Věčné chemikálie a jejich dědictví: náklady, které přetrvávají desetiletí a ovlivňují celé generace

Evropská společnost si začíná naplno uvědomovat, že znečištění per a polyfluoroalkylovými látkami není okrajovým chemickým problémem, ale strukturální zátěží, která se promítá do zdraví obyvatel, fungování ekosystémů i veřejných rozpočtů. Rozsáhlá studie zpracovaná pro Evropskou komisi ukazuje, že skutečné náklady spojené s PFAS se již dnes pohybují v desítkách miliard eur ročně a při zachování současného vývoje porostou po desetiletí bez ohledu na to, zda se jejich výroba zastaví zítra, nebo až za dvacet let.

PFAS představují mimořádnou skupinu chemikálií, jejichž společným znakem je extrémní perzistence v životním prostředí. Vazba uhlík-fluor patří k nejsilnějším v organické chemii a je důvodem, proč se PFAS prakticky nerozkládají přirozenými procesy. Právě tato vlastnost z nich v minulých dekádách učinila ideální průmyslové pomocníky. Nacházejí se v hasicích pěnách, povrchových úpravách textilu, potravinových obalech, elektronice, kosmetice i zdravotnických prostředcích. To, co bylo technologickou výhodou, se dnes ukazuje jako environmentální dluh s velmi dlouhou splatností, dluh, který se bude promítat do životního prostředí, zdraví lidí a ekonomiky po celé generace.

Studie Evropské komise vychází z jednoduchého, přesto metodicky náročného předpokladu. Pokud jsou PFAS tak stabilní, že jednou vypuštěné zůstávají v prostředí prakticky navždy, pak je třeba jejich dopady hodnotit nikoli jako jednorázový akt, ale jako kumulativní zátěž, která se s časem akumuluje a zasahuje do řady sektorů společnosti. Autoři proto kombinují data o emisích, šíření látek v prostředí, lidské expozici a zdravotních účincích s komplexními ekonomickými modely, které umožňují převést zdravotní újmy, náklady na léčbu, ztrátu produktivity práce i výdaje na sanaci půdy a vody do finančních hodnot a ukázat skutečnou míru zátěže, kterou PFAS představují.

Zásadní je, že i tento mimořádně rozsáhlý dokument pracuje pouze s velmi úzkou skupinou látek. Detailně hodnotí čtyři nejlépe prozkoumané PFAS, konkrétně PFOS, PFOA, PFHxS a PFNA. Tyto sloučeniny představují jen nepatrný zlomek z více než deseti tisíc dnes známých PFAS, což znamená, že výsledná čísla nepředstavují horní hranici, ale spíše konzervativní minimum, přičemž tím více jsou výsledky alarmující a zdůrazňují závažnost problému, jehož plný rozsah je stále podhodnocen.

Už v současnosti se roční zdravotní náklady spojené s expozicí těmto látkám v Evropě pohybují řádově kolem čtyřiceti miliard eur. Do těchto nákladů se promítají zvýšená rizika některých typů rakoviny, poruch imunitního systému, snížená odpověď na očkování, hormonální dysbalance, reprodukční problémy a další dlouhodobé zdravotní komplikace. Studie opakovaně upozorňuje, že kauzální vazby jsou u části účinků stále předmětem výzkumu, proto jsou některé dopady hodnoceny opatrněji, než by odpovídalo nejnovějším toxikologickým poznatkům, což zároveň znamená, že skutečné náklady mohou být ještě vyšší, než studie uvádí.

Vedle zdravotních dopadů hrají klíčovou roli také náklady na technická opatření. Kontaminace pitných vod PFAS je v Evropě mnohem rozšířenější, než se ještě před několika lety předpokládalo. Odstraňování těchto látek vyžaduje technologicky náročné procesy, typicky založené na adsorpci na aktivním uhlí nebo membránových technologiích, které jsou energeticky i finančně nákladné a vyžadují pravidelnou údržbu. Sanace půdy je ještě složitější, protože PFAS se vážou na jemné částice a snadno migrují do podzemních vod, což znamená, že sanace neznamená návrat území do původního stavu, ale spíše dlouhodobé řízení rizik a trvalé monitorování.

Zvlášť poutavý je scénářový přístup studie. Autoři nehodnotí pouze jeden možný budoucí vývoj, ale porovnávají několik variant. Scénář pokračování současného stavu ukazuje, že kumulované náklady do poloviny století dosáhnou stovek miliard eur, přičemž každý rok se tento dluh zvyšuje a negativně ovlivňuje nejen ekonomiku, ale i zdraví populace. Scénáře založené pouze na splnění limitů pro pitnou vodu sice přinášejí určité zlepšení, ale z dlouhodobého hlediska nedokážou zásadně změnit trajektorii nákladů, protože PFAS, které již unikly do prostředí, zůstávají zdrojem expozice i po zpřísnění limitů, a jejich kumulace se v organismu i ekosystému dále zvyšuje.

Paradoxně nejdražším scénářem se v modelu ukazuje varianta velmi přísných environmentálních standardů, které by vyžadovaly rozsáhlou a okamžitou sanaci vod a půd. Krátkodobě by takové řešení znamenalo obrovské investice, jejichž součet se může pohybovat v bilionech eur. Tento výsledek je však třeba interpretovat správně. Neznamená, že ochrana životního prostředí je dražší než nečinnost, ale že pozdní, reakční a technicky náročné řešení dlouhodobě ignorovaného problému je vždy nákladnější než prevence a předběžná regulace, která by zabránila vzniku kontaminace v první řadě.

Za nejnižší celkovou společenskou zátěž vychází scénář postupného, ale důsledného ukončení výroby a používání PFAS s výjimkami pro skutečně nezastupitelné aplikace. I v tomto případě však náklady zůstávají vysoké, protože minulá zátěž se bude promítat do expozice obyvatel ještě po několik generací. Studie tím nepřímo potvrzuje, že u perzistentních látek je rozhodující okamžik návrhu a uvedení na trh. Jakmile se jednou rozšíří, žádné dodatečné opatření už nedokáže jejich dopady plně eliminovat, což ukazuje, že prevence je nejen ekologicky, ale i ekonomicky nezbytná.