Strach z úniku citlivých informací často rozhoduje o osudu jinak plně funkčních serverů a datových úložišť. Namísto dalšího využití tak mnohdy končí likvidací, přestože jsou funkční, obsahují hodnotné materiály, na jejich výroba byla vynaložena energie a mohla tak další dlouhá léta velmi dobře posloužit. Jak z toho ven?

Digitalizace ekonomiky přináší rychlou obměnu infrastruktury datových center. Technická životnost serverů a úložných systémů je však ve skutečnosti často delší, než jak naznačují jejich provozní cykly. Zařízení jsou proto vyřazována nikoli proto, že by přestala fungovat, ale proto, že organizace nedokážou s dostatečnou jistotou garantovat bezpečné odstranění uložených informací. Obava z úniku dat tak vede k předčasné likvidaci techniky, jejíž výroba si vyžádala značné množství surovin i energie. Schopnost bezpečného výmazu se v tomto kontextu stává jedním z praktických předpokladů cirkulárního nakládání s ICT vybavením.

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví zveřejnil pravidelný měsíční seznam novinek v oblasti technických norem mezi kterými najdeme i novou normu ČSN ETSI EN 303 800-2 V1.1.1 (87 2020) • Environmentální inženýrství (EE) – Posuzování materiálové efektivnosti výrobků síťové infrastruktury ICT (oběhové hospodářství) – Část 2 Funkcionalita bezpečného vymazání dat serverů a datových úložišť. Ta přináší metodiku, která má odstranit jednu z hlavních překážek opětovného využívání ICT techniky, tedy důvěru v to, že data byla skutečně a prokazatelně vymazána.

Norma vznikla v technické komisi ETSI Environmental Engineering jako součást širší série evropských standardů zaměřených na hodnocení materiálové efektivnosti prvků síťové ICT infrastruktury. Jejím cílem je stanovit jednotnou metodiku pro ověřování souladu s požadavky na funkcionalitu bezpečného vymazání dat u serverů a datových úložišť. Zároveň nabízí validní postup, podle něhož lze posoudit, zda byl požadavek na bezpečné odstranění dat skutečně splněn.

Dokument se soustředí na jedinou, avšak zásadní vlastnost zařízení – schopnost odstranit data způsobem, který je opakovatelný, doložitelný a ověřitelný. Specifikuje, jak má být tato funkcionalita popsána v technické dokumentaci, jaké informace mají být dostupné uživateli a jak lze prokázat shodu s požadavky na mazání dat, včetně použitých technik a podporovaných standardů.

Volbu konkrétní metody mazání určuje správce dat. Výrobce naopak musí dodat veškeré potřebné a jasné informace, návody i nástroje, které umožní použít standardní postupy typu clear nebo purge, případně i jiné metody včetně fyzické destrukce nosiče. Pokud se proces výmazu nepodaří, například kvůli technické závadě, zařízení na to musí uživatele zřetelně upozornit.

Norma zároveň počítá s tím, že po dokončení vymazání dat bude možné úložné zařízení znovu uvést do provozuschopného stavu. Právě to je klíčové pro jeho další využití. Z procesu vymazávání dat mohou být vynechána jen data nezbytná pro fungování zařízení nebo pro splnění právních povinností, tedy typicky firmware či identifikační údaje. I tato data však musí být možné znovu obnovit.

Podstatnou část požadavků tvoří také kontrola úspěšnosti výmazu. Zařízení má nabídnout mechanismy, které umožní ověřit, že data byla skutečně odstraněna. Pokud kontrola odhalí problém, musí o tom být uživatel informován. O každém výmazu se navíc pořizuje záznam: kdo operaci provedl, kdy proběhla a zda se během ní objevila varování nebo chyby.

Největší přínos normy se projeví ve chvíli, kdy server nebo datové úložiště mění majitele či účel použití. Prokazatelný výmaz výrazně snižuje bezpečnostní riziko a zároveň otevírá cestu k dalšímu využití zařízení. Norma sama neurčuje environmentální limity, ale vytváří technické podmínky pro prodloužení životnosti ICT techniky. Propojuje tak oblast informační bezpečnosti s principy oběhového hospodářství a ukazuje, že cirkularita v ICT nestojí vždy jen na materiálech, ale i na důvěře s bezpečnou prací s daty. Nová norma tak vytváří technické podmínky pro prodlužování životnosti zařízení a jejich opětovné využití.

Společnost ASEKOL, největší kolektivní systém pro zpětný odběr elektrozařízení v České republice, oznamuje výsledky sběru elektroodpadu za rok 2025. Rok 2025 byl pro ASEKOL výjimečný také tím, že společnost oslavila 20 let své činnosti. Celkově se podařilo sesbírat a předat k recyklaci certifikovaným zpracovatelům 71,2 tisíc tun elektroodpadu, což odpovídá 65,1% splnění zákonem stanovené kvóty.

Díky recyklaci takového množství elektroodpadu je dlouhodobě dosahováno významných úspor v oblasti ochrany životního prostředí, které je možné vyjádřit environmentálním vyúčtováním na základě LCA analýzy. Recyklací 71,2 tisíce tun elektroodpadu bylo dosaženo úspory více než 300 tisíc tun CO2. Pokud takové množství přepočteme např. na úsporu elektrické energie – znamenalo by to úsporu 292 070 MWh, což představuje zhruba průměrnou roční spotřebu elektrické energie pro více než 97 000 domácností.

Společnost ASEKOL se dlouhodobě podílí na cirkulární ekonomice a klade silný důraz na environmentální, sociální a správní aspekty podnikání (ESG). ESG agenda je součástí dlouhodobé strategie společnosti a každý rok na principu dobrovolnosti ASEKOL vydává ESG report. Kolektivní systém ASEKOL byl rovněž oceněn zlatou medailí prestižního mezinárodního hodnocení udržitelnosti EcoVadis a tím se řadí mezi top 5 % hodnocených nejúspěšnějších společností na světě!

„V roce 2025 jsme dosáhli rekordního sběru vysloužilých elektrospotřebičů a splnili zákonnou kvótu sběru ve všech kategoriích. Rádi bychom touto cestou poděkovali všem zaměstnancům, klientům a partnerům, kteří se na tomto výsledku podíleli. Poděkování patří rovněž občanům, kteří zodpovědně třídí elektroodpad,“ uvádí Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

ASEKOL se dlouhodobě zaměřuje na rozšiřování sítě sběrných míst, edukaci veřejnosti a podporuje oběhové hospodářství. Součástí firemní strategie je podpora v zaměstnávání hendikepovaných spoluobčanů v chráněných dílnách.  

„S více než 17,5 tisíci sběrnými místy po celé republice je zpětný odběr elektroodpadu dostupný pro každého. Mimo tradiční sběrná místa, jako jsou sběrné dvory, jsou občanům dostupné pouliční červené kontejnery, kterých je po celé republice více než
4 000. Současně organizujeme mobilní svoz z firem a domácností zdarma. Třídění tak nikdy nebylo jednodušší,“ dodává Daniel Šafář.

Evropská agentura pro chemikálie (ECHA) zpřísňuje pravidla prevence střetu zájmů, aby posílila důvěru veřejnosti ve svá vědecká stanoviska a rozhodnutí. Nová politika má zajistit, že odborná hodnocení a doporučení agentury budou skutečně nezávislá a nebudou ovlivněna osobními či profesními zájmy jednotlivců.

Aktualizovaná pravidla se týkají jak interních pracovníků, tak externích expertů a členů poradních skupin. Vědecké služby, které spolupracují s ECHA, nyní podléhají přísnému hodnocení možných střetů zájmů ještě před uzavřením smlouvy, aby se zabránilo situacím, kdy by jejich nestrannost mohla být ohrožena současnými závazky vůči jiným subjektům. Politika také vyžaduje, aby členové výborů a poradních skupin pravidelně podávali prohlášení o svých zájmech, čímž se zvyšuje transparentnost a umožňuje se odhalit potenciální konflikty dříve, než by mohly ovlivnit rozhodovací proces.

Tento krok je reakcí na rostoucí požadavky na transparentnost v regulaci chemikálií, která má přímý dopad na bezpečnost lidí a životního prostředí, ale zároveň i na podnikatelské prostředí v Evropské unii. ECHA tímto posiluje svou pozici jako důvěryhodný nezávislý orgán, který dbá na to, aby vědecká stanoviska a rozhodnutí nebyla zpochybňována možnými střety zájmů, a reaguje také na kritiku týkající se spolupráce s externími konzultačními firmami, u nichž hrozilo podezření z konfliktu zájmů. 

 

Pod povrchem centrální Číny, dva až tři kilometry pod zemí, se nachází ložisko, které by mohlo výrazně přepsat mapu světového trhu s drahými kovy. Podle oficiálních údajů geologického úřadu provincie Hunan obsahuje oblast Wangu více než 1 000 tun zlata, jehož hodnota se odhaduje na 83 miliard USD, tedy přibližně 600 miliard jüanů. Tento nález okamžitě vzbudil pozornost analytiků, investorů a státních strategií, protože jde o jednu z největších potvrzených zlatých rezerv v moderní historii Číny.

První průzkumné vrty odhalily více než 40 samostatných zlatých žil do hloubky 2 000 metrů, ve kterých bylo potvrzeno asi 300 tun zlata. Hloubkové geologické modelování naznačuje, že ložisko pokračuje až do 3 000 metrů, kde by mohlo obsahovat celkem přes 1 000 tun zlata. Takové množství řadí oblast Wangu mezi nejvýznamnější světová naleziště a zdůrazňuje strategickou důležitost čínských surovinových rezerv.

Zarážející jsou i koncentrace zlata ve vzorcích rudy, které dosahují až 138 gramů na tunu, což je řádově více než standardní hranice považovaná v těžebním průmyslu za vysoce výnosnou. Tyto hodnoty znamenají, že ložisko je nejen masivní, ale také vysoce kvalitní, což snižuje náročnost technologie potřebné k jeho zpracování. Přesto i při vysoké koncentraci zlata bude realizace těžby vyžadovat špičkové technologie, přesné plánování a značné investice.

Čína patří mezi největší světové producenty zlata a v roce 2023 její podíl tvořil přibližně 10 % celosvětové produkce. Státní zásoby před tímto nálezem přesahovaly 2 200 tun, takže nová ložiska mohou výrazně posílit strategickou pozici země. Další obří naleziště bylo oznámeno ve provincii Liaoning, kde ložisko Dadonggou obsahuje 1 444 tun zlata v rudu o celkovém objemu 2,586 miliardy tun, přičemž průměrný obsah zlata je asi 0,56 gramů na tunu. Tento objev je označován za největší v Číně od vzniku lidové republiky v roce 1949 a podtrhuje dlouhodobou snahu země zajistit si vlastní strategické suroviny.

Obrovské množství zlata ale neznamená, že se hned objeví v obchodech nebo že ceny investičního zlata dramaticky klesnou. Roční světová těžba se pohybuje jen v řádu několika tisíc tun, a proto i takto rozsáhlé zásoby musí být těženy postupně a systematicky. Navíc samotný nález ještě nezaručuje, že ložiska budou skutečně těžitelná. Rozhodující budou ekonomické ukazatele, technická proveditelnost hlubinné těžby a environmentální limity, které určují, kdy a zda se zlato skutečně dostane na trh.

Zajímavost: Nově instalovaný výkon solárních a větrných elektráren v Číně byl v loňském roce rekordní. Prudce vzrostl i nově instalovaný výkon znečišťujících uhelných a plynových elektráren. Nově instalovaný výkon všech zdrojů energie v zemi pak stoupl o 543 gigawattů (GW), což je zhruba dvojnásobek celkové instalované kapacity Německa. Čína se snaží zvýšit výrobu elektřiny, aby pokryla rostoucí spotřebu od energeticky náročných průmyslových odvětví a zároveň se snaží dosáhnout cílů ve snižování emisí.

Těžba těchto obřích ložisek je složitá a nákladná. V podzemních hloubkách je nutné řešit nejen dopravu hlušiny, ale také komplexní systémy chlazení, ventilace a bezpečnosti. Zároveň je třeba minimalizovat environmentální dopad chemických procesů spojených se zpracováním rudy a chránit okolní ekosystémy a místní komunity. Každý krok těžby musí být pečlivě naplánován, aby byla zachována rovnováha mezi ekonomickým ziskem a odpovědnou péčí o životní prostředí.

Celosvětový pohled ukazuje, že zásoby zlata se neustále mění a nelze je považovat za statické. Odhady naznačují, že globální rezervy by do roku 2026 mohly přesáhnout 60 000 tun, přestože těžba se s každým rokem stává složitější a nákladnější. Objev v Hunan a další nálezy, například v Liaoningu, proto nejsou jen otázkou materiální hodnoty. Jsou to strategické zdroje, které mohou posílit geopolitické postavení Číny a zároveň ovlivnit stabilitu světového trhu se zlatem.

Pro Čínu jde o kombinaci bohatství, prestiže a kontroly nad surovinami. V době, kdy ceny zlata dosahují historických maxim a investoři hledají jistotu v nestabilním světě, se tento nález stává symbolem bezpečných rezerv a ekonomické síly.

Nakonec stojí za to připomenout, že skutečné hodnoty se nedají vždy vyjádřit penězi. Zde mluvíme o tisících tunách zlata, ale často přehlížíme to, co je nejdůležitější a co udržuje život a dává mu smysl, tedy čistá voda, čisté ovzduší, úrodná půdu, biodiverzita, zdravé potraviny a bezpečné společenství. I pohádky nám připomínají, že sůl je nad zlato a voda je základ všeho živého.

Nový magisterský studijní program Ochrana přírody a životního prostředí na Technické univerzitě v Liberci představuje odpověď na naléhavé výzvy současné doby spojené s ochranou biodiverzity, stabilitou ekosystémů a udržitelným hospodařením přírodních zdrojů. Tento navazující program na úspěšný bakalářský program stejného názvu, byl připraven tak, aby dal studentům teoretické know‑how i praktické dovednosti nezbytné pro řešení komplexních environmentálních problémů, s nimiž se dnešní svět potýká.

Studium klade silný důraz na interdisciplinární přístup, který kombinuje pokročilou ekologickou teorii s aplikací moderních technologií a legislativních rámců. V jeho jádru je nejen hluboké porozumění biologické rozmanitosti a mechanismům ochrany přírody, ale také schopnost analyzovat krajinné struktury pomocí geoinformačních systémů, chápat právní souvislosti ochrany životního prostředí a orientovat se v mezinárodních strategiích jako Zelená dohoda pro Evropu nebo Cíle udržitelného rozvoje OSN.

Program je koncipován tak, aby studentům otevřel cestu do dvou klíčových oblastí praxe. První z nich je tradiční ochrana přírody, která zahrnuje agendy správy chráněných území, státní správy a obcí, často spojené s povolováním stavebních zásahů či ochranou ohrožených biotopů. Druhý směr se soustředí na širší spektrum environmentálních témat jako nakládání s odpady, recyklace, vodní hospodářství a environmentální management firem, tedy oblasti, kde se zpřísňující legislativa a potřeba redukce uhlíkové stopy vytváří vysokou poptávku po odbornících s praktickými kompetencemi.

Jednou z hlavních předností programu je jeho silné provázání s praxí. Výuka probíhá za účasti odborníků z klíčových institucí zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí, jako je Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Správa Krkonošského národního parku, Národní park České Švýcarsko, Zoo Liberec a Botanická zahrada Liberec. Studenti tak nezůstávají jen u učebnic, ale zapojují se do reálných terénních experimentů a aplikovaného výzkumu. Významnou technologickou dimenzi přináší i spolupráce s Ústavem pro nanomateriály, kde se studenti seznamují s nejmodernějšími postupy například čištění vod či využití nanotechnologií v environmentálních aplikacích.

Studium má i silný mezinárodní rozměr. Součástí nabídky jsou předměty vyučované v angličtině a propojení s obdobným programem na Technické univerzitě v Drážďanech, což studentům otevírá dveře k výměnným pobytům a v budoucnu i k modelu double degree. Tento přístup podtrhuje ambici TUL připravit absolventy, kteří budou schopni aktivně působit v evropském i globálním kontextu ochrany přírody a udržitelného rozvoje.

Nový magisterský program startuje od akademického roku 2026/2027 a přihlášky lze podávat do 31. března 2026. Díky kombinaci teorie, intenzivní praxe i mezinárodních zkušeností nabízí unikátní příležitost pro všechny, kteří chtějí svou kariéru věnovat péči o životní prostředí a udržitelný rozvoj.

Výroba superkondenzátorů dlouhodobě stojí na chemických látkách, které se dnes dostávají do přímého střetu s evropskou legislativou. Nová studie pod taktovkou českých vědců ukazuje, že cesta ke špičkovým elektrochemickým parametrům nemusí vést přes chemické látky vzbuzující mimořádné obavy, ale může se opírat o technologicky rovnocenné a environmentálně přijatelnější alternativy.

Superkapacitory, odborně označované jako elektrochemické kondenzátory, představují specifickou skupinu zařízení pro ukládání elektrické energie. Zásadní rozdíl oproti klasickým bateriím spočívá ve způsobu ukládání energie. Zatímco u baterií je základem chemická reakce uvnitř materiálu, superkapacitory pracují s elektrickou dvojvrstvou, která se vytváří přímo na povrchu elektrody. Při přiložení napětí se ionty z elektrolytu uspořádají v těsné blízkosti elektrody a vytvoří extrémně tenkou, avšak energeticky velmi účinnou vrstvu. Díky tomuto mechanismu jsou kondenzátory schopny extrémně rychlého nabíjení i vybíjení a zároveň si zachovávají stabilní výkon i po desítkách či stovkách tisíc cyklů. Právě tato kombinace rychlosti, spolehlivosti a dlouhé životnosti je předurčuje k využití v dopravě, průmyslových systémech nebo při vyrovnávání krátkodobých výkyvů v elektrických sítích.

Zatímco provozní fáze superkapacitorů je z hlediska životního prostředí relativně nenáročná, jejich výroba je dlouhodobě spojena s používáním chemických látek, které dnes již neodpovídají současným regulatorním ani společenským očekáváním. Typickým příkladem je N-methyl-2-pyrrolidon, běžně označovaný zkratkou NMP, který se využívá jako rozpouštědlo při přípravě elektrodových suspenzí. NMP patří mezi tzv. SVHC látky (Substances of Very High Concern, tedy látky vzbuzující mimořádné obavy podle evropské chemické legislativy REACH), a to zejména kvůli prokázaným negativním účinkům na reprodukci a potenciálním environmentálním rizikům. Jeho používání je v Evropské unii postupně omezováno a průmysl, tak musí hledat náhrady, které vyhoví požadavkům na bezpečnost i udržitelnost a současně technologicky plnohodnotné parametry.

Tomuto, ne vždy lehkému úkolu, tedy nahrazení zelenými rozpouštědly, se věnoval vědecký tým z Českého institutu výzkumu a pokročilých technologií (CATRIN) při UP ve spolupráci s VŠB – Technickou univerzitou Ostrava. Autoři se zaměřili na dvě konkrétní alternativy, Cyrene (dihydrolevoglucosenon, rozpouštědlo vyráběné z obnovitelných zdrojů) a Tamisolve (N-butyl-2-pyrrolidon, strukturálně příbuzný NMP, avšak s nižší toxicitou). Cílem nebylo pouze ověřit jejich chemickou kompatibilitu s běžně používanými pojivy, ale především posoudit, zda jsou schopny obstát v podmínkách, které odpovídají reálné průmyslové výrobě.

Klíčovým aspektem studie je důraz na vysoké plošné hmotnosti elektrod, tedy množství aktivního materiálu naneseného na jednotku plochy proudového kolektoru. Hodnoty přesahující šest miligramů na centimetr čtvereční jsou z hlediska laboratorního výzkumu náročné, avšak pro průmyslové aplikace nezbytné, protože přímo ovlivňují dosažitelnou energetickou hustotu celého zařízení. S rostoucí tloušťkou elektrody však dramaticky roste význam mechanických vlastností, jako je soudržnost materiálu, přilnavost k podkladu a odolnost vůči praskání při zpracování.

Jako aktivní materiál sloužil grafen, jehož struktura byla cíleně upravena přítomností atomů dusíku. Tento typ materiálu si zachovává vysokou specifickou plochu typickou pro grafen, přičemž přidaný dusík zlepšuje jeho elektrochemickou aktivitu a podporuje rovnoměrný kontakt s elektrolytem. Díky tomu se elektroda chová stabilně i při dlouhodobém opakovaném nabíjení a vybíjení. Pro spojení aktivního materiálu s podkladem byla použita dvě pojiva, osvědčený polyvinylidenfluorid a alternativní polyvinylpyrrolidon, který neobsahuje fluor a je z hlediska životního prostředí šetrnější.

Z elektrochemického hlediska se jako nejvyváženější ukázala kombinace PVDF s rozpouštědlem Cyrene. Tento systém dosáhl vysoké gravimetrické kapacity, tedy schopnosti ukládat elektrický náboj vztažené k hmotnosti aktivního materiálu, a zároveň velmi nízkého ekvivalentního sériového odporu (souhrnného odporu všech vnitřních komponent zařízení, který zásadně ovlivňuje výkon). Praktickým výsledkem je energetická hustota přesahující 66 watt-hodin na kilogram při zachování vysoké výkonové hustoty a mimořádné cyklické stability. Po sto tisících nabíjecích a vybíjecích cyklech si elektrody zachovaly více než devadesát procent původní kapacity, což představuje hodnotu plně srovnatelnou s nejlepšími konvenčními systémy založenými na NMP.

Neméně důležité jsou výsledky mechanických testů, které v mnoha studiích zůstávají stranou, přestože právě zde se často rozhoduje o průmyslové použitelnosti materiálu. Elektrody připravené s využitím zelených rozpouštědel vykazovaly lepší vnitřní soudržnost a výrazně lepší přilnavost k proudovému kolektoru než referenční systém s NMP. To se projevilo vyšší odolností vůči ohybu, menším sklonem k praskání a lepším chováním při jednoduchých adhezních zkouškách. Z technologického hlediska to znamená vyšší kompatibilitu s procesy, jako je kalandrování nebo navíjení elektrod, které jsou běžné při výrobě komerčních článků.

Použití nefluorovaného pojiva PVP v kombinaci s rozpouštědlem Cyrene vedlo k mírně nižším elektrochemickým parametrům i kratší dlouhodobé stabilitě, přesto však zůstává v rozsahu, který je pro řadu praktických aplikací zcela dostačující. Výsledky tak neukazují na jediné správné řešení, ale spíše naznačují, že volba materiálů je vždy hledáním rovnováhy mezi výkonem, environmentální šetrností a požadavky legislativy. Význam této práce přesahuje samotnou oblast superkapacitorů. Ukazuje, že tlak na omezování SVHC látek nemusí nutně vést ke ztrátě technických parametrů, ale může naopak otevřít prostor pro inovace, které propojují materiálový výzkum s principy zelené chemie.

Kritické suroviny dnes tvoří páteř moderního průmyslu a energetické transformace. Jejich dostupnost rozhoduje o schopnosti států a podniků odolávat geopolitickým šokům a technologickým krizím. Strategické skladování těchto surovin tak není jen opatřením pro krizové situace, ale zásadním nástrojem pro řízení průmyslové bezpečnosti a technologické suverenity každého státu.

Svět se nachází v období, kdy rostoucí poptávka po elektromobilech, bateriích, obnovitelných zdrojích energie a pokročilé elektronice dramaticky zvyšuje tlak na dodávky kritických minerálů. Lithium, kobalt, nikl, grafit, vzácné zeminy a další suroviny jsou klíčové nejen pro průmyslovou výrobu, ale také pro obranný a technologický sektor. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA, Global Critical Minerals Outlook 2025) vzrostl celosvětový poptávkový růst lithia v roce 2024 o téměř 30 %, zatímco poptávka po niklu, kobaltu, grafitu a vzácných zeminách se meziročně zvýšila o 6–8 %.

IEA uvádí, že Čína je hlavním zpracovatelem 19 z 20 energeticky strategických minerálů sledovaných organizací, s průměrným tržním podílem kolem 70 % ve zpracování a rafinaci materiálů. Například rafinérské kapacity ve vzácných zeminách či grafitu často přesahují 90 % globálního trhu. Současně je více než polovina těchto minerálů ovlivněna exportními kontrolami. Koncentrace zpracování znamená, že krátkodobý výpadek v jednom regionu může vyvolat globální dopady, včetně významných cenových šoků a omezení výroby v klíčových průmyslových odvětvích.

Historické události i nejnovější vývoj potvrzují zranitelnost trhu. V roce 2010 Čína omezila vývoz vzácných zemin, což vedlo ke skokovému růstu cen neodymu a dysprozia až o stovky procent během několika měsíců a zpomalilo automotivní a elektronickou výrobu. Výrobci se snažili diverzifikovat zdroje, ale úzké hrdlo zpracovatelského sektoru zůstalo. V roce 2025 navíc povolila Čína exportní omezení i pro gallium, germanium, wolfram a další minerály, což zvýšilo nejistotu ve výrobě polovodičů a baterií.

Strategické skladování kritických minerálů představuje nástroj, který umožňuje zmírnit rizika spojená s narušením dodávek. Podobně jako strategické zásoby ropy, které pomáhaly stabilizovat trhy při šocích od 70. let 20. století, mohou zásoby minerálů v krátkodobém horizontu zajistit kontinuitu dodávek, dokud se nevybudují diverzifikované dodavatelské kapacity. Klíčovým předpokladem úspěšného systému je analýza rizik, zahrnující identifikaci minerálů s vysokou závislostí na omezeném počtu dodavatelů, hodnocení geopolitických rizik a modelování cenové volatility, která je pro kritické minerály obecně vyšší než pro ropu či zemní plyn.

Strategické zásoby nepředstavují pouhou akumulaci materiálu, ale dynamický nástroj řízení průmyslové bezpečnosti. Při návrhu systému strategického skladování je nezbytné zohlednit nejen to, co skladovat, ale i formu, ve které jsou minerály uchovávány. Každý minerál má specifické fyzikální a chemické vlastnosti, které určují náročnost skladování – například lithium hydroxid je velmi citlivý na vlhkost a má omezenou trvanlivost ve vzduchu, zatímco lithium karbonát lze skladovat déle a stabilněji.

Tento aspekt je zásadní pro výrobní odvětví vyžadující kontinuální přísun surovin, například při výrobě baterií, elektronických komponentů nebo obranné techniky. Analýza IEA ukazuje, že různé minerály vyžadují specifické formy skladování – například vzácné zeminy a magnetické materiály musejí být často baleny ve stabilizované formě, aby se minimalizovalo riziko degradace. Diverzifikace formy zásob, včetně metalurgické úpravy surovin, umožňuje průmyslu rychlé nasazení v případě přerušení dodávek.

Správa a vlastnictví strategických zásob představují další kritický aspekt. Různé státy volí odlišné modely – od plně státního vlastnictví až po hybridní systémy kombinující státní a průmyslové zásoby. Například Japonsko spravuje své zásoby prostřednictvím organizace JOGMEC, Jižní Korea prostřednictvím KOMIR/PPS a USA prostřednictvím Defence Logistics Agency. Efektivní model umožňuje optimalizovat náklady, zajistit materiálovou dostupnost a flexibilně reagovat na tržní změny.

Finanční plánování je nezbytné, protože nákup, skladování, logistika a obměna zásob jsou nákladově náročné a vyžadují odborné řízení. IEA uvádí, že celkové čisté náklady na šest měsíců strategických zásob některých minerálů, jako je gallium, jsou relativně nízké (řádově stovky tisíc USD), zatímco u vzácných zemin mohou dosahovat desítek milionů USD.

Nejde jen o uchování surovin, ale o řízení aktiv, jejichž hodnota a dostupnost přímo ovlivňuje průmyslovou stabilitu. Státy jako Japonsko, USA a EU používají kombinaci státních a průmyslových zásob a pravidelně aktualizují zásoby na základě dat o výrobě a trendech cen.

Ekonomický dopad strategických zásob nelze opomenout. Nepromyšlená akumulace materiálu může narušit ceny a dostupnost na trhu, což by poškodilo domácí i globální průmysl. Proto je nezbytné kombinovat strategické zásoby s průmyslovou spoluprací, transparentními pravidly pro uvolňování materiálu při krizích a koordinací s mezinárodními partnery. Koordinované uvolňování zásob založené na předem definovaných kritériích může minimalizovat tržní šoky a zlepšit využití globálních zdrojů.

Strategické zásoby kritických minerálů nejsou pouze rezervou materiálu pro krizové situace, ale také nástrojem technologické suverenity. Umožňují státům chránit domácí průmysl před výpadky dodávek, posilují konkurenceschopnost a podporují inovace v odvětvích závislých na specializovaných materiálech. Každý nedostatek lithia, kobaltu nebo vzácných zemin může zpomalit výrobu elektromobilů, polovodičů či vědecké techniky. IEA zdůrazňuje, že pokud dojde k delšímu narušení dodávek bateriových kovů, ceny průměrných bateriových modulů by mohly stoupnout až o 40–50 %.

Efektivní strategické skladování kritických surovin kombinuje ekonomickou, technickou a geopolitickou dimenzi. Jeho účinnost závisí na odborném plánování, správě zásob, průmyslové spolupráci a mezinárodní koordinaci. IEA doporučuje kombinovat národní rezervy, strategické partnerství s průmyslem a multilaterální spolupráci, aby bylo možné čelit přerušením dodávek, diverzifikovat zdroje a snížit závislost na jediném dominantním dodavateli.

Strategické zásoby minerálů jsou klíčovým nástrojem pro krátkodobou průmyslovou bezpečnost. Avšak samotné „hromadění“ materiálu nestačí k vyřešení systémových nedostatků v dodavatelských řetězcích. Podle nejnovější zprávy Leading the Charge od Ellen MacArthur Foundation je nezbytným doplňkem strategických zásob i přechod k cirkulárnímu modelu hospodářství, který maximalizuje opětovné využití kritických minerálů v celém životním cyklu produktů. Tento model se zaměřuje na prodlužování životnosti výrobků, intenzivní využívání, opravy, opětovné použití a vysokokvalitní recyklaci, čímž snižuje tlak na primární těžbu a zároveň posiluje odolnost dodavatelů a průmyslu.

Zpráva zdůrazňuje, že současný lineární model výroby baterií – „vytěžit, vyrobit, zlikvidovat“ – vytváří systémové zranitelnosti podobně jako přílišná koncentrovanost zpracovatelských kapacit. V cirkulárním modelu se kritické minerály obsažené v bateriích udrží ve vysoké hodnotě během více životních cyklů, a to prostřednictvím oprav, druhého života a recyklace. To snižuje závislost na rychlém doplňování primárních zásob a zároveň zlepšuje dlouhodobou stabilitu cen a dostupnost materiálů v průmyslu.

Tento strategický přístup podporuje i konkrétní spolupráce mezi průmyslovými aktéry. Například největší světový výrobce baterií CATL zapracovává do své praxe technologie, které dosahují až 99,6 % recyklačních výnosů pro nikl, kobalt a mangan a 96,5 % pro lithium ve svých recyklačních závodech s kapacitou blížící se 270 000 tun ročně. Tyto inovace zároveň přispívají k snížení emisí a zavádění nových chemických systémů (např. sodíko-iontových baterií) s nižšími environmentálními náklady až o 60 % na kWh během životního cyklu.

I když cirkulární model nemůže sám o sobě eliminovat geopolitickou koncentraci zpracovatelských kapacit (např. dominanci Číny ve zpracování kritických minerálů), je to klíčová součást širší strategie, která doplňuje strategické zásoby a snižuje expozici vůči výpadkům. Tím, že se materiály udrží v oběhu co nejdéle a ve vysoké hodnotě, klesá celková poptávka po primárních dodávkách a snižuje se závislost na jediném dominantním zpracovateli v krátkém a středním horizontu.

Pro státy a průmysl to znamená, že strategie strategických zásob a cirkulární přístupy se navzájem doplňují. Zatímco zásoby poskytují „pojistku“ proti krátkodobým krizím a geopolitickým šokům, cílené investice do designu produktů, systémů a recyklační infrastruktury snižují dlouhodobý tlak na primární zdroje a podporují udržitelnější průmyslovou stabilitu.

Evropská unie v posledních letech výrazně posiluje legislativní a strategický rámec pro zabezpečení dodávek kritických surovin, které jsou klíčové pro energetickou a digitální transformaci i obranný průmysl. Centrálním nástrojem je Critical Raw Materials Act (CRMA), který vstoupil v platnost 23. května 2024 a představuje komplexní regulační rámec zajišťující strategickou autonomii EU v oblasti klíčových materiálů. 

CRMA identifikuje celkem 34 kritických surovin s vysokým rizikem narušení dodávek a 17 z nich jako strategické, klíčové pro technologie budoucnosti. Legislativní text zároveň zavádí ambiciózní cíle pro rok 2030: alespoň 10 % roční spotřeby by mělo být těženo v EU, 40 % zpracováno a 25 % pokryto recyklací, což má snížit závislost na třetích zemích a podpořit domácí průmyslovou kapacitu.

Legislativa je doplněna širšími iniciativami, které posilují implementaci oběhového hospodářství a diverzifikaci dodavatelských cest. Evropská komise například v prosinci 2025 schválila RESourceEU Action Plan, jehož cílem je zrychlit investice do kritických minerálů, podpořit rostoucí projekty v oblasti těžby, zpracování a recyklace v EU a vytvořit partnerství se státy mimo EU pro bezpečné a udržitelné dodávky surovin. Tato aktivita navazuje na ambice CRMA a překládá je do konkrétních investičních a koordinačních nástrojů, které mají posílit nejen průmyslovou konkurenceschopnost, ale i dlouhodobou stabilitu dodavatelských řetězců zdrojů.

EU také dlouhodobě pracuje na posunu od lineárního modelu „vytěžit‑vyrobit‑vyhodit“ k plně oběhovému hospodářství, které maximalizuje opětovné použití materiálů, snižuje odpad a zvyšuje odolnost proti fluktuacím dostupnosti surovin. Cílem EU je, aby se do roku 2030 zdvojnásobil podíl recyklovaných materiálů v rámci ekonomiky z přibližně 12 % na zhruba 24 %, čímž by se snížila závislost na primárních dovozních zdrojích a posílila surovinová autonomie bloků. Tento ambiciózní cíl je klíčovou součástí širšího balíčku iniciativ v rámci Clean Industrial Deal a Kompasu konkurenceschopnosti.

V návaznosti na dosavadní Circular Economy Action Plan (2020), který zavádí legislativní i nelegislativní kroky pro ekologičtější design výrobků, lepší sběr a recyklaci, EU připravuje samostatný Akt o oběhovém hospodářství (Circular economy act), jehož přijetí se očekává v druhé polovině roku 2026. Tento nový právní rámec bude stavět na předchozí politice a hlavním cílem bude vytvoření jednotného trhu pro sekundární suroviny, zvýšení nabídky vysoce kvalitních recyklovaných materiálů a podpora poptávky po těchto materiálech uvnitř Unie.

Akt o oběhovém hospodářství je koncipován tak, aby posílil ekonomickou bezpečnost EU tj. snížil zranitelnost vůči geopolitickým otřesům v dodavatelských řetězcích primárních surovin a zároveň podpořil infrastrukturu recyklace a sekundárních toků materiálů jako strategickou součást surovinové politiky. Klíčové oblasti, které se tohoto aktu dotknou, zahrnují recyklaci baterií a elektroniky, harmonizaci přepravy odpadu a úpravu klasifikací některých toků odpadu, aby se urychlil interní tok recyklovaných materiálů napříč členskými státy.

Zveme vás na odborný webinář, který pořádá Technologická agentura České republiky (TA ČR) pro potenciální žadatele o 3. veřejnou soutěž v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a inovací v oblasti životního prostředí, ochrany klimatu a udržitelného rozvoje – Prostředí pro život 2. Tento program je společným nástrojem TA ČR a Ministerstva životního prostředí, jehož cílem je podpořit řešení klíčových výzev, jako jsou změna klimatu, kvalita ovzduší, biodiverzita, oběhové hospodářství a další zásadní environmentální oblasti prostřednictvím kvalitního výzkumu a inovací. 

Webinář je koncipován tak, aby uchazečům poskytl hlubší porozumění zadávacím podmínkám soutěže, technickým požadavkům na podání návrhů projektů v informačním systému SISTA a praktickým informacím, které usnadní přípravu projektové dokumentace a zvýší kvalitu podaných návrhů. Organizátoři se zaměří na klíčové aspekty veřejné soutěže vyhlášené dne 17. 12. 2025, podprogramu 3 – Environmentální a klimatické výzvy v dlouhodobé perspektivě (PP3), jehož cílem je podpora časově i znalostně náročnějších řešení založených na dlouhodobém monitoringu společenských, environmentálních a klimatických trendů. 

Akce proběhne online dne 2. února 2026 od 13:00 hodin, a bude dostupná prostřednictvím živého přenosu na YouTube bez nutnosti instalace či přihlášení. Účastníkům je umožněno pokládat dotazy předem i během webináře prostřednictvím online formuláře, přičemž odpovědi budou zodpovězeny na závěr přenosu podle časových možností. Záznam webináře i s doprovodnou prezentací bude následně zveřejněn na webu TA ČR, což umožní všem zájemcům vrátit se k důležitým informacím i po skončení akce. 

Tento webinář je tak ideální příležitostí pro výzkumné organizace, firmy, neziskové subjekty a další odborníky, kteří uvažují o účasti v soutěži PP3 a chtějí si ujasnit všechny nezbytné kroky a pravidla pro úspěšné podání návrhu projektu. 

Česká republika stojí před zásadní změnou v regulaci průmyslových činností. Připravovaná novela zákona o integrované prevenci (IPPC) reaguje na novou evropskou legislativu, která významně posiluje ochranu životního prostředí a lidského zdraví a zároveň stanovuje jasnější mantinely pro fungování průmyslu v éře dekarbonizace a oběhového hospodářství. Změny se dotknou nejen velkých průmyslových podniků, ale nově i částí zemědělství, těžby či výroby baterií.

Hlavním cílem návrhu zákona je zajistit řádnou a včasnou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1785 ze dne 24. dubna 2024 do českého právního řádu. Směrnice novelizuje dosavadní rámec regulace průmyslových emisí a skládkování odpadů a představuje klíčový legislativní nástroj EU na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050. Její přijetí vychází z širšího kontextu Zelené dohody pro Evropu, balíčku Fit for 55, Pařížské dohody a dalších strategických dokumentů EU zaměřených na ochranu klimatu, zdraví obyvatel a udržitelné využívání zdrojů.

Směrnice reflektuje nové vědecké poznatky o dopadech průmyslového znečištění na životní prostředí a lidské zdraví a klade důraz na propojení politik ochrany ovzduší, vody, půdy a klimatu. Základní filozofií změn je posun od formálního plnění limitů k reálnému zlepšování environmentální výkonnosti zařízení. Emisní limity v integrovaných povoleních se tak nově stanovují na nejnižší reálně dosažitelné úrovni s využitím nejlepších dostupných technik, nikoli automaticky na horní hranici povoleného rozmezí. Dokladování dosažitelnosti emisních limitů bude prováděno hodnocením provozovatele konkrétního zařízení.

Významnou novinkou je rozšíření působnosti integrované prevence na další sektory. Vedle tradičně regulovaného průmyslu se nově zahrnuje například těžební činnost, výroba baterií či širší okruh chovů hospodářských zvířat. U zemědělských chovů dochází ke změně metodiky posuzování kapacit, nově vyjádřených v dobytčích jednotkách, což povede k rozšíření okruhu zařízení podléhajících přísnějším environmentálním požadavkům. Současně se počítá se zjednodušenými správními postupy, které umožní zvládnout vyšší počet dotčených subjektů bez neúměrné administrativní zátěže.

Směrnice i novela zákona kladou důraz na modernizaci povolovacích procesů. Postupně se zavádí elektronické povolování, umožňující podávání žádostí, správu dokumentace a zveřejňování vybraných informací v digitální podobě. Tento krok má dlouhodobě snížit administrativní nároky úřadů i provozovatelů a zároveň zvýšit transparentnost systému.

Další klíčovou oblastí je systematické řízení environmentálních dopadů provozu. Provozovatelé stávajících zařízení budou povinni do 1. července 2027 zavést systémy environmentálního řízení (EMS), které umožní průběžné sledování spotřeby zdrojů, vzniku odpadů a emisí. Provozovatelé v energeticky náročných odvětvích musí do 30. 6. 2030, ostatní později, zahrnout do EMS plány transformace zaměřené na dekarbonizaci a oběhové hospodářství. Tyto systémy mají podpořit plánování technologických změn směřujících k dekarbonizaci, vyšší energetické účinnosti a přechodu k oběhovému hospodářství.

V souladu s Aarhuskou úmluvou a judikaturou Soudního dvora Evropské unie směrnice novela posiluje práva veřejnosti na přístup k informacím a účast v rozhodovacích procesech. Významně rozšiřuje zapojení veřejnosti do řízení o udělování a aktualizaci povolení a podporuje transparentnost údajů o provozu zařízení.

Přehled změn:

• Změny v definicích pojmů – úpravy stávajících definic a doplnění nových.

• Zřízení informačního systému pro elektronické povolování.

• Doplnění nových náležitostí obsahu závazných podmínek provozu v integrovaném povolení a nových požadavků na způsob stanovení závazných podmínek provozu (nový způsob stanovení emisních limitů, stanovení podmínek týkajících se environmentální výkonnosti aj.).

• Zavedení nového institutu obecně závazných pravidel pro účely povolování.

• Nové nastavení právní úpravy pro zařízení k chovu hospodářských zvířat (rozšíření režimu integrované prevence, zvláštní ustanovení pro řízení o vydání integrovaného povolení aj.).

• Zavedení výjimky pro případ krize způsobené mimořádnými okolnostmi.

• Zavedení nové povinnosti provozovatelů zařízení zavést systém environmentálního řízení splňující stanovené požadavky (u stávajících zařízení do 1. července 2027) a zpracovat a zahrnout do svých systémů environmentálního řízení plány transformace (u energeticky náročných odvětví do 30. června 2030, u ostatních zařízení v návaznosti na přezkum podmínek integrovaného povolení po zveřejnění závěrů o BAT podle § 18 odst. 3 po 1. lednu 2030).

• Rozšíření důvodů pro obligatorní přezkum závazných podmínek integrovaného povolení (v případě žádosti o prodloužení doby provozu skládky).

• Rozšíření případů, kdy se změna zařízení považuje za podstatnou (za účelem zajištění nových požadavků na účast veřejnosti).

• Možnost postupovat v souvislosti s implementací požadavků nových závěrů o BAT odchylně od § 18 odst. 3 (lhůty aj.) ve vazbě na úrovně emisí a orientační hodnoty environmentální výkonnosti spojené s nově vznikajícími technikami nebo v případě významné průmyslové transformace.

• Nové informační povinnosti Ministerstva životního prostředí a krajských úřadů při mimořádných událostech a haváriích.

• Změny v právní úpravě opatření k nápravě a zastavení provozu zařízení a v právní úpravě přestupků.

• Změny v příloze č. 1 – zejména rozšíření o nové činnosti spadající do režimu zákona o integrované prevenci.

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění

Vláda na svém pondělním zasedání schválila návrh zákona, který má implementovat do českého právního řádu nařízení Evropské unie o ekodesignu udržitelných výrobků. Tento zákon si klade za cíl, aby výrobky uváděné na český trh měly delší životnost, byly lépe opravitelné a recyklovatelné, a aby o nich byly dostupné komplexní informace prostřednictvím tzv. digitálních pasů. 

Nová pravidla se mají postupně vztahovat na řadu výrobků včetně textilu, nábytku, matrací či pneumatik. První zpřesňující evropská nařízení, která stanoví konkrétní parametry, se očekávají během letošního roku s účinností od poloviny roku 2027. Digitální pasy, jež budou součástí tohoto rámce, mají shromažďovat informace o instalaci, údržbě, opravách a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti, čímž by se měly zvýšit možnosti pro konzumenty i recyklační sektor lépe s výrobky pracovat po celou dobu jejich existence. 

Zákon určuje orgány dozoru nad trhem, jednotné kontaktní místo a pravomoci institucí. Také ukládá povinnost poskytovat informace a dokumentaci k výrobkům na českém trhu v českém jazyce, upravuje povinnosti zkušeben a zavádí přehled přestupků včetně sankcí za porušení pravidel ekodesignu. Součástí jsou i změny související legislativy. Podle MPO navrhovaný zákon nestanovuje nové povinnosti nad rámec evropského nařízení.

Vláda bude navrhovat Poslanecké sněmovně souhlas již v prvním čtení, aby se zákon včas zavedl do českého právního řádu.

Program Nová zelená úsporám patří mezi nejrozsáhlejší veřejné investiční nástroje v České republice. Za více než patnáct let existence přeměnil stovky tisíc investic domácností do energetických úspor na konkrétní úspory energie, snížení emisí a významné makroekonomické impulsy, které vyvolaly řetězové efekty v celé ekonomice. Co bude dál?

Program Nová zelená úsporám je dotační nástroj Ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí ČR, jehož cílem je snížení konečné spotřeby energie v budovách, snížení emisí skleníkových plynů a stimulace ekonomiky České republiky prostřednictvím veřejných investic do energeticky úsporných opatření a obnovitelných zdrojů energie. Financování programu vychází historicky z výnosů z emisních povolenek v rámci evropského systému obchodování s emisemi (EU ETS) a od roku 2021 je finančně podpořeno prostředky z Nástroje pro oživení a odolnost (RRF) a Modernizačního fondu Evropské unie, což zajistilo robustní fiskální základ pro jeho pokračování a rozšíření.

Z hlediska rozsahu čerpání dotací vyplývá z oficiálních statistik, že během programového období od roku 2009 do roku 2024 získalo podporu více než 500 000 žadatelů a bylo jim vyplaceno celkem více než 117 miliard Kč. Podle novějších interních statistik program Nová zelená úsporám během své existence podpořil již kolem 600 000 domácností, přičemž významná část z tohoto celkového počtu byla dosažena od roku 2021, kdy do programu vstoupily nové typy opatření a širší skupiny příjemců včetně nízkopříjmových a středních rodin. Tyto částky odpovídají podpoře řádově přes 15 % všech českých domácností, což indikuje rozsáhlé rozšíření programu v rezidenčním sektoru.

Ekonomické dopady programu se promítají do mnoha oblastí. Na úrovni energetických úspor se podle evidovaných proplacených žádostí podařilo dosáhnout úspory konečné spotřeby energie ve výši přibližně 5,52 PJ ročně a snížení emisí oxidu uhličitého o cca 905 300 tun za rok. Realizací všech opatření dle aktivních žádostí lze predikovat, že by úspory mohly dosáhnout až 8,7 PJ ročně a snížení emisí téměř 1 428 500 tun CO₂ za rok. Tyto údaje podtrhují významné environmentální i ekonomické přínosy programu, protože nižší spotřeba energie znamená přímé finanční úspory pro domácnosti i firmy, které investují do opatření podporovaných programem.

Agregované statistiky o počtu žádostí a požadovaných dotacích ukazují dynamiku využití programu v průběhu let. Například v období 2014–2022 se počet podaných žádostí zvýšil z 4 847 v roce 2014 na 23 745 v roce 2022, zatímco požadované dotace rostly ze zhruba 930 milionů Kč na více než 4,6 miliardy Kč ročně. Celkem bylo v tomto období podáno více než 101 927 žádostí s požadovanou dotací přes 21 miliard Kč. Tento trend růstu reflektuje jednak zvýšený zájem domácností a podniků o energetická opatření a jednak expanzi programu směrem k širším příjmovým skupinám, zejména od roku 2021, kdy se výrazně zvýšil počet schválených žádostí.

Na mikroekonomické úrovni tyto investice snižují náklady domácností na energie. Úspory energie se projevují v nižších provozních výdajích, zlepšené energetické třídě budov (nižší náklady na vytápění a chlazení) a v některých případech i vyšší tržní hodnotě nemovitosti. Z dlouhodobého hlediska se očekává, že zlepšená energetická výkonnost povede ke zvýšené disponibilní spotřebě domácností, což stimuluje ostatní sektory ekonomiky. Tento multiplikační efekt je klíčovým prvkem ekonomického dopadu, protože veřejné prostředky vynaložené na dotace přitahují dodatečné soukromé investice a podporují zaměstnanost v řadě navázaných odvětví, zejména ve stavebnictví a energetických službách.

Kvantifikovat přesný fiskální multiplikátor pro NZÚ není veřejně dostupné z oficiálních zdrojů tak, jak to vyžadují akademické SVAR modely fiskálních dopadů (Structural Vector Autoregression), ale lze očekávat, že program jako fiskální stimul vykazuje pozitivní multiplikovaný efekt na domácí ekonomiku díky zvýšené poptávce po stavebních pracích, materiálech a energetických technologiích. Obecné empirické odhady fiskální multiplikace ve středoevropském kontextu naznačují, že veřejné investice v rozvinutých ekonomikách tohoto typu mohou mít multiplikátory blížící se jedné a více (např. dlouhodobé akumulované efekty kolem 0,8–1,2 pro vládní výdaje v ČR).

Z makroekonomického hlediska program Nová zelená úsporám plní roli stabilizačního a prorůstového nástroje hospodářské politiky, který působí proti cyklickým výkyvům ekonomiky. Veřejné prostředky směřované do energetických renovací generují dlouhodobě předvídatelnou poptávku po stavebních pracích, technologiích a službách s vysokým podílem domácí přidané hodnoty, čímž tlumí volatilitu stavebnictví, jednoho z hospodářských odvětví nejcitlivějších na změny ekonomického cyklu. Na rozdíl od jednorázových investičních pobídek nebo krátkodobých stimulů se jedná o kontinuální investiční tok, který podporuje stabilitu zaměstnanosti, udržení kvalifikované pracovní síly a rozvoj specializovaných profesí v oblasti energetických úspor, obnovitelných zdrojů a technických služeb budov.

Zároveň dochází k akumulaci fyzického kapitálu v podobě modernizovaného bytového fondu s nižší energetickou náročností, což snižuje strukturální náklady české ekonomiky na energie, omezuje závislost na dovozu fosilních paliv a zvyšuje odolnost domácností i veřejných rozpočtů vůči cenovým šokům. Nová zelená úsporám tak nelze chápat pouze jako nástroj k pokrytí investičních nákladů jednotlivých projektů, ale jako formu veřejné investice do dlouhodobé produktivity, energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti ekonomiky, jejíž pozitivní efekty se kumulují v horizontu desítek let a přesahují jeden rozpočtový či volební cyklus.

V současném politickém kontextu představuje otázka financování Nové zelené úsporám významnou výzvu i příležitost. Nová česká vláda se v prosinci 2025 rozhodla odmítnout implementaci připravovaného evropského systému emisních povolenek ETS 2, který měl vstoupit v platnost kolem roku 2027 a jehož výnosy měly být jedním z potenciálních finančních zdrojů pro národní programy úspor energie a sociálně-klimatické fondy. Podle nejnovějších vyjádření ministra životního prostředí se očekává, že výnosy z emisních povolenek z ETS 1 pro rok 2026 budou zhruba poloviční oproti původním odhadům, což může významně ovlivnit disponibilní prostředky pro NZÚ a podobné programy, pokud tato politika nezajistí alternativní fiskální náhrady.

To přirozeně otevírá otázku, jakým způsobem bude Česká republika financovat dlouhodobé zvyšování energetické efektivity budov a zda bude schopna nahradit finanční toky, které by jinak mohly plynout z EU ETS 2, pokud by byl implementován s příslušnými sociálně citlivými mechanismy financování úspor a podpory domácností. Shrnuto, program Nová zelená úsporám představuje komplexní ekonomický nástroj s výraznými kvantitativní dopady, kdy bylo podpořeno stovky tisíc projektů a dosažené úspory energie dosahující řádu několika petajoulů ročně a snížení emisí CO₂. Tyto údaje dokumentují nejen rozsah realizace programu, ale i jeho zásadní roli jako investičního stimulu české ekonomiky.

Politické rozhodnutí odmítnout ETS 2, jako každé jiné, má své pro i proti: na jedné straně může krátkodobě ochránit spotřebitele před potenciálním růstem cen energií a paliv, být politicky populárním, a na straně druhé omezuje přístup k významnému finančnímu zdroji, který měl být teoreticky využit právě pro programy jako Nová zelená úsporám, a vystavuje tak tyto programy vyšší zranitelnosti vůči změnám v národním rozpočtu či zdrojích financování.

Podpora programu NZU by měla podle vyjádření MŽP pokračovat, pravděpodobně však formou zvýhodněných bankovních úvěrů, kde by stát mohl kompenzovat část nákladů. Z pohledu domácností je nutné si otevřeně říci, že zvýhodněný úvěr nikdy nebude psychologicky vnímán stejně jako dotace. Dotace je chápána jako přímá pomoc a snížení investičního rizika, zatímco úvěr, byť s nízkým úrokem, je stále závazek, který zvyšuje zadlužení domácnosti a zatěžuje její cash flow po dobu deseti, patnácti či dvaceti let. To je zásadní rozdíl zejména pro nízkopříjmové a středněpříjmové domácnosti, které tvoří významnou část cílové skupiny programu Nová zelená úsporám. Právě tyto domácnosti často nemají dostatečnou finanční rezervu, stabilní příjmy nebo bonitu pro získání úvěru.

Z pohledu státu a administrace je přechod od dotací k úvěrovým nástrojům paradoxně často náročnější, nikoli jednodušší. Zatímco u dotace stát jednorázově vyhodnotí projekt, vyplatí podporu a kontroluje splnění podmínek v relativně krátkém časovém horizontu, u úvěrů se otevírá dlouhodobý vztah mezi veřejnou správou, finanční institucí a konečným příjemcem. To znamená nutnost nastavit systém státních záruk, toku informací, sdílení rizika s bankami, kontrolu čerpání prostředků, sledování skutečných energetických úspor v čase a v některých případech i řešení situací při nesplácení úvěrů. 

Součástí tohoto rámce bude tedy i nutnost řešit případy platební neschopnosti, restrukturalizace úvěrů či jejich nesplácení, což zvyšuje transakční náklady programu. U části zranitelných domácností nelze vyloučit k řešení situace využívání neformálních finančních zdrojů.

Zvlášť problematická je oblast vykazování a verifikace úspor energie. Pokud mají být zvýhodněné úvěry obhajitelné jako klimatický nástroj, musí stát prokazovat, že financovaná opatření skutečně vedou k měřitelnému snížení spotřeby energie a emisí. To v praxi znamená práci s energetickými posudky, monitoringem spotřeby a často i řešení odchylek mezi projektovanými a reálnými úsporami. Každý z těchto kroků generuje administrativní náklady, personální zátěž a vyšší nároky na informační systémy.

Shrnuto, program Nová zelená úsporám představuje komplexní ekonomický nástroj s výraznými kvantitativní dopady, kdy bylo podpořeno stovky tisíc projektů, dosažené úspory energie dosahují řádu několika petajoulů ročně a snížení emisí CO₂ se pohybuje v řádu milionů tun ročně. Tyto údaje dokumentují nejen pozitivní rozsah realizace programu, ale i jeho zásadní roli jako investičního stimulu české ekonomiky.

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci k revizi nového legislativního rámce pro výrobky, který tvoří základ právní úpravy uvádění výrobků na trh Evropské unie. Smyslem iniciativy je ověřit, zda stávající pravidla odpovídají současnému fungování trhu, zejména v podmínkách digitalizace, rozvoje elektronického obchodu a postupného prosazování principů oběhového hospodářství.

Nový legislativní rámec vymezuje odpovědnosti výrobců, dovozců a distributorů a stanovuje obecná pravidla pro posuzování shody výrobků s požadavky práva EU. Je na něm postaven systém označení CE i role certifikačních, zkušebních a inspekčních orgánů. Právě prostřednictvím tohoto rámce se zajišťuje jednotné uplatňování harmonizačních předpisů napříč členskými státy a základní úroveň ochrany zdraví, bezpečnosti a spotřebitele.

Hodnocení rámce, které Komise provedla v roce 2022, potvrdilo jeho funkčnost na úrovni základních principů. Současně však poukázalo na problémy, které se kumulují v praktickém uplatňování. Patří mezi ně vysoká administrativní náročnost spojená s technickou dokumentací, rozdíly ve výkladu povinností vyplývajících z právních předpisů a nejednotné postupy certifikačních orgánů v jednotlivých členských státech. Tyto rozdíly se promítají do právní nejistoty podniků a do situací, kdy jsou obdobné výrobky posuzovány rozdílně.

Jedním z hlavních témat konzultace je proto využití digitálních nástrojů. Komise posuzuje možnost systematického přechodu od papírové dokumentace k digitálním formám poskytování informací o shodě výrobků, včetně návodů k použití a bezpečnostních informací. V této souvislosti je zvažováno zavedení digitálního pasu výrobku jako nástroje pro soustředění ověřených informací o výrobku a jejich zpřístupnění v průběhu celého jeho životního cyklu oprávněným subjektům a orgánům dozoru.

Významnou pozornost věnuje konzultace také elektronickému obchodu. Online prodej zásadně mění způsob, jakým se výrobky dostávají na trh, a zároveň komplikuje dohled nad dodržováním právních požadavků, zejména u výrobků dovážených ze třetích zemí. Komise proto zvažuje, zda by digitální informace o shodě neměly být povinnou součástí online nabídek, což by mohlo posílit vymahatelnost pravidel a usnadnit kontrolní činnost.

Samostatnou oblast představuje vztah výrobkové regulace k oběhovému hospodářství. Stávající rámec neobsahuje jednotné vymezení pojmů, jako je oprava, renovace nebo podstatná změna výrobku. V praxi to vede k nejasnostem ohledně toho, kdy se na upravený nebo znovu uvedený výrobek vztahují povinnosti výrobce nového výrobku a kdy je možné uplatnit mírnější režim. Konzultace proto otevírá otázku zpřesnění terminologie i úpravy postupů posuzování shody pro renovované nebo významně upravené výrobky.

Revize se dotýká rovněž fungování certifikačních orgánů. Hodnocení poukázalo na rozdíly v jejich postupech a úrovni uplatňování pravidel, což má přímý dopad na jednotnost vnitřního trhu. Cílem případných změn je posílit transparentnost, koordinaci a dohled nad touto částí systému.

Veřejná konzultace je otevřena podnikům, profesním sdružením, certifikačním orgánům, orgánům veřejné správy i dalším zainteresovaným stranám. Evropská komise vyzývá k předložení připomínek vycházejících z praktických zkušeností s uplatňováním stávající právní úpravy. Výsledky konzultace mají sloužit jako podklad pro rozhodnutí o dalším směřování regulace výrobků v Evropské unii.

Dokument ke stažení:

EU 28_26 EK Právní předpisy výrobků

Nejrozsáhlejší analýza, která kdy byla popsána, ukazuje, že věda nepřestává objevovat nové druhy života, ale naopak tempo objevování se v 21. století zrychlilo a v posledních dvou dekádách bylo nejvyšší v celé historii vědeckých záznamů. Studie publikovaná v prestižním časopise Science Advances zásadně mění představy o tom, kolik druhů na Zemi vlastně známe a jak by se mohly měnit počty nově popsaných druhů v budoucnosti.

Studie publikovaná v časopise Science Advances představuje dosud nejhlouběji propracovanou kvantitativní analýzu vývoje poznané biodiverzity v čase. Mezinárodní tým autorů analyzoval historická data o formálním popisu druhů napříč celým stromem života a položil si zdánlivě jednoduchou, avšak zásadní vědeckou otázku: jak rychle lidstvo skutečně objevuje a popisuje nové druhy organismů a jaké závěry z toho lze vyvodit o celkovém rozsahu života na Zemi? Odpověď, založená na téměř dvou milionech jednotlivých záznamů vyniká šíří záběru a zároveň jasně ukazuje, že představa o zpomalování taxonomického výzkumu ve 21. století neodpovídá dostupným datům.

Autoři pracovali s databází 1 962 217 platně popsaných a dosud žijících druhů, přičemž více než 97 % záznamů se podařilo přesně přiřadit ke konkrétnímu roku formálního popisu. Tak rozsáhlý datový soubor umožnil sledovat tempo objevování druhů v nepřerušené časové řadě přesahující čtvrt století, od poloviny 18. století až po rok 2020. Výsledný obraz je jasný a konzistentní s historickými i současnými daty: místo očekávaného zpomalení dochází v posledních dekádách k výrazné akceleraci poznání.

Zatímco v průběhu 19. století se roční počty nově popsaných druhů pohybovaly typicky v řádu několika tisíc, a ve 20. století kolísaly vlivem světových válek a institucionálních změn, období po roce 2000 vykazuje setrvalý a výrazný růst. V letech 2015 až 2020 bylo každoročně popsáno více než 16 000 nových druhů a rok 2020 se stal dosud historickým maximem s hodnotou 17 044 nově formálně popsaných organismů. To znamená, že v průměru přibližně každých třicet minut byl v tomto roce vědecky popsán nový druh života.

Významným zjištěním je, že tento nárůst není primárně tažen okrajovými, málo prozkoumanými skupinami, ale naopak těmi taxonomicky nejbohatšími. Živočichové, kteří dnes tvoří přibližně 1,34 milionu známých druhů, vykazují dlouhodobě nejvyšší absolutní tempo objevování. Uvnitř této velké skupiny dominují členovci, zejména hmyz, který sám o sobě představuje více než polovinu všech dosud popsaných druhů na Zemi. Brouci, blanokřídlí, dvoukřídlí a další početné řády nejen zůstávají druhově nejbohatšími skupinami, ale zároveň generují tisíce nových popisů ročně, což podtrhuje rozsah dosud nepoznaného života v dobře známých taxonomických větvích.

Zvláštní pozornost si zaslouží i skupiny, u nichž se tempo objevování výrazně zrychlilo až v posledních desetiletích. Houby, které byly po dlouhou dobu taxonomicky opomíjeny, vykazují prudký nárůst nových popisů zejména po roce 1990. Podobný trend je patrný u mnoha vodních organismů, včetně paprskoploutvých ryb, korýšů a některých skupin bezobratlých. Tento posun není jen důsledkem intenzivnějšího průzkumu tropických a hlubokomořských oblastí, ale také výsledkem rozvoje pokročilých molekulárních metod, které umožňují rozlišit dříve nerozeznatelné druhy, které byly na základě vnějších znaků považovány za jediný druh.

Analýza rovněž ukazuje, že historické představy o dosažení jakéhosi „stropu“ poznané biodiverzity není statisticky podložena. Data naopak ukazují, že druhově bohatší skupiny organismů vykazují i vyšší současné tempo objevování nových druhů. Tento vztah naznačuje, že biodiverzita číselně i strukturálně přesahuje dosavadní hranice našeho poznání a že bohaté větve stromu života stále skrývají značné množství dosud nerozlišené rozmanitosti.

Na základě těchto trendů autoři vytvořili projekce budoucího vývoje počtu popsaných druhů. I při konzervativních scénářích založených na současných tempech objevování vyplývá, že do konce 21. století by mohlo být popsáno několik set tisíc dalších druhů. U rostlin se odhaduje nárůst o více než 160 000 druhů oproti stavu v roce 2020, což by celkový počet známých rostlinných druhů posunulo hluboko nad hranici půl milionu. U hub by konečný počet mohl být dvojnásobný oproti současnému stavu, s odhady přesahujícími 300 000 popsaných druhů.

U obratlovců, tradičně považovaných za relativně dobře prozkoumané, jsou výsledky neméně pozoruhodné. Projekce naznačují, že počet druhů paprskoploutvých ryb by mohl v dlouhodobém horizontu přesáhnout 110 000, zatímco u obojživelníků, které patří mezi nejohroženější skupiny, by mohl skutečný počet druhů dosáhnout až 40 000. Takové odhady potvrzují, že i ve skupinách považovaných za dobře zdokumentované může stále přetrvávat významná část dosud nerozpoznané biologické rozmanitosti.

Autoři studie současně zdůrazňují, že tyto projekce nejsou predikcí v běžném slova smyslu, ale spíše ilustrací potenciálního rozsahu nepoznané biodiverzity při zachování současného tempa objevování. Budoucí tempo objevů bude ovlivněno řadou faktorů, od financování taxonomického výzkumu přes politickou a sociální stabilitu klíčových regionů až po rychlost zániku přirozených stanovišť. Právě zde se studie dotýká zásadního paradoxu současné doby.

Nikdy jsme neobjevovali nové druhy tak rychle jako nyní, a přesto se mnohé z nich mohou ztratit dříve, než je vůbec stihneme pojmenovat. Pouze pojmenovaný a taxonomicky uznaný druh se může stát součástí ochranářských strategií, červených seznamů a mezinárodních úmluv. Druhy, které zůstávají vědě neznámé, jsou z hlediska environmentální politiky prakticky neviditelné. Studie tak nepřímo upozorňuje, že tempo taxonomického výzkumu je jedním z klíčových předpokladů účinné ochrany biodiverzity.

Z hlediska celkového významu poznání života na Zemi stojí za připomenutí, že jedna jediná lžička úrodné půdy může obsahovat až kolem jedné miliardy mikroskopických organismů včetně bakterií, hub a dalších mikrobiálních skupin, a tisíce jejich různých druhů. To znamená, že už v rozsahu několika gramů půdy se setkáváme s počty, které překračují současnou lidskou populaci. Navíc je třeba mít na paměti, že biologická diverzita nikdy nebude uzavřeným soupisem, ale procesem. Evoluční a adaptační mechanismy a proměnlivé environmentální podmínky, znamenají, že spektrum forem života se na planetě Zemi v čase neustále proměňuje.

Veřejné slyšení Senátu k záměru spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví odhalilo zásadní výzvy českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Analýza expertů, zástupců samospráv i občanské veřejnosti upozornila na slabiny legislativy, nejasnosti v rozdělení rolí i nedostatečnou ochranu obyvatel v oblastech. Výsledkem je soubor doporučení směřujících k posílení nezávislosti hodnocení a efektivnější participaci veřejnosti při rozhodování o environmentálně citlivých záměrech.

Dne 20. ledna 2026 se Senát Parlamentu České republiky prostřednictvím svého Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice zabýval závěry 28. veřejného slyšení, jehož tématem byly legislativní změny vycházející ze zkušeností se záměrem zařízení na spalování nebezpečných odpadů v Rybitví u Pardubic a z obdobných investičních záměrů, u nichž proces posuzování vlivů na životní prostředí vyvolává dlouhodobě rozporné reakce. Výsledkem bylo usnesení, kterým výbor doporučil Senátu schválit soubor závěrů formulovaných na základě odborné diskuse vedené mezi zástupci státní správy, samospráv, akademické sféry i občanské veřejnosti .

Veřejné slyšení navazovalo na několikaletou debatu o projektu spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví, který se stal jedním z nejvýraznějších příkladů střetu mezi investičním záměrem a obavami dotčeného území o dopady na životní prostředí a veřejné zdraví. Projekt byl posuzován v režimu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a zároveň otevřel otázky týkající se aplikace zákona o ochraně ovzduší a zákona o odpadech. Právě průběh a výsledky tohoto procesu se staly impulzem k tomu, aby Senát využil institut veřejného slyšení jako nástroje pro hlubší analýzu fungování stávající právní úpravy.

Závěry, které byly následně schváleny výborem a předloženy plénu Senátu, konstatují, že současná legislativa v oblasti EIA a ochrany ovzduší vykazuje určité systémové nedostatky. Ty se podle Senátu mohou projevovat zejména v nedostatečném oddělení rolí mezi investorem a zpracovateli odborných podkladů, v omezené schopnosti právních předpisů reagovat na technologie s proměnlivým složením vstupních materiálů a v absenci dostatečně silných pojistek ochrany veřejného zdraví v územích s vysokou hustotou obyvatelstva .

V této souvislosti Senát formuloval soubor doporučení adresovaných vládě České republiky. Ta se týkají především úprav zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, kde je navrhováno jasnější vymezení nezávislosti "posudkářů" a posílení role věcného vypořádání připomínek ze strany dotčených orgánů a veřejnosti. Další oblastí je zákon o ochraně ovzduší, u něhož Senát upozorňuje na otázku nezávislosti autorizovaných osob provádějících měření emisí, na potřebu kontinuálního monitoringu u vybraných typů zařízení a na metodické nastavení rozptylových studií. Pozornost je věnována rovněž zákonu o odpadech, zejména ve vztahu k principu regionální soběstačnosti při nakládání s nebezpečnými odpady a k postavení státu a obcí u strategických zařízení tohoto typu.

Z hlediska institucionálního rámce Senát doporučil vládě ustavení meziresortní pracovní skupiny složené ze zástupců relevantních ministerstev, samospráv a odborné veřejnosti. Cílem má být promítnutí závěrů veřejného slyšení do konkrétních legislativních návrhů a metodických změn, které by reagovaly na identifikované problémy v aplikační praxi. Předseda Senátu byl zároveň pověřen, aby s obsahem usnesení seznámil předsedu vlády České republiky.

Dokument ke stažení:

121-18-15-VVVK-20.1.2026_-Zavery_VS_Senatu_Rybitvi.pdf

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) zahájila nový koordinovaný projekt prosazování předpisů známý jako REF‑14, který představuje pokračování celoevropských iniciativ zaměřených na bezpečnost chemických směsí. Projekt navazuje na zkušenosti předchozího programu REF‑6, který probíhal v roce 2018 a jehož závěrečná zpráva odhalila řadu nedostatků zejména při odvozování klasifikace směsí, v kvalitě bezpečnostních listů a v informacích na etiketách obalů týkajících se bezpečného používání výrobků.

V roce 2026 budou vnitrostátní orgány členských států EU provádět kontroly, jejichž cílem je ověřit, do jaké míry nebezpečné směsi splňují požadavky nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008, známého jako nařízení CLP (Classification, Labelling and Packaging). Inspektoři mohou zároveň posuzovat, zda směsi respektují omezení stanovená nařízením (ES) č. 1907/2006, známým jako REACH (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals), a nařízením (EU) 2019/1021 týkajícím se perzistentních organických znečišťujících látek (POP). Kontroly se dotknou široké škály výrobků, včetně spotřebních produktů běžně dostupných na trhu, o nichž je známo, že obsahují nebezpečné směsi.

Projekty REF jsou prováděny inspektory národních orgánů zúčastněných členských států a jejich výsledky jsou shromažďovány agenturou ECHA a pracovní skupinou Fóra pro prosazování. Na základě těchto dat je vypracována závěrečná zpráva o výsledcích projektu, která identifikuje nedostatky a doporučuje opatření ke zlepšení prosazování předpisů. Konečným cílem projektů REF je nejen zvýšit kvalitu inspekční činnosti v členských státech, ale také podpořit dodržování předpisů REACH, CLP a PIC (Prior Informed Consent – systém předchozího souhlasu pro kontrolu obchodu s nebezpečnými chemickými látkami) ze strany výrobců, dovozců a dalších žadatelů o registraci chemických látek a směsí.

Pro podnikatele to znamená, že je vhodné znovu prověřit všechny dokumenty týkající se chemických látek a směsí, včetně bezpečnostních listů, klasifikací, označení a informací na obalech. Kontrola by měla zahrnovat také interní postupy pro aktualizaci dat a školení zaměstnanců, aby byla zajištěna plná shoda s požadavky nařízení CLP, REACH a POP. V opačném případě hrozí sankce. Již v minulosti byla Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) udělena nemalá pokuta. Například společnost Noroo Bee Chemical Czech s.r.o. dostala pokutu 500 000 korun za porušení povinností týkajících se označování dovážených nebezpečných chemických směsí a nesplnění registračních povinností podle REACH i CLP, přičemž u kontrolovaných směsí chyběla signální slova, věty o nebezpečnosti a pokyny pro bezpečné zacházení.

V jiném případě uložili inspektoři pokutu 140 000 korun obchodnímu řetězci Penny Market s.r.o. za to, že ve svém sortimentu nabízel čistící a prací prostředky obsahující nebezpečné chemické směsi bez správného označení a výstražných symbolů, čímž došlo k porušení povinností stanovených nařízením CLP. Podobně v minulosti inspekce udělila např. pokutu 60 000 korun společnosti Alza.cz a.s. za nedodržování pravidel při prodeji chemikálií prostřednictvím e‑shopu, kdy nebyly uvedeny požadované informace o nebezpečnosti směsí v souladu s chemickou legislativou. Tyto příklady potvrzují, že nesoulad s povinnostmi CLP/REACH se v praxi promítá do reálných finančních postihů a že nedostatečná dokumentace či chybějící označení chemická látek a směsí není radno podceňovat.

V říčním toku Dal ve Švédsku, kde mladí atlantičtí lososi Salmo salar každoročně zahajují jednu z biologicky nejnáročnějších etap svého života, tedy přesun ze sladké vody do moře, vědci zaznamenali jev, který zásadně rozšiřuje dosavadní chápání ekologických rizik spojených s farmaceutickým znečištěním. 

Studie publikovaná v prestižním časopise Science se zaměřila na to, jak stopová množství léčiv přítomná v říční vodě ovlivňují chování ryb v okamžiku, kdy musí činit rychlá a energeticky náročná rozhodnutí. Výsledky ukazují, že biologicky aktivní látky pocházející z odpadních vod nejsou v prostředí pasivním pozadím, ale mohou přímo vstupovat do klíčových životních procesů a měnit jejich průběh způsobem, který byl dosud podceňován.

Výzkum vedl mezinárodní tým odborníků ze Švédské univerzity zemědělských věd ve spolupráci s dalšími evropskými a mimoevropskými pracovišti. Vědci shromáždili a analyzovali rozsáhlý soubor dat zahrnující více než sedm set mladých lososů během jejich migrace v reálném říčním systému, přičemž detailní telemetrické sledování probíhalo u několika stovek jedinců po dobu celé migrační sezony trvající přibližně šest až osm týdnů. Zásadní přínos studie spočívá v metodologii, která propojila dlouhodobé terénní sledování pomocí miniaturních vysílačů s cílenými laboratorními experimenty. Díky tomu bylo možné sledovat chování ryb nejen v kontrolovaných podmínkách, ale především v dynamickém a proměnlivém prostředí skutečné řeky, kde se biologické reakce odehrávají v kontextu proudu vody, predátorů, technických překážek a proměnlivých hydrologických podmínek.

Ústředním zájmem studie byla látka clobazam, léčivo běžně předepisované lidem k tlumení úzkosti a poruch spánku. Clobazam patří do skupiny benzodiazepinů, jejichž globální spotřeba se dlouhodobě pohybuje v desítkách tun ročně, a jeho přítomnost byla opakovaně potvrzena v povrchových vodách Evropy. Výzkum ukázal, že při expozici koncentracím odpovídajícím znečištěným řekám se tato látka hromadí v mozkové tkáni ryb a ovlivňuje fungování jejich nervové soustavy. Praktickým důsledkem bylo, že lososi vystavení clobazamu se chovali jinak při překonávání migračních překážek. Konkrétně rychleji (2,5 až 8 krát) proplouvali dvěma přehradami na řece Dal a vyšší podíl z nich úspěšně dorazil do moře ve srovnání s jedinci, kteří nebyli vystaveni expozici. Rozdíl v úspěšnosti migrace mezi exponovanou a kontrolní skupinou dosahoval řádově desítek procentních bodů, což je v ekologickém měřítku mimořádně významný efekt. Tento výsledek je na první pohled paradoxní, protože naznačuje zdánlivě pozitivní efekt znečištění, který však při hlubším pohledu vyvolává řadu otázek.

Podrobnější interpretace ukazuje, že pozorovaný jev souvisí se změnami sociálního chování a způsobu vyhodnocování rizika. Mladí lososi za normálních okolností migrují ve skupinách, což je forma chování označovaná jako shoaling, tedy tendence zůstávat v hejnu. Tato strategie snižuje pravděpodobnost ulovení predátorem a zároveň pomáhá jednotlivým rybám optimalizovat energetický výdaj v prostředí s proměnlivým proudem. Studie však prokázala, že lososi vystavení clobazamu vykazovali oslabenou sociální soudržnost, tedy nižší míru koordinace a setrvávání ve skupině. V laboratorních testech se u nich projevila snížená reakce na přítomnost dalších jedinců a změněná reakce na stresové podněty, což se následně promítlo i do jejich chování v řece. Častěji se oddělovali a volili samostatný postup, který byl spojen s vyšší mírou rizika, ale také s rychlejším překonáváním technických bariér.

Právě tato změna chování pomáhá vysvětlit, proč tito jedinci postupovali migrací rychleji. Snížená potřeba synchronizace se skupinou umožnila pružnější individuální rozhodování a okamžitou reakci na proudové poměry nebo vstupy do rybích přechodů. Z krátkodobého hlediska se takový posun jeví jako výhoda, protože zvyšuje pravděpodobnost dosažení moře, což je kritický moment, jelikož přirozená úmrtnost lososů během této fáze života běžně přesahuje padesát procent. Z dlouhodobého pohledu však nelze tento efekt považovat za jednoznačně pozitivní. Narušení přirozených sociálních mechanismů může vést k vyšší zranitelnosti vůči predátorům v otevřeném moři nebo k méně efektivnímu hospodaření s energií, které může ovlivnit jejich další růst a reprodukční úspěch.

Studie na lososech jasně ukazuje, že léčiva zaměřená na lidský nervový systém mohou zasahovat do stejných biologických drah i u jiných obratlovců. Nervové přenašeče a regulační mechanismy, které ovlivňují chování, rozhodování a reakci na stres, jsou totiž evolučně velmi staré a do značné míry sdílené napříč živočišnými skupinami. Podle dostupných přehledů bylo ve vodním prostředí celosvětově identifikováno více než devět set různých farmaceutických látek, z nichž mnohé mají neuroaktivní účinky. Z tohoto pohledu nejsou změny chování ryb okrajovým jevem, ale potenciálně systémovým problémem, který může ovlivnit ekologické vztahy, strukturu potravních sítí a dlouhodobou stabilitu populací v přírodních ekosystémech.

Významným otevřeným tématem zůstává otázka kombinovaného působení více farmaceutických látek současně. Zatímco účinek clobazamu byl v této studii podrobně popsán, reálné prostředí představuje komplexní směs antidepresiv, analgetik, hormonálně aktivních látek a dalších biologicky účinných molekul. V povrchových vodách se běžně detekují desítky těchto látek současně, přičemž jejich společné působení může vést k synergickým efektům, které nelze jednoduše odvodit z testování jednotlivých sloučenin. Právě tato chemická komplexita činí hodnocení ekologických rizik mimořádně náročným a otevírá otázku, do jaké míry je možné tyto interakce spolehlivě modelovat i s využitím pokročilých analytických nástrojů nebo umělé inteligence.

Farmaceutické znečištění, které vzniká při výrobě, užívání a následném vylučování léčiv lidskou populací, dnes představuje jeden z nejrychleji rostoucích typů environmentálního stresu. Ve vodním prostředí bylo celosvětově identifikováno několik stovek různých farmaceutických látek, a to v řekách, jezerech i pobřežních vodách. Mnohé z těchto sloučenin jsou navrženy tak, aby působily při velmi nízkých dávkách, a zároveň vykazují omezenou biologickou rozložitelnost. Tradiční technologie čištění odpadních vod se s nimi nedokáže poradit.

Do tohoto kontextu logicky zapadá i nedávno aktualizovaná evropská směrnice o čištění městských odpadních vod, která poprvé systematicky reflektuje problém farmaceutických látek jako samostatné a významné skupiny znečišťujících látek. Směrnice vychází z poznání, že běžné mechanicko biologické čištění není schopno účinně odstraňovat mikropolutanty biologicky aktivního charakteru, mezi něž patří právě léčiva, hormony a další farmaka s prokazatelným vlivem na chování a fyziologii vodních organismů. Proto zavádí požadavek na tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod, který je zaměřen na pokročilé technologie schopné tyto látky zachytit nebo rozložit. Uvažuje se o kombinaci několika technologických řešení, například pokročilé oxidace založené na ozonu či UV záření, adsorpce na aktivním uhlí nebo membránových separačních procesech, které se liší účinností, energetickou náročností i provozními náklady.

Současně se počítá se vznikem systému rozšířené odpovědnosti výrobce, tedy EPR systému, v jehož rámci by se na financování tohoto technologicky i energeticky náročného stupně čištění podíleli výrobci léčiv a kosmetických přípravků, jejichž produkty se do vodního prostředí dostávají. Smyslem tohoto přístupu je přenést část nákladů z veřejných rozpočtů na původce znečištění a zároveň vytvořit ekonomický tlak na vývoj environmentálně šetrnějších látek.

Získaná data tak poskytují silný argument i pro přehodnocení současných regulačních přístupů, které se dosud soustředí především na měření koncentrací chemických látek, nikoli na jejich skutečný biologický účinek. V kontextu ochrany biodiverzity se stále jasněji ukazuje, že zachování migrace jako zásadního ekologického procesu vyžaduje nové pojetí environmentální bezpečnosti i rizik. To zahrnuje nejen modernizaci technologií čištění odpadních vod, ale také změny ve farmaceutickém vývoji směrem k látkám, které jsou po použití méně perzistentní a méně biologicky aktivní v necílových organismech.

Podobné závěry přitom nejsou v ekologickém výzkumu zcela ojedinělé a zapadají do širšího obrazu poznatků o vlivu farmaceutických látek na vodní organismy. Již v předchozích letech řada studií prokázala, že antidepresiva ze skupiny selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu, například fluoxetin nebo citalopram, mohou u ryb měnit míru aktivity, reakci na stres a ochotu riskovat, tedy tzv. risk taking behavior, což je způsob, jakým organismus vyhodnocuje nebezpečí při hledání potravy nebo úniku před predátorem. Experimenty na okounech, střevlích nebo pstruzích ukázaly, že i koncentrace odpovídající běžně zjišťovaným hodnotám v evropských řekách vedou ke zrychlenému opouštění úkrytů, snížené plachosti a oslabené reakci na přítomnost predátora.

V jiných případech bylo prokázáno narušení orientace, změny migrační aktivity nebo posun v sociálním chování, například v hierarchii hejna a sdílení informací mezi jedinci. Tyto efekty jsou obzvláště znepokojivé, protože nevznikají v důsledku akutní toxicity, ale jemného zásahu do nervové signalizace, tedy do procesu, kterým nervové buňky přenášejí informace a tím ovlivňují chování a rozhodování organismu. Právě tento typ tzv. subletálních účinků, kdy organismus přežívá, ale chová se jinak, je dnes považován za jedno z největších slepých míst environmentální regulace, protože jeho ekologické důsledky se projeví až s časovým odstupem na úrovni populací a celých ekosystémů.

Aktuálně publikovaná studie v Science nepřináší pouze detailní pohled na chování jednoho ikonického druhu ryby, ale otevírá širší diskusi o tom, jak hluboce lidská spotřeba a moderní medicína zasahují do fungování přírodních systémů. Ukazuje, že i neviditelné a zdánlivě zanedbatelné koncentrace chemických látek mohou nenápadně, ale zásadně formovat ekologické a evoluční procesy v době, kdy je přírodní prostředí vystaveno stále silnějším antropogenním tlakům.