Evropská komise navrhuje významnou aktualizaci pravidel pro vývoz a dovoz nebezpečných chemických látek v rámci nařízení (EU) č. 649/2012. Nový návrh reflektuje nejen změny v unijní legislativě, ale také závazky vyplývající z Rotterdamské a Stockholmské úmluvy. Účinnost se plánuje od ledna 2026, nyní je otevřené připomínkového řízení.

Evropská komise zveřejnila návrh delegovaného nařízení, kterým se mění a opravuje nařízení (EU) č. 649/2012 o vývozu a dovozu nebezpečných chemických látek. Tento návrh vychází nejen z vývoje unijní legislativy, zejména nařízení REACH, CLP, o biocidních přípravcích a přípravcích na ochranu rostlin, ale také z aktuálních mezinárodních závazků Evropské unie. Konkrétně reaguje na rozhodnutí přijatá v rámci Rotterdamské úmluvy o postupu předběžného informovaného souhlasu pro určité nebezpečné chemikálie a pesticidy v mezinárodním obchodu (Rotterdam Convention, 1998), která stanovuje pravidla pro vývoz chemikálií podmíněný informovaným souhlasem země dovozu, a dále na Stockholmskou úmluvu o perzistentních organických polutantech (Stockholm Convention, 2001), jejímž cílem je globální eliminace nebo omezení výroby a používání toxických a vysoce perzistentních látek. 

Navrhovaná změna unijního nařízení upravuje přílohy I a V a rozšiřuje seznam chemických látek, jejichž vývoz je buď zakázán, nebo významně omezen. Jedná se o reakci na regulatorní rozhodnutí, která byla přijata v rámci Unie například v oblasti zákazu některých pesticidů, biocidních látek či průmyslových chemikálií. Například látky jako sulfurylfluorid, metribuzin, carbendazim, PHMB a další byly buď vyřazeny z procesu schvalování, nebo jim nebyla prodloužena platnost schválení. V důsledku toho jsou nyní navrženy k zařazení do příloh I a V, což prakticky znamená jejich zákaz nebo striktní omezení vývozu mimo EU.

Zvláštní pozornost si zaslouží zařazení některých látek na základě rozhodnutí z nedávných mezinárodních konferencí. Na dvanáctém zasedání Konference smluvních stran Rotterdamské úmluvy, které se konalo v Ženevě od 28. dubna do 9. května 2025, bylo rozhodnuto o zařazení látek carbosulfan a fenthion (ve vysoce koncentrované formě) do přílohy III úmluvy, což znamená, že jejich vývoz je podmíněn výslovným souhlasem země dovozu. Na jedenáctém zasedání Konference smluvních stran Stockholmské úmluvy v roce 2023 byla mimo jiné do přílohy A (zakázané látky) zařazena látka Dechlorane Plus, která se využívá jako zpomalovač hoření a byla identifikována jako látka s velmi dlouhým setrváním v životním prostředí a potenciálním rizikem pro lidské zdraví. Tato změna se nyní promítá do návrhu na úrovni EU.

Součástí návrhu jsou rovněž technické opravy, například zpřesnění celního kódu pro látku terbufos nebo doplnění identifikátorů u jiných látek, aby bylo možné je jednoznačně sledovat v obchodních a celních databázích.

Změny se dotýkají nejen chemických výrobců, ale také vývozců, dovozců a distributorů. Tyto subjekty budou muset přehodnotit své portfolio chemických látek a ověřit, zda se jejich výrobky nenacházejí na aktualizovaném seznamu. V některých případech bude nutné přestat látky vyvážet, v jiných případech budou požadovány nové typy oznámení či vývozních souhlasů. Dopady se mohou dotknout i státních institucí odpovědných za kontrolu vývozu, celní správu a environmentální inspekce.

Z návrhu vyplývá, že nové nařízení má nabýt účinnosti 1. ledna 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 141_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares

• EU 141_25 EK Příloha – Ares

Z výšky to vypadá jako pohádka. Peloton jako barevná stuha klikatící se mezi vinicemi a horskými velikány, za zvuku vrtulníků a ohlušujícího hluku diváků. Tour de France, ikona profesionální cyklistiky, kulturní fenomén a výkladní skříň fyzické i technické dokonalosti. Pro miliony lidí po celém světě je to jeden z vrcholů sportovního léta, a právem. Ten závod inspiruje, nabíjí chutí k pohybu, k překonávání limitů, k obdivu krajiny i architektury, síly i lidské vůle.

Jak známo, každá činnost má svůj dopad na životní prostředí. A ani sportovní události nejsou výjimkou. Tour de France je svou velikostí, délkou i popularitou unikátní, a právě proto je cenné sledovat, jak se krůček po krůčku hledají cesty, aby i tento žlutý závod byl rok od roku zas zelenější.

Gel sem, bidon tam

Cyklista je minimalistický „tvor“. Vše, co potřebuje, má v kapsičce. A když přijde krize nebo si tělo řekne sáhne po gelu, v mžiku vyluxuje a obal letí do příkopu. Jenže ne, jen tak. Už několik let jsou na Tour de France zavedeny tzv. „zelené zóny” (green zones), kde je odhazování odpadků povoleno. Mimo ně hrozí jezdcům vysoké pokuty, ať už jde o plastový obal, nebo slavný bidon, tedy cyklistickou lahev, která se dnes stala takřka ikonou i artefaktem.

Ona to ale není legrace. Podle odhadů organizátorů TdF se během jedné etapy může rozdávat či vyhodit až 10 000 bidonů. Naštěstí se velká část „ztracených“ lahví v rukou fanoušků proměňuje v suvenýry, nikoliv odpad. A přesto, každý ten kousek plastu, každý gel, každý energetický obal je součástí většího problému: plastového odpadu v krajině, který se jen těžko kontroluje, a ještě hůř vysbírává.

Karavana těžší než peloton

Zatímco 176 jezdců stoupá lehce a svižně na Tourmalet, v závěsu jede rozsáhlý konvoj vozidel – týmové vozy, technické zázemí, sanitky, policejní doprovod, reklamní karavana i přenosová technika. Denně se po trase pohybuje několik stovek vozidel, která zajišťují hladký chod celé akce. A to nehovoříme o podpůrné vrtulníkové dopravě, která sleduje závod shora. Tým Sky (nyní INEOS) měl v minulosti dokonce samostatný kuchyňský kamion, jiní si vozí vlastní pračky, klimatizace nebo luxusní byty na kolech. Celková ekologická stopa závodu je tak podstatně větší, než by se při pohledu na peloton mohlo zdát.

Organizátoři Tour de France se snaží. Vznikla iniciativa Ride Green, některé vozy karavany přecházejí na elektromobilitu, a i mediální přenosy se pokoušejí snižovat svou ekologickou náročnost. Ale stále platí, že uhlíková stopa jedné Tour je porovnatelná s emisemi menšího města za celý měsíc.

Vysílání jako neviditelný žrout energie

A když už jsme u přenosů, není zanedbatelný ani dopad sledování Tour de France na dálku. Každý fanoušek, který si pustí přímý přenos na televizi, notebooku nebo telefonu, spouští soukolí digitální infrastruktury poháněné elektrickou energií: servery, datová centra, wi-fi routery, obrazovky s vysokým jasem. Podle studie francouzského think-tanku The Shift Project tvoří digitální sledování sportu (včetně streamingu) významnou a rostoucí složku emisí, i když se to z gauče nezdá. Jednoduše řečeno, i pasivní sportovní zážitek má tedy také svou uhlíkovou stopu.

Karbon na věčné časy, galusky s otazníkem

A co samotné stroje? Dnešní závodní kola jsou vrcholem materiálového a technologického inženýrství: uhlíková vlákna, titan, keramická ložiska, high-tech směsi, lehčí než vzduch a tvrdší než realita. Jenže karbonová vlákna, jakkoli efektivní, jsou prakticky nerecyklovatelná. Při karambolu nebo morálním zastarání je výsledkem kusu odpadu, který končí pravděpodobně na skládkách nebo ve spalovnách a nebo ve skladových halách. Recyklace karbonových vláken existuje, ale zpravidla dochází ke ztrátě jejich původních vlastností, takže se vracejí spíš do méně náročných aplikací, nikoliv zpět do špičkových závodních rámů.

Při každém šlápnutí pedálu dochází k postupnému obrušování galusek, které, stejně jako u automobilových pneumatik, produkuje mikroplasty. Ty se následně usazují podél silnic, dostávají do půdy a vodních toků, a představují tak skrytý environmentální problém. Profesionální týmy v závodním provozu mění galusky prakticky denně, aby zajistily maximální výkon a bezpečnost. U jednoho závodu, jako je Tour de France, se tak spotřebuje stovky až tisíce galusek. Otázkou zůstává, jak se tímto odpadem v současnosti zachází.

Podobně je to s dresy. I ty „zelené“ bývají ze syntetiky – z recyklovaných PET lahví, ovšem vyrobené někde v jihovýchodní Asii a dovezené přes půl planety. Udržitelný a funkční dres? Možná z konopí, lnu nebo bambusu. Ale rozhodně ne v závodní licenci UCI.

Profesionální cyklistika v posledních letech přešla téměř výhradně na kotoučové brzdy, které zajišťují lepší brzdný výkon. S tím však přichází i další ekologický detail, který nebývá vidět – otěr brzdových destiček a kotoučů. Podobně jako u automobilů dochází při každém brzdění ke vzniku drobných částic kovu a polymerů, které se usazují v okolí silnic.

Diváci jako faktor

Možná nejméně viditelný, ale nikoliv zanedbatelný dopad má masová přítomnost diváků okolo tratě. Jejich podpora je jedinečná, atmosféra naprosto strhující, ale také zůstávají pytle odpadků, pošlapané svahy, plastové vlaječky, plechovky od piva. Obce se naštěstí připravují, přistavují kontejnery, spolupracují s organizátory. Ale vytvořit udržitelný fanklub je běh na dlouhou trať, emoce jsou prostě emoce.

Zatímco Tour de France se pokouší korigovat dopady svého vlastního rozmachu, v Česku běží v posledních letech program „Sport bez odpadu“, který se snaží naučit sportovní kluby, pořadatele i návštěvníky, jak snížit množství jednorázového odpadu, jak správně třídit a jak nastavit logistiku akcí tak, aby se snižovala ekologická zátěž. 

