla také přítomnost benzo[a]pyrenu, jehož průměrná koncentrace dosáhla 5,3 nanogramu na metr krychlový. Benzo[a]pyren patří mezi polycyklické aromatické uhlovodíky a vzniká například při nedokonalém spalování organických materiálů. Je proto typickým ukazatelem některých druhů znečištění spojených se spalovacími procesy.

Rozdílná reakce zdravých a astmatických buněk

Čísla o koncentracích znečišťujících látek ale představovala teprve začátek. Vědce zajímalo především to, co se děje uvnitř buněk.

Proto sledovali takzvaný transkriptom, tedy soubor RNA molekul přítomných v buňce v určitém okamžiku. Analýza transkriptomu umožňuje zjistit, které geny jsou aktivnější a které naopak méně aktivní. Jinými slovy ukazuje, jak buňka na dané podmínky reaguje na úrovni genové aktivity. A právě tady se objevily výrazné rozdíly mezi zdravou a astmatickou tkání.

U buněk pocházejících od zdravých dárců městské ovzduší změnilo aktivitu 164 genů. U 145 z nich aktivita poklesla, zatímco u 19 se zvýšila. U modelů vytvořených z buněk astmatických dárců byla změna z hlediska počtu genů menší. Ovlivněno bylo 42 genů, z nichž 34 vykazovalo nižší aktivitu a osm vyšší.

Obě skupiny přitom sdílely pouze 21 společných změn. Zdravá a astmatická dýchací tkáň tedy na stejné ovzduší ve většině sledovaných případů reagovaly odlišně.

Samotný počet změněných genů ale nelze chápat jako přímé měřítko poškození. Více změněných genů automaticky neznamená větší zdravotní újmu. Podstatné je, které biologické procesy se mění a jaký mohou mít tyto změny význam pro fungování tkáně. Studie navíc nesledovala všechny možné funkční důsledky zaznamenaných molekulárních změn.

Změny ve struktuře tkáně versus buněčný stres

U zdravé tkáně se změny soustředily především na procesy spojené s takzvanou extracelulární matrix. Jde o síť bílkovin a dalších molekul, která obklopuje buňky a vytváří jejich bezprostřední prostředí. Pomáhá udržovat strukturu tkáně, ovlivňuje pohyb a růst buněk, jejich vzájemné přichycení i komunikaci s okolím.

Extracelulární matrix tedy není jen jakousi buněčnou výplní. Funguje jako aktivní součást tkáně a pomáhá buňkám reagovat na změny prostředí nebo na poškození.

Se změnami těchto procesů souvisela aktivita několika genů, například BGN, COL3A1, PDGFRB a LUM. Výzkumníci zaznamenali také změny drah spojených s buněčnou adhezí a se signalizační drahou PI3K/AKT. Buněčná adheze umožňuje buňkám přichytit se k okolním strukturám a vytvářet mezi sebou spojení. Signalizační dráha PI3K/AKT zase patří k důležitým mechanismům, jimiž buňky zpracovávají informace z okolí. Podílí se mimo jiné na regulaci jejich růstu, přežívání a metabolismu.

U astmatické tkáně byl obraz výrazně odlišný. Změny se týkaly především funkcí dýchacího epitelu a reakcí spojených s buněčným stresem. Mezi ovlivněnými geny byly například SCGB3A1, CLCA2, GAL3ST4, CLSPN, GINS4, IL19 a CCL2. Některé z nich souvisejí se sekreční funkcí epitelu, jiné s opravou buněk, jejich dělením nebo komunikací s imunitním systémem.

Výsledky ukazují, že zdravá a astmatická dýchací tkáň na znečištěné ovzduší nereagují stejně. U zdravé tkáně se změny týkaly především procesů souvisejících s její strukturou a komunikací buněk s okolím. U astmatické tkáně se naopak výrazněji projevily změny spojené s funkcí epitelu, buněčným stresem a komunikací s imunitním systémem.

Skrytá vrstva regulace pomocí nekódující RNA

Vědci se ale nezastavili u genů kódujících bílkoviny. Podívali se také na další vrstvu regulace, kterou představují nekódující RNA. Patří mezi ně mikroRNA, označované jako miRNA, a dlouhé nekódující RNA, tedy lncRNA. Tyto molekuly mimo jiné pomáhají regulovat genovou aktivitu a ovlivňují, která část genetické informace bude v buňce v daném okamžiku využita.

U zdravých modelů například pokles některých mikroRNA souvisel se zvýšenou aktivitou genů spojených s buněčnou rovnováhou, oxidačním stresem, metabolismem a strukturou tkáně.

Oxidační stres nastává ve chvíli, kdy v buňce vzniká více reaktivních molekul, než dokážou její ochranné mechanismy účinně neutralizovat. Pokud tento stav přetrvává, může přispívat k poškození buněčných struktur.

U astmatických buněk se změnily například mikroRNA miR-205-5p, miR-19b-3p a miR-138-5p. Jejich změny byly spojeny s regulačními mechanismy souvisejícími mimo jiné s oxidačním stresem, zánětlivými procesy a přestavbou dýchacích cest.

Nový pohled na hodnocení zdravotních rizik

Studie tak přináší pohled na znečištění ovzduší z jiné perspektivy. Tradiční měření nám říká, co se nachází v prostředí a v jaké koncentraci. Molekulární analýza umožňuje sledovat další úroveň a zkoumat, jak na tuto komplexní směs reagují lidské buňky.

Mezi údajem z měřicí stanice a skutečným biologickým účinkem tak vzniká další vrstva informací. A právě ta může pomoci lépe pochopit, proč stejné znečištění nemusí mít na všechny lidi stejný účinek.

Stačí několik sekund tepla a z povrchu osiva mohou zmizet nežádoucí patogeny. Pokud však teplota vystoupá příliš vysoko, může spolu s nimi zmizet i schopnost semene vyklíčit. Výzkumníci z Vysokého učení technického v Brně proto hledají přesnou hranici mezi účinnou sanitací a poškozením osiva. Vyvíjejí technologii, která má místo chemického moření využít tepelnou energii, proudění a páru. Za sebou už mají laboratorní experimenty, polní pokusy, matematické modelování, užitný vzor i funkční poloprovozní jednotku. Nejnovější výsledky přitom ukazují, že cesta k praktickému zařízení vede také přes poznání toho, co nefunguje.

Představme si obyčejné pšeničné zrno. Je malé, lehké a na první pohled vypadá dokonale nehybně. Uvnitř však ukrývá zárodek nové rostliny. Na jeho povrchu mohou současně přežívat mikroorganismy, které mohou po zasetí způsobit problémy v porostu. Zemědělec proto potřebuje dvě věci zároveň. Chce odstranit to, co na semeni nechce, ale zachovat to nejdůležitější, tedy jeho schopnost dát vzniknout nové rostlině.

Bilance chemického ošetření osiv v Česku

Ošetření osiva patří k důležitým krokům ještě před výsevem. Na jeho povrchu mohou být přítomny houbové patogeny a další nežádoucí organismy, které se po zasetí mohou podílet na rozvoji chorob a ovlivnit zdravotní stav porostu. Běžnou cestou je chemické moření. Jen v České republice se každoročně používají desítky až stovky tun pesticidních účinných látek přímo v souvislosti s mořením osiva, přesné číslo však nelze z veřejné souhrnné statistiky jednoduše vyčíst, protože ÚKZÚZ ve společných kategoriích zahrnuje mořidla spolu s dalšími fungicidy a insekticidy. V roce 2025 bylo v těchto širších kategoriích evidováno 1 075,9 tuny účinných látek u fungicidů včetně fungicidních mořidel a dalších 79,0 tuny u zoocidů včetně insekticidních mořidel.

