Mezinárodní výzkumný tým vedený odborníky z českých vysokých škol vyvíjí technologii, která umožní bezkontaktně měřit emise vozidel přímo na silnicích během běžného provozu.  Bezkontaktní měření může přinést přesnější obraz o tom, jak vozidla skutečně ovlivňují kvalitu ovzduší ve městech, a pomoci lépe zaměřit opatření na snížení škodlivých emisí z dopravy. Technologie zároveň reaguje na dlouhodobý problém rozdílu mezi laboratorními zkouškami a reálným provozem, který výrazně upozornila i kauza Dieselgate.

Skutečné emise vozidel v běžném provozu se dlouhodobě stávají jedním z důležitých témat výzkumu kvality ovzduší. Zatímco laboratorní měření poskytují přesně definované výsledky za kontrolovaných podmínek, reálný provoz přináší celou řadu proměnných. Styl jízdy, zatížení vozidla, teplota motoru, dopravní situace, kvalita paliva nebo technický stav automobilu mohou výrazně ovlivnit množství škodlivin, které se dostávají do ovzduší.

Právě na tuto oblast se zaměřuje mezinárodní výzkumný tým pracující v rámci projektu CARES. Jeho cílem je vyvinout a ověřit metodu bezkontaktního měření emisí vozidel přímo v běžném silničním provozu. Výzkumníci hledají způsob, jak získávat data o emisním chování automobilů bez nutnosti jejich zastavení, připojování měřicích zařízení nebo zásahu do konstrukce vozidla.

Na projektu spolupracují odborníci z několika evropských výzkumných institucí. Významnou roli v něm mají také vědci z České zemědělské univerzity v Praze a Fakulty strojní Českého vysokého učení technického v Praze, kteří přispívají svými znalostmi v oblasti měření emisí, automobilových technologií a vyhodnocování provozních dat. Mezinárodní spolupráce umožňuje porovnávat různé dopravní podmínky, typy vozidel i rozdíly mezi jednotlivými evropskými městy.

Současné metody měření emisí mají svá omezení. Homologační zkoušky probíhají za přesně stanovených podmínek, které umožňují porovnávat jednotlivé modely, ale nemusí vždy zachytit všechny situace, se kterými se vozidla setkávají během každodenního provozu. Automobil v reálném světě čelí proměnlivým podmínkám, například jízdě v kolonách, častému rozjíždění, stoupání, nízkým teplotám nebo různému zatížení.

Výzkumný tým proto pracuje na technologii, která umožňuje sledovat emise zvenčí pomocí bezkontaktních metod. Princip spočívá ve využití moderních měřicích technologií schopných analyzovat složení výfukových plynů bez nutnosti přímého připojení přístrojů k vozidlu. Takový způsob by mohl umožnit rychlejší a rozsáhlejší sběr dat z velkého množství automobilů a vytvořit mnohem přesnější obraz o emisní situaci v reálném prostředí.

Výhodou této technologie je možnost sledovat skutečné chování vozidel v podmínkách, které odpovídají každodennímu provozu. Výzkumníci mohou získat informace o emisích různých typů vozidel, jejich stáří, pohonných systémech nebo rozdílech mezi jednotlivými kategoriemi automobilů. Výsledkem může být podrobnější znalost toho, jak se jednotlivé technologie chovají mimo laboratorní podmínky.

Získaná data mohou mít význam nejen pro vědu, ale také pro tvorbu budoucích pravidel v oblasti dopravy a ochrany ovzduší. Přesnější znalost skutečných emisí umožňuje lépe vyhodnocovat účinnost současných opatření a zaměřit pozornost tam, kde vznikají největší environmentální dopady.

Významnou oblastí zájmu jsou především emise oxidů dusíku, oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého a pevných částic, které vznikají při spalování paliv. Některé z těchto látek mají přímý vliv na lidské zdraví. Oxidy dusíku mohou dráždit dýchací cesty, zhoršovat průběh respiračních onemocnění a podílet se na vzniku přízemního ozonu. Jemné prachové částice mohou pronikat hluboko do plic a dostávat se až do krevního oběhu, kde jsou spojovány se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních a dalších zdravotních problémů.

Dopravní emise mají největší význam zejména v hustě obydlených oblastech, kde se lidé pohybují v bezprostřední blízkosti silničního provozu. Rozdíl mezi emisemi naměřenými v laboratoři a skutečnými hodnotami během běžné jízdy proto není pouze technickou otázkou, ale také otázkou ochrany zdraví obyvatel.

Právě snaha získat reálnější informace o emisích stojí také za rozvojem nízkoemisních zón v evropských městech. Ty mají omezovat vjezd nejvíce znečišťujících vozidel do oblastí s vysokou koncentrací obyvatel a snížit tak vystavení lidí škodlivinám z dopravy. Úspěšnost těchto opatření však závisí na kvalitních datech o tom, která vozidla skutečně produkují největší množství emisí a jak se jejich chování liší v reálném provozu.

Nová metoda by mohla pomoci také při identifikaci vozidel s nadměrnými emisemi. V běžném provozu se totiž mohou objevit automobily, jejichž skutečné emisní hodnoty neodpovídají očekávaným parametrům. Důvodem může být například technická závada, nedostatečná údržba nebo úpravy, které ovlivňují fungování emisních systémů.

Významnější pozornost skutečným emisím vozidel přinesla také známá kauza Dieselgate, která vypukla v roce 2015. Tehdy se ukázalo, že některá vozidla koncernu Volkswagen využívala software schopný rozpoznat laboratorní testovací podmínky a upravit chování emisního systému tak, aby během zkoušek vykazovala nižší hodnoty než při běžné jízdě. Kauza zasáhla miliony vozidel a výrazně ovlivnila důvěru veřejnosti v tehdejší způsob ověřování emisí.

Dieselgate ukázala zásadní rozdíl mezi laboratorními výsledky a skutečným provozem. Právě tato zkušenost urychlila zavádění měření emisí při reálné jízdě označovaných jako RDE a zvýšila význam nezávislých metod, které dokážou sledovat automobily přímo na silnicích. Moderní výzkum proto směřuje k tomu, aby bylo možné získávat velké množství objektivních dat bez omezení běžného provozu.

Výzkum se zároveň odehrává v době, kdy se automobilový sektor výrazně proměňuje. Vedle rozvoje elektromobility zůstává významnou součástí dopravy také spalovací technika, zejména u stávajícího vozového parku, který bude na evropských silnicích ještě řadu let. Přesné informace o emisích současných vozidel proto zůstávají důležité pro hodnocení kvality ovzduší i nastavování dalších opatření.

Bezkontaktní měření představuje zajímavý směr právě proto, že umožňuje získávat velké množství údajů bez omezení běžného provozu. Namísto jednotlivých kontrol v laboratorních nebo servisních podmínkách by bylo možné analyzovat širší skupiny vozidel a vytvářet podrobnější obraz o skutečné emisní situaci.

Mezinárodní charakter výzkumu umožňuje propojit zkušenosti z různých zemí a různých dopravních podmínek. Vozidla se totiž v jednotlivých regionech liší nejen technickými parametry, ale také způsobem používání, stářím vozového parku nebo kvalitou údržby. Právě porovnání různých prostředí může přinést cenné poznatky pro další vývoj metod měření.

Výsledky projektu CARES mohou v budoucnu přispět k přesnějšímu hodnocení dopadů dopravy na životní prostředí a zdraví obyvatel. Současně mohou pomoci při rozhodování o tom, jaká opatření mají největší efekt a kde je možné dosáhnout největšího snížení emisí.

Evropská klimatická politika přináší další důležité novinky. Česká republika připravuje pravidla pro fungování mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích, který má zajistit stejné podmínky pro evropské výrobce i dovozce ze třetích zemí. Současně se v Evropské unii odehrává debata o budoucnosti systému emisních povolenek, jehož stabilitu považují některé státy za klíčovou podmínku pro pokračování průmyslové transformace.

Česká republika se připravuje na plné fungování evropského mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích známého pod zkratkou CBAM. Poslanecká sněmovna podpořila návrh zákona, který má určit, jakým způsobem bude tento evropský nástroj v tuzemsku spravován a které úřady budou odpovědné za jeho kontrolu. Hlavními institucemi mají být Ministerstvo životního prostředí a Celní správa České republiky.

Samotný mechanismus CBAM nevzniká na základě české legislativy, ale vychází přímo z evropského nařízení, které je závazné pro všechny členské státy. Národní zákon má především stanovit pravomoci jednotlivých úřadů, pravidla kontroly a postupy při řešení případného porušování povinností. Česká republika tak vytváří vlastní administrativní rámec, který umožní praktické uplatňování evropských pravidel.

Ministerstvo životního prostředí má podle návrhu převzít roli hlavního správního orgánu. Bude zajišťovat například registraci oprávněných deklarantů, kontrolu plnění povinností, dohled nad vykazováním emisí spojených s dováženým zbožím nebo ukládání opatření v případě nedodržení pravidel. Součástí jeho činnosti bude také komunikace s evropskými institucemi a zajištění toho, aby český systém odpovídal požadavkům evropské legislativy.

Významnou úlohu získá také Celní správa. Ta bude kontrolovat dovoz výrobků, na které se mechanismus CBAM vztahuje, přímo při vstupu zboží na území Evropské unie. Celníci budou ověřovat, zda dovozci splňují stanovené povinnosti, zda mají potřebná oprávnění a zda se na dovážené produkty vztahují pravidla uhlíkového vyrovnání. Spolupráce mezi oběma institucemi má zabránit situaci, kdy by některé firmy povinnosti obcházely nebo by docházelo k rozdílnému výkladu pravidel.

Důvodem zavedení systému CBAM je snaha Evropské unie omezit riziko takzvaného úniku uhlíku. Evropské podniky, které podléhají přísným klimatickým pravidlům a nákladům spojeným s emisními povolenkami, by totiž mohly být znevýhodněny vůči výrobcům ze zemí mimo EU, kde obdobná opatření neplatí. Výsledkem by mohl být přesun výroby mimo Evropu bez skutečného globálního snížení emisí.

Mechanismus proto zavádí povinnost pro dovozce vybraných emisně náročných výrobků sledovat množství emisí vzniklých při jejich výrobě. Postupně se bude týkat například železa a oceli, hliníku, cementu, hnojiv, elektřiny nebo vodíku. Dovozci budou muset deklarovat uhlíkovou stopu výrobků a podle množství emisí nakupovat příslušné certifikáty CBAM.

První fáze fungování mechanismu již začala prostřednictvím přechodného období, během něhož mají podniky především povinnost poskytovat informace o emisích spojených s dováženým zbožím. Ostrá fáze systému znamená finanční povinnost spojenou s nákupem certifikátů. Evropská unie tím vytváří nový způsob, jak zohlednit uhlíkovou náročnost výrobků vstupujících na evropský trh.

Pro české firmy bude důležitá především schopnost správně získávat data od zahraničních dodavatelů. Pokud výrobce mimo Evropskou unii nebude schopen doložit skutečné emise spojené s výrobou, bude se při výpočtu využívat stanovená metodika Evropské komise. Pro dovozce to znamená potřebu lépe kontrolovat celý dodavatelský řetězec a věnovat větší pozornost původu a výrobním postupům nakupovaných materiálů.

Budoucnost emisních povolenek řeší také evropské státy

Současně s přípravou českého systému pro uhlíkové vyrovnání na hranicích se v Evropské unii řeší další významné téma spojené s klimatickou politikou. Švédsko a Finsko vyzvaly Evropskou komisi, aby zachovala silnou roli evropského systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS a nepřistupovala k jeho oslabování.

Podle premiérů obou severských zemí musí EU ETS i nadále zůstat jedním z hlavních pilířů evropského úsilí o snižování emisí. Evropská unie si stanovila cíl snížit do roku 2040 emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni roku 1990 a právě systém emisních povolenek má podle Švédska a Finska sehrát při dosažení tohoto cíle zásadní úlohu.

Premiéři upozornili, že každá tuna oxidu uhličitého, kterou se nepodaří odstranit prostřednictvím systému EU ETS, bude muset být řešena jinými nástroji. Mezi ně patří například národní opatření v rámci nařízení o sdílení úsilí ESR, opatření v oblasti využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví známá jako LULUCF nebo využití mezinárodních uhlíkových kreditů. Podle jejich názoru však každá z těchto možností přináší vlastní politické i ekonomické komplikace.

Nařízení ESR stanovuje závazné cíle pro snižování emisí v oblastech, které nejsou přímo zahrnuty do systému EU ETS. Jde například o dopravu, budovy, zemědělství nebo odpadové hospodářství. Zatímco u průmyslu a energetiky vytváří EU ETS jednotný evropský tržní mechanismus založený na ceně uhlíku, sektory spadající pod ESR řeší jednotlivé členské státy prostřednictvím vlastních politik a opatření.

Další část klimatické architektury představuje systém LULUCF, který zohledňuje schopnost krajiny a lesů pohlcovat oxid uhličitý. Do klimatických bilancí se proto nezapočítávají pouze emise, ale také schopnost přírodních ekosystémů uhlík ukládat. Významnou roli mohou hrát také mezinárodní uhlíkové kredity, které umožňují financovat projekty vedoucí ke snižování nebo zachycování emisí mimo území daného státu. Může jít například o obnovu lesů, ochranu tropických pralesů nebo projekty zaměřené na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.

Podle Švédska a Finska by však spoléhání na tyto alternativní nástroje místo účinného fungování systému EU ETS znamenalo další komplikace. Emisní povolenky podle nich vytvářejí jasný ekonomický signál pro firmy a motivují podniky k investicím do technologií s nižší uhlíkovou náročností. Právě dlouhodobá předvídatelnost systému je podle obou zemí zásadní pro průmyslové podniky, které plánují rozsáhlé investice do modernizace výroby.

Do budoucnosti systému EU ETS se navíc promítají také úvahy Evropské komise o větší flexibilitě pravidel pro průmyslové podniky. Podle informací ČTK by nejspíš v pátek Komise mohla navrhnout úpravy systému ETS 1, který se vztahuje především na velké průmyslové provozy a energetiku. Jednou z možností je, že firmy by mohly získat více bezplatných emisních povolenek výměnou za konkrétní investice do dekarbonizace výroby. Takové nastavení by mělo pomoci průmyslovým podnikům zvládnout náročný přechod k nízkoemisní výrobě a současně zachovat tlak na snižování emisí.

Evropská komise zveřejnila první komplexní hodnocení nitrátové směrnice od jejího přijetí v roce 1991. Výsledky ukazují, že evropská pravidla významně přispěla ke snížení znečištění vod ze zemědělských zdrojů a zůstávají důležitým nástrojem ochrany řek, jezer, podzemních vod i mořských ekosystémů. Současně však Komise upozorňuje na potřebu účinnějšího provádění pravidel, snížení administrativní zátěže pro zemědělce a lepšího využívání živin v rámci cirkulárního hospodaření.

Po více než třiceti letech fungování získala nitrátová směrnice své první komplexní evropské hodnocení. Evropská komise posuzovala, jak účinně tento předpis přijatý v roce 1991 plní svůj hlavní účel, tedy ochranu vod před znečištěním dusičnany pocházejícími ze zemědělských zdrojů. Závěr hodnocení je jednoznačný. Pravidla zůstávají účinným nástrojem ochrany evropských vod a významně přispěla ke zlepšení hospodaření s živinami v mnoha částech Evropské unie.

Nitrátová směrnice, tedy směrnice Rady 91/676/EHS o ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů, patří mezi klíčové evropské předpisy v oblasti ochrany vodního prostředí. Jejím cílem je zabránit tomu, aby nadměrné množství dusíkatých látek ze zemědělství pronikalo do povrchových a podzemních vod, a současně podporovat zemědělské postupy, které umožňují efektivnější využití živin.

