Staré stromy na jihovýchodě Číny v sobě nesou paměť bouří, které lidská společnost dávno vytěsnila. Nejde o metaforu, ale o fyzický záznam uložený v letokruzích, v tenkých vrstvách dřeva, které rok za rokem reagovaly na vodu, sucho, extrémy i klidná období. Právě v nich zůstaly otisky tropických cyklón, tajfunů, jevů, které po staletí formovaly krajinu, zemědělství i osudy milionů lidí. Nová studie publikovaná v časopise Communications Earth and Environment ukazuje, že srážky spojené s těmito bouřemi se v posledních desetiletích nestávají jen silnějšími, ale především mnohem nestabilnějšími. A že za touto proměnou nestojí pouze globální oteplování, ale hlubší rozkolísání celého klimatického systému Tichomoří.

Tropické cyklóny patří k nejmocnějším hydrometeorologickým jevům planety, tedy jevům spojujícím atmosféru a vodní cyklus. Ve východní Asii nejsou výjimkou, ale klíčovým prvkem letního klimatu. V jihovýchodní Číně podle měřených dat přinášejí přibližně 30 až 50 procent letních srážek a během několika málo dnů dokážou dodat i více než třetinu celoročního úhrnu. Přesto jsme ještě donedávna viděli jen malý výsek jejich historie. Systematická meteorologická měření zde totiž začínají až v polovině 20. století, tedy v době, kdy se klima už začalo výrazně měnit. To, co se dělo dříve, zůstávalo skryto.

Právě tuto mezeru se autoři studie rozhodli zaplnit pomocí dendroklimatologie, tedy oboru, který čte klima z letokruhů stromů. Zaměřili se na borovici Massonovu Pinus massoniana, druh běžný v pobřežních oblastech provincie Fujian. U těchto stromů je šířka pozdního letního letokruhu mimořádně citlivá na množství vody v období od července do září, což je hlavní sezóna tropických cyklónů. Když přijdou vydatné srážky, strom roste jinak, než když bouře chybí. Letokruh se tak stává paměťovým ukazatelem minulých srážkových poměrů, který nám umožňuje odhadovat, kolik vody spadlo během tropických cyklónů v minulosti.

Výzkumný tým analyzoval stovky vzorků a sestavil souvislou rekonstrukci srážek spojených s tropickými cyklóny v období let 1846 až 2020. Jinými slovy, podařilo se jim nahlédnout do 175 let klimatické paměti, která do té doby nebyla k dispozici. Klíčové přitom je, že tento záznam není jen kvalitativní, ale i statisticky velmi přesný. V období, kdy se letokruhová data překrývají s měřenými srážkami, vysvětluje rekonstrukční model přibližně 60 až 65 procent meziroční variability. Korelační koeficient, tedy míra shody mezi rekonstruovanými a skutečně naměřenými hodnotami, přesahuje 0,75 a pravděpodobnost, že by šlo o náhodu, je nižší než jedno procento. V paleoklimatickém výzkumu jde o mimořádně silný výsledek.

Teprve díky této dlouhé časové řadě se ukázalo, co je na vývoji posledních desetiletí skutečně znepokojivé. Nejde jen o to, že by cyklónové srážky postupně narůstaly. Nejvýraznější změnou je prudký nárůst jejich meziroční variability po roce 1940. Zatímco v období od poloviny 19. století do první poloviny 20. století se roční úhrny pohybovaly kolem relativně stabilního rozmezí, po roce 1940 se jejich rozptyl zvýšil o více než 30 procent. Jinými slovy, rozdíly mezi jednotlivými roky se dramaticky prohloubily. Přibývá let, kdy cyklóny přinesou překvapivě málo vody, ale zároveň i let, kdy srážkové úhrny lámou historické rekordy. Studie identifikuje několik epizod po roce 1980, které nemají v předchozích sto letech obdoby.

Tento vývoj není náhodný ani lokální. Autoři jej spojují s Pacifickou dekadickou oscilací, tedy dlouhodobým kolísáním teplot povrchové vrstvy severního Tichého oceánu v měřítku desetiletí. Tato oscilace, zkráceně PDO, má pozitivní a negativní fáze, během nichž se mění rozložení tepla v oceánu a s ním i atmosférická cirkulace nad celým Pacifikem. Analýza ukazuje, že mezi indexem PDO a proměnlivostí cyklónových srážek existuje silná a dlouhodobě stabilní vazba s korelačním koeficientem okolo 0,6.

Ještě důležitější je ale zjištění, že samotná PDO se po roce 1940 stala výrazně proměnlivější. Tichý oceán začal více kolísat, přechody mezi jednotlivými fázemi jsou výraznější a častější. Tento vnitřní neklid klimatického systému se následně přenáší do chování tropických cyklón. V negativní fázi PDO, kdy jsou teploty mořské hladiny v západním Pacifiku vyšší než obvykle, mají cyklóny k dispozici více latentní energie, tedy energie uvolňované při kondenzaci vodní páry. Výsledkem jsou silnější bouře s intenzivnějšími srážkami. Naopak rychlé přechody mezi fázemi vedou k velkým rozdílům v počtu cyklón, jejich trasách i množství vody, které přinášejí.

Zásadní roli přitom hraje kombinace této přirozené variability s dlouhodobým trendem globálního oteplování. Teplejší atmosféra dokáže zadržet více vodní páry, přibližně o sedm procent na každý stupeň Celsia. Pokud se tedy vytvoří vhodné dynamické podmínky, může jediný cyklón přinést výrazně více srážek než v minulosti. Klima se tak nechová jako systém s plynulým trendem, ale jako rozkolísaný mechanismus, v němž se extrémy stávají častějšími a méně předvídatelnými.

Autoři studie upozorňují, že právě tato nestabilita představuje největší riziko. Tradiční hodnocení klimatických dopadů založené na průměrech a lineárních trendech nedokáže vystihnout realitu světa, v němž se extrémy kumulují. Pro jihovýchodní Čínu to znamená vyšší riziko náhlých povodní, sesuvů půdy, kolapsů infrastruktury, ale i sucha v letech, kdy cyklónová sezóna selže. Zemědělství, města i energetické systémy jsou vystaveny nejistotě, která je kvalitativně jiná než v minulosti.

Význam této studie přitom dalece přesahuje hranice východní Asie. Ukazuje, že klimatická změna není jen otázkou postupného oteplování, ale především narušení stability systému, na němž stojí moderní civilizace. Vnitřní oscilace oceánů a atmosféry, které dříve fungovaly v relativně čitelných mezích, se v kombinaci s oteplováním zesilují a vytvářejí extrémy, na něž nejsme připraveni. Letokruhy stromů zde fungují jako tichý, ale velmi přesvědčivý svědek minulosti, který říká, že to, co dnes zažíváme, nemá v posledních dvou stoletích obdoby.

Studie tak nepřináší jen rekonstrukci dávných srážek, ale i varování do budoucna. Pokud se bude variabilita Pacifiku dál zvyšovat a globální oteplování bude pokračovat, lze očekávat další zesílení extrémů spojených s tropickými cyklónami. Nejde už jen o vyšší teploty, ale o hlubokou proměnu chování klimatu jako celku. A právě tuto změnu mají stromy ve svých letokruzích zapsanou dávno předtím, než jsme ji začali skutečně chápat.

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví dostupnost surovin mezi klíčové předpoklady dlouhodobé konkurenceschopnosti země. Způsob, jakým Česká republika získává, využívá a znovu zapojuje suroviny do ekonomiky, se přímo promítá do cen bydlení, tempa výstavby, environmentálních dopadů i schopnosti průmyslu obstát v mezinárodní konkurenci. Bez systémových změn hrozí, že materiálová náročnost a nízká efektivita využívání zdrojů se stanou jednou z hlavních brzd udržitelného rozvoje.

Česká republika patří dlouhodobě mezi nejprůmyslovější země Evropy. Tato skutečnost je zdrojem její ekonomické výkonnosti, zároveň však zvyšuje citlivost ekonomiky na dostupnost surovin a jejich cenu. Průmysl, stavebnictví, energetika i dopravní infrastruktura jsou výrazně závislé na stabilních, cenově předvídatelných a dlouhodobě dostupných materiálových vstupech. V posledních letech se stále zřetelněji ukazuje, že dosavadní model založený na vysoké spotřebě primárních surovin a omezeném zhodnocení domácích zdrojů naráží na své limity. Klesající soběstačnost, rostoucí závislost na dovozu a pomalý rozvoj zpracovatelských kapacit vytvářejí tlak na ceny energií, stavebních prací i finálních výrobků českých podniků.

Rozsah problému ilustruje materiálová náročnost české ekonomiky. V roce 2023 dosáhla domácí spotřeba materiálů přibližně 151 milionů tun, což odpovídá zhruba 13,9 tuny na jednoho obyvatele. Více než polovinu tohoto objemu tvořily stavební nerosty, tedy základní vstupy pro výstavbu silnic, železnic, bytových i veřejných budov. Česká republika tak spotřebovává výrazně více materiálů než většina vyspělejších zemí Evropské unie, aniž by z nich dokázala vytvářet odpovídající ekonomickou hodnotu.

Tento nepoměr je patrný při srovnání efektivity využívání zdrojů. V roce 2024 vytvořila česká ekonomika z jednoho kilogramu spotřebovaných materiálů přibližně 2,7 jednotky ekonomické hodnoty vyjádřené v paritě kupní síly, zatímco průměr Evropské unie se pohyboval kolem 3 jednotek, Rakousko dosahovalo zhruba 2,9 a Německo hodnoty blížící se 4. Tento ukazatel, odborně označovaný jako zdrojová produktivita (PPS), ukazuje, že český hospodářský model je stále více založen na objemu spotřeby než na efektivním zhodnocení surovin a tvorbě vysoké přidané hodnoty. Důsledkem jsou nižší mzdy, omezenější fiskální prostor a vyšší zranitelnost vůči cenovým výkyvům surovin a energií.

Nejvážnější rizika se koncentrují v oblasti stavebních surovin. Těžba kameniva a štěrkopísku je nezbytným předpokladem rozvoje dopravní infrastruktury i bytové výstavby, přesto se zásoby těchto surovin rychle vyčerpávají. Podle dostupných oborových dat má přibližně 70 procent ložisek štěrkopísku disponibilní zásoby s životností maximálně deset let. U ložisek stavebního kamene se tento podíl pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Bez otevření nových ložisek a bez systematického nahrazování primárních surovin kvalitními recykláty hrozí strukturální nedostatek materiálů, který by se přímo promítl do růstu cen staveb, zpomalení investic a dalšího zhoršení dostupnosti bydlení.

Recyklace stavebních a demoličních odpadů proto představuje jeden z klíčových nástrojů surovinové politiky. Česká republika v této oblasti zaznamenala dílčí posun, avšak stále zaostává za vyspělejšími státy. V roce 2022 tvořily recyklované materiály a vedlejší produkty přibližně 15,1 procenta celkové spotřeby minerálních stavebních surovin, zatímco v Německu tento podíl dosahoval téměř 18 procent. Limitem není pouze objem recyklace, ale především kvalita výstupů a jejich omezené využití v technicky náročnějších aplikacích. Tento stav souvisí s nedostatečnou infrastrukturou, pomalým zaváděním moderních technologií a nízkým využíváním předdemoličních auditů, které umožňují efektivnější oddělení a zhodnocení materiálů již před demolicí staveb.

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví rozvoj recyklace a cirkulární ekonomiky do centra surovinové politiky státu. Veřejné zakázky mají být systematicky využívány jako nástroj k vytvoření stabilní poptávky po kvalitních recyklovaných materiálech. Nejpozději do roku 2030 by mělo být ve veřejných stavebních zakázkách povinně uplatňováno minimální 20% podíl recyklovaných stavebních hmot. Tento krok má snížit investiční riziko, urychlit technologický rozvoj sektoru a přispět ke stabilizaci cen stavebních materiálů.

Současně do roku 2029 by měla být vybudována regionální síť recyklačních center zaměřených na stavební odpady a druhotné kovy, která zajistí rovnoměrnou dostupnost zpracovatelských kapacit a sníží environmentální i logistickou zátěž. V této souvislosti určitě není od věci připomenout nedávnou akvizici největší západočeské firmy na provádění demoličních prací, recyklací stavebních odpadů a realizaci staveb a významného lokálního hráče v oblasti demolic, recyklací a betonové výroby na západě Čech.

Zásadní systémovou inovací bude zavedení digitálního pasu stavebních materiálů a výrobků nejpozději do roku 2028. Tento nástroj umožní sledovat původ, složení a možnosti opětovného využití materiálů po celou dobu životního cyklu staveb a vytvoří základ pro efektivnější plánování demolic, opětovné využívání stavebních prvků a kvalitní recyklaci. Digitální pas současně propojí surovinovou politiku s digitalizací stavebnictví a veřejné správy.

Vedle stavebních materiálů disponuje Česká republika významným potenciálem v oblasti kritických surovin. Zásoby lithia, manganu, wolframu, cínu, mědi, zinku či uranu představují strategickou výhodu v kontextu evropské průmyslové a energetické transformace. Projekty, jako je těžba lithia na Cínovci nebo opětovné získávání manganu ve Chvaleticích, potvrzují možnost zapojení České republiky do evropských hodnotových řetězců. Strategie upozorňuje, že bez vybudování domácích zpracovatelských kapacit však hrozí, že zůstaneme jen dodavatelem surového koncentrátu s nízkou přidanou hodnotou.

Podcast pro soudobé dějiny: Měď, kaučuk, lithium: Boj o africké suroviny

Afrika opět stojí v centru světové pozornosti, a to kvůli surovinám nezbytným pro moderní technologie. Kobalt, měď nebo lithium jsou klíčové pro baterie, elektromobily i obnovitelné zdroje. Zájem o africké zdroje ale není novinkou 21. století. Trvá už víc než sto let, mění se jen způsoby a hráči, kteří o vliv soupeří. Tomu se věnuje tato epizoda podcastu pro Soudobé dějiny s historiky Peterem Švíkem z Vídeňské univerzity a Janem Kourou z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Poslech ZDE.

Zvláštní pozornost strategie věnuje také dřevu jako obnovitelné surovině s významným ekonomickým i environmentálním přínosem. Lesy pokrývají přibližně třetinu území České republiky, přesto se značná část vytěženého dřeva vyváží v podobě kulatiny nebo nízkohodnotných polotovarů. Podíl dřevostaveb na nových rodinných domech se dlouhodobě pohybuje kolem 15 procent, zatímco v Rakousku či Finsku dosahuje 30 až 40 procent. Zvýšení využití dřeva ve stavebnictví umožňuje ukládání uhlíku, snižování emisí a současně podporuje domácí průmysl s vyšší přidanou hodnotou. Strategie proto směřuje ke zdvojnásobení podílu dřevostaveb na 30 procent u nových rodinných domů do roku 2040.

Naplnění těchto cílů je podmíněno zásadní úpravou regulačního a institucionálního rámce. Současné povolovací procesy v oblasti těžby, recyklace i zpracování surovin jsou složité, časově náročné a pro investory obtížně předvídatelné. U zrychlení povolovacích procesů strategie předpokládá maximální lhůty 3 let pro těžební a recyklační projekty, zjednodušení EIA a územního plánování. Z pohledu horního a geologického zákona by mělo dojít k aktualizaci seznamu kritických nerostů ČR a možnost rozhodnutí báňského úřadu ve veřejném zájmu.

Určitý posun k větší předvídatelnosti v oblasti surovinové politiky přináší i nedávno přijatý regulační rámec, který vymezuje vybrané lokality těžby jako oblasti veřejného zájmu (NV č. 92, 434, 435/2025 Sb.). Tento krok představuje důležitý signál, že stát začíná nahlížet na dostupnost klíčových surovin nejen optikou dílčích správních řízení, ale jako na strategickou otázku hospodářské bezpečnosti. Vymezení lokalit veřejného zájmu vytváří základ pro lepší koordinaci územního plánování, ochrany životního prostředí a surovinových potřeb ekonomiky a může přispět ke zkrácení povolovacích procesů tam, kde je těžba nezbytná pro rozvoj infrastruktury, bytové výstavby nebo energetické transformace.

Surovinová politika však není jen otázkou zákonů, kvót a technických parametrů. V hlubším smyslu jde o rozhodnutí, jaký typ ekonomiky chce Česká republika dlouhodobě rozvíjet. Zda přijme roli země, která spotřebovává velké objemy materiálů a přenechává jejich zhodnocení jiným, nebo zda dokáže převzít odpovědnost za celý životní cyklus surovin od těžby přes zpracování až po opětovné využití. Každá tuna materiálu, která skončí bez užitku, je jen ekonomickou ztrátou a promarněnou příležitostí. Závěrečná otázka proto nezní, kolik surovin Česká republika má, ale jak s nimi dokáže efektivně nakládat, ale zda bude schopna sladit potřeby občanů i konkurenceschopnost průmyslu s ochranou životního prostředí.

Dokument ke stažení:

• 4_26_Materiál

Nevidíme je, často o nich nevíme, a přesto mohou rozhodovat o našem zdraví, plodnosti i budoucnosti dalších generací. Chemické látky s nejzávažnějšími účinky se znovu dostávají do centra pozornosti Evropské unie. Evropská komise otevírá veřejnou konzultaci k návrhu, který zpřísňuje pravidla pro jejich používání a prodej. Jde o zásadní krok, který se dotkne průmyslu, spotřebitelů i ochrany životního prostředí.

Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh nařízení, kterým se mění nařízení REACH, tedy Nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals). Tento právní předpis tvoří základ evropské chemické politiky a určuje, jaké látky mohou být vyráběny, uváděny na trh a používány. Nový návrh se soustředí na karcinogenní, mutagenní a reprodukčně toxické látky označované jako CMR látky (Carcinogenic, Mutagenic and Reprotoxic), tedy na chemické látky, u nichž existují závažné důkazy o tom, že způsobují rakovinu, genetické poškození nebo nepříznivě ovlivňují reprodukci, včetně plodnosti a vývoje plodu.

Změny vycházejí z aktualizovaných vědeckých poznatků a z nových harmonizovaných klasifikací podle nařízení CLP, tedy Nařízení o klasifikaci, označování a balení látek a směsí (Classification, Labelling and Packaging). Evropská komise tím reaguje na to, že některé látky byly nově zařazeny mezi CMR kategorie 1A nebo 1B. Kategorie 1A označuje látky s prokázaným karcinogenním, mutagenním nebo reprodukčně toxickým účinkem u člověka, zatímco kategorie 1B zahrnuje látky, u nichž je tento účinek považován za pravděpodobný na základě dostatečných důkazů, zejména z experimentálních studií. Jakmile je látka do těchto kategorií zařazena, automaticky se otevírá otázka jejího omezení nebo zákazu pro běžné spotřebitelské použití.

Návrh nařízení proto aktualizuje přílohu XVII nařízení REACH, kde jsou uvedena konkrétní omezení pro uvádění látek na trh a jejich používání. Praktický dopad je zásadní. Nově zařazené CMR látky by neměly být uváděny na trh pro širokou veřejnost ani obsaženy ve spotřebitelských výrobcích nad stanovené limity. Cílem je zabránit tomu, aby se vysoce nebezpečné chemické látky dostávaly do domácností, hraček, hobby výrobků nebo běžně dostupných směsí, kde by mohly ohrozit zdraví lidí bez odborného zázemí.

Významnou změnou je také zpřesnění pravidel pro směsi. Návrh důsledně zavádí princip aditivity (sčítání účinků více nebezpečných látek obsažených v jednom výrobku). To znamená, že se nebude posuzovat pouze koncentrace jedné konkrétní CMR látky, ale součet koncentrací všech relevantních CMR látek přítomných ve směsi. Tento krok reaguje na dlouhodobý problém, kdy bylo možné formálně splnit limity pro jednotlivé látky, ale výsledná směs přesto představovala vysoké zdravotní riziko. Nové nastavení má zajistit větší konzistenci s pravidly klasifikace podle nařízení CLP a odstranit prostor pro jejich obcházení.

Zvláštní a mediálně citlivou kapitolou návrhu je oxid dusný (dinitrogen oxid), známý také jako rajský plyn. Tato látka je nově klasifikována jako reprodukčně toxická látka kategorie 1B, přesto je v současnosti povolena jako potravinářská přídatná látka (E 942), například v tlakových nádobkách pro šlehačku. Evropská komise proto navrhuje cílenou výjimku, která umožní její další použití v potravinářství, a to za přesně vymezených podmínek. Bezpečnost tohoto použití je zároveň předmětem přehodnocení ze strany Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (European Food Safety Authority).

Návrh se však nevyhýbá ani širším společenským souvislostem. U oxidu dusného otevřeně zmiňuje problém jeho zneužívání jako drogy, na který dlouhodobě upozorňuje Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction). Ačkoli cílem nařízení není řešit drogovou politiku, Komise navrhuje omezení, která mají snížit riziko zneužívání, například stanovením podmínek pro prodej tlakových kartuší určených široké veřejnosti. Jde o ukázku snahy hledat rovnováhu mezi ochranou zdraví, legitimním použitím látek a prevencí jejich nežádoucího využití.

Celý návrh je jasným signálem, že se evropská chemická legislativa postupně zpřesňuje a přitvrzuje tam, kde jde o nejzávažnější rizika. Zároveň ale ukazuje, jak komplexní a citlivé tyto zásahy jsou, protože ovlivňují výrobní procesy, dostupnost výrobků, odpovědnost firem i práci dozorových orgánů. Právě proto je veřejná konzultace klíčovým momentem celého procesu. Dává prostor odborné veřejnosti, průmyslu, svazům, institucím i jednotlivým expertům, aby upozornili na praktické dopady, navrhli úpravy nebo doplnění a přispěli k tomu, aby výsledná pravidla byla účinná, srozumitelná, nebyrokratická a současně vymahatelná.

Dokument ke stažení:

• EU 20_26 EK Předloha nařízení – Ares(2026)
• EU 20_26 EK Příloha – Ares(2026)

Náklady spojené s přizpůsobením se změně klimatu, tedy opatření, která zmírní dopady vln horka, sucha, záplav nebo výpadků energií, představují investici do schopnosti chránit zemědělství, infrastrukturu, energetické systémy, dopravu a životy lidí před dramatickými změnami, které se dnes již projevují v intenzivnějších a častějších extrémních událostech. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve své analýze ukazuje, že bez cílených adaptačních investic hrozí, že Evropa, místo toho, aby byla lídrem, se stane kontinentem rostoucích ztrát a oslabené konkurenceschopnosti.

Evropské země dlouho soustředily pozornost hlavně na snižování emisí skleníkových plynů, zatímco klimatická adaptace zůstávala často na okraji zájmu. Přitom realita je neúprosná. Mezi lety 2021 a 2024 utrpěla Evropská unie přímé škody způsobené extrémními klimatickými událostmi ve výši 40 až 50 miliard eur ročně, což představuje pět nejvyšších ročních ztrát od roku 1980. Tato čísla jasně ukazují, že pokud nebude investováno do odolnosti, Evropa se vystavuje ztrátám, které mohou ohrozit nejen ekonomiku, ale i životy lidí.

Podle odborných odhadů bude Evropa do roku 2050 potřebovat investovat mezi 53 a 137 miliardami eur ročně jen do tří klíčových sektorů – zemědělství, energetiky a dopravy. Od roku 2051 do roku 2100 se odhady pohybují mezi 59 a 173 miliardami eur ročně. Největší částku bude vyžadovat energetika, ale i zemědělství a doprava. Tyto investice nepředstavují pouze náklady. Každé realizované opatření, které posílí odolnost, chrání Evropu nejen před přímými škodami, ale přináší i další přínosy pro společnost a ekonomiku.

Investice do odolnosti například chrání lidi, infrastrukturu a produkční systémy před následky extrémního počasí. Mnoho adaptačních opatření zároveň snižuje emise skleníkových plynů a podporují udržitelnost. Konkrétně to mohou být přírodě blízká řešení, která ukládají uhlík do půdy a mokřadů, regenerativní zemědělství, které posiluje půdu a zachovává výnosy, nebo energeticky účinné a odolné budovy, které šetří energii a zvyšují bezpečí obyvatel.

Investice do adaptace se nevyplácejí jen tím, že snižují škody. Pomáhají také podporovat inovace, zlepšovat veřejné zdraví a posilovat soudržnost společnosti. V některých studiích byla návratnost investic do adaptačních opatření odhadnuta až na deset eur pro každý jeden euro investovaný během deseti let s průměrnou návratností přes 27 procent. Přibližně polovina těchto opatření zároveň přináší vedlejší pozitivní dopad na snižování emisí, což ukazuje, že adaptace a zmírňování změny klimatu se mohou vzájemně podporovat.

Současné financování adaptačních opatření je však stále nedostatečné. Výdaje určené pro odolnost tří klíčových sektorů se pohybují kolem 15 až 16 miliard eur ročně, což je výrazně méně, než by bylo potřebné. Rozdíl mezi tím, co se dnes investuje, a tím, co je skutečně potřeba, se do roku 2050 odhaduje mezi 39 a 120 miliardami eur ročně a do roku 2100 dokonce mezi 44 a 157 miliardami eur ročně podle emisního scénáře.

Čísla a fakta z analýzy EEA mají zásadní strategický dopad. Evropská komise proto zahrnula adaptaci do řady strategických dokumentů, od plánů energetické dostupnosti a průmyslového rozvoje po rámce zajišťující potravinovou bezpečnost a odolnost hospodářských a sociálních systémů. Správně cílené investice mohou přinést úspory z předcházení škodám, nové ekonomické příležitosti, sociální prospěch a strategickou výhodu v době, kdy se nejen globální klima mění rychleji než kdy dříve.

Soubor 10 zajímavých faktů a čísel:

• Mezi lety 2021 a 2024 utrpěla EU přímé škody z extrémního počasí ve výši 40 až 50 miliard eur ročně, což je pět nejvyšších ročních ztrát od roku 1980.

• Do roku 2050 bude Evropa potřebovat investice mezi 53 a 137 miliardami eur ročně jen do zemědělství, energetiky a dopravy.

• Od roku 2051 do roku 2100 se odhady investic pohybují mezi 59 a 173 miliardami eur ročně.

• Energetika bude vyžadovat největší částku, ale ani zemědělství a doprava nemohou zůstat opomenuty.

• Přibližně polovina adaptačních opatření zároveň přináší vedlejší pozitivní dopad na snižování emisí skleníkových plynů.

• V některých studiích se návratnost investic do adaptačních opatření odhaduje až na deset eur získaných za každý jeden euro investovaný během deseti let s průměrnou návratností přes 27 procent.

• Současné výdaje EU na odolnost tří klíčových sektorů se pohybují kolem 15 až 16 miliard eur ročně, což je výrazně méně než by bylo potřeba.

• Finanční rozdíl mezi dnešními investicemi a potřebnou úrovní se do roku 2050 odhaduje na 39 až 120 miliard eur ročně a do roku 2100 na 44 až 157 miliard eur ročně.

• Adaptivní opatření zahrnují přírodě blízká řešení, regenerativní zemědělství a energeticky účinné budovy, které zvyšují bezpečí obyvatel a odolnost infrastruktury.

• Investice do adaptace nepřinášejí jen ochranu před škodami, ale také podporují inovace, zlepšují veřejné zdraví a posilují soudržnost společnosti.

Hned z kraje nového roku čekají na ohlašovatele dvě zásadní novinky v systému ISPOP. Jak formuláře v agendě ovzduší určené pro ohlašování jednorázového měření emisí stejně tak formuláře produkce a nakládání s odpady zaznamenaly významné změny.

Nové formuláře F_OVZ_TERM_JME (Hlášení termínu provedení nebo zrušení jednorázového měření emisí) a F_OVZ_JME (Ohlášení protokolu jednorázového měření emisí) v oblasti ovzduší byly v ISPOP zavedeny dle novely zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování. K novým formulářům bylo vydáno také metodické sdělení Ministerstva životního prostředí.

V agendě odpadového hospodářství jsou od roku 2026 aktualizovány formuláře produkce a nakládání s odpady (F_ODP_PROD a jeho varianty), které se nově ohlašují podle vyhlášky č. 18/2025 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

Pro ohlašovatele je klíčové dodržet termíny podání hlášení, které jsou pevně stanovené patřičným zákonem tak, že hlášení v agendě Povodí se odevzdává do 31. ledna, odpadová hlášení za produkci a nakládání s odpady do 28. února a vybrané formuláře v agendě ovzduší a Integrovaného registru znečištění do 31. března.

Největší ostrov na Zemi, má jedny z nejbohatších zásob přírodních zdrojů kdekoli na světě. Patří sem kritické suroviny, tedy zdroje jako lithium a prvky vzácných zemin, které jsou nezbytné pro zelené technologie, ale jejich produkce a udržitelnost jsou vysoce citlivé, dále další cenné minerály a kovy a obrovské množství uhlovodíků včetně ropy a zemního plynu.

Tři ložiska vzácných zemin obsažená v Grónsku, která leží hluboko pod ledem, mohou být podle objemu jedněmi z největších na světě a nabízejí velký potenciál pro výrobu baterií a elektrických součástek nezbytných pro globální energetickou transformaci. Rozsah potenciálu uhlovodíků a bohatství minerálů v Grónsku vyvolal rozsáhlý výzkum Dánskem a Spojenými státy ohledně komerční a environmentální životaschopnosti nových činností jako je těžba.

Podle odhadů US Geological Survey oblast na pevnině v severovýchodním Grónsku, včetně oblastí pokrytých ledem, obsahuje přibližně 31 miliard barelů ropného ekvivalentu uhlovodíků, což je množství srovnatelné s celkovým objemem prokázaných zásob ropy v USA. Oblast Grónska, která není pokryta ledem a která je téměř dvakrát větší než Velká Británie, tvoří méně než pětinu celkové rozlohy ostrova, což zvyšuje možnost, že pod ledem se nacházejí obrovské zásoby dosud neprozkoumaných přírodních zdrojů.

Koncentrace bohatství přírodních zdrojů v Grónsku souvisí s jeho nesmírně rozmanitou geologickou historií během posledních čtyř miliard let. Některé z nejstarších hornin na Zemi lze nalézt právě zde, stejně jako kusy rodného železa o velikosti nákladních aut, které nejsou meteorického původu. V 70. letech minulého století byly objeveny diamanty obsahující kimberlitové „komíny“, které dosud nebyly využity, z velké části kvůli logistickým výzvám spojeným s jejich těžbou.

Z geologického hlediska je vysoce neobvyklé a zároveň vzrušující pro geology, že jedna oblast zažila všechny tři klíčové způsoby, jakými se generují přírodní zdroje od ropy a plynu až po prvky vzácných zemin a drahokamy. Tyto procesy souvisejí s obdobími tvorby pohoří, riftingu, tedy uvolňování a rozšiřování zemské kůry, a sopečné činnosti.

Grónsko bylo formováno mnoha dlouhými obdobími tvorby pohoří. Tyto kompresní síly rozlámaly jeho kůru a umožnily ukládání zlata, drahokamů jako rubíny a grafitu ve zlomových a prasklinových strukturách. Grafit je klíčový pro výrobu lithiových baterií, ale podle Geological Survey of Denmark and Greenland zůstává ve srovnání s hlavními producenty, jako jsou Čína a Jižní Korea, málo prozkoumán. Nicméně největší část přírodních zdrojů Grónska pochází z jeho období riftingu, včetně relativně nedávného vzniku Atlantského oceánu na počátku jury, tedy před více než 200 miliony let.

Onshore sedimentární pánve v Grónsku, jako je pánve Jameson Land, se jeví jako oblasti s největším potenciálem zásob ropy a zemního plynu, analogické bohatému kontinentálnímu šelfu Norska. Dosud tomu však bránily mimořádně nákladné podmínky spojené s arktickým klimatem, ledovým pokryvem, odlehlostí území a chybějící infrastrukturou. Zároveň přibývá výzkumů, které naznačují existenci potenciálně rozsáhlých ropných systémů v mořských oblastech podél celého grónského pobřeží. Kovy jako olovo, měď, železo a zinek se také nacházejí v sedimentárních pánvích na pevnině, především v oblastech bez ledu, a byly zde těženy lokálně a v malém měřítku již od roku 1780.

Zatímco prvky vzácných zemin nejsou tak úzce spjaty se sopečnou činností jako v nedalekém Islandu, který unikátně leží na křižovatce riftového hřbetu a pláště Země, mnoho z kritických surovin Grónska vděčí za svou existenci jeho vulkanické historii. Byly objeveny prvky vzácných zemin jako niob, tantal a ytterbium v magmatických horninách, podobně jako byly v jižní a jihozápadní Anglii objeveny a následně těženy zásoby stříbra a zinku, které byly uloženy teplými hydrotermálními vodami cirkulujícími na konci velkých sopečných intruzí.

Mezi nejdůležitější prvky vzácných zemin patří dysprosium a neodym, u nichž se očekává, že Grónsko může pod ledem obsahovat dostatečné zásoby dysprosia a neodymu, aby uspokojilo více než čtvrtinu předpokládané budoucí celosvětové poptávky, dohromady téměř čtyřicet milionů tun. Tyto prvky jsou stále více považovány za ekonomicky nejdůležitější, a přitom obtížně dostupné prvky vzácných zemin kvůli jejich nepostradatelné roli ve větrné energii, elektrických motorech pro čistou pozemní dopravu a magnetech pro vysokoteplotní prostředí, jako jsou jaderné reaktory. Vývoj známých ložisek, jako je ložisko Kvanefield v jižním Grónsku, nemluvě o těch, která dosud nebyla objevena ve střední skalnaté části ostrova, by mohl snadno ovlivnit globální trh s prvky vzácných zemin vzhledem k jejich relativní globální vzácnosti.

Globální přechod k obnovitelné energii je reakcí na rostoucí povědomí o rizicích spojených se spalováním fosilních paliv. Změna klimatu má však zásadní dopady na dostupnost mnoha přírodních zdrojů Grónska, které jsou v současné době pokryty kilometrovými vrstvami ledu a které jsou klíčovou součástí této energetické transformace. Všechny těžební a související aktivity v oblasti přírodních zdrojů jsou v současné době přísně regulovány vládou Grónska prostřednictvím komplexních právních rámců, které pocházejí ze sedmdesátých let dvacátého století. Tlak na uvolnění těchto pravidel a udělení nových licencí pro průzkum a těžbu může vzrůst kvůli rostoucímu zájmu Spojených států o budoucnost Grónska.

Když se v letních měsících rozhoří požáry v lesích, travnatých stepích či rašeliništích, vnímá většina lidí především viditelnou zkázu. Plameny, kouř, zničená krajina, ohrožená fauna a bezprostřední riziko pro obyvatele okolních oblastí jsou považovány za hlavní problém. Nová studie publikovaná v Environmental Science & Technology však ukazuje, že skutečné nebezpečí sahá daleko za hranice samotného ohně a je z velké části neviditelné.

Emise organických látek uvolňované při požárech divoké přírody mají globální dosah a dlouhodobé dopady na chemii atmosféry, kvalitu ovzduší i lidské zdraví. Tyto dopady byly dosud systematicky podceňovány. Mezinárodní tým vědců analyzoval data z let 1997 až 2023 a sestavil dosud nejkomplexnější globální inventuru emisí z divokých požárů. Výsledky jsou znepokojivé: požáry každoročně uvolňují přibližně 143 milionů tun organických látek, což je o 21 % více, než uváděly předchozí odhady zaměřené pouze na klasické těkavé organické sloučeniny.

Klíčovým zjištěním studie je skutečnost, že emise netvoří jen dobře známé VOCs (těkavé organické látky), které se běžně sledují v modelech kvality ovzduší. Významnou – a dosud opomíjenou – složku představují látky se střední a nízkou těkavostí, označované jako IVOCs a SVOCs. Právě tyto látky hrají zásadní roli při vzniku sekundárních organických aerosolů, tedy jemných částic PM_2,5, které mají prokazatelně negativní vliv na dýchací a kardiovaskulární systém. Studie ukazuje, že emise IVOCs a SVOCs z požárů jsou srovnatelné, nebo dokonce vyšší než emise pocházející z dopravy a průmyslu. Jejich význam byl tak z pohledu znečištění ovzduší dlouhodobě podhodnocen.

Výzkum zároveň odhalil výrazné regionální rozdíly. Nejvyšší emise byly identifikovány v rovníkové Asii, v jižní Africe, v některých částech Jižní Ameriky a v severní Austrálii. V těchto oblastech dosahují emise organických látek až 4,4 tuny na kilometr čtvereční ročně, což je 1,3 až 6,9krát více než v jiných regionech s častými požáry. Znečištění se však neomezuje pouze na místa, kde požáry vznikají. Jemné částice a plyny mohou být přenášeny na velmi velké vzdálenosti a ovlivňovat kvalitu ovzduší i v oblastech, které nejsou požáry přímo zasaženy.

Kouř z požárů obsahuje široké spektrum chemických látek. Vedle VOCs, IVOCs a SVOCs obsahují emise také aldehydy, ketony, aromatické uhlovodíky, organické kyseliny a polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Tyto látky vstupují do řady atmosférických reakcí, které vedou k tvorbě sekundárních aerosolů. Právě sekundární aerosol představuje jednu z nejzávažnějších složek znečištění ovzduší, protože vytváří jemné částice PM_2,5 schopné pronikat hluboko do plicních sklípků, přenášet toxické látky a ovlivňovat imunitní i kardiovaskulární systém. Studie upozorňuje, že význam těchto procesů byl navzdory jejich zdravotním důsledkům dlouhodobě přehlížen.

Zdravotní dopady jsou přitom dobře zdokumentované. Expozice PM_2,5 vznikajícím z emisí požárů je spojena se zvýšeným výskytem astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci, infarktů, cévních mozkových příhod i celkové mortality. Sekundární organické aerosoly navíc mohou oslabovat imunitní odpověď a přispívat k chronickému zánětu. Obyvatelé regionů s častými požáry tak čelí nejen akutním rizikům, ale i dlouhodobému chronickému zatížení. Autoři studie varují, že v některých klíčových chemických frakcích je dopad požárů srovnatelný, nebo dokonce vyšší než dopad lidských aktivit, což vyžaduje zásadní revizi stávajících modelů kvality ovzduší i regulačních rámců.

Význam emisí z požárů se neomezuje pouze na zdraví obyvatel, ale i na klimatické souvislosti. Organické částice a plyny ovlivňují tvorbu oblačnosti, propustnost atmosféry pro sluneční záření a celkovou energetickou rovnováhu Země. Nové odhady emisí proto představují důležitý vstup pro klimatické modely, které se používají k hodnocení budoucího vývoje klimatu, sucha a extrémních povětrnostních jevů. Podhodnocení těchto emisí může vést k systematickému zkreslení klimatických předpovědí.

Z metodologického hlediska je studie průlomová. Na rozdíl od dřívějších přístupů, které se soustředily převážně na VOCs a primární aerosoly, využívá tzv. full-volatility inventory. Tento přístup zahrnuje celé spektrum organických látek včetně IVOCs a SVOCs a umožňuje detailní rozlišení emisí podle typu vegetace i podmínek spalování. Výsledkem je realističtější obraz, využitelný pro modelování emisí, hodnocení zdravotních rizik i tvorbu politik ochrany ovzduší.

Závěry studie ukazují, že požáry divoké přírody nepředstavují pouze lokální a krátkodobý problém. Jsou zdrojem dlouhodobého a globálně působícího znečištění, které má významné dopady na zdraví lidí i na klimatický systém. Pokud systémy sledování kvality ovzduší a regulační rámce nebudou tyto nové poznatky zohledňovat, zůstane významná část rizik nadále přehlížena. Požáry divoké přírody jsou tichým, ale zásadním faktorem, který ovlivňuje kvalitu života na celé planetě.

Vláda, odbory a zaměstnavatelé se rozhodly spolupracovat na aktivitách směřujících k zastavení systému emisních povolenek ETS2. Ty se týkají emisí oxidu uhličitého ze spalování paliv v budovách a v silniční dopravě. Vláda požádala zaměstnavatele i odbory o podklady o předpokládaných dopadech ETS2 na domácnosti i průmysl, aby mohla své argumenty v jednání s Evropskou unií posílit. Sociální partneři vyjádřili obavy, že systém povolenek by mohl negativně ovlivnit konkurenceschopnost české ekonomiky a životní náklady domácností. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj uvedl, že zástupci průmyslu zpracují podrobné dopady systému za jednotlivé obory, zatímco šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula upozornil na riziko destabilizace průmyslových kapacit. Tripartita se zároveň zabývala i hodnocením stávajícího systému ETS1, jehož povolenky podle Rafaje získaly spekulativní charakter a jejich cena je výrazně nad původními odhady.

Fyzická analýza odpadů provedená na čtyřech klíčových lokalitách Univerzity Palackého v Olomouci přináší detailní pohled na složení komunálního a tříděného plastového odpadu a odhaluje výrazný potenciál pro recyklaci a kompostování, který doposud zůstával skrytý a nevyužitý.

Univerzita Palackého v Olomouci provedla v roce 2025 komplexní fyzickou analýzu odpadů na svých hlavních lokalitách, zahrnující kolej Neředín, kolej Generála Svobody, rektorát a Přírodovědeckou fakultu. Cílem bylo zmapovat složení směsného komunálního odpadu a tříděného plastového odpadu, identifikovat materiály vhodné k recyklaci, zjistit podíl bioodpadu, zejména nespotřebovaných potravin, a získat přesná data pro optimalizaci odpadového hospodářství a cílené opatření. Analýza ukázala, že směsný komunální odpad tvoří více než 70 % celkové produkce odpadu univerzity, která přesahuje 500 tun ročně, a tříděný plastový odpad představuje 45 tun, což je 6,8 % celkové produkce odpadů. Výsledky pro jednotlivé lokality odhalily výrazné rozdíly v podílu bioodpadu, recyklovatelných materiálů a kvalitě třídění plastů.

Na koleji Neředín tvořily bioodpady 45 % analyzovaného vzorku, přičemž nespotřebované potraviny představovaly 21 % a zbytky ovoce a zeleniny 24 %. Obalové sklo činilo 12 % a kovy přibližně 4 %. Recyklovatelný obsah bez zahrnutí bioodpadů dosahoval 37 % a při započtení kompostovatelných rostlinných odpadů se zvýšil na 61 %. Tato data ukazují, že více než polovina odpadu z této koleje má potenciál být využita opětovně, buď materiálově, nebo prostřednictvím kompostování. Na koleji Generála Svobody se bioodpady podílely 28 %, nespotřebované potraviny 16 %, obalové sklo a plasty tvořily 22 % a papír 10 %. Celkový recyklovatelný obsah dosahoval 51 % a s bioodpady 63 %. V rektorátu tvořily bioodpady 37,5 %, nespotřebované potraviny 14 %, papírové utěrky 15 % a papír vhodný k recyklaci pouze 3,6 %, což s bioodpady dává celkový potenciálně využitelný podíl 52 %. Na Přírodovědecké fakultě dominoval papír v podobě utěrek a jednorázových kelímků 50 %, nespotřebované potraviny pouze 2 %, recyklovatelný obsah 40 % a s bioodpady 52 %. Rozdíly mezi lokalitami ukazují nejen na různorodost chování studentů a zaměstnanců, ale také na specifické potřeby pro edukaci a optimalizaci sběrových systémů.

Analýza tříděného plastového odpadu ukázala výrazné rozdíly v kvalitě třídění mezi jednotlivými lokalitami. Na koleji Neředín činil cílový plast 63 % a nežádoucí příměsi 28 %, což ukazuje na značný prostor pro zlepšení. Na koleji Generála Svobody byl cílový plast pouze 45 % a nežádoucí příměsi 49 %, zatímco v rektorátu byla kvalita třídění výrazně lepší s minimální kontaminací, dominovaly PET lahve 24 % a LDPE folie 25 %. Přírodovědecká fakulta vykazovala nejvyšší čistotu tříděného plastu 97 %, kontaminace činila pouze 3 %, převažovaly HDPE, PET a PP, zatímco PVC a nápojové kartony byly zastoupeny minimálně. Tato data potvrzují, že lokality univerzity se liší nejen ve složení směsného odpadu, ale i v efektivitě třídění plastů a schopnosti udržet vysokou kvalitu tříděného materiálu.

Výsledky fyzické analýzy poskytují komplexní pohled na složení odpadů na jednotlivých areálech, přičemž bioodpady a nespotřebované potraviny se pohybují od 2 % na Přírodovědecké fakultě do 21 % na koleji Neředín a 16 % na koleji Generála Svobody. Recyklovatelný obsah bez bioodpadu se pohybuje od 29 % v rektorátu do 51 % na koleji Generála Svobody a při započtení bioodpadu od 52 % do 63 %. Rozdíly v kvalitě třídění plastů od 45 % cílového plastu na koleji Generála Svobody po 97 % na Přírodovědecké fakultě identifikují jasnou potřebu cílené edukace a optimalizace kontejnerového vybavení a systémových opatření podporujících třídění a kompostování. Z analýzy je zřejmé, že PET, HDPE a PP dominují tříděnému plastovému odpadu, zatímco PVC a nápojové kartony tvoří jen minimální podíl, což umožňuje plánovat cílené intervence na snížení kontaminace a zvýšení efektivity třídění.

Obecná doporučení pro jednotlivé provozy univerzity vycházejí z detailních výsledků fyzické analýzy odpadů a zaměřují se na maximalizaci využitelnosti odpadu a snížení jeho kontaminace. Na kolejích Neředín a Generála Svobody je doporučeno zvýšit podíl tříděného plastového odpadu prostřednictvím zavedení jasně označených kontejnerů, pravidelných kontrol a doplňující edukace studentů zaměřené na správné třídění plastů a minimalizaci bioodpadu, především nespotřebovaných potravin. V rektorátu je vhodné zaměřit se na oddělený sběr papírových utěrek a papíru vhodného k recyklaci a zároveň na zavedení kompostovacích stanic pro bioodpady, aby se zvýšila míra materiálového využití. Přírodovědecká fakulta, která vykazuje nejvyšší čistotu tříděného plastu, by měla udržovat stávající standardy třídění a zaměřit se na udržitelné kampaně podporující minimalizaci vzniku odpadu, především jednorázových kelímků a papírových utěrek. Všechny provozy by měly implementovat systém pravidelného sledování složení odpadů a zpětné vazby, aby bylo možné vyhodnocovat efektivitu zavedených opatření a přizpůsobovat je aktuálním potřebám jednotlivých areálů.

Obecně analýzy složení odpadů poskytují detailní informace o konkrétním složení směsného a tříděného odpadu, podílech bioodpadu, recyklovatelných materiálů a kontaminovaných složek, což umožňuje cílené plánování opatření pro zvýšení míry třídění a využití odpadu. Díky těmto datům je možné identifikovat, které materiály jsou v odpadu nejvíce zastoupeny, odhalit nesprávně tříděné nebo zbytečně vyhazované suroviny, a přizpůsobit sběrné systémy tak, aby byly efektivnější, snížily množství směsného odpadu a maximalizovaly recyklaci a kompostování. Tyto informace jsou rovněž nezbytné pro tvorbu vzdělávacích kampaní a osvěty mezi obyvateli, zaměstnanci či studenty, protože ukazují konkrétní problémy a potenciál pro zlepšení chování při nakládání s odpady.

Města a obce dnes již běžně využívají fyzické analýzy odpadů jako nástroj strategického plánování odpadového hospodářství a tvorby environmentálních politik. Tyto analýzy jim umožňují rozhodovat o optimálním rozmístění kontejnerů, frekvenci svozu, velikosti nádob a technologických postupech zpracování odpadu, včetně třídění a kompostování. Data z analýz také slouží k monitorování plnění legislativních povinností, například podílů recyklace a separace bioodpadu, a umožňují cíleně zavádět opatření vedoucí ke snižování. Díky konkrétním číslům a procentuálním podílům jednotlivých složek odpadu mohou obce identifikovat nejefektivnější opatření a investice, sledovat jejich dopad v čase a podporovat tak přechod k cirkulární ekonomice, tedy k udržitelnému nakládání se surovinami ve svých katastrech.

Plastový odpad je v moderním světě symbolem blabytu, jednorázovosti a environmentální zátěže. V rozsáhlých oblastech Afriky, Asie a Latinské Ameriky však plní ještě jednu roli. Pro miliony domácností se stal každodenním zdrojem energie. Ne proto, že by byl levný či praktický, ale proto, že často nezbývá nic jiného. Globální výzkum publikovaný v Nature Communications poprvé v plné šíři ukazuje, jak hluboce je spalování plastů zakořeněno v realitě energetické chudoby, a selhání základních veřejných služeb.

Plast jako palivo je fenomén, který dosud zůstával na okraji odborného i politického zájmu. Přestože se o spalování odpadu v otevřených ohništích mluvilo v souvislosti s nelegálními skládkami nebo pouličním odpadem, systematická data o jeho využívání přímo v domácnostech prakticky neexistovala. Studie vedená týmem z Curtin Institute for Energy Transition tento fenomén poprvé popisuje. Výzkumníci shromáždili data od 1 018 respondentů ze 26 zemí Globálního jihu. Nešlo o náhodně oslovené jednotlivce, ale o lidi s detailní znalostí místních poměrů, pracovníky veřejné správy, výzkumníky, zdravotníky, členy nevládních organizací a komunitní lídry, kteří dlouhodobě působí v nízkopříjmových čtvrtích a neformálních osadách.

Výsledky jsou znepokojivé svou jednoznačností. Přibližně třetina dotázaných uvedla, že ve svých komunitách běžně vídá domácnosti, které spalují plastový odpad za účelem vaření nebo vytápění. Šestnáct procent respondentů potvrdilo, že s touto praxí mají přímou osobní zkušenost, ať už jako svědci, nebo prostřednictvím každodenní práce v terénu. V absolutních číslech to znamená, že spalování plastů není okrajovým jevem, ale rozšířenou nutností pro přežití v prostředí, kde selhává dostupnost energie i odpadové infrastruktury.

Důležité je, že studie nepopisuje plast jako náhradu tradičních paliv v situaci komfortní volby. Naopak ukazuje, že spalování plastů se objevuje tam, kde domácnosti čelí kombinaci několika krizí současně. Nedostatek dostupného palivového dřeva, vysoké ceny uhlí nebo plynu, nestabilní dodávky elektřiny a zároveň absence pravidelného svozu odpadu vytvářejí prostředí, v němž se plast stává jediným materiálem, který je vždy po ruce. V mnoha městských slumech i venkovských oblastech se plast hromadí v ulicích, na skládkách i v bezprostřední blízkosti obydlí. Pro rodiny, které nemají prostředky na nákup paliva, se tak odpad mění v improvizovaný energetický zdroj.

Spalované materiály nejsou homogenní. Respondenti popisovali používání plastových tašek, obalových fólií, PET lahví, tvrdých plastů i výrobků obsahujících polyvinylchlorid. Tyto materiály se spalují v otevřených ohništích, jednoduchých kamnech nebo provizorních pecích bez jakékoliv regulace spalovacího procesu. Právě zde vzniká zásadní zdravotní problém. Při nízkých teplotách a nedokonalém spalování se do ovzduší uvolňují dioxiny, furany, benzen, formaldehyd a jemné prachové částice. Tyto látky patří mezi nejnebezpečnější znečišťující látky z hlediska dlouhodobých dopadů na lidské zdraví.

Studie upozorňuje, že domácí spalování plastů je mimořádně rizikové zejména proto, že expozice probíhá v uzavřených nebo špatně větraných prostorech. Zatímco průmyslové spalovny jsou vybaveny technologiemi na čištění spalin, domácí ohniště žádnou technologii na čištění spalin nemají. Obyvatelé, včetně dětí a seniorů, vdechují toxické zplodiny přímo v místě, kde vaří a tráví většinu dne. Výzkumníci připomínají, že právě dioxiny a furany se kumulují v lidském těle a jsou spojovány se zvýšeným výskytem rakoviny, hormonálních poruch, poškození imunitního systému a vývojových vad u dětí.

Závažnost problému zesiluje skutečnost, že spalování plastů není krátkodobým řešením krizové situace, ale často dlouhodobou praxí. Respondenti popisovali domácnosti, které plast používají opakovaně, zejména v obdobích dešťů nebo chladu, kdy je jiné palivo špatně dostupné. Plast tak vstupuje do každodenní energetické bilance domácností podobně jako dřevo nebo uhlí. Tento fakt zásadně mění pohled na globální problém plastového odpadu. Nejde pouze o znečištění oceánů nebo krajiny, ale o přímou vazbu mezi produkcí plastů, chudobou a zdravím obyvatel.

Autoři studie zdůrazňují, že spalování plastů nelze chápat izolovaně jako environmentální selhání jednotlivců. Jde o systémový problém, který odráží hluboké nerovnosti v přístupu k základním službám. V regionech, kde neexistuje spolehlivý sběr odpadu, se plast hromadí rychleji, než jej komunita dokáže bezpečně odstranit. Současně zde často chybí dostupné a cenově přijatelné zdroje energie. Plast se v tomto kontextu stává materiálem, který řeší dva problémy najednou, zbavuje domácnost odpadu a poskytuje alespoň minimální teplo.

Studie rovněž upozorňuje na souvislost s globálními trendy. Produkce plastů má podle současných odhadů do roku 2060 vzrůst přibližně trojnásobně. Pokud se nezmění způsob, jakým svět nakládá s odpady a jak podporuje přístup k čistým zdrojům energie, bude množství plastu dostupného pro neformální spalování dále narůstat. V kombinaci s pokračující urbanizací a růstem neformálních sídel to může vést k dalšímu rozšíření této praxe.

Metodologicky otevřeně přiznává svá omezení. Nejde o přímé měření emisí ani o plošný průzkum domácností. Její síla však spočívá v tom, že systematicky shromažďuje znalosti lidí, kteří se s problémem setkávají denně a dlouhodobě. Výzkumníci zdůrazňují, že právě absence dat dosud bránila tomu, aby se spalování plastů dostalo do popředí mezinárodních debat o energetické chudobě, zdraví a odpadech.

Závěry studie jasně dokládají, že spalování plastového odpadu v domácnostech není anomálií, ale strukturálním důsledkem globálních nerovností. Ukazuje, že plast není jen problémem spotřeby, ale i důsledkem selhání systémů, které mají lidem zajistit bezpečné bydlení, energii a ochranu zdraví. Pokud budou politická řešení nadále oddělovat otázky energetiky, odpadového hospodářství a sociální politiky, zůstane plast v mnoha částech světa nejen odpadem, ale i palivem. A s každým dalším ohněm se bude do ovzduší uvolňovat nejen toxický kouř, ale i důkaz, že moderní svět stále nedokáže pro všechny nabídnout důstojné základní podmínky pro život.

Z pohledu cílů udržitelného rozvoje OSN (SDG) je spalování plastového odpadu v domácnostech příkladem složitého prolnutí několika prioritních oblastí, jejichž naplnění je stále značně nerovnoměrné. Především jde o cíl č. 7, dostupnou a čistou energii pro všechny, který odhaluje hlubokou globální nerovnost – stovky milionů lidí nemají přístup k bezpečným a spolehlivým zdrojům energie, a jsou nuceni improvizovat s materiály, které ohrožují jejich zdraví a životní prostředí. Dále se jedná o cíl č. 3, dobré zdraví a pohodu, protože vdechování toxických emisí z plastů zvyšuje výskyt respiračních onemocnění, kardiovaskulárních problémů a chronických onemocnění spojených s chemickým znečištěním. 

Paralelně se prolíná cíl č. 11, udržitelné města a obce, jelikož absence adekvátní infrastruktury pro odpad a bezpečné palivo odhaluje slabiny urbanistického plánování a správu služeb v nízkopříjmových komunitách. Nakonec se tento fenomén dotýká i cíle č. 12, odpovědné spotřeby a výroby, protože plast, který by měl být recyklován nebo bezpečně likvidován, se stává toxickým palivem a jeho hodnota se proměňuje v zdravotní a environmentální riziko. Analýza z hlediska SDG ukazuje, že řešení problému spalování plastů musí být komplexní, tedy zahrnovat dostupnost čisté energie, rozvoj odpadové infrastruktury, environmentální vzdělávání a ochranu zdraví, aby bylo možné dosáhnout skutečně udržitelného rozvoje a nezanechat miliony lidí v cyklu energetické nouze a ekologického i zdravotního ohrožení.

Ani Česká republika přitom není od této zkušenosti historicky zcela vzdálena. Ještě v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí se v některých regionech objevovala praxe spalování plastových obalů v domácích kamnech, zejména PET lahví, které byly zbytky olejů nebo jiných hořlavých kapalin záměrně využívány jako improvizovaný podpal. V lidovém slovníku se pro tento jev vžil ironický výraz ostravská raketa, který odkazoval na prudké vzplanutí a silný kouř. Šlo o období, kdy třídění odpadu teprve začínalo, informovanost o zdravotních dopadech byla nízká a část domácností se potýkala s energetickou nejistotou. Dnes je tato praxe vnímána jako nebezpečná a nepřijatelná, především kvůli uvolňování toxických látek v neřízených podmínkách do ovzduší. 

Environmentální politika patří k nejdynamičtěji se vyvíjejícím oblastem veřejné správy, zároveň však dlouhodobě naráží na paradox. Přestože roste množství regulací, dat, povinností i očekávání ze strany byznysu i veřejnosti, chybí jednotné digitální místo, kde by se tyto požadavky systematicky potkávaly, byly srozumitelně strukturovány a řízeny v celém svém životním cyklu. Výsledkem je fragmentace, zbytečná administrativní zátěž a ztráta strategického řízení v oblasti, která má zásadní dopad na konkurenceschopnost i kvalitu života.

Současná praxe v environmentální oblasti je typická vysokou komplexitou a roztříštěností. Regulace vznikají na národní i evropské úrovni, vstupují do nich mezinárodní závazky, sektorové politiky, technologický vývoj i tlak veřejnosti na transparentnost a udržitelnost. Tyto požadavky se promítají do stovek konkrétních povinností pro podniky, obce i státní správu. Přesto neexistuje jednotný digitální portál, který by fungoval jako centrální bod řízení byznysových požadavků v environmentu, tedy jako místo, kde by bylo možné systematicky evidovat, vyhodnocovat, prioritizovat a řídit potřeby vyplývající z legislativy, strategie i praktického výkonu agend.

Absence takového portálu má hlubší důsledky než jen technologické. Ve skutečnosti jde o problém řízení. Bez jednotného digitálního rámce se environmentální agenda rozpadá na izolované systémy, projekty a databáze, které spolu komunikují jen omezeně nebo vůbec. Byznysové požadavky se pak řeší ad hoc, často reaktivně, bez jasné vazby na strategické cíle státu, bez přehledu o dopadech na ostatní agendy a bez možnosti dlouhodobého plánování. To vede k situaci, kdy stejné nebo podobné informace jsou opakovaně sbírány různými cestami, data nejsou systematicky sdílena a rozhodování se opírá spíše o dílčí pohledy než o celkový obraz.

Klíčovou potřebou environmentální oblasti je proto vytvoření jednotného digitálního portálu, který by fungoval jako centrální řídicí nástroj pro byznysové požadavky. Takový portál by nesloužil pouze jako další informační systém nebo rozcestník služeb, ale jako strategická platforma propojující legislativu, procesy, data a technologickou podporu. Jeho smyslem by bylo umožnit transparentní a srozumitelné řízení požadavků od jejich vzniku přes implementaci až po vyhodnocování jejich dopadů v praxi.

Z pohledu byznysu je zásadní, aby environmentální povinnosti byly předvídatelné, konzistentní a digitálně dostupné. Podniky dnes často čelí situaci, kdy musejí komunikovat s více úřady, používat různé formuláře, systémy a datové struktury, přičemž logika jednotlivých požadavků není vždy zřejmá. Jednotný digitální portál by umožnil soustředit environmentální byznysové požadavky na jedno místo, nabídnout je v jednotné struktuře a propojit je s konkrétními procesy, termíny a odpovědnostmi. Tím by se výrazně snížila administrativní zátěž a zároveň by se posílila schopnost firem plnit své povinnosti správně a včas.

Z pohledu veřejné správy je klíčová potřeba systematického řízení digitalizace. Bez centrálního nástroje pro řízení byznysových požadavků nelze efektivně prioritizovat projekty, plánovat kapacity ani vyhodnocovat přínosy investic do ICT. Jednotný portál by umožnil propojit byznysové potřeby s architekturou informačních systémů, s datovou základnou i s řízením změn. To je nezbytné pro to, aby digitalizace nebyla vnímána jen jako technická modernizace, ale jako nástroj skutečné transformace výkonu environmentální politiky.

Neméně důležitá je oblast dat. Environmentální rozhodování je stále více založeno na datech, ať už jde o monitoring kvality ovzduší, vody, půdy, odpadů nebo dopadů klimatických změn. Bez jednotného digitálního portálu, který by byl napojen na centrální datovou vrstvu, však nelze tato data efektivně využívat napříč agendami. Výsledkem je, že data existují, ale nejsou dostatečně sdílena, analyzována a využívána pro strategické rozhodování. Jednotný portál by mohl fungovat jako rozhraní mezi byznysovými požadavky a datovým fondem, čímž by se výrazně zvýšila kvalita i rychlost rozhodovacích procesů.

Zásadní potřebou je také jasné vymezení odpovědností. Řízení byznysových požadavků v environmentální oblasti dnes často trpí nejasným rozdělením rolí mezi věcnými útvary, ICT a vedením organizací. Jednotný digitální portál by vytvořil přirozený rámec pro spolupráci těchto aktérů, protože by transparentně ukazoval, kdo je garantem konkrétního požadavku, v jaké je fázi jeho realizace a jaké má vazby na ostatní oblasti. To by posílilo odpovědnost, snížilo riziko duplicit a umožnilo efektivnější řízení změn.
V širším kontextu jde o to, aby environmentální politika získala vlastní digitální nervový systém. Bez něj zůstává reakce státu na nové výzvy pomalá, nekoordinovaná a často nečitelná pro ty, kteří mají environmentální pravidla v praxi naplňovat. Jednotný digitální portál řízení byznysových požadavků by umožnil propojit strategii, legislativu, data a technologie do jednoho funkčního celku. Nejde o luxus ani o technokratickou ambici, ale o nezbytný předpoklad pro to, aby environmentální regulace byla efektivní, srozumitelná a dlouhodobě udržitelná.

Pokud má být ESG reporting pro stát skutečně efektivní, nemůže zůstat izolovaným podnikovým sběrem dat pro splnění formální legislativní povinnosti. Je nezbytné, aby jeho výstupy byly soustředěny na jednom digitálním místě, systematicky strukturovány a propojeny s dalšími environmentálními, ekonomickými a sociálními informacemi. Pouze tak se jednotlivá zjištění mohou reálně promítat do dílčích strategií, regulatorních úprav a rozhodování států i nadnárodních institucí. V době, kdy se mění globální uspořádání, narůstají geopolitická rizika, prohlubují se klimatické dopady a vznikají nové bezpečnostní, surovinové i technologické hrozby, je schopnost pracovat s konsolidovanými ESG daty klíčová. Bez jejich integrace do jednotného digitálního rámce zůstávají cenné informace byznysu nevyužité a stát přichází o možnost reagovat včas, koordinovaně a strategicky.

Samostatnou a stále naléhavější oblastí jsou klimatické výzvy a související hrozby, jejichž dopady se nejvýrazněji projevují na regionální a lokální úrovni. Adaptace na změnu klimatu, prevence rizik a zvyšování odolnosti území vyžadují, aby informace a data shromažďovaná na centrální úrovni nebyla uzavřena v resortních systémech, ale systematicky se promítala do dílčích strategií krajů, měst a obcí. Bez jednotného digitálního rámce dochází k roztříštění dat, rozdílným interpretacím a nekoordinovaným opatřením, která oslabují celkovou schopnost státu čelit extrémním výkyvům počasí, suchu, povodním, přehřívání měst či degradaci krajiny. Propojení klimatických dat, analytických výstupů do jednoho centrálního digitálního prostředí je proto klíčovým předpokladem pro to, aby strategická rozhodnutí na úrovni samospráv vycházela z aktuálních, ověřených a vzájemně kompatibilních informací a aby klimatická politika státu fungovala jako provázaný celek od národní úrovně až po úroveň jednotlivých obcí.

Závěrečnou rovinu celé úvahy nechť nám je praktická oblast odpadového hospodářství, kde se dlouhodobě potvrzuje, že nejefektivnějším nástrojem ochrany životního prostředí je samotná prevence vzniku odpadů. Právě zde se výrazně ukazuje potenciál digitálních řešení a IT platforem, které dokážou v reálném čase propojovat lidi, firmy a instituce s potřebou určitého zboží s těmi, pro které je toto zboží přebytkem, nevyužitým majetkem nebo předmětem k darování. Takové platformy umožňují prodlužovat životní cyklus výrobků, snižovat tlak na primární zdroje a současně omezovat množství odpadu, který by jinak končil v systému nakládání s odpady. Z hlediska efektivity, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti se přitom nabízí jednoduché řešení, aby byl jednotný digitální portál tohoto typu provozován státem na celostátní úrovni jako součást širšího environmentálního a sociálního digitálního ekosystému. Přestože dnes existuje řada dílčích iniciativ a soukromých platforem, ty narážejí na problém především na nestabilní financování provozu. Státem garantovaná digitální platforma by naopak mohla jednoduše vytvořit dlouhodobě stabilní prostředí v oblasti prevence.

Pakliže má Česká republika zvládnout transformaci směrem k udržitelnému hospodářství a zároveň si zachovat konkurenceschopnost, musí se environmentální agenda opřít o moderní a jednotné digitální řízení. Bez centrálního portálu budou byznysové požadavky nadále vznikat a zanikat v izolaci, bez jasné návaznosti a bez plného využití dat a znalostí, které již dnes existují. Právě v této mezeře se dnes rozhoduje o tom, zda bude environmentální politika vnímána jako brzda, nebo jako řízený a předvídatelný rámec rozvoje.

Text vznikl jako analytická a interpretační reflexe nad aktuálním stavem digitálního řízení environmentálních agend v České republice, vycházející zejména ze Strategie Informační koncepce Ministerstva životního prostředí na období 2025–2029. Zaměřuje se na identifikované systémové slabiny v oblasti řízení byznysových požadavků, digitalizace služeb a práce s daty v resortu životního prostředí. Cílem textu je formulovat srozumitelný, odborně ukotvený a strategicky orientovaný pohled na potřebu jednotného digitálního portálu jako klíčového předpokladu pro efektivní, koordinovanou a datově podloženou environmentální politiku v kontextu současných i budoucích výzev.

V době, kdy se globální klimatická politika stále zřetelněji dostává na hranici svých možností, přichází vědecká studie publikovaná v časopise npj Climate Action s konceptem, který je současně radikální i překvapivě prostý. Vychází z fyzikálních a biogeochemických procesů, které na Zemi probíhají po tisíce let, a ukazuje, že masivní ukládání dřeva z boreálních lesů do chladných a kyslíkově chudých hlubin Arktického oceánu by mohlo představovat dlouhodobě stabilní způsob, jak odstranit významné množství oxidu uhličitého z atmosféry. Autoři studie pracují s odhadem potenciálu ukládání uhlíku v řádu stovek milionů tun až přibližně jedné gigatuny CO₂ ročně.

Studie nepracuje s hypotetickými technologiemi budoucnosti, ale s materiálem, který již dnes existuje v obrovských objemech, a s prostředím, kde se rozklad uhlíku přirozeně zpomaluje na časových škálách tisíců let. Autoři současně upozorňují, že navrhovaný přístup nevychází ze spekulací, ale z reálně pozorovaných procesů a dat, která známe jak z historických záznamů, tak ze současných přírodních systémů. Opírají se o empirická pozorování ukládání organické hmoty v arktických sedimentech, o dlouhodobé analýzy říčních toků i o nálezy subfosilního dřeva.

Autoři studie vycházejí ze základního poznatku klimatické vědy, podle něhož samotné snižování emisí skleníkových plynů nestačí k naplnění cílů Pařížské dohody. I při rychlém útlumu spalování fosilních paliv zůstává v atmosféře přebytek oxidu uhličitého, který je nutné aktivně odstranit. Tento přístup je známý jako odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry neboli carbon dioxide removal (CDR), což znamená cílené procesy, které uhlík trvale přesouvají z atmosféry do stabilních rezervoárů. Podle souhrnných scénářů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) bude do poloviny století nutné každoročně odstranit přibližně 5–10 gigatun oxidu uhličitého, aby bylo možné udržet globální oteplení pod hranicí dvou stupňů Celsia. Studie připomíná, že při současných globálních emisích přesahujících 40 gigatun CO₂ ročně představuje tato hodnota zásah do uhlíkového cyklu v měřítku, které nemá historickou obdobu v lidských dějinách.

Studie upozorňuje, že boreální lesy severní polokoule (rozsáhlé jehličnany a smíšené lesy rozprostírající se od severní Kanady přes Skandinávii až po Sibiř) představují jeden z největších pozemských zásobníků uhlíku. Celkové zásoby uhlíku v těchto ekosystémech jsou odhadovány na přibližně 900 až 1 200 gigatun uhlíku, přičemž méně než 40 % je vázáno v živé biomase stromů a zbytek je uložen v mrtvém dřevě, lesní půdě a permafrostu, tedy v trvale zmrzlé půdě. Jen samotný půdní uhlík v boreálních a arktických oblastech představuje zhruba 400–500 gigatun uhlíku, což výrazně převyšuje roční antropogenní emise oxidu uhličitého. Oteplování klimatu tento systém destabilizuje. Růst stromů se v některých oblastech zrychluje, ale současně dochází k častějším požárům, erozi říčních břehů a tání permafrostu, což vede k uvolňování velkého množství organického uhlíku do vodních toků. Autoři upozorňují, že desítky milionů tun uhlíku ročně jsou tímto způsobem mobilizovány a část tohoto uhlíku je dnes považována za nevyhnutelnou ztrátu, protože končí během desetiletí zpět v atmosféře.

Velké arktické řeky jako Lena, Ob nebo Jenisej každoročně transportují miliony tun organické hmoty z vnitrozemí do Arktického oceánu. Souhrnné odhady hovoří o 30–50 milionech tun organického uhlíku ročně, a to ve formě rozpuštěné i pevné frakce. Součástí tohoto toku je i dřevo, které se do řek dostává v důsledku přirozeného odumírání stromů, sesuvů půdy a podmáčení kořenových systémů. Říční systémy odvádějící vodu z boreálních oblastí se podílejí přibližně 11 % na celkovém globálním povrchovém odtoku do oceánů, což z nich činí klíčový transportní mechanismus uhlíku v globálním měřítku. Studie ukazuje, že množství tohoto dřeva v posledních desetiletích vzrůstá, a to v přímé souvislosti s klimatickou změnou. Současně dochází k úbytku mořského ledu, přičemž letní rozsah arktického mořského ledu se od roku 1980 snížil o více než 40 %, což prodlužuje období, během něhož je dřevo unášeno dále od pobřeží a má větší šanci klesnout do hlubších částí oceánu. Ztráta letního mořského ledu tedy zvyšuje pravděpodobnost, že dřevo nebude zachyceno v pobřežních zónách, ale skončí v hlubokomořských sedimentech.

Klíčovým argumentem studie je stabilita dřeva v prostředí arktického oceánského dna. V hlubokých vodách, typicky v hloubkách 1 000 až 2 500 metrů, panují trvale nízké teploty v rozmezí −1 až +1 °C a velmi omezená dostupnost kyslíku. Takové prostředí se označuje jako anoxické podmínky. V těchto podmínkách se dramaticky zpomaluje mikrobiální rozklad organické hmoty, protože většina rozkladných procesů je energeticky závislá na kyslíku. Autoři studie odkazují na nálezy subfosilního dřeva, tedy dřeva, které není zkamenělé, ale bylo po tisíce let konzervováno v sedimentech. Analýzy ukazují, že i po 2 000–3 000 letech si takové dřevo uchovává 70–90 % původního uhlíku ve formě celulózy a ligninu. V některých případech studie uvádí zachování strukturální integrity dřeva po dobu až 8 000 let, což odpovídá stabilitě srovnatelné s geologickým ukládáním uhlíku.

Na základě těchto poznatků studie modeluje scénáře, v nichž by byl tok dřeva do arktických hlubin cíleně podporován. Nejde přitom o kácení zdravých lesů, ale o využití dřeva, které by jinak v relativně krátkém čase, typicky během několika desetiletí, podlehlo rozkladu a uvolnilo uhlík zpět do atmosféry. Modely naznačují, že při relativně konzervativních předpokladech by bylo možné dlouhodobě uložit uhlík odpovídající přibližně 0,5–1,0 gigatuny oxidu uhličitého ročně. To představuje zhruba 5–15 % objemu, který je podle klimatických scénářů nutné každoročně odstranit z atmosféry v druhé polovině století. Autoři zdůrazňují, že i objemy v řádu stovek milionů tun CO₂ ročně mohou při zajištění stability po tisíciletí významně přispět ke stabilizaci klimatu.

Důležitým aspektem studie je hodnocení rizika zpětných emisí. Autoři se zabývají otázkou, zda by rozklad dřeva nemohl vést k produkci metanu. Analýza však ukazuje, že v hlubokých arktických sedimentech je pravděpodobnost významné produkce metanu nízká. Potenciální metan by byl z velké části oxidován v sedimentární vrstvě, a proto by i při konzervativních předpokladech zůstala čistá uhlíková bilance jednoznačně negativní, tedy ve prospěch odstranění uhlíku z atmosféry.

Studie se nevyhýbá ani environmentálním a sociálním souvislostem. Upozorňuje, že jakýkoli zásah do toku organické hmoty v arktických oblastech musí být pečlivě hodnocen z hlediska dopadů na místní ekosystémy, rybí populace a pobřežní procesy. Zároveň zdůrazňuje nutnost respektovat práva domorodých komunit, jejichž život je na těchto ekosystémech závislý. Autoři výslovně uvádějí, že koncept nelze chápat jako technokratické řešení, ale jako součást širšího rámce klimatické politiky, který kombinuje ochranu přírody, snižování emisí a cílené ukládání uhlíku. Zásadní roli zde hraje transparentní správa území a mezinárodní spolupráce arktických států.

Zásadním závěrem studie je tvrzení, že přírodní materiály mohou při správném využití sloužit jako vysoce stabilní uhlíkové rezervoáry, pokud jsou umístěny do prostředí, kde jsou rozkladné procesy extrémně zpomalené. Dřevo z boreálních lesů, ukládané do chladných a kyslíkově chudých hlubin Arktického oceánu, splňuje tyto podmínky v míře, která je časově srovnatelná s geologickými metodami ukládání uhlíku. Autoři přitom zdůrazňují, že tento přístup není náhradou za dekarbonizaci energetiky a průmyslu, ale potenciálně významným doplňkem.

Jednoduše řečeno, myšlenka je taková, že dřevo ze severních lesů může fungovat jako velmi dlouhodobý „trezor“ na uhlík, pokud skončí na správném místě. Stromy během svého růstu odebírají z atmosféry oxid uhličitý a ukládají ho do dřeva. Problém je, že když strom odumře a rozloží se na souši, většina tohoto uhlíku se během několika let až desetiletí vrátí zpět do ovzduší. Vědci si proto kladou otázku, zda existuje způsob, jak tento přirozený proces zpomalit natolik, aby uhlík zůstal mimo atmosféru po velmi dlouhou dobu.

Studie ukazuje, že takovým místem mohou být hluboké části Arktického oceánu. Do arktických řek se už dnes dostává velké množství dřeva ze severních lesů, a to přirozenou cestou v důsledku stárnutí stromů, eroze půdy a tání trvale zmrzlé půdy. Část tohoto dřeva je řekami odnášena do moře. Pokud se dostane do hlubokých, studených a kyslíkově chudých oblastí oceánského dna, rozkládá se extrémně pomalu. Časová škála rozkladu se zde pohybuje v řádu tisíců let, a uhlík, který dřevo obsahuje, se tak po velmi dlouhou dobu nevrací do atmosféry.

Otvírá se tak otázka, zda část řešení klimatické krize neleží v promyšleném využití procesů, které Země sama dlouhodobě používá k regulaci uhlíkového cyklu. V době, kdy se hledají realistické cesty k dosažení klimatické neutrality, představuje tento koncept příklad toho, jak může kombinace ekologického porozumění, datově podloženého modelování a dlouhodobé perspektivy přinést řešení, která nejsou založena na technologickém optimismu, ale na fyzikální a biologické stabilitě planetárních systémů. Právě tato stabilita v řádu tisíců let činí z navrženého přístupu jeden z nejzajímavějších příspěvků k současné debatě o odstraňování uhlíku z atmosféry.

Navržený koncept ukládání dřeva z boreálních lesů do hlubokých arktických sedimentů je na první pohled vzdálený české realitě, přesto má pro Českou republiku významnou vypovídací hodnotu. Nejde totiž o to, zda by bylo možné podobný přístup technicky realizovat ve střední Evropě, ale o způsob uvažování, který studie přináší do debaty o klimatické politice. Zásadním poselstvím je důraz na dlouhodobou stabilitu uhlíku a na skutečnost, že klíčovým problémem není pouze množství emisí, ale také to, kde a na jak dlouho uhlík v systému zůstává. Právě tento pohled v české debatě často chybí.

V českém kontextu se klimatická politika dosud soustředí především na snižování emisí v energetice, průmyslu a dopravě, zatímco otázka dlouhodobých uhlíkových rezervoárů zůstává spíše okrajová. Studie ukazuje, že uhlík vázaný v biomase má hodnotu pouze tehdy, pokud je jeho návrat do atmosféry skutečně oddálen na velmi dlouhou dobu. To má přímé důsledky pro způsob, jakým Česká republika nakládá s dřevem a dalšími biogenními materiály. Energetické využívání dřevní biomasy, které je často prezentováno jako klimaticky neutrální řešení, se v tomto světle jeví spíše jako zrychlení uhlíkového cyklu než jako přínos k dlouhodobé stabilizaci klimatu.

Studie nepřímo vybízí k tomu, aby bylo dřevo vnímáno nejen jako surovina nebo palivo, ale především jako nositel uhlíku, jehož osud je možné aktivně řídit. Pro Českou republiku to znamená posílení důrazu na takové formy využití dřeva, které maximalizují dobu jeho existence v materiálové podobě a minimalizují jeho rychlý rozklad nebo spalování. Podobně se otevírá otázka nakládání s biologicky rozložitelnými odpady a dřevními zbytky z lesnictví, stavebnictví a údržby krajiny, kde dnes převládají postupy vedoucí k relativně rychlému návratu uhlíku do atmosféry.

Jak skutečně „zelená“ je energie, kterou Evropa označuje za obnovitelnou? A podle jakých pravidel se to má počítat? Evropská komise nyní dává odborné veřejnosti do rukou možnost ovlivnit budoucí dopad na energetiku, zemědělství, průmysl i plnění klimatických cílů Evropské unie.

Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh směrnice, která mění technické základy hodnocení biopaliv, biokapalin a paliv z biomasy. Jde o revizi hodnot jednotlivých výrobních cest a současně o úpravu metodiky, podle níž se počítají emise skleníkových plynů a jejich úspory ve srovnání s fosilními palivy. Byť se může zdát, že jde o vysoce odbornou a technickou záležitost, ve skutečnosti se jedná o jeden z nejcitlivějších momentů současné klimatické politiky EU.

Právní základ tohoto kroku je pevně ukotven ve směrnici o obnovitelných zdrojích energie. Podle jejího článku 31 odst. 5 má Komise povinnost pravidelně přezkoumávat přílohy V a VI, které obsahují typické a výchozí hodnoty emisních úspor pro různé způsoby výroby energie z biomasy a biopaliv. Pokud to vědecký a technický vývoj odůvodňuje, může tyto hodnoty aktualizovat a zároveň upravit metodiku výpočtu. Právě nyní tento okamžik nastal.

Navrhovaná změna reaguje tedy na nové vědecké poznatky, detailnější data o výrobních procesech i zkušenosti s praktickým uplatňováním stávajících pravidel v členských státech. Hodnoty uvedené v přílohách směrnice v praxi rozhodují o tom, zda konkrétní palivo splní minimální požadované úspory emisí, zda se započítá do národních cílů pro obnovitelné zdroje a zda bude mít nárok na podporu. Jediná změna metodiky tak může znamenat zásadní rozdíl mezi „udržitelným“ a „neudržitelným“ řešením.

Komise proto navrhuje zpřesnění výpočtů emisí v celém životním cyklu paliv, od pěstování nebo získání suroviny přes zpracování, dopravu až po konečné využití. Zvláštní pozornost je věnována emisím metanu, změnám uhlíkových zásob v půdě, využívání zbytků a odpadů nebo započítávání technologií zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Současně dochází k aktualizaci referenčních hodnot pro fosilní paliva, vůči nimž se úspory počítají, aby srovnání odpovídalo aktuální realitě energetických trhů.

Z politického hlediska je návrh mimořádně citlivý. Biomasa a biopaliva hrají v mnoha členských státech klíčovou roli při snižování emisí v dopravě, teplárenství i výrobě elektřiny. Změna výpočtových pravidel může posílit některé technologie a jiné naopak odsunout na okraj zájmu, což se promítne do investičních rozhodnutí, regionálního rozvoje i cen energie. Právě proto Komise volí cestu otevřené konzultace a vyzývá všechny dotčené subjekty, aby se k návrhu vyjádřily.

Evropská unie stojí na prahu jedné z nejzásadnějších změn o fungování veřejných investic za poslední dekádu. Pravidla, podle nichž státy, kraje, města i veřejné instituce utrácejí stovky miliard eur ročně, se mají změnit. Revize se týká zelených zakázek a sociálně odpovědných veřejných zakázek, které jsou aktuálně spíše výjimkou.

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci a výzvu k předložení informací k revizi směrnic o zadávání veřejných zakázek z roku 2014. Impuls vzešel přímo z politických směrů Komise na období 2024–2029, v nichž předsedkyně Ursula von der Leyenová označila veřejné zakázky za klíčový nástroj pro posílení evropské ekonomiky, hospodářské bezpečnosti a strategické autonomie. Nejde tedy o technickou úpravu paragrafů, ale o zásah do samotného způsobu, jakým Evropa investuje, chrání své hodnoty a reaguje na geopolitické a ekonomické otřesy.

Hodnocení stávajících směrnic ukázalo, že původní cíle byly splněny jen částečně. Přestože se zvýšila míra transparentnosti, systém zůstává složitý, právně nejistý a v praxi často svazující. Administrativní zátěž dopadá zejména na malé a střední podniky, přeshraniční účast ve veřejných zakázkách je stále spíše výjimkou a potenciál veřejných zakázek jako nástroje pro podporu inovací, udržitelnosti a sociální odpovědnosti zůstává nevyužitý. Současně se objevily nové priority, které před deseti lety nebyly tak naléhavé, od bezpečnosti dodavatelských řetězců přes odolnost ekonomiky až po otázku, zda a jak má Evropa chránit vlastní průmysl.

Jedním z nejcitlivějších témat revize je záměr umožnit upřednostňování evropských výrobků a služeb. Diskuse o principu „vyrobeno v Evropě“ se dotýká samotné podstaty jednotného trhu a jeho otevřenosti, ale také zkušeností posledních let, kdy se Evropa ocitla v nebezpečné závislosti na dodávkách klíčových technologií, surovin či zdravotnických prostředků. Komise proto zvažuje, zda a za jakých podmínek dát evropským dodavatelům větší váhu, například prostřednictvím necenových kritérií, hodnocení přidané hodnoty nebo bezpečnosti dodávek, a jak přitom zabránit neúměrnému růstu cen či odvetným opatřením ze strany třetích zemí.

Dalším pilířem připravované revize je zjednodušení a modernizace pravidel. Komise otevřeně přiznává, že současný systém je vnímán jako příliš rigidní a náchylný k soudním sporům. V konzultaci proto klade otázky, zda dát veřejným zadavatelům větší flexibilitu, umožnit širší využití vyjednávání, zjednodušit nákupy standardních výrobků a služeb nebo lépe upravit fázi realizace zakázek včetně plateb dodavatelům. Významnou roli má sehrát také digitalizace, včetně úvah o vytvoření skutečně jednotného digitálního trhu veřejných zakázek v celé EU, který by snížil náklady, zvýšil transparentnost a otevřel zakázky širšímu okruhu uchazečů.

Revize se zároveň dotýká zelených a sociálně odpovědných veřejných zakázek a podpory inovací. Přestože právní rámec tyto přístupy umožňuje již dnes, praxe ukazuje, že jsou využívány nerovnoměrně a často spíše výjimečně. Komise proto hledá cesty, jak posílit princip nejlepšího poměru mezi cenou a kvalitou a učinit z veřejných zakázek skutečný motor ekologické transformace, technologického rozvoje a kvalitních pracovních míst.

Veřejná konzultace je otevřená všem. Je rozdělena na obecnou část, kterou může vyplnit každý bez hlubších právních znalostí, a odbornější část určenou těm, kdo mají se zadáváním veřejných zakázek praktické zkušenosti. Evropská komise výslovně vyzývá k tomu, aby se zapojili podnikatelé, obce, profesní svazy, neziskové organizace i jednotliví občané, protože právě jejich zkušenosti z praxe mají potenciál rozhodnout o tom, zda se budoucí pravidla stanou opravdu efektivním a funkčním nástrojem podporující ekonomiku založenou na udržitelných základech.

Dokument ke stažení:

• EU 13_26 EK Výzva k předložení informací – Ares(2025)

• EU 13_26 EK Veřejné zakázky

Obaly mají spotřebitele navigovat k odpovědnému chování, realita je však složitější. Zatímco Evropská unie zpřísňuje pravidla a zavádí nové povinnosti v oblasti značení a udržitelnosti obalů, česká veřejnost se v záplavě symbolů, značek a ekologických tvrzení často ztrácí.

Více než polovina obyvatel České republiky nerozumí ekologickým symbolům na obalech výrobků, přestože se s nimi setkává prakticky denně. Vyplývá to z výzkumu společnosti Ipsos realizovaného na reprezentativním vzorku 1 000 respondentů, který byl zveřejněn v rámci analýzy k měnící se evropské obalové legislativě. Konkrétně 56 % Čechů uvádí, že eko-symbolům nerozumí, a velmi podobný podíl, 55 % respondentů, těmto symbolům ani nevěří. To ukazuje, že problém nespočívá pouze v neznalosti, ale i v narušené důvěře vůči ekologickému značení jako takovému.

Paradoxem je, že povědomí o udržitelnosti obalů není v české populaci nízké. Celkem 59 % dotázaných deklaruje, že si změn v oblasti obalů a jejich environmentálních dopadů všímá. Přesto však většina spotřebitelů nedokáže správně interpretovat informace, které mají jejich chování usměrňovat. Eko-symboly tak často neplní svou základní funkci a místo orientace přispívají ke zmatku nebo skepsi.

Výzkum Ipsos zároveň ukazuje, že spotřebitelé přenášejí odpovědnost za udržitelnost především na výrobce. Více než polovina respondentů, konkrétně 54 %, považuje právě výrobní firmy za hlavní aktéry, kteří by měli zajistit ekologicky šetrné obaly i jejich srozumitelné označení. Stát a zákonodárce v této roli vidí pouze 21 % dotázaných a samotní spotřebitelé si připisují odpovědnost jen v 12 % případů. Očekávání vůči značkám jsou tedy vysoká, zatímco ochota převzít část odpovědnosti zůstává nízká.

Důležitým zjištěním je také vztah Čechů k ceně a udržitelnosti. Pouze 13 % respondentů je ochotno zaplatit více za výrobek, který je šetrnější k životnímu prostředí. To však neznamená, že by spotřebitelé byli vůči ekologickým tématům lhostejní. Až 81 % dotázaných připouští, že ke změně chování je může motivovat jiný faktor než cena, například jasné informace, srozumitelné značení nebo jednoduchý systém třídění. Pouze 15 % lidí uvádí, že by se chovalo ekologicky výhradně tehdy, pokud by k tomu byli donuceni zákonem nebo finanční úsporou.

Zajímavý je i postoj k digitalizaci informací o výrobcích. O digitální pas produktu, který by poskytoval detailnější údaje o složení a recyklaci obalu, by mělo zájem pouze 32 % Čechů. I mezi nimi však panuje rozdělení preferencí. Polovina z nich chce mít klíčové informace přímo na obalu, zatímco 44 % by uvítalo jejich dostupnost v digitální podobě. To potvrzuje, že fyzické značení obalu zůstává pro většinu spotřebitelů zásadním zdrojem informací.

Aktuální data společnosti Ipsos ukazují, že bez srozumitelné komunikace zůstávají i dobře míněné změny nevyužitým potenciálem. Samotné zpřísňování legislativy a zavádění nových symbolů tedy nestačí. Jinak hrozí, že eko-symboly zůstanou jen grafickými prvky bez reálného dopadu na chování spotřebitelů a očekávané environmentální přínosy se nenaplní.

Evropská unie nabízí unikátní šanci pro české výzkumné týmy a průmyslové partnery zapojit se do mezinárodních projektů s vysokým dopadem na zdraví veřejnosti i udržitelnost životního prostředí. V rámci programu Horizon Europe se otevírá dotační výzva zaměřená na vývoj nových účinných látek pro biocidní přípravky, která má potenciál zmírnit rizika spojená s nebezpečnými chemickými látkami a podpořit inovace v celé EU.

Biocidní přípravky jsou chemické nebo mikrobiologické látky a směsi určené k regulaci škodlivých organismů, které mohou ohrožovat lidské zdraví či poškozovat životní prostředí. Patří sem například insekticidy proti hmyzu, repelenty, dezinfekční prostředky nebo konzervační přípravky na dřevo a jiné materiály. Před uvedením na trh musí tyto produkty projít přísným schvalovacím procesem, který posuzuje jejich bezpečnost a účinnost. Evropská legislativa upravuje biocidní přípravky především prostřednictvím Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 528/2012 o uvádění biocidních produktů na trh, které stanovuje povinnosti pro schvalování účinných látek i samotných produktů a zajišťuje jednotné standardy bezpečnosti v celé Evropské unii. Podle tohoto nařízení musí být nejprve schválena účinná látka (aktivní složka zajišťující biocidní účinek) a teprve následně je možné povolit uvedení konkrétního biocidního přípravku na trh.

Výzva Horizon Europe, hlavního rámcového programu EU pro výzkum a inovace, se zaměřuje na vývoj inovativních, bezpečných a udržitelných alternativ k nebezpečným účinným látkám v biocidních přípravcích. Program je koncipován tak, aby posiloval konkurenceschopnost evropského průmyslu, podporoval ochranu zdraví a životního prostředí a přispíval k dosažení cílů Evropské zelené dohody a strategie „Zero Pollution“. Projekty musí být realizovány ve spolupráci minimálně tří partnerů z různých členských států EU či asociovaných zemí a kladou důraz na zásady bezpečného a udržitelného designu chemických látek.

Celkem je na tuto výzvu vyčleněno přibližně 12 milionů eur, přičemž výzva je otevřena do 9. března 2027. Přihlášky se podávají prostřednictvím oficiálního portálu Evropské komise. Úspěšné projekty mají přinést konkrétní řešení pro nahrazení nebezpečných látek v biocidních přípravcích používaných například pro ochranu dřeva nebo hubení hmyzu. Klíčovým předpokladem úspěchu je multidisciplinární spolupráce výzkumných institucí, průmyslu a dalších relevantních subjektů. 

Výhody zapojení do programu jsou víceúrovňové. Zaprvé, účast v mezinárodních konsorciích posiluje pozici českých vědců a firem na evropské výzkumné scéně a otevírá jim přístup k významnému financování. Zadruhé, úspěšné výstupy mohou významně přispět k ochraně lidského zdraví a životního prostředí tím, že nahradí nebezpečné chemické látky bezpečnějšími alternativami. Za třetí, podpora inovací a transferu znalostí do praxe zvyšuje konkurenceschopnost průmyslu a posiluje ekonomický potenciál regionů a celého státu. 

Pro české žadatele je k dispozici národní kontaktní osoba, která může poskytnout konzultace a pomoc při přípravě projektového návrhu. Zapojení do Horizon Europe tak představuje nejen možnost získat finance, ale také strategickou příležitost podílet se na formování budoucnosti chemického výzkumu a průmyslových aplikací, které přímo ovlivňují kvalitu života ve společnosti.

Další informace:

• Přihlášky se podávají prostřednictvím https://ec.europa.eu/info/funding-tenders/opportunities/portal/screen/programmes/horizon.

• Pro konzultaci a podporu při přípravě projektového návrhu se obraťte na národní kontaktní osobu pro tuto oblast Mgr. Janu Čejkovou z Technologického Centra Praha, viz https://www.tc.cz/cs/lide.