Evropa stojí na prahu hluboké proměny, která může zásadně přepsat fungování její ekonomiky i každodenní realitu jejích obyvatel. Oběhové hospodářství se v posledních letech posunulo z okrového tématu do centra strategického uvažování evropských institucí a stále častěji je vnímáno jako jeden z klíčových nástrojů pro zvládnutí klimatické krize, surovinové závislosti i ekonomické nejistoty. Jedná se o komplexní rámec, který propojuje environmentální cíle s hospodářskou politikou a sociálními otázkami. Právě tato šíře záběru činí z cirkulární ekonomiky ambiciózní projekt, jehož dopady mohou být transformační, ale zároveň obtížně předvídatelné.

Zásadní význam této transformace podrobně rozebírá Evropská agentura pro životní prostředí (EEA), která ve svých nejnovějších výstupech upozorňuje, že přechod k oběhovému hospodářství není pouze technickou změnou výrobních procesů. Jedná se o hluboký zásah do struktury ekonomiky, fungování trhů i sociálních vztahů. Přechod od lineárního modelu založeného na neustálé spotřebě primárních zdrojů k modelu, který klade důraz na opětovné využití, sdílení a prodlužování životnosti výrobků, vyžaduje nejen inovace, ale i změnu hodnot a chování napříč společností. Tento proces se proto neobejde bez koordinovaného přístupu, který propojí veřejné politiky, podnikatelské strategie i každodenní rozhodování spotřebitelů.

Současně se ukazuje, že samotná existence inovativních řešení nestačí. Evropa již dnes disponuje řadou příkladů dobré praxe, které dokazují, že cirkulární modely mohou fungovat a přinášet environmentální i ekonomické přínosy. Problémem však zůstává jejich omezený dopad, protože většina z nich nedokázala překročit lokální nebo sektorové hranice. Právě tuto skutečnost reflektuje EEA ve dvou analýzách, a to konkrétně Scaling circular business models a Just transition to a circular economy, které detailně mapují hlavní bariéry i příležitosti této transformace.

Analýza Scaling circular business models ukazuje, že zásadním problémem cirkulární ekonomiky není nedostatek inovací, ale jejich neschopnost růst a prosadit se v širším měřítku. Mnoho firem experimentuje s novými modely založenými na sdílení, opravách nebo recyklaci, avšak jejich aktivity často zůstávají omezené na úzké segmenty trhu. Tento stav není náhodný, ale odráží hlubší strukturální bariéry, které brání rozšiřování těchto modelů. Patří mezi ně například nedostatečně nastavené regulační prostředí, které stále zvýhodňuje lineární způsoby výroby a spotřeby, nebo chybějící infrastruktura umožňující efektivní sběr, třídění a opětovné využití materiálů.

Dalším zásadním faktorem je složitost samotného procesu škálování. Nejde pouze o to vyrábět více nebo oslovit více zákazníků, ale o transformaci celých hodnotových řetězců. Cirkulární modely často vyžadují spolupráci mezi různými aktéry, kteří dříve neměli důvod spolupracovat, například výrobci, poskytovateli služeb, recyklačními firmami a veřejným sektorem. Tato spolupráce je však náročná na koordinaci, sdílení dat i důvěru mezi jednotlivými subjekty. Bez vytvoření funkčních ekosystémů, které tyto vazby umožní, zůstane potenciál cirkulární ekonomiky omezený.

Významnou roli hraje také ekonomická realita, ve které se tyto modely snaží prosadit. Tradiční tržní prostředí často nezohledňuje environmentální náklady lineární ekonomiky, což znevýhodňuje udržitelnější alternativy. Cirkulární produkty a služby tak mohou být v krátkodobém horizontu dražší nebo méně dostupné, což omezuje jejich konkurenceschopnost. Analýza proto zdůrazňuje potřebu ekonomických nástrojů, které by tyto nerovnosti vyrovnaly, například prostřednictvím daní, dotací nebo podpory inovací. Bez těchto zásahů bude obtížné dosáhnout širšího přijetí cirkulárních řešení.

Neméně důležitý je i faktor spotřebitelského chování, který často představuje podceňovanou bariéru. Přestože roste povědomí o environmentálních problémech, skutečné nákupní chování se mění pomaleji. Spotřebitelé mohou mít obavy z kvality, spolehlivosti nebo dostupnosti cirkulárních produktů a služeb, případně jim chybí dostatek informací pro informované rozhodování. Úspěšné škálování proto vyžaduje nejen technologické a ekonomické změny, ale i systematickou práci s veřejností, která posílí důvěru a ochotu přijímat nové modely spotřeby.

Key messages: Scaling circular business models

• Cirkulární podnikatelské modely mají potenciál výrazně snížit environmentální dopady, ale zatím zůstávají omezené na malé měřítko.

• Hlavní výzvou není vznik inovací, ale jejich škálování napříč trhy, sektory a regiony.

• Bariéry škálování jsou systémové a zahrnují regulaci, tržní podmínky, infrastrukturu i chování spotřebitelů.

• Úspěšné rozšíření vyžaduje změny celých hodnotových řetězců a spolupráci mezi různými aktéry.

• Současné ekonomické prostředí často zvýhodňuje lineární modely a nezohledňuje environmentální externality.

• Veřejné politiky hrají klíčovou roli při vytváření podmínek pro růst cirkulárních řešení.

• Důležitá je kombinace nástrojů, včetně regulace, finanční podpory, inovací a veřejných zakázek.

• Spotřebitelské chování a důvěra představují zásadní faktor pro rozšíření cirkulárních modelů.

• Škálování znamená nejen růst firem, ale i hlubší systémovou transformaci ekonomiky.

• Pro úspěch je nutný dlouhodobý a koordinovaný přístup napříč politikami i sektory.

Druhá klíčová analýza Just transition to a circular economy posouvá problematiku ještě dál, když upozorňuje, že přechod k oběhovému hospodářství musí být nejen efektivní, ale také spravedlivý. Transformace ekonomiky totiž neprobíhá ve vakuu a její dopady se liší napříč regiony, sektory i sociálními skupinami. Některé oblasti mohou z nových příležitostí výrazně profitovat, zatímco jiné čelí riziku ekonomického útlumu a ztráty pracovních míst. Bez cílených opatření tak může cirkulární ekonomika nechtěně prohlubovat existující nerovnosti.

Jedním z nejvýraznějších aspektů této problematiky je trh práce. Přechod k oběhovému hospodářství sice vytváří nové pracovní příležitosti, zejména v oblastech oprav, recyklace nebo služeb, ale jejich kvalita není vždy zaručena. Některá pracovní místa mohou být špatně placená, nestabilní nebo spojená s horšími pracovními podmínkami. To vyvolává zásadní otázku, zda lze takovou transformaci považovat za skutečně udržitelnou, pokud nepřináší zlepšení životní úrovně pro široké vrstvy obyvatel.

Klíčovým předpokladem spravedlivé transformace je proto investice do vzdělávání a rozvoje dovedností. Nové ekonomické modely vyžadují nové kompetence, které však nejsou automaticky dostupné pracovníkům z tradičních odvětví. Bez systematické podpory rekvalifikace a celoživotního vzdělávání hrozí, že část pracovní síly zůstane vyloučena z nově vznikajících příležitostí. Politiky zaměřené na rozvoj lidského kapitálu jsou nezbytnou součástí úspěšného přechodu.

Analýza zároveň zdůrazňuje význam inkluzivního přístupu, který zapojuje široké spektrum aktérů. Vedle velkých průmyslových hráčů hrají důležitou roli také malé a střední podniky, sociální podniky, komunitní iniciativy či neformální sektor. Tyto subjekty často přinášejí inovativní a lokálně zakotvená řešení, která mohou být flexibilnější a lépe přizpůsobená konkrétním potřebám. Jejich zapojení však vyžaduje odpovídající podporu a uznání jejich role v rámci širší ekonomiky.

Celkově tak výstupy Evropské agentury pro životní prostředí ukazují, že oběhové hospodářství respektive cirkulární ekonomika propojuje environmentální ambice s ekonomickou realitou a sociální spravedlností. Její úspěch bude záviset na schopnosti překonat strukturální bariéry, podpořit inovace a zároveň zajistit, aby přínosy této změny byly sdíleny napříč společností. Pokud se podaří tyto podmínky naplnit, může se cirkulární ekonomika stát nejen odpovědí na současné krize, ale i základem dlouhodobě udržitelného a spravedlivého evropského modelu.

Key messages: Just transition to a circular economy

• Přechod k oběhovému hospodářství musí být spravedlivý, jinak hrozí prohlubování sociálních nerovností.

• Ekonomické přínosy cirkulární ekonomiky nejsou automaticky rovnoměrně rozděleny.

• Transformace má významné dopady na trh práce, včetně zániku i vzniku pracovních míst.

• Nově vznikající pracovní místa nemusí vždy splňovat standardy kvality a stability.

• Klíčové je zajištění důstojných pracovních podmínek v cirkulárních sektorech.

• Rozvoj dovedností, rekvalifikace a celoživotní vzdělávání jsou nezbytné pro inkluzivní transformaci.

• Dopady se liší podle regionů a sociálních skupin, což vyžaduje cílené politiky.

• Malé a střední podniky, sociální podniky a komunitní iniciativy hrají důležitou roli.

• Zapojení širokého spektra aktérů zvyšuje legitimitu i efektivitu transformace.

• Spravedlivá transformace musí být integrována do všech politik souvisejících s oběhovým hospodářstvím.

Zdravá půda, odolná krajina či návrat opylovačů jsou cíle, ke kterým má směřovat nový Národní plán na obnovu přírody. Jeho první pracovní návrh představilo ministerstvo životního prostředí. Dokument má být podle něj klíčovým nástrojem pro zlepšení stavu české krajiny a veřejnost k němu nyní může posílat připomínky. 

Plán podle ministra životního prostředí by měl počítat například s obnovou ekosystémů, jako jsou mokřady, toky, zemědělská krajina, lesy i městská zeleň. Cílem je podle ministerstva posílení biodiverzity, lepší zadržování vody v krajině, zvýšení odolnosti vůči klimatické změně a zajištění dlouhodobého fungování ekosystémových služeb.

Do veřejného projednávání návrhu, které začalo 21. dubna, se mohou zapojit jednotlivci i organizace a své připomínky mohou zasílat do 15. května. Návrh lze podle úřadu komentovat nejen zasíláním připomínek, ale i prostřednictvím dotazníku.

Národní plán na obnovu přírody je strategický dokument České republiky, který stanoví konkrétní kroky pro zlepšení stavu ekosystémů. Zastřešujícími cíli jsou zlepšení stavu biodiverzity, posílení odolnosti krajiny vůči změně klimatu, posílení potravinové bezpečnosti a zajištění dlouhodobého fungování ekosystémových služeb.

Plán navazuje na již využívaná opatření a podle ministerstva je má propojit do jednotného strategického rámce. Resort zároveň uvádí, že pro naplnění plánu bude klíčové zajištění financování včetně peněz z Evropské unie. Národní plán vychází z evropského nařízení o obnově přírody a po dokončení a schválení vládou bude jeho první návrh v září předložen k posouzení Evropské komisi.

Dokument ke stažení:

Prezentace_Narodni_plan_na_obnovu_prirody.pdf (PDF, 2.3 MB)

Odpad už dávno není jen problém měst a obcí, ale strategická komodita, která láká nejbohatší hráče regionu. V zákulisí se rozbíhá tvrdý souboj o jeden z nejvýznamnějších odpadových byznysů ve střední Evropě, jehož cena může přesáhnout dvacet miliard korun a zásadně změnit mapu českého průmyslu.

Prodej aktivit dánské společnosti Marius Pedersen v Česku a na Slovensku se dostává do finální fáze a vyvolává mimořádně silný zájem mezi českými miliardáři i zahraničními investory. Firma patří k významným hráčům v odpadovém hospodářství a její prodej představuje jednu z největších transakcí v oboru za poslední roky. Do soutěže o převzetí vstupují nejen domácí finanční skupiny, ale také zahraniční strategičtí investoři, kteří vidí v odpadech stabilní a dlouhodobě rostoucí byznys.

Mezi hlavní zájemce patří miliardář Michal Strnad, skupina Sev.en miliardáře Pavel Tykač, investiční skupina Kaprain podnikatele Karel Pražák nebo investiční dům Wood & Company. V pozadí se objevují také vazby na skupinu EP Industries, kde figurují podnikatelé Daniel Křetínský a Roman Korbačka. Zájem mají i zahraniční firmy jako Paprec nebo Saubermacher.

Samotný proces prodeje je mimořádně konkurenční. Do užšího výběru postupuje větší počet uchazečů, kteří nyní vstupují do fáze hloubkové kontroly hospodaření firmy. Závazné nabídky by měly být předloženy do konce června a podpis kupní smlouvy se očekává během léta. Podle odborníků jde o jeden z největších soubojů o aktiva v odpadovém sektoru v regionu.

Atraktivita firmy spočívá především ve stabilních výnosech. Podnik v Česku a na Slovensku generuje roční tržby přibližně 400 milionů eur a jeho provozní zisk EBITDA dosahuje zhruba 114 milionů eur, což z něj činí vysoce profitabilní společnost. Odpadové hospodářství navíc patří mezi obory s dlouhodobě rostoucí poptávkou, protože objem komunálního odpadu se zvyšuje a legislativa nutí státy investovat do moderních technologií zpracování odpadu.

Přesto má firma i slabiny, které mohou ovlivnit výslednou cenu. Jedním z hlavních problémů je absence vlastní spalovny, která bude v budoucnosti klíčová pro nakládání s odpady. Trend v Evropě směřuje k omezení skládkování a většímu využívání spalování a recyklace. Právě proto může být společnost zajímavá například pro energetické skupiny, které mohou své zdroje přizpůsobit spalování odpadu a vytvořit tak nové energetické kapacity.

Další komplikací je probíhající kauza údajně zmanipulovaných zakázek ve zdravotnickém sektoru, ve které figuroval bývalý manažer společnosti. Takové právní a reputační riziko může ovlivnit vnímání firmy investory a snižovat ochotu nabídnout vyšší cenu.

Dánský vlastník se rozhodl podnik prodat především kvůli změně strategie. Firma se chce více soustředit na domácí trh v Dánsku a plnit cíle své klimatické strategie zaměřené na uhlíkovou neutralitu do roku 2035. Podmínky na českém a slovenském trhu by podle vedení vyžadovaly vysoké investice do modernizace infrastruktury, což se s novou strategií neslučuje.

Odhady hodnoty transakce se výrazně liší, ale většina expertů se shoduje, že cena přesáhne deset miliard korun. Některé odhady ji posouvají až k hranici osmnácti až jednadvaceti miliard korun, což odpovídá přibližně sedminásobku provozního zisku firmy. Výsledná částka bude záviset na očekávání investorů ohledně budoucího růstu objemu odpadu, schopnosti firmy získávat nové zakázky i nutnosti masivních investic do moderních technologií.

Nečekané zrušení výběrového řízení na vedení České inspekce životního prostředí vyvolalo otázky o stabilitě jedné z nejdůležitějších kontrolních institucí státu. V době rostoucích ekologických rizik a sílících nároků na výkon státní správy se ukazuje, že personální rozhodnutí mohou mít zásadní dopad nejen na fungování úřadu, ale i na důvěru veřejnosti v systém ochrany životního prostředí.

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí České republiky zrušit probíhající výběrové řízení na pozici ředitele České inspekce životního prostředí představuje významný moment v řízení této klíčové kontrolní instituce. Výběrové řízení bylo ukončeno bez výběru vhodného kandidáta, což znamená, že žádný z uchazečů nesplnil očekávání stanovená pro vedení organizace s celostátní působností a rozsáhlými pravomocemi v oblasti dozoru nad dodržováním právních předpisů na úseku ochrany životního prostředí. Ministerstvo současně deklarovalo, že řízení bude vypsáno znovu, aby bylo možné nalézt kandidáta, který bude disponovat odpovídající odborností, manažerskými zkušenostmi i osobnostní integritou nezbytnou pro výkon této funkce.

Zrušení výběrového řízení v pokročilé fázi procesu není běžným administrativním krokem, ale spíše signálem, že mezi požadavky na funkci a kvalifikací uchazečů vznikl zásadní nesoulad. Podle dostupných informací se výběrové řízení dostalo až do finální fáze, kdy měli vybraní kandidáti absolvovat závěrečné pohovory před hodnotící komisí, k nimž však nakonec nedošlo, neboť proces byl rozhodnutím ministerstva ukončen ještě před jejich uskutečněním. Tento krok lze interpretovat jako snahu předejít jmenování osoby, která by nebyla schopna dlouhodobě zajistit stabilní a odborné vedení instituce vystavené silnému veřejnému i politickému tlaku.

Po zrušení výběrového řízení byl vedením inspekce dočasně pověřen dosavadní zástupce ředitele Oldřich Jarolím, který současně stojí v čele odboru technické ochrany životního prostředí a integrované prevence. Tento model dočasného řízení je ve státní správě standardním nástrojem pro překlenutí období mezi ukončením funkčního období předchozího vedení a jmenováním nového ředitele. Přesto však dlouhodobější setrvání v režimu dočasného vedení může vést ke zpomalení rozhodovacích procesů, omezení strategických změn a zvýšení vnitřní nejistoty zaměstnanců.

Česká inspekce životního prostředí představuje orgán s rozsáhlými kompetencemi, jehož rozhodnutí mají přímý dopad na průmyslové podniky, samosprávy i jednotlivce. Inspektoři kontrolují dodržování právních předpisů v oblastech ochrany vod, ovzduší, odpadového hospodářství, ochrany přírody a krajiny či prevence závažných havárií. Funkce ředitele této instituce proto vyžaduje kombinaci hluboké znalosti správního práva, schopnosti řídit rozsáhlou organizační strukturu a zároveň odolnosti vůči politickým či ekonomickým tlakům, které mohou vznikat v souvislosti s výkonem kontrolní činnosti.

Evropské nařízení o obalech, které má částečně platit od poloviny letošního srpna, není dostatečně připravené a zatíží celý potravinářský i maloobchodní sektor. V rozhovoru pro ČTK to uvedla ředitelka Obalového institutu SYBA Iva Werbynská. Pokud se nařízení nepodaří odložit, lidé si podle ní od srpna za potraviny připlatí. Nařízení totiž mimo jiné zavádí povinné testování obalů, povinnou recyklovatelnost či označování obalů. Výrobci obalů ani potravináři a obchodníci dosud nevědí, jak přesně budou nové povinnosti fungovat.

Od 12. srpna má například začít platit povinné testování obalů na chemické látky s novými, přísnějšími limity. Problém ale podle Werbynské je, že Evropská komise dosud nevydala metodiku, jak obaly testovat, a tím pádem nelze zatím nové obaly ani vyrábět. "Investujeme jako průmysl do obalů zcela naslepo. A nevíme, co přijde zítra," uvedla Werbynská.

"Řekněme, že metodika vyjde v červnu. Poté musíme všechno dodat do laboratoří, které jsou v celé EU tři. Na evropském trhu je v tuto chvíli zhruba 18 milionů druhů obalů," uvedla Werbynská. Jeden test podle ní stojí 200 až 600 eur, v přepočtu zhruba 4900 až 14.500 Kč, a trvá tři týdny. "A nám od chvíle, kdy metodika vyjde, do 12. srpna zbývá čas obaly vyrobit, dodat potravinářům, oni je musí naplnit, dodat řetězcům, a řetězce rozdistrubovat. A 13. srpna ráno mají být na regálech jenom tyto obaly a žádné jiné," řekla Werbynská.

Splnění je podle ní nereálné. Firmy musí obaly navrhnout, otestovat a zavést do výroby. "Celkově tak redesign často trvá jeden až dva roky," uvedla.

Od srpna musí být navíc všechny obaly recyklovatelné, k parametrům recyklovatelnosti ale také dosud chybí metodika. "Je tady celá řada obalů a obalových materiálů, u kterých ještě v tuto chvíli nevíme, co s nimi udělat, aby opravdu 12. srpna mohly být uznány jako recyklovatelné," uvedla Werbynská. Od srpna má přibýt také povinnost uvádět na balení informace o výrobci obalů nebo zákaz skupinového balení do plastu, což se týká například sušenek, které výrobce vloží do balení po čtyřech.

Werbynská přitom nekritizuje nařízení samo o sobě, ale jeho nedostatečnou přípravu i chybějící dopadové studie. "Ta legislativa je napřed, před průmyslem, před výzkumem. A zaplatíme to my všichni," řekla Werbynská.

Špatné je podle ní i načasování zavádění nových opatření v době, kdy kvůli konfliktu na Blízkém východě zdražuje doprava i plasty. Případné zdražení by se podle ní projevilo téměř okamžitě, protože pro výrobce obalů představuje nařízení miliardové investice, které budou muset promítnout do cen, což následně zdraží veškeré produkty, ne jen potraviny. "Každý, kdo cokoliv vyrábí a cokoliv balí, toho se to dotkne," dodala.

Jak velký bude finanční dopad nařízení, je podle obchodníků těžké odhadnout. Přesný rozsah investic totiž v tuto chvíli nikdo nezná, uvedl na dotaz ČTK prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. "Nové požadavky znamenají obrovské investice, což se logicky na konečných cenách balených výrobků musí odrazit," dodal Prouza.

Jen povinné označování výrobců, které je nyní naplánované do tří fází, podle Werbynské vyjde pro trh EU na 120 miliard euro, v přepočtu 2,9 bilionu korun. "A těch změn je celá řada. Potom potřebujete náklady na testy, na administrativu, kterou budou muset začít jednotlivé firmy dělat. Musíte vybudovat obrovské datové úložiště ke sběru dat," dodala.

Nařízení kritizují také potravináři. Podle nich se jedná o byrokratický zmatek a kvůli nejasným pravidlům hrozí, že podniky budou muset během několika let opakovaně měnit obaly.

Nařízení vstoupilo v platnost loni 11. února a týká se veškerých obalů a obalového odpadu bez ohledu na materiál nebo původ. Cílem je minimalizovat množství obalového a odpadového materiálu.

Související:

Zpráva o omezení ESG povinností může na první pohled působit jako rozhodný krok proti byrokracii. Při bližším pohledu však nejde pouze o domácí obrat, ale o přizpůsobení evropským změnám. Otázkou proto zůstává, zda její veřejná prezentace nevytváří dojem zásluh, které ve skutečnosti vycházejí z rozhodnutí přijatých mimo národní úroveň.

Ministraně financí Alena Schillerová na síti X uvedla, že vláda ruší záměr rozšířit ESG reporting na celou českou ekonomiku a že nová právní úprava snižuje počet povinných subjektů z přibližně dvou tisíc na zhruba sto firem, přičemž zároveň omezuje dopady na dodavatelské řetězce, které v původním nastavení přenášely reportingové povinnosti i na malé a střední podniky. Ve svém sdělení tento krok interpretuje jako odstranění nadměrné administrativní zátěže spojené s nefinančním reportingem.

Tento výrok je však nutné zasadit do přesného právního kontextu, protože ESG reporting v České republice nevznikl autonomně, ale jako transpozice evropského práva. Klíčovým předpisem je směrnice Corporate Sustainability Reporting Directive, která novelizovala zejména směrnici Accounting Directive 2013/34/EU. Česká republika ji implementovala zejména prostřednictvím novely zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a souvisejících změn v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích.

Původní evropské nastavení CSRD předpokládalo postupné rozšíření povinnosti nefinančního reportingu na podniky splňující alespoň dvě ze tří kritérií: více než 250 zaměstnanců, obrat nad 40 milionů eur nebo aktiva nad 20 milionů eur. V praxi to znamenalo potenciální dopad na desítky tisíc firem v rámci EU a významné sekundární dopady skrze dodavatelské řetězce, protože velké podniky měly povinnost sbírat data i od menších partnerů.

