Ocelářská unie ostře odmítá návrh Evropské komise na snížení emisí o 90 % do roku 2040. Podle jejího stanoviska jde o klimatický cíl, který je nereálný a neproveditelný – a to ani za ideálních podmínek. Průmysl, včetně ocelářství, je již dnes kvůli přísné zelené politice EU a levným dovozům ze zemí mimo EU v hluboké krizi. Za posledních dvacet let se výroba oceli v Evropě snížila o třetinu a vývoz je systematicky vytlačován levnější konkurencí.

Dekarbonizační projekty podle unie narážejí na zásadní překážky – chybí dostupná a levná energie, jistota ochrany trhu před nekalou konkurencí, infrastruktura pro nové technologie, financování a dostatek klíčových surovin, jako je ocelový šrot. Mnohé projekty se kvůli těmto podmínkám – včetně těch českých – odkládají a bez podpory zůstávají ekonomicky neproveditelné.

Zásadní problém by představovalo i zpřísnění systému emisních povolenek (EU ETS). Pokud by došlo k cílenému snížení jejich počtu, dramaticky by vzrostla cena a firmy, které nemohou dekarbonizovat, by čelily mnohonásobně vyšším nákladům. Unie upozorňuje, že návrh Komise předpokládá téměř úplnou dekarbonizaci evropského průmyslu již o deset let dříve než dosud plánovaný cíl klimatické neutrality v roce 2050. To považuje za prakticky nemožné a zároveň za zásadní hrozbu pro celou evropskou ekonomiku.

Ocelářská unie doufá, že členské státy i Evropský parlament návrh odmítnou. Vítá postoj české vlády, která k návrhu Komise zaujala kritický postoj. Pokud by přesto došlo k jeho přijetí, bude unie usilovat alespoň o zmírnění dopadu na průmysl tak, aby odpovídal jeho současnému stavu, možnostem a dosavadnímu pokroku ve snižování emisí.

Unie zároveň připomíná, že bez domácí výroby oceli není možné udržet strategickou soběstačnost – ocel je klíčovým materiálem nejen pro obranu, energetiku a dopravu, ale také pro klimatická řešení jako jsou větrné elektrárny či elektromobily. Spoléhat na její dovoz je riskantní, což dokládá současná geopolitická nejistota a rostoucí křehkost světového obchodu. Evropa bez silného průmyslu a vlastní oceli podle unie klimatické ani ekonomické cíle jednoduše nezvládne.

V moderní společnosti často sledujeme, jak složité systémy, které jsme sami vytvořili, přestávají fungovat jako předvídatelné a vyvážené mechanismy, a naopak se stávají sítí vzájemně propletených zájmů, které komplikují život nejen jednotlivcům, ale i celým komunitám. Namísto toho, aby naše systémy připomínaly jednoduché a přirozené cykly přírody, jež jsou zárukou stability a rovnováhy, mnohé z nich se staly zátěží, kde zájmy vybraných skupin určují pravidla hry. Tento fakt však není pouze otázkou organizace společnosti; je to hluboký fenomén, který ovlivňuje ekonomiku, legislativu, správu přírodních zdrojů a v konečném důsledku i naše vztahy s okolním světem.

Příroda je dokonalým příkladem toho, jak životní cykly fungují jako ucelené a vyvážené systémy. Každý prvek v ekosystému má své místo a funkci, a přestože se zdá, že jde o nekonečnou dynamiku změn, v jejím jádru je harmonický cyklus. Tyto cykly, od koloběhu vody, živin až po populační dynamiku zvířat a rostlin, jsou výsledkem milionů let evoluce, během nichž se systém naučil udržovat rovnováhu mezi spotřebou a obnovou zdrojů. Samoregulace je přirozená vlastnost těchto cyklů, která předchází extrémům a zabraňuje kolapsu ekosystému. Když je narušena, například přemnožením jedné populace nebo úbytkem zdrojů, dojde k automatickému vyrovnání – ať už zvýšeným úhynem, migrací nebo přizpůsobením chování, čímž se systém vrací do rovnováhy.

Lidské systémy naopak často tuto rovnováhu postrádají, protože jsou výsledkem smluv a pravidel, která stanovují lidé s různými a často protichůdnými zájmy. Základním problémem je, že systémy nejsou koncipovány jako celky s cílem udržet stabilitu, ale jako arény, kde soupeří různé zájmové skupiny. Ať už jde o daňové systémy, legislativní rámce nebo správu přírodních zdrojů, rozhodnutí jsou často výsledkem tlaku lobistů, korporací či jiných vlivných subjektů. Příkladů je mnoho. V oblasti lesnictví se ukazuje, jak různé zájmy, například lesníků, kteří preferují maximální těžbu, a zájmy vlastníků honiteb nebo ekologů, kteří chtějí zachovat biodiverzitu, vytvářejí nekonečné konflikty. Stejně tak daňové systémy často obsahují nespočet výjimek a úlev, které odrážejí zájmy různých skupin, čímž vzniká složitá síť, kde není jasné, co je skutečným cílem systému – spravedlnost, efektivita nebo obhajoba privilegovaných zájmů.

Následkem této složitosti a nerovnováhy je systém, který je neefektivní, byrokratický a netransparentní. Občan či podnikatel se v něm často ztrácí, zatímco ti, kdo mají zdroje a přístup k informacím, dokáží pravidla využívat ve svůj prospěch. Obcházení zákonů a daňových povinností se tak stává standardem, což dále podkopává legitimitu a fungování celého systému. Sociální dopady nejsou zanedbatelné – rostoucí nerovnost, nedostatek zdrojů pro veřejné služby a oslabení ochrany životního prostředí jsou jen některé z nich. A přitom právě stabilní, vyvážený systém by měl být základem pro dlouhodobou udržitelnost společnosti i přírody.

