Nejnovější zpráva Evropské agentury pro životní prostředí o stavu kvality ovzduší v roce 2026 potvrzuje zásadní paradox současné Evropy. Emise znečišťujících látek dlouhodobě klesají, legislativa se zpřísňuje a některé cíle se daří plnit s předstihem. Přesto zůstává znečištěné ovzduší nejvýznamnějším environmentálním zdravotním rizikem v Evropě a každoročně stojí za statisíci předčasných úmrtí, která by bylo možné výrazně omezit rychlejší transformací dopravy, energetiky i vytápění domácností.

Evropa v posledních dvou dekádách prochází jedním z nejvýraznějších posunů v oblasti kvality ovzduší ve své moderní historii. Data Evropské agentury pro životní prostředí ukazují, že koncentrace hlavních znečišťujících látek, zejména jemných prachových částic PM_2,5, PM₁₀, oxidu dusičitého a oxidu siřičitého, dlouhodobě klesají napříč většinou členských států Evropské unie. V některých kategoriích poklesly emise od roku 2005 o více než polovinu, v případě oxidu siřičitého dokonce o více než sedmdesát procent, což odráží zásadní změny v energetice, zejména útlum uhlí a modernizaci průmyslu.

Přesto zpráva z roku 2026 zdůrazňuje, že tento pozitivní trend neznamená bezpečný stav. Přibližně většina obyvatel evropských měst je stále vystavena koncentracím jemných částic, které překračují doporučení Světové zdravotnické organizace. I když se Evropská unie přibližuje k novým právně závazným limitům pro rok 2030, které jsou přísnější než dříve platné normy, zdravotní doporučení WHO zůstávají výrazně ambicióznější. Rozdíl mezi právně přípustným a zdravotně bezpečným stavem ovzduší tak zůstává jedním z klíčových problémů evropské environmentální politiky.

Z hlediska zdravotních dopadů patří znečištěné ovzduší stále k nejvážnějším rizikovým faktorům v Evropě. Odhady Evropské agentury pro životní prostředí uvádějí, že expozice jemným prachovým částicím PM_2,5 je spojena s přibližně dvěma sty tisíci až třemi sty tisíci předčasných úmrtí ročně v Evropské unii. Oxid dusičitý přispívá k desítkám tisíc dalších úmrtí, často v městských aglomeracích s intenzivní dopravou, a přízemní ozon způsobuje další desítky tisíc předčasných úmrtí, zejména v letních měsících, kdy dochází k jeho tvorbě vlivem slunečního záření a emisí z dopravy a průmyslu.

Tyto statistiky mají významný dopad nejen na mortalitu, ale i na kvalitu života milionů lidí. Chronická onemocnění dýchací soustavy, kardiovaskulární choroby, snížená funkce plic u dětí a zhoršení průběhu astmatu jsou přímo spojovány s dlouhodobou expozicí znečištěnému ovzduší. Zpráva zdůrazňuje, že zdravotní zátěž není rovnoměrně rozložena, přičemž nejvíce postiženy jsou městské oblasti, hustě osídlené regiony a oblasti s vysokým podílem silniční dopravy a lokálního vytápění pevnými palivy. Významnou roli zde hraje i karcinogení benzo[a]pyren (BaP), který se vyskytuje zejména v regionech, kde domácnosti spalují uhlí.

Významným faktorem, který ovlivňuje současný stav, je proměna energetického mixu v Evropě. Útlum uhelných elektráren a přechod na obnovitelné zdroje energie přispěl k výraznému snížení emisí oxidu siřičitého i dalších průmyslových znečišťujících látek. Nejlepší výsledky v tomto ohledu dlouhodobě vykazují státy severní a západní Evropy, zejména Švédsko, Finsko, Dánsko, Nizozemsko a Rakousko, které se blíží nebo již splňují budoucí evropské limity kvality ovzduší. Naopak přetrvávající problémy se vyskytují ve střední a jihovýchodní Evropě, zejména v Polsku, České republice, Slovensku, Maďarsku a částech Rumunska, kde se stále projevuje vliv tuhých paliv v domácnostech a vyšší energetická náročnost budov.

Zpráva také zdůrazňuje nerovnoměrnost pokroku mezi jednotlivými státy a regiony. Zatímco země jako Finsko, Švédsko, Irsko nebo část Rakouska již téměř splňují budoucí evropské limity, velká část střední Evropy a Balkánu stále čelí významným problémům zejména v městských a průmyslových oblastech. Tato nerovnováha ukazuje, že kvalita ovzduší není pouze technickým problémem, ale také otázkou investic, infrastruktury, energetické chudoby a rozdílného tempa modernizace.

Doprava zůstává jedním z nejvýznamnějších zdrojů oxidu dusičitého, především ve velkých městech. I přes rozšiřování elektromobility a přísnější emisní normy pro vozidla se ukazuje, že skutečné snížení koncentrací v ulicích měst probíhá pomaleji, než by odpovídalo technologickému pokroku. Důvodem je kombinace vysoké hustoty dopravy, pomalé obměny vozového parku a specifických městských podmínek, které podporují hromadění znečištění v uličních kaňonech.

Zpráva zároveň upozorňuje na význam přírodních faktorů, které mohou epizodicky zhoršovat kvalitu ovzduší. Přízemní ozon, jehož koncentrace se zvyšují zejména během teplých a slunečných období, zůstává problémem v mnoha částech Evropy, především v jižní Evropě a ve Středomoří. Tento znečišťující prvek vzniká sekundárně chemickými reakcemi v atmosféře a jeho výskyt je ovlivněn nejen místními emisemi, ale i dálkovým transportem znečištění.

Z pohledu dlouhodobého vývoje je však patrné, že evropská politika kvality ovzduší patří k nejúspěšnějším environmentálním politikám posledních dekád. Od roku 2005 do současnosti došlo k výraznému snížení počtu předčasných úmrtí spojených se znečištěním ovzduší, přičemž největší pokles je patrný u jemných částic PM_2,5, které jsou považovány za nejnebezpečnější složku znečištění. Přesto i tento pokles znamená, že zdravotní dopady zůstávají na úrovni, kterou nelze považovat za přijatelnou z hlediska moderní veřejné politiky ochrany zdraví.

Celkový obraz, který zpráva Evropské agentury pro životní prostředí nabízí, je tedy dvojí. Na jedné straně stojí jasný důkaz dlouhodobého zlepšování a efektivity evropské regulace, která vedla k významnému snížení emisí i zdravotních dopadů. Na straně druhé však přetrvává realita, že současná úroveň znečištění ovzduší stále způsobuje rozsáhlou zdravotní zátěž, která se počítá ve stovkách tisíc předčasných úmrtí ročně a ovlivňuje životní podmínky většiny evropské populace.

Další informace:

Air quality status in Europe 2026

Papírové formuláře, razítka a složité dohledávání dokumentace mají v přeshraniční přepravě odpadů odzvoněno. Nová evropská legislativa přináší zásadní změnu, která má ambici zpřehlednit celý systém, zrychlit komunikaci mezi státy a zároveň výrazně omezit prostor pro nelegální nakládání s odpady. Od roku 2026 se totiž přeprava odpadu v Evropské unii přesouvá do plně digitálního prostředí, kde bude možné sledovat každou zásilku prakticky v reálném čase. Pro firmy to ale neznamená jen úlevu, nýbrž i nové povinnosti a vyšší nároky na procesní připravenost.

Zavedení digitálního systému není samoúčelné. Reaguje na dlouhodobý nárůst objemu nebezpečných odpadů i jejich přeshraniční přepravy, která v posledních desetiletích výrazně vzrostla. Spolu s tím se zvyšuje i počet případů nelegálního nakládání, často organizovaného a ekonomicky velmi výnosného. Právě nedostatečná transparentnost a roztříštěnost administrativy v minulosti umožňovala obcházení pravidel. Digitalizace má tento prostor zásadně omezit a posílit kontrolní mechanismy napříč členskými státy.

Klíčovým nástrojem změny je nový evropský systém DIWASS, který zavádí povinnou elektronickou komunikaci mezi všemi účastníky přepravy. Od 21. května 2026 budou muset oznamovatelé, dopravci, příjemci i úřady sdílet veškeré informace výhradně prostřednictvím tohoto systému. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1157 tím nahrazuje dosavadní režim založený na papírové dokumentaci a sjednocuje postupy napříč Evropskou unií. Elektronická komunikace se přitom nebude týkat jen notifikačního režimu, ale postupně i dalších typů přeprav, přičemž u odpadů ze zeleného seznamu je povinnost plné digitalizace odložena do konce roku 2026.

Změna se významně dotkne každodenní praxe firem. Veškeré žádosti o souhlas, doprovodná dokumentace i potvrzení o převzetí odpadu budou nově probíhat výhradně elektronicky. Subjekty se budou muset registrovat do systému a přizpůsobit své interní procesy tak, aby odpovídaly digitálnímu režimu. Systém zároveň umožní příslušným orgánům sledovat průběh přepravy v reálném čase, což výrazně zrychlí kontrolu i reakci na případné nesrovnalosti. Firmy tak budou pod větším dohledem, ale zároveň získají rychlejší a přehlednější administrativní procesy.

Nová legislativa zároveň zpřísňuje některé požadavky a zavádí důslednější kontrolu nad celým životním cyklem přepravy odpadu. Důraz je kladen nejen na samotnou přepravu, ale i na její řádné dokončení a doložení využití nebo odstranění odpadu. Významnou roli hrají také finanční záruky, které musí pokrývat případné náklady spojené s neúspěšnou přepravou. Digitalizace navíc umožní efektivnější sdílení informací mezi státy a vytvoří ucelenou historii každé zásilky, což výrazně ztíží nelegální praktiky a zvýší vymahatelnost práva.

Celkově lze zavedení systému DIWASS vnímat jako jeden z největších kroků v modernizaci evropské environmentální legislativy za poslední roky. Přináší větší transparentnost, efektivitu i kontrolu, ale současně klade vyšší nároky na připravenost podniků. Květen 2026 tak nepředstavuje jen legislativní změnu, ale i zásadní technologický milník, který promění způsob, jakým se v Evropě s odpady nakládá. Podrobnosti a praktické dopady této změny shrnuje původní odborný článek dostupný na portálu ENVIPROFI.

