Umělá inteligence bývá nejčastěji spojována s chatboty, generováním obrázků nebo automatizací práce. Mnohem méně se však mluví o tom, že se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů pro ochranu přírody. Pomáhá vědcům odhalovat nelegální těžbu dřeva, sledovat pohyb vzácných zvířat, předvídat lesní požáry i vyhodnocovat miliony fotografií a satelitních snímků. Tam, kde lidské možnosti narážejí na své limity, dokáže umělá inteligence nabídnout rychlost, přesnost a nepřetržitý dohled.

Ochrana přírody se dlouhá desetiletí opírala především o práci biologů, ekologů, lesníků a terénních pracovníků, kteří trávili týdny nebo měsíce sběrem dat přímo v krajině. Moderní technologie tento přístup nenahrazují, ale významně rozšiřují jeho možnosti. Právě umělá inteligence se v posledních letech stává prostředkem, který umožňuje zpracovat takové množství informací, jaké by lidské týmy nebyly schopny analyzovat ani během několika let. Organizace WWF (World Wildlife Fund) označuje umělou inteligenci za nástroj, který dokáže urychlit ochranu přírody tím, že převádí obrovské objemy dat do podoby využitelné pro praktické rozhodování.

Jedním z největších přínosů je sledování lesních ekosystémů. Každý den pořizují družice tisíce snímků zemského povrchu. Umělá inteligence mezi nimi vyhledává i velmi nenápadné rozdíly, které mohou naznačovat začínající odlesňování, budování nových přístupových cest nebo vznik nelegálních dolů. Systém Forest Foresight, který vyvíjí WWF společně s odborníky na umělou inteligenci, dokáže podle dostupných údajů předpovědět riziko odlesnění až šest měsíců dopředu s přibližně osmdesátiprocentní úspěšností. Díky tomu mohou ochranáři zasáhnout ještě před tím, než dojde k rozsáhlému poškození krajiny. Pilotní projekty v Gabonu a na Borneu již ukázaly, že podobné systémy mohou pomoci odhalit nelegální těžbu nebo nelegální dolování zlata v chráněných oblastech.

Neméně významnou oblastí je sledování volně žijících živočichů. Moderní fotopasti rozmístěné v přírodě pořizují každoročně miliony fotografií. Ještě před několika lety museli výzkumníci každý snímek ručně prohlížet a určovat, jaký druh zvířete zachycuje. Taková práce zabrala celé měsíce. Dnes dokáže umělá inteligence většinu fotografií roztřídit během několika minut. Platforma Wildlife Insights využívá model SpeciesNet, který automaticky rozpoznává tisíce druhů živočichů a zpřístupňuje výsledky vědcům i ochranářům prakticky okamžitě. Díky tomu lze mnohem rychleji zjistit, kde populace vzácných druhů rostou, kde naopak ubývají a která území vyžadují zvýšenou ochranu.

Podobně funguje také analýza zvuků v přírodě. V tropických pralesech, mokřadech nebo oceánech jsou rozmístěny automatické mikrofony, které nepřetržitě zaznamenávají zvukové prostředí. Umělá inteligence dokáže rozlišit zpěv jednotlivých druhů ptáků, hlasové projevy savců nebo obojživelníků a současně rozpoznat zvuky lidské činnosti. Pokud systém zachytí motorovou pilu nebo pohyb vozidel v chráněné oblasti, může okamžitě upozornit správce území. Stejným způsobem lze sledovat také zdraví mořských ekosystémů, protože proměna zvukového prostředí často signalizuje zhoršující se stav korálových útesů nebo úbytek mořských organismů.

Významnou roli hraje umělá inteligence také při ochraně ohrožených druhů před pytláky. V některých afrických rezervacích využívá WWF termokamery vybavené algoritmy, které dokážou v nočních hodinách rozlišit člověka, vozidlo i volně žijící zvíře. Jakmile systém vyhodnotí podezřelou aktivitu, okamžitě odešle upozornění strážcům rezervace. Časová úspora může znamenat rozdíl mezi úspěšným zásahem a ztrátou dalšího kriticky ohroženého zvířete.

Schopnost analyzovat obrovské množství dat nachází uplatnění také při předvídání přírodních rizik. Umělá inteligence propojuje satelitní snímky, meteorologické informace, údaje o vlhkosti půdy i historii požárů a vytváří modely, které upozorňují na oblasti s vysokým rizikem vzniku lesních požárů. Podobné postupy pomáhají odhadovat budoucí vývoj stanovišť vzácných druhů nebo hodnotit, jak mohou klimatické podmínky ovlivnit jejich přežití. Pro vědce představují tyto modely možnost plánovat ochranná opatření s výrazně větším předstihem.

Přesto odborníci upozorňují, že umělá inteligence není univerzálním řešením všech ekologických problémů. Výsledky jsou vždy závislé na kvalitě vstupních dat a správném nastavení modelů. Rozhodnutí o ochraně konkrétních území nebo druhů proto stále zůstávají v rukou biologů, ekologů a místních odborníků. Nové vědecké práce navíc zdůrazňují potřebu takzvané vysvětlitelné umělé inteligence, která umožňuje ověřit, proč algoritmus dospěl ke konkrétnímu závěru. Transparentnost je důležitá zejména tam, kde se výsledky využívají při dlouhodobém řízení chráněných území nebo při rozhodování o investicích do ochrany přírody.

Právě spojení lidských zkušeností s výpočetní silou moderních algoritmů představuje jednu z největších nadějí současné ochrany přírody. Umělá inteligence nenahrazuje práci vědců v terénu. Umožňuje jim však soustředit se na to nejdůležitější. Místo nekonečného procházení milionů fotografií, zvukových záznamů nebo satelitních snímků mohou věnovat více času samotné ochraně ekosystémů. V době, kdy příroda čelí bezprecedentnímu tlaku lidské činnosti i klimatických změn, může právě tato kombinace lidského poznání a moderních technologií významně zvýšit šanci, že nejcennější části naší planety zachováme i pro budoucí generace.

Přijetím Nařízení o obnově přírody získala ochrana přírody v Evropské unii zcela nový rámec. Nařízení ukládá členským státům připravit národní plány obnovy přírody, které stanoví konkrétní postupy pro obnovu poškozených ekosystémů, sledování jejich stavu i průběžné vyhodnocování dosažených výsledků. Nejde přitom pouze o administrativní dokument. Úspěch celé iniciativy bude záviset především na tom, zda budou jednotlivé státy schopny průběžně zjišťovat, co skutečně funguje a kde je naopak potřeba přijmout další opatření. Právě zde se otevírá prostor pro technologie, které dokážou proměnit obrovské množství dat v prakticky využitelné informace. Evropská komise přitom počítá s tím, že plnění cílů bude podloženo kvalitním monitoringem a vědeckými poznatky.

Pro Českou republiku by to mohla být příležitost vytvořit něco, co dnes v podobném rozsahu neexistuje. Vedle samotného národního plánu obnovy přírody by mohlo vzniknout specializované národní centrum využívající umělou inteligenci pro ochranu přírody a krajiny. Nešlo by o další úřad, ale o odbornou datovou platformu propojující informace ze satelitů programu Copernicus, z dronů, fotopastí, meteorologických stanic, hydrologických měření i biologických pozorování. Algoritmy by tato data průběžně vyhodnocovaly a poskytovaly státní správě, vědcům i správcům chráněných území aktuální obraz o stavu krajiny.

Největší přínos takového řešení by spočíval v rychlosti zpětné vazby. Opatření zaměřená na obnovu mokřadů, zadržování vody v krajině, obnovu lesních porostů nebo podporu biodiverzity se dnes často hodnotí až po několika letech. Umělá inteligence by dokázala průběžně upozorňovat na odchylky od očekávaného vývoje, vyhodnocovat účinnost jednotlivých zásahů a včas identifikovat lokality, které vyžadují pozornost. Rozhodování by se tak opíralo o průběžně aktualizované informace namísto jednorázových hodnocení.

Česká republika má pro podobný projekt velmi dobré předpoklady. Disponuje kvalitními vědeckými institucemi, rozvinutým sektorem umělé inteligence, zkušenostmi s družicovým pozorováním Země i dlouhodobými databázemi o stavu krajiny a druhové rozmanitosti. Pokud by se podařilo tyto kapacity propojit do jednoho funkčního celku a začlenit je přímo do připravovaného národního plánu obnovy přírody, mohla by vzniknout platforma, která by nejen usnadnila plnění evropských závazků, ale současně významně zvýšila efektivitu ochrany české krajiny. Místo zpětného vyhodnocování toho, co se v přírodě odehrálo před několika lety, by bylo možné rozhodovat na základě téměř aktuálních dat. To je přístup, který může být v podmínkách rychle se měnícího prostředí jednou z největších výhod moderní ochrany přírody.

Význam podobné platformy by navíc dalece přesahoval samotnou ochranu biodiverzity. Česká krajina stále častěji čelí dlouhým obdobím sucha střídaným přívalovými srážkami, což klade mimořádné nároky na hospodaření s vodou. Pokud by systém průběžně propojoval údaje o vlhkosti půdy, stavu podzemních vod, průtocích řek, naplněnosti vodních nádrží, zdravotním stavu vegetace a aktuálních i předpovídaných meteorologických podmínkách, mohl by vytvářet komplexní obraz o tom, jak se bude krajina v následujících dnech či týdnech vyvíjet. Umělá inteligence by následně dokázala navrhovat optimální postupy pro hospodaření s vodou v jednotlivých povodích a upozorňovat na místa, kde hrozí nedostatek vody nebo naopak zvýšené riziko povodní.

Praktické využití takového systému by bylo velmi široké. Správcům povodí by mohl pomáhat při rozhodování o manipulaci s vodními nádržemi, vodohospodářům při řízení průtoků v řekách, lesníkům při identifikaci porostů ohrožených suchem a zemědělcům při odhadu vláhových poměrů v jednotlivých regionech. Díky propojení s meteorologickými modely by bylo možné reagovat ještě před příchodem extrémních jevů. Pokud by například předpověď naznačovala několik týdnů bez významnějších srážek, systém by mohl doporučit úpravu hospodaření s vodními zásobami. V případě očekávaných intenzivních dešťů by naopak mohl upozornit na vhodnost vytvoření retenčního prostoru ve vybraných nádržích nebo na zvýšené riziko rychlého odtoku z určitých povodí.

Tato vize navíc není pouhou teoretickou úvahou. Evropská unie již několik let investuje do programu Destination Earth, známého také pod zkratkou DestinE. Jeho cílem je vytvořit takzvané digitální dvojče Země, tedy mimořádně podrobný virtuální model propojující data ze satelitů, meteorologických měření, hydrologických modelů, senzorových sítí i dalších zdrojů. Díky využití umělé inteligence a vysoce výkonných počítačů umožní simulovat dopady sucha, povodní, lesních požárů, změn ve využívání krajiny nebo vývoje ekosystémů ještě předtím, než nastanou. Cílem není pouze přesnější předpověď budoucího vývoje, ale především podpora rozhodování založeného na vědeckých datech.

Česká republika by mohla na tuto evropskou iniciativu navázat vytvořením vlastního digitálního dvojčete krajiny. Takový systém by v reálném čase propojoval informace o stavu lesů, zemědělské půdy, vodních toků, mokřadů, chráněných území i městské zeleně a umožňoval průběžně vyhodnocovat účinnost jednotlivých opatření. Ve spojení s připravovaným Národním plánem obnovy přírody by se mohl stát jedním z klíčových nástrojů pro řízení ochrany krajiny v České republice.

Je ale pravděpodobné, že ještě důležitější než samotná technologická infrastruktura bude schopnost srozumitelně vysvětlit lidem, proč je příroda pro jejich každodenní život zásadní a co jim konkrétně přináší od stability klimatu a vody až po kvalitu potravin, zdraví a celkovou odolnost společnosti. Pokud totiž veřejnost nebude chápat hodnotu krajiny, žádný sebechytřejší systém ji sám o sobě neochrání. 

V tomto směru je klíčové pracovat s dlouhodobou perspektivou, která přesahuje běžné lidské horizonty. Při odhadu další existence Slunce v řádu zhruba 5 miliard let a při průměrné délce jedné generace okolo 25–30 let to odpovídá přibližně 170 až 200 milionům budoucích generací. Tento pohled ukazuje, že rozhodování o krajině a přírodních zdrojích není otázkou jednoho volebního období, ale vyžaduje prozíravost a schopnost uvažovat v řádu generací, nikoli politických cyklů.

Evropská unie zvažuje rozšíření systému emisních povolenek (EU ETS) také na spalování komunálních odpadů. Na první pohled jde o další opatření zaměřené na snižování emisí skleníkových plynů. Ve skutečnosti však může mít mnohem širší dopady. Dotkne se hospodaření měst a obcí, cen za svoz odpadu, výroby tepla i plánovaných investic do nových zařízení pro energetické využití odpadu. Zkušenosti evropských zemí přitom ukazují, že jednoduché řešení neexistuje. Některé státy uhlíkové zpoplatnění spaloven zavedly, jiné od něj ustoupily a další hledají rovnováhu mezi ochranou klimatu, ekonomickou udržitelností a spolehlivým fungováním odpadového hospodářství.

Evropská unie zatím nerozhodla, zda budou spalovny komunálních odpadů od roku 2028 součástí systému emisních povolenek EU ETS. Podle článku 30 revidované směrnice o obchodování s emisemi musí Evropská komise nejpozději do 31. července 2026 předložit Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie zprávu, která posoudí proveditelnost takového kroku a jeho hospodářské, environmentální i sociální důsledky. Pokud Komise dospěje k závěru, že je rozšíření systému vhodné, může následovat legislativní návrh, o němž budou rozhodovat členské státy a Evropský parlament.

Aby měla Komise pro své hodnocení dostatek podkladů, musí provozovatelé zařízení pro energetické využití komunálních odpadů od roku 2024 sledovat a vykazovat emise oxidu uhličitého podle jednotných evropských pravidel. Nejde zatím o povinnost nakupovat emisní povolenky ani za emise platit. Cílem je získat srovnatelná data o skutečné uhlíkové stopě spaloven v celé Evropské unii a vyhodnotit, jaké důsledky by případné začlenění do systému EU ETS mělo pro obce, domácnosti, průmysl i plnění klimatických cílů.

Podle Evropské komise představují spalovny komunálních odpadů významný zdroj emisí oxidu uhličitého, především kvůli spalování plastů vyráběných z fosilních surovin. Z pohledu evropské klimatické politiky vzniká nerovnováha. Elektrárny, cementárny, hutě nebo chemické závody za své emise platí prostřednictvím emisních povolenek, zatímco spalovny komunálních odpadů obdobnou povinnost nemají. Komise proto považuje za logické vytvořit jednotnější podmínky pro všechny významné producenty emisí.

Současně upozorňuje, že zpoplatnění emisí, tedy zahrnutí emisí do systému emisních povolenek nebo náklady na emise CO₂ může podpořit vyšší míru třídění plastových odpadů, větší využívání recyklace a rychlejší zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Právě zařízení pro energetické využití odpadu patří podle řady evropských studií mezi provozy, kde lze v budoucnu zachytávat značné objemy oxidu uhličitého, včetně emisí biogenního CO₂, tedy oxidu uhličitého vznikající spalováním papíru, dřeva, bioodpadu nebo potravinových zbytků, které při zachycení a trvalém geologickém uložení (BECCS/BioCCS) mohou vytvářet takzvané záporné emise.

Jenže stejně silné jsou také argumenty druhé strany.

Provozovatelé spaloven, města, obce i řada profesních organizací upozorňují, že komunální odpad nevzniká proto, aby jej bylo možné ekonomicky regulovat cenou emisních povolenek. Produkují jej domácnosti, veřejné instituce i podniky bez ohledu na cenu uhlíku. Spalovny navíc podle nich neposkytují běžnou průmyslovou výrobu, ale veřejnou službu, jejímž cílem je bezpečné odstranění odpadu, který již nelze materiálově využít.

Právě v tom spočívá jeden z hlavních rozdílů oproti průmyslu. Ocelárna může při vysoké ceně povolenek snížit výrobu nebo investovat do nové technologie. Spalovna komunálních odpadů však musí zpracovat odpad, který do zařízení přivezou svozové společnosti. Možnost rychle snižovat emise je proto výrazně omezenější.

