Nakládání s odpady dnes není jen povinností, kterou firmám ukládá legislativa, ale stává se z něj zásadní strategická disciplína. Jeho role dalece přesahuje zajištění svozu a likvidace odpadů, protože přímo ovlivňuje finanční stabilitu, plnění ESG závazků a celkovou konkurenceschopnost firem. Růst cen primárních surovin i energetických zdrojů, přísnější regulace a tlak na transparentní reporting vedou podniky k tomu, aby se dívaly na odpady novou optikou – nikoli jako na problém, ale jako na zdroj příležitostí. Společnost Košík, významný hráč českého online retailu, si tuto skutečnost uvědomila a rozhodla se svou odpadovou politiku přetvořit na moderní a oboustranně přínosný model.

Klíčovým momentem se stalo navázání spolupráce s Cyrklem, specializovanou poradenskou a technologickou firmou zaměřenou na cirkulární ekonomiku. Záměrem nebylo najít levnější svozovou společnost, ale skutečného partnera, který dokáže přehodnotit celý přístup k materiálovým tokům, nastavit nový systém a zároveň přinést inovace. Cyrkl do projektu vstoupil s vizí, že odpadové hospodářství nemá být pouhou provozní agendou, ale má přinášet konkrétní ekonomické i environmentální výsledky. Tato ambice odlišovala spolupráci od běžných komerčních kontraktů a položila základní kámen k dlouhodobé transformaci.

Velkým přínosem pro Košík bylo i rozhodnutí propojit oblast úklidu s oblastí odpadového hospodářství. Ačkoli se může zdát, že jde o zcela rozdílné činnosti, praxe ukázala jejich přirozenou provázanost. Spojením obou procesů se podařilo efektivněji využít pracovní sílu, optimalizovat časové rozvrhy a snížit duplicitu činností. Namísto dvou oddělených provozů vznikl jeden kompaktní celek, který zajišťuje čistotu i nakládání s odpady ve skladu o ploše přes 16 000 m². Tento krok přinesl významné úspory i zlepšení plynulosti vnitřní logistiky, což se odrazilo v každodenním fungování skladu.

Samotný projekt byl pečlivě rozdělen do tří fází. V plánovací etapě, která trvala přibližně dva až tři měsíce, bylo nutné zajistit potřebnou infrastrukturu – od lisů a kontejnerů přes úpravy skladových prostor až po připojení k elektřině a vodě. Zároveň probíhal nábor pracovníků a komunikace s úřady kvůli případným změnám režimů nakládání s odpady. Následná mobilizační fáze byla kratší, ale intenzivní – zahrnovala instalaci softwaru, školení zaměstnanců a testování nově zavedených zařízení. Třetí, operační část znamenala spuštění systému v ostrém režimu a zavedení pravidelného provozu. Tento postupný náběh umožnil eliminovat rizika a zajistit, že systém od začátku funguje spolehlivě.

Významnou roli sehrála digitalizace a reporting, které se staly klíčem k transparentnosti a efektivitě. Košík nyní disponuje přesnými daty o termínech svozů, jejich četnosti, objemu i hmotnosti. Díky tomu má management dokonalý přehled o vývoji odpadových toků a může na základě dat přijímat kvalifikovaná rozhodnutí. Navíc jsou tržní ceny recyklovatelných materiálů navázány na evropské burzy, což zaručuje férové a přehledné obchodování. Digitalizace tak přinesla nejen lepší kontrolu, ale také vyšší důvěru a možnost predikovat budoucí vývoj.

První výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco v prosinci systém vykazoval ztrátu přes 150 tisíc korun, během pouhých čtyř měsíců došlo k obratu a v dubnu už společnost dosáhla zisku ve stejné výši. To je jasný důkaz, že odpady mohou být ekonomickým aktivem, pokud se s nimi nakládá správně. Tento přerod ze ztrátového centra na výdělečný tok byl zásadním momentem celé spolupráce a ukázal, že investice do promyšleného odpadového hospodářství se může velmi rychle vrátit.

Vedle finanční stránky přinesla transformace také nezanedbatelné ekologické benefity. Díky důslednému třídění a recyklaci se podařilo snížit uhlíkovou stopu společnosti o 20 až 30 tun CO₂ ekvivalentu měsíčně. V kontextu rostoucího tlaku na ESG reporting jde o významný výsledek, který posiluje reputaci firmy a potvrzuje její odpovědný přístup k životnímu prostředí. Environmentální dopady se tak staly nedílnou součástí ekonomického úspěchu.

Strukturální změny odpadových toků byly patrné také při podrobnější analýze. Došlo k významnému nárůstu podílu výnosných materiálů, zejména papírových a plastových obalů, které se podařilo oddělit od směsného komunálního odpadu. Naopak objem nevhodných surovin a směsných odpadů klesl, což znamenalo nejen nižší náklady na likvidaci, ale i vyšší výnosy z recyklace. Tento posun potvrdil, že systematický přístup k třídění se vyplácí.

Velmi důležitým krokem byla i spolupráce s potravinovou bankou, která dokázala využít až 50 procent produktů, jež by jinak skončily v odpadu. Namísto jejich likvidace našly cestu k potřebným lidem a organizacím. Tím Košík nejen snížil množství odpadu, ale zároveň posílil svou společenskou odpovědnost a přispěl k boji proti plýtvání potravinami. Tento model ukazuje, jak lze propojit ekonomické, ekologické a sociální aspekty do jednoho funkčního celku.

Další z opatření se týkalo dřevěných obalů – palet a bedýnek. Tyto materiály dříve končily ve směsném odpadu, nově jsou však lisovány a předávány k ekologickému zpracování. Tento krok přinesl jak environmentální přínos v podobě vyšší míry recyklace, tak i ekonomický efekt v podobě úspor za likvidaci. Navíc posílil celkovou konzistenci systému, v němž žádný významný proud odpadu nezůstává bez řešení.

Nezanedbatelným aspektem byla i detailní analýza všech produktů a vedlejších odpadů, které ve skladu vznikají. Každý proud materiálu byl posouzen z hlediska možností jeho dalšího využití či recyklace. Tento mikroskopický přístup ukázal, že i drobné změny v procesech mohou přinést významné výsledky. Díky tomu se podařilo snížit podíl nevyužitelných odpadů a současně zvýšit výnosy z recyklovatelných složek.

Budoucnost odpadového hospodářství směřuje k digitalizaci, automatizaci a inovacím. Firmy, které se dokáží aktivně zapojit a využít tyto trendy, získají významnou konkurenční výhodu. Odpady už nejsou pouze nutným zlem, ale mohou se stát hodnotným zdrojem a integrální součástí cirkulární ekonomiky. Tlak zákazníků, investorů i regulatorních orgánů tuto transformaci jen urychluje.

Klíčovým partnerem, který firmám umožňuje tento přístup realizovat, je právě Cyrkl. Jeho služby zahrnují konzultace, kompletní správu odpadového hospodářství prostřednictvím služby Copilot a digitální tržiště propojující firmy s poptávkou po druhotných surovinách. Díky tomu Cyrkl podporuje firmy při snižování nákladů, zvyšování udržitelnosti a posilování jejich dlouhodobé konkurenceschopnosti.

Dokument ke stažení:

Kompletní případová studie

Správná výživa je nedílnou součástí zdravotní péče a významně ovlivňuje nejen fyzické zdraví pacientů, ale také jejich psychickou pohodu a celkovou spokojenost s pobytem v nemocnici. Jídlo v nemocničním prostředí má specifickou roli – kromě základního nutričního účelu se stává i důležitým momentem dne, který může pacientům pomoci cítit se více komfortně a vnímáně. 

Ministerstvo zdravotnictví ČR si je této skutečnosti vědomo a koncem srpna 2025 vydalo Doporučení pro bufetový výdej nemocniční stravy, které doplňuje dříve přijaté Metodické doporučení pro zajištění stravy a nutriční péče. Cílem tohoto dokumentu je nabídnout zdravotnickým zařízením praktický návod, jak zavést bufetový systém výdeje jídel, a to nejen z hlediska zlepšení kvality stravování, ale také s důrazem na prevenci vzniku potravinového odpadu.

Jedním z největších přínosů bufetového výdeje je možnost volby pacientem. Zatímco při klasickém servírování na podnose bývá část jídla často nedojedena, možnost vybrat si konkrétní potraviny a jejich množství vede k tomu, že pacienti konzumují skutečně to, co jim vyhovuje. Výsledkem je vyšší spokojenost, větší příjem energie a živin a zároveň méně odpadu. Tento přístup reflektuje dlouhodobý trend v zahraničí, kde se ukázalo, že pacienti při bufetovém stravování přijímají více kalorií a bílkovin, a zároveň se významně snižuje množství zbytků.

Klíčovou roli v celém procesu má nutriční terapeut, který zajišťuje, aby nabídka odpovídala zdravotním potřebám pacientů, včetně specifických diet. Nutriční terapeuti nejen sestavují jídelníček, ale také edukují pacienty, aby si dokázali vybrat vhodné potraviny a porce. Zároveň dohlížejí na správné značení jídel a monitorují příjem u rizikových skupin. Díky tomu je možné minimalizovat situace, kdy si pacienti omylem vyberou potraviny, které jsou pro ně nevhodné, což by mohlo vést nejen k odpadům, ale i ke zdravotním komplikacím.

Dalším zásadním principem je výběr potravin a jejich kvalita. Doporučení Ministerstva zdravotnictví zdůrazňuje, že by měly být upřednostňovány čerstvé a základní suroviny, zatímco podíl vysoce průmyslově zpracovaných výrobků má být omezen. Tento přístup má dvojí efekt – zlepšuje nutriční hodnotu podávané stravy a zároveň snižuje množství obalového odpadu. Významná je i orientace na lokální a udržitelné zdroje, které přinášejí nižší ekologickou stopu a menší ztráty při přepravě.

Neméně důležité je udržování pestrosti a obměna nabídky jídel. Pacienti tak mají možnost vybírat z atraktivního sortimentu, který odpovídá jejich chuti i zdravotnímu stavu. Právě pestrost zabraňuje tomu, aby potraviny zůstávaly nevyužité. Tento faktor se ukazuje jako klíčový v prevenci odpadu zejména v dlouhodobější hospitalizaci, kdy monotónní jídelníček rychle ztrácí přitažlivost.

Součástí doporučení je také systematické monitorování příjmu a zbytků jídel. Zdravotnický personál má sledovat, co pacienti skutečně konzumují a co zůstává. Tato data umožňují optimalizovat skladbu a množství připravovaných jídel, a tím zamezit nadbytečné výrobě. Výsledkem je efektivnější využití surovin, lepší ekonomika provozu a menší zátěž pro životní prostředí.

Významná opatření směřují také k dodržování hygienických pravidel. Správné značení potravin, kontrola expirací a uchovávání v odpovídajících teplotních řetězcích jsou nezbytné nejen pro zdraví pacientů, ale i pro prevenci plýtvání. Potraviny, které jsou nesprávně skladovány nebo jejichž trvanlivost není sledována, by jinak končily zbytečně v odpadu.

Estetika a způsob podání jídel mají rovněž zásadní význam. Atraktivní a vizuálně lákavé pokrmy zvyšují chuť k jídlu a vedou k vyšší konzumaci. Tím se minimalizují nedojedené zbytky, které představují významnou složku nemocničního odpadu.

Bufetový systém také umožňuje větší flexibilitu při mimořádných situacích. V případě epidemií nebo jiných krizových okolností musí být možné rychle přejít na individuální výdej, aby se předešlo tomu, že připravené jídlo nebude možné bezpečně využít a skončí v odpadu. 

Všechny tyto principy mají společného jmenovatele – směřují k efektivnímu využití potravin, nižšímu množství odpadu a vyšší kvalitě nutriční péče. Přínos je tedy trojí: pacienti dostávají stravu, která je lépe přizpůsobena jejich potřebám, zdravotnické zařízení hospodaří efektivněji a životní prostředí je méně zatíženo.

Evropská legislativa v oblasti chemických látek patří dlouhodobě k těm nejpřísnějším na světě. Přísná pravidla mají chránit lidské zdraví i životní prostředí, zároveň však přinášejí obrovské množství povinností výrobcům, distributorům i dovozcům. Nyní přichází Rada EU s nečekaným krokem – zavedením mechanismu „stop-the-clock“, který poprvé v historii evropské legislativy umožní pozastavit běh času u vybraných povinností. Nejde přitom o marginální technikálii, ale o zásadní posun účinnosti klíčových částí revidovaného nařízení o klasifikaci, označování a balení chemických látek, známého jako CLP. Vstup v platnost, který by jinak nastal v nejbližších letech, se nově odkládá až na 1. ledna 2028.

Co přesně se tímto krokem odsouvá? Především se jedná o povinnosti týkající se přebalování a označování chemických produktů, tedy změny, které mají přímý dopad na podobu etiket, piktogramů a varovných vět na lahvích, kanystrech či tubách. Firmy, které vyrábějí například čisticí prostředky nebo barvy, tak získají dodatečný čas na to, aby přepracovaly design obalů a objednaly nové výrobní linky či tiskové technologie. Dále se posouvají lhůty pro požadavky na reklamu – nové povinnosti, které měly zaručit, že i marketingové materiály budou odpovídat aktualizované klasifikaci chemických rizik, nebudou platit hned, ale až po zmíněném datu. Významný je také odklad v oblasti "prodeje na dálku": e-shopy prodávající chemikálie nebudou muset okamžitě zavádět nové informační povinnosti vůči zákazníkům, což je pro tisíce menších prodejců klíčové. Specifickým příkladem je pak i posunutí lhůt pro označování čerpacích stojanů s pohonnými hmotami – benzinové pumpy tak získají více času na přeznačení piktogramů a dalších bezpečnostních informací, které by jinak musely řešit už v nejbližší době.

Proč k tomuto kroku vůbec došlo? Evropská komise i Rada EU si uvědomují, že příliš rychlá implementace norem by mohla vést k chaosu a právní nejistotě. Firmy, které již začaly s úpravami, by se dostaly do nevýhodné situace vůči těm, které ještě čekaly na jasnější výklad pravidel. Zavedení „stop-the-clock“ má tedy zajistit rovné podmínky na trhu a zároveň poskytnout podnikům dostatek času na adaptaci. Zvlášť citlivé je to pro malé a střední podniky, pro které znamená každý nový předpis nejen administrativní zátěž, ale často i nutnost zásadních investic. Náklady na kompletní redesign obalů či marketingových materiálů se mohou pohybovat v milionech eur, a pokud by firmy musely reagovat ve zrychleném režimu, hrozilo by, že se mnohé z nich na trhu vůbec neudrží.

Mechanismus „stop-the-clock“ je součástí širšího balíčku Omnibus VI, který usiluje o zjednodušení a zpřehlednění legislativy v chemickém sektoru, kosmetice nebo hnojivech. Cílem není deregulace, ale spíše větší předvídatelnost. Zákonodárci otevřeně přiznávají, že v minulosti byly přechodné lhůty často příliš krátké a že podniky zůstávaly dlouhé měsíce v nejistotě, zda se vyplatí začít s úpravami okamžitě, nebo čekat na definitivní znění pravidel. „Stop-the-clock“ by měl tuto dilematickou situaci vyřešit tím, že stanoví jasný, pevný a dostatečně vzdálený termín.

Zavedení zálohového systému na PET lahve a plechovky už není jen otázkou ekologického přesvědčení. Pro novou vládu, která vzejde z říjnových voleb, bude povinností, jelikož jí zavedení systému od roku 2029 nařídí evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). A situace v Evropě se stále mění. Od 1. října 2025 bude nápojové obaly zálohovat už i sousední Polsko, což Českou republiku kompletně obklopí zeměmi, kde zálohový systém funguje. Nová vláda bude mít jedinečnou příležitost to změnit a zavést funkční řešení, které lidé chtějí.

Pokud ČR v roce 2026 nebude sbírat a recyklovat 80 % PET lahví i plechovek, musí zálohy tyto nápojové obaly do dvou let zavést. Současný systém třídění to neumožní, protože dlouhodobě se vysbírá pouze kolem 73 % PET lahví a pouhých 36 % plechovek. Cenné suroviny tak končí na skládkách, ve spalovnách nebo v přírodě. Kvůli nedostatečné recyklaci navíc Česko platí každoročně pokuty až ve výši dvou miliard korun. Je proto zásadní konečně se vydat cestou moderního a funkčního řešení, které úspěšně funguje v dalších 17 zemí EU.

Fakt, že Česká republika zůstává po startu zálohování v Polsku nezálohujícím ostrůvkem v srdci Evropy, může mít negativní konsekvence. Zálohující země si totiž uzavřou své materiálové smyčky, a recyklovaný materiál tak bude pro české výrobce hůře dostupný. 

„Zavedení zálohového systému je v podstatě investice, která se vyplatí nejen životnímu prostředí, ale i ekonomicky. Přestat platit pokuty za neplnění recyklačních cílů je prvním krokem. Tím druhým je zajištění, že se cenný materiál vrátí do výroby a nevznikají tak zbytečné náklady,“ říká Kristýna Havligerová, manažerka vnějších vztahů Iniciativy pro zálohování. 

Zálohování je moderní a odpovědné řešení

Zavedení zálohového systému na PET lahve a plechovky má podporu široké veřejnosti¹. Průzkumy ukazují, že 76 % Čechů si systém přeje. Devět z deseti lidí pak zálohování podporuje, pokud se obaly budou vracet zpět do oběhu pro výrobu nových lahví a plechovek. Vysokou podporu má zálohování ve všech krajích České republiky. Lidé oceňují především zajištění opakovaného využívání zálohovaných obalů do nových PET lahví a plechovek a motivaci k ekologičtějšímu chování. A právě skutečná cirkularita obalů má mnoho pozitivních dopadů pro životní prostředí, ale také pro českou ekonomiku i každého z nás. 

• Ekonomické úspory²: Zamezení pokutám za neplnění recyklačních cílů a využití materiálu v cirkulární ekonomice, kde surovina nekončí na skládkách.
• Čistší životní prostředí³: V zemích se zálohováním klesl počet pohozených obalů v přírodě v průměru o více než 80 %.
• Zlepšení recyklace: Systém garantuje, že se materiál využije znovu pro výrobu nových nápojových obalů, a nebude končit ve spalovnách.

Jednoduchý pro spotřebitele

Ideálně nastavený zálohový systém by měl být jednoduchý, transparentní, uživatelsky přívětivý a dostupný. Měl by pokrývat co nejvíce typů nápojových PET lahví a plechovek a využívat jednotnou výši zálohy. Pro spotřebitele musí být dostupný, a proto by se mělo zapojit maximu prodejen. Větší prodejny by měly využívat automatizované sběrné automaty (RVM), které zajistí rychlé a pohodlné vracení. Menší obchody by mohly sběr zajišťovat ručně. Celý systém by měla spravovat nezisková organizace, aby byla zajištěna transparentnost a efektivita.

Řešení, které motivuje a mění chování

Zálohové systémy prokazatelně mění chování lidí. Finanční motivace ve formě vratné zálohy výrazně snižuje množství odhozených PET lahví a plechovek v přírodě. V zemích, kde se zálohuje, klesl tzv. littering o desítky procent, v některých případech až o více než 80 %. Navíc lidé motivovaní zálohou začínají sbírat i cizí odhozené obaly. „Správně nastavený systém záloh si Češi rychle osvojí. Máme to v krvi, vždyť už desítky let vracíme vratné pivní lahve s úspěšností až 98 %. Zálohy na PET lahve a plechovky jsou jen logickým a nutným posunem vpřed. Získaný materiál z PET a hliníku se tak stane opět surovinou, a my získáme čistší města a přírodu. Je to výhra pro všechny,“ uzavírá Kristýna Havligerová.

Odkazy:

[1] Pro zavedení systému záloh na PET lahve a plechovky jsou tři čtvrtiny populace

[2] Češi platí přes 1,5 miliardy korun ročně za to, že v Česku neexistuje zálohování PET lahví a plechovek

[3] Jak pomůže zálohový systém životnímu prostředí

Autor:

Kristýna Havligerová
Manažerka vnějších vztahů
kristyna.havligerova@iniciativaprozalohovani.cz
+420724602113
 

Iniciativu pro zálohování založili významní výrobci nápojů Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, Heineken Česká republika, Kofola ČeskoSlovensko, Mattoni 1873 a Plzeňský Prazdroj. Jejím cílem je zavedení plošného zálohového systému všech nápojových PET lahví a plechovek v České republice jako cestu k opravdové recyklaci těchto obalových materiálů.

Evropská unie podniká další krok v boji proti mikroplastům a zaměřuje se na jeden z jejich největších, a přitom často přehlížených zdrojů – plastové granule. Tyto drobné částice, z nichž se vyrábí většina plastových produktů, se při manipulaci snadno uvolňují do prostředí a přispívají k rostoucímu znečištění oceánů, řek i půdy. Nově schválená pravidla mají zajistit, aby se s granulemi nakládalo bezpečněji a odpovědněji napříč celým dodavatelským řetězcem, od výroby přes skladování až po přepravu.

Rada EU dnes schválila regulaci, která má ambici zásadně snížit únik plastových granulí (pelet) do životního prostředí. Tyto drobné částice, označované v angličtině jako plastic pellets, představují základní surovinu pro výrobu plastů a ročně se jich v Evropě vyrobí či přepraví miliony tun. Granule jsou malé, lehké a při manipulaci snadno unikají do okolí, odkud se dostávají do půdy, vodních toků i oceánů. Jakmile se jednou uvolní, prakticky je nelze sesbírat a stávají se součástí narůstající zátěže mikroplastů, která má negativní dopady na ekosystémy i lidské zdraví.

Podle odhadů uniká v Evropské unii každoročně mezi 52 000 a 184 000 tun těchto granulí v důsledku nedostatečně zabezpečené výroby, skladování či přepravy, což z nich činí třetí největší zdroj neúmyslného uvolňování mikroplastů – hned po opotřebovaných pneumatikách a nátěrových hmotách. Mikroplasty patří k nejrozšířenějším formám znečištění současnosti a vědecké studie stále častěji upozorňují na jejich přítomnost v rybách, mořských plodech, pitné vodě i lidském těle. Přestože zatím není zcela popsán jejich dlouhodobý vliv na zdraví, panuje shoda, že představují riziko pro biodiverzitu i potravinový řetězec. Opatření zaměřená na platové pelety tak mají potenciál snížit jeden z hlavních zdrojů mikroplastového znečištění u samého počátku.

Nová regulace zavádí povinnost pro všechny články dodavatelského řetězce, které s plastovými granulemi manipulují. Výrobci, zpracovatelé, přepravci i skladovatelé budou muset zavést systém řízení rizik, jenž bude zahrnovat preventivní opatření, pravidelná školení zaměstnanců a používání vhodného technického vybavení pro minimalizaci ztrát. Pokud k úniku přesto dojde, musí firmy zajistit okamžité a účinné odstranění granulí z prostředí. Velké společnosti, které ročně manipulují s více než 1 500 tunami granulí, budou navíc podléhat povinnému ověřování nezávislou třetí stranou. Pro menší podniky je připravena zjednodušená varianta, kdy budou moci formou vlastní deklarace potvrdit, že dodržují předepsaná pravidla. Regulace se dotkne i subjektů mimo EU – pokud se podílejí na dovozu nebo přepravě granulí na území Unie, budou muset určit svého zástupce se sídlem v EU, aby byla zajištěna vymahatelnost nových pravidel.

Důležitou součástí nových pravidel je také bezpečnější přeprava, zejména po moři. Právě během námořní dopravy dochází k mnoha únikům, které mají obrovský ekologický dopad. Nově proto budou muset být granule přepravovány v balení a kontejnerech, které zamezí jejich vysypání, a součástí přepravní dokumentace budou i podrobné informace o povaze nákladu a zásadách manipulace. Regulace tak reaguje na dlouhodobou kritiku ekologických organizací, podle nichž byl dosavadní přístup k problematice příliš roztříštěný a ponechával velký prostor pro nedbalost či obcházení pravidel.

Nový právní rámec vstoupí v platnost 20 dní po zveřejnění v Úředním věstníku EU a většina ustanovení začne být vymahatelná po dvou letech. Evropský parlament by měl regulaci formálně potvrdit v říjnu 2025, čímž se završí legislativní proces. Firmy tak získají přechodné období na to, aby upravily své provozní postupy, proškolily zaměstnance a investovaly do potřebného technického zabezpečení. Očekává se, že zejména velké podniky budou muset vložit značné prostředky do zlepšení logistiky a monitoringu, avšak dopady pocítí i menší výrobci a distributoři, pro něž může být implementace složitější z hlediska administrativy i nákladů.

Dokument ke stažení:

Nařízení o předcházení ztrátám plastových pelet za účelem snížení znečištění mikroplasty

Evropská unie se už několik let snaží prosadit právní rámec, který by zamezil dovozu a uvádění na trh výrobků spojených s kácením tropických a jiných lesů. Smyslem takzvaného nařízení o odlesňování (EUDR – EU Deforestation Regulation) je zajistit, aby se v Evropě prodávaly pouze komodity, jejichž produkce nevedla k odlesňování nebo k degradaci lesních ekosystémů. Mezi dotčené suroviny patří především dřevo, palmový olej, sója, kakao, káva a kaučuk, stejně jako výrobky z nich odvozené – například nábytek, čokoláda či káva na pultech supermarketů.

Nařízení, které bylo přijato v roce 2023, stanovilo jasné povinnosti pro všechny hospodářské subjekty, jež uvádějí tyto komodity na trh EU nebo je z něj vyvážejí. Firmy měly být povinny provádět proces náležité péče (due diligence), jehož podstatou je dohledání původu výrobku a doložení, že nebyl vypěstován či vyroben na ploše, kde došlo k odlesnění po 31. prosinci 2020. Součástí povinností mělo být také využití přesných geolokačních údajů o zemědělských parcelách a jejich ověření prostřednictvím satelitních snímků. Importér či výrobce by musel vypracovat prohlášení, že produkt splňuje všechny požadavky nařízení, a toto prohlášení by bylo uloženo v centrálním unijním systému.

Cílem bylo vytvořit transparentní řetězec odpovědnosti, v němž by se zabránilo přenosu environmentálních škod z tropických oblastí do spotřebitelsky silné Evropy. Kontrolní mechanismy měly fungovat na národní úrovni, přičemž členské státy by měly povinnost provádět pravidelné inspekce, stanovovat sankce a hlásit výsledky Evropské komisi. Firmy, které by pravidla porušily, by riskovaly vysoké pokuty, konfiskaci zboží a zákaz účasti na veřejných zakázkách.

Původně se očekávalo, že pravidla začnou platit již koncem roku 2024, po přechodném období stanoveném legislativou. Avšak již letos na jaře bylo jasné, že termín není reálný, a proto byl posunut na 30. prosince 2025. Nyní eurokomisařka pro životní prostředí Jessika Roswallová oznámila, že ani tento harmonogram nebude dodržen. Důvodem je nedokončený informační a sledovací systém, který má shromažďovat a vyhodnocovat prohlášení firem. Bez jeho fungování by nařízení nebylo možné v praxi uplatnit.

Odklad má výrazné politické i hospodářské dopady. Řada států, včetně České republiky, upozorňuje, že text v současné podobě nebere v potaz rozdílné situace mezi členskými zeměmi. Povinnost sledovat původ dřeva či zemědělských komodit se vztahuje i na firmy ze států, kde odlesňování prakticky neexistuje a lesní hospodářství je přísně regulováno. To podle osmnácti ministrů, kteří společně adresovali Evropské komisi kritický dopis, vytváří zbytečnou administrativní zátěž, aniž by přineslo reálný ekologický přínos. Kritici proto žádají zavedení diferencovaného přístupu, jenž by se soustředil na oblasti s nejvyšším rizikem odlesňování, jako jsou Amazonie, střední Afrika či jihovýchodní Asie.

Budoucnost tohoto předpisu tak zůstává otevřená. Nařízení o odlesňování je jedním z nejdůležitějších environmentálních předpisů, které Evropská unie v posledních letech přijala, protože má potenciál omezit ztrátu tropických lesů a tím přispět k ochraně klimatu i biodiverzity, avšak jeho úspěch bude záviset na nalezení rovnováhy mezi ekologickými cíli, reálnými možnostmi firem a zachováním konkurenceschopnosti evropského trhu.

Aktuálně se New York na několik dní stal centrem světové klimatické debaty. Climate Week 2025 přilákal tisíce účastníků – politiků, podnikatelů, vědců, investorů i zástupců občanských iniciativ. Atmosféra je odlišná od těžkopádných vyjednávacích fór COP. Zde nejde o diplomatické protokoly, ale o dynamickou výměnu zkušeností a prezentaci řešení, která mají potenciál skutečně změnit průmyslovou praxi.

Město NYC, které nikdy nespí, se tak stalo živou laboratoří, kde se diskutuje nejen o cílech a vizích, ale především o konkrétních krocích – od dekarbonizace těžkého průmyslu přes energetické inovace až po cirkulární modely. Z pohledu průmyslové ekologie je právě tato orientace na praktické implementace klíčová, protože se jasně ukazuje, že klimatická politika není pouze doménou diplomatických jednání, ale zásadně zasahuje do samotné struktury hospodářství.

Výrazným momentem zahájení byl projev výkonného tajemníka UNFCCC Simona Stiella, který jasně pojmenoval problém nerovnoměrné transformace: „Čistá energetická transformace bují téměř ve všech hlavních ekonomikách, ale její boom je nerovný a ohromné výhody nejsou všemi sdíleny“. Stiell zároveň zdůraznil potřebu přetvořit klimatické sliby na konkrétní opatření a přiblížit klimatickou politiku reálné ekonomice.

Tato slova přesně vystihují paradox současného vývoje: technologický pokrok v oblasti obnovitelných zdrojů, akumulace energie, elektromobility nebo recyklace materiálů je rychlý, ale jeho distribuce je omezená na několik regionů světa. Zatímco Evropa a Severní Amerika experimentují se zeleným vodíkem nebo uhlíkovou neutralitou ve stavebnictví, velká část světa se stále potýká s nedostatkem základní infrastruktury. Pro průmyslovou ekologii je to zásadní téma – bez systémového začlenění rozvojových regionů do klimatických řešení hrozí, že technologická revoluce prohloubí globální nerovnosti namísto toho, aby je zmírnila. Aby se tento problém řešil, byly na Climate Week NYC představeny konkrétní iniciativy, například globální plán Build Clean Now k urychlení přechodu průmyslu na čistou energii a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů na podporu zelené energie v rozvojových zemích, včetně Indie.

Tento rozměr zdůraznil i premiér Antiguy a Barbudy Gaston Browne, který připomněl, že klimatická změna je pro malé ostrovní státy otázkou každodenní reality. „Každá silnější bouře podle něj představuje ekonomickou katastrofu, která dokáže během několika hodin zničit roky rozvoje,“ uvedl premiér. Taková slova působí jako důležitá protiváha mnohdy abstraktních grafů o emisních křivkách. Právě zde se ukazuje, že průmyslová ekologie nemůže být jen disciplínou zaměřenou na efektivní využívání zdrojů a optimalizaci procesů. Musí být také disciplínou sociálně odpovědnou, která vnímá důsledky nerovného přístupu k technologiím a jejich dopad na nejzranitelnější komunity.

Vedle apelů ale Climate Week přinesl i konkrétní ukázky toho, jak může vypadat průmysl budoucnosti. Diskutovalo se o nových postupech v ocelářství, kde se testují technologie snižující emise CO₂ prostřednictvím vodíkové redukce rudy, kdy železná ruda je redukována vodíkem místo uhlíku. Výsledkem je pak železo a voda, nikoli oxid uhličitý. Velkou pozornost vzbudily projekty chemických firem, které zkoušejí takzvané cirkulární polymery. Tyto materiály se dají rozebrat a znovu složit tak, aby neztratily své vlastnosti, což otevírá cestu k průmyslu, kde nebude nutné spoléhat na nekonečné dodávky primárních surovin. 

Energetika ukázala pilotní projekty akumulace v bateriových systémech nové generace, které umožňují stabilizaci sítí při vysokém podílu obnovitelných zdrojů. A městské laboratoře představily plány na elektrifikaci veřejné dopravy včetně těžkých autobusových linek a nákladní logistiky. Tyto příklady nejsou jen vizí budoucnosti – v mnoha případech jde o projekty, které už dnes procházejí testováním v reálném prostředí a čekají na škálování.

V kontrastu s tím se už nyní upírá pozornost k listopadové konferenci COP30, která se uskuteční v brazilském Belému. Tam budou státy opět jednat o závazných cílech a právních rámcích, jež mají nasměrovat svět k dosažení Pařížské dohody. Climate Week se k těmto procesům staví spíše jako zrcadlo reality: zatímco COP stanovuje cíle, v New Yorku se ukazuje, zda je možné je naplnit konkrétními technologiemi, investicemi a společenskou podporou. Tato dvojkolejnost – diplomatická a implementační – se ukazuje jako stále důležitější. Jedno bez druhého nemůže fungovat: globální dohody jsou nezbytné pro koordinaci, ale bez praktické proveditelnosti zůstanou jen na papíře.

Pro odborníky na průmyslovou ekologii je Climate Week 2025 cenný především tím, že propojuje teoretické koncepty s praxí.  Climate Week 2025 tak není už jen vedlejší událostí v kalendáři mezinárodních klimatických jednání. Stává se důležitou scénou, kde se testuje životaschopnost myšlenek, jež se na konferencích COP formulují do podoby závazků. Je to místo, kde se ukazuje, že klimatická transformace není abstraktním cílem, ale probíhajícím procesem, který zasahuje každodenní chod měst, průmyslu i domácností.

Climate Week NYC 2025 potrvá až do 28. září 2025. Tato akce se koná každoročně v New Yorku a letos se uskuteční více jak 1 000 událostí, což je rekordní počet. I přes politické tlaky a změny v americké klimatické politice se letos událost těší nebývalému zájmu veřejnosti, firem a nevládních organizací. Mezi klíčovými tématy letošního ročníku jsou energetická transformace, zelené finance, udržitelné městské systémy a klimatická spravedlnost. Významné iniciativy zahrnují například i citovaný globální plán Build Clean Now a investiční program ve výši 7,5 miliardy dolarů, zaměřený na podporu rozvojových zemí v oblasti čisté energie. 

 

Jak se žilo v Česku z pohledu kvality ovzduší v roce 2024? Odpověď na tuto otázku je překvapivě optimistická, i když rozhodně ne bez výhrad. Rok 2024 se totiž zařadil k těm lepším v celé moderní historii sledování čistoty vzduchu. Obyvatelé republiky dýchali ovzduší, které bylo v průměru vyhovující, a prodloužila se tak série let od roku 2020, kdy kvalita ovzduší vykazuje stabilní zlepšování. Za tímto trendem stojí nejen technologické změny a přijatá opatření, ale také příroda samotná, která v podobě teplejší zimy a příznivých rozptylových podmínek pomohla snížit koncentrace znečišťujících látek. To, co by se ještě před deseti lety zdálo jako nedosažitelný cíl, se stalo realitou: na řadě míst České republiky vzduch splňuje zákonné limity a obyvatelé mají šanci žít zdravěji.

Jedním z největších úspěchů uplynulého roku je skutečnost, že prachové částice PM₁₀ a PM_2,5, dlouho vnímané jako největší hrozba pro zdraví obyvatel, nepřekročily své roční imisní limity na žádné měřicí stanici. U PM₁₀ šlo už o šestý rok v řadě, u PM_2,5 o druhý v celé historii sledování. Tento vývoj je nejen výsledkem výměny starých kotlů v domácnostech a postupného přechodu k čistším zdrojům tepla, ale i důkazem, že legislativa i dotační programy mají konkrétní dopad na každodenní život. Přesto zůstává v českém ovzduší jeden trvalý problém: benzo[a]pyren. Polycyklický aromatický uhlovodík, úzce spjatý s lokálním topením tuhými palivy, překročil imisní limity na více než třetině stanic a zasáhl území, kde žije přes sedm procent obyvatel. Přestože jde o podíl menší než v minulých letech, benzo[a]pyren stále připomíná, že cestu k úplně čistému ovzduší komplikuje především tradiční vytápění v domácnostech.

Ostravsko, Karvinsko a Frýdecko-Místecko zůstávají i nadále symbolem špatného ovzduší v Česku. Přes zaznamenané zlepšení je zde stále 80 % obyvatel vystaveno nadlimitním koncentracím, což z regionu činí nejzatíženější oblast republiky. Významný pokles však přineslo ukončení hutní prvovýroby ve společnosti Liberty Ostrava, což se okamžitě projevilo na snížení emisí prakticky všech sledovaných látek v městské části Radvanice. Tento příklad ukazuje, jak zásadní vliv mohou mít konkrétní průmyslové provozy a jak rychle se jejich odstavení nebo modernizace promítá do kvality vzduchu.

Rok 2024 ovlivnila i atmosféra sama. Teplá zima s mimořádně vysokými teplotami, více srážek a dobré rozptylové podmínky přispěly k tomu, že koncentrace polétavého prachu i dalších látek byly nižší než obvykle. Nejvýraznější pokles nastal v lednu a únoru, kdy souhra tří klíčových faktorů – vysokých teplot, nadprůměrných srážek a příznivého proudění – přinesla takřka učebnicový příklad toho, jak počasí dokáže ovlivnit čistotu vzduchu. Opačným extrémem byla epizoda na přelomu března a dubna, kdy se nad Českou republiku dostal saharský prach a vynutil si plošné vyhlášení smogové situace. I když šlo o krátkodobý a importovaný jev, připomněl, že kvalita ovzduší není jen otázkou domácích zdrojů, ale i globálních procesů.

Oxid siřičitý, kdysi obávaný symbol průmyslového znečištění, se v roce 2024 vyskytoval převážně na nízkých úrovních. Překročení limitu bylo odhadnuto pouze na 0,03 % území, konkrétně v Litvínově, kde se během havárií a oprav v areálu Chemparku Záluží spalovaly plyny s obsahem sulfanu. Oxid dusičitý rovněž nepřekročil žádný imisní limit, což prodloužilo sérii let, během nichž tato látka zůstává pod kontrolou. Významné zlepšení lze přičíst modernizaci vozového parku a rozvoji alternativních pohonů, i když doprava zůstává hlavním zdrojem NO₂ ve městech s hustou dopravní sítí. Překračování limitů přízemního ozonu se omezilo jen na 0,1 % území a postihlo zanedbatelný zlomek obyvatel. Přesto ozon zůstává proměnlivým prvkem, citlivě reagujícím na letní meteorologické podmínky, a zároveň látkou, která zatěžuje ekosystémy – zejména horské oblasti, kde přesahuje limity pro vegetaci.

Statistiky také ukazují, že emise znečišťujících látek v roce 2024 opět klesly a dosáhly nejnižších hodnot za celé období 2014–2024. Domácnosti však stále dominují emisím benzo[a]pyrenu, pevných částic a oxidu uhelnatého, zatímco energetika má hlavní podíl na emisích síry a těžkých kovů. Doprava je hlavním zdrojem emisí oxidů dusíku a zároveň významně přispívá k prašnosti. Nejde přitom jen o spalování paliva a výfukové plyny – částice vznikají také z opotřebování brzd a pneumatik, takže i když auta jezdí tišeji a mají čistší motory, stále do ovzduší uvolňují nezanedbatelné množství prachu a kovových částic. Atmosférická depozice (usazování látek z atmosféry na zemský povrch) ukázala pokles síry, ale mírný nárůst dusíku a kyselosti srážek, přičemž nejzatíženější zůstávají tradičně Krušné hory a severní pohraničí.

Celkový obraz roku 2024 je tedy složen z kontrastů. Na jedné straně stojí historicky nízké hodnoty prachových částic, oxidů dusíku či oxidu siřičitého, na straně druhé přetrvávající problém benzo[a]pyrenu a regionální disproporce, zejména v Moravskoslezském kraji. Přes všechny zlepšující se ukazatele zůstává významná část obyvatel vystavena zdravotně rizikovým koncentracím. Světová zdravotnická organizace i Evropská unie navíc připravují přísnější limity, které vstoupí v platnost od roku 2030. To znamená, že i když Česká republika splňuje současné požadavky, cesta k udržitelnému a skutečně čistému ovzduší ještě neskončila.

Život v Česku v roce 2024 z pohledu kvality ovzduší se tedy nesl v duchu opatrného optimismu. Data jasně ukazují, že ovzduší je čistší než v minulosti, že průmyslové změny, útlum některých zdrojů a obnova domácích topenišť přinášejí výsledky, a že i příroda dokáže přispět k lepšímu dýchání. Zároveň ale připomínají, že čisté ovzduší není samozřejmost, ale výsledkem neustálé kombinace lidského úsilí, technologického pokroku a přírodních okolností.

Za obsáhlou ročenkou o stavu ovzduší stojí tým odborníků Českého hydrometeorologického ústavu, který provozuje Státní síť imisního monitoringu a spravuje Informační systém kvality ovzduší. Na jejím vzniku se podílejí desítky specialistů – od meteorologů přes chemiky až po modeláře rozptylových studií –, jejichž úkolem je nejen sběr a vyhodnocení dat, ale také jejich interpretace v širším kontextu. ČHMÚ úzce spolupracuje se Státním zdravotním ústavem, krajskými zdravotními ústavy, Českým statistickým úřadem, Centrem dopravního výzkumu či Ředitelstvím silnic a dálnic, a výsledná ročenka tak představuje společné dílo, které stojí na přesných měřeních, laboratorních analýzách i sofistikovaných modelech.

10 perliček z ročenky o ovzduší 2024:

• Rok 2024 byl druhým rokem v historii měření, kdy na žádné stanici nebyl překročen imisní limit pro PM2,5.

• V únoru byla průměrná teplota o 6,1 °C vyšší než dlouhodobý normál, což dramaticky snížilo emise z vytápění.

• Poprvé od roku 2019 byla v Ostravě vyhlášena regulace, trvala ale jen 33 hodin.

• Největší smogovou epizodu nezpůsobily domácí zdroje, ale saharský prach, který zalil téměř celé území ČR.

• Benzo[a]pyren překročil limity na 36 % stanic – nejrozšířenější „problémový“ polutant současnosti.

• V Ostravě-Radvanicích se po ukončení hutní výroby v Liberty Ostrava snížily koncentrace prakticky všech látek.

• Ozon stále trápí ekosystémy – limity pro vegetaci byly překročeny třeba v Krkonoších.

• Nadlimitní koncentrace kadmia nebo arsenu nebyly v Česku naměřeny už víc než deset let.

• Nejčistší vzduch měly v roce 2024 kraje Karlovarský, Jihočeský a Vysočina.

• Překročení imisního limitu pro SO₂ se týkalo jen jediného místa – Litvínova – a to kvůli havarijním pochodním v chemičce.

Kolektivní systém ASEKOL, který dlouhodobě zajišťuje sběr a recyklaci elektrozařízení a baterií představuje nové naučné video.  Cílem je osvěta veřejnosti o tom, jak je správné třídění a recyklace elektroodpadu důležitá a jak může každý z nás jednoduše přispět k ochraně životního prostředí. 

Video poutavou a srozumitelnou formou ukazuje, jaké cesty urazí starý elektrospotřebič od okamžiku, kdy jej občan odloží do červeného kontejneru ASEKOL, až po proces ekologické recyklace. „Naším cílem je motivovat veřejnost k tomu, aby s elektroodpadem nakládala odpovědně. Správným tříděním chráníme nejen přírodu, ale i zdraví nás všech,“ vysvětluje Daniel Šafář, obchodní ředitel ASEKOL. 

Nové naučné video je dostupné zdarma na webových stránkách www.asekol.cz. Bude také využíváno při environmentálních vzdělávacích programech pro školy a obce.

Děkujeme, že třídíte.

Odkaz na video přímo na youtube: ZDE

Čeští vědci ve spolupráci s mezinárodním týmem přinášejí nástroj, který zásadně rozšiřuje možnosti identifikace neznámých látek. Nová databáze masové spektrometrie umožňuje odhalovat dosud skryté molekuly, urychlit vývoj léků a přesněji sledovat chemické stopy v životním prostředí. Otevírá se tak prostor pro objevy, které mohou změnit medicínu, biologii i ochranu přírody.

Projekt MSⁿLib, nedávno publikovaný v prestižním časopise Nature Methods, představuje zlomový okamžik v práci s chemickými látkami, které tvoří základ našeho života i průmyslu. Vědci po celém světě se již desítky let snaží systematicky mapovat tzv. chemický prostor, tedy nesmírně rozsáhlý soubor možných molekul, z nichž většinu známe jen velmi povrchně. Přestože masová spektrometrie se stala klíčovým nástrojem pro identifikaci malých molekul v biologických i environmentálních vzorcích, její praktické využití bylo dlouho omezeno na relativně úzký repertoár dostupných spektrálních knihoven. Dosud totiž existovalo jen několik set tisíc spekter ze standardní dvoustupňové fragmentace (MS²), zatímco vícestupňová fragmentace (MSⁿ), která poskytuje nesrovnatelně hlubší informace o vnitřní stavbě molekul, byla veřejně dostupná pouze pro méně než dva tisíce sloučenin.

MSⁿLib tuto nerovnováhu radikálně mění. Nová knihovna zahrnuje více než 2,3 milionu spektrálních záznamů a obsahuje detailní data k více než 30 tisícům unikátních molekul. Tyto látky byly měřeny v obou ionizačních režimech, tedy pozitivním i negativním, a výsledkem je strukturovaná databáze, která výrazně rozšiřuje dostupné možnosti pro identifikaci neznámých látek. Celkový přínos je dvojnásobný: jednak se otevírá cesta k lepšímu porozumění fragmentačním drahám, substrukturám a izomerům, jednak se daří zaplnit bílá místa na mapě chemického prostoru, která byla dosud zcela neprobádaná. Přes 22 tisíc z obsažených struktur se přitom v žádné jiné veřejné databázi nevyskytovalo, což ukazuje, že jde o skutečně průlomový zdroj.

Zvláštní význam má tento úspěch pro Českou republiku. V Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, konkrétně v týmu vedeném Tomášem Pluskalem, byla vyvinuta technologická platforma, která umožňuje mimořádně efektivní měření a zpracování velkého množství látek. Český tým vytvořil metodiku, jež dokáže zpracovat během krátkého časového cyklu desítky sloučenin najednou, a to s vysokou kvalitou a konzistencí spektrálních dat. Právě tato efektivita umožnila posunout projekt z řádu tisíců na řád desítek tisíc a dnes už i statisíců molekul. V současnosti je v rámci projektu analyzováno dalších 70 tisíc látek a cíl do konce roku je dosáhnout až 200 tisíc spekter – což znamená, že během několika let vznikne databáze, která několikanásobně překoná to, co věda dokázala vybudovat za předchozí dvě desetiletí.

MSⁿLib ale není jen o chemii v úzkém smyslu. Její dopady zasahují do celé řady oblastí. Farmaceutický průmysl získává nástroj, který mu umožní přesněji mapovat metabolické cesty a rychleji identifikovat kandidátní molekuly pro nové léky. Biologové a lékaři mohou sledovat dynamiku metabolitů v organismech a hledat biomarkery pro diagnostiku nemocí. Ekologové a toxikologové mohou díky databázi efektivněji identifikovat kontaminanty v prostředí, a tím lépe sledovat dopady chemikálií na zdraví člověka i přírody. Významné jsou i aplikace v zemědělství, potravinářství nebo bezpečnostním výzkumu, kde je třeba rychle odhalit přítomnost rizikových látek.

Silným aspektem projektu je i jeho otevřenost. MSⁿLib je koncipována jako open-source platforma: data jsou veřejně dostupná a doprovází je software, především nástroj mzMine, který je rovněž volně k dispozici. To znamená, že komunita vědců po celém světě může nejen využívat existující knihovnu, ale i přispívat k jejímu rozšiřování. Tento princip otevřené vědy zajišťuje, že databáze nebude statickým dílem, nýbrž živým organismem, který se bude vyvíjet podle potřeb a možností výzkumu.

Neméně důležitý je i rozměr propojení s moderními technologiemi. Strojové učení a umělá inteligence, které jsou stále více využívány pro automatickou anotaci spekter a predikci struktur, zásadně závisejí na dostupnosti rozsáhlých a kvalitních tréninkových dat. MSⁿLib poskytuje právě takovou datovou základnu. Čím rozmanitější spektra jsou k dispozici, tím přesněji lze trénovat modely schopné rozpoznávat nejen známé, ale i dosud nepopsané látky. Výsledkem může být situace, kdy algoritmy začnou předpovídat struktury molekul s vysokou přesností a rychlostí, což by mohlo zásadně urychlit proces objevování nových léčiv nebo identifikace environmentálních toxinů.

Samozřejmě, existují i výzvy. Získávání čistých referenčních látek je logisticky složité a finančně náročné, stejně jako samotná akvizice spekter, která vyžaduje špičkové přístroje, pečlivou optimalizaci podmínek a časově náročnou práci. Nicméně český tým ukazuje, že tyto překážky lze překonat chytrým designem experimentů a vysokoproduktivními protokoly. Výsledkem je projekt, který už nyní posouvá hranice světové vědy a může se stát základem pro dlouhodobé změny ve způsobu, jakým chápeme chemii života. MSⁿLib je tak symbolem toho, že i relativně malá země, jako je Česká republika, dokáže díky kombinaci špičkové vědy, otevřenosti a mezinárodní spolupráce posunout hranice poznání. 

Premiér Petr Fiala oznámil, že Evropská komise vyhoví iniciativě České republiky a dalších států požadujících zastropování cen nových emisních povolenek v rámci připravovaného systému ETS 2, konkrétně pro vytápění domácností a pohonné hmoty. Komise podle Fialy připraví legislativní návrh, který stanoví maximální cenu povolenky, čímž reaguje na roli, kterou ceny emisních povolenek hrají při spotřebitelských nákladech na energie a paliva. České ministerstvo životního prostředí pod vedením Petra Hladíka uvádí, že získal přislíbení od komisaře pro klima Wopkeho Hoekstry, a že analýza návrhů zaslaných dopisem jménem 19 členských států je v pokročilé fázi.

Klíčovým bodem českého „non-paperu“, který sesbíral podporu téměř poloviny členských zemí EU (konkrétně 19 států, což představuje cca 91 % obyvatel Unie), je udržení ceny povolenky pod hranicí 45 eur za tunu CO₂. Návrh dále počítá s mechanismy na stabilizaci trhu – MSR (market stability reserve) by měl být posílen a upraven tak, aby reagoval promptněji než dosud, nejen jednou ročně; také se navrhují předběžné aukce povolenek, zveřejňování dat o tempu nasazování bezemisních technologií nebo pravidelné prognózy vývoje cen. Komise podle MŽP jednoznačně chápe obavy České republiky i dalších států, že vysoké ceny povolenek by mohly vést k dramatickému zdražení pohonných hmot a vytápění.

Česká pozice zní: ideálně by ČR nově zaváděné emisní povolenky vůbec neschvalila, ale zatím nemá většinu potřebnou pro zrušení systému ETS 2. Vláda proto prostřednictvím neformálních iniciativ směřuje k úpravám navržené směrnice tak, aby negativní dopady byly minimalizovány. Reakci EK a formální návrh zákona se podle Hladíka očekávají v řádu dnů až týdnů.

Čína si v posledních letech postupně vybudovala převahu nad produkcí vzácných zemin, které hrají klíčovou roli v moderních technologiích od smartphonů po elektromobily. Tyto prvky nejsou problémem jen kvůli své vzácnosti, ale zejména kvůli složitému zpracování, jehož velkou část zvládá právě Čína díky nízkým nákladům na práci, příznivějším podmínkám pro průmysl a často i méně přísným environmentálním regulacím. 

Peking v reakci na rostoucí strategický význam těchto surovin zpřísnil pravidla vývozu. Nová opatření se vztahují nejen na samotné nerosty, ale i na produkty, které je obsahují i v malé koncentraci. Vývoz nyní podléhá licence, přičemž zahraniční společnosti musí doložit, že suroviny nebudou použity pro vojenské účely. Tato omezení se nejvíce týkají tzv. těžkých vzácných zemin — dysprosia, terbia, holmia, thulia, ytterbia či lutencia — oblastí, kde Čína ovládá téměř celý řetězec z těžby přes zpracování až po finální výrobu. 

Evropský průmysl už pociťuje konkrétní škody. Podle Evropské obchodní komory v Číně (ECCC) některé firmy zaznamenaly milionové ztráty a řada dalších se obává, že výpadky v dodávkách klíčových surovin budou častější. Požadavek na exportní licence, které jsou často zamítnuty, či jejich udělení je zpožděno, zvyšuje nejistotu výrobců, kteří jsou závislí na stabilním přísunu těchto materiálů. 

Evropská unie snaží posílit vlastní surovinové zdroje – jednou z diskutovaných možností je rozvoj těžby ve vzdálených regionech, jako je Grónsko, avšak tento proces je pomalý, nákladný a komplikovaný jak infrastrukturovými, tak ekologickými výzvami. Evropské firmy se musí připravit na to, že vzhledem k růstu geostrategického významu vzácných surovin bude konkurenční tlak i regulační rizika v tomto sektoru narůstat. 

Celkově se ukazuje, že Číně už nestačí být jen velkým hráčem na trhu — svým ovládáním výrobního řetězce si vybudovala nástroj, který může využívat v geopolitických i ekonomických vyjednáváních velmi efektivně. Pro Evropu to znamená, že její postupná závislost na dovozu strategických surovin není jen obchodní problém, ale výzva, která zasahuje do průmyslové suverenity, inovací a udržitelného růstu. Další podrobnosti ZDE

Představte si Babiččino údolí: klikatá cestička, pole, lesy a potok, který vše spojuje do živého celku. Přesně tak by se dalo vnímat i moderní „vodíkové údolí“ – území, kde se propojuje výroba, skladování, distribuce a spotřeba vodíku do jednoho funkčního systému, a kde jednotlivé sektory, jako doprava, průmysl a energetika, vzájemně spolupracují. Stejně jako v babiččině údolí každý potok, strom a louka má svůj účel, tak i komponenty vodíkového údolí dohromady vytvářejí laboratoř dekarbonizace s praktickým dopadem na regionální i národní úroveň.

Evropská unie si stanovila ambiciózní cíl: do roku 2030 provozovat 400 MWe elektrolyzérů, které se stanou páteří výroby čistého vodíku. Tento cíl má významný dopad i pro české prostředí, kde se již taková první údolí formují. V Ústeckém kraji stojí projekt na spolupráci s největším domácím spotřebitelem vodíku – společností Unipetrol, Moravskoslezský kraj se může pochlubit dynamickým vodíkovým klastrem, který vznikl podpisem memoranda šestnácti firem a dnes sdružuje přes třicet členů pokrývajících celý hodnotový řetězec. Karlovarský region těží z blízkosti německých přeshraničních projektů a nabízí platformu pro mezinárodní spolupráci.

Vodíková údolí však nejsou jen o technice. Klíčovou roli hraje schopnost propojit podniky, výzkumné instituce a veřejnou správu. Tento model spolupráce, označovaný jako „triple helix“, je v pokročilejších fázích rozšiřován o aktivní zapojení veřejnosti – vzniká tzv. „quadruple helix“. Jen propojení všech čtyř aktérů zajistí, že vodíková ekonomika nebude závislá na krátkodobých dotacích, ale bude růst organicky a stát se funkční alternativou k fosilním palivům.

Vodík dnes už není jen jeden „vodík“, ale existuje několik jeho druhů, které se liší způsobem výroby, environmentálním dopadem a možnostmi využití. Šedý vodík, nejrozšířenější typ, se vyrábí z fosilních paliv. Tento typ vodíku se využívá hlavně v průmyslových procesech, například při výrobě amoniaku nebo v rafineriích, kde je čistý vodík nezbytný. Modrý vodík vzniká stejným procesem, ale s odchytáváním a ukládáním CO₂ do geologických vrstev. Zelený vodík, který se považuje za klíčový pro dekarbonizaci, se vyrábí elektrolyzéry využívajícími energii z obnovitelných zdrojů, jako jsou větrné a solární elektrárny, k rozkladu vody na vodík a kyslík, a jeho produkce je prakticky bezemisní. Vedle těchto hlavních typů se objevují i méně běžné varianty, například tyrkysový vodík nebo růžový či fialový vodík, které využívají jadernou energii pro elektrolytickou výrobu.

Metodický dokument, který vznikl s cílem podporovat budování těchto projektů, nabízí konkrétní doporučení pro rozvoj vodíkové ekonomiky. Obsahuje například analýzu možností přeshraniční a meziregionální spolupráce, doporučení pro plánování infrastruktury a strategie pro propojení výroby s lokální poptávkou. Zdůrazňuje, že ekonomická udržitelnost je klíčová – výroba vodíku musí být konkurenceschopná, efektivní a propojená s reálnými potřebami průmyslu i dopravy. Jinak hrozí, že ambiciózní projekty zůstanou pouze krátkodobými experimenty.

Kromě toho dokument upozorňuje na význam technologických inovací, například využití zeleného vodíku z obnovitelných zdrojů, efektivní integraci bateriových systémů a digitalizaci řízení výroby a distribuce. Zdůrazňuje také vzdělávací rozměr – informování veřejnosti a průmyslu o možnostech vodíku jako čisté energie je nezbytné pro dlouhodobou akceptaci a úspěch těchto projektů. 

Dokument sám sebe označuje za „živý materiál“, který bude průběžně doplňován a aktualizován na základě praktických zkušeností. To je zásadní, protože žádná metodika nemůže předem předvídat všechny překážky i příležitosti, které se objeví při provozu vodíkových údolí. Obsahuje rovněž doporučení pro implementaci pilotních projektů, hodnocení jejich dopadu na lokální ekonomiku a životní prostředí a postupy pro zapojení lokálních komunit do rozhodování.

Dokument ke stažení:

Metodika vodíkových údolí

Na jedné straně přísnější dohled nad rozpouštědly, pryskyřicemi a polymery, na druhé straně úleva pro bílý pigment, který barví naše zdi i kosmetické krémy. Chemická regulace v Evropě tak znovu ukazuje, že jde doslava o živý organizmus, kde se bdělost vyplácí. 

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) vyhlásila veřejnou konzultaci k identifikaci tří nových látek vzbuzujících mimořádné obavy (SVHC). Do seznamu kandidátů se dostal n-hexan, spojovaný s toxicitou při dlouhodobé expozici, který se používá jako rozpouštědlo v lepidlech, čisticích prostředcích či při extrakci olejů a polymerů. Další kandidátskou látkou je bisfenol F, využívaný k výrobě epoxidových pryskyřic, lepidel a povlaků, tedy v obalech, stavební chemii nebo nátěrech. Třetím kandidátem je fluorovaný derivát bisfenolu, jehož role je významná při výrobě speciálních polymerních materiálů, termoplastů a pryže. Pokud budou tyto látky zařazeny na seznam SVHC, mohou se stát předmětem povolovacího režimu REACH a jejich použití se tak pro podniky výrazně zkomplikuje.

Současně se mění situace kolem oxidu titaničitého, známého spíše pod lidovým označením titanová běloba. Tento bílý pigment je nepostradatelnou složkou barev, plastů, papíru, kosmetiky nebo i některých léčiv. V roce 2020 byl zařazen mezi látky podezřelé z karcinogenních účinků při vdechování prachu, což znamenalo přísnější pravidla pro jeho označování a používání. Nedávný rozsudek Soudního dvora EU však tuto klasifikaci zrušil a od srpna 2025 už výrobci nebudou muset své produkty kvůli obsahu oxidu titaničitého označovat varováním. Evropská agentura pro chemické látky proto stáhla z databáze i metodický návod k označování. To ale neznamená, že se titanová běloba stává bezproblémovou – při manipulaci s jemným prachem budou i nadále rozhodující vlastní bezpečnostní opatření firem.

Spojené státy prostřednictvím United States Geological Survey (USGS) zveřejnilo návrh Seznamu kritických surovin pro rok 2025, ve kterém identifikovalo několik desítek komodit jako klíčových pro ekonomiku a národní bezpečnost. Tento dokument nastavuje nový metodologický přístup pro hodnocení, jak velký dopad mají možné narušení dodavatelských řetězců na průmyslová odvětví a celý hospodářský systém.

Návrh zahrnuje konkrétně 54 minerálních komodit, mezi nimiž se objevují nejen tradičně sledované prvky, jako je lithium, kobalt či nikl nezbytný pro bateriový průmysl, ale i specializované kovy, jejichž jména veřejnost často ani nezná – například dysprosium, terbium nebo lutecium, klíčové pro výrobu magnetů v elektromotorech a moderní elektronice. 

USGS ve svém hodnocení simulovala přes 1 200 scénářů narušení obchodu s celkem 84 surovinami a sledovala dopady na více než 400 průmyslových odvětví. Upozornila například na případ rhodia, jehož výpadek z Jižní Afriky by mohl způsobit ekonomický šok v řádu desítek miliard dolarů.

Seznam přináší i některá překvapení. Nově se mezi kritické řadí potaš, křemík, měď, stříbro, rhenium a olovo, zatímco arsen a tellurium mají být vyřazeny. USA tím vysílají signál, že se zaměřují nejen na „nové“ suroviny energetické transformace, ale i na tradiční průmyslové komodity, u nichž hrozí výpadky dodávek nebo silná závislost na omezeném počtu producentů.

Při srovnání s Evropskou unií je zřejmé, že transatlantické přístupy se v mnohém sbližují, ale přesto mají odlišné akcenty. Evropská komise letos schválila svůj Critical Raw Materials Act, který určuje seznam 34 kritických a 17 strategických surovin. Stejně jako USA klade důraz na lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy či grafit, tedy na materiály nezbytné pro baterie, větrné turbíny a polovodiče. Oproti americkému seznamu se ale EU soustředí více na diverzifikaci dodavatelů a méně na tradiční komodity typu mědi či stříbra, které zatím nejsou na evropském seznamu kritických surovin. Naopak Brusel akcentuje bor, baryt či titán, jejichž geopolitická závislost se projevuje hlavně v evropském průmyslovém řetězci.

Zatímco Spojené státy zdůrazňují ekonomické modelování a odhad dopadů narušení dodavatelských řetězců na HDP, evropský přístup je více institucionální a regulační – definuje cíle pro domácí těžbu (do roku 2030 má EU pokrývat alespoň 10 % své spotřeby z vlastních zdrojů), recyklaci (minimálně 15 %) a zpracování (40 %). Oba kontinenty tak řeší podobnou otázku: jak si udržet kontrolu nad surovinami, bez nichž není možná energetická transformace ani digitální ekonomika, a jak snížit závislost na Číně, která dominuje zpracování vzácných zemin, gallia, germania a dalších kritických prvků.

Americký seznam pro rok 2025 i evropský Critical Raw Materials Act tak ukazují, že kontrola nad minerály se stává otázkou nejen průmyslové strategie, ale i geopolitické moci. A zatímco Spojené státy sahají k detailním ekonomickým simulacím a rozšiřují definici kritičnosti i na komodity, které byly dosud vnímány jako samozřejmé, Evropa se snaží vyvažovat mezi udržitelným přístupem, recyklací a hledáním nových obchodních partnerů.

Který přístup je lepší?

Pokud hodnotíme přístupy USA a Evropské unie z hlediska praktičnosti, pružnosti a efektivity, je užitečné nejprve definovat, co pod těmito pojmy rozumíme. Praktičnost zde označuje schopnost přístupu poskytnout jasný, realizovatelný rámec pro konkrétní opatření, tedy míru, do jaké lze doporučení a cíle snadno implementovat do praxe. Pružnost znamená schopnost přístupu rychle reagovat na nové informace, změny v dodavatelských řetězcích či geopolitické a tržní podmínky, tedy flexibilitu systému při adaptaci na neočekávané situace. Efektivita se pak vztahuje k tomu, jak dobře přístup dosahuje svých cílů – ať už jde o predikci rizik, ochranu průmyslu, podporu soběstačnosti nebo udržitelnou transformaci ekonomiky.

Evropský přístup je z praktického hlediska výhodnější, protože stanovuje konkrétní cíle pro domácí těžbu, recyklaci a zpracování surovin, což umožňuje firmám i státním institucím plánovat konkrétní opatření a dlouhodobě sledovat jejich plnění. Jasně definované kvantitativní cíle, například minimální podíl recyklace nebo plánovaný podíl domácí těžby do roku 2030, poskytují praktický rámec pro implementaci politiky a usnadňují kontrolu výsledků. Naopak americký přístup, který je založen na rozsáhlém ekonomickém modelování dopadů výpadků dodávek, je spíše analytický a samotný seznam kritických surovin neposkytuje přímé nástroje k realizaci konkrétních opatření.

Co se týče pružnosti, americký model působí dynamičtěji. Díky simulacím stovek až tisíců scénářů výpadků surovin a jejich dopadů na stovky průmyslových odvětví lze rychle identifikovat nově rizikové materiály, vyhodnotit jejich ekonomické dopady a upravit doporučení podle aktuálních geopolitických nebo tržních podmínek. Evropský přístup je v tomto ohledu méně adaptabilní, protože změny legislativních cílů a regulací probíhají pomaleji a nejsou tak okamžitě reagující na náhlé výkyvy v dodavatelských řetězcích.

Efektivita jednotlivých přístupů se rovněž odvíjí od toho, jaké kritérium zvolíme. Americký model je vysoce efektivní v predikci dopadů výpadků surovin na ekonomiku, umožňuje prioritizovat zásahy tam, kde hrozí největší škody, a poskytuje strategickou informaci pro rozhodování firem a státních institucí. Evropský přístup je naopak efektivnější v praktické realizaci opatření, která mají dlouhodobý dopad na soběstačnost, recyklaci a udržitelnou energetickou transformaci, protože stanovuje měřitelné cíle, jejichž naplnění je možné monitorovat a vyhodnocovat. 

Pro lepší představu lze uvést konkrétní scénář, který ukazuje, jak by reagoval americký a evropský systém. Představme si například náhlý výpadek dodávek rhodia z Jižní Afriky, klíčového kovu pro katalyzátory a automobilový průmysl. Americký model, založený na simulacích, by okamžitě vyhodnotil dopady na stovky průmyslových odvětví, spočítal možné ztráty na HDP a identifikoval, která odvětví jsou nejzranitelnější. Na základě těchto dat by státní orgány i firmy mohly rychle prioritizovat opatření, například hledat alternativní dodavatele, upravit výrobní plány nebo zvýšit zásoby. Tento přístup umožňuje pružně reagovat na neočekávané situace, protože simulace mohou být pravidelně aktualizovány a rozšířeny o nové suroviny či scénáře.

Evropský přístup by na stejný problém reagoval spíše prostřednictvím institucionálních opatření. EU by zkoumala, zda je možné riziko snížit zvýšením domácí těžby, investicemi do recyklace nebo podporou zpracovatelských kapacit v rámci Unie. Místo okamžité kvantifikace ekonomických dopadů by systém zaměřený na regulace poskytoval dlouhodobou strategii, která minimalizuje závislost na omezených zdrojích. Například EU by mohla zvýšit podíl recyklovaného rhodia v katalyzátorech nebo podporovat diverzifikaci dodavatelů, což sice neřeší akutní výpadek okamžitě, ale snižuje riziko, že se podobná situace opakuje v budoucnu.

Evropský přístup tedy poskytuje stabilitu a jasný rámec pro dlouhodobé plánování, ale za cenu menší pružnosti a pomalejší adaptace na akutní změny v dodavatelských řetězcích. Celkově lze tedy říci, že ideální strategie by mohla kombinovat pružnost a analytickou sílu amerického modelu s praktičností a efektivitou evropského rámce, čímž by vznikl komplexní nástroj pro řízení kritických surovin.

 

Evropský parlament schválil směrnici, která nastavuje ambiciózní cíle v boji proti plýtvání potravinami i textilním odpadem. Do roku 2030 mají členské státy snížit množství potravinového odpadu v domácnostech, obchodech a restauracích o třetinu, zatímco ve výrobě a zpracování potravin se počítá s desetiprocentním poklesem oproti průměru posledních let. Největší zodpovědnost tak padá na domácnosti, protože právě z nich pochází více než 60 procent potravinového odpadu v Česku. 

Nový rámec se ale netýká jen jídla – výrobci textilu budou muset nově zajistit i sběr, třídění a recyklaci oblečení a domácího textilu, podobně jako už dnes funguje systém pro obaly nebo elektrospotřebiče. Obchodníci připomínají, že mnohé kroky ke snižování plýtvání už dávno zavedli, a plošné cíle tak podle nich neberou v potaz reálné rozdíly mezi jednotlivými segmenty. Restaurace varují před nárůstem administrativy a textilní průmysl upozorňuje na nedostatek technologií, problematickou kvalitu recyklátu a nejasnosti ohledně samotné realizace. V praxi však opatření přinesou i ekonomické dopady – náklady na recyklaci a sběr textilu bude muset někdo zaplatit a dále vyvstávájí obavy, že rozdílná implementace v jednotlivých státech EU způsobí nerovné podmínky. Ministerstva chtějí spoléhat nejen na osvětové kampaně a podporu potravinových bank, ale také na postupné změny nákupních návyků obyvatel. Více ZDE