Zatímco debaty o emisích skleníkových plynů se často omezují na samotný provoz dopravních prostředků, skutečné klimatické dopady začínají mnohem dříve – při těžbě surovin, výrobě materiálů nebo výstavbě infrastruktury. Nový španělský nástroj CarbonTrack360 ukazuje, že k pochopení udržitelnosti dopravy je nezbytné sledovat celý životní cyklus. A výsledky jsou překvapivé: železnice nemusí být vždy tou nejzelenější volbou, pokud vezmeme v potaz náročnost její výstavby.

V kontextu klimatické krize a rostoucích emisí skleníkových plynů patří doprava mezi klíčové zdroje znečištění. Ve Španělsku představoval sektor dopravy v roce 2023 celkem 32,5 % emisí, přičemž silniční doprava zaujímala 30,1 % a vnitrostátní letectví 1,2 %. Standardní emisní inventury však zahrnují pouze provozní fázi a opomíjejí emise spojené se stavbou, údržbou a likvidací dopravních infrastruktur i vozidel. Takto zúžený přístup může vést k chybným závěrům o klimatické výhodnosti jednotlivých druhů dopravy.

Analytický nástroj CarbonTrack360 přináší nový přístup: sleduje emise skleníkových plynů napříč celým životním cyklem dopravní infrastruktury – od plánování přes výstavbu až po provoz a případnou demolici. V případě španělské vysokorychlostní železnice se ukazuje, že ačkoli od roku 2019 funguje výhradně na elektřinu z obnovitelných zdrojů a její provozní emise jsou tedy nulové, klimatická bilance je významně ovlivněna emisemi z výstavby. Klíčovým problémem je spotřeba stavebních materiálů jako je cement, ocel, beton a štěrk. Výroba a doprava těchto materiálů tvoří až 80 % celkových emisí železniční infrastruktury. Emisní zátěž se dále výrazně liší v závislosti na terénu – zatímco v rovinatém prostředí dosahuje přibližně 4 000 tun CO₂ na kilometr, v horském terénu může překročit 24 000 tun.

Letectví má oproti tomu zcela odlišný emisní profil. Až 97 % emisí připadá na samotný provoz – tedy na fázi, která je nejvíce viditelná. Stavba a údržba letišť hrají v celkové bilanci pouze marginální roli. Zatímco železnice vyčerpá většinu emisní stopy hned při stavbě, letectví své emise kumuluje postupně s každým letem. Tato odlišná dynamika má zásadní dopad na porovnání obou módů.

Prahový bod klimatické efektivity

Modelové výpočty ukazují, že železnice se stává klimaticky výhodnější volbou až po překročení určité prahové hodnoty poptávky. Konkrétně se zlom nastává při 74 milionech přepravených cestujících. Do té doby má letecká doprava nižší celkovou emisní stopu. Tento bod zlomu se však mění v závislosti na terénu: na rovině postačí přibližně 40 milionů cestujících, zatímco v kopcovitém terénu je zapotřebí více než 200 milionů.

Navzdory vysokým emisím v počáteční fázi výstavby nabízí vysokorychlostní železnice ekologický provoz. V roce 2024 činily akumulované emise na jednoho cestujícího 139 kg CO₂e. Pro srovnání, letectví, které od roku 2005 snížilo své emise o 18 %, vykázalo provozní emise 94 kg CO₂e na pasažéra.

Zásadní roli v budoucím snižování emisí v letectví bude hrát zavádění udržitelných leteckých paliv (SAF). Tato paliva mohou snížit emise o 50–80 % v závislosti na technologii výroby a použitém vstupním materiálu. V roce 2023 však SAF tvořily jen 0,3 % celkové spotřeby leteckých paliv ve Španělsku. Evropská regulace ReFuelEU stanovuje, že podíl SAF musí do roku 2050 dosáhnout alespoň 70 %, přičemž 35 % má být tvořeno syntetickými palivy. Z pohledu železnice to může být zelená ocel, využití stavebního recyklátu či zaměření se na výrobu cementu.

A co na to recyklát?

Dle kvalifikovaného dohadu AI by celková emisní stopa by se mohla snížit přibližně o 30 až 40 % pokud by se železniční infrastruktura stavěla systematicky s využitím recyklovaných materiálů a nízkouhlíkových technologií, To by znamenalo, že místo výchozích 6 milionů tun CO₂e (v typickém koridoru) by výstavba generovala jen 3,6 až 4,2 milionu tun CO₂e. Prahový počet cestujících, od něhož se železnice stává klimaticky výhodnější, by se tak mohl snížit ze 74 milionů na přibližně 45–50 milionů. U tras s příznivou topografií a vyšší poptávkou by to znamenalo mnohem rychlejší návratnost investice z hlediska emisní efektivity.

Přestože technické možnosti využití recyklovaných stavebních materiálů v dopravní infrastruktuře pokročily, v praxi jejich širšímu nasazení brání několik zásadních bariér. Za prvé je to konzervativní nastavení norem a technických předpisů, které stále preferují primární materiály a často komplikují certifikaci nebo použití alternativních směsí. Za druhé existuje silná setrvačnost v dodavatelských řetězcích a infrastrukturních postupech – stavební firmy a projektanti nejsou vždy motivováni ke změně zavedených procesů.

Další překážkou je omezená dostupnost kvalitního recyklátu v potřebném množství, zejména v oblastech s nižší hustotou stavebních demolic. Dále pak ekonomická rovina: recyklát sice může být levnější, ale ne vždy je snadno dostupný ve správné frakci a kvalitě, což zvyšuje náklady na logistiku a třídění. Chybí také systémová podpora – například závazná pravidla pro minimální podíl recyklovaného obsahu ve veřejných zakázkách na dopravní infrastrukturu.

Z pohledu emisní bilance je to však promarněná příležitost. Pokud by se tyto bariéry podařilo systematicky odstraňovat – např. změnou technických standardů, podporou trhu s recykláty a integrací environmentálních kritérií do zadávacích řízení – mohla by se výstavba stát podstatně klimaticky šetrnější. Významná část emisí by zůstala „nevyprodukovaná“ už na začátku a dopravní infrastruktura by získala nejen ekologičtější profil, ale i praktický rozměr cirkulární ekonomiky.

Český kontext: výzvy pro vysokorychlostní tratě (VRT)

V České republice se připravuje výstavba nové sítě vysokorychlostních železnic (VRT), která má zkrátit dojezdové časy mezi hlavními městy a zároveň představuje klíčový prvek transformace dopravy směrem k udržitelnosti. V tomto kontextu je však důležité zohlednit i emise spojené s výstavbou, zejména pokud se zvažují varianty tras s náročnější infrastrukturou.

V rámci veřejných projednání a přípravy tras se často objevují požadavky obcí, krajů i jednotlivých občanských iniciativ, které usilují o snížení dopadů na kvalitu života v dotčených územích. Mezi časté požadavky patří zahloubení tratí pod úroveň terénu, vedení tras v tunelech, výstavba přemostění, přeložky silnic nebo protihluková opatření. Přestože jsou tyto požadavky legitimní z hlediska ochrany zdraví, krajinného rázu či omezení hlukové zátěže, mají nezanedbatelný vliv na uhlíkovou stopu celé stavby.

Každý kilometr trati vedený v tunelu může navýšit emisní zatížení až několikanásobně oproti běžné trase v terénu. Mostní estakády, opěrné zdi či přeložky sítě rovněž vyžadují obrovské objemy materiálů s vysokou emisní intenzitou. Pokud by například čtvrtina plánovaných tratí vedla tunelem nebo byla masivně zahloubená, mohla by se výsledná uhlíková bilance výstavby navýšit o 20–30 %.

To ovšem neznamená, že bychom měli tyto požadavky automaticky odmítat. Je však nutné v kontextu udržitelnosti, aby každé rozhodnutí o variantě trasy zahrnovalo i klimatické hledisko, podobně jako ekonomickou efektivitu, dopravní obslužnost nebo vliv na zdraví obyvatel. Jen tak lze dosáhnout skutečně vyváženého budoucího řešení, které bude nejen funkční a přijatelné pro veřejnost, ale také klimaticky odpovědné.

Klimatická stopa dopravy není jen o provozu

Vlak tedy není automaticky vždy ekologičtější než letadlo, protože výstavba železniční infrastruktury může být velmi emisně náročná, zejména v náročném terénu. Železnice je výhodnější až při dostatečně vysokém počtu cestujících, kteří rozloží emise „do provozu“. Naopak letadla mají nízkou emisní stopu při výstavbě letišť, ale vyšší emise při provozu. Snižování emisí je možné na obou stranách – recykláty a inovace ve stavebnictví pro železnici, udržitelná paliva u letadel.

Tato komplexní analýza tak ukazuje, že skutečná udržitelnost dopravy se neskrývá jen v provozních číslech, ale v celém životním cyklu – od prvního nákresu po poslední údržbový zásah. Nástroje jako CarbonTrack360 umožňují srovnávat nejen dopravní módy, ale i koncepce jejich rozvoje. A právě díky této nové perspektivě lze činit kvalifikovaná rozhodnutí vedoucí ke skutečně nízkoemisní dopravě.

S jistou nadsázkou a paradoxem můžeme svým způsobem konstatovat, že si cestují vlakem musí počkat, než bude železnice emisně konkurenceschopná, protože do té doby by cestujícímu narostl osobní emisní cestovní faktor. Což může být na druhou stranu dobrá zpráva pro ty, co rádi cestují letadlem.

Vývoj udržitelných materiálů v automobilovém průmyslu je jedním z klíčových směrů, které ovlivňují budoucnost mobility. Pirelli ve spolupráci s Land Rover nedávno uvedli inovativní pneumatiky určené pro vozy Range Rover, jejichž výroba zahrnuje využití biobased složek – rýžových slupek a recyklovaného kuchyňského oleje – a to s cílem snížit ekologickou stopu celého výrobního procesu. Tato iniciativa představuje zajímavý posun směrem k využití obnovitelných zdrojů, ale zároveň vyvolává tázky týkající se dlouhodobé recyklovatelnosti a environmentální integrity těchto nových materiálů.

Standardní pneumatiky jsou složeny z komplexní směsi materiálů. Základní polymerní matrix tvoří přírodní kaučuk (Hevea brasiliensis) a syntetické kaučuky, zejména polybutadien a styren-butadienový kaučuk, které se vyrábějí z petrochemických surovin – ropy a zemního plynu. Významnou složkou jsou také saze (carbon black), které fungují jako černý pigment a plnivo. Saze výrazně zlepšují odolnost pneumatik proti oděru a jejich mechanickou pevnost. K dalším přísadám patří síra, která umožňuje vulkanizaci – proces zpevnění pryže, antioxidanty, urychlovače vulkanizace a plniva, například křemičitany, které zlepšují fyzikální vlastnosti. Výztužná část pneumatik zahrnuje ocelové kordy a textilní vlákna, které zajišťují mechanickou pevnost a tvarovou stabilitu. Výroba zahrnuje míchání všech komponent, tvarování a vulkanizační proces, přičemž energetická náročnost je značná. Proto jsou snahy o snížení uhlíkové stopy zaměřeny nejen na optimalizaci výroby, ale také na využití alternativních, obnovitelných surovin a efektivnější recyklaci.

Zařazení biobased komponent, jako jsou rýžové slupky, které obsahují celulózu a lignin, a kuchyňský olej jako zdroj lipidů, slouží k částečné náhradě tradičních syntetických polymerů a plniv v pneumatikách. Rýžové slupky představují významný potenciál z hlediska dostupnosti – roční světová produkce rýže dosahuje přibližně 750 milionů tun, přičemž slupky tvoří až 20 % hmotnosti sklizené rýže. To znamená, že každý rok vznikají stovky milionů tun této biomasy, která je často považována za odpadní produkt. Využitím rýžových slupek v pneumatikářském průmyslu lze snížit závislost na fosilních surovinách a zároveň přispět ke snížení emisí CO₂ během výrobního procesu až o 10 %. S ohledem na globální roční produkci pneumatik přesahující 1,4 miliardy kusů tak má tento přístup potenciál významně přispět ke snižování uhlíkové stopy celého odvětví. Nutno zmínit, že dostupnost alternativ je regionálně velmi nerovnoměrná. Asi 90 % světové produkce rýže pochází z Asie, zejména z Číny, Indie, Indonésie a Vietnamu. To znamená, že pokud by evropské pneumatikářské závody chtěly využívat rýžové slupky jako surovinu, bylo by nutné je dovážet převážně lodní dopravou přes půl světa.

Ani ostatní nelení, ať se pneumatiky zelení

Zelené ambice tedy nespočívají v jediné surovině, ale ve strategickém přehodnocení celé struktury pneumatik – od polymery přes plniva až po změkčovadla. Výzvou však zůstává nejen výkonnost a životnost, ale i průmyslová škálovatelnost a ekonomika výroby. Přesto již dnes některé firmy nabízejí produkty, které deklarují podíl obnovitelných nebo recyklovaných složek na úrovni 70 až 90 procent. Vize 100% bezfosilní pneumatiky se tak začíná rýsovat jako dosažitelný horizont.

Vedle popela z rýžových slupek se ve výzkumu i pilotní výrobě objevuje široké spektrum alternativních materiálů, které mají za cíl snížit uhlíkovou stopu pneumatik a postupně omezit závislost na ropných surovinách. Jedním z nejpokročilejších příkladů je přírodní kaučuk z kořenů ruské pampelišky (Taraxacum kok-saghyz), který testuje například Continental ve svém programu Taraxagum. Tato rostlina roste v chudých půdách mírného pásma a nevyžaduje tropické podmínky jako tradiční Hevea, čímž otevírá cestu ke zkrácení dodavatelských řetězců a lokalizaci výroby surovin. Srovnatelný potenciál nabízí i kaučuk z keře guayule, který využívá Bridgestone nebo Nokian Tyres – pěstování je vhodné pro sušší oblasti bez konkurence s potravinářskou výrobou.

Výrobci zároveň experimentují s biologicky odvozenými plastifikátory, jako je sójový olej (Goodyear), nebo s bio-pryskyřicemi, které zlepšují disperzi plniv ve směsi a ovlivňují klíčové mechanické vlastnosti běhounu. Solvay pak v Evropě spustil produkci bio-cirkulární siliky přímo z popela rýžových slupek a prokázal její schopnost nahradit klasickou siliku vyráběnou z křemičitého písku s významnou redukcí emisí CO₂.

Zajímavé jsou i pokusy syntetizovat kompletně bio-syntetický kaučuk z biobutadienu nebo isoprenu, tedy monomerů získaných fermentací biomasy. Cílem těchto projektů je vytvořit materiál přizpůsobený specifickým požadavkům na pružnost, odolnost a valivý odpor, přičemž se vychází z analýz životního cyklu. Výzkum se ubírá i směrem ke zcela novým elastomerům, například bio-polyuretanům, jejichž mechanické vlastnosti jsou laděny pro aplikaci v běhounových nebo bočnicových částech pneumatik.

Mikroplasty a jejich environmentální dopad

I přes použití bio složek zůstává jedním z nejvážnějších environmentálních problémů emisí mikroplastů vznikajících mechanickým opotřebením běhounu během provozu pneumatik. Tyto částice obsahují syntetické polymery, aditiva a částice karbonu, které jsou extrémně odolné vůči degradaci. Studie publikovaná v časopise Environmental Science & Technology uvádí, že opotřebované pneumatiky přispívají až k 5 % celosvětové zátěže mikroplastů v mořích. Z hlediska hmotnosti se jedná o statisíce tun ročně. Tyto částice se akumulují v půdě i vodních ekosystémech, ovlivňují kvalitu vody a vstupují do potravních řetězců.

Bio složky pneumatik, byť mohou být částečně biodegradabilní, nejsou schopny nahradit nebo eliminovat mikroplasty vzniklé z fosilních polymerů obsažených v běžné směsi. Je tedy klíčové, aby vývoj nových materiálů počítal nejen s ekologičtější výrobou, ale i s minimalizací následných environmentálních rizik.

Recyklace pneumatik: současné technologie a limity

Recyklace pneumatik představuje významnou výzvu kvůli složitému složení a technologicky náročnému procesu separace jednotlivých komponent. Mechanická recyklace spočívá v drcení a separaci pryžové směsi do granulátů, které se využívají v dopravních stavbách jako přísada do asfaltových směsí (tzv. "rubberized asphalt"), čímž dochází k prodloužení životnosti vozovek a snížení potřeby nových přírodních materiálů.

Vedle využití v asfaltových směsích nachází recyklovaná pryž široké uplatnění také v jiných průmyslových aplikacích. Z granulátu se vyrábějí například pryžové rohože, pásy, podlahové krytiny pro sportovní haly a hřiště, protihlukové stěny u železnic a dálnic, izolační materiály nebo komponenty do stavebnictví. Využívá se rovněž při výrobě doplňků pro městský mobiliář, palisád, obrubníků nebo tlumicích prvků pro kolejová vozidla a tramvaje. Snižování environmentální zátěže a tlak na cirkularitu přispěly i k vývoji produktů využívajících recyklát z pneumatik jako alternativu k panenským materiálům v automobilovém nebo obuvnickém průmyslu.

Souběžně s rostoucím využitím těchto materiálů se ale objevují i obavy o jejich dopady na zdraví a životní prostředí. Zvláště granulát z pneumatik (tzv. crumb rubber), který se používá např. jako výplňový materiál na umělých sportovištích, byl opakovaně předmětem toxikologických studií. Výzkumy identifikovaly přítomnost řady problematických látek – zejména polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH), těžkých kovů (zinek, kadmium, olovo), změkčovadel, antioxidantů či látek narušujících endokrinní systém. Při vystavení vysokým teplotám, UV záření nebo mechanickému opotřebení může docházet k uvolňování těchto chemikálií do okolního prostředí. Zdravotní rizika jsou pak diskutována především v kontextu dětí a sportovců, kteří jsou s materiálem dlouhodobě v kontaktu. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) doporučila v roce 2022 omezení obsahu PAH v granulátu pro zajištění vyšší bezpečnosti. I přes dosavadní závěry, že rizika za běžných podmínek nepředstavují akutní hrozbu, odborná veřejnost volá po dalších výzkumech zaměřených na dlouhodobou expozici a synergické účinky látek obsažených v recyklátu.

Chemická recyklace, především pyrolýza, rozkládá pryž při vysokých teplotách za nepřístupu vzduchu na směs uhlovodíkových plynů, olejů a uhlíkového zbytku (char). Tyto produkty lze následně využít jako suroviny pro petrochemický průmysl nebo jako energetické zdroje. Nicméně náklady na pyrolýzu zůstávají vysoké a technologické bariéry limitují rozsáhlé nasazení. Přítomnost bio složek, jako rýžových slupek, v pneumatikách může ovlivnit složení pyrolýzních produktů a kvalitu recyklátu, což vyžaduje další výzkum a testování kompatibility.

