Evropský statistický úřadu (Eurostat) zveřejnil informaci, že v roce 2018 se emise oxidu uhličitého (CO2) ze spalování fosilních paliv snížily v Evropské unii (EU) ve srovnání s rokem předchozím o 2,5 %. Česká republika ve sledovaném období snížila emise o 0,1 %. Další podrobnosti ke stažení ZDE

ECHA zpřístupnila nový portál umožňující společnostem připravit a předložit informace o  nebezpečných směsích, které mohou využívat toxikologická centra ve všech členských státech (zveřejněno ECHA 24. 4. 2019).

Portál agentury ECHA k předkládání údajů toxikologickým střediskům je bezpečný online způsob, který centrálně spravuje oznamování, tj. vytváření, předkládání a sledování stavu oznámení. Vychází z harmonizovaného formátu XML, který definuje požadavky na informace stanovené nařízením CLP.

Pokud společnost plánuje uvést na trh své výrobky i v dalších členských státech, portál umožní poskytnout informace v rámci jednoho podání. Pro společnosti to bude znamenat snížení administrativní zátěže a nákladů při předkládání informací o nebezpečných směsích příslušným orgánům členských států a zemí EHP. Za používání portálu si ECHA neúčtuje poplatek, ale některé členské státy mohou vybírat poplatky na pokrytí vlastních nákladů. Oznámení podaná prostřednictvím portálu budou platná, jakmile je příslušný členský stát připraven k jejich přijetí.

Zlepšení uživatelského rozhraní s více funkcemi bude realizováno v připravovaných verzích portálu v červenci a listopadu 2019.

Podle nařízení (ES) č. 1272/2008 (nařízení CLP) musí společnosti uvádějící na trh nebezpečné směsi poskytovat informace o těchto směsích určeným vnitrostátním subjektům. Tyto informace musí být poskytnuty v harmonizovaném formátu:

• u směsí pro spotřebitelské použití od 1. 1. 2020,

• u směsí pro profesionální použití od 1. 1. 2021 a

• u směsí pro průmyslové použití od 1. 1. 2024

Obsah toalet dnes končí převážně na zemědělské půdě, což měla změnit nová vyhláška. Jenže čistírny a zemědělci tlačí na pětiletý odklad. V Česku se vyprodukuje asi 160 tisíc tun čistírenského kalu, z toho doputuje téměř osmdesát procent na zemědělskou půdu. Od příštího roku se jich tam přitom mělo lít podstatně méně. Více ZDE

Zdroj: iDNES.cz

Evropská unie v pátek vypotřebuje přírodní zdroje, jež jí planeta může nabídnout na celý rok, takže od pátku bude žít na ekologický dluh. Ve své zprávě to oznámil Světový fond na ochranu přírody (WWF). Pokud by stejně jako EU zdroje konzumovalo veškeré lidstvo, potřebovalo by podle zprávy 2,8 planety jako Země.

"Počínaje pátkem budou Evropané žít na dluh. Znamená to, že kdyby celý svět žil stejně jako oni, spotřebovalo by lidstvo veškeré zdroje, jež planeta může obnovit za rok," stojí v dokumentu, na jehož vzniku s WWF spolupracovala nevládní organizace Global Footprint Network.

"Rybolov, zemědělství, lesní hospodářství, stavebnictví, uhlíkové zplodiny... Kdyby lidstvo konzumovalo stejně jako Evropané, potřebovalo by 2,8 modrých planet. V EU sice žije sedm procent světové populace, avšak spotřebovává 20 procent zemské biokapacity," uvádí zpráva.

Vyčerpávání přírodních zdrojů se nepřestává zrychlovat - v roce 1961 se na dluh začalo žít až 13. října. Mezi jednotlivými státy EU jsou ale rozdíly - Lucembursko například letos dosáhlo "dluhového prahu" v polovině února, zatímco Rumunsko se k němu přiblíží až v půlce června, Francie 15. května.

"Využíváním zdrojů prohlubujeme tento deficit z roku na rok v neprospěch jiných států a příštích generací," uvádí WWF.

Situace se horší i v celosvětovém měřítku - v roce 1997 byly roční zdroje vyčerpány koncem září, loni už 1. srpna.

"Vyzýváme politiky k patřičným opatřením: existuje řešení, ale je třeba je zavést hned!" prohlásila mořeplavkyně a předsedkyně francouzské pobočky WWF Isabelle Autissierová.

V rámci EU by se měla prosazovat zemědělská politika, která ochrání přírodní zdroje, vytvoří pracovní místa, zabrání kácení lesů a ničení přírodních ekosystémů. Měla by se také zavést pravidla kontroly rybolovu, uzavírá WWF.

Zdroj: ČTK

Cílem semináře je seznámení s nově vydanou metodikou schválenou Centrální komisí MD ČR dne 5.2.2019 , zn. 90/2019-910-UPR/3„ k zabezpečení jednotného postupu při využívání vstupních podkladů pro akustické výpočty“. Na semináři budou představeny postupy pro jednotné využití dostupné datové základny a práce s intenzitami dopravy.
 
Problematiky, kterým se budou věnovat jednotlivé prezentace na semináři:

• obměna vozidlového parku v ČR;

• kategorie lehkých nákladních vozidel a jejího zatřídění;

• korekce  povrchů vozovek a další.

Informace budou prezentovány přímo zástupci kolektivu řešitelů této metodiky.

Seminář je určen:

• všem, kteří provádí akustické výpočty a měří dopravní hluk;

• projektantům;

• zástupcům státní správy a samosprávy;

• investorům, kteří problematiku hluku z dopravy řeší, nebo ji mají na starosti;

• zpracovatelům podkladů pro proces EIA.

TÉMATA PŘEDNÁŠEK:
Ing. Radek Kropelnický, Ředitelství silnic a dálnic ČR

• HLAVNÍ ŘEŠENÉ PROBLÉMY V RÁMCI ŘSD

Ing. Libor Ládyš, Ekola group, spol. s r.o.
Ing. Aleš Matoušek, PhD., Ekola group, spol. s r.o.
Ing. Daniel Puš, Ekola group, spol. s r.o.

• PROBLEMATIKA DATOVÉ ZÁKLADNY PRO VÝPOČET HLUKU Z DOPRAVY, ZMĚNY V CSD

• PŘEDSTAVENÍ PUBLIKACE „MANUÁL 2018“, JEJÍ STRUKTURA, OBSAH A PRÁCE S NÍ

• OBMĚNA VOZIDLOVÉHO PARKU MEZI ROKEM 2000 A STÁVAJÍCÍM (VÝHLEDOVÝM)     STAVEM - ANO ČI NE?

• POUŽITÍ OBMĚNY VOZIDLOVÉHO PARKU V NEJČASTĚJI POUŽÍVANÝCH     VÝPOČTOVÝCH METODIKÁCH A DŮSLEDKY VYPLÝVAJÍCÍ Z NERESPEKTOVÁNÍ     SKUTEČNÉHO VÝVOJE VOZOVÉHO PARKU ČR

• POSTUP SPRÁVNÉHO ZATŘÍDĚNÍ KATEGORIE VOZIDEL N1 (LN)

• KATEGORIZACE VOZIDEL Z HLEDISKA HLUKU A PRÁCE S NIMI

• JEDNOTNÝ POSTUP PŘEPOČTU INTENZIT DOPRAVY MEZI STÁVAJÍCÍM STAVEM A ROKEM 2000, NÁZORNÝ PŘÍKLAD

• PROBLEMATIKA HLUČNOSTI POVRCHŮ

• VYUŽITÍ NÍZKOHLUČNÝCH POVRCHŮ V PREDIKČNÍCH METODIKÁCH

• AKTUALIZACE KOEFICIENTŮ A KOREKCÍ PRO AKUSTICKÉ PARAMETRY POVRCHŮ     VOZOVEK POUŽÍVANÝCH V ČR S DŮRAZEM NA POVRCHY SE SNÍŽENOU HLUČNOSTÍ

• Termín: středa 19. června 2019, přednášky 9:00 - 15:00 hodin

• Místo konání: Praha, Konferenční centrum CITY, Na Strži 65/1702, 140 62 Praha 4 - Pankrác

• Cena: 1859,- Kč bez DPH

• Seminář pořádá: www.Uzitecneseminare.cz

Čtvrtina baterií, které jsou v Česku odevzdány k recyklaci, pochází ze sběrných míst, která pro své občany zřizují městské a obecní úřady. Podle údajů společnosti ECOBAT se v minulém roce ve městech a obcích vybralo přes 413 tun baterií, což je téměř dvojnásobek ve srovnání s rokem 2015, kdy se zde vytřídilo 212 tun. Za zlepšujícími se výsledky stojí především aktivní osvěta ze strany úřadů a zvyšující se dostupnost sběrných míst. Ve městech a obcích mohou dnes lidé odevzdávat baterie ve sběrných dvorech, do červených venkovních kontejnerů a stále častěji jsou jim k dispozici také sběrné nádoby přímo na úřadech.

Nejvíce baterií v roce 2018 lidé odevzdali do sběrných nádob v ochodech, a to 545 tun, na druhém místě je firemní sektor s 494 tunami, třetí místo patří městům a obcím (413 tun). Téměř 142 tun se vybralo ve školách zapojených do programu Recyklohraní aneb Ukliďme si svět. Podíl měst a obcí na vytříděných bateriích se rok od roku zvyšuje – v roce 2015 to bylo 17 % a v minulém roce již 25 %.

Jen si plnit povinnosti? Mnohá města dělají víc

Povinnost zajistit pro své občany místa k odkládání baterií, které se řadí mezi nebezpečné složky komunálního odpadu, je obcím dána ze zákona o odpadech. Každá obec za tímto účelem zřizuje sběrné dvory nebo provozuje mobilní sběrny nebezpečných odpadů.

„Čím dál více obcí toho pro třídění baterií dělá více, než jim ukládá legislativa. A to je dobře,“ říká Petr Kratochvíl z neziskové společnosti ECOBAT, která v České republice zajišťuje sběr a recyklaci baterií, a dodává: „Pro podporu sběru baterií jsou důležité především dvě věci – dostupnost sběrných míst a správná osvěta. A ty dnes řada městských a obecních úřadů umí zajistit velmi dobře. Rozšiřují počet sběrných míst a přichází se srozumitelnou a motivující osvětou pro třídění. Výsledky se pak dostavují.“

Třídění baterií šetří nejen přírodu, ale městům a obcím i peníze

Města a obce mohou pro zajištění míst k odkládání baterií využít komerční odpadářské firmy. Za to jim však musí zaplatit. Druhou možností je zdarma využít specializované organizace, tzv. kolektivní systémy. Vše je založeno na povinnosti firem, které baterie v České republice uvádějí na trh. Ty se musí zároveň postarat o jejich sběr a recyklaci – tedy o zpětný odběr. Odpovědnost použité baterie sbírat, recyklovat, a k tomu vzdělávat a informovat veřejnost přebírají za výrobce a dovozce kolektivní systémy. V případě přenosných baterií jsou to v České republice organizace ECOBAT a Rema Battery.

Kolektivní systémy mají podle zákona o odpadech povinnost spolupracovat s každou obcí, která o to projeví zájem. A obce to nestojí ani stát ani korunu. Naopak, vedle samotného sběru baterií mohou získat i významnou pomoc s osvětou a zapojením občanů.

Oporu mají obce i v mnohých krajských úřadech. Například Kraj Vysočina a Jihomoravský kraj podporují projekt Baterkománie, který propojuje sběr baterií s charitou a soutěží měst. Mnohé krajské úřady organizují výstavy, konference a další platformy pro vzdělávání a sdílení zkušeností.

Na osvětu v regionech je zaměřen také projekt Recyklojízda. Cyklisté na elektrokolech letos v červnu již potřetí projedou republiku z jednoho konce na druhý, aby ve městech po trase vysvětlovali lidem význam třídění a recyklace baterií. Nedílnou součástí této recyklační cyklo tour jsou setkání se starosty a dalšími představiteli městských úřadů.

Češi berou třídění baterií vážně, ale osvěta je stále důležitá

Podle průzkumu společnosti ECOBAT (aplikace IPSOS INSTANT Research) již 75 % Čechů tvrdí, že použité baterie třídí vždy nebo téměř vždy. Podle oficiálních sběrových statistik ECOBATu však stále jen necelá polovina baterií, které jsou uvedeny na trh, končí na recyklaci. Nejčastějším důvodem, proč někteří lidé stále baterie netřídí, bývá jejich pocit, že jsou malé, a že se jim kvůli pár baterkám nechce běhat na sběrná místa. Právě zvyšující se dostupnost sběrných míst, spolu s osvětou, pomáhá jejich chování měnit. V České republice už je přes 22 tisíc sběrných míst na použité baterie a akumulátory.

Češi dali jasně najevo, že jim osud vyprodukovaného odpadu není lhostejný, a že třídit odpad je pro ně samozřejmostí. V roce 2018 se tak znovu protřídili k novému tuzemskému rekordu – co Čech, to průměrných 49 kilogramů vytříděného papíru, plastů, skla a nápojových kartonů. A k tomu ještě téměř 14 kilogramů kovů. Každý tak loni vytřídil o 3 kilogramy odpadu více než v roce 2017. 

Již 73 % obyvatel ČR aktivně třídí své odpady. Cesta k barevným kontejnerům s odpadem se pro ně stává naprostou samozřejmostí. Loni tak do nich vytřídil každý z nás v průměru 21,3 kg papíru, 14,1 kg plastů, 13,2 kg skla a bezmála půl kilogramu nápojových kartonů. S připočtením kovů pak každý obyvatel ČR vytřídil za loňský rok v průměru 62,9 kilogramu odpadů.

„Rostoucí trend v množství vytříděných odpadů nás velmi těší. Dokazuje, že Češi cítí svoji zodpovědnost za stav životního prostředí a stále více přemýšlejí i o tom, jak mu mohou pomoci a jak správně naložit s vyprodukovanými odpady. Tato změna v jejich chování však není samozřejmá a je výsledkem mnoha dlouhodobých činností včetně navyšování počtu barevných kontejnerů či vzdělávání a propagace třídění, které realizujeme,“ zhodnotil aktuální situaci generální ředitel společnosti EKO-KOM Zbyněk Kozel.  

Prostřednictvím sběrných systémů v obcích a městech po celé ČR se tak loni podařilo vytřídit přes 665 tisíc tun odpadů. Díky spolupráci 6 131 obcí a 21 052 firem zapojených v systému EKO-KOM je třídění odpadů v České republice stále komfortnější. Možnost třídit odpad má dnes už prakticky každý. „Barevné kontejnery i menší nádoby na třídění odpadů jsou už téměř na každém rohu. Napříč ČR je jich díky intenzivní spolupráci s obcemi rozmístěno již více než 413 tisíc a průměrná docházková vzdálenost k nim se zkrátila na 91 metrů,“ řekl Lukáš Grolmus, ředitel oddělení komunikace a marketingu EKO-KOM.

Kvalita sběrné sítě je na vysoké úrovni i ve srovnání s ostatními zeměmi EU – jedno sběrné hnízdo slouží v ČR 124 lidem, což je v evropském srovnání jeden z nejdostupnějších systémů třídění. Nádobový sběr bývá zejména v menších obcích ČR doplněn ještě o sběr pytlový a odpady lze také třídit prostřednictvím sběrných dvorů a výkupen druhotných surovin.  Tato kombinace činí třídění odpadů pro občany pohodlné a dostupné. Všechny takto vytříděné odpady se dále dotřiďují na třídicích linkách, kde se rozhoduje o tom, jakým způsobem a jaké množství vytříděných odpadů bude dále využito - pro výrobu nových produktů nebo energeticky. Tím vším jednak zamezujeme rozšiřování skládek, a také pomáháme snížit zátěž životního prostřední – tříděním a recyklací odpadů například zachráníme ročně přes 2,2 milionu vzrostlých stromů, to je zhruba 29 km2 přírody.

Podrobnosti a grafy k výsledkům systému EKO-KOM za rok 2018: Příloha TZ_Výsledky 2018-1.docx (893534)

Obrovské dopady na životní prostředí, kilometry daleko viditelný černý kouř, toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zábor zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní kasy a v neposlední řadě nasazení vlastního života. To jsou tvrdá fakta každodenních požárů skládek odpadů v Česku.

Od pátečního odpoledne likvidují hasiči požár skládky. U požáru zasahovali několik dní, hasiči ještě pojedou na místo znovu na kontrolu. Požár se místy prohořel do velké hloubky, bylo nutné s použitím bagru odkrýt vrstvy odpadu a důkladně prolít vodou všechna ohniska. Likvidace požáru byla obtížná kvůli nutnosti použití velkého počtu dýchací techniky a složitého pohybu v prostoru skládky. U požáru zasahovalo celkem 8 hasičských jednotek. To jsou mediální zprávy, které najdeme v tisku každý den.

Každému tak musí být jasné, že dopady skládek na životní prostředí i naše zdraví nejsou určitě pozitivní. To, že hasiči díky skládkování nasazují zbytečně své životy, určitě není potřeba zmiňovat. Pochopitelně takový zásah stojí daňové poplatníky nemalé peníze. Není výjimkou, že u požárů skládek jsou postupně nasazeny desítky kusů zásahové techniky a stovky hasičů, a to po několik dní, s celkovou spotřebou hasební vody, pěnidla a smáčedla v řádu stovek tisíc až milionů litrů a stovky litrů pohonných hmot. Po zahrnutí všech nákladů na nasazení sil a prostředků požární ochrany, související logistiky, zajištění stravy a pitného režimu pro zasahující hasiče aj. se mohou denní náklady takového zásahu běžně pohybovat mezi 500 tisíci až 1 milionem korun. Požáry skládek jsou tak obrovsky ekonomicky náročné, přičemž škody jsou často nulové. Navíc při hoření dochází ke snižování objemu uloženého odpadu, což skládkařům nahrává – kapacita skládek se tak totiž opět uvolňuje.

Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky. Například v roce 2018 hasiči evidují více jak 144 tisíc událostí kde bylo třeba jejich zásahu, z toho požáry tvoří téměř 20 tisíc událostí. Na požáry samotných řízených a černých skládek připadá 6 %, přesně 1 238 událostí. V loňském roce hasiči evidují celkem 530 požárů řízených (legálních) skládek, na nelegální připadá 708 událostí. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 můžeme vyčíst, že v roce 2014 každý den hořela jedna „pouze“ legální skládka, v roce 2018 už to bylo 1,5 skládky. Na území České republiky máme dnes celkem oficiálních 178 skládek, což by teoreticky znamenalo, že každá z nich zahoří každoročně třikrát!

V roce 2018 došlo k výraznému zvýšení počtu požáru. Na vině je i horko a sucho, za takových podmínek je vznícení skládek mnohem větším rizikem (zdroj: HSZ ČR)

Hasební zásah

Hlavní výzvy, kterým hasiči musí čelit, jsou toxické zplodiny, odpadní vody, skrytá ohniska, obtížná manipulace, dlouhodobý zásah, velké množství hasiva i velký počet nasazených jednotek. Například na likvidaci požáru skládky na Mostecku koncem srpna 2017 bylo během čtyř dnů nasazeno celkem 58 hasičských jednotek, 117 vozidel, které jsou během zásahu téměř permanentně nastartovány, a navíc bylo potřebováno téměř 13 milionů litrů vody. Požární jednotky musí tedy také řešit otázku dostatečných dodávek hasební vody. Právě voda je dnes nedostatkovým zdrojem a při současné situace dalšího extrémně suchého roku, kdy mnoho obcí v ČR je odříznuto od dodávek vody a sucho je navíc zdrojem rizika šíření požárů, se tak stává dnešní situace zcela alarmující.

Kromě hašení je však během zásahu nutné dbát i na ochranu životního prostředí. Velkou komplikaci při požáru skládek představuje stékající použitá hasební voda po povrchu skladovaných materiálů s následným možným odtokem do kanalizačních vpustí nebo přilehlých vodních zdrojů, a to vše doprovázené možným rizikem zamoření životního prostředí nebo masovým úhynem vodních živočichů. Pro vysvětlení – pokud se při požáru použije necelých 13 milionů litrů vody, tak je jisté, že i při určité míře odparu jsou to stále miliony litrů, které skládkou protékají a následně někde musí vytéci… Při požárech celého tělesa skládky je zároveň nemožné zajistit, aby nedošlo k průsakům a postupnému úniku toxických látek do podzemních vod.

Likvidace požárů však není je o základním způsobu hašení. K běžným taktickým postupům samotného hasebního zásahu patří uhašení intenzivního plamenného hoření s následným dohašováním např. zaplavením ohnisek požáru velkým množstvím vody, injektáž vody do tělesa skládky, rozrušením skládky pomocí mechanických účinků proudů vody, vytváření proluk těžkou technikou, nebo postupné rozebírání, a to například pomocí těžkých kolových nakladačů, pásových rypadel, nakladačů a zkrápěním vytěženého hořícího materiálu až po pokrytí povrchu skládky zeminou.

Velkým specifikem jsou pak požáry skládek pneumatik. Zde se zpravidla provádí zaplavení ohnisek požáru pěnou s cílem zamezení přístupu vzduchu k hořícímu materiálu, resp. velkým množstvím vody s použitím smáčedla. V praxi osvědčenou metodou je také postupné máčení hořících pneumatik do velkoobjemové nádrže s vodou a smáčedlem. Tato metoda je náročná z hlediska délky zásahu, nicméně patří k nejspolehlivějším i nejúspornějším, co do množství použité techniky a nákladů na hasební látky.

Mezi tím, kdy si čtete tento článek, tak v Česku hoří další skládka. S požárem na Litoměřicku hasiči bojují opět i dnes. Skládka hořela 29. dubna a vzplála podruhé... O události informuje i Deník.cz.

K velmi problematickým okolnostem těchto typů požárů patří přítomnost enormního množství toxických plynů, často výbušných, možné neočekávané reakce skladovaných látek v podmínkách požáru či ve styku s vodou, nebo přítomnost biologických, resp. chemických látek potenciálně nebezpečných pro zasahující jednotky požární ochrany, jako jsou kyseliny nebo zdroje infekcí.

Kontroly skládek a praktiky na hranici zákona.

Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) každoročně provádí kontrolu skládek, ze kterých lze konkretizovat porušená zjištění právních předpisů. Například v několika případech byly přijímány a ukládány odpady, které nejsou provozním řádem povoleny. Dále odpady nebyly pravidelně překrývány a vnější odvodňovací příkopy byly zanesené a nemohly plnit svoji funkci. Další konkrétní nedostatky spočívaly mj. v neprovádění předepsaného monitoringu, neprovádění řádné přejímky odpadů. Pokuty byly uloženy i za podání ročního hlášení s nepravdivými údaji. Nikoho tak nemůže překvapit, že jedna z nejvyšších pokut ve výší 1 mil. Kč byla loni udělena právě provozovateli skládky za nepravdivé údaje uvedené v hlášení o produkci a nakládání s odpady a neodvádění odpovídající finanční rezervy na budoucí rekultivaci.

Každého určitě napadnou otázky jako: když jsou přijímány na skládku odpady mimo schválený provozní řád, tedy takové, na které není skládka projektována, je taková skládka vůbec pro životní prostředí a lidské zdraví bezpečná? Navíc když inspekce poukáže na špatný monitoring, skládka hluboko zahoří, máme tak již dnes jistotu, že skládkové vody neprosakují do životního prostředí? Co taková skládka udělá za 50 nebo za 100 let? Budeme mít vůbec dostatečné peníze na jejich rekultivace a sanace? Příkladem ekonomických nákladů pro budoucí generace jsou sanace skládek, které nás již dnes stojí stovky milionů korun, které by mohly být investovány například do skutečné recyklace. (Revitalizace Chuchelské skládky za 100 milionu korun)

Není možná překvapením, že v Polsku v roce 2018 v jeden moment hořelo více než 70 skládek. A to v době, kdy vláda oznámila, že bude kontrolovat, zda-li na skládkách nekončí nebezpečné odpady, které by měly být likvidovány ve speciálních spalovnách. Po požárech se totiž jen velmi těžko kontroluje, jaké odpady byly na skládku skutečně navezeny.

Na skládce, jak na jiné planetě

Určitě každý někdy přemýšlel, jaké to je vyskytnout se na místě, na které člověk běžně nezavítá. O své zkušenosti se podělili filmaři, kteří natáčeli jednu z epizod Specialistů na reálné skládce v Úholičkách u Prahy. Na této skládce v průměru skončí každý den 150 nákladních automobilů odpadu. „Ten den neskutečně foukal vítr a my se ocitli uprostřed ohromného páchnoucího prostoru o velikosti zhruba 1 km čtvereční. Připadal jsem si tam jako na jiné planetě,“ vzpomíná na natáčení Jan Zadražil, který hraje kapitána Čermáka.

„Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak obrovské množství odpadu produkujeme. Obecně asi většina z nás cestu odpadků příliš neřeší. Žijeme v domnění, že když je popeláři odvezou, tak nějak zmizí ze světa. Není to ale samozřejmě pravda. Každému bych podobný zážitek doporučil,“ dodal Jan Zadražil.

Kde se skládky vlastně vzaly a jsou skutečně bezpečné a „zajištěné“?

Nejvíce velkých skládek vznikalo v Česku po revoluci do roku 1996, kdy bohužel s jejich projektováním nikdo neměl žádné velké zkušenosti, neexistovaly žádné oborové normy. Skládky je možné stavět jen v místech, které plní přísné parametry a kritéria. Bohužel ty mnohdy nebyly v té době respektovány. Nevhodná kritéria výběru lokality, nezkušenost projekčních kanceláří, nezkušenost dodavatelských firem i nedostupná technika a technologie tak nám zadělaly na budoucí problémy se skládkováním. Naše legislativa se navíc staví ke komunálnímu odpadu jako k odpadu ostatnímu, ale ve skutečnosti je komunální odpad ten nejnebezpečnější odpad, který se dovedeme přestavit. Umožňuje nám totiž do něho uložit naprosto všechno.

Ideologie proti rozumu a likvidace požárů skládek z kapes daňových poplatníků.

Jedním z důvodů, proč je Česko stále skládkovací velmocí má příčinu v ideologii se kterou se setkáme od revoluce dodnes. Energetické využívání odpadů, které oproti skládkám představuje moderní, zodpovědné, efektivní a sofistikované řešení pro odstranění odpadů, bylo a je stále označováno za nutné zlo. Kdekoliv by se dnes mělo postavit takovéto sofistikované zařízení, tak se automaticky zvedne velká místní nevole. Výsledek je takový, že dnes v 21. století stále skládkujeme neuvěřitelných 45 % směsných komunálních odpadů. U energetického využívání odpadů jsou taktéž často skloňovány produkce dioxinů a prakticky každý ví, že „spalovna“ produkuje nebezpečné látky. Netřeba jít do detailu a stačí uvést, že dle studií hoření skládek v USA dochází k sedmitisícovému násobku úniku dioxinů do ovzduší už při jednom požáru oproti produkci spaloven v ročním horizontu. Vynásobte si tento poměr číslem 530 u legálních a dvojnásobkem u součtu s počtem požárů nelegálních skládek. Poměřujeme tak Davida s Goliášem.

Cílem není natírání energetického využívání na zeleno. Cílem je upozornit na fakt, že o čtyřech zařízeních, u kterých máme možnost monitorovat přesnou produkci emisí 24 hodin denně ví celé Česko. Málokdo ale dnes ví, čím jsou pro společnost i životní prostředí skládky a že je bez nadsázky můžeme nazvat tikající bombou v krajině, jejíž likvidace se platí z peněz daňových poplatníků. K neuvěření je fakt, že kvůli absenci aktualizace zákonů o požární ochraně dnes všechny požáry skládek platíme z veřejných prostředků. A to i přes fakt, že u mnoha požárů je důvod vzniku lehce řečeno sporný. Ve chvíli, kdy skládce dochází kapacita je tak požár celkem vítanou záležitostí. To co shoří vytváří místo pro nový odpad.

Častým argumentem je také fakt, že energetické využití může ohrozit naplňování cílů recyklace. Proto je dobré dodat, že samotné zařízení na energetické využívání odpadů jednak nikterak neohrožuje recyklaci, neboť je v evropských cílech cirkulární ekonomiky jasně zastropováno mírou 25 %, ale navíc je možné jeho výstupy, mezi které patří železné i neželezné kovy a škvára, dále vracet do oběhu za dodržení jasných kritérií. Recyklace by dle nové legislativy měla zabírat procent 65 a skládkování však maximálně 10 %. A to je dobré zmínit, že po vzoru západních zemí to mohou být i jednotky procent a ostatní materiály je tak možné dokonale využít. U energetického využívání je nutné brát v souvislost i současně značné benefity, neboť využívání odpadů nahrazuje pro výrobu energie a tepla spotřebu uhlí, které je dnes v Česku nejvýznamnějším zdrojem. Výsledná škvára, tedy zbytek zůstávající po spálení se běžně využívá v liniových stavbách například u výstavby dálnic a v dnešní době je možné její využití kontrolovat i díky projektování v programech BIM, které přesně monitorují, kde je daný materiál použit a v budoucnu je možné jej identifikovat a řádně s ním naložit. Touto cestou se vydává i západní Evropa.

Buďme ambicióznější!

Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně 10 % odpadů a to je také dnes nejčastější argumentace proti nové legislativě, která však jen obhajuje plány, které máme schváleny již roky. V České legislativě totiž od roku 2014 počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024 a argument pro prodloužení je jen snaha skládkovacích firem udržet si svůj byznys po co nejdelší dobu. Často se dnes v diskuzích potkáváme s tvrzením, že se jedná o tzv. Gold-plating, tedy o fakt, že jsme zbytečně přísnější než EU. Je však na pořadu dne těmto argumentům věřit? Pokud bychom totiž skládkovali stejným tempem do roku 2035, tak dojde k naplnění všech skládkovacích kapacit a Česká republika bude muset na vlastní náklady budovat skládky nové. Dnešní kapacita skládek stačí jen na dalších 16 let, proto je nutné skládkování okamžite omezit a zachovat tak dnešní kapacity již na vždy. Proč plnit skládky tak rychle, když by měly vydržet jako zdroje pro úložiště odpadů na co nejdelší dobu? O tom se skládkařské firmy často nezmiňují a fakt o skutečných kapacitách záměrně v diskuzi nepadá.

Skládky znečišťují životní prostředí, emitují skleníkové plyny a jsou plné zdrojů, které už jsou tak nenávratně ztracené. Když tedy víme, jaká tvrdá negativa nám skládkování přináší, není tak čas si položit otázku, proč bychom měli posouvat konec skládkování z roku 2024 na rok 2030, které navrhuje Ministerstvo životního prostředí v novém zákoně o odpadech? A současně neměli bychom se zamyslet nad tím, zda bychom neměli být daleko ambicióznější a jít hluboko pod 10 % skládkovací evropský cíl a to mnohem rychleji jako naše sousední země, které již dnes ukládají oproti našim 45 pouhé jedno procento?

Autor článku: Jiří Študent, šéfredaktor časopisu Odpadové Fórum

Foto: Deník.cz / Karel Pech

Zdroje: Odpadové forum 4/2019

Report GEO prezentuje a hodnotí stav a vývoj životního prostředí ve světě. Report GEO upozorňuje na skutečnost, že životní prostředí a přírodní zdroje jsou základem pro důstojný lidský život a to jak s ohledem na materiální zajištění tak lidské zdraví, a jejich dlouhodobé poškozování ohrožuje naši budoucnost. To platí zejména pro realitu pokračujících klimatických změn, které mají dopad na dostupnost vody, produkci potravin i rozšiřování nových zdravotních rizik.

GEO například uvádí, že celosvětové náklady na udržení růstu globální teploty pod 2 stupně Celsia jsou zhruba 22 bilionů dolarů. Tato investice ale zároveň státním rozpočtům ušetří přibližně 54 bilionů dolarů v očekávaných nákladech, které by jinak byly vynaloženy právě na léčení onemocnění spojených se znečištěním vzduchu.

Právě důsledné poukazování na nezbytnost ochrany a dobré správy životního prostředí v kontextu dopadů na další oblasti lidské existence, jako je zdraví, dlouhodobé ekonomické příležitosti, bezpečnost, či rovnoprávnost, způsobem, který je zřetelný pro politické činitele i veřejnost, ukazuje GEO-6 jako klíčové pro úspěšné prosazení dlouhodobé (nejen) environmentální udržitelnosti.

Report zároveň varuje, že vzhledem k současným ekonomickým a populačním trendům bude lidstvo do roku 2050 využívat až o 50 – 70 % energie a potřebovat o 50 % větší produkci jídla, což pro svět představuje velkou výzvu. GEO v tomto ohledu upozorňuje zejména na potřebu komplexně řešit otázku přístupu k půdě, kde se v krátkodobém horizontu budou střetávat zájmy zvyšování produkce jídla v podobě většího využívání chemických látek a rozšiřování zemědělské plochy, dlouhodobého zachování biologické rozmanitosti (např. opylujícího hmyzu), a rostlinné produkce pro obnovitelné zdroje energie (tzv. biopaliva). Jako jeden z předpokladů pro řešení tohoto problému vidí GEO, i na základě stanovisek Světové zdravotnické organizace (WHO), dlouhodobé snižování živočišné produkce, která momentálně zabírá 77 % světové zemědělské půdy, avšak to bude muset být doplněno o inovace v zemědělských postupech například s ohledem na zadržování vody v půdě.

Aby byly země vybavené na řešení takto komplexních problémů, GEO doporučuje začít včas využívat možností spojených s novými formami získávání a zpracování environmentálních dat. K nim patří například modelování environmentálně ekonomických scénářů na základě rozsáhlých virtuálních databází (tzv. „Big data“), dálkové pozorování země (např. pomocí satelitů), nebo zapojování veřejnosti skrze důsledně navržené programy občanské participace v zajišťování a prvotní analýze dat (tzv. „citizen science“), ke kterým již existují příklady dobré praxe.

GEO-6 také obsahuje rozbor dosavadních environmentálních politik a jejich úspěšnosti a zaměřuje se na potřebu důsledně zahrnovat environmentální aspekty nejen přímo v politikách životního prostředí, ale napříč sektory. Zároveň také poskytuje analýzu úspěšných i méně úspěšných pokusů zemí, regionálních uskupení i mezinárodního společenství o integraci sociálních, environmentálních a ekonomických aspektů v rámci naplňování Cílů udržitelného rozvoje, což má za úkol posloužit jako inspirace současným a budoucím politickým činitelům.

Dokument ke stažení:

Globální přehled životního prostředí a jeho kratší exekutivní verze jsou ke stažení na stránce UNEP.

Obrovské dopady na životní prostředí, kilometry daleko viditelný černý kouř, toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní pokladny. A v neposlední řadě nasazení vlastního života. To jsou tvrdá fakta každodenních požárů skládek odpadů v Česku. Jejich omezení a reálné další řešení, jak na nich minimalizovat odpad, se však plánuje až v roce 2030 místo plánovaného roku 2024.

Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky, kterých bylo v roce 2018 evidováno přes 20 tisíc. Z toho na samotných skládkách bylo ohlášeno 1 238 požárů. V loňském roce hasiči evidují celkem 528 požárů řízených (legálních) skládek, na nelegální připadá 711 událostí. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 vyplývá, že v roce 2018 hořelo nejvíce skládek, v průměru o 30 % více než v předchozích letech (v roce 2017 hořelo 342 skládek, v roce 2018 to bylo 530 legálních). Na vině je i horko a extrémní sucho, za takových podmínek je vznícení skládek mnohem větším rizikem. Navíc při hoření dochází ke snižování objemu uloženého odpadu, což skládkařům nahrává – kapacita skládek se tak totiž opět uvolňuje.

Jaké jsou dopady?
Požáry skládek jsou obrovsky ekonomicky náročné, přičemž reálné škody jsou často nulové. Po zahrnutí všech nákladů na nasazení sil a prostředků požární ochrany k uhašení jednoho požáru se mohou denní náklady pohybovat mezi 500 tisíci až 1 milionem korun. A tyto peníze jdou z „účtu“ daňových poplatníků.

Požární jednotky musí zároveň řešit otázku dodávek hasební vody, která je dnes nedostatkovým zdrojem. Při současném extrémně suchém období, kdy mnoho obcí v ČR je odříznuto od dodávek vody, se tak stává dnešní situace zcela alarmující. (Příklad – na likvidaci požáru skládky na Mostecku koncem srpna 2017 bylo během čtyř dnů nasazeno celkem 58 hasičských jednotek, 117 vozidel, které jsou během zásahu téměř permanentně nastartovány, a navíc bylo spotřebováno téměř 13 milionů litrů vody.) Dalším negativním faktem je dopad na životní prostředí. K velkým problémům těchto typů požárů patří také přítomnost enormního množství toxických plynů a biologických, resp. chemických látek. Velkou komplikaci při požáru skládek představuje zároveň stékající hasební voda po povrchu skladovaných materiálů s následným možným odtokem do kanalizačních vpustí nebo přilehlých vodních zdrojů.

Jaké je řešení? Prevence vzniku odpadu, ale hlavně skutečná recyklace
Největší tlak je nutno vyvíjet na prevenci vzniku odpadů a na její podporu. Ministerstvo plánuje představit slevy na poplatky pro řádně třídící obce. „Ty obce, které například kompostují odpady v domácích kompostérech, by měly mít možnost toto jednání zohlednit při procesu získání slevy. V každém případě dnes není jasné, jak bude přesně vypadat metodika evidence prevence, ale jisté je, že výše budoucího poplatku a co nejrychlejší ukončení skládkování využitelného odpadu by mělo podpořit zejména reálnou recyklaci. Zde totiž dochází k radikální změně. Za recyklaci již nebude možné vykazovat prosté třídění, které dnes konkrétně v oblasti plastů naráží na měrný bod. Ten bude teprve před vstupem do zařízení na skutečné materiálové využití,“ vysvětluje Soňa Jonášová z Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN). U komunálních odpadů bude potřeba, dle legislativního balíčku, docílit v roce 2035 minimálně 65% míry recyklace odpadu. Dnes se recykluje asi třetina. „S koncem skládkování se rozjede recyklační průmysl a suroviny budou mít konečně reálnou hodnotu. Obce na tom velmi dobře vydělají, protože už nebude levnější vytříděné suroviny v mnoha případech vozit na skládky, ale naopak je budou moci prodávat. Ekonomická bilance odpadového hospodářství se zcela otočí. Odpady se přemění na zdroje. Skládky přestanou být tikající bombou v naší krajině a přírodě,“ doplňuje Soňa Jonášová.

Vzhledem k tomu, že cíle recyklace jsou jasně stanovené a striktní, je třeba mít zároveň na paměti, že ne vše je možné recyklovat, a proto je zapotřebí posílit i primární třídění v domácnostech a míra třídění tak musí převyšovat nastavené míry recyklace. Dotřiďování směsných komunálních odpadů není správná cesta, neboť jeho výsledek není považován za recyklaci. Jedná se o proces, na jehož konci je frakce nadsítná určená k energetickému využití a frakce podsítná, jež je sice možná kompostována, nicméně ve finále končí jako materiál k rekultivacím skládek. Proto není možné považovat tyto technologie za správný směr, jak dosáhnout potřebných cílů.

Buďme ambicióznější!
„Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně 10 % odpadů. To je dnes také nejčastější argumentace proti nové legislativě, která ale jen obhajuje plány schválené již roky. V Česku už od roku 2014 legislativně počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024.  Argument pro prodloužení na rok 2030 je jen snaha skládkovacích firem udržet si svůj byznys po co nejdelší dobu. Pokud bychom totiž skládkovali stejně dnešním tempem do roku 2035, tak dojde k naplnění všech skládkovacích kapacit a Česká republika bude muset na vlastní náklady budovat skládky nové. Dnešní kapacita skládek stačí jen na dalších 16 let, proto je nutné skládkování okamžitě omezit a zachovat tak dnešní kapacity již na vždy. Proč plnit skládky tak rychle, když by měly vydržet jako místa pro úložiště odpadů na co nejdelší dobu? O tom se skládkařské firmy často nezmiňují a fakt o skutečných kapacitách záměrně v diskuzi nepadá,“ dodává Soňa Jonášová z INCIENu. Proti odsunu se také plánují vyjádřit jednotlivé kraje, které posunutí změny termínu v tomto bodě považují za nedodržení slíbených pravidel, což vyvolává nejistotu, zda k podobné diskuzi nedojde i před rokem 2035. Naznačuje to i skutečnost, že v nejnovějších prohlášeních skládkařské firmy komunikují dokonce možnost odložit cíle až na tento rok. Stejně tak toto prostředí vytváří legislativní nejistotu a znemožňuje investice do zařízení, která jsou na hierarchii nakládání s odpadem mnohem výše než prosté skládkování.

Když tedy víme, jaká tvrdá negativa nám skládkování přináší, není čas si položit otázku, proč bychom měli posouvat konec skládkování z roku 2024 na rok 2030, které navrhuje Ministerstvo životního prostředí v novém zákoně o odpadech? A současně, neměli bychom se zamyslet nad tím, zda není vhodnější být v této situaci mnohem ambicióznější a jít hluboko pod 10 % skládkovacího evropského cíle a zařadit se mezi naše sousední země, které již dnes ukládají oproti našim 45 % pouhé jedno procento?
 

Na webu Státního fondu životního prostředí (SFŽP)naleznete aktuální verzi Pravidel pro žadatele a příjemce podpory v Operačním programu Životní prostředí pro období 2014-2020 účinnou od 30. dubna 2019.

Přehled provedených změn je uveden v úvodu dokumentu. Mezi nejpodstatnější změny patří upřesnění informace týkající se podporovaných aktivit a způsobilosti výdajů u specifického cíle 5.1 a 5.3, doplnění postupu monitorování projektů u specifického cíle 1.1 a 1.2 v době udržitelnosti, informace k aktualizaci legislativy veřejné podpory dle změnového nařízení Komise (EU) 2019/316 a zpřehlednění dokumentů k Pravidlům pro žadatele a příjemce podpory OPŽP.

Dokument ke stažení:

• Pravidla pro žadatele a příjemce podpory z OPŽP 2014-2020

• Dokumenty k Pravidlům pro žadatele a příjemce podpory z OPŽP 2014-2020

Zpráva o pokroku za rok 2017 se zaměřuje na hodnocení dopadů praktické implementace směrnice v podmínkách ČR a její reálný dopad na spotřebu energie ČR (tzn. příspěvek ČR k plnění cíle EU v oblasti energetické účinnosti do roku 2020), informace o aktualizaci vybraných nástrojů směřujících ke zvyšování energetické účinnosti, vyhodnocení politických opatření podle čl. 7 směrnice na základě aktualizace metodiky vyhodnocování těchto opatření, stav plnění konkrétní závazných cílů vyplývajících ze směrnice a predikce dalšího vývoje v jejich naplňování.

Dokument ke stažení:

Spotřeba vody loni v Česku dál stoupla. Její celková spotřeba meziročně vzrostla o 1,8 litru na 133,5 litru na osobu a den, v domácnostech pak průměrný Čech spotřeboval denně 89,2 litru vody. To je o 0,6 litru více než v předchozím roce. Stouplo i vodné a stočné. Data dnes zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).

Spotřeba domácností stoupá již několik let. Na minimu byla jejich spotřeba v roce 2013, kdy se v domácnostech spotřebovalo 87,1 litru na osobu a den. I nyní jde však stále zhruba o poloviční hodnoty proti spotřebě na konci 80. let, kdy se pohybovala kolem 170 litrů denně na osobu.

"Nejvyšší spotřeba vody v domácnostech je v Praze. Převyšuje 107 litrů na osobu za den. Nejnižší je naopak ve Zlínském kraji, kde je přibližně o 32 litrů menší," uvedla Soňa Horáčková z oddělení statistiky životního prostředí ČSÚ.

Vodné a stočné nadále udržují vzestupný trend. Pitná voda stála loni průměrně 38,10 koruny za metr krychlový bez DPH, oproti roku 2017 o 90 haléřů více. Stočné stouplo v průměru o 60 haléřů na 33,40 Kč.

Vodou z vodovodů bylo loni zásobováno 94,7 procenta obyvatel ČR, tedy stejně jako v roce 2017, kdy bylo z vodovodů poprvé zásobeno více než deset milionů obyvatel. Podíl obyvatel napojených na kanalizaci dosáhl loni 85,5 procenta, což představuje 9,09 milionu lidí. "Na čistírny odpadních vod je napojeno 96,4 procenta z nich. Celkově se vyčistilo 97,6 procenta odpadních vod napojených na veřejnou kanalizaci," uvedli statistici.

Za celý loňský rok odebrali různí uživatelé 370 milionů metrů krychlových podzemních vod a 1,221 bilionu metrů krychlových povrchové vody. Zpět do toků bylo vypuštěno 1,541 bilionu metrů krychlových odpadních vod.

Kompletní datové soubory jsou zveřejněny v publikaci „Vodovody, kanalizace a vodní toky – 2018“ na webu ČSÚ: https://www.czso.cz/csu/czso/vodovody-kanalizace-a-vodni-toky-2018

Česká republika dlouhodobě neplní evropské normy na kvalitu ovzduší v oblasti polétavého prachu, oxidu dusičitého či benzo(a)pyrenu. Čas na nápravu má od Evropské komise jen do roku 2020, potom může být ČR udělena pokuta v řádu miliard Kč. Srovnatelná částka, 3,345 miliardy Kč, přitom ministerstvu životního prostředí chybí, aby bylo možné dofinancovat všechny navržené projekty na ekologizaci českého průmyslu, který je jedním z hlavních zdrojů znečištění. Pokud by se projekty na snížení emisí v českém průmyslu realizovaly, Česko by do značné míry vyřešilo problém znečištěného ovzduší pro své občany a zároveň získalo vůči EK pádný argument proti hrozícím sankcím.

Zafinancováno je 10 projektů, zbývá jich ale 153

Česká vláda i Ministerstvo životního prostředí jako kompetentní orgán si jsou kritické situace v oblasti kvality ovzduší vědomy. Průmyslové znečišťovatele mají k instalaci ekologických technologií motivovat dotace, o které bylo možné na MŽP žádat i v rámci 89. výzvy Operačního programu životní prostředí se specifickým cílem "Snížení emisí stacionárních zdrojů podílející se na expozici obyvatelstva nadlimitním koncentracím znečišťujících látek". MŽP však situaci podcenilo, operační program byl nedostatečně financován a v současné době hrozí, že 153 ze 163 projektů, i když byly vyhodnoceny jako způsobilé, dotaci nedostane. Na dotaci dosáhlo pouhých 10 šťastlivců.

Josef Hlavinka, výkonný ředitel Svazu sléváren, jehož členové patří mezi dotační žadatele, uvádí: "Chybí finance na 153 projektů s celkovými náklady 5,966 miliardy Kč, z nichž dotace mají pokrýt 3,345 miliardy Kč. Přitom všechny tyto žádosti podmínky splnily, navržené projekty jsou kvalitní, ale kvůli chybějícímu financování skončily v tzv. zásobníku. Firmy do jejich přípravy přitom investovaly čas i svoje peníze. Je to pro český průmysl nepříjemná situace, o které jsme informovali dopisem premiéra Andreje Babiše i ministra životního prostředí Richarda Brabce.“

Ekologické projekty průmyslu jsou podporovány nerovnoměrně

Nejlepší přístup k dotacím mají velké podniky z tradičních průmyslových regionů: Moravskoslezského či Ústeckého kraje. Naopak menší podniky z ostatních částí ČR mají pravděpodobnost získání dotace nižší. Na to upozorňuje senátor a hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek: "Průmysloví znečišťovatelé nesídlí jen na Severní Moravě či v Severních Čechách. I v klíčových městech kraje, ve Vsetíně a ve Zlíně, máme fungující slévárny, které jsou na místní úrovni významnými podniky, ale pro svůj další rozvoj potřebují ekologizovat provoz. Bohužel jsou ve skupině 153 žadatelů o dotaci MŽP, jejichž projekt byl schválen, ale zatím se na něj nenašly peníze."

Ladislav Minčič, ředitel odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory ČR, uvádí: "Je jistě možné teoretizovat o pokřivujícím účinku dotací, lze diskutovat i o přiměřenosti a vůbec realizovatelnosti některých mezinárodních závazků České republiky, určitě ale dává větší smysl vyplatit rozpočtové prostředky firmám v rámci aktivního operačního programu a jednotlivých již připravených projektů, než je jako pokutu transferovat do Bruselu. Zní to možná rouhavě, ale předpokládám, že speciálně v tomto případě budou místní firmy s penězi daňových poplatníků hospodařit efektivněji a s větším užitkem pro samotné poplatníky než vzdálený Brusel. Navíc má ČR nyní, na vrcholu ekonomického cyklu, jedinečnou příležitost alespoň zčásti se zbavit nálepky znečišťovatele, zejména jsou-li projekty na jednotlivé ekologizační kroky již připraveny. Jako zástupce podnikatelů musím zdůraznit, že sám průmysl dělá pro snížení emisí prokazatelně velmi mnoho, a to na rozdíl od domácností, které navzdory - neříkám, že díky - všem jen málo provázaným opatřením a sporně nastaveným podporám začínají emisím klíčových polutantů dominovat."

Kde leží prostředky na snížení emisí českého průmyslu

Klíčovou otázkou samozřejmě je, kde potřebné 3,345 miliardy Kč vzít. Možnou odpověď naznačuje senátor Zbyněk Linhart, který v horní komoře parlamentu předsedá výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. "Ministr životního prostředí má jedinečnou výhodu, že nemusí spoléhat jen na evropské peníze. V jeho působnosti je Státní fond životního prostředí. Pokud je v něm dostatek prostředků, těžko si lze představit efektivnější cestu, jak je využít, než jsou dotace na kvalitní ekologizační projekty v českém průmyslu. Ochota použít vlastní národní peníze na snížení emisí je ideální prostředek, jak Evropskou komisi přesvědčit, že Česká republika to myslí s ochranou životního prostředí vážně."

Aby bylo investice do snížení emisí možné realizovat do roku 2020, je třeba přijmout rozhodnutí o jejich dotačním financování v nejbližších měsících.