Dalším často uváděným argumentem je samotné složení komunálního odpadu. Přestože evropské státy každoročně zvyšují podíl třídění, významnou část směsného komunálního odpadu stále tvoří hygienické potřeby, zdravotnické materiály, znečištěné plasty, kompozitní obaly nebo další odpady, které dnes není technicky ani ekonomicky možné recyklovat. Tyto odpady musí být odstraněny jiným způsobem a energetické využití je podle mnoha odborníků ekologicky příznivější než jejich ukládání na skládky.

Provozovatelé spaloven současně připomínají, že většina moderních zařízení není pouze spalovnou v tradičním slova smyslu. Současně vyrábí elektřinu a především teplo pro soustavy centrálního zásobování. Ve velkých městech představují významnou součást energetické infrastruktury. Vyšší náklady na emisní povolenky by se proto nemusely promítnout pouze do cen za odstraňování odpadu, ale také do cen tepla pro domácnosti.

Podle organizace CEWEP sdružující evropské provozovatele zařízení pro energetické využití odpadu by zavedení emisních povolenek mohlo v některých státech zvýšit provozní náklady spaloven o desítky procent. Záleželo by především na aktuální ceně povolenky a na podílu fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Největší část emisí totiž vzniká spalováním plastů.

Obce upozorňují ještě na další souvislost. Česká republika postupně omezuje skládkování využitelných komunálních odpadů a současně připravuje výstavbu nových zařízení pro energetické využití odpadu. Investice dosahují miliard korun a jejich ekonomické modely vznikaly za jiných podmínek, než jaké by nastaly po zavedení emisních povolenek. Pokud by se náklady výrazně zvýšily, mohlo by to ovlivnit návratnost připravovaných projektů i výši poplatků, které budou města a obce za zpracování odpadu platit.

Právě proto se často objevuje otázka, zda zkušenosti zemí, které již určitou formu uhlíkového zpoplatnění spaloven zavedly, potvrzují obavy ze zdražování, nebo naopak dokazují, že systém může fungovat bez zásadních problémů.

Jednoznačná odpověď neexistuje.

Každá země zvolila vlastní cestu a každá pracuje s odlišnou strukturou odpadového hospodářství, jinou mírou recyklace, rozdílným podílem skládkování i odlišnou energetickou politikou. Právě proto nelze zkušenosti Nizozemska, Německa, Dánska ani Švédska mechanicky přenášet do českého prostředí.

Nejčastěji bývá jako příklad uváděno Švédsko. Často se přitom objevuje tvrzení, že tato země stanovila cenu uhlíku pro spalovny na nulu. Ve skutečnosti je situace podstatně složitější.

Švédsko zavedlo v roce 2020 národní daň ze spalování komunálních odpadů. Cílem bylo omezit spalování, zvýšit recyklaci a přispět ke snižování emisí skleníkových plynů. Už po několika letech však samotná švédská vláda dospěla k závěru, že očekávané výsledky se nedostavily. Analýzy ukázaly jen velmi omezený vliv na množství spalovaného odpadu i na růst recyklace. Naopak se zvýšily náklady provozovatelů zařízení, výrobců tepla i obcí. Parlament proto rozhodl o zrušení této daně s účinností od začátku roku 2023.

Tento krok bývá někdy interpretován jako důkaz, že uhlíkové zpoplatnění spaloven nefunguje. Takový závěr je ale příliš zjednodušený. Švédsko totiž nezpochybnilo klimatickou politiku Evropské unie ani princip snižování emisí. Naopak patří mezi země, které intenzivně připravují rozsáhlé projekty zachycování oxidu uhličitého ze spaloven komunálních odpadů. Země rovněž podporuje celoevropské řešení prostřednictvím systému EU ETS. Zrušena byla pouze národní daň, kterou vláda vyhodnotila jako ekonomicky neefektivní nástroj.

Švédská zkušenost je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Země patří k evropským lídrům v energetickém využívání komunálních odpadů. Na skládkách dnes končí pouze nepatrná část komunálního odpadu a spalovny představují důležitý zdroj tepla pro městské soustavy centrálního zásobování. Zároveň Švédsko dlouhodobě investovalo do důsledného třídění, recyklace i modernizace spaloven. Samotná daň proto podle tamní vlády již nepřinášela další výrazný ekologický přínos.

Odlišnou cestou se vydalo Nizozemsko. To bývá často označováno za jednu z nejpokročilejších evropských zemí v oblasti odpadového hospodářství. Prakticky neskládkuje využitelné komunální odpady a vedle vysoké míry recyklace využívá rozsáhlou síť moderních zařízení pro energetické využití odpadu. Současně zavedlo národní uhlíkové zpoplatnění spaloven.

Ani zde však není situace tak jednoduchá, jak se někdy prezentuje. Nizozemský systém je konstruován jako doplněk evropského obchodování s emisními povolenkami. Pokud cena evropské povolenky převyšuje národní referenční cenu, provozovatel již žádný další doplatek neplatí. Jinými slovy emise nejsou bezplatné, ale stát zároveň brání tomu, aby byly zatíženy dvojím zpoplatněním. V letošním roce právě tato situace nastala a výsledný národní doplatek činí nula eur za tunu oxidu uhličitého. Provozovatelé však nadále nesou náklady evropského systému obchodování s emisemi.

Nizozemská zkušenost ukazuje ještě jednu důležitou souvislost. Země dlouhodobě uplatňuje velmi vysoké poplatky za skládkování a současně systematicky podporuje recyklaci. Spalování proto není nejlevnější variantou odstranění odpadu, ale pouze jedním článkem celého systému. Ekonomické nástroje zde fungují společně a navzájem se doplňují. Právě proto řada nizozemských odborníků upozorňuje, že samotné zavedení emisních povolenek bez současného rozvoje recyklačních kapacit nemusí přinést očekávané výsledky.

Velkou pozornost věnuje připravovanému evropskému rozhodnutí také Německo. To je pro Českou republiku důležité nejen svou velikostí, ale také podobnou strukturou průmyslu a komunálního sektoru. Německo zařadilo spalování komunálních odpadů do národního systému obchodování s emisemi (nEHS) a provozovatelé zařízení již dnes uhlíkové náklady zohledňují ve svých cenách.

Německé komunální společnosti však současně upozorňují, že spalovny představují součást kritické infrastruktury. Nejde pouze o odstraňování odpadu, ale také o dodávky tepla a elektřiny. Vyšší náklady proto podle nich nelze posuzovat pouze z pohledu emisí. Přenášejí se totiž do hospodaření měst, obecních rozpočtů i cen komunálních služeb.

Německé profesní organizace zároveň upozorňují, že spalovny nemají možnost vybírat si palivo podobně jako elektrárny. Směsný komunální odpad obsahuje vždy určité množství plastů a dalších fosilních materiálů. Pokud nebude dosaženo výrazně vyšší míry třídění přímo v domácnostech, zůstane značná část emisí zachována bez ohledu na výši ceny povolenky.

Na druhé straně německé environmentální organizace argumentují tím, že právě ekonomická cena emisí vytváří dlouhodobou motivaci ke snižování množství nerecyklovatelných plastových odpadů. Podle jejich názoru nelze spalovny z evropského systému vyjímat pouze proto, že poskytují veřejnou službu. Emise oxidu uhličitého mají podle nich stejný dopad na klima bez ohledu na to, zda vznikají při výrobě oceli nebo při spalování komunálního odpadu.

Specifické postavení zaujímá Dánsko. Patří mezi evropské státy s mimořádně vysokým podílem energetického využití komunálních odpadů. Spalovny zde po desetiletí představují významný zdroj tepla pro města a obce a jsou úzce propojeny s dálkovým vytápěním.

Současně však Dánsko patří mezi nejaktivnější země při zavádění technologií zachycování oxidu uhličitého. Vláda předpokládá, že právě spalovny komunálních odpadů budou patřit mezi první zařízení, kde bude možné zachycovat významnou část vznikajících emisí. Stát proto připravil rozsáhlé programy veřejné podpory, které mají financovat výstavbu těchto technologií.

Právě zde se ukazuje jeden z největších rozdílů oproti České republice. Zavedení uhlíkového zpoplatnění je v Dánsku spojeno s miliardovými investicemi do modernizace zařízení. Pokud by obdobná podpora v jiných státech chyběla, mohly by být ekonomické důsledky pro provozovatele výrazně vyšší.

Evropská komise přesto tvrdí, že dlouhodobé přínosy převáží nad krátkodobými náklady. Podle analýz Evropské komise by při začlenění spaloven komunálních odpadů do systému EU ETS představovaly jejich emise přibližně čtyři procenta emisí pokrytých tímto systémem. Největší část emisí vzniká spalováním plastových odpadů, jejichž objem by měl v příštích letech postupně klesat díky přísnějším pravidlům pro recyklaci, ekodesign výrobků i omezení jednorázových plastů.

Komise zároveň zdůrazňuje, že samotné monitorování emisí již přineslo cenné poznatky. Ukázalo se například, že mezi jednotlivými spalovnami existují poměrně významné rozdíly v množství fosilního uhlíku obsaženého ve spalovaném odpadu. Tyto rozdíly souvisejí nejen s technologiemi zařízení, ale především s kvalitou třídění komunálních odpadů v jednotlivých regionech.

Právě zde se střetávají dva rozdílné pohledy na budoucnost odpadového hospodářství. Evropská komise i část odborné veřejnosti považují cenu emisí za ekonomický nástroj, který urychlí přechod k vyšší recyklaci. Provozovatelé spaloven naproti tomu upozorňují, že většina investic potřebných k dosažení tohoto cíle neleží na jejich straně. O množství plastů ve směsném komunálním odpadu rozhodují především výrobci obalů, spotřebitelé, systémy třídění a recyklační infrastruktura. Spalovna na konci celého řetězce podle nich nemůže ovlivnit složení odpadu, který přijímá.

Právě tento argument zaznívá stále častěji také od českých měst a obcí. Pokud budou emisní povolenky představovat další významný náklad, aniž současně vzniknou nové možnosti materiálového využití odpadů, může se podle jejich názoru jednat především o přesun nákladů na samosprávy, podnikatele a domácnosti. Pochopitelně bude důležité, aby byl zároveň důsledně naplněn zákaz skládkování využitelných komunálních odpadů k roku 2030 a aby skládkování zůstalo jednoznačně nejméně ekonomicky výhodnou variantou nakládání s odpady. Jen za těchto podmínek může výstavba nových zařízení pro energetické využití odpadu plnit svou plánovanou roli v systému odpadového hospodářství, aniž by docházelo k přesměrování odpadů zpět na skládky.

Odpověď na otázku, zda si občané a firmy za odstraňování odpadů připlatí, dnes zatím není jednoznačná. Pokud budou spalovny komunálních odpadů do systému EU ETS skutečně zařazeny, lze očekávat růst nákladů, které se alespoň zčásti promítnou do cen za zpracování odpadu i do výroby tepla. Rozsah těchto dopadů však bude záviset na konečné podobě evropské legislativy, ceně emisních povolenek i na tom, zda členské státy současně podpoří rozvoj recyklační infrastruktury, technologií pro zachycování oxidu uhličitého a dalších opatření snižujících množství fosilního uhlíku v komunálním odpadu.

Celá problematika přitom přesahuje samotné emisní povolenky. Evropská unie postupně vytváří provázaný systém pravidel, který zahrnuje požadavky na ekodesign výrobků, povinný podíl recyklovaných plastů, recyklaci obalů, omezení skládkování i snižování emisí skleníkových plynů. Jednotlivá opatření na sebe navazují a jejich skutečný přínos bude záviset na tom, zda budou fungovat jako celek. Klíčovou roli přitom nakonec nemusí sehrát samotná cena emisních povolenek, ale ekonomika recyklace. 

Pokud bude po kvalitním recyklátu dostatečná poptávka a jeho využívání bude konkurenceschopné vůči primárním surovinám, mohou se plastové odpady postupně vracet zpět do výroby namísto spaloven. Jestliže však recyklované materiály nenajdou stabilní odbyt, zůstane významná část plastů i nadále součástí směsného komunálního odpadu a samotné zpoplatnění emisí bude mít jen omezený vliv na skutečné snižování emisí i rozvoj oběhového hospodářství.

Ve Sbírce zákonů byly vyhlášeny dvě nové prováděcí vyhlášky, které se dotknou zcela odlišných oblastí veřejného života. První stanoví podmínky pro práci s nebezpečnými chemickými látkami, prachy a biologickými činiteli ve školách. Druhá podrobně rozpracovává požadavky na odolnost subjektů kritické infrastruktury a pravidla pro posuzování rizik i hlášení incidentů. Současně se posunulo také projednávání několika významných legislativních návrhů v Poslanecké sněmovně.

Vyhláška č. 121/2026 Sb. nově upravuje podmínky, za nichž mohou žáci a účastníci vzdělávání nakládat s nebezpečnými chemickými látkami a směsmi, pracovat v prostředí s nebezpečnou expozicí prachu nebo přicházet do styku s biologickými činiteli. Předpis reaguje na potřebu sjednotit pravidla pro praktickou výuku i další vzdělávací činnosti tak, aby bylo možné zachovat odbornou úroveň výuky při současném zajištění vysoké míry ochrany zdraví. Účinnosti nabude 1. září 2026.

Vyhláška rozlišuje jednotlivé skupiny chemických látek podle jejich nebezpečnosti a současně stanoví, kdo s nimi může pracovat, za jakých podmínek a pod jakým dohledem. Rozhodující význam má věk žáků, splnění povinné školní docházky, charakter vzdělávání i odborná způsobilost osoby vykonávající dohled. U nejrizikovějších látek se požadavky dále zpřísňují a dohled musí vykonávat osoba s odbornou způsobilostí podle předpisů na ochranu veřejného zdraví.

Velký důraz je kladen na samotnou organizaci výuky. Vyhláška přesně vymezuje, kdy může jedna dohlížející osoba současně kontrolovat více žáků a kdy je naopak nezbytné individuální přímé sledování každého, kdo s nebezpečnými látkami pracuje. Současně upravuje pravidla pro činnosti spojené s nebezpečnou expozicí prachu i biologickým činitelům, přičemž zohledňuje specifika odborného vzdělávání a zájmových aktivit.

Povinnosti však nedopadají pouze na pedagogy a žáky. Samotné školy a školská zařízení budou muset zajistit vhodné osobní ochranné prostředky, respektovat bezpečnostní pokyny vyplývající z bezpečnostních listů chemických látek a upravit podrobnosti nakládání s nimi ve školních nebo vnitřních řádech. Vyhláška současně pamatuje i na zvláštní ochranu těhotných a kojících žákyň a účastnic vzdělávání, pro které se použijí obdobná omezení jako u zaměstnankyň podle pracovněprávních předpisů.

Nová úprava vytváří podrobnější rámec pro bezpečné provádění experimentů, laboratorních cvičení i odborné praxe. Zachovává možnost praktické výuky s nebezpečnými látkami tam, kde je nezbytná pro získání odborných dovedností, současně však jednoznačně vymezuje odpovědnost škol a osob vykonávajících dohled. Výsledkem je přehlednější systém pravidel, který má přispět k lepší ochraně zdraví při vzdělávání.

Vyhláška č. 122/2026 Sb. představuje prováděcí předpis k zákonu o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a podrobně stanoví, jak mají dotčené organizace posuzovat rizika, vytvářet plán odolnosti, přijímat ochranná opatření a oznamovat vzniklé incidenty. Účinnost nastane již 1. srpna 2026 a nové požadavky se dotknou subjektů zajišťujících základní služby důležité pro fungování státu i společnosti.

Významnou část vyhlášky tvoří pravidla pro posouzení rizik. Subjekty kritické infrastruktury budou povinny systematicky identifikovat hrozby, analyzovat jejich pravděpodobnost i možné dopady a určit, která rizika jsou přijatelná a která vyžadují další opatření. Hodnocení musí zahrnovat nejen technická selhání či přírodní vlivy, ale také mimořádné události v oblasti veřejného zdraví, hybridní hrozby, přeshraniční dopady nebo ozbrojené konflikty.

Na výsledky hodnocení navazuje plán odolnosti, který bude představovat základní dokument pro řízení bezpečnosti organizace. Vyhláška stanoví jeho obsah, způsob zpracování i povinnost vést jej v elektronické i listinné podobě. Součástí mají být informace o poskytovaných základních službách, organizačních postupech, krizových opatřeních i zajištění kontinuity činností při mimořádných situacích.

Samostatná část předpisu se věnuje opatřením k zajištění odolnosti. Patří mezi ně řízení rizik, fyzická ochrana objektů, zabezpečení kritické infrastruktury, řízení bezpečnosti pracovníků i opatření zaměřená na zachování provozu základních služeb. Vyhláška současně umožňuje přizpůsobit rozsah jednotlivých opatření skutečně zjištěným rizikům, což podporuje individuální přístup podle charakteru každého subjektu.

Závěrečná část upravuje identifikaci a hlášení incidentů, tedy situací, které mohou narušit poskytování základních služeb. Vyhláška stanoví rozsah oznamovaných údajů i způsob jejich předávání příslušným orgánům. Tím doplňuje systém prevence o jednotný postup pro řešení mimořádných událostí a vytváří podrobnější pravidla pro ochranu kritické infrastruktury v prostředí stále složitějších bezpečnostních hrozeb.

V Poslanecké sněmovně současně pokračuje projednávání několika významných vládních návrhů. Druhým čtením prošel návrh zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku a o změně zákona o ochraně spotřebitele, vedený jako sněmovní tisk 62. Předloha do českého práva zavádí evropská pravidla podporující opravy výrobků namísto jejich předčasné výměny. 

Cílem je usnadnit spotřebitelům přístup k opravám i po skončení zákonné odpovědnosti za vady, posílit jejich informovanost a vytvořit podmínky pro delší životnost výrobků. Návrh současně počítá s úpravami zákona o ochraně spotřebitele, které mají přispět k větší přehlednosti práv zákazníků při rozhodování mezi opravou a pořízením nového výrobku.

Prvním čtením prošel vládní návrh novely zákona o výrobcích s ukončenou životností, vedený jako sněmovní tisk 58. Předloha především přizpůsobuje českou právní úpravu novému evropskému nařízení o bateriích a odpadních bateriích a stanoví pravidla pro jeho praktické uplatňování. Novela upravuje celý životní cyklus baterií od jejich uvádění na trh přes zpětný odběr až po recyklaci a opětovné využití. Součástí jsou také požadavky na obsah recyklovaných materiálů, výkonnost a životnost baterií, možnost jejich snadnější výměny, zavedení digitálního pasu baterie i prohlášení o uhlíkové stopě. 

Návrh současně zpřesňuje pravidla pro průmyslové baterie včetně bateriových úložišť, posiluje kontrolní mechanismy, řeší případy výrobců, kteří se dosud vyhýbali plnění svých zákonných povinností, a vytváří podmínky pro účinnější financování sběru a recyklace baterií v souladu s principem rozšířené odpovědnosti výrobce.

Prvním čtením prošel také vládní návrh novely zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech (sněmovní tisk 14). Předloha reaguje na novou evropskou právní úpravu a promítá do českého práva požadavky na postupné omezování fluorovaných skleníkových plynů i látek poškozujících ozonovou vrstvu. Nová pravidla se dotknou především oblastí chlazení, klimatizací, tepelných čerpadel, elektrických spínacích zařízení, izolačních pěn nebo aerosolů, kde se budou postupně prosazovat alternativní řešení s nižšími dopady na životní prostředí. 

Současně se rozšíří některé povinnosti při prevenci úniků těchto látek také na další zařízení, která dosud regulaci nepodléhala. Vedle zpřesnění pravidel pro nakládání s fluorovanými skleníkovými plyny upravuje kontrolní mechanismy, podmínky pro uvádění vybraných výrobků na trh i výkon státní správy. Cílem je omezit emise látek s vysokým potenciálem oteplování klimatu a současně vytvořit předvídatelnější prostředí pro subjekty, které s těmito látkami nebo zařízeními obsahujícími tyto látky pracují.

V neposlední řadě prvním čtením prošel také poslanecký návrh novely zákona o obalech jako sněmovní tisk 193. Návrh směřuje k úpravě fungování systému zpětného odběru a využití obalových odpadů. Počítá mimo jiné s tím, že činnost autorizované obalové společnosti bude výslovně vymezena jako služba obecného hospodářského zájmu, zpřísní pravidla pro předcházení střetu zájmů mezi autorizovanou společností a odpadovými firmami a upraví podmínky vlastnické struktury i převodů akcií této společnosti. Součástí návrhu jsou také požadavky na hustotu sběrné sítě a další opatření, jejichž cílem je posílit stabilitu a transparentnost systému nakládání s obalovými odpady.

Evropská energetika se posouvá do fáze, kdy už nejde o postupné doplňování obnovitelných zdrojů, ale o jejich reálné přebírání hlavní energetické role. Podle čerstvých dat Eurostatu pocházelo v prvním čtvrtletí roku 2026 v Evropské unii už 45,5 procenta vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů. Oproti 42,7 procenta ve stejném období před rokem jde o výrazný skok, který potvrzuje, že Evropa se rychle přibližuje hranici, kdy se čistá elektřina stane dominantní součástí systému.

Evropská výroba obnovitelné elektřiny dnes stojí především na větrných elektrárnách, které tvoří 44,9 procenta veškeré obnovitelné produkce. Oproti 42,3 procenta v předchozím roce je vidět další posílení jejich role. Největší význam mají v Dánsku, Nizozemsku, Německu nebo Irsku, kde větrná energie tvoří páteř celých národních soustav, zejména díky silným pobřežním a offshore instalacím. Druhým klíčovým zdrojem jsou vodní elektrárny s podílem 28 procent. Ty dominují především v zemích s vhodnou geografií, tedy v Portugalsku, Rakousku, Švédsku a Finsku, kde zajišťují nejen výrobu elektřiny, ale i stabilizaci celé sítě v obdobích kolísání výroby z větru a slunce.

Solární energie už dávno není okrajová technologie a s podílem 17,3 procenta se pevně usadila na třetí pozici. Nejrychleji roste ve Španělsku, Itálii, Řecku a také v Německu, které patří dlouhodobě mezi největší evropské producenty solární elektřiny díky masivnímu rozvoji fotovoltaiky na střechách i v pozemních instalacích. Zbytek tvoří biomasa a další organické zdroje, které Eurostat řadí do kategorie spalitelných obnovitelných zdrojů. Jde o dřevo, dřevní štěpku, pelety, bioplyn a biologicky rozložitelný odpad, tedy suroviny využívané spalováním. 

Tyto zdroje mají silné zastoupení zejména ve Finsku, Švédsku, Rakousku a v menší míře i v Německu, kde často doplňují energetický mix v kombinaci s teplárenstvím. Jejich podíl činí 9,4 procenta. Menší část pak připadá na geotermální energii a další okrajové zdroje, které mají význam hlavně v zemích jako Itálie, Maďarsko nebo Island, kde geologické podmínky umožňují jejich efektivnější využití.

Zajímavou inovací k těmto číslům přináší i technologický experiment ze Švýcarska, kde se testuje instalace odnímatelných solárních panelů přímo mezi železniční koleje. Jde o řešení, které využívá existující dopravní infrastrukturu bez nutnosti záboru nové půdy a vyrábí elektřinu přímo v železničním koridoru. Pilotní úsek poblíž Neuchâtelu už zvládl více než jedenáct tisíc průjezdů vlaků, aniž by došlo k zásadním technickým problémům, což potvrzuje, že koncept je provozně realizovatelný i v náročných podmínkách železnice.

Švýcarský projekt zároveň ukazuje, že solární výroba nemusí být omezena jen na střechy budov nebo rozsáhlé solární parky. Instalace mezi koleje nabízí minimální zásah do krajiny a možnost postupného rozšiřování po jednotlivých úsecích. Zároveň však přináší technické výzvy, zejména v oblasti odolnosti vůči vibracím, znečištění a nutnosti zajistit stoprocentní bezpečnost železničního provozu.

Celý princip stojí na myšlence maximálního využití prostoru, který už existuje. Železniční síť v Evropě patří k nejhustším na světě a tvoří dlouhé linie procházející krajinou bez nutnosti další urbanizace či zásahů do zemědělské půdy. V případě České republiky, která disponuje více než devíti tisíci kilometry tratí a plánuje rozvoj vysokorychlostních železnic, se otevírá možnost uvažovat o tom, zda by podobné technologie mohly být v budoucnu součástí modernizace infrastruktury.

Pokud by se uvažovalo čistě hypoteticky a bez započtení technických omezení dá se energetický potenciál poměrně dobře rámcově spočítat. Při délce přibližně devět tisíc kilometrů tratí a využití pruhu mezi kolejemi o šířce zhruba jeden metr by šlo o plochu kolem devíti milionů metrů čtverečních. Při reálnější úvaze, že část infrastruktury není vhodná pro instalaci a efektivně využitelných by bylo například osmdesát až devadesát procent, se dostáváme na přibližně osm až devět milionů metrů čtverečních aktivní plochy.

Při současné účinnosti fotovoltaických panelů lze počítat s výkonem zhruba dvě stě wattů na metr čtvereční v maximálním oslunění, což by odpovídalo instalovanému špičkovému výkonu kolem 1,6 až 2,0 gigawattu. V českých klimatických podmínkách, kde se roční využití solární energie pohybuje přibližně kolem tisíce kilowatthodin na instalovaný kilowatt výkonu, by takový systém mohl teoreticky vyrobit zhruba 1,7 až 2,1 terawatthodiny elektřiny ročně. To odpovídá průměrnému výkonu v řádu přibližně dvou set až dvou set padesáti megawattů, tedy velikosti menšího konvenčního zdroje, jenže rozprostřeného do celé liniové infrastruktury napříč republikou.

V takovém měřítku už nejde jen o doplňkový technologický prvek, ale o potenciální nový energetický pilíř, který by mohl zásadně změnit i roli samotných správců infrastruktury. Pokud by se podobný koncept v budoucnu rozvíjel ve větším měřítku, není vyloučené, že by se z dnešních Českých drah stal vedle dopravní funkce také významný energetický subjekt, který by část elektřiny nejen spotřebovával, ale i aktivně vyráběl a dodával do sítě. V extrémně dlouhém horizontu by tak železniční společnost nemusela být definovaná pouze provozem vlaků, ale i správou rozsáhlé energetické infrastruktury, která by mohla konkurovat zavedeným výrobcům elektřiny včetně dominantních hráčů na trhu.

Spojení rychle rostoucího podílu obnovitelných zdrojů v evropské energetice a experimentů s jejich integrací do stávající infrastruktury tak ukazuje, že energetická proměna se neodehrává jen na polích větrných parků nebo v rozsáhlých solárních areálech, ale stále častěji i v prostorech, které byly dosud vnímány čistě jako dopravní koridory. Koleje se tak mohou v budoucnu stát nejen cestou vlaků, ale i jakými si kolejovými slunečními elektrárnami linoucí se malebnou českou krajinou.

Možná to dnes zní jako science fiction. Historie ale ukazuje, že technologické skoky dokážou přijít překvapivě rychle. Od vypuštění první umělé družice na oběžnou dráhu v roce 1957 do okamžiku, kdy člověk poprvé stanul na Měsíci, uplynulo pouhých dvanáct let. A stejně jako tehdy mohl jeden „malý krok“ otevřít zcela novou kapitolu lidských dějin, mohou i zdánlivě nenápadné inovace v energetice zásadně proměnit svět kolem nás.

Zatímco na fotbalovém mistrovství světa rozhodují o výsledcích zápasů senzory ukryté v míči a sofistikované algoritmy, stejné technologické principy pomáhají i daleko od stadionů. České inovace totiž dokazují, že přesná data mohou zachraňovat nejen regulérnost sportu, ale také vodní zdroje, energii i životní prostředí.

Když v nočním utkání mistrovství světa mezi Portugalskem a Chorvatskem rozhodla o neuznaném gólu nepatrná teč míče, kterou lidské oko prakticky nedokázalo postřehnout, většina diváků si znovu uvědomila, jak zásadní roli dnes hrají moderní technologie. Čip ukrytý v míči společně se systémem kamer poskytl rozhodčím přesná data během několika okamžiků a pomohl správně vyhodnotit ofsajdovou situaci. Je to ukázka toho, že špičkové technologie už dávno neslouží pouze vědcům nebo průmyslu, ale stávají se běžnou součástí každodenního života. Stejnou logiku využívají i české firmy pro řešení při snižování dopadů na životní prostředí.

Právě na přesných datech, efektivním využívání zdrojů a chytrých technologiích stojí také nový český projekt Re Water Mongolia, který vznikl za podpory Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci programu České rozvojové agentury. Česká společnost Khaanzaa společně s mongolským partnerem TML Plastic LLC zavádí technologii, která umožní výrazně omezit spotřebu vody při recyklaci plastových PET lahví. Přestože je recyklace sama o sobě považována za ekologickou činnost, její součástí je praní plastového odpadu, při němž vzniká velké množství takzvané šedé vody. Ta se dosud v Ulánbátaru odvážela cisternami do centrální čistírny odpadních vod. Takový postup znamená nejen vysoké provozní náklady, ale také zbytečnou spotřebu pohonných hmot, zvýšené emise oxidu uhličitého a další zatížení městské infrastruktury.

Nově instalovaná kompaktní čistírna umožní vyčistit a přímo v provozu znovu využít až osmdesát pět procent použité vody. Díky tomu se výrazně sníží odběr pitné vody z městské vodovodní sítě a zároveň odpadne většina přepravy odpadní vody cisternami. Podle propočtů autorů projektu se jen díky omezení dopravy podaří snížit emise oxidu uhličitého přibližně o pětašedesát tun ročně. Vyčištěná voda splňuje mongolské technické normy a může být znovu využívána při výrobě, pro mytí provozních ploch nebo zavlažování. Pokud nebude využita přímo v závodě, lze ji bezpečně odvést do kanalizace nebo vypustit do přírody v souladu s platnými předpisy.

Význam projektu však zdaleka nekončí u samotné technologie. Česká strana do Mongolska přenáší také zkušenosti s projektovým řízením, provozem moderních čistíren a systémem pravidelného sledování kvality vody. Zaměstnanci závodu absolvují odborná školení zaměřená na obsluhu zařízení, jeho údržbu i kontrolu provozu. Součástí projektu je zavedení standardů, které jsou běžné v evropských průmyslových podnicích a které umožní dlouhodobě sledovat spotřebu vody, kvalitu vyčištěné vody i celkovou efektivitu provozu. Cílem není pouze dodat technologii, ale vytvořit dlouhodobě udržitelný model hospodaření s vodou, který bude možné využít také v dalších průmyslových odvětvích.

Pro Mongolsko má podobné řešení mimořádný význam. Země se dlouhodobě potýká s omezenými vodními zdroji, rychlým rozvojem průmyslu i rostoucími nároky na ochranu životního prostředí. Hlavní město Ulánbátar navíc čelí kombinaci vysoké koncentrace obyvatel, rozvíjející se výroby a náročných klimatických podmínek, které zvyšují tlak na efektivní využívání vody. Každý litr, který není potřeba znovu odebrat z vodovodní sítě, představuje nejen ekonomickou úsporu, ale také nižší zatížení přírodních zdrojů.

Khaanzaa přitom není na mongolském trhu nováčkem. Česká společnost zde působí déle než deset let a realizovala několik desítek vodohospodářských projektů. Mezi nejvýznamnější patří výstavba čistírny odpadních vod pro nové mezinárodní letiště v Ulánbátaru nebo modernizace čisticí technologie v jednom z největších měděných a zlatých dolů Oju Tolgoj, kde byla kapacita zařízení zdvojnásobena a technologie povýšena na moderní membránový bioreaktor. Dalším projektem byla výstavba komunální čistírny odpadních vod v provincii Suchbátar.

Česká rozvojová spolupráce se v Mongolsku dlouhodobě zaměřuje právě na oblasti, ve kterých mohou české firmy nabídnout špičkové technologie s vysokou přidanou hodnotou. Vedle vodního hospodářství jde například o technologie snižující znečištění ovzduší, energetické úspory nebo ochranu krajiny před degradací. České know how tak nepředstavuje pouze export výrobků, ale také přenos zkušeností, odborného vzdělávání a moderních postupů, které mohou místním partnerům pomoci dlouhodobě zvyšovat efektivitu výroby a současně snižovat její dopady na životní prostředí.