Nadměrná koncentrace živin ve vodním prostředí zůstává jedním z významných ekologických problémů Evropy. Přebytek dusičnanů může způsobovat zhoršování kvality řek, jezer i pobřežních vod, podporovat nadměrný růst řas a negativně ovlivňovat biologickou rozmanitost. Znečištění zároveň představuje problém pro zdroje pitné vody, jejichž úprava může být v důsledku vyšší koncentrace nežádoucích látek technologicky i ekonomicky náročnější.

Podle Evropské komise nitrátová směrnice v průběhu posledních desetiletí pomohla v mnoha regionech Evropské unie snížit znečištění způsobené zemědělstvím. Přispěla k zavádění lepšího plánování používání hnojiv, odpovědnějšímu nakládání se statkovými hnojivy a přesnějšímu určování oblastí, kde je potřeba přijmout přísnější opatření.

Významným přínosem evropské legislativy je také vytvoření společného rámce pro všechny členské státy. Bez jednotných pravidel by ochrana vod závisela pouze na jednotlivých národních přístupech, což by mohlo vést k rozdílné úrovni ochrany i k nerovným podmínkám mezi zemědělskými podniky v různých zemích. Nitrátová směrnice proto podle Komise představuje významnou evropskou přidanou hodnotu, protože umožňuje zaměřit opatření především do oblastí, kde je riziko znečištění nejvyšší.

Pravidla nitrátové směrnice jsou zároveň propojena s dalšími evropskými politikami, především s rámcovou směrnicí o vodách, ochranou přírody a společnou zemědělskou politikou. Evropská komise ve svém hodnocení uvádí, že bez účinného omezení zemědělského znečištění nebude možné dosáhnout dobrého stavu vod podle požadavků evropské vodní legislativy.

Součástí povinností členských států je pravidelné sledování kvality vod, vymezování takzvaných zranitelných oblastí ohrožených znečištěním dusičnany a vytváření akčních programů. Ty stanovují konkrétní pravidla pro zemědělskou praxi, například podmínky skladování hnojiv, limity pro jejich aplikaci nebo omezení používání v obdobích, kdy rostliny nejsou schopné živiny dostatečně využít.

Přestože Komise hodnotí přínosy nitrátové směrnice pozitivně, upozorňuje také na možnosti jejího praktičtějšího a efektivnějšího uplatňování. Budoucím cílem nemá být oslabení ochrany vod, ale nalezení způsobů, jak pravidla provádět jednodušeji a s menší administrativní zátěží, zejména pro menší zemědělské podniky.

Evropská komise proto plánuje spolupracovat s členskými státy na hledání příkladů dobré praxe a možností zjednodušení. Pozornost se má zaměřit například na nastavení termínů pro zemědělské práce, omezení administrativních povinností u malých farem nebo lepší přizpůsobení požadavků místním podmínkám.

Velký význam bude mít také efektivnější hospodaření s živinami. Podle Evropské komise může lepší využívání dusíku a dalších živin přinést současně ekologické i ekonomické přínosy. Zemědělci mohou snížit ztráty živin, omezit spotřebu průmyslových hnojiv a zároveň snížit závislost na surovinách, jejichž ceny jsou výrazně ovlivňovány vývojem světových energetických trhů.

Omezení závislosti na syntetických dusíkatých hnojivech má význam také z hlediska strategické odolnosti evropského zemědělství. Výroba minerálních hnojiv je energeticky náročná a Evropa je v této oblasti významně závislá na dovozu. Lepší recyklace živin a jejich návrat zpět do zemědělského systému proto představují jeden z důležitých směrů dalšího vývoje.

V této souvislosti Evropská komise připravuje také další rozšíření využití některých recyklovaných hnojivých materiálů. V návaznosti na evropský Akční plán pro hnojiva a strategii pro živočišnou výrobu pracuje na možnosti rozšíření pravidel RENURE pro vybrané kapalné digestáty na bázi hnoje. Tyto materiály mohou podle Komise přispět ke zvýšení dostupnosti biologických hnojiv v Evropě při zachování odpovídajících environmentálních podmínek.

Digestáty vznikající například při anaerobní digesci zemědělských materiálů mají potenciál stát se významnou součástí cirkulárního hospodaření se živinami. Namísto toho, aby byly živiny obsažené v organických materiálech ztraceny, mohou být znovu využity v zemědělské výrobě. Prvním krokem k případnému rozšíření těchto možností bude vědecké posouzení, které má Evropská komise získat ještě v letošním roce.

Budoucí provádění nitrátové směrnice ovlivní také klimatická změna. Proměnlivější počasí, delší období sucha nebo naopak intenzivní srážky mohou měnit způsob, jakým se živiny v krajině pohybují. Evropská komise proto zdůrazňuje, že současná pravidla poskytují členským státům určitou flexibilitu pro hledání řešení odpovídajících národním a regionálním podmínkám.

Hodnocení však zároveň upozorňuje, že kvalita vody se v jednotlivých částech Evropské unie zlepšuje nerovnoměrně. V některých regionech zůstává znečištění živinami stále příliš vysoké. Zvláštní pozornost vyžadují především oblasti s vysokou koncentrací živočišné výroby, kde množství vznikajících živin převyšuje schopnost krajiny je přirozeně využít.

Tento problém potvrzuje také nedávno přijatá evropská strategie pro živočišnou výrobu, která počítá s cílenými opatřeními právě v oblastech s vysokou koncentrací hospodářských zvířat. Cílem je hledat řešení, která umožní zachovat zemědělskou produkci a současně snížit její dopady na vodní prostředí.

Další zlepšení může přinést také propojení monitorování podle nitrátové směrnice a rámcové směrnice o vodách. Do konce roku 2027 mají být oba monitorovací cykly sladěny, což by mělo zjednodušit vykazování údajů a umožnit lepší plánování opatření zaměřených na ochranu vodních zdrojů.

Evropská komise nyní bude pokračovat ve spolupráci s členskými státy, zemědělci, odborníky a dalšími zainteresovanými subjekty, aby závěry hodnocení promítla do dalšího období provádění nitrátové směrnice. Aktualizované zprávy jednotlivých zemí za období 2020 až 2023 mají sloužit jako podklad pro zaměření opatření tam, kde zůstávají největší problémy.

Další infromace:

• Nitrates Directive

• Evaluation of the Nitrates Directive

• Summaries of National Nitrates Action Programmes

• Implementation of the Nitrates Directive: Country Reports

Evropská komise představila dvě významné novinky, které se dotknou milionů obyvatel i návštěvníků evropské krajiny. První přináší úpravu pravidel pro vyjímatelné baterie v elektronických výrobcích a reaguje na technický vývoj i požadavky na bezpečnost. Druhá připomíná, že síť Natura 2000 není pouze symbolem ochrany přírody, ale také mimořádnou příležitostí pro udržitelný cestovní ruch, rozvoj venkova a podporu místních ekonomik. Obě opatření společně ukazují, že ochrana životního prostředí může jít ruku v ruce s každodenním životem občanů i hospodářským rozvojem.

Evropská unie dlouhodobě usiluje o to, aby výrobky uváděné na trh vydržely déle, byly snadněji opravitelné a po skončení své životnosti lépe recyklovatelné. Jedním z klíčových nástrojů je nařízení o bateriích, které od výrobců vyžaduje, aby přenosné baterie bylo možné jednoduše vyjmout a vyměnit. Takový přístup prodlužuje životnost elektronických zařízení, snižuje množství vznikajícího odpadu a současně usnadňuje sběr použitých baterií, které obsahují cenné suroviny vhodné pro další využití.

Evropská komise nyní přijala další krok, který reaguje na technický pokrok i specifické vlastnosti některých výrobků. Rozšířila seznam výjimek, u nichž nebude nutné, aby výměnu baterie prováděl přímo uživatel. Již podle stávajících pravidel se tato výjimka vztahuje například na zdravotnické prostředky a na takzvané mokré spotřebiče, tedy zařízení, která běžně přicházejí do styku s vodou nebo jinými kapalinami. Typickým příkladem jsou elektrické zubní kartáčky nebo ústní sprchy. U těchto výrobků mohou baterii vyměňovat pouze nezávislí odborníci, především z důvodu zachování bezpečnosti, vodotěsnosti a spolehlivosti zařízení.

Nově se tato možnost bude vztahovat například na vybraná nositelná elektronická zařízení, mezi která patří chytré hodinky nebo fitness náramky, dále na některé elektrické hračky a výrobky určené pro provoz v prostředí s nebezpečím výbuchu. U těchto zařízení bude možné baterii vyměnit prostřednictvím nezávislého odborného servisu. Důvodem není omezení práv spotřebitelů, ale především zachování vysoké úrovně bezpečnosti, mechanické odolnosti a spolehlivosti výrobků při jejich používání.

Komise při přípravě nových pravidel vycházela z odborných technických posudků, konzultací s členskými státy, výrobci, spotřebitelskými organizacemi i recyklačním sektorem. Významným argumentem byla také rostoucí četnost požárů způsobených nesprávně vyřazenými lithium iontovými bateriemi, které představují stále větší riziko zejména v zařízeních pro zpracování odpadů. Právě hledání rovnováhy mezi bezpečností výrobků, možností oprav a podporou oběhového hospodářství bylo hlavním cílem připravované úpravy.

Stejně zajímavou novinku představila Evropská komise také v oblasti ochrany přírody. Připomněla mimořádný význam evropské soustavy Natura 2000, která dnes tvoří nejrozsáhlejší síť chráněných území na světě. Tato území chrání nejcennější evropské druhy rostlin a živočichů i jejich přirozená stanoviště, současně však nejsou uzavřenými rezervacemi bez lidské činnosti. Naopak představují příklad toho, že ochrana přírody může vytvářet nové ekonomické příležitosti pro obce, podnikatele i návštěvníky.

Evropská komise upozorňuje, že správně řízený cestovní ruch v lokalitách Natura 2000 přináší významné přínosy místním regionům. Podporuje vznik pracovních míst v ubytovacích službách, gastronomii, průvodcovských aktivitách, dopravě i při péči o krajinu. Zároveň motivuje návštěvníky k poznávání přírodního dědictví způsobem, který respektuje ekologické limity území a přispívá k jeho dlouhodobému zachování. Takový model představuje jednu z cest, jak propojit ochranu biologické rozmanitosti s prosperitou venkovských oblastí, které často hledají nové možnosti rozvoje.

Velký důraz je přitom kladen na spolupráci mezi správci chráněných území, místními podnikateli, obcemi i samotnými návštěvníky. Kvalitní plánování turistických aktivit pomáhá rozložit návštěvnost v průběhu roku, snižovat zatížení nejcitlivějších lokalit a současně nabídnout atraktivní zážitky založené na poznávání přírody, regionálních tradic a kulturního dědictví.

Když na jaře zmizí poslední zbytky sněhu nebo po zimních deštích vysvitne slunce, většina lidí má za to, že voda rychle odteče do řek nebo se vypaří. Nedávná studie českých vědců ale ukazuje, že část zimních srážek zůstává v půdě mnohem déle, než se dosud předpokládalo. Překvapivé přitom je, že nejdéle přetrvává nikoliv v horách, ale v nížinách. Výsledky výzkumu přinášejí nové poznatky o tom, jak krajina hospodaří s vodou a proč může být právě zimní období rozhodující pro přežití vegetace během letního sucha.

Voda uložená v půdě patří mezi nejdůležitější přírodní zásoby sladké vody. Na první pohled není vidět, přesto rozhoduje o tom, zda budou mít rostliny dostatek vláhy, jaké množství vody doplní podzemní zdroje a kolik vody odteče do potoků, řek a nádrží. Půda proto nefunguje pouze jako prostor, kterým voda protéká. Ve skutečnosti představuje obrovský přírodní zásobník, který vodu zachytává, uchovává a postupně uvolňuje. Právě rychlost těchto procesů významně ovlivňuje odolnost krajiny vůči dlouhým obdobím bez srážek.

Přestože význam půdní vody je znám již desítky let, vědcům stále chyběly podrobnější informace o tom, jak dlouho jednotlivé zásoby vody v půdě skutečně zůstávají. Dosavadní měření většinou sledovala celkové množství vody, nikoliv její stáří nebo původ. Odpověď na otázku, zda voda pochází z posledního deště nebo například ze zimních srážek starých několik měsíců, byla proto velmi obtížná.

Tým českých hydrologů se proto zaměřil na výzkum, který využívá izotopovou analýzu vody. Izotopy jsou přirozené varianty atomů stejného chemického prvku. V případě vody jde především o různé formy vodíku a kyslíku, které se od sebe nepatrně liší svou hmotností. Tyto rozdíly vznikají přirozeně během vypařování, tvorby mraků nebo srážek. Každý déšť nebo sněžení tak nese jakýsi přírodní podpis, podle kterého lze později určit, odkud voda pochází a jak dlouho se v krajině pohybuje.

Výzkumníci sledovali několik lokalit rozložených podél výškového gradientu. Tento odborný pojem označuje změny přírodních podmínek s rostoucí nadmořskou výškou. Do sledování byly zahrnuty nížiny, pahorkatiny i horské oblasti, které se výrazně liší množstvím srážek, teplotou, délkou sněhové pokrývky i vlastnostmi půdy. Díky tomu bylo možné porovnat, jak odlišně se voda chová v různých typech krajiny.

Velkým přínosem studie je také nová metoda odběru půdní vody. Půda totiž neobsahuje pouze jednu zásobu vody. Část vody se pohybuje poměrně rychle mezi jednotlivými vrstvami půdy a po silnějších deštích může během několika dnů nebo týdnů odtékat do potoků. Odborníci ji označují jako mobilní vodu, tedy vodu, která se snadno pohybuje.

Vedle ní však existuje také voda pevně vázaná na drobné částice půdy. Ta ulpívá na povrchu minerálních zrn a organické hmoty velmi tenkou vrstvou. Nepohybuje se tak snadno a v půdě může zůstávat výrazně déle. Právě tato zásoba představuje pro rostliny důležitou pojistku během období sucha. Její přímé měření však bylo dosud technicky velmi náročné.

Autoři studie proto vyvinuli nový postup, který umožňuje tuto pevně vázanou vodu z půdy šetrně získat a současně odstranit drobné nepřesnosti vznikající při laboratorním měření. Díky tomu mohli mnohem přesněji sledovat, jak se obě skupiny vody během roku mění a jak dlouho jednotlivé zásoby v půdě přetrvávají.

Výsledky přinesly několik překvapení. Největší pozornost vzbudilo zjištění, že voda pocházející ze zimních srážek přetrvává nejdéle právě v nížinách. Na první pohled se to může zdát nelogické. Hory mají přece mnohem více sněhu a zimní voda se zde ukládá po celé měsíce ve sněhové pokrývce. Po jejím roztání se ale voda poměrně rychle zapojuje do dalšího koloběhu. Horské oblasti dostávají během roku více srážek a voda se zde častěji obnovuje. Starší voda je proto rychleji nahrazována novou.

V nížinách je situace odlišná. Srážek je méně a jejich rozložení během roku bývá nepravidelné. Jakmile se zimní voda dostane do hlubších vrstev půdy, může zde zůstávat podstatně déle. Nové deště ji nevytlačují tak rychle jako v horských oblastech. V některých případech tak rostliny využívají vodu, která do půdy pronikla již během zimních měsíců.