Inspirace ano, ale se zrcadlem

Závodní cyklistika má k udržitelnosti přirozeně blízko – je to přece pohyb poháněný lidským tělem, žádné výfuky, žádná fosilní energie. A přesto i tento krásný sport za sebou nechává ekologickou stopu. Právě proto je cenné, že se o ní dnes mluví a že se hledají cesty, jak ji snižovat. Tour de France přitahuje pozornost nejen svou tradicí a napětím, ale i tím, že dokáže oslovit lidi napříč generacemi, kontinenty a životními styl.

Sport je totiž nejen výkonem, ale také motivačním nástrojem. Je to forma osobního růstu, hledání hranic, dosažení cíle, který se včera zdál nedosažitelný. A právě v tom spočívá jeho krása i síla – může inspirovat i k proměně jiných oblastí života. Třeba i k větší ohleduplnosti k životnímu prostředí, v němž žijeme.

Tadej Pogačar, jeden z nejvýraznějších jezdců posledních let, je známý svou neúnavnou frekvencí šlapání – kadencí, kterou si bez ohledu na sklon kopce drží s lehkostí i silou. Což je krásná metafora pro cestu k udržitelnějšímu sportu – ne skokem, ale rytmicky, soustředěně, šlapem po šlapu, etapu po etapě, závod po závodě. I žlutý trikot tak může být zelený, ne kvůli vzhledu, ale protože je symbolem rytmického pohybu tím správným směrem a po dnešní etapě evidentně i velkým gentlemanem. A teď už hurá na Paříž, počtvrté pod Arc de Triomphe.


 

Evropská komise v červenci 2025 představila návrh prováděcího nařízení k nařízení (EU) 2023/1542, kterým se stanovují pravidla pro sběr, evidenci a reportování dat o bateriích a odpadních bateriích. Tento krok je součástí širšího úsilí EU o přechod k cirkulární ekonomice a efektivnímu využívání kritických materiálů, které baterie obsahují. Nový text navazuje na článek 76 nařízení 2023/1542, jež nahrazuje dosavadní směrnici 2006/66/ES, a vymezuje jednotnou metodiku, formát a standardy pro sběr dat napříč členskými státy EU.

Hlavním cílem návrhu je zajistit sjednocené a transparentní reportování dat týkajících se sběru baterií, výsledků recyklace a materiálové účinnosti. Nová pravidla ukládají členským státům povinnost předkládat data v přesně definovaných tabulkách (příloha I návrhu), které podrobně rozdělují informace podle typu baterií, například lithium-iontové, nikl-kadmiové či olověné, a dále podle jednotlivých fází životního cyklu – od sběru přes recyklaci až po výtěžnost materiálů. Sběr i předávání dat bude probíhat v jednotném elektronickém formátu podle technických standardů stanovených Komisí.

Součástí návrhu je také povinnost doprovodné zprávy o kvalitě dat, která má hodnotit použité metody sběru, zdroje informací a jejich spolehlivost a konzistenci. Tato část je klíčová pro zajištění důvěryhodnosti reportovaných údajů a zároveň usnadní monitoring a vyhodnocování naplňování recyklačních cílů v jednotlivých členských státech.

Významným aspektem je rovněž využití získaných dat pro pravidelné přehodnocování recyklačních cílů s ohledem na vývoj trhu a technologický pokrok. Díky tomu může Komise pružně reagovat na změny dostupnosti surovin, jako jsou kobalt, lithium či nikl, a zároveň podporovat zavádění inovativních technologií – například baterií typu solid-state či zvýšené využití druhotných surovin.

Z praktického hlediska lze očekávat dopad na státní správu, která bude muset přizpůsobit své evidenční a kontrolní systémy novým požadavkům. Je nezbytné sladit klasifikaci baterií s novými standardy, rozšířit sběr dat o nové kategorie baterií, například ty používané v lehkých motorových dopravních prostředcích, a zároveň posílit kontrolu kvality dat zejména u kolektivních systémů. 

Pro výrobce baterií a recyklační společnosti nařízení přináší zvýšené nároky na reporting. Budou muset detailně vykazovat vstupní i výstupní materiálové frakce nezbytné k výpočtu recyklační účinnosti. Tyto požadavky mohou vyvolat potřebu přehodnotit, případně inovovat recyklační technologie tak, aby bylo možné splnit stanovené standardy materiálové výtěžnosti.

Dokument ke stažení:

• EU 140_25 EK Příloha – Ares
• EU 140_25 EK Návrh prováděcího nařízení – Ares

Od 1. srpna 2025 začnou platit významné změny ve stavebních normách, které zásadně usnadní výstavbu moderních vícepodlažních budov ze dřeva, a to až do výšky 22,5 metru. Tento krok je průlomový, protože dříve bylo možné stavět dřevostavby jen s výraznými technickými a legislativními omezeními. Nová pravidla umožní rychlejší, dostupnější a ekologičtější výstavbu bytových domů, škol, veřejných budov i dalších staveb, které využívají dřevo jako hlavní konstrukční materiál.

Dřevo je v Česku tradiční surovinou, kterou však stavebnictví v minulosti opomíjelo. Přitom země patří mezi největší exportéry kulatiny v Evropské unii, přičemž značná část kvalitního dřeva se vyváží a zpět se dovážejí hotové výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Nové normy mají přispět k tomu, aby se tento přírodní a obnovitelný zdroj začal více využívat přímo u nás, a zároveň tím přispět ke snížení ekologické zátěže a podpořit lokální ekonomiku.

Jednou z nejzásadnějších změn je úprava normy ČSN 73 0802, která upravuje požární bezpečnost staveb. Ta nyní umožňuje navrhovat a realizovat vícepodlažní dřevostavby do výšky 22,5 metru za podmínek, které zaručí požární bezpečnost. Do této doby musely být dřevostavby nižší, případně se stavěly složitými inženýrskými postupy, které zvyšovaly náklady a komplikovaly přípravu projektů. Nová norma umožní běžné použití moderních konstrukčních prvků, jako jsou například CLT panely (cross-laminated timber), což je technologie dřevěných vrstvených desek, která zajišťuje vysokou pevnost a stabilitu konstrukcí.

Tato změna otevírá dveře nejen pro nové architektonické možnosti, ale také pro rychlejší výstavbu a nižší náklady. Dřevostavby navíc přinášejí ekologické výhody – výroba dřevěných konstrukcí spotřebuje méně energie a produkuje méně emisí skleníkových plynů než například beton nebo ocel. Dřevo také přispívá k lepší tepelné izolaci budov a váže oxid uhličitý, čímž pomáhá snižovat uhlíkovou stopu stavebnictví.

Kromě požární bezpečnosti došlo také k revizi dalších norem, které zlepšují kvalitu staveb a jejich energetickou účinnost. Například norma pro denní osvětlení budov (ČSN 73 0582) byla aktualizována tak, aby umožňovala flexibilnější návrhové přístupy, což může vést k příjemnějšímu a zdravějšímu vnitřnímu prostředí staveb. Úpravy se týkají i tepelné ochrany budov (ČSN 73 0540), které nyní podporují vyšší energetickou účinnost, což opět pomáhá šetřit náklady na provoz a zároveň snižuje dopad staveb na životní prostředí.

Další významnou novinkou v oblasti stavebnictví je také nový zákon o správě informací o stavbě a vystavěném prostředí, známý jako BIM (Building Information Modelling). Tento zákon, který nedávno schválil Senát, zavádí jednotná pravidla pro digitální sdílení dat o stavebních projektech. Díky tomu budou moci projektanti, stavební firmy, města i stát lépe plánovat, koordinovat a řídit stavební procesy. Digitální modelování umožní efektivnější využití zdrojů a lepší správu existující infrastruktury v rámci širších urbanistických celků.

Ministerstvo průmyslu a obchodu také pracuje na dalších opatřeních, která podpoří dostupnost stavebních materiálů, jako jsou například kamenivo a písek. Jejich rostoucí ceny totiž zvyšují náklady na výstavbu a mohou zpomalovat rozvoj nových projektů. Resort chce proto identifikovat ložiska strategického významu a usnadnit efektivnější těžbu v těchto oblastech. Kromě toho podporuje rozvoj alternativních a recyklovaných stavebních materiálů, čímž přispívá ke snížení ekologické zátěže a podpoře oběhového hospodářství ve stavebnictví.

Celkově jsou tyto kroky důležitým signálem, že české stavebnictví se začne posouvat směrem k moderním, udržitelným a dostupným stavbám, které lépe odpovídají současným potřebám obyvatel i průmyslu. 

Dne 23. července 2025 zazněla v Haagu slova, která mohou zásadně změnit podobu klimatické politiky i mezinárodních vztahů. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) vydal své dosud nejvýznamnější poradní stanovisko k otázce klimatické odpovědnosti států. Reagoval tak na žádost Valného shromáždění OSN, za níž stálo přes 130 států v čele s malým, ale odhodlaným Vanuatu. Poprvé v historii mezinárodního práva soud jednoznačně definoval, co znamená povinnost chránit klima – a co hrozí, pokud ji státy poruší.

Ačkoli stanovisko není právně závazné v tom smyslu, že by umožňovalo přímé sankce, jeho dopad je obrovský. Soud totiž prohlásil, že ochrana klimatu není jen morální apel či politický závazek, ale právní povinnost. Státy musí s náležitou péčí („due diligence“) podnikat konkrétní kroky k omezení emisí, přičemž se přihlíží k jejich historické odpovědnosti i aktuálním možnostem. Nečinnost – nebo třeba poskytování licencí na těžbu fosilních paliv bez odpovídající kontroly – může být mezinárodně protiprávní. A protiprávní činy mají své důsledky: povinnost ukončit nezákonné jednání, ujistit o jeho neopakování a v některých případech i poskytnout náhradu škody.

Závazky vůči světu i klimatická spravedlnost

Zcela zásadní je rovněž to, že ICJ označil ochranu klimatu za povinnost „erga omnes“ – tedy závazek vůči celé mezinárodní komunitě, nikoliv pouze vůči bilaterálním smluvním partnerům. To otevírá dveře státům, které jsou klimatickými změnami nejvíce zasaženy – například tichomořským ostrovům – aby právně napadly politiku i těch největších znečišťovatelů.

Stanovisko ICJ čerpá nejen z Pařížské dohody, ale také z řady dalších mezinárodních smluv. Zmiňuje například Úmluvu OSN o mořském právu (zajišťuje ochranu mořského prostředí), Vídeňskou úmluvu o ochraně ozonové vrstvy, Úmluvu o biologické rozmanitosti (ochrana přírody a ekosystémů) či Úmluvu o boji proti desertifikaci (proti šíření sucha a degradaci půdy v ohrožených oblastech, zejména v Africe). Soud zároveň připomněl principy mezinárodního obyčejového práva, zejména předběžné opatrnosti, spravedlnosti mezi státy a odpovědnosti za škodu.

Právní síla tohoto stanoviska se může stát jakousi „zbraní“ v rukou aktivistů, ale i diplomatickým nástrojem. Právníci mluví o nové etapě klimatické justice. Lze předpokládat, že organizace jako Greenpeace nebo přímí žalobci typu Juliana v. USA už, že budou ICJ stanovisko využívat jako argument v klimatických soudních sporech. Množí se rovněž výzvy k finančním reparacím – zejména vůči bohatým státům a těžařským velmocím, které nejvíce přispěly ke změně klimatu.

Právo versus politika: reakce a rizika polarizace

Vedle naděje na větší právní odpovědnost ale rozhodnutí ICJ otevírá i rizika polarizace. Část radikálních ekologických hnutí jej může vnímat jako morální ospravedlnění pro přímé akce – například blokády infrastruktur, veřejné konfrontace politiků nebo tlak na firmy pomocí naming & shaming. Na druhé straně mohou populistická a nacionalistická hnutí ICJ rozhodnutí zneužít k tvrzení, že jde o další příklad „globalistického diktátu“, který ohrožuje národní suverenitu. Tato polarizace může vést ke stagnaci nebo dokonce útlumu věcné klimatické politiky.

Silně rezonuje rozhodnutí ICJ ve Spojených státech, kde se prezident Donald Trump po svém návratu do Bílého domu v lednu 2025 pustil do rychlé demontáže environmentálních regulací zavedených předchozí administrativou. Jeho administrativa již přistoupila k přehodnocení klíčového nástroje EPA známého jako „endangerment finding“, který sloužil jako právní základ pro regulaci emisí skleníkových plynů. Zároveň USA oznámily zastavení účasti na několika mezinárodních iniciativách v oblasti klimatu a otevřeně podporují nové těžební projekty fosilních paliv, zejména na federálních územích.

Geopolitické paradoxy a evropská křižovatka

V tomto kontextu získává stanovisko ICJ ještě větší význam. Soud výslovně uvedl, že nečinnost bohatých států může představovat mezinárodně protiprávní jednání, čímž se otevírá prostor pro diplomatické výzvy i možné žaloby – například ze strany tichomořských ostrovních států, které čelí akutním dopadům stoupající hladiny moří. Trumpova environmentální politika, která se silně odchyluje od mezinárodního konsenzu, tak může Spojené státy postavit do role „klimatického vyvrhele“ – nikoliv jen politicky, ale i právně, přestože USA, podobně jako některé další státy, Mezinárodní soudní dvůr formálně neuznávají jako závaznou instanci.

Na domácí scéně může ICJ stanovisko posílit klimatické žaloby vedené jednotlivými státy Unie i občanskými organizacemi. Již nyní se spekuluje o tom, že několik právních týmů připravuje nové podněty, které by mezinárodní rámec využily k posílení argumentace před americkými soudy. Zároveň poroste tlak na velké firmy z fosilního sektoru – nejen kvůli veřejnému mínění, ale i kvůli rostoucím právním rizikům. ICJ totiž potvrdil, že stát nese odpovědnost i za činnost soukromých subjektů, pokud je nedokáže dostatečně regulovat.

Trumpova pozice na mezinárodním poli je kvůli tomu oslabena. Jeho partneři v rámci G7, NATO i OSN jej vnímají jako politika, který vědomě ignoruje mezinárodní právní vývoj v oblasti klimatu – a tím ohrožuje jak globální důvěru, tak možnost společného postupu v dalších oblastech, jako je bezpečnost nebo obchod.

Pozoruhodný geopolitický paradox se rýsuje i ve střední Evropě. Nedávný objev rozsáhlého ropného naleziště v Polsku by mohl zásadně přispět k energetické bezpečnosti EU a snížit závislost na ruských surovinách. Nové fosilní projekty jdou proti cílům Pařížské dohody i klimatickým plánům EU. Stanovisko ICJ přitom výrazně posiluje argumentaci, že těžba a spalování nových ropných zásob bez odpovídajících kompenzačních opatření může být vnímáno jako nedostatečná „due diligence“. Polsko by se tak mohlo dostat do právního i politického střetu s jinými státy – zvláště pokud by těžbu prezentovalo jako trvalé řešení bez jasného plánu na dekarbonizaci.

Evropská unie se v takovém případě ocitá v klasickém dilematu: jak sladit klimatické závazky s rostoucími bezpečnostními potřebami. Pokud Polsko zůstane bez strategie přechodu k čisté energetice, může se stát terčem kritiky i vnitroevropské izolace. Naopak pokud těžbu rámcově zasadí do přechodového období a zároveň navýší investice do obnovitelných zdrojů, může svou pozici udržet.

Klimatická spravedlnost jako právní realita

Stanovisko Mezinárodního soudního dvora z července 2025 mění pravidla hry. Ochrana klimatu už není jen politickou ambicí – stává se právní povinností. Aktivisté, státy i soudy po celém světě získali do ruky nástroj, který může zásadně urychlit dekarbonizaci. Ale zároveň i zostřit konflikty – mezi Západem a globálním Jihem, mezi klimatem a bezpečností, mezi právem a suverenitou. Právo se tak definitivně zařadilo mezi klíčové nástroje klimatické transformace. A způsob, jakým s ním budou státy nakládat, rozhodne možná víc než technologický pokrok.

Česká republika nadále postrádá vlastní klimatický zákon. Chybí tak závazné termíny a mechanismy k dosažení uhlíkové neutrality, ukotvení práv občanů na ochranu klimatu či jasné odpovědnosti veřejných institucí. Vláda se opírá o nelegislativní nástroje – strategické dokumenty jako Politika ochrany klimatu nebo aktualizovaný Národní klimaticko-energetický plán. Otázkou ale zůstává, zda jsou tyto plány, často vnímané jako deklaratorní, schopny obstát ve světě, kde klimatické právo získává čím dál větší váhu. Otevřeně si tak musíme položit otázku: je pro Česko přijetí klimatického zákona jen symbolickým gestem, nebo nutným už krokem k právní jistotě a důvěryhodnosti v evropském i mezinárodním prostoru?

O to naléhavější je tato otázka ve světle první klimatické žaloby v historii České republiky, která je aktuálně projednávána Ústavním soudem. Skupina občanů a odborných organizací v ní tvrdí, že stát nedostatečně chrání jejich základní práva před dopady klimatické změny. Stanovisko Mezinárodního soudního dvora přitom posiluje jejich argumentaci – konstatuje totiž, že nečinnost států v oblasti snižování emisí může představovat porušení mezinárodního práva a povinností vůči budoucím generacím. Pro Českou republiku tak vzniká precedens: v prostředí, kde klimatická politika získává právní rozměr, se chybějící klimatický zákon může stát svým způsobem významným rizikem a to jak v domácích, tak mezinárodních právních sporech na straně jedné a klimatickým "bičem" na straně druhé.

Ať už jde o ropu nebo její deriváty, které nás provázejí na každém kroku, od plastů po pohonné hmoty, problém nespočívá v samotné surovině, ale v tom, jak s ní lidstvo nakládá. Stejně jako v případě plastů nebude řešením démonizace „černého zlata“, ale hledání možností, jak její využití omezit a postupně nahradit – pokud to umožní technologický vývoj, vědecké poznatky i ekonomická realita. Součástí této transformace musí být i spravedlivé řešení pro země, jejichž ekonomika je dnes na těžbě ropy existenčně závislá.

Vědci z Nizozemského královského institutu pro výzkum moře (NIOZ) a Utrechtské univerzity zveřejnili studii, která odhaluje dosud neznámé množství nanoplastů v oceánech. Podle jejich výzkumu se v severním Atlantiku nachází přibližně 27 milionů tun plovoucích plastových částic o velikosti menší než jeden mikrometr, což odpovídá definici nanoplastů.

Nanoplasty jsou mikroskopické plastové částice, které mohou vznikat při rozkladu větších plastových předmětů nebo se do prostředí dostávat přímo ve formě nanometrických částic. Tyto částice jsou schopny pronikat různými biologickými bariérami a mohou mít negativní dopad na mořské ekosystémy i lidské zdraví.

Tento objev poskytuje odpověď na dlouholetý "paradox chybějících plastů", kdy odhady množství plastového odpadu v oceánech naznačovaly, že desítky milionů tun plastů chybí. Nyní se ukazuje, že tyto plastové částice jsou příliš malé na to, aby byly detekovány standardními výzkumnými metodami.

Studie byla publikována v červenci v odborném časopise Nature a byla financována Evropskou unií v rámci grantu ERC, přičemž vědci na ni obdrželi 3,5 milionu eur.

Tento výzkum zdůrazňuje potřebu vyvinout nové metody detekce a monitorování nanoplastů v oceánech, aby bylo možné lépe pochopit jejich rozšíření a potenciální dopady na životní prostředí a lidské zdraví.

Vláda dnes schválila nový Plán odpadového hospodářství České republiky na období 2025–2035, a pokud byste hledali dokument, který má potenciál zásadně proměnit způsob, jakým země přistupuje k nakládání s odpady, je to právě tento. Nejde jen o formální soubor opatření – jde o strategický plán, který určuje dlouhodobou trajektorii českého odpadového hospodářství v nejkritičtější dekádě, jakou kdy tento sektor zažil.

Dokument, který má přes 400 stran, nejen podrobně mapuje současný stav nakládání s odpady v ČR, ale také modeluje vývoj až do roku 2035. Vzhledem k evropským i národním cílům v oblasti cirkulární ekonomiky a dekarbonizace má tento plán ambici stát se motorem proměny, nikoliv jen papírovým manuálem.