METS – ambiciózní myšlenka s náročnou realizací

Jedním ze základních principů environmentální politiky je pravidlo „znečišťovatel platí“ (polluter pays principle), které má zajistit, aby náklady na environmentální dopady byly přímo přenášeny na toho, kdo škodu způsobil. Pokud se zamyslíme nad přírodními cykly, je zřejmé, že v přírodě neexistuje prostor pro „externality“ – každý tok energie, živin či materiálu je regulován a udržen v rovnováze celým ekosystémem. Například koloběh uhlíku, vody či dusíku je samoregulující systém, kde každý z účastníků cyklu nese odpovědnost za své místo v řetězci. Když člověk naruší tento cyklus – například nadměrnou emisí skleníkových plynů – dochází k nerovnováze, která se projeví klimatickými změnami, degradací půdy nebo ztrátou biodiverzity. V ideálním systému by „znečišťovatel platí“ znamenalo, že každý emitent uhlíku nese přímou a plnou ekonomickou odpovědnost za své emise. 

Systém EU ETS (European Union Emission Trading Scheme) představuje snahu tuto problematiku řešit formou tržního mechanismu, kde jsou emise limitovány a povolenky na emise se obchodují. Tento trh s emisemi má motivovat podniky k redukci emisí tam, kde je to nejefektivnější. Přesto i zde čelíme výzvám: složitost systému, nejasnosti v alokaci povolenek, riziko spekulací a zpoždění mezi vznikem škody a jejím zohledněním v nákladech. Navíc systém postrádá jasnou jednoduchost a přehlednost, kterou by měl mít ideální mechanismus fungující v rámci environmentálního cyklu. Zároveň náklady jsou dále přenášeny v dodavatelských řetězcích a tedy i na konečného spotřebitele.

Podobnou logiku a záměr má systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR – Extended Producer Responsibility), kdy výrobci nesou odpovědnost za celý životní cyklus svých produktů, včetně fáze likvidace a recyklace. Teoreticky tento přístup podporuje design produktů s ohledem na minimalizaci odpadu a znečištění, což by mělo vést k větší udržitelnosti. Nicméně i zde narážíme na řadu praktických problémů, jako jsou nejasné hranice odpovědnosti, administrativní složitost, nedostatečná motivace k inovacím nebo rozdílná úroveň zapojení výrobců ale především zásadním faktem bude to, zda bude existovat poptávka po výsledném recyklátu, protože jinak vytváříme drahý systém, kde nakonec vše stejně skončí na odpadové koncovce. A jak víme, příroda slovo odpad nezná.

V přírodě zbytečně složité struktury nevznikají, lidé však mají tendenci tvořit systémy, které se vrství a komplikují. Příkladem je i hypotetický koncept METS (Material Emission Trading Scheme), který sice zdánlivě řeší problém, ale zároveň ukazuje, jak daleko jsme od přirozené jednoduchosti. Jeho jádrem by byla myšlenka, že každý výrobek by nesl kvantifikovanou „materiálovou zátěž“ – v podobě obchodovatelné povolenky, která by reflektovala nejen použitý materiál, ale také recyklovatelnost, obsah recyklátu, životnost a opravitelnost. Výrobce s „čistšími“ výrobky by mohl prodávat přebytky, ti s „problematičtějšími“ by museli nakupovat. Na papíře vypadá METS jako logický evoluční krok – sjednocuje environmentální zátěž do jednoho čísla, vytváří tlak na ekodesign, přináší cenový signál. 

Jenže. Hodnocení recyklovatelnosti výrobku je zásadně závislé na lokálních podmínkách. Co je v běžně recyklovatelné v Česku může být v jiné zemi nerecyklovatelné. To znamená, že by METS musel pracovat buď s extrémně lokalizovaným hodnocením (což je administrativně neúnosné), nebo s průměrováním (což degraduje spravedlivost systému). Recyklovatelnost navíc není fixní parametr – co dnes nelze recyklovat, může být za rok díky nové technologii běžně zpracováno. Trh s recyklátem je volatilní, kapacity se mění, a tím i dostupnost druhotných surovin. Nastavit dlouhodobě platnou „materiálovou cenu“ v takto proměnlivém prostředí je technicky i politicky velmi obtížné. Ekodesign nelze zredukovat na jedno číslo. Výrobky „špatně recyklovatelné“ mohou mít velmi dlouhou životnost, a tím snižovat spotřebu jinde. Naopak dokonale recyklovatelný výrobek může být nepraktický, krátkodobý nebo energeticky náročný. METS by tak musel zohledňovat desítky parametrů – uhlíkovou stopu, délku životnosti, opravitelnost, množství druhotných surovin, což by znamenalo vytvořit obrovskou hodnoticí strukturu.

Aby systém METS mohl fungovat, musel by vzniknout obří aparát – jakýsi „Euroekodesignový super úřad“ – kombinující kompetence ECHA, Ecolabelu, EPR kolektivních systémů a trhu s povolenkami. Tento úřad by musel zároveň reagovat rychle, reflektovat nové technologie, cenové výkyvy a změny v dostupnosti kapacit, a to nejen v kontextu EU. Z pohledu aktuální politiky USA by dokonce musel vzniknout speciální útvar. Vzhledem k současné kapacitě veřejné správy a rozdílům mezi členskými státy jde však spíš o utopii než o realizovatelný nástroj.

Jednoduchost jako klíč k důvěře a funkčnosti

Inspirací pro tvorbu lepších systémů může být právě příroda a její životní cykly. Jednoduchost a předvídatelnost těchto cyklů nejsou důsledkem náhody, ale výsledkem mnoha let přirozeného výběru, který odstraňuje nadbytečné a neefektivní vazby. Podobné principy lze aplikovat i na lidské systémy – pokud dokážeme nastavit pravidla, která budou jednoduchá, jasná a spravedlivá, můžeme výrazně snížit prostor pro zájmové konflikty a komplikace. Příklad takové jednoduchosti by mohla být například myšlenka jednotné a jediné daně z pohybu peněz na účtu, která by odstranila množství výjimek, daňových přiznání a složitých výpočtů. Systém by se tím stal nejen transparentním, ale i předvídatelným a automatickým, což by snížila možnost jeho obcházení i pomocí kryptoměn a zvýšilo důvěru veřejnosti.

