Kněžice se staly symbolem české komunální energetiky dávno předtím, než se začalo mluvit o energetické soběstačnosti obcí, sdílení energie nebo využívání biologicky rozložitelných odpadů jako zdroje tepla a elektřiny. Dnes však jedna z prvních bioplynových stanic v České republice stojí před zásadní ekonomickou otázkou. Po dvaceti letech končí provozní podpora a obec musí hledat cestu, jak zachovat systém, který dlouhá léta sloužil jako inspirace doma i v zahraničí.

Kněžice na Nymbursku patří mezi nejznámější příklady lokální energetiky v České republice. Když zde byla v roce 2006 uvedena do provozu bioplynová stanice o elektrickém výkonu 330 kW, šlo o průkopnický projekt, který spojil výrobu elektřiny, dodávky tepla, zpracování biologicky rozložitelných odpadů a podporu místního zemědělství do jednoho funkčního celku. Součástí systému se stala také kotelna na biomasu a rozsáhlá síť centrálního zásobování teplem. Díky tomu získala obec pověst jedné z prvních energeticky soběstačných obcí v České republice.

Právě ekonomická stránka projektu se nyní dostává do popředí. V srpnu letošního roku skončí dvacetiletá provozní podpora poskytovaná prostřednictvím zelených bonusů. Příjmy z výroby elektřiny se tak výrazně sníží a podle vedení obce může výpadek dosahovat několika milionů korun ročně. Přitom nejde pouze o samotnou výrobu elektřiny. Bioplynová stanice je součástí širšího systému služeb, které zahrnují zpracování přibližně deseti tisíc tun organických materiálů ročně, využití kejdy a zemědělských zbytků, zpracování obsahu septiků nebo dodávky tepla pro většinu obce. Takové činnosti vytvářejí hodnotu, která se v tržní ceně elektřiny promítá jen částečně.

Případ Kněžic současně otevírá širší otázku smyslu veřejné podpory obnovitelných zdrojů. Dotace a provozní podpora mají zpravidla pomoci překonat období zavádění nových technologií, urychlit jejich rozvoj a vytvořit prostor pro další technický pokrok. Nejsou však určeny k neomezenému financování provozu. Po uplynutí podpůrného období se proto ukazuje skutečná ekonomická odolnost jednotlivých projektů a jejich schopnost fungovat v proměnlivých podmínkách energetického trhu.

Zatímco před dvaceti lety byla bioplynová stanice vnímána především jako výrobna elektřiny z obnovitelných zdrojů, dnešní energetická politika stále více akcentuje výrobu biometanu. Ministerstvo průmyslu a obchodu letos vyhlásilo vůbec první aukci na provozní podporu biometanu, která je určena jak pro nové projekty, tak pro přeměnu stávajících bioplynových stanic. Soutěžený objem podpory odpovídá produkci 45 milionů Nm³ biometanu ročně a zařízení budou muset být uvedena do provozu nejpozději do konce roku 2029.

Pro řadu provozovatelů představuje tato cesta zajímavou příležitost. V případě Kněžic však naráží na konkrétní technické limity. Nejbližší plynovodní infrastruktura se nachází několik kilometrů od areálu stanice a potřebné investice by byly značné. Samotná existence podpůrného programu proto automaticky neznamená, že je přechod na výrobu biometanu ekonomicky nebo technicky vhodný pro všechny provozy. Ostatně i data z registru bioplynových stanic ukazují, že vzdálenost Kněžic od plynárenské sítě přesahuje tři kilometry.

Význam Kněžic přitom nespočívá pouze v energetice. Projekt dlouhodobě ukazuje, jak lze propojit zemědělství, odpadové hospodářství a výrobu energie do jednoho regionálního systému. V době rostoucího důrazu na cirkulární ekonomiku získávají právě tyto vazby stále větší význam. Bioplynové stanice totiž neřeší pouze výrobu energie, ale také využití biologických odpadů, omezení emisí metanu z jejich rozkladu a návrat živin zpět do půdy prostřednictvím digestátu.

Výroba biometanu zároveň představuje jeden z nástrojů, kterým Česká republika i Evropská unie usilují o snižování spotřeby fosilního zemního plynu. Na rozdíl od elektřiny z větru či fotovoltaiky lze biometan po úpravě na požadovanou kvalitu vtláčet přímo do plynárenské soustavy a využívat jej ve stávající infrastruktuře bez zásadních technických úprav. Vedle výroby tepla a elektřiny nachází uplatnění také v průmyslu nebo dopravě, kde může přispívat ke snižování emisí skleníkových plynů.

V České republice dnes funguje několik typů bioplynových stanic s odlišným zaměřením. Podle údajů Informačního systému odpadového hospodářství je v provozu přibližně 30 bioplynových stanic určených ke zpracování odpadů a zhruba 50 zemědělských bioplynových stanic, které mohou za stanovených podmínek zpracovávat také odpady. V těchto zařízeních lze mimo jiné využívat biologicky rozložitelný odpad z kuchyní a stravovacích zařízení, avšak pouze bez živočišné složky a nejvýše do 30 % celkové roční kapacity stanice. Nejpočetnější skupinu představují zemědělské bioplynové stanice, kterých je v Česku přibližně 400. Ty jsou primárně zaměřeny na zpracování rostlinné biomasy a statkových hnojiv a v běžném provozním režimu nejsou určeny ke zpracování odpadů ve smyslu zákona o odpadech.

Problematika budoucnosti bioplynových stanic, rozvoje biometanu, využívání bioodpadů i role organické hmoty v krajině patří mezi hlavní témata letního čísla odborného časopisu Odpadové fóra na které se můžete těšit už 7. července 2026. Nové číslo přináší inspirativní rozhovory s představiteli oboru, analýzy trendů, novinky z vědy a výkumu i konkrétní příklady projektů propojujících energetiku, odpadové hospodářství a cirkulární ekonomiku.

Pokud jste se konference Bioplyn & Legislativa 2026, kterou 19. května uspořádal CZ Biom ve Stříteži u Jihlavy, nemohli z časových důvodů zúčastnit, nevadí, můžete si řadu diskutovaných témat vyposlechnout prostřednictvím záznamu, který je k dispozici ZDE.

Čtěte také:

Biometanová příležitost desetiletí. MPO otevírá první aukci

 

Administrativní zátěž patří dlouhodobě mezi nejčastější překážky podnikání v České republice. Ministerstvo průmyslu a obchodu nyní představilo nový Podnikatelský balíček, který má do roku 2027 přinést konkrétní úlevy firmám i živnostníkům. Obsahuje třináct opatření od digitalizace přes pracovní trh až po energetiku a ochranu životního prostředí. Otázkou však zůstává, zda jde o dostatečně ambiciózní odpověď na problém, který podnikatelé i průmysl označují za jeden z největších limitů své konkurenceschopnosti.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Expertní skupinou pro snižování administrativní zátěže podnikatelů představilo nový Podnikatelský balíček. Soubor třinácti opatření vznikl na základě podnětů odborné veřejnosti, podnikatelských svazů i jednotlivých ministerstev a počítá s realizací do konce září roku 2027. Jeho hlavním cílem je zjednodušit komunikaci podnikatelů se státem, omezit duplicitní povinnosti a snížit množství administrativních úkonů, které firmy zatěžují.

Přestože značná část návrhů míří do oblasti digitalizace veřejné správy, významnou pozornost si zaslouží zejména opatření týkající se ochrany životního prostředí a energetiky. Právě zde se totiž v posledních letech kumulují nové regulatorní požadavky, které jsou často spojeny s vysokými náklady na technická řešení, sběr dat a průběžné reportování vůči státní správě.

V oblasti ochrany ovzduší navrhuje Ministerstvo životního prostředí přehodnotit systém průběžného předávání dat z kontinuálního měření emisí u stacionárních zdrojů. Podniky by i nadále měly povinnost emise sledovat, evidovat a uchovávat příslušné údaje, avšak data by již nebyla automaticky a nepřetržitě odesílána správním orgánům. Namísto toho by byla poskytována v předem stanovených intervalech nebo na vyžádání. Zachován by tak měl být dohled nad plněním environmentálních povinností, současně by však došlo ke snížení technických i administrativních nároků spojených s provozem systémů nepřetržitého přenosu dat.

Obdobný princip se promítá také do oblasti ochrany vod. Navrhovaná úprava vodního zákona počítá s tím, že podniky monitorující znečištění vypouštěných odpadních vod budou data nadále shromažďovat a archivovat po dobu tří let, avšak bez povinnosti jejich nepřetržitého online předávání státním orgánům. Součástí návrhu je také hledání mechanismu, který by umožnil zohlednit situaci podniků, jež již dnes využívají dostatečně účinná preventivní opatření a technologie chránící povrchové vody. Takový přístup by mohl přispět k lepšímu zacílení kontrolních mechanismů na skutečně rizikové provozy a současně odstranit část administrativních povinností tam, kde nepřinášejí odpovídající přínos pro ochranu životního prostředí.

Významnou součástí balíčku je také energetika. Ministerstvo průmyslu a obchodu navrhuje zrušit povinnost držitelů energetických licencí pravidelně zasílat vypracované havarijní plány ministerstvu. Povinnost tyto dokumenty zpracovávat a aktualizovat by zůstala zachována, odpadla by však nutnost jejich automatického předávání státu. Jde o relativně nenápadné opatření, které však může přispět k odstranění administrativních úkonů bez dopadu na bezpečnost provozu.

Ještě významnější je návrh na zvýšení limitu pro výrobny elektřiny považované za stavby ve veřejném zájmu. Hranice by se měla posunout z jednoho megawattu na sto megawattů instalovaného výkonu. Takový krok může urychlit přípravu větších energetických projektů a podpořit rozvoj nových zdrojů elektřiny, což je v období rostoucích nároků na energetickou bezpečnost i modernizaci energetické soustavy mimořádně důležité.

Představený balíček ukazuje, že stát si stále více uvědomuje nutnost hledat rovnováhu mezi požadavky na ochranu životního prostředí a schopností podniků plnit regulatorní povinnosti bez nadměrné administrativní zátěže. Přesto zůstává otázkou, zda třináct opatření představuje dostatečně silnou odpověď na dlouhodobé volání podnikatelů po omezení byrokracie.

Podnikatelské prostředí v České republice se v posledních letech muselo vyrovnávat s rostoucím množstvím regulatorních požadavků vyplývajících nejen z národní legislativy, ale také z evropských předpisů. Nový balíček proto lze vnímat jako výkop a teprve jeho skutečná realizace a návazné aktivity však ukážou, zda půjde o skutečný začátek systematického snižování administrativní zátěže, nebo pouze o politické gesto.

Dokument ke stažení:

• Předkládací-zpráva

Auto budoucnosti nemusí být jen elektrické. Stále více bude navrženo tak, aby vydrželo déle, obsahovalo více recyklovaných materiálů a po skončení své životnosti se z něj stala cenná surovina pro výrobu dalších vozidel. Nová evropská pravidla naznačují, že příští generace automobilů nebude posuzována pouze podle výkonu, spotřeby nebo designu, ale také podle toho, jak efektivně dokáže využívat zdroje během celého svého životního cyklu.

Evropský parlament dnes schválil svou pozici k nové legislativě zaměřené na oběhové hospodářství v automobilovém průmyslu. Cílem je vytvořit podmínky, v nichž budou vozidla od samého počátku konstruována s ohledem na snadnější opravy, demontáž, recyklaci a opětovné využití materiálů. Automobil už tak nebude vnímán pouze jako výrobek určený k provozu na silnicích, ale také jako budoucí zdroj cenných surovin.

