Více času na podstatné
Konec nejasností v ohlašování průmyslových emisí: Komise sjednocuje výklad pojmů
Nové pokyny Evropské komise k nařízení o portálu průmyslových emisí přinášejí detailní a praktický výklad klíčových pojmů, na nichž bude stát budoucí systém ohlašování environmentálních dat v Evropské unii. Text, který vznikl ve spolupráci s Evropskou agenturou pro životní prostředí a členskými státy, reaguje na zásadní posun od ohlašování na úrovni provozovny k ohlašování na úrovni jednotlivých zařízení a snaží se předejít rozdílným výkladům, jež by mohly narušit srovnatelnost a kvalitu dat.
Zveřejněné pokyny Komise navazují přímo na nařízení (EU) 2024/1244 o portálu průmyslových emisí, které od roku 2028 nahradí dosavadní evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek E-PRTR. Zatímco starší systém pracoval primárně s úrovní provozovny, nové nařízení klade důraz na detailnější pohled a vyžaduje ohlašování tematických údajů, zejména emisí a přenosů znečištění, na úrovni zařízení. Tento posun má zajistit lepší návaznost na směrnici o průmyslových emisích a emisích z chovů hospodářských zvířat, která je postavena právě na povolování a regulaci jednotlivých zařízení, a zároveň umožnit přesnější hodnocení environmentálních dopadů průmyslových činností v celé Unii. Pokyny mají v tomto kontextu klíčovou roli, protože vysvětlují, jak mají být základní pojmy vykládány a uplatňovány v praxi tak, aby byl nový systém funkční, srozumitelný a jednotný napříč členskými státy.
Jedním ze základních východisek dokumentu je převzetí a rozpracování hierarchické struktury vycházející z rámce INSPIRE pro prostorová data. Průmyslové činnosti jsou zde nahlíženy v několika na sebe navazujících vrstvách, které umožňují propojit zeměpisné informace s technickými a environmentálními údaji. Nejvyšší úrovní je místo zařízení, pod nímž se nachází jedna či více provozoven, ty se dále člení na jednotlivá zařízení a v případě potřeby ještě na části zařízení. Smyslem této hierarchie není jen administrativní třídění, ale především možnost sledovat vazby mezi jednotlivými jednotkami, jejich provozní a technické souvislosti a kumulativní dopady na životní prostředí. Pokyny opakovaně zdůrazňují, že ačkoli se nové ohlašování soustředí na zařízení, zachování vazby na úroveň provozovny i místa zařízení je nezbytné pro kontinuitu historických dat, vyhledávání informací v portálu a prostorové analýzy na evropské úrovni.
Definice místa zařízení je v pokynech pojata jako ryze zeměpisný koncept. Místem se rozumí konkrétní lokalita, kde se nachází jedna nebo více provozoven a zařízení, přičemž rozhodující není vlastnictví pozemků ani administrativní hranice, ale fyzická blízkost a existence provozních, hospodářských nebo technických souvislostí. Dokument výslovně upozorňuje, že silnice, železnice, řeky ani ploty samy o sobě nepředstavují spolehlivé kritérium pro oddělení dvou míst zařízení. Stejně tak skutečnost, že se na jednom souvislém území určeném územním plánem pro průmysl nachází více areálů, automaticky neznamená existenci jediného místa zařízení. Rozhodující je vždy to, zda mezi jednotlivými činnostmi existuje funkční vazba, například společný technologický proces, sdílená infrastruktura nebo návaznost výrobních kroků. Typickým příkladem uvedeným v pokynech je chemický závod a s ním propojené skladovací nádrže, které mohou být součástí téhož místa zařízení, pokud jsou technicky napojeny a společně se podílejí na environmentálním dopadu provozu.
Provozovna je v této hierarchii definována především prostřednictvím provozovatele. Jde o soubor jednoho nebo více zařízení či jejich částí, které se nacházejí na stejném místě a jsou provozovány stejnou fyzickou nebo právnickou osobou. Pokyny kladou důraz na to, že pojem provozovny musí být zachován i v novém systému ohlašování, a to z několika důvodů. Jednak je vyžadován mezinárodními závazky vyplývajícími z protokolu PRTR, jednak umožňuje vyhledávání údajů v evropském portálu podle provozovatele a v neposlední řadě zajišťuje návaznost na historické časové řady z E-PRTR. Z praktického hlediska je důležité, že každá provozovna musí být ohlašována samostatně, včetně identifikace provozovatele, názvu, funkce a zeměpisných souřadnic, bez ohledu na to, zda na místě existuje jedna provozovna s jedním zařízením, jedna provozovna s více zařízeními nebo více provozoven s různými provozovateli.
