V bývalé teplárně na Brandlu chce Jablonec nad Nisou třídit a zpracovávat odpady. Vyrůst by tam v příštích letech měla i kompostárna na zpracování biodopadu, která městu citelně chybí. Současný sběrný dvůr a překladiště v Proseči nevyhovuje z kapacitních ani logistických důvodů a využití areálu bývalé teplárny, který patří městské společnosti Jablonecká energetická, se k tomuto účelu nabízí. ČTK to sdělil náměstek jabloneckého primátora Miloš Vele.

Otázku kam s odpadem řeší podle něj město už dvacet let. "Loni se nám podařilo díky projektu revitalizace vyřešit situaci s teplem a centrální výtopna na Brandlu přestala sloužit původnímu účelu. Kotelna je nefunkční a my odtud postupně demontujeme veškerou technologii. Uvolní se nám tam obrovské prostory a my pro ně hledáme další využití," doplnil Vele. Přístup do areálu umožňuje podle něj silnice přes Zelené údolí, přes most, který byl letos opraven. V lokalitě navíc nejsou žádné obydlené domy, jimž by mohla projíždějící auta vadit tak, jako je tomu v hustě zastavěné Proseči.

Radnice už si nechala zpracovat i studii proveditelnosti, která potvrdila reálnost záměru. Vybudování centra pro nakládání s odpady rozdělila studie do tří navazujících etap. V té první by byl zřízen sběrný dvůr, překladiště a kompostárna. Ve druhé etapě se počítá s vybudováním linek na třídění papíru a plastů a ve třetí s technologickým zařízením na zpracování skleněného odpadu. Stavební úpravy nebudou díky vybavení areálu náročné. Celkově se náklady na celý projekt odhadují na 48 milionů korun, rozložen by měl být do několika let.

Lokalita Brandl byla už v minulosti využívaná jako průmyslová. Původně tam stál mlýn, pak textilní továrna, později plynárna a elektrárna. Areál je v blízkosti řeky Nisy, ta ale není podle Veleho nijak ohrožena. "V areálu by se měl odpad třídit a zpracovávat, případně kompostovat. Rozhodně to ale nebude žádná skládka," ujistil náměstek primátora.

Zdroj: ČTK

Zástupci Rady a Parlamentu se neformálně dohodli na prodloužení výjimky ze systému EU pro obchodování s emisemi pro mezikontinentální lety, a to do 31. prosince 2023. Výjimka měla skončit na konci letošního roku. Návrh obsahuje také opatření na ochranu systému EU pro obchodování s emisemi v případě „tvrdého“ brexitu, kdy by se velké množství volných povolenek ze Spojeného království mohlo dostat na evropský trh.

Zdroj: CEBRE (20.10.2017)

Přestože Norsko kdysi odmítlo vstup do Evropské unie, je členem Evropského sdružení volného obchodu a podepsalo dohodu o Evropském jednotném trhu, která zemi ukládá povinnost plnit evropské směrnice v oblasti životního prostředí. A zatímco podíl recyklace komunálního odpadu je v Norsku na slušné úrovni, potravinový odpad je pro seveřany i nadále palčivým problémem.

I když se v pobřežních vodách Norska nachází ohromné bohatství přírodních zdrojů, země má velmi ambivalentní vztah k těžbě ropy a zemního plynu. Absolutní většina vytěženého černého zlata se exportuje a jen malý podíl ropy se používá pro vlastní spotřebu. Norsko se dlouhodobě spoléhá na zcela odlišné, ekologické zdroje energie. Navzdory skromnému počtu obyvatel je to šestý největší výrobce elektrické energie z vody. Vodní elektrárny v současné době pokrývají přibližně 98 % místní spotřeby, zbytek tvoří geotermální a větrné elektrárny, jejichž instalovaný výkon se v poslední době výrazně zvyšuje.

Současný přebytek energie a jeho nízká cena jsou pravděpodobné příčiny jejího plýtvání. Spotřeba elektrické energie na obyvatele je tu výrazně vyšší než dokonce v průmyslovém Německu -  zatímco Němci spotřebuji 6600 kilowatthodin na osobu za rok, průměrný Nor dokáže spotřebovat až 25 000 kilowatthodin. Norové totiž pomocí elektřiny topí, vaří a rozhodně nešetří ani na osvětlení budov.

Elektřina není jen hlavním energetickým pilířem norských domácností, ale i základem norské dopravy. V současné době každé čtvrté nové norské vozidlo je buď elektrické, nebo se přinejmenším jedná o zásuvný hybrid, které lze z nabíječky dobít. Od roku 2025 se Norsko rozhodlo zakázat prodej aut, která jezdí na klasická paliva – tedy benzin či diesel. Skandinávská země tak chce přispět ke zlepšení životního prostředí. Od roku 2030 by se pak mělo opatření dotknout většiny nákladních vozů a dalších těžkých vozidel.

Odpadové hospodářství

V každé norské domácnosti najdete pouze dva kontejnery na odpad. První je určen pro papír a karton, do druhého patří směsný nerecyklovatelný odpad. Podle údajů Grot Punkt se v Norsku denně spotřebuje kolem 2 milionů nápojových kartonů. Tento odpad spolu s dalšími kartonovými obaly, tiskovinami a jiným papírem se ukládá do modrého kontejneru, který se podobně jako plasty a směsný odpad sváží jednou za dva týdny. Plastový odpad se ukládá do speciálních zelených sáčků a nechává se venku v den svozu kartonu a papíru.

Kontejnery na skleněný a plechový odpad v podobě lahví, plechovek a jiných obalů najdete v blízkosti nebo uvnitř téměř každého potravinového obchodu. Zajímavé je, že vedle něj se zpravidla nachází i popelnice určena na igelitky, v nichž skleněný a plechový odpad ke kontejnerům donesete. Objemný a nebezpečný odpad stejně jako v České republice patří na sběrný dvůr (recycling station).

Z pohledu povinností a pravomocí v oblasti norského odpadového hospodářství do roku 2004 platilo, že zodpovědnost za komunální odpad a odpad podobný komunálnímu nesly obce. Novela předpisu z roku 2004 ponechala obcím na starosti jenom komunální odpad.

Přibližně půlka vygenerovaného komunálního odpadů v Norsku je spalována, oproti tomu 42 % podstoupí recyklaci. Zavedení skládkovacích poplatků v letech 1999 až 2003 a zákaz skládkování z roku 2009 značně přispěly ke snížení objemu sládkovaného odpadu v průběhu posledních 10 let. V roce 2010 bylo na skládky uloženo pouze 6 % komunálního odpadů (oproti 25 % v roce 2001). Nejvýraznější odklon od skládkování v letech 2009 až 2010 bývá spojován se zákazem skládkování bioodpadu s podílem organické hmoty vyšším než 20 %. Ukázalo se ovšem, že zavedení poplatku skoro nijak neovlivnilo objemy recyklace v zemi.

Jedním z dalších milníků v norském odpadovém hospodářství bylo zavedení takzvaného spalovacího poplatku. Ten začal platit v roce 1999 a 11 let poté byl zrušen. Příčinou bylo jeho dřívější zrušení ve Švédsku, což značně znevýhodnilo norské spalovny v konkurenčním oboji oproti jejich švédským protějškům. Kombinace těchto faktorů vedla ke vzniku 17 spaloven, ale i zařízení na proměnu biologického odpadu na plyn a navýšení objemu spalovaného odpadů z 30 na 50 % (zdroj EEA).

V posledních letech se v médiích objevovaly zprávy o tom, že se Švédsko a Norsko kvůli nedostatku vlastního odpadu a velkým spalovacím kapacitám doslova perou o dovoz odpadů ze zahraničí. Norskou situaci dobře popisuje lidová tvořivost. V jednom z norských vtipů se cizinec místního ptá, proč se popelářské vozy v Norsku řítí takovou rychlostí. Odpověď Nora zní: protože se řidiči bojí, že je někdo okrade.

Potravinový odpad

Potravinový odpad je v Norsku samostatnou kapitolou. Ročně se tu vyhodí kolem 500 000 tun potravin o hodnotě 10 bilionů norských korun. Díky svým výsledkům je na páté příčce světového žebříčku plýtvání potravinami. Většina promařeného jídla pochází z restaurací, obchodů a domácností. Zpravidla jde o ovoce, pečivo a zeleninu, jejichž plýtvání pro zemi představuje čím dál větší problém z etického, ekologického a ekonomického hlediska.

Za pětileté období od roku 2010 do roku 2015 se Norsku konečně povedlo zredukovat potravinový odpad o 12 % a tedy zastavit nebezpečný trend jeho nárůstu. Přestože původním cílem bylo dosáhnout 25 % poklesu stanoveného v rámci projektu ForMAT, jednalo se o úspěch. Projekt trval šest let a byl zaměřen na předcházení vzniku odpadů na všech stupních hodnotového řetězce.

Na druhou stranu, jak upozorňuje řada norských ekologických organizací, i přes veškeré úsilí redukovat množství potravinového odpadu, vykazují supermarkety neustálý nárůst objemu vyhozených potravin. Například podle oficiálních údajů z roku 2015 byly supermarkety jediným sektorem, kde nedošlo ke snížení potravinového odpadu, nýbrž k jeho nárůstu o neuvěřitelných 7 %.

Největší norská ekologická organizace „Budoucnost je v našich rukou“ (Framtiden i våre hender) s členskou základnou 24 500 členů po celé zemi nasbírala 50 000 petičních podpisů a získala podporu 5 ze 7 norských politických stran ve snaze zakročit proti potravinovým řetězcům a zabránit plýtvání potravinami. Podle výzkumu této organizace pouze 48 % všech norských supermarketů daruje neprodejné jídlo charitám. Výzkum taktéž identifikoval velký rozpor mezi tvrzením manažerů samotných obchodních řetězců o tom, že jim nezbývají žádné potravinové zbytky, a obsahem jejich popelnic na konci pracovního dne.

Vzhledem k tomu, že Norsko patří mezi státy s největším počtem supermarketů na osobu (celkový počet je 4000), jedná se o dopad v podobě 60 000 tun odpadu, finanční ztráty v hodnotě 3 miliardy norských korun a 150 000 emisí CO₂ ročně. Mezitím 10 % norských domácností patří mezi domácnosti s trvale nízkým příjmem a v posledních letech můžeme pozorovat značný pokles množství darovaného jídla.

V reakci na kritiku podepsala norská vláda se zastupiteli potravinových výrobců dohodu o snížení potravinového odpadu o polovinu do roku 2030. Přestože se jednalo o oboustranně dobrovolnou dohodu, je závazná pro obě strany.

Příliš dobré, aby se tím plýtvalo

Nejedná se o ojedinělý případ, kdy se pokusu předejít plýtvání potravinami uchopila nestátní organizace. Například v roce 2012 pracovní skupina pod vedením Církevní městské charity v Oslu předložila norskému Ministerstvu zemědělství návrh národní banky potravin. Pracovní skupina navrhla vytvoření efektivního systému sběru, distribuce a alokace nadbytečných potravin dobré kvality pro humanitární účely. V případě Osla by mohlo mít z jídla sebraného potravinovou bankou prospěch 2 500 – 3 000 lidí.

Úspěšné řešení, jak propojit poptávku a nabídku, předložila i soukromá sféra. „Dobře se stravujte, šetřete peníze a planetu,“ vyzývá motto organizátorů projektu a aplikace Too good to go. Projekt založili dva londýnští podnikatelé Chris Wilson a Jamie Crummie v roce 2015 v Dánsku. Pro svůj úspěch se projekt brzy rozšířil na území Velké Británie, Norska, Německa, Francie a Švýcarska. V aktuální podobě aplikace funguje v 6 zemích, má 6200 partnerských stravovacích zařízení a je používána 1,8 mil. uživatelů. Na stránkách projektu se uvádí, že se díky aplikaci povedlo předejít 3 202 tunám emisí CO₂ a bylo zachráněno 1 601139 porcí jídla.

Z pohledu zákazníka je proces objednávky skutečně jednoduchý. Stačí si stáhnout aplikaci na svůj mobilní telefon a otevřít si hlavní stránku. Na té se vám zobrazí mapa nejbližších restaurací, bufetů a jiných podniků s jejich aktuální nabídkou a časovým rozmezím, kdy se jídlo dá vyzvednout. Zpravidla to je mezi obědem a večeří a po zavírací době, tedy v čase, kdy se už ví, že jídlo tradičním způsobem neprodají. Následně bude dotyčnému porce naservírována v ekologicky šetrném boxu z cukrové třtiny, který si spolu s jídlem převezme.

Slevy na jednotlivá neprodaná jídla se pohybují kolem 50 % a v kontextu Norska jde o skutečně nezanedbatelné částky. Revoluční software nepřináší výhody jenom návštěvníkům restaurací, ale i restauracím samotným. Jelikož služby aplikace pomáhají provozovatelům vydělat prodejem potravinových zbytků a snížit výdaje na nakládání s odpadem, zakladatelé projektu uvádí, že ušetřili zapojeným stravovacím zařízením celkem 4 miliony britských liber.

Autor: Kristina Veinbender

Zdroj: Odpadové fórum 10/2017

Ke dni 23. 10. 2017 byla zveřejněna 14. verze Pravidel pro žadatele a příjemce podpory z Operačního programu Životní prostředí 2014–2020. Provedená změna se týká aktivity 4.2.4 – Předcházení, minimalizace a náprava škod způsobených zvláště chráněnými druhy živočichů na majetku.

Revize podmínek byla vyvolána skutečností, že Řídicí orgán OPŽP přistoupil k notifikaci veřejné podpory tak, aby bylo umožněno financování tohoto opatření pro subjekty působící v oblasti zemědělské prvovýroby, které dosud žádat nemohly. Notifikace probíhá na základě Pokynů Evropské unie ke státní podpoře v odvětvích zemědělství a lesnictví a ve venkovských oblastech na období 2014 až 2020 (2014/C 204/01). Řídicí orgán touto notifikací reaguje na stále častější útoky zvláště chráněných druhů živočichů, zejména vlka obecného na hospodářská zvířata.

Pro projekty realizované subjekty činnými v odvětví zemědělské prvovýroby podléhající veřejné podpoře to přináší určitá omezení v časové a věcné způsobilosti výdajů a také změny v povinných přílohách k žádosti.

Zdroj: SFŽP

Redakce www.tretiruka.cz byla oslovena s pomocí anonymního výzkumu v oblasti řízení rizik, životního prostředí a energetiky. Cílem projektu je zjistit aktuální stav a trendy v oblasti řízení rizik, EMS a energií ve firmách. Dotazník obsahuje celkem 34 otázek a je rozdělen do několika oddílů. Redakce ráda vyhověla a předem děkujeme čtenářům za účast. Další podrobnosti a online dotazník najdete ZDE

V roce 2016 Česká republika vyprodukovala 34,2 milionů tun všech odpadů, to je o 3 miliony tun méně než vloni. Z toho činily 1,4 milionů tun nebezpečné odpady a 32,8 milionů tun ostatní odpady. Na jednoho obyvatele ČR tak připadá ročně produkce 3 241 kg všech druhů odpadů.

Odpady obecně dokáže ČR využívat. Z 34,2 milionů tun všech odpadů bylo využito 85 %, z toho 82 % materiálově a 3 % energeticky. Na skládkách skončilo 9 % ze všech odpadů.

Vloni tvořil podíl komunálních odpadů na celkové produkci odpadů 16 %. Obyvatelé ČR jich v roce 2016 vyprodukovali 5,6 milionů tun, to je o více než 300 tisíc tun než v roce 2015. Každý občan ČR tedy v průměru ročně vyprodukuje 531 kg komunálního odpadu.

V roce 2016 jsme využili polovinu vyprodukovaných komunálních odpadů, z toho 38 % materiálově a 12 % energeticky.

Na skládkách skončilo 45 % komunálních odpadů, což je sice o 2 % méně než v roce 2015, ale stále není tento výsledek uspokojivý. MŽP předpokládá, že se situace bude nadále měnit s ohledem na od roku 2015 zavedené povinné třídění kovů a bioodpadu a na blížící se platný zákaz skládkování směsného komunálního odpadu, recyklovatelných a využitelných odpadů od roku 2024, který je v české legislativě již od roku 2014.

Podle MŽP Zásadně může přispět i schválení nového zákona o odpadech včetně v něm připravených nástrojů jakým je PAYT (Zaplatíš, kolik vyhodíš) nebo sběr odpadu Door-to-Door, který je připraven pro novou vládu.

Další informace:

• Link na produkci všech odpadů a komunálních odpadů za rok 2016 zde.

• Indikátory odpadového hospodářství 2016 najdete zde.

• Produkce odpadů v krajích za rok 2016 zde.

Řada českých měst řeší problémy s plastovými odpadky. Firmy, které je odvážejí k dalšímu zpracování, teď nemůžou odpad udat. Na trhu je ho totiž nadbytek a výkupní ceny plastu výrazně klesají. Hlavním důvodem je omezení dovozu vytříděných plastů do Číny. Právě tam každoročně míří až čtvrtina plastových odpadků z celé Evropy. Některé podniky proto navyšují městům platby za svoz tříděného odpadu. Více ZDE

Zdroj: ČRo

V časopise Moderní obec č. 10/2017 vyšel zajímavý článek „Česká voda do českých rukou? Hlavně to musí být ruce odpovědných profesionálů“. Text se zaměřil na některé aspekty, které s sebou přináší vlastnictví a provozování vodohospodářského majetku. Rozebírána je například často diskutovaná výše plateb za vodné a stočné, která by přitom neměla být jediným kritériem při posuzování celkové efektivity provozování vodovodů a kanalizací a vyváženosti smluvního vztahu mezi vlastníkem a provozovatelem vodohospodářského majetku.

Zdůrazňován je také fakt, že by v rámci kalkulace výše plateb za vodné a stočné měly být vytvářeny prostředky na opravu a obnovu vodohospodářské infrastruktury. Své vyjádření pro Moderní obec poskytli Ing. Oldřich Vlasák, ředitel SOVAK ČR, Bc. Markéta Ježková, tisková mluvčí Ministerstva zemědělství a Mgr. Pavel Drahovzal, výkonný ředitel Svazu měst a obcí ČR. Článek je doplněn i krátkým rozhovorem na téma nakládání s vodohospodářským majetkem obcí a měst s Ing. Josefem Malířem, který byl jedním z řečníků na semináři Fakta o vodě v Poslanecké sněmovně. Více se dozvíte zde – str. 12, str. 13 a str. 14.  

Zdroj: SOVAK ČR

Vláda se dnes vrátí k návrhu memoranda o rozvoji vozidel na stlačený zemní plyn (CNG). Stát a plynárenské společnosti se v něm zavazují spolupracovat při snižování rostoucího znečištění z dopravy. Komora OZE navrhuje, aby součástí memoranda byl i biometan, který má ještě nižší emise: ve srovnání se zemním plynem nejméně dva až čtyřikrát. Navíc se vyrábí v Česku, takže posiluje energetickou bezpečnost.

„Biometan je ještě čistší než zemní plyn, navíc si ho umíme vyrobit sami. V řadě vyspělých států už  biometan v dopravě využívají, například ve Stockholmu na něj jezdí městská doprava a taxíky. Navrhujeme proto, aby byl biometan součástí memoranda, které dnes projedná Vláda. Stát by měl vytvořit podmínky pro rozvoj biometanu a nasměřovat jeho použití do dopravy, kde má nejvyšší přínosy,“ uvedl Jan Habart, místopředseda Komory obnovitelných zdrojů energie.

Biometan je upravený bioplyn, který má stejné vlastnosti jako zemní plyn. Vyrábí se v bioplynových stanicích a lze ho distribuovat pomocí sítí pro zemní plyn nebo jej čerpat do aut na CNG (jako bioCNG, stlačený biometan). Biometan z odpadu je navíc biopalivem druhé generace. Při použití biometanu budou emisní úspory v dopravě minimálně dvojnásobné než při použití zemního plynu a  čtyřnásobné při využití biometanu z odpadů.

Výsledek jednání vlády: Projednávání bylo odloženo.

Ve dnech 2.–3. října 2017 proběhlo pravidelné pracovní setkání odborných útvarů sekce vodního hospodářství Ministerstva zemědělství s pracovníky vodoprávních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a vojenských újezdů, za přítomnosti zástupců jednotlivých státních podniků Povodí. Jednání se uskutečnilo v hotelu Skalský dvůr na Vysočině.

Dokument ke stažení:

• Program(PDF, 175 KB)

• Vodohospodářské aktuality (Ing. Pokorný, Ing. Binhacková) (PPT, 504 KB)

• Kontrolní činnost a řešení „stížností“ na úseku VaK odborem dozoru a regulace vodárenství (Ing. Hospodka)  (PPT, 1 MB)

• Plánování v oblasti vod (Ing. Binhacková) (PPTX, 2 MB)

• Aktuality k čl. 4 odst. 7 směrnice 2000/60/ES (EU Pilot, Guidance dokument) - JUDr. Růzhová (PPT, 5 MB)

• Novela vyhlášky č. 428/2001 Sb. (Ing. Bogdanova) (PPT, 463 KB)

• Vodní díla z pohledu občanského zákoníku (Mgr. Tesner) (PPTX, 10 MB)

• Vodní díla z pohledu občanského zákoníku - abstrakt (Mgr. Tesner) (PDF, 194 KB)

• Novela stavebního zákona (Bc. Mareš) (PPTX, 393 KB)

• Dotazy (PPT, 247 KB)

ROZHOVOR V současné době se na půdě Evropské unie znovu otevřela diskuze nad životností a odolností elektrospotřebičů. Evropský parlament schválením usnesení ze začátku léta chce vytvářet tlak na výrobce elektroniky, aby své produkty vyráběli opravitelné, odolné a snadno recyklovatelné. „Téma prodloužení životnosti výrobků, a zejména elektrospotřebičů často zvedají politici, kteří se potřebují před volbami zviditelnit,“ říká generální ředitel Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů Radek Hacaperka, zároveň ale dodává, že výrobce by měl navrhovat své produkty tak, aby se k němu dostaly do výroby zpět v podobě recyklátů, protože to vyplývá z rozšířené zodpovědnosti výrobců.

Jak se Sdružení evropských výrobců domácích elektrospotřebičů a jeho členové staví k Usnesení o delší životnosti výrobků, které přijal Evropský parlament na začátku letošního léta?

Usnesení, na které se ptáte, není zatím legislativně závazné. Jedná se jen o politickou proklamaci Evropského parlamentu, která ještě musí projít Radou Evropy a Evropskou komisí. V podstatě se ale usnesení může stát součástí tzv. balíčku předpisů k oběhovému hospodářství.

Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů vytvořilo v Bruselu pracovní skupiny, jejichž součástí jsou významní evropští výrobci, ale zároveň i národní asociace. V rámci těchto pracovních skupin probíhají především odborná jednání a věřím, že odborná diskuze bude mít při vytváření právních předpisů dostatečnou váhu a nedojde k legislativně závazným nesmyslům.

Výrobci jsou často obviňováni z toho, že svým spotřebičům naprogramují životnost, existují podle Vás tzv. „kazítka“?

V diskuzích o „kazítkách“ velmi často používám jejich přirovnání k postavě Yettiho. Všichni o nich mluví, přitom u výrobků našich členů nikdy nebyly objeveny. Z praxe si nedokážu představit, že by výrobce pracoval při vývoji výrobku na naprogramování ukončení jeho životnosti. Vedle etického pochybení by se jednalo o další náklady, které by ve výsledku prodražovaly konečnou cenu produktu. „Kazítka“ jsou velmi často téma pro politiky, kteří se potřebují zviditelnit. Proto tvrdím, že se jedná o populismus.

Prodloužit životnost elektrospotřebičů – je to podle Vás reálný cíl za současného rychlého technologického vývoje? A jak si vysvětlujete, že výrobky mají v současné době kratší životnost, než výrobky produkované před 30 lety?

Opravdu se může v současnosti zdát, že životnost elektrospotřebičů je kratší. Na životnost spotřebičů má vliv několik faktorů.  Je to otázka morálního opotřebení, neskutečně rychlého technologického vývoje, a také omezování používání některých materiálů a postupů při výrobě. Kupříkladu současná evropská legislativa zakazuje použití některých látek, materiálů. A tato omezení mohou zkrátit životnost spotřebičů. Navíc životnost ovlivňují i některé vnější vlivy. Dobrým příkladem jsou pračky nebo myčky. Zde může životní cyklus ovlivnit i tvrdost vody nebo agresivita používaných detergentů. V neposlední řadě může být toto ovlivněno i správnou údržbou a používáním. Za posledních 25 let se vnímání elektrospotřebičů změnilo, dnes jsou spíše vnímány jako spotřební zboží.

Jak kratší životnost spotřebičů podle Vás ovlivňuje spotřebitel?

Každý výrobek potřebuje určitou údržbu a servis. Kdo má auto, jezdí s ním na pravidelné prohlídky. Pochybuji, že běžný spotřebitel věnuje své domácí elektronice stejnou péči jako autu. Kolikrát by stačilo, kdyby si spotřebitelé přečetli návod k použití a údržbě, podle kterého by se chovali.

Usnesení mimo jiné klade důraz na opravitelnost výrobků a její dostupnost. Oprava je často dražší, než koupě nového výrobku.

Náklady na opravu spotřebiče se skládají z ceny za náhradní díly a ceny za manuální práci. První krok opravy je identifikace závady a následuje její řešení. Při současném technologickém pokroku je potřeba vyškolit zaměstnance, mít přístroje na identifikaci poruchy a její opravy. Výrobky jsou natolik technologicky náročné, že oprava doma není téměř možná. Obecně se s pokrokem zvyšují nároky na techniky-opraváře. K tomu, aby se spotřebič dal opravit například za 10 let, je výrobce nucen skladovat náhradní díly. Za opravou výrobku je schovaná složitá logistika, kterou si široká veřejnost neumí představit a která nutně zvyšuje náklady na opravu.

Nemyslím si, že by oprava byla ale vždy dražší než jejich výměna. Pokud budeme srovnávat stejné spotřebiče od stejné značky, tak tomu tak není. Může se stát, že oprava dražších a kvalitnějších produktů po nějaké době bude nákladnější, než koupě levnějšího spotřebiče, který se prezentuje, že má stejné vlastnosti. Je potřeba ale porovnávat, zda se jedná o výrobek od stejně kvalitního výrobce. Tvrzení, že opravy jsou dražší, je jen zobecnění, kterého právě zneužívají politici, bez jakékoliv znalosti celého servisního řetězce a nákladů.

Evropský parlament by chtěl zavést tzv. štítky odolnosti, které by obsahovaly informace o životnosti, opravitelnosti a o tom, jak se spotřebitel o výrobek má starat. Je reálné definovat parametry, které by měl štítek obsahovat?

Bude velký problémy definovat parametry životnosti, které by se teoreticky měly uvádět na štítky. Při definici se musí brát v úvahu, při jakém provozu jsou výrobky užívány nebo jak jsou udržovány. To je přece individuální a nelze udělat jakýsi průměr. Jak lze definovat například běžný provoz pračky, sporáku?

Evropská unie si určitě najde cestu, jak nastavit tyto parametry, ale výsledek bude podobný jako u energetických štítků, které jsou nastavovány v laboratořích při určitém průměrném používání. Domnívám se, že štítky odolnosti budou představovat pouze modelovaný laboratorní výsledek a pro zákazníka nebudou relevantní informací při koupi.

Ve svých odpovědích jste zmínil tzv. morální opotřebení výrobku, spotřebitel má jednoduše své důvody k výměně spotřebiče. Může podle Vás výrobce ovlivnit znovupoužití nebo snadnější recyklovatelnost svého produktu?

Součástí evropského projektu Circular economy je, že výrobek zůstane co nejdéle v pomyslném kruhu oběhového hospodářství. Chtěl bych poukázat na to, že výrobce by měl designovat a vyvíjet své produkty tak, aby se k němu dostaly zpět do výroby v podobě recyklátů, popřípadě aby tu existovala možnost znovu výrobek použít.

Tomu ale nesmí bránit legislativa, která se v České republice připravuje. Do tvorby zákona o vybraných výrobcích s ukončenou životností vstupují různé zájmové skupiny hájící svůj lukrativní byznys, a které chtějí postavit tzv. Čínskou zeď mezi výrobce a zpracovatele, čímž tomuto záměru bude bráněno. Jestliže mají výrobci zodpovědnost za celý životní cyklus spotřebiče, tak by si měli se zpětně vybranými výrobky sami také nakládat. Postavením této Čínské zdi narušíme pomyslný kruh znovuvyužítí materiálů ze zpětného sběru elektrospotřebičů. A místo bohulibého záměru podpoříme zisky predátorů-oligarchů, pohybujících se na pomyslné hranici byznysu a politiky.

Čtěte také:

Opravitelnost zboží je pro Česko i EU hospodářská výzva (29.9.2017)

Autor: Jana Drábková

Zdroj: Odpadové fórum 10/2017

Rada se dohodla na vyjednávacích postojích k nařízení o sdílení úsilí a nařízení o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (LULUCF). Těmito právními předpisy bude dosaženo snížení emisí skleníkových plynů v odvětvích, na něž se nevztahuje systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS).

Tyto předpisy Evropské unii umožní přiblížit se k dosažení jejího celkového cíle, jímž je snížit do roku 2030 emise alespoň o 40 % oproti úrovním v roce 1990, a tak i ke splnění jejích závazků v rámci Pařížské dohody o změně klimatu. Odvětví mimo ETS k dosažení tohoto cíle konkrétně přispějí tím, že do roku 2030 sníží emise o 30 % oproti úrovním v roce 2005.

Tiskové zprávy:

Polemizovat o potřebě kvalitní, komplexní a trvalé ochrany našeho společného životního prostředí je naprosto bezpředmětné. A jedním ze základních a nejdůležitějších preventivních nástrojů, které takovou ochranu zajišťují, je proces posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA). Investorům, kteří v procesu EIA vidí cestu k tomu, aby jejich záměr způsobil co nejmenší dopady a s  životním prostředím spíše souzněl, než aby vznikl a žil na jeho úkor, tento proces nepřekáží, ale počítají s ním již ve svých harmonogramech.

A jak to tedy s procesem EIA v průběhu let bylo, je a bude? Od 1. 7. 1992 až do 31. 12. 2001 byly procesy EIA zahajovány a vedeny podle původního zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, podle kterého vydaná stanoviska neměla zákonem omezenou dobu platnosti. Doba platnosti starých stanovisek EIA pak bohužel nebyla omezena ani přechodnými ustanoveními zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, kterým byl původní zákon od 1. 1. 2002 nahrazen a ani v žádné z jeho dalších novel.

Stanoviska EIA zastarávají a stávají se neaktuálními vzhledem k měnícím se podmínkám životního prostředí. Omezení doby platnosti starých stanovisek EIA nebylo v naší zemi možné projednat a prosadit až do poloviny roku 2016, kdy i ti nejzarytější odpůrci tohoto logického kroku museli ustoupit pod tlakem, který přišel z Evropské komise.

Přestože většina starých stanovisek EIA podle zákona č. 244/1992 Sb. pro důležité dopravní stavby byla vydána už kolem roku 2000, dodnes mnohé z nich nedisponují pravomocným rozhodnutím, které bude stavbu umisťovat či povolovat. Navíc jsou tyto záměry v různém stupni přípravy – některé již mají územní rozhodnutí a probíhá stavební řízení, případně se stavební řízení připravuje, některé stavby však ještě územní rozhodnutí ani nemají.

České vnitrostátní právo v oblasti EIA bylo i po vstupu České republiky do Evropské unie dlouhou dobu v nesouladu s evropskou legislativou. Když na to Evropská komise v roce 2013 po 10 letech formálně upozornila a když se vyjednávalo o způsobu nápravy, požadovala zcela nekompromisně, aby byly zopakovány veškeré procesy EIA ke všem záměrům, které ještě nejsou finálně povoleny a které získaly stanovisko EIA v době, kdy nesoulad panoval. Při vyjednávání se naštěstí podařilo prosadit, že se pouze ověří soulad obsahu vydaných stanovisek EIA se současnými požadavky zákona.

Dne 1. 4. 2015 tak nabyl účinnosti zákon č. 39/2015 Sb., který novelizuje zákon č. 100/2001 Sb. a zajišťuje sladění vnitrostátních právních předpisů s evropskými. Nejzásadnější dopad měl tento zákon do navazujících řízení. Zajistil závaznost stanovisek EIA pro tato řízení, zajistil přístup dotčených spolků do těchto řízení, zavedl kontrolní mechanismus, který brání provádění změn záměrů bez patřičného posouzení, a zavedl výše uvedené ověřování stanovisek EIA, vydaných před nabytím účinnosti tohoto zákona. Zákon č. 39/2015 Sb. nezkomplikoval život těm, kteří již před procesem EIA připravují záměr tak, aby měl minimální možné střety se životním prostředím, ani těm, kteří po procesu EIA bezprostředně zahajují navazující řízení a kteří do navazujících řízení předkládají záměr v identické podobě, která byla v procesu EIA posouzena.

Požadavky na obsah stanoviska EIA zůstaly v novele téměř beze změny. Proto ověření souladu stanovisek vydaných dle zákona č. 100/2001 Sb. v období mezi 1. 1. 2002 a 31. 3. 2015 probíhá bez problémů na základě žádostí investorů. Celkem bylo za poslední dva roky vydáno více než 240 ověřovacích závazných stanovisek, z toho 77 k dopravním stavbám a další se průběžně připravují k vydání.

 Tento soulad ovšem není možné nalézt u starých stanovisek EIA vydaných podle původního zákona č. 244/1992 Sb. Problém se naštěstí až na výjimky netýkal soukromých investorů, ale prakticky výhradně dopravních staveb ve státní režii.

Vzhledem k postoji Evropské komise se ukázalo, že jedinou možností dalšího postupu bude opakování procesu EIA u většiny záměrů vydaných a posuzovaných podle zákona č. 244/1992 Sb., které dosud nemají pravomocné stavební povolení na hlavní stavbu, nebo dokonce nemají ani pravomocné územní rozhodnutí. Dosažení plošné výjimky pro dopravní stavby se stanoviskem EIA vydaným podle zákona č. 244/1992 Sb., bylo na základě jednání s Komisí zcela nereálné. Malý okruh velmi důležitých dopravních staveb byl ale přeci jen připraven na získání finálních stavebních povolení a u něj se podařilo vyjednat kompromis s Evropskou komisí.

V červnu 2016 schválila vláda novelu zákona č. 256/2016 Sb., s nabytím účinnosti 5. 8. 2017, která vložila nové ustanovení o speciálním postupu schvalování u vybraných klíčových dopravních staveb. Těm bylo umožněno požádat o stavební povolení, aniž by se nutně musel opakovat běžný proces EIA. Jednalo se o záměry z transevropské dopravní sítě, jejichž realizace je důležitá jak pro Českou republiku, tak i pro okolní státy, a které mají pravomocné alespoň územní rozhodnutí vydané nejpozději 31. 3. 2015. Nařízení vlády č. 283/2016 Sb. bylo schváleno 24. 8. 2016 a první stanovisko vydalo MŽP na konci listopadu 2016, poslední v polovině února 2017.

V nedávné době byla v souvislosti se změnami ve stavebním zákoně přijata další novela zákona č. 100/2001 Sb. dne 31. 7. 2017 zákonem č. 225/2017 Sb., účinnosti nabyde dne 1. 1. 2018. Hlavní změnou v oblasti EIA je možnost integrace procesu EIA do řízení podle stavebního zákona, konkrétně do společného územního a stavebního řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, případně do územního řízení s posouzením vlivů na životní prostředí. Tato možnost výrazně přispěje k urychlení schvalovacího procesu, neboť se tím snižuje počet řetězících se (tj. vzájemně podmíněných) správních aktů. Budou-li proces EIA, územní řízení a stavební řízení zastřešeny vydáním jediného správního rozhodnutí, ubyde tím rovněž počet odvolacích řízení i soudních žalob. U významných záměrů se tedy může jednat o časovou úsporu v řádu i několika let, což je hlavní přínos této úpravy. Vedlejším přínosem je pak skutečnost, že integrovaný model automaticky přiměje investory předkládat do procesu EIA finálně připravené záměry, čímž dojde k významnému snížení následně předkládaných změn záměrů a s tím spojených komplikací a časových prodlev.

Poslední novinkou je tzv. transpoziční novela zákona EIA, která do našeho zákona EIA zapracovává mj. požadavky nové, tzv. revidované směrnice EIA. Jejím dalším cílem je pak zjednodušení, zefektivnění a urychlení procesu EIA tak, aby došlo ke zlepšení celého povolovacího procesu. Návrh zákona byl dne 5. 9. 2017 schválen Parlamentem ČR, 12. 9. 2017 byl podepsán prezidentem republiky a předpokládá se, že nabude účinnosti dne 1. 11. 2017.

První z hlavních změn je úprava definice tzv. navazujících řízení. Okruh navazujících řízení je nově stanoven v samotném textu zákona. Budou tak odstraněny pochybnosti o tom, jaké správní řízení je či není navazujícím řízením. Další podstatnou změnou je úprava tzv. podlimitních záměrů, tedy záměrů malého rozsahu. Zatímco dnes jsou všechny tyto záměry předkládány příslušnému úřadu k vyjádření, nově se bude příslušný úřad zabývat pouze těmi podlimitními záměry, které naplní stanovená kritéria. Předpokládá se snížení počtu těchto záměrů v rámci celé republiky ze stávajících cca 2000 na cca 300 ročně. Ke značnému urychlení procesu EIA dojde v důsledku zjednodušení institutu posudku, ve kterém dochází k odbornému, objektivnímu a oponentnímu zhodnocení dokumentace EIA. Posudek nebude nově samostatně zveřejňován, čímž dojde ke zkrácení procesu EIA o cca 45 dnů, u rozsáhlejších záměrů i o více. Dále dochází ke stanovení pevné, nově sedmileté doby platnosti stanoviska EIA, přičemž je zachována možnost periodického prodlužování v pravidelných pětiletých intervalech. Zároveň se novelou prodlužuje platnost stanovisek EIA vydaných v posledních letech z 5 na 7 let. A konečně, za účelem důsledné transpozice směrnice EIA a zpřehlednění právní úpravy, došlo i ke kompletní revizi přílohy č. 1, která obsahuje výčet záměrů, jež jsou předmětem posuzování. Dochází k přeskupení záměrů podle systematizace směrnice EIA, k omezení jejich počtu, a to především zrušením nadbytečného posuzování vybraných záměrů, které nejsou uvedeny ve směrnici EIA, a zavedením spodních limitů. Řada záměrů dosud posuzovaných v procesu EIA povinně nad rámec směrnice EIA, bude nově podléhat pouze zjišťovacímu řízení, ve kterém se teprve stanoví, zda je provedení procesu EIA nezbytné, čímž dojde k dalšímu výraznému snížení administrativní zátěže. Zároveň zákon dává více kompetencí institucím blíže k občanům a investorům, tedy krajským úřadům.

Po mnoha letech zdánlivého klidu prošla v posledních 3 letech EIA 4 novelami. Všechny tyto novely byly zásadní. První novelou se podařilo uvést české právo do souladu s evropským a zachránit tak stovky miliard korun z evropských fondů, jejichž odejmutí nám hrozilo kvůli ignoraci transpozice směrnice našimi předchůdci, další 3 novely znamenaly výrazné zjednodušení přípravy staveb v České republice. To vše však při pečlivém zachování environmentálních standardů ochrany životního prostředí.

Zdroj: Odpadove forum 10/2017

Autor: Petra Roubíčková, tisková mluvčí MŽP

CENIA sdělila informaci, že byl vydán datový standard pro ohlašování přepravy nebezpečných odpadů. Dále uvádíme, že bylo spuštěno přihlašování na podzimní semináře ISPOP. Semináře jsou určeny všem uživatelům ISPOP, na které se vztahuje ohlašovací povinnost z oblasti životního prostředí nebo výkon státní správy. Obsahem bude základní uživatelská práce s ISPOP - od registrace nového subjektu, přes registraci provozoven, přidání nového uživatele až po stažení PDF formulářů. Semináře nebudou obsahovat informace k ohlašování přepravy nebezpečných odpadů.