Z kdysi čtvrtého největšího vnitrozemského jezera světa se během několika desetiletí stal symbol toho, co dokáže člověk udělat s vodním systémem, když z něj odebere víc vody, než může příroda dlouhodobě dodat. Dnes se však píše další kapitola tohoto příběhu. Na severu Kazachstánu se voda vrací, rybářství znovu funguje a stát připravuje další zvýšení hladiny Severního Aralu. Na jihu však zůstává především vyschlá krajina a torzo někdejšího moře.

Příběh Aralského jezera nezačal klimatickou krizí ani přirozeným vysycháním. Jeho katastrofa byla především důsledkem způsobu, jakým byl ve druhé polovině 20. století využíván vodní systém Střední Asie. Aral byl bezodtokým jezerem napájeným především řekami Amudarja a Syrdarja, jejichž voda přichází z horských oblastí Pamíru a Ťan Šanu. Ještě v první polovině 20. století šlo o rozsáhlý vodní ekosystém s rybolovem, deltami, mokřady a významnou ekonomikou navázanou na vodu. UNESCO uvádí, že v roce 1960 se ve srovnání s rokem 1913 plocha zavlažované zemědělské půdy v oblasti zvětšila o přibližně tři miliony hektarů. Právě rozsáhlé zavlažování se stalo jedním z hlavních faktorů, které postupně připravily Aral o jeho přítoky.

Rozsah problému je patrný z údajů kazachstánského ministerstva vodních zdrojů. Rozvoj zavlažovaného zemědělství v povodí Aralu zvětšil plochu zavlažovaných území až na 7,9 milionu hektarů a odběry vody vzrostly z přibližně 63 na 117 miliard metrů krychlových ročně. V období mezi lety 1960 a 1980 navíc rozvoj vodohospodářské infrastruktury v horních částech povodí dále omezil přítok do Aralu. Historický přítok kolem 60 miliard metrů krychlových ročně se podle kazachstánských údajů snížil na pouhých 9 až 12 miliard metrů krychlových.

Pro jezero, jehož vodní bilance byla založena právě na pravidelném přítoku těchto dvou řek, šlo o zásadní zásah. Hladina začala rychle klesat, pobřeží ustupovalo o desítky kilometrů a rybářské přístavy se ocitaly stále dál od vody. Světová banka uvádí, že v 90. letech ustoupilo Severní Aralské moře až o 100 kilometrů od města Aralsk. Místní rybářství, které v 80. letech produkovalo násobně více ryb než po vyschnutí, se dostalo na méně než 400 tun ročně. Zánik vody přitom neznamenal pouze hospodářský problém. Zanikaly mokřady a říční delty, zhoršovalo se místní klima a z obnaženého dna se stal zdroj soli a prachu.

V roce 1989 už byl Aral rozdělen na severní a jižní část. V roce 2003 se jižní část dále rozdělila na západní a východní pánev a v roce 2014 východní část Jižního Aralu zcela vyschla. UNESCO popisuje rok 2014 jako okamžik, kdy celková plocha vodní hladiny klesla na historické minimum přibližně 7 297 kilometrů čtverečních. To už nebylo pouze zmenšené jezero. Byl to nový hydrologický režim, v němž původní Aral přestal fungovat jako jeden celek.

Zlom přišel v Kazachstánu. Místo marného pokusu vrátit vodu do celého Aralu se země rozhodla zachránit alespoň jeho severní část. V roce 2005 byla dokončena přibližně 13 kilometrů dlouhá Kokaralská hráz, která oddělila Severní Aral od mnohem většího a výrazně suššího jižního prostoru. Spolu s rekonstrukcí vodohospodářských staveb na Syrdarji šlo o zásadní změnu řízení vody. Smyslem bylo zadržet přítok ze Syrdarji v menším severním prostoru a zabránit jeho rychlému odtoku do jižní části.

Výsledky se objevily dříve, než se původně očekávalo. Světová banka uvádí, že už do roku 2008 vzrostl objem vody v Severním Aralu o 68 procent, slanost klesla přibližně na polovinu a produkce ryb se zvýšila více než trojnásobně. Obnova vody začala vracet také vegetaci, vodní ptactvo a další prvky ekosystému. Zlepšení podmínek zároveň umožnilo návrat části obyvatel k rybolovu a dalším ekonomickým aktivitám.

Kokaralská hráz tak ukázala důležitou věc. V případě silně narušeného vodního systému nemusí být jedinou možností čekat na návrat původních podmínek. Řízením vody lze vytvořit stabilnější menší ekosystém, který dokáže přežít i v prostředí, kde už původní hydrologické poměry neexistují. Cena tohoto řešení je však zřejmá. Voda zadržená v Severním Aralu chybí v jižní části původního jezera. UNEP proto upozorňuje, že obnova Severního Aralu při současném uspořádání probíhá na úkor Jižního Aralu, jehož vodní režim se dále zhoršuje.

První fáze obnovy přesto přinesla mimořádně konkrétní výsledky. Podle kazachstánského ministerstva vodních zdrojů vzrostl objem Severního Aralu o 42 procent a dosáhl 27 miliard metrů krychlových. Slanost se snížila téměř čtyřnásobně na 8,89 gramu na litr a roční objem rybolovu dosáhl přibližně 8 tisíc tun. Kapacita Syrdarji byla zvýšena na 700 milionů metrů krychlových a voda znovu zaplavila přibližně 870 kilometrů čtverečních někdejšího vyschlého dna. Kazachstán zároveň uvádí, že Severní Aral se podařilo zachovat jako geografický a klimatotvorný objekt.

Voda se do Severního Aralu nevrací sama od sebe. Každý kubík, který dnes v jezeře zůstává, souvisí s tím, jak se hospodaří s vodou v celém povodí Syrdarji. Severní Aral je na této řece existenčně závislý, přitom její voda musí současně zásobovat města, zemědělství i další ekosystémy. Právě proto se pozornost přesouvá k účinnějšímu zavlažování, modernizaci kanálů, omezení ztrát vody a lepšímu řízení vodních nádrží. Tímto směrem míří i druhá fáze projektu, kterou Kazachstán připravuje společně se Světovou bankou.

Její ambice jsou podstatně větší než u první etapy. Rekonstrukce Kokaralské hráze má umožnit zvýšit hladinu Severního Aralu na 44 metrů podle baltského výškového systému. Plocha vodní hladiny by se následně měla zvětšit na 3 913 kilometrů čtverečních a objem vody až na 34 miliard metrů krychlových. Součástí projektu je také modernizace a automatizace zavlažovacích systémů v Turkestánské a Kyzylordské oblasti. Kazachstán uvádí, že je připravováno více než 160 projektových dokumentací pro tyto vodohospodářské zásahy. Ušetřená voda má následně umožnit další přítok do Severního Aralu. Realizace druhé fáze je plánována na roky 2026 až 2029.

Důležitý je také způsob, jakým se voda do Severního Aralu dostává dnes. Nejde o náhodný důsledek vydatných srážek ani o přirozené zaplnění jezera. Kazachstán koordinuje provoz vodních nádrží na Syrdarji a využívá mezistátní dohody o vodním hospodářství. Za poslední tři roky do Severního Aralu přiteklo více než 6 miliard metrů krychlových vody. Jeho objem se podle kazachstánského ministerstva zvýšil z 18,9 miliardy metrů krychlových na konci roku 2022 na 23 miliard metrů krychlových na konci roku 2025.

A obnova pokračuje i v roce 2026. Od 1. října 2025 do současnosti bylo prostřednictvím Syrdarji do Severního Aralu přivedeno 1,4 miliardy metrů krychlových vody. V současném vegetačním období je do jezera uvolňováno přibližně 40 metrů krychlových za sekundu. Objem Severního Aralu nyní dosahuje 23,5 miliardy metrů krychlových. Průměrná slanost se proti předchozímu roku snížila o dalších 10 procent a dosahuje 7,9 gramu na lit. A návrat vody má velmi konkrétní hospodářský důsledek. Jen za první polovinu roku 2026 bylo v Severním Aralu vyloveno 4,2 tisíce tun ryb.

Nejlépe je návrat Aralu vidět pod hladinou. Ryby jsou živým důkazem, že obnova neznamená jen více vody, ale návrat fungujícího ekosystému. Snížení salinity umožnilo návrat druhů, které v extrémně slaném prostředí již nemohly dlouhodobě prosperovat. Spolu s obnovou vodních ploch se zlepšily podmínky pro rybolov a vznikl prostor pro obnovu rybích populací včetně druhů, které byly v minulosti z regionu prakticky vytlačeny. Už během první fáze projektu Světová banka zaznamenala růst rybí produkce více než trojnásobně a návrat ekonomických aktivit spojených s rybolovem.

Jenže voda je pouze jednou částí problému. Tam, kde už voda nebude, musí přijít jiný způsob ekologické stabilizace. Obnažené dno Aralu se změnilo v rozsáhlou poušť tvořenou písčitými a zasolenými půdami. Kazachstán uvádí, že celková plocha vyschlého dna Aralského jezera dosahuje přibližně 6 milionů hektarů, z toho asi 2,8 milionu hektarů leží na jeho území. Právě z tohoto prostoru se při silném větru mohou uvolňovat částice soli, prachu a dalších materiálů a přenášet je do okolní krajiny.

Proto se na vyschlém dně rozběhl jeden z největších projektů krajinné obnovy v regionu. Klíčovou rostlinou je saxaul, dřevina schopná přežívat v extrémně suchých a zasolených podmínkách. Její význam nespočívá v tom, že by z pouště vytvořila klasický les. Podstatná je schopnost stabilizovat půdu, zachytávat písek a omezovat odnos jemných částic větrem. Obnova vegetačního krytu tak představuje především opatření proti další degradaci půdy, desertifikaci a prašnosti.

Kazachstán v letech 2021 až 2025 provedl opatření zlepšující půdní a klimatické podmínky pomocí výsadby lesa na 1,1175 milionu hektarů vyschlého dna. Během této doby bylo vyseto 3 440,9 tuny semen saxaulu (odolný pouštní strom či keř s hlubokými kořeny) a dalších halofytů (rostlin snášejících vysoké množství soli v půdě) a vysazeno 53,2 milionu saxaulových sazenic. V roce 2026 pokračovaly práce na dalších 116 tisících hektarech. Stát tak splnil zadání vytvořit saxaulové porosty na ploše 1,1 milionu hektarů, přičemž současně buduje infrastrukturu potřebnou pro jejich další rozšiřování a vědecké sledování.

Obnova vyschlého dna potřebuje nejen novou vegetaci vysazovat, ale také ji ve velkém množství vypěstovat. V Kazaly proto funguje lesní školka o rozloze 33 hektarů s kapacitou až tří milionů sazenic ročně. Přímo na vyschlém dně se připravuje další školka, kde už byly instalovány modulární kontejnery a vyvrtán 500 metrů hluboký vrt. Výzkumné práce zároveň zajišťuje pobočka Kazachstánského výzkumného ústavu lesnictví a agrolesnictví.

Světová banka tento přístup v roce 2026 popsala jako součást širší obnovy degradované krajiny. Podle jejích údajů je v Kyzylordské oblasti přibližně 66 procent půdy zasaženo degradací, zhruba 4 procenta jsou již desertifikována a přibližně 76 procent území je vysoce citlivých k další desertifikaci. V letech 2023 a 2024 bylo na vyschlém dně Aralu osázeno nebo oseto více než 74 tisíc hektarů saxaulem a dalšími slanomilnými rostlinami.

Právě tady se ukazuje skutečný význam dnešní obnovy Aralu. Nejde o návrat jezera do podoby z roku 1960. Takový cíl by byl vzhledem k současnému vodnímu hospodářství regionu nereálný. Jde o vytvoření stabilnějšího systému, který zachová vodu tam, kde ji lze dlouhodobě udržet, umožní fungování ekosystémů a rybolovu v Severním Aralu a současně zabrání tomu, aby se vyschlé dno stalo stále aktivnějším zdrojem prachu a soli.

Největší problém přitom zůstává za hranicemi Kazachstánu. Povodí Aralu je přeshraniční systém a voda Syrdarji i Amudarji prochází několika státy. To znamená, že žádná země nemůže dlouhodobě řídit vodní bilanci Aralu sama. Už v roce 1992 se Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Turkmenistán zavázaly ke společnému hospodaření s přeshraničními vodními zdroji a k řešení ekologických problémů spojených s vysycháním Aralu.

Dnešní návrat vody do Severního Aralu se rozhodně neodehrává jen za hrází. Zásadní je hospodaření s vodou v celém povodí Syrdarji, od účinnosti zavlažování přes provoz vodních nádrží až po spolupráci států, jejichž územím řeka protéká. Kazachstán proto v roce 2025 uzavřel s Uzbekistánem dohodu o společném řízení a racionálním využívání přeshraničních vodních objektů. Právě dostatek vody, který se podaří dlouhodobě dostat Syrdarjí až do Severního Aralu, rozhodne o tom, zda se jezero přiblíží plánovanému objemu 34 miliard metrů krychlových.

Aralské jezero se tak stalo mimořádně silným experimentem krajinného managementu. První část experimentu ukázala, že správně navržená vodohospodářská infrastruktura dokáže během několika let změnit vodní režim, snížit salinitu, obnovit rybí populaci a vrátit ekonomickou aktivitu do regionu. Druhá část ukazuje, že tam, kde voda už není dostupná, může mít podobně významnou úlohu obnova vegetace a stabilizace půdy. A třetí část připomíná, že ani jeden z těchto zásahů nemůže fungovat bez koordinace v celém povodí.

Největší lekce Aralu proto nespočívá v samotné Kokaralské hrázi ani v desítkách milionů vysazených saxaulů. Je v pochopení vodní bilance jako celku. Aral nezmizel proto, že by se najednou změnilo klima. Zmizel především proto, že lidé dlouhodobě odebírali z jeho povodí více vody, než kolik bylo možné znovu přirozeně doplnit. Obnova Severního Aralu dnes ukazuje opačný proces. Když se podaří vodu lépe zadržet, omezit její ztráty, řídit její příděly a chránit ji před nadměrnou spotřebou, může se během několika let vrátit nejen voda, ale také ryby, vegetace, ptáci a ekonomický život.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD společně s dalšími průmyslovými partnery vydala v průběhu léta 2026 sérii klíčových doporučení pro připravovaný zákon o oběhovém hospodářství Circular Economy Act. Evropští lídři varují, že špatně nastavená byrokracie v přeshraniční přepravě ohrožuje strategickou autonomii EU, a zároveň požadují ambicióznější cíle pro opětovné využití materiálů ze stavebnictví a demolic.

Evropská unie připravuje nový akt o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act - CEA), který má představovat jeden z nejvýznamnějších legislativních kroků tohoto desetiletí. Právě nyní se proto odehrává intenzivní formulování požadavků průmyslu, recyklačního sektoru i dalších hospodářských partnerů na podobu budoucích pravidel. Evropská asociace odpadového hospodářství FEAD společně s organizacemi zastupujícími výrobce, recyklátory i zpracovatele druhotných surovin předložila Evropské komisi dvě rozsáhlá stanoviska. Přestože se věnují odlišným oblastem, jejich společným jmenovatelem je požadavek odstranit administrativní překážky, které dnes podle autorů brání rozvoji skutečně funkčního jednotného trhu s druhotnými surovinami a snižují konkurenceschopnost evropského průmyslu.

První dokument se zaměřuje na přeshraniční přepravu elektroodpadu uvnitř Evropské unie. Evropské organizace upozorňují, že od začátku roku 2027 mají začít platit přísnější postupy podle nařízení o přepravě odpadů, které by nově podřídily velkou část přepravy elektroodpadu systému předchozího písemného souhlasu příslušných orgánů. Tento režim je podle autorů zcela oprávněný u nebezpečných odpadů nebo rizikových zásilek, avšak jeho plošné uplatnění na běžný nenebezpečný elektroodpad určený k recyklaci by znamenalo výrazné prodloužení schvalovacích procesů, vyšší administrativní náklady, finanční záruky i zpoždění dodávek materiálů do specializovaných recyklačních zařízení.

Podle signatářů představuje elektroodpad jednu z nejvýznamnějších domácích zásob kritických surovin. Obsahuje měď, hliník, zlato, stříbro, palladium, vzácné zeminy i další materiály nezbytné pro výrobu baterií, elektroniky, obnovitelných zdrojů energie nebo obranných technologií. Efektivní recyklace těchto materiálů je přitom závislá na možnosti převážet odpady do zařízení, která disponují odpovídajícími technologiemi. Taková zařízení nejsou rozmístěna rovnoměrně ve všech členských státech, proto je přeshraniční pohyb materiálů přirozenou součástí evropského recyklačního trhu.

Průmyslové organizace proto navrhují zachovat i po roce 2027 takzvaný režim zeleného seznamu pro nenebezpečný elektroodpad přepravovaný výhradně mezi členskými státy Evropské unie za účelem materiálového využití. Tento postup podle nich zachovává plnou sledovatelnost materiálových toků i vysokou úroveň ochrany životního prostředí, zároveň však nezatěžuje legální recyklaci zbytečnou administrativou. Uvolněné kapacity kontrolních orgánů by se mohly soustředit na potírání nelegálních přeprav, nebezpečných odpadů a vývozů do zemí, kde nelze zajistit odpovídající environmentální standardy. Podle autorů by takový přístup lépe odpovídal principu přiměřenosti i cílům evropské průmyslové politiky.

Druhý dokument se soustředí na stavební a demoliční odpady, které představují největší odpadový tok v celé Evropské unii. Jejich množství přesahuje jednu třetinu všech vznikajících odpadů a právě proto budou mít zásadní význam pro naplnění evropského cíle zdvojnásobit míru využívání oběhových materiálů do roku 2030. Přesto zůstává podle autorů jejich potenciál z velké části nevyužitý. Mezi hlavní překážky patří nízká důvěra trhu v recyklované stavební materiály, cenová výhoda primárních surovin, rozdílná kvalita vstupních materiálů, nedostatečná sledovatelnost a přetrvávající ukládání využitelných materiálů na skládky. Situace se navíc výrazně liší mezi jednotlivými členskými státy, kde se míra recyklace pohybuje přibližně od deseti až po více než devadesát procent.

FEAD společně s partnery proto navrhuje, aby připravovaný akt o oběhovém hospodářství poprvé vytvořil samostatný legislativní rámec věnovaný stavebním a demoličním odpadům. Dosavadní ustanovení rámcové směrnice o odpadech podle autorů již nestačí k dosažení vyšší kvality recyklace ani ke sjednocení postupů v celé Evropské unii. Nová právní úprava by měla stanovit evropský cíl recyklovat nejméně sedmdesát procent inertních stavebních a demoličních odpadů, přičemž do tohoto cíle nemá být započítáváno zpětné zasypávání. Současně by každý členský stát měl připravit vlastní strategický plán pro dosažení tohoto cíle.

Velký důraz je kladen také na vznik skutečné poptávky po recyklovaných kamenivech. Autoři doporučují, aby veřejné zakázky systematicky vyžadovaly využívání recyklovaných stavebních materiálů při veřejných stavbách. Inspirací je podle nich italský systém minimálních environmentálních kritérií, který významně podpořil rozvoj trhu s recyklovanými materiály. Současně navrhují vyšší požadavky na nízkouhlíkové betony a malty používané při veřejných investicích. Podíl nízkouhlíkových materiálů by se měl zvýšit z pěti na třicet procent, přičemž nejméně polovina tohoto cíle by měla být splněna prostřednictvím recyklovaných kameniv. Takové opatření by podle autorů vytvořilo stabilní dlouhodobou poptávku, která je dnes jednou z největších překážek rozvoje recyklačního sektoru.

Významnou součástí návrhů je rovněž digitalizace celého systému. Organizace požadují zavedení elektronických registrů zachycujících pohyb stavebních a demoličních odpadů podle principu jednorázového předávání údajů. Povinnost elektronické evidence by se měla vztahovat také na mobilní recyklační zařízení přímo na stavbách. Evropská komise současně připravuje povinné předdemoliční audity, které mají identifikovat materiály vhodné k opětovnému využití nebo recyklaci ještě před zahájením demoličních prací. FEAD doporučuje, aby na tyto audity navazovala povinná selektivní demolice a elektronická evidence všech materiálů opouštějících staveniště včetně jejich konečného způsobu využití. Do budoucna by měl vzniknout harmonizovaný evropský digitální registr stavebních materiálů, který podpoří vyšší kvalitu recyklace i lepší plánování využití druhotných surovin.

Obě stanoviska společně ukazují, že evropský odpadový a recyklační průmysl usiluje o vytvoření předvídatelného a ekonomicky funkčního prostředí pro oběhové hospodářství. Podle signatářů musí budoucí evropská legislativa současně podporovat vznik stabilních trhů s druhotnými surovinami, odstranit administrativní překážky jejich pohybu a vytvořit dostatečnou poptávku po recyklovaných materiálech. Bez těchto kroků bude podle evropských průmyslových organizací obtížné naplnit cíle v oblasti konkurenceschopnosti, dekarbonizace i strategické autonomie, které si Evropská unie sama stanovila.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Mezi nejvýznamnější ekonomická centra Latinské Ameriky patří Bogota. Na relativně malém území soustřeďuje miliony obyvatel, obrovskou spotřebu surovin i značnou část kolumbijské ekonomiky. Nová studie Circle City Scan Bogotá Región však ukazuje, že právě tato koncentrace obyvatel, výroby a spotřeby představuje nejen environmentální riziko, ale také mimořádnou příležitost. Pokud se městu podaří nasměrovat svůj rozvoj k principům oběhového hospodářství, může se stát vzorem pro celou Kolumbii i další země regionu.

Bogota představuje mimořádně významný hospodářský uzel. Ve městě žije přibližně osm milionů obyvatel, zatímco celý metropolitní region přesahuje deset milionů lidí. Na pouhých dvou procentech rozlohy Kolumbie se soustřeďuje přibližně patnáct procent obyvatel země a vzniká více než 31 procent národního hrubého domácího produktu. Současně zde sídlí zhruba třetina všech kolumbijských podniků. Takto vysoká koncentrace obyvatel, firem a ekonomických aktivit vytváří mimořádně silnou poptávku po energiích, potravinách, vodě, stavebních materiálech a průmyslových výrobcích.

Studie upozorňuje, že Bogota společně s regionem Cundinamarca spotřebovává více než čtvrtinu veškeré energie využívané v Kolumbii. Současně se podílí na 35 procentech národního zásobování potravinami. Přestože se v posledních letech podařilo snížit spotřebu vody na jednoho obyvatele, celkový odběr vody dále roste v důsledku ekonomického rozvoje a rostoucího počtu obyvatel. Každoročně zde vzniká přibližně 2,7 milionu tun komunálního odpadu, přičemž využita je pouze zhruba pětina tohoto množství. Současně město produkuje téměř deset milionů tun emisí skleníkových plynů ročně.

Autoři studie se rozhodli podívat na fungování města jiným způsobem, než je běžné. Namísto sledování pouze toho, co se odehrává uvnitř hranic města, analyzovali celý životní cyklus výrobků a služeb spotřebovávaných obyvateli Bogoty. Započítali proto nejen místní emise a spotřebu zdrojů, ale také dopady vznikající při těžbě surovin, výrobě materiálů, produkci potravin a výrobků v jiných částech Kolumbie i světa. Tento přístup odhalil skutečný rozsah ekologické stopy města.

Výsledkem je odhad celkové materiálové stopy ve výši přibližně 112 milionů tun ročně. Jinými slovy, uspokojení potřeb obyvatel a ekonomiky Bogoty vyžaduje každoročně vytěžení a zpracování více než sta milionů tun biomasy, stavebních materiálů, kovů a fosilních paliv. Současně je spotřeba města spojena s uhlíkovou stopou dosahující přibližně 60 milionů tun oxidu uhličitého v přepočtu na ekvivalent skleníkových plynů. Přestože jsou hodnoty na jednoho obyvatele nižší než v mnoha bohatších městech světa, stále převyšují úroveň, kterou vědci považují za dlouhodobě udržitelnou v rámci planetárních limitů.

Jedním z nejdůležitějších závěrů studie je mimořádná koncentrace environmentálních dopadů do několika klíčových oblastí ekonomiky. Pouhé tři hodnotové řetězce vytvářejí 84 procent materiálové stopy a 74 procent uhlíkové stopy města. Prvním z nich je agroalimentární systém zahrnující zemědělství, výrobu a distribuci potravin. Druhou oblast představuje zastavěné prostředí, tedy výstavba budov, infrastruktury a související spotřeba stavebních materiálů. Třetí skupinu tvoří průmyslové výrobky, zejména textil, elektronika, elektrická zařízení a obalové materiály.

Analýza současně ukazuje, že největší ekologická zátěž nevzniká na konci životního cyklu výrobků, ale na jeho začátku. Rozhodující část dopadů je spojena s těžbou surovin, výrobou základních materiálů a průmyslovým zpracováním. To znamená, že samotné zlepšování recyklace, přestože je důležité, nemůže přinést potřebné snížení environmentálních dopadů. Mnohem větší význam má předcházení vzniku odpadu, prodlužování životnosti výrobků, opětovné využívání materiálů, opravy a vznik nových obchodních modelů založených na efektivnějším využívání zdrojů.

Studie také upozorňuje na zajímavý paradox. Přestože obyvatelé Bogoty tvoří přibližně 15 procent populace Kolumbie, jejich výdaje představují téměř 30 procent celkové spotřeby domácností v zemi. Spotřeba na obyvatele je tedy výrazně vyšší než celostátní průměr. Právě tato skutečnost vysvětluje, proč má město tak významný vliv na využívání zdrojů nejen v Kolumbii, ale i v zahraničí.

Významnou část dokumentu tvoří také hodnocení sociálních souvislostí. V Kolumbii pracovalo v roce 2024 přibližně 56 procent ekonomicky aktivních obyvatel v neformálním sektoru. V samotné Bogotě je tento podíl nižší a pohybuje se kolem 35 procent, přesto jde o miliony lidí. Studie zdůrazňuje, že právě neformální ekonomika již dnes plní důležitou funkci v oběhovém hospodářství. Opravy spotřebního zboží, prodej použitých výrobků, renovace oděvů, repasování zařízení a sběr druhotných surovin prodlužují životnost výrobků a snižují potřebu nových materiálů. Autoři proto doporučují, aby budoucí strategie města s těmito aktivitami aktivně počítaly a podporovaly jejich postupnou formalizaci.

Bogota přitom již několik let buduje rozsáhlý institucionální rámec pro přechod k oběhovému hospodářství. Město si stanovilo konkrétní cíle. Do roku 2027 chce snížit množství odpadu ukládaného na skládky o 20 procent a současně omezit emise na 10,1 milionu tun oxidu uhličitého ekvivalentu. Dlouhodobým cílem je postupné ukončení závislosti na hlavní městské skládce do roku 2032 prostřednictvím rozvoje recyklace, zpracování biologicky rozložitelných odpadů a využívání bioplynu. Do roku 2030 chce město snížit emise skleníkových plynů o polovinu a v roce 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality.

Klíčovým nástrojem se stala Politika oběhového hospodářství Bogoty pro období 2023 až 2040, která propojuje klimatickou politiku, hospodaření se zdroji, průmyslový rozvoj a sociální začleňování. Na její realizaci navazuje platforma Bogotá Región Circular sdružující veřejný sektor, podniky, výzkumné organizace i občanskou společnost. Platforma již realizuje konkrétní projekty v textilním průmyslu, potravinářství a dalších odvětvích a snaží se vytvářet podmínky pro širší rozvoj cirkulárních obchodních modelů.

Zvláštní pozornost věnuje studie textilnímu sektoru, stavebnictví, gastronomii a elektronice. Právě zde byly identifikovány jedny z největších příležitostí pro omezení spotřeby primárních surovin a současně pro vznik nových pracovních míst. Navazující analýzy ukazují, že rozvoj oběhového hospodářství by mohl do roku 2030 zvýšit počet zelených pracovních míst až o 25 procent. Vedle environmentálních přínosů by tak mohl přinést i významné ekonomické a sociální efekty.

Na základě rozsáhlého hodnocení navrhují autoři tři hlavní směry dalšího rozvoje. Prvním je proměna spotřebitelského chování a podpora poptávky po výrobcích a službách s nižší materiálovou náročností. Druhým je budování sítí, infrastruktury a informačních systémů umožňujících efektivnější využívání zdrojů napříč regionem. Třetím je podpora inovací a podnikatelských modelů, které dokážou vytvářet ekonomickou hodnotu při nižší spotřebě surovin.

Studie Circle City Scan Bogotá Región tak nepřináší pouze přehled environmentálních problémů. Nabízí také velmi konkrétní obraz města, které se snaží sladit ekonomický růst s omezenými možnostmi planety. Ukazuje, že skutečné dopady moderních měst nevznikají jen tam, kde stojí budovy a silnice, ale podél rozsáhlých dodavatelských řetězců rozprostřených po celém světě. V případě Bogoty je zřejmé, že budoucí konkurenceschopnost, odolnost i kvalita života budou stále více záviset na schopnosti vytvářet větší hodnotu z menšího množství zdrojů. Právě proto je oběhové hospodářství ve studii prezentováno nikoli jako okrajové environmentální téma, ale jako jeden z hlavních předpokladů dlouhodobého rozvoje celé metropolitní oblasti.

Přestože se závěry studie mohou zdát pro středoevropského čtenáře vzdálené, zajímavé je podívat se na výsledky obdobných analýz také v evropských městech. Metodika Circle City Scan totiž nevznikla pro potřeby rozvojových zemí, ale byla postupně aplikována v řadě měst po celém světě. Jedním z prvních příkladů ve střední Evropě byla Praha, která svůj cirkulární sken představila již v roce 2019.

Zatímco současná studie pro Bogotu pracuje s materiálovou stopou ve výši 112 milionů tun ročně a uhlíkovou stopou dosahující 60 milionů tun CO₂ ekvivalentu, pražský sken byl zaměřen především na hledání oblastí s největším potenciálem pro nastartování oběhového hospodářství. Během dvanáctiměsíčního procesu analyzovali odborníci ekonomické vazby, materiálové toky i fungování městských služeb a společně s magistrátem, podniky a výzkumnými organizacemi hledali projekty, které by mohly přinést rychlé a viditelné výsledky.

Výsledkem byly tři prioritní směry dalšího rozvoje. Prvním bylo budování sítě ReUse center a podpora opětovného využívání výrobků. Druhým bylo využití veřejných zakázek jako nástroje pro prosazování cirkulárních principů ve stavebnictví. Třetím bylo energetické využití gastroodpadu formou výroby biometanu pro pohon vozidel zajišťujících svoz odpadu. Právě tyto projekty označili autoři za nejvhodnější příležitosti pro zahájení přechodu Prahy k oběhovému hospodářství.

S odstupem několika let je patrné, že mezi oběma studiemi existuje zajímavý posun. Pražský scan byl především strategickou mapou příležitostí a konkrétních pilotních projektů. Bogotská studie již představuje komplexní analýzu fungování celého městského metabolismu, která podrobně vyčísluje spotřebu materiálů, emise i ekonomické souvislosti jednotlivých sektorů. Zatímco Praha hledala, kde začít, Bogota již řeší, jak řídit přechod k oběhovému hospodářství v regionu s více než deseti miliony obyvatel. Obě města však spojuje stejný závěr. Největší přínosy nepřináší samotná recyklace, ale schopnost prodlužovat životnost výrobků, využívat zdroje efektivněji a omezovat potřebu nových surovin ještě předtím, než se z nich stane odpad.

Dokument ke stažení:

Circle City Scan Bogotá-Región

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Spotřebitelé jsou dnes stále citlivější na informace o dopadech výrobků na životní prostředí. Označení jako „ekologický“, „šetrný k přírodě“, „100% recyklovatelný“ nebo „uhlíkově neutrální“ se stala běžnou součástí marketingové komunikace. Právě důvěra spotřebitelů v podobná tvrzení je však důvodem, proč Evropská unie výrazně zpřísňuje pravidla jejich používání. Od 27. září 2026 začne platit nový režim, který významně omezí prostor pro nepodložená environmentální tvrzení a zvýší odpovědnost všech subjektů zapojených do uvádění výrobků na trh.

Nová pravidla vycházejí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825, známé jako Empowering Consumers for the Green Transition (EmpCo), která rozšiřuje dosavadní úpravu nekalých obchodních praktik a posiluje ochranu spotřebitele před greenwashingem. Směrnice reaguje na dlouhodobé zjištění Evropské komise, podle něhož byla významná část environmentálních tvrzení používaných na evropském trhu vágní, zavádějící nebo nedostatečně doložená.

Kontrola Evropské komise a vnitrostátních orgánů ochrany spotřebitele z roku 2020 ukázala, že u 53 % posuzovaných ekologických tvrzení chyběly dostatečné informace nebo byly formulovány nejasně a zavádějícím způsobem. U 40 % analyzovaných tvrzení pak nebylo možné dohledat dostatečné důkazy, které by jejich správnost potvrzovaly. Cílem nové právní úpravy proto není zakázat komunikaci o udržitelnosti, ale zajistit, aby byla pravdivá, srozumitelná a podložená ověřitelnými důkazy.

EmpCo přitom není jedinou evropskou iniciativou zaměřenou na regulaci environmentálních tvrzení. Evropská komise již v roce 2023 představila návrh samostatné směrnice Green Claims, která měla stanovit podrobná pravidla pro ověřování a nezávislé posuzování dobrovolných environmentálních tvrzení ještě před jejich uvedením na trh. Legislativní proces se však v roce 2025 dostal do politické slepé uličky a projednávání návrhu bylo pozastaveno. Zatímco budoucnost směrnice Green Claims zůstává nejistá, pravidla vyplývající ze směrnice EmpCo jsou již schválena.

Členské státy měly směrnici převzít do svých právních řádů do 27. března 2026 a nová pravidla se začnou uplatňovat od 27. září 2026. Česká republika proto připravila novelu zákona o ochraně spotřebitele a související změny občanského zákoníku, které mají požadavky evropské legislativy implementovat do českého právního prostředí. Nicméně transpoziční předpis stále prochází legislativním procesem v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 53, přičemž návrh byl vládou předložen už 8. prosince 2025 a zatím prošel prvním i druhým čtením.

Z pohledu výrobců i obchodníků bude nejvýznamnější změnou skutečnost, že každé environmentální tvrzení bude muset být doloženo ještě před uvedením výrobku na trh. Nestačí již obecné marketingové prohlášení ani neurčitý odkaz na ochranu životního prostředí. Každé tvrzení musí být opřeno o odpovídající technickou dokumentaci, vědecké podklady nebo jiný objektivně ověřitelný důkaz. Neznamená to, že musí být vždy podloženo certifikátem, ale podnik musí být schopen jeho pravdivost kdykoli prokázat.

Nová pravidla se budou vztahovat například na obecná označení typu „ekologický“, „zelený“, „šetrný k přírodě“ nebo „environmentálně přátelský“, pokud nebudou dostatečně doložena. Omezení se dotknou také tvrzení o klimatické neutralitě založené pouze na kompenzacích emisí nebo používání označení udržitelnosti, která nejsou založena na uznávaném certifikačním systému či nejsou zavedena veřejnoprávním předpisem.

Otázka odpovědnosti přitom není zcela jednoznačná. Směrnice nestanoví, že by za všech okolností odpovídal pouze výrobce nebo pouze obchodní řetězec. Za nekalou obchodní praktiku odpovídá ten obchodník, který ji vůči spotřebiteli používá. V praxi tak může být předmětem kontroly výrobce, dovozce, distributor, internetový obchod i maloobchodní prodejce. Rozhodující budou konkrétní okolnosti případu a role jednotlivých subjektů při uvádění výrobku na trh.

Specifická situace nastává u privátních značek obchodních řetězců. V těchto případech obchodník zpravidla nejen výrobek prodává, ale současně rozhoduje o jeho podobě, marketingové komunikaci i označení na obalu. Jeho odpovědnost za správnost uváděných informací proto bude zpravidla výrazně vyšší než u běžného prodeje výrobků nezávislých výrobců.

Ani u značkových výrobků však obchodníci nemohou předpokládat, že veškerou odpovědnost nese výhradně výrobce. Pokud by obchodník vědomě nabízel výrobky obsahující klamavá environmentální tvrzení, může se i on dopustit porušení pravidel ochrany spotřebitele a stát se adresátem sankce ze strany dozorových orgánů, zejména České obchodní inspekce.

Výrobci proto budou muset věnovat mnohem větší pozornost nejen samotným výrobkům, ale i jejich marketingové komunikaci. Každé tvrzení o recyklovatelnosti, obsahu recyklátu, uhlíkové stopě nebo jiném environmentálním přínosu bude muset být podloženo odpovídající dokumentací. V mnoha případech si to vyžádá revizi obalů, interních procesů i systému shromažďování technických podkladů.

Stejně významné budou také smluvní vztahy mezi výrobci a obchodními řetězci. Již dnes řada obchodníků zpřísňuje požadavky na své dodavatele a do smluv zařazuje ustanovení o odpovědnosti za správnost marketingových tvrzení. Pokud by obchodník utrpěl škodu v důsledku nepravdivých nebo nedostatečně doložených údajů poskytnutých výrobcem, lze očekávat, že bude uplatňovat nároky na náhradu škody nebo jiné smluvní regresní mechanismy. Rozsah těchto nároků však bude vždy záviset na konkrétní smluvní úpravě.

Nová pravidla se netýkají pouze velkých průmyslových výrobců, nadnárodních značek nebo obchodních řetězců. Povinnost používat pravdivá, srozumitelná a doložitelná environmentální tvrzení dopadá na všechny podnikatele, kteří své výrobky nabízejí spotřebitelům. Evropská úprava nestanovuje výjimku podle velikosti firmy, objemu produkce ani podle toho, zda jde o výrobce s tisícovými sériemi, nebo lokálního producenta prodávajícího několik desítek výrobků měsíčně.

Pozornost proto budou muset věnovat i drobní výrobci, řemeslníci, farmáři, prodejci na trzích nebo podnikatelé nabízející vlastní výrobky prostřednictvím internetu. Právě u menších subjektů se mohou environmentální tvrzení často opírat spíše o obecné přesvědčení než o systematicky zpracované podklady. Označení typu „ekologický výrobek“, „přírodní“, „udržitelný“, „šetrný k planetě“ nebo „bez dopadu na životní prostředí“ mohou být pro zákazníky atraktivní, ale bez odpovídajícího doložení mohou představovat stejný právní problém jako u velkých obchodních značek.

