Výbušniny mají pověst ničivých a nebezpečných látek, ale skutečný rozsah jejich využití je mnohem širší a překvapivější. Od historických ohňostrojů a černého prachu se staly nástrojem vědy, průmyslu i bezpečnosti. Jejich síla, pokud je správně kontrolována, může zachraňovat životy, umožňovat technologické inovace a vytvářet materiály, které by jinak byly obtížně dostupné.

Když se řekne „výbušnina“, většina lidí si okamžitě vybaví bojiště, lomy, demolice budov nebo dramatické filmové scény. Skutečnost je však mnohem fascinující a složitější. Chemické exploze dnes nejsou jen prostředkem destrukce, ale sofistikovaným nástrojem pro výrobu vysoce hodnotných materiálů, inovativní medicínské aplikace a moderní bezpečnostní technologie. Výbušniny tak představují unikátní případ, kdy destrukce může být zároveň konstrukcí – cílenou a kontrolovanou, s měřitelným výsledkem. Jejich využití sahá od průmyslového zpracování kovů, přes výrobu precizních lékařských zařízení, až po systémy zajišťující bezpečnost v dopravě a energetice. To, co se na první pohled zdá být ničivou silou, může ve skutečnosti znamenat vznik materiálů a technologií, které by jinak byly obtížně nebo energeticky náročně dostupné.

Příběh výbušnin začíná před více než tisíci lety v Číně, kde byl vynalezen černý prach – směs dusičnanu draselného, síry a uhlí, původně využívaný pro ohňostroje a jednoduché zbraně. Z Číny se znalosti o výbušninách postupně rozšířily do Evropy, kde se začaly používat i pro vojenské účely. Výrazný zlom přinesl 19. století, kdy Alfred Nobel, chemik a průmyslník, náhodou objevil dynamit. Nobel hledal způsob, jak bezpečně manipulovat s nitroglycerinem – instabilní a extrémně citlivou výbušnou látkou – a objevil, že pokud se nitroglycerin vsákne do pilin nebo jiného absorpčního materiálu, vznikne bezpečnější a manipulovatelný materiál, který lze využít pro stavbu tunelů, dolů či železnic. Tento objev ukázal, že výbušnina nemusí být jen nástrojem destrukce, ale že její energie může být kontrolovaně využita k konstrukci a průmyslovému rozvoji.

Každý výbuch je chemickou reakcí, během níž se velmi rychle uvolňuje obrovské množství energie, což vytváří extrémní teploty a tlaky během pouhých mikrosekund. Tyto podmínky umožňují vznik látek a struktur, které by jinak vyžadovaly pecní procesy, vysokotlaké reaktory nebo jiné energeticky náročné postupy. V praxi to znamená, že z výbušniny lze přímo získat materiály s přesně definovanou strukturou a vlastnostmi. Typickým příkladem jsou karbidy, velmi tvrdé sloučeniny, které nacházejí uplatnění v průmyslu při obrábění kovů, řezání betonu nebo výrobě vrtacích a řezných nástrojů. Karbidy, které vznikají při kontrolovaných explozích jako odpad, mají často ideální mikrostukturu a tvrdost, což umožňuje jejich efektivní a dlouhodobé využití. Tento princip je fascinující i z pohledu udržitelnosti – místo odpadu vzniká přímo cenný produkt a proces může být optimalizován tak, aby se maximálně využila energie výbuchu.

Malé a přesně kontrolované exploze nacházejí uplatnění i v medicíně, a to způsobem, který je pro laika téměř neuvěřitelný. V moderních systémech pro mikroinjekce dokáže miniaturní exploze doručit léčivo pod kůži s extrémní přesností, často bez použití tradiční jehly. Tento způsob aplikace minimalizuje bolest, riziko infekce a umožňuje dávkovat léčivo v přesně definovaných mikrolitrůých množstvích. Další zajímavou oblastí je výroba mikrostrukturálních implantátů, kde exploze vytváří porézní struktury vhodné pro integraci s biologickými tkáněmi. Precizní exploze také umožňuje manipulovat s práškovými farmaceutickými formami, vytvářet nanočástice nebo mikrogranule s regulovanou velikostí, což zvyšuje účinnost léčiv a přizpůsobuje jejich uvolňování potřebám konkrétního pacienta. Takové aplikace dokazují, že exploze nemusí být destrukční, ale naopak může přinést kontrolované a cílené výsledky, které jsou zásadní pro moderní medicínu.

Další fascinující oblastí je high-tech bezpečnost, kde se exploze uplatňuje ve spojení s elektronikou a mechanickými systémy. V elektromobilech se používají speciální rychlé pojistky, které využívají princip kontrolované exploze k okamžitému odpojení baterií při nehodě. Tím se výrazně snižuje riziko požáru a zvyšuje se bezpečnost cestujících. Podobné mikroexploze se využívají v průmyslových a domácích bezpečnostních systémech, například při aktivaci bezpečnostních ventilů, rychlém odpojení elektrických obvodů či jako nouzové mechanické spouštěče. V některých průmyslových aplikacích a robotice se miniaturní exploze využívají k rychlé změně konfigurace dronů nebo průmyslových manipulátorů, uvolnění nákladu či aktivaci mechanických částí. Tyto aplikace ukazují, že exploze může být nejen destruktivní silou, ale i sofistikovaným a přesně řízeným nástrojem, který plní praktické, bezpečnostní a technologické cíle.

V automobilovém průmyslu hrají výbušniny klíčovou roli v systémech aktivní bezpečnosti, zejména při aktivaci airbagů. Při nárazu musí airbag během zlomku sekundy nafouknout ochrannou „polštářovou“ strukturu mezi řidičem nebo pasažéry a tvrdou konstrukcí vozu. Tento proces probíhá během milisekundy, přičemž malá kontrolovaná nálož iniciuje chemickou reakci, která velmi rychle uvolní plyn, obvykle dusík, a naplní airbag. Přesnost a rychlost exploze jsou životně důležité. Podobný princip se uplatňuje i u moderních systémů aktivní ochrany chodců. Pod přední kapotou vozů jsou ukryty malé pyrotechnické spouštěče, které při detekci nárazu aktivují pohyblivé části kapoty nebo nafukovací elementy, aby zmírnily dopad na chodce. I zde jde o proces, který musí proběhnout naprosto spolehlivě a během neskutečně krátkého okamžiku, protože každý zlomek sekundy ovlivňuje výsledný účinek. 

V kosmickém průmyslu se exploze využívají hlavně pro oddělení částí raket, uvolnění solárních panelů, antén nebo modulů satelitů a sond. Takové malé pyrotechnické nálože nahrazují složité motorické mechanismy a zajišťují rychlou, spolehlivou a přesnou mechanickou akci v extrémních podmínkách vesmíru, kde každý pohyb musí fungovat napoprvé. Stejný princip kontrolované exploze se zkoumá i v letectví, zejména pro systémy nouzové ochrany letadel, například při selhání podvozku nebo nouzovém přistání. V těchto aplikacích pyrotechnické nálože rychle nafouknou ochranné polštáře pod trupem, pod křídly nebo u přistávacích kol, čímž absorbují kinetickou energii nárazu a minimalizují poškození konstrukce letadla i riziko zranění cestujících.

Současné aplikace výbušnin ukazují, že destrukce může být proměněna v konstrukci a přidanou hodnotu. Kontrolované exploze umožňují výrobu tvrdých průmyslových materiálů, precizní doručování léčiv, aktivaci bezpečnostních systémů v automobilech a letectví či spolehlivé mechanismy v kosmickém průmyslu. Každá exploze je pečlivě naplánovaná a časově řízená tak, aby proběhla přesně v okamžiku, kdy je její účinek maximálně efektivní, a přitom bezpečný. Výbušniny dokazují, že energie, která na první pohled vypadá ničivě, může být využita tvořivě, bezpečně a s ohledem na udržitelnost. 

Uvidíme, kam se vývoj technologií posune. Pokud upustíme uzdu fantazii, v oblasti ochrany přírody se otevírá fascinující možnost využití mikrovýbušnin integrovaných do mikrorobotů, které by dokázaly cíleně odstraňovat invazivní rostliny. Malý autonomní robot, vybavený senzory a mikronáložemi, by vyhledal konkrétní nechtěnou rostlinu, pronikl do jejího kořenového systému či stonku a aktivoval přesně cílenou explozi. Takový zásah by byl lokalizovaný, minimalizoval by poškození okolní půdy a původní vegetace a zároveň by eliminoval potřebu chemických herbicidů nebo těžké mechanizace. Princip kontrolovaného výbuchu, známý z průmyslu, medicíny či automobilového a kosmického průmyslu, by tak našel zcela nový, ekologický rozměr. Dnes možná sci-fi, zítra realita, kdy se výbušnina promění na konstruktivní nástroj ochrany biodiverzity.

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) připravilo návrh nařízení, kterým by některá výhradní ložiska štěrkopísku byla stanovena ložisky strategického významu. Cílem je zajistit dostatek stavebních surovin pro plánované infrastruktury, jako jsou dálnice, železnice, silnice I. tříd, ale i pro bydlení a energetiku.

Základem návrhu je „Studie výběru ložisek stavebních surovin pro jejich určení ložisky strategického významu“, kterou zpracovala Česká geologická služba. Na jejím základě bylo identifikováno 18 ložisek ve 8 krajích. Studie ukazuje, že zásoby stávajících ložisek jsou časově omezené a většina aktivních ložisek se postupně dotěžuje. Pokud nebudou otevřena nová ložiska, hrozí, že do deseti let skončí těžba na téměř polovině funkčních ložisek štěrkopísku. Nedostatek surovin by se projevil růstem cen, delšími dovozovými vzdálenostmi a nedostatkem kvalitního kameniva pro betonárny a obalovny.

Nařízení vlády umožní využít institut ložiska strategického významu jako nástroj prevence nedostatku surovin a zajištění surovinové bezpečnosti. Strategická ložiska budou podléhat urychlenému a hospodárnému dotěžení a zároveň otevření nových lokalit, aby byl zajištěn stabilní přísun surovin.

Předpokládá se, že těžba strategických ložisek přinese zvýšení příjmů veřejných rozpočtů – celková úhrada z vytěžených nerostů se odhaduje na 1,778 miliardy Kč, z toho 711 mil. Kč půjde obcím, 177 mil. Kč krajům a 889 mil. Kč státu. Ročně by příjmy činily v průměru cca 23,08 mil. Kč.

Materiál prošel mezirezortním připomínkovým řízením, během něhož bylo uplatněno 72 připomínek, z toho 37 zásadní povahy. Většina připomínek byla vypořádána, nicméně některé rozpory zůstávají. Hospodářská komora ČR požaduje doplnění ložiska Tišice-Mlékojedy. Svaz měst a obcí ČR požaduje projednání návrhu s dotčenými obcemi a Sdružení místních samospráv požaduje zpracování širšího koncepčního dokumentu a diskuzi s obcemi před předložením nařízení.

Návrh nařízení vlády má nabýt účinnosti od 1. října 2025 a je součástí širší snahy státu zajistit stabilní přísun stavebních surovin pro strategické stavby a surovinovou bezpečnost Česka.