Tento rámec byl následně na úrovni Evropské unie významně upraven prostřednictvím legislativního balíčku označovaného jako Omnibus I, kterým byla směrnice CSRD následně novelizována, který změnil parametry reportingu a zúžil okruh povinných subjektů. Nové nastavení posouvá povinnost především na velké podniky, s více než 1000 zaměstnanci a současně s ročním obratem přesahujícím 450 milionů eur, a současně redukuje administrativní rozsah vykazovaných informací i povinností v dodavatelských řetězcích. Součástí změn je také odklad některých implementačních fází a zjednodušení standardů ESRS (European Sustainability Reporting Standards), které byly původně velmi detailní a rozsáhlé.

Důsledkem této úpravy je zásadní snížení počtu firem, které budou povinně reportovat, přibližně o 80 % oproti původnímu rozsahu, a současně oslabení nepřímého regulatorního tlaku na malé a střední podniky. Evropská unie tak přešla od široce koncipovaného modelu transparentnosti k užšímu, více selektivnímu rámci zaměřenému na největší ekonomické subjekty.

Z hlediska českého právního řádu je podstatné, že implementace CSRD byla provedena do zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který stanovuje povinnost nefinančního reportingu pro vymezené kategorie účetních jednotek, a návazně do zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, který upravuje odpovědnost a informační povinnosti obchodních společností. Tyto předpisy byly nastaveny podle původního evropského rámce, který byl následně Omnibusem změněn.

Současná navrhovaná legislativní úprava v České republice tedy vzniká jako přirozená reakce na posun evropského práva. Pokud je tato změna veřejně prezentována jako projev aktivního boje proti byrokracii či jako výraz národní deregulace, může taková interpretace vytvářet nepřesný dojem o skutečném původu legislativních změn a o míře diskrece, kterou měl národní zákonodárce při jejich formulaci.

Evropa má v rukou čísla, která potvrzují zásadní obrat v boji s klimatickou změnou, ale zároveň odhalují limity dosavadního přístupu. Nejnovější data EEA ukazují, že i přes výrazné snížení emisí zůstávají některé sektory a přírodní systémy slabým článkem, který může rozhodnout o tom, zda bude evropská klimatická strategie skutečně úspěšná.

Nejnovější komplexní hodnocení vývoje emisí skleníkových plynů publikované Evropskou agenturou pro životní prostředí představuje jeden z nejucelenějších přehledů proměny evropské ekonomiky z hlediska její klimatické zátěže. Zpráva vychází z oficiálních inventarizačních dat členských států a ukazuje, že celkové emise skleníkových plynů v Evropské unii byly v roce 2024 přibližně o 40 procent nižší než v roce 1990. Tento údaj představuje jeden z nejvýznamnějších dlouhodobých poklesů emisí mezi vyspělými ekonomikami a odráží hluboké strukturální změny v energetice, průmyslu i výrobě elektřiny.

Zásadní podíl na tomto poklesu má systém obchodování s emisními povolenkami Evropské unie, známý jako EU ETS, který se stal jedním z hlavních nástrojů řízení emisí ve velkých průmyslových a energetických provozech. Podle analýzy Evropské agentury pro životní prostředí lze přibližně tři čtvrtiny celkového snížení emisí od roku 2005 připsat právě sektorům zahrnutým do tohoto systému, zejména výrobě elektřiny a tepla a energeticky náročným průmyslovým odvětvím. 

Zbývající čtvrtina poklesu byla dosažena v sektorech, které do systému EU ETS nespadají a které podléhají národním emisním cílům podle pravidel známých jako Effort Sharing Regulation. Právě zde se odehrává významná část současných výzev, protože tyto sektory zahrnují každodenní činnosti, jako je silniční doprava, vytápění budov, zemědělství nebo nakládání s odpady, a jejich proměna vyžaduje rozsáhlé změny v infrastruktuře i chování společnosti.

Zpráva zároveň upozorňuje na důležitou roli využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví, souhrnně označovaných zkratkou LULUCF. Tento sektor představuje klíčovou součást emisní bilance, protože krajina a lesy mají schopnost pohlcovat oxid uhličitý z atmosféry a tím vyrovnávat část emisí vznikajících v jiných odvětvích. Mezi lety 2005 a 2024 však docházelo k výrazným výkyvům v množství uhlíku, které byly lesy a půdou schopny zachytit, přičemž celkový trend směřoval k oslabování této schopnosti. 

Zpráva tento vývoj vysvětluje zejména stárnutím lesních porostů, rostoucím objemem těžby dřeva a zhoršujícími se dopady klimatické změny, které zvyšují výskyt sucha, lesních požárů i škůdců. Tyto změny znamenají, že přirozená schopnost krajiny pomáhat snižovat množství oxidu uhličitého v atmosféře již není tak stabilní jako v minulosti, což představuje významné riziko pro budoucí plnění klimatických cílů.

Z hlediska jednotlivých sektorů potvrzuje analýza Evropské agentury pro životní prostředí, že největší pokles emisí byl zaznamenán ve výrobě elektřiny. Tento vývoj souvisí především s postupným útlumem spalování uhlí a s rychlým rozvojem obnovitelných zdrojů energie, jako jsou větrné a solární elektrárny. Významnou roli sehrála také rostoucí cena emisních povolenek, která vytvořila ekonomický tlak na modernizaci technologií a na přechod k méně emisním zdrojům energie. Naopak sektory dopravy a budov zůstávají z hlediska snižování emisí problematičtější, protože zde dochází ke změnám pomaleji a vyžadují rozsáhlé investice i dlouhodobé úpravy infrastruktury.

Vývoj emisí v Evropské unii byl zároveň ovlivňován širšími ekonomickými a klimatickými faktory. Zpráva upozorňuje na to, že krátkodobé výkyvy emisí byly v některých obdobích výrazně spojeny s hospodářskými cykly, cenami energií nebo klimatickými podmínkami. Například mírnější zimy vedly k nižší spotřebě energie na vytápění, zatímco období energetické nestability nebo extrémního počasí mohly vést k opačnému efektu. Tyto skutečnosti ukazují, že hodnocení emisního vývoje vyžaduje dlouhodobý pohled, který bere v úvahu nejen technologické změny, ale i ekonomické a klimatické souvislosti.

Současná emisní trajektorie Evropské unie podle Evropské agentury pro životní prostředí naznačuje, že dosažení klimatických cílů pro rok 2030 bude vyžadovat další zrychlení transformačních procesů. Přestože dosavadní pokrok ukazuje, že je možné snižovat emise a současně udržet ekonomický růst, rostoucí význam sektorů mimo systém EU ETS a postupné oslabování schopnosti lesů a půdy pohlcovat oxid uhličitý ukazují na potřebu širších a systematičtějších zásahů. Ty se budou muset zaměřit nejen na technologickou modernizaci energetiky a průmyslu, ale také na způsob hospodaření s krajinou, obnovu lesních porostů a proměnu dopravních a energetických systémů tak, aby byly dlouhodobě udržitelné.

Další informace:

• Annual European Union greenhouse gas inventory 1990-2024 and inventory document 2026

• Interactive data viewer of the GHG inventory

• EEA factsheet on the EU’s Emissions Trading System (ETS)

• GHG inventory on the Climate and Energy in the EU portal

• Key trends and drivers in greenhouse gas emissions in the European Union

Evropská agentura pro chemické látky prostřednictvím své nejnovější datové aktualizace významně rozšířila objem informací dostupných v mezinárodním systému eChemPortal, který spravuje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Tento portál představuje klíčový nástroj pro vyhledávání informací o vlastnostech chemických látek, jejich nebezpečnosti a environmentálních dopadech, přičemž propojuje desítky databází z celého světa do jednotného vyhledávacího rozhraní.

Aktualizace zahrnula rozsáhlý soubor nových dat pocházejících z registrací podle evropského nařízení REACH. Do systému bylo nově integrováno několik stovek dalších látek, čímž celkový počet evidovaných chemických substancí překročil hranici dvaceti šesti tisíc záznamů. Současně došlo k výraznému navýšení počtu tzv. endpointů, tedy jednotlivých experimentálních či modelových výsledků popisujících fyzikálně chemické vlastnosti, toxikologické parametry nebo environmentální chování látek. Celkový počet těchto údajů přesáhl 1,3 milionu položek, což představuje mimořádně rozsáhlou databázovou základnu pro posuzování rizik i podporu regulačních procesů.

Samotný eChemPortal funguje jako globální vstupní brána k informacím o chemických látkách používaných v průmyslu, domácnostech i pracovním prostředí. Uživatelům umožňuje vyhledávání podle názvu látky, identifikačních čísel nebo specifických vlastností, například toxikologických parametrů, klasifikace nebezpečnosti či údajů o expozici. Díky integraci dat z národních i regionálních programů poskytuje jednotný přístup k informacím, které by jinak byly rozptýleny v samostatných databázích jednotlivých institucí. Tento přístup významně usnadňuje nejen regulační rozhodování, ale také vědecký výzkum a vývoj nových materiálů.

Význam aktualizace spočívá rovněž v posílení transparentnosti v oblasti chemické bezpečnosti. Dostupnost rozsáhlých a aktualizovaných údajů umožňuje přesnější hodnocení rizik spojených s jednotlivými látkami, a tím podporuje ochranu zdraví obyvatel i životního prostředí. Současně poskytuje důležitou oporu pro průmyslové podniky, které potřebují při vývoji produktů zohledňovat aktuální toxikologické a environmentální informace.

Z institucionálního hlediska je důležité zdůraznit, že za technický rozvoj a provoz eChemPortal odpovídá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, zatímco samotné hostování systému zajišťuje Evropská agentura pro chemické látky. Jednotlivé databázové zdroje zůstávají ve správě organizací, které je vytvořily, což zajišťuje odpovědnost za kvalitu a aktuálnost publikovaných informací. Tento model sdílené odpovědnosti je zásadní pro udržení vysoké důvěryhodnosti dat a jejich kontinuální aktualizaci.

Rozvoj eChemPortal zároveň odráží širší trend digitalizace chemické legislativy a posilování otevřeného přístupu k informacím. V kontextu evropského systému REACH představuje pravidelná aktualizace dat jeden z klíčových mechanismů, který umožňuje průběžné zlepšování kvality registrací a podporuje proces hodnocení chemických látek. Dostupnost velkého objemu standardizovaných dat vytváří předpoklady pro efektivnější kontrolní mechanismy i pro rychlejší identifikaci potenciálně nebezpečných látek v průmyslové výrobě a spotřebitelských produktech.

To, co lidé spláchnou do kanalizace, dnes vypráví jeden z nejpřesnějších příběhů o užívání drog v Evropě. Analýza odpadních vod z 115 evropských měst v roce 2025 přinesla mimořádně detailní obraz drogových návyků milionů obyvatel. Z dat vyplývá dramatický růst kokainu o 22 procent, rekordní nárůst ketaminu o 41 procent i dlouhodobě stabilní dominanci konopí. Česká republika přitom zůstává jedním z historických center metamfetaminu a její pozice v evropském kontextu zůstává mimořádně významná.

Evropa dnes disponuje jedním z nejkomplexnějších systémů sledování užívání nelegálních drog na světě a jeho základ neleží v dotaznících ani policejních statistikách, ale v kanalizačních systémech. Moderní přístup založený na analýze odpadních vod umožňuje v téměř reálném čase sledovat množství drog, které obyvatelé měst skutečně konzumují. V roce 2025 zahrnoval evropský projekt celkem 115 měst ve 25 zemích Evropské unie včetně Norska a Turecka a představoval dosud největší realizované šetření svého druhu. Vzorky odpadních vod byly odebírány po dobu jednoho týdne mezi březnem a květnem a analyzovány na přítomnost metabolitů kokainu, konopí, amfetaminu, metamfetaminu, MDMA a ketaminu. Díky jednotné metodice bylo možné přímo porovnávat výsledky mezi jednotlivými městy i v dlouhodobém časovém horizontu více než deseti let.

Výsledky studie potvrzují výrazné geografické rozdíly napříč kontinentem. Všechny sledované drogy byly nalezeny téměř ve všech zapojených městech, avšak jejich koncentrace se dramaticky lišily podle regionu. Zvláště výrazný byl meziroční nárůst kokainu. V období mezi roky 2024 a 2025 vzrostlo množství jeho hlavního metabolitu benzoylecgoninu v evropských městech o 22 procent. Kokain si dlouhodobě udržuje dominantní postavení především v západní a jižní Evropě, zejména ve městech v Belgii, Nizozemsku a Španělsku. Ve východní části kontinentu byly sice koncentrace nižší, nicméně i zde data naznačují postupný růst.

Ze 85 měst, která poskytla srovnatelná data za oba roky, zaznamenalo zvýšení koncentrací kokainu 48 měst, tedy 57 procent, zatímco stabilní hodnoty vykázalo 21 měst a pokles byl zaznamenán v 16 městech. Kokain je vyhledáván především pro své krátkodobé stimulační účinky, které zahrnují pocit euforie, zvýšené sebevědomí, bdělost a energii. Uživatelé jej často spojují s pracovním výkonem nebo společenským prostředím. Zdravotní dopady jsou však závažné a zahrnují vysoké riziko srdečních arytmií, infarktu myokardu, mozkové mrtvice a psychických poruch včetně úzkosti a paranoidních stavů. Dlouhodobé užívání může vést k závislosti a poškození nosní sliznice či kardiovaskulárního systému.

Konopí zůstává z hlediska počtu uživatelů nejrozšířenější nelegální drogou v Evropě. Odhaduje se, že v posledním roce užilo konopí přibližně 24 milionů Evropanů ve věku od 15 do 64 let, což odpovídá zhruba 8,4 procenta dospělé populace. Analýza odpadních vod ukazuje stabilní celkovou úroveň užívání, přestože v jednotlivých městech byly zaznamenány výrazné rozdíly. Z 63 měst se srovnatelnými daty vykázalo 21 měst meziroční nárůst, 28 pokles a 14 měst stabilní hodnoty. Nejvyšší koncentrace metabolitu THC-COOH byly zaznamenány zejména v Nizozemsku, Německu a Slovinsku.

Konopí lidé užívají především kvůli pocitům uvolnění, snížení stresu, zlepšení nálady a v některých případech také kvůli lepšímu usínání nebo zvýšení smyslového vnímání. Krátkodobé účinky zahrnují relaxaci a změny vnímání času, dlouhodobé dopady však mohou zahrnovat zhoršení paměti, snížení koncentrace, zvýšené riziko psychóz u predisponovaných jedinců a rozvoj závislosti. U pravidelných kuřáků se navíc objevují chronické respirační potíže a snížená funkce plic.

Zcela odlišný vývoj byl zaznamenán u syntetických stimulantů. U MDMA, běžně spojovaného s nočním životem a hudební scénou, došlo mezi roky 2024 a 2025 k poklesu koncentrací přibližně o 16 procent. Přesto zůstávají některá města v Belgii, Španělsku a Nizozemsku dlouhodobými centry vysoké spotřeby. Dlouhodobý trend ukazuje výrazný růst mezi lety 2011 a 2016, po němž následovaly kolísající hodnoty silně ovlivněné například omezeními nočního života během pandemie. MDMA je vyhledáváno především pro své empatogenní účinky, které zahrnují pocit blízkosti k ostatním lidem, zvýšenou empatii, euforii a pocit intenzivního prožitku hudby nebo tance. Rizika zahrnují přehřátí organismu, dehydrataci, poruchy srdečního rytmu a poškození mozkových buněk produkujících serotonin. Dlouhodobé užívání může vést k depresím, poruchám paměti a trvalým změnám nálady.

Amfetamin a metamfetamin představují další významnou skupinu stimulantů s výraznými regionálními rozdíly. Amfetamin je obecně rozšířenější a jeho nejvyšší koncentrace byly zaznamenány především v severní a střední Evropě. Nejvyšší hodnoty vykázala města v Norsku, Švédsku, Dánsku, Belgii, Nizozemsku a Německu. V jižní Evropě byly hodnoty výrazně nižší, přesto i zde byly patrné první známky postupného růstu. Amfetamin je užíván pro zvýšení energie, soustředění a snížení únavy. Někteří uživatelé jej spojují s pracovní výkonností nebo studiem. Dlouhodobé užívání však může vést k vyčerpání organismu, poruchám spánku, hubnutí, srdečním problémům a rozvoji silné psychické závislosti.

Metamfetamin, historicky spojený především se střední Evropou, vykazoval nízké koncentrace ve většině měst, avšak jeho přítomnost byla nově zaznamenána i v Německu, Litvě, Norsku, Španělsku, Turecku, na Kypru a v Nizozemsku. Z 80 měst s dostupnými meziročními daty vykázalo 37 měst nárůst koncentrací metamfetaminu, což odpovídá 46 procentům sledovaných lokalit. Pokles zaznamenalo 28 měst a stabilní hodnoty 15 měst. Tento trend potvrzuje postupné geografické rozšiřování drogy mimo její tradiční centra. Metamfetamin je extrémně silný stimulant, který vyvolává intenzivní euforii, pocit neomezené energie a potlačení potřeby spánku i jídla. Právě tyto účinky patří mezi hlavní důvody jeho užívání. Zdravotní dopady jsou však mimořádně závažné a zahrnují těžké poškození mozku, psychózy, agresivní chování, poškození chrupu známé jako takzvaný meth mouth, výrazné hubnutí a vysoké riziko smrtelných předávkování.

Jedním z nejvýraznějších trendů posledních let je dramatický růst ketaminu. Mezi roky 2024 a 2025 došlo k nárůstu koncentrací této látky o 41 procent, což představuje nejvyšší relativní změnu ze všech sledovaných drog. Z 66 měst se srovnatelnými daty zaznamenalo nárůst 40 měst, tedy 61 procent. Nejvyšší hodnoty byly zaznamenány ve městech v Belgii, Německu a Nizozemsku. Ketamin je vyhledáván pro své disociační účinky, které mohou zahrnovat pocit oddělení od reality, halucinace a změny vnímání těla. Někteří uživatelé jej spojují s experimentováním nebo únikem z reality. Dlouhodobé užívání je spojeno s poškozením močového měchýře, poruchami paměti, depresí a rizikem závažných psychických poruch.

Významným zjištěním je také pravidelný víkendový rytmus užívání některých drog. Více než 75 procent měst vykazuje vyšší koncentrace kokainu a MDMA během víkendů, tedy v období od pátku do pondělí. Podobný trend byl zaznamenán přibližně u poloviny měst také u ketaminu. Naproti tomu konopí, amfetamin a metamfetamin vykazují relativně stabilní rozložení během celého týdne, což naznačuje jejich pravidelnější užívání bez výrazné vazby na víkendovou zábavu.

Samostatnou kapitolu představuje Česká republika, která dlouhodobě patří mezi klíčové evropské oblasti v kontextu metamfetaminu. Historicky je právě české území jedním z hlavních center výroby a užívání této látky v Evropě a data z roku 2025 tento obraz nadále potvrzují. Metamfetamin byl v minulosti koncentrován především v Česku a na Slovensku a i v současnosti zůstává jeho přítomnost v těchto zemích nadprůměrná ve srovnání s většinou ostatních evropských států. Česká republika patří mezi 19 zemí, které do projektu zapojily více než jedno sledované město, což umožňuje detailnější pohled na vnitrostátní rozdíly.

Z hlediska evropského kontextu představuje české prostředí specifický případ, kdy se dlouhodobá tradice domácí výroby metamfetaminu promítá do stabilně vyšších koncentrací v odpadních vodách. Současně však data ukazují postupné šíření této drogy i do dalších regionů Evropy, což relativně snižuje unikátnost českého postavení, avšak nikoli jeho význam. V českém prostředí je metamfetamin často spojován s dlouhodobým užíváním, které vede k výraznému sociálnímu propadu, ztrátě zaměstnání, rozkladu rodinných vztahů a výraznému zatížení zdravotního systému. Léčba závislosti bývá dlouhodobá a náročná a zahrnuje jak psychiatrickou péči, tak sociální podporu.

Význam těchto výsledků přesahuje samotnou oblast veřejného zdraví a bezpečnosti. Analýza odpadních vod představuje unikátní nástroj, který umožňuje sledovat spotřebu drog na úrovni celé populace bez závislosti na individuálních výpovědích nebo policejních záznamech. Metoda využívá pokročilé analytické techniky schopné detekovat extrémně nízké koncentrace látek v řádu nanogramů na litr. Výsledná data jsou následně přepočítávána na množství spotřebované látky na den na 1000 obyvatel, což poskytuje standardizovaný a mezinárodně srovnatelný ukazatel.

Celkový obraz evropské drogové scény v roce 2025 je komplexní a dynamický. Zatímco konopí zůstává stabilní a nejrozšířenější drogou s desítkami milionů uživatelů, kokain vykazuje výrazný růst a jeho popularita se postupně rozšiřuje i do regionů, kde byl dosud méně rozšířen. Ketamin zažívá nejrychlejší expanzi a metamfetamin se postupně šíří mimo své historické centrum. Česká republika v tomto kontextu zůstává jedním z klíčových bodů evropské mapy a její dlouhodobé zkušenosti s metamfetaminem představují důležité varování pro ostatní státy, které se s tímto fenoménem začínají setkávat ve stále větší míře.

Dokument ke stažení:

Wastewater analysis and drugs — a European multi-city study

Třídění odpadu v Plzni prochází zásadní změnou, která ovlivní každodenní návyky tisíců místních domácností. Město jako první v republice zavádí systém, díky němuž lze plechovky a další drobné kovové obaly nově odkládat i do zelených kontejnerů na sklo, což má celý proces zjednodušit a zvýšit množství vytříděného odpadu. Zatímco Plzeň sází na jednoduchost a společný sběr, Brno posouvá recyklaci kovů o krok dál a využívá moderní technologie vířivých proudů k jejich záchytu po energetickém využití odpadu.

Obyvatelé města Plzně mohou nově ukládat drobné kovové obaly, typicky nápojové plechovky, konzervy nebo víčka, nejen do šedých kontejnerů na kovy, ale také do zelených nádob určených na sklo. Město se tak stává prvním v České republice, které zavádí společný sběr kovů a skla ve velkém rozsahu a reaguje tím nejen na praktické potřeby obyvatel, ale i na stále přísnější legislativní požadavky na třídění komunálních odpadů.

Nové opatření reaguje na dlouhodobou snahu města zvyšovat míru recyklace a zároveň usnadnit obyvatelům orientaci v systému třídění. Dosavadní praxe vyžadovala ukládání kovových obalů především do samostatných šedých kontejnerů, případně jejich odevzdání ve sběrných dvorech. Zkušenosti však ukazují, že kontejnery na sklo bývají často méně vytížené a disponují dostatečnou kapacitou, což umožňuje jejich efektivnější využití i pro další druh odpadu. Moderní technologie zpracování navíc dokážou kovy z takto smíšeného materiálu spolehlivě oddělit a následně recyklovat bez negativního dopadu na kvalitu vytříděných surovin.

Princip nového systému vychází z takzvaného multikomoditního sběru, tedy ukládání více druhů materiálů do jedné nádoby. V praxi to znamená, že plechovky již není nutné hledat výhradně v šedých kontejnerech nebo vozit do sběrných dvorů. Díky moderním technologiím třídicích linek je dnes možné kov od skla bezpečně oddělit, aniž by došlo ke snížení kvality vytříděných surovin. Zelené kontejnery navíc patří mezi méně vytížené nádoby ve veřejném prostoru, a jejich zapojení proto představuje logický krok ke zvýšení komfortu obyvatel i efektivity sběru.

Změna přichází v době, kdy města a obce v celé republice čelí výrazně rostoucím požadavkům na množství vytříděného odpadu. Podle zákona o odpadech musí obce zajistit, aby od roku 2025 bylo vytříděno minimálně 60 procent komunálního odpadu, v roce 2030 už nejméně 65 procent a od roku 2035 dokonce alespoň 70 procent z celkového množství komunálních odpadů. Nesplnění těchto limitů může znamenat nejen finanční sankce (200tis. Kč), ale i nutnost zásadních změn v systému nakládání s odpady.

Vedle samotného podílu vytříděného odpadu stanovuje legislativa i další cíle, které mají zásadní dopad na fungování měst a obcí. Do roku 2035 by například mělo na skládky směřovat maximálně deset procent komunálních odpadů, zatímco většina materiálů má být recyklována nebo jinak využita. Tyto ambiciózní cíle vycházejí z evropské strategie přechodu k oběhovému hospodářství, které klade důraz na opětovné využívání surovin a minimalizaci odpadu.

Právě proto se zjednodušování třídění stává jedním z klíčových nástrojů, jak stanovené limity splnit. Zkušenosti ukazují, že čím jednodušší a dostupnější systém třídění je, tím více odpadu lidé skutečně vytřídí. V průměru totiž každý obyvatel České republiky vyprodukuje přibližně 350 kilogramů komunálního odpadu ročně. Aby obec splnila zákonný cíl pro rok 2025, musí z tohoto množství přibližně 210 kilogramů na osobu předat k materiálovému využití, zatímco maximálně 140 kilogramů může skončit jako směsný odpad.

Z pohledu celostátních statistik je zřejmé, že tlak na zlepšování systému bude v dalších letech narůstat. V roce 2023 se v České republice recyklovalo přibližně 43 procent komunálních odpadů a celkové využití, včetně energetického, dosahovalo zhruba 57 procent. Přesto se stále značná část odpadu ukládá na skládky, což znamená nutnost dalšího rozšiřování sběrných systémů a zavádění inovací podobných těm, které nyní testuje Plzeň.

Navíc situace u nápojových plechovek je přitom v České republice dlouhodobě považována za slabší článek celého systému třídění. Z více než jedné miliardy hliníkových nápojových plechovek uvedených každoročně na trh se v tuzemsku podaří recyklovat zhruba jen třetinu, podle dat evropských obalových asociací šlo v roce 2023 přibližně o 30 procent. Česká republika tak v tomto ohledu výrazně zaostává za evropským průměrem, který dosahuje více než 76 procent, zatímco v některých zemích se díky zavedenému zálohovému systému pohybuje míra recyklace plechovek až kolem 99 procent. Podle evropské legislativy musí členské státy zajistit, aby bylo do roku 2029 jich bylo vytříděno a sebráno minimálně 90 procent.

Významným argumentem pro zavedení nového systému je nejen jeho logistická, ale i ekonomická výhodnost. Sběr kovových obalů prostřednictvím kontejnerů na sklo je podle zástupců města efektivnější, protože využívá již existující infrastrukturu a eliminuje nutnost instalovat další nádoby. Plzeň tak pracuje s více než osmi sty kontejnery na sklo, které jsou rozmístěny po celém městě, a zároveň ponechává v provozu i stávající systém šedých kontejnerů na kov, jenž bude fungovat souběžně minimálně do podzimu letošního roku.

Z hlediska praktického fungování systému zůstávají základní pravidla třídění zachována. Do zelených kontejnerů mohou lidé ukládat pouze drobné kovové obaly, které by měly být prázdné, zbavené zbytků potravin a ideálně sešlápnuté, aby zabíraly co nejméně prostoru. Naopak větší kovové předměty, například hrnce, pánve nebo kovové konstrukce, do těchto nádob nepatří a nadále je nutné je odevzdávat ve sběrných dvorech. Postupně budou kontejnery označovány speciálními samolepkami, které novou možnost třídění vizuálně znázorní, avšak kovové obaly lze do zelených nádob ukládat již nyní, i když některé ještě nejsou nově označeny.

Zavedení společného sběru kovů a skla určitě představuje zajímavý a inovativní směrem k modernizaci odpadového hospodářství. Pokud se nový systém osvědčí, může se stát inspirací i pro další města v České republice.

Kovy z odpadu v Brně vrací vířivé proudy

Modernizace zařízení pro třídění kovů ze škváry, která vzniká po spalování odpadu, významně v Brně posílila možnosti další recyklace materiálů. Společnost zajišťující odpadové služby uvedla po tříměsíčním zkušebním provozu do ostrého provozu inovovaný systém, jenž umožňuje účinnější separaci železných i neželezných kovů. Každoročně se tak ze škváry vrací k recyklaci více než 4 000 tun železa a přibližně 400 tun neželezných kovů, což představuje významný zdroj druhotných surovin.

Oddělování železných kovů probíhá pomocí několika na sebe navazujících magnetických separátorů, které zachytávají feromagnetické materiály i velmi malých rozměrů. Nově instalovaný silný pásový magnet byl umístěn tak, aby minimalizoval ztráty materiálu a odstranil tzv. slepá místa v procesu. Díky tomu dokáže zařízení zachytit i drobné kovové částice o velikosti několika milimetrů, které by dříve mohly uniknout dalšímu zpracování.

Významnou inovací prošla také část linky určená pro třídění neželezných kovů. Ta nyní využívá moderní separátory pracující na principu elektromagnetické indukce a vířivých proudů. Rychle rotující magnet vytváří měnící se magnetické pole, které krátkodobě zmagnetizuje i neferomagnetické materiály, a umožní tak jejich oddělení ze směsi. Díky této technologii je možné účinně vytřídit i menší neželezné částice o velikosti pod jeden centimetr a zvýšit celkovou efektivitu recyklace.

Modernizace linky představovala investici v řádu milionů korun a očekává se, že přinese nejen environmentální, ale i ekonomické přínosy v podobě vyššího množství získaných surovin. Do budoucna se počítá s dalším rozvojem technologie, například se zaměřením na separaci směsí barevných či vzácných kovů, které mají vysokou tržní hodnotu. Dlouhodobé analýzy zároveň ukazují, že i ve směsném komunálním odpadu zůstává významné množství kovů, které lze po spalování ze škváry získat a znovu využít v průmyslu.

Evropské letectví se může během několika týdnů ocitnout v situaci, která ještě donedávna patřila do scénářů krizového plánování. Varování o omezených zásobách leteckého paliva otevírá otázku nejen krátkodobé stability dopravy, ale i dlouhodobé energetické bezpečnosti a reálné role alternativních paliv v systému, který je stále pevně svázán s ropnými zdroji.

Evropa se podle aktuálních odhadů nachází v mimořádně citlivé situaci, která ukazuje hloubku její závislosti na globálních energetických tocích a zranitelnost vůči geopolitickým otřesům. Výkonný ředitel Mezinárodní agentury pro energii Fatih Birol varoval, že evropským aerolinkám může zbývat zásoba leteckého paliva přibližně na šest týdnů, pokud nedojde k obnovení dodávek ropy přes strategicky klíčový Hormuzský průliv. Právě tato námořní cesta patří mezi nejdůležitější tepny světového energetického systému a před vypuknutím konfliktu jí procházela zhruba pětina globálních dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu.

Varování přichází v době, kdy je infrastruktura v oblasti Perského zálivu poškozena rozsáhlými útoky a část tankerů zůstává zadržena nebo čeká na bezpečný průjezd. I v případě rychlého diplomatického urovnání situace odborníci upozorňují, že návrat produkce na předválečnou úroveň může trvat měsíce až roky, což znamená, že případný nedostatek paliva nemusí být pouze krátkodobým výkyvem, ale potenciálně dlouhodobější strukturální výzvou.

První viditelné dopady se mohou projevit relativně rychle v samotném provozu letecké dopravy. Podle prognóz energetických analytiků je pravděpodobné, že aerolinky začnou postupně omezovat méně vytížené nebo ekonomicky citlivé trasy, což může vést k narušení letových řádů a k postupnému růstu cen letenek. V případě delšího trvání omezení dodávek lze očekávat i rušení některých spojů mezi evropskými městy, protože provoz bez dostatečných zásob paliva se stává ekonomicky i logisticky neudržitelným.

Krize leteckého paliva však je součástí širší energetické rovnice. Nedostatek ropných produktů se obvykle rychle promítá do růstu cen benzinu, plynu i elektřiny, což následně zvyšuje inflaci a zpomaluje hospodářský růst. Dopady jsou navíc nerovnoměrně rozloženy a nejcitelněji zasahují státy, které jsou na dovozu energie nejvíce závislé a disponují menšími rezervami.

Současná situace zároveň znovu otevírá otázku energetické resilience evropské dopravy a zejména role alternativních paliv v letectví. V posledních letech se velká pozornost soustředí na udržitelná letecká paliva označovaná jako SAF (Austainable Aviation Fuel), která jsou vyráběna z biologických nebo syntetických zdrojů a mají potenciál významně snížit uhlíkovou stopu letectví. Data z posledních let ukazují, že produkce těchto paliv roste, avšak z velmi nízké základny a jejich podíl na celkové spotřebě leteckého paliva zůstává zatím marginální.

Právě zde se nabízí klíčová otázka, která v kontextu aktuální krize získává nový význam. Mohou ekopaliva představovat rychlou náhradu za konvenční kerosin v situaci akutního nedostatku. Odpověď není jednoznačná a vyžaduje realistické posouzení technologických, logistických i ekonomických limitů. Produkce SAF je v současnosti omezena dostupností vstupních surovin, kapacitou výrobních zařízení i nákladovostí celého procesu. I když evropská legislativa podporuje jejich postupné zavádění, současné objemy produkce nejsou schopny v krátkém časovém horizontu nahradit významnou část tradičního leteckého paliva.

Z pohledu energetické bezpečnosti je proto důležité chápat SAF nikoli jako okamžité řešení krizové situace, ale jako strategický nástroj dlouhodobé transformace. Jejich role může být zásadní v horizontu let až dekád, nikoli týdnů nebo měsíců. To je zásadní rozdíl oproti současnému očekávání veřejnosti, která často vnímá ekologická paliva jako rychlou technologickou náhradu bez nutnosti rozsáhlých investic do infrastruktury a výrobních kapacit.

Krize současně ukazuje, jak úzce je evropská ekonomika svázána s globálními logistickými trasami a jak omezená je schopnost rychlé substituce klíčových energetických vstupů. Letecké palivo je kritickou součástí širšího ekonomického systému, který zahrnuje cestovní ruch, logistiku, mezinárodní obchod i krizovou mobilitu. Jakmile se naruší jeho dostupnost, řetězové reakce zasahují široké spektrum odvětví a mohou výrazně změnit ekonomickou dynamiku regionu. Aktuální varování lze proto chápat nejen jako krátkodobý signál možné dopravní krize, ale především jako připomínku strukturální zranitelnosti evropského energetického systému.

Europoslanci navrhují, aby v rámci úprav systému emisních povolenek ETS 2 byly ze systému vyňaty budovy určené k bydlení, ceny povolenek by pak měly být zastropovány na 45 eurech (přes 1000 korun) za tunu CO2, a to v cenách za letošní rok. Návrh vyjednávací pozice Evropského parlamentu (EP) schválil výbor pro životní prostředí (ENVI). Zpravodajkou návrhu je česká europoslankyně Danuše Nerudová (STAN) z nejsilnější Evropské lidové strany (EPP). Systém ETS 2 je druhou fází evropského systému obchodování s emisními povolenkami, podle původního návrhu se týká silniční dopravy a budov. Úpravy navržené EP mají posílit ochranu domácností před výraznými cenovými výkyvy emisních povolenek.

Konečné schválení pozice EP je v plánu na plenárním zasedání ve Štrasburku na konci dubna. Následně začnou vyjednávání s Radou EU, která zastupuje členské státy. Takzvané trialogy by mohly skončit ještě do léta.

Nerudová obdržela kolem stovky pozměňovacích návrhů a uplynulé tři měsíce byly podle ní plné intenzivních vyjednávání. Nakonec pro svůj kompromisní návrh získala širokou podporu, dokonce i od europoslanců například z populistické frakce Patrioti pro Evropu. Pro hlasovalo 58 europoslanců, devět jich bylo proti a devět se zdrželo hlasování.

Systém emisních povolenek ETS má motivovat ke snižování emisí. Společnosti si musí kupovat povolenky za každou tunu oxidu uhličitého, kterou vypustí. Čím více emisí, tím mají vyšší náklady, a proto se jim vyplatí investovat do čistších technologií.

Systém ETS 1 je hlavní evropský trh s emisními povolenkami, týká se energetiky, velkého průmyslu a letecké dopravy v EU. Rozšíření systému ETS 2 má být zprovozněno po ročním odkladu v roce 2028 a mělo by se týkat silniční dopravy či vytápění budov. Součástí zavedení ETS 2 má být i sociálně-klimatický fond, který má zmírnit dopady na nízkopříjmové domácnosti.

Česko, tehdy ještě za bývalé vlády premiéra Petra Fialy, patřilo do skupiny 19 zemí, které žádaly na evropské úrovni změny systému a posílení cenových brzd v ETS 2 tak, aby se ochránily domácnosti před vysokými cenami. Nová česká vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) systém zcela odmítá.

Návrh, který Nerudová prosadila, na jednu stranu podporuje kroky Evropské komise směřující k vyslání více povolenek ze stabilizační rezervy (MSR). Na druhou stranu ale říká, že navržená opatření jsou nedostatečná ke zmírnění sociálních dopadů ETS 2. Proto navrhuje zaprvé možnost dočasně vyjmout rezidenční budovy ze systému ETS 2 s tím, že by domácnosti byly ponechány mimo systém do té doby, než se dekarbonizuje vytápění. Tím by se v prvních letech fungování zabránilo zásadním sociálním dopadům na domácnosti, zejména na ty nejchudší, které topí uhlím.

Návrh také hovoří o nastavení stropu pro povolenky ve výši 45 eur za tunu CO2 v dnešních cenách, nikoli v cenách roku 2020. To by mohlo zajistit snížení ceny povolenky o čtvrtinu až třetinu.

"Nestačí jen poslat na trh více povolenek. Dekarbonizace může fungovat pouze tehdy, pokud je sociálně únosná a pokud lidé mají reálnou možnost změnu zvládnout. Domácnosti si zaslouží silnější ochranu," uvedla europoslankyně Nerudová. "Jsem ráda, že se podařilo získat podporu pro konkrétní návrhy, které mohou lidem skutečně pomoci. Teď bude klíčové, jakou pozici zaujmou členské státy v dalším vyjednávání. Je naprosto klíčové, aby na mě navázala česká vláda a splnila si své domácí úkoly," dodala.

Návrh podpořila i stínová zpravodajka z frakce Patrioti pro Evropu Jana Nagyová (ANO) s tím, že "je lepší než současný stav". "Navrhovaný stav není úplně dobrý, nepřipadá nám to dostatečné, nicméně bereme to tak, že je to takový drobný krůček," řekla Nagyová ČTK. Zmínila rovněž, že ANO je nyní hlavní vládní stranou v Česku, takže "musí být trochu konstruktivnější". Důležité podle ní bude, co se bude dít kolem revize systému EU ETS 1, kterou Evropská komise plánuje představit v červenci.

Právě český premiér Andrej Babiš je jedním z unijních lídrů, kteří hlasitě požadují změnu systému emisních povolenek EU ETS. Po skončení nedávného březnového summitu EU Babiš mimo jiné uvedl, že Česko bude dál hledat spojence pro své návrhy, mezi něž patří vynětí energeticky náročného průmyslu z povolenkového systému do roku 2034.

Zdroj: ČTK

Každý den mizí z globální ekonomiky hodnota, která by dokázala změnit životy milionů lidí, stabilizovat ekonomiky a zpomalit ekologický kolaps, přesto si jí většina institucí ani nevšimne, protože ji tradiční ukazatele nedokážou zachytit. Nejnovější The Circularity Gap Report 2026 ukazuje, že svět každoročně přichází o desítky bilionů eur jen proto, že hospodaří s materiály způsobem, který systematicky ničí hodnotu místo toho, aby ji chránil. Tento text představuje komplexní pohled na jeden z nejzásadnějších dokumentů současnosti a ukazuje, proč se lineární ekonomika stává jedním z nejdražších omylů moderní civilizace.

Současná globální ekonomika stojí na materiálech, které těžíme, zpracováváme, přepravujeme a nakonec vyhazujeme, aniž bychom si plně uvědomovali skutečnou cenu tohoto procesu. Moderní hospodářství se po desetiletí opírá o model, který je jednoduchý a zdánlivě efektivní, spočívá v těžbě surovin, jejich přeměně na výrobky a následném odstranění odpadu. Tento model je však ve své podstatě založen na ztrátě hodnoty, která se kumuluje v každé fázi životního cyklu materiálů a produktů. Právě tuto skrytou a systematickou ztrátu se snaží popsat a kvantifikovat dokument známý jako The Circularity Gap Report 2026, který přináší nový pohled na ekonomickou realitu současného světa a zavádí pojem, jenž zásadně mění způsob, jakým lze chápat hospodářský výkon a prosperitu.

Základní myšlenkou, na níž celý report stojí, je tvrzení, že svět nevytváří pouze hodnotu, ale zároveň ji ve velkém rozsahu ničí. Tradiční ekonomické ukazatele, především hrubý domácí produkt, sledují pouze objem produkce a ekonomické aktivity, nikoli to, kolik hodnoty se během této aktivity ztrácí. V praxi to znamená, že ekonomika může růst, zatímco její skutečné bohatství klesá, protože se opotřebovávají zdroje, vzniká odpad a dochází k degradaci infrastruktury i přírodních systémů. Tento paradox představuje jeden z nejzásadnějších problémů současného ekonomického myšlení, protože vytváří iluzi prosperity tam, kde ve skutečnosti dochází k erozi základů budoucího růstu.

Report přichází s pojmem Value Gap, který označuje rozdíl mezi hodnotou, kterou ekonomika vytváří, a hodnotou, kterou současně ztrácí v důsledku neefektivního využívání materiálů, energie a kapitálu. Podle prvních odhadů činí tato ztráta přibližně dvacet pět celých čtyři desetiny bilionu eur ročně, což odpovídá zhruba třetině globálního hrubého domácího produktu. Jinými slovy, za každé tři eura vytvořené hodnoty svět ztratí přibližně jedno euro v důsledku lineárního způsobu hospodaření s materiály. Tato čísla nejsou pouze statistickou zajímavostí, ale představují zásadní výzvu pro ekonomickou politiku, podnikatelské strategie i společenské priority.

Z hlediska ekonomické bilance se tato neefektivita projevuje jako systematická eroze hodnoty napříč celým řetězcem od těžby až po likvidaci produktů. Odhady reportu ukazují, že materiálová ekonomika je odpovědná za přibližně 55 až 60 procent globálních emisí skleníkových plynů, což zásadně mění interpretaci klimatické krize jako čistě energetického problému. Ve skutečnosti jde o problém propojeného materiálového a energetického metabolismu civilizace, kde každý kilogram suroviny nese kumulované environmentální a ekonomické náklady. Tato struktura vytváří situaci, kdy ekonomický růst automaticky znamená nárůst materiálových toků, a tím i ztrát v podobě odpadu, emisí a degradovaných zdrojů.

Jedním z nejzásadnějších přínosů reportu je rozdělení těchto ztrát do pěti hlavních kategorií, které společně tvoří komplexní obraz globálního plýtvání hodnotou. První kategorií jsou ztráty vznikající během zpracování materiálů, kdy část surovin nikdy nedosáhne konečné fáze výrobku. Druhou kategorií jsou ztráty energie, které představují jednu z největších položek v celkové bilanci ztrát. Třetí kategorií jsou ztráty potravin, které mají nejen ekonomické, ale i sociální a environmentální důsledky. Čtvrtou kategorií jsou ztráty vznikající na konci životního cyklu výrobků, kdy dochází k jejich likvidaci místo opětovného využití. Pátou kategorií je postupné znehodnocování dlouhodobých aktiv, jako jsou budovy, infrastruktura nebo stroje.

Ztráty vznikající během zpracování materiálů patří mezi první a zároveň nejméně viditelnou fázi celkové hodnotové eroze, přestože v této fázi dochází k zásadnímu objemu fyzických i ekonomických ztrát. Tato kategorie zahrnuje neefektivnosti při těžbě, rafinaci a prvotním zpracování surovin, kde značná část vytěženého materiálu nikdy nedosáhne finální výrobní podoby. V globálním měřítku se jedná o stovky milionů tun materiálů ročně, které jsou ztraceny ještě před tím, než vstoupí do produktového cyklu. Tyto ztráty jsou často způsobeny technologickými omezeními, ale také nízkou kvalitou vstupních surovin a nedostatečnou optimalizací průmyslových procesů.

Druhý rozměr těchto ztrát spočívá v energetické a finanční náročnosti samotného zpracování, kde každý krok transformace surovin vyžaduje další vstupy energie, chemikálií a vody. Výsledkem je kumulativní efekt, kdy hodnota materiálu roste pouze částečně, zatímco jeho environmentální stopa se zvyšuje exponenciálně. V mnoha průmyslových odvětvích se efektivita využití surovin pohybuje hluboko pod optimální úrovní, což znamená, že významná část potenciální hodnoty je ztracena již v rané fázi výrobního řetězce. Tento problém je systémový, protože je zakořeněn v infrastruktuře těžebního a zpracovatelského průmyslu, která byla navržena pro maximalizaci objemu, nikoli efektivity využití materiálu.

Ztráty energie představují jednu z největších a nejstrukturálnějších kategorií neefektivity globální ekonomiky, protože energie je základním vstupem prakticky všech výrobních a spotřebních procesů. V rámci celého energetického řetězce dochází k významným ztrátám již při těžbě primárních zdrojů, kde část potenciální energetické hodnoty nikdy není zachycena. Další výrazné ztráty vznikají během konverze energie, například při výrobě elektřiny nebo rafinaci paliv, kde účinnost jednotlivých procesů často nedosahuje ani dvou třetin vstupní energie. Výsledkem je, že značná část globální energetické produkce je ztracena ještě před tím, než se dostane ke koncovému uživateli.

Tento problém je dále umocněn neefektivním využíváním energie v konečné fázi spotřeby, kde dochází k dalším ztrátám v důsledku technologické zastaralosti, špatné izolace budov, neefektivních strojů a infrastrukturních omezení. Odhady ukazují, že pouze menší část energie skutečně vykoná užitečnou práci, zatímco zbytek je rozptýlen ve formě tepla nebo jiných nevyužitelných forem. Tento stav vytváří strukturální paradox moderní ekonomiky, která je zároveň energeticky náročná a energeticky neefektivní.

Ztráty potravin tvoří specifickou kategorii, která kombinuje ekonomické, environmentální a sociální dimenze, a zároveň patří mezi nejviditelnější formy globální neefektivity. Přibližně 30 až 40 procent všech potravin vyprodukovaných pro lidskou spotřebu je ztraceno nebo vyhozeno v různých fázích hodnotového řetězce. K těmto ztrátám dochází jak během sklizně, zpracování a distribuce, tak i na úrovni konečné spotřeby, kde významnou roli hrají spotřebitelské návyky a nadměrná produkce. Tato situace znamená, že značná část zemědělských zdrojů je využita bez jakéhokoliv finálního užitku.

Z ekonomického hlediska představují potravinové ztráty obrovské množství promarněného kapitálu, který zahrnuje půdu, vodu, energii i lidskou práci. Z environmentální perspektivy jde o významný zdroj emisí skleníkových plynů, protože potravinový systém je zodpovědný za přibližně čtvrtinu až třetinu globálních emisí. Sociální rozměr tohoto problému je obzvlášť závažný, protože potravinové ztráty existují paralelně s potravinovou nejistotou v mnoha regionech světa. Tento paradox ukazuje na hlubokou strukturální nerovnováhu v globálním distribučním systému.

Ztráty vznikající na konci životního cyklu výrobků představují jednu z největších koncentrací ztracené hodnoty, protože v této fázi dochází k likvidaci komplexních produktů, které v sobě obsahují kumulovanou práci, energii a materiály. Většina výrobků je v současném systému navržena tak, že po skončení své funkční životnosti je jejich materiálová hodnota buď částečně, nebo zcela ztracena. Recyklace sice umožňuje návrat základních materiálů, ale neobnovuje plnou funkční ani ekonomickou hodnotu původního produktu. Tento proces tak znamená systematickou degradaci dříve vytvořeného bohatství.

Dalším významným faktorem je předčasné vyřazování výrobků, které nejsou fyzicky opotřebované, ale ekonomicky nebo technologicky zastaralé. Tento jev je obzvláště patrný v sektorech elektroniky, automobilového průmyslu a spotřebního zboží, kde rychlý cyklus inovací podporuje neustálou obměnu produktů. Výsledkem je permanentní tlak na výrobu nových zařízení, který zvyšuje spotřebu zdrojů a současně generuje obrovské množství odpadu. Tento mechanismus je jedním z hlavních motorů lineárního ekonomického modelu.

Postupné znehodnocování dlouhodobých aktiv, jako jsou budovy, infrastruktura nebo průmyslové stroje, představuje poslední klíčovou kategorii ztrát, která má zásadní dopad na celkovou ekonomickou efektivitu. Tato aktiva tvoří největší zásobu akumulované materiální hodnoty v ekonomice, přesto jsou často vystavena nedostatečné údržbě, podinvestování nebo předčasné rekonstrukci. Výsledkem je postupná eroze jejich funkční i ekonomické hodnoty, která by ve většině případů mohla být významně zpomalena nebo zcela zabráněna.

Strukturální příčinou těchto ztrát je kombinace krátkodobých investičních horizontů a ekonomických pobídek, které upřednostňují nové projekty před údržbou stávajících aktiv. Tento přístup vede k situaci, kdy je systematicky ničen již vytvořený kapitál, přestože jeho životnost by mohla být výrazně delší. Z makroekonomického hlediska to znamená, že významná část investic je v dlouhodobém horizontu neefektivní, protože nevede k rozšíření skutečné kapacity ekonomiky, ale pouze k nahrazování již existujících struktur.

Klíčová doporučení pro finanční sektor vycházejí z potřeby zásadně přehodnotit způsob, jakým je v ekonomice oceňováno riziko, čas a materiálová hodnota. Finanční systémy jsou dnes nastaveny tak, že preferují krátkodobé výnosy a podceňují dlouhodobou stabilitu aktiv, což vede k systematickému podhodnocování investic do údržby, cirkulárních modelů a prodlužování životnosti produktů. Report implikuje, že kapitálové toky by měly být více vázány na ukazatele materiálové efektivity, cirkularity a skutečné životnosti aktiv, nikoli pouze na účetní návratnost.

To by znamenalo redefinici rizikových modelů tak, aby zahrnovaly expozici vůči materiálovým ztrátám, cenové volatilitě surovin a budoucím nákladům spojeným s likvidací odpadu. Zásadní roli zde hraje také přesměrování investičních toků od lineárních odvětví s vysokou materiálovou intenzitou směrem k systémům, které umožňují opětovné využití kapitálu v čase. Finanční sektor se tak stává klíčovým regulátorem rychlosti materiálového metabolismu ekonomiky. Bez jeho transformace zůstává cirkulární ekonomika strukturálně podfinancovaná. Výsledkem je potřeba nových finančních standardů, které internalizují ztrátu hodnoty jako reálný ekonomický faktor.

Klíčová doporučení pro tvůrce politik se soustředí na vytvoření regulačního rámce, který systematicky odstraní strukturální výhody lineárního modelu. Současné politiky často implicitně zvýhodňují primární těžbu a novou výrobu tím, že nezohledňují plné environmentální a materiálové náklady životního cyklu produktů. Report proto implikuje potřebu zavedení mechanismů, které zohledňují celkovou stopu výrobků včetně jejich konce životnosti, ztrát materiálů a energetické neefektivity. Klíčovým nástrojem je přechod k regulacím, které podporují prodloužení životnosti produktů, standardizaci opravitelnosti a povinné sdílení materiálových dat v dodavatelských řetězcích.

Zásadní význam má také přenastavení daňových struktur tak, aby méně zatěžovaly práci a více reflektovaly spotřebu primárních zdrojů a generování odpadu. Politiky se tak posouvají od řízení ekonomického růstu k řízení materiálové intenzity růstu. Tento posun vyžaduje nové indikátory výkonnosti států, které měří zachování hodnoty, nikoli pouze objem produkce. Bez této změny zůstává regulační rámec v rozporu s fyzikální realitou materiálových toků.

Klíčová doporučení pro podniky jsou zaměřena na zásadní transformaci obchodních modelů směrem od prodeje produktů k řízení jejich životního cyklu. Report zdůrazňuje, že největší část ztrát hodnoty vzniká v důsledku předčasného zastarávání, nedostatečné opravitelnosti a nízké míry opětovného využití produktů, což vytváří prostor pro strukturální inovaci podnikových strategií. Firmy jsou vedeny k tomu, aby přešly od jednorázové produkce k modelům založeným na servitizaci, zpětném odběru, repasování a opětovné integraci materiálů do výrobních cyklů.

Klíčovou roli hraje redesign produktů tak, aby byly modulární, rozebíratelné a optimalizované pro více životních cyklů, nikoli pouze pro první použití. Současně je zdůrazněna potřeba transparentnosti v materiálových tocích, která umožní lepší řízení zdrojů a minimalizaci ztrát v dodavatelských řetězcích. Podniky, které dokážou internalizovat hodnotu druhotných materiálů, získávají konkurenční výhodu v prostředí rostoucích cen primárních surovin. Transformace firemního sektoru se tak stává klíčovým mechanismem realizace cirkulární ekonomiky v praxi.

Dokument ke stažení:

The Circularity Gap Report 2026.pdf

Svět podnikání už dávno nestojí jen před otázkou zda chránit životní prostředí ale především jak prokázat skutečné výsledky. Nová verze normy ISO 14001 vydaná letos v dubnu reaguje na rostoucí tlak společnosti regulátorů i zákazníků a posouvá environmentální management z oblasti formálních systémů do sféry měřitelných dopadů a strategického rozhodování. Zásadní roli v tomto posunu hraje také rostoucí význam nefinančního reportingu a požadavků na transparentní zveřejňování environmentálních dat, které jsou dnes běžně vyžadovány investory, bankami i veřejnou správou.

Norma International Organization for Standardization ISO 14001 patří již několik desetiletí mezi nejvýznamnější nástroje, které organizacím po celém světě pomáhají systematicky řídit jejich dopady na životní prostředí. Jedná se o mezinárodně uznávaný standard pro systémy environmentálního managementu, který poskytuje strukturovaný rámec pro plánování, zavádění, kontrolu a neustálé zlepšování environmentální výkonnosti organizace (PDCA – Plan Do Check Act, tedy plánuj proveď kontroluj jednej). Jeho princip spočívá v tom, že ochrana životního prostředí je systematickým procesem integrováným do každodenního řízení organizace.

Implementace tohoto standardu pomáhá organizacím minimalizovat negativní dopady na životní prostředí, zlepšovat využívání zdrojů, snižovat množství odpadu a současně plnit právní požadavky v oblasti ochrany životního prostředí. Současně vytváří strukturovaný systém evidence dat o spotřebách energií, materiálů, emisích a odpadech, který se stává klíčovým zdrojem informací pro interní rozhodování i externí vykazování environmentálních ukazatelů.

Historie normy ISO 14001 sahá do druhé poloviny devadesátých let dvacátého století, kdy byla v reakci na rostoucí globální environmentální problémy publikována první verze této normy. Od té doby prošla několika významnými revizemi, které odrážely měnící se požadavky společnosti i technologický vývoj. Významným milníkem se stala revize z roku 2004, která posílila strukturovanost systému a zpřesnila požadavky na řízení environmentálních aspektů. Další zásadní změnu přinesla verze z roku 2015, která přizpůsobila normu modernímu managementu rizik a sjednotila její strukturu s dalšími normami systémů řízení.

Tím umožnila organizacím snadnější integraci environmentálního managementu s řízením kvality, bezpečnosti práce nebo energetiky. Tato verze rovněž posílila roli vrcholového vedení a zdůraznila potřebu strategického uvažování o environmentálních dopadech v celém životním cyklu produktů a služeb. Současně zavedla povinnost systematicky identifikovat rizika a příležitosti v oblasti environmentálního managementu a posílila požadavky na komunikaci se zainteresovanými stranami.

Vývoj normy ISO 14001 vždy odrážel aktuální stav společnosti a environmentálních výzev. V posledních letech se ukázalo, že tradiční přístup zaměřený především na lokální dopady výroby již nestačí. Organizace dnes čelí rostoucím požadavkům investorů, zákazníků i regulatorních orgánů, které očekávají nejen deklaraci environmentálních závazků, ale především prokazatelné výsledky. V této souvislosti se norma ISO 14001 stala jedním z nejrozšířenějších nástrojů environmentálního řízení na světě a je využívána stovkami tisíc organizací napříč různými sektory. Zvláštní význam získává norma také v kontextu požadavků ESG, tedy hodnocení environmentálních, sociálních a řídicích aspektů organizací, kde environmentální část ESG bývá do značné míry založena právě na datech a procesech řízených prostřednictvím systému environmentálního managementu.

Revize z roku 2026 představuje čtvrté vydání normy a navazuje na téměř třicet let jejího vývoje. Nová verze byla publikována 15. dubnu 2026 a nahrazuje předchozí vydání z roku 2015 včetně jeho doplnění týkajícího se klimatické změny z roku 2024. Základní struktura normy zůstala zachována, protože se osvědčila v praxi, avšak její obsah byl upraven tak, aby lépe reagoval na současné environmentální výzvy a zvýšené požadavky na transparentnost a odpovědnost organizací. Současně došlo k úpravě terminologie a sladění struktury s aktualizovanou harmonizovanou strukturou ISO, což usnadňuje integraci s dalšími normami, například ISO 9001 nebo ISO 45001.

Jedním z nejvýznamnějších posunů nové verze je širší chápání environmentálního kontextu organizace. Zatímco dřívější verze se soustředily především na klimatickou změnu a lokální environmentální dopady, norma z roku 2026 vyžaduje komplexnější pohled zahrnující biodiverzitu, dostupnost přírodních zdrojů, úroveň znečištění i principy cirkulární ekonomiky. Tento posun odráží skutečnost, že environmentální problémy jsou vzájemně propojené a jejich řešení vyžaduje systémové myšlení přesahující hranice jednotlivých provozů nebo států. V praktické rovině to znamená například povinnost zohledňovat vlivy organizace na lokální ekosystémy, analyzovat dostupnost kritických surovin, hodnotit dopady na vodní zdroje nebo posuzovat možnosti opětovného využití materiálů v rámci principů cirkulární ekonomiky.

Dalším významným prvkem nové verze je zavedení explicitního požadavku na plánování a řízení změn. Organizace jsou dnes vystaveny častým technologickým i organizačním změnám, které mohou mít významné environmentální dopady. Nová norma proto požaduje, aby tyto změny byly předem analyzovány, řízeny a dokumentovány tak, aby nedošlo k nečekanému zhoršení environmentální výkonnosti. Tento požadavek představuje důležitý krok směrem k větší stabilitě a předvídatelnosti environmentálního managementu. Konkrétně se tento požadavek promítá například do nutnosti posuzovat environmentální dopady při zavádění nových technologií, změnách výrobních postupů, změnách dodavatelů nebo při organizačních restrukturalizacích.

Významnou pozornost věnuje norma z roku 2026 také životnímu cyklu produktů a služeb. Přestože princip životního cyklu byl zaveden již ve verzi z roku 2015, nová verze jej dále posiluje a zpřesňuje. Organizace jsou nyní motivovány k tomu, aby zohledňovaly environmentální dopady nejen ve vlastní výrobě, ale i v dodavatelském řetězci a ve fázi používání či likvidace produktů. Součástí tohoto přístupu je i rozšíření požadavků na kontrolu externě poskytovaných procesů, produktů a služeb, což posiluje odpovědnost organizace za environmentální dopady vznikající mimo její přímou kontrolu. Nově je kladen větší důraz na hodnocení environmentální výkonnosti dodavatelů, nastavení environmentálních kritérií při výběru partnerů a zohlednění environmentálních parametrů již ve fázi návrhu výrobků a služeb.

Revize z roku 2026 rovněž přináší rozsáhlejší vysvětlující pokyny, které mají usnadnit interpretaci požadavků normy. V praxi se totiž ukázalo, že rozdílný výklad některých ustanovení vedl k nejednotným auditním postupům a někdy i k nadměrné administrativní zátěži. Nové vydání proto obsahuje podrobnější vysvětlení jednotlivých požadavků a zároveň zpřehledňuje strukturu textu, což usnadňuje jeho používání jak velkým průmyslovým podnikům, tak menším organizacím. Součástí této změny je také důraz na jasnější definování požadavků na monitorování, měření a vyhodnocování environmentálních ukazatelů.

Další důležitý aspekt nové verze spočívá v silnějším propojení environmentálního managementu se strategickým řízením organizace. Norma zdůrazňuje odpovědnost vedení za environmentální výsledky a podporuje integraci environmentálních cílů do dlouhodobého plánování. Tento přístup odráží současný trend, kdy se environmentální výkonnost stává jedním z klíčových ukazatelů konkurenceschopnosti a důvěryhodnosti organizace. Zároveň se tím vytváří přímá vazba mezi systémem ISO 14001 a procesy ESG reportingu, například podle evropské směrnice CSRD, kde organizace musí prokazovat řízení environmentálních rizik, sledování emisí skleníkových plynů, spotřeby zdrojů a environmentálních dopadů v dodavatelském řetězci.

Celkově lze říci, že dobrovolná norma ISO 14001 v roce 2026 nepředstavuje revoluci v pravém slova smyslu, ale spíše evoluci zaměřenou na posílení účinnosti a praktičnosti již existujícího rámce. Změny jsou označovány jako středně rozsáhlé a organizace, které již splňují požadavky verze z roku 2015, nebudou muset své systémy zásadně přepracovávat. Přesto však budou muset věnovat pozornost novým oblastem, zejména řízení změn, širšímu environmentálnímu kontextu a řízení dopadů v celém životním cyklu produktů.

Přechodné období pro přizpůsobení systémů je stanoveno na tři roky, což znamená, že organizace musí dokončit přechod na novou verzi do roku 2029. V kontextu současných požadavků na ESG reporting a transparentní zveřejňování environmentálních dat lze očekávat, že organizace využijí systém ISO 14001 nejen jako nástroj řízení environmentálních dopadů, ale také jako robustní základ pro systematický sběr, validaci a prezentaci dat potřebných pro nefinanční reporting a komunikaci s investory, zákazníky i veřejností.

Nově zveřejněná hodnota emisního faktoru elektřiny pro rok 2025 přináší důležitý orientační bod pro výpočty uhlíkové stopy i hodnocení vývoje české energetiky. Ministerstvo průmyslu a obchodu tak každoročně poskytuje klíčový referenční údaj, který umožňuje jednotný a metodicky ukotvený přístup k vyhodnocování emisní náročnosti výroby elektřiny v České republice.

Ministerstvo průmyslu a obchodu stanovilo emisní faktor oxidu uhličitého z hrubé výroby elektřiny pro rok 2025 na hodnotu 0,33 tuny CO₂ na megawatthodinu. Tento údaj vychází z národních statistických dat využívaných při sestavování souhrnné energetické bilance České republiky a představuje oficiální referenční hodnotu pro hodnocení emisní náročnosti výroby elektřiny v daném roce . Publikace této hodnoty je tradičně realizována v průběhu jara následujícího roku, kdy jsou k dispozici kompletní podkladová data za předchozí kalendářní období.

Stanovená hodnota pro rok 2025 současně potvrzuje dlouhodobý trend postupného snižování emisní intenzity výroby elektřiny v České republice. V historickém srovnání dochází k výraznému poklesu emisní zátěže na jednotku vyrobené energie, přičemž v posledních letech je tento trend patrný zejména v návaznosti na změny ve skladbě výrobních zdrojů a postupnou transformaci energetického mixu. Ještě v roce 2022 dosahoval emisní faktor hodnoty 0,41 tuny CO₂ na megawatthodinu, v roce 2023 poklesl na 0,37 tuny a v roce 2024 dále na 0,34 tuny CO₂ na megawatthodinu, což dokládá kontinuální meziroční snižování emisní náročnosti sektoru .

Metodika použitá pro stanovení emisního faktoru vychází z výpočtu přímých emisí oxidu uhličitého vznikajících při spalování fosilních paliv využívaných pro výrobu elektřiny. Zohledněna je spotřeba jednotlivých druhů paliv, která je násobena příslušnými specifickými emisními faktory. Výsledná celková hodnota emisí je následně vztažena k objemu hrubé výroby elektřiny v České republice. Obnovitelné a jaderné zdroje jsou v rámci této metodiky považovány za bezemisní z hlediska přímých emisí CO₂, což odpovídá mezinárodně uznávaným postupům a umožňuje srovnatelnost výsledků v evropském kontextu.

Z pohledu praktického využití představuje emisní faktor elektřiny zásadní vstupní parametr pro výpočty uhlíkové stopy organizací, zejména v oblasti nepřímých emisí souvisejících se spotřebou energie. Hodnota publikovaná Ministerstvem průmyslu a obchodu je využívána jako zjednodušený národní faktor založený na průměrných podmínkách výroby elektřiny na území České republiky. Tento přístup umožňuje jednotné vyhodnocování emisních dopadů v případech, kdy není k dispozici detailní informace o konkrétním energetickém mixu dodané elektřiny.

Dokument ke stažení:

Hodnota emisního faktoru CO2 z výroby a spotřeby elektřiny

Novela zákona o odpadech, která má nabýt účinnosti v polovině roku 2026, může zásadně proměnit hodnocení úspěšnosti obcí v oblasti třídění. Poprvé totiž reaguje na paradox, kdy obce s dobře nastavenou prevencí vzniku odpadu mohou být podle stávajících pravidel hodnoceny hůře než ty, které produkují odpadu více. Navrhovaná změna zavádí mechanismus, který má tento nesoulad odstranit a lépe reflektovat skutečný přínos obcí k ochraně životního prostředí.

Navrhovaná opoziční novela zákona o odpadech představuje cílený zásah do systému hodnocení plnění třídicích cílů obcí a reaguje na dlouhodobě diskutovaný nesoulad mezi principy hierarchie nakládání s odpady a praktickým nastavením legislativních požadavků. Změna se týká ustanovení, které ukládá obcím povinnost dosahovat minimálního podílu odděleně soustřeďovaných komunálních odpadů. Tento podíl se postupně zvyšuje tak, aby v letech po roce 2025 činil nejméně šedesát procent, v následujících letech dosahoval ještě vyšších hodnot a po roce 2035 dosáhl sedmdesáti procent. Smyslem tohoto nastavení je zajistit dostatečné primární třídění komunálních odpadů jako základní předpoklad pro jejich další materiálové využití a recyklaci.

Právě v této oblasti se však v praxi ukazuje zásadní paradox. Obce, které aktivně podporují předcházení vzniku odpadu, zejména prostřednictvím domácího kompostování biologicky rozložitelných složek, dosahují nižší celkové produkce komunálního odpadu. Biologický odpad přitom tvoří významnou část komunálních toků a jeho zpracování přímo v místě vzniku znamená, že se vůbec nedostane do systému evidence odpadů. Přestože jde z hlediska environmentální hierarchie o nejvyšší a nejžádanější způsob nakládání s odpady, statisticky může taková obec vykazovat nižší podíl třídění, protože se sníží základ, ze kterého se procenta počítají. Tento efekt může podle odborných odhadů snížit vykazovanou míru třídění přibližně o osm až dvanáct procentních bodů, a to nikoliv v důsledku horšího třídění, ale právě díky úspěšné prevenci vzniku odpadu.

Navrhovaná novela se snaží tuto disproporci odstranit zavedením mechanismu, který umožní snížit cílovou hodnotu třídění o deset procent u těch obcí, které prokazatelně produkují velmi nízké množství směsného komunálního odpadu. Jinými slovy, pokud obec splní stanovený limit produkce směsného odpadu na jednoho obyvatele, bude moci plnit snížený cíl pro oddělené soustřeďování recyklovatelných složek. Tento princip je založen na jednoduché úvaze, že obec, která produkuje méně směsného odpadu, již pravděpodobně vyčerpala většinu možností dalšího třídění a její další zlepšování je omezeno samotným složením zbytkového odpadu.

Zásadní součástí novely je také zavedení nové metodiky výpočtu maximálního množství směsného komunálního odpadu na obyvatele, které umožní využití sníženého cíle. Hodnoty jsou stanoveny postupně klesající řadou, která má obce motivovat k dalšímu zlepšování jejich odpadového hospodářství. V roce 2025 je limit nastaven na hodnotu odpovídající přibližně 0,16 tuny směsného odpadu na obyvatele ročně a v dalších letech se postupně snižuje až na hodnotu přibližně 0,11 tuny na obyvatele po roce 2030. Tento trend odpovídá strategickému cíli dlouhodobě omezovat produkci směsného odpadu a podporovat předcházení jeho vzniku.

Novela současně reflektuje i fyzikální a materiálové limity dalšího třídění. V obcích, které dosahují produkce směsného odpadu pod hranicí přibližně 110 kilogramů na obyvatele ročně, zůstává ve zbytkovém odpadu pouze omezený podíl recyklovatelných složek, zpravidla pod patnáct procent. Další zvyšování míry třídění by v takovém případě vyžadovalo nepřiměřené finanční náklady nebo by vedlo k umělému navyšování evidovaných toků odpadů bez reálného environmentálního přínosu. Právě proto je snížení cíle o deset procent vnímáno jako přiměřená korekce statistického efektu prevence vzniku odpadu i jako uznání reálných limitů systému.

Významnou roli v celém konceptu hraje také princip předcházení vzniku odpadu, který stojí na vrcholu hierarchie nakládání s odpady definované evropskou legislativou. Podpora domácího kompostování, opětovného využívání materiálů nebo minimalizace jednorázových výrobků patří mezi klíčové nástroje, které vedou ke snížení celkového objemu komunálních odpadů. Novela proto představuje krok směrem k tomu, aby legislativní hodnocení obcí odpovídalo skutečným environmentálním přínosům jejich opatření, nikoliv pouze statistickým ukazatelům.

Z hlediska dopadů na veřejné rozpočty je návrh hodnocen jako finančně neutrální vůči státnímu rozpočtu, avšak s potenciálně pozitivním efektem pro obce. Ty, které dlouhodobě investují do prevence vzniku odpadu a snižování jeho produkce, mohou díky nové úpravě lépe plnit zákonné povinnosti a vyhnout se sankcím (200tis. kč) vyplývajícím z formálního nesplnění třídicích cílů.

Navrhovaná právní úprava má nabýt účinnosti dne 1. července 2026, což poskytuje obcím relativně krátké, ale přehledné období pro přípravu na nové podmínky. V širším kontextu lze tuto novelu vnímat jako významný krok k modernizaci českého odpadového hospodářství, který reflektuje aktuální trendy v oblasti oběhového hospodářství a zdůrazňuje význam prevence vzniku odpadu jako nejúčinnějšího nástroje ochrany životního prostředí. V konečném důsledku může jít o změnu, která nejen upraví statistická pravidla, ale také posílí motivaci obcí pokračovat v opatřeních, jež vedou k reálnému snižování množství odpadů a k udržitelnějšímu fungování místních systémů nakládání s odpady.

Dokument ke stažení:

Návrh zákona včetně důvodové zprávy - t016100.pdf

Platné znění s vyznačením změn - t0161a0.pdf

Sněmovní tisk 161/0 Novela z. o odpadech