Stejně důležitá jako samotná technologie je dnes schopnost pracovat s daty, která vytváří. To je ostatně jeden z hlavních trendů současné udržitelnosti. Zatímco ještě před několika lety bylo ESG v řadě podniků spojováno především s přípravou výročních zpráv a plněním legislativních požadavků, dnes se stále více stává součástí každodenního řízení firem. Klíčovou roli přitom hrají kvalitní, průběžně získávaná a auditovatelná data, která umožňují sledovat skutečný dopad přijatých opatření a přijímat rozhodnutí na základě faktů, nikoliv odhadů.

Právě proto podniky stále častěji opouštějí model, kdy se údaje o spotřebě energií, vody nebo emisích jednou ročně složitě shromažďovaly z excelovských tabulek, interních evidencí a různých informačních systémů. Odborníci upozorňují, že takový přístup přestává být udržitelný nejen kvůli rostoucím regulatorním požadavkům, ale především proto, že neposkytuje vedení firem aktuální přehled o skutečném fungování provozu. Budoucnost představuje automatizovaný sběr dat přímo z technologií, jejich průběžná validace a okamžitá dostupnost pro management.

Zkušenosti odborníků zároveň ukazují, že trh zatím nenašel univerzální platformu, která by dokázala pokrýt všechny oblasti ESG. Velké průmyslové podniky proto často kombinují vlastní informační systémy s komerčními nástroji a hledají řešení, která budou schopna propojit environmentální, sociální i ekonomická data do jednoho funkčního celku. Současně se ukazuje, že největší výzvou není samotný software, ale kvalita vstupních dat, jejich standardizace a možnost zpětně doložit původ každého vykázaného údaje. To je nezbytné nejen pro interní řízení, ale také pro nezávislý audit.

Významnou roli v této oblasti začíná hrát také umělá inteligence. Firmy ji již využívají při sběru, třídění, kontrole nebo validaci velkých objemů dat, odborníci jsou však zatím zdrženliví k jejímu nasazení při činnostech, které vyžadují jednoznačné a auditovatelné výstupy. Důvodem je skutečnost, že generativní modely mohou při stejných vstupech vytvářet odlišné výsledky, což je z pohledu auditu i regulatorních požadavků problematické. Umělá inteligence se tak dnes uplatňuje především jako nástroj podporující práci odborníků, nikoliv jako jejich náhrada při odpovědném rozhodování.

Právě v tomto kontextu získává projekt Re Water Mongolia další rozměr. Nejde pouze o technologii, která snižuje spotřebu vody a emise oxidu uhličitého. Stejně důležitá je schopnost průběžně měřit množství recyklované vody, sledovat provozní parametry zařízení, vyhodnocovat účinnost jednotlivých procesů a vytvářet důvěryhodnou datovou základnu pro další rozhodování. To je směr, kterým se dnes ubírá moderní průmysl i udržitelnost. Úspěch už není dán jen kvalitou technologie, ale také kvalitou dat, která dokáže poskytovat.

Aktuální analýza Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) ukazuje, že rostoucí podíl větrné a solární energie v evropské elektroenergetice už nepředstavuje jen postupnou náhradu fosilních zdrojů, ale zásadně přetváří samotný způsob, jakým se v Evropě tvoří cena elektřiny. Hlavní zjištění je, že čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím slabší je vazba mezi cenou plynu a cenou elektřiny, což v praxi znamená menší přenos cenových šoků do koncových cen.

Evropský trh s elektřinou funguje na principu, kdy cenu v každé hodině určuje tzv. marginální zdroj, tedy poslední a nejdražší elektrárna, která je potřeba k pokrytí poptávky. V praxi tuto roli velmi často zastávají plynové elektrárny, protože jsou flexibilní a dokážou rychle reagovat na změny spotřeby. Podle analýzy tento mechanismus znamená, že i relativně malá část výroby z plynu může určovat cenu celé elektřiny v dané hodině.

Zpráva EEA uvádí, že plynové elektrárny se podílejí na určování cen elektřiny v některých obdobích až v 60 až 70 % hodin v roce, což vysvětluje silnou závislost evropských cen elektřiny na vývoji cen zemního plynu. Pokud dojde ke zdražení plynu na světových trzích, tento růst se velmi rychle promítá do cen elektřiny, protože plyn často tvoří rozhodující část cenotvorby v kritických hodinách.

Obnovitelné zdroje tento vztah postupně oslabují. V současnosti tvoří větrná a solární energie přibližně 35 až 45 % celkové výroby elektřiny v Evropské unii, přičemž jejich podíl v jednotlivých hodinách může být výrazně vyšší nebo nižší v závislosti na počasí. V okamžicích vysoké výroby z těchto zdrojů klesá potřeba aktivace plynových elektráren, a tím se snižuje i jejich vliv na výslednou cenu elektřiny.

Zásadní je skutečnost, že elektřina z větru a slunce má nulové náklady na palivo. To znamená, že jakmile jsou tyto zdroje dostupné, mohou dodávat elektřinu za velmi nízkou cenu bez ohledu na vývoj světových trhů s energiemi. V hodinách s vysokou výrobou obnovitelných zdrojů tak dochází k poklesu velkoobchodních cen elektřiny o 20 až 40 % oproti obdobím, kdy je v systému vyšší podíl výroby z fosilních paliv.

Tento efekt je zvlášť výrazný v situacích, kdy se obnovitelné zdroje dostávají do pozice hlavního dodavatele elektřiny v dané hodině. V takových chvílích se cena elektřiny neřídí cenou plynu, ale dostupností větru a slunečního záření. Tento posun má kumulativní charakter, protože čím častěji k němu dochází, tím více se oslabuje dlouhodobá vazba mezi cenami plynu a elektřiny.

Důležitým dopadem je i změna volatility cen. V minulosti byly ceny elektřiny velmi citlivé na vývoj cen plynu a uhlí, což vedlo k prudkým a těžko předvídatelným výkyvům. Obnovitelné zdroje tento mechanismus tlumí, protože jejich výroba není závislá na palivech, jejichž cena se rychle mění. Výsledkem je nižší četnost cenových skoků a také menší rozdíl mezi běžnou a špičkovou cenou.

Analýza také upozorňuje na to, že v systému s vyšším podílem obnovitelných zdrojů se častěji objevují hodiny s velmi nízkou cenou elektřiny. V některých případech může cena klesnout až na nulovou nebo zápornou hodnotu. Tyto situace vznikají tehdy, když výroba z větru a slunce převýší aktuální spotřebu a zároveň není dostatečná kapacita pro uložení nebo přenos přebytečné energie. Podle dat se záporné ceny objevují v řádu několika procent všech hodin v roce, přičemž jejich četnost postupně roste s instalovaným výkonem obnovitelných zdrojů.

Na druhé straně spektra ale ubývá situací s extrémně vysokými cenami elektřiny. V minulosti se v obdobích energetických krizí ceny elektřiny zvyšovaly i na několikanásobek běžné úrovně, zejména v důsledku prudkého růstu cen plynu. S rostoucím podílem větru a slunce se tyto špičky objevují méně často, protože část výroby je zajištěna zdroji, které nejsou závislé na palivových trzích.

Významnou roli hraje i denní a sezónní profil výroby. Solární energie dosahuje nejvyšší produkce v poledních hodinách, kdy může v některých evropských zemích pokrývat až 30 až 50 % okamžité poptávky po elektřině. V těchto chvílích dochází k výraznému tlaku na pokles cen. Větrná energie naopak často přispívá vyšší výrobou v zimních měsících, kdy je spotřeba elektřiny nejvyšší, a její podíl může v některých obdobích dosahovat desítek procent celkové výroby.

Kombinace těchto dvou zdrojů vytváří v průběhu roku situaci, kdy roste počet hodin s nízkou cenou elektřiny. Současně se snižuje počet hodin, kdy je nutné spoléhat na drahé fosilní zdroje. To se přímo promítá do nižší průměrné ceny elektřiny a menší závislosti na ceně plynu.

Zpráva zároveň kvantifikuje pokles korelace mezi cenou plynu a cenou elektřiny. V obdobích nízkého podílu obnovitelných zdrojů je tato vazba velmi silná, zatímco při vysoké výrobě z větru a slunce klesá korelace přibližně z hodnot kolem 0,8–0,9 na úroveň zhruba 0,3–0,5. To znamená, že cenový vývoj elektřiny je v těchto obdobích výrazně méně závislý na vývoji cen plynu.

Důležitým prvkem je také flexibilita celého systému. Akumulace energie, řízení spotřeby a přeshraniční propojení sítí umožňují lépe vyrovnávat rozdíly mezi výrobou a spotřebou. V Evropě je dnes provozováno více než 200 přeshraničních elektrických interkonektorů, které umožňují přenos přebytků elektřiny mezi jednotlivými státy.

Díky tomu může přebytek levné elektřiny v jedné části Evropy snižovat ceny v jiné části, což dále tlumí cenové výkyvy. Tento mechanismus zároveň snižuje potřebu aktivace špičkových, často drahých zdrojů.

Celkově analýza ukazuje postupný, ale zřetelný posun: čím vyšší je podíl obnovitelných zdrojů, tím menší je závislost cen elektřiny na cenách plynu. Výsledkem je systém, který je méně citlivý na globální cenové šoky a více určený strukturou domácí výroby z větru a slunce, jejichž nákladová úroveň je stabilnější a méně závislá na vývoji světových trhů s fosilními palivy.

Navzdory dosaženému pokroku zůstává Evropská unie nadále zranitelná vůči vnějším cenovým a dodavatelským šokům na trhu s fosilními palivy, protože ceny plynu stále výrazně ovlivňují velkoobchodní ceny elektřiny v EU. Kolísání cen plynu na začátku roku 2026 přitom do poloviny dubna způsobilo dodatečné náklady ve výši přibližně 13 miliard eur, což ukazuje, jak rychle se výkyvy na trhu s plynem promítají do evropského energetického systému. Současně však rostoucí podíl obnovitelných zdrojů přinesl úspory ve výši 29 miliard eur pro spotřebitele, což potvrzuje jejich roli jako nejúčinnějšího stabilizačního prvku, který tlumí dopady cenových šoků v elektroenergetice.

Do roku 2030 by další rozvoj obnovitelných zdrojů mohl výrazně snížit průměrné velkoobchodní ceny elektřiny v Evropské unii, a tím posílit celkovou cenovou stabilitu systému. Zpoždění v jejich rozvoji by naopak vedlo k opačnému efektu, tedy k upevnění závislosti na zemním plynu a k vyšší citlivosti členských států na jeho cenové výkyvy. Aby bylo možné plně využít cenové přínosy obnovitelných zdrojů, bude zároveň nutné zavádět další podpůrná opatření, která umožní elektrizační soustavě držet krok s rychle se měnící skladbou výroby elektřiny a lépe integrovat rostoucí podíl proměnlivých zdrojů.

Evropská komise schválila další významnou podporu z Modernizačního fondu a Česká republika patří mezi největší příjemce. Do tuzemské energetiky zamíří 516,8 milionu eur, tedy přibližně 12,8 miliardy korun. Vyšší podporu v tomto kole získaly pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko s 712,3 milionu eur, zatímco například Maďarsko obdrží 181,3 milionu eur, Chorvatsko 170 milionů eur a Slovinsko 19,7 milionu eur. Peníze mají urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, posílit elektrickou síť a zvýšit energetickou bezpečnost země.

Evropská komise společně s Evropskou investiční bankou uvolnila z Modernizačního fondu dalších 2,5 miliardy eur na podporu 51 projektů v jedenácti členských státech Evropské unie. Prostředky pocházejí z výnosů evropského systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS a jsou určeny na investice, které mají urychlit přechod k modernější, čistší a bezpečnější energetice. Od spuštění fondu v roce 2021 již Evropská unie tímto způsobem rozdělila 23,2 miliardy eur.

Významnou část prostředků získá také Česká republika. Evropská komise schválila pro tuzemské projekty 516,8 milionu eur, což představuje přibližně 12,8 miliardy korun. Jde o třetí nejvyšší přidělenou částku mezi všemi jedenácti podpořenými státy. Více prostředků získají pouze Polsko s 945,5 milionu eur a Rumunsko se 712,3 milionu eur. Za Českou republikou následují například Maďarsko se 181,3 milionu eur, Chorvatsko se 170 miliony eur, Lotyšsko se 40 miliony eur, Litva s 37 miliony eur a Slovinsko s 19,7 milionu eur. 

Peníze budou směřovat především do modernizace energetické infrastruktury, rozvoje obnovitelných zdrojů energie, zvyšování energetické účinnosti, posilování přenosové a distribuční soustavy i dalších projektů, které mají přispět ke stabilnějším dodávkám elektřiny a nižší závislosti na fosilních palivech.

Právě Česká republika patří mezi státy, které čekají v příštích letech rozsáhlé investice do proměny energetiky. Tuzemský průmysl je jedním z energeticky nejnáročnějších v Evropské unii a zároveň roste počet nových zdrojů elektřiny, které je potřeba bezpečně připojit do sítě. Vedle výstavby obnovitelných zdrojů proto bude stále větší význam získávat modernizace přenosové soustavy, budování akumulačních kapacit a zavádění technologií umožňujících lépe řídit výrobu i spotřebu elektrické energie.

Modernizační fond má však širší význam než samotné financování jednotlivých staveb. Evropská komise zdůrazňuje, že investice mají posilovat energetickou bezpečnost členských států, snižovat závislost na dovozu fosilních paliv a současně podporovat konkurenceschopnost evropského hospodářství. Podporované projekty mají přinášet dlouhodobé přínosy nejen v podobě nižších emisí skleníkových plynů, ale také vyšší odolnosti energetických soustav vůči budoucím krizím.

Význam systému EU ETS potvrzuje také společné prohlášení společností Outokumpu, SSAB, Salzgitter AG, Saarstahl, Dillinger a SHS – Stahl-Holding-Saar. Ocelářské podniky uvádějí, že již realizují investice do nízkoemisní výroby v hodnotě přesahující 10 miliard eur, a označují systém EU ETS za klíčový nástroj, který vytváří ekonomické podmínky pro další dekarbonizaci evropského průmyslu. Současně vyzývají evropské instituce k zachování stability systému a k využívání výnosů z emisních povolenek na podporu průmyslových investic do snižování emisí.

Pro Českou republiku mohou nové investice znamenat také významný impuls pro průmysl a regionální rozvoj. Modernější energetická infrastruktura usnadní připojování nových výrobních kapacit, zvýší spolehlivost dodávek elektřiny a vytvoří lepší podmínky pro podniky, které jsou závislé na stabilních cenách energie. Přínosy se mohou promítnout také do rozvoje moderních technologií, vyšší energetické účinnosti budov i pokračující transformace regionů, které byly po desetiletí spojeny s těžbou uhlí.

Česko stojí před dalším významným krokem v modernizaci energetiky. Připravovaná vyhláška přináší pravidla, která umožní efektivnější fungování systému záruk původu energie, zavádí nový mechanismus kreditů pro dobíjecí stanice elektromobilů, sjednocuje způsob výpočtu emisí v teplárenství a nastavuje pravidla pro zbytkový energetický mix. Cílem je posílit důvěryhodnost trhu s energiemi, podpořit rozvoj obnovitelných zdrojů a zajistit naplnění nové legislativy.

Připravovaný návrh vyhlášky představuje klíčový prováděcí předpis navazující na zákon č. 87/2025 Sb., kterým byla novelizována energetická legislativa včetně zákona o podporovaných zdrojích energie. Vyhláška je nezbytná pro uvedení nových zákonných pravidel do praxe a vytváří právní rámec pro fungování několika zásadních oblastí, které budou mít významný dopad na výrobce energie, dodavatele, provozovatele dobíjecích stanic i další účastníky energetického trhu.

Nová právní úprava naplňuje celkem čtyři zákonná zmocnění. Tři z nich vycházejí ze zákona o podporovaných zdrojích energie a jedno z energetického zákona. Jejím hlavním posláním je stanovit podrobná pravidla pro vydávání a evidenci záruk původu energie, zavést systém kreditů pro provozovatele dobíjecích stanic elektromobilů využívajících elektřinu z obnovitelných zdrojů, sjednotit způsob výpočtu emisí skleníkových plynů v soustavách zásobování tepelnou energií a určit pravidla pro sestavování zbytkového energetického mixu.

Významnou součástí návrhu je modernizace systému záruk původu energie. Ty nově nebudou sloužit pouze jako potvrzení původu vyrobené energie, ale budou obsahovat také údaje o emisní intenzitě a v relevantních případech i informace o splnění kritérií udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů. Záruky původu se tak stávají komplexním certifikátem, který propojuje všechny důležité informace potřebné pro plnění zákonných povinností i dobrovolných environmentálních závazků podniků. Tento přístup zároveň zjednodušuje administrativu a zvyšuje transparentnost celého systému.

Vyhláška rovněž vytváří podmínky pro další rozvoj obnovitelných zdrojů energie tím, že umožňuje efektivnější využití záruk původu při přeměně jedné formy energie na jinou. V praxi tak bude možné například doložit výrobu obnovitelného tepla nebo vodíku z elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů či využití biometanu při výrobě elektřiny a tepla. Tím vzniká ucelený systém sledování původu energie napříč celým výrobním a dodavatelským řetězcem.

Další novinkou je zavedení systému kreditů pro provozovatele veřejných dobíjecích stanic. Kredity budou vydávány za množství elektřiny z obnovitelných zdrojů spotřebované při dobíjení elektrických vozidel. Nový mechanismus má podpořit rozvoj bezemisní mobility a současně vytvořit transparentní evidenci využívání obnovitelné elektřiny v dopravě. Veškeré procesy registrace, vydávání, převodů i uplatňování kreditů budou probíhat elektronicky prostřednictvím systému operátora trhu.

Vyhláška zároveň stanovuje jednotný způsob výpočtu množství emisí skleníkových plynů na jednotku tepelné energie dodané zákazníkům prostřednictvím soustav zásobování tepelnou energií. Tato pravidla budou sloužit zejména pro posuzování účinnosti soustav zásobování teplem a vytvoří jednotnou metodiku pro hodnocení jejich environmentálních parametrů.

Důležitou součástí návrhu jsou také pravidla pro sestavení zbytkového energetického mixu. Ten bude představovat skutečné složení energie zbývající v elektrizační soustavě po odečtení energie, jejíž původ byl prokázán prostřednictvím záruk původu, sdílení energie nebo dalších mechanismů. Nově tak vznikne přesnější obraz o skutečné emisní stopě energie dodávané odběratelům, kteří nevyužívají energii doloženou zárukami původu.

Navrhovaná vyhláška zároveň navazuje na již přijaté změny v systému vykazování energie a sjednocuje administrativní postupy tak, aby výrobci energie nemuseli stejné údaje předkládat opakovaně. Registrace výroben, evidence údajů i předávání informací budou propojeny s již existujícími informačními systémy, což přispěje ke snížení administrativní zátěže a větší efektivitě celého procesu.

Předkladatel předpokládá, že nová pravidla budou mít pozitivní dopad na podnikatelské prostředí i rozvoj trhu s obnovitelnými zdroji energie. Vyhláška nezakládá novou veřejnou podporu, nepřináší negativní sociální ani environmentální dopady a je plně v souladu s českým právním řádem, právem Evropské unie i mezinárodními závazky České republiky. Účinnost je navržena na první den kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení, přičemž některá technicky náročnější ustanovení mají nabýt účinnosti od 1. ledna 2027, aby měli všichni účastníci trhu dostatek času na jejich praktickou implementaci.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropské ovzduší je dnes čistší než před dvaceti lety a většina členských států plní své emisní závazky. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ale zároveň ukazuje, že tempo zlepšování se začíná zpomalovat. Zatímco průmysl, energetika i doprava dokázaly emise výrazně snížit, zemědělství zůstává oblastí, kde se pokrok dostavuje jen velmi pomalu. Právě emise amoniaku se stávají největší překážkou pro splnění přísnějších evropských cílů po roce 2030.

Evropská agentura pro životní prostředí ve své nejnovější hodnotící zprávě o plnění směrnice o národních emisních závazcích vychází z oficiálních emisních inventur, které členské státy předložily za rok 2023. Ty představují dosud nejaktuálnější obraz vývoje emisí pěti hlavních látek znečišťujících ovzduší, tedy oxidů dusíku, oxidu siřičitého, jemných prachových částic PM_2,5, nemetanových těkavých organických sloučenin a amoniaku. Hodnocení současně porovnává skutečné emise s národními redukčními závazky platnými pro období 2020 až 2029 a zároveň posuzuje, zda současný vývoj vytváří dostatečné předpoklady pro splnění výrazně přísnějších cílů, které vstoupí v platnost od roku 2030.

Výsledky na první pohled působí velmi příznivě. Devatenáct členských států již plní všechny své současné emisní závazky u všech pěti sledovaných látek. Osm zemí naopak stále překračuje limit alespoň u jedné z nich, přičemž ve většině případů nejde o rozsáhlé překročení napříč celým emisním spektrem, ale o přetrvávající problémy u několika konkrétních látek. Celkově však Evropská unie pokračuje v dlouhodobém trendu poklesu emisí, který probíhá nepřetržitě již více než dvě desetiletí a významně přispívá ke zlepšování kvality ovzduší i ke snižování zdravotních rizik spojených se znečištěním.

Při detailnějším pohledu na jednotlivé látky se však ukazuje, že vývoj je stále méně vyrovnaný. Oxid siřičitý představuje příklad mimořádně úspěšné evropské politiky. Ve srovnání s rokem 2005 jeho emise dramaticky poklesly především díky odsíření elektráren, přechodu na čistší paliva a rozsáhlé modernizaci průmyslových provozů. Také oxidy dusíku vykazují dlouhodobě výrazný pokles, na kterém se podílela zejména přísnější emisní legislativa pro silniční dopravu, modernizace vozového parku i změny ve výrobě energie. Pokračuje rovněž snižování emisí jemných prachových částic a těkavých organických sloučenin, přestože zde už jsou mezi jednotlivými státy patrné mnohem větší rozdíly.

Právě v této fázi se stále zřetelněji ukazuje, že evropská emisní politika vstoupila do období, kdy již nestačí pokračovat v opatřeních, která přinášela výrazné výsledky v minulých dvou desetiletích. Velká část technologicky dostupných opatření byla již zavedena a další snižování emisí je podstatně složitější. Zatímco v minulosti bylo možné dosáhnout významných redukcí například modernizací elektráren nebo zavedením přísnějších průmyslových limitů, nyní se pozornost přesouvá do oblastí, kde technická řešení narážejí na ekonomické, organizační i biologické limity.

Nejvýraznějším příkladem je amoniak. Právě tato látka dnes představuje největší slabinu evropské emisní bilance a zároveň nejčastější důvod, proč některé členské státy své závazky neplní. Emise amoniaku totiž pocházejí téměř výhradně ze zemědělství. Přibližně devadesát procent evropských emisí vzniká při chovu hospodářských zvířat, skladování statkových hnojiv a při používání dusíkatých hnojiv na zemědělské půdě. Na rozdíl od průmyslu nebo energetiky zde nelze jednoduše instalovat filtrační zařízení nebo nahradit jedno palivo jiným. Každé opatření zasahuje přímo do způsobu hospodaření a často i do ekonomiky zemědělských podniků.

Právě proto se emise amoniaku snižují podstatně pomaleji než ostatní znečišťující látky. V některých státech sice pomáhá zakrývání skladů kejdy, přesnější aplikace hnojiv nebo modernější technologie ustájení hospodářských zvířat, celkový evropský pokrok je však velmi pozvolný. V řadě zemí emise v posledních letech prakticky stagnují a někde dokonce mírně vzrostly. Zpráva upozorňuje, že právě amoniak představuje největší riziko pro plnění budoucích emisních závazků, protože současné tempo snižování jednoduše neodpovídá tomu, co bude po roce 2030 potřeba.

Význam amoniaku přitom často uniká pozornosti veřejnosti, přestože jeho dopady na kvalitu ovzduší jsou zásadní. V atmosféře reaguje s oxidy dusíku a oxidem siřičitým za vzniku sekundárních jemných prachových částic PM_2,5, které patří mezi nejzávažnější zdravotní rizika spojená se znečištěným ovzduším. Nejde tedy pouze o problém zemědělských oblastí. Látky vznikající z emisí amoniaku mohou být přenášeny na velké vzdálenosti a významně ovlivňují kvalitu ovzduší i ve městech nebo v regionech vzdálených od samotných zdrojů emisí.

Zpráva současně hodnotí také výhled směrem k roku 2030. Právě ten ukazuje, že současné výsledky nelze považovat za záruku budoucího úspěchu. Přestože většina států dnes plní závazky pro období 2020 až 2029, přísnější redukční cíle platné od roku 2030 budou vyžadovat další významné snížení emisí téměř u všech sledovaných látek. Největší rozdíl mezi současným stavem a požadovanou úrovní přitom opět vykazuje amoniak. U značného počtu členských států dosavadní projekce naznačují, že bez nových opatření nebude možné budoucí závazky splnit.

Evropská agentura proto upozorňuje také na význam národních programů pro omezování znečištění ovzduší, které mají členské státy pravidelně aktualizovat. Tyto dokumenty obsahují konkrétní scénáře dalšího vývoje emisí, plánovaná opatření i odhady jejich účinnosti. Právě jejich kvalita bude v následujících letech stále důležitější, protože rozdíl mezi současnými emisemi a cíli pro rok 2030 již nebude možné překlenout pouze přirozenou technologickou obnovou zařízení nebo postupnou modernizací průmyslu.

Celkové hodnocení evropského vývoje proto nabízí podstatně složitější obraz, než by naznačoval samotný přehled splněných závazků. Evropská unie bezpochyby dosáhla mimořádného pokroku ve snižování emisí většiny hlavních znečišťujících látek a kvalita ovzduší se ve srovnání s počátkem století výrazně zlepšila. Současně se však stále jasněji ukazuje, že další etapa nebude stát především na průmyslu nebo energetice, ale na schopnosti hledat účinná a ekonomicky přijatelná řešení v zemědělství. Právě zde se totiž koncentruje většina emisí amoniaku v EU, přibližně devadesát procent.

V tomto kontextu získává na významu přístup „od farmy na vidličku“, který je součástí evropské strategie pro udržitelný potravinový systém a který propojuje zemědělskou výrobu s dopady na klima, biodiverzitu i zdraví obyvatel. Cílem není pouze snižovat emise, ale zároveň redefinovat způsob, jakým se potraviny v Evropě vyrábějí, zpracovávají a spotřebovávají. Zemědělství se tak stává nejen zdrojem emisí, ale i klíčovým nástrojem jejich řízení, protože právě v něm lze ovlivnit jak množství amoniaku, tak i další environmentální dopady spojené s intenzivní produkcí potravin, včetně eutrofizace a acidifikace ekosystémů.

Současně se stále výrazněji prosazuje pohled na půdu jako na aktivní klimatický prvek, nikoliv pouze jako výrobní prostředí. Kvalita půdy, zejména její obsah organické hmoty, rozhoduje o schopnosti krajiny vázat uhlík a dlouhodobě jej ukládat mimo atmosféru. Postupy jako střídání plodin, meziplodiny, omezení intenzivního zpracování půdy nebo obnova trvalých travních porostů mohou významně přispět k ukládání uhlíku v půdním profilu a zároveň zlepšovat vodní režim krajiny i její odolnost vůči extrémním klimatickým jevům. Tím se zemědělství posouvá do role, která přesahuje produkci potravin a zahrnuje i aktivní správu klimatických a ekologických funkcí krajiny.

S tím úzce souvisí i rostoucí význam bioodpadů a organických materiálů, které jsou často přehlíženou součástí celého potravinového a zemědělského cyklu. Právě jim se věnuje letní číslo odborného měsíčníku Odpadového fóra, které ukazuje bioodpad jako klíčový zdroj živin, organické hmoty a potenciálu pro obnovu půdní úrodnosti, přestože v praxi stále často končí v běžném směsném komunálním odpadu.

Nové Odpadové fórum ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf (Bioodpady a kaly)

• OF_06_2026.pdf (Energetické využití odpadů)

• OF_05_2026.pdf (Sběr a svoz odpadů)

Dnes začínají prázdniny a právě v tomto okamžiku, kdy se tempo roku na chvíli zklidní, vzniká prostor pro myšlenky, které běžně zanikají v každodenním pohybu. Je to chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které nepodléhá okamžiku, ale naopak ho přesahuje a nabízí hlubší pohled na svět materiálů, toků a odpovědného nakládání s tím, co společnost vytváří.

Odborný měsíčník Odpadové fórum v ročníku 2026 přináší inspirativní čtení, které oslovuje ty, kteří vnímají souvislosti v širším kontextu a chtějí rozumět tomu, jak se proměňuje přístup k surovinám, odpadům i cirkulární ekonomice v praxi. Každé vydání nabízí soustředěný pohled na dění v oboru, který se dotýká ekonomiky, technologií i každodenní reality moderní společnosti, aniž by ztrácel odbornou přesnost nebo hloubku.

Právě v období, kdy se otevírá více času pro vlastní rozvoj, má smysl obrátit pozornost k obsahu, který dokáže dlouhodobě obohatit odborný i osobní rozhled. Odpadové fórum oslovuje čtenáře, kteří nechtějí zůstávat na povrchu, ale hledají informace, které mají váhu, strukturu a přesah do praxe. Je to čtení pro ty, kteří si uvědomují, že kvalita informací formuje kvalitu rozhodnutí.

Čtení se přirozeně hodí i na cesty, kdy se člověk ocitá mezi místy a myšlenkami. V letadle nad krajinou, ve vlaku, který míjí krajinu za oknem, nebo na palubě trajektu, kde se rytmus vln promítá do klidnějšího vnímání textu, získává odborný obsah jinou intenzitu. Stejně dobře funguje i v městské kavárně brzy ráno, kdy se den teprve rozbíhá a hlava je nejotevřenější novým souvislostem.

Ať už panuje letní vedro, kdy se listuje ve stínu a hledá se chladnější kout, nebo přichází bouřka, která na chvíli uzavře svět venku, případně fouká vítr u moře nebo na otevřené krajině, vždy se najde chvíle, kdy má smysl sáhnout po čtení, které drží pozornost a nabízí hlubší pohled na prostředí, ve kterém žijeme. Právě v takových okamžicích vyniká Odpadové fórum jako inspirativní zdroj, který přirozeně zapadá do rytmu dne a nechává prostor pro klidné přemýšlení i nové souvislosti. 

Pokud ještě Odpadové fórum pravidelně neodebíráte, léto je ideální okamžik to změnit. Předplatné si můžete snadno zařídit i během pár minut ZDE.

Za redakci přejeme krásné inspirativní čtení a léto

Časopis Odpadové fórum - ročník 2026 ke stažení:

• OF_7_8_2026.pdf

• OF_06_2026.pdf

• OF_05_2026.pdf

• OF_04_2026.pdf

• OF_03_2026.pdf

• OF_02_2026.pdf

• OF_01_2026.pdf

Na první pohled šlo o běžné zásilky použitého textilu určeného k dalšímu využití. Ve skutečnosti však kontejnery skrývaly tisíce tun obtížně recyklovatelného odpadu, jehož legální zpracování by stálo miliony eur. Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF nyní odhalil organizovanou síť, která na tomto obchodu vydělávala značné částky. Případ přichází v době, kdy Evropská unie zásadně zpřísňuje kontrolu přeshraniční přepravy odpadů a připravuje nové povinnosti pro celý textilní průmysl.

Evropský úřad pro boj proti podvodům OLAF společně s italskou jednotkou Carabinieri zaměřenou na ochranu životního prostředí a tureckými celními orgány rozkryl rozsáhlou organizovanou síť, která se podílela na nelegálním vývozu textilního odpadu z Itálie do Turecka. Vyšetřování ukázalo, že pachatelé vyvezli přibližně 4 200 tun odpadu, který byl v přepravních dokumentech označován jako použitý textil určený k dalšímu využití nebo recyklaci. Ve skutečnosti však šlo převážně o odpad, který již znovu využít nebylo možné nebo by jeho zpracování bylo mimořádně nákladné.

Vyšetřovatelé následně objevili dalších přibližně 2 100 tun textilního odpadu na různých místech v Turecku. Dalších 768 tun bylo zadrženo v přístavu Mersin. Italské úřady současně zajistily společnosti, výrobní areály, vozidla i další majetek v odhadované hodnotě dvanácti milionů eur. Podle OLAF šlo o dobře organizovaný systém, který záměrně využíval falešné označování zásilek a upravenou dokumentaci, aby obešel evropská i turecká pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů.

Na první pohled může několik tisíc tun působit jako vysoké číslo. Ve skutečnosti však představuje pouze zlomek problému, kterému dnes Evropa čelí. Podle Evropské agentury pro životní prostředí vzniká v Evropské unii každoročně přibližně dvanáct až třináct milionů tun textilního odpadu. Na každého obyvatele připadá v průměru kolem šestnácti kilogramů vyřazeného textilu za rok. Přitom pouze malá část tohoto množství je skutečně recyklována na nové textilní výrobky. Významná část končí ve spalovnách nebo na skládkách a nemalé množství je vyváženo mimo Evropskou unii.

Právě vývoz představuje jednu z nejproblematičtějších oblastí současného odpadového hospodářství. Textil označený jako použitý oděv nebo zboží určené k dalšímu využití může bez větších komplikací opustit Evropskou unii. Pokud však zásilka obsahuje převážně odpad, který již není možné znovu použít, vztahují se na ni podstatně přísnější pravidla. Náklady na legální recyklaci nebo energetické využití takového materiálu jsou vysoké a v některých případech převyšují jeho ekonomickou hodnotu. Právě zde vzniká prostor pro organizované skupiny, které mohou na obcházení předpisů vydělávat miliony eur.

Ekonomická logika je jednoduchá. Legální třídění, recyklace nebo odstranění textilního odpadu představují pro firmy významné náklady. Pokud se podaří odpad administrativně přeměnit na použitý textil určený k dalšímu prodeji, mohou se těchto nákladů zbavit a ještě inkasovat peníze za jeho vývoz. Náklady následně nesou země, do nichž zásilky dorazí, případně samotné životní prostředí. Právě proto Evropská komise dlouhodobě upozorňuje, že nelegální obchod s odpady patří mezi nejvýnosnější oblasti organizované environmentální kriminality.

Vyšetřování OLAF ukázalo, že převážnou část zadrženého materiálu tvořily textilie s vysokým podílem akrylových vláken. Akryl patří mezi syntetické materiály vyráběné z fosilních surovin. Jeho recyklace je technologicky složitá, ekonomicky nákladná a ve velkém měřítku zatím jen omezeně dostupná. Směsné textilie obsahující kombinaci akrylu, polyesteru, bavlny a dalších vláken navíc představují pro současné recyklační technologie jednu z největších výzev. Oddělení jednotlivých materiálů je složité a výsledný recyklát často nedosahuje kvality potřebné pro výrobu nových oděvů.

Právě prudký rozvoj rychlé módy způsobil, že objem textilního odpadu v Evropě během posledních let výrazně vzrostl. Oblečení je levnější než kdykoliv dříve, kolekce se obměňují několikrát do roka a průměrná doba používání oděvů se zkracuje. Spotřebitelé nakupují více kusů oblečení, které jsou často vyrobeny z levných směsných materiálů s omezenou životností. Tyto výrobky jsou sice cenově dostupné, jejich následná recyklace je však technicky i ekonomicky velmi problematická.

Dalším problémem je skutečnost, že použitý textil a textilní odpad nejsou totéž. Část vytříděného oblečení lze skutečně znovu nosit a prodávat na trhu s použitými oděvy. Významná část vytříděných textilií je však natolik poškozená nebo opotřebovaná, že již žádnou další hodnotu nemá. Přesto bývá při vývozu označována jako použitý textil. Právě tohoto rozdílu organizované skupiny dlouhodobě využívají.

Evropská unie proto postupně mění celý systém nakládání s textilem. Od 1. ledna 2025 mají členské státy povinnost zajistit oddělený sběr textilu. Dalším krokem bude zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců označované zkratkou EPR. Tento systém přenese část finanční odpovědnosti za sběr, třídění, recyklaci a další nakládání s textilem přímo na výrobce a dovozce oděvů. Evropská komise předpokládá, že právě EPR vytvoří ekonomickou motivaci vyrábět kvalitnější výrobky s delší životností a lepší recyklovatelností. Současně má zajistit stabilní financování systému nakládání s rostoucím množstvím textilního odpadu.

Významnou změnu představují také nová pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů. Od 21. května 2026 probíhá výměna informací mezi společnostmi zapojenými do přeshraniční přepravy odpadů a příslušnými orgány výhradně prostřednictvím Digitálního systému pro přepravu odpadu Digital Waste Shipment System označovaného zkratkou DIWASS. Povinnost využívat tento systém vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2024/1157 o přepravě odpadů, které nahradilo dosavadní právní rámec založený na nařízení Evropského parlamentu a Rady ES číslo 1013/2006.

DIWASS digitalizuje celý proces přeshraniční přepravy odpadů. Veškeré dokumenty vznikají elektronicky, jednotlivé zásilky lze průběžně sledovat a příslušné orgány mají okamžitý přístup ke stejným údajům. Elektronická evidence významně omezuje prostor pro dodatečné úpravy dokumentace, usnadňuje sdílení informací mezi státy a umožňuje rychlejší odhalování podezřelých přeprav. Právě podobné případy, jaký nyní rozkryl OLAF, patří mezi hlavní důvody zavedení nového systému.

OLAF dlouhodobě upozorňuje, že environmentální kriminalita představuje jednu z nejrychleji rostoucích oblastí organizované trestné činnosti v Evropě. Nelegální obchod s odpady přináší vysoké zisky při relativně nízkém riziku odhalení a často využívá složité mezinárodní obchodní řetězce. Textilní odpad se přitom stává stále atraktivnější komoditou, protože jeho množství rychle roste, zatímco recyklační kapacity nestačí pokrývat skutečné potřeby trhu.

Případ odhalený úřadem OLAF není jen příběhem několika italských společností, které se snažily vydělat na obcházení evropských předpisů. Ve skutečnosti odhaluje mnohem širší problém evropského textilního hospodářství, které se potýká s prudce rostoucím množstvím obtížně recyklovatelných oděvů, omezenými možnostmi jejich materiálového využití a dlouhodobou praxí vývozu použitých textilií i textilního odpadu do zemí mimo Evropskou unii.

Významná část těchto zásilek míří do afrických států, zejména do Ghany, Keni, Tanzanie nebo Ugandy, kde je oblečení prodáváno na místních trzích. Velká část dovezených oděvů je však natolik poškozená nebo nekvalitní, že se nikdy nedostane k dalšímu použití. Končí na rozsáhlých nelegálních skládkách, v říčních korytech nebo přímo na pobřeží. Symbolem tohoto problému se stala zejména ghanská skládka a tržnice Kantamanto v Akkře, kam každoročně přicházejí miliony kusů použitého oblečení z Evropy, Severní Ameriky i Asie. Odhaduje se, že značná část dovezeného textilu se během velmi krátké doby stává odpadem, který zatěžuje místní odpadové hospodářství a přispívá ke znečištění vodních toků i Atlantského oceánu. Podobné problémy jsou stále častěji zaznamenávány také v dalších zemích globálního Jihu, které se stávají konečnou destinací textilu, jenž již v Evropě ztratil svou hodnotu.

Právě v tom spočívá jeden z největších úkolů Evropské unie pro nadcházející roky. Nestačí pouze zpřísňovat kontroly nelegálních přeprav a odhalovat organizované skupiny, které na odpadech vydělávají. Stejně důležité je vytvořit podmínky, aby se z textilu nestával odpad už po několika použitích a aby cenné materiály nekončily na skládkách nebo v přírodě tisíce kilometrů od místa svého vzniku. Každá fáze životního cyklu textilního výrobku od ekodesignu přes výrobu, spotřebu, opětovné použití, opravy, sběr, třídění až po recyklaci musí představovat jeden zub ozubeného kola, který přesně zapadá do ostatních a společně vytváří ekonomicky fungující cirkulární soukolí. Pokud některé z těchto kol selže, celý systém ztrácí svou účinnost a prostor znovu získají nelegální praktiky, jaké nyní odhalil úřad OLAF.

Evropa stojí před zásadní otázkou, která ovlivní podobu dopravy v příštích desetiletích. Zatímco síť tradičních čerpacích stanic je dnes samozřejmostí, infrastruktura pro dobíjení elektromobilů, tankování vodíku či zásobování lodí a letadel alternativními palivy teprve hledá svou finální podobu. Evropská komise proto zahájila veřejnou konzultaci k přezkumu nařízení o zavádění infrastruktury pro alternativní paliva, známého pod zkratkou AFIR. Její výsledky budou mít zásadní vliv, jak snadné bude v budoucnu cestovat bez fosilních paliv napříč celou Evropou.

Evropská komise otevřela veřejnou konzultaci zaměřenou na revizi nařízení AFIR, které od roku 2023 vytváří společný rámec pro rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva v členských státech Evropské unie. Nařízení představuje jednu z klíčových součástí evropské politiky v oblasti čisté mobility, protože stanovuje závazné cíle pro budování veřejně přístupných dobíjecích stanic pro elektromobily, vodíkových plnicích stanic, zařízení pro dodávky elektřiny plavidlům v přístavech či infrastruktury pro zásobování stojících letadel elektrickou energií.

Současná pravidla mají být podle evropské legislativy přezkoumána nejpozději do konce roku 2026. Komise nyní zjišťuje, zda stávající požadavky odpovídají skutečným potřebám trhu a zda jsou dostatečné pro zajištění rovnoměrně dostupné infrastruktury ve všech regionech Unie.

Jedním z hlavních témat přezkumu bude posouzení, zda jsou současné cíle pro výstavbu dobíjecích a vodíkových stanic dostačující. Komise upozorňuje, že ačkoli jsou cíle stanoveny na národní úrovni, v některých regionech může docházet k pomalejšímu rozvoji infrastruktury. Výsledkem by mohly být významné rozdíly mezi jednotlivými částmi Evropy, které by komplikovaly přeshraniční dopravu i každodenní využívání vozidel s alternativním pohonem.

Zvláštní pozornost bude věnována také těžkým nákladním vozidlům, jejichž elektrifikace vyžaduje výrazně vyšší výkon dobíjecích stanic a odpovídající kapacitu energetických sítí. Komise proto zvažuje úpravu požadavků na dobíjecí parky podél hlavních evropských dopravních koridorů a také zavedení přesnějších pravidel pro infrastrukturu určenou nákladní dopravě.

Přezkum se nebude týkat pouze silniční dopravy. Evropská komise chce prověřit i možnost rozšíření pravidel pro námořní a vnitrozemskou dopravu a pro letectví. Současná legislativa například stanovuje povinnost dodávek elektřiny z pevniny pro vybrané kategorie lodí v přístavech, avšak neobsahuje závazné cíle pro infrastrukturu určenou zásobování plavidel alternativními palivy, jako jsou vodík, amoniak nebo methanol. Podobná situace panuje také v letecké dopravě, kde se očekává postupný nástup elektrických a vodíkových letadel.

Další významnou oblastí přezkumu jsou uživatelské zkušenosti. Komise připouští, že navzdory současným pravidlům přetrvávají problémy s transparentností cen. Uživatelé se stále setkávají s obtížně porovnatelnými tarify, rozdílnými cenami při platbě kartou nebo prostřednictvím mobilních aplikací a v některých případech i s nepřehlednými poplatky. Evropská komise proto zvažuje zpřesnění pravidel pro zobrazování cen a posílení požadavků na jejich srozumitelnost a férovost.

Revize se zaměří rovněž na technickou interoperabilitu a sdílení dat. Cílem je zajistit, aby dobíjecí a plnicí infrastruktura fungovala podle jednotných technických standardů v celé Evropské unii a aby uživatelé měli snadný přístup k informacím o poloze stanic, jejich dostupnosti, výkonu i cenách. Komise proto zvažuje zavedení účinnějších mechanismů ověřování souladu s technickými normami a posílení evropského systému sdílení dat.

Součástí přezkumu bude také vyhodnocení administrativních povinností členských států. Některé zainteresované subjekty považují současné požadavky na plánování a vykazování za příliš rozsáhlé. Evropská komise proto prověří možnosti jejich zjednodušení při současném zachování dostatečného přehledu o rozvoji infrastruktury v jednotlivých zemích.

Veřejná konzultace představuje příležitost pro členské státy, průmysl, odbornou veřejnost i občany ovlivnit budoucí podobu evropské infrastruktury pro alternativní paliva. Odpověď na otázku, kde budou řidiči, dopravci, lodní společnosti či letečtí provozovatelé za několik let doplňovat energii, se totiž začíná formovat právě dnes.

Dokument ke stažení:

EU 127_26 EK AFIR

Evropská unie i mezinárodní finanční instituce uzavřely červen sérií rozhodnutí, která mohou v příštích letech významně ovlivnit fungování průmyslu, odpadového hospodářství i globální klimatické politiky. Brusel zpřesnil pravidla pro započítávání recyklovaných plastů v nápojových obalech, členské státy a europoslanci se dohodli na posílení Evropské agentury pro chemické látky a Světová banka se rozhodla opustit jeden ze svých nejvýznamnějších klimatických závazků.

vropská komise přijala nové prováděcí pravidlo, které má sjednotit způsob výpočtu, ověřování a vykazování obsahu recyklovaných plastů v jednorázových nápojových lahvích. Jde o důležitý krok pro naplnění požadavků směrnice o jednorázových plastech, podle níž musí PET lahve od letošního roku obsahovat minimálně 25 procent recyklovaného plastu a od roku 2030 mají všechny plastové nápojové lahve dosáhnout hranice 30 procent. Dosud však v praxi panovala značná nejistota ohledně toho, jak přesně recyklovaný obsah počítat a jaké materiály lze do těchto kvót zahrnout.

Nová pravidla stanovují podrobnou metodiku výpočtu a zavádějí jednotný systém kontroly napříč členskými státy. Započítávat bude možné pouze plast pocházející z odpadů po spotřebě, tedy z materiálů skutečně vytříděných a předaných k recyklaci. V případech, kdy nebude možné přesně určit množství recyklovaného materiálu, bude nutné využít systém takzvané hmotnostní bilance. Ten má zabránit nadhodnocování podílů recyklátu a současně zajistit srovnatelnost údajů mezi jednotlivými výrobci.

Významnou novinkou je také přístup k dováženému recyklovanému PET. Evropská unie postupně zpřísňuje podmínky pro započítávání recyklátu pocházejícího ze třetích zemí. Do 20. listopadu 2027 bude možné do plnění cíle 25procentního podílu recyklátu v PET lahvích zahrnovat i materiál vyrobený mimo Evropskou unii. Po tomto datu však bude možné započítávat pouze recyklovaný plast pocházející ze zemí, které prokážou, že jejich systémy sběru, třídění a recyklace splňují standardy srovnatelné s evropskou legislativou. Opatření má zabránit přesunu environmentálních problémů mimo území Evropské unie a současně podpořit evropský recyklační průmysl, který dlouhodobě upozorňuje na nerovné konkurenční podmínky.

Evropská komise očekává, že nová pravidla zvýší důvěru investorů a urychlí výstavbu nových recyklačních kapacit. Právě nedostatek kvalitního recyklátu totiž dnes představuje jednu z hlavních překážek pro dosažení evropských cílů oběhového hospodářství. Výrobci nápojů zároveň upozorňují, že bez rychlého rozvoje recyklační infrastruktury bude splnění povinných kvót stále obtížnější. Nové nařízení vstoupí v platnost dvacátým dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie.

Velkou pozornost odborné veřejnosti vzbudila také předběžná dohoda mezi Radou Evropské unie a Evropským parlamentem o posílení Evropské agentury pro chemické látky ECHA. Agentura sídlící v Helsinkách se během posledních let stala jedním z nejvýznamnějších evropských regulátorů v oblasti chemické bezpečnosti a její agenda se výrazně rozrostla. K tradičním úkolům spojeným se systémem REACH postupně přibylo hodnocení mikroplastů, baterií, pitné vody, biocidních přípravků nebo takzvaných věčných chemikálií PFAS.

Právě rychlé rozšiřování kompetencí vedlo evropské instituce k rozhodnutí vytvořit pro agenturu samostatný právní rámec. Dosavadní systém financování byl z velké části založen na poplatcích placených průmyslem. Ty však v posledních letech postupně klesají, zatímco množství odborné práce neustále roste. Nová legislativa proto počítá s větší finanční stabilitou a předvídatelnějším financováním ze strany Evropské unie.

Součástí dohody jsou rovněž nová pravidla správy agentury, přísnější opatření zaměřená na prevenci střetu zájmů a vytvoření finanční rezervy pro mimořádné situace. Evropské instituce si od těchto opatření slibují vyšší efektivitu rozhodování a posílení důvěry veřejnosti v nezávislost vědeckých posudků, které se často stávají základem pro omezení či zákaz rizikových chemických látek.

Zcela odlišný vývoj lze sledovat na globální úrovni. Světová banka oznámila, že ruší svůj dosavadní cíl vyčleňovat 45 procent ročních úvěrových prostředků na projekty s takzvanými klimatickými spolupřínosy. Tento ukazatel se v posledních letech stal jedním z nejviditelnějších symbolů klimatických ambicí největší světové rozvojové finanční instituce a zároveň důležitým měřítkem pro investory, vlády i mezinárodní organizace. V účetním roce 2025 přitom banka tento cíl nejen splnila, ale dokonce překročila, když na projekty s klimatickým přínosem směřovalo 48 procent financování v hodnotě přes 50 miliard dolarů.

Dosavadní přístup vycházel z Klimatického akčního plánu známého pod zkratkou CCAP, který Světová banka představila v roce 2021. Tento dokument začlenil problematiku klimatu do prakticky všech oblastí činnosti banky a postavil ji na principu takzvaného zeleného, odolného a inkluzivního rozvoje. Nešlo pouze o financování obnovitelných zdrojů energie. Součástí plánu byla také podpora adaptačních opatření, ochrana přírodních ekosystémů, rozvoj odolné infrastruktury, zohledňování klimatických rizik při přípravě projektů nebo sladění financování s cíli Pařížské dohody. Přibližně polovina klimatických prostředků měla směřovat právě na adaptační opatření v rozvojových zemích, které již dnes čelí suchu, povodním nebo extrémním výkyvům počasí.

Klimatický akční plán měl původně skončit již letos v červnu. Po několikaměsíčních jednáních se však akcionáři banky dohodli na jeho prodloužení, přičemž vedení instituce zároveň zahájí nezávislé vyhodnocení dosavadních výsledků. Právě budoucí podoba CCAP se v posledních měsících stala předmětem výrazných rozporů mezi jednotlivými členskými státy. Zatímco řada evropských zemí usilovala o zachování nebo dokonce posílení klimatických závazků, Spojené státy jako největší akcionář banky dlouhodobě požadovaly návrat k tradičnímu rozvojovému financování a kritizovaly pevně stanovené klimatické cíle jako příliš svazující.

Prezident Světové banky Ajay Banga nyní prosazuje model označovaný jako inteligentní rozvoj, který klade větší důraz na konkrétní výsledky než na samotný objem vynaložených prostředků. Podle vedení banky by se pozornost měla soustředit především na to, zda financované projekty skutečně zvyšují odolnost komunit, vytvářejí pracovní místa, zlepšují energetickou bezpečnost nebo přispívají ke snižování emisí. Kritici však upozorňují, že odstranění jasně definovaného procentního cíle může v budoucnu oslabit postavení klimatu v portfoliu banky a vyslat nejednoznačný signál rozvojovým zemím i finančním trhům. Obavy vyvolává zejména skutečnost, že právě Světová banka je dnes jedním z nejvýznamnějších světových poskytovatelů klimatického financování.

Zatímco evropské firmy intenzivně analyzují dopady nového nařízení PPWR, také Švýcarsko se vydává cestou zásadní reformy obalové legislativy. Země, která dosud spoléhala především na dobrovolné systémy sběru a recyklace, chce vůbec poprvé zavést komplexní právní rámec pro všechny druhy obalů. Návrh nového nařízení přináší závazné recyklační cíle, rozšiřuje odpovědnost výrobců a otevírá cestu k případnému zavedení zálohových systémů. A jak jsou však na tom další vyspělé ekonomiky, například Spojené státy, Japonsko nebo Austrálie?

Švýcarské obalové hospodářství se nachází na prahu největší legislativní změny za posledních pětadvacet let. Federální rada na konci června představila návrh nového nařízení o obalech známého pod zkratkou VerpV, které má nahradit dosavadní nařízení o nápojových obalech VGV platné od roku 2000. Nový předpis vzniká v rámci širší strategie přechodu země na oběhové hospodářství a poprvé zahrne všechny druhy obalů bez ohledu na použitý materiál. Veřejné připomínkové řízení potrvá do poloviny října letošního roku a předpokládané nabytí účinnosti je stanoveno na 1. ledna 2027. Některé povinnosti mají být zaváděny postupně až do roku 2029.

Důvod, proč Švýcarsko přistupuje k tak rozsáhlé reformě, je zcela zásadní. Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie dosud země nedisponovala jednotným systémem rozšířené odpovědnosti výrobců pro obaly. Povinné systémy existovaly prakticky pouze pro vybrané nápojové obaly, zejména PET lahve a hliníkové nápojové plechovky. U ostatních obalových materiálů fungovaly převážně dobrovolné iniciativy financované průmyslem nebo místními samosprávami. V praxi tak ve Švýcarsku neexistovala obecná registrační povinnost pro výrobce obalů, povinné licencování ani jednotné celostátní financování sběru a recyklace obalových odpadů.

Právě absence komplexního systému začala být v posledních letech stále problematičtější. Švýcarská ekonomika je totiž mimořádně silně propojena s evropským trhem. Evropská unie představuje pro Švýcarsko zdaleka nejvýznamnějšího obchodního partnera a řada švýcarských výrobců vyváží podstatnou část své produkce právě do zemí EU. S blížící se účinností evropského nařízení PPWR proto bylo zřejmé, že švýcarské podniky budou muset nové evropské požadavky plnit bez ohledu na domácí legislativu. Přijetím vlastní právní úpravy se Švýcarsko snaží zabránit vzniku regulatorních rozdílů a současně vytvořit předvídatelné podmínky pro domácí průmysl.

Evropské nařízení PPWR vstoupilo v platnost 11. února 2025 a ve většině ustanovení se začne používat od 12. srpna 2026. Jeho cílem je zajistit, aby byly do roku 2030 všechny obaly uváděné na trh EU recyklovatelné ekonomicky proveditelným způsobem. Součástí předpisu jsou také požadavky na obsah recyklátu v plastových obalech, opatření pro předcházení vzniku obalových odpadů, harmonizovaná pravidla označování i závazné cíle pro opakovaně použitelné obaly. Právě tento evropský vývoj významně ovlivnil i podobu připravované švýcarské legislativy.

Jedním z nejvýznamnějších prvků nového švýcarského nařízení je zavedení principu rozšířené odpovědnosti výrobců pro všechny obaly. Povinnosti se mají vztahovat na jednorázové i opakovaně použitelné obaly, nápojové obaly, servisní obaly i obaly z plastů, papíru, skla, kovů nebo kombinovaných materiálů. Výrobci a dovozci budou povinni zajistit zpětný odběr a materiálové využití obalů nebo se zapojit do schváleného kolektivního systému. Pokud se podnik do takového systému nezapojí, bude muset odběr a recyklaci organizovat samostatně.

Návrh nařízení současně stanovuje nové požadavky na samotný design obalů. Obaly uváděné na švýcarský trh mají být navrhovány tak, aby používaly pouze nezbytné množství materiálu, neobsahovaly technické překážky komplikující třídění a recyklaci a pokud je to technicky i ekonomicky možné, obsahovaly co nejvyšší podíl recyklovaného materiálu. Tato ustanovení se výrazně přibližují požadavkům evropského PPWR na ekodesign obalů.

Velkou pozornost vyvolaly především nové závazné recyklační cíle. Švýcarsko vůbec poprvé stanovilo konkrétní hodnoty, kterých musí být dosaženo nejpozději do roku 2032. U nápojových kartonů činí cílová míra recyklace 70 procent. U jednorázových plastových obalů byla stanovena hranice 55 procent. Pro zemi, kde dosud neexistoval jednotný systém sběru plastových obalů z domácností, představují tyto hodnoty mimořádně ambiciózní cíl. Zástupci recyklačního průmyslu označují přijetí závazných kvót za historický milník, který by měl urychlit investice do sběrné, třídicí a recyklační infrastruktury.

Federální rada si zároveň ponechává možnost zasáhnout, pokud by se stanovené cíle nepodařilo splnit. Návrh nařízení počítá s tím, že při nedosažení požadovaných hodnot může být zavedena předem hrazená recyklační taxa nebo povinný zálohový systém. Záloha by se mohla týkat zejména obalů, u nichž by dobrovolné systémy nedokázaly zajistit dostatečně vysokou míru sběru.

Významné změny se týkají také opakovaně použitelných nápojových obalů. Nový návrh stanovuje minimální povinnou zálohu ve výši 0,30 švýcarského franku na každý vratný nápojový obal. Maloobchodníci budou muset tyto obaly zpětně odebírat. Výjimku budou moci získat pouze systémy, které prokážou minimálně osmdesátiprocentní návratnost během pěti let fungování. Švýcarská vláda tímto krokem jasně signalizuje snahu posílit segment opakovaně použitelných obalů.

Zcela nově se mění také financování systému pro skleněné obaly. Výrobci a dovozci budou podle návrhu odvádět příspěvek ve výši od 0,01 do 0,10 švýcarského franku za obal. Vybrané prostředky mají financovat sběr, třídění, úpravu střepů, informační kampaně i kontrolní činnost federálních úřadů. Některé malé objemy a obaly nepoužívané pro potraviny budou z této povinnosti vyňaty.

Přestože je Švýcarsko často uváděno jako jedna z nejúspěšnějších evropských zemí v oblasti odpadového hospodářství, dosavadní systém měl své limity. Zatímco sběr PET lahví dosahuje dlouhodobě velmi vysoké úrovně a patří k nejúspěšnějším systémům v Evropě, velká část ostatních plastových obalů dosud končila ve směsném komunálním odpadu určeném k energetickému využití. Právě tuto oblast chce nová legislativa zásadně změnit.

Švýcarsko rozhodně není jedinou zemí mimo Evropskou unii, která zpřísňuje požadavky na obaly a obalové odpady. Podobný trend je patrný i v dalších vyspělých ekonomikách, přestože žádná z nich zatím nepřijala tak komplexní a harmonizovaný předpis, jakým je evropské nařízení PPWR. Japonsko patří mezi průkopníky v oblasti rozšířené odpovědnosti výrobců. Již od roku 1997 zde platí zákon Containers and Packaging Recycling Act, který ukládá výrobcům a dovozcům povinnost financovat recyklaci vybraných obalových materiálů.

Země zároveň v roce 2022 přijala zákon Plastic Resource Circulation Act zaměřený na omezení jednorázových plastů, podporu opakovaně použitelných řešení a širší využívání recyklovaných materiálů. Japonský systém je založen především na vysoké úrovni třídění odpadů a efektivní recyklaci, menší důraz však klade na požadavky týkající se ekodesignu nebo opakovaného použití obalů.

Také Spojené státy americké zaznamenávají v posledních letech výrazný posun směrem k cirkulárnímu nakládání s obaly. Na federální úrovni však dosud neexistuje jednotný právní rámec srovnatelný s evropským PPWR a jednotlivé požadavky vznikají především na úrovni států. První komplexní systémy rozšířené odpovědnosti výrobců pro obaly přijaly státy Maine a Oregon v roce 2021, následovaly Colorado, Kalifornie a Minnesota. Zvláštní pozornost přitahuje kalifornský zákon SB 54, podle něhož mají být do roku 2032 všechny jednorázové obaly recyklovatelné nebo kompostovatelné a současně má dojít ke snížení objemu plastových obalů na jedno použití o 25 procent.

Austrálie naproti tomu kombinuje dobrovolné závazky s regulatorními opatřeními. Prostřednictvím organizace Australian Packaging Covenant Organisation stanovila cíl, aby byly do roku 2025 všechny obaly opakovaně použitelné, recyklovatelné nebo kompostovatelné a aby průměrný podíl recyklovaného materiálu v obalech dosáhl nejméně 50 procent. Pokud se však nepodaří stanovené cíle naplnit, australská vláda nevylučuje zavedení povinné legislativy.

Vývoj v Japonsku, Spojených státech, Austrálii i nyní ve Švýcarsku potvrzuje, že požadavky na cirkularitu obalů již nejsou výhradně evropským tématem. Rozšířená odpovědnost výrobců, závazné recyklační cíle, podpora opakovaně použitelných obalů a vyšší využívání recyklovaných materiálů se postupně stávají standardem napříč vyspělými ekonomikami po celém světě.

Irský systém zálohování nápojových obalů během necelých dvou let výrazně zvýšil míru sběru plastových lahví a plechovek a z ulic odstranil miliony kusů odpadu. Vedle nesporných ekologických přínosů se však objevují i nečekané komplikace. Podnikatelé v Dublinu upozorňují na organizované skupiny prohledávající veřejné koše kvůli zálohovaným obalům. Dosavadní zkušenosti přesto naznačují, že podobné potíže nejsou v Evropě ničím výjimečným a většina zemí je dokázala postupně omezit.

Irský zálohový systém Re turn byl spuštěn v únoru 2024 s cílem zvýšit sběr jednorázových plastových lahví a kovových nápojových obalů. Spotřebitelé při nákupu platí zálohu ve výši 15 nebo 25 eurocentů podle velikosti obalu, kterou získají zpět po jeho vrácení do výkupního automatu nebo sběrného místa. Systém vznikl především proto, aby země splnila evropské cíle pro recyklaci nápojových obalů a zároveň omezila množství odpadu v ulicích a ve volné krajině.

Dosavadní výsledky naznačují, že projekt je z hlediska sběru obalů mimořádně úspěšný. Během prvního roku fungování se podařilo vybrat více než 980 milionů lahví a plechovek a začátkem letošního roku systém překonal hranici jedné miliardy vrácených obalů. Za celý rok 2025 Irové vrátili více než 1,4 miliardy nápojových obalů a letos na jaře celkový počet od spuštění přesáhl 2,5 miliardy kusů. Denně se přitom v některých obdobích vrací více než pět milionů obalů.

Pozitivní dopad se projevil také v recyklačních statistikách. Podle výroční zprávy provozovatele systému vzrostla míra návratnosti plastových lahví a kovových nápojových obalů z přibližně poloviny na více než devadesát procent. Irsko se tak dostalo nad evropské cíle mnohem rychleji, než původně očekávalo. Zároveň podle irské vlády výrazně poklesl počet odhozených lahví a plechovek ve veřejném prostoru.

Vedle úspěchů se však objevují komplikace, které autoři systému při jeho zavádění nepředpokládali v takovém rozsahu. Podnikatelé v centru Dublinu v posledních týdnech upozorňují na rostoucí počet lidí, kteří systematicky prohledávají veřejné odpadkové koše a hledají v nich zálohované obaly. Podle zástupců některých podniků nejde pouze o jednotlivce snažící se přivydělat, ale také o organizované skupiny zaměřující se na turisticky exponované lokality a místa konání velkých akcí. Při hledání obalů často dochází k rozhazování odpadu kolem košů, což zvyšuje náklady na úklid ulic. Dublinská radnice uvádí, že jen v loňském roce vynaložila na odstraňování následků těchto aktivit přibližně půl milionu eur.

Samotný systém funguje na principu rozsáhlé sítě výkupních míst rozmístěných po celé zemi. V Irsku je dnes k dispozici více než 2 800 automatů na zpětný odběr obalů, které se nacházejí především v supermarketech a obchodních centrech. Obal musí nést speciální logo systému Re turn a čitelný čárový kód. Po vrácení obalu obdrží zákazník poukaz, který může využít při nákupu nebo směnit za hotovost. Do systému nejsou zahrnuty například skleněné lahve ani obaly od mléka. Provoz systému financují výrobci nápojů společně s nevyzvednutými zálohami a příspěvky zapojených firem.

Irsko přitom není první evropskou zemí, která se s podobnými jevy setkala. V Německu, kde zálohový systém funguje již více než dvě desetiletí, je běžné, že lidé sbírají odložené lahve a plechovky ve veřejném prostoru. V mnoha městech se proto rozšířila praxe odkládání obalů vedle košů nebo na speciální držáky, aby je zájemci mohli odebrat bez nutnosti prohledávat odpad. Některé německé obce dokonce upravily konstrukci veřejných košů tak, aby bylo možné zálohované obaly odložit odděleně. Přesto se ani zde nepodařilo tento jev zcela odstranit.

Podobnou zkušenost zaznamenalo také Nizozemsko. Po rozšíření záloh na plechovky začaly některé obce hlásit častější přehrabování veřejných košů a nárůst nepořádku v ulicích. Řada měst proto přistoupila k instalaci speciálních držáků nebo externích polic na lahve a plechovky. Podle odborníků jde o poměrně běžný průvodní jev systémů, které vytvářejí přímou finanční motivaci k vyhledávání obalů. Zkušenosti ze zemí s dlouhou tradicí zálohování však ukazují, že intenzita tohoto problému obvykle po několika letech klesá, jak si veřejnost zvykne obaly vracet přímo do systému.

Irsko čelilo po spuštění systému i dalším obtížím. Obchodníci si zpočátku stěžovali na nedostatek prostoru pro skladování vrácených obalů, spotřebitelé upozorňovali na časté technické poruchy automatů a kritiku vyvolávala také nedostatečná hustota sběrných míst zejména ve venkovských oblastech. Objevily se rovněž obavy z možných podvodů spojených s dovozem nezálohovaných obalů ze Severního Irska. Většina těchto problémů se však postupně podařila omezit rozšířením infrastruktury a úpravou provozních pravidel.

Rozvoj zálohových systémů v Evropě výrazně ovlivňuje také evropská legislativa. Směrnice o jednorázových plastech stanovila členským státům povinnost zajistit samostatný sběr 77 procent jednorázových plastových nápojových lahví do roku 2025 a 90 procent do roku 2029. Nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech zároveň rozšiřuje požadavek na devadesátiprocentní oddělený sběr také na kovové nápojové obaly. Členské státy mají od roku 2029 zajistit fungování zálohového systému pro jednorázové plastové lahve i kovové nápojové obaly o objemu až tři litry.

Výjimku mohou získat pouze země, které prokážou, že již v roce 2026 dosáhly nejméně osmdesátiprocentní míry odděleného sběru jak u plastových lahví, tak u kovových nápojových obalů, a současně Evropské komisi předloží plán zajišťující dosažení devadesátiprocentního cíle i bez zavedení záloh. Pokud by následně požadovaných výsledků nedosahovaly, budou muset zálohový systém zavést.

Právě evropské cíle jsou jedním z důvodů, proč v posledních letech zavádějí zálohování další státy. Slovensko, které systém spustilo v roce 2022, během krátké doby dosáhlo návratnosti přesahující devadesát procent a zaznamenalo výrazné snížení množství volně pohozených obalů. Podobný vývoj hlásí pobaltské země i skandinávské státy, kde zálohování funguje již řadu let. Zkušenosti z těchto zemí ukazují, že počáteční provozní potíže bývají do značné míry nevyhnutelné, dlouhodobé přínosy však obvykle převáží nad negativy.

Zkušenost z Irska tak ukazuje, že zavedení zálohového systému může přinést výrazné environmentální přínosy, ale současně vyžaduje průběžné úpravy organizace veřejného prostoru a hledání řešení pro nové situace, které s sebou finanční motivace spojená se zálohami přináší. Dosavadní výsledky přesto naznačují, že přes počáteční potíže systém naplňuje svůj hlavní cíl a výrazně zvyšuje návratnost cenných surovin zpět do oběhu.

Zkušenosti se zálohováním nápojových obalů však zdaleka nejsou omezeny pouze na Evropu. Jedním z průkopníků jsou Kanada a Spojené státy americké, kde některé provincie a státy zavedly zálohové systémy již před několika desetiletími. V kanadské provincii Alberta funguje systém od roku 1972 a dlouhodobě dosahuje návratnosti přesahující osmdesát procent. Ve Spojených státech se zálohy uplatňují pouze v části země. Takzvané bottle bills dnes platí například v Kalifornii, Oregonu nebo Michiganu. Právě Michigan s deseticentovou zálohou vykazuje jednu z nejvyšších návratností obalů v Severní Americe.

Významným příkladem mimo Evropu je také Austrálie. Zatímco ještě před deseti lety fungovaly zálohy pouze v Jižní Austrálii, dnes má vlastní systém většina australských států a teritorií. Zavádění záloh zde významně přispělo ke snížení množství odhozených nápojových obalů v krajině a podél pobřeží. Podle australských úřadů poklesl výskyt některých typů nápojových obalů v odpadu o desítky procent. Země zároveň ukazuje, že zálohování může fungovat i na rozsáhlém území s nízkou hustotou osídlení.

Rychlý rozvoj zálohových systémů v posledních letech zaznamenává také Asie. Pozornost odborníků přitahuje především Singapur, který připravuje spuštění národního zálohového systému v roce 2027 jako součást širší strategie přechodu k oběhovému hospodářství. Pilotní projekty testují rovněž Spojené arabské emiráty, kde se při sběru obalů počítá s využitím chytrých výkupních automatů a digitálních odměn pro spotřebitele. O zavedení zálohování nebo jeho rozšíření uvažují také další asijské země včetně Jižní Koreje a Japonska, které hledají nové cesty ke zvýšení kvality recyklovaných surovin.

Zcela specifickou zkušenost nabízí Norsko, které sice není členem Evropské unie, ale jeho systém bývá považován za jeden z nejúspěšnějších na světě. Norský model dosahuje návratnosti plastových lahví a plechovek kolem 92 až 93 procent. Úspěch je připisován především jednoduchému nastavení systému, husté síti sběrných míst a silné podpoře veřejnosti. Norský systém navíc motivuje výrobce k vyššímu sběru prostřednictvím environmentální daně, která se s rostoucí mírou návratnosti postupně snižuje.

Odlišnou cestu zvolila řada zemí v Latinské Americe, Africe a Asii, kde významnou roli při sběru obalů často hraje neformální sektor. Například v Brazílie nebo Indie sbírají značnou část nápojových obalů lidé, kteří si jejich prodejem zajišťují obživu. Odborníci upozorňují, že při zavádění moderních zálohových systémů v těchto zemích je nutné zohlednit sociální dopady a zapojit stávající sběrače do nově vznikající infrastruktury. Právě zkušenosti ze zemí mimo Evropu ukazují, že neexistuje jediný univerzální model a podoba systému musí vždy odpovídat místním podmínkám, spotřebitelským návykům i organizaci odpadového hospodářství.

Mohlo by vás zajímat:

V Irsku podle podniků gangy prohledávají koše kvůli vratným obalům

Evropská unie připravuje novou legislativu, která má urychlit přechod k oběhovému hospodářství. Jedním z největších testů bude schopnost smysluplně využívat materiály vznikající ve spalovnách komunálního odpadu. Nová odborná studie přitom upozorňuje, že struska ze spaloven představuje nejen cenný zdroj druhotných surovin, ale současně i materiál, který vyžaduje přísná pravidla, důslednou kontrolu a další výzkum. Bez jejího bezpečného využití však zůstane uzavření materiálového cyklu jen těžko dosažitelným cílem.

V době, kdy Evropská unie připravuje nový legislativní rámec nazvaný Circular Economy Act, který má Evropská komise představit již na podzim roku 2026, nabývá na významu otázka, jakým způsobem naložit se všemi materiály, které v oběhovém hospodářství vznikají. Nový zákon má navázat na dosavadní Akční plán pro oběhové hospodářství a zároveň podpořit vznik takzvaného netoxického oběhového hospodářství, tedy systému, v němž budou materiály využívány co nejdéle při současném omezení environmentálních rizik.

Právě v tomto kontextu vznikla rozsáhlá studie s názvem A Toxic Legacy. Bottom Ash in Europe's Circular Economy, kterou pro organizaci Zero Waste Europe zpracoval britský odborník na spalování odpadů a energetické využití odpadů Andrew Neil Rollinson. Studie analyzuje vědecké práce, zkušenosti členských států i regulatorní přístupy napříč Evropou a snaží se odpovědět na zásadní otázku, zda může struska ze spaloven přispět k rozvoji oběhového hospodářství, nebo zda představuje dlouhodobou environmentální zátěž.

Podle údajů evropských odpadových asociací vzniká v Evropské unii každoročně přibližně 18 až 20 milionů tun strusky ze spaloven komunálního odpadu. Jen samotné spalovny přitom každoročně energeticky využijí více než 60 milionů tun komunálních odpadů. Pokud by veškerá struska končila na skládkách, znamenalo by to nejen výrazné zvýšení nároků na skládkovací prostor, ale také ztrátu významného množství druhotných surovin, které mohou nahradit přírodní kamenivo nebo umožnit zpětné získání cenných kovů.

Struska vznikající po spalování komunálních odpadů představuje přibližně čtvrtinu hmotnosti původního odpadu. Jde o velmi různorodý materiál tvořený směsí minerálních částic, skla, keramiky, kovů a jemných popelovin. Přibližně deset procent její hmotnosti tvoří čisté kovy, které lze následně oddělit a vrátit zpět do výroby. Právě získávání železných a neželezných kovů je dnes v evropské legislativě jednoznačně uznáno jako recyklace. Bez následného využití zbývající minerální složky by však každoročně vznikaly miliony tun materiálu, který by bylo nutné ukládat na skládky. Z pohledu uzavírání materiálových toků proto představuje využití upravené strusky jednu z cest, jak snížit spotřebu přírodního kameniva a současně omezit potřebu nových skládkovacích kapacit.

Budoucnost oběhového hospodářství však nebude záviset pouze na technologiích zpracování odpadů. Stále větší význam získává ekodesign výrobků. Evropská unie již přijala nové nařízení Ecodesign for Sustainable Products Regulation, které postupně zavede požadavky na vyšší opravitelnost, delší životnost, možnost opětovného použití i recyklovatelnost výrobků. Smyslem je snížit množství obtížně zpracovatelných materiálů vstupujících do odpadového hospodářství. Čím kvalitněji budou výrobky navrženy na samém začátku svého životního cyklu, tím méně problematických látek se objeví i ve strusce vznikající po jejich energetickém využití. Podobnou logiku sleduje také nové evropské nařízení PPWR zaměřené na obaly a obalové odpady. Cílem je snížení množství jednorázových obalů, zvýšení opětovného použití obalů a dosažení plné recyklovatelnosti všech obalů uváděných na evropský trh do roku 2030. 

Autoři studie současně upozorňují, že struska není obyčejným stavebním materiálem. Vedle běžných minerálních složek obsahuje také řadu látek, které vyvolávají značnou pozornost odborníků i veřejnosti. Patří mezi ně například perfluorované a polyfluorované látky známé pod zkratkou PFAS. Tyto látky jsou často označovány jako věčné chemikálie, protože se v životním prostředí rozkládají jen velmi obtížně. Výzkumy spojují některé PFAS s narušením hormonální soustavy, oslabením imunitního systému, poruchami vývoje, změnami hladiny cholesterolu nebo zvýšeným rizikem některých druhů rakoviny.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) proto dlouhodobě prosazuje výrazné omezení jejich používání. Studie zároveň připomíná, že přibližně osmdesát procent fluoropolymerních odpadů vznikajících v Evropě dnes končí právě ve spalovnách komunálního odpadu a současné spalovací procesy nemusí vždy zajistit jejich stoprocentní rozklad.

Dalším diskutovaným tématem jsou mikroplasty. Přestože výzkum v této oblasti teprve začíná, analýzy provedené ve Švédsku a Německu již potvrdily jejich přítomnost v jemných frakcích strusky. Mikroplasty jsou přitom spojovány s řadou potenciálních zdravotních i ekologických rizik. Vědci upozorňují zejména na jejich schopnost přenášet další chemické látky, kumulovat se v organismech a dlouhodobě přetrvávat v životním prostředí. Studie rovněž připomíná přítomnost potenciálně toxických prvků, mezi něž patří například arsen, kadmium, olovo, chrom, antimon, nikl nebo rtuť. Některé z těchto prvků mohou při nevhodném nakládání přecházet do okolního prostředí a představovat riziko pro vodní organismy i lidské zdraví.

Přes všechna tato upozornění zůstává zásadní skutečností, že evropské země zatím nenašly jednotný přístup k dalšímu využívání strusky. Zatímco například Nizozemsko využívá většinu produkované strusky ve stavebnictví, jiné státy ukládají podstatnou část tohoto materiálu na skládky. Odborníci se shodují, že budoucnost využívání strusky bude záviset především na kvalitě úpravy materiálu, jednotných evropských pravidlech a dlouhodobém monitoringu. Bez těchto podmínek bude obtížné získat důvěru veřejnosti i odborné obce.

Celá problematika však otevírá i širší otázku, která přesahuje samotnou strusku. Organizace kritické ke spalovnám dlouhodobě zdůrazňují, že nejlepším odpadem je ten, který vůbec nevznikne. S tím lze jen těžko polemizovat. Prevence vzniku odpadů a maximální míra recyklace musí zůstat prioritou každé moderní společnosti. Současně je však třeba položit si nepříjemnou, ale legitimní otázku. O kolik se Evropě během posledních deseti let skutečně podařilo snížit produkci směsného komunálního odpadu díky prevenci?

Statistiky totiž ukazují, že produkce komunálních odpadů v Evropské unii dlouhodobě neklesá tak výrazně, jak by si zastánci bezodpadové společnosti přáli. V roce 2013 připadalo na jednoho obyvatele Evropské unie přibližně 477 kilogramů komunálního odpadu ročně. V roce 2024 činila tato hodnota zhruba 511 kilogramů na obyvatele. Přestože míra recyklace postupně roste, v absolutních číslech stále vznikají desítky milionů tun zbytkového odpadu, který není možné materiálově využít. Tento odpad dnes končí buď na skládkách, nebo ve spalovnách.

Právě zde se ukazuje, že realita je podstatně složitější než jednoduché slogany. Spalovny nepochybně představují investice na několik desetiletí a jejich výstavba musí být pečlivě zvažována s ohledem na budoucí vývoj produkce odpadů. Zároveň však dosavadní zkušenosti ukazují, že ani vyspělé evropské státy zatím nedokázaly dosáhnout takové úrovně prevence a recyklace, která by potřebu zařízení pro nakládání se zbytkovým směsným odpadem zcela odstranila.

Otázkou proto není, zda spalovny recyklaci ohrožují, ale spíše zda dokážeme současně rozvíjet prevenci, recyklaci i technologie pro bezpečné využití zbytkových odpadů. Dokud totiž nebude existovat komplexní alternativa schopná nahradit spalování i skládkování v plném rozsahu, zůstane energetické využití odpadu součástí cirkulárního odpadového hospodářství.

Možná bychom si proto měli položit ještě jednu otázku. Pokud skutečně chceme dosáhnout světa bez odpadů, nestačí pouze odmítat existující technologie. Stejně důležité je nabídnout realistickou cestu, která bude technicky proveditelná, ekonomicky udržitelná a společensky přijatelná. Dokud takové řešení neexistuje, bude úkolem společnosti nejen předcházet vzniku odpadů, ale také co nejlépe využít vše, co již vzniklo, tedy i po spalování. A právě v tom spočívá skutečný smysl oběhového hospodářství.

Celý koncept oběhového hospodářství navíc nelze vztahovat pouze na komunální odpady. Součástí uzavřeného materiálového cyklu musí být i bezpečné nakládání s odpady nebezpečnými. Také zde platí, že ideálním řešením je prevence jejich vzniku a postupné omezování nebezpečných látek již ve fázi návrhu výrobků. Přesto však budou i v budoucnu vznikat odpady obsahující toxické, infekční či jinak rizikové složky, které nebude možné recyklovat ani znovu využít. Pro takové materiály zůstávají specializované spalovny nebezpečných odpadů nenahraditelnou součástí moderní odpadové infrastruktury.

Právě ty totiž umožňují bezpečnou destrukci látek, které by při jiném způsobu nakládání mohly představovat dlouhodobé riziko pro lidské zdraví i životní prostředí. Má li být oběhové hospodářství skutečně funkční a odpovědné, musí zahrnovat nejen prevenci, opětovné využití a recyklaci, ale také technologická řešení pro materiály, které již žádnou další cestu v oběhu nemají. A právě energetické využití odpadů, ať již komunálních či nebezpečných, představuje dnes nedílnou součást cirkulární ekonomiky, protože umožňuje nejen bezpečné odstranění zbytkových materiálů, ale také jejich následné materiálové využití. Každá tuna využité strusky totiž současně znamená úsporu významného množství primárních surovin ve stavebnictví.

Co čeká česká města, průmysl i domácnosti v době, kdy se odpad stává strategickou surovinou, zdrojem energie i symbolem proměny celé společnosti? Odpovědí je červnové číslo Odpadového fóra, které otevírá jedno z nejzásadnějších témat současnosti a přináší mimořádně důležitý pohled na budoucnost reuse, energetického využití odpadů, moderní cirkulární ekonomiky i technologických změn. Červnové číslo stahujte ZDE.