Významnou oblastí budou také internetové obchody. Z pohledu ochrany spotřebitele budou e-shopy posuzovány jako obchodníci, kteří komunikují nabídku přímo zákazníkům, a budou proto muset zajistit, aby jejich vlastní obchodní komunikace neobsahovala klamavá nebo nedostatečně doložená environmentální tvrzení. Nejde pouze o texty na samotném výrobku, ale také o popisy produktů, kategorie, vyhledávací filtry, bannery nebo další marketingové prvky, které mohou ovlivnit rozhodování zákazníka.

Odlišná situace nastává u e-shopů, které prodávají výrobky pod vlastní značkou, vytvářejí jejich marketingovou komunikaci nebo samy zdůrazňují jejich environmentální vlastnosti. V takovém případě se jejich postavení výrazně přibližuje výrobci nebo vlastníkovi značky a s tím roste i odpovědnost za pravdivost používaných tvrzení.

Provozovatelé internetových obchodů proto budou muset věnovat pozornost nejen samotnému sortimentu, ale také způsobu, jakým výrobky prezentují. Environmentální tvrzení uvedené na webu, v reklamě nebo v obchodní komunikaci bude muset být stejně jako tvrzení na obalu výrobku možné doložit.

Pro firmy, které chtějí udržitelnost komunikovat bezpečně, se klíčem stává nezávislá certifikace a konkrétnost. Už víme, že obecná hesla jako „šetrný k přírodě“ musí z obalů zmizet. Plně legální však zůstává používání uznávaných veřejnoprávních systémů ekoznačení, jako je například Ekoznačka EU (EU Ecolabel) nebo národní značka Ekologicky šetrný výrobek. Pokud firma certifikaci nemá, marketingová komunikace se musí striktně omezit na přesně kvantifikovatelná fakta podložená interní dokumentací. Namísto vágního tvrzení „Tento produkt je ekologický“ je správnou cestou uvést „Obal obsahuje 80 % recyklovaného HDPE plastu“ nebo „Při výrobě byla snížena spotřeba vody o 30 % oproti roku 2024“. Každé takové tvrzení však musíte mít fyzicky doložitelné.

Vzhledem k tomu, že nová legislativa transponovaná skrze sněmovní tisk č. 53 zařazuje klamavá environmentální tvrzení mezi závažné nekalé obchodní praktiky, dozorové orgány získávají silné nástroje k jejich potírání. V českém prostředí bude dodržování pravidel kontrolovat Česká obchodní inspekce (ČOI), která bude oprávněna za zjištěná porušení ukládat pokuty až do výše 5 000 000 Kč. Vedle těchto finančních sankcí však v praxi často převažují závažné reputační dopady a ztráta důvěry zákazníků, které mívají na obchodní výsledky společnosti dlouhodobě mnohem drtivější dopad než samotné správní řízení.

Nová legislativa tak přináší změnu v přístupu k environmentální komunikaci jako celku. Marketingová tvrzení již nebudou posuzována podle jejich atraktivity, ale podle jejich prokazatelnosti. Pro podniky, které mají své environmentální informace řádně podloženy, nepředstavují nová pravidla zásadní překážku. Naopak mohou přispět k posílení důvěry spotřebitelů i férovější hospodářské soutěži. Pro společnosti, které dosud stavěly svou komunikaci na neurčitých nebo obtížně ověřitelných tvrzeních, však bude období po 27. září 2026 znamenat potřebu zásadní revize marketingových strategií i interních procesů.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Solární panely, baterie, elektromobily, větrné turbíny, tepelná čerpadla a elektrolyzéry už nejsou jen symbolem energetické transformace. Stávají se jedním z největších průmyslových trhů planety a zároveň strategickým zbožím, o které se stále více opírá energetická bezpečnost států. Jejich výroba se však zdaleka nerozkládá rovnoměrně. Čína si vybudovala mimořádně silnou pozici, zatímco Evropa, Spojené státy, Indie a další ekonomiky se snaží získat větší podíl na výrobě.

Rok 2025 přinesl pozoruhodný paradox. Přestože se obchodní podmínky pro čisté energetické technologie v mnoha zemích zpřísňovaly, jejich globální trh pokračoval v růstu. Podle aktuální anylýzy Mezinárodní energetické agentury (EIA) překročila hodnota trhu se solárními panely, větrnými elektrárnami, bateriemi, elektromobily, tepelnými čerpadly a elektrolyzéry 1,1 bilionu dolarů. Za posledních deset let rostl tento trh průměrně přibližně o pětinu ročně. A to v době, kdy ceny některých klíčových technologií prudce klesaly. Jen mezi lety 2023 a 2025 se cena solárních panelů snížila přibližně o polovinu a cena bateriových článků asi o třetinu.

Právě pokles cen je jedním z důvodů, proč už čisté technologie nelze chápat pouze jako nástroj klimatické politiky. Stávají se ekonomicky konkurenceschopnými a současně odpovídají na další zásadní problém současné energetiky. Na energetickou bezpečnost. Země, které dovážejí fosilní paliva, jsou vystaveny cenovým výkyvům, geopolitickým rizikům a závislosti na dodavatelích mimo své území.

Investice do solární elektrárny, bateriového úložiště, tepelného čerpadla nebo elektromobilu proto stále častěji představuje nejen cestu ke snižování emisí, ale také způsob, jak změnit strukturu budoucí energetické závislosti. IEA upozorňuje, že právě bezpečnost dodávek energie po ruské invazi na Ukrajinu a v důsledku nového geopolitického vývoje získává při rozhodování států stále větší význam.

Jenže s tím přichází další otázka. Kdo bude tyto technologie vyrábět? Odpověď je bohužel zatím velmi jednoduchá. Čína si vybudovala dominantní pozici v řadě výrobních řetězců a podle IEA připadá na tuto zemi více než 35 procent celosvětového hrubého vývozu sledovaných energetických technologií. Pokud se z výpočtu vynechá obchod uvnitř Evropské unie, podíl se blíží polovině. Čínský vývoz těchto technologií v roce 2025 přesáhl 160 miliard dolarů a meziročně vzrostl o 11 procent.

Ještě výraznější je čínská pozice u samotné výrobní kapacity. Čína dnes disponuje více než 80 procenty světové kapacity výroby solárních modulů a přibližně 95 procenty kapacity pro výrobu solárních waferů. U baterií je její podíl rovněž mimořádný. V roce 2025 se v Číně vyrábělo více než 80 procent světových baterií. Evropa a Spojené státy sice budují vlastní kapacity, jejich výrobní řetězce však zůstávají do značné míry závislé na dovozu komponent z Číny.

Tato koncentrace přitom není výsledkem jediné politické podpory ani krátkodobého vývoje. Čína v uplynulých letech vybudovala rozsáhlý ekosystém, který zahrnuje suroviny, zpracování materiálů, výrobu komponent, samotné technologie i navazující logistiku. Výhodou je obrovské domácí odbytiště, rozsah výroby, zkušenosti, dodavatelské řetězce a schopnost rychle zvyšovat výrobní kapacitu. To se promítá také do cen.

IEA na základě analýzy více než 750 výrobních zařízení zjistila, že Čína je před započtením přímé podpory státu nejlevnějším producentem u všech hlavních sledovaných čistých technologií. Výrobní závody v Evropě a Spojených státech mají přitom podle technologie přibližně o 70 až 130 procent vyšší kapitálové náklady na jednotku výrobní kapacity než srovnatelné závody v Číně. Indie se nachází mezi oběma skupinami a její kapitálové náklady jsou přibližně o 20 až 30 procent vyšší než v Číně.

To ale neznamená, že je výrobní mapa pro příští desetiletí předem rozhodnuta. Právě naopak. Vzniká snaha o její postupné přeskupení.

Evropská unie mezi lety 2023 a 2024 téměř zdvojnásobila investice do výroby čistých technologií. IEA tento růst spojuje mimo jiné s evropskými průmyslovými opatřeními, jako je Net Zero Industry Act a Clean Industrial Deal. Výrazně rostly také investice v Indii a Jižní Korea zvýšila investice do výroby baterií a elektromobilů o čtvrtinu. Výrobní kapacita se tedy začíná geograficky rozšiřovat, přestože Čína zůstává dominantním hráčem.

Evropa se tak snaží řešit poměrně složitý problém. Chce rychle nasazovat levné čisté technologie, ale současně nechce být odkázána na jediný dominantní zdroj jejich dodávek. Pokud by se evropská energetická transformace opírala o dovoz téměř všech klíčových technologií, vznikla by svým způsobem nová forma závislosti. Místo dovozu uhlí, ropy a plynu by Evropa ve velkém dovážela zařízení, která mají fosilní paliva postupně nahradit.

To však neznamená, že by řešením bylo vyrobit všechno doma. Právě před takovým zjednodušením IEA varuje. Výrobní kapacity se totiž v některých sektorech rozšiřují rychleji než samotná poptávka. V roce 2024 byla instalovaná kapacita výroby solárních technologií více než dvojnásobná oproti globální poptávce a kapacita výroby bateriových článků dokonce více než trojnásobná. Výsledkem je přebytek kapacit, cenová konkurence a tlak na ziskovost výrobců.

Právě solární průmysl ukazuje, jak rychle se může trh dostat do opačné situace, než jakou předpokládali investoři v době největšího optimismu. Investice do výrobních závodů solárních technologií se v roce 2024 propadly o více než polovinu. Důvodem byla právě výrazná nadkapacita a tvrdá cenová konkurence, která se promítla do marží výrobců, zvláště v Číně. U větrné energetiky se investice rovněž snížily a v Evropě k tomu přispěla kombinace problémů v dodavatelských řetězcích a slabší ekonomiky některých aukcí.

Ani samotné investice do výroby proto nelze zaměňovat za průmyslový úspěch. Postavit továrnu je jedna věc, dlouhodobě ji provozovat konkurenceschopně druhá. A právě tady se dostáváme k podstatě současného přeskupování světové energetiky.

V roce 2023 dosáhly globální investice do výrobních závodů klíčových energetických technologií téměř 220 miliard dolarů. V roce 2025 už podle odhadu IEA klesly pod 200 miliard dolarů. Přitom více než tři čtvrtiny investic v roce 2024 směřovaly do výroby baterií a elektromobilů. Čína od roku 2020 přilákala přibližně 70 procent kumulativních globálních investic do výroby těchto technologií.

Evropa přitom stojí před další zvláštní rovnicí. Chce být průmyslově soběstačnější, ale zároveň potřebuje technologie co nejrychleji a za přijatelnou cenu. Přílišná ochrana domácí výroby může zvýšit cenu zařízení a zpomalit jejich nasazování. Přílišná závislost na dovozu zase vytváří riziko pro energetickou a hospodářskou bezpečnost. Ideální řešení proto neleží ani v úplném uzavření trhu, ani v bezvýhradné závislosti na dovozu.

Mezinárodní obchod se rozhodně nehroutí, naopak láme rekordy.  I přes růst cel, dovozních poplatků, antidumpingových opatření, požadavků na místní podíl výroby a státních podpor dosáhl globální obchod s klíčovými energetickými technologiemi ve druhém čtvrtletí roku 2025 rekordní hodnoty. IEA současně upozorňuje, že oznámená průměrná globální sazba cel a dovozních poplatků pro solární dodavatelský řetězec vzrostla v roce 2024 devítinásobně proti předchozímu roku a dosáhla přibližně 36 procent.

To je možná nejdůležitější poselství současného vývoje. Svět se od mezinárodního obchodu neodvrací. Obchod se však mění. Státy stále více zvažují, kde je výhodné spoléhat na globální trh, kde potřebují vlastní výrobní kapacitu a kde je rozumnější vytvořit síť více dodavatelů.

Taková strategie je důležitá zejména u technologií, jejichž dodávky mohou ovlivnit fungování celého energetického systému. Baterie jsou toho mimořádně dobrým příkladem. Jejich význam rychle roste nejen v elektromobilitě, ale také v elektrizačních soustavách, kde umožňují ukládat elektřinu z obnovitelných zdrojů a vyrovnávat její výrobu v čase. Přitom výrobní řetězce baterií zůstávají silně koncentrovány. Čína v roce 2025 vyráběla více než 80 procent světových baterií a evropské i americké továrny jsou u mnoha komponent závislé na dovozu.

Podobná situace existuje u solární energetiky. Čínská výroba se za poslední dekádu rozrostla natolik, že země dokázala současně výrazně snížit ceny panelů a vytvořit exportně orientovaný průmysl obrovského rozsahu. Přibližně 40 procent nárůstu čínské výroby solárních technologií v posledních letech směřovalo na zahraniční trhy. U elektromobilů, bateriových článků a tepelných čerpadel IEA očekává, že při současných politických scénářích bude v příštím desetiletí přibližně 40 až 50 procent růstu čínské produkce určeno pro export.

A právě zde se ukazuje, že vztah mezi Čínou, Evropou a Spojenými státy není jednoduše soubojem o to, kdo bude vyrábět více. Vzájemná provázanost je příliš velká. Čínští výrobci potřebují zahraniční trhy, zatímco evropské a americké ekonomiky potřebují technologie, jejichž výroba je dnes z velké části soustředěna právě v Číně. Odstřižení jedné strany od druhé by proto bylo ekonomicky nákladné a mohlo by zpomalit nasazování technologií, které mají současně přispět k energetické bezpečnosti i snižování emisí.

IEA proto doporučuje mnohem pragmatičtější přístup. Státy by podle ní měly pečlivě vybírat oblasti, v nichž mají skutečný potenciál konkurovat, podporovat vlastní silné stránky, sledovat vývoj a zachovat si prostor pro úpravu průmyslové strategie podle nových dat. Smyslem není vyrábět všechno a za každou cenu, ale kombinovat otevřený obchod s cíleným omezením konkrétních bezpečnostních rizik a současně využívat výhody mezinárodní spolupráce a technologických inovací.

Pro Evropu je přitom ve hře mnohem víc než samotný průmyslový podíl. Podle scénáře založeného na současných deklarovaných politikách má Evropská unie do roku 2035 výrazně snížit svou závislost na dovozu fosilních paliv. Podíl dovážených fosilních paliv na celkové spotřebě energie by měl klesnout z 55 procent v roce 2024 na 40 procent v roce 2035. Současně však poroste hodnota dovozu energetických technologií z přibližně 65 miliard dolarů na 165 miliard dolarů.

To vytváří pozoruhodný obraz budoucí evropské energetiky. Peníze, které dnes odcházejí za ropu, plyn a další fosilní paliva, budou ve stále větší míře směřovat do zařízení, která umožňují vyrábět, ukládat a spotřebovávat elektřinu. Energetická závislost tedy nezmizí mávnutím kouzelného proutku, jen se promění její podoba.

A tím se dostáváme k průmyslové otázce, která může být pro Evropu v příštích letech zásadnější než samotný počet instalovaných solárních panelů nebo elektromobilů. Dokáže evropský průmysl vytvořit dostatečně konkurenceschopné výrobní kapacity, aby zůstala součástí hodnotových řetězců budoucí energetiky, nebo se spokojí s rolí velkého odběratele technologií vyráběných jinde?

Odpověď přitom nebude určovat pouze klimatická politika. Rozhodnou ceny energií, dostupnost kapitálu, kvalifikovaná pracovní síla, rychlost povolování výrobních závodů, dostupnost surovin, výzkum a vývoj, kvalita infrastruktury i schopnost evropských firem konkurovat výrobcům z regionů s nižšími výrobními náklady.

Země, které dokážou propojit dostupnou energii, průmyslovou výrobu, technologické know how a odolné dodavatelské řetězce, budou mít v příštích desetiletích významnou výhodu. A přesto zůstává jeden paradox. Čím úspěšnější budou čisté technologie, tím méně bude možné jejich výrobu oddělovat od klasické průmyslové politiky, mezinárodního obchodu a geopolitiky. 

Energetická transformace se totiž neodehrává pouze na střechách se solárními panely nebo v bateriových úložištích. Odehrává se také v továrnách, přístavech, dolech, laboratořích a dodavatelských řetězcích rozprostřených přes několik kontinentů.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Nejzajímavější dovolenková adresa nemusí být ta, kterou najdete na titulní straně katalogu cestovní kanceláře. Evropská unie chce prostřednictvím ekoznačky EU Ecolabel pomoci cestovatelům najít ubytování, které skutečně snižuje svou environmentální stopu, a současně přesměrovat část turistického ruchu mimo nejpřetíženější destinace. Od rumunských Karpat přes německý Černý les až po Prahu tak vzniká mapa míst, kde se ochrana přírody, úspory zdrojů a místní ekonomika mohou potkat s kvalitním cestovatelským zážitkem.

Evropská turistika má jeden poněkud paradoxní problém. Čím úspěšnější je některé místo, tím větší riziko představuje jeho vlastní popularita. Historická centra, pobřežní letoviska, horská střediska nebo ikonické přírodní lokality čelí v hlavní sezoně obrovskému náporu návštěvníků, který se promítá do spotřeby vody a energie, produkce odpadu, dopravní zátěže i zátěže na místní ekosystémy. Evropská komise proto v posledních letech stále výrazněji podporuje cestovní ruch, který dokáže spojit ekonomickou atraktivitu s environmentální odpovědností. Jedním z praktických nástrojů je oficiální dobrovolná ekoznačka EU Ecolabel.

Například Zenzia Glamping leží v rumunském regionu Neamț na severovýchodě země, v prostředí lesů, chráněných přírodních oblastí, klášterů a tradičních vesnic. Místo klasické představy turistického centra nabízí pobyt v geodomech uprostřed luk a zvlněné krajiny. Právě takové lokality mohou z pohledu budoucnosti evropského cestování získat nový význam. Nejsou na seznamu míst, kam během sezony míří davy, a přesto dokážou nabídnout přírodu, autenticitu a zážitky, kvůli kterým lidé cestují.

Provozovatelé Zenzia Glamping zachycují dešťovou vodu a používají ji k zavlažování zahrady a sadu, využívají solární energii, energeticky účinné spotřebiče a regulované vytápění, aby omezili spotřebu palivového dřeva. Nízkoprůtokové vodovodní prvky pomáhají snižovat spotřebu vody, součástí provozu je prevence vzniku odpadu a odpovědné nakupování. Potraviny pocházejí výhradně od místních producentů, takže se vedle podpory regionální ekonomiky omezuje také environmentální zátěž spojená s jejich přepravou. Provozovatelé navíc umožňují návštěvy skupin mladých lidí, kterým ukazují, jak lze principy environmentální odpovědnosti převést do každodenního provozu.

Právě tady se ukazuje význam evropské ekoznačky v širším kontextu. EU Ecolabel není soutěž o nejzelenější marketingový slogan. Jde o dobrovolný systém environmentálního značení typu I podle ISO 14024, který je založen na více kritériích, vědeckých podkladech, posuzování životního cyklu a nezávislém ověřování třetí stranou. Kritéria jsou stanovována pro jednotlivé skupiny výrobků a služeb a jejich smyslem je identifikovat environmentálně nejvýkonnější nabídku při zachování požadavků na kvalitu a funkčnost. Evropská komise uvádí, že kritéria při svém přijetí odpovídají přibližně nejlepším 10 až 20 procentům nabídky na trhu z hlediska environmentální výkonnosti.

U turistického ubytování se certifikace zaměřuje na soubor oblastí, které jsou pro environmentální stopu cestovního ruchu zásadní. Patří mezi ně energetická účinnost, hospodaření s vodou, nakládání s odpady, omezení potravinového odpadu, environmentální řízení provozu nebo snižování emisí souvisejících s dopravou. Nejde tedy o to, zda má hotel dřevěné dekorace, zelené logo nebo několik pokojových rostlin. Podstatné jsou konkrétní parametry provozu a schopnost doložit jejich plnění.

Pro cestovatele přináší certifikace zásadní výhodu, neboť mění vágní zelená tvrzení provozovatelů v ověřitelné informace. Evropská komise sama upozorňuje, že při rostoucím množství environmentálních tvrzení není pro spotřebitele jednoduché rozlišit skutečně odpovědný provoz od marketingu. EU Ecolabel proto vytváří společný evropský rámec, který umožňuje hledat ubytování podle standardizovaných environmentálních požadavků. V případě turistického ubytování je navíc k dispozici veřejný katalog (EU Ecolabel Tourist Accommodation), který umožňuje certifikovaná zařízení vyhledávat podle mapy a dalších parametrů.

A právě tady začíná být ekologická certifikace zajímavá i z pohledu regionálního rozvoje. Když turisté vymění přeplněná centra za venkov, jejich peníze nekončí v globálních řetězcích. Útrata zůstane u místních hoteliérů, rodinných penzionů, zemědělců i restaurací. Cestovní ruch tak pomáhá konkrétním komunitám a zviditelňuje místa ve stínu slavnějších destinací.

Podobný přístup může fungovat v celé Evropě. Kdo chce poznat méně známou tvář Německa, může zamířit například do Černého lesa, kde rodinný Höhencamping Königskanzel získal certifikaci EU Ecolabel. Evropská komise jeho příběh představila jako příklad ekologicky odpovědného kempování, které nespočívá pouze v označení zeleného razítka vstupu, ale v každodenním způsobu provozu.

Jiný příklad nabízí Rakousko. Ve Vídni vznikl rekonstrukcí staré budovy unikátní hotel s nulovou spotřebou energie. Solární panely o ploše 130 metrů čtverečních mu dodávají elektřinu i teplou vodu. Přírodní izolaci pak zajišťují popínavé rostliny a levandulová zahrada na střeše. I zde je patrné, že ekologické ubytování nemusí znamenat kompromis v komfortu.

A nemusíme přitom jezdit přes půl Evropy. V českém prostředí je výrazným příkladem pražský Hotel Moráň, který v roce 2023 získal EU Ecolabel a současně českou značku Ekologicky šetrná služba. Podle CENIA šlo tehdy o jediný pražský hotel a teprve druhého držitele evropské ekoznačky v České republice. Zařízení úspěšně omezuje jednorázové plasty, důsledně třídí odpad, šetrně pere a snídaně připravuje z lokálních bio surovin. 

Praha přitom ukazuje ještě jeden důležitý rozměr. Udržitelný cestovní ruch nemusí znamenat pouze útěk do divočiny. Ekologicky odpovědné ubytování může být i základnou pro objevování historického města prostřednictvím pěší dopravy a veřejné dopravy. Hotel Moráň leží v centru Prahy u Karlova náměstí a Vltavy a řada významných míst je od něj dostupná pěšky, tramvají nebo metrem. I velké město tak může nabídnout cestování s menší environmentální stopou a současně ukázat, že udržitelnost nemusí znamenat méně zážitků.

A podobných adres už po Evropě přibývá. Evropská komise dnes eviduje více než 950 zařízení v katalogu EU Ecolabel pro turistické ubytování. Jsou mezi nimi hotely, kempy i další formy ubytování a společným jmenovatelem není jejich vzhled, cena ani typ klientely, ale splnění jednotných evropských environmentálních kritérií. Právě turistické ubytování patří mezi segmenty EU Ecolabel, kde počet certifikovaných služeb roste rychleji než v jiných sektorech.

Provozovatelům přitom ekoznačka nepřináší jen prestiž. Evropská komise ji stále více představuje také jako nástroj konkurenceschopnosti. Certifikované zařízení může oslovit rostoucí skupinu cestovatelů, kteří chtějí své peníze utrácet odpovědněji, současně získává důvěryhodnější způsob komunikace své environmentální výkonnosti a může prostřednictvím úspor vody, energie a odpadu snižovat část provozních nákladů.

Evropská značka EU Ecolabel vznikla už v roce 1992 a za více než tři desetiletí se rozvinula v celoevropský systém environmentálního značení výrobků a služeb. Kritéria jsou nastavena pro konkrétní skupiny výrobků a služeb, pravidelně se revidují podle vývoje technologií, trhu a environmentálních priorit a jejich plnění se ověřuje. Výsledkem je nabídka s prokazatelně vysokou environmentální výkonností.

EU Ecolabel je součástí širší evropské politiky směřující k udržitelnější spotřebě a výrobě. Evropa v rámci Transition Pathway for Tourism podporuje zelenou a digitální transformaci a současně chce posilovat odolnost evropského turistického ekosystému. Tento přístup je propojen s Evropskou agendou pro cestovní ruch do roku 2030.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Evropská komise zveřejnila druhé vydání dokumentu Frequently Asked Questions k nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR. Nový soubor výkladů přichází jen několik dní před zahájením jeho obecné použitelnosti a přináší odpovědi na otázky, které v posledních měsících zaměstnávaly výrobce obalů, vlastníky značek, dovozce, distributory i provozovatele systémů rozšířené odpovědnosti výrobců. Dokument upřesňuje postavení jednotlivých hospodářských subjektů, pravidla pro uvádění obalů na trh, požadavky na technickou dokumentaci a prohlášení o shodě, přístup k historickým zásobám obalů i povinnosti související s chemickými látkami a dohledem nad trhem.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40 o obalech a obalových odpadech představuje nejrozsáhlejší reformu evropské obalové legislativy od přijetí původní směrnice z roku 1994. Evropská unie jeho prostřednictvím vytváří jednotný rámec pro navrhování, výrobu, používání a následné nakládání s obaly napříč členskými státy. Cílem je omezit množství vznikajících obalových odpadů, zvýšit recyklovatelnost materiálů, posílit využívání recyklátů a současně odstranit rozdíly mezi národními pravidly, které dosud komplikovaly fungování jednotného trhu.

Význam nově zveřejněných odpovědí podtrhuje skutečnost, že většina ustanovení PPWR začne být uplatňována již od 12. srpna 2026. Od tohoto data budou muset hospodářské subjekty prokazovat soulad obalů s požadavky nařízení a současně plnit nové povinnosti vyplývající z rozšířené odpovědnosti výrobců. Některé oblasti, například požadavky na recyklovatelnost, minimální obsah recyklovaného materiálu nebo vybraná omezení určitých obalových formátů, budou zaváděny postupně v následujících letech.

Jedním z nejdůležitějších výkladů je upřesnění rozdílu mezi pojmy výrobce a producent. Právě nejednoznačné vymezení těchto rolí vyvolávalo v praxi značnou nejistotu. Evropská komise nyní potvrzuje, že rozhodujícím kritériem nemusí být samotná fyzická výroba obalu, ale především možnost určovat jeho vlastnosti, technické parametry a podobu při uvádění na trh. V případě značkových obalů nebo výrobků vyráběných na zakázku tak odpovědnost často ponese subjekt, pod jehož jménem nebo ochrannou známkou je obal uváděn na trh.

Významné upřesnění se týká také producentů v rámci systémů rozšířené odpovědnosti výrobců. Dokument rozebírá řadu praktických situací od zemědělských podniků přes družstva až po přeshraniční obchodní modely. Z odpovědí jednoznačně vyplývá, že PPWR nestanovuje plošné výjimky pro konkrétní odvětví a že povinnosti producenta mohou vzniknout každému subjektu, který obal poprvé zpřístupňuje na trhu daného členského státu.

Pro mnoho společností je zásadní také výklad týkající se zásob obalů vyrobených před zahájením použitelnosti nových pravidel. Evropská komise potvrzuje, že obaly, které byly na trh uvedeny ještě před okamžikem vzniku příslušných povinností, není nutné zpětně upravovat ani stahovat z oběhu. Firmy tak získaly důležité ujištění, že přechod na nový režim nebude znamenat automatické znehodnocení existujících skladových zásob. Každý nově uváděný obal však již bude muset splňovat požadavky PPWR v plném rozsahu.

Rozsáhlá část dokumentu se věnuje technické dokumentaci, sledovatelnosti a prokazování souladu. Výrobci budou muset disponovat dostatečnými podklady pro doložení splnění všech relevantních požadavků nařízení. Dodavatelé materiálů a komponent současně získávají povinnost poskytovat informace nezbytné pro vypracování prohlášení o shodě. V praxi to znamená výrazně vyšší nároky na sdílení dat napříč celým dodavatelským řetězcem od výrobců materiálů přes zpracovatele až po vlastníky značek uvádějící balené výrobky na evropský trh.

Mimořádnou pozornost věnuje Evropská komise také látkám vzbuzujícím obavy označovaným jako Substances of Concern (SoC). Tento pojem PPWR přebírá z nařízení o ekodesignu pro udržitelné výrobky a jeho obsah je úzce propojen s evropskou chemickou legislativou. Současně je však důležité odlišovat jej od známější kategorie SVHC, tedy látek vzbuzujících mimořádné obavy podle nařízení REACH. Pokud koncentrace některé látky SVHC v obalu překročí hranici 0,1 procenta hmotnosti, vzniká společnosti povinnost informovat odběratele a současně zapsat výrobek do evropské databáze SCIP.

Pojem Substances of Concern je však podstatně širší. Vedle všech látek zařazených mezi SVHC zahrnuje také rozsáhlý okruh chemických látek klasifikovaných podle nařízení CLP a rovněž látky, u nichž bylo prokázáno, že negativně ovlivňují recyklovatelnost materiálů nebo komplikují procesy materiálového využití odpadů. PPWR tak přesouvá pozornost nejen na ochranu zdraví a životního prostředí, ale také na schopnost obalů zapojit se do oběhového hospodářství bez vzniku technologických překážek při recyklaci.

Od 12. srpna 2026 proto začne platit obecná povinnost minimalizovat přítomnost látek vzbuzujících obavy (SoC) v obalech uváděných na evropský trh. Výrobci budou muset stále důsledněji posuzovat nejen toxikologické vlastnosti používaných látek, ale také jejich vliv na opětovné využití materiálů a kvalitu druhotných surovin vznikajících při recyklaci.

Samostatnou kapitolu tvoří per a polyfluorované alkylové látky známé pod zkratkou PFAS. Tyto mimořádně perzistentní sloučeniny jsou dlouhodobě sledovány kvůli své schopnosti setrvávat v životním prostředí i v lidském organismu. Evropská komise potvrzuje, že limity stanovené v PPWR se vztahují nejen na látky přidávané záměrně, ale také na jejich nezamýšlenou přítomnost. Posuzování se navíc týká celého obalu včetně tiskových barev, laků, lepidel a dalších pomocných materiálů. Výrobci proto budou muset mnohem detailněji mapovat chemické složení jednotlivých komponent a důsledněji pracovat s informacemi od svých dodavatelů.

Firmy by současně neměly přehlédnout, že PPWR nepřináší všechny povinnosti v jediném okamžiku. Dnem 12. srpna 2026 začne platit většina obecných požadavků souvisejících s posuzováním shody, technickou dokumentací, prohlášením o shodě, sledovatelností obalů, minimalizací látek vzbuzujících obavy a novými omezeními pro per a polyfluorované alkylové látky známé pod zkratkou PFAS. Na další změny si však trh bude muset postupně zvykat v následujících letech.

Od roku 2028 například začne platit povinnost pro gastronomická zařízení nabízet jídlo a nápoje s sebou v opakovaně použitelných obalech a trh zaplaví nové harmonizované evropské etikety s QR kódy. Hned v závěsu, od ledna 2030, pak vstoupí v platnost plošný zákaz některých jednorázových plastových obalů používaných v gastronomii a hotelnictví, včetně jednorázových miniaturních balení šamponů, sprchových gelů či individuálně porcovaných omáček.

Rok 2030 přinese další významný milník. Na evropský trh budou smět být uváděny pouze obaly splňující stanovená kritéria recyklovatelnosti a současně začnou platit první povinné podíly recyklovaného materiálu u vybraných plastových obalů. Následovat budou cíle pro opětovné použití obalů v dopravě, logistice i maloobchodu a další zpřísnění požadavků na recyklovatelnost, která mají být dokončena do roku 2035.

PPWR tak nepředstavuje jednorázovou legislativní změnu, ale dlouhodobý transformační rámec, jehož cílem je postupně omezit množství obalových odpadů vznikajících v Evropské unii. Nařízení stanovuje závazný cíl snížit produkci obalových odpadů na obyvatele o 5 procent do roku 2030, o 10 procent do roku 2035 a o 15 procent do roku 2040 ve srovnání s rokem 2018.

Dokument ke stažení:

Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR, Frequently asked questions)

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Pražská Vltava dostala po téměř třech desetiletích nové servisní zázemí. RVC PRAHA nepředstavuje větší tanker nahrazující plavidlo z konce devadesátých let. Nová loď v sobě spojuje nízkoemisní motor a plug-in hybridní pohon s baterií o kapacitě 260 kWh. Vedle moderních otočných motorů nabízí také sofistikovaný systém pro bezpečný odběr odpadních vod a použitých olejů z jiných plavidel. Loď navíc počítá s budoucími nízkouhlíkovými palivy. Praha tak získává plavidlo, které už dnes odpovídá požadavkům moderní vnitrozemské plavby a současně je připraveno na její další vývoj.

Na Vltavě se v těchto dnech odehrává poměrně nenápadná, ale z technického hlediska významná výměna generací. Nové servisní plavidlo RVC PRAHA převzalo úkol, který v centru metropole téměř třicet let zajišťovala sestava tlačného člunu a remorkéru. Ta sloužila od roku 1998 a původně šlo o plavidla postavená v osmdesátých letech pro přepravu běžných sypkých nákladů. Provozní stáří přitom nebylo jediným problémem. Požadavky na bezpečnost plavidel přepravujících nebezpečné látky se mezitím posunuly natolik, že původní konstrukci už nebylo možné smysluplně modernizovat. Řešením proto nebyla další technická ani technologická renovace, ale zcela nová loď.

RVC PRAHA je motorová tanková loď typu N navržená přímo pro potřeby pražské vodní dopravy. Vznikla v Nizozemsku podle pravidel klasifikační společnosti Lloyd’s Register a evropských technických požadavků ES TRIN. Právě evropský standard ES TRIN vytváří jednotný technický rámec pro konstrukci a vybavení plavidel vnitrozemské plavby a jeho nejnovější vydání z roku 2025 už výslovně reaguje také na elektrické pohonné systémy, lithium iontové akumulátory, nízkouhlíková paliva a další technologie, které se do lodní dopravy dostávají.

Stavba RVC PRAHA začala v dubnu 2024 v nizozemských loděnicích v Aalstu a Wemeldinge. Dodavatelem se po mezinárodním zadávacím řízení stala společnost Zeeland Maritime Services. Na pohonu a elektrickém vybavení se podílely další nizozemské firmy. Zkušební plavbu loď absolvovala v listopadu 2025 a následně zamířila do České republiky. Investice dosáhla 110 milionů korun a byla financována ze Státního fondu dopravní infrastruktury.

Částka 110 milionů korun může na první pohled působit jako vysoká cena za jednu servisní loď. V případě plavidla tohoto typu ale nejde pouze o trup, motor a nádrže. Do ceny vstupuje konstrukce podle evropských bezpečnostních pravidel pro plavidlo přepravující nebezpečné látky, dvojitý trup a dno, víceoddílový tankový systém, elektrická pohonná soustava, baterie, azimutální jednotky, digitální navigace a zařízení pro ekologický odběr kapalných odpadů. Výsledkem je v podstatě specializovaná technologická infrastruktura, která se pouze náhodou pohybuje po vodě.

Rozměry nového plavidla dobře ukazují, že nejde o malou servisní loď. RVC PRAHA je dlouhá 35 metrů, široká 9 metrů a její maximální ponor činí 1,75 metru. Nosnost dosahuje 258 tun, tedy přibližně o polovinu více než u předchozí generace. Zásadní přitom není jen samotná kapacita. Trup s dvojitými boky a dvojitým dnem je rozdělen tak, aby mohl bezpečně přepravovat několik různých médií a současně zajišťovat jejich odběr. Na palubě jsou oddělené nádrže pro motorovou naftu určenou osobním lodím a malým plavidlům, benzin, AdBlue a pitnou vodu. Součástí servisního systému jsou také nádrže a sběrná zařízení pro použité oleje a odpadní vody. Loď tak není pouze plovoucí čerpací stanice, ale také mobilní zařízení pro environmentální servis lodní dopravy.

Právě tato kombinace funkcí je z hlediska ochrany vodního prostředí důležitější, než může na první pohled vypadat. Lodě, které tráví dlouhé hodiny na vodě, potřebují nejen palivo, ale také způsob, jak bezpečně předávat odpadní vody, oleje a další kapalné odpady do systému následného nakládání. Pokud taková služba není dostupná přímo na vodní cestě, vzniká přirozená neekologická motivace řešit některé provozní potřeby méně vhodným způsobem. RVC PRAHA proto rozšiřuje servisní infrastrukturu přímo tam, kde ji plavidla potřebují.

Nejzajímavější částí nové lodi je ovšem její pohon. Základem je dieselový agregát Stage V o výkonu 318 kW, který není spojen s klasickou mechanickou pohonnou soustavou. Výkon je přenášen elektricky a do systému je zapojeno také bateriové úložiště s kapacitou 260 kWh. Při plavbě čistě na elektrickou energii vystačí akumulátory přibližně na dvě hodiny provozu. Nejde tedy o loď, která by se snažila za každou cenu odstranit spalovací motor. Konstrukce využívá výhod obou systémů a podle provozního režimu může využívat dieselový agregát, elektrickou energii z baterií nebo jejich kombinaci.

Pro servisní plavidlo, které bude působit v Praze, jde o poměrně logické řešení. Jeho provoz se totiž výrazně liší od dálkových nákladních lodí trávících na vodě desítky hodin v nepřetržité plavbě. Tanker určený pro servisní činnost se pohybuje především v městském prostředí, často pluje nízkou rychlostí, manévruje v přístavištích a značnou část času vystačí jen s omezeným výkonem. Právě v takových podmínkách může elektrická část pohonu naplno využít své přednosti. Elektromotor poskytuje okamžitě dostupný krouticí moment, není nutné spouštět spalovací motor při každém krátkém manévru a při plavbě na baterie nevznikají žádné lokální emise z výfuku.

Technicky zajímavé je také samotné řešení pohonu. RVC PRAHA používá dvě azimutální jednotky Veth s elektromotory o výkonu 170 kW. Každá z nich je vybavena otočnou vrtulí schopnou změny směru o 360 stupňů a vrtule a je umístěna ve speciálním prstencovém plášti (tzv. Kortově dýze) zvyšujícím účinnost pohonu při nízkých rychlostech. K tomu se přidává příďové dokormidlovací zařízení. Výsledkem je vysoká manévrovatelnost, která má v omezeném prostoru pražské Vltavy praktický význam. U servisního plavidla totiž není nejdůležitější pouze schopnost plout vpřed. Musí se přesně přiblížit k jinému plavidlu, držet pozici při čerpání, bezpečně odplout a zvládat manévry v místech, kde není mnoho prostoru.

Azimutální pohon má v tomto směru zásadní výhodu proti klasickému uspořádání s pevným hřídelem a kormidlem. Směr tahu lze měnit natáčením celé pohonné jednotky. Kombinace dvou takových jednotek s příďovým dokormidlováním proto dává kapitánovi podstatně širší možnosti při manipulaci s lodí. V případě servisního tankeru je to současně bezpečnostní prvek, protože loď pracuje v těsné blízkosti dalších plavidel a při manipulaci s pohonnými hmotami není prostor pro zbytečné manévrovací kompromisy.

Další technologií, která stojí za pozornost, je digitální kormidelna. Vůdce plavidla má k dispozici plně digitální můstek s elektronickým ovládáním a moderními navigačními přístroji. Nové plavidlo tak není pouze mechanicky modernější verzí starého tankeru. Digitalizace zasahuje také do způsobu, jakým je loď řízena a jak posádka získává navigační informace.

Významnou součástí projektu je také bezpečnostní standard. Dvojité boky a dvojité dno představují konstrukční ochranu nákladních prostor a jednotlivé druhy kapalin jsou vzájemně odděleny. To je zvlášť důležité u plavidla, které současně přepravuje pohonné hmoty a zajišťuje sběr odpadních kapalin. Nová loď byla navržena podle současných evropských pravidel právě s ohledem na specifické požadavky spojené s přepravou nebezpečných nákladů. Ředitelství vodních cest ČR ji označuje za první novou loď pod českou vlajkou postavenou podle soudobých bezpečnostních předpisů.

Zajímavé je, že nová pražská loď není navržena jen pro dnešní podobu lodní dopravy. RVC PRAHA je připravena také na budoucí poskytování obnovitelných paliv s nízkou uhlíkovou stopou, například hydrogenovaného rostlinného oleje HVO. To je důležitý detail. Moderní servisní plavidlo totiž nemusí být technologicky zastaralé pokaždé, když se změní palivo používané loděmi, kterým poskytuje služby. Infrastruktura se připravuje na to, že vedle klasické motorové nafty mohou v budoucnu přicházet další paliva.

A právě tady začíná být zajímavé srovnání s Nizozemskem, odkud RVC PRAHA pochází. Země s mimořádně hustou sítí vnitrozemských vodních cest se posouvá ještě dál. Nizozemská společnost Zero Emission Services provozuje systém ZES, v němž se plavidla nemusí spoléhat na vlastní pevně instalovanou baterii. Energii získávají ve formě výměnných bateriových kontejnerů ZESpack. Ty jsou umístěny ve standardních dvacetistopých kontejnerech a po vybití se jednoduše vymění za nabitý kus. Koncept tím odděluje samotnou loď od energetického zdroje a výrazně zkracuje dobu, kdy musí plavidlo stát kvůli dobíjení.

Nizozemský systém přitom nepředstavuje žádný dobový experiment. První plavidlo Alphenaar začalo s výměnnými bateriovými kontejnery pravidelně jezdit už v roce 2021. Novější ZESpack využívá baterie typu LFP s kapacitou přibližně 2,6 až 2,9 MWh podle konkrétní konfigurace. Podle výrobce mohou dva kontejnery umožnit plavidlu s výkonem přibližně 500 až 1 000 kW absolvovat zhruba 60 až 120 kilometrů a provozní doba na baterie se pohybuje přibližně mezi dvěma a šesti hodinami.

Pro srovnání s pražským tankerem je důležitá velikost energetického úložiště. RVC PRAHA má 260 kWh, tedy přibližně desetinu kapacity jednoho velkého ZESpacku. To ale není slabina pražského řešení. Obě plavidla mají jiný účel. RVC PRAHA je relativně malé servisní plavidlo, jehož hlavním úkolem není dlouhá bezemisní nákladní přeprava, ale zásobování a servis lodí v městském prostředí. Nizozemský systém naopak míří na plně elektrickou nákladní dopravu s dlouhými trasami. Rozdíl proto dobře ukazuje, že elektrifikace lodí nemá jednu univerzální podobu. Velikost baterie, způsob nabíjení i architektura pohonu musí odpovídat konkrétnímu provozu.

Nizozemsko současně ukazuje ještě další směr vývoje. V Rotterdamu se v květnu 2026 uskutečnilo první dodání ethanolu z tankovacího plavidla na námořní loď. Loď MTS Experience přivezla společně s methanolem také druhogenerační ethanol a výsledná palivová směs obsahovala 90 procent certifikovaného biomethanolu a 10 procent certifikovaného ethanolu. Budoucnost lodní dopravy tedy nebude stát pouze na elektrifikaci. Moderní vodní doprava bude pravděpodobně pracovat s několika energetickými cestami současně, od baterií přes HVO až po methanol, ethanol nebo další nízkouhlíková paliva.

Když se podíváme na novou loď RVC PRAHA, nevidíme jen tuny oceli a moderní baterie. Vidíme stroj času, který stojí na rozhraní dvou světů a který ctí staleté zákony lodní dopravy. Ale přitom už dnes mluví jazykem zítřka, ať už jde o elektřinu nebo alternativní paliva. Připomíná nám, že pokrok není konečná stanice, ale neustálá plavba. RVC PRAHA byla postavena tak, aby nezastarala ve chvíli, kdy opustila loděnici. Učí nás, že nejlepší způsob, jak se připravit na budoucnost, je navrhnout přítomnost tak, aby se jí dokázala pružně přizpůsobit.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Elektrické vedení obvykle vnímáme jako technickou infrastrukturu, která krajinu rozděluje a jejíž ochranné pásmo je třeba pravidelně udržovat. Pod vodiči velmi vysokého napětí však může vzniknout něco překvapivého. Louky, mokřady, keřové porosty a tůně mohou vytvořit mozaiku stanovišť, která nabídne prostor vzácným rostlinám, opylovačům, motýlům, obojživelníkům i drobným savcům. Z technického koridoru se tak při citlivém hospodaření může stát koridor ekologický. A v době, kdy Evropa potřebuje současně rychle rozšiřovat elektrické sítě a obnovovat biologickou rozmanitost, získává tento zdánlivě nenápadný prostor nový význam.

Elektrické vedení má v krajině zvláštní postavení. Jeho existence je spojena s velmi přísnými bezpečnostními pravidly, zároveň však vytváří dlouhé pásy, v nichž nelze ponechat volný růst vysokých stromů. Z pohledu energetiky jde o ochranné pásmo, z pohledu krajinné ekologie může jít o prostor, který má vlastnosti poměrně vzácného otevřeného stanoviště uvnitř jinak zapojeného lesa nebo intenzivně obhospodařované zemědělské krajiny. Právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších paradoxů energetické infrastruktury.

Příklad z jižních Čech ukazuje, že tento potenciál nemusí být jen teoretický. Společnost EG.D ve spolupráci se Správou CHKO Třeboňsko a Lesy České republiky ověřuje v lokalitě Klikov, jak lze pod vedením velmi vysokého napětí spojit požadavky na bezpečný provoz s citlivou péčí o krajinu. Na místě se objevují například rosnatka okrouhlolistá, prha arnika, lilie cibulkonosná, vemeník dvoulistý, zvonečník černý, chrpa parukářka, orlíček obecný nebo chlupáček oranžový. Pestrá mozaika luk, keřových porostů, mokřadů a tůní současně poskytuje podmínky pro opylovače, motýly, obojživelníky, plazy, drobné savce a ptáky. EG.D podobný přístup postupně uplatňuje i na dalších místech svého distribučního území a spravuje více než 2 500 kilometrů vedení velmi vysokého napětí.

Podstatou není ponechat ochranné pásmo bez údržby. Naopak. Vegetace pod elektrickým vedením musí být řízena tak, aby neohrožovala bezpečnost a spolehlivost sítě. Rozdíl je v tom, co se děje se zbytkem porostu. Místo plošného odstranění vegetace lze podle místních podmínek odstraňovat především dřeviny, které by mohly v budoucnu zasáhnout do bezpečnostního prostoru, zatímco nízké keře, luční porosty nebo mokřadní stanoviště mohou zůstat zachovány. Vzniká tak mozaika různě vysoké vegetace a různých mikrostanovišť, která je pro biodiverzitu zpravidla podstatně zajímavější než jednotně udržovaný pás.

Právě mozaika je přitom v dnešní krajině mimořádně cenná. Intenzifikace zemědělství, scelování pozemků, úbytek mezí a mokřadů, zarůstání některých tradičních luk a fragmentace stanovišť způsobily, že mnoho druhů dnes nepostrádá pouze samotnou plochu vhodného biotopu, ale také možnost dostat se z jednoho vhodného místa na druhé. Ekologický koridor proto nemusí znamenat souvislý pás původní přírody. Může fungovat také jako soustava vhodných stanovišť, která umožní pohyb, šíření nebo výměnu populací.

A právě zde se elektrická vedení dostávají do velmi zajímavé role. Jejich trasy jsou často dlouhé kilometry a mohou procházet různými typy krajiny. Pokud je způsob údržby přizpůsoben místním podmínkám, mohou se jednotlivé úseky stát součástí širší ekologické sítě. Nejde tedy o to, že by samotný vodič vytvářel přírodní hodnotu. Hodnotu může vytvářet prostor pod ním a způsob, jakým s ním člověk zachází.

Podobný princip už není pouze českou zkušeností. V Belgii a Francii vznikl rozsáhlý evropský projekt LIFE Elia RTE, který se zaměřil právě na ekologičtější péči o lesní koridory pod vedením vysokého napětí. V letech 2011 až 2017 byly nové metody managementu zavedeny přibližně na 500 hektarech. Následné dlouhodobé sledování ukázalo, že ekologicky zaměřená údržba může významně zlepšit biologickou hodnotu těchto míst. Podle výsledků zveřejněných společností Elia přineslo hodnocení pozitivní výsledky na 98 procentech sledovaných lokalit a projekt vedl k vytvoření nebo úpravě přibližně 429 hektarů zelených koridorů.

Ještě zajímavější je, že nejde pouze o evropskou specialitu. Ve Spojených státech vědci dlouhodobě sledují, jak mohou průseky pod elektrickým vedením fungovat jako stanoviště pro původní druhy. Studie z oblasti mezi Connecticutem a New Hampshire například zjistila, že koridory pod přenosovými vedeními měly přibližně dvojnásobnou druhovou bohatost včel oproti okolnímu lesu a přibližně desetinásobnou početnost včel. Význam těchto míst je přitom spojen s tím, že vedení udržuje v jinak lesnaté krajině otevřená raně sukcesní stanoviště, která potřebují sluncemilné rostliny a řada bezobratlých.

Americká zkušenost ukazuje ještě další zajímavý rozměr. Podle americké Geological Survey mají pozemky v ochranných pásmech elektrických vedení v USA rozsah, který převyšuje rozlohu téměř všech národních parků v zemi včetně Yellowstonu. Jedna studie z roku 2005 odhadla, že při vhodném způsobu hospodaření by mohlo jít jen v USA o potenciálně miliony akrů stanovišť vhodných pro původní včely. Samotná existence takového prostoru samozřejmě ještě neznamená jeho ekologickou hodnotu. Rozhodující je management.

Podobně se na elektrické koridory dívá Španělsko. Výzkum realizovaný ve spolupráci s biologickou stanicí Doñana a španělskou výzkumnou radou CSIC se zabýval tím, zda lze prostor kolem základů elektrických stožárů upravit tak, aby poskytoval vhodnější podmínky pro malé živočichy. Výsledky ukázaly zvýšení početnosti a diverzity bezobratlých a drobných savců i nárůst počtu ptáků a ptačích druhů. Autoři přitom pracovali s konceptem takzvaných stepping stones, tedy malých stanovišť, která mohou v rozfragmentované krajině pomáhat propojit jinak izolované populace.

V tomto směru má elektrická infrastruktura jednu vlastnost, kterou nelze přehlédnout. Její trasy jsou již jednou vymezené, dlouhodobé a často se táhnou krajinou v podobě relativně souvislých linií. Pokud jsou vedeny lesem, vytvářejí otevřený prostor. Pokud procházejí zemědělskou krajinou, mohou naopak představovat jedno z mála míst, kde není půda intenzivně využívána. Evropská komise upozornila právě na tento paradox. Podle jejích údajů se v Evropské unii nachází přibližně 10 milionů kilometrů elektrických vedení. V okolí stožárů a pod vedeními mohou vznikat neobdělávané plochy, které poskytují potravu a úkryt hmyzu, ptákům a drobným savcům. Současně však elektrická vedení mohou volně žijící živočichy také poškozovat, například kolizemi ptáků s vodiči nebo úrazem elektrickým proudem.

Právě tento dvojí charakter je důležitý. Nebylo by správné tvrdit, že elektrické vedení je samo o sobě ekologickou infrastrukturou. Může být bariérou, zdrojem mortality i fragmentace stanovišť. Systematický přehled odborné literatury identifikoval u přenosových vedení nejméně 28 různých biologických dopadů. Zvláštní pozornost je věnována ptákům, u nichž představují kolize s vodiči významný problém. Výsledný ekologický efekt proto závisí na umístění vedení, charakteru okolní krajiny, druzích, které zde žijí, konstrukci vedení i způsobu údržby.

To je také důvod, proč je důležitá spolupráce energetiků, vlastníků pozemků a ochrany přírody. Ochranné pásmo není možné jednoduše přeměnit na rezervaci. Bezpečnost elektrické sítě má jasně dané technické limity. Ekologický management proto musí hledat prostor uvnitř těchto limitů. V praxi může jít o selektivní odstranění vysokých dřevin, ponechání nízkých keřů, mozaikové sečení, podporu lučních stanovišť, obnovu mokřadů, vytváření tůní nebo potlačení invazních druhů. Každý zásah má přitom smysl pouze tehdy, pokud odpovídá konkrétním podmínkám lokality.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1991 stanoví cíl zavést do roku 2030 obnovovací opatření nejméně na 20 procentech pevniny a mořských oblastí EU a do roku 2050 směřovat k obnově všech ekosystémů, které ji potřebují. U zemědělských ekosystémů přitom pracuje mimo jiné s podílem zemědělské půdy s vysoce diverzifikovanými krajinnými prvky a požaduje také zlepšení trendů u motýlů vázaných na travní porosty a u ptáků zemědělské krajiny. Členské státy mají své národní plány obnovy přírody předložit Evropské komisi do září 2026.

Tady se ochranná pásma elektrických vedení dostávají do velmi zajímavého evropského kontextu. Pokud má Evropa obnovovat krajinnou konektivitu a současně rychle rozšiřovat energetickou infrastrukturu, bude stále důležitější přemýšlet o obou procesech společně. Neznamená to, že každá nová elektrická trasa má být automaticky označena za ekologický koridor. Znamená to však, že prostor kolem infrastruktury by měl být od začátku hodnocen také podle toho, jak může přispět k fungování krajiny.

Tento přístup získává na významu také kvůli samotné transformaci evropské energetiky. Evropská komise očekává, že spotřeba elektřiny v EU do roku 2030 vzroste přibližně o 60 procent. Současně je přibližně 40 procent distribučních sítí starších než 40 let a přeshraniční přenosová kapacita se má do roku 2030 zdvojnásobit. Evropský akční plán pro sítě proto počítá s investicemi přibližně 584 miliard eur do roku 2030. V roce 2025 Komise odhadla potřebu rozvoje distribučních sítí do roku 2040 na dalších 730 miliard eur a přenosových sítí na 477 miliard eur. Elektrické sítě tedy budou v evropské krajině přibývat a modernizovat se ve velkém měřítku.

To vytváří velmi konkrétní příležitost. Pokud bude každý nový koridor navrhován pouze jako technický prostor, Evropa získá další liniovou infrastrukturu s potenciálními dopady na krajinu. Pokud se však už ve fázi plánování bude současně řešit jeho ekologická funkce, může vzniknout infrastruktura, která vedle přenosu elektřiny poskytuje také prostor pro přírodu.

Podobné uvažování se objevuje i v evropském rámci TEN E. Nařízení EU 2022/869 vytváří rámec pro rozvoj transevropských energetických sítí a počítá s prioritními koridory pro elektřinu, včetně přeshraničních propojení a rozvoje sítí potřebných pro evropskou energetickou transformaci. Význam energetických koridorů tak bude v příštích letech růst. O to důležitější bude, aby se při jejich plánování a provozu nezohledňovala pouze kapacita, bezpečnost a cena, ale také krajinné a ekologické souvislosti.

Pod vysokým napětím tedy nemusí být jen bezpečnostní odstup a technická údržba. Může tam být louka, na které kvetou rostliny, tůň pro obojživelníky, keře pro ptáky, potrava pro opylovače nebo stanoviště vzácného druhu. A pokud se jednotlivé takové plochy podaří propojit, může se z pásu určeného původně pouze pro přenos elektřiny stát součást živé ekologické sítě. 

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Chceme zdravější půdu. Chceme v ní více organické hmoty, více uhlíku, lepší strukturu, více vody a životaschopnější půdní ekosystém. Evropská klimatická i zemědělská politika proto stále více počítá s půdou jako s místem, kde lze současně obnovovat její kvalitu a ukládat uhlík. Nicméně znamená více uhlíku v půdě skutečně totéž jako více uhlíku bezpečně odstraněného z atmosféry?

Půda patří mezi největší zásobníky uhlíku na planetě. Přestože se o ní v klimatické politice často mluví méně než o lesích nebo oceánech, její význam je zásadní. V horním metru půdního profilu je podle současných odhadů uloženo přibližně 1 500 až 2 400 miliard tun organického uhlíku, tedy několikanásobně více, než kolik uhlíku obsahuje atmosféra. Právě obrovská velikost tohoto rezervoáru znamená, že i relativně malé změny v rychlosti rozkladu půdní organické hmoty mohou mít významný vliv na bilanci oxidu uhličitého v atmosféře.

Půda se proto v posledních letech dostala do centra klimatických a environmentálních strategií. Evropská unie ji nevnímá pouze jako prostředek zemědělské produkce, ale jako ekosystém poskytující řadu ekosystémových služeb od zadržování vody a živin přes podporu biodiverzity až po ukládání uhlíku. Evropská strategie pro půdu do roku 2030 počítá s tím, že všechny půdní ekosystémy v EU mají být do roku 2050 zdravé a odolné. Ochrana organické hmoty v půdě se tak postupně dostává do stejného strategického rámce jako ochrana vody, biodiverzity nebo klimatická adaptace.

V roce 2025 se tento přístup posunul z úrovně strategie také do konkrétní evropské legislativy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2025/2360 o monitorování půdy a odolnosti půdy vytvořila první společný rámec EU pro sledování a hodnocení zdravotního stavu půd. Členské státy mají zavést systémy monitorování fyzikálních, chemických a biologických vlastností půdy a pracovat se společnou metodikou. Směrnice současně počítá s opatřeními zaměřenými na degradaci půdy, kontaminovaná místa, zábor půdy aj. Do národního práva má být převedena do prosince 2028.

Ještě přímější vazbu na uhlíkové hospodaření představuje evropské nařízení EU 2024/3012 o certifikaci odstraňování uhlíku, uhlíkovém zemědělství a ukládání uhlíku do produktů. Evropská unie v něm vytvořila dobrovolný certifikační rámec, který má podporovat kvalitní odstraňování uhlíku a uhlíkové zemědělství jako doplněk k pokračujícímu snižování emisí. Nařízení zavádí kvalitativní kritéria a požadavky na monitorování, vykazování a ověřování prostřednictvím třetích stran.

Nová vědecká studie však ukazuje, že otázka dlouhodobého ukládání uhlíku v půdě je složitější, než se dlouho předpokládalo. Výsledky dlouhodobého experimentu v americkém Harvard Forest naznačují, že oteplování může po desetiletích narušit i některé formy půdní organické hmoty, které byly považovány za relativně odolné vůči rozkladu. Nejde přitom o krátkodobou reakci na jednorázový teplotní výkyv, ale o proces pozorovaný po více než třech desetiletích nepřetržitého oteplování.

Studie s názvem Three decades of continuous warming in temperate forests destabilizes persistent forms of soil organic matter byla publikována v časopise Science of The Total Environment dne 10. května 2026. Autorský tým tvoří Atzín X. San Román, Serita D. Frey, Melissa A. Knorr, Huan Tong, Jerry M. Melillo a Myrna J. Simpson. Výzkum vznikl v rámci dlouhodobého experimentu v Harvard Forest ve státě Massachusetts, který patří mezi nejdéle trvající pokusy svého druhu.

Experiment v Harvard Forest začal v roce 1991. Vědci zde pomocí elektrických topných kabelů dlouhodobě zvyšovali teplotu půdy přibližně o 5 °C oproti kontrolním plochám. Podstatné je, že půda nebyla vystavena krátkodobému teplotnímu šoku. Výzkumníci vytvořili podmínky, v nichž bylo možné sledovat, co s půdním ekosystémem udělá dlouhodobé oteplování trvající desítky let. Právě časový rozsah experimentu dává jeho výsledkům jinou vypovídací hodnotu než běžná krátkodobá laboratorní měření.

Po více než třech desetiletích se vědci nezaměřili pouze na množství uhlíku, které v půdě zůstalo. Zkoumali také jeho chemickou strukturu a reakce mikroorganismů, které půdní organickou hmotu rozkládají. A právě v tom spočívá nejzajímavější část výsledků. Nejde pouze o otázku, kolik uhlíku je v půdě uloženo, ale také o to, v jaké podobě se nachází, jak je fyzikálně a chemicky chráněn a jak snadno může být za změněných podmínek znovu využit mikroorganismy.

Půdní organická hmota nepředstavuje homogenní matrici. Je tvořena širokým spektrem organických sloučenin, které vznikají z odumřelé nadzemní i podzemní rostlinné biomasy, mikrobiální biomasy a dalších organických reziduí. Část těchto substancí podléhá rychlému rozkladu (labilní frakce), zatímco jiná část může být v půdním profilu stabilizována po celá desetiletí či staletí. Dlouho se přitom předpokládalo, že některé chemicky stabilnější složky budou vůči oteplování relativně odolné.

Poznatky z Harvard Forest však dosavadní předpoklady zásadně mění. Vědci zde po 32 letech nepřetržitého oteplování půdy zjistili, že rozklad organické hmoty stále pokračuje. Dochází při něm k úbytku některých rostlinných tuků, konkrétně takzvaných n-alkanů. Ty přitom odborníci dlouho považovali za látky, které mikrobiálnímu rozkladu dokážou dobře odolávat. Podle interpretace výsledků studie se množství některých dlouhořetězcových n-alkanů ve svrchní vrstvě oteplované půdy snížilo oproti kontrolním plochám o více než polovinu. Mikroorganismy v půdě navíc pod vlivem tepla změnily způsob, jakým s uhlíkem hospodaří. Výzkum tak ukázal proces, který může připravit o stabilitu i ty zásoby půdního uhlíku, které jsme dosud považovali za bezpečně uložené na dlouhá staletí.

To neznamená, že půda přestane být schopna uhlík ukládat. Takový závěr by byl příliš široký. Význam studie spočívá jinde. Ukazuje, že stabilita půdního uhlíku není vlastností, kterou bychom mohli jednou provždy přiřadit konkrétní molekule organické hmoty. Stabilita je výsledkem vzájemného působení chemických vlastností organických látek, jejich vazeb na minerální částice, struktury půdy, dostupnosti kyslíku, vlhkosti, teploty a biologické aktivity.

Půda proto není trezor, do kterého uhlík vložíme a můžeme předpokládat, že tam zůstane bez ohledu na další vývoj klimatu. Je to dynamický ekosystém. Uhlík do něj vstupuje především prostřednictvím rostlinné produkce a organických zbytků a současně z něj odchází prostřednictvím mikrobiálního rozkladu a respirace. Část uhlíku se vrací do atmosféry jako oxid uhličitý, část se přesouvá do stabilnějších organominerálních vazeb a část se transformuje do nové mikrobiální biomasy a dalších organických sloučenin.

Právě mikroorganismy jsou v tomto procesu mimořádně významným článkem. Bakterie a houby nejsou pouze pasivními rozkladači odpadu, který se do půdy dostane. Aktivně určují, které zdroje uhlíku využijí, jaké enzymy budou produkovat a jakou část organické hmoty dokážou zpřístupnit. Zvýšení teploty může urychlit metabolické procesy a současně dlouhodobě měnit samotná mikrobiální společenstva. Harvard Forest tak ukazuje, že při posuzování stability půdního uhlíku nestačí sledovat pouze chemické složení substrátu. Je nutné sledovat také biologický systém, který s tímto substrátem pracuje.

To má přímý význam pro klimatické modelování. Pokud některé zásoby uhlíku reagují na dlouhodobé oteplování jinak, než předpokládaly dosavadní modely, může se měnit také odhad budoucího toku uhlíku mezi půdou a atmosférou. Neznamená to automaticky dramatický scénář globálního uvolnění půdního uhlíku. Znamená to však, že klimatické modely musí počítat s adaptací mikrobiálních procesů a s tím, že dlouhodobá teplotní odezva půdy nemusí být totožná s reakcí pozorovanou během prvních let oteplování.

Právě délka experimentu je proto mimořádně důležitá. Ekosystémy se mohou na změněné podmínky postupně přizpůsobovat a původní reakce se mohou v průběhu desetiletí měnit. Z krátkodobého experimentu může vyplývat, že určitá frakce organické hmoty je velmi odolná, zatímco dlouhodobé pozorování může ukázat, že mikrobiální společenstva si postupně vytvoří schopnost využívat i látky, které byly původně považovány za obtížně rozložitelné.

Přesto je třeba výsledky interpretovat s určitou opatrností. Harvard Forest představuje mírný listnatý les severovýchodu Spojených států a jeho půdní podmínky se v řadě aspektů liší od mnoha evropských ekosystémů. Vědci zde pozorovali dlouhodobé změny ve složení půdní organické hmoty a pokračující rozklad některých sloučenin, které byly dříve považovány za relativně stabilní. Současně však upozorňují, že reakce půdy na oteplování závisí na celé řadě faktorů včetně typu vegetace, minerálního složení půdy, vlhkostního režimu, dostupnosti živin i samotného složení mikrobiálních společenstev. Závěry studie proto nelze automaticky vztahovat na všechny půdy světa.

Pro evropské podmínky je důležité zejména to, že zde existuje mimořádně pestrá mozaika půdních ekosystémů. Jinak může na dlouhodobé oteplování reagovat intenzivně obhospodařovaná zemědělská půda, jinak lesní půda s vysokým obsahem organické hmoty a odlišně také rašeliniště, která patří mezi nejvýznamnější zásobárny uhlíku v krajině. Také ve střední Evropě se očekává pokračující růst teplot, častější výskyt období sucha a změny srážkového režimu. Právě kombinace těchto faktorů může ovlivňovat rychlost rozkladu organické hmoty i stabilitu uhlíku uloženého v půdním profilu.

Evropská politika postupně vytváří poměrně komplexní systém, v němž se půda objevuje současně v klimatické, zemědělské, odpadové, biodiverzitní i adaptační politice. Výsledky z Harvard Forest do tohoto systému zapadají jako důležité vědecké upozornění. Pokud chceme půdu využívat jako součást klimatické strategie, musíme ji chápat jako živý ekosystém, nikoli jako statický zásobník uhlíku.

To neznamená, že by se mělo od podpory zdravých půd nebo uhlíkového zemědělství ustupovat. Naopak. Zdravá půda je významná bez ohledu na to, jak přesně se bude v budoucnosti vyvíjet její uhlíková bilance. Zvyšuje schopnost krajiny zadržovat vodu, podporuje produkci potravin, omezuje erozi, vytváří prostředí pro půdní organismy a pomáhá ekosystémům lépe zvládat klimatické extrémy. Ukládání uhlíku je jednou z jejích funkcí, nikoli jediným důvodem, proč ji chránit.

Výzkum však ukazuje, že při započítávání půdy do klimatických strategií bude stále důležitější rozlišovat mezi uhlíkem uloženým a uhlíkem skutečně dlouhodobě odstraněným z atmosféry. Tato otázka je pro evropský certifikační systém uhlíkového zemědělství mimořádně relevantní. Čím více se bude půdní uhlík promítat do klimatických účtů, ekonomických pobídek nebo certifikovaných jednotek, tím přesnější musí být měření skutečné změny zásoby a tím lépe musí být zohledněno riziko jejího pozdějšího uvolnění.

Všichni chceme co nejzdravější půdu s vysokým obsahem organické hmoty. Pokud s ní však počítáme jako s nástrojem pro trvalé ukládání uhlíku, musíme vědět nejen to, kolik ho do ní dostaneme, ale také jak dlouho a za jakých podmínek v ní skutečně zůstane.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu

Pojišťovnictví má za sebou několik staletí vývoje, jeho základní princip se však dlouho neměnil. Už první formy námořního pojištění v Evropě pracovaly s odhadem pravděpodobnosti, že určitá událost nastane, a především s otázkou, jak velkou škodu může způsobit. S rozvojem statistiky a pojistné matematiky se tento přístup dále zpřesňoval. Čím lépe bylo možné budoucí škody odhadnout na základě zkušeností z minulosti, tím přesněji bylo možné nastavit pojistné podmínky a cenu pojištění.

Dnes však tento tradiční model naráží na nové výzvy. Firmy mohou investovat miliony do moderních technologií, snižování emisí nebo úspor energií, přesto nemusí být z pohledu pojišťovny méně rizikové. Rozhodující totiž stále častěji není samotná existence ekologických opatření, ale schopnost podniku prokázat, že systematicky rozpoznává, vyhodnocuje a řídí rizika, která mohou ohrozit jeho provoz, životní prostředí i obchodní kontinuitu. Problematika ESG tak postupně získává zcela nový ekonomický rozměr.

Klimatické extrémy jsou častější, výrobní řetězce jsou složitější než kdykoli předtím, digitalizace přináší nové typy kybernetických rizik a podnikání je mnohem citlivější na geopolitické události. Historické statistiky proto samy o sobě přestávají stačit. Výmluvným příkladem je letošní požární sezona v Evropě, která již před koncem léta patří k nejhorším v novodobé historii. Statisíce evakuovaných obyvatel, rekordní rozsah spáleného území a rostoucí ekonomické škody ukazují, jak rychle se mohou měnit rizika, která ještě před několika lety působila jako málo pravděpodobná.

Jestliže ještě před patnácti lety zajímalo pojistitele především to, kolikrát ve výrobním závodě hořelo, jaké byly škody způsobené vodou nebo kolik pracovních úrazů podnik evidoval, dnes se stále více zaměřuje na otázku, jaká je pravděpodobnost, že podobná událost nastane v budoucnu. Jinými slovy, minulost zůstává důležitá, ale mnohem větší hodnotu získává schopnost firmy budoucím problémům předcházet.

Právě zde se přirozeně propojuje klasický risk management s oblastí ESG. Ne proto, že by to jen vyžadovala evropská legislativa, ale proto, že řada faktorů označovaných jako environmentální, sociální nebo správní má přímý dopad na ekonomickou stabilitu podniku.

Představme si dva výrobní závody. Oba stojí ve stejné lokalitě, oba vyrábějí stejný sortiment a oba mají obdobný obrat. Na první pohled půjde o téměř identické společnosti. Podrobnější pohled ale odhalí podstatné rozdíly. První podnik má podrobně zmapovaná klimatická rizika, ví, které části areálu mohou být ohroženy přívalovými dešti, disponuje záložním zdrojem elektrické energie, pravidelně testuje krizové scénáře a má alternativní dodavatele klíčových surovin. Druhá firma podobnými analýzami nikdy neprošla. Rizika řeší až ve chvíli, kdy skutečně nastanou.

Z pohledu účetních výkazů mohou obě společnosti vykazovat srovnatelnou finanční kondici. Z pohledu pojišťovny však představují zcela rozdílnou pravděpodobnost vzniku budoucích škod.

Stejnou analogii lze pozorovat u stále častějších požárů zařízení pro nakládání s odpady. Samotná skutečnost, že podnik skladuje plasty, papír nebo lithium-iontové baterie, ještě nevypovídá o skutečné míře rizika. Rozhodující je způsob skladování, velikost jednotlivých sektorů, vzdálenosti mezi nimi, systémy detekce požáru, automatické hašení, nepřetržitý monitoring teploty nebo schopnost rychlé lokalizace vznikajícího požáru. Dva sklady se stejným množstvím materiálu tak mohou představovat zcela rozdílné riziko vzniku škody.

Podobných příkladů rychle přibývá. Výrobce může být technologicky špičkový, ale pokud je existenčně závislý na jediném dodavateli polovodičů z jihovýchodní Asie nebo kritických surovin z geopoliticky nestabilních regionů, jeho zranitelnost výrazně narůstá. Pandemie covidu, energetická krize i narušení námořní dopravy v oblasti Rudého moře ukázaly, že největší riziko často neleží uvnitř výrobního závodu, ale tisíce kilometrů daleko v dodavatelském řetězci. Právě mapování těchto vazeb se stává běžnou součástí hodnocení podnikových rizik.

ESG je proto stále méně spojováno pouze s ochranou klimatu nebo emisemi skleníkových plynů. Ve skutečnosti jde především o způsob, jak systematicky identifikovat faktory, které mohou ovlivnit dlouhodobou stabilitu podniku. Patří mezi ně dostupnost vody, energetická bezpečnost, závislost na kritických surovinách, kvalita řízení společnosti, ochrana dat, kybernetická bezpečnost, pracovní podmínky, připravenost na mimořádné události nebo schopnost obnovit výrobu po havárii.

Evropská unie tento přístup podporuje již řadu let. Významnou roli sehrála evropská taxonomie, která vytvořila jednotný rámec pro hodnocení environmentálně udržitelných ekonomických činností. Následovala směrnice CSRD, evropské standardy ESRS, pravidla pro udržitelné financování podle SFDR i pravidla náležité péče v dodavatelských řetězcích podle směrnice CSDDD. Přestože balíček Omnibus významně zúžil okruh podniků s povinným vykazováním údajů o udržitelnosti, samotná ekonomická logika těchto procesů nezmizela.

Velké společnosti budou i nadále potřebovat data od svých dodavatelů. Banky budou při poskytování úvěrů dále posuzovat klimatická i přechodová rizika. Investoři budou vyhodnocovat dlouhodobou odolnost podniků a pojišťovny budou stále podrobněji oceňovat kvalitu řízení rizik. Mnoho středních podniků tak bude údaje shromažďovat dobrovolně, protože se bez nich jednoduše neobejdou při obchodních jednáních.

Významnou kapitolou se současně stává důvěryhodnost zveřejňovaných informací. První vlna ESG byla do značné míry spojena s marketingem. Mnoho podniků prezentovalo své aktivity prostřednictvím obecných prohlášení o udržitelnosti, výsadbách stromů nebo příslibech uhlíkové neutrality ve vzdálené budoucnosti. Evropská regulace se však postupně posouvá od tzv. greenwashingu směrem k ověřitelným datům. Nestačí tvrdit, že je firma odpovědná. Musí být schopna doložit, jaká rizika identifikovala, jaká opatření přijala, jaké investice realizovala a jaké výsledky tato opatření přinesla.

Marketingová tvrzení bez měřitelných důkazů ztrácejí hodnotu nejen vůči spotřebitelům, ale také vůči finančním institucím. Pojišťovnu nebude zajímat, kolik fotografií z dobrovolnických akcí podnik zveřejnil na sociálních sítích. Mnohem důležitější bude evidence ekologických incidentů, výsledky interních auditů, četnost preventivních kontrol technologií, úroveň zabezpečení kritické infrastruktury nebo schopnost doložit, že přijatá opatření skutečně snižují pravděpodobnost vzniku škod.

Rozdíl mezi marketingem a skutečným řízením rizik lze ilustrovat na jednoduchém příkladu. Dvě jiné společnosti vyrábějí stejný výrobek. Obě o sobě tvrdí, že podnikají udržitelně. První prezentuje především své cíle pro rok 2040, druhá několik let systematicky monitoruje spotřebu vody, eviduje environmentální incidenty, investuje do modernizace technologií, pravidelně provádí zátěžové testy krizových scénářů a dokáže doložit pokles provozních rizik. Na reklamním letáku mohou působit stejně. Z pohledu řízení rizik mezi nimi existuje propastný rozdíl.

To vše může působit jako nový trend posledních let, ve skutečnosti však jde spíše o nové pojmenování principů, které úspěšné podniky využívají již desítky let. Dobře řízené podniky vždy pracovaly s riziky, jen je neoznačovaly zkratkou ESG. Každý zkušený provozní ředitel věděl, že zanedbaná údržba zvyšuje pravděpodobnost havárie, každý bezpečnostní technik rozuměl významu prevence pracovních úrazů a každý finanční ředitel si uvědomoval nebezpečí závislosti na jediném dodavateli. Evropská unie nevynalezla řízení rizik.

Spíše dala dosud roztříštěným oblastem společný rámec, sjednotila terminologii a stanovila pravidla, podle nichž lze jednotlivá rizika popisovat, měřit a porovnávat napříč odvětvími i státy. To, co bylo dříve souborem interních zkušeností a firemních postupů, získalo jednotný jazyk, kterému dnes rozumějí banky, pojišťovny, investoři i obchodní partneři. Právě proto se ESG postupně přestává vnímat jako samostatná agenda. Ve své podstatě jde o moderní podobu odpovědného řízení podniku, která spojuje ekonomickou racionalitu s dlouhodobou odolností.

A navíc zkušenosti pojišťoven a makléřských společností ukazují, že kvalitní systém řízení rizik může významně ovlivnit cenu pojištění i rozsah pojistného krytí. V některých případech mohou rozdíly mezi dobře připravenými a nepřipravenými podniky dosahovat desítek procent. V extrémních případech, kdy podnik nedokáže ochranu před novými hrozbami doložit vůbec, ho pojišťovna může odmítnout pojistit úplně.

Zodpovědný přístup k rizikům se tak mění na základní podmínku finanční stability a samotné ekonomické existence firmy. Jinými slovy schopnost získat výhodnější pojistné podmínky přitom přímo snižuje fixní náklady podnik a tedy zvyšuje konkurenceschopnost podniku.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu


 

Staré baterie, vyřazená elektronika a průmyslový odpad byly ještě nedávno vnímány jako problém, kterého je potřeba se zbavit. Dnes se z nich stává strategická surovina s významem pro obranu, energetiku i moderní průmysl. Nové rozhodnutí administrativy prezidenta Donalda Trumpa proto nelze vnímat pouze jako obchodní opatření. Ve skutečnosti jde o další krok v dlouhodobé snaze Spojených států vybudovat vlastní zdroje kritických minerálů a snížit závislost na zahraničních dodavatelích, především na Číně.

Prezident Donald Trump na konci července podepsal exekutivní příkaz, který umožňuje americkým úřadům omezovat vývoz použitých baterií, elektronického odpadu a dalších materiálů obsahujících kritické minerály. Cílem je zajistit, aby suroviny ukryté v těchto odpadech zůstaly ve Spojených státech a mohly být zpracovány domácím průmyslem. Opatření se týká především materiálů obsahujících lithium, wolfram a další prvky nezbytné pro výrobu baterií, elektroniky, obranných systémů či energetických technologií. Podle informací z Bílého domu jde o součást širší strategie zaměřené na posílení domácího recyklačního sektoru a omezení závislosti na čínských dodavatelských řetězcích.

Na první pohled se může zdát překvapivé, že se americká administrativa zaměřuje právě na odpad. Ve skutečnosti však jde o logický důsledek vývoje posledních let. Zatímco v minulosti byly hlavním předmětem zájmu nové doly a těžební projekty, dnes získává stále větší význam takzvaná městská těžba. Staré akumulátory, elektromobily, počítače, mobilní telefony nebo průmyslová zařízení obsahují značné množství cenných kovů, které lze opětovně využít. V době, kdy poptávka po kritických minerálech prudce roste a nové doly se připravují i více než deset let, představuje recyklace jeden z nejrychlejších způsobů, jak získat dodatečné zdroje.

Spojené státy přitom každý měsíc vyvážejí desítky tisíc tun elektronického odpadu. Velká část tohoto materiálu obsahuje recyklovatelné minerály, které po vývozu končí ve zpracovatelských provozech mimo americké území. Domácí recyklační společnosti dlouhodobě upozorňovaly, že země tím přichází o cennou surovinovou základnu, která by mohla pomoci naplnit cíle americké průmyslové politiky.

Současné opatření zapadá do mnohem širšího obrazu americké surovinové politiky, která se formuje již řadu let. Zapadá do širší proměny amerického přístupu ke kritickým surovinám, která začala již během prvního Trumpova funkčního období a následně pokračovala i za administrativy Joea Bidena. Bez ohledu na politické rozdíly totiž ve Washingtonu postupně vznikl mimořádně silný konsenzus, že závislost na zahraničních zdrojích představuje významné ekonomické i bezpečnostní riziko.

Na rozdíl od Evropské unie, která svou surovinovou politiku opírá o jednotný legislativní rámec v podobě Critical Raw Materials Act, Spojené státy budují svůj přístup prostřednictvím souboru prezidentských nařízení, federálních strategií, zákonů a programů. Významným milníkem se stal již exekutivní příkaz prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017 zaměřený na zabezpečení dodávek kritických minerálů, na který navázala Federální strategie pro zajištění bezpečných a spolehlivých dodávek kritických minerálů z roku 2019.

Důležitou roli sehrává také zákon Defense Production Act, strategické surovinové rezervy National Defense Stockpile nebo pravidelně aktualizovaný seznam kritických minerálů vedený U.S. Geological Survey. Přestože se jednotlivé administrativy lišily v používaných nástrojích, dlouhodobý cíl zůstává stejný. Posílit domácí těžbu, zpracování, recyklaci a celkovou odolnost amerických dodavatelských řetězců.

Klíčovým bodem se stala především pozice Číny. Ta během posledních dvou desetiletí vybudovala dominantní postavení nejen v těžbě některých strategických surovin, ale především v jejich zpracování. V řadě případů kontroluje většinu světových rafinačních a separačních kapacit. Právě zde vzniká největší přidaná hodnota a zároveň největší závislost ostatních ekonomik. Americké úřady proto stále častěji upozorňují, že skutečným problémem není pouze samotná těžba, ale celý navazující průmyslový řetězec.

Současná opatření navazují na sérii kroků, které Washington přijal v posledních letech. Patří mezi ně podpora domácí těžby, budování zpracovatelských kapacit, vytváření strategických zásob, podpora výroby baterií i zavádění obchodních opatření vůči vybraným dovozům. Trumpova administrativa současně prosazuje přísnější pravidla pro obranný sektor, který má od roku 2027 výrazně omezit využívání kritických minerálů pocházejících z Číny. Právě blížící se termín těchto požadavků představuje jeden z důvodů, proč se Washington snaží urychleně získávat nové domácí zdroje surovin.

Z legislativního pohledu se Spojené státy opírají o široké pravomoci prezidenta v oblasti národní bezpečnosti a zahraničního obchodu. Kritické minerály jsou v amerických strategických dokumentech stále častěji označovány za suroviny nezbytné pro fungování obranného průmyslu, energetické infrastruktury a technologického sektoru. Jakmile je určitá komodita zařazena mezi strategické zdroje, získává federální vláda výrazně větší prostor pro regulaci jejího pohybu, podporu výroby nebo omezení exportu.

Historický kontext ukazuje, že podobné kroky nejsou v oblasti strategických surovin ničím novým. Již před více než deseti lety vedly Spojené státy společně s Evropskou unií a Japonskem spor s Čínou kvůli omezením vývozu vzácných zemin. Tehdy Washington argumentoval, že přílišná koncentrace dodávek představuje hrozbu pro světový průmysl. Následný vývoj však ukázal, že závislost na čínských zdrojích přetrvává a v některých oblastech se dokonce prohloubila.

Z pohledu světového trhu jde o zajímavý signál, který dalece přesahuje oblast recyklace. Ukazuje, že v oblasti kritických minerálů bude mít stále větší význam než získávat jen doly a naleziště, ale také schopnost jednotlivých zemí uchovat, zpracovat a znovu využít suroviny, které již mají na svém území. V prostředí rostoucí poptávky po bateriích, polovodičích, obranných technologiích a energetických systémech totiž může být i zdánlivě obyčejný odpad jedním z nejcennějších zdrojů moderní ekonomiky.

Když se řekne motýl, většina z nás si představí barevného krasavce poletujícího z květu na květ. Jenže v Českém středohoří by taková představa zachytila jen malou část skutečnosti. Na nenápadných stráních u Církvic se podařilo zaznamenat neuvěřitelných 1 350 druhů motýlů. Na Radobýlu jich žije 1 087, na Písečném vrchu 1 085 a na Oblíku 884. A celé České středohoří? Odhadem více než 2 200 druhů. Jestli tedy někde platí, že pod nohama můžeme mít mnohem pestřejší svět, než tušíme, pak právě tady.

Možná ještě překvapivější je, co se vlastně pod těmi čísly skrývá. Nejde o 1350 barevných motýlů, které bychom mohli během letního výletu postupně odškrtávat z atlasu. Většina druhů je mnohem méně nápadná. Patří mezi ně noční motýli a také drobní motýli, jejichž velikost se může pohybovat v řádu milimetrů. Laik je může snadno považovat za mušky a bez bližšího zkoumání by ho ani nenapadlo, že právě kolem něj prolétá motýl. Jejich určování je navíc natolik složité, že se při průzkumu může pokaždé objevit něco nového.

Takže když si představíme český letní kopec plný motýlů, nemusíme si představovat jen babočky, otakárky nebo modrásky. Část zdejšího motýlího světa ožívá až večer a v noci. Některé druhy jsou tak malé a nenápadné, že bychom je při běžné procházce vůbec nezaregistrovali. Právě jejich množství ale pomáhá vysvětlit, proč jsou čísla z Českého středohoří tak mimořádná.

A není to náhoda. České středohoří má totiž pro motýly mimořádně pestrou nabídku. Střídají se tu teplé jižní stráně, stepi, louky, lesy, vlhčí stanoviště i další typy krajiny. Roli hraje také geologická pestrost a členitý reliéf. Na relativně malém prostoru tak vzniká množství různých podmínek a každý druh si může najít svůj vlastní kousek světa.

U motýlů je navíc jeden detail, který člověku trochu změní pohled na obyčejnou louku. Motýl totiž není celý život motýlem. Nejdříve je housenkou a ta může mít na potravu velmi specifické požadavky. AOPK uvádí, že některé housenky jsou vázané dokonce jen na jediný druh rostliny. Když taková rostlina z krajiny zmizí, nezmizí jen jeden zdroj potravy. Pro konkrétní druh motýla může zmizet celý jeho domov.

To je také důvod, proč může být na první pohled obyčejná, trochu suchá a kamenitá stráň biologicky mnohem cennější než dokonale upravený trávník. Pro člověka může vypadat jako místo, kde by se hodilo posekat trávu a udělat pořádek. Pro motýly může jít o dokonale fungující svět s konkrétními rostlinami, teplem a úkryty.

A právě tady se dostáváme k další zajímavosti. Motýlům totiž nevyhovuje ani příliš intenzivně obhospodařovaná krajina, ani krajina, která úplně zaroste. Příliš časté nebo plošné sečení může zničit rostliny, na které jsou jednotlivé druhy vázané. Když se naopak louka nebo step nechá dlouhodobě bez péče, začnou ji postupně obsazovat vyšší rostliny a dřeviny a původní podmínky se ztratí. Motýlí ráj proto nevzniká jednoduše tím, že člověk odejde a nechá přírodu napospas. Někdy potřebuje naopak velmi promyšlenou péči.

To může znít trochu paradoxně. Aby přežily některé druhy, musí se část krajiny pravidelně sekat, někde odstraňovat náletové dřeviny a jinde udržovat otevřené stepní plochy. Důležitý přitom může být i způsob, jakým se louka seká. Mozaiková seč ponechává část plochy nedotčenou a umožňuje bezobratlým přežít období, kdy je zbytek louky posečený. Podobný přístup se osvědčil i při ochraně vzácných motýlů v dalších českých chráněných územích.

Motýli přitom nejsou v krajině jen krásnou ozdobou, která potěší fotografa nebo návštěvníka louky. Jsou důležitou součástí potravních řetězců. Housenky představují významný zdroj potravy pro ptáky, jejich larvy a kukly využívá řada dalších živočichů a dospělí motýli se sami stávají kořistí ptáků, pavouků nebo netopýrů. Při návštěvě květů navíc přenášejí pyl a podílejí se na opylování rostlin. Jejich význam ale spočívá také v něčem méně nápadném. Protože velmi citlivě reagují na změny prostředí, jejich výskyt a početnost mohou být dobrým ukazatelem toho, v jakém stavu krajina skutečně je.

A co vlastně motýli jedí? U dospělých motýlů jsou nejčastější potravou nektar z květů, ale využívají také šťávy z přezrálého ovoce, mízu stromů nebo minerální látky z vlhké půdy. Ještě větší jedlíci jsou ale housenky. Ty potřebují především rostlinnou potravu a některé jsou velmi vybíravé. Zatímco jedna housenka může okusovat celou řadu rostlin, jiná je odkázána na jediný druh nebo několik málo příbuzných rostlin.

České středohoří přitom není jen místem, kde se počítají rekordy. Je také připomínkou toho, jak rychle může druh z krajiny zmizet. AOPK uvádí, že zde například zcela vymizel dříve poměrně běžný modrásek ligrusový. Naopak u okáče skalního se díky záchrannému programu daří stabilizovat populace a postupně ho vracet i na další místa, kde dříve žil.

Celková čísla přesto působí skoro neuvěřitelně. Jednotlivé sledované lokality v Českém středohoří mají v průměru kolem tisícovky druhů motýlů, v labském údolí je to přibližně 1 300 a pro celou oblast se odhaduje více než 2 200 druhů. Pro srovnání, v CHKO Jeseníky žije podle AOPK přibližně 1 000 druhů motýlů a na Pálavě bylo při dlouhodobém průzkumu zaznamenáno dokonce 2 539 druhů. I tam ovšem nejde jen o velké a známé denní motýly. Významnou část druhového bohatství tvoří drobní motýli, kterých si člověk při běžné procházce prakticky nemá šanci všimnout.

A možná právě v tom je celé kouzlo. Když příště v létě uvidíme nad loukou poletovat motýla, vidíme jen jednu malou část příběhu. Někde v trávě může být housenka, která čeká na svou rostlinu. V křoví může odpočívat druh, který se ukáže až za soumraku. A několik metrů od nás může žít další motýl tak malý, že bychom ho bez lupy považovali za obyčejnou mušku. Tak pokud se vám v těchto vedrech nechce šplhat na Oblík, Ranou nebo Radobýl, vlastně o nic nepřijdete. Stačí si na chvíli představit, co se tam děje, když se člověk nedívá.

Rovná trubka, nebo ocelová konstrukce? Na první pohled možná detail pro celního deklaranta. V evropském systému uhlíkového cla však může jít o rozdíl stovek eur za každou tunu. Španělská ocelářská asociace UNESID upozorňuje na případ, kdy nesprávné celní zařazení velkoprůměrových ocelových trubek může v kombinaci s hodnotami emisí stanovenými Evropskou komisí zvýšit náklad spojený s CBAM přibližně o 300 eur na tunu. V době, kdy Evropská unie současně zpřísňuje podmínky dovozu oceli, omezuje bezcelní kvóty a rozšiřuje dohled nad původem a klasifikací výrobků, se z celního kódu stává ekonomicky významný údaj.

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, známý jako CBAM, vstoupil 1. ledna 2026 do své definitivní fáze. Pro dovozce oceli tím skončilo období, kdy bylo možné nový systém vnímat především jako budoucí administrativní povinnost. Zabudované emise dováženého zboží se nyní promítají do skutečného finančního nákladu. Smyslem CBAM je zabránit úniku uhlíku a postupně vyrovnávat podmínky mezi evropskými výrobci, kteří jsou zatíženi náklady systému EU ETS, a výrobci ze třetích zemí, na jejichž produkci se srovnatelná uhlíková cena často nevztahuje.

Pro výpočet přitom není rozhodující pouze množství dovezené oceli. Stejně důležité je, o jaký konkrétní výrobek jde, jaké jsou jeho zabudované emise a jakým způsobem lze tyto emise doložit. Evropská komise pracuje buď s ověřenými skutečnými údaji, nebo s výchozími hodnotami stanovenými pro jednotlivé kategorie výrobků a země původu. A právě tady začíná být celní klasifikace mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát.

CBAM totiž nepracuje s jednoduchou kategorií „ocel“. Rozhoduje přesné zařazení konkrétního výrobku podle celní nomenklatury. Celní kód tak už neurčuje jen způsob proclení nebo statistické vykazování. U výrobků podléhajících CBAM může ovlivnit také to, jaká emisní hodnota bude při výpočtu uhlíkového závazku použita. Na zdánlivě technickou otázku správného zařazení se tím připojuje velmi konkrétní finanční důsledek.

Přesně na tento problém upozorňuje UNESID. Podle španělské ocelářské asociace byly v některých členských státech velkoprůměrové ocelové trubky deklarovány jako ocelové konstrukce. Závazná informace o sazebním zařazení účinná od srpna 2025 však stanovuje, že tyto výrobky mají být klasifikovány jako velkoprůměrové svařované ocelové trubky. Podobný problém se podle UNESID objevil už dříve také u ocelových trubek používaných v konstrukcích, které natáčejí fotovoltaické panely za sluncem tzv. solar trackers.

Na samotném rozdílu v celním zařazení by přitom nebylo nic mimořádného. Zásadní je, co následuje. Jednotlivým kategoriím výrobků totiž Evropská komise přiřazuje také výchozí emisní hodnoty. Pokud dovozce nepoužije ověřená skutečná data, právě tyto hodnoty vstupují do výpočtu CBAM.

Podle UNESID je u ocelových konstrukcí pocházejících z Číny nebo Turecka výchozí emisní intenzita přibližně o čtyři tuny CO₂ na tunu výrobku vyšší než u některých kategorií ocelových trubek ze stejných zemí. Při ceně 80 eur za tunu CO₂ tak samotný rozdíl v emisní hodnotě představuje zhruba 320 eur na tunu výrobku. Právě proto asociace hovoří o přibližně 300 eurech dodatečného CBAM nákladu.

Je důležité zdůraznit, že nejde o pevnou sazbu CBAM ani o částku, kterou by automaticky zaplatil každý dovozce takového výrobku. Jde o ilustraci dopadu rozdílných výchozích emisních hodnot při určité ceně uhlíku. Skutečný náklad bude záviset na konkrétních emisích, způsobu jejich vykázání a ceně CBAM certifikátů. Přesto je právě tento příklad velmi názorný. Ukazuje, jak může několik znaků v celním zařazení způsobit rozdíl v nákladech v řádu stovek eur na každou tunu materiálu.

A tento rozdíl nemusí být v budoucnu zanedbatelný ani vzhledem k samotné ceně uhlíku. Evropská komise stanovila pro druhé čtvrtletí roku 2026 cenu CBAM certifikátu na 75,28 eura za tunu CO₂. V roce 2026 se cena stanovuje čtvrtletně, od roku 2027 bude zveřejňována každý týden. Certifikáty vztahující se k emisím spojeným s dovozem v roce 2026 se začnou nakupovat od února 2027 a první CBAM přiznání za tento rok bude nutné podat do 30. září 2027.

Ještě větší význam má skutečnost, že evropská pravidla dávají před výchozími hodnotami přednost ověřeným skutečným emisím. Na první pohled to může působit jako cesta, jak se nepříznivým výchozím hodnotám vyhnout. V praxi je ale získání relevantních dat poměrně náročné. Výrobce ocelových trubek potřebuje doložit nejen emise vlastního výrobního procesu, ale také údaje o oceli, kterou používá jako vstupní materiál. Požadavky na data se proto netýkají jen samotného dovozce. Musí je získávat i od svých dodavatelů, tedy v celém subdodavatelském řetězci.

Dovozce už tak potřebuje vědět mnohem víc než jen to, odkud jeho ocel pochází. Musí znát její výrobní cestu, energetické vstupy a s nimi spojené emise a zároveň musí být schopen získaná data ověřit a důvěryhodně doložit. Čím přesnější jsou evropské výchozí hodnoty a čím vyšší je cena uhlíku, tím větší ekonomický význam bude mít rozdíl mezi skutečnou emisní stopou a hodnotou, kterou systém použije v případě, že skutečná data k dispozici nejsou.

Z pohledu poradenských firem se tak otevírá i poměrně zajímavý prostor pro nový typ odborné práce. Kdo se dokáže prokousat celními kódy, pravidly CBAM, emisními hodnotami a především se dostat ke skutečným údajům od výrobců a dodavatelů, může firmě pomoci najít zajímavý cenový rozdíl při větších objemech dovozu. A právě tady může být znalost CBAM zajímavá i z pohledu veřejných zakázek.

Představme si například ocelový silniční most, na který připadá 500 tun ocelových konstrukcí. Pokud bychom čistě modelově použili rozdíl čtyř tun CO₂ na tunu výrobku, který uvádí UNESID, a cenu CBAM certifikátu 75,28 eura za tunu CO₂, dostaneme se k rozdílu více než 150 tisíc eur, tedy při kurzu 25 korun za euro k částce kolem 3,8 milionu korun. Takový výpočet samozřejmě nelze automaticky přenést na každý most ani na každý dovoz oceli, ukazuje však velikost částek, o které může při velkých projektech jít.

Ranní šálek kávy má za sebou cestu, která během východu slunce je mnohem složitější, než se může zdát. Na jedné straně stojí globální komoditní trh, klimatická změna a rostoucí náklady pěstitelů, na druhé stále přísnější požadavky evropského trhu na původ surovin a ochranu lesů. Fairtrade nyní zvyšuje minimální ceny kávy. Nejde přitom o běžné zdražení komodity, ale o posílení cenové pojistky pro pěstitele kávy v období prudkých poklesů cen a vysoké volatility trhu.

Káva patří mezi nejvýznamnější světové zemědělské komodity. Mezinárodní organizace pro kávu uvádí, že se jí denně spotřebují přibližně tři miliardy šálků. Na pěstování kávy přitom závisí živobytí přibližně 125 milionů lidí a samotné kávovníky pěstuje kolem 25 milionů drobných pěstitelů. Ti jsou často vystaveni kombinaci nízkých nebo kolísajících výkupních cen, rostoucích nákladů, nejistoty sklizně a stále výraznějších dopadů klimatické změny.

Od 1. prosince 2026 organizace Fairtrade International zvýší minimální fairtradové ceny kávy. U promyté arabiky vzroste z dosavadních 1,80 na 2,00 amerického dolaru za libru. U nepromyté arabiky se zvýší z 1,75 na 1,95 dolaru, u promyté robusty z 1,25 na 1,35 dolaru a u nepromyté robusty z 1,20 na 1,30 dolaru za libru. Fairtradový příplatek zůstane na úrovni 0,20 dolaru za libru a příplatek za ekologickou produkci na 0,40 dolaru za libru.

Samotné zvýšení minimální ceny však neznamená, že by Fairtrade určoval cenu kávy na světovém trhu nebo že by se od prosince automaticky měla o stejnou částku zvýšit cena kávy v obchodech a kavárnách. Princip funguje jinak. Minimální fairtradová cena představuje cenovou ochrannou síť. Pokud je aktuální tržní cena vyšší než stanovené minimum, producent získává tržní cenu nebo cenu sjednanou v rámci kontraktu. Minimální cena se uplatní až ve chvíli, kdy tržní cena klesne pod stanovenou hranici. Pěstitel tak získává větší jistotu v období prudkého propadu cen, aniž by byl připraven o možnost vydělat více v době vysokých cen.

Je to důležitý rozdíl zejména v současném prostředí. Cena kávy se v posledních letech dostala na mimořádně vysoké úrovně a podle Fairtrade neklesla pod hranici 2 dolarů za libru od března 2024. Zvyšování minimální ceny tedy není reakcí na aktuální propad trhu. Má především posílit ekonomickou odolnost pěstitelů pro okamžik, kdy se situace na světovém trhu opět obrátí. Fairtrade nové ceny stanovil na základě revize výrobních nákladů a rozsáhlého sběru dat. Do hodnocení byly zahrnuty údaje z 57 pěstitelských družstev ve 13 zemích a zpětná vazba více než 600 respondentů.

Významnou součástí systému přitom není pouze cena samotného zrna. Pěstitelská družstva získávají také fairtradový příplatek, o jehož využití rozhodují jejich členové. Peníze mohou směřovat do infrastruktury, zvyšování produktivity, vzdělávání, zdravotní péče, zavlažování nebo opatření reagujících na klimatickou změnu. Jen v roce 2024 získala družstva pěstující fairtradovou kávu na tomto příplatku více než 57 milionů eur.

Právě tady se ekonomická stránka pěstování kávy začíná propojovat s otázkou životního prostředí. Kávovník není plodinou, kterou lze jednoduše přesunout tam, kde je právě dostatek půdy. Pěstování je citlivé na teplotu, srážky, nadmořskou výšku, kvalitu půdy i výskyt chorob. Kávovník navíc potřebuje několik let, než začne poskytovat významnější úrodu. Investice do nové výsadby, ochrany půdy, hospodaření s vodou nebo změny způsobu pěstování proto přinášejí výsledky až v delším časovém horizontu.

Káva se pěstuje především v tropickém pásu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Největším producentem je Brazílie, významné postavení má Vietnam, Kolumbie, Indonésie, Etiopie, Honduras, Peru nebo Uganda. Světový trh přitom stojí především na dvou druzích. Arabika je ceněna pro jemnější chuť a aroma, ale je citlivější na klimatické výkyvy. Robusta je odolnější vůči vyšším teplotám, poskytuje vyšší výnosy a obsahuje více kofeinu. Rozdíly mezi oběma druhy se proto promítají nejen do chuti, ale také do ekonomiky jejich pěstování.

Klimatická změna tuto rovnováhu narušuje. Vyšší teploty, nepravidelné srážky, delší období sucha a extrémní deště zvyšují riziko ztráty úrody a podporují šíření škůdců a chorob. Podle údajů uváděných Fairtrade může do roku 2050 dojít v některých významných pěstitelských zemích k přibližně polovičnímu úbytku ploch vhodných pro pěstování kávy. Pěstitelé proto hledají způsoby, jak své farmy přizpůsobit. Jednou z cest je agrolesnictví, tedy kombinace kávovníků s dalšími stromy a plodinami. Stromy poskytují kávovníkům stín, pomáhají regulovat teplotu a vlhkost, chrání půdu a současně vytvářejí prostor pro biodiverzitu.

V této souvislosti dostává nový význam také otázka odlesňování. Káva patří mezi sedm komodit, na něž se vztahuje evropské nařízení o produktech nezpůsobujících odlesňování, známé jako EUDR. Evropská unie jím sleduje nejen samotné odlesňování, ale také degradaci lesů. Káva a výrobky z ní mohou být na evropský trh uvedeny nebo z něj vyvezeny pouze tehdy, pokud splní stanovené podmínky. Musí být produkovány v souladu s právními předpisy země původu, nesmějí pocházet z půdy odlesněné po stanoveném rozhodném datu a musí být pokryty prohlášením o náležité péči.

Pro kávový sektor je přitom klíčová sledovatelnost. Evropské požadavky nejsou postavené pouze na tvrzení, že konkrétní káva pochází z oblasti bez odlesňování. Dodavatelský řetězec musí být schopen doložit původ komodity a u kávy také geografickou polohu všech pozemků, na nichž byla relevantní surovina vypěstována. Součástí náležité péče je rovněž vyhodnocení rizika a jeho případné snížení. Právě požadavek na geolokační údaje představuje pro drobné pěstitele jednu z největších praktických výzev, protože sběr, ověření a správa těchto dat znamenají náklady i potřebu technického know how.

Rozhodující je také datum 31. prosince 2020. EUDR pracuje s tímto datem jako s hranicí, po níž nesmí dojít k odlesnění příslušného území, aby z něj mohla být relevantní komodita uvedena na trh EU. Fairtrade u kávy nastavuje vlastní standard ještě přísněji. Za nejzazší datum pro ukončení odlesňování považuje 1. leden 2014. Aktualizovaný standard Fairtrade pro kávu navíc požaduje geolokační údaje pro všechny farmy a u hospodářství větších než čtyři hektary polygonové mapy. V tomto ohledu tedy certifikační systém v některých parametrech překračuje samotné požadavky evropské regulace.

Fairtrade už proto na EUDR nereaguje pouze prostřednictvím pravidel certifikace. Ve spolupráci se společností Satelligence poskytuje pěstitelským družstvům podporu při práci s geolokačními údaji a satelitním monitoringem. Data mohou být využita k ověřování odlesňování a k identifikaci rizik a následně mohou být sdílena s obchodními partnery jako součást dokumentace potřebné pro evropský dodavatelský řetězec. Pro drobného pěstitele je přitom zásadní, že náklady a technická náročnost EUDR nemohou být jednoduše přeneseny na farmáře, který hospodaří na malém pozemku a často nemá vlastní kapacity pro digitální sledování produkce.

Evropská legislativa navíc v letošním roce prošla dalším vývojem. Evropská komise v červenci 2026 přijala opatření, která mají zjednodušit fungování EUDR a zpřesnit seznam dotčených výrobků a způsob práce s informačním systémem pro prohlášení o náležité péči. Nařízení se nyní začne uplatňovat od 30. prosince 2026 pro velké a střední hospodářské subjekty a také pro mikro a malé podniky, které již spadají pod evropské nařízení o dřevu. Pro ostatní mikro a malé podniky je termín 30. června 2027.

Pro evropské dovozce kávy tak bude stále důležitější nejen to, kolik za zelené zrno zaplatí, ale také zda budou schopni prokázat jeho původ. Z pohledu dodavatelského řetězce se tím hodnota dat přibližuje hodnotě samotné komodity. Nestačí vědět, že káva pochází například z Kolumbie nebo Brazílie. Bude třeba znát konkrétní původ produkce, posoudit rizika a být schopen doložit, že konkrétní pozemky splňují evropská pravidla.

Právě zde se ukazuje, proč může být ekonomická stabilita pěstitelů důležitou podmínkou ekologické odolnosti produkce. Ochrana lesů, agrolesnictví, zadržování vody, obnova půdy nebo zavádění odolnějších pěstitelských postupů něco stojí. Pokud producent sotva pokrývá základní náklady, má jen omezený prostor pro investice, které se vrátí až za několik let. Ekonomická odolnost proto není oddělená od environmentální odolnosti. 

V případě kávy se obě podmínky stále více stávají dvěma stranami stejné mince, byť Fairtrade a EUDR k udržitelnosti přistupují z odlišných stran. Fairtrade posiluje ekonomickou odolnost producentů, zatímco EUDR nastavuje environmentální a administrativní podmínky vstupu na evropský trh. Teprve jejich propojení ukazuje celý obraz skutečné udržitelnosti kávy.

Ráno otočíte kohoutkem nebo sáhnete po PET lahvi, naplníte sklenici a vypijete ji bez jediného zaváhání. Voda přece patří k nejkontrolovanějším potravinám. Jenže co kdyby v ní byly částice plastu tak malé, že je okem neuvidíte? Právě na tuto otázku se začíná připravovat i český systém kontroly pitné vody. Nové přístroje Státního zdravotního ústavu dokážou mikroplasty ve vodě nejen odhalit, ale určit jejich velikost, tvar i polymerní složení.

Na začátku července 2026 uvedl Státní zdravotní ústav do provozu novou laboratoř Centra zdraví a životního prostředí, která je vybavena pro identifikaci a stanovení mikroplastů v pitné vodě. Oddělení hygieny vody tím získává kapacitu, která bude stále významnější s tím, jak se mikroplasty dostávají do evropského systému sledování nových kontaminantů.

Evropská komise už v roce 2018 přijala Evropskou strategii pro plasty v oběhovém hospodářství, která plastový problém zasadila do širšího rámce prevence vzniku odpadu, recyklace a omezení úniků plastů do životního prostředí. Následně se problematika mikroplastů dostala mnohem konkrétněji do Akčního plánu EU Vstříc nulovému znečištění ovzduší, vod a půdy z roku 2021. Ten stanovuje mimo jiné cíl snížit do roku 2030 množství mikroplastů uvolňovaných do životního prostředí o 30 procent.

Právě zde se začíná spojovat politika plastů s politikou vody. Akční plán nulového znečištění odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2020/2184 o jakosti vody určené k lidské spotřebě. Ta představuje výrazný posun od tradičního pojetí kontroly pitné vody směrem k řízení rizik v celém řetězci. Neřeší pouze vodu, která nakonec vyteče z kohoutku, ale také zdroje vody, povodí, jímání, úpravu a distribuční systém. Mikroplasty jsou přitom v samotné směrnici výslovně uvedeny jako jedna ze skupin nových kontaminantů, kterým má být věnována pozornost.

Evropský legislativní mechanismus je přitom nastaven tak, že článek 13 směrnice 2020/2184 zavádí seznam sledovaných ukazatelů, takzvaný watch list. Na něj mohou být zařazovány látky a sloučeniny, které mohou představovat potenciální zdravotní riziko a u nichž je důvod předpokládat jejich přítomnost v pitné vodě. První seznam z roku 2022 obsahuje beta estradiol a nonylfenol. Mikroplasty v něm zatím nejsou.

Současně ale článek 13 odstavec 6 směrnice 2020/2184 uložil Evropské komisi přijmout metodiku měření mikroplastů s cílem umožnit jejich zařazení na seznam sledovaných ukazatelů. Komise tento krok uskutečnila přijetím Delegovaného rozhodnutí Komise EU 2024/1441 ze dne 11. března 2024. Tím byla stanovena harmonizovaná metodika pro měření mikroplastů ve vodě určené k lidské spotřebě.

Tady se dostáváme k podstatě nové laboratoře SZÚ. U mikroplastů totiž nestačí říct, že ve vzorku nějaké jsou. Pro regulatorní účely je potřeba vědět, kolik jich je, jak jsou velké, jaký mají tvar a z jakého polymeru se skládají. Evropská metodika proto pracuje s částicemi o velikosti od 20 mikrometrů do 5 milimetrů a s mikroplastovými vlákny o délce od 20 mikrometrů do 15 milimetrů. Výsledek má být vyjádřen jako počet mikroplastů na metr krychlový vody a současně podle velikostních kategorií, tvaru a složení.

To je analyticky podstatně náročnější úloha než klasický chemický rozbor vody. Evropská metodika proto kombinuje několik principů. Vzorek vody prochází kaskádou čtyř filtrů, na kterých se zachycují částice a vlákna. Následuje optická mikroskopie nebo chemické mapování, které umožní určit velikost a tvar jednotlivých částic. Chemické složení se následně identifikuje pomocí vibrační mikrospektroskopie. Evropská metodika tím vytváří společný rámec, který má zajistit, aby výsledky z různých členských států byly navzájem porovnatelné.

Právě problém porovnatelnosti byl jedním z důvodů, proč se zavedení jednotné metody stalo nezbytným. Dosavadní studie využívaly různé postupy odběru, filtrace, detekce i vyhodnocení. Výsledky proto nebylo možné jednoduše postavit vedle sebe. Jedna laboratoř mohla uvádět počet částic, jiná hmotnost polymeru a další pracoviště pracovalo s jinou velikostní hranicí. Bez jednotného analytického rámce tak bylo obtížné vytvořit spolehlivý obraz skutečné expozice člověka mikroplastům prostřednictvím pitné vody.

Technologicky jsou dnes důležité dvě skupiny metod. První tvoří infračervená a Ramanova optická mikrospektroskopie. Tyto metody dokážou identifikovat polymer u jednotlivých částic a současně poskytnout informace o jejich velikosti a tvaru. Právě tento přístup je důležitý ve chvíli, kdy nechceme znát pouze celkovou hmotnost plastu ve vzorku, ale potřebujeme vědět, kolik jednotlivých částic se ve vodě nachází a jaké jsou.

Druhou skupinu představují termické analytické metody. SZÚ konkrétně uvádí tandemovou pyrolýzu s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí. Princip je odlišný. Vzorek je tepelně rozložen a vzniklé produkty jsou analyzovány plynovou chromatografií a následně hmotnostní detekcí. Výsledkem jsou chemicko analytické údaje o přítomných polymerech a jejich koncentraci. Metoda tak velmi dobře odpovídá na otázku, kolik plastového materiálu ve vzorku skutečně je, zatímco mikrospektroskopické metody poskytují podrobnější informaci o jednotlivých částicích.

Právě kombinace těchto přístupů je podle SZÚ klíčová. Pyrolýza s plynovou chromatografií a hmotnostní detekcí poskytuje standardizovanou chemicko analytickou informaci o složení a koncentraci mikroplastů. Laserová infračervená spektrální analýza spojená se zobrazovací technikou zase přidává informace o velikosti, tvaru, počtu a složení jednotlivých částic. Výkonná výpočetní technika pak umožňuje vyhodnocovat data z reprezentativního objemu vzorku a vytvářet statistický obraz jeho kontaminace.

Nová česká laboratoř tak nebude pouze počítat plastové částice. Její význam spočívá především v možnosti vytvářet data použitelná pro hygienický dozor, státní správu i budoucí evropský monitoring. Právě dostatek srovnatelných dat je podmínkou pro další krok, tedy vyhodnocení expozice a případné posouzení zdravotních rizik. Evropské centrum JRC při přípravě metodiky vycházelo z rozsáhlého přehledu dostupných studií a zkoumalo jak způsoby separace a zachycení mikroplastů, tak analytické možnosti jejich identifikace a kvantifikace.

Pro Českou republiku má celý proces ještě jednu důležitou rovinu. Tuzemská legislativa pro pitnou vodu je postavena především na zákonu č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a na vyhlášce č. 252/2004 Sb., která stanovuje hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah její kontroly. Mikroplasty však v současnosti nejsou v této vyhlášce stanoveny jako běžný regulovaný ukazatel kvality pitné vody. Je proto zásadní rozlišovat mezi existencí analytické metody a existencí závazného hygienického limitu. Nové vybavení SZÚ je především přípravou na další vývoj evropského systému sledování.

Z pohledu vodárenství přitom nejde jen o laboratorní problém. Pokud analýzy ukážou, že se mikroplasty ve významné míře dostávají do konkrétního zdroje nebo části vodárenského řetězce, přichází na řadu otázka jejich odstranění. A tady začíná být rozhodující velikost částic. Větší mikroplasty lze zachytit prostřednictvím klasických filtračních procesů, například pískové filtrace. Částice, které těmito filtry procházejí, už vyžadují jemnější membránové technologie.

SZÚ v této souvislosti upozorňuje na rozdíl mezi reverzní osmózou a ultrafiltrací. Reverzní osmóza používá membrány s tak malými póry, že z vody odstraňuje nejen mikroplasty, ale také rozpuštěné minerální látky. To může být z hlediska úpravy pitné vody nežádoucí, protože cílem není získat chemicky téměř čistou vodu, ale zdravotně bezpečnou vodu s vhodným minerálním složením. Pro samotné odstranění mikroplastů proto může být vhodnější ultrafiltrace, která umožňuje zachytit velmi malé částice při zachování větší části rozpuštěných složek vody.

Laboratoř sice hledá částice ve vodě, jejich vznik ale souvisí s tím, jak plasty používáme a jak s nimi nakládáme. Mikroplasty se přitom do životního prostředí nedostávají pouze z jednorázových obalů a jejich rozpadu. Významným zdrojem jsou také pneumatiky, jejichž otěr vzniká při každé jízdě, syntetické textilie uvolňující vlákna při praní, nátěry, stavební materiály nebo plastové výrobky vystavené dlouhodobému mechanickému a povětrnostnímu namáhání. 

Část těchto částic se dostává do kanalizace, čistírenských procesů, půdy, vodních toků a následně může putovat dál v potravním řetězci. Čistírny odpadních vod přitom mohou zachytit významnou část mikroplastů, ty se však mohou koncentrovat v čistírenských kalech a při jejich dalším využití se tak otevírá další cesta jejich návratu do prostředí.

Mikroplasty byly nalezeny v půdě, sedimentech, potravinách i ovzduší a člověk se s nimi může setkávat různými cestami. V případě pitné vody je proto důležité chápat její monitoring jako jednu část mnohem širšího problému. Voda má svůj přirozený koloběh, v němž se po miliony let pohybuje mezi atmosférou, půdou, řekami, oceány a živými organismy. Voda, kterou pili lidé před miliony let, tak může být dnes znovu součástí sklenice na našem stole. 

Mikroplasty jsme však do tohoto koloběhu přidali až my. Koloběh vody byl tak odjakživa symbolem čisté, neustále se obnovující přirozenosti a nového začátku. Tím, že jsme do něj vtiskli stopu lidského pokroku, jsme tak do DNA přírody vložili cizorodý element a možná jsme tak vytvořili jakousi mutaci přírodního cyklu. A teprve čas ukáže, jaký dopad bude mít na prostředí, jehož jsme sami součástí.