V běžné představě je sklo považováno za „bezplastovou“ a tudíž bezpečnější alternativu k plastovým obalům. Nová vědecká studie však ukazuje, že realita může být podstatně složitější. Výzkum publikovaný v Journal of Food Composition and Analysis odhaluje, že nápoje balené ve skle mohou obsahovat více mikroplastů než ty z plastových lahví. Jak je to možné?

Francouzská studie, na níž se podílel tým odborníků na potravinovou bezpečnost a analytickou chemii, se zaměřila na systematické sledování mikroplastů v běžně prodávaných nápojích. Vědci analyzovali vodu, slazené nealkoholické nápoje, ledové čaje, pivo i víno zakoupené v běžné obchodní síti a porovnávali jejich obsah mikroplastických částic podle typu obalu. Do výzkumu byly zahrnuty plastové a skleněné lahve, kovové plechovky i kartonové obaly. Mikroplasty byly definovány jako částice menší než pět milimetrů a identifikovány pomocí standardních laboratorních metod používaných v potravinářské analýze.

Výsledky potvrdily, že mikroplasty se vyskytují ve všech sledovaných nápojích, avšak v rozdílném množství. U balené vody byly zjištěny relativně nízké hodnoty, v průměru necelé tři částice na litr. Jakmile se však jednalo o nápoje technologicky složitější nebo ochucené, počty částic výrazně narůstaly. U limonád se průměrná koncentrace pohybovala okolo čtyř desítek mikroplastů na litr, u ledových čajů kolem třiceti a u piva dokonce přes osmdesát částic na litr. Víno se v tomto srovnání jevilo jako méně zatížené, přesto i zde byla přítomnost mikroplastů jednoznačně prokázána.

Zcela zásadní zjištění přineslo porovnání jednotlivých obalů. U většiny nápojů vykazovaly nejvyšší hodnoty právě skleněné lahve. Velmi názorně se to ukázalo u nápojů typu cola. Zatímco stejný nápoj balený do plastové lahve obsahoval v průměru pouze jednotky mikroplastů na litr a v plechovce jen o málo více, ve skleněné lahvi jejich množství přesahovalo sto částic na litr. Jinými slovy nápoj ve skle obsahoval řádově více mikroplastů než jeho plastová nebo kovová varianta. Podobně tomu tak bylo i u piva, zejména u menších skleněných lahví, kde koncentrace mikroplastů výrazně převyšovala hodnoty zjištěné u plechovek a jiných typů balení.

Klíčovou otázkou proto bylo, odkud se tyto částice ve skle berou. Detailní chemická analýza odhalila, že většina mikroplastů nalezených ve skleněných lahvích nepochází ze skla samotného. Jejich složení, barva i tvar odpovídaly polyesterovým polymerům používaným v nátěrech kovových uzávěrů. Právě víčka se tak ukázala jako hlavní zdroj kontaminace. Při jejich výrobě, skladování a přepravě dochází k mechanickému tření, při němž se z povrchové barvy uvolňují mikroskopické částice. Ty se mohou zachytit na vnitřní straně uzávěru a po uzavření lahve se dostávají přímo do nápoje.

Tento mechanismus potvrdily i následné experimenty. Když byly uzávěry před použitím pouze ofouknuty stlačeným vzduchem, množství mikroplastů v nápoji výrazně kleslo. Ještě účinnější se ukázalo jejich opláchnutí, po němž se koncentrace mikroplastů snížila na méně než třetinu původních hodnot. Samotná oplachová kapalina přitom obsahovala desítky uvolněných polyesterových částic z jediného uzávěru, což jasně prokázalo, že zdroj kontaminace neleží v nápoji ani ve skle, ale v nenápadném detailu samotného obalu.

Autoři studie upozorňují, že jejich práce nehodnotí zdravotní rizika mikroplastů, protože věda zatím nemá k dispozici jasný konsenzus o jejich dlouhodobých účincích na lidský organismus. Výsledky však mají zásadní význam pro debatu o obalech a jejich bezpečnosti. Studie ukazuje, že intuitivní rovnice bez plastu rovná se bez mikroplastů neplatí a že skutečné zdroje kontaminace se mohou skrývat v detailech, které mohou být přehlédnuty.

Vědecký projekt studenta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) představuje technologický průlom v oblasti simulací krizových situací. Digitální dvojče rozsáhlého chemického areálu vytváří funkční nástroj, který v reálném čase umožňuje modelovat potenciální hrozby, optimalizovat zásahy záchranných složek a minimalizovat rizika pro zaměstnance i okolní životní prostředí. Tento inovativní přístup k využití geoinformatiky získal ocenění v prestižní soutěži a ukazuje, jak moderní digitální technologie mohou pomáhat při prevenci a řešení havárií.

Student Fakulty životního prostředí UJEP Oto Weber vytvořil digitální dvojče celého areálu Lovochemie za použití nejmodernějších metod laserového skenování (LiDAR) a fotogrammetrie, což je systém, který převede reálné prostředí do detailního virtuálního modelu. Tento model není jen statickou 3D vizualizací, ale plnohodnotným simulačním nástrojem, který lze přímo v prohlížeči využít k analýze různých krizových scénářů v reálném čase, například šíření povodňové vlny areálem, viditelnost bezpečnostních kamer nebo pohyb osob v budovách. Takový nástroj může výrazně zlepšit rozhodování při havarijních situacích a tím ochránit lidské životy i životní prostředí v okolí průmyslového objektu.

Technická náročnost projektu spočívá v objemu dat a potřebném výpočetním výkonu. Zpracování desetitisíců fotografií a mračen bodů vyžadovalo paralelní výpočty na deseti nejvýkonnějších počítačích fakulty a nasazení nového výkonného výpočetního serveru. Tento výkon umožnil pracovat s daty v takovém rozsahu, že lze realisticky simulovat komplikované situace a rychle vyhodnocovat výsledky. Výsledná webová aplikace, kterou autor zpřístupnil veřejně, tak představuje technologický unikát i praktický nástroj krizového managementu.

Projekt získal výrazné uznání na Konferenci GIS Esri v Praze, kde se Weberův model dostal do finále soutěže Student GIS Talent 2025 a jeho přednáška patřila k vrcholům uživatelské sekce. Kromě toho obdržel cenu od Severočeské pobočky České geografické společnosti a svůj model zveřejnil na platformě GitHub, aby mohl sloužit jako inspirativní základ pro další vývojáře a studenty. Tato iniciativa tak přesahuje rámec akademické práce a přispívá k rozvoji moderní geoinformatiky jako nástroje pro řešení reálných problémů v ochraně zdraví, bezpečnosti a životního prostředí.

Na zítřejším jednání vlády České republiky budou klíčoví aktéři státní správy projednávat současně dvě významné legislativní iniciativy, které se dotýkají udržitelnosti a oběhového hospodářství. Jde o návrh zákona o větší udržitelnosti výrobků, který implementuje evropské požadavky na ekodesign a recyklovatelnost výrobků, a poslanecký návrh novely zákona o obalech, který usiluje o zavedení systému zálohování PET lahví a nápojových plechovek včetně souvisejících opatření.

Vláda se na svém pondělním zasedání zabývá návrhem zákona reagujícím na nové evropské nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků. Tento návrh, který připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, má za cíl zajistit, aby výrobky uváděné na český trh měly delší životnost, vyšší energetickou účinnost, byly lépe opravitelné a recyklovatelné, a aby o nich byly dostupné komplexní informace prostřednictvím tzv. digitálních pasů. 

Nová pravidla se mají postupně vztahovat na řadu výrobků včetně textilu, nábytku, matrací či pneumatik. První zpřesňující evropská nařízení, která stanoví konkrétní parametry, se očekávají během letošního roku s účinností od poloviny roku 2027. Digitální pasy, jež budou součástí tohoto rámce, mají shromažďovat informace o instalaci, údržbě, opravách a nakládání s výrobky po skončení jejich životnosti, čímž by se měly zvýšit možnosti pro konzumenty i recyklační sektor lépe s výrobky pracovat po celou dobu jejich existence. Dozor nad plněním nových povinností mají vykonávat instituce jako Česká obchodní inspekce či Česká inspekce životního prostředí, byť mezi orgány panují rozpory ohledně jejich zapojení v návaznosti na evropská prováděcí nařízení.

Současně vláda zítra projedná poslanecký návrh novely zákona o obalech, který by zavedl povinný zálohový systém pro PET lahve a nápojové plechovky, a který včetně dalších ustanovení jako zpoplatnění reklamních letáků vyvolal rozsáhlou diskusi napříč ministerstvy a odbornými institucemi. Podle dostupných informací vláda v návrhu stanoviska již naznačila, že tento poslanecký návrh v současné podobě pravděpodobně odmítne, a to s odkazem na programové prohlášení kabinetu, které klade důraz na prokázání jednoznačného ekologického přínosu a zachování funkčních systémů třídění odpadů před plošným zavedením záloh. 

Ministerstva životního prostředí a průmyslu vyjádřila k návrhu řadu výhrad, zejména ohledně poplatků za reklamní letáky a absence dostatečných analýz ekonomických a systémových dopadů, a Hospodářská komora ČR rovněž upozornila, že návrh není koncepčně ani ekonomicky odůvodněn.

Podrobnosti:

• 527/25 Návrh zákona o ekodesignu výrobků a o výkonu státní správy v této oblasti, a o změně souvisejících zákonů

• 24/26 Návrh poslanců Petra Hladíka, Václava Pláteníka a Gabriely Svárovské na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk č. 73)

Čokoláda je pro většinu spotřebitelů symbolem požitku, dostupného luxusu a každodenní radosti. Stále častěji se však stává také nositelem informací o globálních problémech, které zůstávají skryté za její chutí a vůní. Klimatická změna, chudoba pěstitelů, odlesňování tropických oblastí a nové regulatorní požadavky zásadně proměňují způsob, jakým je kakao pěstováno, zpracováváno a obchodováno.

Cesta kakaového plodu od tropického stromu až k tabulce čokolády v evropském obchodě je dnes mnohem víc než jen technologickým procesem. Je to komplexní příběh propojující biologii, potravinářskou vědu, digitální technologie, ekonomiku i environmentální politiku, na jehož konci se rozhoduje o budoucnosti celého odvětví. Kakaovník je nenápadný tropický strom, jehož plody ukrývají surovinu s mimořádnou globální poptávkou. Přibližně osmdesát pět procent světové produkce kakaa pochází z drobných farem v rozvojových zemích, kde je pěstování často hlavním nebo jediným zdrojem obživy.

Latinská Amerika se na celosvětové produkci podílí zhruba jednou pětinou, což odpovídá přibližně jednomu milionu tun kakaa ročně, zatímco dominantní část produkce pochází z Afriky. Přestože se jedná o komoditu s vysokou přidanou hodnotou v konečné fázi zpracování, velká část pěstitelů žije na hranici chudoby a dostupná data ukazují, že až čtyřicet dva procent drobných producentů kakaa se dlouhodobě pohybuje pod nebo těsně nad hranicí příjmové chudoby. Tento rozpor mezi hodnotou finálního produktu a ekonomickou realitou pěstitelů je jedním ze zásadních strukturálních problémů celého hodnotového řetězce.

Klíčovým bodem, který zásadně ovlivňuje kvalitu i ekonomickou hodnotu kakaa, je proces fermentace kakaových bobů. Bezprostředně po sklizni jsou boby spolu s dužninou vystaveny přirozenému mikrobiálnímu rozkladu, během něhož dochází k přeměně cukrů a vzniku látek odpovědných za výslednou chuť a aroma čokolády. Fermentace představuje biologický základ kvality kakaa a v praxi často rozhoduje o tom, zda budou boby prodány jako běžná komodita, nebo jako surovina pro prémiové čokolády s výrazně vyšší výkupní cenou.

Odborné studie ukazují, že optimální délka fermentace se pohybuje přibližně kolem čtyř dnů, tedy zhruba devadesáti šesti hodin, přičemž odchylky od tohoto intervalu mohou vést k výraznému zhoršení senzorických vlastností. V tradiční praxi je však fermentace ponechána zkušenosti farmářů a lokálním podmínkám, což vede k vysoké variabilitě výsledné kvality a k výrazným rozdílům ve výkupních cenách.

Další významnou slabinou současného systému je nízké využití samotného kakaového plodu. Přestože kakaové boby tvoří pouze menší část celkové hmotnosti, zbytek plodu, tedy dužnina a slupky, je ve většině případů považován za odpad. Odhaduje se, že až osmdesát procent hmotnosti kakaového plodu není v současnosti systematicky využíváno, přičemž samotná dužnina představuje přibližně deset procent hmotnosti a slupky zhruba sedmdesát procent. Tyto materiály přitom mají potenciál pro další zpracování, například v potravinářství, při výrobě nápojů, v zemědělství nebo v oblasti biobased materiálů. Nevyužívání těchto složek znamená nejen environmentální zátěž, ale také promarněnou ekonomickou příležitost pro místní komunity.

Právě do těchto slabých míst tradičního kakaového řetězce vstupuje moderní výzkum, který propojuje potravinářskou chemii, mikrobiologii a digitální technologie. Vědci z Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze se proto v rámci mezinárodního projektu Cacao-Tech vydali přímo do Ekvádoru, aby pomocí moderních technologií vnesli do tohoto řetězce vyšší míru transparentnosti a pomohli malým farmářům k lepším ekonomickým i obchodním podmínkám. Výzkumné týmy se zaměřují na řízenou fermentaci, objektivní hodnocení kvality bobů a rychlou analýzu přímo v místě výkupu. Cílem je odstranit dlouhodobou informační nerovnováhu mezi pěstiteli a zpracovateli a nahradit subjektivní posuzování kvality daty, která lze jednoznačně doložit. Pokud je farmář schopen prokázat kvalitu své produkce na základě měřitelných parametrů, získává silnější vyjednávací pozici a možnost dosáhnout vyšší a stabilnější ceny. Současně se tím otevírá prostor pro efektivnější využití celého plodu a pro rozvoj lokálních forem zpracování, které mohou zvýšit příjmy v místě produkce.

Význam těchto inovací v posledních letech zásadně posiluje i vývoj evropské legislativy. Nařízení Evropské unie o produktech bez vazby na odlesňování klade na dovozce kakaa nové povinnosti v oblasti transparentnosti a sledovatelnosti původu. Kakao uváděné na evropský trh musí být dohledatelné až na úroveň konkrétní farmy a nesmí pocházet z ploch, kde po roce 2020 došlo k odlesnění. Tyto požadavky znamenají výrazný tlak na digitalizaci dat, mapování plantáží a systematický sběr informací v celém hodnotovém řetězci. Pro regiony, které nejsou schopny tyto podmínky splnit, se může evropský trh stát prakticky nedostupným.

V tomto kontextu se principy fair trade a technologické inovace přestávají vnímat jako doplňkové či dobrovolné aktivity a stávají se nezbytnou součástí dlouhodobě funkčního systému. Spravedlivější výkupní ceny, dlouhodobé smluvní vztahy a investice do vzdělávání pěstitelů zvyšují jejich schopnost reagovat na klimatické výkyvy, kolísání trhu i nové regulatorní požadavky. Projekty, které propojují výzkum s praktickými nástroji pro farmáře, tak nepředstavují pouze akademický experiment, ale konkrétní odpověď na kombinovaný tlak trhu, politiky a environmentálních limitů. Budoucnost čokolády se dnes nerozhoduje pouze v továrnách, ale především na tropických farmách, kde kvalita, data a transparentnost začínají mít stejnou váhu jako samotná chuť.

V posledních letech se objevují zprávy, že mikroskopické kousky plastu mohou pronikat do lidských orgánů, včetně mozku. Zatímco tato zjištění vzbuzují přirozenou zvědavost i obavy, odborníci upozorňují, že současné analytické metody jsou složité a jejich výsledky je třeba hodnotit s opatrností. Zásadní otázkou není jen samotná přítomnost těchto částic v lidském těle, ale především to, zda jsou detekované částice skutečně plastové, nebo zda jde o výsledky zkreslené přirozenými složkami mozku, a jaké důsledky by jejich případná přítomnost mohla mít pro lidské zdraví.

První zmínky o mikroplastech v lidských tkáních se objevily kolem roku 2018, kdy vědci začali zkoumat přítomnost plastových částic v lidské stolici a následně i v dalších biologických vzorcích. Tyto studie ukázaly, že lidé mikroplasty pravidelně přijímají, například z pitné vody, mořských ryb nebo mořských plodů. Postupně se objevovaly práce, které naznačovaly jejich přítomnost také v některých orgánech, jako jsou játra nebo ledviny, což přirozeně přitáhlo pozornost vědecké komunity i médií. První studie naznačující možnost výskytu mikroplastů v mozku byly publikovány přibližně v letech 2022 až 2023 a okamžitě vyvolaly intenzivní diskusi.

Nová kritická analýza publikovaná v časopise Nature Medicine však poukazuje na to, že současné metody detekce jsou stále zatíženy významnými nejistotami a že výsledky, které se objevují v médiích, je třeba interpretovat s velkou opatrností. Autoři zdůrazňují, že výzkum mikroplastů v lidském těle je teprve na začátku a vyžaduje důkladné ověřování, aby bylo možné oddělit skutečný výskyt mikroplastů od nechtěné kontaminace či chybných interpretací.

Hlavním problémem je použitá analytická metoda, pyrolytický plynový chromatograf spojený s hmotnostní spektrometrií (Py-GC-MS), která slouží k identifikaci plastů v biologických tkáních. Mozková tkáň je mimořádně složitá a obsahuje velké množství lipidů (tukových látek) a dalších biologických molekul, které mohou způsobit, že přístroj mylně zaznamená plast tam, kde ve skutečnosti není. Lipidy hrají v tomto kontextu zásadní roli, protože mozek je orgán s nejvyšším obsahem tuků v lidském těle. Tyto tuky jsou nezbytné pro správnou funkci neuronů a tvorbu myelinu, vrstvy, která obaluje nervová vlákna a umožňuje rychlý přenos nervových signálů.

Právě při analytických postupech, které vyžadují zahřívání nebo chemické zpracování tkáně, se však tyto tuky mohou rozkládat a vytvářet látky, které přístroje snadno zamění za plastové částice. To znamená, že i při pečlivé laboratorní práci existuje riziko, že částice označené jako mikroplasty jsou ve skutečnosti produkty přirozeného složení mozku. Kontrola kontaminace během odběru vzorků a správná kalibrace přístrojů je podle autorů stále nedostatečná, což zvyšuje riziko, že částice identifikované v laboratorních podmínkách nemusí být skutečně součástí mozkové tkáně.

