Na portálu Třetí Ruka jsme již informovali o žalobě proti Evropské komisi, která míří k Soudnímu dvoru EU a týká se kontroverzního ustanovení v novém evropském nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Tato právní bitva však není jen formalitou – může výrazně ovlivnit podobu českého systému třídění a budoucnost zálohování nápojových obalů v celé Evropské unii. Jedním ze subjektů, které podaly žalobu jsou i Česká asociace odpadového hospodářství (ČAOH), Sdružení komunálních služeb ČR, OZO Ostrava, Marius Pedersen a AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o.

Podstatou sporu je automatické zavádění zálohového systému, které PPWR předpokládá v případě, že členský stát nesplní požadovanou míru sběru nápojových obalů – konkrétně plastových lahví a kovových plechovek. Podle článku 44 nového nařízení má být zavedení zálohového systému povinné v okamžiku, kdy stát nedosáhne 90% míry samostatného sběru těchto obalů. Tento přístup považuje ČAOH za nepřiměřený, centralizovaný a odporující zásadám subsidiarity i přiměřenosti, které jsou zakotveny v základních dokumentech EU.

Žaloba upozorňuje, že zavádění zálohového systému nemůže být univerzální podmínkou pro všechny státy bez ohledu na jejich výchozí podmínky a efektivitu stávajícího systému třídění. V případě České republiky je navíc situace ještě specifičtější. V rámci vyjednávání o finální podobě PPWR si Česká republika prosadila oficiální výjimku pro recyklaci hliníkových nápojových obalů, která odkládá povinnost dosáhnout plné míry recyklace. Konkrétně se jedná o snížené cíle: do roku 2029 postačí 35% recyklace hliníku a do roku 2034 pak 50 %. Tato výjimka logicky ovlivňuje a formuje i aktuální investiční plány v oblasti odpadové infrastruktury.

Zde přichází klíčový moment žaloby. I když PPWR obsahuje povinnost zavést zálohový systém při nesplnění cíle 90 % sběru plechovek, Česká republika má pro tento typ obalu výjimku. Podle ČAOH tedy nelze bez dalšího uplatnit automatický mechanismus zavedení zálohování, protože členský stát nemůže být současně vázán výjimkou i sankcionován za její využití. V praxi by to znamenalo, že pokud by Česká republika například v roce 2029 dosáhla jen 40 % míry sběru plechovek, splnila by tím své povinnosti podle výjimky, a neměla by tedy být automaticky nucena k přechodu na zálohový systém.

Žaloba dále upozorňuje na nebezpečí, že automatismus v PPWR ignoruje dosavadní investice a efektivitu existujícího systému třídění, které v případě České republiky přináší velmi dobré výsledky ve srovnání s evropským průměrem. Zavedení záloh by znamenalo hluboký zásah do stávajícího systému, vyžadovalo by vytvoření zcela nové logistické a informační infrastruktury a znamenalo by i potenciálně negativní dopady na chování spotřebitelů. Zároveň by vznikla duplicita s již fungujícím systémem sběru přes barevné kontejnery.

Celý spor tak zdaleka nepředstavuje jen technickou debatu o recyklaci nápojových obalů. Jde o precedentní případ, který rozhodne, do jaké míry bude Evropská komise moci v budoucnu vynucovat centralizované a jednotné mechanismy bez ohledu na národní podmínky a dohodnuté výjimky. Výsledek žaloby ČAOH může ovlivnit nejen Česko, ale i další členské státy, které si prosadily vlastní výjimky, nebo se rozhodly spoléhat na jiný než zálohový model.

Spolu s ČAOH podaly proti PPWR další žaloby také podniky z obalového průmyslu, například společnosti Ecoplastica, Raficon Trade, Dynaplast, ILIP nebo Fleggaard. To ukazuje na šíři nespokojenosti s některými články nového nařízení PPWR.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR informovalo, že Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) nově zařadila do tzv. kandidátského seznamu látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC) tři další chemické látky. Patří mezi ně 1,1,1,3,5,5,5‑heptamethyl‑3‑[(trimethylsilyl)oxy]trisiloxan (M3T) a decamethyltetrasiloxan, které jsou obě hodnoceny jako velmi perzistentní a bioakumulativní (vPvB) a nacházejí uplatnění v kosmetice, výrobcích pro osobní péči a v automobilovém průmyslu včetně maziv. Třetí látkou je komplexní organický barvivový komplex známý jako Reactive Brown 51, toxický pro reprodukci a využívaný v barvivařském a textilním průmyslu.

S uvedením těchto látek do kandidátského seznamu roste povinnost podnikatelů a výrobců správně nakládat s riziky, která představují — ať už samostatně, ve směsích, nebo jako součást výrobků. Konkrétně musejí dodavatelé informovat své odběratele i spotřebitele o obsažených SVHC látkách, pokud přesahují hranici 0,1 % hmotnostního podílu, a zároveň prokázat, že kontrolují rizika spojená s jejich použitím . Jsou-li tyto látky obsaženy ve výrobcích, uplatňuje se povinnost zveřejnění v databázi SCIP, což usnadňuje sledovatelnost nebezpečných chemikálií ve výrobě a recyklaci. Podle nařízení (ES) č. 66/2010 o ekoznačce EU nesmí být výrobky obsahující látky SVHC označeny ekoznačkou.

Kandidátský seznam nyní obsahuje zhruba 250 položek — některé z nich zahrnují skupiny chemických sloučenin, kvůli čemuž je celkový počet specifických látek vyšší. Zařazení těchto tří látek podtrhuje trend ECHA postupně rozšiřovat regulaci vysoce rizikových a dlouhodobě přetrvávajících chemikálií, čímž se zvyšují nároky na výrobce, distributory i zpracovatele. 

Každý rok po celém světě skončí desítky milionů tun elektronického odpadu — od starých mobilů, přes počítače až po domácí spotřebiče. A zatímco v Evropě nebo USA se většina z nás snaží ekologicky třídit, pravda je, že velká část našeho vyřazeného elektronického vybavení končí tisíce kilometrů daleko, v zemích jako Thajsko. Proč je právě tato jihovýchodní asijská země novým epicentrem e-odpadu? A proč je to problém nás všech?

Dlouho byla Čína největším příjemcem světového elektronického odpadu. Odpady z bohatých západních zemí tam byly levně recyklovány, i když často za cenu obrovského environmentálního zatížení a zdravotních rizik místních obyvatel. To se ale v roce 2018 změnilo — čínská vláda zakázala dovoz e-odpadu a tím se otevřela cesta k přesunu těchto toků do dalších zemí jihovýchodní Asie, včetně Thajska. Thajsko zareagovalo vlastním zákazem dovozu v roce 2020, ovšem problém tím úplně nezmizel. Naopak, množství eektronického odpadu, který do země nelegálně proudí, v posledních deseti letech vzrostlo z 3 000 na neuvěřitelných 60 000 tun ročně.

Elektronický odpad se nejčastěji přepravuje do nelegálních recyklačních závodů v odlehlých oblastech Thajska. Zde jsou desítky tun starých počítačových dílů, kabelů, mobilů a dalších zařízení drceny a taveny bez jakýchkoliv bezpečnostních či environmentálních opatření. Tento proces je sice velmi ziskový – z elektroniky se získávají drahé kovy jako měď nebo zlato, ale za cenu obrovského znečištění. Během tavby se uvolňují jedovaté látky jako rtuť, olovo nebo další těžké kovy, které kontaminují půdu, vodu a vzduch. Výsledkem je vážné poškození zdraví místních obyvatel a devastace životního prostředí. 

Kdo za tím stojí?

Mnohé z těchto nelegálních závodů vlastní čínští investoři, kteří využívají slabého dohledu a legislativy v Thajsku. Výsledný kovový materiál je pak často znovu exportován do Číny, čímž se v podstatě uzavírá kruh nelegálního a škodlivého obchodování s odpadem.

Vláda Thajska si je problému vědoma. Průmyslový ministr Akanat Promphan založil speciální tým inspektorů, kteří pravidelně kontrolují a likvidují nelegální recyklační provozy. Ministr zdůrazňuje, že tyto nelegální podniky „ničí životní prostředí a ohrožují obyvatele, přitom z nich Thajsko nemá žádný ekonomický prospěch.“

Kromě razií vláda připravuje i novou legislativu, která bude vyžadovat, aby výrobci elektroniky nesli odpovědnost za zpětný odběr a ekologickou likvidaci svých výrobků. Podobný přístup již uplatňují země v EU nebo USA a může pomoci omezit tok e-odpadu do zemí s nedostatečnými kontrolami.

Elektronický odpad je globální problém, který se nedá jednoduše „přesunout“ jinam. Za každým starým mobilem, notebookem nebo televizí, kterou vyhodíme, stojí environmentální a sociální náklady – často v zemích, které za to nenesou žádný užitek, ale jen škody.

Nejvyšší kontrolní úřad zveřejnil výsledky rozsáhlé kontroly využívání prostředků Modernizačního fondu (MdF), které mají sloužit k podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE) a naplnění klimatických a energetických cílů České republiky. Závěry kontroly poukazují na závažnou nerovnováhu v alokaci prostředků, která zásadně ovlivňuje podobu transformační politiky v české energetice. Zatímco obnovitelné zdroje by měly představovat pestrý mix různých technologií využívajících sílu větru, vody, slunce či biomasy, v realitě přidělování dotačních prostředků dominují téměř výhradně fotovoltaické elektrárny. Jinými slovy, zatímco slunce dostává z veřejných prostředků štědrou injekci, vítr fouká na prázdno.

Program RES+, jako klíčový nástroj podpory nových obnovitelných zdrojů v rámci MdF, směřoval podle kontrolorů veškeré prostředky výhradně na výstavbu fotovoltaických elektráren. Česká republika obhájila u Evropské investiční banky (EIB) investice do těchto projektů v celkové výši 73 miliard korun, což odpovídá 95 % celkové alokace programu RES+ do roku 2030. Znamená to, že v současném nastavení programu a při současné úrovni příjmů fondu už do roku 2030 nezbývají žádné finance na jiné typy zařízení využívajících obnovitelnou energii. Kontrola NKÚ tak v plné nahotě ukázala, že deklarovaný závazek České republiky k energetické diverzitě není podložen odpovídajícími finančními nástroji.

Velmi nerovnoměrná je také distribuce prostředků mezi jednotlivé příjemce. Patnáct největších žadatelů, často propojených do ekonomických skupin, si rozdělilo tři čtvrtiny podpory – konkrétně 9,1 miliardy korun z kontrolovaných výzev, a to na 219 projektů. Největší příjemce obdržel 4,4 miliardy korun na výstavbu 49 fotovoltaických elektráren. V mnoha případech šlo o dceřiné společnosti, které byly vytvořeny právě za účelem získání dotace, což umožňuje mateřským firmám snazší manipulaci s vlastnickou strukturou nebo budoucím prodejem projektů. NKÚ konstatuje, že tento obchodní model je legální, ale přispívá k odklonu od cíle plošné a technologicky rozmanité dekarbonizace.

Kontrola dále odhalila zásadní rozdíly v efektivitě využití podpory. Zatímco podnikatelské subjekty získaly v průměru 5 534 korun na každý instalovaný kilowatt výkonu (kWp), domácnosti a obce čerpaly téměř šestinásobek – 29 700 Kč/kWp. Při srovnání výsledného instalovaného výkonu je tedy přínos projektů domácností a veřejného sektoru podstatně nižší než u projektů velkých firem. Jinak řečeno, ze stejného objemu prostředků vznikne u domácností pětkrát méně výkonu než u průmyslových instalací. I když je posilování energetické soběstačnosti domácností a obcí vítané, tento přístup není efektivní z hlediska plnění celkových klimatických cílů.

Problematické je i opomíjení akumulace elektrické energie. Ze všech projektů podpořených v prvních čtyřech výzvách RES+ obsahovalo pouze 26 % nějakou formu bateriového úložiště, přičemž celkový objem kapacit akumulace činil pouhých 7 % vzhledem k instalovanému výkonu FVE. Uskladnění elektřiny je přitom klíčovou podmínkou fungování decentralizované soustavy s vysokým podílem proměnlivých zdrojů. Bez podpory systémů akumulace bude do budoucna narůstat tlak na distribuční a přenosovou síť a poroste riziko nestability.

Regionální rozložení podpory vykazuje výrazné zvýhodnění tzv. uhelných regionů, které byly bonifikovány v soutěžních výzvách pro projekty nad 1 MWp. V důsledku toho směřovalo 86 % dotací z těchto výzev právě do Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského kraje. V těchto regionech tak vzroste instalovaný výkon FVE více než šestinásobně oproti roku 2022, zatímco v ostatních krajích pouze o třetinu. Přestože je logické podporovat transformaci strukturálně postižených oblastí, nastavení výzev v tomto případě vedlo k vyloučení efektivnějších projektů v jiných regionech, což je v rozporu s cílem maximalizace přínosu z veřejných prostředků.

Další slabinou systému je absence jednotných pravidel pro výběr dodavatelů. Pokud příjemcem podpory nebyl veřejný zadavatel, nemusel se řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek ani pokyny SFŽP. Většina projektů tak mohla volit dodavatele zcela libovolně. NKÚ upozorňuje, že takový přístup snižuje transparentnost a zvyšuje riziko nehospodárnosti, i když samotná kontrola porušení pravidel nezjistila.

Celkově vzato, kontrola NKÚ ukazuje, že současné nastavení programu RES+ nevede k rovnoměrné, technologicky pestré a systémově promyšlené transformaci české energetiky. I když podpořené projekty přispěly ke zvýšení instalovaného výkonu fotovoltaiky – ten vzrostl z 2,1 GWp v roce 2022 na plánovaných 5,9 GWp – stále to nestačí k dosažení cíle pro rok 2030, kterým je instalace 10,1 GWp. Navíc naprosto chybí podpora pro větrné elektrárny, jejichž požadovaný výkon má být 1,5 GW, ale dosavadní růst je v řádu jednotlivých megawattů ročně.

Financování Modernizačního fondu přitom čelí dalšímu ohrožení. Je závislé na ceně emisních povolenek, která na trhu kolísá. Podle Zprávy o stavu MdF ze září 2024 došlo oproti předchozím předpokladům ke snížení predikce disponibilních prostředků o 116,6 miliardy korun, u samotného programu RES+ poklesla odhadovaná alokace o více než 23 miliard. Pokud se tento trend nezmění, nelze vyloučit zastavení podpory pro nově připravované projekty, ani ohrožení financování těch již rozběhnutých.

NKÚ sice neshledal porušení právních předpisů ani nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, ale upozorňuje na strukturální slabiny současného modelu. Dominance fotovoltaiky, koncentrace dotací u několika málo subjektů, slabá podpora akumulace, regionální nerovnováha a absence podpory dalších obnovitelných zdrojů představují zásadní překážky pro dosažení skutečně udržitelné a odolné energetiky.

Připomeňme, že v březnu 2025 vláda schválila zavedení tzv. akceleračních zón pro výstavbu obnovitelných zdrojů energie, které mají napomoci zrychlení a zjednodušení povolovacích procesů zejména u solárních a větrných elektráren. Součástí koncepce je také příprava negativního výčtu území, kde bude výstavba obnovitelných zdrojů z různých důvodů vyloučena – například kvůli ochraně přírody, krajiny nebo bezpečnostním omezením. Akcelerační zóny by měly být integrovány do územně plánovacích dokumentací a sloužit jako nástroj právní i procesní předvídatelnosti pro investory. 

Chceme-li dosáhnout deklarovaných klimaticko-energetických cílů, nestačí sázet jen na jednu kartu. Modernizační fond by měl být nástrojem skutečné transformace – nikoli jen motorem pro rozvoj jednoho typu obnovitelné technologie. Jinak riskujeme, že místo stabilního systému budujeme křehkou energetickou konstrukci závislou na počasí, technologiích bez úložišť a velkých příjemcích bez širšího přínosu pro společnost.

Sociální podniky představují klíčové hybatele tiché revoluce ve společnosti. Rozsáhlý mezinárodní výzkum, vedený vědci z Vysoké školy ekonomické v Praze, analyzoval 49 sociálních podniků z deseti zemí včetně Česka, Indie či USA a odhalil, že jejich přínos daleko přesahuje tradiční pomoc znevýhodněným skupinám. Tito aktéři totiž nejen vytvářejí pracovní příležitosti, ale zároveň mění myšlení lidí, přinášejí různé formy kapitálu a ovlivňují společenské normy.

Sociální podniky pomáhají lidem nejen najít práci, ale i zvýšit sebevědomí, změnit životní návyky a nalézt nový smysl v každodenním životě. Například podniky, které zaměstnávají osoby po výkonu trestu, kromě práce nabízejí i mentoring a podporu při návratu do společnosti. Jejich síla spočívá také v poskytování kapitálu, který není pouze finanční – zahrnuje vzdělávání, fyzické nástroje i sociální propojení s komunitou. Jako příklad může sloužit podnik, který učí ženy z vyloučených lokalit šít a zároveň jim dává k dispozici šicí stroje, čímž propojuje vzdělání, vybavení i sociální podporu.

Význam sociálních podniků se odráží i ve schopnosti ovlivňovat společenské normy a veřejné mínění. Pomocí kampaní a praktických příkladů přispívají ke změně postojů například vůči lidem bez domova, čímž otevírají cestu k jejich lepšímu začlenění do společnosti.

Přestože sociální podniky čelí výzvám, jako je dilema mezi šíří a hloubkou dopadu, nebo obtížná měřitelnost některých efektů (například změny postojů či ovlivnění politiky), jejich význam a potenciál roste. Nejde pouze o momentální trend, ale o globální fenomén, který představuje inovativní přístup tam, kde tradiční modely selhávají. Sociální podnikání tak otevírá novou kapitolu v chápání podnikání, společnosti i udržitelného rozvoje.

Více detailů o tomto unikátním výzkumu najdete ZDE

Představte si, že místo spalování plastového odpadu vzniknou z petek léky proti bolesti. Nejde o sci-fi, ale o výsledek práce britských vědců z Univerzity v Edinburghu, kteří dokázali pomocí geneticky upravené bakterie přeměnit běžný PET plast na paracetamol – účinnou látku známou z léků proti horečce a bolesti. Průlomová technologie spojuje biotechnologii, recyklaci a farmacii do jednoho neuvěřitelného procesu, který má potenciál zásadně změnit nakládání s odpady i výrobu léčiv.

Klíčem je geneticky upravená bakterie Escherichia coli, známá spíše jako běžná střevní bakterie. Vědci do ní vložili geny pocházející z hub a půdních bakterií, které umožňují jedinečnou chemickou reakci: bakterie dokáže nejprve rozložit PET plast a přeměnit ho na kyselinu para-aminobenzoovou (PABA), což je základní stavební kámen pro výrobu paracetamolu. Následně tuto látku dále přemění až na konečný léčivý produkt.

Celý proces probíhá v biologickém prostředí, bez potřeby vysokých teplot či tlaků, jaké vyžaduje tradiční chemický průmysl. Už během prvních laboratorních testů se podařilo dosáhnout výtěžnosti 92 % za pouhých 24 hodin, a to s minimálními vedlejšími emisemi. Navíc se podařilo poprvé v přírodě provést tzv. Lossenovu přestavbu – klíčovou reakci pro vznik paracetamolu – přímo uvnitř živého organismu.

Význam tohoto objevu je obrovský. Farmaceutický průmysl je dnes z větší části závislý na surovinách z ropy, zatímco globální recyklace plastů se potýká s nízkou účinností a omezeným odbytem. Tato biotechnologická inovace nabízí spojení obou světů: ekologické zpracování odpadu a udržitelnou výrobu cenných léčiv. V budoucnu by se tak plastové obaly mohly stát nechtěným, ale cenným zdrojem pro výrobu léků.

Zatím jde o laboratorní výzkum, ale vědecký tým plánuje testy v reálném prostředí a hledá možnosti průmyslové škálovatelnosti.  Význam tohoto objevu přesahuje ekologii i farmaceutický průmysl. Ukazuje, že i v odpadu může být skrytý zdroj pro lidské zdraví a to doslova. Přestože se zatím jedná o laboratorní výzkum, první výsledky naznačují, že biologická výroba léků z plastového odpadu není utopie, ale technologicky možná cesta.

Znečištění ovzduší zůstává jednou z největších environmentálních výzev současnosti, i když statistiky na první pohled vypadají příznivě. Podle nejnovější zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) zaznamenala Evropská unie v roce 2023 pokračující pokles emisí pěti hlavních znečišťujících látek – oxidů dusíku (NO_x), jemných prachových částic (PM_2,5), těkavých organických látek (NMVOC), oxidu siřičitého (SO₂) a amoniaku (NH₃). Tento pozitivní trend je výsledkem dlouhodobé politiky čistého ovzduší, přechodu na čistší technologie a regulací v průmyslu, dopravě i energetice.

Zejména emise oxidu siřičitého výrazně klesly díky omezení spalování uhlí a modernizaci průmyslu, a v některých členských státech již plní limity stanovené až pro rok 2030. Přesto se v celkovém hodnocení objevují varovné signály. Tempo snižování emisí se zpomaluje, a pokud má EU dosáhnout ambiciózních cílů v oblasti ovzduší do roku 2030, bude muset výrazně zintenzivnit svá opatření.

Hlavními zdroji znečištění zůstávají spalování pevných paliv v domácnostech, doprava, průmyslová výroba a zejména zemědělství, které je odpovědné za většinu emisí amoniaku. Tyto sektory jsou často obtížně regulovatelné nebo politicky citlivé, což snižuje rychlost pokroku. V případě amoniaku emise navíc zůstávají v mnoha zemích prakticky beze změny, a zemědělství tak představuje dlouhodobě přehlížený problém.

I když většina evropských měst dnes splňuje evropské limity pro NO₂ a PM_2,5, limity Světové zdravotnické organizace (WHO), které jsou přísnější a více reflektují zdravotní rizika, zůstávají nedosažitelné pro velkou část populace. Podle EEA má znečištění ovzduší v EU každoročně za následek až čtvrt milionu předčasných úmrtí – zejména kvůli jemným prachovým částicím a dlouhodobé expozici oxidům dusíku a ozónu.

Do roku 2030 zbývá několik klíčových let, během nichž bude nutné přijmout řadu konkrétních opatření. Patří mezi ně například další rozšíření obnovitelných zdrojů energie, zavádění nízkoemisních zón ve městech, elektrifikace dopravy a ekologizace zemědělských praktik. Nejde přitom jen o ochranu klimatu – čistší ovzduší znamená i zdravější obyvatelstvo, méně nemocí a nižší zátěž pro zdravotnický systém.

Zpráva EEA tak není jen statistickým souhrnem, ale důrazným varováním. Evropa udělala mnoho, ale pokud chce skutečně ochránit zdraví svých obyvatel a naplnit klimatické i zdravotní cíle, bude muset udělat víc – a hlavně rychleji. Je však třeba si uvědomit, že každé další snížení emisí něco stojí – zpomalení tempa může být i signálem, že mnohé „levné“ možnosti už byly vyčerpány a náklady na každou další jednotku snížení se zvyšují. Efektivita vynaloženého eura tak klesá a výběr opatření bude stále více vyžadovat pečlivé ekonomické zvažování.

Zajistit, že dřevěné výrobky a další produkty prodávané v EU nepocházejí z odlesněné půdy, má pomoci ve vazbě na unijní nařízení novela, kterou podepsal prezident Petr Pavel. Cílem úprav je snížit dopad na celosvětové znehodnocování lesů, podle kritiků je ale pro výrobce obtížné dostát požadavkům nařízení.

Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) již dříve řekl, že nařízení z jeho pohledu představuje zbytečnou zátěž zemědělců a podnikatelů a že se Česko snaží v EU o jeho změny.

Novela také formálně upravuje vznik Národního lesnického institutu, který vznikl z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Národní lesnický institut dostal přidělené nové činnosti, které překračují rámec hospodářské úpravy lesů. Na starost bude mít například boj proti odlesňování. Bude správním úřadem s patřičnými pravomocemi, má mít na starosti odborné činnosti podle lesního zákona.

Národní lesnický institut bude také sledovat a hodnotit stav lesů a zákon mu přidělí i odborné činnosti při dovozu dřeva. Vláda si od změny slibuje vybudování odborného zázemí a specializace ve vztahu k odlesňování při využití odbornosti a kontrolních mechanismů dosavadních úřadů. Česko podle Výborného odlesňováním netrpí.

Evropské nařízení, na které novela reaguje, v minulosti kritizovali zástupci potravinářů, zemědělců i obchodníků. Vláda podle ministra dělá vše pro to, aby vyjednala úplné zrušení tohoto nařízení, jehož účinnost Evropský parlament odložil o 12 měsíců na závěr letošního roku. Ministerstvo zemědělství dříve poukazovalo na to, že firmy k nařízení nemají dost informací a není dostatečně nachystané, požádalo proto Evropskou komisi o jeho odklad.

Nařízení se vztahuje na podniky, které vyrábějí, zpracovávají nebo uvádějí na trh nejen dřevěné výrobky, ale také produkty z kávy, kakaa, palmového oleje, sóji, hovězího masa a kaučuku. Podniky budou muset shromažďovat a vykazovat údaje a souřadnice pozemků, na kterých komodity produkují, aby bylo jasné, že nejsou spojené s odlesňováním kdekoliv na světě, a poté je zaznamenat do evropského informačního systému.

S postupujícím oteplováním se v Česku dramaticky zvyšuje počet tropických dnů, kdy teploty přesahují 30 °C, což představuje vážná zdravotní a environmentální rizika, zvláště ve městech, kde beton a asfalt zadržují teplo a zesilují pocit vedra. Mnohá města zatím reagují spíše improvizovaně – instalují pítka, mlžítka nebo krátkodobě kropí ulice, což ale má jen omezený efekt a chybí jim dlouhodobý strategický rámec pro zmírnění dopadů vln veder. Výjimkou je Praha, která připravuje komplexní adaptační plán zahrnující mapování tzv. „oáz chladu“, tedy parků, vodních ploch či míst se stínem, a plánuje rozšířit výsadbu stromů i budování vodních prvků pro zlepšení mikroklimatu. Většina ostatních měst však stále čeká na systematický přístup a státní podporu, chybí centrální systém včasného varování a jasná strategie pro efektivní reakci na extrémní vedra. Kde je ten "potok", co by nám pomohl zmírnit vedro v ulicích? Více ZDE

Kanadská společnost EarthDaily Analytics oznámila úspěšné vypuštění první družice z připravované konstelace EarthDaily Constellation, která má zásadně změnit způsob, jakým sledujeme stav planety. Družice byla aktivována, rozložila solární panely a úspěšně se ustálila na oběžné dráze. Jedná se o první krok k plně funkční síti deseti družic, která bude poskytovat každodenní, globální multispektrální snímkování Země ve více než 20 spektrálních pásmech.

Díky vysokému rozlišení, pravidelnosti a připravenosti dat pro umělou inteligenci má projekt ambici překonat stávající standardy dálkového průzkumu Země, včetně dnes hojně využívané evropské sítě Sentinel. Využití najde v celé řadě oborů – od precizního zemědělství přes environmentální monitoring až po krizové řízení a sledování dopadů klimatických změn. Denní aktualizace snímků umožní rychlejší reakce na mimořádné události, zefektivnění péče o krajinu nebo optimalizaci využití přírodních zdrojů.

Zatímco první družice již operuje na oběžné dráze, zbylých devět by mělo být vypuštěno v příštím roce. EarthDaily tím otevírá novou éru v monitoringu planety, v níž budou mít rozhodovací orgány, vědci i komerční subjekty k dispozici přesnější a častěji aktualizovaná data než kdy dříve.

Evropská komise schválila nový rámec státní podpory s názvem Clean Industrial Deal State Aid Framework (CISAF), který má členským státům umožnit urychlit rozvoj čisté energie, dekarbonizace průmyslu a čistých technologií. Nový rámec nahrazuje dočasný krizový a transformační rámec (TCTF) platný od roku 2022 a bude účinný do 31. prosince 2030. Poskytne tak firmám a státům dlouhodobou právní jistotu.

CISAF zjednodušuje pravidla pro poskytování státní podpory v pěti klíčových oblastech: rozvoj obnovitelných zdrojů energie a nízkoemisních paliv, dočasná úleva od cen elektřiny pro energeticky náročné uživatele, dekarbonizace stávajících provozů, rozvoj výrobních kapacit čistých technologií v EU a snižování investičních rizik v oblastech spojených s energetikou a oběhovým hospodářstvím. Zavádí také rychlejší schvalovací postupy, zejména pro projekty v oblasti obnovitelných zdrojů a nízkoemisních technologií, jako je zelený a modrý vodík.

Rámec umožňuje přímou podporu výroby čistých technologií, například prostřednictvím schémat nebo individuální podpory, aby se předešlo přesunu investic mimo EU. Členské státy mohou také zvýhodnit projekty v méně rozvinutých regionech nebo nabídnout daňové úlevy, které urychlí návratnost investic. Důležitým nástrojem je rovněž podpora dekarbonizačních technologií jako jsou elektifikace, biopaliva, zachytávání a ukládání uhlíku nebo energetická účinnost.

Komise zároveň umožňuje členským státům podpořit poptávku po čistých technologiích a snížit rizikovost investic – například formou půjček, záruk či kapitálových vstupů. Cílem je podpořit soukromé investice a přispět k dosažení cílů Zelené dohody a konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Opatření musí být v souladu s pravidly EU pro státní podporu, která mají zabránit narušení hospodářské soutěže. Rámec CISAF doplňuje stávající nástroje jako CEEAG a obecné výjimky z oznamovací povinnosti.

Mohlo by vás zajímat:

Zdroj: CEBRE
 

Prezident Petr Pavel podepsal novelu energetického zákona přezdívanou lex plyn, která má urychlit povolování výstavby nových paroplynových elektráren. Informoval o tom dnes na webu Hrad. Paroplynové elektrárny mají zajistit dostatečnou kapacitu pro výrobu elektřiny při očekávaném nadcházejícím útlumu uhelných zdrojů. Novela může zkrátit povolovací procesy až o pět let. Novela ve schválené podobě také ruší individuální kontroly výnosnosti a přiměřenosti státní podpory části solárních elektráren z doby solárního boomu v letech 2009 až 2010. Tyto kontroly měly státu ušetřit peníze z rozpočtu na jejich podporu.

Japonský výzkumný tým z institutu RIKEN učinil průlom v oblasti výroby zeleného vodíku. Využili běžný a levný oxid manganičitý (MnO₂) k aktivaci atomů vzácného iridia, čímž dosáhli šestimocného stavu iridia, který je vysoce aktivní a stabilní v agresivním prostředí elektrolyzéru. Tento přístup umožňuje snížit spotřebu iridia o více než 95 % a zároveň zvýšit účinnost výroby vodíku až desetkrát.

Klíčem k úspěchu byla úprava vnitřní krystalové struktury manganového oxidu, která zvýšila podíl "plánárního kyslíku", čímž posílila stabilitu celého katalyzátoru. Výsledný materiál, nazvaný IrVI-ado, vykázal v testech mimořádnou odolnost, pracoval nepřetržitě více než 3 000 hodin při zachování vysoké účinnosti a bez znatelné degradace.

Tento objev představuje významný krok k udržitelnější výrobě vodíku, která by mohla být dostupnější a ekonomičtější. Tým nyní spolupracuje s průmyslovými partnery na dalším vývoji a plánuje nasazení nového katalyzátoru v průmyslovém měřítku.
 

Nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), které mělo přinést revoluci do evropského obalového trhu, čelí zásadní právní výzvě. Dne 10. června 2025 bylo u Soudního dvora EU podáno sedm žalob ze strany významných firem působících v oblasti výroby obalů. Mezi žalujícími jsou společnosti jako Saier, ILIP, Ecoplastica, Jokey, Schütz nebo Dynaplast, pocházející z Německa, Itálie, Francie, Španělska a Rumunska.

Žalobci žádají zcela zrušit nařízení PPWR, případně zneplatnit jeho klíčové části – zejména článek 25 (týkající se ekomodulace a designu), článek 29 (zavádějící povinnost opakovaně použitelných obalů) a přílohu V, která vymezuje zakázané obalové formáty. Argumentují tím, že nařízení bylo přijato na nevhodném právním základě (článek 114 SFEU pro fungování vnitřního trhu), zatímco jeho skutečným cílem je ochrana životního prostředí – tedy mělo být přijato dle článku 192 SFEU. Dále uvádějí, že některé požadavky v PPWR nejsou dostatečně vědecky ani ekonomicky odůvodněné a představují nepřiměřenou zátěž pro některé materiály a sektory.

Z hlediska obsahu žalob je patrná i kritika údajné diskriminační podpory papírových obalů na úkor plastových řešení. Firmy poukazují na praktické, hygienické i logistické důvody, proč nemohou být plastové obaly v mnoha sektorech nahrazeny jinými materiály. Povinnost opakovatelnosti obalů u některých produktů (například v HoReCa segmentu) považují za nereálnou a ekonomicky ohrožující jejich podnikání.

Nařízení PPWR bylo formálně přijato 30. dubna 2024 a publikováno v Úředním věstníku EU jako Nařízení (EU) 2024/1781. V platnost vstoupilo 11. února 2025, přičemž jeho většina začne platit od 12. srpna 2026. Právě tato dvouletá lhůta na implementaci je nyní v ohrožení. Pokud Soudní dvůr uzná některý z argumentů žalobců, může rozhodnout o částečném nebo úplném zrušení nařízení. Což by mělo zásadní dopad nejen na legislativně strategické plánování členských států, ale i na průmyslové investice a zavádění nových systémů opakovaně použitelných a recyklovatelných obalů napříč celou EU.

Situaci je navíc potřeba vnímat i v kontextu směrnice proti greenwashingu (tzv. Green Claims Directive), která zakazuje vágní a ničím nepodložená environmentální tvrzení a která aktuálně dostala legislativně "červenou". Právě nařízení PPWR má být jedním z nástrojů, jak sjednotit definice, požadavky a kritéria pro skutečně „zelené“ obaly. Jeho případné zrušení či oslabení by mohlo vést k dalšímu chaosu v označování obalů a podrýt důvěru spotřebitelů. Protože se jedná o propojené systémy, absence směrnice o greenwashingu oslabí jaho vymyhatelnost.

Co doporučit firmám, které bezesporu potřebují stabilní, přehlednou a jednoduchou legislativu jak na národní tak evropské úrovni? Ti, kteří už začaly s implementací požadavků PPWR, nastává velmi nepřehledné období. Má smysl pokračovat v přípravě nových typů obalů? Investovat do opakovaně použitelných systémů? Nebo raději počkat, až prach kolem právní bitvy usedne? Nezapomínejme na Omnibus (změny v ESG), CSDD (Corporate sustainability due diligence).... Možná tak nezbývá než doporučit před prázdninami jednu zcela pragmatickou variantu: vyhlásit celozávodní dovolenou, zabalit vše do recyklovaného papíru, vzít si stan a někde v klidu v přírodě počkat, jak celá regulace dopadne. V srpnu už snad bude jasněji – a když ne, aspoň budou zaměstnanci opálení a připravení na další smršť legislativních aktualit.