Výzkumníci z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně však už několik let hledají možnost, jak tento proces nahradit fyzikálním působením tepla. Princip vypadá jednoduše. Semeno se vystaví tepelnému působení dostatečnému k potlačení nebo odstranění patogenů. Ve skutečnosti jde o mimořádně citlivý proces. Teplota musí být dost vysoká, aby zasáhla mikroorganismy, ale současně nesmí poškodit embryo uvnitř zrna. Termická sanitace proto hledá podmínky, při nichž je tepelný zásah pro semeno ještě přijatelný, zatímco patogeny jsou usmrceny nebo je omezena jejich aktivita. Vedle sanitace může vhodné ošetření podporovat také klíčení nebo omezovat dormanci, tedy přirozený klidový stav, při němž životaschopné semeno za jinak vhodných podmínek ještě nezačne klíčit.

Vývoj patentovaného řešení a spolupráce s praxí

Výzkum VUT má za sebou několikaletý vývoj. Na technologii spolupracují procesní inženýři Fakulty strojního inženýrství se zemědělskými partnery. Projekt zaměřený na termickou sanitaci osiv jako ochranu před houbovými patogeny a škůdci, probíhal v letech 2022 až 2025. Podílely se na něm VUT, Zemědělský výzkum v Troubsku a společnost SEED SERVICE. Součástí práce byly také polní pokusy. V roce 2024 se povedlo registrovat užitný vzor číslo 38196 s názvem Zařízení pro termickou sanitaci osiv. Vývoj tak spojil biologické požadavky s otázkami přenosu tepla, proudění, konstrukce zařízení a řízení celého procesu.

Patentované řešení využívá kombinované tepelné médium tvořené spalinami plynného paliva a vodou, která se přímo během procesu mění na páru. Nejde přitom jen o dosaženou teplotu. Výsledek ovlivňuje také rychlost proudění, délka působení, skutečná teplota povrchu semen a vlastnosti konkrétního druhu osiva. Právě jejich správné nastavení určuje, kolik tepelné energie se k zrnu skutečně dostane.

Zajímavý je také způsob práce s vodou. U některých tepelných metod se osivo po ošetření musí znovu vysušit, což celý proces prodlužuje a přidává další spotřebu energie. VUT pracuje s proudícím plynným médiem a párou, takže není nutné semena dlouhodobě namáčet a následně sušit. To může znamenat jednodušší technologický postup i nižší energetickou náročnost.

Limity horkého vzduchu a hledání optimálního režimu

Právě při hledání optimálních podmínek však výzkumníci narazili na zásadní problém. Mikroorganismus a semeno nejsou vůči teplu stejně odolné. To, co stačí k poškození patogenu, může být současně příliš intenzivní pro embryo. Hledání správného postupu tak znamená najít, krom teploty, správnou kombinaci několika fyzikálních a biologických parametrů.

Velmi názorně to ukázala odborná studie publikovaná v roce 2026 v časopise Applied Sciences. Výzkumníci v ní zkoumali sanitaci pšeničného osiva pomocí suchého horkého vzduchu. Experiment byl založen na velmi krátkém působení trvajícím pouze dvě až čtyři sekundy. Teplota vzduchu se pohybovala od 150 do 350 °C a testovaly se průtoky 280 a 557 litrů za minutu.

Výsledky ukázaly, jak úzký prostor pro optimalizaci existuje. Při teplotách do přibližně 175 °C zůstávala klíčivost relativně dobře zachována, účinnost sanitace však dosahovala pouze přibližně 30 až 40 procent. Při výrazně vyšších teplotách už bylo možné dosáhnout účinnosti přesahující 90 procent, současně však začala výrazně klesat klíčivost.

V testovaném rozsahu se nepodařilo najít režim, který by současně poskytl více než 90procentní sanitaci a alespoň 85procentní klíčivost. To je jeden z nejdůležitějších výsledků výzkumu, který ukazuje, že pouhé zvyšování teploty není řešením. Patogeny lze vysokou teplotou účinně zasáhnout, ale současně vysoká teplota poškodí samotné osivo.

Proudění výrazně ovlivňuje, kolik tepla se k osivu dostane. Při průtoku 280 litrů za minutu se povrchová teplota semen po ošetření pohybovala přibližně mezi 36,7 a 80,5 °C. Po zvýšení průtoku na 557 litrů za minutu vzrostla na 42,1 až 122,7 °C. Samotná teplota horkého vzduchu proto nevypovídá o tom, jakému tepelnému působení je zrno skutečně vystaveno.