Příroda ukazuje, že cykly musí být jednoduché a robustní, aby dokázaly přežít nepředvídatelné vlivy a poruchy. Životní cykly v ekosystémech obsahují přímou zpětnou vazbu – pokud je populace nadměrně velká, začne ubývat potrava, což snižuje další reprodukci a stabilizuje počet jedinců. Lidské systémy však tuto přímou zpětnou vazbu často nemají, protože jsou zkonstruovány tak, aby umožňovaly maximalizaci krátkodobých zisků, které neodrážejí dlouhodobé náklady na přírodu a společnost. Místo toho se prosazují zájmy konkrétních skupin, které mají přístup k rozhodování a vlivu na legislativu i ekonomické prostředí.

To vede k situaci, kdy jsou systémové nástroje, které by měly být jednoduché a účinné, natolik složité, že se stávají nečitelnými a obtížně ovladatelnými. Čím složitější je systém, tím více vzniká prostoru pro administrativu, kterou stát využívá k zaměstnávání velkého počtu úředníků a expertů, což paradoxně zvyšuje náklady na správu systému a snižuje jeho transparentnost. Často je tak nastaven systém, který umožňuje nejen efektivní fungování zájmů mocných hráčů, ale zároveň snižuje kontrolu a odpovědnost vůči veřejnosti.

Zároveň je nutné si uvědomit, že veškeré environmentální náklady jsou v konečném důsledku přeneseny na konečného spotřebitele – tedy na člověka. Ať už se jedná o vyšší ceny výrobků, zvýšené daně nebo omezení přístupu k určitým službám, odpovědnost vždy padá na jednotlivce. To však neznamená, že je správné obviňovat jednotlivce bez zohlednění systému, ve kterém funguje. Právě systém musí být nastaven tak, aby podporoval udržitelné chování a zároveň byl spravedlivý a předvídatelný. Jednoduchost a jasnost pravidel by měly být prioritou – nekomplikovaný systém, který dokáže přenést skutečné náklady tam, kde vznikají, a zároveň minimalizovat prostor pro spekulace a obcházení.

Životaschopné systémy nejsou složité

Přírodní cykly nám tak ukazují, jak důležitá je rovnováha mezi jednotlivými prvky systému. V přírodě se stabilita nezakládá na absolutní kontrole jednoho faktoru, ale na schopnosti systému jako celku se adaptovat a najít nové vyvážení v případě změn. Analogicky by měly být i lidské systémy dostatečně flexibilní, aby dokázaly reagovat na měnící se podmínky a potřeby.  To znamená, že systém by měl být nastaven jako cyklus, kde jsou nástroje zpětné vazby, které zabrání přetížení nebo vyčerpání zdrojů – ať už finančních, přírodních či sociálních.  Současná legislativa i ekonomika však často směřují k rigiditě, která vede k dalším problémům a blokacím změn. V konečném důsledku je potřeba si uvědomit, že udržitelný rozvoj a efektivní ochrana životního prostředí nelze dosáhnout bez systémových změn, které budou respektovat základní principy rovnováhy a jednoduchosti inspirované přírodou. 

Bouřlivou diskusi vyvolává záměr rozšíření třicet let staré skládky odpadů v Lišově na Českobudějovicku. Jeho odpůrci se bojí nejen prodloužení životnosti tohoto smetiště, ale i plánovaného zavážení novým materiálem. Společnost FCC jako investor totiž přiznává, že tam chce ukládat i odpady z budoucích spaloven. V kraji jsou plánované čtyři. Více ZDE

Mezinárodní lodní doprava patří k významným zdrojům emisí skleníkových plynů – podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) se na globálních emisích CO₂ podílí přibližně 3 %. Proto se hledají způsoby, jak emise z lodních motorů snížit, nebo alespoň zachytit. Jednou z nejzajímavějších iniciativ v tomto směru je britský startup Seabound, který na trh přichází s relativně jednoduchým, avšak odvážným řešením: zachytávat uhlík přímo z výfukových plynů lodí pomocí páleného vápna. Naskýtá se tak otázka, zda nehasíme požár CO₂ vápnem, které samo při výrobě požár CO₂ založilo.

Princip technologie je známý z chemie: pálené vápno (oxid vápenatý, CaO) reaguje s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu vápenatého (CaCO₃), tedy běžného vápence. Tuto reakci využívá zařízení, které se montuje na komínovou část lodního motoru. Jakmile projde výfuk přes reaktor s granulovaným CaO, CO₂ se naváže a výstupní plyny jsou tak podstatně čistší.

Výsledkem je „uhlíkový filtr“, který lze teoreticky regenerovat.

Po naplnění je reaktor vyložen a granule s navázaným CO₂ se převeze na pevninu. Tam by měly být – podle vyjádření startupu – regenerovány zahřátím, čímž se znovu získá CaO a uvolněný CO₂ může být zachycen a uložen nebo použit v průmyslu. Jde tedy o uzavřený cyklus, který připomíná koncept karbonatace (navázání CO₂ za vzniku uhličitanu) a dekabonatace (uvolnění zpětným rozkladem při zahřátí) v průmyslových sorbentech.

Startup Seabound uvádí, že zařízení zachytí až 95 % CO₂ z výfukových plynů motoru, má být kompaktní a modulární, a jeho instalace je navržena tak, aby nezasahovala do hlavních systémů lodě.

Když zachytáváš uhlík pomocí látky, jejíž výroba vypouští uhlík…

Inovace Seabound vzbuzuje zájem médií, investorů i dopravců. Zní totiž jednoduše a srozumitelně – s pomocí běžné chemické reakce „uklidit“ CO₂ ještě dříve, než se rozptýlí do atmosféry. Ovšem při hlubším pohledu vyvstávají zásadní otázky týkající se skutečné uhlíkové bilance celého cyklu.

Pálené vápno: zdroj emisí sám o sobě, k výrobě páleného vápna je nutné těžit vápenec (CaCO₃) – energeticky i ekologicky náročná činnost (např. těžká technika, doprava, destrukce krajiny). Následně zahřívat ho na teploty 900–1 000 °C, aby došlo k jeho přeměně na CaO. Tímto procesem se přímo uvolňuje CO₂ – z jedné tuny vápence vznikne zhruba 0,44 tuny CO₂ jen chemickou reakcí (CaCO₃ → CaO + CO₂), a další emise přidá potřebná energie k vytápění.

Znamená to, že už při výrobě sorbentu vzniká významná uhlíková stopa, a pokud není celý cyklus poháněn nízkoemisní energií (např. elektřinou z OZE), nedává environmentální bilance příliš smysl.

Regenerace? Ano, ale za cenu dalšího tepla

Dalším problémem je samotná regenerace absorbovaného CO₂ z uhličitanu vápenatého. Tento krok vyžaduje opětovné zahřátí materiálu, tedy další značnou spotřebu energie. Pokud proces nebude napájen z obnovitelných zdrojů (což je zejména na lodích velmi omezené), celý systém se může stát pouze emisním přesmykem – CO₂ neodstraňuje, jen přesouvá do jiné fáze, přičemž celková bilance může být dokonce negativní.

Energeticko-emisní paradoxy v praxi

Celý koncept se tak dostává do kategorie tzv. emisních pseudocyklů, kde snaha o uhlíkovou neutralitu naráží na vlastní materiálové a energetické náklady. Bez zajištění uhlíkově neutrální výroby CaO, nízkoemisní regenerace a smysluplného využití či uložení vzniklého CO₂ je pak spíše výsledkem spíše alibistická kompenzace než skutečná dekarbonizace.

Proč to přesto přitahuje pozornost?

Startupy jako Seabound nabízejí technologické nadšení a rychlé řešení, které může oslovit investory, regulační orgány i veřejnost. Navíc se jedná o snadno komunikovatelný příběh – jednoduchá chemie, viditelný výsledek, přenositelnost na existující flotilu. Pro dopravní firmy může být atraktivní i jako dočasné řešení před zavedením komplexnějších pohonů, například zeleného amoniaku nebo vodíku.

Sympatický koncept, ale (zatím) neudržitelný

Zachytávání CO₂ pomocí páleného vápna na lodích může vypadat jako elegantní cesta k udržitelnější dopravě, ale je třeba důkladně hodnotit celý životní cyklus použitých materiálů a energie. Bez nízkoemisního zdroje vápna a jeho regenerace se jedná spíše o energeticky náročnou recirkulaci uhlíku než o jeho skutečné odstranění.

Podobné technologie se testují i v průmyslu na souši – v ocelárnách, cementárnách nebo elektrárnách. Vždy však platí, že zachycení uhlíku je jen polovinou cesty. Tou druhou je, kam s ním dál – a hlavně za jakou cenu.

Inovace jako klíčový krok na cestě k udržitelné budoucnosti průmyslu

Přestože má technologie své limity a otázky kolem energetické bilance, nelze jí upřít jednu věc – odvahu hledat řešení i tam, kde jsme je dosud nečekali. Přenesení procesu zachytávání uhlíku přímo na lodě, tedy k samotnému zdroji emisí, ukazuje směr, kterým by se mohlo vydat i další průmyslové odvětví. Pokud se podaří optimalizovat celý cyklus tak, aby byl skutečně klimaticky přínosný, může se podobná inovace stát důležitým článkem v mozaice dekarbonizace těžko regulovatelných sektorů. A stejně jako FAIRTRADE ukázal, že i malá známka může změnit globální trh, mohou i malé technologie postupně proměnit celý světový průmysl – pokud budou transparentní, efektivní a budou se držet reality, nikoli jen marketingových slibů.

Co mají společného růže,  banány a káva? Pokud jsou označeny známkou FAIRTRADE, spojuje je ještě něco navíc: příběh spravedlivého obchodu.

Fairtrade už dávno není jen „nálepka na banánech“. Ve světě je považován za nejdůvěryhodnější etickou certifikaci a v Česku ho zná 66 % spotřebitelů. Vyplývá to z nejnovějších výzkumů organizací GlobeScan, Fairtrade International a české agentury Median. Tato data přinášejí zajímavý pohled nejen na vnímání značky FAIRTRADE, ale i na to, jak se mění spotřebitelské chování směrem k větší odpovědnosti.

FAIRTRADE je pro spotřebitele globálně nejrozpoznatelnější a nejdůvěryhodnější etickou známkou. A není to jen díky líbivému logu – tři ze čtyř zákazníků ji aktivně rozpoznají a 83 % z nich jí důvěřuje. Průzkum také ukazuje, že každý třetí spotřebitel si značku FAIRTRADE automaticky spojuje s respektem k pracovním právům, bezpečnými podmínkami a důstojným živobytím pěstitelů a zaměstnanců.

V České republice se znalost označení FAIRTRADE od roku 2011 více než ztrojnásobila – z tehdejších 21 % na aktuálních 66 %. Průzkum Medianu navíc ukazuje, že 38 % českých spotřebitelů přesně ví, co toto označení znamená, a dalších 28 % ho už někdy vidělo, i když si není úplně jistá jeho významem. Spontánně značku FAIRTRADE zmínilo 18 % respondentů – jde tak o nejznámější etickou značku u nás (na úrovni označení KLASA, nad logem BIO).

Znalost FAIRTRADE je vyšší mezi mladými lidmi (53 % ve věku 18–24 let), vysokoškoláky (64 %) a obyvateli velkých měst nad 100 tisíc obyvatel (53 %). Vědomě jej častěji znají i muži (45 %), i když ženy v jiných výzkumech častěji uvádějí, že se jimi při nákupu řídí.

Z produktů označených známkou FAIRTRADE je nejznámější káva, následovaná kakaem, banány, čajem, cukrem a květinami. Pro zhruba 62 % spotřebitelů produkty Fairtrade představují nejen volbu zboží, ale i osobní spojení s pěstiteli a výrobci – s lidmi, kteří za produktem skutečně stojí. A to má sílu.

Dvě třetiny zákazníků navíc potvrzují, že jim označení FAIRTRADE pomáhá identifikovat odpovědné produkty, a více než polovina těch, kteří značku znají, by ji doporučila i ostatním. Naopak odstranění této známky by u 34 % spotřebitelů zhoršilo jejich dojem ze značky, která ji nese.

Úspěch FAIRTRADE ukazuje, že transparentnost, důvěra a jasná pravidla mohou být silným hnacím motorem změny – a nejen v oblasti potravin. Principy, na nichž je značka postavena, by mohly být inspirací i pro další sektory, kde roste poptávka po odpovědném přístupu: od módy přes elektroniku až po stavebnictví. Společným jmenovatelem úspěchu bude i nadále schopnost vyhnout se greenwashingu a důsledně dodržovat jasná pravidla.