Podle nových pravidel musí být všechna nová vozidla navržena tak, aby umožňovala snadnou demontáž co největšího počtu dílů a komponentů. Plasty použité v každém novém typu vozidla budou muset do šesti let obsahovat minimálně 15 % recyklovaného plastu a do deseti let 25 %. Minimálně 20 % tohoto recyklovaného plastu musí pocházet z materiálů získaných z vozidel s ukončenou životností nebo z použitých dílů v rámci takzvaného uzavřeného cyklu. Na základě studií proveditelnosti bude moci Evropská komise v budoucnu stanovit obdobné cíle také pro recyklovanou ocel, hliník, hořčík nebo kritické suroviny.

Nová pravidla reagují na skutečnost, že evropský automobilový průmysl spotřebovává obrovské množství oceli, plastů, hliníku a dalších materiálů. Evropská unie proto usiluje o vyšší míru jejich návratu do výroby. Výrobci budou muset ve stále větší míře využívat recyklované suroviny a současně prokazovat jejich původ. Důležitou roli bude hrát také digitální sledovatelnost materiálů a komponentů během celého životního cyklu vozidla.

Z pohledu zákazníka může být nejzajímavější skutečnost, že budoucí automobily budou navrhovány tak, aby jejich jednotlivé části bylo možné snadněji vyměnit, opravit nebo znovu využít. To může přispět k delší životnosti vozidel a současně podpořit vznik širšího trhu s repasovanými díly. Automobil se tak postupně stane výrobkem, který nebude po deseti či patnácti letech představovat odpad, ale soubor materiálů a komponentů připravených pro další využití.

Významnou novinkou jsou také pravidla týkající se převodu vlastnictví ojetých vozidel. Při prodeji automobilu mezi členskými státy Evropské unie bude nutné jasně doložit, že vozidlo není určeno k ekologické likvidaci a je technicky způsobilé k dalšímu provozu. Evropská unie se tím snaží omezit případy, kdy jsou za ojeté automobily vydávána vozidla, která by měla být ve skutečnosti vyřazena z provozu.

S tím souvisí i zpřísnění podmínek pro vývoz ojetých vozidel mimo Evropskou unii. Export bude nově podmíněn prokázáním technické způsobilosti vozidla. Cílem je zabránit tomu, aby evropské vraky končily v zemích mimo EU pod záminkou dalšího využití. Opatření má přispět k vyšší transparentnosti trhu a současně zajistit, aby automobily, které již nesplňují základní technické požadavky, nebyly pouze přesouvány za hranice evropského prostoru.

Ještě přísnější pravidla se budou vztahovat na vozidla na konci životnosti. Automobilky ponesou větší odpovědnost za jejich sběr, zpracování a využití získaných materiálů. Rozšíří se také okruh vozidel, na která se pravidla budou vztahovat, včetně některých užitkových vozidel, motocyklů či speciálních vozidel. Evropská unie tím sleduje vyšší míru opětovného využití dílů a materiálů a omezení ztrát cenných surovin, které dosud často končily mimo recyklační řetězce.

V dlouhodobém horizontu mohou nová pravidla ovlivnit samotnou podobu automobilového trhu. Hodnota vozu už nebude určována pouze jeho technickými parametry, ale také tím, jak efektivně lze znovu využít materiály obsažené v jeho konstrukci. Automobilky budou hledat nové způsoby, jak navrhovat karoserie, interiéry i technické komponenty tak, aby jejich opětovné zpracování bylo co nejjednodušší a ekonomicky výhodné.

Odpověď na otázku, jaká auta si budeme jednou kupovat, tak možná nebude znít elektromobily nebo vozy se spalovacím motorem. Stále důležitější bude jiná vlastnost. Půjde o automobily navržené s důrazem na dlouhou životnost, opravitelnost a opakované využití jednotlivých součástí. Je proto možné, že se po desetiletích vrátí myšlenka vozu, který neslouží jednomu majiteli několik let, ale postupně několika generacím uživatelů.

Kdysi uchovávaly skladby, které formovaly celé generace. Dnes mohou pomáhat nést digitální informace v elektronických zařízeních. Výzkumníkům z FEL ČVUT a VŠCHT Praha se podařilo proměnit vyřazené gramofonové desky v materiál využitelný při výrobě elektroniky. Na první pohled nenápadný objev propojuje svět hudby, moderních technologií i snahu o šetrnější nakládání se surovinami v době, kdy množství elektronického odpadu každoročně roste.

Gramofonové desky byly po desítky let symbolem hudební kultury. Přestože je v posledních letech znovu objevují sběratelé i milovníci analogového zvuku, velké množství starých nebo poškozených nosičů končí mezi odpady. Právě v nich však vědci z Fakulty elektrotechnické ČVUT a Vysoké školy chemicko technologické v Praze rozpoznali nečekaný potenciál. Materiál, který byl původně určen k uchování hudebního záznamu, dokázali využít při výrobě elektronických součástí.

Jejich práce přichází v době, kdy elektronický průmysl hledá cesty, jak omezit svou ekologickou stopu. Elektronický odpad patří k nejrychleji rostoucím druhům odpadu na světě a jeho množství se každým rokem zvyšuje. Výroba elektronických zařízení přitom spotřebovává značné množství surovin, energie i chemických látek. Významnou roli v tomto procesu hrají desky plošných spojů, které tvoří základ téměř každého elektronického zařízení od mobilních telefonů přes počítače až po průmyslové systémy.

Právě zde se otevírá prostor pro využití materiálu získaného z gramofonových desek. Ty jsou vyráběny převážně z polyvinylchloridu známého pod zkratkou PVC. Tento plast vyniká odolností, stabilitou a dlouhou životností, což z něj kdysi učinilo ideální materiál pro výrobu hudebních nosičů. Stejné vlastnosti však představují komplikaci ve chvíli, kdy se z výrobku stane odpad. Každý způsob, který umožní tento materiál znovu smysluplně využít, proto přináší environmentální i ekonomický přínos. PVC má navíc díky vysokému obsahu chlóru přirozeně samozhášivé vlastnosti, což je z hlediska materiálů pro elektroniku velmi žádoucí parametr, protože snižuje potřebu dodatečných zpomalovačů hoření v některých konstrukčních řešeních.

Zajímavý je i širší kontext výroby samotného PVC. Na rozdíl od většiny běžných plastů obsahuje významný podíl chlóru, který tvoří přibližně více než polovinu jeho hmotnosti. Chlór se vyrábí energeticky náročnou elektrolýzou solanky a patří mezi nejvýznamnější produkty chemického průmyslu. Současně jde o látku, jejíž výroba, přeprava i využití podléhají přísným bezpečnostním pravidlům. Plynný chlór je vysoce toxický a při úniku představuje vážné riziko pro lidské zdraví i životní prostředí.

Problematika PVC navíc nekončí ve chvíli, kdy výrobek doslouží. Materiály obsahující chlór představují dlouhodobou výzvu také při energetickém využívání odpadů. Při spalování vzniká chlorovodík, který podporuje korozi technologických zařízení a zvyšuje nároky na čištění spalin. Právě vysoký obsah chlóru je jedním z důvodů, proč jsou plasty na bázi PVC nežádoucí složkou tuhých alternativních paliv využívaných v multipalivových kotlích, zařízeních pro energetické využití odpadu nebo v cementářských pecích. Každá tuna PVC, která najde materiálové uplatnění namísto spalování, proto nepředstavuje pouze úsporu surovin, ale současně omezuje zatížení technologií určených k energetickému využívání odpadů.

Výzkum českých vědců proto nelze vnímat pouze jako zajímavost spojenou s recyklací starých gramofonových desek. Ve skutečnosti představuje příklad toho, jak lze hledat hodnotu tam, kde ji většina lidí už nevidí. Místo likvidace materiálu vzniká možnost jeho dalšího využití ve výrobku s vysokou přidanou hodnotou. Takový přístup odpovídá principům cirkulární ekonomiky, která se snaží udržet suroviny v oběhu co nejdéle a omezovat vznik odpadu.

Podobné snahy navíc podporuje i legislativní vývoj. Evropská unie dlouhodobě zpřísňuje pravidla pro používání nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních a současně klade stále větší důraz na recyklovatelnost výrobků. V českém právním prostředí tuto oblast upravuje nařízení vlády č. 481/2012 Sb. o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních včetně jeho pozdějších novelizací. Cílem těchto předpisů je snižovat ekologická a zdravotní rizika spojená s výrobou elektroniky a podporovat využívání bezpečnějších materiálů a technologií.

Na celém projektu je pozoruhodná i určitá symbolika. Gramofonová deska byla po většinu své existence nositelem analogových informací uložených v podobě jemných drážek. Dnes se tentýž materiál může podílet na fungování zařízení, která pracují výhradně s digitálními daty. Zatímco dříve přenášel hudbu zachycenou mechanickým způsobem, nyní může být součástí světa jedniček a nul.

Výsledek společného výzkumu FEL ČVUT a VŠCHT Praha ukazuje, že cesta k udržitelnější elektronice nemusí vést jen přes vývoj nových materiálů. Někdy stačí podívat se na známé věci z jiného úhlu. Předmět, který byl po desetiletí spojen s poslechem hudby, se tak může proměnit v součást moderních technologií. A právě v tom spočívá nejkrásnější rozměr celého příběhu, kdy vinylové desky propojují generace a stávají se svým způsobem „gramofony“ nové digitální generace.

Evropská unie v červnu 2026 vyslala směrem k podnikům, investorům i průmyslu dva důležité signály. Na jedné straně se snaží omezit byrokracii a zjednodušit pravidla pro chemické výrobky. Na straně druhé připravuje nový Evropský fond pro konkurenceschopnost, který má soustředit podporu pro strategické technologie, inovace a průmyslový rozvoj.

Oba kroky ukazují posun v evropském uvažování. Zatímco v minulých letech dominovaly regulace a nové požadavky, stále hlasitěji zaznívá otázka, zda Evropa dokáže vedle nastavování pravidel také vytvářet podmínky pro udržitelný růst, investice a technologický rozvoj. Právě konkurenceschopnost se stává jedním z hlavních témat evropské hospodářské politiky.

Méně administrativy pro chemický průmysl

Rada EU a Evropský parlament dosáhly předběžné dohody o balíčku opatření, jehož cílem je zjednodušit požadavky na chemické výrobky a odstranit část administrativní zátěže, která dlouhodobě zatěžuje evropské podniky. Dohoda je součástí širší iniciativy Evropské komise zaměřené na snižování regulatorní složitosti a podporu konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

Navrhované změny mají lépe sladit požadavky vyplývající z různých právních předpisů, odstranit některé překrývající se povinnosti a rozšířit využívání digitálních nástrojů při předávání informací mezi firmami a úřady. Cílem není snižovat standardy ochrany zdraví nebo životního prostředí, ale zjednodušit jejich praktické uplatňování.

Evropské instituce tím reagují na dlouhodobou kritiku podniků, podle nichž je evropské regulatorní prostředí často složitější a nákladnější než v konkurenčních ekonomikách. To platí zejména pro chemický průmysl, který představuje jeden z klíčových pilířů evropské výroby a dodává vstupy pro automobilový průmysl, stavebnictví, zdravotnictví, zemědělství i technologické firmy.

Významnou součástí dohody jsou změny týkající se klasifikace a označování chemických látek, kosmetických výrobků a hnojiv. Evropské instituce očekávají, že podniky budou schopny rychleji uvádět nové výrobky na trh a současně sníží náklady spojené s plněním administrativních povinností. Přitom má zůstat zachována vysoká úroveň ochrany spotřebitelů i životního prostředí.

Předběžná dohoda však ještě neznamená konec legislativního procesu. Text musí formálně schválit jak Rada EU, tak Evropský parlament, a následně projde právní a jazykovou revizí. Teprve poté budou nová pravidla definitivně přijata.

Nový fond pro evropskou konkurenceschopnost

Jen o den dříve přijala Rada EU svou vyjednávací pozici k vytvoření Evropského fondu pro konkurenceschopnost, který má být jedním z hlavních nástrojů víceletého rozpočtu EU na období 2028–2034.

Fond vzniká jako odpověď na rostoucí tlak globální konkurence a na potřebu posílit evropské schopnosti v oblasti vývoje, výroby a komercializace strategických technologií. Evropské instituce stále otevřeněji přiznávají, že Unie zaostává za Spojenými státy i Čínou v přeměně výzkumu a inovací na globálně úspěšné podniky.

Nový fond má sjednotit řadu dosavadních finančních nástrojů do jednoho rámce s jednotnými pravidly a jednodušším přístupem k financování. Evropská komise již dříve uvedla, že fond bude fungovat jako „jediné kontaktní místo“ pro žadatele a bude usilovat o větší zapojení soukromého kapitálu vedle veřejných zdrojů.

Podpora má být soustředěna do čtyř strategických oblastí:

• čistá transformace a dekarbonizace průmyslu,

• digitální technologie,

• zdravotnictví, biotechnologie, zemědělství a bioekonomika,

• obrana, bezpečnost a kosmické technologie.

Cílem je odstranit roztříštěnost stávajících programů a umožnit rychlejší financování projektů s vysokou přidanou hodnotou. Evropská komise zároveň očekává, že veřejné prostředky přilákají další soukromé investice a zvýší celkový dopad podpory.

Od regulace k růstu?

Při pohledu na obě iniciativy je patrné, že Evropská unie se snaží reagovat na jednu z nejčastějších výtek posledních let – že vytváří stále nové regulace, ale nedokáže dostatečně podporovat vznik inovací a rozvoj průmyslu.

Zjednodušení pravidel pro chemický sektor představuje pokus odstranit část administrativních překážek, které firmy dlouhodobě kritizují. Fond pro konkurenceschopnost má naopak pomoci nasměrovat více kapitálu do oblastí, které budou rozhodovat o budoucím postavení Evropy v globální ekonomice.

Otázkou zůstává, zda tentokrát půjde o skutečný zlom. Evropská unie již v minulosti představila řadu ambiciózních programů na podporu inovací a průmyslu, jejichž výsledky často zaostávaly za očekáváními. Úspěch proto nebude záviset pouze na objemu finančních prostředků nebo počtu nových iniciativ, ale především na rychlosti jejich realizace a schopnosti odstranit překážky, které brání podnikům růst.

Pokud se podaří spojit jednodušší podnikatelské prostředí s efektivně cílenými investicemi do strategických technologií, může se Evropa přiblížit cíli, o němž hovoří již řadu let: stát se kontinentem, který nejen stanovuje pravidla, ale také vytváří podmínky pro vznik inovací, průmyslový rozvoj, dlouhodobou konkurenceschopnost a zdravé životní prostředí.

Naplňuje Evropa Draghiho doporučení?

Při pohledu optikou Draghiho zprávy o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti lze oba kroky chápat jako snahu reagovat na některé z největších strukturálních problémů evropské ekonomiky. Draghi ve své analýze upozornil, že Evropa zaostává nejen v objemu investic, ale především v rychlosti, s jakou dokáže přetavit inovace do komerčně úspěšných produktů a průmyslové výroby. Vedle nedostatku kapitálu označil za významnou překážku také regulatorní roztříštěnost a administrativní složitost, které podnikům prodlužují dobu potřebnou k realizaci investic a uvádění nových produktů na trh.

Právě zde se oba aktuální návrhy propojují. Zjednodušení pravidel pro chemické výrobky představuje pokus snížit regulatorní náklady a odstranit část byrokratických překážek, zatímco nový Evropský fond pro konkurenceschopnost má posílit investice do oblastí, které budou určovat budoucí ekonomickou sílu Evropy. Jinými slovy, jeden krok se zaměřuje na prostředí, ve kterém firmy podnikají, druhý na zdroje, které mají k dispozici pro růst a inovace.

Z pohledu Draghiho doporučení však půjde teprve o první krok. Zpráva totiž upozorňuje, že Evropa nebude schopna dohnat Spojené státy ani Čínu pouze prostřednictvím jednotlivých fondů nebo dílčích regulatorních úprav. Potřebuje dlouhodobě zvýšit produktivitu, urychlit povolovací a investiční procesy, prohloubit jednotný trh a vytvořit podmínky pro vznik evropských technologických lídrů.

Evropa hledá cestu k čistší energetice a obrací svůj zrak za hranice vlastního území. Zatímco severoafrické pouště slibují obrovské množství levné solární elektřiny, nové vodíkové technologie a neobvyklé větrné elektrárny vysoko nad zemí naznačují, že energetika vstupuje do období mimořádně odvážných projektů. S každou novou možností však přichází i otázka, zda budoucnost evropské energetické bezpečnosti nemá stát především na zdrojích, které má kontinent pod vlastní kontrolou.

Evropská unie stále intenzivněji hledá nové zdroje čisté energie, které by jí pomohly snížit závislost na fosilních palivech a současně uspokojit rostoucí spotřebu elektřiny. Pozornost Bruselu se proto obrací k regionům, které disponují mimořádně příznivými přírodními podmínkami. Severní Afrika a části Blízkého východu patří mezi oblasti s nejvyšším slunečním zářením na světě a současně nabízejí rozsáhlé plochy vhodné pro výstavbu obřích solárních elektráren. Podél pobřeží Středozemního moře se navíc nacházejí lokality s velmi dobrými podmínkami pro výrobu elektřiny z větru.

Evropská komise proto představila plán, který počítá s rozsáhlou spoluprací mezi Evropou, severní Afrikou a státy na jižním pobřeží Středozemního moře. Záměrem je budovat nové obnovitelné zdroje a následně přenášet vyrobenou elektřinu do evropské energetické soustavy prostřednictvím moderních vysokonapěťových podmořských propojení. Podle evropských odhadů lze v těchto regionech vyrábět solární a větrnou energii výrazně levněji než na území samotné Evropy.

Potenciál těchto oblastí je skutečně mimořádný. Sahara pokrývá přibližně devět milionů kilometrů čtverečních a na mnoha místech zde dopadá více než dvojnásobek sluneční energie oproti střední Evropě. Moderní fotovoltaické elektrárny zde mohou dosahovat roční výroby přes 2 000 kilowatthodin na instalovaný kilowatt výkonu, zatímco ve většině evropských zemí se hodnoty pohybují mezi 900 až 1 300 kilowatthodinami. Právě tento rozdíl je hlavním důvodem, proč evropské instituce považují severní Afriku za jeden z nejperspektivnějších zdrojů budoucí bezemisní elektřiny.

Na první pohled jde o logický krok. Evropské země získají přístup k obrovskému energetickému potenciálu a partnerské státy mohou těžit z nových investic, pracovních příležitostí a rozvoje infrastruktury. Přesto se objevují pochybnosti. Podobné projekty byly navrhovány již v minulosti a mnohé z nich narazily na vysoké náklady, složitou výstavbu přenosových sítí nebo na politickou nestabilitu v některých zapojených zemích. Otázkou zůstává také to, zda není nahrazování jedné závislosti jinou pouze přesunem problému do nové geografické oblasti.

Současně se rychle rozvíjejí technologie, které mohou podobné energetické propojení podpořit. Jednou z nich je výroba a využití zeleného vodíku. Ve Španělsku byl nedávno zkoušen první velkokapacitní vodíkový motor svého druhu. Takové systémy mohou v budoucnu pomoci ukládat přebytky energie z obnovitelných zdrojů a využívat je ve chvílích, kdy slunce nesvítí nebo vítr nefouká. Právě schopnost dlouhodobého ukládání energie je jedním z největších technologických úkolů současné energetiky.

Vodík se stále častěji objevuje jako možný spojovací článek mezi výrobou elektřiny a průmyslem. Pokud se podaří zlevnit jeho produkci a rozšířit potřebnou infrastrukturu, může se stát významnou součástí budoucího energetického systému. V takovém případě by elektřina vyrobená v afrických pouštích nemusela proudit do Evropy pouze kabely, ale mohla by být částečně převáděna právě do podoby vodíku a následně přepravována na velké vzdálenosti.

Podle odhadů Mezinárodní energetické agentury by mohl vodík do poloviny století pokrýt významnou část energetických potřeb průmyslu, nákladní dopravy nebo chemické výroby. Evropská unie proto počítá s rozsáhlými investicemi do výroby zeleného vodíku a budování přepravních sítí. Současně však zůstává skutečností, že výroba vodíku je energeticky náročná a při každé přeměně energie dochází ke ztrátám, což z něj činí spíše doplněk než univerzální řešení všech energetických potřeb.

Vedle velkých mezinárodních projektů vznikají i technologické novinky, které posouvají hranice využití obnovitelných zdrojů. Pozornost vzbuzuje například čínský projekt S2000, který připomíná obří vzducholoď. Ve skutečnosti jde o létající větrnou elektrárnu naplněnou heliem. Zařízení pracuje ve výšce přibližně dvou kilometrů, kde bývá proudění vzduchu stabilnější a silnější než u klasických větrných elektráren na zemi. Soustava turbín umístěných v konstrukci vyrábí elektřinu, která je kabelem přenášena přímo do distribuční sítě.

Výhodou systémů pracujících ve velkých výškách je především stabilnější proudění vzduchu. Meteorologická měření ukazují, že ve výškách kolem jednoho až dvou kilometrů bývá rychlost větru výrazně vyšší a méně proměnlivá než u zemského povrchu. Pokud se podaří podobné technologie komerčně rozšířit, mohly by v budoucnu doplnit klasické větrné elektrárny zejména v oblastech, kde výstavbu vysokých stožárů komplikují geografické nebo legislativní podmínky.

Takové projekty ukazují, že budoucnost energetiky nemusí stát pouze na tradičních solárních panelech a větrných parcích. Inženýři po celém světě hledají nové způsoby, jak zachytit energii tam, kde je její potenciál největší. Někde jde o nekonečné plochy saharské pouště, jinde o silné větry vysoko nad zemským povrchem nebo o nové metody ukládání energie pomocí vodíku.

Evropě se tak na jedné straně otevírá možnost získat obrovské množství čisté energie z regionů s mimořádně příznivými podmínkami. Na straně druhé zůstává otázka energetické bezpečnosti a míry závislosti na územích ležících mimo evropský kontinent. Technologický pokrok nabízí a bude nabízet stále nová řešení, ale konečná odpověď nebude záviset pouze na technice. Stejně důležité bude zachovat rozumnou míru soběstačnosti a vytvářet podmínky pro rozvoj domácích zdrojů energie.

Vedle jádra, větru a fotovoltaiky může významnou úlohu sehrát také bioplyn a jeho pokročilejší forma v podobě biometanu. Nezanedbatelný potenciál představuje rovněž energetické využití odpadů, které umožňuje současně řešit dvě výzvy moderní společnosti. Energetická budoucnost Evropy proto pravděpodobně nebude stát na jediném zdroji ani na jediném regionu světa, ale na promyšlené kombinaci domácích kapacit, technologických inovací a mezinárodní spolupráce.

Léto je za dveřmi a miliony Evropanů už plánují, kde stráví horké dny u vody. Nejnovější hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí ukazuje povzbudivou zprávu. Většina evropských koupacích lokalit nabízí velmi dobrou kvalitu vody. Česká republika si vede solidně, přesto tuzemské rybníky a přehrady čelí problémům, které mohou během sezony proměnit lákavou hladinu v zelenou masu sinic. Typickým příkladem je Lipno, jehož stav je výsledkem dlouhodobých procesů odehrávajících se daleko za hranicemi samotné nádrže.

Evropa vstupuje do koupací sezony roku 2026 s mimořádně příznivou bilancí. Podle hodnocení Evropské agentury pro životní prostředí z minulého roku splňuje minimální požadavky na kvalitu vody 96 procent všech sledovaných koupacích lokalit a více než 85 procent dosahuje nejvyššího hodnocení. Evropské pobřežní vody si dlouhodobě vedou lépe než vnitrozemské lokality. Zatímco u mořských pláží dosahuje nejvyšší kvality téměř devět z deseti míst, u jezer a řek je tento podíl nižší. Přesto jde o výsledek, který potvrzuje výrazné zlepšení oproti situaci před několika desetiletími, kdy byla řada evropských vod zatížena nedostatečně čištěnými odpadními vodami.

Za tímto vývojem stojí především důsledné monitorování kvality vody, rozsáhlé investice do čistíren odpadních vod a dlouhodobé uplatňování evropské legislativy. Kvalita koupacích vod se hodnotí zejména podle výskytu bakterií signalizujících fekální znečištění, které může představovat zdravotní riziko pro návštěvníky. Díky systematickému sledování a následným opatřením se podařilo v mnoha regionech výrazně omezit množství znečištění přitékajícího do řek, jezer i moří.

Z českého pohledu jsou výsledky povzbudivé, byť nepatří mezi evropskou špičku. Podíl lokalit s nejvyšším hodnocením dosahuje přibližně tří čtvrtin všech sledovaných koupacích míst. To znamená, že většina oblíbených rekreačních oblastí nabízí bezpečné podmínky ke koupání, zároveň však české vody zůstávají citlivější na sezonní výkyvy než mnohé přímořské destinace. Důvod je jednoduchý. Tuzemská rekreace je z velké části spojena s rybníky, jezery a přehradami, kde se mnohem výrazněji projevují vysoké teploty, přísun živin a rozvoj sinic.

Právě sinice představují jeden z nejviditelnějších problémů českých vodních nádrží. Zatímco evropské hodnocení sleduje především bakteriologickou kvalitu vody, zelené zákaly způsobené přemnožením sinic mohou výrazně snížit rekreační hodnotu lokalit a v některých případech představovat i zdravotní riziko. Tento jev je úzce spojen s nadměrným množstvím fosforu a dalších živin, které se do vod dostávají z povodí.

Významným příkladem je Lipenská přehrada. Jak upozorňuje hydrobiolog a ekolog Jakub Hruška, zelené zbarvení vody není důsledkem jednorázového problému ani selhání správy nádrže. Hlavní příčina leží v dlouhodobém hromadění fosforu v celém povodí horní Vltavy. Živiny pocházejí z komunálních zdrojů, zemědělství i historického zatížení krajiny a postupně se dostávají do nádrže, kde vytvářejí ideální podmínky pro rozvoj řas a sinic. Teplé počasí a slabší promíchávání vody pak tento proces ještě urychlují. Výsledkem je známý obraz letního Lipna, kdy se zejména v některých zátokách objevuje zelený zákal, přestože voda nemusí být bakteriologicky závadná.

Lipno zároveň ukazuje širší souvislost, na kterou upozorňuje i Evropská agentura pro životní prostředí. Samotná kvalita koupacích vod je dnes ve většině Evropy vysoká, avšak řada vodních ekosystémů stále čelí nadměrnému zatížení živinami, chemickému znečištění a dopadům oteplování klimatu. Vyšší teploty vody, delší období sucha i intenzivnější přívalové srážky vytvářejí podmínky, které mohou kvalitu vodních ekosystémů zhoršovat i tam, kde výsledky pravidelného monitoringu zůstávají příznivé.

Pro návštěvníky koupališť a přírodních lokalit je tak letošní zpráva dobrou zprávou. Evropské vody patří z hlediska hygienické bezpečnosti k nejkvalitnějším na světě a dlouhodobý trend zůstává pozitivní. České zkušenosti z Lipna však připomínají, že péče o vodní prostředí nekončí u čistíren odpadních vod, ale začíná už v celé krajině, která vodu do našich jezer a přehrad přivádí. Současně však platí, že u vnitrozemských nádrží je vhodné sledovat aktuální informace o výskytu sinic a stavu vody.

České nížinné řeky během posledních 140 let ztratily podstatnou část své původní hmyzí rozmanitosti. Nová studie vědců z Masarykovy univerzity ukazuje, že úbytek nezačal až v období silného průmyslového znečištění, jak se dlouho předpokládalo. Mnohé druhy zmizely už o desítky let dříve v důsledku zásahů do říčních koryt a okolní krajiny. Přesto výzkumníci upozorňují, že část poškozených ekosystémů lze stále obnovit, pokud budou včas přijata účinná opatření.

České nížinné řeky patří mezi nejvíce pozměněné přírodní systémy ve střední Evropě. Po generace sloužily jako zdroj vody, energie i dopravní koridory, což vedlo k rozsáhlým úpravám jejich koryt. Jezy, narovnávání toků, prohlubování dna i odpojování přirozených ramen postupně proměnily podobu říční krajiny natolik, že dnes jen vzdáleně připomíná svůj původní stav. Jak hluboké následky tyto zásahy zanechaly na biologické rozmanitosti, však dosud nebylo možné přesně určit.

Tým vědců z Masarykovy univerzity ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem, Národním muzeem a Biologickým centrem Akademie věd ČR proto sestavil mimořádně rozsáhlý soubor dat zachycující výskyt vodního hmyzu v českých nížinných řekách od konce 19. století až do roku 2020. Výzkumníci analyzovali jepice, pošvatky a chrostíky, tedy skupiny organismů považované za velmi citlivé ukazatele ekologického stavu vodních toků. Kromě historických muzejních sbírek využili také starší odborné záznamy, výsledky odběrů z poloviny minulého století a současná data ze státního monitoringu kvality vod.

Výsledky přinesly překvapivé zjištění. Pokles druhové rozmanitosti nezačal až během období nejintenzivnějšího znečištění v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Řada druhů mizela z českých řek už mnohem dříve. Hlavní příčinou byla postupná ztráta přirozených stanovišť. Regulace toků odstranily štěrkové lavice, členité břehy, peřeje, tůně, mokřady i boční ramena, která poskytovala útočiště specializovaným druhům vodních bezobratlých. Jakmile tato prostředí zanikla, mnoho organismů ztratilo podmínky nezbytné pro přežití.

Analýza ukázala, že druhová rozmanitost sledovaných skupin klesala nepřetržitě až do osmdesátých let 20. století. Právě tehdy dosáhl stav říčních ekosystémů svého minima. Po roce 1990 se díky rozsáhlému zlepšení kvality vody situace začala částečně zlepšovat. Modernizace čistíren odpadních vod a omezení některých zdrojů znečištění umožnily návrat části druhů. Obnova však byla pouze omezená a nedokázala vyrovnat ztráty nahromaděné během předchozích desetiletí. Celkem z lokalit sledovaných ve studii zmizelo 55 druhů vodního hmyzu a třináct z nich je považováno za regionálně vyhynulé.

Vědci zároveň zjistili, že současná společenstva vodního hmyzu se výrazně liší nejen od stavu z přelomu 19. a 20. století, ale také od situace zaznamenané ještě v padesátých letech minulého století. Nejde pouze o nižší počet druhů. Proměnilo se samotné složení společenstev a řeky dnes osidlují jiné organismy než dříve. Tento vývoj souvisí nejen s historickými zásahy člověka, ale také s rostoucí teplotou vody, častějšími obdobími nízkých průtoků a přetrvávající přítomností nových typů znečišťujících látek.

Autoři studie upozorňují, že návrat k podobě říčních ekosystémů známé z přelomu 19. a 20. století je u mnoha silně upravených toků málo pravděpodobný. Přesto považují obnovu řek za smysluplnou a dosažitelnou. Podle jejich závěrů je možné zlepšit ekologický stav toků podporou přirozenějšího fungování řek, obnovou rozmanitých stanovišť a zajištěním lepší prostupnosti vodních cest pro vodní organismy. Každý další odklad však snižuje šanci na úspěšnou obnovu a zmenšuje prostor pro návrat alespoň části ztracené biologické rozmanitosti.

Studie tak nabízí dosud nejucelenější pohled na vývoj českých nížinných řek za posledních 140 let. Zároveň připomíná, že kvalita vody sama o sobě nestačí k návratu přírodního bohatství. O budoucnosti říčních ekosystémů rozhoduje také podoba krajiny, charakter říčních koryt a schopnost řek vytvářet pestrá prostředí, v nichž mohou citlivé druhy znovu najít své místo.

Digitalizace přeshraničních přeprav odpadů, nové postupy pro povolování přeshraničních toků a přísnější kontrola vývozu odpadů mimo Evropskou unii. Vláda se v pondělí bude zabývat novelou zákona o odpadech, která přizpůsobuje českou legislativu evropskému nařízení 2024/1157 o přepravě odpadů. Zásadní část nového režimu však již vstoupila do praxe. Od 21. května funguje evropský digitální systém DIWASS a účastníci přeshraničních přeprav se novými pravidly musí řídit přímo na základě evropského nařízení.

Na programu pondělního jednání vlády je novela zákona o odpadech, jejímž hlavním účelem je adaptace českého právního řádu na nové evropské nařízení 2024/1157 o přepravě odpadů. Přestože se jedná o legislativně významný materiál, nelze jej vnímat jako okamžik, kdy začínají platit nová pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů. Ta totiž ve značné míře již platí a jsou přímo použitelná ve všech členských státech Evropské unie.

Právě rozdíl mezi evropským nařízením a národní legislativou představuje jeden z nejdůležitějších aspektů celé novely. Nařízení Evropské unie je přímo použitelné a nevyžaduje převod do vnitrostátního práva, jak je tomu u směrnic. Subjekty zapojené do přeshraniční přepravy odpadů se proto novými evropskými pravidly již řídí. Součástí tohoto procesu je také digitální systém DIWASS, který od 21. května zajišťuje elektronickou správu dokumentace a komunikace související s přeshraničními přepravami odpadů.

Předkládaná novela proto nepřináší samotný vznik nového evropského režimu, ale vytváří podmínky pro jeho fungování v českém právním prostředí. Ministerstvo životního prostředí v důvodové zprávě uvádí, že cílem je především adaptovat zákon o odpadech na požadavky nového evropského nařízení, upravit kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy a nastavit procesní pravidla pro výkon státní správy v oblasti přeshraničních přeprav odpadů.

Evropské nařízení sleduje několik strategických cílů. Patří mezi ně omezení problematických vývozů odpadů do zemí mimo Evropskou unii, posílení principů oběhového hospodářství, širší využívání elektronické komunikace, efektivnější kontrola přeshraničních přeprav a důslednější postih nelegálních přeprav. Současně zavádí mechanismy, které mají zajistit, aby odpady směřovaly pouze do zařízení schopných zajistit environmentálně šetrné nakládání.

Významnou součástí nového evropského rámce je centralizace administrativních procesů. Dosavadní systém založený převážně na papírové dokumentaci postupně nahrazuje elektronická komunikace prostřednictvím DIWASS. Novela proto upravuje například způsob podávání oznámení o přeshraniční přepravě, předávání průvodních dokladů nebo doručování rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Ve všech těchto případech se počítá s využíváním centrálního evropského systému, který má zrychlit rozhodovací procesy, zvýšit transparentnost a současně usnadnit kontrolní činnost příslušných orgánů.

Návrh současně reaguje na nové evropské pojetí kontroly přeshraničních přeprav. Důraz je kladen na důslednější dohled nad dodržováním pravidel, lepší výměnu informací mezi členskými státy a účinnější postih nelegálních aktivit. Česká právní úprava proto přepracovává systém přestupků a sankcí vztahujících se k přeshraniční přepravě odpadů. Podle důvodové zprávy má být sankční systém nastaven tak, aby porušování pravidel nebylo ekonomicky výhodné a aby odpovídal závažnosti environmentálních rizik spojených s nelegálními přepravami.

Pozornost si zaslouží také úprava takzvaných zařízení s předchozím souhlasem. Provozovatelé zařízení určených k využití odpadů budou moci za splnění stanovených podmínek získat předchozí souhlas vydávaný krajským úřadem. Smyslem tohoto institutu je zjednodušení administrativních postupů při opakovaných přeshraničních přepravách do zařízení, která dlouhodobě splňují požadované standardy. Nejde však o zmírnění environmentálních požadavků, ale o efektivnější správní proces při zachování stávajících podmínek ochrany životního prostředí.

Vedle adaptačních změn obsahuje novela také jedno významné ustanovení, které přímo nesouvisí s evropským nařízením. Jde o zrušení povinnosti krajských úřadů zpracovávat plány odpadového hospodářství krajů. Ministerstvo životního prostředí argumentuje tím, že cíle a strategické směry v této oblasti již dostatečně pokrývá Plán odpadového hospodářství České republiky. Zachování paralelních krajských dokumentů proto podle předkladatele představuje administrativní zátěž bez odpovídající přidané hodnoty.

Přestože vláda bude novelu projednávat již v pondělí, legislativní proces je teprve na svém začátku. Návrh ještě musí projít standardním projednáním v Poslanecké sněmovně a Senátu. Zatímco evropské nařízení i systém DIWASS jsou již součástí každodenní praxe, nyní se rozhoduje o tom, jakým způsobem budou jejich požadavky promítnuty do českého institucionálního a správního rámce.

Výsledek jednání vlády: SCHVÁLENO

Související:

Evropa investuje obrovské prostředky do podpory zelené transformace a budování obnovitelných zdrojů. Přesto stále více evropských energetických gigantů směřuje své peníze do Spojených států. V pozadí nestojí pouze vyšší výnosy, ale především zásadní rozdíly v rychlosti povolovacích procesů, stabilitě pravidel a prudce rostoucí poptávce po elektřině, kterou pohání rozvoj umělé inteligence a datových center. Ve hře jsou investice přesahující 850 miliard korun.

Evropská unie se v posledních letech profiluje jako světový lídr v podpoře obnovitelných zdrojů energie. Stanovuje ambiciózní emisní cíle, vytváří dotační programy a prosazuje rozsáhlé klimatické strategie. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že právě Evropa představuje nejatraktivnější destinaci pro investice do zelené energetiky. Skutečnost je však odlišná. Významní evropští hráči z energetického sektoru stále častěji přesouvají svůj kapitál za Atlantik, kde nacházejí podmínky, které považují za předvídatelnější a ekonomicky výhodnější.

Společnosti jako Iberdrola, RWE nebo EDP plánují během několika následujících let investovat ve Spojených státech více než 35 miliard eur. Peníze mají směřovat nejen do výstavby větrných a solárních elektráren, ale také do bateriových úložišť, modernizace energetických sítí a záložních zdrojů. Celková hodnota těchto investic přesahuje 846 miliard korun.

Hlavním důvodem není štědřejší americká podpora obnovitelných zdrojů. Investory láká především prostředí, které umožňuje rychlejší realizaci projektů. Zatímco výstavba větrné nebo solární elektrárny v Evropě bývá technicky otázkou několika měsíců, samotný proces získávání povolení často trvá čtyři až šest let. Administrativní náročnost, rozdílné postupy jednotlivých států a komplikované schvalovací procesy představují významnou překážku pro firmy plánující dlouhodobé investice.

Evropské prostředí navíc podle investorů trpí nedostatkem regulační stability. Po energetické krizi a dalších hospodářských otřesech docházelo k opakovaným úpravám podpůrných mechanismů, cenových schémat i dotačních programů. Pro firmy, které rozhodují o projektech s návratností v horizontu deseti a více let, představuje taková nejistota významné riziko. Investoři potřebují předvídatelné podmínky a jasný výhled budoucích příjmů, nikoliv prostředí, v němž se pravidla průběžně upravují podle aktuální politické situace.

Současně se ve Spojených státech odehrává technologická revoluce, která vytváří zcela novou poptávku po elektřině. Prudký rozvoj umělé inteligence a výstavba rozsáhlých datových center mění energetický trh v nebývalém rozsahu. Největší technologické společnosti včetně Googlu, Amazonu, Mety a Microsoftu potřebují obrovské objemy energie pro provoz svých digitálních infrastruktur a současně deklarují snahu pokrývat tuto spotřebu převážně z obnovitelných zdrojů.

Právě datová centra se stala jedním z nejsilnějších motorů amerického energetického boomu. Podle odhadů se jejich spotřeba elektřiny během několika let více než zdvojnásobí a do konce dekády si vyžádá desítky gigawattů nové výrobní kapacity. Pro developery obnovitelných zdrojů to představuje mimořádně atraktivní příležitost. Na rozdíl od Evropy zde existuje silný a rychle rostoucí zákazník schopný odebírat velké objemy čisté energie.

Americký trh navíc dokázal pružně reagovat na problémy spojené s proměnlivou výrobou elektřiny z větru a slunce. Tam, kde Evropa dlouhodobě spoléhala na rozsáhlé dotační mechanismy a kompenzační schémata, vznikaly ve Spojených státech silné ekonomické motivace pro investice do bateriových úložišť. Když ceny elektřiny během období vysoké výroby klesají do záporných hodnot, provozovatelé obnovitelných zdrojů nesou přímé finanční důsledky. Výsledkem je rychlý rozvoj technologií pro ukládání energie a efektivnější řízení výroby.

Spojené státy současně disponují tržním prostředím, které umožňuje rychlejší přesuny elektřiny mezi jednotlivými regiony a efektivnější využívání přebytků výroby. Moderní obchodní mechanismy a jasně nastavená pravidla podporují investice do infrastruktury a zvyšují návratnost nových projektů. Investoři proto často vnímají americký trh jako prostředí, kde lze kapitál proměnit v reálné energetické kapacity rychleji a s menší mírou regulatorní nejistoty.

Evropa tak stojí před zásadní výzvou. Nestačí pouze nabízet finanční podporu a stanovovat ambiciózní klimatické cíle. Ty samy o sobě nejsou motorem úspěchu, ale výsledkem prostředí, které dokáže efektivně přitahovat kapitál, podporovat inovace a umožňovat rychlou realizaci projektů. Rozhodující bude schopnost vytvářet podmínky pro výstavbu nových zdrojů, rozvoj přenosových sítí a efektivní využití moderních technologií. Pokud bude americký trh nadále kombinovat rostoucí poptávku po elektřině, jednodušší administrativu a předvídatelnější investiční prostředí, bude odliv evropského kapitálu pokračovat. A s ním i přesun části budoucnosti energetiky mimo hranice Evropské unie.

Zdroj a další informace:

Americká datová centra vysávají zelené dotace Evropy. Ve hře je 850 miliard korun

Evropská pravidla pro udržitelné financování mají investorům i firmám ukazovat cestu k ekologicky odpovědným aktivitám. Praxe však ukazuje, že vedle ambiciózních cílů přinášejí také značnou administrativní náročnost a nejednoznačnost. Nejnovější stanovisko Platformy pro udržitelné finance proto představuje silný apel na zpřehlednění evropské taxonomie, jasnější metodiku a jednodušší využití pravidel v každodenní praxi.

Platforma pro udržitelné finance, poradní orgán Evropské komise sdružující odborníky z oblasti financí, průmyslu, akademické sféry i veřejných institucí, zveřejnila své stanovisko k návrhům revidovaných klimatických a environmentálních aktů v přenesené pravomoci navazujících na evropskou taxonomii. Dokument představuje jednu z nejrozsáhlejších odborných revizí dosavadního rámce a obsahuje celkem 280 doporučení adresovaných Evropské komisi.

Hlavním motivem připomínek není zpochybnění ambicí evropské taxonomie, ale snaha zajistit, aby byla pravidla použitelná, srozumitelná a konzistentní napříč jednotlivými odvětvími. Platforma zdůrazňuje, že technická kritéria musí být formulována tak, aby umožňovala jednoznačné a objektivně ověřitelné posouzení souladu ekonomických aktivit s požadavky taxonomie. Současně upozorňuje na potřebu lepší návaznosti mezi taxonomií, další evropskou legislativou a zavedenou tržní praxí.

Podstatná část doporučení se soustředí na klimatický akt v přenesené pravomoci. Největší pozornost byla věnována dopravě, výrobnímu průmyslu, stavebnictví a nemovitostem, energetice a lesnictví. Právě v těchto oblastech se podle expertů nejčastěji objevují nejasnosti při interpretaci technických kritérií nebo problémy s jejich praktickým uplatněním.

Významnou součástí stanoviska jsou také návrhy zaměřené na lepší orientaci uživatelů v systému. Platforma doporučuje rozšířit nástroj Taxonomy Compass tak, aby jednotlivá kritéria byla přímo propojena s relevantní sektorovou legislativou, databázemi a metodickými pokyny. Současně navrhuje komplexní revizi často kladených otázek a výkladových dokumentů, které by měly být sladěny s nově upravenými akty. Cílem je odstranit rozdíly ve výkladu a snížit nejistotu, se kterou se podniky i finanční instituce při vykazování setkávají.

Stanovisko zároveň poukazuje na několik širších témat, která bude nutné řešit v následujících letech. Mezi nimi je například odlišné nastavení požadavků pro financování a pro provozní vykazování, lepší propojení taxonomických kritérií s daty evropského systému obchodování s emisními povolenkami nebo začlenění informací o kritických surovinách do hodnoticích mechanismů taxonomie. Podle expertů jde o oblasti, které budou mít zásadní význam pro další rozvoj systému a jeho důvěryhodnost.

Dokument ke stažení:

• Platform on Sustainable Finance response to the Commission’s consultation on the Environmental and Climate Delegated Acts

• Annex I - Review of the technical screening criteria of the Climate Delegated Act

• Annex II - Review of the technical screening criteria of the Environmental Delegated Act

Když se mluví o ekologické stopě energetiky, pozornost často přitahují vyřazené lopatky větrných turbín. Kritici upozorňují na jejich složitou recyklaci a vytvářejí dojem, že větrná energetika představuje budoucí odpadovou katastrofu. Mnohem méně se však hovoří o tom, kolik odpadu vzniká během celého životního cyklu uhelných elektráren. Pokud porovnáme oba zdroje při stejném výkonu a zohledníme veškeré odpady od výstavby až po vyřazení z provozu, včetně emisí vypouštěných do ovzduší, vychází obraz překvapivě jinak.

Při srovnávání větrné a uhelné elektrárny je nutné opustit zjednodušené pohledy zaměřené na jedinou součást zařízení a sledovat celý životní cyklus. Teprve tehdy lze posoudit, který zdroj skutečně vytváří více odpadu a jaké druhy odpadů po sobě zanechává.

Pro názorné srovnání uvažujme moderní uhelnou elektrárnu o výkonu 1 000 MW. Takový zdroj při vysokém využití výkonu dokáže během roku vyrobit přibližně 7 až 8 TWh elektřiny. Aby stejné množství elektřiny vyrobily větrné elektrárny ve středoevropských podmínkách, kde se využití instalovaného výkonu obvykle pohybuje kolem 30 až 35 procent, bylo by potřeba instalovat přibližně 2 300 až 2 700 MW větrného výkonu. To odpovídá zhruba 300 až 450 moderním větrným turbínám o výkonu 6 až 8 MW.

Větrná elektrárna produkuje většinu svého materiálového odpadu na začátku a na konci existence. Během výstavby vznikají odpady spojené s výrobou betonu, oceli, mědi a kompozitních materiálů. V průběhu provozu jsou objemy odpadu relativně malé a souvisejí především s výměnou maziv, elektroniky nebo některých mechanických částí. Po ukončení životnosti lze značnou část konstrukce recyklovat. Ocelová věž, armatury, měděné kabely i řada kovových součástí dosahují velmi vysoké míry materiálového využití.

Moderní větrná turbína o výkonu 6 MW obsahuje přibližně 700 až 1 000 tun betonu v základech, 250 až 400 tun oceli, několik tun mědi a zhruba 40 až 70 tun kompozitních materiálů v lopatkách. Více než 85 procent celkové hmotnosti elektrárny lze běžnými postupy recyklovat. Problematickou část představují především kompozity, které však tvoří jen několik procent celkové hmotnosti zařízení.

Největší pozornost poutají lopatky rotoru vyráběné z kompozitů na bázi skelných nebo uhlíkových vláken. Tyto materiály byly dlouhou dobu problematické z hlediska recyklace, protože jejich pevnost vychází z kombinace vláken a polymerních pryskyřic. Situace se však rychle mění. Řada průmyslových podniků vyvinula technologie umožňující rozklad kompozitů a opětovné využití jednotlivých složek. Významnou roli hraje také energetické a materiálové využití v cementářském průmyslu, kde kompozity nahrazují část paliva i surovin.

Společnost Veolia v posledních letech realizovala projekty zaměřené na zpracování vyřazených lopatek a průmyslové využití získaných materiálů. Také společnost Siemens Gamesa představila typy lopatek navržené s ohledem na budoucí recyklaci, které umožňují jednodušší oddělení jednotlivých složek kompozitu po skončení provozu. To, co bylo ještě před několika lety považováno za významnou slabinu větrné energetiky, se postupně mění v technický problém s reálně dostupnými řešeními.

Uhelná elektrárna vytváří odpad zcela odlišným způsobem. Nejde pouze o výstavbu a následnou likvidaci zařízení. Hlavní objem odpadu vzniká po celou dobu provozu. Spalování uhlí produkuje obrovská množství popílku, strusky, produktů odsíření a dalších zbytků. Část těchto materiálů nachází využití ve stavebnictví, avšak významný podíl je stále ukládán na odkalištích nebo skládkách. Každá vyrobená megawatthodina tak přináší novou dávku odpadu, která se během desetiletí provozu neustále hromadí.

Elektrárna o výkonu 1 000 MW spálí za rok přibližně 2,5 až 4 miliony tun uhlí podle jeho kvality a účinnosti zařízení. Výsledkem jsou statisíce tun pevných odpadů ročně. Popílek, struska a produkty odsíření mohou v součtu dosahovat 300 až 800 tisíc tun za rok provozu. Za čtyřicet let životnosti se tak jedná o desítky milionů tun materiálu, který je nutné dále využít nebo bezpečně uložit.

Při stejném výkonu je navíc třeba uvažovat, že uhelná elektrárna během své existence spálí miliony tun paliva. Těžba, úprava, doprava a samotné spalování vytvářejí rozsáhlé materiálové toky, jejichž výsledkem jsou miliony tun pevných zbytků. Tyto odpady nezahrnují pouze viditelný popel. Patří sem také materiály zachycené v systémech čištění spalin a odpady vznikající při údržbě technologických celků.

Pokud mezi odpady zahrneme i znečišťující látky vypouštěné do ovzduší, rozdíl mezi oběma zdroji se ještě výrazně zvětší. Uhelná elektrárna o výkonu 1 000 MW vypustí během roku přibližně 6 až 8 milionů tun oxidu uhličitého. Za čtyřicet let provozu tak vznikne 240 až 320 milionů tun „plynného odpadu“. Vedle toho jde o tisíce tun oxidů dusíku, oxidů síry, jemných prachových částic a stopových množství těžkých kovů. Moderní filtry tyto emise významně snižují, nikoliv však zcela odstraňují.

Větrné elektrárny během provozu žádné spaliny nevytvářejí. Emise vznikají pouze nepřímo při výrobě materiálů, dopravě a výstavbě. V přepočtu na vyrobenou elektřinu se celkové emise během životního cyklu pohybují přibližně mezi 8 a 15 gramy CO₂ na kilowatthodinu. U uhlí jde zpravidla o 800 až 1 100 gramů CO₂ na kilowatthodinu. Rozdíl tedy dosahuje přibližně dvou řádů.

Dalším aspektem je charakter odpadu. Vyřazená lopatka větrné turbíny představuje objemný, avšak chemicky relativně stabilní materiál. Naproti tomu popílky a další produkty spalování mohou obsahovat stopová množství těžkých kovů a vyžadují dlouhodobou kontrolu při ukládání. V některých případech mohou představovat environmentální riziko po mnoho desetiletí.

Často se diskutuje také prostorová náročnost obou zdrojů. Na první pohled se zdá, že větrné elektrárny vyžadují výrazně větší území. Skutečnost je však složitější. Samotný areál uhelné elektrárny o výkonu 1 000 MW obvykle zabírá několik čtverečních kilometrů. Pokud však započítáme povrchové doly, výsypky, odkaliště, skládky popílku, dopravní infrastrukturu a další související plochy, rozloha spojená s provozem zdroje může dosahovat desítek až stovek kilometrů čtverečních. Na tento faktor se často zapomíná.

Větrný park schopný dlouhodobě vyrobit stejné množství elektřiny by vyžadoval přibližně 300 až 450 turbín rozmístěných na ploše zhruba 200 až 500 kilometrů čtverečních. Tato plocha však není zastavěna. Samotné základy, přístupové komunikace a technické zázemí obvykle trvale zabírají méně než dvě procenta území. Zbytek může nadále sloužit zemědělství, pastvě nebo lesnímu hospodaření.

Pokud bychom porovnali celkové množství odpadu vznikajícího během životnosti elektráren o stejném výkonu, rozdíl je výrazný. Větrná elektrárna vyprodukuje většinu odpadu jednorázově při výstavbě a následně při vyřazení zařízení. Uhelná elektrárna vytváří odpad nepřetržitě po celou dobu provozu. Součet popílků, strusek a dalších pevných zbytků zpravidla několikanásobně převyšuje hmotnost všech materiálů, které je třeba řešit po ukončení životnosti větrné elektrárny.

Jestliže zahrneme také emise do ovzduší, stává se rozdíl ještě propastnějším. Zatímco na konci životnosti několika stovek větrných turbín zůstávají především recyklovatelné kovy, beton a omezené množství kompozitů, uhelná elektrárna za stejnou dobu vyprodukuje desítky milionů tun pevných odpadů a stovky milionů tun emisí.

Veřejné informace o lopatkách větrných turbín je proto často vedena bez širšího kontextu. Ano, kompozitní materiály představují technologickou výzvu a jejich recyklace není tak jednoduchá jako u oceli nebo hliníku. Současně však jde o relativně malou část celkového materiálového toku větrné elektrárny a existují technologie, které umožňují jejich stále efektivnější zpracování. Naproti tomu uhelná energetika produkuje obrovské objemy odpadu každý den svého provozu a bez existence rozsáhlé infrastruktury pro jejich ukládání by nemohla fungovat.

Pro korektní srovnání je třeba dodat, že značná část odpadů vznikajících při spalování uhlí nekončí automaticky na skládkách. Popílky, energetická struska i energosádrovec vznikající při odsíření spalin představují cenné druhotné suroviny. Popílky se využívají při výrobě betonu, cementu a stavebních směsí, struska nachází uplatnění ve stavebnictví a při rekultivacích a energosádrovec je významnou surovinou pro výrobu sádrokartonových desek a dalších stavebních materiálů. V některých elektrárnách se daří využít převážnou část těchto vedlejších produktů.

Při celkovém hodnocení obou technologií však nelze zůstat pouze u problematiky odpadů. Významnou roli hraje také vliv na krajinný ráz, který je do značné míry otázkou individuálního vnímání. Zatímco někteří lidé považují větrné elektrárny za rušivý prvek viditelný na velké vzdálenosti, jiní vnímají jako větší zásah povrchové doly, výsypky, komíny a rozsáhlé průmyslové areály spojené s těžbou a spalováním uhlí. Odlišné jsou rovněž provozní vlastnosti obou zdrojů. Uhelné elektrárny dokážou vyrábět elektřinu nepřetržitě bez ohledu na aktuální počasí a představují řiditelný zdroj výkonu.

Větrné elektrárny jsou naopak závislé na meteorologických podmínkách a jejich výroba kolísá, což klade vyšší nároky na akumulaci energie, flexibilní zdroje a přenosovou soustavu. Z pohledu klimatických změn a dekarbonizace je však rozdíl jednoznačný. Větrná energetika patří mezi zdroje s nejnižšími emisemi skleníkových plynů během celého životního cyklu a její rozvoj je považován za jeden z klíčových nástrojů snižování emisí. Uhelné elektrárny naopak zůstávají jedním z největších průmyslových zdrojů oxidu uhličitého a jejich postupné nahrazování nízkoemisními technologiemi je základním pilířem dekarbonizačních strategií většiny vyspělých ekonomik.

Při hodnocení pouze z pohledu vzniku odpadů během celého životního cyklu vychází větrná energetika jednoznačně příznivěji. Problém vyřazených lopatek je reálný, avšak řešitelný a postupně se daří nacházet průmyslově využitelná řešení. Odpady ze spalování uhlí naopak vznikají nepřetržitě, v mnohem větších objemech a představují dlouhodobou součást provozu každé uhelné elektrárny. Z hlediska celkového množství vzniklého odpadu, emisí vypouštěných do ovzduší i perspektivy budoucího využití vyřazených materiálů tak větrné elektrárny zanechávají nesrovnatelně menší materiálovou stopu než jejich uhelní konkurenti.

Česku dlouhodobě chybí kapacity pro konečné zpracování nebezpečných odpadů. Zatímco stát, kraje i odborné organizace roky upozorňují na závislost na několika málo zařízeních a na nutnost vyvážet část odpadů do zahraničí, v Litvínově vzniká projekt, který by mohl dosavadní situaci zásadně změnit. Společnost ZOE Waste připravuje výstavbu spalovny nebezpečných odpadů s kapacitou 50 tisíc tun ročně. Pokud získá všechna potřebná povolení, půjde nejen o největší spalovnu nebezpečných odpadů v České republice, ale také o zařízení, které by samo o sobě představovalo téměř polovinu současných domácích spalovacích kapacit určených pro tento typ odpadu.

V českém odpadovém hospodářství se přitom již řadu let opakuje stejný problém. Produkce nebezpečných odpadů zůstává vysoká, zatímco možnosti jejich konečného odstranění rostou jen velmi pomalu. Na nedostatek spaloven upozorňují krajské plány odpadového hospodářství, profesní organizace i samotní provozovatelé zařízení. Právě do této situace vstupuje projekt Spalovna nebezpečných odpadů ZOE, který byl letos předložen do procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA).

Nedostatek kapacit přitom není novým tématem. Každoročně vzniká v České republice přibližně 1,6 milionu tun nebezpečných odpadů, z nichž zhruba 200 tisíc tun představují odpady vhodné ke spalování. Současné domácí spalovny však disponují kapacitou pouze kolem 105 tisíc tun ročně, což vytváří dlouhodobý deficit odhadovaný na 45 až 100 tisíc tun ročně podle použité metodiky a skladby jednotlivých odpadových toků. Výsledkem je pokračující ukládání části odpadů na skládky, jejich stabilizace nebo vývoz do zahraničí. Právě nedostatek kapacit je jedním z důvodů, proč se opakovaně odkládá zákaz skládkování některých druhů odpadů.

Za investicí stojí společnost ZOE Waste s.r.o., nově založená firma se sídlem v Praze. Ambice projektu jsou mimořádné. Dokumentace počítá se dvěma samostatnými spalovacími linkami o kapacitě 25 tisíc tun odpadu ročně na každé lince, tedy celkem 50 tisíc tun nebezpečných odpadů ročně. Každá linka má být v provozu přibližně 7 400 hodin ročně a zpracovávat více než 3,3 tuny odpadu za hodinu. Součástí zařízení bude také výroba elektrické energie prostřednictvím parní turbíny o nominálním výkonu 5,188 MW.

Zvolená lokalita není náhodná. Spalovna má vzniknout v Litvínově v těsné blízkosti areálu společnosti CELIO, která provozuje jednu z nejvýznamnějších skládek nebezpečných odpadů v České republice. Investor argumentuje tím, že právě zde již existuje rozsáhlá infrastruktura pro nakládání s odpady, logistické vazby i dlouhodobě fungující materiálové toky. Nový provoz má navázat na současný systém a doplnit jej o koncový článek, který dnes v regionu chybí.

Podle dokumentace je jedním z hlavních důvodů výběru lokality právě možnost využít již existující logistický systém a minimalizovat přepravu nebezpečných odpadů na velké vzdálenosti. Ambicí investora je přednostně zpracovávat odpady, které dnes končí na skládce CELIO nebo jsou odváženy do vzdálených zařízení ke konečnému odstranění. Umístění projektu do již průmyslově využívaného území má současně minimalizovat zásahy do přírodních nebo zemědělských ploch.

Záměr přitom nevzniká ve vzduchoprázdnu. Podle údajů uvedených v dokumentaci bylo pouze v šesti krajích tvořících přirozenou spádovou oblast projektu – Praze, Středočeském, Ústeckém, Plzeňském, Karlovarském a Libereckém kraji – v roce 2024 vyprodukováno více než 734 tisíc tun nebezpečných odpadů.

Ještě zajímavější jsou údaje o jejich využití. Z celkového množství bylo využito pouze 118 597 tun odpadu, což představuje přibližně 16,2 % produkce. Samotné energetické využití přitom dosáhlo pouze 14 653 tun, tedy zhruba 2 % všech vznikajících nebezpečných odpadů. Přibližně 615 tisíc tun odpadu tak skončilo odstraněním, stabilizací, dlouhodobým skladováním nebo exportem do zahraničí.

Analýza investora vychází z předpokladu, že přibližně čtvrtina produkovaných nebezpečných odpadů je technologicky spalitelná. V posuzované oblasti to představuje více než 183 tisíc tun ročně. Po odečtení kapacit stávajících zařízení zůstává podle dokumentace přibližně 65 tisíc tun odpadu ročně, pro který dnes neexistuje odpovídající kapacita energetického využití nebo spalování. Právě na tento objem má nový provoz cílit.

V samotném Ústeckém kraji dnes funguje jediná spalovna nebezpečných odpadů v Trmicích u Ústí nad Labem. Ta disponuje kapacitou přibližně 16 tisíc tun ročně. Litvínovský projekt by tak představoval zařízení více než třikrát větší. Dokumentace dokonce přímo uvádí, že právě trmická spalovna je z pohledu projektu jediným skutečně srovnatelným zařízením v regionu.

Zdroje odpadů, na které ZOE Waste spoléhá, jsou velmi široké. Vedle průmyslových kalů mají být přijímány odpadní oleje, rozpouštědla, odpady z chemické výroby, barvy, laky, laboratorní odpady, infekční zdravotnické odpady i materiály vznikající při sanacích starých ekologických zátěží.

Dokumentace zmiňuje například potenciál 60 až 70 tisíc tun kalů ročně ve spádové oblasti. I při konzervativním předpokladu, že pouze 20 až 30 procent těchto kalů bude vhodných ke spalování, jde o potenciální zdroj 12 až 20 tisíc tun odpadu ročně. Další významný proud představují odpadní oleje, jejichž produkce ve sledované oblasti dosahuje 9 až 10 tisíc tun ročně. Tyto odpady mají navíc vysokou výhřevnost a mohou pomáhat stabilizovat spalovací proces.

Technologicky má jít o zařízení využívající rotační pece. Investor zvažoval také variantu s roštovým topeništěm nebo kombinaci obou systémů. Nakonec však jako vhodnější vyhodnotil rotační spalovací komoru s dopalovací komorou. Důvodem je vyšší flexibilita při zpracování rozmanitých druhů nebezpečných odpadů, od kalů přes kapalné odpady až po zdravotnické materiály.

Projekt počítá s energetickým využitím odpadu. Dva parní kotle budou vyrábět celkem 30 tun páry za hodinu o parametrech 400 °C a tlaku 4 MPa. Tato pára bude pohánět kondenzační odběrovou turbínu vyrábějící elektřinu. Investor současně deklaruje možnost dodávek tepla ve formě páry nebo horké vody pro průmyslové odběratele v okolí, pokud se takoví odběratelé podaří zajistit.

Právě energetické využití odpadu je jedním z hlavních argumentů podporovatelů podobných projektů. V odborném prostředí dlouhodobě zaznívá, že Česká republika disponuje relativně rozsáhlou sítí skládek nebezpečných odpadů, ale naopak nedostatkem zařízení schopných zajistit jejich konečné odstranění a současně využít energetický potenciál, který odpady obsahují.

Největší pozornost však bude přirozeně směřovat k otázce emisí. Investor proto navrhuje víceúrovňový systém čištění spalin zahrnující filtraci, polosuché i suché metody čištění, adsorpční technologie a kontinuální automatický monitoring emisí. Součástí zařízení má být nepřetržitý systém měření a archivace dat s online sledováním provozních parametrů.

Podle dokumentace má být technologie navržena tak, aby odpovídala požadavkům nejlepších dostupných technik BAT. Investor uvádí, že zařízení bude navrženo s cílem dosahovat emisních hodnot výrazně pod současnými evropskými limity a v některých případech dokonce na úrovni přibližně poloviny rozmezí hodnot stanovených evropskými referenčními dokumenty pro spalování odpadů.

Z pohledu investora jde o logické doplnění stávající infrastruktury pro nakládání s nebezpečnými odpady. Z pohledu potenciálních kritiků se však může jednat o koncentraci mimořádně významné části českých spalovacích kapacit do jediného místa. Právě otázky dopadů na životní prostředí, dopravu, kvalitu ovzduší, nakládání se zbytky po spalování nebo budoucí zdroje odpadu budou pravděpodobně dominovat následujícím fázím povolovacího procesu.

Litvínovský projekt navíc nevzniká osamoceně. Zapadá do širší proměny českého odpadového hospodářství, které v následujících letech bude muset řešit rostoucí nedostatek kapacit pro konečné zpracování nebezpečných odpadů. Ministerstvo životního prostředí v posledních měsících připouští, že rozšíření spalovacích kapacit bude patřit mezi priority odpadové strategie. Ve hře je také možnost zařazení spaloven nebezpečných odpadů mezi stavby ve veřejném zájmu, což by mohlo výrazně urychlit povolovací procesy, které dnes často trvají řadu let.

Vedle technických parametrů a legislativních změn však bude o osudu podobných projektů rozhodovat také veřejné přijetí. Zkušenosti z posledních let ukazují, že ani moderní technologie, přísné emisní limity nebo sofistikované systémy čištění spalin samy o sobě nezaručují podporu místních obyvatel. Obavy z dopadů na kvalitu života, dopravu nebo životní prostředí zůstávají jedním z nejvýznamnějších faktorů, které mohou přípravu nových zařízení zásadně zpomalit.

Problematika energetického využívání odpadů a budoucnosti českého odpadového hospodářství je navíc jedním z hlavních témat aktuálního vydání časopisu Odpadové fórum. Červnové číslo se věnuje výstavbě nových zařízení pro energetické využití odpadů, budoucnosti skládkování, rozšiřování spalovacích kapacit i otázce, jak bude české odpadové hospodářství fungovat po plánovaném omezení skládkování využitelných odpadů v roce 2030.

Související:

• Odpadové fórum ke stažení: OF_06_2026.pdf (energetické využítí odpadů)

• Rodí se plán, jak zvýšit kapacitu spaloven nebezpečného odpadu

• Bývalý šéf Českých drah chystá výstavbu největší spalovny nebezpečných odpadů. Pojmout má půlku toho, co se v Česku pálí dnes

• Spalovna nebezpečných odpadů ZOE (informační systém EIA)

Členské státy Evropské unie podpořily posílení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích známého jako CBAM. Navrhované změny mají rozšířit jeho působnost na další dovážené výrobky, odstranit mezery umožňující obcházení pravidel a zachovat rovné podmínky mezi evropskými výrobci a zahraniční konkurencí.

Rada Evropské unie se dohodla na společné pozici k dalšímu posílení mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích známého pod zkratkou CBAM. Tento nástroj představuje jednu z klíčových součástí evropské klimatické politiky a jeho hlavním cílem je zabránit takzvanému úniku uhlíku. Jde o situaci, kdy se energeticky náročná výroba přesouvá mimo Evropskou unii do zemí s méně přísnými pravidly pro snižování emisí skleníkových plynů, což může oslabovat konkurenceschopnost evropských podniků i účinnost klimatických opatření.

Mechanismus CBAM vytváří propojení mezi evropskou klimatickou politikou a mezinárodním obchodem. Zatímco výrobci působící v Evropské unii musí v rámci systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS zohledňovat náklady spojené s emisemi oxidu uhličitého, na produkci v mnoha třetích zemích se obdobná pravidla nevztahují. Výsledkem mohou být nižší výrobní náklady zahraničních producentů a zvýhodnění jejich zboží na evropském trhu. CBAM proto zavádí uhlíkovou cenu také pro vybrané dovážené produkty, aby se podmínky mezi domácími a zahraničními výrobci více vyrovnaly.

Mechanismus byl formálně schválen v roce 2023 a po přechodném období vstoupil od 1. ledna 2026 do plně funkční fáze. V současnosti se vztahuje na některá z nejvíce emisně náročných odvětví, zejména na železo a ocel, cement, hnojiva, hliník, elektřinu a vodík. Právě tato odvětví jsou považována za nejvíce ohrožená přesunem výroby mimo Evropskou unii v důsledku rozdílných klimatických politik.

Nově schválená pozice členských států reaguje na zkušenosti získané během fungování systému. Evropské instituce upozorňují, že v některých případech existuje riziko obcházení pravidel prostřednictvím změn výrobních procesů, přesouvání části produkce do jiných kategorií výrobků nebo využívání mezer v metodice vykazování emisí. Připravované změny proto počítají s rozšířením působnosti mechanismu na další výrobky navazující na již regulovaná odvětví a s důslednějším sledováním emisí vznikajících v dodavatelských řetězcích.

Nově by se systém měl vztahovat na širší okruh takzvaných navazujících výrobků obsahujících významné množství železa, oceli nebo hliníku. Mezi zvažovanými kategoriemi jsou například součástky pro automobilový průmysl, stavební prvky, elektrické kabely, transformátory, zemědělské stroje, vysokozdvižné vozíky, pračky či další průmyslové a spotřební výrobky, u nichž dosud uhlíková cena nebyla zohledňována. Cílem je zabránit situacím, kdy by se dovozci vyhýbali pravidlům dovozem více zpracovaných výrobků namísto základních surovin.

Součástí návrhu jsou také opatření zaměřená na spolehlivější ověřování emisních údajů. Evropská unie chce zajistit, aby dovozci poskytovali co nejpřesnější informace o uhlíkové stopě svých výrobků a aby nebylo možné získávat neoprávněnou výhodu prostřednictvím podhodnocování skutečných emisí. Cílem je zvýšit důvěryhodnost celého systému a současně zachovat jeho environmentální účinnost.

Posílení CBAM navazuje na předchozí legislativní změny přijaté v rámci balíčku Omnibus I. Rada EU již v září 2025 podpořila úpravy zaměřené na zjednodušení fungování mechanismu a omezení administrativní zátěže pro menší dovozce. Tato pravidla vstoupila v platnost současně s plným spuštěním systému na začátku roku 2026. Evropská komise přitom odhaduje, že i přes zavedené výjimky zůstává mechanismem pokryta naprostá většina emisí spojených s dovozem zboží do Evropské unie.

Podle zastánců reformy představuje CBAM důležitý nástroj pro ochranu konkurenceschopnosti evropského průmyslu v době, kdy podniky čelí rostoucím nákladům spojeným s dekarbonizací výroby. Současně má motivovat výrobce mimo Evropskou unii k investicím do čistších technologií a podporovat postupné snižování emisí v globálním měřítku. Evropská unie tím vysílá signál, že klimatické cíle a obchodní politika se budou v budoucnu stále více prolínat.

Dohoda členských států zatím nepředstavuje konečné schválení nové podoby pravidel. Jakmile Evropský parlament přijme vlastní vyjednávací pozici, očekává se zahájení jednání mezi oběma institucemi. Evropská unie chce dosáhnout konečné dohody ještě před koncem letošního roku, aby mohl být rozšířený a upravený mechanismus CBAM co nejdříve uveden do praxe. 

Evropa se otepluje rychleji než jakýkoli jiný kontinent a extrémní projevy počasí se stávají stále nákladnější součástí každodenní reality. Vlny veder, ničivé povodně, dlouhá období sucha i rozsáhlé požáry už nejsou výjimečnými událostmi, ale novou realitou. Evropská agentura pro životní prostředí nyní představila trojici publikací, které mají pomoci městům, regionům i státům lépe porozumět rostoucím rizikům a posílit schopnost společnosti čelit změnám klimatu. Jejich společným poselstvím je naléhavost. Čas na přípravu se tak rychle krátí.

Evropa vstupuje do období, kdy se odolnost vůči klimatickým změnám stává jedním z klíčových předpokladů budoucí prosperity a bezpečnosti. Podle Evropské agentury pro životní (EEA) prostředí se kontinent od osmdesátých let otepluje přibližně dvakrát rychleji než světový průměr. Rostoucí teploty přinášejí stále častější a intenzivnější extrémní meteorologické jevy, jejichž dopady zasahují zdraví obyvatel, infrastrukturu, zemědělství, ekonomiku i přírodní ekosystémy.

EEA proto zveřejnila tři nové informační výstupy zaměřené na klimatickou odolnost. Jejich cílem je nabídnout politikům, samosprávám, odborníkům i veřejnosti přehled o současných rizicích a současně ukázat, jak lze na měnící se podmínky účinně reagovat. Společným jmenovatelem všech publikací je přesvědčení, že adaptace na změnu klimatu již není volitelným doplňkem environmentálních politik, ale nezbytnou součástí strategického plánování.

První z publikací se zaměřuje na extrémní projevy počasí a připravenost Evropy na jejich dopady. Přináší aktuální data o vlnách veder, povodních, suchu, požárech i šíření nemocí citlivých na klimatické podmínky. Současně upozorňuje, že bez rychlejšího zavádění adaptačních opatření bude zranitelnost evropské společnosti dále růst. Zvláštní pozornost věnuje zdravotním dopadům extrémních teplot, které představují největší klimatické riziko pro obyvatele kontinentu.

Druhá publikace hodnotí stav národních adaptačních politik v evropských zemích. Přestože řada států v posledních letech přijala nové strategie a klimatické zákony, pokrok zůstává nerovnoměrný. Mnohé země sice již pracují s podrobnými klimatickými analýzami, ale skutečná realizace opatření často naráží na nedostatek financí, odborných kapacit nebo složitou koordinaci mezi jednotlivými úrovněmi veřejné správy. Agentura upozorňuje, že právě schopnost převést strategické dokumenty do konkrétních kroků bude rozhodovat o úspěšnosti evropské adaptace v příštích desetiletích.

Třetí materiál se soustředí na klimatickou odolnost měst a regionů. Evropská sídla dnes čelí rostoucímu riziku přehřívání, přívalových srážek i nedostatku vody. Města přitom představují místa, kde žije většina obyvatel a kde se soustřeďuje významná část ekonomických aktivit. EEA proto zdůrazňuje význam zelené infrastruktury, přírodě blízkých řešení, modernizace veřejných prostor a lepšího urbanistického plánování. Právě na místní úrovni se podle odborníků rozhoduje o tom, zda budou budoucí dopady klimatických změn zvládnutelné.

Rozsah problému ilustrují i ekonomické ztráty. Podle údajů Evropské agentury pro životní prostředí způsobily extrémní projevy počasí mezi lety 1980 a 2023 v Evropské unii škody přesahující 738 miliard eur. Jen v posledních letech se ztráty pohybují v desítkách miliard eur ročně a odborníci očekávají jejich další růst. Vedle přímých škod na majetku se stále výrazněji projevují také nepřímé dopady v podobě nižší produktivity práce, narušení dopravy nebo problémů v zemědělství a energetice.

Zprávy zároveň upozorňují, že klimatické změny nezasahují všechny skupiny obyvatel stejně. Nejzranitelnější jsou senioři, děti, lidé se zdravotními problémy a domácnosti s nižšími příjmy. Právě oni často nesou největší část důsledků extrémních teplot, povodní nebo dlouhodobého sucha. Úspěšná adaptace proto musí vedle technických řešení zohledňovat také sociální rozměr a zajistit, aby ochrana před klimatickými riziky byla dostupná pro všechny.

Evropská agentura pro životní prostředí svými novými publikacemi vysílá jasný signál. Změna klimatu již tu je a není budoucí hrozbou, ale aktuální realitou. Přestože se evropské státy v oblasti adaptace posouvají kupředu, tempo změn zatím neodpovídá rychlosti, s jakou narůstají klimatická rizika. Odolnost Evropy bude v příštích letech záviset na schopnosti proměnit odborné poznatky v konkrétní opatření, která ochrání obyvatele, ekonomiku i přírodní prostředí před stále častějšími extrémy počasí.

Dokument ke stažení:

• Climate resilience in Europe, 2025 — progress and challenges

• Small but mighty — climate resilience in Europe’s small municipalities

• Climate Impacts and Preparedness in Europe

Když se k zemi sklání ocelový obr, nekončí pouze život jednoho stroje. Mizí také kus paměti krajiny, práce několika generací a příběh doby, která proměnila sever Čech v průmyslové srdce země. Rozřezání největšího důlního velkostroje v České republice vyvolává otázku, zda jsme nepřišli o něco cennějšího než jen tisíce tun oceli.

Existují stavby a stroje, které překročí hranici své původní funkce. Přestanou být pouhým nástrojem a stanou se symbolem. Takovým symbolem bylo i obří korečkové rypadlo RK 5000, které po desetiletí dominovalo prostoru lomu ČSA. Kolos o hmotnosti přibližně 5 500 tun a délce 160 metrů patřil k největším technickým dílům svého druhu v České republice. Vznikal několik let, zaměstnával celé generace odborníků a po dlouhou dobu představoval vrchol československého strojírenství. Dnes však míří do šrotu.

Na první pohled se může zdát, že jde o logické završení životního cyklu zařízení, které již neslouží svému účelu. Uhelná éra ustupuje jiným zdrojům energie a krajina severních Čech prochází proměnou. Jenže právě v okamžicích, kdy se mění společnost, bývá nejdůležitější uchovávat její hmotné svědky. Bez nich se minulost rychle promění v abstraktní pojem bez konkrétní podoby.

Moderní člověk má zvláštní vztah ke své vlastní historii. Obdivuje středověké hrady, chrání barokní kostely a s úctou obnovuje továrny z devatenáctého století. Jakmile však jde o technické dědictví dvacátého století, často převládne názor, že starý průmyslový objekt je jen přebytečná konstrukce zabírající prostor. Přitom právě průmysl vytvořil podobu současné Evropy více než mnohé politické ideje či kulturní směry.

Uhlí nebylo pouze surovinou. Bylo základem elektrifikace, rozvoje průmyslu, dopravy i růstu životní úrovně. Teplo v domácnostech, výroba oceli, fungování továren a vznik moderních měst byly po celé generace spojeny s hornickou prací. Můžeme vést úvahy o ekologických důsledcích těžby, ale nelze popřít, že právě uhlí stálo u zrodu prosperity, kterou dnes považujeme za samozřejmost.

Velkostroje proto nejsou připomínkou pouze těžby. Jsou monumenty lidské schopnosti vytvářet technická řešení v měřítku, které bere dech i po desetiletích. Když člověk stojí pod podobným kolosem, uvědomí si rozměr lidské tvořivosti. Každý nosník, převodovka či pohyblivá část představují výsledek práce konstruktérů, svářečů, montérů a operátorů. V těchto konstrukcích je ukrytá zkušenost celých generací.

Mnoho zemí si podobné průmyslové památky ponechalo jako součást svého kulturního dědictví. Bývalé doly, hutě nebo obří těžební stroje se proměnily v muzea a vzdělávací centra. Nestaly se oslavou minulosti, ale prostředkem k jejímu pochopení. Připomínají návštěvníkům, odkud přišla energie, která umožnila vznik současného světa.

Právě proto působí osud českého obra poněkud melancholicky. Nejde jen o hromadu železa určenou k recyklaci. Jde o ztrátu autentického svědectví jedné významné kapitoly našich dějin. Budoucí generace si budou moci prohlížet fotografie, videa nebo modely. Nikdy už však neucítí stejný pocit úžasu, který vyvolává skutečný stroj rozměrů menšího mrakodrapu.

Možná je to paradox naší doby. Čím rychleji se společnost vyvíjí, tím méně trpělivosti má s vlastní minulostí. Přitom právě technické památky nám připomínají, že pokrok nevzniká sám od sebe. Je výsledkem práce milionů lidí, jejichž úsilí bývá po několika desetiletích snadno zapomenuto.

Když se dnes největší důlní velkostroj v České republice mění v hromadu šrotu, nekončí pouze příběh jednoho rypadla. Končí možnost zachovat jedinečný symbol epochy, která zásadně ovlivnila podobu české krajiny i české společnosti. A právě proto zůstává otázka, zda jsme v tomto případě nezískali několik tun recyklované oceli za cenu ztráty technické památky, jejíž skutečnou hodnotu si možná uvědomíme až ve chvíli, kdy už nebude možné ji vrátit zpět.

Často slýcháme, že národ, který nezná své dějiny, je odsouzen je opakovat. Stejně často se hovoří o nutnosti poučit se z minulosti. Jenže poučení nevzniká z prázdnoty. Potřebuje místa, příběhy, předměty a symboly, které minulost připomínají v její skutečné podobě. Jak se mají budoucí generace učit z éry uhlí, která po více než sto let formovala hospodářství, krajinu i život milionů lidí, když její nejvýraznější svědky necháváme recyklovat?