Dalším významným poznatkem je rozdílné chování půdy během jednotlivých ročních období. Na jaře, kdy dochází k tání sněhu a častějším srážkám, se jednotlivé zásoby vody intenzivně promíchávají. V létě naopak začíná převládat spotřeba vody vegetací a odpařování z půdy. Na podzim se opět vytvářejí podmínky pro doplňování zásob před zimou. Každé roční období tak hraje jinou úlohu při vytváření vodní bilance krajiny.

Vodní bilance představuje rozdíl mezi množstvím vody, které do krajiny přiteče nebo naprší, a množstvím vody, které se odpaří nebo odteče. Pokud je bilance dlouhodobě záporná, krajina postupně vysychá. Jestliže je naopak kladná, mohou se doplňovat zásoby podzemních vod i vlhkost půdy.

Studie ukazuje, že zimní srážky mají pro tuto bilanci mnohem větší význam, než se dosud předpokládalo. V zimě je odpařování velmi nízké, vegetace téměř neroste a spotřeba vody je minimální. Velká část srážek proto může proniknout hluboko do půdy a vytvořit zásobu, která bude využívána ještě dlouho po skončení zimy. Pokud jsou zimy chudé na srážky, projeví se jejich nedostatek často až o několik měsíců později během letních veder.

Výsledky mají velký význam také pro zemědělství. Zemědělci obvykle sledují množství jarních nebo letních srážek, stále více se ale ukazuje, že o úspěchu vegetační sezóny může rozhodovat už předchozí zima. Pole, která vstupují do jara s dobře nasycenou půdou, dokážou lépe odolávat prvním obdobím sucha. Naopak nedostatek zimních srážek může znamenat, že rostliny začnou trpět stresem mnohem dříve, i když na jaře krátkodobě zaprší.

Podobně důležité jsou výsledky pro lesní hospodářství. Stromy s hlubšími kořeny mohou využívat vodu uloženou v hlubších vrstvách půdy ještě dlouhé týdny po skončení zimy. Jestliže však zimní zásoby chybějí, zvyšuje se jejich náchylnost k suchu, napadení škůdci i postupnému odumírání.

Nové poznatky mohou výrazně zpřesnit také hydrologické modely. Hydrologický model je počítačový výpočet, který simuluje pohyb vody v krajině a pomáhá předpovídat například průběh sucha, doplňování podzemních vod nebo velikost průtoků v řekách. Čím přesněji model popisuje skutečné chování vody v půdě, tím spolehlivější jsou jeho výsledky. Dosud přitom většina modelů předpokládala, že se voda v půdě promíchává rychleji, než ukazuje nová studie.

Význam výzkumu přesahuje hranice České republiky. Podobné procesy probíhají ve většině mírného pásma Evropy a získané poznatky mohou pomoci lépe porozumět tomu, jak se krajina vyrovnává s narůstající klimatickou proměnlivostí. Stále častější střídání období sucha a intenzivních srážek totiž zvyšuje význam každého litru vody, který dokáže půda zachytit a uchovat.

Studie zároveň připomíná jednu důležitou skutečnost. Když v zimě napadne sníh nebo několik dní vydatně prší, nejde pouze o krátkodobou meteorologickou událost. Část této vody se může stát neviditelnou zásobou, která bude ještě za mnoho měsíců rozhodovat o kondici lesů, zemědělských plodin, průtocích v řekách i o tom, jak dobře česká krajina zvládne další horké léto. Právě proto získávají zimní srážky v době měnícího se klimatu zcela nový význam a jejich role při ochraně vodních zdrojů bude v budoucnu pravděpodobně ještě důležitější.

Výsledky studie zároveň otevírají širší pohled na hospodaření s krajinou. Pokud je pro udržení vody v půdě rozhodující její struktura, obsah organické hmoty a schopnost vytvářet dlouhodobé zásoby vláhy, pak získává nový význam i způsob péče o lesy. Právě zde se stále častěji hovoří o ponechávání části mrtvého dřeva v porostech. Zatímco dříve bylo odstraňováno téměř vše, současné poznatky ukazují, že rozkládající se kmeny, větve a pařezy představují důležitou součást zdravého lesního ekosystému.

Mrtvé dřevo totiž není pouhým zbytkem po těžbě nebo kalamitě. Postupným rozkladem obohacuje půdu o organickou hmotu, která zlepšuje její strukturu. Organická hmota funguje podobně jako houba. Dokáže na sebe navázat značné množství vody a následně ji pomalu uvolňovat okolním rostlinám. Současně podporuje rozvoj půdních hub, bakterií a dalších mikroorganismů, které vytvářejí drobné půdní agregáty. Agregáty jsou malé shluky půdních částic propojené organickými látkami. Právě jejich vznik zvyšuje pórovitost půdy, tedy množství drobných dutin, do nichž může voda pronikat a být zde zadržována.

Významnou roli hrají také kořenové systémy stromů. Les, který není nadměrně narušován intenzivní těžbou ani opakovanými pojezdy těžké techniky, si zachovává síť jemných kořenů a přirozených kanálků vytvořených půdními organismy. Těmito cestami může voda pronikat hluboko do půdního profilu místo toho, aby po přívalových deštích rychle odtekla po povrchu. Právě hlubší vrstvy půdy pak vytvářejí zásoby, které podle nové studie mohou přetrvávat ještě dlouhé měsíce po zimních srážkách.

Nejde přitom pouze o lesy. Stejný princip platí i pro zemědělskou krajinu. Půdy bohaté na organickou hmotu, chráněné před nadměrným utužením a dlouhodobě obhospodařované šetrnými postupy, dokážou přijmout více vody a uchovat ji déle. Naopak půdy zhutněné těžkou mechanizací nebo ochuzené o organickou složku ztrácejí schopnost vodu vsakovat. Voda pak při intenzivních deštích rychle odtéká, zatímco během letního sucha chybí.

Nová studie tak nepřímo připomíná, že množství zimních srážek je pouze jednou částí celé rovnice. Stejně důležité je, v jakém stavu se nachází samotná půda. Ani vydatná zima totiž nepomůže krajině, která ztratila schopnost vodu zadržet. Naopak zdravá půda bohatá na organickou hmotu, podporovaná přítomností mrtvého dřeva a pestrého půdního života, dokáže využít zimní vláhu mnohem efektivněji a postupně ji uvolňovat ještě dlouho poté, co sníh roztál a jarní deště dávno skončily.

Česká krajina není kanadským pobřežím s rozsáhlými boreálními lesy, kde každoročně probíhá jeden z nejpozoruhodnějších přírodních koloběhů živin. V řekách tam táhnou lososi proti proudu na svá trdliště a stávají se potravou pro medvědy i další predátory. Ti však nespotřebují všechny ulovené ryby. Část kořisti zůstává v okolí řek a postupně se rozkládá. Živiny původně pocházející z mořského prostředí se tak dostávají do půdy lesa a podporují růst rostlin i stromů. Výzkumy v některých oblastech ukázaly, že stromy v místech ovlivněných přísunem živin z lososů mohou růst výrazně rychleji, v některých případech přibližně o třetinu.

Tento příklad ukazuje, jak propojené jsou jednotlivé části přírody a že i zdánlivě vzdálené procesy mohou rozhodovat o kvalitě půdy, množství organické hmoty a schopnosti krajiny zadržovat vodu. V českých podmínkách tuto úlohu samozřejmě neplní lososi, ale právě rozmanitý půdní život, rostlinné zbytky, kořeny, houby a také ponechané mrtvé dřevo, které postupně vracejí živiny zpět do lesního ekosystému. Možná proto stojí za to se příště v lese zastavit dříve, než vezmeme hrábě a začneme uklízet každou větev, šišku nebo kus zetlelého dřeva s pocitem, že pomáháme přírodě.

Když se dnes řekne Zetor, většina Čechů si nepředstaví jen traktor. Představí si kus české průmyslové historie. Značku, která byla po desetiletí spojena s Brnem, českými konstruktéry, výrobními halami a stroji, které pracovaly na polích nejen doma, ale i v desítkách zemí světa.

Právě proto má zpráva o konci výroby traktorů v brněnském Zetoru mnohem širší význam než jen rozhodnutí jedné firmy. Po osmdesáti letech se uzavírá jedna kapitola českého průmyslu. Výroba traktorů se přesouvá mimo Brno a místo, kde vznikaly tisíce strojů, už nebude tím místem, kde se bude psát další část tohoto příběhu.

Důvody jsou známé. Globální konkurence, tlak na náklady, rozdílné výrobní podmínky a skutečnost, že mnoho průmyslových odvětví se v posledních desetiletích přesunulo do Asie. Firmy hledají prostředí, kde mohou vyrábět efektivněji a levněji. Z pohledu jednotlivého podniku jde často o ekonomickou logiku. Z pohledu celé společnosti ale zůstává otázka, co tím ztrácíme.

Protože továrna není jen výrobní hala.

Továrna je místo, kde se potkává vzdělání, řemeslo, technické znalosti a zkušenost několika generací. Mladý konstruktér se učí od zkušeného kolegy, který celý život pracoval s konkrétním materiálem a technologií. Učňové vidí, jak jejich znalosti získávají skutečnou podobu. Výrobek není jen výsledkem algoritmu nebo obchodního rozhodnutí, ale tisíců malých dovedností lidí, kteří vědí, jak věci vytvořit.

Právě tato schopnost vyrábět je přitom často neviditelnou součástí ekonomické síly každé země. Dokud výrobní řetězce fungují, považujeme je za samozřejmost. Teprve v okamžiku krizí, výpadků dodávek nebo nedostatku strategických materiálů si uvědomujeme, jak důležité je mít vlastní průmyslovou základnu.

Možná právě proto bychom se měli ptát, jak bude vypadat Evropa za několik desetiletí.

Budou naše děti a vnoučata ještě vědět, jak vypadá skutečná výroba? Budou znát zvuk obráběcích strojů, vůni výrobní haly, pohled na montážní linku, kde z jednotlivých součástí vzniká hotový produkt? Nebo budou továrny znát pouze z návštěv technických muzeí, podobně jako dnes poznáváme staré parní lokomotivy?

Evropa stále patří mezi nejvyspělejší regiony světa. Má špičkové univerzity, výzkum, inovativní firmy a schopnost vytvářet nové technologie. Současně ale čelí problému, že část fyzické výroby postupně mizí za její hranice. A to je otázka, která přesahuje jeden podnik nebo jeden obor.

Za odchodem některých výrob do zahraničí totiž nestojí pouze globalizace a hledání levnější pracovní síly. Stále významnější roli hrají také náklady, které evropské podniky v posledních letech zatěžují. Rostoucí ceny energií, dražší vstupní suroviny, náročnější regulatorní prostředí a tlak na rychlou transformaci průmyslu způsobují, že část výroby v Evropě ztrácí konkurenceschopnost vůči regionům, kde jsou výrobní podmínky příznivější.

Právě energie se staly jedním z nejcitlivějších témat evropského průmyslu. Zatímco některé podniky dokázaly vysoké náklady absorbovat, pro energeticky náročné obory se otázka ceny elektřiny a plynu stala otázkou samotné existence výroby v Evropě. Pokud má Evropa zachovat průmyslovou základnu, musí najít způsob, jak spojit klimatické cíle s podmínkami, ve kterých budou firmy schopné vyrábět.

Evropská unie si tento problém uvědomuje a v posledních letech připravuje řadu opatření zaměřených na posílení průmyslové konkurenceschopnosti. Patří mezi ně například iniciativa Clean Industrial Deal, která má podpořit evropský průmysl při dekarbonizaci, snížit náklady na energie a mobilizovat investice do čistých technologií. Součástí širšího směru je také snaha zjednodušit evropskou regulaci, urychlit povolování strategických projektů a vytvořit podmínky, aby výroba klíčových technologií zůstávala v Evropě.

Do této logiky zapadá také připravovaný Cirkulární akt Evropské unie, jehož cílem má být posílení materiálové bezpečnosti Evropy, snížení závislosti na dovozu primárních surovin a vytvoření podmínek pro větší využívání druhotných materiálů. Cirkulární ekonomika totiž není pouze environmentální koncept. V době, kdy Evropa hledá cesty k větší průmyslové odolnosti, se může stát také jedním z nástrojů hospodářské strategie. Pokud budou recyklované materiály dostupné, kvalitní a cenově konkurenceschopné vůči primárním surovinám, mohou pomoci evropským výrobcům snížit náklady a současně omezit závislost na dovozu z jiných částí světa.

Otázkou ale zůstává, zda tyto kroky přijdou včas a zda budou dostatečně silné. Průmyslové kapacity totiž nevznikají ze dne na den. Výrobní know-how, dodavatelské řetězce a kvalifikovaní lidé se budují desítky let, ale ztratit je lze během několika okamžiků. Příběh Zetoru proto není jen příběhem jedné značky. Je připomínkou toho, že továrna není pouze místo, kde vzniká výrobek. Je to součást ekonomické stability, technologické zkušenosti i kulturní paměti společnosti. 

Sdílení elektřiny otevírá obcím, městům, firmám i občanům cestu k vyšší energetické soběstačnosti a efektivnějšímu využití obnovitelných zdrojů. Samotná instalace fotovoltaiky však nestačí. Úspěch energetického společenství závisí na promyšlené přípravě, kvalitních datech, správném technickém návrhu, právním zajištění i profesionálním řízení. Nová metodika Ministerstva průmyslu a obchodu společně s podklady Ministerstva životního prostředí přináší ucelený návod, který ukazuje jednotlivé kroky od prvotního záměru až po zahájení sdílení elektřiny.

Vznik energetického společenství představuje mnohem složitější proces, než by se mohlo na první pohled zdát. Nestačí založit právnickou osobu a instalovat několik fotovoltaických elektráren. Ve skutečnosti jde o propojení technických, ekonomických, právních, organizačních i administrativních činností, které na sebe navazují a jejichž správné pořadí rozhoduje o budoucím fungování celého projektu. Právě proto Ministerstvo průmyslu a obchodu zveřejnilo praktickou metodiku kritické cesty k založení energetického společenství, která vznikla na základě vyhodnocení více než padesáti studií proveditelnosti připravených pro české obce a regiony.

Prvním krokem je formulace samotného záměru. Impulzem bývají vysoké ceny energií, snaha zvýšit energetickou soběstačnost nebo efektivněji využívat lokální obnovitelné zdroje. Zkušenosti však ukazují, že rozhodující roli hraje silný energetický lídr, který dokáže propojit obec, firmy i obyvatele a proměnit prvotní myšlenku v konkrétní projekt. Stejně důležité je, aby celý projekt nestál pouze na jediné osobě. Pokud chybí širší tým nebo jasně definované kompetence, může se celý záměr zastavit při první personální změně.

Ještě před zahájením technických prací je nezbytné provést podrobné zmapování místních podmínek. Posuzuje se vhodnost střech a dalších ploch pro instalaci obnovitelných zdrojů, analyzuje se spotřeba jednotlivých objektů a hledají se budoucí členové společenství. Vhodným základem bývají obecní budovy, školy, úřady nebo čistírny odpadních vod, které mají stabilní odběrové diagramy a představují spolehlivou základnu pro sdílení vyrobené elektřiny.

Zásadním dokumentem se následně stává studie proveditelnosti. Nestačí přitom pracovat pouze s průměrnými hodnotami spotřeby. Odborníci doporučují využívat reálná patnáctiminutová data z elektroměrů, protože pouze ta umožňují správně navrhnout výkon fotovoltaických elektráren, velikost bateriových úložišť i pravidla sdílení elektřiny mezi jednotlivými členy. Chybný návrh založený na modelových hodnotách může vést k předimenzování nebo naopak poddimenzování celého systému a výrazně zhoršit jeho ekonomiku.

Velkou pozornost metodika věnuje také takzvané energetické komplementaritě. Fotovoltaické elektrárny vyrábějí nejvíce elektřiny kolem poledne, zatímco spotřeba domácností vrcholí ráno a večer. Proto je vhodné zapojovat odběrná místa s odlišným průběhem spotřeby nebo doplnit systém o další obnovitelné zdroje, například bioplynové stanice, malé vodní elektrárny nebo bateriová úložiště. Dobře navržený energetický mix významně zvyšuje využití vyrobené elektřiny přímo uvnitř společenství.

Neméně důležitou součástí projektu je energetický management. Moderní energetické společenství potřebuje kvalitní software, který nepřetržitě vyhodnocuje výrobu a spotřebu elektřiny, řídí bateriová úložiště, připravuje podklady pro vyúčtování a umožňuje členům sledovat vlastní spotřebu téměř v reálném čase. Součástí systému jsou chytré elektroměry, komunikační technologie i algoritmy, které podle schválených pravidel rozdělují sdílenou energii mezi jednotlivé členy. Bez těchto digitálních nástrojů by efektivní komunitní energetika nebyla možná.

Technická příprava zároveň zahrnuje jednání s provozovateli distribučních soustav. Každý nový výrobní zdroj musí projít procesem připojení, během něhož distributor stanoví technické podmínky provozu. Právě dostupná kapacita distribuční sítě bývá jedním z faktorů, které mohou celý projekt časově prodloužit. Součástí administrativního procesu je také nastavení pravidel sdílení elektřiny mezi jednotlivými odběrnými a výrobními místy.

Doporučenou součástí přípravy je rovněž simulace budoucího provozu. Specializované softwarové nástroje umožňují ověřit, jak bude celý systém fungovat během různých ročních období, zda jsou správně navrženy kapacity fotovoltaických elektráren a bateriových úložišť nebo jaké úspory mohou jednotliví členové očekávat. Výsledkem bývá digitální model budoucího energetického společenství, který pomáhá odstranit případné nedostatky ještě před spuštěním ostrého provozu.

Vedle techniky stojí neméně významná organizační část projektu. Energetické společenství potřebuje zkušeného energetického manažera, koordinátora, účetní podporu i odborníky na servis technologií. Dlouhodobé fungování nesmí být závislé na dobrovolnické práci několika nadšenců. Stejně důležitá je průběžná komunikace s členy, transparentní pravidla sdílení a jasně popsané provozní postupy, které zajistí stabilní fungování i při personálních změnách.

Samostatnou oblast tvoří právní příprava. Je nutné připravit stanovy, smlouvy mezi členy, pravidla sdílení elektřiny, dokumentaci pro ochranu osobních údajů i smluvní vztahy s vlastníky budov. Po jejich schválení následuje registrace právnické osoby, registrace energetického společenství u Energetického regulačního úřadu a vytvoření skupiny sdílení v Elektroenergetickém datovém centru. Teprve po splnění všech těchto kroků může být sdílení elektřiny skutečně spuštěno.

Metodika upozorňuje také na finanční stránku celého procesu. Vedle vlastních prostředků bývá většina projektů závislá na kombinaci dotačních programů, bankovního financování a dalších zdrojů. Důležitou součástí přípravy je proto realistický finanční plán, který počítá nejen s investicí do technologií, ale také s provozními náklady, správou společenství a překlenovacím financováním do doby vyplacení dotací.

Zkušenosti z analyzovaných projektů potvrzují, že úspěšné energetické společenství nevzniká díky jediné technologii ani jednorázové investici. Rozhodující je promyšlené propojení technického návrhu, kvalitních dat, profesionálního řízení, stabilního financování a správně nastavených pravidel spolupráce. Teprve jejich souhra vytváří předpoklady pro dlouhodobě funkční sdílení elektřiny, které přinese ekonomické přínosy jednotlivým členům i celé komunitě.

Dokument ke stažení:

• Kritická cesta schéma

• Kritická cesta dokument - pokyny

• Kontrolní seznam

Evropská unie udělala další významný krok k zavedení nařízení EUDR, které zásadně ovlivní dovoz, výrobu i obchod s řadou běžných výrobků. Evropská komise zveřejnila finální úpravy seznamu výrobků spadajících pod nová pravidla a současně představila technické nástroje, které mají podnikům usnadnit plnění povinností. Některé produkty z regulace mizí, jiné naopak nově přibývají. Pro firmy to znamená nutnost znovu prověřit své dodavatelské řetězce, interní procesy i informační systémy ještě před tím, než začnou pravidla na konci roku platit.

Evropská komise přijala dvojici prováděcích opatření, jejichž cílem je usnadnit zavedení nařízení o výrobcích nezpůsobujících odlesňování známého pod zkratkou EUDR. Nařízení začne platit od 30. prosince 2026 pro velké a střední podniky a pro část menších subjektů. Ostatní malé a mikropodniky získají čas do 30. června 2027. Nová opatření navazují na legislativní úpravy schválené v prosinci 2025 a dokončují balík zjednodušení představený Evropskou komisí letos na jaře. Cílem je poskytnout podnikům vyšší právní jistotu a odstranit nejasnosti, které provázely přípravu pravidel.

Jednou z nejdůležitějších změn je úprava přílohy obsahující seznam výrobků podléhajících regulaci. Evropská komise po vyhodnocení odborných připomínek rozhodla, že z působnosti nařízení budou vyřazeny například hovězí kůže, usně a kožené výrobky, protektorované pneumatiky, osivo sóji, některé výrobky z vulkanizovaného kaučuku, dopravní a hnací řemeny nebo sedadla do automobilů a letadel. Naopak nově budou pod pravidla spadat rozpustná káva, vybrané deriváty palmového oleje a zmrazené hovězí jazyky. Významné přitom je, že se nemění samotný seznam základních komodit. Nadále jde o skot, kakao, kávu, palmový olej, kaučuk, sóju a dřevo. Úpravy se týkají pouze výrobků z těchto surovin.

Podnikům byla zároveň poskytnuta delší doba na přípravu u nově zařazených výrobků. Povinnosti se na ně začnou vztahovat až od 30. prosince 2027. Komise tím reagovala na požadavky podnikatelského sektoru, který upozorňoval na nutnost přizpůsobit smlouvy, informační systémy i procesy řízení dodavatelských řetězců.

Delegovaný akt současně přesněji vymezuje několik kategorií výrobků, které budou z působnosti nařízení vyňaty. Týká se to vzorků určených pro laboratorní analýzy a testování, některých odpadů, použitých výrobků, obalových materiálů a rovněž výrobků využívaných při výrobě léčiv. Právě tato zpřesnění mají odstranit výkladové nejasnosti, které podniky v uplynulých měsících opakovaně signalizovaly.

Stejnou pozornost věnovala Evropská komise také digitální infrastruktuře. Přijala prováděcí akt stanovující technická pravidla fungování informačního systému EUDR, jehož prostřednictvím budou podniky podávat prohlášení o náležité péči. Nová verze systému přináší jednodušší podávání zjednodušených prohlášení pro malé a mikropodniky, upravené technické specifikace pro automatizované propojení podnikových systémů prostřednictvím rozhraní API a další funkce, které mají snížit administrativní náročnost. Informační systém byl po technických úpravách znovu spuštěn na konci června a Evropská komise oznámila, že během léta budou přidávány další funkce společně se školeními pro podniky.

Součástí dokončeného balíčku jsou rovněž aktualizované metodické pokyny a často kladené otázky, které jsou nově dostupné ve všech úředních jazycích Evropské unie. Firmy tak získávají podrobnější výklad pravidel i jednotnější metodiku pro posuzování souladu výrobků s požadavky nařízení.

Samotné nařízení EUDR představuje jeden z nejvýznamnějších evropských nástrojů zaměřených na omezení globálního odlesňování. Každý podnik, který bude uvádět regulované komodity nebo výrobky na evropský trh nebo je z Evropské unie vyvážet, bude muset prokázat, že nepocházejí z území odlesněného po 31. prosinci 2020 a že byly vyprodukovány v souladu s právními předpisy země původu. Nedílnou součástí povinností bude systém náležité péče zahrnující identifikaci původu surovin, hodnocení rizik i jejich případné zmírnění.

Další informace:

• Commission Website on the Information System of the EU Deforestation Regulation

• Implementing Act on the Information System

• Delegated Act on the product scope of the EUDR

• Report to the European Parliament and Council

• Updated guidance document

• Frequently Asked Questions

• EUDR supply chain infographics mapping the roles and responsibilities of operators

Velcí býložravci nejsou pouze obyvatelé rezervací a symbol návratu divoké přírody. Podle nové české vědecké studie fungují jako skuteční krajinářští architekti, kteří vytvářejí podmínky pro návrat ohroženého hmyzu. Tam, kde se pasou divocí koně, zubři nebo praturům podobný skot, vzniká pestrá mozaika prostředí, kterou běžná údržba pomocí sekaček nikdy nedokáže napodobit. Výzkum českých vědců ukazuje, že návrat velkých kopytníků může být jednou z cest, jak zmírnit dramatický úbytek hmyzu v evropské krajině.

Hmyz je často přehlíženou součástí přírody. Pro mnoho lidí představuje především drobné tvory, kteří obtěžují na zahradě nebo během letních večerů. Ve skutečnosti však patří mezi základní pilíře fungování téměř všech suchozemských ekosystémů. Bez hmyzu by se rozpadla řada vztahů, na kterých závisí nejen přírodní společenstva, ale i lidská společnost.

Motýli, včely, čmeláci a další opylovači umožňují rozmnožování velkého množství rostlin. Odhaduje se, že přibližně 75 procent druhů zemědělských plodin na světě závisí alespoň částečně na opylování živočichy, přičemž nejvýznamnější skupinu opylovačů tvoří právě hmyz. Hodnota jejich práce pro světové zemědělství se podle různých odhadů pohybuje v řádu stovek miliard dolarů ročně. Brouci, larvy much a další rozkladači pomáhají vracet živiny zpět do půdy. Dravý hmyz reguluje početnost jiných organismů a představuje důležitou část potravy pro ptáky, obojživelníky i drobné savce. Každý druh v tomto složitém systému zastává určitou roli a ztráta jednotlivých článků může postupně oslabovat celý ekosystém.

Právě proto vyvolává současný pokles hmyzí rozmanitosti takové obavy mezi odborníky. Moderní krajina se v mnoha oblastech změnila na prostor s omezenou pestrostí. Časté sečení, velké zemědělské plochy, úbytek přirozených stanovišť a odstraňování drobných struktur, jako jsou meze, mokřady nebo rozptýlená zeleň, připravily mnoho druhů o místa potřebná k přežití.

Rozsah problému ukázaly například výsledky dlouhodobého německého výzkumu zveřejněného v roce 2017, který sledoval létající hmyz v chráněných územích během 27 let. Vědci zjistili pokles celkové biomasy létajícího hmyzu o více než 75 procent. Jiné studie z různých částí Evropy ukazují poklesy početnosti jednotlivých skupin hmyzu v desítkách procent. Nejde přitom pouze o mizení vzácných druhů, ale o postupné oslabování celých ekologických sítí.

K úbytku hmyzu však nepřispívá pouze proměna krajiny a způsob jejího obhospodařování. Stále významnější roli začíná odborná veřejnost přisuzovat také světelnému znečištění. Umělé osvětlení, které dnes provází téměř každé lidské sídlo, zasahuje do přirozených rytmů mnoha organismů. Pro řadu druhů hmyzu je noc stejně důležitou součástí života jako den, a právě tma jim umožňuje orientaci, rozmnožování i hledání potravy. Nejznámějším příkladem jsou noční motýli, kteří mohou být umělými zdroji světla přitahováni a následně vyčerpáni opakovaným kroužením kolem lamp. 

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Journal of Applied Ecology přináší důležitý pohled na možnost, jak část těchto ztracených procesů obnovit. Výzkum s názvem „Trophic rewilding restructure the insect communities according to their functional traits: Insights from a multitaxa study“ vedl tým vědců z Biologického centra Akademie věd České republiky ve spolupráci s dalšími odborníky z českých institucí. Hlavními autory jsou Jan Walter, Zdeněk Faltýnek Fric, Petr Filippov, Miloslav Jirků, Petr Klimeš, Ondřej Macháč, Michal Perlik, Pavel Potocký, David Rícl, Lukáš Spitzer, Pavel Vrba a Martin Konvička.

Výzkumníci sledovali 11 lokalit v České republice, kde probíhá takzvaný trofický rewilding. Jde o způsob obnovy krajiny založený na návratu velkých býložravců, kteří po tisíce let utvářeli evropské ekosystémy. Mezi sledované oblasti patřila také milovická rezervace, kde se pohybují divocí koně, zubři a praturům podobný skot. Právě tato lokalita se stala jedním z nejznámějších českých příkladů obnovy krajiny pomocí velkých zvířat.

Milovická rezervace vznikla v roce 2015 a na ploše přibližně 231 hektarů zde dnes působí velcí býložravci jako nástroj obnovy stepního prostředí. Divocí koně sem byli vypuštěni v roce 2015, zubři v roce 2015 a exmoorský pony, který zastupuje původní evropské divoké koně, pomáhá udržovat krajinnou mozaiku podobně jako zvířata, která zde žila před tisíci lety.

Vědci porovnávali plochy uvnitř rezervací s místy mimo ně a zaměřili se na pět významných skupin hmyzu. Sledovali motýly, noční motýly, včely a vosy, mravence a rovnokřídlý hmyz, tedy například kobylky a saranče. Nezkoumali pouze počet druhů, ale také jejich vlastnosti. Celkem hodnotili společenstva zahrnující více než 1 700 druhů hmyzu, což umožnilo posoudit nejen početnost, ale také ekologickou funkci jednotlivých skupin.

Zajímalo je, jaké typy organismů se v jednotlivých prostředích objevují, jak jsou pohyblivé, jaké mají nároky na potravu nebo kde se rozmnožují. Právě tento funkční pohled je důležitý, protože krajina nemusí být cenná pouze počtem druhů, ale také tím, jaké role jednotlivé organismy zastávají.

Výsledky ukázaly, že přítomnost velkých býložravců významně ovlivnila složení hmyzích společenstev. Nejvýraznější pozitivní efekt vědci zaznamenali u včel, vos a rovnokřídlého hmyzu, kde se na spásaných plochách objevovalo více druhů i více jedinců. U dalších skupin se nezvýšil vždy přímo počet druhů, ale změnilo se jejich složení způsobem, který podporoval organismy typické pro pestřejší a méně intenzivně využívanou krajinu.

Důležitým zjištěním je, že velcí býložravci nepůsobí v krajině pouze jako „sekačka na čtyřech nohách“. Jejich vliv je mnohem složitější. Zvířata během pastvy vytvářejí mozaiku krátce spasených míst, vyšší trávy, narušené půdy i ploch s kvetoucími rostlinami. Některé části krajiny zůstávají intenzivně využívané, jiné se vyvíjejí přirozeněji. Právě tato různorodost vytváří prostor pro mnohem širší spektrum organismů.

Běžné strojové sečení funguje jinak. Trávník nebo louka jsou často posečeny najednou, v podobnou dobu a na stejnou výšku. Výsledkem je prostředí, kde mnoho druhů nenachází potravu ani úkryt. Velký býložravec naproti tomu postupuje nepravidelně. Některé rostliny spase, jiné ponechá, část povrchu naruší kopyty a zároveň obohatí půdu organickou hmotou.

Právě narušování prostředí může být pro některé druhy zásadní. Mnoho vzácných organismů totiž není přizpůsobeno dokonale upravené krajině, ale prostředí, které se neustále proměňuje. Některé samotářské včely potřebují obnaženou půdu pro hnízdění. Některé druhy motýlů závisejí na konkrétních rostlinách, které mizí v hustých a pravidelně sečených porostech. Kobylky a saranče potřebují kombinaci nízké i vyšší vegetace, kde mohou najít potravu i úkryt.

