Vláda dnes schválila novelu zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku, která má výrazně posílit práva zákazníků a zpřísnit pravidla pro výrobce a obchodníky. Návrh přináší několik zásadních změn: delší záruční dobu, povinnost poskytovat více informací o životnosti a opravitelnosti výrobků, zákaz plánovaného zastarávání a přísnější dohled nad tím, jak firmy komunikují údaje o ekologických vlastnostech svých produktů.

Jednou z nejcitelnějších novinek je úprava záruky. Pokud se spotřebitel při reklamaci rozhodne pro opravu, automaticky se mu záruka prodlouží z dosavadních dvou na tři roky. Tento mechanismus má motivovat k opravám místo okamžitého nahrazování novým výrobkem, což je krok, který může významně snížit objem odpadu a zároveň zvýšit tlak na kvalitu výroby. Novela zároveň zakazuje tzv. plánované zastarávání, kdy jsou výrobky navrženy tak, aby po několika letech nebo dokonce měsících přestaly fungovat či ztrácely výkon.

Spotřebitelé by se zároveň měli dočka větší transparentnosti při samotném nákupu. Prodejci budou povinni uvádět údaje o životnosti výrobků, dostupnosti náhradních dílů a o tom, jak dlouho budou poskytovány softwarové aktualizace. Tyto informace mají lidem pomoci rozhodovat se s větším důrazem na kvalitu a dlouhodobou udržitelnost. Pokud prodejce pravidla poruší, může dostat pokutu až do výše pěti milionů korun.

Velká očekávání se upínají k boji proti tzv. greenwashingu – tedy praxi, kdy jsou výrobky nebo služby vydávány za „zelenější“, než ve skutečnosti jsou. Podle novely bude muset být každé tvrzení o ekologické šetrnosti jasně doloženo. Výrobce už nebude smět uvádět, že obal je recyklovatelný, pokud reálně neexistuje infrastruktura, která by to umožnila. Stejně tak tvrzení o uhlíkové neutralitě bude muset být podloženo jasnými důkazy a metodikou. Problémem však je, že na evropské úrovni se směrnice o zákazu greenwashingu, původně označovaná jako „Green Claims Directive“, zasekla a její projednávání bylo odloženo na neurčito a není jisté, jak robustní bude v praxi jejich vymáhání.

Odborníci novelu vítají, ale upozorňují, že právní rámec je jen polovina cesty. Považují to důležitý signál směrem k výrobcům i spotřebitelům. Ale zároveň upozorňují, že veřejnost zatím příliš nerozlišuje mezi poctivým ekologickým označením a marketingovým trikem. To, zda novela skutečně změní chování firem a posílí důvěru spotřebitelů, bude záviset na schopnosti státu důsledně kontrolovat její dodržování.

Novela následně po legislativním procesu by měla vstoupit v platnost ve dvou fázích – pravidla pro prodloužení záruky začnou platit už 31. července 2026, zbytek úprav nabude účinnosti v září téhož roku. Pro běžného spotřebitele to znamená větší jistotu, že informace, na jejichž základě se rozhoduje při nákupu, budou přesnější a férovější. Pro výrobce to zase představuje tlak na kvalitnější produkty, delší podporu a transparentnější komunikaci.

Související:

• Konec zeleného lakování? Vláda projedná zákon proti klamání spotřebitelů

• Expertka: V boji proti greenwashingu pomáhá právní úprava. Neumíme tato témata ale komunikovat lidem

V letošním roce slaví kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení ASEKOL významné jubileum – 20 let od svého vzniku. Za dvě dekády se z původně nového subjektu v oblasti zpětného odběru elektrozařízení stal lídr, který významně přispívá k budování cirkulární ekonomiky. Společnost ASEKOL propojuje výrobce a dovozce elektrozařízení, města, obce i veřejnost s cílem zajistit efektivní sběr a recyklaci vysloužilých elektrospotřebičů.

Skupina ASEKOL vznikla v České republice roku 2005 a během let se etablovala i na sousedních trzích – na Slovensku (2010), v Polsku (2015) a od 1. 1. 2024 nabízí své služby i v Německu. ASEKOL je také členem významné celoevropské organizace Pronexa s více než 50% podílem množství sesbíraného elektroodpadu a baterií v Evropě. Hlavní ambicí skupiny ASEKOL je i nadále být silným evropským hráčem v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR).

Dvacetiletá cesta k půl milionu tun recyklovaného elektroodpadu v ČR

Od svého založení v roce 2005 dosáhl ASEKOL významných milníků. V roce 2024 se společnosti podařilo sesbírat rekordních 68 tisíc tun elektroodpadu a překonat hranici půl milionu tun zpětně odebraných elektrozařízení za celou dobu své existence v České republice. Společnost ASEKOL se tak v ČR postarala o recyklaci více než 500 tisíc tun elektroodpadu, čímž významně přispívá ke snižování environmentální zátěže a úspoře přírodních zdrojů díky opětovnému materiálovému využití.

Síť sběrných míst se dlouhodobě rozrůstala až na současných 17 500 lokalit po celé České republice. Významnou roli v dostupnosti třídění pro občany hrají i červené pouliční kontejnery určené pro sběr drobných elektrospotřebičů – v roce 2024 jejich počet přesáhl 4 000 kusů. Inovace a nový design kontejnerů navíc přinesly vyšší zabezpečení, větší kapacitu a úspory v oblasti logistiky.

ESG agenda jako nedílná součást strategie

Společnost ASEKOL klade silný důraz na environmentální, sociální a správní aspekty podnikání (ESG). V roce 2024 se ESG aktivity společnosti rozšířily mimo jiné o detailnější sledování uhlíkové stopy v rámci tzv. „scope 3“, tedy v dodavatelském řetězci. Na základě předchozích ESG reportů ASEKOL optimalizoval svou dlouhodobou strategii včetně dílčích procesů. Výsledkem tohoto úsilí bylo udělení prestižní stříbrné medaile od mezinárodní hodnoticí platformy EcoVadis, která ASEKOL zařadila mezi 15 % nejlépe hodnocených firem na světě z hlediska udržitelnosti.

Dostupnost sběrných míst pro všechny

Základem motivace občanů k třídění elektroodpadu je dostupnost a jednoduchost sběrné sítě. ASEKOL dlouhodobě investuje do rozšiřování sběrné sítě a usnadňuje tak lidem možnost odevzdávat vysloužilá zařízení. Kromě červených kontejnerů, které jsou k dispozici 24/7, nabízí také službu mobilních svozů. Tato služba umožňuje občanům, včetně seniorů či osob se zdravotním postižením, bezstarostně odevzdat staré spotřebiče přímo ze svého domova.

Osvěta, vzdělávání a společenská odpovědnost

Recyklace a udržitelnost nejsou jen o sběru. Významnou roli hraje osvěta veřejnosti, na kterou ASEKOL každoročně vynakládá nemalou část svého rozpočtu. Společnost dlouhodobě podporuje vzdělávací program Recyklohraní, který využívá téměř 4 000 škol a školek po celé ČR. Děti se prostřednictvím her, projektů i exkurzí seznamují s principy třídění a recyklace.

V oblasti společenské odpovědnosti spolupracuje ASEKOL s Národní radou osob se zdravotním postižením a podporuje pracovní příležitosti v chráněných dílnách. V rámci podpory opětovného využití zařízení (tzv. re-use) je ASEKOL partnerem projektu Opravme Česko nebo Remobil.

Vize a budoucnost

Rok 2025 bude pro ASEKOL obdobím pokračujícího rozvoje a inovací. Skupina investuje do digitalizace služeb, neustále zvyšuje podíl materiálového využití díky novým technologiím zpracování a budou rozšířeny oblasti mobilních svozů o nové regiony. Hlavním cílem tak nadále zůstává nabídnout výrobcům efektivní a jednoduchá řešení a současně usnadnit občanům třídění vysloužilých elektrozařízení.

Z nové společnosti k tisícům spokojených klientů

„Za uplynulých 20 let jsme prošli dlouhou cestou od založení nové společnosti po respektovaného hráče nejen v oblasti elektroodpadu v Evropě. Aktuálně nabízíme své služby tisícům klientům ve 4 státech včetně obalového odpadu. K naší činnosti přistupujeme maximálně odpovědně, a proto plnění závazků plynoucích ze zákona pro nás vždy bylo a bude prioritou. Rád bych poděkoval všem našim klientům za důvěru, významná část je s námi po dobu celé existence kolektivního systému. Společnosti ASEKOL přeji hodně energie při plnění strategických cílů a budu se těšit na bilancování u dalších kulatin,“ dodává předseda představenstva společnosti ASEKOL, Mgr. Jan Vrba. 

Příroda je největším bohatstvím, které máme – zdrojem života, klimatu, vody i inspirace. Po desetiletích znečištění a kyselých dešťů české lesy i vodní toky vykazovaly známky úpadku a ztráty vitality. Dnes se však ukazuje, že příroda má ohromnou schopnost regenerace, pokud jí k tomu poskytneme správné podmínky. Současně však čelíme novým výzvám v podobě klimatických změn, které přinášejí extrémní sucha, neobvyklé srážky a narušení přirozených cyklů ekosystémů. Otázkou zůstává, zda dokážeme nejen uchránit to, co ještě přežilo, ale také obnovit celý ekosystém, který jsme kdysi poškodili, a přitom jej připravit na podmínky měnícího se klimatu.

Kyselé deště představují fenomén, který se v průběhu druhé poloviny 20. století stal symbolem ekologické krize spojené se spalováním fosilních paliv. Jejich podstata spočívá v tom, že oxidy síry (SO₂) a oxidy dusíku (NO_x), produkované především průmyslem, energetikou a dopravou, reagují v atmosféře s vodní parou a kyslíkem za vzniku kyseliny sírové a dusičné. Tyto látky se následně stávají součástí srážek a dopadají na zemský povrch ve formě kyselých dešťů, sněhu či mlhy. Problém však není lokální – díky atmosférickým proudům se kyselé složky mohou šířit stovky kilometrů od místa svého vzniku a způsobovat škody i v oblastech, kde k samotným emisím prakticky nedochází.

V českém kontextu je známým příkladem situace z konce osmdesátých let, kdy kyselé srážky zásadně poškodily horské ekosystémy v severních Čechách. V roce 1989 byl na smrkových porostech v Krkonoších zaznamenán extrémně nízké pH dešťové vody, dosahující hodnoty 1,7, což je srovnatelné s kyselostí kapaliny v autobaterii. Takto kyselé prostředí vedlo k odumírání rozsáhlých ploch lesa, degradaci půdy a ztrátě biodiverzity. Dopady se neomezovaly jen na vegetaci – acidifikace zasáhla i vodní prostředí, kde narušila přirozené chemické složení vodních toků a ohrozila populace ryb i bezobratlých.

Podobné problémy se objevovaly i v dalších částech Evropy a Severní Ameriky, kde se kyselé deště staly jedním z nejdiskutovanějších ekologických problémů. Právě tehdy se ukázalo, že pouhé lokální kroky nestačí a že efektivní řešení vyžaduje mezinárodní spolupráci. V USA sehrál klíčovou roli Acid Rain Program, který prostřednictvím přísnějších emisních limitů a zavádění technologií odsíření významně snížil množství vypouštěného oxidu siřičitého. V evropském kontextu se pak stěžejním nástrojem stal Göteborgský protokol, přijatý v roce 1999 pod záštitou Úmluvy o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států (LRTAP). Tento protokol, jehož signatářem je i Česká republika, stanovil emisní stropy pro čtyři hlavní znečišťující látky – oxid siřičitý, oxidy dusíku, těkavé organické látky a amoniak – s cílem snížit acidifikaci (okyselování půd a vod), eutrofizaci (nadměrné obohacování živinami, zejména dusíkem a fosforem) a vznik přízemního ozónu.

Implementace protokolu znamenala zásadní obrat. V porovnání s rokem 1990 se očekávalo, že do roku 2010 klesnou evropské emise oxidu siřičitého o více než 60 %, oxidů dusíku o více než 40 % a těkavých organických látek o zhruba 40 %. Tento trend se skutečně potvrdil a přinesl hmatatelné výsledky. Rozsah území postiženého nadměrnou acidifikací se v Evropě snížil z více než 90 milionů hektarů na zhruba 15 milionů, zatímco území ohrožené eutrofizací se zmenšilo přibližně o třetinu. Úspěch protokolu byl natolik výrazný, že v roce 2012 byla přijata jeho revidovaná verze, která vstoupila v platnost v roce 2019 a rozšířila regulaci i na jemné prachové částice PM_2,5 – tedy znečišťující látku s přímým dopadem na lidské zdraví.

Historický a ekologický příběh kyselých dešťů v Československu a České republice

V Československu a později České republice byly hlavními zdroji emisí oxidu siřičitého velké uhelné elektrárny a teplárny, především v severních Čechách. Spalování hnědého uhlí s vysokým obsahem síry bylo dlouhodobě největším problémem, který vedl k vysoké koncentraci SO₂ v ovzduší. Kromě energetiky významně přispívaly i hutě a chemický průmysl. U oxidů dusíku byla situace složitější – část emisí pocházela z energetiky a průmyslu, ale stále více se na nich podílela automobilová doprava, zejména po prudkém nárůstu motorizace v devadesátých letech.

Ekologické následky byly dramatické. Nejpostiženější oblastí se stal tzv. „černý trojúhelník“ na pomezí severních Čech, Polska a bývalé NDR, kde docházelo k masivnímu odumírání lesních porostů. Krkonoše a Jizerské hory se v osmdesátých letech staly symbolem zničené krajiny – odumíraly zejména smrky citlivé na půdní acidifikaci a oslabené dlouhodobou expozicí SO₂. Kyselé deště zároveň urychlovaly zvětrávání hornin, vyplavování živin z půdy a přispívaly k degradaci stavebních materiálů, zejména historických památek z pískovce a vápence. Významné byly i dopady na vodní ekosystémy – například v horských potocích Krkonoš a Jizerských hor došlo ke kolapsu populací pstruha obecného.

Klíčovým mezníkem bylo rozhodnutí vlády ČSFR na počátku devadesátých let o rozsáhlém programu odsíření elektráren a tepláren. Postupně byly instalovány odsiřovací jednotky na všechny velké zdroje spalující hnědé uhlí, což představovalo jednu z největších ekologických investic v historii státu. Do roku 1998 byla většina velkých elektráren vybavena odsiřovací technologií a emise SO₂ klesly o více než 80 %. Současně došlo k zavedení přísnějších emisních limitů, které byly harmonizovány s evropskou legislativou. V dopravě sehrála významnou roli povinná instalace katalyzátorů u osobních automobilů a postupné zpřísňování norem EURO.

Dnes je situace v České republice nesrovnatelná s koncem osmdesátých let. Emise oxidu siřičitého poklesly o více než 90 % oproti roku 1990 a znečištění ovzduší touto látkou již nepředstavuje hlavní environmentální problém. Přesto zůstávají výzvy – emise oxidů dusíku a amoniaku jsou stále relativně vysoké, zejména v dopravě a zemědělství. V horských oblastech se i přes výrazné zlepšení stále projevují dlouhodobé následky acidifikace – půdy zůstávají ochuzené o živiny a regenerace lesních porostů je pomalejší, než se původně očekávalo. Monitoring prováděný Českým hydrometeorologickým ústavem potvrzuje, že acidifikace vodních toků sice ustoupila, ale některé ekosystémy se dosud plně nevzpamatovaly.

Zapojení ČR do Göteborgského protokolu a následné implementace evropské legislativy v oblasti ovzduší ukázalo, že i stát s tradičně vysokým podílem uhelné energetiky může během několika desetiletí dosáhnout zásadního zlepšení. Vývoj emisí v ČR je často uváděn jako příklad úspěšného příběhu environmentální politiky střední Evropy – zatímco v roce 1980 patřilo Československo k zemím s nejvyššími emisemi SO₂ na obyvatele v Evropě, dnes se Česká republika pohybuje v evropském průměru. Tento posun je výsledkem kombinace technologických investic, legislativních opatření a mezinárodních závazků.

Nařízení o obnově přírody: evropský rámec pro revitalizaci ekosystémů

Po zkušenostech s dopady znečištění a úbytku biodiverzity, které jsme v České republice dlouhodobě sledovali a analyzovali, se otevírá prostor pro cílenou a systematickou obnovu přírody. Kromě opatření zaměřených na kvalitu ovzduší, vod a omezení emisí je nyní nezbytné soustředit se i na obnovu poškozených ekosystémů, které jsou klíčové pro stabilitu krajiny a životní prostředí obyvatel.

Nařízení o obnově přírody, které vstoupilo v platnost v roce 2024, je považováno za přelomový krok evropské environmentální politiky. Jeho hlavním cílem není pouze chránit stávající přírodní hodnoty, ale především aktivně obnovovat poškozené ekosystémy, které byly v minulosti zasaženy industrializací, intenzivním zemědělstvím či urbanizací. Poprvé v historii Evropská unie stanovila právně závazné cíle obnovy, které se vztahují na široké spektrum prostředí – od mokřadů a říčních niv přes lesní porosty až po městské zelené plochy a travní porosty významné pro opylovače. Tento přístup je pevně zakotven ve Strategii EU pro biologickou rozmanitost do roku 2030 a zároveň navazuje na klimatické cíle Unie, protože zdravé ekosystémy hrají zásadní roli při adaptaci na změnu klimatu a vázání uhlíku.

Na úrovni České republiky je implementace tohoto nařízení řízena Ministerstvem životního prostředí, které ustavilo odbornou pracovní skupinu složenou ze zástupců státní správy, vědeckých institucí, nevládních organizací i odborníků z praxe. Úkolem této skupiny je připravit tzv. národní plán obnovy přírody, tedy dokument, v němž stát stanoví konkrétní cíle, priority a opatření odpovídající českým podmínkám. Mezi povinnosti členských států patří předložení detailních plánů Evropské komisi a jejich pravidelná aktualizace na základě dosaženého pokroku i nových vědeckých poznatků. Tyto plány se musejí opírat o dostupná data o stavu ekosystémů, o výsledky monitoringu a o propojení s dalšími strategickými dokumenty, jako jsou adaptační strategie na změnu klimatu či národní plány v oblasti ochrany ovzduší.

Samotné nařízení rovněž stanovuje časový rámec: členské státy mají do roku 2030 dosáhnout významného zlepšení stavu stanovišť a populací vybraných druhů a do roku 2050 pak nastolit trend, kdy většina degradovaných ekosystémů bude ve fázi obnovy. V českém kontextu to znamená například revitalizaci vodních toků, obnovu rašelinišť, zvýšení podílu listnatých a smíšených lesů, podporu přírodě blízkého hospodaření v zemědělství a rozšiřování zeleně ve městech. Z hlediska veřejné správy jde o rozsáhlý úkol vyžadující koordinaci mezi rezorty, kraji i obcemi a rovněž dostatečné finanční zdroje z evropských i národních programů.

Nařízení o obnově přírody má v sobě navíc i významný společenský rozměr, protože poskytuje občanům a občanské společnosti možnost podílet se na přípravě i realizaci plánů. Veřejnost tak může uplatňovat své připomínky, požadovat dodržování stanovených cílů a v budoucnu dokonce využít právní cesty v případě, že by stát své závazky nenaplňoval. To posiluje demokratický rozměr environmentální politiky a zároveň zvyšuje tlak na transparentnost a odpovědnost státní správy.

Výzva, šance a osobní odpovědnost 

Obnova ekosystémů není jen otázkou ochrany jednotlivých druhů nebo lesních porostů – je to investice do stability klimatu, kvality vody i půdy, a konečně i do našeho vlastního zdraví a pohody. Půda není jen podložkou pod nohama; je zásobárnou živin, útočištěm mikroorganismů, zásadním regulátorem vody a klíčovým prvkem při ukládání uhlíku. Každý kousek obnoveného lesa, každá čistá řeka, každá zdravá půda, každý zachráněný druh je důkazem, že lidské kroky mohou napravit to, co jsme v minulosti pokazili. Současně však musíme čelit realitě klimatických změn i ekonomickým a geopolitickým výzvám. Nakonec jde o otázku odpovědnosti: dokážeme-li spojit lidskou kreativitu, technologii a péči s respektem k přírodním procesům, máme šanci nejen uchovat, ale i znovu vybudovat bohatství, které je skutečně nenahraditelné.

Mohlo by vás zajímat:

Kyselé deště: Jak se spalování fosilních paliv vrací jako toxická hrozba pro přírodu 

Klimatická změna bývá dnes v akademické debatě označována jako „multiplikátor hrozeb“. Neznamená to, že by sama o sobě vyvolávala války či násilí, ale že znásobuje již existující napětí a zranitelnosti společností. Tam, kde jsou instituce slabé, kde vládne sociální nerovnost a kde je hospodářství jednostranně závislé na přírodních zdrojích, se každý klimatický otřes může stát rozbuškou, která odstartuje řetězec destabilizačních událostí. Taková rozbuška může mít podobu dlouhotrvajícího sucha, ničivých záplav, nebo i nečekaných mrazů. Extrémy klimatu se pak stávají katalyzátorem hlubších problémů. A co můžeme  očekávat, když se moci dostávají populistické strany?

Dějiny ukazují, že vztah mezi klimatem a násilím není novým fenoménem. Už v hluboké minulosti existují příklady, kdy klimatická krize narušila křehkou rovnováhu mezi komunitami a vedla k jejich destabilizaci. Pád velkých civilizací na konci doby bronzové kolem roku 1200 př. n. l. je dodnes předmětem diskusí, ale archeologické doklady ukazují, že dlouhotrvající sucho a ochlazení zasáhly východní Středomoří natolik, že se narušila zemědělská produkce, obchodní sítě a migrační toky. Došlo k nájezdům a přesunům obyvatel, které destabilizovaly Chetitskou říši i mykénské Řecko. Klimatické změny tedy neznamenaly okamžitý kolaps, ale postupné oslabování, které v kombinaci s dalšími faktory vyústilo v rozsáhlou transformaci tehdejšího světa.

Další dobře zdokumentovanou epizodou je období „malé doby ledové“ v 16. a 17. století. V Evropě tehdy panovaly nezvykle chladné zimy, deštivá léta a časté neúrody. Společnosti, které byly závislé na zemědělské produkci, se ocitly pod tlakem, který často vedl k sociálním otřesům. Jedním z temných fenoménů této doby byly hony na čarodějnice. Neúroda, zkažený chléb nebo krupobití si lidé nedokázali vysvětlit jinak než jako důsledek „čarodějnictví“. Strach z klimatických výkyvů se proměnil v hledání viníků a tisíce převážně žen skončily na hranici. Tento tragický jev ukazuje, že klimatické extrémy nemusí nutně vyústit v mezistátní válku, ale mohou vytvářet napětí uvnitř komunit, které hledají úlevu ve společném násilném aktu. Z dnešního pohledu lze tyto procesy číst jako důkaz, že nedostatek adaptivních strategií a slabé instituce vedou k iracionálním, destruktivním reakcím na klimatické stresy.

Do stejného období spadá i třicetiletá válka (1618–1648), jeden z nejničivějších konfliktů evropských dějin. Samotné její příčiny byly politické a náboženské, ale klima výrazně formovalo její průběh. Mimořádně kruté zimy umožňovaly armádám přechody zamrzlých řek, zatímco opakované neúrody a hladomory oslabovaly civilní obyvatelstvo a podporovaly šíření epidemií. Armády často přežívaly díky rabování, což dále ničilo zemědělství. Vznikla tak kaskáda rizik: klima zhoršilo hospodářské podmínky, ty oslabily populaci, a oslabená populace se pak stala snadnou kořistí vojenských operací. Třicetiletá válka je tak názorným příkladem, jak klimatické extrémy mohou zesílit ničivost konfliktů a proměnit je v existenční krizi pro celé regiony.

Moderní konflikty ve stínu klimatu

Historie ale není jen vzdálenou kulisou. Podobné mechanismy sledujeme i dnes. Syrská občanská válka, která vypukla v roce 2011, je často označována jako moderní případ konfliktu, kde sehrály roli i klimatické faktory. V předchozích letech zasáhlo Sýrii mimořádně silné a dlouhé sucho. Miliony lidí z venkova, zbavené živobytí, zamířily do měst. Tam se střetly s nezaměstnaností, drahotou a politickým útlakem. Sucho samo válku nespustilo, ale prohloubilo stávající slabiny autoritářského režimu, zvýšilo sociální napětí a přispělo k masovým protestům, které přerostly v občanskou válku. Vědci dodnes debatují o tom, zda sucho bylo příčinou nebo jen jedním z faktorů, nicméně souvislost mezi environmentálním stresem a destabilizací je zjevná.

Podobný obraz nabízí region Darfúru v Súdánu, kde se od počátku 21. století hovoří o „první klimatické válce“. Opakovaná sucha a postupující dezertifikace přivedly do konfliktu pastevce a zemědělce, kteří soupeřili o vodu a půdu. Spor o základní zdroje se postupně proměnil v širší etnický a politický konflikt s desítkami tisíc mrtvých a miliony vysídlených. Darfúr tak ilustruje, jak klimatické podmínky mohou proměnit tradiční lokální spory v devastující válku s regionálními dopady.

Další příklady najdeme v pásu Sahelu, který se táhne napříč Afrikou od Senegalu po Čad. Oblast je postižena kombinací sucha, populačního růstu a slabých státních struktur. Klimatické změny tam zhoršují dostupnost půdy a vody, což živí konflikty mezi pastevci a zemědělci a posiluje radikální ozbrojené skupiny. Spory o zdroje, které dříve řešily místní komunity, dnes eskalují do ozbrojených střetů, které mají mezinárodní dopady a přispívají k migraci směrem do Evropy.

Od environmentální krize k politické nestabilitě

Klimatická rizika se však neomezují jen na Afriku či Blízký východ. V Latinské Americe například sucha v Guatemale a Hondurasu vedla k úpadku zemědělské produkce a k masové migraci směrem na sever. Tento „karavanní exodus“ je ukázkou, že i pokud se klima nestane příčinou ozbrojeného konfliktu, může destabilizovat celé regiony prostřednictvím migračních tlaků a sociálních nepokojů.

Moderní věda zdůrazňuje, že klimatické extrémy působí nepřímo, se zpožděním a často v jiném místě, než kde původně nastaly. Sucho v jedné oblasti může vyvolat migraci a napětí o tisíce kilometrů dál. Povodně, které zničí úrodu, mohou přinést ekonomickou krizi, jež později vyústí v protesty a politickou nestabilitu. Tyto „přesunuté“ a „opožděné“ efekty dokazují, že vazby mezi klimatem a konflikty jsou komplexní a ne vždy snadno viditelné.

Z historických i současných příkladů plyne jedno zásadní poučení: klima samo o sobě neválčí, válčí lidé. Ale lidé reagují na prostředí, v němž žijí, a pokud toto prostředí trvale ohrožuje jejich přežití, stává se živnou půdou pro násilí. Způsob, jakým jsou zdroje rozdělovány, jak stát zvládá krize a jaké adaptační mechanismy jsou k dispozici, určuje, zda klimatická událost povede k míru a spolupráci nebo k násilí.

Populismus jako hrozba institucionální odolnosti

V tomto smyslu není klimatická změna pouze environmentální problém. Je to zároveň otázka spravedlnosti, politiky a bezpečnosti. Je to výzva k posilování odolnosti institucí tedy schopnosti státu, obcí, úřadů nebo jiných veřejných struktur předcházet krizím, reagovat na ně a zotavit se z nich, aniž by se rozpadla jejich legitimita nebo funkčnost. Historie i současnost nás učí, že tam, kde selhává schopnost adaptace, nastupuje násilí – a že klimatické extrémy mohou být oním posledním impulzem, který převrátí rovnováhu a uvrhne společnost do chaosu.

Pokud se k moci dostávají populistické strany, schopnost institucí čelit klimatickým krizím a jejich společenským dopadům se zásadně oslabuje. Populismus stojí na logice krátkodobého politického zisku, na slibech rychlých a jednoduchých řešení složitých problémů, a proto jen zřídka podporuje dlouhodobé investice do prevence a adaptace. Tam, kde by odolné instituce měly vytvářet strategie pro vodní hospodářství, energetickou transformaci nebo potravinovou bezpečnost, nastupují líbivé slogany a politická rozhodnutí podřízená horizontu příštích voleb. Tím se vytrácí předvídavost, bez níž nelze krizi zvládnout.

Populismus zároveň oslabuje odbornost státní správy. Místo aby instituce stavěly na vědeckých datech a expertním plánování, stávají se nástrojem stranických zájmů. Odborníci jsou nahrazováni loajálními politickými nominanty a instituce postupně ztrácejí důvěryhodnost i kapacitu. V takovém prostředí se krizové situace neřeší racionálně, ale improvizovaně, což jen zvyšuje riziko chaosu.

K tomu se přidává rozdělování společnosti. Historie ukazuje, že v dobách krizí lidé často hledají viníky – ať už šlo v raném novověku o „čarodějnice“, nebo v moderní době o etnické či náboženské menšiny. Populistické strany tento mechanismus vědomě využívají: místo aby nabízely systémová řešení, ukazují prstem na migranty, menšiny nebo „zahraniční spiknutí“. Tím se vyvolává atmosféra strachu, která sice krátkodobě mobilizuje voliče, ale dlouhodobě rozkládá společenskou soudržnost a vytváří podmínky pro vnitřní konflikty.

Zásadní roli hraje i mezinárodní spolupráce. Klimatické problémy neznají hranice a jejich důsledky se často projevují tisíce kilometrů od místa vzniku. Schopnost států spolupracovat v oblasti migrace, sdílení vodních zdrojů nebo humanitární pomoci je klíčová pro zachování stability. Populistické vlády však obvykle prosazují izolacionismus a uzavírání se do „národních zájmů“. Výsledkem je fragmentace řešení a ztráta efektivity při zvládání krizí, které vyžadují koordinovanou reakci.

V neposlední řadě populismus ohrožuje samotnou legitimitu institucí. V prvních fázích může veřejnosti imponovat – jednoduché odpovědi působí srozumitelně a přinášejí iluzi kontroly. Když se však ukáže, že sliby nelze naplnit, důvěra se rychle rozpadá. Občané začínají hledat alternativy mimo institucionální rámec – od komunitní svépomoci až po radikální hnutí. Tam, kde měla být instituce oporou, vzniká vakuum, které se může naplnit násilím.

Vítězství populistických stran v parlamentních volbách proto nelze vnímat jen jako politickou změnu, ale i jako zásah do samotné odolnosti institucí. Znamená to, že v okamžiku klimatického šoku – ať už jde o dlouhodobé sucho, povodně nebo migrační vlnu – stát ztrácí kapacitu reagovat předvídavě, spravedlivě a koordinovaně. Místo adaptace a spolupráce nastupuje hledání viníků, izolacionismus a improvizace. V takové situaci se klimatická krize snadno mění v krizi politickou a společenskou, a tím i v potenciální konflikt.

Změna klimatu není hrozbou budoucnosti, ale již současnou realitou. Evropa se otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa a její obyvatelé už nyní pociťují následky: extrémní vedra, sucha, povodně či lesní požáry. Tyto jevy ohrožují zdraví a životy lidí, narušují ekonomiku i infrastrukturu a staví evropské státy před bezprecedentní výzvu.

Evropská komise proto představila výzvu k připomínkování iniciativy, která má stanovit integrovaný rámec pro řízení klimatických rizik a posílení odolnosti EU. Cílem je sjednotit přístup k adaptaci, aby politiky a opatření v členských státech odpovídaly skutečnému rozsahu klimatických hrozeb a dokázaly držet krok s jejich narůstající intenzitou.

Nový rámec má přinést lepší koordinaci mezi státy, větší důraz na prevenci a systematické vyhodnocování rizik. V praxi to znamená, že EU nebude reagovat pouze na katastrofy až když nastanou, ale chce posílit proaktivní přístup – od budování odolnější infrastruktury přes podporu zemědělství, které zvládne extrémní podmínky, až po efektivní krizové řízení.

Aktuální konzultace je tak příležitostí zapojit se do diskuse o tom, jak má Evropa čelit klimatické nejistotě. Klíčové otázky zní: Má EU dostatek nástrojů k tomu, aby své občany ochránila před stále častějšími a ničivějšími projevy změny klimatu? Jak zajistit, aby adaptační opatření byla spravedlivá a dostupná pro všechny regiony? A jak propojit klimatickou odolnost s hospodářským rozvojem, aniž by to znamenalo ztrátu konkurenceschopnosti?

Výsledek iniciativy má být rámec, který nejenže posílí bezpečnost a stabilitu Evropy, ale také ukáže, že odolnost vůči změně klimatu je základem pro dlouhodobou prosperitu a kvalitu života. Evropská komise plánuje, že po ukončení konzultace budou připraveny konkrétní kroky, jak tento integrovaný přístup uvést do praxe.

Dokument ke stažení:

EU 161_25 EK Výzva k předložení informací- Ares(2025)6039098

Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je klíčovým nástrojem klimatické politiky, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů prostřednictvím cenového signálu. Čím více CO₂ podnik vypustí, tím více emisních povolenek potřebuje, což se logicky promítá i do ceny elektřiny. To má zásadní dopady zejména na energeticky náročná odvětví, jako je výroba hliníku, chemický průmysl nebo ocelářství. Aby se předešlo riziku tzv. úniku uhlíku – tedy přesunu výroby mimo EU do zemí s méně přísnými klimatickými pravidly – umožňují stávající pokyny Evropské komise členským státům poskytovat vybraným podnikům finanční kompenzace.

Komise nyní spustila konzultaci k technické aktualizaci těchto pravidel. Základní rámec platí do roku 2030, ale již při jejich přijetí v roce 2020 se počítalo s tím, že v roce 2025 dojde k přezkoumání klíčových parametrů na základě nejnovějších dat. To se nyní děje, protože cenové předpoklady z doby před pěti lety přestaly odpovídat realitě a zvýšené náklady na CO₂ dopadají i na další odvětví, která dosud nebyla do systému podpory zahrnuta. Komise proto zvažuje, zda rozšířit seznam způsobilých sektorů a zároveň aktualizovat emisní faktory, zeměpisné oblasti a referenční hodnoty účinnosti spotřeby elektřiny.

Smyslem tohoto kroku je dvojí – zachovat konkurenceschopnost evropského průmyslu, a zároveň umožnit jeho postupnou dekarbonizaci. Podpora má být nastavena tak, aby byla férová, odpovídala aktuálním datům a nepůsobila nadměrnou kompenzaci. Do debaty jsou přizvány nejen členské státy, ale také samotné podniky, které mohou dodat technické údaje a argumenty k navrhovaným změnám.

Aktualizace proto otevírá i širší otázky: Jak najít rovnováhu mezi ambiciózní klimatickou politikou a udržením konkurenceschopnosti evropského průmyslu? Do jaké míry by měla státní podpora vyrovnávat tržní deformace způsobené cenou uhlíku? A může rozšíření okruhu podpořených odvětví posílit dekarbonizaci, nebo naopak oslabit tlak na technologické inovace?

Evropská komise plánuje zveřejnit výsledné sdělení ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025. Do té doby mají zúčastněné strany možnost přispět svými podklady a názory – a tím ovlivnit, jak bude v příštích letech vypadat vztah mezi klimatickou politikou, průmyslem a státní podporou.

Dokument ke stažení:

EU 162_25 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)6328348

Vláda se na svém středečním jednání bude zabývat návrhem novely zákona o ochraně spotřebitele a občanského zákoníku, kterou předkládá ministerstvo průmyslu a obchodu. Jde o materiál, který na první pohled může působit jako technická úprava právních předpisů, ve skutečnosti však otevírá zásadní otázky, jakým způsobem se v České republice bude chránit spotřebitel před klamavými praktikami obchodníků a zároveň jaké mantinely se nastaví pro férovou soutěž na trhu. 

Návrh je reakcí na nové evropské směrnice a má přispět k tomu, aby se zákazníci mohli spoléhat na pravdivost tvrzení, která slyší v reklamách nebo čtou na obalech výrobků. Zároveň však směřuje k posílení principů udržitelné spotřeby a delší životnosti zboží.

Jedním z hlavních témat je zamezení takzvanému „greenwashingu“, tedy praxi, kdy jsou výrobky nebo služby označovány jako šetrné k přírodě, přestože k tomu neexistují žádné věrohodné důkazy. Zákazníci jsou tak mnohdy vystavováni líbivým tvrzením, která však v praxi neznamenají nic více než marketingový trik. Novela proto zakazuje používat obecná environmentální tvrzení bez jasného podkladu (Směrnice EU 2024/825). Pokud obchodník například prohlásí, že je jeho produkt „ekologický“ či „uhlíkově neutrální“, bude muset doložit, že to odpovídá skutečnosti. A nestačí k tomu ani nákup takzvaných kompenzací emisí (offsety) – tedy situace, kdy se firma snaží vyrovnat svou environmentální stopu pouze finančními příspěvky na projekty, které mají emise snížit jinde. Takové tvrzení má být nově zakázané.

Novela se zaměřuje také na oblast označování výrobků. V současné praxi se setkáváme s množstvím nejrůznějších značek a log, která mají naznačovat šetrnost k životnímu prostředí či sociální odpovědnost výrobců. Mnohé z nich jsou však málo srozumitelné nebo zcela nedůvěryhodné. Nově budou muset mít všechny značky udržitelnosti pevně stanovený certifikační systém (ČSN EN ISO 14024), který je otevřený, transparentní a nezávisle ověřovaný. To má zabránit tomu, aby se na trhu objevovaly pseudoznačky, které pouze matou zákazníky a vytvářejí dojem, že určitý výrobek je ekologičtější než ostatní.

Významnou roli v návrhu hraje i oblast životnosti a opravitelnosti výrobků. Spotřebitelé mají získat nové informace o tom, jak dlouho lze očekávat bezplatné aktualizace softwaru, zda jsou dostupné náhradní díly, jaká je jejich cena nebo kde je možné je pořídit (Směrnice EU 2024/1799). Pokud evropské předpisy nestanoví jednotné hodnocení opravitelnosti, bude muset výrobce alespoň sdělit, zda poskytuje návody k údržbě a opravě. Záměrem je dát zákazníkům do ruky více informací, které jim umožní činit odpovědnější rozhodnutí – například zvážit, zda se jim vyplatí koupit výrobek, který má nižší pořizovací cenu, ale hůře se opravuje, nebo investovat do dražšího zboží, které lze udržovat v provozu delší dobu.

S tím souvisí i další novinky týkající se reklamací. Pokud spotřebitel uplatní reklamaci, bude mít právo vybrat si, zda chce vadný výrobek opravit, nebo vyměnit za nový. V případě, že se rozhodne pro opravu, prodlouží se mu záruční doba až na tři roky. To má motivovat zákazníky k tomu, aby častěji volili opravy místo okamžité výměny. Zákon navíc zavádí možnost, aby si spotřebitel na vlastní žádost vybral renovovaný výrobek namísto zcela nového kusu. Renovace a opětovné využití tak mají získat větší podporu i v právním řádu. Zákon počítá i s tím, že během doby opravy může prodávající zákazníkovi zapůjčit náhradní výrobek, aby nebyl omezen v běžném používání.

Novela jde také proti praxi, kdy výrobci úmyslně zkracují životnost svých výrobků. Spotřebitelé se v minulosti opakovaně setkávali s případy, kdy softwarová aktualizace vedla k výraznému zpomalení telefonu či jiného zařízení. Nově by takové jednání mělo být výslovně zakázáno. Totéž platí pro situace, kdy je výrobek konstruován tak, aby spotřebitel musel dříve, než je technicky nutné, měnit spotřební materiál nebo aby nebylo možné použít náhradní díly od jiného výrobce.

Z širšího pohledu jde o další krok v prosazování principů cirkulární ekonomiky, které je jedním z pilířů evropské environmentální politiky. Cílem je nejen chránit zákazníky před klamavými praktikami, ale také přispět k tomu, aby výrobky déle sloužily a nevytvářely zbytečný odpad. Ministerstvo průmyslu a obchodu tím reaguje na dlouhodobou kritiku, že současná spotřební kultura příliš rychle „produkuje“ odpad a že mnohé reklamní sliby o ekologičnosti jsou jen prázdné fráze.

Novela zákona by měla nabýt účinnosti v létě roku 2026. Přestože se do té doby může ještě pozměnit při projednávání v parlamentu, její základní směřování je zřejmé: větší férovost v obchodních sděleních, více informací pro spotřebitele a důraz na udržitelnost. Pokud projde, český právní rámec se nejen přiblíží evropským standardům, ale zároveň vytvoří tlak na výrobce a obchodníky, aby své výrobky koncipovali poctivěji a spotřebitelé se mohli rozhodovat na základě faktů, nikoli líbivých slibů.

Pro úplnost uvádíme, že Evropská komise letos pozastavila práce na tzv. Green Claims Directive (směrnice o zelených tvrzeních), která měla sjednotit pravidla pro používání environmentálních tvrzení na úrovni celé EU. To ale neznamená, že by členské státy neměly vůbec žádnou legislativní oporu. Novela, kterou MPO předkládá, není postavena pouze na Green Claims Directive. Vychází z již schválených a závazných evropských aktů, konkrétně na Směrnici (EU) 2024/825, která mění směrnici o nekalých obchodních praktikách, a právě rozšiřuje seznam zakázaných praktik o greenwashing, obecná environmentální tvrzení bez doložení, tvrzení o uhlíkové neutralitě přes offsety apod. Dále Směrnice (EU) 2024/1799, která se týká práv spotřebitelů při koupi zboží a zdůrazňuje právo na informace o opravitelnosti a životnosti výrobků. Nicméně otázkou tak zůstává samotné vymáhání a praktické prokazování případů greenwashingu.

Vzhledem k volbám do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční na začátku října, však není jisté, zda poslanci stihnou novelu projednat. Během prázdnin není schůze v plánu, jednací sál se renovuje. Pokud se ještě poslanci před volbami sejdou, tak nejspíš až v září.

 

Nejvyšší kontrolní úřad ve své kontrolní akci zaměřené na hospodaření s prostředky určenými pro rozvoj a obnovu fakultních nemocnic konstatoval řadu systémových pochybení, která zásadně ovlivňují efektivitu zdravotnictví. Závěrům NKÚ je třeba věnovat zvýšenou pozornost, protože odhalují zásadní mezeru v oblasti udržitelnosti. Ukazují, jak plýtvání finančními i materiálními zdroji a nedostatečné plánování ohrožují dlouhodobou stabilitu systému a snižují jeho schopnost efektivně reagovat na budoucí výzvy.

Fakultní nemocnice (FN) jsou klíčovou součástí české zdravotní sítě, přesto sídlí v zastaralých areálech nevyhovujících moderním medicínským standardům. V letech 2016–2022 stát podporoval jejich obnovu částkou 2 mld. Kč z Programu rozvoje materiálně technické základny FN. Kontrola NKÚ ukázala, že místo plánovaných rekonstrukcí převládal nákup techniky, kterou nemocnice často využívaly jen omezeně kvůli nezrealizovaným stavebním projektům.

Především se ukázalo, že Ministerstvo zdravotnictví postrádalo ucelenou koncepci rozvoje infrastruktury a nezajišťovalo si dostatek informací pro kvalifikované rozhodování o přidělování prostředků. Fakultní nemocnice jsou přitom páteřními zdravotnickými zařízeními v České republice, a jejich technická a stavební vybavenost představuje základní předpoklad pro poskytování kvalitní péče.

Namísto plánované modernizace budov a medicínských provozů byly prostředky primárně směrovány na nákup zdravotnické techniky. NKÚ doložil, že parametry programu vztahující se k rekonstrukcím nebyly naplněny ani v jednom případě. Například modernizace operačních sálů či rekonstrukce patologicko-anatomických pracovišť zůstaly pouze na papíře. Současně se objevilo přečerpání rozpočtu o téměř 300 milionů korun, financování šestnácti akcí v rozporu s podmínkami Ministerstva financí a registrování investičních projektů s výrazným zpožděním. To vše ukazuje na oslabené finanční řízení, absenci efektivní kontroly a slabou koordinaci v rámci resortu.

Kontrola odhalila rovněž netransparentní přístup k posuzování žádostí o dotace. Ministerstvo zdravotnictví nedodržovalo vlastní pravidla, nezohledňovalo stanovená kritéria a v některých případech přidělilo prostředky i žadatelům, kteří předložili neúplné či opožděné dokumenty. NKÚ navíc prokázal, že u příjemců dotací nebyly prováděny žádné veřejnosprávní kontroly, a to více než deset let, přestože šlo o programy v miliardových objemech.

Významnou část zjištění tvoří konkrétní příklady nehospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze uhradila více než 1,8 milionu korun za projektovou dokumentaci k centrálnímu urgentnímu příjmu, který ani po čtrnácti letech nebyl vybudován a projektová příprava se ukázala jako nevyužitelná. Další příklad představuje nákup olovnatého okna za více než 350 tisíc korun, které nebylo nainstalováno a zůstalo nevyužité. Přístroje financované z dotací byly navíc často využívány v nižší míře, než nemocnice původně deklarovaly, a to z důvodu nedostatečně připravených stavebních úprav nebo kapacitních omezení.

Celkově lze shrnout, že kontrola ukázala na kombinaci strategických selhání (absence koncepce a plánování), finančních nedostatků (přečerpání rozpočtu, neefektivní čerpání, vícepráce) a procesních pochybení (netransparentní hodnocení žádostí, porušování zákona o veřejných zakázkách, neprovádění kontrol). Tyto nedostatky zásadně oslabují funkčnost investičních programů a snižují důvěru ve státní správu jako správce veřejných prostředků.

Promrhané investice ekologickou zátěží

Investice do zdravotnické infrastruktury nelze hodnotit pouze optikou finanční efektivity, ale také z hlediska environmentální udržitelnosti. NKÚ zjistil případy, kdy byly pořízeny technologie a vybavení, které nebyly využívány, nebo byly využívány jen v omezeném rozsahu. Takové nakládání s veřejnými prostředky představuje nejen finanční ztrátu, ale i environmentální problém. Výroba a likvidace zdravotnických přístrojů a stavebních materiálů je spojena s významnou uhlíkovou stopou a energetickou náročností. Pokud jsou přístroje zakoupeny bez reálného využití, dochází k neefektivnímu zatěžování životního prostředí.

Podobně neefektivní plánování stavebních akcí, které se nakonec nerealizují, má významný environmentálně-sociální dopad, zejména pokud se projekty měly zaměřit na zvýšení teplotního komfortu pacientů a celkového snížení energetické náročnosti budov. Taková opatření jsou v souladu s řadou státních strategií, například Národním klimaticko-energetickým plánem (NKEP), Národním akčním plánem adaptace na změnu klimatu (NAP) a Státní energetickou koncepcí (SEK), které stanovují cíle pro energetickou účinnost budov, využívání obnovitelných zdrojů energie a adaptaci zdravotnických zařízení na změnu klimatu.

Z pohledu cirkulární ekonomiky jde o nevratnou ztrátu přírodních zdrojů. Veřejné investice do zdravotnictví by přitom měly jít příkladem v uplatňování principů udržitelnosti – ať už prostřednictvím environmentálně šetrných materiálů, energeticky úsporných řešení, nebo zohledněním životního cyklu pořizovaných přístrojů. Z hlediska sociální udržitelnosti mají zjištění NKÚ ještě závažnější rozměr. Oddalování výstavby urgentních příjmů a nevyhovující stavební infrastruktura negativně dopadají na dostupnost a kvalitu zdravotní péče. Pokud nemocnice fungují v nevyhovujících areálech, dochází k prodlužování přeprav pacientů, snižování komfortu i efektivity péče.

Když pravidla zůstávají jen na papíře

Kontrola NKÚ jasně ukázala, že v oblasti zadávání veřejných zakázek dochází k systematickým porušením zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze například neuchovala podklady k určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky na nákup magnetické rezonance, a tím znemožnila ověřit správnost odhadu ceny. V jiném případě zveřejnila zahájení zadávacího řízení v rozporu s požadovanými lhůtami, což narušuje transparentnost celého procesu. Nedostatečná archivace stavebních deníků či servisních výkazů pak snižuje zpětnou přezkoumatelnost a komplikuje vyvození odpovědnosti.

NKÚ rovněž doložil, že ministerstvo a nemocnice nepostupovaly důsledně při uplatňování environmentálních kritérií v zakázkách. Přestože dokumentace programu obsahovala požadavek na hodnocení nabídek i podle ekologické šetrnosti, v některých případech tato podmínka nebyla stanovena. Tím byla promarněna příležitost využít veřejné zakázky jako nástroj pro podporu udržitelnosti a environmentálních inovací.

Porušení zákona o veřejných zakázkách má zásadní dopady na důvěru v transparentní hospodaření státu. Zadavatelé, kteří nedodržují základní pravidla, vytvářejí nerovné prostředí pro dodavatele, zvyšují riziko korupce a oslabují princip hospodárného nakládání s veřejnými prostředky. Absence kontrol a slabá vnitřní kontrola vedou k situacím, kdy vícepráce či dodatečné dodatky navyšují cenu díla, aniž by byl zajištěn odpovídající veřejný přínos.

Kultura, víc než paragrafy

Z pohledu odpovědného zadávání je nutné zdůraznit, že zákon o veřejných zakázkách v sobě obsahuje dostatek nástrojů k prosazování principů transparentnosti, hospodárnosti i environmentální udržitelnosti. Problém tedy nespočívá v samotném legislativním rámci, ale v jeho nedůsledné aplikaci a v kultuře, která obklopuje rozhodování o veřejných penězích. Pokud mají být veřejné zakázky skutečně motorem udržitelnosti a plnit veřejný zájem, je nutné překročit stín principu politických vratek, klientelizmu a malých domů a vnímat je jako skutečnou dlouhodobou investici do společnosti. Kulturu veřejné zakázky lze tak vnímat a považovat za jakýsi barometr hodnot společnosti.

Dokument ke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 24/09 (pdf, 520 kB)

Ženeva uzavřela šestá jednací série o první právně závazné globální smlouvě na snížení plastového znečištění, označovaná jako INC-5.2. Tato jednání měla podle původního mandátu OSN pokrýt celý životní cyklus plastů – od jejich návrhu, přes výrobu a distribuci až po nakládání s odpadem – a vytvořit závazný rámec, který by stál na stejném principu, jako například Pařížská dohoda pro klima.

Ambicí bylo nejen omezit množství plastů unikajících do životního prostředí, ale také snížit objem samotné výroby, nastavit globální standardy pro recyklaci a zavést kontrolu nad toxickými příměsemi v plastových výrobcích. Po deseti dnech intenzivních debat, kterých se účastnilo 184 států a více než šest set organizací, se však nepodařilo dosáhnout konsenzu a jednání skončila bez společného textu, který by mohl posloužit jako základ další práce.

Rozpory byly patrné od prvního dne. Část států, vedená například Norskem, Austrálií, Tuvalu a skupinou 39 malých ostrovních států SIDS, požadovala, aby smlouva obsahovala jasné a závazné limity pro výrobu primárních plastů z ropy a zemního plynu. Argumentovala přitom tím, že bez omezení samotného zdroje se problém plastového odpadu nikdy nepodaří skutečně vyřešit. Druhá skupina zemí, v níž byly zastoupeny například Spojené státy a státy Perského zálivu, trvala na tom, že řešením je zlepšení systému nakládání s odpady, podpora recyklace a technologické inovace, nikoli omezování produkce.

Další spornou oblastí byla regulace toxických chemikálií přítomných v plastových výrobcích, které se v přírodě hromadí a představují riziko pro zdraví lidí i ekosystémy. Třetí klíčový bod sporu se týkal financování – zejména podpory pro rozvojové země, které nemají prostředky na zavedení moderních systémů sběru, třídění a recyklace. Předseda jednání Luis Vayas Valdivieso předložil dvě verze návrhu textu, avšak ani jedna nezískala dostatečnou podporu, aby mohla být přijata jako výchozí dokument pro závěrečná jednání.

Zklamání nad výsledkem bylo znatelné především u států, které se s plastovým znečištěním potýkají nejvíce. Delegát z jedné z ostrovních zemí SIDS připomněl, že jejich podíl na celosvětové produkci plastů je zanedbatelný, přesto nesou disproporčně velké následky, zejména v podobě znečištění moří a ohrožení rybolovu, který je pro ně klíčovým zdrojem obživy. Evropská komisařka Jessika Roswall uznala, že výsledek jednání je daleko za očekáváním, ale zároveň vyjádřila přesvědčení, že i částečné texty mohou posloužit jako stavební kameny pro dosažení finální dohody.

Statistiky ilustrující rozsah problému jsou alarmující. Každoročně se na světě vyrobí více než 400 milionů tun plastů, přičemž přibližně polovina z tohoto množství připadá na výrobky na jedno použití. Pokud nedojde k zásadnímu politickému zásahu, odhaduje se, že do roku 2040 se výroba plastů zvýší o dalších 70 %. Recyklace je přitom stále spíše výjimkou než pravidlem – skutečně se recykluje jen kolem devíti procent plastového odpadu, zatímco velká část končí na skládkách, ve spalovnách nebo uniká do volného prostředí. Tyto materiály se v přírodě hromadí, postupně se rozpadají na mikroplasty a v konečném důsledku se dostávají do potravního řetězce i lidského těla. Podle studie publikované v prestižním časopise The Lancet činí celosvětové ekonomické škody způsobené plastovým znečištěním – včetně dopadů na zdraví a ztráty ekosystémových služeb – mezi 1,5 a 1,6 bilionu amerických dolarů ročně.

Vyjednávací proces má přitom delší historii. Mandát k vytvoření globální dohody o plastech byl přijat na Valném shromáždění OSN pro životní prostředí (UNEA) v roce 2022 s cílem dokončit návrh do konce roku 2024. Následovala čtyři kola jednání v Uruguayi, Francii, Keni a Kanadě. Páté kolo v roce 2024 v jihokorejském Busanu skončilo krachem, a proto bylo šesté kolo v Ženevě chápáno jako příležitost k zásadnímu posunu. Polarizace mezi státy prosazujícími silný regulační rámec a těmi, které zastupují zájmy petrochemického a plastového průmyslu, však zůstala beze změny. Silnou roli zde sehrávají i průmyslové asociace, například americký American Chemistry Council, které odmítají limity výroby a místo toho propagují řešení založená na recyklaci, redesignu výrobků a podpoře opakovaného použití.

Otázka, k čemu by vlastně byla i ta nejlepší globální dohoda o plastech, se nabízí sama, pokud si připomeneme zkušenosti z jiných mezinárodních závazků. Příklad Pařížské klimatické dohody je výmluvný – i přes její historický význam se Spojené státy, jeden z největších světových producentů emisí, od její ratifikace několikrát odvrátily a znovu k ní vracely podle politického kurzu aktuální administrativy. Takové nestabilní postoje velkých hráčů oslabují důvěru v dlouhodobou platnost a vymahatelnost jakýchkoli závazků. Pokud by i globální dohoda o plastech dopadla podobně, mohla by se stát spíše symbolickým dokumentem než nástrojem skutečné změny. A právě to ukazuje, že i případný podpis na mezinárodní úrovni je jen začátek – skutečná síla dohody se ukáže až v ochotě států přetavit slova v činy, a to konzistentně, bez ohledu na politické cykly.

Ačkoli tedy jednání nepřineslo konkrétní výsledky, situace přispěla k dalšímu zviditelnění problému a potvrdilo, že plastové znečištění je jedním z nejpalčivějších environmentálních témat současnosti. A než spatří dohoda světlo světa bude klíčové, když se spolelečnost zaměří na předcházení vzniku odpadu a to už na samotném začátku – tedy omezovat výrobu primárních plastů, nahrazovat je udržitelně ekonomickými alternativami, regulovat toxické složky a minimalizovat závislost na jednorázových produktech.

Je vůbec možné položit ropu na lopatky?

Pokud bychom chtěli opravdu oslabit vliv petrolejářské lobby, museli bychom jim vzít jejich hlavní zbraň – nízkou cenu primárního plastu z ropy. Jednou z cest by bylo v srdci Evropy vybudovat obrovský závod na zpracování plastů a výrobu druhotných surovin s takovou kapacitou, aby dokázal cenově konkurovat ropnému plastu. Takový podnik by musel ročně zpracovat stovky tisíc až milion tun plastového odpadu a vyrábět recyklát kvality srovnatelné s primárním plastem, ideálně i v „food-grade“ kvalitě, aby mohl vstoupit do segmentu obalů pro potraviny a nápoje, kde jsou ceny vyšší.

Základním předpokladem by byl stabilní přísun vstupní suroviny, což by vyžadovalo robustní systém sběru a třídění plastů napříč střední Evropou, doplněný o povinné zálohování PET lahví s kombinací plechovek, aby byl systém co nejvíce ekonomicky výhodný, a o maximální separaci plastů z komunálního odpadu pomocí automatických dotřidovacích linek. V neposlední řadě by závod musel využívat nejmodernější mechanické i funkční chemické recyklační procesy, včetně pyrolýzy a depolymerizace, aby dokázal zpracovat i složité plastové směsi.

Ekonomickou výhodu by mu poskytlo velké měřítko výroby tzv. úspory z rozsahu podpořenou politickou pákou EU, které by petrochemii znevýhodnily například povinnými kvótamy na recyklovaný obsah v obalech, daň z primárního plastu či uhlíková cla na dovoz plastů z ropy. Takový závod by se mohl opřít o zelené financování z evropských fondů, přilákat investory orientované na udržitelnost. Výsledkem by byl zásadní tlak na cenu primárního plastu, snížení poptávky po ropných surovinách a narušení obchodního modelu petrochemických gigantů. Pokud by se recyklát stal levnější než primární plast z ropy, Evropa by udělala  velký krok směrem k přechodu na cirkulární hospodářství.

Takový velký byznys nejde realizovat bez aktuálních velkých hráčů. Otázkou by však zůstalo, jak by veřejnost takový projekt přijala, pokud by jej realizoval například v České republice Andrej Babiš a Daniel Křetínský. I kdyby závod přinesl funkční řešení, významně snížil závislost na primárním plastu z ropy a pomohl „roztočit cirkulární kolo“ nejen evropského hospodářství, vnímání veřejnosti by mohlo být silně ovlivněno politickým a podnikatelským pozadím investora. U části lidí by převážilo pragmatické hledisko a podpora projektu pro jeho ekologické přínosy, jiní by jej mohli odmítat právě kvůli osobě realizátora, a to bez ohledu na to, zda by projekt fungoval a měl pozitivní dopad. Takový rozpor by určitě mohl vnést zajímavavou otázkou, zda je pro dosažení environmentálních cílů důležitější výsledek, nebo to, kdo za ním stojí.

Publikace „Sieben Leben dank Kreislaufwirtschaft? Können Daten helfen, Kreislaufanteile zu erhöhen?“, vydaná Technologiestiftung Berlin, se zaměřuje na aktuální stav a budoucí možnosti využívání dat v přechodu od lineární ekonomiky k oběhovému hospodářství. Autorka Anett Kuntosch představuje komplexní pohled na to, jak může digitalizace, zejména prostřednictvím systematického sběru, sdílení a vyhodnocování dat, zásadně zefektivnit nakládání se zdroji, prodloužit životní cyklus výrobků a snížit ekologickou zátěž. Studie ukazuje, že ačkoliv existuje politická vůle i technologické nástroje, praktická implementace naráží na řadu překážek – od nedostatečné digitální vyspělosti firem až po nejasná pravidla pro datovou správu a kvalitu informací.

Studie se na oběhové hospodářství dívá dvěma základními optikami. Tou první je kvantitativní pohled, který se soustředí na čísla – kolik tun materiálů se podaří recyklovat, jaký podíl plastů se znovu dostane do výroby, nebo jak se mění objem stavební suti, která nekončí na skládce. Druhý přístup je spíše kvalitativní a vychází z tzv. R-strategií, tedy různých způsobů, jak prodloužit životní cyklus výrobků: od předcházení vzniku odpadu („refuse“), přes opravy a opětovné použití („repair“, „reuse“), až po samotnou recyklaci. Každá strategie má jasný ekologický i ekonomický dopad. A právě ty, které odpadu předcházejí už v samotném počátku, dokážou přinést mnohonásobně větší úspory než i ta nejdokonalejší recyklační technologie.

Právě digitalizace může přirozeně propojit oba přístupy – jak ten založený na číslech, tak ten zaměřený na kvalitu a životní cyklus výrobků. Jedním z klíčových nástrojů má být digitální produktový pas (DPP), který se od let 2026–2027 začne povinně zavádět u vybraných kategorií výrobků, například domácích spotřebičů, elektroniky, baterií, stavebních materiálů nebo textilu. Tento pas má fungovat jako „technický rodný list“ výrobku – odhalí jeho složení, původ použitých materiálů, poskytne návod na opravy, informace o možnostech recyklace a vyčíslí jeho ekologickou stopu. Evropská ekodesignová legislativa (ESPR) přitom neurčuje jen obsah pasu, ale i způsob, jakým se budou data ukládat a kdo k nim bude mít přístup. Pokud se systém podaří nastavit dobře, mohl by digitální produktový pas výrazně prodloužit životnost výrobků a usnadnit návrat materiálů zpět do výroby místo jejich zbytečného zániku na skládkách nebo ve spalovnách.

Chytré oběhové hospodářství je stále spíš na začátku své cesty, ale směr je jasný a první výsledky se už objevují. Jak ukazuje studie, velká část firem i institucí stále pracuje s nízkou úrovní digitalizace. Data se sbírají různými způsoby, často v nekompatibilních formátech a uzavřených systémech, a ochota je sdílet bývá minimální. To vše vede k tomu, že informace, které by mohly pomáhat uzavírat materiálové cykly, zůstávají roztříštěné a málo využitelné. Navíc nejasná pravidla pro nakládání s daty ukazují, že nejde jen o technickou otázku, ale i o problém koordinace, důvěry a jasně nastavených pravidel hry.

Na druhé straně se otevírá široké pole pro nové technologie a obchodní modely. Koncept Smart Circular Economy – chytrého oběhového hospodářství – spojuje cirkulární principy s digitálními nástroji, jako je internet věcí, big data, blockchain, BIM modelování nebo aditivní výroba. Díky nim lze sledovat výrobek od získání surovin až po jeho poslední životní fázi, optimalizovat procesy a měřit skutečný dopad opatření. Z těchto technologií pak vycházejí nové obchodní modely, například „produkt jako služba“ (Product-as-a-Service), kdy výrobce zůstává vlastníkem zařízení a zákazník platí jen za jeho používání.

Význam mají i menší, lokální iniciativy – od sdílených dílen a městských programů zero waste po průmyslové symbiózy, kdy se vedlejší produkty jedné výroby stávají vstupní surovinou pro jinou. Takové projekty dokazují, že oběhové hospodářství nemusí být jen doménou velkých průmyslových podniků. Jejich vliv je ale často omezen tím, že většina zboží dnes vzniká v rámci globálních dodavatelských řetězcích, které místní řešení nedokážou ovlivnit. 

Pro podniky je zapojení do oběhového hospodářství lákavé nejen z ekologických důvodů. Přináší úsporu nákladů, nové obchodní příležitosti, lepší reputaci i větší odolnost vůči výkyvům z pohledu dodávek surovin. Data v tomto směru působí jako katalyzátor – pomáhají řídit materiálové toky, hodnotit úspěšnost opatření a hledat příležitosti k inovacím.

Praha vs. Berlín – konkrétnost versus institucionální rámec

Pražský Cirkulární sken, dokončený v roce 2019 ve spolupráci s nizozemskou organizací Circle Economy a Institutem cirkulární ekonomiky, podrobně zmapoval materiálové toky hlavního města a určil místa, kde dochází k největším ztrátám. Výsledkem byla sada více než dvaceti strategií, z nichž tři se staly pilotními projekty. Nejsilněji rezonoval záměr vybudovat bioplynovou stanici, která by zpracovala zhruba 100 000 tun organického odpadu ročně a vyráběla z něj biometan pro flotilu vozidel Pražských služeb. Další opatření se zaměřila na zřízení městských Reuse center pro nábytek, nářadí a spotřebiče – podle analýzy totiž 70 % nábytku vyhozeného v Praze je stále použitelných. Třetí oblastí zásahu se stalo stavebnictví, identifikované jako největší spotřebitel materiálů a producent odpadu.

Berlín se k cirkulární ekonomice propracoval jinou cestou. Od devadesátých let začínal jako město silně zaměřené na recyklaci a postupně přecházel k širším principům „zero waste“. Analýza OECD z roku 2024 ukazuje, že od roku 2013 se podařilo snížit produkci komunálního odpadu o 21 %, ale recyklační podíl (56 %) stále zaostává za německým průměrem. Materiálová spotřeba na obyvatele navíc mezi lety 2016 a 2020 vzrostla o pětinu a do roku 2030 může dosáhnout 7 tun. Berlín reagoval zejména budováním institucionální kapacity – vznikl Koordinační úřad pro cirkulární ekonomiku, Zero Waste Agentura a série strategických studií pro klíčové sektory.

Rozdíl mezi oběma městy je patrný na první pohled. Praha sází na konkrétní, praktická řešení, která jsou pro občany hmatatelná a srozumitelná. Projekty typu bioplynové stanice nebo Reuse center mají jasný harmonogram, konkrétní lokalitu a viditelný dopad na městský provoz. Berlín naproti tomu investuje do strategické a institucionální infrastruktury – vytváří pravidla, platformy a koordinované sítě aktérů, které mají dlouhodobě posílit systémovou odolnost a schopnost města cirkulární principy prosazovat.

Společným jmenovatelem je snaha o snižování environmentální zátěže a zvyšování materiálové efektivity. Zatímco v Praze převládá přístup „nejprve zkusme něco udělat a měřme výsledky“, Berlín se opírá o dlouhodobou vizi a budování kompetencí napříč sektory. Každý model má své výhody – pražský přináší rychlejší a viditelnější výsledky, berlínský zase připravuje půdu pro trvalou a plošnou změnu.

V kontextu evropské transformace k oběhovému hospodářství mohou být oba přístupy komplementární. Praha ukazuje, jak relativně malé, cílené zásahy mohou hned přinést efekt a motivovat veřejnost, zatímco Berlín potvrzuje, že bez jasného institucionálního rámce a dlouhodobé koordinace se cirkulární ekonomika těžko stává novým standardem. Společně tak vytvářejí inspirativní mozaiku strategií, ze které si mohou ostatní města vybírat podle svých podmínek a priorit.

Digitalizace s rozumem, efektivně i ekonomicky

Studie Technologiestiftung Berlin ale varuje, že digitalizace sama o sobě není bez rizik. Datová centra, blockchainové sítě i systémy umělé inteligence jsou energeticky náročné a pokud nejsou napájeny z obnovitelných zdrojů, mohou uhlíkovou stopu spíše zvyšovat. Udržitelné řešení proto musí brát v úvahu nejen to, jaká data shromažďujeme a jak je zpracováváme, ale také kolik energie to stojí a odkud tato energie pochází. Cesta k chytrému oběhovému hospodářství tak vyžaduje nejen zákony a technologie, ale především ochotu všech zúčastněných – od výrobců přes veřejný sektor až po spotřebitele – spolupracovat a sdílet informace. 

Pokud se digitální produktový pas a otevřené datové platformy stanou skutečným nástrojem inovací a ne jen další byrokratickou povinností, mohou výrazně přispět k efektivitě celého systému. Nicméně vždy je důležité mít na paměti, že i nejlépe navržené,  analyzované a digitalizované cirkulární systémy potřebují být postaveny na ekonomické rovnováze.

Dokument ke stažení:

Sieben Leben dank Kreislaufwirtschaft

Rok 2030 se v českém odpadovém hospodářství nevnímá jen jako výrazný termín v legislativě, ale jako milník, který rozhodne, zda se země odkloní od tradičního skládkování směrem k modernímu režimu recyklace a energetického využití, nebo zda skládky – ve jménu stability, přechozího zvyku a krátkodobého zisku – dále přetrvají.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány.

Zákon o odpadech č. 541/2020 Sb. hovoří jasnou řečí: od 1. ledna 2030 nesmí být na skládku ukládány odpady, jejichž výhřevnost v sušině přesahuje 6,5 MJ/kg; odpady, které nepřekročí limit parametru biologické stability AT4; ani odpady, které lze v daném stavu vědy a techniky účelně recyklovat. Jinými slovy – končí éra skládkování odpadů, které mají hodnotu, energii nebo kapacitu být recyklovány. Tento legislativní požadavek reflektuje cíl Evropské unie, kdy směrnice o skládkování odpadů (Landfill Directive) stanovuje, že maximálně 10 % celkového množství komunálního odpadu může být uloženo na skládky až do roku 2035.

Současně zákon ukládá obcím i státu dosažení konkrétních úrovní recyklace. Už od roku 2025 musí být alespoň 60 % komunálních odpadů odděleně soustřeďováno a recyklováno. V roce 2030 tento podíl vzroste na 65 % a v roce 2035 na 70 %. K tomu se přidávají strategické milníky: do roku 2025 připravit k opětovnému použití a recyklovat minimálně 55 % komunálních odpadů, do roku 2030 alespoň 60 % a do roku 2035 minimálně 65 %. Skládkování má být v roce 2035 omezeno na maximálně 10 % celkové hmotnosti komunálních odpadů a energetické využití na 25 %.

Aktuální rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, který vydal souhlasné stanovisko k rozšíření skládky na Chrudimsku, ukazuje, že i přes legislativní horizont 2030 se hledají způsoby, jak prodloužit životnost stávajících zařízení.

Rozšíření se má uskutečnit ve dvou navazujících částech. Těleso skládky se nejdříve přetvaruje, což umožní navýšení objemu o 323.270 metrů krychlových z původních 1,050.730 na 1,374.000 metrů krychlových. Nově schválený záměr počítá s navýšením objemu skládky o dalších 411.000 metrů krychlových včetně zeminy pro technickou a biologickou rekultivaci skládky. Při ukládání odpadů v množství 40.000 tun až 80.000 tun za rok vychází životnost etapy včetně přetvarování stávajícího tělesa na 12 až 16 let.

Proti rozšiřování skládky se stavěla již v letech 2010 a 2011 tři občanská sdružení, pod protestní peticí shromáždila přes 1100 podpisů. Krajský úřad v Pardubicích jim napoprvé vyhověl, podruhé však jejich námitky zamítl. Kritikům vadilo, že po rozšíření skládka naruší krajinný ráz. Obávali se i častějšího odlétávání odpadků, vyšší prašnosti, zápachu a úniku kontaminovaných odpadních vod do okolí. Tehdy se uvádělo, že skládka by měla ukončit provoz v roce 2020.

Skládka vznikla v 70. letech minulého století. Skládku ji provozovaly od roku 1993. V roce 2006 s firmou AVE CZ založily společný podnik. V roce 2015 radnice svůj čtyřicetiprocentní podíl firmě prodala za 4,5 milionu korun. Nasavrky letos očekávají z poplatků za uložení odpadů sedm milionů korun, loni to bylo 12 milionů korun.

Argumentace k rozšíření životnosti skládek bývá zpravidla podobná: chybí náhradní kapacity, investice do nových technologií jsou pomalé a v přechodném období by bez navýšení skládkové kapacity hrozil kolaps systému. V praxi to ale znamená, že místo rychlého tempa přechodu k cirkulární ekonomice se často přistupuje k nouzovému posilování starých cest.

Tento případ vykresluje nelichotivý obraz: i když zákon stanovuje jasná pravidla, praxe je řízena lokálními zájmy, tlakem investorů, krátkodobou ekonomikou a každodenními potřebami obcí – a tak se závod roku 2030 mění v nekonečný maraton, kde Česko běží samo proti sobě.

Ambice transformace odpadového systému je také zohledněna v Plánu odpadového hospodářství ČR pro roky 2025–2035, který počítá s rozsáhlými investicemi do infrastruktury – recyklačních linek, zařízení pro energetické využití (ZEVO), sběrných dvorů, biologického zhodnocení odpadů a digitální evidence. Avšak konečné naplnění cílů závisí na tom, zda se tyto investice uskuteční včas a bez zdrženlivých kroků, jako jsou odklady, žaloby, či rozšíření skládek s dlouhodobou perspektivou.

Realita je ale zatím jiná. Česká republika stále ukládá na skládky zhruba 40 % komunálních odpadů. Kapacity zařízení pro energetické využití odpadů rostou pomalu a i přes modernizace třídicích linek zůstává značná část recyklovatelných materiálů nevyužita. Přitom právě spalovny, kompostárny, BPS, mechanicko-biologické úpravy a pokročilé třídicí technologie a pochopitelně zcela zásadní poptávka po recyklátu jsou klíčové k tomu, aby se odklon od skládek stal reálným, nikoli jen legislativním proklamovaným závazkem. Jednoduše řečeno, když nebude fungovat ekonomika využívání druhotných surovin z odpadu, bude fungovat ekonomika co nejlacinějšího ukládání odpadů pod zem.

Pokud se zavázané termíny nestihnou, Česko může čelit nejen environmentální újmě a ztrátě důvěry veřejnosti. Naopak, pokud nastoupí skutečná infrastruktura, motivace, transparentní regulace a odklon od skládky jako opravdu závazná a nezlomná norma, může rok 2030 představovat pro Česko revoluční zlom. Ve finále je to vlastně závod hodinových ručiček a odpadového systémem. Rizika tohoto scénáře jsou vážná, a o to více závažnější, že v říjnu jsou v Česku na pořadu dne nové parlamentní volby, přičemž pokud nový kabinet vydrží celé období, nová vláda bude mít na zajištění souladu se zákonem jeden rok.

Ale co si budeme povídat, žijeme v době bujícího populizmu. Aktuálně obcím hrozí vysoké pokuty za neplnění třídicích cílů. A co by to bylo za novou vládu, kdyby hned pokuty obcím neodpustila a neposunula zákaz skládkování až na rok 2035, a tedy neuvedla českou legislativu do souladu stou Evropskou. Jde přeci jen o pět, v historii planety o naprostý mžik, v ekonomické historii o bleskový profit.

Vážení příznivci rizikového managementu a aplikovaného výzkumu, dovolujeme si vás pozvat na další ročník Týdne výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP 2025), který se letos uskuteční ve dnech 14. až 16. října 2025 v Hustopečích u Brna. Akce opět zastřešuje dvě tradiční odborná a dlouhodobě etablovaná setkání – konferenci APROCHEM a symposium ODPADOVÉ FÓRUM.

TVIP 2025 je určen výzkumným pracovníkům a akademikům, zástupcům státní správy a samospráv, odborníkům z průmyslu a podnikatelské sféry, studentům i mladým výzkumníkům. Účastníci mají jedinečnou příležitost si vyposlechnout přednášky předních odborníků, zapojit se do živých diskusí, klást otázky a konzultovat konkrétní problémy se specialisty z různých oblastí. 

Konference zároveň poskytuje ideální prostředí pro networking, umožňuje navazovat nové profesní a obchodní kontakty, sdílet zkušenosti a inspirovat se osvědčenými postupy z praxe. Díky kombinaci odborného programu a interaktivních setkání tak účastníci získávají nejen hlubší znalosti, ale i hodnotné kontakty, které mohou následně efektivně využít pro svůj profesní i vědecký rozvoj.

Rizika, odpady a inovace pod jednou střechou

Konference APROCHEM, která se uskuteční 15. a 16. října, se zaměřuje na oblast řízení rizik a bezpečnosti, přičemž zvláštní důraz je kladen na průmyslová rizika i rizika spojená se správou regionů, měst a obcí. Program konference reflektuje aktuální výzvy v širokém spektru rizikového managementu a zahrnuje témata od legislativy a strategií, prevence závažných průmyslových havárií, zdravotní a hygienické problematiky práce a krizového řízení, přes bezpečnost kritické infrastruktury a ochranu obyvatelstva, až po inovativní postupy, nástroje a technologie a problematiku klimatických změn a udržitelnosti.

Symposium ODPADOVÉ FÓRUM, které se koná od 14. do 16. října, již devatenáctým rokem prezentuje výsledky výzkumných projektů z oblasti průmyslové a komunální ekologie. Letošní ročník se zaměří mimo jiné na odpady související se stavebnictvím, odpadní textil a odpady z elektrických a elektronických zařízení. Program akce se soustředí na udržitelnost, efektivní využití a znovuzískání surovin, ecodesign a principy cirkulární ekonomiky. Dále se věnuje prevenci vzniku odpadů, recyklaci a downcyklaci, využití vedlejších produktů a odpadů z jiných průmyslových odvětví, bezpečnostním a zdravotním aspektům materiálů a inovativním přístupům a technologiím. 

Součástí akce bude společenský večer, který proběhne 15. října, a následný den je pro účasníky připravena komentovaná exkurze do společnosti RETEX a.s., lídra v oblasti ekologických a technických netkaných textilií. Během prohlídky budou návštěvníkům představeny výrobky z recyklátu a moderní recyklační technologie.

Kompletní přehled programu a registrace

Akce se uskuteční v Hotelu Amande v Hustopečích u Brna, detailní program a registrace jsou k dispozici na webu www.TVIP.cz. Pořadatelem je CEMC – České ekologické manažerské centrum, z.s., které se již více jak 30 let specializuje na pořádání odborných konferencí, symposií a vzdělávacích akcí v oblasti ekologie, průmyslové a komunální praxe. Díky své dlouhodobé zkušenosti a odborné expertize garantuje vysokou úroveň programu, kvalitní organizaci a přínosné propojení akademické sféry s praxí.

Velká Británie v uplynulých měsících zažila jedno z nejsušších období od roku 1976. Šest měsíců bez významnějších srážek se podepsalo na hladinách nádrží, vysychajících řekách i na napjaté situaci v zemědělství. Britská Agentura pro životní prostředí proto vyhlásila „národně významnou událost vody“ (nationally significant incident) a spustila kampaň, která měla veřejnost motivovat k úsporám. Vedle osvědčených rad, jako je kratší sprchování, pouštění pračky jen při plné náplni nebo zalévání ze sudů s dešťovou vodou, se objevilo i poněkud nečekané doporučení: mazat staré e-maily, fotografie a další soubory uložené v cloudu.

Logika tohoto opatření se na první pohled zdá být zcela zřejmá a jasná. Každý gigabajt dat někde fyzicky leží na serveru a tyto servery se musejí chladit. A chlazení – zejména v klimatizovaných datových centrech – znamená často spotřebu velkého množství vody. Studie Oxfordské univerzity ukazuje, že i relativně malé centrum o výkonu 1 MW, což odpovídá zásobování elektřinou pro zhruba tisíc domácností, může ročně spotřebovat až 26 milionů litrů vody jen na chlazení. Pokud k tomu připočteme vodu nepřímo spotřebovanou při výrobě elektřiny zejména u fosilních nebo jaderných zdrojů, čísla rostou ještě výrazněji. Zkušenosti některých provozovatelů, například Microsoftu, dokonce ukázaly, že jejich skutečná vodní stopa byla až jedenáctkrát vyšší, než se původně očekávalo, protože se do výpočtů započítala nejen přímá spotřeba vody na chlazení, ale i voda využitá při výrobě elektřiny pro provoz datového centra.

Chlazení serverů je nutné proto, že výkonné procesory při nepřetržitém provozu produkují velké množství tepla. Pokud by se teplota uvnitř datového centra dostala příliš vysoko, došlo by k poškození nebo výpadku techniky. V mnoha datových centrech se proto používají chladicí systémy založené na odpařování vody – podobně jako když se v horkém dni ochladíte u fontány. Voda absorbuje teplo z okolního vzduchu, odpaří se a tím snižuje teplotu v prostoru. Tento způsob je sice energeticky úspornější než čistě mechanické chlazení klimatizací, ale má zásadní nevýhodu: spotřebuje obrovské množství vody. Existují však i technologie, které vodu nepotřebují vůbec. Například tzv. ponořené kapalinové chlazení umisťuje celé servery do speciálního nevodivého oleje nebo syntetické kapaliny, která odvádí teplo mnohem efektivněji než vzduch a zároveň se neodpařuje. 

Jenže právě tady se začíná rozplývat jednoduchá rovnice „méně dat = více vody“. Odborné analýzy ukazují, že mazání dat má na vodní bilanci jen zanedbatelný dopad. Uložení 5 GB dat, což odpovídá desítkám tisíc e-mailů, znamená spotřebu zhruba 0,2 litru vody denně. Pro srovnání – zkrácení sprchy o pouhou jednu sekundu ušetří přibližně 10 až 15 litrů vody. Rozdíl je tedy téměř stonásobný. V reálném měřítku jde spíše o symbolické gesto, které sice může upozornit na problém, ale samo o sobě situaci nevyřeší. A dokonce ani z hlediska energie nemusí být mazání výhodné. Proces odstranění dat vyžaduje aktivní činnost serverů a v některých případech může být náročnější než jejich prosté uchování, zejména pokud jsou servery umístěny v zahraničních datových centrech.

Profesor Chris Preist z Univerzity v Bristolu upozorňuje, že podobné návrhy, pokud nejsou podložené tvrdými daty a zasazené do širšího kontextu, mohou ohrozit důvěru veřejnosti v environmentální politiku. Symbolická opatření mohou mít svou roli – dokážou zaujmout média, vtáhnout téma do veřejné debaty a inspirovat k přemýšlení o neviditelných souvislostech. Ale v okamžiku, kdy se země potýká se suchem v takovém rozsahu, tak jsou potřeba skutečné měřitelné výsledky. Pokud je komunikace postavena vystavěna na efektním, ale neefektivním doporučení, hrozí, že veřejnost začne celé téma zlehčovat.

Britský příklad přináší dvojí poučení. Ano, i datová centra jsou významnými a často přehlíženými spotřebiteli vody a jejich spotřeba by měla být transparentně sledována a systematicky snižována, zvláště v době rychlého rozmachu umělé inteligence. Stejně tak ale platí, že opatření doporučovaná obyvatelům musejí být realistická, účinná a podložená fakty. Pokud má veřejnost měnit své návyky, musí být zřejmé, že každý krok – ať už doma při každodenních činnostech, nebo v pracovním procesu – má smysl a přináší měřitelný užitek.

Evropská komise právě připravuje novou agendu pro spotřebitele na období 2025–2030 a spolu s ní akční plán, který má posílit ochranu práv spotřebitelů a přispět k férovému přechodu na zelenou a digitální ekonomiku. Součástí příprav je veřejná konzultace, do níž se může zapojit každý občan EU. Téma se přitom netýká jen právních detailů a ochrany před nekalými praktikami, ale má zásadní přesah do oblasti životního prostředí a udržitelnosti.

Jedním z velkých témat je udržitelná spotřeba. Evropská legislativa už zavedla pravidla pro právo na opravu. Přísnější regulace ekologických tvrzení byla sice navržena, ale její schválení se zatím zastavilo, takže greenwashing zůstává otevřeným problémem. Ale realita je stále jiná a ne vždy má spotřebitel možnost koupit si udržitelný výrobek za přijatelnou cenu, mnohdy chybí opravárenské služby v rozumné vzdálenosti, a pokud už je najdeme, cena opravy se často nevyplatí. 

V dotazníku se proto Komise přímo ptá: „Jaké jsou podle vás nejdůležitější kroky, které by měla EU udělat, aby podpořila udržitelnější spotřebu?“ Možnosti sahají od omezení neudržitelných obchodních modelů, jako je ultrarychlá móda, přes snížení ekologické stopy e-commerce až po boj proti složitým a zavádějícím ekologickým štítkům.

Dalším bodem, který má ekologický přesah, je digitální prostředí. Dnes je čím dál snazší koupit si během pár kliknutí levný výrobek z druhého konce světa – a stejně rychle ho vyhodit, když se rozbije. Prodejci z mimoevropských trhů často nabízejí zboží, které nesplňuje evropské bezpečnostní ani ekologické standardy, a přesto se dostane k zákazníkům. 

A nejde jen o samotný výrobek – jeho doprava přes oceány má vlastní, nemalou uhlíkovou stopu. Námořní doprava je přitom jedním z největších světových zdrojů emisí skleníkových plynů, ale snahy ji výrazně regulovat narážejí na politický odpor. Aktuálně USA odmítlo podpořit rámcový plán Mezinárodní námořní organizace (IMO) na snížení emisí.

Zajímavým momentem je tak otázka, zda by EU měla více regulovat e-commerce z pohledu životního prostředí. Například – má být doručení přes noc standardní možnost, i když znamená vyšší uhlíkovou stopu? Má být spotřebitel při online nákupu informován o ekologickém dopadu dopravy a balení? Nebo by měly být podporovány modely, kdy si výrobek spíše pronajmeme než koupíme, pokud ho potřebujeme jen krátkodobě?

Součástí konzultace je i téma důvěry v oběhovou ekonomiku. Všichni víme, že repasované telefony nebo opravené spotřebiče mohou ušetřit suroviny i peníze. Přesto k nim mnoho lidí má nedůvěru – bojí se horší kvality nebo kratší záruky. Komise proto zvažuje kroky, jak tuto nedůvěru překonat, a chce slyšet, zda mají spotřebitelé zájem o jasná pravidla pro prodej použitých a renovovaných výrobků.

Nová agenda pro spotřebitele má ambici nastavit pravidla tak, aby férová a udržitelná volba nebyla luxusem pro pár vyvolených, ale běžnou součástí každodenního života. Ale aby se to podařilo, je potřeba, aby se do přípravy zapojili lidé, kterých se to týká. Konzultace není složitá a každá odpověď může pomoci vyvážit vliv lobby velkých firem hlasem obyčejných spotřebitelů.

Dokument ke stažení:

• EU 156_25 EK Agenda pro spotřebitele

V roce 2025 se svět nachází na křižovatce mezi ochranou zdraví a klimatickými změnami. Na konferenci COP30 v brazilském Belému bude představen Belem Health Action Plan – ambiciózní iniciativa zaměřená na adaptaci zdravotních systémů na změnu klimatu s důrazem na spravedlnost a rovnost. Tento plán vychází z předpokladu, že změna klimatu nepostihuje všechny stejně, a klade důraz na spravedlivý přístup k zdravotní péči a aktivní zapojení zranitelných komunit do rozhodovacích procesů. 

Belém Health Action Plan definuje konkrétní oblasti, kde je možné kombinovat zdravotní opatření s environmentálními cíli. Zahrnuje komplexní systém monitorování vlivů klimatu na zdraví, který umožňuje včasnou identifikaci rizik a zavádění preventivních opatření. Tento systém vyžaduje spolupráci mezi veřejnými institucemi, komunitami a akademickou sférou, což zajišťuje, že rozhodnutí budou podložena relevantními daty a zároveň citlivá k lokálním podmínkám. Součástí plánu je také podpora inovací a nových technologií, které umožní efektivnější adaptaci zdravotních systémů, a to jak v oblasti diagnostiky, tak prevence a léčby nemocí spojených s environmentálními změnami.

V evropském kontextu se tato problematika prolíná s výzvami spojenými s farmaceutickým průmyslem, který je zodpovědný za 5 % emisí skleníkových plynů. Evropská unie se snaží sladit výrobní procesy s cíli ochrany klimatu, což zahrnuje zavádění udržitelných dodavatelských řetězců, minimalizaci odpadu a optimalizaci spotřeby energie při výrobě léčiv. To zároveň přináší tlak na transformaci celé farmaceutické sféry tak, aby výroba byla šetrnější k životnímu prostředí, aniž by se snížila kvalita a dostupnost zdravotní péče.

Plán nezdůrazňuje jen technické řešení problémů, ale klade důraz na participaci komunit, informovanost a posilování lokálních kapacit. To zahrnuje nejen zdravotní infrastrukturu, ale také vzdělávací programy a osvětu, která umožní lidem lépe se připravit na dopady extrémních klimatických událostí, jako jsou vlny horka, záplavy nebo šíření infekčních nemocí. Tím, že se zdravotní systémy připravují na tyto scénáře, se zároveň vytváří prostor pro integrované plánování, které zahrnuje environmentální, sociální a ekonomické aspekty.

Pět priorit pro farmaceutický průmysl

V březnu 2025 představila iniciativa WBCSD (World Business Council for Sustainable Development) dokument Roadmap to Nature Positive: Foundations for the pharmaceutical sector, který poskytuje farmaceutickým firmám strukturovaný přístup k hodnocení a zmírňování jejich dopadů na přírodu v celém hodnotovém řetězci. Tato mapa obsahuje pět klíčových prioritních oblastí. První z nich je snížení spotřeby vody prostřednictvím implementace úsporných technologií a recyklace odpadní vody ve výrobě. Druhá oblast se zaměřuje na snížení rizika znečištění aktivními farmaceutickými složkami, a to prevencí kontaminace vodních toků, zavedením systémů bezpečné likvidace odpadů a kontrolou emisí z výrobních provozů.

Třetí prioritou je snížení emisí skleníkových plynů v celém hodnotovém řetězci, které zahrnuje optimalizaci transportu, zvyšování energetické efektivity a přechod na obnovitelné zdroje energie. Čtvrtá oblast se týká odpovědného získávání surovin a zlepšení sledovatelnosti dodavatelského řetězce prostřednictvím etických a environmentálně šetrných nákupů a transparentního reportingu. Poslední, pátou prioritou, je snížení pevného odpadu v celém hodnotovém řetězci, a to podporou recyklace obalů, minimalizací odpadu u výrobků a distribuce a aplikací principů udržitelného nakládání s odpady.

Kde farmacie může získat ekologický náskok?

Současně se evropské iniciativy prolínají s poznatky odborného výzkumu publikovaného v časopise ScienceDirect, který se zabývá klíčovými faktory implementace ekologičtějších farmaceutik. Studie ukazuje, že environmentální dopady lze cíleně snižovat ve všech fázích životního cyklu léčiv – od návrhu molekuly přes výrobní procesy, balení a distribuci až po likvidaci odpadu. Výzkum konkrétně identifikuje tři hlavní oblasti, kde farmaceutické firmy mohou dosáhnout největšího pozitivního efektu. První je optimalizace chemických procesů při syntéze léčiv tak, aby se minimalizovala spotřeba vody, energie a chemických reagentů. Druhá oblast zahrnuje kontrolu a snižování emisí aktivních farmaceutických složek do vodních toků a zajištění bezpečné likvidace vedlejších produktů. Třetí klíčová oblast se týká udržitelného návrhu obalů a logistiky, včetně recyklovatelných materiálů, optimalizace transportních tras a minimalizace odpadu v celém distribučním řetězci.

Klinický přínos versus ekologická stopa

V roce 2024 Evropská léková agentura (European Medicines Agency, EMA) revidovala své pokyny k hodnocení environmentálních rizik léčivých přípravků pro lidské použití (Environmental Risk Assessment, ERA). Nová verze směrnice, označená jako EMEA/CHMP/SWP/4447/00 Rev. 1, vstoupila v platnost 1. září 2024 a nahrazuje předchozí dokument z roku 2006. Revize přináší podrobnější metodické postupy hodnocení, rozšiřuje požadavky na testování a ruší výjimky pro generické, hybridní a podobné biologické přípravky. ERA se tak nově stává povinnou součástí každé žádosti o registraci léčivého přípravku, bez ohledu na právní základ žádosti. Na rozdíl od dřívější praxe umožňují nová pravidla regulačním orgánům žádost zamítnout, pokud je ERA neúplné, nedostatečně podložené nebo neobsahuje věrohodná zmírňující opatření.

Podle aktualizovaných zásad se hodnocení ERA zaměřuje na identifikaci a posouzení potenciálních environmentálních rizik a nebezpečí spojených s léčivými přípravky, včetně jasně definovaného seznamu látek vyžadujících individuální hodnocení. Opatření ke zmírnění rizik musí pokrývat celý životní cyklus léčiva – od raných fází výroby, přes distribuci a užívání, až po likvidaci na konci životnosti – s cílem minimalizovat emise do ovzduší, vody a půdy.

Součástí legislativních změn je také zavedení systému pro shromažďování a sdílení environmentálních údajů o léčivých látkách, což má snížit duplicitu a administrativní náklady pro žadatele. Držitelé rozhodnutí o registraci léčivých přípravků, které byly registrovány před 30. říjnem 2005, kdy se ERA stalo povinným, budou muset předložit nebo aktualizovat své hodnocení podle programu prioritizace založeného na riziku. Evropský parlament zároveň navrhl zřízení specializované pracovní skupiny v rámci EMA, která by se soustředila výhradně na problematiku environmentálních rizik léčiv.

Ačkoli revize posiluje regulační rámec a odpovědnost farmaceutických společností za environmentální dopady jejich produktů, poškození životního prostředí není nadále integrováno do analýzy přínosů a rizik, která tvoří základ konečného rozhodnutí o schválení léčivého přípravku. To znamená, že léčivo s významnou environmentální stopou může být schváleno, pokud jeho klinický přínos převáží nad environmentálními riziky.

Čisté vody něco stojí, farmaka to zaplatí

Aby toho na farmaceutický průmysl nebylo málo, tak revidovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 o čištění městských odpadních vod, která vstoupila v platnost 1. ledna 2025, zavádí povinnost pro výrobce léčiv a kosmetických přípravků podílet se na financování čtvrtého stupně čištění odpadních vod. Tento požadavek se vztahuje na všechny aglomerace s více než 100 000 ekvivalentními obyvateli, kde jsou kapacity čistíren dostatečně velké na zavedení pokročilých technologií. Čtvrtý stupeň čištění zahrnuje procesy jako ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které jsou schopny účinně odstraňovat mikropolutanty, tedy zbytky léčiv, hormonů, cytostatik či kosmetických látek, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Podle článku 9 směrnice musí členské státy zajistit, aby výrobci těchto produktů hradili náklady spojené s provozem a údržbou těchto zařízení, čímž se prakticky aplikuje princip rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Členské státy mají povinnost implementovat národní legislativu k provedení těchto pravidel do 31. července 2027 a zajistit jejich uplatňování nejpozději do 31. prosince 2028.

Nová rovina odpovědnosti farmacie

Revize farmaceutické legislativy a zpřísněné požadavky na hodnocení environmentálních rizik léčiv přinášejí do odvětví novou rovinu odpovědnosti. Zatímco dosud byla priorita zřejmá – rychlý a účinný přístup k lékům pro pacienty, dnes se stále silněji prosazuje i požadavek, aby cesta od vývoje přes výrobu až po likvidaci byla udržitelná a minimalizovala zátěž pro životní prostředí. Změna není jen technická či administrativní, je kulturní i je hodnotová. Vyžaduje přehodnocení toho, co považujeme za „bezpečné“ a „prospěšné“ a současně si umět připustit, že to něco bude také něco každého z nás stát.  

Z pohledu pacienta může být ideální lék ten, který účinně léčí a má dostupnou cenu. Z pohledu ekosystémů může být ideální ten, který po použití nezanechává stopy v řekách, půdě či potravních řetězcích. Otázka, kterou nové regulace staví před farmaceutický sektor, není jen o dodržení směrnic nebo investicích do čisticích technologií. Je to otázka hodnotové rovnováhy, zda prvé řadě chceme a následně dokážeme navrhovat, vyrábět a používat léky tak, aby současně chránily zdraví lidí i zdraví planety. O to víc by bylo určitě zajímavé a lákavé hledat odpověď asi na tu nejzajímavější otázku z pohledu farmacie a udržitelnosti a to: Kdyby byl lék nesmrtelnosti spojený s vymřením určitého deštníkového druhu, jak by se lidstvo rozhodlo?

Na konci července 2025 se z Floridy ozvala zpráva, která rychle obletěla svět finančních trhů, environmentální politiky i firemních strategií. Generální státní zástupce James Uthmeier oznámil, že zahajuje vyšetřování dvou nejvlivnějších globálních iniciativ v oblasti klimatického reportingu – CDP (dříve Climate Disclosure Project) a Science Based Targets initiative (SBTi). Podle něj existuje podezření, že tyto organizace používají praktiky, které mohou porušovat zákony na ochranu spotřebitele i pravidla hospodářské soutěže.

Vyšetřování má prověřit, zda firmy nebyly tlačeny k tomu, aby sdílely interní, někdy i citlivá data a platily za služby, které jim měly zajistit lepší hodnocení a větší prestiž u investorů i veřejnosti. Florida tvrdí, že se v některých případech mohl vytvořit uzavřený „ekosystém“ hodnocení a ověřování cílů, z něhož měly organizace přímý finanční prospěch – a to na úkor objektivity i férové hospodářské soutěže.

CDP, založená v roce 2000, dnes provozuje největší světovou platformu pro zveřejňování environmentálních dat. Slouží investorům, městům i státní správě a v roce 2024 přes ni reportovalo své dopady na životní prostředí rekordních více než 22 700 společností. SBTi vznikla v roce 2015 jako společný projekt CDP, Světového institutu pro zdroje (WRI), Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a iniciativy OSN Global Compact. Jejím posláním je pomáhat firmám nastavovat a ověřovat klimatické cíle v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky o snižování emisí skleníkových plynů.

Problém, který chce Florida prověřit, spočívá v možném propojení těchto činností. Podle státního zástupce mohly firmy, které si nechaly své cíle ověřit u SBTi, následně získávat lepší hodnocení v rámci CDP. Takový vztah by mohl fungovat jako „doporučený balíček služeb“, v němž jsou aktéři motivováni k opakovanému využívání placených konzultací a reportů, aby si udrželi či zlepšili svůj obraz u investorů. Z pohledu spotřebitelského práva i antimonopolních předpisů je klíčová otázka, zda tato provázanost nebyla zneužívána k obchodnímu zvýhodňování některých subjektů a k vytváření tlaku na ostatní, kteří se nechtěli zapojit.

Kauza má zároveň silný politický rozměr. Florida patří mezi státy, které se v posledních letech staví do čela odporu proti ESG principům – tedy začleňování environmentálních, sociálních a správních kritérií do investičního rozhodování. Guvernér Ron DeSantis prosadil několik zákonů, které omezují využívání ESG v bankovnictví a státních investicích, a podporuje celostátní koalici, která podniká právní kroky proti iniciativám vnímaným jako příliš aktivistické nebo politicky motivované. Generální státní zástupce Uthmeier pak přitvrdil, když CDP a SBTi veřejně označil za „klimatický kartel“, jenž zneužívá udržitelnost k „šikaně amerických firem“ a vybírání poplatků.

Florida není jediná, kdo se do podobných sporů pouští. V několika dalších republikánských státech už běží vyšetřování nebo soudní spory proti velkým investičním správcům, jako jsou BlackRock, Vanguard či State Street, kvůli údajnému koordinovanému tlaku na omezování těžby uhlí a ropy. Dosud se ale málokdy stalo, že by terčem byly samotné nevládní organizace, které nastavují a ověřují klimatické standardy. Tento krok proto sledují nejen firmy a investoři, ale i odborníci na právo a hospodářskou soutěž.

Právní experti upozorňují, že případ může vytvořit nebezpečný precedent – a to v obou směrech. Pokud Florida shromáždí dostatek důkazů, že šlo o neobjektivní hodnocení nebo o manipulaci trhu, mohlo by to otřást důvěrou v celé ESG rámce a přimět je k zásadní reformě. Tato reforma by se mohla týkat především transparentnosti financování, jasného oddělení konzultačních služeb od nezávislého hodnocení a větší kontroly nad střetem zájmů. Na druhé straně, pokud se obvinění nepotvrdí, mohou být podobné kroky chápány jako součást politické kampaně proti klimatickým opatřením – a posílit rozdělení mezi státy a firmami, které ESG podporují, a těmi, které jej odmítají.

Dopady mohou být dalekosáhlé. Měnící se politické klima ve Spojených státech už dnes vede některé investory k opatrnějšímu přístupu k ESG, a pokud by právní rizika narostla, mohl by tento trend výrazně zesílit. To by neznamenalo jen méně reportů a certifikací, ale i změnu způsobu, jakým firmy plánují své klimatické strategie. Z pohledu globální udržitelnosti by to byla komplikace – ale také příležitost k tomu, aby se pravidla pro klimatický reporting stala jasnější, férovější a odolnější vůči politickým tlakům.

Vyšetřování CDP a SBTi tak není jen dalším sporem mezi konzervativním státem a klimatickými aktivisty. Je to test důvěryhodnosti celého systému ESG a signál, že jeho podoba bude v příštích letech předmětem ostrých debat i legislativních zásahů. Bez ohledu na to, jaký bude výsledek, už teď je jasné, že Florida otevřela téma, které bude mít dopad na udržitelnost nejen ve Spojených státech, ale i na globálních trzích.

Evropská komise schválila Nařízení (EU) 2025/1731, které od 1. září 2025 významně rozšiřuje seznam látek klasifikovaných jako CMR – tedy těch, které jsou prokazatelně karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci. Tato aktualizace je součástí dlouhodobé strategie Evropské unie postupně snižovat expozici obyvatel nebezpečným chemikáliím. Méně viditelným, ale zásadním prvkem tohoto procesu je průběžná harmonizace nařízení REACH s nejnovějšími vědeckými hodnoceními podle klasifikace CLP. Každý nový zápis do přílohy XVII znamená, že daná látka už není jen teoretickým rizikem na stránkách odborných studií, ale stává se konkrétním legislativním problémem s dopadem na průmysl i obchod.

Tentokrát jde o široké spektrum chemikálií: od pesticidu diuronu, přes zpomalovač hoření tetrabromobisfenol-A, až po organická rozpouštědla typu N,N-dimethyl-p-toluidin a 4-nitrosomorfolin používaná například v gumárenském průmyslu. Mezi nově zařazenými najdeme i 4-methylimidazol, látku známou z průmyslové výroby, ale vznikající také při zpracování některých potravin, nebo specializované průmyslové sloučeniny, například fosfoniové soli a organocíničité látky, které hrají roli v katalýze či výrobě plastů. Jejich společným jmenovatelem je prokázané dlouhodobé riziko pro zdraví – od zvýšení pravděpodobnosti rakoviny přes genetické poškození až po negativní vliv na reprodukci.

Zařazení do přílohy XVII REACH v praxi znamená, že tyto látky nebude možné prodávat běžným spotřebitelům a jejich použití se omezí pouze na profesionální a průmyslové aplikace s přísnými pravidly bezpečnosti práce. Pro firmy to není jen formální zákaz – obnáší to přehodnocení složení výrobků, úpravy výrobních procesů, aktualizaci bezpečnostních listů a často i hledání dražších nebo technologicky náročnějších alternativ.

Zvláštní kapitolu nového nařízení tvoří kumen (isopropylbenzen, CAS 98-82-8). Tato látka byla od prosince 2023 zakázána pro volný prodej, nyní ale získává omezenou výjimku pro použití v leteckých palivech pro amatérské piloty. Nejde o benevolenci, ale o pragmatickou reakci na situaci v malém letectví, kde zatím neexistuje náhrada schopná splnit všechny technické a bezpečnostní požadavky. Výjimka se týká konkrétních paliv – například Jet-A, Jet-A1, JP-X a aviatického benzínu – vyráběných podle přísných specifikací ASTM či DEF-STAN. Tento krok ukazuje, že evropská legislativa sice drží pevný kurz směrem k ochraně zdraví, ale dokáže v odůvodněných případech zohlednit technologickou realitu.

Nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po vyhlášení, tedy koncem srpna 2025, přičemž samotná omezení a výjimky začnou platit od 1. září 2025. Pro velké chemické koncerny to bude další z řady povinností, které musejí sledovat a promítat do svého compliance systému. Pro menší výrobce nebo dovozce může jít o zásah citelnější – zejména tam, kde jsou dotčené látky součástí klíčového výrobku a jejich náhrada nebude jednoduchá.

Dokument ke stažení:

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731

• Nařízení Komise (EU) 2025/1731 - EN

Energetický sektor prochází zásadní transformací, která se dotýká nejen výroby a distribuce elektřiny, ale i obchodních modelů a přístupu k zákazníkům. Tradiční energetické firmy čelí tlaku na inovace a přizpůsobení se novým trendům, zatímco nové technologické firmy, jako Tesla, rozšiřují své aktivity do oblastí, které byly dříve výsadou klasických dodavatelů energií. Vedle toho geopolitické a regionální faktory otevírají zajímavé příležitosti i výzvy, například na Ukrajině.

Energetika po boomu se vrací k normálu

Po období rekordních zisků, které energetické společnosti zaznamenaly v důsledku prudkého růstu cen energií během energetické krize, dochází k návratu k běžným hospodářským výsledkům. Extrémní nárůst cen elektřiny a plynu v letech 2021 a 2022 umožnil firmám generovat mimořádné zisky, často ve stovkách milionů až miliardách korun. Tento růst však byl do značné míry jednorázovým efektem způsobeným tržními nerovnováhami a geopolitickými otřesy, včetně ruské invaze na Ukrajinu.

V roce 2023 se situace na trhu stabilizovala a ceny energií začaly klesat, což vedlo k výraznému snížení marží energetických společností. Současně rostly provozní náklady, zejména náklady na nákup emisních povolenek, které zůstávají na vysokých úrovních v rámci snah o dekarbonizaci evropské ekonomiky. Příkladem může být Elektrárna Prostějov, která vykázala čistý zisk 658 milionů korun v roce 2022, ale v roce 2023 se její zisk propadl na pouhých 35 milionů korun, což představuje pokles o více než 94 procent. Podobný trend lze pozorovat u společnosti C-Energy, jejíž čistý zisk klesl na 200 milionů korun, tedy na čtvrtinu hodnoty z předešlého roku. Skupina EPH, která je jedním z největších hráčů na trhu, pak meziročně snížila svůj čistý zisk o 85 procent na 643 milionů eur. Tento vývoj je důsledkem kombinace nižších tržních cen a rostoucích nákladů na emisní povolenky, které zvyšují celkové náklady výroby energie.

Pokles cen energií po období extrémních hodnot snižuje příjmy výrobců, zatímco vysoké ceny emisních povolenek nadále zvyšují náklady na výrobu, zejména u zdrojů s vysokou uhlíkovou stopou. Kromě toho čelí energetické firmy rostoucím regulačním tlakům a nutnosti investic do modernizace a přechodu na obnovitelné zdroje, což vyžaduje značné kapitálové výdaje a krátkodobě snižuje ziskovost. Tento návrat k běžným výsledkům však neznamená útlum sektoru, ale spíše jeho přizpůsobení se novým podmínkám, kdy jsou kromě ekonomických faktorů stále důležitější také environmentální cíle a dlouhodobá udržitelnost. 

ČEZ jako technologická firma s ambicí digitálního poskytovatele služeb

ČEZ, největší energetická společnost v České republice, už delší dobu nefunguje jen jako klasický dodavatel elektřiny a tepla. Postupně se profiluje jako technologická firma a usiluje o rozšíření svých aktivit do oblasti digitálních služeb. V posledních letech koupil několik menších telekomunikačních operátorů, jako například mosteckou WMS a skupinu Edera Group, čímž získal stovky tisíc zákazníků v oblasti internetového připojení. Cílem je stát se komplexním poskytovatelem nejen energie, ale i moderních digitálních služeb jako rychlý internet a digitální televize.

Tento krok reflektuje celosvětový trend, kdy energetické firmy hledají nové zdroje příjmů mimo tradiční dodávky energií, které jsou často vystaveny regulacím a tlakům na snižování emisí. ČEZ tak cílí na kombinaci tradičního byznysu s novými technologiemi a službami, které mohou zajistit stabilní a diversifikované příjmy. Vstup do segmentu internetu je také zajímavý z pohledu využití své rozsáhlé infrastruktury, kterou lze optimalizovat pro poskytování digitálních služeb.

Tesla míří do Evropy s komplexní energetickou nabídkou

Americká společnost Tesla, proslulá svými elektromobily, stále více rozšiřuje svůj záběr i na oblast výroby a distribuce energie. Tesla je dnes už nejen výrobce aut, ale i hráč v energetickém byznysu – vyrábí bateriové systémy, fotovoltaické panely a nabízí energetické služby jako virtuální elektrárny.

Nedávno Tesla požádala britského regulátora Ofgem o licenci na dodávky elektřiny domácnostem a firmám ve Velké Británii. Tento krok má potenciál změnit způsob, jakým lidé nakupují a využívají elektřinu. Tesla využívá svůj systém Powerwall, tedy domácích baterií, které umožňují ukládat energii vyrobenou například ze solárních panelů, a přebytek prodávat zpět do sítě. Tím vzniká virtuální elektrárna složená z mnoha domácností, která může přispívat k stabilitě sítě a optimalizovat využití obnovitelných zdrojů.

Tento model již úspěšně funguje v USA a jeho rozšíření do Evropy by mohlo znamenat revoluci v tradičním energetickém byznysu. Tesla tak vytváří komplexní ekosystém výroby, skladování a distribuce energie, který nabízí zákazníkům větší nezávislost a zároveň pomáhá efektivněji využívat obnovitelné zdroje.

Ukrajina – zelený potenciál s výzvami

Ukrajina patří mezi země s významným potenciálem pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie, přičemž v posledních měsících získává čím dál větší pozornost biometan jako strategický zdroj. Podle studie publikované Evropskou komisí (European Commission, 2024) by Ukrajina mohla vyrábět až 2,5 miliardy kubických metrů biometanu ročně, což představuje přibližně 15 % současné spotřeby zemního plynu v zemi.

Tento objem by nejen pomohl snížit závislost na dovozu fosilních paliv, ale díky své kompatibilitě s existující plynárenskou infrastrukturou může Ukrajina biometan efektivně vyvážet do Evropské unie, kde roste poptávka po obnovitelných alternativách zemního plynu.

Významnou část biometanu lze získat z hospodářského odpadu, komunálního bioodpadu a zemědělských zbytků, které Ukrajina má v dostatku. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA, 2023) zdůrazňuje, že biometan může přispět ke snížení emisí skleníkových plynů až o 80 % ve srovnání s fosilním plynem, což výrazně pomáhá splnit klimatické cíle EU.

Výzvou zůstává potřeba investic do bioplynových stanic a rozšíření distribuční sítě, kde EU plánuje do roku 2030 prostřednictvím fondů jako Modernizační fond a Investiční plán pro Evropu (InvestEU) podpořit přes 500 milionů eur na rozvoj zelených technologií v Ukrajině. Také je klíčové vytvořit stabilní legislativní prostředí, které podpoří soukromé investice a integraci biometanu do národních energetických strategií.

Výhled do budoucna

Energetický byznys se mění pod vlivem digitalizace, nových technologií a společenských tlaků na udržitelnost. Tradiční energetické firmy jako ČEZ musejí hledat nové cesty, jak zůstat konkurenceschopné, a proto expandují do oblastí digitálních služeb a telekomunikací. Na druhé straně technologičtí nováčci jako Tesla demonstrují, jak lze propojit výrobu energie, její skladování a chytrou distribuci do jedné integrované služby.

Regionální dynamika, reprezentovaná Ukrajinou, ukazuje, že potenciál obnovitelných zdrojů není rozvinut všude a že geografie a politika hrají klíčovou roli. Pro budoucnost energetiky je tak důležitá kombinace technologických inovací, investic a stabilního prostředí. Ve výsledku lze očekávat, že energetický trh bude stále více multikomplexní, s firmami operujícími na více frontách, které spojují energetiku, digitální služby, ekologii a geopolitiku.