Technologie existují, řešení také. Přesto stavebnictví stále nedokáže uzavřít svůj vlastní materiálový cyklus. Co skutečně brání změně jednoho z největších průmyslových odvětví světa. V rozhovoru pro E15 představuje Pascal Eveillard, ředitel rozvoje udržitelného podnikání ve společnosti Saint-Gobain, zásadní paradox současného stavebnictví. Přestože technologie umožňují téměř stoprocentní recyklaci materiálů, skutečná cirkulární ekonomika zůstává spíše vizí než realitou.

Eveillard upozorňuje, že problém neleží v technickém know how. Moderní stavební materiály, včetně skla nebo sádrokartonu, lze dnes vyrábět i s plným podílem recyklovaného obsahu. Bariéra je systémová. Stavebnictví stále funguje v lineárním modelu, kde materiály po demolici často končí mimo výrobní cyklus, a to především kvůli nedostatečné infrastruktuře pro jejich sběr, třídění a návrat zpět do výroby.

Klíčovým limitem je nedostatek kvalitního recyklovaného vstupu. Jinými slovy, odpad se sice generuje, ale není efektivně zachycován a transformován do znovupoužitelných surovin. Druhým zásadním faktorem je neexistence robustního ekosystému. Ten by musel propojit stavební firmy, demoliční společnosti, logistiku i výrobce materiálů do funkčního uzavřeného řetězce. Bez této koordinace zůstávají i nejpokročilejší technologie nevyužité.

Zkušenosti z praxe ukazují, že tam, kde se podaří systém nastavit, výsledky přicházejí. Například u sádrokartonových desek již v některých zemích fungují modely zpětného odběru a recyklace přímo ze staveb nebo demolic. Tyto iniciativy ale zatím stojí spíše na dobrovolnosti a nejsou plošně rozšířené, což výrazně omezuje jejich dopad.

Celý sektor tak stojí před strukturální výzvou, která přesahuje jednotlivé firmy. Cirkulární ekonomika totiž není jen technologická inovace, ale změna logiky fungování trhu. Vyžaduje regulaci, standardizaci procesů a ekonomické pobídky, které učiní recyklaci nejen možnou, ale i výhodnou. Bez těchto podmínek se podle Eveillarda cirkularita neprosadí samovolně, přestože její plné rozvinutí do roku 2050 považuje za realistický cíl.

V širším kontextu jde o transformaci odvětví, které spotřebovává obrovské množství primárních zdrojů a zároveň produkuje značný objem odpadu. Právě stavebnictví se tak může stát jedním z klíčových bojišť v přechodu k udržitelnější ekonomice, kde materiály nekončí jako odpad, ale zůstávají v oběhu. Dokud však nebude existovat funkční ekosystém spolupráce, zůstane cirkulární stavebnictví spíše technologickým potenciálem než průmyslovým standardem.

Rozsah problému dokládají konkrétní čísla. Stavebnictví je zodpovědné přibližně za 40 procent celosvětové spotřeby surovin a zároveň produkuje zhruba třetinu veškerého odpadu v Evropské unii. Jen stavební a demoliční odpad dosahuje v EU objemu přes 800 milionů tun ročně. Přesto se velká část tohoto materiálu stále využívá pouze nízkohodnotově například jako zásypový materiál místo toho, aby se vracela do výroby jako plnohodnotná surovina.

Ekonomická dimenze problému je neméně zásadní. Náklady na primární suroviny v posledních letech výrazně kolísají a jejich dostupnost je stále více ovlivňována geopolitickými faktory. Cirkulární model by mohl podle odhadů snížit materiálové náklady ve stavebnictví o desítky procent, zároveň by ale vyžadoval vysoké počáteční investice do infrastruktury a změny logistických řetězců. Právě tato investiční bariéra často brání rychlejší transformaci, protože návratnost není v krátkodobém horizontu vždy zřejmá.

Zajímavým aspektem je také energetická náročnost výroby. Například výroba skla nebo cementu patří k energeticky nejnáročnějším průmyslovým procesům. Využití recyklovaných materiálů přitom může snížit spotřebu energie až o desítky procent. U skla se často uvádí úspora kolem 30 procent energie při použití recyklátu, u hliníku dokonce až 95 procent. Tyto rozdíly mají zásadní dopad nejen na náklady, ale i na uhlíkovou stopu celého odvětví.

Z hlediska emisí skleníkových plynů je stavebnictví odpovědné za přibližně 37 procent globálních emisí CO2, přičemž významná část připadá právě na výrobu stavebních materiálů. Cirkulární ekonomika tak není jen otázkou odpadového hospodářství, ale i klíčovým nástrojem pro dekarbonizaci. Každá tuna materiálu, která se vrátí do oběhu, znamená nejen úsporu surovin, ale i výrazné snížení emisní zátěže.

Další komplikací je fragmentace trhu. Stavebnictví je tvořeno tisíci menších subjektů, které často fungují nezávisle na sobě. Chybí jednotné standardy pro kvalitu recyklovaných materiálů, což zvyšuje nedůvěru investorů i projektantů. Ti pak raději volí osvědčené primární suroviny, i když jsou dražší nebo environmentálně náročnější. Standardizace a certifikace by přitom mohly zásadně urychlit adopci cirkulárních řešení.

Velkou roli hraje také legislativa. Některé evropské země již zavádějí povinné kvóty pro využití recyklovaných materiálů ve veřejných zakázkách nebo požadavky na demontážní audit před demolicí budov. Tyto nástroje mají potenciál zásadně změnit tržní prostředí, protože vytvářejí stabilní poptávku po recyklovaných surovinách. Bez podobných opatření zůstává cirkulární ekonomika často závislá na dobrovolných iniciativách jednotlivých firem.

Digitalizace představuje další důležitý prvek celé transformace. Technologie jako BIM umožňují detailní evidenci použitých materiálů v budovách a jejich budoucí využitelnost. V ideálním scénáři by každá budova fungovala jako materiálová banka, která uchovává informace o svém složení pro budoucí generace. Tento přístup by výrazně usnadnil demontáž a opětovné využití komponentů na konci životního cyklu stavby.

Významnou roli hraje i změna myšlení investorů a developerů. Rostoucí tlak ze strany regulátorů, finančních institucí i veřejnosti vede k tomu, že udržitelnost se stává jedním z klíčových kritérií při rozhodování o investicích. Budovy navržené podle principů cirkulární ekonomiky mohou mít vyšší zůstatkovou hodnotu a nižší provozní náklady, což z nich činí atraktivní dlouhodobou investici.

Evropská unie formuluje transformaci stavebnictví v rámci širšího rámce European Green Deal a akčního plánu pro cirkulární ekonomiku, doplněného o soubor iniciativ pro udržitelné stavebnictví. Klíčovým nástrojem se postupně stávají digitální pasy budov a materiálové pasy, které umožňují systematicky evidovat informace o použitých materiálech, jejich vlastnostech a možnostech opětovného využití v průběhu celého životního cyklu stavby. Tento přístup umožňuje proměnit budovy v dlouhodobé zásobárny surovin a výrazně zjednodušit jejich opětovné využití po skončení životnosti.

Důležité je připomenout i narůstající problém nedostatku písku, který je klíčovou složkou betonu a jedním z nejvíce využívaných přírodních zdrojů vůbec. Navzdory zdánlivé dostupnosti nejde o neomezenou komoditu, protože stavebnictví vyžaduje specifický typ písku, který nelze jednoduše nahradit například pouštními zásobami. Evropské i globální instituce proto stále častěji upozorňují na riziko jeho vyčerpání a s tím spojené ekonomické i ekologické dopady. Právě tlak na efektivnější využívání materiálů, recyklaci stavebního odpadu a hledání alternativních surovin se tak stává nejen environmentální nutností, ale i strategickou otázkou surovinové bezpečnosti.

Navzdory všem těmto trendům zůstává tempo změny relativně pomalé. Transformace stavebnictví je komplexní proces, který vyžaduje koordinaci napříč celým hodnotovým řetězcem. Jak naznačuje Eveillard, technologie jsou připravené, ale bez systematického tlaku ze strany regulace, trhu i společnosti se samy neprosadí. Cirkulární ekonomika tak zatím zůstává spíše příslibem budoucnosti než realitou současnosti, přestože její potenciál je z hlediska ekonomiky i životního prostředí mimořádně významný.

Na rostoucí význam tématu dlouhodobě upozorňují i odborná média. Například březnové číslo časopisu Odpadové fórum, které si můžete níže exkluzivně stáhnout, se detailně zaměřilo na problematiku stavebních a demoličních odpadů a nabídlo komplexní pohled na jejich současné zpracování i budoucí potenciál. Přináší analýzy legislativního vývoje, technologických možností recyklace i konkrétní příklady z praxe, které ukazují, že přechod k cirkulárnímu modelu není jen teoretickou ambicí, ale reálně probíhajícím procesem. Pro odbornou veřejnost, politické zástupce, státní správu a samosprávu tak představuje důležitý zdroj informací i platformu, která propojuje klíčové aktéry napříč celým odvětvím a pomáhá formovat směr dalšího vývoje.

Dokument ke stažení:

OF_03_2026.pdf

Dne 26. května 2026 se otevírá již pátá mezinárodní výzva Evropského partnerství Clean Energy Transition Partnership CETP zaměřená na výzkum v oblasti energetické transformace a čisté energie. Zkrácené návrhy projektů, označované jako pre proposals, bude možné podávat od 8. června do 9. září 2026.

Čeští uchazeči se mohou zapojit do čtyř tematických konfigurací a sedmi příslušných Call Modules. První tematická oblast TRI 1 Net zero emissions energy systems zahrnuje témata CM202601 Integrated energy system resilience in a changing environment a CM202602 Energy system flexibility in a high renewable energy sources scenario zaměřená na výrobu energie, její skladování a integraci do systému.

Druhá oblast TRI 3 Enabling Climate Neutrality with Storage Technologies, Renewable Fuels and CCU CCS obsahuje CM202604 Industrial carbon management, CM202605 Hydrogen and renewable fuels a CM202606 Stationary battery technologies and systems for climate neutral industry and built environment.

Třetí oblast TRI 5 Integrated Regional Energy Systems zahrnuje CM202608 Integrated regional energy systems. Čtvrtá oblast TRI 7 Integration in the Built Environment se zaměřuje na CM202610 Clean energy integration in the built environment.

Dne 26. května od 10 hodin dopoledne se zároveň uskuteční mezinárodní informační webinář Joint Call 2026 Launch Event, kde budou představeny podrobnosti k výzvě Call 2026 včetně její struktury, hodnocení, tematického zaměření a podmínek zapojení. Více informací a registrace ZDE.

Pro navazování mezinárodních partnerství je dále k dispozici platforma CET Matchmaking Platform, která podporuje hledání vhodných projektových partnerů napříč zapojenými zeměmi.

Rok 2025 nepřinesl jen další extrémní epizody počasí, ale především ucelený a kvantifikovatelný obraz změny klimatického systému v Evropě. Kontinent, který se otepluje nejrychleji na světě, vykazuje synchronizované změny v atmosféře, oceánech i ledových oblastech. Nejnovější zpráva potvrzuje strukturální posun s měřitelnými důsledky pro hydrologii, energetiku i stabilitu krajiny.

Zprávu European State of the Climate 2025 vydala Světová meteorologická organizace ve spolupráci s Copernicus Climate Change Service při Evropském centru pro střednědobé předpovědi počasí. Tento dokument představuje komplexní syntézu observačních dat, satelitních měření a klimatických modelů a zaměřuje se na klíčové indikátory změny klimatu v evropském prostoru včetně jejich fyzikálních souvislostí.

Z hlediska teplotního vývoje představuje rok 2025 další výrazný posun v dlouhodobém trendu oteplování. Přibližně devadesát pět procent území Evropy zaznamenalo nadprůměrné teploty, což znamená téměř plošné odchýlení od historického normálu. Tento fakt nelze interpretovat jako regionální anomálii, ale jako důsledek systematické změny energetické bilance atmosféry. Současně došlo k výraznému poklesu výskytu chladných extrémů, přičemž zhruba devadesát procent území evidovalo méně dnů s velmi nízkými teplotami, než odpovídá dlouhodobému průměru. Tento trend má přímé důsledky například pro zimní hydrologii, stabilitu ekosystémů nebo energetickou poptávku.

Významným rysem roku 2025 byla změna prostorového rozložení extrémních teplot. Vlny veder se neomezovaly pouze na tradičně teplé oblasti Středomoří, ale zasahovaly i severní a subarktické regiony. Ve Fennoskandii (oblast severní Evropy zahrnující především Norsko, Švédsko a Finsko) byla zaznamenána historicky nejdelší vlna veder trvající přibližně tři týdny, během níž teploty za polárním kruhem překračovaly třicet stupňů Celsia a maxima dosahovala téměř třiceti pěti stupňů. Tento jev naznačuje narušení teplotních gradientů mezi nízkými a vysokými zeměpisnými šířkami, které hrají zásadní roli v dynamice atmosférické cirkulace.

Klíčovým prvkem klimatického systému je oceán, který funguje jako hlavní zásobník tepelné energie. V roce 2025 byla průměrná teplota mořské hladiny v evropských oblastech nejvyšší od začátku měření. Přibližně osmdesát šest procent mořských ploch bylo zasaženo takzvanými mořskými vlnami veder, tedy dlouhodobými epizodami výrazně zvýšené teploty vody. Tyto události mají zásadní dopad na mořské ekosystémy, ale také na atmosférické procesy, protože teplejší oceán zvyšuje výpar a tím i množství vodní páry v atmosféře. To následně ovlivňuje intenzitu srážek i energetickou dynamiku bouřkových systémů.

Jedním z nejvýraznějších indikátorů probíhající změny je stav kryosféry, tedy všech oblastí Země, kde se voda vyskytuje v pevném skupenství, například ve formě ledovců, sněhové pokrývky nebo mořského ledu. Kryosféra v Evropě i jejím širším okolí vykazuje systematický úbytek. Ledovce v Alpách, na Islandu i v arktických oblastech zaznamenaly čistou ztrátu hmoty, přičemž Island evidoval jednu z nejvyšších ztrát od počátku měření. Sněhová pokrývka byla přibližně o třicet jedna procent nižší než dlouhodobý průměr, což má zásadní dopady na sezónní akumulaci vody. Sníh totiž funguje jako přirozený rezervoár, který postupně uvolňuje vodu během jarního tání. Jeho nedostatek proto vede k nižším průtokům řek v letních měsících.

Zvláštní pozornost si zaslouží vývoj v Grónsku, kde se nachází jeden z největších ledových štítů na planetě. V roce 2025 zde došlo ke ztrátě přibližně sto třiceti devíti miliard tun ledu během jediného roku. Tento proces přispívá ke zvyšování hladiny světového oceánu a zároveň ovlivňuje oceánskou cirkulaci, protože přítok sladké vody mění hustotu mořské vody a tím i její pohyb.

Hydrologický cyklus, tedy koloběh vody mezi atmosférou, povrchem a podzemními zásobami, vykazuje v Evropě rostoucí nestabilitu. Po většinu roku 2025 byly průtoky řek podprůměrné a přibližně sedmdesát procent toků zaznamenalo snížený roční objem vody. Tento stav odráží kombinaci nižších zimních zásob sněhu, vyššího výparu způsobeného vyššími teplotami a změn v rozložení srážek. Současně dochází k nárůstu extrémních hydrologických jevů, kdy se období sucha střídají s epizodami intenzivních srážek, které mohou vést k lokálním povodním. Tento typ variability představuje významnou výzvu pro vodní hospodářství i infrastrukturu.

Extrémní meteorologické podmínky se promítly také do požární aktivity. V roce 2025 bylo požáry zasaženo více než jeden milion hektarů území, což představuje nejvyšší hodnotu v historii měření. Kombinace vysokých teplot, dlouhodobého sucha a nízké vlhkosti vegetace vytváří podmínky, které výrazně zvyšují pravděpodobnost vzniku a rychlého šíření požárů. Tento trend má nejen ekologické, ale i ekonomické a zdravotní dopady.

Energetický sektor současně prochází transformací, která je částečně reakcí na klimatické změny. Podíl obnovitelných zdrojů energie na výrobě elektřiny v Evropě dosáhl čtyřiceti šesti celých čtyř desetin procenta. Významný růst zaznamenala zejména solární energetika, která se podílela dvanácti a půl procenty na celkové produkci. Tento vývoj ukazuje na postupující dekarbonizaci, tedy snižování emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů, které jsou hlavní příčinou oteplování atmosféry. Přesto však zůstává otázkou, zda je tempo této transformace dostatečné vzhledem k rychlosti změn v klimatickém systému.

Souhrn dat za rok 2025 ukazuje Evropu jako region, kde jsou jednotlivé složky klimatického systému silně propojené a kde dochází k jejich současné změně. Atmosféra, oceán, kryosféra i hydrologický cyklus reagují na zvýšenou koncentraci skleníkových plynů způsobem, který vede k novému stavu rovnováhy. Tento stav se vyznačuje vyššími teplotami, větší variabilitou srážek, ústupem ledových ploch a častějšími extrémními jevy.

Hlavní zjištění zprávy:

• Nejméně 95 % území Evropy zaznamenalo v roce 2025 nadprůměrné roční teploty.

• Rekordní tří­týdenní vlna veder zasáhla subarktickou Fennoskandii, přičemž teploty v blízkosti i za polárním kruhem překračovaly 30 °C.

• Ledovce ve všech evropských regionech vykázaly čistý úbytek hmoty, přičemž Island zaznamenal druhou nejvyšší ztrátu ledovců v historii měření; sněhová pokrývka byla o 31 % nižší než průměr a grónský ledový štít ztratil 139 gigatun (139 miliard tun) ledu.

• Průměrná roční teplota mořské hladiny v evropském regionu byla nejvyšší v historii měření a 86 % oblasti zažilo alespoň silné mořské vlny veder.

• Požáry spálily přibližně 1 034 550 hektarů, což představuje největší zasaženou plochu v historii měření.

• Průtoky řek byly po dobu 11 měsíců v roce podprůměrné napříč Evropou, přičemž 70 % řek zaznamenalo podprůměrný roční průtok.

• Bouře a povodně zasáhly tisíce lidí v celé Evropě, i když extrémní srážky a záplavy byly méně rozšířené než v předchozích letech.

• Obnovitelné zdroje energie pokryly téměř polovinu, konkrétně 46,4 %, výroby elektřiny v Evropě v roce 2025, přičemž solární energie dosáhla nového rekordního podílu 12,5 %.

• Biodiverzita je klíčová pro udržitelnou budoucnost, avšak klimatická změna je jedním z hlavních faktorů její degradace; klimatická změna a ochrana biodiverzity jsou v evropských politikách a strategiích úzce propojeny.

Evropský parlament (EP) dnes schválil své stanovisko k návrhu Evropské komise (EK) na změnu rezervy tržní stability v novém systému obchodování s emisemi pro silniční dopravu, budovy a další odvětví EU ETS 2, která má vstoupit v platnost v roce 2028. Návrh EP v případě nárůstu cen umožňuje uvolňovat povolenky z rezervy tržní stability o měsíc dříve oproti návrhu EK a předpokládá zastropování ceny za tunu CO₂.

Systém emisních povolenek EU ETS má motivovat ke snižování emisí. Společnosti si musí kupovat povolenky za každou tunu oxidu uhličitého, kterou vypustí. Čím více emisí, tím mají vyšší náklady, a proto se jim vyplatí investovat do čistších technologií. Systém EU ETS 1 je hlavní evropský trh s emisními povolenkami, týká se energetiky, velkého průmyslu a letecké dopravy v EU. Rozšíření systému EU ETS 2 má být zprovozněno po ročním odkladu v roce 2028 a mělo by se týkat silniční dopravy či vytápění budov. Součástí zavedení ETS 2 má být i sociálně-klimatický fond, který má zmírnit dopady na nízkopříjmové domácnosti.

Úpravy týkající se ETS 2 navržené EP mají posílit ochranu domácností před výraznými cenovými výkyvy emisních povolenek. Zpravodajkou návrhu je česká europoslankyně Danuše Nerudová. Návrh zahrnuje možnost uvolnit povolenky z rezervy tržní stability už o měsíc dříve, než navrhuje EK, pokud ceny náhle výrazně vzrostou. Poslanci dále požadují, aby nepřidělené povolenky zůstaly v rezervě i po roce 2031, a navrhují prodloužit cenový strop 45 eur (přes 1 000 Kč) za tunu CO₂ i po roce 2029, a to v cenách za letošní rok.

Europoslanci zároveň zdůrazňují potřebu doplňkových opatření k dekarbonizaci, která by pomohla domácnostem snížit závislost na fosilních palivech. Navrhují také, aby se zvážila možnost dočasně vyjmout obytné budovy ze systému ETS 2, pokud státy zavedou jiná opatření k plnění klimatických cílů, aby se zmírnily sociální dopady na občany.

Na pořadu jsou nyní jednání s Radou EU, která zastupuje členské státy. Takzvané trialogy by mohly skončit ještě do léta.

Česko, tehdy ještě za bývalé vlády premiéra Petra Fialy, patřilo do skupiny 19 zemí, které žádaly na evropské úrovni změny systému a posílení cenových brzd v ETS 2 tak, aby se ochránily domácnosti před vysokými cenami. Nová česká vláda premiéra Andreje Babiše systém zcela odmítá.

Pro stanovisko hlasovalo 433 poslanců, 120 bylo proti a 91 se hlasování zdrželo.

Mohlo by vás zajímat:

Podněty SP ČR k plánované revizi EU ETS

Zdroj: ČTK

Evropský vnitřní trh s druhotnými surovinami patrně stojí na prahu zásadní transformace. Přestože EU dlouhodobě prosazuje principy cirkulární ekonomiky, přeshraniční přeprava nebezpečných odpadů – včetně použitých glykolových kapalin z chladicích a topných systémů – je dodnes zatěžovaná nadměrnou administrativou a zdlouhavými schvalovacími procesy. Změnu slibuje nová legislativa EU o přepravě odpadů. Ta má vstoupit v platnost v květnu 2026 a přinese povinnou digitalizaci, která má za cíl odstranit bariéry mezi státy. Otázkou zůstává, zda digitalizace pomůže tomu, aby se cenné suroviny dostaly k recyklaci rychleji a efektivněji než dříve, nebo pouze vytvoří novou vrstvu digitální administrativy.

Pro český trh může tato změna znamenat klíčový posun, zejména díky společnosti CLASSIC OIL, která jako jedna z mála ve střední Evropě disponuje technologickým zázemím pro plnohodnotnou recyklaci glykolových kapalin a jejich návrat do výrobního cyklu.

Konec "doby papírové": Od května 2026 pouze digitálně

Dosavadní systém přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů je zatížen extrémní byrokracií. Vyřízení souhlasů (tzv. procedura PIC) trvá měsíce a vyžaduje fyzické zasílání dokumentů mezi úřady odesílajících a přijímajících zemí. Klíčová změna má nastat 21. května 2026, kdy se v celé EU stává povinným systém DIWASS (Digital Waste Shipment System). Veškerá oznámení, finanční záruky i souhlasy budou probíhat přes centrální digitální uzel, což samo o sobě nemusí znamenat snížení administrativní zátěže, ale spíše změnu její formy a vyšší transparentnost procesů.

„Doufáme, že nový systém přinese zásadní zrychlení a zefektivnění vnitřního evropského trhu s nebezpečnými odpady. V teorii budou úřady vázány pevnými lhůtami, což by mohlo zkrátit schvalovací procesy z měsíců na týdny a budou existovat digitální záznamy, což zpřehlední data o pohybu surovin. Zatím ale nevíme, jak přesně bude systém fungovat v praxi. Za nás samozřejmě vítáme posun, který však mohl přijít už dávno. Je škoda, že dosud jsme více energie a kapacit museli věnovat administrativě než samotné recyklaci. Přicházeli jsme tak o možnosti snížit zátěž na životní prostředí,” komentuje vývoj Jan Skolil, technický ředitel CLASSIC OIL.

Potenciál rozvoje recyklace v automotive průmyslu

Nové návrhy legislativy počítají i s účinnější recyklací v rámci automotive sektoru. Zejména nařízení o požadavcích na oběhovost projektů vozidel, o nakládání s vozidly s ukončenou životností, počítá s tím, že z vozidel s ukončenou životností se nebudou získávat pouze cenné materiály z baterií, plastů a dalších kovů. Separovat pro další zpracování se budou i chladicí kapaliny a nemrznoucí směsi. V rámci Aktu o cirkulární ekonomice tak vznikají mechanismy pro sběr kapalin i jednodušší vnitroevropský obchod s odpadem, zatím ale neexistují konkrétní recyklační cíle pro technické kapaliny. Opakem jsou například plasty, u kterých se počítá s konkrétním cílem pro použití recyklátu.

„Několik let upozorňujeme na fakt, že recyklace průmyslových kapalin má smysl jak po environmentální, tak především po ekonomické stránce. Již dnes je odevzdání použitých kapalin k recyklaci levnější než jejich energeticky náročná likvidace. Je škoda, že trvalo tak dlouho nastavit nová pravidla, která jsou pro podnikatele ekologická i ekonomická zároveň,” dodává Jan Skolil.

O CLASSIC OIL

CLASSIC OIL je významným dodavatelem olejů a maziv, kde základ portfolia tvoří značky CLASSIC (automotive), OEST (industry) a CS Line (automotive + industry). V oblasti maziv firma spolupracuje pouze s prověřenými západoevropskými dodavateli a rafineriemi. CLASSIC OIL je jedním z největších českých výrobců chladicích kapalin/antifreezů a teplosměnných kapalin. V této oblasti vlastní několik ochranných známek, např. CS Antifreeze G® nebo CS EKOTERM®. Disponuje vlastní vývojovou laboratoří a tím se výrazně liší od svých konkurentů, neboť velmi flexibilně reaguje nejen na požadavky zákazníka, trhu, ale i na samotná specifika jednotlivých aplikací a provozů. Ve svém sídle v Buštěhradě provozuje vlastní recyklační linku kapalin na bázi glykolu, která je jediná svého druhu ve střední Evropě

Evropská komise zahájila veřejnou konzultaci, která má pomoci definovat novou strategii pro letectví v Evropské unii a nastavit její směřování na příští dekádu. V době sílící globální konkurence, rostoucího tlaku na dekarbonizaci a proměnlivého geopolitického prostředí chce Unie posílit své postavení v jednom z klíčových průmyslových odvětví, jež významně přispívá k ekonomice i technologické suverenitě. Letecká doprava v EU přímo podporuje přibližně dva miliony pracovních míst a do ekonomiky přispívá zhruba 174 miliardami eur ročně, přičemž nepřímé dopady jsou ještě výrazně vyšší.

Letecký sektor patří dlouhodobě mezi pilíře evropského hospodářství a strategické autonomie. Evropský letecký průmysl zahrnuje celý hodnotový řetězec od vývoje a výroby velkých dopravních letadel, regionálních strojů a vrtulníků přes produkci leteckých motorů, avioniky a pokročilých materiálů až po systémy řízení letového provozu a letištní infrastrukturu. Evropské podniky dodávají své produkty a technologie leteckým dopravcům po celém světě a podílejí se na globálních dodavatelských řetězcích, ať už jde o finální montáž letadel, komponenty nebo specializované služby údržby a oprav. 

Evropa si dlouhodobě drží přibližně třetinový podíl na globálním trhu výroby civilních letadel a patří mezi hlavní exportéry vysoce sofistikovaných leteckých technologií. Od přijetí poslední strategie v roce 2015 se však podmínky zásadně proměnily. Evropské letectví čelí intenzivnímu tlaku ze strany rychle rostoucích trhů mimo EU, zároveň musí reagovat na ambiciózní klimatické cíle a zvládat dopady geopolitických krizí, které narušují dodavatelské řetězce i bezpečnostní prostředí.

Komise proto usiluje o komplexní přístup, který propojí průmyslovou politiku, inovace, bezpečnost i obranný rozměr letectví. Nová strategie má posílit konkurenceschopnost evropských dopravců a výrobců, zajistit rovné podmínky na globálním trhu a omezit závislost na kritických surovinách a technologiích. Zásadní roli přitom sehrají investice do výzkumu a vývoje, zejména v oblasti čistých technologií, digitalizace a umělé inteligence, které mají urychlit transformaci celého odvětví. 

Klíčovým tématem je přechod na udržitelná letecká paliva, která mají postupně nahrazovat fosilní kerosin a snížit uhlíkovou stopu letectví. Podle odhadů může poptávka po udržitelných leteckých palivech v EU do roku 2030 dosáhnout několika milionů tun ročně, což vyžaduje masivní investice do výrobních kapacit i infrastruktury. Vedle nich se rozvíjejí také nové typy pohonů včetně elektrických a vodíkových technologií, které si vyžádají zásadní změny ve výrobě letadel i letištní infrastruktuře.

Významnou součástí iniciativy je také snaha o posílení strategické autonomie. Evropský letecký průmysl se musí vyrovnat s rostoucí konkurencí i rizikem odlivu inovativních firem do zahraničí. Komise proto zdůrazňuje potřebu robustního a diverzifikovaného dodavatelského řetězce, který zajistí stabilní přístup ke kritickým surovinám, polovodičům i energetickým zdrojům nezbytným pro výrobu moderních letadel a systémů. Důležitou roli hraje i podpora oběhového hospodářství, například prostřednictvím recyklace materiálů z vyřazených letadel a efektivnějšího využívání zdrojů. Evropské firmy jsou přitom silně zapojeny do globálních hodnotových řetězců a export letecké techniky a souvisejících služeb tvoří významnou část průmyslového vývozu EU.

Vedle průmyslové dimenze se strategie zaměřuje i na modernizaci infrastruktury a efektivitu leteckého provozu. Nedokončené zavádění jednotného evropského nebe a přetrvávající kapacitní omezení podle Komise brzdí produktivitu i konkurenceschopnost sektoru. Moderní digitální technologie a nástroje založené na umělé inteligenci mají přispět k lepšímu řízení letového provozu, snížení zpoždění i emisí a k celkovému zvýšení efektivity evropského vzdušného prostoru. Klíčovým tématem je také integrace bezpilotních prostředků, včetně dronů a nově vyvíjených strojů s vertikálním vzletem a přistáním, a rozvoj nových forem letecké mobility, které zatím v Evropě postupují pomaleji než v jiných částech světa. Očekává se, že trh s bezpilotními systémy v Evropě poroste v příštích letech dvouciferným tempem a vytvoří tisíce nových pracovních míst.

Bezpečnost představuje další zásadní výzvu. Rušení navigačních systémů, incidenty s drony či dopady ozbrojených konfliktů ukazují zranitelnost letectví v dnešním prostředí. Nová strategie má proto posílit odolnost sektoru vůči krizím a propojit civilní a vojenské aspekty letectví, včetně technologií dvojího užití. To se týká jak ochrany kritické infrastruktury, tak schopnosti rychle reagovat na mimořádné situace a zajistit kontinuitu leteckého provozu.

Důležitým prvkem je rovněž důraz na cestující a pracovní sílu. Komise chce zajistit vysoké standardy ochrany práv pasažérů, zvýšit transparentnost služeb a zároveň řešit nedostatek kvalifikovaných pracovníků prostřednictvím vzdělávání a zatraktivnění oboru pro nové generace. Letecký průmysl bude v příštích letech potřebovat nové odborníky nejen v tradičních profesích, ale i v oblastech spojených s digitalizací, automatizací a vývojem nových technologií.

Význam letectví se výrazně promítá také do hospodářství České republiky, která je pevnou součástí evropského leteckého hodnotového řetězce. V Česku působí desítky firem zapojených do výroby leteckých komponent, konstrukčních celků i kompletních letadel, přičemž sektor zaměstnává tisíce vysoce kvalifikovaných pracovníků a významně se podílí na exportu s vysokou přidanou hodnotou. České podniky dodávají například části trupů, křídel, motorových komponent nebo avioniky pro přední světové výrobce a zároveň se podílejí na vývoji nových technologií včetně bezpilotních systémů. Silnou pozici má Česká republika i v oblasti malých letadel a leteckého výcviku, kde patří mezi respektované hráče na globálním trhu. Propojení průmyslu s technickými univerzitami a výzkumnými centry navíc vytváří zázemí pro další inovace a zapojení do evropských projektů.

Samotná strategie bude mít podobu nelegislativního sdělení, které nastaví směr a identifikuje hlavní překážky dalšího rozvoje. Její ambicí není vyřešit všechny problémy, ale vytvořit rámec, jenž umožní evropskému letectví udržet si vedoucí postavení a zároveň zvládnout ekologickou a digitální transformaci. Veřejná konzultace, která je nyní otevřena, má zajistit, aby výsledná podoba reflektovala potřeby průmyslu, členských států i širší společnosti a přispěla k posílení jednotného evropského trhu v době rostoucích globálních výzev.

Dokument ke stažení:

EU 97_26 EK Výzva k předložení informací – Ares(2026)4206208

Otázka podílu emisí skleníkových plynů mezi přírodou a lidskou činností patří mezi často diskutovaná témata, která však bývají zjednodušována způsobem vedoucím k chybným závěrům. Z hlediska celkových hrubých emisí lze uvést, že přibližně 95 až 97 procent emisí oxidu uhličitého pochází z přírodních procesů, zatímco lidská činnost se podílí asi 3 až 5 procenty. Přírodní procesy tedy skutečně produkují větší objem skleníkových plynů než lidská civilizace, avšak samotné množství emisí nestačí k pochopení změn v atmosféře. Klíčovým faktorem je rovnováha mezi uvolňováním skleníkových plynů a jejich pohlcováním.

V přirozeném koloběhu uhlíku dochází k masivní výměně oxidu uhličitého mezi atmosférou, oceány, půdou a živými organismy. Rostliny při fotosyntéze absorbují oxid uhličitý z atmosféry a ukládají uhlík do biomasy, zatímco dýchání organismů a rozklad organické hmoty tento uhlík opět uvolňují. Oceány absorbují oxid uhličitý z atmosféry a zároveň jej v jiných procesech uvolňují zpět. Tyto přírodní toky jsou velmi rozsáhlé a jejich objem se pohybuje v řádu stovek miliard tun oxidu uhličitého ročně. Podstatné je, že po tisíce let byly tyto toky téměř vyrovnané, takže koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře zůstávala relativně stabilní.

Lidská činnost začala tuto rovnováhu narušovat především od počátku průmyslové revoluce. Spalování fosilních paliv, výroba cementu, intenzivní zemědělství a změny ve využívání krajiny vedly k dodatečnému uvolňování uhlíku, který byl po miliony let uložen v geologických zásobách. Současné lidské emise oxidu uhličitého dosahují přibližně čtyřiceti miliard tun ročně. V porovnání s celkovými přírodními toky se může zdát tento objem relativně malý, protože představuje jen několik procent celkového množství emisí, které se v přírodním systému každoročně vymění. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že tento dodatečný uhlík nemá v přírodním systému odpovídající mechanismus, který by jej v plném rozsahu okamžitě odstranil.

Přírodní prostředí sice část lidských emisí absorbuje, zejména prostřednictvím oceánů a vegetace, avšak tento proces má své fyzikální a biologické limity. Přibližně polovina emisí vzniklých lidskou činností zůstává v atmosféře a postupně zvyšuje koncentraci skleníkových plynů. Z tohoto hlediska lze říci, že téměř 100 procent současného dlouhodobého růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je důsledkem lidské činnosti, přestože její podíl na hrubých emisích je relativně malý. Tento proces je hlavní příčinou současného nárůstu globální teploty a změn klimatu.

Dalším důležitým aspektem je skutečnost, že skleníkové plyny zahrnují nejen oxid uhličitý, metan a oxid dusný, ale také vodní páru. Vodní pára je z hlediska množství nejvýznamnějším skleníkovým plynem v atmosféře a podílí se na přirozeném skleníkovém efektu větší měrou než ostatní plyny. Na rozdíl od oxidu uhličitého však její koncentrace není přímo řízena lidskými emisemi, ale především teplotou atmosféry a rychlostí vypařování vody z oceánů, půdy a vegetace. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého způsobené lidskou činností vede k oteplování atmosféry, což následně umožňuje zadržení většího množství vodní páry, která působí jako zesilující zpětná vazba klimatického systému.

Metan vzniká přirozeně například v mokřadech nebo při trávení některých živočichů, zatímco lidské zdroje zahrnují chov hospodářských zvířat, těžbu fosilních paliv a skládkování odpadu. Oxid dusný je produkován v půdních procesech a jeho množství významně ovlivňuje používání průmyslových hnojiv. Všechny tyto plyny mají schopnost zadržovat teplo v atmosféře a jejich rostoucí koncentrace zesiluje skleníkový efekt.

Z hlediska účinnosti jednotlivých plynů je důležité zmínit, že metan má v horizontu sta let přibližně 28 až 34krát vyšší schopnost zadržovat teplo než oxid uhličitý při stejné hmotnosti, zatímco oxid dusný je přibližně 265 až 298krát účinnější než oxid uhličitý. Tyto plyny se však v atmosféře vyskytují v mnohem menších koncentracích než oxid uhličitý, a proto je jejich celkový příspěvek k oteplování menší než u oxidu uhličitého, který zůstává dominantním skleníkovým plynem z hlediska lidských emisí.

Novela zákona o ochraně ovzduší představuje zásadní legislativní reakci na přijatou evropskou legislativu. Ta zásadně zpřísňuje požadavky na sledování kvality ovzduší, zavádí nové imisní limity, upravuje procesy plánování opatření ke zlepšení kvality ovzduší a mění přístup k řízení smogových situací. Nové imisní limity od roku 2030 plně nahradí aktuálně platné imisní limity, přičemž účinnost předkládané novely zákona se navrhuje od 1. ledna 2027.

Navrhovaná právní úprava v první řadě reflektuje zásadní změnu v oblasti stanovení nových imisních limitních hodnot pro znečišťující látky v ovzduší, které vycházejí z tabulky 1 přílohy I směrnice (EU) 2024/2881. Tyto nové imisní limity se navrhují promítnout do přílohy č. 1 zákona o ochraně ovzduší a od 1. ledna 2030 plně nahradí dosud platné limitní hodnoty stanovené na základě dřívější evropské legislativy. Již od nabytí účinnosti novely zákona, předpokládaného k datu 1. ledna 2026, však budou nové imisní limity závazné pro Ministerstvo životního prostředí při posuzování kvality ovzduší podle § 5 zákona a při tvorbě programů zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona. Od 1. ledna 2030 se závaznost těchto limitních hodnot rozšíří na veškerou činnost orgánů ochrany ovzduší podle § 3 zákona a současně na povolovací procesy podle § 11 a § 12 zákona, což v praxi znamená zásadní dopad na rozhodování o umisťování, změnách a provozu stacionárních zdrojů znečištění.

Zcela zásadním prvkem nové právní úpravy je rovněž implementace derogačního mechanismu podle čl. 18 směrnice (EU) 2024/2881, který umožňuje členským státům v odůvodněných případech požádat Evropskou komisi o prodloužení lhůty pro dosažení některých imisních limitů. Tento postup je však podmíněn splněním přísných požadavků, zejména vydáním programu zlepšování kvality ovzduší obsahujícího konkrétní opatření vedoucí k dosažení limitních hodnot v prodlouženém termínu a doložením, že členský stát přijímá veškeré nezbytné kroky k jejich splnění. Směrnice současně v čl. 18 odst. 4 stanoví časové omezení pro využití tohoto mechanismu, podle něhož musí členský stát oznámit úmysl požádat o prodloužení lhůty Evropské komisi nejpozději do 31. ledna 2029. Transpozice tohoto ustanovení je proto v návrhu zákona řešena prostřednictvím samostatného přechodného ustanovení, nikoli jako trvalá součást § 9 zákona upravujícího programy zlepšování kvality ovzduší. Smyslem této konstrukce je zajistit flexibilitu při případném uplatnění derogačního mechanismu, aniž by byl trvale měněn standardní postup vydávání programů zlepšování kvality ovzduší.

Z hlediska právních důsledků má implementace čl. 18 směrnice význam i ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Směrnice (EU) 2024/2881 v čl. 27 a 28 posiluje práva veřejnosti na přístup ke spravedlnosti a k náhradě škody v případě porušení povinností vyplývajících z právních předpisů v oblasti kvality ovzduší. V návaznosti na tuto úpravu se navrhuje výslovně stanovit, že odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci v souvislosti s neplněním nových imisních limitů se bude možné domáhat až od data, kdy mají být tyto limity podle směrnice plněny, tedy od 1. ledna 2030, případně od pozdějšího data stanoveného Evropskou komisí v případě schválení prodloužení lhůty podle čl. 18 směrnice. Tento aspekt představuje významný právní dopad nejen pro orgány veřejné správy, ale i pro osoby, které mohou být negativně dotčeny dlouhodobým překračováním limitních hodnot.

Vedle zavedení nových imisních limitů novela zákona významně rozšiřuje požadavky na monitoring kvality ovzduší, který je upraven zejména v návaznosti na přílohy VII a X směrnice (EU) 2024/2881. Nová právní úprava počítá s rozšířením sledovaných ukazatelů, zejména o detailnější analýzu chemického složení jemných prachových částic PM_2,5, sledování ultrajemných částic, koncentrací těžkých kovů, polycyklických aromatických uhlovodíků a dalších látek, jejichž výskyt je významný z hlediska posuzování kvality ovzduší. Součástí modernizace monitorovacího systému je rovněž zavedení takzvaných superlokalit měření, které umožní detailní sledování emisních charakteristik v zatížených oblastech. Tato opatření budou realizována postupně od nabytí účinnosti novely zákona, tedy od 1. ledna 2026, přičemž jejich cílem je zajistit přesnější podklady pro hodnocení kvality ovzduší a pro přípravu účinných nápravných opatření.

Zásadní změny se dotýkají také systému programů zlepšování kvality ovzduší, jejichž právní rámec je upraven v návaznosti na čl. 19 směrnice (EU) 2024/2881. Novela zákona posiluje jejich obsahové náležitosti a zavádí povinnost zajistit, aby opatření v těchto programech vedla k dosažení imisních limitních hodnot v co nejkratším možném čase. Programy budou nově vyžadovat detailní analýzu zdrojů znečištění, modelování budoucího vývoje koncentrací znečišťujících látek a stanovení konkrétních harmonogramů realizace jednotlivých opatření. V případě využití derogačního mechanismu podle čl. 18 směrnice bude nutné tyto programy upravit tak, aby odpovídaly prodlouženému termínu dosažení limitních hodnot a obsahovaly doplňující opatření vedoucí k jejich splnění.

Podle směrnice se programy dále vydávají rovněž v případě překročení imisního limitu pro přízemní ozon, který doposud nebyl programy zlepšování kvality ovzduší řešen. S ohledem na silnou vazbu ozonu na faktory nesouvisející s lidskou činností, jakou jsou např. sluneční záření, meteorologie, přirozeně se vyskytující těkavé organické látky (prekurzory jeho vzniku), byla směrnicí ponechána možnost program zlepšování kvality ovzduší pro ozon nevydat v případech, kdy neexistuje významný potenciál ke snížení jeho znečištění pod hodnotu příslušného imisního limitu z důvodu zeměpisných nebo meteorologických podmínek, a zároveň pokud by snížení znečištění znamenalo nepřiměřené náklady. Tuto výjimku s ohledem na ozon je rovněž navrženo promítnout do zákona.

Dále dochází k upřesnění doby, do kdy je třeba prostřednictvím programů zlepšování kvality ovzduší dosáhnout překročených imisních limitů, přičemž tato doba je směrnicí stanovena na období nejpozději do 4 let od konce kalendářního roku, ve kterém došlo k překročení. V případě expozičních cílů a imisního limitu pro přízemní ozon je dosažení nápravy ponecháno ve směrnici na neurčité období („co nejdříve“, který je v dosavadní soudní praxi vykládán restriktivně). Časové ohraničení se upřesňuje také pro změnu programu (aktualizaci), která musí proběhnout dle směrnice každých pět let. Podnětem pro změnu programu je přetrvávající překročení ve třetím roce po vydání programu. Programy zlepšování kvality ovzduší v předkládaném návrhu zákona v sobě zahrnují také speciální plány kvality ovzduší (tzv. roadmapy), které se mají přijmout před uplynutím lhůty pro dosažení nových imisních limitů, jsou-li překročeny.

Samostatnou oblastí změn je úprava pravidel pro vyhlašování smogových situací, která reaguje na zpřísněné požadavky směrnice (EU) 2024/2881 týkající se krátkodobých opatření na ochranu obyvatelstva. Novela zákona zavádí přísnější prahové hodnoty pro vyhlašování smogových situací a současně umožňuje využívat prognostické modely kvality ovzduší jako podklad pro rozhodování orgánů veřejné správy.

Ve věci přijímání opatření v případě překročení regulační nebo varovné prahové hodnoty, tedy. pro zmírnění průběhu smogové situace, se situace v návaznosti na směrnici příliš nemění, tj. stále je dle směrnice nezbytné přijmout tzv. akční plán krátkodobých opatření. Ten je v zákoně transponován již nyní v jeho stávajícím znění ve formě regulačního řádu obce (§ 10 odst. 3) a ve formě zvláštních podmínek provozu, které ukládá krajský úřad do povolební provozu (§ 10 odst. 5).

Novinkou směrnice je nicméně možnost nepřijmout krátkodobá opatření ke zmírnění smogové situace v případě překročených prahových hodnot pro částice PM₁₀ a PM_2,5 spojených s vytápěním domácností. Zde směrnice reflektuje sociálně citlivé otázky regulace zdrojů vytápění v topné sezóně, v rámci kterých jsou tyto smogové situace obvykle vyhlašovány.  V těchto případech lze krátkodobá opatření nahradit informací pro veřejnost o omezení expozice a dopadu na lidské zdraví. Toto ustanovení směrnice je navrženo transponovat jako možnost obecního úřadu nevydat regulační řád a doplněno povinností pro Ministerstvo zdravotnictví a MŽP vydat informaci o doporučeném chování pro ochranu zdraví v průběhu smogové situace.

Dokument ke stažení:

• Materiál

• Důvodová-zpráva

• Platné-znění

Nové číslo Odpadového fóra přináší téma, které dnes řeší každá obec, svozová firma i průmyslový podnik: Sběr a svoz odpadů v době rostoucích nákladů, nároků na data, efektivitu a legislativní jistotu. Čekají vás konkrétní zkušenosti z praxe, nové technologie i pohledy odborníků na to, jak se připravit na konec skládkování využitelných odpadů v roce 2030.

Květnové číslo nabízí mimo jiné rozhovor o budoucnosti odpadového hospodářství a investicích do cirkulárních řešení, přehled moderní techniky pro svoz odpadu, praktické zkušenosti s digitalizací a chytrými technologiemi nebo vysvětlení legislativních změn, které mohou zásadně ovlivnit hodnocení obcí v oblasti třídění. Nechybí ani inspirativní příklady z měst, odborná doporučení MŽP, metodika pro založení reuse centra, problematika azbestu či aktuální témata přesahující odpadové hospodářství jako jsou otázky kvality prostředí nebo dopady nedostatku vody.

Proč si květnové číslo stáhnout a přečíst?

• Získáte náskok před změnami v legislativě.

• Uvidíte, jak podobné výzvy řeší ostatní.

• Zjistíte, kde lze reálně snížit náklady a zvýšit efektivitu.

• Opřete svá rozhodnutí o konkrétní podklady a zkušenosti z praxe. 

• Rozšíříte si přehled o tématech, která ovlivní budoucnost oboru.

Časopis Odpadové fórum je dlouholetým odborným zdrojem informací a inspirace v oblasti životního prostředí, a proto si velmi vážíme finanční podpory formou předplatného. Předplatné snadno objednáte u distribuční společnosti zde: https://www.send.cz/casopis/1181/odpadove-forum

Časopis ke stažení:

OF_05_2026.pdf

Evropa stojí na prahu hluboké proměny, která může zásadně přepsat fungování její ekonomiky i každodenní realitu jejích obyvatel. Oběhové hospodářství se v posledních letech posunulo z okrového tématu do centra strategického uvažování evropských institucí a stále častěji je vnímáno jako jeden z klíčových nástrojů pro zvládnutí klimatické krize, surovinové závislosti i ekonomické nejistoty. Jedná se o komplexní rámec, který propojuje environmentální cíle s hospodářskou politikou a sociálními otázkami. Právě tato šíře záběru činí z cirkulární ekonomiky ambiciózní projekt, jehož dopady mohou být transformační, ale zároveň obtížně předvídatelné.

Zásadní význam této transformace podrobně rozebírá Evropská agentura pro životní prostředí (EEA), která ve svých nejnovějších výstupech upozorňuje, že přechod k oběhovému hospodářství není pouze technickou změnou výrobních procesů. Jedná se o hluboký zásah do struktury ekonomiky, fungování trhů i sociálních vztahů. Přechod od lineárního modelu založeného na neustálé spotřebě primárních zdrojů k modelu, který klade důraz na opětovné využití, sdílení a prodlužování životnosti výrobků, vyžaduje nejen inovace, ale i změnu hodnot a chování napříč společností. Tento proces se proto neobejde bez koordinovaného přístupu, který propojí veřejné politiky, podnikatelské strategie i každodenní rozhodování spotřebitelů.

Současně se ukazuje, že samotná existence inovativních řešení nestačí. Evropa již dnes disponuje řadou příkladů dobré praxe, které dokazují, že cirkulární modely mohou fungovat a přinášet environmentální i ekonomické přínosy. Problémem však zůstává jejich omezený dopad, protože většina z nich nedokázala překročit lokální nebo sektorové hranice. Právě tuto skutečnost reflektuje EEA ve dvou analýzách, a to konkrétně Scaling circular business models a Just transition to a circular economy, které detailně mapují hlavní bariéry i příležitosti této transformace.

Analýza Scaling circular business models ukazuje, že zásadním problémem cirkulární ekonomiky není nedostatek inovací, ale jejich neschopnost růst a prosadit se v širším měřítku. Mnoho firem experimentuje s novými modely založenými na sdílení, opravách nebo recyklaci, avšak jejich aktivity často zůstávají omezené na úzké segmenty trhu. Tento stav není náhodný, ale odráží hlubší strukturální bariéry, které brání rozšiřování těchto modelů. Patří mezi ně například nedostatečně nastavené regulační prostředí, které stále zvýhodňuje lineární způsoby výroby a spotřeby, nebo chybějící infrastruktura umožňující efektivní sběr, třídění a opětovné využití materiálů.

Dalším zásadním faktorem je složitost samotného procesu škálování. Nejde pouze o to vyrábět více nebo oslovit více zákazníků, ale o transformaci celých hodnotových řetězců. Cirkulární modely často vyžadují spolupráci mezi různými aktéry, kteří dříve neměli důvod spolupracovat, například výrobci, poskytovateli služeb, recyklačními firmami a veřejným sektorem. Tato spolupráce je však náročná na koordinaci, sdílení dat i důvěru mezi jednotlivými subjekty. Bez vytvoření funkčních ekosystémů, které tyto vazby umožní, zůstane potenciál cirkulární ekonomiky omezený.

Významnou roli hraje také ekonomická realita, ve které se tyto modely snaží prosadit. Tradiční tržní prostředí často nezohledňuje environmentální náklady lineární ekonomiky, což znevýhodňuje udržitelnější alternativy. Cirkulární produkty a služby tak mohou být v krátkodobém horizontu dražší nebo méně dostupné, což omezuje jejich konkurenceschopnost. Analýza proto zdůrazňuje potřebu ekonomických nástrojů, které by tyto nerovnosti vyrovnaly, například prostřednictvím daní, dotací nebo podpory inovací. Bez těchto zásahů bude obtížné dosáhnout širšího přijetí cirkulárních řešení.

Neméně důležitý je i faktor spotřebitelského chování, který často představuje podceňovanou bariéru. Přestože roste povědomí o environmentálních problémech, skutečné nákupní chování se mění pomaleji. Spotřebitelé mohou mít obavy z kvality, spolehlivosti nebo dostupnosti cirkulárních produktů a služeb, případně jim chybí dostatek informací pro informované rozhodování. Úspěšné škálování proto vyžaduje nejen technologické a ekonomické změny, ale i systematickou práci s veřejností, která posílí důvěru a ochotu přijímat nové modely spotřeby.

Key messages: Scaling circular business models

• Cirkulární podnikatelské modely mají potenciál výrazně snížit environmentální dopady, ale zatím zůstávají omezené na malé měřítko.

• Hlavní výzvou není vznik inovací, ale jejich škálování napříč trhy, sektory a regiony.

• Bariéry škálování jsou systémové a zahrnují regulaci, tržní podmínky, infrastrukturu i chování spotřebitelů.

• Úspěšné rozšíření vyžaduje změny celých hodnotových řetězců a spolupráci mezi různými aktéry.

• Současné ekonomické prostředí často zvýhodňuje lineární modely a nezohledňuje environmentální externality.

• Veřejné politiky hrají klíčovou roli při vytváření podmínek pro růst cirkulárních řešení.

• Důležitá je kombinace nástrojů, včetně regulace, finanční podpory, inovací a veřejných zakázek.

• Spotřebitelské chování a důvěra představují zásadní faktor pro rozšíření cirkulárních modelů.

• Škálování znamená nejen růst firem, ale i hlubší systémovou transformaci ekonomiky.

• Pro úspěch je nutný dlouhodobý a koordinovaný přístup napříč politikami i sektory.

Druhá klíčová analýza Just transition to a circular economy posouvá problematiku ještě dál, když upozorňuje, že přechod k oběhovému hospodářství musí být nejen efektivní, ale také spravedlivý. Transformace ekonomiky totiž neprobíhá ve vakuu a její dopady se liší napříč regiony, sektory i sociálními skupinami. Některé oblasti mohou z nových příležitostí výrazně profitovat, zatímco jiné čelí riziku ekonomického útlumu a ztráty pracovních míst. Bez cílených opatření tak může cirkulární ekonomika nechtěně prohlubovat existující nerovnosti.

Jedním z nejvýraznějších aspektů této problematiky je trh práce. Přechod k oběhovému hospodářství sice vytváří nové pracovní příležitosti, zejména v oblastech oprav, recyklace nebo služeb, ale jejich kvalita není vždy zaručena. Některá pracovní místa mohou být špatně placená, nestabilní nebo spojená s horšími pracovními podmínkami. To vyvolává zásadní otázku, zda lze takovou transformaci považovat za skutečně udržitelnou, pokud nepřináší zlepšení životní úrovně pro široké vrstvy obyvatel.

Klíčovým předpokladem spravedlivé transformace je proto investice do vzdělávání a rozvoje dovedností. Nové ekonomické modely vyžadují nové kompetence, které však nejsou automaticky dostupné pracovníkům z tradičních odvětví. Bez systematické podpory rekvalifikace a celoživotního vzdělávání hrozí, že část pracovní síly zůstane vyloučena z nově vznikajících příležitostí. Politiky zaměřené na rozvoj lidského kapitálu jsou nezbytnou součástí úspěšného přechodu.

Analýza zároveň zdůrazňuje význam inkluzivního přístupu, který zapojuje široké spektrum aktérů. Vedle velkých průmyslových hráčů hrají důležitou roli také malé a střední podniky, sociální podniky, komunitní iniciativy či neformální sektor. Tyto subjekty často přinášejí inovativní a lokálně zakotvená řešení, která mohou být flexibilnější a lépe přizpůsobená konkrétním potřebám. Jejich zapojení však vyžaduje odpovídající podporu a uznání jejich role v rámci širší ekonomiky.

Celkově tak výstupy Evropské agentury pro životní prostředí ukazují, že oběhové hospodářství respektive cirkulární ekonomika propojuje environmentální ambice s ekonomickou realitou a sociální spravedlností. Její úspěch bude záviset na schopnosti překonat strukturální bariéry, podpořit inovace a zároveň zajistit, aby přínosy této změny byly sdíleny napříč společností. Pokud se podaří tyto podmínky naplnit, může se cirkulární ekonomika stát nejen odpovědí na současné krize, ale i základem dlouhodobě udržitelného a spravedlivého evropského modelu.

Key messages: Just transition to a circular economy

• Přechod k oběhovému hospodářství musí být spravedlivý, jinak hrozí prohlubování sociálních nerovností.

• Ekonomické přínosy cirkulární ekonomiky nejsou automaticky rovnoměrně rozděleny.

• Transformace má významné dopady na trh práce, včetně zániku i vzniku pracovních míst.

• Nově vznikající pracovní místa nemusí vždy splňovat standardy kvality a stability.

• Klíčové je zajištění důstojných pracovních podmínek v cirkulárních sektorech.

• Rozvoj dovedností, rekvalifikace a celoživotní vzdělávání jsou nezbytné pro inkluzivní transformaci.

• Dopady se liší podle regionů a sociálních skupin, což vyžaduje cílené politiky.

• Malé a střední podniky, sociální podniky a komunitní iniciativy hrají důležitou roli.

• Zapojení širokého spektra aktérů zvyšuje legitimitu i efektivitu transformace.

• Spravedlivá transformace musí být integrována do všech politik souvisejících s oběhovým hospodářstvím.

Zdravá půda, odolná krajina či návrat opylovačů jsou cíle, ke kterým má směřovat nový Národní plán na obnovu přírody. Jeho první pracovní návrh představilo ministerstvo životního prostředí. Dokument má být podle něj klíčovým nástrojem pro zlepšení stavu české krajiny a veřejnost k němu nyní může posílat připomínky. 

Plán podle ministra životního prostředí by měl počítat například s obnovou ekosystémů, jako jsou mokřady, toky, zemědělská krajina, lesy i městská zeleň. Cílem je podle ministerstva posílení biodiverzity, lepší zadržování vody v krajině, zvýšení odolnosti vůči klimatické změně a zajištění dlouhodobého fungování ekosystémových služeb.

Do veřejného projednávání návrhu, které začalo 21. dubna, se mohou zapojit jednotlivci i organizace a své připomínky mohou zasílat do 15. května. Návrh lze podle úřadu komentovat nejen zasíláním připomínek, ale i prostřednictvím dotazníku.

Národní plán na obnovu přírody je strategický dokument České republiky, který stanoví konkrétní kroky pro zlepšení stavu ekosystémů. Zastřešujícími cíli jsou zlepšení stavu biodiverzity, posílení odolnosti krajiny vůči změně klimatu, posílení potravinové bezpečnosti a zajištění dlouhodobého fungování ekosystémových služeb.

Plán navazuje na již využívaná opatření a podle ministerstva je má propojit do jednotného strategického rámce. Resort zároveň uvádí, že pro naplnění plánu bude klíčové zajištění financování včetně peněz z Evropské unie. Národní plán vychází z evropského nařízení o obnově přírody a po dokončení a schválení vládou bude jeho první návrh v září předložen k posouzení Evropské komisi.

Dokument ke stažení:

Prezentace_Narodni_plan_na_obnovu_prirody.pdf (PDF, 2.3 MB)

Odpad už dávno není jen problém měst a obcí, ale strategická komodita, která láká nejbohatší hráče regionu. V zákulisí se rozbíhá tvrdý souboj o jeden z nejvýznamnějších odpadových byznysů ve střední Evropě, jehož cena může přesáhnout dvacet miliard korun a zásadně změnit mapu českého průmyslu.

Prodej aktivit dánské společnosti Marius Pedersen v Česku a na Slovensku se dostává do finální fáze a vyvolává mimořádně silný zájem mezi českými miliardáři i zahraničními investory. Firma patří k významným hráčům v odpadovém hospodářství a její prodej představuje jednu z největších transakcí v oboru za poslední roky. Do soutěže o převzetí vstupují nejen domácí finanční skupiny, ale také zahraniční strategičtí investoři, kteří vidí v odpadech stabilní a dlouhodobě rostoucí byznys.

Mezi hlavní zájemce patří miliardář Michal Strnad, skupina Sev.en miliardáře Pavel Tykač, investiční skupina Kaprain podnikatele Karel Pražák nebo investiční dům Wood & Company. V pozadí se objevují také vazby na skupinu EP Industries, kde figurují podnikatelé Daniel Křetínský a Roman Korbačka. Zájem mají i zahraniční firmy jako Paprec nebo Saubermacher.

Samotný proces prodeje je mimořádně konkurenční. Do užšího výběru postupuje větší počet uchazečů, kteří nyní vstupují do fáze hloubkové kontroly hospodaření firmy. Závazné nabídky by měly být předloženy do konce června a podpis kupní smlouvy se očekává během léta. Podle odborníků jde o jeden z největších soubojů o aktiva v odpadovém sektoru v regionu.

Atraktivita firmy spočívá především ve stabilních výnosech. Podnik v Česku a na Slovensku generuje roční tržby přibližně 400 milionů eur a jeho provozní zisk EBITDA dosahuje zhruba 114 milionů eur, což z něj činí vysoce profitabilní společnost. Odpadové hospodářství navíc patří mezi obory s dlouhodobě rostoucí poptávkou, protože objem komunálního odpadu se zvyšuje a legislativa nutí státy investovat do moderních technologií zpracování odpadu.

Přesto má firma i slabiny, které mohou ovlivnit výslednou cenu. Jedním z hlavních problémů je absence vlastní spalovny, která bude v budoucnosti klíčová pro nakládání s odpady. Trend v Evropě směřuje k omezení skládkování a většímu využívání spalování a recyklace. Právě proto může být společnost zajímavá například pro energetické skupiny, které mohou své zdroje přizpůsobit spalování odpadu a vytvořit tak nové energetické kapacity.

Další komplikací je probíhající kauza údajně zmanipulovaných zakázek ve zdravotnickém sektoru, ve které figuroval bývalý manažer společnosti. Takové právní a reputační riziko může ovlivnit vnímání firmy investory a snižovat ochotu nabídnout vyšší cenu.

Dánský vlastník se rozhodl podnik prodat především kvůli změně strategie. Firma se chce více soustředit na domácí trh v Dánsku a plnit cíle své klimatické strategie zaměřené na uhlíkovou neutralitu do roku 2035. Podmínky na českém a slovenském trhu by podle vedení vyžadovaly vysoké investice do modernizace infrastruktury, což se s novou strategií neslučuje.

Odhady hodnoty transakce se výrazně liší, ale většina expertů se shoduje, že cena přesáhne deset miliard korun. Některé odhady ji posouvají až k hranici osmnácti až jednadvaceti miliard korun, což odpovídá přibližně sedminásobku provozního zisku firmy. Výsledná částka bude záviset na očekávání investorů ohledně budoucího růstu objemu odpadu, schopnosti firmy získávat nové zakázky i nutnosti masivních investic do moderních technologií.

Nečekané zrušení výběrového řízení na vedení České inspekce životního prostředí vyvolalo otázky o stabilitě jedné z nejdůležitějších kontrolních institucí státu. V době rostoucích ekologických rizik a sílících nároků na výkon státní správy se ukazuje, že personální rozhodnutí mohou mít zásadní dopad nejen na fungování úřadu, ale i na důvěru veřejnosti v systém ochrany životního prostředí.

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí České republiky zrušit probíhající výběrové řízení na pozici ředitele České inspekce životního prostředí představuje významný moment v řízení této klíčové kontrolní instituce. Výběrové řízení bylo ukončeno bez výběru vhodného kandidáta, což znamená, že žádný z uchazečů nesplnil očekávání stanovená pro vedení organizace s celostátní působností a rozsáhlými pravomocemi v oblasti dozoru nad dodržováním právních předpisů na úseku ochrany životního prostředí. Ministerstvo současně deklarovalo, že řízení bude vypsáno znovu, aby bylo možné nalézt kandidáta, který bude disponovat odpovídající odborností, manažerskými zkušenostmi i osobnostní integritou nezbytnou pro výkon této funkce.

Zrušení výběrového řízení v pokročilé fázi procesu není běžným administrativním krokem, ale spíše signálem, že mezi požadavky na funkci a kvalifikací uchazečů vznikl zásadní nesoulad. Podle dostupných informací se výběrové řízení dostalo až do finální fáze, kdy měli vybraní kandidáti absolvovat závěrečné pohovory před hodnotící komisí, k nimž však nakonec nedošlo, neboť proces byl rozhodnutím ministerstva ukončen ještě před jejich uskutečněním. Tento krok lze interpretovat jako snahu předejít jmenování osoby, která by nebyla schopna dlouhodobě zajistit stabilní a odborné vedení instituce vystavené silnému veřejnému i politickému tlaku.

Po zrušení výběrového řízení byl vedením inspekce dočasně pověřen dosavadní zástupce ředitele Oldřich Jarolím, který současně stojí v čele odboru technické ochrany životního prostředí a integrované prevence. Tento model dočasného řízení je ve státní správě standardním nástrojem pro překlenutí období mezi ukončením funkčního období předchozího vedení a jmenováním nového ředitele. Přesto však dlouhodobější setrvání v režimu dočasného vedení může vést ke zpomalení rozhodovacích procesů, omezení strategických změn a zvýšení vnitřní nejistoty zaměstnanců.

Česká inspekce životního prostředí představuje orgán s rozsáhlými kompetencemi, jehož rozhodnutí mají přímý dopad na průmyslové podniky, samosprávy i jednotlivce. Inspektoři kontrolují dodržování právních předpisů v oblastech ochrany vod, ovzduší, odpadového hospodářství, ochrany přírody a krajiny či prevence závažných havárií. Funkce ředitele této instituce proto vyžaduje kombinaci hluboké znalosti správního práva, schopnosti řídit rozsáhlou organizační strukturu a zároveň odolnosti vůči politickým či ekonomickým tlakům, které mohou vznikat v souvislosti s výkonem kontrolní činnosti.

Evropské nařízení o obalech, které má částečně platit od poloviny letošního srpna, není dostatečně připravené a zatíží celý potravinářský i maloobchodní sektor. V rozhovoru pro ČTK to uvedla ředitelka Obalového institutu SYBA Iva Werbynská. Pokud se nařízení nepodaří odložit, lidé si podle ní od srpna za potraviny připlatí. Nařízení totiž mimo jiné zavádí povinné testování obalů, povinnou recyklovatelnost či označování obalů. Výrobci obalů ani potravináři a obchodníci dosud nevědí, jak přesně budou nové povinnosti fungovat.

Od 12. srpna má například začít platit povinné testování obalů na chemické látky s novými, přísnějšími limity. Problém ale podle Werbynské je, že Evropská komise dosud nevydala metodiku, jak obaly testovat, a tím pádem nelze zatím nové obaly ani vyrábět. "Investujeme jako průmysl do obalů zcela naslepo. A nevíme, co přijde zítra," uvedla Werbynská.

"Řekněme, že metodika vyjde v červnu. Poté musíme všechno dodat do laboratoří, které jsou v celé EU tři. Na evropském trhu je v tuto chvíli zhruba 18 milionů druhů obalů," uvedla Werbynská. Jeden test podle ní stojí 200 až 600 eur, v přepočtu zhruba 4900 až 14.500 Kč, a trvá tři týdny. "A nám od chvíle, kdy metodika vyjde, do 12. srpna zbývá čas obaly vyrobit, dodat potravinářům, oni je musí naplnit, dodat řetězcům, a řetězce rozdistrubovat. A 13. srpna ráno mají být na regálech jenom tyto obaly a žádné jiné," řekla Werbynská.

Splnění je podle ní nereálné. Firmy musí obaly navrhnout, otestovat a zavést do výroby. "Celkově tak redesign často trvá jeden až dva roky," uvedla.

Od srpna musí být navíc všechny obaly recyklovatelné, k parametrům recyklovatelnosti ale také dosud chybí metodika. "Je tady celá řada obalů a obalových materiálů, u kterých ještě v tuto chvíli nevíme, co s nimi udělat, aby opravdu 12. srpna mohly být uznány jako recyklovatelné," uvedla Werbynská. Od srpna má přibýt také povinnost uvádět na balení informace o výrobci obalů nebo zákaz skupinového balení do plastu, což se týká například sušenek, které výrobce vloží do balení po čtyřech.

Werbynská přitom nekritizuje nařízení samo o sobě, ale jeho nedostatečnou přípravu i chybějící dopadové studie. "Ta legislativa je napřed, před průmyslem, před výzkumem. A zaplatíme to my všichni," řekla Werbynská.

Špatné je podle ní i načasování zavádění nových opatření v době, kdy kvůli konfliktu na Blízkém východě zdražuje doprava i plasty. Případné zdražení by se podle ní projevilo téměř okamžitě, protože pro výrobce obalů představuje nařízení miliardové investice, které budou muset promítnout do cen, což následně zdraží veškeré produkty, ne jen potraviny. "Každý, kdo cokoliv vyrábí a cokoliv balí, toho se to dotkne," dodala.

Jak velký bude finanční dopad nařízení, je podle obchodníků těžké odhadnout. Přesný rozsah investic totiž v tuto chvíli nikdo nezná, uvedl na dotaz ČTK prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. "Nové požadavky znamenají obrovské investice, což se logicky na konečných cenách balených výrobků musí odrazit," dodal Prouza.

Jen povinné označování výrobců, které je nyní naplánované do tří fází, podle Werbynské vyjde pro trh EU na 120 miliard euro, v přepočtu 2,9 bilionu korun. "A těch změn je celá řada. Potom potřebujete náklady na testy, na administrativu, kterou budou muset začít jednotlivé firmy dělat. Musíte vybudovat obrovské datové úložiště ke sběru dat," dodala.

Nařízení kritizují také potravináři. Podle nich se jedná o byrokratický zmatek a kvůli nejasným pravidlům hrozí, že podniky budou muset během několika let opakovaně měnit obaly.

Nařízení vstoupilo v platnost loni 11. února a týká se veškerých obalů a obalového odpadu bez ohledu na materiál nebo původ. Cílem je minimalizovat množství obalového a odpadového materiálu.

Související: