Poslušně hlásím: Česko už ví, jaké množství a kde věčné chemikálie (PFAS) jsou

Dlouho se o nich mluvilo, dlouho se o nich psalo – a konečně se objevily i v českém Integrovaném registru znečišťování. Kdyby to slyšel dobrý voják Švejk, jistě by poznamenal, že „to je teda pěkný regiment, co se nechal chytit až po letech“, a měl by pravdu. Poprvé v historii systému IRZ se za ohlašovací rok 2024 objevily látky ze skupiny PFAS. Co tedy ukazují první data?

PFAS jsou rozsáhlou skupinou několika tisíc syntetických organických sloučenin, jejichž společným znakem je silná vazba mezi uhlíkem a fluorem. Tato vazba je mimořádně stabilní a propůjčuje látkám vlastnosti, které se z pohledu průmyslu rovnají malému zázraku – odpuzují vodu, tuk i nečistoty, jsou chemicky odolné, snášejí extrémní teploty a jejich povrchy mají nízké tření. Díky tomu se PFAS staly nenahraditelnými v celé řadě průmyslových odvětví: používají se při výrobě nelepivých kuchyňských povrchů, vodoodpudivých textilií, v obalech na potraviny, při povrchových úpravách kovů, v elektronice, v leteckém i automobilovém průmyslu a především v hasicích pěnách, kde zajišťují rychlé potlačení požárů kapalin a ropných produktů.

Jenže to, co je pro průmysl zázrak, je pro přírodu problém. Tyto látky se nerozkládají, hromadí se v životním prostředí i v organismech, pronikají do pitné vody i potravního řetězce a přitom mají prokázané či podezřelé účinky na lidské zdraví – od narušení hormonální rovnováhy přes vliv na játra a imunitní systém až po reprodukční poruchy. Není tedy divu, že Evropská unie už několik let připravuje a postupně zavádí jejich regulaci. Významným krokem je zákaz používání PFAS v hasicích pěnách, který vstoupil v platnost letos v říjnu podle nařízení (EU) 2025/1988. Od 23. října 2030 už nebude možné uvádět na trh ani používat hasicí pěny s obsahem PFAS vyšším než 1 mg/l, s přechodnými výjimkami pouze pro vybraná odvětví, jako je armáda či ropný průmysl.

Zařazení PFAS do českého systému IRZ představuje krok od regulace k reálnému sledování. Od roku 2024 musí provozovatelé ohlašovat úniky vybraných 20 látek ze skupiny PFAS, pokud jejich množství do vody překročí 0,05 kilogramu ročně. A právě tato nová kategorie přinesla první přehled o tom, kde se PFAS v České republice reálně objevují. Data zveřejněná Ministerstvem životního prostředí na portálu IRZ ukazují, že zatím největší ohlašovatelé pocházejí z vodohospodářství a zpracovatelského průmyslu. V čele žebříčku stojí nestojí, jak by se dalo předpokládat Ústřední čistírna odpadních vod Praha (1,78 kilogramů PFAS), ale Biologická čistírna odpadních vod Pardubice, která ohlásila 6,55 kilogramu PFAS nebo ČOV Hradec Králové 6,2 kilogramu PFAS. Nísledují podniky PRECHEZA a.s. 6,25 kilogramu PFAS, DEZA ve Valašském Meziříčí s 3,46 kilogramu, dále například ČOV Příbram s 0,75 kilogramu, ČOV Plzeň s 0,65 kilogramu a ČOV Ústí nad Labem-Neštěmice s 0,17 kilogramu. Na opačném konci tabulky jsou provozy jako ČOV České Budějovice nebo AČOV Tábor, které se pohybují těsně nad ohlašovacím prahem, tedy kolem 0,06 kilogramu PFAS ročně.

Z hlediska chemické i environmentální analýzy jde o malá čísla, ale o velký začátek. PFAS nejsou běžné znečišťující látky – unikají ve stopových koncentracích, často z rozptýlených zdrojů a jejich analýza je složitá. To, že se podařilo poprvé zachytit jejich výskyt v reálných datech, znamená průlom v monitoringu. Navíc se ukazuje, že hlavní roli nehrají pouze chemické podniky, jak by se dalo očekávat, ale především čistírny odpadních vod. Ty totiž přijímají komunální i průmyslové odpadní vody, v nichž se PFAS koncentrují z mnoha různých zdrojů – od textilních a galvanických provozů přes zbytky hasicích pěn až po běžné domácí odpady.

Sledování PFAS v IRZ tak otevírá řadu dalších otázek. Co dělat s PFAS, které v odpadních vodách zachytíme? Jak nakládat s kaly, které je obsahují? Jaká je míra jejich přechodu do půd nebo do bioplynových digestátů? Dosavadní výzkumy potvrzují, že PFAS nejsou běžnou kontaminací – jejich odstranění vyžaduje speciální technologie, typicky termické procesy při teplotách nad 1000 °C nebo pokročilou oxidaci. Spalování, které si poradí s většinou organických látek, nemusí být u PFAS vždy stoprocentně účinné, a proto se hledají nové postupy, například adsorpce na aktivní uhlí či iontoměniče, následovaná destrukcí v plazmových nebo katalytických reaktorech.

Český registr úniků PFAS je tedy prvním mapováním reality. Ukazuje, že „věčné chemikálie“ nejsou mýtus, ale konkrétní látky, které se opravdu vyskytují v konkrétních tocích, potrubích a nádržích. Kdybychom si opět vypůjčili logiku Švejka, dalo by se říci, že „situace se vyvinula“. Po letech debat a studií se PFAS konečně objevily v oficiálních datech, a my dnes můžeme – tentokrát zcela poctivě – poslušně hlásit: už víme, kde PFASy jsou. A jestliže jejich cesta do IRZ trvala tak dlouho, pak nezbývá než doufat, že cesta z našeho životního prostředí zpátky ven už bude kratší. Nutno dodat, jak samo MŽP konstatuje - jedná o první ohlašovací rok, a dělat nějaké robustní závěry není ještě zcela na místě. Teprve několikaletá časová řada umožní řádnou interpretaci dat.