Evropský průmysl potřebuje předvídatelné ceny energií i dostatek času na modernizaci výroby. Evropská unie proto mění pravidla, podle nichž se z rezervy tržní stability systému emisního obchodování EU ETS vyřazují povolenky. Nová dohoda Evropského parlamentu a Rady EU zvyšuje hranici pro jejich zneplatnění ze 400 na 700 milionů. Větší množství povolenek tak může zůstat k dispozici jako rezerva pro budoucí vývoj trhu. Cílem je omezit prudké cenové výkyvy a současně zachovat ochranu proti nadbytku povolenek, který by oslaboval motivaci ke snižování emisí.

Evropský trh s emisními povolenkami čeká úprava, která může ovlivnit jeho fungování v následujících letech. Zástupci Rady Evropské unie a Evropského parlamentu dosáhli 20. října 2026 předběžné dohody o cílené změně pravidel rezervy tržní stability, známé pod anglickou zkratkou MSR. Dohoda reaguje na potřebu zajistit průmyslu větší předvídatelnost v době, kdy se evropská klimatická politika postupně zpřísňuje a celkový počet povolenek dostupných v systému EU ETS klesá.

Změna se týká mechanismu kolik povolenek uložených v rezervě bude trvale zneplatněno. Evropská komise původně navrhovala tento mechanismus zastavit. Parlament a Rada se však dohodly na kompromisu, který zachovává možnost vyřazování povolenek, zároveň ale zvyšuje hranici, od níž k němu dochází. Po formálním přijetí nové úpravy se tato hranice zvýší ze současných 400 milionů na 700 milionů povolenek.

Rezerva má pomoci zvládnout výkyvy trhu

Rezerva tržní stability vznikla jako nástroj pro řešení nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou na evropském trhu s emisními povolenkami. Pokud se v systému hromadí příliš mnoho povolenek, jejich cena může klesat a ekonomická motivace podniků investovat do snižování emisí se oslabuje. Při nedostatku povolenek naopak může trh čelit výraznému růstu cen a větší nejistotě pro podniky, které je potřebují k pokrytí svých emisí.

MSR upravuje množství povolenek, které se v jednotlivých letech nabízejí v aukcích, podle předem stanovených pravidel a počtu povolenek v oběhu. Jejím úkolem je zmírňovat nerovnováhu a zvyšovat odolnost trhu vůči výkyvům.

Součástí dosavadního nastavení je také zneplatňování části povolenek uložených v rezervě. Od spuštění tohoto mechanismu v roce 2023 bylo podle Rady EU zneplatněno a odstraněno ze systému více než tři miliardy povolenek. Tím se podařilo omezit historický přebytek, který se na trhu nahromadil v předchozích letech.

Nová dohoda mění podmínky, za nichž bude tento proces pokračovat. Vyšší hranice umožní ponechat v rezervě větší objem povolenek a vytvořit tak širší prostor pro reakci na budoucí vývoj. Samotná změna ovšem neznamená, že se všechny povolenky nad dosavadní hranicí automaticky vrátí na trh. Zůstávají součástí rezervy a jejich případné využití se řídí pravidly systému.

Průmysl potřebuje předvídatelné podmínky

Emisní povolenky představují náklad pro podniky, na které se vztahuje systém EU ETS. Jejich cena ovlivňuje ekonomiku výroby v energeticky náročných odvětvích a prostřednictvím nákladů na elektřinu může působit také na další části hospodářství. Význam má zejména pro podniky, které potřebují dlouhodobě plánovat investice do technologií, energetické účinnosti a snižování emisí.

Větší rezerva může trhu poskytnout dodatečný prostor pro řešení budoucího nedostatku povolenek a pomoci zmírňovat extrémní cenové výkyvy. Právě možnost prudkých změn cen představuje komplikaci pro investiční plánování, protože podniky potřebují odhadnout nejen náklady na současný provoz, ale také ekonomickou návratnost nízkoemisních technologií.

Evropské instituce přitom počítají s tím, že napětí mezi nabídkou a poptávkou může zesílit zejména po polovině třicátých let, kdy bude pokračovat snižování celkového emisního stropu. Vyšší hranice pro zneplatňování povolenek má proto vytvořit větší prostor pro budoucí vývoj trhu.

Úprava je součástí širší snahy Evropské komise a členských států řešit vysoké a kolísající ceny energií a současně posilovat konkurenceschopnost evropského průmyslu. Samotná změna rezervy však nezaručuje pokles cen emisních povolenek ani zlevnění elektřiny. Cenu ovlivňuje řada dalších faktorů, mezi něž patří nabídka a poptávka po povolenkách, vývoj energetiky, ceny paliv i očekávání účastníků trhu.

Evropská unie hledá způsob, jak omezit závislost obalového průmyslu na fosilních surovinách a současně podpořit materiály, které mohou přispět ke snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise proto 21. října 2026 otevřela veřejnou konzultaci zaměřenou na plasty z biologických surovin. Její výsledky mohou ovlivnit budoucí požadavky na plastové obaly, podmínky jejich výroby i využívání obnovitelných zdrojů. Podniky, výrobci materiálů, recyklační společnosti i další zájemci mohou své zkušenosti a připomínky předkládat do 13. ledna 2027.

Plastové obaly představují významnou oblast spotřeby surovin a jejich výroba je úzce spojena s využíváním fosilních zdrojů. Evropská komise nyní zkoumá, jakou roli by v tomto odvětví mohly sehrát plasty vyráběné z biologických surovin, například z biomasy. Jejich širší využití by mohlo podpořit evropskou bioekonomiku, snížit závislost na dovážených fosilních surovinách a přispět ke snižování uhlíkové stopy obalového sektoru.

Konzultace navazuje na nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR), konkrétně na jeho článek 8, který Evropské komisi ukládá posoudit technologický vývoj a environmentální vlastnosti plastových obalů s obsahem surovin biologického původu. Současně zapadá do evropského strategického rámce pro konkurenceschopnou a udržitelnou bioekonomiku.

Komise chce získat podklady pro rozhodnutí, zda jsou zapotřebí další legislativní nástroje, které by využívání biologických surovin při výrobě plastových obalů podpořily. Ve hře jsou například opatření stimulující poptávku na trhu nebo cíle pro zvyšování podílu těchto surovin. Jejich případné zavedení by mohlo být spojeno s požadavky na udržitelnost původu a výroby vstupních materiálů.

Biologický původ sám o sobě ekologickou výhodu nezaručuje

Při posuzování nových materiálů bude důležité hodnotit jejich skutečné dopady na životní prostředí. Plasty z biologických zdrojů totiž automaticky neznamenají, že jsou biologicky rozložitelné nebo kompostovatelné. Označení biologického původu vypovídá především o zdroji suroviny, nikoli o tom, jak se obal chová po použití nebo jaké podmínky vyžaduje jeho zpracování.

Environmentální přínos závisí na celém životním cyklu materiálu, včetně způsobu získávání surovin, energetické náročnosti výroby, dopadů na půdu a ekosystémy i možností dalšího využití. Pozornost proto musí směřovat také k tomu, zda pěstování nebo získávání biomasy nekonkuruje produkci potravin a zda nezvyšuje riziko odlesňování či ztráty biologické rozmanitosti.

Podstatná je rovněž návaznost na stávající systémy recyklace. Nové materiály by měly být posuzovány s ohledem na jejich vlastnosti při třídění a zpracování a na to, jak mohou ovlivnit kvalitu recyklovaných plastů. Evropská komise proto žádá o konkrétní zkušenosti s dostupností biologických surovin, jejich technickými vlastnostmi, environmentálními dopady a vhodnými recyklačními technologiemi.

Firmy mohou ovlivnit podobu budoucích pravidel

Veřejná konzultace je otevřena širokému okruhu účastníků. Zapojit se mohou výrobci a zpracovatelé obalů, dodavatelé surovin, producenti plastů biologického původu, recyklační společnosti, značky a maloobchodníci, výzkumné organizace, veřejné instituce, spotřebitelské organizace i občané.

Pro podniky v obalovém řetězci jde o příležitost upozornit na technické a ekonomické možnosti nových materiálů, jejich dostupnost, náklady i překážky širšího zavádění do praxe. Významné mohou být zejména doložené zkušenosti z výroby a recyklace, které pomohou odlišit technologicky proveditelná řešení od záměrů, jež zatím narážejí na nedostatek surovin, infrastruktury nebo odpovídajících podmínek na trhu.

Konzultace zatím probíhá v angličtině, překlady do všech úředních jazyků EU mají následovat. Připomínky lze předkládat do 13. ledna 2027 prostřednictvím evropského portálu pro veřejné konzultace.

Prodáváte výrobky pod vlastní značkou, objednáváte obaly od dodavatelů nebo posíláte zboží zákazníkům? Evropské nařízení PPWR se týká i malých podniků, které žádné obaly samy nevyrábějí. Od srpna 2026 se pravidla začala uplatňovat v celé EU, přičemž další požadavky budou přibývat postupně. Pro nejmenší firmy nařízení stanovuje také důležité výjimky. Podnikatelé by proto měli především zjistit, zda jsou podle nových pravidel výrobcem obalu, dovozcem, nebo producentem obalů, a které povinnosti se na jejich podnikání skutečně vztahují.

Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, označované zkratkou PPWR, má sjednotit pravidla na evropském trhu, omezit zbytečné obaly a podpořit jejich recyklaci a opětovné použití. Pro malé podniky je důležité, že nové povinnosti se neodvíjejí jen od toho, zda obaly fyzicky vyrábějí. Podstatné je také to, pod jakou značkou výrobky prodávají, odkud obaly nebo zabalené zboží nakupují a jakou roli mají při jejich uvádění na trh.

Nařízení se začalo uplatňovat 12. srpna 2026. Většina jeho požadavků však nabíhá postupně a řada hlavních pravidel začne platit až od roku 2030 nebo později. Malé firmy tak mají prostor připravit se na další povinnosti. Už nyní se ale vyplatí prověřit používané obaly, komunikaci s dodavateli a dokumentaci, která potvrzuje jejich soulad s platnými předpisy.

Prodáváte pod vlastní značkou? Pozor na odpovědnost za obaly

Pro malé podniky může být nejdůležitější zjištění, že za výrobce obalu se podle PPWR může považovat i firma, která obal sama nevyrobila. Pokud si podnik nechává obaly zhotovit u dodavatele nebo nakupuje hotové obaly a uvádí je na trh pod vlastním jménem či ochrannou známkou, přebírá odpovědnost výrobce pro účely tohoto nařízení.

Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje běžné krabice a opatřuje je vlastní značkou, aby v nich prodávala své výrobky. Přestože krabice fyzicky vyrobil někdo jiný, firma se za stanovených podmínek stává výrobcem obalu podle PPWR. Jiná situace nastává, pokud podnik používá neoznačené přepravní krabice, lepicí pásky nebo palety a nepřidává na ně vlastní značku. V takovém případě odpovídá za výrobce obalu jeho dodavatel nebo fyzický výrobce. Samotná nálepka sloužící pouze k označení zásilky se za označení vlastní značkou nepovažuje.

Výrobci a dovozci musí v současné fázi zajistit prohlášení o shodě, které se vztahuje na aktuálně použitelné požadavky na látky vzbuzující obavy. Jde o limity pro olovo, kadmium, rtuť a šestimocný chrom a o omezení PFAS u obalů určených pro styk s potravinami. Limity těžkých kovů existovaly už podle předchozí evropské právní úpravy, zatímco omezení PFAS představuje významnou novinku.

Malý podnik, který je podle nařízení považován za výrobce obalu, by si proto měl od dodavatele vyžádat potřebné údaje o složení a technickou dokumentaci. Fyzický výrobce nebo dodavatel obalu má povinnost poskytnout informace nezbytné k doložení souladu s požadavky a k vypracování prohlášení o shodě.

Další povinností výrobců a dovozců je zajistit dohledatelnost obalů. Ty mají být označeny identifikátorem, například číslem typu, šarže nebo jiným údajem, a kontaktními informacemi výrobce. Pokud už podnik vyrobil nebo nakoupil obaly bez požadovaných údajů, nemusí je automaticky přebalovat ani ničit. Informace lze za stanovených podmínek uvést v doprovodné dokumentaci, například na faktuře, nebo je poskytnout digitálně, pokud je možné obal snadno propojit s výrobcem a příslušným prohlášením o shodě.

Kdy se na malý podnik vztahují výjimky

PPWR stanovuje zvláštní úlevy pro mikropodniky. Podle definice Evropské komise jde o podniky s méně než deseti zaměstnanci a ročním obratem nižším než dva miliony eur. Pro jejich uplatnění je však nutné splnit konkrétní podmínky.

Pokud mikropodnik prodává obaly nebo zabalené výrobky pod vlastním jménem či ochrannou známkou, ale fyzický výrobce nebo dodavatel obalu sídlí v Evropské unii, může se za podmínek nařízení uplatnit výjimka z povinností výrobce. Odpovědnost za prohlášení o shodě a označení obalu pak přebírá dodavatel nebo fyzický výrobce.

Další výjimka se týká rozšířené odpovědnosti výrobce. Pokud mikropodnik současně vystupuje jako producent obalů, může být od souvisejících povinností osvobozen, jestliže dodavatel obalových materiálů sídlí ve stejném členském státě.

Podnikatelé by si měli dát pozor na to, že výjimky nejsou automatické pro všechny malé firmy. Záleží na velikosti podniku, jeho roli v dodavatelském řetězci i na tom, kde sídlí dodavatel obalu nebo obalového materiálu. Samotná skutečnost, že jde o malou společnost, proto ještě neznamená, že se na ni povinnosti PPWR nevztahují.

Evropská komise v říjnu 2026 také informovala o návrhu pozastavit požadavek na ustanovení zplnomocněného zástupce pro účely rozšířené odpovědnosti výrobce. O návrhu se na evropské úrovni stále jedná, takže podniky by měly sledovat další vývoj a počítat s aktuálně platnými pravidly, dokud nebude případná změna přijata.

Co malé firmy čeká v dalších letech

Další požadavky budou postupně zasahovat do výběru obalů, jejich označování i způsobu, jakým podniky balí a prodávají své výrobky. Týkat se budou recyklovatelnosti, minimálního podílu recyklovaných plastů, omezování zbytečných obalů, některých jednorázových plastových obalů a cílů pro opětovné použití. Zvláštní pravidla se připravují také pro opakovaně použitelné obaly a opětovné plnění v sektoru jídla s sebou.

I zde nařízení počítá s úlevami pro nejmenší podniky. Mikropodniky mají za stanovených podmínek výjimku z cílů opětovného použití a z povinnosti nabízet opakovaně použitelné obaly v sektoru jídla s sebou. Pro podniky, které uvádějí na trh méně než 1 000 kilogramů obalů ročně, se počítá s přiměřenějšími požadavky na vykazování v rámci rozšířené odpovědnosti výrobce.

Řada budoucích požadavků bude potřebovat další prováděcí opatření a metodické pokyny, na jejichž přípravě Evropská komise pracuje. Malé podniky se mohou zapojovat do konzultací a poskytovat zkušenosti z praxe, aby připravovaná pravidla odpovídala možnostem firem různé velikosti.

Pro malého podnikatele je nyní nejpraktičtější začít přehledem obalů, které používá, a ověřit, zda na ně umisťuje vlastní značku. Dále by měl zjistit, zda obaly nebo zabalené výrobky dováží ze zemí mimo EU, zda je uvádí na trh jako první a zda splňuje podmínky některé z výjimek. Současně se vyplatí domluvit s dodavateli předávání technické dokumentace a informací o složení obalů.

Taková příprava pomůže podnikateli rozpoznat povinnosti, které už musí plnit, a odlišit je od požadavků, které začnou platit až později. PPWR totiž pro malé firmy neznamená jednotný seznam úkolů. Konkrétní rozsah povinností se odvíjí od jejich velikosti, obchodního modelu a role, kterou v životním cyklu obalu zastávají.

Jak poznat, do které kategorie váš podnik patří

Výrobce obalu je podle PPWR podnik, který obal nebo zabalený výrobek navrhuje či nechává vyrobit pod vlastním jménem nebo ochrannou známkou. Nemusí tedy obal fyzicky vyrábět. Pokud například malý obchod nakupuje krabice a prodává v nich výrobky pod vlastní značkou, může být považován za výrobce obalu. Pro mikropodniky však platí výjimka – pokud jejich dodavatel sídlí kdekoli v EU, přechází odpovědnost výrobce na tohoto dodavatele.

Dovozce je podnik usazený v EU, který uvádí na evropský trh obaly nebo zabalené výrobky pocházející ze země mimo EU. Typickým příkladem je malá firma, která nakupuje zabalené zboží od dodavatele v Číně a dováží je do České republiky. Dovozce má podle PPWR vlastní povinnosti, které zahrnují také ověření souladu s příslušnými požadavky na obaly.

Producent obalů je podnik, který jako první zpřístupňuje obaly nebo zabalené výrobky na trhu členského státu, v němž působí, případně za stanovených podmínek přímo konečným uživatelům v jiném členském státě. S touto rolí je spojena rozšířená odpovědnost výrobce, tedy povinnost financovat sběr a využití obalového odpadu v zemi, kde se očekává jeho vznik. Producentem tak může být například malý výrobce potravin, který své výrobky poprvé prodává v obalech na českém trhu.

Jedna firma může zastávat více rolí současně. Například malý podnik, který dováží zboží ze země mimo EU a následně je prodává zákazníkům v Česku, může být dovozcem i producentem. Konkrétní posouzení závisí na typu obalu a způsobu jeho uvedení na trh. Právě proto je důležité prověřit vlastní obchodní model a nepředpokládat, že se povinnosti vztahují jen na podniky, které obaly samy vyrábějí.

Dokument ke stažení:

Packaging and Packaging Waste Regulation (PPWR) and small businesses

Zpomalit globální oteplování na 1,5 °C bez výraznějšího překročení této hranice už podle nejnovější zprávy Programu OSN pro životní prostředí nebude možné. Desetiletí nedostatečných opatření zúžila prostor pro zvládnutí klimatické krize a lidstvo nyní musí usilovat alespoň o co nejmenší a co nejkratší překročení stanovené teplotní hranice. Pokud budou pokračovat současné politiky, může se planeta do konce století oteplit přibližně o 2,8 °C.

Globální oteplování postupuje rychleji, než odpovídá dosavadním opatřením ke snižování emisí. Každé další zpoždění zvyšuje očekávané oteplení a riziko závažnějších dopadů na společnost i přírodní ekosystémy. Nejnovější Emissions Gap Report 2026 s podtitulem The point of return vydal Program OSN pro životní prostředí (UNEP). Jeho hlavní sdělení je naléhavé. Původní představa, že globální oteplování lze udržet na 1,5 °C s žádným nebo jen velmi malým dočasným překročením této hodnoty, už neodpovídá současnému vývoji emisí. Pozornost se proto musí soustředit na omezení maximálního oteplení a na následný návrat k hranici 1,5 °C do konce století.

Každá desetina stupně oteplení navíc zvyšuje rizika pro ekosystémy, vodní zdroje, zemědělství, lidské zdraví i infrastrukturu. Rozdíl mezi oteplením o 1,7 °C a 2,5 °C může mít pro budoucí generace velmi konkrétní důsledky. Zásadní bude, jak rychle se podaří snížit emise skleníkových plynů a nakolik se podaří proměnit klimatické závazky států ve skutečné výsledky.

Současná politika směřuje k oteplení o 2,8 °C

Nejvýraznějším varováním zprávy je výhled založený na současných klimatických politikách. Podle UNEP existuje přibližně 66% pravděpodobnost, že globální oteplení do roku 2100 nepřekročí 2,8 °C oproti předindustriální době. Odhadovaný interval přitom pohybuje od 2,2 do 3,8 °C. Výsledek je sice příznivější než dřívější projekce z doby před přijetím Pařížské dohody, stále však výrazně zaostává za jejími cíli.

Pařížská dohoda usiluje o udržení růstu globální teploty výrazně pod 2 °C a pokračování úsilí o omezení oteplení na 1,5 °C. Dosavadní vývoj ukazuje, že samotné přijetí mezinárodních závazků nestačí. Státy sice postupně rozšiřují klimatická opatření, jejich souhrnný účinek však zůstává nedostatečný. Zpráva proto upozorňuje na rozdíl mezi tím, co vlády slibují, a tím, co jejich politiky skutečně přinášejí.

Ani úplné splnění současných národních klimatických závazků by problém nevyřešilo. Podle nových propočtů by jejich realizace vedla v roce 2035 ke snížení emisí pouze o 11 až 15 procent oproti roku 2025, podle toho, zda jsou zahrnuty také podmíněné závazky závislé například na mezinárodní podpoře. Takové tempo nestačí k dosažení klimatických cílů, které si mezinárodní společenství stanovilo.

Každý rok prodlení mění podmínky pro další vývoj. Část oteplení se stává obtížně odvratitelnou a cesta k bezpečnějšímu klimatickému scénáři vyžaduje rychlejší a hlubší snižování emisí. Zpráva zároveň upozorňuje, že menší rozdíl mezi aktuálními emisemi a nově vypočtenými scénáři neznamená automaticky pokrok. V některých případech je výsledkem toho, že původní cíle už nejsou dosažitelné a výchozí předpoklady se musely přizpůsobit horšímu vývoji.

Hranice 1,5 °C zůstává důležitá

Závěry UNEP neznamenají, že by bylo možné hranici 1,5 °C jednoduše opustit. Znamenají, že strategie jejího dosažení musí zohlednit současnou realitu. Nejnižší oteplení, které lze podle hodnocených scénářů dosáhnout prostřednictvím proveditelných a udržitelných opatření, se nyní pohybuje přibližně kolem 1,7 °C. I tento výsledek by vyžadoval rychlé a výrazné snižování emisí během nadcházejícího desetiletí.

Následný návrat k 1,5 °C by navíc vyžadoval odstranění velkého množství oxidu uhličitého z atmosféry a jeho trvalé uložení. Zpráva odhaduje, že návrat po překročení teploty o 0,1 °C by podle použitých klimatických vztahů vyžadoval čisté odstranění přibližně 220 miliard tun CO₂. Jde o mimořádně velký objem, jehož dosažení naráží na technologická, ekonomická i společenská omezení.

Zásadní je také délka období, po které bude planeta zvýšeným teplotám vystavena. Čím déle bude oteplení nad hranicí 1,5 °C trvat, tím větším rizikům budou čelit přírodní systémy i lidská společnost. Omezení maximální teploty a co nejrychlejší návrat k nižším hodnotám proto zůstávají důležitými cíli klimatické politiky.

Řešení jsou známá, jejich zavádění musí zrychlit

Zpráva zdůrazňuje potřebu rychlého odklonu od fosilních paliv bez zachycování vznikajících emisí, dalšího rozšiřování větrné a solární energetiky, elektrifikace spotřeby energie a výrazného omezení emisí metanu. Právě souběžné působení těchto opatření může snížit množství skleníkových plynů, které se dostávají do atmosféry.

Proměna energetiky přitom musí probíhat společně s dalšími změnami v průmyslu, dopravě, budovách i hospodaření s půdou. Význam mají energetická účinnost, modernizace infrastruktury, úspory energie a ochrana přírodních ekosystémů, které ukládají uhlík a pomáhají zmírňovat dopady klimatických změn. Úspěch bude záviset také na schopnosti vlád zajistit stabilní podmínky pro investice a převést dlouhodobé cíle do konkrétních rozhodnutí.

Emisní propast tak není jen výsledkem nedostatečně ambiciózních plánů. Ukazuje také na problémy s jejich realizací. Ani dobře formulovaný závazek nepřinese očekávaný efekt, pokud se potřebné investice odkládají, infrastruktura se přizpůsobuje příliš pomalu a snižování emisí neprobíhá v potřebném rozsahu.

Čas stále ovlivňuje výsledek

Emissions Gap Report 2026 přináší vážné varování, nikoli však závěr, že budoucí vývoj už nelze ovlivnit. Podle UNEP zůstává udržení oteplení výrazně pod 2 °C dosažitelné, pokud emise během příštího desetiletí začnou rychle a výrazně klesat. Každé omezení emisí může snížit budoucí maximální teplotu a zmírnit dopady na přírodu i společnost.

Pro vlády, průmysl i investory z toho plyne jasný úkol. Klimatické závazky musí být podloženy konkrétními opatřeními, financováním a kontrolovatelnými výsledky. Odkládání investic sice může krátkodobě působit jako úspora, z dlouhodobého hlediska však zvyšuje náročnost budoucího přizpůsobení a omezuje možnosti, jak klimatická rizika zvládnout.

Jak bezpečně odvést tisíce litrů dešťové vody za sekundu z dálnice, která vede vysoko nad údolím Vltavy? Brněnští vodohospodáři připravují technické řešení, v němž voda překoná téměř osmdesátimetrový výškový rozdíl pomocí řízeného víru. Návrh pro Pražský okruh patří k mimořádně náročným hydrotechnickým projektům a ukazuje, jak lze fyzikální zákonitosti využít k bezpečnému zvládnutí obrovského množství vody. Podobné stavby přitom už slouží také v zahraničí, od italské Neapole až po rozsáhlé kanalizační systémy v dalších částech světa.

Při jízdě po dálnici si člověk obvykle všímá především povrchu vozovky, svodidel, dopravního značení a mostů. Podstatná část technického řešení však zůstává skrytá pod zemí nebo mimo dohled řidičů. Patří k ní také odvodnění, které musí zvládnout přívalové srážky a zabránit hromadění vody na vozovce. U některých staveb přitom voda nemůže odtékat běžným potrubím do nejbližšího příkopu. Terénní podmínky vyžadují překonání výškových rozdílů, při nichž se z obyčejného odvodnění stává mimořádně náročná hydraulická úloha.

Právě takovou výzvu přináší připravovaný úsek Pražského okruhu mezi Ruzyní a Suchdolem. Voda z dálničního odvodnění má být svedena do Vltavy, která se v daném místě nachází téměř o 80 metrů níže. Výzkumný tým Laboratoře vodohospodářského výzkumu Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně pod vedením Michala Žoužely proto navrhuje kanalizační spadiště, které využívá vířivého pohybu vody. Podle informací VUT se počítá s návrhovým průtokem 6,64 metru krychlového za sekundu.

Když gravitace hrozí destrukcí konstrukce

Takové množství vody představuje při přívalovém dešti značnou zátěž pro každou konstrukci, která ji musí bezpečně převést do nižší úrovně. Proud při sestupu získává energii a bez vhodného technického řešení by mohl působit na stěny šachty, navazující potrubí i místo dopadu velmi intenzivně. Úkolem projektantů je proto navrhnout konstrukci, která zvládne požadovaný průtok, usměrní proudění a bezpečně rozptýlí jeho energii.

V tomto případě pomáhá fyzika, kterou si lze představit na obyčejné láhvi s vodou. Pokud se voda před vypuštěním roztočí, může odtékat plynuleji a rychleji než při běžném přelévání. Podobný princip využívá vírové spadiště, jehož vstupní komora má spirálovitý tvar připomínající šnečí ulitu. Voda do ní vstupuje tak, aby získala rotační pohyb, a následně sestupuje svislou šachtou. Díky víření se proud soustřeďuje podél stěn, zatímco uprostřed vzniká prostor pro proudění vzduchu.

Tento způsob vedení vody umožňuje využít samotnou geometrii stavby k řízení proudění. Konstrukce musí být navržena tak, aby se vír udržel v požadovaném režimu při různých průtocích. Důležitá je také spodní část objektu, kde se proud po překonání výškového rozdílu zklidní ve vývarové komoře. Teprve poté může voda pokračovat odpadní štolou směrem k řece.

Sedmimetrový model pod širým nebem

VUT k ověření návrhu postavilo fyzikální model v měřítku 1 ku 13,33. Přesto dosahuje výšky přibližně sedmi metrů a kvůli svým rozměrům musel být umístěn venku v areálu fakulty. Vědci na něm sledují proudění vody, ověřují chování víru a hledají případné nedostatky ještě před realizací skutečné stavby. Experimenty probíhají v uzavřeném okruhu, v němž čerpadla přivádějí vodu do modelu a ta se po průtoku konstrukcí vrací zpět do zásobních nádrží.

Význam fyzikálního modelování spočívá v tom, že umožňuje pozorovat skutečné hydraulické jevy, které mohou být při samotném matematickém výpočtu obtížně předvídatelné. Výzkumníci tak mohou posuzovat nejen rychlost vody, ale také stabilitu víru, chování vzduchu uvnitř šachty a podmínky v místě dopadu. Právě souhra těchto jevů bude zásadní, zda bude stavba dlouhodobě fungovat podle návrhu.

Další technickou výzvou je vzduch, který proudící voda strhává do spodní části šachty. Pokud by se v konstrukci hromadil nebo nekontrolovaně uvolňoval, mohl by narušovat proudění a komplikovat bezpečný odvod vody. Návrh proto počítá se samostatným vzduchovým potrubím, které umožní jeho návrat do horní části systému. I tento detail ukazuje, že podobné stavby vyžadují současně řešit pohyb vody, vzduchu i rozptyl energie.

Inspirace z italského jihu i amerického Milwaukee

Zkušenosti ze zahraničí přitom potvrzují, že vírová spadiště představují osvědčenou technickou cestu pro překonávání velkých výškových rozdílů. Výzkumná literatura popisuje jejich využití v různých vodohospodářských systémech, od městské kanalizace až po vodní díla. V některých případech zvládají průtoky mnohonásobně vyšší, než jaký se předpokládá u pražského projektu.

Zajímavým příkladem je Neapol, kde členitý terén dlouhodobě komplikuje odvádění srážkové vody. Moderní odvodňovací síť zde bylo potřeba propojit se staršími kanalizačními stokami, které vedou v nižších částech města poblíž moře. Vírová spadiště proto pomáhají převádět vodu mezi různými výškovými úrovněmi a zároveň odvádět srážkovou vodu z míst, kde kapacita starších stok nestačí. Odborná studie věnovaná neapolské kanalizaci popisuje konstrukce s výškou pádu až 80 metrů.

Ještě větší měřítko nabízí kanalizační systém v oblasti Milwaukee, kde byly pro rozsáhlou síť odpadních vod zkoumány vírové spadištní konstrukce schopné převádět až 90 metrů krychlových vody za sekundu při výškovém rozdílu 80 metrů. Jde o průtok přibližně čtrnáctkrát vyšší, než jaký se plánuje pro odvodnění pražského úseku okruhu.

Výzkum vírových spadišť se neomezuje pouze na kanalizační systémy. Podobné principy se využívají také u některých vodních děl, například u přehradních objektů určených k odvádění přebytečné vody. Speciálně tvarované šachty a navazující konstrukce umožňují bezpečně převést vodu do nižší úrovně a regulovat její proudění. Konkrétní řešení se vždy přizpůsobuje místním podmínkám, požadované kapacitě a výškovému rozdílu, který musí voda překonat.

Když se mluví o energetické transformaci, pozornost se často soustředí na nové technologie, emisní cíle a investice do obnovitelných zdrojů. Kanadský vědec českého původu Václav Smil nabízí jiný pohled. Připomíná, že moderní civilizace stojí na obrovském množství energie a materiálů, jejichž výrobu zatím neumíme jednoduše zbavit fosilních paliv. Jeho myšlenky, s nimiž v roce 2023 navštívil Prahu, vybízejí k zamyšlení nad tím, jak rychle lze skutečně proměnit energetiku a jaké náklady si taková proměna vyžádá.

Václav Smil patří k nejvýznamnějším světovým odborníkům na energetiku, technický rozvoj a vztah mezi přírodními zdroji a fungováním moderní společnosti. Jeho přístup vychází z historických zkušeností, fyzikálních zákonitostí a rozsáhlých statistických dat. Právě proto bývají jeho závěry méně optimistické než politické vize, které předpokládají rychlý přechod k nízkoemisní ekonomice. Smil přitom obnovitelné zdroje nezavrhuje. Upozorňuje spíše na propast mezi tím, co dokážeme vybudovat, a tím, co potřebujeme, abychom dokázali spolehlivě zásobovat energií průmysl, dopravu, zemědělství i domácnosti.

Energie jako základ civilizace

Energie představuje základní předpoklad prakticky veškeré lidské činnosti. Je zapotřebí při těžbě surovin, výrobě potravin, provozu nemocnic, dopravě zboží i výrobě samotných technologií, které mají spotřebu energie v budoucnu snižovat. Bez dostatečně dostupné energie by moderní společnost nemohla udržovat svou současnou životní úroveň ani infrastrukturu.

Smil upozorňuje, že vyspělé ekonomiky si na vysokou dostupnost energie natolik zvykly, že její skutečný význam často přehlížejí. Elektřina je k dispozici prakticky okamžitě, zboží putuje přes tisíce kilometrů a průmyslové provozy pracují ve velkém měřítku. Za tím vším stojí rozsáhlé energetické systémy, těžba surovin a složité výrobní řetězce.

Cena energie zároveň ovlivňuje, jak s ní společnost zachází. Pokud jsou energetické zdroje relativně dostupné, vzniká prostor pro činnosti, které by při vyšších nákladech byly méně časté. Zateplování budov, účinnější technologie a omezení zbytečné spotřeby proto mohou přinášet významné úspory. Smilův přístup vede k širšímu pohledu na náklady energie, který zahrnuje také dopady těžby, znečištění a emisí na životní prostředí.

V této souvislosti Smil často pracuje s klíčovým vědeckým konceptem energetické návratnosti EROI. Jde o neúprosný fyzikální poměr mezi energií, kterou musíme do systému vložit (např. na těžbu, rafinaci či výrobu solárního panelu), a energií, kterou z něj získáme. Zatímco ropa měla historicky obrovskou návratnost (např. 50:1), kdy z mála vložené energie vzešel masivní zdroj, obnovitelné zdroje a bateriová úložiště mají tento poměr řádově nižší.

Současná transformace je tak v lidských dějinách unikátní a riziková v tom, že poprvé přecházíme z energetického systému s vysokou návratností do systému s návratností podstatně nižší, což s sebou nese hluboké ekonomické i strukturální důsledky.

Energetická transformace potřebuje desetiletí

Jednou z nejdůležitějších Smilových tezí je, že velké energetické přechody probíhají mnohem pomaleji, než by odpovídalo politickým očekáváním. Přechod od dřeva k uhlí, následný nástup ropy a zemního plynu i rozvoj jaderné energetiky ukazují, jak dlouho trvá vybudovat novou infrastrukturu a proměnit fungování celé ekonomiky.

Historické energetické přechody se obvykle měří na desítky let, často na období přesahující půl století. Jednotlivé zdroje se navíc zpravidla nevystřídají ze dne na den. Nové zdroje se prosazují vedle těch stávajících, jejichž využívání pokračuje kvůli existujícím elektrárnám, průmyslovým zařízením, dopravním systémům a investicím.

Tento pozvolný historický vývoj naráží na moderní iluzi o „rychlých technologických skocích“, kterou v nás pěstuje svět softwaru a digitálních technologií. Smil kritizuje představu technologických vizionářů, že energetiku lze transformovat stejně bleskově jako mobilní telefony nebo software. Fyzický svět masivní infrastruktury funguje podle zcela jiných zákonitostí než svět digitální. Přestavět miliardy tun oceli, betonu, miliony kilometrů potrubí a elektrických sítí zkrátka nelze provést pouhou „aktualizací softwaru“ nebo novou aplikací.

Tato zkušenost je důležitá také pro současnou evropskou klimatickou politiku. Stanovit cíl pro rok 2050 je administrativně poměrně snadné. Vybudovat do té doby dostatek výrobních kapacit, elektrických sítí, akumulace, záložních zdrojů a nízkoemisních průmyslových provozů představuje podstatně náročnější úkol.

Smilův pohled proto zdůrazňuje význam realistického plánování. Tempo transformace musí odpovídat nejen dostupným technologiím, ale také možnostem průmyslu, financování, těžby surovin a výstavby infrastruktury.

Fosilní paliva zůstávají páteří světové energetiky

Navzdory rychlému rozvoji solární a větrné energetiky se svět stále opírá především o uhlí, ropu a zemní plyn. Fosilní paliva dlouhodobě pokrývají přibližně čtyři pětiny celosvětové spotřeby primární energie. Jejich podíl sice postupně klesá, absolutní spotřeba však zůstává vysoká a v některých obdobích dál roste.

Důvodem je především rostoucí energetická poptávka. Rozvojové země budují průmysl, dopravní infrastrukturu, města a elektrické sítě. Miliony lidí získávají přístup k elektřině a moderním službám, což zvyšuje jejich životní úroveň, zároveň však vyžaduje další energetické zdroje.

Zde se naplno projevuje globální rozměr dekarbonizace. Zatímco vyspělé země usilují o snižování emisí, miliardy lidí v Asii a Africe potřebují další energii pro rozvoj průmyslu, infrastruktury a základních služeb. Dostupnost energie přitom úzce souvisí s hospodářským rozvojem a životní úrovní. Úspěch globálního snižování emisí proto závisí také na tom, zda nové nízkoemisní zdroje dokážou pokrýt rostoucí poptávku v těchto regionech.

Solární a větrné elektrárny tak mohou přinášet významné množství nové nízkoemisní elektřiny, aniž by se současně snižovala celková spotřeba fosilních paliv. Pokud celosvětová poptávka po energii roste rychleji, než přibývá nízkoemisních zdrojů a než se daří nahrazovat stávající fosilní kapacity, výsledkem může být růst výroby z obou skupin zdrojů.

Tento rozdíl mezi relativním podílem a absolutním množstvím energie patří k důležitým hlediskům při hodnocení výsledků klimatické politiky. Samotný počet instalovaných solárních panelů nebo větrných turbín ještě nevypovídá o tom, kolik uhlí, ropy a zemního plynu se skutečně přestalo spotřebovávat.

Čtyři materiály, bez kterých se moderní svět neobejde

Smil ve svých pracích opakovaně upozorňuje na čtyři skupiny materiálů, které jsou pro moderní civilizaci mimořádně důležité. Jde o amoniak, ocel, cement a plasty. Jejich význam ukazuje, proč je dekarbonizace průmyslu technicky i ekonomicky tak náročná.

Amoniak je základní surovinou pro výrobu dusíkatých hnojiv, která významně přispívají k výnosům současného zemědělství. Jejich rozšíření umožnilo uživit mnohem větší světovou populaci, než jakou by za jiných podmínek dokázala uživit zemědělská půda. Výroba amoniaku však potřebuje vodík a značné množství energie. Vodík se dnes ve velké míře získává ze zemního plynu, případně se používají jiné fosilní suroviny. Výroba s využitím nízkoemisního vodíku je technicky možná, její širší rozvoj ale závisí na ceně elektřiny, dostupnosti infrastruktury a investicích.

Ocel tvoří základ budov, mostů, železnic, automobilů, strojů i energetické infrastruktury. Větrné elektrárny, přenosové soustavy a nové průmyslové provozy vyžadují velké množství kovů. Tradiční výroba oceli ve vysokých pecích je přitom spojena s využíváním koksovatelného uhlí. Nízkouhlíkové postupy existují, včetně výroby s využitím vodíku a elektrických obloukových pecí, jejich rozšíření však vyžaduje investice, vhodné vstupní suroviny a dostatek nízkoemisní energie.

Cement je klíčovou složkou betonu a jedním z nejpoužívanějších průmyslových materiálů na světě. Při jeho výrobě vznikají emise spalováním paliv, ale také samotnou chemickou přeměnou vápence na slínek. Ani úplný přechod na elektřinu z obnovitelných zdrojů by proto všechny emise z výroby cementu neodstranil. Potřebné jsou další postupy, například omezení podílu slínku, využívání alternativních materiálů a zachycování oxidu uhličitého.

Plasty zase nacházejí uplatnění v medicíně, elektronice, dopravě, stavebnictví i potravinářství. Mnohé se vyrábějí z ropy a zemního plynu. Jejich nahrazení jinými materiály může v některých případech snížit ekologickou zátěž, jindy však přináší vyšší spotřebu energie, větší hmotnost nebo kratší životnost výrobků.

Tyto příklady ukazují, že energetická transformace zahrnuje celý průmyslový systém. Výrobci potřebují spolehlivé dodávky energie, dostupné suroviny a technologie, které dokážou fungovat ve velkém měřítku. Řada nízkoemisních řešení už existuje, jejich plošné zavádění však vyžaduje čas a kapitál.

Slunce a vítr potřebují materiály, sítě a akumulaci

Obnovitelné zdroje přinášejí důležité výhody, jejich fungování však má také technické a prostorové nároky. Sluneční záření a vítr mají ve srovnání s fosilními palivy nižší energetickou hustotu. Pro získání velkého množství energie je proto třeba využít rozsáhlé plochy a vybudovat značné množství zařízení.

Výroba panelů, turbín, elektrických kabelů a baterií vyžaduje ocel, hliník, měď, lithium a další suroviny. Těžba a zpracování těchto materiálů spotřebovávají energii a mohou zatěžovat krajinu i vodní zdroje. Výsledná ekologická bilance závisí na konkrétní technologii, způsobu výroby, životnosti zařízení a možnostech recyklace. Obnovitelné zdroje mají během provozu zpravidla nízké emise, jejich výstavba však bez materiálů a průmyslové infrastruktury není možná.

Další výzvou je proměnlivost výroby. Solární elektrárny produkují nejvíce elektřiny během dne, větrné elektrárny podle aktuálních povětrnostních podmínek. Spotřeba domácností a průmyslu se přitom mění v jiném rytmu. Elektrizační soustava proto potřebuje kombinaci různých zdrojů, dostatečné přenosové kapacity, řízení spotřeby, akumulaci a další způsoby vyrovnávání výroby a odběru.

Baterie pomáhají přesouvat elektřinu v čase, jejich možnosti však závisejí na kapacitě, ceně, životnosti a dostupnosti surovin. Krátkodobé ukládání energie během dne je jiný úkol než zajištění dodávek při několikadenním období s nízkou výrobou z větru a slunce. Pro různé časové horizonty proto mohou být zapotřebí odlišná řešení, od baterií přes přečerpávací elektrárny až po řiditelné nízkoemisní zdroje a další formy skladování energie.

Právě zde se ukazuje význam celého energetického systému. Cena samotné výroby elektřiny z jednoho zdroje nevystihuje všechny náklady potřebné k zajištění spolehlivých dodávek. Pro srovnání technologií je třeba zohlednit také sítě, záložní kapacity, akumulaci, životnost zařízení a dostupnost elektřiny v době, kdy ji odběratelé potřebují.

Úspory energie mají význam, který často přehlížíme

Smilův přístup vede také k důrazu na efektivitu. Každá jednotka energie, kterou není nutné spotřebovat, snižuje nároky na výrobu, dopravu paliv, výstavbu infrastruktury a těžbu surovin. Úspory přitom mohou přinášet přímé ekonomické výhody domácnostem i firmám.

Dobře zateplená budova potřebuje méně energie na vytápění. Účinnější průmyslový motor může při stejné výrobě spotřebovat méně elektřiny. Lepší logistika omezuje zbytečné přepravy a delší životnost výrobků snižuje potřebu vyrábět nové. Význam mají rovněž recyklace materiálů a konstrukce výrobků, které umožňují snadnější opravy a opětovné využití součástí.

Samotné zvyšování účinnosti však nemusí vždy vést ke stejně velkému poklesu celkové spotřeby. Levnější provoz může povzbudit větší využívání dané technologie a část úspor tak vyrovnat. Přesto zůstává efektivita jedním z nejdostupnějších způsobů, jak omezovat náklady a spotřebu zdrojů.

Tato snaha o efektivitu se však v širším Smilově pohledu nesmí omezovat pouze na technické parametry přístrojů. Smil zásadně poukazuje na neudržitelnost jednostranného zaměření společnosti na trvalý materiální růst a připomíná objektivní limity naší biosféry. Nekonečný růst na konečné planetě je zkrátka fyzikálně nemožný. Hlubokou transformaci proto nelze uskutečnit pouhou technologickou záměnou zdrojů za zelenější alternativy bez toho, aniž by západní společnost omezila své plýtvání. Podle Smila existuje ve vyspělých společnostech značný prostor pro snížení spotřeby energie, aniž by se zásadně zhoršila kvalita života. Přispět k tomu mohou menší automobily, rozumnější velikost obytných ploch i omezení plýtvání potravinami.

Pro evropský průmysl má tato otázka také význam z hlediska konkurenceschopnosti. Pokud firmy platí vysoké ceny energie, každé snížení její spotřeby může posílit jejich ekonomickou pozici. Investice do účinnějších zařízení, modernizace provozů a využívání odpadního tepla mohou být přínosné i v případě, že se dostupnost nízkoemisní elektřiny bude zvyšovat pomaleji, než se očekávalo.

Klimatické cíle potřebují technickou a ekonomickou oporu

Evropská unie usiluje o dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Takový cíl vyžaduje hlubokou proměnu energetiky, průmyslu, dopravy, zemědělství i způsobu vytápění budov. Smilovy práce připomínají, že podobně rozsáhlý úkol nelze hodnotit pouze podle stanoveného termínu nebo objemu ohlášených investic.

Podstatné je, zda existují technologie schopné fungovat v potřebném měřítku, zda je možné je vyrábět a instalovat dostatečně rychle a zda bude k dispozici potřebná energie i materiály. Význam má rovněž cena pro domácnosti a podniky, stabilita dodávek a schopnost evropského průmyslu obstát v konkurenci zemí s odlišnými náklady na výrobu.

To neznamená, že klimatické cíle nemají smysl nebo že rychlejší rozvoj nízkoemisních technologií nemůže přinést významné výsledky. Smilův přínos spočívá především v připomínce, že plánované výsledky je třeba průběžně poměřovat skutečným vývojem a dostupnými daty. Politická vůle sama o sobě nezajistí dostatek elektřiny, surovin, výrobních kapacit ani kvalifikovaných pracovníků.

Podobně je třeba přistupovat i k cenám energií. Zohlednění ekologických škod může být legitimní součástí hospodářské politiky, současně je však nutné sledovat dopady na energeticky náročná odvětví a domácnosti. Pokud se výroba přesune do zemí s méně přísnými pravidly a vyššími emisemi, může být přínos pro globální klima menší, než naznačuje pokles emisí na evropském území.

Václav Smil proto nabízí důležitou protiváhu k příliš jednoduchým představám o rychlosti energetické transformace. Jeho práce ukazují, jak hluboce je moderní život propojen s energií, surovinami a průmyslovými procesy, jejichž proměna vyžaduje rozsáhlé investice a dlouhodobé úsilí. Pro Evropu z toho plyne potřeba spojovat klimatické ambice s technologickou připraveností, dostupnou energií, účinnějším využíváním zdrojů a konkurenceschopným průmyslem.

Evropský průmysl dokázal za posledních patnáct let výrazně snížit znečištění, další pokrok však bude vyžadovat mnohem hlubší proměnu výroby. Nová studie Evropské agentury pro životní prostředí upozorňuje na vysoké investiční náklady, drahé energie i nedostatečnou infrastrukturu. Evropa podle ní potřebuje průmyslovou politiku, která současně podpoří čistší technologie, ochrání výrobní kapacity a pomůže evropským podnikům obstát v mezinárodní konkurenci.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) zveřejnila 20. října 2026 rozsáhlou studii Europe’s industrial transformation – from environmental progress to clean competitiveness, která hodnotí dosavadní výsledky evropského průmyslu v ochraně životního prostředí a ukazuje, co bude zapotřebí k jeho další modernizaci. Zpráva přináší důležitý pohled na vztah mezi ekologickými cíli Evropské unie, ekonomickou výkonností a schopností evropských podniků udržet si své postavení na světových trzích.

Hlavní závěr je poměrně jednoznačný. Evropská průmyslová výroba již dokázala využít řadu technických opatření ke snížení emisí a spotřeby surovin. Další pokrok však bude stále více záviset na proměně samotných výrobních procesů, dostupnosti cenově přijatelné energie, rozvoji infrastruktury a ochotě investorů financovat nákladné modernizační projekty. Podle EEA proto Evropa musí vytvořit podmínky, v nichž se čistší výroba stane také ekonomicky udržitelnou a konkurenceschopnou.

Méně znečištění, ale pomalejší proměna samotné výroby

Studie připomíná, že evropská legislativa přispěla k výraznému omezení průmyslového znečištění. V posledních deseti až patnácti letech klesly emise řady významných látek z průmyslu o více než polovinu. Výrobní podniky zároveň dokážou vytvářet vyšší ekonomickou hodnotu při spotřebě stejného množství vody a surovin.

Tento vývoj ukazuje, že environmentální regulace a technická modernizace mohou přinášet měřitelné výsledky. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, jakým způsobem se emisí podařilo dosud dosáhnout. Zlepšení účinnosti zařízení, zavádění filtračních technologií a optimalizace provozu přinesly značné úspory. Další snižování emisí skleníkových plynů však bude vyžadovat rozsáhlejší zásahy do výroby, energetického zásobování i používaných materiálů.

Právě zde se ukazuje jedna z hlavních slabin dosavadního vývoje. Celkové emise průmyslu sice výrazně poklesly, emise připadající na tunu vyrobeného produktu se v některých klíčových odvětvích snížily jen nepatrně. To se týká především výroby cementu a železa a oceli. U hliníku a základních chemických látek zaznamenala studie výraznější pokrok.

Část celkového poklesu emisí tak souvisí také se strukturálními změnami ekonomiky a přesunem k činnostem s vyšší přidanou hodnotou. Samotná výroba v energeticky náročných odvětvích se přitom zatím neproměnila tak hluboce, jak by vyžadovaly dlouhodobé klimatické cíle EU.

Průmysl potřebuje investice, dostupnou energii i infrastrukturu

Podle EEA se těžiště problému přesouvá od vývoje technologií k jejich zavádění ve velkém měřítku. Řada potřebných řešení již existuje, jejich širšímu využití však brání nedostatek investičních prostředků, nejistota ohledně budoucích podmínek, vysoké ceny energie a pomalý rozvoj infrastruktury.

Studie upozorňuje na potřebu překlenout každoroční mezeru ve financování průmyslové transformace, která se podle použitých odhadů může pohybovat v řádu desítek miliard eur. V úvodním shrnutí zprávy EEA uvádí odhad 30 až 60 miliard eur ročně pro období do roku 2040. K mobilizaci soukromého kapitálu má přispět vhodně zacílená veřejná podpora a předvídatelnější poptávka po výrobcích s nižšími emisemi.

Pro průmyslové podniky je totiž zásadní nejen samotná výše investice, ale také možnost odhadnout budoucí náklady a návratnost projektu. Pokud firma modernizuje výrobu za stovky milionů eur, potřebuje vědět, zda bude mít k dispozici dostatek energie, zda bude infrastruktura připravena včas a zda se pro její nové výrobky najdou zákazníci ochotní zaplatit odpovídající cenu.

Zvláštní význam má rozvoj elektrizačních sítí, dostupnost obnovitelné elektřiny, vodíku a infrastruktury pro zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Důležité je také zabezpečení dodávek potřebných surovin a rozvoj odborných dovedností. Bez těchto předpokladů se nové technologie nemusí podařit zavést v rozsahu, který by odpovídal evropským klimatickým ambicím.

Významnou roli přitom hraje cena energie. Elektrifikace průmyslových procesů může snížit emise a zároveň omezit závislost na dovážených fosilních palivech. Její ekonomický přínos však závisí na tom, zda mají podniky přístup k dostatečnému množství elektřiny za konkurenceschopných podmínek.

Oběhové hospodářství má ekonomický potenciál, který Evropa stále nevyužívá

Další významnou oblastí je efektivnější využívání materiálů a rozvoj oběhového hospodářství. Evropské výrobní podniky dnes vytvářejí větší ekonomickou hodnotu z jednotky spotřebované vody a surovin než v minulosti. Celková spotřeba vody ve zpracovatelském průmyslu se však od roku 2010 zásadně nezměnila a míra využívání recyklovaných materiálů v evropské ekonomice zůstává na nízké úrovni.

Studie upozorňuje, že materiálová stopa Evropské unie přesahuje světový průměr a pokrok v oběhovém využívání surovin se v posledních letech téměř zastavil. To má význam nejen pro ochranu životního prostředí, ale také pro průmyslovou bezpečnost. Závislost na dovozu primárních surovin vystavuje evropské podniky cenovým výkyvům a problémům v dodavatelských řetězcích.

Větší využívání druhotných surovin, recyklace a účinnější nakládání s vodou mohou omezit spotřebu energie i provozní náklady. Přínosy se mohou projevit také v menším množství odpadu a nižších emisích spojených s těžbou, zpracováním a dopravou materiálů.

Předpokladem je ovšem dostupnost kvalitních recyklovaných vstupů, odpovídající infrastruktura a podmínky, které podnikům umožní tyto materiály spolehlivě používat. Oběhové hospodářství proto studie představuje jako součást průmyslové strategie, která může současně podpořit produktivitu, omezit environmentální dopady a posílit odolnost evropské ekonomiky.

Ochrana evropské výroby musí jít ruku v ruce s modernizací

Zpráva věnuje značnou pozornost také mezinárodní konkurenci. Evropské podniky musí investovat do čistších výrobních procesů v době, kdy čelí konkurentům působícím v odlišných energetických, regulačních a finančních podmínkách. Samotná environmentální legislativa a cena uhlíku proto podle EEA nemusí stačit k tomu, aby evropský průmysl současně dosáhl klimatických cílů a udržel si konkurenceschopnost.

Agentura doporučuje propojit tři směry průmyslové politiky. Prvním je ochrana strategicky významných výrobních kapacit a pracovních míst během přechodu k čistší výrobě. Druhým je vytváření trhu pro nové technologie a urychlení jejich zavádění. Třetím je přizpůsobení průmyslové struktury tak, aby evropské podniky dokázaly využít nové příležitosti v čistých hodnotových řetězcích.

To v praxi znamená kombinovat cílenou veřejnou podporu, vhodně nastavená pravidla mezinárodního obchodu, podporu poptávky po nízkoemisních výrobcích a rozvoj nových průmyslových odvětví. Ochranná opatření mohou podnikům poskytnout čas k modernizaci, dlouhodobou konkurenceschopnost však musí podpořit také inovace, investice a vyšší produktivita.

Významnou příležitostí je například rozvoj trhu s nízkoemisní ocelí, cementem a dalšími průmyslovými materiály. Pokud se podaří vytvořit dostatečnou poptávku po těchto výrobcích, mohou podniky snáze získat prostředky na modernizaci a nové technologie se mohou rychleji rozšířit. Veřejné zakázky a nákupní kritéria mohou v tomto směru pomoci vytvořit stabilnější odbytiště.

Čistší průmysl musí zůstat také průmyslem, který dokáže vyrábět

Studie EEA nabízí důležitý pohled na budoucnost evropské průmyslové politiky. Dosavadní pokles znečištění ukazuje, že evropská opatření přinesla konkrétní výsledky. Současně se však ukazuje, že další snižování emisí bude náročnější a bude vyžadovat větší investice do samotných výrobních procesů.

Pro Evropskou unii proto bude podstatné sladit klimatické cíle s dostupností energie, rozvojem infrastruktury, financováním modernizace a podporou poptávky po čistších produktech. Bez těchto podmínek hrozí, že se nové technologie budou zavádět pomaleji, než se očekává, a evropské podniky budou mít obtížnější postavení vůči zahraniční konkurenci.

Důležitým poselstvím zprávy je, že ochrana životního prostředí a průmyslová konkurenceschopnost mohou být vzájemně propojenými cíli. Čistší výroba může snížit spotřebu zdrojů, omezit znečištění a posílit odolnost dodavatelských řetězců. K tomu však potřebuje stabilní podmínky, dostupné technologie a ekonomicky životaschopné investice.

Evropská klimatická politika naráží na otázku, kolik bude stát její zavádění a zda na něj mají průmysl i spotřebitelé dostatek času a peněz. Šest asociací energetického a palivového sektoru z České republiky, Slovenska, Polska, Bulharska, Rumunska a Řecka proto podepsalo v Sofii společnou deklaraci, která požaduje úpravy evropských pravidel pro emisní povolenky, obnovitelné zdroje v dopravě, letecká paliva i emise metanu. Signatáři chtějí, aby evropské cíle více odpovídaly technologickým možnostem, výrobním kapacitám a ekonomické situaci jednotlivých zemí.

Sofijská deklarace o energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti střední a východní Evropy vznikla 8. října 2026 na mezinárodní konferenci v bulharské Sofii. Jejím hlavním poselstvím je požadavek na sladění klimatických cílů s bezpečností dodávek energie, konkurenceschopností evropského průmyslu a cenami, které dokážou zaplatit domácnosti i firmy. Dokument zároveň potvrzuje podporu cíli Evropské unie dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Mezi signatáři je také Česká asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (ČAPPO). Společně s ní deklaraci podepsaly Bulharská asociace ropného a plynárenského průmyslu, Polská ropná průmyslová a obchodní organizace, Slovenská asociace palivového průmyslu a obchodu, Řecká asociace společností obchodujících s ropnými produkty a rumunská Federace energetických zaměstnavatelů.

Emisní povolenky a obavy z růstu cen pohonných hmot

Jedním z nejvýznamnějších témat deklarace je nový systém obchodování s emisními povolenkami ETS2, který má pokrýt emise z paliv využívaných v silniční dopravě a budovách. Povinnost nakupovat povolenky budou mít dodavatelé paliv, přičemž vzniklé náklady mohou promítnout do konečných cen. Pro domácnosti se tak mohou projevit především při nákupu benzinu a nafty, pro podniky pak také prostřednictvím dražší silniční přepravy zboží a služeb.

Signatáři požadují, aby se ETS2 zaváděl s ohledem na sociální dopady a skutečné ekonomické možnosti jednotlivých zemí. Chtějí, aby evropské instituce zohlednily rozdíly mezi členskými státy, jejich kupní sílu i připravenost na přechod k nízkoemisní dopravě. Podstatná je také předvídatelnost pravidel, která firmám umožní plánovat investice a spotřebitelům lépe odhadnout budoucí náklady. Obavy z možného zdražování paliv patří k hlavním motivům celé iniciativy.

Evropské cíle pro dopravu potřebují zohlednit realitu

Další oblastí, na kterou se deklarace zaměřuje, je směrnice RED III o podpoře energie z obnovitelných zdrojů. Ta stanovuje cíle pro využívání obnovitelné energie v dopravě a požaduje snižování emisní náročnosti dopravního sektoru. Signatáři žádají přehodnocení proveditelnosti těchto cílů s ohledem na podmínky ve střední a východní Evropě.

Významnou překážkou je podle nich tempo elektrifikace dopravy. Rozvoj elektromobility vyžaduje dostatečnou infrastrukturu, dostupné vozidla a odpovídající investice. Výměna celého vozového parku přitom trvá řadu let a miliony automobilů se spalovacími motory budou na evropských silnicích jezdit i po roce 2030. Evropská pravidla by proto měla zohledňovat také možnosti snižování emisí u těchto vozidel.

Právě zde hrají roli biopaliva a paliva z recyklovaného uhlíku. Signatáři požadují, aby jim evropská legislativa přiznala plné uznání jako prostředkům ke snižování emisí ze stávajícího vozového parku. Jejich využití může přispět ke snižování emisní náročnosti dopravy i v situaci, kdy řidiči nadále používají konvenční automobily.

Biopaliva lze podle jejich druhu vyrábět například z odpadních surovin, použitých kuchyňských olejů nebo dalších biologických materiálů. Recyklovaná uhlíková paliva mohou využívat uhlík získaný z určitých odpadních proudů nebo průmyslových procesů.

Udržitelná letecká paliva potřebují výrobní kapacity

Deklarace se věnuje také letecké dopravě a nařízení ReFuelEU Aviation, které stanovuje povinné podíly udržitelných leteckých paliv. Jejich využívání má pomoci snížit klimatickou stopu letectví, jehož elektrifikace je u dálkových letů a velkých dopravních letadel technicky velmi náročná.

Signatáři žádají přezkoumání tohoto nařízení a sladění povinných cílů s reálnou dostupností paliv a výrobními kapacitami. Výroba udržitelných leteckých paliv vyžaduje investice do nových technologií, dostatek vhodných vstupních surovin a rozvoj odpovídající infrastruktury. Pokud bude poptávka vyvolaná legislativou růst rychleji než nabídka, může se to projevit vyššími náklady leteckých společností.

Evropské nařízení přitom počítá s postupným zvyšováním minimálního podílu udržitelných leteckých paliv. Pro dodavatele paliv, rafinerie i samotné letecké společnosti je proto důležité znát budoucí požadavky s dostatečným předstihem. Asociace chtějí, aby stanovené cíle odpovídaly skutečným možnostem jejich naplnění a nevytvářely náklady, které by ohrozily konkurenceschopnost evropského letectví.

Pravidla pro metan mají zohlednit bezpečnost dodávek

Další požadavek se týká evropského nařízení o snižování emisí metanu v energetice. Metan je významným skleníkovým plynem a jeho úniky při těžbě, zpracování a přepravě fosilních paliv představují důležitou oblast klimatické politiky. Evropská pravidla proto zavádějí požadavky na monitorování, vykazování a ověřování emisí a na odhalování a opravy úniků.

Signatáři deklarace požadují, aby se nařízení uplatňovalo realisticky, přiměřeně a s ohledem na bezpečnost dodávek energie. Pro energetické společnosti je důležité, aby povinnosti odpovídaly technickým možnostem, dostupným technologiím a podmínkám provozu infrastruktury. Zvláštní význam má tato otázka pro země, které potřebují udržovat spolehlivé dodávky plynu a současně investovat do modernizace energetických sítí.

Přiměřené provádění pravidel má podle signatářů umožnit snižování emisí při zachování spolehlivosti energetického systému. Z jejich pohledu je třeba hledat rovnováhu mezi klimatickým přínosem, náklady na plnění povinností a potřebou zajistit energii pro průmysl i domácnosti.

Společný hlas střední a východní Evropy

Sofijská deklarace se dotýká také širší otázky konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Energeticky náročné podniky, rafinerie, přepravci i další průmyslové obory potřebují stabilní pravidla a dostupné vstupy. Pokud evropské požadavky porostou rychleji než technologické a investiční možnosti podniků, mohou se zvyšovat výrobní náklady a oslabovat postavení evropských firem vůči konkurentům ze zemí s odlišnými regulatorními podmínkami.

Společná iniciativa šesti asociací má proto vytvořit pravidelný prostor pro koordinaci regionálních priorit. Organizace chtějí spolupracovat na otázkách bezpečnosti dodávek, cen energie, investic do infrastruktury a dopadů evropské legislativy. Právě pravidelný kontakt s evropskými institucemi má pomoci promítat specifické podmínky střední a východní Evropy do přípravy i provádění evropských pravidel.

Evropský průmysl žádá férovou konkurenci

Podobné obavy o konkurenceschopnost evropského průmyslu zaznívají také z dalších částí evropské ekonomiky. Čtyřicet osm evropských organizací sdružených kolem FEAD, evropské asociace soukromého sektoru odpadového hospodářství a nakládání se zdroji, vyzvalo k důraznějšímu využívání nástrojů EU na ochranu obchodu. Upozorňují na nekalé obchodní praktiky, nadbytečné výrobní kapacity podporované státními zásahy ve třetích zemích a dovoz zboží za ceny, kterým evropští výrobci obtížně konkurují. Podle signatářů tyto jevy spolu s vysokými cenami energie oslabují evropskou průmyslovou základnu a zvyšují strategickou závislost Evropy na zahraničních dodavatelích.

Organizace proto požadují posílení personálních kapacit Generálního ředitelství Evropské komise pro obchod, aby mohlo rychleji zahajovat a dokončovat šetření podezření na dumping a nedovolené státní podpory. Evropská komise by podle nich měla účinněji využívat stávající nástroje obchodní ochrany, včetně antidumpingových a antisubvenčních opatření a ochranných opatření. Navrhují také lépe zohledňovat environmentální a sociální náklady při výpočtu dumpingových rozpětí a cel a důsledněji postihovat obcházení zavedených opatření. Zároveň požadují vytvoření nových cílených nástrojů, které by reagovaly na širší deformace trhu způsobené státní podporou zahraniční výroby a následným vývozem levného zboží do EU.

Evropská unie dnes otevřela několik důležitých témat. Nová strategie pro Arktidu reaguje na rostoucí význam severních oblastí pro bezpečnost, klima a obchod. Evropský parlament se zabýval dostupností kritických surovin i jednoduššími obalovými pravidly pro menší podniky. Evropská komise zároveň navrhuje rozšířit možnosti využívání živin získaných ze zpracování hnoje, které by mohly zemědělcům pomoci snížit závislost na průmyslových hnojivech. A v neposlední řadě Švédsko žádá o rozšíření EU ETS 1.

Arktida se stává strategickým územím

Evropská komise 20. října představila novou strategii pro Arktidu. Oblast, kterou si mnozí spojují především s ledovci, polárními výpravami a unikátní přírodou, má stále větší význam pro evropskou bezpečnost, hospodářství i mezinárodní vztahy. Ústup ledu otevírá nové možnosti námořní dopravy, zatímco rostoucí strategická konkurence a vojenská aktivita zvyšují nároky na ochranu severních oblastí. Evropská unie proto chce posílit spolupráci se severními partnery a lépe chránit svou infrastrukturu i schopnost působit v náročných arktických podmínkách.

Arktida se podle Evropské komise otepluje téměř čtyřikrát rychleji než globální průměr. Tak rychlý vývoj zasahuje místní ekosystémy, tradiční způsoby obživy i život celých komunit. Současně ovlivňuje podmínky pro dopravu, výzkum a hospodářské aktivity v regionu. Evropská unie má v Arktidě také vlastní obyvatele. Více než půl milionu občanů EU žije v rámci Dánského království, Finska a Švédska. Budoucnost severu tak přímo souvisí s evropskou klimatickou politikou, bezpečností a prosperitou příhraničních regionů.

Nová strategie stojí na čtyřech prioritách. Počítá s posílením bezpečnosti a odolnosti, rozvojem klimatického výzkumu, podporou hospodářské bezpečnosti a vytvářením příležitostí pro obyvatele Arktidy. Komise chce mimo jiné vytvořit nové centrum pro námořní bezpečnost a posílit koordinaci evropského polárního výzkumu.

Menší firmy dostanou úlevu od odpadové administrativy

Evropský parlament podpořil zjednodušení pravidel rozšířené odpovědnosti výrobce, které se dotýká také nového nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). To od 12. srpna 2026 stanovuje nové požadavky na obaly uváděné na evropský trh. Součástí souvisejícího legislativního balíčku Omnibus VIII je také návrh na dočasné pozastavení povinnosti jmenovat autorizovaného zástupce pro rozšířenou odpovědnost výrobce v každém členském státě, kde firma prodává své výrobky.

Evropský parlament podpořil úpravu pravidel, která mají zmírnit administrativní překážky pro malé podniky prodávající zboží v různých členských státech. Dosavadní systém rozšířené odpovědnosti výrobce vyžaduje, aby firmy zajišťovaly financování sběru, třídění a recyklace výrobků, které se po skončení životnosti stanou odpadem. V řadě případů musejí navíc jmenovat oprávněného zástupce pro plnění těchto povinností v každé zemi, kde své produkty prodávají. Pro menší podniky, které expandují přes internet na zahraniční trhy, to může znamenat další náklady a administrativu.

Poslanci podporují cílenější úlevu, která by se vztahovala na malé a mikropodniky usazené v EU. Zařazení do této skupiny vychází z hranice méně než 50 zaměstnanců a ročního obratu nebo bilanční sumy pod 10 milionů eur. Výjimka z povinnosti jmenovat oprávněného zástupce by podle podpořeného návrhu platila do roku 2035, případně do přijetí komplexnějšího evropského zákona o oběhovém hospodářství. Opatření se týká administrativního zastupování, nikoli samotné odpovědnosti za výrobky a jejich odpad.

Firmy by nadále musely plnit další povinnosti rozšířené odpovědnosti výrobce, včetně příslušných finančních příspěvků a závazků souvisejících s odpadem. Parlament zároveň požaduje lepší výměnu informací mezi členskými státy, vzájemně kompatibilní digitální systémy a společné požadavky na vykazování. Podpořená opatření se týkají obalů, baterií, textilu, obuvi, elektronických zařízení a jednorázových plastů. Dalším krokem bude jednání s Radou EU o konečné podobě pravidel.

Evropský průmysl potřebuje vlastní suroviny

Evropský parlament 20. října přijal svou pozici k navrhovaným změnám evropského nařízení o kritických surovinách. Tyto materiály jsou důležité pro výrobu baterií, elektromobilů, větrných turbín, elektroniky i zařízení pro obranný průmysl. Evropská unie je přitom u řady surovin závislá na dovozu a jejich dodávky mohou ovlivňovat obchodní omezení, geopolitické spory i koncentrace těžby a zpracování v několika zemích. Dostupnost surovin proto přímo souvisí s konkurenceschopností evropských továren a s tím, zda se výroba strategických technologií dokáže rozvíjet na evropském území.

Poslanci podpořili vznik samostatné evropské agentury či centra pro kritické suroviny, které by mělo sledovat situaci na trhu a pomáhat předvídat rizika výpadků dodávek. Požadují také odpovídající finanční zázemí. S návrhem spojují fond ve výši dvou miliard eur, který se předpokládá v rámci dlouhodobého rozpočtu EU na období 2028 až 2034. Parlament chce rovněž umožnit za určitých podmínek omezit vývoz odpadu a kovového šrotu z permanentních magnetů, pokud by to pomohlo zabezpečit suroviny pro evropský průmysl. Podporuje také mechanismy stabilizace cen, například prostřednictvím rozdílových smluv.

Získávání kritických surovin z použitých výrobků a průmyslového odpadu může snížit potřebu dovozu a současně pomoci využít materiály, které už v evropské ekonomice jsou. Recyklace však sama o sobě nepokryje veškerou budoucí poptávku, a proto EU potřebuje kombinovat domácí těžbu, zpracování, opětovné využití surovin a spolehlivé obchodní vztahy se zahraničními partnery. Parlament přijal svou pozici poměrem 470 hlasů pro, 83 proti a 108 poslanců se zdrželo hlasování. Nyní bude následovat vyjednávání s členskými státy o konečné podobě úpravy. Výsledek může ovlivnit investiční podmínky pro evropský průmysl i způsob, jakým se bude nakládat s cennými materiály obsaženými ve vyřazených výrobcích.

Méně drahých průmyslových hnojiv díky zpracovanému hnoji

Evropská komise 19. října představila návrh, který by členským státům umožnil pružněji povolovat využití určitých druhů kapalného digestátu jako alternativy k průmyslovým hnojivům. Digestát je zbytkový materiál vznikající při anaerobním rozkladu organických látek, například statkových hnojiv, při výrobě bioplynu nebo biometanu. Obsahuje živiny využitelné při hnojení zemědělské půdy. Návrh se zaměřuje na vybrané kapalné frakce s vysokým podílem minerálního dusíku a nízkým obsahem organické hmoty, které splní stanovená kritéria. Zemědělci by tak mohli účinněji využívat živiny, které už mají k dispozici, a omezit nákupy části syntetických hnojiv.

Výroba průmyslových dusíkatých hnojiv je energeticky náročná a jejich ceny ovlivňují také vývoj na světových trzích. Závislost na dovážených surovinách a výkyvy cen mohou zemědělským podnikům komplikovat plánování nákladů. Využití digestátu může přinést úspory zejména v regionech s vysokou koncentrací živočišné výroby a dostupnou kapacitou bioplynových stanic. Zpracovaný hnůj tak může získat další ekonomickou hodnotu a současně podpořit propojení zemědělství s výrobou bioplynu a biometanu. Přínos se může projevit nejen v hospodaření jednotlivých podniků, ale také v účinnějším využívání živin a omezení závislosti na dovážených průmyslových hnojivech.

Komise navrhuje cílenou úpravu směrnice o dusičnanech, která nyní obecně omezuje aplikaci dusíku ze statkových hnojiv na 170 kilogramů na hektar ročně. Nová možnost by navázala na systém RENURE, který už za přísných podmínek umožňuje výjimky pro některé druhy dusíkatých materiálů získaných ze hnoje. Rozšíření na vybrané kapalné digestáty by vyžadovalo splnění kvalitativních kritérií a zachování ochrany půdy a vody před znečištěním. Návrh nyní prochází měsíčním obdobím pro připomínky veřejnosti. Poté jej musí podpořit kvalifikovaná většina členských států v příslušném výboru a následovat bude kontrolní období Evropského parlamentu a Rady EU. Komise usiluje o to, aby případné nové možnosti mohly zemědělci využít už v souvislosti s příští pěstitelskou sezonou, která začíná na jaře 2027.

Emisní povolenky se mohou nově týkat i dalších papíren

Evropská komise zveřejnila návrh rozhodnutí, kterým chce schválit žádost Švédska o rozšíření systému EU ETS 1 na emise skleníkových plynů z některých zařízení vyrábějících buničinu, papír a lepenku. Švédsko žádá o zahrnutí některých papíren a celulózek zpět do systému EU ETS 1, protože výjimka pro zařízení využívající více než 95 % energie z biomasy od roku 2026 vyřadila část jeho průmyslu z evropského obchodování s emisemi. Podle švédské vlády tím vznikají rozdílné podmínky oproti evropským konkurentům. Dotčené provozy navíc ve Švédsku podléhají národní uhlíkové dani, která se liší od systému ETS 1.

Švédská vláda upozorňuje i na paradox, kdy papírna, která využívá převážně biomasu, může být ze systému vyřazena, přestože stále vypouští určité množství skleníkových plynů z fosilních zdrojů. Nastavení hranice 95 % tak podle švédských úřadů může vytvářet nežádoucí motivaci udržovat podíl biomasy nad stanoveným limitem, místo aby podniky dál snižovaly fosilní emise. Švédsko proto chce, aby dotčené provozy znovu podléhaly ETS 1 a měly srovnatelnější podmínky s konkurencí v EU.

Od 18. února 2027 budou muset mít baterie elektrických vozidel, baterie lehkých dopravních prostředků a průmyslové baterie digitální bateriový pas. Evropská komise nyní připravuje prováděcí pravidla, která vymezí okruh osob a podniků oprávněných získat přístup k neveřejným údajům. Návrh řeší přístup k informacím o složení baterií, náhradních dílech, demontáži, bezpečnosti i skutečném stavu jednotlivých baterií.

Článek 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadních bateriích stanovuje, že od 18. února 2027 musí mít digitální bateriový pas baterie lehkých dopravních prostředků, průmyslové baterie s kapacitou vyšší než 2 kWh a baterie elektrických vozidel. K pasu bude možné přistupovat prostřednictvím QR kódu umístěného na baterii. Pas bude obsahovat informace o modelu baterie i údaje vztahující se ke konkrétnímu kusu.

Její jedinečný identifikátor bude zaregistrován v centrálním registru EU pro digitální produktové pasy (DPP Registry), zatímco samotná data pasu bude uchovávat výrobce nebo jím pověřený provozovatel. Dostupnost pasu musí být zajištěna také v případě, že jeho výrobce nebo jiný odpovědný hospodářský subjekt přestane existovat nebo ukončí činnost v Evropské unii. Článek 78 písm. e) nařízení počítá s tím, že digitální bateriový pas zůstane dostupný i po zániku či ukončení činnosti odpovědného subjektu.

Nařízení rozlišuje mezi informacemi přístupnými veřejnosti, údaji určenými příslušným orgánům a technickými informacemi, k nimž budou mít přístup pouze subjekty splňující podmínku oprávněného zájmu. Tyto údaje se týkají mimo jiné složení baterie, jejích součástí, náhradních dílů, demontáže a parametrů zaznamenávaných během používání. Rozsah přístupu se liší podle druhu informace a postavení jejího příjemce.

Evropská komise nyní zveřejnila k připomínkování návrh prováděcího nařízení, které má pravidla pro přístup k neveřejným údajům upřesnit. Vymezuje, které osoby a organizace mohou získat jednotlivé kategorie informací a za jakých podmínek je mohou stahovat, sdílet nebo dále využívat. Úprava se zaměřuje především na potřeby oprav, repasování, přípravy baterií k opětovnému použití či změně účelu a recyklace, současně však stanovuje pravidla pro ochranu obchodně citlivých údajů.

Tři úrovně přístupu k informacím

Nařízení o bateriích rozděluje informace v bateriovém pasu do několika skupin podle jejich obsahu a určení. Veřejně dostupná část zahrnuje údaje o modelu baterie, její kapacitě, výkonu, očekávané životnosti, účinnosti, materiálovém složení, uhlíkové stopě a podílu recyklovaných surovin. Obsahuje také informace o odpovědném získávání surovin, shodě s příslušnými požadavky a nakládání s odpadními bateriemi.

Další skupina zahrnuje podrobnější technické informace, které jsou přístupné pouze osobám s oprávněným zájmem a Evropské komisi. Patří sem podrobné složení baterie včetně materiálů použitých v katodě, anodě a elektrolytu, označení jednotlivých součástí, kontaktní údaje dodavatelů náhradních dílů a pokyny k demontáži.

Samostatnou skupinu tvoří výsledky zkoušek prokazujících shodu baterie s příslušnými požadavky. K těm mají přístup oznámené subjekty, orgány dozoru nad trhem a Evropská komise.

Oprávněným příjemcům jsou určeny také údaje o jednotlivých bateriích. Zahrnují hodnoty parametrů výkonu a životnosti, stav jejich zdraví, aktuální status baterie a informace zaznamenané během používání. Patří sem například počet nabíjecích a vybíjecích cyklů, údaje o provozních teplotách, stav nabití a záznamy o mimořádných událostech, například nehodách.

Kdo smí získat technické podklady

Návrh prováděcího nařízení konkretizuje skupiny subjektů, které mohou mít oprávněný zájem na získání vybraných údajů. Patří mezi ně opraváři baterií, výrobci provádějící jejich repasování, provozovatelé připravující baterie k opětovnému použití nebo k využití pro jiný účel a recyklační podniky. Pravidla se vztahují také na odborná vzdělávací centra zaměřená na opravy, repasování a další zpracování baterií.

Samostatně jsou vymezeni kupující baterií, kteří potřebují přístup k údajům v rozsahu stanoveném návrhem. U těchto příjemců je podstatné, k jakým informacím získají přístup a jak s nimi budou moci nakládat. Samotné postavení kupujícího neznamená automatický přístup ke všem údajům v bateriovém pasu.

Významnou část technických podkladů představují informace o náhradních dílech a jejich dodavatelích. Pas může obsahovat identifikační čísla jednotlivých součástí, kontaktní údaje jejich dodavatelů a podrobné pokyny k rozebrání bateriového systému. Dokumentace k demontáži zahrnuje například výkresy znázorňující umístění článků, pořadí jednotlivých kroků, informace o spojovacích prvcích, potřebném nářadí a upozornění na rizika poškození součástí.

Tyto údaje jsou důležité pro subjekty, které baterie opravují, repasují, připravují k dalšímu použití nebo recyklují. Při posuzování konkrétní baterie mohou potřebovat rovněž informace o jejím aktuálním stavu, předchozím používání a případných událostech, které ovlivnily její vlastnosti. Rozsah přístupu k jednotlivým údajům se proto odvíjí od stanovené kategorie příjemce a účelu jejich použití.

Stahování a další využití údajů mají svá pravidla

Návrh také vymezuje možnosti stahování, sdílení, zveřejňování a další využití informací. Jedním z hlavních kritérií je nezbytnost daných údajů pro posouzení stavu a zbytkové hodnoty baterie nebo její způsobilosti k dalšímu využití. Druhým je potřeba informací pro přípravu k opětovnému použití, změně účelu, repasování či recyklaci a pro volbu mezi těmito postupy.

Třetím kritériem je omezení přístupu k obchodně citlivým údajům na nezbytný rozsah v souladu s příslušnými právními předpisy EU. Pravidla tak rozlišují mezi samotným získáním informace a oprávněním dále s ní nakládat.

Příjemci mohou údaje stahovat v rozsahu povoleném pro jejich kategorii. Návrh současně stanovuje omezení jejich dalšího poskytování, zveřejňování a využívání. Informace získané pro konkrétní oprávněný účel nelze automaticky použít k jiným činnostem ani je bez dalšího předávat dalším subjektům. Příslušná pravidla upravují také výjimky a případy, kdy může být sdílení informací povoleno.

Zvláštní postavení mají bezpečnostní informace. Ty jsou podle přílohy XIII nařízení o bateriích součástí technických údajů, k nimž mají přístup osoby s oprávněným zájmem. Návrh prováděcího nařízení stanovuje zvláštní režim pro zpřístupnění informací o bezpečnostních opatřeních, mimo jiné s ohledem na subjekty, které nakládají s bateriemi při zpracování autovraků a odpadních elektrických a elektronických zařízení. Bezpečnostní požadavky jsou důležité zejména při demontáži a manipulaci s bateriemi, u nichž může nesprávný postup způsobit poškození nebo ohrožení osob.

V této souvislosti návrh v článku 2 odstavci 3 výslovně nařizuje, že oprávněné osoby nesmí stažená data uchovávat déle, než je nezbytně nutné pro účely opravy, recyklace či posouzení stavu baterie. Zároveň unijní dokument z důvodu ochrany zdraví a bezpečnosti obsahuje důležitou výjimku pro sdílení citlivých dat se záchrannými složkami (emergency services) a toxikologickými středisky (poison centres).

Dokument ke stažení:

• EU 183_26 EK Návrh prováděcího nařízení

Evropská unie posílá do nových technologií, ochrany přírody a klimatických opatření další miliardy eur. Evropská komise vybrala 77 projektů, které si rozdělí 3,4 miliardy eur na rozvoj nízkoemisního průmyslu, energetiky a dalších technologií, a současně přidělila více než 390 milionů eur na 135 projektů zaměřených na životní prostředí. Podpořené záměry sahají od modernizace průmyslové výroby přes nové energetické technologie až po záchranu ohrožených druhů a omezení mikroplastů. České projekty přitom v seznamu nechybějí.

Evropská komise rozdělí téměř 3,8 miliardy eur na projekty, které mají pomoci modernizovat evropský průmysl, rozvíjet nízkoemisní technologie a chránit životní prostředí. V přepočtu jde přibližně o 92 miliard korun. Celkem jde o více než 3,79 miliardy eur, tedy přibližně 92 miliard korun při orientačním přepočtu. Zatímco první balík má urychlit zavádění technologií s nízkými emisemi skleníkových plynů, druhý financuje praktická opatření v oblasti ochrany přírody, oběhového hospodářství, klimatické odolnosti a čisté energie.

Oba programy sledují společný cíl, jejich nástroje a zaměření se však liší. Inovační fond pomáhá financovat nákladné technologické projekty, u nichž je důležité dostat nové řešení z vývoje do průmyslového měřítka. Program LIFE se zaměřuje na konkrétní environmentální a klimatické problémy a na zavádění řešení, která lze využít v regionech, městech, podnicích i v ochraně přírody.

Rozdílné je také financování. Inovační fond využívá výnosy z dražeb emisních povolenek v systému EU ETS. Program LIFE je financován z rozpočtu Evropské unie. V obou případech evropské peníze pomáhají uskutečnit projekty, které by bez veřejné podpory mohly vznikat pomaleji nebo v menším rozsahu.

Průmysl hledá nové cesty k nižším emisím

Větší část oznámené podpory připadá na 77 projektů vybraných v rámci Inovačního fondu. Evropská komise jim přidělila celkem 3,4 miliardy eur. Projekty se nacházejí ve 23 zemích Evropského hospodářského prostoru a pokrývají široké spektrum technologií, od energeticky náročného průmyslu přes obnovitelné zdroje a ukládání energie až po výrobu čistých technologií a zpracování kritických surovin.

Významnou skupinu představují řešení pro průmyslové provozy, které potřebují velké množství energie a u nichž je snižování emisí technicky i finančně náročné. Podpora směřuje také na alternativní paliva, nízkoemisní dopravu, recyklaci důležitých surovin a technologie pro zachycování a ukládání uhlíku.

Zajímavostí letošního výběru je také první projekt malého modulárního jaderného reaktoru, který se dostal mezi podpořené záměry tohoto fondu. V seznamu je rovněž projekt zaměřený na přímé zachycování oxidu uhličitého z atmosféry a jeho ukládání. Šest projektů se věnuje dodávkám kritických surovin potřebných pro čisté technologie.

Právě suroviny jsou pro evropskou průmyslovou politiku zásadní. Výroba baterií, elektrických zařízení, energetických systémů a dalších technologií vyžaduje materiály, jejichž zpracování a dodávky jsou často soustředěny mimo Evropu. Investice do recyklace a zpracování těchto materiálů proto mohou přispět k bezpečnějším dodavatelským řetězcům a současně snížit spotřebu primárních zdrojů.

Velký zájem o podporu potvrzuje i počet žádostí. V příslušné výzvě se sešlo 358 projektových návrhů s požadavky na 17,5 miliardy eur, přestože původně dostupný rozpočet výzvy činil 2,9 miliardy eur. Poptávka po financování tedy několikanásobně převýšila dostupné prostředky. Komise odhaduje, že vybrané projekty by mohly během prvních deseti let provozu zabránit vzniku přibližně 290 milionů tun emisí skleníkových plynů. Jde o odhadovaný potenciál, jehož skutečné naplnění bude záviset na realizaci a fungování jednotlivých projektů.

Český projekt mezi podpořenými technologiemi

Česká republika v seznamu technologických projektů nechybí. Podporu získat také záměr ComPon na vybudování plovoucí energetické platformy v Praze. Český projekt, který počítá s vybudováním plovoucí tepelné energetické platformy v Praze. Zařízení bude vyrobeno v loděnici a následně připojeno k místní síti dálkového vytápění a chlazení. Do městské energetické infrastruktury tak přibude nový zdroj tepla i chladu umístěný na plovoucí konstrukci. Podle popisu projektu může tento systém sloužit jako nový zdroj energie, případně nahradit dosavadní zdroj využívající fosilní paliva. Podstatná je přitom možnost napojení na místní teplárenské soustavy v různých evropských městech.

LIFE investuje do přírody, recyklace i čistšího provozu

Druhý balík má jinou podobu. Evropská komise přidělila více než 390 milionů eur na 135 projektů v rámci programu LIFE. Celkové investiční potřeby těchto projektů dosahují 579 milionů eur. Zbývajících přibližně 189 milionů eur mají zajistit další zdroje, například národní, regionální a místní samosprávy, podniky, projektoví partneři nebo organizace občanské společnosti. Evropské financování tak pomáhá mobilizovat i další investice.

Vybrané projekty vzešly z výzvy LIFE 2025, do níž dorazilo rekordních 1 095 žádostí. Podpora se rozděluje do čtyř oblastí. Na ochranu přírody a biodiverzity připadá 223 milionů eur, na oběhové hospodářství a kvalitu života téměř 163 milionů eur, na klimatická opatření více než 102 milionů eur a na projekty podporující přechod k čisté energii dalších 91 milionů eur. Uvedené částky představují celkové objemy financování jednotlivých skupin projektů, nikoli výhradně příspěvky z rozpočtu EU.

Mezi projekty zaměřenými na přírodu patří obnova pobřežních písečných dun v Belgii nebo ochrana ohrožených potápivých kachen v oblasti mezi Černým a Středozemním mořem. Financování získají také opatření na ochranu tuleňů, vzácných rostlin a dalších ohrožených druhů.

Zajímavým příkladem je rumunský a bulharský projekt zaměřený na ochranu supů. Tyto velké dravé ptáky ohrožují mimo jiné úbytek vhodných stanovišť, nedostatek potravy a otravy. Jejich ochrana vyžaduje koordinovaný postup napříč územími, na nichž se pohybují. Evropská podpora proto umožňuje spojit ochranu jednotlivých lokalit s širšími opatřeními na ochranu populací.

Další skupina projektů se soustředí na oběhové hospodářství. Na Slovensku má projekt LIFE ECOPRESSURE využít pokročilou technologii kontroly a regulace tlaku v pneumatikách, která má přispět ke zlepšení kvality ovzduší a omezení uvolňování mikroplastů. V Nizozemsku zase LIFE Waterhub ověří inovativní a flexibilní systém čištění odpadních vod.

Klimatická odolnost začíná u konkrétních opatření

Významnou součástí programu LIFE jsou také projekty zaměřené na přizpůsobení se klimatickým změnám. V Německu podpoří projekt CARENA přírodní postupy pro odstraňování uhlíku. V Irsku se projekt LIFE FLOW zaměří na využití přírodě blízkých opatření, která mají pomáhat při intenzivních srážkách a bouřích. Další projekt podpoří obnovu oblastí Středomoří po lesních požárech. Finský projekt LIFE CCC BUILD s rozpočtem 3,4 milionu eur se zaměří na využití zbytků z lesnictví a zemědělství k výrobě stavebních materiálů schopných dlouhodobě ukládat uhlík.

V Rakousku se projekt FGasFree LIFE zaměří na vývoj chladírenské dopravy bez fluorovaných plynů. Ty se používají mimo jiné v chladicích zařízeních, přičemž některé z nich mají vysoký potenciál globálního oteplování. Náhrada těchto látek může omezit klimatický dopad chladírenského řetězce, který je důležitý pro přepravu potravin i dalších citlivých výrobků.

Zajímavé jsou rovněž projekty zaměřené na energetiku budov a vytápění. V Chorvatsku a Dánsku se budou rozvíjet účinné systémy dálkového vytápění a chlazení. Další evropský projekt má pomoci chemickým závodům nahradit teplo vyráběné z fosilních paliv vysokoteplotními elektrickými tepelnými čerpadly. Taková řešení mohou snížit emise v provozech, kde je tepelná energie významnou součástí výrobních nákladů.

České projekty nechybějí ani v ochraně přírody

Českou republiku zastupuje také projekt LIFE for Jurinea s celkovým rozpočtem 10,7 milionu eur, který se zaměřuje na ochranu sinokvětu písečného. Jde o vzácnou rostlinu, jejíž přežití závisí na zachování vhodných přírodních stanovišť. Projekt patří mezi 29 evropských záměrů zaměřených na ochranu přírody a biodiverzity, které Evropská komise vybrala k podpoře. Ochrana vzácných druhů vyžaduje dlouhodobou péči o prostředí, v němž rostou, a také opatření proti faktorům, které ohrožují jejich další existenci. U rostlin vázaných na specifické podmínky může mít zásadní význam například zachování vhodného charakteru stanovišť a omezení jejich zarůstání či jiného narušování.

Česká průmyslová zařízení čeká další úprava pravidel, podle nichž se posuzují jejich dopady na životní prostředí. Vláda dnes schválila novelu zákona o integrované prevenci (IPPC), která převádí do českého práva nové evropské požadavky na průmyslové emise. Návrh počítá s elektronizací povolovacích procesů, novými pravidly pro nejlepší dostupné techniky i úpravami podmínek, za nichž mohou vybraná zařízení fungovat.

Zákon č. 76/2002 Sb. tvoří základ českého systému integrované prevence a omezování znečištění, známého pod zkratkou IPPC. Integrované povolení se vztahuje na vybrané průmyslové a zemědělské provozy, u nichž je nutné posuzovat vlivy na životní prostředí jako celek. Při rozhodování se proto sledují emise do ovzduší, vypouštění odpadních vod, nakládání s odpady i spotřeba surovin a energie. Novela reaguje na evropskou směrnici 2024/1785, která aktualizovala pravidla pro průmyslové emise a posílila důraz na efektivní využívání zdrojů, ochranu zdraví a snižování environmentálních dopadů výroby.

V souladu s Aarhuskou úmluvou a judikaturou Soudního dvora Evropské unie směrnice posiluje práva veřejnosti na přístup k informacím a účast v rozhodovacích procesech. Významně rozšiřuje zapojení veřejnosti do řízení o udělování a aktualizaci povolení a podporuje transparentnost údajů o provozu zařízení.

Integrované povolení zamíří do elektronického systému

Významnou praktickou novinkou bude nový informační systém Ministerstva životního prostředí pro elektronické povolování průmyslových zařízení. Jeho spuštění se podle důvodové zprávy předpokládá od 1. ledna 2029. Systém má umožnit elektronické podávání žádostí o vydání a změnu integrovaného povolení, ohlašování změn zařízení i předkládání zpráv o plnění stanovených podmínek. Elektronicky se mají zpracovávat také vyjádření příslušných úřadů a odvolání. Součástí systému bude rovněž automatické vytváření úplného znění integrovaných povolení.

Zavádění elektronického povolování má navazovat na postupné přijímání obecně závazných pravidel pro jednotlivá odvětví podle nových závěrů o nejlepších dostupných technikách (BAT), případně podle jednotných provozních pravidel pro chovy hospodářských zvířat. Evropská směrnice o průmyslových emisích ukládá členským státům vyvinout elektronické systémy pro udělování povolení a zavést postupy elektronického povolování nejpozději do 31. prosince 2035. Evropská komise má zároveň zajistit výměnu zkušeností mezi členskými státy a zveřejnit pokyny k osvědčeným postupům. Český návrh tedy počítá se spuštěním systému s předstihem před konečným evropským termínem.

Stejná pravidla pro podobné provozy

Návrh zavádí také obecně závazná pravidla pro vybraná odvětví. Ta mají na základě závěrů o nejlepších dostupných technikách stanovit společné provozní podmínky pro zařízení s podobnými vlastnostmi. Smyslem je sjednotit postupy tam, kde lze vycházet ze srovnatelných technologických a environmentálních parametrů, a omezit potřebu opakovaně řešit stejné požadavky v jednotlivých povolovacích řízeních. Tato obecná pravidla budou mít právní formu vyhlášek MŽP, které budou vznikat postupně v koordinaci s MPO a MZe.

Obecná pravidla mají vycházet z nejlepších dostupných technik, nesmějí však předepisovat konkrétní technologii. Provozovatelé tak mají mít prostor zvolit řešení odpovídající jejich zařízení, pokud splní požadované podmínky. Příslušný úřad bude zároveň moci v integrovaném povolení stanovit další požadavky nad rámec obecných pravidel nebo v zákonem stanovených případech přizpůsobit podmínky konkrétním okolnostem provozu. Základní úroveň ochrany životního prostředí přitom musí zůstat zachována.

Firmy budou sledovat také spotřebu zdrojů a celkovou environmentální výkonnost

Dosavadní důraz na emisní limity se rozšíří o podrobnější hodnocení environmentální výkonnosti zařízení. Nová pravidla pracují s ukazateli spotřeby materiálů, vody a energie, jejich účinného využívání, opětovného použití vody a materiálů i množství vznikajících odpadů. Při stanovování podmínek provozu se tak bude více uplatňovat pohled na celý výrobní proces a jeho nároky na přírodní zdroje.

Pro provozovatele to znamená potřebu důsledněji sledovat vlastní environmentální výsledky a doložit, jak jejich zařízení plní příslušné požadavky. Konkrétní povinnosti se budou odvíjet od charakteru provozu a od závěrů o nejlepších dostupných technikách pro dané odvětví. V integrovaných povoleních se tak nově objeví závazné rozsahy a limity environmentální výkonnosti a pro ostatní zdroje a odpady pak referenční orientační úrovně.

Novela současně zpřesňuje pravidla pro stanovení emisních limitů. Při rozhodování mají úřady zohledňovat rozsah emisních úrovní spojených s nejlepšími dostupnými technikami a posuzovat dosažitelnost přísnějších hodnot. Zásadní změnou je, že emisní limity se již nebudou automaticky stanovovat na horní (mírnější) hranici povoleného rozptylu BAT, ale na nejnižší reálně dosažitelné úrovni pro dané konkrétní zařízení. Pokud provozovatel navrhne mírnější limit, bude muset úřadům sám předložit podrobnou analýzu proveditelnosti a prokázat, že přísnější hodnoty na svém zařízení objektivně nemůže splnit.

Návrh zároveň upravuje podmínky, za nichž lze povolit výjimku, a stanovuje požadavky na její odborné zdůvodnění. Při udělení této emisní výjimky se nově aktivují přísnější pravidla podle unijního balíčku – úřady budou muset každé 4 roky její odůvodněnost přezkoumat, a pokud výjimka prokazatelně ovlivňuje životní prostředí, provozovateli vznikne povinnost provádět takzvaný imisní monitoring, tedy přímé měření koncentrace látek v okolním ovzduší či vodním recipientu. Pro podniky bude proto důležité sledovat nejen samotné emisní limity, ale také způsob, jakým se stanovují a za jakých okolností je možné požádat o odlišné podmínky.

Nové povinnosti v řízení ochrany životního prostředí

Další důležitou součástí návrhu je systém environmentálního řízení. Provozovatelé dotčených zařízení budou muset zavést postupy, které pomohou průběžně vyhodnocovat dopady jejich činnosti a plánovat zlepšení. Součástí systému mají být environmentální cíle, ukazatele výkonnosti, opatření k předcházení vzniku odpadů, efektivnějšímu využívání energie a zdrojů i omezení nebezpečných látek. Požadavky zahrnují rovněž posuzování rizik vybraných chemických látek a prověřování možností jejich nahrazení bezpečnějšími alternativami. Lhůta pro povinné zavedení systému EMS se navíc pro stávající provozy posouvá z roku 2027 až na 1. července 2030, přičemž do jednoho EMS bude možné registrovat více závodů téže společnosti v rámci ČR.

Systém bude podléhat pravidelnému přezkumu a auditu. Návrh počítá s tím, že interní audit nebo přezkum provede provozovatel zařízení v intervalech certifikace, minimálně však jednou za tři roky. Pokud firma využívá externí certifikované audity (např. ISO 14001 nebo EMAS), bude o jejich výsledcích informovat úřady v pravidelných ročních zprávách, přičemž plné vybrané informace ze systému se mají zveřejňovat v informačním systému integrované prevence, s ohledem na zákonné výjimky z přístupu k informacím. Provozovatelé tak budou muset věnovat větší pozornost nejen technickému plnění podmínek povolení, ale také průkaznému řízení environmentálních rizik.

Návrh počítá také s transformačními plány, které mají u vybraných průmyslových odvětví popsat předpokládaný vývoj zařízení v období let 2030 až 2050. První skupina dotčených provozovatelů má orientační plán začlenit do systému environmentálního řízení do 30. června 2030. Plány mají ukázat, jakým způsobem může průmysl přispět k udržitelnému, oběhovému a klimaticky neutrálnímu hospodářství a jaké technologické změny mohou být pro tento vývoj potřebné. Rozsah povinnosti se bude lišit podle druhu provozované činnosti.

Nová pravidla se dotknou také zemědělských provozů

Návrh upravuje rovněž režim pro chovy drůbeže a prasat. Zavádí pro ně samostatnou přílohu se zvláštními pravidly, která vycházejí z evropské úpravy průmyslových emisí. Pro posuzování kapacit se má používat přepočet na dobytčí jednotky, díky němuž lze porovnávat různé kategorie hospodářských zvířat. Při stanovení příslušných prahových hodnot se navíc budou za stanovených podmínek sčítat kapacity více činností provozovaných na stejném místě.

Pro zemědělské podniky bude důležité především to, zda jejich chovy spadnou do nové kategorie a jaké konkrétní podmínky pro ně stanoví prováděcí předpisy. Návrh počítá se společnými pravidly pro provoz, emisní limity a environmentální výkonnost. Jejich cílem je omezit dopady chovů na životní prostředí při zohlednění charakteru jednotlivých zařízení.

ČIŽP bude moci nařídit zastavení provozu

Významnou součástí novely je posílení kontrolních a donucovacích pravomocí České inspekce životního prostředí (ČIŽP). Inspekce má nově v rámci zákona o integrované prevenci výslovně vykonávat také pravomoc rozhodnout o omezení nebo zastavení provozu zařízení či jeho části. Takové rozhodnutí může mít pro průmyslový podnik bezprostřední ekonomické důsledky, protože může znamenat přerušení výroby až do odstranění závadného stavu.

Návrh počítá s několika situacemi, kdy lze k takovému kroku přistoupit. Pokud provozovatel poruší povinnosti stanovené zákonem nebo integrovaným povolením, může inspekce nejprve uložit nápravná opatření a určit lhůtu k jejich splnění. Jestliže podnik nápravu ve stanoveném termínu nezajistí, může následovat omezení nebo zastavení provozu. V případě bezprostředního nebezpečí závažného nepříznivého dopadu na životní prostředí lze provoz omezit či zastavit i bez předchozího uložení nápravných opatření.

Inspekce může navíc za stanovených podmínek rozhodnout, že odvolání proti takovému rozhodnutí nebude mít odkladný účinek. Omezení či zastavení provozu má trvat do zjednání nápravy. Pokud takové urgentní zastavení provozu nebo závažná průmyslová havárie ohrozí životní prostředí v sousedním státě EU, má MŽP nově povinnost neprodleně informovat příslušné orgány dotčeného státu a zahájit přeshraniční multidisciplinární spolupráci.

ČIŽP má zároveň ukládat nápravná opatření, rozhodovat o přestupcích a zveřejňovat zprávy z kontrol prostřednictvím informačního systému integrované prevence. Provozovatelé tak budou muset počítat s důsledným ověřováním toho, zda jejich zařízení skutečně dodržují podmínky integrovaného povolení. Za vybraná porušení zákona mohou být uloženy pokuty až do výše 10 milionů korun.

Novela se dotýká také krajských hygienických stanic. Ty mají získat výslovnou pravomoc omezit nebo zastavit provoz zařízení, pokud by jeho dalším provozem nastalo nebo hrozilo závažné poškození lidského zdraví v důsledku nepříznivých účinků hluku, vibrací či neionizujícího záření. Nová úprava tak posiluje možnosti státních orgánů zasáhnout v situacích, kdy provoz průmyslového zařízení představuje závažné riziko pro životní prostředí nebo zdraví lidí.

Za závažná porušení hrozí pokuty v řádu milionů

Novela počítá také s výraznými finančními sankcemi za porušování povinností provozovatelů průmyslových zařízení. Za vybrané přestupky má být možné uložit pokutu až 10 milionů korun. U zvlášť závažného porušení příslušných povinností může sankce dosáhnout až 3 % ročního obratu provozovatele v Evropské unii za účetní rok předcházející roku, v němž je pokuta ukládána. Návrh současně stanovuje pokuty až 2 miliony korun za další skupinu přestupků, mezi něž nově řadí také porušení povinností souvisejících se systémem environmentálního řízení, jeho pravidelným přezkumem a auditem nebo začleněním plánu transformace. Výše sankce se tedy bude odvíjet od povahy porušení povinností a jeho závažnosti.

Evropské nařízení o obalech PPWR už od srpna 2026 přináší firmám nové povinnosti. Ministerstvo životního prostředí nyní zveřejnilo metodické stanovisko, které odpovídá na čtrnáct praktických otázek od výjimek pro malé podniky přes označování obalů až po dokumentaci a používání Zeleného bodu. Některé závěry mohou podnikům přinést úlevu, jiné znamenají, že budou muset upravit zavedené postupy a urychleně prověřit své obaly i dodavatelské vztahy.

Nařízení EU 2025/40 o obalech a obalových odpadech, známé pod zkratkou PPWR, začalo být obecně použitelné 12. srpna 2026. Pro výrobce, dovozce, distributory i další podniky, které uvádějí obaly na evropský trh, tím začalo období nových požadavků na jejich označování, posuzování shody a prokazování souladu s evropskými pravidly. Ministerstvo životního prostředí se nyní pokusilo vyjasnit některé otázky, které v české praxi vyvolávají největší nejistotu.

Metodické sdělení odboru cirkulární ekonomiky a odpadů MŽP ze dne 19. října 2026 obsahuje odpovědi na čtrnáct konkrétních dotazů. Dokument se věnuje mimo jiné rozsahu povinností výrobců, odpovědnosti distributorů, jazykovým požadavkům na technickou dokumentaci, identifikaci hospodářských subjektů na obalech a přístupu kontrolních orgánů. Vysvětluje také, jak ministerstvo vykládá některé přechodné situace a co bude od února 2027 platit pro symbol Zeleného bodu.

Malé podniky přicházejí o dosavadní výjimku

Jedním z nejvýznamnějších závěrů dokumentu je výklad povinností malých podniků. Dosavadní český zákon o obalech umožňoval některým firmám neplnit vybrané povinnosti, pokud za kalendářní rok uvedly na trh nejvýše 300 kilogramů obalů a jejich roční obrat nepřekročil 25 milionů korun. Podle MŽP se však tato výjimka od 12. srpna 2026 již neuplatní.

Ministerstvo své stanovisko opírá o přímou použitelnost evropského nařízení a o skutečnost, že PPWR nestanovuje pro povinnosti rozšířené odpovědnosti producenta obdobnou výjimku založenou na množství obalů. Česká právní úprava proto podle MŽP nemůže nadále poskytovat úlevu, která by byla s evropským nařízením v rozporu.

Pro podniky to znamená nutnost prověřit, zda se jich nově týkají registrační a další povinnosti spojené s rozšířenou odpovědností producenta, přestože se jim dosud dařilo vejít do české výjimky. Malé množství obalů samo o sobě již podle stanoviska ministerstva nepředstavuje důvod k osvobození.

Dokumentace musí být skutečně k dispozici

Další důležitá část metodického sdělení se týká prokazování shody obalů s požadavky PPWR. Výrobci mají vypracovat EU prohlášení o shodě a zajistit odpovídající technickou dokumentaci. Distributor nemusí automaticky vytvářet vlastní dokumentaci výrobce, při kontrole však musí požadované podklady zpřístupnit do deseti dnů od obdržení žádosti příslušného orgánu.

MŽP zároveň upozorňuje, že pouhé prohlášení dodavatele prázdného obalu s odkazem na dokumentaci, kterou uchovává dodavatel, není dostačující. Výrobce obalu musí mít k dispozici dokumentaci umožňující posoudit splnění příslušných požadavků včetně analýzy a vyhodnocení rizik. To se týká také posuzování možného výskytu perfluorovaných a polyfluorovaných alkylových látek, známých jako PFAS.

Ministerstvo připouští, že při kontrole by mělo být možné akceptovat prostou kopii nebo sken dokumentů od dodavatele obalů. Zároveň ale připomíná, že požadované podklady musí být možné předložit ve stanovené desetidenní lhůtě.

Pro český trh platí také jazykové požadavky. Technická dokumentace a EU prohlášení o shodě musí být kontrolním orgánům dostupné v češtině. V odůvodněných případech mohou orgány přijmout také anglickou verzi. MŽP doporučuje, aby dokumenty byly vyžadovány přednostně v elektronické podobě.

Kdy musí být výrobce uveden přímo na obalu

PPWR přináší rovněž požadavky na identifikaci hospodářských subjektů. Podle výkladu MŽP nemusí být na obalu vždy výslovně uvedena role konkrétního subjektu, například formulací „výrobce obalu“ nebo „dovozce obalu“. Podstatné je, aby byl příslušný subjekt správně identifikován a aby označení odpovídalo jeho skutečnému postavení podle evropského nařízení.

Jiná situace nastává, pokud je na obalu uveden například výrobce baleného výrobku, který však není zároveň výrobcem obalu. Jestliže je skutečný výrobce obalu na základě jiných právních předpisů označen například jako distributor nebo prodávající, měl by podle MŽP doplnit také svou roli výrobce obalu.

Zvláštní pozornost si zaslouží přechodné období. Ministerstvo potvrzuje, že od 12. srpna 2026 se požadavky PPWR uplatňují v plném rozsahu. Zároveň však uvádí, že do přijetí adaptační novely českého zákona o obalech nebude možné sankcionovat neúplné označení výrobce, které neobsahuje všechny náležitosti požadované evropským nařízením.

Tato tolerance ovšem není trvalou výjimkou. MŽP výslovně doporučuje upravit označení co nejdříve. Firmy by proto neměly odkládat revizi obalů s odůvodněním, že se dosud používají podle dřívějších pravidel. Povinnost označit se vztahuje také na skupinové obaly, které sdružují již označené prodejní jednotky.

Kdy není nutné vystavovat nové prohlášení o shodě

Praktickou otázku řeší ministerstvo také u podniků, které nakupují již posouzené prázdné obaly a následně je kompletují nebo opatřují štítkem. Podle předběžného výkladu MŽP není nutné opakovat posouzení shody a vystavovat nové EU prohlášení o shodě například tehdy, když podnik doplní již posouzenou prázdnou krabici štítkem.

Ministerstvo však současně upozorňuje, že tato otázka dosud není na evropské úrovni dostatečně vyjasněna. Firmy by proto měly závěr chápat jako aktuální výklad českého ministerstva, nikoli jako definitivně sjednocené stanovisko všech členských států.

PPWR řeší také situace, kdy nelze identifikační údaje výrobce uvést přímo na obalu. Pokud výrobce tvrdí, že to technicky není možné, musí být připraven doložit odpovídající důvody, například charakter materiálu nebo velikost obalu. Současně však MŽP zdůrazňuje, že evropské nařízení umožňuje uvádět požadované informace prostřednictvím QR kódu nebo jiného nosiče digitálních dat i bez splnění dalších podmínek stanovených pro tuto alternativu.

Kontroly mají dát prostor k nápravě

Pro firmy je důležitý také přístup kontrolních orgánů. MŽP odkazuje na doporučení Evropské komise, podle kterého by nové povinnosti neměly narušovat obchodní toky, dodavatelské řetězce ani dostupnost zboží pro spotřebitele.

Kontrolní orgány by proto měly podporovat odpovědné podniky při zavádění nových pravidel, například vysvětlováním povinností nebo stanovením přiměřené lhůty k nápravě zjištěných nedostatků. Doporučený přístup tedy upřednostňuje nápravu tam, kde je to vhodné, před automatickým zaměřením na sankce.

To však neznamená, že by se povinnosti PPWR odkládaly. Metodické sdělení rozlišuje mezi platností evropských požadavků a postupem při jejich kontrolování. Podniky musí pravidla dodržovat, kontrolní praxe by ale měla zohledňovat praktické okolnosti jejich zavádění.

Zelený bod čeká od února 2027 zásadní omezení

Pozornost si zaslouží také symbol Zeleného bodu. Od 12. února 2027 bude možné tento symbol, případně jiné označení potvrzující plnění povinností v rámci systému rozšířené odpovědnosti výrobce, používat pouze jako součást QR kódu nebo jiného standardizovaného otevřeného digitálního značení.

Důvodem je snaha Evropské komise zabránit tomu, aby si spotřebitelé symbol spojovali s recyklovatelností nebo opakovanou použitelností obalu. Zelený bod ve skutečnosti potvrzuje, že za daný obal byl uhrazen finanční příspěvek organizaci zajišťující sběr, třídění a recyklaci obalových odpadů.

Organizace PRO Europe, která ochrannou známku spravuje, podle MŽP pracuje na aktualizované podobě symbolu splňující nové požadavky, včetně poskytování informací o třídění spotřebitelům.

Dobrou zprávou pro podniky je možnost doprodeje stávajících zásob. Podle výkladu ministerstva se omezení vztahuje na obaly poprvé uvedené na trh EU po 12. únoru 2027. Obaly uvedené na trh před tímto datem lze doprodávat. Výrobci a dovozci by si však měli uchovávat průkaznou dokumentaci dokládající datum uvedení zboží na trh.

Firmy musí prověřit také registraci a zastoupení

Závěrečná část dokumentu se věnuje registrům producentů a pověřeným zástupcům pro rozšířenou odpovědnost producenta. MŽP uvádí, že na úrovni EU zatím neexistuje oficiální jednotný seznam evropských systémů a registrů. Kontakty na příslušné národní registry a systémy však lze najít na platformě EUNR, která sdružuje zapojené členské státy a odpovědné orgány.

V České republice podle ministerstva působí také pověření zástupci pro rozšířenou odpovědnost producenta podle PPWR. Informace o nich lze získat přímo u autorizovaných obalových společností, případně u společnosti EKO-KOM.

Dokument ke stažení:

Metodické sdělení odboru cirkulární ekonomiky a odpadů Ministerstva životního prostředí_PPWR.pdf

Zničení Kachovské přehrady připravilo jižní Ukrajinu o důležitý zdroj vody, poškodilo zemědělství a narušilo energetickou infrastrukturu. Na dně bývalé obrovské vodní nádrže se však mezitím začíná obnovovat příroda. Má se vrátit původní vodní dílo, nebo by bylo lepší dát prostor řece a novým ekosystémům? Spor o budoucnost Dněpru ukazuje, jak obtížné je hledat řešení ve chvíli, kdy se střetávají hospodářské potřeby, ochrana přírody a dlouhodobé zájmy společnosti.

V červnu 2023 se po zničení hráze Kachovské vodní elektrárny na jihu Ukrajiny během ruské invaze začal vyprazdňovat jeden z největších evropských rezervoárů sladké vody. Následovaly ničivé povodně, rozsáhlé škody na sídlech a infrastruktuře a dlouhodobé problémy se zásobováním vodou. Zároveň se změnil charakter krajiny, která byla po desetiletí pod vodou.

Tři roky po katastrofě se budoucnost tohoto území stává stále konkrétnějším tématem odborného výzkumu i plánování poválečné obnovy. Ukrajinská vláda počítá s obnovou vodohospodářského systému na jihu země, současně však připouští potřebu nového modelu hospodaření s vodou, který by odpovídal klimatickým podmínkám a skutečným potřebám regionu.

Obnovit původní stav může být pro některé obyvatele a hospodářská odvětví nejpřirozenější cestou k nápravě škod. Pro jiné může být příležitostí k přehodnocení dosavadního způsobu využívání řeky a krajiny. Obě skupiny přitom mohou vycházet ze stejného cíle, kterým je dlouhodobá prosperita jižní Ukrajiny.

Voda jako základ zemědělství, průmyslu i každodenního života

Argumenty pro obnovu přehrady začínají u něčeho, bez čeho se žádná společnost neobejde. U vody. Kachovská nádrž zajišťovala zásobování domácností, průmyslových podniků a rozsáhlých zavlažovacích soustav. Její význam přesahoval samotnou výrobu elektřiny. Šlo o infrastrukturu, na níž byla závislá značná část hospodářství jižní Ukrajiny.

Zemědělství patří mezi odvětví, která ztrátu nádrže pocítila nejvýrazněji. V suchých oblastech na jihu země pomáhalo zavlažování udržovat výnosy plodin a umožňovalo pěstovat plodiny, jejichž produkce by bez pravidelného přísunu vody byla podstatně obtížnější. Nedostatek vody může znamenat nižší úrodu, omezení produkce, ztrátu pracovních míst a zhoršení ekonomické situace venkovských obcí.

Ukrajinské vodohospodářské společnosti a představitelé zemědělského sektoru proto prosazují obnovu Kachovského vodního díla jako součást budoucí obnovy regionu. Podle provozovatele státní vodní energetiky Ukrhydroenergo je návrat vodohospodářské infrastruktury důležitý pro obnovení zavlažování, zásobování vodou, energetiky i dalších funkcí, které nádrž plnila. Organizace v červnu 2025 označila obnovu za strategický úkol pro budoucnost jižní Ukrajiny.

Z pohledu zemědělců má tento přístup srozumitelnou logiku. Obnovení přístupu k vodě by mohlo pomoci vrátit zemědělskou půdu do produkce, obnovit ekonomickou aktivitu a stabilizovat příjmy obyvatel. Zemědělská výroba navíc přispívá k potravinové bezpečnosti a vývozu, který je pro ukrajinskou ekonomiku významný.

Podobné argumenty se týkají také měst, průmyslu a energetiky. Dostupné zdroje vody jsou důležité pro domácnosti, výrobní provozy i fungování vodohospodářských soustav. Kachovská elektrárna měla instalovaný výkon 335 megawattů, jehož ztráta dále oslabila ukrajinskou energetickou infrastrukturu poškozovanou válkou.

Na dně nádrže se mezitím rodí nová krajina

Opačný pohled vychází z vývoje, který po katastrofě nikdo nemohl jednoduše naplánovat. Po odtoku vody se na rozsáhlém území bývalé nádrže začaly prosazovat rostliny, vznikají porosty vrb a topolů a postupně se formují nová stanoviště pro živočichy. Část krajiny se tak vrací k podobě, kterou měla před zatopením při výstavbě přehrady.

Vývoj sledují také vědci z Národní akademie věd Ukrajiny. V říjnu 2026 informovali o dalším terénním výzkumu vegetace a vznikajících ekosystémů na dně bývalé Kachovské nádrže, včetně území přírodní rezervace Chortycja. Vědci zkoumají přirozenou obnovu vegetace, vznik mladých lesů a proměny ekosystémů v místech, která byla dříve trvale pod vodou.

Pro ochránce přírody je tento vývoj argumentem, proč s obnovou původní nádrže nespěchat a důkladně posoudit, jakou ekologickou hodnotu nově vznikající krajina získává. Rozsáhlá vodní plocha totiž představovala uměle vytvořený ekosystém, který změnil původní říční nivu. Její opětovné zatopení by znamenalo zánik velké části současné vegetace a stanovišť, která se na obnaženém dně začala utvářet.

Ekologické důsledky však nelze popsat jednoduše jako příběh přírody, která se po odchodu člověka uzdravuje. Původní nádrž ovlivňovala také podzemní vody, místní klima, vodní režim a život v širším okolí. Její zánik přinesl vedle nových přírodních stanovišť rovněž vážné problémy. Změnily se podmínky pro vodní organismy, došlo k narušení říčních a mokřadních ekosystémů a objevily se obavy z kontaminace sedimentů, které zůstaly na dně.

Zpráva Programu OSN pro životní prostředí z října 2023 upozornila, že některé škody mohou být nevratné a ekologické důsledky se mohou projevovat po desetiletí. Hodnocení zahrnovalo změny vodního režimu, geomorfologické procesy, chemické znečištění i poškození chráněných území.

Odhalené dno vydalo svědectví o tisícileté historii

Ústup vody odkryl také něco, co nebylo vidět po téměř sedmdesát let. Dno bývalé Kachovské nádrže ukrývalo pozůstatky osídlení a předměty dokumentující život lidí v této části dnešní Ukrajiny napříč tisíciletími. Archeologové a pracovníci památkových institucí zde zaznamenali keramiku z doby bronzové, úlomky antických řeckých amfor, předměty z období středověku i nálezy spojené se záporožskými kozáky. Objevily se také zbraně, mince a další předměty každodenního života. Na ostrově Chortycja odborníci už v létě 2023 evidovali stovky nálezů a do konce srpna jich bylo podle pracovníků tamní rezervace více než tisíc.

Mezi nálezy z širší oblasti Dněpru patří také pozůstatky historických plavidel. Výzkum v okolí Chortycje odhalil mimo jiné části říčních lodí spojených s rusko osmanskou válkou v letech 1735 až 1739. Pro historiky představují tyto objevy mimořádnou příležitost doplnit poznatky o obchodě, dopravě, vojenských konfliktech a životě komunit, které kdysi obývaly dnes zatopená území. Zároveň se ukazuje, že případná obnova nádrže by mohla další výzkum znovu ztížit nebo některé lokality opět překrýt vodou.

Archeologické nálezy tak přinášejí do rozhodování další veřejný zájem. Historické dědictví nelze posuzovat jen podle ceny jednotlivých předmětů, ale také podle informací, které poskytují o minulosti regionu. Odborníci současně upozorňují, že nálezy je třeba dokumentovat na místě a chránit před poškozením i nelegálním odnášením. Voda tedy odkryla nejen novou krajinu, ale také část historie, jejíž poznání může být pro další generace stejně důležité jako rozhodnutí o budoucím využití Dněpru.

Lze zajistit vodu i bez návratu k původní přehradě?

Mezi úplnou obnovou původní nádrže a ponecháním celého území přírodě existuje ještě další možnost. Přizpůsobit vodohospodářskou infrastrukturu novým podmínkám a hledat řešení, které bude vycházet z konkrétních potřeb regionu.

Právě tímto směrem se ubírá část současného ukrajinského výzkumu. Odborníci z Národní akademie věd Ukrajiny v květnu 2026 představili průběžné výsledky rozsáhlého mezioborového projektu, který zkoumá, zda mohou ztrátu Kachovské nádrže částečně kompenzovat podzemní zdroje vody. Vědci současně hodnotí budoucí potřeby zásobování, vliv klimatických změn a důsledky pro zemědělství, průmysl i ekosystémy dolního Dněpru.

Ukrajinská vláda už také oznámila výstavbu vodovodních přivaděčů v Dněpropetrovské a Mykolajivské oblasti. Ty mají pomoci kompenzovat následky katastrofy a zlepšit přístup obyvatel k vodě. Ministr Sobolev přitom hovořil o novém modelu hospodaření, který má lépe odpovídat klimatickým podmínkám a reálným potřebám jižní části země.

Takový přístup by umožnil posuzovat jednotlivé potřeby samostatně. Zásobování pitnou vodou by se mohlo řešit jinými prostředky než zavlažování rozsáhlých zemědělských ploch. Průmyslové podniky by mohly hledat vlastní úspory vody a zemědělství by mohlo přizpůsobovat skladbu plodin i zavlažovací postupy dostupným zdrojům.

Odborná studie zveřejněná v březnu 2026 v časopise Applied Water Science se právě potřebami vody v povodí dolního Dněpru po zničení Kachovské nádrže zabývá. Její zaměření ukazuje, že plánování budoucnosti regionu vyžaduje souběžně posuzovat vodní zdroje, zemědělské využití, průmysl i ekologické podmínky.

Kdo ponese náklady a kdo získá největší užitek

Při rozhodování o budoucnosti Kachovské nádrže se střetávají také rozdílné časové horizonty a ekonomické zájmy. Zemědělci potřebují vodu pro příští sklizně, města potřebují spolehlivé zásobování už dnes a investoři musí vědět, zda se jim vyplatí vložit prostředky do infrastruktury s životností desítek let. Přírodní ekosystémy se naproti tomu vyvíjejí v mnohem delším časovém měřítku a některé jejich hodnoty se nedají snadno vyjádřit penězi.

Obnova přehrady by přinesla přímý užitek především odvětvím závislým na vodě a územím, která by získala zpět zavlažování. Náklady by však nesl širší okruh společnosti, ať už prostřednictvím veřejných rozpočtů, úvěrů nebo investic do energetických a vodohospodářských podniků. Zachování nově vznikající krajiny by naopak mohlo přinést ekologické výhody, současně by však mohlo znamenat dlouhodobě vyšší náklady na zajištění vody pro některé hospodářské činnosti.

Do úvah navíc vstupuje klimatická změna. Pokud budou období sucha častější a potřeba vody poroste, bude důležité vědět, kolik vody může Dněpr v budoucnu spolehlivě poskytovat a jak ji rozdělit mezi jednotlivé uživatele. Rozsáhlá nádrž může vodní režim regulovat, sama však nezaručí dostatek vody v době dlouhodobého sucha. Stejně tak přírodní obnova krajiny automaticky neznamená, že bude k dispozici dostatek vody pro zemědělství a domácnosti.

Budoucí řešení proto bude záviset také na tom, jaké potřeby bude Ukrajina považovat za prioritní, jaké investice si může dovolit a jakou hodnotu přisoudí obnově krajiny. Právě proto je tento případ tak zajímavý i daleko za hranicemi Ukrajiny. Ukazuje, že veřejný zájem se často skládá z několika legitimních potřeb, které nelze všechny naplnit stejným způsobem.

Evropské a státní dotace mají českým městům a obcím pomáhat s obnovou veřejných prostranství, výsadbou zeleně a zadržováním dešťové vody. Nejvyšší kontrolní úřad však zjistil, že ekologické výsledky těchto investic se často měří nedostatečně, některá prostranství mají minimum zeleně a plánované kapacity pro zachycování srážkové vody zůstávají daleko za očekáváním. Do konce června 2026 bylo na podporované projekty vyplaceno přes 1,26 miliardy korun.

Peníze na obnovu náměstí, parků, ulic a dalších veřejných prostranství patří mezi investice, které mohou výrazně zlepšit každodenní život obyvatel. Stromy poskytují stín, vegetace pomáhá ochlazovat rozpálená města a propustné povrchy umožňují dešťové vodě vsakovat do půdy místo rychlého odtoku do kanalizace. Kvalitně připravené projekty tak mohou současně přispívat k příjemnějšímu prostředí, ochraně přírody i lepšímu přizpůsobení měst klimatickým změnám.

Kontrolní závěr NKÚ č. 25/24 ovšem ukazuje, že mezi deklarovanými cíli dotačních programů a způsobem jejich praktického naplňování existují významné rozdíly. Kontrola se zaměřila na Ministerstvo pro místní rozvoj a třináct vybraných měst a obcí. Prověřila projekty podpořené z Integrovaného regionálního operačního programu, které se týkaly obnovy veřejných prostranství a budování zelené infrastruktury.

V rámci pěti sledovaných výzev ministerstvo schválilo celkem 457 projektů. Do 30. června 2026 na ně vyplatilo 1 268,7 milionu korun z evropských a státních prostředků. Samotná kontrola třinácti projektů se týkala proplacených dotací ve výši 191,6 milionu korun. NKÚ dospěl k závěru, že účelnost podpory snižovala především nedostatečná orientace některých projektů na ekologické přínosy a vysoká míra dotačního financování.

Veřejné peníze mají přinášet více než novou dlažbu

Jedním z podstatných zjištění je způsob, jakým ministerstvo nastavilo podmínky pro podporované investice. U některých projektů může evropská a státní dotace pokrýt až 95 procent způsobilých výdajů. Takto vysoká podpora výrazně snižuje finanční účast samotného příjemce a podle NKÚ zvyšuje riziko, že prostředky nebudou využity s dostatečným důrazem na hospodárnost a skutečný přínos.

Podstatnější než samotná výše dotace je však její výsledný účinek. Programy mají pomáhat řešit problémy, které česká města dlouhodobě trápí. Patří mezi ně nedostatek kvalitní zeleně, přehřívání veřejných prostor, nadměrné množství nepropustných povrchů, zhoršující se podmínky pro biologickou rozmanitost i nedostatečné hospodaření s dešťovou vodou.

Kontrola ukázala, že v některých projektech podpořených v rámci výzvy zaměřené na revitalizaci veřejných prostranství představovala zeleň jen zanedbatelnou část celkové plochy. Z celkových 204 schválených projektů v této výzvě nedosahovala plánovaná plocha zelené infrastruktury u téměř čtvrtiny projektů ani 40 % cílové hodnoty celkové plochy veřejného prostranství. U některých záměrů byl podíl zeleně dokonce nižší než 6 %, v jednotlivých případech nedosahoval ani 1 %.

Takové výsledky vyvolávají otázku, nakolik mohou dané investice naplnit ekologické cíle, kvůli nimž se veřejné prostředky poskytují. Pokud projekt zahrnuje především stavební úpravy a technickou infrastrukturu a zelené plochy zůstávají okrajovou součástí, jeho přínos pro ochlazování města, zadržování vody nebo podporu biodiverzity bude přirozeně omezený.

Zvláštní pozornost věnoval NKÚ také parkovacím místům budovaným s podporou programu. U některých projektů se rozsáhlejší parkovací plochy kombinovaly s nízkým podílem zelené infrastruktury. Podle kontrolorů takové uspořádání omezuje možnost snižovat přehřívání měst a posilovat biologickou rozmanitost. Úřad proto považuje poskytování dotací na budování parkovacích míst za nevhodné s ohledem na očekávané environmentální přínosy programu.

Dešťová voda zůstává promarněnou příležitostí

Ještě výrazněji se nedostatky projevují v hospodaření se srážkovou vodou. Schopnost zachytit a využít vodu, která dopadne na střechy, chodníky a další povrchy, má pro města stále větší význam. Voda může sloužit k zavlažování zeleně a její vsakování pomáhá doplňovat půdní vláhu. Zároveň se tím omezuje rychlý odtok při přívalových deštích a snižuje zatížení kanalizační infrastruktury.

Přesto se této oblasti podle NKÚ věnoval jen malý počet podporovaných projektů. Ministerstvo původně předpokládalo, že opatření zaměřená na hospodaření se srážkovou vodou bude obsahovat téměř každý projekt. Skutečný zájem obcí však byl výrazně nižší. Ministerstvo navíc žadatele k těmto opatřením dostatečně nemotivovalo. Nestanovilo například podmínku, která by jejich realizaci vyžadovala, ani nezvýhodňovalo projekty, které s dešťovou vodou aktivně pracovaly.

Čísla ukazují, jak velký je rozdíl mezi původním očekáváním a skutečně přijatými závazky. Plánovaný objem budovaných retenčních nádrží činil 52 448 metrů krychlových, zatímco závazky příjemců dotací dosahovaly k 30. červnu 2026 pouze 14 612 metrů krychlových. To odpovídá necelým 28 % plánované hodnoty.

Ministerstvo tedy podle dosavadních údajů nesměřuje k naplnění původního cíle ani zdaleka. NKÚ navíc upozornil na nedostatky v samotném vykazování těchto opatření. Jednotliví příjemci totiž nerozlišovali dostatečně přesně retenční nádrže, které vodu dočasně zadržují a regulují její odtok, a akumulační nádrže určené k jejímu uchovávání pro další využití. Výsledná data proto nejsou dostatečně jednotná a spolehlivá.

Problém spočívá také v tom, že ministerstvo nemá k dispozici kvalitní soubor údajů, který by umožnil jednoznačně vyhodnotit, kolik projektů skutečně zlepšilo hospodaření se srážkovou vodou a v jakém rozsahu. Pokud se tento přínos důsledně nesleduje, obtížně se také určuje, které typy investic fungují nejlépe a kam by měly směřovat další veřejné prostředky.

Miliony na lavičky, ale chybí měření skutečných výsledků

Další slabinou dotačního systému je způsob, jakým se hodnotí výsledky podpořených projektů. Ministerstvo sleduje například rozlohu revitalizovaných prostranství a odhadovaný počet obyvatel, kteří mají přístup k nové nebo modernizované zelené infrastruktuře. Takové ukazatele ale samy o sobě nevypovídají o tom, zda se kvalita prostředí skutečně zlepšila.

Počet obyvatel s přístupem k nové zeleni se stanovuje na základě odhadu populace v okolí projektu. Výchozí hodnota přitom nebyla stanovena a použitý ukazatel neumožňuje měřit kvalitativní změnu. Z údajů tedy nelze spolehlivě vyčíst například to, nakolik se zlepšily podmínky pro pobyt ve veřejném prostoru, zda nové stromy přispěly k ochlazení okolí nebo jestli se zvýšila schopnost území zadržovat vodu.

Ministerstvo navíc samostatně nerozlišuje plochy, které vznikly na dříve nevyužívaných místech, od ploch, které pouze prošly obnovou. Chybí tak přehledný údaj o tom, kolik nových veřejných prostranství skutečně přibylo díky dotační podpoře.

Kontrola se zabývala také výdaji na městský mobiliář, tedy lavičky, koše, herní prvky, přístřešky a další vybavení veřejných prostor. NKÚ zjistil, že ministerstvo nestanovilo maximální částky dotace na jednotlivé prvky mobiliáře. U doprovodných výdajů sice platil limit, ten se však nevztahoval stejným způsobem na všechny položky.

Příkladem jsou dvě lavičky se solárními prvky, které jeden z příjemců pořídil za celkem 401 360 korun. Nákup podle NKÚ odpovídal pravidlům programu, úřad však současně konstatoval, že takto nadstandardní vybavení nebylo potřebné pro naplnění účelu projektu a mohlo být financováno z vlastních prostředků obce.

Příští dotační období musí přinést lepší výsledky

Zjištění NKÚ jsou důležitá také pro přípravu dalšího programového období po roce 2027. Úřad doporučil ministerstvu, aby při výběru projektů kladlo větší důraz na vysoký podíl revitalizované zeleně a na opatření zaměřená na hospodaření se srážkovou vodou. Současně doporučil stanovit maximální částky dotace na mobiliář a přehodnotit míru podpory v regionech, které jsou ekonomicky rozvinutější nebo se nacházejí v přechodové kategorii.

Do budoucna by proto mělo být samozřejmostí, že dotační programy budou hodnotit nejen počet dokončených staveb a plochu upraveného území, ale také skutečný přínos pro životní prostředí. U zelené infrastruktury je třeba sledovat její rozsah a kvalitu, u hospodaření se srážkovou vodou objem skutečně zadržované či využívané vody a u revitalizovaných míst také to, zda přinášejí očekávané zlepšení veřejného prostoru.

Dokumentke stažení:

Kontrolní závěr z kontrolní akce NKÚ č. 25/24

Potravinářství a zemědělství dosáhly za posledních šest desetiletí mimořádného růstu produkce. Z polí se sklízí více obilí, potraviny jsou dostupnější a moderní šlechtění umožňuje získávat vyšší výnosy. Spolu s tím se však objevuje problém, který se v běžných statistikách zemědělské produkce snadno ztratí. Vyšší výnos totiž automaticky nezaručuje vyšší obsah vitaminů a minerálních látek v potravinách. Nový report Hollow Harvest upozorňuje, že některé plodiny mohou obsahovat výrazně méně vybraných živin než před několika desetiletími.

Autorem reportu Hollow Harvests je britská inovační organizace Deep Science Ventures (DSV), která se zaměřuje na rozvoj vědecky založených podnikatelských projektů. Zpráva vznikla ve spolupráci s organizací The Mark Leonard Trust a upozorňuje na potřebu propojit zemědělskou produktivitu s nutriční kvalitou potravin. Autoři hledají nejen příčiny poklesu obsahu živin, ale také možnosti, jak jejich koncentraci v plodinách opět zvýšit.

Zpráva upozorňuje, že v některých případech se obsah vybraných živin v zemědělských plodinách za posledních šedesát let snížil o 20 až 50 %. Tento rozsah se týká konkrétních plodin a živin, nikoli všech potravin nebo průměrného složení celého jídelníčku. Výsledky vycházejí z porovnávání historických údajů o složení potravin, dlouhodobých záznamů o plodinách a novějších výzkumů. Autoři poukazují zejména na některé minerální látky a na skutečnost, že desetiletí šlechtění zaměřeného na vysoké výnosy nemusí současně přinášet odpovídající zlepšení nutriční hodnoty sklizně.

Limity historických dat a přesnost měření

Při interpretaci těchto dlouhodobých srovnání je však třeba zohlednit také metodologická omezení. Analytické postupy používané v šedesátých letech se v řadě případů lišily od dnešních metod, které umožňují přesněji stanovovat koncentrace jednotlivých látek. Srovnávání historických a současných údajů proto vyžaduje pozornost k použitým metodám, podmínkám odběru vzorků i způsobu vyhodnocení výsledků. Tyto rozdíly samy o sobě nedokazují, že k poklesu nutriční hodnoty nedochází, mohou však ovlivňovat přesnost některých odhadů a míru jistoty, s jakou lze změny vyčíslit.

Mezi konkrétně zmiňované látky patří draslík, zinek, železo a selen. Draslík je důležitý pro správnou činnost svalů, nervové soustavy a udržování rovnováhy tekutin v těle. Zinek se podílí na fungování imunitního systému, hojení ran a řadě enzymatických procesů. Železo je nezbytné pro tvorbu hemoglobinu a přenos kyslíku, zatímco selen přispívá k ochraně buněk před oxidačním poškozením a ke správné funkci štítné žlázy. Report upozorňuje také na významné rozdíly mezi jednotlivými odrůdami. Méně než třetina odrůd pšenice určených k výrobě chleba, které byly uvedeny na trh od šedesátých let, dosahuje doporučovaných hodnot obsahu zinku. To ukazuje, že vysoký výnos a dostatečný obsah esenciálních minerálních látek nemusí jít vždy ruku v ruce.

Když kvantita vítězí nad kvalitou sklizně

Praktickým příkladem je podle autorů reportu také mrkev, u níž může obsah draslíku v některých případech dosahovat přibližně poloviny dřívější hodnoty. Pro získání stejného množství této minerální látky by pak člověk musel sníst dvojnásobné množství mrkve. Podobné srovnání je třeba chápat ve vztahu ke konkrétním údajům, nikoli jako obecné tvrzení o všech dnes prodávaných potravinách. Autoři zároveň upozorňují, že nedostatek mikronutrientů se může týkat i obyvatel vyspělých zemí, jejichž jídelníček obsahuje dostatek energie, ale nemusí poskytovat optimální množství všech potřebných živin. Právě proto doporučují sledovat nutriční hodnotu plodin vedle jejich výnosu a věnovat větší pozornost šlechtění odrůd, které dokážou nabídnout více živin v každé porci.

Kontrast mezi množstvím a kvalitou produkce dobře ilustrují údaje o obilovinách. Podle reportu se výnosy obilovin na hektar od šedesátých let zvýšily o 215 %, zatímco celosvětová nabídka kalorií vzrostla od roku 1961 o 38 %. Moderní zemědělství tak výrazně posílilo schopnost zásobovat rostoucí populaci potravinami. Současně však zůstává problém skrytého hladu, při němž lidé přijímají dostatek energie, ale jejich strava neposkytuje dostatečné množství některých vitaminů a minerálních látek. Podle údajů citovaných v reportu trpí klinickým nedostatkem alespoň jedné mikronutrientní látky více než dvě miliardy lidí na světě.

Kvalitu potravin navíc ovlivňuje také rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Jak jsme již upozornili v článku Díky CO₂ máme sice jídla dost, ale živiny z něj nenápadně mizí, zvýšená dostupnost CO₂ může u řady plodin podpořit fotosyntézu a tvorbu biomasy, zároveň však může snižovat koncentraci některých živin, například bílkovin, železa a zinku. Výsledná změna závisí na druhu rostliny, podmínkách pěstování i dostupnosti vody a dalších živin. Nutriční hodnota plodin se tak může měnit působením několika souběžných procesů, od šlechtění přes hospodaření s půdou až po změny klimatu.

Ekonomické motivace a jednostranné hodnocení úspěchu

Problém spočívá mimo jiné v tom, že zemědělství dlouhodobě hodnotí úspěšnost především podle výnosu z hektaru, odolnosti plodin, rychlosti růstu a ekonomické efektivity. Tyto parametry mají pro zajištění potravinových dodávek zásadní význam. Pokud se však při šlechtění upřednostňuje množství sklizně, obsah živin nemusí dostávat stejnou pozornost. Rostlina může vytvářet více jedlé biomasy, aniž by současně přijímala a ukládala minerální látky ve stejném poměru. U některých plodin tak může docházet k poklesu koncentrace živin v jejich jedlých částech.

DSV upozorňuje také na ekonomické nastavení celého zemědělského řetězce. Farmáři zpravidla získávají příjem především podle množství a obchodní kvality sklizené produkce, zatímco vyšší obsah zinku, železa nebo dalších živin nemusí znamenat odpovídající finanční odměnu. Pokud se nutriční kvalita nepromítá do výkupních cen, smluvních podmínek ani požadavků odběratelů, mají producenti omezenou ekonomickou motivaci investovat do odrůd a postupů, jejichž přínosem je především kvalitnější složení potravin. Finanční pobídky by tak mohly propojit zájem farmářů o výnosy s cílem potravinářského průmyslu dodávat nutričně hodnotnější suroviny.

Významnou roli hraje také stav zemědělské půdy. Právě v ní se odehrává řada procesů, které určují dostupnost minerálních prvků pro rostliny, schopnost zadržovat vodu i fungování půdních organismů. Půda s nízkým obsahem organické hmoty a narušenou strukturou může rostlinám ztěžovat přístup k vodě a živinám. Samotné dodávání dusíku, fosforu a draslíku přitom nezaručuje optimální dostupnost všech dalších prvků potřebných pro růst a tvorbu nutričně hodnotné sklizně. Důležitá je rovnováha živin, půdní struktura, biologická aktivita i způsob, jakým se s půdou hospodaří.

Cesta k nápravě: Nové technologie a regenerace půdy

Report Hollow Harvest proto obrací pozornost k otázce, jak nutriční hodnotu plodin začlenit přímo do zemědělské produkce. Jednou z cest je šlechtění odrůd, které dokážou spojovat vysoké výnosy s vyšším obsahem důležitých minerálních látek a dalších živin. Takový přístup by vyžadoval přesnější a pravidelnější sledování složení sklizně a zohlednění těchto údajů při hodnocení zemědělských odrůd. Význam má také aktualizace databází složení potravin, které slouží odborníkům na výživu, zdravotnickým institucím i tvůrcům potravinové politiky.

K tomu mohou přispět i nové technologie. Moderní bioanalytické metody umožňují podrobněji zkoumat složení plodin a sledovat, jak se koncentrace živin mění v závislosti na odrůdě, půdních podmínkách nebo způsobu pěstování. Precizní zemědělství využívá senzory, prostorová data a digitální nástroje k přesnějšímu řízení hnojení a dalších vstupů podle potřeb konkrétního pozemku. V oblasti šlechtění se zároveň rozvíjejí biotechnologické postupy včetně genetických editací, které mohou umožnit cíleně upravovat vlastnosti rostlin související s příjmem, transportem a ukládáním živin.

Pozornost si zaslouží rovněž hospodaření, které obnovuje úrodnost půdy a zlepšuje její schopnost zadržovat vodu. Pestré osevní postupy, meziplodiny, vhodné doplňování organické hmoty a omezení degradace půdního prostředí mohou přispívat k dlouhodobě stabilní zemědělské produkci. Jejich účinky se liší podle místních podmínek a konkrétních plodin, společným přínosem však může být lepší fungování půdního ekosystému a odolnost vůči suchu. Zdravá půda sama o sobě nezaručí vyšší koncentraci všech živin ve sklizni, představuje však důležitou součást systému, který umožňuje jejich příjem a využití rostlinami.

Propojení výzkumu, zemědělské praxe a ekonomických pobídek může postupně změnit také způsob, jakým se hodnotí úspěšnost potravinového systému. Vedle tun sklizených plodin a ceny za kilogram by větší význam mohly získat údaje o množství esenciálních živin, které produkce skutečně poskytuje. Takový přístup by umožnil lépe porovnávat nejen výnosy jednotlivých odrůd, ale také jejich výživový přínos. Pro zemědělce by mohl vytvořit nové obchodní příležitosti, pro potravinářské firmy možnost odlišit kvalitnější suroviny a pro spotřebitele přinést lepší informace o složení potravin.

Kontext vzniku zprávy a širší souvislosti

Zpráva Hollow Harvest přináší důležitý pohled na méně viditelnou stránku moderního zemědělství, které sice dokáže produkovat stále větší množství potravin, současně však čelí otázkám spojeným s jejich nutriční hodnotou. Při hodnocení jejích závěrů je vhodné zohlednit také zaměření organizace Deep Science Ventures, která report připravila. Jde o britskou organizaci propojující vědecký výzkum s podnikáním, která vyhledává příležitosti pro vznik technologických startupů a jejich další rozvoj.