Nařízení Evropské unie o produktech bez odlesňování, známé pod zkratkou EUDR (EU Deforestation Regulation), představuje jeden z nejambicióznějších právních rámců v oblasti ochrany světových lesů. Jeho cílem je omezit dovoz komodit, které přispívají k ničení lesních ekosystémů, a zajistit, aby výrobky prodávané na evropském trhu pocházely z půdy bez nedávného odlesňování či degradace lesů. Nařízení se vztahuje na sedm komodit – hovězí maso, kakao, kávu, palmový olej, sóju, dřevo a kaučuk – včetně výrobků z nich.

To, že se plocha lesů v řadě států EU za poslední desetiletí rozšířila, je jistě pozitivní zpráva. Neznamená to však, že se snížil celkový dopad evropské spotřeby na globální úroveň odlesňování. Právě naopak – přibližně 30 % celosvětového odlesňování za posledních 20 let souviselo s mezinárodním obchodem, tedy s tím, že odlesnění proběhlo v jedné zemi, ale produkty byly spotřebovány v jiné. Až 40 % této obchodně vázané deforestace je spojeno s dovozy do vyspělých ekonomik.

Z toho významnou část představuje Evropská unie – odhaduje se, že 20–25 % veškerých lesních produktů spotřebovaných v EU pochází ze zemí globálního Jihu, zejména z tropických oblastí jihovýchodní Asie, Afriky a Latinské Ameriky. K těmto produktům patří nejen suroviny jako dřevo, kakao nebo káva, ale i průmyslově zpracované výrobky. Významným faktorem, který zvyšuje environmentální stopu, je také lodní doprava – až 90 % mezinárodního obchodu probíhá po moři, přičemž námořní přeprava komodit ze zámoří je zodpovědná za přibližně 3 % globálních emisí CO₂.

Evropské nařízení o odlesňování (European Union Deforestation Regulation, EUDR) je součástí širšího úsilí Evropské unie o ochranu lesů a udržitelný rozvoj. Toto nařízení vzniklo jako odpověď na rostoucí obavy z globálního odlesňování, které je významným faktorem změny klimatu a ztráty biologické rozmanitosti. Cílem EUDR je zabránit dovozu komodit spojených s nelegálním nebo neudržitelným kácením lesů na evropský trh a podpořit transparentnost a odpovědnost dodavatelských řetězců. EUDR stanovuje povinnost podnikům ověřovat původ některých klíčových surovin, jako jsou například dřevo, sója, maso, palmový olej a další, aby bylo zajištěno, že tyto produkty nepocházejí z oblastí postižených odlesňováním.

Aby však firmy stihly splnit nově zaváděné povinnosti včas, poskytla EU 12měsíční odklad účinnosti. Pro velké podniky bude EUDR závazné od 30. prosince 2025, pro malé a střední podniky pak od 30. června 2026. I přesto však řada států, včetně České republiky, upozorňuje na vysokou administrativní zátěž, nedostatečnou připravenost a potřebu metodické podpory ze strany Evropské komise.

Studie SYRI a environmentální kontext

Nová studie „Outsourcing odlesňování: Posouzení role České republiky a EU“ (Nicolás Blampied, Mazlum Karatas, SYRI, červenec 2025) zkoumá, jaký vliv má evropská – a konkrétně česká – spotřeba na globální odlesňování. Využívá rozsáhlá data z mezinárodního obchodu a environmentální Kuznetsovy křivky (EKC), aby porovnala produkční a spotřební zátěž jednotlivých zemí EU.

Environmentální Kuznetsova křivka (EKC) je teoretický model popisující vztah mezi environmentální zátěží a ekonomickým rozvojem. Předpokládá, že v počátečních fázích ekonomického růstu dochází ke zhoršování životního prostředí (například vyšším emisím nebo odlesňování), ale po dosažení určité úrovně příjmů se trend obrací. Země s vyšším HDP na obyvatele pak investují do čistších technologií a přísnějších environmentálních politik, což vede k poklesu zátěže. V případě odlesňování to znamená, že bohatší státy snižují odlesňování na svém území, ale mohou ho zároveň nepřímo zvyšovat prostřednictvím dovozu produktů spojených s odlesněním z jiných částí světa.

Outsourcované odlesňování a česká spotřeba

Studie ukazuje, že evropské státy ve snaze chránit vlastní ekosystémy a zlepšovat domácí environmentální bilanci čím dál více „outsourcují“ odlesňování do zemí mimo EU. To znamená, že i když se může zdát, že se v Evropě stav lesů zlepšuje, negativní ekologická zátěž se přesouvá do rozvojových oblastí, kde se komodity produkují.

Růst lesů v ČR versus globální dopad

Přestože například lesní pokryv v České republice roste, země se významně podílí na globálním odlesňování prostřednictvím své spotřeby. Produkty jako palmový olej, kakao nebo dřevo, které se do ČR dovážejí, často pocházejí z oblastí, kde jejich pěstování nebo těžba vedla k ničení lesních porostů.

Evropská stopa a české postavení

Evropská unie patří k největším spotřebitelům komodit spojených s odlesňováním. Spotřební odlesňování EU převyšuje úroveň v nejchudších zemích a dokonce i průměr nejbohatších států světa, což ukazuje na strukturální problém v nastavení globálního obchodu a odpovědnosti. Česko se v rámci EU nachází v pásmu střední zátěže, ale překračuje predikce. Jeho ekologická intenzita je vyšší než u řady chudších států, což ukazuje na prostor pro zlepšení nejen v regulaci, ale i ve spotřebitelském chování a firemní politice.

Pandemie a nárůst nelegální těžby

Během pandemie došlo ke zrychlení nelegální těžby a zvýšené míře odlesňování v regionech, odkud EU dováží klíčové komodity, včetně tropických oblastí. Tato situace byla důsledkem oslabeného institucionálního dohledu a zvýšeného tlaku na místní ekonomiky. Po pandemii COVID-19 došlo v Česku k prudkému nárůstu spotřebního odlesňování, a to jak na obyvatele, tak v přepočtu na HDP. Tento jev souvisí s vyšší spotřebou některých komodit, ale i s globálním narušením dohledu a kontrolních mechanismů v zemích původu.

Bohatství versus tlak na přírodu

Studie potvrzuje existenci environmentální Kuznetsovy křivky – s růstem příjmů dochází nejprve k růstu odlesňování, ale po určitém bodě tlak na přírodu klesá. To se projevuje zejména u států, které si mohou dovolit investovat do environmentálních politik a technologií. To se projevuje tak, že vyspělé státy mají lepší domácí bilanci, ale jejich spotřeba vyvolává negativní dopady jinde – produkčně jsou „čisté“, spotřebně však „špinavé“. Jinými slovy, ekologické škody způsobují mimo vlastní území, což oslabuje globální účinnost jejich environmentálních snah.

Institucionální výzvy v Česku

Ministerstvo zemědělství ČR již požádalo Evropskou komisi o odklad implementace EUDR kvůli absenci jasných pokynů a vysoké administrativní zátěži. Tento krok odráží obavy z nepřipravenosti státní správy i podnikatelské sféry. Nejzranitelnější skupinou jsou malé a střední podniky, zejména v dřevozpracujícím průmyslu, nakladatelstvích a maloobchodu, pro které může být nové nařízení likvidační. Tyto podniky často nemají dostatečné kapacity pro zavádění sledovatelnosti původu komodit.

Doporučení studie a výzva k přípravě

Studie proto doporučuje zřídit specializovaný útvar na Ministerstvu zemědělství, který by pomáhal firmám a sledoval vývoj EUDR. Takový útvar by mohl fungovat jako kontaktní bod pro metodickou podporu a komunikaci s EU. Dále vyzývá k tomu, aby ČR aktivně vyvíjela tlak na Evropskou komisi a žádala konkrétní návody a metodickou podporu. Jasné a srozumitelné směrnice jsou klíčové pro to, aby implementace nevedla ke zbytečným chybám a sankcím.

Informovaný spotřebitel jako součást řešení

Závěry studie SYRI i legislativní snahy EU v podobě EUDR ukazují, že ochrana světových lesů nemůže být zajištěna pouze regulačním tlakem na producenty a dovozce. Klíčovou roli hrají také samotní spotřebitelé. Právě jejich každodenní rozhodování – co kupují, odkud produkty pocházejí a zda dávají přednost certifikovaným výrobkům – má přímý dopad na podobu dodavatelských řetězců. V současnosti však většina lidí netuší, že i běžné zboží, jako je čokoláda, káva, nábytek nebo papírové obaly, může být spojeno s ničením tropických lesů. Zvýšení transparentnosti, ekologického značení a vzdělávání veřejnosti je tak nezbytným doplňkem legislativních opatření. Pouze kombinace odpovědné politiky, férového podnikání a uvědomělého spotřebitelského chování může vytvořit tlak na systémovou změnu.

EUDR jako příležitost, ne hrozba

Studie uzavírá, že EUDR je nástrojem, který může zásadně změnit evropskou odpovědnost za globální lesy – ale pouze tehdy, pokud jej budeme schopni naplnit obsahem a konkrétními kroky. Přístup Česka může ovlivnit nejen domácí sektor, ale i celkovou důvěryhodnost EU jako aktéra v oblasti udržitelného obchodu. Studie uzavírá, že EUDR je nástrojem, který může zásadně změnit evropskou odpovědnost za globální lesy – ale pouze tehdy, pokud jej budeme schopni naplnit obsahem a konkrétními kroky.

Závěrem lze říci, že Česko má příležitost stát se příkladem zodpovědného přístupu – nikoli pouze tím, že chrání vlastní lesy, ale že se aktivně podílí na férovém a udržitelném nastavení globálního trhu. Odklad účinnosti EUDR by tedy neměl být vnímán jako prostor pro pasivitu, ale jako příležitost k aktivní přípravě a tedy čas využít pro nastavení podpůrné infrastruktury, digitalizaci procesů či pilotní ověřování systémů.

Související:

Prezident podepsal novelu, která má zabránit odlesňování půdy

Česko a další státy žádají EU o další odklad pravidel proti odlesňování

Evropské nařízení o odlesňování odloženo o rok
 

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a indonéský prezident Prabowo Subianto v Bruselu dosáhli politické dohody o klíčovém obchodním ujednání CEPA (Comprehensive Economic Partnership Agreement). CEPA má otevřít nové trhy, posílit investice a zefektivnit dodavatelské řetězce, zejména v oblasti kritických surovin důležitých pro evropský průmysl čistých technologií a ocelářství.Obě strany zároveň potvrdily odhodlání spolupracovat na spravedlivé energetické transformaci v rámci iniciativy Global Gateway a podpory indonéské vize energetické soběstačnosti.

Jedním z klíčových přínosů politické dohody CEPA mezi Evropskou unií a Indonésií je zajištění přístupu k takzvaným kritickým surovinám, které jsou nezbytné pro evropský průmysl čistých technologií, energetickou transformaci i tradiční odvětví jako je ocelářství. V tomto ohledu má Indonésie mimořádný význam – zejména jako světově největší producent niklu, ale také jako významný zdroj kobaltu, bauxitu, cínu a mědi.

Nikl představuje jednu z nejdůležitějších surovin současnosti. Používá se nejen při výrobě nerezové oceli, ale především v bateriích pro elektromobily a v energetických úložištích, kde zajišťuje jejich kapacitu a stabilitu. Indonésie disponuje obrovskými zásobami této suroviny, přičemž evropské automobilky a výrobci baterií o ni mají dlouhodobý zájem. Podobně významný je kobalt, který prodlužuje životnost a zvyšuje výkonnost lithium-iontových baterií a je nezastupitelný v oblasti elektromobility, elektroniky a leteckého průmyslu.

Další surovinou, která hraje v dohodě roli, je bauxit, z něhož se získává hliník – kov klíčový pro lehké konstrukce v dopravě, obnovitelných zdrojích energie nebo letectví. Indonésie je rovněž předním producentem cínu, který je nenahraditelný v elektronice, především jako pájka v polovodičích, a také ve výrobě solárních panelů. Význam má i měď, jež je základní surovinou pro přenosovou infrastrukturu – od kabeláže přes elektromotory až po komponenty větrných turbín a nabíjecích stanic.

Evropská unie tyto a další suroviny zařadila na oficiální seznam kritických surovin (Critical Raw Materials List). Tyto materiály jsou strategicky důležité, ale zároveň ohrožené výpadky z pohledu dodávek, protože často pocházejí z omezeného počtu zemí – mnohdy nestabilních nebo politicky problematických. V reakci na to přijala EU v roce 2023 Strategii pro kritické suroviny (CRMA), která si klade za cíl snížit závislost na rizikových dodavatelích, diverzifikovat obchodní vztahy a zároveň posílit evropské kapacity v oblasti recyklace a zpracování.

CEPA s Indonésií proto není jen další obchodní smlouvou – jde o geopoliticky motivované partnerství, které má zajistit stabilní, transparentní a dlouhodobě udržitelný přístup k surovinám, bez nichž nelze realizovat klimatické cíle Evropské unie. Součástí vyjednávání jsou proto i otázky ochrany životního prostředí, zodpovědné těžby a sledovatelnosti původu surovin, aby byl zajištěn nejen hospodářský přínos, ale i dodržování environmentálních a sociálních standardů.

V následujících měsících bude pokračovat technické doladění dohody, přičemž její uzavření se očekává do září 2025.
 

V nejnovějším díle podcastu INIVOR se ponoříte do problematiky obalové legislativy, která bývá často vnímána jako nepřehledná a komplikovaná. Autoři ji však představují srozumitelně a prakticky, se zaměřením na to, co skutečně musíte jako výrobní podnik znát a plnit. Dozvíte se, co všechno se podle zákona považuje za obal a jaký je smysl celé legislativy, kdy se na vaši firmu vztahují povinnosti a které z nich jsou klíčové, jaký je rozdíl mezi uvedením obalu na trh a do oběhu, co vám přináší smlouva o sdruženém plnění v rámci autorizované obalové společnosti (AOS) nebo jak zůstat v systému Ministerstva životního prostředí a proč je to důležité. Podcast INIVOR z dílny společnosti INISOFT s.r.o si můžete pustit na Youtube ZDE.

Společnost FCC narazila se svým plánem postavit v Prostějově linku na zpracování odpadů, se kterým už v minulosti neuspěla v nedalekých Biskupicích. Krajský úřad nyní firmě vrátil dokumentaci k EIA, protože má nedostatky. FCC chce v Prostějově třídit 80 tisíc tun odpadů ročně, drtivou většinu by musela dovážet z okolí. Proti plánu se ostře staví opozice a obyvatelé. Argumentují tím, že kapacita linky je podstatně vyšší než množství odpadu vyprodukovaného ve městě, většina by se tak musela dovážet, což zhorší už tak katastrofální stav ovzduší v Prostějově. Doprava by podle kritiků narostla o tisíce kamionů ročně. Z dokumentace EIA vyplývá, že půjde až o 77 nákladních automobilů denně. Více ZDE
 

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ve spolupráci se Státním fondem životního prostředí ČR (SFŽP) a Ministerstvem průmyslu a obchodu zahajuje první fázi výzev na podporu nového celostátního systému energetického poradenství. Cílem je posílit osvětu, odbornost a dostupnost služeb v oblasti úspor energie a renovací budov.

Nový systém energetického poradenství má sloužit jako základní stavební kámen pro nastartování renovační vlny budov v České republice. Poradenský systém bude stát na třech pilířích: odbornosti (zajištěné autorizovanými a certifikovanými osobami), nezávislosti (skrze zapojení krajů a veřejnoprávních organizací) a dostupnosti (včetně využití místních akčních skupin, EKIS a školení nových kapacit). Každý poradce či poradenský subjekt zapojený do systému musí být zaregistrován v evidenci poradců SFŽP ČR a dodržovat etický kodex.

V první fázi MŽP vyhlašuje tyto výzvy z Národního programu Životní prostředí (NPŽP) financované z prostředků Národního plánu obnovy:

• Výzva NPŽP-NPO č. 17/2025 (školení energetických poradců a manažerů)

• Výzva NPŽP-NPO č. 16/2025 (základní poradenství – osvětové semináře pro veřejnost)

• Výzva NPŽP-NPO č. 15/2025 (poradenství pro samosprávy – krajská energetická centra)

• Výzva NPŽP-NPO č. 14/2025 (poradenství pro samosprávy – koncepční dokumenty v oblasti klimatu a energetiky (SECAP+)

Společnost EKO-KOM každoročně shromažďuje údaje o odpadovém hospodářství obcí prostřednictvím dotazníkového šetření. Zatímco v roce 2006 platily obce České republiky v oblasti odpadového hospodářství v průměru 698 Kč za jednoho občana, v roce 2024 tato částka činila už 1 675 Kč. Především v posledních šesti letech lze pozorovat konstantní výrazný růst, podpořený v posledních letech také výraznou inflací. 

V roce 2024 byla výše nákladů na sběr a svoz papíru 7 139 Kč za jednu tunu sebraného materiálu, náklady na plast činily 10 891 Kč/t a náklady na sklo byly 2 357 Kč/t. V průměru přibližně polovinu nákladů na SKO tvoří náklady na jeho odstranění na skládce. V roce 2024 vyšplhala celorepubliková hodnota na 2 253 Kč za tunu odstraněného materiálu, včetně skládkovacích poplatků. 

Kromě nákladů mají obce v oblasti odpadového hospodářství také příjmy. Největším příjmem je poplatek od občanů. Celkem obce získaly v roce 2024 v průměru 1 052 Kč na obyvatele, z toho příjmy z poplatků od obyvatel činily 749 Kč/ob. a příjmy ze Systému EKO-KOM 240 Kč/ob. Celková výše příjmů je ve většině případů nižší než výše nákladů, obce tedy doplácejí na odpadové hospodářství ze svých rozpočtů. Průměrně takto musí obce ve svém rozpočtu najít z jiných zdrojů 37 % finančních prostředků určených k realizaci odpadového hospodářství. Podrobnosti ZDE

Mohlo by vás zajímat:

Chrudimi se za pololetí podařilo snížit množství skládkovaného odpadu 

Čínský prodejce Shein dostal pokutu od francouzských úřadů. Internetový obchod s levným zbožím se podle nich dopouští klamavých praktik a uvádí zákazníky v omyl. „Jejich marketing je nekalý a hraje si s našimi emocemi a mění naše vnímání,“ kritizuje pro Český rozhlas Plus Soňa Klepek Jonášová, zakladatelka a ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky. Více ZDE

Související:

Francie zasahuje proti ultra-rychlé módě. Shein a Temu čeká zdanění, influencery zákaz propagace

 

Vysoké Mýto připravuje výrazné změny v systému nakládání s komunálním odpadem, které mají vést ke spravedlivějšímu a efektivnějšímu fungování celého systému. Nová vyhláška, jež má začít platit během léta 2025, stanoví, že každý obyvatel bude muset odkládat směsný komunální odpad výhradně do nádoby přidělené k jeho vlastní nemovitosti. 

Cílem je zabránit zneužívání cizích popelnic a připravit se na spravedlivý způsob zpoplatnění odpadu na základě jeho skutečného množství. Město se tímto krokem připravuje na přechod k systému, kde se bude platit nikoliv podle počtu osob, ale podle skutečně vyprodukovaného odpadu. 

Nová pravidla doplňuje i druhá vyhláška zaměřená na veřejný pořádek, která městské policii umožní udělovat pokuty těm, kdo odpad ukládají do cizích nádob. Vysoké Mýto je tak první obcí v České republice, která podobné opatření formálně zavádí. K účinnému prosazování pravidel město pořídilo také čtyři mobilní kamery, které budou monitorovat vytipovaná problematická místa.

Tato opatření nejsou samoúčelná – cílem je nejen zlepšit pořádek ve městě, ale také motivovat občany k větší zodpovědnosti při nakládání s odpadem a připravit půdu pro budoucí systém podle principu „zaplať, kolik vyhodíš“ (Pay-As-You-Throw).

Brno: vizuálně jednotná sběrná místa mají zlepšit vzhled města

Brno představilo nové designové standardy pro vzhled sběrných stanovišť na tříděný odpad, které mají snížit vizuální smog ve veřejném prostoru. Manuál definuje jednotný přístup ke stavbě a úpravě stanovišť – stanovuje například typ povrchu, oplocení, zastřešení, barevnost nebo technické požadavky na přístup a údržbu.

Cílem standardů je sjednotit roztříštěný vzhled sběrných míst, které často vznikaly živelně a bez architektonického nebo urbanistického záměru. Nový manuál má sloužit jako závazné vodítko pro městské části i developery, zejména při výstavbě nových obytných lokalit.

Standardy byly připraveny ve spolupráci s odborníky na architekturu a veřejný prostor a navazují na dobrou praxi z jiných evropských měst. Mají zajistit, aby stanoviště zapadala do okolí, nerušila a zároveň byla plně funkční a přístupná.

Související:

Vysoké Mýto jako první v ČR potrestá odkládání odpadu do cizích kontejnerů

Vyhodit odpad z domácnosti do cizí popelnice? To bude ve Vysokém Mýtě tabu

Společnost Electrolux dlouhodobě staví svou značku na principech udržitelnosti. V kampaních zdůrazňuje používání recyklovatelných materiálů, ekologicky šetrných technologií a podporu cirkulární ekonomiky — od designu výrobků až po jejich likvidaci. Tuzemské sběrné kvóty nicméně neplní, za což firmě hrozí pokuta. V České republice Electrolux zajišťuje recyklaci prostřednictvím kolektivního systému společnost Elektrowin. Ta má podle svých vyjádření zajišťovat efektivní zpětný odběr elektroodpadu a propaguje se jako stabilní partner výrobců a dovozců. Jenže právě tento systém je středobodem problému, který sahá až do Bruselu k Evropské komisi. Ministerstvo životního prostředí v loňském roce potvrdilo, že Elektrowin v letech 2021 a 2022 nesplnil zákonem stanovené sběrné kvóty pro zpětný odběr elektrozařízení. Česku tak kvůli opakovanému selhání hrozí milionové pokuty od Evropské komise. Více ZDE

Ministerstvo zemědělství upravuje nová pravidla ochrany půdy před erozí, platit měla původně od července. Resort zatím připravil metodiku pro ozimy, komplexní úpravu dál chystá. Spor se vede o to, jak přísná má být, podle ekologů plánovaná pravidla nestačí. Ministerstvo chce k ochraně půdy především motivovat, ke kontrole a krácení dotací se míní uchýlit až v případě skutečné eroze. V loňském roce rekordně přibylo hlášených poškození polí, bylo jich jednou tolik oproti roku 2023. Více ZDE

Těžba hnědého uhlí v severočeském dole Bílina skončí nejpozději v roce 2033. Potvrdil to Český báňský úřad rozhodnutím, které zveřejnil na úřední desce. Na ukončení těžby v roce 2033 se v polovině května dohodlo ministerstvo životního prostředí a polostátní skupina ČEZ, která vlastní Severočeské doly. Původní termín byl rok 2035.

Severočeské doly samy požádaly o konec těžby nejpozději k roku 2033 oproti původní žádosti, což Český báňský úřad přijal, a změnil tak původní nepravomocné rozhodnutí o prodloužení těžby na Bílině Obvodního báňského úřadu v Mostě. Rozhodnutí omezil do 31. prosince 2033. Konkrétní návrhy dílčích rekultivací je třeba podle úřadu vypracovat ve spolupráci se specialisty na hodnocení krajinného rázu, biology a v úzké spolupráci s obcemi a místními iniciativami, vyplývá z rozhodnutí.

Do rozhodnutí úřad doplnil, že sanace po ukončení těžby budou postupné a řídit se budou stanoveným časovým harmonogramem. Zbytečně se nesmí odkládat, nejsou-li prokazatelně odůvodněné zájmy ochrany přírody, krajiny nebo jiným převažujícím veřejným zájmem.

Odhaduje se, že na ploše vymezené současným povolením k hornické činnosti je zhruba 31 milionů tun hnědého uhlí. Na území o rozloze zhruba 5,5 kilometru čtverečních za původním územně ekologickým limitem platí odhad zásob ve výši 120 milionů tun hnědého uhlí. Na Dolech Bílina pracovalo ke konci loňského roku 1347 lidí.