Studie ukazuje také širší význam návratu velkých kopytníků. Jejich role nespočívá pouze v ochraně jednotlivých druhů. Pomáhají obnovovat procesy, které v evropské krajině po úbytku velkých savců chyběly. V minulosti podobnou funkci plnila rozsáhlá stáda divokých zvířat, která ovlivňovala podobu vegetace, šíření rostlin, koloběh živin i podobu potravních vztahů.

Autoři studie ale zároveň upozorňují, že pastva velkých býložravců není univerzálním řešením pro každé místo. Některé druhy mohou naopak potřebovat vysoké travní porosty nebo méně narušované prostředí. Klíčem je proto pestrost. Krajina potřebuje různé typy stanovišť, od pravidelně spásaných míst až po plochy, které zůstávají bez zásahu.

Milovická rezervace tak není pouze místem, kam lidé chodí pozorovat zubry nebo divoké koně. Je také živou laboratoří, která ukazuje, jak může vypadat příroda, když dostane možnost znovu využívat přirozené procesy. Výzkum českých vědců potvrzuje, že obnova krajiny nemusí vždy znamenat více technických zásahů. Někdy může být nejúčinnějším nástrojem návrat těch, kteří krajinu formovali dávno před vznikem moderního zemědělství.

Podobný princip si přitom může vyzkoušet téměř každý. Není nutné vlastnit velkou louku ani zakládat rezervaci. Stačí začít malým pokusem na vlastní zahradě nebo obecním pozemku. Část trávníku lze ponechat delší dobu bez sečení a sledovat, jaké rostliny se objeví a jaký hmyz je začne využívat. Zajímavé může být udělat jednoduchý průzkum před změnou péče a další po několika měsících nebo roce.

Kolik druhů motýlů se objeví na pravidelně sečeném trávníku a kolik jich najdeme na ploše, která dostala více prostoru? Kolik čmeláků a samotářských včel přiletí k rostlinám, které by jinak zmizely pod sekačkou? Takové malé pozorování může ukázat něco, co potvrzuje i moderní věda. Příroda nepotřebuje vždy více zásahů. Často potřebuje pouze více prostoru, aby mohla znovu fungovat vlastním přirozeným způsobem. Sice si na takovém trávníku Wimbledon nezahrajete, ale můžete získat něco ještě cennějšího. Salátovou mísu v podobě rozkvetlé louky plné hmyzího života.

A navíc vysoká tráva představuje jeden z nejjednodušších a zároveň nejúčinnějších způsobů, jak ochlazovat městské prostředí a zadržovat vodu v krajině. Podobně jako stromy vytváří příznivé mikroklima, omezuje přehřívání povrchů a díky intenzivnímu odpařování vody udržuje vyšší vlhkost. Studie ukazují, že ponechání vyššího travního porostu může snížit teplotu povrchu až o 12 °C, zatímco půda pod vysokou trávou si dokáže zachovat přibližně o 60 % více vláhy než pravidelně krátce sečené trávníky.

Na první pohled vypadají jako obyčejné ztvrdlé nánosy bahna, které po erupci navždy zůstaly na svém místě. Nový výzkum s významnou účastí českých vědců však ukázal, že skutečnost je mnohem překvapivější. Bahenní proudy mohou zůstat „živé“ ještě dlouhé roky po erupci a pomalu se posouvat krajinou podobně jako ledovce. Objev přináší nové poznatky nejen o vývoji Země, ale také o záhadných útvarech na povrchu Marsu.

Když se řekne sopka, většina lidí si okamžitě představí žhavou lávu, oblaka popela a dramatickou erupci, která během několika minut nebo hodin promění okolní krajinu. Existuje však jiný typ vulkanické činnosti, který působí mnohem klidněji, ale z geologického hlediska je neméně fascinující. Bahenní sopky nevypouštějí roztavenou horninu, ale směs vody, plynů a jemných sedimentů. Výsledkem jsou rozsáhlé bahenní proudy, které mohou dosahovat délky několika kilometrů a po tisíce let utvářet vzhled krajiny.

Přestože se jim říká sopky, jejich fungování se od klasických vulkánů výrazně liší. Zdrojem energie není magma, ale tlak plynů, především metanu, který z hlubokých sedimentů vytlačuje směs vody a jemnozrnných usazenin na povrch. Bahenní sopky se proto nejčastěji vyskytují v oblastech bohatých na ropu a zemní plyn nebo tam, kde se po miliony let ukládaly mocné vrstvy sedimentů.

Dlouhou dobu vědci předpokládali, že po skončení erupce je celý proces definitivně u konce. Bahno vyteče z kráteru, rozlije se do okolí, vyschne a vytvoří pevný útvar, který se už dále téměř nemění. Právě tento předpoklad však začal zpochybňovat výzkum jedné z nejznámějších bahenních sopek světa – Lokbatanu v Ázerbájdžánu. Právě zde se ukázalo, že život bahenních proudů může pokračovat ještě dlouho poté, co samotná erupce dávno skončila.

Ázerbájdžán patří mezi oblasti s největší koncentrací bahenních sopek na planetě. Nachází se zde téměř polovina všech známých bahenních sopek světa. Důvod je jednoduchý – hluboko pod povrchem se ukrývají rozsáhlé zásoby zemního plynu a mocné vrstvy sedimentů, které vytvářejí ideální podmínky pro jejich vznik. Sopka Lokbatan leží nedaleko Baku a patří mezi nejaktivnější bahenní sopky na světě. Při jejích erupcích může dojít k prudkému výronu bahna i plynů a někdy také k samovznícení unikajícího metanu, které vytvoří několik desítek metrů vysoké ohnivé sloupy. Tyto dramatické projevy však představují pouze krátkou epizodu mnohem delšího geologického příběhu.

Mezinárodní výzkumný tým za účasti odborníků z Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky a Ostravské univerzity zaměřil svou pozornost právě na Lokbatan. Výzkum probíhal v letech 2022 až 2025 a spojil několik moderních metod dálkového průzkumu Země. Vědci využili radarová data z družic a metodu interferometrické radarové analýzy (InSAR), která dokáže odhalit změny zemského povrchu s přesností několika milimetrů. To, co je pro lidské oko nepostřehnutelné, se díky družicím proměnilo v detailní mapu pohybů celé krajiny.

Výsledky byly překvapivé. Staré bahenní proudy nejsou zcela nehybné, ale každým rokem se mohou posunout o několik desítek centimetrů. Z pohledu člověka jde o zanedbatelnou rychlost, z pohledu geologa však představuje významný proces, který během desetiletí nebo staletí dokáže změnit tvar celého území.

Mechanismus pohybu připomíná chování ledovce. Ledovec se neposouvá proto, že by celý jeho objem byl tekutý, ale proto, že se pod vlastní vahou pomalu deformuje a klouže po podloží. Podobně funguje i starý bahenní proud. Povrch může působit jako tvrdá, vyschlá krusta, pod ní však zůstává vrstva materiálu bohatého na vodu, která umožňuje velmi pomalý pohyb. Když navíc přijde další erupce a z kráteru vyteče nové bahno, může znovu rozpohybovat i mnohem starší části celého proudu.

Právě tento mechanismus vysvětluje vznik rozsáhlých prasklin, které vědce na Lokbatanu zaujaly. Jednotlivé části bahenního tělesa se totiž nepohybují stejnou rychlostí. Střed proudu může postupovat jinak než jeho okraje, podobně jako u ledovce. Na povrchu tak vzniká složitá síť trhlin, zlomů a deformací, která představuje jakýsi geologický záznam pomalého pohybu. Každá nová erupce přitom může tento proces znovu oživit.

Další překvapení přineslo porovnání satelitních snímků jiných bahenních sopek v Ázerbájdžánu. Vědci původně očekávali, že Lokbatan bude výjimečný případ. Analýza dalších lokalit však ukázala, že podobné známky pomalého pohybu se objevují téměř u dvaceti dalších bahenních sopek. Ukazuje se tedy, že nejde o ojedinělou zvláštnost, ale pravděpodobně o běžnou součást vývoje těchto geologických útvarů.

Význam objevu přesahuje hranice samotné geologie. Pomalé pohyby bahenních proudů mohou ovlivňovat stabilitu terénu, vývoj krajiny i interpretaci geologických map. Lepší pochopení těchto procesů může pomoci také při monitorování oblastí, kde se nacházejí ložiska ropy a zemního plynu nebo důležitá technická infrastruktura.

Objev má mimořádný význam také pro výzkum Marsu. Už několik desetiletí vědci zkoumají podivné kuželovité útvary na povrchu rudé planety. Některé připomínají malé sopky, jejich skutečný původ ale zůstává předmětem diskusí. Mohly vzniknout klasickou vulkanickou činností, ale jednou z možností je právě bahenní vulkanismus. Pokud se na Zemi ukazuje, že bahenní proudy mohou zůstávat aktivní velmi dlouhou dobu a vytvářet charakteristické deformace, získávají planetologové nový klíč k interpretaci podobných struktur na Marsu. Je dokonce možné, že některé útvary považované dosud za pozůstatky lávových proudů vznikly úplně jiným mechanismem.

Výzkum zároveň připomíná, že planeta není formována pouze dramatickými katastrofami, které přitahují pozornost médií. Velká část geologických procesů probíhá tiše, pomalu a téměř nepozorovaně. Hory rostou rychlostí několika milimetrů za rok, kontinenty se posouvají o několik centimetrů ročně, ledovce modelují krajinu po tisíciletí a nyní se ukazuje, že podobně trpělivě mohou krajinou putovat i obrovské masy bahna.

Moderní družicové technologie navíc umožňují sledovat tyto nenápadné změny s přesností, která byla ještě před několika desetiletími nepředstavitelná. Díky nim dnes vědci dokážou odhalovat procesy, které by jinak zůstaly lidskému oku zcela skryté.

Česká věda tak pomohla odhalit další nenápadný, ale významný mechanismus fungování naší planety. To, co se zdálo být obyčejným pozůstatkem dávné erupce, se ukázalo jako živý geologický útvar, který stále pracuje a mění své okolí. Bahno, které jsme považovali za symbol nehybnosti, se ve skutečnosti chová jako pomalý ledovec a připomíná nám, že Země nikdy nespí. I tam, kde se na první pohled zdá, že se krajina zastavila, mohou pod povrchem dál probíhat procesy, které budou její podobu nenápadně měnit ještě dlouhá desetiletí.

Lesy obvykle vnímáme jako symbol stability a odolnosti. Nejnovější měření z lesů Mendelovy univerzity však ukazují, že letošní léto přináší varovné signály už na samotném začátku sezony. Stromy se dostávají do mimořádně silného stresu z nedostatku vody v době, kdy by měly naplno růst a vytvářet novou dřevní hmotu. Odborníci upozorňují, že podobně nepříznivé hodnoty se v minulosti objevovaly až mnohem později během léta, což naznačuje, že letošní vegetační období může být pro české lesy mimořádně náročné.

Člověk se během vlny veder může schovat do stínu, zapnout klimatizaci nebo se napít. Strom nic z toho nedokáže. Nemá nohy, aby se přesunul do příznivějších podmínek, a je zcela odkázán na vodu, kterou mu poskytne okolní půda. Jakmile jí začne být nedostatek, musí okamžitě šetřit každou kapku. Omezuje odpařování vody uzavíráním průduchů v listech nebo jehlicích, tím však zároveň zpomaluje fotosyntézu i svůj růst. Navenek přitom může ještě dlouho působit zdravě, přestože uvnitř již probíhají procesy, které svědčí o výrazném vodním stresu.

Právě proto vědci využívají moderní monitorovací technologie, které dokážou nepřetržitě sledovat změny obvodu kmene a zaznamenat fyziologickou odezvu stromů na aktuální podmínky. Data z unikátní sítě DendroNetwork, monitorující lesní porosty v různých částech České republiky, ukazují, že na konci června letošního roku dosáhl vodní stres hodnot srovnatelných s nejsuššími obdobími minulých let. Na některých lokalitách byly dokonce překonány dosavadní rekordy. Největší obavy odborníků však nevyvolává samotná intenzita stresu, ale skutečnost, že se takto vysoké hodnoty objevily už na samém začátku léta, kdy mají stromy zpravidla procházet obdobím nejintenzivnějšího růstu.

Stres způsobený suchem představuje obrannou reakci stromů na nedostatek vody. Jakmile se půda začne vysušovat a kořeny přestávají získávat dostatečné množství vláhy, strom omezuje odpařování vody uzavíráním průduchů v listech nebo jehlicích. Tím sice zpomaluje ztrátu vody, současně však omezuje příjem oxidu uhličitého potřebného pro fotosyntézu. Výsledkem je zpomalení růstu, nižší tvorba nové dřevní hmoty a postupné oslabování vitality. Pokud takový stav přetrvává delší dobu nebo se pravidelně opakuje, snižuje se schopnost stromů odolávat škůdcům, chorobám i dalším extrémním projevům počasí.

Význam sledování fyziologického stavu stromů spočívá především v tom, že umožňuje zachytit problém ještě dříve, než se projeví pouhým okem. Les může na první pohled působit zdravě a zeleně, přesto již může docházet k výraznému omezení růstu. Právě nepřetržité měření změn obvodu kmene dokáže odhalit okamžik, kdy strom přestává efektivně hospodařit s vodou a začíná se dostávat do kritického stavu. Tyto informace jsou cenné nejen pro vědecký výzkum, ale také pro vlastníky lesů a správce krajiny, kteří mohou lépe plánovat hospodaření a vyhodnocovat odolnost jednotlivých druhů dřevin.

Současné poznatky zároveň potvrzují, že jednotlivé druhy stromů reagují na sucho rozdílně. Některé dokážou nedostatek vody snášet podstatně lépe, jiné omezují svůj růst již po několika dnech bez významnějších srážek. Významnou roli hraje také nadmořská výška, charakter půdy, stáří porostu i místní klimatické podmínky. Neexistuje proto jediné univerzální řešení pro všechny lesy. Právě podrobné sledování různých lokalit umožňuje lépe porozumět tomu, které porosty jsou nejzranitelnější a jaké druhové složení bude v budoucnu nejlépe odolávat stále častějším obdobím sucha.

Vyhodnocování naměřených dat dnes umožňuje porovnávat reakce jednotlivých druhů dřevin i přesto, že každá reaguje na nedostatek vody odlišným způsobem. Vědci proto využívají ukazatel označovaný jako normalizovaný vodní deficit stromu, který převádí rozdílné fyziologické projevy jednotlivých druhů na společnou srovnávací hodnotu. Díky tomu lze objektivně posoudit míru stresu napříč různými dřevinami i rozdílnými typy lesních porostů a získat přesnější představu o tom, jak závažná je aktuální situace v celé krajině.

Dosavadní výsledky přitom naznačují, že při mimořádně intenzivním suchu se rozdíly mezi jednotlivými druhy stromů začínají stírat. Jakmile vodní deficit překročí určitou hranici, výrazné projevy stresu se objevují téměř ve všech sledovaných porostech bez ohledu na to, zda jde o monokultury nebo druhově pestřejší lesy. Současnou situaci navíc významně zhoršují dlouhotrvající vlny vysokých teplot, které zvyšují výpar z půdy i potřebu vody pro vegetaci. Kombinace nedostatku srážek a extrémního horka tak představuje pro lesní ekosystémy jednu z největších zátěží současnosti a podle odborníků může mít dlouhodobý vliv na jejich stabilitu, vitalitu i schopnost plnit své ekologické funkce.

