Nejrozsáhlejší analýza, která kdy byla popsána, ukazuje, že věda nepřestává objevovat nové druhy života, ale naopak tempo objevování se v 21. století zrychlilo a v posledních dvou dekádách bylo nejvyšší v celé historii vědeckých záznamů. Studie publikovaná v prestižním časopise Science Advances zásadně mění představy o tom, kolik druhů na Zemi vlastně známe a jak by se mohly měnit počty nově popsaných druhů v budoucnosti.

Studie publikovaná v časopise Science Advances představuje dosud nejhlouběji propracovanou kvantitativní analýzu vývoje poznané biodiverzity v čase. Mezinárodní tým autorů analyzoval historická data o formálním popisu druhů napříč celým stromem života a položil si zdánlivě jednoduchou, avšak zásadní vědeckou otázku: jak rychle lidstvo skutečně objevuje a popisuje nové druhy organismů a jaké závěry z toho lze vyvodit o celkovém rozsahu života na Zemi? Odpověď, založená na téměř dvou milionech jednotlivých záznamů vyniká šíří záběru a zároveň jasně ukazuje, že představa o zpomalování taxonomického výzkumu ve 21. století neodpovídá dostupným datům.

Autoři pracovali s databází 1 962 217 platně popsaných a dosud žijících druhů, přičemž více než 97 % záznamů se podařilo přesně přiřadit ke konkrétnímu roku formálního popisu. Tak rozsáhlý datový soubor umožnil sledovat tempo objevování druhů v nepřerušené časové řadě přesahující čtvrt století, od poloviny 18. století až po rok 2020. Výsledný obraz je jasný a konzistentní s historickými i současnými daty: místo očekávaného zpomalení dochází v posledních dekádách k výrazné akceleraci poznání.

Zatímco v průběhu 19. století se roční počty nově popsaných druhů pohybovaly typicky v řádu několika tisíc, a ve 20. století kolísaly vlivem světových válek a institucionálních změn, období po roce 2000 vykazuje setrvalý a výrazný růst. V letech 2015 až 2020 bylo každoročně popsáno více než 16 000 nových druhů a rok 2020 se stal dosud historickým maximem s hodnotou 17 044 nově formálně popsaných organismů. To znamená, že v průměru přibližně každých třicet minut byl v tomto roce vědecky popsán nový druh života.

Významným zjištěním je, že tento nárůst není primárně tažen okrajovými, málo prozkoumanými skupinami, ale naopak těmi taxonomicky nejbohatšími. Živočichové, kteří dnes tvoří přibližně 1,34 milionu známých druhů, vykazují dlouhodobě nejvyšší absolutní tempo objevování. Uvnitř této velké skupiny dominují členovci, zejména hmyz, který sám o sobě představuje více než polovinu všech dosud popsaných druhů na Zemi. Brouci, blanokřídlí, dvoukřídlí a další početné řády nejen zůstávají druhově nejbohatšími skupinami, ale zároveň generují tisíce nových popisů ročně, což podtrhuje rozsah dosud nepoznaného života v dobře známých taxonomických větvích.

Zvláštní pozornost si zaslouží i skupiny, u nichž se tempo objevování výrazně zrychlilo až v posledních desetiletích. Houby, které byly po dlouhou dobu taxonomicky opomíjeny, vykazují prudký nárůst nových popisů zejména po roce 1990. Podobný trend je patrný u mnoha vodních organismů, včetně paprskoploutvých ryb, korýšů a některých skupin bezobratlých. Tento posun není jen důsledkem intenzivnějšího průzkumu tropických a hlubokomořských oblastí, ale také výsledkem rozvoje pokročilých molekulárních metod, které umožňují rozlišit dříve nerozeznatelné druhy, které byly na základě vnějších znaků považovány za jediný druh.

Analýza rovněž ukazuje, že historické představy o dosažení jakéhosi „stropu“ poznané biodiverzity není statisticky podložena. Data naopak ukazují, že druhově bohatší skupiny organismů vykazují i vyšší současné tempo objevování nových druhů. Tento vztah naznačuje, že biodiverzita číselně i strukturálně přesahuje dosavadní hranice našeho poznání a že bohaté větve stromu života stále skrývají značné množství dosud nerozlišené rozmanitosti.

Na základě těchto trendů autoři vytvořili projekce budoucího vývoje počtu popsaných druhů. I při konzervativních scénářích založených na současných tempech objevování vyplývá, že do konce 21. století by mohlo být popsáno několik set tisíc dalších druhů. U rostlin se odhaduje nárůst o více než 160 000 druhů oproti stavu v roce 2020, což by celkový počet známých rostlinných druhů posunulo hluboko nad hranici půl milionu. U hub by konečný počet mohl být dvojnásobný oproti současnému stavu, s odhady přesahujícími 300 000 popsaných druhů.

U obratlovců, tradičně považovaných za relativně dobře prozkoumané, jsou výsledky neméně pozoruhodné. Projekce naznačují, že počet druhů paprskoploutvých ryb by mohl v dlouhodobém horizontu přesáhnout 110 000, zatímco u obojživelníků, které patří mezi nejohroženější skupiny, by mohl skutečný počet druhů dosáhnout až 40 000. Takové odhady potvrzují, že i ve skupinách považovaných za dobře zdokumentované může stále přetrvávat významná část dosud nerozpoznané biologické rozmanitosti.

Autoři studie současně zdůrazňují, že tyto projekce nejsou predikcí v běžném slova smyslu, ale spíše ilustrací potenciálního rozsahu nepoznané biodiverzity při zachování současného tempa objevování. Budoucí tempo objevů bude ovlivněno řadou faktorů, od financování taxonomického výzkumu přes politickou a sociální stabilitu klíčových regionů až po rychlost zániku přirozených stanovišť. Právě zde se studie dotýká zásadního paradoxu současné doby.

Nikdy jsme neobjevovali nové druhy tak rychle jako nyní, a přesto se mnohé z nich mohou ztratit dříve, než je vůbec stihneme pojmenovat. Pouze pojmenovaný a taxonomicky uznaný druh se může stát součástí ochranářských strategií, červených seznamů a mezinárodních úmluv. Druhy, které zůstávají vědě neznámé, jsou z hlediska environmentální politiky prakticky neviditelné. Studie tak nepřímo upozorňuje, že tempo taxonomického výzkumu je jedním z klíčových předpokladů účinné ochrany biodiverzity.

Z hlediska celkového významu poznání života na Zemi stojí za připomenutí, že jedna jediná lžička úrodné půdy může obsahovat až kolem jedné miliardy mikroskopických organismů včetně bakterií, hub a dalších mikrobiálních skupin, a tisíce jejich různých druhů. To znamená, že už v rozsahu několika gramů půdy se setkáváme s počty, které překračují současnou lidskou populaci. Navíc je třeba mít na paměti, že biologická diverzita nikdy nebude uzavřeným soupisem, ale procesem. Evoluční a adaptační mechanismy a proměnlivé environmentální podmínky, znamenají, že spektrum forem života se na planetě Zemi v čase neustále proměňuje.

Veřejné slyšení Senátu k záměru spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví odhalilo zásadní výzvy českého systému hodnocení dopadů investičních záměrů na životní prostředí. Analýza expertů, zástupců samospráv i občanské veřejnosti upozornila na slabiny legislativy, nejasnosti v rozdělení rolí i nedostatečnou ochranu obyvatel v oblastech. Výsledkem je soubor doporučení směřujících k posílení nezávislosti hodnocení a efektivnější participaci veřejnosti při rozhodování o environmentálně citlivých záměrech.

Dne 20. ledna 2026 se Senát Parlamentu České republiky prostřednictvím svého Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice zabýval závěry 28. veřejného slyšení, jehož tématem byly legislativní změny vycházející ze zkušeností se záměrem zařízení na spalování nebezpečných odpadů v Rybitví u Pardubic a z obdobných investičních záměrů, u nichž proces posuzování vlivů na životní prostředí vyvolává dlouhodobě rozporné reakce. Výsledkem bylo usnesení, kterým výbor doporučil Senátu schválit soubor závěrů formulovaných na základě odborné diskuse vedené mezi zástupci státní správy, samospráv, akademické sféry i občanské veřejnosti .

Veřejné slyšení navazovalo na několikaletou debatu o projektu spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví, který se stal jedním z nejvýraznějších příkladů střetu mezi investičním záměrem a obavami dotčeného území o dopady na životní prostředí a veřejné zdraví. Projekt byl posuzován v režimu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a zároveň otevřel otázky týkající se aplikace zákona o ochraně ovzduší a zákona o odpadech. Právě průběh a výsledky tohoto procesu se staly impulzem k tomu, aby Senát využil institut veřejného slyšení jako nástroje pro hlubší analýzu fungování stávající právní úpravy.

Závěry, které byly následně schváleny výborem a předloženy plénu Senátu, konstatují, že současná legislativa v oblasti EIA a ochrany ovzduší vykazuje určité systémové nedostatky. Ty se podle Senátu mohou projevovat zejména v nedostatečném oddělení rolí mezi investorem a zpracovateli odborných podkladů, v omezené schopnosti právních předpisů reagovat na technologie s proměnlivým složením vstupních materiálů a v absenci dostatečně silných pojistek ochrany veřejného zdraví v územích s vysokou hustotou obyvatelstva .

V této souvislosti Senát formuloval soubor doporučení adresovaných vládě České republiky. Ta se týkají především úprav zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, kde je navrhováno jasnější vymezení nezávislosti "posudkářů" a posílení role věcného vypořádání připomínek ze strany dotčených orgánů a veřejnosti. Další oblastí je zákon o ochraně ovzduší, u něhož Senát upozorňuje na otázku nezávislosti autorizovaných osob provádějících měření emisí, na potřebu kontinuálního monitoringu u vybraných typů zařízení a na metodické nastavení rozptylových studií. Pozornost je věnována rovněž zákonu o odpadech, zejména ve vztahu k principu regionální soběstačnosti při nakládání s nebezpečnými odpady a k postavení státu a obcí u strategických zařízení tohoto typu.

Z hlediska institucionálního rámce Senát doporučil vládě ustavení meziresortní pracovní skupiny složené ze zástupců relevantních ministerstev, samospráv a odborné veřejnosti. Cílem má být promítnutí závěrů veřejného slyšení do konkrétních legislativních návrhů a metodických změn, které by reagovaly na identifikované problémy v aplikační praxi. Předseda Senátu byl zároveň pověřen, aby s obsahem usnesení seznámil předsedu vlády České republiky.