Autoři analýzy dále upozorňují, že podobné metodické nejistoty mohou ovlivnit i výsledky detekce mikroplastů v jiných orgánech, například v játrech nebo ledvinách. I když nezávislé studie potvrzují, že mikroplasty lze v lidských tkáních nalézt, stále není možné s jistotou stanovit, kolik mikroplastů se do těla dostává, jak dlouho v něm přetrvávají a zda mají reálný dopad na lidské zdraví.

Diskuse o mikroplastech v lidském mozku tak odhaluje širší problém vědeckého zkoumání nových environmentálních rizik. Každý nový nález vyvolává otázky o přesnosti metod, interpretaci dat a možných zdravotních dopadech, přičemž výsledky jsou často prezentovány v médiích bez dostatečného upozornění na metodická omezení. Přítomnost mikroplastů v lidském těle je proto zatím spíše předmětem intenzivního výzkumu než jednoznačně uzavřeným faktem, a věda se stále snaží vyvinout spolehlivé postupy, které umožní přesně měřit jejich výskyt, koncentraci i biologické účinky.

Vědecká komunita se shoduje, že zatímco plastové částice jsou v prostředí všudypřítomné a lidé je pravidelně přijímají v potravě nebo vzduchu, není dosud jasné, zda se kumulují v kritických orgánech a jaký dopad by to mohlo mít na lidské zdraví. Publikované závěry v Nature Medicine tedy nejen kriticky hodnotí předchozí studie, ale zároveň zdůrazňují potřebu pečlivé metodiky, transparentního reportování a zdrženlivého hodnocení závěrů, aby budoucí výzkum přinášel spolehlivé a opakovatelné výsledky, které skutečně posunou porozumění této problematice.

Studii a její kritickou analýzu připravili odborníci na toxikologii a environmentální medicínu sdružení v mezinárodním výzkumném týmu, vedeném Dr. Elisou Monikhovou, která se dlouhodobě zabývá výzkumem mikroplastů a jejich chováním v biologických systémech v rámci evropských výzkumných institucí.

Na první pohled působí rostlinná biomasa jako něco samozřejmého a obyčejného. Zbytky dřeva, sláma, kukuřičné klasy nebo odpad z potravinářství jsou materiály, které po staletí končily na poli, v kamnech nebo na skládce. V posledních letech se však právě tato hmota stává středem pozornosti chemiků, kteří v ní nevidí odpad, ale surovinu schopnou nahradit ropu. Výzkum, na němž se podíleli vědci z Univerzity Palackého a jejich zahraniční kolegové a který byl publikován v prestižním vědeckém časopise Nature Catalysis, ukazuje, že klíčem k této proměně může být světlo, chytrý katalyzátor a pečlivě řízená oxidace.

Základní myšlenka je přitom překvapivě jednoduchá. Rostliny ukládají energii slunce do cukrů, tedy organických molekul bohatých na uhlík. Pokud se tyto cukry vhodným způsobem rozloží a chemicky upraví, mohou se stát výchozí surovinou pro výrobu bioplastů. Jednou z nejdůležitějších molekul na této cestě je 5-hydroxymethylfurfural, zkráceně HMF, což je látka vznikající z jednoduchých cukrů obsažených v biomase. HMF bývá označován jako platformová molekula, tedy chemický meziprodukt, z něhož lze připravit celou řadu dalších látek. Pokud se HMF dále oxiduje, vzniká 2,5-furandikarboxylová kyselina, zkráceně FDCA, která je považována za klíčovou surovinu pro výrobu moderních bioplastů.

Právě FDCA je základem polymeru označovaného jako PEF, tedy polyethylenfuranoát. Jde o materiál, který je funkčně podobný běžnému PET plastu používanému například na nápojové lahve, ale na rozdíl od něj může být vyroben z obnovitelných zdrojů. PEF má navíc v některých vlastnostech dokonce navrch. Lépe zadržuje plyny, je mechanicky pevný a potenciálně umožňuje vyrábět obaly s menším množstvím materiálu. Problém dosud spočíval v tom, že přeměna HMF na FDCA vyžadovala náročné podmínky, vysoké teploty, silně zásadité prostředí nebo agresivní oxidační činidla, což celý proces činilo energeticky i ekologicky problematickým.

Nový výzkum ukazuje jinou cestu. Vědci vyvinuli takzvaný plazmonický fotokatalyzátor, tedy materiál, který dokáže využívat energii světla k řízení chemických reakcí. Základem tohoto katalyzátoru je nitrid titanu, což je materiál schopný velmi účinně absorbovat světlo a přeměňovat ho na energii elektronů. Na jeho povrchu jsou navázány extrémně malé nanočástice slitiny ruthenia a platiny, tedy kovů, které jsou známé svou vysokou katalytickou aktivitou. Výsledkem je systém, který funguje jako anténa a reaktor v jednom. Světlo dopadá na nitrid titanu a „rozpohybuje“ jeho elektrony, tedy částice nesoucí elektrický náboj, které se pak dokážou aktivně zapojit do reakce s kyslíkem na povrchu kovových nanočástic.

Aktivovaný kyslík pak dokáže velmi selektivně oxidovat HMF na FDCA. Selektivita zde znamená, že reakce probíhá převážně jedním žádoucím směrem a nevzniká směs nežádoucích vedlejších produktů, což je v chemickém průmyslu klíčový parametr. Autoři studie uvádějí, že dosáhli téměř stoprocentní přeměny výchozí látky a zároveň velmi vysoké selektivity k cílovému produktu. To vše za podmínek blízkých okolnímu prostředí, tedy bez vysokého tlaku, bez extrémních teplot a bez potřeby silných chemických přísad.

Zásadní roli zde hraje také samotné světlo. Nejde jen o zdroj energie, ale o nástroj, kterým lze reakci jemně řídit. Tento jev, známý jako plazmonický efekt (kolektivní pohyb elektronů vyvolaný dopadem světla), způsobuje, že kyslík na povrchu katalyzátoru se stává mnohem reaktivnějším právě tam, kde je chemická reakce žádoucí. Díky tomu je možné dosáhnout vysoké účinnosti bez toho, aby se celý systém musel zahřívat nebo chemicky „tlačit“ do reakce.

Z pohledu průmyslové chemie nejde zatím o hotovou technologii připravenou k okamžitému nasazení. Jde spíše o důkaz, že takový přístup funguje a že cesta od rostlinného odpadu k surovinám pro výrobu plastů může vést přes fotokatalýzu a chytré materiály. Podobně jako u jiných přelomových objevů je zde klíčový samotný princip. Jakmile je jednou prokázáno, že reakce může probíhat za mírných podmínek a s vysokou selektivitou, otevírá se prostor pro další optimalizaci, škálování a hledání levnějších variant katalyzátorů.

Význam tohoto výzkumu přesahuje samotnou výrobu bioplastů. Ukazuje, že světlo může hrát mnohem aktivnější roli v chemickém průmyslu, než jakou mu tradičně přisuzujeme. Místo pasivního ohřevu nebo nepřímého dodávání energie se světlo stává přímým aktérem chemické přeměny. V kombinaci s obnovitelnými surovinami, jako je biomasa, tak vzniká koncept chemie, která je nejen účinná, ale i dlouhodobě udržitelná.

Pokud by se podobné technologie podařilo v budoucnu převést do průmyslového měřítka, mohly by biorefinérie fungovat jako chemické továrny nové generace. Místo ropy by zpracovávaly zemědělské zbytky a místo vysokých pecí by využívaly světlo a chytré katalyzátory. Výzkum publikovaný v Nature Catalysis tak nepřináší jen nový katalyzátor, ale i konkrétní představu o tom, jak by mohla vypadat chemie, která respektuje limity planety a přitom neztrácí svou technologickou ambici.

Peroxid vodíku je látka, kterou má většina lidí spojenou s malou hnědou lahvičkou v domácí lékárničce. Kapalina, která pění na odřeném koleni, však patří mezi nejdůležitější chemické sloučeniny moderní civilizace. Používá se při výrobě papíru, v textilním průmyslu, při čištění pitné vody, v ekologických technologiích i v medicíně. Právě proto je způsob jeho výroby zásadním tématem dnešní chemie.

Tradiční průmyslové postupy jsou energeticky náročné, vyžadují vysoké teploty a tlak a používají pomocné látky, které zatěžují životní prostředí. Studie publikovaná v časopise Nature Communications přináší nový pohled na to, jak by výroba peroxidu vodíku mohla vypadat v budoucnosti, tedy tiše, při pokojové teplotě a za pomoci světla.

Autoři studie se inspirovali tím, jak chemii řeší sama příroda. V živých organismech probíhají extrémně složité chemické reakce s obdivuhodnou přesností, aniž by bylo potřeba vysokých teplot nebo agresivních chemikálií. Klíčovou roli zde hrají enzymy, tedy bílkoviny, které urychlují chemické reakce a zároveň přesně určují jejich průběh. Jedním z takových enzymů je cytochrom c oxidáza, která v buňkách zajišťuje přenos elektronů na kyslík. Elektrony se v enzymu pohybují po přesně dané trase, krok za krokem, a kyslík je díky tomu redukován kontrolovaným způsobem. Právě tuto schopnost chtěli vědci napodobit v pevném materiálu.