Zvláštní pozornost je věnována situacím, kdy jedno zařízení podléhající směrnici o průmyslových emisích má více provozovatelů a je kryto takzvaným rámcovým povolením. Pokyny v těchto případech zavádějí koncept virtuálního rozdělení, kdy je pro účely ohlašování podle nařízení o portálu průmyslových emisí jedno povolené zařízení rozděleno na více provozoven podle odpovědnosti jednotlivých provozovatelů. Toto rozdělení nemá žádné právní dopady na samotné povolení ani na regulaci provozu, slouží výhradně k tomu, aby bylo možné správně přiřadit emise a další údaje konkrétním provozovatelům a zachovat logiku definice provozovny založené na osobě provozovatele.
Zařízení představuje klíčovou ohlašovací jednotku nového systému. Pokyny vycházejí z toho, že definice zařízení v nařízení o portálu průmyslových emisí je v zásadě totožná s definicí ve směrnici o průmyslových emisích a zahrnuje stacionární technickou jednotku nebo soubor technicky propojených jednotek, v nichž se provádějí činnosti uvedené v příloze I nařízení. Rozhodující je technická souvislost mezi jednotlivými jednotkami, tedy to, zda jsou navrženy a provozovány jako jeden celek a zda jejich provoz společně přispívá k emisím a dalším environmentálním dopadům. Pokyny zdůrazňují, že silná technická vazba obvykle vede k vymezení jednoho zařízení, zatímco slabá vazba může znamenat existenci více samostatných zařízení v rámci jedné provozovny. Tento přístup je zásadní zejména u komplexních průmyslových areálů, kde se vedle hlavních výrobních jednotek nacházejí i podpůrné technologie, energetická zařízení nebo čistírny odpadních vod.
Dokument se podrobně zabývá také pojmem stacionární technické jednotky, který není v právních předpisech výslovně definován, ale je klíčový pro správné určení zařízení. Stacionární jednotkou se rozumí technická jednotka trvale umístěná na konkrétním místě, která není určena k běžnému přemisťování. Pokyny přitom připouštějí, že některá zařízení označovaná jako mobilní mohou být za určitých okolností považována za stacionární, pokud na jednom místě fungují po delší dobu a jejich environmentální dopady jsou srovnatelné s klasickými stacionárními zdroji. Konečné posouzení v těchto případech náleží příslušným orgánům, které musí zohlednit délku provozu, povahu činnosti i potenciální dopady na životní prostředí.
Nejnižší úrovní hierarchie je část zařízení, která umožňuje ještě detailnější pohled na vybrané technické prvky, například velká spalovací zařízení, zařízení na spalování nebo spoluspalování odpadu či střední spalovací zařízení. Ačkoli pojem část zařízení není výslovně definován ani ve směrnici o průmyslových emisích, ani v nařízení o portálu průmyslových emisí, pokyny jej používají pro účely ohlašování specifických údajů, zejména tam, kde právní předpisy stanovují zvláštní požadavky na sledování kapacit nebo emisí konkrétních technických jednotek. Tento přístup umožňuje zachytit rozdíly v provozu jednotlivých částí zařízení a lépe porozumět jejich podílu na celkovém environmentálním zatížení.
Významnou přidanou hodnotou pokynů jsou rozsáhlé příklady z praxe, které se zaměřují na konkrétní odvětví, jako je energetika, odpadové hospodářství, rafinérie a petrochemický průmysl, farmaceutická výroba nebo intenzivní chov hospodářských zvířat. Tyto příklady ukazují, jak aplikovat obecné definice na složité průmyslové celky, kde se prolínají různé činnosti, provozovatelé a technické vazby. Přestože dokument výslovně uvádí, že příklady nejsou vyčerpávající a nemohou pokrýt všechny možné situace, poskytují cenné vodítko pro národní orgány i provozovatele a přispívají ke sjednocení praxe napříč členskými státy.
Dokument ke stažení: