Fotografie místo váhy, světelné spektrum místo ručního třídění, dron místo člověka procházejícího skládku a z použité papírové utěrky glukóza pro biotechnologickou výrobu. Aktuální číslo odborného časopisu Detritus ukazuje, jak rychle se odpadové hospodářství propojuje s umělou inteligencí, spektroskopií, senzorikou a biotechnologiemi. Některé výsledky jsou překvapivě blízko praktickému využití, jiné současně připomínají, že mezi laboratorním pokusem a skutečným provozem stále zůstává podstatný rozdíl.

Čerstvé číslo časopisu Detritus, vydané 30. září 2026, přináší na 131 stranách deset recenzovaných odborných studií. Témata sahají od potravinového odpadu přes recyklaci plastů a elektroodpadu až po stavební a zdravotnické odpady, těžbu skládek, úniky metanu, energetické využití kalů a zdroje surovin v hydroponických střešních systémech. Právě rozmanitost studií ukazuje, jak širokým oborem se nakládání s odpady stává.

Jedna z prvních studií se zabývá problémem, který vypadá jednoduše, dokud se ho někdo nepokusí přesně změřit. Kolik potravinového odpadu skutečně vzniká? Vědci z University of Tuscia porovnávali odhad hmotnosti potravinového odpadu z fotografií pomocí umělé inteligence s odhadem člověka a skutečnou hmotností zjištěnou vážením. Výsledek je zajímavý právě svou střízlivostí. Umělá inteligence má potenciál výrazně usnadnit rozsáhlé sledování potravinového odpadu, její přesnost však ovlivňuje velikost porce a rozdíly mezi jednotlivými modely. Autoři proto docházejí k závěru, že další posun bude vyžadovat větší a rozmanitější soubory trénovacích dat a další vývoj modelů.

Když se střetne klasický plast s bioplastem

Jiná studie už ukazuje podstatně konkrétnější výsledek. Výzkumníci ze Sapienza University of Rome se zaměřili na problém, který dobře znají provozovatelé třídicích linek. V odpadu se stále častěji potkávají klasické plasty s bioplasty a malé množství nežádoucího polymeru může zhoršit kvalitu výsledného recyklátu. Vědci proto využili hyperspektrální zobrazování v krátkovlnné infračervené oblasti od 1 000 do 2 500 nanometrů a pomocí matematických metod a strojového učení rozlišovali PET, HDPE, PP, PS, EPS a tři typy PLA.

Výsledek je pozoruhodný. Na nezávislém souboru dosáhla metoda citlivosti a specificity mezi 0,96 a 1,00. Autoři přesto zdůrazňují, že jde o ověření konceptu. Studie tedy ukazuje velmi dobrou schopnost rozlišovat jednotlivé materiály, zároveň ale sama ještě nepředstavuje hotové průmyslové řešení. Její závěr míří k vývoji senzorového třídění, které by mohlo přesněji oddělovat fosilní plasty od bioplastů.

Zajímavý problém řeší také výzkum domácího elektroodpadu v srbském Novém Sadu. Vědci zde zjišťovali, co lidé dělají se starými elektrickými a elektronickými zařízeními a proč se jich nezbavují prostřednictvím organizovaného sběru. Výsledek ukázal zvláštní rozpor. Lidé si uvědomují, že elektroodpad může být nebezpečný a vyžaduje zvláštní nakládání, přesto je pravidelné předávání do oficiálního systému poměrně nízké. Staré přístroje proto často zůstávají doma. Hlavními důvody jsou nedostatek informací a obtížně dostupná sběrná infrastruktura.

Současně se ukázalo, že ochota domácností zapojit se do organizovaného sběru je vysoká. Významný vliv na ochotu finančně přispět na systém měl příjem domácnosti, zatímco věk ani vzdělání podle studie významný vliv neměly. Autoři proto docházejí k závěru, že samotné informování veřejnosti nestačí. Potřebná je dostupnější infrastruktura spolu s ekonomickými pobídkami.

Rychlé třídění po katastrofách i bezpečnější zdravotnický odpad

U stavebních a demoličních odpadů se pozornost přesouvá k rychlosti třídění. Po zemětřesení nebo jiné rozsáhlé události mohou během krátké doby vzniknout obrovská množství směsného materiálu a ruční identifikace jednotlivých složek je prakticky nepoužitelná. Výzkumníci proto testovali spektroskopii ve viditelné a krátkovlnné infračervené oblasti v kombinaci s chemometrickými metodami.

Význam takového přístupu spočívá především v rychlosti. Spektrum materiálu může poskytnout informace potřebné pro jeho zařazení bez toho, aby bylo nutné každý kus nejprve detailně analyzovat tradičními laboratorními metodami. Výsledky studie ukazují, že spektroskopie může být využitelná jako nástroj rychlé prvotní klasifikace stavebních a demoličních odpadů a současně pomoci při rozlišení materiálů s rozdílným režimem nakládání.

Ještě praktičtější důsledek má studie zdravotnických odpadů. Materiál kontaminovaný patogeny se dnes často automaticky řadí mezi nebezpečný odpad, což znamená přísnější režim nakládání a zpravidla také nákladnější konečné odstranění. Autoři z Ghent University a University Hospital Ghent proto vytvořili jednoduchý algoritmus, který hodnotí skutečné riziko pro pracovníky nakládající s odpadem.

Metoda kombinuje závažnost onemocnění podle klasifikace Světové zdravotnické organizace s hodnocením patogenity. Do něj vstupuje například schopnost patogenu přežívat mimo hostitele, způsob přenosu, cesta vstupu do organismu a infekční dávka. Výsledkem je číselné zařazení konkrétního patogenu a následně možnost stanovit hranici, od které má být odpad považován za skutečně nebezpečný.

Závěr studie je pro odpadové hospodářství poměrně významný. Autoři tvrdí, že takový datově založený přístup by mohl snížit množství odpadu označovaného jako nebezpečný, aniž by se tím zvýšilo zdravotní riziko pro pracovníky. Jinými slovy, přesnější posouzení vlastností odpadu může znamenat méně zbytečně náročného režimu.

Co odhalují skládky ze vzduchu i ze země

Velmi zajímavý příběh se odehrává také na skládkách. Při jejich těžbě se do ovzduší může dostávat materiál, který byl desítky let uložený v odpadu. Výzkumníci v Brazílii proto sledovali, zda výkopové práce podporují šíření mikroplastů atmosférou.

Výsledek byl jednoznačný. Nejvyšší depoziční rychlosti byly zaznamenány v blízkosti míst, kde se těžily starší vrstvy odpadu. Vědci zde nacházeli především vlákna a fragmenty světlého zbarvení, jejichž vzhled odpovídal pokročilému zvětrávání plastů. Studie současně upozorňuje, že sledované částice byly určeny pouze vizuálně a nebyla u nich provedena polymerní potvrzovací analýza. Autoři proto hovoří o předpokládaných mikroplastech.

Důležitý je samotný závěr. Těžba starých skládek může podporovat opětovné uvolňování mikroplastových částic a jejich šíření atmosférou. Při budoucích projektech landfill miningu by proto podle autorů mělo být sledování mikroplastů v ovzduší součástí environmentálního hodnocení.

Na jiném místě skládky může být současně potřeba hledat něco, co není vidět vůbec. Metan. Studie zaměřená na bezpilotní letecké prostředky ukazuje, že dron vybavený optickým senzorem může sloužit k měření emisí metanu přímo nad sledovaným provozem. Testování proběhlo na několika typech zdrojů včetně skládky a výsledky ukázaly, že metoda dokáže identifikovat prostorové rozložení emisí.

Na komunální skládce se naměřený tok metanu pohyboval mezi 3,7 a 11,5 gramu za sekundu. Autoři současně upozorňují na význam meteorologických podmínek, které patřily mezi hlavní zdroje nejistoty měření. Přesto studie ukazuje zajímavou možnost, jak rychleji zjistit, kde se emise koncentrují a kam následně zaměřit podrobnější kontrolu nebo technická opatření.

Cukr z použitých utěrek ve veřejných objektech

Jedním z nejpůsobivějších výsledků celého čísla je ovšem něco, co bychom za technologii pro odpad možná vůbec nepovažovali. Použitá papírová utěrka. Němečtí vědci z Ostfalia University of Applied Sciences a Fraunhoferova centra pro chemickobiotechnologické procesy zkoumali, zda lze tento běžný odpad využít jako zdroj glukózy.

A výsledek ukázal, že ano. Při cíleném třídění v některých veřejných objektech se podařilo snížit obsah nečistot pod jedno procento hmotnosti. Zatímco v laboratorních podmínkách dosáhlo enzymatické zpracování čistých papírových utěrek výtěžnosti až 98,4 procenta, jakmile se výzkum přesunul do pilotního měřítka s reálným odpadem, výtěžnost klesla nejvýše na 57 %. Problémem bylo především horší promíchávání a mikrobiální kontaminace.

Právě tento rozdíl je možná cennější než samotných 98,4 %. Studie ukazuje, že cesta od laboratorního výsledku k reálnému zpracování má své technické překážky. Výzkumníci je ale dokázali částečně řešit. Úpravou sanitizace a zkrácením doby enzymatického zpracování z 48 na 24 hodin omezili mikrobiální růst a současně snížili energetickou náročnost procesu.

A co vzniklá glukóza? Vědci ji vyzkoušeli jako zdroj uhlíku pro pět mikroorganismů. Výsledkem bylo zjištění, že získaný sirup je pro biotechnologické procesy obecně použitelný a v některých případech dokonce vhodnější než laboratorní glukóza. Obsahuje totiž také další zkvasitelné cukry. Použitá papírová utěrka tak v tomto experimentu přestává být pouze odpadem a stává se potenciálním zdrojem uhlíku pro biotechnologickou výrobu.

Skryté limity ekologických řešení a biodegradabilních plastů

Další studie se vrací k jednomu z nejproblematičtějších míst v celém systému nakládání s odpady, kterým je okamžik, kdy se materiál dostává do skutečného odpadového proudu. Výzkum biologicky rozložitelných plastových tašek se zaměřuje na jejich skutečné chování, postupy nakládání a také na problémy s prosazováním pravidel. Samotné označení tašky jako biologicky rozložitelné totiž ještě neznamená, že se materiál v konkrétním systému skutečně rozloží požadovaným způsobem.

Studie upozorňuje na rozdíly mezi deklarovanými vlastnostmi výrobků, podmínkami, v nichž mají degradovat, a skutečnými podmínkami v odpadovém hospodářství. Výsledkem je poměrně důležité doporučení. Pro účinné nakládání s těmito materiály je potřeba lépe propojit požadavky na výrobky, informace pro spotřebitele, infrastrukturu pro nakládání s odpady a kontrolní mechanismy.

Jiný pohled na udržitelnost přináší studie věnovaná hydroponickým zeleným střechám. Výzkumníci se pomocí hodnocení životního cyklu zaměřili na spotřebu zdrojů spojenou s jejich konstrukcí a provozem. Hodnotili například využití vody, půdy, nerostných a kovových surovin i spotřebu energie. Výsledky ukázaly, že významnou část environmentální zátěže systému představují samotná konstrukční řešení, zejména vodní nádrž a nosná platforma.

Závěr studie tak připomíná, že ani technologie určená ke zvyšování environmentální kvality městského prostředí není bez materiálových nároků. O její celkové udržitelnosti proto rozhoduje také to, z jakých materiálů je vyrobena, jak dlouho vydrží a jaké zdroje spotřebuje během svého životního cyklu.

Od vědeckého objevu k odbornému publiku

Za časopisem Detritus stojí mezinárodní odborné zázemí International Waste Working Group (IWWG) a International Research Association on Circular Economy (IRACE), přičemž vydavatelem je italský CISA Publisher. Podobný prostor pro odbornou publikaci přitom existuje také přímo v České republice. Časopis WASTE FORUM, který vydává České ekologické manažerské centrum, publikuje původní vědecké práce, odborné články a přehledové příspěvky zaměřené na odpady, jejich vznik, nakládání, využití a odstraňování, ale také na kontaminovaná místa a širší souvislosti průmyslové a komunální ekologie. 

WASTE FORUM je recenzovaný časopis a je zařazen například v mezinárodní bibliografické databázi Scopus. Pro české výzkumníky, odborníky z praxe i akademická pracoviště tak představuje možnost publikovat výsledky výzkumu v odborném médiu, které má vedle českého prostředí také mezinárodní dosah.

Vodík může být důležitou součástí budoucí energetiky, průmyslu i dopravy. Jeho skutečný přínos však závisí na celém řetězci od výroby přes skladování a distribuci až po konečné využití. Právě tento řetězec začne v reálných podmínkách ověřovat nový výzkumný polygon CEETe H₂, který vznikne na VŠB Technické univerzitě Ostrava. Projekt podpořený evropskými prostředky za 268,2 milionu korun má ambici získat data, podle nichž bude možné přesněji určit, kde se vodíkové technologie vyplatí a kde bude vhodnější jiná cesta.

Vodík potřebuje víc než výrobu

Výroba vodíku je pouze jednou částí celého technologického systému. Pro jeho praktické využití je stejně důležité vyřešit skladování, distribuci, bezpečnost, kvalitu paliva i způsob, jakým bude vodík nakonec spotřebován. Právě propojení těchto částí má být hlavní předností polygonu CEETe H₂.

Výzkumné pracoviště nabídne možnost sledovat jednotlivé technologie nejen samostatně, ale také jejich vzájemné vazby. Výsledkem mají být provozní data využitelná při dalším výzkumu, vývoji a ověřování nových technologických řešení. Důležitá bude také spolupráce s průmyslovými podniky, které si budou moci nové technologie ověřovat v prostředí blízkém skutečnému provozu.

Právě tato praktická zkušenost může být pro další rozvoj vodíkových technologií zásadní. Laboratorní experiment dokáže přesně popsat konkrétní proces, skutečný provoz však přidává další proměnné. Patří mezi ně například kolísání spotřeby, provozní režimy, potřeba údržby, poruchové stavy, bezpečnostní požadavky nebo vliv okolních podmínek.

Rozhodovat mají data, ne očekávání

Vodík dnes provází velká očekávání, současně však zůstává technologií, jejíž vhodnost se výrazně liší podle konkrétního využití. Výhodnost vodíkového řešení závisí na energetické účinnosti celého řetězce, ceně energie, způsobu výroby vodíku, nárocích na infrastrukturu i na samotném způsobu jeho využití.

CEETe H₂ proto nebude hledat jednoduchou odpověď, zda vodík ano, nebo ne. Výzkumníci chtějí získat data o účinnosti, provozních nárocích, bezpečnosti, kvalitě vodíku a dlouhodobém chování jednotlivých technologií. Teprve jejich vzájemné propojení může ukázat, ve kterých oblastech má vodík skutečný potenciál a kde bude efektivnější využít jiné technologie.

Takový přístup je důležitý také z ekonomického hlediska. Investice do vodíkové infrastruktury jsou kapitálově náročné a jejich smysluplnost nelze posuzovat pouze podle samotné ceny zařízení. Rozhodující je fungování celého systému v čase. Právě zde může výzkumný polygon nabídnout firmám i veřejnému sektoru informace, které jim umožní lépe vyhodnocovat budoucí investice.

Ostravské autobusy jako skutečná zkušební trať

Jedním z praktických prostředí, kde se výsledky výzkumu mohou ověřovat, bude městská doprava. Dopravní podnik Ostrava se má stát aplikačním a validačním partnerem projektu a propojit laboratorní a simulační výzkum s každodenním provozem městské dopravy.

Výzkumníkům tak může poskytnout data, která v laboratorních podmínkách vznikají jen obtížně. Patří mezi ně například informace o jízdních režimech, spotřebě vodíku, plnění, servisních zásazích nebo chování technologií při různých provozních a klimatických podmínkách. Součástí ověřování mají být také bezpečnostní metodiky, digitální modely a prediktivní nástroje.

Vodíkové autobusy přitom už mají zkušenosti z evropského provozu. Projekty JIVE a JIVE 2 podpořené Clean Hydrogen Partnership přinesly jejich nasazení přibližně do 50 měst v 15 evropských zemích. Ostravský projekt tak může navázat na zkušenosti z provozu a současně je doplnit o vlastní výzkumná data.

Laboratoř pro budoucnost Moravskoslezského kraje

CEETe H₂ má současně širší význam pro region, který prochází útlumem tradičních průmyslových odvětví. Projekt je součástí podpory poskytované prostřednictvím Operačního programu Spravedlivá transformace a vedle samotného výzkumu má přispět také k rozvoji kvalifikovaných pracovních míst a spolupráce mezi univerzitou, firmami a veřejným sektorem. Moravskoslezský kraj má z programu k dispozici 18,9 miliardy korun.

Hodnota nového polygonu proto spočívá také v možnosti vytvořit místo, kde se budou technologie nejen vyvíjet, ale především dlouhodobě ověřovat. Firmy zde mohou získávat zkušenosti ještě před vlastní investicí a výzkumníci mohou sledovat rozdíl mezi tím, jak technologie funguje v laboratorních podmínkách a jak se chová v každodenním provozu.

Právě taková data mohou postupně zpřesnit pohled na budoucí roli vodíku. Jeho význam nebude stejný ve všech částech energetiky ani dopravy. Někde může nabídnout vhodný způsob ukládání nebo využití energie, jinde může být jeho celý řetězec příliš náročný a efektivnější bude jiná technologie. Ostravský polygon tak může přinést možná nejcennější výsledek právě tehdy, když pomůže oddělit technologické možnosti od skutečné použitelnosti.

Vodík není jen jeden

Barevné označení, se kterým se lze často setkat, popisuje především původ energie a způsob výroby. Zelený vodík vzniká elektrolýzou vody s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů, šedý se vyrábí především ze zemního plynu bez zachycování vznikajícího oxidu uhličitého a modrý využívá podobný proces, při němž se část emisí CO₂ zachycuje a ukládá. Existují také další výrobní cesty, například vodík získávaný z biomasy nebo pomocí elektřiny z jaderných zdrojů. Z hlediska výsledné uhlíkové stopy proto není rozhodující pouze to, že jde o vodík, ale také energie a technologie použité při jeho výrobě.

Významným technickým problémem je také jeho skladování. Vodík má při běžných podmínkách velmi nízkou hustotu, takže pro uložení většího množství je potřeba výrazně zmenšit jeho objem. Nejčastěji se proto stlačuje na vysoký tlak, případně se ochlazuje na velmi nízkou teplotu, při níž přechází do kapalného stavu. Obě varianty však vyžadují speciální zařízení a spotřebovávají další energii. U kapalného vodíku je navíc nutné udržovat teplotu přibližně −253 °C, což přináší další technické nároky.

Evropská unie počítá s rozvojem obnovitelného vodíku především v průmyslu a dalších sektorech, kde je přímá elektrifikace obtížná, a v rámci REPowerEU stanovila pro rok 2030 cíl vyrábět v EU 10 milionů tun obnovitelného vodíku ročně a dalších 10 milionů tun dovážet. Evropská pravidla zároveň stanovují, že podíl obnovitelného vodíku a dalších obnovitelných paliv nebiologického původu na vodíku využívaném v průmyslu má dosáhnout nejméně 42 % v roce 2030 a 60 % v roce 2035. Česká republika na evropskou politiku navazuje aktualizovanou Vodíkovou strategií ČR, která počítá s rozvojem výroby, využití, dovozu, přepravy a skladování vodíku a jeho uplatněním v průmyslu, energetice i dopravě. Současně předpokládá vznik vodíkových údolí a rozvoj infrastruktury, která umožní propojit výrobu vodíku s jeho skutečnou spotřebou.

Budovy dnes produkují obrovské množství dat. Elektroměry zaznamenávají spotřebu, fotovoltaické panely výrobu, baterie stav nabití a systémy vytápění nebo větrání informace o svém provozu. Samotná data však ještě úsporu energie nepřinesou. Důležité je dokázat je propojit, správně interpretovat a převést do rozhodnutí, které změní způsob provozu budovy. Právě na tomto principu staví platforma SUNIO, kterou vyvíjejí studenti a absolventi Mendelovy univerzity v Brně.

SUNIO je navržen jako nástroj pro energetický management obcí, firem, správců budov nebo energetických společenství. Jeho podstatou je spojení informací, které už v objektech často existují, ale zůstávají rozdělené mezi různé systémy. Platforma může pracovat například se spotřebou jednotlivých zařízení, výrobou elektřiny z fotovoltaiky, stavem baterií, teplotami v místnostech nebo provozními stavy technologií. Z takového souboru dat lze následně hledat souvislosti, které při pohledu na jediný údaj z elektroměru zůstávají skryté.

Praktický význam je dobře vidět na běžném provozu budovy. Vysoká spotřeba elektřiny sama o sobě ještě neříká, zda jde o problém. Může odpovídat skutečnému využití objektu, ale také může vznikat v době, kdy v něm nikdo není. Podobně vlastní fotovoltaická elektrárna může vyrábět dostatek elektřiny, přesto může část této energie odcházet do sítě v okamžiku, kdy by ji bylo možné využít přímo v budově nebo uložit do baterie. Teprve propojení spotřeby, výroby, provozních stavů a času umožňuje pochopit, co se v energetickém systému skutečně odehrává.

Od dat k rozhodnutí o provozu

Právě zde se dostává ke slovu analytická část platformy. SUNIO má pomáhat určit, kde vzniká prostor pro efektivnější provoz a jaký význam může mít konkrétní zásah. Výsledkem nemusí být automaticky návrh na nákup nové technologie. Někdy může být účinnější změnit způsob vytápění, upravit časování některých zařízení nebo lépe využívat elektřinu vyrobenou vlastní fotovoltaikou. Smyslem je rozhodovat podle chování konkrétní budovy a podle skutečně naměřených dat.

Zajímavou součástí projektu je také práce s digitálním modelem budovy. Ten umožňuje simulovat různé varianty ještě před jejich zavedením do reálného provozu. Správce tak může porovnávat například změnu nastavení vytápění, výměnu zdroje tepla nebo zlepšení tepelných vlastností objektu a sledovat, jak by se jednotlivé varianty mohly projevit ve spotřebě energie. Význam takového přístupu roste s tím, jak složitější se energetické systémy budov stávají. Fotovoltaika, bateriové úložiště, tepelná technika, řízení spotřeby a sdílení elektřiny spolu vytvářejí propojený systém, v němž může rozhodnutí v jedné části ovlivnit fungování části jiné.

Podstatná je přitom možnost porovnat předpoklad se skutečností. Model může ukázat, že určitá úprava by měla přinést konkrétní výsledek. Teprve následné měření ale ukáže, zda se předpoklad skutečně naplnil. SUNIO proto rozvíjí simulační část systému společně s ověřováním výsledků na reálných budovách. Takový přístup může postupně zpřesňovat nejen samotné modely, ale také rozhodování o energetických investicích.

Když aplikace začne budovu řídit

Dalším krokem může být automatické řízení. Pokud systém dokáže průběžně vyhodnocovat využití místností, dostupnost vlastní elektřiny a stav jednotlivých technologií, může na základě těchto informací upravovat jejich provoz. Vytápění se může přizpůsobovat skutečnému využití prostor, ohřev vody může reagovat na dostupnost energie a fotovoltaika s baterií mohou být řízeny s ohledem na aktuální situaci. Z dat se tak stává přímý nástroj pro řízení budovy.

Důležitá je také cesta, jakou se SUNIO dostává do praxe. Projekt už má za sebou první obecní pilotní projekt a nasazení u firemního zákazníka. Dosavadní využití se zaměřovalo například na automatizaci, lepší využití elektřiny z fotovoltaiky a její sdílení do dalších objektů. Zkušenosti z prvních realizací současně ukazují, že samotný energetický přehled má omezenou hodnotu, pokud po něm nenásleduje konkrétní úprava provozu nebo automatizované řízení.

Z univerzitního projektu k obcím a firmám

Platforma vznikla v prostředí Mendelovy univerzity a její současný vývoj začal v červenci 2025. Dnes ji pod společností MAVIAN rozvíjí tým studentů a absolventů MENDELU. Projekt získal druhé místo v soutěži Nakopni Prahu a následně zvítězil v soutěži MENDELU Boost 2026. Na další testování a odborné posouzení navázala také podpora společnosti Operátor ICT. V současnosti se tým soustředí především na obce a firmy, do budoucna chce systém postupně nabídnout také domácnostem.

Energetika budov se tak může postupně posouvat od jednoduchého sledování spotřeby k systému, který dokáže vysvětlit její příčiny, modelovat možné scénáře a část provozu podle aktuální situace také řídit. Právě v tom spočívá zajímavost projektu SUNIO. Hodnota energie totiž nezačíná až u její výroby nebo končí u její spotřeby. Velká část potenciálu se skrývá mezi těmito dvěma okamžiky, v tom, jak dobře dokážeme celý systém pozorovat, pochopit a řídit.

Odpad se v Evropě může během několika let stát součástí mnohem většího trhu, než jaký známe dnes. Evropská komise připravuje Circular Economy Act, který má vytvořit jednotný evropský trh s druhotnými surovinami a posílit jejich využívání v průmyslu. Ještě před předložením samotného zákona však přichází důležitý signál ze strany průmyslu. Plastics Europe spolu s desítkami dalších evropských oborových organizací zveřejnilo společné stanovisko ve kterém popisují svou představu o tom, jak by měla nová evropská pravidla fungovat.

Circular Economy Act má podle Evropské komise vytvořit jednotný trh s druhotnými surovinami, zvýšit nabídku kvalitních recyklovaných materiálů a současně podpořit jejich poptávku v Evropské unii. Komise tento záměr připravuje jako součást širší snahy posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu, snížit závislost na dovozu surovin a využít odpad jako zdroj materiálů pro další výrobu. V dubnu 2026 Komise uspořádala závěrečnou konzultaci se stakeholdery a uvedla, že mezi projednávaná témata patří mimo jiné zjednodušení pravidel pro druhotné suroviny, jejich lepší dostupnost na jednotném trhu a získávání kritických surovin z odpadu.

Evropský odpad jako cenná surovina, která utíká do světa

Podle údajů Plastics Europe bylo v roce 2024 přibližně 12,4 % plastového odpadu sesbíraného v Evropě odesláno k recyklaci do jiných regionů mimo Evropu. Část materiálu, který vzniká jako odpad na evropském trhu, tak nekončí v evropských recyklačních závodech, ale putuje za hranice EU. Plastics Europe současně upozorňuje na potřebu posílit evropské recyklační kapacity a lépe kontrolovat vývoz plastového odpadu, aby se větší část materiálové hodnoty získané z evropského odpadu vracela do evropského hospodářství.

Právě tento údaj dává požadavku na vytvoření silného evropského trhu s druhotnými surovinami konkrétní význam. Pokud má být evropský odpad skutečným zdrojem surovin pro evropský průmysl, musí být vedle samotného sběru a recyklace vyřešeno také to, kde se bude odpad zpracovávat, kdo bude mít přístup k získaným materiálům a kde nakonec vznikne jejich ekonomická hodnota.

Aktuálně Plastics Europe vydala dokument A Circular Economy Act delivering a strong EU market for secondary raw materials, který podepsala řada evropských průmyslových a oborových organizací. Vedle Plastics Europe jsou mezi signatáři například European Aluminium, FEVE zastupující evropský průmysl obalového skla, EURATEX za textilní průmysl, FoodDrinkEurope, EuroCommerce, evropské organizace z oblasti papíru a kartonáže, kovových obalů, flexibilních obalů, nábytku nebo domácích spotřebičů.

Jednotné nařízení namísto roztříštěných národních pravidel

Dokument tedy nepředstavuje pouze pohled výrobců plastů, ale společné stanovisko širokého spektra průmyslových odvětví. Signatáři v dokumentu předkládají své požadavky a doporučení.  Evropa podle signatářů potřebuje přejít od roztříštěného systému národních odpadových pravidel k fungujícímu evropskému trhu s druhotnými surovinami. Jádrem tohoto přístupu má být především jednotnější systém rozšířené odpovědnosti výrobců.

Právě EPR, tedy rozšířená odpovědnost výrobců, považují signatáři za jeden z hlavních nástrojů financování sběru, třídění a recyklace odpadu. Dnes však podle nich jeho fungování v jednotlivých členských státech výrazně kolísá. Pravidla jsou rozdílná, národní systémy se liší a přeshraniční fungování firem se tím komplikuje. Výsledkem má být podle autorů dokumentu situace, kdy evropský trh s druhotnými surovinami nemůže využít svůj potenciál v potřebném měřítku.

První a zřejmě nejzásadnější požadavek proto směřuje k vytvoření jednotného evropského rámce pro EPR. Signatáři navrhují, aby Circular Economy Act zavedl horizontální evropské nařízení, které by stanovilo společný základ pro systémy rozšířené odpovědnosti výrobců v oblastech, kde je EPR vyžadována evropskou legislativou. Tento společný základ by následně doplňovala pravidla pro konkrétní odvětví.

Právě forma nařízení je zde významná. Nařízení je v evropském právu přímo použitelné ve všech členských státech, zatímco směrnice musí být převedena do národních právních předpisů. Signatáři proto argumentují tím, že evropské nařízení by mohlo omezit rozdíly mezi členskými státy, zjednodušit plnění povinností a vytvořit stabilnější prostředí pro firmy působící ve více zemích. Podle dokumentu by tím vznikly také lepší podmínky pro přeshraniční řetězce, v nichž se z odpadu stává druhotná surovina.

Systémy EPR musí zůstat v rukou těch, kteří je financují

Druhá část stanoviska se týká samotného řízení systémů EPR. Tady už dokument přináší poměrně jednoznačnou pozici průmyslu. Signatáři požadují, aby EPR zůstala vedena výrobci. Výrobci podle jejich argumentace uvádějí výrobky na trh, financují jejich nakládání po skončení životnosti a současně mají znalosti potřebné k propojení konstrukce výrobku s jeho sběrem, tříděním a recyklací.

Veřejné instituce by podle představy signatářů měly nad systémy rozšířené odpovědnosti výrobců především dohlížet. O tom, jak budou systémy fungovat a jak budou prostředky využívány, by však měli rozhodovat samotní výrobci, kteří je také financují. Dokument současně odmítá model, v němž by vznikaly státem řízené organizace odpovědnosti výrobců a příspěvky firem by se postupně začaly podobat veřejnému poplatku nebo dani. Podle signatářů mají tyto peníze zůstat spojeny s konkrétními náklady na sběr, třídění a recyklaci výrobků po skončení jejich životnosti.

Signatáři například požadují jasná pravidla pro předcházení střetu zájmů při rozhodování o prostředcích EPR. Samotné vlastnictví recyklačních nebo jiných zpracovatelských kapacit výrobcem přitom dokument nezakazuje. Podstatné je, aby výrobce nebo jiný subjekt nemohl prostřednictvím systému EPR rozhodovat o přidělení prostředků způsobem, který by zvýhodňoval jeho vlastní zpracovatelské kapacity. Takové oddělení má podle autorů dokumentu přispět k větší průhlednosti a férovějšímu fungování systému.

Průhlednost finančních toků od výrobců až po obce

S tím úzce souvisí požadavek na mnohem podrobnější zveřejňování informací. Organizace chtějí, aby bylo možné jednoduše zjistit, kdo systém EPR provozuje, kdo jej vlastní, kolik výrobců v něm působí, jak vysoké poplatky platí a kam vybrané peníze skutečně směřují. Veřejně dostupná by podle jejich návrhu měla být také data o výsledcích systému, o způsobu rozdělení rozpočtu a o pravidlech, podle nichž se případně zvyšují nebo snižují poplatky podle environmentálních vlastností výrobků.

Transparentnost se přitom podle dokumentu nemá týkat jen samotných organizací odpovědnosti výrobců. Stejné požadavky by měly dopadat také na veřejné instituce, obce a odpadové společnosti, které z prostředků EPR financují sběr a nakládání s odpady. Čtenář by tak měl mít možnost sledovat celý finanční řetězec od příspěvku výrobce až po konkrétní službu, kterou byly tyto peníze zaplaceny. Právě tato dohledatelnost má podle signatářů ukázat, zda prostředky skutečně slouží účelu, pro který byly vybrány.

Za pozornost stojí také požadavek na tzv. earmarking, tedy přesné určení účelu vybraných peněz. Příspěvky zaplacené výrobci za konkrétní výrobkovou kategorii nebo odpadový tok by podle signatářů měly financovat náklady spojené právě s touto kategorií. Peníze vybrané například na určitý druh odpadu by tedy neměly být použity k financování jiných oblastí.

S tím souvisí také princip čistých nákladů. Pokud má vytříděný a zpracovaný odpad hodnotu a druhotná surovina se následně prodá, výnos z jejího prodeje by měl podle stanoviska snížit náklady, které mají být hrazeny výrobci. Dokument zároveň požaduje pravidla zabraňující dvojímu započítání stejných nákladů nebo výnosů v různých částech řetězce.

Méně byrokracie pro firmy a srozumitelnější pravidla pro spotřebitele

Právě zde se dostáváme k ekonomickému jádru celého návrhu. EPR nemá být podle signatářů pouze systémem, který zajistí, že někdo zaplatí za odpad. Má podle nich vytvářet předvídatelný finanční základ pro sběr, třídění a recyklaci a současně umožnit vznik infrastruktury potřebné k tomu, aby se z odpadu skutečně stala obchodovatelná surovina.

Dokument proto požaduje také omezení administrativy. S rozšiřováním EPR na další výrobkové kategorie podle signatářů roste počet registračních a vykazovacích povinností, což může být významný problém zejména pro malé a střední podniky a firmy působící ve více členských státech. Navrhují proto sjednotit registrační požadavky, omezit je na nezbytné údaje a využívat již ověřené zdroje informací. Podrobnější údaje o jednotlivých výrobcích by podle jejich návrhu měly být požadovány až v dalších fázích vykazování.

Zajímavý je v této souvislosti požadavek týkající se výrobců působících mimo Evropskou unii. U těch by členské státy podle dokumentu měly mít možnost požadovat autorizovaného zástupce. U výrobců, kteří již sídlí v EU, však signatáři odmítají povinnost ustanovovat národního zástupce v každé členské zemi, kde prodávají své výrobky. Podle jejich argumentace by taková povinnost vytvářela další překážky pro přeshraniční obchod, internetový prodej a fungování malých podniků.

Základem trhu je důsledný sběr a informovaní spotřebitelé

Ani harmonizovaná pravidla EPR však podle autorů sama o sobě nestačí. Druhotná surovina totiž nemůže vzniknout bez dostatečného množství odpadu. Dokument proto věnuje významnou pozornost oddělenému sběru. Členské státy by podle něj měly mít jasnější povinnosti týkající se rozsahu sběru a pravidelně vykazovat informace o tom, jak velkou část území a populace systémy skutečně pokrývají. Stejně tak by měly zveřejňovat informace o případných výjimkách z povinností odděleného sběru a jejich dopadech na recyklační cíle.

Významnou roli zde mají sehrát také informační kampaně. Signatáři požadují, aby EPR systémy společně s členskými státy pomáhaly financovat srozumitelnou komunikaci směrem k lidem, kteří odpad produkují. Smyslem má být vysvětlit správné třídění, význam odděleného sběru a souvislost mezi kvalitou vytříděného odpadu a kvalitou výsledné recyklace.

Příprava velkých staveb, energetických projektů, průmyslových provozů nebo infrastruktury může v Evropské unii trvat roky. Rada EU nyní schválila svou pozici k návrhu, který má posuzování vlivů na životní prostředí výrazně zjednodušit a urychlit. Do systému mají vstoupit jednotná kontaktní místa, větší využití digitalizace a přehlednější lhůty. Současně však Rada upravila návrh tak, aby zůstaly zachovány požadavky evropského práva na ochranu přírody a práva veřejnosti.

Evropská unie se tak dostává do další fáze rozsáhlého zjednodušování legislativy. Návrh je součástí balíčku Omnibus VIII, jehož cílem je snížit administrativní náklady a urychlit přípravu projektů. V případě posuzování vlivů na životní prostředí se přitom hledá rovnováha mezi rychlostí povolování a schopností úřadů skutečně vyhodnotit dopady plánovaných záměrů.

Méně úřadů mezi investorem a povolením

Jednou z nejvýraznějších změn má být zavedení jednotného kontaktního místa. Investor by tak měl získat jasnější místo, které bude koordinovat jednotlivé části složitého povolovacího procesu. Významnou roli má mít také digitalizace, která má umožnit efektivnější předávání informací mezi úřady a zjednodušit práci s dokumentací.

Právě roztříštěnost povolovacích procesů patří podle Evropské komise mezi důvody, proč se některé významné projekty připravují dlouho a s obtížně předvídatelným harmonogramem. Komise ve svém návrhu počítala s jednotnými kontaktními místy, spoluprací úřadů, digitalizací a posílením jejich administrativní kapacity.

Rada současně požaduje dostatečnou flexibilitu pro státy, jejichž veřejná správa je více decentralizovaná. Zároveň chce zabránit tomu, aby vedle sebe vznikala různá kontaktní místa podle jednotlivých evropských předpisů a celý systém se tím znovu komplikoval.

Zrychlení především pro strategické projekty

Nový systém se má soustředit především na projekty označené jako strategické. Rada proto vytvořila vyčerpávající seznam záměrů, které mají získat přístup k novému souboru nástrojů a zrychleným postupům. Do budoucna však může být tento okruh rozšířen prostřednictvím dalších evropských právních předpisů.

Zjednodušení se má promítnout také do jednotlivých sektorových pravidel pro povolování. Návrh propojuje například pravidla související s průmyslem s nulovými čistými emisemi, výrobou čipů a kritickými surovinami. Právě u těchto projektů může být délka přípravy významným faktorem pro rychlost evropských investic do energetiky, průmyslu a strategické infrastruktury.

Zajímavou změnou je přitom přístup k časovým lhůtám. Evropská komise navrhovala určité termíny pro jednotlivé části procesu, Rada je však prodloužila. Důvodem je požadavek, aby příslušné orgány měly stále dostatek času na provedení všech kroků, které vyžaduje evropské právo. Zrychlení tedy nemá spočívat pouze v mechanickém zkracování lhůt.

Konkrétně se lhůty týkají jednotlivých fází posuzování vlivů na životní prostředí. U takzvané malé EIA, tedy zjišťovacího řízení, navrhla Komise nejvýše 60 dnů, u změn nebo rozšíření záměrů 45 dnů. Stanovení rozsahu a podrobnosti požadovaných informací mělo být dokončeno do 30 dnů. Veřejnost by následně měla mít podle typu řízení 30 až 90 dnů na předložení připomínek. Po skončení konzultací měl příslušný úřad do 30 dnů potvrdit úplnost předložených informací a následně vydat odůvodněný závěr o vlivech záměru na životní prostředí nejpozději do 90 dnů. U strategického posuzování plánů a programů Komise navrhla například 90 dnů pro zjišťovací řízení, 40 dnů pro stanovení rozsahu a sedm měsíců pro zpracování environmentální zprávy.

Příroda zůstává součástí procesu

Právě zde je důležitá změna oproti jednoduchému chápání celého návrhu jako pouhého zrychlení povolování. Rada upravila některá ustanovení tak, aby byla zachována práva veřejnosti podle Aarhuské úmluvy. Ta se týká přístupu k informacím o životním prostředí, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v environmentálních otázkách.

Pozornost se věnuje také evropské ochraně stanovišť a ptáků. Rada navrhla rozšířit příslušné ustanovení na jasně vymezené opakující se činnosti, mezi které patří například lesnické práce nebo údržba vodních toků. U těchto činností mají zároveň platit dodatečné ochranné podmínky, jejichž cílem je omezit negativní dopady na populace živočichů a rostlin. Právě tato část návrhu bude významná pro praktické fungování ochrany chráněných druhů, protože vymezuje, za jakých podmínek lze opakující se činnosti provádět v režimu nových pravidel.

Pravidelná údržba vodních toků nebo hospodaření v lesích totiž často probíhají v prostředí, kde se střetává potřeba běžné péče o krajinu s požadavky evropské ochrany přírody. Nový systém se proto snaží přesněji rozlišit mezi opakující se činností, kterou lze předvídat a procesně zjednodušit, a záměrem, jehož dopady je třeba posoudit podrobně.

Omnibus VIII mění způsob práce s evropskými pravidly

Posuzování vlivů na životní prostředí je pouze jednou částí širšího balíčku Omnibus VIII. Ten zasahuje do šesti legislativních aktů. Vedle environmentálního posuzování mění také pravidla pro nakládání s prostorovými informacemi v rámci evropské směrnice INSPIRE. V praxi to znamená, že úřady budou muset povinně sdílet digitální mapové podklady o chráněných územích. Investorům a státní správě to ušetří práci, protože dotčená území nebude nutné pro každý nový posudek mapovat odznova. Balíček se dále věnuje administrativní zátěži a některým pravidlům rozšířené odpovědnosti výrobců.

Evropská komise od února 2025 předložila řadu balíčků zaměřených na zjednodušení evropských pravidel. Evropská agenda tím reaguje na požadavek rychlejšího povolování investic a menší administrativní náročnosti. Podle širšího evropského plánu „Jedna Evropa, jeden trh“ (One Europe, One Market) má být práce na zjednodušujících balíčcích dokončena do konce roku 2027.

U environmentálních pravidel je však podstatné, že zjednodušení procesů automaticky neznamená odstranění samotných požadavků na ochranu životního prostředí. Podle současného postoje Rady má zůstat zachován vysoký standard ochrany životního prostředí v EU, přičemž cílem je především odstranit zbytečné administrativní překážky a lépe uspořádat proces posuzování.

Rozhodnutí ještě nepadlo

Rada EU nyní schválila svou vyjednávací pozici. Samotný nový systém tedy ještě není platným právem. Další krok představuje jednání s Evropským parlamentem, který musí nejprve přijmout vlastní postoj. Následovat budou jednání o konečném znění návrhu. Irské předsednictví Rady chce podle svého vyjádření dosáhnout předběžné dohody do konce roku 2026.

Evropská unie připravuje od roku 2030 zákaz vybraných jednorázových plastových obalů. Itálie však přichází s vlastním řešením, které může změnit pohled na budoucnost některých obalových materiálů. Čtyři skupiny obalů, které mají na evropském trhu skončit, budou moci v zemi zůstat, pokud budou certifikovaně kompostovatelné a zamíří do systému biologického zpracování odpadu. Italský přístup sází na rozvinutý sběr bioodpadu a průmyslové kompostárny.

Italská legislativa představuje zajímavý příklad toho, jak mohou členské státy využít prostor, který jim poskytuje evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR). Příslušný předpis, Decreto-legge 7 agosto 2026, n. 143, „Disposizioni urgenti in materia di obbligo di compostabilità di determinate tipologie di imballaggi“, byl zveřejněn v italské úřední sbírce Gazzetta Ufficiale, Serie Generale n. 182, 7. srpna 2026 a účinnosti nabyl následující den. Nová pravidla se začnou uplatňovat od 1. ledna 2030, tedy ve stejném termínu, kdy má na základě evropské legislativy začít zákaz vybraných jednorázových plastových obalů.

Itálie se přitom nesnaží zákaz plošně odmítnout. Využívá možnost, kterou evropské nařízení výslovně připouští, a pro vybrané obaly stanovuje povinnost kompostovatelnosti. Výsledkem je národní výjimka, která umožní pokračovat v používání konkrétních obalových formátů, pokud splní stanovené požadavky a budou součástí odpovídajícího systému sběru a zpracování biologického odpadu.

Koho se výjimky týkají a jaké hrozí sankce?

Italská úprava původně stanovila kompostovatelnost jako podmínku pro jednorázové plastové obaly používané při balení předbaleného čerstvého ovoce a zeleniny do 1,5 kg. Senát však při schvalování prováděcího zákona 23. září 2026 rozsah této úpravy upravil. Dočasně z ní vyňal konkrétní skupiny čerstvého ovoce, zeleniny, aromatických bylin a pěstovaných hub. Výjimka se vztahuje také na některé výrobky IV. řady, tedy čerstvé ovoce a zeleninu upravené a připravené k okamžité spotřebě. Toto osvobození platí do doby, než Evropská komise vydá podrobnější pokyny k provádění příslušných ustanovení evropského nařízení o obalech PPWR.

Druhou skupinou jsou jednorázové obaly na potraviny a nápoje určené ke konzumaci v provozovnách hotelů, restaurací a dalších gastronomických zařízení. Třetí skupinu tvoří malé jednorázové obaly na jednotlivé porce, například na omáčky, cukr, kávovou smetanu nebo koření. Poslední kategorií jsou pružné jednorázové obaly na kosmetické a hygienické výrobky v ubytovacích zařízeních, které se vyhazují před příjezdem dalšího hosta.

Výjimka se vztahuje na obaly splňující požadavky normy EN 13432, případně rovnocenného standardu uznávaného na evropské úrovni. Jejich kompostovatelnost musí potvrdit akreditovaný subjekt. Za nedodržení pravidel od ledna 2030 hrozí pokuty od 2 500 do 25 000 eur. Pokud hodnota dotčených obalů přesáhne 10 % obratu společnosti, může se maximální sankce zvýšit až na čtyřnásobek. Výjimku mohou získat mikropodniky, které doloží, že kompostovatelné obaly nejsou pro jejich provoz technicky proveditelné nebo že nemají přístup k potřebné infrastruktuře.

Rozhodující je infrastruktura

Italský přístup stojí na předpokladu, že kompostovatelné obaly mají smysl především tam, kde existuje funkční systém jejich odděleného sběru a následného biologického zpracování. Právě v tom se Itálie od řady dalších evropských zemí liší.

Povinný oddělený sběr kuchyňského a potravinového odpadu zavedla na celostátní úrovni již v lednu 2022. V roce 2024 bylo biologicky zpracováno přibližně 7,2 milionu tun organického odpadu. Významnou roli přitom hrají zařízení kombinující anaerobní digesci s kompostováním. Takto vybudovaný systém vytváří podmínky pro to, aby se kompostovatelné obaly mohly stát součástí proudu biologického odpadu, místo aby končily ve směsném odpadu nebo zatěžovaly třídění ostatní plastů.

Důležitou součástí italského modelu je také systém rozšířené odpovědnosti výrobců Biorepack, který vznikl v roce 2018 jako první evropský systém tohoto typu zaměřený na kompostovatelné plastové obaly. Výrobci biopolymerů a kompostovatelných obalů se do něj musí zapojit. Z vybraných příspěvků se financuje sběr a zpracování těchto materiálů, přičemž obce mohou získat vyšší úhrady, pokud zajistí čistší biologicky rozložitelný odpad.

Od 1. července 2026 činil příspěvek výrobců 246 eur za tunu. Podle údajů Biorepack bylo v roce 2024 z celkových 82 246 tun kompostovatelných obalů uvedených na italský trh biologicky recyklováno 47 511 tun. To odpovídá 57,8 %. Výsledek již překročil evropský cíl pro recyklaci plastových obalů ve výši 55 % do roku 2030. Tento údaj však sám o sobě nevypovídá o tom, jaký podíl všech obalů se skutečně podaří v budoucnu správně vytřídit a zpracovat, ani zda bude možné stejnou úroveň zachovat při výrazném nárůstu jejich množství.

Kompostovatelnost musí fungovat i v praxi

Certifikace podle EN 13432 potvrzuje, že obal splňuje stanovené požadavky na průmyslovou kompostovatelnost. Sama o sobě však nezaručuje, že se obal rozloží za jakýchkoliv podmínek. Rozhodující jsou také parametry konkrétního zařízení, délka zpracování, teplota a způsob vedení biologického procesu.

Právě zde se ukazuje jeden z nejdůležitějších praktických aspektů italské novinky. Kompostárny a zařízení pro anaerobní digesci budou muset zvládnout širší spektrum materiálů, včetně pevných misek, kelímků a malých porcovacích obalů. Podle údajů Biorepack přitom při zpracování stále dochází ke ztrátám více než 10 % kompostovatelných plastů, které mohou být zachyceny při třídění a vyřazeny společně s běžnými plasty.

Pro správný průběh procesu je proto důležité dodržet odpovídající dobu zpracování. U aerobních zařízení se uvádí přibližně devět až deset týdnů, zatímco při kombinaci anaerobní digesce a následného kompostování má samotná kompostovací fáze trvat 30 až 45 dní.

Dalším problémem může být záměna kompostovatelných obalů s běžnými plastovými výrobky. Pokud spotřebitel vhodí do nádoby na bioodpad obal, který se ve skutečnosti kompostovatelný není, může tím zhoršit kvalitu výsledného kompostu. Podobně mohou nesprávně vytříděné materiály zvyšovat náklady na dotřiďování a zatěžovat provoz zařízení.

Úspěch italského modelu tak bude záviset na souhře několika faktorů. Výrobci musí dodávat obaly splňující technické požadavky, obce musí zajistit jejich oddělený sběr, spotřebitelé potřebují srozumitelné informace a zpracovatelská zařízení musí mít odpovídající kapacitu i technologické vybavení. Kompostovatelný materiál totiž získává svůj environmentální význam až v okamžiku, kdy se podaří propojit jeho vlastnosti s funkčním systémem nakládání s odpady.

Evropská pravidla, národní řešení

Nařízení PPWR stanovuje pro vybrané obalové formáty zákaz uvádění na trh od 1. ledna 2030. Současně však umožňuje členským státům povolit kompostovatelné alternativy, pokud jsou splněny podmínky odděleného sběru biologického odpadu a existuje odpovídající infrastruktura pro jeho zpracování.

Italská výjimka proto neznamená, že by se evropský zákaz rušil nebo že by se automaticky vztahoval na celou Evropskou unii. Jde o národní řešení, které ostatní členské státy nemohou bez dalšího převzít. V zemích, které obdobnou možnost nevyužijí, budou dotčené obalové formáty od roku 2030 zakázány i tehdy, pokud budou certifikovaně kompostovatelné.

Pro výrobce obalů to znamená, že se jejich strategie pro evropský trh může v jednotlivých zemích lišit. Italské řešení jim ponechává možnost využívat určité obalové formáty, současně však vyžaduje splnění konkrétních technických a logistických podmínek. Pro firmy působící ve více členských státech tak bude důležité rozlišovat mezi pravidly platnými v Itálii a požadavky ostatních zemí.

Na několik týdnů se běžné ulice Monte Carla promění v jeden z nejznámějších závodních okruhů světa. Potom se tribuny, bezpečnostní bariéry, řídicí centrum i další konstrukce rozeberou, uloží a v dalším roce znovu použijí. Monacká Grand Prix tak nabízí překvapivě názornou ukázku toho, co v praxi znamená modularita, opakované využití a konstrukce navržená pro opětovnou montáž.

Formule 1 v Monaku nemá klasický závodní areál, který by po většinu roku čekal na další závod. Okruh Circuit de Monaco vede ulicemi města a po většinu roku slouží stejný prostor běžnému provozu. Na rozdíl od některých jiných městských okruhů, například v Singapuru, se navíc Monako otevírá veřejnosti ihned po skončení každého závodního dne.

Jen několik desítek minut poté, co po asfaltu létaly monoposty rychlostí přes 300 km/h, se trať postupně promění zpět v běžné městské silnice. Před Grand Prix se proto musí prakticky celé závodní zázemí znovu sestavit. Po závodě se zase rozebere a jednotlivé části putují do skladů, aby se mohly použít při další velké motoristické akci.

Miliony tun a kilometrů v rukou stovek dělníků

Podle údajů Formule 1 trvá příprava okruhu přibližně šest týdnů. V letech, kdy se v Monaku koná také historická Grand Prix, je potřeba začít ještě o týden dříve. Na místě se postupně objeví více než 21 kilometrů bezpečnostních svodidel, přibližně kilometr bariér Tecpro, 20 000 m² ochranných sítí, tisíce ochranných pneumatik, stovky hasicích přístrojů a devět jeřábů. Na samotné výstavbě se podílí přibližně 250 lidí. Po závodě se celý proces obrátí a demontáž zabere zhruba tři týdny.

Rozměr celé operace dobře ukazuje současný oficiální údaj FIA. Pro Grand Prix jsou připraveny tribuny o celkové hmotnosti kolem 1 100 tun, 21 kilometrů bezpečnostních bariér, 900 metrů bariér Tecpro a 20 000 m² ochranných sítí. Na trati je také přibližně 1 000 ochranných pneumatik a 800 hasicích přístrojů, tedy přibližně jeden na každých 15 metrů okruhu.

Za celou logistickou operací je navíc velmi konkrétní ekonomický důvod. Grand Prix přináší do monacké ekonomiky částku kolem 100 milionů eur. Oficiální studie monackého statistického úřadu IMSEE vyčíslila ekonomické dopady ročníku 2017 na 90 milionů eur a označila Grand Prix za zdaleka nejvýznamnější událost pořádanou v knížectví. Přínosy přitom nekončí u samotného závodního víkendu a zahrnují například hotely, restaurace, pronájmy teras a lodí, dopravu i další služby.

Architektura jako obří skládačka Lega

Ještě zajímavější je samotná konstrukční logika. Řídicí centrum závodu není klasická budova postavená pro jedno konkrétní místo. Automobile Club de Monaco jej popisuje jako skutečné Lego. Konstrukce o ploše 1 500 m² se skládá ze 77 modulů, které vytvoří pětipodlažní objekt vysoký 17 metrů. Uvnitř jsou mimo jiné dvě řídicí místnosti, zasedací prostory a zázemí pro hosty.

Modularita zde přitom řeší několik problémů současně. Objekt může vzniknout v krátkém čase, jednotlivé části lze přepravovat odděleně, při demontáži se opět rozdělí na zvládnutelné celky a konstrukce může být použita při dalších ročnících. Z pohledu cirkulární ekonomiky je důležité právě to, že se hodnota výrobku zachovává co nejdéle v jeho původní funkci.

Podobný princip využívá také novější objekt Garage 1. Jeho výroba začala v říjnu 2023 ve Francii a v březnu následujícího roku dorazilo do Monaka 40 modulů. Z nich vznikla čtyřpodlažní konstrukce o ploše 1 500 m² s 600 m² teras. Celá sestava váží přibližně 300 tun, samotná ocelová konstrukce 190 tun a její montáž zajišťuje 450 šroubů a 1 600 rychlospojek. Součástí konstrukce je také 4,7 kilometru elektrických rozvodů. Ocelová konstrukce má přitom předpokládanou životnost 50 let.

Zajímavé je také množství práce, které se skrývá za každoroční proměnou města. Historický údaj Formule 1 uvádí kolem 250 pracovníků přímo zapojených do výstavby, šest specializovaných dodavatelských firem a devět jeřábů. Při historické Grand Prix, která se koná jednou za dva roky, se příprava prodlužuje ze šesti na sedm týdnů.

Když chybí místo: Mezinárodní logistický koloběh

Právě tady je dobře vidět rozdíl mezi jednorázovou stavbou a konstrukcí navrženou pro opakované použití. Hodnota není pouze v samotném materiálu. Důležitá je také schopnost rozebrat celek na jednotlivé části, přepravit je, uskladnit a následně znovu sestavit. Konstrukční prvek tak během svého života nemusí skončit po jednom využití jako odpad nebo materiál určený k recyklaci. Jeho nejvyšší hodnotu si uchovává tím, že se znovu použije ve stejné funkci.

A Monaco jde ještě dál. Protože v knížectví jednoduše není dostatek prostoru pro skladování veškerého vybavení, pořadatelé podle dřívějšího popisu využívali skladovací kapacity v okolí Nice a také v Itálii. Závodní infrastruktura se tedy po skončení akce nestává nepotřebnou hromadou materiálu. Putuje z města do logistického systému a v následující sezoně se vrací zpět.

Samotné skladování však představuje další zajímavý pohled na cirkulární ekonomiku. Materiál zůstává zachován a připraven k dalšímu použití, současně ale po značnou část roku nevytváří další užitek. V případě Monaka je to do značné míry dáno velmi specifickou funkcí jednotlivých prvků a omezeným prostorem knížectví.

Samotné město přitom musí celý proces sladit s běžným životem. V roce 2025 byly například některé části komunikací kvůli přípravám uzavřeny již od března a montážní a demontážní práce zasahovaly do června. V roce 2026 úřední harmonogram počítal s prostorem pro montáž a demontáž infrastruktury dokonce od konce února do začátku července, protože Monaco v průběhu jara a začátku léta hostí historickou Grand Prix, závody Formule E a následně Formuli 1.

V duchu cirkulární ekonomiky zavedlo Monako během závodního víkendu iniciativu vratných kelímků („Monacup’Green“). Aby se zamezilo tunám jednorázového plastového odpadu, diváci dostávají nápoje ve vratných kelímcích se zálohou 2 eura. Přímo v blízkosti okruhu byla vybudována lokální vysokokapacitní linka na jejich mytí a sušení, takže kelímky rotují zpět k barům a prodejcům v reálném čase během jediného víkendu.

Noční směny pro dokonalý asfalt

Zajímavou kapitolou je asfalt. Ten musí vydržet běžnou městskou dopravu po většinu roku a zároveň nabídnout závodním monopostům povrch splňující velmi přísné požadavky. Proto se jednotlivé části tratě pravidelně obnovují. V roce 2023 se opravovalo téměř 15 000 m², což odpovídalo přibližně 1 800 tunám nového povrchu. Obnovení se tehdy týkalo téměř poloviny okruhu a práce probíhaly v jednotlivých sektorech během dvou po sobě jdoucích nocí. Nejprve se odfrézovala horní vrstva a následující noc se položil nový asfalt.

Ani v roce 2026 se přitom neobnovovala celá trať najednou. Upraveny byly například úseky od poslední zatáčky k první zatáčce, část úseku u zatáčky číslo 5, část od zatáčky číslo 7 k tunelu a prostor u vjezdu a výjezdu z boxové uličky.

Důvod je zřejmý už při pohledu na čísla. Monaco měří jen 3,337 kilometru, má 19 zatáček a při Grand Prix se jede 78 kol, tedy celkem 260,286 kilometru. Maximální rychlost přesahuje 300 km/h. FIA pro rok 2024 uváděla nejvyšší rychlost 303 km/h.

Monacký Grand Prix tak vytváří pozoruhodný cyklus. Město poskytne prostor, z tisíců jednotlivých prvků vznikne během několika týdnů závodní infrastruktura, během jediného víkendu se na ní odehraje jedna z nejsledovanějších motoristických akcí a potom se celý systém opět rozebere. Jeho součásti mohou pokračovat v životě mimo původní místo a za rok se vrátit.

Právě v tom spočívá jedna z praktických podob cirkulární ekonomiky. Materiál nemusí být automaticky považován za jednorázový produkt jen proto, že se používá v dočasné stavbě. Pokud je konstrukce od začátku navržena jako soubor opakovaně použitelných modulů, mohou se její části vracet do oběhu znovu a znovu. V Monaku se z tohoto principu stala podmínka fungování celého závodu.

Chcete vidět tento logistický organismus v pohybu? Dokument Velká cena Monaka: Stavba okruhu vás zavede přímo do zákulisí neúprosných příprav. Sleduje strhující závod s časem, při kterém se v srdci knížectví za plného provozu skládá obří skládačka boxů, tribun i ředitelství závodu. Uvidíte detailní záběry nočních směn i precizní práci stovek techniků, díky jejichž nasazení vznikne dočasná trať, na níž se už za pár dní rozhodne o vítězi nejslavnějšího motoristického podniku.

Kritické suroviny mohou představovat jen malou část hodnoty výsledného výrobku, jejich nedostatek však dokáže zastavit celé výrobní linky. Mezinárodní energetická agentura přichází s pozoruhodným ekonomickým pohledem. Vyšší cena diverzifikovaných dodávek může fungovat jako pojistné proti výpadkům, jejichž účet by byl násobně vyšší. U vzácných zemin se roční hodnota ohrožené výroby počítá v bilionech dolarů, zatímco potřebné investice do rozšíření dodavatelských řetězců mají být řádově nižší.

Světový průmysl si v posledních letech stále výrazněji uvědomuje jednu vlastnost trhu s kritickými surovinami. Problémem nemusí být jejich fyzický nedostatek, ale koncentrace těžby, zpracování a výroby v několika málo zemích. Jakmile se do obchodních toků vloží vývozní omezení, může relativně malý objem chybějící suroviny způsobit velmi rozsáhlé hospodářské následky. Právě tento mechanismus podle Mezinárodní energetické agentury názorně ukázaly poslední kroky Číny v oblasti vzácných zemin.

V dubnu 2025 zavedla Čína významná vývozní omezení na sedm těžkých prvků vzácných zemin a související magnety. Některé automobilky následně omezovaly využití výrobních kapacit nebo dočasně zastavovaly výrobu kvůli nedostatku magnetů. V říjnu 2025 byla opatření významně rozšířena také na výrobky vyráběné mimo Čínu, které obsahují vzácné zeminy čínského původu nebo využívají čínské technologie. Podle odhadu IEA by při plném uplatnění těchto pravidel mohly být mimo Čínu ohroženy roční tržby v energetice, automobilovém průmyslu, elektronice a obranném sektoru v hodnotě až 6,5 bilionu dolarů. Rozšířená opatření byla následně pozastavena do listopadu 2026, samotné riziko vysoké koncentrace dodávek však zůstává.

Rozměr závislosti ukazují také data za rok 2024. Čína zajišťovala 60 % světové těžby vzácných zemin používaných pro výrobu magnetů, u rafinace její podíl dosahoval 91 % a u výroby slinutých permanentních magnetů dokonce 94 %. V roce 2005 přitom Čína vyráběla přibližně polovinu těchto magnetů. Za necelé dvě dekády se tak její podíl zvýšil na téměř celý světový trh.

Vývozní omezení rychle přibývají

Podobný vývoj se přitom netýká pouze vzácných zemin ani samotné Číny. Počet celních kódů pro nerostné suroviny, na něž Čína od roku 2023 uplatnila vývozní omezení, se podle IEA ztrojnásobil. Týká se to mimo jiné gallia, germania, yttria, wolframu a telluru, tedy materiálů důležitých pro letecký a obranný průmysl, polovodiče nebo energetiku. K omezení vývozu přistoupili také další producenti. Demokratická republika Kongo zavedla kvótu na vývoz kobaltu, Zimbabwe omezení obchodu s lithiem a Mosambik opatření týkající se grafitu.

Význam grafitu přitom dobře ukazuje, jak daleko mohou následky zasáhnout. IEA odhaduje, že úplné přerušení dodávek bateriového grafitu by mohlo ohrozit výrobu mimo Čínu v hodnotě více než 300 miliard dolarů ročně. Také zde tedy platí, že hodnota samotné suroviny je pouze malou částí hodnoty výrobků, které na ní závisejí.

Diverzifikace má svou cenu

Pro průmysl tím vzniká velmi konkrétní ekonomický problém. Alternativní dodavatelské řetězce bývají dražší než zavedené zdroje, které těží z rozsahu, existující infrastruktury a dlouhodobě vybudovaného zpracovatelského zázemí. IEA uvádí, že provozní náklady nových projektů v diverzifikovaných dodavatelských řetězcích mohou být v mnoha případech přibližně o 50 % vyšší než u zavedených dodavatelských základen.

Právě tento rozdíl označuje IEA jako potenciální bezpečnostní prémii za suroviny (mineral security premium). Firmy a státy by podle této úvahy vědomě platily částku navíc za dodavatelský řetězec, který je sice dražší, ale méně zranitelný vůči výpadku jednoho dominantního producenta. Ekonomický princip připomíná jiné formy řízení rizika. Náklady vznikají průběžně, zatímco jejich přínos se naplno projeví až ve chvíli, kdy dojde k problémům s dodávkami.

Deset miliard proti 6,5 bilionu

U kritických minerálů je pozoruhodný rozdíl mezi velikostí samotného trhu a hodnotou výrobků, které na něm závisejí. Roční trh s magnetickými vzácnými zeminami má podle IEA hodnotu méně než 10 miliard dolarů. Jejich výpadek však může způsobit hospodářské dopady kolem 6,5 bilionu dolarů ročně. Rozdíl mezi oběma částkami je přibližně třikrát větší než tisícinásobek hodnoty samotného trhu.

Právě tento nepoměr vysvětluje, proč může dávat ekonomický smysl investovat do relativně malého počtu nových těžebních a zpracovatelských projektů. IEA odhaduje, že pro diverzifikaci dodávek magnetických vzácných zemin tak, aby pokryly očekávanou poptávku mimo Čínu v roce 2035, bude zapotřebí přibližně 60 miliard dolarů investic během příští dekády. V porovnání s hodnotou průmyslové výroby ohrožené výpadkem dodávek jde o výrazně menší částku.

Největší problém je u magnetů

Budování nových dolů přitom samo o sobě nestačí. Dodavatelský řetězec vzácných zemin pokračuje přes úpravu rudy, separaci jednotlivých oxidů, rafinaci, výrobu slitin a prášků až k samotným permanentním magnetům. Právě poslední části řetězce představují jednu z největších překážek diverzifikace.

Podle IEA má poptávka po vzácných zeminách pro magnety mimo Čínu do roku 2035 vzrůst přibližně o 50 %. Současné kapacity mimo Čínu však podle očekávání pokryjí jen asi 50 % potřebné těžby, přibližně 25 % rafinace a méně než 20 % výroby magnetů. Jinými slovy, těžební kapacita se může rozšiřovat podstatně rychleji než schopnost vytěžený materiál zpracovat a přeměnit na finální výrobek.

To vytváří velmi specifickou závislost. Země mohou mít vlastní doly, ale bez dostatečné rafinace a výroby magnetů zůstávají odkázány na zahraniční zpracování. IEA proto označuje výrobu magnetů za hlavní úzké místo při budování diverzifikovaných dodavatelských řetězců.

Cena suroviny není cena výrobku

Otázka samozřejmě zní, kdo tuto pojistku zaplatí. Vyšší náklady mohou nést státy, zpracovatelé, výrobci nebo koneční zákazníci. Rozhodující přitom je, jak velkou část výsledné ceny výrobku kritická surovina skutečně tvoří. A právě tady přichází další zajímavé zjištění analýzy IEA.

Kritické minerály mohou výrazně ovlivnit cenu některých meziproduktů, jejich podíl na ceně konečného výrobku však bývá podstatně menší. U bateriových článků představují kritické suroviny přibližně čtvrtinu ceny, ale u průměrného elektromobilu pouze kolem 3 %. V případě permanentních magnetů tvoří vzácné zeminy přibližně 40 % ceny magnetu, zároveň však představují méně než 1 % hodnoty celého automobilu. U mědi je situace jiná. Ta podle IEA tvoří přibližně 10 až 15 % ceny výkonových transformátorů a kabelů.

Rozdíl je ještě názornější při modelovém ztrojnásobení cen surovin. Pokud by cena vzácných zemin vzrostla na trojnásobek, cena automobilu by podle výpočtu IEA vzrostla přibližně o 0,1 %. Ztrojnásobení cen bateriových materiálů by zvýšilo výslednou cenu elektromobilů a systémů pro ukládání energie přibližně o 5 %. Výpočty vycházejí z průměrných globálních cen materiálů a výrobků v roce 2025.

Tato čísla dávají bezpečnosti dodávek poněkud jiný ekonomický rozměr. Průmyslový podnik může stát před rozhodnutím, zda nakupovat levnější surovinu z vysoce koncentrovaného zdroje, nebo si část dodávek zajistit u dražšího alternativního producenta. Rozdíl v ceně pak představuje náklad na snížení rizika. V případě některých výrobků může být přitom tento náklad ve výsledné ceně překvapivě malý.

Pojistka potřebuje pravidla

Problém však zůstává v tom, jak vytvořit podmínky pro vznik alternativních dodavatelů. Nový důl, rafinerie nebo výrobní závod potřebují dlouhé investiční období, stabilní odběratele a dostatečnou jistotu, že se jejich výrobek dokáže prosadit proti zavedeným producentům. Diverzifikace navíc přináší také náklady na kvalifikaci nových dodavatelů, testování výrobků, certifikaci a vytvoření nových obchodních vztahů.

IEA proto zmiňuje několik možností, jak tento rozdíl překlenout. Patří mezi ně minimální cenové úrovně, dlouhodobé kontrakty, požadavky na diverzifikaci dodávek nebo podpora investičních a provozních nákladů. Význam mohou mít také smlouvy typu contract for difference, které umožňují omezit část cenového rizika nových projektů.

Podpora přitom podle IEA nemá znamenat dlouhodobé financování projektů bez ohledu na jejich skutečnou výkonnost. Agentura doporučuje průběžné hodnocení výsledků, postupné poskytování podpory a její vazbu na dosažené výrobní milníky nebo kvalifikační požadavky odběratelů. Smyslem je vytvořit kapacitu, která bude schopná postupně fungovat na trhu a zároveň sníží závislost na dominantním dodavateli.

Druhý zdroj může být doma

Významnou roli může mít také recyklace. U řady kritických surovin totiž diverzifikace nemusí znamenat pouze hledání nových nalezišť a budování nových rafinerií. Druhým zdrojem materiálu mohou být výrobky, které již byly uvedeny na trh. Zvyšování podílu druhotných surovin rozšiřuje počet dostupných zdrojů materiálu a současně snižuje závislost na primárních dodávkách.

Evropská agentura pro chemické látky rozšiřuje databáze, připravuje nové klasifikace a posuzuje látky, které se mohou dostat do regulace. Aktuální přehled ukazuje, že chemická regulace už dávno nekončí u samotné výroby chemikálií. Dostává se do kosmetiky, elektroniky, automobilů, obalů, biocidních přípravků i do recyklačních procesů. A u některých látek se teprve začíná rozhodovat, jakou část jejich životního cyklu bude možné v budoucnu ještě využít.

Když se v Evropě začne projednávat nová klasifikace chemické látky, může trvat roky, než se původní vědecké hodnocení promění v konkrétní povinnost pro výrobce. ECHA nyní tento proces zpřehledňuje. Její databáze ECHA CHEM nově obsahuje všechny dokumenty související s harmonizovanou klasifikací a označováním látek. Uživatelé tak mohou sledovat cestu konkrétní látky od prvního oznámení záměru přes návrh klasifikace až po stanovisko Výboru pro posuzování rizik RAC.

Nově jsou v databázi také zprávy předkládané Evropskou komisí, členskými státy nebo firmami a stanoviska RAC včetně příloh. Přehlednější je také samotný Inventář klasifikace a označování. Pokud mají různé varianty jedné látky odlišnou harmonizovanou klasifikaci podle nařízení CLP, databáze je nyní zobrazuje odděleně. Pro firmy to může být důležitý rozdíl, protože klasifikace se následně promítá například do označování výrobků, bezpečnostních listů nebo podmínek jejich uvádění na trh.

REACH po více než deseti letech

ECHA se současně ohlíží za více než deseti lety hodnocení látek podle REACH. Nová technická zpráva popisuje, jak se tento proces vyvíjel a jak díky němu evropské úřady postupně získávaly podrobnější informace o látkách, které mohou představovat riziko pro člověka nebo životní prostředí.

Jedním z nových kandidátů pro identifikaci jako látka vzbuzující mimořádné obavy SVHC je 4,4 methylenedifenol. Látka známá také jako bisfenol F se používá například při výrobě některých epoxidových pryskyřic a dalších polymerních materiálů. Právě u látek tohoto typu je důležité sledovat jejich výskyt nejen jako samostatných chemických výrobků, ale také v materiálech a výrobcích, které se dostávají dále do dodavatelského řetězce.

ECHA zároveň zahájila 21 nových konzultací k návrhům na testování látek. Připomínky mohou zainteresované subjekty předkládat do 13. listopadu 2026. Testovací návrhy představují praktický způsob, jak doplnit údaje potřebné k posouzení vlastností chemických látek.

Do konkrétních rozhodnutí se mezitím dostává také oxid chromový. Evropská komise udělila tři povolení pro tři použití této látky. Oxid chromový se využívá například při povrchových úpravách kovů a v některých procesech spojených s chromováním. Jeho další používání je přitom v evropském systému REACH spojeno s autorizačním režimem, takže každé povolené použití má přesně vymezený regulatorní rámec.

Nové klasifikace míří na další látky

ECHA otevřela také konzultaci k návrhu harmonizované klasifikace pro skupinu látek používaných mimo jiné jako absorbéry ultrafialového záření. Jde o ethyl 4 dimethylaminobenzoát, 2 ethylhexyl 4 dimethylaminobenzoát a padimát. Připomínky lze podávat do 27. listopadu 2026.

Současně byly předloženy dva nové záměry na harmonizaci klasifikace a označování. Prvním je fosfin, velmi toxický a vysoce reaktivní plyn používaný například při fumigaci a v některých průmyslových procesech. Druhým je emamektin benzoát, účinná látka používaná jako insekticid a akaricid.

U těchto záměrů jde zatím o začátek regulatorního procesu. Samotné oznámení ještě neznamená konečnou harmonizovanou klasifikaci. Otevírá však cestu k odbornému posouzení vlastností látek a případnému přijetí společných klasifikačních pravidel v celé EU.

Biocidy hledají své místo

Pozornost se přesouvá také k biocidním látkám. Firmy stáhly svůj zájem o schválení dimethyldithiokarbamátu sodného pro typy přípravků 11 a 12 v rámci programu přezkumu. Tato látka má například fungicidní a algicidní účinky a může se používat při ochraně průmyslových vod nebo v systémech, kde je třeba omezovat růst mikroorganismů.

Pokud chtějí společnosti zachovat tuto látku v programu přezkumu pro uvedené typy výrobků, musí svůj zájem oznámit ECHA nejpozději do 24. září 2027.

Současně Evropská komise udělila unijní povolení pro skupinu biocidních přípravků Christeyns Peracetic Acid Biocidal Product Family. Zde je účinnou látkou kyselina peroctová, silné oxidační činidlo využívané například k dezinfekci. Její předností je vysoká účinnost a rozklad na látky, které se v prostředí přirozeněji odbourávají než řada jiných dezinfekčních činidel.

Přes 33 tisíc vývozů chemikálií

Zajímavý obrázek o rozsahu evropské chemické regulace přináší také systém předchozího souhlasu PIC. Ten se týká mezinárodního obchodu s některými nebezpečnými chemickými látkami a má zajistit, aby dovážející země měly informace o tom, co k nim z EU míří.

Podle nové tříleté zprávy systém funguje plynule, jeho administrativní rozsah však zůstává značný. Mezi lety 2023 a 2025 ECHA zpracovala více než 33 300 oznámení o vývozu. V letech 2023 a 2024 jich bylo přibližně 10 000 ročně, v roce 2025 už téměř 12 000.

Růst souvisí mimo jiné s pravidelným rozšiřováním seznamu nebezpečných chemikálií a s přibývajícím počtem látek, u nichž musí vývozce před uskutečněním obchodu získat výslovný souhlas země dovozu. Zpráva zároveň obsahuje návrhy na zlepšení fungování systému a jeho větší předvídatelnost.

Bromované látky míří k dalšímu posouzení

Další část evropské chemické regulace se týká perzistentních organických polutantů. Výbor pro přezkum POP v září rozhodl připravit profily rizik pro bis 2 ethylhexyl tetrabromftalát označovaný jako TBPH a pro dekabromdifenylethan DBDPE spolu s příbuznou bromovanou látkou.

Bromované látky tohoto typu se historicky uplatňovaly především jako retardéry hoření v plastech, elektronice nebo dalších materiálech. Jejich vlastností je schopnost omezovat hoření polymerních materiálů, současně však u některých bromovaných látek vznikly obavy z jejich persistence a šíření v prostředí. Právě proto se nyní dostávají do další fáze mezinárodního hodnocení.

Výbor zároveň přijal profil rizik pro polybromované dibenzo dioxiny a dibenzofurany a pro směsné polybromované a polychlorované dibenzo dioxiny a dibenzofurany. U těchto skupin bylo rozhodnuto pokračovat přípravou hodnocení možností řízení rizik.

ECHA současně zveřejnila hodnocení regulatorních potřeb pro skupinu organocínových sloučenin. Tyto látky mají široké spektrum průmyslového využití a některé se historicky používaly například jako stabilizátory plastů, biocidy nebo katalyzátory. Nové hodnocení má pomoci určit, jaká další regulatorní opatření mohou být pro jednotlivé látky relevantní.

Elektronika dostane nová chemická pravidla

Významná část práce ECHA se přesouvá do oblasti elektrických a elektronických zařízení. Od 13. srpna 2027 se začne uplatňovat změněná směrnice RoHS, která omezuje používání vybraných nebezpečných látek v elektrozařízeních.

Od tohoto data budou společnosti podávat žádosti o výjimky prostřednictvím ECHA. Agentura bude zároveň posuzovat budoucí návrhy nových omezení. Evropská komise ji požádala také o převzetí žádostí, které budou předloženy Komisi mezi 1. únorem a 12. srpnem 2027.

ECHA má připravit jednotný formát žádostí o výjimky a příslušné pokyny. Současně vznikne metodický dokument stanovující minimální obsah dokumentace pro návrhy omezení podle RoHS.

Ještě významnější může být připravovaná studie prioritních látek v elektrických a elektronických zařízeních. ECHA už zahájila její přípravu a bude zjišťovat, zda používání identifikovaných nebezpečných látek vyžaduje další omezení. Do práce budou zapojeny také zainteresované subjekty a studie má být dokončena do 31. července 2028.

Pro průmysl bude důležitý také připravovaný webinář ECHA 26. listopadu 2026 od 11 do 13 hodin helsinského času. Zaměří se na novou roli agentury v rámci RoHS a zejména na žádosti o výjimky a jejich připravovaný formát.

Auto se řeší až do šrotu

Podobný přístup se začíná uplatňovat také u automobilů. ECHA na žádost Evropské komise zahájila studii zaměřenou na látky vzbuzující obavy, které se nacházejí ve vozidlech.

Zajímavé je především propojení chemické bezpečnosti s koncem životnosti automobilu. Studie nebude sledovat pouze přítomnost potenciálně problematických látek ve vozidlech, ale také to, do jaké míry mohou komplikovat opětovné použití a recyklaci materiálů.

V praxi může mít chemické složení automobilu význam ještě dlouho poté, co přestane být vozidlem. Materiál, který lze z technického hlediska recyklovat, může být z pohledu chemického složení zatížen příměsí, která jeho další využití komplikuje. Právě tuto vazbu chce ECHA lépe popsat. Do projektu bude zapojena také veřejnost a zainteresované subjekty a studie má být dokončena do 10. prosince 2027.

Chemická legislativa na jednom místě

Rozšiřuje se také evropský vyhledávač chemické legislativy EUCLEF. Do systému přibyly nové informace ze směrnice o vodách a směrnice o standardech environmentální kvality vod. Nově je zde také regulatorní profil pro oblast obalů a obalových odpadů.

Smyslem EUCLEF je umožnit rychle zjistit, pod jaké evropské předpisy konkrétní chemická látka spadá. Pro firmy je tak stále důležitější nikoli pouze znalost samotného REACH nebo CLP, ale také schopnost dohledat další předpisy, které mohou regulovat stejnou látku v určitém výrobku nebo sektoru.

Nanomateriály mají stále bílá místa

Poslední novinka míří do oblasti nanomateriálů. Evropská observatoř pro nanomateriály EUON zveřejnila studii zaměřenou na jejich využití v retardérech hoření.

Hodnocení se zabývalo například nanoklíny, uhlíkovými nanomateriály a oxidy kovů. Tyto materiály mohou zlepšovat vlastnosti retardérů hoření a přispívat k vyšší požární bezpečnosti materiálů. Současně však u nich stále existují významné mezery ve znalostech o dopadech na lidské zdraví a životní prostředí.

Jedním z problémů je samotný životní cyklus nanomateriálů. Informace o tom, co se s nimi děje při výrobě, používání, recyklaci a odstraňování, nejsou podle studie dostatečné. To komplikuje posouzení jejich skutečného environmentálního profilu.

Studie proto doporučuje další výzkum, jednotnější sběr a vykazování dat a také propojení bezpečnosti s požadavky na cirkularitu už při návrhu výrobků. Právě tento poslední bod může být pro budoucí recyklaci důležitý. Materiál navržený s ohledem na svou funkci dnes může být zcela jiným problémem ve chvíli, kdy se za několik let dostane do recyklačního toku.

Jak dlouho má průmyslová baterie vydržet a kolik energie má při svém provozu skutečně dodat? Evropská komise chce tyto otázky převést z technických specifikací výrobců do závazných evropských pravidel. Nový návrh přeneseného nařízení stanovuje minimální požadavky na elektrochemickou výkonnost a životnost nabíjecích průmyslových baterií s kapacitou nad 2 kWh a současně upravuje některé technické požadavky a pravidla pro bateriový pas.

Evropská komise zveřejnila k veřejnému připomínkování návrh přeneseného nařízení, kterým chce doplnit a upravit nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadních bateriích. Návrh představuje další krok k zavedení konkrétních minimálních hodnot elektrochemické výkonnosti a životnosti baterií, které evropské nařízení předpokládá. Týká se nabíjecích průmyslových baterií s kapacitou vyšší než 2 kWh s výjimkou baterií určených výhradně pro externí ukládání energie. Baterie určené pro obranné účely z působnosti zůstávají vyloučeny.

Nová pravidla mají vycházet z několika parametrů, které Komise považuje za dostatečně vypovídající a současně použitelné napříč různými typy baterií. Patří mezi ně účinnost při celém cyklu nabití a vybití, pokles kapacity, očekávaná životnost vyjádřená v letech a očekávaná životnost vyjádřená počtem cyklů. Komise přitom zohledňuje skutečnost, že průmyslové baterie mohou mít velmi rozdílné využití. Jinak pracuje baterie určená k pravidelnému dodávání energie a jinak akumulátor sloužící především jako záložní zdroj.

Rozlišení záložních zdrojů a zátěžové faktory

Právě rozdílný způsob provozu patří k nejzajímavějším prvkům připravované úpravy. U baterií určených k opakovanému dodávání energie se počítá s parametrem účinnosti celého nabíjecího a vybíjecího cyklu a s očekávanou životností vyjádřenou počtem cyklů. U baterií využívaných především jako záložní nebo příležitostně provozované zdroje mají být tyto parametry posuzovány odlišně. Technický podklad Společného výzkumného střediska Evropské komise (JRC) pracuje s hranicí 40 plných ekvivalentních cyklů za rok pro rozlišení obou skupin.

Komise současně nechce stanovit jednu univerzální hranici životnosti bez ohledu na podmínky v nichž baterie pracuje. Návrh proto využívá takzvané stresové faktory, které mají zohlednit provozní podmínky. U životnosti v letech a poklesu kapacity se přihlíží například k okolní teplotě, zatímco u baterií s pravidelným cyklováním také k hloubce vybití, nabíjecímu a vybíjecímu proudu a četnosti cyklů. Technický základ tohoto přístupu připravilo JRC na základě rozsáhlého souboru údajů o životnosti baterií.

Pro výrobce tak bude rozhodující nejen samotný deklarovaný parametr baterie, ale také podmínky, za nichž byl zjištěn. JRC při přípravě metodiky navrhlo například posuzovat pokles kapacity po nejméně 152 dnech nebo 350 plných ekvivalentních cyklech podle toho, která hranice nastane dříve. Očekávaná životnost v cyklech a letech se má vztahovat k okamžiku, kdy využitelná energetická kapacita klesne na 70 % původní hodnoty.

Specifické kategorie pro olovo a domácí úložiště

Samostatné zacházení návrh přisuzuje olověným bateriím. Komise připomíná, že olověná technologie má v řadě průmyslových aplikací stále významné postavení, současně však její elektrochemická výkonnost a životnost mohou být ve srovnání s některými dalšími technologiemi nižší. Proto má být při stanovení minimálních hodnot vedena jako samostatná kategorie. U domácích systémů ukládání energie se s olověnou technologií podle návrhu počítá jen omezeně a zvláštní minimální hodnoty pro ni zde proto stanoveny být nemají.

Zajímavou část představuje také přístup k bateriím pro domácí ukládání energie. Některé stacionární systémy používané v komerčních nebo kancelářských prostorách mohou být technicky srovnatelné se systémy určenými soukromým uživatelům. Komise proto navrhuje jejich zařazení do kategorie domácích systémů tam, kde jsou určeny pro domácí využití. Naopak systémy vyžadující technickou místnost nebo zvláštní bezpečnostní infrastrukturu mají z této kategorie zůstat mimo. U domácích systémů mají být některé požadavky přísnější než u baterií používaných v průmyslu a podnikatelském prostředí.

Zelená pro druhou šanci a digitální pasy

Významnou otázkou je také další život baterií. Evropská regulace podporuje opětovné použití, změnu účelu využití i repasování, protože tyto postupy mohou prodloužit dobu, po kterou baterie slouží. Nový návrh proto počítá se zvláštním režimem pro baterie druhého života. Pokud baterie splnila příslušné minimální požadavky během svého prvního života, má se její shoda uznávat i při uvedení do dalšího použití. Pokud takový doklad není k dispozici, může být splnění požadavků doloženo provozními údaji z předchozího použití, ovšem za předpokladu odpovídající kvality dat.Tento přístup může být důležitý zejména pro rozvoj trhu s repasovanými a dále využívanými akumulátory.

Návrh současně upravuje některé technické požadavky samotného nařízení o bateriích. U bateriového pasu má být například používán QR kód odpovídající normě EN 18220 z roku 2026 a jedinečný identifikátor podle EN 18219 z roku 2026 nebo jejich rovnocenných norem. Komise tím reaguje na vývoj evropské normalizace v oblasti identifikace baterií a datových nosičů.

Změny se týkají také některých bezpečnostních a technických parametrů. Komise například uvádí, že vnitřní zkrat je z technického hlediska spíše způsobem selhání než samostatnou zkouškou a jeho riziko je vhodnější řešit prostřednictvím ochrany proti šíření tepelného úniku. U parametru stavu baterie souvisejícího s vývojem rychlosti samovybíjení zase odborné posouzení dospělo k závěru, že v současnosti není k dispozici technicky proveditelná metoda, která by umožnila tento parametr dostatečně přesně určovat prostřednictvím systému řízení baterie v reálných provozních podmínkách.

Odborné podklady a termíny povinné shody

Návrh tak propojuje několik částí evropské bateriové regulace. Na jedné straně stanovuje rámec pro minimální výkonnost a životnost, na druhé straně zpřesňuje technické požadavky a pravidla pro data, která mají být s baterií spojena. Právě tato kombinace může mít pro výrobce, dovozce i provozovatele praktický význam. Nařízení již dnes požaduje, aby průmyslové baterie nad 2 kWh měly k dispozici údaje o elektrochemické výkonnosti a životnosti. Povinnost splnit minimální hodnoty má podle článku 10 začít od 18. srpna 2027 nebo 18 měsíců po vstupu příslušného přeneseného aktu v platnost podle toho, který termín nastane později.

Komise při přípravě návrhu vycházela z odborné práce JRC, která byla zveřejněna v květnu 2025. Výzkumné středisko v ní shromáždilo data o životnosti průmyslových baterií z vědeckých publikací, technických údajů výrobců, modelování i záručních informací a vytvořilo databázi s více než 7 000 záznamy. Součástí přípravy byly také tři odborné workshopy se zainteresovanými stranami a konzultace expertní skupiny pro odpady v říjnu 2025 a dubnu 2026.

Dokument ke stažení:

• EU 170_26 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci
• EU 170_26 EK Příloha

Evropská komise předložila k připomínkování návrh, který má aktualizovat evropská pravidla pro zkoušení chemických látek. Do nařízení REACH mají proniknout novější zkušební postupy odpovídající aktuálním metodám OECD. Významná část změn se týká metod pro hodnocení účinků chemických látek na lidské zdraví, přičemž návrh zároveň počítá s dalším omezením využívání pokusných zvířat.

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení, kterým chce změnit nařízení Komise (ES) č. 440/2008 stanovující zkušební metody podle nařízení REACH. Příloha Nařízení obsahuje metody uznávané jako vhodné pro získávání údajů o fyzikálně chemických, toxikologických a ekotoxikologických vlastnostech chemických látek. Právě tyto údaje jsou následně využívány při plnění požadavků evropské chemické legislativy.

Důvodem je především rychlý vývoj zkušebních postupů. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD vytváří mezinárodně harmonizované zkušební pokyny pro regulatorní hodnocení chemických látek a pravidelně je upravuje podle nových vědeckých poznatků a technického vývoje. Evropská komise proto navrhuje, aby se příloha nařízení č. 440/2008 průběžně přizpůsobovala aktuálním verzím těchto metod.

Nové testy pro samotářské včely i rybí embrya

U hodnocení ekotoxicity má být zavedena jedna nová zkušební metoda a čtyři dosavadní metody mají být aktualizovány. Mezi nově zahrnované postupy patří například OECD zkušební pokyn pro akutní kontaktní toxicitu samotářských včel rodu Osmia. Aktualizace se týkají také metod pro akutní toxicitu ryb, toxicity v raných životních stadiích ryb, testování rybích embryí a účinků chemických látek na vodní a půdní organismy.

Ještě výraznější je rozsah změn v oblasti účinků na lidské zdraví. Komise navrhuje aktualizovat osmnáct zkušebních metod. Deset z nich se týká metod in vitro, tedy postupů prováděných mimo celý živý organismus. Patří mezi ně například hodnocení podráždění a poleptání kůže, vážného poškození nebo podráždění očí, senzibilizace kůže, imunotoxicity a účinků na endokrinní systém.

Právě zde je dobře patrný posun, který návrh sleduje. Aktualizace pravidel není pouze otázkou toho, aby evropská legislativa používala nejnovější označení jednotlivých metod. Některé starší popisy zkušebních postupů mají být z přílohy evropského nařízení nahrazeny odkazy přímo na nejnovější verze příslušných pokynů OECD. Tím se má omezit riziko, že evropská legislativa bude obsahovat metodiku, která již mezitím byla na mezinárodní úrovni odborně přepracována.

Využití pokročilých tkáňových modelů a metod in vitro

Mezi aktualizovanými metodami jsou například postupy pro opakované podávání látek po dobu 28 a 90 dnů, screening reprodukční a vývojové toxicity nebo metody založené na rekonstruované lidské pokožce a tkáních napodobujících rohovku. Aktualizovány mají být také metody pro hodnocení kožní senzibilizace a některé postupy zaměřené na imunotoxicitu či genotoxicitu. U šesti z těchto osmnácti metod dochází k úplnému nahrazení starých dlouhých popisů přímým odkazem na web OECD. U řady z nich Komise odkazuje na verze OECD vydané v roce 2025, u dalších na aktualizované pokyny z roku 2026.

Významným motivem návrhu je současně omezení počtu zvířat používaných při experimentálním testování. Komise tento záměr přímo spojuje s požadavkem přizpůsobovat evropské zkušební metody technickému pokroku a s principy stanovenými směrnicí 2010/63/EU o ochraně zvířat používaných pro vědecké účely. Aktualizace metod in vitro tak představuje jednu z cest, jak v případech, kde to vědecky a regulatorně postačuje, využívat postupy založené na lidských buňkách, tkáních nebo jiných alternativních přístupech.

Návrh přitom nemíří pouze na nové metody. Evropská komise chce opravit také některé postupy, které již v nařízení č. 440/2008 jsou, ale OECD je mezitím opravila nebo aktualizovala. Týká se to sedmi zkušebních metod. U tří z nich jsou v současném evropském předpisu stále uvedeny starší úplné popisy, které mají být nově nahrazeny odkazy na aktuální znění příslušných pokynů OECD. Jde například o metody pro hydrolýzu v závislosti na pH nebo transformaci chemických látek v půdě a vodních sedimentech.

Modernizace přináší nové nároky na laboratoře i dovozce

Pro firmy pracující s chemickými látkami je důležité především to, že se tím postupně mění technický základ pro získávání údajů používaných v systému REACH. Výrobci a dovozci chemických látek se při plnění informačních požadavků nemohou dlouhodobě opírat o metody, které již neodpovídají aktuálním mezinárodním zkušebním postupům. Aktualizace evropského seznamu proto propojuje požadavky REACH s vývojem metodiky OECD a současně zvyšuje význam aktuálního vybavení a odborné způsobilosti zkušebních laboratoří.

Návrh zapadá do širšího systému pravidelných aktualizací evropských zkušebních metod. Obdobná úprava byla přijata například v září 2024 a další změna následovala v prosinci 2025 prostřednictvím nařízení Komise (EU) 2025/2573. Současná předloha má tento proces posunout o další krok. Pokud bude přijata, příloha nařízení č. 440/2008 se rozšíří o nové postupy a řada stávajících metod dostane aktuální podobu.

Návrh počítá s tím, že nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie a jako evropské nařízení bude následně závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

Dokument ke stažení:

• EU 171_26 EK Předloha nařízení
• EU 171_26 EK Příloha

Staré mobilní telefony, počítače, baterie nebo další elektronika nejsou jen odpadem, který je třeba bezpečně odstranit. Obsahují železo, hliník, měď, sklo, plasty a také kritické suroviny, jejichž význam pro evropský průmysl rychle roste. Jedna tuna mobilních telefonů přitom obsahuje přibližně stokrát více zlata než jedna tuna vytěžené zlaté rudy. Přesto se významná část této materiálové hodnoty stále ztrácí. Právě elektroodpadu, jeho skutečnému potenciálu i tomu, co brání jeho efektivnějšímu využití, věnujeme v novém říjnovém čísle Odpadové fórum značnou pozornost, které je možné si stáhnout níže.

Podíváme se přitom nejen na samotný sběr a recyklaci. Česká republika v posledních letech vybudovala funkční systém zpětného odběru a ve sledovaných skupinách elektrozařízení plní zákonné požadavky na využití a recyklaci, přesto se množství elektroniky uváděné na evropský trh dál zvyšuje. Jen mezi lety 2012 a 2023 vzrostl její objem v Evropské unii o 89 %. Zajímavý pohled nabízí také evropské toky elektroodpadu. V roce 2024 bylo k materiálovému využití do jiných členských států EU vyvezeno více než 43 tisíc tun elektroodpadu, zatímco mimo Evropskou unii směřovalo přibližně 961 tun.

Evropská závislost a ekonomická realita recyklace

Na elektroodpad navazuje širší téma kritických surovin a evropské surovinové bezpečnosti. Evropská unie je u řady materiálů potřebných pro výrobu baterií, polovodičů, elektromobilů, větrných elektráren nebo dalších technologií výrazně závislá na dovozu. Nové evropské iniciativy proto stále více propojují odpadové hospodářství s průmyslovou politikou. V čísle se podíváme také na ekonomiku recyklace lithium-iontových baterií. Analýza projektu SAFELOOP ukazuje, že samotná recyklace může být za současných podmínek ztrátová a že významnou část nákladů tvoří například doprava. Zároveň ale ukazuje potenciál konstrukčních úprav, standardizace a druhého života baterií.

Neméně zajímavý je pohled na technologie, které mají samy přispívat k čistší energetice. V novém čísle proto najdete také studii věnovanou životnosti fotovoltaických panelů v náročných klimatických podmínkách. Výsledky upozorňují na možnost výrazně kratší životnosti, než s jakou se při jejich návrhu běžně počítá, a tím i na otázku budoucího množství odpadu. Pokud by docházelo k výměně panelů každých pět let, během třiceti let by bylo potřeba šest kompletních sad. Číslo se věnuje také materiálovému složení panelů a možnostem jejich demontáže a recyklace.

Hledání skrytých rizik i role občanské společnosti

Do širšího kontextu zapadá rozhovor věnovaný chemickým látkám, nebezpečným odpadům a rizikům spojeným s rychlým nástupem nových technologií, ale také roli nevládních organizací ve společnosti. Rozhovor s Arnikou ukazuje, jak mohou organizace občanské společnosti působit jako nezávislý hlas při sledování environmentálních rizik, upozorňovat na problémy, které se nemusí dostávat do popředí zájmu státních institucí, a zároveň otevírat odborná témata ve veřejném prostoru.

Tématem čísla jsou mimo jiné také PFAS, digitální produktové pasy, sledování materiálových toků nebo otázka, jak zajistit, aby se nové technologie nestaly budoucím problémem na konci své životnosti. Vedle odborných článků přináší říjnové číslo také informace o aktuálním dění, legislativě a praktických otázkách odpadového hospodářství.

Cesta vede přes smysluplnou prevenci a funkční systém

A protože samotná recyklace nemůže být jedinou odpovědí na rostoucí množství odpadu, věnujeme pozornost také předcházení jeho vzniku. Právě na toto téma naváže 12. listopadu v Praze již 12. ročník konference Předcházení vzniku odpadů (podrobnosti a registrace ZDE). Letošní program se zaměřuje na to, zda se princip prevence za posledních 25 let skutečně promítl do praxe, a nabídne konkrétní příklady z obcí, průmyslu i dalších oblastí. Hovořit se bude mimo jiné o obalech, potravinovém odpadu, textilu, elektroodpadu, stavebních odpadech, opětovném použití i nových technologiích.

Říjnové Odpadové fórum tak spojuje jedno společné téma: nestačí vědět, že materiály mají hodnotu. Důležité je vytvořit systém, který tuto hodnotu dokáže skutečně uchovat a vrátit zpět do oběhu.

Dokument ke stažení:

OF_10_2026.pdf

Na obalu může být zelený list, planeta, slovo ekologický nebo slib šetrnosti k životnímu prostředí. Od 27. září 2026 však v Evropské unii začínají platit přísnější pravidla pro to, co mohou firmy spotřebitelům o svých výrobcích tvrdit. Česko přitom přichází k této změně s legislativním zpožděním. Evropská pravidla už vstoupila do fáze uplatňování, česká novela, která je má převést do tuzemského práva, však stále není dokončena.

Za novými pravidly stojí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825, jejímž cílem je posílit ochranu spotřebitelů při přechodu k udržitelnější ekonomice a omezit nekalé obchodní praktiky spojené mimo jiné s environmentálními tvrzeními. Právě slovo směrnice je přitom důležité. Evropská unie zde nepřijala nařízení, které by se uplatňovalo přímo a jednotně ve všech členských státech. Směrnici je nutné posléze implementovat do vlastního právního řádu členské země.

Evropská pravidla byla přijata už v únoru 2024. Členské státy měly do 27. března 2026 přijmout a zveřejnit předpisy potřebné k jejich provedení. Samotná nová pravidla se mají uplatňovat od 27. září 2026. Právě zde se objevuje české zpoždění. Evropská směrnice stanovila jasný termín pro její převedení do národních právních systémů, česká legislativa však v okamžiku, kdy nastává datum jejího uplatňování, stále není dokončena.

Konec vágních slibů a nejasných certifikátů

Evropská komise přitom uvádí, že při kontrolách environmentálních tvrzení v roce 2020 bylo 53,3 % zkoumaných tvrzení vyhodnoceno jako vágní, zavádějící nebo nepodložené a 40 % nemělo žádné podpůrné důkazy. Na evropském trhu navíc existuje více než 230 různých označení udržitelnosti, jejichž úroveň ověřování a transparentnosti se výrazně liší.

Pro spotřebitele přitom může být důležitější než samotný legislativní proces to, co se začne měnit na výrobcích a v reklamě. Obecná tvrzení typu „ekologický“, „šetrný k životnímu prostředí“ nebo jiná široká tvrzení o environmentálních vlastnostech výrobku už nemají být volnou marketingovou formulací. Za tvrzením musí stát skutečná vlastnost výrobku a odpovídající důkazy.

Právě tady se greenwashing dostává z roviny hezkých zelených obrázků do mnohem konkrétnější právní otázky. Co přesně firma tvrdí, k čemu se tvrzení vztahuje a čím ho dokáže doložit?

Směrnice přitom výslovně uvádí mezi příklady obecných environmentálních tvrzení také výrazy jako „environmentally friendly“, „eco-friendly“, „green“, „ecological“, „climate friendly“, „biodegradable“ nebo „biobased“. Taková obecná tvrzení mají být zakázána, pokud firma nedokáže prokázat uznávanou vynikající environmentální výkonnost relevantní k celému tvrzení.

Když recyklovaný obal neznamená ekologický produkt

Pokud například obal obsahuje recyklovaný materiál, jde o konkrétní vlastnost, kterou lze vyjádřit a doložit. Z této jediné skutečnosti ale automaticky nevyplývá, že je ekologický celý výrobek. Stejně tak údaj o recyklovaném obsahu určité části obalu nelze bez dalšího vztáhnout na celý obal. Nová pravidla proto budou vyžadovat podstatně přesnější práci s environmentálními tvrzeními.

Směrnice současně zpřísňuje pravidla pro označení udržitelnosti. Za nepřípustné praktiky označuje mimo jiné zobrazování označení udržitelnosti, které není založeno na certifikačním systému nebo nebylo vytvořeno veřejným orgánem.

Významná je také otázka tvrzení o budoucí environmentální výkonnosti. Firma nebude moci pouze slíbit budoucí zlepšení a vytvořit tím zelenější obraz svého podnikání. Směrnice požaduje jasné, objektivní, veřejně dostupné a ověřitelné závazky podložené podrobným a realistickým prováděcím plánem s měřitelnými a časově vymezenými cíli.

Nová pravidla navíc výslovně míří na tvrzení založená na kompenzaci emisí. Za zakázaná mají být považována tvrzení, že výrobek má na základě kompenzace neutrální, snížený nebo pozitivní dopad na životní prostředí z hlediska emisí skleníkových plynů. Směrnice jako příklady uvádí tvrzení typu „climate neutral“, „carbon positive“ nebo „net zero“, pokud jsou založena na kompenzaci mimo hodnotový řetězec výrobku.

Plánování marketingu v prostředí nejistoty

Pro firmy to vytváří poněkud zvláštní situaci. Evropské požadavky už nejsou vzdálenou legislativní vizí. Jejich účinnost se právě dostává do každodenní obchodní praxe, zatímco české právní prostředí jejich úplné provedení stále dokončuje. Firmy tak zároveň nevědí, jak přesně bude výsledná česká úprava vypadat a na co všechno se budou muset připravit. Konečné znění novely je stále v rukou poslanců a dokud legislativní proces neskončí, zůstává určitá míra nejistoty i pro podniky, které už dnes plánují nové obaly, reklamní kampaně nebo environmentální tvrzení.

Paradoxně se tím české firmy dostávají do situace, kterou současná vláda sama opakovaně kritizuje v souvislosti s evropským nařízením PPWR. I tam podnikatelé upozorňují, že potřebují dostatečně včas znát konkrétní pravidla, aby mohli přizpůsobit výrobu, obaly a investice. U greenwashingu je problém podobný. Evropský rámec je známý, ale česká podoba jeho provedení stále není definitivní. Firma tak musí plánovat v prostředí, kde už ví, že se pravidla zpřísní, ale ještě nemá jistotu, jak přesně budou v českém právním řádu formulována.

Látka, která pomáhá chránit pokožku před ultrafialovým zářením, se dostává do další fáze evropského regulačního procesu. Výbor SEAC Evropské agentury pro chemické látky nyní dokončil své posouzení návrhu na omezení oktokrylenu. Ten se přitom neskrývá jen v opalovacích krémech. Používá se také v pleťové kosmetice, přípravcích pro péči o rty a dalších výrobcích, kde chrání před UV zářením nebo stabilizuje jiné UV filtry.

Oktokrylen, známý také pod anglickým označením octocrylene, má v kosmetice konkrétní úlohu. Jde o organický filtr ultrafialového záření, který absorbuje především záření UVB a část krátkovlnného UVA. Význam má také při kombinaci s dalšími filtry, protože pomáhá stabilizovat například avobenzon, další běžně používanou látku pro ochranu před UV zářením. Evropská pravidla pro kosmetické přípravky jej v současnosti umožňují používat jako UV filtr až do koncentrace 10 % u běžných kosmetických výrobků a do 9 % u aerosolových výrobků.

Ochranný filtr v denních krémech i dekorativní kosmetice

Oktokrylen proto není látkou, která by se týkala pouze klasických opalovacích krémů. Objevuje se v přípravcích určených přímo k ochraně pokožky před sluncem, ale také v takzvaných sekundárních ochranných výrobcích. Patří sem například denní pleťové krémy s ochranným faktorem nebo některé dekorativní kosmetické přípravky s ochranou proti UV záření. Používá se rovněž v dalších kosmetických výrobcích, kde může chránit samotné složení přípravku před účinky ultrafialového záření.

Právě široké používání látky je jedním z důvodů, proč se její regulace neobejde bez posouzení ekonomických dopadů. Francie předložila návrh omezení v rámci nařízení REACH, tedy evropského systému registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek. Navrhované opatření by zakázalo uvádět na trh nebo používat hotové kosmetické výrobky s obsahem oktokrylenu 0,001 % hmotnostních nebo vyšším. Navrhovaná lhůta pro přizpůsobení výrobců činí 24 měsíců od vstupu případného omezení v platnost.

Hrozba pro vodní organismy a riziko hromadění v přírodě

Důvodem návrhu jsou především environmentální vlastnosti oktokrylenu. Podle podkladů ECHA představuje látka riziko pro vodní a sedimentární organismy, tedy například organismy žijící ve vodním sloupci nebo na dně vodních toků a nádrží. Oktokrylen je zároveň perzistentní, což znamená, že se v životním prostředí rozkládá pomalu a může v něm přetrvávat delší dobu. Vykazuje také určitý potenciál k bioakumulaci, tedy k postupnému hromadění v organismech při opakovaném příjmu látky z okolního prostředí.

Francouzský návrh zároveň pracuje s podezřením na účinky narušující endokrinní systém v životním prostředí. Jde o možné působení na hormonální systém organismů, které může ovlivňovat například jejich rozmnožování, vývoj nebo další biologické funkce. Oktokrylen byl kvůli vlastnostem souvisejícím s perzistencí, bioakumulací a toxicitou, tedy schopností působit škodlivě na živé organismy, předmětem hodnocení již v rámci programu hodnocení látek podle REACH.

Od odborného posouzení k rozhodnutí Evropské komise

Návrh prošel během posledního roku několika stupni odborného hodnocení. Výbor pro posuzování rizik RAC a Výbor pro socioekonomickou analýzu SEAC nejprve vyhodnotily samotný návrh a následně připravily stanoviska. SEAC ve svém červnovém zasedání schválil návrh stanoviska a otevřel jej k šedesátidenní konzultaci. Připomínky bylo možné předkládat do srpna. V září pak výbor přijal konečné stanovisko k navrhovanému omezení.

SEAC považuje navrhované omezení používání oktokrylenu za nejvhodnější opatření na úrovni Evropské unie k řešení zjištěných rizik. Konečná stanoviska výborů SEAC a RAC budou následně předložena Evropské komisi. O samotném omezení tedy ještě není rozhodnuto. Současný krok představuje dokončení odborného posouzení ze strany agentury ECHA, nikoli okamžitý zákaz používání látky.

Evropská agentura pro chemické látky řeší i další sloučeniny

Zářijové zasedání SEAC však přineslo také další důležitý posun v chemické regulaci. Výbor se zabýval návrhem omezení některých oxidů, kyselin a solí šestimocného chromu. U tohoto návrhu obdržel připomínky z konzultace a konečné stanovisko se očekává do konce roku 2026. SEAC současně přijal šest návrhů stanovisek k žádostem o povolení podle REACH a zahájil projednávání další žádosti.

Dokument ke stažení:

Očekává se, že konečné stanovisko výbor SEAC přijme do konce roku 2026.

Pokud jde o povolení podle nařízení REACH, SEAC přijal šest návrhů stanovisek a zahájil diskusi o jedné žádosti o povolení.

Příští zasedání výboru SEAC se uskuteční ve dnech 17. až 20. listopadu 2026.

Další informace

Hlavní závěry ze 72. zasedání výboru SEAC

Každý rok se z potravinového systému ztratí obrovské množství jídla, které bylo vypěstováno, sklizeno, zpracováno a dopraveno s využitím půdy, vody, energie i lidské práce. Část ztrát vzniká ještě předtím, než potraviny dorazí k prodejci, další část už na konci řetězce. Aktuální data Eurostatu ukazují, že v Evropské unii připadlo v roce 2024 na jednoho obyvatele 129 kilogramů potravinového odpadu. Mezinárodní den informovanosti o potravinových ztrátách a plýtvání, který připadá právě na 29. září, proto letos upozorňuje především na potenciál, který se skrývá v jejich omezení.

Potravina, která skončí jako odpad, není pouze zmařeným obsahem talíře. Za jejím vznikem stojí celý řetězec činností od zemědělské produkce přes sklizeň, skladování a zpracování až po dopravu, prodej a konečnou spotřebu. Každý kilogram vyhozených potravin tak představuje také zbytečně využité suroviny, energii a výrobní kapacity. Právě na tuto širší souvislost letos upozorňuje Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) při sedmém ročníku Mezinárodního dne informovanosti o potravinových ztrátách a plýtvání. Jeho letošním tématem je transformační potenciál omezování potravinových ztrát a odpadu.

Miliardy tun jídla končí mimo prodejní pulty

Rozsah problému je přitom podstatně větší, než by naznačoval pohled do jednotlivého odpadkového koše. Podle FAO se celosvětově přibližně 13 % vyprodukovaných potravin ztratí po sklizni ještě před dosažením maloobchodu. Na druhém konci řetězce pak podle aktualizovaných údajů Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) připadá dalších 19 % potravin dostupných spotřebitelům na odpad. V roce 2022 to představovalo přibližně 1,05 miliardy tun potravin. Z tohoto množství vzniklo 60 % v domácnostech, 28 % ve stravovacích službách a 12 % v maloobchodě.

Právě domácnosti proto představují významnou část celého problému. Potravinový odpad nevzniká pouze tam, kde se potravina poškodí nebo nesplní požadavky na kvalitu. Často jde o důsledek způsobu plánování nákupů, skladování a spotřeby, ale také o potraviny, které se dostanou na konec své použitelnosti bez využití. Z pohledu celého potravinového systému je přitom podstatné, že každá taková potravina už předtím prošla částí výrobního a distribučního řetězce.

Evropská čísla potvrzují rostoucí trend

Evropská statistika ukazuje, že tento problém rozhodně není pouze globální záležitostí. Eurostat zveřejnil 29. září aktuální údaje za rok 2024. V Evropské unii vzniklo celkem 57,9 milionu tun potravinového odpadu, tedy přibližně 129 kilogramů na obyvatele. Oproti roku 2023 se celkové množství zvýšilo o 0,7 % z 57,5 milionu tun.

Více než polovina tohoto množství vznikla v domácnostech. Na domácnosti připadalo 53 % potravinového odpadu, tedy 69 kilogramů na osobu. Restaurace a stravovací služby vytvořily dalších 12 %, což odpovídá 15 kilogramům na obyvatele. Ve výrobě potravin a nápojů vzniklo 19 %, tedy 25 kilogramů na osobu. Primární produkce a maloobchod spolu s další distribucí představovaly shodně po 8 %, v obou případech přibližně 10 kilogramů na obyvatele.

Čísla zároveň ukazují, proč má smysl sledovat potravinové ztráty a odpad v celém řetězci a nerozdělovat problém pouze podle místa, kde se potravina nakonec stane odpadem. Ztráta na farmě může být spojena například se sklizní, skladováním nebo kvalitou produkce, zatímco pozdější fáze řetězce přinášejí jiné příčiny a možnosti prevence. FAO proto letos zdůrazňuje právě význam kvalitních dat, která umožňují zjistit, kde ztráty vznikají a jaké zásahy mohou jejich rozsah skutečně snížit.

Finanční a ekologické dopady plýtvání

Ekonomický rozměr je přitom stejně konkrétní jako rozměr materiálový. FAO odhaduje každoroční hodnotu potravinových ztrát na přibližně 400 miliard dolarů, zatímco hodnota potravin vyhozených na úrovni maloobchodu, gastronomie a domácností přesahuje podle UNEP jeden bilion dolarů ročně. Nevyužité potraviny přitom podle FAO zabírají plochu odpovídající přibližně 28 % světové zemědělské půdy.

Potravinové ztráty a odpad tak představují jeden z případů, kdy prevence současně znamená úsporu materiálu, energie, výrobních nákladů i kapacit. FAO letos upozorňuje také na souvislost s potravinovou bezpečností, využíváním přírodních zdrojů, emisemi skleníkových plynů a produktivitou zemědělských a potravinářských systémů. Podle FAO se potravinové ztráty a odpad podílejí přibližně na 10 % globálních emisí skleníkových plynů.

Evropská data přitom ukazují, že prostor ke snižování odpadu existuje napříč celým potravinovým řetězcem. Aktuální číslo 129 kilogramů na obyvatele za rok 2024 navíc neznamená pouze potraviny, které by bylo možné jednoduše naservírovat a sníst. Eurostat do potravinového odpadu zahrnuje jedlé i nejedlé části potravin, které se dostaly do potravinového řetězce a následně jej opustily jako odpad.

Cesta ke změně začíná v nákupním košíku

Nejjednodušší cesta ke snížení potravinového odpadu začíná ještě před nákupem. Pomáhá plánovat jídelníček podle toho, co už je doma, rozlišovat mezi datem „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivostí“ a potraviny správně skladovat. U výrobků s delší minimální trvanlivostí může být rozhodující vlastní posouzení jejich stavu, zatímco u potravin označených „spotřebujte do“ jde o bezpečnostní údaj, jehož překročení už není možné řešit pouze kontrolou vzhledu nebo vůně. Významnou roli má také velikost balení. Výhodnější cena za kilogram totiž nemusí být skutečnou úsporou, pokud část nakoupeného množství skončí v odpadu.

Možnosti existují pro samotné spotřebitele. Potraviny, které domácnost nevyužije a jsou stále bezpečné, lze v některých případech předat dál prostřednictvím komunitních lednic, potravinových iniciativ nebo sousedského sdílení. Rozšířily se také aplikace, které propojují zákazníky s restauracemi, pekárnami, obchody a dalšími provozovnami nabízejícími přebytky za nižší cenu.

Odpovědnější přístup restaurací a obchodů

Své místo má prevence také v restauracích. Velikost porcí nemusí odpovídat každému zákazníkovi a jídlo, které člověk nesní, nemusí automaticky skončit v odpadu. Pokud to provozovna umožňuje, lze si zbytek odnést. Stále častěji se uplatňují také menší porce nebo možnost volby velikosti přílohy. Pro restauraci přitom nejde pouze o ekologickou otázku. Každá vyhozená porce znamená také suroviny, práci kuchařů, energii spotřebovanou při přípravě a náklady spojené s likvidací odpadu.

U obchodů se možnosti využití potravin před koncem jejich prodejního nebo spotřebního období postupně rozšiřují. Zlevňování výrobků s blížícím se datem minimální trvanlivosti nebo jejich nabídka prostřednictvím digitálních platforem umožňuje část potravin prodat místo jejich vyřazení. Další cestou je darování. Potraviny, které už obchod nemůže nebo nechce prodat, ale stále jsou vhodné k bezpečné konzumaci, mohou prostřednictvím charitativních organizací a potravinových bank zamířit k lidem, kteří je potřebují.

Pomoc potřebným jako efektivní řešení

Potravinové banky dnes fungují jako důležitý mezičlánek mezi dárci a organizacemi poskytujícími potravinovou pomoc. Přijímají například potraviny z obchodních řetězců, od výrobců, zemědělců nebo z potravinových sbírek a následně je distribuují prostřednictvím partnerských neziskových organizací a dalších institucí. V případě potravinové pomoci je navíc důležité, že stejný systém současně řeší dva problémy, které se jinak řeší odděleně, nevyužité potraviny a nedostatek potravin u části obyvatel.

Zajímavý posun představuje také přesun pozornosti od samotného třídění potravinového odpadu k jeho prevenci. Bioodpad lze samozřejmě vytřídit a následně využít například pro výrobu kompostu nebo bioplynu. Nicméně pokud se podaří zabránit tomu, aby potravina vůbec skončila jako odpad, zůstává zachována hodnota energie, vody, práce a surovin vložených do její produkce.

Co se za 25 let skutečně změnilo v předcházení vzniku odpadů? A dokážeme dnes odpady nejen lépe třídit a recyklovat, ale především jejich vzniku předcházet? Právě těmto otázkám se bude věnovat 12. ročník konference Předcházení vzniku odpadů, který se uskuteční 12. listopadu 2026 v Praze. Letošní ročník nabídne pohled na prevenci odpadu z různých stran, od evropské a české legislativy přes obce a průmysl až po konkrétní projekty a technologie.

Do programu se promítají témata, která dnes výrazně ovlivňují podobu odpadového hospodářství. Hovořit se bude o omezení skládkování využitelných odpadů po roce 2030, rostoucích cílech pro třídění komunálních odpadů i nových požadavcích evropského nařízení PPWR. Pozornost dostane také textil, obaly, potravinové odpady, elektroodpad nebo stavební a demoliční odpady.

Konference ale nezůstane pouze u legislativy. Představí také praktické zkušenosti a konkrétní příklady, jak lze předcházení vzniku odpadů spojit s digitalizací, automatizací, opětovným využitím materiálů nebo rozvojem cirkulární infrastruktury. Součástí programu jsou například zkušenosti s automatizovanými systémy pro zpětný odběr obalů, prevence plýtvání potravinami, cirkulární centrum v Hradci Králové nebo mezinárodní zero waste certifikace municipalit.

Předcházení vzniku odpadů je především otázkou toho, proč vůbec vzniká, jak jsou výrobky navrhovány, jak dlouho mohou sloužit a zda pro ně dokážeme najít další využití. Právě tento pohled chce letošní konference otevřít odborné veřejnosti.

Konference je určena zástupcům veřejné správy, měst a obcí, firmám, odborným organizacím, neziskovému sektoru i všem, kteří se zabývají odpadovým hospodářstvím a cirkulární ekonomikou. Kromě odborného programu nabídne také prostor pro setkávání, výměnu zkušeností a neformální networking.

Přijďte 12. listopadu do Prahy hledat odpověď na otázku, zda se z předcházení vzniku odpadů za čtvrt století stala skutečná priorita, nebo zda nás největší část cesty teprve čeká. Další podrobnosti a registrace ZDE.