Modelování termofyzikálních vlastností semen

Pro praktické využití je právě tato souvislost zásadní. Zařízení musí během krátké doby předat dostatek tepla velkému množství semen a současně zajistit, aby byl proces co nejrovnoměrnější. Nedostatečně zahřátá semena mohou zůstat neúčinně ošetřená, zatímco příliš vysoká tepelná dávka může poškodit jejich klíčivost.

Proto se na VUT řeší termofyzikální vlastnosti jednotlivých druhů osiva. Pro návrh zařízení jsou důležité například tepelná kapacita, hustota, sypná hmotnost a pórovitost. Tyto údaje umožňují modelovat ohřev a následné ochlazování semen a předvídat jejich chování při průchodu zařízením.

Výzkum se navíc nezaměřuje pouze na pšenici. Diplomová práce z Fakulty strojního inženýrství VUT se zabývala termickými metodami pro omezení patogenů u zemědělských osiv a pracovala s lupinou a slézem. Součástí byla materiálová a energetická bilance vytvořená v programu CHEMCAD, laboratorní experimenty založené na plánovaném experimentu a sledování klíčivosti spolu s mikrobiologickou kontaminací.

Od poloprovozu k potenciálu v potravinářství

Vývoj technologie pokračuje a v roce 2026 VUT představuje funkční poloprovozní jednotku, která má ukázat její možnosti v podmínkách bližších skutečnému provozu. Využití přitom nemusí zůstat pouze u osiva. Univerzita vidí potenciál také při zpracování obilovin v potravinářství.

Hlavní přínos termické sanitace spočívá v možnosti omezit používání chemických látek už na začátku zemědělské produkce. Pokud se podaří nastavit proces tak, aby spolehlivě potlačoval patogeny a současně zachoval klíčivost, může odpadnout část chemického ošetření a s ním spojená rezidua. VUT právě omezení chemických látek uvádí mezi významnými environmentálními přínosy technologie.

Výhodou může být také menší potřeba vody. Pokud proudící tepelné médium s párou zajistí požadovaný účinek bez následného namáčení a vysoušení osiva, zjednoduší se celý proces a může klesnout i spotřeba energie. Při průmyslovém využití proto nebude rozhodovat pouze účinnost sanitace, ale také celková energetická bilance zařízení.

Na tuto práci navazuje nový projekt s názvem Aplikace fyzikálních metod ošetření osiva pro jeho sanaci a podporu při klíčení a vzcházení semen, který je naplánován na období 2026 až 2030. Výzkumníci tak sledují nejen odstranění patogenů, ale také možnost ovlivnit stav osiva před výsevem a podpořit jeho následné klíčení a vzcházení. Zda se tento efekt skutečně potvrdí, ukážou další experimenty.

Pokud se podaří technologii dále zdokonalit, může zemědělcům nabídnout několik výhod najednou. Méně chemických přípravků, žádná jejich rezidua na ošetřeném osivu, přesně řízený fyzikální proces a v některých případech také nižší spotřeba vody a energie na následné sušení. Podmínkou ovšem zůstává dostatečná rychlost zpracování, rovnoměrnost ošetření a energetická náročnost, která bude při skutečném provozu přijatelná.

Jeden z největších obchodů na českém odpadovém trhu se znovu posunul. O české a slovenské aktivity dánské skupiny Marius Pedersen je stále velký zájem, závazné nabídky však zájemci podali až 14. srpna, tedy výrazně později, než se původně očekávalo. Ve hře jsou finanční i strategičtí investoři z Česka i zahraničí a hodnota transakce se podle odhadů může pohybovat mezi 15 a 21 miliardami korun.

Prodej českého a slovenského byznysu Marius Pedersen se dostal do rozhodující fases, zároveň se ale ukazuje, že původní časový plán byl příliš optimistický. Závazné nabídky měly podle původního harmonogramu přijít už na konci června a kupní smlouva měla být podepsána do konce července. Nakonec se termín pro podání nabídek posunul až na 14. srpna. Tento termín nyní potvrdil Igor Mesenský z KPMG, která prodej organizuje.

Důvodem zdržení nebyl nedostatek zájemců. Problém byl spíše v tom, že prodávající investorům dosud neumožnil plný přístup k firemním datům potřebným pro detailní prověrku podniku. Podle informací z trhu se mezitím připravovaly další reporty, které si potenciální kupci vyžádali. Šlo především o technické a environmentální prověrky. U tak rozsáhlé odpadové společnosti jde o zásadní část celého procesu, protože kupující potřebuje přesně vědět, jaký je stav jednotlivých zařízení a jaké závazky a investice mohou s podnikem v budoucnu souviset.

Harmonogram a vyhodnocení nabídek

Nyní má KPMG nabídky vyhodnotit a do konce srpna vybrat užší skupinu nejvážnějších zájemců. Ti by měli následně získat přístup k podrobnějším údajům a provést vlastní hloubkovou kontrolu. Podpis kupní smlouvy se proto očekává nejdříve kolem října. Samotné dokončení transakce však může přijít ještě později. Podle Martina Vachaty z poradenské společnosti Talers může být obchod uzavřen až na přelomu letošního a příštího roku, případně v první polovině roku 2027. Hodně přitom záleží na tom, kdo soutěž vyhraje.

Přehled hlavních zájemců na trhu

Právě složení zájemců je na celé transakci mimořádně zajímavé. Podle KPMG jde o kombinaci českých a zahraničních investorů a zároveň finančních i strategických hráčů. Konkrétní počet nabídek poradci nezveřejnili, z trhu však postupně pronikají informace o jménech, která se o podnik zajímají.

Mezi nimi je například skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Zájem v minulosti podle několika zdrojů z prostředí fúzí a akvizic projevil také průmyslník Michal Strnad, jehož skupina CSG patří k největším českým průmyslovým uskupením. Dalším zájemcem je investiční skupina Wood & Company, která chce Marius Pedersen případně získat prostřednictvím své odpadové společnosti KOSIT. Ta už svou účast v soutěži přímo potvrdila. V minulosti se mezi zájemci objevily také skupiny Kaprain Karla Pražáka a EP Industries Daniela Křetínského a Romana Korbačky.

Zahraniční konkurence přitom není o nic méně zajímavá. Ve hře se podle zdrojů objevila francouzská skupina Paprec, jejíž zájem ale podle informací z trhu ochladl. Paprec navíc nedávno koupil 80procentní podíl v rakouské společnosti Brantner green solutions, která působí také v Česku a na Slovensku. Dvě velké akvizice současně by proto pro investora mohly být značnou zátěží.

Za potenciálního strategického zájemce lze považovat také FCC Environment. Ta působí v odpadovém hospodářství v obou zemích a podle expertů by právě její případné převzetí Marius Pedersen mohlo výrazně změnit postavení společnosti na trhu. V Česku by se po takové akvizici mohla dostat na první místo. To je současně důvod, why by případný obchod mohl být z hlediska hospodářské soutěže složitější.

Podobně se zmiňují další velké evropské odpadové skupiny, například Veolia, Remondis nebo rakouský Saubermacher. Posledně jmenovaná společnost sice konkrétní zájem o Marius Pedersen nepotvrdila, zároveň ale uvedla, že akvizice jsou důležitou součástí její dlouhodobé růstové strategie a že sleduje možnosti expanze na evropské trhy.

Rozdíly v přístupu investorů a cena

Právě rozdíl mezi strategickým a finančním investorem může být pro celý obchod klíčový. Finanční investor bude především posuzovat výnosnost podniku a možnost dalšího růstu jeho hodnoty. Strategický hráč může naopak počítat se synergiemi s vlastními firmami, využitím společné infrastruktury nebo posílením postavení na jednotlivých regionálních trzích. Proto může být ochoten zaplatit více. Současně ale právě silný strategický hráč může narazit na požadavky antimonopolních úřadů.

To je ostatně jeden z důvodů, proč může být samotné dokončení transakce výrazně pozdější než podpis smlouvy. Pokud podnik získá investor, který už má na českém nebo slovenském trhu významné postavení, budou úřady muset posoudit, zda spojením nevznikne příliš silná pozice v některých částech trhu. U finančního investora bez významného podílu v odpadovém hospodářství může být situace jednodušší.