Základem nového katalyzátoru se staly takzvané carbon dots, tedy uhlíkové nanočástice o velikosti přibližně 2 až 10 nanometrů. Pro představu, jeden nanometr je miliardtina metru. Tyto částice mají schopnost absorbovat světlo a přeměňovat jeho energii na pohyb elektronů. Do jejich struktury byly zabudovány jednotlivé atomy mědi, tedy skutečně jednotlivé atomy, nikoli shluky nebo nanočástice kovu. Tento přístup se nazývá jednoatomová katalýza, což znamená, že každý aktivní atom je izolovaný a přesně ukotvený v materiálu. Takové uspořádání umožňuje mimořádně přesnou kontrolu chemické reakce.

Když je tento materiál osvětlen světlem o vlnové délce 420 nanometrů, což odpovídá modrofialové části viditelného spektra, dochází k excitaci elektronů. Elektrony získají energii a mohou se pohybovat materiálem. V běžných katalyzátorech se tyto elektrony často rychle ztrácí, protože se spojí s takzvanými děrami, tedy místy, kde elektron chybí a které funguje jako kladný nosič náboje. V novém materiálu však uhlíkové nanočástice a jednoatomová centra mědi fungují jako řízený systém, který elektrony vede správným směrem. Elektrony putují k molekulám kyslíku rozpuštěného ve vodě a redukují je přesně dvouelektronovým mechanismem, což znamená, že vzniká peroxid vodíku a nikoli voda nebo jiné nežádoucí produkty.

Experimentální výsledky ukázaly, že při použití 0,5 miligramu katalyzátoru na jeden mililitr roztoku vzniklo během 60 minut osvětlení přibližně 120 mikromolů peroxidu vodíku. Selekce reakce dosahovala hodnoty kolem 95 procent, což znamená, že téměř všechen kyslík byl přeměněn na požadovaný produkt. Takto vysoká selektivita je v oblasti fotokatalýzy výjimečná, protože běžné materiály často produkují směs různých látek.

Zásadním faktorem úspěchu byla také dlouhá životnost fotogenerovaných elektronů. Měření ukázala, že elektrony zůstávají aktivní až 8,6 nanosekundy. V kontextu nanoměřítka je to dlouhá doba. Pro srovnání, v mnoha běžných fotokatalyzátorech dochází ke ztrátě energie během jedné až dvou nanosekund. Delší životnost znamená vyšší šanci, že elektron vykoná užitečnou chemickou práci, místo aby se ztratil.

Vědci se nezaměřili pouze na výkon, ale i na stabilitu materiálu. Katalyzátor byl testován v deseti po sobě jdoucích cyklech, které dohromady trvaly 600 minut. Po této době si materiál zachoval více než 90 procent své původní aktivity. To je klíčový rozdíl oproti enzymům v živých organismech, které jsou sice extrémně účinné, ale často citlivé na změny prostředí. Pevný materiál si zachovává funkčnost i při dlouhodobém používání.

Když se tento laboratorní výsledek převede do reálnějších měřítek, vyjde z něj překvapivě srozumitelný obraz. Při podmínkách popsaných ve studii, tedy při koncentraci 0,5 miligramu katalyzátoru na jeden mililitr roztoku a při osvětlení modrým světlem o vlnové délce 420 nanometrů, vznikají z kyslíku a vody zhruba čtyři gramy peroxidu vodíku na jeden litr roztoku za hodinu. To znamená, že výroba běžného tříprocentního roztoku, jaký známe z lékáren, by zabrala přibližně sedm až osm hodin nepřetržitého „svícení“.

Když se tento laboratorní proces přepočítá na peníze, rozdíl mezi „peroxidem ze světla“ a peroxidem z lékárny je na první pohled propastný. Běžný tříprocentní roztok peroxidu vodíku dnes stojí v lékárně zhruba sto až sto padesát korun za litr a jeho výroba v průmyslových provozech probíhá nepřetržitě ve velkých objemech. Naproti tomu laboratorní metoda popsaná ve studii by při současných podmínkách vyrobila stejný litr zhruba za sedm až osm hodin intenzivního osvětlení, s použitím drahého katalyzátoru a laboratorní techniky, což by při započtení energie, materiálů a času vyšlo řádově na stovky až tisíce korun za litr.

Jinými slovy, tento peroxid by byl nesrovnatelně dražší než ten, který si dnes koupíme u pultu, a v této podobě by nedával byznys model ekonomický smysl. Skutečný význam studie proto neleží v ceně výsledného roztoku, ale v tom, že poprvé ukazuje cestu, jak lze peroxid vodíku vyrábět bez fosilních surovin, bez vysokých tlaků a bez složité infrastruktury, tedy způsobem, který se dnes nevyplatí, ale z hlediska budoucí chemie je zásadní.

Jde tedy o technologii, která by mohla být v budoucnu škálována a optimalizována pro průmyslové podmínky, kde by použití vyšší koncentrace katalyzátoru, většího objemu a intenzivnějšího osvětlení umožnilo produkovat peroxid vodíku mnohem rychleji a efektivněji, s minimální spotřebou energie a chemikálií.

Autoři studie rovněž ukázali, že tento přístup není omezen pouze na měď. Experimentovali s atomy železa a niklu a zjistili, že změna kovu umožňuje jemně ladit vlastnosti katalyzátoru. To naznačuje, že stejný princip by mohl být použit i pro jiné chemické reakce, například pro redukci oxidu uhličitého nebo výrobu dalších chemických surovin pomocí světla.

Celý výzkum ukazuje, že budoucnost chemie nemusí spočívat v extrémních podmínkách, ale v chytře navržených materiálech, které se inspirují přírodou. Každý atom má v takovém systému jasně danou roli, každý elektron má svůj směr a světlo se stává hlavním zdrojem energie. Tento přístup spojuje lidskou vynalézavost s principy, které příroda zdokonalovala miliony let, a otevírá cestu k chemii, která je nejen účinná, ale i ohleduplná k životnímu prostředí, ve kterém žijeme.

Příjmy z uhlíkových daní v Evropské unii v posledních letech výrazně rostou a potvrzují stále důležitější roli environmentálního zdanění nejen pro klimatické cíle, ale i pro veřejné rozpočty. Mezi lety 2017 a 2023 se objem daní uvalených na uhlíkový obsah fosilních paliv více než ztrojnásobil z patnácti miliard eur na více než padesát miliard eur. Tento nárůst zároveň posílil význam uhlíkových daní v rámci celkových daní z energie a jejich podíl vzrostl z necelých šesti procent na téměř dvacet procent, což odráží rostoucí důraz EU na snižování emisí CO₂, tedy dekarbonizaci.

Největší část příjmů plynula z energeticky náročných činností a průmyslové výroby. V roce 2023 připadla zhruba třetina celkových příjmů na dodávku elektřiny, plynu a tepla a téměř stejná část byla generována průmyslovými podniky. Domácnosti přispěly zhruba pětinou, zatímco doprava, služby a stavebnictví představovaly menší podíl. Tento rozložení jasně ukazuje, že energeticky intenzivní odvětví a výrobní sektor jsou hlavními plátci uhlíkových daní a nesou největší fiskální i environmentální zátěž.

Růst příjmů z uhlíkových daní má více úrovní významu. Na jedné straně poskytuje členským státům stabilní zdroj financí, který lze využít k podpoře energetické účinnosti, obnovitelných zdrojů nebo technologických inovací s nižší emisní náročností. Na druhé straně ukazuje, že některé segmenty evropské ekonomiky zůstávají silně závislé na fosilních palivech a jejich transformace k nízkouhlíkovému hospodářství je stále výzvou.

Mezinárodní průmyslové organizace zastupující cementářský sektor a navazující výrobní obory zveřejnily společné stanovisko k části odpadového hospodářství, která dlouhodobě stojí stranou hlavního zájmu. Jde o zbytkové komunální a průmyslové odpady, které už nelze materiálově recyklovat a které dnes ve velkém končí na skládkách. Dokument ukazuje, že technické řešení existuje, je ověřené a běžně využívané, zatímco skutečnou brzdou zůstává způsob, jakým je tento typ odpadu uchopen v politice a regulaci.

Společné průmyslové prohlášení - Globální asociace cementu a betonu (Global Cement and Concrete Association – GCCA), Evropská asociace kompozitního průmyslu (European Composites Industry Association – EuCIA), Mezinárodní asociace pro pevný odpad – Afrika (International Solid Waste Association – Africa), partnerství Mission Possible a Globální rada pro výzkum a technologie v oblasti přeměny odpadu na energii (The Global Waste-to-Energy Research and Technology Council – WtERT®) - vzniklo z praktické zkušenosti odvětví, která pracují s materiály a energií v reálném provozu, nikoli v teoretické rovině. Signatáří  v něm reagují na narůstající rozpor mezi ambiciózními cíli oběhového hospodářství a každodenní realitou odpadových toků. Zatímco recyklace je správně v centru pozornosti, část odpadu zůstává mimo hlavní debatu. Jde o směsné a kontaminované materiály, zbytkové frakce po třídění, nerecyklovatelné plasty, textilie či kompozitní odpady, které už nelze ekonomicky ani technicky vrátit zpět do materiálového oběhu.

Právě s těmito odpady si současný systém často neví rady. V mnoha regionech světa končí na otevřených skládkách, jsou spalovány bez odpovídající kontroly nebo se postupně rozpadají v krajině a vodních tocích. Výsledkem jsou přímé dopady na životní prostředí i zdraví lidí a zároveň dlouhodobé zátěže, které se s každým dalším rokem prohlubují. Ani státy s vybudovaným odpadovým hospodářstvím nejsou výjimkou. Skládky zůstávají poslední destinací pro materiály, které neprojdou recyklačními linkami, a právě zde vzniká významná část emisí metanu uvolňovaného při rozkladu organických složek odpadu.

Rozměr problému je přitom jednoznačně globální. Každoročně vznikají miliardy tun odpadu a při zachování současných postupů má objem nekontrolovaného komunálního odpadu v příštích desetiletích výrazně narůstat. To znamená nejen další tlak na klima, ale i prohlubování rozdílů mezi regiony, které mají technické a finanční kapacity situaci řešit, a těmi, které se stávají cílovým místem pro environmentální rizika.

V této situaci průmyslové organizace upozorňují na roli, kterou může sehrát cementářský průmysl při nakládání s nerecyklovatelnými odpady. Spoluzpracování v cementářských pecích umožňuje využít zbytkové komunální a průmyslové odpady jako náhradu fosilních paliv při výrobě slínku. Odpad se tak nestává něčím, co je třeba odstranit, ale vstupem do výrobního procesu, v němž je využita jeho energetická i materiálová hodnota.

Nejde přitom o okrajovou technologii ani o experiment. Spoluzpracování je dlouhodobě využíváno v Evropě, Severní i Latinské Americe, Indii i dalších regionech světa. Funguje v rámci přísných technických a environmentálních pravidel, která zajišťují kontrolu emisí, bezpečnost provozu i transparentnost vůči veřejnosti. Jeho hlavní přínos spočívá v tom, že v jednom integrovaném procesu spojuje energetické využití odpadu s recyklací jeho minerální složky a současně snižuje potřebu skládkování.

Navzdory těmto vlastnostem zůstává potenciál spoluzpracování v řadě zemí nevyužitý. Signatáři prohlášení upozorňují, že hlavním problémem není technologie ani dostupnost vhodných odpadních materiálů, ale nejasné a často rozporné postavení této metody v odpadové a klimatické politice. Spoluzpracování bývá vnímáno jako druhořadé řešení, přestože ve skutečnosti nabízí kombinaci přínosů, kterou jiné způsoby nakládání s nerecyklovatelným odpadem neposkytují.

Dokument proto vyzývá k realističtějšímu a systematičtějšímu přístupu vycházejícímu z toho, jak materiálové toky skutečně fungují. Recyklovatelné složky mají zůstat v oběhu, zatímco zbytkové odpady bez dalšího recyklačního potenciálu je třeba využít způsobem, který minimalizuje jejich dopady na klima a životní prostředí. To předpokládá kvalitní sběr, třídění a předúpravu odpadu, stabilní vstupní toky a regulační rámec, který umožní průmyslovým provozům tyto materiály dlouhodobě a odpovědně energeticky využívat.

Legislativní plán vlády pro rok 2026 potvrzuje, že oblast životního prostředí bude jedním z nejintenzivněji regulovaných sektorů veřejné politiky. Ministerstvo životního prostředí čeká řada klíčových návrhů zákonů a nařízení, které zásadně promění pravidla pro odpadové hospodářství, průmysl, ovzduší, chemické látky, vodu i ochranu přírody. Společným cílem je důsledná implementace nové generace evropské environmentální legislativy.

Mezi nejdůležitější návrhy bude patřit novela zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, která má implementovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1157 o přepravě odpadů. Toto nařízení nahradí dosavadní právní úpravu a změní povinnosti při přeshraničním pohybu odpadů, zejména při jejich vývozu mimo Evropskou unii. Novela zavede přísnější kontrolní mechanismy, nové informační povinnosti a posílí odpovědnost všech subjektů zapojených do přepravy.

Do odpadového hospodářství dále spadá novela zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, která má transponovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2025/40. Novela změní přístup k obalovým odpadům tak, aby důraz přesunula z nakládání s odpadem na fázi návrhu výrobku a jeho opakovaného použití, čímž podpoří princip cirkulární ekonomiky. 

Oběhové hospodářství má být dále posíleno novelou zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, která zavede rozšířenou odpovědnost výrobců pro textilní výrobky, a novelou zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování, jež má přizpůsobit národní registr novému evropskému systému ohlašování environmentálních údajů (nařízení Evropského parlamentu a Rady EU 2024/1244).

Současně čeká ministerstvo novela zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, která bude transponovat směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1785 o průmyslových emisích. Novela rozšíří okruh regulovaných činností, zpřesní povolovací procesy, posílí snížení emisí a omezení přenosu znečišťujících látek mezi jednotlivými složkami prostředí a podpoří využívání pokročilých technologií, čímž se zvýší dlouhodobá investiční jistota pro průmyslová odvětví.

V oblasti chemických látek ministerstvo připravuje novelu zákona č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích, která bude implementovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1849 a omezí používání rtuti v zubním amalgámu a dalších výrobcích, což představuje krok ke snižování environmentální zátěže toxickými látkami. Kvalitu ovzduší má řešit novela zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, která transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2024/2881, zpřísní imisní limity, upraví systém hodnocení kvality ovzduší a stanoví pravidla pro strategické zlepšování ovzduší v oblastech s překročenými limity.

Vodní hospodářství čeká novela nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění vod, která má implementovat přepracovanou směrnici o čištění městských odpadních vod (2024/3019). Novela si klade za cíl zlepšit účinnost čištění odpadních vod a podpořit udržitelný a cirkulární přístup k hospodaření s vodními zdroji. 

Ochrana přírody čeká na sladění národního seznamu evropsky významných lokalit s evropským seznamem prostřednictvím nového nařízení vlády. Současně novela zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, má umožnit přípravu a implementaci Národního plánu obnovy přírody, zahrnujícího opatření posilující význam dřevin a zeleně ve městech a podporující adaptaci na klimatické změny.

Celkově ukazuje soubor těchto legislativních návrhů, že rok 2026 nebude legislativně „nudný“. Přijatá pravidla ochrany životního prostředí budou mít zásadní dopad na průmysl, obce i státní správu a určitě klíčovým úkolem bude zajistit, aby česká legislativa nešla nad rámec evropské legislativy a byla co nejméně v legislativním procesu zatížena klasickou českou legislativní kreativitou.

Dokument ke stažení:

• 6_26_Návrh_usnesení
• 6_26_Příloha č. 1
• 6_26_Příloha č. 2
• 6_26_Příloha č. 3
• 6_26_Příloha č. 4
• 6_26_Předkládací-zpráva

Staré stromy na jihovýchodě Číny v sobě nesou paměť bouří, které lidská společnost dávno vytěsnila. Nejde o metaforu, ale o fyzický záznam uložený v letokruzích, v tenkých vrstvách dřeva, které rok za rokem reagovaly na vodu, sucho, extrémy i klidná období. Právě v nich zůstaly otisky tropických cyklón, tajfunů, jevů, které po staletí formovaly krajinu, zemědělství i osudy milionů lidí. Nová studie publikovaná v časopise Communications Earth and Environment ukazuje, že srážky spojené s těmito bouřemi se v posledních desetiletích nestávají jen silnějšími, ale především mnohem nestabilnějšími. A že za touto proměnou nestojí pouze globální oteplování, ale hlubší rozkolísání celého klimatického systému Tichomoří.

Tropické cyklóny patří k nejmocnějším hydrometeorologickým jevům planety, tedy jevům spojujícím atmosféru a vodní cyklus. Ve východní Asii nejsou výjimkou, ale klíčovým prvkem letního klimatu. V jihovýchodní Číně podle měřených dat přinášejí přibližně 30 až 50 procent letních srážek a během několika málo dnů dokážou dodat i více než třetinu celoročního úhrnu. Přesto jsme ještě donedávna viděli jen malý výsek jejich historie. Systematická meteorologická měření zde totiž začínají až v polovině 20. století, tedy v době, kdy se klima už začalo výrazně měnit. To, co se dělo dříve, zůstávalo skryto.

Právě tuto mezeru se autoři studie rozhodli zaplnit pomocí dendroklimatologie, tedy oboru, který čte klima z letokruhů stromů. Zaměřili se na borovici Massonovu Pinus massoniana, druh běžný v pobřežních oblastech provincie Fujian. U těchto stromů je šířka pozdního letního letokruhu mimořádně citlivá na množství vody v období od července do září, což je hlavní sezóna tropických cyklónů. Když přijdou vydatné srážky, strom roste jinak, než když bouře chybí. Letokruh se tak stává paměťovým ukazatelem minulých srážkových poměrů, který nám umožňuje odhadovat, kolik vody spadlo během tropických cyklónů v minulosti.

Výzkumný tým analyzoval stovky vzorků a sestavil souvislou rekonstrukci srážek spojených s tropickými cyklóny v období let 1846 až 2020. Jinými slovy, podařilo se jim nahlédnout do 175 let klimatické paměti, která do té doby nebyla k dispozici. Klíčové přitom je, že tento záznam není jen kvalitativní, ale i statisticky velmi přesný. V období, kdy se letokruhová data překrývají s měřenými srážkami, vysvětluje rekonstrukční model přibližně 60 až 65 procent meziroční variability. Korelační koeficient, tedy míra shody mezi rekonstruovanými a skutečně naměřenými hodnotami, přesahuje 0,75 a pravděpodobnost, že by šlo o náhodu, je nižší než jedno procento. V paleoklimatickém výzkumu jde o mimořádně silný výsledek.

Teprve díky této dlouhé časové řadě se ukázalo, co je na vývoji posledních desetiletí skutečně znepokojivé. Nejde jen o to, že by cyklónové srážky postupně narůstaly. Nejvýraznější změnou je prudký nárůst jejich meziroční variability po roce 1940. Zatímco v období od poloviny 19. století do první poloviny 20. století se roční úhrny pohybovaly kolem relativně stabilního rozmezí, po roce 1940 se jejich rozptyl zvýšil o více než 30 procent. Jinými slovy, rozdíly mezi jednotlivými roky se dramaticky prohloubily. Přibývá let, kdy cyklóny přinesou překvapivě málo vody, ale zároveň i let, kdy srážkové úhrny lámou historické rekordy. Studie identifikuje několik epizod po roce 1980, které nemají v předchozích sto letech obdoby.

Tento vývoj není náhodný ani lokální. Autoři jej spojují s Pacifickou dekadickou oscilací, tedy dlouhodobým kolísáním teplot povrchové vrstvy severního Tichého oceánu v měřítku desetiletí. Tato oscilace, zkráceně PDO, má pozitivní a negativní fáze, během nichž se mění rozložení tepla v oceánu a s ním i atmosférická cirkulace nad celým Pacifikem. Analýza ukazuje, že mezi indexem PDO a proměnlivostí cyklónových srážek existuje silná a dlouhodobě stabilní vazba s korelačním koeficientem okolo 0,6.

Ještě důležitější je ale zjištění, že samotná PDO se po roce 1940 stala výrazně proměnlivější. Tichý oceán začal více kolísat, přechody mezi jednotlivými fázemi jsou výraznější a častější. Tento vnitřní neklid klimatického systému se následně přenáší do chování tropických cyklón. V negativní fázi PDO, kdy jsou teploty mořské hladiny v západním Pacifiku vyšší než obvykle, mají cyklóny k dispozici více latentní energie, tedy energie uvolňované při kondenzaci vodní páry. Výsledkem jsou silnější bouře s intenzivnějšími srážkami. Naopak rychlé přechody mezi fázemi vedou k velkým rozdílům v počtu cyklón, jejich trasách i množství vody, které přinášejí.

Zásadní roli přitom hraje kombinace této přirozené variability s dlouhodobým trendem globálního oteplování. Teplejší atmosféra dokáže zadržet více vodní páry, přibližně o sedm procent na každý stupeň Celsia. Pokud se tedy vytvoří vhodné dynamické podmínky, může jediný cyklón přinést výrazně více srážek než v minulosti. Klima se tak nechová jako systém s plynulým trendem, ale jako rozkolísaný mechanismus, v němž se extrémy stávají častějšími a méně předvídatelnými.

Autoři studie upozorňují, že právě tato nestabilita představuje největší riziko. Tradiční hodnocení klimatických dopadů založené na průměrech a lineárních trendech nedokáže vystihnout realitu světa, v němž se extrémy kumulují. Pro jihovýchodní Čínu to znamená vyšší riziko náhlých povodní, sesuvů půdy, kolapsů infrastruktury, ale i sucha v letech, kdy cyklónová sezóna selže. Zemědělství, města i energetické systémy jsou vystaveny nejistotě, která je kvalitativně jiná než v minulosti.

Význam této studie přitom dalece přesahuje hranice východní Asie. Ukazuje, že klimatická změna není jen otázkou postupného oteplování, ale především narušení stability systému, na němž stojí moderní civilizace. Vnitřní oscilace oceánů a atmosféry, které dříve fungovaly v relativně čitelných mezích, se v kombinaci s oteplováním zesilují a vytvářejí extrémy, na něž nejsme připraveni. Letokruhy stromů zde fungují jako tichý, ale velmi přesvědčivý svědek minulosti, který říká, že to, co dnes zažíváme, nemá v posledních dvou stoletích obdoby.

Studie tak nepřináší jen rekonstrukci dávných srážek, ale i varování do budoucna. Pokud se bude variabilita Pacifiku dál zvyšovat a globální oteplování bude pokračovat, lze očekávat další zesílení extrémů spojených s tropickými cyklónami. Nejde už jen o vyšší teploty, ale o hlubokou proměnu chování klimatu jako celku. A právě tuto změnu mají stromy ve svých letokruzích zapsanou dávno předtím, než jsme ji začali skutečně chápat.

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví dostupnost surovin mezi klíčové předpoklady dlouhodobé konkurenceschopnosti země. Způsob, jakým Česká republika získává, využívá a znovu zapojuje suroviny do ekonomiky, se přímo promítá do cen bydlení, tempa výstavby, environmentálních dopadů i schopnosti průmyslu obstát v mezinárodní konkurenci. Bez systémových změn hrozí, že materiálová náročnost a nízká efektivita využívání zdrojů se stanou jednou z hlavních brzd udržitelného rozvoje.

Česká republika patří dlouhodobě mezi nejprůmyslovější země Evropy. Tato skutečnost je zdrojem její ekonomické výkonnosti, zároveň však zvyšuje citlivost ekonomiky na dostupnost surovin a jejich cenu. Průmysl, stavebnictví, energetika i dopravní infrastruktura jsou výrazně závislé na stabilních, cenově předvídatelných a dlouhodobě dostupných materiálových vstupech. V posledních letech se stále zřetelněji ukazuje, že dosavadní model založený na vysoké spotřebě primárních surovin a omezeném zhodnocení domácích zdrojů naráží na své limity. Klesající soběstačnost, rostoucí závislost na dovozu a pomalý rozvoj zpracovatelských kapacit vytvářejí tlak na ceny energií, stavebních prací i finálních výrobků českých podniků.

Rozsah problému ilustruje materiálová náročnost české ekonomiky. V roce 2023 dosáhla domácí spotřeba materiálů přibližně 151 milionů tun, což odpovídá zhruba 13,9 tuny na jednoho obyvatele. Více než polovinu tohoto objemu tvořily stavební nerosty, tedy základní vstupy pro výstavbu silnic, železnic, bytových i veřejných budov. Česká republika tak spotřebovává výrazně více materiálů než většina vyspělejších zemí Evropské unie, aniž by z nich dokázala vytvářet odpovídající ekonomickou hodnotu.

Tento nepoměr je patrný při srovnání efektivity využívání zdrojů. V roce 2024 vytvořila česká ekonomika z jednoho kilogramu spotřebovaných materiálů přibližně 2,7 jednotky ekonomické hodnoty vyjádřené v paritě kupní síly, zatímco průměr Evropské unie se pohyboval kolem 3 jednotek, Rakousko dosahovalo zhruba 2,9 a Německo hodnoty blížící se 4. Tento ukazatel, odborně označovaný jako zdrojová produktivita (PPS), ukazuje, že český hospodářský model je stále více založen na objemu spotřeby než na efektivním zhodnocení surovin a tvorbě vysoké přidané hodnoty. Důsledkem jsou nižší mzdy, omezenější fiskální prostor a vyšší zranitelnost vůči cenovým výkyvům surovin a energií.

Nejvážnější rizika se koncentrují v oblasti stavebních surovin. Těžba kameniva a štěrkopísku je nezbytným předpokladem rozvoje dopravní infrastruktury i bytové výstavby, přesto se zásoby těchto surovin rychle vyčerpávají. Podle dostupných oborových dat má přibližně 70 procent ložisek štěrkopísku disponibilní zásoby s životností maximálně deset let. U ložisek stavebního kamene se tento podíl pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Bez otevření nových ložisek a bez systematického nahrazování primárních surovin kvalitními recykláty hrozí strukturální nedostatek materiálů, který by se přímo promítl do růstu cen staveb, zpomalení investic a dalšího zhoršení dostupnosti bydlení.

Recyklace stavebních a demoličních odpadů proto představuje jeden z klíčových nástrojů surovinové politiky. Česká republika v této oblasti zaznamenala dílčí posun, avšak stále zaostává za vyspělejšími státy. V roce 2022 tvořily recyklované materiály a vedlejší produkty přibližně 15,1 procenta celkové spotřeby minerálních stavebních surovin, zatímco v Německu tento podíl dosahoval téměř 18 procent. Limitem není pouze objem recyklace, ale především kvalita výstupů a jejich omezené využití v technicky náročnějších aplikacích. Tento stav souvisí s nedostatečnou infrastrukturou, pomalým zaváděním moderních technologií a nízkým využíváním předdemoličních auditů, které umožňují efektivnější oddělení a zhodnocení materiálů již před demolicí staveb.

Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0 staví rozvoj recyklace a cirkulární ekonomiky do centra surovinové politiky státu. Veřejné zakázky mají být systematicky využívány jako nástroj k vytvoření stabilní poptávky po kvalitních recyklovaných materiálech. Nejpozději do roku 2030 by mělo být ve veřejných stavebních zakázkách povinně uplatňováno minimální 20% podíl recyklovaných stavebních hmot. Tento krok má snížit investiční riziko, urychlit technologický rozvoj sektoru a přispět ke stabilizaci cen stavebních materiálů.

Současně do roku 2029 by měla být vybudována regionální síť recyklačních center zaměřených na stavební odpady a druhotné kovy, která zajistí rovnoměrnou dostupnost zpracovatelských kapacit a sníží environmentální i logistickou zátěž. V této souvislosti určitě není od věci připomenout nedávnou akvizici největší západočeské firmy na provádění demoličních prací, recyklací stavebních odpadů a realizaci staveb a významného lokálního hráče v oblasti demolic, recyklací a betonové výroby na západě Čech.

Zásadní systémovou inovací bude zavedení digitálního pasu stavebních materiálů a výrobků nejpozději do roku 2028. Tento nástroj umožní sledovat původ, složení a možnosti opětovného využití materiálů po celou dobu životního cyklu staveb a vytvoří základ pro efektivnější plánování demolic, opětovné využívání stavebních prvků a kvalitní recyklaci. Digitální pas současně propojí surovinovou politiku s digitalizací stavebnictví a veřejné správy.

Vedle stavebních materiálů disponuje Česká republika významným potenciálem v oblasti kritických surovin. Zásoby lithia, manganu, wolframu, cínu, mědi, zinku či uranu představují strategickou výhodu v kontextu evropské průmyslové a energetické transformace. Projekty, jako je těžba lithia na Cínovci nebo opětovné získávání manganu ve Chvaleticích, potvrzují možnost zapojení České republiky do evropských hodnotových řetězců. Strategie upozorňuje, že bez vybudování domácích zpracovatelských kapacit však hrozí, že zůstaneme jen dodavatelem surového koncentrátu s nízkou přidanou hodnotou.

Podcast pro soudobé dějiny: Měď, kaučuk, lithium: Boj o africké suroviny

Afrika opět stojí v centru světové pozornosti, a to kvůli surovinám nezbytným pro moderní technologie. Kobalt, měď nebo lithium jsou klíčové pro baterie, elektromobily i obnovitelné zdroje. Zájem o africké zdroje ale není novinkou 21. století. Trvá už víc než sto let, mění se jen způsoby a hráči, kteří o vliv soupeří. Tomu se věnuje tato epizoda podcastu pro Soudobé dějiny s historiky Peterem Švíkem z Vídeňské univerzity a Janem Kourou z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Poslech ZDE.

Zvláštní pozornost strategie věnuje také dřevu jako obnovitelné surovině s významným ekonomickým i environmentálním přínosem. Lesy pokrývají přibližně třetinu území České republiky, přesto se značná část vytěženého dřeva vyváží v podobě kulatiny nebo nízkohodnotných polotovarů. Podíl dřevostaveb na nových rodinných domech se dlouhodobě pohybuje kolem 15 procent, zatímco v Rakousku či Finsku dosahuje 30 až 40 procent. Zvýšení využití dřeva ve stavebnictví umožňuje ukládání uhlíku, snižování emisí a současně podporuje domácí průmysl s vyšší přidanou hodnotou. Strategie proto směřuje ke zdvojnásobení podílu dřevostaveb na 30 procent u nových rodinných domů do roku 2040.

Naplnění těchto cílů je podmíněno zásadní úpravou regulačního a institucionálního rámce. Současné povolovací procesy v oblasti těžby, recyklace i zpracování surovin jsou složité, časově náročné a pro investory obtížně předvídatelné. U zrychlení povolovacích procesů strategie předpokládá maximální lhůty 3 let pro těžební a recyklační projekty, zjednodušení EIA a územního plánování. Z pohledu horního a geologického zákona by mělo dojít k aktualizaci seznamu kritických nerostů ČR a možnost rozhodnutí báňského úřadu ve veřejném zájmu.

Určitý posun k větší předvídatelnosti v oblasti surovinové politiky přináší i nedávno přijatý regulační rámec, který vymezuje vybrané lokality těžby jako oblasti veřejného zájmu (NV č. 92, 434, 435/2025 Sb.). Tento krok představuje důležitý signál, že stát začíná nahlížet na dostupnost klíčových surovin nejen optikou dílčích správních řízení, ale jako na strategickou otázku hospodářské bezpečnosti. Vymezení lokalit veřejného zájmu vytváří základ pro lepší koordinaci územního plánování, ochrany životního prostředí a surovinových potřeb ekonomiky a může přispět ke zkrácení povolovacích procesů tam, kde je těžba nezbytná pro rozvoj infrastruktury, bytové výstavby nebo energetické transformace.

Surovinová politika však není jen otázkou zákonů, kvót a technických parametrů. V hlubším smyslu jde o rozhodnutí, jaký typ ekonomiky chce Česká republika dlouhodobě rozvíjet. Zda přijme roli země, která spotřebovává velké objemy materiálů a přenechává jejich zhodnocení jiným, nebo zda dokáže převzít odpovědnost za celý životní cyklus surovin od těžby přes zpracování až po opětovné využití. Každá tuna materiálu, která skončí bez užitku, je jen ekonomickou ztrátou a promarněnou příležitostí. Závěrečná otázka proto nezní, kolik surovin Česká republika má, ale jak s nimi dokáže efektivně nakládat, ale zda bude schopna sladit potřeby občanů i konkurenceschopnost průmyslu s ochranou životního prostředí.

Dokument ke stažení:

• 4_26_Materiál

Ministerstvo životního prostředí otevírá významnou dotační výzvu v rámci Operačního programu Životní prostředí 2021–2027, která žadatelům nabízí možnost realizovat projekty podporující přírodě blízká opatření a zadržování vody v krajině. Celková alokace výzvy č. 104 činí 330 milionů korun a je určena na opatření, která zlepšují hydrologický režim území, posilují biodiverzitu a zároveň zvyšují kvalitu života obyvatel obcí i měst. 

Žadatelé budou moci získat podporu například na tvorbu a obnovu tůní a mokřadů, které působí jako přirozené zásobníky vody, zpomalují odtok srážek, chrání půdu před erozí a vytvářejí vhodné prostředí pro rostliny a živočichy. Projekty mohou zahrnovat také výsadbu stromů, keřů, travin a dalších prvků, které stabilizují krajinu, podporují mikroklima a zvyšují ekologickou hodnotu území. Speciálně je podporována vegetace v sídlech a obcích, včetně stromořadí, remízků a mezí, která zlepšuje klima městských prostor a přispívá k estetice a pohodě obyvatel.

Výzva se zaměřuje také na opatření omezující nevhodné odvodňování krajiny, tedy na opravy či úpravy odvodňovacích systémů, které mohou negativně ovlivňovat vodní režim území. Součástí projektů bude i následná péče o nově vysazenou zeleň, aby bylo zajištěno její dlouhodobé zakotvení v terénu a plná funkčnost vytvořených prvků. Tato komplexní podpora zajišťuje, že investice mají trvalý efekt nejen pro přírodu, ale i pro místní komunitu.

O podporu mohou žádat široké spektrum subjektů. Kromě obcí a měst jsou to kraje, veřejnoprávní a příspěvkové organizace, školy, výzkumné instituce, neziskové organizace, nadace, církve, podnikatelé i fyzické osoby, které nejsou podnikateli. Příjem žádostí bude probíhat od 28. ledna do 30. června 2026 a v závislosti na typu realizovaného opatření mohou žadatelé získat až 100 procent uznatelných nákladů projektu.

Dokument ke stažení:

• Výzva č. 104
• Výzva č. 73

Nevidíme je, často o nich nevíme, a přesto mohou rozhodovat o našem zdraví, plodnosti i budoucnosti dalších generací. Chemické látky s nejzávažnějšími účinky se znovu dostávají do centra pozornosti Evropské unie. Evropská komise otevírá veřejnou konzultaci k návrhu, který zpřísňuje pravidla pro jejich používání a prodej. Jde o zásadní krok, který se dotkne průmyslu, spotřebitelů i ochrany životního prostředí.

Evropská komise zveřejnila k připomínkování návrh nařízení, kterým se mění nařízení REACH, tedy Nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (Registration, Evaluation, Authorisation and Restriction of Chemicals). Tento právní předpis tvoří základ evropské chemické politiky a určuje, jaké látky mohou být vyráběny, uváděny na trh a používány. Nový návrh se soustředí na karcinogenní, mutagenní a reprodukčně toxické látky označované jako CMR látky (Carcinogenic, Mutagenic and Reprotoxic), tedy na chemické látky, u nichž existují závažné důkazy o tom, že způsobují rakovinu, genetické poškození nebo nepříznivě ovlivňují reprodukci, včetně plodnosti a vývoje plodu.

Změny vycházejí z aktualizovaných vědeckých poznatků a z nových harmonizovaných klasifikací podle nařízení CLP, tedy Nařízení o klasifikaci, označování a balení látek a směsí (Classification, Labelling and Packaging). Evropská komise tím reaguje na to, že některé látky byly nově zařazeny mezi CMR kategorie 1A nebo 1B. Kategorie 1A označuje látky s prokázaným karcinogenním, mutagenním nebo reprodukčně toxickým účinkem u člověka, zatímco kategorie 1B zahrnuje látky, u nichž je tento účinek považován za pravděpodobný na základě dostatečných důkazů, zejména z experimentálních studií. Jakmile je látka do těchto kategorií zařazena, automaticky se otevírá otázka jejího omezení nebo zákazu pro běžné spotřebitelské použití.

Návrh nařízení proto aktualizuje přílohu XVII nařízení REACH, kde jsou uvedena konkrétní omezení pro uvádění látek na trh a jejich používání. Praktický dopad je zásadní. Nově zařazené CMR látky by neměly být uváděny na trh pro širokou veřejnost ani obsaženy ve spotřebitelských výrobcích nad stanovené limity. Cílem je zabránit tomu, aby se vysoce nebezpečné chemické látky dostávaly do domácností, hraček, hobby výrobků nebo běžně dostupných směsí, kde by mohly ohrozit zdraví lidí bez odborného zázemí.

Významnou změnou je také zpřesnění pravidel pro směsi. Návrh důsledně zavádí princip aditivity (sčítání účinků více nebezpečných látek obsažených v jednom výrobku). To znamená, že se nebude posuzovat pouze koncentrace jedné konkrétní CMR látky, ale součet koncentrací všech relevantních CMR látek přítomných ve směsi. Tento krok reaguje na dlouhodobý problém, kdy bylo možné formálně splnit limity pro jednotlivé látky, ale výsledná směs přesto představovala vysoké zdravotní riziko. Nové nastavení má zajistit větší konzistenci s pravidly klasifikace podle nařízení CLP a odstranit prostor pro jejich obcházení.

Zvláštní a mediálně citlivou kapitolou návrhu je oxid dusný (dinitrogen oxid), známý také jako rajský plyn. Tato látka je nově klasifikována jako reprodukčně toxická látka kategorie 1B, přesto je v současnosti povolena jako potravinářská přídatná látka (E 942), například v tlakových nádobkách pro šlehačku. Evropská komise proto navrhuje cílenou výjimku, která umožní její další použití v potravinářství, a to za přesně vymezených podmínek. Bezpečnost tohoto použití je zároveň předmětem přehodnocení ze strany Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (European Food Safety Authority).

Návrh se však nevyhýbá ani širším společenským souvislostem. U oxidu dusného otevřeně zmiňuje problém jeho zneužívání jako drogy, na který dlouhodobě upozorňuje Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction). Ačkoli cílem nařízení není řešit drogovou politiku, Komise navrhuje omezení, která mají snížit riziko zneužívání, například stanovením podmínek pro prodej tlakových kartuší určených široké veřejnosti. Jde o ukázku snahy hledat rovnováhu mezi ochranou zdraví, legitimním použitím látek a prevencí jejich nežádoucího využití.

Celý návrh je jasným signálem, že se evropská chemická legislativa postupně zpřesňuje a přitvrzuje tam, kde jde o nejzávažnější rizika. Zároveň ale ukazuje, jak komplexní a citlivé tyto zásahy jsou, protože ovlivňují výrobní procesy, dostupnost výrobků, odpovědnost firem i práci dozorových orgánů. Právě proto je veřejná konzultace klíčovým momentem celého procesu. Dává prostor odborné veřejnosti, průmyslu, svazům, institucím i jednotlivým expertům, aby upozornili na praktické dopady, navrhli úpravy nebo doplnění a přispěli k tomu, aby výsledná pravidla byla účinná, srozumitelná, nebyrokratická a současně vymahatelná.

Dokument ke stažení:

• EU 20_26 EK Předloha nařízení – Ares(2026)
• EU 20_26 EK Příloha – Ares(2026)

Náklady spojené s přizpůsobením se změně klimatu, tedy opatření, která zmírní dopady vln horka, sucha, záplav nebo výpadků energií, představují investici do schopnosti chránit zemědělství, infrastrukturu, energetické systémy, dopravu a životy lidí před dramatickými změnami, které se dnes již projevují v intenzivnějších a častějších extrémních událostech. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve své analýze ukazuje, že bez cílených adaptačních investic hrozí, že Evropa, místo toho, aby byla lídrem, se stane kontinentem rostoucích ztrát a oslabené konkurenceschopnosti.

Evropské země dlouho soustředily pozornost hlavně na snižování emisí skleníkových plynů, zatímco klimatická adaptace zůstávala často na okraji zájmu. Přitom realita je neúprosná. Mezi lety 2021 a 2024 utrpěla Evropská unie přímé škody způsobené extrémními klimatickými událostmi ve výši 40 až 50 miliard eur ročně, což představuje pět nejvyšších ročních ztrát od roku 1980. Tato čísla jasně ukazují, že pokud nebude investováno do odolnosti, Evropa se vystavuje ztrátám, které mohou ohrozit nejen ekonomiku, ale i životy lidí.

Podle odborných odhadů bude Evropa do roku 2050 potřebovat investovat mezi 53 a 137 miliardami eur ročně jen do tří klíčových sektorů – zemědělství, energetiky a dopravy. Od roku 2051 do roku 2100 se odhady pohybují mezi 59 a 173 miliardami eur ročně. Největší částku bude vyžadovat energetika, ale i zemědělství a doprava. Tyto investice nepředstavují pouze náklady. Každé realizované opatření, které posílí odolnost, chrání Evropu nejen před přímými škodami, ale přináší i další přínosy pro společnost a ekonomiku.

Investice do odolnosti například chrání lidi, infrastrukturu a produkční systémy před následky extrémního počasí. Mnoho adaptačních opatření zároveň snižuje emise skleníkových plynů a podporují udržitelnost. Konkrétně to mohou být přírodě blízká řešení, která ukládají uhlík do půdy a mokřadů, regenerativní zemědělství, které posiluje půdu a zachovává výnosy, nebo energeticky účinné a odolné budovy, které šetří energii a zvyšují bezpečí obyvatel.

Investice do adaptace se nevyplácejí jen tím, že snižují škody. Pomáhají také podporovat inovace, zlepšovat veřejné zdraví a posilovat soudržnost společnosti. V některých studiích byla návratnost investic do adaptačních opatření odhadnuta až na deset eur pro každý jeden euro investovaný během deseti let s průměrnou návratností přes 27 procent. Přibližně polovina těchto opatření zároveň přináší vedlejší pozitivní dopad na snižování emisí, což ukazuje, že adaptace a zmírňování změny klimatu se mohou vzájemně podporovat.

Současné financování adaptačních opatření je však stále nedostatečné. Výdaje určené pro odolnost tří klíčových sektorů se pohybují kolem 15 až 16 miliard eur ročně, což je výrazně méně, než by bylo potřebné. Rozdíl mezi tím, co se dnes investuje, a tím, co je skutečně potřeba, se do roku 2050 odhaduje mezi 39 a 120 miliardami eur ročně a do roku 2100 dokonce mezi 44 a 157 miliardami eur ročně podle emisního scénáře.

Čísla a fakta z analýzy EEA mají zásadní strategický dopad. Evropská komise proto zahrnula adaptaci do řady strategických dokumentů, od plánů energetické dostupnosti a průmyslového rozvoje po rámce zajišťující potravinovou bezpečnost a odolnost hospodářských a sociálních systémů. Správně cílené investice mohou přinést úspory z předcházení škodám, nové ekonomické příležitosti, sociální prospěch a strategickou výhodu v době, kdy se nejen globální klima mění rychleji než kdy dříve.

Soubor 10 zajímavých faktů a čísel:

• Mezi lety 2021 a 2024 utrpěla EU přímé škody z extrémního počasí ve výši 40 až 50 miliard eur ročně, což je pět nejvyšších ročních ztrát od roku 1980.

• Do roku 2050 bude Evropa potřebovat investice mezi 53 a 137 miliardami eur ročně jen do zemědělství, energetiky a dopravy.

• Od roku 2051 do roku 2100 se odhady investic pohybují mezi 59 a 173 miliardami eur ročně.

• Energetika bude vyžadovat největší částku, ale ani zemědělství a doprava nemohou zůstat opomenuty.

• Přibližně polovina adaptačních opatření zároveň přináší vedlejší pozitivní dopad na snižování emisí skleníkových plynů.

• V některých studiích se návratnost investic do adaptačních opatření odhaduje až na deset eur získaných za každý jeden euro investovaný během deseti let s průměrnou návratností přes 27 procent.

• Současné výdaje EU na odolnost tří klíčových sektorů se pohybují kolem 15 až 16 miliard eur ročně, což je výrazně méně než by bylo potřeba.

• Finanční rozdíl mezi dnešními investicemi a potřebnou úrovní se do roku 2050 odhaduje na 39 až 120 miliard eur ročně a do roku 2100 na 44 až 157 miliard eur ročně.

• Adaptivní opatření zahrnují přírodě blízká řešení, regenerativní zemědělství a energeticky účinné budovy, které zvyšují bezpečí obyvatel a odolnost infrastruktury.

• Investice do adaptace nepřinášejí jen ochranu před škodami, ale také podporují inovace, zlepšují veřejné zdraví a posilují soudržnost společnosti.

Hned z kraje nového roku čekají na ohlašovatele dvě zásadní novinky v systému ISPOP. Jak formuláře v agendě ovzduší určené pro ohlašování jednorázového měření emisí stejně tak formuláře produkce a nakládání s odpady zaznamenaly významné změny.

Nové formuláře F_OVZ_TERM_JME (Hlášení termínu provedení nebo zrušení jednorázového měření emisí) a F_OVZ_JME (Ohlášení protokolu jednorázového měření emisí) v oblasti ovzduší byly v ISPOP zavedeny dle novely zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování. K novým formulářům bylo vydáno také metodické sdělení Ministerstva životního prostředí.

V agendě odpadového hospodářství jsou od roku 2026 aktualizovány formuláře produkce a nakládání s odpady (F_ODP_PROD a jeho varianty), které se nově ohlašují podle vyhlášky č. 18/2025 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

Pro ohlašovatele je klíčové dodržet termíny podání hlášení, které jsou pevně stanovené patřičným zákonem tak, že hlášení v agendě Povodí se odevzdává do 31. ledna, odpadová hlášení za produkci a nakládání s odpady do 28. února a vybrané formuláře v agendě ovzduší a Integrovaného registru znečištění do 31. března.