Situace v Africe: skládky pneumatik a environmentální rizika

V subsaharské Africe chybí robustní systémy sběru a recyklace pneumatik, což vede k jejich hromadění na nelegálních skládkách. Odhady uvádějí, že až 70 % pneumatik končí v neřízených skládkách nebo se spalují v otevřených ohništích, což způsobuje vážné zdravotní a ekologické problémy. Skládky pneumatik akumulují dešťovou vodu, čímž se stávají ideálním prostředím pro rozmnožování komárů (Anopheles spp.), přenášejících malárii a další infekční onemocnění. Podle WHO v některých regionech Afriky zvyšují tyto skládky incidenci malárie až o 30 %. Navíc dochází k dlouhodobému úniku toxických látek, včetně polycyklických aromatických uhlovodíků (PAU) a těžkých kovů, do půdy a podzemních vod.

Udržitelnost není jen ve směsi, ale v celém cyklu

Iniciativa Pirelli představuje významný krok směrem k udržitelné výrobě pneumatik využívající obnovitelné zdroje. Nicméně pro dosažení skutečné environmentální udržitelnosti je nezbytné uvažovat o celém životním cyklu pneumatik – od výroby přes provoz až po konečnou recyklaci. Současné recyklační technologie jsou stále limitovány složitostí materiálu a náročností procesu, přičemž bio složky přinášejí nové výzvy, které musí být předem zohledněny, aby nedošlo ke kontaminaci recyklátu a jeho snížení kvality.

Je proto klíčové rozvíjet integrované a multidisciplinární přístupy, které zahrnují inovace v materiálech, pokročilé recyklační technologie a zlepšení infrastruktury sběru a likvidace pneumatik i v regionech s nižší ekonomickou kapacitou, jako je Afrika. Pouze tak lze předejít tomu, že částečné a izolované inovace povedou k novým environmentálním problémům místo skutečného posunu k udržitelné mobilitě.

Věřme, že aktuální snahy výrobců nejsou jen odrazem trendového tlaku či potřeby zalíbit se veřejnosti, ale skutečně promyšleným krokem k hlubší proměně výrobních procesů a materiálového hospodářství. V době, kdy se každá inovace poměřuje nejen výkonem, ale i ekologickým dopadem, je poctivost v přístupu k udržitelnosti důležitější než kdy dřív. Možná jednou skutečně nastane čas, kdy si vedle hrášku, brambor, jahod či rybízu budeme – byť zatím jen obrazně – pěstovat i nové pneumatiky. Ne jako rozmarnou kuriozitu, ale jako důkaz, že technický pokrok může kráčet ruku v ruce s respektem k přírodě. Zda však naše půda bude mít i nadále dost síly, aby tyto nové dary člověku vydala, zůstává otázkou.

Evropská komise představila dlouho očekávaný návrh jednotného systému pro výpočet recyklovaného obsahu u chemicky recyklovaných plastů. Ten vychází z principu tzv. hmotnostní bilance (mass balance) a jeho cílem je zavést férová a transparentní pravidla pro celý evropský trh. Návrh je součástí implementace Směrnice o omezení dopadů některých plastových výrobků na životní prostředí (SUPD), která se zaměřuje na omezení používání jednorázových plastů – typicky plastových obalů, nápojových kelímků, brček nebo PET lahví – a stanovuje konkrétní recyklační cíle.

Komise navrhuje tzv. „fuel-use excluded“ přístup, což v praxi znamená, že vstupní materiál, který je během chemické recyklace spálen jako palivo nebo jinak ztracen (například v podobě zbytkového odpadu), nebude možné zahrnout do vykazovaného množství recyklovaného obsahu. Započítat tedy bude možné pouze ten podíl, který se skutečně promění v nové materiály vhodné pro další výrobu – například plasty, chemické suroviny nebo vosky.

Součástí metodiky je i nastavení pravidel pro tzv. „free allocation“ – tedy rozdělení recyklovaného podílu mezi různé výstupy z procesu. Aby bylo možné výstup započítat, musí být prokazatelně určen pro další využití jako surovina, nikoli jako palivo. V případě tzv. hybridních materiálů, které lze použít buď jako surovinu, nebo spálit, se recyklovaný podíl rozděluje podle skutečného využití – na základě tzv. „dual-use faktoru“. Pevné zbytky z recyklace, například uhlíkatý char vznikající při pyrolýze, se do bilance vůbec nezahrnují.

V praxi se bude hmotnostní bilance u některých zařízení (např. parních krakovacích jednotek – steam crackers) určovat podle analýzy bodů varu pomocí plynové chromatografie. U ostatních zařízení se bude používat model založený na hmotnostních poměrech vstupů a výstupů.

Evropská komise navrhuje rovněž systém ověřování a reportingu, včetně povinných auditů. Tím chce zaručit, že firmy nebudou své výkazy „nadhodnocovat“ a že recyklace deklarovaná na papíře bude odpovídat realitě. Současně Komise upozorňuje, že chemická recyklace by neměla vytlačovat mechanickou recyklaci, která má podle dostupných dat nižší environmentální dopady. Materiály vhodné pro mechanické zpracování by se tak do chemické recyklace směrovat neměly.

Veřejná konzultace k návrhu běží do 19. srpna 2025. V závěru roku by měl být návrh předložen k hlasování odbornému výboru. Pokud bude schválen, stane se jednotným rámcem pro výpočet recyklovaného obsahu nejen pro obalové materiály, ale do budoucna i pro další sektory – jako je automobilový průmysl nebo textil.

Otazník zatím visí nad možností započítávání dovozu. Například recyklovaný PET z třetích zemí (např. Asie nebo USA) není v návrhu zatím jednoznačně upraven, což budí nejistotu u firem, které tento materiál využívají pro splnění cíle 25 % recyklátu v PET lahvích od roku 2025. Odborné organizace, včetně ICIS, proto vyzývají Komisi k dodatečnému upřesnění.

Zdroj: https://www.recycling-magazine.com

Svět kolem nás je spletí závislostí, které často zůstávají skryté za každodenní samozřejmostí. Představte si svět bez včel – bez těch drobných opylovačů, bez jejich neúnavné práce, která zajišťuje pestrost naší stravy a stabilitu ekosystémů. Nebo si představte den bez ropy – suroviny, která pohání nejen naše auta, ale i průmysl, zemědělství, zdravotnictví a prakticky každý aspekt moderní civilizace. A víte, která „zlatá“ surovina bude v globálním světě kralovat zítra? Možná to nebude ani tak těžký kov, ani fosilní palivo, ale něco, co teprve začínáme chápat jako skutečnou hodnotu.

V minulosti proběhla nápaditá formy osvětové kampaně, které se snaží vizualizovat naši závislost na zdrojích, jež běžně považujeme za samozřejmé. Jednou z nich byl i tzv. Den bez včel – akce, při které některé obchodní řetězce záměrně vyřadily ze své nabídky produkty závislé na opylovačích. V regálech tak chyběly jablka, rajčata, okurky, broskve, cuketa, jahody, ale i mnohé druhy ořechů, koření či olejnatých semen. Ve výsledku šlo o téměř tři čtvrtiny plodin, na kterých stojí pestrost naší stravy. Vědecké odhady mluví jasně – více než 75 % hlavních světových plodin je do určité míry závislých na opylování, a přibližně 35 % celkového objemu světové potravinové produkce vzniká díky službám, které včely a další opylovači poskytují zdarma.

Pokud bychom tyto služby museli nahradit lidskou prací nebo technologiemi, náklady by byly astronomické – například v některých částech Číny se opylování už nyní provádí ručně kvůli ztrátě přirozené biodiverzity, což je extrémně nákladný a neudržitelný proces. "Včelí zlato", tedy přeneseně řečeno neviditelná práce milionů opylovačů, tak představuje pilíř naší potravinové bezpečnosti, a přitom o něj přicházíme pomalu, bez povšimnutí, v důsledku pesticidů, ztráty přirozeného prostředí a klimatické krize.

Ropa jak vášeň, která drží svět v pohybu

Stejně jako je náš ekosystém tkaný z jemných vztahů mezi včelou a květem, tak je i naše průmyslová a technologická civilizace propletena s dalším druhem zlata – černým. Ropa. V médiích často rezonuje rétorika o nutnosti opustit fosilní paliva, o přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, o dekarbonizaci. Co se ale málokdy otevřeně přiznává, je fakt, že ropa zdaleka není jen palivem do nádrží. Je to surovina, která prostupuje naším každodenním životem do nejmenších detailů – od výroby plastů, hnojiv, léků, syntetických tkanin, kosmetiky, až po složky potravinářského průmyslu, barvy, asfalt či komponenty elektroniky.

Každý den svět spotřebuje přes 100 milionů barelů ropy. V České republice jde o přibližně 20 milionů tun ročně. Její náhlé zmizení by neznamenalo jen dočasné zpomalení dopravy – zastavilo by se zemědělství, distribuce, zdravotnictví i základní chod domácností. Představit si den bez ropy znamená představit si nejen ztichlé silnice, ale i vyprázdněné sklady nemocnic, zavřené fabriky, ochromený internetový obchod a nedostatek základního spotřebního zboží. Transformace bez realistického plánu, bez investic do substitucí, by vedla spíš ke kolapsu než k udržitelnosti.

Ekologická a technologická závislost: dvě tváře jedné reality

Zatímco Den bez včel ilustruje především ekologickou (potravinovou) závislost – naši propojenost s přírodními procesy, Den bez ropy odhaluje technologickou a ekonomickou závislost. V obou případech nejde o závislost triviální, ani snadno odstranitelnou. Společnost se neobejde bez opylovačů stejně jako se dnes nemůže obejít bez ropných derivátů. Ani jedno není otázkou jednoduché volby, ale komplexní systémové změny, která vyžaduje čas a promyšlenou strategii.

Často se v diskusích ozývá zjednodušující tvrzení, že pár nejbohatších lidí či firem je zodpovědných za většinu emisí, a že řešení má spočívat pouze v jejich změně chování. Ale struktura společnosti je mnohem komplikovanější. I když deset procent nejbohatších může být odpovědných za více než polovinu globálních emisí, neznamená to, že zbývající populace je nevinným pozorovatelem. Spotřebitelský vzorec je zakořeněn napříč sociálními vrstvami a technická infrastruktura, kterou denně využíváme, je do značné míry založená na ropných derivátech a intenzivním zemědělství, jež závisí na opylovačích.

Cesta vpřed proto nespočívá v náhlém odmítnutí ropy, ale v její postupné nahrazování tam, kde je to technologicky a ekonomicky možné. Jakmile bude dostupná masová, cenově konkurenceschopná a nedotovaná alternativa – ať už jde o bioplasty, syntetická paliva, obnovitelné zdroje nebo technologické inovace v dopravě – teprve tehdy má smysl jí dát zelenou. Evoluce, nikoli revoluce, je klíčem k udržitelné budoucnosti. Vše ostatní by bylo iluzí nebo ideologickým gestem.

Nástroje moci i zranitelnosti

Ropa není pouze surovinou průmyslu, ale zároveň strategickým nástrojem politické moci a globálních mocenských her. Hlavní ložiska černého zlata jsou soustředěna v regionech s nestabilními režimy a složitými geopolitickými konflikty, jako je Blízký východ, Rusko, Venezuela nebo některé části Afriky. Kontrola nad ropnými zdroji často znamená přímý vliv na světové trhy, státní rozpočty i mezinárodní aliance. V minulosti jsme viděli, jak embargo, cenové války či vojenské intervence ve jménu ochrany či získání přístupu k ropě dokázaly přepsat politické mapy a ovlivnit ekonomickou stabilitu nejen regionů, ale i celých světových ekonomik. Těžba ropy tak zrcadlí nejen energetickou, ale i geopolitickou závislost, která výrazně komplikuje rychlou a hladkou cestu k soběstačnější a udržitelnější energetice.

Představa, že by se včela – symbol pilnosti a života – mohla stát nástrojem mocenského boje, podobně jako ropa, zní na první pohled absurdně. Ale v éře ekologických krizí a hybridních konfliktů není nic nemožné. Ekosystémy jsou stále častěji vnímány jako strategická zbraň i zranitelnost. Teoretický útok na opylovače – například pomocí cíleného použití pesticidů, geneticky modifikovaných organismů nebo ekologické sabotáže – by mohl způsobit kolaps zemědělské produkce v určité oblasti. Takový útok by měl podobný účinek jako zničení vodní infrastruktury či energetické sítě. Bez úrody by následoval hlad, ekonomická destabilizace a případně i migrace.

Od černého ke zlatému vědomí: co bude hodnotou zítřejška?

Na jedné straně tedy máme ekologickou službu, kterou nelze snadno industrializovat ani koupit. Na druhé straně ropnou závislost, kterou nelze jednoduše nahradit ani přesměrovat na trvale udržitelný zdroj bez hluboké strukturální změny celého hospodářství. Obě tyto složky – včelí i černé zlato – ukazují naši křehkost, ale zároveň schopnost přizpůsobení. Nestačí si pouze přát budoucnost bez emisí. Potřebujeme ji vědomě vybudovat. Ne na základě laciných metafor a moralizujících sloganů, ale skrze systémové změny, které vnímají realitu, technologické a vědecké limity i společenskou komplexitu.

Náhrada ropných derivátů biologickými alternativami – jako jsou bioplasty, biosyntetická paliva či materiály na bázi celulózy – se často prezentuje jako cesta k udržitelnosti. Jenže produkce těchto biosurovin vyžaduje obrovské plochy zemědělské půdy, vody a energie. Pokud bychom skutečně chtěli nahradit podstatnou část ropných produktů rostlinnými zdroji, narazíme na limity zemědělské kapacity planety. Už dnes čelíme degradaci půdy, úbytku biodiverzity a konfliktům o využití půdy mezi potravinářskou produkcí, bioenergetikou a ochranou přírody. Pěstovat místo těžit může být lákavá představa, ale v globálním měřítku by vedla k soutěži mezi „benzínovou kukuřicí“, „celulózovým lesem“ a základními potravinami. Skutečná změna tedy nebude spočívat jen v jiném zdroji, ale ve snížení materiálové náročnosti, větším oběhovém využívání zdrojů a v přehodnocení toho, co skutečně potřebujeme ke kvalitnímu životu.

Budoucnost „zlata“ – jaké suroviny či zdroje by mohly získat na významu, až černé zlato postupně ztratí svou dominanci, je otázkou, která stále více rezonuje v odborných i strategických kruzích. Elektrická energie z obnovitelných zdrojů, zejména sluneční a větrné, se již dnes stává klíčovou komoditou, avšak sama o sobě není nositelem tak komplexní role jako ropa. Novým „zlatem“ se mohou stát vzácné kovy a prvky nezbytné pro výrobu baterií, polovodičů či technologií pro ukládání energie, jako jsou lithium, kobalt či vzácné zeminy. Jejich těžba a zpracování však také přinášejí vlastní ekologické a geopolitické výzvy, a nelze je jednoduše považovat za bezproblémovou náhradu. Zároveň může růst hodnoty nabrat i voda – v některých regionech již dnes označovaná jako „modré zlato“ – a biotechnologie, které mohou zcela redefinovat průmyslové a zemědělské procesy.

Naše skutečné „zlato“ není jen to, co těžíme z podzemí nebo sbíráme z květů. Je to schopnost uvědomit si vlastní odpovědnost a hodnotu – ne hmotných věcí, ale našich rozhodnutí. Prevence vzniku odpadu, promyšlený spotřebitelský přístup a respekt k přírodě nejsou jen ekologické trendy, ale klíčové pilíře, které mohou změnit směr naší civilizace. Mít „víc“ nemusí znamenat mít více věcí, ale mít více uvědomění, více soucitu, porozumění, a i odvahy tvořit lepší svět. Když si začneme vážit toho, co máme, a zároveň přestaneme ničit základy, na kterých naše existence stojí, otevřou se nám dveře k budoucnosti, kde „zlato“ nebude vyčerpávajícím zdrojem, ale symbolem nových možností a opravdové hodnoty.

Ocelářská unie ostře odmítá návrh Evropské komise na snížení emisí o 90 % do roku 2040. Podle jejího stanoviska jde o klimatický cíl, který je nereálný a neproveditelný – a to ani za ideálních podmínek. Průmysl, včetně ocelářství, je již dnes kvůli přísné zelené politice EU a levným dovozům ze zemí mimo EU v hluboké krizi. Za posledních dvacet let se výroba oceli v Evropě snížila o třetinu a vývoz je systematicky vytlačován levnější konkurencí.

Dekarbonizační projekty podle unie narážejí na zásadní překážky – chybí dostupná a levná energie, jistota ochrany trhu před nekalou konkurencí, infrastruktura pro nové technologie, financování a dostatek klíčových surovin, jako je ocelový šrot. Mnohé projekty se kvůli těmto podmínkám – včetně těch českých – odkládají a bez podpory zůstávají ekonomicky neproveditelné.

Zásadní problém by představovalo i zpřísnění systému emisních povolenek (EU ETS). Pokud by došlo k cílenému snížení jejich počtu, dramaticky by vzrostla cena a firmy, které nemohou dekarbonizovat, by čelily mnohonásobně vyšším nákladům. Unie upozorňuje, že návrh Komise předpokládá téměř úplnou dekarbonizaci evropského průmyslu již o deset let dříve než dosud plánovaný cíl klimatické neutrality v roce 2050. To považuje za prakticky nemožné a zároveň za zásadní hrozbu pro celou evropskou ekonomiku.

Ocelářská unie doufá, že členské státy i Evropský parlament návrh odmítnou. Vítá postoj české vlády, která k návrhu Komise zaujala kritický postoj. Pokud by přesto došlo k jeho přijetí, bude unie usilovat alespoň o zmírnění dopadu na průmysl tak, aby odpovídal jeho současnému stavu, možnostem a dosavadnímu pokroku ve snižování emisí.

Unie zároveň připomíná, že bez domácí výroby oceli není možné udržet strategickou soběstačnost – ocel je klíčovým materiálem nejen pro obranu, energetiku a dopravu, ale také pro klimatická řešení jako jsou větrné elektrárny či elektromobily. Spoléhat na její dovoz je riskantní, což dokládá současná geopolitická nejistota a rostoucí křehkost světového obchodu. Evropa bez silného průmyslu a vlastní oceli podle unie klimatické ani ekonomické cíle jednoduše nezvládne.

V moderní společnosti často sledujeme, jak složité systémy, které jsme sami vytvořili, přestávají fungovat jako předvídatelné a vyvážené mechanismy, a naopak se stávají sítí vzájemně propletených zájmů, které komplikují život nejen jednotlivcům, ale i celým komunitám. Namísto toho, aby naše systémy připomínaly jednoduché a přirozené cykly přírody, jež jsou zárukou stability a rovnováhy, mnohé z nich se staly zátěží, kde zájmy vybraných skupin určují pravidla hry. Tento fakt však není pouze otázkou organizace společnosti; je to hluboký fenomén, který ovlivňuje ekonomiku, legislativu, správu přírodních zdrojů a v konečném důsledku i naše vztahy s okolním světem.

Příroda je dokonalým příkladem toho, jak životní cykly fungují jako ucelené a vyvážené systémy. Každý prvek v ekosystému má své místo a funkci, a přestože se zdá, že jde o nekonečnou dynamiku změn, v jejím jádru je harmonický cyklus. Tyto cykly, od koloběhu vody, živin až po populační dynamiku zvířat a rostlin, jsou výsledkem milionů let evoluce, během nichž se systém naučil udržovat rovnováhu mezi spotřebou a obnovou zdrojů. Samoregulace je přirozená vlastnost těchto cyklů, která předchází extrémům a zabraňuje kolapsu ekosystému. Když je narušena, například přemnožením jedné populace nebo úbytkem zdrojů, dojde k automatickému vyrovnání – ať už zvýšeným úhynem, migrací nebo přizpůsobením chování, čímž se systém vrací do rovnováhy.

Lidské systémy naopak často tuto rovnováhu postrádají, protože jsou výsledkem smluv a pravidel, která stanovují lidé s různými a často protichůdnými zájmy. Základním problémem je, že systémy nejsou koncipovány jako celky s cílem udržet stabilitu, ale jako arény, kde soupeří různé zájmové skupiny. Ať už jde o daňové systémy, legislativní rámce nebo správu přírodních zdrojů, rozhodnutí jsou často výsledkem tlaku lobistů, korporací či jiných vlivných subjektů. Příkladů je mnoho. V oblasti lesnictví se ukazuje, jak různé zájmy, například lesníků, kteří preferují maximální těžbu, a zájmy vlastníků honiteb nebo ekologů, kteří chtějí zachovat biodiverzitu, vytvářejí nekonečné konflikty. Stejně tak daňové systémy často obsahují nespočet výjimek a úlev, které odrážejí zájmy různých skupin, čímž vzniká složitá síť, kde není jasné, co je skutečným cílem systému – spravedlnost, efektivita nebo obhajoba privilegovaných zájmů.

Následkem této složitosti a nerovnováhy je systém, který je neefektivní, byrokratický a netransparentní. Občan či podnikatel se v něm často ztrácí, zatímco ti, kdo mají zdroje a přístup k informacím, dokáží pravidla využívat ve svůj prospěch. Obcházení zákonů a daňových povinností se tak stává standardem, což dále podkopává legitimitu a fungování celého systému. Sociální dopady nejsou zanedbatelné – rostoucí nerovnost, nedostatek zdrojů pro veřejné služby a oslabení ochrany životního prostředí jsou jen některé z nich. A přitom právě stabilní, vyvážený systém by měl být základem pro dlouhodobou udržitelnost společnosti i přírody.

METS – ambiciózní myšlenka s náročnou realizací

Jedním ze základních principů environmentální politiky je pravidlo „znečišťovatel platí“ (polluter pays principle), které má zajistit, aby náklady na environmentální dopady byly přímo přenášeny na toho, kdo škodu způsobil. Pokud se zamyslíme nad přírodními cykly, je zřejmé, že v přírodě neexistuje prostor pro „externality“ – každý tok energie, živin či materiálu je regulován a udržen v rovnováze celým ekosystémem. Například koloběh uhlíku, vody či dusíku je samoregulující systém, kde každý z účastníků cyklu nese odpovědnost za své místo v řetězci. Když člověk naruší tento cyklus – například nadměrnou emisí skleníkových plynů – dochází k nerovnováze, která se projeví klimatickými změnami, degradací půdy nebo ztrátou biodiverzity. V ideálním systému by „znečišťovatel platí“ znamenalo, že každý emitent uhlíku nese přímou a plnou ekonomickou odpovědnost za své emise. 

Systém EU ETS (European Union Emission Trading Scheme) představuje snahu tuto problematiku řešit formou tržního mechanismu, kde jsou emise limitovány a povolenky na emise se obchodují. Tento trh s emisemi má motivovat podniky k redukci emisí tam, kde je to nejefektivnější. Přesto i zde čelíme výzvám: složitost systému, nejasnosti v alokaci povolenek, riziko spekulací a zpoždění mezi vznikem škody a jejím zohledněním v nákladech. Navíc systém postrádá jasnou jednoduchost a přehlednost, kterou by měl mít ideální mechanismus fungující v rámci environmentálního cyklu. Zároveň náklady jsou dále přenášeny v dodavatelských řetězcích a tedy i na konečného spotřebitele.

Podobnou logiku a záměr má systém rozšířené odpovědnosti producenta (EPR – Extended Producer Responsibility), kdy výrobci nesou odpovědnost za celý životní cyklus svých produktů, včetně fáze likvidace a recyklace. Teoreticky tento přístup podporuje design produktů s ohledem na minimalizaci odpadu a znečištění, což by mělo vést k větší udržitelnosti. Nicméně i zde narážíme na řadu praktických problémů, jako jsou nejasné hranice odpovědnosti, administrativní složitost, nedostatečná motivace k inovacím nebo rozdílná úroveň zapojení výrobců ale především zásadním faktem bude to, zda bude existovat poptávka po výsledném recyklátu, protože jinak vytváříme drahý systém, kde nakonec vše stejně skončí na odpadové koncovce. A jak víme, příroda slovo odpad nezná.

V přírodě zbytečně složité struktury nevznikají, lidé však mají tendenci tvořit systémy, které se vrství a komplikují. Příkladem je i hypotetický koncept METS (Material Emission Trading Scheme), který sice zdánlivě řeší problém, ale zároveň ukazuje, jak daleko jsme od přirozené jednoduchosti. Jeho jádrem by byla myšlenka, že každý výrobek by nesl kvantifikovanou „materiálovou zátěž“ – v podobě obchodovatelné povolenky, která by reflektovala nejen použitý materiál, ale také recyklovatelnost, obsah recyklátu, životnost a opravitelnost. Výrobce s „čistšími“ výrobky by mohl prodávat přebytky, ti s „problematičtějšími“ by museli nakupovat. Na papíře vypadá METS jako logický evoluční krok – sjednocuje environmentální zátěž do jednoho čísla, vytváří tlak na ekodesign, přináší cenový signál. 

Jenže. Hodnocení recyklovatelnosti výrobku je zásadně závislé na lokálních podmínkách. Co je v běžně recyklovatelné v Česku může být v jiné zemi nerecyklovatelné. To znamená, že by METS musel pracovat buď s extrémně lokalizovaným hodnocením (což je administrativně neúnosné), nebo s průměrováním (což degraduje spravedlivost systému). Recyklovatelnost navíc není fixní parametr – co dnes nelze recyklovat, může být za rok díky nové technologii běžně zpracováno. Trh s recyklátem je volatilní, kapacity se mění, a tím i dostupnost druhotných surovin. Nastavit dlouhodobě platnou „materiálovou cenu“ v takto proměnlivém prostředí je technicky i politicky velmi obtížné. Ekodesign nelze zredukovat na jedno číslo. Výrobky „špatně recyklovatelné“ mohou mít velmi dlouhou životnost, a tím snižovat spotřebu jinde. Naopak dokonale recyklovatelný výrobek může být nepraktický, krátkodobý nebo energeticky náročný. METS by tak musel zohledňovat desítky parametrů – uhlíkovou stopu, délku životnosti, opravitelnost, množství druhotných surovin, což by znamenalo vytvořit obrovskou hodnoticí strukturu.

Aby systém METS mohl fungovat, musel by vzniknout obří aparát – jakýsi „Euroekodesignový super úřad“ – kombinující kompetence ECHA, Ecolabelu, EPR kolektivních systémů a trhu s povolenkami. Tento úřad by musel zároveň reagovat rychle, reflektovat nové technologie, cenové výkyvy a změny v dostupnosti kapacit, a to nejen v kontextu EU. Z pohledu aktuální politiky USA by dokonce musel vzniknout speciální útvar. Vzhledem k současné kapacitě veřejné správy a rozdílům mezi členskými státy jde však spíš o utopii než o realizovatelný nástroj.

Jednoduchost jako klíč k důvěře a funkčnosti

Inspirací pro tvorbu lepších systémů může být právě příroda a její životní cykly. Jednoduchost a předvídatelnost těchto cyklů nejsou důsledkem náhody, ale výsledkem mnoha let přirozeného výběru, který odstraňuje nadbytečné a neefektivní vazby. Podobné principy lze aplikovat i na lidské systémy – pokud dokážeme nastavit pravidla, která budou jednoduchá, jasná a spravedlivá, můžeme výrazně snížit prostor pro zájmové konflikty a komplikace. Příklad takové jednoduchosti by mohla být například myšlenka jednotné a jediné daně z pohybu peněz na účtu, která by odstranila množství výjimek, daňových přiznání a složitých výpočtů. Systém by se tím stal nejen transparentním, ale i předvídatelným a automatickým, což by snížila možnost jeho obcházení i pomocí kryptoměn a zvýšilo důvěru veřejnosti.

Příroda ukazuje, že cykly musí být jednoduché a robustní, aby dokázaly přežít nepředvídatelné vlivy a poruchy. Životní cykly v ekosystémech obsahují přímou zpětnou vazbu – pokud je populace nadměrně velká, začne ubývat potrava, což snižuje další reprodukci a stabilizuje počet jedinců. Lidské systémy však tuto přímou zpětnou vazbu často nemají, protože jsou zkonstruovány tak, aby umožňovaly maximalizaci krátkodobých zisků, které neodrážejí dlouhodobé náklady na přírodu a společnost. Místo toho se prosazují zájmy konkrétních skupin, které mají přístup k rozhodování a vlivu na legislativu i ekonomické prostředí.

To vede k situaci, kdy jsou systémové nástroje, které by měly být jednoduché a účinné, natolik složité, že se stávají nečitelnými a obtížně ovladatelnými. Čím složitější je systém, tím více vzniká prostoru pro administrativu, kterou stát využívá k zaměstnávání velkého počtu úředníků a expertů, což paradoxně zvyšuje náklady na správu systému a snižuje jeho transparentnost. Často je tak nastaven systém, který umožňuje nejen efektivní fungování zájmů mocných hráčů, ale zároveň snižuje kontrolu a odpovědnost vůči veřejnosti.

Zároveň je nutné si uvědomit, že veškeré environmentální náklady jsou v konečném důsledku přeneseny na konečného spotřebitele – tedy na člověka. Ať už se jedná o vyšší ceny výrobků, zvýšené daně nebo omezení přístupu k určitým službám, odpovědnost vždy padá na jednotlivce. To však neznamená, že je správné obviňovat jednotlivce bez zohlednění systému, ve kterém funguje. Právě systém musí být nastaven tak, aby podporoval udržitelné chování a zároveň byl spravedlivý a předvídatelný. Jednoduchost a jasnost pravidel by měly být prioritou – nekomplikovaný systém, který dokáže přenést skutečné náklady tam, kde vznikají, a zároveň minimalizovat prostor pro spekulace a obcházení.

Životaschopné systémy nejsou složité

Přírodní cykly nám tak ukazují, jak důležitá je rovnováha mezi jednotlivými prvky systému. V přírodě se stabilita nezakládá na absolutní kontrole jednoho faktoru, ale na schopnosti systému jako celku se adaptovat a najít nové vyvážení v případě změn. Analogicky by měly být i lidské systémy dostatečně flexibilní, aby dokázaly reagovat na měnící se podmínky a potřeby.  To znamená, že systém by měl být nastaven jako cyklus, kde jsou nástroje zpětné vazby, které zabrání přetížení nebo vyčerpání zdrojů – ať už finančních, přírodních či sociálních.  Současná legislativa i ekonomika však často směřují k rigiditě, která vede k dalším problémům a blokacím změn. V konečném důsledku je potřeba si uvědomit, že udržitelný rozvoj a efektivní ochrana životního prostředí nelze dosáhnout bez systémových změn, které budou respektovat základní principy rovnováhy a jednoduchosti inspirované přírodou. 

Bouřlivou diskusi vyvolává záměr rozšíření třicet let staré skládky odpadů v Lišově na Českobudějovicku. Jeho odpůrci se bojí nejen prodloužení životnosti tohoto smetiště, ale i plánovaného zavážení novým materiálem. Společnost FCC jako investor totiž přiznává, že tam chce ukládat i odpady z budoucích spaloven. V kraji jsou plánované čtyři. Více ZDE

Mezinárodní lodní doprava patří k významným zdrojům emisí skleníkových plynů – podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) se na globálních emisích CO₂ podílí přibližně 3 %. Proto se hledají způsoby, jak emise z lodních motorů snížit, nebo alespoň zachytit. Jednou z nejzajímavějších iniciativ v tomto směru je britský startup Seabound, který na trh přichází s relativně jednoduchým, avšak odvážným řešením: zachytávat uhlík přímo z výfukových plynů lodí pomocí páleného vápna. Naskýtá se tak otázka, zda nehasíme požár CO₂ vápnem, které samo při výrobě požár CO₂ založilo.

Princip technologie je známý z chemie: pálené vápno (oxid vápenatý, CaO) reaguje s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu vápenatého (CaCO₃), tedy běžného vápence. Tuto reakci využívá zařízení, které se montuje na komínovou část lodního motoru. Jakmile projde výfuk přes reaktor s granulovaným CaO, CO₂ se naváže a výstupní plyny jsou tak podstatně čistší.

Výsledkem je „uhlíkový filtr“, který lze teoreticky regenerovat.

Po naplnění je reaktor vyložen a granule s navázaným CO₂ se převeze na pevninu. Tam by měly být – podle vyjádření startupu – regenerovány zahřátím, čímž se znovu získá CaO a uvolněný CO₂ může být zachycen a uložen nebo použit v průmyslu. Jde tedy o uzavřený cyklus, který připomíná koncept karbonatace (navázání CO₂ za vzniku uhličitanu) a dekabonatace (uvolnění zpětným rozkladem při zahřátí) v průmyslových sorbentech.

Startup Seabound uvádí, že zařízení zachytí až 95 % CO₂ z výfukových plynů motoru, má být kompaktní a modulární, a jeho instalace je navržena tak, aby nezasahovala do hlavních systémů lodě.

Když zachytáváš uhlík pomocí látky, jejíž výroba vypouští uhlík…

Inovace Seabound vzbuzuje zájem médií, investorů i dopravců. Zní totiž jednoduše a srozumitelně – s pomocí běžné chemické reakce „uklidit“ CO₂ ještě dříve, než se rozptýlí do atmosféry. Ovšem při hlubším pohledu vyvstávají zásadní otázky týkající se skutečné uhlíkové bilance celého cyklu.

Pálené vápno: zdroj emisí sám o sobě, k výrobě páleného vápna je nutné těžit vápenec (CaCO₃) – energeticky i ekologicky náročná činnost (např. těžká technika, doprava, destrukce krajiny). Následně zahřívat ho na teploty 900–1 000 °C, aby došlo k jeho přeměně na CaO. Tímto procesem se přímo uvolňuje CO₂ – z jedné tuny vápence vznikne zhruba 0,44 tuny CO₂ jen chemickou reakcí (CaCO₃ → CaO + CO₂), a další emise přidá potřebná energie k vytápění.

Znamená to, že už při výrobě sorbentu vzniká významná uhlíková stopa, a pokud není celý cyklus poháněn nízkoemisní energií (např. elektřinou z OZE), nedává environmentální bilance příliš smysl.

Regenerace? Ano, ale za cenu dalšího tepla

Dalším problémem je samotná regenerace absorbovaného CO₂ z uhličitanu vápenatého. Tento krok vyžaduje opětovné zahřátí materiálu, tedy další značnou spotřebu energie. Pokud proces nebude napájen z obnovitelných zdrojů (což je zejména na lodích velmi omezené), celý systém se může stát pouze emisním přesmykem – CO₂ neodstraňuje, jen přesouvá do jiné fáze, přičemž celková bilance může být dokonce negativní.

Energeticko-emisní paradoxy v praxi

Celý koncept se tak dostává do kategorie tzv. emisních pseudocyklů, kde snaha o uhlíkovou neutralitu naráží na vlastní materiálové a energetické náklady. Bez zajištění uhlíkově neutrální výroby CaO, nízkoemisní regenerace a smysluplného využití či uložení vzniklého CO₂ je pak spíše výsledkem spíše alibistická kompenzace než skutečná dekarbonizace.

Proč to přesto přitahuje pozornost?

Startupy jako Seabound nabízejí technologické nadšení a rychlé řešení, které může oslovit investory, regulační orgány i veřejnost. Navíc se jedná o snadno komunikovatelný příběh – jednoduchá chemie, viditelný výsledek, přenositelnost na existující flotilu. Pro dopravní firmy může být atraktivní i jako dočasné řešení před zavedením komplexnějších pohonů, například zeleného amoniaku nebo vodíku.

Sympatický koncept, ale (zatím) neudržitelný

Zachytávání CO₂ pomocí páleného vápna na lodích může vypadat jako elegantní cesta k udržitelnější dopravě, ale je třeba důkladně hodnotit celý životní cyklus použitých materiálů a energie. Bez nízkoemisního zdroje vápna a jeho regenerace se jedná spíše o energeticky náročnou recirkulaci uhlíku než o jeho skutečné odstranění.

Podobné technologie se testují i v průmyslu na souši – v ocelárnách, cementárnách nebo elektrárnách. Vždy však platí, že zachycení uhlíku je jen polovinou cesty. Tou druhou je, kam s ním dál – a hlavně za jakou cenu.

Inovace jako klíčový krok na cestě k udržitelné budoucnosti průmyslu

Přestože má technologie své limity a otázky kolem energetické bilance, nelze jí upřít jednu věc – odvahu hledat řešení i tam, kde jsme je dosud nečekali. Přenesení procesu zachytávání uhlíku přímo na lodě, tedy k samotnému zdroji emisí, ukazuje směr, kterým by se mohlo vydat i další průmyslové odvětví. Pokud se podaří optimalizovat celý cyklus tak, aby byl skutečně klimaticky přínosný, může se podobná inovace stát důležitým článkem v mozaice dekarbonizace těžko regulovatelných sektorů. A stejně jako FAIRTRADE ukázal, že i malá známka může změnit globální trh, mohou i malé technologie postupně proměnit celý světový průmysl – pokud budou transparentní, efektivní a budou se držet reality, nikoli jen marketingových slibů.

Co mají společného růže,  banány a káva? Pokud jsou označeny známkou FAIRTRADE, spojuje je ještě něco navíc: příběh spravedlivého obchodu.

Fairtrade už dávno není jen „nálepka na banánech“. Ve světě je považován za nejdůvěryhodnější etickou certifikaci a v Česku ho zná 66 % spotřebitelů. Vyplývá to z nejnovějších výzkumů organizací GlobeScan, Fairtrade International a české agentury Median. Tato data přinášejí zajímavý pohled nejen na vnímání značky FAIRTRADE, ale i na to, jak se mění spotřebitelské chování směrem k větší odpovědnosti.

FAIRTRADE je pro spotřebitele globálně nejrozpoznatelnější a nejdůvěryhodnější etickou známkou. A není to jen díky líbivému logu – tři ze čtyř zákazníků ji aktivně rozpoznají a 83 % z nich jí důvěřuje. Průzkum také ukazuje, že každý třetí spotřebitel si značku FAIRTRADE automaticky spojuje s respektem k pracovním právům, bezpečnými podmínkami a důstojným živobytím pěstitelů a zaměstnanců.

V České republice se znalost označení FAIRTRADE od roku 2011 více než ztrojnásobila – z tehdejších 21 % na aktuálních 66 %. Průzkum Medianu navíc ukazuje, že 38 % českých spotřebitelů přesně ví, co toto označení znamená, a dalších 28 % ho už někdy vidělo, i když si není úplně jistá jeho významem. Spontánně značku FAIRTRADE zmínilo 18 % respondentů – jde tak o nejznámější etickou značku u nás (na úrovni označení KLASA, nad logem BIO).

Znalost FAIRTRADE je vyšší mezi mladými lidmi (53 % ve věku 18–24 let), vysokoškoláky (64 %) a obyvateli velkých měst nad 100 tisíc obyvatel (53 %). Vědomě jej častěji znají i muži (45 %), i když ženy v jiných výzkumech častěji uvádějí, že se jimi při nákupu řídí.

Z produktů označených známkou FAIRTRADE je nejznámější káva, následovaná kakaem, banány, čajem, cukrem a květinami. Pro zhruba 62 % spotřebitelů produkty Fairtrade představují nejen volbu zboží, ale i osobní spojení s pěstiteli a výrobci – s lidmi, kteří za produktem skutečně stojí. A to má sílu.

Dvě třetiny zákazníků navíc potvrzují, že jim označení FAIRTRADE pomáhá identifikovat odpovědné produkty, a více než polovina těch, kteří značku znají, by ji doporučila i ostatním. Naopak odstranění této známky by u 34 % spotřebitelů zhoršilo jejich dojem ze značky, která ji nese.

Úspěch FAIRTRADE ukazuje, že transparentnost, důvěra a jasná pravidla mohou být silným hnacím motorem změny – a nejen v oblasti potravin. Principy, na nichž je značka postavena, by mohly být inspirací i pro další sektory, kde roste poptávka po odpovědném přístupu: od módy přes elektroniku až po stavebnictví. Společným jmenovatelem úspěchu bude i nadále schopnost vyhnout se greenwashingu a důsledně dodržovat jasná pravidla.

Nařízení Evropské unie o produktech bez odlesňování, známé pod zkratkou EUDR (EU Deforestation Regulation), představuje jeden z nejambicióznějších právních rámců v oblasti ochrany světových lesů. Jeho cílem je omezit dovoz komodit, které přispívají k ničení lesních ekosystémů, a zajistit, aby výrobky prodávané na evropském trhu pocházely z půdy bez nedávného odlesňování či degradace lesů. Nařízení se vztahuje na sedm komodit – hovězí maso, kakao, kávu, palmový olej, sóju, dřevo a kaučuk – včetně výrobků z nich.

To, že se plocha lesů v řadě států EU za poslední desetiletí rozšířila, je jistě pozitivní zpráva. Neznamená to však, že se snížil celkový dopad evropské spotřeby na globální úroveň odlesňování. Právě naopak – přibližně 30 % celosvětového odlesňování za posledních 20 let souviselo s mezinárodním obchodem, tedy s tím, že odlesnění proběhlo v jedné zemi, ale produkty byly spotřebovány v jiné. Až 40 % této obchodně vázané deforestace je spojeno s dovozy do vyspělých ekonomik.

Z toho významnou část představuje Evropská unie – odhaduje se, že 20–25 % veškerých lesních produktů spotřebovaných v EU pochází ze zemí globálního Jihu, zejména z tropických oblastí jihovýchodní Asie, Afriky a Latinské Ameriky. K těmto produktům patří nejen suroviny jako dřevo, kakao nebo káva, ale i průmyslově zpracované výrobky. Významným faktorem, který zvyšuje environmentální stopu, je také lodní doprava – až 90 % mezinárodního obchodu probíhá po moři, přičemž námořní přeprava komodit ze zámoří je zodpovědná za přibližně 3 % globálních emisí CO₂.

Evropské nařízení o odlesňování (European Union Deforestation Regulation, EUDR) je součástí širšího úsilí Evropské unie o ochranu lesů a udržitelný rozvoj. Toto nařízení vzniklo jako odpověď na rostoucí obavy z globálního odlesňování, které je významným faktorem změny klimatu a ztráty biologické rozmanitosti. Cílem EUDR je zabránit dovozu komodit spojených s nelegálním nebo neudržitelným kácením lesů na evropský trh a podpořit transparentnost a odpovědnost dodavatelských řetězců. EUDR stanovuje povinnost podnikům ověřovat původ některých klíčových surovin, jako jsou například dřevo, sója, maso, palmový olej a další, aby bylo zajištěno, že tyto produkty nepocházejí z oblastí postižených odlesňováním.

Aby však firmy stihly splnit nově zaváděné povinnosti včas, poskytla EU 12měsíční odklad účinnosti. Pro velké podniky bude EUDR závazné od 30. prosince 2025, pro malé a střední podniky pak od 30. června 2026. I přesto však řada států, včetně České republiky, upozorňuje na vysokou administrativní zátěž, nedostatečnou připravenost a potřebu metodické podpory ze strany Evropské komise.

Studie SYRI a environmentální kontext

Nová studie „Outsourcing odlesňování: Posouzení role České republiky a EU“ (Nicolás Blampied, Mazlum Karatas, SYRI, červenec 2025) zkoumá, jaký vliv má evropská – a konkrétně česká – spotřeba na globální odlesňování. Využívá rozsáhlá data z mezinárodního obchodu a environmentální Kuznetsovy křivky (EKC), aby porovnala produkční a spotřební zátěž jednotlivých zemí EU.

Environmentální Kuznetsova křivka (EKC) je teoretický model popisující vztah mezi environmentální zátěží a ekonomickým rozvojem. Předpokládá, že v počátečních fázích ekonomického růstu dochází ke zhoršování životního prostředí (například vyšším emisím nebo odlesňování), ale po dosažení určité úrovně příjmů se trend obrací. Země s vyšším HDP na obyvatele pak investují do čistších technologií a přísnějších environmentálních politik, což vede k poklesu zátěže. V případě odlesňování to znamená, že bohatší státy snižují odlesňování na svém území, ale mohou ho zároveň nepřímo zvyšovat prostřednictvím dovozu produktů spojených s odlesněním z jiných částí světa.

Outsourcované odlesňování a česká spotřeba

Studie ukazuje, že evropské státy ve snaze chránit vlastní ekosystémy a zlepšovat domácí environmentální bilanci čím dál více „outsourcují“ odlesňování do zemí mimo EU. To znamená, že i když se může zdát, že se v Evropě stav lesů zlepšuje, negativní ekologická zátěž se přesouvá do rozvojových oblastí, kde se komodity produkují.

Růst lesů v ČR versus globální dopad

Přestože například lesní pokryv v České republice roste, země se významně podílí na globálním odlesňování prostřednictvím své spotřeby. Produkty jako palmový olej, kakao nebo dřevo, které se do ČR dovážejí, často pocházejí z oblastí, kde jejich pěstování nebo těžba vedla k ničení lesních porostů.

Evropská stopa a české postavení

Evropská unie patří k největším spotřebitelům komodit spojených s odlesňováním. Spotřební odlesňování EU převyšuje úroveň v nejchudších zemích a dokonce i průměr nejbohatších států světa, což ukazuje na strukturální problém v nastavení globálního obchodu a odpovědnosti. Česko se v rámci EU nachází v pásmu střední zátěže, ale překračuje predikce. Jeho ekologická intenzita je vyšší než u řady chudších států, což ukazuje na prostor pro zlepšení nejen v regulaci, ale i ve spotřebitelském chování a firemní politice.

Pandemie a nárůst nelegální těžby

Během pandemie došlo ke zrychlení nelegální těžby a zvýšené míře odlesňování v regionech, odkud EU dováží klíčové komodity, včetně tropických oblastí. Tato situace byla důsledkem oslabeného institucionálního dohledu a zvýšeného tlaku na místní ekonomiky. Po pandemii COVID-19 došlo v Česku k prudkému nárůstu spotřebního odlesňování, a to jak na obyvatele, tak v přepočtu na HDP. Tento jev souvisí s vyšší spotřebou některých komodit, ale i s globálním narušením dohledu a kontrolních mechanismů v zemích původu.

Bohatství versus tlak na přírodu

Studie potvrzuje existenci environmentální Kuznetsovy křivky – s růstem příjmů dochází nejprve k růstu odlesňování, ale po určitém bodě tlak na přírodu klesá. To se projevuje zejména u států, které si mohou dovolit investovat do environmentálních politik a technologií. To se projevuje tak, že vyspělé státy mají lepší domácí bilanci, ale jejich spotřeba vyvolává negativní dopady jinde – produkčně jsou „čisté“, spotřebně však „špinavé“. Jinými slovy, ekologické škody způsobují mimo vlastní území, což oslabuje globální účinnost jejich environmentálních snah.

Institucionální výzvy v Česku

Ministerstvo zemědělství ČR již požádalo Evropskou komisi o odklad implementace EUDR kvůli absenci jasných pokynů a vysoké administrativní zátěži. Tento krok odráží obavy z nepřipravenosti státní správy i podnikatelské sféry. Nejzranitelnější skupinou jsou malé a střední podniky, zejména v dřevozpracujícím průmyslu, nakladatelstvích a maloobchodu, pro které může být nové nařízení likvidační. Tyto podniky často nemají dostatečné kapacity pro zavádění sledovatelnosti původu komodit.

Doporučení studie a výzva k přípravě

Studie proto doporučuje zřídit specializovaný útvar na Ministerstvu zemědělství, který by pomáhal firmám a sledoval vývoj EUDR. Takový útvar by mohl fungovat jako kontaktní bod pro metodickou podporu a komunikaci s EU. Dále vyzývá k tomu, aby ČR aktivně vyvíjela tlak na Evropskou komisi a žádala konkrétní návody a metodickou podporu. Jasné a srozumitelné směrnice jsou klíčové pro to, aby implementace nevedla ke zbytečným chybám a sankcím.

Informovaný spotřebitel jako součást řešení

Závěry studie SYRI i legislativní snahy EU v podobě EUDR ukazují, že ochrana světových lesů nemůže být zajištěna pouze regulačním tlakem na producenty a dovozce. Klíčovou roli hrají také samotní spotřebitelé. Právě jejich každodenní rozhodování – co kupují, odkud produkty pocházejí a zda dávají přednost certifikovaným výrobkům – má přímý dopad na podobu dodavatelských řetězců. V současnosti však většina lidí netuší, že i běžné zboží, jako je čokoláda, káva, nábytek nebo papírové obaly, může být spojeno s ničením tropických lesů. Zvýšení transparentnosti, ekologického značení a vzdělávání veřejnosti je tak nezbytným doplňkem legislativních opatření. Pouze kombinace odpovědné politiky, férového podnikání a uvědomělého spotřebitelského chování může vytvořit tlak na systémovou změnu.

EUDR jako příležitost, ne hrozba

Studie uzavírá, že EUDR je nástrojem, který může zásadně změnit evropskou odpovědnost za globální lesy – ale pouze tehdy, pokud jej budeme schopni naplnit obsahem a konkrétními kroky. Přístup Česka může ovlivnit nejen domácí sektor, ale i celkovou důvěryhodnost EU jako aktéra v oblasti udržitelného obchodu. Studie uzavírá, že EUDR je nástrojem, který může zásadně změnit evropskou odpovědnost za globální lesy – ale pouze tehdy, pokud jej budeme schopni naplnit obsahem a konkrétními kroky.

Závěrem lze říci, že Česko má příležitost stát se příkladem zodpovědného přístupu – nikoli pouze tím, že chrání vlastní lesy, ale že se aktivně podílí na férovém a udržitelném nastavení globálního trhu. Odklad účinnosti EUDR by tedy neměl být vnímán jako prostor pro pasivitu, ale jako příležitost k aktivní přípravě a tedy čas využít pro nastavení podpůrné infrastruktury, digitalizaci procesů či pilotní ověřování systémů.

Související:

Prezident podepsal novelu, která má zabránit odlesňování půdy

Česko a další státy žádají EU o další odklad pravidel proti odlesňování

Evropské nařízení o odlesňování odloženo o rok
 

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a indonéský prezident Prabowo Subianto v Bruselu dosáhli politické dohody o klíčovém obchodním ujednání CEPA (Comprehensive Economic Partnership Agreement). CEPA má otevřít nové trhy, posílit investice a zefektivnit dodavatelské řetězce, zejména v oblasti kritických surovin důležitých pro evropský průmysl čistých technologií a ocelářství.Obě strany zároveň potvrdily odhodlání spolupracovat na spravedlivé energetické transformaci v rámci iniciativy Global Gateway a podpory indonéské vize energetické soběstačnosti.

Jedním z klíčových přínosů politické dohody CEPA mezi Evropskou unií a Indonésií je zajištění přístupu k takzvaným kritickým surovinám, které jsou nezbytné pro evropský průmysl čistých technologií, energetickou transformaci i tradiční odvětví jako je ocelářství. V tomto ohledu má Indonésie mimořádný význam – zejména jako světově největší producent niklu, ale také jako významný zdroj kobaltu, bauxitu, cínu a mědi.

Nikl představuje jednu z nejdůležitějších surovin současnosti. Používá se nejen při výrobě nerezové oceli, ale především v bateriích pro elektromobily a v energetických úložištích, kde zajišťuje jejich kapacitu a stabilitu. Indonésie disponuje obrovskými zásobami této suroviny, přičemž evropské automobilky a výrobci baterií o ni mají dlouhodobý zájem. Podobně významný je kobalt, který prodlužuje životnost a zvyšuje výkonnost lithium-iontových baterií a je nezastupitelný v oblasti elektromobility, elektroniky a leteckého průmyslu.

Další surovinou, která hraje v dohodě roli, je bauxit, z něhož se získává hliník – kov klíčový pro lehké konstrukce v dopravě, obnovitelných zdrojích energie nebo letectví. Indonésie je rovněž předním producentem cínu, který je nenahraditelný v elektronice, především jako pájka v polovodičích, a také ve výrobě solárních panelů. Význam má i měď, jež je základní surovinou pro přenosovou infrastrukturu – od kabeláže přes elektromotory až po komponenty větrných turbín a nabíjecích stanic.

Evropská unie tyto a další suroviny zařadila na oficiální seznam kritických surovin (Critical Raw Materials List). Tyto materiály jsou strategicky důležité, ale zároveň ohrožené výpadky z pohledu dodávek, protože často pocházejí z omezeného počtu zemí – mnohdy nestabilních nebo politicky problematických. V reakci na to přijala EU v roce 2023 Strategii pro kritické suroviny (CRMA), která si klade za cíl snížit závislost na rizikových dodavatelích, diverzifikovat obchodní vztahy a zároveň posílit evropské kapacity v oblasti recyklace a zpracování.

CEPA s Indonésií proto není jen další obchodní smlouvou – jde o geopoliticky motivované partnerství, které má zajistit stabilní, transparentní a dlouhodobě udržitelný přístup k surovinám, bez nichž nelze realizovat klimatické cíle Evropské unie. Součástí vyjednávání jsou proto i otázky ochrany životního prostředí, zodpovědné těžby a sledovatelnosti původu surovin, aby byl zajištěn nejen hospodářský přínos, ale i dodržování environmentálních a sociálních standardů.

V následujících měsících bude pokračovat technické doladění dohody, přičemž její uzavření se očekává do září 2025.
 

V nejnovějším díle podcastu INIVOR se ponoříte do problematiky obalové legislativy, která bývá často vnímána jako nepřehledná a komplikovaná. Autoři ji však představují srozumitelně a prakticky, se zaměřením na to, co skutečně musíte jako výrobní podnik znát a plnit. Dozvíte se, co všechno se podle zákona považuje za obal a jaký je smysl celé legislativy, kdy se na vaši firmu vztahují povinnosti a které z nich jsou klíčové, jaký je rozdíl mezi uvedením obalu na trh a do oběhu, co vám přináší smlouva o sdruženém plnění v rámci autorizované obalové společnosti (AOS) nebo jak zůstat v systému Ministerstva životního prostředí a proč je to důležité. Podcast INIVOR z dílny společnosti INISOFT s.r.o si můžete pustit na Youtube ZDE.

Společnost FCC narazila se svým plánem postavit v Prostějově linku na zpracování odpadů, se kterým už v minulosti neuspěla v nedalekých Biskupicích. Krajský úřad nyní firmě vrátil dokumentaci k EIA, protože má nedostatky. FCC chce v Prostějově třídit 80 tisíc tun odpadů ročně, drtivou většinu by musela dovážet z okolí. Proti plánu se ostře staví opozice a obyvatelé. Argumentují tím, že kapacita linky je podstatně vyšší než množství odpadu vyprodukovaného ve městě, většina by se tak musela dovážet, což zhorší už tak katastrofální stav ovzduší v Prostějově. Doprava by podle kritiků narostla o tisíce kamionů ročně. Z dokumentace EIA vyplývá, že půjde až o 77 nákladních automobilů denně. Více ZDE
 

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ve spolupráci se Státním fondem životního prostředí ČR (SFŽP) a Ministerstvem průmyslu a obchodu zahajuje první fázi výzev na podporu nového celostátního systému energetického poradenství. Cílem je posílit osvětu, odbornost a dostupnost služeb v oblasti úspor energie a renovací budov.

Nový systém energetického poradenství má sloužit jako základní stavební kámen pro nastartování renovační vlny budov v České republice. Poradenský systém bude stát na třech pilířích: odbornosti (zajištěné autorizovanými a certifikovanými osobami), nezávislosti (skrze zapojení krajů a veřejnoprávních organizací) a dostupnosti (včetně využití místních akčních skupin, EKIS a školení nových kapacit). Každý poradce či poradenský subjekt zapojený do systému musí být zaregistrován v evidenci poradců SFŽP ČR a dodržovat etický kodex.

V první fázi MŽP vyhlašuje tyto výzvy z Národního programu Životní prostředí (NPŽP) financované z prostředků Národního plánu obnovy:

• Výzva NPŽP-NPO č. 17/2025 (školení energetických poradců a manažerů)

• Výzva NPŽP-NPO č. 16/2025 (základní poradenství – osvětové semináře pro veřejnost)

• Výzva NPŽP-NPO č. 15/2025 (poradenství pro samosprávy – krajská energetická centra)

• Výzva NPŽP-NPO č. 14/2025 (poradenství pro samosprávy – koncepční dokumenty v oblasti klimatu a energetiky (SECAP+)