Ministerstvo vnitra předkládá návrh prováděcí vyhlášky k zákonu o kritické infrastruktuře, která zásadním způsobem rozpracovává nové pojetí ochrany a odolnosti klíčových subjektů státu. Dokument konkretizuje povinnosti v oblasti plánování odolnosti, řízení rizik, zavádění ochranných opatření i hlášení incidentů a nyní míří do připomínkového řízení. Právě v této fázi mají dotčené subjekty jedinečnou možnost ovlivnit jeho finální podobu.

Navrhovaná vyhláška provádí zmocňovací ustanovení zákona č. 266/2025 Sb., o kritické infrastruktuře, kterým Česká republika transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2557 o odolnosti kritických subjektů. Zákon i navazující prováděcí úprava představují výrazný posun oproti dosavadnímu pojetí ochrany kritické infrastruktury, které bylo založeno především na krizové připravenosti. Nový přístup klade důraz na systematické posilování odolnosti, prevenci, schopnost zvládat narušení a především na zachování kontinuity poskytování základních služeb nezbytných pro fungování státu, ekonomiky a společnosti.

Vyhláška se soustředí na tři klíčové oblasti, bez jejichž detailní úpravy by nebylo možné některé instituty zákona v praxi plnohodnotně uplatňovat. První z nich je plán odolnosti a posouzení rizik subjektu kritické infrastruktury. Plán odolnosti je koncipován jako základní strategický dokument, který komplexně popisuje kritickou infrastrukturu daného subjektu, její vazby, nepřijatelná rizika, klíčové pracovníky, nezbytné zdroje i dodavatelské vztahy a stanovuje způsob, jakým jsou tato rizika řízena. Zároveň plně nahrazuje dosavadní plán krizové připravenosti podle krizového zákona a lépe odpovídá modernímu pojetí řízení kontinuity a odolnosti. Posouzení rizik pak představuje analytický podklad, na jehož základě subjekt identifikuje hrozby, hodnotí jejich pravděpodobnost a dopady a rozhoduje o tom, která rizika jsou již nepřijatelná a vyžadují přijetí konkrétních opatření.

Druhou oblastí je vymezení obsahu opatření k zajištění odolnosti subjektů kritické infrastruktury. Vyhláška zde rozpracovává zákonnou povinnost přijímat opatření v oblasti řízení rizik, zajištění kontinuity činností, odezvy na incidenty, fyzické bezpečnosti, bezpečnosti pracovníků a bezpečnosti dodavatelského řetězce. Cílem není zavádět jednotná, direktivní řešení, ale stanovit rámec minimální očekávané úrovně odolnosti, který umožní každému subjektu nastavit konkrétní postupy s ohledem na vlastní rizikový profil, velikost, sektor a charakter poskytovaných služeb. Návrh přitom vychází z mezinárodně uznávaných technických norem v oblasti business continuity managementu, které jsou pro řadu organizací již dnes běžnou součástí vnitřních procesů.

Třetí část vyhlášky se věnuje incidentům a jejich hlášení. Stanovuje, jaké události mají být považovány za incidenty podléhající oznamovací povinnosti, jaký je rozsah hlášených informací a jakým způsobem mají být Ministerstvu vnitra předávány. Počítá se s formulářovým hlášením prostřednictvím portálu kritické infrastruktury, přičemž právní úprava reflektuje realitu krizových situací a umožňuje postupné doplňování informací formou zpráv o pokroku a závěrečného vyhodnocení incidentu. Samotná úprava portálu bude řešena samostatnou vyhláškou.

Typicky jde o události, při nichž dojde k významnému omezení nebo přerušení základní služby, ať už v důsledku technické poruchy, selhání klíčového zařízení, výpadku energií, narušení dodavatelského řetězce nebo lidského pochybení. Incidentem může být i situace, kdy služba formálně běží, ale v rozsahu nebo kvalitě, která už ohrožuje její účel například výrazné snížení kapacity, dlouhodobá nedostupnost části infrastruktury nebo ztráta schopnosti reagovat na poptávku.

Do oznamovaných situací spadají také fyzické bezpečnostní události, jako je neoprávněný vstup do chráněného objektu, poškození kritické infrastruktury, sabotáž nebo krádež zařízení, pokud mají nebo mohou mít dopad na poskytování základní služby. Stejně tak sem patří mimořádné události způsobené přírodními vlivy, například povodně, požáry, extrémní počasí či sesuvy, pokud naruší funkčnost klíčových prvků infrastruktury.

Významnou skupinou jsou i incidenty vyplývající ze selhání lidí nebo organizace, tedy nedostatek klíčových pracovníků, jejich náhlá nedostupnost, chybná rozhodnutí v krizové situaci nebo nezvládnutá reakce na již probíhající událost. Nové pojetí odolnosti totiž počítá s tím, že incidentem není jen samotná událost, ale i neschopnost subjektu se s ní včas a účinně vypořádat.

Důležité je, že návrh pracuje s pojmem nežádoucí události, která se incidentem stává ve chvíli, kdy dosáhne stanovené prahové hodnoty dopadu. Jinými slovy nejde jen o to, co se stalo, ale jaký to má skutečný nebo potenciální vliv na základní službu. Právě tato hranice má být nově předem vyhodnocena v rámci posouzení rizik, aby v krizové chvíli nevznikaly pochybnosti, zda už má organizace hlásit, nebo ještě vyčkávat.

Navrhovaná vyhláška má nabýt účinnosti k 1. dubnu 2026, tedy v relativně krátkém časovém horizontu po nabytí účinnosti zákona o kritické infrastruktuře. Právě proto je aktuální fáze přípravy mimořádně důležitá. Subjekty kritické infrastruktury, orgány veřejné správy, profesní svazy i další dotčení aktéři mají nyní příležitost posoudit, zda navržená pravidla odpovídají reálným provozním podmínkám, administrativním kapacitám a rizikům v jednotlivých sektorech, a případně upozornit na praktické problémy či navrhnout úpravy, které přispějí k efektivní a smysluplné implementaci.

Připomínkové je klíčovým nástrojem pro nastavení funkčního systému odolnosti kritické infrastruktury. Aktivní zapojení relevantních subjektů může významně přispět k tomu, aby výsledná vyhláška nebyla vnímána pouze jako další regulatorní a zatěžující administrativní povinnost, ale jako nástroj, který skutečně posílí připravenost, stabilitu a bezpečnost základních služeb v České republice.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Rok 2025 ukázal, že udržitelnost už není jen módní heslo nebo marketingový trik, ale nezbytná součást firemní strategie. Firmy, investoři i regulátoři očekávají konkrétní výsledky, reálné kroky a naprostou transparentnost. Podle analýzy Institute of Sustainability Studies se v uplynulém roce udržitelné principy staly pevnou součástí podnikání, od ESG reportingu přes cirkulární ekonomiku až po technologické inovace, a ukázaly cestu, kterou budou firmy pokračovat v roce 2026.

Zároveň se ukázalo, že samotné snižování emisí již nestačí. Organizace se začaly zaměřovat na adaptaci na klimatické změny, přičemž extrémy počasí, nedostatek vody a ohrožená infrastruktura se staly součástí každodenního řízení rizik. Firmy začaly plánovat scénáře, jak reagovat na neočekávané události, a zároveň hledaly způsoby, jak dlouhodobě stabilizovat své provozy. Tento posun znamenal, že udržitelnost přestala být izolovanou oblastí a stala se klíčovou součástí řízení rizik a strategického rozhodování.

Velký dopad měly také technologie, především umělá inteligence. V roce 2025 začala AI hrát významnou roli při sběru a analýze ESG dat, při hodnocení dodavatelů a při prediktivním modelování rizik. To umožnilo firmám nejen rychlejší a přesnější reporting, ale také hlubší pochopení slabých míst v hodnotových řetězcích. Technologie se stala nástrojem, který umožňuje propojit environmentální odpovědnost s obchodní strategií a zároveň posiluje schopnost firem předcházet rizikům.

Rok 2025 přinesl i posun v oblasti ověřitelnosti environmentálních tvrzení. Spotřebitelé i regulátoři zvýšili tlak na transparentnost a přesnost. Firmy se musely vzdát greenwashingu a začít uvádět konkrétní fakta a čísla podložená daty. To vedlo k větší důvěryhodnosti firemních zpráv a umožnilo investorům a veřejnosti jasně posoudit skutečné dopady firemních aktivit na životní prostředí.

Velkou výzvou zůstávaly nepřímé emise neboli Scope 3, které zahrnují celkový dopad dodavatelského řetězce a výrobních procesů. Firmy začaly zapojovat své dodavatele do měření a snižování emisí, sjednocovat metodiky a stanovovat realistické cíle. Ukázalo se, že právě v této oblasti lze získat zásadní přínos pro celkovou uhlíkovou stopu a skutečně posunout udržitelnost na novou úroveň.

Cirkulární ekonomika se přestala objevovat pouze ve vizích a začala se implementovat do praxe. Regulace a rostoucí očekávání trhu nutily firmy přehodnotit design produktů, optimalizovat spotřebu materiálů, omezovat odpad a převzít odpovědnost za výrobky po jejich životním cyklu. Firmy, které dokázaly tyto principy aplikovat, získaly konkurenční výhodu a ukázaly, že udržitelné podnikání a ekonomická výkonnost nejsou protiklady, ale mohou se vzájemně podporovat.

S příchodem roku 2026 se očekává, že regulační rámce dosáhnou fáze plné implementace. Směrnice jako Corporate Sustainability Due Diligence Directive (CSDDD) a Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) rozšíří povinnosti na sběr a zveřejňování ESG dat nejen u velkých korporací, ale také u jejich dodavatelů. To znamená výrazný nárůst transparentnosti napříč hodnotovými řetězci a tlak na firmy, aby prokazovaly skutečné kroky v oblasti udržitelnosti.

AI se bude přesouvat z experimentální fáze k reálnému strategickému využití. Firmy ji budou používat k optimalizaci spotřeby energie, k predikci rizik v dodavatelských řetězcích a ke zlepšení transparentnosti svých aktivit. Současně poroste povědomí o ekologické stopě IT infrastruktury, datových center a cloudových služeb a organizace začnou aktivně řešit celý životní cyklus hardware a software.

Rok 2026 zároveň zvýrazní nedostatek odborníků na udržitelnost, což může brzdit implementaci strategií a plnění regulačních požadavků. Firmy budou muset investovat do vzdělávání a rozvoje dovedností napříč všemi funkcemi a zajistit, aby udržitelnost nebyla záležitostí jediného specializovaného útvaru, ale součástí firemní kultury. Přechod od pouhého reportingu k aktivnímu řízení rizik se stane zásadním principem, který umožní propojit environmentální dopady s obchodními výsledky a strategickým rozhodováním na nejvyšší úrovni.

Regenerativní přístup začne nabírat na síle. Firmy budou hledat způsoby, jak svými aktivitami přispět k obnově přírodních ekosystémů, podporovat regenerativní zemědělství, navrhovat budovy, které generují více energie než spotřebovávají, a inovovat produkty tak, aby měly pozitivní dopad na společnost. Vodní stres, kdy poptávka po vodě překračuje její dostupné množství v určité oblasti, nebo kdy její kvalita či spolehlivost ohrožuje ekosystémy, podniky a lidské aktivity, se stane zásadní ESG otázkou a firmy začnou měřit, snižovat a zveřejňovat svou spotřebu vody, aby přispěly k řešení tohoto globálního problému.

Digitální produktové pasy umožní detailní sledování materiálů, emisí a životního cyklu výrobků, což posílí cirkulární ekonomiku a transparentnost vůči zákazníkům. Firmy budou upravovat jazyk ESG komunikace podle politické citlivosti jednotlivých regionů, ale samotné cíle udržitelnosti zůstanou nedotčeny. Měření dopadů se standardizuje a data budou robustnější, srovnatelnější a lépe propojitelná s finanční výkonností.

Jak jsme psali nedávno, udržitelnost už není izolovaným evropským projektem. Naopak se ukazuje, že Evropská unie byla spíše průkopníkem trendu, který dnes nabírá globální rozměr. Udržitelnost se stává novým jazykem globálních financí a taxonomie jeho gramatikou. Státy je zavádějí nejen z environmentálních důvodů, ale také z ryze ekonomických a strategických motivů. 

V širším globálním kontextu se modely udržitelné transformace jasně projeví i v konkrétních politických a strategických rozhodnutích významných ekonomik. Japonsko například v posledních letech výrazně urychluje svou „Green Transformation“ strategii, která se nesoustředí pouze na deklarace, ale přináší systematickou podporu inovacím, investicím a praktickým projektům zaměřeným na čistou energii a dekarbonizaci. Podle vládních plánů by obnovitelné zdroje měly pokrýt kolem 50 % výroby elektřiny do roku 2040 a jaderná energie by měla vyrůst na přibližně 20 %, čímž se usiluje o dlouhodobou energetickou bezpečnost a snížení závislosti na fosilních palivech. 

Kabinet v Tokiu rovněž schválil rozsáhlý investiční program, který od roku 2026 vyčleňuje stovky miliard jenů (desítky miliard korun) na dotace pro firmy využívající čistou elektřinu, včetně podpory bateriových úložišť energie a solárních či větrných projektů v regionálních průmyslových klastrech. Tyto investice snižují rizika kapitálových výdajů a zároveň vytvářejí konkurenceschopné prostředí pro domácí i mezinárodní firmy, které se chtějí zapojit do rychle rostoucího trhu s čistými technologiemi. 

Tyto příklady ukazují, že i když konkrétní cesty a tempo implementace ESG strategií nebo zelených transformací se mohou region od regionu lišit, globální trend posilování udržitelnosti jako klíčového pilíře hospodářské a energetické politiky je nezpochybnitelný. Zatímco některé země spíše testují či pozdržují nové standardy, jiné, jako Japonsko, aktivně vytvářejí podmínky k urychlenému posunu směrem k nízkouhlíkovým ekonomikám. 

Rok 2026 představuje předpověď toho, kam by se udržitelnost mohla ubírat. Není nikdy stoprocentně jisté, zda se všechny trendy naplní, ale jasné je, že není dobré nic nechávat na náhodě. Dnešní svět je nevyzpytatelný a nikdy nevíme, co přinese zítřek, ani kdo či co může ohrozit stabilitu jednotlivých regionů či zdrojů. Připravenost a aktivní řízení rizik jsou proto klíčem k tomu, aby firmy, komunity i jednotlivci mohli čelit nejistotám.

Od ledna 2026 platí ve Francii zákaz používání per  a polyfluoroalkylových látek v kosmetice a oděvech, který přináší zásadní změny pro výrobce, spotřebitele i evropskou legislativu. Tento krok ukazuje směr, kterým se regulace nebezpečných chemikálií v EU bude ubírat v nadcházejících letech.

Francouzská vláda od začátku roku 2026 zakázala používání per  a polyfluoroalkylových látek v kosmetice, oděvech, obuvi a některých voskových úpravách spotřebních produktů. Tyto chemikálie známé pod označením PFAS jsou dlouhodobě problémem kvůli své extrémní perzistenci v životním prostředí a schopnosti akumulovat se v organismech. Vědecké studie ukazují, že dlouhodobý kontakt s PFAS může poškodit játra, oslabit imunitu, narušit hormonální rovnováhu a zvýšit riziko některých typů rakoviny. Francouzská legislativa je tak reakcí na rostoucí zdravotní a ekologická rizika a přináší zásadní změnu v přístupu k chemikáliím v běžných spotřebních produktech.

Zákaz se vztahuje na výrobky, pro které existují alternativy bez použití PFAS, a zahrnuje zákaz výroby, dovozu a uvádění na trh. Výjimky byly stanoveny pouze pro produkty, u nichž neexistuje náhrada a které jsou nezbytné například pro ochranu osob nebo pro národní bezpečnost. Francouzské úřady zároveň posílily kontrolu pitné vody a dalších zdrojů, aby zajistily snížení expozice obyvatel. Tento národní krok je vnímán jako precedens, který může urychlit přijetí širší regulace na úrovni Evropské unie, kde dosud platí omezení pouze pro vybrané skupiny PFAS v rámci legislativ REACH nebo POPs.

Mediální ohlas ve Francii a dalších členských státech EU byl silný. Hlavní zpravodajské kanály upozornily na dopady zákazu na výrobce a spotřebitele a na potenciální vliv na evropský trh. Zpravodajské portály zdůrazňují, že francouzská legislativa předběhla očekávanou celoevropskou regulaci a nastavuje standard, kterého se mohou držet další státy. Odborná média upozorňují na kritiku průmyslu, která se týká výjimek a praktických obtíží při nahrazování PFAS v některých produktech, a zároveň informují o rostoucím tlaku na EU na zavedení jednotného zákazu.

Skupina BIGGEST, největší západočeská firma na provádění demoličních prací, recyklací stavebních odpadů a realizaci staveb, získala pod svá křídla společnost AZS RECYKLACE ODPADU s.r.o., významného lokálního hráče v oblasti demolic, recyklací a betonové výroby na západě Čech. Skupina BIGGEST se dovršením akvizice části holdingu AZS 98 stala největším zpracovatelem stavebního odpadu v ČR.

Stavební skupina nabídne komplexní služby v oblasti demolic, pozemního stavitelství a moderní recyklace. Součástí skupiny bude celkem 12 recyklačních center rozmístěných napříč regiony, což významně posílí logistické i technologické kapacity celého uskupení.

Síť 12 recyklačních center bude skupina BIGGEST provozovat prostřednictvím firmy Recykláč s.r.o., která se zabývá recyklováním odpadů již 10 let. Celá síť recyklačních středisek má kapacitu zpracovat ročně přes 800 tisíc tun odpadu, čímž zajistí pokrytí potřeb využití recyklátu v celých západních Čechách. Díky obrovské kapacitě center recyklačních středisek Recykláč s.r.o. posílí pozici největšího zpracovatele stavebního odpadu v Česku.

Spojením společností BIGGEST a části firem ze skupiny AZS vzniká ekonomicky silná skupina s celkovým obratem ve vyšších stovkách milionů korun ročně. Díky kombinaci know-how, technologií a personálních kapacit se skupina řadí mezi klíčové hráče v České republice v oblasti demolic a recyklace stavebních odpadů a je připravena reagovat na rostoucí poptávku po ekologických a technologicky vyspělých řešeních.

Recyklační centra budou zaměřena na třídění, drcení a opětovné využití stavební suti, betonu, asfaltu a dalších materiálů, které by jinak skončily na skládkách. Tento odhad odpovídá trendům v recyklaci stavebně demoličních odpadů v ČR, kde je klíčová kapacita zařízení a jejich geografická dostupnost. Zrecyklovaný materiál tak nahradí přírodní zdroje při stavbě desítek kilometrů nové dopravní infrastruktury a nově připravovaných staveb.

EKO-KOM vstupuje po téměř 30 letech do období, v níž ho čekají systémové, regulatorní i provozní výzvy. Od nového roku převzal vedení společnosti EKO-KOM Vít Vážan. Mezi priority nový generální ředitel zařadil lepší práci s digitalizovanými informacemi a umožnit AOS fungovat efektivněji a partnerům poskytnout jasnější přehled o celém systému EKO-KOM.

V souvislosti s modernizací firmy byla zřízena i nová pozice výkonného ředitele pro transformaci, kterou obsadil od 1. ledna Radek Bayer, dosavadní předseda dozorčí rady. Jako odborník na specifický odpadový segment se zaměří na posílení datové infrastruktury, digitalizaci procesů a zkvalitnění reportingu. Jeho úkolem bude zajistit, aby technologická transformace firmy probíhala plynule a v návaznosti na stabilní chod společnosti. 

Zbyněk Kozel po téměř třiceti letech ve funkci přechází do role tajemníka společnosti zodpovědného za management vztahů mezi akcionáři, představenstvem, managementem společnosti a za podporu vztahů EKO-KOMu s veřejnou správou. 

Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM byla založena v roce 1997. Společnost zajišťuje provoz systému třídění a recyklace obalových odpadů na základě autorizace vydané MŽP dle zákona o obalech 477/2001 Sb. Neziskový systém EKO-KOM funguje na principu aktivní spolupráce průmyslových podniků, měst a obcí, úpravců odpadů a jejich finálních zpracovatelů.

Mohlo by vás zajímat:

Novými náměstky ministra životního prostředí se stali Jaromír Wasserbauer, Martin Weiss a Vladislav Smrž

V Česku se rozšiřuje využití tuhého alternativního paliva (TAP) z odpadů. V Prostějově se připravuje zařízení, jehož hlavním výstupem má být výroba tohoto paliva z odpadu, zatímco v Prachovicích chce cementárna navýšit jeho využití ve stávajícím provozu. Mechanicky upravené odpady nahradí část fosilních paliv při výrobě slínku v rotačních pecích. Oba projekty ukazují pokračující tendenci integraci alternativních paliv do regionálního průmyslu a energetiky.

Linka na výrobu tuhého alternativního paliva v Prostějově

Olomoucký krajský úřad vydal závazné stanovisko, které umožňuje výstavbu linky na výrobu tuhého alternativního paliva (TAP) v Prostějově. Projekt připravuje společnost FCC ČR a podle rozhodnutí úřadu může nová linka zpracovat až 80 000 tun převážně komunálního odpadu ročně. Souhlas kraje je klíčovým krokem pro další územní a stavební řízení, které je nezbytné pro realizaci samotné stavby.

TAP vznikne mechanickou úpravou odpadů, které nejsou vhodné pro materiálové využití. Přeměna těchto proudů na palivo znamená, že vznikne homogenní energetický zdroj s definovanými parametry, který lze následně dodávat do zařízení, kde se bude využívat k výrobě energie. Denní doprava spojená s provozem linky je omezena maximálním počtem 78 přejezdů těžkých nákladních aut, přičemž stanovené podmínky se týkají i hluku, prašnosti a pachových emisí, aby se minimalizovaly dopady na okolí.

Projekt v Prostějově reaguje i na dřívější veřejné ohlasy. Původní záměr umístit linku ve jiném areálu byl změněn pod tlakem místních obyvatel, což vedlo k přesunu technologie do průmyslové zóny a k následnému zvýšení plánované kapacity. Nově zpracovaná TAP by měla obsahovat především směsný komunální odpad, objemný odpad a další průmyslové složky nevhodné pro materiálové využití.

Rozšíření využití TAP v cementárně Prachovice

V Pardubickém kraji firma Cemex provozuje cementárnu v Prachovicích, kde se již delší dobu využívají mechanicky upravené odpady jako alternativní palivo ve výrobním procesu. Podle dostupných informací chce závod zvýšit podíl těchto upravených odpadů ve svém palivovém mixu, což je součást snahy optimalizovat využití surovin a energie.

Mechanicky upravené odpady slouží v cementářské technologii jako náhrada části fosilních paliv, která se používají pro výpal slínku v rotačních pecích. Cementářský proces pracuje při velmi vysokých teplotách, a proto je možné bez zbytku spálit materiály s vysokou výhřevností a přitom integrovat výsledné složky do výrobního cyklu. Tento způsob využití odpadu je u cementáren známý a probíhá s cílem snížit spotřebu konvenčních paliv a optimalizovat energetickou bilanci výroby.

Zprávy o tom, že cementárna chce „více využívat“ mechanicky upravené odpady, reflektují trend v odvětví, kde již dlouhodobě dochází k integraci alternativních paliv. Cementárna Prachovice patří mezi zařízení, která podobné materiály používají, a plánované navýšení jejich podílu souvisí s celkovým tlakem na efektivnější nakládání s odpady a energetické zdroje.

Dodatečná výzva projektu Technologické inkubace agentury CzechInvest bude brzy uzavřena, inovativní startupy se mohou hlásit jen do 9. ledna 2026. Nová alokace přináší dalších 100 milionů korun a umožní podpořit minimálně 20 nových produktů a služeb.

Projekty se mohou hlásit do následujících strategických oblastí: umělé inteligence, pokročilých materiálů, mobility, kreativních průmyslů, ekologie a cirkulární ekonomiky a také řešení zaměřených na ochranu a kvalitu života včetně medicíny, biotechnologií a bezpečnostních technologií. 

O podporu se mohou ucházet jak nové firmy, tak i startupy, které se inkubace účastnily v minulosti, pokud splní pravidla de minimis a předloží nový inovativní nápad nebo zásadně rozšíří původní projekt. Další podrobnosti ZDE

Přechodné období pro zákaz skládkování vybraných spalitelných nebezpečných odpadů bylo novelou vyhlášky č. 273/2021 Sb. prodlouženo z konce roku 2025 až do konce roku 2027. Nejde o oslabení environmentálních ambicí, ale o reakci na reálné technické a kapacitní limity, které by jinak činily novou povinnost fakticky nesplnitelnou.

Novela vyhlášky č. 273/2021 Sb., vyhlášená dne 12. prosince 2025 s účinností od 1. ledna 2026, prodlužuje přechodné období pro uplatnění zákazu skládkování vybraných nebezpečných odpadů uvedených v příloze č. 4 části C až do konce roku 2027. Tento krok navazuje na již dřívější odklad a je motivován především přetrvávajícím nedostatkem kapacit pro jiné způsoby nakládání s těmito odpady, zejména ve spalovnách nebezpečných odpadů a v zařízeních pro materiálové či energetické využití.

Dotčenou skupinu tvoří spalitelné nebezpečné odpady, u nichž právní úprava předpokládá technickou možnost jejich zpracování jinak než uložením na skládku. Patří sem například znečištěné obaly a sorbenty, odpady s obsahem nebezpečných látek z průmyslových procesů, některé druhy kalů, odpady z čištění technologií či vybrané stavební a demoliční odpady s nebezpečnými vlastnostmi. 

Pro značnou část těchto odpadů však v České republice stále neexistuje dostatečná zpracovatelská kapacita. Tento nedostatek nelze v krátkém čase vyřešit ani exportem do zahraničí, protože dostupné kapacity v okolních státech jsou omezené a řada zemí dovoz nebezpečných odpadů k odstranění dlouhodobě nepovoluje.

Bez prodloužení přechodného období by zákaz skládkování nabyl účinnosti od 1. ledna 2026, aniž by byla zajištěna reálná alternativa. V praxi by tak vznikla situace, kdy by původci odpadů neměli k dispozici legální a dostupné řešení, což by vedlo k právní nejistotě, riziku porušování předpisů a výrazným ekonomickým dopadům na podnikatelskou sféru i veřejný sektor. Takový výsledek by byl v rozporu se smyslem regulace i s principem vymahatelnosti práva.

Odklad do konce roku 2027 se přitom týká výhradně této úzce vymezené skupiny odpadů. Ostatní zákazy a omezení skládkování zůstávají beze změny, včetně zákazu ukládání kapalných nebezpečných odpadů, infekčních zdravotnických odpadů či neupravených odpadů. Nadále platí také povinnost předchozí úpravy odpadu a odstranění jeho nebezpečných vlastností, pokud je to technicky možné. Nedochází tedy k plošnému rozvolnění pravidel, ale k cílenému posunu termínu u jedné konkrétní povinnosti.

Prodloužení přechodného období vytváří nezbytný časový prostor pro dobudování chybějících kapacit a pro přípravu systémového řešení na úrovni zákona o odpadech. Umožňuje rovněž zvážit využití ekonomických nástrojů, například postupného navyšování poplatku za skládkování spalitelných nebezpečných odpadů, které by motivovalo k jejich využití jinými způsoby. 

 

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) získala od ledna 2026 významně rozšířené kompetence, které jí umožní stát se centrálním bodem pro koordinaci chemické bezpečnosti v celé Evropské unii. Tyto nové úkoly jsou součástí strategie „One Substance, One Assessment“ (OSOA), jejímž cílem je sjednotit hodnocení chemických látek, snížit duplicity mezi členskými státy a posílit ochranu lidského zdraví a životního prostředí. Nově bude ECHA zajišťovat sběr, správu a sdílení informací o chemických látkách v jednotné evropské databázi, což usnadní přístup k datům regulačním orgánům, vědcům, firmám i veřejnosti.

Rozšířený mandát zahrnuje koordinaci mezi řadou klíčových institucí, včetně Evropské agentury pro bezpečnost potravin (EFSA), Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA), Evropské environmentální agentury (EEA) a Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (EU‑OSHA). ECHA tak vytvoří jednotnou datovou platformu, která integruje stovky různých zdrojů informací o chemických látkách, jejich vlastnostech, rizicích, monitoringu a standardizovaných testech. Tím se má zlepšit konzistence hodnocení chemické bezpečnosti napříč EU a umožní se rychlejší a efektivnější rozhodování o regulaci látek.

Nové úkoly ECHA zahrnují také podporu vědeckého hodnocení chemických látek a včasného varování před riziky. Agentura nyní připravuje návrhy na omezení nebezpečných látek v elektronických a elektrických výrobcích podle směrnice RoHS, stanovuje a aktualizuje limitní hodnoty pro perzistentní organické polutanty (POPs) v odpadech a vydává pokyny pro hodnocení poměru přínosů a rizik u zdravotnických prostředků obsahujících chemické látky. Tyto nové pravomoci mají umožnit rychlejší identifikaci chemických rizik a konzistentnější ochranu veřejného zdraví a životního prostředí.

Rozšířená role ECHA rovněž zajišťuje lepší koordinaci mezi členskými státy a snižuje duplicitu odborné práce. Harmonizace dat a hodnocení chemických látek usnadní podnikům splnění regulatorních požadavků a poskytne transparentní přehled o tom, jak jsou látky hodnoceny a regulovány. Pro firmy to znamená jasnější procesy, předvídatelné hodnocení a možnost efektivněji plánovat své výrobní a inovativní aktivity.

Celkově se tato změna dá označit za zásadní krok pro chemickou bezpečnost v EU. Díky novým kompetencím ECHA bude možné rychleji reagovat na potenciální rizika, zajistit jednotné a vědecky podložené posouzení chemických látek a podpořit bezpečnější a udržitelnější využívání chemických látek v průmyslu i spotřebě.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) spustila nový online nástroj, který firmám umožní oznamovat své záměry ohledně látek používaných ve výrobcích přicházejících do kontaktu s pitnou vodou. Tento krok vychází ze Směrnice o pitné vodě, jejímž cílem je chránit lidské zdraví a životní prostředí tím, že zajistí přísnější kontrolu materiálů, které se dostávají do styku s vodou určenou k pití, a současně podpoří jednotný evropský trh.

ECHA vyzývá výrobce, dovozce i další subjekty, aby prostřednictvím svého portálu oznámily, které látky chtějí používat, odstranit nebo nově zavést v rámci materiálů přicházejících do styku s pitnou vodou. Tyto látky se evidují v tzv. „schválených seznamech“ – tedy registrech látek, které prošly hodnocením bezpečnosti a mohou být použity bez rizika pro kvalitu vody. Oznámení se připravuje ve standardizovaném formátu IUCLID, který ECHA používá u mnoha regulačních procesů pro chemické látky.

Pro usnadnění přípravy oznámení poskytla ECHA podrobné návody, videoprůvodce a manuály, které krok za krokem vysvětlují celý proces. Firmy se tak mohou snadno orientovat v požadavcích a zajistit, že jejich podání bude správně zpracováno a přijato.

Oznámení záměru je jen prvním krokem. Po jeho podání mají firmy dvanáct měsíců na to, aby připravily kompletní žádost o úpravu seznamů schválených látek. Od ledna 2027 bude možné tyto žádosti oficiálně předkládat ECHA k posouzení. Tento dvoufázový proces umožňuje agentuře efektivně plánovat hodnocení a minimalizovat duplicity v návrzích. 

Cílem celého procesu je zajistit, aby materiály, které mohou ovlivnit kvalitu vody na cestě od zdroje až po kohoutek spotřebitele, splňovaly přísné hygienické normy.

Další informace:

• ECHA Industry Portal

• IUCLID

• EU Positives Lists in ECHA CHEM

• How to prepare a DWD Notification of intention (IUCLID notification of intention manual)

• How to prepare for the DWD notification of intention and application processes (Practical guide)

• Video tutorial: How to prepare an IUCLID Notification of intention dossier under the Drinking Water Directive

• Video tutorial: Navigating the ECHA Industry Portal: assets, submissions and support

• ECHA DWD Guidance Volume IV: Guidance on DWD notifications of intention

• Understanding the Drinking Water Directive

Těžba kovů je nezbytným předpokladem fungování současné společnosti, zároveň však v řadě afrických zemí přináší vážné environmentální i zdravotní problémy. Český geochemik Vojtěch Ettler se ve svém výzkumu zaměřuje na to, jak rozsah těchto škod přesně popsat, porozumět jejich mechanismům a navrhnout řešení, která by pomohla ochránit krajinu i místní obyvatele.

Při těžbě a zpracování kovů vzniká enormní množství odpadního materiálu, který výrazně převyšuje objem samotného získaného kovu. Například u mědi je nutné kvůli jedné tuně finální suroviny vytěžit zhruba dvě stě tun horniny, z nichž naprostá většina končí jako odpad uložený na haldách a odkalištích. Tyto materiály často obsahují zbytkové koncentrace kovů a další toxické prvky, které mohou dlouhodobě kontaminovat okolní prostředí. V afrických podmínkách, kde jsou skládky často špatně zabezpečené a vystavené extrémnímu klimatu, představují tyto odpady významné riziko pro půdu, vodní zdroje i ovzduší.

Zvláště problematické jsou suché a větrné oblasti, kde se jemné částice z odkališť snadno šíří do širokého okolí. Výzkum v těžebních regionech, jako je zambijský Copperbelt, ukazuje, že kontaminace se netýká pouze bezprostředního okolí dolů, ale zasahuje i zemědělskou krajinu. Toxické kovy, například měď, zinek, kobalt, olovo či arzen, se mohou hromadit v pěstovaných plodinách, včetně základních potravin, jako je kasava. Tyto látky se následně dostávají do potravního řetězce a mohou negativně ovlivňovat zdraví místních obyvatel, zejména tam, kde chybí dostatek pitné vody a možnosti bezpečné přípravy potravin.

Cílem výzkumu není pouze popis problémů, ale také hledání praktických řešení a to od možností zpětného získávání strategických surovin z odpadních materiálů až po návrhy opatření, která by omezila šíření kontaminace do okolní krajiny. Výsledky jsou sdíleny s místními odborníky i institucemi, aby mohly sloužit jako podklad pro sanaci postižených oblastí a zodpovědnější nakládání s těžebními odpady.

Vojtěch Ettler vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Université d’Orléans ve Francii. Dnes působí v Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na environmentální mineralogii a geochemii s důrazem na chování odpadů z vysokoteplotních technologií a kontaminaci životního prostředí v těžebních oblastech. Svůj výzkum provádí nejen v Evropě, ale také v dalších oblastech světa včetně subsaharské Afriky. V roce 2024 byl za projekt zabývající se tímto výzkumem nominován na Cenu předsedy Grantové agentury ČR. Více ZDE

Mohlo by vás zajímat:

Sopka na Réunionu ožila a hrozí erupcí: Piton de la Fournaise je jedním z nejaktivnějších vulkánů světa 

Zdroj: GAČR

Francouzská vláda oznámila, že zákaz prodeje jednorázových plastových kelímků, který měl začít na začátku příštího roku, bude nově účinný až od 1. ledna 2030. Úřady zdůvodnily odklad tím, že dosavadní revize ukázala na stále výrazné technické a průmyslové překážky při nahrazování těchto obalů plnohodnotnými alternativami. 

Kritéria, která mají nové kelímky splňovat, zahrnují především funkčnost, bezpečnost a možnost výroby ve velkém měřítku, což podle ministerstva pro ekologickou transformaci zatím není dostatečně naplněno. Vláda proto stanovila, že v roce 2028 proběhne další hodnocení pokroku, na jehož základě bude rozhodnuto o konečné implementaci zákazu, a podniky následně dostanou dvanáct měsíců na vyprodání zásob.

Tento krok je součástí širšího rámce francouzské environmentální politiky, jejímž jádrem je zákon proti plýtvání a pro oběhové hospodářství (AGEC) z roku 2020. AGEC má ambiciózní cíle, mezi nimiž je úplná eliminace jednorázových plastových výrobků do roku 2040 a dosažení plné recyklovatelnosti obalů do poloviny této dekády. Zákon již odstartoval postupné zákazy výrobků, jako jsou plastové tašky, příbory, brčka nebo polystyrenové obaly, a přiměl výrobce a distributory, aby hledali náhradní řešení šetrná k životnímu prostředí.

Zákon AGEC přináší také významnou novinku v podobě rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), která zavazuje firmy nést odpovědnost za své výrobky po celou dobu jejich životního cyklu. Tato povinnost se netýká jen plastových obalů, ale postupně i textilu, elektroniky, nábytku a dalších produktů, a zahrnuje povinnost plánovat recyklovatelnost výrobků, přispívat do fondů na sběr a recyklaci a podílet se na ekologickém designu. Součástí AGEC je rovněž zákaz likvidace neprodaného zboží, což nutí firmy darovat, recyklovat nebo jinak využít produkty místo jejich destrukce.

Dalším zajímavým prvkem je zvýšení transparentnosti pro spotřebitele. Od roku 2023 musí být u vybraných výrobků k dispozici informace o jejich složení, možnosti recyklace nebo přítomnosti nebezpečných látek. Tento systém, často označovaný jako environmentální produktový list, umožňuje nakupujícím činit informovaná rozhodnutí a podporuje dlouhodobě udržitelné spotřebitelské chování. AGEC také stanovuje cíle pro snižování potravinového odpadu o 50 % do roku 2025 a zavádí index opravitelnosti výrobků, který motivuje k opravám namísto předčasného vyřazování spotřebičů a elektroniky.

I když odklad zákazu plastových kelímků reflektuje snahu vlády sladit ambiciózní environmentální cíle s reálnou proveditelností, reakce ekologických organizací byla kritická. Skupiny jako Zero Waste France či Surfrider Foundation Europe odklad považují za ústupek pod tlakem průmyslových lobby a upozorňují, že technická řešení existují, ale širší implementaci brzdí nedostatečné investice a legislativní rámec. Podle kritiků tak posun termínu zpomaluje skutečný úbytek plastového odpadu v životním prostředí a testuje důvěru veřejnosti v ambice Francie vůči oběhovému hospodářství.

Z hlediska možných náhrad jednorázových plastových kelímků existuje  diskutuje několik paralelních cest, z nichž žádná zatím nepředstavuje univerzální řešení. Vedle papírových kelímků s bariérovou platovou vrstvou, jejichž recyklovatelnost je stále problematická, a kompostovatelných materiálů na bázi bioplastů, které vyžadují specifické zpracovatelské kapacity, se do popředí dostávají především opakovaně použitelné zálohové kelímky. Ty se v praxi osvědčují zejména na sportovních a kulturních akcích, festivalech či městských slavnostech, kde lze relativně snadno nastavit systém vratných záloh a centrálního sběru. 

Když se řekne skládka, většině lidí se vybaví místo, které stojí mimo jejich každodenní pozornost. Prostor, kam se odpad odváží, aby zmizel z očí, a kde se s estetikou ani veřejným zájmem nepočítá. V indickém městě Kišangarh na okraji pouštního Radžasthánu však vznikl fenomén, který tuto představu narušuje způsobem, jenž je zároveň fascinující i znepokojivý. Rozsáhlá průmyslová skládka mramorového odpadu se zde proměnila v místo, kam lidé míří dobrovolně, kde se fotografují a odkud si odnášejí snímky připomínající snovou zimní horskou krajinu.

Na první pohled působí tento prostor téměř idylicky. Nekonečné plochy bílého povrchu se v ostrém slunci lesknou a vytvářejí dojem sněhových polí. Právě tento vizuální efekt se stal základem nečekané popularity lokality. Influencery, módní fotografy, filmaře i páry hledající neobvyklé kulisy pro svatební či zásnubní fotografie přitahuje kontrast mezi exotickým prostředím Indie a obrazem krajiny, která připomíná zasněžené Alpy nebo měsíční scenérii Sociální sítě tento obraz násobí a proměňují skládku ve fascinující atrakci.

Popularita místa prudce vzrostla právě díky nástupu sociálních sítí. Fotografie a videa ze skládky dosahují statisíců až milionů zhlédnutí a Kišangarh se stal vyhledávaným cílem pro profesionální focení. Místní podnikatelé na tento trend reagovali vznikem služeb zaměřených na aranžované fotografické scény přímo na skládce. Cena za takové focení se pohybuje kolem 5 100 indických rupií, což odpovídá přibližně 1 200 korun. Z místa, které původně sloužilo výhradně k ukládání odpadu, se tak stal prostor generující nečekanou vedlejší ekonomickou aktivitu.

Kišangarh přitom není náhodným místem. Jde o největší asijské centrum obchodu s mramorem, kde se soustřeďuje zhruba dvanáct set zpracovatelských jednotek. Denně zde probíhají intenzivní procesy řezání a leštění mramoru a žuly určených pro stavebnictví a interiérový design po celé Indii i do zahraničí. Indie patří dlouhodobě mezi tři největší světové producenty a exportéry mramoru a přírodního kamene. Vedle exkluzivních výrobků však tento průmysl produkuje obrovské množství odpadu. Odhaduje se, že až 25–30 % původního objemu kamene končí jako odpad ve formě kalů, prachu a úlomků, což řadí tento sektor k materiálově nejméně efektivním odvětvím stavebnictví. Odhaduje se, že každý den přijíždí na skládku přibližně dvanáct set cisternových vozů naložených mramorovou slurry, tedy jemným kalem vznikajícím při zpracování kamene. Tento odpad obsahuje vysoký podíl uhličitanu vápenatého a drobných minerálních částic rozptýlených ve vodě.

Po vyklopení na otevřenou plochu o rozloze zhruba osmdesáti až pětaosmdesáti hektarů se voda postupně odpařuje. Zůstává jemná bílá vrstva, která se vlivem slunečního záření a suchého klimatu mění v prach. Právě tento proces stojí za vizuální proměnou skládky v homogenní atraktivní sněhobílou krajinu. Mramorová slurry má zároveň vysokou alkalitu, která zásadně mění chemismus půdy a potlačuje biologickou aktivitu mikroorganismů, čímž omezuje přirozenou regeneraci krajiny. Zároveň je však tento proces zdrojem environmentálního problému, který je méně viditelný, ale o to závažnější.

Za touto estetickou fasádou se skrývá realita, která je předmětem zájmu vědců, lékařů i environmentálních expertů. Výzkumné týmy z indických univerzit zde v posledních letech prováděly systematická měření kvality ovzduší, půdy i vody. Zvláštní pozornost byla věnována koncentracím jemných prachových částic PM2,5, které jsou považovány za jeden z nejrizikovějších faktorů z hlediska lidského zdraví. Naměřené hodnoty v okolí skládky se pohybovaly mezi 280 a 744 mikrogramy na metr krychlový. Tyto hodnoty výrazně překračují nejen doporučení WHO, ale i průměry zaznamenané v některých z nejvíce znečištěných měst světa. Pro srovnání Světová zdravotnická organizace WHO stanovuje doporučený čtyřiadvacetihodinový limit na 15 mikrogramů na metr krychlový a roční průměr na 5 mikrogramů na metr krychlový.

Takto vysoké koncentrace představují extrémní zátěž pro dýchací systém. Jemné částice pronikají hluboko do plicních sklípků a mohou se dostávat až do krevního oběhu. Dlouhodobá expozice je spojována se zvýšeným výskytem chronické bronchitidy, astmatu, snížené plicní kapacity i kardiovaskulárních onemocnění. Lékaři v regionu upozorňují také na zvýšený výskyt pneumokonióz, tedy onemocnění plic typických pro dlouhodobé vdechování minerálního prachu. V případě Kišangarhu navíc nejde o krátkodobé epizody znečištění, ale o trvalý stav související s nepřetržitým provozem průmyslu a otevřeným ukládáním odpadu.

Další část výzkumů se zaměřila na půdní a vodní prostředí. Analýzy vzorků odebraných v bezprostředním okolí skládky prokázaly zvýšenou salinitu půdy a přítomnost těžkých kovů, zejména železa, zinku a dalších prvků v koncentracích přesahujících běžné limity. Tyto látky se postupně dostávají do podzemních vod, které jsou klíčovým zdrojem pitné vody pro místní obyvatele. Měření ukázala zvýšené hodnoty chloridů a fluoridů, které mohou při dlouhodobé konzumaci způsobovat zdravotní komplikace a zároveň snižují využitelnost vody pro zavlažování. V suchém a polosuchém klimatu Radžasthánu je přitom obnova podzemních vod velmi pomalá, což zvyšuje dlouhodobou zranitelnost regionu.

Dopady na místní zemědělství jsou patrné již dnes. Farmáři v okolních vesnicích zaznamenávají pokles výnosů plodin a zhoršující se kvalitu půdy. Některé rodiny byly nuceny investovat do domácích filtračních zařízení, aby si zajistily alespoň základní kvalitu pitné vody. Dlouhodobě tak dochází k tichému socioekonomickému posunu, kdy část obyvatel opouští zemědělství a stává se závislou na průmyslu, který je zároveň zdrojem environmentální zátěže. Tyto náklady přitom nejsou nijak kompenzovány a představují další skrytou cenu průmyslové výroby mramoru.

Zdravotní průzkumy prováděné mezi obyvateli a pracovníky zpracovatelských provozů přinášejí ještě konkrétnější obraz. Více než polovina dotázaných uvádí chronické dýchací obtíže nebo opakované podráždění horních cest dýchacích. Přibližně čtyřicet procent respondentů hlásí kožní problémy a značná část populace má diagnostikována plicní onemocnění. Nejvyšší výskyt těchto potíží byl zaznamenán mezi pracovníky mramorového průmyslu, kteří jsou prachu vystaveni dlouhodobě a často bez adekvátních ochranných pomůcek.

Zkušenosti některých návštěvníků pak dokreslují kontrast mezi obrazem a realitou. Intenzivní sluneční odraz od bílého povrchu, vysoké teploty a jemný prach v ovzduší způsobují podráždění očí a obtížné dýchání již po krátkém pobytu. To, co je pro návštěvníka jen krátkodobým diskomfortem, představuje pro místní obyvatele celoživotní kumulativní zdravotní riziko. To, co na fotografii působí klidně a čistě, se v přímém kontaktu mění v prostředí, které je fyzicky náročné a zdravotně rizikové.

Příběh Kišangarhu tak není jen kuriozitou o netradiční turistické atrakci. Je ilustrací širšího fenoménu, kdy vizuální přitažlivost a digitální popularita dokážou překrýt skutečnou povahu průmyslové zátěže. Ukazuje, jak snadno může odpad získat estetickou hodnotu, aniž by se změnila jeho negativní environmentální podstata, a jak silně dnes ekonomika pozornosti formuje vnímání environmentálních problémů.

Zkušenost Kišangarhu zároveň nevyhnutelně rezonuje s širším kontextem klimatických změn, které dnes formují podobu krajiny napříč kontinenty. Zatímco zde vzniká iluze sněhové krajiny z průmyslového odpadu, v mnoha částech Alp i dalších horských oblastí sníh v zimních měsících rok co rok ubývá nebo zcela mizí. Data o klesající sněhové pokrývce, zkracující se lyžařské sezóně a ústupu ledovců představují dlouhodobý trendem. Kontrast mezi uměle vytvořenou bělobou v pouštním Radžasthánu a holými svahy evropských hor působí znepokojivě právě proto, že není výsledkem náhody, ale důsledkem lidské činnosti, respektive jako vedlejší produkt průmyslové výroby.

V tomto světle se Kišangarh přestává jevit jako kuriózní anomálie a začíná fungovat jako zneklidňující metafora. Otázka, která se přirozeně nabízí, není estetická, ale hodnotová. Co když se podobné obrazy stanou běžnou substitucí přírodních cyklů? Co když společnost přijme jejich iluzi jako dostačující náhradu za skutečné ekosystémy?

Provokativní rozměr tohoto srovnání nespočívá v samotné vizuální podobnosti, ale v posunu hodnot. Pokud se společnost dokáže nadchnout pro průmyslovou skládku proto, že připomíná sníh, zatímco skutečný sníh mizí, vypovídá to snad o hlubší změně vnímání krajiny i environmentálních limitů? Znamená to, že budoucnost mnoha míst už nebude spočívat v ochraně původních ekosystémů, ale v jejich iluzích, které budou sice esteticky přijatelné, avšak ekologicky zcela prázdné?

Fakta a souvislosti:

• Celosvětově se při těžbě a zpracování přírodního kamene ztratí nebo skončí jako odpad 20–35 % materiálu

• Jeden metr čtvereční leštěného mramoru může vyprodukovat až 30 kg kalového odpadu

• V Indii vznikají ročně desítky milionů tun kamenných kalů, z nichž je podle odhadů systematicky znovu využito méně než 10 %, především kvůli absenci infrastruktury a ekonomických pobídek

• PM_2,5 v koncentracích nad 250 µg/m³ je považováno za akutně zdraví ohrožující stav a podle epidemiologických studií zvyšuje dlouhodobá expozice jemnému minerálnímu prachu riziko předčasného úmrtí o 10–15 %

• Radžasthán patří mezi indické státy s nejrychleji klesající hladinou podzemních vod

• Fluoridy v pitné vodě jsou v některých oblastech Radžasthánu dlouhodobým zdravotním problémem

• Umělé zasněžování evropských lyžařských areálů dnes spotřebuje v některých regionech více vody než místní obyvatelstvo

Letecký sektor hledá cestu, jak sladit další růst s klimatickými závazky, aniž by ohrozil bezpečnost a dostupnost letecké dopravy. Jedním z mála realistických nástrojů, které má dnes k dispozici, jsou udržitelná letecká paliva. Jejich podíl je zatím nízký, jejich cena vysoká a výrobní kapacity omezené. Přesto se právě SAF stává klíčovým bodem evropské regulace i strategických plánů aerolinek. 

Letecká doprava patří k nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím moderní ekonomiky a zároveň k technologicky nejnáročnějším sektorům vůbec. Debata o jejím budoucím směřování se stále méně soustředí pouze na růst přepravních výkonů a stále více na otázku kolem udržitelných paliv, jejich dostupnosti, ceny a emisních parametrů. Udržitelné letecké palivo se z okrajového experimentu postupně mění v regulovaný, měřitelný a průmyslově uchopitelný segment, který začíná mít jasná čísla, závazné cíle a konkrétní dopady.

Letecká doprava se na celkových emisích skleníkových plynů podílí relativně omezenou, avšak nikoli zanedbatelnou měrou. V globálním měřítku odpovídá přibližně za 2 až 3 procenta emisí oxidu uhličitého, zatímco celý sektor dopravy produkuje zhruba čtvrtinu všech energetických emisí. V rámci samotné dopravy připadá na letectví přibližně 12 procent emisí, tedy podobně jako námořní doprava a výrazně méně než na silniční dopravu, která zcela dominuje s podílem přes 70 procent. Tato čísla jsou zásadní pro správné zasazení problému do celkového kontextu. Letecká doprava není hlavním zdrojem emisí, ale zároveň jde o sektor, kde technické alternativy ke kapalným, energeticky vysoce koncentrovaným palivům vznikají obtížněji než například u osobních automobilů.

Právě z tohoto důvodu se pozornost průmyslu, regulátorů i výzkumných institucí soustředí na takzvané SAF, tedy sustainable aviation fuel, což v překladu znamená udržitelné letecké palivo. Jedná se o souhrnný pojem pro paliva, která jsou chemicky kompatibilní s dnešním leteckým kerosinem, mohou být míchána s konvenčním palivem a používána ve stávajících letadlech i infrastruktuře, bez nutnosti zásadních technických úprav motorů či letištních systémů, ale vykazují výrazně nižší emise skleníkových plynů v celém životním cyklu, tedy od získání suroviny až po jeho spálení v leteckém motoru. Udržitelné letecké palivo vzniká přeměnou různých druhů biomasy, odpadních tuků a rostlinných olejů na kapalné uhlovodíky vhodné pro letecké motory. Produkce probíhá prostřednictvím několika chemických a biologických procesů, které zajišťují, že výsledné palivo má stejnou energetickou hodnotu, bod tuhnutí i viskozitu jako tradiční letecký kerosin. 

Mezi nejčastěji používané technologie patří hydrogenace rostlinných a živočišných tuků, při níž se tuky přemění na uhlovodíky vhodné pro spalování v leteckých motorech. Další metodou je Fischer-Tropschova syntéza, při níž se pevná biomasa nebo odpadní materiály nejprve převedou na plyn obsahující vodík a oxid uhelnatý a následně chemicky zpracují na kapalné uhlovodíky. Tento proces umožňuje vyrábět palivo z materiálů, které by jinak zůstaly nevyužité, a zároveň dosahuje vysoké čistoty výsledného produktu. Technologie alcohol-to-jet zas převádí fermentované cukry nebo obilí na alkohol a poté na uhlovodíkové palivo, což otevírá možnost využití různých zemědělských zbytků. Všechny tyto výrobní cesty podléhají přísné certifikaci podle standardů ASTM (American Society for Testing and Materials), které určují, jaké fyzikálně-chemické vlastnosti musí palivo mít, aby bylo bezpečné a spolehlivé při provozu letadel.

Podle dat Evropské agentury pro bezpečnost letectví EASA bylo v roce 2024 na letištích v Evropské unii dodáno přibližně 32,1 milionu tun leteckého paliva. Z tohoto objemu připadlo na udržitelné letecké palivo zhruba 192 tisíc tun, což odpovídá podílu 0,6 procenta. Na první pohled se může jednat o marginální hodnotu. Toto číslo však samo o sobě nevypovídá o selhání či úspěchu, protože povinnost dodávat minimální podíly SAF začalo v EU platit až od roku 2025. Rok 2024 byl z hlediska regulace především referenčním a přípravným obdobím, které umožnilo poprvé detailně zmapovat trh, jeho strukturu a skutečné disponibilní objemy.

Z hlediska emisních úspor jsou však i tato relativně malá množství významná. SAF dodané v roce 2024 podle výpočtů EASA snížily emise skleníkových plynů o přibližně 714 tisíc tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Průměrná úspora emisí oproti fosilnímu leteckému palivu dosáhla zhruba 91 procent, přičemž konkrétní hodnota se liší podle typu paliva a použité suroviny. Rozhodující je skutečnost, že výpočty vycházejí z metodiky well-to-wake, tedy od zdroje suroviny až po využití paliva v letadle, nikoli pouze z emisí vznikajících při samotném spalování v leteckém motoru.

Drtivá většina dnes používaného SAF v Evropě spadá do kategorie takzvaných leteckých biopaliv. Přibližně 98 procent dodaného SAF v roce 2024 bylo vyrobeno z biologických surovin, přičemž dominantní roli hraje použitý kuchyňský olej (UCO), který tvořil přibližně 81 procent všech vstupních surovin. Dalších zhruba 17 procent připadlo na živočišné tuky nižší kvality. Syntetická paliva, vyráběná z obnovitelného vodíku a zachyceného oxidu uhličitého, zatím tvoří jen jednotky procent trhu, protože většina projektů se stále nachází ve fázi pilotního nebo demonstračního provozu. Struktura trhu tak jasně ukazuje, že současný rozvoj SAF je úzce navázán na dostupnost odpadních a zbytkových surovin, nikoli na pěstování energetických plodin.

Z geografického hlediska je trh zatím silně koncentrovaný. SAF bylo v roce 2024 dodáváno pouze na 33 letišť ve 12 členských státech Evropské unie, přičemž pět zemí, a to Francie, Nizozemsko, Německo, Španělsko a Švédsko představovalo přibližně 99 procent veškerého dodaného objemu. Zároveň méně než deset palivových společností zajišťovalo zhruba 80 procent trhu, což je typický znak rané fáze technologického rozvoje s vysokou koncentrací kapitálu, know-how i výrobních kapacit.

Výše zmiňovaná evropská regulace ReFuelEU Aviation, která vstoupila v platnost v roce 2025, zavádí postupně rostoucí povinné podíly SAF v dodávaném leteckém palivu. Od roku 2025 činí minimální podíl 2 procenta, v roce 2030 vzroste na 6 procent a do roku 2035 má dosáhnout 20 procent. Součástí regulace je také samostatně vymezený minimální podíl syntetických leteckých paliv typu RFNBO, tedy paliv vyráběných z obnovitelného vodíku a zachyceného oxidu uhličitého za využití obnovitelné elektřiny, často označovaných jako e-fuels nebo power-to-liquid paliva. Právě tato část regulace je považována za klíčovou pro dlouhodobou dekarbonizaci letectví, protože umožňuje snižovat emise i v situaci omezené dostupnosti biogenních surovin, ale zároveň představuje největší technologickou, energetickou i investiční výzvu celého systému.

Podle scénářů EASA by kapacity výroby SAF v Evropské unii mohly v realistickém scénáři dosáhnout kolem 3,6 milionu tun ročně do roku 2030, v optimistickém scénáři až 5,2 milionu tun. Syntetická paliva by se na tomto objemu zatím podílela pouze zlomkově, přibližně 0,7 milionu tun. Pro srovnání, v USA bylo v roce 2024 vyrobeno SAF přibližně 100 tisíc tun a cílem federální politiky je zvýšit produkci do roku 2030 na 1,3 milionu tun. Pilotní projekty s vysokým podílem SAF zde již dnes ukazují potenciál snížení emisí o 80 až 90 procent.

Ekonomický rozměr je tedy jedním z klíčových faktorů celého vývoje. Referenční cena konvenčního leteckého paliva se v roce 2024 pohybovala kolem 734 eur za tunu, zatímco cena leteckých biopaliv dosahovala přibližně 2 085 eur za tunu. Rozdíl v řádu stovek procent jasně ilustruje, proč se SAF bez regulačních nástrojů, finančních pobídek a dlouhodobých kontraktů prosazuje pouze omezeně. Současně je však třeba připomenout, že letectví je globální odvětví s dlouhými investičními cykly a mimořádně vysokými nároky na bezpečnost, kde se technologické změny prosazují postupně, nikoli skokově.

Při pohledu na data bez emocí je zřejmé, že udržitelné letecké palivo nepředstavuje revoluci ze dne na den, ale evoluční cestu. Umožňuje snižovat emisní stopu letectví bez narušení jeho základní funkce v globální ekonomice. Čísla z posledních let ukazují, že trh se začíná formovat, regulace vytváří předvídatelný rámec a technologické řešení existuje, byť zatím v omezeném měřítku. Právě kombinace postupného navyšování povinných podílů, investic do výrobních kapacit a systematického sledování dat rozhodne o tom, zda se SAF stane standardní součástí leteckého palivového mixu, nebo zůstane pouze doplňkovým řešením pro vybrané trhy a linky.

Z článku si můžeme odnést i to, že každý z nás může přispět k větším změnám, než se zdá. Správné třídění olejů a tuků v domácnosti nejen chrání kanalizaci před ucpáním a odlehčuje čistírnám odpadních vod, ale tyto odpadní suroviny mohou zároveň sloužit k výrobě udržitelného leteckého paliva. Tím se každá malá, běžná domácí činnost stává součástí širší cesty k dekarbonizaci letectví a udržitelnější dopravě, byť se to na první pohled nemusí zdát. Odpad představuje cenný zdroj a otázkou zůstává, zda jednou v budoucnu nenastane doba, kdy lidé budou požadovat za své odpady zaplaceno, namísto toho, aby platili za jeho další nakládání.

Ještě před několika lety se udržitelnost v byznysu často skloňovala jako dobrovolný závazek nebo marketingový doplněk. Dnes se z ní stává pevná součást globálního finančního a hospodářského systému. Nejde přitom jen o Evropskou unii. Napříč kontinenty vzniká síť pravidel, která určují, co je skutečně „zelené“, „udržitelné“ a hodné investic.

Udržitelnost už není izolovaným evropským projektem, jak se někdy v debatách zjednodušeně tvrdí. Naopak se ukazuje, že Evropská unie byla spíše průkopníkem trendu, který dnes nabírá globální rozměr. Klíčovým nástrojem této proměny jsou tzv. taxonomie udržitelného financování, tedy systematické klasifikace ekonomických činností, které definují, co lze považovat za environmentálně nebo společensky přínosné. Smyslem těchto rámců je nasměrovat kapitál tam, kde má reálný pozitivní dopad, a zároveň omezit greenwashing – tedy klamavé označování aktivit za „zelené“ bez skutečného přínosu.

Evropská unie vytvořila nejkomplexnější a právně závazný systém, známý jako EU taxonomie. Ta stanovuje technická kritéria pro hospodářské činnosti ve vztahu k šesti environmentálním cílům, mezi něž patří například zmírňování změny klimatu, adaptace na klimatické dopady, ochrana vodních zdrojů, přechod na oběhové hospodářství nebo ochrana biodiverzity. Zásadní je, že EU taxonomie není izolovaným nástrojem, ale je přímo provázána s povinným nefinančním reportingem podniků a finančních institucí. Konkrétně se jedná o směrnici CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive – směrnice o podnikovém reportingu udržitelnosti), která rozšiřuje okruh povinných subjektů a hloubku vykazovaných dat, a nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation – nařízení o zveřejňování informací v oblasti udržitelných financí), které ukládá finančním institucím povinnost informovat o udržitelnosti investic a souvisejících rizicích. V praxi to znamená, že taxonomie přestává být teoretickým rámcem a stává se operativním nástrojem, podle něhož se měří, porovnává a hodnotí skutečná ekonomická aktivita.

Podobná logika se však rychle šíří i mimo Evropu. Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů dnes existují desítky jurisdikcí, které již zavedly národní nebo regionální taxonomii udržitelného financování, a další desítky jsou v různých fázích přípravy, pilotního testování nebo odborné diskuse. V závislosti na použité metodice se obvykle uvádí více než 40 až 50 rámců celosvětově. Mapy globálního vývoje ukazují, že nejde o nahodilé ostrůvky regulace, ale o souvislý trend napříč kontinenty.

Asie patří k nejaktivnějším regionům. Čína zavedla svůj katalog zelených projektů již v polovině minulé dekády a postupně jej rozšiřuje i zpřesňuje. Takzvaný „Green Bond Endorsed Project Catalogue“, poprvé publikovaný v roce 2015, slouží jako základní orientace pro zelené financování a v posledních letech se postupně přibližuje mezinárodním standardům. Singapur, Hongkong, Jižní Korea, Indonésie nebo Malajsie vyvinuly vlastní rámce, často zaměřené především na bankovní sektor, kapitálové trhy a vydávání zelených dluhopisů. V jihovýchodní Asii navíc vzniká regionální taxonomie Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), která má sjednotit přístup různorodých ekonomik s velmi odlišnou úrovní rozvoje. ASEAN Taxonomy for Sustainable Finance je koncipována jako modulární a převážně dobrovolná, aby umožnila postupné zapojování jednotlivých států.

Latinská Amerika zažívá v posledních letech dynamický rozvoj taxonomií, přičemž Kolumbie byla prvním státem regionu s plně přijatým rámcem. Následovaly další země jako Mexiko, Chile, Brazílie, Panama nebo Kostarika, které vnímají taxonomie nejen jako environmentální nástroj, ale také jako prostředek pro přilákání zahraničního kapitálu a financování infrastruktury. V řadě případů jsou tyto rámce úzce propojeny s rozvojovými bankami a veřejnými investičními programy.

Také Afrika nezůstává stranou. Jihoafrická republika přijala vlastní zelenou taxonomii a řada dalších zemí pracuje na obdobných modelech s podporou mezinárodních institucí, jako jsou Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Ve většině afrických států však mají tyto rámce zatím dobrovolný, pilotní nebo sektorově omezený charakter a jejich praktické využití je teprve v počátcích.

Zajímavé je, že většina těchto systémů je zatím dobrovolná, alespoň v počáteční fázi. Slouží jako orientační kompas pro investory, banky a firmy, nikoli jako přímá regulace. Povinný charakter má zatím jen menší část rámců, přičemž Evropská unie zůstává nejtvrdším regulátorem. Rozdíl mezi dobrovolným a povinným se však v praxi postupně stírá. Jakmile se taxonomie propojí s povinným reportingem, hodnocením finančních rizik nebo podmínkami přístupu ke kapitálu, stává se jejich používání fakticky nezbytným, i když formálně zůstávají „dobrovolné“.

Vedle čistě „zelených“ taxonomií, které se soustředí především na environmentální dopady, se stále častěji objevují širší udržitelné taxonomie zahrnující i sociální aspekty. Ty se dotýkají například pracovních podmínek, přístupu k základním službám nebo regionálního rozvoje. Samostatné čistě sociální taxonomie jsou zatím spíše výjimkou, což potvrzují i globální přehledy, podle nichž se drtivá většina rámců zaměřuje primárně na environmentální dimenzi udržitelnosti.

Důležitým trendem posledních let je snaha o mezinárodní sladění jednotlivých rámců. Vznikají iniciativy, které se snaží porovnávat a propojovat různé taxonomie, aby investoři mohli lépe fungovat napříč trhy. Typickým příkladem je spolupráce Evropské unie a Číny na tzv. společném základě taxonomií, ke kterému se postupně připojují další finanční centra. Cílem těchto iniciativ není vytvořit jeden globální předpis, ale zajistit, aby jednotlivé systémy nebyly vzájemně nekompatibilní a nebránily přeshraničním investicím.

Přestože se světová lavina udržitelnosti rozšiřuje napříč kontinenty, existují oblasti, kde její dopad zatím zůstává slabší nebo roztříštěný. Typickým příkladem jsou Spojené státy americké, které dosud nepřijaly jednotnou národní taxonomii udržitelného financování. Přístup je zde založen spíše na kombinaci dílčích pravidel, dobrovolných standardů a sektorových iniciativ, často tažených samotným finančním trhem nebo jednotlivými státy. Výsledkem je vysoká flexibilita, ale také nižší srovnatelnost a větší prostor pro rozdílný výklad toho, co je skutečně udržitelné.

Ještě výraznější rozdíly lze pozorovat v některých rozvojových regionech. Část Blízkého východu, střední Asie nebo subsaharské Afriky se sice k tématu udržitelného financování hlásí, avšak praktická implementace taxonomií zde často naráží na omezenou institucionální kapacitu, chybějící data nebo konkurenční priority, jako je energetická bezpečnost či rychlý hospodářský růst. V těchto zemích se udržitelnost prosazuje spíše prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank, investičních fondů a pilotních projektů než skrze komplexní národní regulační rámce.

Specifickou skupinu tvoří ekonomiky silně závislé na těžbě fosilních paliv nebo surovin. Zde je zavádění taxonomií často vnímáno jako potenciální hrozba pro klíčové sektory hospodářství, a proto postupuje pomaleji nebo je formulováno velmi opatrně. Místo jasného vymezení udržitelných a neudržitelných aktivit se objevují přechodové kategorie a vágnější definice, které mají umožnit postupnou transformaci bez náhlých ekonomických otřesů. I tento opatrný přístup však potvrzuje, že tlak globálních finančních trhů a investorů nelze dlouhodobě ignorovat.

Absence jednotné vlny v těchto částech světa neznamená, že by se udržitelnost vytrácela z agendy úplně. Spíše se zde prosazuje pomaleji, fragmentovaně a často méně viditelně. Právě tato nerovnoměrnost je jedním z hlavních rizik současného vývoje. Zatímco některé regiony už fungují v režimu detailních pravidel a povinného reportingu, jiné se teprve rozhodují, zda se k této změně připojí. V dlouhodobém horizontu však platí, že globální kapitál má tendenci proudit tam, kde jsou pravidla srozumitelná a předvídatelná. A to je faktor, který může i dosud váhající regiony postupně vtáhnout do světové laviny udržitelnosti – ať už prostřednictvím regulace, nebo čistě ekonomického tlaku.

Celkový obraz je zřejmý. Udržitelnost se stává novým jazykem globálních financí a taxonomie jeho gramatikou. Státy je zavádějí nejen z environmentálních důvodů, ale také z ryze ekonomických a strategických motivů. Kdo má jasná pravidla, ten přitahuje kapitál, snižuje rizika a zvyšuje důvěryhodnost svého trhu. Lavina udržitelnosti se proto nevalí jednostranně z Bruselu, ale vzniká současně na mnoha místech světa. Evropská unie ji pomohla rozpohybovat, ale dnes už je zřejmé, že se z ní stal globální proces, který bude v příštích letech zásadně ovlivňovat rozhodování firem, investorů i států.

Data, čísla a zajímavosti:

• Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů existuje dnes více než 40 až 50 národních a regionálních taxonomií udržitelného financování ve světě, včetně rámců již implementovaných, dobrovolných i těch ve vývoji.

• Evropská unie definuje udržitelné hospodářské činnosti podle šesti environmentálních cílů, mezi něž patří ochrana biodiverzity, zmírňování změny klimatu a přechod na oběhové hospodářství.

• Čína přijala svůj katalog zelených projektů již v roce 2015 a od té doby jej pravidelně aktualizuje a metodicky zpřesňuje.

• Latinská Amerika patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím regionům – Kolumbie byla prvním státem s plně přijatou taxonomií, následovaly Mexiko, Chile, Brazílie, Panama a Kostarika.

• V jihovýchodní Asii existuje regionální taxonomie ASEAN, která se snaží sjednotit přístup velmi rozdílných ekonomik prostřednictvím modulárního a převážně dobrovolného rámce.

• Většina afrických iniciativ v oblasti taxonomií má zatím dobrovolný nebo pilotní charakter a je podporována mezinárodními finančními institucemi.

• Jižní Korea, Singapur a Malajsie zavedly vlastní rámce zeleného financování pro banky a investory, často v souladu s mezinárodními standardy.

• V rozvinutých ekonomikách mimo EU, například v USA, zatím neexistuje jednotná národní taxonomie, přesto finanční trhy pracují s řadou ESG standardů a dobrovolných rámců.

• Objemy kapitálu směřujícího do aktivit označovaných jako „udržitelné“ nebo „taxonomy-aligned“ se v Evropě pohybují v řádech bilionů eur, avšak přesná čísla se liší podle metodiky a rozsahu započtených aktivit.

• Drtivá většina současných taxonomií se primárně zaměřuje na environmentální aspekty, zatímco sociální cíle jsou zatím zahrnovány pouze v menší části rámců.

• V rozvojových zemích je významná část financování „zelených“ aktivit realizována prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank a investičních fondů, nikoli čistě z domácích zdrojů.

Plýtvání potravinami stojí EU každoročně více než 130 miliard eur a postihuje miliony domácností. Zatímco se odhaduje, že přibližně 10 % potravin dostupných pro spotřebitele v EU může být zbytečně vyhozeno, v EU žije přibližně 40 milionů lidí, kteří si nemohou dovolit kvalitní jídlo každý druhý den.

Evropská unie si klade za cíl předcházet plýtvání potravinami a omezit je v celé Evropě. V září 2025 schválil Evropský parlament nové závazné cíle pro snížení plýtvání potravinami v zemích EU do roku 2030.