K poslechu:

Od roku 1989 se v Česku neotevřel jediný kamenolom a suroviny dochází. Geologická služba upozorňuje, že pokud nebudou do deseti let postupně vytvářeny územní předpoklady pro otevření nových lokalit, dá se předpokládat ukončení těžeb na zhruba polovině všech funkčních ložisek stavebních surovin na území České republiky. Ministerstvo průmyslu a obchodu zapsalo asi padesátku nových míst mezi takzvaná strategicky významná ložiska stavebního kamene a štěrkopísku. O těžebních záměrech jsme nebyly informováni, reagují dotčená města a obce. Co to znamená pro stát? Mají města a obce obavy nebo jde o kalkul? Rozhovor ZDE

Další informace:

Nařízení vlády o stanovení některých ložisek štěrkopísku ložisky strategického významu 

Verdikt evropského soudu proti Slovinsku přinesl průlomovou odpověď: monopolní model rozšířené odpovědnosti výrobců není v rozporu s evropským právem, pokud prokazatelně slouží veřejnému zájmu, je neziskový a pod přísnou státní kontrolou. Zjištění, která soud formuloval, mohou mít zásadní dopady i na českou debatu kolem dominantního postavení společnosti EKOKOM a možnému rozšíření na další komodity.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 10. července 2025 ve věci C-254/23 INTERZERO proti Slovinsku se už nyní označuje za jeden z přelomových momentů evropského odpadového práva. Případ začal poměrně prostě – Slovinsko se rozhodlo zrušit dosavadní systém více firem, které na trhu zajišťovaly sběr a recyklaci obalů, a místo toho vytvořilo jedinou centrální neziskovou organizaci. Ta měla převzít povinnosti všech výrobců a dovozců a zajistit stabilní a transparentní financování. Firmy, které do té doby na trhu působily, se proti tomuto kroku postavily. Argumentovaly tím, že je stát odstavil od podnikání, poškodil jejich investice a porušil jejich právo působit na jednotném evropském trhu. Slovinský ústavní soud proto předložil otázku do Lucemburku: může si stát dovolit vytvořit monopol v oblasti nakládání s odpady, aniž by tím porušil pravidla Unie?

Velký senát Soudního dvora tuto otázku zodpověděl opatrně, ale s dalekosáhlými důsledky. Podle rozsudku není monopol sám o sobě nezákonný. Klíčem je, zda slouží legitimnímu veřejnému zájmu, a zda je nezbytný k dosažení cíle, který stát sleduje. V případě Slovinska se jednalo o ochranu životního prostředí a zdraví obyvatel, stabilitu systému financování a odstranění nepořádku, který pluralitní model podle státu vytvářel. Soud uznal, že odpadové hospodářství je specifická oblast, kde nejde jen o volný pohyb služeb, ale také o odpovědnost za životní prostředí.

Rozsudek ale zároveň stanovil jasná pravidla hry. Monopolní model musí být neziskový, financovaný výhradně ve prospěch systému a podřízený důsledné veřejné kontrole. Stát musí prokázat, že jiná řešení by nefungovala – že nestačí například jen zpřísnit regulaci nebo lépe dohlížet na více konkurenčních organizací. Nestačí ani pouhá pohodlnost nebo snaha centralizovat moc. Pokud monopol vznikne jen proto, že je to jednodušší, prostě nemůže obstát. Je-li ale doloženo, že pluralitní systém selhává a že jediná centrální nezisková instituce zajistí férovost, transparentnost a vyšší efektivitu, pak je takové řešení slučitelné s evropským právem.

Lucemburský soud se přitom opřel o předchozí judikaturu, kde už podobnou logiku uplatnil. Připomněl například oblast hazardních her, kde také povolil státům vytvořit monopol, pokud tím chtěly bránit kriminalitě a chránit veřejný pořádek. V odpadovém hospodářství se analogicky jedná o ochranu životního prostředí, zdraví obyvatel a férové podmínky pro všechny výrobce. Soudci zdůraznili, že stát musí mít v ruce důkazy, nikoliv jen proklamace. Tím dali jasný signál: monopolní model je výjimka, nikoliv pravidlo, ale pokud je dobře odůvodněn, má v evropském právu své místo.

Pro Českou republiku je toto rozhodnutí mimořádně zajímavé. V oblasti obalového hospodářství zde už řadu let funguje autorizovaná obalová společnost EKOKOM, který má prakticky dominantní postavení na trhu. Když se letmo podíváme do historie, tak pokusy o získání autorizace jiných společností nebyly doposud úspěšné. Systém EKOKOMu letitě funguje a přináší určité výsledky, a proto se přirozeně objevují úvahy, zda by EKOKOM neměl svou činnost rozšířit i na další proudy odpadů. Naproti tomu logicky panují obavy, že by to bylo v rozporu s právem EU, protože by šlo o monopolní uspořádání. Po slovinském rozsudku je zřejmé, že tato cesta možná je, jen musí být opravdu objektivně podložená.

Pokud by stát svěřil EKOKOMu širší roli, musel by se držet přesného rámce, který Soudní dvůr nastavil. Znamenalo by to předložit jasné důkazy, že pluralitní model v některých oblastech nefunguje. U textilu nebo nábytku by například mohl poukázat na nízké míry recyklace, neexistenci stabilního financování a chaos v tom, kdo nese odpovědnost za sběr a zpracování. EKOKOM by se v takovém modelu musel stát skutečnou neziskovou institucí pod pevným dohledem státu. Znamenalo by to naprostou transparentnost hospodaření, povinnost zveřejňovat detailní finanční zprávy a garanci, že veškeré prostředky směřují zpět do systému. Jen tak by bylo možné prokázat, že monopol není nástrojem k posílení soukromého zisku, ale že skutečně slouží veřejnému zájmu. 

Český stát by se musel připravit na to, že každý krok může být zpochybněn a přezkoumán – nejen u nás, ale i na evropské úrovni. Odpůrci centralizace budou zdůrazňovat, že soutěž mezi více firmami podporuje inovace a drží náklady na uzdě. Budou varovat před rizikem přílišné závislosti na jediném subjektu – pokud by se v EKOKOMu objevily problémy, celý systém by se mohl dostat do potíží. Zde by určitě padlo téma plastů a jeho křížové financování, tedy kdy vybrané druhy odpadů hradí nakládání s opady celé skupiny odpadů. Naopak zastánci monopolu mohou tvrdit, že jednotný systém je jednodušší, spravedlivější a pro obce předvídatelnější. Rozsudek z Lucemburku ale jasně říká: obě strany mohou mít pravdu, rozhodující je, jak stát své kroky zdůvodní a zda prokáže, že centralizace je skutečně nezbytná.

Z pohledu českých obcí, které dnes doplácí za svoz a třídění odpadu v barevných kontejnerech, je tu ještě jeden důležitý rozměr. Pokud má mít EPR systém opravdu skutečný rozměr zodpovědnosti výrobce, tak jak je koncipovaný, znamená to, že veškeré náklady nesou výrobci. Dnes to tak ale není. Obce stále významně přispívají na fungování systému, ačkoliv princip rozšířené odpovědnosti říká jasně: kdo výrobek uvádí na trh, má nést plnou zodpovědnost za to, co se s ním stane po skončení životnosti. V tomto ohledu je rozsudek SDEU také výzvou – pokud se stát rozhodne pro monopolní model, musí zajistit, aby odpovědnost byla stoprocentně přenesena na výrobce, nikoliv aby byla jen kosmeticky rozprostřena mezi všechny účastníky. Nicméně už dnes by to tak mělo fungovat. Není nic jednoduší, aby obce každoročně agregovali účet za sběr a odvoz tříděného odpadu, zaslali jej EKOKOMu k proplacení a ten následně stanovil výši pro své členy výši poplatků na následující rok.

 

Na konci letošního srpna vydal německý ekonom Frank Pothen z Ernst-Abbe-Hochschule v Jeně studii s provokativním názvem: Jsou exportní bariéry na recyklovanou ocel ekonomicky a ekologicky oprávněné? (SSRN, 2025). V době, kdy Evropská komise v rámci Akčního plánu pro ocel a kovy zvažuje, zda by Unie neměla část svého šrotu „držet doma“, jde o text, který přichází ve správný okamžik. Odpověď, k níž Pothen dochází, je přitom jednoznačná: exportní bariéry by Evropě nepomohly, ale naopak uškodily.

Představa, že ocelový šrot určený k recyklaci – běžně označovaný jako šrot – je jakýsi strategický zdroj, který Unie neprozřetelně vyváží do světa, je přirozeně politicky, řekneme, vděčná a tedy se velmi snadno vysvětluje voličům: „Proč bychom měli dovážet ocel a zároveň vyvážet šrot?“ Jenže právě tento zdánlivý paradox je klíčem k pochopení celé problematiky.

Evropa má totiž více šrotu, než sama dokáže využít. V roce 2024 hutě v EU zpracovaly 76,6 milionu tun recyklované oceli. Jenže na trhu bylo k dispozici o dvacet milionů tun více. Tento přebytek nelze „uložit pod zem“ na horší časy, jako to jde s uhlím nebo rudou. Šrot vzniká kontntinuálně – vždy, když se bourá most, když doslouží automobil nebo když končí životní cyklus spotřebiče. Je to proud materiálu, který nelze zastavit. A proto, pokud nenajde uplatnění v Evropě, musí odtéct jinam. V roce 2024 šlo o 16,3 milionu tun, které našly koryto hlavně do Turecka, Egypta, Indie, Pákistánu a Maroka.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropa tímto způsobem oslabuje a podkopává svou materiálovuo soběstačnost. Vždyť vyváží cennou surovinu, zatímco část oceli dováží. Jenže při bližším pohledu je zřejmé, že tyto proudy materiálu mají různé složení a svou logiku. Unie skutečně dováží určitý objem šrotu – především nerezového nebo vysoce kvalitního, který sama potřebuje pro výrobu speciálních ocelí (nerezové). Celkově ale v bilanci exportu a importu zůstává v pozici čistého exportéra. Zatímco z Evropy proudí ven šrot běžné kvality, dovnitř proudí menší objemy kvalitního šrotu.

Detailní pohled, kam šrot proudí je přitom velmi zajímavý. Turecko odebralo v roce 2024 více než 62 % evropského vývozu, následovalo Egypt s deseti procenty, Indie se sedmi, Pákistán se čtyřmi a Maroko se třemi. Všimněme si, že mezi hlavními odběrateli není Čína – obvyklý „strašák“ evropské politiky. Recyklovaná ocel z Evropy tedy neslouží k posílení hutí globálních rivalů, ale především k rozvoji infrastruktury v industrializujících se zemích. Mosty, dálnice a elektrárny, které tam rostou, stojí na evropském šrotu.

A to nejdůležitější: každá tuna recyklované oceli, která se roztaví místo rudy, ušetří přibližně 1,66 tuny oxidu uhličitého. To platí, ať už se taví v Ostravě nebo v Istanbulu. Klimatický přínos se počítá globálně. Pokud Evropa svůj přebytek nevyveze, svět přijde o možnost nahradit primární suroviny, a celkové emise budou globálně vyšší.

Studie také podrobně vysvětluje, proč problém Evropy není v nedostatku šrotu, ale v poptávce po něm. Během poslední dekády klesla výroba surové oceli v EU o 17,5 %. To znamená, že hutě mají menší kapacitu tento proud šrotu zpracovat. Už v době, kdy výroba dosahovala vrcholu, tedy kolem roku 2018, vznikal přebytek, který musel na export. Dnes je tento rozdíl ještě zřetelnější.

Budoucnost přitom ukazuje, že Evropa nebude bojovat s nedostatkem množství, ale s kvalitou. Přechod na elektrické obloukové pece a vodíkové technologie přímé redukce železa sice otevírá prostor pro vyšší podíl šrotu, ale zároveň zvyšuje nároky na jeho čistotu. Pokud mají evropské automobilky vyrábět karoserie z oceli s nejvyšší pevností, nelze použít šrot neznámého složení. Bude potřeba investovat do třídění, do technologií, které dokážou z post-consumer šrotu vyrobit materiál špičkové kvality. A právě tady se ukazuje hlavní riziko exportních bariér: pokud by ceny na evropském trhu spadly kvůli umělému omezení vývozu, firmy nebudou mít motivaci do těchto technologií investovat.

Ekonom Pothen upozorňuje i na politická rizika. Obchodní partneři by na evropské bariéry reagovali odvetou. Unie by se tak mohla připravit o přístup k vysoce kvalitnímu šrotu, který dováží a potřebuje. A nejde jen o teoretickou hrozbu. Už dnes je Evropa čistým dovozcem nerezového šrotu – bez zahraničních dodávek by některé segmenty výroby stály.

Obchodní realita je navíc neúprosná: šrot je komodita mimořádně citlivá na politické zásahy. Empirická data ukazují, že zvýšení obchodních nákladů o pouhé jedno procento sníží objem toků o téměř sedm procent. Jinými slovy, pokud Evropa postaví bariéry, obchod se jednoduše přesměruje jinam. Šrot najde cestu na jiné trhy, ale Evropa na tom nezíská. Spíše si přivodí komplikace – od zhoršených vztahů s partnery po vyšší globální emise, protože část výrobců, jak jsme uváděli výše, v zahraničí by zřejmě přešla zpět k primárním surovinám.

Co tedy dělat? Studie uzavírá, že exportní bariéry nejsou vhodným nástrojem. Pokud chce Evropa posílit své hutnictví a snížit jeho uhlíkovou stopu, měla by se soustředit na jiné problémy: především na vysoké ceny energií a podporu investic do zvyšování kvality recyklované oceli. To je cesta, jak přebytek šrotu proměnit v konkurenční výhodu, nikoli v politický problém.

Dokument ke stažení:

New study finds export restrictions on recycled steel would backfire 

Změna klimatu dnes již není vnímána pouze jako environmentální problém, ale stále častěji také jako faktor zásadně ovlivňující bezpečnostní prostředí. Extrémní výkyvy počasí, zhoršující se dostupnost přírodních zdrojů, migrace či destabilizace celých regionů představují výzvy, které mají přímý dopad na fungování ozbrojených sil a obranného sektoru jako celku. 

Ministerstvo obrany České republiky proto zpracovalo strategii, jejímž cílem je nastavit koordinovaný přístup k adaptaci na klimatické podmínky a k mitigaci negativních vlivů činností armády na životní prostředí. Záměr vychází z národních politik i mezinárodních závazků a soustřeďuje se na tři základní směry: připravenost na dopady klimatických změn, udržení bojeschopnosti v novém operačním prostředí a postupné snižování ekologické stopy resortu.

Připravenost na nové klimatické podmínky se stává nezbytnou součástí obranného plánování. Klimatické riziko je dnes chápáno jako tzv. multiplikátor hrozeb – zesiluje existující nestability, zvyšuje napětí v konfliktních oblastech a vytváří zcela nové okruhy rizik, ať už v souvislosti s potravinovou bezpečností, nedostatkem vody nebo narůstajícími migračními tlaky. Česká republika proto musí promítnout klimatická hlediska do strategických dokumentů, do obranné politiky a do systému řízení armády na všech úrovních – od politicko-strategické přes operační až po taktickou. V praxi to znamená, že při plánování budoucích schopností armády se bude vedle klasických vojenských hrozeb systematicky vyhodnocovat i dopad klimatických jevů na bezpečnostní prostředí a že na tyto jevy bude muset být připravena jak výzbroj a infrastruktura, tak i samotní vojáci.

Rostoucí četnost extrémních jevů – povodní, vln veder, sucha, vichřic či rozsáhlých požárů – zasahuje všechny složky armádní činnosti. Výcvikové prostory mohou být dočasně nevyužitelné, infrastruktura ohrožena a technika, především ta s citlivou elektronikou, vystavena rychlejšímu opotřebení. Mobilita jednotek je omezena podmáčeným či erodovaným terénem, letecké operace jsou častěji ohroženy nebezpečnými povětrnostními podmínkami a logistika musí čelit zvýšeným nárokům na spotřebu paliv i na rychlou obnovu přerušených dodávek. Tyto jevy se nepromítají pouze do bezpečnosti samotného státu, ale také do mezinárodních operací, kde může působit česká armáda. Očekává se i nárůst úkolů nevojenského charakteru – tedy zásahů při přírodních katastrofách, humanitárních krizích a záchranných operacích ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem.

Jedním z hlavních pilířů strategie je proto adaptace obranného sektoru na nové bezpečnostní prostředí. To zahrnuje nejen včasnou identifikaci a hodnocení rizik, ale i systematické zvyšování odborných kapacit uvnitř resortu. Ministerstvo obrany plánuje začlenit klimatickou problematiku do vzdělávacích programů, specializovaných kurzů i vojenských cvičení, a tím rozšiřovat povědomí a odbornou způsobilost příslušníků armády. Důležitým prvkem bude také spolupráce s akademickou sférou a průmyslovými podniky, které mohou přinášet inovativní technologická řešení – například v oblasti energetiky, vodního hospodářství či konstrukce tzv. chytrých základen. Tyto základny by měly využívat moderní technologie pro energetickou soběstačnost, úspornost a vyšší odolnost.

Strategie se však nesoustředí jen na připravenost, ale také na samotnou bojeschopnost armády v měnícím se operačním prostředí. Vojáci budou častěji nasazováni v podmínkách extrémního horka nebo naopak velmi nízkých teplot, což klade zvýšené požadavky na jejich výcvik, fyzickou odolnost a zdravotní zabezpečení. Zbraňové systémy i veškerá výstroj musí být navrženy tak, aby spolehlivě fungovaly i v takto náročných podmínkách. Operační plánování proto musí počítat s kratší životností techniky, s nutností častějších oprav a s vyššími provozními náklady. Důležitým směrem bude i hledání alternativních zdrojů vody a potravin v prostředí, kde mohou být tyto zdroje omezené.

Zvláštní pozornost bude věnována infrastruktuře a logistice. Armáda se musí připravit na prevenci narušení vojenských objektů vlivem extrémního počasí a na zajištění nepřerušovaných dodávek energie. Současně je nezbytné posílit soběstačnost ve výrobě energie a postupně zapojovat obnovitelné zdroje, aby byla zajištěna spolehlivá podpora vojenských operací i závazků vyplývajících z členství v NATO. Logistika budoucnosti má být méně závislá na externích dodavatelích a více orientovaná na úsporná, flexibilní a odolná řešení.

Třetím hlavním směrem strategie je environmentální odpovědnost armády. Ministerstvo obrany se zavazuje k postupnému snižování negativních dopadů své činnosti na životní prostředí a k aktivnímu přispění k dosažení uhlíkové neutrality České republiky do roku 2050. To zahrnuje zavádění nízkoemisních zdrojů energie, přechod na úspornější technologie, využívání principů oběhového hospodářství a také systematické měření a vyhodnocování uhlíkové stopy. Armáda se stává nejen konzumentem technologických inovací, ale i partnerem, který podporuje jejich vývoj a uplatnění v praxi, ať už prostřednictvím spolupráce s průmyslem, nebo zapojením do evropských programů, jako je Evropský obranný fond.

Klimatická adaptace armády není jen otázkou technologií a plánování, ale i změny myšlení. Bezpečnost byla dlouhá desetiletí chápána téměř výhradně ve vojenských kategoriích – jako schopnost odrazit útok, ubránit území či čelit konvenčním hrozbám. Dnes se ale ukazuje, že skutečnou výzvou budoucnosti bude odolnost společnosti a jejích institucí vůči proměněnému světu. Armáda, která se dokáže přizpůsobit suchu stejně dobře jako novým typům konfliktů, a voják, který je připraven čelit nejen ozbrojenému protivníkovi, ale i chaosu způsobenému přírodní katastrofou, představují novou definici bezpečnosti. Je to posun od úzce chápané obrany k širší ochraně života, infrastruktury a základních podmínek lidské existence.

Strategie ministerstva obrany tak ukazuje, že klimatická adaptace není okrajovým tématem, ale nedílnou součástí moderní bezpečnostní politiky. Ozbrojené síly se musí připravit na to, že klimatická změna ovlivní jejich každodenní činnost, operační schopnosti i dlouhodobé plánování. Připravenost, bojeschopnost a odpovědnost – tři základní směry této strategie – představují cestu k tomu, aby armáda dokázala plnit své poslání i v éře klimatických změn. Česká republika tak dává jasně najevo, že bezpečnost a ochrana životního prostředí nejsou protiklady, ale dvě strany téže mince, které musí být řešeny společně.

Zajímavou dimenzí a pohledem je využití klimatické změny je její potenciální v rámci obranného a taktického plánování. Stejně jako extrémní počasí může ohrozit armádní operace, může zároveň nabídnout nové strategické příležitosti – například využití povětrnostních podmínek k omezení mobility protivníka, maskování přesunů jednotek či zabezpečení klíčových tras a objektů. Klimatické jevy se tak stávají nejen hrozbou, ale také proměnlivým faktorem, jehož znalost a predikce mohou významně ovlivnit rozhodování a rozvržení sil. Tato perspektiva zároveň podtrhuje nutnost flexibilního myšlení a inovativního přístupu: armáda, která dokáže klimatické výkyvy integrovat do své strategie, nejen že snižuje vlastní zranitelnost, ale může i aktivně proměnit nové podmínky v konkurenční výhodu, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

V neposlední řadě je nutné zmínit energetickou závislost, která se může stát jedním z klíčových faktorů ovlivňující akceschopnost armády. Mezi negativa dohody o nákupu energetických surovin z USA Asociace pro mezinárodní otázky zařadila hrozbu závislosti na jednom dodavateli – a to právě v době, kdy se Evropa teprve zbavuje dlouholeté závislosti na Rusku. Pro obranný sektor to představuje významné riziko: v případě narušení transatlantických dodavatelských řetězců by mohlo dojít k ohrožení provozu vojenských základen, techniky i logistických kapacit. V kontextu klimatických změn, kdy extrémní jevy dokážou paralyzovat přístavy, narušit lodní dopravu či dramaticky zvýšit cenu paliv, se tato jednostranná orientace jeví jako slabina. Pokud má armáda skutečně udržet svou akceschopnost, musí stavět svou energetickou bezpečnost na diverzifikovaných, lokálně dostupných a dlouhodobě udržitelných zdrojích.

Půda má sama o sobě značný potenciál z pohledu ukládání emisí CO₂, protože představuje jeden z největších přírodních rezervoárů uhlíku na Zemi. Organická hmota v půdě, tvořená rozkládajícími se zbytky rostlin a organismů, dokáže dlouhodobě vázat uhlík a snižovat jeho koncentraci v atmosféře. Zdravé a dobře obhospodařované půdy tak mohou významně přispět k mitigaci změny klimatu, a to nejen ukládáním uhlíku, ale také omezením jeho zpětného uvolňování.

Evropská komise zveřejnila návrh nařízení v přenesené pravomoci, jehož cílem je zavést metodiky certifikace pro činnosti vedoucí k trvalému pohlcování uhlíku a uhlíkovému zemědělství. Tento krok navazuje na nařízení (EU) 2024/3012, které vytvořilo unijní rámec pro certifikaci trvalého pohlcování uhlíku, uhlíkového zemědělství a ukládání uhlíku v produktech. Nový návrh představuje konkrétní metodické postupy pro tři typy činností, u nichž vědecké poznatky a technologická vyspělost umožňují přesnou a transparentní kvantifikaci přínosů: přímé zachycování CO₂ z ovzduší a jeho ukládání (DACCS), zachycování biogenního CO₂ s následným uložením (BioCCS) a výrobu biouhlu (BCR).

Certifikační rámec se zaměřuje na to, aby pohlcování uhlíku bylo věrohodně doloženo a aby se zabránilo greenwashingu. Metodiky proto stanovují podrobná pravidla pro určování výchozích hodnot, výpočet čistých přínosů pohlcování, zohlednění emisí spojených s jednotlivými činnostmi, konzervativní práci s nejistotami i povinné monitorování a vykazování. Součástí návrhu jsou také pravidla zajišťující dlouhodobost ukládání uhlíku, opatření pro případ jeho uvolnění a minimální požadavky na udržitelnost. DACCS a BioCCS musejí využívat geologická úložiště s povolením podle směrnice o geologickém ukládání CO₂, což poskytuje právní rámec odpovědnosti za možné úniky. U biocharu se předpokládá, že stabilní frakce má zanedbatelné riziko zpětného uvolnění, a proto se monitorování vyžaduje pouze po dobu jednoho roku od jeho aplikace do půdy nebo zapracování do produktu.

Návrh reflektuje také ekonomický kontext. Tyto technologie čelí tzv. selhání trhu, neboť přinášejí významné klimatické přínosy, avšak samy o sobě nevytvářejí dostatečné příjmy, které by pokryly jejich náklady. Proto se počítá s využitím veřejné podpory v kombinaci s obchodováním s certifikovanými jednotkami. Z hlediska udržitelnosti je zdůrazněno, že využívání biomasy nesmí ohrožovat ekosystémy, biodiverzitu ani přirozené uhlíkové jímky a musí být v souladu s principem kaskádového využití biomasy. U BioCCS je zakázáno spalovat biomasu výhradně za účelem zachycení a uložení emisí, zatímco u výroby biocharu se klade důraz na to, aby hlavní surovinou byly odpady a zbytky.

Metodiky dále ukládají povinnost transparentně vykazovat typ biomasy použitý v procesech a upozorňují na nutnost souladu s předpisy chránícími zdraví půdy a chemickou bezpečnost. Významná pozornost je věnována i prevenci nepřímých změn ve využívání půdy, které by mohly vzniknout v důsledku zvýšené poptávky po biomase.

Dokument ke stažení:

• EU 184_25 EK Návrh nařízení v přenesené pravomoci – Ares
• EU 184_25 EK Příloha – Ares

Konference Týden výzkumu a inovací pro praxi a životní prostředí (TVIP), která se uskuteční ve dnech 14.–16. října 2025 v Hustopečích u Brna, je jedinečným fórem pro setkání odborníků z oblasti výzkumu, průmyslu, státní správy i nevládního sektoru. I letos se konference zaměří na výsledky výzkumu a vývoje a jejich využití v praxi. Právě přenos poznatků z výzkumu a inovací do reálného provozu má klíčový význam pro dosažení cílů v oblasti udržitelného hospodaření se zdroji, oběhového hospodářství i ochrany klimatu. 

Program je tradičně rozdělen do dvou hlavních částí – symposia Odpadové fórum a konference Aprochem. V programu nechybí případové studie, technologické novinky, analýzy legislativního rámce, inspirativní výstupy z výzkumných projektů nebo exkurze do recyklačního zařízení. Symposium se zaměří především na odpady ze stavebnictví a textilního průmyslu a na elektroodpad. Aprochem nabídne téma prevence průmyslových havárií ve spojení s krizovým řízením.

ODPADOVÉ FÓRUM 2025

Elektroodpad: Inovace, bezpečnost a nové cesty recyklace strategických materiálů

Na Odpadovém fóru zazní řada odborných příspěvků, které ukážou nové přístupy k recyklaci, bezpečné předpřípravě a opětovnému využití strategických materiálů, a to nejen z lithium-iontových baterií, ale i z dalších elektrozařízení. Symposium tak propojí špičkové technické inovace, legislativní požadavky, výsledky výzkumu i praktické zkušenosti a nabídne inspiraci pro všechny, kdo chtějí hledat bezpečná, efektivní a udržitelná řešení v oblasti recyklace a cirkulární ekonomiky.

Například odborníci z ČVUT v Praze pod vedením Anny Pražanové představí inovativní metody recyklační předpřípravy lithium-iontových baterií, které jsou nezbytným krokem pro splnění náročných požadavků nové evropské legislativy, včetně jimi vyvinuté jedinečné metody vybíjení článku. Profesor Pavel Janoš z UJEP zůstane u problematiky a zaměří se na získávání cenných prvků z baterií typu NMC, zejména na bezpečnou demontáž, zpracování tzv. „black mass“, separaci a purifi kaci lithia, a to na základě zkušeností z výzkumu a spolupráce s průmyslovými partnery.

Zajímavý pohled na téma nabídne i Jan Dedek z AURES Holdings, který na základě analýzy téměř 2 500 elektromobilů ukáže, že trakční baterie stárnou pomaleji, než se čekalo – průměrné SoH (State of Health, tedy stav zdraví baterie) po 64 000 km činí 92,5 %. Proto je v současnosti ekonomičtější repurposing, například pro stacionární úložiště. Klíčovou roli do té doby sehraje diagnostika, plánování druhého života a standardizace výpočtu SoH, která bude legislativně zavedena od roku 2027.

Radek Pjatkan z SCHP ČR představí možnosti chemické recyklace elektroodpadu, se zaměřením na plastové komponenty. Účastníci se seznámí s chemickými a termochemickými procesy, které umožňují efektivní získávání surovin a zvládání odpadů obsahujících nebezpečné látky, a s možnostmi opětovného využití plastů.

Téma cirkulární ekonomiky v praxi otevře Pavel Hrdlička z ČZU v Praze, který se zaměří na tonerové kazety – ty mohou být buď produktem cirkulární ekonomiky a opakovaně sloužit, nebo naopak zdrojem nebezpečných látek. Metody možného využití a likvidace toxických tonerových prášků, hlavně z tzv. kompatibilních kazet, představí Olga Šolcová z ÚCHP AV ČR.

V neposlední řadě zazní výsledky studie týmu z MU v Brně (Recetox) vedeného Katarínou Rusiňákovou o přítomnosti zakázaných polybromovaných difenyleterů (PBDE) v dětských hračkách. Analýza 84 hraček odhalila vysoké koncentrace PBDE u devíti z nich, což ukazuje na rizika spojená s nevhodným využitím recyklovaných plastů a na porušení evropské směrnice o bezpečnosti hraček.

SDO: Materiály budoucnosti pro udržitelné stavebnictví

Stavební a demoliční odpady reprezentují jednu z mnoha aktuálních výzev nakládání s odpady, zejména co se týče inovativních přístupů ke zpracování a jejich využití. Úvodní blok nabídne inspirativní pohled na to, jak mohou moderní technologie třídění, recyklace a zpracování SDO propojit environmentální cíle, inovace a ekonomickou efektivitu.

Aktuální trendy v třídění odpadů představí Robert Procházka z VÚMZ SK, s.r.o., který porovná výhody optické a robotické separace za využití umělé inteligence. Tyto technologie patří k nejpokročilejším řešením současnosti a díky pokročilé detekci i objektovému uchopování umožňují vysokou přesnost třídění. V praxi se však projevují i jejich limity, které lze překonat právě optimalizací a technickými vylepšeními. AI přitom sehrává klíčovou roli zejména u robotických systémů.

Následující přednášky se zaměří na využití recyklátů. Ivana Chromková z VÚSH v Brně představí možnosti využití mletého betonového recyklátu nejen jako náhrady přírodního kameniva, ale i jako příměsi do betonu či částečné náhrady cementu. Výzkumy ukazují, že jemně mletý betonový prach může zlepšit vlastnosti betonových směsí a přispět k úsporám přírodních zdrojů. O vícesložkových směsných cementech a příměsích pro betonové konstrukce bude hovořit Miroslav Procházka z TZÚS Praha. Využívání druhotných surovin může měnit vlastnosti tradičních materiálů, příspěvek se tak zaměří na to, jak tyto změny ovlivňují trvanlivost staveb a jak s nimi počítat při návrhu konstrukcí.

Významné inovace přináší i tým VŠB–TU Ostrava vedený Janou Daňkovou, který zkoumá sanační a výplňové malty na bázi metalurgických odpadů. Ve své studii nahradili až 80 % cementu jemnozrnnými metalurgickými odpady bez použití polymerních aditiv a ověřili jejich vhodnost pro sanaci a prodloužení životnosti staveb. Snížením produkce elektrické energie z uhelných tepelných elektráren poklesne i množství produkovaných čerstvých popílků, které mají ve stavebnictví klíčovou roli. Náhradě této suroviny se věnuje František Kresta ze společnosti SG Geotechnika, který zkoumal využití popílků ze starých odkališť.

Odpadní textil: Osud oděvů od šatníku po jejich druhý život

Oděvy provází každého z nás od narození až do našich posledních dnů. Jsou symbolem nejen módy, ale i spotřebního chování a způsobu, jakým se lidstvo chová k přírodním zdrojům. Málokdo dnes má komplexní informace o tom, jak oděvy vznikají, jak dlouho vydrží a co se s nimi děje, když je přestaneme nosit. Úvodem do této ekologie textilií pro běžného uživatele bude přednáška Jakuba Wienera z TUL.

Jednou z klíčových myšlenek je Design for recycling – tedy navrhování oděvů a textilií tak, aby je bylo možné snadno a účinně recyklovat. Tento přístup zkoumali také na TUL a výsledky bádání představí Jana Šašková na příkladu ekokoberce z lýkových vláken, kde už od počátku vývoje probíhá volba materiálů, úprav i barev s ohledem na to, aby mohl produkt po skončení své životnosti získat nový účel. Roman Knížek zase ukáže, že staré oblečení nemusí skončit na skládce. Ve spolupráci s Diakonií Broumov vznikla technologie, která z nepotřebných textilií vyrábí pevné desky pro stavebnictví, nábytek či izolační materiály, a současně podporuje zaměstnanost znevýhodněných osob.

Výzvou módního průmyslu je i tzv. deadstock – neprodané zásoby nového oblečení, které končí ve skladech nebo se bez užitku likvidují. Petra Koudelková z Univerzity Karlovy upozorňuje, že nadprodukce a „strategické mlčení“ značek vede k zneviditelnění problému, přestože jde o závažný ekologický i etický fenomén. K ekologické stopě textilu přispívají i použité nebezpečné chemikálie. Jakub Fojt připomíná, že evropská legislativa stanovuje přísné limity a seznamy zakázaných látek, ale jejich testování je nákladné.

Co s textiliemi, které už nelze jinak využít? Tým Ústavu fyziky plazmatu AV ČR vedený Maksymem Buryim představí možnost energetického a materiálového využití pomocí vysokoteplotního plazmatu. Při vysokých teplotách se textilní odpad mění na syntézní plyn a uhlíkové nanočástice, které lze znovu použít – a tak i poslední fáze „života oděvu“ může být zdrojem nových materiálů.

APROCHEM 2025

Bezpečnost v čase nejistých zítřků

Konferenci APROCHEM 2025 navštíví špičkoví odborníci, kteří se zaměří na aktuální témata z oblasti řízení rizik a krizového managementu. Konference nabízí ucelený pohled na prevenci, bezpečnost a krizový management v ČR, kde se propojují zkušenosti z terénu, moderní technologie i strategické řízení rizik v době nejistoty.

V rámci celodenního programu vystoupí například brigádní generál František Mičánek z CEVRO Univerzity s přednáškou o aplikaci teorie řízení rizik na úrovni státu. Jeho příspěvek zdůrazní, jak systematické řízení rizik pomáhá tvořit adaptivní bezpečnostní strategii ČR, která reaguje na proměnlivé bezpečnostní prostředí. Představí procesy implementace principů risk managementu do klíčových státních dokumentů, včetně Bezpečnostní strategie ČR.

Součástí programu je i podrobná analýza zásahu HZS Olomouckého kraje při mimořádné události – požáru 17 cisteren s benzenem v Hustopečích nad Bečvou, který přednese brig. gen. Karel Kolářík. Zkušenosti z řízení této bezprecedentní havárie ukazují význam koordinovaného krizového řízení a efektivního velení v nejnáročnějších situacích. Zajímavý bude také pohled ze strany ČIŽP, který přednese Oldřich Jarolím.

Zdraví zasahujících hasičů je dalším klíčovým tématem, které představí Martin Konopiský z HZS Středočeského kraje. Přednáška obsáhne prevenci zdravotních rizik spojených s prací hasičů a inovativní metody údržby ochranných pracovních prostředků, které minimalizují přenos toxických látek a zvyšují kvalitu života příslušníků i mimo službu.

Moderní technologie pomalu pronikají i do krizového managementu. Adam Hendrych z HZS Středočeského kraje, který představí dronovou službu – nasazení bezpilotních systémů při monitoringu a zásazích včetně praktických případů, jako byly povodně na Jesenicku v roce 2025. U inovativních přístupů zůstane i Miroslav Bureš z ČVUT, který s kolegy vyvíjí systém AR-Rescue kombinující senzoriku a rozšířenou realitu pro zvýšení situačního povědomí zásahových jednotek CBRN a IZS, čímž výrazně zvyšuje jejich bezpečnost a efektivitu.

Přednáška Štefana Győröga se zaměří na to, jak pandemie covid-19 urychlila digitalizaci nejen v běžném životě, ale hlavně ve veřejné správě. Přinese přehled o tom, jak v ČR probíhá digitalizace na úrovni krajských úřadů, s důrazem na agendu prevence závažných havárií – tedy jak stát a samosprávy využívají technologie, aby efektivněji a rychleji zvládaly krizové situace. Budeme hledat odpovědi, zda skutečně přecházíme k moderním digitálním řešením, nebo jestli stále zůstáváme u zastaralých metod.

Z pohledu legislativy se mohou účastníci těšit na vystoupení zástupců MŽP, kteří představí novelu zákona o prevenci závažných havárií, nebo na Martina Tilce z MV-GŘ HZS ČR, který se zaměří na novelu zákona o kritické infrastruktuře.

TVIP 2025 – místo, kde se potkává vize s praxí

Konference TVIP 2025 představuje jedinečnou příležitost pro setkání odborníků napříč sektory a sdílení nejnovějších poznatků, technologií a osvědčených postupů v oblasti odpadového hospodářství, recyklace a udržitelného průmyslu. Podrobné informace o programu, registraci, vložném, možnostech ubytování a organizaci naleznete na webu akce www.TVIP.cz. Srdečně zveme všechny zájemce, aby se připojili k diskuzi a společně přispěli k rozvoji udržitelné praxe v ČR.

Britští vědci nedávno objevili nového dinosaura a pojmenovali ho po Ellen MacArthur, jachtařce, která dokázala obeplout svět a která dnes stojí za rozvojem konceptu cirkulární ekonomiky. Na hřbetě tohoto dávného tvora se tyčila plachta, podobná té, která hnala jachtu MacArthur oceánem. Náhoda? Spíš symbolické propojení minulosti a budoucnosti, které ukazuje, že i fosilie mohou vyprávět příběh o dnešních výzvách.

Když MacArthur v roce 2005 obeplula svět na jachtě, ocitla se po celé týdny v absolutní izolaci. Její život závisel na zásobách, které měla na palubě, a na pečlivém hospodaření s nimi. V extrémně omezeném prostoru si uvědomila, že na planetě fungujeme v podobně uzavřeném systému, kde není možné donekonečna čerpat zdroje a odkládat odpad. Tento zážitek ji nasměroval k tomu, aby v roce 2010 založila Ellen MacArthur Foundation, která se stala hlavním hybatelem diskusí o cirkulární ekonomice po celém světě. To, co prožila na oceánu, přenesla do jazyka průmyslu, ekonomiky a ekodesignu – a tím zásadně ovlivnila podobu dnešní environmentální debaty v Evropě i mimo ni.

Když paleontologové objevili dinosaura s nápadným hřbetním výběžkem připomínajícím plachtu, nebylo náhodné, že si vybavili právě Ellen MacArthur. Plachta jako symbol jejího sportu, ale i jako metafora udržitelnosti, která se musí umět opřít o vítr a přírodní síly, aby se pohybovala kupředu. V tomto spojení se potkává hluboká minulost s vizí budoucnosti. Dinosaurus se stává nositelem jména ženy, která otevřela světu novou perspektivu na to, jak nakládat s materiály, odpady a zdroji.

Cirkulární ekonomika, jak ji MacArthur popisuje, není jen technickým řešením recyklace. Je to změna myšlení, která klade důraz na to, aby produkty byly navrhovány od samého počátku s ohledem na jejich další životní cyklus. „Na úplném začátku mysli na závěrečnou zatáčku,“ a právě tato myšlenka redakce odborného časopisu Odpadové fórum ukrývá princip cirkulárního navrhování, tedy ekodesignu. Tento přístup dnes nachází uplatnění nejen v průmyslu, ale i v odpadovém hospodářství, stavebnictví či módě. 

Není bez zajímavosti, že k větru se dnes vrací i moderní námořní doprava. Tankery a obří kontejnerové lodě testují systémy plachet, rotorů či obrovských tažných draků, které mají snížit spotřebu fosilních paliv a emisí. To, co se může zdát jako krok zpět, je ve skutečnosti projevem stejného cirkulárního myšlení: návratu k osvědčeným přírodním principům, které dokáží fungovat v nových technologických podmínkách. Vítr, který poháněl jachtu Ellen MacArthur kolem světa, se tak stává i zdrojem inovací pro současnou lodní dopravu a symbolem budoucí transformace.

A právě zde se nabízí nejsilnější paralela: dinosaurus připomíná éru fosilií, které zůstaly zapsány v horninách, zatímco lidstvo dnes stále spoléhá na fosilní paliva, jež z těchto dávných fosilií vznikla. Pokud nechceme dopadnout jako vyhynulé druhy, je potřeba změnit kurz a najít cesty, jak vystoupit z lineárního vzorce „vytěžit–vyrobit–spotřebovat–vyhodit“ a nahradit jej cirkulární logikou. Nový dinosaurus Ellen MacArthur tak není jen vědeckým objevem, ale i symbolickým varováním a výzvou k tomu, abychom změnili náš vztah k surovinám a energiím. Spojení jména s prehistorickým tvorem připomíná, že věda, historie a environmentální myšlení spolu dokáží vytvářet nové významy a že jedno jméno může nést jak odkaz minulosti, stejně tak i klíč k budoucnosti.

Za srpen letošního roku v Česku hořelo přes čtyřicet skládek, což znamená, že hasiči vyráželi k podobnému zásahu prakticky každý den. Loni hasiči vyjížděli k 499 hořícím skládkám odpadů, letos bylo jen do konce července už 328 výjezdů. Generální ředitel Hasičského záchranného sboru Vladimír Vlček upozorňuje, že za velkou částí těchto požárů stojí lidský faktor, tedy úmyslné zapálení. Důvodem může být prostá ekonomika. Z pohledu některých majitelů se tak oheň stává paradoxně výhodným řešením. Pro hasiče však jde o mimořádně náročné zásahy, při nichž je nutné nasazovat speciální hasiva, těžkou techniku a desítky lidí, často na mnoho hodin. Více ZDE

Kolaps Golfského proudu už dávno není jen zápletkou katastrofických filmů. Vědecké modely ukazují, že se z neviditelného motoru oceánu stává slabé srdce planety. A pokud začne vynechávat, účty nám vystaví nejen příroda, ale i naše vlastní pohodlnost, s jakou jsme dlouho přehlíželi varovné signály. Varování vědců už tak není vzdálenou fikcí, ale realistickým scénářem pro život současné generace.

Představte si motor, který běží nepřetržitě desetitisíce let. Nikdy se nevypnul, nikdy nezastavil, jen poháněl obrovský systém, díky němuž je klima na Zemi relativně stabilní. Tento motor se jmenuje Atlantická meridionální cirkulace (zkráceně AMOC), a právě ona stojí za známým Golfským proudem. Teplý proud, který z Karibiku putuje na sever, se u pobřeží Evropy ohřívá, ochlazuje, mísí se se slanější a studenější vodou a tím celý oceánský systém „dýchá“. Bez něj by Evropa nebyla místem s mírnými zimami a úrodnými poli, ale spíše drsným, chladným prostorem připomínajícím Kanadu.

Vědecký tým z Utrechtu však nedávno zveřejnil studii, která vzbudila pozornost nejen odborníků, ale i politiků. Analyzoval více než dvacet pět klimatických modelů a popsal nový fyzikální indikátor, který ukazuje, kdy se tento oceánský motor může začít zadírat. Jde o změny ve vztlaku (buoyancy) oceánské vody – tedy v její hustotě dané teplotou a slaností. Pokud povrchové vrstvy nad severním Atlantikem ztrácejí svoji schopnost klesat a mísit se s hlubší vodou, systém se začíná rozpadat. A právě tento indikátor se v simulacích mění mezi lety 2055 a 2063. To je horizont, který se překrývá s životem dnešní generace.

Evropský komisař pro klima Wopke Hoekstra na tato zjištění reagoval slovy, že jde o „budíček“, který nelze ignorovat. Kolaps Golfského proudu by totiž neznamenal jen jednu z mnoha klimatických změn, ale zásadní přelom, který by překreslil mapu počasí a života na celé planetě. Zatímco se často hovoří o oteplování planety, paradoxně by v Evropě mohl tento proces přinést ochlazení. Teplý oceánský pás, který nás chrání před mrazy, by zeslábl nebo úplně zmizel, a evropské zimy by se začaly podobat těm kanadským.

Jenže změny by nebyly jen o teplotě. Oceánská cirkulace totiž určuje i rozložení srážek. Některé oblasti by trpěly suchem, jiné by postihly prudké lijáky. Bouřkové dráhy, tedy cesty, po kterých se přes Evropu přesouvají fronty, by se posunuly. Zemědělství, které je dnes závislé na relativně předvídatelném klimatu, by čelilo naprosto jiným podmínkám. A zdaleka by to nebyla jen Evropa – celý tropický pás by se proměnil, monzuny by zeslábly, hladiny moří by se regionálně zvýšily. Kolaps AMOC je proto označován za jeden z tzv. „tipping points“ (bodů zlomu), jejichž překročení spouští nevratnou řetězovou reakci.

Studie přitom ukazuje i další zajímavý rozměr. V minulosti se vědci snažili kolaps AMOC předvídat podle transportu sladké vody přes 34. rovnoběžku jižní šířky. Jenže tento ukazatel se v praxi ukázal jako nespolehlivý – systém se po krátkodobých změnách dokázal zotavit. Nový indikátor, založený na vztlaku, je robustnější. Chová se jako červená kontrolka v autě: když se rozsvítí, nelze to ignorovat. A co je podstatné – tato kontrolka v modelech bliká stále dříve a dříve.

Pro laika může být složité představit si, jak funguje oceánská cirkulace. Jednoduše řečeno – když je voda studená a slaná, je těžší, a proto klesá ke dnu. Tím se spouští proudění, které zase na povrch přináší teplejší vodu z jihu. Pokud se ale severní Atlantik zředí sladkou vodou z tajících ledovců a zároveň se ohřeje, jeho schopnost „klesat“ se ztrácí. Je to podobné, jako když se do motoru místo oleje dostane voda – dříve či později se zadře.

Podstatné je, že varovný signál se objevuje i ve střední variantě vývoje emisí – tedy ne jen v tom nejhorším scénáři, kdy by svět bez zábran spaloval uhlí, ropu a plyn. Už při globálním oteplení zhruba o 2,5 až 2,7 °C, což je hodnota, kterou by podle dnešních politik mohl svět reálně dosáhnout do konce století, se modely dostávají k bodu zlomu. Jinými slovy: kolaps Golfského proudu není vzdálená fikce, ale logický důsledek současného trendu.

Oceán ale reaguje pomalu, a proto se může zdát, že máme ještě spoustu času. Jenže právě jeho setrvačnost skrývá nebezpečí – když se trend jednou nastartuje, změny budou dlouhodobé a těžko vratné. Oceánská cirkulace nefunguje na měsíce nebo roky, ale na celá století. Pokud se jednou zlomí, žádná politická dohoda ani technologický zázrak ji nedokáže rychle nastartovat znovu.

Tento obraz je důvodem, proč vědci i politici bijí na poplach. Zatímco v minulosti se hovořilo o změnách klimatu v abstraktních číslech, nyní se dostáváme k velmi konkrétnímu scénáři: během našich životů se může zastavit proud, který formoval evropskou civilizaci. Možná to nebude znít tak dramaticky jako tající ledovce v Grónsku, ale důsledky pro klima a životní podmínky by byly ještě zásadnější.

Studie z Utrechtu tak není jen dalším akademickým článkem. Je to varovný list, který se snažíme přeložit do jazyka, jemuž každý rozumí. Není to příběh o vzdálené budoucnosti, ale o nadcházejících desetiletích. O dětech, které dnes chodí do školy a které možná zažijí Evropu zcela odlišnou od té, kterou známe. O generaci, která bude muset řešit, jak žít v podmínkách, které budou připomínat spíše chladnou severní Ameriku než současnou střední Evropu.

Další podrobnosti:

Physics‐Based Indicators for the Onset of an AMOC Collapse Under Climate Change

Požáry skládek a zařízení pro nakládání s odpady patří mezi stále naléhavější problémy, které ohrožují nejen životní prostředí, zdraví a bezpečnost obyvatel, ale i jejich rozvoj. Tyto události tak ukazují, jak složitá a propojená problematika odpadového hospodářství to je – od kapacit zařízení a způsobu třídění odpadů, přes technologickou a provozní připravenost, až po legislativní rámec a dopad na komunity. 

Statistiky hasičů jasně dokládají, že požáry skládek a dalších zařízení pro nakládání s odpady je systematický problém. Jen v loňském roce hasiči vyjížděli k 499 požárům skládek a zařízení na odpady, a už do konce července tohoto roku evidovali hasiči dalších 328 zásahů. Za poslední tři roky překročil počet výjezdů hranici dvou tisíc. V některých případech šlo o lokální požáry, které se podařilo rychle uhasit, jindy však plameny zasáhly rozsáhlé areály a vyžádaly si nasazení desítek jednotek profesionálních i dobrovolných hasičů, letecké techniky a speciálních laboratoří.

Odborníci se shodují, že příčin nárůstu požárů je více a že se navzájem kombinují. Na prvním místě stojí přeplněnost zařízení. Řada provozovatelů skladuje odpad v množství, které přesahují povolenou kapacitu a mnohdy i na plochách, kde to není povoleno. Tím vznikají hromady hořlavého materiálu ke kterým je obtížný přístup a jejichž samovznícení je prakticky jen otázkou času. Přidáme-li k tomu nedostatečné odstupové vzdálenosti od budov, chybějící zdroje vody pro hašení a nevhodné zajištění, riziko je enormní. Další roli hraje i klimatická změna. Vysoké teploty, dlouhá období sucha a častější větrné epizody působí jako katalyzátor vznícení a následného šíření požárů.

Velmi významný faktor představuje složení odpadu. Na skládkách i v recyklačních areálech se hromadí plasty, pryž, kompozity, ale i elektroodpad obsahující lithiové baterie. Tyto materiály nejenže snadno vzplanou, ale především při hoření uvolňují látky s vysokou toxicitou. Zplodiny obsahují dioxiny, těžké kovy nebo polycyklické aromatické uhlovodíky, které mohou mít karcinogenní účinky a působí dlouhodobě na zdraví obyvatel. Požární voda kontaminovaná těmito látkami proniká do půdy a podzemních i povrchových vod, odkud se může dostat až do potravního řetězce. Zdravotní rizika tak nekončí s uhašením požáru, ale projevují se v podobě znečištěného ovzduší, vody a nebo zemědělské půdy.

Specifickou kapitolou jsou zmiňované baterie a akumulátory, které se stále častěji objevují ve směsném odpadu. Tyto výrobky mají být předávány na místech zpětného odběru, nikoli vyhazovány do běžných černých popelnic. Pokud se lithium-iontová baterie dostane do lisu na svozovém voze nebo do hromady komunálního odpadu, může dojít k okamžitému vzplanutí. Tento problém je v celé Evropě známý jako „fire hazard of batteries“ a jeho význam s rostoucí elektromobilitou ještě poroste.

Po měsíci od zahájení kontrol České inspekce životního prostředí a Hasičského záchranného první výsledky potvrzují, že někteří provozovatelé nedodržují pravidla nastavená pro zajištění požární bezpečnosti i ochranu životního prostředí. Nedostatky se týkají jak dodržování provozních řádů, tak povinností v oblasti požární prevence a vybavení objektů. Výsledky kontrol také potvrzují, že slabá místa se netýkají jen technického zajištění skládek, ale i administrativních procesů. V některých případech provozovatelé nemají řádně vedenou dokumentaci, chybí jim aktualizované požární řády nebo není zajištěna dostatečná proškolenost pracovníků. 

Nedávný požár v areálu pro zpracování odpadů v Suchonicích jasně ilustruje, že problém není abstraktní statistikou, ale má reálné dopady na zdraví obyvatel, životní prostředí i infrastrukturu. Plameny z hromad plastů a směsného komunálního odpadu znečistily ovzduší v širokém okolí a silnice musely být dočasně uzavřeny kvůli hustému kouři a riziku šíření ohně. Incident zároveň odhalil slabiny v dodržování provozních a bezpečnostních pravidel – překračování povolených kapacit hromad odpadů a nedostatečné oddělení různých druhů materiálů výrazně zvýšily riziko vzniku požáru. Tedy se potvrzují prvotní zjištění z kontrol.

Dopady požárů se neprojevují jen v přímých škodách a zásahových nákladech. Významná je i reputační rovina a ztráta důvěry veřejnosti. Obyvatelé, kteří žijí v blízkosti skládek nebo zařízeních pro nakládání s odpady vnímají riziko požárů velmi citlivě a každá další událost posiluje obecně odpor vůči provozovatelům. Titulky v médiích „Byznys s odpadem nám ničí zdraví i studny“ nejsou výjimkou a pak přirozeně nemají odpadáři na všech úrovních na růžích ustláno. Což je nicméně významný faktor z pohledu nutného budoucího rozvoje zpracovatelské odpadové infrastruktury.

Aktuálně v České republice vyprodukujeme necelých 6 mil. tun komunálního odpadu, přičemž téměř polovina končí právě na skládkách. Obce musí plnit třídicí cíle, v roce 2030 zákon o odpadech ukončuje skládkování recyklovatelných a dále využitelných odpadů. A v neposlední řadě je potřeba zmínit nový plán odpadového hospodářství na příštích deset let. Tyto ne vždy vonící faktory a ambiciózní cíle přirozeně volají po výrazném zvýšení a provozu zpracovatelských kapacit. A to je nezbytné, aby probíhalo s důsledným dodržováním provozních a bezpečnostních standardů, aby se minimalizovalo riziko požárů, a tedy dopadů na zdraví a bezpečnost obyvatel a na znečištění životního prostředí.

Na současné kontroly je potřeba nahlížet jako na začátek nutných změn. Získaná data mají dále sloužit jako podklad pro systémová opatření a případné zpřísnění nebo změny v legislativě. Problém požárů skládek nelze vnímat izolovaně. Je to odraz celkového stavu odpadového hospodářství. Investice do třídění, recyklačních linek a moderních zařízení, které nám sníží objem ukládaných hořlavých odpadů na skládku a současně zvýší využívání odpadů jako zdroje, je také nutné chápat i jako určitou prevenci. A prevence je vždy levnější než hašení a pro přírodu zdravější.

Čtěte také:

Proč požáry odpadů přibývají?

Za srpen hořelo 40 skládek, majitele čekají kontroly. ‚Postihy mohou být až stovky tisíc,‘ varuje šéf hasičů

Jak Češi vnímají stav životního prostředí a péči státu o jeho ochranu? Na tuto otázku se pokusil odpovědět červnový výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, který zkoumal nejen míru zájmu o informace a pocit jejich dostatku, ale také hodnocení činnosti různých institucí od obcí až po parlament. 

Výsledky šetření CVVM z června 2025 ukazují, že životní prostředí zůstává pro českou veřejnost významným tématem, i když se postoje jednotlivých skupin liší. Zhruba sedm z deseti obyvatel deklaruje zájem o informace o stavu životního prostředí v České republice. Tento zájem je rozprostřen napříč pohlavími a vzdělanostními skupinami, ale liší se podle věku – nejmladší generace projevuje současně největší zájem i nejvyšší míru nezájmu, zatímco u starších věkových kategorií podíl nezájmu postupně klesá. Přestože zájem o téma je poměrně vysoký, jen polovina respondentů považuje dostupné informace za dostatečné, zatímco 46 % uvádí opak. Silná souvislost se ukazuje právě mezi zájmem a pocitem dostatku informací – kdo se o problematiku zajímá, ten častěji vnímá, že má informací dost, naopak nezajímající se skupiny hodnotí situaci opačně nebo se nedokážou rozhodnout.

Celkově 77 % obyvatel míní, že se Česká republika stará o ochranu životního prostředí přiměřeně, 15 % považuje tuto péči za nedostatečnou a 4 % ji vnímají jako přehnanou. Zajímavý je vliv ideologického zařazení – lidé s levicovou orientací bývají kritičtější a častěji označují ochranu životního prostředí za nedostatečnou, zatímco pravicově orientovaní respondenti mají větší tendenci ji hodnotit jako dostatečnou či až přehnanou. Naopak rozdíl mezi konzervativním a liberálním pohledem se neprojevil jako statisticky významný. Do hodnocení se promítá i ochota přijímat vyšší finanční a časové náklady – ti, kdo připouštějí, že péče o životní prostředí má smysl i za cenu větší zátěže, hodnotí úsilí státu častěji jako nedostatečné. Naproti tomu ti, kdo chtějí přísně omezovat náklady, mají tendenci tvrdit, že stát dělá až příliš.

Pokud jde o hodnocení jednotlivých institucí, nejlépe jsou vnímány obecní úřady, které získaly 68 % kladných hodnocení. Relativně vysokou důvěru si udržují i ekologické organizace (59 %) a ministerstvo životního prostředí (58 %), přičemž podobně jsou vnímány i krajské úřady (56 %). Evropská unie je hodnocena rozporuplně, s mírnou převahou pozitivních odpovědí (46 % oproti 40 % negativním). Kritičtěji je nahlíženo na centrální politické instituce – vládu hodnotí pozitivně 41 % a negativně 46 % respondentů, parlament pak získal jen 32 % pozitivních odpovědí proti polovině negativních. Podrobnější rozbor ukazuje, že mladší respondenti oceňují činnost ekologických organizací výrazně více než starší generace, což může naznačovat generační rozdíly v důvěře k občanské společnosti a jejím aktivitám.

Významné je rovněž zjištění, že velká část veřejnosti se k hodnocení institucí vůbec nedokázala vyjádřit – u parlamentu to bylo až 18 % dotázaných. To naznačuje, že povědomí o činnosti institucí v oblasti ochrany životního prostředí není dostatečné, nebo že lidé postrádají přehled o konkrétních opatřeních a aktivitách. Souhrnné pohledy ukazují vyrovnanost – 16 % respondentů hodnotilo všechny sledované instituce pozitivně, zatímco 15 % všechny negativně.

Z hlediska strukturální analýzy se ukazuje zajímavé rozdělení: vláda, parlament, ministerstvo životního prostředí a Evropská unie tvoří z pohledu veřejnosti jeden celek, zatímco obecní a krajské úřady tvoří skupinu druhou. Ekologické organizace jsou vnímány zcela odděleně, jako samostatná entita mimo obě hlavní skupiny. To naznačuje, že veřejnost rozlišuje mezi centrální politikou, regionální a lokální správou a občanským sektorem, přičemž každý z těchto aktérů má v ochraně životního prostředí odlišný obraz a legitimitu.

Celkově tedy šetření potvrzuje, že zájem o životní prostředí i hodnocení péče o něj jsou v české společnosti poměrně vysoké. Zároveň se ale postoje občanů liší podle věku, politické orientace i toho, zda jsou lidé ochotni přijímat vyšší finanční náklady. Ukazuje se také, že lokální instituce a nevládní organizace mají důvěru veřejnosti vyšší než centrální politické struktury, které jsou často vnímány spíše kriticky. To může být signálem nejen o vnímání efektivity jejich činnosti, ale i o širší důvěře ve schopnost jednotlivých aktérů reálně ovlivňovat stav životního prostředí.

Dokument ke stažení:

oe250826.pdf

Na Karvinsku se rozhořel spor o budoucnost areálu bývalého dolu 9. květen ve Stonavě. Společnost FCC Česká republika, součást nadnárodní skupiny FCC, zde plánuje vybudovat „Komplexní centrum nakládání s odpady“. Zařízení má podle projektu zpracovávat až 200 tisíc tun odpadů ročně – od směsného komunálního, přes nebezpečné odpady až po kaly z čistíren odpadních vod.

Pro místní obce jde o těžko přijatelný scénář. Senátor za Karvinsko a místostarosta Stonavy Ondřej Feber upozorňuje, že největší riziko vidí právě v nakládání s kaly: „Největší obavy ve mně vyvolává obrovské množství kalů z čistíren odpadních vod, podle množství zřejmě i z větší dálky, které by se zde měly stabilizovat, sušit a zpracovávat, což sebou přináší nejen obtěžující zápach. Kaly z ČOV obsahují řadu rizikových složek, jako jsou patogeny, těžké kovy, zbytky chemikálií. Dále má být součástí komplexu zařízení ze zpracování podsítných frakcí ze směsného komunálního odpadu, což jsou malé kousky plastů, bioodpadu a dalšího, zde je rovněž doprovodným jevem zápach a obtěžující hlodavci.“

Obavy se netýkají jen zdraví obyvatel, ale i každodenní kvality života. Zpracování odpadů v takovém rozsahu by znamenalo výrazně zvýšenou dopravu, hluk, otřesy a vibrace. A to vše v přímé blízkosti obytné zástavby – první domy stojí jen asi tři sta metrů od plánovaného areálu. Podle Febera je projekt navíc v rozporu s územním plánem obce.

Kritici záměru také připomínají, že byli dosud ujišťovány, že důlní areály na Karvinsku budou revitalizovány s využitím prostředků z Fondu spravedlivé transformace. Ty měly pomoci při odklonu od těžby uhlí a otevřít cestu k novým projektům – univerzitním vědeckým centrům, rozvoji turistiky, obnovitelným zdrojům či výrobě energie. „Najednou jsme překvapeni tím, že bez konzultací s obcemi a občany nám v přímé blízkosti domů chtějí postavit obrovské centrum nakládání s odpady,“ upozorňuje Feber.

Příběh má ale ještě širší souvislosti. Česká republika má od roku 2030 skončit se skládkováním dále využitelných a recyklovatelných odpadů. To znamená, že bude nutné vybudovat nové kapacity pro jejich zpracování – ať už formou recyklace, úpravy či energetického využití. Projekty jako stonavský proto budou v následujících letech přirozeně přibývat. Otázkou však je, zda mají vznikat v bezprostřední blízkosti obcí, které už tak dlouho nesly tíhu těžby uhlí a souvisejících environmentálních zátěží.

Senátor Feber přitom připomíná i vlastní zkušenost z počátku devadesátých let, kdy Stonavě hrozilo, že zmizí z mapy kvůli plánované koksovně. „Vyhráli jsme a následně se nám podařilo obnovit Stonavu a navýšit počet obyvatel. I dnes mám jasno – uděláme vše možné proti umístění zařízení na zpracování všech typů odpadů. Věřím, že stejně jako tehdy, i tentokrát v zájmu obyvatel Karvinska vyhrajeme.“

Budoucnost areálu Dolu 9. květen tak bude testem nejen pro místní samosprávy a jejich schopnost bránit se byznysovým tlakům, ale i pro stát, zda dokáže naplňovat principy spravedlivé transformace a plnit cíle Plánu odpadového hospodářství pro následující dekádu. 

Evropa se ocitá v době, kdy extrémní počasí, úbytek biodiverzity a rostoucí znečištění už nejsou varovnými signály budoucnosti, ale realitou, která ovlivňuje každodenní život milionů lidí. Změna klimatu přestala být abstraktním pojmem a začíná zasahovat do zemědělství, energetiky, zdraví i bezpečnosti. 

Počátkem července 2025 zveřejnila Evropská komise zásadní zprávu svého Společného výzkumného střediska (JRC), která představuje dosud nejkomplexnější pohled na rizika, jimž Evropa čelí. Tento dokument není jen vědeckým shrnutím, ale i varováním a návodem: ukazuje, že environmentální hrozby se prolínají s geopolitickými a technologickými výzvami a že bez koordinované evropské reakce mohou ohrozit stabilitu celého kontinentu.

Zpráva „Analysis of Risks Europe is facing“ navazuje na více než desetiletou tradici systematického mapování hrozeb – od prvních přehledů katastrof a civilní ochrany přes klimatické hodnocení EUCRA až po loňské analýzy přeshraničních rizik. Tentokrát však nabízí něco zásadně nového: propojuje přírodní, biologické, technologické i geopolitické faktory do jednotného obrazu a jasně ukazuje, že klimatická změna a degradace životního prostředí stojí v samém jádru současné rizikové mozaiky.

Zpráva je určena nejen politikům Evropské unie a členských států, ale také odborníkům z oblasti civilní ochrany, krizového řízení, zdravotnictví, zemědělství, energetiky a průmyslu. Její ambicí je přenést vědecké poznatky přímo do rozhodovacích procesů, aby Evropa dokázala včas reagovat na hrozby, které se neřídí hranicemi států ani tradičními sektory politiky. Je to výzva ke společné odpovědnosti, která zdůrazňuje, že izolovaná opatření už nestačí.

Jedním z nejvýraznějších zjištění je dramatické zesílení klimatických dopadů. Extrémní vlny veder, dlouhodobá sucha a ničivé povodně se stávají běžnou součástí evropské reality. Jižní státy se stále častěji potýkají s nedostatkem vody a hrozbou desertifikace, zatímco severní a střední Evropa čelí nárůstu povodňových rizik. Tyto jevy mají nejen ekologické, ale i hospodářské důsledky – ohrožují zemědělskou produkci, destabilizují energetické soustavy a zvyšují náklady na zdravotní péči. Přímým důsledkem klimatické změny je i zhoršení kvality ovzduší a častější výskyt nemocí souvisejících s extrémními teplotami či šířením nových patogenů.

Neméně závažným problémem je rychlá ztráta biodiverzity. Evropské ekosystémy ztrácejí schopnost poskytovat lidem základní služby, na nichž závisí ekonomika i každodenní život – od opylování přes regulaci klimatu až po čištění vody. Zpráva varuje, že tento úbytek je nevratný, pokud se nepodaří propojit ochranu přírody s hospodářskými strategiemi. Biodiverzita tak přestává být okrajovým tématem ekologů a stává se strategickou otázkou bezpečnosti a prosperity.

Významnou část analýzy tvoří propojenost rizik. Klimatická změna totiž neohrožuje pouze přírodu, ale přímo zasahuje energetiku, dopravu, průmysl a sociální soudržnost. Nedostatek vody může způsobit nejen výpadky zemědělské produkce, ale i problémy s chlazením elektráren nebo s výrobou potravin. Podobně mohou přírodní katastrofy narušit dodavatelské řetězce a vyvolat ekonomické turbulence, které se přenesou do celého kontinentu. Tyto „řetězové reakce“ potvrzují, že Evropa musí přejít od izolovaného řešení jednotlivých hrozeb k holistickému přístupu.

Zpráva rovněž upozorňuje na tzv. tipping points – body zlomu v klimatickém systému, po jejichž překročení může dojít k nevratným změnám, například k tání ledovců nebo zhroucení klíčových ekosystémů, jako jsou amazonský prales nebo arktická tundra. Vědci varují, že některé z těchto bodů mohou být překročeny už při globálním oteplení o 1,5 °C, což staví evropskou klimatickou politiku před dosud nevídanou výzvu. Přestávají být hypotetickými riziky s nízkou pravděpodobností a stávají se reálnou hrozbou, se kterou musí Evropa aktivně počítat ve svém plánování.

Součástí doporučení je nutnost zrychlit adaptační procesy. Nestačí pouze snižovat emise skleníkových plynů, i když to zůstává prvořadým cílem. Evropa musí investovat do zelené infrastruktury, obnovitelných zdrojů, ochrany vodních zdrojů a do chytrého urbanismu, který sníží zranitelnost měst vůči vedru či povodním. Zpráva zdůrazňuje význam přírodě blízkých řešení – například revitalizace říčních niv nebo zalesňování – které zároveň posilují biodiverzitu a zvyšují schopnost krajiny přirozeně tlumit dopady klimatických extrémů.

Další dimenzí je posílení vědeckých poznatků a dostupnosti dat. Jen propojením klimatických modelů, environmentálních ukazatelů a socioekonomických analýz lze vytvořit podklady, které umožní politikům činit kvalifikovaná rozhodnutí. Zpráva zdůrazňuje, že prevence a včasné varování jsou ekonomicky i společensky výhodnější než pozdní reakce. Náklady na adaptaci jsou vysoké, ale náklady na nečinnost budou násobně vyšší. 

Environmentální rizika tak nelze oddělovat od otázek prosperity a bezpečnosti. Jsou to faktory, které budou formovat budoucí hospodářský růst, stabilitu pracovního trhu i geopolitickou pozici Unie. V sázce nejsou jen přírodní zdroje, ale i ekonomická udržitelnost celého evropského projektu. V konečném důsledku vše souvisí se vším – a proto i často skloňovaná konkurenceschopnost Evropy musí být chápána jako nedělitelně propojená s ochranou životního prostředí.

Dokument ke stažení:

Analysis of Risks Europe is facing - An analysis of current and emerging risks

Evropský automobilový průmysl investoval do zelené transformace více než 250 miliard eur a na trh uvedl stovky nových elektrických modelů, přesto však varuje, že současný přístup Evropské unie ohrožuje jeho konkurenceschopnost. Na tuto skutečnost upozorňuje společný dopis adresovaný prezidentce Evropské komise Ursule von der Leyenové, který sepsaly dvě klíčové organizace: ACEA (European Automobile Manufacturers’ Association) zastoupená jejím prezidentem a generálním ředitelem Mercedes-Benz Olem Källeniem a CLEPA (European Association of Automotive Suppliers) zastoupená jejím prezidentem a CEO divize Powertrain & Chassis společnosti Schaeffler Matthiasem Zinkem.

Evropský automobilový průmysl už do zelené transformace vložil více než 250 miliard eur a na silnice přivedl stovky nových elektrických modelů. Přesto dnes varuje, že současná strategie Evropské unie ohrožuje jeho konkurenceschopnost. Na problém upozorňuje společný dopis adresovaný prezidentce Evropské komise Ursule von der Leyenové, který sepsaly dvě klíčové organizace: ACEA (Evropská asociace výrobců automobilů) vedená prezidentem a generálním ředitelem Mercedes-Benz Olem Källeniem, a CLEPA (Evropská asociace dodavatelů automobilového průmyslu) zastoupená prezidentem a členem vedení Schaeffleru Matthiasem Zinkem.

Podle obou organizací dnes Unie tlačí především na výrobce, aby dodávali bezemisní vozy, ale zanedbává podmínky, které by lidem a firmám usnadnily jejich nákup a každodenní používání. Chybí dostatečně hustá nabíjecí síť, elektřina je příliš drahá a podpůrná opatření, jako jsou dotace nebo daňové úlevy, nejsou nastavená tak, aby motivovala široké vrstvy zákazníků. Výsledkem je, že elektromobily zatím tvoří jen malý zlomek trhu – zhruba 15 % osobních aut, 9 % dodávek a pouhá 3,5 % nákladních vozů.

Autoři dopisu upozorňují, že ambiciózní emisní limity pro roky 2030 a 2035 se stávají v dnešní realitě prakticky nesplnitelnými. Pokud má být transformace úspěšná, musí zahrnout nejen nové vozy, ale i rychlejší obměnu starého vozového parku, atraktivní podmínky pro firemní flotily a řešení vysokých provozních nákladů u nákladních automobilů a autobusů.

Klíčovým principem by podle nich měla být technologická neutralita. Elektromobilita bude hrát hlavní roli, ale prostor musí zůstat i pro plug-in hybridy, účinné spalovací motory, vodík nebo dekarbonizovaná paliva. Plug-in hybridy mohou být navíc cenným přechodovým řešením – usnadní zákazníkům cestu k elektrickému pohonu a zároveň posílí evropský export tam, kde je po této technologii stále vysoká poptávka. Příliš přísné omezení jejich využití by ale paradoxně nahrálo konkurenci mimo Evropu.

Výrobci také připomínají, že masivně investují do snižování emisí i při samotné výrobě vozidel a dílů, a žádají, aby i tyto snahy byly zohledněny v evropských pravidlech. Do budoucna by měly mít prostor i technologie, jako je zachytávání a ukládání uhlíku.

Zvláštní pozornost si podle dopisu zaslouží těžká nákladní vozidla a autobusy. Pokud se pravidla pro jejich emise začnou měnit až v roce 2027, ztratí sektor drahocenný čas. Je proto nutné vytvořit životaschopné obchodní modely dříve, aby se transformace mohla nastartovat.

ACEA a CLEPA zároveň varují, že Evropa nesmí ztratit výrobní kapacity a know-how. Pokud se nepodaří posílit investice do baterií, polovodičů a kritických surovin a snížit závislost na Asii, hrozí oslabení celého dodavatelského řetězce. Stabilní partnerství s klíčovými globálními hráči je podle nich nezbytné.

Dopis je nutné chápat jako apel na větší pragmatismus a flexibilitu, a ne jako kritiky klimatických cílů EU. Unie musí přizpůsobit pravidla skutečným podmínkám trhu i průmyslu, jinak hrozí, že Evropa přijde o svou konkurenceschopnost i průmyslovou základnu. Blížící se Strategický dialog o budoucnosti automobilového průmyslu 12. září 2025 je proto klíčovou příležitostí, jak změnit směr a udržet evropský automobilový průmysl i v éře zelené transformace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že otázka přístupu k pitné vodě a toaletám je problémem minulosti. Vždyť kdo by si v roce 2025 pomyslel, že miliardy lidí stále pijí špinavou vodu nebo vykonávají potřebu venku? Přesto to tak je. A není to jen vzdálená realita „někde jinde“. Nerovnosti v přístupu k vodě a hygieně jsou všude kolem nás – od afrických vesnic bez studní až po evropské romské osady nebo kanadské komunity původních obyvatel.

Právě na tato témata se zaměřuje čerstvě vydaná zpráva Světové zdravotnické organizace (WHO) a Dětského fondu OSN (UNICEF). V rámci společného monitorovacího programu pro vodu, sanitaci a hygienu (Joint Monitoring Programme – JMP) obě instituce pravidelně shromažďují data ze všech koutů světa a sledují, jak se plní cíle udržitelného rozvoje OSN. Cíl číslo 6 je přitom zcela zásadní: do roku 2030 by měl mít každý člověk na světě k dispozici bezpečnou vodu, záchod a možnost si umýt ruce. Zní to jednoduše, ale letošní zpráva, která shrnuje období 2000–2024, ukazuje, že to zdaleka tak jednoduché není.

Když se podíváme na absolutní čísla, zlepšení je ohromné. Za posledních pětadvacet let se situace výrazně posunula. Přístup k bezpečně spravované pitné vodě získalo 2,2 miliardy lidí, k bezpečně spravované sanitaci dokonce 2,8 miliardy. Zmenšil se i počet těch, kdo jsou odkázáni na povrchovou vodu z řek a jezer – od roku 2015 jich ubylo 61 milionů. A počet lidí praktikujících otevřenou defekaci, tedy vykonávajících potřeby venku pod širým nebem, klesl o 429 milionů. To jsou dobré zprávy.

Jenže hned za nimi se skrývá stinná stránka. V roce 2024 totiž stále 2,1 miliardy lidí pilo vodu, která nesplňovala bezpečnostní standardy. Až 3,4 miliardy lidí – to znamená téměř polovina světové populace – nemělo jistotu, že jejich odpad bude správně odveden a zpracován. Základní hygienické zázemí, tedy možnost si mýt ruce mýdlem a vodou, chybělo pro 1,7 miliardy lidí. To nejsou jen abstraktní statistiky. To jsou rodiny, které musí rozhodovat, zda dítě pošlou do školy, nebo ho nechají doma nosit vodu, ženy, které nemají soukromí při menstruaci, a celé komunity, kde se nemoc šíří rychleji jen proto, že není možnost si umýt ruce.

Zpráva navíc ukazuje, že pokrok se rozdělil velmi nerovnoměrně. Zatímco Latinská Amerika či jihovýchodní Asie se posouvají směrem k cíli „voda a hygiena pro všechny“, subsaharská Afrika a nejchudší země zaostávají o celé generace. V některých oblastech Afriky je pravděpodobnost, že domácnost nebude mít přístup k bezpečné vodě nebo k toaletě, dvojnásobná až trojnásobná oproti celosvětovému průměru. Ještě horší je situace v tzv. křehkých státech (fragile contexts), často poznamenaných válkou či politickou nestabilitou. Tam je přístup k bezpečné vodě nižší o 38 procentních bodů a k sanitaci o 33 bodů než v zemích, které nejsou konfliktem zasaženy.

Rozdíly se objevují i mezi městy a venkovem. Na venkově lidé často chodí pro vodu hodiny daleko, zatímco ve městech bývá infrastruktura dostupnější. Ale i tady je háček. Rychlá urbanizace v chudých zemích přivádí miliony lidí do městských slumů, kde kanalizace neexistuje a jediný zdroj vody sdílí tisíce obyvatel. Paradoxně tak počet lidí bez bezpečné vody v některých městech roste namísto toho, aby klesal.

Velmi výrazně se projevují i genderové rozdíly. V mnoha regionech jsou to právě ženy a dívky, kdo denně nosí vodu na dlouhé vzdálenosti. Často jim to zabírá několik hodin, které pak nemohou věnovat škole nebo práci. Sdílené toalety navíc neposkytují dostatek soukromí, což ohrožuje jejich bezpečnost i zdraví. Zpráva upozorňuje také na menstruační zdraví – nově sledovanou oblast, která dlouho zůstávala na okraji. Ukazuje se, že i když většina žen a dívek dnes používá menstruační pomůcky, mnoho z nich jich nemá dostatek, aby se mohly měnit tak často, jak by potřebovaly a v mnoha domácnostech chybí důstojný soukromý. Výsledkem je, že dívky ve věku 15–19 let se během menstruace méně účastní školních, pracovních i společenských aktivit než starší ženy. A to není problém jen chudých zemí – týká se to i států s vysokými příjmy, jen v jiné podobě.

Nerovnosti nejsou jen otázkou pohlaví nebo příjmu. V Laosu se například ukázalo, že domácnosti v oblastech bez cest mají mnohem horší přístup k vodě a hygieně než ty, které leží poblíž silnic. V Evropě zase statistiky potvrdily, že romské rodiny mají až desetkrát menší šanci mít doma vodovod než většinová populace. A v Kanadě původní obyvatelé hlásí až trojnásobně častěji, že voda z jejich kohoutku není pitná. Tyto příklady jasně ukazují, že problém nerovností není jen záležitostí globálního Jihu – zasahuje i nejbohatší země světa.

Důležitým tématem je také dostupnost dat. Od roku 2017 vzrostl počet zemí s dostupnými odhady pro bezpečnou vodu z 95 na 160 a pro sanitaci z 83 na 145. Přesto ale stále chybí důležité informace. Například Čína neposkytuje celostátní data o pitné vodě a Spojené státy nemají kompletní údaje o hygieně. Bez spolehlivých dat je přitom obtížné sledovat pokrok a správně zaměřovat investice.

Když to všechno zpráva shrne, závěr je neúprosný. Současná rychlost nestačí. Pokud by svět pokračoval stejným tempem jako dosud, v roce 2030 bude stále stovky milionů lidí bez pitné vody, záchodu i možnosti umýt si ruce. Podle propočtů by bylo nutné v chudých zemích zrychlit pokrok až sedmkrát v případě pitné vody a osmnáctkrát v případě sanitace a hygieny. To není jen technická výzva, ale i politická. Znamená to, že vlády, donátoři a mezinárodní organizace musí udělat z vody a hygieny absolutní prioritu.

Zpráva WHO a UNICEF tak nabízí dvojí poselství. Na jedné straně přináší naději – miliardy lidí už se dočkaly zlepšení. Na druhé straně varuje – miliardy dalších stále žijí bez základních podmínek pro zdravý a důstojný život. Voda, toaleta a možnost si umýt ruce nejsou luxus, ale základní právo. A pokud má svět dostát svým slibům, nestačí pokračovat v dosavadním tempu. Je třeba zrychlit, a hlavně zaměřit se na ty, kteří byli až dosud přehlíženi. Protože jen tehdy, když se dostane voda a důstojnost skutečně ke všem, budeme moci říci, že cíl byl splněn.