Solární panely mají vyrábět čistou elektřinu a pomáhat světu zbavit se uhlí. Nová studie v časopise Science však přináší nepříjemnou otázku. Co když při rychlé výstavbě obnovitelných zdrojů začneme chránit klima na úkor krajiny, která má být součástí stejné zelené transformace? Výzkum více než dvou tisíc čínských okresů ukazuje, že způsob, jakým se solární elektrárny stavějí a kam se umísťují, může mít měřitelný dopad na ptačí biodiverzitu.

Solární panel se stal symbolem čisté energetiky. Na střeše domu, nad parkovištěm nebo na průmyslové hale působí téměř bezkonfliktně. Přeměňuje sluneční záření na elektřinu, během výroby nevypouští oxid uhličitý a nepotřebuje spalovat uhlí ani zemní plyn. Jenže ve chvíli, kdy se ze stovek panelů stávají tisíce hektarů rozsáhlých fotovoltaických areálů, otázka přestává znít pouze tak, kolik elektřiny vyrobí. Začíná být důležité také to, co bylo na místě před jejich výstavbou.

Právě na tuto otázku se zaměřila nová studie China’s solar expansion policy reduces bird diversity, publikovaná v časopise Science. Tým vedený Huimingem Zhangem analyzoval 2 344 čínských okresů v období od roku 2014 do roku 2023, tedy deset let vývoje na území celé Číny. Výzkumníci spojili údaje o politikách podporujících rozvoj fotovoltaiky s rozsáhlými záznamy o výskytu ptáků a současně sledovali změny ve využívání půdy, vegetaci, počasí, zemědělskou produkci a socioekonomické charakteristiky jednotlivých oblastí. Součástí analýzy byly také údaje z dálkového průzkumu Země, které umožnily sledovat změny vegetace a využití krajiny. Výzkumníci tak vytvořili rozsáhlý soubor dat, který propojuje energetickou politiku s ekologickými změnami v jednotlivých regionech.

Výsledek je pozoruhodný. Autoři zjistili, že vyšší intenzita politik podporujících rozvoj fotovoltaiky souvisela s poklesem ptačí diverzity. Pokud se intenzita těchto politik zvýšila o jednu směrodatnou odchylku, Shannonův index ptačí diverzity se v průměru snížil o 2,10 procenta. Konkrétní odhad vyšel na koeficient −0,0125 při standardní chybě 0,0037 a statistické významnosti pod hranicí jednoho procenta.

Kvantifikace ekologické ceny a metodologie indexů

To číslo je důležité, ale ještě důležitější je správně pochopit, co znamená. Studie netvrdí, že každý nový solární panel způsobí úbytek ptáků o 2,1 procenta. Nejde ani o jednoduchý přepočet instalovaného výkonu na počet ztracených druhů. Výzkumníci sledovali, jak se při rozdílné intenzitě podpory fotovoltaiky měnila ptačí diverzita v jednotlivých okresech, a následně testovali možné mechanismy tohoto vztahu. Výsledek zůstal statisticky významný i při dalších kontrolách a při použití alternativních analytických metod.

Jedním z důvodů, proč je výzkum zajímavý, je způsob, jakým autoři měřili samotnou podporu fotovoltaiky. Nevycházeli pouze z množství instalovaných panelů. Zpracovali také oficiální politické dokumenty na provinční, městské a okresní úrovni a vytvořili takzvaný index intenzity fotovoltaické politiky. Jednotlivá opatření byla hodnocena podle jejich závaznosti a úrovně veřejné správy, která je vydala. Výzkumníci tak mohli sledovat nejen to, kde fotovoltaika rostla, ale také jak silně ji veřejná politika podporovala.

Proč právě ptáci? Protože jejich společenstva dokážou poměrně rychle reagovat na změny vegetace, potravy a struktury stanovišť. Studie proto nesleduje pouze nějaký abstraktní ekologický ukazatel. Změna ptačího společenstva může signalizovat, že se změnilo prostředí, ve kterém ptáci hledají potravu, hnízdí nebo se pohybují mezi jednotlivými částmi krajiny.

Mechanismus proměny stanovišť a regionální nerovnováha

Nejzajímavější část studie se týká mechanismu, který za pozorovaným efektem stojí. Problémem podle autorů není samotná existence solárních panelů, ale především přeměna krajiny. Zemědělská půda a travní porosty se mohou měnit v plochy využívané pro energetickou infrastrukturu. Tím se mění struktura vegetace a současně se zmenšuje nebo fragmentuje prostor, který využívají různé druhy ptáků. Výzkumníci přitom zjistili, že právě přeměna zemědělské půdy a travních porostů na zastavěné plochy představuje jednu z hlavních cest, kterými se vztah mezi podporou fotovoltaiky a poklesem ptačí diverzity projevuje.

Výrazné rozdíly se přitom objevily mezi jednotlivými částmi Číny. Negativní účinek byl silnější v ekonomicky bohatších okresech. U takzvaných ne chudých okresů dosáhl odhadovaný koeficient −0,0132 a statistická významnost byla opět pod hranicí jednoho procenta. Výraznější účinek se objevil také v oblastech mimo pouštní regiony, zatímco v pouštích a Gobi, tedy v územích s přirozeně řídkou vegetací a menší ekologickou strukturou, nebyl statisticky významný.

Právě tento výsledek může být pro evropské plánování mimořádně zajímavý. Ukazuje totiž, že ekologický konflikt není všude stejně velký. Tam, kde solární elektrárna nahrazuje ekologicky chudou a řídce zarostlou plochu, může být její dopad výrazně jiný než v krajině s pestrou mozaikou polí, travních porostů, remízků a dalších stanovišť. Stejný instalovaný výkon proto nemusí mít stejnou ekologickou cenu.

Paradox satelitních dat aneb iluze zelenější krajiny

Studie přitom upozorňuje na ještě pozoruhodnější jev. Autoři jej označují jako „inferior greening“, tedy jakési méně kvalitní ozelenění. Na první pohled může krajina dokonce vypadat zelenější. Výzkumníci zjistili, že intenzita fotovoltaické politiky byla spojena s poklesem NDVI, tedy běžně používaného ukazatele vegetační aktivity, současně však rostl index listové plochy LAI (Leaf Area Index). Konkrétně byl odhadovaný vztah mezi intenzitou fotovoltaické politiky a normalizovaného diferenčního vegetačního indexu NDVI (Normalized Difference Vegetation Index) −0,0609, zatímco u LAI byl naopak kladný a dosáhl 0,0039.

Na první pohled to může vypadat jako rozpor. Jak může být krajina současně ekologicky chudší a přitom mít více listové plochy? Právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších závěrů studie. Rozmanitá krajina může být nahrazena vegetací, která je hustší, ale strukturálně mnohem jednotvárnější. Satelit potom může zaznamenat více zelené biomasy, zatímco z pohledu biodiverzity došlo ke zjednodušení prostředí. Zelenější obraz krajiny proto automaticky neznamená zdravější ekosystém.

Studie navíc zjistila, že pokles ptačí diverzity nebyl omezen pouze na několik vzácných druhů. Výrazně reagovaly také široce rozšířené druhy, stejně jako stálí i tažní ptáci a chráněné i nechráněné druhy. Analýza funkčních vlastností ukázala pokles například u ptáků hnízdících ve vegetaci, u masožravých a všežravých druhů a u malých i velkých skupinově žijících ptáků. U býložravých druhů nebyla reakce statisticky významná. Ještě zajímavější je změna samotné struktury ptačího společenstva. Podle výsledků klesala druhová bohatost, zatímco rovnoměrnost zastoupení zbývajících druhů mírně rostla.

Tento rozdíl je důležitý i pro evropskou environmentální politiku. Jedním z problémů současné energetické transformace je totiž sklon měřit úspěch především prostřednictvím instalovaného výkonu, vyrobené elektřiny, emisí nebo podílu obnovitelných zdrojů. To jsou samozřejmě zásadní ukazatele. Pokud ale současně sledujeme obnovu přírody, stav půdy, vodní režim, fragmentaci krajiny a biodiverzitu, samotný počet nových megawattů nám o výsledné kvalitě transformace mnoho neřekne.

Energetické tempo a limity přenosové soustavy

Čína přitom ukazuje obrovskou rychlost, s jakou lze energetický systém proměňovat. Podle aktuálního přehledu Mezinárodní energetické agentury (IEA) přidala Čína v roce 2025 podle oficiálních údajů nejméně 349,8 GW nové fotovoltaické kapacity, přičemž některé odhady hovoří až o 415 GW. Pro srovnání Evropská unie přidala ve stejném roce 65,7 GW. Čínský přírůstek byl tedy podle použité metodiky více než pětkrát až šestkrát větší než celý nový výkon instalovaný v celé EU. Na konci roku 2025 dosahovala podle IEA čínská kumulativní fotovoltaická kapacita přibližně 1 463,5 GW. Evropská unie měla kolem 406 GW. Čína tak měla více než trojnásobný instalovaný fotovoltaický výkon celé EU.

Čísla za celý rok 2025 ukazují, proč je Čína pro světovou energetiku tak významná. Výroba elektřiny z nízkouhlíkových zdrojů rychle roste a uhlí začíná v čínské elektrizační soustavě ztrácet část svého podílu. IEA odhaduje, že výroba elektřiny z uhlí v Číně v roce 2025 klesla přibližně o 1,2 procenta. Podíl uhlí na výrobě elektřiny se snížil na přibližně 55 procent a podle současného výhledu IEA by mohl do roku 2030 klesnout na 43 procent.

Čína zároveň překvapivě ukazuje, že rychlá výstavba obnovitelných zdrojů sama o sobě nestačí. V prvních jedenácti měsících roku 2025 se podle IEA míra omezování výroby z fotovoltaiky zvýšila na 5,2 procenta z 3 procent v předchozím roce. U větrné energie vzrostla na 5,7 procenta z 3,7 procenta. Čím více proměnlivých zdrojů tedy systém obsahuje, tím větší význam získává přenosová síť, akumulace, řízení spotřeby a další zdroje schopné vyrovnávat výkyvy výroby.

To je další důležitá zkušenost pro Evropu. Energetická transformace není pouze otázkou počtu panelů. Je současně otázkou sítí, akumulace, flexibility a vhodného prostorového rozmístění zdrojů. Pokud se jednotlivé části systému plánují odděleně, může vznikat infrastruktura, která sice zvyšuje instalovaný výkon, ale nevyužívá ho vždy efektivně a současně může vytvářet zbytečné nároky na krajinu.

Ještě důležitější je skutečnost, že Čína dokázala růstem nízkoemisních zdrojů pokrývat stále větší část nově vznikající poptávky po elektřině. IEA očekává, že v období 2026 až 2030 bude růst čínské poptávky po elektřině pokryt obnovitelnými a jadernými zdroji. Podíl samotné solární a větrné energetiky na výrobě elektřiny by měl podle výhledu vzrůst z přibližně 22 procent v roce 2025 na 37 procent v roce 2030.

Od plošné expanze k prostorovému plánování

To je mimořádný úspěch. Současně je ale právě rozsah čínského rozvoje důvodem, proč má studie o ptácích takovou váhu. Čína nebuduje několik, řekněme symbolických solárních parků. V roce 2025 přidala tolik fotovoltaické kapacity, kolik by v evropských podmínkách představovalo několik let velmi rychlé výstavby. Každé rozhodnutí o umístění elektrárny se proto násobí obrovským množstvím dalších rozhodnutí. Pokud se určitý způsob plánování ukáže jako problematický, může se stejný problém objevit na tisících dalších lokalit.

Zajímavé je, že rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů už skutečně začíná měnit čínskou energetickou bilanci. V roce 2025 tvořilo uhlí přibližně 55 procent čínské výroby elektřiny, zatímco jeho podíl bude podle výhledu IEA dále klesat. Čína přesto zůstává největším spotřebitelem uhlí na světě. Současně pokračuje výstavba nových uhelných elektráren. V první polovině roku 2025 bylo uvedeno do provozu 21 GW nové uhelné kapacity a dalších 46 GW projektů zahájilo nebo obnovilo výstavbu. IEA přitom očekává, že nové uhelné elektrárny budou stále více využívány jako flexibilní a záložní zdroje.

Pro Evropu z toho plyne zásadní ponaučení. Neměla by kopírovat čínský model obrovských pozemních instalací jen proto, aby rychle zvýšila výkon obnovitelných zdrojů. Měla by se více zaměřit na kvalitu umístění. Solární panely lze instalovat na střechy průmyslových budov, logistických center, obchodních domů, parkovišť, brownfieldů nebo jiných již urbanizovaných ploch. Vhodné může být také využívání kombinace zemědělské produkce a energetiky tam, kde konkrétní podmínky dovolují zachovat ekologickou hodnotu území.

Právě zde může být čínská studie pro Evropu velmi praktickým návodem. Velké pozemní solární projekty není nutné odmítat. Je však možné je přednostně směrovat do míst, kde je jejich ekologický konflikt nejmenší. Studie sama ukazuje, že pouštní a přirozeně řídce vegetované oblasti mohou mít jiný dopad než produktivní a ekologicky složitá krajina. Autoři proto doporučují diferencovaný přístup, v němž mají být velké projekty soustřeďovány tam, kde je jejich ekologická cena nižší, zatímco v biologicky cennějších oblastech lze více využívat střechy, zastavěné plochy nebo vhodné formy agrivoltaiky.

Inteligentní modelování budoucí podoby krajiny

To je důležitá myšlenka i v souvislosti s evropským cílem obnovy přírody. Pokud bude jedna část environmentální politiky podporovat obnovu biodiverzity a druhá současně podporovat energetickou infrastrukturu bez dostatečného prostorového plánování, mohou se tyto cíle dostávat do zbytečného konfliktu. Přitom nejde o volbu mezi solární energetikou a přírodou. Smyslem by mělo být hledat takové rozmístění energetických zdrojů, při kterém se obě oblasti mohou rozvíjet současně.

Evropa má v tomto směru jednu významnou výhodu. Disponuje podrobnými daty o krajině, chráněných územích, půdě, zemědělství i biodiverzitě a současně má stále lepší možnosti prostorového plánování. Satelitní pozorování, geografické informační systémy a nástroje umělé inteligence umožňují předem modelovat, kde může mít výstavba energetické infrastruktury nejmenší ekologické následky. Takový systém by mohl ještě před vydáním povolení porovnat několik variant umístění a vyhodnotit jejich dopad na půdu, vodu, vegetaci, migrační koridory, ptačí stanoviště i další složky ekosystému.

Pozoruhodný je také jeden další výsledek. Výzkumníci zjistili, že intenzita fotovoltaické politiky byla spojena s poklesem zemědělské produkce. Jejich odhad ukazuje snížení výnosu plodin o 2,88 procenta při zvýšení intenzity politiky o jednu jednotku. Tento výsledek neznamená, že každá fotovoltaická elektrárna automaticky sníží zemědělskou produkci o 2,88 procenta. Ukazuje však, že změna využití půdy může mít vedle energetických a ekologických důsledků také zemědělský rozměr.

To je v evropských podmínkách mimořádně důležité. Půda totiž není pouze prostor, na který lze umístit energetickou infrastrukturu. Je současně výrobním prostředkem pro zemědělství, zásobárnou uhlíku, prostředím pro organismy a součástí vodního režimu krajiny. Rozhodování o tom, kam umístit solární elektrárnu, proto ve skutečnosti není pouze energetickým rozhodnutím. Je rozhodnutím o budoucím využití konkrétního kusu krajiny.

Čínská studie tak určitě nepřináší argument proti solární energetice. Přináší mnohem důležitější informaci o kvalitě celé zelené transformace. Každý megawatt vyrobený bez dalšího záboru cenné krajiny má totiž jinou environmentální hodnotu než stejný megawatt získaný přeměnou biologicky pestré plochy. V energetické statistice jsou oba megawatty stejné. V krajině však nikoli.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská komise zveřejnila nové pokyny pro verifikátory a akreditační orgány, které mají kontrolovat údaje o emisích zabudovaných do dovážených výrobků. První verifikátoři mají získat akreditaci kolem září 2026 a od 1. září se pro ně otevírá také registr CBAM. Pro evropské dovozce i výrobce mimo EU to znamená jediné. Údaje o uhlíkové stopě se postupně mění z odhadu a reportovací povinnosti na ověřovanou veličinu, která bude mít přímý finanční dopad.

Evropská komise v posledních týdnech výrazně zrychlila přípravu systému, který má v budoucnu rozhodovat o tom, jakou uhlíkovou cenu ponesou některé výrobky dovážené do Evropské unie. Dne 24. srpna 2026 zveřejnila nové pokyny pro verifikátory CBAM a pro národní akreditační orgány. Součástí balíčku je také návod k přístupu akreditovaných subjektů do registru CBAM. Komise tím vytváří jednu z důležitých součástí infrastruktury celého systému.

Ochrana evropského trhu před únikem uhlíku

CBAM neboli Carbon Border Adjustment Mechanism je evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích. Jeho základní myšlenka je poměrně jednoduchá. Výrobce v Evropské unii musí v rámci systému EU ETS nést náklady spojené s emisemi skleníkových plynů. Pokud by se současně stejné výrobky vyráběly mimo Evropskou unii v prostředí s výrazně nižšími náklady na emise a následně se dovážely do Evropy, evropským podnikům by vznikala konkurenční nevýhoda a část výroby by se mohla přesouvat do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly.

Právě tomuto jevu se říká únik uhlíku. CBAM má zajistit, aby se do ceny vybraných dovážených výrobků postupně promítala také cena emisí vzniklých při jejich výrobě. Evropská komise proto CBAM označuje za nástroj environmentální politiky, jehož cílem je vytvořit rovnější podmínky mezi výrobci v EU a producenty ze třetích zemí.

Přechod z vykazování do ostrého režimu ověřování

Právním základem je nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2023/956. Mechanismus vstoupil do přechodného režimu 1. října 2023, kdy měli dovozci především povinnost vykazovat informace o emisích spojených s dováženými výrobky. Od 1. ledna 2026 však začal definitivní režim CBAM. Evropská komise proto nyní přechází od fáze získávání údajů k systému, v němž budou emise podléhat ověřování a finančnímu vypořádání.

Mechanismus se týká vybraných výrobků s vysokou uhlíkovou náročností. Patří mezi ně například železo a ocel, hliník, cement, hnojiva, elektřina a vodík. Rozhodující přitom není obecné označení odvětví, ale konkrétní výrobek a jeho příslušný celní kód. Právě proto musí podniky při posuzování povinností CBAM vycházet z konkrétního zboží, které dovážejí, nikoli pouze z toho, do jakého průmyslového sektoru jejich dodavatel patří.

Klíčová role nezávislých CBAM verifikátorů

Nová fáze systému přináší jeden zásadní problém. Evropský dovozce potřebuje vědět, kolik emisí bylo při výrobě konkrétního zboží skutečně vypuštěno. Tyto informace však často vznikají mimo Evropskou unii, například v ocelárně v Asii, v hliníkárně v Turecku nebo v cementárně v jiné třetí zemi. Evropská legislativa proto nemůže celý systém postavit pouze na prohlášení výrobce. Potřebuje nezávislé ověřování. A právě zde nastupují CBAM verifikátoři.

Verifikátor je nezávislý subjekt, který má podle stanovených pravidel ověřovat údaje o emisích spojených s výrobou zboží podléhajícího CBAM. Jeho úkolem nebude pouze zkontrolovat, zda nějaké číslo v dokumentaci existuje. Bude muset posoudit, zda byly emise vypočteny podle příslušných metod, zda jsou použité údaje dostatečně podložené a zda odpovídají skutečným výrobním procesům.

Z právního hlediska proto nejde o běžného poradce ani o subjekt, který by pouze pomáhal firmám vyplnit formulář. Verifikace má být součástí kontrolního systému vytvořeného evropskou legislativou. Evropská komise proto současně nastavuje pravidla pro akreditaci těchto subjektů a pro národní akreditační orgány, které mají posuzovat jejich způsobilost.

Harmonogram akreditací a registrace do systému

Komise nyní uvádí, že první CBAM verifikátoři by měli získat akreditaci přibližně v září 2026. Následně musí být registrováni v registru CBAM. Nové pokyny stanovují, že verifikátor se musí do registru zaregistrovat do dvou měsíců od získání akreditace, zároveň však registrace nemůže proběhnout před 1. zářím 2026.

Pro firmy to představuje důležitý okamžik. Systém totiž postupně vytváří řetězec, v němž se jednotlivé informace propojí od zahraničního výrobce přes ověřovatele až k evropskému dovozci a evropskému registru. Každý článek tohoto řetězce má přitom vlastní odpovědnost.

Výrobce mimo Evropskou unii musí být schopen dodat údaje potřebné pro výpočet emisí. Verifikátor následně posoudí jejich správnost a úplnost. Dovozce musí splnit své povinnosti vůči systému CBAM a Evropská unie prostřednictvím registru získává nástroj, v němž jsou jednotlivé povinnosti administrativně zpracovávány. Registr CBAM obsahuje například funkce související s autorizací dovozců, vykazováním, předáváním emisních údajů a dalšími povinnostmi.

Zajištění férových podmínek a podpora pro zahraniční výrobce

Právě důvěryhodnost emisních údajů je pro celý mechanismus zásadní. Pokud by jeden výrobce vykazoval skutečné emise a jiný by je systematicky podhodnocoval, vznikla by mezi nimi konkurenční výhoda. CBAM by pak neplnil svůj základní účel.

Evropská komise proto současně zveřejnila také nové materiály pro provozovatele výrobních zařízení mimo EU. Dne 14. srpna 2026 vydala sérii deseti dokumentů, které mají zahraničním provozovatelům pomoci splnit požadavky režimu CBAM.

Dokument ke stažení:

• CBAM legislation and guidance

• Guidance on CBAM verification and accreditation for verifiers and national accreditation bodies

• State-of-play CBAM accreditation

• CBAM-UMN-UI-manual-Release-3.2-Declarants-Portal-SfA-v6.00-EN

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech se od 12. srpna 2026 stává realitou pro celý evropský trh. Pro chemický průmysl však nejde jen o další soubor požadavků na recyklovatelnost a opětovné použití. Nová pravidla zasahují přímo do obalů pro chemické látky, jejich bezpečnosti, materiálového složení, dokumentace i logistiky. Svaz chemického průmyslu ČR upozorňuje, že některé požadavky mohou narazit na mnohé problémy.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech, označované jako PPWR, se od 12. srpna 2026 stává přímo použitelným právním předpisem ve všech členských státech Evropské unie. Na rozdíl od směrnice nevyžaduje klasickou transpozici do národní legislativy. Jednotlivé povinnosti však nenastupují všechny současně a jejich praktické uplatnění se rozprostírá do několika dalších let. Právě tato skutečnost vytváří pro průmysl složitou situaci. Základní právní rámec už platí, ale řada technických detailů, metodik, harmonizovaných norem a prováděcích či delegovaných aktů se stále připravuje. Evropská komise proto v červnu 2026 zveřejnila metodické pokyny a v srpnu také aktualizované FAQ. Tyto materiály mohou významně pomoci s výkladem, nejsou však právně závazným výkladem nařízení.

Dopady na průmyslové B2B obaly od srpna 2026

Jedním z nejdůležitějších principů PPWR je skutečnost, že pravidla se netýkají pouze spotřebitelských obalů. Povinnosti dopadají také na průmyslové obaly používané v režimu B2B. Pro chemický průmysl to znamená, že například IBC kontejnery, sudy a další obalové sestavy používané pro přepravu chemických surovin nelze automaticky považovat za oblast stojící mimo působnost nového nařízení. Článek 4 od 12. srpna 2026 zakazuje uvádět na trh obaly, které nesplňují příslušné požadavky PPWR. To se týká i čistě průmyslových obalů určených pro přepravu surovin.

Praktický dopad tohoto pravidla není nevýznamný. Obal už není pouze logistickým prostředkem, který lze posuzovat odděleně od výrobku, který chrání. Musí splňovat požadavky na materiálové složení, bezpečnost, recyklovatelnost, dokumentaci a v příslušných případech také na opětovné použití. Pro chemický průmysl je přitom zásadní, že obal musí současně odolat vlastnostem přepravované látky. Obal určený pro agresivní chemikálii nelze jednoduše nahradit jiným materiálem jen proto, že má lepší recyklační parametry. Musí zároveň zachovat mechanickou stabilitu, chemickou odolnost, těsnost a bezpečnost při skladování a přepravě.

Regulace látek PFAS a rizika těžkých kovů

Významnou oblastí je proto článek 5, který se zabývá látkami obsaženými v obalech. Zvláštní pozornost přitahují PFAS, tedy perfluorované a polyfluorované látky. SCHP upozorňuje zejména na situace, kdy jsou fluorované materiály nebo technologie důležité pro zajištění chemické odolnosti obalů. Problém se netýká plošně veškerých obalů používaných chemickým průmyslem, ale konkrétních aplikací, u nichž mohou být alternativní materiály technologicky nedostatečné. Náhrada materiálu proto nemusí znamenat pouze změnu receptury obalu. Může vyžadovat nový typ těsnění, jinou povrchovou úpravu nebo zcela jinou konstrukci obalu.

Zásadní otázkou je také dostupnost vhodných metod měření. U PFAS se připravují další pravidla související s recyklovatelností obalů, ale harmonizovaná metodika stanovení jejich koncentrace podle SCHP zatím není k dispozici. Do konce roku 2026 má Evropská komise ve spolupráci s Evropskou agenturou pro chemické látky připravit zprávu o přítomnosti látek vzbuzujících obavy v obalech a jejich součástech. Pokud bude hodnocení zahrnovat také nezáměrně přidané látky, tedy NIAS, může se rozsah požadavků na analytické zkoušky a prokazování shody výrazně rozšířit. Pro výrobce obalů a jejich uživatele by to znamenalo další náklady spojené s testováním a dokumentací.

Další problém představuje limit pro obsah těžkých kovů. SCHP upozorňuje na hodnotu 100 mg/kg, která se podle jeho stanoviska vztahuje bez výjimky také na přepravu podle ADR. To může komplikovat průmyslovou recyklaci starších plastových a kovových sudů, u nichž se může objevit historická kontaminace například pigmenty s vyšším obsahem některých kovů. Z pohledu cirkulární ekonomiky tak vzniká paradoxní situace. Materiál, který by mohl být znovu využit v průmyslovém oběhu, může kvůli historickému složení narazit na nové limity.

Nové procesy posuzování shody a unijní celní kontroly

PPWR zároveň zásadně posiluje význam prokazování shody. Článek 38 a příloha VII zavádějí procesní rámec, v jehož rámci musí výrobce před uvedením obalu na trh prokázat jeho shodu s požadavky nařízení. Základním mechanismem je modul A založený na interní kontrole výroby. Pro chemický průmysl to znamená potřebu zpracovat technickou dokumentaci pro jednotlivé typy obalů nebo obalové sestavy. Pokud lze několik obalů zahrnout do jedné skupiny, musí být takové seskupení odborně obhajitelné. Výrobce zároveň odpovídá za shodu obalu a musí dokumentaci uchovávat po dobu pěti let u jednorázových obalů a deseti let u obalů opakovaně použitelných.

Tento požadavek může být pro chemické firmy náročný především kvůli množství kombinací používaných obalových systémů. Jeden produkt může být dodáván v různých velikostech sudů, IBC kontejnerech nebo jiných přepravních obalech, přičemž každý systém může mít odlišné materiály, těsnění nebo ochranné prvky. U chemických výrobků navíc není možné vždy posuzovat obal pouze z pohledu mechanických parametrů. Důležitá je také kompatibilita s konkrétní chemickou látkou, odolnost proti permeaci, korozi, bobtnání nebo degradaci materiálu.

Významným dokumentem se proto stává EU prohlášení o shodě. Bez odpovídajícího prokázání shody nebude možné obal legálně uvádět na evropský trh. Problém může nastat zejména u dovozu obalů nebo surovin ze třetích zemí. Zahraniční dodavatel nemusí být ochoten poskytnout detailní informace o materiálovém složení obalu nebo nemusí disponovat certifikací odpovídající požadavkům evropského trhu. Pro evropského dovozce tím vzniká riziko, že nebude schopen splnit vlastní povinnosti, přestože samotný obal nakoupil od zavedeného zahraničního výrobce.

Na tento problém navazuje také systém dozoru nad trhem. Články 40 a 58 až 62 vytvářejí rámec pro kontrolu plnění povinností PPWR. U dovozů ze třetích zemí může mít nesoulad velmi konkrétní důsledky. Pokud celní orgány zjistí problém při kontrole výrobku vstupujícího na trh Unie, může být zásilka zadržena do doby, než dovozce zajistí nápravu. Pro chemický průmysl je přitom důležité, že zpoždění obalu nebo obalové komponenty nemusí znamenat pouze administrativní komplikaci. Pokud jde o kritický obal pro expedici suroviny, může následně dojít k omezení samotné výroby nebo dodávek zákazníkům.

Kritéria pro recyklovatelnost a riziko chemické kontaminace

Jedním z nejvýznamnějších dlouhodobých témat bude recyklovatelnost. Článek 6 zavádí požadavky na design obalů s ohledem na recyklaci. Od roku 2030 musí obaly splňovat stanovená kritéria Design for Recycling a minimální třídu recyklovatelnosti C. Od roku 2035 se přidává požadavek, aby bylo možné obaly recyklovat ve velkém měřítku, přičemž konkrétní časování je navázáno také na příslušné prováděcí akty.

Právě zde se podle SCHP objevuje významný problém u chemických obalů. Některé obaly musí mít kvůli chemické odolnosti bariérové vrstvy nebo další konstrukční prvky, které mohou zhoršovat jejich recyklovatelnost. Pokud pravidla Design for Recycling dostatečně nezohlední potřebu těchto technických bariér, může dojít k situaci, kdy obal vyhovuje požadavkům na bezpečné používání, ale současně se dostane do horší recyklační třídy. U specializovaných obalů může být problém aktuální už od roku 2030. U dalších obalů může kritický okamžik přijít později.

Neméně významným tématem je kontaminace. Obal, který byl v přímém kontaktu s chemickou látkou, nelze automaticky považovat za materiál vhodný k běžné recyklaci. Chemická látka může proniknout do polymerní struktury, ulpívat na povrchu nebo ovlivnit vlastnosti materiálu. Opakované použití může tento problém ještě zvýraznit. Pokud má být obal vrácen do oběhu, je nutné zajistit jeho čištění, případně validovaný dekontaminační proces. To přináší nejen náklady na technologii čištění, ale také spotřebu vody, energie a chemických prostředků a následné nakládání s odpadními vodami.

Povinný obsah recyklátu v plastech od roku 2030

Dalším pilířem PPWR je povinný obsah recyklovaného materiálu v plastových obalech. Článek 7 zavádí od roku 2030 minimální podíly postspotřebitelského recyklátu, přičemž přesné uplatnění některých požadavků je navázáno na budoucí metodiku výpočtu a ověřování. Pro chemický průmysl může být tato povinnost komplikovaná tam, kde recyklovaný polymer neposkytuje stejné vlastnosti jako primární materiál. Může mít horší mechanické vlastnosti, proměnlivější chemickou odolnost nebo vyšší riziko kontaminace. U obalů pro chemické látky může přitom právě materiálová stabilita představovat bezpečnostní parametr, nikoli pouze otázku kvality výrobku.

Tento problém se týká například obalů používaných pro chemické suroviny, stavební chemii nebo jiné produkty, které sice nepodléhají režimu ADR, ale přesto vyžadují obal s vysokou mechanickou a chemickou odolností. Pokud bude možné použít pouze určitý podíl recyklovaného materiálu, může se výrobce dostat do situace, kdy bude muset hledat kompromis mezi požadavkem na obsah recyklátu a zachováním bezpečnostních parametrů obalu. SCHP proto upozorňuje na potřebu dalšího vývoje výjimek a jejich revizi, která je podle stanoviska očekávána do roku 2028.

Minimalizace rozměrů obalů a volného prostoru

PPWR současně požaduje minimalizaci obalů. Od roku 2030 musí být hmotnost a objem obalu omezeny na nezbytné minimum potřebné k zachování jeho funkčnosti. U běžného spotřebního zboží může být takový požadavek relativně snadno představitelný. U chemických výrobků však může být minimální množství materiálu výrazně vyšší než u jiných výrobků, protože obal musí odolat přepravě, manipulaci, skladování a působení samotného produktu. Robustnější obal přitom může být z hlediska bezpečnosti nezbytný. Výrobci proto mohou potřebovat další technické posudky, kterými budou v dokumentaci prokazovat, proč nelze hmotnost nebo objem obalu dále snižovat.

Podobnou otázku přináší také omezení prázdného prostoru v některých obalech. Článek 24 zavádí pro obaly používané v elektronickém obchodě, skupinové obaly a přepravní obaly požadavek, aby podíl volného prostoru nepřesáhl 50 procent. Podrobnější metodika výpočtu má být přijata později. Pro chemickou logistiku je však už nyní zřejmé, že bezpečnostní požadavky mohou vyžadovat konstrukční řešení, která budou na první pohled vypadat jako nadbytečný volný prostor. Bezpečnost nákladu, stabilita obalu a ochrana produktu proto musí zůstat součástí posuzování.

Cíle pro opětovné použití a logistické limity

Další zásadní oblastí je opětovné použití. Článek 29 zavádí od roku 2030 kvantitativní cíle pro opakovaně použitelné obaly v přepravě. V chemickém průmyslu se to může výrazně dotknout sudů a IBC kontejnerů. Opětovné použití však není pouze otázkou toho, zda lze obal fyzicky vrátit dodavateli. Je nutné zajistit celý systém jeho oběhu, včetně evidence, svozu, kontroly, čištění a opětovného uvedení do provozu. U chemických produktů navíc vyvstává otázka křížové kontaminace. Obal, který obsahoval jednu chemickou látku, nemusí být bez dalšího vhodný pro jinou látku.

Náklady proto mohou vznikat nejen při samotném čištění. Potřebné jsou také validované čisticí postupy, sledování pohybu obalů, kontrola jejich technického stavu a nakládání s odpadními vodami. Pokud bude systém založen na vratných obalech ve velkém měřítku, vzniká rovněž potřeba reverzní logistiky. Prázdné obaly se musí dostat zpět k místu čištění a opětovného naplnění. Tím se zvyšuje počet přeprav a nároky na logistickou kapacitu.

Právě u flexibilních fólií a pásek určených ke stabilizaci paletových zásilek už Evropská komise přistoupila k první konkrétní úpravě. Delegované rozhodnutí Komise (EU) 2026/429, zveřejněné v květnu 2026, osvobozuje za specifických přepravních podmínek některé hospodářské subjekty používající paletové fólie a pásky od stoprocentního cíle opětovného použití podle článku 29. Nejde však o obecné osvobození od všech cílů. Celkový cíl 40 procent pro obalovou sestavu od roku 2030 zůstává zachován.

Pro průmyslovou logistiku má tato úprava velký význam. Stretch fólie a pásky se používají například ke stabilizaci palet s těžkými pytli, sudy nebo sypkými chemickými surovinami. Jejich opakované používání v klasickém smyslu by bylo logisticky velmi komplikované. Vznikaly by další operace při demontáži, třídění, skladování a vracení materiálu. SCHP proto už v lednu 2026 požadoval širší a časově otevřenou výjimku pro strečové fólie a pásky do doby, než budou dostupné vhodné alternativy. Argumentoval také tím, že některé náhradní materiály mohou mít vlastní environmentální nevýhody a že současná logistická infrastruktura není připravena na masové zavedení vratných systémů.

Z pohledu celého systému PPWR je přitom důležitá ještě jedna otázka. Nestačí automaticky předpokládat, že opakovaně použitelný obal je vždy environmentálně lepší než jednorázový obal určený k recyklaci. Výsledek závisí na počtu skutečných cyklů použití, vzdálenostech, způsobu čištění, energetické náročnosti, spotřebě vody, reverzní logistice a na tom, co se s obalem stane po skončení jeho životnosti. SCHP proto požaduje standardizovanou metodiku LCA, která by umožnila objektivně porovnávat environmentální dopady systémů opětovného použití s recyklovatelnými jednorázovými alternativami.

Rozdíly mezi obaly v režimu ADR a mimo něj

Pro chemický průmysl je zásadní také rozlišení mezi obaly pro nebezpečné věci podle režimů ADR, RID nebo IMDG a obaly pro chemické výrobky, které těmto pravidlům nepodléhají. PPWR některé výjimky pro obaly nebezpečných věcí výslovně zmiňuje například v oblasti recyklovatelnosti, recyklovaného obsahu a opětovného použití. U minimalizace obalů a omezení nadměrného prostoru však není situace stejně jednoznačná a významná část výkladu bude záviset na konkrétním ustanovení a na tom, jak budou zohledněny závazné bezpečnostní požadavky přepravy.

Právě zde SCHP spatřuje jednu z hlavních slabin současné konstrukce PPWR. Výjimky pro obaly nebezpečných věcí nepokrývají velkou skupinu chemických produktů, které nejsou klasifikovány jako nebezpečné věci podle ADR. Tyto výrobky však mohou stále vyžadovat velmi specifické obaly kvůli jejich chemickým vlastnostem. Pokud pravidla nebudou dostatečně zohledňovat chemickou kompatibilitu, absorpci, degradaci a riziko kontaminace, může dojít k situaci, kdy bude obal vyhovovat environmentálním kritériím pouze na papíře, zatímco v praxi nebude vhodný pro bezpečnou manipulaci s konkrétním produktem.

Komplikace s novým označením obalů

Významným praktickým problémem je také značení. Článek 12 zavádí nové požadavky na označování obalů, které se obecně začnou uplatňovat od 12. srpna 2028, případně později v návaznosti na přijetí příslušných prováděcích aktů. Chemické obaly však už dnes nesou povinné informace podle CLP a v případě přepravy také podle ADR. Na etiketě se proto mohou potkat výstražné symboly, signální slova, H věty, P věty, přepravní označení a nové informace související s tříděním obalového odpadu. U menších obalů může být prostor fyzicky omezený a další grafické prvky mohou komplikovat čitelnost bezpečnostních informací.

Neméně významné je načasování celé legislativy. PPWR už sice vstoupilo do fáze praktické použitelnosti, ale řada klíčových technických pravidel se teprve dokončuje. Týká se to například některých metodik pro recyklovatelnost, výpočtu obsahu recyklovaného materiálu, značení nebo technických norem pro ověřování shody. Podle SCHP může pozdní přijímání těchto dokumentů firmám komplikovat investiční rozhodování. Pokud podnik investuje do nové obalové technologie podle aktuálního výkladu a pozdější prováděcí pravidla stanoví jiné technické požadavky, může se ekonomická návratnost takové investice výrazně změnit.

Evropská komise přitom postupně doplňuje potřebný právní a metodický rámec. Červnové metodické pokyny například potvrzují, že do přijetí nových unijních pravidel se při posuzování shody s požadavky na recyklovatelnost nadále vychází ze stávajícího režimu směrnice 94/62/ES a technické normy EN 13430. Pro podniky je to důležitá informace, protože jim poskytuje přechodné pravidlo pro současné posuzování obalů. Současně však zůstává otevřená otázka budoucích kritérií Design for Recycling a jejich praktického dopadu na specializované chemické obaly.

Závěr a výhled do budoucna

PPWR tak pro chemický průmysl nepředstavuje pouze další odpadovou a obalovou regulaci. Postupně se stává předpisem, který zasahuje do konstrukce obalů, výběru materiálů, bezpečnosti výrobků, laboratorního testování, technické dokumentace, řízení dodavatelského řetězce i logistiky. Zároveň propojuje environmentální cíle s oblastmi, které mají v chemickém průmyslu vlastní přísná pravidla. Recyklovatelnost se potkává s chemickou odolností, obsah recyklátu s mechanickou bezpečností, opětovné použití s rizikem kontaminace a nové značení s požadavky CLP a ADR.

Největší výzvou proto nebude pouze samotné splnění jednotlivých limitů. Firmy budou muset prokázat, že jejich obalový systém jako celek funguje bezpečně, technicky a současně odpovídá požadavkům evropského práva. U standardních obalů může být cesta relativně snadná. U specializovaných chemických obalů však bude nutné hledat rovnováhu mezi bezpečností, funkčností, recyklovatelností, obsahem recyklátu a možností opětovného použití.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nové evropské nařízení o obalech se od srpna 2026 začíná naplno promítat do každodenního fungování firem. Pro nejmenší podniky přitom neplatí jednoduché pravidlo, že by byly z nových povinností vyňaty. PPWR jim nabízí několik významných úlev, některé jsou však podmíněné množstvím obalů, jiné typem činnosti a další dokonce rozhodnutím členského státu. Klíčové proto není jen zjistit, zda je podnik mikropodnikem, ale také jaké obaly používá, kolik jich uvádí na trh a v jakém postavení v dodavatelském řetězci vystupuje.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech, známé jako PPWR, představuje zásadní přestavbu evropských pravidel pro obaly. Od 12. srpna 2026 je nařízení obecně použitelné a postupně začne přinášet konkrétní požadavky na výrobce, dovozce, distributory, konečné prodejce i další hospodářské subjekty. Právě u nejmenších podniků se přitom často objevuje otázka, zda se na ně všechny nové požadavky skutečně vztahují. Odpověď zní, že nikoliv bez výjimky, ale rozhodně také neplatí, že by mikropodniky byly z PPWR obecně vyňaty. Evropský zákonodárce některé povinnosti pro ně zmírnil, u jiných stanovil specifické podmínky a v několika případech přenesl odpovědnost za praktické uplatnění výjimky na členské státy.

Co určuje status mikropodniku

Prvním krokem je proto správně určit, co vlastně PPWR považuje za mikropodnik. Nařízení v tomto směru odkazuje na doporučení Evropské komise 2003/361/ES. Mikropodnikem je podnik, který zaměstnává méně než deset osob a jehož roční obrat nebo bilanční suma nepřesahuje 2 miliony eur. Obě podmínky musí být splněny současně. Do posuzování přitom mohou vstupovat také údaje partnerských a propojených podniků, takže velikost podniku nelze vždy určit pouze podle počtu zaměstnanců a hospodářských výsledků jedné právnické osoby. U PPWR je navíc rozhodující definice mikropodniku podle stavu platného 11. února 2025. Evropská komise ve svých letošních výkladových materiálech upozorňuje například také na specifickou situaci franšízových podniků, u nichž může vztah k franchisorovi ovlivnit posouzení velikosti podniku.

Limity pro osvobození od cílů opětovného použití

Nejvýraznější úleva se týká cílů opětovného použití obalů. PPWR postupně zavádí závazné cíle pro používání opakovaně použitelných obalů v řadě oblastí. Týká se to například přepravních obalů, obalů používaných pro přepravu zboží, některých prodejních obalů nebo určitých nápojových obalů. Evropská legislativa si přitom uvědomuje, že splnění těchto cílů může být pro nejmenší hospodářské subjekty nepřiměřeně obtížné. Proto článek 29 obsahuje výjimku, která spojuje velikost podniku s množstvím obalů uvedených na trh.

Mikropodnik je pro daný kalendářní rok osvobozen od povinnosti plnit cíle stanovené v článku 29 tehdy, pokud v daném roce zpřístupnil na území členského státu nejvýše 1 000 kilogramů obalů a současně splňuje definici mikropodniku. Podmínky se tedy nesčítají ve smyslu volnějšího výkladu, ale musí být splněny obě. Mikropodnik, který uvádí na trh například 700 kilogramů obalů za rok, může tuto úlevu využít. Podnik, který je sice mikropodnikem, ale uvádí na trh 1 500 kilogramů obalů, už tuto konkrétní výjimku využít nemůže.

Důležité je také to, že hranice 1 000 kilogramů nemusí zůstat navždy stejná. PPWR zmocňuje Evropskou komisi, aby ji prostřednictvím delegovaného aktu upravila s ohledem na specifické podmínky konečné distribuce a některých výrobních odvětví, a to včetně podmínek na úrovni jednotlivých členských států. Výjimka tedy nepředstavuje statické ustanovení, které bude možné jednou přečíst a na dlouhé roky odložit. Vývoj prováděcích a delegovaných aktů bude pro podniky důležitý i v dalších letech i pro ty nejmenší subjekty.

Význam této úlevy vynikne při pohledu na samotné cíle PPWR. Od roku 2030 například hospodářské subjekty používající určité přepravní a prodejní obaly pro přepravu výrobků budou muset zajistit nejméně 40 procent těchto obalů v opakovaně použitelném formátu v rámci systému opětovného použití. Od roku 2040 pak nařízení stanovuje ambiciózní orientační cíl 70 procent. Pro velkého výrobce nebo distribuční společnost může být vybudování systému opakovaného použití významnou, byť nákladnou součástí logistického systému. Pro malou firmu s minimálními objemy obalů by však stejné požadavky mohly představovat nepřiměřenou administrativní i ekonomickou zátěž. Právě tuto disproporci se PPWR snaží výjimkou pro mikropodniky řešit.

Zákazy jednorázových formátů a role členských států

Další zajímavou oblastí jsou zákazy některých formátů jednorázových obalů. PPWR stanovuje, že od 1. ledna 2030 hospodářské subjekty nebudou smět uvádět na trh obaly v určitých formátech a pro určité způsoby použití uvedené v příloze V. Ani zde však není přístup k mikropodnikům absolutní. Členské státy mohou povolit mikropodnikům používání obalů uvedených v bodě 3 přílohy V, pokud je prokázáno, že není technicky proveditelné takové obaly nepoužívat nebo získat přístup k infrastruktuře potřebné pro fungování systému opětovného použití.

Tato formulace je mimořádně důležitá. Nejde o automatickou evropskou výjimku, kterou by mohl každý mikropodnik uplatnit pouze tím, že doloží svůj počet zaměstnanců a obrat. Nařízení dává členským státům možnost takovou výjimku umožnit a zároveň vyžaduje prokázání technické neproveditelnosti. Praktická podoba této úlevy proto bude záviset také na způsobu, jakým ji jednotlivé státy promítnou do své aplikační praxe. Podnik tedy nemůže jednoduše předpokládat, že samotný status mikropodniku jej automaticky opravňuje pokračovat v používání každého formátu obalu, který bude od roku 2030 zakázán.

PPWR navíc pracuje s výjimkami, které nejsou založeny přímo na velikosti podniku. U některých povinností může hrát významnou roli například velikost prodejní plochy konečného distributora. To znamená, že malá provozovna může získat určitou úlevu nikoli proto, že její provozovatel je mikropodnikem, ale proto, že splňuje podmínky stanovené pro konkrétní typ distribuční činnosti. Právě tato konstrukce je důvodem, proč nelze všechny úlevy v PPWR jednoduše označit jako výjimky pro mikropodniky. Některé se týkají malých podniků, jiné malých provozoven a další konkrétních obalových formátů nebo způsobů jejich použití.

Přesun statusu výrobce na dodavatele obalů

Velmi praktická je také úprava postavení mikropodniku v případě, kdy si nechává obal vyrobit pod vlastním názvem nebo ochrannou známkou. Za běžných okolností by byl za výrobce podle PPWR považován podnik, který si nechává obal navrhnout nebo vyrobit pod svým jménem či značkou. U mikropodniku však nařízení stanovuje specifickou odchylku. Pokud je tento podnik mikropodnikem a dodavatel obalu se nachází ve stejném členském státě, považuje se za výrobce obalu pro účely PPWR dodavatel obalu.

Pro malého výrobce potravin, kosmetiky, doplňků nebo jiného zboží to může mít velmi konkrétní důsledky. Jestliže si například nechává vyrobit vlastní potištěné krabičky nebo jiné obaly, nemusí být za výrobce ve smyslu PPWR považován on sám, pokud splňuje podmínky pro mikropodnik a jeho dodavatel obalu je usazen ve stejném členském státě. Výklad Evropské komise současně upozorňuje, že rozhodující může být také to, kdo objednávku zadává a kdo určuje specifikace konstrukce obalu. Nejde tedy pouze o to, čí logo se na obalu nachází.

Podobná úprava existuje také pro některé situace, kdy mikropodnik vystupuje jako dovozce nebo distributor. Pokud dovozce či distributor uvede obal na trh pod vlastním názvem nebo ochrannou známkou, případně obal upraví způsobem, který může ovlivnit jeho soulad s požadavky PPWR, je za běžných okolností považován za výrobce. Jestliže však takový dovozce nebo distributor splňuje definici mikropodniku a dodavatel obalu se nachází v Evropské unii, může být za výrobce pro účely příslušných povinností považován právě dodavatel obalu.

Tato úprava představuje pro nejmenší podniky významné zjednodušení odpovědnosti, ale není správné ji chápat jako úplné zbavení povinností. PPWR pouze v určitých situacích přesouvá status výrobce na jiný subjekt. Pokud tedy malý podnik nakupuje obal od svého dodavatele, musí si především správně vyjasnit, kdo je podle konkrétní situace výrobcem ve smyslu nařízení a kdo nese jednotlivé povinnosti.

Rozšířená odpovědnost výrobce a technické parametry

Zcela jiná situace nastává u rozšířené odpovědnosti výrobce. Skutečnost, že je podnik mikropodnikem, neznamená obecné osvobození od EPR. PPWR nestanovuje univerzální pravidlo, podle něhož by malý podnik nemusel řešit odpovědnost za obaly jen kvůli své velikosti. U nejmenších producentů však nařízení počítá s proporcionalitou administrativních požadavků. To je zásadní rozdíl mezi osvobozením od povinnosti a zjednodušením způsobu jejího plnění. Mikropodnik tedy nemůže automaticky předpokládat, že se ho EPR netýká, ale zároveň by systém rozšířené odpovědnosti neměl na malé producenty přenášet nepřiměřenou administrativní zátěž.

Stejná logika se promítá také do dalších částí PPWR. Mikropodniky nejsou obecně vyňaty z požadavků na vlastnosti obalů. Pokud se na jejich obaly vztahují požadavky na recyklovatelnost, minimalizaci obalů, omezení některých látek, recyklovaný obsah, označování nebo jiné technické parametry, samotná velikost firmy není důvodem k jejich ignorování. Výjimka z jedné povinnosti navíc neznamená výjimku z povinností ostatních. Podnik může být například osvobozen od konkrétního cíle opětovného použití podle článku 29 a současně stále podléhat požadavkům na konstrukci a materiál svých obalů.

Právě v tom spočívá největší riziko příliš zjednodušeného výkladu PPWR. V praxi může vzniknout dojem, že pokud firma zaměstnává méně než deset lidí a její obrat nepřesahuje 2 miliony eur, má od evropského nařízení prakticky pokoj. Tak tomu není. PPWR je postaveno na kombinaci několika kritérií a status mikropodniku je pouze jedním z nich. U konkrétní povinnosti může být rozhodující hmotnost obalů, druh obalu, jeho použití, postavení podniku v dodavatelském řetězci, velikost prodejní plochy, místo usazení dodavatele nebo technická dostupnost infrastruktury pro opětovné použití.

Vývoj legislativy a výkladová vodítka

Významnou roli budou proto v dalších letech hrát také prováděcí a delegované akty Evropské komise. Samotné nařízení totiž u řady oblastí počítá s možností dalšího upřesnění nebo úpravy některých prahových hodnot. Komise může například upravit hranici pro výjimku z cílů opětovného použití a může stanovit další výjimky pro některé hospodářské subjekty nebo konkrétní formáty obalů v situacích, kdy dosažení stanovených cílů brání významné ekonomické omezení, závažné hygienické problémy, otázky bezpečnosti potravin nebo environmentální důvody.

Výklad PPWR se přitom postupně zpřesňuje. Evropská komise zveřejnila 3. srpna 2026 samostatné otázky a odpovědi k PPWR, které mají podnikům i členským státům pomoci s praktickým uplatňováním nových pravidel. Význam těchto dokumentů bude v následujících letech tedy značný, protože řada praktických situací samotném nařízení neřeší.

Pro české mikropodniky z toho plyne poměrně jednoduché, ale důležité pravidlo. Nejprve je nutné zjistit, zda podnik skutečně splňuje evropskou definici mikropodniku. Poté je třeba určit, jakou úlohu v případě konkrétního obalu plní. Výrobcem, dovozcem, distributorem, producentem nebo konečným distributorem totiž může být podle okolností jiný subjekt. Následně je nutné jednotlivé obaly zařadit podle jejich typu a způsobu použití a teprve potom hledat případnou výjimku.

Shrnutí hlavních úlev pro nejmenší firmy

Nejvýraznější současná úleva pro mikropodniky je spojena s cíli opětovného použití podle článku 29. Pokud mikropodnik v daném kalendářním roce zpřístupní na území členského státu nejvýše 1 000 kilogramů obalů, je za splnění druhé podmínky spočívající ve statusu mikropodniku od těchto konkrétních cílů pro daný rok osvobozen. Další významnou úlevu představuje zvláštní pravidlo pro určení výrobce, které může odpovědnost přesunout z mikropodniku na jeho dodavatele obalu. U některých zákazů jednorázových obalů může členský stát umožnit mikropodniku výjimku, pokud je prokázána technická nemožnost alternativy nebo přístupu k potřebné infrastruktuře. Vedle toho existují úlevy, které se na mikropodniky nevážou přímo, ale mohou být pro malé provozovny stejně důležité.

PPWR tedy vůči nejmenším podnikům nezvolilo cestu úplného osvobození. Snaží se spíše zabránit tomu, aby stejné požadavky dopadly stejnou silou na nadnárodního výrobce s tisíci tunami obalů a na malou firmu, která jich ročně uvede na trh několik stovek kilogramů. Výsledek je však legislativně složitější. Pro malého podnikatele není rozhodující pouze otázka, zda je mikropodnikem. Rozhodující je, kterou konkrétní povinnost PPWR právě řeší a zda pro ni splňuje všechny podmínky příslušné výjimky.

PPWR nepřináší jednoduchý svět, ve kterém velcí musí a malí nemusí. Přináší systém, v němž se rozsah odpovědnosti odvíjí od velikosti podniku, množství obalů, jejich charakteru, způsobu použití a postavení firmy v celém obalovém řetězci. Pro mikropodniky tak nebude klíčové sledovat pouze datum účinnosti jednotlivých povinností, ale především přesně vědět, které z nich se jejich konkrétní činnosti týkají a kde jim evropské právo skutečně nabízí úlevu. A také sledovat vývoj a to z pohledu postupně zveřejňovaných delegovaných aktů.

Potřeba jednotného informačního místa

Co by určitě moc pomohlo a bylo by pro české podniky a podnikatele velmi užitečné, kdyby například na webu Ministerstva životního prostředí vznikla samostatná a průběžně aktualizovaná sekce věnovaná PPWR. Na jednom místě by zde mohly být přehledně dostupné nejen aktuální požadavky a výklady jednotlivých ustanovení, ale také informace o připravovaných a přijatých delegovaných a prováděcích aktech, praktické metodické materiály a případně i zkušenosti s uplatňováním nařízení v dalších členských státech. Takový informační prostor by mohl firmám výrazně usnadnit orientaci v postupně se vyvíjejícím evropském rámci a současně přispět k jednotnějšímu výkladu nových pravidel v české praxi.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Firmám se mají v příštích měsících změnit některé povinnosti vůči státu. Vláda schválila Podnikatelský balíček Ministerstva průmyslu a obchodu, který obsahuje jedenáct opatření zaměřených na snížení administrativní zátěže. Realizace jednotlivých kroků je plánována nejpozději do 30. září 2027. Z pohledu průmyslu jsou zajímavé především úpravy v oblasti životního prostředí a energetiky. Mění se způsob předávání údajů o emisích, připravuje se jednodušší režim pro sledování některých parametrů odpadních vod.

Vláda schválila Podnikatelský balíček Ministerstva průmyslu a obchodu 24. srpna 2026. Podle tiskové zprávy MPO jde o první balíček, který obsahuje jedenáct konkrétních opatření ke snížení administrativní zátěže firem a živnostníků. Každé opatření má svého gestora a konkrétní návrh řešení. Ministerstvo současně uvádí, že už zahájilo přípravu hlavního balíčku se systémovými opatřeními, jehož návrh chce zpracovat do konce roku 2026.

Součástí prvního balíčku jsou opatření z oblasti digitalizace, daní, trhu práce, environmentálních povinností, energetiky a veřejných rejstříků. Z pohledu průmyslových podniků se přitom zvláštní pozornost týká právě environmentálních povinností a energetiky, kde návrh zasahuje do konkrétních povinností vyplývajících z právních předpisů.

Konec nepřetržitého online přenosu dat o emisích

V oblasti životního prostředí se balíček zaměřuje na kontinuální ohlašování výsledků měření emisí u stacionárních zdrojů. Podkladem je novela zákona o ochraně ovzduší. Navrhovaným řešením je, aby podniky nemusely data z kontinuálního měření průběžně přenášet online správním orgánům. Data mají podniky a firmy nadále sbírat a uchovávat, správním orgánům je však mají předávat pouze v určitém stanoveném intervalu nebo pro účely šetření.

Změna se tedy týká především způsobu předávání výsledků kontinuálního měření. Samotný návrh počítá s tím, že podniky budou data nadále shromažďovat a uchovávat. Nově se má upravit jejich předávání správním orgánům tak, aby nebyl vyžadován jejich online přenos.

Důležitou součástí návrhu je také datový standard. Jeho podobu má stanovit Ministerstvo životního prostředí. Podle materiálu má být datový standard připraven tak, aby byl po dohodě se zástupci podnikatelů pro firmy technicky splnitelný a akceptovatelný.

Úleva při monitoringu odpadních vod a zohlednění nízkého rizika

Druhá environmentální změna se týká kontinuálního sledování znečištění vypouštěných odpadních vod do povrchových vod. Také zde návrh počítá s odstraněním povinnosti online přenosu dat vůči správním orgánům. Podniky a firmy mají data sbírat a uchovávat po dobu tří let a podle požadavků správních orgánů je následně připravovat k předání v daných intervalech nebo na vyžádání.

Materiál současně výslovně uvádí, že se bude hledat nastavení, podle kterého by povinnost sledování a měření nemusela být u podniků a firem, které prokážou, že již nyní používají jiná dostatečná opatření a postupy a že ochrana povrchových vod je u nich adekvátně řešena. Podle podkladu má být v takových případech zohledněno také významné snížení rizika vzniku havárie.

Méně papírování pro držitele energetických licencí

V energetice obsahuje Podnikatelský balíček dvě opatření v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. První se týká držitelů energetických licencí a jejich havarijních plánů. Návrh vychází z energetického zákona a počítá se zrušením povinnosti zasílat vypracovaný havarijní plán Ministerstvu průmyslu a obchodu.

Základní povinnost havarijní plán vypracovat však podle návrhu zůstává zachována. Držitel licence jej má nadále vypracovat do šesti měsíců od udělení licence a následně jej každoročně upřesňovat. Nově se však nemá vyžadovat jeho zasílání MPO. Výjimkou má být havarijní plán plynárenské soustavy.

Podle materiálu má tímto způsobem dojít ke sjednocení oblasti plynárenství s úpravou v oblasti elektroenergetiky. Podnikatel tedy podle navrhovaného řešení nepřestává havarijní plán zpracovávat ani aktualizovat. Mění se konkrétně povinnost jeho zasílání Ministerstvu průmyslu a obchodu, přičemž pro havarijní plán plynárenské soustavy má zůstat výjimka.

Snazší budování nových elektráren ve veřejném zájmu

Druhé energetické opatření se týká výstavby výroben elektřiny. Podnikatelský balíček navrhuje zvýšit limit pro výstavbu výrobny elektřiny ve veřejném zájmu. Současná hranice 1 MW celkového instalovaného elektrického výkonu se má zvýšit na 100 MW. Jde tedy o navýšení hranice stonásobně. Podle tiskové zprávy MPO má tato úprava zjednodušit a urychlit přípravu nových výrobních zdrojů.

Veřejné služby pro firmy přehledně a na jednom místě

Vedle environmentálních a energetických opatření obsahuje balíček také několik změn v oblasti digitalizace. Jedním z nich je legislativní ukotvení Portálu podnikatele, který má soustředit veřejné služby pro firmy na jednom místě. Počítá se také s napojením informačních systémů finančních úřadů a zdravotních pojišťoven.

Dalším digitálním opatřením je Jednotný portál evidence kontrol, označovaný jako JePEK. Ten má umožnit koordinaci a evidenci kontrol podnikatelů na jednom místě, sdílení termínů a výsledků kontrol mezi úřady a jejich individualizované zpřístupnění podnikatelům. Pilotní provoz je plánován v první polovině roku 2027 s kontrolními orgány v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu.

Balíček počítá také s jednotnou platební bránou v Portálu živnostenského podnikání. Ta má umožnit centralizovanou úhradu správních poplatků při elektronickém podání. Podmínkou je spolupráce obcí a krajů.

Součástí digitální části je rovněž pilotní projekt upozorňování podnikatelů na rozdíly mezi zápisem v Obchodním rejstříku a Živnostenském rejstříku. Nová funkcionalita v systému datových schránek má upozorňovat na rozdíly v zápisech.

Cílená podpora 5G sítí v dopravních koridorech a bílých místech

Podnikatelský balíček se věnuje také pokrytí České republiky mobilním signálem. Počítá s proaktivní spoluprací Správy železnic, Ředitelství silnic a dálnic a Lesů ČR s mobilními operátory. Cílem je přispět k pokrytí alespoň 1 000 bílých míst signálem 5G. Spolupráce se má týkat například železničních a silničních koridorů, tunelů, nových dálnic, vysokorychlostních tratí, silničních tunelů, obchvatů měst a odlehlých oblastí.

Jednodušší vykazování rizikových prací

Další část balíčku se týká trhu práce. Zaměstnavatelům má například odpadnout povinnost evidovat rizikové práce zvlášť, protože pro tento účel má být využit stávající systém jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Data by prostřednictvím tohoto systému byla hlášena Ministerstvu zdravotnictví a krajským hygienickým stanicím pro účely analýz náročných profesí a případných produktů na stáří.

Všechna opatření prvního Podnikatelského balíčku mají být podle Ministerstva průmyslu a obchodu realizována do 30. září 2027. Samotné schválení balíčku vládou proto představuje schválení navrhovaných opatření a další kroky mají následovat prostřednictvím příslušných legislativních a dalších postupů.

Dokument ke stažení:

Co kdyby krmivo pro hospodářská zvířata nemuselo být vyrobeno z plodin, které jsme mohli pěstovat pro jiný účel, ani z dovážených surovin? Výzkumníci z České zemědělské univerzity v Praze a Výzkumného ústavu živočišné výroby ukazují, že část odpovědi může ležet přímo v českém agro potravinářském řetězci. Jejich krmná směs pro králice v reprodukci, postavená na vedlejších produktech místní produkce, získala na letošní Zemi živitelce ocenění Zlatý klas. Navíc nová receptura dokáže snížit potřebu orné půdy na kilogram sušiny krmiva o více než polovinu.

Na první pohled může jít o poměrně nenápadnou novinku. Granulovaná krmná směs pro králíky, oceněná na 52. ročníku mezinárodního agrosalonu Země živitelka, však ve skutečnosti otevírá mnohem širší otázku. Kolik půdy skutečně potřebujeme k výrobě potravin, pokud začneme mnohem lépe využívat to, co už v zemědělském a potravinářském systému vzniká? A kolik zdrojů můžeme ušetřit, když místo toho, abychom vedlejší produkty považovali za materiál na okraji výrobního procesu, začneme je vnímat jako surovinu pro další článek řetězce?

Výzkum na principech oběhového hospodářství

Právě na tuto otázku hledá odpověď projekt Optimalizace krmných směsí pro faremně chované králíky na základě principů cirkulární ekonomiky s označením QL24010136. Projekt společně řeší Česká zemědělská univerzita v Praze a Výzkumný ústav živočišné výroby a jeho řešení probíhá v letech 2024 až 2028. Ministerstvo zemědělství na něj prostřednictvím Národní agentury pro zemědělský výzkum poskytlo 7,36 milionu korun. Hlavním řešitelem za ČZU je docent Lukáš Zita, za Výzkumný ústav živočišné výroby projekt vede docent Zdeněk Volek.

Podstatou výzkumu je nahradit část běžných krmných komponent takzvanými oběhovými krmivy. Výzkumníci porovnávají tradiční receptury obsahující například vojtěškové úsušky, ječmen a oves s dietami založenými na vedlejších produktech agro potravinářského sektoru. Nesledují přitom pouze to, zda králík krmivo přijme. Hodnotí také užitkovost, výkrm, laktaci, stravitelnost a zdravotní stav zvířat. Smyslem je ověřit, zda lze snížit environmentální náročnost výroby krmiva, aniž by se zhoršila produkce nebo zdravotní stav zvířat.

Od laboratorního nápadu k patentové ochraně

Konkrétní oceněná směs pro králice v reprodukci využívá řepkové pokrutiny, kukuřičné otruby a kukuřičný šrot. V případě další vyvinuté směsi pro výkrm králíků jsou využívány kukuřičné výpalky, kukuřičné otruby a kukuřičný šrot. Obě receptury jsou chráněny užitnými vzory z února 2026. Nejde tedy pouze o laboratorní myšlenku, ale o konkrétní technologické řešení, které už prošlo procesem ochrany průmyslového vlastnictví.

Výzkumníci přitom pracují s poměrně širokým spektrem zdrojů. Mezi další vyvíjené varianty patří směs využívající pivovarské kvasnice, mláto a sladový květ. Výzkumný tým se zabýval také využitím vedlejších produktů zemědělsko potravinářské výroby obecně a například vhodností melasovaných cukrovarských řízků. Už v roce 2024 vědci upozorňovali na potenciál šrotů z olejnatých semen, ovocných výlisků a obilných otrub jako zdrojů živin pro krmiva.

Když se vedlejší produkt nestává odpadem

Tady začíná být příběh zajímavý také z pohledu odpadového hospodářství. Vedlejší produkt se totiž nestává odpadem jen proto, že nevzniká jako hlavní výsledek výroby. Podstatné je, zda má své další využití, zda o něj někdo stojí a zda ho dokážeme bezpečně, technicky i ekonomicky smysluplně využít. Právě v tom se skrývá jeho skutečná hodnota. Co je pro jednu výrobu vedlejším tokem, může být pro jinou cennou surovinou. V tomto případě se část materiálového toku vrací zpět do výroby potravin. Z plodin vypěstovaných pro potravinářský průmysl vznikne vedlejší produkt, který se může stát součástí krmiva, krmivo se přemění na živočišnou produkci a živiny se následně vracejí do biologického cyklu.

Významná úleva pro českou krajinu

Právě zde se ukrývá významná úspora zemědělské půdy. Podle ČZU umožňuje nová směs ve srovnání s konvenčními krmnými směsmi snížit potřebu orné půdy o více než 50 procent na kilogram sušiny krmiva. To je mimořádně zajímavý údaj, protože půda není pouze výrobní plocha. Je současně zásobárnou vody, uhlíku a živin a prostředím pro obrovské množství mikroorganismů. Každý hektar, který nemusí být využit pouze proto, aby vyprodukoval další surovinu do krmivového řetězce, může být v širším systému zemědělství významným zdrojem.

Rozměr této otázky dobře ukazuje evropská statistika. Zemědělská půda v roce 2020 pokrývala 38,4 procenta rozlohy Evropské unie a její celková výměra dosahovala 157,4 milionu hektarů. Z této plochy připadalo 62,3 procenta na ornou půdu využívanou především pro pěstování plodin určených pro lidskou a živočišnou spotřebu. Dalších 30,5 procenta tvořily trvalé travní porosty, které jsou z velké části využívány pro krmení zvířat.

Cesta k nižší závislosti na dovozu

Krmení hospodářských zvířat patří mezi významné toky zemědělských surovin a spotřebovává značné množství obilovin, olejnin i dalších krmných komponent. V České republice se v roce 2024 obhospodařovalo 3,535 milionu hektarů zemědělské půdy, z toho 2,525 milionu hektarů tvořila orná půda. Na této ploše se pěstují plodiny pro potraviny, krmiva i průmyslové využití, přičemž se vyrobilo 2,64 milionu tun krmných směsí pro hospodářská a ostatní zvířata. Do jejich výroby směřovalo více než 2,5 milionu tun krmných surovin, z nichž téměř 548 tisíc tun připadalo na suroviny z olejnatých semen. Samotného sójového extrahovaného šrotu se spotřebovalo téměř 283 tisíc tun, tedy přibližně 11,3 procenta všech použitých krmných surovin.

Taková čísla dobře ukazují, proč má smysl hledat další zdroje bílkovin a energie přímo v českém zemědělství a potravinářství. Evropská unie sice podle údajů Evropské komise pokrývá z vlastních zdrojů přibližně 75 procent potřeby bílkovin pro krmiva, u některých významných surovin však zůstává na dovozu výrazně závislá. Typickým příkladem je právě sója. Česká krmivářská výroba jí ve formě sójového extrahovaného šrotu spotřebuje téměř 283 tisíc tun ročně.

Právě zde dostávají význam domácí vedlejší produkty, které mohou část tradičních krmných surovin nahradit. Řepkové pokrutiny, obilné otruby nebo výpalky nejsou jen materiálem, pro který je třeba hledat využití. Při správném zpracování a sestavení krmné směsi mohou být samy cennou surovinou, která dodá zvířatům potřebné živiny a současně umožní lépe využít produkci českého zemědělství a potravinářství. Čím lépe dokážeme využít surovinu, která už jednou vznikla na zemědělské půdě, tím menší je potřeba hledat pro stejný účel další půdu a další vstupy.

Propojování vědních oborů v praxi

Právě lokální vedlejší produkty proto mohou mít význam, který přesahuje samotnou úsporu nákladů. Mohou snižovat potřebu dovozu některých krmných surovin a současně zvyšovat využití biomasy, která už byla jednou vyprodukována. Evropská zemědělská politika ostatně stále více pracuje s principem, že větší efektivita nemusí znamenat pouze vyšší výnos z hektaru, ale také lepší využití toho, co už v systému máme.

Výzkum ČZU a VÚŽV je v tomto směru zajímavý také proto, že propojuje několik světů, které bývají často posuzovány odděleně. Výživu zvířat, zemědělství, potravinářství, využívání vedlejších produktů, půdu a ekonomiku. Pokud totiž krmivo vzniká z vedlejšího produktu potravinářství, nelze jeho přínos hodnotit pouze podle ceny kilogramu směsi. Musíme se ptát také na původ jednotlivých surovin, jejich nutriční hodnotu, dopravu, dostupnost, konkurenci s jiným využitím a nakonec na to, co se stane s živinami po zkrmení.

Tento princip je podstatný i pro širší pojetí cirkulární bioekonomiky. Nejde o to vytvářet další a další materiálové toky, ale co nejlépe využívat ty, které už v zemědělství a potravinářství vznikají. S tím úzce souvisí také způsob, jakým nakládáme se samotnou půdou. Voda, živiny a organická hmota v ní nejsou oddělené veličiny. Jejich vzájemné vazby významně ovlivňují schopnost půdy zadržet vodu, odolávat erozi a poskytovat rostlinám podmínky pro růst.

Živá půda jako základ dlouhodobé prosperity

Význam těchto vlastností se výrazněji ukazuje v letech, kdy je vody nedostatek. Dlouhodobé sucho neznamená pouze méně vody dostupné pro rostliny, ale také vyšší nároky na hospodaření s půdní vláhou. Organická hmota přitom pomáhá vytvářet půdní strukturu, která umožňuje vodě lépe pronikat do půdního profilu a současně ji v něm déle zadržovat. Stejně důležitý je půdní život, protože mikroorganismy se podílejí na rozkladu organických látek a koloběhu živin. Kvalita půdy se tak neodvíjí pouze od množství dodaných hnojiv, ale také od toho, jak funguje celý systém, v němž se voda, uhlík a živiny pohybují.

Tím se vracíme zpět k Zemi živitelce. Název této výstavy v sobě totiž skrývá možná mnohem hlubší poselství, než si při její návštěvě uvědomujeme. Země nás skutečně živí. Nejen prostřednictvím plodin, které z ní sklízíme, ale díky celému systému vody, živin, organické hmoty a půdního života. Aby mohla pro nás dlouhodobě produkovat potraviny, potřebuje vláhu, potřebuje dostupné živiny a potřebuje živou půdu.

Oceněná krmná směs pro králíky je více než zajímavá a oceněná novinka představená na výstavě. Je příkladem uvažování, v němž se zemědělství nesnaží jen vyprodukovat více, ale hledá způsob, jak stejnou produkci zajistit s menší spotřebou půdy a s lepším využitím toho, co už bylo jednou vytvořeno.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Do poloviny srpna tohoto roku shořelo v Evropské unii asi 2,5krát více hektarů než odpovídá průměru posledních dvaceti let pro toto období. Nová studie publikovaná v časopise Global Change Biology ukazuje, že do konce století by se plocha zasažená požáry mohla podle vývoje emisí zvýšit o desítky procent, nebo se dokonce téměř ztrojnásobit. Výzkumníci však současně přinášejí důležitou pozitivní zprávu. Budoucnost evropských požárů nebude určovat pouze klima. Významnou část výsledku může ovlivnit člověk, například způsobem hospodaření s krajinou.

Horko, sucho a vítr vytvářejí podmínky, v nichž se oheň může šířit rychleji a zasahovat mnohem větší území. Podle údajů Evropského systému pro informace o lesních požárech EFFIS shořelo v Evropské unii do 12. srpna 2026 přibližně 550 000 hektarů, což odpovídalo zhruba dvaapůlnásobku dvacetiletého průměru pro toto období. Právě v této situaci je mimořádně aktuální studie týmu vedeného Maikem Billingem z Potsdamského institutu pro výzkum dopadů klimatu, na které spolupracovali také vědci ze Senckenberg Biodiversity and Climate Research Centre a dalších institucí.

Studie nazvaná Future projections of burned area in Europe highlight the importance of human action se nesnaží předpovědět, kde přesně vypukne konkrétní požár v roce 2085 nebo kolik hektarů shoří v určitém letním týdnu. Jejím cílem je mnohem širší otázka. Jak se může evropský požární režim vyvíjet v průběhu tohoto století, pokud se budou měnit klimatické podmínky, vegetace, využívání krajiny a společenské podmínky a pokud se současně bude měnit schopnost společnosti požáry zvládat.

Modelování budoucích scénářů vývoje

Výzkumníci proto využili dva modelovací přístupy, označované jako SPITFIRE a BASE, které propojili s dynamickým vegetačním modelem LPJmL. Modely umožňují sledovat nejen počasí příznivé pro vznik a šíření požáru, ale také vývoj vegetace, využívání půdy, některé socioekonomické charakteristiky a schopnost požáry zvládat. Výsledkem je několik možných scénářů, které ukazují, jak velký rozdíl mohou způsobit dnešní rozhodnutí.

Pokud by svět pokračoval v cestě vysokých emisí skleníkových plynů a silného oteplování, mohla by samotná změna podmínek příznivých pro vznik a šíření požárů do konce století zvýšit každoročně vypálenou plochu v Evropě přibližně o 192 procent oproti současnosti. Jinými slovy, požáry by mohly zasáhnout téměř třikrát větší plochu než dnes. Ani výrazné omezení emisí skleníkových plynů však podle modelů nemusí znamenat návrat k současné situaci. Ve druhém scénáři, který počítá s nízkými emisemi a výrazným omezením globálního oteplování, by mohla roční vypálená plocha přesto vzrůst přibližně o 39 procent.

Rozdíl mezi jednotlivými scénáři přitom není jen otázkou několika desítek procent. Výzkumníci pracují se scénářem SSP1 2.6, který odpovídá oteplení přibližně o 1,8 °C, a se scénářem SSP3 7.0, při němž globální oteplení dosahuje přibližně 3,6 °C. Právě při výrazně vyšším oteplení se požáry podle modelů stávají mnohem častějšími nejen ve Středomoří, ale také ve velké části západní a střední Evropy. Riziko tak může výrazně růst i v oblastech, které dnes rozsáhlé požáry nezažívají často a jejichž systémy ochrany před požáry nejsou na takovou zátěž připraveny.

Komplexní faktory ovlivňující šíření ohně

Čísla je ale potřeba vnímat v jejich správném kontextu. Studie netvrdí, že Evropa v roce 2100 skutečně přijde o třikrát větší plochu než dnes. Modely pracují s různými předpoklady o vývoji klimatu, vegetace, využívání půdy i lidské společnosti. Výsledkem proto není přesná předpověď budoucnosti, ale obraz toho, jak by se situace mohla vyvíjet za různých podmínek. Právě proto je důležité, že autoři nesledovali pouze vliv klimatické změny, ale také možnosti, jak může člověk rozsah požárů a jejich následky ovlivnit.

Rozsah požárů totiž neurčuje jen teplota. Roli hraje počasí, množství a druh dostupné vegetace, vlhkost půdy, stav rostlinného materiálu, vítr, způsob využívání krajiny i lidská činnost. Význam má také to, jak rychle se podaří požár zjistit a jak účinně proti němu dokáže člověk zasáhnout. V některých regionech mohou být důležité také změny ve složení vegetace nebo způsob hospodaření na zemědělské a lesní půdě. Studie přitom ukazuje, že zatímco požární počasí, tedy podmínky, které podporují vznik a rychlé šíření požárů, a schopnost požáry zvládat patří k významným faktorům v evropském měřítku, v jednotlivých regionech mohou hrát ještě větší roli hustota obyvatelstva, charakter vegetace a způsob využívání půdy.

Socioekonomický rozměr požární ochrany

Zajímavé přitom je, jak studie vůbec zachycuje schopnost jednotlivých zemí požáry zvládat. Model BASE nepoužívá pouze obecný předpoklad, že bohatší země mají lepší hasiče. Jako hlavní socioekonomickou proměnnou využívá Index lidského rozvoje neboli HDI. Ten zahrnuje například úroveň příjmů, vzdělání a délku života a v modelu slouží jako ukazatel celkové úrovně rozvoje společnosti. Autoři vycházejí z předpokladu, že vyšší HDI souvisí s rozvinutějšími institucemi, většími finančními možnostmi a vyšší kapacitou pro prevenci a hašení požárů. Schopnost požár zvládnout tak není v modelu chápána pouze jako počet hasičských vozů, ale jako součást širší ekonomické a institucionální vyspělosti společnosti.

Tento detail je důležitý i pro pochopení výsledků. Pokud se zvyšuje životní úroveň a institucionální kapacita země, může se současně zlepšovat její schopnost požáry předcházet, včas je odhalit a účinně zasáhnout. Model proto propojuje klimatické podmínky s tím, jak dobře je společnost schopna na jejich důsledky reagovat. Budoucí požární riziko tak nevzniká pouze v atmosféře. Do značné míry se odvíjí také od toho, jak fungují instituce, kolik prostředků je možné věnovat prevenci a jak dobře je společnost připravena na mimořádné události.

Význam včasné reakce a její limity

Právě tady se ukazuje jeden z nejdůležitějších závěrů celé studie. Budoucí rozsah požárů nebude záviset pouze na tom, jak moc se oteplí planeta. Významnou roli bude mít také schopnost evropských zemí požárům předcházet a včas na ně reagovat. Lepší připravenost, účinnější prevence, dostatek hasičů a techniky, kvalitnější koordinace zásahů i další opatření mohou výslednou rozlohu požárů výrazně ovlivnit. Modelové výpočty dokonce ukazují, že další zvyšování schopnosti požáry zvládat by ve srovnání se scénáři bez takového zlepšení mohlo snížit vypálenou plochu o 72 až 92 procent.

Výzkumníci tak docházejí k pozoruhodnému závěru. Pokud by se kapacita požární ochrany dále zvyšovala, modely předpokládají snížení vypálené plochy až o 92 procent v podmínkách oteplení kolem 1,8 °C a přibližně o 72 procent při oteplení kolem 3,6 °C ve srovnání se scénáři, v nichž by se tyto schopnosti nezlepšovaly. Rozdíl mezi oběma hodnotami současně ukazuje, že čím výraznější bude oteplování, tím obtížnější bude samotnou prevencí a hašením rostoucí požární riziko zvládat.

To ovšem neznamená, že lepší vybavení hasičů a modernější technika dokážou účinky globálního oteplování jednoduše odstranit. Právě v tomto bodě přináší studie důležité varování. I při dalším zlepšování schopnosti požáry zvládat zůstává v podmínkách silného oteplování zvýšená požární aktivita přibližně v 55 procentech evropských oblastí náchylných k požárům. Při mimořádně rozsáhlém požáru se totiž může situace dostat za hranici možností dostupných zásahových prostředků. Oheň se může šířit tak rychle a na tak velkém území, že ani rozsáhlé nasazení hasičů a techniky nedokáže jeho postup okamžitě zastavit.

Paradox udržitelného scénáře a akumulace paliva

Vývoj krajiny navíc přináší jeden překvapivý paradox. Intuitivně bychom očekávali, že ekologicky šetrnější scénář SSP1 2.6 musí automaticky znamenat také méně požárů. Studie ale ukazuje, že tomu tak nemusí být všude a vždy. V tomto scénáři dochází mimo jiné k obnově lesů a k opouštění méně produktivní zemědělské půdy. Pokud se však taková půda přestane pravidelně obhospodařovat nebo spásat, může na ní začít přibývat tráva, křoviny a další jemná vegetace, která za sucha rychle vysychá a představuje snadno dostupné palivo.

Tento efekt se může projevit například ve Valašské nížině nebo v jižním Španělsku. Ekologická obnova krajiny tak může v některých lokalitách krátkodobě vytvořit podmínky, které paradoxně povedou k většímu množství dostupného paliva a vyšší vypálené ploše. Neznamená to samozřejmě, že ochrana přírody nebo obnova lesů jsou problémem. Ukazuje to spíše, jak složité jsou vztahy mezi krajinou, biodiverzitou, hospodařením a požáry. Udržování krajiny v dobrém stavu proto může vyžadovat také vhodnou péči, například pravidelné hospodaření nebo pastvu tam, kde je to ekologicky a místně vhodné.

Logistické výzvy v terénu a role prevence

Letošní požáry ve Francii, Španělsku nebo Řecku jasně ukazují, jak rychle mohou extrémní podmínky zaměstnat hasičské kapacity. Když se současně rozhoří velké množství ohnisek, nestačí mít pouze dostatek techniky. Záleží také na tom, kde je k dispozici, jak rychle se k požáru dostane, zda je dostatek vody, jak funguje logistika a komunikace, jakou roli může sehrát letecká technika a jak rychle se podaří nové ohnisko odhalit. Neméně důležité je také předem upravovat krajinu tak, aby oheň neměl k dispozici rozsáhlé souvislé plochy snadno hořlavého materiálu.

Do popředí se přirozeně dostává prevence. Evropská krajina se v posledních desetiletích v mnoha oblastech výrazně proměnila. Některé venkovské regiony se vylidňují, část zemědělské půdy se přestává obdělávat a vegetace na opuštěných pozemcích postupně houstne. Pokud se k tomu přidají delší období horka a sucha, může v krajině přibývat materiálu, který se při požáru snadno stává palivem. Péče o krajinu tak nebude pouze otázkou ochrany přírody, zadržování vody v krajině nebo zemědělské produkce. Stále důležitější může být také jako součást ochrany před rozsáhlými požáry.

Význam prevence přitom nespočívá jen v tom, aby se zabránilo samotnému vzniku požáru. Důležité je také omezovat množství a souvislost vegetace, která může sloužit jako palivo, a vytvářet v krajině podmínky, které zpomalí šíření ohně. Z pohledu budoucího požárního rizika tak může mít význam způsob, jakým se pečuje o lesy, zemědělskou půdu, okraje sídel i opuštěné pozemky. Právě tady se ochrana před požáry propojuje s celkovou péčí o krajinu.

Nové hrozby pro dosud bezpečné regiony

Budoucí požární riziko navíc se nebude zvyšovat všude stejně. Evropa má velmi různorodé klima, vegetaci, krajinu i způsob hospodaření. Jednotlivé regiony se liší také hustotou obyvatelstva a schopností požáry zvládat. Proto mohou být změny výraznější v některých částech jižní, střední nebo západní Evropy, zatímco jinde může být vývoj odlišný. Výsledky modelů je proto potřeba vnímat především regionálně.

Studie tak upozorňuje na další důležitou skutečnost. Rostoucí požární riziko se nemusí týkat pouze tradičně ohrožených oblastí kolem Středozemního moře. S pokračujícím oteplováním se mohou vhodné podmínky pro rozsáhlé požáry posouvat také do částí střední a západní Evropy. Pro země, které mají s rozsáhlými požáry menší zkušenosti, to může znamenat potřebu přehodnotit dosavadní systém prevence, monitoringu i zásahů.

Velkou roli hraje také nejistota spojená s předpovídáním budoucího vývoje. Modelování požárů je složité právě proto, že v krajině současně působí klima, vegetace, člověk a způsob využívání půdy. Každá změna může ovlivnit další část systému. Jiná skladba vegetace může znamenat více nebo méně dostupného paliva a zároveň ovlivnit množství vody zadržované v krajině. Odlišný charakter krajiny může změnit rychlost šíření ohně a lidská přítomnost zase ovlivňuje pravděpodobnost vzniku požáru i možnosti jeho včasného zlikvidování. Není proto překvapivé, že se výsledky jednotlivých modelů mohou v některých regionech lišit.

Nutnost provázaného přístupu

Autoři navíc upozorňují, že účinnost požární ochrany může být v podmínkách výrazně teplejšího klimatu v některých případech nadhodnocena. Modely vycházejí ze vztahů známých ze současného světa, jenže extrémně rozsáhlé požáry mohou vytvořit podmínky, se kterými máme zatím omezené zkušenosti. Pokud bude oheň postupovat rychleji, bude vznikat více ohnisek současně a zároveň budou vysychat rozsáhlejší oblasti, nemusí být možné jednoduše zopakovat dnešní způsob ochrany pouze ve větším měřítku.

Právě proto nelze budoucí požární riziko řešit pouze investicemi do hasičské techniky. Studie ukazuje, že nejúčinnější cestou je kombinace několika opatření. Snižování emisí skleníkových plynů může omezit samotné zhoršování klimatických podmínek, zatímco prevence, monitoring, péče o krajinu a účinnější požární ochrana mohou snížit rozsah škod, které za daných podmínek vzniknou. Jedno opatření tedy nenahrazuje druhé.

Každý den při dýchání dostaneme do plic tisíce litrů okolního prostředí a většinou vůbec nepřemýšlíme o tom, co všechno se spolu s kyslíkem dostává do našich dýchacích cest. Nová česká studie ale ukazuje, že účinky znečištěného ovzduší mohou sahat mnohem hlouběji než k podrážděným očím nebo kašli. Zdravá a astmatická dýchací tkáň na stejné ovzduší nereagovaly stejně.

Měřicí stanice nám každý den poskytují údaje o koncentracích prachových částic různých velikostí, oxidů dusíku, benzo[a]pyrenu a dalších škodlivin. Tato data jsou základem pro hodnocení kvality ovzduší i ochranu veřejného zdraví. Sama o sobě ale neříkají, co přesně se po vdechnutí znečištěného ozduší odehrává uvnitř lidských dýchacích cest.

Právě tuto otázku si položili vědci ze skupiny kolem Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. Ve studii Transcriptional responses to real-world ambient air pollution in healthy and asthmatic human 3D airway models grown at the air-liquid interface publikované v časopise Journal of Hazardous Materials Advances zkoumali, jak skutečné venkovní ovzduší působí na lidskou dýchací tkáň a zda se její reakce liší podle zdravotního stavu dárce.

Výzkum reálné směsi škodlivin na 3D modelu

Nešlo přitom o další experiment, při němž jsou buňky vystaveny jediné konkrétní chemické látce. Výzkumníci použili skutečné venkovní ovzduší, tedy komplexní směs částic a chemických látek, s níž se lidské dýchací cesty setkávají v reálném životě. Právě tato komplexnost je důležitá. Člověk totiž nevdechuje oxidy dusíku, prachové částice nebo benzo[a]pyren odděleně. Do plic se dostává směs látek, jejíž složení se mění podle místa, počasí, dopravy, průmyslu i dalších zdrojů.

Pro experiment vědci využili trojrozměrný model lidských dýchacích cest označovaný jako MucilAir. Je vytvořen z lidských buněk a svou strukturou i vlastnostmi se více podobá skutečnému epitelu dýchacích cest než běžná buněčná kultura pěstovaná na plochém povrchu.

Epitel tvoří povrchovou vrstvu dýchacích cest a představuje jednu z prvních bariér mezi vnějším prostředím a organismem. Není ale jen pasivní ochrannou vrstvou. Podílí se na tvorbě hlenu, obranných reakcích, komunikaci s imunitním systémem i obnově poškozené tkáně.

Modely byly proto pěstovány na takzvaném rozhraní vzduch–kapalina, v odborné literatuře označovaném jako air-liquid interface. Zatímco spodní část tkáně získávala živiny z kultivačního média, její povrch byl vystaven okolnímu ovzduší. Dýchací epitel tak mohl reagovat na skutečnou směs znečišťujících látek způsobem, který se více přibližuje podmínkám v lidských dýchacích cestách.

Nejvýraznější odezvu vyvolalo městské ovzduší

Výzkumníci následně modely vystavili ovzduší na třech místech v České republice. Jedna lokalita představovala prostředí s relativně nízkou zátěží, druhá průmyslovou oblast a třetí městské prostředí. Expozice trvala pět dnů.

Právě městské ovzduší vyvolalo v buňkách nejvýraznější odezvu. Rozdíly mezi lokalitami se přitom promítly nejen do naměřených koncentrací znečišťujících látek, ale také do biologické reakce tkáně. Ovzduší z oblasti s nízkou zátěží a z průmyslového prostředí způsobilo pouze omezené změny.

Městská lokalita vykazovala nejvyšší koncentrace částic PM_2,5 a PM₁₀. Průměrná koncentrace PM_2,5 zde dosahovala 36,6 mikrogramu na metr krychlový a PM₁₀ 40,4 mikrogramu na metr krychlový. Významnou charakteristikou byla také přítomnost benzo[a]pyrenu, jehož průměrná koncentrace dosáhla 5,3 nanogramu na metr krychlový. Benzo[a]pyren patří mezi polycyklické aromatické uhlovodíky a vzniká například při nedokonalém spalování organických materiálů. Je proto typickým ukazatelem některých druhů znečištění spojených se spalovacími procesy.

Rozdílná reakce zdravých a astmatických buněk

Čísla o koncentracích znečišťujících látek ale představovala teprve začátek. Vědce zajímalo především to, co se děje uvnitř buněk.

Proto sledovali takzvaný transkriptom, tedy soubor RNA molekul přítomných v buňce v určitém okamžiku. Analýza transkriptomu umožňuje zjistit, které geny jsou aktivnější a které naopak méně aktivní. Jinými slovy ukazuje, jak buňka na dané podmínky reaguje na úrovni genové aktivity. A právě tady se objevily výrazné rozdíly mezi zdravou a astmatickou tkání.

U buněk pocházejících od zdravých dárců městské ovzduší změnilo aktivitu 164 genů. U 145 z nich aktivita poklesla, zatímco u 19 se zvýšila. U modelů vytvořených z buněk astmatických dárců byla změna z hlediska počtu genů menší. Ovlivněno bylo 42 genů, z nichž 34 vykazovalo nižší aktivitu a osm vyšší.

Obě skupiny přitom sdílely pouze 21 společných změn. Zdravá a astmatická dýchací tkáň tedy na stejné ovzduší ve většině sledovaných případů reagovaly odlišně.

Samotný počet změněných genů ale nelze chápat jako přímé měřítko poškození. Více změněných genů automaticky neznamená větší zdravotní újmu. Podstatné je, které biologické procesy se mění a jaký mohou mít tyto změny význam pro fungování tkáně. Studie navíc nesledovala všechny možné funkční důsledky zaznamenaných molekulárních změn.

Změny ve struktuře tkáně versus buněčný stres

U zdravé tkáně se změny soustředily především na procesy spojené s takzvanou extracelulární matrix. Jde o síť bílkovin a dalších molekul, která obklopuje buňky a vytváří jejich bezprostřední prostředí. Pomáhá udržovat strukturu tkáně, ovlivňuje pohyb a růst buněk, jejich vzájemné přichycení i komunikaci s okolím.

Extracelulární matrix tedy není jen jakousi buněčnou výplní. Funguje jako aktivní součást tkáně a pomáhá buňkám reagovat na změny prostředí nebo na poškození.

Se změnami těchto procesů souvisela aktivita několika genů, například BGN, COL3A1, PDGFRB a LUM. Výzkumníci zaznamenali také změny drah spojených s buněčnou adhezí a se signalizační drahou PI3K/AKT. Buněčná adheze umožňuje buňkám přichytit se k okolním strukturám a vytvářet mezi sebou spojení. Signalizační dráha PI3K/AKT zase patří k důležitým mechanismům, jimiž buňky zpracovávají informace z okolí. Podílí se mimo jiné na regulaci jejich růstu, přežívání a metabolismu.

U astmatické tkáně byl obraz výrazně odlišný. Změny se týkaly především funkcí dýchacího epitelu a reakcí spojených s buněčným stresem. Mezi ovlivněnými geny byly například SCGB3A1, CLCA2, GAL3ST4, CLSPN, GINS4, IL19 a CCL2. Některé z nich souvisejí se sekreční funkcí epitelu, jiné s opravou buněk, jejich dělením nebo komunikací s imunitním systémem.

Výsledky ukazují, že zdravá a astmatická dýchací tkáň na znečištěné ovzduší nereagují stejně. U zdravé tkáně se změny týkaly především procesů souvisejících s její strukturou a komunikací buněk s okolím. U astmatické tkáně se naopak výrazněji projevily změny spojené s funkcí epitelu, buněčným stresem a komunikací s imunitním systémem.

Skrytá vrstva regulace pomocí nekódující RNA

Vědci se ale nezastavili u genů kódujících bílkoviny. Podívali se také na další vrstvu regulace, kterou představují nekódující RNA. Patří mezi ně mikroRNA, označované jako miRNA, a dlouhé nekódující RNA, tedy lncRNA. Tyto molekuly mimo jiné pomáhají regulovat genovou aktivitu a ovlivňují, která část genetické informace bude v buňce v daném okamžiku využita.

U zdravých modelů například pokles některých mikroRNA souvisel se zvýšenou aktivitou genů spojených s buněčnou rovnováhou, oxidačním stresem, metabolismem a strukturou tkáně.

Oxidační stres nastává ve chvíli, kdy v buňce vzniká více reaktivních molekul, než dokážou její ochranné mechanismy účinně neutralizovat. Pokud tento stav přetrvává, může přispívat k poškození buněčných struktur.

U astmatických buněk se změnily například mikroRNA miR-205-5p, miR-19b-3p a miR-138-5p. Jejich změny byly spojeny s regulačními mechanismy souvisejícími mimo jiné s oxidačním stresem, zánětlivými procesy a přestavbou dýchacích cest.

Nový pohled na hodnocení zdravotních rizik

Studie tak přináší pohled na znečištění ovzduší z jiné perspektivy. Tradiční měření nám říká, co se nachází v prostředí a v jaké koncentraci. Molekulární analýza umožňuje sledovat další úroveň a zkoumat, jak na tuto komplexní směs reagují lidské buňky.

Mezi údajem z měřicí stanice a skutečným biologickým účinkem tak vzniká další vrstva informací. A právě ta může pomoci lépe pochopit, proč stejné znečištění nemusí mít na všechny lidi stejný účinek.

Stačí několik sekund tepla a z povrchu osiva mohou zmizet nežádoucí patogeny. Pokud však teplota vystoupá příliš vysoko, může spolu s nimi zmizet i schopnost semene vyklíčit. Výzkumníci z Vysokého učení technického v Brně proto hledají přesnou hranici mezi účinnou sanitací a poškozením osiva. Vyvíjejí technologii, která má místo chemického moření využít tepelnou energii, proudění a páru. Za sebou už mají laboratorní experimenty, polní pokusy, matematické modelování, užitný vzor i funkční poloprovozní jednotku. Nejnovější výsledky přitom ukazují, že cesta k praktickému zařízení vede také přes poznání toho, co nefunguje.

Představme si obyčejné pšeničné zrno. Je malé, lehké a na první pohled vypadá dokonale nehybně. Uvnitř však ukrývá zárodek nové rostliny. Na jeho povrchu mohou současně přežívat mikroorganismy, které mohou po zasetí způsobit problémy v porostu. Zemědělec proto potřebuje dvě věci zároveň. Chce odstranit to, co na semeni nechce, ale zachovat to nejdůležitější, tedy jeho schopnost dát vzniknout nové rostlině.

Bilance chemického ošetření osiv v Česku

Ošetření osiva patří k důležitým krokům ještě před výsevem. Na jeho povrchu mohou být přítomny houbové patogeny a další nežádoucí organismy, které se po zasetí mohou podílet na rozvoji chorob a ovlivnit zdravotní stav porostu. Běžnou cestou je chemické moření. Jen v České republice se každoročně používají desítky až stovky tun pesticidních účinných látek přímo v souvislosti s mořením osiva, přesné číslo však nelze z veřejné souhrnné statistiky jednoduše vyčíst, protože ÚKZÚZ ve společných kategoriích zahrnuje mořidla spolu s dalšími fungicidy a insekticidy. V roce 2025 bylo v těchto širších kategoriích evidováno 1 075,9 tuny účinných látek u fungicidů včetně fungicidních mořidel a dalších 79,0 tuny u zoocidů včetně insekticidních mořidel.

Výzkumníci z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně však už několik let hledají možnost, jak tento proces nahradit fyzikálním působením tepla. Princip vypadá jednoduše. Semeno se vystaví tepelnému působení dostatečnému k potlačení nebo odstranění patogenů. Ve skutečnosti jde o mimořádně citlivý proces. Teplota musí být dost vysoká, aby zasáhla mikroorganismy, ale současně nesmí poškodit embryo uvnitř zrna. Termická sanitace proto hledá podmínky, při nichž je tepelný zásah pro semeno ještě přijatelný, zatímco patogeny jsou usmrceny nebo je omezena jejich aktivita. Vedle sanitace může vhodné ošetření podporovat také klíčení nebo omezovat dormanci, tedy přirozený klidový stav, při němž životaschopné semeno za jinak vhodných podmínek ještě nezačne klíčit.

Vývoj patentovaného řešení a spolupráce s praxí

Výzkum VUT má za sebou několikaletý vývoj. Na technologii spolupracují procesní inženýři Fakulty strojního inženýrství se zemědělskými partnery. Projekt zaměřený na termickou sanitaci osiv jako ochranu před houbovými patogeny a škůdci, probíhal v letech 2022 až 2025. Podílely se na něm VUT, Zemědělský výzkum v Troubsku a společnost SEED SERVICE. Součástí práce byly také polní pokusy. V roce 2024 se povedlo registrovat užitný vzor číslo 38196 s názvem Zařízení pro termickou sanitaci osiv. Vývoj tak spojil biologické požadavky s otázkami přenosu tepla, proudění, konstrukce zařízení a řízení celého procesu.

Patentované řešení využívá kombinované tepelné médium tvořené spalinami plynného paliva a vodou, která se přímo během procesu mění na páru. Nejde přitom jen o dosaženou teplotu. Výsledek ovlivňuje také rychlost proudění, délka působení, skutečná teplota povrchu semen a vlastnosti konkrétního druhu osiva. Právě jejich správné nastavení určuje, kolik tepelné energie se k zrnu skutečně dostane.

Zajímavý je také způsob práce s vodou. U některých tepelných metod se osivo po ošetření musí znovu vysušit, což celý proces prodlužuje a přidává další spotřebu energie. VUT pracuje s proudícím plynným médiem a párou, takže není nutné semena dlouhodobě namáčet a následně sušit. To může znamenat jednodušší technologický postup i nižší energetickou náročnost.

Limity horkého vzduchu a hledání optimálního režimu

Právě při hledání optimálních podmínek však výzkumníci narazili na zásadní problém. Mikroorganismus a semeno nejsou vůči teplu stejně odolné. To, co stačí k poškození patogenu, může být současně příliš intenzivní pro embryo. Hledání správného postupu tak znamená najít, krom teploty, správnou kombinaci několika fyzikálních a biologických parametrů.

Velmi názorně to ukázala odborná studie publikovaná v roce 2026 v časopise Applied Sciences. Výzkumníci v ní zkoumali sanitaci pšeničného osiva pomocí suchého horkého vzduchu. Experiment byl založen na velmi krátkém působení trvajícím pouze dvě až čtyři sekundy. Teplota vzduchu se pohybovala od 150 do 350 °C a testovaly se průtoky 280 a 557 litrů za minutu.

Výsledky ukázaly, jak úzký prostor pro optimalizaci existuje. Při teplotách do přibližně 175 °C zůstávala klíčivost relativně dobře zachována, účinnost sanitace však dosahovala pouze přibližně 30 až 40 procent. Při výrazně vyšších teplotách už bylo možné dosáhnout účinnosti přesahující 90 procent, současně však začala výrazně klesat klíčivost.

V testovaném rozsahu se nepodařilo najít režim, který by současně poskytl více než 90procentní sanitaci a alespoň 85procentní klíčivost. To je jeden z nejdůležitějších výsledků výzkumu, který ukazuje, že pouhé zvyšování teploty není řešením. Patogeny lze vysokou teplotou účinně zasáhnout, ale současně vysoká teplota poškodí samotné osivo.

Proudění výrazně ovlivňuje, kolik tepla se k osivu dostane. Při průtoku 280 litrů za minutu se povrchová teplota semen po ošetření pohybovala přibližně mezi 36,7 a 80,5 °C. Po zvýšení průtoku na 557 litrů za minutu vzrostla na 42,1 až 122,7 °C. Samotná teplota horkého vzduchu proto nevypovídá o tom, jakému tepelnému působení je zrno skutečně vystaveno.

Modelování termofyzikálních vlastností semen

Pro praktické využití je právě tato souvislost zásadní. Zařízení musí během krátké doby předat dostatek tepla velkému množství semen a současně zajistit, aby byl proces co nejrovnoměrnější. Nedostatečně zahřátá semena mohou zůstat neúčinně ošetřená, zatímco příliš vysoká tepelná dávka může poškodit jejich klíčivost.

Proto se na VUT řeší termofyzikální vlastnosti jednotlivých druhů osiva. Pro návrh zařízení jsou důležité například tepelná kapacita, hustota, sypná hmotnost a pórovitost. Tyto údaje umožňují modelovat ohřev a následné ochlazování semen a předvídat jejich chování při průchodu zařízením.

Výzkum se navíc nezaměřuje pouze na pšenici. Diplomová práce z Fakulty strojního inženýrství VUT se zabývala termickými metodami pro omezení patogenů u zemědělských osiv a pracovala s lupinou a slézem. Součástí byla materiálová a energetická bilance vytvořená v programu CHEMCAD, laboratorní experimenty založené na plánovaném experimentu a sledování klíčivosti spolu s mikrobiologickou kontaminací.

Od poloprovozu k potenciálu v potravinářství

Vývoj technologie pokračuje a v roce 2026 VUT představuje funkční poloprovozní jednotku, která má ukázat její možnosti v podmínkách bližších skutečnému provozu. Využití přitom nemusí zůstat pouze u osiva. Univerzita vidí potenciál také při zpracování obilovin v potravinářství.

Hlavní přínos termické sanitace spočívá v možnosti omezit používání chemických látek už na začátku zemědělské produkce. Pokud se podaří nastavit proces tak, aby spolehlivě potlačoval patogeny a současně zachoval klíčivost, může odpadnout část chemického ošetření a s ním spojená rezidua. VUT právě omezení chemických látek uvádí mezi významnými environmentálními přínosy technologie.

Výhodou může být také menší potřeba vody. Pokud proudící tepelné médium s párou zajistí požadovaný účinek bez následného namáčení a vysoušení osiva, zjednoduší se celý proces a může klesnout i spotřeba energie. Při průmyslovém využití proto nebude rozhodovat pouze účinnost sanitace, ale také celková energetická bilance zařízení.

Na tuto práci navazuje nový projekt s názvem Aplikace fyzikálních metod ošetření osiva pro jeho sanaci a podporu při klíčení a vzcházení semen, který je naplánován na období 2026 až 2030. Výzkumníci tak sledují nejen odstranění patogenů, ale také možnost ovlivnit stav osiva před výsevem a podpořit jeho následné klíčení a vzcházení. Zda se tento efekt skutečně potvrdí, ukážou další experimenty.

Pokud se podaří technologii dále zdokonalit, může zemědělcům nabídnout několik výhod najednou. Méně chemických přípravků, žádná jejich rezidua na ošetřeném osivu, přesně řízený fyzikální proces a v některých případech také nižší spotřeba vody a energie na následné sušení. Podmínkou ovšem zůstává dostatečná rychlost zpracování, rovnoměrnost ošetření a energetická náročnost, která bude při skutečném provozu přijatelná.

Jeden z největších obchodů na českém odpadovém trhu se znovu posunul. O české a slovenské aktivity dánské skupiny Marius Pedersen je stále velký zájem, závazné nabídky však zájemci podali až 14. srpna, tedy výrazně později, než se původně očekávalo. Ve hře jsou finanční i strategičtí investoři z Česka i zahraničí a hodnota transakce se podle odhadů může pohybovat mezi 15 a 21 miliardami korun.

Prodej českého a slovenského byznysu Marius Pedersen se dostal do rozhodující fases, zároveň se ale ukazuje, že původní časový plán byl příliš optimistický. Závazné nabídky měly podle původního harmonogramu přijít už na konci června a kupní smlouva měla být podepsána do konce července. Nakonec se termín pro podání nabídek posunul až na 14. srpna. Tento termín nyní potvrdil Igor Mesenský z KPMG, která prodej organizuje.

Důvodem zdržení nebyl nedostatek zájemců. Problém byl spíše v tom, že prodávající investorům dosud neumožnil plný přístup k firemním datům potřebným pro detailní prověrku podniku. Podle informací z trhu se mezitím připravovaly další reporty, které si potenciální kupci vyžádali. Šlo především o technické a environmentální prověrky. U tak rozsáhlé odpadové společnosti jde o zásadní část celého procesu, protože kupující potřebuje přesně vědět, jaký je stav jednotlivých zařízení a jaké závazky a investice mohou s podnikem v budoucnu souviset.

Harmonogram a vyhodnocení nabídek

Nyní má KPMG nabídky vyhodnotit a do konce srpna vybrat užší skupinu nejvážnějších zájemců. Ti by měli následně získat přístup k podrobnějším údajům a provést vlastní hloubkovou kontrolu. Podpis kupní smlouvy se proto očekává nejdříve kolem října. Samotné dokončení transakce však může přijít ještě později. Podle Martina Vachaty z poradenské společnosti Talers může být obchod uzavřen až na přelomu letošního a příštího roku, případně v první polovině roku 2027. Hodně přitom záleží na tom, kdo soutěž vyhraje.

Přehled hlavních zájemců na trhu

Právě složení zájemců je na celé transakci mimořádně zajímavé. Podle KPMG jde o kombinaci českých a zahraničních investorů a zároveň finančních i strategických hráčů. Konkrétní počet nabídek poradci nezveřejnili, z trhu však postupně pronikají informace o jménech, která se o podnik zajímají.

Mezi nimi je například skupina Sev.en miliardáře Pavla Tykače. Zájem v minulosti podle několika zdrojů z prostředí fúzí a akvizic projevil také průmyslník Michal Strnad, jehož skupina CSG patří k největším českým průmyslovým uskupením. Dalším zájemcem je investiční skupina Wood & Company, která chce Marius Pedersen případně získat prostřednictvím své odpadové společnosti KOSIT. Ta už svou účast v soutěži přímo potvrdila. V minulosti se mezi zájemci objevily také skupiny Kaprain Karla Pražáka a EP Industries Daniela Křetínského a Romana Korbačky.

Zahraniční konkurence přitom není o nic méně zajímavá. Ve hře se podle zdrojů objevila francouzská skupina Paprec, jejíž zájem ale podle informací z trhu ochladl. Paprec navíc nedávno koupil 80procentní podíl v rakouské společnosti Brantner green solutions, která působí také v Česku a na Slovensku. Dvě velké akvizice současně by proto pro investora mohly být značnou zátěží.

Za potenciálního strategického zájemce lze považovat také FCC Environment. Ta působí v odpadovém hospodářství v obou zemích a podle expertů by právě její případné převzetí Marius Pedersen mohlo výrazně změnit postavení společnosti na trhu. V Česku by se po takové akvizici mohla dostat na první místo. To je současně důvod, why by případný obchod mohl být z hlediska hospodářské soutěže složitější.

Podobně se zmiňují další velké evropské odpadové skupiny, například Veolia, Remondis nebo rakouský Saubermacher. Posledně jmenovaná společnost sice konkrétní zájem o Marius Pedersen nepotvrdila, zároveň ale uvedla, že akvizice jsou důležitou součástí její dlouhodobé růstové strategie a že sleduje možnosti expanze na evropské trhy.

Rozdíly v přístupu investorů a cena

Právě rozdíl mezi strategickým a finančním investorem může být pro celý obchod klíčový. Finanční investor bude především posuzovat výnosnost podniku a možnost dalšího růstu jeho hodnoty. Strategický hráč může naopak počítat se synergiemi s vlastními firmami, využitím společné infrastruktury nebo posílením postavení na jednotlivých regionálních trzích. Proto může být ochoten zaplatit více. Současně ale právě silný strategický hráč může narazit na požadavky antimonopolních úřadů.

To je ostatně jeden z důvodů, proč může být samotné dokončení transakce výrazně pozdější než podpis smlouvy. Pokud podnik získá investor, který už má na českém nebo slovenském trhu významné postavení, budou úřady muset posoudit, zda spojením nevznikne příliš silná pozice v některých částech trhu. U finančního investora bez významného podílu v odpadovém hospodářství může být situace jednodušší.

Mimořádně zajímavá je samozřejmě také cena. Podle Martina Vachaty by se při loňské EBITDA Marius Pedersen kolem 112 milionů eur mohla hodnota transakce pohybovat přibližně mezi 18 a 21 miliardami korun. Pokud by cena klesla blíže k 15 miliardám, považoval by ji za určité zklamání z pohledu dánských vlastníků. Marek Rehberger z Patria Corporate Finance je opatrnější a hodnotu transakce odhaduje kolem 15 miliard korun.

Rozdíl několika miliard korun tak není pouze otázkou vyjednávání. Ukazuje také, jak rozdílně mohou jednotliví investoři hodnotit budoucnost odpadového byznysu. Pro jednoho může být rozhodující současná ziskovost a návratnost investice. Jiný může v podniku vidět prostor pro další růst, využití vlastních kapacit nebo posílení pozice na trhu.

Strategie dánského vlastníka a historie firmy

Za samotným prodejem navíc stojí poměrně specifická situace dánského vlastníka. Marius Pedersen je vlastněn rodinnou nadací Marius Pedersen Foundation a mimo Dánsko působí právě v České republice a na Slovensku. Dánská skupina se nyní chce více soustředit na domácí trh a svou strategii Green Future, která počítá s dosažením uhlíkové neutrality do roku 2035. Podle české společnosti nejsou podmínky na českém a slovenském trhu s touto strategií dobře slučitelné.

Do rozhodnutí o prodeji proto vstupuje také způsob, jakým je dánská skupina vlastněna. Fungování nadace je založeno především na dividendách z vlastněných společností. Pokud český a slovenský podnik vstupuje do období, kdy bude kvůli vývoji legislativy potřebovat další významné investice, může být pro vlastníka logické zvážit, zda chce tento investiční cyklus financovat, nebo podnik prodat.

Marius Pedersen přitom není na českém trhu žádným nováčkem. Dánská skupina do České republiky vstoupila už na počátku devadesátých let a během následujících desetiletí zde vybudovala rozsáhlé podnikání. Zabývá se sběrem a svozem komunálního i separovaného odpadu, tříděním a zpracováním průmyslových a nebezpečných odpadů, tříděním a lisováním využitelných materiálů a dalšími službami. Právě dlouhodobě budovaná síť provozů a zákaznických vztahů je jedním z důvodů, proč má podnik pro strategické investory takovou hodnotu.

Dnes tak není jisté ani to, kdo Marius Pedersen získá, ani kdy bude obchod definitivně uzavřen. Jisté je pouze to, že zájem investorů přetrvává a že se hraje o podnik, jehož hodnota se podle dostupných odhadů počítá v desítkách miliard korun.

Pod hladinou moře se odehrává jeden z nejpozoruhodnějších příběhů ukládání uhlíku na planetě. Rozsáhlé louky mořských trav jsou nejen útočištěm pro mořský život. Jejich biomasa představuje významnou zásobu organického uhlíku a samotné rostliny každoročně vážou desítky až stovky milionů tun uhlíku. Nová studie upozorňuje, že pokud chceme skutečně pochopit potenciál takzvaného modrého uhlíku, musíme se na mořské louky dívat nejen jako na cenná stanoviště biodiverzity, ale také jako na součást globálního uhlíkového cyklu. A právě Středomoří v tomto příběhu zaujímá mimořádné postavení.

Když se hledají přírodní systémy schopné zachycovat a dlouhodobě uchovávat uhlík, pozornost se přirozeně obrací k lesům, půdám nebo mokřadům. Mnohem méně nápadná je přitom krajina, která se nachází několik desítek centimetrů pod hladinou. Mělké pobřežní vody mohou být pokryty hustými porosty kvetoucích rostlin, které vytvářejí rozsáhlé mořské louky. Rodům jako Posidonia, Zostera nebo Thalassia připadá důležitá ekologická role, protože poskytují útočiště a potravu řadě mořských organismů. Současně se však podílejí na jednom z procesů, který je pro klimatický systém zásadní, na zachycování a ukládání organického uhlíku.

Nová studie zveřejněná v časopise Nature Communications přináší dosud nejpodrobnější globální odhad množství uhlíku uloženého přímo v biomase mořských trav a současně ukazuje, jak rychle tyto ekosystémy nový organický uhlík vytvářejí. Výzkumný tým vyhodnotil údaje o struktuře porostů, jejich biomase a čisté primární produkci z různých částí světa. Výsledkem je odhad globální zásoby uhlíku v biomase mořských trav na úrovni 24 až 40 milionů tun.

Zásoba uhlíku versus čistá primární produkce

Ještě zajímavější pohled nabízí čistá primární produkce. Ta vyjadřuje množství organického uhlíku, které rostliny vytvoří fotosyntézou po odečtení uhlíku spotřebovaného vlastním dýcháním. U globálních porostů mořských trav dosahuje podle studie 83 až 137 milionů tun uhlíku ročně. Tato hodnota ukazuje, jak intenzivně jsou tyto ekosystémy schopny prostřednictvím fotosyntézy převádět anorganický uhlík do organické hmoty.

Právě rozlišení mezi zásobou a produkcí je pro pochopení významu mořských luk zásadní. Ekosystém může obsahovat velké množství uhlíku v dlouhověké biomase, aniž by měl současně nejvyšší roční produkci. Jiný porost může naopak rychle vytvářet novou biomasu, ale jeho celková zásoba může zůstávat relativně nízká. Tyto dvě charakteristiky proto nelze zaměňovat. Každá popisuje jinou část fungování ekosystému a každá má jiný význam pro hodnocení uhlíkového cyklu.

Středomoří má ze sledovaných oblastí nejvyšší zásobu uhlíku v biomase mořských trav na hektar. Za ním následují tropické oblasti Indického a Tichého oceánu a tropický Atlantik. Nejvyšší čistá primární produkce však byla zaznamenána v jižních mírných oblastech, v severním Pacifiku a ve východním severním Atlantiku. Místo s největší uhlíkovou zásobou tedy nemusí být zároveň místem s nejrychlejším ročním přírůstkem organické hmoty.

Výraznou roli v těchto rozdílech hraje samotná biologie jednotlivých rodů porostu. Posidonia podle studie vykazuje přibližně padesátkrát vyšší zásobu uhlíku v biomase než Halophila. V oblastech s vysokou zásobou uhlíku dominují často velké, dlouhověké a dlouhodobě přetrvávající druhy. Typickým příkladem je právě Posidonia ve Středomoří. Naopak některé jiné oblasti jsou charakteristické menšími, rychleji kolonizujícími nebo krátkovělejšími druhy.

Dlouhověkost má v tomto systému mimořádný význam. Rostlina, která dokáže po dlouhou dobu vytvářet rozsáhlou biomasu a setrvat na jednom místě, postupně buduje významnou uhlíkovou zásobu. V takovém případě není rozhodující pouze okamžitá rychlost růstu. Stejně důležitá je schopnost ekosystému uhlík dlouhodobě udržet. Právě proto může být ochrana již existujících porostů z hlediska klimatické politiky stejně významná jako jejich obnova.

Tento pohled je důležitý také proto, že většina dosavadního výzkumu modrého uhlíku se soustředila především na organický uhlík akumulovaný v sedimentech mořského dna. Nová studie upozorňuje, že pozornost si zaslouží také uhlík uložený přímo v nadzemní a podzemní biomase mořských trav a samotná čistá primární produkce. Teprve propojení těchto složek umožňuje lépe pochopit, jak mořské louky fungují jako součást globálního uhlíkového cyklu.

Regionální rozdíly v emisích a rizika pro Středomoří

Právě tady se ochrana mořských ekosystémů přímo propojuje s ochranou klimatu. Když mořská louka zanikne, nepřicházíme jen o prostor, který využívají ryby, bezobratlí a další organismy. Zaniká také část biomasy, v níž je uložen uhlík nahromaděný během růstu porostu. Význam takové ztráty proto neurčuje pouze plocha, která zmizela. Záleží také na tom, jaké druhy na ní rostly, kolik biomasy vytvořily a jak dlouho dokázaly uhlík uchovávat.

Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou přitom značné. Nejvyšší podíl na odhadovaných ročních emisích spojených se ztrátou mořských trav připadá na Austrálii, která představuje 52 procent globálního součtu. Následují Španělsko, Mexiko, Itálie a Spojené státy. Samotné pořadí však nevypovídá jen o rozsahu úbytku. Významnou roli hraje také množství uhlíku uloženého v konkrétních porostech a jejich rozšíření.

Mimořádnou pozornost si proto zaslouží Středomoří. Zdejší mořské trávy haní v přepočtu na plochu nejvyšší zásobu uhlíku v biomase ze všech sledovaných oblastí. Současně rostou v moři, které patří k nejintenzivněji využívaným pobřežním oblastem světa. Výstavba, znečištění, přísun živin i oteplování moře mohou zhoršovat podmínky pro jejich další růst. Každý zachovaný porost tak znamená nejen zachované stanoviště pro mořské organismy, ale také zachovanou zásobu uhlíku.

Evropská politika a využití dat

Právě tento souvislý pohled se postupně promítá i do evropské politiky ochrany přírody a klimatu. Evropská unie usiluje o zachování a obnovu mořských trav v rámci ochrany mořského prostředí a obnovy přírody. Evropská komise zároveň věnuje stále větší pozornost uhlíku uloženému v pobřežních ekosystémech, kam patří právě mořské trávy, mangrovy nebo přílivové mokřady. Do budoucna se počítá také s možností využít údaje o takto uloženém uhlíku při vytváření systémů uhlíkových a přírodních kreditů.

Takový přístup pochopitelně potřebuje spolehlivá data. Právě kvalita dat je jedním z důležitých výsledků nové práce. Výzkumníci rozšířili databázi biomasy mořských trav o 91 procent a doplnili údaje z oblastí, které byly v předchozích souborech zastoupeny méně. Díky tomu lze lépe porovnávat jednotlivé regiony a přesněji odhadovat, kde má ochrana nebo obnova mořských luk největší význam pro zachování uhlíkových zásob.

Mořská louka dokáže vytvořit za rok více uhlíku než české lesy

Pro českou krajinu získávají tato čísla úplně jiný rozměr, když je porovnáme s uhlíkem uloženým v našich lesích. Globální zásoba uhlíku v biomase mořských trav dosahuje podle studie 24 až 40 milionů tun. To odpovídá přibližně 8 až 13 procentům uhlíku uloženého v nadzemní biomase všech českých lesů. Národní inventarizace lesů uvádí pro období 2016 až 2020 celkovou zásobu 314,3 milionu tun uhlíku, v průměru tedy 110,3 tuny uhlíku na hektar. Mořské louky tak na první pohled nepůsobí jako ekosystém srovnatelný s rozsáhlými lesními porosty, jejich význam však nespočívá pouze v množství uhlíku, které právě drží. Stejně důležitá je rychlost, s jakou vytvářejí novou biomasu, a schopnost uhlík v ekosystému dlouhodobě udržet.

Právě při pohledu na roční produkci je rozdíl mimořádně výrazný. Mořské trávy podle studie každoročně vytvoří 83 až 137 milionů tun nového organického uhlíku, zatímco česká lesní inventarizace zaznamenala v letech 2011 až 2020 průměrnou roční změnu zásoby uhlíku v nadzemní biomase lesů kolem 0,95 milionu tun. Tato hodnoty ovšem nelze chápat jako přímé srovnání schopnosti obou ekosystémů pohlcovat uhlík. Čistá primární produkce mořských trav vyjadřuje tvorbu organické hmoty po odečtení dýchání rostlin, zatímco změna zásoby v českých lesích je výsledkem celé řady procesů včetně růstu stromů, jejich odumírání, těžby a dalších ztrát. Přesto rozdíl dobře ukazuje, jak intenzivní může být biologický cyklus v mořských loukách a proč jejich ochrana představuje klimatické opatření s významem, který se při pohledu pouze na plochu těchto ekosystémů snadno přehlédne.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Antibiotika zachraňují životy, jejich účinnost však není samozřejmá. Bakterie si mohou vytvořit schopnost přežít léčbu, která je dříve spolehlivě ničila. Tento jev označujeme jako antimikrobiální rezistenci a jeho význam celosvětově roste. Nový vědecký přehled ukazuje, že důležitým nástrojem pro její sledování může být něco tak běžného, jako je odpadní voda. V kanalizaci se totiž setkávají biologické stopy pocházející z domácností, nemocnic, zemědělství i dalších zdrojů. Jejich analýza může pomoci zjistit, kde se odolnost vůči antibiotikům zvyšuje, jak se šíří a kde může být zapotřebí zasáhnout.

Antibiotika patří k nejdůležitějším vynálezům moderní medicíny. Dokážou léčit bakteriální infekce, které byly ještě před několika generacemi často fatální. Jejich účinnost ale není nekonečná. Bakterie se mohou působení antibiotik přizpůsobit a získat vlastnosti, díky nimž léčbu přežijí. Pokud se takové bakterie dále množí a šíří, antibiotikum, které dříve spolehlivě zabíralo, může postupně přestat účinkovat.

Tento jev se označuje jako antimikrobiální rezistence, zkráceně AMR. Antimikrobiální znamená působící proti mikroorganismům, tedy například proti bakteriím, virům, houbám nebo parazitům. V případě antibiotik jde konkrétně o rezistenci bakterií vůči léčivům, která je mají ničit nebo zastavit jejich množení. Rezistence tedy neznamená, že člověk se stane odolným vůči antibiotiku. Odolnost získává samotný mikroorganismus.

Koncept Jednoho zdraví a geny rezistence

Podstatné je také to, že bakterie a jejich genetická informace se pohybují mezi lidmi, zvířaty a životním prostředím. Antibiotika se používají nejen v humánní medicíně, ale také ve veterinární péči a v zemědělství. Zbytky léčiv se mohou dostávat do prostředí a spolu s bakteriemi a jejich genetickým materiálem putovat dál. Proto Evropská unie používá přístup označovaný jako One Health, tedy Jedno zdraví. Jeho základní myšlenka je jednoduchá. Zdraví lidí, zvířat a životního prostředí spolu souvisejí a není možné účinně řešit jeden problém, pokud přehlédneme ostatní části systému.

Právě v tomto systému může sehrát překvapivě důležitou úlohu odpadní voda. Kanalizace shromažďuje vodu z velkého množství domácností a podle konkrétního systému také z nemocnic, zdravotnických zařízení, zemědělských provozů, průmyslu nebo dalších zdrojů. Spolu s vodou do kanalizace vstupují bakterie, jejich genetický materiál a také zbytky různých látek. Mezi nimi mohou být i geny, které bakteriím umožňují přežít působení antibiotik.

A právě tady se dostáváme k pojmu, který je pro celý výzkum zásadní. Gen je úsek genetické informace, který nese určitou biologickou instrukci. Některé geny například určují vlastnosti důležité pro růst nebo fungování organismu. Jiné mohou bakteriím umožnit odolnost vůči určitému antibiotiku. Tyto geny se označují jako geny antimikrobiální rezistence, anglicky antimicrobial resistance genes, zkráceně ARG.

Když vědci hledají ARG v odpadní vodě, nehledají přímo nemocné lidi ani se nesnaží z kanalizace určit, který konkrétní člověk je nositelem rezistentní bakterie. Sledují genetickou informaci přítomnou v celém vzorku. Z ní mohou zjistit, jaké geny rezistence se v daném prostředí vyskytují, v jakém množství a jak se jejich výskyt mění v čase.

Metoda monitorování odpadních vod a její limity

Tento způsob sledování se označuje jako monitorování odpadních vod, anglicky wastewater based surveillance. Zkratka WBS se v odborné literatuře používá právě pro tento přístup. Jeho princip je poměrně jednoduchý. Namísto toho, aby bylo nutné vyšetřit velké množství jednotlivců, odebere se vzorek odpadní vody, který v sobě nese biologické informace pocházející od celé sledované populace.

Stejný princip se výrazně rozšířil během pandemie covidu 19. Vědci tehdy analyzovali genetický materiál viru v kanalizaci a podle jeho množství sledovali, jak se infekce v populaci vyvíjí. Nebylo nutné testovat každého obyvatele města. Odpadní voda poskytla souhrnný obraz o tom, co se v dané populaci děje.

U antimikrobiální rezistence může být využití podobné, ale zároveň složitější. Vir je možné sledovat podle jeho genetického materiálu poměrně přímo. U rezistence je třeba zjistit nejen přítomnost konkrétního genu, ale také pochopit, v jakém organismu se nachází a zda skutečně umožňuje odolnost vůči určitému antibiotiku. Právstě tato otázka patří mezi významné současné technické problémy.

Jeden gen totiž sám o sobě nevypráví celý příběh. Pokud vědci naleznou v odpadní vodě gen rezistence, ještě to automaticky neznamená, že vědí, která bakterie jej nese, jak snadno se může šířit nebo jaké riziko představuje pro člověka. Proto je nutné genetická data kombinovat s dalšími informacemi. Výzkum se tak postupně dostává od prostého zjištění přítomnosti určitého genu k mnohem složitější otázce, jak se tento gen v prostředí pohybuje a do jakých bakterií může přecházet.

Právstě schopnost sledovat vývoj v čase je jednou z největších předností monitorování odpadních vod. Jednorázový vzorek může ukázat okamžitý stav, pravidelný odběr však umožňuje sledovat trend. Pokud například množství určitého genu začne v určité oblasti dlouhodobě růst, může to být signál, že se zde rezistence šíří nebo že se změnily podmínky, které její šíření podporují.

Výzkumný přehled ukazuje, že množství a rozmanitost genů rezistence souvisejí s místními podmínkami. Roli může hrát například úroveň sanitace, dostupnost čisté vody, zdravotnická infrastruktura nebo další sociální a environmentální faktory. Studie z různých částí světa zároveň ukazují rozdíly v genetickém složení odpadních vod. Ve sledovaných prostředích bylo nalezeno 49 společných genů rezistence. Jejich opakovaný výskyt v různých prostředích upozorňuje na možnost dalšího šíření nejen v rámci jednotlivých lokalit, ale také mezi regiony.

Význam pro lokální monitoring a hotspoty

Právstě proto může mít tento způsob monitoringu význam zejména v místech, kde klasické zdravotnické sledování neposkytuje dostatek údajů. Pokud lidé nemají snadný přístup ke zdravotní péči, nemusí být rezistentní infekce zachyceny včas. Odpadní voda přitom může poskytnout souhrnnou informaci o celé komunitě, aniž by bylo nutné vyšetřovat každého jednotlivce.

Významná je také možnost sledovat různé zdroje. Vzorek může pocházet z městské kanalizace, ale také z nemocnice, farmy nebo jiného konkrétního provozu. Rozsah monitoringu tedy může sahat od jediné budovy až po celé město. Díky tomu lze postupně hledat místa, kde se určité geny rezistence vyskytují ve zvýšené míře. Taková místa se označují jako hotspoty, tedy oblasti s neobvykle vysokou koncentrací sledovaného jevu.

Pokud se například v určité oblasti objeví nárůst konkrétních genů rezistence, může to být důvod k podrobnějšímu zkoumání. Následně lze prověřit používání antibiotik, zdravotnická zařízení, zemědělské provozy nebo další možné zdroje. Odpadní voda tak nemusí být pouze nástrojem pro popis současného stavu. Může sloužit také jako včasné upozornění na místo, kde se situace začíná měnit.

Výsledky však nelze správně interpretovat bez znalosti okolností, za kterých vzorek vznikl. Odpadní voda není každý den stejná. Její množství i složení se mění podle denní doby, počasí, spotřeby vody nebo charakteru připojených zdrojů. Jiný obraz může poskytnout vzorek odebraný během běžného pracovního dne a jiný vzorek po vydatném dešti. Pokud mají být údaje mezi sebou porovnávány, musí být odběry i laboratorní postupy nastaveny jednotně.

Standardizace a výzvy v globálním měřítku

Právstě standardizace, tedy používání stejných a předem stanovených postupů, bude pro budoucí využití této metody zásadní. Výzkumníci potřebují srovnatelně odebírat vzorky, stejně je zpracovávat a používat odpovídající metody genetické analýzy. Teprve potom lze spolehlivě říci, že rozdíl mezi dvěma oblastmi nebo dvěma časovými obdobími skutečně odráží změnu v rezistenci a není pouze důsledkem odlišného způsobu měření.

Ještě složitější je situace v oblastech, kde chybí souvislá kanalizační síť. Právstě tam mohou být hygienické podmínky horší a riziko kontaktu lidí s kontaminovanou vodou vyšší. Současně zde ale není možné jednoduše odebrat jeden reprezentativní vzorek z centrální kanalizace, protože žádná taková síť nemusí existovat. To vytváří významnou mezeru v globálním sledování antimikrobiální rezistence.

Dalším problémem je ochrana soukromí. Čím menší počet lidí kanalizační systém obsluhuje, tím přesněji mohou genetická data popisovat konkrétní komunitu. Proto je nutné stanovit pravidla pro to, jak se data ukládají, kdo k nim má přístup a jakým způsobem se zveřejňují. Výzkum musí být dostatečně podrobný, aby byl užitečný pro ochranu zdraví, zároveň však nesmí vytvářet zbytečné riziko pro soukromí lidí, jejichž biologické stopy se ve vzorku nacházejí.

A právě zde se znovu vrací princip One Health. Pokud chceme pochopit, proč se rezistence někde zvyšuje, nestačí sledovat pouze nemocnice a pacienty. Potřebujeme současně vědět, jak se antibiotika používají v humánní a veterinární medicíně, co se děje v zemědělství, jak jsou zpracovávány odpadní vody a jaké podmínky panují v okolním prostředí. Jednotlivé části systému se totiž mohou navzájem ovlivňovat.

Výzkumníci proto upozorňují, že budoucí monitoring bude potřebovat rozsáhlé propojení různých druhů dat. Genetické údaje z odpadních vod je třeba porovnávat s informacemi ze zdravotnictví, zemědělství, životního prostředí a farmaceutické oblasti. Teprve tak lze získat dostatečně přesný obraz o tom, kde rezistence přetrvává, kde se zvyšuje a jakými cestami se může šířit.

Odpadní voda je tedy směsí biologických informací, které mohou vypovídat o tom, co se v určité populaci a jejím okolí odehrává. Pokud se naučíme tyto informace správně číst, může kanalizace získat další, dosud málo využívanou funkci. U antimikrobiální rezistence je přitom rychlost zásadní. Čím dříve se podaří zachytit nárůst určitého genu rezistence nebo objevení nového genetického mechanismu v nové oblasti, tím více času máme na hledání příčiny a přijetí opatření.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nejvyšší správní soud zrušil část územního plánu obce Rybitví, která znemožňovala modernizaci a obnovení provozu tamní spalovny odpadů. Vyhověl tak kasační stížnosti společnosti AVE CZ odpadové hospodářství. Rozhodnutí ale samo o sobě neznamená povolení provozu. Soud především konstatoval, že obec své omezení neodůvodnila způsobem, který by obstál při přezkumu územního plánu.

Příběh spalovny v Rybitví se začal psát už před desítkami let. Zařízení fungovalo do roku 2004, kdy byl jeho provoz ukončen. Společnost AVE CZ odpadové hospodářství se následně začala zabývat jeho modernizací a možností obnovení provozu. Záměr se ale dostal do sporu s obcí Rybitví, která v rámci změny územního plánu přijala regulaci, jež takové využití areálu prakticky vyloučila.

Nová úprava územního plánu stanovila, že na území obce nejsou přípustná zařízení s nadregionálním významem pro energetické využití odpadu ani zařízení pro využití nebo odstranění ostatních a nebezpečných odpadů. Regulace se tak dotkla i areálu, v němž byla spalovna v minulosti provozována a jehož další využití chtěla společnost AVE CZ spojit právě s její modernizací.

Společnost se proti této části územního plánu bránila u soudu. Krajský soud v Hradci Králové letos v dubnu většinu územního plánu ponechal v platnosti. AVE CZ proto podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nyní její argumentaci zčásti přijal, dubnový rozsudek krajského soudu v napadené části zrušil a současně zrušil příslušné části změny územního plánu obce Rybitví.

Odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu

Podstatou rozhodnutí není závěr, že spalovna musí být provozována, ani že její modernizace automaticky splňuje všechny požadavky na ochranu životního prostředí. Soud řešil především to, zda obec mohla prostřednictvím územního plánu takový záměr vyloučit a zda pro své rozhodnutí uvedla dostatečné důvody.

Právstě zde NSS našel zásadní problém. Obec podle soudu své rozhodnutí dostatečně neodůvodnila a opírala je mimo jiné o podklady, které nebyly dostatečně aktuální. Samotné obecné poukazy na ochranu životního prostředí a veřejného zdraví podle soudu nestačí k tomu, aby bylo možné tak výrazně omezit využití konkrétního území. Pokud územní plán zasahuje do práv vlastníka a současně znemožňuje konkrétní způsob využití existujícího areálu, musí být zřejmé, proč je takové omezení nezbytné a z jakých aktuálních podkladů vychází.

Tento požadavek není bez významu právě u zařízení, které už v daném místě existuje. Nejde zde o situaci, kdy by obec nově rozhodovala, zda na dosud nezastavěném pozemku připustí výstavbu průmyslového zařízení. Spalovna v Rybitví byla v minulosti povolena, zkolaudována a provozována. Spor se proto týká také toho, zda může nová územně plánovací regulace zásadně změnit možnosti využití existujícího areálu a fakticky znemožnit jeho modernizaci.

Nejvyšší správní soud při svém rozhodování připomněl také starší spor týkající se stejného areálu. Už v roce 2011 řešil otázku omezení vlastnických práv a tehdy zdůraznil potřebu řádného odůvodnění takového zásahu. Podle nynějšího rozsudku obec tyto závěry při přípravě nové regulace dostatečně nezohlednila.

Hierarchie nakládání s odpady a limity obcí

Zajímavá je také argumentace související s hierarchií nakládání s odpady. Ta stanovuje pořadí, v němž mají být jednotlivé způsoby nakládání s odpady využívány, od předcházení vzniku odpadu přes opětovné použití a recyklaci až po další způsoby využití a odstranění. Energetické využití tedy nestojí na začátku této hierarchie, zároveň ale není z odpadové politiky vyloučeno.

Nejvyšší správní soud proto nenašel v relevantních koncepčních dokumentech oporu pro závěr, že by modernizované zařízení pro energetické využití odpadu mělo být v Rybitví automaticky nepřípustné. Naopak připomněl význam moderních technologií a využívání existujících zařízení při splnění současných technických a environmentálních požadavků.

To však neznamená, že ochrana životního prostředí a veřejného zdraví ustupuje vlastnickým právům. Obec může tyto zájmy při územním plánování chránit a může stanovit také poměrně výrazná omezení. Musí ale prokázat, že pro ně existují konkrétní důvody a že zvolená regulace odpovídá skutečné situaci v území. Územní plán nemůže být založen pouze na obecném předpokladu, že určitý typ zařízení představuje riziko.

Právstě v tom je potřeba současné rozhodnutí NSS číst. Soud nehodnotil, zda je modernizovaná spalovna v Rybitví ekologicky přijatelná, ani nestanovil, že její provoz má být obnoven. Rozhodl o zákonnosti konkrétního způsobu, kterým obec její možné využití v územním plánu vyloučila.

Rozsudek NSS tedy přináší především jasnější hranici pro územní plánování. Pokud obec prostřednictvím územního plánu znemožní konkrétní způsob využití existujícího areálu, musí být schopna přesvědčivě vysvětlit, proč je takové omezení potřebné a o jaké aktuální skutečnosti se opírá. V případě Rybitví podle Nejvyššího správního soudu takové odůvodnění dostatečné nebylo.

Dokument ke stažení:

Text rozhodnutí NSS

Každou sekundu uniká do oceánů přibližně 25 tisíc kusů pružných plastových obalů. Sáčky, obaly, kapsičky a další drobné jednorázové formáty patří k nejhůře recyklovatelným druhům plastových obalů a podle Ellen MacArthur Foundation by do roku 2040 mohlo do oceánů přibýt dalších 20 bilionů těchto kusů. Řešením by mohl být papír, jenže jednoduchá výměna plastu za papír rozhodně nestačí. Nová zpráva Paper based flexibles from vision to action ukazuje, že skutečná cesta vede přes mnohem složitější kombinaci nových materiálů, bezpečných chemických úprav, recyklace, odpovědného získávání vláken a především změny celého systému výroby a nakládání s obaly.

Plastový sáček, obal od sušenek nebo malý jednorázový sáček s kosmetikou působí jako zanedbatelný kousek odpadu. Právě jejich množství však vytváří jeden z největších problémů současného nakládání s plasty. Pružné plastové obaly (ohebné plastové sáčky, fólie a podobné obaly) jsou lehké, levné a pro výrobce mimořádně praktické. Po použití se z nich ale stává materiál, jehož sběr, třídění a recyklace jsou v mnoha částech světa ekonomicky velmi obtížné. Ellen MacArthur Foundation upozorňuje, že právě malé formáty pružných obalů patří mezi nejproblematičtější části plastového odpadu. Každou sekundu jich podle nadace přibližně 25 tisíc uniká do oceánů a do roku 2040 by jejich množství mohlo narůst o dalších 20 bilionů kusů.

Problém se přitom netýká pouze oceánů. Tyto obaly jsou velmi rozšířené například v regionech, kde chybí dostatečná infrastruktura pro sběr a recyklaci odpadu. Právě zde se používají v obrovském množství pro prodej potravin, nápojů, kosmetiky nebo čisticích prostředků v malých porcích. Zpráva Ellen MacArthur Foundation z března 2026 uvádí, že pružné plastové obaly představují přibližně 80 procent plastových obalů, které se dostávají do oceánů. Nadace je proto řadí mezi zásadní překážky na cestě k omezení plastového znečištění.

Limity samotného papíru a technologická výzva

Na první pohled se nabízí velmi jednoduché řešení. Pokud je problémem plastový sáček, proč ho jednoduše nenahradit papírovým. Jenže právě tady začíná být celý příběh podstatně zajímavější. Papír totiž musí naplnit požadavky, které by se vyrovnaly plastových obalů. Musí být dostatečně pevný, odolný vůči vlhkosti a mastnotě, musí chránit obsah a v mnoha případech také prodloužit jeho trvanlivost. Samotné papírové vlákno přitom takové vlastnosti zpravidla nemá.

Výrobci proto používají povrchové úpravy, bariérové vrstvy, lepidla, nátěry a tiskařské barvy. A právě ty mohou z ekologicky zajímavého papírového obalu vytvořit materiál, který se bude recyklovat velmi obtížně nebo který může po odhození přetrvávat v prostředí. Ellen MacArthur Foundation proto zdůrazňuje, že nahrazení plastu papírem nesmí znamenat pouhé přenesení problému jinam. Špatně navržený papírový obal může přinést vyšší spotřebu dřeva, vody nebo další environmentální dopady a současně může obsahovat problematické povrchové vrstvy.

Evropská legislativa a konec věčných chemikálií

Do této problematiky navíc právě vstupuje evropské nařízení PPWR, které se v celé Evropské unii začalo obecně uplatňovat 12. srpna 2026. Pro výrobce papírových obalů je důležité také nové omezení takzvaných věčných chemikálií PFAS. Ty se mohou používat například pro zvýšení odolnosti papíru vůči vodě a mastnotě, tedy vlastností, které jsou u potravinových obalů často žádoucí. PPWR však stanovuje, že od 12. srpna 2026 se nesmějí na trh uvádět obaly určené pro styk s potravinami, pokud obsahují PFAS v koncentracích na úrovni stanovených limitů nebo vyšší.

Nadace proto stanovila šest základních kritérií, podle nichž by se mělo posuzovat, zda může být papírový pružný obal skutečně přínosnou alternativou. Musí být odpovědně získáván a vyráběn, musí splňovat technické a ekonomické požadavky, být bezpečný z hlediska použitých chemických látek, umožňovat místní recyklaci a současně musí zapadat do širšího systému oběhového hospodářství. Důležité je také jeho chování v případě, kdy se dostane mimo systém nakládání s odpady.

A právě poslední podmínka ukazuje, proč je vývoj těchto materiálů tak komplikovaný. Ideální obal by měl být dostatečně odolný během používání, ale zároveň by měl být po skončení životnosti dobře recyklovatelný a v případě úniku do přírody také biologicky rozložitelný. Ellen MacArthur Foundation tuto ambici označuje jako kombinaci dvou možných cest konce životnosti. Materiál by měl být schopen fungovat v recyklačním systému, ale zároveň by neměl v prostředí přetrvávat podobně jako klasický plast. Právě spojení těchto vlastností s požadavky skutečných výrobků patří podle nadace k největším technologickým výzvám.

Zapojení průmyslových lídrů a finančního sektoru

Podle aktuální zprávy se v posledních měsících výrazně zvýšila aktivita velkých výrobců i investorů. Unilever například uvádí, že během pěti let výzkumu prověřil přibližně 3 000 technologií a nyní chce přejít od rozsáhlého výzkumu k reálnému nasazení. Do konce roku 2028 se zavázal využít přibližně 10 až 15 tisíc tun papírových pružných obalů. Pokrok v této oblasti navíc začlenil do svého systému hodnocení udržitelnosti, který je propojený také s odměňováním vedení společnosti.

Podobným směrem se vydává také Nestlé. Společnost pracuje na alternativních obalových materiálech včetně papíru a v roce 2019 založila vlastní Nestlé Institute of Packaging Sciences. Ten spolupracuje s více než 180 odborníky na obaly a také s výzkumnými institucemi, začínajícími firmami a dodavateli. Mars zase podle Ellen MacArthur Foundation upozorňuje na potřebu rychlejšího vývoje povrchových úprav a lepidel, protože právě tyto technologie mohou rozhodnout o tom, pro jak široký okruh výrobků bude možné papírové obaly skutečně použít.

Do vývoje začínají vstupovat také investoři. Circulate Capital v dubnu 2026 oznámil první uzavření svého druhého asijského fondu ve výši 220 milionů dolarů. Mezi jeho investiční priority patří také alternativní papírové obaly, především na trzích Indie, Indonésie, Thajska, Vietnamu, Filipín a Malajsie, kde je problém s únikem pružných plastových obalů mimo systém odpadového hospodářství mimořádně významný. Vedle toho vznikají specializované investiční aktivity zaměřené na nové materiály, opětovné využití, recyklaci, optimalizaci dodavatelských řetězců nebo využití umělé inteligence.

Inovativní technologie a hledání alternativních vláken

Velmi zajímavý je také technologický vývoj. Jednou z cest jsou nové biopolymerní povlaky, úpravy povrchu papíru a zdokonalené bariérové vrstvy. Pozornost přitahuje také technologie Atomic Layer Deposition, která umožňuje vytvářet extrémně tenké bariérové vrstvy. Její význam spočívá mimo jiné v tom, že může zvýšit odolnost obalu při použití velmi malého množství povlakového materiálu, což může pomoci zachovat jeho recyklovatelnost. Právě technologie tohoto typu mohou postupně překlenout rozdíl mezi materiálem, který funguje v laboratoři, a obalem, který je možné vyrábět ve velkém množství a za přijatelnou cenu.

Další důležitá otázka se týká samotných vláken. Pokud má být papír skutečně součástí řešení plastového odpadu, nemůže být odpověď založena pouze na tom, že svět začne používat mnohem více dřeva. To by mohlo znamenat další nároky na půdu, vodu a biodiverzitu. Proto se hledají alternativní zdroje vláken včetně zemědělských zbytků a dalších ne dřevních surovin. Organizace Canopy například prostřednictvím iniciativy Pack4Good spolupracuje se 449 společnostmi, jejichž společné roční tržby přesahují 287 miliard dolarů, s cílem omezit využívání starých a ohrožených lesů v dodavatelských řetězcích obalového průmyslu.

Ekonomická realita a nutnost systémových změn

Přesto zůstává před papírovými obaly jeden velmi praktický problém. Cena. Ellen MacArthur Foundation uvádí, že domácí kompostovatelné papírové pružné obaly jsou dnes obvykle dvakrát až šestkrát dražší než jejich plastové alternativy. K tomu se přidává další problém. Papírové obaly mohou být na současných balicích linkách pomalejší než plastové. Výrobci tak neřeší jen cenu samotného materiálu, ale také rychlost balení, případné úpravy výrobních technologií a spolehlivost celého procesu.

Z toho vyplývá možná nejdůležitější závěr celé zprávy. Papír sám o sobě plastový problém nevyřeší. Ellen MacArthur Foundation zdůrazňuje, že materiálová náhrada musí být spojena s rozvojem sběru a recyklace a současně s omezením používání malých jednorázových pružných obalů tam, kde je možné využít opětovné použití, doplňování nebo jiné způsoby distribuce.

Zajímavé přitom je, že podobnou myšlenku Ellen MacArthur Foundation formulovala už v roce 2022. Tehdy odhadovala, že náhrada části plastových pružných obalů papírem by při tehdejší úrovni technologií mohla být relevantní přibližně pro 15 procent těchto obalů. Zároveň už tehdy upozorňovala, že taková strategie musí být spojena s omezením spotřeby primárních vláken a odpovědným získáváním surovin, jinak by se problém mohl přesunout z plastového odpadu na rostoucí poptávku po dřevě.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Thyssenkrupp v německém Duisburgu hodlá postupně změnit způsob výroby železa. Místo vysokých pecí využije přímou redukci železné rudy a počítá především s obnovitelným vodíkem. Jenže právě zeleného vodíku je v Evropě zatím málo a jeho cena zůstává pro velkou průmyslovou výrobu příliš vysoká. Evropská komise proto nyní schválila úpravu podmínek veřejné podpory projektu za přibližně tři miliardy eur. Nové zařízení může v přechodném období využívat zemní plyn, aniž by podnik přišel o podstatnou část veřejného financování.

Thyssenkrupp patří mezi nejvýznamnější německé průmyslové skupiny. Jeho ocelářská společnost Thyssenkrupp Steel Europe vyrábí především plochou ocel pro automobilový průmysl, strojírenství a další průmyslové odběratele. Hlavní výrobní základnu má v Duisburgu, kde provozuje rozsáhlý integrovaný ocelářský komplex s vysokými pecemi. Právě tam nyní připravuje přechod k jiné technologii výroby železa.

Nové zařízení pro přímou redukci železa, známé pod zkratkou DRI, má stát přibližně tři miliardy eur. Zhruba dvě třetiny této částky poskytuje německá spolková vláda a spolková země Severní Porýní Vestfálsko. Projekt má postupně nahradit část výroby založené na vysokých pecích a umožnit výrazné snížení emisí oxidu uhličitého.

Nová technologická cesta bez koksu a vysokých pecí

Rozdíl mezi oběma výrobními technologiemi je zásadní. Ve vysoké peci se železo získává z rudy pomocí koksu, který dodává teplo a zároveň se podílí na chemických reakcích, při nichž se z rudy odstraňuje kyslík. Při přímé redukci železa, tedy technologii DRI (Direct Reduced Iron, přímo redukované železo), se ruda redukuje pomocí plynu. Redukčním plynem může být zemní plyn, vodík nebo jejich směs. Výsledkem je přímo redukované železo, které se následně taví v elektrické obloukové peci. Pokud je k redukci použit obnovitelný vodík a elektřina pro elektrickou obloukovou pec pochází z nízkouhlíkových zdrojů, může celý proces snížit emise CO₂ přibližně o 90 až 95 procent oproti klasické výrobě ve vysoké peci.

Právě vodík dává technologii DRI její největší význam pro dekarbonizaci ocelářství. Pokud je redukčním činidlem obnovitelný vodík, nevzniká při samotné redukci železné rudy oxid uhličitý jako u klasické výroby ve vysoké peci. Vedlejším produktem redukce je především vodní pára. Pokud je ale použit zemní plyn, část emisí zůstává. Přesto může být výsledná uhlíková stopa výrazně nižší než u výroby železa ve vysoké peci. Thyssenkrupp uvádí, že výroba DRI na zemní plyn může snížit emise přibližně o polovinu oproti konvenčnímu vysokopecnímu procesu.

Když se zelené ambice střetnou s realitou trhu

Dlouhodobým cílem projektu proto není zemní plyn. Je jím obnovitelný neboli zelený vodík, vyráběný elektrolýzou vody za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů. Právě na jeho dostupnosti stojí představa nízkoemisní výroby železa v Duisburgu. A tady se původní ekonomická kalkulace začala rozcházet s realitou.

Thyssenkrupp už v únoru 2024 vypsal tendr na dodávky obnovitelného a nízkouhlíkového vodíku pro nový závod. Počítal s dlouhodobými kontrakty a postupným růstem dodávek až na přibližně 151 tisíc tun vodíku ročně. V březnu 2025 však firma nákupní tendr pozastavila. Nabízené ceny byly podle ní výrazně vyšší, než předpokládala, a rozvoj evropské vodíkové ekonomiky postupoval pomaleji, než se původně očekávalo.

Pro ocelářství je to zásadní problém. Nestačí totiž postavit zařízení schopné pracovat s vodíkem. Potřebné množství vodíku musí být skutečně vyrobeno, dopraveno k závodu a dodáváno za cenu, která umožní konkurenceschopnou výrobu oceli.

Evropská unie přitom počítá s velmi rychlým růstem výroby obnovitelného vodíku. Plán REPowerEU stanovil pro rok 2030 cíl deseti milionů tun domácí výroby obnovitelného vodíku a dalších deset milionů tun dovozu. Vodík má přitom směřovat mimo jiné do průmyslových odvětví, která se obtížně zbavují fosilních paliv, právě včetně výroby železa a oceli. Technologická možnost tedy existuje. Problémem je tempo jejího zavádění, potřebná infrastruktura a především cena elektřiny a samotného vodíku.

Obrovský hlad po čisté elektrické energii

Výroba zeleného vodíku totiž začíná u elektřiny. Elektrolýza spotřebovává značné množství elektrické energie a pokud má být výsledný vodík podle evropských pravidel považován za obnovitelný, musí splnit poměrně přísné podmínky týkající se původu použité elektřiny. Evropská komise odhadovala, že samotná výroba deseti milionů tun obnovitelného vodíku v EU by do roku 2030 vyžadovala přibližně 500 TWh obnovitelné elektřiny.

To ukazuje, proč je zelený vodík pro průmysl stále drahou komoditou. Ocelárna potřebuje jeho dodávky ve velkém objemu a bez výpadků, zatímco výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů závisí na počasí. K ceně samotného vodíku se navíc připočítávají náklady na elektrolyzéry, jeho přepravu, skladování a potřebnou infrastrukturu.

Zemní plyn jako most k ekologické budoucnosti

Thyssenkrupp se přitom nesnaží tento problém obejít tím, že by od vodíku úplně ustoupil. Konstrukce DRI zařízení umožňuje využívat různé redukční plyny. Zemní plyn proto může fungovat jako přechodné palivo a později být nahrazován vodíkem podle toho, jak se bude vodíkový trh rozvíjet. Technologicky tak není nutné čekat s výstavbou zařízení až do okamžiku, kdy bude zelený vodík dostupný v potřebném množství.

Právě tato možnost je nyní důležitá také pro veřejné financování. Evropská komise schválila úpravu pravidel, která umožní Německu změnit podmínky podpory tak, aby projekt mohl pokračovat i v situaci, kdy v jeho počáteční fázi nebude k dispozici dostatek vodíku. Přibližně dvě miliardy eur veřejných prostředků tak zůstávají pro projekt dosažitelné. Německá vláda nyní musí schválenou změnu promítnout do konkrétních dotačních rozhodnutí.

Zkouška dospělosti pro evropskou dekarbonizaci

Příběh Duisburgu tak není jen příběhem jedné ocelárny. Ukazuje konkrétní problém evropské průmyslové transformace. Technologie pro výrazné snížení emisí existují, ale jejich nasazení závisí na dostupnosti energie, infrastruktury a vstupních surovin. U zeleného vodíku je tento vztah obzvlášť viditelný, protože jeho výroba je přímo závislá na dostupnosti velkého množství konkurenceschopné obnovitelné elektřiny.

Nová technologie může vzniknout a začít vyrábět železo, i když zelený vodík nebude při jejím spuštění dostupný v původně předpokládaném množství. Zemní plyn může překlenout období, kdy vodíková infrastruktura a nabídka ještě nestačí potřebám velkého průmyslového podniku. Současně však platí, že skutečný dekarbonizační potenciál projektu se naplno projeví až ve chvíli, kdy zemní plyn začne nahrazovat obnovitelný vodík.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Extrémní vedra, přívalové deště, povodně, bouře i zhoršující se kvalita ovzduší už nejsou jen tématem meteorologických statistik. Stávají se každodenní realitou milionů zaměstnanců a významným faktorem ovlivňujícím zdraví, pracovní výkon i ekonomické výsledky firem. Nová britská studie ukazuje, že klimatické dopady se stále výrazněji promítají do pracovního prostředí a že většina organizací na tuto situaci zatím není dostatečně připravena. Přizpůsobení pracovních podmínek se tak stává nejen otázkou bezpečnosti práce, ale také ekonomické stability a konkurenceschopnosti.

Když se hovoří o dopadech změny klimatu, pozornost bývá nejčastěji zaměřena na infrastrukturu, energetiku, zemědělství nebo ochranu přírody. Méně pozornosti se věnuje samotným zaměstnancům, přestože právě oni představují jednu z nejzranitelnějších skupin. Výzkumný tým Univerzity v Leedsu se proto zaměřil na to, jak extrémní projevy počasí ovlivňují pracovní podmínky v různých odvětvích ekonomiky. Výsledky přinášejí znepokojivý obraz současného stavu. Více než polovina dotázaných pracovníků uvedla, že během výkonu své práce již zažila alespoň jednu mimořádnou meteorologickou událost, která negativně ovlivnila jejich pracovní podmínky, zdraví nebo schopnost plnit pracovní úkoly.

Studie zahrnula 1 288 zaměstnanců ze sedmi odvětví, která jsou vůči klimatickým vlivům zvláště citlivá. Patřilo mezi ně zemědělství, stavebnictví, doprava a logistika, zdravotnictví, sociální služby nebo složky integrovaného záchranného systému. Výzkumníci zjistili, že nejvyšší míru rizika nesou zaměstnanci vykonávající fyzicky náročnou práci ve venkovním prostředí. Právě u nich se nejčastěji objevovaly zdravotní komplikace, pokles produktivity i zvýšená nemocnost související s počasím.

Skrytá hrozba v podobě tepelného stresu

Vysoké teploty představují nejviditelnější problém, ale zdaleka není jediným. Zaměstnanci stále častěji čelí důsledkům přívalových srážek, lokálních záplav, silného větru, sucha nebo zhoršené kvality ovzduší. Tyto jevy mohou komplikovat dopravu do zaměstnání, narušovat provoz firem, zvyšovat riziko pracovních úrazů a zároveň negativně působit na psychickou pohodu pracovníků. Výzkum ukázal, že mezi zaměstnanci, kteří čerpali pracovní neschopnost v souvislosti s počasím, označilo 40 procent respondentů za jednu z hlavních příčin právě tepelný stres.

Tepelný stres vzniká ve chvíli, kdy organismus nedokáže dostatečně odvádět teplo, které vzniká při metabolismu a současně na něj působí okolní teplota, sluneční záření, vysoká vlhkost vzduchu nebo fyzická námaha. Tělo se za běžných podmínek ochlazuje především pocením a odváděním tepla prostřednictvím krevního oběhu, při vysoké tepelné zátěži však tyto mechanismy nemusí stačit. Prvním projevem bývá výrazné pocení, žízeň, únava, slabost, bolest hlavy, závratě, nevolnost a zhoršená schopnost soustředění.

Člověk může být podrážděný, zmatený nebo mít zpomalené reakce, což je zvláště nebezpečné při práci se stroji, ve výškách nebo při řízení vozidel. Při dalším nárůstu tělesné teploty může dojít k vyčerpání z horka a v závažných případech k úžehu či úpalu. Varovnými příznaky jsou zejména poruchy orientace a vědomí, velmi vysoká tělesná teplota, zrychlený tep, horká kůže a kolaps. Těžký tepelný stres může poškodit mozek, srdce, ledviny i další orgány a bez rychlé pomoci může ohrozit život. Tepelná zátěž může současně snižovat fyzickou i psychickou výkonnost, prodlužovat reakční dobu, zvyšovat chybovost a tím i pravděpodobnost pracovního úrazu.

Když počasí diktuje ekonomické ztráty

Ekonomické dopady přitom nejsou zanedbatelné. Klesající pracovní výkonnost během vln veder již představuje měřitelnou zátěž pro celé hospodářství. Analýza London School of Economics odhaduje, že jediná červnová vlna veder ve Spojeném království v roce 2026 mohla vést ke ztrátě přibližně 16 milionů odpracovaných hodin a způsobit ekonomické škody přesahující jednu miliardu liber. Z pohledu zaměstnavatelů tak klimatická adaptace přestává být otázkou společenské odpovědnosti a stále více se stává otázkou řízení rizik a ochrany ekonomické výkonnosti.

Přestože jsou dopady stále viditelnější, připravenost zaměstnavatelů zůstává překvapivě nízká. Pouze 26 procent respondentů uvedlo, že jejich zaměstnavatel disponuje plánem pro zvládání extrémních meteorologických situací nebo klimatických rizik. Jen 30 procent pracovníků absolvovalo školení zaměřené na zvládání těchto rizik. Výsledky naznačují, že velká část organizací stále považuje klimatické dopady za výjimečné události namísto dlouhodobého provozního faktoru.

Cesta od technických úprav k péči o lidi

Výzkumníci upozorňují, že adaptační opatření nelze omezovat pouze na technická řešení budov nebo ochranu majetku. Stále důležitější jsou opatření zaměřená přímo na zaměstnance. Patří mezi ně úpravy pracovní doby během horkých dnů, zajištění dostatečné hydratace, stinných odpočinkových míst, ochranných pracovních pomůcek nebo lepšího systému včasného varování. Významnou roli hraje také vzdělávání pracovníků a jejich zapojení do přípravy adaptačních plánů.

Rostoucí pozornost získává také otázka legislativní ochrany zaměstnanců. Odborové organizace napříč Evropou prosazují zavedení závazných limitů pro práci při vysokých teplotách a požadují jasně definované povinnosti zaměstnavatelů v oblasti ochrany před tepelným stresem. Podle evropských odborových svazů jsou současná doporučení v mnoha případech nedostatečná a neodpovídají rychlosti, s jakou se klimatické podmínky mění.

Výzva, která nemíjí ani český trh práce

Zjištění britské studie mají význam i pro Českou republiku. Tuzemská ekonomika je silně závislá na průmyslu, stavebnictví, logistice, zemědělství a dalších odvětvích, která patří mezi klimaticky nejcitlivější. S pokračujícím růstem průměrných teplot a častějším výskytem extrémních meteorologických jevů lze očekávat, že obdobné problémy budou stále častěji řešit i čeští zaměstnavatelé. Otázka adaptace na klimatické podmínky tak postupně přestává být environmentálním tématem a stává se součástí strategie řízení lidských zdrojů, bezpečnosti práce a dlouhodobé ekonomické odolnosti podniků.

Zatímco ještě před několika lety byla klimatická adaptace spojována především s ochranou krajiny a infrastruktury, dnes se stále zřetelněji ukazuje, že její skutečný úspěch bude záviset také na schopnosti chránit lidi. Právě zaměstnanci totiž představují vedle přírodních zdrojů základní kapitál každé organizace. Pokud budou extrémní projevy počasí nadále oslabovat jejich zdraví, pracovní výkon a schopnost vykonávat své profese, nepůjde už jen o problém jednotlivců. Půjde o výzvu, která zasáhne fungování celé ekonomiky.

Dokument ke stažení:

Workers and climate adaptation at work

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu