Na první pohled to zní jako sen každého ekologicky smýšlejícího člověka: nábytek, obaly nebo výrobky, které samy poznají, kdy se mají rozložit. A místo další tuny odpadu zbyde jen obohacená hlína. Takové sliby zní z titulních stránek designových a technologických médií, jako jei článek na Archspace. Jenže skutečnost je složitější a v mnoha případech méně růžová. Vracejí se snad oxoplasty v novém kabátě?
Pokud si pamatujete dobu asi deset let zpátky, možná jste narazili na takzvané oxo-degradabilní plasty. Byly označované jako ekologické, protože údajně „samy zmizí“ – rozpadnou se působením UV záření nebo kyslíku. Jenže místo rozkladu na neškodné látky došlo jen k mechanickému rozpadu na mikroplasty. Ty se pak dostávají do půdy, vody, a nakonec i do potravinového řetězce. Kvůli této klamavé praxi Evropská unie tyto materiály zakázala ve směrnici o jednorázových plastech (SUP).
Nová generace materiálů, o kterých píše třeba Archspace, se ale pokouší o něco víc. Využívá příměsí enzymů, které by měly zajistit skutečný rozklad plastu na biologicky neškodné složky. Zní to nadějně – plast, který „ví“, kdy se má rozpadnout. Ne v regále, ale ve chvíli, kdy je vyhozen a vystaven správným podmínkám. Jenže právě ty podmínky jsou klíčové.
S největší pravděpodobností máme co do činění s bioplastem – tedy s materiálem, který nevznikl z ropy, ale z polí. Zní to ekologicky, ale právě tady začíná etická i environmentální otázka: opravdu chceme v době vysychající půdy, narušené potravinové bezpečnosti a klimatické nestability pěstovat plasty místo potravin? Kukuřice místo chleba, třtina místo zeleniny – jen aby z nich vznikl třeba konferenční stolek, který po čase zázračně zmizí v půdě?
Rozklad takových plastů často vyžaduje průmyslový kompost – vysokou teplotu, specifickou vlhkost a mikrobiální aktivitu. Domácí kompost, ani skládka nebo les, tyto podmínky nesplňují. A tak se místo „zmizení“ může stát, že plast zůstane netknutý – nebo se rozpadne na mikroplasty, které v přírodě přetrvají desítky let.
Evropská norma EN 13432 sice definuje, co znamená kompostovatelný plast – například že se musí v průmyslových podmínkách rozpadnout do 90 dnů. Ale v praxi to znamená, že plast musí skončit na správném místě tedy v kompostárně, ne v popelnici a následně na skládce. Kompostárna musí být technologicky vybavena, aby takový materiál přijalaa v neposledním řadě aby se zázračný plast dostal do kompostárny třídicí linka ho musí umět rozeznat a to ty stávající linky, ani ty automatické, neumí. Ve výsledku se tak často i kompostovatelné plasty spálí ve spalovně nebo skončí na skládce. Navíc jejich přítomnost v systému běžné recyklace může kontaminovat klasické plasty a narušit celý proces recyklace.
Samotné prostředí skládky navíc není pro rozklad organických nebo rozložitelných materiálů příznivé. Oproti kompostárně, kde je přístup kyslíku, kontrolovaná vlhkost a teplota, je odpad na skládce hutněn kompaktorem do vrstev bez přístupu vzduchu. Místo aerobního tlení, při kterém vzniká kompost, tedy probíhá anaerobní hnití – proces, který je pomalejší, neúplný a zároveň produkuje skleníkový plyn metan. Biologicky rozložitelný plast, který by v kompostárně za vhodných podmínek skutečně zmizel, tak na skládce zůstává často zachován roky, nebo se rozpadne na mikroplasty bez skutečné biologické degradace.
Pokud se chceme opravdu posunout k cirkulární ekonomice, není řešením sázet na „zázračné“ materiály, které slibují, že samy zmizí. Mnohem účinnější je minimalizace jednorázových plastů, ať už fosilních nebo rostlinných, zavedení systémů sběru, třídění a recyklace, které fungují – například zálohový systém na PET a plechovky a to nejpodstatnější ekodesign - co vyrobíme, to musíme umět znovu použít nebo bezpečně zpracovat.
Technologie rozložitelných plastů může hrát svou roli – například v omezených aplikacích, kde se nedá materiál recyklovat nebo kde by jinak vznikl neodstranitelný odpad. Ale rozhodně není všelékem. Bioplasty rozhodně mají své místo – například v obalech, kde existuje uzavřený systém sběru a kompostování. Ale představa, že „zmizí samy“, je zavádějící. Tím spíš, když slibuje, že výsledkem bude „obohacená hlína“.
Evropská unie si tento problém uvědomuje. Právě proto vznikla směrnice o jednorázových plastech (SUP), která oxoplasty zakázala, a připravovala se i směrnice o greenwashingu, která měla postihovat klamavé marketingové praktiky. Právě tvrzení typu „plast, který zmizí“ bez jasného důkazu o podmínkách a výsledcích, mělo být v budoucnu postihováno. Jenže tato směrnice se ocitla u ledu – práce na ní byly pozastaveny, což logicky vyvolává obavy, že greenwashing bude dál pokračovat pod rouškou „technických inovací“. Zároveň je ale důležité, aby evropská legislativa nebyla pro podnikatele přítěží a nezatížila je extrémní administrativní náročností. I zde platí, že méně je více – právní rámec by se měl zaměřit na to podstatné, a ne se snažit postihnout vše. Nepoctivý si totiž cestu vždy najde, ale poctivého může přemíra povinností a byrokracie zbytečně odradit.
Zázračný plast, který se sám rozloží, je možná blízko – ale ještě není tady. A i když dorazí, bude potřeba, aby dorazil do správného systému, kde se jeho schopnosti využijí. Do té doby se musíme spoléhat hlavně na prevenci, znovupoužití a odpovědnost – ne na enzymy, které za nás vyřeší důsledky spotřeby.
Zdroj pro úvahu:
Nábytek, který sám pozná, kdy se rozložit? Místo dalších tun odpadu zbyde jen obohacená hlína