Dokument ke stažení:

121-18-15-VVVK-20.1.2026_-Zavery_VS_Senatu_Rybitvi.pdf

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) zahájila nový koordinovaný projekt prosazování předpisů známý jako REF‑14, který představuje pokračování celoevropských iniciativ zaměřených na bezpečnost chemických směsí. Projekt navazuje na zkušenosti předchozího programu REF‑6, který probíhal v roce 2018 a jehož závěrečná zpráva odhalila řadu nedostatků zejména při odvozování klasifikace směsí, v kvalitě bezpečnostních listů a v informacích na etiketách obalů týkajících se bezpečného používání výrobků.

V roce 2026 budou vnitrostátní orgány členských států EU provádět kontroly, jejichž cílem je ověřit, do jaké míry nebezpečné směsi splňují požadavky nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008, známého jako nařízení CLP (Classification, Labelling and Packaging). Inspektoři mohou zároveň posuzovat, zda směsi respektují omezení stanovená nařízením (ES) č. 1907/2006, známým jako REACH (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals), a nařízením (EU) 2019/1021 týkajícím se perzistentních organických znečišťujících látek (POP). Kontroly se dotknou široké škály výrobků, včetně spotřebních produktů běžně dostupných na trhu, o nichž je známo, že obsahují nebezpečné směsi.

Projekty REF jsou prováděny inspektory národních orgánů zúčastněných členských států a jejich výsledky jsou shromažďovány agenturou ECHA a pracovní skupinou Fóra pro prosazování. Na základě těchto dat je vypracována závěrečná zpráva o výsledcích projektu, která identifikuje nedostatky a doporučuje opatření ke zlepšení prosazování předpisů. Konečným cílem projektů REF je nejen zvýšit kvalitu inspekční činnosti v členských státech, ale také podpořit dodržování předpisů REACH, CLP a PIC (Prior Informed Consent – systém předchozího souhlasu pro kontrolu obchodu s nebezpečnými chemickými látkami) ze strany výrobců, dovozců a dalších žadatelů o registraci chemických látek a směsí.

Pro podnikatele to znamená, že je vhodné znovu prověřit všechny dokumenty týkající se chemických látek a směsí, včetně bezpečnostních listů, klasifikací, označení a informací na obalech. Kontrola by měla zahrnovat také interní postupy pro aktualizaci dat a školení zaměstnanců, aby byla zajištěna plná shoda s požadavky nařízení CLP, REACH a POP. V opačném případě hrozí sankce. Již v minulosti byla Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) udělena nemalá pokuta. Například společnost Noroo Bee Chemical Czech s.r.o. dostala pokutu 500 000 korun za porušení povinností týkajících se označování dovážených nebezpečných chemických směsí a nesplnění registračních povinností podle REACH i CLP, přičemž u kontrolovaných směsí chyběla signální slova, věty o nebezpečnosti a pokyny pro bezpečné zacházení.

V jiném případě uložili inspektoři pokutu 140 000 korun obchodnímu řetězci Penny Market s.r.o. za to, že ve svém sortimentu nabízel čistící a prací prostředky obsahující nebezpečné chemické směsi bez správného označení a výstražných symbolů, čímž došlo k porušení povinností stanovených nařízením CLP. Podobně v minulosti inspekce udělila např. pokutu 60 000 korun společnosti Alza.cz a.s. za nedodržování pravidel při prodeji chemikálií prostřednictvím e‑shopu, kdy nebyly uvedeny požadované informace o nebezpečnosti směsí v souladu s chemickou legislativou. Tyto příklady potvrzují, že nesoulad s povinnostmi CLP/REACH se v praxi promítá do reálných finančních postihů a že nedostatečná dokumentace či chybějící označení chemická látek a směsí není radno podceňovat.

V říčním toku Dal ve Švédsku, kde mladí atlantičtí lososi Salmo salar každoročně zahajují jednu z biologicky nejnáročnějších etap svého života, tedy přesun ze sladké vody do moře, vědci zaznamenali jev, který zásadně rozšiřuje dosavadní chápání ekologických rizik spojených s farmaceutickým znečištěním. 

Studie publikovaná v prestižním časopise Science se zaměřila na to, jak stopová množství léčiv přítomná v říční vodě ovlivňují chování ryb v okamžiku, kdy musí činit rychlá a energeticky náročná rozhodnutí. Výsledky ukazují, že biologicky aktivní látky pocházející z odpadních vod nejsou v prostředí pasivním pozadím, ale mohou přímo vstupovat do klíčových životních procesů a měnit jejich průběh způsobem, který byl dosud podceňován.

Výzkum vedl mezinárodní tým odborníků ze Švédské univerzity zemědělských věd ve spolupráci s dalšími evropskými a mimoevropskými pracovišti. Vědci shromáždili a analyzovali rozsáhlý soubor dat zahrnující více než sedm set mladých lososů během jejich migrace v reálném říčním systému, přičemž detailní telemetrické sledování probíhalo u několika stovek jedinců po dobu celé migrační sezony trvající přibližně šest až osm týdnů. Zásadní přínos studie spočívá v metodologii, která propojila dlouhodobé terénní sledování pomocí miniaturních vysílačů s cílenými laboratorními experimenty. Díky tomu bylo možné sledovat chování ryb nejen v kontrolovaných podmínkách, ale především v dynamickém a proměnlivém prostředí skutečné řeky, kde se biologické reakce odehrávají v kontextu proudu vody, predátorů, technických překážek a proměnlivých hydrologických podmínek.

Ústředním zájmem studie byla látka clobazam, léčivo běžně předepisované lidem k tlumení úzkosti a poruch spánku. Clobazam patří do skupiny benzodiazepinů, jejichž globální spotřeba se dlouhodobě pohybuje v desítkách tun ročně, a jeho přítomnost byla opakovaně potvrzena v povrchových vodách Evropy. Výzkum ukázal, že při expozici koncentracím odpovídajícím znečištěným řekám se tato látka hromadí v mozkové tkáni ryb a ovlivňuje fungování jejich nervové soustavy. Praktickým důsledkem bylo, že lososi vystavení clobazamu se chovali jinak při překonávání migračních překážek. Konkrétně rychleji (2,5 až 8 krát) proplouvali dvěma přehradami na řece Dal a vyšší podíl z nich úspěšně dorazil do moře ve srovnání s jedinci, kteří nebyli vystaveni expozici. Rozdíl v úspěšnosti migrace mezi exponovanou a kontrolní skupinou dosahoval řádově desítek procentních bodů, což je v ekologickém měřítku mimořádně významný efekt. Tento výsledek je na první pohled paradoxní, protože naznačuje zdánlivě pozitivní efekt znečištění, který však při hlubším pohledu vyvolává řadu otázek.

Podrobnější interpretace ukazuje, že pozorovaný jev souvisí se změnami sociálního chování a způsobu vyhodnocování rizika. Mladí lososi za normálních okolností migrují ve skupinách, což je forma chování označovaná jako shoaling, tedy tendence zůstávat v hejnu. Tato strategie snižuje pravděpodobnost ulovení predátorem a zároveň pomáhá jednotlivým rybám optimalizovat energetický výdaj v prostředí s proměnlivým proudem. Studie však prokázala, že lososi vystavení clobazamu vykazovali oslabenou sociální soudržnost, tedy nižší míru koordinace a setrvávání ve skupině. V laboratorních testech se u nich projevila snížená reakce na přítomnost dalších jedinců a změněná reakce na stresové podněty, což se následně promítlo i do jejich chování v řece. Častěji se oddělovali a volili samostatný postup, který byl spojen s vyšší mírou rizika, ale také s rychlejším překonáváním technických bariér.

Právě tato změna chování pomáhá vysvětlit, proč tito jedinci postupovali migrací rychleji. Snížená potřeba synchronizace se skupinou umožnila pružnější individuální rozhodování a okamžitou reakci na proudové poměry nebo vstupy do rybích přechodů. Z krátkodobého hlediska se takový posun jeví jako výhoda, protože zvyšuje pravděpodobnost dosažení moře, což je kritický moment, jelikož přirozená úmrtnost lososů během této fáze života běžně přesahuje padesát procent. Z dlouhodobého pohledu však nelze tento efekt považovat za jednoznačně pozitivní. Narušení přirozených sociálních mechanismů může vést k vyšší zranitelnosti vůči predátorům v otevřeném moři nebo k méně efektivnímu hospodaření s energií, které může ovlivnit jejich další růst a reprodukční úspěch.

Studie na lososech jasně ukazuje, že léčiva zaměřená na lidský nervový systém mohou zasahovat do stejných biologických drah i u jiných obratlovců. Nervové přenašeče a regulační mechanismy, které ovlivňují chování, rozhodování a reakci na stres, jsou totiž evolučně velmi staré a do značné míry sdílené napříč živočišnými skupinami. Podle dostupných přehledů bylo ve vodním prostředí celosvětově identifikováno více než devět set různých farmaceutických látek, z nichž mnohé mají neuroaktivní účinky. Z tohoto pohledu nejsou změny chování ryb okrajovým jevem, ale potenciálně systémovým problémem, který může ovlivnit ekologické vztahy, strukturu potravních sítí a dlouhodobou stabilitu populací v přírodních ekosystémech.

Významným otevřeným tématem zůstává otázka kombinovaného působení více farmaceutických látek současně. Zatímco účinek clobazamu byl v této studii podrobně popsán, reálné prostředí představuje komplexní směs antidepresiv, analgetik, hormonálně aktivních látek a dalších biologicky účinných molekul. V povrchových vodách se běžně detekují desítky těchto látek současně, přičemž jejich společné působení může vést k synergickým efektům, které nelze jednoduše odvodit z testování jednotlivých sloučenin. Právě tato chemická komplexita činí hodnocení ekologických rizik mimořádně náročným a otevírá otázku, do jaké míry je možné tyto interakce spolehlivě modelovat i s využitím pokročilých analytických nástrojů nebo umělé inteligence.

Farmaceutické znečištění, které vzniká při výrobě, užívání a následném vylučování léčiv lidskou populací, dnes představuje jeden z nejrychleji rostoucích typů environmentálního stresu. Ve vodním prostředí bylo celosvětově identifikováno několik stovek různých farmaceutických látek, a to v řekách, jezerech i pobřežních vodách. Mnohé z těchto sloučenin jsou navrženy tak, aby působily při velmi nízkých dávkách, a zároveň vykazují omezenou biologickou rozložitelnost. Tradiční technologie čištění odpadních vod se s nimi nedokáže poradit.

Do tohoto kontextu logicky zapadá i nedávno aktualizovaná evropská směrnice o čištění městských odpadních vod, která poprvé systematicky reflektuje problém farmaceutických látek jako samostatné a významné skupiny znečišťujících látek. Směrnice vychází z poznání, že běžné mechanicko biologické čištění není schopno účinně odstraňovat mikropolutanty biologicky aktivního charakteru, mezi něž patří právě léčiva, hormony a další farmaka s prokazatelným vlivem na chování a fyziologii vodních organismů. Proto zavádí požadavek na tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod, který je zaměřen na pokročilé technologie schopné tyto látky zachytit nebo rozložit. Uvažuje se o kombinaci několika technologických řešení, například pokročilé oxidace založené na ozonu či UV záření, adsorpce na aktivním uhlí nebo membránových separačních procesech, které se liší účinností, energetickou náročností i provozními náklady.

Současně se počítá se vznikem systému rozšířené odpovědnosti výrobce, tedy EPR systému, v jehož rámci by se na financování tohoto technologicky i energeticky náročného stupně čištění podíleli výrobci léčiv a kosmetických přípravků, jejichž produkty se do vodního prostředí dostávají. Smyslem tohoto přístupu je přenést část nákladů z veřejných rozpočtů na původce znečištění a zároveň vytvořit ekonomický tlak na vývoj environmentálně šetrnějších látek.

Získaná data tak poskytují silný argument i pro přehodnocení současných regulačních přístupů, které se dosud soustředí především na měření koncentrací chemických látek, nikoli na jejich skutečný biologický účinek. V kontextu ochrany biodiverzity se stále jasněji ukazuje, že zachování migrace jako zásadního ekologického procesu vyžaduje nové pojetí environmentální bezpečnosti i rizik. To zahrnuje nejen modernizaci technologií čištění odpadních vod, ale také změny ve farmaceutickém vývoji směrem k látkám, které jsou po použití méně perzistentní a méně biologicky aktivní v necílových organismech.

Podobné závěry přitom nejsou v ekologickém výzkumu zcela ojedinělé a zapadají do širšího obrazu poznatků o vlivu farmaceutických látek na vodní organismy. Již v předchozích letech řada studií prokázala, že antidepresiva ze skupiny selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu, například fluoxetin nebo citalopram, mohou u ryb měnit míru aktivity, reakci na stres a ochotu riskovat, tedy tzv. risk taking behavior, což je způsob, jakým organismus vyhodnocuje nebezpečí při hledání potravy nebo úniku před predátorem. Experimenty na okounech, střevlích nebo pstruzích ukázaly, že i koncentrace odpovídající běžně zjišťovaným hodnotám v evropských řekách vedou ke zrychlenému opouštění úkrytů, snížené plachosti a oslabené reakci na přítomnost predátora.

V jiných případech bylo prokázáno narušení orientace, změny migrační aktivity nebo posun v sociálním chování, například v hierarchii hejna a sdílení informací mezi jedinci. Tyto efekty jsou obzvláště znepokojivé, protože nevznikají v důsledku akutní toxicity, ale jemného zásahu do nervové signalizace, tedy do procesu, kterým nervové buňky přenášejí informace a tím ovlivňují chování a rozhodování organismu. Právě tento typ tzv. subletálních účinků, kdy organismus přežívá, ale chová se jinak, je dnes považován za jedno z největších slepých míst environmentální regulace, protože jeho ekologické důsledky se projeví až s časovým odstupem na úrovni populací a celých ekosystémů.

Aktuálně publikovaná studie v Science nepřináší pouze detailní pohled na chování jednoho ikonického druhu ryby, ale otevírá širší diskusi o tom, jak hluboce lidská spotřeba a moderní medicína zasahují do fungování přírodních systémů. Ukazuje, že i neviditelné a zdánlivě zanedbatelné koncentrace chemických látek mohou nenápadně, ale zásadně formovat ekologické a evoluční procesy v době, kdy je přírodní prostředí vystaveno stále silnějším antropogenním tlakům.

Předběžné hodnocení kvality ovzduší v České republice za rok 2025 ukazuje, že navzdory nepříznivým rozptylovým podmínkám patřil uplynulý rok k nejlepším za celé období systematického sledování. Koncentrace většiny hlavních znečišťujících látek zůstaly hluboko pod platnými imisními limity a dlouhodobý trend zlepšování je zřejmý. Současně se však potvrzuje, že zejména jemné prachové částice a přízemní ozon zůstávají klíčovou výzvou pro další roky, a to zejména ve světle zpřísňujících se evropských požadavků na ochranu zdraví.

Rok 2025 lze z pohledu kvality ovzduší v České republice označit za další potvrzení pozitivního vývoje, který se postupně formuje již od roku 2020. Předběžné vyhodnocení dat z automatizovaných imisních měřicích stanic ukazuje, že koncentrace suspendovaných částic PM₁₀ a PM_2,5, oxidu dusičitého, oxidu uhelnatého i oxidu siřičitého dosáhly jedněch z nejnižších hodnot od zahájení systematického sledování v devadesátých letech minulého století. V případě oxidu siřičitého se dokonce jedná o historické minimum. Přestože meziročně nedošlo k dramatickým změnám oproti roku 2024, stabilizace na nízkých úrovních sama o sobě představuje významný výsledek, zvláště vezmeme-li v úvahu, že meteorologické a rozptylové podmínky byly v roce 2025 celkově zhoršené až výrazně horší.

Zásadním konstatováním je skutečnost, že všechny hodnocené znečišťující látky s výjimkou suspendovaných částic PM₁₀ a přízemního ozonu splnily v roce 2025 imisní limity platné podle současné legislativy. Překročení denního limitu pro PM₁₀ bylo zaznamenáno pouze na jediné stanici z celkového počtu více než stovky sledovaných lokalit, konkrétně na venkovské stanici Lom v Ústeckém kraji, kde se dlouhodobě kombinuje vliv lokálního vytápění a průmyslové činnosti. Roční imisní limity pro PM₁₀ ani PM_2,5 nebyly překročeny nikde na území republiky, přičemž v případě jemnější frakce PM_2,5 se jedná již o třetí rok v řadě bez překročení zpřísněného limitu. Oxid dusičitý nepřekročil roční limit šestým rokem po sobě a u oxidu siřičitého a oxidu uhelnatého nedochází k překročení imisních limitů již řadu let.

Přízemní ozon zůstává jedinou látkou, u níž se dlouhodobě nedaří dosáhnout plošného splnění imisních cílů. V tříletém hodnoceném období 2023 až 2025 byl imisní limit překročen přibližně na devíti procentech stanic, převážně v regionálním pozadí a v některých městských lokalitách. Rok 2025 sám o sobě nepředstavoval extrémní ozonový rok, avšak epizody vysokých koncentrací v horkém a suchém srpnu vedly k vyhlášení několika smogových situací. Tento vývoj potvrzuje, že koncentrace ozonu jsou silně závislé na meteorologických podmínkách a že jejich regulace je výrazně složitější než u primárních znečišťujících látek.

Z regionálního hlediska se v roce 2025 dále snižoval význam tradičně problematické aglomerace Ostrava Karviná Frýdek Místek, kde se pozitivně projevil jak dlouhodobý útlum těžkého průmyslu, tak i konkrétní omezení provozu v areálu společnosti Liberty Ostrava. Naopak relativně vyšší koncentrace suspendovaných částic byly zaznamenány na dopravně zatížených lokalitách v Praze, kde se kombinují intenzivní silniční doprava s častějším výskytem nepříznivých rozptylových podmínek. Tento posun ukazuje, že kvalita ovzduší se stále více stává městským a dopravním tématem, nikoli výhradně problémem průmyslových regionů.

Významnou roli v celkovém hodnocení sehrály meteorologické podmínky. Rok 2025 byl sice teplotně ještě hodnocen jako normální, avšak srážkově podnormální a z hlediska rozptylu znečišťujících látek patřil k nejméně příznivým za poslední tři dekády. Právě tato skutečnost dává dosaženým výsledkům zvláštní váhu. I v měsících s výrazně nepříznivými podmínkami, jako byl únor, listopad či prosinec, zůstaly průměrné koncentrace suspendovaných částic často pod úrovní desetiletého průměru. To naznačuje, že bez postupně realizovaných emisních opatření by byla situace výrazně horší.

Mezi klíčové faktory dlouhodobého zlepšování kvality ovzduší patří zejména výměna zastaralých kotlů v domácnostech, modernizace průmyslových technologií, postupná obnova vozového parku a zpřísňování emisních standardů. Efekt těchto opatření se nejzřetelněji projevuje právě v obdobích, kdy by za srovnatelných podmínek v minulosti docházelo k výraznému zhoršení kvality ovzduší. Únor 2025 je v tomto ohledu ilustrativním příkladem. Přestože šlo o chladný, suchý měsíc s velmi nepříznivými rozptylovými podmínkami, koncentrace prachových částic nedosáhly hodnot typických pro podobné epizody v minulém desetiletí.

Zpráva ČHMI zároveň upozorňuje na skutečnost, že současné hodnocení vychází z předběžných a dosud neverifikovaných dat a nezahrnuje látky sledované manuálními metodami, především benzoapyrenU. Právě u této karcinogenní látky lze i nadále očekávat překračování imisních limitů na řadě lokalit, zejména v oblastech s intenzivním lokálním vytápěním. Úplný obraz kvality ovzduší za rok 2025 tak bude k dispozici až po zveřejnění druhé části hodnocení a po finální verifikaci dat.

Zvláštní pozornost si zaslouží také pohled do budoucna. Nově přijatá evropská směrnice o kvalitě ovzduší výrazně zpřísňuje imisní limity s cílem přiblížit se doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO) a dlouhodobé vizi nulového znečištění. Předběžné vyhodnocení ukazuje, že pokud by tyto limity platily již dnes, docházelo by k jejich překračování u jemných prachových částic, oxidu dusičitého i přízemního ozonu na řadě lokalit. Nejproblematičtější se jeví právě PM_2,5, které zůstávají z hlediska zdravotních dopadů nejrizikovější složkou znečištění ovzduší.

Rok 2025, z pohledu kvality ovzduší, tak lze hodnotit jako potvrzení správného směru, nikoli jako důvod k uspokojení. Česká republika dosáhla v posledních letech výrazného zlepšení kvality ovzduší, které je měřitelné, dlouhodobé a odolné i vůči nepříznivým meteorologickým podmínkám. Zároveň se však ukazuje, že další kroky budou náročnější, dražší a více systémové, ať už v oblasti dopravy, energetiky, lokálního vytápění či územního plánování.

Sucho jsme dlouho chápali jako dočasnou epizodu. Něco, co lze zvládnout technickými opatřeními, krátkodobými omezeními nebo rychlým krizovým řízením. Tento přístup vycházel z předpokladu, že po odeznění extrému se příroda vrátí do původního rytmu a vodní systémy obnoví svou rovnováhu. Tento předpoklad však přestává platit. Mnohé regiony světa procházejí hlubokými strukturálními změnami, které mění kolik vody zůstává v krajině, jak se voda zadržuje v půdě a vegetaci a jak je k dispozici lidem i ekosystémům. V mnoha povodích se dostupnost sladké vody natolik snížila i v hydrologicky „normálních“ letech, nikoli pouze během extrémních such, že každý další suchý rok ukazuje, že schopnost krajiny reagovat na výkyvy je již systematicky oslabena.

Klíčové je rozlišovat mezi velkým a malým vodním cyklem. Velký vodní cyklus zahrnuje oběh vody mezi oceány, atmosférou a kontinenty a z hlediska celkového objemu zůstává relativně stabilní. Voda na planetě nezmizela. Problém je v malém vodním cyklu, tedy kolik vody je skutečně k dispozici v krajině, v půdě, vegetaci a podzemních zásobách. Tento lokální a regionální cyklus byl v posledních desetiletích systematicky narušován. Odlesňování, meliorace, regulace toků, urbanizace a intenzivní zemědělství urychlily odtok vody z krajiny. Například v intenzivně obdělávaných oblastech severní Indie, Středozápadu USA a severní Číny se do atmosféry nebo povrchového odtoku ztrácí až o 30–40 % více srážkové vody než v přirozené krajině. Krajina tak ztrácí schopnost vodu zadržovat a postupně uvolňovat.

Právě tento dlouhodobý nesoulad mezi odběry a přirozenou obnovou stojí za pojmem globální vodní bankrot, který přináší nová zpráva z Univerzity OSN (UNU-INWEH). Nejde o dočasný nedostatek vody, ale o stav, kdy jsou vodní systémy systematicky přetěžovány a čerpány „na dluh“. Typickým příkladem jsou povodí Indu, Tigridu a Eufratu, povodí Žluté řeky, Murray–Darling v Austrálii nebo povodí Colorada v USA, kde se každoročně spotřebuje více než 90 % dostupných obnovitelných vodních zdrojů. Návrat k rovnováze je zde možný pouze za cenu vysokých hospodářských a sociálních změn. Tento pohled zásadně mění logiku hospodaření s vodou, kde nejde o epizodické sucho, ale o trvalý strukturální deficit.

Důsledky jsou patrné na jezerech, která tradičně fungovala jako přirozené zásobníky vody. Od počátku 90. let ztratila více než polovina sledovaných velkých jezer alespoň 15 % svého objemu. Kritický pokles zaznamenala například Kaspická oblast, jezero Čad, jezera v centrální Asii včetně Aralu, ale také jezera Powell a Mead na řece Colorado. Tato vodní tělesa zásobují pitnou vodou velká města, zemědělství i energetiku. Jejich úbytek znamená zhoršení kvality vody, kolaps rybolovu a ztrátu schopnosti vyrovnávat hydrologické výkyvy. Na těchto jezerech je dnes existenčně závislých více než 300 milionů lidí.

Stejně zranitelné jsou i velké řeky. V posledních třech dekádách klesl průměrný průtok u více než poloviny nejvýznamnějších světových řek o více než pětinu. Týká se to mimo jiné řek Colorado, Indus, Tigris–Eufrat, Ebro, Po nebo São Francisco. V suchých obdobích tyto řeky často nedosahují moře nebo jen po krátkou část roku. Řeky jsou podřízeny odběrům, přehradám a regulacím a jejich schopnost udržovat stabilní ekosystémy se vytrácí. Krajiny podél toků se stávají citlivějšími na extrémy, tedy střídání sucha a náhlých povodní je stále prudší.

Jedním z klíčových, a často přehlížených, faktorů vodního bankrotu je úbytek mokřadů. Od 70. let zmizelo přibližně 410 milionů hektarů mokřadů, přičemž nejrychlejší ztráty byly zaznamenány v povodí Mississippi, v deltách Mekongu a Nigeru a v nížinných oblastech jihovýchodní Asie. Mokřady fungovaly jako přirozené retenční nádrže, čistily vodu a stabilizovaly mikroklima. Jejich zánik znamená nejen úbytek biodiverzity, ale i dramatické zvýšení nákladů na ochranu před povodněmi, úpravu vody a zdravotní rizika. Hodnota těchto ztracených ekosystémových služeb se v globálním měřítku pohybuje v řádu 7–15 bilionů dolarů ročně.

Podzemní vody byly dlouho považovány za strategickou rezervu, ale i ty čelí dramatickému úbytku. Přibližně sedmdesát procent hlavních akviferů (rozsáhlé geologické struktury schopné zadržovat a vést podzemní vodu) vykazuje dlouhodobý pokles hladiny. Podzemní voda přitom zajišťuje polovinu pitné vody pro domácnosti a více než čtyřicet procent zavlažování. V oblastech jako je severní Indie, Kalifornie, severní Čína nebo Írán klesá hladina podzemních vod místy o desítky centimetrů ročně. V mnoha regionech se čerpá rychleji, než je schopna se přirozeně doplňovat. Následky nejsou jen vyčerpání zásob, ale i nevratné změny geologické struktury, včetně propadání terénu, které ohrožuje infrastrukturu a zvyšuje riziko povodní. Tyto procesy se odehrávají v časových horizontech, které daleko přesahují politické a ekonomické plánování, což zvyšuje dlouhodobou zranitelnost společností.

Další riziko přináší úbytek ledovců a sněhových zásob. Ledovce po staletí fungovaly jako sezónní zásobníky vody, vyrovnávající rozdíly mezi obdobím srážek a sucha. Jejich rychlý ústup způsobuje výrazné výkyvy v průtocích řek závislých na tání ledu a sněhu. Podle mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) může do poloviny století zmizet až 60 procent současných horských ledovců mimo polární oblasti. Dopady jsou hmatatelné a přímé. Ohrožena je zásobárna pitné vody, výroba energie, zemědělská produkce a potravinová bezpečnost milionů lidí například v oblasti Himalájí, And, Alp nebo Skalistých hor.

Vodní bankrot není pouze fyzikální nebo ekologický problém. Je hluboce institucionální. Vodní právo, rozdělení odběrů a plánovací nástroje vznikaly v době, kdy se předpokládala relativní hydrologická stabilita. Často odrážejí historické nároky, nikoli skutečné množství dostupné vody. Výsledkem jsou odběry, které ekosystémy dlouhodobě unést nemohou. Přínosy intenzivního využívání vody historicky plynuly městům, průmyslu a velkým zemědělským podnikům. Negativní dopady však dopadají především na malé farmářské komunity, původní obyvatelé a nízkopříjmové skupiny s omezeným přístupem k alternativním zdrojům. Vodní nedostatek tak prohlubuje sociální nerovnosti a zvyšuje riziko konfliktů, nucené migrace a politické nestability, zejména v regionech Blízkého východu, Sahelu a Střední Asie.

Globální statistiky ukazují rozsah celého problému. Přibližně čtyři miliardy lidí zažívají alespoň jeden měsíc v roce vážnou nedostupnost vody a téměř tři čtvrtiny světové populace žijí v zemích považovaných za vodně ohrožené. Zemědělství spotřebovává zhruba sedmdesát procent odebrané sladké vody, přičemž více než sto sedmdesát milionů hektarů zavlažované půdy se nachází v oblastech s vysokým vodním stresem. To představuje přibližně třetinu světové zavlažované plochy. Globální potravinové systémy jsou proto stále zranitelnější a vystavené cenovým šokům, nedostatku potravin a politické nestabilitě, což se promítá i do globálních trhů a inflace.

Znečištění vodních zdrojů situaci jen zhoršuje. Odpadní vody, zemědělské splachy a průmyslové látky snižují množství vody vhodné pro lidské potřeby. Dostupná voda se tak zmenšuje nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Podle OSN není více než 80 procent světových odpadních vod dostatečně čištěno. Náklady na úpravu vody rostou a možnosti využití se zužují v domácnostech, průmyslu i zemědělství, což dále zvyšuje tlak na již omezené zdroje.

Zpráva OSN zdůrazňuje, že přechod od krizového řízení k řízení vodního bankrotu vyžaduje zásadní změnu přístupu. Vodní bankrot není selháním ani důsledkem jednoho špatného rozhodnutí. Je výsledkem dlouhodobého přesvědčení člověka, že přírodní systémy lze neomezeně optimalizovat dle svých potřeb bez ohledu na jejich hranice. Nejde tedy o hledání nových zdrojů, ale o sladění spotřeby s reálnou kapacitou vodních systémů.

Vodní bankrot je tak jeden z nejzásadnějších strukturálních globálních výzev současnosti, přičemž nejde o problém, který by šlo vyřešit technickým opatřením ani krátkodobými strategiemi. Vyžaduje reformu vodního práva, změnu hospodaření v krajině, přehodnocení zemědělských a průmyslových modelů i pozastavit se nad nepopulární otázkou nekonečného limitu růstu tak, aby voda v moderní společnosti nebyla pouhou samozřejmostí, ale vědomě a odpovědně spravovaným statkem.

Voda na Zemi je rozložena extrémně nerovnoměrně. Přibližně 97 % veškeré vody tvoří slaná voda oceánů a moří, která není bez technologicky a energeticky náročných zásahů přímo využitelná pro lidskou spotřebu či zemědělství. Ze zbývajících zhruba 3 % sladké vody je většina vázána v ledovcích a trvale zmrzlých oblastech nebo uložena v hlubokých podzemních rezervoárech. Pouze nepatrný zlomek, řádově méně než jedno procento celkové vody na planetě, je dostupný ve formě povrchových vod a mělkých podzemních zdrojů, na nichž je bezprostředně závislá většina ekosystémů, zemědělství i lidských sídel. Tato fyzická omezenost dostupné sladké vody zásadně rámuje, jak cenným statkem voda je, i reálné možnosti jejího hospodaření. Příkladem země, která se s těmito limity systematicky vyrovnává, je Izrael, jenž kombinuje rozsáhlé odsolování mořské vody, opětovné využívání vyčištěných odpadních vod a přísně regulované vodní hospodářství.

Zatímco svět sleduje války, inflaci a technologické závody, pod povrchem globálního dění se odehrává pomalejší, ale zásadnější drama. Global Risks Report 2026 Světového ekonomického fóra ukazuje svět, který ztrácí schopnost zvládat dlouhodobá rizika právě ve chvíli, kdy se začínají nebezpečně propojovat. Environmentální tlak, geopolitická fragmentace a společenská polarizace vytvářejí kombinaci, jež může definovat příští dekádu více než jakákoli jednotlivá krize.

Svět podle nejnovějšího Global Risks Report 2026 nevstupuje do krize jednorázovým šokem, ale pozvolným rozkladem jistot, na nichž stála dlouholetá poválečná globální stabilita. Výpovědi tisíců expertů z byznysu, politiky, akademické sféry i občanské společnosti se shodují v jednom zásadním bodě. V dohledné budoucnosti nelze očekávat návrat ke klidnému a předvídatelnému mezinárodnímu prostředí. Naopak převažuje přesvědčení, že období do roku 2036 bude charakterizováno trvalou nestabilitou, fragmentací a rostoucí konkurencí mezi státy i mocenskými bloky. Tento stav nejistoty přitom nevzniká pouze v důsledku geopolitických sporů, ale stále výrazněji jej formují environmentální tlaky, které se dlouhodobě hromadí a jejichž dopady se začínají propojovat s dalšími oblastmi globálního rizika.

Krátkodobý výhled, jak jej zpráva popisuje, je ovládán především tvrdou realitou geopolitiky a ekonomiky. Pozornost expertů se soustředí na konflikty, obchodní spory a rostoucí ekonomickou nejistotu, které v nejbližších letech formují rozhodování vlád i firem. Právě tato dominance okamžitých hrozeb však vytváří paradoxní situaci. Čím více energie je věnováno zvládání akutních krizí, tím méně prostoru zbývá na řešení hlubších a dlouhodobějších problémů, především těch environmentálních, jejichž dopady se sice neprojevují okamžitě, ale o to zásadněji určují budoucí stabilitu světa.

Nejvýraznějším rizikem se tak stává geoekonomická konfrontace, tedy systematické využívání ekonomických nástrojů jako prostředků mocenského soupeření. Sankce, obchodní bariéry, omezení investic či technologické restrikce se stávají běžnou součástí mezinárodních vztahů. Tento posun zásadně mění fungování globální ekonomiky a narušuje dodavatelské řetězce, které jsou již dnes pod tlakem klimatických extrémů, sucha, povodní či narušení produkce klíčových surovin. Zpráva nepřímo upozorňuje, že ekonomická fragmentace zvyšuje zranitelnost států právě vůči environmentálním šokům, protože oslabuje schopnost sdílet zdroje, technologie a koordinovat reakce na přírodní krize.

S tím úzce souvisí přetrvávající riziko ozbrojených konfliktů mezi státy. Ty nejsou izolovaným fenoménem, ale stále častěji se prolínají s environmentálními faktory, jako je nedostatek vody, degradace půdy či tlak na potravinové systémy. Zpráva pracuje s realistickým scénářem paralelních konfliktů, které mají regionální charakter, ale globální dopady. Právě environmentální stres funguje v řadě regionů jako zesilovač napětí, nikoli jako jeho primární příčina. V dlouhodobém horizontu však může být právě degradace přírodních podmínek jedním z klíčových motorů nestability, migrace a sociálních otřesů.

Vedle tvrdých geopolitických rizik nabývají na významu i rizika společenská. Dezinformace a zavádějící informace patří mezi nejvážnější krátkodobé hrozby, protože zásadně komplikují schopnost společnosti vést kvalifikovanou debatu o dlouhodobých tématech, včetně klimatu a ochrany přírody. Environmentální politika se v informačně rozděleném světě snadno stává terčem zjednodušování, ideologických sporů a účelových interpretací. To oslabuje veřejnou podporu transformačních opatření a prohlubuje propast mezi vědeckým poznáním a politickým rozhodováním. Zpráva naznačuje, že bez obnovy důvěry ve veřejné instituce bude řešení environmentálních rizik stále obtížnější.

Ekonomická rovina rizik zůstává napjatá a v environmentální oblasti hraje klíčovou roli. Obavy z hospodářského zpomalení, zadlužení a cenových výkyvů často vedou k odsouvání investic do adaptace na změnu klimatu či ochrany ekosystémů. Zpráva upozorňuje, že tento přístup je krátkozraký, protože environmentální rizika mají potenciál generovat ekonomické ztráty v řádech bilionů dolarů. Extrémní počasí, narušení zemědělské produkce a poškození infrastruktury již dnes představují významnou zátěž pro veřejné rozpočty a pojišťovny. Ekonomická nestabilita se tak stává nejen důsledkem environmentálních změn, ale i překážkou jejich zvládání.

Zásadní posun přichází při pohledu na dlouhodobý horizont. V perspektivě deseti let se environmentální rizika dostávají jednoznačně do popředí jako nejzávažnější hrozby globální stability. Extrémní projevy počasí již nejsou vnímány jako výjimečné události, ale jako nový normál, který ovlivňuje dostupnost vody, potravinovou bezpečnost i fungování měst. Ztráta biodiverzity a kolaps ekosystémů nejsou prezentovány pouze jako ekologický problém, ale jako systémové riziko s přímými dopady na ekonomiku, zdraví obyvatelstva a sociální soudržnost. Zpráva zdůrazňuje, že degradace přírody snižuje schopnost planety absorbovat šoky, a tím zvyšuje zranitelnost lidských společností.

Zvláštní pozornost je věnována kritickým změnám fungování zemských systémů. Jde o procesy, které mohou po překročení určitých bodů zlomu probíhat nezávisle na lidské snaze o nápravu. Tání ledovců, okyselování oceánů či narušení globálních klimatických vzorců jsou vnímány jako rizika s nízkou pravděpodobností náhlého kolapsu, ale s extrémně vysokými dopady. Zpráva zde pracuje s varováním, že podcenění těchto procesů by mohlo vést k situacím, které již nebude možné řídit běžnými politickými a ekonomickými nástroji.

Environmentální dimenze se navíc úzce propojuje s technologickým vývojem. Rozvoj umělé inteligence a digitalizace může přinést nástroje pro efektivnější řízení zdrojů, predikci extrémních jevů či optimalizaci energetických systémů. Zároveň však hrozí, že technologická transformace bez jasného rámce pro udržitelnost povede k dalšímu růstu spotřeby energie a surovin. Zpráva upozorňuje, že technologická řešení sama o sobě nejsou zárukou environmentální stability a že bez strategického řízení mohou některé problémy spíše prohloubit.

Jedním z nejvýznamnějších přínosů Global Risks Report 2026 je důraz na provázanost rizik. Environmentální hrozby nejsou izolovanou kapitolou, ale průřezovým tématem, které se dotýká geopolitiky, ekonomiky, sociální stability i technologického vývoje. Nerovnosti zesilují dopady klimatických změn na nejzranitelnější skupiny obyvatel, což zvyšuje sociální napětí. Politická polarizace brání dlouhodobým investicím do adaptace a ochrany přírody. Slábnoucí mezinárodní spolupráce komplikuje řešení problémů, které mají ze své podstaty globální charakter.

Zpráva tak nepůsobí jako soupis hrozeb, ale jako varování. Environmentální rizika nejsou nejhlasitější, ale patří k těm nejvytrvalejším. Jejich dopady se neprojeví okamžitě, ale s každým rokem zmenšují prostor pro manévrování. Global Risks Report 2026 naznačuje, že skutečnou výzvou nadcházející dekády nebude jen zvládnutí jednotlivých krizí, ale obnovení schopnosti myslet v dlouhých časových horizontech a přijímat rozhodnutí, jejichž přínosy se projeví za hranicí jednoho volebního období.

V tomto světle působí současné kroky Spojených států směrem ke Grónsku jako ilustrativní případ posunu, který Global Risks Report 2026 popisuje. Zájem USA o získání kontroly nad Grónskem, jakkoli formulovaný různými politickými způsoby, není primárně environmentálním tématem, ale projevem nové geoekonomické a geopolitické logiky. Území, suroviny, dopravní koridory a strategická poloha se znovu stávají předmětem otevřeného mocenského uvažování, v němž ekonomické nástroje, obchodní bariéry a cla slouží jako prostředky nátlaku a vyjednávání. Tento přístup přesně odpovídá trendu geoekonomické konfrontace, který zpráva označuje za nejvýraznější krátkodobé globální riziko. Nejde o jednotlivé kroky či výroky, ale o strukturální změnu způsobu, jakým státy uvažují o moci, bezpečnosti a spolupráci.

Podle aktuální studie OSN „Globální vodní bankrot“ svět čelí nevratnému vyčerpání vodních zásob. Téměř tři čtvrtiny populace žijí v zemích ohrožených nedostatkem vody, čtyři miliardy lidí čelí vážnému nedostatku alespoň jeden měsíc v roce a více než polovina světové produkce potravin závisí na vodních systémech, které už dnes vykazují nestabilní nebo klesající zásoby. Studie uvádí, že více než 170 milionů hektarů orné půdy je vystaveno vysokému nedostatku vody a ekonomické škody spojené s degradací půdy, vyčerpáním podzemních vod a změnou klimatu přesahují 300 miliard dolarů ročně. Tento rámec celkově rámuje závěry Global Risks Report 2026.

Další informace:

Global Risks Report 2026 

Global Water Bankruptcy

Podíl obnovitelných zdrojů energie v České republice v roce 2024 opět vzrostl a přiblížil se hranici 20 procent hrubé konečné spotřeby energie. Na první pohled pozitivní zpráva však při detailnějším pohledu odhaluje strukturální slabiny české energetiky, silnou závislost na biomase a tempo rozvoje, které zůstává v evropském kontextu spíše opatrné. Čerstvá data Ministerstva průmyslu a obchodu nabízejí cenný pohled na to, kde se skutečně nacházíme a co tato čísla znamenají pro další roky.

Rok 2024 přinesl další mírné posílení role obnovitelných zdrojů energie v české energetické bilanci. Podle oficiální statistické zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu dosáhl celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě hodnoty 19,21 procenta. Ve srovnání s předchozími lety jde o pokračování pozvolného růstového trendu, který je patrný od roku 2021, kdy se tento podíl pohyboval na úrovni 17,61 procenta. Za čtyři roky tak Česká republika zvýšila svůj podíl obnovitelných zdrojů o necelé dva procentní body, což samo o sobě vypovídá o tempu, jakým energetická transformace v tuzemsku probíhá.

Při pohledu na výrobu elektřiny se obnovitelné zdroje v roce 2024 podílely na hrubé výrobě elektřiny zhruba 16,7 procenta, což v absolutních číslech představuje více než 12,3 terawatthodiny. Největší podíl na této výrobě měly fotovoltaické elektrárny, které vyrobily přibližně 3,6 terawatthodiny elektřiny. Fotovoltaika se tak poprvé stala nejvýznamnějším jednotlivým obnovitelným zdrojem elektřiny v České republice a předstihla jak vodní elektrárny, tak zdroje spalující biomasu či bioplyn. Tento výsledek je přímým důsledkem rychlého nárůstu instalovaného výkonu v posledních letech, zejména u menších a středních střešních instalací, které se do statistiky promítají výrazněji než v minulosti.

Velmi blízko za fotovoltaikou se v roce 2024 pohybovaly vodní elektrárny a výroba elektřiny z biomasy, obě s roční produkcí okolo 2,6 terawatthodiny. Stabilní pozici si udržel také bioplyn, jehož výroba dosáhla přibližně 2,57 terawatthodiny. Větrná energie zůstává v českém kontextu marginální, když roční výroba nepřesáhla 0,72 terawatthodiny, což odpovídá zhruba šesti procentům výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tato čísla dlouhodobě potvrzují, že struktura českých obnovitelných zdrojů je výrazně odlišná od řady západoevropských zemí, kde hraje větrná energie podstatně významnější roli.

Ještě výraznější je dominance biomasy v oblasti výroby tepla. Více než tři čtvrtiny veškeré tepelné energie z obnovitelných zdrojů v roce 2024 pocházely právě ze spalování biomasy. Druhou nejvýznamnější složkou byla energie prostředí využívaná prostřednictvím tepelných čerpadel, která se na výrobě tepla z obnovitelných zdrojů podílela téměř 18 procenty. Tento údaj je jedním z nejdynamičtějších v celé statistice a potvrzuje, že tepelná čerpadla se postupně stávají klíčovým prvkem dekarbonizace vytápění domácností i menších provozů. Naproti tomu solární termální systémy zůstávají na okraji zájmu a jejich podíl se dlouhodobě pohybuje pod jedním procentem.

Z hlediska sektorového rozdělení podílu obnovitelných zdrojů je patrné, že nejlépe si vede oblast vytápění a chlazení, kde podíl OZE dosáhl v roce 2024 hodnoty 29,06 procenta. V elektroenergetice činil tento podíl 17,93 procenta, zatímco doprava zůstává dlouhodobě nejslabším článkem s podílem 5,74 procenta. Právě doprava tak nadále výrazně brzdí celkový růst podílu obnovitelných zdrojů, a to navzdory povinnému přimíchávání biopaliv a postupnému nástupu elektromobility.

Celkový obraz, který statistika za rok 2024 nabízí, je ambivalentní. Na jedné straně je zřejmé, že obnovitelné zdroje v České republice systematicky rostou a že některé technologie, zejména fotovoltaika a tepelná čerpadla, vykazují výraznou dynamiku. Na straně druhé však tempo tohoto růstu zůstává v evropském srovnání spíše umírněné a struktura obnovitelných zdrojů je silně závislá na biomase, což s sebou nese environmentální, surovinové i ekonomické otázky.

Pokud má Česká republika naplnit své dlouhodobé klimatické a energetické cíle, nestačí pouze zvyšovat absolutní objem energie z obnovitelných zdrojů. Statistika potvrzuje, že tempo růstu podílu OZE i jeho strukturální složení zaostávají za globálními trendy, kde solární a větrné technologie rychle rostou a stávají se standardem nové kapacity výroby energie. Aktualizovaný evropský cíl stanovuje podíl OZE na hrubé konečné spotřebě energie do roku 2030 dle revize směrnice RED III závazný cíl na minimálně 42,5 % s orientačním cílem až 45 %.

Současně Mezinárodní energetická agentura (IEA) vyzdvihuje rostoucí význam elektřiny jako nosné energie a potřebu spolehlivých nízkoemisních zdrojů. To znamená, že Česká republika bude muset nejen transformovat svůj energetický mix technologicky, ale také aktivně odstraňovat regulatorní a investiční bariéry, které brzdí masivnější nasazení moderních obnovitelných technologií, včetně větrné energetiky a decentralizovaných systémů, a integrovat je do odolného a flexibilního energetického systému.

Dokument ke stažení:

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci k návrhu nařízení, jehož cílem je přehodnotit současná pravidla EU pro zveřejňování informací o udržitelném financování podle nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation). Iniciativa reaguje na praktické zkušenosti s aplikací stávajícího rámce, na rostoucí požadavky trhu na srozumitelnost a porovnatelnost informací i na potřebu účinněji omezit zavádějící tvrzení o udržitelnosti finančních produktů. Výsledkem má být přehlednější a lépe funkční systém, který posílí transparentnost a důvěru v oblast udržitelných financí.

Udržitelné finance se během posledních let staly jedním z nejdynamičtějších segmentů evropského finančního trhu. Téměř polovina spravovaných aktiv v Evropské unii je dnes spojena s produkty, které se nějakým způsobem vztahují k environmentálním, sociálním nebo správním aspektům. Právě zde se však postupně ukázala slabina dosavadního systému. Rámec, který měl investorům přinést přehlednost a transparentnost, se v praxi proměnil v komplikovanou strukturu plnou výjimek, nejasných výkladů a obtížně srozumitelných pojmů. Články 8 a 9 nařízení SFDR se proměnily v jakási neoficiální zelená razítka, aniž by bylo pro běžného investora zřejmé, co přesně znamenají a jaký skutečný dopad mají na reálnou ekonomiku.

Navrhovaná revize je reakcí na několik let hodnocení fungování SFDR, rozsáhlé konzultace s finančním trhem, dohledovými orgány i nevládními organizacemi a také na rostoucí politický tlak na snižování byrokracie a posilování konkurenceschopnosti Evropy. Základní ambice zůstává stejná jako při přijetí původního nařízení v roce 2019. Omezit greenwashing, posílit ochranu investorů a nasměrovat soukromý kapitál k aktivitám, které skutečně přispívají k udržitelnému rozvoji. Zásadně se však mění způsob, jakým má tohoto cíle být dosaženo.

Evropská komise navrhuje výrazné zjednodušení celého rámce a jeho větší orientaci na potřeby investorů. Klíčovým prvkem je zavedení jasného a jednotného systému kategorií finančních produktů s udržitelnými rysy. Místo dnešního složitého a často nepochopeného rozlišování má vzniknout struktura, která bude srozumitelnější, lépe porovnatelná a použitelná napříč evropským trhem. Současně dochází k omezení části povinností na úrovni samotných finančních institucí, zejména v oblasti vykazování hlavních negativních dopadů, které se v praxi ukázaly jako nákladné a pro investory jen omezeně přínosné. Těžiště regulace se tak přesouvá k samotným produktům a k tomu, jaké udržitelné cíle skutečně sledují a jakým způsobem je naplňují.

Zásadní změnou je také omezení možnosti využívat udržitelnost jako vágní marketingový argument. Nově mají být environmentální a sociální tvrzení v názvech a propagaci vyhrazena pouze těm produktům, které splní jasně stanovená kritéria. Ostatní finanční produkty sice nebudou mít zakázáno udržitelnost zohledňovat, ale nebudou ji moci stavět do centra své komunikace. Tento krok má významně přispět k potlačení greenwashingu a k obnovení důvěry v to, že udržitelné finance nejsou jen prázdným pojmem.

Současně má revize ambici sladit pravidla udržitelného financování s dalšími klíčovými evropskými předpisy, zejména s taxonomií, pravidly nefinančního reportingu podniků a nově přijímanými zjednodušeními v rámci takzvaných omnibusových balíčků. Výsledkem má být soudržnější a předvídatelnější systém, který nebude finanční sektor zatěžovat nadbytečnými požadavky a investorům poskytne informace, jež jsou relevantní, srovnatelné a skutečně použitelné při investičním rozhodování.

Veřejná konzultace představuje důležitý moment a současně dává prostor pro uplatnění praktických připomínek, protože ty reálně rozhodnou, jak bude nastaven legislativní rámec udržitelných financí v Evropské unii do dalších let. Zkušenosti finančních institucí, investorů, podniků i dalších dotčených aktérů jsou tedy klíčové, aby nová pravidla odpovídala opravdu realitě trhu, podporovala odpovědné investiční rozhodování a současně zůstala administrativní náročnost jen v té nejnutnější rovině.

Dokument ke stažení:

EU 24_26 EK Návrh nařízení – COM(2025)

Možná to nejcennější, co dnes průmysl znovu objevuje, neleží v dolech ani v nových ložiscích, ale v tom, co už jednou vyrobil nebo vytěžil. Onošené oblečení, vybité baterie i teplo mizící v kanalizaci postupně přestává být problém, který je třeba někam odsunout z dohledu. Stávají se nositeli hodnoty, kolem níž se znovu skládá výroba, energetika i každodenní chod měst.

Například ve Spojených státech tento přístup ilustruje rozhodnutí společnosti Reju vybudovat v Rochesteru ve státě New York první průmyslový závod na regeneraci textilu v plném měřítku. Kapacita zařízení odpovídá zpracování až 300 milionů kusů oblečení ročně. Technologie regenerace polyesterového odpadu využívá chemickou depolymerizaci na rBHET (recyklovaný bis-hydroxyethyl-tereftalát), chemický meziprodukt, z něhož lze znovu vyrábět polyesterové vlákno v kvalitě srovnatelné s panenským materiálem. Proces umožňuje uzavírat materiálový cyklus bez nutnosti využívat nové fosilní zdroje a s výrazně nižší uhlíkovou stopou. Zásadní je i volba lokality v areálu Eastman Business Parku, tedy v regionu s dlouhou průmyslovou tradicí.

Podobný posun je patrný i v automobilovém průmyslu, kde se mění přístup k bateriím z elektromobilů. Pilotní provoz BMW v Dolním Bavorsku staví na přímé mechanické recyklaci bateriových článků, tedy na metodě, která se snaží zachovat co nejvíce původní materiálové a funkční hodnoty. Namísto energeticky náročného rozkladu pomocí pyrometalurgických nebo hydrometalurgických procesů, při nichž se baterie v podstatě „rozpustí“ zpět na základní kovy, dochází k cílenému rozebrání článků na jednotlivé komponenty, které lze znovu využít ve výrobě. Tento přístup má několik strategických dopadů. Snižuje spotřebu primárních surovin, omezuje závislost na dovozu kritických kovů a zároveň zkracuje materiálové cykly v rámci samotného výrobního řetězce.

Třetí rovinu této proměny představuje městská infrastruktura a práce s energií. V nizozemském Haagu se testuje využití tepla z odpadní vody prostřednictvím aquatermie, tedy technologie, která zachycuje tepelnou energii z kanalizačních a čistírenských systémů a vrací ji zpět do městského vytápění pomocí tepelných čerpadel. Ambice napojit do roku 2030 až 20 000 domácností ukazuje, že nejde o technologický experiment, ale o seriózní alternativu k fosilním zdrojům tepla. Odpadní voda je v tomto pojetí chápána jako stabilní a předvídatelný zdroj nízkopotenciální energie, který je k dispozici nepřetržitě a nezávisle na počasí.

Ve všech případech se potvrzuje stejný trend. Otázka dnes nezní, jak se odpadu co nejrychleji zbavit, ale jak jej co nejlépe, nejdéle a ekonomicky využít v oběhu. Nejde o environmentální sentiment ani o marketingovou zelenou rétoriku, ale o pragmatickou reakci na realitu omezených zdrojů, geopolitických rizik i rostoucích nákladů na primární suroviny.

V době, kdy geopolitické turbulence, narušené dodavatelské řetězce a proměnlivé energetické politiky vytvářejí dojem chaosu, nabízí Mezinárodní energetická agentura (IEA) sedm klíčových trendů, na kterých lze spolehlivě stavět. Tyto jistoty představují pevný základ pro rozhodování investorů, politiků i manažerů, kteří chtějí orientovat své strategie v dynamickém světě energie.

Současná debata o energetice je často rámována pocitem ztráty orientace. Války, obchodní spory, tlak na dekarbonizaci i technologické skoky vytvářejí dojem, že se pravidla mění ze dne na den. Právě v tomto prostředí má smysl vrátit se k datům, dlouhodobým trendům a strukturálním souvislostem a podívat se na to, co se navzdory všem otřesům nemění. Mezinárodní energetická agentura v této souvislosti upozorňuje na několik dlouhodobých trendů, které nejsou otázkou víry ani politického přání, ale empiricky doloženým vývojem globální energetiky.

Jedním z nejvýraznějších posunů je postupná proměna elektřiny v ústřední nosnou energii moderní ekonomiky. Nejde o to, že by elektřina vytlačila všechna ostatní paliva, ale o to, že její role v hospodářství roste výrazně rychleji než celková spotřeba energie. Jinými slovy stále větší část nově vznikající poptávky po energii je uspokojována právě elektřinou. Tento trend je patrný napříč sektory od průmyslu přes dopravu až po budovy a je tažen jak technologickým pokrokem, tak snahou o snižování emisí. Elektřina se stává klíčovým rozhraním mezi energetikou, digitalizací a ekonomikou založenou na datech, což je patrné například na prudkém růstu spotřeby datových center nebo na elektrifikaci procesů, které byly ještě donedávna pevně svázány s fosilními palivy.

Na tento vývoj přirozeně navazuje trvalý vzestup obnovitelných zdrojů. Nejde již o okrajovou technologii podporovanou dotacemi, ale o ekonomicky racionální volbu, která je v mnoha regionech nejlevnějším způsobem výroby elektřiny. Solární a větrné elektrárny se staly základním stavebním kamenem energetických strategií nejen v Evropě, ale i v rychle rostoucích ekonomikách Asie, Latinské Ameriky nebo Afriky. Zásadní je přitom skutečnost, že obnovitelné zdroje nejsou pouze nástrojem klimatické politiky, ale i odpovědí na potřebu energetické soběstačnosti a snížení závislosti na dovozu paliv.

Vedle obnovitelných zdrojů se do centra pozornosti vrací také jaderná energetika. Po období stagnace a politických pochybností se ukazuje, že bez stabilních nízkoemisních zdrojů nelze rostoucí poptávku po elektřině dlouhodobě pokrýt. Zvyšující se zájem o jaderné projekty souvisí nejen s klimatickými cíli, ale také s požadavkem na spolehlivost dodávek. Tento aspekt je stále důležitější pro energeticky náročné provozy, které nemohou fungovat s přerušovaným zdrojem energie a zároveň čelí tlaku na snižování uhlíkové stopy.

S tím, jak se energetické systémy stávají složitějšími a více propojenými, roste i význam energetické bezpečnosti. Ta už dávno neznamená pouze dostatek ropy nebo plynu, ale zahrnuje stabilitu elektrických sítí, dostupnost klíčových surovin pro výrobu technologií i odolnost vůči extrémním klimatickým jevům. Energetika se tímto způsobem posouvá do oblasti strategické infrastruktury, kde selhání nemá pouze ekonomické, ale i společenské a politické důsledky.

Není proto překvapivé, že státy do energetiky vstupují stále aktivněji. Trhy s energií a technologiemi se nemění samovolně, ale jsou formovány průmyslovou politikou, regulací a geopolitickými rozhodnutími. Vlády si snaží zajistit kontrolu nad dodavatelskými řetězci, podpořit domácí výrobu klíčových technologií a snížit zranitelnost vůči vnějším šokům. Výsledkem je prostředí, kde čistě tržní logika ustupuje kombinaci ekonomických, bezpečnostních a strategických úvah.

Zároveň se však vytváří situace, která je z pohledu spotřebitelů a dovozců výhodná. Nabídka řady energetických komodit i technologií je relativně vysoká a konkurenční tlak snižuje ceny. To platí nejen pro ropu a plyn, ale i pro baterie, solární panely nebo další komponenty energetické transformace. Tento stav ovšem skrývá riziko podinvestování, pokud krátkodobě nízké ceny odradí investory od rozvoje kapacit, které budou v budoucnu nezbytné.

Poslední výraznou jistotou je posun geografického těžiště světové energetiky. Zatímco v uplynulých dekádách byl růst poptávky tažen především Čínou, do popředí se stále výrazněji dostávají Indie, země jihovýchodní Asie, Blízký východ, Latinská Amerika a rostoucí část Afriky. Právě tyto regiony kombinují rychlý ekonomický růst, pokračující urbanizaci a demografickou dynamiku s ambicí zvyšovat životní úroveň stovek milionů obyvatel. Výsledkem je trvale rostoucí potřeba elektřiny, paliv i energetických služeb, která bude v následujících desetiletích určovat nejen tempo globální poptávky, ale i podobu energetického mixu, investiční toky a technologické priority na celosvětové úrovni.

Celkový obraz proto nepůsobí chaoticky, ale vypovídá o hluboké strukturální proměně. Energetika se jednoznačně posouvá k vyšší míře elektrifikace, decentralizace a rostoucímu strategickému významu. Nejistota se netýká samotného směru této transformace, nýbrž její rychlosti a konkrétních trajektorií. Právě v tom lze číst klíčové sdělení IEA, tedy i v období turbulence existují stabilní opěrné body, o něž je možné opřít dlouhodobé rozhodování.

Na dnešním jednání vlády České republiky došlo k rozhodnutí, které významně ovlivňuje další vývoj v oblasti udržitelnosti, nakládání s obaly a environmentální regulace výrobků. Kabinet odmítl poslanecký návrh novely zákona o obalech, jenž počítal se zavedením povinného zálohování PET lahví a nápojových plechovek. Současně vláda odložila projednání návrhu zákona, který měl do české legislativy promítnout evropská pravidla ekodesignu a posílit důraz na delší životnost, opravitelnost a recyklovatelnost výrobků. 

Výsledek jednání vlády (19.1.):

1. Návrh zákona o ekodesignu výrobků a o výkonu státní správy v této oblasti, a o změně souvisejících zákonů
Předkládá: 1. místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu
Výsledky jednání vlády: bod byl odložen.

2. Návrh poslanců Petra Hladíka, Václava Pláteníka a Gabriely Svárovské na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk č. 73)
Předkládá: ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády
Výsledky jednání vlády: schváleno nesouhlasné stanovisko.

Související:

Vláda odmítla návrh Hladíka zálohovat PET lahve a nápojové plechovky

Odmítnutí zálohování PET lahví rozdělilo obce, ekology i průmysl

Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC připravilo technický návrh jednotného značení obalových odpadů, který má změnit způsob, jakým lidé v celé Evropě třídí plast, papír, sklo i další materiály. Nejde o kosmetickou úpravu symbolů, ale o promyšlený systém, který má spotřebitelům jasně říct, z čeho je obal vyroben a kam přesně patří, a zároveň odstranit dlouhodobé bariéry na vnitřním trhu.

Evropská unie se dlouhodobě potýká s paradoxem, kdy od spotřebitelů očekává správné třídění obalů, ale sama jim k tomu poskytuje nejednoznačné a roztříštěné informace. Plastová láhev může být v jedné zemi označena jinak než v sousedním státě, papírový obal se stejnou funkcí nese rozdílný symbol i barvu a sklo je někde tříděno podle barev, jinde dohromady. Společné výzkumné středisko Evropské komise JRC nyní přichází s technickým návrhem harmonizovaného značení obalových odpadů, který má tento zmatek nahradit jednotnou a srozumitelnou logikou založenou na materiálu obalu a jeho jasném přiřazení ke konkrétnímu toku odpadu.

Základním principem navrhovaného systému je jednoduchá informace o tom, zda je obal plastový, papírový, skleněný, kovový nebo kombinovaný, a to bez ohledu na to, v jakém členském státě se spotřebitel nachází. Značení se záměrně neodvíjí od názvů kontejnerů ani od místních výjimek, ale přímo od materiálového složení obalu. Plast je plast, papír je papír a sklo je sklo v celé Evropské unii. Právě tato jednoduchá logika má spotřebitelům umožnit rychlou orientaci bez nutnosti přemýšlet, zda se konkrétní obal v dané obci třídí trochu jinak než doma.

JRC navrhuje, aby každý obal nesl jasný piktogram odpovídající materiálu, ze kterého je vyroben. U plastů se systém dále rozlišuje podle praktických potřeb třídění, například mezi tvrdými plastovými obaly a fóliemi, pokud to dává smysl z hlediska recyklace. U papíru a lepenky se rozlišuje papír, karton a nápojové kartony, které jsou materiálově složitější. U skla se počítá se samostatným značením čirého a barevného skla tam, kde je toto rozlišení důležité pro kvalitu recyklátu. Cílem není zahlcovat spotřebitele detaily, ale nabídnout takovou míru podrobnosti, která zlepší třídění bez zbytečné složitosti.

Zásadním prvkem návrhu je shoda mezi označením na obalu a označením na sběrné nádobě. Stejný symbol, který je vytištěn na plastové láhvi, má být viditelný i na kontejneru na plasty. U papírové krabice má spotřebitel vidět totožné označení na obalu i na nádobě na papír. Tento princip vychází z behaviorálního výzkumu, který JRC realizovalo napříč Evropskou unií a který ukázal, že lidé třídí správněji a s menší mírou chyb ve chvíli, kdy mohou obal jednoduše vizuálně přiřadit ke správnému kontejneru bez nutnosti číst dlouhé instrukce.

Zpráva JRC se věnuje i složitějším případům, které v praxi způsobují nejvíce chyb. Typickým příkladem jsou kombinované obaly, jako jsou kelímky s plastovým víčkem, papírové obaly s plastovou vrstvou nebo obaly složené z více oddělitelných částí. Navrhovaný systém umožňuje tyto obaly označit tak, aby bylo zřejmé, zda mají být jednotlivé části odděleny a kam mají být následně vytříděny. Pokud například plastové víčko patří do plastu a zbytek obalu do papíru, má to být ze značení okamžitě patrné.

Samostatná pozornost je věnována také kompostovatelným obalům, které jsou dnes jedním z hlavních zdrojů nejistoty a chybných rozhodnutí. JRC upozorňuje, že označení kompostovatelnosti samo o sobě nestačí a může vést k mylnému dojmu, že obal lze „patří do přírody“. Proto se počítá s jasnou vizuální informací, která spotřebitele navede ke správnému způsobu třídění a zabrání kontaminaci ostatních materiálových toků.

Z pohledu výrobců má harmonizované značení zásadní praktický přínos. Namísto desítek národních symbolů a odlišných pravidel by měl vzniknout jeden základní systém použitelný v celé Evropské unii. To má snížit náklady na úpravy obalů, zjednodušit uvádění výrobků na trh a současně přispět k vyšší kvalitě vytříděných plastů, papíru i skla, kde dnes chyby při třídění výrazně komplikují další zpracování.

JRC ve své zprávě nenavrhuje definitivní grafickou podobu piktogramů, která by se zítra začala povinně používat. Nepředkládá hotovou sadu ikon ve smyslu „toto je konečný symbol pro plast, toto pro papír“. Místo toho připravuje technický a koncepční rámec, na jehož základě má Evropská komise prostřednictvím prováděcích aktů teprve finální značení schválit.

Zároveň JRC otevřeně konstatuje, že samotné zavedení značení problém třídění nevyřeší bez doprovodných kroků. Systém musí být podpořen srozumitelnou komunikací směrem k veřejnosti, úpravami značení na sběrných nádobách a postupným přechodem od stávajících národních řešení. Přesto je jednotné značení považováno za jeden z klíčových nástrojů, bez kterého nebude možné dlouhodobě zvyšovat míru recyklace ani naplnit cíle oběhového hospodářství.

Technický návrh JRC nyní slouží jako odborný podklad pro přípravu prováděcích aktů k nařízení o obalech a obalových odpadech. Pokud bude přenesen do praxe, může se stát prvním skutečně jednotným systémem, který spotřebitelům v celé Evropě nabídne jasnou a srozumitelnou odpověď na základní otázku každodenního třídění: z čeho je tento obal a kam ho mám správně vyhodit.

Dokument ke stažení:

JRC technical proposal on EU harmonised waste sorting labels under the packaging and packaging waste regulation

Ohlašování produkce a nakládání s odpady do systému ISPOP za rok 2025 bude oproti předchozím letům náročnější. Důvodem jsou nové legislativní požadavky, změny v evidenčních kódech, potřeba detailnější evidence a také zpřísněné kontrolní mechanismy. V tomto díle podcastu INIVOR vám představíme přehled všech podstatných změn a upozorníme na oblasti, na které je nezbytné se připravit včas.
 

V podcastu se dozvíte: 

• Kdo podává roční hlášení a proč ho lze podat až do 2. 3. 2026?
• Které listy přílohy č. 13 vyhlášky č. 273/2021 Sb. je nutné vyplnit a jaké změny přinášejí?
• Kdo vyplňuje všech 500 údajů listu č. 5?
• Kdy se podává hlášení za perzistentní organické polutanty (POPs)?
• Co budete muset dokládat, pokud v evidenci pracujete s kódem N63? 

V běžné představě je sklo považováno za „bezplastovou“ a tudíž bezpečnější alternativu k plastovým obalům. Nová vědecká studie však ukazuje, že realita může být podstatně složitější. Výzkum publikovaný v Journal of Food Composition and Analysis odhaluje, že nápoje balené ve skle mohou obsahovat více mikroplastů než ty z plastových lahví. Jak je to možné?

Francouzská studie, na níž se podílel tým odborníků na potravinovou bezpečnost a analytickou chemii, se zaměřila na systematické sledování mikroplastů v běžně prodávaných nápojích. Vědci analyzovali vodu, slazené nealkoholické nápoje, ledové čaje, pivo i víno zakoupené v běžné obchodní síti a porovnávali jejich obsah mikroplastických částic podle typu obalu. Do výzkumu byly zahrnuty plastové a skleněné lahve, kovové plechovky i kartonové obaly. Mikroplasty byly definovány jako částice menší než pět milimetrů a identifikovány pomocí standardních laboratorních metod používaných v potravinářské analýze.

Výsledky potvrdily, že mikroplasty se vyskytují ve všech sledovaných nápojích, avšak v rozdílném množství. U balené vody byly zjištěny relativně nízké hodnoty, v průměru necelé tři částice na litr. Jakmile se však jednalo o nápoje technologicky složitější nebo ochucené, počty částic výrazně narůstaly. U limonád se průměrná koncentrace pohybovala okolo čtyř desítek mikroplastů na litr, u ledových čajů kolem třiceti a u piva dokonce přes osmdesát částic na litr. Víno se v tomto srovnání jevilo jako méně zatížené, přesto i zde byla přítomnost mikroplastů jednoznačně prokázána.

Zcela zásadní zjištění přineslo porovnání jednotlivých obalů. U většiny nápojů vykazovaly nejvyšší hodnoty právě skleněné lahve. Velmi názorně se to ukázalo u nápojů typu cola. Zatímco stejný nápoj balený do plastové lahve obsahoval v průměru pouze jednotky mikroplastů na litr a v plechovce jen o málo více, ve skleněné lahvi jejich množství přesahovalo sto částic na litr. Jinými slovy nápoj ve skle obsahoval řádově více mikroplastů než jeho plastová nebo kovová varianta. Podobně tomu tak bylo i u piva, zejména u menších skleněných lahví, kde koncentrace mikroplastů výrazně převyšovala hodnoty zjištěné u plechovek a jiných typů balení.

Klíčovou otázkou proto bylo, odkud se tyto částice ve skle berou. Detailní chemická analýza odhalila, že většina mikroplastů nalezených ve skleněných lahvích nepochází ze skla samotného. Jejich složení, barva i tvar odpovídaly polyesterovým polymerům používaným v nátěrech kovových uzávěrů. Právě víčka se tak ukázala jako hlavní zdroj kontaminace. Při jejich výrobě, skladování a přepravě dochází k mechanickému tření, při němž se z povrchové barvy uvolňují mikroskopické částice. Ty se mohou zachytit na vnitřní straně uzávěru a po uzavření lahve se dostávají přímo do nápoje.

Tento mechanismus potvrdily i následné experimenty. Když byly uzávěry před použitím pouze ofouknuty stlačeným vzduchem, množství mikroplastů v nápoji výrazně kleslo. Ještě účinnější se ukázalo jejich opláchnutí, po němž se koncentrace mikroplastů snížila na méně než třetinu původních hodnot. Samotná oplachová kapalina přitom obsahovala desítky uvolněných polyesterových částic z jediného uzávěru, což jasně prokázalo, že zdroj kontaminace neleží v nápoji ani ve skle, ale v nenápadném detailu samotného obalu.

Autoři studie upozorňují, že jejich práce nehodnotí zdravotní rizika mikroplastů, protože věda zatím nemá k dispozici jasný konsenzus o jejich dlouhodobých účincích na lidský organismus. Výsledky však mají zásadní význam pro debatu o obalech a jejich bezpečnosti. Studie ukazuje, že intuitivní rovnice bez plastu rovná se bez mikroplastů neplatí a že skutečné zdroje kontaminace se mohou skrývat v detailech, které mohou být přehlédnuty.

Vědecký projekt studenta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) představuje technologický průlom v oblasti simulací krizových situací. Digitální dvojče rozsáhlého chemického areálu vytváří funkční nástroj, který v reálném čase umožňuje modelovat potenciální hrozby, optimalizovat zásahy záchranných složek a minimalizovat rizika pro zaměstnance i okolní životní prostředí. Tento inovativní přístup k využití geoinformatiky získal ocenění v prestižní soutěži a ukazuje, jak moderní digitální technologie mohou pomáhat při prevenci a řešení havárií.

Student Fakulty životního prostředí UJEP Oto Weber vytvořil digitální dvojče celého areálu Lovochemie za použití nejmodernějších metod laserového skenování (LiDAR) a fotogrammetrie, což je systém, který převede reálné prostředí do detailního virtuálního modelu. Tento model není jen statickou 3D vizualizací, ale plnohodnotným simulačním nástrojem, který lze přímo v prohlížeči využít k analýze různých krizových scénářů v reálném čase, například šíření povodňové vlny areálem, viditelnost bezpečnostních kamer nebo pohyb osob v budovách. Takový nástroj může výrazně zlepšit rozhodování při havarijních situacích a tím ochránit lidské životy i životní prostředí v okolí průmyslového objektu.

Technická náročnost projektu spočívá v objemu dat a potřebném výpočetním výkonu. Zpracování desetitisíců fotografií a mračen bodů vyžadovalo paralelní výpočty na deseti nejvýkonnějších počítačích fakulty a nasazení nového výkonného výpočetního serveru. Tento výkon umožnil pracovat s daty v takovém rozsahu, že lze realisticky simulovat komplikované situace a rychle vyhodnocovat výsledky. Výsledná webová aplikace, kterou autor zpřístupnil veřejně, tak představuje technologický unikát i praktický nástroj krizového managementu.

Projekt získal výrazné uznání na Konferenci GIS Esri v Praze, kde se Weberův model dostal do finále soutěže Student GIS Talent 2025 a jeho přednáška patřila k vrcholům uživatelské sekce. Kromě toho obdržel cenu od Severočeské pobočky České geografické společnosti a svůj model zveřejnil na platformě GitHub, aby mohl sloužit jako inspirativní základ pro další vývojáře a studenty. Tato iniciativa tak přesahuje rámec akademické práce a přispívá k rozvoji moderní geoinformatiky jako nástroje pro řešení reálných problémů v ochraně zdraví, bezpečnosti a životního prostředí.