Mimořádně zajímavá je samozřejmě také cena. Podle Martina Vachaty by se při loňské EBITDA Marius Pedersen kolem 112 milionů eur mohla hodnota transakce pohybovat přibližně mezi 18 a 21 miliardami korun. Pokud by cena klesla blíže k 15 miliardám, považoval by ji za určité zklamání z pohledu dánských vlastníků. Marek Rehberger z Patria Corporate Finance je opatrnější a hodnotu transakce odhaduje kolem 15 miliard korun.

Rozdíl několika miliard korun tak není pouze otázkou vyjednávání. Ukazuje také, jak rozdílně mohou jednotliví investoři hodnotit budoucnost odpadového byznysu. Pro jednoho může být rozhodující současná ziskovost a návratnost investice. Jiný může v podniku vidět prostor pro další růst, využití vlastních kapacit nebo posílení pozice na trhu.

Strategie dánského vlastníka a historie firmy

Za samotným prodejem navíc stojí poměrně specifická situace dánského vlastníka. Marius Pedersen je vlastněn rodinnou nadací Marius Pedersen Foundation a mimo Dánsko působí právě v České republice a na Slovensku. Dánská skupina se nyní chce více soustředit na domácí trh a svou strategii Green Future, která počítá s dosažením uhlíkové neutrality do roku 2035. Podle české společnosti nejsou podmínky na českém a slovenském trhu s touto strategií dobře slučitelné.

Do rozhodnutí o prodeji proto vstupuje také způsob, jakým je dánská skupina vlastněna. Fungování nadace je založeno především na dividendách z vlastněných společností. Pokud český a slovenský podnik vstupuje do období, kdy bude kvůli vývoji legislativy potřebovat další významné investice, může být pro vlastníka logické zvážit, zda chce tento investiční cyklus financovat, nebo podnik prodat.

Marius Pedersen přitom není na českém trhu žádným nováčkem. Dánská skupina do České republiky vstoupila už na počátku devadesátých let a během následujících desetiletí zde vybudovala rozsáhlé podnikání. Zabývá se sběrem a svozem komunálního i separovaného odpadu, tříděním a zpracováním průmyslových a nebezpečných odpadů, tříděním a lisováním využitelných materiálů a dalšími službami. Právě dlouhodobě budovaná síť provozů a zákaznických vztahů je jedním z důvodů, proč má podnik pro strategické investory takovou hodnotu.

Dnes tak není jisté ani to, kdo Marius Pedersen získá, ani kdy bude obchod definitivně uzavřen. Jisté je pouze to, že zájem investorů přetrvává a že se hraje o podnik, jehož hodnota se podle dostupných odhadů počítá v desítkách miliard korun.

Pod hladinou moře se odehrává jeden z nejpozoruhodnějších příběhů ukládání uhlíku na planetě. Rozsáhlé louky mořských trav jsou nejen útočištěm pro mořský život. Jejich biomasa představuje významnou zásobu organického uhlíku a samotné rostliny každoročně vážou desítky až stovky milionů tun uhlíku. Nová studie upozorňuje, že pokud chceme skutečně pochopit potenciál takzvaného modrého uhlíku, musíme se na mořské louky dívat nejen jako na cenná stanoviště biodiverzity, ale také jako na součást globálního uhlíkového cyklu. A právě Středomoří v tomto příběhu zaujímá mimořádné postavení.

Když se hledají přírodní systémy schopné zachycovat a dlouhodobě uchovávat uhlík, pozornost se přirozeně obrací k lesům, půdám nebo mokřadům. Mnohem méně nápadná je přitom krajina, která se nachází několik desítek centimetrů pod hladinou. Mělké pobřežní vody mohou být pokryty hustými porosty kvetoucích rostlin, které vytvářejí rozsáhlé mořské louky. Rodům jako Posidonia, Zostera nebo Thalassia připadá důležitá ekologická role, protože poskytují útočiště a potravu řadě mořských organismů. Současně se však podílejí na jednom z procesů, který je pro klimatický systém zásadní, na zachycování a ukládání organického uhlíku.

Nová studie zveřejněná v časopise Nature Communications přináší dosud nejpodrobnější globální odhad množství uhlíku uloženého přímo v biomase mořských trav a současně ukazuje, jak rychle tyto ekosystémy nový organický uhlík vytvářejí. Výzkumný tým vyhodnotil údaje o struktuře porostů, jejich biomase a čisté primární produkci z různých částí světa. Výsledkem je odhad globální zásoby uhlíku v biomase mořských trav na úrovni 24 až 40 milionů tun.

Zásoba uhlíku versus čistá primární produkce

Ještě zajímavější pohled nabízí čistá primární produkce. Ta vyjadřuje množství organického uhlíku, které rostliny vytvoří fotosyntézou po odečtení uhlíku spotřebovaného vlastním dýcháním. U globálních porostů mořských trav dosahuje podle studie 83 až 137 milionů tun uhlíku ročně. Tato hodnota ukazuje, jak intenzivně jsou tyto ekosystémy schopny prostřednictvím fotosyntézy převádět anorganický uhlík do organické hmoty.

Právě rozlišení mezi zásobou a produkcí je pro pochopení významu mořských luk zásadní. Ekosystém může obsahovat velké množství uhlíku v dlouhověké biomase, aniž by měl současně nejvyšší roční produkci. Jiný porost může naopak rychle vytvářet novou biomasu, ale jeho celková zásoba může zůstávat relativně nízká. Tyto dvě charakteristiky proto nelze zaměňovat. Každá popisuje jinou část fungování ekosystému a každá má jiný význam pro hodnocení uhlíkového cyklu.

Středomoří má ze sledovaných oblastí nejvyšší zásobu uhlíku v biomase mořských trav na hektar. Za ním následují tropické oblasti Indického a Tichého oceánu a tropický Atlantik. Nejvyšší čistá primární produkce však byla zaznamenána v jižních mírných oblastech, v severním Pacifiku a ve východním severním Atlantiku. Místo s největší uhlíkovou zásobou tedy nemusí být zároveň místem s nejrychlejším ročním přírůstkem organické hmoty.

Výraznou roli v těchto rozdílech hraje samotná biologie jednotlivých rodů porostu. Posidonia podle studie vykazuje přibližně padesátkrát vyšší zásobu uhlíku v biomase než Halophila. V oblastech s vysokou zásobou uhlíku dominují často velké, dlouhověké a dlouhodobě přetrvávající druhy. Typickým příkladem je právě Posidonia ve Středomoří. Naopak některé jiné oblasti jsou charakteristické menšími, rychleji kolonizujícími nebo krátkovělejšími druhy.

Dlouhověkost má v tomto systému mimořádný význam. Rostlina, která dokáže po dlouhou dobu vytvářet rozsáhlou biomasu a setrvat na jednom místě, postupně buduje významnou uhlíkovou zásobu. V takovém případě není rozhodující pouze okamžitá rychlost růstu. Stejně důležitá je schopnost ekosystému uhlík dlouhodobě udržet. Právě proto může být ochrana již existujících porostů z hlediska klimatické politiky stejně významná jako jejich obnova.

Tento pohled je důležitý také proto, že většina dosavadního výzkumu modrého uhlíku se soustředila především na organický uhlík akumulovaný v sedimentech mořského dna. Nová studie upozorňuje, že pozornost si zaslouží také uhlík uložený přímo v nadzemní a podzemní biomase mořských trav a samotná čistá primární produkce. Teprve propojení těchto složek umožňuje lépe pochopit, jak mořské louky fungují jako součást globálního uhlíkového cyklu.

Regionální rozdíly v emisích a rizika pro Středomoří

Právě tady se ochrana mořských ekosystémů přímo propojuje s ochranou klimatu. Když mořská louka zanikne, nepřicházíme jen o prostor, který využívají ryby, bezobratlí a další organismy. Zaniká také část biomasy, v níž je uložen uhlík nahromaděný během růstu porostu. Význam takové ztráty proto neurčuje pouze plocha, která zmizela. Záleží také na tom, jaké druhy na ní rostly, kolik biomasy vytvořily a jak dlouho dokázaly uhlík uchovávat.

Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou přitom značné. Nejvyšší podíl na odhadovaných ročních emisích spojených se ztrátou mořských trav připadá na Austrálii, která představuje 52 procent globálního součtu. Následují Španělsko, Mexiko, Itálie a Spojené státy. Samotné pořadí však nevypovídá jen o rozsahu úbytku. Významnou roli hraje také množství uhlíku uloženého v konkrétních porostech a jejich rozšíření.

Mimořádnou pozornost si proto zaslouží Středomoří. Zdejší mořské trávy haní v přepočtu na plochu nejvyšší zásobu uhlíku v biomase ze všech sledovaných oblastí. Současně rostou v moři, které patří k nejintenzivněji využívaným pobřežním oblastem světa. Výstavba, znečištění, přísun živin i oteplování moře mohou zhoršovat podmínky pro jejich další růst. Každý zachovaný porost tak znamená nejen zachované stanoviště pro mořské organismy, ale také zachovanou zásobu uhlíku.

Evropská politika a využití dat

Právě tento souvislý pohled se postupně promítá i do evropské politiky ochrany přírody a klimatu. Evropská unie usiluje o zachování a obnovu mořských trav v rámci ochrany mořského prostředí a obnovy přírody. Evropská komise zároveň věnuje stále větší pozornost uhlíku uloženému v pobřežních ekosystémech, kam patří právě mořské trávy, mangrovy nebo přílivové mokřady. Do budoucna se počítá také s možností využít údaje o takto uloženém uhlíku při vytváření systémů uhlíkových a přírodních kreditů.

Takový přístup pochopitelně potřebuje spolehlivá data. Právě kvalita dat je jedním z důležitých výsledků nové práce. Výzkumníci rozšířili databázi biomasy mořských trav o 91 procent a doplnili údaje z oblastí, které byly v předchozích souborech zastoupeny méně. Díky tomu lze lépe porovnávat jednotlivé regiony a přesněji odhadovat, kde má ochrana nebo obnova mořských luk největší význam pro zachování uhlíkových zásob.

Mořská louka dokáže vytvořit za rok více uhlíku než české lesy

Pro českou krajinu získávají tato čísla úplně jiný rozměr, když je porovnáme s uhlíkem uloženým v našich lesích. Globální zásoba uhlíku v biomase mořských trav dosahuje podle studie 24 až 40 milionů tun. To odpovídá přibližně 8 až 13 procentům uhlíku uloženého v nadzemní biomase všech českých lesů. Národní inventarizace lesů uvádí pro období 2016 až 2020 celkovou zásobu 314,3 milionu tun uhlíku, v průměru tedy 110,3 tuny uhlíku na hektar. Mořské louky tak na první pohled nepůsobí jako ekosystém srovnatelný s rozsáhlými lesními porosty, jejich význam však nespočívá pouze v množství uhlíku, které právě drží. Stejně důležitá je rychlost, s jakou vytvářejí novou biomasu, a schopnost uhlík v ekosystému dlouhodobě udržet.

Právě při pohledu na roční produkci je rozdíl mimořádně výrazný. Mořské trávy podle studie každoročně vytvoří 83 až 137 milionů tun nového organického uhlíku, zatímco česká lesní inventarizace zaznamenala v letech 2011 až 2020 průměrnou roční změnu zásoby uhlíku v nadzemní biomase lesů kolem 0,95 milionu tun. Tato hodnoty ovšem nelze chápat jako přímé srovnání schopnosti obou ekosystémů pohlcovat uhlík. Čistá primární produkce mořských trav vyjadřuje tvorbu organické hmoty po odečtení dýchání rostlin, zatímco změna zásoby v českých lesích je výsledkem celé řady procesů včetně růstu stromů, jejich odumírání, těžby a dalších ztrát. Přesto rozdíl dobře ukazuje, jak intenzivní může být biologický cyklus v mořských loukách a proč jejich ochrana představuje klimatické opatření s významem, který se při pohledu pouze na plochu těchto ekosystémů snadno přehlédne.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu