Nekompromisní OECD: Klimatická opatření ztrácejí tempo, emise dál rostou a extrémní vedra i sucho ohrožují ekonomiku

Svět přijímá stále ambicióznější klimatické závazky, skutečné výsledky však za politickými sliby výrazně zaostávají. Nová zpráva OECD The Climate Action Monitor 2026 přináší nepříjemný obraz globálního vývoje. Zpráva poukazuje jak velká propast stále existuje mezi tím, co státy slibují, a tím, co skutečně dokážou uskutečnit.

Zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) s názvem The Climate Action Monitor 2026 publikovaný 5. listopadu 2026 a představuje rozsáhlé mezinárodní hodnocení klimatické politiky, vývoje emisí a dopadů klimatických rizik. Její význam spočívá také v tom, že jednotlivé trendy sleduje prostřednictvím srovnatelných ukazatelů a oficiálních dat. Nehodnotí tedy pouze deklarované cíle jednotlivých vlád, ale také vývoj emisí, skutečné zavádění klimatických politik a schopnost zemí reagovat na stále závažnější projevy změny klimatu.

Jedním z hlavních závěrů je, že očekávané globální oteplení do konce století se sice oproti dřívějším odhadům snížilo přibližně ze čtyř stupňů na 2,3 až 2,5 °C, současné závazky a jejich plnění však stále nestačí k dosažení klimatických cílů Pařížské dohody. Mnoho států navíc směřuje k nesplnění i těch cílů, které si samo stanovilo. Pozornost se proto stále více přesouvá od formulování nových závazků k jejich skutečnému naplňování.

Rostoucí emise a rozevírající se nůžky mezi regiony

Vývoj emisí přitom ukazuje, proč je současné tempo nedostatečné. Celosvětové emise skleníkových plynů dosáhly v roce 2024 přibližně 51 miliard tun CO₂ ekv. Oproti předchozímu roku vzrostly o 1 % a ve srovnání s rokem 2015, kdy byla přijata Pařížská dohoda, jsou vyšší o 7 %. Pokud se započítají také emise a pohlcování spojené s využíváním půdy a změnami ve využívání půdy a lesnictví, dosahuje globální bilance přibližně 55 miliard tun CO₂ ekv.

Zajímavý je rozdíl mezi vyspělými ekonomikami a partnerskými zeměmi OECD. Členské státy organizace dosáhly emisního vrcholu již v roce 2007 a od roku 2015 snížily své emise přibližně o 11 %. Evropská unie zaznamenala za stejné období pokles dokonce o 19 %. Naproti tomu partnerské země OECD, mezi které patří také rychle rostoucí ekonomiky Číny a Indie, zvýšily emise od roku 2015 o 12 %. V roce 2024 dosahovaly jejich emise přibližně 23,1 miliardy tun CO₂ ekv, zatímco členské země OECD vykázaly 12,9 miliardy tun.

Tento rozdílný vývoj souvisí především s hospodářským růstem, industrializací, rostoucí spotřebou energie a rozdílnou strukturou energetiky. Vyspělé ekonomiky již dokázaly ve větší míře oddělit růst hospodářství od růstu emisí. Jejich ekonomiky produkují stále více, zatímco množství vypouštěných skleníkových plynů klesá. V rozvíjejících se ekonomikách emise rovněž rostou pomaleji než ekonomická produkce, jejich celkové množství však nadále stoupá.

Právě tento rozdíl je podstatný pro pochopení globální klimatické bilance. Snižování emisí v Evropě a dalších vyspělých ekonomikách má významný přínos, samo o sobě však nedokáže vyrovnat rostoucí emise v dalších částech světa. OECD proto upozorňuje, že globální emise musí dosáhnout vrcholu a následně začít klesat mnohem rychleji. Pro dosažení trajektorií odpovídajících Pařížské dohodě by jejich každoroční pokles do roku 2030 musel dosahovat přibližně 3,8 až 8,1 %.

Propast mezi politickými sliby a legislativní realitou

Další podstatné zjištění se týká rozdílu mezi klimatickými cíli a jejich skutečným plněním. Podle OECD jsou emise členských zemí přibližně o 4 % vyšší, než odpovídá trajektorii potřebné k dosažení jejich vlastních závazků pro rok 2030. U partnerských zemí OECD je tento rozdíl přibližně 10 %. Státy tak mají před sebou stále náročnější úkol, protože do dosažení nejbližšího významného milníku zbývá jen několik let.

Podobně problematická je návaznost krátkodobých a dlouhodobých cílů. Nové národní klimatické závazky pro rok 2035 podle OECD dostatečně nesnižují rozdíl mezi očekávanými emisemi a trajektorií směřující k dosažení klimatické neutrality. Rozpor mezi těmito cíli se do roku 2035 dokonce zvětšil přibližně o 10 %. Dalším problémem je právní závaznost dlouhodobých slibů. Cíle klimatické neutrality sice pokrývají přibližně 80 % globálních emisí, značná část z nich však stále nemá odpovídající právní zakotvení.

Jinými slovy, země dokážou formulovat dlouhodobé vize, jejich promítnutí do konkrétních zákonů, investic, technologických řešení a sektorových plánů však často zaostává. Právě tato mezera mezi politickými závazky a jejich praktickým uskutečňováním patří k nejvýznamnějším problémům současné klimatické politiky.

Nástroje klimatické politiky a role asijsko-pacifického regionu

Vedle emisí a klimatických rizik hodnotí OECD také skutečný vývoj klimatických politik. Pro tuto část využívá vlastní metodiku Climate Actions and Policies Measurement Framework, která sleduje zavádění a přísnost jednotlivých nástrojů. Vydání za rok 2026 zahrnuje 86 klíčových politik ve 127 jurisdikcích. Umožňuje tak porovnávat vývoj klimatických opatření v jednotlivých zemích a sledovat, zda se jejich přístup postupně posiluje, nebo naopak oslabuje.

V roce 2025 se mezi hlavní oblasti pokroku zařadily především nové nebo posílené klimatické cíle, minimální standardy energetické účinnosti a rozšiřování uhlíkového oceňování. Největší posun zaznamenaly budovy, průmysl a výroba elektřiny. Evropa vykázala největší regionální nárůst klimatického úsilí, následovaná Asií a americkým kontinentem. Z celkových 127 sledovaných jurisdikcí posílilo své klimatické politiky 76.

Zajímavé jsou také rozdíly mezi jednotlivými nástroji. Stále větší význam získávají technické a výkonnostní standardy, požadavky na energetickou účinnost a informační nástroje. Rozšiřují se rovněž systémy obchodování s emisními povolenkami a uhlíkové daně. OECD přitom zdůrazňuje význam jejich vzájemného doplňování. Samotná ekonomická motivace totiž nemusí odstranit technologické, infrastrukturní nebo informační překážky, které brání rychlejšímu zavádění nízkoemisních řešení.

Významnou roli v budoucím vývoji bude mít také energetika asijsko pacifického regionu. Právě zde se koncentruje velká část světové spotřeby energie a pokračuje rychlá industrializace. Současně jde o oblast s rozsáhlými investicemi do čistých energetických technologií. Výsledný vývoj emisí proto bude záviset také na tom, jak rychle dokážou tyto ekonomiky rozšiřovat nízkoemisní výrobu elektřiny a promítat ji do dalších oblastí hospodářství.

OECD se v reportu věnuje také elektrifikaci jednotlivých sektorů ekonomiky. Přechod k elektrickému pohonu, vytápění a technologickým procesům může významně přispět ke snižování emisí, jeho přínos však závisí na způsobu výroby elektřiny. Elektrifikace dopravy, budov a průmyslu proto musí postupovat společně s dekarbonizací energetiky a rozvojem odpovídající infrastruktury. Právě výroba elektřiny patří podle zprávy k oblastem, v nichž se podařilo dosáhnout významného pokroku.

Ekonomické ztráty z extrémního počasí prudce narůstají

Zpráva OECD věnuje značnou pozornost také fyzickým dopadům klimatické změny. Ty se stále výrazněji promítají do ekonomiky a jejich náklady rostou. Průměrné roční ekonomické ztráty způsobené extrémními projevy počasí vzrostly v členských a partnerských zemích OECD ze 101,2 miliardy dolarů v období 1994 až 1998 na 249,1 miliardy dolarů v letech 2021 až 2025. Po zohlednění inflace jde o nárůst přibližně o 146 %.

Tyto ztráty zahrnují škody způsobené různými přírodními katastrofami a jejich rostoucí rozsah souvisí jak s častějším výskytem a intenzitou extrémních událostí, tak s hodnotou majetku a infrastruktury vystavených jejich působení. Každá další vlna veder, povodeň nebo rozsáhlé sucho tak může znamenat značné náklady pro veřejné rozpočty, podniky, zemědělce i domácnosti. OECD zároveň upozorňuje, že ekonomické škody se mohou přenášet prostřednictvím dodavatelských řetězců a narušení výroby či dopravy i do oblastí, které samotná katastrofa přímo nezasáhla.

Zvláštní pozornost si zaslouží rostoucí expozice obyvatelstva extrémním teplotám. Podle údajů OECD zaznamenaly všechny světové regiony v posledních dvou desetiletích výrazný nárůst počtu dnů s nadprůměrnými teplotami. V období 2021 až 2025 bylo takových dnů v průměru o 126 % více než v referenčním období 1981 až 2010. V některých oblastech Latinské Ameriky, východní Asie a Tichomoří či subsaharské Afriky byl nárůst ještě výraznější.

Zdravotní hrozby tropických nocí a vln veder

Problémem přitom není jen samotná výše denních teplot. Stále častěji se objevují také tropické noci, během nichž minimální teplota neklesne pod 20 °C. Lidský organismus tak má méně příležitostí k ochlazení a regeneraci po horkém dni. Od roku 1979 přibylo celosvětově přibližně 36 takových nocí. V Evropské unii se jejich počet zvýšil z devíti na 19 ročně.

Dlouhodobé působení vysokých teplot má přímé zdravotní i hospodářské důsledky. Zvyšuje riziko kardiovaskulárních a respiračních onemocnění, snižuje pracovní výkonnost a zvyšuje nároky na chlazení budov. Současně zatěžuje energetické soustavy a vodohospodářskou infrastrukturu. V evropském kontextu je pozoruhodné, že průměrná teplota povrchu v členských zemích OECD byla v letech 2021 až 2025 přibližně o 1,06 °C vyšší než průměr referenčního období 1981 až 2010. V Rakousku, Rumunsku a Švýcarsku přesáhl tento nárůst dokonce 1,5 °C.

Rozměr zdravotních dopadů dokládají také statistiky úmrtnosti. Podle dat citovaných OECD si vlny veder v letech 2000 až 2026 vyžádaly celosvětově přibližně 336 500 lidských životů. Jde téměř o pětinu všech evidovaných úmrtí spojených s přírodními katastrofami v tomto období. Skutečný počet obětí může být vyšší, protože úmrtí související s horkem, zejména u lidí s kardiovaskulárními a respiračními onemocněními, se obtížně statisticky přiřazují ke konkrétním vlnám veder.

Nedostatek vody a rozsáhlá degradace zemědělské půdy

Neméně závažným tématem je sucho. OECD upozorňuje, že riziko dlouhodobého nedostatku vody se rozšiřuje i do oblastí, které v minulosti nebyly typické chronickým vodním deficitem. Vedle tradičně suchých regionů se s rostoucím rizikem potýkají také části Evropy, Severní Ameriky a Amazonské pánve. Ukazatele organizace zároveň zaznamenávají pokles půdní vlhkosti na zemědělské půdě v řadě členských i partnerských zemí.

Pro zemědělství má takový vývoj zásadní důsledky. Nedostatek půdní vláhy omezuje růst plodin, zvyšuje riziko neúrody a ovlivňuje dostupnost vody pro hospodářská zvířata. Dopady se následně přenášejí do cen potravin, obchodu a dodavatelských řetězců. Sucho navíc oslabuje ekosystémy, zvyšuje náchylnost krajiny k erozi a společně s vysokými teplotami vytváří příznivější podmínky pro vznik a šíření požárů.

Zpráva připomíná také rozsah degradace půdy. Podle údajů citovaných OECD se tento problém týká téměř 40 % světové pevniny a více než 3,2 miliardy lidí. Přibližně 1,3 miliardy obyvatel žije přímo na degradované půdě. Ztráta úrodnosti, eroze, odlesňování a úbytek přirozených funkcí ekosystémů tak představují environmentální i sociální problém s významnými hospodářskými důsledky.

Dokument ke stažení:

The Climate Action Monitor 2026