Velký důraz je kladen na předcházení vzniku odpadu, prodlužování životnosti výrobků a efektivní využívání omezených zdrojů. Zásadní novinkou je rozšíření konceptu rozšířené odpovědnosti výrobců – systém, který dnes funguje u obalů, baterií nebo elektrospotřebičů, se má nově aplikovat i na textil a obuv. A tím to rozhodně nekončí. Ve výhledu je zahrnutí i dalších skupin výrobků, jako je nábytek, hračky nebo sportovní vybavení. Výrobci tak dostanou jasný signál: nestačí produkt vyrobit a prodat, je třeba přemýšlet nad jeho koncem – nebo ideálně novým začátkem.

Plán staví na principech odpadové hierarchie – na prvním místě je prevence, následuje opětovné použití, recyklace a až poté energetické využití. Skládkování se dostává až na samotný chvost, a to nejen jako priorita, ale i jako reálný cíl – podle schváleného dokumentu by v roce 2035 mělo skončit na skládkách méně než 300 tisíc tun směsného komunálního odpadu. V kontrastu s tím stojí ambiciózní cíl recyklovat více než 4 miliony tun a energeticky využívat maximálně 2 miliony tun.

Vedle obecné strategie obsahuje dokument také konkrétní programy, například Program předcházení vzniku odpadů, zaměřený na snižování jednorázových plastů a obalových materiálů, nebo Program předcházení vzniku potravinového odpadu, který podporuje činnost potravinových bank, možnosti darování přebytků ze školních jídelen či efektivní distribuci potravin, které by jinak skončily v odpadu. Výrazným krokem směrem k lepšímu využití stavebních materiálů má být zavedení digitálních pasů, které umožní sledovat původ a složení použitých surovin.

Plán je zároveň podpořen rozsáhlou ekonomickou analýzou, která poprvé v historii takto podrobně propojuje investice do infrastruktury s konkrétními cíli. Odhaduje, že pro naplnění plánovaných opatření bude do roku 2035 nutné investovat přibližně 159 miliard korun. Tyto prostředky mají směřovat do budování moderních recyklačních center, sběrných dvorů, technologií pro třídění a zpracování odpadů, ale také do podpory digitálních nástrojů a vzdělávání. Financování bude částečně zajištěno z prostředků Operačního programu Životní prostředí 2021–2027, přičemž plán počítá i s tím, že pomůže nastavit podmínky pro nadcházející programové období po roce 2028.

Nový plán není jen o velkých cílech – je rovněž výzvou ke spolupráci. Vyžaduje aktivní zapojení obcí, krajů, firem, škol, neziskových organizací i jednotlivých občanů. Ministerstvo životního prostředí proto klade důraz na systém pravidelného vyhodnocování dat, dialog se zúčastněnými stranami a na průběžné nastavování systému podle toho, jak se bude situace v jednotlivých regionech vyvíjet.

Záměrem je, aby odpad přestal být vnímán jako problém, ale stal se zdrojem. A to nejen v rovině materiálové, ale i energetické a ekonomické. Tato změna pohledu je pro transformaci nezbytná. Jak uvedlo Ministerstvo životního prostředí: zdroje jsou omezené – a jejich chytré využívání není otázkou ideologie, ale zdravého rozumu.

Biometan a geotermální energie jako domácí zdroje budoucnosti

Vláda České republiky také schválila novou strategii, jejímž cílem je systematické využití biometanu a geotermální energie jako dvou klíčových obnovitelných zdrojů, které mají výrazně posílit energetickou soběstačnost státu, snížit závislost na dovozu fosilních paliv a podpořit snižování emisí skleníkových plynů. Strategie vznikla v úzké spolupráci Ministerstva životního prostředí, Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva zemědělství.

Strategie reaguje na požadavky Národního klimaticko-energetického plánu (NEKP) a evropské klimatické cíle do roku 2030 a 2050. Klíčovým prvkem strategie je Akční plán pro rozvoj biometanu, který obsahuje konkrétní legislativní, ekonomická i technická opatření na podporu tohoto paliva. Do roku 2030 se počítá se zapojením desítek bioplynových stanic, které budou postupně modernizovány tak, aby mohly produkovat biometan a dodávat ho do existující plynárenské soustavy.

Důraz je kladen na využití místních biologických odpadů, jako jsou odpady z potravinářství, zemědělství, kanalizačních kalů nebo gastroodpadů. Tyto materiály mohou být efektivně využity pro anaerobní rozklad a výrobu bioplynu, který bude dále vyčištěn na úroveň biometanu – tedy paliva, které je plnohodnotnou náhradou fosilního zemního plynu.

Součástí strategie je také plán rozvoje geotermální energie, zejména hlubinné geotermie, s cílem vytvořit podmínky pro investice do výzkumu a následné komerční využívání tohoto zdroje pro vytápění i výrobu elektřiny. Geotermální energie má potenciál přinést stabilní, bezemisní a lokálně dostupnou energii bez závislosti na počasí.

Dokument rovněž navrhuje zjednodušení povolovacích procesů, rozšíření finanční podpory a vytvoření příznivého investičního prostředí pro soukromý i komunální sektor. Cílem je podpořit rozvoj regionálních projektů, které přinesou nové příležitosti pro obce a venkovské oblasti – jak z hlediska zaměstnanosti, tak jako stabilního zdroje energie.

Z dlouhodobého hlediska má strategie přinést více než jen čistší energii. Posiluje naši soběstačnost, dává smysluplné využití biologickým odpadům a otevírá nové možnosti pro obce i podnikatele v regionech. Biometan a geotermální energie tak představují nejen cestu ke snížení emisí, ale i šanci, jak spojit ochranu klimatu s rozvojem místních ekonomik. Tyto zdroje se tak mohou stát stabilními pilíři energetiky, která bude nejen šetrná k životnímu prostředí, ale i odolnější vůči výkyvům trhu a geopolitickým rizikům.

Ke stažení:

Plán odpadového hospodářství České republiky na období 2025–2035

Představte si, že každá vaše činnost – jízda autem, nákup, spuštění klimatizace – se okamžitě přepočítává na gramy CO₂ a zaznamenává do mobilní aplikace. Stejně jako si dnes sledujeme počet kroků nebo spánek, bychom mohli sledovat svou osobní uhlíkovou bilanci. Zatím je to vize, ale některé automobilové značky tímto směrem již vykročily. Mezi prvními je prémiová automobilka BMW.

Prémiová automobilka BMW představila novou funkci ve své mobilní aplikaci My BMW. V rámci sekce Moje cesty – jedné z nejčastěji využívaných částí aplikace – nyní uživatelé naleznou i výpočet uhlíkové stopy svých jízd. Údaje vycházejí z metodiky certifikované TÜV Rheinland a dat Mezinárodní energetické agentury (IEA). Výsledky zahrnují nejen provozní emise, ale i uhlíkovou zátěž spojenou s výrobou vozidla, což odpovídá trendu hodnocení životního cyklu (LCA – life cycle assessment).

Tento krok značka prezentuje jako odpověď na rostoucí poptávku po transparentnosti a ekologické odpovědnosti. „Naše výzkumy využití ukazují, že informace v aplikaci Moje cesty patří k nejoblíbenějším funkcím aplikace,“ uvádí BMW. Naskýtá se však otázka: Odpovídá tato funkce reálnému chování zákazníků značky BMW, anebo se jedná primárně o reputační marketingový zelený nástroj?

Kolik CO₂ vlastně vznikne při výrobě auta?

K diskusi o emisích CO₂ u automobilu je zásadní připomenout si základní strukturu emisní bilance během životního cyklu vozidla. Tradičně se veřejná debata soustřeďuje na provozní emise, tedy na spotřebu paliva či elektřiny. Podle údajů Evropské komise či různých LCA studií tvoří samotná výroba vozidla přibližně 20–35 % celkové emisní bilance během jeho životnosti.

Tento podíl je však výrazně vyšší u elektromobilů, kde produkce baterie patří k energeticky nejnáročnějším procesům. Například podle výzkumu švédského IVL Institute může výroba baterie do elektromobilu vygenerovat až 80–100 kg CO₂eq na každou kWh kapacity, což při běžné baterii (60 kWh) znamená přes 5 tun emisí ještě před tím, než vozidlo vyjede na silnici.

Z hlediska komunikace automobilky je tedy správné, že BMW ve své nové funkci nezobrazuje pouze provozní emise, ale i uhlíkovou stopu výroby. Jen tak lze uživateli zprostředkovat realistický obrázek o dopadu mobility, ať už se jedná o spalovací, plug-in hybrid nebo elektromobil.

Udržitelnost jako vrstva nad zážitkem

BMW historicky komunikuje své produkty skrze hodnoty jako výkon, technická preciznost, radost z jízdy a prémiová image. Typický zákazník značky si vůz nekupuje primárně podle environmentálních parametrů – ať už jde o emise CO₂, spotřebu nebo uhlíkovou stopu výroby. Rozhodujícími kritérii jsou ve většině případů vzhled, značka, výbava, výkon, technické vlastnosti a určitě velkou roli hraje u řidičů pohon zadní nápravy.

To potvrzuje i výzkumná a marketingová praxe: ekologické ukazatele spotřebitelé sledují spíše pasivně. Rozhodovací váha emisní hodnoty CO₂ je při nákupu prémiového vozu minimální – i přesto, že již od roku 2011 platí v celé EU povinnost uvádět oficiální hodnoty emisí CO₂ (dnes dle metodiky WLTP) u každého vozidla při prodeji. V praxi jde však stále spíše o formalitu než o reálně sledovaný parametr.

Automobilový průmysl je mozaikou značek, technologií a marketingových strategií – a stejně tak rozmanité jsou i motivace zákazníků. BMW sází na prémiový dojem i technickou vyspělost, a proto zdůrazňuje uhlíkovou stopu jako jeden z nových prvků digitálního komfortu. Jeho zákazník hledá nejen výkon a současně mu značka poskytuje nástroj pro ekologicky uvědomělou volbu bez.

Zcela odlišnou rétoriku volí například Toyota, která dlouhodobě klade důraz na spolehlivost, technickou jednoduchost a nižší celkové náklady. V oblasti udržitelnosti razí cestu hybridních pohonů a vodíkových technologií, přičemž často staví na reálné spotřebě a celkové bilanci emisí během životního cyklu vozu. Toyota neoslovuje pouze „eko-nadšence“, ale i konzervativní řidiče, kteří chtějí nižší náklady bez obav z dojezdu a nabíjení.

Na druhé straně spektra pak najdeme značky jako Dacia, které cílí na cenově orientované zákazníky. Environmentální udržitelnost zde není hlavní prodejní argument, ale spíše sekundární prvek. Přesto i tyto značky postupně začínají reagovat na tlak evropské legislativy – například zavedením základních verzí elektromobilů nebo vylepšením recyklovatelnosti komponent.

Specifickou kategorii tvoří i značky jako Tesla, které staví svou image na čistě elektrickém pohonu a digitální transformaci mobility. I zde je však zákaznické spektrum širší, než se často předpokládá – vedle technologických nadšenců jsou mezi zákazníky i lidé hledající symbol společenského statusu.

Korejské značky Hyundai a Kia se strategicky posunují k roli „dostupných inovátorů“ – nabízejí elektromobily s výrazným dojezdem, atraktivními designy i pokročilými technologiemi v nižších cenových kategoriích. ESG témata integrují spíše ve funkční rovině, např. použitím recyklovaných plastů v interiéru nebo biotextilií, přičemž se snaží oslovit zákazníky napříč trhem – od rodin po fleetové zákazníky.

Zcela novou kapitolu představují čínské automobilky, zejména BYD, NIO, XPeng nebo MG (patřící pod koncern SAIC). Tyto značky přicházejí na evropský trh s cenově agresivními elektromobily, často vybavenými recyklovanými materiály a pokročilými funkcemi. ESG komunikace je zde spíše defenzivní – zaměřená na splnění evropských regulací – ale technologická vyspělost, masivní státní podpora a rychlost inovací z nich činí hráče, kterým nemohou tradiční značky dlouhodobě konkurovat jen pomocí příběhů o uhlíkové stopě.

To, co značka komunikuje, tedy není jen otázkou technologií, ale i odrazem cílové skupiny a kulturních očekávání. Právě proto může tentýž nástroj – například aplikace sledující uhlíkovou stopu – vyznít jako ekologické gesto, nebo naopak jako „eko-hračka pro bohaté“.

Kde je místo pro recyklát?

Při diskusi o uhlíkové stopě vozidla nelze opomenout materiálovou stránku výroby. Roste počet značek, které při výrobě automobilů využívají recyklované plasty, hliník z uzavřených cyklů nebo recyklované textilie. BMW například u některých modelů používá podlahové rohože z regenerovaného nylonu ECONYL získaného z vyřazených rybářských sítí, nově značka se pochlubila, že namísto likvidace plastového odpadu z 3D tisku a použitých dílů je přetváří v nový filament a granulát a ty pak využívá při výrobě pomocných nástrojů, přípravků i montážních zařízení napříč svými závody. Audi nasazuje recyklovaný hliník (například v rámci tzv. Aluminium Closed Loop), Mercedes testuje biomateriály a PET vlákna z recyklovaných lahví, Volvo nebo Polestar v některých modelech pracují s recyklovanými kompozity a textiliemi.

Realita však ukazuje, že reálný podíl recyklátů ve výrobě vozidel je zatím omezený. Důvody jsou zejména technologické: vysoké požadavky na mechanickou pevnost, chemickou odolnost a dlouhou životnost dílů ztěžují nasazení recyklovaných materiálů do primárních konstrukčních částí vozidel. Výjimkou jsou spíše interiérové nebo dekorativní prvky.

Evropská unie však postupně zvyšuje tlak na materiálovou uzavřenost. Klíčovým dokumentem v této oblasti je revize směrnice o vozidlech s ukončenou životností (ELV – End-of-Life Vehicles Directive). Ta má do budoucna zavést povinnost většího využívání recyklovaných materiálů při výrobě nových vozidel, zpřesnit cíle pro opětovné použití a recyklaci, a zároveň propojit fázi výroby s fází konce životního cyklu. Předpokládá se, že právě napojení na principy rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), známé z obalového průmyslu, se stane jedním z nástrojů, jak urychlit cirkulární transformaci sektoru. Výrobci tak budou muset více přemýšlet nejen o designu pro snadnou demontáž, ale i o zpětném nasazení recyklátů do nových modelů.

Uhlíková kalkulačka: pro koho?

Využití emisního skóre v aplikaci dává větší smysl u fleetových zákazníků či firem, které dnes v rámci ESG reportingu sledují nejen přímé emise (Scope 1), ale i tzv. Scope 3 emise, do nichž patří i služební cesty zaměstnanců. Aplikace, která umí jednotlivé jízdy přiřadit ke konkrétnímu řidiči a vypočítat odpovídající hodnotu emisí CO₂, se tak může stát užitečným nástrojem pro reporting, benchmarking nebo interní motivační schémata. Z pohledu běžného zákazníka je však funkce zatím spíše symbolická – ukazuje, že značka rozumí současnému diskurzu udržitelnosti, ale neintervenuje přímo do chování uživatele.

Když se uhlíkové skóre stane osobní metrikou

Zamyslíme-li se nad tímto trendem do důsledků, můžeme si představit svět, kde by se uhlíková stopa aktivně načítala za každou činnost: jízdu autem, oběd, zapnutou klimatizaci nebo online nákup. Mobilní aplikace by pak hlásila: "Dnes jste vyčerpali svůj osobní emisní limit. Zvažte omezení dalších aktivit." V extrému bychom mohli tak dojít k sociálnímu kreditu založenému na uhlíkovém skóre, který by měl řídit chování občanů i firem. A vše by se zohlednilo i v ročním daňovém přiznání, což by mohl být určitý motivační prvek. Někdo by jásal, někdo ne.  Otázkou zůstává, zda by takový přístup vedl k odpovědnosti nebo spíše k apatii, odporu a odmítnutí celého konceptu udržitelnosti.

Zkušenost z environmentální komunikace ukazuje, že čím více se „utahují šrouby“, tím více roste odpor. Platí to i u ESG a dekarbonizačních cílů, které jsou čím dál více vnímány jako administrativní zátěž nebo hrozba pro konkurenceschopnost podniků. Rostoucí ceny energií tuto skepsi ještě zesilují. Udržitelnost je fascinující v tom, jak je relativní, kdy jediná cesta není správná, vždy záleží na okolnostech a těch není málo. Na světě žije 8 miliard lidí, udržitelnost má tři pilíře a každý si asi umí spočítat kolik individuálních osobních udržitelných kombinací na světě existuje. O to víc je důležitý aspekt respektu ke každé z nich a právě proto je třeba změnu citlivě komunikovat, bez moralizování a bez ztráty kontaktu s realitou každého spotřebitele.

Česká republika čelí dlouhodobému problému v oblasti ekologické legislativy – zákony často přicházejí pozdě. Jak upozorňuje advokát Milan Kučera v rozhovoru pro Českou justici, transpozice evropských předpisů do českého práva probíhá opožděně, někdy dokonce až po uplynutí lhůty. Firmy se tak ocitají v nejistotě – nevědí, co přesně je bude právně zavazovat, ani jakým způsobem se mají na nové požadavky připravit.

Tento zmatek ještě prohlubuje zpoždění při vydávání prováděcích předpisů. Právě ty totiž stanovují konkrétní parametry, limity či technologické normy, kterým se podniky musí přizpůsobit. Když chybí, nelze se efektivně připravit – a to nejen právně, ale ani investičně či technologicky. Výsledkem je růst nákladů, byrokratická zátěž a právní nejistota, která odrazuje investory a komplikuje dlouhodobé projekty.

Pozornost se nyní upíná k novele zákona o předcházení ekologické újmě. Ta má za cíl zpřesnit definice ekologické škody, jasněji vymezit vztah k jiným ekologickým zákonům a posílit preventivní přístup. Novela klade důraz na to, aby firmy zasáhly už při hrozbě ekologické újmy, nikoliv až po jejím vzniku. To by mohlo posílit roli interního auditu a compliance systémů v korporacích. 

Navzdory těmto ambicím má však legislativní návrh malou šanci na schválení. Parlamentní kalendář, letní přestávka a blížící se říjnové volby odsunují naděje na reformu do nejisté budoucnosti. Mezitím zůstávají firmy v rizikovém vakuu – odpovědnost za ekologické škody už existuje, ale pravidla prevence jsou nedostatečně jasná.

Kromě správních sankcí hrozí firmám v případě ekologických havárií i civilní žaloby – například ze strany poškozených obyvatel nebo obcí. Zákon o předcházení ekologické újmě ale tyto civilněprávní důsledky přímo neřeší. To znamená, že podniky musí být obezřetné nejen vůči státu, ale i vůči soukromým žalobcům.

Ekologická legislativa se tak dostává do paradoxní situace – požadavky rostou, ale právní opora zaostává. V konečném důsledku to podkopává důvěru v právní stát a komplikuje snahu o skutečně udržitelný rozvoj. Pokud mají firmy jednat zodpovědně, musí mít srozumitelný a včasný rámec. Zatím se však místo prevence často improvizuje.

Podrobnosti čtěte ve článku Ekologické zákony přichází pozdě. Platíme víc a zbytečně, říká advokát Kučera - ZDE

Už víc než půl roku musí obce a města v Česku odebírat od svých občanů vytříděný textilní odpad. Jde především o čisté a dál použitelné oblečení, o které ale přestává být zájem. Množství odevzdaného textilu už překračuje kapacity firem, které ho mají dál zpracovávat. Více ZDE

Česká republika staví svou strategii transformace dopravy do značné míry na dotačních mechanismech. Dotace se staly hlavním nástrojem, kterým stát usiluje o urychlení přechodu k čisté mobilitě, modernizaci infrastruktury i snížení emisí skleníkových plynů. Zároveň se začínají naplňovat prvky cirkulární ekonomiky – zejména v oblasti baterií, kde vznikají první projekty opětovného využití a recyklace, a také nové legislativní rámce pro jejich sběr, třídění a bezpečné nakládání. 

Dotace jako motor změny

Jedním z nejviditelnějších opatření byla výzva „Záruka elektromobility“, která umožnila financování více než 6 400 bezemisních vozidel a zhruba 2 750 neveřejných dobíjecích stanic. Alokace ve výši 1,9 miliardy korun byla vyčerpána rychleji, než kdokoliv očekával, a výzva musela být předčasně ukončena. Ukázalo se, že o elektromobilitu ve firemním sektoru zájem skutečně je – pokud je finančně podpořený.

Významný objem prostředků směřoval také do městské hromadné dopravy. Výzva TRANSGOV nabídla 7,3 miliardy korun na nákup elektrobusů, trolejbusů, tramvají a vodíkových autobusů. Novelizací zákona o ochraně ovzduší se zároveň zavedla možnost zpoplatnit vjezd do nízkoemisních zón podle emisních tříd EURO.

Souběžně probíhaly meziresortní přípravy na cílenou podporu pro zranitelné domácnosti – plánuje se zavedení poptávkové dopravy v místech s nízkou obslužností a obměna nadměrně kapacitních autobusů za bezemisní minibusy. Tato opatření reflektují potřebu, aby transformace mobility nebyla jen technologická, ale i sociálně spravedlivá.

Registrace vozidel: Česko pod evropským průměrem

Z hlediska vývoje trhu potvrdil rok 2024 pokračující růst počtu bateriových elektromobilů (BEV) i plug-in hybridů (PHEV). Zároveň se snížil podíl vozidel na CNG a LPG, a to nejen v nových registracích, ale i ve vozovém parku. Registrace vozidel na alternativní pohon v ČR nicméně stále výrazně zaostávají za průměrem EU – podíl nově registrovaných BEV v ČR se pohyboval kolem 3,5 %, zatímco průměr EU přesahoval 14 %. V některých státech (např. Švédsko, Nizozemsko, Německo) již BEV dominují novým registracím v osobní dopravě.

Vozidla na vodík zůstávají zatím spíše v pilotní fázi – na českém trhu se v roce 2024 registrovalo jen několik kusů, většinou jako demonstrační nebo testovací provoz.

Infrastruktura se rozvíjí, ale nestačí tempu změn

Rozvoj infrastruktury pro čistou mobilitu pokračoval jak ve veřejném, tak neveřejném sektoru. Počet veřejně přístupných dobíjecích stanic rostl, zejména díky výzvám z OPD a Národního plánu obnovy. Výrazným impulsem byla i zmíněná výzva „Záruka elektromobility“, která podpořila více než 2 700 AC stanic ve firmách. Přesto však většina nových stanic nabízí nízký výkon (do 22 kW), zatímco výstavba výkonných DC stanic (nad 150 kW) postupuje pomaleji.

Zahájena byla příprava výstavby infrastruktury na dálničních odpočívkách, v koordinaci s Ředitelstvím silnic a dálnic (ŘSD) a ve spolupráci s ČEZ, PRE a dalšími dodavateli. Veřejný sektor v tomto směru také přispívá – například Ministerstvo vnitra provozuje 100 vlastních dobíjecích stanic u svých objektů.

V oblasti vodíkové infrastruktury byl v roce 2024 dokončen národní plán výstavby stanic v souladu s evropským nařízením AFIR. Cílem je mít do roku 2030 vodíkovou stanici v každém městském uzlu a každých 200 kilometrů podél hlavní sítě TEN-T. První výzvy na podporu výstavby vodíkových čerpacích stanic byly zahájeny, reálné využití zatím zůstává na začátku.

Zahájena byla také digitalizace evidence infrastruktury. Systémy IDRO a NDIC budou sbírat dynamická data o všech dobíjecích a plnicích stanicích, včetně informací o jejich dostupnosti, výkonu a provozních parametrech.

Spotřeba paliv: elektřina roste, CNG padá

Statistiky spotřeby paliv ukazují na jasné trendy: roste spotřeba elektřiny v síti veřejných dobíjecích stanic (v GWh i v počtu odebraných kWh na jeden dobíjecí bod), poprvé se objevují i měřitelná data o spotřebě vodíku ve veřejných čerpacích stanicích. Spotřeba vodíku je zatím nízká, ale její sledování začíná být systematické a představuje základ pro budoucí analytiku.

Spotřeba CNG naopak pokračuje v poklesu – oproti maximu z roku 2021 klesla o téměř 30 %. Důvody jsou zřejmé: ztráta daňových výhod, rostoucí ceny plynu a klesající počet nových vozidel s tímto pohonem. Podobný vývoj lze pozorovat i u LPG, byť pokles je mírnější.

Podíl biopaliv a biometanu zůstává v systému omezené podpory. Zatímco technické možnosti jejich využití existují, chybí koordinovaná strategie a větší ekonomická motivace.

Baterie: začátek skutečné cirkulární ekonomiky

Jedním z nejzásadnějších posunů v roce 2024 byl rozvoj systémového přístupu k bateriím. Vzrostl zájem o tzv. 2nd life baterie – tedy jejich opětovné využití mimo automobilový sektor, například v domácích nebo průmyslových úložištích. Významný impuls přinesla výzva na fotovoltaické systémy s akumulací, kde bylo podáno přes 100 000 kWh instalované kapacity.

Český bateriový klastr podepsal memorandum s korejskými partnery a Ministerstvo průmyslu podpořilo vznik prvních pilotních projektů. Paralelně Ministerstvo životního prostředí připravilo novelu zákona o výrobcích s ukončenou životností, která přenáší evropské nařízení o bateriích do české legislativy. Zásadní je rovněž příprava metodiky pro rozhodování o stavu baterie po mimořádné události, jako je dopravní nehoda – tedy zda ji lze ještě použít, recyklovat nebo bezpečně zlikvidovat.

Dále se pracuje na zefektivnění zpětného odběru, propojení mezi výrobci, obcemi a recyklačními zařízeními, a na vytvoření jednotné logistické sítě pro sběr a transport baterií. Cirkulární ekonomika v oblasti baterií tak v roce 2024 poprvé překročila fázi teoretických úvah a začala se proměňovat v konkrétní systémová opatření.

Syntetická paliva: potenciál i neznámé

Mezi další témata, která mohou být v budoucnu významná, patří i vznik pracovní skupiny pro syntetická paliva, kterou iniciovalo Ministerstvo dopravy ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu a dalšími odbornými partnery. Skupina má za úkol připravit rámcovou strategii zavádění e-paliv do segmentů dopravy, kde bude přímá elektrifikace nebo využití vodíku dlouhodobě technicky či ekonomicky problematické – například v těžké nákladní dopravě, letectví, železniční dopravě mimo elektrifikované tratě nebo u lodní přepravy.

Syntetická paliva – označovaná také jako e-fuels nebo pokročilá kapalná paliva – vznikají kombinací „zeleného“ vodíku a zachyceného CO₂, přičemž jejich výsledná uhlíková stopa může být velmi nízká, pokud jsou výchozí vstupy skutečně bezemisní. V současnosti jsou technologicky realizovatelná, ale extrémně nákladná, což limituje jejich širší komerční využití. Evropská legislativa s nimi nicméně počítá jako s doplňkovým nástrojem v tzv. technologicky neutrálním přístupu, zejména v rámci nařízení o CO₂ limitech pro vozidla po roce 2035.

Pracovní skupina v roce 2024 zahájila sběr dat o stávajících kapacitách výzkumu, výroby a možnostech využití syntetických paliv v ČR. Jedním z hlavních úkolů je zhodnotit dostupnost obnovitelných vstupů, tedy elektřiny z OZE a biogenního CO₂, a zároveň identifikovat možné synergie s rozvojem vodíkového hospodářství. Dále se hodnotí legislativní a certifikační překážky, které by mohly bránit jejich reálnému uvedení na trh – ať už z hlediska distribuce, skladování, nebo technických norem pro spalovací motory.

Dokument ke stažení:

II. Plnění NAP CM 2024

Energeticky náročný český průmysl, včetně ocelářů, chemiků, papíren a dalších klíčových odvětví, čelí vážné krizi. Růst cen energií spolu s náročnými dekarbonizačními požadavky Evropské unie ohrožuje jeho konkurenceschopnost, investice i budoucnost. Zástupci těchto sektorů proto adresovali premiéru Petru Fialovi otevřený dopis, v němž popisují kritickou situaci a žádají urgentní kroky k záchraně průmyslové základny Česka.

V dopise upozorňují, že ceny elektřiny a plynu v Česku patří mezi nejvyšší v Evropě, což negativně dopadá na fungování a investice v průmyslu. Již dnes kvůli těmto nákladům firmy jako Třinecké železárny, Lovochemie či Unipetrol odkládají či pozastavují klíčové projekty na modernizaci a přechod na nízkouhlíkové technologie. Evropské ambiciózní plány, například Green Deal nebo akční plány pro ocel a chemický průmysl, jsou podle signatářů nastaveny bez dostatečného zohlednění reálných dopadů na český průmysl, přičemž česká vláda schvaluje tyto politiky bez dostatečných konzultací s průmyslovými subjekty.

Mezi zásadní výhrady patří zejména nereálné cíle klimatických a energetických strategií (například SEK, NKEP, SEEPIA), které byly přijaty bez přístupu k důležitým odborným analýzám a datům. Průmyslníci také kritizují nedostatečnou transparentnost, kdy některé klíčové analýzy, například z ČVUT, nejsou veřejně dostupné. Navíc jsou nuceni čelit akčním plánům a požadavkům EU, které často neodpovídají konkrétním podmínkám českého průmyslu a které se snaží řešit bez potřebných průmyslových dat.

Signatáři proto předkládají konkrétní návrhy k řešení situace: požadují zavedení nulové daně na zemní plyn a výrazné snížení síťových poplatků na elektřinu i plyn, které by významně zmírnily náklady na energii. Dále žádají prodloužení bezplatných emisních povolenek CO₂ a zachování kompenzací za nepřímé náklady spojené s emisemi, přičemž by měly být rozšířeny i na další chemické látky, jako je například čpavek. Doporučují také zavedení dočasné státní podpory pro průmyslové uživatele energií a emisních povolenek, dokud ceny zůstanou na vysokých úrovních. Nakonec apelují na vládu, aby při jednáních v Bruselu aktivně hájila zájmy českého průmyslu a zajistila, že klimatické a energetické cíle neohrozí jeho konkurenceschopnost.

Evropská komise v současnosti prosazuje několik velkých strategických plánů cílících ke snížení uhlíkové stopy. Takzvaný Green Deal je strategií EU, která má vést k ekologické transformaci a dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Momentálně Evropská komise přišla s návrhem snížit do roku 2040 emise oxidu uhličitého o 90 procent ve srovnání s rokem 1990. Česko s některými dalšími členskými státy navrhovalo tento cíl posunout. V současnosti má EU také cíl snížit množství emisí o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990.

Specifickou částí Zelené dohody je pak dohoda o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal). Jedná se o iniciativu zaměřená na dekarbonizaci evropského průmyslu a podporu konkurenceschopnosti v oblasti tzv. čistých technologií. Klíčovými prvky mají být cenově dostupná energie, podpora poptávky po čistých technologiích, či financování a podpora inovací a rozvoj cirkulární ekonomiky.

Sucho přestává být výjimkou a stává se novým normálem. Změna klimatu s sebou přináší nejen vyšší průměrné teploty, ale především extrémní výkyvy v rozložení srážek – období intenzivních dešťů střídají dlouhá sucha, během nichž půda ztrácí schopnost vsakovat vodu. V důsledku vyšších teplot se zvyšuje výpar, klesá hladina podzemních vod a koryta řek se stále častěji dostávají na svá historická minima. Podle některých odhadů může do roku 2100 trpět nedostatkem vody až 1,7 miliardy lidí.

Již dnes sledujeme, jak některé oblasti planety směřují k naprostému vyčerpání svých vodních zdrojů. Afghánské hlavní město Kábul se často uvádí jako první metropole světa, která může přijít o veškeré zdroje pitné vody kvůli přelidnění, nedostatečnému plánování a masivnímu poklesu hladin podzemních vod. Dopady nedostatku vody se netýkají jen domácností a zemědělství, ale ohrožují stabilitu celých států a spouštějí nové migrační toky.
Mnohdy řešení znamená vrátit se ke starým a osvědčeným postupům. V Aténách byl znovuobjeven Hadriánův akvadukt – rozsáhlý podzemní vodní systém z 2. století našeho letopočtu, který v délce přes 20 kilometrů gravitačně přiváděl vodu z hor do města. Ačkoliv po staletí chátral, část jeho trasy je dodnes funkční. Město ho začalo využívat k závlaze zeleně a ochlazování veřejného prostoru. Tento návrat k historické infrastruktuře není jen technickým řešením, ale má i silný symbolický rozměr.

Historická infrastruktura, jako jsou akvadukty, byla navrhována s ohledem na dlouhodobou udržitelnost a přirozenou integraci do krajiny. Voda byla dopravována gravitačně, bez potřeby čerpadel, a přívodní systémy byly pravidelně udržovány komunitami, které si uvědomovaly jejich existenční důležitost. Tento selský rozum dnes nahrazujeme technologickými systémy s určitou životností, které umějí vodu čerpat i z velkých hloubek a efektivně zásobovat vzdálená města, ale za cenu vysokých energetických nákladů, rizika havárií a ztráty kontaktu s přirozeným koloběhem vody. Tato ztráta se projevuje především tím, že voda je často vnímána jen jako komodita v trubce, kterou je třeba dopravit z bodu A do bodu B, nikoli jako živý prvek krajiny, který potřebuje čas na vsakování i vlastní koloběh. Jinými slovy dřívější systémy vodu vedly, dnešní ji často izolují.

Současné vodohospodářské systémy měst navíc čelí řadě dalších problémů. Mnohá města mají poddimenzované retenční kapacity a nejsou schopna zadržet přívalové deště, které tak odtékají do kanalizace a způsobují záplavy. Naopak ve chvílích sucha nemají odkud brát vodu. Dešťová voda je často odváděna pryč, místo aby se zasakovala a doplňovala podzemní zásoby. Městské „pláště“ – rozsáhlé zpevněné a zastavěné plochy, často bez dostatku zeleně – zhoršují problém městských tepelných ostrovů, kdy teploty během letních měsíců dosahují extrémních hodnot. To vede k vyšší spotřebě vody na ochlazování a závlahu, tedy právě ve chvíli, kdy je vody nedostatek. Zastaralé vodovodní sítě, často z dob 60. let minulého století, trpí velkými ztrátami a chybí jim dostatečné investice na obnovu. Výsledkem je systém, který nereflektuje klimatickou realitu a není dostatečně odolný.

Zkušenosti posledních let však ukazují, že cesta z tohoto začarovaného kruhu existuje – a vede zpět ke krajině a selskému rozumu. Koncept tzv. modrozelené infrastruktury dnes představuje praktickou a efektivní alternativu. Průlehy, zelené střechy, zasakovací pásy a další opatření nejen ochlazují města, ale také obnovují schopnost krajiny zadržovat vodu. V Česku vznikají desítky inspirativních projektů, od revitalizace mokřadů přes obnovu rybničních systémů až po podporu dešťového hospodaření. Obce začínají chápat, že voda musí být zadržena tam, kde spadne, a že přírodní procesy, které dříve mohly připadat jako přežitek, mohou být klíčové pro budoucí stabilitu. 

Inspirace přitom nemusí pocházet jen ze starověkých Atén. V Barceloně například vznikla hustá síť tzv. fialových trubek, kterými proudí recyklovaná voda určená k závlaze městské zeleně, čištění ulic nebo doplňování vodních prvků. Díky tomu město významně snížilo spotřebu pitné vody pro činnosti, kde její kvalita není nezbytná. V Indii se znovu objevují tradiční systémy stepwells a tankas – hluboké studny a zásobníky, které po staletí sloužily k zachycování vody během monzunů. A za příkladný vzor efektivního vodního hospodaření lze považovat Izrael, který z nedostatku vody udělal výzvu k inovacím.

Izrael se potýká s chronickým nedostatkem vody, a přesto vybudoval jeden z nejpropracovanějších vodních systémů světa. Klíčem k izraelskému úspěchu je kombinace důsledného státního řízení, inovací a společenské hodnoty vody. Každý únik v potrubní síti je pečlivě monitorován a rychle odstraňován, protože ztráta vody je považována za nepřijatelný luxus. Izrael je průkopníkem kapénkové závlahy, která umožňuje maximální efektivitu v zemědělství při minimální spotřebě vody. Velkou roli hraje i odsolování mořské vody – rozsáhlé systémy membránové filtrace zásobují pitnou vodou značnou část populace. Celý vodní management je podpořen centralizovanou správou, jasnou strategií a výchovou obyvatel k zodpovědnému nakládání s vodou. Izrael tak ukazuje, že i v nehostinných podmínkách lze dosáhnout vodní bezpečnosti, pokud je voda chápána jako strategická priorita a národní zájem.

Zkušenosti z různých koutů světa ukazují, že voda není jen technický problém – je to otázka civilizační moudrosti. Není třeba vynalézat kolo, mnohé principy účinného hospodaření s vodou byly objeveny dávno před námi. Ve výsledku adaptace na sucho není jen otázkou technických opatření, ale především schopnosti sladit plánování, správu území a respekt k přírodním procesům. Stejně jako voda nevnímá hranice mezi obcemi, kraji ani státy, ani naše řešení nemohou zůstat omezena na izolované snahy. Potřebujeme provázaný a odvážný přístup, v němž se národní strategie opírá o znalost krajiny, města investují do chytrosti i skromnosti a každý region chápe vodu jako společnou hodnotu. Hadriánův akvadukt není jen archeologický artefakt – je připomínkou, že dobrá řešení přetrvávají staletí. Stejně tak nám připomíná, že návrat ke kořenům může být cestou kupředu. 

 

V době, kdy Evropa směřuje k dekarbonizaci, obnovitelným zdrojům a snižování spotřeby fosilních paliv, přichází Polsko s překvapivou zprávou. Nedaleko přístavního města Svinoústí, jen několik desítek kilometrů od německých hranic, bylo objeveno významné ložisko ropy a zemního plynu. Tento objev, ač zdánlivě v rozporu s evropskou Zelenou dohodou, vyvolal v regionu silný zájem a může zásadně proměnit energetickou i geopolitickou dynamiku střední Evropy.

Polská státní společnost PGNiG (součást koncernu ORLEN) potvrdila nadějné výsledky geologického průzkumu v oblasti, kde dosud nebyla těžba fosilních paliv považována za perspektivní. První zkušební vrty ukazují na přítomnost hluboko uložených pískovcových vrstev nasycených ropou a plynem, přičemž hloubka ložiska dosahuje více než 3 000 metrů. Ačkoliv se zatím jedná o předběžné odhady, odborníci nevylučují, že v případě komerčně využitelných zásob by těžba mohla začít již během několika let.

Ložisko s pracovním názvem Wolin East bylo nalezeno v mělkých vodách – v hloubce pouhých 9,5 metru pod hladinou Baltského moře – přičemž samotný vrt sahá až do hloubky 2 715 metrů. Podle dosavadních průzkumů obsahuje naleziště minimálně 22 milionů tun ropy, tedy přibližně 160 milionů barelů, a více než 5 miliard m³ zemního plynu. Pro srovnání – celosvětová denní spotřeba ropy v roce 2025 činí přibližně 104–105 milionů barelů. Teoreticky by tedy nové polské ložisko dokázalo pokrýt necelé dvoudenní potřeby celé planety. Z hlediska Polska je však význam mnohem zásadnější – objev prakticky zdvojnásobuje současné domácí ropné rezervy, které v roce 2023 činily zhruba 20 milionů tun.

Polská geologická agentura navíc upozorňuje, že celkové zásoby v širší oblasti ložiska by mohly dosáhnout až 33 milionů tun kapalných uhlovodíků (tj. ropy a kondenzátů) a až 27 miliard m³ zemního plynu. Pokud by se tyto předpoklady potvrdily, region Svinoústí by se mohl stát novým energetickým uzlem střední Evropy, s potenciálem zásobovat nejen domácí trh, ale i exportní odběratele.

Z ekonomického hlediska je objev rovněž velmi zajímavý. V červenci 2025 se cena severomořského Brentu pohybuje kolem 68–69 USD za barel, americká WTI pak na úrovni 66–67 USD. Tržní hodnota nalezené ropy by tak mohla dosáhnout až 11 miliard dolarů, v závislosti na přesné kvalitě suroviny a dalším vývoji na trzích. Americká EIA přitom předpokládá, že ceny ropy během příštích dvou let mírně klesnou pod hranici 60 USD za barel, což může učinit domácí těžbu atraktivnější v porovnání s dovozy z geopoliticky nestabilních oblastí.

Objev přichází ve chvíli, kdy se růst světové poptávky po ropě zpomaluje – podle OPEC a Mezinárodní energetické agentury činí letošní růst pouze 700 až 1 290 tisíc barelů denně, což je nejpomalejší tempo od finanční krize v roce 2009. Polské ložisko tedy vstupuje na trh, který sice zůstává stabilní, ale zároveň čelí přebytkům a tlaku obnovitelných zdrojů.

Z pohledu energetické bezpečnosti jde pro Polsko o mimořádně důležitý strategický moment. Země se už řadu let snaží diverzifikovat své zdroje energií, snižovat závislost na ruském plynu a ropě a investuje do rozvoje LNG infrastruktury. Přístav ve Svinoústí už dnes slouží jako hlavní vstupní bod pro zkapalněný zemní plyn z Kataru, USA či Norska, a nový objev v jeho bezprostřední blízkosti může významně posílit jak soběstačnost Polska, tak jeho postavení jako regionálního dodavatele energií.

Z ekonomického hlediska může těžba znamenat významné investice do regionu, vytvoření stovek pracovních míst a nové příjmy pro veřejné rozpočty. Podle odhadů může Polsko získat jen na těžebních daních a licenčních poplatcích stovky milionů zlotých ročně. Pokud bude projekt realizován s využitím stávající infrastruktury, zvýší se i jeho ekonomická efektivita.

Na druhé straně se objevují environmentální obavy. Baltské moře je ekologicky citlivá oblast a jakákoli průmyslová činnost – zvláště těžba fosilních paliv – může představovat hrozbu pro biodiverzitu, čistotu vody i turistický ruch. Kritici navíc upozorňují, že nová těžba jde proti závazkům EU snižovat emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Polsko však dlouhodobě prosazuje pragmatický přístup, který kombinuje přechod k nízkoemisní energetice se zachováním strategických domácích zdrojů – a tento objev může jeho postoj ještě posílit.

Z geopolitického hlediska má nález potenciál rozvířit vody nejen v rámci EU, ale i ve vztazích se sousedním Německem. Přímé sousedství ložiska s německými hranicemi může otevřít otázky přeshraničních dopadů, sdílení rizik nebo možné spolupráce na využití nových kapacit. V kontextu války na Ukrajině a napjatých vztahů s Ruskem se každý nový nezávislý zdroj stává nejen ekonomickým, ale i bezpečnostním faktorem evropské energetiky.

Z českého pohledu je tento vývoj rovněž mimořádně zajímavý. Vzhledem k faktickému omezení dodávek z Ruska a ukončení provozu některých větví plynovodní sítě, které dříve zajišťovaly tranzit ruského plynu přes Ukrajinu, by se česká energetická politika měla intenzivněji zabývat možnostmi spolupráce s Polskem. Napojení na polskou síť, která dnes disponuje výkonným LNG terminálem a do budoucna může těžit i vlastní plyn, by mohlo být klíčovým prvkem zajištění dlouhodobé energetické stability a bezpečnosti České republiky.

Polské ložisko u Svinoústí se tak může stát symbolem nové rovnováhy mezi bezpečností, suverenitou a odpovědností. Ačkoli jde o návrat k tradičním surovinám, kontext je zcela nový – Evropa dnes více než kdy jindy hledá cestu, jak se vymanit ze závislosti na autokratických režimech a přitom zajistit plynulý přechod ke klimaticky šetrné budoucnosti. Odpověď možná leží pod polskou půdou.

Mohlo by vás zajímat:

Neviditelné zlato, křehkost včel a moc ropy v jednom příběhu
 

V tibetských horách, kde řeka Yarlung Zangbo proráží dramatické soutěsky, začala Čína budovat vodní dílo, které nemá obdoby. Kaskáda pěti hydroelektráren má být po dokončení největším vodním energetickým projektem na světě, s plánovaným výkonem, který překoná i ikonickou přehradu Tři soutěsky. Roční výroba elektřiny se má podle odhadů vyšplhat až na 300 miliard kWh, což by znamenalo téměř trojnásobek současného čínského rekordmana.

Pro srovnání: tato hodnota odpovídá přibližně pětinásobku roční spotřeby elektřiny celé České republiky. A energetický potenciál této oblasti je skutečně výjimečný — právě zde řeka klesá o téměř 2 000 výškových metrů během pouhých 50 kilometrů. Tak strmý spád z ní činí jeden z nejdynamičtějších vodních toků na planetě a tedy ideální místo pro gigantickou přeměnu vodní energie.

Projekt Čína označuje za „projekt století“, který má významně přispět k dosažení uhlíkové neutrality, hospodářskému oživení Tibetu i energetické stabilitě ve střednědobé strategii státního rozvoje. Finanční trhy zareagovaly pozitivně: akcie stavebních firem, výrobců zařízení i materiálů posílily, vládní dluhopisy pak přilákaly zvýšený zájem investorů.

Projekt století, nebo vodní geopolitická zbraň?

Z čínského pohledu je přehrada „projekt století“. Má přispět k dosažení uhlíkové neutrality, oživit tibetské hospodářství a posílit domácí surovinovou i energetickou bezpečnost. Investice se odhaduje na 1,2 bilionu jüanů (v přepočtu cca 168 miliard USD), výstavba má trvat zhruba do roku 2033. Zároveň se ale jedná o stavbu mimořádně technicky i ekologicky náročnou. Projekt leží v seizmicky aktivní oblasti, s výjimečnou biodiverzitou a kulturním významem.

Pro řadu ekologických organizací a sousedních států – zejména Indii a Bangladéš – však představuje projekt vážnou hrozbu. Řeka Yarlung Zangbo mění název na Brahmaputru, když opouští Tibet, a zásobuje vodou miliony lidí v nížinách. Jakékoli zásahy do toku, jeho regulace či hromadění vody v přehradních nádržích mohou výrazně ovlivnit zemědělství, rybolov i životní jistoty lidí v deltách. Indičtí analytici dokonce hovoří o „vodní bombě“, kterou Čína může strategicky využít jako geopolitický nástroj.

Megawatt za každou cenu?

Otázkou je, za jakou cenu. Ekologické ztráty mohou být obrovské: přehrady zaplaví jedinečné biotopy, přeruší migrační cesty vodních živočichů a promění charakter krajiny, která dosud nebyla intenzivně využívána. Tibet je nejen střechou světa, ale i zásobárnou sladké vody pro celou Asii. Podle expertů může masivní rozvoj vodních elektráren v této oblasti narušit delikátní rovnováhu mezi ekologickou stabilitou a lidským zásahem do přírodních cyklů.

Tahle věta zazněla v rozhovoru s Tomášem Poppem, vedoucím školní jídelny, který otevřeně popisuje, jak fyzicky i psychicky náročná je práce v kuchyni. Zároveň varuje před tím, co se často děje i v jiných oborech: když se změny zavádějí bez ohledu na limity systému, může to vést spíš k vyhoření než ke zlepšení. A právě v tom je velká inspirace i pro odpadové hospodářství.

Cirkulární ekonomika vyžaduje změnu myšlení, zavedení nových technologií, úpravu pravidel i způsobů práce. Jenže podobně jako ve školní kuchyni i v odpadech platí, že změna nemůže přijít „shora“ bez ohledu na realitu těch, kteří systém udržují v chodu. Ať už jde o pracovníky svozovek, obsluhu dotřiďovacích linek, nebo obecní úředníky. Každý z nich má své limity, rutiny, návyky a kapacity. Nelze na ně jen naložit nové povinnosti bez toho aniž bychom měli jistotu, že změna bude fungovat.

Rozhovor z kuchyně je tak vlastně nepřímou metaforou pro celý ekosystém odpadového hospodářství. Ukazuje, že změna, pokud má být úspěšná a dlouhodobá, musí být nejen dobře promyšlená, ale především respektující. Nemá smysl přikazovat přechod na třídění bioodpadu, textilu nebo zavádět chytrou evidenci, pokud nejsou vytvořeny základní podmínky pro jejich fungování nebo uzavřený celý recyklační cyklus. Evoluce systému musí vycházet také z terénu, ne jen z papíru.

A nesmíme zapomínat na další aspekt: každá změna, která narušuje stávající nastavení, logicky naráží i na zájmy těch, kdo z něj profitují. Snahy o modernizaci a větší transparentnost často vyvolávají nelibost u některých hráčů — a je nutné počítat s tlakem, argumentačními kampaněmi i lobbingem, který může změny brzdit nebo zpochybňovat. O to víc je potřeba mít jasnou vizi, proč změnu chceme, a kdo na ní má (a nemá) skutečný zájem.

Možná je to právě trpělivost, co v debatě o změnách nejvíc přehlížíme. Ve světě, který tlačí na výkon, rychlost a okamžitý výsledek, se nám často nedostává prostoru pro zrání. Jenže udržitelná změna – a zejména tak složitá a strukturální, jako je přechod k oběhovému hospodářství – vyžaduje čas. Čas na adaptaci lidí, procesů i institucí. Čas na dialog místo direktiv, na pochopení místo odporu. 

Určitě naším společným cílem je, aby se děti stravovaly zdravě, s ohledem na udržitelnost, a zároveň aby nevznikaly zbytečné potravinové odpady. Ale aby se tento cíl mohl stát každodenní realitou, musí být promyšlený, podpořený praxí a technologicky zvládnutelný a to i lidsky. Pokud nechceme, aby dobré úmysly končily rezignací a frustrací, musíme uznat, že změna je proces, nikoli povel. A trpělivost není slabost, ale síla, která dává prostor skutečné evoluci.

Záznam rozhovoru: Práce v jídelně je náročná fyzicky i psychicky. Nemůžeme roubovat změny na systém, který je už teď křehký, hodnotí školní stravování odborník