Zkušenosti z posledních let navíc připomínají, že dlouhodobé sucho může být prvním článkem řetězce událostí vedoucích k rozsáhlému poškození lesů. Oslabené stromy jsou náchylnější k napadení hmyzími škůdci, houbovými chorobami i následkům dalších extrémních meteorologických jevů. Česká republika si tuto zkušenost bolestně připomněla během kůrovcové kalamity, která zasáhla rozsáhlé plochy především smrkových porostů. Právě proto odborníci považují letošní mimořádně časný nástup vodního stresu za významný varovný signál, který nelze podceňovat.

Moderní monitorovací technologie dnes poskytují lesníkům i vědcům možnost sledovat zdravotní stav lesů téměř v reálném čase. Díky tomu lze lépe vyhodnocovat dopady klimatických podmínek, porovnávat jednotlivé regiony a získávat cenné informace pro dlouhodobou obnovu lesních porostů. Cílem není pouze zaznamenávat nepříznivý vývoj, ale především hledat způsoby, jak vytvářet pestřejší a odolnější lesy, které budou schopné zvládat častější období vysokých teplot a nedostatku srážek.

Letošní výsledky z lesů Mendelovy univerzity tak představují důležité upozornění, že dopady dlouhodobého oteplování se neprojevují pouze na lidském zdraví nebo zemědělství. Stejnou měrou zasahují také lesní ekosystémy, které patří mezi nejvýznamnější přírodní bohatství České republiky. Stromy sice nedokážou na svůj problém upozornit hlasem, jejich zpomalující růst a měnící se fyziologické procesy však vysílají jasný signál, že vody začíná být v krajině kritický nedostatek. Právě schopnost těmto signálům včas porozumět bude v následujících letech jedním z klíčových předpokladů pro zachování zdravých a stabilních lesů.

Otázka, jak dát stromům napít, nemá odpověď v podobě technologie ale v našem přístupu. Základem je především krajina, která dokáže vodu zachytit, zpomalit její odtok a postupně ji vracet zpět do půdy. Zdravá půda s dostatkem organické hmoty, pestré lesní porosty, obnova mokřadů, šetrné hospodaření i ochrana přirozených vodních toků vytvářejí podmínky, ve kterých se voda v krajině udrží déle. Strom totiž nepotřebuje pouze déšť, potřebuje především půdu, která mu umožní vodu využít i v období, kdy týdny neprší. Péče o lesy proto nezačíná až ve chvíli, kdy stromy začnou usychat, ale mnohem dříve, v celkovém způsobu, jakým se staráme o krajinu kolem nás.

Evropská unie pokračuje ve zpřísňování pravidel pro přeshraniční přepravu odpadů, jejichž cílem je posílit oběhové hospodářství, omezit vývoz odpadových problémů mimo své území a zajistit vyšší úroveň ochrany životního prostředí. Přesto se ukazuje, že ani pečlivě připravená legislativa nedokáže předvídat všechny praktické situace. Evropská komise proto navrhla cílenou úpravu nového nařízení, která má umožnit pokračování přepravy směsného komunálního odpadu určeného k energetickému využití nebo recyklaci do Švýcarska.

Nové evropské nařízení o přepravě odpadů vstoupilo v platnost již v roce 2024, přičemž většina jeho ustanovení se začala uplatňovat od 21. května 2026. Evropská unie si jeho prostřednictvím stanovila několik dlouhodobých cílů. Mezi nejdůležitější patří omezení nelegálních přeprav odpadů, digitalizace celého systému, vyšší transparentnost přeshraničních toků odpadů a podpora recyklace a opětovného využívání materiálů. Současně bylo rozhodnuto, že vývoz směsného komunálního odpadu určeného k využití do zemí mimo Evropský hospodářský prostor již nebude nadále umožněn. Tento zákaz se automaticky vztahoval také na Švýcarsko, přestože se jedná o zemi dlouhodobě úzce propojenou s evropským odpadovým hospodářstvím.

Krátce po zahájení účinnosti nových pravidel se ukázalo, že plošný zákaz může přinést nezamýšlené důsledky především v příhraničních regionech. Řada měst a obcí v Rakousku, Francii, Německu a Itálii totiž již mnoho let využívá moderní švýcarská zařízení pro energetické využití komunálního odpadu nebo jeho další materiálové zpracování. Každoročně se jedná přibližně o 200 tisíc tun směsného komunálního odpadu, který je do těchto zařízení přepravován na základě dlouhodobě fungujících logistických vazeb. Náhlé přerušení této spolupráce by znamenalo nutnost hledat nové kapacity, prodloužení přepravních vzdáleností i zvýšení nákladů na nakládání s odpady.

Evropská komise proto představila návrh cílené změny nařízení, která by umožnila pokračovat v přepravě směsného komunálního odpadu určeného k využití právě do Švýcarska. Nejde přitom o obecné uvolnění pravidel ani o oslabení evropské politiky v oblasti odpadového hospodářství. Návrh reaguje na mimořádně specifickou situaci, kdy Švýcarsko disponuje vysoce moderními zařízeními splňujícími přísné environmentální standardy srovnatelné s požadavky Evropské unie. Současně jde o sousední stát, jehož infrastruktura je s evropským systémem nakládání s odpady historicky i geograficky úzce propojena.

Navržená úprava zároveň zachovává základní filozofii evropské legislativy. Evropská unie nadále prosazuje princip, že odpady mají být zpracovávány co nejblíže místu svého vzniku a že jejich přeprava nesmí vést ke zhoršování životního prostředí ani k přesouvání ekologických problémů do třetích zemí. Výjimka pro Švýcarsko proto nevychází z ekonomických zájmů, ale z praktické potřeby zachovat již existující systém, který dlouhodobě funguje v souladu s vysokými environmentálními požadavky a zároveň přispívá k efektivnímu využívání infrastruktury v příhraničních oblastech.

Významným prvkem nové evropské politiky zůstává také digitalizace přepravy odpadů prostřednictvím systému DIWASS, který umožňuje elektronické sledování pohybu odpadů v reálném čase. Digitalizace přináší vyšší transparentnost, omezuje administrativní zátěž a současně posiluje možnosti kontroly nad přeshraniční přepravou odpadů. Díky tomu bude možné lépe ověřovat, zda jsou všechny přepravy prováděny v souladu s evropskými pravidly a zda odpad skutečně směřuje do zařízení splňujících požadované environmentální standardy.

Novela byla schválena a vstoupí v platnost dvacátým dnem po svém zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, tedy 30. července 2026. Od tohoto data bude možné pokračovat v přepravě směsného komunálního odpadu určeného k využití do Švýcarska za podmínek stanovených evropskou legislativou. Přijatá úprava zachovává hlavní cíle nového nařízení o přepravě odpadů a současně potvrzuje, že moderní právní rámec musí vedle vysoké úrovně ochrany životního prostředí zohledňovat také reálné fungování odpadového hospodářství, přeshraniční spolupráci a dostupnost kvalitních zařízení pro energetické i materiálové využití odpadů.

Pro domácí producenty komunálních odpadů představuje další velmi pozitivní zprávu také pokračující rozšiřování české infrastruktury pro energetické využití odpadů. Elektrárna Opatovice totiž získala pravomocné stavební povolení pro výstavbu nového zařízení pro energetické využití odpadů v katastru obce Čeperka. Tím se projekt posouvá do realizační fáze a Česká republika získává jistotu, že v příštích letech vznikne další významná kapacita pro zpracování komunálních odpadů, které již nebude možné ve stále větší míře ukládat na skládky.

Nové zařízení má být uvedeno do provozu do konce roku 2030 a bude schopno energeticky využít přibližně 150 tisíc tun komunálního odpadu ročně. Vyrobené teplo a elektřina nahradí část výroby z hnědého uhlí a podpoří zásobování teplem Pardubic, Hradce Králové, Chrudimi i dalších měst a obcí ve východních Čechách. Projekt je součástí rozsáhlé transformace Elektráren Opatovice, jejichž cílem je ukončit spalování uhlí do roku 2030 a přejít na nízkoemisní zdroje energie.

Rozšiřování kapacit pro energetické využití odpadů bude mít v následujících letech zásadní význam pro celé české odpadové hospodářství. S rostoucími požadavky na recyklaci a postupným omezením skládkování bude nezbytné zajistit dostatek moderních zařízení, která bezpečně využijí odpady, jež již nelze materiálově recyklovat. Nové ZEVO v Opatovicích tak představuje nejen významnou investici do energetiky, ale také důležitý krok ke zvýšení soběstačnosti České republiky při nakládání s komunálními odpady a k naplnění evropských cílů oběhového hospodářství.

Předměstí indonéské metropole Jakarty už několik týdnů zahaluje hustý dým. Na obří skládce Bantargebang znovu propukl rozsáhlý požár, který se kvůli vysokým teplotám, metanu vznikajícímu rozkladem organických odpadů a dlouhodobému suchu šíří hluboko do tělesa skládky. Hasiči sice požár postupně lokalizují, podobné události se však na tomto místě opakují pravidelně a stále častěji připomínají, že nejde o lokální havárii, ale o důsledek globálního selhání v nakládání s odpady. Hořící hora odpadu se stala symbolem situace, kdy ekonomický růst, urbanizace a rostoucí spotřeba předběhly budování infrastruktury pro sběr, třídění, recyklaci i bezpečné energetické využití odpadů. Současně upozorňuje na skutečnost, že právě Asie bude v příštích desetiletích rozhodovat o tom, zda se podaří zpomalit příliv plastů do oceánů, snížit emise skleníkových plynů z odpadového hospodářství a proměnit miliardy tun odpadů v cenný zdroj surovin.

Skládka Bantargebang leží přibližně třicet kilometrů jihovýchodně od centra Jakarty a patří mezi největší zařízení svého druhu na světě. Do areálu o rozloze přibližně 110 hektarů přijíždí každý den kolem 7 000 až 8 000 tun komunálního odpadu z více než jedenáctimilionové Jakarty a dalších měst rozsáhlé metropolitní oblasti, ve které žije přes třicet milionů obyvatel. Hora odpadu zde během více než tří desetiletí dosáhla výšky několika desítek metrů a na některých místech připomíná uměle vytvořené kopce. Odhaduje se, že skládka obsahuje desítky milionů tun odpadů, přičemž její původně plánovaná kapacita byla již dávno překročena. Přesto zůstává prakticky nenahraditelnou součástí odpadového systému indonéské metropole, protože alternativní zařízení zatím nedokážou převzít její funkci.

Právě obrovský objem ukládaného odpadu představuje hlavní příčinu opakovaných požárů. V tělese skládky probíhá nepřetržitý rozklad biologicky rozložitelného odpadu, při němž vzniká metan. Tento plyn je přibližně osmadvacetkrát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý při hodnocení jeho vlivu během sta let a současně je vysoce hořlavý. Pokud se spojí vysoké venkovní teploty, dlouhé období bez srážek, nedostatečné odvětrávání skládkového plynu nebo samovznícení uvnitř tělesa skládky, vznikají podmínky pro rozsáhlé podzemní požáry. Ty se často nešíří po povrchu, ale několik metrů pod ním, kde mohou přetrvávat celé týdny nebo dokonce měsíce. Jejich likvidace je mimořádně obtížná, protože hasiči se musí dostat až k samotným ohniskům ukrytým pod vrstvami odpadu.

Na rozdíl od běžných požárů představují požáry skládek specifické zdravotní riziko. Ve směsi komunálního odpadu se nacházejí plasty, textilie, elektronika, pryž, chemické látky i organické zbytky. Nedokonalé spalování vytváří jemné prachové částice PM_2,5 a PM₁₀, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, těkavé organické látky, polycyklické aromatické uhlovodíky a podle složení odpadu také dioxiny a furany. Tyto látky mohou při dlouhodobé expozici zvyšovat riziko respiračních onemocnění, kardiovaskulárních chorob i některých typů nádorových onemocnění. Kouř zasahuje hustě obydlené části metropolitní oblasti, kde žijí miliony lidí, a během bezvětrných dnů významně zhoršuje kvalitu ovzduší.

Požár Bantargebangu je zároveň připomínkou hlubšího problému, který se netýká pouze Indonésie. Během posledních čtyřiceti let prošla většina zemí jihovýchodní a jižní Asie mimořádně rychlou urbanizací. Miliony lidí se přestěhovaly z venkova do měst, prudce vzrostla kupní síla domácností a společně s ní také spotřeba balených potravin, nápojů, jednorázových výrobků, elektroniky a plastových obalů. Zatímco ekonomický růst probíhal mimořádným tempem, rozvoj komunální infrastruktury za ním v mnoha případech zaostával. Města tak dnes produkují násobně více odpadu než před dvěma desetiletími, ale systémy jeho sběru a zpracování často zůstávají na úrovni, která odpovídá mnohem menší populaci.

Podle údajů Světové banky vzniká ve světě každoročně více než 2,2 miliardy tun komunálního odpadu a bez zásadních změn může jeho produkce do roku 2050 vzrůst na přibližně 3,8 miliardy tun. Nejrychlejší nárůst se očekává právě v zemích s nízkými a středními příjmy, především v Asii a subsaharské Africe. Organizace OECD současně upozorňuje, že celosvětová produkce plastových odpadů se od roku 2000 více než zdvojnásobila a přesahuje 350 milionů tun ročně. Recyklována je přitom méně než desetina plastového odpadu, zatímco značná část končí na skládkách, v přírodě nebo je spalována bez odpovídající kontroly emisí.

Indonésie patří mezi země, které jsou tímto vývojem zasaženy nejvýrazněji. S populací přesahující 280 milionů obyvatel produkuje každoročně desítky milionů tun komunálních odpadů, přičemž významnou část tvoří biologicky rozložitelný odpad a rychle rostoucí množství plastových obalů. Přestože vláda v posledních letech investuje do modernizace odpadového hospodářství a stanovila cíle pro omezení úniku plastů do moří, stále velká část odpadů končí na otevřených skládkách nebo v zařízeních s nedostatečnou technickou úrovní.

Právě odpad unikající z měst představuje jednu z hlavních příčin plastového znečištění oceánů. Ještě před několika lety ukázaly mezinárodní studie, že značná část plastů dopravovaných do moří pochází z omezeného počtu velkých řek protékajících hustě osídlenými oblastmi Asie. Patří mezi ně například Jang-c’-ťiang, Mekong, Ganga, Brahmaputra nebo indonéská Citarum, která bývá označována za jednu z nejznečištěnějších řek světa. Během období dešťů odnášejí vodní toky obrovské množství špatně zabezpečeného odpadu z městských skládek i nelegálních úložišť až do pobřežních oblastí. Odtud pokračují plasty do oceánů, kde se rozpadají na stále menší částice.

Mikroplasty dnes vědci nacházejí prakticky ve všech složkách životního prostředí. Byly potvrzeny v mořských sedimentech, arktickém ledu, horských jezerech, pitné vodě, zemědělských půdách i v lidské krvi. Jejich dlouhodobé zdravotní dopady jsou stále předmětem intenzivního výzkumu, avšak již dnes je zřejmé, že problém nelze řešit pouze úklidem pobřeží. Rozhodující je zabránit tomu, aby odpad vůbec unikl z městského systému.

Současná situace zároveň ukazuje limity přístupu založeného téměř výhradně na skládkování. Skládky nejsou pouze místem, kde odpad zabírá prostor. Jsou významným zdrojem emisí metanu, produkují skládkové výluhy vyžadující náročné čištění a při nedostatečném zabezpečení představují trvalé riziko požárů i kontaminace okolního prostředí. V mnoha rozvojových zemích navíc zůstávají důležitým zdrojem obživy pro tisíce neformálních sběračů, kteří z odpadů získávají recyklovatelné materiály často bez jakékoli ochrany zdraví.

Řešení proto nemůže spočívat v jediné technologii. Zkušenosti evropských zemí potvrzují, že účinné odpadové hospodářství musí být založeno na několika vzájemně propojených pilířích. Základem je předcházení vzniku odpadů, následované kvalitním odděleným sběrem, materiálovou recyklací, biologickým zpracováním bioodpadů a energetickým využitím nerecyklovatelných zbytků. Teprve zbytky, které již nelze žádným ekonomicky ani environmentálně přijatelným způsobem využít, by měly být ukládány na technicky zabezpečené skládky vybavené systémy pro zachytávání skládkového plynu a čištění průsakových sládkových vod.

Právě energetické využití odpadů představuje v rychle rostoucích městech významnou součást řešení. Moderní zařízení nejsou konkurencí recyklace, ale doplňují ji. Zpracovávají směsný komunální odpad, který již není možné materiálově využít, přičemž vyrábějí elektřinu a teplo a současně výrazně snižují objem odpadů ukládaných na skládky. Ve srovnání s nekontrolovaným skládkováním navíc omezují vznik metanu a díky pokročilým systémům čištění spalin minimalizují emise znečišťujících látek.

Rozvoj takové infrastruktury představuje také významnou ekonomickou příležitost. Asijské země budou v příštích desetiletích investovat miliardy dolarů do třídicích linek, recyklačních závodů, zařízení pro úpravu bioodpadů, systémů digitální evidence odpadů, moderních skládek i zařízení pro energetické využití. Evropské společnosti disponují rozsáhlými zkušenostmi v oblasti automatického třídění využívajícího optické separátory, robotické dotřiďování, výroby paliv z odpadů, čištění spalin, využívání skládkového plynu i digitalizace celého odpadového hospodářství. Také české firmy patří v řadě těchto oborů mezi respektované dodavatele technologií.

Významnou roli bude hrát rovněž mezinárodní spolupráce. Programy financované Světovou bankou, Asijskou rozvojovou bankou, Rozvojovým programem OSN nebo Evropskou unií stále častěji podporují budování moderních systémů nakládání s odpady v rozvojových zemích. Cílem již není pouze odstraňovat důsledky znečištění, ale vytvořit funkční oběhové hospodářství, ve kterém budou materiály zůstávat co nejdéle v ekonomickém oběhu a hodnota obsažená v odpadech nebude nenávratně ztracena.

Do tohoto rámce zapadá také připravovaný Evropský akt o oběhovém hospodářství, který má dále posílit trh s druhotnými surovinami, zvýšit využívání recyklovaných materiálů a podpořit konkurenceschopnost evropského průmyslu. Směřování evropské politiky stále více vychází z poznání, že surovinová bezpečnost, klimatická politika a odpadové hospodářství jsou navzájem úzce propojené. Každá tuna materiálu vrácená zpět do výroby snižuje potřebu těžby primárních surovin, spotřebu energie i závislost na dovozu strategických komodit.

Požár skládky Bantargebang tak není jen dramatickou zprávou z druhého konce světa. Je varováním, jaké důsledky přináší situace, kdy růst spotřeby předběhne rozvoj infrastruktury. Současně je však i připomínkou, že odpad nemusí být neřešitelným problémem. Pokud budou státy investovat do prevence, třídění, recyklace, energetického využití i moderních technologií, může se z dnešních hor odpadu stát významný zdroj druhotných surovin, energie a ekonomických příležitostí.

Odpověď na otázku, co udělat s miliardami tun plastů a dalších odpadů, tak nebude záviset pouze na nových materiálech nebo zákazech jednorázových výrobků, ale především na schopnosti vybudovat funkční odpadové systémy, které dokážou udržet cenné suroviny v oběhu a zabrání tomu, aby končily na hořících skládkách nebo v oceánech.

Než o víkendu nasypete rýži do hrnce a začnete připravovat oběd, stojí za to věnovat několik minut příběhu, který se odehrává tisíce kilometrů od našich kuchyní. Zatímco pro většinu Evropanů představuje rýže běžnou přílohu, v Asii je symbolem života, prosperity i národní hrdosti. O její kvalitě dnes nerozhoduje pouze úrodná půda a zkušenosti farmářů, ale také špičkový výzkum, genetika, umělá inteligence a stále větší důraz na ochranu klimatu. Výsledkem jsou nové odrůdy, které okouzlují vůní, chutí i odolností a stále častěji se objevují na stolech nejlepších restaurací světa.

Když šéfkuchař připravuje výjimečné rizoto, sushi nebo vietnamské speciality, dobře ví, že stejně jako kvalitní maso nebo čerstvé ryby rozhoduje o výsledku také samotná rýže. Každá odrůda se chová jinak. Některá po uvaření zůstává pevná, jiná je jemná a nadýchaná, další uvolňuje intenzivní aroma připomínající jasmín, pandanové listy nebo čerstvě pražené oříšky. Právě vůně se stala jedním z hlavních důvodů, proč se mezi asijskými státy rozhořel mimořádný zájem o vývoj nových prémiových odrůd.

Jedním z největších překvapení posledních let je Vietnam. Země, která byla ještě před několika desetiletími spojována především s produkcí levnější rýže, dnes patří mezi světové lídry ve šlechtění prémiových aromatických odrůd. Největší pozornost přitahuje odrůda ST25, která byla oceněna titulem nejlepší rýže světa. Za jejím vznikem stojí více než dvacet let práce vietnamského agronoma Ho Quang Cuy a jeho týmu. Cílem nebylo vytvořit pouze chutnější rýži, ale spojit výborné kulinářské vlastnosti s vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám pěstování.

Úspěch ST25 změnil pohled na vietnamské zemědělství. Restaurace i obchodní řetězce začaly věnovat mnohem větší pozornost původu rýže a stále častěji hledají produkty s jasně doloženou kvalitou. Podobně jako u vína, kávy nebo olivového oleje získává stále větší význam nejen odrůda, ale také oblast, ve které byla vypěstována. Spotřebitelé jsou navíc ochotni zaplatit více za rýži s mimořádnou vůní, jemnou strukturou a stabilní kvalitou.

Silná konkurence však nepanuje pouze mezi jednotlivými producenty, ale i mezi celými státy. Vietnam soupeří především s Thajskem, jehož jasmínová rýže Hom Mali patří již desítky let mezi nejvyhledávanější na světě. Významnými exportéry jsou také Indie se svými odrůdami basmati, Kambodža nebo Pákistán. Nejde přitom jen o prestiž. Rýže představuje základní potravinu pro více než polovinu světové populace a pro řadu zemí je jedním z nejvýznamnějších exportních artiklů.

Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství se na světě každoročně vyprodukuje více než půl miliardy tun rýže. Největšími producenty jsou Čína a Indie, následované Bangladéšem, Indonésií a Vietnamem. Přestože Evropa tvoří jen malou část světové produkce, spotřeba kvalitních aromatických odrůd zde dlouhodobě roste. Lidé stále častěji objevují rozdíly mezi jednotlivými druhy a zjišťují, že rýže není pouze neutrální příloha, ale plnohodnotná surovina s vlastním charakterem.

Za vývojem nových odrůd stojí rozsáhlý vědecký výzkum. Moderní šlechtění již dávno neprobíhá pouze na pokusných polích. Výzkumníci využívají genetické analýzy, digitální modelování, satelitní snímky, bezpilotní letadla i umělou inteligenci, která dokáže během krátké doby vyhodnotit tisíce rostlin a hledat kombinace vlastností vedoucích k vyšším výnosům, lepší chuti i větší odolnosti vůči chorobám nebo suchu.

Velkou výzvou současnosti jsou také klimatické změny. Delta Mekongu, odkud pochází právě odrůda ST25, patří mezi oblasti nejvíce ohrožené stoupající hladinou moře. Slaná voda proniká stále hlouběji do zemědělské krajiny a mění chemické vlastnosti půdy. Nové odrůdy proto musí zvládat podmínky, které byly ještě před několika desetiletími považovány za nevhodné pro pěstování rýže. Právě odolnost vůči zasolení se stává jedním z nejdůležitějších šlechtitelských cílů.

S pěstováním rýže je spojena ještě jedna významná otázka, která bývá mimo zemědělské kruhy často přehlížena. Zatopená rýžová pole patří mezi významné zdroje emisí metanu. Ve vodou zaplavené půdě vzniká prostředí s nedostatkem kyslíku, ve kterém mikroorganismy rozkládají organickou hmotu za vzniku tohoto silného skleníkového plynu. Rýžová pole se podílejí přibližně osmi procenty na celosvětových emisích metanu způsobených lidskou činností. Emise přitom souvisejí nejen s rozsahem pěstování, ale také se způsobem zavlažování, množstvím organické hmoty v půdě a používanými zemědělskými postupy.

To však neznamená, že by řešením bylo pěstování rýže omezit. Vědci hledají způsoby, jak zachovat vysoké výnosy a současně výrazně snížit ekologickou stopu. Velmi slibnou metodou je střídavé zavlažování polí, při kterém není porost trvale zaplaven vodou. Pole se v určitých obdobích nechává částečně vyschnout, čímž se omezí podmínky pro vznik metanu. Výzkumy ukazují, že správně nastavený způsob hospodaření dokáže emise výrazně snížit, aniž by utrpěla kvalita nebo množství sklizně. Současně se snižuje spotřeba vody, která je v mnoha oblastech stále vzácnější.

Vedle vody a klimatických podmínek se stále důležitějším tématem stává také dostupnost zemědělských hnojiv. Moderní produkce rýže je totiž závislá na dostatečném přísunu živin, zejména dusíku, fosforu a draslíku. Největší světoví producenti a spotřebitelé rýže proto řeší nejen samotnou úrodu, ale také stabilitu dodavatelských řetězců pro výrobu hnojiv. Čína, která patří mezi největší spotřebitele hnojiv na světě, například podporuje program „nulového nárůstu používání chemických hnojiv“, rozvíjí přesné hnojení, digitalizuje hospodaření s živinami a stále více využívá vedlejší zemědělské produkty v rámci cirkulární ekonomiky.

Indie, která hospodaří na více než 45 milionech hektarů rýžových polí, rozšiřuje zdroje dovozu močoviny, fosforečných a draselných hnojiv, aby zajistila stabilní produkci. Podobně Pákistán kombinuje domácí výrobu močoviny s dovozem dalších klíčových živin a podporuje vyváženější využívání hnojiv i větší zapojení organických zdrojů. Také Vietnam posiluje vlastní výrobu močoviny prostřednictvím domácích podniků a současně diverzifikuje dovoz fosforečných a draselných hnojiv z různých světových regionů. Budoucnost pěstování rýže tak nebude záviset pouze na šlechtění nových odrůd, ale také na schopnosti hospodařit s půdními živinami efektivněji, přesněji a s menšími ztrátami.

Modernizace zasahuje i samotné farmy. Ve Vietnamu dnes stále častěji létají nad poli bezpilotní letadla aplikující hnojiva s vysokou přesností. Digitální senzory sledují vlhkost půdy, satelitní snímky pomáhají odhalovat začínající choroby a algoritmy doporučují nejvhodnější termín sklizně. Tradiční zemědělství se tak spojuje s nejmodernějšími technologiemi, které byly ještě před několika lety doménou kosmického nebo automobilového průmyslu.

Příběh nové vietnamské rýže tak není pouze příběhem jedné úspěšné odrůdy. Ukazuje, jak se mění celé zemědělství. Na jedné straně stojí staleté zkušenosti farmářů, na druhé nejmodernější vědecké poznatky. Výsledkem je plodina, která musí být chutnější, výživnější, odolnější vůči měnícímu se klimatu a současně šetrnější k životnímu prostředí.

Při hodnocení dopadů zemědělství na klima je však důležité zachovat správné souvislosti. Rýžová pole patří mezi významné zdroje emisí metanu, nejsou však největší. Ještě vyšší podíl připadá na chov skotu, kde metan vzniká především během trávení přežvýkavců a při skladování statkových hnojiv. Odhady ukazují, že chov skotu produkuje přibližně dvakrát až třikrát více antropogenních emisí metanu než pěstování rýže.

Oba sektory proto představují významnou část celosvětových emisí tohoto skleníkového plynu a současně jsou předmětem výzkumu zaměřeného na jejich snižování. Zatímco u rýže se hledají nové způsoby zavlažování, odrůdy s nižší produkcí metanu a lepší hospodaření s vodou, u skotu vědci zkoumají změny krmných směsí, využití mořských řas, šlechtění i modernější technologie chovu. Cílem není omezovat produkci základních potravin, ale nalézat řešení, která umožní zajistit dostatek kvalitních potravin při co nejmenších dopadech na životní prostředí.

Příběh nové vietnamské rýže zároveň připomíná, že každá potravina má svou environmentální stopu. Liší se spotřebou vody, energií potřebnou k produkci, využitím půdy i množstvím vznikajících emisí skleníkových plynů. Žádnou potravinu proto nelze hodnotit pouze podle jediného ukazatele. Stále větší význam získává pohled na celý životní cyklus od pole až po talíř, který nabízí přesnější obraz skutečných dopadů jednotlivých způsobů produkce.

Podobný pohled na budoucnost potravinového systému uplatňuje také Evropská unie prostřednictvím strategie Z farmy na vidličku (Farm to Fork Strategy), která je součástí Evropské zelené dohody. Jejím cílem je podpořit udržitelnější výrobu potravin, efektivnější využívání přírodních zdrojů, omezení zbytečných ztrát v potravinovém řetězci a postupné snižování negativních dopadů zemědělství na životní prostředí. Strategie zdůrazňuje, že budoucí potravinový systém musí spojovat dostatek kvalitních potravin, ochranu přírody a ekonomickou stabilitu zemědělců.

Možná právě zde se skrývá nejdůležitější poselství celého příběhu. Udržitelné stravování není soutěží o to, která potravina je nejlepší nebo nejhorší pro planetu. Každá potravina má svůj význam, úlohu v krajině, výživovou hodnotu, svou historii i svou uhlíkovou stopu. Důležitější je hledat rovnováhu mezi pestrostí jídelníčku, kvalitou potravin, omezením plýtvání, respektem k přírodním zdrojům a kulturními tradicemi jednotlivých zemí. Budoucnost nebude stát na jediné super potravině ani na jednom způsobu hospodaření, ale na schopnosti využívat vědu, technologie i zkušenosti minulých generací tak, aby zemědělství dokázalo efektivně živit rostoucí celosvětovou populaci.

Rostoucí spotřeba elektřiny, rychlý rozvoj datových center a obnovitelných zdrojů i první generace dosluhujících baterií z elektromobilů vytvářejí zcela novou příležitost pro moderní energetiku. Kanadská společnost Moment Energy uvedla do provozu největší světový závod zaměřený na využití použitých baterií z elektromobilů pro stacionární akumulaci energie. Kanadská společnost Moment Energy nyní uvedla do provozu největší světový závod zaměřený na přeměnu použitých baterií z elektromobilů na velkokapacitní bateriová úložiště. Projekt ukazuje, že baterie se postupně stávají jedním z nejdůležitějších stabilizačních prvků moderních elektrických sítí a významně přispívají k efektivnějšímu využívání vyrobené elektřiny.

Kanadská společnost Moment Energy dokončila výstavbu závodu Megafactory 1, který je označován za největší zařízení svého druhu na světě zaměřené na využití baterií z elektromobilů pro stacionární ukládání elektrické energie. Výrobní závod vznikl v provincii Britská Kolumbie a bude zajišťovat testování, diagnostiku, třídění a sestavování bateriových modulů do nových energetických systémů určených pro průmyslové podniky, nemocnice, datová centra, veřejnou infrastrukturu i ostrovní energetické soustavy. Po dosažení plného provozu by měla výrobní kapacita dosáhnout přibližně jedné gigawatthodiny bateriových systémů ročně a projekt současně vytvoří stovky nových pracovních míst.

Pozoruhodná je především rychlost realizace celého projektu. Od oznámení výstavby do dokončení továrny uplynulo pouhých šest týdnů, což představuje mimořádně krátkou dobu na průmyslový závod tohoto rozsahu. Tento příklad ukazuje, jak rychle roste poptávka po velkokapacitních bateriových úložištích a jak významnou roli jim energetika v následujících letech přisuzuje.

Význam podobných zařízení dalece přesahuje samotné opětovné využití baterií. Moderní elektroenergetika prochází obdobím, kdy se stále větší část výroby elektřiny opírá o obnovitelné zdroje. Fotovoltaické a větrné elektrárny vyrábějí elektřinu podle aktuálních přírodních podmínek, nikoliv podle okamžité spotřeby. Elektrizační soustava však musí v každém okamžiku udržovat rovnováhu mezi výrobou a odběrem. Jakýkoliv větší nesoulad může ohrozit stabilitu celé sítě.

Právě zde se ukazuje mimořádný význam bateriových úložišť. Ta dokážou během zlomků sekundy přijímat přebytečnou elektřinu a ve chvíli zvýšené poptávky ji stejnou rychlostí vracet zpět do sítě. Poskytují regulační služby, pomáhají udržovat stabilní frekvenci elektrizační soustavy, snižují zatížení přenosových vedení, omezují potřebu spouštění záložních elektráren a umožňují mnohem efektivnější využívání výroby z obnovitelných zdrojů. Bateriová úložiště se proto stále častěji označují za jeden z klíčových prvků budoucí elektroenergetiky.

Velkou výhodou použitých trakčních baterií je skutečnost, že po ukončení provozu v automobilu zpravidla disponují ještě sedmdesáti až osmdesáti procenty své původní kapacity. Pro automobil již nemusí splňovat přísné požadavky na dojezd nebo výkon, pro stacionární ukládání energie však představují velmi cenný zdroj. Mohou proto dalších deset i více let sloužit v energetice, než budou definitivně recyklovány. Tím se prodlužuje životnost cenných surovin, snižuje spotřeba nových materiálů i množství vznikajícího odpadu a současně se zlepšuje ekonomika celého bateriového řetězce.

Rozvoj bateriových úložišť nabývá na významu také v obdobích, kdy elektrická síť nedokáže využít veškerou právě vyráběnou elektřinu. Typickým příkladem jsou slunečné dny s vysokou výrobou fotovoltaických elektráren a současně nízkou spotřebou. Pokud není dostatek akumulační kapacity, musí provozovatelé výrobu omezovat nebo využívat takzvané mařiče energie. Jde o zařízení založená na odporové zátěži, která přebytečnou elektřinu přeměňují na teplo podobným způsobem, jako funguje běžný elektrický fén nebo topné těleso. Takové řešení sice pomáhá zachovat stabilitu elektrizační soustavy, představuje však až poslední možnost, protože vyrobená elektřina nenajde další využití. Každá kilowatthodina, kterou lze uložit do bateriového systému namísto jejího zmaření, představuje energii využitelnou v době vyšší spotřeby nebo při poklesu výroby. Bateriová úložiště proto významně zvyšují účinnost celé energetické soustavy a současně snižují ekonomické ztráty způsobené nevyužitou výrobou elektřiny.

Budoucnost akumulace přitom neleží pouze ve velkých kontejnerových bateriových systémech. Významnou roli mohou sehrát také samotné elektromobily. Moderní technologie označovaná jako Vehicle to Grid, známá pod zkratkou V2G, umožňuje obousměrný tok elektrické energie mezi vozidlem a elektrickou sítí. Elektromobil se tak nestává pouze dopravním prostředkem, ale současně aktivním prvkem elektroenergetiky. V době přebytků výroby se jeho baterie automaticky nabíjí a v období vysoké spotřeby může část uložené energie vracet zpět do distribuční soustavy nebo napájet budovu. Pokud budou tímto způsobem propojeny statisíce vozidel, vznikne rozsáhlá decentralizovaná bateriová kapacita schopná poskytovat stejné stabilizační služby jako velká bateriová úložiště.

Představu o potenciálu této technologie nabízí jednoduché srovnání. Současný osobní elektromobil disponuje nejčastěji baterií o kapacitě šedesát až osmdesát kilowatthodin. Takové množství energie odpovídá spotřebě běžné české domácnosti přibližně na čtyři až sedm dnů. Pokud by bylo prostřednictvím technologie V2G zapojeno například jeden milion elektromobilů s průměrnou využitelnou kapacitou šedesát kilowatthodin, představovalo by to celkovou akumulační kapacitu šedesát gigawatthodin. Takto rozsáhlé úložiště by výstavbou klasických bateriových systémů představovalo investici v řádu stovek miliard korun.

Kanadská společnost Moment Energy není jediným podnikem, který se této oblasti věnuje. Druhé využití trakčních baterií dnes rozvíjí také automobilky Nissan, Mercedes Benz, BMW, Renault, Stellantis nebo Volvo Energy. Na obdobných projektech spolupracují rovněž specializované společnosti Connected Energy ve Velké Británii, BeePlanet Factory ve Španělsku nebo americká společnost B2U Storage Solutions, která provozuje rozsáhlá bateriová úložiště sestavená z použitých akumulátorů elektromobilů. Také v Číně, Japonsku a Jižní Koreji vznikají velké provozy zaměřené na využití baterií z elektromobilů pro energetické účely. Vzniká tak zcela nové průmyslové odvětví propojující automobilový průmysl, energetiku a cirkulární ekonomiku.

Rozvoj těchto technologií úzce souvisí také s prudkým nárůstem spotřeby elektřiny. Výstavba datových center, rozvoj umělé inteligence, elektrifikace průmyslu, tepelných čerpadel i dopravy vytvářejí stále větší nároky na flexibilitu elektrických sítí. Vedle výroby elektřiny bude proto stále důležitější schopnost energii ve správný okamžik ukládat a opět využívat. Právě akumulace představuje chybějící článek, který umožňuje efektivně propojit obnovitelné zdroje s potřebami moderní společnosti.

Příklad společnosti Moment Energy ukazuje, že použité baterie z elektromobilů již dávno nepředstavují odpad, ale strategickou surovinu s vysokou přidanou hodnotou. Jejich využití prodlužuje životnost cenných materiálů, omezuje potřebu nové těžby, snižuje množství odpadu a současně významně přispívá ke stabilitě elektrizační soustavy. Baterie se tak postupně stávají jedním z pilířů bezpečné, flexibilní a hospodárné energetiky, která bude schopna zvládnout rostoucí podíl obnovitelných zdrojů i stále vyšší požadavky na dodávky elektrické energie.

Oxid uhličitý se stal jednou z největších výzev moderního průmyslu. Přestože nejúčinnější cestou zůstává omezení jeho vzniku, některá odvětví budou i v budoucnosti potřebovat technologie, které dokážou CO₂ zachytit přímo z emisních proudů nebo dokonce z ovzduší. Klíčem k jejich rozšíření mohou být nové materiály s přesně řízenou strukturou, které dokážou oxid uhličitý účinně vázat, pracovat opakovaně a zároveň snížit energetickou náročnost celého procesu. Významný krok v tomto směru přinesl tým českých a slovenských vědců, který zkoumal nové kompozitní porézní materiály schopné účinnějšího zachytávání CO₂.

Zachytávání oxidu uhličitého patří mezi technologie, které mohou významně ovlivnit budoucnost energetiky a průmyslové výroby. Především v oblastech, jako je výroba cementu, oceli, chemický průmysl nebo některé energetické provozy, není možné všechny emise odstranit pouze přechodem na obnovitelné zdroje nebo změnou výrobních postupů. U těchto sektorů vzniká CO₂ přímo v technologických procesech, například při chemickém rozkladu vápence při výrobě cementu. Právě zde mohou materiály schopné selektivně zachytit oxid uhličitý sehrát důležitou roli.

Současné technologie zachytávání uhlíku často využívají kapalné absorbenty, například roztoky aminů, které dokážou CO₂ účinně oddělit od ostatních plynů. Jejich slabinou však zůstává vysoká energetická spotřeba při následném uvolňování zachyceného oxidu uhličitého. Materiál se musí zahřát, aby se CO₂ oddělil a mohl být dále využit nebo uložen. Právě spotřeba energie při regeneraci patří mezi hlavní překážky širšího průmyslového využití těchto technologií.

Výzkumníci proto hledají pevné porézní materiály, které by dokázaly oxid uhličitý zachytávat účinněji a s menší energetickou náročností. Jejich princip připomíná mikroskopickou houbu. Materiál obsahuje obrovské množství drobných pórů, které vytvářejí rozsáhlý vnitřní povrch. Molekuly CO₂ se na tento povrch navazují, zatímco ostatní složky plynné směsi mohou procházet dál. Výsledná účinnost závisí nejen na velikosti pórů, ale také na chemickém složení jejich povrchu a síle vazby mezi materiálem a molekulami oxidu uhličitého.

Právě na vlastnosti těchto vazeb se zaměřil tým vědců z Ostravské univerzity a Slovenské akademie věd. Výzkumníci z Ostravské univerzity, Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích a Slovenské akademie věd zkoumali různé typy pokročilých porézních materiálů a sledovali, jakým způsobem se na ně oxid uhličitý váže. Cílem bylo zjistit, které struktury umožňují nejúčinnější zachycení plynu a jak vlastnosti materiálu ovlivňují celý proces.

Na výzkumu se podíleli například vědci z Katedry chemie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Doktor Tomáš Zelenka popsal, že důležitým cílem bylo pochopit chování CO₂ při kontaktu s různými materiály a přesně určit energii, s jakou se plyn na jednotlivá místa v materiálu váže. Výzkumníci využili kombinaci experimentálních měření a podrobné analýzy dat, která umožnila odhalit rozdíly mezi jednotlivými strukturami.

Vědci použili uhlíkatý materiál ve formě pevného monolitu a do jeho struktury zabudovali velmi malé krystaly speciální sloučeniny organokovové sítě (tzv. MOF), oba materiály dokáží na sebe vázat oxid uhličitý. Výsledný materiál obsahuje obrovské množství drobných dutin, do kterých se mohou zachytávat plyny. Celý materiál byl navíc upraven tak, aby lépe přitahoval molekuly CO₂.

Výsledky ukázaly, že významnou roli hrají takzvané kompozitní materiály kombinující porézní struktury s uhlíkem. Tyto materiály dokázaly zachytávat CO₂ účinněji než samotný uhlík. Důvodem je kombinace vlastností jednotlivých složek. Uhlík poskytuje stabilní základnu s velkým povrchem, zatímco speciálně navržené porézní struktury umožňují přesnější zachytávání molekul oxidu uhličitého.

Velký význam má také možnost upravit materiál podle konkrétního použití. Jiný požadavek bude mít zařízení zachytávající CO₂ ze spalin elektrárny, jiné vlastnosti bude potřebovat technologie určená k přímému zachytávání oxidu uhličitého z atmosféry. V obou případech je však rozhodující stejný princip. Materiál musí mít vysokou kapacitu, dlouhou životnost, možnost opakovaného využití a nízké náklady na výrobu.

Nové porézní materiály proto představují jednu z cest k efektivnějším technologiím zachytávání uhlíku. Nejde pouze o schopnost navázat co největší množství CO₂. Pro skutečné průmyslové využití musí materiál vydržet tisíce cyklů zachycení a uvolnění plynu, nesmí rychle ztrácet své vlastnosti a jeho výroba musí být ekonomicky i energeticky smysluplná.

Dalším krokem bude ověřování těchto materiálů v podmínkách bližších reálnému provozu. Laboratorní výsledky ukazují potenciál, ale průmyslová zařízení přinášejí další požadavky. Spaliny obsahují vodní páru, oxidy dusíku, síru a další látky, které mohou ovlivnit životnost sorbentů. Budoucí výzkum proto bude směřovat nejen k maximální účinnosti, ale také k odolnosti a praktické využitelnosti.

Samotné zachycení oxidu uhličitého však není konečným cílem. Zachycený CO2 představuje koncentrovaný proud uhlíku, se kterým lze dále pracovat. Budoucnost těchto technologií proto nespočívá pouze v oddělení oxidu uhličitého od ostatních plynů, ale také v nalezení způsobů, jak jej využít jako surovinu. Místo toho, aby byl vnímán pouze jako odpadní produkt, může se stát vstupním materiálem pro další průmyslové procesy.

Jednou z možností je využití CO2 v chemickém průmyslu. Oxid uhličitý lze využít například při výrobě syntetických paliv, chemických meziproduktů, polymerů nebo dalších materiálů s přidanou hodnotou. Pomocí chemických reakcí lze molekulu CO2 přeměnit na látky, které mohou nahradit část surovin získávaných z fosilních zdrojů. Tento přístup vytváří cestu k uzavírání uhlíkového cyklu, kdy uhlík nemusí být pouze jednorázově uvolněn do atmosféry, ale může opakovaně procházet průmyslovým využitím.

Významnou oblastí je také výroba syntetických paliv. Zachycený oxid uhličitý lze kombinovat například s vodíkem vyrobeným pomocí obnovitelné elektřiny a vytvářet tak syntetický metan, metanol nebo další kapalná paliva. Tyto technologie mohou najít uplatnění zejména v odvětvích, kde je obtížné přímé využití elektřiny, například v letecké nebo námořní dopravě. Podmínkou však zůstává, aby potřebná energie pocházela z nízkoemisních zdrojů, jinak by celkový přínos pro klima byl omezený.

Další možnost představuje mineralizace oxidu uhličitého, při které se CO₂ chemicky váže do stabilních minerálních struktur. Tento proces napodobuje přirozený mechanismus, kdy horniny postupně reagují s oxidem uhličitým a vytvářejí uhličitany. V průmyslu by bylo možné tento princip využít například při výrobě stavebních materiálů, kde by zachycený uhlík zůstal dlouhodobě uložen v pevné podobě.

Zajímavý potenciál nabízí také využití CO2 v potravinářství, zemědělství nebo při pěstování rostlin ve sklenících. Oxid uhličitý je nezbytný pro fotosyntézu a jeho dodávání do kontrolovaných podmínek může podporovat růst rostlin. Tato aplikace však pracuje pouze s částí celkového množství emisí a nemůže sama o sobě řešit průmyslové objemy oxidu uhličitého.

Největší význam budou mít pravděpodobně kombinovaná řešení, kdy část zachyceného CO₂ najde využití jako surovina a část bude dlouhodobě uložena například v geologických strukturách. Dlouhodobé ukládání se předpokládá zejména v hlubokých slaných akviferech nebo ve vytěžených ložiscích ropy a zemního plynu, kde může být oxid uhličitý bezpečně uložen po tisíce let. Rozhodující bude ekonomická i energetická bilance celého procesu. Zachytit oxid uhličitý a následně jej přeměnit na jiný produkt má smysl pouze tehdy, pokud množství energie potřebné k celému procesu nepřevýší přínos v podobě snížení emisí.

Nové kompozitní sorbenty proto nejsou pouze nástrojem pro odstraňování CO₂ z průmyslových plynů. Mohou se stát prvním článkem širšího řetězce, ve kterém se oxid uhličitý zachytí, převede na využitelnou surovinu a znovu zapojí do hospodářského oběhu. Právě spojení pokročilých materiálů, čisté energie a nových průmyslových postupů může rozhodnout o tom, zda se podaří proměnit oxid uhličitý z problému na součást budoucí cirkulární ekonomiky.